SKRIPTA KE GEOLOGICKÉ EXPOZICI POD KLOKOTY

SK RI PTA KE GEOLOG I C KÉ E XPO ZI CI POD KLO KOTY

GEOLOGICKÁ EXPOZICE POD KLOKOTY

Záměrem geologické expozice Pod Klokoty v Táboře je předvést široké veřejnosti vybrané druhy hornin, které nás obklopují a jsou součástí neživé přírody našeho okolí. Expozice je koncipována tak, že návštěvníkům představuje exponáty hornin regionu Jihozápad a doplňuje je o vzorky reprezentující oblast Táborska s jednotlivými popisy ke každému vystavenému exempláři, s geologickou mapkou, zákresem lokality výskytu a fotografiemi z místa sběru. V zájmu prezentace struktury vybraných vzorků byly provedeny maloplošné výbrusy. Nově vybudovaná expozice navazuje na síť již zřízených environmentálních prvků a zařízení v údolí řeky Lužnice pod Táborem. Na geologickou expozici vás navedou směrovky a značení Klubu českých turistů. Expozici tematicky doplňují skulptury prehistorických ještěrů. V infocentrech města Tábora jsou vám k dispozici dřevěné turistické známky, pamětní razítko a samolepky s logem expozice. Motto: „Lidé si myslí, že kameny jsou němé. A přitom je tak snadné přimět kámen k řeči.“ (Hans Arp, sochař)

POZNÁMKY

Kámen, obyčejný kámen, pro mnohé poněkud neatraktivní prvek neživé přírody, ale... Kámen má mnoho podob a vlastností, které lidé od doby, kdy se svými kulturními projevy začali odlišovat od ostatních živočišných druhů, využíva-

2

li. Před půl milionem let byl kámen jedním z prvních nástrojů použitých opočlověkem v boji o přežití. Byla to jedna z fundamentálních materií, která člověka obklopovala, kterou využíval ke vtiskování svých představ o okolním světě. Svým způsobem to platí stále, i když v dnešní době je kámen v mnoha oborech nahrazován materiály alternativními. Kámen nás provází od nepaměti (megalitické hroby, velké balvany se stávaly pohanskými kultovními místy, ve středověku byl kámen výhradním materiálem pro stavby kostelů, hradů, opevnění – používal se neopracovaný, hrubě či kamenicky tvarovaný; z dalších jeho využití: dlažba – kočičí hlavy, dlažební kostky, mlýnské kameny, dělové koule, hraniční kameny, milníky, pomníky, památníky, v průběhu 2. světové války se používal i na protitankové překážky). Dnes přichází využití přírodního kamene opět do módy. Těžařské společnosti prodávají přímo z lomu žádané kamenné solitéry, pokud se zabývají současně i hrubou kamenickou výrobou, pak i mnohé zpracované výrobky – kostky, štípanou dlažbu na chodníčky či pergoly, hrubě opracovaný materiál na plotové zdi… Kamenické firmy mají zase ve svém programu nejeden výrobek – fontánky, kašny, pítka, zahradní stoly, lavice, venkovní krby, opěrné a okrasné zídky a další produkty. Nelze zapomenout na kámen jakožto nenahraditelnou surovinu pro řadu průmyslových odvětví (energetiku, stavebnictví, hutnictví, sklářství atd.) a i pro zemědělství (hnojiva). A nakonec je nutné připomenout, že působením přírodních procesů a vlivů na podkladní horniny dochází k přeměně na podklad, který se stává živným prostředím pro rostlinný kryt, v němž nacházejí podmínky pro svoji existenci rostliny a živočichové. Výsledný přírodní útvar, který vzniká z povrchových zvětralin a ústrojných zbytků, je půda.


Horniny rozlišujeme: • jednoduché, které jsou tvořeny v podstatě jedinci téhož nerostného druhu (např. vápenec z krystalů kalcitu) • složené, jež se skládají z několika nerostných druhů např. žuly, složené horniny převládají Zemská kůra je tvořena velkým množstvím rozmanitých hornin. Podle způsobu vzniku horniny dělíme na: • magmatické (vyvřelé) • sedimentární (usazené) • metamorfované (přeměněné)

Horniny magmatické (vyvřelé) Původními horninami byly horniny vyvřelé, utuhlé na povrchu kdysi žhavé Země. Vyvřelé horniny vznikly krystalizací nebo i sklovitým tuhnutím magmatu. Vznik struktury magmatické horniny závisí na posloupnosti krystalizace, která je spojena s postupným klesáním teploty taveniny. Podle místa tuhnutí magmatitů dělíme vyvřelé horniny na hlubinné, žilné a výlevné.

• Vyvřeliny hlubinné = krystalizovaly v hlubinách zemské kůry. Magma se vlivem své vysoké viskozity není schopno pohybovat. To vede ke vzniku hlubinných těles několik kilometrů pod povrchem země. Vzniklá tělesa mohou dosahovat značných velikostí. Těleso v podzemí může krystalizovat až několik milionů let. Sloh hlubinných vyvřelin je zpravidla stejnoměrně zrnitý. Podle velikosti součástek ještě rozlišujeme jemně, středně a hrubě stejnoměrně zrnitý sloh. • Vyvřeliny žilné = někdy označované jako podpovrchové, představují tělesa o mocnosti od několika decimetrů po stovky metrů a s délkou až několik kilometrů. Žilné vyvřeliny jsou obrovskými tlaky vtlačovány do puklin, prasklin a elastických částí zemské kůry nedaleko povrchu, což zapříčiňuje rychlejší chladnutí taveniny a zjemňování struktury. Struktura žilné horniny je jemnozrnnější. • Vyvřeliny výlevné = to jsou horniny, které jsou díky nízké viskozitě dobře pohyblivé a rychle dosáhnou zemského povrchu, kde se rozlévají v podobě lávy. Je pro ně typické rychlé chladnutí, způsobené okolním chladným prostředím (např. vzduch, voda...). Horniny jsou jemnozrnné až sklovité struktury. Vznik vyvřelých hornin: Magma, které proniklo do vyšších poloh zemské kůry nebo se rozlilo na povrchu Země, přicházelo do styku s chladnějšími horninami nebo s ovzduším, a tím ztrácelo teplo. Postupné chladnutí magmatu vyvolalo krystalizaci nerostů. Na povrchu lávových proudů

POZNÁMKY

A co je hornina? Hornina je heterogenní směs tvořená z minerálů, organických složek či případně vulkanického skla. Výjimku tvoří jen monominerální horniny, které jsou tvořeny pouze jedním minerálem (mramor, apod.). Horniny, kupř. žula, rula, vápenec, pískovec, jsou směsi horninotvorných nerostů, jež skládají jakožto samostatná tělesa zemskou kůru. Jejich složení je proměnlivé a nedá se vyjádřit chemickým vzorcem.

3


při velmi rychlém chladnutí docházelo i ke sklovitému tuhnutí magmatu. Krystalizace probíhala v rozmezí teplot 600 až 1100 °C. Nejdříve se zpravidla vyloučily nerosty, které tvoří ve vyvřelých horninách jen malý podíl, jsou to zejména apatit, magnetit a pyrit. Po nich krystalizovaly z magmatu hlavní nerosty, které jsou zastoupeny podstatným podílem. Jednu řadu tvoří tmavé nerosty (křemičitany hořčíku, vápníku a železa), druhou světlé nerosty (plagioklasy, křemičitany sodíku a vápníku). Ve společné řadě pak následovaly draselné živce, muskovit a křemen. Pro posouzení upotřebitelnosti vyvřelých hornin jsou významné hustota, pevnost v tlaku, nasáklivost, odolnost vůči otluku a obrusnost, barva a leštitelnost. V naší expozici najdete spilit, amfibol-biotitickou porfyrickou žulu, amfibolicko-biotitický granodiorit, olivínický nefelinit, syenit – táborský masiv, ortopyroxenit, žilnou leukokratní žulu, hrubozrnnou porfyrickou žulu.

Horniny sedimentární (usazené)

POZNÁMKY

První fází vzniku usazených hornin je zvětrávání starších vyvřelých, usazených a přeměněných hornin. Podle účinku vnějších geologických činitelů rozlišujeme zvětrávání mechanické (horniny se drolí bez chemické změny vlivem vnějších geologických činitelů), chemické (hlavními činiteli jsou voda, vzdušný kyslík a oxid uhličitý) a biologické (při rozkladu nerostů spolupůsobí účinně i organismy – mechanicky rozrušují horniny např. rostliny svými kořeny, důležitými chemickými činidly jsou také látky, které vznikají rozkladem organických zbytků, kupř. oxid uhličitý, sirovodík, amoniak, kyseliny). Zplodiny zvětrávání zpravidla nezůstávají na místě vzniku. Pevné látky se přemisťují

4

gravitací, ledovci, tekoucí vodou a větrem. Tam, kde tento účinek slábne nebo zaniká, se zvětraliny usazují a tvoří vrstvy nových, druhotných hornin. Vrstvy usazených hornin vznikají také usazováním zbytků organismů nebo nerostů vyloučených z vodních roztoků. Vrstva je deskovité až čočkovité těleso usazené horniny, které vzniká nepřerušeným ukládáním materiálu za stejných sedimentačních podmínek. Při změně podmínek se začne tvořit nová vrstva. Každá vrstva je ohraničena od podložní a nadložní vrstvy podložní a nadložní vrstevní plochou. Kolmá vzdálenost mezi oběma vrstevními plochami se nazývá mocnost vrstvy. Když se často střídaly odlišné podmínky, vzniklo mnohonásobné střídání vrstev. Při nepodstatné změně podmínek sedimentace se nad sebou vytvářely vrstvy přibližně stejného složení, např. pískovců, tomuto souboru vrstev říkáme souvrství. Vrstva odlišné horniny v souvrství se nazývá vložka. Ze složení, slohu a stavby usazených hornin i ze zkamenělin lze vyčíst, kde se usazovaly, jaké bylo členění okolní krajiny, jaké bylo podnebí, jaké rostlinstvo a živočišstvo oživovaly okolí v době vzniku vrstvy nebo souvrství, i kdy se to vše událo. Proto poskytují usazené horniny nejcennější dokumentární materiál pro sestavování historického vývoje zemské kůry. Usazené horniny dělíme na: •

úlomkovité (klasické) neboli mechanické usazeniny – vznikají přenesením a usazením pevných zvětralin, tj. úlomků hornin, a původních nebo druhotných nerostů

•

chemické (chemogenní) usazeniny – vznikly vyloučením, usazením z minerální, mořské, jezerní a vzácně i říční vody


usazené horniny ústrojného původu (sedimenty organogenní) – ty se skládají jednak z neústrojných částí živočichů a rostlin (schránky, kosti), jednak ze zplodin rozkladu organických látek rostlin a živočichů V současné době organogenní horniny tvoří několik procent povrchové části zemské kůry. Organogenní horniny patří k hospodářsky nejvýznamnějším horninám. V naší expozici najdete silicit – buližník, krystalický vápenec, slepenec, pískovec.

