Sedmý úplněk Prolog. Děti lesa. Bolest co drásá jako drápy Firbolgů. Bolest co sdírá kůţi z těla, maso z kostí, aţ stojí nahý (Kde mám šaty?) uprostřed lesa a sám (Jak jsem se tady ocitl?) a cítí (Bohové!) krev. U Luga, koupe se v krvi! Bolest odeznívá, nahrazuje ji strach. Vykřikne hrůzou! Potom je uvidí – stráţce lesa. Stáhnou se kolem něho a dají se do smíchu.
Kapitola 1. Znásilnění „Je to zasranej elf,“ zakřičel starostův syn, ale otec ho okřikl. Lorin si unaveně promnul oči. Ano, byl zaranej elf a Yglins byl zasranej trpaslík, ale zároveň byli jediní, kdo mohl vesnici pomoct. Partyzánská jednotka Finská horda bojující za rasovou čistotu světa byla daleko na jihu a on s ní neměl nic společného. To uţ ale říkal, a proto teď mlčel a nechával všechno na starostovi. „Drţ hubu, ty nevděčnej spratku,“ syčel starosta. „Jsou jediní, kdo nám nabídl pomoc, kdyţ nás vévoda poslal k čertu.“ „Já nechci pomoc od takové špíny,“ nevzdával se Olaf. „Měli bychom ho pověsit na strom a –“ „Zemřela tvoje sestra!“ zakřičel starosta a v očích se mu zaleskly slzy. Jeho rána byla příliš čerstvá. Na pět dní opustil vesnici skrytou mezi kopci, na kraji lesů beze jména. Odjel, aby se domohl pomoci u těch, kteří se starají jen o jeho daně, a byl odmrštěn jako roztrhaný převlečník. Kdyţ se vrátil, nemohl neţ pohřbít milované dítě. Ano, starosta chtěl, aby jim Lorin s Yglinsem pomohli. Jestli v ně neměl důvěru ze začátku, teď byli jeho poslední nadějí. První útok přišel na začátku měsíce. Vytí starostova psa probudilo celou vesnici – našli z něj jen stopy krve a vnitřností. Připsali útok na vrub medvěda, rozestavili kolem vesnice ohnivé koše, dva muţe postavili na hlídku a před spaním se ujistili, ţe jsou všechna zvířata zavřená. Kdyţ byl několik nocí klid, jejich pozornost ochabla a hlídky byly zrušeny. Sedmého dne se cosi probouralo do chlívku Stefanových koz. Muţi se vyřítili ven se sekerami a vidlemi. Z kozy a jejích šesti dětí zbyly jenom kusy těl menší neţ muţská ruka. Hlídky byly obnoveny. I přesto čtrnáctého dne nalezli na kraji lesa hlavu místního podivína a opilce. Ještě téhoţ dne odjel starosta za vévodou se ţádostí o pomoc. Vrátil se s dvěma tuláky, kterým za pomoc slíbil malé jmění, zjistil, ţe jeho dcera je mrtvá. Našli ji v Cernunnosově hájí spolu s mladým Timurem – rozervaná těla dvou patnáctiletých dětí. Ne, Lorina ani Yglinse nevyţenou. Moţná je tu nechtějí, ale nikdo jiný vesničanům nepomůţe. * „Tohle je Cernunnosův háj,“ řekl Stefan, mladý vesničan, který se uvolil ukázat tulákům vesnici. Měl podlouhlou tvář s výraznou bradou a zamyšlenýma očima. Lorin mu nemohl upřít jistou porci krásy. Hlavní ale bylo, ţe se jich – na rozdíl od ostatních vesničanů – neštítil. „Ej, ej, Temnoto,“ zahlaholil Yglins, „jak tak pozoruju tu hrůzu, mohlo by se ti tu líbit.“
Lorin se rozhlédl po hustém lese. „Jo, Ygle,“ přisvědčil, „to by mohlo.“ Přesto ho něco zaráţelo. Cernunnosův háj byla jenom mýtinka kousek za hranicí lesa. „Kde je nějaká socha? Nebo obětiště?“ obrátil se na Stefana. „Proč bychom se klaněli soše?“ podivil se mladík. „Cernunnos sídlí v tomto lese, nebudeme ho rozčilovat hloupými napodobeninami.“ Lorin to nekomentoval – co se ho týkalo, Stefan mohl mít dost dobře pravdu. Bohové byli všude a modlosluţebné sochy nebyly k ničemu. „Hádám, ţe na jeho počest tu mladé koroptvičky háţou nohama pěkně vysoko do vzduchu,“ neodpustil si Yglins. Stefan se jenom usmál: „Doslova se vznášej na obláčku.“ Takţe tady umřeli, pomyslel si Lorin. Stříkance zčernalé krve barvily daleké okolí – muselo dojít k zápasu. „Ygle, přines knihu,“ poprosil trpaslíka. „A to druhý taky.“ Trpaslík přikývl a oddupal – uměl chodit tiše, ale to by musel chtít. Elf se otočil k Stefanovi. „Bude nejlepší, kdyţ se vrátíš do vesnice,“ řekl mu. „Proč?“ nechápal. „Protoţe budeme provádět podivně věci,“ zašklebil se. „Aha,“ Stefan potřásl hlavou, ale k odchodu se neměl. Zničehonic z něj vypadlo: „O jaké knize ste to mluvili?“ Chtě nechtě, Lorin se musel usmát. „O velice zvláštní knize. Původní majitel se jí vzdával velice nerad.“ „Vy ste o ňu někoho okradli?“ přimhouřil Stefan oči. „Ne tak docela. Uţ mu stejně byla k ničemu“ „No jó,“ zahlaholil Yglins za Stefanovými zády, „k čemu by taky byla černomágská kniha černomágský mrtvole?“ „Vy ste zabili černokněţníka?!“ vyjekl vesničan. „Kdyţ se na to díváš takhle,“ pokrčil Lorin rameny. „A vzali mu jeho knihu?“ „No jo.“ „Knihu černý magie?“ „Přesně!“ houkl trpaslík. „Vy umíte číst?“ zahalekal Stefan. Lorin i Yglins se zasmáli. „No jo, umíme,“ přisvědčil elf. „A teď budete kouzlit,“ pokračoval Stefan.
„No jo.“ „Chci být u toho.“ Yglins si málem vykašlal vnitřnosti, tak silný záchvat smíchu ho popadl. I Lorina to překvapilo. Čekal vesničana křičícího hrůzou, ne nadšence, který se chce zúčastnit rituálu. „Coţe?“ podivil se. „Chci to vidět.“ „Proč?“ „Prostě chci!“ Lorin pohlédl na trpaslíka a ten přikývl. „Počítáš s tím, ţe je to nebezpečné?“ zeptal se Stefana. Vesničan zaváhal. „Jak nebezpečné?“ „Můţeš přijít o ţivot.“ Stefan váhal tak dlouho, aţ Lorin mávnul rukou a obrátil se k trpaslíkovi. V ten okamţik mladík promluvil: „Chci to zkusit. I kdyţ můţu přijít o ţivot.“ „Tak dobře,“ souhlasil elf. „A co teda budem dělat?“ chtěl vědět Stefan. Lorin se ušklíbl: „Znásilníme les.“ * „Potřebujeme nějaké zvíře,“ řekli vesničanům. Nabídli jim toulavou kočku, ale tu Lorin odmítl. Tak jim dali štěně. Lorin mu podřízl krk. Krev vystříkla obloukem a Yglins ji zachytil do misky. Pár kapek skropilo zemi. „Oběť Cernunosovi,“ zašeptal Lorin. Pak totéţ zopakoval ve starém jazyce. Ponořil do misky prsty a všem načrtl na čelo ochranný kruh. Yglins od pasu vytáhl dýku, namočil ji do krve a pak se vydal k noční straně – k západu. Přeskočil plot a do kůry nejbliţšího stromu vyryl runu vody. Východu patří vzduch. Severu země. Jihu oheň. Lorin vymačkával ze štěněte zbytky krve a kreslil na zemi kruh. Přitom mumlal zaklínadla. Z run vyrytých do kůry začala kanout míza. Stromy se klátily v divokém tanci, ačkoliv ţádný vítr nefoukal, a z hlubin lesa se ozývalo vytí vlků. Za bílého dne. Lorin se zastavil uprostřed nedokončeného kruhu. „Ygle!“ vykřikl a trpaslík vběhl do kruhu. Pak ho Lorin uzavřel. „Teď uţ kruh nesmíme opustit,“ varoval Stefana a poloţil na zem knihu. Zaklínadla mu zněla v mysli jasně jako kohoutí vítání rána. Recitoval prastará slova a gesty usměrňoval
jejich sílu. Yglins vyjmenovával jména run a skládal obětní formulace. Splétali zaklínadlo jako normy osud světa. „Vzduch,“ šeptal elf. „Ukaţ jim svoji moc.“ Světem za ochranným kruhem se prohnal uragán – zvířené listí, větvě, křik zvěře. Pak prázdno, jako by vzduch zmizel ze světa. „Oheň. Zraň je.“ Runy na stromech vyšlehly plameny, upletly ohnivé kruhy a začaly chrlit lávové slzy do okolí. Les doutnal, ale nehořel. „Voda. Zbav je naděje.“ Země vně kruhu popraskala, jak přišla o kaţdou kapku vody. Praskliny se šířily hlouběji do lesa. „Země. Znásilni samou její podstatu.“ Jakoby se nad ním zavřely hladiny jezera. Klesal ke dnu a ten tlak se ho snaţil rozdrtit. Lorin zoufale zalapal po dechu a snaţil se neztratit vládu nad rituálem. Pak jím projel šok. Svět strnul – a rozpadnul se. * Obava pomalu přerůstající ve strach. Ale i zuřivost, vztek, touha udělat něco, s čím by nesouhlasila. Ty myšlenky Lorinovi nepatřily. Zhluboka se nadechl a otevřel oči. Stál sám uprostřed Cernunnosova háje. Někde tu musí být ten… támhle! Rusovlasá dívčina za sebou táhla podsaditého kluka. Pohádala se s matkou a teď je plná vzteku a chce provést něco, co se nemá, a to můţe jenom tady. „Bysme tu neměli bejt,“ promluvil kluk. „Není to bezpečný. Dyť víš, všicí ti mrtví.“ Jenom na okamţik dívku naplnilo pohrdání. Pak převáţil jiný pocit. „Naopak, právě tady bysme měli bejt,“ řekla a políbila ho. Vzala jeho ruku a poloţila si ji na ňadro. „Copak tě to nevzrušuje?“ zašeptala. „No tak… tady a teď.“ A tak se jí chlapec podvolil. Padli na zem a začali se svlékat a líbat a hladit a pak do ní vstoupil a ona se převalila na něj. Zadul vítr, listí se rozšumělo. Rusovlásce unikl roztouţený sten… a přes ten sten neslyšela, jak se hradba lesa rozhrnula. Pak zahlédla vlastní krev – zahlédla a ucítila a ruku měla oddělenou od těla. Rozkřičela se bolestí, vznesla se do vzduchu, pohltila ji temnota. Kostnatými výrůstky stromů se prokmitl měsíční paprsek a ozářil tu postavu – toho medvěda, člověka, či vlka, kdo ví, co to vlastně bylo. Mladík nevěděl – křičel hrůzou a v záchvatu paniky se pokusil o útěk.
