Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Historický ústav
Skautská rezistence a odboj na Náchodsku a Trutnovsku od roku 1948 do konce 60. let 20. století
Diplomová práce
Autor:
Petr Řehák
Studijní program:
M 7504 Učitelství pro střední školy
Studijní obor:
Učitelství pro střední školy - dějepis Učitelství pro střední školy - matematika
Vedoucí práce: Hradec Králové
Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc. 2010
Univerzita Hradec Králové
Pedagogická fakulta
Zadání diplomové práce Autor:
Petr Řehák
Studijní program:
M7504 Učitelství pro střední školy
Studijní obor:
Učitelství pro střední školy - dějepis Učitelství pro střední školy - matematika
Název závěrečné práce:
Skautská rezistence a odboj na Náchodsku a Trutnovsku od roku 1948 do konce 60. let 20. století
Název závěrečné práce AJ:
Scout resistance in the Náchod and Trutnov region from the year 1948 to the end of the 1960s
Cíl, metody, literatura, předpoklady: DP se bude zabývat rezistencí a odbojovou činností, kterou vyvíjely skautské organizace proti komunistickému režimu v obou regionech. Zvláštní pozornost bude soustředěna na období po druhém zákazu skautské organizace v Československu, dále na jednotlivé osoby, a na různé druhy rezistence (např. snaha vychovávat mládež v duchu skautských zásad). Vyvrcholením této činnosti bylo úsilí o legalizaci skautského hnutí a obnovu jeho organizace v druhé polovině 60. let. Práce bude vycházet z běžně dostupné literatury o skautské ilegalitě, pramenů a novinových článků o legalizaci hnutí v 60. letech. Dále bude DP čerpat z materiálů Archivu bezpečnostních složek, příslušných SOkA, rozhovorů s účastníky a publikovaných vzpomínek (zvláště archivovaných). Garantující pracoviště:
Historický ústav
Vedoucí práce:
Prof. PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc.
Konzultant: Oponent:
Doc. PhDr. František Nesejt, CSc.
Datum zadání závěrečné práce:
15. 12. 2008
Datum odevzdání závěrečné práce:
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval (pod vedením vedoucího diplomové práce) samostatně a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové dne 11. 7. 2010
Anotace ŘEHÁK, Petr. Skautská rezistence a odboj na Náchodsku a Trutnovsku od roku 1948 do konce 60. let 20. století. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2010. 87 s. Diplomová práce. Diplomová práce se zabývá rezistencí a odbojovou činností, kterou vyvíjeli bývalí členové skautské organizace proti komunistickému režimu ve vybraných místech obou regionů, tj. na území poválečných skautských okresů Náchod, Jaroměř, Broumov, Dvůr Králové nad Labem a Trutnov. Práce mapuje likvidaci skautingu ve vybraných střediscích Junáka a zároveň poukazuje na rozdíly projevující se různými druhy rezistence, ke které docházelo vždy v závislosti na místních poměrech. V dalším období se projevil masivní útlak ze strany komunistického režimu, což je v práci doloženo rekonstrukcí perzekuce Jiřího Šimáně. Od poloviny 50. let 20. století je pozornost soustředěna na v regionu nejrozšířenější formu rezistence, tj. latentní snahu vychovávat mládež v duchu skautských zásad. Vyvrcholením této činnosti je úsilí o legalizaci skautského hnutí a obnovu jeho organizace v druhé polovině 60. let. Díky možnosti komparace materiálů z provenience Státní bezpečnosti a přímé výpovědi pamětníka se podařila zajímavá rekonstrukce vymyšlené odbojové skupiny dokládající tehdejší praktiky státně-bezpečnostních složek. Ve vymezeném regionu panují značné rozdíly v samotné existenci rezistence. Na Náchodsku se rezistence projevila díky výskytu odhodlaných činovníků, kteří se nemínili s tehdejší situací smířit. V uvedeném období hodnotím rezistenci v regionu ve vztahu k situaci v republice jako průměrnou. Klíčová slova: dějiny, skauting, rezistence, odboj, východní Čechy.
Аннотация Регак, Пётр. Скаутская резистенция и сопротивление на территории Находа и Трутнова с 1948 г. до конца 60-ых годов ХХ-ого века. Градец Кралове: Педагогический факультет Университета Градец Кралове, 2010 г. 87 стр. Дипломная работа. Дипломная работа занимается резистенцией и организацией сопротивления, которые развивали бывшие члены скаутской организации против коммунистического режима в выбраных местах обеих регионов, т.е. на территории послевоенных скаутских участков Наход, Яромер, Броумов, Двур Кралове над Лабем и Трутнов. Работа зондирует уничтожение скаутинга в выбраных центрах Юнака и в то же время указывает на разницы отражающиеся в разных формах резистенции, к которой доходило всегда в зависимости на местных отношениях. В следующем времени показалось массивное угнетение со стороны коммунистического режима, что в работе подкреплено реконструкцией преследования Йиржи Шимане. С половины 50-ых годов ХХ-ого века внимание сосредоточится на в регионе самый распространённый вид резистенции, т.е. на скрытое стремление воспитывать молодёжь в духе скаутских правил. Кульминацией этой деятельности является стремление к легализации скаутского движения и возобновление его организации во второй половине 60-ых годов. Благодаря возможности сравнения материалов службы государственной безопасности происхождения и непосредственного высказывания свидетеля получилась интересная реконструкция вымышленной группы сопротивления подтверждающая тогдашние приёмы государственно-безопосных властей. В ограниченном регионе господствуют значительные разницы в самом сушестововании резистенции. На территории Находа резистенция отразилась благодаря наличия смелых чиновников, которые не хотели смириться с тогдашней ситуацией. В приведённом времени я оцениваю резистенцию в регионе в отношении к ситуации в республике средней. Ключевые слова: история, скаутинг, резистенция, организация сопротивления, восточная Чехия.
Obsah Seznam zkratek............................................................................................................... 8 Úvod ............................................................................................................................... 10 1
Skauting od roku 1945 do poloviny roku 1948............................................ 14
1.1
Vývoj v ČSR .................................................................................................... 14
1.2
Regiony Náchod a Trutnov.............................................................................. 20
2
Léta likvidace skautingu 1948 – 1950 .......................................................... 25
2.1
Skauting v českých zemích.............................................................................. 25
2.1.1 Ostřejší kurz od léta 1948.............................................................................. 25 2.1.2 Počátky odboje, exilu a rezistence................................................................. 27 2.2
Region Náchod a Trutnov................................................................................ 29
2.2.1 Okresní rada Junáka v Náchodě a Jiří Šimáně .............................................. 29 2.2.2 Středisko Hronov........................................................................................... 30 2.2.3 Středisko Náchod........................................................................................... 31 2.2.4 Středisko Jaroměř .......................................................................................... 32 2.2.5 Středisko Červený Kostelec .......................................................................... 34 2.2.6 SpJ Úpice....................................................................................................... 36 3
Teror první poloviny 50. let a jeho odraz v regionu ................................... 38
3.1
Situace v PO, v ČSM a perzekuce junáků ....................................................... 38
3.2
Perzekuce Jiřího Šimáně.................................................................................. 40
3.3
„Ilegální skupina“ Hnízdila a junáci z Nové Paky .......................................... 44
4
Od aktivizace bývalých činovníků ke kořenům obnovy Junáka ............... 47
4.1
Přehled stavu výchovy mládeže od r. 1956 do r. 1967 .................................... 47
4.2
Hnutí mikrokolektivů – nový fenomén ve výchově mládeže .......................... 50
4.3 Aktivity bývalých junáků v regionech Náchod a Trutnov jako odlesk dění na celostátní úrovni ......................................................................................................... 52 4.3.1 Diskuze o mládeži ......................................................................................... 52 4.3.2 Krajina Šípu a Kamzíka................................................................................. 53 4.3.3 Aktivity v dalších místech regionů Náchod a Trutnov.................................. 59 5
Obnova hnutí v letech 1968 až 1970 ............................................................. 62
5.1
Smutný osud Junáka ........................................................................................ 62
6
5.2
Obnova Junáka v obou regionech jako důsledek předchozího vývoje ............ 67
5.3
Důležité projevy rezistence napříč regiony...................................................... 70
5.4
Další osudy junáckých činovníků po roce 1970 .............................................. 73
Závěr .............................................................................................................................. 76 Použité prameny a literatura....................................................................................... 80 Jmenný rejstřík............................................................................................................. 86 Seznam příloh ..................................................................................................................I
7
Seznam zkratek ABS
Archiv bezpečnostních složek
ARŠ
Archiv rodiny Šimáňových
AVÚJ
Akční výbor ústředí Junáka
časopis ABC
časopis ABC mladých techniků a přírodovědců
ČsČK
Československý červený kříž
ČSM
Československý svaz mládeže
ČSR
Československá republika
ČsRo
Československý rozhlas
ČSSR
Československá socialistická republika
ČSTV
Československý svaz tělesné výchovy a sportu
KMK
Komise malých kolektivů
KNV
krajský národní výbor
KRJ
krajská rada Junáka
KSČ
Komunistická strana Československa
KSSS
Komunistická strana Sovětského svazu
KS-StB
Krajská správa Státní bezpečnosti
KV-StB
Krajské velitelství Státní bezpečnosti
MNV
místní národní výbor
MV ČSM
místní výbor Československého svazu mládeže
NF
Národní fronta
NPT
nápravně-pracovní tábor
ONV
okresní národní výbor
OO-MV
okresní oddělení ministerstva vnitra
ORJ
okresní rada Junáka
OV ČSM
okresní výbor Československého svazu mládeže
O-VB
oddělení Veřejné bezpečnosti
PO ČSM
Pionýrská organizace Československého svazu mládeže
PO ČSSR
Pionýrská organizace Československé socialistické republiky
PO SSM
Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže
SČM
Svaz české mládeže
8
SNKD
Státní nakladatelství dětské knihy
SODM
Sdružení organizací dětí a mládeže
SpJ
Sdružení přátel Junáka
SSM
Socialistický svaz mládeže
Svazarm
Svaz pro spolupráci s armádou
TOM
turistický oddíl mládeže
TOS Hronov
Továrna na ohýbací stroje, později ČKD
ÚAV NF
Ústřední akční výbor Národní fronty
ÚKM ÚV KSČ
Ústřední komise mládeže při Ústředním výboru KSČ
ÚR PO ČSM
ústřední rada Pionýrské organizace Československého svazu mládeže
ÚRJ
Ústřední rada Junáka
ÚV ČSM
ústřední výbor Československého svazu mládeže
ÚV KSČ
Ústřední výbor KSČ
VB
Veřejná bezpečnost
VčK
Východočeský kraj
ZDŠ
základní devítiletá škola
ZDŠI
základní devítiletá škola internátní
9
Úvod Není tajemstvím, že tématika skautingu je poměrně opomíjeným tématem z hlediska zpracování historiky. Ve skutečnosti je naprostá většina autorů píšících o skautingu v oboru historie laiky. Ke zpracování diplomové práce na skautské téma mě tedy vedla potřeba přispět alespoň částečně k zaplnění bílých míst v historii českého skautingu, konkrétně regionálního. Na základě vytvoření nutné teoretické základny v každé kapitole a následného popsání projevů rezistence ve vybraných místech regionů se snažím zjistit, v čem tkvěly kořeny skautské rezistence a odboje, jakým způsobem byly rezistence či odboj organizovány, zda vývoj událostí odpovídal situaci ve skautském hnutí na národní úrovni a zda byli skautští představitelé rezistence a odboje v kontaktu jak mezi sebou, tak s jinými centry rezistence mimo vymezené regiony. Plně se přitom ztotožňuji se slovy Václava Vebera, který napsal, že studium odboje a odporu proti komunismu je „důležité pro mravní zdraví demokratické společnosti.“1 Hlavním předmětem mého zájmu je činnost skautů a skautek odehrávající se na široce vymezeném území regionů Náchodsko a Trutnovsko, které v období před druhým zákazem skautingu v Československu zahrnovaly skautské okrsky (od července 1948 okresy) Náchod, Jaroměř, Broumov, Dvůr Králové nad Labem a Trutnov.2 V textu pak, pokud není nutné přesněji vymezit zkoumanou oblast, často užívám kratší vyjádření pro tyto regiony (Náchodsko, Trutnovsko). Na obou regionech je patrná jistá disproporce spočívající v existenci skautské rezistence či odboje. Je-li náchodský region v odporu aktivní, nelze tak tvrdit o Trutnovsku. Této nevyváženosti využívám v práci ke komparaci těchto dvou národnostně, sociálně i teritoriálně rozdílných regionů. Pro účely této práce využívám překladu slova rezistence tak, jak je uveden v Akademickém slovníku cizích slov,3 který vysvětluje rezistenci jako odpor nebo jeho projev. V práci vymezuji v zásadě čtyři druhy rezistence. Nejméně znatelným a zachytitelným druhem je rezistence pasivní. Ta spočívá v omezení činnosti na míru nezbytně nutnou. Příkladem její formy je setrvávání v tichém nesouhlasu s režimem či jeho projevy. Do kategorie pasivní rezistence jistě patří i ti, kteří se tehdejšímu režimu 1
VEBER, V. Místo úvodu. Komunismus – totalita – odboj. In Za svobodu a demokracii III. Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové: M&V, 2002, s. 16. 2 V době obnovy skautingu v roce 1968 se pak struktura zásadním způsobem změnila. Došlo ke sloučení menších junáckých okresů a vzniku skautských okresů Náchod a Trutnov. 3 KRAUS, J. aj. Nový akademický slovník cizích slov. A−Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. s. 699.
10
znelíbili třeba pro svůj původ, majetek, nebo pouhou vlastní existenci. Latentní rezistence má však již v práci hojnější zastoupení forem: jedná se většinou o tajné vedení mládeže v duchu skautských zásad. V uvedených regionech se též vyskytuje třetí druh rezistence. Otevřená rezistence zahrnuje většinou zcela konkrétní a veřejné projevy odporu vůči režimu, nebo tehdejšími stavu ve společnosti. Slovník spisovné češtiny vymezuje odboj jako hromadný odpor či organizovanou činnost proti vládnoucímu režimu (nebo jeho projevům).4 Tak je představen čtvrtý druh rezistence, přičemž je nutno konstatovat, že hranice mezi rezistencí a odbojem je často velmi vágní. Z uvedeného vyplývá, že formu od druhu rezistence odlišuji tak, že formu chápu jako konkrétní činnost (práce s dětmi, obnova hnutí, roznášení letáků, tajné sliby, apod.). Velmi výrazným znakem skautské rezistence a odboje proti komunistickému režimu (obecně vůbec třetího odboje) byla naprostá neexistence jakéhokoliv hlavního řídícího centra a také činnost v době míru,5 což rezistenci či odboj odlišuje od podobných projevů v době první nebo druhé světové války. Pro časové vymezení práce jsem zvolil rozpětí od druhého do třetího zákazu skautské organizace. Do uvedeného období spadá jak období největších postihů a útlumu organizace v 50. letech 20. století, tak také uvolnění v letech šedesátých vedoucí ke znovuobnovení skautské organizace, čímž se otevřel prostor pro komparaci druhů rezistence napříč touto historickou epochou. Teoretickým předpokladem pro samotnou existenci skautské rezistence a odboje proti komunistickému režimu byl jednoduše fakt, že skautská organizace sama sebe definovala jako organizaci demokratickou a neúčastnící se politického života.6 To se nelíbilo Komunistické straně Československa, která již krátce po skončení druhé světové války začala skrze bezpečnostní složky s pozorováním této organizace. Komunistická strana totiž neuznávala nic nepolitického. Kdo se podle ní nepodílel na politice (ale pouze její vlastní), dělal politiku proti ní. Tak byl Junák (jako mnoho jiných složek občanské společnosti) vmanévrován do pozice protivníka komunistické strany, aniž by o to mnohdy aktivně usiloval.
4
FILIPEC, J. aj. Slovník spisovné češtiny pro veřejnost a školu. 2. vyd. Praha: Academia, 1998, s. 233; V klasickém pojetí je odboj spíše prudkým hromadným odporem, často ozbrojeným. 5 DVOŘÁKOVÁ, Z. Třetí odboj – protikomunistický. In Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci. Praha: Evropské hnutí v České republice, 1999, s. 27. 6 Srov. Stanovy Junáka. 1 vyd. 1946.
11
Práce je koncipována do pěti kapitol, z nichž první mapuje kořeny rezistence a odboje v období let 1945−1948 a podrobněji se zabývá rozdíly v existenci rezistence mezi oběma regiony. Druhá kapitola popisuje rozmanité formy rezistence ve vybraných místech Náchodska a Trutnovska v období na pomezí legality a ilegality skautské organizace. Za stěžejní část práce pokládám kapitoly tři a čtyři pojednávající o různých druzích rezistence a odboje v letech 1950−1967, v nichž lze hledat příčiny obnovy skautské organizace v roce 1968. V poslední kapitole práce pak analyzuji důsledky činnosti z předcházejícího období a vzhledem k legální činnosti skautské organizace v této době uvádím příklad rezistence či odbojové činnosti namířené proti okupujícím armádám v srpnu 1968. Na konci nechybí přehled dalších osudů skautské organizace i činovníků (vedoucích) po roce 1970. Součástí práce je navíc seznam použitých zkratek, jmenný rejstřík a přílohy. Často používanými termíny jsou pojmy charakterizující strukturu skautské organizace. Ačkoliv vycházím ze struktury organizace zavedené od července 1948, používám pro předcházející období terminologii popisující organizační síť poválečnou. Ta sestávala na nejnižší úrovni z oddílů, které byly většinou v rámci jednoho města sdruženy ve střediska. Více středisek spolupracovalo v rámci okrsku. Jednotlivé okrsky společně tvořily junáckou oblast, dále následovaly země a nejvyšším orgánem bylo ústřední náčelnictvo. 1. července 1948 pak byly zrušeny oblasti a okrsky, které byly nahrazeny krajskými a okresními radami Junáka. Oddíly a střediska byly vedeny oddílovými a střediskovými vedoucími, zatímco okrsky a oblasti měly své velitele, resp. předsedy krajských či okresních rad.7 Nejvyšším zástupcem organizace byl od roku 1946 starosta Junáka, kterému sekundoval náčelník chlapeckého kmene a náčelní dívčího kmene.8 Rozdíl mezi vůdcem a vedoucím spočíval v tom, že vůdcem byl označován ten, kdo měl složené příslušné zkoušky, zatímco vedoucí bylo označení pro příslušnou funkci.9 K terminologii je nutno udělat ještě dvě zásadní poznámky. První se týká adjektiv skautský – junácký, resp. podstatných jmen skaut, junák, skautka. Znamenají totéž, ovšem slovo skautský má původ v anglickém „scout“, zatímco junák je slovo ryze českého původu uvedené do užívání zakladatelem českého skautingu prof. A. B. 7
BURGHAUSER, J. O novou organizaci Junáka: Hrst časových otázek. Praha, 1947, s. 7. Tamtéž, s. 20. 9 Tamtéž, s. 23. 8
12
Svojsíkem.10 Druhá poznámka se týká názvu organizace. V práci většinou využívám zkrácený název „Junák“ pro označení skautské organizace v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Při psaní diplomové práce jsem vycházel z dochovaných archivních pramenů soustředěných jak v soukromých archivech rodin či středisek (zprávy o činnosti, korespondence, deníky, kroniky), tak archiválií z provenience Státní bezpečnosti (situační zprávy, výslechové protokoly) umístěných v Archivu bezpečnostních složek. Zvláště u těchto materiálů bylo třeba zvláštní obezřetnosti při jejich kritické interpretaci. Proto jsem je, pokud to bylo možné, konfrontoval s orálními prameny či informacemi získanými v osobních archivech. Zvláště u archivních pramenů se projevila jistá nevyváženost mezi regiony Náchodska a Trutnovska, která souvisí s nesporně menší aktivitou skautů na Trutnovsku. Z tištěných pramenů jsem využil novinové a časopisecké články, případně příručky. Základní literaturou se staly práce Karla Lešanovského a Bruna Břečky, členů historické komise Ústřední rady Junáka po roce 1989,11
dále
publikace
charakterizující
historii
mládežnických
organizací
v Československu, almanachy skautských středisek či novější příspěvky ve sbornících a periodikách. V diplomním úkolu z důvodu dodržení zadání ale také kompaktnosti práce zcela opomíjím činnost těch skautů, kteří z regionu „pouze“ pocházeli a svou činnost vykonávali jinde. Ve většině případů se literatura k rezistenci či odboji skautů zaměřuje výhradně na tzv. trestně stíhané osoby, tedy na nejmarkantnější projevy rezistence a odboje. Tato diplomová práce předkládá první ucelený obraz o vzniku, existenci, vývoji a druzích skautské rezistence na Náchodsku a Trutnovsku, za kterou nebyli její účastníci v převážné většině trestně stíháni, což však neubírá nic na jejich odvaze. Věřím, že diplomová práce bude přínosem pro skautskou regionální historii, před kterou leží v současnosti ještě mnoho nezpracovaných témat.
10
Pro označení dívek se však nevžila ženská verze slova junák, proto byly dívky ve skautingu označovány za skautky. 11 Jak jsem již zmiňoval, ani jeden z nich není historik z povolání, nicméně v diplomové práci použité studie Lešanovského jsou na velmi slušné odborné úrovni. Práce obou autorů se vyznačují obsáhlými seznamy použitých pramenů a literatury.
13
1 Skauting od roku 1945 do poloviny roku 1948 1.1 Vývoj v ČSR Během hroucení nacistické nadvlády v Protektorátu Čechy a Morava, které šlo ruku v ruce s postupujícími americkými a sovětskými armádami na jaře roku 1945, se začali na území bývalé Československé republiky (dále jen ČSR) aktivizovat skauti. Na přelomu února a března 1945 pracovalo v Praze prozatímní ilegální ústředí Junáka. V závěru druhé světové války se československé skautky a skauti aktivně zapojili do osvobozování našich měst a obcí. Podle Břečky spolupracovalo ilegální ústředí Junáka již od počátku květnového povstání s pražským Národním výborem,12 když se skauti uplatnili jako spojky, pozorovatelé, zdravotníci či jako pomocníci při stavbě barikád, aj. Miroslav Kopt v úvodní kapitole knihy Český skauting v dokumentech KSČ 1945-1948 upozorňuje na zajímavý fakt, že i na historii obnovy činnosti skautské organizace od roku 1945 až do února 1948 lze vysledovat jednoznačné úsilí Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) o uchvácení moci v obnovené ČSR, a to za použití a ovládnutí státně-bezpečnostních orgánů. Komunisté mimo to konspirativně pronikali do společenských organizací i politických stran z důvodu jejich postupného ovládnutí nebo dokonce ochromení.13 Právě i v intencích této strategie prosazovali vytváření jednotných organizací na nejrůznějších úrovních. Pomineme-li vytvoření jednotné vlády Národní fronty (dále jen NF), jednalo se v první řadě o vyvíjení tlaku samotnou vládou na sjednocení veškerých mládežnických a tělovýchovných organizací. Takové požadavky začaly být v letních měsících kladeny i na organizaci Junák, která velmi slibně obnovovala svou činnost14 a začala být trnem v oku představitelům KSČ. Navíc se stala nebezpečnou konkurencí15
12
BŘEČKA, B. Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. 1. vyd. Brno: Brněnská rada Junáka, 1999, s. 184. (dále jen BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999). 13 KOPT, M. aj. Český skauting v dokumentech KSČ 1945−1948. 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 3. (dále jen KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004). 14 O tom svědčí mj. fakt, že na koci roku 1945 byl Junák se svými 144 922 registrovanými členy po Svazu české mládeže druhou nejpočetnější organizací mládeže v ČSR (KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 11). 15 Zasloužila se o to popularita Junáka z doby předválečné republiky spojená s vysokým morálním kreditem vybudovaným především díky činnosti skautů v době okupace.
14
Svazu české mládeže (dále jen SČM), vydávanému za zárodek budoucí jednotné mládežnické organizace.16 Tyto okolnosti spolu s požadavky na začlenění Junáka do jednotné tělovýchovy vytvářely okolo Junáka poměrně složitou situaci. Zástupci Junáka si realisticky uvědomovali situaci a potřebu v dané situaci zřídit jednotnou mládežnickou organizaci (ne však jednotnou tělovýchovu).17 Podpořeni nižšími organizačními jednotkami Junáka tak vyjednávali se zástupci SČM v letních měsících roku 1945 o podmínkách začlenění Junáka do SČM – ovšem s vědomím nutnosti zachování určité samostatnosti a skautských výchovných metod.18 Nabídky podmínek SČM nebyly pro Junáka přijatelné, v dalším jednání SČM se navíc zřetelně zrcadlila snaha zdiskreditovat junáckou organizaci v očích veřejnosti především svým úskočným a nečitelným jednáním, změnou postojů, apod.19 Na základě těchto tlaků došlo 6. září 1945 za účasti dvou členů vlády (ministři Václav Kopecký a Zdeněk Nejedlý) k uzavření kompromisní dohody o kolektivním členství Junáka v SČM. Junák byl tak organizačně včleněn pod Svaz české mládeže, což se navenek projevilo změnou jeho názvu na Junák, ústředí skautské výchovy ve Svazu české mládeže. Junák si v dohodě vymohl organizační, hospodářskou a výchovnou samostatnost, mohl zůstat členem mezinárodního skautského hnutí a ponechat si homogenní (nábožensky zaměřené) oddíly vedené Ústřední duchovní radou, apod.
16
Svaz české mládeže, který se zformoval krátce po osvobození ČSR v první polovině května 1945, do značné míry vycházel z ideologie KSČ. Hned po svém vzniku se programově přihlásil k politice KSČ a i přesto, že KSČ navenek proklamovala svoji neangažovanost ve Svazu (a tím šla jakoby příkladem ostatním stranám v upuštění od budování vlastní mládežnické organizace), postupně se Svaz stále zřetelněji stával její prodlouženou rukou (srov. ZACHARIÁŠ, J. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka, aneb Karel Průcha a spol. (1952). 1. vyd. Praha: ÚDV, 2005, s. 12). 17 Začlenění Junáka do jednotné tělovýchovy se jeho představitelé bránili logickým argumentem, že tělesná výchova zaujímá v Junáku pouze část programu, a že hlavní složkou je výchova mravní. S tímto stanoviskem zástupci Junáka 15. srpna 1945 vstup do jednotné tělovýchovy odmítli (srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 188). 18 O skautských metodách více např. KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC, 2005, s. 8. Zde se pouze omezme na konstatování, že cílem skautského hnutí bylo (a v současnosti stále je) vychovávat a rozvíjet mladého člověka ve všech sférách lidské osobnosti. K tomu by měl napomáhat propracovaný systém skautské metodiky skládající se z jednotlivých prvků (metod) jako je skautský slib a zákon, učení se činností, družinový systém, sebevýchova, motivace, činnost v přírodě, symbolika, služba společnosti, aj. 19 SČM požadoval po Junáku organizaci výchovy dětí do 15 let, poté by jejich výchovu převzal sám. Vše gradovalo, když v závěru srpna 1945 zaslalo vedení SČM vedení Junáka ultimativní dopis, ve kterém požadovalo odpověď ve velmi krátké době, což nebylo v dané situaci pro Junáka splnitelné. SČM poté ve svém deníku Mladá fronta vyhlásil krach jednání s Junákem, což znovu přispělo k obnovení tlaku na Junáka ze strany tělovýchovy. Srov. KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 8−9.
15
Kolektivní členství tak nenarušovalo právní samostatnost Junáka. V této době šlo o zachování identity junácké organizace jako takové. Velkou událostí počátku roku 1946 se stal II. sněm Junáka, který se konal 9. a 10. února 1946 ve Slovanském domě v Praze. Jak píše Břečka, sněm schválil nové stanovy, které mj. zakotvily kolektivní členství v SČM stejně jako další části dohody ze září 1945. Bylo potvrzeno zřízení zemských junáckých rad, slib z roku 1939 zůstal v platnosti, avšak doložka slibu „Tak mi pomáhej Bůh“ se stala dobrovolnou. Delegáty byly zvoleny nové ústřední orgány: starostou se stal JUDr. Velen Fanderlik,20 náčelníkem chlapeckého kmene RNDr. Rudolf Plajner21 a náčelní dívčího kmene Vlasta Koseová. Jedním místostarostou neoficiálně nominovaným komunistickou stranou se stal profesor Jaromír Preininger.22 Současně byla ustavena organizace Československý Junák (celostátní orgán) v čele s náčelníkem R. Plajnerem.23 V březnu 1946 se konal I. celostátní sjezd SČM, kde byla mj. schválena rezoluce, ve které se prohlašovalo, že SČM bude dbát na to, aby junácká výchova byla prováděna pouze v organizaci Junák, ústředí skautské výchovy v SČM.24 Na sjezdu také zaznělo jedno z prvních ostřejších vystoupení na adresu tehdejšího vedení Junáka.
