SEMONICKÝ OBČASNÍK Časopis Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Semonicích
Osmé číslo Svatodušní svátky červen 2001
Z obsahu: Novoroční kázání emeritního faráře v Praze-Nuslích br. Z. Boreckého v Semonicích Výroční zpráva br. kurátora Jaroslava Andrejse ml. o životě sboru ČCE v Semonicích za rok 2000 Zpráva Jaroslava Duse o hospodaření sboru za rok 2000 Pozvání na ekumenické shromáždění na Chloumku Dopis s. Marty Neumannové z Rokycan semonickému sboru Slovo dneška
církví
k sociálním
otázkám
Zástupci našeho sboru navštívili holandský družební sbor v Hilversumu Co pro mě znamenaly a znamenají biblické hodiny Jak se žilo našemu Milíčovu domu v posledním roce druhého tisíciletí
(Foto Jmat.)
Kéž dokážeme svítit svým světlem tak, jako ti naši „broučci“ svými lucerničkami na své slavnosti 24. prosince 2000. (Zleva Janička Janská, Jára Janský, Zdenda Borecký a Péťa Hrudka.)
TÉMA:
I V JEDENADVACÁTÉM STOLETÍ VYHLÍŽÍME, PANE JEŽÍŠI KRISTE, SVÉ VYKOUPENÍ V PLNOSTI SLÁVY. PROSÍME, UPEVNI NAŠI VÍRU, NADĚJI, RADUJÍCÍ SE LÁSKU V TOM, ŽE NAŠE ZÍTŘKY A ZÍTŘKY CELÉHO SVĚTA JSOU VE TVÝCH RUKÁCH.
NOVOROČNÍ KÁZÁNÍ BR. FARÁŘE Z. BORECKÉHO Modlitba: „Hospodine, důvěřuji Tobě. Ty jsi můj Bůh, má budoucnost je ve Tvých rukách.“ Hospodine, Bože Otče, Lásko nepochopitelná, Pane časů: Oslavujeme Tě, že naše putování pozemstvím se odvíjí od vykupitelského díla Kristova. Prosíme, abys nás vedl svým Duchem tak, aby nám všechny věci sloužily k dobrému. Svěřujeme se Tvým rukám. Vyprošujeme si schopnost věrnosti Tobě za všech okolností. Pomoz nám každý den začínat v Tvém jménu. Když nám potemní obzory, rozjasňuj náš výhled. Dej, ať světlo, které vyzařujeme, je to světlo, které na nás dopadá z Kristova vítězství. Daruj nám, aby zážitek Svaté Večeře byl závdavkem naší budoucnosti ve Tvé slávě, kdy budeme v Tvém království prožívat radost stolování s Tebou. Tak nás posilni na další cestu v roce letošním a v létech, která nám ještě dopřeješ. Text: Jan 3, 29 – 30 ŽENICH JE TEN, KDO MÁ NEVĚSTU. ŽENICHUV PŘÍTEL, KTERÝ U NĚHO STOJÍ A ČEKÁ NA JEHO ROZKAZ, UPŘÍMNĚ SE RADUJE, KDYŽ USLYŠÍ ŽENICHUV HLAS. TAK JE MÁ RADOST DOVRŠENA. ON MUSÍ RUSTI, JÁ VŠAK SE MENŠIT. Postojíme-li u časových mezníků, jako je dnešní den, my křesťané myslíme vzrušeně na to, že jsme zase blíže druhému příchodu Ježíše Krista, kdy pronese své slavné STOP! Co kdo u tohoto mezníku pociťuje, závisí na tom, co prožil a jakou má v srdci atmosféru a jakou atmosféru kolem sebe šíří. Někoho více zaměstnává minulost, někdo lpí jen na přítomnosti a někdo je ze všeho nejvíce zvědavý na budoucnost. Někdo (nejspíše z oblastní tradice, z níž vzešel, ale i z jiných příčin) smýšlí výrazně pochmurně a žehravě, ze všeho nejdříve ho napadají myšlenky, jimiž své bližní „shazuje“ a klasifikuje jinak, než jací jsou. Někomu ze všeho nejvíce vyvstávají včerejší ztráty, těžkosti, smrt, zákeřnosti, zla – a to v takové míře, že všechno ostatní je tím zakryto. Někdo – a tohle by mělo být křesťanovi vlastnější než to, co jsem před chvílí popsal – vnímá život jako nádhernou barevnou paletu, přes níž sice dopadají stíny světa a smrti, ale uvědomuje si krásu barev a je vděčný za každý hezký zážitek okamžiku, za dary z ruky Boží, které barevností jen září a které Bůh posazuje na paletu našeho života. Skutečně, uplynulý život, rok, den lze vnímat různě, také hlavně s nadhledem, s moudrou lehkostí a humorem. My jsme se u dnešního milníku sešli pod Božím slovem a kolem prostřeného stolu. Čteme Písmo a podmaňuje nás silná až opojná vůně evangelia o tom, že se chystá slavná svatba Beránkova a že jsme pozváni. Je příjemné a úžasné slyšet Kristova přítele, jak říká: VRCHOLEM MÉ RADOSTI JE HLAS ŽENICHA, KDYŽ PROMLUVÍ A KDYŽ HO USLYŠÍM, KDYŽ SE JEHO SLOVEM VŠECHNO DÁVÁ DO POHYBU K VRCHOLNÉMU SVATEBNÍMU AKTU! Budiž i naše odezva na Slovo Ženicha-Krista podobně radostná! Bůh nám tedy do vínku letošního roku opět dává to, co vždycky: Slovo Ženichovo, Kristovo – a radost s ním související. Bůh chce i letos s námi hovořit a i pro nás to budou chvíle vrcholné radosti – i kdybychom trpěli a umírali. V prvních hodinách tohoto roku, nového století a milénia nás Pán Bůh p o v z b u z u j e ujištěním, že můžeme očekávat jeho audienční oslovení na službách Božích a jeho oslovení při jiných příležitostech, která znamenají víc než slova politiků, médií, než naše vlastní slova…, že můžeme pokračovat v následování svého Pána a směřovat k cíli (nemáme zde místa zůstávajícího!) – a to NAVZDORY VŠEM A JAKÝMKOLI OKOLNOSTEM. Provází nás ujištěním, které nikdo jiný nemůže dát s takovou láskou a mocí: JSEM S VÁMI ! Pravda, toto jsou skutečnosti nám známé, ale naprosto nesamozřejmé! Bůh o Vánocích zažehl „čas radosti – veselosti“ , čas předehry ke slávě, jehož součástí jsme i my. Jaký smysl by jinak měla naše víra než abychom uměli mířit správným směrem a dostali se (spolu s ostatními) do dveří Království Božího? Dodal bych důrazně: víra, která nese ovoce! Poslední den stvoření bude událostí stejně mezní, jako byl den stvoření. U stvoření jsme nebyli,
při posledním soudu budeme, když se naplní „těla z mrtvých vzkříšení“. Už je to tak, čas se stal „časem radosti a veselosti“ navzdory (!) všem neradostným a neveselým jevům dějin. Ale: je takové tvrzení oprávněné? Jistě je! Proč? Protože Otec náš, Hospodin, si nás sám připravuje na slavné přijetí. Pán Bůh naši přípravu na tuto jedinečnou událost nenechal jenom lidským rukám a hlavám, ba ani jenom naší víře. Zpravidla se říká, že zasáhl v náš prospěch na Golgotě a přemožením smrti – a je to pravda! Je to tak! Ale jeho láska se pozoruhodně projevila hned za branami ráje. Ačkoli v plné míře platí, že neexistuje taková Boží milost, která by nás ušetřila uskutečňování Boží smlouvy (jako drůžičky z podobenství nebyly ušetřeny povinnosti mít v lampách pohotově olej), přesto Bůh sám se angažuje v náš prospěch, sotva nás musel vystrčit za bránu ráje. Jak to udělal? Takhle: „UDĚLAL HOSPODIN ADAMOVI A JEHO ŽENĚ O D Ě V A P Ř I O D Ě L J E „. Dejme stranou myšlenky na krejčovinu, na konvence a moralismus, protože tajemství Hospodinova odívání je ve svatém náznaku, že si nás začal připravovat na svatbu Beránkovu, tj. Ženicha Spasitele, na kterou je nutno přijít v novém odění, utkaném Boží láskou. Hospodin hned za branou ráje rozezvučel struny záhadné lásky k hříšníkům. Chvění těchto strun slyšíme na stránkách celé bible a mně se jeví, že překrásně resonují v podobenství o milosrdném Otci, který, když vítá syna navrátilce, rozkazuje: „PŘINESTE ROUCHO NEJLEPŠÍ A OBLEČTE JEJ!“ Ani zde nejde o pouhý „konfekční ceremoniel“, ale zase o svatý Boží náznak, že nebeský Otec pokračuje ve svých přípravách, jimiž nás nachystává na slavnou Beránkovu svatbu. Linie tohoto evangelia vrcholí výhledem k slávě trůnu Božího, kolem něhož stojí (viz kniha Zjevení) VELKÝ ZÁSTUP OBLEČENÝCH V BÍLÉM ROUŠE, KTEŘÍ PŘIŠLI Z VELIKÉHO SOUŽENÍ A OČISTILI SVÁ ROUCHA A VYBÍLILI JE V KRVI BERÁNKOVĚ! Co to znamená? Jak už jsem uvedl, znamená to, že slyšíme signály Božího slova o tom, že láskyplný Bůh Otec, Syn, Duch svatý vyvíjí úsilí, aby si nás připravil na den, kdy za své vezme poslední kalendář. S jemným křesťanským humorem lze tedy říci, že i oděv může být doručitelem dobré zprávy. Což to není krásné poselství radosti, že Bůh začal šatit vyhnance z ráje – už je! – na svatební hostinu Ženichovu, aby tam přišli náležitě změněni? Toť se ví, nešlo to nijak hladce, zvedly se protisíly, hřích ve dveřích ležel. Ale to nijak neoslabuje, že už za branou ráje křesal v nás touhu po novém životě, po odpuštění, po smíření, který by opět byl k obrazu Božímu, po životě v novém odění, jehož se ruka krejčího nedotkne. A protože k obrazu Božímu je Ježíš Kristus, platí, že kdo je v Kristu, je nové stvoření. Být novým stvořením – toť radostný život! Radost je Božím darem a co Bůh daruje, není nic podřadného, žádný „second hand“, a proto průvany světa nemohou takovou radost sfouknout! Jan Křtitel nepatřil k lidem, kteří plují na vlně konjunktury a dobrého bydla, na vlnách radovánek a vysoké životní úrovně, ale žil zkušeností nové úrovně života, kterou učinil jakožto přítel Ženicha: čekal na jeho svatební den, naslouchal signálům jeho hlasu, jimiž se průvod dává do pohybu (církev v pohybu!) – a upřímně se raduje, když uslyší jeho hlas. Tak a jen tak je „má radost dovršena“ (kraličtí překládají „radostná radost“). Radostná radost – co to je? To zní jako by někdo chtěl nebo měl pozlacovat zlato! Zřejmě upozornění, že radost je novou kvalitou života od Boha, prolínající celou lidskou bytostí. On, můj Pán, musí růst, já, jeho přítel, ustupovat do pozadí. A to je radostné! Jdeme spolu, a přece On znamená neskonale víc! Hle – křesťanův celoživotní program pro všední den i pro dny výjimečné! Co tedy obnáší naše pozemské směřování v pohnutých dobách tisíciletí, staletí, let, měsíců a dnů? Znamená to jistě mnoho věcí, ale my se dnes držíme jedné jediné, kterou jsme popsali slovy „čas radosti – veselosti“, což je čas – opakuji: n a v z d o r y všemu. A protože je to „radostná radost“, radostnost zvláštního typu, takřka splývající s Boží láskou a s královstvím Božím, znamená to, že čas „radosti – veselosti“ je zároveň časem svobody od běsnění politického, od běsnění tržního, od okovů hřícha, čas pro dobré vztahy a pro službu v lásce. A nyní opět použiji přirovnání z úvodu kázání: Radostná radost je radostí b a r e v n o u . Má mnoho barev, které Pán Bůh daruje paletě našeho života. Přece víme, že každá jediná barva ve skutečnosti je také velmi barevná, má mnoho odstínů. S radostnou radostí je tomu podobně. Radost je například stálostní, stabilizující („stále a bez přestání se radujte“): nebo je jásotuplnou, takže i v temných dobách, v útisku s trápení dovede jásat. Mimochodem – křesťané