Lorin čekal, ţe se na něj vlkodlak vrhne. Bestie ale zaváhala. Udělala jeden krok, zastavila se… třpyt jejích očí najednou vyhasl. Tvor se schoulil sám do sebe… … a pak se najednou vymrštil a srazil prchajícího mladíka k zemi. Dál uţ bylo jenom maso a krev. * Lorinovi se do těla zakousla bolest. Svět zčernal. Prázdnota. Nic. Po těle mu pobíhaly armády mravenců, kaţdá noţka do něj bušila silou koňských kopyt. Nevydrţel to. Padl na kolena a vykřikl. To nejsou koňská kopyta, ale palcáty s bodci! Leţí na zemi, ale není to zem, přelévá se a ţije jako rozbouřené jezero, točí se ve víru… nebo se točí on? Pak se všechno zatřese a kolem se rozhostí ticho, krásné, temné, čisté jako smrt. „Ne,“ řekne Lorin. Mrští tím slovem jako kamenem a dostane se z transu; otevře oči a zhluboka se nadechne. Nad hlavou se mu vznáší větev, silná jako obrův kyj. Lorin se na poslední chvíli vrhne na stranu; větev vyryje do země hlubokou stopu jako trpasličí rýč. „Pomoc!“ zaslechne Stefanův výkřik; leţí jenom pár kroků od něj. Trpaslík strhne vesničana stranou těsně předtím, neţ ho jedna z větví můţe rozlámat do krvavé tříště. Les se bouří, jako by jím zmítal uragán. „Tohle je zkouška, Stefane!“ varuje Lorin vesničana. Od pasu vytáhne sekeru a hodí mu ji. Nedívá se, jestli ji chytí, nemá na to čas. Tasí meč a současně začne tesat do nepřátelských drápů. Přitom křičí zaklínadla. „Chtěl jsi poznat dílo temnoty!“ křičí trpaslík na Stefana. „Teď se s temnotou musíš porvat!“ Rubají do útočících větví a odráţí je. Vzduchem létají třísky. Hlína exploduje, kořen bodne jako kopí. Lorin se vytočí a tne, kořen se stáhne. Kdyţ kolem něj proběhne Stefan i trpaslík, dá se na útěk i on. S napřaţenou paţí se dovolává pomoci bohů. Musí proběhnout lesem. Ty stromy musí zkamenět, musí… Ztuhnou. Elf, člověk a trpaslík vyběhnou z háje. Stromy se pohnou. Elf křičí. Svět se hýbe. Větve útočí. Větve se tříští. Lorin zrychlí. Ještě jeden krok… a vyletí z lesa jako šipka z kuše. *
V posledních krocích se zhroutil. Bylo toho na něj moc – vyčerpání z rituálu, útěk před stromy, zaříkávání… Zatočila se mu hlava, do spánků vystřelila bolest. Lorin zavřel oči, přiloţil si dlaně k pevně stisknutým víčkům. Jen klid, napomenul se. Jen klid, to přejde. Vţdycky to přejde. Na rameno mu dopadla těţká ruka. „Jak ti je?“ zeptal se Yglins. Trpaslík rituál vţdycky snášel lépe. „Ještě chvilku,“ zašeptal. „Fajn.“ „Jak je mladýmu?“ zeptal se Lorin. „Zvrací,“ zasmál se trpaslík. To mu bylo podobný. Bolest hlavy trochu ustoupila. Lorin otevřel oči a podíval se na les. Stromy stály pevně na svých místech, jen větvičky se chvěly v mírném větru. Stoupl si a pomalu se vydal ke Stefanovi. Vesničan si otřel pusu rukou a narovnal se. Na lněné košili mu ulpívaly zbytky nestráveného chleba. „Jak ti je?“ zeptal se ho elf. „To bylo neuvěřitelný,“ vydechl a vrátil se ke zvracení. „Do hajzlu,“ zahromoval Yglins, „řek bych, ţe se mu to líbilo.“ „Taky si myslím,“ usmál Lorin. Stefan konečně ovládl svůj ţaludek. „Co se to vlastně stalo?“ hekl. Yglins se podíval na elfa a pak vesničana vyzval: „Poslyš, Stefane… běţ dom, vylij na sebe kýbl vody a převleč se. My deme za starostou. Potom ti to vysvětlíme,“ dodal, kdyţ viděl, ţe vesničan chce něco namítnout. „Dobře,“ kývl Stefan po chvíli a vydal se pryč. Po dvou krocích se ještě otočil: „A – díky,“ dodal. Kdyţ konečně zmizel za domy, otočili se oba tuláci k sobě. Dlouho si jenom zírali do očí. Elf protrhl ticho jako první: „Ten les je nebezpečný. Hodně nebezpečný.“ „Málem se nám to vymklo z rukou,“ přikývl trpaslík. Pak se mu v očích zaleskly dvě světlušky. „Bylo to ohromný,“ zašeptal. „Jako skok do vodopádu.“ „Lepší. Nedivím se, ţe se to Stefanovi líbilo.“ „Smrt je lepší neţ droga, co? Jakmile jí jednou stoupneš na ocas a dokáţeš utéct, uţ bez ní nemůţeš bejt. Chceš si s ní pohrát znovu.“ Lorin jeho názor nesdílel, ale chápal, co tím myslí.
Kapitola 2. Průzkum Na stůl dopadla jiţ sedmá pinta piva a starosta se vydal na další ze svých neklidných pochodů po hospodě. „Nechceš se uklidnit, Olegu?“ ozval se konečně hostinský. „Za chvíli mi do podlahy prochodíš díru.“ Starosta si ho nevšímal, dál pochodoval po vylidněné hospodě, pohled zabořený do země. Hospodský Karol se uţ po čtvrté pustil do oprašování stolů. Staré dveře se se zaskřípěním otevřely a dovnitř vešli elf s trpaslíkem. „Tak co?“ vylítl starosta, jako by mu stará babka Vejluma bodla pletací jehlu do zadnice. „Co jste zjistili!?“ Elf se křivě usmál. S odpovědí si dal načas. „Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu,“ protáhl. „Kterou chcete slyšet první?“ Starosta na něj čuměl s výrazem prasete v bahně. Takţe uţ byl opilý. „Tu dobrou,“ rozhodl Karol a ušetřil tak Olegovi perné chvilky, během nichţ by hledal správnou odpověď. Měl starostu rád, nebyl to špatný chlap. „Ta dobrá je, ţe to mohlo být horší,“ řekl elf. Starosta si oddechl, ale Karol zůstával napjatý. Elfova hra se mu nelíbila. Vysmíval se jim do očí, parchant. „Ta špatná zpráva je,“ pokračoval elf, „ţe to mohlo být i lepší. Nejspíš mnohem lepší.“ „A?“ Karol významně nadzdvihl obočí, zatímco starosta těkal očima po okolí, jak mu novinky nedávaly ţádný smysl. „Vybrali jste si na pohromu špatný měsíc,“ protáhl se elf. „Přivolat na sebe vlkodlaka zrovna o Měsíci úplňků…“ zkormouceně zakroutil hlavou. Karol na něj zíral jako na zjevení. „Vlkodlak?“ vydralo se mu ze rtů. „Je to vlkodlak?“ „Ne, cvičená opice, co se za vlkodlaka převlíká,“ zavrčel trpaslík. Karol mu nevěnoval pozornost. Starosta ano. „Cvičená opice?“ zahuhlal. „Co to je cvičená opice?“ „Starosto, dej si ještě pivo,“ podal mu Karol čerstvě načepovanou pintu. „Ehm… ehm…“ trpaslík si důleţitě odkašlal, ale Karol ho nikde neviděl. Aţ kdyţ mu elf ukázal směr, naklonil se přes pult a zíral do rozdurděné tváře. „Já jsem snad veverka nebo co?“ urazil se trpaslík. „Coţe?“ „Chce pivo,“ vysvětlil elf. „U Teutatese, jistě ţe chci pivo! Co sis myslel, člověče?“ Hospodský rychle načepoval další pintu a podal mu ji. Pak se otočil k elfovi. „Takţe co bude s –“
Na stolech zaduněly dva poháry. „No pivo nic moc!“ hřímal trpaslík. „Nalij další.“ Karol neprotestoval a natočil jim pintu do zásoby. Trpaslík se zatím postavil na ţidli, aby to měl k pivu blíţ. Karol si jich uţ nevšímal – vzal si dvě ţidle a posadil se s elfem do kouta. „Řekněme, ţe starosta je v tento okamţik poněkud…“ rozpačitě se ohlédl přes rameno. „Jistě hledáš slovo indisponován,“ doplnil ho elf. „Ne, to nehledám,“ odsekl Karol, zatímco přemýšlel, co to slovo znamená. Asi to má něco společného s chlastem, rozhodl se. „V tom případě se pokorně omlouvám,“ řekl Lorin, ale široký úsměv ho usvědčoval ze lţi. Celou dobu si z nás utahuje! vztekal se hostinský. „Snad bychom se mohli vrátit k naší malé záleţitosti,“ dodal elf. A navíc ani nemluví správně! Co je zač, nějakej posranej učenec? Hostinský přikývl. „Ano. Berme věc tak, ţe jsem v tuto chvíli starostův zástupce.“ Lorin přikývl – a ten úsměv mu z tváře konečně zmizel. „Dobře,“ hlesl. „Další úplněk bude aţ zítra. Do té doby máme dostatek času. Potřebuji místo, kde se já a Yglins vyspíme.“ „U mě ve stáji?“ navrhl hospodský. Kdyţ viděl elfův tázavý pohled, dodal: „Já tu ţádné pokoje nemám. Tohle je hospoda, ne hostinec. Přijdeš, voţereš se, vypadneš, konec.“ „To zní slibně,“ elfův úsměv se vrátil na své místo. „Kdyţ za to nemusím platit…“ Hospodský to přešel bez poznámek. „Zítra se budeme muset setkat – “ Ozvala se tupá rána – starosta se zrovna sesunul na podlahu. Yglins si čepoval ze sudu další pintu a cosi si pobrukoval ve svém jazyce – jistě něco veselého a sprostého. „Zítra se budeme muset setkat se všemi lidmi z vesnice,“ navázal Lorin. „Bude je zajímat, co jim vlastně hrozí. Doufám, ţe jim nechcete tajit, ţe mají za krkem vlkodlaka.“ „Proč bysme to dělali?“ Zase ten úsměv; Karol měl chuť popadnout kladivo a vysklít mu ho navţdy. „Nevím,“ řekl elf. „Někde jinde, někdo jiný – třeba by k tomu měl své důvody.“ „Vrať se k věci!“ „Dobře, nemusíš se hned rozčilovat. Budu si muset promluvit s kaţdým osobně. Pak uvidím, co se dá dělat.“ Karol přikývl. „Dobře.“ „A ještě…“ „Ano?“ „Máš pro nás něco k jídlu?“ *
Stefan na ně čekal před domem. Do tváře se mu uţ vracela barva, jen v oku mu trochu škubalo. Kdyţ k němu došli, vyděšeně nadskočil. „Neslyšel jsem vás,“ omlouval se. „To málokdo,“ usmál se Lorin. Kdyţ chtěli, neslyšel je nikdo. Chytl Stefana za zápěstí a přinutil ho, aby si sednul. „Uklidni se,“ vyzval ho. „Začíná to na tebe doléhat. Není moudré zahrávat si s magií, pokud na to nejsi připravený.“ „Já jsem připravený!“ rozhořčil se Stefan. Pak uţ klidněji dodal: „Řekla mi to.“ „Kdo ti to řekl?“ „Erena.“ Vida elfův tázavý pohled, pokračoval: „Jedna kněţka, která tudy procházela. Uţ to jsou tři léta. Zůstala tu sotva měsíc. Ona… učila mě. Jenţe co se dá stihnout za pár dní? Jednoho rána se sebrala a odešla do lesa. Řekla mi, ţe se moţná uţ nikdy nevrátí. Pokoušel jsem si ji zastavit, ale ona se nenechala. Ale řekla mi, ţe mám velké nadání. Ţe je mě pro takovou vesnici škoda.“ Znechuceně mávl rukou okolo. „Řekla, ţe jsem připravený…“ hlesl. „Jsi,“ přikývl Yglins. „V lese jsi to dokázal.“ Lorin nebyl tak optimistický jako trpaslík. „Stefane,“ vrátil mladíka zpátky na zem, „budeme od tebe potřebovat pár věcí. Nejdřív: za tu dobu, co tu ţiješ… stává se často, ţe nacházíte mrtvé, kteří vypadají jako rozsápaní medvědem?“ „Ptáš se mě, jestli je moţné, ţe se tu vlkodlak objevil uţ dřív?“ dovtípil se vesničan. „Ne, to si nemyslím. Zvířata na nás neútočí, dokonce ani přes zimu. Jen jednou, kdyţ jsem byl malý, se k nám zatoulal medvěd. Zabil starou Mariju. Muţi popadli zbraně a skolili ho.“ „Dobře. Nevšiml sis, ţe by se někdo z vesnice začal chovat divně?“ vyptával se Lorin dál. Stefan seděl a mnul si bradu. Nakonec zakroutil hlavou. „Já si ničeho nevšim. Ale já si nemusím všimnout spousty věcí.“ Elf pokýval hlavou. „Ještě mi řekni, kdo ţije sám. Nebo jen s dětmi. Prostě aby mohl zmizet, aniţ by si toho zbytek rodiny všiml.“ Kdyţ Stefan vyjmenoval pět sousedů, Lorin mu poděkoval. Ještě chtěl mluvit o jedné věci: „Stefane… v noci budeš mít noční můry. Připrav se na to a nenech se jimi vyvést z míry. Jsou to jen sny.“ I sny můţou zranit, ale nahlas to neřekl. Nechtěl mladíka děsit. „Přinejhorším se zblázníš,“ zašklebil se Yglins. „Tak běţ,“ pobídl ho Lorin. „A mimochodem – hezké sny.“ * Phyrin byla od rána na nohou. Aţ do večera pracovala na poli, odpočinula si jenom při tom poprasku, kdyţ starosta přitáhl tuláky. Navečer navařila jáhlovou kaši, nakrmila slepice, králíky a nakonec i svoji kočku, umyla nádobí, vyprala otcovu košili a uklidila byt. Teprve potom ji matka pustila do postele.
