Setkání „Evo, pozor, to auto!“ vykřikl Dominik. Výstřel. „Co ty tady děláš?“ptá se unaveně Eva a Dominik jí obejme. Náhle mu ztěžkne v náručí. Sanitka, nemocniční chodba. Nad operačním sálem zhasne světlo „NEVSTUPOVAT“. Eva napojená na přístrojích. Dominik sedí vedle ní a drží jí za ruku, když se rozezní alarm. Do pokoje vbíhají doktoři a sestry a snaží se Evu zresuscitovat. A najednou je pokoj prázdný. Přichází doktor. „Došlo ke komplikacím, je mi líto, ale paní Glasserová zemřela...“ „Ne, ne , Evo, miluju tě, miluju...“ Dominik se vyděšěně posadil na posteli. Srdce se mu pomalu uklidnilo, tak se rozhlédl kolem sebe. Byl v hotelovém pokoji. A vedle něho se náhle zavrtěla postava. „Stalo se něco? Zase ten sen? No tak, Dominiku, uklidni se...“ Dominik otočil hlavu, natáhl ruku a obejmul jí. Opravdu to byl jen sen. A Adinu Kornhagenovou připomínal už jen policejní archív a jizva, která se táhla Evě přes hrudník. A ještě něco. Díky několikadennímu Evině balancování na hranici života a smrti Dominik pochopil, jak moc jí miluje. A konečně jí to dokázal i říct. Teď, půl roku po osudném výstřelu, je Eva ještě v rekonvalescenci, a tak si udělali malý výlet do Paříže. Dominik doufal, že se tady zbaví těch nočních můr, ale zatím marně. Eva ho políbila, objala ho a usnula. Dominik hleděl do stropu a také se snažil přivolat spánek. V recepci policejního komisařství v Clariere nervózně přecházel sem a tam divizní komisař Darzac. „Tak kde je ta Lescautová, sakra?“ Ptal se už po několikáté Cristel. „Určitě tu bude každou chvíli pane divizní, přichází vždycky touhle dobou....“ Než stihla domluvit, Julie vešla do budovy. „Dobré ráno, Cristel. Á pan Darzac, copak se děje?“ „Dobrý den , komisařko. Můžete mi vysvětlit tohle??“ Zamával Julii před obličejem novinami. Julie na něho nechápavě koukla „Promiňte, ale nechápu. Noviny po ránu doma nestíhám, co tam píšou tak zajímavého?“ Darzac zrudnul rozčilením. „Ona vás ta sranda přejde, Lescautová. Píší tady o tom druhém mrtvém dítěti. Jak se to dostalo na veřejnost? Jedině to vyvolá paniku. Odkud dostali informace?“ Julie se pomalu začetla do pár řádek textu. „To opravdu nechápu. Moji lidé se s novináři nebaví...Stojí tady 'Podle neověřeného zdroje' hmm, to mohl být kdokoliv. Zkusím to zjistit v redakci.“ „Dělejte jak myslíte, ale hlavně mi rychle dopadněte vraha. Máte ještě 24 hodin. Pokud nebudete mít výsledky, volám na ústředí, aby se do toho vložila kriminálka. Sbohem.“ Divizní nechal ležet noviny na pultě a odešel. Julie je sebrala a obrátila se na Cristel „Okamžitě všichni ke mně do kanceláře. Děkuji Cristel!“ V kanceláři se znovu začetla do článku „DALŠÍ MRTVÉ DÍTĚ.“ Včera byla podle neověřeného zdroje nalezena v Clariere již druhá mrtvolka malého chlapce. Po pětiletém se tentokrát jednalo o sedmiletého chlapce, který zmizel před třemi dny. Chlapec zemřel na předávkování sedativy a na podchlazení. Po bližších informacích budeme dál pátrat. Do háje! Pomyslela si Julie. Sám o sobě je to hrozný případ a ještě novináři! „No pojďte dál!