Horniny metamorfované (přeměněné) Ve starých, odnosem rozrušených pohořích, někdy i v sopečných oblastech se hojně nacházejí horniny, které vznikly v hlubinách zemské kůry přeměnou (překrystalizováním) usazených nebo vyvřelých hornin,

POZNÁMKY

aniž by se změnilo jejich skupenství. Příčinou přeměny jsou zvýšená teplota, zvýšený tlak nebo i přesun velkých hmot odjinud. Metamorfóza hornin probíhá v pevném stavu a v hornině vznikají nové, metamorfní minerály. Podle stupně intenzity metamorfózy rozlišujeme metamorfózu slabou, střední a silnou. Podle rozsahu se dělí na regionální (oblasti tisíce kilometrů a trvání miliony let) a lokální (menší území a kratší časová období). Podle příčin přeměny rozlišujeme přeměnu: • • •

tlakovou (dynamickou) tepelnou neboli dotykovou (kontaktní) oblastní (regionální)

V naší expozici najdete granulit, amfibolit, kordieriticko-biotitickou rulu, hadec, svor, ortorula, skarn, krystalickýc vápenec, kvarcit.

POZNÁMKY

POZNÁMKY

•

5

Region jihozápad Horniny metamorfované (přeměněné)

1

Migmatitizovaná dvojslídná pararula (SZ od Chotovin)

Vzorek horniny patří mezi regionálně přeměněné (metamorfované) horniny ze skupiny krystalických břidlic. Vznikl regionální přeměnou převážně z písčitohlinitých usazenin. Je to světle šedá až šedá hornina, drobně až středně zrnitá, tvořená především křemenem, biotitem a plagioklasem. V nepatrném množství se vyskytují muskovit, sillimanit, granát, draselný živec, apatit, zirkon, rutil, grafit a ruda. Struktura horniny je granoblastická, textura horniny je paralelní. Migmatitizované dvojslídné pararuly z oblasti Chotovin, severně od Tábora, náleží z regionálního hlediska do pestré série moldanubika. Horniny pestré série, východně a severně od Tábora, tvoří pruh, který lemuje středočeský pluton. Jedná se o různé typy pararul s vložkami amfibolitů, kvarcitů, grafitických hornin a méně pak erlanů a vápenců. Stáří hornin je asi 360 milionů let. Hornina byla v minulosti využívána jako stavební kámen k výstavbě domů, hospodářských objektů, ochranných zdí a soklů. Dále je tento typ horniny využíván k výrobě drceného kameniva pro potřeby stavebnictví.

POZNÁMKY

1

6

2

Silně migmatitizovaná kordieriticko - biotitická rula nebulitického charakteru (lokalita Nemojov)

Vzorek představuje silně přeměněnou (metamorfovanou) horninu, jejíž vznik je geneticky spjat s kontaktní metamorfózou. Jedná se o šedou, až tmavě šedou, středně zrnitou horninu s nevýrazně paralelním až všesměrným uspořádáním horninových minerálů. Hornina se skládá převážně z plagioklasu, biotitu, křemene a kordieritu, podřadně jsou zastoupeny sillimanit, draselný živec a v nepatrném množství rudní minerály zirkon, apatit, granát a rutil. Místy se vyskytují shluky kordieritu až několik centimetrů veliké. Oblast lomu Nemojov náleží do střední části české větve moldanubika, které je tvořeno převážně biotiticko-sillimanitickými kordieritickými rulami a místy rulami až perlového vzhledu. Tato větev je vtěsnána mezi středočeský pluton a centrální žulový masiv. Výchozím materiálem, ze kterého uvedené ruly vznikly, byly sedimentární horniny metamorfované během několika horotvorných pochodů. Podstatnou část hornin lze zařadit do variského orogénu (před 320 až 300 mil. let), na který je vázána i migmatitizace. Hornina je pro své vynikající fyzikálně-mechanické vlastnosti využívána k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, k výstavbě silnic a kolejových loží železnic. V menším množství se lomový kámen využívá ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby.

2


Granulit je jemnozrnná, zpravidla světlá (bílá, bělošedá, nažloutlá) hornina, složená ze živců (ortoklasu a plagioklasu), křemene, granátu a menšího množství slídy; někdy bývají přítomny i další minerály. Vznikl silnou metamorfózou kyselých vyvřelin, jedná se tedy o horninu přeměněnou (metamorfovanou). Granulity mají málo chemicky vázané vody, takže ani při tak vysokých teplotách, kterým byly podrobeny, nedošlo k jejich natavení. Je to poměrně vzácná hornina, která vytváří tři větší tělesa v jižních Čechách mezi Českým Krumlovem, Prachaticemi a Volary, a na západní Moravě mezi Náměští a Moravským Krumlovem. Granulit je v expozici zastoupen exponátem z lokality Plešovice, která je součástí jihočeského granulitového komplexu, konkrétně masivu Blanského lesa. Masiv je velký několik desítek kilometrů čtverečních. Granulit se nehodí pro ušlechtilejší kamenické využití kvůli značné rozpukanosti, používá se převážně k výrobě drceného kameniva využívaného při výrobě betonu, na výstavbu silnic a na kolejová lože železničních tratí.

4

HADEC – serpentinit (ložisko Šebířov)

Hadec patří do skupiny metamorfovaných (přeměněných) hornin. Vznikl přeměnou ultrabazických hlubinných vyvřelin procesem zvaným serpentinizace. Působením horkých roztoků vznikl z původních minerálů olivínu (křemičitan hořečnato-železnatý), pyroxenu aj. Z původní horniny často zbývají vedle nepřeměněných zbytků olivínu a pyroxenů ještě granáty (pyrop) a spinely. Hadec vyniká charakteristickou šedozelenou barvou. Jeho zabarvení je zpestřeno tmavými skvrnkami, žilkami a celkově působí dojmem hadí kůže. Od toho byl odvozen český i mezinárodní název horniny serpentinit (lat. serpes = had), česky nazývaný hadec. Ložisko Šebířov je součástí Šelmberského serpentinitového masivku o rozloze asi 0,4 km2, který se nachází na styku jednotvárné a pestré série jihočeského moldanubika. Je rozdělen Blanickým potokem na dvě nestejné části – západní a východní část. Hornina je pro své dobré fyzikálně-mechanické vlastnosti vhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. Pro osobité zbarvení je hadec vyhledávaným ozdobným kamenem. Používá se jako kámen obkladový nebo se zpracovává na drobné umělecké předměty.

3 4 POZNÁMKY

3

GRANULIT (lokalita Plešovice)

7


5

SVOR (lom Chýnov-Pacova hora)

Svor se řadí mezi regionálně metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic. Vznikl regionální přeměnou převážně z písčitohlinitých usazenin. Je to hnědá až šedá hornina drobně až středně zrnitá, tvořená především křemenem, slídami a plagioklasem. Přibýváním obsahu plagioklasu přechází svor do svorových rul. Vysoký obsah slíd propůjčuje hornině hedvábný lesk, typická je paralelní textura. Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932), vystupující v okolní jednotvárné sérii české větve moldanubika. Z druhotných přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina vykazuje horší fyzikálně-mechanické vlastnosti a je nevhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva. Pro svou dobrou štípatelnost podél foliačních ploch je využívána pro dlažby chodníčků a cest u rekreačních chalup.

6

AMFIBOLIT (lom Chýnov-Pacova hora)

Amfibolity vznikají přeměnou (metamorfózou) bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Jedná se o horninu tmavě šedozelenou, jemnozrnnou až drobně zrnitou, se zřetelnou texturou. V nerostném složení převládá amfibol a plagioklas (andezin); v nepodstatném množství se vyskytuje biotit a diopsid, v nepatrném množství i další minerály. Amfibolity jsou běžnou horninou v krystaliniku Českomoravské vrchoviny a Krušných hor, v jižních Čechách a v Hrubém Jeseníku. Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932), vystupující v okolní jednotvárné sérii české větve moldanubika. Z druhotných přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina je pro své vynikající fyzikálně-mechanické vlastnosti využívána k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. V menším množství byl lomový kámen používán ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby.

6

POZNÁMKY

5

8


Jako nerost se nazývá kalcit. Čistý vápenec je v přírodě výjimkou. Bývá přimísen nejčastěji dolomitem (uhličitan hořečnato-vápenatý), jinými nerosty, oxidy kovů nebo organickými součástmi. Podle příměsi členíme vápence na dolomitické, křemité, jílovité a jiné. V blízkosti těles vyvřelých hornin vznikl regionální tepelnou přeměnou z vápence krystalický vápenec a mramor. Krystalické vápence v lomu Chýnov-Pacova hora jsou bílé až šedobílé, středně až hrubě zrnité. Jsou tvořeny hlavně kalcitem, méně pak křemenem, v nepatrném množství se vyskytují další minerály. Krystalické dolomity jsou béžově bělošedé, jemnozrnné až celistvé. Převládá dolomit, běžný je křemen, v nepatrném množství se vyskytují další minerály jako u krystalického vápence. Horniny z oblasti ložiska Chýnov-Pacova hora náleží z regionálního hlediska do pestré části chýnovské svorové zóny (V. Čech, 1932). Z druhotných přeměn jsou typické krasové jevy ve vložkách čistých vápenců (Chýnovská jeskyně). Hornina byla užívána k výrobě vzdušného páleného vápna. Na okraji lomu byla v minulosti vystavena kruhová pec. Drcené kamenivo bylo dříve využíváno do omítek a v papírnickém průmyslu. Pro své dobré fyzikálně-mechanické vlastnosti byla hornina používána k výrobě drceného kameniva na přípravu betonových směsí, výstavbu silnic a kolejových loží železnic. V menším množství byl lomový kámen využíván ve stavebnictví na soklové podezdívky a kamenné dlažby.

