Situace výskytu černé zvěře v jihočeském příhraničí

JIHOČESKÁ SPOLEČNOST PRO OCHRANU PŘÍRODY A MYSLIVOST O.P.S.

„Situace výskytu černé zvěře v jihočeském příhraničí“

DOC. ING. VLADIMÍR HANZAL, CSC. zpracováno v rámci projektu:

M00165 - Biodiverzita a myslivost - síť pro ochranu a trvale udržitelné využívání druhů a biotopů. Prosinec 2011

0

Obsah 1. Úvod

2

2. Materiál a metody

4

3. Přehled o současném stavu řešené problematiky

5

3.1.

Charakteristika životního prostředí prasete divokého (Sus strofa, L)

5

3.2.

Sociální struktura a populační dynamika černé zvěře

6

3.3.

Populační denzita a abundance černé zvěře

9

3.4.

Prostorová aktivita černé zvěře

14

3.5.

Popis problematiky škod působených černou zvěří

20

4. Historické a současné rozšíření prasete divokého a jeho početní stavy

30

ve vztahu ke způsobu hospodaření v krajině 5. Historický výskyt prasete divokého v zájmové oblasti

37

6. Aktuální rozšíření a lov prasete divokého v zájmové oblasti

38

6.1.

6.2.

6.3.

Popis přírodních podmínek

38

6.1.1. Lesní oblast 12 - předhůří Šumavy a Novohradských hor

38

6.1.2. Lesní oblast 14 - Novohradské hory

41

6.1.3. Lesní oblast 15b - Jihočeské pánve – Třeboňská pánev

43

Rozšíření a lov prasete divokého v zájmové oblasti

46

6.2.1. Český Krumlov

46

6.2.2. Kaplice

48

6.2.3. Trhové Sviny

50

6.2.4. Třeboň

52

6.2.5. Oblast celkem

57

Ekonomická stránka hospodaření s černou zvěří

59

7. Vliv výskytu černé zvěře na existující NP, CHKO

63

8. Rozšíření a výskyt prasete divokého v sousedních honitbách Rakouska

64

9. Zásady pro hospodaření s černou zvěří v jihočeském příhraničí

66

10. Možnosti podpory managementu druhu prasete divokého v zájmové oblasti

68

s přihlédnutím k přeshraniční odborné spolupráci 11. Seznam použité literatury

69

1

Úvod.

Prase divoké (Sus strofa, L.) je typickým evropským druhem vyskytujícím se na celém území Evropy. Odborníci se liší v počtu evropských poddruhů, Wolf (1977) popisuje 8 poddruhů, Hell (1986) popsal o jeden druh méně a Bartoš (2000) se k členění na evropské poddruhy staví velmi skeptiky. Bez ohledu na tyto názory je prase divoké nedílnou součástí naší přírody a díky své vitalitě a otužilosti žije ve střední Evropě od nepaměti. Stalo se významným prvkem a součástí krajiny podporujícím především obnovu lesních porostů narušováním půdního pokryvu a jako všežravec plní i celou řadu významných funkcí v přírodě, včetně sanitární. První významný konflikt našich předků s černou zvěří se udál přibližně v polovině 18. století za vlády Marie Terezie a následně jejího syna Josefa II., kteří v obavě před neustále hrozícími hladomory nařídili snižování početních stavů černé zvěře, která plenila především pole s bramborami a tato dovezená plodina byla pojistkou před opětovným vypuknutím hladomorů. Historicky to byl první případ, kdy musel původní druh živočicha ustoupit prokazatelně nepůvodnímu druhu rostliny. Prase divoké patří společně s ostatními našimi živočichy mezi tzv. konzumenty (predátory) a jeho specifickou vlastností je všežravost umožňující využívat široké spektrum potravy od rostlin až po živočišnou potravu. Reaguje velmi citlivě na potravní zdroje a na jakékoliv zvýšení potravní nabídky reaguje zvýšenou množivostí a následně i spotřebou. Je to typický princip tzv. homeostatické – rovnovážné funkce organismu, jejímž cílem je udržet uzavřený biogeochemický cyklus na planetě v rovnovážném stavu. Bohužel právě objevení nového zdroje energie koncem 16. století, což označujeme jako tzv. průmyslovou revoluci, vedlo k otevření biogeochemického cyklu a jedním z průvodních jevů zmíněné revoluce bylo zintenzivňování zemědělské výroby, které pokračuje do dnešní doby. Honba za výnosy s sebou přinesla urputný boj s přírodou a jejími složkami včetně velkých druhů býložravé a všežravé zvěře, které se tak dostaly do role potravních a ekonomických konkurentů a škůdců. Na rozdíl od šelem a dravců, které povýšily z tzv. škodné na spojence v boji proti ostatním druhům zvěře, neboť se neživí rostlinami ale jsou masožravé a nevyžírají ji stáje. Nejvýznamnějším konkurentem v zemědělské výrobě je v současné době, vedle dovozu dotovaných potravin do supermarketů, černá zvěř. Na nadnárodní prodejní řetězce však zemědělci nedosáhnou a jimi způsobené škody jsou tudíž nevymahatelné. Jiná situace je však 2

v případě hmatatelných škod působených zvěří na zemědělských kulturách zemědělských plodin. K jejímu řešení by snad mohla přispět i předkládaná studie.

3

2. Materiál a metody Pro charakterizování problematiky situace výskytu černé zvěře byla zvolena příhraniční oblast v jižních Čechách sousedící s Rakouskem bývalými okresy Český Krumlov a Jindřichův Hradec, které jsou nyní rozděleny na menší státoprávní celky ve kterých plní úkoly státní správy tzv. Obecní úřady s rozšířenou působností (ORP) Český Krumlov, Kaplice, Trhové Sviny a Třeboň. Z těchto úřadů byly získány dílčí podklady o lovu černé zvěře od roku 2002 nebo 2003 do roku 2010. Tyto údaje považujeme za konkrétní informaci o vývoji početních stavů veškeré zvěře, jejich případné zkreslení je vždy menší než údaje získané sčítáním zvěře. Získané údaje byly dále zpracovány a použity při formulování doporučení. Při jejich reprodukování bylo nutné respektovat požadavky na ochranu citlivých údajů a z toho důvodu nejsou uváděny konkrétní honitby se strukturovanými údaji o odstřelech, ale údaje byly sumarizovány za příslušný správní obvod. Nejlépe zpracované statistické údaje jsou na Třeboňsku, kde ve spolupráci se stání správou pečlivě zpracovává veškeré statistické údaje jednatel Okresního mysliveckého spolku (OMS) v Jindřichově Hradci a uveřejňuje je na oficiálních webových stránkách OMS. Pro obecnou charakteristiku situace byly použity dostupné statistické údaje zveřejňované Ministerstvem zemědělství ČR a další, uvedené v různých publikacích, viz přehled použité literatury. Významným zdrojem informací o životním prostředí černé zvěře v zájmové oblasti byly materiály Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa. Ekonomická analýza byla provedena s využitím publikace Feuereisela (2010). Cenným zdrojem informací o prostorové aktivitě černé zvěře byla doktorská disertační práce Ing. Romana Urbance. Veškeré informace byly analyzovány, číselné údaje zpracovány do tabulek a grafů a následně použity jako výchozí argumenty pro vyslovení doporučení.

4

3. Přehled o současném stavu řešené problematiky Problematice černé zvěře se věnuje řada odborníků, v jejichž výsledcích je nutné hledat inspiraci pro hospodaření s divočáky v praxi. Je však nutné vnímat veškeré informace ekosystémově a nesnažit se vyjímat pouze populistická doporučení. Odpovědnost za stav ekosystému mají všichni, kteří jej svým konáním ovlivňují a zejména v něm podnikají.

3. 1. Charakteristika životního prostředí prasete divokého (Sus strofa, L.)

Životní prostředí černé zvěře a její nároky jsou podrobně zpracovány řadou známých autorů, počínaje Wolfem (1977), Hellem (1986), Fruzinskim (1993), Briedermannem (1990) a mnohými dalšími včetně Urbance (2004) který popisuje prase divoké jako velmi plastický živočich s širokou ekologickou valencí, dobře se přizpůsobující různým životním podmínkám. Původním životním prostředím černé zvěře byly nížinné prosvětlené teplé listnaté lesy, především dubové a lužní s porosty vodních rostlin, zejména rákosu. Postupně se velmi dobře přizpůsobila i smíšeným lesům jehličnato-listnatým a i lesům jehličnatým, zejména pokud je v nich alespoň minimální zastoupení plodících listnáčů, popřípadě bylinného podrostu, a nebo je z nich dobrý přístup do polí. V lese však potřebuje černá zvěř i zastoupení hustých mlazin, kde přes den zaléhá a nachází zde klid a úkryt před nepřízní počasí. V zimě vyhledává jehličnaté houštiny, které ji chrání před ledovými větry a i po napadnutí sněhu je v nich teplo. Na polích, pokud jsou to rozsáhlé lány s vysokými a hustými porosty potravně atraktivních plodin (kukuřice, obiloviny, směsky apod.), se černá v době jejich dozrávání zdržuje až do jejich sklizně, neboť zde nachází nejen vydatnou potravu, ale i dobrý úkryt a klid. Důležitým činitelem ovlivňujícím život, rozšíření a populační hustotu černé zvěře je nadmořská výška. V našich podmínkách jí bezesporu nejvíce vyhovují nejnižší polohy. Dnes jsou však tato místa převážně odlesněná a přeměněná na zemědělskou půdu, takže tu černá přežívá jen pomístně v malých lesních celcích, které se v polní krajině ještě udržely, anebo sem přichází pouze ve vegetační době, kdy je na polích dostatek krytu a potravy. V místech výskytu vystupuje černá zvěř tím výše, čím teplejší je podnebí v příslušné oblasti. V našich podmínkách vystupuje ve vegetačním období i do vyšších horských poloh (přes 1 000 m n. m.), zdržuje se zde však pouze přechodně. Limitujícím abiotickým faktorem životního prostředí černé zvěře není ani tak nadmořská výška, jako spíše výška a délka trvání sněhové pokrývky a délka mrazového období. 5

V našich podmínkách by černá zvěř obtížně přežila tam, kde sněhová pokrývka leží 140 až 160 dnů. Déletrvající sněhovou pokrývku snadněji překonává v členitém terénu s dostatkem teplých jižních svahů. Důležitá je i výška sněhové pokrývky, která by neměla přesahovat 30 až 50 cm. Vyšší vrstvu sněhu snáší opět jen ve velmi členitém terénu s teplými jižními svahy nebo tam, kde je intenzivně přikrmována. Krátkodobá vysoká vrstva sněhu však pro ni nepředstavuje existenční nebezpečí. Pro černou zvěř je velmi výhodný brzký nástup jara a co nejdelší trvání vegetační doby, protože pak má vysoké přírůstky a selata rychle rostou. Vlhčí podnebí s vyššími srážkami okolo 600 až 800 mm ročně jí vyhovují lépe než suché, protože ve vlhké půdě si může snadněji vyrývat potravu. Mělké suché a kamenité půdy jí vyhovují méně, protože jí poskytují méně potravy než půda hluboká. Pro život černé zvěře je důležitá i voda, neznamená to však, že by celý biotop měl být zamokřený. K zaléhání si vybírá suchá stanoviště a vodu vyhledává, jen když se chce napít nebo kalištit. Při okrajích vodních ploch však vyhledává podzemní části rostlin nebo drobné živočichy. Nemá-li možnosti ke kalištění, např. v období velkého sucha, většinou si alespoň na přechodnou dobu vyhledává vhodnější stávaniště (Wolf, 1995). Přírodní podmínky mají zásadní vliv na výskyt medailových trofejí. Kvalita trofejí černé zvěře je pozitivně ovlivňována půdním druhem (hlinito – písčité, písčito – hlinité, kamenité a písčité půdy), lesní oblastí (lužní les, oblast horských a podhorských smíšených lesů), klimatickou oblastí (chladná i teplá oblast), průměrnou roční teplotou (+ 7°C), průměrnými ročními srážkami (700 – 800 mm), průměrným počtem dnů se sněhovou pokrývkou (80 – 120 dnů), průměrným maximem sněhové pokrývky (40 – 60 cm) a průměrným trváním slunečního svitu (2000 – 2200 hod.). Vliv ostatních podmínek (půdní typ, délka vegetačního období, počet jasných dnů v roce) nebyl u kňourů statisticky prokázán (Hromas, 1998).

3.2.

Sociální struktura a populační dynamika černé zvěře

Černá zvěř je společensky žijící druh s pevnými sociálními vazbami. Pouze kňouři a přestárlé bachyně jsou samotáři. Bachyně v reprodukčním věku žijí společně se svým potomstvem v tlupách, které mají pevně stanovený organizační řád. Základní organizační jednotku přitom tvoří vždy rodinné tlupy, skládající se zpravidla z bachyně a jejich potomků z posledního i předposledního vrhu (selata, lončáci). Někdy zůstává pohromadě i více starších bachyň. Jedná se přitom buď o matku a její dospělé dcery, nebo o několik 6

sourozeneckých bachyň, které pak se svými selaty a lončáky vytvářejí velké rodinné tlupy. Cizí jedinci nejsou v tlupách tolerováni. Jedinou výjimku tvoří období chrutí, při němž se k rodinným tlupám na krátkou dobu přidružují kňouři. Sociální postavení jednotlivých členů tlupy je závislé na jejich věku. Věkově nejstarší bachyně zaujímá vždy automaticky vedoucí pozici. Pouze mezi stejně starými bachyněmi bývá jejich sociální postavení v rámci tlupy určeno jednorázově krátkým bojem, o jehož výsledku zpravidla rozhoduje větší tělesná hmotnost. Vedoucí bachyně hraje v tlupě velmi důležitou roli. Nejenže určuje celkový denní režim tlupy a místa pobytu, ale zároveň také ovlivňuje nástup a průběh říje (chrutí) všech ostatních bachyň. Dlouhodobými vědeckými sledováními bylo prokázáno, že staré vedoucí bachyně dokáží synchronizovat chrutí v rámci tlupy tak, že k němu dochází u všech společně žijících bachyň prakticky ve stejnou dobu. To má za následek shodné termíny metání a rovnoměrný vývoj selat. Kromě toho stará bachyně zabraňuje do určité míry předčasné pohlavní aktivitě u mladých bachyněk. Při vhodné sociální struktuře populace se většina bachyň začíná rozmnožovat teprve až ve 2. roce života, a to i přesto, že pohlavní zralost u nich nastupuje již ve věku kolem osmi měsíců. Vodící bachyně kojí selata zhruba do věku tří až čtyř měsíců. Pokud během této doby dojde k její ztrátě, jsou selata odsouzena k smrti hladem. Také po ukončení doby kojení jsou selata přibližně až do dosažení věku 7 až 8 měsíců stále ještě závislá na mateřské bachyni, poněvadž tato jim nadále zajišťuje stabilní postavení v tlupě a umožňuje přístup k potravě (Vodňanský, 2003). Lončáky samčího pohlaví bachyně v tlupě dlouho nestrpí. Už jako 13 až 14 měsíční je stále pronásledují a odhánějí, a proto nejpozději jako 18 měsíční tlupu opouštějí (Hell, 1986). Mateřské tlupy jsou zpravidla 5 – 13 členné (vodící bachyně, 4 až 7 selat, několik lončáků). Sloučené tlupy jsou početnější, 20 – 40 kusů, a to v případech vyšší populační hustoty zvěře (Maynhardt, 1990). Populační dynamika je výslednicí složité součinnosti vnitřních a vnějších činitelů. Mezi vnitřní faktory řadíme geneticky určenou reprodukční schopnost, či početnost a složení populace z hlediska poměru pohlaví a věku. K faktorům vnějším patří činitelé abiotičtí (počasí) a biotičtí (potrava, choroby). Průběh populační dynamiky je cyklický, přičemž rozeznáváme cykly roční, víceleté a dlouhodobé (Feuereisel, 2003). Ke zjištění ročního populačního cyklu je nutné znát reálný přírůstek a mortalitu příslušné populace. Briedermann (1971) zjišťoval fekunditu divoké zvěře v NDR.

7

Fekunditu vypočítával podle vzorce

0,9 E.P F=

-----------100

kde P – procento samičí zvěře zúčastněné na reprodukci v jednotlivých věkových třídách E – průměrný počet embryí.

Koeficient 0,9 vyjadřuje celkovou 10% mortalitu, kterou tento autor předpokládá v NDR po dobu prenatálního a postnatálního vývoje divočáků. Když fekundita se v jednotlivých rocích značně mění v závislosti od úživných podmínek a charakteru zimy, navrhl Briedermann na její výpočet v podmínkách NDR průměrné hodnoty (tabulka č. 2).

Tabulka č. 2 Průměrné hodnoty fekundity divoké zvěře v NDR v různých ekologických podmínkách

Ekologické

lončák

divočák

dospělé bachyně

podmínky

E

P

F

E

P

F

E

P

F

Nepříznivé

3,6

30

1,0

4,5

80

3,2

6,3

90

5,1

Průměrné

4,1

35

1,3

5,8

80

4,2

6,5

90

5,3

Příznivé

4,6

40

1,7

6,5

90

5,3

6,8

90

5,5

.

