Vlněna Jedním z hlavních nositelů tradic brněnského textilního průmyslu je nesporně podnik Vlněna se svými šesti závody, z nichž největší byl závod 1, nacházející se na ulici Přízové. Závod vznikl spojením dvou soukromých firem Paul Neumark a Bratři Stiassni. Počátky dnešního závodu 1 tedy musíme hledat mnohem dříve, v druhé polovině 19. století. Rozmach textilní výroby začal už v polovině 18. století, kdy došlo k postupnému rozvoji manufaktur. V počátcích tohoto období nebyla však příze zpracovávána v dílnách, ale tradičním způsobem na vřetenech a kolovratech po vesnicích, kam dodávali suroviny faktoři a odtud ji pak sváželi do Brna. Ve 20. letech 19. století se v Brně objevila nová generace průmyslové buržoazie, která zaváděla nové postupy ve výrobě i v úpravě tkanin a užívala nejnovější typy strojů. V roce 1828 už pracuje 21 podniků, které byly kapitálově velmi silné. Revoluční události roku 1848 přerušily sice na několik měsíců chod brněnské vlnařské výroby, když ale byla poražena maďarská a italská revoluce, výroba dohnala rychle ztracený čas i ušlý zisk. Pronikání textilních výrobků do zahraničí usnadnila celní reforma z roku 1851, která podporovala vývoz rakouských výrobků a ztěžovala dovoz z jiných států. Za zmínku stojí, že v roce 1849 byl založen Brněnský obchodní spolek. Brno se prosadilo jako tzv. moravský Manchester nejen na londýnské světové výstavě roku 1851, ale brněnské vlnařské výrobky se začaly vyvážet i za oceán do Ameriky. V druhé polovině 19. století na území města Brna vyrostla řada nových podniků mezi něž patřily i dvě významné textilní firmy Neumark a Brüder Stiassni. Obě textilní firmy se nacházely v budovách na ulici Nadační, dnešní Přízová. Paul Neumark z Leedsu koupil v roce 1881 část těchto budov, vybavil je starším strojovým parkem a založil tak textilní továrnu nesoucí jeho jméno. Druhá z firem, patřící bratřím Stiassnim, má svůj vznik staršího data. Nacházela se v konglomerátu budov, rovněž na ulici Nadační. Byla založena pravděpodobně v roce 1867. Firma Bratři Stassni byla v porovnání s firmou Neumark vybavena na svou dobu mnohem modernějším vlnařským strojovým parkem. Investice majitelů totiž směřovaly zejména na nákup výkonné techniky a stavbu nových objektů. Vypuknutí válečného konfliktu roku 1914 a následné politické změny i zpřetrhání řady mezinárodních vztahů měly pochopitelně zásadní vliv na hospodářský vývoj našich zemí. Průmysl neměl suroviny a vlnařskou výrobu bylo nutné omezit. Počet textiláků klesl na méně než polovinu. V letech 1906 až 1913 firma Neumark rozšířila podnik zakoupením budovy bývalé firmy Schönfeld, sousedící s továrnou a zmodernizovala strojový park. Velké investice se brzy odrazily v rozšíření výroby, např. o sortiment dámských a pánských polovlněných látek z mykané příze, později i vlněných. Právě toto zboží z mykané příze se stalo později nosným výrobním programem podniku. V té době přišly od vojenské správy velké zakázky. Brzy však nastal opět obrat k horšímu, protože nebylo z čeho vyrábět. Zejména Anglie důkladnou blokádou dodávek vlny způsobila omezení výroby. V posledních dvou válečných letech se pokles stále prohluboval, náhražky prakticky úplně vytlačily klasické suroviny, produkce dosáhla pouhých 50% předválečného stavu a počty dělnictva klesly. Neumarkové a Bratři Stiassni v podstatě vůbec neobnovovali strojový park. Meziválečné období Vlnařský průmysl zůstal pro Brno stále významným výrobním odvětvím i po první světové válce a vzniku Československé republiky. Projevovaly se ale důsledky rozpadu Rakousko–Uherska a jeho velkého vnitřního trhu, který byl hlavním odběratelem brněnských továren. Po prvních dodávkách vlny ze zahraničí v roce 1919 došlo k oživení, které vrátilo výrobu téměř na předválečnou úroveň. Příznivý vývoj byl na čas přerušen v roce 1922 zásahem českého finančního kapitálu. Důsledkem bylo, že zahraniční zákazníci zrušili objednávky a brněnské firmy musely propustit polovinu zaměstnanců. Firmy Neumark se tato
