ČESKÁ ZEMĚDĚLSKÁ UNIVERZITA V PRAZE FAKULTA LESNICKÁ A ENVIRONMENTÁLNÍ LABORATOŘ EKOLOGIE KRAJINY
Krajinná ekologie Skripta ke cvičením
Ing. Jana Nováková, Csc. Ing. Jan Skaloš RNDr. Ivana Kašparová
Kostelec nad Černými lesy
podzim 2006
Název: Krajinná ekologie. Skripta ke cvičením Autor: Ing. Jana Nováková, CSc., Ing. Jan Skaloš, RNDr. Ivana Kašparová Vydavatel: Česká zemědělská univerzita v Praze Určeno: pro posluchače FLE ČZU v Praze Náklad: 100 Počet stran: Vydání: první Rok vydání: 2006 Doporučená cena: 70,ISBN 80-213-1-1588-1 Skripta byla sestavena za finanční podpory FRVŠ v rámci grantu 41220-1161411632.
OBSAH ÚVOD ..............................................................................................................................................4 STRUKTURA KRAJINY................................................................................................................5 STUDIUM STRUKTURY KRAJINY POMOCÍ NÁSTROJÚ GIS A GEOSTATISTIKY……. 9 EKOLOGICKÁ STABILITA KRAJINY......................................................................................13 VÝVOJ KRAJINY - PODKLADY PRO STUDIUM ...................................................................18 MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY ....................................................................................... 22 METODIKA MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY ................................................................. 25 NAVRHOVÁNÍ ÚSES: TEORIE, NÁVODY, POSTUPY..........................................................34 A. TEORIE ÚSES ......................................................................................................................34 B. TVORBA A REALIZACE ÚSES (od mapování současného stavu po realizaci ÚSES) .....37 C. NAVRHOVÁNÍ DRUHOVÉHO SLOŽENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ .............................42 LITERATURA...............................................................................................................................45
ÚVOD Předkládaná skripta ke cvičením se věnují praktickým otázkám krajinné ekologie. Studenti v nich najdou nástin možností, jak kvantitativně vyhodnotit vybrané charakteristiky krajiny, praktické návody, jak se zhostit některých úkolů v praxi (např. navrhování ÚSES), či podrobný přehled existujících podkladů, např. historických map, statistických dat, literárních zdrojů a legislativních norem. K objasnění terminologie a podrobnějšímu výkladu látky odkazujeme studenty na podklady k přednáškám a další doporučenou literaturu. Přáli bychom si, aby tento materiál byl pro studenty užitečný nejen v rámci cvičení z Krajinné ekologie, ale rovněž během zpracování diplomových prací, případně v jejich další praxi.
STRUKTURA KRAJINY Metod pro kvantitativní hodnocení krajiny je celá řada, z geografie pochází výpočet indexů konektivity a cirkulativity. Oba tyto indexy mj. vhodně ilustrují možnost pohybu určitých organismů v krajině. 1.1. index konektivity (propojenosti) γ = L/{3(V-2)} L … počet spojů V … počet uzlů (zlomů, vrcholů) 1.2. Index cirkulativity (oběhovosti) α = (L – V + 1) / (2V – 5) Úkol: Spočítejte oba indexy pro území charakterizovaná následujícími podklady. Zhodnoťte výsledky. Příklad 1: Krajina anglických „hedgerows“ v hrabství Devon (obr. 1 – pouze ilustrační foto), obr. 2 – aktuální situace řešeného území. Zjistěte, jak se indexy změní, pokud dojde k odstranění některých živých plotů (obr. 3 → 4).
Obr. 1
Obr. 2
Obr. 3, 4
Příklad 2: Krajina středočeského kraje, okolí Olbramovic (obr. 5). Obr. 6 – schematické znázornění koridorů, uzlů a spojů v krajině. Obr. 7 vyjadřuje reálnou možnost doplnění sítě. Jak se v tomto případě změní pro organismy možnost pohybu krajinou vyjádřená oběma indexy ?
Obr.5
Obr. 6,7
STUDIUM STRUKTURY KRAJINY POMOCÍ NÁSTROJŮ GIS A GEOSTATISTIKY Poměrně snadná dostupnost geografických informačních systémů (GIS) i digitálních dat dává možnost zkoumat krajinu nejen tradičními metodami, ale využít i sílu nástrojů pro analýzu vektorových nebo rastrových modelů skutečné krajiny. Bez použití GIS pro metriku krajiny se zkoumání krajiny v současné době těžko obejde. Studium krajiny řeší problémy, které závisejí na 1. studovaných organizmech 2. časovém úseku 3. definici řešeného problému Jestliže krajinu chápeme jako mozaiku plošek, pak tyto plošky musí nejprve být dobře definovány a pak je lze teprve analyzovat v prostoru (čili provádět prostorovou analýzu). Definice plošek může vycházet 1. na definici měřítka, při němž již vnímáme rozdíly NEBO 2. na definici měřítka, v němž již procesy ovlivňují heterogenitu Jakmile jsou definovány plošky, GIS lze použít na následující analýzy: 1. vzájemné srovnání 2. velikost a hustota 3. rozdělení velikostních tříd 4. trvání 5. mechanismy ovlivňující formace plošek
STATISTICKÉ INDEXY Pro aplikaci GIS byly odvozeny mnohé ukazatele, například • Fraktální dimenze (Fractal Dimension) (D) – sklon regresní přímky log(P) na log(a) • Index diverzity (H) = - ∑ P log(P) • Dominance (d) = HMAX + ∑ P log(P) • Index stejnoměrnosti (Evenness Index) (E) = - ∑ P log(P) / log(m) • Index sdílení (Contagion Index )(C) = 2m log(m) + ∑ ∑ Q log(Q) • Index největší plošky (Largest Patch Index) = 100 Max aij / A • Index průměrného tvaru (Mean Shape Index) = ∑ ∑ [0.25 pij / √ aij] / N • Průměrná vzdálenost k nejbližšímu sousedu (Mean Nearest to Neighbour Distance) = ∑ ∑ hij / N’ , kde
A = celková plocha území N = celkový počet plošek v území N’ = celkový počet plošek v území, které mají nejbližšího souseda n = počet plošek v území, které mají nejbližšího souseda E = celková délka všech hran v pij = obvod plošky ij aij = plocha plošky ij gik = počet sousedství buněk (pixelů) náležejících ploškám typu i a k hij = vzdálenost z pložky ij k nejbližší sousedící plošce stejného typu distance m = počet typů plošek v území kromě hranic Pi = část území pokrytá ploškami typu i Qi = Pi [gik / ∑ gik] Je zřejmé, že nabídka indexů, sloužících ke zkoumání charakteristik krajiny, závisí na cíli zkoumání, použitém měřítku i použitém modelu pro území (vektorovém nebo rastrovém). Indexy lze vypočítat vlastními silami ve vhodném prostředí GIS (ArcView 3.x Spatial Analyst, ArcGis 9, GRASS), nebo použít specializovaný software vyvinutý pro zkoumání metriky krajiny (např. FRAGSTAT, viz http://www.umass.edu/landeco/research/fragstats/fragstats.html). Srovnání indexů podle toho, co v krajině charakterizují: skladba Shannonův index diversity
uspořádání Index průměrného tvaru
obecné celková plocha
Simpsonův index diversity Modifikovaný Simpsonův index diversity Bohatost plošek Shannonův index stejnoměrnosti
Index krajinných tvarů Index průměrného tvaru vážený plochou Fraktální dimenze Průměrný vážený fraktální rozměr plošky Průměrná vzdálenost k nejbližšímu sousedovi Index sdílení
počet plošek průměrná velikost plošek celková hrana
Simpsonův index stejnoměrnosti Modifikovaný Simpsonův index stejnoměrnosti Index největší plošky
Index mezilehlosti/přilehlosti
Srovnání chování indexů při změně rozlišení rastru a při jemné nebo hrubé zrnitosti krajiny: Skladebná metrika: Jak Shanonnův DI, tak Simpsonův DI i Bohatost plošek se nemění se změnou velikosti buněk rastru bez ohledu na zrnitost. Index největší plošky se nemění se změnou velikosti buňky rastru pro jemně zrnité krajiny ale zvýší se při hrubém rastru (100m buňce) na hrubě zrnitých krajinách. Uspořádání krajiny:
Index průměrného tvaru a Index krajinných tvarů se zmenšují při zvětšující se buňce rastru bez ohledu na zrnitost. Vážený index průměrného tvaru je invariantní k velikosti buňky u jemně zrnitých krajin, ale zvyšuje se u rastru s malým rozlišením (od 100m) u hrubě zrnitých krajin. Průměrná vážená fraktální dimenze plošky se nemění s velikostí buňky rastru ani zrnitostí krajiny. Průměrná vzdálenost k nejbližšímu sousedovi se zvyšuje při zvětšování buňky rastru bez ohledu na zrnitost. Index nákazy se mírně snižuje při snižujícím se rozlišení rastru. Index mezilehlosti/přilehlosti nezávisí ani na velikosti buňky rastru ani na zrnitosti krajiny. Obecné metriky: Celková plocha se zvýší při zvětšující se buňce rastru bez ohledu na zrnitost. Počet plošek se snižuje při zvětšující se buňce rastru bez ohledu na zrnitost. Průměrná velikost plošek se nemění se změnou rozlišení rastru u jemně zrnitých krajin ale u hrubě zrnitých se od velikosti buňky 200 m zvyšuje. Celková hrana se zmenšuje při zvětšující se velikosti buňky rastru bez ohledu na zrnitost.