Skutečný přírůstek černé zvěře závisí ve velké míře na věkové struktuře samičí zvěře v populaci. V populaci s dobrou věkovou strukturou (ze samičí zvěře v jarním kmenovém stavu připadá na dospělé bachyně 44,7 %, na lončáky 14,9 % a na selata 40,4 %) se v NDR v nepříznivých letech dosahoval přírůstek 148 %, v průměrných 165 % a ve velmi příznivých 185 % z celého jarního kmenového stavu zvěře. V populaci s nevhodnou, resp. nesprávným odstřelem vážně narušenou věkovou strukturou (ze samičí zvěře v JKS připadá jen 23,4 % na dospělé divočáky, 25,5 % na lončáky a až 51,5 % na bachyně) je podle něho přírůstek jen 118 %, resp. 140 %, případně 165 % (Hell, 1986). Meynhardt (1989) udává procentický přírůstek černé zvěře, v závislosti na podmínkách prostředí, v rozsahu 100 – 200 %. Vodňanský (2003) uvádí, že za současné situace dosahují 8

čisté roční přírůstky populaci černé zvěře 150 – 200 % celkového jarního početního stavu. Přitom za zvláště příznivých podmínek mohou být roční přírůstky ještě vyšší. Pohlmeyer (in Vodňanský et al.2003) vychází při své analýze současné situace v Německu z přírůstků dosahujících 280 – 300 % z jarních kmenových stavů .

3.3. Populační denzita a abundance černé zvěře Hell (1986) uvádí příklady různé denzity divokých prasat, podle jednotlivých autorů: V Bialowiežském pralese kolísala na přelomu našeho století od 4,4 do 30,8 jedinců při průměru 13,3 jedinců na 1 000 ha (Karcov 1903) a ve 20. letech našeho století je Lebeděva (1956) odhadla na 4 – 9,9 – 19 jedinců na 1 000 ha. V Astrachánské přírodní rezervaci byla abundance divoké zvěře koncem 1. třetiny našeho století do 27 jedinců na 1 000 ha (Lavrovski 1955), na Kavkazu 4 až 8 jedinců (Donaurov a Teplov 1938), v lesích okolí Brianska 0,5 až 4,2 jedinců (Fedosov a Nikitin 1951), na Dálném Východě a v Mongolsku v letech s dobrou úrodou limbových oříšků 30 až 40 jedinců na 1 000 ha. Rovněž i v rákosových porostech na březích jezer a velkých řek v Kazachstánu a ve Střední Asii žije v příznivých letech až 50 – 60 jedinců, za mimořádných okolností, např. při požárech nebo při vysoké sněhové pokrývce tu zaznamenali dočasnou koncentraci 200 až 300 zvířat na 1 000 ha. Na území bývalého Německa žilo před 2. Světovou válkou průměrně 5,2 jedinců na 1 000 ha (Oloff 1951). V Kampinoském národním parku v Polsku v letech 1963 až 1971 žilo 12 – 82,8 jedinců na 1 000 ha lesa (Andrzejewski a Jezierski), ve volném revíru Valkó v MLR 68 jedinců a v oboře Isaszeg 285 jedinců na 1 000 ha (Heltay a kol. 1981). Ueckermann (1977) uvádí, že když je jarní kmenový stav v oboře vyšší jak 200 jedinců na 1 000 ha, populace začíná stagnovat a její roční přírůstek se výrazně sníží. Tuto hustotu můžeme tedy pokládat za maximální i v nejoptimálnějších podmínkách při současném přikrmování. Meidel (1982) se zase domnívá, že minimální hustota v JKS by měla být ve výši 2 jedinců na 1 000 ha honební plochy, nebo při jejím dalším poklesu je existence druhu v příslušné oblasti ohrožená a jeho racionální lovecké obhospodařování nemožné. Jiní autoři, jako např. Briedermann, pokládají za tuto minimální abundanci už 5 jedinců na 1 000 ha lesa v jarním kmenovém stavu. V bývalé Německé demokratické republice byla maximální přípustná hustota 40 divočáků v jarním kmenovém stavu na 1 000 ha lesa. K stanovení abundance lze vedle jiných metod (Hromas, 2000) užít i metodu značkování zvířat. Základní princip všech metod založených na značkování zvířat je následující: část populace se odchytí, jedinci se označí a vrátí zpět do prostředí. Dalším 9

odchytem či lovem se ve vzorku nalezne určitý počet označených a neoznačených jedinců a celkový počet jedinců v populaci se vyjádří Lincoln – Petersenovýnm indexem (Jolly, 1965):

N = M . m/x N

celkový počet zvířat v populaci

M

celkový počet označených zvířat

m

velikost vzorku

x

počet označených zvířat ve vzorku

Do vnějších faktorů ovlivňujících reprodukci jsme nuceni v současné době zařadit velké množství potravy pocházející z tak zvaných vnadišť. Na tento nezanedbatelný fakt přijímání potravy v zimním období z krmelišť a vnadišť poukazuje i HAPP (2002). Celkově z tohoto vyplývá, že dostatek potravy má pozitivní vliv na rozmnožování černé zvěře, na čemž se shoduje většina autorů publikujících o černé zvěři. Bachyňky pohlavně dospívají již v 6 – 8 měsících a kňourci v 8 – 11 měsících života. Podle některých zahraničních autorů (STUBE M. a W. 1977) může chrutí černé zvěře probíhat v nadpoloviční většině v období měsíců listopad a prosinec a to v kategorii dospělých bachyní, lončáků, ale i selat.

Zdroj: Forejtek (2010)

Je však zcela na místě upozornit, že k oplodnění zdravé bachyně může dojít v kteroukoliv dobu v cyklech po třech týdnech. V důsledku dostatečných potravních možností může dojít u starších bachyní k takzvanému druhému metání v jednom kalendářním roce. Z výše uvedených důvodů se v honitbách setkáváme se selaty v průběhu celého roku. 10

Zdroj: Forejtek (2010)

Forejtek (2010) upozornil na zásadní vliv přikrmování na říjový cyklus který se díky tomu stává celoročním. Zajímavé údaje uvádí též Ježek (2011) který ve třech různých oblastech potvrdil, že základním předpokladem pro zapojení selat do reprodukce je dosažení tělesné hmotnosti zhruba 20 kg. To vede k tomu, že mladé bachyňky se dostávají do chrutí již v prvním roce života a výrazně ovlivňují přírůst. Tímto je však ve své podstatě naprogramována populační exploze a podle MEYNHARDA (1989) je v dnešní době taková, že je roční přírůstek v závislosti na podmínkách prostředí 100 – 200 %. HAPP (2002) ve své knize uvádí roční přírůstek 150 – 200 % a dokonce se zmiňuje o zaznamenaném přírůstu 250 % kmenového stavu. Podle modelového příkladu by situace vypadala podle následující tabulky.

11

Modelový vývoj početních stavů černé zvěře

Výchozí stav 10 kusů, mortalita zvěře 35% Roční populační přírůstek Stav po 4 letech (jarní kmenový

140%

160%

180%

200%

220%

94

127

162

216

294

554

1040

1772

3111

5491

stav+přírůstek) Stav po 8 letech (jarní kmenový stav+přírůstek)

Výchozí stav 20 kusů, mortalita zvěře 35% Roční populační přírůstek Stav po 4 letech (jarní kmenový

140%

160%

180%

200%

220%

180

250

336

444

579

1068

2012

3674

6435

10822

stav+přírůstek) Stav po 8 letech (jarní kmenový stav+přírůstek) Zdroj Vodňanský (2003)

V této tabulce se jedná o modelový příklad, který nás ale nemůže nechat naprosto klidnými, ve skutečnosti musíme počítat s každoročním přírůstkem, který se pohybuje naprosto běžně mezi 140 – 220 % celkového jarního početního stavu. VODŇANSKÝ (2003) poukazuje přímo na konkrétní příklad, kdy ve štýrském Stainzu (Rakousko) bylo do pokusné obůrky vypuštěno pět plných bachyní a jeden kňour a to počátkem roku1997 a již koncem roku 2000 (tedy již po uplynutí necelých čtyř let) byl početní stav v této obůrce, i přes prováděný lov, 200 kusů. Celkový lov v této obůrce byl 189 kusů za výše uvedené období, jak vyplývá z následující tabulky. Z této tabulky jasně plyne potřeba lovu černé zvěře.

12

Vývoj a lov černé zvěře v oboře ve štýrském Stainzu 1997

1998

1999

2000

Jarní stav (ks)

6

18

59

88

Přírůstek (ks)

13

61

64

246

Koeficient přírůstku (%) 217

339

108

280

Odstřel (ks)

20

35

134

59

88

200

0

Zimní stav (ks)

18

Zdroj Vodňanský (2003)

VODŇANSKÝ (2003) však již nikterak nezdůvodňuje rozdíl mezi součtem jarního stavu a přírůstku v roce 1997, kdy by měl být zimní stav 19 kusů, nikoliv jak je uvedeno 18 kusů. S největší pravděpodobností se zřejmě jednalo o úhyn. Vývoj početních stavů zvěře ve sledované obůrce při nedostatečné regulaci lovem (v tomto případě se jednalo pouze o odstřel) je pro názornost uvedena v přiloženém grafu.

Vývoj početního stavu černé zvěře v oboře ve štýrském Stainzu

200

Kusy

150 100 50

Rok

00 20

99 19

98 19

19

97

0

Zdroj Vodňanský (2003)

Ze všech těchto shora uvedených skutečností jednoznačně vyplývá potřeba lovu, aby docházelo k odčerpání minimálně ročního početního přírůstku tak, aby nedocházelo k dalšímu narůstání již tak vysokých početních stavů černé zvěře a ještě lépe k takovému lovu, aby došlo ke snížení těchto početních stavů na ekologicky únosnou hranici. 13

3.4. Prostorová aktivita černé zvěře Pohyb divočáků v prostoru je nutné vnímat v souvislosti s jejich všemi činnostmi, hledáním potravy, odpočinkem, komfortním chováním atd. V souvislosti s poznáním jejich 24 hodinového režimu si uvědomíme, jak nesmyslná jsou tradovaná tvrzení o jejich toulavosti a překonávání velkých vzdáleností i když, jak uvádíme dále, bylo zjištěno, že někteří jedinci jsou schopni překonat značné vzdálenosti. Divoká prasata jsou aktivní asi 8 až 11 hodin denně, mladá zvěř déle než starší. Z celkového času aktivity připadá asi 85 % na vyhledávání a konzumaci potravy, 5 % na hry a zápasy a zbývajících 10 % na krátký odpočinek, komfortní chování, ochrana před nepřáteli a ostatní aktivity. Denně odpočívá a spí 11 až 15 hodin, průměrně 10,7 hodin (Briedermann 1971). Lokalizace denních stávanišť závisí zejména na počasí. Lože divočáků nejčastěji najdeme na slunných suchých místech chráněných před větrem. Když prší, nejradši lehají na místech chráněných před deštěm, vyhledávají také místa, kde se cítí za příslušného počasí nejpříjemněji, nejpohodlněji a nejbezpečněji (Wolf, 1977). Briedermann (1990) uvádí hlavní příčinu noční aktivity černé zvěře antropogenní vliv. Vynikající adaptaci na "převrácený" denní rytmus přisuzuje perfektnímu smyslovému vybavení této zvěře. Vyhodnocení více než 1 000 telemetricky sledovaných jedinců ukázalo následující časovou aktivitu divokých prasat: mírný nárůst aktivity při denním odpočinku je patrný okolo 3.00 hodiny, noční aktivita má dva vrcholy - mezi 18. a 21. hodinou a okolo 1.00 hod. v noci (Cousse et al., 1992).

Lokální populace černé zvěře je velmi věrná svému domovskému okrsku (home range). Lončáci samčího pohlaví se po vyhnání z tlupy někdy odstěhují velmi daleko. Samičí zvěř když z tlupy odejde, neopustí teritorium svého rodového příbuzenstva a zpravidla se od svého rodiště nevzdálí víc jak 5 km. Když je v revíru nedostatek vhodné potravy, může divoká zvěř, i když jen na přechodný čas, odejít za ní velmi daleko. V houštinách má divoká zvěř celé sítě vyšlapaných chodníčků. V hustých křoviskách mají podobu tunelů. Mnohé chodníčky používají divočáci celé generace a dodržují jich i tehdy, když se biotop změnil. Chodníky mají často společnou trasu s liščími (Hell, 1986).

V souvislosti se studiem jejich pohybu v krajině byla zjištěna řada zajímavých údajů. Polští kolegové při vyhodnocení hlášení o ulovených značených prasatech zjistili, že existují 14

značné rozdíly v migraci jednotlivých prasat a objevují se výjimky (zejména u lončáků), kdy byla ulovena zvěř až 250 km od místa vypouštění (Andrzejewski a Jezerski 1978). Toto zjištění však potvrzuje obecně známý fakt, že dospívající samci všech druhů savců zajišťují tok genetických informací v populaci a pohybují se tudíž ve velkém prostoru. To je známo u mladých losů, kteří přetahují z Polska právě přes tuto příhraniční oblast dále do Bavorska. Na druhé straně platí, že černá zvěř (zejména bachyně) je druh mimořádně věrný svému stanovišti (Stubbe et al., 1989). Od roku 1978 do roku 1993 probíhalo ve dvou lokalitách ve Slovinsku (Krže, 1993) značkování divočáků (celkem 160 kusů) a vyhodnocování jejich migrace. Nashromážděná data potvrdila, že některá zvířata, hlavně dospělí kňouři, se pohybují ve velké oblasti, zatímco ostatní zvěř, zejména samice, se pohybuje na menším území.

Fruzinski (1990) uvádí, na základě odlovů značkovaných prasat v polské Zielonce, vzdálenost odlovů takto:

Vzdálenost

Kusy

%

0 - 0,5

16

27,1

0,6 - 1,0

3

5,1

1,1 - 2,0

12

20,4

2,1 - 3,0

16

27,1

3,1 - 5,0

5

8,5

5,1 - 10,0

3

5,1

10,0 +

4

6,7

59

100

SA:

< 5 km - 88,2 %

Značkování selat divočáků poblíž Poznaně koresponduje s údaji v Zelionce: 48,6 % uloveno do 2 km 41,0 % uloveno 2,1 - 5 km

< - 5 km 89,6 % >

5,7 % uloveno 5,1 - 10 km 5,7 %

10 km+ 15

Řada jedinců se odchytila opakovaně - až 6x - lončáci migrovali do vzdálenosti 15 - 20 km (Fruzinski, 1990). Douaud (1983), uvádí, že všichni značkovaní divočáci v severovýchodní Francii byli uloveni do 5 km od místa odchycení a vypuštění. Jiný francouzský autor (Spitz et al., 1984) dospěl k podobným závěrům v severozápadní Francii s tím, že 100 % značkovaných divočáků bylo uloveno ve vzdálenosti menší než 15 km. Dardalion (1988) v Camargue, ve specifické lokalitě jihovýchodní Francie, zjistil velký podíl ulovených značkovaných kusů ve vzdálenosti od 20 - 68 km. Příčinou je pravděpodobně specifický charakter, převážně polní, krajiny. Stubbe (1989) v bývalé NDR zjistil ve vzorku 452 případů, že samci byli loveni v průměrné vzdálenosti 4,5 km, samice 2,8 km. 81 % kňourů a 91 % bachyní bylo odstřeleno do 5 km; nad 10 km jen 9 % samců a 5 % samic. Meynhardt (1990) uvádí výsledky výzkumu migrace divokých prasat na Lesnickém institutu v Eberswalde v bývalé NDR. Celkem bylo označeno 3344 jedinců na 5 různých lokalitách v období roků 1976 - 1985. Po vyhodnocení zpětných hlášeních o ulovených značených kusech dospěli k závěru, že teritonální chování divokých prasat a jejich migraci podstatně ovlivňuje pohlaví a do jisté míry závisí na věku:

Jedinci samčího pohlaví Ve věku selete jsou v rámci rodinné tlupy velmi věrní svému teritoriu. Průměrná migrační vzdálenost byla 2,5 km. Lončáci opouští rodinnou tlupu ve dvou etapách, na přelomu května - července a v období říjen - prosinec druhého roku života. Asi 50% těchto jedinců zůstává v původním domovském okrsku (průměrná migrační vzdálenost 2,5 km) a druhá polovina hledá své nové působiště ve vzdálenosti cca 8 km. Ulovení značení jedinci však nejsou uloveni všichni na konci své migrační pouti za hledáním svého nového životního prostoru, neboť zpětná hlášení o ulovení dospělých kňourů pochází ze vzdálenějších míst (nejvzdálenější migrace lončáka 250 km). Dospělí kňouři po získání svého teritoria jsou této lokalitě, s výjimkou doby chrutí, velmi věrní.

16

Jedinci samičího pohlaví U selat je situace obdobná jako u opačného pohlaví (průměrná migrační vzdálenost činila 2 km). Střední migrace u lončaček činila 6 km, nejvzdálenější přes 100 km. Vzdálené migrace u samic v 2. roce života jsou vzácné a pravděpodobně souvisí s významnou změnou v sociální struktuře tlupy či silnými vnějšími vlivy (trvalé rušení apod.). U vedoucích bachyň popisuje autor teritoriální chování, včetně obrany svého teritoria a mimořádnou věrnost rodinných tlup, pod vedením těchto samic. Z 282 kusů značených bachyň nebyla žádná ulovena ve větší vzdálenosti než 3 km. Podíl zpětných hlášení z celkového počtu značených jedinců v jedné výzkumné oblasti Burg činil: - celkový počet označených jedinců

687

100 %

- počet ulovených značených jedinců

299

44 %

- počet uhynulých značených jedinců

28

4%

Věrnost rodinných tlup k svým "teritoriím" v bývalé Německé demokratické republice uvádí shodně i Briedermann (1990). Novější výzkumy v západní části Německa výše uvedené poznatky potvrzují. Eisfeld a. Hahn (1998) v Bádensku - Württembergsku uvádí 89 % ulovených označených jedinců do 3 km (max. 17 km). Müller (1998) v Sársku zjistil průměrnou migrační vzdálenost 4,47 km (max. 40 km).