7

8

KVARCIT (Bonkovice, vrch Krkáček 623 m n. m.)

Vzorek horniny patří mezi regionálně metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic, vzniklých přeměnou (metamorfózou) pískovců nebo sedimentárních křemenců. Kvarcit je bílý, našedlý, místy mléčný, jemnozrnný až celistvý, tvořen především křemenem. Dále může být přítomen muskovit, živce, granáty a řada dalších minerálů. Textura horniny je všesměrná. Kvarcit z oblasti jižně od Bonkovic tvoří několik metrů až desítek metrů mocnou vložku v biotitických a sillimaniticko-biotitických rulách. Z regionálního hlediska náleží do pestré série moldanubika. Horniny pestré série, východně a severně od Tábora, tvoří pruh, který lemuje středočeský pluton. Jedná se o různé typy pararul s vložkami amfibolitů, kvarcitů, grafitických hornin a méně pak erlanů a vápenců. Stáří horniny je asi 351 milionů let. Kvarcity se využívají jako stavební kámen, na sokly, zdi a také jako kamenná dlažba.

9

KVARCIT (SZ od Chotovin) Tato hornina se řadí mezi regionálně metamorfované horniny ze skupiny krystalických břidlic. Kvarcit vznikl přeměnou klastických sedimentů (pískovců) bohatých na křemen. Je bílý, našedlý, místy mléčný, na puklinách červenohnědě zbarvený, jemnozrnný až celistvý.

8

9 POZNÁMKY

7

KRYSTALICKÝ VÁPENEC (lom Chýnov-Pacova hora)

9

Region jihozápad Horniny sedimentární (usazené)

1

SILICIT – BULIŽNÍK (okolí Radyně)

Buližník je sedimentární hornina jemnozrnná až celistvá, černé nebo černošedé barvy, složená prakticky výhradně z křemene. Křemenná zrna jsou do sebe velmi pevně zapojena, což způsobuje značnou houževnatost kamene. Jako příměs je častý grafit, který je u některých buližníků jemně vyvločkován. Buližník bývá proniknut bílými křemennými žilkami, u jemných žilek je křemen velký asi 0,5 až 0,25 mm, u hrubších žilek a ok dosahují zrna velikosti 0,5 až 1,00 mm. Buližník je chemicky velmi odolná hornina a při zvětrávání vyčnívá nad ostatní horniny. Buližníkové „suky“ v okolí Radyně jsou součástí algonkické sedimentární série tzv. spilitového stupně. Hornina byla pro vysoký obsah křemene využívána pro výrobu dinasu (žáruvzdorný materiál). V bývalém blízkém kamenolomu pod Radyní bylo z buližníků vyráběno kvalitní drcené kamenivo pro stavební účely.

2

SLEPENEC (lokalita Nová Ves) Vzorek reprezentuje hnědočervený a šedozelený slepenec. Jedná se o klastickou, psefitickou (obsahuje valouny nad 2 mm) zpevněnou sedimentární horninu s písčitým a železitojílovitým tmelem. Je tvořen dobře až špatně opracovanými valounky

POZNÁMKY

1

10

2

křemene velikosti až 6cm. Hornina je lavicovitě odlučná. Chýnovský permokarbon v okolí Nové Vsi, odkud vzorek pochází, je monotónní souvrství hnědočervených až rudých pískovců, arkózových pískovců až arkóz, které se střídají s jílovci, jíly a prachovci. V červenavém souvrství se nepravidelně vyskytují polohy šedé a šedozelené. Zejména ve spodnějších partiích se objevují drobnozrnné až středně zrnité slepence většinou s arkózovou základní hmotou. Maximální mocnost byla zjištěna vrtem u Nové Vsi (278 m), který však nedosáhl krystalinického podloží. Hornina byla využívána jako soklový stavební kámen v místě i širším okolí.

3

SLEPENEC (lokalita Nová Ves)

Jako pískovce se označují středně zrnité usazené horniny vznikající stmelením drobných úlomků nerostů a hornin. Vzorek reprezentuje hnědočervený středně zrnitý pískovec. Jedná se o klastickou, pískovou zpevněnou sedimentární horninu s železitojílovitým tmelem. Je tvořen dobře opracovanými zrnky křemene, velkými 0,5–2,0 mm. Hornina je lavicovitě odlučná. Stáří horniny je 230–270 milionů let. Chýnovský permokarbon v okolí Nové Vsi, ze kterého vzorek pochází, je monotónní souvrství hnědočervených až rudých pískovců, arkózových pískovců až arkóz, které se střídají s jílovci, jíly a prachovci. V červenavém souvrství se nepravidelně vyskytují polohy šedé a šedozelené. Maximální mocnost byla zjištěna vrtem u Nové Vsi (278 m), který však nedosáhl krystalinického podloží.

3

Region jihozápad Horniny magmatické (vyvřelé)

Biotit-pyroxenový syenit Syenit je hlubinná vyvřelá hornina, stejnoměrně zrnitá, jemnozrnná až hrubozrnná, podobná žule. Barva je nejčastěji šedá, někdy i dost tmavá, často červená nebo růžová. Skládá se převážně z živců, hlavně draselných, z tmavých součástek obsahuje hojně biotit a někdy amfibol. Ložisko Slapy je v táborském masivu, který je součástí středočeského plutonu. Jedná se o 320 až 300 milionů let starou horninu. Táborský masiv tvoří hlubinné jazykovité těleso západně od Tábora. Zaujímá plochu asi 70 km2. Jedná se o šedou až modrošedou, převážně středně zrnitou horninu. Je tvořena draselným živcem, plagioklasem, křemenem, pyroxenem nebo amfibolem, biotitem a malým množstvím tmavých minerálů. Hornina má všesměrnou texturu a nevýrazně porfyrickou strukturu (velká zrna jednoho minerálu uzavírají menší zrna jiného minerálu). Hornina je vhodná k výrobě kvalitního drceného kameniva využívaného pro výrobu betonových směsí, na výstavbu silnic a kolejových svršků železnic. V malém množství se v lomu vybírá lomový kámen dále využívaný ve stavebnictví (sokly, dlažby apod.) Rovněž je využíván k ochraně břehů vodních toků proti erozi.

1

2

Amfibol-biotitická porfyrická žula, typ Čertovo břemeno (lokalita Vepice)

Žula (granit) patří mezi nejrozšířenější hlubinné horniny. V lokalitě Vepice je reprezentována tmavě šedou amfibol-biotitickou porfyrickou žulou s bílými tabulovitými vyrostlicemi živce. Ve středně zrnité základní hmotě je méně hojný plagioklas a křemen. Z tmavých součástek je přítomen amfibol a biotit. Stopově se vyskytuje apatit, zirkon a ruda, respektive pyrit. Struktura horniny je porfyrická, v základní hmotě jsou zrna nepravidelně omezena. Ložisko je součástí středočeského plutonu. Přísluší k většímu tělesu amfibolicko-biotitického granitu tmavého typu až porfyrického syenodioritu Čertova břemene, které vystupuje mezi Zvíkovem, Milevskem a Jistebnicí (na ploše asi 220 km2) ve směru Z–V. Hornina je využívána jako surovina pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Velké bloky horniny se řežou na desky, které se dále leští a využívají na obklady stěn, dlažební desky a pomníky. Dále se z nich vyrábějí koryta, zahradní kamenné stoly, vázy a další architektonické prvky. Menší bloky horniny se využívají k výrobě dlažebních kostek, soklového kamene a masivních prvků.

2

POZNÁMKY

1

SYENIT – táborský masiv (lokalita Slapy u Tábora)

11


3

A M F I B O L I C KO - B IOTITI C K Á Ž U L A (ložisko Chlum u Blatné)

Jedná se o hlubinnou vyvřelou horninu s křemenem, která je součástí středočeského žulového masivu. Vzorek reprezentuje středně zrnitý biotitický granit blatenského typu s malým množstvím amfibolu, místy přecházející do granodioritu. V čerstvém stavu má světle šedou barvu, zvětráváním nebo slabou hydrotermální přeměnou pak získává zabarvení narůžovělé nebo nahnědlé (hlavně podél puklin). Biotitický granit je často tmavě kropenatý od poměrně stejnoměrně rozptýlených lupínků biotitu. Tmavé uzavřeniny jsou vzácné. Ze součástek je možné makroskopicky pozorovat bílé, narůžovělé nebo nahnědlé živce. Podstatné součásti horniny tvoří plagioklas, živec draselný, křemen a biotit. V malém množství se vyskytuje amfibol a další příměsi. Širší okolí ložiska je budováno poměrně monotónními granitoidními horninami centrální části středočeského plutonu. Amfibolicko-biotitický granodiorit (blatenského typu) je využíván jako zdroj suroviny pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Z velkých bloků se řežou a leští kamenné desky využívané ve stavebnictví k obkladům stavebních prvků, dále jako dlažební desky a prvky na výrobu náhrobních desek a pomníků. Menší kamenné bloky jsou využívány k výrobě dlažebních kostek, soklového kamene a masivních prvků.

POZNÁMKY

3

12

4

OLIVÍNICKÝ NEFELINIT (ložisko Libá)

Olivínický nefelinit je černošedá jemnozrnná čedičová výlevná hornina, jež je masivní a sloupcovitě odlučná. Z velmi jemnozrnné základní hmoty vynikají vyrostlice olivínu a augitu. Ložisko Libá je nejzápadnějším vulkanickým tělesem na našem území. Vulkanity této významné vulkanické zóny Českého masivu lze sledovat od Žitavské pánve na východě, přes vulkanity Českého středohoří a Doupovských hor a výskyty čedičových hornin v Sokolovské pánvi až na Chebsko, kde se nachází i kvartérní sopky Komorní a Železná hůrka. Vulkanická zóna pokračuje dále k západu do Bavorska. Čedičové těleso ložiska Libá je vylito na podložních žulách. Čedič v ložisku je charakteristický svou sloupcovitou odlučností. Sloupce o velikosti 0,2-1,5 m jsou pěti a šestiboké, převážně svisle orientované. Pouze v místech tufových „hnízd“ se projevuje vějířovité uspořádání sloupců. Hornina je pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti využvána k výrobě kvalitního drceného kameniva na přípravu betonových směsí, k výstavbě.