i za největších pronásledování vydávali ze sebe nejradostnější písně, jimiž se přihlašovali ke Kristovu vítězství! Radost má také barvu stmelování , dovede stmelovat. Má další barvy a odstíny. Já ale dnes pro nás chci vyzdvihnout barvu velmi zvláštní a krásnou, která se jmenuje sdílení. Možná znáte příběh z jedné jižní vesnice, z jedné vinařské oblasti. Jistého dne zabušil na vrata kláštera vesničan. Když mu vrátný otevřel, podal mu nádherný hrozen vína. Řekl vrátnému: Tolik radosti jsi mi už způsobil, a tak jsem ti přinesl nejkrásnější hrozen z vinice. Celé ráno se vrátný těšil z onoho hroznu. Už už se chtěl do něho pustit, když si vzpomenul na opata, aby mu udělal radost v jeho osamocenosti, neboť lidé, kteří stojí v čele, bývají osamocení. Ale opat s hroznem spěchal k nemocnému bratrovi, aby ho potěšil. Ten si hrozen neponechal, ale poslal ho kuchařovi, který trávil život v kuchyňské kobce. Kuchař měl radost, že si na něho někdo vzpomněl, ale cítil, že tak krásný hrozen musí darovat jistému bratru v tísni. Nebudu příběh natahovat. Hrozen putoval nesněden, až nakonec skončil zase – u vrátného! Na takové kružnici sdílené radosti se odehrávají zázraky lásky! Sdílená radost přinejmenším znamená, že se nedáváme utloukat poměry a nepodléháme poměrům doby, že se nedáváme utloukat nemocemi, vrtošivými sobci, že se nepodílíme na vytváření napětí ve světě, v církvi, doma, kdekoli jinde. Křesťan ovšem není naivka a ví, že radostná radost má v tomto věku proti sobě nebezpečné protivníky: pýchu, nevděk, nedůvěru, boj kdo z koho, zaseknuté lidské vztahy a další… a že na toto protivnické pole musí vstupovat, čelit mu, bojovat s ním vírou, láskou a nadějí, modlitbou, činem, slovem… ale své zápasy vede s vědomím, že nás napřimuje fakt, že Ježíš Kristus je s námi po všechny dny až do skonání věků. Přeji vám i sobě, abychom si vždycky zachovali nadhled přátel Ženicha-Krista, kteří žijí v jeho blízkosti a naslouchají mu, kteří se radují, že ho slyší a že s ním prožijí ještě mnohé Boží dobrodiní… včetně – nebo hlavně – dobrodiní svatého stolování… kteří myslí na druhé a přenášejí na ně radost. Budiž naší novoroční výzvou: UCHOP SVŮJ HROZEN A DARUJ HO! Ne nějaký „second hand“, ale něco krásného ze své pomyslné vinice. Originály. Ještě jsem neslyšel (možná, že je to můj nedostatek, že jsem to neslyšel), že křesťané zavedli do praxe „first hand“ = „z první ruky“, čili nejkrásnější hrozny. Secondhandů je habaděj. Nepochybně, dosti znamenají, pomáhají, ale také se tam dějí různé podfuky. U firsthandů si podfuk nedovedu představit. Ať tím firsthandem je třebas dobré slovíčko, poctivý úsměv, pohled z očí do očí, pravdivé pohlazení, každá služba druhým doma i venku, čas, který si uděláme s darujeme, setkání, v nichž není ani špetky zneužívání druhých a vykořisťování jich… prostě všecko, všecičko ať je prvotřídním hroznem sdílené radosti, radosti nezadržované, ale předávané. Nebojme se, že to někdo na té kružnici přeruší, poničí. Zkoušejme to dál jinak, jinde. Na to neexistují žádné zákony, příkazy, direktivy, vůbec nic. Pouze osobní zakotvení v Ježíši Kristu. Sdílená, láskyplná radost putuje po kružnici, aniž máme v úmyslu nějaké kružnice vytvářet a programovat, ale putuje a my často ani nevíme jak! Bůh sám oživuje tyto kružnice radostí sdílenou, jásavou, stmelující, byť to zprvu (a někdy nadlouho) může vypadat jen jako nenápadné jiskřeníčko. Požáry ale nevznikají jinak než buď výbuchem (to není náš případ), nebo z malých Božích jisker, a pak očišťují svět a mění ho. Bůh dej a dávej, aby to zase pořádně zajiskřilo a zahořelo na paletě našich životů, vztahů a postojů. Trvá Boží a náš čas radosti-veselosti v údolích stínů světa a smrti, čas nezastavitelného díla spásy. Není nejmenší důvod se nechat otrávit, duchovně a mravně zastydnout nebo už nic nečekat od těch, kteří už nejsou mladí. Z takových omylů nás vyvádí žalmista, jehož poselství jsme v přebásněné formě (píseň 92) zpívali na počátku služeb Božích: Spravedliví zde tvoji jak palma pokvetou, jak cedry pevní jsou, v tvém domě věrně stojí. I v stáří ještě mají květ, sílu, ovoce, z nichž každý hlásat chce, že svatost Pána znají. Proč? Protože radostná radost, jíž jsme oděni, neumírá. Amen.
VÝROČNÍ ZPRÁVA O ŽIVOTĚ SBORU ČCE V SEMONICÍCH ZA R. 2000 Pro sborové výroční shromáždění dne 18. února 2001 sestavil kurátor sboru Jaroslav Andrejs ml.
Náš sbor byl v minulém roce 2000 poznamenán změnou, která nastala odchodem bratra faráře Weinfurtera, ale také odchodem manželů Neumannových. Protože tato změna nastala začátkem měsíce července , dal by se tento rok rozdělit na dvě rozdílná pololetí. V tom prvním fungovalo vše normálně a to nejen díky faráři, ale i díky manželům Neumannovým, kteří v našem sboru patřili mezi nejpracovitější členy. Zatímco v prvním pololetí fungoval pěvecký kroužek, který byl pod vedením Marty Neumannové místem radosti, po jejím odchodu jeho činnost zcela ustala. S odchodem Petra se pak pojí v podstatě rozpad redakční rady „Semonického občasníku“, ztenčení komise pro styk se zahraničními partnery, hledání nového člena pro vybírání saláru v Jaroměři. Odchodem faráře pak nastaly nejen změny na kazatelně, ale přestalo vyučování náboženství dětí, což je bolestné především u dětí mladších, které byly vázány především na osobu faráře, když většinou byly z rodin, které nejsou členy našeho sboru. Omezily se také biblické hodiny. Večerní biblické hodiny meditačně-studijní odpadly zcela. Odchodem manželů Neumannových a Weinfurterových se také citelně zmenšila skupinka těch bratří a sester, kteří se aktivně podíleli na promýšlení života a aktivit sboru. Ale aby tato zpráva nevyzněla jen jako nářek nad ztrátami, je třeba říci, že přes všechna omezení sbor pulsuje svým životem dál a našli se ochotní bratři a sestry, kteří vzali dobrovolně na svá bedra mnohé z toho, co se zdálo, že již nebude moci fungovat. Sestra Hrudková se stará o nevděčný úkol vybírání saláru v Jaroměři. Bratr Matějka se postaral, že ke konci roku mohlo vyjít další číslo Občasníku. Podařilo se sestavit i vánoční dětské bohoslužby. Partnerské vztahy se sborem v Hilversumu pokračují. Navíc se začínají objevovat nové podněty k tomu, jak zpestřit a oživit život sboru. Nyní ovšem trochu statistiky, kde se ještě k jednotlivým oblastem sborového života dostaneme: Administrací sboru byl od srpna seniorem pověřen br. farář Ruben Kužel z Kláštera nad D. Bohoslužby, ústřední dění ve sboru, se konaly pravidelně a to v Semonicích 56x, s průměrnou účastí 33 věřících, a v Jaroměři 24x, průměrná účast 9 lidí. Svatá večeře Páně byla v Semonicích vysluhována 9x (37 komunikantů) a v Jaroměři 4x (9 komunikantů). Jednou pak byla vysluhována v rodině (na Boží hod vánoční). Když tato čísla porovnáme s tím, co jsme vykazovali v roce 1999, zjistíme, že průměrná účast na bohoslužbách (v Semonicích i v Jaroměři) se snížila o tři. Křest se minulý rok nekonal žádný. Slovem kázání nám v minulém roce posloužilo 11 bratří – a to – J. Weinfurter 23x, Jaroslav Andrejs 14x, R. Kužel 5x, J. Staníček 5x, Z. Borecký 1x, Jiří Malý 1x, Petr Peňáz 1x, J. Bartošek 1x, P. Rejchrt 1x a Jar. Kučera 1x. Jedny bohoslužby pak připravily děti (4. neděle adventní). Doprovod zpěvu při bohoslužbách zajišťoval převážně br. Z. Borecký (45x) a částečně Marta Andrejsová (10x). V Jaroměři tuto službu koná br. Vik. Biblické hodiny se v prvé polovině roku konaly dvojí. Jednak klasické (také zvané odpolední), při nichž br. farář Weinfurter probíral blahoslavenství, a v druhém programu jsme se pak zabývali společenskými, kulturními a církevními tématy. Od podzimu pak br. farář Ruben Kužel má program podle knihy „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“ od Kušnera. K těmto biblickým hodinám jsme se sešli celkem 10x za průměrné účasti osmi lidí. Biblické hodiny, které jsme nazvali meditačně-studijní, s odchodem br. faráře Weinfurtera skončily. Konaly se celkem 13x za průměrné účasti 7 lidí. Při nich jsme probírali 1. ke Korintským. Jak z uvedeného vyplývá, zájem o biblické hodiny není příliš velký. Je to škoda, protože tam je prostor nejen ke vzdělávání, ale také k nejrůznějším rozhovorům, kterými se můžeme vzájemně obohacovat a promýšlet nejrůznější věci sborové a církevní. Biblické hodiny pro děti se konaly opět pouze v prvním pololetí. Pro děti mladší celkem 17x a pro děti starší také 17x. Konfirmační příprava: je potěšitelné, že od podzimu jsme mohli zahájit konfirmační přípravu. Pod vedením br. faráře Kužela se konfirmandi scházejí jednou za 14 dní, v minulém roce celkem 6x, a účastní se jí šest dětí. Z toho se jeden chlapec připravuje ke křtu. Průměrná účast byla asi čtyři.