“ zavolala na přicházející kolegy. V Paříži, v hotelovém pokoji mezitím Eva obědnala snídani. Dneska nepůjdou do jídelny, nasnídají se tady, když měl Dominik zase ty noční můry. Eva měla někdy pocit, že Dominik se s jejím zraněním vypořádával daleko hůř, než ona sama. Je moc zvědavá, co řekne na to, že... Nestihla dokončit myšlenku. Na dveře zaklepala hotelová služba se snídaní a s novinami. Eva se posadila ke stolu, nalila kávu a čekala až se k ní přidá Dominik. Ten za okamžik přišel a zahleděl se do novin. „To snad není možné. Bylo by to možné? Ne, to není možné...!“ vykřikl najednou. „Co se děje, Dominiku? Haló, Borne, slyšíš mě?“ Eva na něho překvapeně hleděla. Dominik jí podal noviny. „Tady, přečti si to!“ Eva se na něho znechuceně podívala „Víš, že francouzsky kromě pár zdořilostních frází moc neumím, tak mi řekni co tě tak rozčílilo?“ Dominik se znovu natáhl pro tisk. „Tady píší, že bylo nalezeno tělo už druhého chlapce, který zemřel na předávkování sedativy a podchlazení. Nepřipomíná ti to nic?“ Eva se zamyslela „Ty myslíš před pár lety tu Limmerovou? To není možné, ta je určitě za mřížemi a v Německu. Tohle je Francie Borne. Francie!!“ Eva to nehodlala dál rozebírat. Dominikovi to ale pořád vrtalo hlavou. „Clariere, předměstí Paříže. V centru jsme byli včera, co se dneska podívat na periferii?“ Eva jen rezignovaně pokrčila rameny. „Takže nadále platí žádné informace nikomu a musíme si pospíšit, jinak nám ten případ seberou. Už
přišel pitevní nález toho druhého chlapečka?“ Zeptala se Julie. Cristel jí zklamala „Ještě ne, šéfe.“ Doktor volal, že ještě čeká na nějaké testy a pak že vám to přiveze sem. Během dopoledne.“ „No, co se dá dělat. Budeme muset začít někde jinde...“ Na dveře někdo zaklepal. „Promiňte, ale jsou tu nějací cizinci a chtějí mluvit s komisařkou...“ Nahlédl do kanceláře Heroux. „Tak snad jim umíte vysvětlit, že teď nemůžu, ne, Heru?!“ „Ale oni prý mají něco ohledně těch mrtvých chlapců...Je to nějaký doktor...“ „Tak mi je sem pošlete. A vás poprosím, nechte mě tady s nimi osamotě. Děkuji vám.“ Rozpustila Julie poradu. Všichni opustili kancelář a za okamžik se dveře znovu otevřely. Stála v nich štíhlá blondýnka a vysoký tmavovlasý muž. „Dobrý den, já jsem komisařka Eva Glasserová a tohle je doktor Dominik Born. Policejní psycholog. Pracujeme v Hamburku na oddělení několikanásobných zločinů. Můžeme s vámi mluvit?“ Vychrlila ze sebe Eva. Byla to její nejdelší francouzská věta v životě. A teď ať hezky mluví Born, když už mě donutil sem jet! Pomyslela si. „Dobrý den, komisařka Lescautová. Co pro vás mohu udělat?“ Zahleděla se na Evu v očekávání, že bude pokračovat. Ta ale pohlédla na Dominika, který těkal očima ve svých oblíbených slunečních brýlích po kanceláři. „No víte paní komisařko, my jsme tady na dovolené a náhodou jsme četli v novinách článek o těch mrtých chlapcích. Měli jsme před pár lety až podezřele podobný případ...“ Julie se na něho zahleděla „ A vy si myslíte, že by to mohlo nějak souviset? Tady jsme ve Francii a ten váš vrah je předpokládám za mřížemi?“ Dominik sundal brýle. „Ano, alespoň byl. Jednalo se o ženu, která unášela chlapce podobné jejímu synovci a uchovávala je v mrazáku. Měla by být v psychiatrické léčebně, před časem jsem jí tam navštívil. Ale ještě si to ověřím. Víte, komisařko, nějak se mi to nezdá...“ Eva se na Julii usmála „Víte, on má Dominik na takové věci nos!