20
JUDr. Velen Fanderlik (nar. 1907) začal skautovat spolu se svým bratrem Milotou v roce 1919 v Brně během studia na právnické fakultě. Před druhou světovou válkou organizoval lesní školy a psal skautské příručky. Po nacistické okupaci v roce 1939 uprchl do Francie a Anglie, kde pracoval v dělostřelectvu a také jako právník a vyšetřovatel vojenských zločinů u Organizace spojených národů. V roce 1946 byl zvolen starostou Junáka, o rok později se vrátil do ČSR, odkud posléze v roce 1948 znovu emigroval do Německa, Anglie a nakonec se usadil v Kanadě. V roce 1949 byl zvolen starostou československých exilových skautů. Zemřel v roce 1985. 21 RNDr. Rudolf Plajner (nar. 1901) byl Junákem od r. 1916, spolupracoval s A. B. Svojsíkem. Vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté nastoupil jako středoškolský profesor a učil na různých středních školách. Obdržel několik skautských vyznamenání, za dramatickou záchranu tří tonoucích dětí získal zlatý stupeň odznaku Za čin junácký. Těsně před okupací českých zemí nacistickou armádou byl jmenován náčelníkem Českého Junáka. Jako zástupce Junáka se podílel na budování odbojových organizací a udržoval kontakt s Aloisem Eliášem. Na sněmu Junáka v r. 1946 byl opět zvolen náčelníkem a sjezd přijal jeho doporučení na kolektivní členství v SČM. Politicky byl členem Československé sociální demokracie, ovšem po sloučení s KSČ v červnu 1948 do ní již nevstoupil. Na konci dubna 1949 odjel z Prahy a začal znovu pracovat jako středoškolský učitel. Na začátku června byl zatčen a internován v Uherském Hradišti, nevyslýchán a propuštěn. Po propuštění pracoval jako dělník, od února 1950 zpět ve školství. Několikrát byl přeložen a roku 1961 odešel do důchodu. V roce 1968 se podílel na obnově Junáka a v roce 1970 bohužel také na jeho likvidaci. Zemřel v červnu 1987. 22 Jaromír Preininger (nar. 1892) byl středoškolským profesorem a starým junáckým činovníkem, který přestal v Junáku aktivně pracovat v roce 1936. Později se stal předsedou Akčního výboru ústředí Junáka a stál tak v čele likvidace organizace. 23 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 191. 24 Co se týká poválečné organizační jednoty skautingu, lze konstatovat, že kromě okamžité obnovy sociálně demokratických skautských oddílů působících při DTJ, nebyla výrazněji narušována. Národní socialisté své Junáky volnosti neobnovili (dřívější oddíly pracovaly v jednotném Junáku), ani komunisté se neorganizovali v dřívějších Spartakových skautech práce (junáci komunisté byli rovněž členy Junáka)
16
Na tomto místě je vhodné učinit několik poznámek k aktivitám junákůkomunistů v organizaci Junák. V zásadě lze říct, že zpočátku nebyla práce komunistů v Junáku nijak organizována a koordinována, podle Morkese se dokonce v řadě případů vůbec neznali a vystupovali nejednotně.25 Během roku 1946 se ale situace postupně měnila. Na tom měla zásluhu Ústřední komise mládeže při Ústředním výboru KSČ (dále jen ÚKM ÚV KSČ) vedená Marií Švermovou a Osvaldem Závodským, která začala systematicky úkolovat členy KSČ v Junáku v duchu trvalého ovlivňování s cílem podřídit Junáka ideologii KSČ. Toto období je také příznačné pronikáním komunistů do vlivných postů v Junáku.26 Během roku 1947 i na začátku roku 1948 došlo ke střetům mezi komunisticky orientovanými členy Junáka (projevily se např. v časopise Plameny a novinách SČM Mladé frontě, aj.) a stoupenci nestranického skautingu. Tyto střety vyvrcholily v posledním měsíci roku 1947 v souvislosti s připravovanou změnou organizace Junáka, kdy jeden z návrhů organizačních změn vyvolával odpor u představitelů SČM obávajících se vystoupení Junáka ze SČM. To se počátkem roku 1948 začalo dostávat na pořad dne v souvislosti s připravovaným junáckým sněmem ve Zlíně v únoru a také s ohledem na stále více komunisty zpolitizovaný a svou funkci pro mládež neplnící SČM. Myšlenka na osamostatnění organizace získávala postupně v Junáku většinu i mezi širším činovnickým sborem. K vyhrocení atmosféry přispěla brněnská skupina zastánců kolektivního členství Junáka v SČM, která v polovině ledna 1948 publikovala tzv. Junácký manifest s komentářem, který byl jakousi socialistickou revizí junáckého zákona.27 Takto od zákona odlišným pojetím byl v organizaci vyvolán značný rozruch a diskuze.28 Na další vývoj organizace měla nemalý vliv vládní krize odstartovaná 20. února 1948 demisí dvanácti nekomunistických ministrů. Den na to již komunistický předseda vlády Národní fronty Klement Gottwald vyzýval prezidenta k doplnění vlády jím a lidová strana byla kromě obnovy tělovýchovné organizace Orel spokojena s činností homogenních oddílů. Nicméně je pravdou, že s již zmíněnými skautskými oddíly DTJ neudělal SČM vůbec nic. 25 MORKES, F. Příspěvek k úloze a postavení junácké organizace v Československu po roce 1945. Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 573 (dále jen MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7). 26 Takový vliv se projevil především v zemské radě, náčelnictvu a zemské lesní škole na Moravě, jakož i v zemské radě v Čechách. 27 Podrobněji srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 201. 28 Např. zemský sněm v Brně manifest jednoznačně odmítl a vyslovil se pro vystoupení ze SČM, naproti tomu obdobný sněm v Čechách se zachoval přesně opačně.
17
navrženými kandidáty a k vytváření tzv. akčních výborů na všech úrovních správy, které od 23. února začaly přebírat pravomoci řádně zvolených orgánů státní správy a vylučovat z nich nekomunistické politiky. Tyto jejich pravomoci byly ten samý den potvrzeny vznikem Ústředního akčního výboru Národní fronty (dále jen ÚAV NF) v Obecním domě v Praze. Na Junáka vrcholil tlak 24. února, když bylo po jeho představitelích požadováno (jak ze strany vedení SČM,29 tak ze strany ÚAV NF), aby přihlásili organizaci Junák do ÚAV NF. Ti vyjádřili sice kladný postoj ke snaze o obrodu NF, ale odmítli zmiňované zapojení s odvoláním na stanovy organizace a možnou případnou změnu junáckým sněmem plánovaným na 28. a 29. února 1948.30 Po návratu Plajnera a Koseové od generálního tajemníka Ústředního akčního výboru NF Alexeje Čepičky vyzval Plajner komunisticky zaměřené pracovníky ústředí Junáka (místonáčelníky J. Preiningera a Antonína Žáka) k vytvoření akčního výboru Junáka.31 Poté, co bylo o den později obsazeno ústředí Junáka a náčelník Plajner odveden do domácího vězení ve svém bytě, zasedal Akční výbor ústředí Junáka (dále jen AVÚJ)32 složený z levicově orientovaných činovníků v čele se svým předsedou Jaromírem Preiningerem. Ze členů jmenujme zejména pozdější dva agilní likvidátory Junáka Jiřího Haškovce33 a Alžbětu Jedličkovou, nebo také Pavla Křivského na podzim 1952 odsouzeného na doživotí coby člena ilegálního skautského odboje. AVÚJ se
29
Ten den jednal na ústředí Junáka předseda SČM Zdeněk Hejzlar. Stanovy Junáka vymezovaly organizaci jako organizaci nepolitickou (ve smyslu nestranickém), neúčastnící se jako celek politické práce. To byla přímo také podmínka členství v mezinárodní skautské organizaci. 31 Plajner jako sociální demokrat měl osobně kladný postoj k obrodě NF, ovšem tehdy dokázal toto své osobní přesvědčení oddělit od povinností vyplývajících ze své funkce v Junáku. K vytvoření akčního výboru Junáka dal podle svých slov pokyn zejména proto, že se v dané situaci snažil zabránit okamžité likvidaci Junáka, v čemž ho podporovala jeho víra v to, že takovýto pokyn včetně jeho důsledků bude pro organizaci přijatelnější, než kdyby iniciativu převzal SČM. (MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 579.). 32 Někteří autoři uvádějí název Ústřední akční výbor Junáka. Srov. MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 579, nebo BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 204. 33 Jiří Haškovec byl původně odchovancem známého oddílu: Foglarovy Dvojky. Sám byl v letech 1945– 1948 vedoucí oddílu a střediska. Před rokem 1948 přispíval do levicového periodika Plameny, jehož vydávání pozastavilo vedení Junáka. V únoru 1948 se stal členem AVÚJ. Dá se říct, že na své kritice skautingu vybudoval celou svoji životní kariéru. Jeho nemilosrdné kritiky skautingu vyústily do bezpodmínečné podpory PO ČSM. Prohlašoval pak, že český skauting je třeba zničit. Z jeho diplomní práce vycházel autor známého pamfletu Alois Poledňák (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Komunismus a skautikomunisté [CD-ROM]. 2009, s. 16, 17, 43 a 290). 30
18
přihlásil k podpoře Gottwaldovy vlády, deklaroval jednotu se SČM, přijal Junácký manifest a obratem odvolal dosavadní šéfredaktory skautských tiskovin.34 Ačkoliv se původně předpokládalo proběhnutí sněmu v řádném termínu, byl sněm den před zahájením rozhlasem odvolán, dále bylo přikročeno k likvidaci Ústřední duchovní rady Junáka (a tím také k likvidaci homogenních oddílů) a také k opuštění principu výlučnosti a výběrovosti Junáka. Je třeba zdůraznit, že v této fázi vývoje většina členů vedení Junáka věřila v možnou existenci reformované organizace Junák ve změněných podmínkách (např. jako dětské organizace SČM) a toto vedení, reprezentované AVÚJ, nebylo podle Morkese ještě likvidátorské.35 Nic to však nemění na skutečnosti, že nebylo jednotné a scházela mu podpora nižších složek, které ve své většině pokračovaly v další činnosti. První předzvěstí likvidace organizace bylo schválení březnového rozhodnutí ÚAV NF o začlenění Junáka do SČM jako jeho dětské organizace na počátku dubna 1948 během celostátní konference SČM.36 Zde byla také vyhlášena reorganizace Junáka dle budoucího nového státního uspořádání a vydán pokyn k povinnému převedení členů Junáka starších 15 let do SČM.37 To mělo za následek nesouhlas členstva, který záhy přerostl v první likvidační vlnu uskutečňovanou ukončováním činnosti. Je pravdou, že některé oddíly, které se oficiálně rozešly, dál pokračovaly v činnosti, svou příslušnost však nevyjadřovaly navenek. Některým vedoucím nebylo rozhodnutími akčních výborů dovoleno s dětmi pracovat, oddíly takto opuštěné se často rozpadly. Další formou
34
Z pozice šéfredaktora Junáka byl odvolán Jaroslav Novák a z pozice šéfredaktora Činovníka Dr. Karel Průcha. 35 MORKES, František. Junák po únoru 1948. Reportér, roč. 5, č. 25, s. II přílohy. 36 Podle slov tehdejšího náčelníka Junáka Dr. Plajnera šlo de facto o zánik spolku Junák i se svými podpůrnými spolky nazývanými Sdružení přátel Junáka (BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 205). Ve stejném smyslu hovoří i dopis ze sekretariátu ÚV ČSM ze 17. července 1950 adresovaný Ministerstvu národní bezpečnosti (Archiv bezpečnostních složek, fond H, sign. H-163, Junák). Ten vznikl možná neznalostí souvislostí, nehovoří o věci s erudicí. Plajnerův výrok je nutno chápat v souvislosti s ospravedlněním vlastních pozdějších kompromisních kroků. De iure byla organizace zrušena vymazáním spolku Junák ze spolkového registru, a to oznámením ministerstva vnitra z 13. září 1950 v Úředním listě republiky Československé, díl II. Junák tedy po celostátní konferenci SČM dál fungoval jako ryze dětská organizace v rámci SČM, ovšem s hospodařením podřízeným jeho orgánům. O likvidaci více v další kapitole. 37 Reorganizací tak byla zlikvidována dosavadní struktura zahrnující země, oblasti a okrsky, místo kterých byly od 1. července 1948 vytvořeny krajské a okresní rady Junáka (KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 25); Junák v SČM se měl nadále zabývat pouze výchovou dětí od 7 do 15 let a připravovat je tak na vstup do SČM. Lhůta pro přechod starších do SČM byla nejprve stanovena na konec června, později musela být posunuta do 30. září 1948. Na podzim byla ještě stanovena horní věková hranice pro členství v SČM (28 let), aby se omezil vliv starších „nepřátel nového směru“ na výchovu mladších.
19
likvidace bylo nucené slučování oddílů s malým počtem členů, nebo vytváření tlaku na „nespolehlivé“ vedoucí k odchodu. Další období bylo poznamenáno liknavostí AVÚJ a stupňováním vlivu junáků – likvidátorů ve vedení organizace (J. Haškovec a Krajská rada Junáka v Praze), který převážil v druhé polovině prázdnin 1948 po budapešťské konferenci představitelů mládežnických organizací především z lidově demokratických států. Zde byl československý skauting (dále jen čs. skauting) podroben ostré kritice, označen za agenturu imperialismu, zdůrazněna nutnost revize členství ve Světovém skautském ústředí a vyjádřena jednoznačná podpora budování pionýrských organizací. Myšlenka skautingu byla také díky silně prosazovanému názoru maďarských pořadatelů o nevhodnosti skautingu a jeho výchovného systému („budovaného ve prospěch buržoazie“) zcela odsouzena.38
1.2 Regiony Náchod a Trutnov Tato podkapitola dokládá, jak vývoj na národní úrovni korespondoval s vývojem v daných regionech. Pohraniční oblasti jsou zde, ale i v celé práci upozaděny.39 Podle dosavadního bádání se zatím tyto oblasti jeví z hlediska skautské rezistence a odboje jako méně výrazné. Existuje pro to několik dobrých důvodů. Souvisí to s poválečným odsunem německého obyvatelstva z Trutnovska a Broumovska. Na jejich místo přišlo české obyvatelstvo, které se vzájemně neznalo a bylo pro něj i pro místní Čechy obtížné navázat rychle vzájemné kontakty a vytvořit takové skautské zázemí, jež by později mohlo být oporou případné rezistenci a odboji. Navíc skauting byl z dob první republiky záležitostí spíše bohatších vrstev, v nižších sociálních vrstvách, jaké přišly do pohraničí po odsunu, rozhodně nedominoval. V těchto nižších sociálních vrstvách převládali hlavně voliči KSČ,40 kteří z logiky věci neměli ke skautingu příliš blízko. Proto není divu, že již v letech 19491950 existovalo na Trutnovsku, Broumovsku i Královédvorsku velké množství
38
KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 321. Podle struktury skautské organizace po roce 1945 se jedná zejména o okrsky Broumov a Trutnov, v menší míře pak také Police nad Metují a Dvůr Králové nad Labem. 40 Ve volbách v roce 1946 získali komunisté v okrese Trutnov 47,6 % hlasů, druzí národní socialisté měli o polovinu méně. Zajímavé také je, že KSČ zvítězila v okrese ve všech obcích kromě čtyř (SOkA Trutnov, fond Okresní výbor národní fronty, kart. 44, inv. č. 327). 39
20
pionýrských skupin. Naproti tomu na Náchodsku byla v té době pouze jediná.41 Podobně tomu bylo s domy pionýrů a mládeže. Zatímco v Trutnově a Úpici existovaly takové domy od roku 1953, v Náchodě vznikl až v roce 1964!42 Z uvedených důvodů je náchodský skautský okrsek43 z hlediska pramenů mnohem lépe zabezpečen. Níže uvedené poznámky se proto týkají středisek v Náchodě, Hronově a Jaroměři. V týdeníku Jiráskův kraj vyšel 6. září 1945 článek náchodského junáka Jindřicha Lelka (1890-1972), ve kterém si stěžuje na těžkosti se získáním klubovny navzdory pomoci a pracovnímu nasazení junáků ve prospěch města a občanů obecně.44 Článek koresponduje s realitou v celé zemi, kde junáci obětavě pracovali ve prospěch poválečné republiky, přitom se jim však z míst státní správy nedostávalo výraznější podpory ve formě dotací, apod. Slovy pracovní nasazení junáků vyjadřuji jisté poválečné novum,45 a sice masovou účast junáckých složek na brigádních činnostech, ať už se týkaly „pouze“ sběru odpadů, nebo některých větších akcí organizovaných centrálně ústředím Junáka. Například v červenci roku 1947 se náchodský 2. chlapecký oddíl pod vedením mladého okrskového velitele a vedoucího 2. oddílu Jiřího Šimáně vydal v rámci Dvouletého pracovního plánu Českého Junáka46 na pomoc při zemské brigádě na Šumavě. Zde tábořilo a pracovalo zhruba 20 chlapců po dobu 4 týdnů, přičemž požadavkem na každého bylo odpracovat alespoň 70 hodin. Za odvedenou práci na Zemské junácké brigádě Šumava byli její účastníci 7. prosince 1947 v Náchodě 41
Srov. Nových věků nové mládí. Příspěvek k dějinám dětského a mládežnického hnutí ve Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům pionýrů a mládeže, 1984, nestránkováno. 42 Srov. Nových věků nové mládí. Příspěvek k historii a činnosti domů pionýrů a mládeže ve Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: KDPM, 1989, s. 63 a 78. 43 V náchodském junáckém okrsku došlo zásahem okrskového velitele v Náchodě Jiřího Šimáně na začátku roku 1947 ke včlenění do té doby samostatného okrsku Nové Město nad Metují pod okrsek Náchod. 44 LELEK, J. Buď připraven aneb takhle to asi nepůjde. Jiráskův kraj. Týdeník ONV Náchod, roč. 1, č. 16. 45 Junáci sice dříve pomáhali v klíčových momentech historie ČSR, nikdy se však nejednalo o tak hromadnou a v delším časovém horizontu organizovanou činnost jako v letech 1945 až 1948. Stalo se tak jistě i vlivem tehdejší situace, kdy pracovní hesla byla v kurzu a junáci svou aktivitou naznačovali svou vůli do určité míry vyjít vstříc tehdejšímu režimu. Že tato míra měla své limity, se projevilo v činnosti nižších složek po únoru 1948 a později také různými druhy rezistence a odbojem. 46 Dvouletý pracovní plán byl vydán Ústřední radou Junáka v roce 1946. Byl příspěvkem početné organizace mládeže do dvouletého budovatelského plánu čs. vlády. Plán kladl důraz na ty prostředky junácké výchovy, které byly zároveň prostředky produktivními (junácká organizace se zavázala během dvou let odpracovat ve prospěch republiky souhrnně 20 mil. hodin). Na druhou stranu plán jasně konstatoval důležitost práce jen do té míry, do jaké má výchovný rozměr. Cílem dvouletého plánu Junáka bylo úsilí o mravní výchovu mládeže (srov. Dvouletý pracovní plán Českého Junáka. Praha, 1946, s. 3−4)
21
vyznamenáni tehdejším ministrem informací Václavem Kopeckým, který jim v zastoupení udělil odznaky budovatelů s knižními cenami.47 Skauti v Náchodě nemlčeli ani k dění ve svém ústředí v okamžiku, kdy k vyhrocení atmosféry přelomu let 1947 a 1948 přispěla brněnská skupina zastánců kolektivního členství Junáka v SČM. Ta v obavě z možného odhlasování zrušení tohoto členství na chystaném sněmu ve Zlíně publikovala v polovině ledna 1948 tzv. Junácký manifest s komentářem, který byl jakousi socialistickou revizí junáckého zákona.48 Takto od zákona odlišným pojetím byl v organizaci vyvolán značný rozruch a diskuze.49 Do diskuze se zapojili také náchodští skauti z 2. chlapeckého oddílu, když 18. června 1948 zaslali na ústředí Junáka dopis, ve kterém 24 podepsaných členů oddílu vyslovuje svoje nesouhlasné stanovisko s připravovanou změnou junáckého zákona. Doslova píší, že bylo „konstatováno, že body nového zákona jsou, bohužel ve většině případech, často velmi neobratně přehozená slova, slova stejného významu, které našemu hnutí nepřinášejí opravdu nic nového.“50 V hronovském skautském středisku paradoxně vznikly na jaře 1948 nové oddíly, konkrétně to byla šestka vlčat ve Žďárkách a chlapecký skautský oddíl ve Zbečníku.51 V souvislosti se střediskem v Hronově je vhodné zmínit junácký film Na dobré stopě. Tento celovečerní snímek se natáčel o letních prázdninách v roce 1947 podle námětu Jaroslava Nováka. Režíroval ho Josef Mach a jeho asistentem a zároveň scénáristou byl Lubomír Kaválek přezdívaný Bimba, junák skautující v hronovském středisku před druhou světovou válkou. Své zkušenosti a znalosti pak využil při natáčení výše zmiňovaného filmu, který byl v září a říjnu 1947 dokončen v ateliérech na Barrandově. Premiéru měl film v mimopražských kinech v prosinci 1947, plánovaná premiéra v Praze (15. května 1948) se neuskutečnila. V květnu 1950 byl film stažen z kin a v našich kinech byl promítán až v roce 1992. Kaválek odešel do exilu v Německu, kde poté působil jako redaktor rádia Svobodná Evropa. O něco složitější byla situace v junáckých střediscích Jaroměř a Nové Město nad Metují. Podle nepodepsaného a neadresovaného záznamu z 24. června 1948 o 47
Archiv Jindřicha Šolce, Zápis o Zemské junácké brigádě Šumava v roce 1947. Srov. např. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 201. 49 Např. zemský sněm v Brně manifest jednoznačně odmítl a vyslovil se pro vystoupení ze SČM, naproti tomu obdobný sněm v Čechách se zachoval přesně opačně. 50 HNÍZDIL, J. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 114. 51 FLOUSEK, J. Kronika hronovského skautingu. 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 35 (dále jen FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999). 48
22
prověrkách činovníků byly konstatovány jak dobré politické profily tamních představitelů Junka, tak i dostatečné agenturní obsazení v junáckém okresu Jaroměř.52 Rukou připsaná poznámka na druhé straně záznamu dole hovoří o postoupení zprávy 3. odboru a zařazení do přihrádky „Junák – vedoucí“. Jedná se o odbor Okresního oddělení MV Náchod (dál jen OO-MV), u kterého byl příslušný objektový podsvazek veden.53 V druhém takovém záznamu z 15. července 1948 o prověrkách činovníků v Novém Městě nad Metují, který je už adresován Oblastní úřadovně Státní bezpečnosti v Hradci Králové, zazněla varování před „reakčními živly“ a jejich neochotou spolupracovat se SČM. Zde se také poprvé v materiálech StB vyskytuje jméno Jiřího Šimáně, o kterém bude ještě na mnoha stranách řeč.54 Posledního oblastního sjezdu Jiráskovy skautské oblasti konaného v Králíkách v květnu 1948 se zúčastnily skautky a junáci ze středisek Úpice, Červený Kostelec, Hronov, Dvůr Králové nad Labem i Česká Skalice.55 V létě 1948 proběhlo v náchodském skautském (tehdy již) okrese 16 letních táborů.56 Na Trutnovsku se z této doby dochovaly registrace několika oddílů z Trutnova, Žacléře, Velkých Svatoňovic, Úpice a Rtyně v Podkrkonoší a osobní listy některých činovníků, stejně tak se dochovaly i registrace z Královédvorska, nicméně bližší informace o činnosti těchto oddílů se nedochovaly, nebo nejsou dostupné. Několik poznámek k tomuto regionu, zejména k Úpici, je umístěno v následující kapitole.
Ačkoliv byl Zemským odborem bezpečnosti založen svazek s názvem Junák již 11. září 1945,57 je obecně možno konstatovat, že v období let 1945 až 1948 se nepodařilo státně-bezpečnostním orgánům vytvořit ve skautské organizaci síť agentů.
52
V řeči dokumentů Státní bezpečnosti je agenturním obsazením míněno nasazení různých druhů spolupracovníků StB většinou na konkrétní osoby. 53 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), Fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod. 54 Tamtéž. 55 Oblastnímu sjezdu Jiráskovy oblasti v květnu 1948, předcházely velmi úspěšné sjezdy v dřívějších letech. V červnu 1946 proběhl s velkou účastí junáků a skautek z tohoto regionu sjezd v Josefově, o rok později se konal v Přelouči. 56 ANDRÝS, V. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997 aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997, s. 20. 57 ZACHARIÁŠ, J. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka, aneb Karel Průcha a spol. (1952). 1. vyd. Praha: ÚDV, 2005, s. 12.
23
Výjimkou z tohoto tvrzení pak byla zřejmě výše uvedená střediska Jaroměř a Nové Město nad Metují. Ve skautské organizaci ale působili junáci-komunisté. Někteří z nich byli úkolováni stranickými sekretariáty, nikoliv však samotnou Státní bezpečností, a jak bude patrno v další kapitole, tito se začali projevovat především od poloviny roku 1948. Na Náchodsku je zcela zřetelná snaha Junáka zapojit se plnou měrou do obnovy státu zcela ve shodě s trendem v celé zemi.
24
2 Léta likvidace skautingu 1948 – 1950 2.1 Skauting v českých zemích 2.1.1 Ostřejší kurz od léta 1948 Doba od srpna 1948 byla dobou realizace závěrů budapešťské konference, dobou, kdy se do vnitropolitické situace výraznou měrou promítla situace mezinárodní. Byla také dobou, kdy v ČSR začalo období postupné likvidace Junáka. A to nejprve na schůzích ÚKM ÚV KSČ, její junácké subkomise a AVÚJ, od konce září 1948 pak již podle Morkese zcela otevřeně, když AVÚJ oznámil zánik oddílů vodních skautů a zabavení jejich majetku.58 Tak bylo na mnoha místech odstartováno svévolné rušení junáckých oddílů (nejen vodáckých), klubovny byly zapečeťovány a majetek zabavován, bylo opakováno heslo o škodlivosti skautské výchovné metody. V této době se rodil odpor na nižších úrovních organizačních složek: činovníci, kteří odmítli vstoupit do 30. září 1948 do SČM, nemohli vykonávat funkci vedoucích oddílů a jejich oddíly se oficiálně rozpadly (i to je výraz rezistence, i když pasivní). Některé z nich ale pokračovaly dál v činnosti samostatně a tajně, nebo v rámci jiných organizací. Tyto kroky však zdaleka nedoprovázel pořádek ze strany ÚKM ÚV KSČ ani AVÚJ: poměrně chaoticky byly zejména na podzim 1948 zakládány školní pionýrské oddíly Junáka.59 Šlo o chytrý tah ÚKM ÚV KSČ a předsednictva ÚV KSČ nabídnout dětem vlastní organizaci pod přitažlivým názvem Junák, ve kterém se však zcela záměrně pokládaly základy budoucí pionýrské organizace.60 V létě 1948 ještě probíhaly lesní školy a kurzy pro vedoucí, část z nich už ale byla pod vlivem a se zaměřením na SČM a politickou výchovu. Na podzim se konala povinná školení svazáků a junáckých činovníků nevalné úrovně, na nichž byla účast zbylých junáckých činovníků povinná. Zde byl probírán hanlivý pamflet na Junáka od Jiřího Haškovce s názvem „Co je Junák?“.61 Rapidně klesal zájem samotných rodičů 58
MORKES, František. Junák po únoru 1948. Reportér, roč. 5, č. 25, s. IV přílohy. Vznik školních oddílů Junáka byl plánován již před budapešťskou konferencí jako překlenovací můstek mezi junáckou a budoucí pionýrskou organizací, která měla být budována podle sovětského vzoru. K té se školní oddíly blížily svou vazbou na školu a učitele jako vedoucí. 60 KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 23−24. 61 Tamtéž, s. 143−161. 59
25
posílat děti do veřejně kritizované organizace. Na podzim 1948 končí organizace Junák ve své původní podobě. Oddíly, které se ještě držely díky benevolenci místních orgánů nebo z jiných důvodů, v podstatě bez podpory přežívaly a byly trpěny, později už nešlo ani o oddíly ale spíše o činovníky, kteří tvořili zbytky organizace. Podle Milana Svobody v letech 1948–1950 mnoho oddílů přestoupilo do Sokola jako kanoistické nebo turistické oddíly, kde oddílům nebylo bráněno v činnosti jako v Pionýrské organizaci. V průběhu let 1948–1951 byla nejprve z tiskáren a vydavatelství stažena dětská literatura s junáckou tematikou, v zápětí pak vyřazena i z knihoven s označením braková.62 Všechny tyto okolnosti měly za následek prudký úbytek registrované členské základny. Morkes ve svém Příspěvku k úloze a postavení junácké organizace v Československu po roce 1945 uvádí na s. 581 úbytek 60 tis. členů za rok 1948,63 Bruno Břečka v Kronice píše, že „počet členů Junáka klesl ze 180 000 v roce 1947 do dubna 1949 na 30 000 členů a členek v českých zemích a na 7 000 členů a členek na Slovensku“.64 Ve dnech 23. a 24. dubna 1949 se v Praze konala tzv. slučovací konference mládežnických organizací v ČSR, na které byly čtyři65 dosavadní organizace mládeže sloučeny do jedné nesoucí název Československý svaz mládeže (dále jen ČSM). Na konferenci byla také ustanovena Pionýrská organizace ČSM (dále jen PO ČSM) jako jeho dětská složka. Junák už nebyl potřebný ani žádoucí. Jak jsem již naznačil dříve, vzorem pro PO ČSM se stala politicky zaměřená sovětská pionýrská organizace, která ideologicky vycházela z učení marxismu-leninismu. Byla budována na školách prvního a druhého stupně a její organizační struktura kopírovala strukturu školy. Od 3. června do konce října 1949 byl náčelník Junáka Rudolf Plajner internován StB v Uherském Hradišti, byl suspendován, ale nebyl odsouzen ani vyslýchán. Poté pracoval manuálně a od února 1950 do roku 1961, kdy odešel do důchodu, učil na různých školách.