4


Vzorek reprezentuje hlubinnou vyvřelou horninu. Diorit je modrošedý, má všesměrně zrnitou texturu a obsahuje lištovitý plagioklas (výrazně zonální bazický andezin až labradorit), tmavě červenohnědý biotit, slabě nazelenalý nebo narůžovělý jednoklonný pyroxen a hojné shluky druhotných minerálů (chlorit, uralický amfibol, kalcit a rudu). Kromě toho se v nepatrném množství vyskytuje křemen a draselné živce. Hornina ojediněle obsahuje živcové vyrostlice (2x4 cm) a uzavřeniny křemene (10x4 cm). Jsou to nejspíše části starší křemenné žíly, která byla na tektonické poruše zahlcena při proniknutí mladšího dioritu. Chemickým složením odpovídá dioritu a zcela zapadá do diferenciační řady dioritů známých z rakouské části moldanubického plutonu. Na vzorku jsou patrné zbytky otvorů vyplněné cevamitem – přípravkem, který při tvrdnutí expanduje a rozlamuje kámen. Stáří horniny je přibližně 350 milionů let. Výskyt dioritu Štěpánovice náleží k variským vyvřelinám moldanubického plutonu. Z geologického hlediska lze říci, že se jedná o žílu pyroxen-biotitického dioritu s amfibolem a křemenem, strmě uloženou v biotitické pyroxenické rule, granulitu a amfibolitech. Hornina je do hloubky asi 3–5 m zvětralá, nepravidelně rozpukaná, místy s kulovitým zvětráváním. Hornina byla využívána jako surovina pro čistou a hrubou kamenickou výrobu. Velké bloky horniny byly řezány na desky, které se dále leštily a využívaly na obklady stěn, dlažební desky a pomníky.

6

SPILIT (ložisko Dubová hora)

Jako spility se označují bazické výlevné horniny algonkického stáří. Vznikly často jako podmořské výlevy. Hornina je šedá, zelenošedá až šedozelená. Je celistvá až velmi jemnozrnná, místy zřetelně mandlovcovitá nebo brekciovitá. Poměrně četná je síť drobných kalcitových žilek, místy jsou pozorovatelná zrna pyritu. Běžnými podstatnými součástmi spilitů jsou amfibol, chlorit, nepodstatné příměsi jsou pyroxen, křemen. Jako součást výplní žilek se vyskytuje kalcit, křemen, muskovit, místy pyrit. Struktura horniny je nejčastěji spilitická, ale mnohdy je zastřena krystalizací amfibolu. Ložisko Dubová hora je tvořeno mohutným, přes 1 km dlouhým tělesem, uloženým v komplexu okolních proterozoických hornin. Toto spilitové těleso je součástí pruhu spilitových vyvřelin vystupujících mezi Dobřany a Plzní. V ložisku Dubová hora se jedná o celou řadu typů hornin lišících se strukturně i texturně. Hornina je pro své výborné mechanicko-fyzikální vlastnosti vhodná na výrobu vysoce kvalitního drceného kameniva, využívaného k výrobě betonových směsí, výstavbě silnic a na kolejová lože železnic.

6

5 POZNÁMKY

5

PYROXEN-BIOTITICKÝ DIORIT (lokalita Štěpánovice)

13


7

SYENIT – táborský masiv (lom pod Klokoty)

POZNÁMKY

Lom Klokoty je založen na pravém břehu Lužnice ve strmém skalnatém svahu. Stěnový lom s jedním těžebním řezem se nachází těsně vedle místní asfaltové komunikace a má zhruba rozměry: 70 m délka, 30 m šířka, výška lomové stěny asi 25–30 m. Dno lomu je několik metrů nad hladinou Lužnice. V horních 2 /3 výšky je hladká lomová stěna porušena skalními výstupky z předchozího dobývání. V lomových stěnách podkovitého tvaru je zastižen čerstvý, středně zrnitý biotiticko-pyroxenový syenit ve svrchních partiích poněkud navětralý. Jedná se o hlubinnou vyvřelou horninu bez křemene, která je součástí středočeského žulového plutonu. Barva horniny je tmavě šedá. Skládá se hlavně z draselných živců, z tmavých součástek obsahuje hojně biotit a někdy amfibol. Křemen neob-

14

sahuje vůbec nebo jen nepatrné množství. Stavba horniny je všesměrně zrnitá. Syenit je ve směru SV-JZ prostoupen několika žilami světlého pegmatitu o mocnosti v řádech decimetrů, skloněnými 60o k JV. Žíly jsou patrné v SZ rohu lomu a v západní boční stěně lomu. Přímo v čelní lomové stěně jsou zřejmé drobné, několik centimetrů mocné žilky aplitu světlé barvy. Čelní stěna lomu je skloněná pod úhlem 70o k JV. Na stěně jsou patrné ohlazy po pohybu bloků horniny při horotvorných procesech. Táborský masiv tvoří hlubinné jazykovité těleso západně od Tábora, které upadá k severovýchodu a vyplňuje brachysynklinálu (koryto) v pararulách moldanubika. Zaujímá plochu asi 70 km2. Patří k němu i izolovaná apofýza (výběžek) u Malšic. Horniny jsou pozdně variského stáří (320–300 milionů let). Při předchozím dobývání byla hornina využívána na silniční štěrk a štět.

POZNÁMKY

oblast Táborska Horniny přeměněné

1

Skarn (granáticko – pyroxenický rohovec) – lom Mladá Vožice

Skarn je hornina vzniklá regionální přeměnou, většinou jemně zrnitá, nepatrně břidličnatá, šedozelená, zelené až zelenočerné barvy. Typická je přítomnost červeného granátu. Velmi těžká hornina (obsahuje magnetit). Má granoblastickou strukturu, místy typicky dlažební. Je to hornina páskovaná od temných součástí (amfibolu a pyroxenu), světlé součásti jsou křemen a plagioklasy (albit až albit- oligoklas). Název skarn je starý švédský výraz pro označení jaloviny na železnorudných ložiskách. Horniny z okolí lomu Mladá Vožice náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Skarn zde tvoří poměrně mohutné těleso v biotitickomuskovitických svorových rulách, které se na západě dotýká tělesa ortoruly.

POZNÁMKY

1

16

2

Amfibolit (lom Debrník)

Amfibolity vznikají přeměnou (metamorfózou) bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Jedná se o horninu tmavě šedozelenou, jemnozrnnou až drobně zrnitou, se zřetelnou paralelní stavbou. V nerostném složení převládá amfibol, plagioklas (andezin) a pyroxen. V nepatrném množství titanit, rutil, apatit a rudní minerál. Amfibolity jsou běžnou horninou v krystaliniku Českomoravské vrchoviny a Krušných hor, v Jižních Čechách a v Hrubém Jeseníku. Horniny z oblasti lomu Debrník náleží z regionálního hlediska k jednotvárné sérii české větve moldanubika. Amfibolity zde tvoří souhlasně uložené vložky v biotitických migmatitizovaných pararulách. Jejich mocnost se pohybuje v řádu několika metrů až desítek metrů. Strukturní směry těchto hornin probíhají ve směru Z-V s úklony k severu. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové podezdívky a kamenné dlažby.

2


4

Ortorula (lůmek severně obce Cetoraz)

Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé barvy, střednězrnitou, se zřetelnou paralelní stavbou. Základní hmota je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese rozšířeny v oblasti Cetoraze, Mladé Vožice, Chotovin, Nové Vsi, Choustníku a za severní hranici okresu u Louňovic – vrch Blaník.

Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé barvy, střednězrnitou, se zřetelnou paralelní stavbou. Základní hmota je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese dále rozšířeny v oblastech Mladé Vožice, Chotovin, Nové Vsi, Choustníku a za severní hranicí okresu u Louňovic – vrch Blaník.

Horniny z oblasti vrchu Blaník náleží z regionálního hlediska pestré sérii české větve moldanubika. Území východně od Blaníku je budováno biotitickými a silimanitickými migmatitizovanými pararulami. Na západě pak biotitickomuskovitickými svorovými rulami a chýnovskými svory.

Horniny z oblasti Cetorazu náleží z regionálního hlediska pestré sérii české větve moldanubika. Území východně, severně a západně od Cetorazu je budováno biotitickými a silimanit-biotitickými migmatitizovanými pararulami. Na jihu pak muskoviticko-biotitickými svorovými rulami.

3 4

POZNÁMKY

3

Ortorula (vrch Blaník)

17


5

Skarn (pyroxenicko-granátický rohovec) (lom Kameník u Hutí)

Skarn vznikl kontaktní přeměnou dolomitického vápence znečištěného jílovitou příměsí. Hornina je šedočerná jemně zrnitá, složená z granátu, jednoklonného pyroxenu a nahnědlého amfibolitu. Jako nepodstatné součásti se vyskytují pyrhotin, magnetit a rutil. Horniny z okolí lomu Kameník náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Skarn zde tvoří drobné tělísko v biotitických migmatitizovaných pararulách mezi tělesy bechyňské ortoruly. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové podezdívky a na silniční drcené kamenivo

6

Ortorula (úbočí vrchu Choustník)

Ortoruly vznikají regionální přeměnou (metamorfózou) hlubinných vyvřelin, hlavně hornin ze skupin žul. Jedná se o horninu světlé barvy, hrubozrnnou, se zřetelnou pararelní stavbou.Základní hmota je složena z křemene, draselného živce, plagioklasu, biotitu a muskovitu. Ortoruly jsou na táborském okrese dále rozšířeny v oblastech Cetoraze, Mladé Vožice, Chotovin, Nové Vsi a za severní hranicí okresu u Louňovic – vrch Blaník. Horniny z oblasti Choustníku náleží z regionálního hlediska k pestré sérii české větve moldanubika. Území jižně, severně a západně od Choustníku je budováno biotiticko-muskovitickými svorovými pararulami a na severovýchodě pak silimaniticko-biotitickými pararulami.