“ Julie se zamyslela. „Poslyšte, byli by jste ochotní se mnou na tom případu spolupracovat? Zařídila bych povolení.“ Eva pohlédla na Borna. „No pokud jde o mne, tak samozřejmě, ale tady Eva je ještě v rekonvalescenci, stal se jí takový... no pracovní úraz, takže oficiálně s vámi mohu spolupracovat jen já, ale my dva jsme tým, tak to nějak budeme muset sklubit ...Vy nepracujete s psychology?“ Julie se zasmála „ My jsme jen komisařství, doktore Borne, ne kriminálka. My si musíme vystačit sami. Ale jsem moc ráda, že budu moci spolupracovat s vámi. Ten případ je strašný. Víte, taky mám doma malého chlapce.“ Sklouzla pohledem na fotku Pavlíka. „Tak jsme domluveni, zítra ráno budu mít pitevní zprávu a snad i to povolení pro vás. Mám upozornit doktora, aby se na něco zvlášť zaměřil?“ Eva přešla raději do angličtiny „Ano, naše pachatelka ty chlapce z mrazáku vyndavala a zase je tam vracela, proto měli porušenou buněčnou stěnu kapilár. Na to by se měl váš patolog podívat.“ Julie jim oběma podala ruku „Moc vám děkuji, že jste přišli. Byli jsme zatím na mrtvém bodě, snad se s vaší pomocí dostaneme dál. Tak zítra nashledanou.“ Eva a Dominik se také rozloučili a vyšli před komisařství. „Poslyš, Dominiku, opravdu si myslíš, že jde o Limmerovou? Jak by se dostala až sem? Nějak se mi to nezdá“ Dominik se na ní zadíval „Já o tom vůbec nepochybuju, Evo.Ten rukopis je jasný. Můžeš ověřit, jestli je v tom ústavu?“ Eva zavrtěla hlavou, ale vyndala z kapsy mobil a vytočila číslo na jejich centrálu v Hamburku. Julie mezitím také přemýšlela, jestli by to bylo možné. Ale opravdu nemají žádnou použitelnou stopu.A ještě navíc ten článek v novinách. Zvedla telefon a vytočila čísla Darzaka. Potřebuje to povolení pro Borna. „....Aha, já vám rozumím.Tak děkuji a nashledanou!“ Eva zaklapla mobil. „Tak ten tvůj nos se možná nemílí. Limmerová opravdu před dvěma měsíci zmizela. Nějaká jiná pacientka založila požár a ona zmizela v následovném zmatku. A od té doby jí nikdo nikde neviděl. Jen mi ještě vysvětli, jak by se dostala sem!“ Zahledělase na Dominika. Ten pokrčil rameny. „....Tak vám moc děkuji, pane divizní. Ano, samozřejmě, budu vás informovat.“ Tak to by bylo. Zbytek dne žádné nové poznatky k případu nepřinesl. Julie se vydala docela brzy domů. „Ahoj, mami!“ Přivítal jí vesele Pavel. Byl nastydlý, tak byl tenhle týden sám doma. Ale Julie i Pierre ho v pravidelných i nepravidelných intervalech kontrolovali telefonem a sem tam se během
dne stavila Sára nebo Romain. Po jedné zkušenosti s au-pair už to znovu nezkoušeli. Bohužel měl Pierre zrovna práci v Lyonu. „Ahojky, ty můj darebáčku, jak jsi se dneska měl?“ „Bezva, díval jsem se z postele na televizi a odpolene jsem si trochu hrál s robotem. Myslíš, že můžu jít zítra na fotbal?“ „No, koukám, že už ti je mnohem líp! A co kdyby ses raději trochu učil, když už ti je tak dobře? Ale na fotbal je ještě brzy, Pavlíku.“ Pavel protáhl obličej. Tohle slyšet nechtěl. Po večeři ale poslušně zalezl do postele. Julie si šla také brzy lehnout. Tenhle týden je opravdu náročný. Po návštěvě Clariere se Eva s Dominikem vydala na další procházku Paříží. Bylo sice docela chladno, ale kupodivu chvilkami mezi mraky problesklo sluníčko. Prošli se kolem Eifelovky, nahoru se jim nechtělo a večer se vydali do čtrvti La Defans. Dominik nezastíral nechuť nad zvláštní architekturou, zatímco Evě se tam docela líbilo. „Víš co, nebudem se dohadovat a raději se vrátíme do hotelu. Jsem hrozně unavená, souhlasíš?