Na půdu, kde spala, se sotva vydrápala. Po půl hodině marného převalování ale zjistila, ţe nedokáţe usnout. Byla přetaţená. S povzdechem se protáhla čelním oknem na střechu, aby chvilku pozorovala hvězdy. Otevřela okenice a se slastným povzdechnutím nastavila tvář nočnímu vzduchu. Dala nohu na parapet – a ztuhla. Seděl na střeše Karolovy stáje zalitý světlem všech třinácti měsíců. Díval se přímo na ni. Měl dlouhé černé vlasy, které mu ve vodopádu spadaly na ramena. Hranatá brada, rovná tvář, špičatý nos. Hadí oči. Do půli těla byl nahý; stříbro měsíců se mu třpytilo na kůţi. Byl to proklatý elf, zlořečník a vrah! Tak proč nám přišel pomoct? Ta myšlenka ji zneklidnila. Elf k ní natáhl ruku a zahýbal prsty. Poskakovaly jako tanečníci, skrývaly se jeden za druhým, mizely, uhýbaly a objevovaly se jinde. Najednou mezi nimi proběhly světelné stuţky a začaly se mu proplétat mezi klouby. Obrátil ruku dlaní vzhůru a světlo vytrysklo k nebesům. Vykvetly z něj stromy a květiny a paláce, rostliny i zvěř, hvězdy, které se na jeho pokyn přeskupily v nová souhvězdí, a – „Hej, Temnoto, nečum uţ na hvězdy a pojď spát!“ zazněl odkudsi výkřik. Phyrin se polekala a skulila zpátky na půdu. Kdyţ znova vykoukla z okna, elf uţ na střeše nebyl. *
„Je jí tak podobá, Ygle. Aţ příliš.“ Trpaslík unaveně mţoural na Lorina a v jeho rozespalém mozku jenom pomalu šrotovalo, co se mu přítel snaţí říct. „Myslíš podobná Smaragd?“ zeptal se. „Ano.“ Na elfově tváři se usadil nepřítomný výraz. „Kdo je jí podobný?“ Lorin se otočil k trpaslíkovi. „Ta dívka,“ zašeptal. „Je jí tak podobná, jak jen lidská ţena můţe být podobná elfce.“ „Temnoto,“ uţ dočista probuzený trpaslík se posadil, „slib mi, ţe kvůli té ţenské neuděláš nějakou blbost.“ Ale moc dobře věděl, ţe dřív nebo později tu blbost udělá. * Lorin se vyškrábal na slaměnou střechu, zatímco vesničané se shromáţdili pod ním, hlavy v úrovni jeho kotníků. Pokud je naštvu, moţná se před nimi budu muset dát na útěk, pomyslel si, ale stejně zůstal klidný – proti davům, jímţ čelil, tohle bylo jenom shromáţdění malých dětí. „Tak co bude!“ zakřičel kdosi.
„Mluv a nezdrţuj nás od práce!“ „Tiše!“ zakřičel starosta. „Nechte ho mluvit! Nezapomeňte, ţe tu je, aby nám pomohl!“ Lorin ještě chvilku počkal, aţ utichne otrávené bručení. „To, co vás ohroţuje, je vlkodlak,“ řekl a jeho hlas protekl shromáţděním jako ozvěna. Pak si někdo výkřikem sjednal ticho, ale nebyl to Lorin. A nebyl to ani starosta. Byl to starostův syn: Olef. Dav se před ním rozestoupil a ten sotva dospělý klacek, který pořád ještě ţil z otcova bohatství, se zastavil pod střechou a zpupně zvedl hlavu: „Řekni mi, mocný a moudrý cizinče,“ začal a z hlasu mu kapal jed, „jak by se mezi námi mohl zničehonic objevit vlkodlak?“ „Nevím,“ přiznal elf, a pak prudce máchl rukou. To prázdné, ale prudké gesto dav překvapilo natolik, ţe utnulo reptání hned v zárodku. „Můţu se jenom dohadovat,“ pokračoval Lorin. „A mým dohadem je, ţe kolem procházel nějaký vlkodlak a mířil do hvozdu. Ten vlkodlak se tu buď rozhodl zůstat – nebo nakazil někoho z vás.“ Chvíli bylo ticho. Pak přišly první podezřívavé pohledy a podvědomý pohyb davu, soused se odsunoval od souseda. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby se slova nechopil zase Olef: „Takţe ty chceš tvrdit, ţe někdo z nás je vlkodlak? Ty? Cizinec? Elf? Podle mě ty sám jsi vlkodlak!“ „Olegu!“ obrátil se Lorin ke starostovi. „Kdy jsi nás potkal?“ „Před třemi dny.“ „Kde jsi nás potkal?“ „Na dvoře hraběte Loracha.“ „Kdy zemřela tvoje sestra?“ obrátil se k Olefovi. Mladík se zamračil: „Před třemi dny,“ přisvědčil potom. „Co to dokazuje?“ Olef neřekl nic. „Co to dokazuje?“ otočil se k vesničanům, ale ani od nich se nedočkal odpovědi. „Dokazuje to, ţe já, ani Yglins vlkodlaci nejsme. Přišli jsme sem, abychom vám pomohli. Jestli o nás nestojíte, dobrá, my se sebereme a půjdeme a vy s tím monstrem naloţte, jak uznáte za vhodné. Třeba byste mohli vzít svoje děti a přivázat je jako obětiny na okraji lesa. Moţná vás nechá na pokoji. Nezapomeňte, ţe další úplněk je dnes v noci!“ Dočkal se jenom hrobového ticha. „Naštěstí máte nás,“ pokračoval, kdyţ uţ se ticho příliš táhlo. „Máte tu dva tuláky, na kterých vám nezáleţí a kteří jsou ochotni za vás nastavovat krk. A ti tuláci po vás nebudou chtít nic jiného, neţ abyste s nimi spolupracovali.“
* Trpaslík čekal na Lorinna ve stáji; seděl na slámě a vyřezával si. „Nedařilo se, co Temnoto,“ uvítal Lorina. Bylo to něco mezi dotazem a konstatováním. „Ne, nedařilo,“ přiznal. „Bojí se nás skoro tolik jako vlkodlaka. Většinou mi práskli dveřmi před nosem. Někteří si hráli na hrdiny. Jednomu jsem málem zlomil prst.“ „Měls to udělat.“ „Jo,“ usmál se Lorin, „měl jsem. Co ty, zjistil jsi něco o Olefovi?“ Trpaslík se usmál. „Chce nás zabít.“ „Zjistil jsi o něm něco nového?“ „Jo. Zjistil jsem, kdo je v tom s ním.“ Bylo jich osm, věkem mezi dvanácti a osmnácti, jedna z nich dívka, která byla do Olefa zamilovaná. „Počítají s tím, ţe nás oddělá vlkodlak,“ vysvětloval Yglins. „No a pokud se mu to nepovede…“ Lorin si promnul oči. Nezáleţelo mu na ţivotech těch dětí, v klidu by je zabil – ale to by znamenalo poštvat proti sobě celou vesnici, a potom i hraběte, za nímţ se vesničané vydají pro pomoc, aţ zjistí, ţe sami nic nezmůţou. Ve stáji něco mňouklo; do dveří se právě vplíţilo mourovatě kotě. „Ygle, sleduj tu bandu,“ poprosil trpaslíka. Yglins přimhouřil oči. „Víš, co jsem ti říkal dneska v noci: ať kvůli ní nejsou problémy.“ Kdyţ trpaslík odešel, přilákal Lorin kotě do své náruče. Všiml si ho včera v noci, u bytu jedné velice zvláštní dívky. Objevila se o chvíli později. „Jiskro!“ volala. „Jiskro, kde jsi.“ Vklouzla do obdélníku dveří a slunce ji obklopilo zlatou aurou. Zamţourala do šera – a potom ztuhla, kdyţ spatřila elfa. Zrozpačitěla. „Pěkný den,“ pozdravila ho. „Ano, velice pěkný,“ přikývl. „Škoda, ţe je předzvěstí takové temné noci.“ Jiskra mu vyklouzla z náručí a rozeběhla se k dívce, která ji radostně popadla do náruče. „Jmenuji se Lorin,“ řekl a vstal. „Vy mě nejspíš znáte jako ‚elfí špínu‘.“ Rozzlobeně se na něj podívala a potom zahanbeně sklopila oči. „Nemyslím si o vás nic takového,“ hlesla. „A jsem ráda, ţe znám vaše jméno.“ „A tvoje jméno?“ vyzval ji Lorin. Znovu se usmála. „Mé jméno je Phyrin.“ Kývl. „Rád tě poznávám, Phyrin.“
Její tvář se rozzářila a on byl poprvé od chvíle, kdy vstoupil do této bohy zapomenuté vesnice, opravdu šťastný. * „Brzy bude večer,“ řekl trpaslík. „Takţe co bude? Ţádná překvapení pro našeho pejska? Ţádné pasti? Nic?“ „Ne,“ rozhodl Lorin. Byl to jenom vlkodlak. Mělo by být snadné ho zabít. Časy se změnily. Sidhové vymírají a svoji moc si berou s sebou. Civilizace dokonává zbytek. Trpaslík pokýval hlavou a změnil téma: „Tak co, Temnoto. Dostal jsi ji? Lorin se zadíval do dálky. „Vídá se s jedním chlapcem,“ řekl po skoro nekonečně dlouhé době. „Ale je moje,“ dodal. „Ano. Je moje.“
Intermezzo. Volání lesa „… hned jsem zpátky.“ Ta slova k němu dolehnou ze strašlivé dálky. Hned potom přijde bolest. Zkroutí se v křeči a do kůţe se mu zatnou vlčí drápy. Chce vykřiknout, ale z hrdla se mu nevydere ţádný hlas. Pak přijde temnota… … a tlumený výkřik a… …bolest, bolest, bolest… Pak se mu vrátí zrak – – jenomţe všechno vidí černobíle. A rudě. Těţce dýchá. Svírá ho bolest, ale ještě více hlad. Před ním se potácí zvíře na dvou nohách, křičí a snaţí se utéct. Je to tak snadné, tak směšně snadné… Pak je jen maso, kosti a krev.
Kapitola 3. Střetnutí Jeden ze třinácti měsíců je v úplňku. Dva dorůstají, sedm ustupuje, tři nejsou vidět. A kolem plno hvězd. Noc jako voda v hodinách pomalu odkapává k ránu, minuty jsou zdánlivě nekonečný oceán. To nevadí, elfové mají veškerý čas světa. A trpaslíci – trpaslíci umí čekat. Prochází vesnicí, zbraně tasené. Kdyţ zaslechnout křik, jsou připraveni. * Země jim letí pod nohama jako rozbouřená řeka. Vesnici proběhnout rychleji neţ za minutu. Ve zdi toho domu trčí díra. Paprsky měsíce pableskují na krvavé louţi za ní. Lorin nečeká na pomalejšího přítele. Tasí zakřivenou dýku, kterou ukradli černokněţníkovi, a řízne se jí do paţe. Jenom pár kapek krve – ale vlkodlak je ucítí. Tichou nocí zní jenom dusot trpaslíkových bagančat. A výkřik: „Za tebou!“ Reflexy jsou rychlejší neţ mozek. Lorin se vrhne stranou; napůl vidí, napůl cítí, jak místem, kde před chvílí stál, proletí obrovská chlupatá koule. Elf uţ je na nohou a tne. Ve stejnou chvíli ho zasáhne vlkodlačí tlapa. Pak uţ leţí v troskách domu, v tratolišti krve, a jenom doufá, ţe se léčivé kouzlo Sequanina doteku dobře naučil. * Vzduchem se nese trpaslíkův bojový pokřik. Nikdo nespí; rodiny jsou zalezlé v koutech domů, v rukou zbraně, třesou se strachy. Dlouhá čepel zavíří vzduchem, vlkodlak uhne, rána projde naprázdno. Trpaslík pořád řve. Mocným úderem otevře vlkodlakovi čelist, takovou ránu nemůţe přeţít nic na světě. Bestie se zhroutí na zem. Jak to, ţe ještě kňučí? napadne Yglinse. Uţ by neměla mít přes co. Trpaslíkův meč se k ní snese jako gilotina. Zakousne se stvůře do krku, kosti křupnou, šlachy puknou, maso se poddá, čepel projde skrz. A hlava drţí na místě. Krev se vsakuje do černé srsti a Yglins jenom ohromeně ustupuje. U Succelovy prdele, co se to děje? Vlkodlak se napřímí, je dvakrát vyšší neţ trpaslík. Zvrátí hlavu k měsíci a zavyje. Potom do trpaslíka zabodne své krví podlité oči – a zaútočí. Padne na trpaslíkovu připravenou zbraň, srazí Yglinse pod sebe, hrot meče mu vyroste ze zad jako hořící růţe. Řve bolestí, jak mu čepel trhá vnitřnosti na kaši.