situace téměř nedotkla, naopak v roce 1922 byla zahájena stavba velké betonové budovy na ulici Nadační, uvnitř komplexu byly postaveny garáže a byl zmodernizován strojový park. Za dobu opravdového rozkvětu můžeme označit druhou polovinu 20. let. Byla postavena druhá betonová budova na ulici Dornych a třetí, která spojila obě předchozí stavby na rohu ulice Dornych a Nadační. Firma Neumark v těchto letech dodávala své zboží prakticky do celého světa. Naopak firma Bratři Stiassni nespolupracovala s velkoobchodem a konfekcí. Odbyt zajišťovali obchodní zástupci, takže firma byla schopna rychle reagovat na poptávku. Obě firmy měly velmi promyšlený způsob řízení administrativy. K získání informací o průběhu výroby, její ekonomiky, spotřebě materiálu, skladech atd. stačily dvě knihy „Webereibuch“ a „Musterbuch“, které sloužily ještě nějaký čas po válce, pak byly nahrazeny problematickým systémem „Ormig“. Kolekce tkanin byla sestavována dessinaturou dvakrát do roka – zimní a letní. Schvalované vzory byly vyrobeny v kuponech a nalepeny do příslušných políček „Musterbuchu“. U každého druhu byl technický popis, umožňující výdej materiálu, způsob snování a tkaní. Do dalších políček byla zapsána čísla kusů. Jakmile byl vydán materiál na snování, čísla kusů se napsala do „Webereibuchu“. Po odetkání bylo číslo kusu škrtnuto a po přejímce v úpravě odtrženo barevnou tužkou. Bylo tedy na první pohled jasné, zda je na kus vydán materiál, zda je kus odetkán, či zda je již na prodejním skladě. Velká hospodářská krize, která vypukla 24. říjnem 1929 proslulým krachem na burze v New Yorku pochopitelně zasáhla i brněnskou výrobu. Propouštělo se, byly zavírány továrny. Textilní výroba se z této krize již nevzpamatovala, ztratila v Brně dosavadní vedoucí postavení a byla už koncem 20. let předstižena kovoprůmyslem. Léta stagnace se podařilo překonat zřejmě i díky tomu, že bratři Neumarkové dokázali prozíravě umístit kapitál do řady solidních firem. Vlastnili kapitálové podíly Křižíkových závodů, Pražských železáren, Kolínských lihovarů, Plzeňských pivovarů atd. Firma byla fakticky německý podnik, veškeré písemnosti a dokumenty byly vedeny v němčině. Na druhé straně nemůžeme najít žádnou zmínku, že by snad kdokoli z celé rodiny měl kontakty s henleinovci, či zaujímal nepřátelské postoje vůči republice. Naopak v roce 1938 přispěla firma Neumark darem čtvrt milionu korun na Jubilejní fond obrany státu. Po příchodu nacistů rodina Neumarků byla nucena emigrovat do Švýcarska, Anglie a Austrálie. Ve firmě Stiassni byl průběh obdobný. Hospodářská krize ji katastrofálně nezasáhla, ale již před okupací v roce 1938 rodina emigrovala do Ameriky. Firma Bratři Stiassni byla totiž typickým židovským podnikem. Nacistická okupace znamenala tedy zásadní mezník ve vývoji těchto dvou významných brněnských podniků. Období okupace V roce 1942 byly uskutečněny poslední výraznější nákupy strojů, vzhledem k nedostatku surovin se přecházelo na náhradní, méně kvalitní. Za války Neumarkova továrna byla citelně poničena úmyslně založeným požárem a výbuchem. Továrna Bratři Stiassni byla 30. ledna 1940 oficiálně zabavena jako židovský majetek německou státní policií. Období 1945 – 1949 Po roce 1945 byly malé závody do 50 zaměstnanců úplně zrušeny. Přitom však nedošlo k výstavbě nových závodů a rostoucí výroba byla zabezpečována směnným provozem. V roce 1946 bylo zřízeno generální ředitelství Československých textilních závodů, do kterého byly organizačně začleněny mimo jiných i firma Neumark a Bratři Stiassni. Začala tak první etapa znárodňování. Dne 14. ledna 1946 zavedl Zemský národní výbor v Brně ve firmě Neumark národní správu. Otto Neumark, který se vrátil ze zahraničí se snažil získat firmu zpět. To se na krátko podařilo, ale už 7. března 1946 byl zřízen národní podnik Moravskoslezské vlnařské závody, do kterého byla v květnu 1946 firma Neumark začleněna jako závod 09. Firma