Vývoj technologií a uvolnění radiotelemetrických systému pro civilní potřebu vedl k dokonalejšímu poznání života a pohybu černé zvěře. Ve Francii přispěli k poznání života divokých prasat pomocí radiotelemetrických metod Mauget (1981), Cargnelutti et al. (1991), Janeau et al. (1993), Maillard a. Fournier (1993). Podle Maugeta (1981) je prostor obývaný divokými prasaty při normální aktivitě o velikosti 140 - 424 ha u samičích jedinců a do 700 ha u samců. Na základě 1539 telemetricky zjištěných denních stanovišť divokých prasat v různých oblastech jižní Francie, sestavil Cargnelutti et al. (1991) typologii denních stanovišť černé zvěře. Cílem práce autorů Janeau et al. (1993) s názvem "Variace denních pohybových schémat černé zvěře" bylo potvrdit novou klasifikaci, která více popíše denní pohyby získané radiosledováním a analyzovat vybraná schémata vzhledem k pohlaví a věku ve vazbě na uspořádání populace černé zvěře. Ze získaných záměrů vyplývá, že prostorová stálost 17

populace černé zvěře může být vysvětlena denními pohybovými preferencemi dospělých bachyní. Telemetrické sledování černé zvěře v průběhu lovu s brakýři v Montpelier (jižní Francie) ukázalo, že tento druh lovu způsobuje zvětšení domovských okrsků a zvýšení vzdáleností mezi využívanými denními stanovišti. Po skončení lovecké sezóny se členové tlupy opět vrátili na svá původní stanoviště (Maillard a. Fournier, 1993). Radiotelemetrická lokalizace divokých prasat ve Francii v oblasti stálezelených lesů dubu cesmínového ukázala usedlost zvířat a jejich věrnost místu narození (Maillard et al., 1998). V Itálii řešil telemetrické studie Meriggi a. Sacchi (1991b). Uvádí, že struktura krajiny, hustota populace zvěře a lovecké aktivity jsou podstatné aspekty, které určují velikost domovského okrsku. Boitani at al. (1991) stanovil, že oblast získávání potravy v rámci domovského okrsku u sledovaných jedinců v Toskánsku (střední Itálie) je větší než 1 km², v průběhu roku kolísá od 1,1 až 3,9 km², přičemž v období říjen - prosinec je oblast pohybu největší. Stejní autoři (1993) zkoumali domovský areál černé zvěře odchované v oboře a vypuštěné do nového prostředí v Toskánsku. Z telemetrického sledování označených jedinců vyplývá rozdílná velikost domovského okrsku u samců (prům. plocha 11,48 km²) a samic (3,77 km²). V prvním týdnu po vypuštění nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi pohlavími v pohybové aktivitě. Od druhého týdne samice zkoncentrovaly svůj pohyb a stabilizovaly prostor, zatímco samci byli pohyblivější během celé doby sledování. D´Andrea et al. (1991) dospěl k závěru, že výběr klidových míst a denní pohybová schémata v horském prostředí severní Itálie souvisí se sezonními změnami prostředí, s teplotním pohodlím a bezpečím. Lozan (1993) prováděl studii použití černé zvěře na orientaci v Moldávii. Byly zjištěny rozdíly mezi pohlavími - samci reagují na negativní stimuly, samice na pozitivní. Prostorové a časové chování černé zvěře rušené lidmi v Grünwaldu, poblíž Berlína zkoumal Dinter (1991). Chování místní uzavřené populace o vysoké hustotě zvěře, bez přístupu k zemědělsky obhospodařovaným plochám, ukazuje vysokou přizpůsobivost k přítomnosti velkého počtu lidí i minimální migraci. Od roku 1998 byla prováděna radiotelemetrická měření v Dolním Sasku (Německo) s cílem zjištění účinku 14 naháněk na prostorovou aktivitu deseti radiově sledovaných rodinných tlup. Přes počáteční silný lovecký tlak zůstalo osm tlup ve svém domovském území. Po šesti naháňkách opustily sledované tlupy své území a přesunuly se do lokality vzdálené asi 6 km, 18

odkud se však během 6 týdnů vrátily do svých domovských okrsků (Sodeikat a. Pohlmeyer, 2002). Eisfeld a. Hahn (1998) pojednávají o životním prostoru a výživě černé zvěře v Bádensku Württembergsku. Telemetrické měření a značkování divočáků ve třech odlišných revírech dospěla k těmto výsledkům: - jednoznačně potvrzena vazba na určitý životní prostor, - domovský okrsek pozorovaných kusů byl o velikosti do 1000 ha, často výrazně menší (konvexní polygon bachyní 250 - 1060 ha, konkávní polygon 180 - 730 ha) - věrnost stávaništi se projevila u obou pohlaví, - hlášení o ulovených značených divočácích v 89 % pocházela ze vzdálenosti menší než 3 km (nejvzdálenější 17 km), - vzdálenější migrace jsou jakési výjimky potvrzující pravidlo, jsou vzácné a vyskytují se jen v určitých údobích jedinců (výzkum příčin těchto vzdálených migrací pokračuje). Müller (1998) ze Sárské univerzity v Saarbrückenu se ve své rozsáhlé práci zabývá časoprostorovou orientací divočáků pod loveckým tlakem metodou telemetrie. Akční rádius tlup divočáků není odvislý jen od sezónní potravní nabídky, habitu krajiny či loveckého tlaku, ale i věkové struktury tlupy, zkušenostmi vůdčích bachyní a poměrem denní a noční aktivity. Pozorováním 9 tlup v průběhu 2 let byl zjištěn pohyb tlup na ploše 1240 až 1800 ha. Kňouři, pokud mají dostatek klidu a potravy, mají domovský okrsek pod 1000 ha (v konkrétním případě 300). Lončáci samčího pohlaví, po vypuzení z tlupy, se pohybují uvnitř domovského okrsku rodinné tlupy nebo zcela odcházejí ven mimo její akční rádius. Průměrná vzdálenost značkovaných divočáků (29 případů) byla 4,47 km (min. 200 m, max. 40 km) - oblast státních lesů Warndt 1984 - 1988. Singer (1981) stanovil v USA (Tennessee) životní prostor samičí zvěře na 100 ha, u samčí na 370 ha. Telemetrické výzkumy migrace černé zvěře proběhly i v Austrálii. Saunders a Kay (1991, 1996) na dvou místech - národní park Kosciusko, N. J. Wales (zjištěn domovský okrsek metodou minimálního konvexního polygonu u samců 35,0 km2 ± 22,2 km², u samic 11,1 ± 5,2 km²) a oblast Sunny Corner, východ N. J. Walesu (okrsek samců 10,7 ± 6,9 km², 24 hodinové území 1,4 ± 1,1 km²; samic 4,9 ± 1,4 km², 24 hodinové území ± 0,4 km²).

Empirické poznatky z vlivu přírodních podmínek na pohybovou aktivitu černé zvěře uvádějí ve svých prácích Rusakov a Timofejeva (1984), Wolf (1994), Babička (1994), Zabloudil (1994, 2003), Vodňanský (1999) a Forejtek (1999, 2002). 19

Rusakov a. Timofejeva (1984) odhadují velikost teritoria dospělého kňoura na 5 000 ha honební plochy Wolf (1994) uvádí, že rozhodujícím faktorem pro stanovení oblasti chovu černé zvěře je minimální výměra lesních celků 3 000 ha, přičemž souvislost není narušena, nepřekročí-li vzdálenost z jednoho celku do druhého v pahorkatinách 2 km, v podhorských oblastech 5 km. Podmínkou udržení divočáků v honitbě je vytvoření vhodných podmínek životního prostředí, vhodnou volbou způsobu jejího lovu, s co nejmenším rušením černé zvěře na oblíbených stávaništích a zvyšování úživnosti a atraktivnosti potravních možností v daném území. Nejvhodnější jsou celé oblasti tvořené více navazujícími honitbami. Mají-li divoká prasata v honitbě klid a dostatek žíru, jsou stávaništi věrni. Stabilizované tlupy dodržují a obhajují svá teritoria a neodradí je ani několik natláček ročně, pokud jsou provedeny v přiměřených časových rozestupech (Babička, 1994). Zabloudil (1994, 2003) uvádí velikost průměrného území pro mateřskou tlupu 2000 ha lesních porostů s dostatkem plodonosných dřevin. Vodňanský (1999) zmiňuje důležitou vlastnost starších vedoucích bachyň - značnou věrnost vhodným stanovištím, zejména ve vazbě na dostatek atraktivní potravy, vhodného krytu a klidu. Z iniciativy MZe ČR a SVS ČR bylo uloženo OVS Břeclav a LČR, s. p., LZ Židlochovice vypracovat metodiku odchytu, značení a zpětné kontroly ulovených kusů černé zvěře. Odchyty probíhaly na Lesním závodě Židlochovice od 1. 11. 1998 a předpokládala se doba odchytu a značení 3 - 5 let, v souvislosti s momentální nákazovou situací klasického moru prasat v oblasti (Forejtek, 1999). Z důvodu negativní nákazové situace KMP a technologicko-organizační složitosti odchytu a značení černé zvěře, došlo k útlumu tohoto projektu a dosud získané výsledky nemají statisticky vypovídající hodnotu (Forejtek, 2002 ústní sdělení).

3.5. Popis problematiky škod působených černou zvěří

K tzv. škodám zvěří na zemědělských plodinách docházelo odjakživa, měnil se pouze pohled na ně a na samotnou zvěř, která je způsobovala. Ve feudálních dobách, kdy vysoká zvěř byla nejprve „regálií“ a posléze v souvislosti s bohatnutím šlechty a měst se na ní vztahovalo též dominikální právo a myslivost byla ustanovením císaře Ferdinanda III. z roku 1641 potvrzena 20

jako šlechtická kratochvíle a poddaní byli při lovech povinni loveckými robotami. Poddaní museli trpět škody způsobované lovem i zvěří a přitom se nemohli proti zvěři, která jim škody způsobovala, bránit. Tato situace se změnila v souvislosti s hrozícími hladomory a první významnou energetickou krizí. Reakcí na tuto situaci bylo vydání řady patentů císařovnou Marií Terezií (1776 a 1770) a následně Josefem II. (1786) které měly za cíl ochránit především brambory jako základní potravinu a následně lesy jako zdroj paliva a stavebního dřeva. Proto bylo nařízeno černou zvěř ve volnosti ,,vyhubit“, případně uzavřít do obor, ve kterých byla černá zvěř chována prakticky až do konce II. světové války. Následně v průběhu druhé světové války byla rozbořena řada oborních oplocení a dále k nám byla postupujícími armádami zatlačena zvěř ze Slovenska, kde se ji nikdy nepodařilo ,,vyhubit“ a uzavřít do obor (JELÍNEK, 2007). O škodách, které působí černá zvěř na zemědělských porostech, se mluví desetiletí, více či méně intenzivně. V poslední době se však diskuse stává intenzivnější a lokálně nabývají škody skutečně astronomických výšek (SEDLÁČEK, 2008). V posledních letech došlo ke značnému nárůstu početních stavů černé zvěře, a to především v oblastech s intenzivním využíváním půdy pro pěstování obilnin, kukuřice, řepky, brambor aj. (VODŇANSKÝ, 2003). Důvody nárůstu početních stavů černé zvěře jsou dány a lze je spatřovat především v pěstování těchto atraktivních plodin, které mají sice svůj význam pro zemědělce z hlediska ekonomického, na straně druhé však vytváří pro černou zvěř výhodnou krytinu a především pak zdroj potravy na které je do značné míry závislá i populace této zvěře a s tím související zvyšující se početní stavy (CHARVÁT, MIKULKA, 2003). Mezi nejatraktivnější plodiny patří bezesporu kukuřice setá (Zea Mays), její porosty navštěvuje zvěř již od zasetí. Především na polích v těsné blízkosti lesních porostů, kde má svá stávaniště, dokáže za noc ,,sklidit“ podstatnou část nově osetých ploch. V okamžiku, kdy kukuřice odroste do výšky a poskytuje jí dokonalý kryt, se v ní zvěř cítí bezpečně. V porostu pak zůstává po celý den a opouští ho, jen když přechází za vodou či za jinou potravou. Při dozrávání palic, které především černá zvěř s oblibou konzumuje, dochází často k vylamování celých rostlin a sešlapávání velkých ploch. V těchto plochách se černá zvěř zdržuje často v celých tlupách až do vlastní sklizně, čímž často dochází ke kumulaci poškození a následnému vzniku škod (JELÍNEK, 2007). V těchto porostech se zdržuje zpravidla několik dnů, týdnů, ba dokonce i déle, čímž je značnou část roku výrazně snížena či znemožněna možnost černou zvěř lovit (CHARVÁT, MIKULKA, 2003). 21

Wolf, Rakušan (1977) uvádějí, že černá zvěř vážně poškozuje louky a pastviny přerýváním drnu, pod nímž hledá hnízda myší, různá vývojová stadia hmyzu, cibulky, kořínky aj. Přerývání travních drnů patří k přirozenému chování černé zvěře, která tak získává důležité složky přirozené potravy. V mnoha oblastech jsou škody na zemědělsky využívaných travnatých porostech podstatně závažnějším problémem a mají vyšší ekonomický dopad než škody působené na jednoletých zemědělských plodinách (VODŇANSKÝ, 2001). Wolf a Rakušan (1977) oproti tomu uvádějí, že obvykle však poškozená louka nebo pastvina vypadá hůře, než odpovídá způsobené škodě. Vznikne-li poškození na podzim nebo v zimě, postačí louku nebo pastvinu uvláčet a v příští sezóně není škoda vůbec patrná. Horší je, dojdeli k rozsáhlejším škodám na jaře nebo v létě, neboť poškozená místa nezarostou a výnos sena se sníží. Charvát, Mikulka (2003), na základě šetření škod působených zvěří na zemědělských kulturách, které prováděli u vybraných dvaceti Okresních úřadů (odborů životního prostředí), rozložených do různých oblastí ČR, zjistili, že největší potencionální nebezpečí vzniku škod na zemědělských kulturách tvoří černá zvěř, která se rozsahem a počtem škod podílí téměř z 90 %.

Podíl na škodách způsobených zvěří dle vyznačených druhů

3,4%

6,7%

drobná zvěř (zajíc, králík, ost.) spárkatá zvěř (srnčí, daňčí, mufloní, jelení) černá zvěř

89,9%

Zdroj: Charvát, Mikulka (2003)

22

Rozložení škod působených zvěří na zemědělských kulturách do jednotlivých kalendářních měsíců (v %) 20 15 10

Prosinec

Listopad

Říjen

Září

Srpen

Červenec

Červen

Květen

Duben

Březen

Únor

0

Leden

5

Zdroj: Charvát, Mikulka (2003)

Nejvyhledávanější druhy zemědělských plodin zvěří (v %) 35 30 25 20 15 10 5 0

yr o b m a r B

á m iz o e ci n e š P

e ci ř u k u K

ts o r o p ýt a n v a r T

s e v O

n e m č e J

y m o rt s é n c o v O

h c rá H

a k p e Ř

a v ré á n in V

a p ře á n m r K

e ci n č e n u l S

ě n ý d . k u k á v o rk u C

y d o h a J

Zdroj: Charvát, Mikulka (2003)

23

Z uvedených údajů vyplývá, že: 1. hlavním podílníkem na vzniku škod působených zvěří na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech je beze zbytku zvěř černá, které je nutné věnovat pozornost a to ve všech směrech (chovu, lovu, kmenovým stavům aj.), 2. k nejvyššímu počtu škod působených zvěří na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech dochází v měsících duben-září, 3. mezi nejvyhledávanější druhy zemědělských plodin zvěří jsou: brambory, kukuřice, pšenice ozimá a ost. obiloviny (CHARVÁT, MIKULKA, 2003).

Příčiny vzniku škod v zemědělské výrobě

Hlavní příčinou vzniku škod na zemědělských kulturách jsou zvyšující se stavy černé zvěře na našem území. Vodňanský (2003) uvádí hlavní příčiny, na kterých se shoduje odborná veřejnost, která se zabývá problematikou současně vysokých stavů černé zvěře, mezi které patří: •

Intenzivní velkoplošné zemědělské hospodaření s vysokým podílem kukuřice,

•

Klimatické změny (mírné zimy s minimální sněhovou pokrývkou),

•

Celoroční neomezené přikrmování,

•

Opakované semenné roky dubů,

•

Je podceněno sčítání zvěře, což znamená, že tzv. jarní kmenové stavy „JKS“ jsou podhodnocené,

•

Vykazované jarní kmenové vztahy se přizpůsobují potřebám lovu,

•

Není loven každoroční přírůstek, i když se loví značné počty,

•

Nízký lovecký tlak a nevhodné způsoby prováděných lovů,

•

Rekreačně sportovním využíváním celých krajinných oblastí (lesních a přilehlých ekosystémů) nemá černá zvěř dostatek klidu a je nucena hledat stále nová stávaniště,

•

Není šetřena starší zvěř, která omezuje vstup mladé zvěře do reprodukce,

•

Nedostatečná legislativní opatření ve vztahu ke škodám působených černou zvěří,

24

•

V honitbách s trvalým výskytem černé zvěře nechtějí jejich uživatelé mít normované stavy, aby při vzniku škod mohli uvést, že jejich původcem je cizí zvěř. Výsledkem je neexistující plán lovu pro černou zvěř.