Yglinsovi kolem uší zaškrábou vlkodlačí spáry. Zakleje a zakroutí mečem. Bestie znovu zavyje a pak se vymrští k nebesům. Čepel se zadrhne o kost – a trpaslík se jí odmítne pustit. Letí vzduchem, vlasy a vousy rozevláté. Pak dopadnou na střechu domu. * „Páchne ti z huby jak elfí kurvě,“ zavrčí trpaslík na vlkodlaka. Kolem hlavy mu zašmátrají spáry a pak se svět pod nimi propadne. * „A těţkej seš jak elfí těţkozmrděnec,“ nadává, kdyţ dopadnou na půdu. Kolem se snáší zbytky střechy, která nevydrţela jejich váhu. Vlkodlak leţí na meči a ve snaze zasáhnout trpaslíka drásá dřevěnou podlahu na kusy. Rozerve trpaslíkovi rameno, Yglins jenom sykne. A zakleje, kdyţ se pod ním zase propadne svět. Uţ ho to začíná štvát. * Yglins konečně pustí meč. Dopadne doprostřed kuchyně. Ruku necítí, zrak má rozostřený jako po měsíční pitce, kdesi kdosi ječí – tamhle v koutě, nějaké dítě – hlava ho bolí a hlavně nemá zbraň. Trvá mu celou vteřinu, neţ se vzpamatuje. V rohu místnosti je pět lidí – dva muţi, ţena, dvě děti. Po místnosti se povalují trosky. A před ním – před ním se tyčí vlkodlak. Stojí na zadních, hruď mu barví provazce čerstvé krve, stékají po jílci, která ho zdobí jako nevkusná broţ. Mává tlapami, vyje, snaţí se meč vytáhnout. Pak se ze střechy uvolní obrovský trám a dopadne na jílec. Meč se vymrští jako lopatka větrného mlýnu a otevře bestii po celé délce, od hrudi, přes krk a celou hlavu, vyletí jí z těla a v půl obratu se zabodne do podlahy. Yglins vytřeští oči. Před jeho zraky se rána rozpáraného vlkodlaka znovu zacelí. Vlkodlak se schoulí; ta koule chlupů kňučí jako štěně. Pak se dá nejkratší cestou na útěk. Proskočí oknem do noci a zmizí.
Intermezo. Pravda Tma. Smích. Tisíce očí, tváří, tvarů. Děti lesa a jejich noční hry. Obstoupí ho, jak leţí nahý, vyčerpaný a vyděšený, a z jejich kruhu vystoupí mohutná postava muţe s parohy. Poklekne k němu a pohladí ho po tváři. A tehdy přijde poznání…
Kapitola 4. Nenávist Plave v nádrţi křišťálově čisté a ledově chladné vody; blýská se tisícovkou odlesků letního slunce. Ve vodě vedle něho se vznáší Smaragd. Je nahá. Rusalčí vlasy se rozplývají na hladině jako purpurové lekníny. „Smaragd,“ zašeptá Lorin. Krásčin úsměv ztuhne. „Kdo je Smaragd?“ zeptá se. „Já jsem Phyrin.“ V tom okamţiku se na ni z nebe zřítí vlkodlak… Lorin otevřel oči a zanadával na příšernou bolest, jeţ mu vystřelila do hlavy. Pak se ale usmál. „Zdravím tě, Ygle,“ zašeptal. „Takţe vlkodlak je mrtvý…“ Pokoj, v němţ leţel, byl strohý. I tak Lorin uţ věčnost nespal v pohodlnější posteli. „Temnoto,“ zaburácel trpaslík, „sem rád, ţe ses konečně probral. Jak se cítíš?“ „Jako někdo, kdo právě utekl smrti.“ Shlédl si na nahé břicho, které brázdily tři nové jizvy. Kouzlo Sequanina doteku zacelilo rány včas, jizvy mu ale zůstanou na památku. „Děkuj bohům za tu knihu,“ řekl trpaslík. „Děkuj bohům za dar magie, jeţ ti byl dán.“ „Děkuji bohům za to, ţe je to za námi.“ Náhlé ticho ho zaskočilo. „Ygle?“ „Víš, Temnoto,“ trpaslík se k hovoru moc neměl, „vono to ještě ouplně neskončilo.“ „Takţe je mnohem silnější neţ jsme mysleli“ zašeptal Lorin, kdyţ trpaslík skončil své vyprávění. „Vesničané zuří,“ dodal Yglins. „Prý sme jim přinesli jenom zkázu. Zničili sme tři domy. Naštěstí se za mě postavila ta rodina, která viděla vlkodlaka na vlastní oči. Řekli vostatním, co viděli, a došlo jim, ţe bez nás sou ztraceni. Temnoto – teď uţ to musíme dotáhnout do konce.“ „Nic jiného jsem ani neměl v úmyslu.“ „A mám další špatné zprávy,“ pokračoval trpaslík. „Pohřešujeme dva vesničany, bratry Igora a Lorka.“ „Lorka?“ oţil Lorin. „To je Phyrinin přítel.“ „Já vím,“ zasmušil se trpaslík. „Ta holka teďka bulí ve stodole. Docela ji to vzalo – ţe by její nabíječ mohl bejt tuhej, stejně jako ţe by moh bejt naţivu, ale vlkodlak. Neříkal si něco vo tom, ţe je tvoje?“ „Jistě ţe je moje. Ale nesmíš zapomínat, ţe jí byl blízký. Ne kaţdý má kamenné srdce jako ty.“ „Já mám srdce velký jako hora,“ nenechal se Yglins.
„Já vím a stejně vřelé. To nevadí, Ygle, mám tě takového rád. Kdy je příští úplněk?“ stočil řeč k důleţitým věcem. „Za tři dny. Měli bychom vykonat obřad a zjistit, jak se to s nimi mělo.“ Lorin zakroutil hlavu. „Já teď obřad nezvládnu.“ „Dva dny si odpočiň,“ souhlasil Yglins. „Obřad ale stejně nezvládnu.“ „Taky jsem nemyslel na tebe.“ Lorin překvapeně zvedl oči. „On?“ zašeptal. Yglins přikývl. „Není připravený.“ „Nemusí. Stačí, kdyţ mi pomůţe. Nezapomeň – já jsem Krvavé ostří, elfobijec a zabiják, Věčný ničitel. Taky vládnu magickou silou.“ Lorin přikývl. „Jak bych mohl zapomenout. Vţdyť to nás spojuje dohromady.“ * Celý den prospal. Na večer k němu přišla ona. Skoro dvě hodiny mu plakala u nohou a potom ho zapřísahala, aby jejího milého pomstil. Slíbil jí to. Netušil, ţe ho ta přísaha bude pronásledovat aţ do konce ţivota. V těch dvou hodinách se psaly dějiny světa, ale tehdy to ještě netušil. Stačilo mu, ţe mu u nohou klečí malá uplakaná dívka Phyrin a ţe aţ se zvedne k odchodu, chytne ji za loket, přitáhne ji k sobě a políbí. A ona se mu poddá. * „Stefan je od sebe nedokázal rozeznat. V půli obřadu se sloţil. A já je taky nepoznal, ´sou skoro jako dvojčata,“ vyprávěl Yglins. „Jak je Stefanovi?“ „Prochází se po vesnici a pokouší se vzpamatovat. Asi toho na něj bylo moc.“ Lorin si povzdechl. „Co jste tedy zjistili?“ „Nic, co bychom uţ netušili. Jeden z nich byl vlkodlakem a zabil druhého. Asi ani nevěděl, co dělá.“ „Dobře. Řekni to starostovi, ale nikomu jinému. Jasné?“ „Seš jak můj táta.“ „To musel bejt zatraceně dobrej chlap.“ „Ale ty nejseš.“ „Jeden se o něj stará a on na něj takhle…“ nasadil ublíţený tón.
Jenomţe neměli čas na škádlení. Jakmile Yglins odešel za starostou, Lorin se oblékl a vydal se splnit vlastní úkol. * Většinu svých věcí měl ve stodole. Zašel si pro ně – po této vesnici nechtěl chodit neozbrojen. Snad byl ještě příliš vyčerpaný, z utrţené rány, z příliš častého pouţívání magie… Rozhodně si ničeho nevšimnul, dokud nebylo pozdě. Z nebe se spustila dřevěná klec a uzamkla ho v sobě. „Do prdele,“ bylo jediné, co řekl, kdyţ uviděl Olefa a jeho bandu, jak vylézá z nejrůznějších koutů stodoly. V duchu si ale nadával do pitomců. Nebál se, zato na sebe měl vztek. „Tak co, hrdino,“ posmíval se mu Olef, „uţ nejsi tak statečný, co?“ „Váţně?“ povzdechl si Lorin. „Zrovna ty mě chceš nazývat zbabělcem? Kolik vás je, osm? Já jsem sám a navíc nemám zbraň. No nic, tohle je prostě směšné,“ sedl si na zem. Ostatní na něj jenom zírali a nic nechápali. Jak to ţe se nebojí? „Ale dobrá past,“ připustil Lorin, kdyţ se nikdo, dokonce ani Olef, neměl k hovoru. „Pravda, kdybyste mě vzali klackem po hlavě, bylo by to stejně účinný a méně pracný. Chcete mě zajmout ţivého a přinutit tak Yglinse, aby se vzdal, co? No, nerad vám kazím zábavu, ale to se vám nepovede. Ţe ne, Ygle?“ „Ne, to nepovede,“ řekl trpaslík, který zrovna vstoupil do stodoly. V očích se mu nebezpečně blýskalo. * První to schytal Anton. Yglins mu vrazil přilbici do ţaludku a odmrštil omráčeného mladíka stranou. Olef po něm vrhnul vidle; byla to tak špatná rána, ţe jim trpaslík ani nemusel uhýbat. Boris zaútočil holýma rukama a schytal ránu do koulí. Pak Yglins tasil meč. Dětem konečně došlo, ţe proti nim nestojí neschopný slaboch, ale zkušený válečník. Pomalu se daly na ústup. Došel aţ ke kleci a tam se zastavil. Do očí mu mířil šíp. Kdo ví, kde ho vyhrabala, ale Anga, ta dívka zamilovaná do Olefa, drţela v rukou luk. „Ale ale, copak jsme to tu chytli za ptáčka,“ zapředla. „Ango! Co to u Cernunnose děláš?“ Mezi křídly vrat stál starosta a v rukou drţel vidle. Za jeho zády se pomalu začaly objevovat další tváře.
Anga se zarazila. „Já – no – totiţ…“ jenţe stála příliš blízko kleci. Lorinova ruka se vymrštila jako had a vytrhla šíp z překvapených prstů. Pak ho přelomila. Anga se natáhla pro další šíp, ale Lorin jí vyrval luk z rukou. Pak uţ se do stodoly nahrnuli vesničané a nastal strašný zmatek. * Lorin padl na slámu; nepřál si nic jiného, neţ zavřít oči a aspoň hodinu prospat. Místo toho se vzepřel na loktech a obrátil se ke starostovi, který tu zůstal i poté, co se ostatní vesničané rozptýlili. „Jak je potrestáte?“ zeptal se. Starosta k němu obrátil překvapenou tvář. „Potrestáme?“ Ještě jednou to zopakoval a hlas mu poskočil o oktávu výš. „Ne, pane elfe, oni nebudou potrestáni. Předali jsme je jejich rodičům. Ať s nimi naloţí, jak uznají za vhodné. Já svého syna ztrestám, o tom se nebojte, i kdyţ ještě nevím jak. Co ale udělají ostatní, o tom já nerozhoduji. Lorin přikývl. To se dalo čekat. „Budete ještě něco potřebovat?“ zeptal se starosta, i kdyţ očekával zápornou odpověď. „Ano,“ zaskočil ho Lorin. „Budu potřebovat Stefana…“ * Kdyţ za ním Stefan přišel, Lorin ještě leţel na slámě, oči zavřené, toulal se na hranicích spánku. Chlapec připomínal spíše ghoula neţ ţivou bytost; měl vápenitou tvář, krví podlité oči, vrávoravý krok. „Tos mi neřekl,“ zavrčel Lorin na Yglinse. Trpaslík se jenom ušklíbnul a pokrčil rameny. „Jak se cítíš?“ zeptal se elf Stefana. Vesničan se pokusil o úsměv, ale zmohl se jen na bolestný škleb. „Jde to,“ řekl. Hlas mu skřípal jako starý kolovrátek. „Jsi statečný chlap, Stefane. Zvládnout dva obřady v tak krátké době – to vyţaduje velkou sílu ducha. Erena měla pravdu – máš velké nadání.“ Elf moc nepřemýšlel nad tím, jestli je to pravda, chtěl ho hlavně povzbudit. Stefan se usmál. „Stefane, potřebuji se tě zeptat na něco důleţitého,“ pokračoval elf. „Neřekla ti Erena, proč se rozhodla vydat do lesa?“ „Říkala, ţe se vydala hledat prastaré,“ vzpomněl si vesničan. „Jaké prastaré, Stefane. Řekla ti nějaké jméno?“
Vesničan si promnul čelo. „Říkala jméno nějakého muţe,“ připustil Stefan. „Jenţe si na něj nedokáţu vzpomenout.“ „Zkus to, Stefane. Je to důleţité.“ „Na K. To jméno začínalo na K.“ „Kernun,“ zašeptal elf. „To je ono,“ vyhrkl Stefan. „Tohle jméno říkala.“ Takţe jsem tomu utíkal zbytečně, napadlo elfa. „Ty to jméno znáš?“ zeptal se Stefan. „Jo, znám. Potom ti to prozradím, Stefane. Ale ze všeho nejdřív bych si potřeboval promluvit tady s Yglem.“ Mladík neprotestoval, snad mu došlo, ţe by to nemělo smysl. „Tak o co jde, Temnoto?“ zeptal se Yglins, kdyţ osaměli. „O sidhy,“ odpověděl Lorin. Na rtech mu hrál šílený úsměv. „A kurva,“ bylo jediné, co z trpaslíka vypadlo.
