KAPITOLA 1
S
končil jsem nacpaný ve skříňce. Už zase. Nebylo to tak hrozné. Ve školních skříňkách na věci je o dost víc místa, než by si člověk myslel. Zejména když je někdo tak malý jako JÁ já. Možná jsem nejmenší dvanáctiletý UVNITŘ kluk na celé téhle planetě. Což by byla SKŘÍŇKY senzace, kdyby se o takových věcech vedly záznamy. Jenomže se nevedou. Už jsem si to ověřoval. Máma mi pořád dokolečka opakuje: „Nicholasi, i ty nakonec vyrosteš.“ Nakonec je mámino oblíbené slovo, které vyjadřuje cosi mezi teď a nikdy. 100% PRAVDĚPODOBNOST, ŽE SE NĚCO NESTANE
0%
KŘIVKA PRAVDĚPODOBNOSTI
TEĎ
ČASOVÁ OSA
7
NIKDY
Máma se mi prostě snaží zvednout náladu. Což je fajn. Moc fajn už ale není, když mě oslovuje Nicholasi. Já se totiž jmenuju Nick. Nicholas, to zní jako jméno nějakého dítěte s hlavou plnou vší, co vystupuje v nejoblíbenějším televizním pořadu naší bábi, který se jmenuje Doktor Holmes. BÁBI
NEMÁME JINOU MOŽN OST NEŽ PROVÉST AMPUTACI.
MAKARON Y SE SÝREM
Bábi si nemyslí, že jsem malý. Místo toho tvrdí: „Prostě ses nějak zasekl, protože když ti byly čtyři, vypadal jsi tak rozkošně, že jsme ti dávali na hlavu cihly, abys nikdy nevyrostl. Ono se to ale s tím tvým růstem zase rozjede. Nakonec.“ Bábi si vymýšlí spoustu věcí, které většinou dávají skoro smysl, ale zase ne tak úplně. Fakt ale je, že malý jsem. Což je přesně ten důvod číslo jedna, proč mě Roy narval do skříňky. Prostě se tam vejdu. Roy má problémy. Alespoň to říká doktorka Danielsová, což je naše školní výchovná poradkyně. Jediný problém, kterého jsem si na něm všiml já, je tenhle: Roy je zmutovaný troll.
8
ROY VE Na rozdíl ode mě doktorka DanielSKUTEČNÉM sová o ničem, co by se týkalo trolŽIVOTĚ lů, nemluví. Podle ní je Roy docela normální kluk, který si připadá bezmocný a který získává pocit, že nějakou moc přece jen má, tím, že tu moc uplatňuje na mně. Já bych řekl, ROY V MÉM že má roupy. Roy je prostě hnusný. ŽIVOTĚ Někteří kluci takoví jsou. Znáte to. I když si ve své skříňce připadám v bezpečí, tak moc pohodlné to zase není. Úplně jsem přestal cítit zadek. Prostě mi trne. A teď není ani živý, ani mrtvý. Jako zombík. Mám zombíkovský zadek. A jak každý ví, když má člověk takový zombíkovský zadek, úplně mu zdřevění nohy. Ale jo, trochu se přece jen hýbat můžu.
ZOMBÍKOVSK Ý ZADEK? JO.
ZOMBÍKOVSK Ý ZADEK.
Ale moc ne.
9
Věděl jsem, že pokud se z té skříňky brzy nedostanu, nedostanu se už ven vůbec. A opravdu se mi nechtělo čekat na toho jednoho dotyčného člověka, až půjde kolem, aby mi pomohl.
CVAK É ĚN ÁT KO R D N MÍ RA
S K Ř
Í
P
10
N ES T I H L JS EM TO.
KAPITOLA 2
Č
lověk, který civěl do mé skříňky, byl pan Dupree. Náš školník. Což byl přesně ten dotyčný, o kterého jsem nestál, aby mě našel. Především kvůli tomu, že je divný, ale taky proto, že by mě obratem odvlekl do kanceláře za doktorkou Danielsovou. Pan Dupree není divný stejným způsobem, jakým jsou divní všichni dospělí. On je divnější. Myslím, že je hipík. Jako kdysi naše bábi, když byla ještě mladá. Hipíci jsou něco jako dinosauří verze skejťáků.
PŘED 50 MILIONY LET
DNES
11
Poté co pan Dupree otevřel skříňku, ještě před ní několik vteřin jen tak stál, načež pronesl: „Vypadá to, že se ti tam uvnitř líbí.“ Pokrčil jsem rameny. Pokrčení rameny je moje oblíbené gesto, když hrozí, že ať řeknu cokoli, mohlo by se to použít proti mně. „Protože tě tu nacházím dost často,“ dodal. Pokrčil jsem rameny ještě jednou.
JAK KRČIT RAMENY U NAKLONIT HLAV NA STRAN U PODÍVAT SE DOLEVA (MŮŽETE SI ZAČÍT PÍSKAT).