Wolf (1977) poukazuje na skutečnost, že část škod si zemědělci zaviňují sami. Příčinou je nejčastěji nevhodně sestavený osevní plán polí, která navazují především na lesní porosty nebo vzájemné umisťování dvou sousedních plodin, které umožňují zvěři přecházet z jedné kultury do druhé, aniž by měli myslivci možnost ji lovit. Častou příčinou vzniku škod je zasetí obilovin na plochy, kde byla dříve kukuřice, brambory či jiná atraktivní plodina pro černou zvěř. Takto nevhodně oseté plochy pak černá zvěř s oblibou přerývá nejen kvůli posklizňovým zbytkům, ale taktéž kvůli časté přítomnosti hlodavců.

Vodňanský (2008) uvádí příčiny vzniku škod, které se dají shrnout do tří základních skupin: A. Narušení životního prostředí a přirozeného biologického rytmu zvěře v důsledku hospodářských a zájmových aktivit člověka (mezi ně patří především osídlení krajiny, doprava, lesnictví, zemědělství, turistika, ale stejně tak i lov zvěře). B. Zvýšené stavy zvěře a chyby při jejím mysliveckém obhospodařování (dochází k nim hlavně v důsledku chybného mysliveckého plánování, nedostatečného odlovu, nesprávného provádění lovu, špatné myslivecké péče, ale také nedůsledné kontroly a absence uplatňování přídavných sankcí ze strany státní správy). C. Vysoká náchylnost lesních a zemědělsky využívaných ploch vůči škodám (vzniklá především jako následek výrazné ekonomické orientace lesního a zemědělského hospodaření.

Ochranná opatření proti vzniku škod na zemědělské výrobě Zabránit škodám je možné redukcí škodlivého činitele, nebo ochranou ohroženého objektu (VÍT, 1987). Lov černé zvěře Prvým a nejdůležitějším ochranným opatřením je snížení přemnožených stavů černé zvěře na stavy normované (WOLF, 2000). 25

Pro snížení škod černou zvěří na zemědělských kulturách je nejdůležitější zajistit odpovídající stavy a správnou sociální strukturu populace. Existují některé zkušenosti ze zahraničí, které v praxi ověřily, že v regionu byly před čtyřiceti lety škody při neregulovaném způsobu mysliveckého hospodaření a při nízkém úlovku vyšší, než v současnosti při pětinásobně vyšším odlovu, při odpovídajícím mysliveckém managementu populace (URBANEC, 2005). Jelínek (2007) doporučuje u černé zvěře lovit především mladou zvěř (selata, lončáky) a v oblastech, kde jsou stavy černé zvěře výrazněji nad normovanými stavy, odlovovat z populace i dospělé bachyně. Během celého vegetačního období by se měl soustředit lov zvěře, která může způsobit škody na pěstovaných plodinách a porostech, do míst, kde tyto škody vznikají. Lovecký tlak se musí vyvíjet v těsné blízkosti těchto kultur a po dohodě se zemědělsky hospodařícím subjektem i v nich. Zvěř by měla být rušena lovem především v těch částech honiteb, kde se pěstují atraktivní plodiny s rizikem vzniku škod a naopak přilehlé lesní porosty a mlaziny by měli zůstat ušetřeny loveckému tlaku (JELÍNEK, 2007). Vzhledem k tomu, že černá zvěř nemá v našich podmínkách prakticky přirozené nepřátele, měl by lov jako hlavní regulační faktor plně odčerpávat její roční populační přírůstky (VODŇANSKÝ, 2003).

Odváděcí přikrmování a zvěřní políčka Jak uvádí Vít (1987), je odváděcí přikrmování jistým druhem letního přikrmování, jehož cílem je odpoutat pozornost divočáků od atraktivních polních plodin a udržet je především v lese. Odváděcí přikrmování by se mělo provádět hlavně v lesních celcích, z kterých migruje černá zvěř do okolních polí, kde následně způsobuje škody. Přikrmování v čistě zemědělské krajině během vegetačního období, kde má zvěř relativně dostatek potravních příležitostí (do žní) je zcela zbytečné a neúčinné (JELÍNEK, 2007). Na odváděcí přikrmování si musí černá zvěř zvyknout, aby krmeliště pak pravidelně navštěvovala. Tato krmeliště musí být založena v předstihu, nejlépe na podzim a musí být pravidelně doplňována krmivy, aby zde černá zvěř vždy něco našla (WOLF, 2000). Jelínek (2007) uvádí, že krmivo bychom měli předkládat podle toho, jak rychle ho stačí zvěř konzumovat. Jako krmivo, kromě kukuřice, popř. ovsa jako nejatraktivnějšího krmiva, lze na otevřených krmelištích využívat i pevné odpady z domácnosti (WOLF, 2000). 26

Rakušan (2003), Jelínek (2007) se shodují v tom, že odváděcí přikrmování má význam pouze v případě, je-li každodenně obnovováno. Urbanec (2005) poukazuje na fakt, že krmeliště je u mnoha myslivců běžně používaným slovem, jen málokteří z nich mohou a chtějí je odlišovat od vnadiště. Krmeliště slouží výlučně k přilákání černé zvěře z polí, nikoliv však ze sousedních lesních honiteb, není to výkrmna ani popraviště. Vnadiště naproti tomu nemají přikrmovací cíl, nýbrž mají jenom příležitostně a zcela malými dávkami vnadícího krmiva přilákat zvěř pro účely řízeného odstřelu. V okolí krmeliště by měla být respektována nárazníková zóna 200 m, v níž by neměl být realizován lov, resp. zóna by měla být tak velká, aby si prasata nespojovala odstřel s krmelištěm. Čím důslednější bude dodržování klidu v okolí, tím efektivnější bude výsledný účinek krmeliště na zmírnění škod. Wolf (2000) uvádí, že obdobnou odváděcí funkci plní i políčka v lese, která lze využít k pěstování pro černou zvěř atraktivních plodin. Pěstují se na nich druhy, které dozrávají buď současně, nebo dříve než obdobné plodiny na polích. Podobně hovoří i HAVRÁNEK (2007), který dodává, že pro tuto zvěř je třeba připravovat pastevní plochu tak, aby byla odpovídajícím způsobem rozložena v čase a prostoru. Plochy plodin je třeba zabezpečit tak, aby mohly být zpřístupňovány jen dočasně. Nejatraktivnější jsou přitom plochy na okrajích lesních porostů. Kromě toho preferuje černá zvěř takové pastevní plochy, které ji skýtají nejen potravu, ale i kryt. Vít (1987) uvádí vhodné plodiny, kterými jsou hlavně rané hybridy kukuřice, různé druhy luskovin, luskoobilné směsky a okopaniny, především žlutomasé odrůdy brambor. Havránek (2007) poukazuje na speciální druh, kterým je Topinambur hlíznatý (Helianthus tuberosus). Především hlízy topinambur jsou výborným krmivem pro černou zvěř. Díky své nenáročnosti je lze pěstovat ve všech zemědělských výrobních oblastech. Praxe ukázala, že pro přikrmování černé zvěře je vhodné rozdělit pozemek na tři dílčí plochy s rozdílnou nabídkou pastvy. Na jednu plochu je vysazován topinambur či brambory spolu s kukuřicí. Je vhodné k běžným druhům kukuřice přidat i kukuřici cukrovou (Zea mays convar. saccharata Sturt.), která zvyšuje atraktivitu porostu. Na druhou plochu je vysévána směska jetelů, na třetí je vyséván oves, bob, hrách, slunečnice. Vhodné je přisévat i anýz celý (Pimpinella anisum) či libeček lékařský (Levisticum officinale). Zvěřní políčko podle Wolfa (2000) může být využíváno i jako krmeliště, a to tak, že na připravenou půdu rozházíme kukuřici a lehce zavláčíme, popř. mělce zaořeme brambory. Jakmile zvěř kukuřici nebo brambory (ale i žaludy) vybere, je nutno výsev nebo sadbu opakovat. 27

Agrotechnická opatření Důležitým opatřením při omezování či eliminaci škod, především na zemědělských kulturách, je správná volba především osevního postupu a umisťování jednotlivých plodin v rámci jednotlivých honů (JELÍNEK, 2007). Vít (1987) uvádí, že značný význam má výběr ploch pro pěstování plodin, které jsou přitažlivé pro černou zvěř. Hlavně kukuřice a luskoviny by se neměly pěstovat na polích navazujících na les nebo na enklávách zasahujících hluboko do lesních komplexů. Jestliže se tento požadavek nerespektuje, jsou téměř neúčinná veškerá další ochranná opatření. Škodám se nezabrání. Osevní plán je nutné upravit tak, aby atraktivní plodiny na sebe přímo nenavazovaly, např. brambory vedle porostu kukuřice. Pokud to osevní postupy dovolí, umisťovat tyto plodiny co nejdále od lesa do blízkosti frekventovaných míst. Sklizeň obou těchto plodin je nutné provádět dokonaleji, aby zbytky, které jsou zaorány, nebyly předmětem zájmu černé zvěře v následné plodině, čímž dochází k dalším zbytečným škodám (WOLF, 2000). Pokud nelze plodiny pěstovat na jiných plochách, je vhodné alespoň kolem lesa zasít na šířku 10 až 20 m nízkorostoucí plodinu nebo travní směs či pícninu. Důležité je, aby takto volené plodiny byly sklízeny dříve než hlavní plodina nebo aby dosahovaly takové výšky, která umožní efektivní lov přecházející zvěře (JELÍNEK, 2007). Další možností je zasetí tzv. nárazníkové plodiny (Vít, 1987). Na okraji lesa je oset 20 m široký pás plodinou, která je pro divoká prasata lákavější než hlavní plodina. Tyto nárazníkové pásy slouží k zastavení přecházející zvěře a je nutné toto opatření podpořit intenzivním lovem za nárazníkovými plodinami. Jelínek (2007) uvádí, že v polních kulturách, které dosahují značného vzrůstu (řepka, slunečnice, kukuřice), je důležitá spolupráce s místním zemědělským podnikem. Podnik může usnadnit lov pomocí vytvoření průseků v takových to plodinách. Průsek by měl být široký asi 10 metrů. Jako nejvhodnější se jeví vytvoření průseku zasetím jiného druhu plodiny s výrazně častější nebo dřívější dobou sklizně (vojtěška, ječmen). V případě, že jsou průseky vytvořeny již při osetí pole nebo při obsékání kukuřice na siláž, je vhodné do nich umístit lovecká zařízení, pokud průseky nejsou vytvářeny již kolem stávajících loveckých zařízení. Novák (2003) se domnívá, že velké plochy řepky, kukuřice nebo i jiných obilovin s vysokým stéblem, je nutné rozdělit do menších ohraničených pruhů. Oddělující pruhy o šířce nejméně 100 m by měly být osety nízkými plodinami. Zvěř jednak tyto „volné“ plochy nerada přechází a jednak na těchto plochách je možno zvěř pozorovat a lovit. 28

Mechanická a chemická ochrana Jako prostředky mechanické ochrany mohou sloužit různá optická nebo zvuková zradidla. Příklady optických a zvukových zradidel uvádí Vít (1987). Jedná se o zradidla zvěř zrazující světlem, které odrážejí, nebo sama vydávají. Vhodná je kombinace se zradidly zvukovými, např. různé plechovky, střepy ze zrcátek, sklíčka navázané na drát. Účinnější jsou praporky ze staniolových fólií (alobal), které se připevňují na šikmo zapíchnutou tyčku. Účinnost těchto zařízení je přímo závislá na intenzitě měsíčního svitu a na síle větru. Nevýhodou optických a zvukových zradidel je, že si na ně černé zvěř poměrně snadno zvyká, a proto jsou málo účinná. (WOLF, 1977). Dalším mechanickým opatřením jsou elektrické ohradníky. V České republice se elektrické ohradníky ve většině používají jako zábrana v útěku pastevních zvířat, pro ochranu ohrožených polních kultur jsou opomíjeny. Zkušenosti zemědělců hovoří o tom, že se zvěř jednoduché ohradníky naučí podlézat či přeskakovat, proto je nutné natahovat více vodičů nad sebou v různých výškách. Důležité je zabránit průchodu mladé zvěři. Hespeler (2007) dodává, že zkušená prasata dokáží tyto ploty neustále prorážet, navyknou si na krátký a vcelku snesitelný výboj a za plotem je čeká ničím nerušený prostor s bohatými zásobami potravy. Účinek může být tak zcela opačný, poněvadž v případě proniknutí se zvěř nechce vracet přes ohradník a zvolí si pole jako svůj denní úkryt.

Chemická ochrana je v současnosti prezentována především repelenty, které jsou vyráběny na bázi koncentrovaného lidského pachu, jedná se především o přípravky HUKINOL, ARMACOL či Kortinol ROT. Repelent se aplikuje na proužky látky nebo buničinové vaty, a poté se zavěšuje ve vzdálenosti cca 3-30 m na sloupky ve výšce cca 50-80 cm po obvodu pozemku. Dle počasí a způsobu aplikace se účinnost pohybuje od 14 dnů do 2 měsíců. Jedno balení Hukinolu podle výrobce ochrání asi 2 ha polních kultur po dobu 2 – 3 měsíců. Jelínek (2007) poukazuje i na lidské vlasy, které však mají krátkodobý účinek a musí se umisťovat přímo na ochozy zvěře vedoucí k ohrožené kultuře a dále je nutná jejich častá obměna.

29

4. Historické a současné rozšíření prasete divokého a jeho početní stavy ve vztahu ke způsobu hospodaření v krajině. Jak bylo již uvedeno v úvodu, je černá zvěř naším původním druhem zvěře, který tu žije od nepaměti, což dokazují mnohé archeologické vykopávky. Pro naše potřeby je proto spíše nezbytné získat informace o úlovcích divokých prasat v českých zemích v co nejdelší časové řadě. Z časové řady odstřelů černé zvěře od roku 1857 vyplývá, že až do 50. let 20. století bylo s výjimkou roku 1898 loveno méně než 1000 kusů černé ve všech českých zemích. Tato hranice byla překročena až v roce 1954, kdy bylo hlášeno 1205 ulovených kusů černé zvěře a od té doby se počty lovené zvěře stále zvyšovaly. Příčinu nyní s odstupem času spatřujeme v intenzifikaci zemědělské výroby v celé Evropě, jejímž hnacím motorem byla konkurence laciných potravin dovážených především z USA, kde jeden pracovník v zemědělství vyráběl potraviny pro 70 obyvatel, zatímco v Evropě pro 15 obyvatel. Vývoj odstřelů černé zvěře v českých zemích je názorně vidět na přiloženém obrázku.