Kapitola 5. Sidhové Lidé přišli z východu. Nikdo neví, kolik je tomu staletí. Připluli na velkých, neohrabaných korábech a do jejich krásného světa přinesli ţelezo, oheň a zkázu. Hledali novou zemi a vzali si ji násilím. Propukla válka a Tuatha de Dannan, velký národ, který tuto zemi sebral démonickým Firbolgům, byl poraţen. Stáhl se pod zem, do sidhů, mohylových vrchů, do zemí věčného mládí. Někteří z nich se vrátili na zem a stali se elfy, neumírajícími. Další se utekli do hlubin skal a stali se trpaslíky. Ostatní zůstali sidhy a dosáhli vědění, které je učinilo bohy. Jeden z nich se ale odmítl smířit s prohrou. Vrátil se na svět a vytáhl do války a jeho následovníci po dlouhá staletí roznášeli smrt. Říkal si Lovec Hern. Aţ do poloviny světa se rozrostl Teutoborský les, Hernova říše, a lidé byli zahnáni na východní pobřeţí. Mnoho z nich tenkrát uteklo, opustilo zemi, kterou pojmenovali Danalara – Země bohů. Na stejných bachratých korábech, na kterých kdysi připluli, se vydali hledat nový svět. Jiní ale vytrvali a z jejich krve se zrodili hrdinové. Dvě staletí po rozpoutání Hernovy genocidy povstali muţi jako Cormac l´Art, Caladbolg Lasička či Graine Samala. Ti a mnoho dalších se vydalo na cestu do skrytých říší de Danajských a znovu objevili tajemství starého ţeleza, které bohy zabíjelo. Vojska se střetla v hlubinách Teutoborského hvozdu. Cormac l´Art zahnal běsy na útěk a jeho muţi šli a pálili jeden strom za druhým. Zanechali po sobě Velkou pustinu. A v jejím středu svedli největší bitvu věků, která je od té doby nazývaná Herafal – Hernův pád. Tam, jak říkají báje, elf Antheas rozpoltil Hernovu hlavu a ukončil válku. Země se vrátila mladým národů. Teutoborský hvozd se stáhl a byl zapomenut a ztracen. Hernovci byli pronásledování a vraţděni – Honba za přízraky trvala celých padesát let. A tak bylo dokonáno. Alespoň si to mysleli. Málokdo ví, ţe elfové Herna nazývali Kernunem, a ještě méně z nich si to jméno dokázalo spojit s Cernnunnosem, bohem lesů, smrti a zrození, dnes tak uctívaného a milovaného. Anthelas nepřeţil a dnes uţ nezbyl nikdo, kdo by mohl potvrdit Hernovu smrt. A nezmizel ani Teutobor. Jenom se zapomnělo, kde leţí. Někdo ale věděl, ţe Teutobor ještě stojí a svojí rozlehlou klenbou vrhá stín hrozby na východní země. Věděl, ţe Hern je Kernun a Kernun je Cernunnos. Nevěděl ale, jestli je doopravdy mrtvý. Křiţoval zemi, hledal Herna, zabíjel jeho nestvůry. Chránil svůj lid. Tak to mělo být. Nenašel ho. Aţ do teď.
Říkají si Děti rudého křídla, potomci starých hrdinů. Kráčí ve stopách těch, kteří sestoupili do podzemí, a stráţí jejich tajemství. Otroci a vládci de Danannských kouzel. Pokud jsou poţádáni o pomoc, nemůţou odmítnout. Pokud sloţí slib, nedokáţí ho porušit. Pokračují v Honbě za přízraky. Nikdy nepřestanou. Pro ně válka ještě neskončila. Lidé o nich nevědí. Nikdy o nich nevěděli. Nezpívají se o nich eposy, v hospodách se nemluví o jejich činech, nepronikli do knih, ani pověstí. Ţijí v utajení. Sami netuší, kolik jich je. To ví jen ti, kdo je stvořili – a ti to nikdy nepoví. Lorin je jedním z nich. Po smrti jeho rodičů ho vychovával strýc. Byl to bohatý muţ; jeden by si myslel, ţe Lorin proţije zbytek ţivota v přepychu. Jenomţe jeho strýc byl Synem rudého křídla a Lorina vychovával jako svého následovníka. Lorinův strýc byl šílený a byla to hlavně jeho vina, ţe se Lorin vzbouřil a stal se Temným elfem, vyděděncem. Nenáviděl vlastní druh, stejně jako nenáviděl sidhy. Tak se také sblíţil s Yglinsem – lovcem elfů, princem, který se dobrovolně zřekl svého dědictví, aby navrátil čest rodu, který elfové zneuctili. Lorin se stal Stínem. Vzdal se své moci, ale uvolnil se tak ze sevření Zákonů. Přesto dál jednal jako Syn křídla a ţivil se zabíjením stvůr. A kdyţ se nedalo jinak, utíkal do lesa. Les tě uţiví vţdy. Jenomţe teď našel Cernunnose a byl Zákonem povinován vrátit se zpátky – stát se tím, čím býval. Sidhem. * „…uděláme to dnes v noci.“ „Ale Olefe, dnes je úplněk!“ „U Taranise, a co má být?“ „Vlkodlak! Vţdyť dnes má přijít vlkodlak.“ „Ţádný vlkodlak nepřijde. To elf je vlkodlak!“ „Vţdyť tady ale nebyl, kdyţ – “ „No a co! Je to černokněţník! Sám na nás tu bestii poslal. Kdyţ ho zabijeme, zbavíme se i vlkodlaka.“ Olef byl nepříčetný. Na zádech a zadku ho ještě pálily rány otcovy rákosky. Uţ nebyl dítě a nebyl ani zvíře. Otec ho nemohl takhle mlátit! Ten elf za to zaplatí… Skupina se na chvíli odmlčela a pak se Olef obrátil k Denisovi, teprve dvanáctiletému chlapci. „Denisi, celý den je budeš sledovat. Hlavně toho elfa, jasné?“ *
Lorin klečel v nejzazším koutu stodoly a v ruce drţel dýku. Třásl se. Bál se toho rituálu, zvlášť proto, ţe si tak dobře pamatoval, jaké to bylo poprvé… „Nech si vyrýt dávné runy do kůţe…“ řekl mu strýc… Vnořil hrot dýky do kůţe a pomalým, masochistickým sunem obtáhl první z obrazců. Tehdy to pálilo jako tekutý oheň litý na ţivoucí maso… a teď to pálilo úplně stejně, kurva, Lorin si rozkousl ret a málem se pozvracel bolestí. „Nejstarší národ, trpasličí mistři a stařešinové, to udělají. Umí to a ţádají jen malou daň…“ Krev pomalu stékala z otevřených jizev, husté čůrky ulpívající na kůţi. V sevřených zubech drtil bolest a zlost a obkruţoval staré rány jako bestiální malíř. „Vloţí do tebe umění zakladatelů křídla, magii a moc de Danajských…“ Sral na jejich magii, nechtěl ji! Chtěl uchopit Smaragd kolem pasu a vtisknout jí polibek, ale oni to nedovolili. A teď je Smaragd mrtvá a jeho ţivot zbytečnější neţ ţivot jepice. I kdyţ co na tom záleţí, nejspíš uţ brzy zemře. Pokusil se zašeptat Phyrinino jméno, ale bolest byla tak strašná, ţe dokázal jenom zaječet. „Sloţ přísahu…“ Ze rtů mu splývala slova tenká jako vánek. Strýc mu je vtloukl do paměti pěstmi, uměl je uţ, kdyţ mu bylo pět. Aţ řekne poslední slovo, uţ se nebude moci vrátit. * Phyrinin den začal skoro normálně – nakolik mohl být normální den, kdyţ byl její přítel mrtvý, vesnici ohroţoval vlkodlak a ona sama se za– Tedy, ne ţe by se zamilovala, ale – U Epony, tak uţ si to konečně přiznej…! Tak dobře, dobře, byla do toho cizince zamilovaná. Copak mohla být situace ještě horší? Brzy zjistila, ţe můţe. Zrovna šla kolem Karolových stájí ke studni, kdyţ zaslechla Lorinův výkřik. Nejdřív ztuhla a nevěděla, co dělat. Pak zazněl výkřik podruhé a ona pochopila odkud. Kbelík zaduněl o zem, ale Phyrin se o něj nezajímala, o překot se hnala za hlasem. Ať mu nic není, modlila se v duchu. Sequano, dobrotivá léčitelko, ať mu nic není. Před stodolou seděl trpaslík. Zpraţil ji pohledem rozzlobeného otce. „Je v pořádku?“ vydechla. Trpaslík jenom pokrčil rameny a dál si ji prohlíţel. Připadala si před ním jako nahá, ale zrovna teď se víc zajímala o Lorina neţ o sebe.