“ Usmála se Eva a Dominik souhlasil. Cestou se zastavili v malebné hospůdce pod Montmartrem na večeři. Do hotelu se vrátili až za tmy. Hned si zalezli do postele. „Co si myslíš o té komisařce?“ začala debatu Eva. „Hmm, ještě nevím. Ale řekl bych, že ví, co dělá a že její lidé jí důvěřují. Co myslíš ty?“ Eva pokrčila rameny „No mě se docela líbí...“ „Opravdu? To je co říct, nemíváš většinou moc dobré mínění o policistech z okresů...“ podivil se Dominik. „No, už třeba to, že nám neřekla, že nám do toho nic není. A mimochodem, měla by pravdu. Je ochotná a přístupná spolupráci, uvidíme, co nám poví zítra. Tak dobrou noc, SuperBorne! A už jsem ti dneska řekla, že tě miluju?“ Dominik se usmál. „Taky tě miluju. A jsem moc rád, že ti to už umím i říct, víš, jak jsi ležala v tom kómatu, tak jsem zjistil....“ pohlédl na Evu a zjistil že usnula. I pro ně to byl náročný den. Ráno Julie připravila Pavlíkovi čaj do termosky, z mrazáku mu vyndala krabici s obědem a na lísteček mu napsala, jak dlouho má krabici ohřívat v mikrovlné troubě. „Tak se tu měj hezky, broučku, já ti během dne zavolám, jak se ti daří, ano?“ „Ahoj, mami. Jasně, neboj, já to tady zvládnu, nejsem malej!“ Julie mu naposledy zamávala z auta a zmizela za rohem. Pavel si nalil trochu čaje, vzal si misku s kukuřičnými lupínky a vrátil se do postele. To je paráda, být sám doma, pomyslel si. Může si dělat, co chce. Ten dnešní den si užije! Chvíli po Juliině příjezdu do kanceláře jí zaťukala na dveře Cristel „Promiňte, šéfe, jsou tady ti dva Němci, co tady byli včera...“ „ Ano, Cristel, pošlete mi je sem, děkuji. A ať nás nikdo neruší,ano?“ „Jasně, šéfe! Zařídím to! Pojďte dál!“ usmála se na Evu s Dominikem a zavřela za nimi dveře. „Dobré ráno! Tak jak, pomůžete mi s tím případem? Mám tady to povlení.“ začala hned Julie. „Dobrý den, samozřejmě, už jsme si něco ověřovali. Máte už pitevní zprávu?“ Chopil se slova Born. Eva jen pozdravila a posadila se na jednu z volných židlí. „Ano, pitevní zprávu mi dodali dnes ráno. Právě jsem si jí začala pročítat. S těmi buněčnými kapilárami jste měli pravdu. A ještě mě překvapila jedna věc. Na obličeji toho chlapce byla vrstva make-upu. Zvláštní...“ Odmlčela se, protože Eva s Dominikem si vyměnili významný pohled. „Tak to by bylo. Jednoznačně to ukazuje na Limmerovou. Zjistili jsme, že utekla z léčebny. Přes hranice se mohla dostat bez problémů. Jen je otázka, kde jí tady budeme hledat.“ Udělala rychlé shrnutí Eva. Dominik se zamyslel. „Limmerová je svým způsobem velice chytrá. Znám ji a ona zná mne. Ale netuší, že já vím o ní. A udělá chybu. Mohu si půjčit ty fotografie?“ Julie mu je podala. Sledovala, jak si je Dominik pečlivě prohlíží. Mrkla na Evu, ta seděla na židli, hleděla na Borna a vyčkávala. „To dělá pokaždé?“ Nevydržela to Julie a šeptem se zeptala Evy. Ta se jen usmála. „Ano, a pokud se dostane přímo na místo činu, dokáže tam být i několik hodin.