Stiassni byla rovněž znárodněna a později se taky stala součástí Moravskoslezských vlnařských závodů jako závod 02. Moravskoslezské vlnařské závody v této době sdružovaly 14 velkých textilních závodů. V roce 1948 byly Moravskoslezské vlnařské závody přejmenovány na Mosilanu. V roce 1949 byl vytvořen národní podnik Lanus, který sdružoval čtyři velké závody. Tento název se ale neosvědčil a tak byl změněn na národní podnik Vlněna, přádelny a tkalcovny. Základem podniku Vlněna byl závod 1, tvořený bývalými firmami Neumark a Stiassni. Období 1949 – 1958 Při rozsáhlé koncentraci výroby se počet závodů v textilním průmyslu zmenšil o 40% a zúžil se vyráběný sortiment. Po znárodnění výroba procházela velkými změnami. Byla ovlivněna přestavbou budov a výrobních linek, vývojem textilních surovin. Začala se vyrábět technická sukna, výrobu ovlivňovaly nadřízené orgány. Období 1958 – 1989 Ve vlnařském průmyslu převzalo iniciativu VHJ Sdružení podniků vlnařského podniku. Tato celostátní výrobně hospodářská jednotka seskupovala celkem 16 podniků. Další změna nastala v roce 1975, kdy bylo zřízeno generální ředitelství Vlnařský průmysl. Vývoj výroby v celém národním podniku Vlněna byl zejména v 60. letech značně nerovnoměrný. Začala se projevovat zaostalost strojového zařízení, do něhož se v 50. letech neinvestovalo. V letech 1963 až 1964 byly postaveny dvě trafostanice a přes značné potíže se podařilo přistavět část nové úpravny. I přes stále horší stav technického vybavení továrny byla doba 70. a 80. let obdobím největší produkce národního podniku. V závodu 1 Vlněna na Přízové, kde sídlilo vedení celého podniku bylo zaměstnáno 300 úředníků spravujících všechny závody. Dále v závodu 1 Vlněna pracovalo 1500 lidí, v závodu 2 Vlněna na Tkalcovské 450, v závodu 3 Brněnec 400 až 500 lidí, v závodu 4 Svitávka do 400 lidí, v závodu 5 Bystré u Poličky 100 až 150 lidí. Dalšími podniky byly: Kovozávod Vlněna na Dornychu vyrábějící nerezové barvící aparáty a odstředivky pro celé RVHP, tkalcovské závody Vír, Dalečín a Štoky u Jihlavy atd. Celé toto období od roku 1958 firma Vlněna čerpala ze základů položených firmami Neumark a Stiassni. Minimum investic způsobilo, že v roce 1989 se firma nacházela ve stavu, který již nedovolil navázat na tradice první republiky. Období od roku 1989 Za socialismu představovalo hlavní odbytiště produktů Vlněny Rusko. Po revoluci se podnik nedokázal se ztrátou těchto zakázek ze zemí východního bloku vyrovnat a tím došlo k rychlému upadání výroby a propouštění zaměstnanců. Roku 1993 přijel do Brna na pozvání tehdejších podnikových ředitelů jeden člen rodiny Neumarků. Žádný majetek rodině ale vrácen nebyl. Až do privatizace na podzim roku 1994 byla Vlněna státní podnik. V privatizaci byl závod 1 Vlněna rozdělen na státní podnik v likvidaci sídlící na ulici Tkalcovská a akciovou společnost na ulici Přízová a Dornych. Na rozdíl od státního podniku v likvidaci, kde byla výroba ihned přerušena a roku 1997 definitivně podnik zanikl, v akciové společnosti byla výroba pouze omezena a trvala až do roku 1997. Výroba se snížila z denní produkce 13,5 km tkanin a několika tun strojové příze v době největší produktivity podniku (70., 80. léta) na 1,5 km tkanin. Roku 1996 prodalo vedení akciové společnosti budovy na ulici Dornych a část na ulici Přízová společnosti Delvita. Přesto ale podnik nebyl schopen dluhy splatit. Státem byl tedy dosazen likvidátor a Vlněna se stala akciovou společností v likvidaci. Na nátlak věřitelů, kteří se domáhali vrácení peněz, byla dosazena soudem roku 1998 správkyně konkurzní podstaty, která ihned propustila celé vedení podniku. Roku 2001 koupily ve veřejné dražbě bývalé prostory akciové společnosti pražské firmy Bina a Keenness. O rok později se musela
Delvita svých prostor vzdát, jelikož bylo dokázáno, že je koupila od akcionáře pod cenou. Prostory následně koupily již zmíněné pražské firmy. V současnosti budovy na ulici Dochnych a Přízová vlastní firma Bina a firma Keenness dvůr a budovy uvnitř objektu. Prostory jsou využívány jako kanceláře, sklady, pronajímány, některé ale jsou prázdné. Nepatrný zlomek textilního průmyslu zde ale zůstal. Dvanáct zaměstnanců soukromé firmy tady vyrábí mykanou přízi, kterou prodává pro následnou výrobu ponožek. Plány do budoucna Magistrát města Brna zamýšlí zbourat budovy 56 a 57 (sklad a komín). Přes tyto parcely má vést nová komunikace, souběžná s Dornychem a spojující Křenovou a čtyřproudovou silnici Zvonařka. Záměr současného vedení firem Bina a Keenness je opravit věnec budov na ulicích Dornych, Přízová a Tkalcovská, zbourat zástavbu uvnitř objektu a na jejích místě vystavět byty, kanceláře a občanskou vybavenost (obchody, restaurace atd.). Tyto plány jsou ale zatím v nedohlednu.