SOUHRN Úroveň rozlišení plošek a velikost buňky v rastru mají velký vliv na chování některých krajinných metrik. Je třeba pečlivě vyhodnotit vhodnost jednotlivých metrik pro prostorovou analýzu v každém konkrétním případě. Především je vždy třeba vzít v úvahu: 1. Nelze používat různá rozlišení rastrů, jestliže chceme porovnat krajiny nebo analyzovat prvky jedné krajiny. 2. Ekologické procesy probíhají v různých měřítcích, což znamená, že je třeba je zkoumat v odpovídajícím měřítku. 3. Seskupování jemných prvků do hrubších měřítek vede ke ztrátě dat. Je zřejmé, že nabídka indexů, sloužících ke zkoumání charakteristik krajiny, závisí na cíli zkoumání, použitém měřítku i použitém modelu pro území (vektorovém nebo rastrovém). Co je GIS, jaké jsou principy rastrového a vektorového modelu, způsoby získání dat pro analýzy a jaké jsou nástroje prostorové analýzy si lze osvěžit ve studijních materiálech ČZU k předmětům GIS1, GIS2. Doporučená literatura: Tuček J.(1998): Geografické informační systémy. Principy a praxe.- Computer Press, Praha, p. 424 Burrough P.A. et McDonnell R.A. (1998): Principles of Geographical Information Systems.Oxfor University Press, Oxford, p.333 Všechny analýzy však začínají získáním potřebných dat a jejich převedením do digitální podoby. Vzhledem k tomu, že pro výpočet většiny indexů jsou vhodnější rastrová data, je nezbytné také znát způsoby interpretace snímků z dálkového průzkumu země. Tyto se probírají v předmětu
DPZ, nebo je lze nastudovat z manuálů příslušných použitých programů (ERDAS, ArcView 3.x Image Analyst). Doporučená literatura: Pavelka K. (1999): Zpracování obrazových záznamů DPZ.- Fsv ČVUT, Praha p. 137 Lillesand T.M. et Kiefer R.W. (1999): Remote Sensing and image interpretation. JohnWiley&Sons, New York, p. 724 Dobrý přehled světové literatury lze najít na výše zmíněných stránkách FRAGSTATS. Hodně o geostatistice v krajinné ekologii publikuje centrální informační server pro geostatistiku a prostorovou statistiku http://www.ai-geostats.org/ Evropského výzkumného centra v Ispře a časopis Landscape Ecology. V domácích vodách uvádějí dobré srovnání indexů krajinné metriky Guth J., Kučera T.: Monitorování změn krajinného pokryvu s využitím DPZ a GIS, Příroda, Praha, 10:107-124, 1997
EKOLOGICKÁ STABILITA KRAJINY Výpočet koeficientu ekologické stability krajiny - příklady: 1. KES = výměra ploch relativně stabilních / výměra ploch relativně nestabilních stabilní: lesy, trvalé travní porosty, zahrady, sady, vinice, vod. plochy, nestabilní: pole, chmelnice, urbanizované plochy hodnocení: KES < 0,1: území s max. narušením přír. struktur, nutné tech. zásahy 0,1
3,0: stabilní krajina s převahou přírodních a přírodě blízkých struktur 2. místo rozlišení ploch relat. stabilních a nestabilních diferencuje jejich ekologickou významnost zavedením číselných koeficientů: KES = ∑ (pn. k pn) / p pn: výměra jednotlivých kultur, kpn: koeficient ekologické významnosti kultur, p: výměra katastrálního území, kpn pro jednotlivé kategorie využití půdy: pole 0,14 louky 0,62 pastviny 0,68
zahrady 0,50 ovocné sady 0,30 lesy a voda 1,00
ostatní 0,10
3. podle Metodiky Agroprojektu (1988): KES = (1,5A + B + 0,5C) / (0,2D + 0,8 E) A. procento plochy o 5. stupni kvality (nejlepší): polopřirozené a přirozené lesní porosty, přirozené louky, mokřady a vodní toky B. procento plochy o 4. stupni kvality: polopřirozené lesní porosty, umělé vodní plochy (rybníky, přehrady)
C. procento plochy o 3. stupni kvality: jehličnaté monokultury, zemědělské oblasti (mozaika polí, luk a trvalých kultur, méně intenzivní) D. procento plochy o 2. stupni kvality: ovocné sady a plantáže, louky a pastviny E. procento plochy o 1. stupni kvality (nejhorší, nejméně stabilní): urbanizované plochy, zemědělské oblasti (intenzivní, rozsáhlé hony), vinice (Aktualizováno podle CORINE 1991) Hodnocení:
KES 0,1: devastovaná krajina 0,1< KES < 1,0: narušená krajina schopná autoregulace KES = 1,0: vyvážená krajina 1,0 < KES < 10,0: krajina s převažující přírodní složkou KES = 10,0: krajina přírodní až přírodě blízká
Úkol: Pro území na přiložených mapách vypočítejte KES s použitím všech tří postupů. Porovnejte výsledky, zhodnoťte rozdíly mezi územími i koeficienty.
VÝVOJ KRAJINY - PODKLADY PRO STUDIUM A. PÍSEMNÉ PODKLADY B. GRAFICKÉ PODKLADY C. LETECKÉ A DRUŽICOVÉ SNÍMKY
A. PÍSEMNÉ PODKLADY STATISTICKÁ DATA O EVIDENCI POZEMKŮ A VYUŽÍVÁNÍ PŮDNÍHO FONDU – soupisy půdy – tzv. pozemkové katastry pořizovány za účelem zdanění pozemků – kromě informací o velikosti polí, bonitě půdy, o hospodářském zvířectvu, apod. obsahovaly popisy vesnic, měst, usedlostí, mlýnů, hutí, far, atd... – dnes slouží jako základní historický statistický podklad ke studiu vývoje využití půdy I. a II. berní rula 1653 až 1656, resp.1667 až 1682 – impulsem byla potřeba zdanění půdy po 30.leté válce → poskytuje představu o tom, jak vypadala země po válce – pouze soupis poddanské (rustikální) půdy, dominikální půda zproštěna daně Tereziánský katastr (III. a IV. berní rula) 1749, změny v letech 1749 až 1756 – pozemková daň z r. 1706 zavedla povinnost danit veškerou půdu → nutnost zhotovit nový soupis půdy – rustikální i dominikální (majetek královských a svobodných měst, panský majetek, majetek duchovenstva) – soupis půdy veden pro rustikál a dominikál zvlášť – zvlášť také daněn Josefský katastr, vyhlášen patentem r. 1785, platný od r. 1789 – zavedl rovnou daň pro rustikální i dominikální půdu – výše daně se odvíjela od výměry pozemku a jeho úrodnosti – zavedl novou správní jednotku – katastrální obec (v Čechách vzniklo 6066 katastrálních obcí) Stabilní katastr, vyhlášen císařským patentem v r. 1817 – založen na přesném geometrickém měření – kromě soupisu půdy obsahuje i detailní popis každé obce – klima, počet obyvatel, dále popis řek, cest, rybníků, data o hnojení, o počtu pracovních sil, apod. – originál uložen ve Státním ústředním archívu (ul. M. Horákové), kopie v Ústředním archívu zeměměřictví a katastru (ÚAZK) v Praze-Kobylisích Jednorázová statistická šetření o využití půdního fondu v polovině 19. století (1860 – 1881) – vydávána po jednotlivých krajích v přehledných tabulkách – data vztažena přibližně k r. 1860
Lexikon obcí pro Čechy (přelom 19. a 20. století) – obsahuje údaje o výměře základních kategorií využití půdy podle katastrálních území – zpracován na základě sčítání lidu k 31.12.1900 databáze historických dat o využívání půdy podle katastrálních území z let 1845, 1948, 1990 a 2000 zpracována katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje PřFUK DALŠÍ PÍSEMNÉ PODKLADY: veřejné knihy (zemské desky, pozemkové knihy, železniční knihy, atd.) obecní kroniky a pamětní knihy obcí souborná místopisná díla B. GRAFICKÉ PODKLADY - MAPOVÁ DÍLA STARÉ MAPY ČESKÝCH ZEMÍ do 17. století mají staré mapy českých zemí příliš malé měřítko na to, aby se z nich daly čerpat podrobnější informace o využití půdy – zachycují pouze významná sídla (politicky, ekonomicky, vojensky), důležité cesty, vodní toky, apod. např. – první mapa Čech Matyáše Klaudyána (1:685 000) z r. 1518 – první mapa Slezska Martina Helwiga (1:550 000) z r. 1561 – první mapa Moravy Pavla Fabricia (1:288 000) z r.1569 – podrobná mapa Čech Johanna Georga Vogta (1:396 200) z r. 1712, a další Müllerova mapa Čech (1:132 000) z r. 1723 a Müllerova mapa Moravy (1:180 000) z r. 1716 – nejstarší mapové dílo v jednotné podobě pro celé Čechy a pro celou Moravu – vznikla na základě vojenských, správních a hospodářských požadavků rakouské monarchie (Karel VI.) – terén byl mapován pomocí přístroje, který zachycuje reliéf cesty, připevněného na voze, a busoly – kromě topografického obsahu (sídla, komunikace, reliéf, vodstvo, schematicky zeleň) zachycuje zemědělské usedlosti, mlýny, ložiska nerostných surovin (pouze mapa Čech), pošty, hospody, prameny a mnoho dalších informací – po dlouhou dobu byla předlohou dalších českých mapových děl (např. mapy I. vojenského mapování), ale i nizozemských, německých a francouzských kartografů – originály rukopisů jsou uloženy v Rakouské národní knihovně ve Vídni, kopie má např. Historický ústav AV ČR http://www.hiu.cas.cz/mapy/ KATASTRÁLNÍ MAPY Mapy stabilního katastru (1:2 880, resp. 1:5 760 v horských oblastech) z r. 1843 – zpracovány na základě přesného katastrálního mapování v letech 1825 až 1843
– použito Cassiniho-Soldnerovo válcové zobrazení – po více než 100 let pravidelně aktualizovány (reambulovány) – původní funkcí map bylo zdanění pozemků, později používány pro řadu jiných technických účelů – cenné pro krajinně-ekologické průzkumy, projektové práce, vymezováni ÚSES, mapování krajiny, revitalizace, hodnocení krajinného rázu, pozemkové úpravy – originály uloženy v Centrálním archívu pozemkového katastru ve Vídni, ručně kolorované otisky v ÚAZK v Praze – Kobylisích Katastrální mapy po r. 1928 a po r. 1945 (1:2 000) MAPY VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ Mapy I. vojenského (Josefského) mapování (1:28 800) z let 1764 až 1768 – podkladem Müllerova mapa – zpracovávány důstojníky vojenské topografické služby, kteří mapovali terén pozorováním od oka a s pomocí busoly – zhotoven doprovodný vojensko-zeměpisný popis, který zachycuje např. hloubku a šířku vodních toků, počet obyvatel, koní, apod. – zachycují krajinu před průmyslovou revolucí, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její nejvyšší diverzity Mapy II. vojenského (Františkova) mapování (1:28 800) z let 1819 až 1858 – mapování předcházela vojenská triangulace, měřítko odvozeno od měřítka map stabilního katastru, na jehož podkladě byly zpracovány → větší přesnost – zachycují krajinu v době nástupu a vrcholu (60. léta 19. století) průmyslové revoluce – změny zemědělských postupů, rychlý nárůst výměry orné půdy a historicky nejnižší rozloha lesů • barevné originály map I. a II. Vojenského mapování uloženy ve Vojenském archívu ve Vídni (Kriegsarchiv) • naskenované listy na http://oldmaps.geolab.cz (projekt Laboratoře Geoinformatiky ÚJEP – Identifikace historické sítě prvků ekologické stability) Mapy III. vojenského (Františko-Josefského) mapování (1:25 000) z let 1875 až 1883 – polohopis převzat z katastrálních map, výškopis na základě pole výškově určených bodů vztaženého k hladině Jadranu u Terstu → zvýšená přesnost – zhotoveny topografické sekce (1:25 000), speciální mapa (1:75 000) a generální mapa (1:200 000) – šrafy nahrazeny vrstevnicemi – barevné originály ve Vojenském archívu ve Vídni, černobílé otisky např. v ÚAZK v PrazeKobylisích TÉMATICKÉ MAPY PANSTVÍ A VELKOSTATKU – v místních archívech a muzeích