6

POZNÁMKY

5

18

oblast Táborska Horniny vyvřelé

Granodiorit patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikl utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Spolu se žulami vytváří mohutná tělesa – plutony. Vzorek představuje našedlou, středně zrnitou horninu. Stavba je všesměrně zrnitá. Základní hmotu granodioritu tvoří křemen, alkalický živec, plagioklasy, biotit, amfibol a pyroxen. Z nepodstatných minerálů obsahuje titanit, apatit a rudu. Granodiorit „dehetnického typu“ tvoří v podstatě východní lem tělesa středočeského plutonu a místně vytváří apofýzy do okolních pararul. Granodiority jsou využívány ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů, dlažby a po vyleštění jako obkladové a dlažební materiály do exteriérů staveb.

2

Žilná leukokratní žula (lom Padařov)

Žula patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Žula z lomu jižně od obce Padařov vytváří žilné těleso o mocnosti několika metrů až desítek metrů, které vyplňuje trhlinu v mohutném tělese táborského syenitového masivu. Žula je světlé barvy drobnozrnná. Stavba horniny je všesměrně zrnitá. Základní hmotu žuly tvoří křemen, živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů je přítomen muskovit (světlá slída), v nepatrném množství biotit (tmavá slída). Žilná žula patří ke skupině žilných hornin jako jsou aplity, pegmatity a jejich přechodné formy. Tyto horniny vyplňují trhliny v mohutných tělesech vyvřelých hornin a místně i v metamorfovaných horninách jejich pláště. Žula z lůmku, odkud byl odebrán vzorek, byla využívána ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů a dlažby. Hornina byla, pro své vynikající fyzikálně mechanické vlastnosti, využívána ve stavebnictví na zdivo, soklové podezdívky a na silniční drcené kamenivo.

1

2

POZNÁMKY

1

Amfibolicko – biotitický granodiorit (vrh Dehetník)

19


3

Hrubozrnná porfyrická žula (vrch Choustník)

Žula patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Vytváří mohutná tělesa – plutony. Žuly jsou převážně světlejších barev a často mají porfyrickou strukturu (velké krystaly v jemnozrnější základní hmotě). Vyrostlice draselného živce jsou až několik cm velké. Základní hmotu žuly tvoří křemen, živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů bývá nejhojněji přítomen biotit (tmavá slída), muskovit (světlá slída), nebo amfibol, někdy turmalin. Horniny z oblasti vrchu Choustník náleží z regionálního hlediska k jednotvárné sérii české větve moldanubika. Jsou zde zastoupeny dvojslídné hrubozrnné ortoruly, místy porfyrické (choustnický typ) a biotitické a silimaniticko – biotitické pararuly, místy migmatitické. Odebraný vzorek hrubozrnné porfyrické žuly ze západního úbočí vrchu Choustník představuje zřejmě část drobného žulového tělesa, nebo žíly, které patří k centrálnímu moldanubickému plutonu. Žuly jsou využívány ve stavebnictví jako zdící materiál, do zdiva, na podezdívky plotů, dlažby a po vyleštění jako obkladové a dlažební materiály do exteriérů a interiérů staveb.

POZNÁMKY

3

20

4

Ortopyroxenit (lůmek v lesíku cca 1 km od Mezna)

Ortopyroxenity jsou hlubinné vyvřelé horniny, vznikající diferenciací magmatu v okolí bazických vyvřelin, hlavně hornin ze skupiny gabra. Většinou vytváří drobná tělesa zpravidla ostře oddělená od okolních hornin. Jedná se o horninu tmavě hnědou, střednězrnitou, se zřetelnou všesměrnou stavbou. V nerostném složení převládá ortopyroxen, flogopit a amfibol. Jako nepodstatné součásti jsou obsaženy plagioklas a apatit. Vlastní vzorek a gabro z oblasti zářezu železnice, náleží z regionálního hlediska k vyvřelým horninám středočeského plutonu. Tvoří zde samostatné tělísko uložené ve směru sever-jih v přeměněných horninách pestré série sušicko-votické reprezentovaných biotitickými migmatitickými pararulami s vložkami erlánů, kvarcitů a kvarcitických rul.

4


5

Žilná leukokratní žula (kopec Chlum u Sepekova)

POZNÁMKY

Žula patří mezi hlubinné vyvřelé horniny. Vznikla utuhnutím magmatu (silikátové taveniny) v hlubších částech zemské kůry. Vzorek z vrcholu kopce Chlum u Sepekova je součástí většího tělesa drobnozrnné leukokratní žuly, která tvoří intruzi v mohutném tělese biotitických a silimaniticko-biotitických pararul. Drobnozrnná žula je světlé barvy. Stavba horniny je všesměrně zrnitá. Základní hmotou žuly tvoří křemen, živce (ortoklas a plagioklasy). Z ostatních minerálů je přítomen muskovit (světlá slída), v nepatrném množství biotit (tmavá slída). Žilná žula patří ke skupině žilných hornin jako jsou aplity, pegmatity a jejich přechodné formy. Tyto horniny vyplňují trhliny v mohutných tělesech vyvřelých hornin a místně i v metamorfovaných horninách jejich pláště.

POZNÁMKY

5

21

kvartér

- geologické procesy v kvartéru můžeme srovnávat se současnými - charakteristické je střídání dob ledových a meziledových - probíhá tělesný a duševní rozvoj člověka

neogén

- rozdělení kontinentů se blíží současnému stavu - v důsledku příznivého klimatu dochází k masovému rozvoji vegetace a k tvorbě hnědého uhlí - rozvoj prvních primátů rodu Homo - Homo habilis. - flóra je podobná paleogénu

paleogén

2

křída 65 135

miliony let

570

500 22

trias

195

225

perm

430 395

345

jura

280

225

195

135

65

2

HISTORIE ZEMĚ

280

- rozdělení kontinentálních desek zhruba souhlasí s dnešním, pouze vzdálenost mezi nimi je menší - pokračuje alpínsko-himalájské vrásnění - na kontinentech se bouřlivě rozvíjí savci - flóra je poznamenána prudkým rozvojem krytosemenných rostlin - koncem křídy vznikají dlouhá pásemná pohoří jdoucí od Alp k Himalájím - celkovým rozdrobením kontinentů na menší celky se vytváří jednotlivá klimatická pásma - koncem křídy dochází sice k přechodnému, ale k zásadnímu zvratu klimatu, při kterém vymírá velká část tehdejšího živočišného světa - už počátkem křídy se objevují praví ptáci, drobní savci, žijící ve stínu velkých dinosaurů, čekají na vhodnou příležitost, aby se ujali vlády nad světem - v průběhu spodní a hlavně ve svrchní křídě se stále více prosazují zástupci krytosemenných rostlin - koncem jury se začíná projevovat další fáze alpínsko-himalájského vrásnění (mladokimerská fáze) a vzniká pacifický pruh pásemných pohoří - země je osídlena už velice rozrůzněnou faunou plazů, na kontinentech kralují známí dinosauři, vzdušný prostor ovládli pterosauři - ve stínu obrovských dinosaurů žijí první nenápadní savci - superkontinent Pangea se začíná rozpadat na menší celky - na konci triasu dochází k prvním projevům alpínsko-himalájského vrásnění - začínají se vyvíjet velice úspěšné skupiny plazů nazývané dinosauři - počátkem triasu jsou kontinenty pokryty porosty pravých přesliček, ale stále více se prosazují i pokročilejší jehličnaté, ginkgovité a cykasovité rostliny - kontinenty se v porovnání s karbonem výrazně nemění - po vzniku horstev v karbonu následují v permu četné výlevy láv (např. melafyry, které se nachází i v ČR např. na Kozákově). - vedle primitivnějších plazů se rozvíjí plazi s některými savčími znaky - flóra v permu se úplně mění, zatímco ve spodním permu ještě převládají výtrusné a kapraďonosné rostliny, tak ve svrchním permu již převládají nahosemenné rostliny

HISTORIE ZEMĚ

345

- poloha kontinentů je podobná jako v siluru - v moři se velmi daří živočichům i rostlinám, poprvé se objevují moderní ryby, daří se i suchozemským rostlinám, bezobratlí živočichové úspěšně kolonizují Zemi a objevují se první obojživelníci

395

- silur je z hlediska vzniku horstev v některých oblastech obdobím významných zdvihů. Už na hranici ordovik - silur vzniká v oblasti srážky nejvýchodnější části Severní Ameriky a Evropy pohoří - v siluru se sice neobjevuje žádná z hlavních skupin organismů, ale původním skupinám se daří - v siluru se také poprvé objevuje suchozemská květena

430

- rozložení hlavních kontinentálních bloků je podobné jako v kambriu - na počátku ordoviku je většina živočichů primitivní, ale na jeho konci už existují všechny důležité skupiny bezobratlých živočichů a objevují se první obratlovci

500

- na Zemi se nachází mohutný kontinent Gondwana a několik menších bloků. Většina ze současných pobřežních horstev dosud neexistuje - nejdůležitější a nejběžnější skupinou kambria jsou trilobiti. Tvoří asi 60 % všech živočichů na mořském dně - terestrický (suchozemský) život téměř jistě není vyvinut. Pro organismus smrtelné ultrafialové záření zřejmě ještě ozónová vrstva nezachycuje

570

135 195 225 280 345 430 395 500 570 miliony let

devon silur ordovik kambrium mil. let prekambrium

- země vznikla před 4,7 mld. let; nejstarší horniny jsou 3,8 mld. let staré - prekambrium trvalo asi 4 mld. let, tj. přibližně 88 % stáří Země - od nejstaršího prekambria vznikala postupně horstva - organismy jsou podobné dnešním bakteriím - první organismy si asi vystačí s živinami rozpuštěnými ve vodě, jejich přísun se ale postupně snižuje, a proto jsou organismy nuceny si začít vyrábět vlastní potravu, začínají využívat fotosyntézu - slučují oxid uhličitý a vodu a za použití slunečního záření jako zdroje energie vyrábí cukry - stejně jako moderní rostliny

65

- v karbonu vzniká velká část žul na našem území - křídlatý hmyz dosahuje během karbonu první maximum svého rozvoje - na suchou zem vystupují různorodí obojživelníci, ze kterých se ve svrchním karbonu vyvíjejí první plazi - v karbonu jsou poprvé v historii Země pokryty části kontinentů bylinnou a stromovitou flórou - na Zemi vznikají v močálech a zarostlých pánvích obrovská ložiska uhlí

2

karbon

- v karbonu se velké pevninské bloky pohybují proti sobě, sráží se a vzniká variské (hercynské) pohoří v Evropě a část appalačského pohoří v USA

23

HORNINY V PROMĚNÁCH

těstovitá vrstva

800 km

1800 km

kůra

spodní plášť

2500 km 3000 km

5 – 60 km 100 km 700 km 1000 km

litosféra svrchní plášť

2900 km

tekuté vnější jádro

3000 – 5000 km

pevné kovové vnitřní jádro

5150 km 6371 km

Co je pod povrchem Země? Naše Země se skládá z několika soustředných vrstev, které mají rozdílné složení a odlišné fyzikální vlastnosti. Vzdálenost od povrchu do středu Země měří 6371 km. Směrem do středu stoupá teplota a tlak, v důsledku toho se mění skupenství hmoty a několikrát skokově i její měrná hmotnost.