30

Úlovky černé zvěře, včetně oborních, v českých zemích za období 1857 až 2002 (Hromas, 2003) Rok

Ks

Rok

Ks

Rok

Ks

Rok

1857

407

1892

738

1946

27

1975 11763

1858

361

1893-1894 0

1947-1948 0

1976 13893

1859

486

1895

843

1949

254

1977 16104

1860

695

1896

667

1950

198

1978 14647

1861

437

1897

742

1951

341

1979 11103

1862

545

1898

1107

1952

478

1980 11773

1863

442

1899

748

1953

486

1981 12341

1864

659

1900

800

1954

1205

1982 10233

1865

477

1901

939

1955

1165

1983 22790

1866-1873 0

1902

806

1956

1257

1984 23251

1874

499

1903

0

1957

1903

1985 36048

1875

730

1904

948

1958

2086

1986 31722

1876

701

1905

726

1959

3072

1987 37563

1877

586

1906

744

1960

3596

1988 47883

1878

560

1907-1909 0

1961

3941

1989 47817

1962

4234

1990 55812

882

Ks

1879

470

1910

1880

788

1911-1923 0

1963

2781

1991 53010

1881

765

1924

302

1964

2655

1992 39168

1882

746

1925

761

1965

2837

1993 36823

1883

802

1926-1928 0

1966

2924

1994 33947

1884

533

1929

1967

4153

1995 35474

1885

727

1930-1932 0

1968

3356

1996 41873

1886

565

1933

683

1969

4971

1997 42976

1887

749

1934

283

1970

4803

1998 60578

1888

508

1935

442

1971

5120

1999 73457

1889

939

1936

204

1972

6438

2000 68472

1890

587

1937

247

1973

7566

2001 76485

1891

620

1938-1945 0

1974

9948

2002 81757

303

31

Příčiny početního nárůstu černé zvěře lze jednoznačně spatřovat v rozvoji produkce nepůvodních zemědělských plodin, které jsou však významným potravním zdrojem a zároveň vytváří i klidové zóny pro zvěř. Zejména se jedná o bouřlivý rozvoj pěstování kukuřice na siláž, semeno a nyní též jako biomasu pro energetické účely, podobně je tomu i s řepkou. Plochy osevu, hektarové výnosy a sklizeň hlavních zemědělských plodin, 1920–2005 (Pramen Mze) Sowed areas, per hectare yields, and harvest of main farm crops, 1920–2005

Plodina

1920

1938

1950

1970

1990

2005

Crop

Plochy osevu v tis. ha Sowing areas (thous. hectares) Obiloviny celkem

1 593 Cereal grains, total

2 017

2 217

1 720

1 709

1 652

pšenice

351

483

434

704

823

820

žito

701

773

460

186

124

47

ječmen

372

369

340

496

552

522

oves

568

574

464

309

78

51

15,5

14,4

17,4

12,7

44,9

80

Luskoviny celkem

113

91

62,5

40

56

Brambory celkem

391

504

468

229

109

36 Potatoes, total

Cukrovka

173

134

176

130

118

66 Industrial sugar beet

Pícniny na orné půdě

875

684

769

1 062

1 099

Řepka

5,9

4,7

20,5

23,5

105

z toho:

kukuřice na zrno

Wheat Rye Barley

Grain maize

39 Pulses, total

technická 492 Arable forage crops 267 Rape

Hektarové výnosy v tunách Crop yields per hectare (t)

Obiloviny celkem

1,12

2,12

1,85

2,75

5,41

4,75 Cereal grains, total

pšenice

1,24

2,25

2,00

2,99

5,61

5,05

Wheat

žito

0,93

2,00

1,95

2,12

4,49

4,19

Rye

ječmen

1,26

2,28

1,91

3,00

5,71

4,21

Barley

oves

1,16

2,02

1,57

2,16

4,78

2,96

kukuřice na zrno

1,26

2,29

1,55

3,82

2,18

7,17

1,13

1,38

1,23

1,57

2,71

2,44 Pulses, total

z toho:

Luskoviny celkem

Grain maize

32

Brambory celkem

7,36

14,52

13,9

16,9

16,1

23,20

28,55

30,12

37,15

34,12

Pícniny na orné půdě

3,11

4,98

3,04

5,61

6,77

6,43 Arable forage crops

Řepka

1,10

1,66

0,89

1,86

2,90

2,88 Rape

Cukrovka technická

28,08 Potatoes, total 53,31 Industrial sugar beet

Sklizeň v tis. tun Harvest of farm crops (thous. T) Obiloviny celkem

2 258

4 671

3 184

4 710

8 946 7 659,9 Cereal grains, total

pšenice

434

1 090

870

2 106

4 624 4 145,0

žito

668

1 545

899

396

ječmen

467

841

654

1 488

oves

660

1 159

731

669

373

151

19,6

33

27,1

48,5

98

702,9

Luskoviny celkem

128

126

77

63

152

Brambory celkem

2879

7322

6507

3873

1755 1 013,0 Potatoes, total

Cukrovka technická

4014

3826

5301

4830

4026 3 495,6 Industrial sugar beet

Pícniny na orné půdě – seno

2723

3412

2338

5954

7443 3 047,4 Arable forage crops – hay

6,5

7,8

18,2

43,9

z toho:

kukuřice na zrno

Řepka

557

196,8

3 157 2 195,4

304

Wheat Rye Barley

Grain maize

96,0 Pulses, total

769,4 Rape

33

Přiložené obrázky jsou jednoznačným dokladem rostoucí potravní nabídky nejen pro černou ale i pro ostatní spárkatou zvěř. Další zintenzivnění zemědělské výroby je zřejmé v 70. letech minulého století a v souvislosti s ním došlo k dalšímu nárůstu početních stavů černé zvěře a ostatních druhů spárkaté zvěře. Zároveň však začal dramatický úbytek zvěře drobné, to však není považováno za ekonomický problém a oficiálně není ze strany státu zájem tento problém řešit.

Struktura odstřelu černé zvěře na území ČR od roku 1966. Rok

Odstřel

Kňouři ks

Bachyně

%

ks

%

Lončáci

Selata

ks

ks

%

%

1966

2924

1211 41

457

16

1256

43

1967

4153

1680 40

729

18

1744

42

1968

3356

1399 42

536

16

1421

42

1969

4971

2158 44

760

15

2053

41

1970

4803

2054 43

735

15

2014

42

1971

5120

2068 40

800

16

2252

44

1972

6438

2729 44

879

13

2830

43

1973

7566

3072 41 1070 14

3424

45

1974

9948

3815 38 1577 16

5456

46

1975

11763

4393 37 2048 18

5322

45

1976

13893

4609 33 2427 17

6857

49

1977

16104

4594 39 2435 21

9075

56

1978

14647

4384 30 2225 15

8038

55

1979

11103

3213 29 1732 16

6158

55

1980

11773

3390 29 1673 14

6710

57

1981

12691

3507 28 1813 14

7371

58

1982

10694

2940 27 1667 16

6087

57

1983

23406

5900 25 3124 13

14382 61

1984

23969

6342 26 3467 14

14160 59

1985

36899

6905 19 3697 10

6123

17 20174 55

1986

32564

4609 14 2574

8

7819

24 17562 54

1987

38668

4931 13 2998

8

10587 27 20182 52

1988

48886

5037 10 3338

7

14198 29 26313 54

1989

48762

4347

9

3342

7

15482 11 26494 54

1990

57062

4898

9

3842

7

18996 33 29326 51 34

1991

53010

4100

8

3514

7

18954 36 27142 51

1992

39168

2790

7

2439

6

14530 37 19409 50

1993

36565

3171

7

2085

6

13931 38 17378 48

1994

37750

2598

7

1949

5

13531 36 19672 52

1995

35312

2047

6

1413

4

12864 36 18988 54

1996

41604

2020

5

1236

3

15262 37 23086 55

1997

42585

1710

4

1392

3

15096 35 24387 57

1998

60573

2073

3

2118

3

21287 35 35095 58

1999

72949

2304

3

2795

4

25615 35 42235 58

2000

67858

2191

3

2852

4

23933 35 38882 57

2001

72061

2295

3

2924

4

26025 36 41299 57

2002

81751

2262

3

2752

3

28182 34 48561 59

2003

77269

1743

2

2474

3

29285 38 43767 57

2004

121002

1896

2

3053

3

43099 36 72964 60

2005

100030

2093

2

3219

3

31235 31 63483 63

2006

59496

1729

2

2043

3

20541 35 35183 59

2007

120329

2800

2

3243

3

35907 30 78379 65

2008

137898

2827

2

3911

3

45013 33 86147 62

2009

121185

2596

2

3638

3

37394 31 77557 64

2010

143378

3172

2

4457

3

46930 33 88819 62

35

Na obrázku je zřetelně vidět prudký nárůst odstřelů černé zvěře od konce 70. let minulého století, na kterém je zároveň vidět, že odstřel byl zaměřen především na selata a lončáky, dospělá zvěř byla lovena prokazatelně méně i když je obecně známé, že řada ulovených dospělých kusů byla vykázána jako lončáci. To je zřejmé ve vykazovaných lončácích od roku 1985 kdy zřetelně poklesly odstřely dospělé zvěře. Nicméně procentické rozdělení vykazovaných kategorií černé zvěře svědčí o úspěšné osvětě mezi myslivci a jejich zaměření na mladou zvěř. Nicméně obrovský nárůst potravních zdrojů způsobil neuvěřitelný nárůst reprodukce a jeho nezvladatelnost.

36

5. Historický výskyt prasete divokého v zájmové oblasti. Urbanec (2003) uvádí, že první archivní zmínky o lovu divokých prasat na panství Rožmberk pocházejí až z roku 1765. Po vyhubení černé zvěře koncem 18. století se stejně jako jinde v českých zemích v okolí Rožmberka nad Vltavou nevyskytovala. Po druhé světové válce se na Českokrumlovsku objevila černá zvěř začátkem 50. let. První divočák v okolí Rožmberka nad Vltavou byl uloven v roce 1948 (Třebín, 2003 - ústní sdělení). Četnost černé zvěře v zájmovém území, stejně jako na jiných místech České republiky, nebyla do konce 60. let vysoká. Výraznější nárůst stavů se datuje od poloviny sedmdesátých let. Vysoké počty černé zvěře v okrese Český Krumlov, zejména v 80. a 90. letech, pozitivně ovlivnila přítomnost sovětských vojsk ve Vojenském výcvikovém prostoru Boletice (velké množství kuchyňského odpadu). Po omezení výcviku v tomto vojenském prostoru a útlumem zemědělského hospodaření dochází k částečné migraci divokých prasat počátkem 90. let do ostatních částí Českokrumlovska, ve větší míře pak do oblasti Povltaví (část Vyšší Brod - Český Krumlov). Zde nalézá vhodné životní podmínky v příhodných lokalitách s množstvím houštin, klidu a potravní nabídky na dosud obdělávaných polích. Tito jedinci zde posilují původní populaci černé zvěře. Téměř shodný byl vývoj početních stavů černé zvěře v oblasti Třeboňska.

37

6. Aktuální rozšíření a lov prasete divokého v zájmové oblasti. 6.1.

Popis přírodního prostředí v zájmové oblasti

Zájmová oblast je velmi diverzifikovaná a nalezneme v ní pestrou skladbu biotopů od nížinných luhů na Třeboňsku až po podhorská a horská stanoviště. V celé zájmové oblasti je vysoká lesnatost, v nižších polohách je intenzivně zemědělsky hospodařeno a ve vyšších polohách je zemědělství orientováno na pastvu skotu a údržbu krajiny. 6.1.1. Lesní oblast (LO) 12 – předhůří Šumavy a Novohradských hor Přírodní podmínky LO 12 se člení na tři podoblasti: Předhoří Novohradských hor, Předhoří Šumavy a Plánická vrchovina. Předhoří Novohradských hor zahrnuje Kaplickou brázdu, Soběnovskou vrchovinu s nejvyššími vrcholky Slepičích hor Kohoutem a Vysokým Kamenem a Stropnickou pahorkatinu. Předhoří Šumavy tvoří Svatoborská vrchovina na styku se Šumavskou hornatinou, Vimperská vrchovina, Prachatická hornatina, zahrnující komplex Kletě (1084 m n.m.), Bavorovská kotlina a českokrumlovská vrchovina. Plánská vrchovina zaujímá výše položenou část Nepomucké vrchoviny. LO patří do povodí řeky Vltavy a jejích přítoků. Východní část náleží do povodí řeky Malše s přítokem Stropnice. Českokrumlovsko odvodňuje Vltava se svými přítoky. Prachaticko náleží do povodí řeky Blanice, Vimpersko do povodí řeky Volyňky, přítoků řeky Otavy, která prochází Sušickem. Západní část patří do povodí řek Úhlavy a Úslavy s jejich přítoky. Průměrná roční teplota se pohybuje od 5,8 - 7,2 °C, při čemž vrchol Kletě má průměrnou roční teplotu 4,8 °C. Průměrná teplota vzduchu ve vegetačním období se pohybuje od 13,3 °C do 11,5 °C. Roční množství srážek se pohybuje od 570 do 730 mm. Základními stavebními jednotkami LO jsou moldanubikum, moldanubický pluton a mladé pokryvové útvary. Moldanubický pluton tvoří přeměněné horniny (ruly, pararuly, svory, ortoruly) s vložkami krystalických vápenců, erlánů, amfibolitů a hadců. Moldanubický pluton tvoří vyvřelé horniny (granulit, granodiorit až diorit) a žilné horniny (porfyry, porfyrity a žuly). V malém rozsahu se zde vyskytují terciérní sedimenty a kvartérní uloženiny. Přeměněné horniny dávají převážně vzniknout kyselým, poměrně málo úrodným půdám. Na granodioritech vznikají půdy dobře propustné, poměrně dobře zásobené živinami. Rovněž tak na porfyrech a porfyritech. Na žulách vznikají půdy velmi chudé, kyselé.

Nejrozsáhlejšími LVS je 4. Bukový a 5. Jedlobukový a zaujímají 84,7 % 38

Základní údaje o stavu lesa Střední věk: jehličnaté - 64 let listnaté - 52 let celkem - 63 let (63) Průměrná zásoba na ha porostní půdy - 234 m3 b.k. (254) Průměrné zakmenění - 0,89 (0,81) Průměrné obmýtí současných hospodářských souborů - 114 let (116) (Údaje v závorkách za ČR - Zelená zpráva 2000)

Ochrana lesa Problémem ochrany lesa v LO jsou následky větrných a sněhových kalamit z minulých let s rozvojem kůrovců na porostních stěnách a zbytcích porostů. Nepříznivé dopady na zdravotní stav porostů a porostní skladbu mají vysoké stavy zvěře, které působí škody na kulturách a mladých porostech. V důsledku eliminace melioračních a zpevňujících dřevin po poškození okusem se zjednodušuje porostní skladba, a vznikají tak monokultury náchylné k poškození biotickými i abiotickými vlivy.

Ekologické funkce a střety zájmů Průměrný stupeň přirozenosti porostů v LO je 3,5 - průměrný až vysoký (stupnice 0 - 6, nevhodný - mimořádný). Významnou ekologickou funkcí je vodohospodářská, protože se zde nachází několik významných odběrů pitné vody, zvláště v komplexu Kletě. Z ekologického hlediska nejstabilnější jsou bukové porosty, naopak nejméně stabilní jsou smrkové monokultury na vodou ovlivněných stanovištích. V lesích zvláštního určení má prioritu funkce ochrany přírody, dále funkce ochrany vodních zdrojů a funkce lesnického výzkumu. Ke střetu funkcí by mohlo docházet v lesních částech, plnících současně vodohospodářskou funkci a rovněž i funkci myslivosti. Na bývalém LHC Rožmitál je překryv II. PHO a bažantnice Kasejovice.

Specifika oblasti Rezonanční porosty - Na stycích s LO Šumava a v komplexu Blanského lesa, Polušky a Slepičích hor se nacházejí autochtonní smrkové porosty s výskytem rezonančního dřeva. Tyto porosty jsou hodnotné i z genetického hlediska a vesměs jsou řazeny do kategorie II. A. V oblasti Blanského lesa bylo vylišeno 64 ha RA porostů a 120 ha RB porostů. 39

Zalesněné bývalé nelesní půdy - V pohraničních oblastech zvláště na LHC Nové Hrady, Kaplice, Vyšší Brod, Č. Krumlov, Prachatice a dalších byly po odsunu Němců a zřízení hraničního pásma postupně zalesňovány uměle i přirozeně bývalé zemědělské pozemky. Podle LHP v letech 1962 - 1970 bylo v hospodářské skupině Z zařazeno 7679 ha, při čemž dřeviny BR, OL, OS tvořily 34 % porostní skladby. Na části těchto ploch byly provedeny rekonstrukce s využitím introdukovaných dřevin a listnáčů. Velká část ploch je zalesněna smrkem, což bude mít v budoucnu negativní vliv při rozšíření červené hniloby na obmýtní dobu.

Hospodaření v CHKO - Na území LO se nacházejí dvě CHKO, a to Blanský les a Šumava, která svými okraji zasahuje do této LO. Hospodaření zde je zaměřeno na přibližování k přirozené skladbě při maximálním využití přirozené obnovy. Z introdukovaných dřevin je zde tolerován modřín, a to pouze v jednotlivé příměsi. Maximálně je nutno zvyšovat ekologickou stabilitu a dbát na estetickou hodnotu lesa. Zvýšenou pozornost je nutno věnovat autochtonním vysoce kvalitním dřevinám, zejména rezonančnímu smrku, hercynské borovici a kvalitnímu buku, klenu a jedli.

Bukové porosty - V komplexu Blanského lesa se nacházejí rozsáhlé bukové porosty všech věkových stupňů. Buk se zde velmi dobře přirozeně zmlazuje tak, že je ho třeba tlumit, aby byly zajištěny i další potřebné hospodářské a meliorační dřeviny (jedle, smrk, klen).

Jedlové porosty - V pruhu mezi Boleticemi a Lhenicemi se nachází komplex porostů s vysokým podílem jedle, které se uchovaly navzdory jejímu odumírání v minulých deceniích. Nacházejí se zde i rozsáhlé porosty s 80 % zastoupením jedle a jednotlivě vtroušeným smrkem a borovicí, zřejmě z přirozené obnovy.

Naleziště tisu - V prostoru mezi Chroboly, Ktiší a Lhenicemi se nacházejí v porostech jednotlivě i ve skupinách tisy. Podle šetření z r.1999 bylo zjištěno 362 jedinců na 153 lokalitách, nejvíce na kamenitých a svěžích typech. V bývalé osadě Ktiška byli zjištěni tři vyšlechtění oboupohlavní jedinci s velkými plody.

40

6.1.2. Lesní oblast 14 Novohradské hory

Přírodní podmínky Hranice LO se prakticky kryje s hranicí geomorfologicky vymezeného celku Novohradské hory, který je součástí Šumavské soustavy. Území LO patří k rozvodí řeky Vltavy, a to převážně jejího pravostranného přítoku Malše a jejích zdrojnic Pohořského potoka, Černé s Lužným potokem a Stropnicí se Svinenským potokem. Pouze malá část patří do povodí Lužnice, která zde protéká v krátkém úseku od Pohoří na Šumavě po Stříbrné Hutě. Celá LO náleží do Chráněné oblasti přirozené akumulace vod Novohradské hory a je hlavní zdrojnicí pro Římovskou vodní nádrž, zásobující pitnou vodou rozsáhlé území Jihočeského kraje. Území LO je vertikálně značně členité a poměrně velké výškové rozdíly ovlivňují klimatické poměry jednotlivých částí území. Průměrná roční teplota se pohybuje od 4 - 6,5 °C. Roční množství srážek v LO se pohybuje od 750 do 950 mm. Území LO je tvořeno krystalinikem moldanubika, nejrozšířenější jsou ruly, migmatity; biotitický granodiorit a křemenný diorit. Pouze oblast Jeleního hřbetu tvoří dvojslídný granit až granodiorit. Sedimenty jsou v oblasti tvořeny dvěma druhy materiálů. První, vznikající zvětráváním hornin, které byly uloženy na bázích svahů po jejich snosu. A druhý, jenž byl transportován tekoucí vodou. Vrchovištní rašeliny vznikly především na planině kolem Pohoří na Šumavě. Zvětráváním rul a migmatitů vznikají půdy živinami slabě zásobené, značně kyselé a náchylné k uléhání. Biotitický granodiorit zvětrává dobře, vytváří hluboké hlinito-písčité půdy, poměrně dobře zásobené živinami. Nejrozšířenějším půdním typem je kambizem a kryptopodzol. Území LO je poznamenáno hospodařením v minulosti, kdy v důsledku hospodaření skláren vznikaly převážně smrkové monokultury, které byly příčinou zhoršení půdních poměrů.