Nedělní škola se konala spíš příležitostně. O děti se většinou starají sestry Borecká a Jánská. Staršovstvo se v minulém roce sešlo celkem 13x v průměrném počtu 8 z 9 členů a jeden náhradník ze čtyř, respektive tří (začátkem roku podal rezignaci na náhradníka Petr Neumann). Na svých schůzích se zabývalo především věcmi správními. K určité charakteristice staršovstva patří to, že není místem, kde by vznikaly a byly promýšleny aktivity sboru. Ty staršovstvo nanejvýš schvaluje, když je toho zapotřebí. Pěvecký kroužek patřil k radostným aktivitám našeho sboru. Sešel se 22x. Posloužil několikrát při bohoslužbách. Kromě toho zpíval při dvou ekumenických setkáních. Jednak při společné akci s pěveckým kroužkem Církve bratrské z České Skalice v pondělí velikonoční v Semonicích, jednak při ekumenických bohoslužbách odpoledne o Svatodušní neděli, které se konaly v modlitebně církve Adventistů v Jaroměři. Rodinná sborová neděle se konala jednou. Pozvali jsme na ni nově nastupující ředitelku Milíčova domu, sestru Evu Tomáškovou. Pověděla nám něco o sobě, o svém dřívějším působení v řádu Voršilek. Druhá větší sborová akce se pak konala při příležitosti loučení s br. farářem Weinfurterem a jeho rodinou a s manžely Neumannovými v neděli 9. července. Potěšitelné je, že se v minulém roce i v našem regionu pohnula ekumenická spolupráce. Měli jsme možnost zúčastnit se tří akcí. První bylo ekumenické zpívání v pondělí velikonoční, které se konalo v našem sboru a zúčastnili se bratří a sestry z Církve bratrské. Měli jsme možnost prožít požehnané společenství. Je jenom škoda, že nedorazili bratři a sestry od katolíků. Druhé hodnotné setkání pak bylo o Svatodušní neděli v modlitebně Adventistů v Jaroměři, kterého se zúčastnili katolíci, Církev bratrská, Církev Československá husitská a také členové našeho sboru. Třetí akci jsme pak pořádali my – a sice setkání na Chloumku při příležitosti svátku Cyrila a Metoděje a především svátku, který připomíná upálení M. Jana Husa. Této akce se zúčastnili také členové Československé církve husitské a Církve bratrské. Partnerské vztahy s nizozemským sborem v Hilversumu probíhaly minulý rok především jako písemné. V létě se pak dva členové semonické mládeže zúčastnili společné akce v Holandsku spolu s německou mládeží (1 týden). Radostnou událostí minulého roku bylo obsazení místa ředitele Milíčova domu. Novou ředitelkou se po výběrovém řízení stala Mgr. Eva Tomášková. Tím toto středisko získalo kvalitní vedení. Odchodem Petra Neumanna došlo k tomu, že ze zaměstnanců není již ani jeden členem našeho sboru. Tyto dvě skutečnosti – spolu s odchodem faráře – s sebou ovšem nesou jeden, dle mého soudu, negativní důsledek, totiž, že se poněkud uvolnily vzájemné vazby a ztrácí se bezprostřední kontakt, k jakému docházelo dříve. Stejně jako v minulých letech i loni se uskutečnil sborový výlet, za což patří dík především bratřím Matějkovi a Vojtěchovi. Tentokrát jsme navštívili sbor v Krouně, prošli jsme se po okruhu v Toulovcových maštalích a podívali se na Růžový palouček. Co se týká oprav našich budov, minulý rok proběhla jedna větší akce – nátěr chrámové věže a oplechování kostela i oprava a revize hromosvodu na kostele. Celkové náklady na tuto akci činily 41.000 Kč. Byl také přiveden plyn k faře i k budově bývalé školy, kde bylo plynové topení zřízeno. Náklady na plynofikaci školy hradil br. Z. Borecký se souhlasem staršovstva. Na letošní rok plánujeme nátěry oken na faře a opravu schodiště. Církevní funkce. I přes nevelký počet těch, kteří se aktivně podílejí na životě sboru, máme v našem sboru poměrně velký počet zastoupených funkcí. Jednak v představenstvu střediska Diakonie „Milíčův dům“ je s. J. Borecká, která je zároveň předsedkyní představenstva, dále pak Jaroslav Andrejs ml. a br. Matějka, který sice není členem přímo našeho sboru, ale velice aktivně se podílí na jeho životě. Dále pak v seniorátním poradním sboru pro děti je Jarmila Borecká, Anna Hrudková a Marta Andrejsová. Jaroslav Andrejs ml. je náhradníkem seniorátního výboru a členem předsednictva konventu. Br. Z.Borecký je předsedou seniorátní Jeronymovy jednoty a byl (minulý rok) členem Ústředního předsednictva JJ. Úbytek členů sboru jsme minulý rok vykázali číslem 7. Z toho se pět odstěhovalo a dva zemřeli. Ani jednou nebylo církevní rozloučení. Závěrem ještě dvě poznámky, které, dle mého soudu, do jisté míry charakterizují sbor. Nejprve něco, co není příliš povzbudivé. Poslední dobou zaznamenávám, jako by se vytrácelo vědomí, že sbor jsme my všichni, že sbor je nás všech. Dochází k jakémusi nenápadnému dělení,
kdy jedni se stavějí do pozice nezúčastněných diváků, kteří od těch ostatních očekávají, že oni budou tvořit. Zcela konkrétně se to projevuje tím, že tu a tam je mně říkáno – tohle se vám povedlo nebo nepovedlo, tohle byste měli udělat apod., zatímco správnější by bylo – tohle bychom měli udělat. Tedy ne vy, ale my. Protože sbor jsme my všichni a na nás všech záleží, jak bude vypadat. To druhé je ale radostnější, protože stále více pozoruji, že je zde několik lidí, kteří přicházejí s nápady, přemýšlejí o podobě sboru. A snaží se přicházet s podněty nebo se sami chápou iniciativy, což je velice dobré zvláště v této době neobsazenosti sboru farářem.
DOPIS SESTRY MARTY NEUMANNOVÉ DO NAŠEHO SBORU ZE DNE 24. LISTOPADU 2000 (Dopis přišel těsně po uzávěrce vánočního čísla, nevyšel tedy aktuálně, ale redakce se domnívá, že časem, který uplynul od odeslání, nic na své aktuálnosti neztratil. Víme přece, že některé věci a jevy jsou nadčasové.)