OBRAZY, POHLEDNICE A STARÉ FOTOGRAFIE KRAJINY
C. LETECKÉ A DRUŽICOVÉ SNÍMKY LETECKÉ SNÍMKOVÁNÍ – na našem území se provádělo od pol. 30. let 20. století pravidelně v přibližně 5-7letých intervalech – většinou pořizovány černobílé panchromatické snímky (vnímající spektrum záření v přibližně stejném rozsahu jako lidské oko) pro účely topografického mapování a obnovy map – snímkováním pověřen Vojenský topografický ústav v Dobrušce, který také spravuje archív leteckých snímků – přibližně od 80. let pomístně pořizovány i jiné druhy snímků – barevné panchromatické snímky (pro snímání povrchu z menších výšek), multispektrální snímky (zachycují území na několika snímcích zároveň, z nichž každý registruje jinou vlnovou délku), infračervené snímky (pro účely zjišťování stavu vegetace, kdy živá vegetace se jeví červeně, odumřelá a usychající je zbarvena modře nebo hnědě), aj. – pro období posledních 60 let jsou nejvhodnějším podkladem pro detailní studium vývoje krajinné struktury – na rozdíl od map objektivním a neomylným dokladem o stavu krajiny DRUŽICOVÉ SNÍMKY (snímky z družic, kosmických lodí a jiných vesmírných plavidel) – nejnověji jsou změny krajiny monitorovány družicovými snímky (posledních 20 – 25 let) – Česká republika je snímkována z automatických družic LANDSAT (am.), SPOT (fr.), RADARSAT a dalších s rozlišením až 1m – multispektrální snímky z družice LANDSAT (z r.1994) byly použity pro zpracování map krajinného pokryvu (land cover) v měřítku 1:100 000 v rámci evropského programu CORINE Základní mapy ČR, digitální model území, mapy krajinného pokryvu (CORINE Land Cover), ortofoto snímky současného stavu krajiny a mnoho dalších tématických map naleznete na mapovém serveru MŽP http://map.env.cz . Použitá literatura: Lipský Z.(2000): Sledování změn v kulturní krajině, Lesnická práce, Kostelec n.Č.l. Sklenička P. (2003): Základy krajinného plánování, Naděžda Skleničková, Praha Čapek R. a kol.(1992): Geografická kartografie, SPN, Praha Müllerova mapa Čech z roku 1720, Cimélie Mapové sbírky Historického ústavu AV ČR na CDROM Brůna V. a kol.(2002): Identifikace historické sítě prvků ekologické stability krajiny na mapách vojenských mapování, Laboratoř Geoinformatiky ÚJEP, Ústí n.L. www.geolab.cz, www.cuzk.cz
MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY A. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE B. VÝZNAM MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY C. MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY D. DRUHY MAPOVÁNÍ E. MAPOVÁNÍ FYZIOTYPÚ F. STRUKTURA KRAJINY
A. ZÁKLADNÍ TERMINOLOGIE Biotop Je soubor všech živých a neživých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Jedná se o abstraktní syntetický pojem. Na rozdíl od syntaxonomie není v jejich klasifikaci jednotný systém. V Německu existuje řada katalogů typů biotopů, též v Rakousku a na Slovensku. V rámci EU známe program CORINE BIOTOPES. U nás některé typy chráněny jako VKP, viz níže. Ekosystém Suchozemský, sladko- a slanovodní atd. Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek ŽP, jež jsou navzájem propojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací, a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase. Ekotop (stanoviště) je plocha s obdobnými trvalými ekologickými podmínkami; vymezuje plochu téhož geobiocénu. Geobiocenóza je jednoznačně prostorově vymezený suchozemský ekosystém. Pro účely metodiky projektanta ÚSES jen ekosystémy 4. a 5. stupně ekologické stability (viz. str 117, příl. 7.3. metodiky). Geobiocén je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz včetně vývojových stadií, jaká se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých ekologických podmínek (na shodném ekotopu). Geobiocenoid je člověkem silně změněný suchozemský ekosystém (geobiocenóza) bez autoregulačních schopností; změny se týkají nejen biocenózy, ale reverzibilně postihují i některé vlastnosti ekotopu (2. a 3. stupeň stability dle metodiky, příl. 7.3.).
Významný krajinný prvek (VKP) je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky významný segment krajiny, který utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. VKP jsou ze zákona: lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Mohou jimi být i jiné části krajiny, zaregistruje-li je orgán ochrany přírody (č. 114/1992 Sb.) Další souvislosti: - Natura 2000 - Evropská ekologická síť - EECONET - Evropská charta o krajině - Evropská úmluva o krajině - CORINE BIOTOPES a další…
B. VÝZNAM MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY a) identifikace ekologicky významných segmentů krajiny (EVSK) pro účely vytvoření kostry ekologické stability (KES), resp. vymezení územních systémů ekologické stability (ÚSES) b) pro účely sledování změn v krajině další důvody mapování přírody a krajiny c) Vědecko-výzkumný (přírodovědný) d) Ochranářské praxe e) Všeobecně vzdělávací f) Dokumentační, kulturně-vlastivědně-historický význam
C. MAPOVÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU KRAJINY v rámci procesu biogeografické diferenciace krajiny (dle metodického postupu Rukověti projektanta ÚSES) 1. Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz v krajině 2. Diferenciace současného stavu geobiocenóz - mapování přírody a krajiny 3. Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění 4. Vymezování kostry ekologické stability
D. DRUHY MAPOVÁNÍ 1. Podle významu a přesnosti Současný stav geobiocenóz v krajině posuzujeme prostřednictvím hodnocení současného stavu jejich vegetace.
a) “Mapování krajiny” prostřednictvím využití statistických dat k využití půdního fondu v katastrech obcí (pouze rámcové, hrubé, nicméně rychlé a jednoduché, dobré pro rychlou orientaci o území, k záznamu se používá základní mapa ČR 1: 10 000) b) Pomocí rostlinných formací (soubor rostlinných populací určité fyziognomie bez zřetele na floristiku - tundra, tajga, step atd.), nebo společenstev - fytocenóz (část geobiocenózy, populace více druhů. Dle charakteristických kombinací druhů, asociace).
2. Podle měřítka a) Velkoplošné (malá měřítka) = mapování krajiny (základní mapování) Musí předcházet mapování biotopů, které se již zaměřuje na vybrané, zvlášť hodnotné prvky krajiny a popisuje je na vyšší odborné úrovni. Jedná se o celoplošné zachycení ekologické diversity krajiny. Cílem je získání přehledu o stavu a rozložení různých společenstev v krajině (EVSK). Zde se používá členění vegetace na fyziotypy. b) Mapování biotopů (fytocenóz) Představuje další vylišení těchto fytocenóz navržených EVSK (VKP) na možné úrovně (asociace, podsvaz, svaz, řád, třída) E. MAPOVÁNÍ FYZIOTYPÚ Definice fyziotypu Vychází z řeckého ”fysis”, physis, tj. příroda. Je to tedy jakýkoliv typ přírody, ekosystémů, který je vyjadřován typem vegetace. Systém 20 fyziotypů, při rozlišení zohledněna vazba na stejné, resp. podobné ekologické podmínky, ovšem rozlišení je založeno na nápadných strukturálních a ekologických rozdílech. Využití Mapování je celoplošné a bez dalšího popisu získáme přehled o základní struktuře ekologické diversity krajiny, o poměru přirozených až přírodě blízkých a přírodě vzdálených až cizích ekosystémů (možnost barevného odlišení). F. STRUKTURA KRAJINY Sleduje se stav jednotlivých strukturních prvků krajiny v daném období – matrice, plošky – enklávy, koridory, bodové elementy.
METODIKA MAPOVÁNÍ PŘÍRODY A KRAJINY Pro účely mapování krajiny byla kolektivem specialistů sestavena metodika mapování přírody a krajiny (Vondrušková a kol., 1994). Jejím hlavním cílem bylo sestavit přehledný a jednoduše použitelný postup umožňující základní mapování krajiny. Hlavní myšlenkou při hodnocení krajiny v rámci této metodiky je užití tzv. charakteristik rozdílu ve využívání a zároveň antropogenního zatížení jejich jednotlivých částí. Princip mapování je založen na diferenciaci krajinného prostoru dle mapovacího klíče (op.c., str. 12, příloha č. 1) do tzv. účelových typů segmentů, které se liší způsobem svého využívání, v dnešní terminologii krajinné ekologie bychom řekli – svým land use a následně i typem land cover. Mapovací klíč umožňuje poměrně snadno zařadit jednotlivé prvky krajiny do účelových typů segmentů, přiřadit jim daný kód, stupeň ekologické stability (SES), včetně uvedení jejich charakteru, specifikace a fyziotypu (op.c., str. 34, příloha č. 6). Návrh metodiky vyhovuje požadavkům na postup vymezovaní kostry ekologické stability (KES), významných krajinných prvků (VKP) a dalších typů zvláště chráněných typů území v rámci ochrany přírody a krajiny, dále hodnocení stavu zemědělského půdního fondu (ZPF) a pro doplnění znalostí o současném stavu lesa v rámci platných právních norem ČR. Metodický postup obecně zahrnuje tyto kroky: 1. výběr území, kde budou práce zahájeny 2. získání veškerých dostupných podkladů o území 3. terénní průzkum a vlastní mapování 4. kancelářské zpracování Mapování jsou má do jisté míry subjektivní charakter, neboť zejména diferenciace krajiny a její rozčlenění do jednotlivých segmentů je vzhledem k vysoké míře krajinné diverzity v mnohých případech obtížná a její výsledky jsou ovlivněny zkušeností a subjektivním pohledem daného mapovatele. I s vědomím těchto omezení lze pro dané účely lze danou metodiku hodnotit jako v současné době kvalitní, metodicky propracovaný a prakticky použitelný dokument, podle kterého lze při mapování krajiny uplatnit jistou míru objektivity. Literatura: Vondrušková H. a kol. (1994): Metodika mapování krajiny, ČÚOP, MŽP, Brno.