Nejrozsáhlejší LVS je 6. Smrkobukový – 81,2 % plochy Základní údaje o stavu lesa Střední věk: jehličnaté - 69 let listnaté - 86 let celkem - 70 let (63) Průměrná zásoba na ha porostní půdy - 322 m3 b.k. (254) 41

Průměrné zakmenění - 0,90 (0,81) Průměrné obmýtí současných hospodářských souborů - 124 let (116) (Údaje v závorkách za ČR - Zelená zpráva 2000)

Ochrana lesa Závažným problémem ochrany lesa v LO jsou rozsáhlé porosty smrku dlouhodobě poškozované ohryzem a loupáním vysoké zvěře (více než 100 let) s následnou infekcí a hnilobou Stereum sanguinolentum. Takto poškozené porosty jsou náchylné na rozvracení při zatížení větrem nebo sněhem. Závažným problémem do budoucna mohou být rozsáhlé zalesněné plochy bývalých zemědělských půd s možností rozvoje červené hniloby. Tyto porosty jsou rovněž silně poškozeny loupáním vysoké zvěře.

Ekologické funkce a střety zájmů Průměrný stupeň přirozenosti porostů v LO je 3,8 - nadprůměrný (stupnice 0 - 6, nevhodný mimořádný). Nejdůležitějšími ekologickými funkcemi je funkce vodohospodářská, jelikož větší část LO je zdrojem vody pro Římovskou přehradu. Nejstabilnějšími porosty jsou porosty s vysokou příměsí buku, bohužel rozsáhlé smrkové monokultury, navíc poškozené značně loupáním, nejsou zárukou stability těchto porostů. Významnou půdoochrannou funkci mají porosty na rozsáhlých kamenitých a suťovitých půdách. Nejvýraznějším střetem zájmů je vztah mezi provozováním myslivosti a hospodařením v genových základnách, chráněných územích a ochranných pásmech vodních zdrojů.

Specifika oblasti Rezonanční porosty - V Novohradských horách se převážně v 6. lesním vegetačním stupni nacházejí ve smrkových porostech autochtonního původu rezonanční porosty, které převážně vznikly z přirozené obnovy. Při obmýtí 150 let je v RA porostech 9,06 % výtěžnost rezonančních výřezů (na základě vyhodnocených těžeb). Kvalita a předpoklad těžby rezonance v dalších letech jsou silně ovlivněny trvalým loupáním jelení zvěře.

Zalesněné bývalé nelesní půdy - V důsledku vysídlení pohraniční oblasti s Rakouskem a nemožnosti trvalého zemědělského obhospodařování docházelo po r.1945 k postupnému zalesňování bývalých zemědělských půd, a to buď cílevědomě sadbou nebo samovolně přirozeným náletem zpravidla měkkých listnáčů a borovice. V budoucnu lze na těchto 42

plochách se zastoupením smrku předpokládat zvýšené nebezpečí napadení červenou hnilobou, zvláště na vodou ovlivněných půdách, při takřka 100 % poškození loupáním jelení zvěří.

Poškození porostů loupáním jelení zvěří - V polovině 19. století byla v komplexu Horního Hvozdu (Žofín, část Leopoldova a Pohoří) zřízena obora pro vysokou zvěř o celkové výměře 5200 ha, na počátku 20. století byla zmenšena asi na polovinu. V průběhu II. světové války došlo k jejímu zrušení a rozptýlení zvěře do okolí. Proto v oblasti bývalé obory jsou škody patrné i na starých porostech, na ostatních porostech jsou škody převážně jen v předmýtních porostech.

Návrh chráněné krajinné oblasti - Vzhledem k zachovalosti celého komplexu Novohradských hor s jeho malým ovlivněním lidskou činností v důsledku hraničního režimu v předchozích letech byla tato oblast navržena k vyhlášení chráněné krajinné oblasti. V Novohradských horách se nachází nejstarší naše chráněné území NPR Žofínský prales, který je spolu s NPP Hornohvodský prales chráněn od 28. srpna 1838.

6.1.3. Lesní oblast 15b Jihočeské pánve – Třeboňská pánev

Přírodní podmínky Třeboňská pánev má charakter tektonické sníženiny s velmi plochým dnem a stupňovitými okraji. Západní pásmo se skládá z jezerních usazenin a tvoří Lužnickou rovinu, východní pásmo, tvořené nízkými vyvýšeninami starých hornin a mělkých sníženin s jezerními usazeninami, tvoří Kardašovicko-strážskou pahorkatinu. LO patří do povodí řeky Vltavy a jejích přítoků. Novohradsko je odvodňováno středním tokem Stropnice, přítokem Malše. Převážná část LO náleží do povodí Lužnice a Nežárky s jejich četnými přítoky. V LO se nachází řada rybníků, z nichž největší je Rožmberk, Opatovický, Svět, Dvořiště, Velký Tisý, Horusický, Hejtman, Holná, Byňovský, Žárský, Lhotka. Do LO zasahuje CHOPAV Třeboňská pánev o výměře 13.968 ha. Rovněž se zde nacházejí lokality s ochrannými pásmy léčivých vodních zdrojů. Průměrná roční teplota se pohybuje od 6,8 - 7,8 °C. Průměrné roční minimum vychází pro stanici Třeboň - 22,3 °C a průměrné roční maximum + 32,7 °C. Roční množství srážek v LO převyšuje hranici 600 mm, při čemž vzrůstá od západu k východu a od severu k jihu. Ve vegetačním období spadne 400 mm srážek. 43

Geologické podloží velké části LO tvoří svrchno-křídové písky a jíly, avšak na řadě míst jsou překryty mladšími pokryvnými útvary. Pleistocénní písky se vyskytují v širokých pruzích podél hlavních toků. Větší plošný rozsah mají přechodová rašeliniště. Na okrajích pánve se vyskytují zvětraliny vyvřelých a krystalických hornin. Zvětráváním svrchnokřídových písků a jílů vznikají silně kyselé půdy, často ovlivněné vyšší hladinou spodní vody. Pleistocénní písky mají příznivější obsah humusu a živin. Na přechodových rašeliništích se vyskytují rašeliništní půdy. Na krystaliniku zvětrává matečná hornina pomalu a dává hlinitopísčité půdy, na svazích a náhorních rovinách kamenité.

Nejrozsáhlejším LVS je 4. Bukový, druhým nejrozsáhlejším jsou bory

Základní údaje o stavu lesa Střední věk: jehličnaté - 63 let listnaté - 55 let celkem - 63 let (63) Průměrná zásoba na ha porostní půdy - 230 m3 b.k. (254) Průměrné zakmenění - 0,90 (0,81) Průměrné obmýtí současných hospodářských souborů - 110 let (116) (Údaje v závorkách za ČR - Zelená zpráva 2000)

Ochrana lesa V Třeboňské části LO 15 jsou závažným faktorem pro zdravotní stav porostů dlouhodobé výkyvy hladiny podpovrchové vody v lokalitách s neudržovaným systémem regulace hladiny spodní vody, kde dochází k prosychání porostů. Vedle značných škod zvěří na kulturách a v menší míře i na mladých porostech jsou význačným činitelem ovlivňujícím stabilitu lesních porostů větrné a sněhové kalamity s následným rozvojem kůrovců. Staré borové porosty trpí ohňovcem borovým, který znehodnotí značnou část hmoty kmene. Na vzestupu jsou škody václavkou.

Ekologické funkce a střety zájmů Průměrný stupeň přirozenosti porostů v LO je 3,2 - průměrný (stupnice 0 - 6, nevhodný mimořádný). Významnou ekologickou funkcí je vodohospodářská, protože se zde nachází několik významných odběrů pitné vody. Z ekologického hlediska nejstabilnější jsou dubové a 44

borové porosty, naopak nejméně stabilní jsou smrkové monokultury na vodou ovlivněných stanovištích. V lesích zvláštního určení mají prioritu funkce ochrany přírody, dále funkce ochrany vodních zdrojů a funkce lesnického výzkum. Ke střetu funkcí by mohlo docházet v lesních částech, plnících současně rekreační funkci, a rovněž i funkci myslivosti.

Specifika oblasti Hospodaření v CHKO Třeboňsko - Do I. zóny CHKO Třeboňsko byly zahrnuty nejcennější lokality s přirozenými společenstvy, které jsou v malé míře ovlivněny hospodařením. Hospodaření na těchto plochách (zpravidla rezervacích) je ponecháno přirozenému vývoji.

Třeboňská borovice - V Třeboňské pánvi se vyskytuje známý a velmi ceněný ekotyp borovice, tzv. "třeboňská borovice". Tento ekotyp je v dané oblasti nejen významný pro produkci kvalitního dřeva, ale současně je výrazně odolnější oproti abiotickým činitelům.

Borovice blatka - V Třeboňské pánvi se vyskytuje na hlubokých rašelinách (Červené blato, Žofinka, Losí blato, Borkovická blata aj.) borovice blatka, která se zde kříží dokonce s borovicí lesní.

Těžba surovin - V Třeboňské pánvi se už od 18. století využívalo rozsáhlých ložisek písku a rašeliny pro průmyslové účely. Těžba rašeliny se postupně omezuje a využívá se jako hnojivo a v menší míře pro léčebné účely. Těžba písku a štěrkopísku doznala v minulých letech velkého rozsahu, po němž zůstaly rozsáhlé vodní plochy a rekultivované pozemky.

45

6.2.

Rozšíření a lov prasete divokého v zájmové oblasti

6.2.1. Český Krumlov Černá zvěř se vyskytuje na celém území spravovaném Městským úřadem v Českém Krumlově v 57 honitbách o celkové výměře 77 034 ha. Pouze v 17 honitbách jsou stanoveny pro černou zvěř normované a minimální stavy.

46

Odstřel černé zvěře v rámci ORP Český Krumlov v období 2003 - 2010

Rok

Kňour Bachyně

Lončák

Sele

Celkem

2003

13

31

480

753

1277

2004

19

44

582

1035

1680

2005

14

36

439

1037

1526

2006

18

26

301

739

1084

2007

14

41

554

1261

1870

2008

16

56

471

1157

1700

2009

11

92

447

1092

1642

2010

19

100

526

1216

1861

47

6.2.2. Kaplice Černá zvěř se zde vyskytuje na celém území spravovaném OPR v Kaplici, křivka odstřelů souhlasí s ostatními oblastmi.

48

Odstřely černé zvěře v honitbách v rámci ORP Kaplice v období 2003 - 2010 Rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

Kňour Bachyně

9 11 12 0 0 5 6 5

10 11 20 42 31 35 23 8

Lončák

Sele

Celkem

276 315 236 67 61 295 243 242

358 569 477 76 69 630 491 510

654 906 745 185 161 965 763 765

49

6.2.3. Trhové Sviny Černá zvěř je lovena na celém území spravovaným ORP Trhové Sviny v 39 honitbách o celkové výměře 43924 ha.

50

Odstřel černé zvěře v rámci ORP Trhové Sviny v období 2003 - 2010 Rok

Kňour

Bachyně

Lončák

Sele

Celkem

2003

2

1

132

210

346

202

326

528

2004 2005

2

6

142

316

466

2006

6

2

149

207

364

2007

8

8

251

540

807

2008

11

16

251

585

863

2009

11

8

222

511

752

2010

1

2

118

350

471

51

6.2.4. Třeboň

Oblast Třeboňska je velmi dobře evidenčně zpracována a jsou k dispozici i statistická srovnání. Značná část Třeboňska je začleněna do Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko zřízené v krajině po staletí kultivované člověkem s mimořádně cennými přírodními hodnotami. Na mnoha místech lze dosud hovořit o harmonické krajině, kde jsou lidské aktivity v určité rovnováze s přírodou. Proto je Třeboňsko vyhlášeno i jednou ze šesti českých biosférických rezervací programu Člověk a biosféra (MAB) UNESCO (od roku 1977). Oblast je významná z hlediska ochrany řady ohrožených obratlovců, např. vydry říční a orla mořského a slouží jako modelové území pro hledání souladu mezi zájmy ochrany přírody a krajiny a hospodářskými aktivitami respektujícími přírodní podmínky a ekologickou únosnost území. V souvislosti s přistoupením Československa k Ramsarské konvenci na ochranu mokřadů v roce 1990 byla reprezentativní část rybníků a na ně navazujících mokřadních biotopů uvnitř CHKO zapsána jako mokřad mezinárodního významu podle Ramsarské 52

konvence pod názvem "Třeboňské rybníky". Druhým cenným mokřadním územím Třeboňska spadajícím pod Ramsarskou konvenci jsou "Třeboňská rašeliniště".

Rozsáhlá maloplošná zvláště chráněná území jsou oblíbeným útočištěm pro černou zvěř s negativním dopadem na chráněné druhy živočichů. Na Třeboňsku je myslivecky hospodařeno s černou zvěří pouze v několika honitbách, jejichž výměra umožňuje stanovení minimálních stavů v souvislosti s racionálním hospodařením s divokými prasaty. Celkem je v rámci správního území 54 honiteb na 48 322 ha. Velmi zajímavé je srovnání výtěžnosti honiteb, které je významným svědectvím vývoje situace.

53

Odstřely černé zvěře v rámci ORP Třeboň v letech 2002 - 2010 Rok

Kňouři

Bachyně

2002

21

2003 2004

Selata

Celkem

22

871

914

4

10

944

958

2

20

1380

1402

10

1202

1212

2005

Lončáci

2006

2

3

240

534

788

2007

1

27

394

1037

1459

2008

3

21

570

1004

1598

2009

1

19

428

1004

1542

14

436

838

1288

2010

54

Produkce zvěřiny v kg dle jednotlivých druhů zvěře na Třeboňsku v roce 2010 Druh zvěře

Odstřel kusů

Prům.hmotnost

Celková hm.

ks v kg

v kg

Cena za 1 kg v Kč

Hodnota v Kč

Jelení

63

50,0

3 150

30

94 500

Daňčí

60

30,0

1 800

30

54 000

Mufloní

0

20,0

0

30

0

Srnčí

578

10,0

5 780

80

462 400

Černá

1 288

25,0

32 200

30

966 000

Zajíc

38

3,5

133

50

6 650

Bažanti

9 471

1,1

10 418

40

416 724

Kachna

14 964

0,8

11 971

20

239 424

Husa

177

3,0

531

35

18 585

Lyska

0

0,5

0

35

0

Holub

171

0,3

43

30

1 283

CELKEM za rok 2010

66 026

2 259 566

Celkem v roce 2009

67 859

2 290 327

Průměrná hmotnost je stanovena dle pokynu MZVž. z roku 1988 Cena za l kg zvěřiny je brána jako průměrná u výkupních organizací Výtěžnost v kg z 1 ha honební plochy v r. 2010 je 1,37 kg (v r. 2006 - 1,03 kg, v r. 2007 - 1,56 kg, v r. 2008 - 1,54 kg a v r. 2009 - 1,40 kg z 1 ha honební plochy)

55

Produkce zvěřiny v kg dle jednotlivých druhů zvěře v okrese Jindřichův Hradec v roce 2010 Druh zvěře

Odstřel ks

Prům. hm. Ks/ kg

Celková hm. v kg

Cena za 1 kg v Kč

Hodnota v Kč

Jelení

34

50,0

1 700

30

51 000

Daňčí

79

30,0

2 370

30

71 100

Mufloní

4

20,0

80

30

2 400

Srnčí

2 258

10,0

22 580

80

1 806 400

Černá

124

25,0

3 100

30

93 000

Zajíc

21 091

3,5

73 819

50

3 690 925

Bažanti

21 489

1,1

23 638

40

945 516

Kachna

6 169

0,8

4 935

20

98 704

Husa

19

3,0

57

35

1 995

Lyska

484

0,5

242

35

8 470

Holub

2 599

0,3

650

30

19 493

CELKEM za rok 1968

133 170

6 789 003

Celkem v roce 2010

212 946

7 827 888

Tabulka je pro srovnání lovu před 43 roky, kdy bylo v okrese 162 honiteb při stejné výměře honiteb. V roce 1968 byla výtěžnost z 1 hektaru honební plochy v okrese 0,74 kg, z toho hradecko mělo 0,971 kg, třeboňsko 0,577 kg a dačicko 0,615 kg z 1 ha. Drobná zvěř se na celkové hmotnosti podílela 78% a spárkatá 22% V roce 2010 byla celková výtěžnost 1,20 kg z 1 ha honební plochy, z toho na hradecku 1,28 kg, na třeboňsku 1,35 kg a na dačicku 0,86 kg Drobná zvěř se v roce 2010 podílela na celkové hmotnosti okresu 26 %, zato spárkatá 74 % z celkové hmotnosti ulovené zvěře v roce 2010.