62
SVOBODA, M. Hledání zaváté stezky: Příspěvek k dějinám českého skautingu. 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 142, 143 a 153 (dále jen SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994). 63 MORKES, F. Příspěvek k úloze… Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 581. 64 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 210. 65 Jednalo se o SČM, dále Svaz slovenské mládeže, Svaz mládeže Karpat a Svaz polské mládeže, tedy vlastně o organizace mládeže vytvořené na národnostním principu (srov. HŘÍBEK, B. Sjednocení mladé generace. Příspěvek k historii mládežnického hnutí v Československu v letech 1945−1950. Praha: Mladá fronta, 1979, s. 191).
26
V létě 1949 sice konaly některé oddíly ještě letní tábory, ty ale byly často organizovány štáby ČSM jako borůvkové brigády na Šumavě, apod. Na podzim pak fungovaly už jen osamocené oddíly, celá střediska ve většině nepracovala, nebo pouze ilegálně. Z hlediska práva se domnívám, že slovo „ilegální“ ve smyslu nezákonný nemá na podzim 1949 ještě své opodstatnění. Junák jako spolek byl totiž oficiálně zrušen až 15. září 1950 uveřejněním oznámení Ministerstva vnitra o zániku spolku Junák v Úředním listě republiky Československé, díl II, č. 214. Spolek byl vymazán ze spolkového registru a byla dána instrukce, aby obdobné opatření učinily také podřízené národní výbory. K tomu byly vypracovány pokyny pro likvidaci a převod majetku dosud existujících SpJ ve prospěch ČSM, resp. její PO.66 1. ledna 1951 oznámil ÚV ČSM rozpuštění Junáka s tím, že jeho úkoly byly převzaty PO ČSM. ČSM na svém sjezdu v červnu roku 1950 zdůvodnil likvidaci Junáka takto: „Naše praxe i zkušenosti z ostatních lidově demokratických zemí potvrzují a ukazují, že jakkoliv demokratizovaný skautský systém a jeho výchovné metody nejsou slučitelné s výchovnými cíli a potřebami lidově demokratické školy, protože jakékoliv vzdalování dětí od školy neprospívá jejich všestrannému rozvoji a narušuje jednotný výchovný systém.“67 2.1.2 Počátky odboje, exilu a rezistence Na tomto místě se sluší učinit několik málo poznámek o tom, jakým způsobem členové Junáka vyjadřovali svou nespokojenost se změnou režimu, jež měla vliv na situaci jejich organizace ve výše uvedených letech. Nejradikálnějším projevem odporu bylo zapojení se do ilegální odbojové činnosti. V tomto období se jednalo především o skautky a skauty podílející se na přípravách státního převratu v květnu 1949. Ten byl odhalen Státní bezpečností (dále jen StB), která se zapojila do konspirace a nad převratem převzala kontrolu. V procesu s mozkem této akce JUDr. Jaroslavem Borkovcem byli k mnohaletým trestům odnětí svobody odsouzeni skautka Dagmar Skálová a junáci Karel Skála s Jiřím Navrátilem,
66
ABS, fond H, sign. H-163, Junák, Opis dopisu Ministerstva vnitra z 12. října 1950 adresovaný ČSM o zániku spolku Junák, ústředí skautské výchovy v SČM a Pokyny pro likvidaci odboček SpJ, s. 17 a 18. 67 BARTOŠ, J. aj. Dějiny pokrokového hnutí mládeže v Československu: Období 1939–1960. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 86.
27
aj. V září 1949 je s mnohaletými tresty následovala roverská68 skupina z Českých Budějovic, která rozšiřovala protikomunistické letáky a byla organizována v odbojové skupině.69 Jiným projevem nesouhlasu živeným přesvědčením, že v dané situaci není možno pracovat svobodně, byl odchod do exilu. S přibývající měsíci se začalo jednat o velmi riskantní záležitost, která byla klasifikována jako úmysl trestného činu velezrady, vyzvědačství a ohrožování zájmů republiky v cizině. První čs. skauti v exilu se formovali již koncem dubna 1948, množství ilegálních odchodů za hranice se uskutečnilo během junácké brigády Šumava v létě 1948, kterou vedl tehdejší pracovník AVÚJ Dr. Pavel Křivský (1912-), později sám odsouzený Státním soudem. Mnoho junáckých činovníků pak v říjnu 1948 následoval do exilu také starosta Čs. Junáka Velen Fanderlik, který byl pak po dlouhou dobu předsedou čs. skautů v exilu.70 Někteří členové se po oficiálním ukončení činnosti svých oddílů dál tajně scházeli, skautovali a utvrzovali se ve skautských ideálech ať už zcela samostatně, nebo zaštítěni některou z existujících organizací. Mnohé oddíly se tak snažily pracovat především v tělovýchovné organizaci Sokol. Další organizace mládeže začaly vznikat vzhledem k naprosté převaze PO ČSM až později.71 Až s určitým časovým odstupem bylo možno v některých místech působit v rámci PO ČSM. Organizace Svaz pro spolupráci s armádou (dále jen Svazarm) vznikla až v listopadu 1951, Československý svaz tělesné výchovy (dále jen ČSTV) vznikl dokonce až březnu 1957, i když podobné svazy mu předcházely již od roku 1949. Někteří skauti ideálům zůstali věrni „pouze“ myšlenkově (bez navenek pozorovatelné aktivity), aby se později znovu zapojili do obnovy skautingu. Ti, kteří se dál jakýmkoliv způsobem scházeli, setrvávali v tzv. latentní rezistenci, zatímco druhá skupina věrná myšlenkám skautingu uplatňovala u sebe rezistenci pasivní. Obě skupiny tak různými způsoby vyjadřovaly své postoje odporu vůči režimu.
68
Roveři (muži) a rangers, někdy též roverky (ženy) jsou výchovné kategorie Junáka pro mladé po 16.−17. roku věku. 69 LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2000, s. 36 (dále jen LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. 1. vyd. Praha: ÚDV, 2000). 70 Nejen za to byl Fanderlik v roce 1952 odsouzen k trestu smrti in absentia. 71 V červnu 1950 se konal I. sjezd ČSM, na kterém byl zhodnocen rok jeho fungování a konstatována členská základna přes milion členů, v PO ČSM bylo přihlášeno na 146 tisíc dětí (srov. Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 27).
28
2.2 Region Náchod a Trutnov 2.2.1 Okresní rada Junáka v Náchodě a Jiří Šimáně Postupná likvidace skautského hnutí v ČSR v letech 1948 až 1950 byla samozřejmě přijímána s nevolí u velkého množství nižších organizačních složek, které pociťovali na vlastní kůži, že se skauting i přes výběrovost a náročnost na své členy těšil poměrně slušné oblibě. Nejinak tomu bylo ve velmi „skautsky silném“ okrese Náchod,72 který od počátku roku 1947 vedl učitel Jiří Šimáně – Šíp (1926–1975), tehdy jako jeden z nejmladších okrskových velitelů v ČSR.73 Právě i díky němu a jeho nepřeberným aktivitám bylo o skautkách a junácích v rámci okresu velmi mnoho slyšet. Sám napsal (především v letech 1945 až 1948) do týdeníku Jiráskův kraj množství článků o činnosti junáků, táborech, brigádách, kulturních akcích, apod. Od září 1948 do konce června 1950 byl Šimáně zaměstnán jako učitel čekatel na 1. národní škole v Náchodě,74 nabízí se tedy otázka, jak pokračoval skautský okres ve své dříve úspěšné činnosti v období, které již bylo pro skauting méně příznivé. Vzhledem k tomu, že Jiří Šimáně během zaměstnání na náchodské škole nastoupil na základní vojenskou službu, bylo zřejmé, že pro ostatní činovníky působící do té doby v junáckém okrese to bude citelná ztráta.75 Podle pozdějšího svědectví Jiřího Šimáně byla za výše uvedených okolností na 18. září 1948 svolána porada dosavadních členů okresní rady Junáka (dále jen ORJ) Náchod, na které byla přerušena oficiální činnost.76 De facto lze říct, že také díky odchodu Šimáně na vojenskou službu přestala fungovat ORJ, nicméně minimálně v těch případech, které dokládám níže, dál jednotlivé oddíly alespoň částečně pracovaly. 72
V červenci 1948 došlo k již zmiňované změně organizační struktury Junáka. Dosavadní okrsky byly nahrazeny junáckými okresy, v jejichž čele stále příslušná okresní rada Junáka. 73 Jiří Šimáně (nar. 24. ledna 1926) se narodil v Praze jako syn státního úředníka a písařky. Poté, co mu matka brzy zemřela, staral se o něho a jeho bratra otec sám. Z této doby zřejmě pramenila Jiřího samostatnost. V roce 1937 se přestěhovali do Náchoda, kde také Šimáně začal záhy skautovat. Ve skautování pokračoval také po válce, kdy se stal okrskovým velitelem v Náchodě (později předsedou okresní rady Junáka). Za války absolvoval učitelský ústav v Hradci Králové a po válce nastoupil jako učitel. O jeho dalších životních cestách je pojednáno dále. 74 Archiv rodiny Šimáňových (dále jen ARŠ). Dopis o přeložení J. Šimáně z Rokytníka do Náchoda z 28. srpna 1948. 75 Jiří Šimáně nastoupil na základní vojenskou službu od 1. října 1948, vrátil se z ní 1. června 1950 (ARŠ, Služební výkaz Jiřího Šimáně). 76 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod.
29
I během vojenské služby přicházely za ním do posádky žádosti ČSM o předání majetku různých středisek. Stejně jako během své předchozí práce ve skautském hnutí, tak i v průběhu plnění základní vojenské služby se projevovaly některé vlastnosti Jiřího Šimáně, které se posléze staly pro něj charakteristickými a do značné míry ovlivňujícími vztah komunistické moci k jeho osobě. V tomto okamžiku šlo o jeho snahu a chuť pracovat poctivě a tak, aby si svou práci mohl před svým svědomím vždy obhájit, a to na jakékoliv pozici, která mu byla i později v budoucnosti přidělena. Příkladem z vojny je pochvalný dekret udělený Šimáňovi velitelem Skupiny kombinovaných oddílů pro technické důlní práce v Kladně „za svědomitou práci v v čsl. dolech“,77 kde na podzim roku 1949 vykonával vojenskou službu. Po návratu do civilu byl Šimáně z náchodské školy přeložen na národní školu na Bohdašíně u Červeného Kostelce, kde od 1. července 1950 zastával funkci ředitele školy.78 Zde byl podle svých slov vyjádřených v již zmiňované Zprávě od počátku kontrolován a navštěvován členy KSČ, apod.79 K této informaci je třeba přistupovat s jistou rezervou, protože v příslušném dokumentu jsou v tomto místě uvedeny rozporné skutečnosti do sebe nezapadající a ověřit autenticitu této části nebylo možné. Jistě doložitelné jsou však skutečnosti, které se odehrály zhruba o rok později a o kterých je podrobněji pojednáno ve 3. kapitole. V následujících podkapitolách je soustředěn výběr, reprezentující některé doložené druhy rezistence v regionech Trutnov a Náchod. 2.2.2 Středisko Hronov Po letních táborech roku 1948 byly také v Hronově starším 15 let předloženy přihlášky do SČM. Jak píše Flousek ve své Kronice, většina členů hronovského střediska odmítla vstoupit a někteří byli prý nuceni změnit zaměstnání.80 Je možné, že to bylo hlavním důvodem pro poměrně brzký konec organizace v tomto městě, ke kterému došlo na přelomu let 1948 a 1949. Flousek dále uvádí ještě dvě vystoupení proslavené hronovské junácké dechové kapely „Kutálky“. První bylo zároveň posledním oficiálním 77
ARŠ, Pochvala velitele SKDO-Kladno z 23. listopadu 1949. Šimáně byl ze služební potřeby funkcí pověřen dopisem ONV v Náchodě s platností od 1. července 1950. Do té doby byl stále zaměstnancem 1. národní školy v Náchodě (srov. ARŠ, Dopis o ustavení J. Šimáně ředitelem na Bohdašíně z 24. července 1950). 79 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod. 80 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 36. 78
30
vystoupením kapely na koncertě 19. března 1949 v Jiráskově divadle. Druhé vystoupení se váže na mimořádně povolený „Junácký“ ples v Hronově konaný 28. ledna 1950.81 Flousek informaci získal z deníku Marty Hnízdilové a jejího manžela, tehdy již bývalého hronovského junáka, Josefa Hnízdila, který jako člen kapely na plese hrál.82 Je možné, že se ples mohl uskutečnit vzhledem k rozdílné rychlosti likvidace skautingu v jednotlivých místech, která závisela na více proměnných, jako např. vstřícnost a sympatie představitelů města či obce vůči junákům, stadium konstituování okresních orgánů SČM, resp. ČSM a v neposlední řadě také agilnost místních představitelů vznikající PO ČSM.83 Navíc v této době ještě nebyl skauting oficiálně zakázán. Spíše je ale pravděpodobnější, že ples sice pořádali skauti, ale ne pod svojí hlavičkou.84 Z hlediska přesného časového zařazení a ilegality lze obtížně hodnotit vykonání dodatečného slibu celého oddílu z Nového Hrádku, který se uskutečnil někdy na podzim roku 1949 za účasti tehdy již bývalého okrskového velitele Jiřího Šimáně i Jiřího Flouska z Hronova v jednom z opevnění vystavěných před druhou světovou válkou poblíž Nového Hrádku.85 Když vše skončilo a účastníci se chtěli nepozorovaně rozejít, zjistili, že les s bunkrem je obklopen lidmi se zbraněmi. Naštěstí se jednalo o myslivce na honu. Potíž s hodnocením tkví v tom, že Flousek píše o slibu jako o tehdy již zakázané činnosti, čemuž by spíše odpovídal až rok následující, a oba jmenovaní účastníci jsou již po smrti.86 2.2.3 Středisko Náchod V náchodském středisku byla činnost oficiálně zastavena dopisem všem vedoucím oddílů od vedoucího střediska Jakoubka z 29. srpna 1948. K dispozici mám 81
FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 36, 37. Archiv manželů Hnízdilových, Deník manželů Hnízdilových. 83 Jedním z bodů, které stanovilo zasedání ÚV ČSM v červnu 1949, bylo sjednocení většiny mládeže v řadách ČSM. Tento požadavek vyjádřený cílovou metou 1 mil. členů ČSM (a 100 tis. členů PO ČSM) do plánovaného I. sjezdu v červnu 1950 se pak začal prakticky naplňovat ve formální honbě za termíny a čísly, aniž by byla dána dostatečná pozornost a péče nově přistoupivším členům. Masově se akce rozběhla ve školním roce 1949-1950 a projevila se ve výraznějším zakládání pionýrských oddílů přímo na školách (srov. BARTOŠ, J. aj. Dějiny pokrokového hnutí mládeže v Československu: Období 1939–1960. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1967, s. 88, 89 a 93). 84 Plesy tehdy povoloval místní národní výbor (dále jen MNV), záleželo tedy, kdo byl tehdy v jeho čele a jaký postoj zaujímal ke skautingu. 85 Oba zmiňovaní muži spolupracovali v rámci skautské organizace již v poválečných letech, jejich přátelství přetrvalo dobu nesvobody a v roce 1968 byli hlavními postavami při obnově skautingu na Náchodsku. Přátelství pokračovalo až do smrti prvního z nich v roce 1975. 86 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 37. 82
31
dopis vedoucímu 2. chlapeckého oddílu, ve kterém se na jednu stranu uvádí, že velitel střediska „s okamžitou platností zastavuje veškerou junáckou činnost vašeho oddílu“87, na druhou stranu zároveň zve na schůzku plánovanou na 1. září všechny ty, kteří budou chtít dál skautovat. O tom, že skupinky junáků a skautek v Náchodě fungovaly alespoň torzovitě v dalších letech, svědčí uskutečněné tábory. V roce 1949 se konal poslední oficiální tábor 1. chlapeckého oddílu ve Smrčné nad Sázavou, ve stejném roce tábořily i světlušky. První chlapecký oddíl pak tábořil ve stanech ještě v roce 1950 u chalupy SpJ v Náchodě na Bischofsteině u obce Skály, stejně tak i v roce 1951. Další léto se vydali na Sázavu, v roce 1954 se ještě setkali na Skalách u Bischofsteina. Poslední společnou akcí tehdy již odrostlých členů bývalého 1. chlapeckého oddílu v Náchodě bylo v roce 1956 pěší putování na Sázavu do míst, kde pobývali před 4 lety.88 Nutno ovšem podotknout, že šlo spíše už jen o nárazové akce bez známek soustavnosti a pevné organizovanosti v dobách mezi akcemi. Vlastní činnost fungovala už spíše na bázi party, rozhodně ne jako celý oddíl. Nic to ale nemění na tom, že základy k vytvoření vazeb v této skupině byly položeny v junáckém oddíle. Se skautingem v Náchodě z této doby se pojí ještě jedna zajímavá historka, jež byla dosud ze skromnosti hlavního aktéra nezveřejněna. Již zmiňovaný hronovský junák (v té době již žijící v Náchodě) Josef Hnízdil si 19. února 1950 vyrazil se svou manželkou na procházku po Náchodě. Při cestě kolem klubovny 1. chlapeckého oddílu (kterou už přebral ČSM) si povšimli, že klubovna je otevřená. Po delším pozorování a zjištění, že nikde nikdo není, se odhodlali a ze zabaveného majetku zachránili oddílovou vlajku, kterou pak až do roku 1968 schovávali u sebe doma, a to i během domovních prohlídek StB. V roce 1968 ji ze skromnosti anonymně podali na poštu s adresou obnoveného 1. oddílu.89 2.2.4 Středisko Jaroměř Ve skautských klubovnách v Nesyté proběhla již zmiňovaná „školení“ vedoucích a svazáků. Na školení šlo prý o „komunistickou propagandu s trochou skautských myšlenek“.90 Oddíly se ještě nějakou dobu scházely, např. v roce 1949 87
HNÍZDIL, J. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 121. Tamtéž, s. 89−94. 89 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010. 90 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999, s. 61. 88
32
tábořil 4. chlapecký oddíl v Harcově pod vedením Václava Kellera st., který chlapce nejspíš registroval pod PO ČSM. Oficiální zprávy z tohoto období jsou skoupé, víme ovšem, že 13. prosince 1950 byly z již zabavené klubovny zachráněny vlajky, kroniky, historické dokumenty a fotografie (zámek svazáci ještě nevyměnili). K 31. prosinci 1950 pak jaroměřské středisko definitivně skončilo svou činnost.91 V této době se někteří členové střediska stáhli z různých důvodů do ústraní,92 většina vedoucích ani členů však po PO ČSM nepřešla, někteří hlavně starší členové se scházeli po domech, pořádali výlety, část vedoucích přešla pod později zformovaný Svazarm či ČSTV. Takových skupin bylo několik, většinou je tvořili přátelé z oddílů, které zanikly. Vedení jedné takové skupiny se ujal Ing. Zdeněk Beran – Beruška.93 Spolu s Rudolfem Šulcem a Zdeňkem Hovorkou si pronajali od lesní správy opuštěný domek po Němcích mezi obcemi Uhřínov a Kačerov v Orlických horách. Zde se scházeli o víkendech v letech 1950−1952. To skončilo, když jim později lesní správa pronájem neprodloužila. Poslední společnou a doloženou akcí byl čtrnáctidenní putovní tábor roverů v Nízkých Tatrách v roce 1955.94 Tato a obdobné aktivity zkomplikovaly vznik pionýrských skupin v Jaroměři. Podle mapy zakládání těchto skupin vznikla na území tehdejších okresů Náchod a Broumov v letech 1949-1950 pionýrská skupina pouze v Náchodě, Broumově a Teplicích nad Metují, v Jaroměři tedy žádná.95
91
VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999, s. 61. 92 Např. i vedoucí střediska Václav Keller st. byl členem do strany. Těžko lze o něm prohlásit, když přestal skautovat, že zradil skautskou myšlenku. Když se prý občas doslechl, že se agilní komunisté dozvěděli o skrytých schůzkách junáků, neváhal účastníky varovat. 93 Beran i po svém pozdějším přestěhování do Pardubic zůstal nadále v kontaktu s jednotlivci z Jaroměře a v roce 1968 se aktivně zapojil do obnovy Junáka v Jaroměři. V první polovině 70. let byl také vyslýchán Státní bezpečností, stejně jako mnoho dalších v souvislosti s vyšetřováním Jiřího Šimáně. 94 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999, s. 60−62. 95 Nových věků nové mládí. Příspěvek k dějinám dětského a mládežnického hnutí ve Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: KDPM, 1984, nestránkováno.
33
2.2.5 Středisko Červený Kostelec Navzdory faktu, že se skauting v Červeném Kostelci objevil oproti okolním obcím poměrně se zpožděním až v roce 1938,96 po druhé světové válce došlo k masivnímu nárůstu členstva a vzniku velkého množství oddílů.97 Pro zajištění jejich činnosti byla dokonce ustavena dvě střediska – jedno chlapecké a jedno dívčí. Podobně jako v celé zemi ale nadšení postupně opadalo, některé oddíly se slučovaly a nakonec došlo i na sloučení středisek. Druhý chlapecký oddíl – věrní až do konce Takovou proměnou prošel i jeden z oddílů, jehož činnost je v jeho kronice doložena nejhlouběji do období totality a v jako jediné dostupné kronice z této doby je v ní možno vystopovat postupný úpadek i opětovná vzepětí činnosti.98 Na počátku roku 1948 se z důvodu nedostatku členů vedoucí 2., 3. a 6. chlapeckého oddílu dohodli na jejich sloučení pod společným názvem 2. oddíl s vůdcem Jaroslavem Střihavkou. V letech 1949-1950 ve vedení oddílu působili František Holý – Vydra či Jiří Udatný – Ježek.
V červenci
1949
se
uskutečnil
poslední
oficiální
tábor
oddílu
a
červenokosteleckých skautů vůbec u Sopotnice na Divoké Orlici, jehož se účastnilo necelých 20 chlapců, což nebylo zase tak málo. Dva členové oddílu (Jiří Udatný a Vladimír Skalský – Aput) dali přednost putovnímu táboru na kolách do míst u Opavy, kde v roce 1948 s oddílem tábořili.99 Za výraz otevřené rezistence lze považovat odvážný počin 2. oddílu pocházející z první poloviny roku 1950: oddíl začal vydávat svůj časopis Periskop,100 který během několika čísel rozšířil svůj náklad na více než 100 ks. Časopis byl zasílán zájemcům, mj. i junákům do Opavy. Právě díky přátelství a známosti s junáky z Opavy z minulých let byl v časopisu otisknut jejich článek odsuzující výroky předsedy AVÚJ J. Preiningera. O případných postizích kronika i deník mlčí, proto lze předpokládat, že se tato informace nedonesla na úřední místa OO-MV v Náchodě. 96
Např. v Hronově vznikl skauting v roce 1920, v Úpici sahají počátky skautingu až do roku 1921 (i když se jednalo o Junáky volnosti), v Náchodě dokonce již v roce 1917, v Jaroměři v r. 1919, v České Skalici pak v r. 1917, apod. 97 V roce 1945 je v Červeném Kostelci doloženo nejméně 6 chlapeckých oddílů a 5 oddílů dívčích. 98 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 3. chlapeckého oddílu Junáka v Červeném Kostelci, později kronika sloučeného 2., 3. a 6. oddílu do 2. oddílu Junáka v Červeném Kostelci – HADAŘI 1945– 1950 (dále jen Kronika 2. chlapeckého oddílu). 99 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Deník Jiřího Udatného – Ježka. 100 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, časopis Periskop z 25. února 1950.
34
Za zmínku ve vztahu k odporu stojí jeden z nejmladších zápisů v kronikách z let 1945 až 1950, který dokumentuje průběh slibového táborového ohně 2. chlapeckého oddílu konaného 6. května 1950. Slib, kterého se zúčastnilo přibližně 29 členů oddílu, z nichž rovných 15 slibovalo, nebyl jen prostým uplatněním jedné ze skautských metod a rituálem přijetí do skautské rodiny. Za situace brzkého konce činnosti šlo o mnohem víc. Snaha vedoucích o zakotvení myšlenek skautingu v co největším počtu mladých lidí tak, aby z nich bylo možno v pozdější době čerpat, byla patrná nejen v tomto období druhého potlačení skautingu.101 Ukázkovým dokladem situace, kdy někteří agilní jednotlivci brali situaci s rušením organizace do svých rukou, je svolání chlapců 2. oddílu ředitelem místní základní devítileté školy (dále jen ZDŠ) Cyrilem Smolíkem do ředitelny na konci října 1950. Ředitel jim zakázal navštěvovat jejich klubovnu, nosit lilie coby skautské symboly na klopách oděvů a skauting označil za ilegální organizaci (v té době již byl skutečně spolek Junák zrušen). Jistě není pouhou shodou okolností, že stejný člověk činil potíže také Jiřímu Šimáně, poté co nastoupil na své působiště jako ředitel na Bohdašíně. Smolík se později angažoval v rámci PO ČSM. Neoficiální zdroje102 hovoří ještě o návštěvách představitelů oddílu na místní úřadovně SNB v říjnu 1950 v souvislosti s předáváním majetku. V listopadu tak došlo k ukončení činnosti i posledního dosud fungujícího oddílu v Červeném Kostelci. Ostatní oddíly Stav ostatních oddílů známe pouze z dopisu Jaroslava Jirmana z Hronova ze dne 31. ledna 1949, jenž se obracel k blíže nejmenovanému soudruhu s žádostí o podání informace, jak bylo naloženo s majetkem Junáka v Č. Kostelci. K dopisu byl přiložen seznam vedoucích s poznámkami o jejich činnosti. Z uvedeného vyplývá, že k tomuto datu pracoval kromě 2. oddílu také oddíl 1. a jeden oddíl v městské části Lhota.103 Zajímavé je, že si dopis vůbec nevšímá dívčích oddílů.
101
K prvnímu zákazu skautingu došlo 4. listopadu 1940. Podobně se konaly na celostátní úrovni lesní školy a vůdcovské kurzy ještě v létě 1970 těsně před třetím zákazem skautingu v zemi. 102 Jedná se o na webové stránce publikované vzpomínky Jiřího Udatného, které však nemají oporu v písemném pramenu. 103 SOkA Náchod, fond MV NF Červený Kostelec, kt. 1, inv. č. 2.
