Ahoj. Jsem Benji. Už odmala jsem se potýkal s jedním menším problémem. Nedokázali mě nikam zařadit. Ve škole jsem nepatřil k jedničkářům, k pětkařům, ani k průměru. Nedokázal jsem chvíli sedět v klidu, ale do skupinky, ve které sídlily hyperaktivní děti, nebo děti s poruchou pozornosti jsem také zařazen nebyl. Když jsme vyrostli a všichni vypadali, že už mají život přesně nalajnovaný, já jsem stále nevěděl, co vlastně chci. V naší společnosti jsme si v osmnácti měli vybírat zaměření, místo, kde chceme strávit zbytek života a snad i budoucí rodinu. Toho dne jsem se postupně děsil tím víc, čím rychleji se přibližoval. Snažil jsem se čím dál usilovněji někam zařadit. Ale nesedlo mi to. Nepatřil jsem mezi zemědělce, techniky, humanitáře, nepatřil jsem mezi intelektuály, samotáře ani extroverty, nedařilo se mi mezi literáty, fyziky, ani umělci. Nebyl jsem ani společenský, ani samotář, nebyl jsem introvert, ani extrovert, neměl jsem vyložené nadání na žádné ze zaměření a rozhodně jsem nepatřil do šuplíku se všemi ostatními, do toho, na kterém stálo „v osmnácti si vyberu zaměření, domov, i rodinu a budu žít podle pravidel společnosti“. Ne, že bych měl něco proti pravidlům, ale vždy mě lákaly příběhy o těch, kteří procestovali celý svět a viděli, jak se žije jinde. My cestovat nesmíme. Jakmile se v oněch osudných osmnácti letech usadíme, nemáme možnost opustit bez důvodu zvolené město. To hlídají kontrolní brány usazené na všech trasách vedoucích ven z tohoto „domácího vězení“. Pokud nemáte v systému zadané povolení opustit město, nedostanete se za brány. Jednou za měsíc si smíme vyžádat návštěvu naší staré rodiny. Dalším důvodem opuštění města je pracovní pozice – pokud například převážíte potraviny, nebo pracujete na polích. Ale slovíčko
„cestovatel“ vám za brány nepomůže. Pomůže vám akorát tak do vězení. Jde o hodně starý výraz, který my používat nesmíme. O cestování si můžeme nechat jen zdát (a možná i to je nezákonné). Pokud má někdo touhu cestovat, je nekontrolovatelný. Pokud jste jeden den v Někde a druhý v Tamhle, je jasné, že „nepřispíváte k dobrému chodu společnosti“. Po cestování nikdo ze společnosti ani netouží. Všichni jsou přesně zaškatulkovaní. Otec dvou dětí, elektrotechnik, manželka prodavačka potravin. Bezdětná, učitelka, manžel zemědělec. Když jsme se blížili našim osmnáctinám, všichni okolo mě už měli jasno. A já jsem panikařil. Nechtěl jsem si vybrat město, manželku, zaměření a v osmnácti tím skončit život. A nechtěl jsem do vězení a čistit odpady, nebo co to tihle odpůrci systému dělají. A jiná možnost nebyla. Alespoň jsem si to myslel. Když jsme mířili na úřad, abychom si zapsali naši budoucnost, byl jsem rozhodnutý nahlásit „Sám, umělec, město 353“. Sám, protože jsem nechtěl žít s nějakou figurkou bez vlastní vůle, se kterou by mě dali úředníci dohromady. Umělec, protože umělci jsou podivíni, takže by nikoho nepřekvapovalo moje chování. A město 353 je nejblíže plotu, který ohraničuje naši zemi. Na úřadu nás rozdělili do několika skupinek, aby registrace probíhala rychleji. Když přišla řada na mě, vešel jsem do stísněné místnůstky s jednou židlí stojící čelem k okénku, ve kterém seděl mladík, ne o moc starší, než jsem byl já. „Jméno?“ sotva zvedl oči od spisů, které měl na stole. „Benji 12 – 59 – 13,“ nahlásil jsem. Úředníček chvíli listoval papíry, až našel ten správný. Jakmile na něj narazil, cuknul sebou, vrhnul na mě
zpola vyděšený pohled a rychle zasunul dřevěná dvířka v okénku. Ocitnul jsem se v naprosté tmě. Že bych (už zase) udělal něco špatně? „Mám tam jednoho nevyhovujícího systému, pane,“ slyšel jsem, jak mladík rozrušeně hovoří, nejspíš do telefonu. Nevyhovující systému? Skvěle, tak nejspíš nebudu umělec. Za dveřmi jsem uslyšel několik párů těžkých bot. „Jen tak na okraj, asi seš v průšvihu, kamaráde.“ „No nepovídej, já bych si toho nevšiml!“ prohodil jsem sám se sebou pár sarkastických vět. Ale menší zázrak by se v tu chvíli opravdu hodil. „Otevřete ty dveře!“ zazněl rozkaz a já jsem měl pocit, že snad skrz to dřevo vidím, jak se něčí ruka natahuje po klice. Když v tom se z podlahy pode mnou ozvalo „naboural jsem se do systému, velitelko“ a hned nato jiný hlas „tak, teď to musí být rychlá akce“. Západka u dveří se pohnula a někdo s nimi začal lomcovat. Pod nohama se mi začaly objevovat drobné otvory a celá podlaha trochu vibrovala. „Je zamčeno, pane!“ ozývalo se zpoza dveří. Odpověď přišla téměř hned: „Nemůže být zamčeno, zámky jsou ovládány přes počítač!“ „No právě, ty génie…“ slyšel jsem výsměch z podlahy. Pak se událo několik věcí naráz. Podlaha se pode mnou zřítila, dopadl jsem do tmy na nějaký vzduchový polštář a než jsem stihl jen otočit hlavu, už jsem měl na rukou pouta, v puse roubík a na hlavě nějaký pytel. Samozřejmě, že můj první reflex byl se prát. Ale se spoutanýma rukama a bez zraku… Tak jsem sebou alespoň škubal, snažil se jim vykroutit a dupal jim na nohy.