56

6.2.5. Oblast celkem Ve čtyřech hodnocených územních celcích hraničících s Horním Rakouskem bylo v období let 2003 až 2010 uloveno celkem 32.527 kusů černé zvěře. Z toho bylo hlášeno ulovení 226 kňourů (0,7 %), 773 bachyní (2,4 %), 9. 070 lončáků (27,9%) a 22.458 selat (69 %). Nejvíc černé zvěře bylo uloveno na území ORP Český Krumlov – 12.640 kusů, dále byly divočáci intenzivně loveni na Třeboňsku – 10.247 kusů, následovala Kaplice – 5.144 kusů a nejméně černé bylo uloveno na území ORP Trhové Sviny – 4.596 kusů.

Odstřel černé zvěře v zájmové oblasti v letech 2003 - 2010 Rok

Kňour

Bachyně

Lončák

Sele

Celkem

2003

28

52

888

2265

3233

2004

32

75

1099

3310

4516

2005

28

72

817

3032

3949

2006

26

73

757

1556

2412

2007

23

107

1260

2907

4297

2008

35

128

1587

3376

5126

2009

29

142

1340

3098

4609

2010 Celkem

25 226

124 773

1322 9070

2914 22458

4385 32527

57

58

6.2.6. Ekonomická stránka hospodaření s černou zvěří Řešení problému vysokých početních stavů černé zvěře je tradičně posouváno do úrovně zájmové činnosti myslivců a nákladová část je přehlížena přesto, že je velmi vysoká a v současných bezohledně komerčně nastavených vztazích paradoxně přehlížena. Uživatelé honiteb s výskytem spárkaté zvěře se dostávají do pozice sponzorů podnikatelských aktivit v zemědělství a lesnictví vlastníků či nájemců pozemků v oblasti ochrany jejich majetku před zvěří. Velmi podrobnou studii věnovanou ekonomice české myslivosti zpracoval a vydal Feuereisel (2010). Ve zjednodušené formě lze tento materiál využít pro vypracování ekonomické kalkulace hospodaření s černou zvěří.

Kalkulace nákladů spojených s hospodařením s černou zvěří

Nepřímé náklady souvisejí s obecným hospodařením v honitbě a vztahují se k veškeré činnosti. Hospodaření s černou zvěří je zatíženo těmito náklady pouze částečně. Přímé náklady tvoří položky související přímo s hospodařením s černou zvěří. Do kategorie přímých nákladů je nutné zařadit též náklady státu na vyšetření ulovené černé zvěře na přítomnost trichinelózy. Proti nákladovým položkám jsou výnosy z prodeje zvěřiny, případně poplatkových lovů. Zjednodušeně lze jednotlivé náklady definovat následovně.

Nepřímé náklady: -

Nájmy honiteb

-

Organizace – komunikace s držitelem honitby, státní správou myslivosti apod.

-

Vybavení myslivců (výstroj a výzbroj)

-

Dopravní prostředky

-

Myslivecká zařízení

-

Držení a výcvik loveckých psů

59

Přímé náklady: -

Náklady spojené s vlastní organizací lovu (materiál, poštovné, telefony)

-

Vnadění zvěře

-

Náklady spojené s lovem (při společném lovu včetně občerstvení)

-

Cestovní náklady

-

Čas strávený na lovu

-

Ošetření psů při poranění

-

Vyšetření ulovené zvěře (trichinelóza)

Při kalkulaci nákladů bylo vycházeno z obecných cenových relací. Náklady na osobní automobil při teoretické spotřebě 7,5 l/100 km byly kalkulovány podle vyhlášky č. 377/2010 Sb., která stanovila pro rok 2010 výši tzv. amortizace na 3,70 Kč a cena PHM byla stanovena u nafty na 30,80 Kč a u benzinu NATURAL 95 na 31,60 Kč. Kalkulované náklady na 1km vychází přibližně na 6,- Kč

Průměrný počet kilometrů při návštěvě honitby byl odhadnut na 20 km. Pro ulovení 1 kusu černé zvěře je dle Feuereisela (2010) potřeba 3 vycházek po 4 hodinách. Při ulovení je nutné připočíst 1 hod + 20 km na odvezení uloveného kusu a předání vzorku k veterinární kontrole.

Mzdové náklady jsou odvozeny z průměrné mzdy v ČR, která je cca 24.000,- Kč. Při 180 hod. pracovního fondu měsíčně je hrubá hodinová mzda cca 133,- Kč. Superhrubá mzda by byla navýšena ještě o 34%.

Kalkulace personálního a technického zajištění byla provedena též podle Feuereisela (2010), který předpokládá, že společné lovy jsou poplatkové. V zájmové oblasti jsou poplatkové lovy především v honitbě fy. Agrowald a několika dalších pronajatých honitbách. Odhadem lze říci, že poplatkově je lovena ¼ zvěře na společných lovech.

Organizační zajištění: 3 osoby - vedoucí, závodčí, trubač Honci: 10 honců (z toho pět psovodů) Doprava při naháňce: 1 traktorista, 6 automobilů Občerstvení a příprava (není v kalkulaci Feuereisela): 2 osoby po 8 hodinách 60

Časová dotace: vlastní naháňka 8 hod/osobu Průměrný úlovek 5 kusů na akci = 424 naháněk v příhraniční oblasti 25% naháněk je poplatkových Průměrná hmotnost ulovené zvěře a cena zvěřiny jsou převzaty z kalkulace OMS Jindřichův Hradec. Superhrubá mzda je uvedena jako doplňující údaj. Takto předkládanou kalkulaci je nutné považovat za minimální, neboť zahrnuje pouze základní náklady, nezahrnuje například náklady na držení psů a jejich vybavení, ke kterému již začíná patřit GPS obojek a ochranné psí vesty.

Odhad nákladů na individuální lov černé zvěře v příhraničních honitbách (50% výřadu selat a lončáků + kňouři a bachyně – 2.242 kusů) v roce 2010 Odstřel

Potřebná doba 26.904 hod.

Odvoz zvěřiny

Černá

2.242 ks

2.242 hod

Doprava

60 km/6,- Kč/ks

20 km/6,- Kč/ks

807.120,- Kč

269.040,- Kč

Náklady celkem 3.876.418,- Kč

4.952.578,- Kč

246.620,- Kč*

Náklady na veterinární vyšetření *Hradí stát

Odhad nákladů na společné lovy černé zvěře v příhraničních honitbách (50% selat a lončáků – 2.118 kusů) v roce 2010 Časová náročnost

Jedna naháňka 424 naháněk

Příprava

Doprava

Doprava

OA

Traktor

Celkem

16 osob/8 h

2 osob/8 h

6 x 15km

8 hod.

128 hod

16 hod

90 km

á 200,- Kč

17.024,- Kč

2.128,- Kč

540,- Kč

1.600,- Kč

21.292,- Kč

7.218.176,- Kč

902.272,- Kč

228.960,- Kč

678.400,- Kč

9.027.808,- Kč

424 x [20 km(120,- Kč) + 1 hod.(133,- Kč)]

107.272,- Kč

2.118 kusů x 110,- Kč

232.980,- Kč

Odvoz ulovené zvěře do chladícího boxu Náklady na veterinární vyšetření

61

Výnosy z lovů Položka

Množství

Ø hmotnost

Prodej zvěřiny

4385 ks

25 kg

Poplatkové lovy

1060 lovců

---

Cena za kus

Celkem

30,- Kč

3.288.750,- Kč

2.500,- Kč

265.000,- Kč 3.553.750,- Kč

Finanční rozvaha

NÁKLADY

VÝNOSY

1. Individuální lovy

4.952.578,- Kč Poplatkové lovy

2. Společné lovy

9.135.080,- Kč Prodej zvěřiny 14.087.658,- Kč

ROZDÍL Veterinární vyšetření

-

265.000,- Kč 3.288.750,- Kč 3.553.750,- Kč

10.533.908,- Kč

479.600,- Kč*

*Hradí stát

Z uvedené zjednodušené kalkulace vyplývá, že uživatelé honiteb vložili v roce do lovu černé zvěře práci a režijní náklady v hodnotě 10.533.908,- Kč. Ulovení jednoho kusu černé zvěře tedy, po odečtení výnosů, vyšlo na 2.402,- Kč. Tento údaj je velmi závažný, neboť je to částka vkládaná do řešení problému černé zvěře dobrovolně a není možné ji ze strany držitelů honiteb, či státu nárokovat. Mimo tuto částku ještě řada uživatelů honiteb hradí škody působené černou zvěří, což je zcela absurdní situace. V žádné civilizované společnosti není postavena ochrana majetku a podnikání na dobrovolné aktivitě druhé osoby. Z toho vyplývá, že v případě insolvence, či neochoty uživatele provádět tuto finančně i časově náročnou činnost, potom může vypovědět nájemní smlouvu a ukončit výkon práva myslivosti. Tudíž perspektivně bude nezbytné přehodnotit tento systém a učinit odpovědnou osobou vlastníka pozemku.

62

7. Vliv výskytu černé zvěře na existující NP, CHKO V zájmovém území je nejvýznamnější Chráněnou krajinnou oblastí Třeboňsko, v rámci které nebyly zaznamenány zásadní konflikty se zájmy ochrany přírody a výskytem černé zvěře.

63

8. Rozšíření a výskyt prasete divokého v sousedních honitbách Rakouska S našimi příhraničními honitbami sousedí rakouské okresy Freistadt, Rohrbach a Urfahr – Umgebung. Podle dostupných statistických údajů je zřejmé, že problematice černé zvěře není v Rakousku věnována odpovídající pozornost. Černá zvěř je vykazována souhrnně bez rozlišení pohlaví a věku z čehož lze usoudit, že není kladen důraz na přednostní lov selat a stabilizaci sociální struktury populace jako jednoho z faktorů ovlivňujícího přírůst. Od roku 2003 bylo v těchto oblastech uloveno nejméně 2940 kusů černé zvěře, přičemž z let 2003/4 a 2007/8 nebyly okresy Urfahr – Umg. a Rohrbach poskytnuty údaje o černé zvěři. Lov zvěře v příhraničních honitbách je na úrovni necelých 10% našeho odstřelu.

Přehled o odstřelu a úhynu černé zvěře v příhraničních oblastech Rakouska Rok 2003/4 2004/5 2005/6 2006/7 2007/8 2008/9 2009/10 2010/11

Urfahr

Rohrbach

131 78 49

226 173 84

91 47 83

188 173 226

Freistadt 137 301 104 96 197 221 186 149 64

V celém Rakousku jsou odstřely na úrovni našich příhraničních odstřelů a mají nevyváženou tendenci. V roce 2007 bylo uloveno 33800 kusů, v roce 2008 poklesl odstřel na 31320 kusů a v roce 2009 dokonce na 30212 kusů. Teprve v sezoně 2010/11 došlo k výraznému nárůstu odstřelu na 37116 kusů černé zvěře.

Ze statistik však vyplývá, že v Rakousku není černá zvěř předmětem hospodaření a je lovena prakticky celoročně. Pouze vodící bachyně jsou hájeny od 1.března do 15.června. Tento stav nepřispívá ke stabilizaci populace černé zvěře a vede k nežádoucí destrukci sociální struktury populace.

65

9. Zásady pro hospodaření s černou zvěří v jihočeském příhraničí. Ze studia materiálů, které byly k dispozici a zejména z výsledků doktorské disertační práce Urbance (2004) ve které byly řešeny otázky prostorové aktivity a migrace černé zvěře na Českokrumlovsku s výstupy zaměřenými na doporučení pro mysliveckou praxi, vyplynula následující doporučení zásad pro hospodaření s černou zvěří v zájmové oblasti.

1. Černá zvěř, zejména rodinné tlupy, jsou relativně věrné svému domovskému okrsku. Populační hustota v zájmové oblasti je uváděna na úrovni přibližně 7 ks/100 ha honební plochy a 16 ks/100 ha lesní plochy při odhadované 35% mortalitě. Tento údaj je však proměnlivý a závisí na řadě faktorů, z nichž velmi významnou roli hraje úživnost vytvořená zemědělským hospodařením a dále aktuální klimatické podmínky, zejména délka zimy, výška sněhu a počet mrazových dnů. Zjištěné migrační vzdálenosti i odvozená velikost domovského okrsku napovídají, že s černou zvěří v honitbách, kde se trvale vyskytuje, je možno a nutno cílevědomě hospodařit. Domovské okrsky se podle publikovaných výsledků pozorování v této oblasti se stářím zvěře nezvětšují. Pomocí teoretických propočtů byla orientačně odvozena velikost domovského okrsku rodinných tlup na 181 - 254 ha, u kňourů (dospělých samců) na 1771 – 1923 ha.

2. Ze studované literatury vyplynulo, že divoká prasata ve vyhodnocovaném příhraničí, zejména rodinné tlupy, jsou věrné svému domovskému okrsku (home range) a nemigrují do kraje na velké vzdálenosti. Z výsledků Urbance (2004) vyplývá, že černá zvěř je v zájmovém území spíše stálou zvěří. Průměrná migrační vzdálenost byla zjištěna v honitbě Přízeř 2,45 km a honitbě Třešnovice 4,87 km. Díky dlouhodobému značení černé zvěře bylo také potvrzeno, že černá zvěř přechází velmi ojediněle na rakouskou stranu, protože zde byl uloven pouze jeden označený divočák. Vzhledem ke zjištěným vzdálenějším migracím (u jedinců opouštějících rodinnou tlupu a zvěří dočasně migrující za potravou či hledajících kňourů v době chrutí) je s černou zvěří nezbytně nutné hospodařit v rámci chovatelských oblastí.

3. Společné lovy divokých prasat, pokud jsou organizovány opakovaně ve stejných lokalitách s dostatečným časovým odstupem (empiricky zjištěná minimální doba 4 týdny), nemají významný vliv na prostorovou aktivitu černé zvěře a nezpůsobují 66

migraci zvěře mimo tuto oblast. Mají nezastupitelnou roli v redukci početních stavů černé zvěře.

4. V případě nutnosti regulace početních stavů černé zvěře v oblastech s intenzivní zemědělskou výrobou jako je například Třeboňsko, zavést odchyt černé zvěře jako jeden z možných a osvědčených způsobů regulace populační hustoty této zvěře.

5. Při řešení otázky škod působených černou zvěří na zemědělských plodinách by bylo vhodné řešit tento problém od jeho vzniku. To znamená změnit zásadně filosofický přístup a neřešit důsledky, ale příčiny. Obecný nárůst početních stavů černé zvěře způsobilo intenzivní zemědělské hospodaření, které rozvrátilo tok energie v krajině. Řešením problému tzv. škod zvěří, nebo-li konkurenci v podnikání, by bylo zrušení povinnosti uživatelů honiteb hradit škody způsobené zvěří, neboť je v principu nezavinili. To by byl pro podnikatele v zemědělství impulz k šetrnějšímu hospodaření a zavádění preventivních opatření, která by ve svém důsledku vedla k celkovému ozdravení agroekosystémů jako celku.

6. Pro stabilizaci zvěře v honitbě nejsou nutné jen vhodné přírodní podmínky a hospodářské poměry, ale vedle potravní nabídky hlavně klid v honitbě. Černá zvěř vyniká perfektní paměťovou orientací, a proto lze s úspěchem využívat intervalového nebo těžištního způsobu loveckého tlaku s cílem dosáhnout potřebná chovatelská i ochranná opatření (škody zvěří).

67

10. Možnosti podpory managementu druhu prasete divokého v zájmové oblasti s přihlédnutím k přeshraniční odborné spolupráci. Protože černá zvěř je zvěří relativně stálou, je nutné v příhraničních oblastech koordinovat hospodaření s ní a stanovit jednotné principy a zásady. To znamená: -

V honitbách, kde se černá zvěř trvale vyskytuje, je s ní nutno hospodařit jako se zvěří "stálou", její lov plánovat a udržovat optimální sociální strukturu populace

-

Vzhledem k současné nízké výměře honiteb a poznatkům o migraci jedinců v druhém roce života (lončáků) a kňourů, zejména v době chrutí, je nutné hospodařit s černou zvěří v rámci chovatelských oblastí zahrnující honitby po obou stranách hranic

-

Sjednotit zásady chovu černé zvěře v Rakousku se zásadami v České republice počínaje dobou lovu a zejména přístupem k jeho realizaci.

-

Na obou stranách hranic prosadit zákaz lovu na hromadách a zavést pouze množstevně a prostorově limitované vnadění. Hromadnictví přispívá nejen k nekontrolovanému namnožování černé zvěře, ale též ke kontaminaci zvěřiny mykotoxiny poškozujícími zdraví nejen divočáků, ale též jejich konzumentů.