35
Na fotografiích pořízených na svatbě kostelecké skautské vedoucí Marie Vlachové104 s Františkem Černým z 1. července 1950 si můžeme všimnout světlušek, které stály novomanželům ve špalíru v krojích. 2.2.6 SpJ Úpice Podobně jako v Červeném Kostelci také v Úpici ubylo členů oddílů, některé zanikly, nicméně v červenci 1949 proběhly dva turnusy táborů: nejprve skautek (vedla Jiřina Šrejberová s Alešem Řezníčkem), poté skautů (vedl Jaroslav Kachlík) na Turyni. Nejdéle zde vytrvával 2. chlapecký oddíl vedený Jaroslavem Kachlíkem. Oddíl se skládal ze dvou družin junáků a jedné družiny vlčat. V knize tělovýchova a sport v Úpici uvádí autor Jaroslav Metelka poslední junáckou poradu konanou 12. května 1950.105 Po ní byl 24. června 1950 uspořádán pro vlčata závěrečný táborový oheň, na kterém skládali slib. Od 1. července byla činnost formálně ukončena a majetek předán PO ČSM včetně chaty na Turyni, která patřila Sdružení přátel Junáka (dále jen SpJ) v Úpici, resp. jeho členům (chata rychle chátrala a nakonec byla zlikvidována). Tito lidé byli později v roce 1955 obesláni dopisy a byla jim naznačena vhodnost podepsat prohlášení, že se vzdávají svého podílu na chatě na Turyni.106 Na příkladu SpJ v Úpici si lze dobře udělat představu o tom, jak konkrétně probíhalo předávání majetku Junáka příslušným Okresním výborům ČSM (dále jen OV ČSM). Dne 5. září 1950 byl na všechny okresní pionýrské rady při OV ČSM zaslán dopis s pokyny,107 jak provádět likvidaci zbylých SpJ. Pro PO ČSM to byl významný krok, protože tato sdružení vytvořená v Junáku po roce 1945 měla nezastupitelnou funkci v mnoha střediscích. V nich zajišťovala zázemí a hospodářskou základnu. Likvidace SpJ měla být provedena do konce roku 1950 a zanikající SpJ měly povinnost předat majetek fondům při okresních pionýrských radách. Podle instrukcí měly být sepsány podrobné předávací protokoly, ve kterých zástupci SpJ měli mj. prohlásit, že 104
Marie Vlachová byla členkou oddílu skautek již v roce 1938, po válce vůdkyní světlušek. V roce 1950 se provdala za Františka Černého. V období uvolnění za Pražského jara byla členkou náčelnictva Junáka, po roce 1990 členkou Ústřední rady Junáka. Je autorkou skautských publikací, především pro světlušky. 105 METELKA, J. Tělovýchova a sport v Úpici. 1968–1968. Úpice: Tělovýchovná jednota Sparta, 1968, s. 64. 106 SOkA Trutnov, fond Junák - sdružení přátel, Úpice, neuspořádaný. Dopisy podílníkům chaty na Turyni. 107 ABS, fond H, sign. H-163, Junák, Pokyny pro likvidaci SpJ.
36
neví o žádném utajeném majetku, který by nebyl předán.108 V Úpici si tak pionýři majetek převzali, ovšem vlastnická práva, jak uvádím v předchozím odstavci, začali řešit až o 5 let později.
Během roku 1948 se podle Situační zprávy J. Preiningera ukázala jasná potřeba vybudovat novou dětskou organizaci pionýrského typu, tedy ne přebudovat Junáka v organizaci pionýrského typu.109 Tím se také projevil vlastní důvod vzniku nové jednotné organizace mládeže.110 Byla jím indoktrinace mládeže komunismem a jeho idejemi. Junák už nebyl potřeba, ba naopak. Byl na obtíž, a proto byl zlikvidován. Činnost přetrvávala nejdéle v těch místech zkoumaných regionů, kde během krátké poválečné doby fungovaly oddíly s vyšší mírou integrity. V drtivé většině byla tato integrita odvozena od schopností, odvahy a chuti příslušného vedoucího oddílu. Do hry též samozřejmě vstupovaly vnější okolnosti jako již v předcházející kapitole zmiňované složení obyvatelstva, nebo míra tolerance místních orgánů, apod.
108
ABS, fond H, sign. H-163, Junák, příloha Pokynů pro likvidaci SpJ. KOPT, M. aj. Český skauting… 1. vyd. Praha: SO VF, 2004, s. 134. 110 Zvláště pak její dětské složky Pionýrské organizace. 109
37
3 Teror první poloviny 50. let a jeho odraz v regionu 3.1 Situace v PO, v ČSM a perzekuce junáků Pro období od svého vzniku v dubnu 1949 do prvního sjezdu ČSM v červnu 1950 si svaz vytyčil cíl získat do svých řad milion členů.111 Byl by to cíl chvályhodný, pokud by se nestal dogmatem. Počet členů organizace, v níž členství bylo oficiálně dobrovolné, se výrazně zvyšoval.112 Bylo to také proto, že PO jako jediné povolené uskupení dětí a mládeže byla organizována ve velmi úzké kooperaci se školou, kde třída fungovala jako pionýrský oddíl, škola jako pionýrská skupina. Právě přílišný důraz na masovost organizace v této první fázi, dále nekritické přejímání sovětského modelu PO, snaha o odlišení od Junáka (téměř celý výchovný systém Junáka byl negován), přílišné sepjetí se školou či naprostý nedostatek kvalifikovaných a obětavých funkcionářů113 vedl postupně v dalších letech k přílišnému formalismu a ztrátě přitažlivosti organizace pro děti. K tomu přispíval i smysl PO: pomáhat ve všem škole. Tyto okolnosti vedly k velmi silnému zúžení možností tvůrčí činnosti dětí. Dobře to dokumentují hesla nesená pionýry na 1. máje 1949: „V prvním roce pětiletky vymeteme čtyřky, pětky!“114 nebo „Dělníci odstraní zmetky a my zase čtyřky, pětky.“115 V druhém sloganu je značně patrný akcent na práci, který byl v době totality jakýmsi zaklínadlem, lékem na všechno. Naproti tomu skauting práci považoval za výchovný prostředek, nikoliv však za cíl, jak tomu bylo u ČSM, resp. také v části společnosti. Tyto nedostatky se začaly projevovat až s odstupem a postupně vedly až k rozpadu ČSM a jeho PO na jaře 1968. Výhodou PO ČSM byla všestranná podpora ze strany státních složek včetně ÚV ČSM, ÚV KSČ i vlády a také politická situace tehdejší doby. V situaci, kdy na plné obrátky běžela mašinérie politických procesů, nevyhnula se tato skutečnost ani bývalým 111
Podobně také jeho dětská složka Pionýrská organizace si stanovila kvótu: zhruba za rok chtěla získat alespoň sto tisíc dětí. Dodejme, že v dubnu 1949 se k PO hlásilo asi 184 pionýrských skupin s 10 tisíci dětmi. Šlo o produkt předchozí souběžné činnosti tzv. pionýrských oddílů Junáka (srov. Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 27). 112 V době konání I. sjezdu ČSM v červnu 1950 dosáhl tento 1 milionu členů, PO ČSM sdružovala tehdy zhruba 146 tisíc dětí, přičemž po 6 letech své existence a v době konání II. sjezdu ČSM v roce 1955 bylo v PO zaregistrováno na 600 tisíc dětí, což představovalo asi 55 % všech tehdejších žáků (srov. Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 27 a 28). 113 Velké množství bývalých činovníků Junáka se nezapojilo do práce PO ČSM. 114 HOFBAUER, B. Kniha vedoucího pionýrů. Praha: Mladá fronta, 1952, s. 36. 115 Tamtéž, s. 36.
38
činovníkům Junáka. Mezi největší veřejné procesy lze zařadit proces s dr. Karlem Průchou a spol.116 nebo v říjnu 1952 konaný proces s dr. Pavlem Křivským a spol., ve kterém byl Křivský odsouzen na doživotí. Podle Svobody se v procesech skrze odsouzení jednotlivců odsuzovala junácká ideologie a myšlenka světovosti hnutí. Proto byly procesy s Průchou a Křivským vysílány rozhlasem a komentovány v denním tisku.117 Zároveň byla ke znásobení efektu z procesů rozpoutána proti Junáku štvavá kampaň, která neměla za cíl nic jiného než oblíbenou organizaci očernit. Zahrnovala ostouzení organizace i jejích představitelů, ale ve svém počátku také zdeformování náplně bývalých skautských časopisů. Bylo zakázáno vydávat knihy od některých autorů spojených se skautingem (J. Foglar, J. Novák) i klasiků dobrodružné literatury (K. May, E. T. Seton, aj.) Také ÚV ČSM přispěl podle Břečky svou troškou do mlýna. Aby eliminoval práci s dětmi bývalých činovníků Junáka v ČSM, vydal v polovině ledna 1953 přísně tajný dopis vyzývající k opatrnosti vůči dlouhodobým pracovníkům ČSM, kteří by mohli „do činnosti ČSM zanášet nesprávné metody a formy práce“.118 Dopis obsahoval v příloze seznam 285 jmen včetně adres bývalých činovníků Junáka rozdělených podle krajů. Vrcholem antijunácké kampaně se pak stalo vydání hanlivé agitační brožury Aloise Poledňáka v říjnu 1953 s názvem Skauting ve službách podněcovatelů války, ve které byla manipulativním způsobem vykládána zkreslená fakta o historii skautské organizace, a kde se to hesly jako „buržoazie“ jen hemžilo. Od tohoto okamžiku už kritika Junáka negraduje, spíše odeznívá, nicméně procesy se skautskými činovníky dále pokračují, mnoho z nich už je ve věznicích a nápravně-pracovních táborech (dále jen NPT) po celém Československu. Na druhou stranu v tomto období vznikla organizace, ve které v pozdější době najde útočiště nejeden bývalý junácký oddíl. Čtvrtého listopadu 1951 byl založen Svaz pro spolupráci s armádou (dále jen Svazarm), který byl definován jako „celostátní dobrovolná branná 116
Proces se odehrál v květnu 1952 před Státním soudem v Praze, spolu s Průchou byl souzen také prof. František Němec, jenž byl během obnovy Junáka v roce 1968 v kontaktu s Jiřím Šimáněm. Jmenovaní byli obviněni z vytvoření protistátní skupiny a ilegálního ústředí Junáka, tresty se pohybovaly v rozmezí od 6 do 15 let (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. 1. vyd. Praha: ÚDV, 2000, s. 36). 117 SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 146. 118 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 223.
39
organizace pracujících“,119 jejímž členem mohl být každý od 15 let věku. Mládež se v organizaci mohla realizovat v klubech civilní obrany, motorismu, radistiky, letectví, střelectví, modelářství či vodáctví.
3.2 Perzekuce Jiřího Šimáně Náš region jsme zanechali v situaci, kdy tehdejší velitel okrsku, resp. předseda ORJ Náchod Jiří Šimáně – Šíp odešel na podzim 1948 k výkonu vojenské služby a případné skautské aktivity se tak děly bez jeho bezprostředního vlivu. Po návratu z vojny na počátku června 1950 na něho čekala jeho manželka Vlasta, se kterou se oženil v červnu 1948, a jednoletý syn Jiří. Od prvního července byl ustanoven ředitelem na národní škole na Bohdašíně u Červeného Kostelce.120 Na Bohdašíně poctivě a tvrdě pracoval, na sklonku dubna 1951 se podle svých slov ocitl v obtížné situaci. Ve své Zprávě pro R. Plajnera z roku 1968 mj. uvádí: „Ve vsi mi byly uloženy všechny funkce tehdy dostupné… Pod záminkou, že v Hronově byla rozbita skříňka KSČ, mi byla provedena prohlídka, protože to prý udělali skauti. Pak byly u mne podruhé hledány klíče od klubovny červenokosteleckého Junáka, které dosud nebyly předány.“121 Ve Zprávě si také stěžuje na nadměrný „zájem“ členů KSČ o jeho osobu. Dokonce byl podle svých slov dvakrát během vyučování vyvolán ze třídy, posazen do auta Sboru národní bezpečnosti a za asistence ředitele ZDŠ v Červeném Kostelci Cyrila Smolíka, pozdějšího okresního pionýrského vedoucího, vožen k ukazování vhodných tábořišť pro PO. Šimáně, ač levicově orientován, měl vůči vládnoucímu režimu v ČSR značně vyhraněný vztah také díky tomu, že právě vlivem vládnoucí KSČ došlo k likvidaci skautského hnutí, které považoval za jedno z nejlepších výchovných hnutí pro mládež, ale i pro dospělé. Nemohl také vystát některé symbolické a formální postupy, přes které u komunistů nejel vlak. A jak uvidíme později, ze všech sil bojoval proti nedůslednosti, formalismu. Nebyl příliš velkým diplomatem, pokud cítil, že se děje něco špatně, neváhal se zastat poškozených a použít při tom nějaké to silnější slovo. Bylo jen otázkou času, kdy dojde ke konfliktu.122 119
Organizační řád Svazu pro spolupráci s armádou. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1966, s. 3. ARŠ, Dopis z ONV Náchod z 24. července 1950. 121 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod. 122 Vzpomínky Dagmar Šimáňové z 11. června 2010. 120
40
Za situace, kdy se jeho manželka léčila v plicním sanatoriu v Žamberku a Jiří se kromě všech svých povinností staral o svého syna, blížily se oslavy 1. máje roku 1951. V předvečer oslav zkoušeli na tamním MNV funkčnost rozhlasu dost svérázným způsobem. V době kdy velké množství lidí z obce včetně Jiřího Šimáně připravovalo na prostranství před školou oslavy, nechal tamní předseda MNV nejednou pustit v místním rozhlasu československou a sovětskou státní hymnu. To ovšem velmi zdržovalo od práce, když při každém novém puštění se lidé postavili do pozoru. Proto Šimáně vběhl do příslušné místnosti a s razancí sobě vlastní požádal o jejich zastavení s poznámkou „že každý Junák vždy ctil hymny a je třeba, aby to dovedli i straníci.“123 V době, kdy už je skauting oficiálně zakázán a pomalu se rozjíždějí první skautské procesy, působila tato slova jako píchnutí do vosího hnízda. V reakci na to mu tajemník MNV nechal zastavit výdej přídavkových lístků na nemocnou manželku. Při dalších rozhovorech mu bylo např. vyčítáno, že dřevěná brána, kterou v obci udělal u dětského hřiště, připomíná skautský tábor! Podobně si Šimáně neodpustil nevybíravými slovy kritizovat nesmyslnost pořádání dvou průvodů během tří dnů (před prvomájovým ještě pochod míru), přičemž dodal, že by bylo lepší upravovat hřiště pro děti, než chodit v průvodech (ergo byla by to větší práce pro mír). Šimáněmu byl dopisem z krajského národního výboru (dále jen KNV) v Hradci Králové ze 14. srpna 1951 jako „státně nespolehlivému“ zrušen pracovní poměr k 31. srpnu 1951.124 K této části životního příběhu Jiřího Šimáně je vhodné připomenout slova českého historika Karla Kaplana, jež uvedl ve své knize Nekrvavá revoluce. V kapitole o osudu inteligence odhaduje, že kolem 5 procent učitelů bylo obětí propouštění v letech 1949 až 1954 a ti, kteří zbyli, byli vystaveni politickému tlaku, kontrole a o poklesu sociální prestiže povolání ani nemluvě.125 Je nutno podotknout, že Jiří Šimáně tomuto tlaku neustoupil a nenechal se zastrašit podobně jako 40 % jeho kolegů,126 kteří většinou po roce 1948 vstoupili do KSČ. Nelze se také domnívat, že by Šimáně netušil, jaký postih bude následovat.
123
ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod. ARŠ, Dopis z KNV HK o propuštění Šimáně ze školství ze 14. srpna 1951 125 KAPLAN, K. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 214. 126 Tamtéž, 214. 124
41
S odstupem deseti let komentoval ředitel školy pro neslyšící na Hořičkách v posudku na Šimáňovu osobu jeho propuštění takto: „Nešlo tu tedy o zlý úmysl, ale spíše o nežádoucí projev svéhlavosti, na kterém trval i když viděl, že bude propuštěn.“127 Množství funkcí, které obdržel v obci, jako kdyby kopírovalo Kaplanova slova: „Jejich (myšleno učitelů, pozn. autora) dřívější poslání kulturních činitelů vytlačila funkce vykonavatelů směrnic a konkrétních politických úkolů. Političtí funkcionáři na ně pohlíželi jako na své služebníky a pověřovali je úkoly, které vůbec nesouvisely s jejich povoláním.“128 Po propuštění museli Šimáňovi opustit služební byt na Bohdašíně, odkud se přestěhovali do Zblova poblíž Zlíče, později se přestěhovali do České Skalice.129 Jiří Šimáně si musel najít dělnické zaměstnání: pracoval jako dělník u n. p. Ingstav (podílel se např. na stavbě vodní nádrže Rozkoš, mostu přes řeku v české Skalici, pracoval v lomu, apod.). V září 1955 nastoupil jako barvíř do textilní továrny ve Zlíči, kde pracoval až do svého návratu do školství v roce 1960.130 V polovině roku 1957 se u náchodského Lidového soudu schylovalo k odsouzení Jiřího Šimáně.131 Začalo to celkem nevinně: manželé Šimáňovi dostali 23. března 1957 pozvání z ředitelství osmileté střední školy v České Skalici, aby se dostavili na schůzku rodičů nezdárných dětí.132 Šimáňovi se totiž v roce 1957 ujali nezletilého chlapce Jaroslava Lejska z Jičína, čímž ho zachránili od soudního potrestání za výtržnost. Jaroslav však s partou spolužáků ukradl v cukrárně v Náchodě dort, proto byli Šimáňovi pozváni. Den před schůzkou 26. března zaslal Jiří řediteli školy dopis, ve kterém omluvil svou účast na setkání z pracovních důvodů. Kromě toho také kritizoval tehdejší chudou výchovu mládeže (a zde ještě implicitně i PO ČSM) a vyzdvihnul bývalý Junák a jiné 127
ARŠ, Hodnocení učitelů ZDŠI na Hořičkách z 15. června 1961. KAPLAN, K. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993, s. 214. 129 FETTERS, Aleš. Vzpomínka na obětavého skauta. In Rodným krajem, Červený Kostelec, 2006, č. 32, s. 38−39. 130 Zajímavé je v dokumentech sledovat, že i v dělnických profesích se Šimáně snažil vyčnívat z průměru, dělat práci poctivě, naplno a přitom se ještě konstruktivní kritikou u vedení podniku zastávat svých kolegů. Ještě zajímavější však je, že tato kritika byla opravdu u nadřízených jako konstruktivní shledána. 131 Ačkoliv se může na první pohled zdát, že je do této kapitoly pasáž o Šimáňovi a Lidovém soudu včleněna časově nelogicky, bylo při sestavování textu z důvodu dosažení koherentního výkladu týkající se osoby Jiřího Šimáně přistoupeno k začlenění pasáže do této kapitoly. V opačném případě by tato stať patřila časově do kapitoly čtvrté. 132 ARŠ, Pozvánka z osmileté střední školy v České Skalici na schůzku z 23. března 1957. 128
42
tělovýchovné spolky: „Ubité tělovýchovné spolky a zničený Junák, organizace právě výchovy charakteru, nemají dosud náhradu pro československou mládež. Jejich ubohé náhražky nemohou dávat v patřičném množství ani kvalitě kladné výsledky.“133 V dopise si Šimáně neodpustil ani širší kritiku zaměření školní výuky, množství učiva a explicitně vyjádřil myšlenku o neschopnosti PO zaujmout mladé lidi a chybné práci školy. Zároveň však nabízí řešení ve svém přesvědčení (vycházejícím z osobní znalosti delikventních chlapců) o „léčivém účinku“ junácké výchovy na tyto typy problémových chlapců. Závěrem poprosil ředitele o přečtení dopisu před ostatními rodiči. Ředitel však dopis nepřečetl rodičům, ale předal ho Veřejné bezpečnosti (dále jen VB), která podle Opisu dopisu oddělení VB v Náchodě z 1. srpna 1957 zahájila vyšetřování a zároveň stíhání Jiřího Šimáně kvůli obvinění jmenovaného z trestného činu hanobení republiky podle § 124, odst. 1, trestního zákona, protože v dopise zaslaném na ředitelství školy v Č. Skalici „vyjadřuje hanlivé výroky proti lidově demokr. zřízení republiky, o nedostatečné výchově na školách…“134 Šimáně se ale jen tak nedal a obratem využil možnosti doručeného dopisu: podal stížnost proti zahájení stíhání a vyšetřování, kde obratně argumentoval odkazy na probíhající diskuzi o mládeži, psal o překroucení jeho slov a neexistenci vlastního úmyslu hanobit státní zřízení.135 Navíc vyzval příslušné bezpečností orgány, aby si ověřily na pracovišti jeho smýšlení a postoje, což také udělaly a dočkaly se jen samé chvály na jeho osobu.136 Nic však nepomohlo. Předposledního srpna roku 1957 byl u výslechu na oddělení Veřejné bezpečnosti (dále jen O-VB) v Náchodě. Den na to ještě sháněl podporu u redaktora Literárních novin,137 ten však odmítl a 25. září 1957 vynesl Lidový soud v Náchodě třístránkový rozsudek. V něm mj. soud odmítl považovat Šimáňovu kritiku v dopise řediteli školy za konstruktivní. Ta by podle soudu spočívala v tom, že by mládežnickým organizacím vytkl jen špatné stránky a snažil se o odstranění těchto vad, neodsuzoval je celé. Paradoxem je, že přesně to on dělal, výslovně vyzýval k většímu přebírání metod Junáka, tj. navrhoval řešení. Ovšem takové, které se nelíbilo. 133
ARŠ, Opis dopisu řediteli školy v Č. Skalici z 26. března 1957. ARŠ, Opis dopisu OO-MV, O-VB Náchod z 1. srpna 1957. 135 ARŠ, Dopis Jiřího Šimáně na OO-MV, oddělení VB v Náchodě z 15. srpna 1957 136 ARŠ, Nedatované prohlášení zaměstnanců n. p. Lina 07 Zlíč. 137 Literární noviny byly jedním z míst, kde se tedy vedly diskuze o výchově mládeže. 134
43
Soud také konstatoval, že Šimáně vyslovil „hanlivých výroků proti lidovědemokratickému zřízení, týkajících se výchovy dnešní mládeže, tedy hanobil republiku.“138 Zajímavá úvaha. Z kritiky (i kdyby nebyla konstruktivní) výchovy mládeže soud vyvozoval hanobení republiky. Jiřímu Šimáně byl vyměřen trest v dolní polovině trestní sazby, soud ho odsoudil podle trestního zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, přičemž mu byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu na zkušební dobu 3 let.139 V listopadu 1990, téměř přesně na den 25 let po své smrti, byl Jiří Šimáně plně morálně, občansky a profesně rehabilitován (včetně perzekuce v 70. letech).140
3.3 „Ilegální skupina“ Hnízdila a junáci z Nové Paky Jako velmi zajímavá se jeví aktivita orgánů Státní bezpečnosti z OO-MV v Náchodě ve spolupráci s Krajskou správou Ministerstva vnitra Hradec Králové (dále jen KS-MV Hradec Králové) a jí podřízeným NPT ve Valdicích v letech 1957 a 1958. O aktivitě se dozvídáme ze dvou různých fondů Archivu bezpečnostních složek.141 Podle dostupných pramenů šlo o to, že v dubnu 1957 dostala náchodská StB informaci o tom, že v letech 1949 až 1951 pracovala v Hronově a okolí ilegální skautská skupina skládající se z několika bývalých skautských činovníků.142 Vše mělo být odstartováno schůzkou bývalých činovníků ORJ, tedy vedoucích středisek a jejich případných zástupců někdy v první polovině roku 1949, na kterou byli pozváni bývalým velitelem okrsku Jiřím Šimáně. Zde je údajně vyzval, aby pokračovali dál v činnosti „a vedli ilegální skautský život“,143 později je i sám navštěvoval a zjišťoval, jakou vyvíjejí činnost, případně doporučoval k navázání kontaktů s dalšími oddíly.144 138
ARŠ, Rozsudek Lidového soudu v Náchodě z 25. září 1957. Tamtéž. 140 ARŠ, Rehabilitace Jiřího Šimáně. 141 První a v této věci nejvíce obsažný je fond objektových svazků Hradec Králové s názvem „Mládež v okrese Náchod“ zavedený v srpnu 1963 (ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod), druhý je pak tzv. signální svazek vedený od března 1971 na Jiřího Šimáně (ABS, KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně). Z tohoto více jak čtyřsetstránkového fondu je pro účel této kapitoly podstatný zhruba čtyřstránkový „Opis zápisu o výpovědi Josefa Hnízdila z 11. února 1958“, který byl však podle mého názoru do uvedeného fondu pořízen z výše jmenovaného objektového svazku. V něm ale už jeho originál chybí, na což je při pozdějším hodnocení brán zřetel. 142 ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod, Záznam o výpovědi Zdeňka Javůrka z 13. dubna 1957. 143 ABS, fond KR/MV, sign. 971475 MV, Jiří Šimáně, Vyhodnocení činnosti organizace Junák v okresu Náchod z 11. dubna 1973. 144 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Vyhodnocení SPS Šíp, č. 9715 ze 7. března 1973. 139
44
Podle mého názoru jde buď o výplod fantazie vyšetřovatelů, nebo o zjevnou nepřesnost uvedenou Josefem Hnízdilem ve své výpovědi,145 kde jsou vůbec poprvé uvedeny informace o konání nějaké schůzky činovníků v první polovině roku 1949. Ta se na popud a za účasti Jiřího Šimáně mohla v tomto termínu těžko konat, když jmenovaný v té době pobýval na základní vojenské službě, navíc sám tuto skutečnost nikde neuvádí (např. v již citované Zprávě o historii skautingu v okrese Náchod). Vše ještě komplikuje skutečnost, že Opis výpovědi Hnízdila (kde se Hnízdil výslovně zmiňuje o schůzce) je ze své podstaty opisu vyslýchaným nepodepsán, tedy nepotvrzen a jmenovaný dosud žijící pamětník se na žádnou takovou junáckou poradu nepamatuje, natož aby se jí účastnil.146 Zajímavé ovšem je, že si uvedené diference nevšimla StB, když v první polovině 70. let tuto informaci do svých zpráv opakovaně přebírala. Může to být také tím, že s výpovědí Josefa Hnízdila manipulovala, což by ukazovalo na existenci pouhého opisu jeho výpovědi bez jeho podpisu.147 Onu informaci o možné ilegální skautské skupině pravděpodobně dobrovolně sdělil na OO-MV v Náchodě Zdeněk Javůrek, bývalý poválečný junák z Hronova, který po likvidaci Junáka vstoupil do ČSM a měl na starosti převod majetku Junáka do tohoto svazu. Podle jeho výpovědi se Hnízdil netajil svým nesouhlasem se zrušením Junáka a prohlašoval, že se budou dál scházet a vyvíjet činnost. Spolu s další bývalou hronovskou skautkou Evou Hedvičákovou oba shodně vypovídali (tyto zápisy o výpovědích jsou již podepsány) o instruktážích Hnízdila ke kontaktům s různými spojkami, o předávání informací a sběru potravinových lístků pro ukrývané lidi někde ve skalách.148 Hnízdil tuto činnost ve svých vzpomínkách označuje za nesmysl a lež, kterou si vyšetřovatelé vymysleli. Tvrdí, že takovou činnost neorganizoval také díky tomu, že zhruba od své svatby s náchodskou skautkou Martou Zákravskou v listopadu 1949 ztratil kontakt s hronovskými junáky, protože se přestěhoval do Náchoda.149
145
ABS, KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Opis zápisu o výpovědi Josefa Hnízdila z 11. února 1958. Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010. 147 Pro tuto hypotézu svědčí i fakt, že Šimáně při pozdějším výslechu v první polovině 70. let jakoukoliv schůzku činovníků z roku 1949 popřel a ani ostatní vyslýchaní činovníci žádnou takovou skutečnost neuvedli. 148 Srov. ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod, Zápis o výpovědi Evy Hedvičákové ze 4. 6. 1958 a Záznam o výpovědi Zdeňka Javůrka z 13. dubna 1957. Ve výpovědi Javůrka jsou ještě další rozpory ukazující na vykonstruovanost ilegální skupiny (např. činnost Javůrka do r. 1951 v době, když už byl Hnízdil na základní vojenské službě, apod.) 149 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010. 146
45
Není nezajímavé, že se Javůrek se svou výpovědí z ničeho nic „objevil“ na bezpečnosti zhruba měsíc poté, co Jiří Šimáně zaslal na ředitelství školy v České Skalici dopis, za který byl pak odsouzen.150 Po výpovědi Javůrka se situace ještě více zkomplikovala zprávou agenta Hory (s největší pravděpodobností jde o muže jménem Jiří Housa) nasazeného na bývalé činovníky Junáka v Nové Pace Jana Karlase a Jiřího Nýdrleho. Agent informoval své nadřízené o skutečnosti, že se oba výše jmenovaní pokusili o kontakt se skauty z Hronova v srpnu 1951.151 Státní bezpečnosti se tak od května 1957 „začala doplňovat mozaika“ napojení hronovských junáků na skauty v Nové Pace, kteří již tou dobou byli odsouzeni v rámci procesu s Jaromírem Nezdařilem a dalšími v prosinci 1954 k mnohaletým trestům vězení.152 K seznámení hronovských s novopackými skauty mělo dojít na borůvkové brigádě na Šumavě v roce 1949, k utužení kontaktů pak v září 1949 na srazu v Trutnově. Zda byly skutečně kontakty vytvořeny, poté rozvíjeny, a jestli se vůbec alespoň někteří junáci z Hronova zúčastnili oné brigády, nevíme a stěží dnes dohledáme. Existence novopacké skupiny je nesporně doložena v literatuře,153 nicméně poté, co poslední zpráva z listopadu 1957 (šlo o záznam z výslechu Jana Karlase) odeslaná z NPT Valdice u Jičína přišla na OO-MV v Náchodě, došlo v následujícím roce k již zmiňovaným výslechům Hnízdila a Hedvičákové. Následně celá věc utichla, možná také pro nedostatek důkazů či celkovou vykonstruovanost případu. Ve zkoumaném období se v regionech nevyskytovala rezistence bývalých junáků, která by byla mezi nimi koordinována. Veškerou tíhu odporu nesl na svých bedrech učitel Jiří Šimáně, který neváhal vstoupit do otevřené rezistence vůči režimu. Ačkoliv byl v kontaktu se svými přáteli-junáky, jednalo se spíše o přátelská setkání, rozhodně však ne o ilegální práci s dětmi. Také činnost roverů z Jaroměře, zařazená kvůli kompaktnosti textu v předchozí kapitole, se týkala pouze setkávání starších členů. Podle materiálů StB se odbojová činnost Hnízdila jeví jako vykonstruovaná.