Vulkanická činnost Pohled do nitra Země

Zemské jádro

Se dělí na vnější, tekuté a od hloubky 5150 km na vnitřní, kovové z niklu a železa. Teplota v nitru země je odhadována na 3000 – 5000 °C a hustota hmoty na 12 - 13 g/cm3. Jádro tvoří pouhých 16 % objemu Země, jeho hmotnost činí 32 %.

Zemský plášť

Se skládá z pevné části, sahající do hloubky asi 100 km. Ta tvoří s nadložní kůrou litosféru. Litosféra se dělí na desky, které se pohybují na těstovité vrstvě natavených hornin. Svrchní plášť sahá do hloubky 700 km. Tam přechází ve spodní plášť, sahající do hloubky 2900 km. Na rozhraní s vnějším jádrem dosahuje teplota 2500 °C a hustota hmoty vzrůstá na 5,5 g/cm .

Zemská kůra

Zaujímá pouhých 1,5 % objemu Země. Pod oceány sahá do hloubky 5 km a pod kontinenty až do 0 - 70 km. Horniny jsou v pevném krystalickém stavu, jejich průměrná hustota je 2,7 g /cm3. S hloubkou stoupá teplota o 20 - 30 °C na každý 1 km a na každých 4,5 m tlak o 0,1 MPa.

Zemské nitro - zdroj energie

POZNÁMKY

Roztavené horniny, horká voda a plyny pronikají z hloubi Země k povrchu dnes, stejně jako v dávných geologických epochách. Stále svědčí o mohutné energii v jejích hlubinách. Rotující hmota Země vytváří kolem planety mocné magnetické a gravitační pole.

24

Vyvřelé horniny

Vyvřelé horniny byly vytvořeny utuhnutím zemského magmatu. Dělí se na výlevné (extruzivní) a podpovrchové (intruzivní). Výlevné horniny byly vyvrženy sopkami a na zemském povrchu utuhly jako lávy. Podpovrchové útvary vznikly vtlačením magmatu do uvolněných podzemních prostor. Mohou vytvářet různě velké útvary nazývané plutony či batolity nebo blíže povrchu prorážet uvolněné prostory jako žíly.

Rozdílné vlastnosti

Chemické složení magmatu se liší podle původního složení hornin a hloubek, z nichž pochází. Stupeň kyselosti, zde obsah SIO, stejně jako hloubka, ve které došlo k utuhnutí, spoluurčují pojmenování horniny. Rychlost tuhnutí, rozhoduje o velikosti krystalů. Při pomalém tuhnutí je struktura hrubozrnná, při rychlém, naopak jemnozrnná.

Horninový cyklus Horninový cyklus

Rozdělení hornin na vyvřeliny, sedimenty a metamorfity v přírodních podmínkách neznamená, že se v této podo-


bě budou nacházet v daném místě provždy. Sluneční energie dopadající na zemský povrch a energie směřující k povrchu ze zemského nitra představují obrovské energetické potenciály. Spolu s působením vody, klimatu a gravitace uvádějí do pohybu proces jejich neustávajících dalších přeměn. Ty mohou být u sedimentárních a metamorfovaných pozvolné, evoluční, v časových dimenzích geologických epoch nebo u vyvřelých hornin náhlé, revoluční v krátkých časových údobích.

30 m o 1°C. Při teplotách okolo 300 °C, odpovídající hloubce asi 15 km, se začínají původní sedimentární horniny proměňovat (metamorfovat).

Vznikly nové horniny

Metamorfóza způsobuje krystalizaci nových minerálů, které nahrazují starší, původní minerály. Nové horniny (metamorfity), vzniklé z písčito-jílovitých usazenin, nesou souhrnný název krystalické břidlice.

Výjimky z pravidla

Erozí vyvřelých hornin na zemském povrchu, odnos rozpadlých částic do moře, jejich stmelením a další proměnu tlakem a teplem až po přetavení a vyvržení sopkou na povrch nebo pouze vtlačení pod povrch nemusí horniny vždy prodělat v tomto sledu. Sedimenty mohou být při horotvorných pochodech (orogenezí) vyzdviženy na povrch, stejně jako horniny metamorfované, aniž by prodělaly stadium přetavení a vulkanických či plutonických pochodů. Tomu odpovídá stav, že na zemském povrchu se setkáme s čedičem vyvrženým sopkou, stejně jako s pískovcem, mramorem vyzdviženými ze dna dávných moří nebo svorem, rulou, stejně tak se žulou či gabrem, které obnažily (denudovaly) starší vrstvy.

Podle stupně přeměny jsou tyto metamorfity pojmenovány fylit, svor, rula či migmatit. Sopečný popel a láva jsou metamorfovány v zelenou břidlici a amfibolit. Vápenec se proměňuje na krystalický vápenec (mramor).

Teplo vyvřelých hornin mění horniny ve svém okolí

Reakcí magmatu natavením a proniknutím (injikováním) do okolních sedimentární či metamorfovaných hornin, vznikají smíšené horniny. Tepelná přeměna okol-

Teploty a tlaky přeměňují horniny Nové podmínky proměňují horniny

POZNÁMKY

Nově usazované sedimenty zatlačují svoji tíhou starší vrstvy sedimentárních hornin do hlubších částí zemské kůry. S narůstající hloubkou v průměru vzrůstá tlak s každým 4,5m o 0,1 MPa a teplota na každých

25


ních hornin může být kontaktního - lokálního rozsahu. Je-li magma pouze žilou, je tepelný účinek na okolí v řádech decimetrů nebo metrů. Je-li magma větším plutonickým tělesem, může svým teplem ovlivnit okolí horniny do vzdálenosti i několika kilometrů. Regionální metamorfóza je přeměna okolních hornin v rozsahu desítek až stovek km, způsobená velkým přístupem tepla ze zemského nitra v době svého vzniku.

Eroze, transport, sedimentace Na počátku jsou eroze, transport a sedimentace (usazování) Horniny se na zemském povrchu působením klimatických podmínek rozpadají - zvětrávají. Vzniká štěrk, písek a prach. Voda tyto částice rozrušených hornin odnáší řekami. Unášené částice se usazují v dolních částech toku a nebo jsou odnášeny až do moře. Usazováním dalšího materiálu na původní vrstvy dochází tlakem k jejich zpevňování (diagenezi) a vzniku nových sedimentárních hornin. Při diagenezi si nově vznikající sedimentární horniny ponechávají své původní mineralogické složení. Nové vrstvy mohou být tvořeny jak minerálními, tak i organickými částicemi.

Rozdílný původ nových hornin

POZNÁMKY

Sedimentární horniny se člení na tři typy. Klasické sedimenty jsou tvořeny úlomky starších hornin. Na mořském dnu a v deltách velkých řek vznikají slepence, pískovce a jíly.

26

Organické sedimenty se skládají ze zbytků rostlin a živočichů. Usazováním a pozdější přeměnou rostlinných zbytků vznikají uhlí, ropa. Zbytky vápenitých koster živočichů tvoří křídu, vápenec. Chemické sedimenty vznikají při vypařování vysrážením nerostů a solí z vody.

POZNÁMKY

NEROSTY – STAVEBNÍ KAMENY HORNIN

Nerosty vznikají rozdílným způsobem

Vykrystalizováním z tuhnoucího magmatu např. živec, v němž se slučují sodík, vápník, draslík a hliník. Vykrystalizováním z odpařujících se roztoků sedimentárních hornin např. chlorid sodný, sádrovec. Krystalizováním při metamorfóze hornin měnícím se tlakem a teplotou např. kyanit či granát ve svorech.

V přírodě je známo kolem 4300 minerálů a každým rokem bývá objeveno kolem 5 dalších. Častý výskyt se dá přiřknout jen cca 300 minerálům a pro tvorbu hornin je významných jen několik desítek.

Zastoupení nerostů v hornině rozhoduje o jejím pojmenování

Křemen a živce jsou podstatnými složkami ve vyvře-

lých horninách. Vedlejšími součástmi mohou být slídy (biotit a muskovit). Ve vyvřelinách se mohou vyskytovat i přídatné (akcesorické) součásti např. granát nebo rudní minerály. Pro klasifikaci horniny do určité skupiny vyvřelin je rozhodující jaké podstatné složky obsahuje. Součástí vedlejší, např. biotit naopak odlišují jednotlivé druhy uvnitř skupiny. Obě skupiny rozhodují o pojmenování horniny. Např. biotitická žula. Někdy se v názvu může objevit i jméno přídatné součásti, např. biotitická žula s granátem. Křemen, hojně rozšířený nerost, je čistý Křemen oxid křemičitý. Se svými sloučeninami tvoří přes 12% zemské kůry. Je přítomen v horninách vyvřelých, metamorfovaných, i v usazeninách. Nezřídka tvoří samostatné horniny (křemence, kvarcity) nebo mocné žíly v různých horninách. Často je hlavní složkou jaloviny rudných žil. Vykrystalizoval buď z magmatu nebo z horkých roztoků. Sám je odolný vůči zvětrávání. Zvětráváním hornin se dostává do sutí, štěrků a náplavů. Jeho krystaly mají bělavé až šedobílé zbarvení. Často bývá zabarven příměsí kovů. Podle toho nese různé názvy (např. fialový ametyst). Nejčistší odrůdou je čirý křišťál.

Křemen

- nerost, který dnes uplatněním prvku křemíku v elektronice mění svět

POZNÁMKY

POZNÁMKY

Minerál (nerost) je prvek nebo chemická sloučenina, která je za normálních podmínek krystalická a která vznikla jako produkt geologických procesů.