Nedávno jsme otevírali středisko Diakonie v Rokycanech. Završila se tím 1. etapa Petrova snažení a našeho zabydlování se na novém místě. Nedalo mi to, abych si nevzpomněla na Semonice a Jaroměř. Už před časem jsem slíbila dát k vytištění v „Občasníku“ svou úvahu, promyšlenou v závěru našeho jaroměřského bydlení. Ale bohužel… I přes odhodlání nezašantročit ty dva ve vlaku načmárané papíry při balení, a přes úporné hledání po všech možných krabicích jsem zjistila, že stěhování tuto autentickou výpověď ukrylo neznámo kam. Snad se papíry objeví někdy po úplném vybalení a nastěhování. To už ale budou mít cenu a smysl vykopávky, a to přinejmenším ze středověku. Abych dostála slibům, pokusím se dnes vybavit si něco z mých úvah a podělit se s Vámi o ně. Tedy znovu: jaké byly ty čtyři roky v Jaroměři a Semonicích? Byly to v mém životě roky nesmírně důležité. Vdala jsem se, odstěhovala od rodičů a začala vést vlastní domácnost, poprvé jsem se postavila na vlastní nohy. Učila jsem na ZUŠ a snad úspěšně, alespoň mne to velmi bavilo. Měla jsem štěstí, že jsem dostala žáky nejenom nadané, ale i milé a upřímné, se kterými jsem postupem času navázala vztah jistě přesahující obvyklý vztah „učitel – žák“. Cítila jsem se a cítím se jako jejich starší sestra a je mi jasné, že s rostoucím věkovým odstupem a postupující otupeností bude něco takového čím dále tím větší vzácností. V tomto období jsem se přihlásila a byla přijata na vysokou školu. Tušila jsem, že to nebude jednoduché ani časově, ani finančně, ale určitě to stálo a stojí za to. Praktickou část studia jsem ukončila na jaře absolventským koncertem. Během tohoto roku se mi také splnil jeden z mých snů – zahrát si s „Musicou Floreou“, nejlepším barokním orchestrem v Čechách. Byly to zážitky opravdu krásné. Neodmyslitelně k těmto čtyřem rokům patří naše členství v semonickém sboru. Jsem za to moc vděčná a musím říct, že jsem se mezi Vámi cítila velmi dobře a svobodně. V Plzni jsem se jen těžko zbavovala – vymaňovala z kruhu představ, které o mně okolí mělo. Totiž, že jsem sice nadaná, ale trochu prdlá holka. Tady jsem mohla začít bez předsudků. A za všechno, co se nepovedlo – za což se omlouvám – nesu odpovědnost jedině sama. Vy jste si libovali, jaké bylo pěkné naše zpívání, já si libuji neméně. V jiném prostředí bych se asi ani neodvážila pustit do něčeho podobného. Ale snad právě proto pro mě bylo zpívání lidsky i hudebně obrovskou školou. Sbor byl pro mě místem, kde jsem se mohla beze studu uplatnit, vymýšlet i organizovat – prostě se realizovat, tedy žít. Stále více si uvědomuji, jak je toto vzácné. Ve světě, který je založen na soupeření, specializaci a profesionalitě, se mohou sejít lidé bez rozdílu věku, schopností i zkušeností a můžou se pustit do čehokoli, co udělá radost jim samotným a snad i okolí. Děkuji za to Bohu a jsem vděčná za to, že jsem to mohla v Semonicích zažívat a utvrdit se tak nejen ve víře v trojjediného Boha, ale snad i nalézt víru ve společenství. Tímto svým dopisem bych Vás chtěla také povzbudit právě teď v těžkém období, kterým procházíte bez faráře, a bojujete možná s obavami, že je Vás málo, i s pocity vlastní
nedostatečnosti. A přesto je společenství církve jedno z těch mála míst, kde se dá normálně žít. Stále věřím, že i z malého může vyrůst něco velkého (podobenství o hořčičném zrnu). Nemusí to být dokonalé a může to být opravdu cokoli – od umění k buřtům a povídání. V tomto vidím naději ne jen pro Semonice, ale i sama pro sebe a i pro naše manželství. (Tolik tedy Marta Neumannová ve svém dopise adresovaném sborovému společenství.)
BIBLICKÉ HODINY V MÉM ŽIVOTĚ Věra Andrejsová
Na první mé biblické hodiny jsem začala chodit s tatínkem asi rok před mou konfirmací. Pamatuji si velmi dobře, že nebývaly nikdy dlouhé. Pan farář na nich učil účastníky vykládat Bibli „biblí“ – to znamená, že probíral vždy několik veršů a účastníci hledali souvislosti podle odkazů s jinými oddíly Písma. Pro mne tehdy bývala ale zajímavá až ta druhá část. Biblické hodiny bývaly v rodinách. Jeden týden u nás, druhý týden v sousední vesnici. Po hlavní biblické části už přinášela hospodyně na stůl hrnečky a nalévala čaj nebo nádherně bílou žitnou kávu. Když to bylo ve statku, přilila hostitelka i smetanu. Na stole se objevila mísa koláčů – takových velkých, poctivých, domácky selských. A voňavých! Bylo to ve válce a taková dorůstající holka, jakou jsem tehdy byla, si na nich vždycky báječně pochutnala. Myslím, že i tatínek byl rád, že si ta hubená holka může alespoň takhle dopřát toho, čeho se doma dosti často nedostávalo. A při tom čaji se pak probírala současná válečná situace. Kde je právě fronta, kdy už konečně bude konec války, co přijde potom atakdále. Další biblické hodiny, na něž se nedá zapomenout, jsme prožívali už s manželem v jiném sboru. Raději bych ty hodiny nazvala kulturními večery. Pan farář připravoval program velice pestrý, ale nikdy ne pouze sám. Vybral určitý oddíl Písma a požádal někoho o výklad. Jen ovšem takový, jak tomu dotyčný sám rozuměl nebo jak to sám svými slovy dovedl podat. Pan farář k tomu poté něco připojil, nebo naopak řekl, že není co dodat. Večer byl pak doplňován básněmi, zpěvy, hudebními čísly, rozborem některé písně, čtením povídek nebo úvahami o různých knihách. Bylo to všechno velice pestré a velmi přitažlivé a chodilo nás opravdu hodně. V dalších letech jsem prošla biblickými hodinami asi pěti či šesti farářů. Každý měl jiný systém vedení večera a těžko bych dnes dokázala na někoho z nich vzpomínat nějak jednotlivě. Letošní biblické hodiny vedl náš administrátor farář Ruben Kužel. Jako téma si zvolil knihu Job a k tomu výklad podle knížky rabína Kušnera „Když zlé věci se stávají dobrým lidem“. Téma to bylo zajímavé i náročné a pro naše myšlení velmi těžké. Už jenom proto, že zlé věci potkávají každého člověka bez ohledu na to, zda je dobrý či špatný. Život už zkrátka takový je. A každému tedy vyvstává spousta otázek: Proč to Bůh připustil? Čím jsem se to provinil? Kdo to zavinil? Dalo se tomu zabránit? A mnoho a mnoho dalších, na které nikdo nedostává odpověď, protože jsou prostě nezodpověditelné. A jeden každý z nás se musí sám s onou zlou situací vyrovnat. Ale jak? Má to věřící člověk alespoň trochu lehčí? Zkusím si na to odpovědět verši neznámého autora: Jdi, rci to jen Ježíši, nepochybuj, On setře tvé slzy a strach sejme tvůj, On zbaví tvé srdce zlých bouří a vírů A stánkem je učiní blaha a míru. Jdi, rci to jen Ježíši, v tísni se cítě, Jdi, rci to jen Ježíši, vždyťs Jeho dítě.
DĚTSKÉ BOHOSLUŽBY 24. PROSINCE 2000 SE POVEDLY
V tu neděli – na Štědrý den – poslední ve druhém tisíciletí po Kristu, se to v modlitební místnosti přece jen opět zahemžilo mladými. To, o čem se ještě nedávno pochybovalo, začalo. Čas vzácný přišel, v němž Pán slávy vyšel k spasení lidskému (EZ 261), to si na počátku s chutí zazpívali všichni – dospělí, mládež a snažily se i děti. A poté se na stupínku, kde jindy stává stůl Páně, objevilo sedm současných konfirmandů s podnětným pásmem „Slyšte slovo Prorokovo“. A že jim to všechno docela pěkně znělo. Vždyť také měli možnost držet se hudebního doprovodu, který s přehledem Vlevo: Semonická mládež na dětských bohoslužbách. Sedm současných konfirmandů – zleva – Věra Andrejsová, Jan Havrda, Anička a Věrka Boreckých, Věra Hrudková, Věra Hrudková, Jirka Andrejs a Honza Hrudka. svědčícím o jistotě prstů nad klávesami vedla Věra Andrejsová. Hledejte, slyšte dobře tento hlas, přes hranice věků k Spasiteli volá nás… Recitace a písně – Slovo, slovo zní, narodil se z ženy… To tys, můj Pane, všechno učinil, svůj život teď Ti dám… a pak ještě Ave Maria, z Tebe zrodí se král… Bylo to moc pěkné. A poté se to na stupínku zahemžilo těmi nejmenšími. Byli to broučkové se svými rozsvícenými lucerničkami. (Foto na titulu.) Vlevo: Po skončení pásma „broučkům“ ovocné pochoutky chutnaly. Zleva – Jára Janský,JanaJanská,Ma -touš Borecký, Zdenda Borecký a Petr Hrudka. Nejprve od těch nejmladších zaznělo Kampak to spěcháte, pastýřové? Co je to za hvězdu v noci tmavé? My jdeme k Betlému, k děťátku malému, jdeme mu zazpívat písně nové. Moc hezká byla i písnička Svítil brouček malý, svítil do noci. Radostně potom zazněla píseň Ó křesťané všichni v radostném plesání do Betléma nechať s písní pospíší! (EZ 294) Poděkování za krásný zážitek pak patřilo nejen dětem samotným, ale i sestrám J. Borecké a M. Andrejsové, které se o toto setkání zasloužily. Jim i nám všem pak na ukončení zněl jako poslání Žalm 134 –Ej, nuž dobrořečte Hospodinu, všickni služebníci Hospodinovi…
„POKOJ A DOBRO“
„List k sociálním otázkám v ČR k veřejné diskusi“ Tenhle list vyšel označen sympatickým datem – 17. listopad 2000. A zabývá se otázkami, které jistě pálí každého z nás. Ty otázky nám dává k diskusi, jenže se mi zdá, že takřka dokonale zapadl. A to nejen ve společnosti, ale – a to je mnohem horší – i v církvích. Tedy, nevím, jak v jiných církvích, ale tady u nás určitě. A jde přece o to, jakým způsobem by se dalo vymanit z té naší současné morální i politické krize. Tento list vypracovali společně odborníci pracující v různých církvích, ke spolupráci byli vyzváni Ekumenickou radou církví a z naší církve se práce zúčastnil prof. Dr.Ing. Jakub S. Trojan, proděkan Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Leccos o obsahu nám napoví názvy jednotlivých kapitol tohoto dokumentu: „Dědictví minulosti“, „Listopadové události 1989“, „Koncepce transformace a křesťanské sociální učení“, „Systémová změna: Trh jako všelék a trh jako spása?“, „Stát a občanská společnost: Obnova právního řádu a růst k odpovědnému občanství“, „Modernizace hospodářství: Člověk ve světě práce“, „Humánní ekologie: Člověk jako správce přírody a celého stvoření“, „Rodina, vzdělávací systém a veřejná média“ a „Vize, naděje a ideály: Boží království mezi námi“. (Kdo by měl zájem o text v jeho celistvosti, nabízí se internetová adresa České biskupské konference www. církev.cz) Všechna témata vybízejí k demokratické diskusi. Ta by mohla a měla vést k tomu, abychom se dostali ze současné morální, ekonomické a politické krize a dobrali se zlepšení sociálního klimatu. Jak říká Gabriela Hánečková v článku v Lidových novinách (25. 11. 2000) „Míra morálního marasmu, do kterého jsme zabředli, je alarmující. Skutečná proměna společnosti má více dimenzí než pouhou změnu systému. Zahrnuje také proměnu srdcí, myslí, návyků a vzorců chování.“ Církve v Listu říkají, že bez morálky nemůže fungovat ani transformace, ani právo, ani hospodářství, ani demokracie. Ale nemůže vzniknout ani tolik potřebná občanská společnost. Na prvním místě je „zmorálnění práva“, to je především úkol právníků, soudců a politiků v naší zemi. To ale nejde, když nadále platí mnohé komunistické zákony přesto, že máme přijatý zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Nacističtí zločinci také nebyli souzeni podle nacistických zákonů Třetí říše. List upozorňuje na „křesťanské sociální učení“. Lidé by měli více přebírat starosti na sebe, nedovolávat se pomoci přebujelých státních organizací tam, kde jsou schopni pomoci si sami, měli by stále posilovat a rozvíjet sociální cítění. Myslím, že právě u nás evangelíků (ale i příslušníků jiných církví) toto cítění ani jedenačtyřicet let reálného socialismu nezlikvidovalo. List prohlašuje nezaměstnanost za zlo. Právě tak za zlo považuje zadržování mezd zaměstnancům. Církve naléhavě upozorňují, že nezaměstnanost se může v budoucnu stát rozbuškou sociálních nepokojů. Musíme pomáhat všem ohroženým skupinám obyvatel a za ty církve považují nejenom lidi staré, ale i nemocné a rodiny s více dětmi. List jenom nekonstatuje stav, který my všichni vlastně tu lépe, tu o něco hůře, známe. Kritiku List obrací i do našich vlastních řad. Říká, že se sice církve snaží vyplnit prostor, který je jim určen, ale mnohdy chyb í profesionalita. Slabá je činnost křesťanů v médiích, církve se nevyslovují dosti jasně v publicistice, nezasahují výrazně v otázkách české rodinné politiky. Málo se snaží o vzkříšení mravního rozměru v mediální oblasti. S tím souvisí i důraz na to, že svoboda médií „je podmínkou plurality názorů a jedním z nejmocnějších prostředků ochrany demokracie“. Je nutno vyvinout větší úsilí v podpoře institucí, které se starají o rozvoj rodiny, zatím však pravidla volné soutěže zvýhodňují ty, kteří do rodiny investují málo nebo nic. Aby i u nás – a nejenom u nás – zavládly „POKOJ A DOBRO“, budeme se muset snažit o pokoru v našich srdcích a o dobrovolnou skromnost. Může se zdát, že v tomhle všem můžeme udělat jen velice málo, nebo dokonce vůbec nic. Ale což takhle povědět si o našich konkrétních možnostech třeba na biblických hodinách a nakonec úplně konkrétně – co takhle celoroční (možná i každoroční) sbírka do zvláštní nádoby na náš „Milíčův dům“? To by byl ten nejlepší příspěvek k solidarizování se s těmi mnohdy nejubožejšími v našem bezprostředním okolí. „POKOJ A DOBRO“, to není jen fráze. (Jm.)