Účelový typ Kód segmentu orná půda
chmelnice, vinice, zahrady, zahrádkářské kolonie chmelnice
ZSES 0-5
1 11
1
12 13
1 1
Charakter společenstva, typ kultury orná půda orná půda základní orná půda orná půda erozně narušená
1
vinice
22 23
2 1
zelenina a školky ovoc. stromů
24
1
chmelnice všeho druhu maloplošné velkoplošné s černým úhorem maloplošné
25 26
1 3
velkoplošné maloplošné
27
2
maloplošné
28
1
maloplošné i velkoplošné
3 31
4
maloplošné
32
3
maloplošné
33
2
34
1
velkoplošné (výjimečně i maloplošné) velkoplošné (výjimečně i maloplošné)
sady
Fyziotyp
jednoleté resp. víceleté kultury na orné půdě drobná políčka, soukromá držba s patrným poškozením půd. profilu
SE SE SE
2
21
zahrady a zahrádkářské kolonie
Specifikace
SE ojediněle s ornou půdou vinice na orné půdě
SE, RU SE
intenzivní kultury
SE
intenzivní kultury izolované, v drobné držbě s doprovodnou střední resp. vysokou vegetací, zatravněné intenzivní drobná držba s menším zastoupením orné, izolovaně doprovodná přirozená vegetace s převahou orné
SE MT, XT, AT (RU), KU, se SE (MT, XT, RU), KR SE
vysokokmenné v drobné držbě nebo na úzkých terasách, extenzivní s doprovodnou vegetací, bylinné patro s přirozeně rostoucími druhy s chráněnými či významnými rostlinami, nehnojené extenzivní, ostatní s významným podílem přirozeně rostoucích druhů bylin. patra, mírně degradované (přestárlé) zatravněné intenzivní, omezená druhová diverzita bylinného patra
MT, XT, AT/KU
na orné půdě, intenzivní
MT, XT, AT/KU KU/MT, XT, AT (RU) SE
louky a pastviny
lesy
lesní pláště a lemy
4 41
5
přírodní
subalpinská vysokohorská luční společenstva extenzivně využívané, často neoratelné, s významným podílem přirozeně rostoucích druhů, resp. s chráněnými či ohroženými druhy, bez úpravy vodního režimu a intenzivního hnojení, kosené i nepravidelně extenzivní, druhově chudé louky většinou intenzivní s kosením, přísevem a doplňkovým hnojením, existence přirozeně rostoucích druhů intenzivně využívané a hnojené, druhově chudé, bez obnovy nebo dočasné s obnovou
42.1
4
přirozené a přírodě blízké
42.2 43
3 3
přírodě blízké polokulturní
44
2
kulturní
5 51
5
přírodní a přirozené
52
5
přírodě blízké
53
4
polokulturní
54
3
kulturní
55
2
degradované
56 57
2 5
lesní školky přirozené
semenné plantáže zapojené linie přirozených druhů dřevin neovlivněné antropogenní činností
58
4
přírodě blízké
linie s převahou přirozených druhů dřevin, ojediněle ovlivněné, výskyt ruder. druhů pomístně
59
3
částečně degradované
výrazně ovlivněné antropogenní činností, významný podíl ruderálních společenstev, narušené
porosty s přirozenou druhovou skladbou odpovídající stanovištním podmínkám (i se změněnou strukturou) vyspělé porosty uměle založené s významným podílem dřevin přirozené druhové skladby (nad 60%), a to i etážové porosty s odpovídající druhovou skladbou přirozeného podrostu nevyvinutá společenstva a smíšené porosty s pestrou druhovou skladbou a příměsí dřevin přirozené dřevinné skladby (30-60%) monokultury a směsi stanovištně nevhodných dřevin (SM v nižších polohách, bory na nevhodných stanovištích, topolové výsadby, porosty s příměsí introdukovaných dřevin, plochy lesních holin a nezajištěné porosty) zničené imisemi, s ruderálními společenstvy, akátiny
SH, SK, AT MT, XT, AT
MT, XT, AT Mt, XT, AT (RU) RU (MT, XT, AT)
SD, DH, AD, BO, SU, BU, SM, LO, SK SD, DH, AD, BO, SU, BU, SM, LO SD, DH, AD, BO, SU, BU, SM, LO (KU) KU
KU, (SD, DH, AD, BO, SU, BU, SM, LO) KU KR/MT, XT, AT (SD, DH, AD, BO, SU, BU, SM, LO) KR/MT, XT, AT (KU) (SD, DH, AD, BO, SU, BU, SM, LO) KU, KR/MT, XT, AT, RU
nevyužívaná půda (lada)
6
travinnobylinná (se zastoupením dřevin do 10%)
61
lada s dřevinami (10-50%)
lada dřevinná (dřevin nad 50%)
postagrární lada, opuštěné lomy, pískovny, hliníky, ostatní antropogenní půdy (po těžební či jiné činnosti)
61.1
5
přirozená
s významnými, ohroženými, resp. chráněnými druhy rostlin a živočichů, přirozené stepi s přirozeně rostoucími druhy rostlin a živočichů bez rumištních a plevelných druhů s podílem rumištních a plevelných druhů
61.2
4
přírodě blízká
61.3
3
61.4
2
přírodě blízká, částečně narušená degradovaná
61.5
1 (0)
degradovaná
s minimálním podílem vegetace či bez vegetace - antropogenní půdy po těžební či jiné činnosti, hraniční pásy, rekult. plochy, často kontaminované
62.1
5
přirozená
s významnými, ohroženými, resp. chráněnými druhy rostlin a živočichů, s výskytem přirozených dřevin
62.2
4
přírodě blízká
s výskytem přirozených dřevin, rostlin a živočichů bez rumištních a plevelných druhů
62.3
3
62.4
2
přírodě blízká, částečně narušená degradovaná
s podílem kulturních, ruderálních či degradovaných dřevin, s podílem rumištních a plevelných druhů s převahou kulturních, ruderálních či degradovaných dřevin a rumištních a plevelných druhů
5
přirozená
s dřevinnou vegetací přirozené druhové skladby, neovlivněná antropogenní činností
s převahou rumištních a plevelných druhů
MT, XT, AT, SA, SK/KR MT, XT, AT, SA, SK/KR RU, NI, MT, XT, AT/KR RU, (MT, XT, AT)/KR RU, SE (KR)
62 SK, KR, LO/MT, XT, AT (SD, DH, AD, BD, SU, BU, SM, LO) SK, KR, LO/MT, XT, AT (SD, DH, AD, BD, SU, BU, SM, LO) KU/MT, XT, AT, NI, RU SE, RU/MT, XT, AT
63 63.1
SK, KR, LO/MT, XT, AT
lemová společenstva, solitérní dřeviny liniová společenstva travinnobylinná (do 10%)
liniová společenstva s dřevinami (10-50%)
63.2
4
přírodě blízká
63.3
3
polokulturní, částečně narušená
63.4
2
degradovaná
71.1
5
přirozená
71.2
4
přírodě blízká
71.3
3
71.4
2
přírodě blízká, částečně narušená degradovaná
72.1
5
72.2
s dřevinnou vegetací přirozené druhové skladby (s minimální příměsí kulturních, ruderálních či degradovaných dřevin) s kvalitním bylinným patrem s dřevinnou vegetací přirozené druhové skladby s významným podílem kulturních, ruderálních či degradovaných dřevin, s mírně až středně ruderalizovaným bylinným patrem s kulturními, ruderálními či degradovanými dřevinami (s ruderalizovaným bylinným patrem)
SK, KR, LO/MT, XT, AT
přirozená, s významnými, ohroženými, resp. chráněnými druhy rostlin a živočichů, neovlivněná antropogenní činností s přirozenými druhy rostlin a živočichů, bez rumištních a plevelných druhů s podílem rumištních a plevelných druhů
MT, XT, AT, SH, SK/KR
KU, SK, KR, LO/MT, XT, AT, RU KU/RU, SE
7
71
MT, XT, AT, SH, SK/KR MT, XT, AT(RU)/KR
s převahou rumištních a plevelných druhů (nad 50%)
RU, NI, (MT, XT, AT)(KR
přirozená
přirozená, neovlivněná antropogenní činností
4
přírodě blízká
s přirozenými druhy rostlin a živočichů, bez ruderálních druhů
72.3
3
72.4
3
polokulturní, částečně narušená kulturní
se zastoupením druhů přirozené skladby a s podílem kulturních, ruderálních nebo degradovaných dřevin s kulturními dřevinami
72.5
2
degradovaná
s kulturními, ruderálními či degradovanými dřevinami, s ruderalizovaným bylinným patrem
SK, KR, LO/MT, XT, AT SK, KR, LO/MT, XT, AT KU, SK, KR, LO/MT, XT, AT, RU KU/MT, XT, AT, RU KU/RU, SE
72
liniová společenstva dřevinná (dřevin nad 50%)
73
73.1
5
přirozená
neovlivněná antropogenní činností, lesní porostní pláště
73.2
4
přírodě blízká
s přirozenými druhy rostlin a živočichů, bez ruderálních druhů
73.3
3
73.4
3
polokulturní, částečně narušená kulturní
s mírně ž středně ruderalizovaným bylinným patrem, s podílem kulturních, ruderálních nebo degradovaných dřevin s kulturními dřevinami
73.5
2
degradovaná
s kulturními, ruderálními či degradovanými dřevinami
soliterní dřeviny
74
skály, sutě a lomy
8
mokřady, rašeliniště, prameniště
vodní plochy a nádrže
SK, KR, LO/MT, XT, AT SK, KR, LO/MT, XT, AT KU, SK, KR, LO/MT, XT, AT, RU KU/MT, XT, AT, RU KU/RU, SE
individuálně dle druhu, kvality a významu v krajině (stupeň stability 2-5)
81 82
5 4
přirozené narušené silně narušené
přirozená společenstva s mírně narušenými přirozenými společenstvy se silným vlivem antropogenní činnosti
SP, XT, BO SP, XT, BO (RU) RU, (SP, XT, BO)
83
3
91 92
5 4
přirozené narušené
přirozená společenstva mírně ovlivněné
3
silně narušené
silně ovlivněné (úpravy vodního režimu, splachy z ZPF)
VO, PR, LO VO, PR, LO, (RU) NI, RU, (VO, PR, LO)
93
101
5
přirozené
102 103
5 4
přírodě blízké přírodě blízké
s vyvinutým litorálním pásmem, s vyvinutými a stabilizovanými břehovými porosty, hosp. nevyužívané dtto - extenzivně využívané extenzivně využívané, s omezeným litorálním pásmem a břehovými porosty (bez technických úprav, mírná úprava dna, břehů a hráze přirozenými materiály)
9
10 VO, LO VO, LO VO, LO
vodní toky a mel. kanály
sídla a objekty mimo intravilán
104
3
upravené
velmi omezené litorální pásmo, výrazný podíl úprav břehů a hráze, břeh porosty ojediněle nebo nevyvinuté bez litorálního pásma a břeh. porostů, úprava břehů umělými materiály betonové nádrže
105
2
umělé
106
1
umělé
111
5
přírodní
112
4
přirozené
113
3
upravené
114
2
upravené
115
1
umělé
121
3 (2)
zeleň sídel a mimo intravilán
lesoparky, zahrady, parky, hřbitovy, upravené, bez zástavby
122
3
kolonie chat
rozvolněné, zatravněné, se střední a vysokou vegetací
123
3
vegetace přes 50% plochy
124
2
125
2 (1)
jednotlivá osídlení a intravilán jednotlivá osídlení a intravilán kolonie chat
126
0 (1,2)
intravilán
127
0 (1,2, 3)
zástavba
LO, (RU, VO) RU/VO -
11 s přirozeným vývojem dna a břehů, s plně stabilizovanými vodními a pobřežními společenstvy přirozeného druhového složení, bez směrové a spádové úpravy, slepá ramena řek s dílčími úpravami dna a břehů způsoby přírodě blízkými, s vyvinutými vodními a pobřežními společenstvy přirozeného druhového složení, i směrově a spádově upravené směrová, spádová úprava, úprava příčného profilu (zemní koryto), mírně narušená vodní a pobřežní společenstva směrová, spádová úprava, úprava příčného profilu s pomístným opevněním dna i svahů, silně narušená vodní a pobřežní společenstva koryta zpevněná v celé délce i profilu, bez oživení
VO, LO
VO, LO
VO, LO, KU, RU RU, KU, SE, (VO)
12
se zastoupením vegetace 20-50% plochy s větší mírou antropogenního ovlivnění, vyšším podílem zástavby, bez orné, doprovodná zeleň existuje (zastoupení vegetace 20-50%) městská zástavba (sídliště, vilové čtvrti, průmyslová zóna, centrum města, sportovní areály) zemědělská střediska a jiná účel. zařízení (sklady hnojiv, ČOV, čerpací stanice aj.)