“ Odpověděla klidně nahlas Eva. Jak je Dominik v tomhle tranzu, nic jiného nevidí a neslyší. „Myslíte, že si mohu mezitím zavolat, nebude ho to rušit? Víte, malý je sám doma, tak jestli neprovádí nějakou neplechu. Nedávno nám málem podpálil dům.“ Zeptala se Julie Evy. Eva se usmála a kývla. Julie zvedla telefon. „Haló, Pavlíku, to jsem já. Jak se máš? Aha a co děláš? Výborně. Tak hezky odpočívej, já přijedu, jak jen to půjde a večer by měl přijet Pierre. A taky se za tebou asi zastaví Romain, tak abys o tom věděl. Ahoj, broučku, měj se!“ Zavěsila telefon. „Starosti s dětmi?“ Usmála se na ní Eva . „No, trošku. Je nemocný , ale už mu je dobře. Sleduje v televizi nějaké fotbalové utkání. Je to vášnivý fotbalista, víte?“ Eva se opět
pousmála a zadívala se zasněně z okna. Konečně byl Dominik hotov s prohlídkou fotografií. „Tak co jsi zjistil, SuperBorne?“ „Je to tak, je to tady zpátky, Evo. Je to určitě ona. Jsem si tím jistý. Musí žít teď někde tady a opět si pořídila mrazák. Hrůza.“ Otřásl se Dominik. „A co můžeme dělat my? Nemáme bohužel nic moc. Jen to, že obě děti se našli na zimním stadionu, pachatel je tam musel odvézt v noci. A oba chlapci byli mrtví týden, rozmezí mezi jejich únosy bylo deset dní.“ Julie se zamyslela. „Pokud je důsledná, a ona je, unese další dítě kdy?“ Zeptal se Born. Julie pohlédla na své německé kolegy. A pak jednoslovně odpověděla. „Dnes.“ „Pane Bože, to snad ne!“ Uklouzlo Evě. „Tak co budeme dělat, můžeme tomu nějak zabránit?“ obrátila se Julie na Dominika. Ten pokrčil rameny. „Těžko. Nemáme se čeho chytit... Je nějaká souvislost mezi těmi chlapci?“ Julie zavrtěla hlavou. V tom jí zazvonil mobil. „Haló, Romaine, děje se něco? Mám důležitou práci...“ Romain jí skoro nenechal domluvit „Poslyš, Julie, kde je Pavel? Přišel jsem ho zkontrolovat, ale dům byl zamčený a Pavel nikde.“ Julie se překvapením posadila „Jak, že není doma? To není možné, asi před hodinou jsem s ním mluvila...“ Vstala a začala si oblékat kabát. „Děje se něco?“ Zeptala se Eva, která postřehla Juliino rozrušení. „No, víte, Pavlík zmizel. Je to divné, už jednou utekl, ale slíbil mi, že to už nikdy neudělá. A vůbec neměl důvod utíkat.“ Dominik mlčel. Před očima měl pořád fotky, které ráno důkladně zkoumal. Něco mu připomínaly...Těkal očima po kanceláři, až se mu pohled zastavil na Juliině stole, na místě, kde měla Pavlovu fotku. „Promiňte, mohu?“ Sáhl po fotce. Zadíval se na smějícího se chlapce. Pak sáhl po vyšetřovacím spise. Znovu se zadíval na fotky. Julie ho sledovala čím dál víc vyděšeně. „Ne, to nemůžete myslet vážně. Řekněte, že že si to nemyslíte!!!“ Born požádal pohledem o pomoc Evu. Ta vstala a vzala Julii kolem ramen. „No tak, Julie, mohu vám tak říkat, že? To bude v pořádku...“ Dominik si to nemyslel, ale mohl v to doufat. „Podívejte se, jsou si podobní. Nejsou identičtí, ale podoba je tu velká.“ Evě se to nezdálo. „To je hloupost, Dominiku, určitě se to vysvětlí, Pavel si šel třeba jen něco koupit, nevím, čokoládu? Navíc je starší než ten chlapec.