27

ROZDĚLENÍ HORNIN

Hornina je heterogenní směs tvořená z minerálů, organických složek, či případně z vulkanického skla. Výjimku tvoří pouze monominerální horniny, které jsou tvořené pouze jedním minerálem (například hornina mramor je tvořena pouze minerálem kalcitem). Vyvřelá hornina nebo též magmatická hornina je termín, který se používá pro označení horniny, která vzniká krystalizací z magmatu. Vznik struktuŽula ry magmatické horniny se řídí posloupností krystalizace, která je spojena s postupným klesáním teploty taveniny, což vyúsťuje ve vznik zárodečných krystalů pevné fáze vyvřelé horniny: žula, granodiorit, diorit, gabro Usazená hornina (zvaná též sedimentární hornina) je hornina, která vzniká usazováním minerálů, či erodovaných a následně transportovaných hornin. Tyto horniny vznikají exogenními procesy na zemském povrchu nebo nehluboko pod ním, a to za běžných, relativně nízkých teplot. Základními procesy vzniku sedimentárních hornin jsou zvětrávání, transport materiálů, sedimentace (usazování) a diageneze, která mimo jiné zahrnuje zpevňování sedimentu. usazené horniny: buližník, slepenec, pískovec, vápenec Slepenec

POZNÁMKY

Metamorfované (přeměněné) horniny vznikají ze všech druhů hornin v důsledku vysokých teplot, tlaků a chemizmu prostředí, kterým jsou horniny v zemské kůře vystaveny. StavPararula ba hornin se přizpůsobuje novým podmínkám, které jsou odlišné od podmínek, za kterých vznikaly. Výsledný stupeň přeměny závisí na délce působení a velikosti těchto činitelů.

28

Všechny tři skupiny hornin jsou v neustálem koloběhu mezi sebou v závislosti na tlakově-teplotních podmíkách (tzv. PT podmínky), kdy vlivem změny jedné či obou složek dochází k přeměně jednoho druhu v druhý a naopak.

POZNÁMKY

GEOLOGICKÁ STAVBA TÁBORSKA

ty v podobě tektonicky zaklesnuté kry u Turovce. Tato pánvička je z větší části překryta neogenními uloženinami, které pak tvoří pruh v jižním pokračování tektonické linie podél řeky Lužnice až po Frahelž. Od jihu zasahuje do oblasti Táborska severní výběžek Třeboňské pánve. Pánev vyplňují mocné svrchnokřídové sedimenty klikovského souvrství a na nich zde vznikly rozsáhlé plochy rašelinných ložisek (Borkovická blata, Horusická blata). Na tercierních uloženinách u Veselí nad Lužnicí jsou vyvinuty ve značných mocnostech kvartérní říční terasy řek Lužnice a Nežárky. Jemný písek vyvátý z povrchu teras vytvořil místy písečné duny, z nichž se typicky zachovala jediná přírodní rezervace Písečný přesyp u Vlkova.

POZNÁMKY

POZNÁMKY

Převážnou část území okresu Tábor budují přeměněné horniny moldanubika. Jsou zde široce rozšířeny migmatitizované pararuly jednotvárné skupiny, biotitické pararuly s hojnými vložkami krystalických vápenců, erlánů, kvarcitů a grafitických břidlic pestré skupiny a chýnovské svorové ruly flyšoidní skupiny s polohami amfibolitù a krystalických vápenců. Již v 19. století se krystalický vápenec na Chýnovsku lámal pro pálení vápna a přitom došlo k objevu Chýnovské jeskyně, tehdy největší známé krasové podzemní prostory v Čechách. Na jihozápadě okresu je vyvinuto rozsáhlé těleso bechyňské ortoruly. V severozápadním cípu Táborska vystupují vyvřeliny středočeského plutonu. Samostatný masiv zde tvoří melanokratní křemenný syenit (tzv.táborský syenit), rozšířený v západním okolí Tábora až k Oltyni. O něco severněji, při samém okraji okresu, vystupuje granodiorit až křemenný diorit červenského typu a porfyrický syenodiorit typu čertova břemene. Přibližně středem okresu probíhá ve směru SSV-JJZ prvořadá tektonická linie Blanické brázdy. Podél této linie došlo k hlubinné rudní mineralizaci, ale také k povrchové sedimentaci permokarbonských i mladších uloženin. V dalším pokračování Blanické brázdy k jihozápadu nacházíme permokarbonské sedimen-

29

GEOMORFOLOGIE TÁBORSKA

Táborsko v plném rozsahu spadá do Česko-moravské soustavy, je součástí tří geomorfologických podsoustav (Středočeské pahorkatiny, Jihočeských pánví, Českomoravské vrchoviny) a čtyř celků (Vlašimské pahorkatiny, Táborské pahorkatiny, Třeboňské pánve a Křemešnické vrchoviny). Z Vlašimské pahorkatiny patří do okresu na západě podcelek Votická vrchovina s okrskem Jistebnická vrchovina s nejvyšším vrcholem Javorová skála (722,6 m n. m.), která leží na hranici s okresem Benešov. Na východě se nachází podcelek Mladovožická pahorkatina s nejvyšším vrcholem Karlovkou (614,5 m n. m.) u Nemyšle, Blanická brázda, kterou protéká Blanice, a malou částí zasahuje do táborského okresu okrsek Načeradská vrchovina - východně od Mladé Vožice.

POZNÁMKY

Z Táborské pahorkatiny se v okrese nachází celá Soběslavská pahorkatina, ležící v povodí střední a dolní Lužnice. V její východní ploché části, okrsku Sezimoústecká pahorkatina, a nejvyšším bodem Hůrka (517,9 m n. m.) u Radimovic a poněkud členitější západní části, okrsku Malšická pahorkatina, jsou nejvyššími body kóta 535,2 m n. m. u Skrýchova severně od Opařan a kóta Vrchy (532,4 m n. m.) u Želče. Na západě zasahuje Táborsko do členité Písecké pahorkatiny, z níž se v okrese nacházejí východní část okrsku Bechyňská pahorkatina s nejvyššími vrcholy výjimečně přesahujícími 500 m n. m. a nepatrná

30

část okrsku Týnská pahorkatina v okolí Březnice u Bechyně. Z Třeboňské pánve do jižní části okresu zasahuje severní výběžek podcelku Lomnická pánev okrsek Borkovická pánev, vyplněná mocnými svrchnokřídovými sedimenty klikovského souvrství a na nich zde vznikly rozsáhlé plochy rašelinných ložisek (Borkovická blata, Horusická blata). Na tercierních uloženinách u Veselí nad Lužnicí jsou vyvinuty ve značných mocnostech kvartérní říční terasy. V podcelku Kardašořečická pahorkatina vystupují nad úroveň 450 m n. m. zalesněná Klobasná (470,2 m n. m) u Zlukova a Strážka (456,6 m n. m.) u Řípce. Z Křemešnické vrchoviny do Táborského okresu spadá její západní část, podcelek Pacovská pahorkatina. Směrem od severu k jihu jsou součástí Táborska její okrsky Řísnická vrchovina, podél neotektonické li-nie se severně od Chýnova zvedají Dubské vrchy s nejvyššími body Batkovy (721,1 m n. m.) v severní části a Dubským vrchem (602,2 m n.m.) v jižní části. Východně od Dubských vrchů patří do okresu malá část Cetorazské pahorkatiny. Jižně od Dubských vrchů se rozkládá Chýnovská kotlina s několika výraznými vápencovými pahorky, dále k jihu navazuje výběžek Svidnické vrchoviny, v níž vystupuje výrazná hrásť Choustníku (689,2 m n. m.) se středověkým hradem, na jihu se rozkládá poměrně malý okrsek Tučapská pahorkatina s největšími vrchy Strážištěm (604,7 m n. m.) u Tříklasovic a Budislavskou horou (559,4 m n. m.) u Budislavi.

VÝVOJ GEORELIÉFU

Modelace říčních údolí Lužnice, Blanice byla završena v širokém časovém období od svrchního pliocénu po dnešek tvorbou různě mocných štěrkových akumulací, vytvářejících více či méně zřetelné terasové stupně. Krasové jevy jsou v okrese vyvinuty poměrně řídce. V masivu Pacovy hory se nachází rozsáhlý systém Chýnovské jeskyně, jehož spodními patry protéká Chotčinský potok. Georeliéf krajiny dotváří stále intenzivněji člověk. Jedná se o rozsáhlou výstavbu měst, inženýrských sítí, přehrad a pod.

Český masiv Český masiv je geologická jednotka, ve které se vyskytují nejrůznější typy usazených, přeměněných a vyvřelých hornin. Území se téměř kryje s hranicí České republiky. Jeho jižní část se nazývá moldanubikum (latinské názvy řek Vltavy a Dunaje), které se roz-

kládá zhruba mezi Vltavou a Dunajem. Vývoj moldanubika započal na dně prahorního moře, jehož písčito-hlinité usazeniny byly později silně přeměněné do podoby krystalických břidlic, které vytvořily nejspodnější patro. Ke starým geologickým útvarům řadíme rovněž tepelsko-barandienskou jednotku (bohemikum) s unikátními fosiliemi trilobitů. V jiných částech českého masivu jsou zastoupeny i horniny mladší. Mezi ně patří například křídové (druhohorní) pískovcové skály v soutěsce Labe a vyvřelé třetihorní horniny v Českém středohoří či třetihorní sedimenty v jihočeských pánvích.

POZNÁMKY

Vývoj georeliéfu Táborska Dnešní vzhled georeliéfu Táborského okresu je výsledkem dlouhého vývoje, který probíhal v různých fyzickogeografických podmínkách. Podstatně jej ovlivnily pohyby zemské kůry a geologická stavba. Dále se při modelaci krajiny uplatňoval vliv klimatu (teplo, mráz, voda, vítr). Horninovým podkladem jsou opakovaně metamorfované předprvohorní mořské sedimenty, silně zvrásněné a jako celek vyzdvižené při variské orogenezi, kdy byly zároveň rozlámány a prostoupeny rozsáhlými hlubinnými granitoidními tělesy středočeského a částečně moldanubického plutonu. Na počátku třetihor začíná působit neotektonika vedoucí k vývoji vlnovitých prohybů zemského povrchu o velké amplitudě, megaantiklinál a megasynklinál. Vývoj těchto morfostruktur byl současně provázen vznikem podélných a příčných kerných struktur (jihočeské pánve). Jako příklad příčných kerných morfostruktur je možno uvést výraznou blanickou brázdu, pokračující od sníženiny Kaplické brázdy severním směrem přes klínovou kru Lišovského prahu a sníženinou severovýchodní části Lomnické pánve až ke zlomovému svahu (tzv.načeradský sráz), který tvoří část hranice mezi Českomoravskou vrchovinou a Středočeskou pahorkatinou.