150
Je možné, že také výpověď Javůrka (podobně jako Hnízdila) byla vykonstruována Státní bezpečností. ABS, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod, Zpráva agenta Hory z 27. května 1957. 152 Odsouzeným v celé skupině skautů byly za velezradu a vyzvědačství vyměřeny tresty od 3 do 18 let. Byli obviněni z plánování a přípravy teroristických akcí, sestavení vysílačky pro kontakt s cizinou a z držení většího množství zbraní. Odsouzený Jan Karlas byl v roce 1957 ještě prokazatelně ve vazbě. 153 LEŠANOVSKÝ, K. Se štítem a na štítě. 1. vyd. Praha: ÚDV, 2000, s. 37, 142−143. 151
46
4 Od aktivizace bývalých činovníků ke kořenům obnovy Junáka 4.1 Přehled stavu výchovy mládeže od r. 1956 do r. 1967 Na vývoj mládežnického hnutí v ČSR ve 2. polovině 50. let 20. století měla svůj podíl i mezinárodní situace, konkrétně konání XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (dále jen KSSS) v únoru 1956, v jehož závěru vystoupil první tajemník KSSS Nikita S. Chruščov (1894–1971) s tajným referátem kritizujícím kult osobnosti svého předchůdce J. V. Stalina (1978–1953). Ačkoliv ohlas na XX. sjezd KSSS byl v ČSR menší než v např. v Polsku či Maďarsku, přesto sjezd implikoval diskuzi ve vedení KSČ o sobě samém.154 Nicméně tento rozruch vyplývající ze závěrů sjezdu KSSS vyvolal širší polemiky nejen k této problematice. Příkladem je pro nás podstatná diskuze o výchově mládeže, do které se v květnu 1956 zapojil jak samotný ÚV ČSM, jenž avizoval počátek „energického odstraňování nedostatků“155 v práci této organizace, tak také množství pedagogů, pracovníků s mládeží, bývalých junáckých činovníků, ale i rodičů.156 Ve stejném roce se v tisku začaly objevovat články, které připouštěly nedostatek dobrodružné chlapecké beletrie, ale i některých dobrých prvků skautingu (dříve zavržených). Tak např. ve vydání Mladé fronty z 16. září 1956 vyšel článek Ervína Hrycha s názvem „Navštívil nás Jaroslav Foglar“, kde se doslova konstatuje: „Po zralé úvaze musí dát člověk v mnohém za pravdu těm přečetným dopisům, které upozorňují, že by bylo účelné při výchově mládeže víc užívat toho dobrého, co bylo dříve nejen ve skautském hnutí, ale i z toho, co se objevovalo v časopisech Mladý hlasatel a Vpřed, z nichž nejedna cenná myšlenka či forma práce by mohla prospět našemu dnešnímu mládežnickému hnutí a pionýrskému hnutí.“157
154
V druhé polovině dubna 1956 se členové ÚV KSČ osmělili k první ostřejší kritice politiky KSČ, o několik dní později se konal II. sjezd československých spisovatelů, na kterém již zazněla kritika cenzury. Komunistickému vedení se to nelíbilo a 2. května prohlásilo diskuzi k XX. sjezdu KSSS za ukončenou. 155 ČAPKA, F. Dějiny zemí koruny české v datech. 3. vyd. Praha: Libri, 1999, s. 761. 156 Např. Jaroslav Foglar, významný skautský vedoucí a spisovatel, zaslal v květnu 1956 otevřený dopis na ministerstvo školství a kultury, ve kterém kritizoval neschopné funkcionáře ČSM, rozhazování peněz na drahá školení, která ale nedosahují předpokládaného efektu, apod. (srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 225). Do diskuze se také významnou měrou zapojil Jiří Šimáně. 157 CHRYCH, E. Navštívil nás J. Foglar. Mladá Fronta, 1956, roč. 12, č. 225, s. 3; Časopis Mladý hlasatel vycházel pro mládež v ČSR od poloviny 30. let 20. století až do svého zrušení nacisty, v té době v něm úspěšně působil Jaroslav Foglar. Časopis Vpřed vycházel v letech 1945 – 1951, krátce byl dokonce
47
Jestliže doba do roku 1956 byla pro bývalé junácké činovníky, kteří by rádi pracovali s mládeží (i třeba v PO ČSM), nepříznivá, od roku 1956 nastává pomalá změna k lepšímu. Jistě k tomu přispělo i ustavení Československého svazu tělesné výchovy jako jednotné dobrovolné tělovýchovné organizace.158 Pod touto organizací, podobně jako ve Svazarmu začínají postupně pracovat skupiny vedené právě bývalými činovníky Junáka (zatím bez zjevné podpory v těchto organizacích). Toto mělo později v roce 1968 značný vliv na obnovu organizace především v regionech, protože obnovující se Junák mohl navazovat na již existující a fungující kolektivy. Podle Břečkovy Kroniky kritizoval během konání III. sjezdu ČSM v prosinci 1958 práci ČSM i PO také tehdejší ministr školství František Kahuda (1911–1987), v metodice PO se objevují některé prvky velmi podobné prvkům metodiky junácké.159 Přes tyto všechny okolnosti svaz mládeže i se svou Pionýrskou organizací stále rostl. Na konci školního roku 1959/1960 měla PO ČSM 1,229 mil. pionýrů, což tehdy představovalo 86% všech žáků.160 Na konci března 1960 se v Praze konal poslední veřejný skautský proces, ve kterém bylo několik junáků odsouzeno kvůli nepřátelským formám výchovy mládeže ve Svazarmu. Díky amnestii prezidenta Antonína Novotného (1904−1975) byli dotyční ještě v květnu téhož roku osvobozeni.161 Při další amnestii Novotného v květnu 1962 byla propuštěna většina politických vězňů z 50. let a v tomto roce také vznikla Kolderova komise na přešetření politických procesů. Uvolňování atmosféry ve společnosti se projevilo např. v diskuzi v časopise Zlatý máj v letech 1964–1965 o opětovném vydávání knih Jaroslava Foglara, od
sloučen s časopisem Junák. Do roku 1948, kdy v redakci časopisu pracoval J. Foglar, měl časopis u mládeže obrovský úspěch, tím, že byl odejit, však klesala úroveň, ztratil zájem čtenářů, až zanikl. 158 ČSTV měl za cíl zvyšovat tělesnou zdatnost a brannou připravenost svých členů. Základním organizačním článkem byla tělovýchovná jednota, na okresech pak fungovaly okresní výbory ČSTV (dále jen OV ČSTV). Součástí ČSTV byly svazy mající ve své dikci činnost jednotlivých sportovních odvětví. Kromě těchto svazů patřily do ČSTV odbory turistiky a odbory základní a rekreační tělesné výchovy, z nichž první byly častým místem, kde bývalí činovníci Junáka tajně vedli děti v junáckém duchu (srov. VITOUŠ, P. Malá encyklopedie sportu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980, s. 73−74). 159 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 225. 160 Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 28. 161 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 227; A. Novotný byl zvolen prezidentem ČSR v listopadu 1957, od června 1958 pak zastával i funkci 1. tajemníka KSČ. V červenci 1960 Národní shromáždění schválilo novou socialistickou ústavu a název země byl změněn na Československá socialistická republika (dále jen ČSSR), v ústavě byla zakotvena vedoucí úloha KSČ ve společnosti.
48
začátku 60. let se v tisku162 objevují zmínky o trampském hnutí (i když zpočátku spíše hanlivé),163 a dokonce dochází v ČSR k do té doby nevídané akci. Skupina poválečných junáckých činovníků v čele s Milošem Miltnerem – Jestřábem (1932−) zaslala v květnu 1964 dopis prezidentu republiky Antonínu Novotnému, ve kterém ho žádala o povolení založit „prozatímní oddíl Junáka v Praze 10.“164 Pokus sice úspěšný nebyl, na druhou stranu však jím bylo mnoho bývalých junáckých činovníků, kteří se o akci dozvěděli, povzbuzeno. Někteří se začali více otevřeně hlásit k Junáku. V roce 1964 vydal svaz mládeže příručku Tábornická škola, pod ČSM byly zakládány tábornické kluby, již dříve vznikaly Tábornické oddíly v ČSTV, zakládány byly také pionýrské tábornické oddíly,
docházelo k rozšiřování zálesáckých
myšlenek.165 Nespornou zásluhu na oživení junáckých myšlenek a pozdější obnovu Junáka nejen na celostátní úrovni, ale také s vlivem na činnost Jiřího Šimáně a dalších bývalých činovníků na Náchodsku, měl Tábornický klub ČSM Psohlavci. Tento klub se během roku 1965 postupně konstituoval z turistického oddílu Josefa Zikána – Bobra a členů pražského roverského kmene Dakota, nejprve jako ilegální středisko, na podzim 1965 pak jako Tábornický klub ČSM v rámci místního výboru ČSM (dále jen MV ČSM) Praha.166 Psohlavci pak postupně navazovali kontakty s řadou tábornických a turistických oddílů. O rok později v roce 1966 se v Brně objevil návrh na uplatnění junáckých metod práce v PO, ale nebyl přijat. Některé oddíly však pracovaly v povolených organizacích a
162
Jedná se o týdeník Mladý svět, nebo denní tisk Večerní Praha a Literární noviny (srov. SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 157). 163 O trampské hnutí se velmi aktivně zajímaly také složky státně-bezpečnostní služby. Např. v Archivu bezpečnostních složek, ve fondu objektových svazků s označením OB-183 HK se nachází velké množství čtvrtletních situačních zpráv z let 1961–1964 týkajících se různých skupin sledované mládeže. Takové trampské skupiny se nacházely i na Náchodsku. Ačkoliv je zde tramping dáván do souvislosti s junáckým hnutím, je třeba konstatovat jistou neodbornost pracovníků tehdejšího MV. Při bližším studiu materiálů je patrný výrazný rozdíl trampingu od skautingu. Nicméně je pravdou, že některé lesní školy pořádané ČSM zvaly na své tábory přednášet některé bývalé junáky, kteří se v době zákazu přeorientovali na tramping. Tito však neměli nic společného s partami, které se bez pravidel potulovaly přírodou. 164 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 229; O dalších osudech tohoto pokusu je pojednáno v následující kapitole, protože se tato událost významným způsobem dotýká náchodského regionu. 165 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 228−230. 166 V r. 1965 měli Psohlavci cca 12 oddílů, které vedly osobnosti jako Josef Zikán – Bobr, Ivan Makásek – Medvěd, Jiří Kafka – Owígo či Jiří Zachariáš – Pedro, aj. (srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 231), v roce 1967 to již bylo na 30 oddílů a znakem klubu byla psí hlava převzatá z junácké lilie (srov. SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 162-163)
49
již delší dobu prováděly celkem nepokrytě (ale neoficiálně) junácký program.167 Ke konci roku byly zrušeny rozsudky Karla Průchy a s ním odsouzených činovníků a v nakladatelství Mladá fronta vyšla v třicetitisícovém nákladu Foglarova kniha Hoši od Bobří řeky.168 V ČSM narůstala od poloviny 60. let 20. století krize, která se projevila kritikou KSČ na adresu ČSM. Na jeho V. sjezdu v červnu 1967 se objevily názory, které požadovaly větší pluralitu organizací mládeže v kontradikci s vedením KSČ, které zastávalo „linii upevnění vedoucí úlohy KSČ.“169
4.2 Hnutí mikrokolektivů170 – nový fenomén ve výchově mládeže Ročník 1956/1957 byl prvním ročníkem nového časopisu pro mládež s názvem ABC mladých techniků a přírodovědců (dále jen časopis ABC), který začal vydávat ÚV ČSM. Tento časopis v roce 1960 odstartoval vznik tzv. mikrokolektivního hnutí, které se stalo legální alternativou PO ČSM a dalších organizací (často ovšem s nelegální junáckou náplní). Redakce časopisu ABC vyhlásila zakládání čtenářských klubů inspirovaných Foglarovými čtenářskými kluby Mladého hlasatele. Čtenářské kluby zaznamenaly u čtenářů časopisu úspěch, jejich počet se zvyšoval a bylo třeba je organizačně členit do tzv. stovek, kdy každá stovka představovala 100 čtenářských
167
Některé existující organizace vyšly vstříc zájmu dětí a budovaly své složky, které byly svou náplní více blízké junácké náplni a umožnili tak mnohým bývalým junáckým vedoucím pracovat např. v rámci turistického odboru ČSTV v turistických oddílech mládeže či ve Svazarmu a jeho složce pro branný pobyt v přírodě Zálesák (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968– 1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 13). 168 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 232. 169 ČAPKA, František. Dějiny zemí koruny české v datech. 3. vyd. Praha: Libri, 1999, s. 776−777. 170 „Mikrokolektiv je malý přirozený kolektiv vzniklý z vůle dětí a pro jejich radost, za pomoci nebo bez pomoci dospělého, s bohatými vztahy mezi svými členy a ke kolektivům podobným… řízený buď na dálku, nebo přímo…“ Dalším významným znakem mikrokolektivů bylo spontánní sebeorganizování a sebevýchova dětí za nepřímého dohledu dospělého. Dodejme, že skupinky dětí měly mít zhruba 4 až 7 členů (ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966).
50
klubů.171 Vedoucím nulté stovky založené právě v roce 1960 se stal Jan Šimáně – Galén (1924−), tehdejší redaktor zpravodajství časopisu ABC.172 Zde se nabízí otázka, zda existuje nějaká souvislost mezi Jiřím Šimáněm, junáckým činovníkem z Náchodska a tímto Janem Šimáněm. Dnes je již podle rodokmenu rodiny Šimáňových doloženo, že Jan Šimáně byl vzdáleným příbuzným Jiřího Šimáně, nicméně je téměř jisté, že oba Šimáňové navzdory tomu, že se znali a byli spolu v čilém kontaktu v souvislosti s mikrokolektivy, o svém příbuzenském vztahu nevěděli.173 Postupně vznikaly mikrokolektivy s různými názvy podle zaměření jejich členů. Za příklad uveďme raketové posádky, hlídky ochrany přírody či dívčí kluby v časopise ABC. Mikrokolektivy však postupně vznikaly také u jiných časopisů: turistické rozvědky v časopisu Pionýr, nebo Robinsonovy družiny při časopisu Ohníček. Vedoucí stovek, tzv. stovkaři, komunikovali s redakcemi časopisů (někdy nazývané jako mikrokolektivní centra), kontrolovali plnění úkolů, které se objevovaly v příslušných rubrikách zmíněných časopisů, a zadávali malým kolektivům úkoly podle instrukcí redakcí časopisů. O vývoji počtu mikrokolektivů v ČSSR hovoří výmluvně Návrh zprávy o mikrokolektivech, kde Jan Šimáně uvádí, že v roce 1961 existovalo cca 300 mikrokolektivů, v roce 1962 to bylo již 600 skupinek, v roce 1965 čtyři tisíce a v roce 1966 přes 5000 malých kolektivů.174 Na konci roku 1965 vznikla při ústřední radě PO ČSM (dále jen ÚR PO ČSM) tzv. Komise malých kolektivů (dále jen KMK) v čele s Janem Šimáněm, ta měla za úkol organizovat a koordinovat práci mikrokolektivů s vedením PO ČSM. 171
Jan Šimáně – Galén [cit. 2010-07-09]. Dostupné na:
; V každé stovce ale plných 100 kolektivů být nemuselo, spíše je třeba brát číslovku 100 jako orientační hranici pro počet kolektivů (srov. ARŠ, Gagarinec – informační zpravodaj československých mikrokolektivů z 14. dubna 1966). 172 Jan Šimáně – Galén se narodil v roce 1924 v Praze. Jeho osoba se dnes jeví značně rozporuplně. Po únoru 1948 působil jako člen AVÚJ, tajemník PO ČSM, ředitel Krajského domu pionýrů a mládeže v Praze. V 50. letech podle Lešanovského urážel skauty vězněné v komunistických lágrech. Byl obdivovatelem J. Foglara a jeho čtenářských klubů. Stal se Foglarovým nástupcem v budování a propagaci mikrokolektivů v časopisu ABC, později založil dodnes fungující systém udělování březových lístků za práci s mládeží. V letech 1968–1969 působil jako šéfredaktor obnoveného časopisu Skaut-Junák, po zákazu organizace byl vězněn. Byl přesvědčeným komunistou (srov. LEŠANOVSKÝ, Karel. Komunismus a skauti-komunisté [CD-ROM]. 2009, s. 18, 47). 173 ARŠ, Rodokmen rodu Šimáně. 174 ARŠ, Návrh zprávy o mikrokolektivech pro konferenci pionýrských pracovníků v rámci V. sjezdu ČSM.
51
Je třeba uvést, že ačkoliv se toto nové hnutí hlásilo k tradici proletářského skautingu a stavělo se proti všeobecnému odsouzení skautingu, v jeho vedení pracovali zejména členové KSČ, popř. bývalí i tehdejší členové ČSM či jeho PO. Navíc prvními členy hnutí byli nespokojení členové Pionýrské organizace a samotné hnutí bylo od začátku iniciováno redakcemi časopisů ÚV ČSM. Sama KMK vyhlásila jako cíl hnutí přispět k obrodě a zatraktivnění PO ČSM a prohlásila, že „plně přijímá linii komunistické výchovy podle usnesení ÚV KSČ a ÚV ČSM.“175 Je samozřejmě otázkou, jak moc bylo toto prohlášení samotnou KMK bráno vážně, do jaké míry bylo jen nutností sledující rozvoj hnutí. Jisté ale zůstává, že minimálně někteří stovkaři neměli k PO ČSM příliš pozitivní vztah a junácké metody v práci mikrokolektivů skutečně využívali. Pro úplnost ještě dodejme, že v rámci hnutí mikrokolektivů začal vznikat systém oceňování pracovníků s dětmi, v němž byly postupem času přesně definovány jednotlivé kategorie a pravidla pro udělení ocenění pod názvem JUN. Těch vzniklo více stupňů podle míry nasazení se pro mládež a ještě dnes stále toto ocenění napříč dětskými organizacemi existuje pod názvem Březové lístky (dále jen BL). Zásluhu na tom má zmiňovaný Jan Šimáně – Galén.176
4.3 Aktivity bývalých junáků v regionech Náchod a Trutnov jako odlesk dění na celostátní úrovni 4.3.1 Diskuze o mládeži Jestliže budeme hledat souvislost událostí v SSSR z roku 1956, o kterých je pojednáno v kapitole 4.1, nemůžeme si při pohledu do regionálního dění nevšimnout aktivity Jiřího Šimáně. Ten se ve stejném roce iniciativně zapojil do veřejné diskuze řízené ÚV KSČ. Do diskuze přispěl 16 písemnými návrhy,177 z nichž jeden se týkal zlepšení práce v mimoškolních organizacích. V tomto textu se zcela otevřeně staví do 175
ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966. Historie BL [cit. 2010-07-08]. Dostupné na: . 177 Tyto návrhy se týkaly např. zavedení rodinné rekreace v rámci ROH, zavedení povinného školení o odpovědném rodičovství a mateřství pro dvacetileté, zvýšení počtu hodin HV a TV jako protiváhy k nadměrné duševní školní zátěži, zlepšení práce drah, zlepšení situace rodin s více dětmi, apod. (ARŠ, Příspěvky do celostátní diskuze KSČ). 176
52
odporu vůči dosud existujícímu systému mimoškolního vyžití mládeže. Kritizuje formálnost PO ČSM slovy: „Členství v pionýrských organizacích a ČSM je většinou papírové. Celoroční výchovný program se stoupající tendencí nepatrný.“178 V zápětí dodává: „Pionýr však teprve druhým rokem provádí táboření a to na žádost a živelnou potřebu zdola.“179 Dále konstatuje absenci činnosti bývalé junácké organizace, jejíž některé prvky se ovšem již tehdy pomalu přejímaly (táboření) a měly úspěch. Mezi řádky můžeme číst, že Šimáně chápe širší nabídku činnosti pro mládež jako pozitivní stav prospívající mládeži na rozdíl od přílišné unifikace mimoškolní činnosti. V textu sice ještě nebyla obsažena výzva k obnově Junáka – to by ani za tehdejší situace nebylo únosné, nicméně je významným příspěvkem do probíhající diskuze, ve které požaduje masovější zavedení junáckých výchovných metod. Diskuze o mládeži odstartovaná v roce 1956 se projevila také v roce následujícím. Na podzim roku 1957 probíhala v rámci Rozhlasové univerzity na Československém rozhlasu (dále jen ČsRo) lekce s názvem Vliv masových organizací na výchovu dětí a mládeže.180 Do lekce se zapojil i Jiří Šimáně, v té době stále pracující jako dělník,181 který do redakce zaslal strojopis o 4 stranách. V něm zdůvodňoval užitečnost junácké výchovy a poukazoval na následky pro tehdejší mládež, které byly způsobeny zákazem Junáka. Podle slov uvedených v jím sepsané Historii skautingu na okrese vzbudil dopis v lekci pozornost, ovšem rozhlasoví pracovníci jeho námitky bagatelizovali.182 4.3.2 Krajina Šípu a Kamzíka Jestliže jsme v podkapitole 3.2 hovořili o Jiřím Šimáňovi jako o izolovaném „ostrůvku“ skautského odporu vůči projevům komunistické moci v regionu, můžeme nyní sledovat fungování již propracovanější rezistence na příkladu Krajiny Šípu a Kamzíka. Tento poetický název je zastřešujícím pojmem pro koordinované a vzájemně 178
ARŠ, Příspěvky do celostátní diskuze KSČ. Tamtéž. 180 Rozhlasová univerzita byla nejvýznamnějším vzdělávacím pořadem ČsRo po roce 1950. Byla vysílána od r. 1947, ovšem již od r. 1949 se stala nástrojem ideologického působení na obyvatelstvo tak, že většinu času začala zabírat politická témata. Od r. 1953 se více orientovala na vědu a techniku a v září 1957 proběhla výše uvedená lekce (srov. JEŠUTOVÁ, E. aj. Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. 1. vyd. Praha: Český rozhlas, 2003, s. 266-267). 181 Jiří Šimáně byl v letech 1955 – 1960 zaměstnán jako barvíř v n. p. Lina, později v n. p. Mileta (srov. ARŠ, Služební výkaz Jiřího Šimáně). 182 ARŠ, Zpráva o historii skautingu v okrese Náchod. 179
53
konzultované
působení
dvou
poválečných
junáckých
činovníků
a
jejich
spolupracovníků, kteří v 60. letech pracovali každý svým způsobem s mládeží v náchodském regionu. Jedná se o již několikrát zmiňovaného Jiřího Šimáně – Šípa a o jeho tehdejšího i pozdějšího přítele a pomocníka Jiřího Flouska – Kamzíka z Hronova. O jejich činnosti se dozvídáme jednak v menší míře z vyšetřovacích protokolů a zpráv vyhotovených v první polovině 70. let StB v Náchodě. Mnohem více a spolehlivěji však hovoří jimi samotnými sepsané materiály vážící se k historii jejich činnosti, např. zprávy o činnosti (Šíp) či na základě deníku Jiřího Flouska sepsaná kniha kronikářského charakteru.183 Obnova spolupráce184 ve výchovné sféře mezi oběma muži, kteří v roce 1950 nesouhlasili se zrušením Junáka, spadá zhruba do počátku 60. let 20. století. Prameny na to nedávají jednoznačnou odpověď, avšak jisté je, že největší aktivita obou jmenovaných probíhala v období od roku 1964 až do obnovy Junáka v březnu 1968 (a samozřejmě poté v letech obnovy). Krajina Šípu V době, kdy už Jiří Šimáně pracoval zpět ve školství,185 nechal se inspirovat časopisem ABC a jeho projektem snažícím se oživit PO ČSM pomocí mikrokolektivního hnutí. Šimáně postupně navazoval kontakty s mládeží na Náchodsku, která nebyla spokojena s činností PO, dopisoval si s nimi a s pomocí redakce časopisu ABC jim zadával a kontroloval úkoly.186 Cílem Jiřího Šimáně bylo po obnově přejít s některými z těchto skupin do Junáka a tak se již připravovat na případnou obnovu.187 Skupiny měly různé názvy: Robinsonovy družiny, čtenářské kluby Státního 183
FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999. 152 s. Obnova proto, že oba muži se znali již z poválečné doby, kdy také spolupracovali. 185 Šimáně dostal spolu se svou manželkou Vlastou možnost od srpna 1960 vyučovat na základní devítileté škole internátní (dále jen ZDŠI) na Hořičkách. Poté, co zareagovali na inzerát v tisku, je tamní ředitel Emil Klesl přijal. Již v době zaměstnání v barvírně vedl Šimáně podle žádosti o nastoupení do služby turistický kroužek (ARŠ, Žádost o opětné nastoupení do služby z 10. března 1960 adresované na Hořičky a Dopis z Odboru pro školství a kulturu rady ONV v Náchodě ze 17. října 1960). 186 Podle Jiřího Flouska zakládal Šimáně mikrokolektivy již od roku 1962, to ovšem jinde není doloženo (srov. FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 42). 187 ARŠ, Dopis Šípa Plajnerovi z jara 1968 o mikrokolektivech; Nicméně z pramenů vyplývá, že Šimáně po obnově nedoporučoval všem skupinám šmahem přestoupit do Junáka. V době legality v letech 1968– 1970 nebyly tyto mikrokolektivy organizačně začleněny do organizací, ke kterým inklinovaly. Pracovaly samostatně na svou pěst, ale např. Šimáně v roce 1968 doporučoval Ústředí Junáka věnovat pozornost této formě s mládeží z důvodů mnoha jejích výhod, mj. možnost v případě nedostatku kvalifikovaných vedoucích spravovat velké množství malých kolektivů jedním schopným činovníkem. 184
54
nakladatelství dětské knihy (dále jen SNDK), družiny Lesní moudrosti, Hlídky ochránců přírody, Dívčí kluby, Raketové posádky.188 Od roku 1966 se Jiří Šimáně angažoval jako stovkař, jeho stovka s názvem Turistický oddíl čítala v té době zhruba 12 začínajících mikrokolektivů.189 O rok později měl na starosti všechny Robinsonovy družiny ve Východočeském kraji (VčK), cca 20 skupin. S těmito skupinami pak udržoval písemný kontakt až do období let 1968– 1970.190 V dubnu 1967 se zúčastnil třídenního školení na Seči pořádaného Ústřední pionýrskou radou. Zde se účastníci seznamovali s náplní mikrokolektivů, přednášel zde např. Jan Šimáně. Šíp zde byl oceněn hodností 3. JUN, v lednu 1968 měl hodnost 4. JUN,191 v roce 1970 to byl již 5. JUN. Pro srovnání Jan Šimáně měl v době školení 6. JUN.192 Kromě těchto aktivit byl Šimáně nesmírně činný ve svém zaměstnání na Hořičkách (organizoval různé školní akce, propagoval školu v rozhlase, apod.). V roce 1961 si začal spolu se svou ženou dálkově zvyšovat kvalifikaci, v roce 1964 promovali na Karlově univerzitě v Praze v oborech defektologie a logopedie. V roce 1964 byl vedoucím tábora epileptických dětí v Miskolezích, v letech 1966-1967 vedl tábory ve „Sluneční zátoce“ na Potštejně na zahradě GUMOKOVu Hradec Králové.193 Ty byly vedeny ve skautském duchu jako mikrokolektivy. Pokud provedeme komparaci výchovných metod hnutí mikrokolektivů s metodami výchovy junácké organizace, dojdeme k jednoznačnému výsledku: podobnost metod je nemalá. Mezi mikrokolektivní metody patřila pozornost malému kolektivu, vyvážení všestrannosti a specializace, prostor pro dětskou iniciativu či soutěže ve stálém rytmu a stylu.194 Ve skautingu jim dle mého názoru odpovídají (a tehdy také odpovídaly, výchovné metody skautingu se zásadně za dobu jeho existence nezměnily) následující metody a prostředky: družinový systém; důraz na rozvoj 188
ARŠ, Výpověď Jiřího Šimáně z 2. března 1973. ARŠ, Gagarinec – informační zpravodaj československých mikrokolektivů, č. 5 z 24. června 1968. 190 ARŠ, Nedatovaný dopis Jiřího Šimáně. 191 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 73. 192 ARŠ, 2. číslo časopisu Miniseč z 27. dubna 1967 a Seznam JUNů VčK; Řada ocenění JUNů se později ustálila na devítistupňové škále. V současnosti je škála dvanáctistupňová. 193 V roce 1967 bylo na takový tábor přihlášeno cca 150 dětí (srov. ARŠ, Nedatovaný dopis Jiřího Šimáně). 194 ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966. 189
55
osobnosti v celé její šíři a specializaci zajišťující odborné zkoušky; opět družinový systém, kde jsou děti vedeni jedním (jednou) ze svého středu; soutěžím u mikrokolektivů odpovídá symbolický rámec činnosti ve skautingu, atd.195 Z výše uvedených důvodů je tedy zcela evidentní, že Jiří Šimáně a jeho Krajina Šípu skutečně v době zákazu skautingu působili na mládež v junáckém duchu, a tak na regionální úrovni připravovali půdu pro budoucí obnovu junáckého hnutí, přičemž tato činnost šla v případě Robinsonových družin ve VčK za hranice námi vymezeného prostoru. Krajina Kamzíka Při pohledu na Krajinu Kamzíka (Jiří Flousek) zjistíme zcela odlišnou formu práce tohoto bývalého junáckého činovníka z Hronova. Do sféry Flouskova vlivu patřil Hronov a oblast na sever a severovýchod od Hronova, tedy Broumovsko.196 Jiří Flousek – Kamzík (1922–2008)197 působil v junáckém hnutí v Hronově po roce 1945 do jeho zániku na sklonku 40. let nejprve jako rádce družiny, později jako tajemník a pokladník junáckého střediska v Hronově. Pro původ rodičů, živnostníků, těžko v 50. letech hledal práci. Do roku 1959 pracoval podle svých slov v dělnických profesích, např. v dolech, na tratích a velkých stavbách, také prodělal obrnu. Nakonec našel v roce 1959 stálou práci v továrně TOS Hronov. V roce 1956 vstoupil Flousek do turistického oddílu v Hronově jako jeho řadový člen. Protože mu ale skauting chyběl, začal alespoň sbírat skautské známky a artefakty. V roce 1960 ho předseda turistiky v Hronově MUDr. J. Kult požádal, aby se více zapojil do práce s dětmi v turistice, protože věděl, že má zkušenosti ze skautingu.198 Flousek ovšem tušil, že jeho junácká i živnostnická minulost nebude bez komplikací. Ve své Kronice hronovského skautingu o tom píše: „Slíbil jsem mu to rád, ale s jednou podmínkou, že se postará na OV ČSTV i jinde, že mne za to nebudou pronásledovat a
195
KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC, 2005, s. 8. 196 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Návrh na udělení pamětní medaile Junáka. 197 Jiří Flousek (nar. 1922) se v Praze vyučil prodavačem a absolvoval aranžérský kurz. Za druhé světové války byl totálně nasazen. Po druhé světové válce byl jeho rodičům znárodněn obchod s textilem a Flousek v první polovině 50. let pracoval v dělnických profesích. Skautoval od počátku 30. let. V roce 1955 se oženil. 198 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 42.