MT, XT, AT, KR, KU, (RU, SE) MT, XT, AT, KR, KU, RU, SE MT, XT, AT, KR, KU, RU, SE MT, XT, AT, KR, KU, RU, SE MT, XT, KR, KU, RU, SE -
zpevněné plochy, skládky, komunikace
13
131
3
účelové cesty
132
2
účelové cesty
133
1
účelové cesty
134 135 136 137 138
0 0 0 0 1
účelové cesty komunikace komunikace železnice skládky
139 140
0 0
skládky ostatní zpevněné plochy
nezpevněné, zcela zatravněné a s přirozenými bylinnými společenstvy nezpevněné, s narušenými bylinnými společenstvy nezpevněné, bez vegetace nebo s minimálním podílem (travnatý střed) zpevněné místní, silnice II. a III. třídy silnice I. třídy, dálnice kameniva aj. přírodních materiálů, s postupným zarůstáním vegetací ostatní (i silážní žlaby, polní hnojiště aj.) parkoviště, polní letiště aj.
FYZIOTYPY: I. Vegetace přirozená až polopřirozená I.A. Hydrofilní, hygrofilní (až mezofilní) VO - Bylinná vodní a pobřežní vegetace, rákosiny a porosty vysokých ostřic PR - Vegetace pramenišť a rašelinišť MT - Hygrofilní až mezofilní trávníky (louky, pastviny a slaniska) LO - Mokřadní a pobřežní křoviny a lesy I.B. Mezofilní až xerofilní SP - vegetace skal, sutí, písčin a primitivních půd XT - semixerotermní až xerotermní trávníky a lemy AT - acidofilní travinná a keříčkovitá vegetace KR - křoviny SD - šipákové a subxerofilní doubravy DH - dubohabřiny AD - acidofilní březové, borové a jedlové doubravy BO - bory SU - suťové a roklinové lesy BU - jedliny a bučiny – acidofilní SM - smrčiny SK - acidofilní keřová a keříčkovitá vegetace SA - subalpinské a alpinské hole II. Vegetace převážně přírodě vzdálená až cizí SE - plevelová vegetace RU - ruderální vegetace
MT, XT, AT MT, XT, AT, RU, SE RU, SE RU, SE -
KU - lesní kulticenózy, akátiny a paseková vegetace
NAVRHOVÁNÍ ÚSES: TEORIE, NÁVODY, POSTUPY A. TEORIE ÚSES B. TVORBA A REALIZACE ÚSES C. NAVRHOVÁNÍ DRUHOVÉHO SLOŽENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ
A. TEORIE ÚSES Definice ÚSES 1. Dle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny “ÚSES je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.” Postavení ÚSES vyplývá z následujících bodů, prostřednictvím kterých zákon zajišťuje ochranu přírody a krajiny: - ochranou a vytvářením ÚSES - obecná ochrana druhů - ochrana vybraných nalezišť nerostů, paleontologických nálezů, geomorf. a geol. jevů, zvl. ochrana nerostů - ochrana dřevin rostoucích mimo les - vytv. sítě zvláště chráněných území + péče - účast na tvorbě a schvalování LHP - účast v procesu územního plánování, staveb. Řízení - účast na pozemkových úpravách atd. 2. Dle metodiky projektanta ÚSES Jedná se o síť skladebných částí, které jsou v krajině rozmístěny účelně na základě prostorových kritérií. Není to kostra ekologické stability. Rozhodující kritérium je biogeografická pestrost krajiny co do rozmístění rámců trvalých ekologických podmínek. Stávající ÚSES je tvořen ekologicky významnými segmenty krajiny (EVSK). Ty tvoří součást kostry ekologické stability (KES). Co jsou EVSK?
Základní skladebná součást KES. Jedná se o složku krajiny, tvořenou relativně ekologicky stabilnějšími ekosystémy. Vyznačuje se podmínkami, které umožňují trvalou existenci druhů přirozeného genofondu. Vybrané EVSK tvoří nejvýznamnější součást skladebných částí ÚSES.
Význam ÚSES • uchování a podpora přirozeného genofondu krajiny • příznivé působení na okolní méně stabilní krajinu a jejich prostorové oddělení • podpora polyfunkčního využívání krajiny (např. lesní porost plní nejen ekostabilizační funkci, ale může být využíván ekonomicky v rámci lesního hospodářství, nebo biokoridor může zárověň sloužit jako větrolam…) • uchování významných krajinných fenoménů
Kritéria, která rozhodují o výsledném rozmístění ÚSES v krajině (patero projektanta ÚSES) 1. 2. 3. 4. 5.
kritérium rozmanitosti potenciálních ekosystémů kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů kritérium aktuálního stavu ekosystémů kritérium nezbytných prostorových parametrů kritérium společenských limitů a záměrů
Skladebné součásti ÚSES - rozdělení prvků ÚSES dle funkce : Biocentra Biocentrum umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Biokoridory Biokoridor umožňuje migraci šíření a vzájemné kontakty organismů. Interakční prvky EVKP a EVLS – vytvářejí existenční podmínky rostlinám a živočichům významně ovlivňujícím fungování ekosystémů krajiny (ekotonová společenstva okrajů lesů, remízky, solitérní dřeviny v krajině….)
Rozdělení ÚSES podle biogeografického významu
-
místní (reprezentivní pro STG, 5-10 ha) regionální (repr. pro biochoru, 10-50 ha) nadregionální (bioregion, min. 1000 ha) provinciální a biosférický (podprovincie, bigeografická provincie, min. 10 000 ha)
Rozdělení ekologicky významných segmentů krajiny EVSK podle prostorově strukturních kritérií 1. 2. 3. 4.
Ekologicky významný krajinný prvek (EVKP) do 10 ha Ekologicky významný krajinný celek (EVKC) do 1000 Ekologicky významná krajinná oblast (EVKO) nad 1000 Ekologicky významný liniový segment (EVLS)
Prostorové parametry: Jde o hodnoty získané na základě současné úrovně poznání přírodních zákonitostí. Udávají pouze to, co přírodovědci s pravděpodobností, hraničící s jistotou, vědí, nebo na čem se odborná veřejnost shoduje. Minimální velikosti biocenter lokálního ÚSES -
lesní společenstva 3 ha mokřady 1 ha luční společenstva 3 ha stepní lada 1 ha společenstva skal 0,5 ha kombinovaná společenstva 3 ha
Maximální délky biokoridorů lokálního ÚSES -
lesní společenstva 2000 m, 15 mokřadní společenstva 2000 m (přerušení zast. plochou až 50, ornou půdou až 80, ostatní kultury až 100) kombinovaná společenstva 2000 m (50, 80, 100) luční společenstva 1500 m (1 500 m) stepní lada 2000 m (50, 80, 100)
Minimální výměra nadregionálních biocenter - 1000 ha Minimální výměra provinciálního biocentra – 10 000 ha
Souvislosti ÚSES je součástí ekologických sítí (společně se soustavou chráněných území NATURA 2000 a nadstavbou Evropské ekologické sítě EECONET).
B. TVORBA A REALIZACE ÚSES (od mapování současného stavu po realizaci ÚSES) Tento proces zahrnuje několik na sebe navazujících kroků: 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7)
Biogeografická diferenciace krajiny Vymezení EVSK (KES) Návrh generelu ÚSES Schválení generelu ÚSES (vzniká plán ÚSES) Sestavení projektu ÚSES Realizace Následná péče o prvky ÚSES
1. Biogeografická diferenciace krajiny Vytváří základ pro vymezování, návrh a tvorbu (realizaci) ÚSES. Sestává z opět několika kroků (Löw a kol. 1995): a) Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz v krajině b) Diferenciace současného stavu geobiocenóz - mapování fyziotopů c) Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění 2. Vymezení EVSK jako základ kostry ekologické stability, KES KES není ÚSES, ale jen jeho základ, východisko, aktuální stav. Je výhodné maximálně využít současně exitující hodnotné (ekologicky stabilní, i relativně) ekosystémy jako základ ÚSES. 3. Návrh generelu ÚSES Rozšířením KES o další prvky, doplněním rozlohy na minimální a vzájemným propojením za současného dodržení nezbytných zásad navrhování ÚSES do funkční sítě získáme generel ÚSES. Metodika vymezování místního ÚSES Generel ÚSES tvoří minimálně tři druhy map: 1) mapa STG - podává nám informaci o potenciálním přírodním stavu dané lokality. Získáme ji: 1) přenesením hranic z map BPEJ na pauzovací papír, 2) převodem kódu hlavní půdní jednotky HPJ v kódu BPEJ podle převodního klíče v ”Rukověti projektanta ÚSES” na kód STG, str. 106, 3) barevným vylišením okrsků STG + doplněním legendy, 2) mapa současného stavu ukazuje aktuální stav vegetace a získá se mapováním krajiny v terénu, tj. vylišením krajinných segmentů (fyziotypů, celkem 20) dle ”Metodiky mapování přírody a krajiny." Do mapy se zanáší pořadové číslo segmentu, zkratka fyziotypu a jeho stupeň ekologické stability (0 - 5). Plochy se odliší barevně + legenda; tato mapa slouží k
určení kostry ekologické stability. Vedle toho však existuje tzv. mapování biotopů, což představuje vylišení již jednotlivých společenstev, syntaxonů. Dělení mapování: a) mapování krajiny (fyziotypy), b) mapování fytocenóz (společenstva, asociace, podsvaz, svaz, řád, třída). 3) mapa generelu ÚSES vzniká překrytím předchozích map a následným navržením zcela nových nebo stávajících biocenter, biokoridorů a interakčních prvků při dodržení určitých zásad: Zásady navrhování generelu ÚSES 1) určit STG unikátní (menší než 6 ha, zároveň menší než 2 % v biochoře, což je základní rámec pro vymezování místního ÚSES), zde navrhujeme BC pouze pokud zde nalezneme EVSK, jinak nemusíme a 2) okrsky STG reprezentativní (ostatní), každý STG reprezentativní musí být reprezentován alespoň jedním BC - zde navrhujeme BC vždy !!!, 3) dodržovat minimální parametry skladebných součástí ÚSES, tj. lesní, travinné BC min. 3 ha, mokřadní 1 ha, maximální délka BK je 2 km, pak musí být přerušen BC, 4) maximálně využívat lesních porostů, 5) součásti místního ÚSES musí navazovat na regionální ÚSES, 6) prostorová úspornost, 7) využívat maximálně KES, 8) pouze bylinné biokoridory volit jen ve výjimečných případech, 9) celý ÚSES by měl být navržen jen v minimálním, nezbytně nutném rozsahu, prostorově co nejúspornější 4. Plán ÚSES Právně závazný. Generel ÚSES se stává plánem, pokud je schválen v rámci územně plánovací dokumentace (ÚPD), v případě územního plánu (ÚP) obce zastupitelstvem obce, nebo Ministerstvem pro místní rozvoj v případě územního plánu velkého územního celku (VÚC). ÚSES jsou neopominutelným podkladem pro územní plány ve fázi jejich zpracování. Druhá možnost je, že pokud je generel ÚSES zpracováván v době, kdy již závazný (schválený) územní plán existuje, musí být územní plán při zpracování ÚSES brán v úvahu. 5. Projekt ÚSES Již konkrétní projekt vyhotovený pro účely realizace prvků ÚSES v krajině.