68

11. Seznam použité literatury ANDRZEJEWSKI, R., JEZIERSKI, W. 1978: Management of a Wild Boar Population and its Effects on Commercial Land. Acta Theriologica, 23, 1978, 19, pp. 309 - 339 BABIČKA, C. 1994: Stabilizace stavů černé zvěře v honitbách. Sborník referátů z celostátní konference Černá zvěř 1994, Písek, 25. - 26. 8. 1994, s. 73 – 88 BOITANI, L., MATTEI, L., MORINI, P., ZAGARESE, B. 1991: Space use by pen-raised wild boar (Sus scrofa) released in Tuscany (central Italy). The 2nd Symposium, Turin, Journal of Mountain ecology, IBEX ,pp. 108 - 116 BOITANI, L., TRAPANESE, P. U. MATTEI, L. 1993: Demography of a wild boar (Sus scrofa) population in the Metallifere Hills (Tuscany, Italy), 2nd Intern. Symp. on WILD BOAR (Sus scrofa) and arder Suiformes, Turin. Abstracts Vol.p .31 BOCK, CH. 2001: Soziale struktur und Bejagung des Schwarzwildes, OÖ. Jäger,2001, 4, S. 14 - 15 BRIEDERMANN, L. 1971: Zur Reproduktion des Schwarzwildes in der DDR, Beiträge zur Jagd und Wildforschungd, Berlin, 1971, S. 169 - 186 BRIEDERMAN L. 1990: Schwarzwild ,2. bearb Aufl.,. VEB Deutscher Landwirtschaftsverlag, Berlin,1990, 540 S. BURT, W. H. 1943: Territoriality and home rang conapts as appolied to mammals. J. Mammals, 24, pp.346 - 352 CARGNELUTTI, B., JANEAU, G., SPITZ, F. U. COUSSE, S. 1993: G.I.S., an aim to identify the environmental conditions of wild boars resting places. 2nd Intern. Symp. on Wild Boar (Sus scrofa) and order Suiformes, Turin. Abstracts Vol., pp.48 CARGNELUTTI, B., JANEAU, G., SPITZ, F. U. COUSSE, S. 1993: G.I.S., an aim to identify the environmental conditions of wild boars resting places. 2nd Intern. Symp. on Wild Boar (Sus scrofa) and order Suiformes, Turin. Abstracts Vol., pp.48 CARGNELUTTI, B., SPITZ, F., VALET, G. 1991: Analysis of dispersion of Wild Boar (Sus scrofa) in Southern France. In: SPITZ, F., JANEAU, B., GONZALES, G.,AULAGNIER S. (eds.): "Ongulés/Ungulates 91". Proc. Intern. Symp, Toulous, Paris - Toulouse (S.F.E.P.M. – I.R.G.M.), pp. 423 - 425 COUSSE, S., PÉPIN, D., MANN, C. S., JANEAU, G. CARGNELUTTI, B., SPITZ, F. 1992: Biotelemetry - deduced daily activity patterns of two ungulate species: Wild Boar (Sus scrofa L.) and Isard (Repicarpa pyrenaica). In: MANCINI, P., FIORETTI, S., CRISTALLI, C., BEDENI, R.: Biotelemetry ,XII. Proc. Intern. Symp. Biotelemetry, Ancona, 1992, pp.199 – 69

204 ČERNÝ, R. 2003: Statistický přehled lovu černé zvěře v okrese Český Krumlov, Okresní úřad Český Krumlov, 2003 ČERVENÝ, J., KAMLER, J., KHOLOVÁ, H., KOUBEK, P., MARTÍNKOVÁ, N. 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství - Cesty, Praha, 591 s. ISBN 80-7181-901-8 D´ANDREA, L., DURIO, P., PERRONE, A., PIRONE, S.

1991: Preliminary data of the

wild boar (Sus scrofa L.) space use in morentain environment. The 2nd Symposium, Turin, Journal of Mountain ecology, IBEX, pp.108 - 116 DARDAILLON, M. 1988: Wild boar social groupings and their seasanal changes in the Camargue, southern France. Z. Säugetierk, 53, pp. 22 - 30 DEGLER, R., TOMKIEWICZ, S. 1993: GPS update. Telonics Quarterly , 1993, 6(2), pp. 2-4 DINTER, U. 1991: Das Raum - Zeitverhalten von Schwarzwild im Grunenwald in den Sommermonaten unter besenderer Berücksichtigung menslicher Störungen, Inaugural – dissertation, Ludwig - Maxmilians Universität München,1991 , 122 S. DOUAUD, J. 1983: Utilisation de léspace et du temps et ves faktrurs de Modulation cher le sanglier (Sus scrofa L.), en milieu forestier au vert (Massif des Dhuits, Haute - Marme). Thése de doctorat Univerzité de Strasbourg, 1983, 131 p. EISENBARTH, E. & OPHOVEN, E., 2002: Bewegungsjagd auf Schalenwild, FranckKosmos Verlag, Stuttgart EISFELD, D., HAHN, N. 1998: Raummutzung und Ernährungsbasis von Schwarzwild, Abschlussbericht an das Ministerium Landlicher Raum Baden-Wurtemberg, 1998, 98 S. FEUERISEL, J. 2003: Vliv sociální struktury na populační dynamiku černé zvěře, Myslivost, 2003, 7, s. 14 FEUERISEL, J. 2010: Zelená čísla o ekonomice v současné české myslivosti – co stojí myslivost v České republice. Druckvo, spol. s r.o. 155 s. ISBN 978-80-904417-6-7 FOURNIER, P., FOURNIER - CHAMBRILLON, C., MAILLARD, D., KLEIN, F. 1993b: Zoletil immobilization of Wild Boar (Sus scrofa). 2nd Intern. Symp. on Wild Boar (Sus scrofa) and order Suiformes, Turin Abstracts Vol., pp. 54 FOREJTEK, P. 1999: Migrace černé zvěře a klasický mor prasat v ČR. Sborník referátů ze semináře Chov diviačej zveri na Slovensku , Levice 20.3.1999, s. 46 - 47 70

FRUZINSKI, B. 1990: Dzik. Katedra Gospodarstva Lowickiego Akademii Rolniczej, Poznaň, 1990, 248 s. HANZAL, V. 2002: Ekosystémový přístup k hospodaření se zvěří, Sborník

odborných

referátů z celostátního semináře Myslivost a ekologie, Hranice na Moravě, 2002, s. 23 - 27 HANZAL, V. 2003A: Některé problémy ekologie a etologie černé zvěře, Sborník referátů z odborného semináře s mezinárodní úcasti Černá zvěř 2003, Písek, 4. - 5. 7. 2003, s. 69 - 70 HANZAL, V. 2003B: Poslání a význam myslivosti pro život v kulturní krajině , Sborník referátů celostátní konference s mezinárodní úcasti Myslivost - její poslání v kulturní krajině, České Budějovice 22. - 23. 8. 2003, s. 4 – 6 HANZAL, V., 2008: Velká myslivecká encyklopedie, Grand s.r.o. Elektronické nakladatelství, České Budějovice ISBN: 978-80-900593-0-6 HAPP, N., 2002: Hege und Bejagung des Schwarzwildes, Franck-Kosmos Verlag, Stuttgart HATLAPA, H., H., WIESNER, H. 1982: Die Praxis der Wild - tierimobilisation, Verlag P. Parey, Hamburg und Berlin, 1982, 345 S. HELL, P. 1986: Diviača zver. Príroda Bratislava , 1986, 419 s. HESPELER, B.,: 2004: Schwartzwild heute, BLV Buchverlag, München HROMAS, J., 1998: Nejsilnější světové trofeje, Matice lesnická, s. r. o., Písek, 1998, 260 s. HROMAS, J. ET AL.., 2000: Myslivost, Matice lesnická, Písek, 2000, 493 s. HROMAS, J. 2003: Vývoj populací černé zvěře v České republice, Sborník referátů z odborného semináře s mezinárodní úcastí Černá zvěř 2003, Písek, 4. - 5. 7. 2003, s. 5–7 CHARVÁT, A., MIKULKA, J., 2002: Metodická příručka. Ministerstva zemědělství, Praha, 86 s. JANEAU, G., GLEIZE, J. C., DUNCAN, P. 1990b: Immobilisation du sanglier (Sus scrofa L.) par voie chimique. Actes du symposium sur les techniques de capture et de marquaqe des angulés sauvages, Hérault, pp. 33 - 36 JEŽEK, M. A KOL. 2011: Reprodukční a morfometrické znaky prasete divokého (Sus strofa, L). In. Sborník ze semináře „Černá zvěř – stále aktuální problém“, Žďár nad S. 14.10.2011 LAVIČKA, J. 2000: Posouzení mysliveckého hospodaření firmy Agrowald, s. r. o., Diplomová práce, Jihočeská universita v Českých Budějovicích, 2000 LESNÍ HOSPODÁŘSKÝ PLÁN, LHC KAPLICE, 1994 - 2003, Lesprojekt České Budějovice, 1994 LESNÍ HOSPODÁŘSKÝ PLÁN, LHC LIPNO, textová část, platnost 1970 - 1979, Lesprojekt České Budějovice, 1970 LESNÍ HOSPODÁŘSKÝ PLÁN, LHC VYŠŠÍ BROD, textová část, platnost 1998 - 2007, 71

Lesní projekty České Budějovice, 1998 LOZAN, A. 1993: Study of the wild boar (Sus scrofa L.) Memory in its orientatine behaniour. The 2nd Symposium, Turin, Journal of Mountain ecology: IBEX, pp. 130 MAILLARD, D., FOURNIER, P. 1993: Effects of schooting with hounds on home range size of Wild Boar (Sus scrofa L.) groups in mediterranean habitat. 2nd Intern. Symp. on Wild Boar (Sus scrofa, L) and order Suiformes, Turin,Abstracts Vol., pp. 16 MAILLARD, D. 1998: Apoproche du fonctionnement de la population de sangliers (Sus scrofa L.) de alRéserve Naturelle de Rogue - Haute a partir des résultats scientifigues obtenus dur ĺ espéce ev milina méditerramén, Ecologia mediterranea ,1998, 24(2), pp. 223 – 234 MAILLARD, D., FOURNIER, P., FOUERNIER-CHAMBRILION, C. 1994: Une méthode de capture á vue de compagnies de sangliers (Sus scrofa). O.N.C. Montpelier, 1994, 10 p. MAUGET, R. 1980: Regulations ecologigues, comportemenfales et physiologiques, comportemenfales et physiologieque (fonction de reprodukction) de ĺ adaption du sanglier au milieu. Diss. Univ. Toulouss, 299 p. MAUGET, R. 1981: Home range use and its determining factors in the European wild boar (Sus scrofa, L.), XV Congr. Ing. Fauna Cinegetica and Silvestra Trujillo, pp. 315 - 329 MARKOV, N. I. 1997: Population Dynamics of Wild Boar, Sud scrofa, in Sverdlovsk Oblast and Its Relation to Climnatic Faktors, Rusian Journal of Ecology, 1997, 5, 264 - 274 MERRIGI, A., SACCHI, O. 1991: Habitat selection by Wild Boars in Norhern Apennines (N. Italy). In: SPITZ F. ET AL. (eds), Proceedingw of the international Symposium "Ongulés/Ungulates 91", S.F.E.P.H. - I.R.G.M., Paris – Toulouse, 1991, pp. 435 – 438 MEYNHARDT, H., 1978: Vier Jahre unter Wildschweinenn, Urania-Verlag, Leipzig-JenaBerlin MEYNHARDT, H., 1989: Hege und Bejagung. Verlag J. Neumann-Neudamm, Melsungen, MEYNHARDT, H. (1990): Schwarzwild - Report, Mein Leben unter Wildschweinen. (7. Aufl.). Verlag J. Neumann - Neudamm, Melsungen,1990, 219 S. MÜLLER, P. 1999: Raum - Zeit - Verhalten telemetrierter Wildschweine unter Jagdgruck.Diss.Arbeit, Universität des Saarlandes, Institus für Biogeographie, Saarbrücken, 1999, 58 S. Ministerstvo zemědělství, odbor rybářství, myslivosti a včelařství, 2008: Metodický pokyn orgánům státní správy pro redukci početních stavů spárkaté zvěře na území České republiky, Č.j. 23485/2008 – 16200, ze dne 4.7.2008, Praha RAKUŠAN, C., 2003: Jak dál s černou zvěří. Svět myslivosti, č.6, s.20-21 72

RODGERS, A. R., ANSON, P. 1994: News and application of the global positioning system. GPS World. Advanstar Publication, 1994, 1, pp.20 - 33 RUSAKOV, O. + S., TIMOFEJEVA, E., K. 1984: Kaban. Ekologia, resursy, chozjajstvenoje značenije na Severo-Zapade SSSR. Izdatelstvo Leningradskogo Universiteta, Leningrad, 1984, 234 s. SAUNDERS, G., KAY, B. 1991: Movements of feral pigs (Sus scrofa L.) of Sunny Corner, New South Wales, Australia, Wild. Res.,1991, 18, pp. 49 - 61 SAUNDERS, G., KAY, B. 1996: Movements and home ranges of feral pigs (Sus scrofa L.) in Kosciusko National Park, New South Wales, Australia, Wild. Res.,1996, 23, pp. 11 - 19 SODEIKAT, G., POHLMEYER, K. 2002: Temporary home range modifications of wild boar family groups (Sus scrofa L.) caused by drive hunts in Lower Saxony (Germany), Zeitschrift fur Jagdwissenschaft, 2002, 48, pp. 161 - 166 SINGER, F. J., OTTO, D. K., TIPTON, A. R., HABLE, C. P. 1981: Home ranges, movements and habitat use of European wild boar in Tennessee,J. Wildlife Manage, 1981, 45(2), pp. 343 - 353 SPITZ, F., PÉPIN, D. 1984: Symposium international sur le sanglier, International

wild

boar symposium, Toulouse, I.N.R.A., 1984, 226 p. STUBBE, W., STUBBE, H., 1977: Vergleichende Beiträge zur Reproduktion und Geburtsbiologie von Wild- und Hausschwein Sus scrofa L. 1758. Beiträge zur Jagd und Wild forschung STUBBE, C., MEHLITZ, S., PAUSTIAN, K. - H., PEUKERT, R., ZÖRNER, H. 1984: Erfahrungen zum Lebendfang von Schwarzewild in den Wildforschungsgebieten. Beitr. Jagd u. Wildforschung, 1984, 3, S. 203 - 216 STUBBE C., CORETZKI, J., MEHLITZ, S., MEYNHARDT, H., PEUKERT, R., STUBBE, W. 1989: Lebensraummutzung und Populationsunnsatz des Schwarzwildes in der DDR – Ergebnisse der Wildmarkierung. Unsere Jagd , 1989, 37, S. 228 - 231 STUBE, M. A W., 1997: Vergleichende Beiträge zur Reproduktion und Geburtsbiologie von Wild- und Hausschwein Sus scrofa L. 1758. Beiträge zur Jagd und Wild forschung URBANEC, R. 2002: Myslivost a ekologie při komplexním hospodaření v krajině. Sborník odborných referátů z celostátního semináře Myslivost a ekologie, Hranice na Moravě, 2002, s. 31 - 33 URBANEC, R., 2003: Management chovu černé zvěře v honitbách společnosti Agrowald, s.r.o. Rožmberk nad Vltavou. In: Sborník ze semináře „Černá zvěř 2003“, Písek, s.50-56. 73

URBANEC, R. 2003: Teritorialita a migrace černé zvěře na Českokrumlovsku, Svět myslivosti, 2003, 3, s. 10 - 12 URBANEC, R. 2003: Myslivost jako součást integrovaného hospodaření společnosti Agrowald, s. r. o., Rožmberk nad Vltavou, Sborník referátů z celostátní konference s mezinárodní úcastí "Myslivost - její poslání a význam v kulturní krajině", České Budějovice 22. - 23. 8. 2003, s. 41-44 URBANEC, R. 2004: Soužití černé a srnčí zvěře, Folia Venatoria, 2004 (v tisku) URBANEC,R., 2004: Prostorová aktivita a migrace černé zvěře (Sus scrofa L.) na Českokrumlovsku. Doktorská disertační práce. FLD MZLU Brno, 90 s. VACH, M., 1994: Vztah černé zvěře k ostatním druhům zvěře, Sborník referátů z celostátní konference „Černá zvěř současná a budoucí chovatelská problematika“, Písek, s.92-96 VODŇANSKÝ, M., 2000: Schwarzwild: Richtiger Bachenabschuβ. Weidwerk, č.12, s.16-18 VODŇANSKÝ, M., 2003: Závěrečná zpráva z výzkumné úlohy zhodnocení vývoje populace černé zvěře a vypracování návrhů na její účinnou regulaci, Brno Vyhláška MZe č. 553/2004 Sb., o podmínkách, vzoru a bližších pokynech vypracování plánu mysliveckého hospodaření v honitbě, Sbírka zákonů ČR, částka 188, ročník 2004 WANDEL, G., 2000: „Sonnenkinder“ oder „Schwarze Teufel“?. Weidwerk, č.1, s. 10-11 WANDEL, G., 2003: Bejagungsstrategien beim Schwarzwild bei steigenden WANDEL, G., 2003: Bassen gesucht. Pirsch, č.22, s.8-9 WOLF, R., 1994: Vztah černé zvěře k ostatním druhům zvěře, Sborník referátů z celostátní konference „Černá zvěř současná a budoucí chovatelská problematika“, Písek, s.3-4 Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, Sbírka zákonů ČR, částka 168, ročník 2001 ZIEGROSSER, P., 2003: Co musíme udělat, abychom snížili stavy černé zvěře a udrželi je na únosné míře. In: Sborník ze semináře „Černá zvěř 2003“, Písek, s. 3-10 ZIEGROSSER, P. 2003: Jak to bylo s likvidací černé zvěře za vlády Marie Terezie? A jak by to bylo dnes? Svět myslivosti, č.8, s.9-10

74