NAŠE NÁVŠTĚVA V HOLANDSKU 22. – 25. února 2001 Václav Andrejs
Ve dnech 22. až 25. února 2001 se zástupci našeho sboru zúčastnili otevírání nového kostela v našem partnerském sboru v Hilversumu v Holandsku. Bylo to na přímé pozvání našich holandských přátel. Členy naší výpravy byli Jaroslav Andrejs ml., nejen ovšem tentokrát jako kurátor, ale i jako řidič a vedoucí výpravy. Dále pak Václav Andrejs, nejenom jako řidič, ale i jako navigátor, Jarmila Borecká jako hlavní tlumočnice, Dita Staníčková jako druhá tlumočnice a Milada Dítětová jako člen výpravy. Role tedy byly přesně rozděleny, subordinace po celou dobu přesně zachovávána. Nutno dodat, že spolu s poměrně nerozměrným darem pro naše holandské přátele jsme se tak akorát vměstnali do našeho sborového formana. Ujet 1.000 km po bezvadné dálnici, když je navíc možnost střídání se za volantem, to za normálních okolností nemusí být žádný problém. Pokud ovšem únorové počasí přeje. Nám přálo tak napůl. Chvíli celkem slušné počasí, bylo náhle vystřídáno slušně prudkou vánicí, pak do nás udeřil déšť přecházející v liják, pak zase vyjuklo Slunce a tak to šlo několikráte dokola. Když jsme po třinácti hodinách dorazili k cíli, měli jsme toho tak akorát dost. Naštěstí jsme měli od našich přátel perfektní popis cesty samotným Hilversumem, takže jsme se trefili hned napoprvé přímo k novému kostelu. Tam již naši ubytovatelé čekali a podělili se o nás podle předem perfektně připraveného plánu. Druhý den jsme se sešli ještě s hosty z Lipska – a to na místním nádraží – a společně odcestovali do města Goulda, který je širokodaleko pověstný především výrobou báječně chutnajícího sýra. Další pamětihodností tohoto města je místní katedrála, která je nejdelším kostelem v Holandsku a je pověstná především svými barevnými okny. Jsou na nich zachyceny nejen výjevy křesťanské, ale i mnohé obrazy z dějin Holandska. Po dobrém obědě jsme ještě navštívili místní zajímavé muzeum a na závěr si ještě prohlédli historické centrum města. Vlevo: Již po našem návratu do Semonic nám přišly z Holandska tamější místní noviny, na jejichž titulní straně třímají náš dar v rukou dvě účastnice naší mise – sestry D. Staníčková a M. Dítětová. Na sobotu jsme si domluvili návštěvu nedalekého Naardenu. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se probudili do jiskřivě krásného zimního dne. Mnohem překvapenější ale byli naši hostitelé, neboť v Holandsku je sníh velikou vzácností. Mají ho tam prý tak tři až pět dní v roce. Dopoledne jsme tedy neplánovaně strávili v Naardenu zasněženém. Muzeum Jana A. Komenského ale v zimě otevírá až odpoledne. Podnikli jsme tedy ještě menší výlet do okolí k místním pověstným hrazím a vysoušené půdě (zkrátka k polderům). Pak jsme se vrátili zpátky do Hilversumu a po kratším bloudění jeho uzoučkými jednosměrnými uličkami jsme celí šťastní zaparkovali u nového kostela. Odpoledne totiž proběhlo jeho slavnostní otevření spojené s prohlídkou pro širokou veřejnost. Kostel zvenčí nepřipomíná vůbec kostel. Před námi stála obrovská skleněná krychle bez jakéhokoli označení či křesťanského symbolu. Zato ale uvnitř! Překrásná, víceúčelová stavba. V přízemí velká shromažďovací místnost s varhanami, v mezipatře malá meditační kaple. Nahoře pak další potřebné místnosti. Menší, opět víceúčelový, sál, který lze roztažením posuvných stěn rozdělit na tři menší sálky, dále místnost pro nejmenší děti, klubovna mládeže a kancelář.
Samozřejmostí je veškeré sociální vybavení včetně malé sborové kuchyňky. Do patra je možno dostat se jednak po schodech, jednak výtahem. Vše bezbariérové. Měli jsme možnost promluvit si o této stavbě s jedním z nejvyšších představitelů místních sjednocených církví. Řekl nám zhruba toto: „Chtěli jsme kostel pro nové tisíciletí. A jeho vnější vzhled? Přijdou lidé z venku a ptají se – co je to za stavbu? Řekneme, že kostel. Kostel? řeknou oni. Ano, kostel. Pojďte se podívat dovnitř.“ Večer uspořádali domácí na počest nás i německých hostí slavnostní, leč neformální večeři. Neformálnost spočívala v tom, že jste si s talířkem chodili pro různé, vábně vyhlížející pochutiny k jakémusi samoobslužnému bufetu. Po návratu z této pochůzky jste si ovšem museli vyhledat nové místo, jelikož všichni si neustále jaksi volně přesedávali. Byl to velice příjemně strávený večer a to i přesto, že značně pracovala jazyková bariéra. V neděli pak proběhla slavnostní bohoslužba . Při ní došlo i na přátelské pozdravy. Za naši delegaci krátce promluvil kurátor sboru Jaroslav Andrejs. Řekl toto: „Milé sestry, milí bratři, milí přátelé, těší nás, že se můžeme zúčastnit Vaší slavnosti. Ačkoli jsou naše tradice v mnohém odlišné, může pro nás být to, co jste udělali v mnohém inspirací. Totiž to, že v životě před Boží tváří, v následování Krista, nemůžeme lpět na stavbách, které stavěli naši předkové, a mnohdy jsou pro nás dnes přítěží. Kostely a modlitebny musí především sloužit církvi. Odvaha vstoupit do nového prostoru, do nového vztahu, to je něco, co my teprve hledáme. Děkujeme proto Vám a děkujeme našemu Pánu, že smíme zde v praxi zažít takový začátek. Rozhodnout se pro to nebylo jistě lehké a jistě i nadále to bude přinášet starosti. Přejeme Vám proto, aby tento Váš nový kostel skutečně sloužil k tomu účelu, pro který byl vystavěn. Přejeme Vám, aby byl místem přítomnosti Boží, aby světlo evangelia Pána Ježíše Krista prosvětlovalo tato prostory. Jako symbol přítomnosti Boží, přítomnosti Jeho lásky ať Vám jsou dva svícny, které jsme přivezli jako náš dar a malý příspěvek pro Váš nový kostel. Oko znázorněné na prvním svícnu je symbolem, že Bůh nad námi bdí, a srdce na svícnu druhém je pak symbolem přítomnosti jeho lásky mezi námi. Samozřejmě, pokud uznáte, že se do Vašeho interiéru nehodí, nebudeme se zlobit, když je nebudete používat. Na závěr ještě vyřizuji srdečné pozdravy od bratří a sester z našeho sboru v Semonicích. Při slavnostní bohoslužbě došlo i na slavnostní předání darů. Značně se nám všem ulevilo, když jsme konečně naše dva svícny předali vpořádku našim hostitelům. Svícny sklidily opravdu značný úspěch. Nevím, jaký úspěch sklidila řeč našeho bratra kurátora. Je realitou, že to pak trvalo strašně dlouho, než jsme se dostali na sedadla našeho auta. Myslím dokonce, že s mnohými z těch, kteří se o nás tak pečlivě starali po celou dobu našeho pobytu, jsme si ani nakonec nestihli potřást rukou. Ale nebylo zbytí. Těch, kteří si ještě chtěli alespoň trochu popovídat, bylo strašlivě mnoho a na nás čekala dlouhatánská cesta domů. Zase těch tisíc kilometrů. Naštěstí nám na zpáteční cestě počasí ukázalo tu přívětivější tvář, a tak jsme krátce před půlnocí dorazili šťastně do Semonic.