Legislativní zajištění ÚSES • zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny (novelizován na začátku dubna) • zákon č. 289/1995 Sb. o lesích • č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu • č. 50/1976 Sb. Stavební zákon ve znění pozdějších předpisů
Důležité nástroje v oblasti tvorby a ochrany ÚSES -
lesní hospodářské plány a osnovy oblastní plány rozvoje lesů územně plánovací dokumentace projekt komplexních pozemkových úprav
Institucionální zajištění - MŽP (ÚSES) - Ministerstvo pro místní rozvoj (ÚPD) - Správy CHKO a NP - AOPK - Krajské úřady - Obecní úřady krajinotvorné programy MŽP, zejm.: - program péče o krajinu - program revitalizace říčních ekosystémů - program obnovy venkova
Stav realizace ÚSES V současnosti jsou pro cca 80 % území ČR vyhotoveny generely ÚSES. Znatelně méně je proces realizace ÚSES ve fázi tzv. plánů ÚSES, nemluvě o příkladech konkrétních realizací projektů v krajině. Nicméně počet projektů, ale i realizací zejména lokálních ÚSES narůstá, za mnohé jmenujme např. projekt realizace regionálního biocentra v Čehovicích u Prostějova. Pod názvem Oblastní generely začínají probíhat sumarizace a sjednocení těchto generelů. Započalo se i se zpracováním plánů ÚSES, které jsou vyhotovovány především při tvorbě územně plánovací dokumentace nebo v rámci komplexních pozemkových úprav. V roce 1997 byl přijat ve formě generelu Územně technický podklad regionálních a nadregionálních ÚSES v ČR (MMR + MŽP).
Shrnutí problémů -
ačkoliv je značná část území ČR zpracována ve formě generelů ÚSES, není zatím dostačující zpracování ve formě plánů ÚSES, které se v rámci územních plánů stávají závaznými
-
absolutně nedosatečná míra realizace ÚSES v krajině (existují výjimky, např. pokusné výsadby prvků ÚSES u Bedihoště na Prostějovsku, u Klapého na Litoměřicku, na Kutnohorsku…). Konkrétní výsledky jsou občas sporné! problémem je finanční náročnost realizace (založení 1 ha porostu jako biocentra a jeho následná 3letá údržba stojí od cca 160 – 300 000) a někdy i vůle k realizaci ÚSES následná údržba a péče často pokulhává (ruderalizace a zarůstání, usychání, okus zvěří apod.)
Literatura: Lőw J. a kol. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Doplněk, Brno.
ÚSES DO KAPSY ÚSES je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu (zák. č. 114/92 Sb.). Rozhodujícím kritériem pro vymezení je biogeografická pestrost krajiny co do rozmístění rámců trvalých ekologických podmínek a jejich přirozené na člověku nezávislé vazby. ÚSES je tvořen ekologicky významnými segmenty krajiny (EVSK) jako částmi kostry ekologické stability (KES). Skladebné části ÚSES jsou biocentra, biokoridory a interakční prvky. Generel ÚSES je jedna z forem plánu ÚSES, která ÚSES vymezuje pouze na základě přírodovědných hledisek. Je vymezován co nejvolněji, vyjadřuje pouze přírodní danosti. Plán ÚSES zohledňuje společenské zájmy, slouží pro vymezení místního, regionálního a nadregionálního ÚSES, je podkladem pro projekty ÚSES. Projekt ÚSES je soubor přírodovědné, technické apod. dokumentace. Je to podklad pro provádění pozemkových úprav, je součástí lesních hospodářských plánů, ev. osnov. Jeho úkolem je zabezpečit realizaci určité skladebné části ÚSES k cílovému stavu. Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy (typ suchozemského společenstva) přírodní a všech od ní pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz včetně jejich vývojových stádií. Skupina typů geobiocénů - STG jsou sdružené typy geobiocénů s podobnými ekologickými podmínkami, zjišťovanými pomocí bioindikace rostlinnými společenstvy. Metodika vymezování místního ÚSES: Jsou potřeba tři mapy: A) mapa STG - podává nám informaci o potenciálním přírodním stavu dané lokality. Získáme ji: 1) přenesením hranic z map BPEJ na pauzovací papír, 2) převodem kódu hlavní půdní jednotky HPJ v kódu BPEJ podle převodního klíče v ”Rukověti projektanta ÚSES” na kód STG, str. 106, 3) barevným vylišením okrsků STG + doplněním legendy, B) mapa současného stavu ukazuje současný stav vegetace v terénu a získá se tzv. mapováním krajiny v terénu, tj. vylišením krajinných segmentů (fyziotypů, celkem 20) dle ”Metodiky mapování přírody a krajiny." Do mapy se zanáší pořadové číslo segmentu, zkratka fyziotypu a stupeň jeho ekologické stability (0 - 5). Plochy se odliší barevně + legenda; tato mapa slouží k určení kostry ekologické stability. Vedle toho však existuje tzv. mapování biotopů, což představuje vylišení již jednotlivých společenstev, syntaxonů. Dělení mapování: a) mapování krajiny (fyziotypy), b) mapování fytocenóz (společenstva, asociace, podsvaz, svaz, řád, třída). C) generel ÚSES vzniká překrytím předchozích map a následným navržením zcela nových nebo stávajících biocenter, biokoridorů a interakčních prvků při dodržení určitých zásad. Zásady navrhování generelu ÚSES jsou: 1) určíme STG unikátní (menší než 6 ha, zároveň menší než 2 % v biochoře, což je základní rámec pro vymezování místního ÚSES), zde navrhujeme BC pouze pokud zde nalezneme EVSK, jinak nemusíme a 2) okrsky STG reprezentativní (ostatní), každý STG reprezentativní musí být reprezentován alespoň jedním BC - zde navrhujeme BC vždy !!!, 3) dodržujeme minimální parametry skladebných součástí ÚSES, tj. lesní, travinné BC min. 3 ha, mokřadní 1 ha, maximální délka BK je 2 km, pak musí být přerušen BC, 4) maximálně využíváme lesních porostů, 5) součásti místního ÚSES musí navazovat na regionální ÚSES, 6) prostorová úspornost, 7) využíváme maximálně KES, 8) pouze bylinné biokoridory volíme jen ve výjimečných případech, 9) celý ÚSES by měl být navržen jen v minimálním, nezbytně nutném rozsahu, prostorově co nejúspornější. V současnosti je ve formě generelu ÚSES zpracováno více než 80 % území ČR. Hlavním problémem je nedostatečná realizace ÚSES v krajině, finanční zajištění, vůle k realizaci a následná péče o založené porosty. Zkratky: ÚSES - územní systém ekologické stability KES - kostra ekologické stability EVSK - ekologicky významné segmenty krajiny STG - soubory typů geobiocénů BC - biocentrum BK - biokoridor
C. NAVRHOVÁNÍ DRUHOVÉHO SLOŽENÍ ROZPTÝLENÉ ZELENĚ 1. NÁVRHY DRUHOVÉHO SLOŽENÍ STROMOVÉHO A KEŘOVÉHO PATRA 2. MOŽNOSTI ZAKLÁDÁNÍ BYLINNÉHO PATRA
1. NÁVRHY DRUHOVÉHO SLOŽENÍ STROMOVÉHO A KEŘOVÉHO PATRA Následující text porovnává přístupy k navrhování dřevinné skladby rozptýlené zeleně. Pro získání lepší orientace v této problematice doporučujeme studentům, aby v rámci jedné lokality vyzkoušeli více způsobů a porovnali výsledky. Sami pak jistě posoudí použitelnost jednotlivých metodik. (V praxi doporučujeme používat přístupy 3, 5, 6, příp. některý z 2). 1. „Zahradnický“ starší: navrhování druhového složení (domácí i introdukované !! dřeviny) pouze podle přírodních podmínek a nároků druhů formou seznamů (např. Scholz 1967, Kavka 1970, Machovec 1982, Šindelářová 1975, Bulíř a Škorpík 1987 aj.) - výhody: snadné použití, obvykle zahrnuje i metodiku zakládání a následné péče, některé z publikací řeší i bylinné patro - nevýhody: často nevhodné složení - nebere v úvahu původ druhů. Podobné jsou 2. „Speciální příručky“ pro zakládání prvků ÚSES, sestavené obvykle pro určitý typ rozptýlené zeleně (břehových porostů, alejí,...): např. Hochman a kol., 1970, 1971, Marhoun 1982 Novák, Iblová , Škopek, 1986, Salašová 1997 Šimíček 1999 Šlezingr 1996 Šlezingr, Úradníček 2002 Zuna 2000 a další. Kvalita těchto pramenů se liší případ od případu a jejich použitelnost v praxi je různá. Často bývají doporučovány introdukované (či dokonce exotické) druhy pro použití k výsadbám v extravilánu. Z uvedených pramenů z hlediska vhodnosti taxonů vyhovují především práce: Salašová (1997) a Šimíček (1999 – týká se speciálně břehových porostů). 3. „Zahradnický“ nový: program Arboreus (Dostálek 2001): snaha o dosažení přirozené druhové skladby, proto navrhuje druhy odpovídající složení společenstev na základě rekonstrukčních map, původnost druhu v území je zohledněna udáním souřadnic lokality - výhody: vhodné druhové složení, i pro laiky velmi snadné použití - nevýhody: složení společenstva je třeba upřesnit dle doplňujícího popisu, neřeší bylinné patro