„Nechceš mi prozradit, jak ses tam dostal?“ Potřetí jsem pokrčil rameny. „To krčení rameny znamená, jako že mi to nechceš říct? Anebo jimi krčíš, jako že nevíš, jak ses tam dostal?“ Pokrčil jsem rameny počtvrté. Nový světový rekord! Super! Pan Dupree se ale netvářil, že by to na něho udělalo dojem. „V tom případě si myslím, že to musela být Emily.“
12
Asi jsem se zatvářil překvapeně, protože ještě dodal: „Nicku, já jsem už na základní škole Emily Dickinsonové hodně dlouho.“ Emily není opravdová. Nebo aspoň já osobně si nemyslím, že by opravdová byla. A určitě to není duch té známé Emily Dickinsonové. Té básnířky. Žáci z téhle školy si ji vymysleli před léty, aby si nějak vysvětlili všechny ty divné věci, které se ve škole dějí. Jako třeba: proč se vždycky zdá, že posledních pět minut každé hodiny trvá celou věčnost? Může za to Emily. (Posouvá dozadu minutovou ručičku.) Proč nám ve školní jídelně věčně dávají řepu (kterou v historii celého vesmíru nikdy žádné dítě nejedlo)? Zase Emily (je prostě do řepy blázen). Kdo nastavuje zásobníky na toaletní papír tak, že se z nich dá najednou vytáhnout jenom takhle malilinkatý kousíček papíru? No jasně... zase ta Emily (občas se prostě chová ohavně). Emily tady obchází všude kolem. Jenže do skříňky na věci mě nezamkla. A já se rozhodně neměl chuť komukoli svěřovat, kdo to spáchal. Pan Dupree zavrtěl hlavou, pak se naklonil a vytáhl mě ze skříňky ven. Přesně v tu chvíli jsme si oba, já i on, všimli obrovské díry, jak se mi na boku roztrhlo tričko. „Zase ta Emily?“ zeptal se pan Dupree. Tentokrát jsem nepokrčil rameny. Pětkrát pokrčit rameny, to se nemůže. Pokud pětkrát pokrčíte rame-
13
ny, dospěláci přeskočí z fáze, kdy si jenom myslí, že si z nich děláte dobrý den, do fáze, kdy už vědí, že to na ně zkoušíte. Zavrtěl jsem hlavou, jako že ne. Tričko se nabeton roztrhlo, když mě Roy cpal do skříňky. Máma si toho určitě všimne. Na mou maminu krčení rameny a kroucení hlavou nezabírá. Budu si muset vymyslet nějakou výmluvu. A nepřipadá v úvahu, aby to bylo něco tak slabomyslného, jako že to udělal pes, anebo že mi ! ŠKUB to provedli mimozemšťané specializující se na trhání triček, když se mě pokoušeli o přestávce unést. A nemůžu to hodit ani na Emily. Tohle není v jejím stylu. Zastrčil jsem si tričko do kalhot, abych schoval díru, a pak jsme s panem Dupreem zamířili do kanceláře výchovné poradkyně. Naštěstí už mezitím začala první hodina, takže chodba byla úplně prázdná. Nikdo nejásá, když ho vedou na kobereček před zraky celé školy.
CHA! CHA! CHA!
CHA!
14
CHA! CHA!
Já osobně se v takových chvílích, když mě někdo někam vleče, snažím držet pusu. Cokoli řeknu, je vždycky použito proti mně. Smůla spočívala v tom, že pan Dupree si chtěl naopak povídat. A tak se mě zčistajasna zeptal, jestli jsem už někdy byl na Borneu. Zavrtěl jsem hlavou, jako že ne. Pan Dupree mi sdělil, že BORNEO Borneo je ostrov v Tichém oceánu. Jeho velkou část pokrývá HADI, CO POŽÍRAJÍ deštný prales a kromě toho DĚTI tam jsou ještě hadi. Obrovští hadi. Deset metrů dlouzí hadi. Spousta obrovských, deset metrů dlouhých hadů, kteří požírají děti. Pan Dupree prohlásil, že on na Borneu jednou byl. Tajně. Jako nějaký špion nebo tak něco. Pan Dupree se ani trochu nepodobá žádnému špionovi, kterého jsem ANI TROCHU ELEGANT NÍ
ELEGANT NÍ
ANI TROCHU ELEGANT NÍ VYSAVAČ, KTERÝM SE UKLÍZÍ, KDYŽ SE NĚKDO POZVRACÍ.
ELEGANTNÍ PERO, KTERÝM SE DÁ STŘÍKAT KYSELINA.
15
v životě viděl. Špioni chodí elegantně oblečení. Což pan Dupree nechodí. Pan Dupree tam pomáhal lidem z jednoho kmene, aby jim jiný kmen neubližoval tím, že jim kradl jejich prasata. Tvrdil, že ten druhý kmen chtěl prasata prvního kmene proto, aby jimi krmil hady. Aby ti hadi nežrali je samotné, protože... ...to byli maličcí hobití lidé.
HAD
MALIČKÝ HOBITÍ ČLOVÍČEK
Pan Dupree tvrdil, že hobití lidé byli nelítostní bojovníci. Lovili ve skupinách a dokázali skolit i slony.
16