BESEDA O ZÁJEZDU DO HOLANDSKA SE KONALA 1. DUBNA, ALE V APRÍLOVÉM DUCHU SE ROZHODNĚ NENESLA Na třicet lidí se v tom nedělním krásném odpoledni (nádherně bylo venku, ale i uvnitř) rozsadilo kolem velkého stolu ve velkém sále semonické fary. Jakousi svižnou duchovní rozcvičkou byla píseň 636 z dodatku k Evangelickému zpěvníku – „Z Tvé ruky, Pane můj…“ A pak se ujal slova br. Jaroslav Andrejs ml. a statečně ho doplňoval br. Václav Andrejs i sestry J. Borecká, M. Dítětová a D. Staníčková. Otázkami
nešetřili takřka všichni přítomní. Kolem stolu kolovaly barevné (jen na málokterých převažovala nedopatřením barva černá) fotografie. Vlevo nahoře: Tak v takovémhle typickém domku bydlí Holanďané a několik nocí jsme pohostinství domku ochutnávali i my. Vlevo uprostřed: Podívali jsme se i do města perfektních a lahodných sýrů – do Goudy. A právě tam se točil tenhle větrný mlýn. Vlevo dole: Po otevření nového kostela diskutuje úporně se tvářící s. J. Borecká, příjemně se v pozadí tváří sestry Dítětová a Staníčková. Příjemně jistě i proto, že v tu chvíli nemusely shánět v paměti slovíčka. Koloval program slavnosti i jídelní lístek z holandské restaurace. Objednat si, to je podle něho hračka. Nevíte ovšem do poslední chvilky, co vám to vlastně přinesou. Koloval i holandský místní týdeník ze 3. března 2001 nazývaný KERKBLAD a na jeho titulní straně (kromě jiného ovšem) naše dvě sestry třímající ve vztyčených pažích ohromné svícny. A pila se káva.A taky čaj. A jedla se bábovka a cukroví. A čas letěl. A bylo nám dobře. A škoda jen, že „Občasník“ není nafukovací…
PŘEHLED HOSPODAŘENÍ FARNÍHO SBORU ČCE SEMONICE Na výroční schůzi 18. února 2001 byla přednesena i zpráva pokladní, která byla vypracována pokladníkem sboru br. Jaroslavem Dusem. Neuvádíme zde pochopitelně zprávu celou, ale jen její podstatnou část. Snad nejlépe nám finanční stav sboru – tedy příjmy a výdaje – ukáží následující tabulky.
Číslo řádku 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
Ukazatel SBOROVÉ PŘÍJMY CELKEM Salár Sbírka na JJ Hlavní dar lásky Celocírkevní sbírky Sborové sbírky Ostatní sborové příjmy Splátky půjček, které sbor poskytl Příimy z hospod. sboru (nájemné) Přijaté dary tuzemské Dar od JJ celocírkevní Půjčky ostatní celkem
Rok 2000 228.074 74.220 18.900 1.901 20.497 28.892 2.044 5.684 13.085 17.850 15.000 30.000
Rok 2001 156.000 70.000 19.000 2.000 20.000 28.000 2.000 5.000 10.000
Podívejme se nyní na výdaje za rok 2000 i na plán na rok letošní – 2001. Číslo řádku 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
Ukazatel SBOROVÉ VÝDAJE CELKEM Odvedené repartice seniorátní Odvedené repartice celocírkevní Odvod do person. fondu vč.Kláštera Odvod sbírky JJ Odvod HDL Odvod celocírkevních sbírek Výdaje na stav.práce a opravy budov Náklady na provoz sboru Splátky půjček Jiné výše nespecifikované výdaje
Rok 2000
Rok 2001
181.586 1.958 9.760 34.791 18.900 1.901 18.547 54.371
218.000 2.000 10.000 14.000 19.000 2.000 22.000 67.000
39.684
50.000 10.000 22.000
1.673
Pod přehledem hospodaření jsou podepsáni Jaroslav Dus, který výkaz sestavil a kurátor Jaroslav Andrejs ml., jenž výkaz schválil. Správnost údajů potvrdili i revizoři, kteří br. pokladníkovi vyslovili absolutorium.
I LETOS SE SEJDEME OPĚT PŘI EKUMENICKÉM SHROMÁŽDĚNÍ NA PAMÁTNÉM CHLOUMKU Ve čtvrtek dne 5. července 2001 na svátek slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří do naší země přinesli zvěst o Kristu, uspořádá náš sbor již III. ročník novodobých setkávání se bratří a sester z různých okolních církví na vrchu Chloumku. Sejdeme se v 15,00 hodin, abychom si ve zhruba půlhodinovém programu nejen zazpívali dvě až tři písně, ale v proslovu br. Jaroslava Andrejse ml. i připomněli stálou aktuálnost myšlenek Mistra Jana Husa pro naši současnost. Těšíme se i na Tvou účast!
JAK SE ŽILO NAŠEMU MILÍČOVU DOMU V POSLEDNÍM ROCE DRUHÉHO TISÍCILETÍ PO KRISTU A JAK SE MU ŽIJE DNES?
Možná jste mnozí viděli desetiminutový šot České televize, studia Brno, který byl natočen v loňském roce v Milíčově domě pro „Křesťanský magazín“. A protože se nám dostala do rukou „Výroční zpráva Diakonie ČCE – Středisko Milíčův dům – za rok 2000“, kterou zpracovala ředitelka Střediska sestra Mgr. Eva Tomášková, podíváme se nyní na Milíčův dům mnohem podrobněji, než jak to mohl při nejlepší vůli udělat onen šot. Cíle Střediska zůstávají stále stejné – vytvářet prostor důvěry, tolerance a bezpečí mezi lidmi rozdílných etnik. Vytvářet tento prostor hlavně ve volném čase dětí a mládeže pro dvě cílové skupiny – pro ty menší je to Klub Malého Bobše, pro ty odrostlejší pak Centrum alternativní kultury pro mládež. Pracovníci Střediska se také zaměřují přímo na práci s mládeží v ulicích města, tedy v terénu – je to tzv. streetwork. Akce Střediska jsou zaměřeny na děti, které jsou nezařazené, které jsou mnohdy vylučované a nijak nezapadají do běžných volnočasových aktivit v Jaroměři. Mnohé z nich mají slabé, nebo vůbec žádné, rodinné zázemí. Mnohé z nich jsou z rodin romských. Milíčův dům je pro tyto děti otevřen od pondělí do čtvrtka od 13 – 17 hodin, v pátek pak od 13 – 16 hodin. Mnohé děti, které dojíždějí do Jaroměře, využívají prostor Milíčova domu při čekání na autobus, jaroměřské děti pak využívají místností domu po celou otevírací dobu. A v meziročním srovnání počet těchto dětí stále narůstá. Snahou Střediska bylo podchytit děti ve věku mezi čtrnáctým a patnáctým rokem. Romským dětem tohoto věku byla nabídnuta práce v zájmových dílnách. Z nich vzešla chlapecká hudební a dívčí taneční dílna. Průměrná denní návštěvnost dětí v Milíčově domě je sedmnáct. Některá mládež starší patnácti let je neschopná zapojit se do existujících volnočasových aktivit. Ta spíše jen konzumuje nabídnuté služby. Druhá skupina této mládeže je „jen“ neuspokojena nabídkou možností, jak trávit volný čas a snaží se vytvářet si své vlastní aktivity. K tomu využívá jednotlivé stálé aktivity Milíčova domu – např. Čajovna. Ta je otevřena od úterý do pátku od 15 – 21 hodin a v sobotu od 16 – 21 hod. Filmový klub – ten je provozován hlavně v zimních měsících 1x až 2x týdně. Na úrovni standartu filmových klubů si většinou vybírají filmy sami návštěvníci. Hudební zkušebna – její prostor v průběhu roku využívají dvě až tři skupiny. Otevírací doba zkušebny se kryje s otevírací dobou čajovny. V Milíčově domě – kromě jiného – proběhlo v r. 2000 celkem sedm živých koncertů, výstava s ekologickou tematikou, výstava fotografií amatérských fotografů z Jaroměře a okolí, týden promítání filmů o lidských právech jako festival s názvem „Jeden svět“ a mnoho dalších akcí. Pracovníci Střediska navazují i kontakty s mládeží na ulicích a mnohé bez cíle bloumající děti přivádějí k činnosti, která je zaujme. Fungoval i Mateřský klub, v němž se jednou až dvakrát měsíčně (kromě prázdnin) scházely maminky na mateřské dovolené. V náplni klubu bylo sdílení zkušeností maminek, vzájemná pomoc, ale i tematické přednášky a besedy s pozvanými hosty. Peníze na provoz Milíčova domu jsou získávány z různých zdrojů – provozní dotace, granty, ale i dary. 70% prostředků pochází od ministerstva práce a soc. věcí, 9% od okresního úřadu, 9% od NROS, 5% od MěÚ Jaroměř, 1% od úřadu práce a 2% od dárců. Z dárců to byl Telecom s.r.o. Jaroměř 11.700 Kč, TANEX-PLASTY, a.s. Jaroměř dal 10.000 Kč, Sbor ČCE Semonice 1.000 Kč a neznámý dárce 100 Kč. Orgány místní správy v Jaroměři oceňují přínos Milíčova domu v oblasti sociální práce s rizikovou skupinou mládeže. Kdyby dům neexistoval, musely by místní orgány vyvinout jistě nějakou jinou novou iniciativu. Hlavním současným úkolem Střediska je zapojit děti jaroměřského romského etnika, které odrůstají dětským střevíčkům do aktivit samosprávných romských dílen (hudební a taneční). Pro ty bude moci sloužit i rekonstrukce přístavby, která se připravuje na letošní rok. Poděkování paní ředitelky (podle její zprávy je zpracován i tento článek) patřilo nejen Ústředí Diakonie, dobrovolníkům, dárcům, orgánům města, ale i všem obyvatelům Havlíčkovy ulice, kteří s Milíčovým domem prožívají radosti i starosti, všem, kteří pracovníky domu osobně kontaktují a vyjadřují své pozitivní i negativní dojmy z činnosti Střediska. (Jiří Matějka)
PETR NEUMANN S NÁMI NA DÁLKU
Říká se, že se svět stále zmenšuje. A je to pravda. Co nám Petr Neumann nestačil sdělit tady, to si můžeme přečíst na stranách 8 až 10 v prvním čísle letošního mládežnického časopisu BRATRSTVO. (Stranu osm uvádíme pěkně vcelku na této straně vlevo. A ony další dvě strany vřele doporučujeme k přečtení. Nemusíme jistě připomínat, že kresba je Petrovým autoportrétem. A velice zdařilým.) Na dalších stránkách hovoří o svých zkušenostech nejprve z Jaroměře a poté i ze svého nového působiště v Rokycanech v kapitolkách nazvaných „Co s takovými dětmi“, „Jde nám o vztah“, „Mýtská ozdravovna“a „Společenské stigma: Předsudek“. Právě z oné poslední kapitolky bychom chtěli Petra Neumanna ocitovat: „Až jednou půjdete po ulici, uvidíte nějaké děcko nebo mladíka, jak zrovna dělá něco, co se vám nezdá, nezatracujte ho. Mnohdy právě od nás, dospělých, dostanou nálepku „darebák“, „kriminálník“ či něco podobného. S tou nálepkou nebo stigmatem pak žijí chtě nechtě. Dostanou-li od nás seriozní šanci, tedy ne něco, co si my pod šancí představíme, ale co šancí skutečně je, existuje reálná možnost pozitivního vývoje. Vyzkoušel si to Přemysl Pitter, jaroměřský Milíčův dům, mnozí další včetně Krista Pána samého, zakoušíme to i v Rokycanech. Největší bariérou pozitivního zlomu nejenom ve vývoji dítěte (!) je právě předsudek. Ano, peníze investované do lidí, kteří dělají tuto záslužnou práci, do objektů, v nichž tuto práci dělat mohou, to jsou peníze investované do budoucnosti, do budoucnosti nás všech, nejenom oněch dětí, které zatím na ulici nejsou vedeny „výchovnými pravidly, ale pravidly silnějšího, party, dealera…“ (Podle článku v Bratrstvu zpracoval Jmat.)