56
šlapat na paty. Slíbil a splnil. A tak jsem začal po létech poroby zase pracovat s dětmi po svém.“199 Za povšimnutí jistě stojí skutečnost, jež zcela koresponduje s prací s mládeží v té době v celé zemi. Předcházející citace je příkladem těch funkcionářů v různých mládežnických organizacích, kterým šlo v první řadě o kvalitní výchovu a využití volného času mládeže. Je patrné, že tam, kde v organizacích pracovali rozumní funkcionáři, bylo možno pracovat i pro bývalé Junáky. Nutno ovšem podotknout, že v první polovině let 50. byla situace v tomto ohledu výrazně horší. Flousek ve své práci dal přednost fungování pod odborem turistiky OV ČSTV. Bylo to patrně z toho důvodu, že turistika měla velmi blízko k významnému prvku junácké výchovné metodiky, činnosti v přírodě.200 Nejprve sestavil z dětí družinu, později i oddíl. Společně chodili na výlety, pomáhali malovat turistické značky, poznávali okolí, pracovali s mapami. Jejich program podle Dopisu Šípa Plajnerovi spočíval v tom, že pracovali v junáckém duchu, plnili heslo, slib i zákony Junáka (dokonce v lednu 1968 složili někteří junácký slib).201 V roce 1963 byl Kamzík (Flousek) zvolen dokonce předsedou OV odboru turistiky mládeže při ČSTV. 28. listopadu tohoto roku začíná oficiální existence I. turistického oddílu Mladý táborník Hronov.202 Tato latentní Flouskova rezistence vůči totalitnímu režimu byla vystřídána v květnu 1964 rezistencí zcela otevřenou, navíc dokumentující Flouskovy kontakty s některými bývalými junáckými činovníky z Prahy. S nimi se Flousek dostal do styku skrze svou již zmiňovanou sběratelskou vášeň na sběratelských burzách. Jednalo se o v kapitole 4.1 zmiňovaný oficiální pokus o obnovu Junáka. Hlavou této skupiny byl Miloš Miltner – Jestřáb, který spolu se čtyřmi bývalými pražskými skauty203 a ve spolupráci s Jiřím Flouskem zaslal prezidentu A. Novotnému žádost o povolení založit prozatímní oddíl Junáka v Praze 10. V dopise navrhovali nad sebou 199
FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, 42. KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC, 2005, s. 8. 201 ARŠ, Dopis Šípa Plajnerovi z jara 1968 o mikrokolektivech. 202 Archiv rodiny Flouskových, Deník turistického oddílu Mladých turistů (Rozdíl v názvu oddílu pramení z toho, že jako oficiálnější název se jeví Mladý táborník, jenž je také uveden na dochované přihlášce do oddílu. Zatímco u odkazu na deník oddílu v poznámce pod čarou jsem použil název deníku tak, jak je uveden v něm samém.). 203 Ve skupině byli podle Kamzíka ještě: R. Princ, Hrubý, Dvořák a Mareš. Nic bližšího k nim však neuvádí (srov. FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 44). 200
57
dohled a pravidelné zprávy o činnosti prezidentovi, chtěli finanční nezávislost, název Junák a znak se symbolem junácké lilie. K tomu nabídli milion podpisů občanů.204 Z prezidentské kanceláře byli přesměrováni na schůzi ÚV ČSM, které se kromě nich účastnili zástupci PO ČSM, KSČ i ministerstva vnitra. Břečka o schůzi píše: „Měli odpovědět (skupina Miltnera, pozn. autora) na 13 otázek o poslání, cílech, symbolice, výchově, výběrovosti, odlišnosti Junáka od Pionýrské organizace a možné konkurenci s ní, o přitažlivosti a vhodnosti Junáka pro současnou mládež, atd.“205 Jejich 3 požadavky byly na stejné schůzi odmítnuty a byla jim učiněna nabídka pracovat ve zkušebním oddílu PO ČSM, kde by mohli provádět výchovu podle junáckých metod, ovšem bez symboliky, slibu a zákona. Skupina ve spolupráci s některými bývalými junáckými činovníky vypracovala odpovědi na zadané otázky, nicméně další jednání s ÚV ČSM postupně vyzněla do ztracena. Miltner – Jestřáb byl pak dokonce vyslýchán StB v Bartolomějské ulici, ale díky tomu, že vše začalo dopisem u prezidenta, nedošlo k nějaké výraznější dohře a to ani pro Flouska.206 Pokus tedy sice vyšel na prázdno, ale ne tak zcela: mnoho oddílů bylo povzbuzeno a veřejně se přihlásilo k příslušnosti k Junáku, což byl důležitý signál existující kontinuity zakázané organizace. Flousek byl poté v rámci OV ČSTV pověřen vedením dětí z turistických oddílů Hronov a Jaroměř na setkání turistů do Dobříše ve dnech 22. až 29. června 1964. Jeho turisté
měli
na
srazu
nárameníkovými domovenkami
jako
stejnokroje
a označením
košile
jejich
skautského
oddílu.
Na
typu
setkání
s
došlo
k seznámení s jim podobnými skupinami a také redaktorem časopisu ABC Janem Šimáněm. Sraz pro Flouska znamenal mnoho. Zjistil totiž, že nastalo jisté uvolnění a navíc ho setkání s mnoha bývalými junáky povzbudilo do další práce.207 Flousek se občas scházel se Šípem a informoval ho o činnosti.208 Někdy v této době se ke Kamzíkovi přidal učitel z učňovské školy v Hronově Jindřich Vaněk – Endrs (někdy též Monarcha) s oddílem učňů. Ten mu posléze pomáhal s vedením nejen velkých akcí obou oddílů, jako byly např. skvělé putovní tábory ve Vysokých a Nízkých
204
BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 229. Tamtéž. 206 Tamtéž, s. 230. 207 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 43. 208 Tamtéž, s. 60, 72. 205
58
Tatrách uskutečněné v létě roku 1965209 a znovu také v červenci 1967.210 Účastníci patřili k těm starším z oddílů a podle dochovaných informací také na těchto obou táborech nosili účastníci hnědo-zelené košile, domovenky, někteří dokonce skautskou lilii či odznak typicky skautské odborné zkoušky Tři orlí pera. Kroje samozřejmě mezi výletujícími lidmi budily pozornost a nejednou účastníci zaslechli slova údivu. Na druhém z putovních táborů dokonce cestou potkali tábor, ve kterém bylo téměř celé vedení složeno z bývalých junáků. Takováto setkání posilovala mezi bývalými junáky sounáležitost a především v roce 1967 naznačovala blížící se změnu. V roce 1966 uspořádal Flousek s Vaňkem tábor „Na Zlatém soutoku“ mezi obcemi Srbská, Bezděkov, Petrovice. Tábor měl skautskou náplň pouze s rozdílem, že stany nebyly podsadové.211 Zajímavost programu dokládají Flouskova slova: „A co návštěv jsme mívali denně z okolních pionýrských táborů, kde neměli žádný takový program a pionýrské večery.“212 V listopadu 1966 přikročili členové oddílů k obnově a opravě staré a rozpadlé vyhlídky na Kutzerově stezce v Broumovských stěnách poblíž stanoviště Pánův kříž.213 Po dohodě s hajným vybudovali nové zábradlí, prořezali větve, které zakrývaly výhled do krajiny. V dalším roce připevnili desku s nápisem Junácká vyhlídka, krabičku pro zápisník a tužku, apod. Tato vyhlídka hrála později nemilou roli v životech účastníků sekávajících se zde v době po třetím zákazu skautingu. 4.3.3 Aktivity v dalších místech regionů Náchod a Trutnov O aktivitách dalších bývalých junáckých činovníků neexistuje dostatek relevantních pramenů. Autor práce se pokusil alespoň z několika útržků a zmínek sestavit malou mozaiku této činnosti v regionech Náchod a Trutnov. Z dostupných zdrojů nelze usuzovat to, že by tyto skupiny byly jakýmkoliv způsobem napojeny či byly v kontaktu s oběma výše zmiňovanými činovníky – Šimáněm a Flouskem. Snad kromě zárodků českoskalických skautů, kteří měli k Šimáňovi, tehdy žijícímu v České Skalici, blízko a byli s ním v kontaktu. Partu chlapců zde v letech 1966 -1968 vedl 209
FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 44−46. Tamtéž, s. 63. 211 Podsadové stany jsou totiž světovým unikátem. Vznikly v českém prostředí a dodnes s nimi čeští skauti získávají na mezinárodních táborech skautů obdiv. 212 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 48. 213 Kutzerova stezka je název části červeně značené turistické cesty vedoucí z Machova přes Řeřišný až na Hvězdu, konkrétně úsek mezi Řeřišným a Pánovým křížem. 210
59
Ladislav Havrda – Rosomák, který pak s celou skupinou na jaře 1968 přestoupil do Junáka.214 V Novém Městě nad Metují pracoval od roku 1961 do roku 1968 jako vedoucí pionýrského loutkářského souboru Ing. Zdeněk Svoboda, bývalý člen Junáka v Praze v letech 1946–1947, který v březnu 1968 přešel se souborem do Junáka, byl ustaven vedoucím oddílu a zástupcem vedoucího střediska v Novém Městě nad Metují.215 Miloš Výšek – Šimša z Jaroměře, na počátku 50. let člen roverské skupiny, která se dále po bytech scházela i přes zákaz skautingu,216 vstoupil dle své vlastní výpovědi v roce 1963 do Svazarmu, konkrétně oddílu potápěčů v Hradci Králové. Nicméně již neuvádí, jakou činnost tam vykonával.217 Výšek se později v roce 1968, ale také po roce 1989 stal vedoucím střediska Jaroměř. Poté, co přestal na podzim roku 1950 legálně pracovat 2. chlapecký oddíl v Č. Kostelci, prameny o jakékoliv činnosti junáků v tomto středisku mlčí. Od druhé poloviny 50. let soustředil kolem sebe Jan Pazdera (1928−),218 pozdější vůdce a v roce 1968 jeden ze zakladatelů 4. katolického oddílu, skupinu ministrantů, se kterou od roku 1956 do roku 1967 pořádal ilegální tábory jak stálé u Nesyté, tak i putovní na Slovensko či Šumavu, když začalo hrozit prozrazení. Během 12 let se tábor konal pokaždé, někdy se uskutečnily tábory dva. Nesly se ve skautském duchu, a proto219 když v roce 1968 došlo k obnovení Junáka, mohl s chlapci již oficiálně pokračovat v činnosti a spolu se Zdeňkem Holubem a Otakarem Regnerem, st. založil katolický oddíl Junáka pod číslovkou 4.220 Flouskova práce pod odborem turistiky si našla oblibu v druhé polovině 50. let také u dalších bývalých činovníků Junáka. Konkrétně šlo o turistický oddíl vedený bývalým vedoucím 2. chlapeckého oddílu v Úpici Jaroslavem Kachlíkem. Ten podle Aleše Fetterse spolu s Josefem Lantou (také bývalý junák) dokonce organizoval I. krajský turistický sraz v červnu 1956 v Havlovicích. Kachlík poté v listopadu 1965 214
Archiv Ladislava Havrdy, Trnitá cesta ke svobodě (materiály z výstavy k roku 1989). ABS, fond KR/MV, sign. 9715, Jiří Šimáně, Výpověď Zdeňka Svobody z 6. února 1973. 216 HOVORKA, Z. Roky 1945–1950 jaroměřského skautingu [cit. 2010-07-09]. Dostupné na: . 217 ABS, KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Miloše Výška z Jaroměře ze 7. února 1973. 218 Jan Pazdera studoval v kněžském semináři, ovšem po nástupu komunismu ho musel opustit. Když absolvoval základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů, pracoval v cihelně i v dolech. 219 Nutno podotknout, že skauting má s křesťanstvím mnoho podobného, nelze přehlédnout ani fakt, že jeho zakladatel sir Robert Baden-Powell byl křesťan a svoji víru také promítl do zásad skautingu. 220 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 4. oddílu katolických Junáků v Červeném Kostelci 1956−1992. 215
60
založil v Úpici oddíl mladých táborníků, ve kterém využíval prvků skautské výchovné metody. V turistice se ještě od 2. poloviny 50. let v Úpici angažovala bývalá vedoucí 1. dívčího oddílu a učitelka Helena Kašparová, roz. Hůlková spolu s Josefem Tučkem.221 Na tomto místě se sluší zmínit fakt, jenž byl objeven až v závěru přípravy tohoto diplomního úkolu a z tohoto důvodu nebylo možno jej blíže prozkoumat. Ve fondu objektových svazků Hradec Králové pod signaturou 195 se nachází zmínka o jistém Josefu Jirouskovi z Trutnova, který byl údajně v roce 1959 ve vazbě za protistátní činnost v ilegálním Junáku. Podařilo se sice kontaktovat jeho žijící manželku, ta se ovšem odmítla o manželově činnosti bavit a vracet se k celé uzavřené záležitosti. Na dalším bádání bude třeba zhodnotit, zda se skutečně jednalo o ilegální skautskou činnost. Proti tomu hovoří fakt, že se jméno J. Jirouska nevyskytuje v publikaci Karla Lešanovského Se štítem a na štítě, která shromažďuje většinu jmen trestně stíhaných skautů a skautek v letech 1948 až 1989.
Indoktrinace mládeže komunistickou ideologií se dlouhodoběji nedařila díky formalismu, malé přitažlivosti a dalších faktorům. V 60. letech 20. století se PO ČSM začala dokonce částečně odpoutávat od školy, vznikaly v ní oddíly s vlastním programem (např. zálesáci, apod.).222 Proti jejímu postupujícímu formalizmu začaly působit právě i zmíněné mikrokolektivy mládeže. Paradoxní ovšem bylo, že hnutí, které si na své centrální úrovni kladlo za cíl obrodu PO ČSM,223 naopak s pomocí mikrokolektivů samotných přispělo svým dílem k obnově skautingu v roce 1968. Na rozdíl od 3. kapitoly, kde jsme na závěr mohli konstatovat pouze izolovaný projev rezistence Jiřího Šimáně, projevila se v tomto období rezistence jako více koordinovaná. Takovou byla spolupráce Šimáně a Flouska v Krajině Šípu a Kamzíka. Mohli bychom ji charakterizovat jako latentní, nicméně s prvky otevřenosti (dopis Novotnému, diskuze o mládeži).
221
FETTERS, A. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38, s. 6−7. 222 SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 153. 223 ARŠ, Teze ustavujícího jednání komise malých kolektivů z ledna 1966 (6113-6120)
61
5 Obnova hnutí v letech 1968 až 1970 5.1 Smutný osud Junáka V předchozí kapitole jsme nastínili vývoj v mládežnickém hnutí charakteristický uvolněním poměrů a širokou diskuzí na téma výchova mládeže zhruba do poloviny roku 1967. Naznačili jsme, že stále existovala pouze jedna státem povolená a uznávaná monopolní organizace mládeže, tedy ČSM a její dětská součást PO ČSM, jejíž výchovné kategorie byly uspořádány cíleně pro výchovu mladých komunistů.224 Lešanovský píše: „Povinné členství v jednotném svazu mládeže stalo se běžnou praxí, která byla ve stále větším rozporu s pestrostí zájmů mladé generace… Dvacet let po únoru 1948 ztratila většina mládeže zájem o komunistický svaz mládeže přesto, že jeho prostřednictvím získávala různé výhody včetně finančních.“225 Mládež se proto začala realizovat v jiných existujících organizacích (ovšem ne primárně mládežnických): v turistickém odboru ČSTV, Svazarmu, Tábornickém oddělení ČSM, v oživeném trampském hnutí a volné turistice. Tím vším byly postupně rozrušovány záměry KSČ s mládeží, navíc se ČSM od poloviny 60. let zmítal v hluboké vnitřní krizi,226 ke které se přidala i krize politická.227 Impulzem pro obnovu organizace Junák se stal pohřeb bývalého velitele Junáka z roku 1939 prof. Bohuslava Řeháka (1895−1967) 3. ledna 1968. Na pohřbu se objevilo mnoho bývalých činovníků ve skautských krojích a zazněla i junácká hymna a večerka, promluvil R. Plajner. Do čela obnovy organizace se postavil Rudolf Plajner a prof. František Němec (1907−1985), jeden z odsouzených při procesu s Dr. Karlem Průchou, a také členové střediskové rady Psohlavců, dosud pracující jako Tábornický klub ČSM. S těmito subjekty jednali zástupci přebudované pionýrské organizace s názvem
224
Ideální komunista měl projít 3 výchovnými stupni: jiskra, pionýr, svazák, a poté byl natolik „uvědomělý“, aby se stal členem KSČ (LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 13). 225 Tamtéž. 226 Tamtéž. 227 Po kritice československých spisovatelů na svém sjezdu na konci června 1967, kde kritizovali politiku KSČ, kritizoval také v říjnu 1967 Alexander Dubček, tehdy první tajemník ÚV Komunistické strany Slovenska, na plénu ÚV KSČ prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ A. Novotného. Kritika se rozvinula v prosinci a vše vyústilo na počátku ledna 1968 odvoláním Novotného z funkce prvního tajemníka, místo něj nastoupil A. Dubček, pozdější symbol pokusu o nastolení „socialismu s lidskou tváří“.
62
Československý Pionýr a nabídli jim vstup do této „nové“ organizace s možností zachování autonomie.228 Psohlavci i činovníci Junáka to odmítli a začali se aktivně zapojovat do veřejných diskuzí týkajících se výchovy mládeže.229 Psohlavci byli v této době v kontaktu s některými bývalými činovníky i mimo Prahu, informovali je o situaci a vyzývali k připravenosti obnovit junáckou organizaci.230 Situace ale nebyla rozhodně černobílá. V Brně někteří činovníci Junáka v rozhlasovém vysílání sice uznali přednosti výchovných metod Junáka, odmítli ale zakládání oddílů. Podle Lešanovského: „Dokumentuje to složitost názorů na situaci zejména u těch bývalých členů Junáka, kteří byli straníky a z nichž se někteří podíleli na potlačení skautské organizace po únoru 1948.“231 Zásadní rozhodnutí padlo 22. března 1968 na schůzi náčelnictev (zvolených před rokem 1948) a střediskové rady Psohlavců, kde se účastníci rozhodli obnovit Českého Junáka, sestavili přípravný výbor a svolali na konec března slavnostní shromáždění. To se uskutečnilo 29. března 1968 v sále ZK Tesla-Domovina v Praze-Holešovicích, kde se sešlo více jak 1000 činovníků. Rudolf Plajner zde mj. vyhlásil ochotu spolupracovat s dalšími organizacemi mládeže včetně Pionýra. Tato schůze je považována za oficiální obnovu Junáka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jestliže na setkání v Holešovicích obnovili junáci svou činnost a jestliže se tak stalo také a hlavně v nižších organizačních jednotkách Junáka, tj. ve střediscích a oddílech, a jestliže se tedy jednalo v pravém slova smyslu o obnovu hnutí zdola, pak je nutno podotknout, že Junák byl de iure obnoven až 21. října 1968,232 kdy ministerstvo vnitra předalo schválené stanovy Plajnerovi. Čistě formálně tedy doba ilegality skautingu a tím také rezistence vůči režimu skončila v říjnu 1968. Fakticky však k tomu došlo již v březnu t. r. s výjimkou srpnové 228
Tento krok vedení Pionýra, ve kterém ale zůstali někdejší likvidátoři skautingu z let 1948-1950, byl celkem racionální s ohledem na fakt, že z Pionýra masově vystoupilo velké množství členů. Podle Pionýrské encyklopedie měl Pionýr v Čechách a na Slovensku dohromady zhruba 350 tis. členů, což bylo o 2/3 méně než v roce 1960 (srov. Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978, s. 28−29). 229 Taková diskuze proběhla v únoru 1968 v redakci časopisu Reportér, později byla vysílána ČsRo pod názvem Návrat ke skautingu. 12. března následovala beseda o zálesáctví, o den později se ve Slovanském domě v Praze konal večer otázek a odpovědí s účastí bývalého předsedy ČSM Zdeňka Hejzlara. 230 BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 237. 231 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 16. 232 Lešanovský ve Stručných dějinách českého skautingu a Svoboda v knize Hledání zaváté stezky uvádí toto říjnové datum, zatímco Břečka píše, že k předání stanov došlo 21. listopadu t. r., tedy těsně před valným sněmem Junáka.
63
okupace v roce 1968 a poté také v polovině roku 1970, v období před již třetím zánikem organizace.233 Nové stanovy Junáka z října 1968 byly poznamenány jak odlišnou politickou situací oproti stavu po válce, tak také 21. srpna 1968 uskutečněnou okupací ČSSR.234 Stanovy tak např. zavazovaly činovníky Junáka provádět výchovu dětí v duchu světového názoru marxismu-lenisnismu. Kromě možnosti dobrovolného zániku organizace, byl ustanoven také jiný způsob zániku „spojený se závažnými důsledky majetkovými.“235 Přípravný výbor začal připravovat řádný junácký sněm, od září 1968 vycházely junácké časopisy Skaut-Junák a Skauting,236 byla navázána spolupráce se Svazem Junáků-Zálesáků (sekce Svazarmu vzniklá na jaře 1968), vznikla také Ústřední duchovní rada Junáka a tzv. homogenní oddíly, obnoveny byly orgány vodních skautů. Vedoucí představitelé státu a komunistické strany v první polovině roku 1968 veřejně projevovali podporu obnově Junáka. Na ústředí Junáka se v červnu 1968 vytvořila tzv. stranická skupina, která na půdě vrcholných orgánů Junáka postupně začala hájit zájmy KSČ, významněji pak od okupace v srpnu, kdy začala být instruována ÚV KSČ.237 Srpnová okupace v roce 1968 byla vedením Junáka několikrát odsouzena, zcela spontánně se skauti na mnoha místech připojili k hnutí odporu roznosem a vylepováním letáků, změnou směrovek před okupanty, prováděním petičních akcí, rezolucí, apod. Redakce časopisu Skaut-Junák, vedená Janem Šimáněm – Galénem vydala zvláštní číslo časopisu nazvané Nepokořená svoboda, které mělo neskautskou anonymní podobu a obsahovalo fotografie z okupace a citáty dokumentující její absurditu.238
233
Období let 1968-1970 je ale nutno považovat za neplnohodnotné z hlediska volnosti stanov Junáka a možnosti rozvoje hnutí v celé šíři (srov. dále). 234 Vyjednání nových stanov Junáka bylo jak nezbytné, tak i obtížné. Nezbytné kvůli změněné situaci oproti roku 1946, kdy byly stanovy Junáka naposledy schváleny – nesměly totiž odporovat změněné ústavě z roku 1960, která mj. zakotvila vedoucí úlohu KSČ ve státě. Obtížnost v přijetí této podmínky ze strany Junáka spočívala v tom, že se organizace od svého vzniku považovala za nepolitickou, s čímž byla ve sporu opět ústava (LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 17−18). 235 Tamtéž, s. 26; Tato věta posléze neblaze projevila své důsledky při likvidaci hnutí v roce 1970. Přímé následky se projevily také při jeho obnově po roce 1989 při majetkovém vypořádání! 236 Od počátku roku 1970 musel být přejmenován na Junácký činovník. 237 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 21. 238 Tamtéž, s. 24.