4. „Lesnický“: návrh podle principů české lesnické typologie: devět (resp. deset) lesních vegetačních stupňů, které se dále diferencují podle trofických a hydrických podmínek na lesní typy (Plíva 1984), příp. skupiny typů geobiocénů (Zlatník 1976). Každému typu odpovídá určitá druhová skladba. - výhody: odpovídá podmínkám stanoviště, vhodné složení - nevýhody: jsou třeba předchozí znalosti složení společenstev, neřeší bylinné patro 5. „Botanický“: druhové složení společenstev se navrhuje na základě map rekonstruované vegetace (např. Mikyška et al. 1968, 1972, Neuhäuslová 1998) a dále upřesňuje podle areálu přirozeného rozšíření jednotlivých druhů v rámci regionálně-fytogeografického členění (Skalický 1988), jak je zpracováváno pro Květenu ČR (Academia) - výhody: odpovídá podmínkám stanoviště, vhodné složení - nevýhody: složitější postup („o krok víc“) 6. „Biogeografické“: specifikuje autochtonní druhy jednotlivých bioregionů (podle Culka a kol., 1996), bere v úvahu jak biotické i abiotické vlastnosti prostředí, tak i specifické chorologické rysy oblasti (cf. Löw a kol. 1995) - výhody: odpovídá podmínkám stanoviště, vhodné složení, snadné použití - nevýhody: neřeší bylinné patro Literatura: Bulíř P. a Škorpík M. (1987): Rozptýlená zeleň v krajině. – Aktuality VŠÚOZ Průhonice. Culek M. (red.) a kol. (1996): Biogeografické členění České republiky. – Enigma, Praha. Dostálek J. a kol. (2001): Arboreus 1.0. - Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice. Hochman L. a kol. (1970, 1971): Zpevňování břehů vodních toků vodními a pobřežními rostlinami. Vol. 1, 2. – Ms. VŠZ, Brno. Kavka B a kol. (1970): Krajinářské sadovnictví. – SZN Praha. Löw J. a kol. (1995): Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. – Doplněk, Brno. Machovec J. (1982): Sadovnická dendrologie. – SPN Praha. Marhoun K. a kol. (1982): Dřevinný vegetační doprovod vodních toků. – Hydroprojekt Brno. Mikyška R. a kol. (1968): Geobotanická mapa ČSSR 1. České země. - Vegetace ČSSR, Ser. A 2, Academia, Praha. (textová část) Mikyška R. a kol. (1972): Geobotanická mapa ČSSR. 1. České země. - Academia, Praha (mapová část) Moravec J. a kol. (1995): Rostlinná společenstva ČR a jejich ohrožení. 2. vyd. – Severočeskou Přírodou, Litoměřice, příl. 1995. Neuhäuslová Z. a kol. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. – Academia, Praha. Novák L., Iblová M. a Škopek V. (1986): Vegetace v úpravách vodních toků a nádrží. – SNTL Praha. Plíva K. (1984): Typologická klasifikace lesa ČSR. - ÚHÚL, Brandýs nad Labem. Salašová A.(1997): Ekologicko-pestovatělské kriteriá výberu drevín v tvorbe polnohospodárskej krajiny. – Ms. Dis. pr., MZLU Brno. Scholz J. (1967): Rajonizace okrasných dřevin a jejich společenstev v ČSSR. – Vědecké práce VÚOZ Průhonice, č. 4: 225-242. Skalický V. (1988): Regionálně-fytogeografické členění. – In: Hejný S. et Slavík B. (red.): Květena ČSR, Vol. 1. – Academia, Praha.
Šimíček V. (1999): Břehové a doprovodné porosty vodních toků – součást lužních ekosystémů. – Agrospoj, Praha. Šindelářová M. (1975): Funkce rozptýlené vysoké zeleně. – Studijní informace ÚVTIZ, Praha, ř. Lesnictví, 1975/3. Šlezingr M. (1996): Vegetační doprovod vodních toků a nádrží. – VUT Brno. Šlezingr M. a Úradníček L. (2002): Vegetační doprovod vodních toků a nádrží. – CERM, Brno, 2. vyd. Zlatník A. (1976): Lesnická fytocenologie. – Praha. Zuna J. (2000): Revitalizace vodních doprovodů potočních koryt. – Obnova liniové zeleně v krajině, Brno: 71-79.
2. MOŽNOSTI ZAKLÁDÁNÍ BYLINNÉHO PATRA Bylinné patro bývá pro obtíže se zakládáním obvykle zcela opomíjeno (příp. je nahrazeno mulčem kůrou apod.). Důsledkem je jednak náchylnost biotopu k erozi, jednak spontánní sukcesí dochází k rozvoji konkurenčně silných druhů, které omezují vysazené dřeviny a dále se mohou šířit do okolí. Z výše uvedených přístupů pouze malá část příruček a metodik věnuje pozornost rovněž této problematice: 1. Bulíř a Škorpík (1987): navrhují použít komerční travinné směsi skládající se z 5 – 6 druhů (kostřava červená Festuca rubra subsp. rubra, F. rubra subsp. commutata, kostřava ovčí - F. ovina, lipnice luční - Poa pratensis, psineček tenký - Agrostis tenuis, jílek vytrvalý - Lolium perenne), příp. s příměsí druhů čel. bobovitých (jetel - Trifolium, tolice - Medicago, čičorka Coronilla, štírovník - Lotus,…), příp. i dalších druhů dvouděložných rostlin (řebříček obecný - Achillea millefolium, kopretina bílá - Leucanthemum vulgare, čekanka obecná - Cichorium intybus, třezalka tečkovaná - Hypericum perforatum, šalvěj luční - Salvia pratensis, zvonek okrouhlolistý - Campanula rutundifolia aj.). - Výhody: hotové směsi, relativně levné, snadné použití. Metodika doporučuje i další údržbu porostů. - Nevýhoda: Standardní typizovaná směs, nebere v úvahu vlastnosti stanoviště ani původní areál druhů. 2. „Botanický přístup“: na základě rekonstrukčních map a vlastností biotopu se vybere několik dominantních druhů příslušného společenstva (např. podle Moravce, 1995, Neuhäuslové 1998, ..). Diaspory je třeba získat sběrem v terénu. - Výhody: vyhovuje aktuálním podmínkám biotopu, možnost použít místní ekotyp. - Nevýhody: nesnadné získání osiva, časově náročné, pracné (tedy drahé). Alternativa: mulchování – použije se biomasa pokosená na odpovídajícím stanovišti v období zralosti diaspor většiny druhů. 3. Využití osivových směsí nabízených specializovanými firmami: - Výhody: možnost získání osiva „na míru“ podle požadavků na druhové složení a původ, snadné použití. - Nevýhoda: finančně značně náročné, v některých případech sporné z hlediska ekotypů použitých druhů. (viz např. http://www.plantanaturalis.com)
LITERATURA ZÁKLADNÍ: Forman R.T.T. et Godron M., 1993: Krajinná ekologie. - Academia, Praha. Kol., 1994: Metodika mapování krajiny. – Brno. Kubeš J., 1996: Plánování venkovské krajiny. - Phare, sv. 13. VŠB – TU, Ostrava. Lipský Z., 2000: Sledování změn v kulturní krajině. - ČZU Praha. Lipský, Z., 1998 (dotisk 1999): Krajinná ekologie pro studenty geografických oborů. Karolinum, Praha. Löw J.et Míchal. I., 2003: Krajinný ráz.- Lesnická práce, Kostelec n.Č.l.
DALŠÍ UČEBNICE, PŘÍRUČKY, SBORNÍKY Z KONFERENCÍ : Bárta, J. 2001: Tváří v tvář. - In: Tvář naší země – krajina domova, sborník konference, s. 207-209, Pražský hrad – Průhonice. Bissonette J.A. et Storch I., 2003: Landscape Ecology and Resource Management. Linking Theory with Practice. – Island Press, Washington etc. Braniš, M. a kol., 1999.: Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti ochrany životního prostředí a ekologie. - Karolinum, Praha. Burel F. et Baudry J., 2003: Landscape Ecology. Concepts, Methods and Applications. – Science Publ., Enfield et Plymouth. Culek M. (ed.) a kol., 1996: Biogeografické členění České republiky. – Enigma, Praha. Culek M. a kol., 2003: Biogeografické členění ČR II. – Lelekovice, 589 str. Czudek T., 1997: Reliéf Moravy a Slezska v kvartéru. – Sursum, Tišnov. Demek J., 1987: Obecná geomorfologie. – Academia, Praha. Dostálek J. a kol., 2001: Arboreus 1.0. - Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice. Dostálek J. et al., 2005: Výsadby dřevin v zemědělské krajině: Případová studie v nivě řeky Valová. – Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice. Duvigneaud P., 1988: Ekologická syntéza. - Academia, Praha. Farina A., 2000: Landscape Ecology in Action. – Kluwer. Farina A., 2000: Principles and Methods in Landscape Ecology. – Kluwer. Forman R.T.T., 1995: Land Mosaics. The ecology of landscapes and regions. - Cambridge Univ. Press. Hájek T. et Bukačová I., 2001: Příběh drobných památek.- Krajina domova, sv. 1. ČKA, Praha. Hendrych R., 1984: Fytogeografie. - SPN, Praha. Kneifelová M. et Mikulka J., 2003: Významné a nově se šířící plevele. – Zemědělské informace č. 4/2003, ÚZPI, Praha. Kovář P., 1993: Ekologie krajiny (učební texty) – PřF UK, Praha. Kovář P., 2002: Geobotanika. Úvod do ekologické botaniky. – Karolinum, Praha. Křikavová A. et Obuchová L. (eds.), 1997: Krajina v dějinách člověka. – Česká orientalistická společnost, Praha. Kubíková J., 2005: Ekologie vegetace stř. Evropy. Díl I. – Karolinum, 129 str. Lapka, M. et Cudlínová, E., 2001: Příběh krajiny, krajina jako příběh. - Sborník konference Tvář naší země – krajina domova, svazek úvodní, ČKA, Praha, s. 65 – 70.