31

VÝVOJ GEORELIÉFU

Horotvorné pochody utvářely Český masiv Jeho podstatnou část utvářely, hlavně v dávných geologických dobách, horotvorné pochody. Od konce variské orogeneze se stal český masiv pevným kontinentálním blokem. Kadomské (cca 550 mil. let) a variské horotvorné pochody (450250 mil. let) se podílely na utváření českého masivu především. V závěru variské orogeneze (340-250 mil. let) do šumavského moldanubika pronikly žulové masivy a žilné horniny. Některé jeho části již zůstali souší, přes jiné se přelévala mělká moře nebo se udržovala voda v pánvích jako jezera. Na dně některých pánví za tropického klimatu vznikly dnešní zásoby karbonského (černého), či třetihorního (hnědého) uhlí. Následkem alpinského vrásnění došlo k prolomení severočeských pánví. Český masiv má dnes podobu kotliny, lemované na jihozápadě, severozápadě a severovýchodě pohraničními pohořími. Jihovýchodní část českého masivu se pozvolna noří pod čela karpatských příkrovů. Třetihorní sopečná činnost vymodelovala krajinu Českého středohoří a zanechala termální prameny v západočeských lázních. Ve čtvrtohorách došlo k zalednění některých hraničních vrcholů a další modelaci krajiny. Geologická pestrost dala vzniknout rozmanité krajině a následně i rozmanitost živé přírody - rostlinstvu a živočišstvu.

POZNÁMKY

Stavební kameny Evropy Nejstarším geologickým útvarem na evropském kontinentu je baltský štít, překrytý usazenými horninami ruské platformy. Velkou část západní a střední Evropy, včetně našeho území, tvoří útvary, vzniklé při variském vrásnění od počátku až do konce prvohor (asi před 450 až 250 mil. let). Nejmladší geologické útvary vznikly při alpinském vrásnění v třetihorách asi před 60 až 25 miliony let. Patří sem vznik alpské a karpatské soustavy jižně a jihovýchodně od našeho území.

32

Doba ledová v Evropě Kontinentální ledovce Grónska a Antarktidy jsou dnes posledními svědky minulé doby ledové (pleistocénu), která v Evropě skončila asi před 12 000 lety. V Evropě pokrýval kontinentální ledovec území Skandinávie, Baltu, severní části Německa, Velké Británie, Polska a Ruska. Do nižších poloh sestoupily i alpské horské ledovce. V posledních dvou milionech let došlo k pěti velkým ledovcovým postupům a ústupům, zvaným doby ledové a meziledové. Radikální změny klimatu ve čtvrtohorách nutně vyvolaly změny ve veškeré živé i neživé přírodě. S projevy dávného zalednění se v reliéfu krajiny setkáváme dodnes.

PEDOLOGIE – A PŮDNÍ POMĚRY TÁBORSKA

PŮDOTVORNÝ PROCES

PŮDNÍ HORIZONTY

- zvětráváním zemské kůry (matečné horniny) vzniká půdotvorný substrát, který se postupně mění půdotvornými procesy v půdu. půdotvorní činitelé 1) podnebí – ovlivňuje rychlost chem. reakcí (déšť, teplota …) 2) živé organismy – hlavní význam mikroorganismy 3) matečná hornina – určuje zásobu živin, vlastnosti, barvu... 4) podzemní voda – umožňuje pohyb složek půdy 5) čas 6) reliéf – nadm. výška (tlak, teplota) 7) člověk – zvyšuje úrodnost (např. hnojením) nebo půdu degraduje

= vrstvy půdy; vznikly půdotvorným procesem z matečného substrátu A- svrchní pásmo půdního profilu; dokonale zvětralé částice, vysoký podíl humusu - subhorizont A0 – surový humus - subhorizont A1 – humózní - subhorizont A2 - eluviální = ochuzený prolínající vodou

PŮDNÍ DRUHY 1) písčité (lehké) - snadno obdělávatelné, vzdušné, dobře pro pouští vodu; málo jílu a humusu 2) hlinité (středně těžké) - stejný podíl písku a jílu; nejúrodnější 3) jílovité (těžké) - špatně obdělávatelné, na horách váží vodu - dlouho ji drží, málo vzduchu

B - iluviální - obohacený o látky vyplavené z A - barva podle hromadících se látek (šedá až černá) C - půdotvorný substrát D - rozrušená matečná hornina - speciální typy G - glejový horizont; vzniká vlivem nadměrné ho množství podzemní vody nedostatek kyslíku - redukční děje v podmáčené půdě = glejový proces, gleje a pseudogleje Ca - karbonový horizont vzniká ve vápencích a dolomitech, rendziny (vápenatky)

POZNÁMKY

SLOŽKY PŮDY 1) pevná složka - zvětralé nerosty a horniny (90 - 99% půdy) 2) kapalná složka (půdní voda) - rozpuštěné minerální a organické látky půdní roztok 3) plyny (půdní vzduch – N2 , O2 , CO2) 4) neživá organická složka (humus) - zbytky odumřelých organismů 5) živá organická složka - edafon - fytoedafon, zooedafon - kořenový systém

33

PEDOLOGIE TÁBORSKA

Pedologicky se okres řadí jednak k regionu semi a hydromorfních půd se subregiony, kde jako doprovod převažují pseudogleje a výrazně hydromorfní půdy, jednak k regionu kambizemí nasycených a kyselých (místy až silně kyselých) se subregiony, ve kterých jsou doprovázeny hlavně pseudogleji a kambizeměmi pseudoglejovými. Z hnědých půd se na celém území (vyjma severního výběžku Třeboňské pánve) vyvinuly převážně pod lesními porosty rozsáhlé areály kyselé kambizemě typické na svahovinách kyselých vyvřelých hornin, rul, svorů a fylitů v asociacích s doprovodnými pseudogleji. V severovýchodním výběžku okresu se nachází kyselá kambizem pseudoglejová. Na svahovinách rul, místy kyselých a neutrálních intruzív se vytvořila také nasycená kambizem typická, zaujímající velké plochy zemědělské půdy po obou stranách Lužnice od Bechyně přes Tábor a dále až k východní hranici okresu (po obou stranách silnice Tábor – Pelhřimov) a nachází se i jižně od Tábora po Veselí nad Lužnicí, kde je vázána na písčitojílovité a jílovitopísčité předkvartérní sedimenty. Silně kyselé hnědé půdy reprezentované kambizemí dystrickou vznikly na svahovinách kyselých vyvřelých a metamorfovaných hornin v oblasti Pacovské a Táborské pahorkatiny při východní hranici okresu (jižně od Hůrky 686 m n. m.), okolí Horní a Dolní Světlé a Vlčevsi). V asociacích s ní zde okolo skalních výchozů a na sutích ojediněle nalezneme mělké rankery (kambický a typický) s litozeměmi. Luvizem typická leží na polygenetických, někde i na sprašových hlínách severozápadně od Tábora a Bechyně a jihozápadně od Sezimova Ústí, doprovázena pseudogleji. Jižně od Bechyně zasahuje menší ostrůvek hnědozemě luvizemní s luvizemí pseudoglejovou.

POZNÁMKY

Po hnědých půdách zaujímají největší rozlohu Táborka hydromorfní půdy. Glej typický (pseudoglejový)

34

se vytvořil v okolí velkého počtu rybníků (Horusický, Nový, Jezero, Jordán aj.) a vodních toků (Dírenský, Maršovský, a Mlýnský potok, Blanice aj.) na polygenetických hlínách a nevápnitých deluviofluviálních sedimentech a deluviích. V okolí Zálší a Borkovic (jihozápadně od Soběslavi) se nacházejí větší areály gleje organozemního (pelického) na písčitojílovitých a jílovitopísčitých předkvartérních sedimentech. Tento půdní typ obklopuje velké a známé rašeliniště (Borkovická blata) s mocnými pokryvy organozemě typické (glejové), zčásti již vytěžené. V této části okresu a jihovýchodně od Bechyně, severně a jižně od Tábora a v širokém okolí Sezimova Ústí vznikly na polygenetických hlínách a těžkých předkvartérních sedimentech samostatné celky pseudogleje typickéKrajinný pokryv

PEDOLOGIE TÁBORSKA

Půdní typy

POZNÁMKY

POZNÁMKY

ho (glejového, stagnoglejového). Západně od Veselí nad Lužnicí se na sprašových překryvech vápnitých jílů vyvinul v menším rozsahu pseudoglej luvizemní, v okolí uvedených rašelinišť také pseudoglej organozemní. Pseudogleje jsou v hojné míře doprovázeny kambizeměmi. Severozápadně od Veselí nad Lužnicí (v blízkosti Borkovických blat) se na bezkarbonátových píscích nachází menší lokalita podzolu arenického. Podél Lužnice (v úseku Bechyně – Tábor a Planá nad Lužnicí – Veselí nad Lužnicí) se na nevápnitých nivních sedimentech vytvořila fluvizem glejová (ojediněle také fluvizem typická).

35

Autoři námětu – pracovníci OŽP MěÚ Tábor • Foto – Roman Růžička Generální projektant – Ing. arch. Martin Jirovský, Ph. D., ateliér M. A. T. T. Tábor Odborný garant – Ing. Josef Lehečka, Báňské a měřičské služby Blatná, v. o. s. Odborně technické práce – Pavel Klimeš, HANSON ČR, a. s., Veselí nad Lužnicí Dodavatel – Ing. Jiří Slepička, Zahradní architektura Tábor, s. r. o. Finanční partneři – Krajský úřad Jihočeského kraje – HANSON ČR, a. s., Veselí nad Lužnicí

SKRIPTA KE GEOLOGICKÉ EXPOZICI POD KLOKOTY

Recommend Documents