„Pusť mě dovnitř,“ pokusila se o rozzlobený tón, ale zněla jenom vyděšeně. „Však já tě tu nedrţím,“ odplivl si trpaslík. „Utíkej, křepeličko. Myslím, ţe tě rád uvidí.“ Phyrin zatnula pěsti a proběhla kolem. Otevřela dveře do stodoly… Slunce, pronikající dveřmi dovnitř, jí skýtalo jen chabé příšeří, viděla sotva na pár kroků. Popadl jí strach, který si nedokázala vysvětlit. Všude bylo tolik tmy. „Lorine?“ zavolala. Nevěděla, co čekat. Olefa, toho sotva odrostlého grázla? Nebo někoho jiného z té povedené partičky? Vlkodlaka? Jenţe co by tu teď dělal vlkodlak? Pak zaslechla tiché zasténání a v nejvzdálenějším koutě tmy se něco pohnulo. „Lorine?“ zopakovala a pomalu se sunula vpřed. „Jsi v pořádku?“ Začínala rozeznávat obrysy schouleného těla. Vyrazila rychleji. Třásl se jako dítě, které vytáhli z ledové vody. Chtěla se ho dotknout, ale na poslední chvíli zaváhala. Něco na něm bylo jiné. Vypadal tak slabý, a přesto… Jeho kůţe byla chladná jako ostří Lughova meče. Sotva se ho dotkla, proběhla jí vlna nevysvětlitelného chtíče, spíše zvířecího neţ lidského – ten pocit ji tak zaskočil, ţe znovu ucukla. Ve stejném okamţiku jí Lorin chytl za zápěstí. „Neodcházej… ne, ne…“ šeptal Lorin jako zmámený vílím prachem. „Zůstaň u mě. Jsi tak teplá, hřejivá… tvůj dotyk… slunce… Phyrin, u Belenose, tvůj dotyk… já… pro bohy, je mi taková zima…“ Chtěla ho utěšit. Naklonila se k němu a políbila ho na čelo a on ji pohladil na vlasech a přitáhl ji k sobě a ona se nebránila. Utonuli v dlouhém polibku a u polibku to neskončilo. * Uţ se připozdívalo, kdyţ se dveře stodoly konečně otevřely. Vypadá jinak, napadlo Yglinse ještě dřív, neţ se elfa dotkly první paprsky unaveného slunce. Byl oblečený jako vţdycky – v topáncích, upnutých nohavicích, lněné košili, dlouhé černé vlasy rozpuštěné tak, aby mu zakrývaly tvář. Opasek s mečem svíral v ruce. „Jak ti je, Temnoto?“ zeptal se Yglins. Lorin k němu vzhlédl, vlasy se mu svezly z tváře a odhalily jizvy tak tenké, ţe by je necvičené oko nikdy nepostřehlo. Měly tvar trpasličích run. „Půjdu do lesa,“ řekl, jako by Yglinsovu otázku vůbec neslyšel. Z toho hlasu naskočila trpaslíkovi husí kůţe. Neklidně se otřásl – takhle se vedle Lorina ještě necítil. Co se to s ním jenom stalo? „Kdy?“ zeptal se, proti své vůli vyvedený z míry. „Teď.“
„Tak odkryj karty, co jsi poţil?“ pokusil se trpaslík o vtip, ale kdyţ mu elf neodpověděl ani svým typickým unaveným úsměvem, rozčílil se: „Tak uţ se probuď!“ vykřikl. „Copak ti mrdání zatemnilo rozum?“ Stále ţádná odpověď. „Dnes je úplněk,“ pokračoval Yglins. „Přijde vlkodlak. Postavíme se mu a zabijeme ho. A pak půjdeme do lesa spolu. Jako vţdy.“ „Jdu do lesa,“ zopakoval Lorin neústupně. „Sám.“ Yglinsovi došlo, ţe mlátil jazykem jen pro potěšení Ogmiose, boţského barda. Snaţit se Lorina přimět k rozumu by bylo jako snaţit se hlavou vydolovat zlato. Lorin mu podal černokněţníkovu dýku. „Tss… Takové hračky nepotřebuju,“ odfrkl si trpaslík. „Vlkodlakovi se ubráním i bez toho. Jen si to vem – kdo ví, co za běsy tě čeká v lese. Pro bohy, probuď se uţ, jdeš proti Hernovi!“ Lorin se soucitně usmál. „Jsi věrný přítel, Yglinsi. Děkuji ti za to. Pochop ale, ţe já tu dýku nepotřebuji.“ Dokonce ani trpaslík si nevšiml, kdy pohnul rukou; dýka se zaryla do země před jeho nohama. „Bojím se, ţe na vlkodlaka sám stačit nebudeš,“ pokračoval Lorin. „Vím, ţe jsi výborný bojovník, mnohem lepší neţ já. Ale tohle není obyčejné zvíře, tohle je de Danannský běs. Řekni Stefanovi a dalším muţům z vesnice, ať ti pomůţou.“ Soucitně se usmál. „Aţ se –“ zarazil se. „Jestli se vrátím, všechno ti vysvětlím. Ţij dobře, Yglinsi. Dobře a dlouhá léta.“ Odvrátil se a zamířil do hvozdu a Yglins se modlil ke všem bohům, kteří mu přišli na mysl, aby ho ještě někdy spatřil. * „Olefe! Olefe!“ volal Denis uţ z dálky, a kdyţ si našli klidný kout, nadšeně pokračoval: „Víš, s kým si ten – to, no, to prase – zrovna uţívalo na seně? S Phyrin!“ Olefovi se na chvíli zamlţil zrak. „Tak s Phyrin…“ zašeptal, podepřel si bradu a na chvíli se odvrátil. Pak chlapci prohrábl vlasy. „Svolej mi ostatní, Denisi,“ rozkázal. „Rychle.“
Kapitola 6. Teutoborský hvozd Proč tam jdu zrovna teď? ptal se Lorin sám sebe. Proč neposlechnu Yglinse a nepočkám do zítřejšího rána? Protoţe by to ničemu nepomohlo, odpověděl si. Protoţe uprostřed hvozdu bude vţdycky jenom noc. Protoţe takhle aspoň neohrozím Yglinse. Košili odhodil na okraji hvozdu; nebude ji potřebovat. Nezná zimu, plane v něm oheň Tuatha de Dannan. Jenom by mu zavazela. Zastavil se pod prvními větvemi. Najednou měl strach; nechtěl jít dál, ne teď, kdyţ našel někoho, koho by mohl milovat. Vytřásl si z hlav takové myšlenky. Vázala ho přísaha, nebylo cesty zpátky. Les se před ním tyčil jako hladový obr. Ještě krok a spolkne ho. Sotva vstoupil do tmy, jedna z jizev na jeho zádech se zalila krví. Balorovo oko, dalo mu noční zrak. Pochvu s mečem si připjal na záda – dneska poběţí, byl si tím jistý, a nechtěl, aby se mu něco pletlo pod nohy. Krom meče měl ještě dýku a sekeru – dost nepřesvědčivé zbraně, vzhledem k tomu, proti čemu stojí. Ale je Synem rudého křídla. Vystačí si. Našlapoval měkce, tlumil kroky v mechu, klouzal jako po ledu, aţ se zdálo, ţe stojí na místě a les se mu řítí vstříc. Vesnici nechal daleko za sebou. Hvozd uţ ho pohltil. * Yglins nikoho o pomoc neţádal. Stejně za ním přišla. „Zalez domů, Stefane,“ zavrčel na něj. „Tady venku poteče krev. Ještě by sis mohl ublíţit.“ „Viděl jsem elfa, jak odchází do lesa,“ řekl vesničan. „A co má být? Jemu se tam líbí.“ „Kam jde?“ „Pryč.“ „Ale dneska přijde vlkodlak.“ „No a co?“ „To se mu chceš postavit sám?“ „No a co?“ „Já… já…“ „Neříkej, ţe mi chceš pomoc,“ zasmál se trpaslík. Stefan neříkal nic a jenom zvedl vidle. *
Černými hlubinami hvozdu se linula tichá hudba. Šeptala v listoví, hvízdala dutinami mrtvých stromů. Splétala noc v pavučinu a elf se do ní chytil. Byl muškou a dobrovolně kráčel pavoukovi do chřtánu. Zastřela mu smysly, a proto neslyšel tisíceré cupitání kolem… Jde pořád rovně, nemění směr, aby nebloudil v kruzích. Je si jist, ţe jednou bude muset dojít na místo. Ne, vlastně si není jistý. Ale doufá v to, pevně tomu věří. Na deset kroků před sebou zahlédne shrbenou postavu zahalenou v plášti. Hýbe rukou a zpod ní vychází kouř. V tom se k Lorinovi otočí; oheň jí zmačkal tvář, roztekla se a opuchla, zanechal jen dvě ţenské, prosebné oči skryté pod býčími růţky a kozlí bradou. Postava otevře pusu a jednou krátce štěkne. Pak se rozplyne jak mlha na slunci. Zbyde jen kotlík, z něhoţ stoupá kouř. Lorin ho mine bez povšimnutí. Zaslechne klapot kopyt. Na palouček na třicet kroků od něj vběhne jednoroţec. Jeho stříbřitá aura prokvétá okolím. Pohodí hlavou a zabodne do elfa prázdné oči, zcela černé, bez zorniček, jako dva uhly. Lorin ztuhne, jak se do těch očí začne propadat. Podklesnou pod ním kolena, vpádu uhne očima. Ha! Ten jednoroţec uţ není bílý, ale černý, řítí se na něj jako rytíř v šturmu, hlavu sklopenou v Lughovo kopí. Elf tasí meč a tne – a čepel projde jednoroţcem naprázdno. V příštím okamţik ho roh udeří do hrudi, v dalším jím kůň proběhne naskrz; Lorin si připadá, jako by se právě vrhnul do sněhové závěje. Jednoroţec pokračuje dál a vůbec si elfa nevšímá. Pak se zpoza stromů vynoří další tvorové, napůl muţi a napůl koně. Jsou dva, v rukou svírají luky a teď za jednoroţcem vypustí své šípy. Zasáhnou oba; zvíře zařehtá a padne Lorin se otočí a bez ohlédnutí jde dál. Kdyţ před sebou spatří palouk, oddechne si, ale je to šejdířova naděje: planá. Palouk je zalitý stříbrným světlem, paprsky se lesknou na břitvách vysokých travin a na jejích hrotech se vznáší víly, kroutí se za zvuků stále sílící hudby. Jsou oblečené do košil z pavoučích nití, tančí bosky a chodidla mají rozedraná do krve. Pyšní se dokonalými těly, plnými ňadry, kulatými boky, vlasy všech barev, i zelené a modré, vlají jim ve větru, jako by se vznášely uprostřed mořských hladin. Lorinovi se nahrne krev do hlavy i do mnohem niţších míst. Zamlţí se mu rozum, myšlenky ztuhnou. Pak zapomene dýchat a jenom zírá na zosobnění nevinnosti, které (ona není nevinná) k němu natahuje své touţebné (hladové) paţe a zve ho k tanci a ke hrám, ke všem hrám, jakých si jenom bude přát.
(Jakmile vejdu na ten palouk, jsem mrtvý.) Jeho tělo udělá krok kupředu. A ještě jeden. A ještě. Nedokáţe se tomu bránit, jako by měl kolem břicha uvázaný provaz a někdo ho táhl kupředu. (Phyrin!) S tou myšlenkou přijde vztek; copak dám přednost povětrným holkám před Smaragd? Myšlenky má zmatené a plete se mu před tím, potom, teď – ale stačí na to, aby se natáhl pro meč a tasil. Potom ho obrátí hrotem dolů a chytí za ostří. V jediném okamţiku přijde o svůj magický zrak; svět se zahalí do měsíčního šera. Víly ztuhnou v půli kroku v těch nejpodivnějších kreacích a vytřeští oči na meč. Lorin drţí znamení kříţe, kterého se všichni de Dannajští bojí, neboť jim bere moc. Hudba, ta nekonečná všudypřítomná hudba, zaskřípe, loutně prasknuly struny. Víly se rozprchnou do stran jak hejno motýlů, po kterém někdo hodí kámen. Jak mizí z palouku a rozplývají se v lese – přičemţ si sebou nesou své nelidské přízračné světlo – odhalí Lorinovi zástupy jejich bratrů a sester schovaných po lese. Rarachové, šotci, skřeti, puci… ti všichni jsou najeţení jako kočky, prskají a škrábou do vzduchu, ale nehýbou se. Ke znamení kříţe se nikdo nepřiblíţí. Lorin stojí a vlasy v zátylku se mu jeţí hrůzou. „Epono,“ zašeptá, „pomoz mi, prosím.“ Jak se odsud mám vůbec dostat ţivý? Pak ve vláčných nohách najde sílu a vydá se kupředu. Stačí mu dva kroky na to, aby si byl zase jistý sám sebou. Je přece Lorin, temný elf. Čelil celému svému národu. Pár (tisíc!) sithů ho přece nerozhodí. Kdyţ se dostane aţ do poloviny palouku, jeden z Hernových přízraků se oddělí od ostatních. Vypadá jako čtrnáctiletý chlapec, snad nějaký puk. Má měkkou tvář, nevyvinutá ramena, dlouhé vlasy, které mu padají aţ na ramena. Blýská se zelenýma očima a směje se. Srovnal krok s Lorinem, i kdyţ mezi nimi ponechal několik metrů místa. Vystrčil břicho jako napapaný boháč, zaklonil hlavu a zvedl nos. Pořádně vysoko. Pak se čapím krokem vydal na cestu spolu s elfem. Přízraky se rozchechtaly. Lorin si toho snaţil nevšímat. V tom se zasmál i puk; znělo to jako krákání Lughových poslů. Muţík vypískl, vytočil hvězdici a v saltu dopadl na šest kroků před elfa. A spustil:
„Ţil byl kdysi jeden šibal, na procházku v noc se vydal. Rozumu moc nepobral, a tak konce cesty se nedobral.“ Puk veršoval jako dítě, hravě a nadšeně a s tou příznačnou nevinností, za níţ se skrývají kameny. Lorina to nezajímalo; postupoval vpřed, puk před ním stejně rychle ustupoval a s nimi se pohybovala celá ďábelská kohorta. Pukova básnička ještě nekončila: „Myslel si ‚to nemá chybu vydati se na noc k sidhům. Bude to skvělá neplecha.‘ Jenţe děti lesa to jenom tak nenechaj´.“
Vnořili se mezi stromy. „‚Na cestu se vybavím kříţem. Budu si koledovat o potíţe. Budu si počínati směle.‘ Tady si někdo v hrobě stele. Elf viděl málo, a tak musel zpomalit. Přízraky se změnily v pouhé rozmazané stíny, výhruţná gesta se stala tancem, hlasy houkáním mlţných sov. Jenom zpěv zůstal, dětsky hravý, zvířecky kousavý. „Do lesa vstoupil na krok pouhý, netuší, ţe bude jak rok dlouhý. Netuší, ţe bude doslova věčný. Dotek smrti, ten je jedinečný.“ „Tma!“
vřískl najednou puk a bytosti spustily chorál opilých druidů. Kříţ-nekříţ, stáhly se kolem elfa jako hejno vran kolem mršiny, sic na šest kroků a přece skoro na dotek, a společně se pustili do vřískavého zpěvu, který měl na míle daleko k pukovu recitování: „Strach uţ tě má v moci, není ti pomoci. Přišel jsi sem v noci, takţe sám sobě jsi kat! Příliš pozdě chceš se kát a lkát a plakat do polštáře! Jsi jenom zvíře a zvířata my pářem´!“ Hudba ještě zesílila a přízraky se pustily do tance. Vytryskly první jiskry světla a celé to podivné procesí se ponořilo do modré aureoly. Před Lorinovýma očima se rozestoupila plejáda tvorů, které nepatřily do světa lidí, a té změti tváří, rohů a drápů stejně kraloval puk, dětský král, který se točil ve víru s jakousi polonahou rusalkou. „Noční bál, to je příšer čas, přidej se k nám, sliby vem ďas, budeme tančit, zpívat a pít, umíme ţít a vášeň probudit.“ Tu se puk vyšvihl z davu a zapěl vlastní part: „Tak pojď sem blíţ, snad se nás nebojíš? A nech ten kříţ, tady je na obtíţ!“ Luskl prsty a čepel se rozpálila jako výheň. Lorin vykřikl, ale meč nepustil. Pak se mu z dlaně začalo kouřit – a puk luskl podruhé. Lorin pustil meč – a v tom se stalo příliš mnoho věcí najednou.