“ „Kdepak, Evo, je to tak, jsem si jistý. A má to logiku. Limmerová se vyvíjí - pamatuješ, jak jsem jí tenkrát řekl, že nevidí mražené dítě stárnout? Tak si to vzala k srdci. Každý unesený chlapec je o kousek starší. Dítě jí tedy „roste“. Je to blázen, nehledejme v tom nic jiného. Naše štestí je, že chce s chlapci chvíli žít. Mluvit s nimi. To nám dává trochu času. Musela o každém dítěti něco vědět. Julie, má Pavel nějakou oblíbenou činnost mimo domov?“ Julie celou dobu mlčela a přemýšlela o Bornových slovech. „Cože? No ano, chodí hrát fotbal. To ho moc baví, dvakrát týdně má trénink. Ale teď nebyl, je nemocný...Poslyšte, musíme ho najít. Nesmí se mu nic stát, už si užil v životě dost....“ Rozvyprávěla se Julie o Pavlových rodičích. Dominik pečlivě poslouchal, ale po chvíli Julii přerušil. Tohle nemá určitě s případem žádnou souvislost. Spíš ten fotbal, tam si ho mohla vyhlédnout! Musejí začít rychle něco dělat. Všichni tři vyšli před komisařství a nasedli do Juliina Peugotu. Nejdřív jeli k Lescautovým domů. Dům byl opravdu prázdný až na Romaina, který seděl nešťastně na schodech. „Ahoj, Romaine, tohle je paní komisařka Glasserová a pan doktor Born z Hamburku. Pomohou nám Pavla najít. Volal jsi Pierrovi?“ Romain se obrátil na nově příchozí. „Ahoj, Julie, dobrý den. Ano, volal jsem tátovi hned potom, co jsem mluvil s tebou. Říkal, že tě nebude rušit a že hned letí domů, jak jen chytne letadlo. Zavoláš mu?“ Julie kývla hlavou. „Ano, zavolám, ale později, teď musíme najít Pavla a to rychle, je to hodně vážné...“ Vyběhla do Pavlova pokoje. Přelétla pohledem rozestlanou postel, nedopitý šálek čaje a nedojedenou misku cereálií s mlékem. Při druhém pohledu zjistila, že tady chybí Pavlova brankářská výstroj. Tak přeci jen fotbal! Ten Born bude asi opravdu dobrý, pomyslela si, jen aby měl pravdu i v tom, že ta žena chce mít chlapce chvíli živé! Vrátila se do haly. „Chybí tady jeho věci na fotbal.Zajedeme do klubu?“ Oba Němci kývli současně hlavou. V klubu malých fotbalistů byl dopoledne jen hlídač. Ale na zvídavou otázku, jestli neviděl nějakou podezřelou osobu potloukající se kolem hřiště jim odpověděl kladně. „Ano, jezdila sem asi před deseti dny nějaká žena a dívala se, jak kluci kopou. Taková drobná blondýna, ne moc upravená. Ale jaké měla auto, to nevím. Nijak nerušila, tak mě zaujalo jen to, že je to ženská, ty sem moc nechodí. A žádné dítě k ní zjevně nepatřilo, vždycky se chvíli dívala a odjela, byla tady třikrát. Naposledy minulý čtvrtek.“ Julie mu poděkovala. Je to jasné, byla si tady vytipovat další dítě a hodil se jí zrovna Pavlík.
Zhluboka se nadechla. „Tak zkusíme se zeptat trenérů a ostatních chlapců, děti mívají úžasný postřeh. Jdu najít adresy a kam chodí do školy.“ Julie se hned vydala za hlídačem do kanceláře klubu. Eva přidržela Borna za rukáv. „Poslyš, Dominiku, myslíš, že ho najdeme dřív, než ho Limmerová zabije?“ Zeptala se s obavou v hlase. Dominik pokrčil čelo a zamračil se. „Já opravdu nevím. Je to už pár let, změnila se, ale myslím, že dokážu odhadnout její myšlenkové pochody, zatím to docela vychází. Myslím, že teď ho má někde doma a on jí vypráví o fotbale. A dokud nezačne Pavel trvat na tom, že chce domů, má šanci žít. Jakmile začne zlobit, zabije ho...“ Odmlčel se, protože Julie s papírem na kterém byly adresy malých fotbalistů a trenérů vyšla ven „Mám to, můžeme se vydat na první adresu!