64
Po okupaci se začala pomalu projevovat diferenciace v Junáku mezi členy KSČ a ostatními. Někteří skauti emigrovali do zahraničí, mj. také Miloš Miltner, junák, se kterým byl v kontaktu Jiří Flousek ještě během ilegality. Připravovalo se začlenění do připravované federace dětských a mládežnických organizací a zatím nebyl důvod k obavám. Junácký sněm (třetí v pořadí) konaný 23. a 24. listopadu 1968 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze přijal novou organizační strukturu Junáka,239 nové stanovy,240 umožnil spolupráci s Pionýrem v připravovaném Sdružení organizací dětí a mládeže (dále jen SODM). Předsedou nově ustaveného orgánu Ústřední rady Junáka (dále jen ÚRJ) zvolil sněm JUDr. Antonína Suma, náčelníkem Chlapeckého kmene (dále jen CHK) Rudolfa Plajnera a náčelní Dívčího kmene (dále jen DK) Vlastu Mackovou. Po sněmu Slovenského Junáka na přelomu listopadu a prosince 1968 byl 1. prosince ustaven celostátní Československý Junák. V roce 1969 došlo k dalšímu početnímu nárůstu členů Junáka o téměř 20 tisíc členů,241 proběhly sněmy ORJ i KRJ, byly budovány lesní školy a Junák budoval přátelské vztahy s dalšími organizacemi jako Svazarm, Český svaz turistů, Československý červený kříž (dále jen ČsČK), apod. Velkou manifestací odporu nejen v Praze byla účast oficiální junácké delegace na pohřbu studenta pražské filozofické fakulty Jana Palacha 25. ledna 1969. V regionech se junáci připojili k akci různými způsoby. Po rezignaci Dubčeka na funkci prvního tajemníka a nástupu Gustáva Husáka v polovině dubna 1969 se začala aktivita stranických skupin na ústředí ale také v nižších organizačních složkách Junáka zvyšovat. Pro letní tábory vydalo vedení Junáka pokyn, aby nikde nedocházelo k protestům při výročí okupace. I když to ještě nebylo projevováno nahlas,242 záměrem Husákova vedení se stalo integrovat všechny dětské organizace zpět do jednotného svazu mládeže po sovětském vzoru. Rozhodnutí o zrušení Junáka padlo podle Lešanovského již na zasedání ÚV KSČ 17. listopadu 239
Byly zrušeny zemské rady Junáka a pod příslušná náčelnictva spadaly přímo krajské rady Junáka (dále jen KRJ) a okresní rady Junáka. 240 Tyto nové stanovy nedovolovaly ustanovit kmen dospělých. 241 V prosinci 1968 bylo v Junáku registrováno celkem 46 206 osob a v lednu 1970 to bylo 75 422 členů. (Srov. BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 239) 242 30. dubna 1969 obdrželi za dlouholetou obětavou politickou (!) a veřejnou činnost vysoká státní vyznamenání – Řády práce R. Plajner a V. Koseová (LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 31).
65
1969243 a v organizaci se začalo uplatňovat především díky tomu, že stranická skupina na ústředí Junáka nabyla takového vlivu, že svými rozhodnutími, pro které byla instruována z ÚV KSČ, začala postupně nahrazovat ÚRJ i náčelnictva. Hlavními postavami stranické skupiny té doby byli Zbyněk Hála, Václav Marhoul, v častém kontaktu s ústředím KSČ byl také Václav Břicháček aj. Nic důležitého se však nedělo bez souhlasu náčelníka CHK R. Plajnera. Zásadním a zdrcujícím přelomem se stalo 8. plenární zasedání ÚRJ konané 1. února 1970. Na plénu byl přijat návrh na nové složení předsednictva ÚRJ, ve kterém poté převládli členové KSČ oproti nestraníkům v poměru 5:3.244 Navíc došlo v hrubém rozporu se stanovami Junáka ke kooptaci 12 členů KSČ do ÚRJ, vše kvůli hladkému zajištění vůle KSČ při hlasování. Závěrečné prohlášení tohoto zasedání ÚRJ pak vytyčilo za hlavní úkol vybudování jednotné organizace a vyslovilo se „k výchově budoucích občanů pro věc socialismu a komunismu.“245 Vše bylo jednomyslně odsouhlaseno a podepsáno A. Sumem, R. Plajnerem, V. Marhoulem a V. Mackovou. Rozhodnutí o vybudování jednotné organizace se ovšem rovnalo rozhodnutí o likvidaci Junáka, nebylo to však ještě tak prezentováno. Někteří vedoucí činovníci Junáka jezdili po plénu ÚRJ na ORJ, KRJ a přesvědčovali činovníky o neexistenci jiné cesty. Od začátku roku 1970 se již v tisku opět objevovaly hanlivé články na adresu Junáka bez možnosti členské základny na ně reagovat (fungoval už tiskový dozor),246 v červnu 1970 se pak v okresech v Čechách i na Moravě konaly tzv. slučovací konference, na kterých se přihlašovaly dosavadní dětské organizace do ještě nevzniklého Svazu socialistické mládeže (dále jen SSM) a jeho PO.247 Malou útěchou v nastávajícím konci Junáka bylo pořádání 1138 letních táborů, kterých se s odhodlaností zúčastnilo přes 32 tisíc dětí a 4 tisíce činovníků a na kterých
243
Tamtéž, s. 50. LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 38; Zajímavá je statistika, kterou uvádí Lešanovský: v první polovině roku 1970 bylo mezi činovníky Junáka zhruba 17% členů KSČ, v předsednictvu ÚRJ po únoru 1970 dokonce více než 62% komunistů. (srov. LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 43.) 245 Tamtéž, s. 39. 246 Srov. HOMOLA, F. Přizpůsobivost Junáka. Tribuna, 1970, roč. 2, 7. ledna, s. 11. 247 Prozatím byla organizace označována jako Pionýrská organizace ČSSR (dále jen PO ČSSR). Ustavující konference SSM a PO SSM v ČSSR se konala v Praze 9. až 11. listopadu 1970. Vznikla tak znovu jednotná mládežnická organizace řízená KSČ mající za cíl vychovávat mládež v marxistickoleninském duchu. 244
66
mnoho dětí složilo svůj slib. Navíc se uskutečnilo 14 lesních škol, jež vyprodukovaly vzdělané junácké činovníky.248 Poté se 1. září 1970 v Praze uskutečnilo plenární zasedání ÚRJ, na kterém byl schválen Návrh na ukončení činnosti Českého Junáka249 k 15. září 1970. To vzalo ministerstvo vnitra na vědomí a Český Junák tak zanikl. Většina oddílů ukončila činnost nejpozději do podzimu 1970, do PO SSM přešla pouze nepatrná část dětí a činovníků a ti, co přešli, pracovali z části v PO jen kvůli dětem. Podle Lešanovského se ukázalo, že KSČ „považovala vždy skautské ideály za vážnou překážku svých cílů… V povolených stanovách po srpnové okupaci byla skautská organizace proti své vnitřní vůli zavázána poslušností k totalitnímu režimu s odvoláním na tehdejší znění komunistické ústavy. Výsledky III. sněmu Junáka pomohly v daných podmínkách k udržení života oddílů až do roku 1970.“250 V zápětí je třeba dodat, že vedení Junáka v určité fázi podlehlo již nepřijatelným kompromisům a to navzdory odporu široké členské základny. Navíc Rudolf Plajner, místo aby rezignoval ve chvíli, když viděl, že organizaci nezachrání, se nechal zvolit do nově vzniklé Ústřední rady PO SSM. Později přijal čestné uznání za práci v PO, jejímž členem zůstal až do roku 1977.251 Velmi obtížně lze uvěřit tomu, že toto vše dělal in bona fide. V prosinci 1970 ÚV KSČ přijal dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, čímž bylo definitivně uzavřeno období tzv. Pražského jara a zahájena totální normalizace života v ČSSR.
5.2 Obnova Junáka v obou regionech jako důsledek předchozího vývoje V této době je hranice mezi rezistencí a legální činností velmi těžko určitelná právě proto, že činnost, která byla před rokem 1968 nelegální, se v roce 1968 stala povolenou, resp. tolerovanou.252 Tato podkapitola se proto po nutné charakteristice obnovy Junáka, již je možno také považovat za formu rezistence, soustředí v regionech
248
BŘEČKA, B. Kronika… 1. vyd. Brno: BRJ, 1999, s. 257. Organizace Slovenský Junák zanikla už v dubnu 1970, v návaznosti na to zanikl logicky též federální Československý Junák. 250 LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 52. 251 Tamtéž, s. 55. 252 Srov. se schválením stanov Junáka na podzim 1968. 249
67
Náchod a Trutnov pouze na vybrané momenty, které lze považovat za projevy otevřené rezistence. Je logické, že právě v místech, kde junáci pracovali ilegálně v předchozím období, byl přechod do legality na jaře 1968 rychlejší a snazší. Z obou regionů o tom existují doklady ze středisek Hronov, Česká Skalice a Úpice. Jiří Flousek pracující v Hronově v turistickém odboru ČSTV byl od roku 1964 spolu s Jiřím Šimáněm v kontaktu s pražskými junáky, kteří měli dění týkající se výchovy mládeže z první ruky. Šlo především o Miloše Miltnera a Josefa Zikána – Bobra, vedoucího Psohlavců (Tábornický klub ČSM) a některé další činovníky Junáka.253 Díky čerstvým informacím a znalosti poměrů ve vedení OV ČSTV254 si Flousek mohl dovolit již 24. ledna 1968 uspořádat slib turistického oddílu Mladý táborník Hronov, který sice explicitně neobsahoval zmínky o skautingu, ale junáckému slibu nebyl nepodobný. O slibu byli informováni i pražští Psohlavci, od kterých Flousek dostal na počátku února výzvu k zakládání junáckých oddílů. Podle svých slov začal pomalu připravovat děti na přeměnu ve skautský oddíl. Ještě před oficiálním vyhlášením obnovy Junáka 29. března 1968 v Praze se uskutečnil první junácký výlet hronovských turistů (vedli Flousek a Vaněk), ze kterého účastníci poslali junácký pozdrav některým do obnovy se zapojujícím funkcionářům Junáka.255 R. Plajner pak jejich pozdrav přečetl na setkání v Praze-Holešovicích.256 Podle almanachu českoskalických skautů bylo několik chlapců zásluhou Jiřího Šimáně a Ladislava Havrdy vedeno ve skautském duchu již před rokem 1968, na podzim 1967 jmenovaní přistoupili k pořádání kurzu pro rádce (budoucí vedoucí družin).257 Někteří z takto vychovávaných chlapců se později v České Skalici aktivně zapojili do odporu proti srpnové okupaci.
253
ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Návrh na udělení pamětní medaile kolektivu Krajina Šípu a Kamzíka z 5. 11. 1969. 254 Flousek např. na podzim 1967 vypracoval metodické materiály pro turistické oddíly celého okresu. Není třeba dodávat, že kopírovaly junáku blízkou náplň hronovského oddílu; Slibu v lednu 1968 se účastnil funkcionář TJ Hronov MUDr. Kult a také zástupce OV ČSTV! 255 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 73−74. 256 ARŠ, Dopis Šípa Karlu Řehákovi z 5. dubna 1968. 257 ANDRÝS, V. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997 aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997, s. 23. Dle archivních materiálů však šlo o turistický oddíl pod patronátem Flouska.
68
Jiří Šimáně, jako osoba iniciující obnovu skautingu na Náchodsku,258 byl navíc v kontaktu s Janem Šimáněm – Galénem (organizátor mikrokolektivů)259 a Karlem Řehákem – Mikim, českoskalickým skautem pobývajícím na jaře 1968 pracovně v Praze. Ten se na víkendy vracel do Skalice a udržoval kontakt s některými pracovníky ústředí Junáka, např. s tehdejším tajemníkem ÚRJ prof. Františkem Němcem – Stříbrným Lišákem, což přispělo k rychlé obnově skautingu na Náchodsku.260 Ve vznikajícím středisku Úpice, která spadala pod ORJ Trutnov, mohli podle Fetterse navazovat na od roku 1956 trvající činnost Jaroslava Kachlíka pracujícího s turistickým oddílem, později oddílem mladých táborníků. Od roku 1967 připravoval Kachlík některé z nich na vedení družin, k čemuž došlo v březnu 1968, když s nimi založil oddíl navazující na tradici 2. oddílu z roku 1948.261 Zvlášť uveďme ještě středisko v Novém Městě nad Metují, které původně po válce tvořilo samostatný okrsek. Někdy v první polovině roku 1947 došlo k jeho spojení s okrskem Náchod, zřejmě přičiněním Jiřího Šimáně. Nicméně v roce 1968 už středisko spadalo pod ORJ Náchod. V Novém Městě pracoval se členy loutkářského souboru Ing. Zdeněk Svoboda – Bagheera, který z něho 21. března 1968 vytvořil 1. oddíl vodních skautů. Oddíl byl později velmi úspěšný a po likvidaci Junáka přešel pod PO SSM, kde úspěšně pracoval v junáckém duchu až do roku 1989. Ve většině míst obou regionů Náchod a Trutnov došlo k obnově středisek Junáka v měsíci březnu: Jaroměř,262 Nové Město nad Metují, Česká Skalice, Červený Kostelec (29. března 1968),263 Police nad Metují, Rtyně v Podkrkonoší,264 Úpice a
258
Jiří Šimáně byl 26. listopadu 1968 ve volbách do ORJ Náchod zvolen do funkce předsedy ORJ, jak se nová funkce jmenovala (ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně). 259 Mikrokolektivní hnutí fungující v českých zemích celá 60. léta nezaniklo ani po obnově Junáka a dalších dětských organizací v roce 1968. Hnutí nezaložilo v roce 1968 žádnou svoji vlastní organizaci, chtělo pomáhat všem existujícím. Do Junáka se dostalo i díky návrhu Jiřího Šimáně (ARŠ, Koncept článku Jana Šimáně pro Rudé právo z 3. ledna 1970 a Dopis Šípa Plajnerovi z jara 1968 o mikrokolektivech). 260 ŘEHÁK, K. Všichni junáci z okresu mohou být na Šípa právem hrdi. Náš čas, 1996, roč. 36, č. 7, s. 4. 261 FETTERS, Aleš. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38, s. 6−7. 262 VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1968–1970, III. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři IV. 1999. Jaroměř, 2000, s. 70. 263 Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika dívčího střediska Junáka v Červeném Kostelci, od roku 1990 kronika středisková 1938–2005. 264 Pod střediskem Rtyně v Podkrkonoší působil do září 1969 také oddíl z Malých Svatoňovic, který posléze utvořil středisko vlastní.
69
Svoboda nad Úpou.265 V dubnu obnovili skauti činnost ve střediscích: Trutnov, Dvůr Králové nad Labem (4. dubna 1968),266 Náchod (3. dubna 1968).267 Pouze v Teplicích nad Metují vzniklo středisko až v květnu 1968268 a ve Svobodě nad Úpou se konstituovaly dva další oddíly až k 1. říjnu 1969. Oddíly ve Svobodě nad Úpou byly podřízeny středisku v Trutnově. V některých případech nelze na základě dostupných materiálů rozhodnout, zda šlo o střediska, tj. jednotky s právní subjektivitou či pouze oddíly,269 u Broumova a některých dalších středisek nejsou dostupná přesnější data. V průběhu roku 1968 byly postupně dotvořeny ORJ Náchod a Trutnov a většina středisek. Podobně jako na ústředí Junáka došlo v Náchodě k nabídce ze strany nově vzniklé organizace Pionýr na práci pod Pionýrem. Šimáněm a Flouskem to bylo s díky odmítnuto.270 Podle zpráv se ve většině středisek konaly rádcovské kurzy, protože ve střediscích a oddílech chyběla střední generace vedoucích oddílů a rádců.271 Do června 1968 bylo v náchodském junáckém okrese evidováno Šimáněm 42 oddílů s 910 dětmi.272
5.3 Důležité projevy rezistence napříč regiony Významným projevem rezistence byla činnost českoskalických junáků po okupaci vojsky varšavské smlouvy v noci na 21. srpna 1968. Materiály z osobního archivu Ladislava Havrdy – Rosomáka, přímého aktéra této činnosti, barvitě popisují tehdejší události. Havrda s kamarády273 z Junáka se vícerým způsobem zapojil do odporu proti okupantům tak, že např. vyvěšovali hesla a plakáty s protesty proti okupaci,274 roznášeli mimořádné výtisky novin, prováděli podpisové akce, odstraňovali 265
Skautský institut A. B. Svojsíka, fond Karla Lešanovského, Soupis pramenů k dějinám českého skautingu v období 1968-1970, sign. 4008/510. 266 MALÝ, K. aj. Almanach k 75. výročí skautingu ve Dvoře Králové nad Labem. Dvůr Králové nad Labem, 1995, s. 22. 267 HNÍZDIL, J. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 122. 268 ABS, fond KR/MV, sign. 971475 MV, Jiří Šimáně, Fotokopie kroniky střediska Teplice nad Metují. 269 Jde např. o Velké Poříčí u Hronova, Josefov u Jaroměře, Velichovky, Hořičky, Běloves u Náchoda, aj. 270 FLOUSEK, J. Kronika… 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999, s. 75. 271 Srov. LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 19 a 22. 272 ARŠ, Přehled organizace Junáka v okresu Náchod ke květnu 1968. 273 Akcí se kromě Havrdy účastnili Adolf Macek, Miroslav Skořepa, Josef Matouš, Luděk Dostál a další. 274 Srov. v přílohách.
70
směrové cedule a mapy či fungovali jako spojky nebo noční hlídky proti rabování. Adolf Macek od rána 21. srpna natáčel situaci v ulicích města na kameru. Na náměstí v noci na 22. srpna někteří chlapci v čele s Jaroslavem Osvaldem napsali vápnem obrovské nápisy podporující A. Dubčeka. Dodejme, že celou akci koordinoval vedoucí střediska Ing. Rudolf Rousek. Ladislav Havrda vzpomíná na jednu z nočních hlídek: „Hlídku jsem měl s Mirkem Skořepou, jako ostatně vždy. Byli jsme sehraná dvojka. Střežili jsme úsek od náměstí k železničnímu přejezdu. Tu noc jsme měli hlídku od půlnoci do dvou ráno. Během hlídky projela pouze malá kolona transportérů a hlásili jsme, že se pod tehdejší spořitelnou svítí ve sklepních prostorách. Naštěstí kontrola ukázala, že je vše v pořádku. Hlídka skončila. Rozešli jsme se. Šel jsem domů. Byl jsem tak asi na úrovni dnešní zastávky na Jaroměř, když mě dojela kolona - gazik, transportéry a náklaďáky. Plno vojáků. Těsně před vstupem do dnešní Benešovky přede mnou zabrzdil gazik a vyskočil z něho důstojník. Měl mapu a byl to Rusák! Jinak vojáci byli Poláci. „Kudá
na
Gradec?!“ Řekl jsem mu, že nerozumím. Myslel jsem si v duchu: polib mě… Najednou jsem stál u zdi: „Ruky věrch! Kudá na Gradec??“, opakoval. Něčím mě dloubal mezi lopatky, byl to samopal. V tu chvíli jsem myslel, že je se mnou ámen. Z gaziku vyběhli další dva vojáci a něco na něj křičeli. Jen jsem pochopil, že říkají něco jako – je to ještě chlapec, dítě. Cítil jsem příšerný pach alkoholu, nejspíš vodky. Pak tlak povolil, kolona odjela. Jak jsem tam dlouho stál nevím… Mirkovi se podařilo zmizet v dnešní Legionářské ulici, mohlo to mít ale tragické důsledky, za ním zazněl varovný výstřel… Dodnes slyším cvakání závěru samopalu. Zajímavé bylo, že některé kolony doprovázeli ruští důstojníci a ti byli nejhorší, arogantní, hrubí, bezohlední.“275 Na tomto příkladu byla demonstrována ukázka otevřené rezistence hraničící s odbojem, ne sice proti režimu, ale proti okupantům. Projevem pasivní rezistence proti okupaci bylo přijetí časopisu Nepokořená svoboda, který dostal asi v 5 výtiscích Jiří Šimáně od svého jmenovce Jana Šimáně v září 1968. Tato skutečnost byla v roce 1973 mj. předmětem vyšetřování Jiřího276 a Jan Šimáně byl nejen za tuto činnost souzen a v první polovině 70. let vězněn.277
275
Archiv Ladislava Havrdy, Moje město tenkrát v roce 1968. ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Jiřího Šimáně z 2. března 1973. 277 Kam chtěli zavést mladé. Mladá fronta, 1970, roč. 26, č. 269, s. 2. 276
71
Na Silvestra roku 1968 se zrodila tradice pravidelných silvestrovských pochodů na vyhlídku zbudovanou Flouskem s Vaňkem a jejich turistickým oddílem v Broumovských stěnách (od roku 1969 nese název Junácká vyhlídka278). Pochody se pak konaly vždy na Silvestra v letech 1969−1972. V roce 1972 byla akce odhalena Státní bezpečností. Za již poměrně pohnuté atmosféry se konal v lednu a únoru 1970 na Rezku u Nového Města nad Metují vůdcovský kurz, jehož závěr navštívil také Rudolf Plajner, který se zde vyslovil pro nutnost práce s mládeží v rámci připravované jednotné dětské organizace. O reakcích účastníků se lze dočíst ve výslechových protokolech Ing. Zdeňka Svobody z Nového Města nad Metují a Miloše Výška z Jaroměře, přičemž není důvodu pochybovat o jejich autenticitě. Plajner se na kurzu setkal s nepříjemnými otázkami účastníků týkajícími se zachování jisté autonomie v jednotné organizaci (symbolika, kroje, federativní sloučení, aj.). Někteří účastníci údajně prohlásili, že v případě absence těchto základních prvků nebudou pokračovat v práci v nové organizaci.279 Pro Jiřího Šimáně (jako předsedu ORJ Náchod), který podobně jako někteří účastníci vůdcovského kurzu na Rezku nesouhlasil se začleněním Junáka do nově vznikajícího svazu mládeže, začalo v první polovině roku 1970 velmi nepříjemné období. Během jara se několika dopisy vymezil vůči ústrkům projevujícím se jak ve zkreslených informacích zveřejněných v místním tisku,280 tak také v přímém jednání se zástupci nově se konstituující jednotné organizace mládeže,281 kteří v něm viděli svého soka. Vše vrcholilo na tzv. slučovací konferenci okresu Náchod konané 18. června 1970,282 tedy ještě před letními tábory. Té se účastnili také delegáti junáckých středisek okresu, mezi nimiž byla podobně jako v ÚRJ skupina junáků-komunistů. Za junáky přednesl projev shrnující dosavadní činnost Jiří Šimáně. Do okresní rady PO ČSSR bylo
278
HNÍZDIL, Josef. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis, s. 143. ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Zdeňka Svobody a Výpověď Miloše Výška. 280 ARŠ, Dopis redakci Nový čas z 25. března 1970. 281 ARŠ, Dopis předsedovi nové mládežnické organizace s. Kábrtovi z 1. března 1970. 282 Náchodsko má jednotnou dětskou organizaci. Nový čas, 1970, roč. 11, č. 25, s. 1. 279
72
zvoleno také několik členů ORJ Náchod, někteří z ní posléze vystoupili, jiní zůstali. Šimáně jako jeden z mála (ne-li jako jediný) hlasoval na konferenci proti sloučení.283 Této konferenci předcházela ještě porada ORJ Náchod 16. června 1970.284 Zde byla konstatována řada nesrovnalostí a nespravedlností ze strany Pionýra související se slučováním dětských organizací do nové jednotné organizace. Letní tábory byly ještě povoleny, a tak se jich na Náchodsku mohlo v roce 1970 konat přes 40,285 byly dohodnuty mechanismy předávání majetku, apod. Poslední akce junáků v obou regionech, často velmi slavnostní, se konaly do konce srpna 1970, poté byla činnost ukončena zcela v souladu s kroky ÚRJ v Praze.
5.4 Další osudy junáckých činovníků po roce 1970 Mnoho činovníků se nehodlalo s nastoleným stavem smířit a začali pracovat v organizacích, které nebyly čistě mládežnické, ergo nebyli sloučeni v SSM. Mezi takové organizace patřil v 60. letech Milošem Výškem z Jaroměře využívaný Svazarm, kterému „zůstal věrný“ i v letech sedmdesátých. Jeho přičiněním došlo v Jaroměři k založení vodáckého oddílu, do kterého přestoupila část dětí z Junáka. Po několika letech fungování se oddíl kvůli odlivu starších dětí rozpadl.286 Do Svazarmu se také přesunuli členové junáckého střediska ve Rtyni v Podkrkonoší,287 kteří pod vedením Zdeňka Janků a Adolfa Tölga pořádali celá 70. i 80. léta letní tábory ve skautském duchu, ovšem bez krojů, symboliky a na první pohled viditelných znaků zakázané organizace. Z těchto táborů se zachovaly četné filmové záběry, dnes již převedené a dostupné na DVD u pamětníků. Další alternativou práce s dětmi bylo vedení turistických oddílů mládeže (dále jen TOM) pod ČSTV. Do TOM přešel např. vedoucí 1. chlapeckého oddílu v Červeném
283
Při interpretaci postupu těchto lidí je vždy nutné posuzovat motiv jejich jednání. Jak je vidět níže, pro některé z činovníků, ačkoliv přestoupili do PO, bylo jediným motivem pokračovat v práci s dětmi i za cenu ústupků, když viděli, že jinudy cesta nevede. Málokdo měl v té době tolik osobní statečnosti a vůle postavit se drtivé většině a pevně stát za svým přesvědčením, podobně jako Jiří Šimáně. 284 Zápis o poradě ORJ Náchod z 16. června 1970. 285 Srov. ARŠ, Historie junáctví na Náchodsku; V roce 1969 to bylo cca 30 táborů s více jak 800 dětmi (srov. ANDRÝS, V. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997 aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997, 27). 286 VÝŠEK, M. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1968–1970, III. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři IV. 1999. Jaroměř, 2000, s. 74. 287 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Zdeňka Berana z 5. února 1973.
73
Kostelci Luděk Fabián,288 některé činovnice v Náchodě (např. Eva Wagenknechtová) nebo odchovanec mikrokolektivního hnutí z 60. let Josef Hejnyš z Police nad Metují. Do PO nejprve vstoupil Jaroslav Kachlík se svým 2. oddílem, ovšem podle Fetterse ke konci roku 1970 ukončil činnost.289 V Novém Městě přešel do PO první chlapecký oddíl a působil zde až do obnovy v roce 1989. Turistice se pod Okresním domem pionýrů a mládeže v Náchodě věnoval Josef Hnízdil se svou ženou Martou.290 Našli se také skauti, kteří nechtěli být omezováni ve své činnosti jakoukoliv organizací, proto fungovali zcela samostatně. Příkladem je 4. chlapecký oddíl, který pod vedením Jana Pazdery, jemuž se podařilo zatajit při předávání majetku nějaký inventář, jednoduše navázal na svou ilegální činnost před rokem 1968. Uspořádali několik táborů u Hejnic, později u Dobřenic. Posléze byla tradice skautingu udržována menšími rodinnými kluby až do roku 1989. Jiří Šimáně, Jiří Flousek a Bořivoj Valášek si se svými rodinami pronajali chatu v Maršovském údolí u řeky Metuje, kterou poeticky nazvali Yukon, a kde se také od počátku 70. let scházeli. Navíc se Kamzík angažoval v kroužku filatelistů a Šimáně se zcela vrhnul do práce s neslyšícími dětmi. Na tomto poli se již dříve stal uznávaným odborníkem, pod ČsČK uspořádal v letech 1971 a 1972 vůbec první tábory pro neslyšící v ČSSR, publikoval v mnoha časopisech (GONG, TIS, Rodina a škola, Defektologie) a do šuplíku napsal soubory pohádek pro děti, apod. Působil také v organizaci pro ochranu přírody a památek TIS, kterou také jako velmi vhodnou doporučoval mnoha činovníkům pro práci. Výše jmenovaní tři muži a mnoho dalších z celého okresu, ale také z kraje či z Prahy, putovali každoročně na Silvestra až do roku 1972 na Junáckou vyhlídku v Broumovských stěnách. Poslední z těchto setkání bylo díky síti agentů StB budované od zákazu organizace mezi bývalými činovníky prozrazeno a na jaře 1973 se rozběhl kolotoč výslechů s bývalými činovníky.291 Ten byl uzavřen sedm a půl hodinovým 288
TOM vedený Fabiánem neměl jednoduché podmínky. Funkcionářům SSM se jeho činnost nezamlouvala, snažili se práci vedoucím znechutit a posílali na ně udání. Fabiánův oddíl ukončil činnost v roce 1980, když původní členové odrostli a rozešli se na střední školy a učiliště. O Fabiána se zajímala i StB: od roku 1979 do roku 1986 na něj vedla spis jako na prověřovanou osobu, u které je podezření na oživování junáckých tradic v TOM (ABS, fond KR/MV, sign. 992897, Luděk Fabián). 289 FETTERS, A. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38, s. 7. 290 Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010. 291 Kromě Jiřího Šimáně byl vyslýchán, např. Ing. Zdeněk Beran (Pardubice), Dušan Vrchoslav a Ing. Zdeněk Svoboda (oba Nové Město nad Metují), Jaroslav Hepnar (Teplice nad Metují), Miloš Výšek, Svatopluk Němeček a Jana Hrudková (všichni Jaroměř), Jiří Flousek (Hronov), Jiří Bek, Ing. Miroslav
74
výslechem Jiřího Šimáně. Za dva dny následoval ještě druhý výslech trvající už „pouze“ pět a půl hodiny.292 Výsledkem bylo jeho propuštění ze ZDŠI pro neslyšící na Hořičkách v srpnu 1973 a přeložení na Základní učňovskou školu internátní v Chroustovicích u Pardubic. Po roce byl ze školství propuštěn zcela. Poté, co ho v žádné dělnické profesi nechtěli zaměstnat, nastoupil na podzim 1974 do cihelny v Miskolezích u České Skalice. Zde zemřel při noční směně dne 11. listopadu 1975, podle oficiální lékařské zprávy na prasknutí aorty.293
Díky kontaktům s Prahou, zdravému jádru pracujícímu již v ilegalitě, kořenům z poválečného Československa a výjimečnému nasazení činovníků (nejen Kamzíka a Šípa) se junáci na Náchodsku obnovili brzy. Přehled vývoje dokládá, že šlo i přes kontakty s ústředím o obnovu spontánní, tedy tzv. „zdola“. Nikdo jim nic nenařizoval. Fungování mikrokolektivů pokračovalo bez problémů až do roku 1970, skautská organizace neměla problém s přijímáním těchto malých kolektivů, které pokud byly v době nesvobody vedeny v junáckém duchu, mohly tvořit základy nových oddílů. Toto období legality Junáka nebylo však plnohodnotným fungováním organizace. Spíše šlo jen o krátké „nadechnutí“, které posloužilo k přípravě nezbytné skautské generace (projevilo se kurzy a prací do poslední chvíle v roce 1970) a tím k vytvoření předpokladů pro znovuvzkříšení organizace v roce 1989.294
Řezníček a Zdeněk Nevečeřal (všichni Náchod), Milan Vítek (Praha), Zdeněk Janků (Rtyně v Podkrkonoší), Rudolf Provazník (Broumov), Dean Valášek a Petr Hofman (oba studenti gymnázia v Náchodě, pocházející z Nového Města nad Metují). Srov. ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně. 292 ABS, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně, Výpověď Jiřího Šimáně z 2. března 1973 a z 5. března 1973. 293 Ohlas na článek Smrt s otazníkem. Pochodeň, 1991, roč. 80, č. 54, s. 6. 294 Závěrem poznamenejme, že 4. února 1990 se skautské středisko v České Skalici se svolením rodiny Jiřího Šimáně přejmenovalo na středisko Jiřího Šimáně Česká Skalice.