Okamţitě se mu vrátil dar de Danajských. Runa na břiše zobrazující Sequaninu mísu se zalila krví a spálenina na elfově ruce se zahojila. Vrátil se mu noční zrak a odhalil mu zástupy kreatur v celé jejich rozmanitosti – a ten zástup obnaţil tesáky a vrhl se na něj. Čepel přestala ţhnout – a Lorin ji druhou rukou zachytil, znovu před sebe pozvedl znak kříţe a znovu přišel o noční zrak, ale stejně viděl, jak se kreatury padají naznak, jako by narazily do zdi, a pak začaly vřískat, aţ si Lorin připadal jako v lazaretu po bitvě, málem upustil meč a zakryl si dlaněmi uši. Teď uţ si příšery nehrály, nepitvořily se a neslibovaly. Jenom vyhroţovaly. Cenily zuby, mávaly spáry, krčili se ke skoku, aby mu rozervaly hrdlo. „Srdce, srdce, srdce!“ křičel jeden rarach pořád dokolečka. „Seţeru ti srdce, srdce, srdce.“ Pak vyplázl jazyk a celý se jím oblízl. „Zlámu ti kosti jako klacíčky a pak jimi zatopím pod kotlem, v kterém upeču tvé maso,“ sliboval mu jiný skřet. „Oči! Chci jeho oči!“ křičela slepá babice. Výhruţek a kleteb bylo tolik, aţ se v nich Lorin ztratil… jenom kruh bestií byl pořád těsnější. Někteří uţ byli skoro na dosah meče… Skřípavá hudba se zadrhla a potom pozvolna přešla do harmoničtějších tónů. Kdyţ ji bestie zaslechly, přikrčily se a začaly se ohlíţet přes rameno. „Tak dost, čeládko!“ vznesl se nad hlavy armády stínů ţenský hlas. „Mazejte, zvířata! Tenhle je vám zapovězen! Tak pryč!“ Obludy se rozutekly a během pár vteřin po nich nezůstalo ani památky. Tehdy ji Lorin zahlédl. Stála mezi stromy, oděná do druidského roucha bez rukávů. Vypadala sotva na šestnáct, s krátkými slámovými vlasy a usměvavou tváří. Napřáhla k elfovi ruku a potom zakroutila prstem. Meč vyletěl Lorinovi z rukou a obloukem se vrátil do pochvy. Přece bys ho nechtěl rozzlobit, zazněl mu v hlavě hlas. S kříţem se za ním nechodí. „Ty jsi Erena, ţe?“ zeptal se. Neřekla nic, jenom se usmála. „Proč jsi mi pomohla?“ „Protoţe potřebuji, abys předal můj vzkaz,“ řekla a v jejím hlase se mísila ostýchavost s mocí a krásou. „Stefanovi?“ ujistil se elf. A zase ten úsměv. „Co mu mám říct?“
„Řekni mu, ţe jestli chce pokračovat ve své výuce, ať zůstane ve vesnici. Nikdo mu neublíţí, o to jsem se postarala. Dokonce ani vlkodlak.“ Lorin se zachmuřil. „Proč by neměl zůstávat ve vesnici?“ podivil se. „Na to ti uţ odpoví On,“ řekla a lítostivě se usmála. A pak se rozplynula jako víla v dětských pohádkách. Lorin se rozhlédl kolem svým nočním zrakem. Erenu neviděl, zato spatřil špalír sithů kus před sebou. Vydal se k němu. Šklebili se na něj, vyplazovali jazyky a otvírali mordy. Občas sebou škubli, ale nevrhli se na něj. S pocitem odsouzence vstoupil mezi ně… Vzduch je těţký, noc tichá, Lorin slyší bušení vlastního srdce, vichr svého dechu, dokonce i své kroky. Kráčí kordonem, jeho konec je stále v nedohlednu. Kolik jich jenom je, stovky, tisíce, víc? Těţko si to jenom představovat. Krok za krokem a metry ubíhají a vše je jako sen a jeho konec je… … támhle. Rýsuje se v dáli jako totem, obrovský dub, který by neobejmulo ani deset muţů. Lorin vstoupí na mýtinu plnou nelidí, pod korunu stromů, kterou nikdy neproniknou paprsky slunce, ani měsíce. Přesto je tu světlo; zemi pokrývá koberec trávy, z jejíchţ hlubin rostou modře zářící kvítky. Vedle dubu stojí Erena, po jejím boku rusalka, nějaký šotek, ale i dětský král – puk. Pak je tu několik klečících bestií. A pod dubem stojí Hern, nohy obalená trávou, takţe není poznat, jestli má chodidla, nebo kopýtka, jak praví některé legendy. Rudé kalhoty přepásal celokovovým opaskem, nahou hruď přikryl ţlutozeleně kostkovaným pláštěm, sepnul ho těţkou bronzovou sponou. Nad ní trčí konce zlatého torquesu, přes který splývá dlouhý rusý knír. Jenom vlasy má krátké, i kdyţ uţ začínají dorůstat, a jeho tvář je tváří ušlechtilého, přemýšlivého muţe v nejlepších letech. Z hlavy se mu zvedají dva mohutné parohy, kaţdý o dvaceti růţcích. Pravou ruku mu obtáčí mohutný had s beraní hlavou, za ním stojí jelen se stejným paroţím, jaké má jeho pán, a pod Hernovýma nohama vykukuje kanec se třemi rohy. V levé ruce drţí roh, který je aţ po okraj naplněný krví. Zvedne ho ke rtům a napije se. Potom se usadí do stromového trůnu v majestátní pozici králů. Had se mu obtočí kolem krku a předloktí, jelen si klekne tak, aby si Hern mohl opřít ruku o jeho parohy, kanec mu zalehne chodidla jako pes zahřívající svého pána. Erena přikročí k Hernovi a začne mu vískat vlasy. Dezertérská kurva, napadne Lorina, ale mlčí. Pak Hern promluvil; měl hluboký a silný hlas jako pravý vojevůdce. „Vítej v mé říši, temný elfe,“ řekl. U Teutatise, on to ví! došlo Lorinovi a na zachvěl se jako uvolněná hlavice sekery. Jak to jen můţe vědět?
Je to Tuatha de Dannan, boţský, ozval se mu v hlavě Erenin hlas. On má své způsoby. „Nuţe váţený temný elfe,“ pokračoval Hern rozšafně, kdyţ se od Lorina nedočkal ţádné odpovědi, „prozradíš nám své ctěné jméno.“ Lorin si všiml, ţe Hernova věta nekončila otazníkem: byl ro rozkaz, ne otázka, a Lorin ho po zralé úvaze uposlechl. „Od chvíle, kdy jsem byl zatracen, uţ nemám jméno,“ odpověděl. „Tak jako kaţdý elfí zločinec.“ „To vím,“ odsekl Hern. „Jak ti ale říkají.“ „Můj přítel mi říká Temnoto. Ti ostatní mě nazývají Lorinem.“ „Temnota!“ zachechtal se Hern. „To já jsem temnota! Bůh a ďábel Kernun, který si zotročí všechny vetřelce z východu a podrobí je jhu!“ „Řekni mi, Ďáble – a odpusť, ţe tak zkracuji tvoje jméno, ale zdá se mi příliš dlouhé – proč jsi mě sem pozval?“ Uţ mu došlo, ţe kdyby Kernun nechtěl, nikdy by se aţ sem nedostal. „To je dobrá otázka,“ zabručel Kernun, „moţná jsi chytřejší, neţ vypadáš. A ty vypadáš hodně hloupě. Ještě jsem neviděl opováţlivce, který by vědomě vstoupil do mého království, ne pokorně, s obětí, ale drze, s kříţem v ruce, navíc sám a bez kousku zbroje. To je jako by myš klepala hadovi na zuby a ptala se, jestli můţe dál.“ Na důkaz těch slov se had na jeho ramenou vztyčil, otevřel svou beraní mordu plnou jehel a výhruţně zasyčel. „Tak proto?“ ušklíbl se Lorin. „Jenom tě zajímalo, proč jsem přišel?“ „Tak, tak. A taky od tebe chci slyšet novinky. Aţ příliš málo z mých dětí se ke mně vrací ze světa. Uţ nevím, jak to vypadá venku. Jsem rád, ţes mi to přišel povědět.“ „Rád ti odpovím,“ kývl Lorin, „pokud mi také dáš pár odpovědí.“ „To je férový obchod,“ souhlasil Kernun. „Znalost za znalost. Já uţ ti jednu odpověď dal, teď je řada na tobě. Proč jsi sem přišel?“ „To je prosté. Přišel jsem tě zabít.“ Chvíli bylo úplné ticho. Jako první se rozesmál puk a potom i všichni ostatní. Jen Kernun si podepřel bradu a nevěřícně zakroutil hlavou. „A to sis váţně myslel, ţe se ti to můţe podařit?“ „Zpočátku ano!“ Lorin zesílil hlas, aby překřičel smějící se čeládku. „Jenţe pak jsem se setkal s tvojí armádou. Ale stejně jsem tě musel vidět. Potřeboval jsem pár odpovědí. Uţ jsem ti dal dvě. Jsem na řadě.“ Kernun jenom kývl hlavou. „Proč jsi proměnil jednoho z vesničanů ve vlkodlaka?“
„Abych je odsud vyhnal,“ řekl. „Proč?“ Kernun hrdelně zachrčel. „Nepředbíhej,“ řekl. „Teďka se ptám já.“ Proč se mnou vlastně hraje tu hru? ptal se Lorin sám sebe, kdyby chtěl, vytáhnul by ze mě všechno, co chce vědět, násilím. Protoţe mu to tak přijde spravedlivé, odpověděla mu Erena. A neboj, nečte ti myšlenky. Ani já bych nemohla, kdybys mě nenechal. „Ti z mých synů, kteří se vrací do mé krásné říše, mi nosí zvláštní zprávy. Zprávy o rozluce mezi elfy, trpaslíky a lidmi. Zprávy o občanských válkách, o genocidách, o zbytečných vraţdách. Zprávy o nových říších a padlých králích. Zprávy o nějakém novém tajemství, o ţelezných troubách, které mohou plivat hromy. Je to pravda?“ Lorin zavřel oči; jistě ţe to byla pravda, sám toho byl příčinou. Snaţil se tomu zabránit, ale události ho semlely jako řeka kamení malinkou rybu. „Ano, je to pravda,“ řekl. „Řekni mi víc.“ „Odpověď máš, teď se ptám já,“ odsekl elf. „Proč chceš vesničany vyhnat z jejich domova?“ „Protoţe je to můj domov!“ zařval Cernunnos a v očích mu zaplanul oheň. „Ten je v Teutoboru!“ namítl Lorin. „Ne! Všude tam, kde sídlíte, je můj domov. Všude tam rostl Teutobor! Ale vy jste přišli a spálili jste ho, ale věz, elfe, teď přichází pomsta, teď přichází skutečná temnota! Jdu si proto, co je mé! Vyjedu v záři úplňku a začnu divoký hon.“ „Sedmého úplňku sedmého měsíce,“ zašeptal Lorin. „Ale proč?“ zvolal potom. „Proč jsi na ně poštval vlkodlaka?“ „Protoţe se k němu chovali slušně,“ promluvila Erena. „Obětovali mu a ctili ho. Chtěl jim dát šanci, kterou si zaslouţili. Vidíš? Není tak zlý, jak si myslíte. Jenom chce zpátky, co mu po právu náleţí.“ Kernun mávl rukou a čarodějku umlčel. „Stačí, temný elfe. Uţ nemám náladu si s tebou povídat. Ještě je ale třeba účtovat. Před čtyřmi dny vykřikly moje stromy bolestí a jejich trapičem jsi ty. Musíš za to zaplatit. A jsi také Synem rudého křídla. Pronásleduješ mé syny. I za to bys měl platit. Zaţij si tedy, jaké to je být kořistí.“ Tak prchej, elfe, pošeptala mu Erena. Kdyţ se dostaneš z Teutoboru, jsi zachráněn. Utíkej dobře – jsi mou jedinou spojkou se Stefanem. A jedinou nadějí té vesnice.