Löw J. a kol., 1995: Rukověť projektanta místního územního systému ekologické stability. Doplněk, Brno. Ložek V., 1973: Příroda ve čtvrtohorách. – Academia, Praha. Míchal I., 1992: Ekologická stabilita. – MŽP ČR, Praha. Naveh Z. et Liebermann A.I., 1984: Landscape Ecology. Theory and application. - New York.. Pivnička K., 2004: Aplikovaná ekologie. Dlouhodobá udržitelnost rybářské, zemědělské a lesnické produkce. – Karolinum, 185 str. Primack R. et al., 2001: Biologické principy ochrany přírody. – Portál, Praha. Sádlo J. et Storch D., 2000: Biologie krajiny. Biotopy ČR. – Vesmír, Praha. Saunders D. A. et al. (eds.), 1987: Nature Conservation: The Role of Remnants of Native Vegetation. - Surrey Beatty et Sons. Saunders D.A. et Hobbs R.J. (eds.), 1991: Nature Conservation 2: The Role of Corridors. Surrey Beatty et Sons. Stalmachová B., 1996: Základy ekologické obnovy průmyslové krajiny. – Phare, Sv. 38. VŠB – TU Ostrava. Storch D. et Mihulka S., 2002: Úvod do současné ekologie. – Portál, 156 str. Sýkora J., 1998: Venkovský prostor. Historický vývoj vesnice a krajiny. – Vydavatelství ČVUT, Praha. Vačkář D. (ed.), 2005: Ukazatele změn biodiverzity. – Academia, 298 str. Vavroušek J., 1990: Životní prostředí a sebeřízení společnosti. – Institut řízení, Praha.
DALŠÍ DOPORUČENÁ: Altman N., 2002: Posvátné stromy. – Volvox Globator, 199 str. Balbín B., 1986: Krásy a bohatství české země (Výběr). – Panorama. Bárta, J et al., 1999: Letem českým světem 1898/1998, Proměna českých zemí v odstupu století. Studio JB, Lomnice nad Popelkou. Beneš J. et Bruna V. (eds.), 1994: Archeologie a krajinná ekologie. – Nadace Sever, Most. Blažek B., 1997: Problémy a výhledy českého venkova. – Ecoterra, Praha, Libčeves. Blažek, B., 1998: Venkov, města, média. - Sociologické nakladatelství (SLON), Praha. Boháč Z., 1995: Poutní místa v Čechách. – Debora. Cílek, V., 2002: Krajiny vnitřní a vnější. – Dokořán, Praha, 231 str. Cílek, V., 2004: Makom, kniha míst. – Dokořán, Praha, 267 str. Cílek V., 2006: Tsunami je stále s námi. – Alfa Publishing, 343 str. Dejmalová K. et Peterka J., 2001: Ekologická čítanka. Pozdě na budoucnost? – Fortuna Praha, 214 str. Devall B. et Sessions G., 2000: Hlboká ekológia. – Abies, 336 str. Dolejší J., 2002: Alchymistické zahrady Čech. – MH Beroun, 153 str. Emoto M., 2005: Skutečná síla vody. – Tomáš Janeček, 122 str. Eseje o buddhismu a ekologii. DharmaGaia, 188 str. Fromm E., 2001: Mít, nebo být? – Aurora, Praha, 242 str. Gojda M., 2000: Archeologie krajiny. - Academia, Praha. Gore A., 2000: Země na misce vah. – Argo, 374 str. Gray J., 2002: Marné iluze – falešné představy globálního kapitalismu. – Paradigma.sk, 262 str. Hadač E., 1982: Krajina a lidé. Úvod do krajinné ekologie. – Academia, Praha. Hawken P., Lovins A. et Lovinsová L.H., 2003: Přírodní kapitalismus. – Mladá fronta, ed. Myšlenky, 476 str.
Helšuc J. et Hluštík A., 1991: Kamenné otazníky aneb megality v Čechách. – Svojtka a Vašut. Hendersonová H., 2001: Za horizontem globalizace. – DharmaGaia, 133 str. Hruška E., 1945: Příroda a osídlení. Biologické základy krajinného plánování. – Praha. Hruška E., 1946: Krajina a její soudobá urbanizace. – Praha. Hrušková M. et Turek J., 1995: Památné stromy. – Silva Regina, Kostelec n.Č.l., 192 str. Hrušková M. et Turek J., 2001: Památné stromy II. – Praha, 185 str. Hrušková M., 2005: Kult stromů v zemích Koruny České. – Abonent, 160 str. Keller J., 1993: Až na dno blahobytu. – Poslední generace, Brno, 124 str., 2005 – Earthsave, Praha, 132 str. Keller J., 1995: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. – G plus G, ed. Zde a nyní, Praha, 177 str. Keller J., 1998: Abeceda prosperity. – Doplněk. Keller J., 1998: Naše cesta do prvohor. – SLON, Praha. Keller J., 1998: Nedomyšlená společnost. – Dolněk, Brno. Kohák E., 1998: Zelená svatozář – kapitoly z ekologické etiky. – SLON. 2.vyd.: 2000: Sociologické nakladatelství, Praha. Kolektiv, 1997: Kamenné kříže Čech a Moravy. – Argo. 1.vyd. (2001 2.vyd.) Kolektiv, 2002: Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologicé důsledky. – Ústav pro ekopolitiku, Praha. Kovařík P., 1997: Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska. – Lidové Noviny. Kratochvíl I., Cílek V., 2005: O přírodě, řízení a neději nabeton. – Alfa Publishing, Praha, 207 str. Květ J. /ed./, 1941: Má vlast. Česká krajina v díle našich malířů. – Orbis, Praha. Květ R., 2003: Duše krajiny. Staré stezky v proměnách věků. - Academia, Praha. Lapka, M. et Gottlieb, M., 2000: Rolník a krajina (Kapitoly ze života soukromých rolníků). Sociologické nakladatelství (SLON), Praha. Leopold A., 2000: Obrázky z chatrče a rozmanité poznámky. – 262 str. Librová H., 1994: Pestří a zelení. – Brno. Librová H., 2003: Vlažní a váhaví. – Doplněk, 320 str. Lombardiová F.G. et Lombardi G.S., 1996: Nekonečný kruh. Výklad etiky amerických Indiánů. – Entelechia, 93 str. Lomborg B., 2006: Skeptický ekolog – Jaký je skutečný stav světa? – Dokořán, 587 str. Lorenz K., 1990: Osm smrtelných hříchů. – Panorama Praha, ed. Pyramida, 99 str. Lovelock J., 1994: GAIA, živoucí planeta. – Mladá fronta, ed. Kolumbus, 221 str. Lužný D., 2005: Hledání ztracené jednoty. – Masarykova Univ., 107 str. Mander J., 2000: Čtyři důvody pro zrušení televize. – Doplněk, 355 str. Maur E., 2006: Paměť hor – Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť. – Havran, 375 str. Miller K. et al., 2004: Biologická rozmanitost na Zemi: stav a perspektivy. – Scientia, 261 str. Moldan B., 2001: (Ne)udržitelný rozvoj – ekologie, hrozba i naděje. – Karolinum, 141 str. Naess A., 1994: Ekologie, pospolitost a životní styl. – Abies, 326 str. Nátr L., 2005: Rozvoj trvale neudržitelný. – Karolinum, 102 str. Neubauer Z., 2004: O Přírodě a přirozenosti věcí. – Malvern, 143 str. Neubauer Z. et Škrdlant T., 2004: Skrytá pravda Země. (Živly jako archetypy ekologického myšlení). – Mladá Fronta, ed. Kolumbus, 313 str. Norberg-Hodge H., 1996: Dávné budoucnosti. – Poslední generace, Brno, 177 str. Norberg-Schulz Ch., 1994: Genius loci. – Odeon, Praha. Nováček P., 2003: Mys dobré naděje. – UP Olomouc, 166 str. Odehnal J., 1995: Poutní místa Moravy a Slezska. – Debora. Pecina P., 1994: Kořeny zla. – Nika, ČSOP Praha, 108 str. Rehnicer R., 1992: Tráva a sloni. (Poznámky o životním prostředí za občanské války v Bosně) – Prostor, 111 str.
Roszak T., 2005: Kde končí pustina? – Prostor, Praha, 352 str. Ryšánek V., 2006: Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska. – Libri, 236 str. Sádlo J., 2005: Krajina a revoluce. – Malá Skála, 247 str. Schumacher E.F., 2001: Malé je milé – ekonomie, která by počítala s člověkem. – Doplněk, 286 str. Schwenk T., Schwenk W. et Jacobi M., 2005: Tři úvahy o podstatě vody. – Fabula, 70 str. Snyder G., 2000: Zemědům. – DharmaGaia, 248 str. Úlehla V., 1947: Napojme prameny. O utrpení našich lesů. – Praha. Velikovsky I., 2001: Ztráta paměti lidstva. – 222 str. Wilkens A., Jacobi M. et Schwenk W., 2001: Voda – učme se jí rozumět. – DharmaGaia. Wuketits F.M., 2006: Přírodní katastrofa jménem člověk (Vývoj bez pokroku). – Granit, 207 str. Žák L., 1947: Obytná krajina. – S.V.U. Mánes – Svoboda, Praha.
ODKAZY www.geolab.cz http://oldmaps.geolab.cz/ www.landscape-ecology.org (IALE) www.natur.cuni.cz/CBS (sekce pro krajinnou ekologii ČBS) www.czp.cuni.cz (Centrum pro otázky životního prostředí UK) www.intecol.net www.elcai.cz http://www.schumachercollege.org.uk/prospect/about.html www.metla.fi http://www.leteckefoto.com/ sustainable.cz http://www.ecology.com/ http://www.ekolink.cz/ http://www.ekozahrady.com/ http://www.plantanaturalis.com/ www.permakultura.cz www.jhvetrolam.wz.cz www.sdruzenizeme.cz www.sedmagenerace.cz www.detizeme.cz www.hnutiduha.cz http://www.novyprales.cz/
VYBRANÉ PLATNÉ PRÁVNÍ NORMY SOUVISEJÍCÍC S KRAJINOU Životní prostředí obecně • 17/1992 Sb., Zákon o životním prostředí, ve znění zákona č. 123/1998 Sb. • 106/1999 Sb., Zákon o svobodném přístupu k informacím • 123/1998 Sb., Zákon o právu na informace o životním prostředí • 388/1991 Sb., Zákon ČNR o Státním fondu životního prostředí Krajina a její složky • 50/1976 Sb., Zákon Federálního shromáždění o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) • 437/2004 Sb., Zákon, kterým se mění zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění zákona č. 521/2002 Sb., a zákon č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách • 114/1992 Sb., Zákon o ochraně přírody a krajiny • 254/2001 Sb., Zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) • 289/1995 Sb., Zákon Parlamentu České republiky o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), • 334/1992 Sb., Zákon České národní rady o ochraně zemědělského půdního fondu • 44/1988 Sb., Zákon Federálního shromáždění o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) • 62/1988 Sb., Zákon České národní rady o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu • 93/2004 Sb., Zákon kterým se mění zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí) • 100/2001 Sb., Zákon o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí) • 244/1992 Sb., Zákon České národní rady o posuzování vlivů na životní prostředí