Instalace
V posledních letech jsem se zajímala o budovy s velkými halami, výraznou perspektivou a světlem. Hledala jsem zvláštní prostor a našla jsem teplárny Špitálka, Červený mlýn, strojírnu Královopolská. Ke své práci jsem si vybrala Vlněnu. Vlněna je jeden z bývalých továrních objektů u nás, který kvůli nezájmu investorů a nedostatku financí v současnosti chátrá. Některé podobné průmyslové objekty byly již s větším či menším úspěchem zrekonstruovány a využity k jiným účelům (např. Galerie Vaňkovka). Bývalé výrobní haly podniku Vlněna mě zaujaly nejen pro svoje prostory, ale také pro atmosféru, která zde panuje. Za největšího rozkvětu to byly haly plné těžkých tkacích strojů, pracovalo se v nepřetržitém provozu za stálého hluku. Nyní bývalé produktivní období připomínají háky visící ze stropu, popadané zářivky, zapomenuté vzorníky látek a mimo jiné také tisíce papírových špulek. Na rozdíl od litinových a železných strojů, které se dají zpeněžit (po likvidaci podniku byly prodány pod cenou do šrotu), o špulky nemá nikdo zájem. Kvůli současné malé textilní výrobě v ČR nejsou špulky znovu používány a jejich recyklace není nejspíš finančně výhodná. Bedny se špulkami zaplňují tedy několik hal. Lze si jen těžko představit, kolik kilometrů příze na nich bylo asi namotáno při provozu továrny. Svou instalací jsem chtěla připomenout původní využití objektů. Postavila jsem do kontrastu typický artefakt bývalé výroby se současným stavem výrobních prostor. Špulky jsem rozestavěla na podlaze do vzoru, který se často objevoval na tkaninách vyráběných ve Vlněně. Řád a pravidelnost rozestavěných špulek má kontrastovat se zdevastovaným interiérem haly. Vybrala jsem špulky tří nejčastějších barev. Instalování trvalo několik dnů. Kvůli rozbitým oknům některé špulky průvanem popadaly. Záměrně jsem je nezvedala zpět a pokračovala dál s jinými. Připadá mi téměř symbolické, že současný stav oken rušil takto poskládané špulky, připomínky minulosti. Zajímavá byla i průběžná fotodokumentace. Velká okna propouštějí hodně světla. V různou denní dobu a při rozdílné intenzitě slunečního záření špulky vrhají jiné stíny a celá instalace dostává pokaždé jiný rozměr. Osobně jsem zvědavá, co se s instalací v dalších týdnech a měsících stane. Jestli vítr časem všechny špulky poshazuje nebo jestli těch pár lidí, kteří se ještě v objektu pohybují dřív instalaci pokácí.
V sítotiscích vycházím opět z tématu Vlněny. Důležitý je prostor, perspektiva, hra světla a stínu. Tisk zobrazuje širokoúhlý pohled do haly. Jedná se o triptych, jehož každá část může zároveň fungovat jako samostatná grafika. Je škoda, že tento objekt, který připomíná textilní průmysl, tak důležitý pro Brno i celou ČR, upadá. Prostory samy o sobě jsou impozantní a bude veliká škoda, jestli kvůli špatnému technickému stavu budou muset být tyto budovy zbourány.