75
Závěr Skautská
rezistence
a
odboj
nebyly
v Československu
nevýznamným
příspěvkem k boji proti komunistické totalitě. To, že komunismus a skauting jsou dva neslučitelné pojmy, pochopil už zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík, když po návratu ze SSSR v roce 1938 pronesl legendární větu: „Skauting vylučuje totalitu – totalita vylučuje skauting“.295 V té době ještě netušil, kolik utrpení přinesou skautingu dvě totality. Právě proto, že protikomunistická rezistence a odboj neměly své centrální vedení, ergo toto chybělo i v rezistenci skautské, je tedy velmi poučné sledovat projevy skautské rezistence v menších teritoriálních celcích tak, jak se o to pokusila tato diplomová práce. I přesto, že se na sledovaném území vyskytl pouze jeden případ trestního stíhání v souvislosti se skautingem, je hojněji zastoupena většina v úvodu jmenovaných druhů rezistence. Největšími následky z hlediska perzekuce se projevila rezistence Jiřího Šimáně v 50. letech 20. století. V této práci jsem na různých druzích rezistence skautů napříč zkoumanými regiony demonstroval širší paletu forem, kterými skauti vyjadřovali nespokojenost s tehdejší situací. Vše je možno navíc sledovat v průběhu času tak, jak docházelo ke změnám ve společnosti. Ze zjištěných poznatků je možno vyvodit následující závěry: 1. Význam sledované skautské ilegální činnosti v regionu nespočíval v boji proti režimu jako takovému. Jeho cílem nebylo režim svrhnout. Skautští činovníci si dobře uvědomovali a respektovali realitu komunismu, nevystupovali proti komunistické ideologii (alespoň jsem pro to nenalezl důkazy).296 Nebylo tomu tak ani v letech 1968−1970, kdy se prostor pro diskuzi široce otevřel. Naopak vedení Junáka se ve dnech srpnové okupace rezolutně postavilo za politiku Alexandra Dubčeka. Je třeba konstatovat, že cílem skautské rezistence na Náchodsku a Trutnovsku byla touha vychovávat děti způsobem, který pokládali účastníci rezistence za ideální,297 pro rozvoj dětí a mládeže velmi účinný. Tento způsob představoval soubor skautských výchovných metod, které byly i přes 295
SVOBODA, M. Hledání... 1. vyd. Praha: Leprez, 1994, s. 210. To ovšem nevylučuje, že mnozí mohli doufat v brzký konec komunismu. 297 I když však ne však zcela jediný správný, na rozdíl od komunistické strany. 296
76
zákaz po roce 1956 postupně uplatňovány bývalými skautskými činovníky pod nejrůznějšími organizacemi. Svědčí o tom snahy Jiřího Šimáně zasáhnout minimálně dvakrát do diskuze o mládeži (návrhy do diskuze, účast v Rozhlasové univerzitě). 2. K aktivizaci činovníků pro používání těchto metod přispěl také tristní stav v mimoškolní výchově mládeže, způsobený velmi formálním a pro mládež nezajímavým vedením. Prosadit v práci s mládeží logiku, zdravý rozum a dobré zkušenosti skautingu byly dalším z cílů rezistence skautů v uvedených regionech. 3. V době likvidace skautingu v letech 1948−1950 převažovala podle zjištěných a dostupných dat z obou regionů rezistence latentní, jež měla řadu rozdílných forem od pořádání plesu skauty (Hronov), scházení se po bytech (Jaroměř), tajných slibů a táborů (u Nového Hrádku), až k táborům putovním (hůře odhalitelným) či relativně otevřené kritice předsedy AVÚJ Jaromíra Preiningera (Červený Kostelec). Není také bez zajímavosti zmínka o agilním řediteli ZDŠ v Červeném Kostelci Cyrilu Smolíkovi, který přispěl k ukončení činnosti posledního fungujícího červenokosteleckého oddílu Junáka a později činil potíže i Jiřímu Šimáňovi. Je třeba také upozornit, že zmiňované tábory a scházení se po domech nelze příliš přeceňovat, protože šlo většinou o akce fungující na bázi přátelství starších členů oddílů. To ovšem ukazuje na trvalé hodnoty přátelství vzniklé ve skautingu. Rozhodně se však nejednalo o organizovanou práci s dětmi. 4. Třetí a čtvrtá kapitola pak jasně potvrzují domněnku, že rezistence ve sledované oblasti je postavena na osobnostech, se kterými stojí i padá. Dokazuje to činnost Jiřího Šimáně, který hlavně v období do roku 1956 (jde o první polovinu doby jeho zaměstnání v dělnických profesích) výrazněji omezil svou aktivitu týkající se výchovy mládeže a z této doby také neexistují o činnosti někoho jiného doklady. Posléze, když se situace stávala přívětivější, začal svoji aktivitu stupňovat a rezistence v regionu se také výrazněji projevila. Podobně tomu bylo také s jeho dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Jiřím Flouskem. Z tohoto pohledu je možno konstatovat, že ačkoliv označíme rezistenci a odboj v regionech ve vztahu ke skautské rezistenci a odboji v Československu pouze
77
za průměrnou, jeví se aktivita Jiřího Šimáně napříč sledovaným obdobím jako výrazně nadprůměrná (i když pouze v rámci rezistence). 5. Anabáze okolo výslechu Josefa Hnízdila dává nahlédnout do způsobů, jakými pracovala Státní bezpečnost. Zřejmá manipulace s výpovědí Hnízdila je toho dokladem. Státní bezpečností uvažovanou rezistenci (schovávání uprchlíků, opatřování potravinových lístků, mapování k odporu ochotných skautů) by bylo možno pokládat za mírnější formu odboje, pokud by však nebyla vymyšlená. Podle okolností se také zdá, že Josefa Hnízdila začali z ničeho nic vyšetřovat v roce 1957 v souvislosti s Lidovým soudem Jiřího Šimáně. 6. Po roce 1956 se ve větší míře začali skauti projevovat otevřenou rezistencí (např. dopis Flouska a spol. Novotnému či zapojení Jiřího Šimáně do veřejné diskuze o mládeži). Tyto projevy odporu spojené s latentní činností v rámci Krajiny Šípu a Kamzíka (mikrokolektivy mládeže a turistické oddíly) se staly základem pro obnovu skautingu na Náchodsku v roce 1968. 7. Na úrovni obou regionů existovala minimálně od roku 1964 koordinovaná rezistence mezi Jiřím Šimáněm a Jiřím Flouskem, zhruba od stejné doby jsou datovány kontakty se skauty z Prahy (Miloš Miltner), od jara 1968 pak byl náchodský skautský okres přímo v kontaktu s pracovníky ÚRJ (přes Karla Řeháka byl Šimáně v kontaktu s tajemníkem ÚRJ prof. Františkem Němcem). Ostatní místa byla do roku 1968 spíše izolována. K napojení na Jiřího Šimáně došlo vlivem spolupráce v letech obnovy také v 70. letech. 8. Pokud budeme považovat obnovu skautské organizace na jaře 1968 za projev otevřené rezistence, je jistě zajímavé srovnání statistiky obnovy Junáka podle měsíců na národní úrovni s obdobnou mnou vytvořenou statistikou z regionů. Získaná data ze středisek Náchodska a Trutnovska říkají, že zhruba 8% středisek obnovilo svoji činnost před březnem 1968 (ve skutečnosti jde pouze o středisko v Hronově), 61% v březnu, asi 23% v dubnu a konečně 8% později. Tato zjištěná data v podstatě procentuelně odpovídají statistice, kterou uvádí Karel Lešanovský. Podle něj před březnem 1968 obnovilo svoji činnost 5% organizačních složek Junáka, 60% jich obnovilo činnost v březnu, 25% v dubnu a 10% později.298 298
LEŠANOVSKÝ, K. Stručné dějiny… 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003, s. 18.
78
9. Významným projevem otevřené rezistence hraničící s odbojovou činností byla aktivita českoskalických skautů (Ladislav Havrda, Jaroslav Osvald, Adolf Macek, Miroslav Skořepa, Josef Matouš, Luděk Dostál) reagujících na srpnové události roku 1968 (vylepování plakátů, hlídkování na ulicích, aj.). Podobnou aktivitu vztahující se k srpnovým událostem jsem nikde nezaznamenal. V úvodu práce je nastíněno hned několik cílů, které jsem se snažil výkladem historie rezistence a odboje na Náchodsku a Trutnovsku naplnit. Je jasné, že některým událostem v životech jednotlivých skautských středisek v letech 1968–1970 by bylo možno věnovat více prostoru. Nechtěl jsem ale sklouznout k popisu jejich činnosti v době legality, která by příliš nesouvisela se zadáním práce. Navíc bylo nutno vyrovnat se s místy nedostatečným množstvím pramenů k některým tématům. Velmi obtížnou se stala rekonstrukce struktury skautské organizace v obou regionech, která však byla zcela nezbytná pro uchopení a vymezení práce regionálně. Prostor pro další a obtížné historické bádání se díky této práci otevírá na poli skautské rezistence na Náchodsku po roce 1970. Výslechové protokoly z té doby předkládají historikovi mnoho otázek, které nebude možno objektivně zodpovědět bez pomoci pamětníků. Těch ale s přibývajícím časem ubývá. Jistý prostor skýtá také vyšetřovací spis Josefa Jirouska z Trutnova.
79
Použité prameny a literatura Prameny a) Archivní prameny Archiv bezpečnostních složek, fond H, sign. H-163, Junák. Archiv bezpečnostních složek, fond OB/HK, sign. OB-183 HK, Mládež v okrese Náchod. Archiv bezpečnostních složek, fond KR/MV, sign. 971475, Jiří Šimáně. Archiv bezpečnostních složek, fond KR/MV, sign. 992897, Luděk Fabián. Skautský institut A. B. Svojsíka, fond Karla Lešanovského, sign. 4008/510. Archiv Junáka v Červeném Kostelci, časopis Periskop z 25. února 1950. Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Deník Jiřího Udatného – Ježka. Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 3. chlapeckého oddílu Junáka v Červeném Kostelci, později kronika sloučeného 2., 3. a 6. oddílu do 2. oddílu Junáka v Červeném Kostelci – HADAŘI 1945–1950. Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika 4. oddílu katolických Junáků v Červeném Kostelci 1956−1992. Archiv Junáka v Červeném Kostelci, Kronika dívčího střediska Junáka v Červeném Kostelci, od roku 1990 kronika středisková 1938–2005. Archiv Jindřicha Šolce. Archiv Ladislava Havrdy. Archiv manželů Hnízdilových, Deník manželů Hnízdilových. Archiv Martina Křížka. Archiv rodiny Flouskových, Deník turistického oddílu Mladých turistů. Archiv rodiny Šimáňových. SOkA Náchod, fond MV NF Červený Kostelec, kart. 1, inv. č. 2. SOkA Trutnov, fond OV NF, kart. 44, inv. č. 327. SOkA Trutnov, fond Junák - sdružení přátel, Úpice, neuspořádaný.
80
b) Tištěné prameny (příručky, dobová periodika) Dvouletý pracovní plán Českého Junáka. Praha, 1946. 16 s. Organizační řád Svazu pro spolupráci s armádou. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1966. 26 s. Příručka pro funkcionáře Svazarmu: O činnosti základní organizace. Praha: Naše vojsko, 1963. 218 s. Stanovy Junáka. 1 vyd. 1946. BURGHAUSER, Jarmil. O novou organizaci Junáka: Hrst časových otázek. Praha, 1947. 30 s. HOFBAUER, Břetislav. Kniha vedoucího pionýrů. Praha: Mladá fronta, 1952. 450 s. KOPT, Miroslav. aj. Český skauting v dokumentech KSČ 1945−1948. 1. vyd. Praha: SO VF, 2004. 206 s. Kam chtěli zavést mladé. Mladá fronta, 1970, roč. 26, č. 269. Náchodsko má jednotnou dětskou organizaci. Nový čas, 1970, roč. 11, č. 25. HOMOLA, František. Přizpůsobivost Junáka. Tribuna, 1970, roč. 2, 7. ledna. CHRYCH, Ervín. Navštívil nás J. Foglar. Mladá Fronta, 1956, roč. 12, č. 225. LELEK, Jindřich. Buď připraven aneb takhle to asi nepůjde. Jiráskův kraj. Týdeník ONV Náchod, 1945, roč. 1, č. 16. MAREŠ, Jan, Pionýrník. Literární noviny, 1963, roč. 12, č. 22. c) Orální prameny Vzpomínky Dagmar Šimáňové z 11. června 2010. Vzpomínky Josefa Hnízdila z 10. června 2010.
81
Literatura a) Monografické publikace Nových věků nové mládí. Příspěvek k dějinám dětského a mládežnického hnutí ve Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům pionýrů a mládeže, 1984. Nestránkováno. Nových věků nové mládí. Příspěvek k historii a činnosti domů pionýrů a mládeže ve Východočeském kraji. 1. vyd. Hradec Králové: Krajský dům pionýrů a mládeže, 1989. 85 s. Pionýrská encyklopedie. Praha: Mladá fronta, 1978. 254 s. BARTOŠ, Josef. aj. Dějiny pokrokového hnutí mládeže v Československu: Období 1939– 1960. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1967. 152 s. BŘEČKA, Bruno. Kronika čs. skautského hnutí 1900–1990. 1. vyd. Brno: Brněnská rada Junáka, 1999. 323 s. CIHLÁŘ, Josef. Dějiny čs. exilového skautingu. Léta 1939–1992. 1. vyd. Praha: Historická komise a Ústřední skautský archiv, 2004. 296 s. ČAPKA, František. Dějiny zemí koruny české v datech. 3. vyd. Praha: Libri, 1999. 1001 s. ISBN 80-7277-000-4. FLOUSEK, Jiří. Kronika hronovského skautingu. 1. vyd. Praha: HZ Editio, 1999. 152 s. ISBN 80-86009-26-2. HNÍZDIL, Josef. Historie skautingu v Náchodě. Strojopis. 200 s. HŘÍBEK, Bruno. Sjednocení mladé generace. Příspěvek k historii mládežnického hnutí v Československu v letech 1945−1950. Praha: Mladá fronta, 1979. 253 s. JEŠUTOVÁ, Eva aj. Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. 1. vyd. Praha: Český rozhlas, 2003. 667 s. ISBN 80-86762-00-9. KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 447 s. ISBN 80-2040145-8. LEŠANOVSKÝ, Karel. Se štítem a na štítě. Nezradili skautský slib. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2000. 280 s. ISBN 80-238-5630-8. LEŠANOVSKÝ, Karel. Stručné dějiny českého skautingu v období 1968–1970. 1. vyd. Praha: ČIN, 2003. 78 s. ISBN 80-239-2100-2. 82
METELKA, Jaroslav. Tělovýchova a sport v Úpici. 1968–1968. Úpice: Tělovýchovná jednota Sparta, 1968. 99 s. SVOBODA, Milan. Hledání zaváté stezky: Příspěvek k dějinám českého skautingu. 1. vyd. Praha: Leprez, 1994. 304 s. ISBN 80-900821-8-1. VÉMOLA, Antonín. RNDr. Rudolf Plajner. Kroměříž: Muzeum Kroměřížska, 1991. 67 s. VITOUŠ, Pavel. Malá encyklopedie sportu. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1980. 357 s. ZACHARIÁŠ, Jiří. Soudní proces s tzv. ilegálním ústředím Junáka, aneb Karel Průcha a spol. (1952). 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005. 271 s. ISBN 80-86621-12-X. b) Slovníky, příručky FILIPEC, Josef aj. Slovník spisovné češtiny pro veřejnost a školu. 2. vyd. Praha: Academia, 1998. 647 s. ISBN 80-200-0493-9. KRAUS, Jiří aj. Nový akademický slovník cizích slov. A−Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 80-200-1351-2. KUPKA, O. Skauting – tematické číslo: Družinový systém ve skautských oddílech. 1. vyd. Praha: TDC, 2005. 72 s. ISSN 1210-9827. NOSEK, Václav. aj. Historie skautingu: Cestou k pramenům. 2. vyd. Praha: TDC, 1999, 2001. 88 s. ISBN 80-86109-27-5. c) Sborníky, almanachy, periodika FETTERS, Aleš. Vzpomínka na obětavého skauta. In Rodným krajem, Červený Kostelec, 2006, č. 32. FETTERS, Aleš. Z historie úpického skautingu. In Rodným krajem. Červený Kostelec, 2009, č. 38. DVOŘÁKOVÁ, Zora. Třetí odboj – protikomunistický. In Za svobodu a demokracii I. Odpor proti komunistické moci. Praha: Evropské hnutí v České republice, 1999. 333 s. ISBN 807184-794-1. VEBER, Václav. Místo úvodu. Komunismus – totalita – odboj. In Za svobodu a demokracii III. Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové: M&V, 2002. 400 s. ISBN 80-903024-67. 83
VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1945–1950, II. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři III. 1998. Jaroměř, 1999. VÝŠEK, Miloš. aj. Historie skautingu v Jaroměři. 1968–1970, III. část. In Ročenka knihovny a muzea v Jaroměři IV. 1999. Jaroměř, 2000. Almanach 1937−1992. 55 let skautského domova v Jaroměři. Jaroměř, 1992. ANDRÝS, Václav. Almanach. 80 let střediska Junáka Jiřího Šimáně – Šípa Česká Skalice. 1917−1997 aneb slova o skautingu. Česká Skalice: Lubasoft, 1997. 45 s. MALÝ, Karel. aj. Almanach k 75. výročí skautingu ve Dvoře Králové nad Labem. Dvůr Králové nad Labem, 1995. 48 s. Ohlas na článek Smrt s otazníkem. Pochodeň, 1991, roč. 80, č. 54. DOLEŽALOVÁ, Stanislava. Jaký byl učitel a skaut Jiří Šimáně. Smrt s otazníkem. Pochodeň, 1991, roč. 80, č. 23. MORKES, František. Příspěvek k úloze a postavení junácké organizace v Československu po roce 1945. Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, s. 565-582. MORKES, František. Pravdy a legendy o likvidaci Junáka. My-68, 1968, roč. 5, č. 7, s. 48−51. MORKES, František. Pravdy a legendy o likvidaci Junáka. My-68, 1968, roč. 5, č. 8, s. 48−50. MORKES, František. Pravdy a legendy o likvidaci Junáka. My-68, 1968, roč. 5, č. 9, s. 49−51. MORKES, František. Junák po únoru 1948. Reportér, roč. 5, č. 25, s. I-IV přílohy. ŘEHÁK, Karel. Všichni junáci z okresu mohou být na Šípa právem hrdi. Náš čas, 1996, roč. 36, č. 7. d) Elektronické zdroje Historie BL [cit. 2010-07-08]. Dostupné na: . Jan Šimáně – Galén [cit. 2010-07-09]. Dostupné na: . 84
LEŠANOVSKÝ, Karel. Komunismus a skauti-komunisté [CD-ROM]. 2009. 432 s. HOVORKA, Zdeněk. Roky 1945–1950 jaroměřského skautingu [cit. 2010-07-09]. Dostupné na: .
85
Jmenný rejstřík Bek, Jiří, 74 Beran, Zdeněk, 33, 74 Borkovec, Jaroslav, 27 Břečka, Bruno, 13, 14, 16, 26, 39, 48, 58, 63 Břicháček, Václav, 66 Čepička, Alexej, 18 Černý, František, 36 Dostál, Luděk, 70, 79 Dubček, Alexander, 62, 65, 71, 76 Dvořák, 57 Fabián, Luděk, 74 Fanderlik, Milot, 16 Fanderlik, Velen, 16, 28 Fetters, Aleš, 60, 69, 74 Flousek, Jiří, 30, 31, 54, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 65, 68, 70, 72, 74, 77, 78 Foglar, Jaroslav, 18, 39, 47, 48, 50, 51 Gottwald, Klement, 17, 19 Hála, Zbyněk, 66 Haškovec, Jiří, 18, 20, 25 Havrda, Ladislav, 60, 68, 70, 71, 79 Hedvičáková, Eva, 45, 46 Hejnyš, Josef, 74 Hejzlar, Zdeněk, 18, 63 Hepnar, Jaroslav, 74 Hnízdil, Josef, 31, 32, 44, 45, 46, 74, 78 Hnízdilová, Marta, 31, 45, 74 Hofman, Petr, 75 Holub, Zdeněk, 60 Holý, František, 34 Housa, Jiří, 46 Hovorka, Zdeněk, 33 Hrubý, 57 Hrudková, Jana, 74 Hrych, Ervín, 47 Husák, Gustáv, 65 Chruščov, Nikita S., 47 Jakoubek, 31 Janků, Zdeněk, 73, 75 Javůrek, Zdeněk, 44, 45, 46 Jedličková, Alžběta, 18 Jirman, Jaroslav, 35 Jirousek, Josef, 61, 79 Kafka, Jiří, 49 Kahuda, František, 48 Kachlík, Jaroslav, 36, 60, 69, 74
Kaplan, Karel, 41, 42 Karlas, Jan, 46 Kašparová, Helena, 61 Kaválek, Lubomír, 22 Keller, Václav, 33 Klesl, Emil, 54 Kolder, Drahomír, 48 Kopecký, Václav, 15, 22 Kopt, Miroslav, 14 Koseová, Vlasta, 16, 18, 65 Křivský, Pavel, 18, 28, 39 Kult, J., 56, 68 Lanta, Josef, 60 Lejsek, Jaroslav, 42 Lelek, Jindřich, 21 Lešanovský, Karel, 13, 51, 61, 62, 63, 65, 66, 67, 70, 78 Macek, Adolf, 70, 71, 79 Macková, Vlasta, 65, 66 Mach, Josef, 22 Makásek, Ivan, 49 Mareš, 57 Marhoul, Václav, 66 Matouš, Josef, 70, 79 May, Karel, 39 Metelka, Jaroslav, 36 Miltner, Miloš, 49, 57, 58, 65, 68, 78 Morkes, František, 17, 19, 25 Navrátil, Jiří, 27 Nejedlý, Zdeněk, 15 Němec, František, 39, 62, 69, 78 Němeček, Svatopluk, 74 Nevečeřal, Zdeněk, 75 Nezdařil, Jaromír, 46 Novák, Jaroslav, 19, 22, 39 Novotný, Antonín, 48, 49, 57, 61, 62, 78 Nýdrle, Jiří, 46 Osvald, Jaroslav, 71, 79 Palach, Jan, 65 Pazdera, Jan, 60, 74 Plajner, Rudolf, 16, 18, 19, 26, 40, 54, 57, 62, 63, 65, 66, 67, 68, 69, 72 Poledňák, Alois, 18, 39 Powell, Robert B., 60 Preininger, Jaromír, 16, 18, 34, 37, 77 Princ, R., 57 Provazník, Rudolf, 75 86
Průcha, Karel, 15, 19, 23, 39, 50, 62 Regner, Otakar, 60 Rousek, Rudolf, 71 Řehák, Bohuslav, 62 Řehák, Karel, 69, 78 Řezníček, Aleš, 36 Řezníček, Miroslav, 75 Seton, Ernest T., 39 Skála, Karel, 27 Skálová, Dagmar, 27 Skalský, Vladimír, 34 Skořepa, Miroslav, 70, 71, 79 Smolík, Cyril, 35, 40, 77 Stalin, Josif V., 47 Střihavka, Jaroslav, 34 Sum, Antonín, 65, 66 Svoboda, Zdeněk, 26, 39, 60, 63, 69, 70, 72, 74 Svojsík, Antonín B., 13, 16, 76 Šimáně, Jan, 51, 52, 55, 58, 64, 69, 71 Šimáně, Jiří, 21, 23, 29, 30, 31, 33, 35, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 49, 51, 52,
53, 54, 55, 56, 59, 60, 61, 68, 69, 70, 71, 72, 73, 74, 75, 76, 77, 78 Šrejberová, Jiřina, 36 Šulc, Rudolf, 33 Švermová, Marie, 17 Tölg, Adolf, 73 Tuček, Josef, 61 Udatný, Jiří, 34 Valášek, Bořivoj, 74 Valášek, Dean, 75 Vaněk, Jindřich, 58, 59, 68, 72 Veber, Václav, 10 Vítek, Milan, 75 Vlachová, Marie, 36 Vrchoslav, Dušan, 74 Výšek, Miloš, 60, 72, 73, 74 Wagenknechtová, Eva, 74 Zachariáš, Jiří, 49 Zákravská, Marta, 45 Závodský, Osvald, 17 Zikán, Josef, 49, 68 Žák, Antonín, 18
87
Seznam příloh Příloha A: Mapa regionů Náchodsko a Trutnovsko s vyznačenými skautskými středisky Příloha B: Dopis o propuštění Jiřího Šimáně ze školství ze 14. srpna 1951 Příloha C: Fotografie ze srpna 1968 v České Skalici Příloha D: Časopis Nepokořená svoboda vydaný redakcí Skauta-Junáka v srpnu 1968 Příloha E: Jiří Šimáně (1926–1975)
I
Příloha A: Mapa Náchodska a Trutnovska s vyznačenými skautskými středisky Použito: Mapa správního rozdělení ČSR – kraj Hradecký (1:200 000), vydala Ústřední správa geodesie a kartografie v roce 1959 (autorem diplomové práce upraveno)
Čísly v obrázku jsou označena jednotlivá střediska skautských okresů Náchod a Trutnov v roce 1968. Náchod: Jaroměř (1), Česká Skalice (2), Broumov (3), Teplice nad Metují (4), Police nad Metují (5), Nové Město nad Metují (6), Červený Kostelec (7), Hronov (8), Náchod (9) Trutnov: Trutnov (10), Dvůr Králové nad Labem (11), Úpice (12), Rtyně v Podkrkonoší (13)
II
Příloha B: Dopis o propuštění Jiřího Šimáně ze školství ze 14. srpna 1951 Použito: Archiv rodiny Šimáňových
III
Příloha C: Fotografie ze srpna 1968 v České Skalici Použito: Archiv Ladislava Havrdy
Obrázek 1 Nápis pořízený skauty v čele s Jaroslavem Osvaldem na náměstí v Č. Skalici
Obrázek 2 Jeden z letáků roznášený skauty. Text u úst Lenina říká: "Stydím se za vás, soudruzi".
IV
Obrázek 3 Shromáždění před MNV, druhý zprava je Ing. Rudolf Rousek, tehdejší vedoucí střediska v Č. Skalici
Obrázek 4 Rozdělování úkolů před MNV. Zleva skauti Miroslav Skořepa a Jaroslav Osvald.
V
Příloha D: Časopis Nepokořená svoboda vydaný redakcí Skauta-Junáka v srpnu 1968 Použito: Archiv bezpečnostních složek, fond KR/MV, sign. 971475 MV, Jiří Šimáně
VI
Příloha E: Jiří Šimáně (1926–1975) Použito: Archiv rodiny Šimáňových
VII