“ Zvolala s nadějí v hlase. Konečně se mají čeho chytit! První tři návštěvy nevedly k ničemu. Nikdo z dětí ani trenér si nevšiml ničeho podezřelého, ani ženy postávající nedaleko hřiště. Ale pak narazili na Mária. „Ano, pamatuji se na takovou paní, jezdila bílým omláceným Peugeotem 106, takové to malé auto, víte? A mělo německou poznávačku. A ještě něco. To auto jsem viděl na sídlišti Platan, poznal jsem ho podle té SPZtky. Ona ta paní něco udělala?“ Julie ho pohladila po vlasech. „To se právě snažíme zjistit, víš? Moc jsi nám pomohl, opravdu!“ Julie s Evou a Dominikem skočili do auta a vydali se k sídlišti. Ještě najít to auto a hlavně dům, kde bydlí! Julie potřebovala přijít na jiné myšlenky, proto se během jízdy obrátila na Evu. „Promiňte, mohu se vás zeptat, co se vám stalo?“ Eva se zamyslela. „No vyšetřovali jsme takový případ, chlap nám střílel po lidech, jen tak. A když už jsme ho skoro měli, došlo k přestřelce a jedna kulka mě zasáhla. Dominik už mě málem pohřbil, viď?“ Usmála se na Borna. Tomu to moc humorné nepřipadalo. „A vrátíte se zpátky? Vždycky, když se stane něco takového přemýšlím, jestli to má cenu, jestli bych neměla skončit...“ Povzdechla si Julie. Eva se zase záhadně usmála. „Já jsem se chtěla vrátit, vlastně skoro hned, jak mě pustili z nemocnice, ale zjistila jsem, že jsem ještě moc slabá. A teď...no uvidíme...!“ Usmála se přes vážnost celé situace. Stejně zrovna dojeli na sídliště Platan. Dominik se znechuceně rozhlédl. „Hmm, to je tedy hodně odporné místo.“ Konstatoval. Julie ho nevnímala, hledala bílou 106tku. Po půl hodině popojíždění jí najednou zahlédla téměř současně s Evou. Zastavilo se jí srdce. Nadějí a hrůzou součastně. Zaparkovala auto. V úvahu přicházely tři zanedbané paneláky. Pokud cíleně neparkovala Limmerová o několik ulic dál. V prvním ani ve druhém domě neuspěli. Julie začala ztrácet naději. Ale hned první nájemník třetího domu řekl, že asi ví...Taková žena tu bydlí. Ano, mluví špatně francouzsky, je to Němka. Bydlí tady asi měsíc, pronajala si jednopokojový byt a viděl jak k ní stěhují velký mrazák. Julie, Eva a Dominik se vrátili do auta. Musí vymyslet nějakou strategii. Ale nebylo to potřeba. „Dominiku, Dominiku podívej!“ Strčila do Borna Eva. Ten se zadíval Eviným směrem a uviděl Lori Limmerovou, jak vychází z domu. V Julii by se krve nedořezal. „Pane Bože! Pavel...!“ „Nebojte se, já jdu za ní a vy s Evou honem utíkejte do toho bytu. Snad to bude včas!“ Dominik vystoupil z auta. A přesně jako před lety, oslovil vražedkyni. „Paní Limmerová, pamatujete si na mě?“ Limmerová se na místě otočila. „Ale ale, co vy tady, doktore? Vás bych tady nečekala!“ Zkusila to klidným hlasem. Dominik periferním viděním zahlédl Evu s Julií, jak běží k domu. „No já jsem tady na dovolené a koho nepotkám, zrovna vás!“ Eva s Julií v patách vyběhla do třetího patra a Eva naučeným pohybem vykopla dveře. Okamžitě zjistila, že tenhle pohyb jí nedělá zrovna dobře, ale teď nebyl čas na nějaké nemoci, musejí najít toho chlapce. Povedlo se jim to rychle. Pavlík seděl u stolu, na sobě měl brankářskou výzbroj a právě se chystal napít kakaa. Zvedl hlavu a překvapeně zíral na Julii. „Ahoj, mami, co tady děláš? Lori povídala, že jsi jí za mnou poslala, že jsi si to rozmyslela a že můžu na fotbal, ale že musím nejdřív pořádně posvačit. Ale já nemám rád makové koláče, tak povídala že skočí pro tvarohové. Je moc hodná, od kud jí znáš?