JAK ŠEL MUJ ŽIVOT EVANGELICKÝM SBOREM OD DĚTSTVÍ DO DOSPĚLOSTI
Jaroslav Andrejs st.
To jsem byl ještě malý kluk, když bylo u Semonic zaváženo staré koryto Labe. A má první vzpomínka – byly mně asi čtyři roky – se váže k tomu, že do kostela bylo nutno jít přes provizorní most, který byl postaven jen a jen pro převážení hlíny z jednoho břehu na druhý, právě kvůli onomu zavážení. Přímo v kostele jsem se potom, alespoň zpočátku, podivoval tomu, že jsem tam vždy slyšel pěkné oslovení – „Bratři a sestry“. Vskutku podivné, vždyť já měl doma jen bratry a sestru žádnou. Teprve až po delším čase jsem přišel na to, jaký význam má toto oslovení v církvi. A jak tak šel čas, postupně se mi do vědomí ukládaly další poznatky, které člověk nikde jinde než právě ve sborovém společenství nemá šanci získat. Uvědomoval jsem si, co pro mne mělo stále důležitější význam. Když jsem začal chodit do školy, měli jsme v ní náboženství, a navíc v neděli jsem chodil do Nedělní školy. Náboženství nás učil pan farář. Ale ono to vlastně nebylo náboženství, alespoň mi to tenkrát tak připadalo, bylo to nádherné vyprávění poutavých biblických příběhů, ze kterých se nezkoušelo. Snad nejvíce mně v té době utkvělo v paměti jeho vyprávění o potopě světa. Asi i proto, že s potopami jsme v Zálabí měli své každoroční bohaté zkušenosti. Mimo toho nás pan farář učil i písně, které se v kostele nezpívaly buď vůbec a nebo jen velice málokdy. Jak léta ubíhala, přišel neblahý rok 1939. Rok okupace naší země německými vojsky, ale pro mě to byl i rok mé konfirmace. Velmi na mne tehdy zapůsobil jeden rozhovor s bratrem farářem Kašparem. Bylo to právě ve dnech studentských nepokojů v Praze – kolem 28. října. Velmi těžko ty dny pan farář prožíval. Po konfirmaci jsem se stal stálým členem Sdružení mládeže a brzy také členem pěveckého kroužku. Přes všechny okupační těžkosti šel sborový život dál, jenže pak přišel čas, kdy se začala projevovat těžká nemoc pana faráře. V únoru 1941 své nemoci podlehl a náš sbor osiřel. Ve druhé polovině roku 1941 nastoupil na jeho místo Stanislav Růžička a život sboru (alespoň ten) se opět znormalizoval. Nový farář pečlivě pokračoval tam, kde farář Kašpar přestal. Ve Sdružení jsme tehdy využívali pozvánek na „Dny mládeže“ a jezdili jsme na časté návštěvy do okolních sborů a navazovali tak nová a nová důležitá přátelství. Do blízkých sborů jsme společně jezdili na kolech, do těch vzdálenějších pak vlakem. V zimě byly pořádány tzv. „Zimní školy“, které byly organizovány pro početně větší shromáždění mládeže. Jedna z těch "Zimních škol“ byla jednou svolána i do Semonic. Sem byla pozvána také mládež z Jednoty Bratrské Ochranovské z Turnova a Železného Brodu. Tím byly navázány s touto církví styky, které pak pokračovaly i dále. Pozvány byly však i jiné církve. Byly hledány i styčné body, které by nás s Ochranovskými mohly spojovat. Došlo i k tomu, že jsme byli pozváni do Turnova a potom i do Železného Brodu. S námi tam byl pozván jako kazatel i Dr. J.A. Pellar z Hradce Králové. Tyto styky jsme pak udržovali ještě nějaký čas po skončení války, po roce 1945, ale později tyto styky ustaly. V posledních letech války (1943 – 1945) jsme působili jako mladí lidé v nedělní škole jako učitelé. Dopoledne v Semonicích, odpoledne pak v Rožnově. Po válce jsme se, jak už to v životě bývá, rozešli. Jedni do škol, druzí do zaměstnání. Dospělost zavolala mnohé i hodně daleko.
HESLA JEDNOTY BRATRSKÉ NEDĚLE SVATODUŠNÍ – 3. ČERVNA – „NE SILOU ANI MOCÍ, ALE DUCHEM MÝM, PRAVÍ HOSPODIN ZÁSTUPU“. Zachariáš 4,6 PONDĚLÍ SVATODUŠNÍ – 4. ČERVNA – „BUH JE S TEBOU VE VŠEM, CO ČINÍŠ.“ 1. Mojžíšova 21,22
SETKÁNÍ SENIORU VE DVOŘE KRÁLOVÉ Josef Vojtěch
Celé to setkání proběhlo v sobotu 10. března a nesjelo se nás málo. Přijeli bratři a sestry ze sborů Náchod-Šonov, Vrchlabí, Hradec Králové, Hronov, Trutnov a Semonice. Bylo nás jistě kolem padesáti. Bylo to vlastně opět po roce, kdy se setkali ti, co více pamatují, aby si zavzpomínali na život svých sborů před léty, na své faráře i na přátele, se kterými je pojily vzájemné prožitky před dvaceti, ale i šedesáti lety. Aby si řekli, jak se jim jeví současná sborová generace, o co ta dnes usiluje a jak se jí ve sborech vede. Dvěma rozhovory nás oslovil mladý farář z Třebechovic Míla Lapáček. Zaměřil se na otázku – čím vlastně jsou dnes pro nás sborová společenství? Jeho hlavní záměr směřoval právě do období, kdy přichází stáří (a tomu se nikdo nemůže vyhnout, jednou se mu nevyhnou ani ti dnes mladí), které s sebou přináší postupující únavu, starosti dosud nepoznávané, ztráty nejbližších či přátel i osamělost různých stupňů a odstínů. Zdůraznil, že právě v době, kdy člověk prochází oním vrcholovým obdobím slabosti, je i sebemenší pozornost ze strany sboru–ať již v jakékoli podobě – jakousi jiskřičkou, která člověka posiluje. Ve Dvoře Králové jsme také měli možnost poznat, co i naše církev přináší člověku, který již vyčerpal všechny vlastní síly i všechny možnosti rodiny. Ve Dvoře Králové pomáhá takovým lidem v posledních letech DIAKONIE – jakýsi náhradní domov pro potřebné. Dvůr Králové v tomto ohledu v našem okolí není jediný. Podobně se starají i sbory ve Vrchlabí, či „Betanie“ v Náchodě. Mají sice třeba poněkud odlišné zaměření, ale ve výsledku se shodují. Ve Dvoře Králové vzniklo středisko DIAKONIE z podnětu tamějšího sboru. Velkou měrou se o generální rekonstrukci starého domu ve staré zástavbě zasloužil finančními prostředky i královédvorský Městský úřad. I proto může dnes dům sloužit těm nejpotřebnějším. My jsme s radostí přijali pozvání bratra ředitele DIAKONIE Štěpaře k jakési krátké exkurzi celým domem. Přestavbou byl vskutku vybudován areál na „super“ úrovni. Vzorově a moderně zařízené pokojíky, tu pro jednotlivce, tu zase pro dvojice. Sociální i hygienická zařízení vyhovují i těm, kteří se pohybují již jen těžce nebo dokonce na vozíčcích. Pokojíky v patře jsou dostupné bezbariérovým výtahem. Všechno se nám líbilo, nádhera, vše praktické, ale i esteticky zvládnuté. Ovzduší ještě zpříjemňuje výzdoba, která působí jaksi radostně. Moderní kuchyně neslouží jen potřebám DIAKONIE, ale obědy jsou rozváženy vlastními vozy všem těm, kteří je v dosahu města a blízkých obcí potřebují. Denně se jich rozváží kolem dvou stovek a to je jistě číslo úctyhodné. Kromě obědů i příslušně upravená auta odvážejí ty, kteří žijí mimo areál DIAKONIE, k lékařským nutným prohlídkám či do jiných zařízení, ale třeba „jen „ vykoupat se do koupelny uvnitř areálu. DIAKONIE poskytuje vskutku špičkové služby. Vévodí jim ochota, vlídnost oslovení, pomáhá i samotná krása prostředí. To všechno odhání mnohé bolesti i četné chmury stáří. Jen tak na okraj – v tomhle „domově“ prožil poslední rok svého života i náš rožnovský bratr Boh. Januš. Jednu „chybu“ ale dům královédvorské DIAKONIE přece jen má. Touha starých lidí, dostat se do jeho péče, může být vyslyšena jen ve velmi malém procentu. V současné době je podáno přes dvě stě žádostí o pobyt. Každoročně však mají naději na přijetí pouze dva až čtyři čekatelé. Vždyť počet nynějších uživatelů péče dosáhl zatím jen čísla dvacet čtyři. O těchto čtyřiadvacet lidí se stará dvacet stálých zaměstnanců na plný úvazek. Z nich je polovina členů naší církve. O přijetí některých z čekatelů rozhoduje komise složená z pracovníků DIAKONIE a Městského úřadu ve Dvoře Králové. Její práce opravdu není snadná. Aby snadnější byla (alespoň o trochu), začíná v současné době budování přístavby, která by pomohla rozšíření těchto dnes tak potřebných služeb. Vždyť naše populace postupně stárne. Závěrem naší exkurze jsme bratru Štěpařovi nejen poděkovali za jeho průvodní slovo, kterým nás provázel, ale popřáli jsme mu, aby „jeho“ zařízení mohlo v budoucnosti stejně kvalitně sloužit i daleko většímu počtu potřebných.