„Hele, koukej se uklidnit, ty experte. Ještě tě tu můžeme nechat nebo tě jim rovnou vrátit,“ slyšel jsem dívčí hlas. Ten samý hlas vzápětí pokračoval: „Odpálit nálož tři!“ Někde za námi jsem slyšel výbuch a padání kamenů nebo zdiva. „Charlie, a teď koukej vypadnout. Setkání za dvě minuty a třicet sekund,“ promluvila ta samá osoba. Po několika dalších odbočkách mě strčili na žebřík a napůl vyvlekli nahoru. Cítil jsem čerstvý vzduch a vítr. O pár vteřin později jsem už seděl spoutaný na zemi nějakého většího vrtulníku, bez pytle na hlavě a bez roubíku. Všichni seděli na svých místech a právě dobíhal ten, který se nejspíš jmenoval Charlie. Měl prasklé brýle a v podpaží si nesl notebook. „Už jsme se báli, že nedorazíš!“ „Omlouvám se, Zoe! Asi potřebovali pořádnýho machra přes počítače, nechtěli mě nechat odejít. Musel jsem jim to vysvětlit stručně ručně!“ zasmál se Charlie a ukázal na své prasklé brýle. Vyskočil k nám a připoutal se. Vrtulník se začal odlepovat od země. Charlie se na mě dobrácky usmál: „A jak je na tom mladej?“ „Nepřeháněj, Charlie, je starší, než já!“ odvětila Zoe „Ale už jen o dva roky. Všechno nejlepší k narozeninám, kočko!“ mrknul Charlie na Zoe. Ta si jen povzdechla a protočila oči: „Díky, taťko.“ Taťko? Vždyť Charlie mohl být starší maximálně o deset, dvanáct let! Asi si všimli mého mírně (dobře, hodně) zmateného výrazu, protože „taťka“ se zasmál a ujal se slova: „Zoe je z města 598, kousek od toho, kde jsi
vyrůstal. Normálně by jí tahali z průšvihu až za dva roky, ale má svoji hlavu. Když jí bylo dvanáct, rozhodla se, že uteče. A nějakým zázrakem se jí to povedlo. Měl jsem tenkrát za úkol jí sledovat, stejně, jako jsme sledovali celou dobu tebe. Tak jsem si říkal, proč podstupovat riziko, že ji v jejích osmnácti zavraždí? Tak jsem ji vzal rovnou do Halteru. To je naše výcvikové středisko asi padesát kilometrů za plotem. Ne ve všech zemích jsou takové systémy, jako tam, kde jsi vyrostl. A my se snažíme o jejich zrušení.“ Charlie mluvil ještě dlouho, vysvětloval mi, jak celá organizace SVI funguje. Prošel jsem výcvikem, všemi možnými i nemožnými zkouškami a sblížil se s jeho (ne) dcerou Zoe. Byl jsem vlastně takový její dárek k narozeninám, její první akce v terénu. Úplně nejlepší byl fakt, že při naší práci bylo cestování nezbytné. Doopravdy jsem pocítil, co je to život. Adrenalin, akce, cestování – to přesně jsem potřeboval. Ne mít všechno přesně naplánované. Kdy přijdu domů, kdy budu moct večeřet,… Pro mě je život, když si nejsem jistý, jestli zítra budu na severu v Nisku nebo na jihu na ostrovech Hiwa. Konečně jsem někam nenásilně patřil. Po dvou letech v Halteru jsem v terénu i já. Právě sedím pod podlahou malé temné místnosti, ze které jsem byl tenkrát unesen, jsme ve městě 275 – městě, kde jsem vyrostl. A jeli jsme sem pro, teď se podržte, moji mladší sestru. „Naboural jsem se do systému,“ hlásí Charlie. „Tak, teď to musí být rychlá akce!“ odpovídá Zoe. Slyším, jak se přes složitý systém zasouvá západka ve dveřích. Začínám navrtávat podlahu.