“ Julii se po tváři skoulela slza. „Pavlíku, proboha jsi v pořádku? Nepil jsi ještě to kakao? Nejedli jsi tady nic?“ Když Pavel zavrtěl hlavou, konečně ho pevně stiskla v náručí. Eva je dojatě pozorovala. To bylo opravdu veliké štěstí, že se ještě nanapil, ušetřilo jim to další starosti. „Víte, jak vás tak pozoruju, musím vám něco říct, já to prostě nevydržím! Já, tedy já a Dominik, no asi jste si všimla, že se máme rádi, a těsně před odleletm sem jsem zjistila, že jsem těhotná. Ještě jsem mu to neřekla, čekám na nějakou vhodnou příležitost. Ale potřebovala jsem to
někomu říct.“ Julie se usmála. „Tak proto ty pochybnosti, jestli se vrátíte... Podívejte se, já mám dvě dcery, teď máme Pavlíka, ale přes všechny pochybnosti tuhle práci dělám ráda. A myslím, že vy taky. Vy se určitě vrátíte! A teď pojďme, ať to dořešíme s tou dámou!“ Všichni tři vyšli před dům. Až ve chvíli, kdy Limmerová uviděla Pavla se zhroutila. „Kam jde? To je můj chlapeček. Můj...“ Dominik se s ní nebavil, posadil jí do policejního auta, které mezitím dorazilo. On s Evou nasedl k Julii a Pavlíkovi. „Tak víte, jak se dostala až sem? Úplně bez problémů. Utekla při tom požáru, stihla ještě ukrást klíčky od vozu jednoho lékaře, mimochodem, to nám ani nenahlásili a jeho kreditní kartu. Z té vybrala, co se dalo, bylo to docela dost peněz a vydala se sem, hranice projela bez problémů, to ta Evropská unie a usadila se tady. Příležitostně zase chtěla opravovat panenky, ale zatím ještě vystačila s penězi. Byla velmi šetrná.“ Julie zavrtěla hlavou. Proč se musela usadit zrovna tady! Pomyslela si. Vyndala z kapsy mobil „Haló, Pierre, to jsem já, kde jsi? Tak to fajn, my jsme taky za chvíli doma. Ano, já i Pavel. Tak zatím!“ Nastartovala a vyrazila na komisařství. Ještě musejí vše sepsat a pak se s německými kolegy rozloučí. Tak se i stalo. „Strašně moc vám děkuji, vůbec nechci pomyslet, co by se stalo, kdyby jste se tady neobjevili.“ Zavrtěla hlavou Julie. „Hlavně že to dobře dopadlo, jsem moc ráda, že jsme se poznaly, Julie. Doufám, že nás navštívíte v Hamburku!“ Usmála se na ní Eva. Dominik se přidal. „Samozřejmě, ale co nedřív, protože tady Eva chce co nevidět začít pracovat a pak... no znáte to..“ Eva s Julií si vyměnily pohled a nechaly narážku bez komentáře. Julie jim zavolala taxi a s Pavlem jim naposledy zamávala. „Tak pojď, ty můj statečný hrdino, pojedeme domů, Pierre tam na nás už čeká!“ Objala Julie Pavlíka a on se k ní láskyplně přitiskl. Eva s Dominikem se nechali vysadit uprostřed bulváru Sant Michel. Eva se chtěla projít. Procházeli se po Luxemburských zahradách a najednou to už Eva nevydržela. „Dominiku, víš, že budeme mít dítě?“ Rozsvítily se jí v očích jiskřičky radosti. Born se zarazil. „Cože? A to mi říkáš až teď? Pane Bože, Evo, víš co se ti všechno mohlo stát? A víš co?“ Eva se maličko zarazila, takovouhle reakci nečekala. „Tak víš? Hrozně tě miluju! A když to bude kluk, bude to Pavel.“ Usmál se a vzal Evu do náruče. „A holka bude Julie!“ Šťastně vydechla Eva.