NÁVŠTĚVY U ČLENU SBORU Josef Vojtěch
Je hodně těch, kteří nepřicházejí do našich pravidelných nedělních shromáždění. Někteří kvůli zdravotním problémům, jiní, kteří ztratili kontakt z mnoha různých důvodů jiných. Mnohdy je spojuje se životem sboru jen salární příspěvek a dar pro dílo Jeronymovy jednoty Ale mé návštěvy za vybíráním saláru na podzim a za vybíráním daru na Jeronymovu jednotu v květnu mi stále potvrzují, že to nebývají návštěvy jen tak „naotočku“. Vždy se vynoří spousty otázek. A na ty je nutno odpovědět. A najednou je tu rozhovor o mnoha věcech. Jistěže nejdříve přijde na přetřes – Ach, jak ta léta běží. To je neuvěřitelné. A co se toho zase kolem nás událo či sběhlo. A tak to všechno probíráme podrobněji. Tu vážně, tu zase s úsměvem. Jak je to s naším zdravíčkem probereme „do hloubky“ a „znalecky“ (doktor by to neudělal lépe) a na závěr vyneseme to obvyklé: „Díky Bohu, že je to s námi alespoň tak, jak to je.“ A pak se nabídne další téma – co naši blízcí, co jejich rodiny, co známí, co sousedé, co ti, kteří nám bývali blízcí a dnes jsou kdesi vzdáleni ve světě? I to zabere pěknou chvilku. Vždycky ale nakonec je nastoleno to téma hlavní – A co sbor? A protože jsou většinou vzdáleni sborovému životu, vědí toho opravdu jen málo, ale chtějí vědět co možná nejvíc. A tak se ptají – a co farář? Ale, do Prahy? A mezi studenty, mezi budoucí teology? A co bude s novým duchovním? Stará se o to nějak staršovstvo? Jakže, duchovní černé pleti? Ale proč ne. Jenže, v církvi je mnoho sborů bez kazatele, příchod mladých je stále nedostačující, i když počet studentů nikoliv. Máte tedy vůbec šanci? Ale ano, před příchodem nového faráře se dělá renovace schodů nahoru do bytu, natírají se okna v celé budově a připravuje se malování bytu. A ty náklady jsou kryty právě ze saláru, právě z daru Jeronymovy jednoty. Vžívá se i zvyk, že členové sboru při svých životních či rodinných výročích a různých jubileích pamatují na sbor a věnují mu na jeho potřeby mimořádný finanční dar. A povídáme si i o dalších hospodářských otázkách sboru. Že bylo v posledním období nutno provést nátěry plechových krytů na kostele včetně chrámové věže, že bylo nutno zkontrolovat hromosvod, že bylo nutno zbudovat přípojku zemního plynu k faře i k bývalé naší evangelické škole, že na faře zatím dobře funguje zatím jen šest let staré topení na olej, že do bývalé školy, dnes byt kostelníka, si vnitřní instalaci topení na plyn zavedl br. Borecký na své náklady, že byla provedena renovace hlavních železných vrat před kostelem (jen tohle např. stálo 17.000 Kč), že opravu omítek uvnitř i vně kostela provedli dva letití důchodci zdarma, a kteří že to byli? Zkrátka, těch otázek a problémů, diplomaticky řečeno, „zajímajících obě strany“ je každým rokem hodně. Kolik se vás schází? Ale ne jen takhle počet, jména, kdo a odkud? A co Milíčův dům a vůbec Jaroměř? Otázky, odpovědi… a čas vám běží nějak rychleji, než je tomu obvykle. Je pryč hodina? Nebo už víc? Na sběrací listině je již podpis, salár nebo dar na Jeronymovu jednotu. Ale to nejlepší byl ten rozhovor, to upřímné setkání se zase po půl roce. A pak z jedné strany zazní – pozdravujte ode mne při shromáždění, z druhé pak stisk ruky a někdy zase opět na shledanou. A tak mě napadá, možná k tomu stisku ruky by se mohl přidat i „Semonický občasník“ (pokud by to nebylo příliš drahé a pokud bude existovat). Byl by sice již poněkud starší, ale pro velkou část těchto lidí by to nebylo až tak na překážku. Nebo věnovat některé z čísel evangelického tisku, která leží na stole ve farní chodbě jen tak nevyužitá? Víc hlav víc ví, podiskutujme si o tom někdy na staršovstvu.
JIŘÍ WEINFURTER STUDENTSKÝM FARÁŘEM ANEB VZPOMÍNÁNÍ NA JEDNU INSTALACI Jarmila Borecká
První prosincovou neděli roku 2000 jsme se zúčastnili slavnosti uvedení v úřad (=instalace) našeho bývalého faráře a nynějšího studentského faráře v Praze Jiřího Weinfurtera. Tato slavnost se konala v kostele u Martina ve zdi, který slouží studentským bohoslužbám už hodně dlouho. Sama jsem tam jako studentka chodívala. S Jiřím Weinfurterem jsme prožili v těsném sousedství jedno desetiletí, a proto jsem neváhala a vydala jsem se s naší Aničkou, s Hrudkovými a Andrejsovými „vyprovázet“ Jirku na
jeho nové cestě. Naše církev dlouho studentského faráře neměla, a tak vlastně Jirka začíná „od nuly“. Instalační shromáždění vedené synodním seniorem Pavlem Smetanou bylo slavnostní, ve druhé části, v níž byly pronášeny pozdravy, bylo pak srdečné a veselé. Pozdrav našeho sboru vyřídil Jára Andrejs, který ho přednesl tak, jak je u něho obvyklé – hezky, stručně a výstižně. Připomněl, že nás zajímá, jak si Jiří Weinfurter vede v nové funkci a že nás v Semonicích jeho dnešní působení bude zajímat i nadále. Za přátele promluvil nám dobře známý Pavel Pokorný – dřívější trutnovský farář, za seniorát pražský Tomáš Bísek, dřívější farář telecký. Velmi vtipné bylo přání od studentů i veršované přání od kolegy Mikoláše Vymětala. (Původně jsem tuto báseň zde chtěla citovat, ale bohužel její text je pro mne zatím nedosažitelný.) Při slavnostním vysluhování Večeře Páně jsem pak cítila blízkost Boží i lidskou. Po slavnosti jsme byli pozváni do nové budovy Evangelické teologické fakulty v Černé ulici, kde bylo připravené pohoštění. Tato milá chvíle rychle uběhla při rozhovorech s přáteli. A nakonec cesta domů rychlíkem, kdy jsme měli dost času popovídat si o všem, co jsme zažili a co nás čeká. Těšíme se, že cesty Weinfurterových a semonických se nepřestanou protínat, jak tomu již nasvědčuje plánovaná akce mládeže, která má strávit první květnový víkend na Hvozdnici. O týden později nás v neděli navštíví Jiří Weinfurter s vikáři z Bělče. A tak se na tato obě setkání velice těšíme.
A CO TAKHLE DÁT SI VÝLET? Zatím nic určitého, ale již nyní musíme zkoumat možnosti a termín. Jet či nejet, toť ta otázka! Cena za kilometrovné je opět o něco výš, to znamená – nejet daleko. Po loňských zkušenostech s krkolomnými sestupy a výstupy raději vymyslet něco jiného – to znamená jet do nížiny, do hodně placaté roviny. Kdy jet? Podle dlouhodobé předpovědi (na sto let dopředu) má být hezky v neděli 1. července. Ona nám asi zbývá jako jediný termín. Předtím jsou v Semonicích konfirmace a v neděli 17. června je dopoledne i odpoledne v Šonově Erazim Kohák (vřele doporučujeme, s ním je vždy o zážitek postaráno!). A tak tedy, co všem těmhle podmínkám odpovídá? Trasa – bohoslužby v Libici nad Cidlinou u Poděbrad. Odpoledne buď Poděbrady, nebo o kousek dál krásný skanzen v Přerově nad Labem, či při méně kilometrech na zpáteční cestě báječná Karlova koruna v Chlumci nad Cidlinou. Všechno rovina jedna báseň. (Nápad nikoli redakce, ale administrátora sboru br. faráře Rubena Kužela.) Ale jak vidíte, nic není hotovo, nic není upečeno, můžete navrhnout trasu i Vy! A třeba nakonec pojedeme někam úplně jinam. Vyhlížíme , Pane Ježíši Kriste, své vykoupení v plnosti slávy. Upevni naši víru, naději, radující se lásku a láskyplnou radost v tom, že naše zítřky a zítřky celého světa jsou ve Tvých rukou. Duchu svatý, přimlouvej se za nás, za tento semonický sbor, za jeho další cestu a daruj mu radostného faráře. Ty, kterýs na sebe vzal naši bídu a nemoce, pomoz všem, kteří trpí, kdo jsou ponižováni, svíráni žalem, jimž se ubližuje. Chraň naši společnost před usurpátory všeho druhu a před slepotou srdce a ducha. Ty, kterýs trpěl pod Pontským Pilátem, nedovol žádné moci, aby páchala podlosti a bezpráví. Ty, kterýs vstal z mrtvých a panuješ, dej nám radost žít z Tvého vítězství a nebát se žít. Naše prosby, Pane, ústí do té jedné jediné: Otče náš… (Závěrečná modlitba br. faráře Zdeňka Boreckého ze dne l. ledna 2001)
Uzávěrka tohoto čísla 24.4.2001 Redakce Jiří Matějka, grafická úprava a sazba Ing. Zdeněk Borecký.