Ještě chvíli stojí a neví, co má dělat. Copak má skutečně utíkat? Celou cestu aţ do vesnice? Utéct pekelné armádě? Vţdyť nemá nejmenší naději! Mátoţně se obrátí. Před ním stojí puk a směje se mu do tváře. Lorin ho obejde a zamíří k okraji mýtiny. „Tak utíkej, Lorine!“ zakřičí lovec Hern. „Kdyţ budeš dost rychlý, máš i šanci přeţít.“ Ale proč bych měl utíkat? říká si. Jenom pro jeho pobavení? Protoţe Jsi Synem rudého křídla, řekne mu Erena, máš povinnosti vůči ostatním: musí se dozvědět, ţe Kernunn je zpátky. Aţ vyjde z Teutoboru, dozvědí se to stejně. Protoţe nikdy nic nezdáváš, přemlouvá ho Erena. Tentokrát ano. Nemám pro co ţít. Čeká na tebe Phyrin, řekne mu. Musíš ji přece zachránit. Lorin bolestně stiskne oči. Ďáblova pelešnice, kéţ bys byla zatracena, prokleje ji, ale v tom okamţiku dosáhne okraje mýtiny a skutečně se dá na útěk. Ne kvůli sobě, ne kvůli Synům, dokonce ani kvůli Yglinsovi a uţ vůbec ne kvůli Ereně, Stefanovi, nebo vesnici. Dá se na útěk kvůli Phyrin. Je stejná jako Smaragd, dívka, kterou mu uţ jednou vzali. Tuhle si vzít nenechá.
Kapitola 7. Divoký hon Přejel ji prsty po očích a svět se propadl do klidného spánku… Zamrkala. Kolem byla tma a Lorin – Lorin tu nebyl. Phyrin byla nahá, přikrytá vlastní šněrovačkou. Posmutněla. Kam šel? Pak ji napadlo, ţe uţ mohla padnout noc. Co kdyţ zase číhá na vlkodlaka! Rychle se oblékla a nakoukla ven. Teprve se stmívalo, ale venku bylo prázdno. Lidé se ukryli. Vyběhla ven, bydlela hned vedle a – „Phyr…!“ Ohlédla se. „Phyr! Prosím!“ Od lesa! Otočila hlavu – a zalapala po dechu. Bohové, proč mi tohle děláte? „Lorku!“ vykřikla a rozeběhla se vstříc svému příteli. Jestli v ní doteď sídlily střípky zlatého štěstí, trpasličí horníci jí ho vykutali z těla. Zbylo po nich jen podivné prázdno a pocit nečistoty – smilnila s elfem, i kdyţ její přítel byl ještě naţivu. Zradila ho! Vypadal strašně. Nahé tělo měl rozedrané a ošlehané od trní a větviček. Jak dlouho se takhle brodil hvozdem? Takřka bezvládně se jí sesunul do náruče, ta váha ji skoro srazila k zemi. Silou vůle ho udrţela a poloţila na zem. „Phyrin,“ zašeptal a natáhl k ní roztřesenou ruku. „Má nejdraţší Phyrin.“ Neohrabaně ji pohladil po tváři. „Lorku, u Epony, co se ti to stalo? Kdes byl?“ „Oni mě dostali, Phyr.“ „Coţe?“ Třásl se, koktal a zalykal se peřejemi slov. „Já-já-já sem zabil Igora, Phyr, a pokud mě někdo ne-ne-nez…“ Polknul. „Musí mě-mě zabít, Phyr. Jinak zemře spousta lidí.“ „Uklidni se, Lorku, uklidni se,“ jeho hlavu si poloţila na kolena a hladila ho po vlasech. „Doběhnu pro pomoc, ano?“ „Ne!“ vykřikl a popadl ji za zápěstí. „Lorku, někdo ti musí…“ Den rychle černal, jezírko, do něhoţ vylijete kotel vroucí smoly. „Po-po-poslouchej mě. Mám času… příliš mál-málo času. Jsem varováním. To… to proto mi znič-zničil ţivot. Jsem posel! To-to-to-proto… proto mi zničil ţivot.“
Nad jejich hlavami pomalu vycházel měsíc a Phyrin se pořád ještě dohadovala s Lorkem a snaţila se ho utěšit. A potom mladík zaúpěl a zkroutil se, jako by ho do břicha zasáhl šíp. „Lorku!“ vykřikla Phyrin. Vesničan ji popadl za ruku: „Musíte – odsud – odejít,“ prodrtil skrz křečovitě sevřené čelisti. „Odkud?“ „Z této-této vesnice. To vám,“ zkroutil se v dalším bolestivém záchvatu a zbytek věty řekl svým kolenům: „měly říct ty vraţdy. Měli jste prchnout. Jen jsem vás…“ Pak uţ ani nemluvil, jen kňučel a rukama si třel tělo, jako by mu byla zima. Kůţe na ramenou mu praskla a odhalila rudé maso. Phyrin vyděšeně vykřikla a pak si přitiskla dlaně na pusu. „Vypadni odsud, Phyrin,“ zavrčel zhrublým hlasem. „Hned… aaaaa!“ ten rozkaz se propadl do výkřiku, kdyţ praskla i kůţe na jeho levém rameni. Čerstvé rány začalo obrůstat černé chmýří. „Uteč, Phyr!“ „Ne,“ špitla a sama tomu nevěřila. Chtěla prchat jako zajíc, ale změklé nohy se nedokázaly pohnout. „Přiveď ty zabijáky, Phyrin. Přiveď je, ať mě zabijou.“ Znovu vřískl a padl na záda, celý nabobtnal a jeho kůţe popukala jako přepálená hlína, horečnatě se zmítal a házel sebou ze stranu na stranu a Phyrin jenom stála, bezradná jako holka v baţinách, vyděšená udělat krok dopředu i zpátky, aby nešlápla vedle a bahno ji nepohltilo, a tak stejně jako ta malá holka otevřela pusu a zaječela. A potom se dala na útěk. Ale uţ bylo příliš pozdě. Nepoznávala temné stíny, které se k ní stahovaly z různých koutů vesnice, ale táhlé vlčí zavytí za svými zády si nemohla splést s ničím. Na nebi visí jedenáct měsíců a jeden z nich je v úplňku a v jejich světle stojí vlkodlak – černý a mohutný jak medvěd, jen mordu má protáhlou do vlčí tlamy a nepřirozeně dlouhé spáry. Je tak silný, ţe kdyby stiskl koně, vymačkal by z něho vnitřnosti. Místo oči má dvě kapky krve, a kdyţ je skloní… Phyrin stojí a dívá se na něj – a pak na kůţi ucítí ostří noţe. * Jako by mu zlomyslný de Danannský kovář vyměnil nohy za olověné protézy, Lorin je s sebou vlekl jako loďka spuštěnou kotvu. Ten pocit přetrval jen chvilku – další z run na jeho zádech se zalila krví a Lorin ucítil nový příval sil. Běţel rychleji neţ kůň, nohy měl lehké, skoro se nedotýkal země.
Běţíš špatně! Erena! Myslel si, ţe ji uţ neuslyší. Kudy? zeptal se, i kdyţ ta otázka patřila spíš jemu samotnému. Sám si také odpověděl – jedna z čar kormidla na jeho zápěstí se zalila krví a ukázala mu směr. Není zlý, šeptá Erena. Je jen ukřivděný a má na to právo. Připluli jsme a jeho zemi mu sebrali násilím. Je šílený, pomyslel si Lorin. Ty hříchy jsou tisíc let mrtvé, uţ to není jeho země. Ať si nechá svůj les, nebereme mu ho… Zatím! Kdo ví, co přijde za sto let. Tak ať se brání, je-li napaden. Ne takhle. I kdyţ zlo načančáš hezkými slůvky, zůstane zlem, copak to necítíš? Dal vesničanům šanci na útěk! Šanci na útěk? Jakou šanci! Kam mají asi jít! Nevaroval je klidným slovem, ale tak, ţe mezi ně poslal vraha. Tvůj milovaný je šílený. Není. Jenom nechápe tvůj svět. A ty zase nechápeš jeho. A ty snad ano? Ty je chápeš? Ano. Já jsem pochopila oba. Ostré zavytí Bean Sidhe oznámí začátek honu. Lorin ještě zrychlí… * Stefan tu hru kdysi hrával s Erenou. Teď si na ni vzpomněl… Černý král Olef drţel nůţ pod krkem bílé králově Phyrin. Na severu stála bílá věţ, Yglins, v rukou obouruční meč, a stopu před ním pěšci Boris se sekyrou a Anton s vidlemi. Stefan sám byl bílý pěšec a do cesty se mu postavil Len se sekerou. Vedle něho se krčil Denis s klackem, co tu ten zmetek vlastně dělá? Vedle Olefa stála černá střelkyně Anga, v rukou luk a mířila přímo na vlkodlaka, který se krčil na kraji lesa, tělo napnuté, připravené ke skoku. „Ani se nehni! Ani se nehni, nebo ji podříznu!“ křičel Olef na… na vlkodlaka? Copak uţ se naprosto zbláznil? „Ani hnout, Stefane,“ přidal se Len. „Nenuť mě do něčeho, co nechci udělat.“ Stefan shlédl na sotva dospělého Lena. „Ty spratku, co tady děláš?! Popadls tátovu sekyru a hned si připadáš jako velkej řezník? Uteč!“ Stefan nevěděl, jestli se dívat na Olefa, který se očividně zbláznil, nebo na vlkodlaka. Cítil, jak se mu třesou kolena, a navíc tu byla ta děcka a nepřestávala blbnout. Musel je odsud nějak dostat.
Vyrazil kupředu – Len zaváhal, ruce mu zjihly, ustoupil. Pak si to rozmyslel a důrazně mávl sekerou. Stefan uskočil na poslední chvíli. „Copak ses úplně zbláznil?“ křikl. „Já nejsem tvůj nepřítel! Ten je támhle!“ bodl prstem k vlkodlakovi. „Nikdo ani hnout!“ křikl znovu Olef a potom promluvil trpaslík: „Hlavně klid,“ zabručel otráveně, jako by ho nic z toho, co se na náměstíčku děje, nezajímalo. Vlkodlak se postavil na zadní a zavyl hlasem sidhů, hromovým hlasem, který přešel do vřískotu, aţ Stefan zatouţil upustit vidle a zakrýt si bubínky. Malý Denis přesně to udělal. Pak si uvědomil, ţe se pomočil, z očí mu vytryskly slzy a ten dvanáctiletý spratek se dal na útěk. Pak se věci daly do pohybu. * Řítí se k němu odevšad, zezadu, z boků, ze vzduchu i země. Má jen jednu cestu, vpřed. Po těle mu stéká krev. Kdyţ se po něm vrhne vlk, osm run na Lorinově těle vzplane rubíny krve. Lorin skočí, tasí, otočí se a tne. Rozsekne útočící bestii vpůli. Dopadne, běţí dál, skoro ani nezpomalí. * Vlkodlak skočí… … a snese se k zemi jako Lughův černý posel. Anga zařve hrůzou a pustí tětivu. Šíp se do vlkodlaka ponoří jako sekera do sudu s medovinou, ale stvůru nezastaví. Kolem je spousta křiku – to Yglins právě napadl Borise s Antonem. Jednomu usekl nohu, druhému otevřel břicho. Ani jeden z nich tuhle noc nepřeţije. Stefan udeří násadou od vidlí a ta se střetne s Lenovou sekerou. A Phyrin nahmátne Olefovy koule a stiskne, jako by je chtěla rozdrtit. Coţ ostatně chce. * Olefovi se před očima roztančí hvězdy. Kníkne, v dalším okamţiku uţ klečí na zemi, kypí v něm ţluč, zvrací. A přesto cítí, jak před něj cosi dopadne. Přes oblaka bolesti pronikne osten strachu, a kdyţ zvedne oči a spatří nad sebou stát vlkodlaka, zaječí, tentokrát ne bolestí, ale strachem. Anga křičí také. Stojí kousek od Olefa a usilovně se snaţí zaloţit další šíp, ale nedaří se jí ho uchopit.
V ten okamţik před vlkodlaka skočí Stefan. Neţ aby Lena porazil, prostě ho odstrčil a vyrazil vpřed a teď je naprosto šílený strachy, křičí, jen aby si dodal odvahy, a bodá vlkodlaka do hrudi. Čtyři zahnuté zuby se zakousnou do chlupaté hrudi, vytryskne krev, vlkodlak zařve, mávne rukou. Násada vyletí ze Stefanových rukou, vidle ještě chvíli trčí vlkodlakovi z těla, pak se vypáčí vlastní vahou. Vlkodlak zařve – a v ten okamţik dorazí trpaslík. Z nebe se snese jeho obouruční meč a otevře vlkodlakovi krk. Vystříkne krev. Je konec! vykřikne Stefan – a pak spatří, jak se rána na krku zatáhne a vlkodlak se otočí k trpaslíkovi a skočí po něm. Malý bojovník mu uhne na poslední chvíli. Pak se pod Stefanem podlomí kolena – teprve teď mu dochází, jak strašně slabý si připadá, jak strašlivý má strach. Padá k zemi a nedokáţe se hýbat, jenom se dívá, jak trpaslík mává mečem jako lopatkou větrného mlýnu a drţí si bestii od těla, dívá se, jak kolem něho bestie skáče a hledá skulinu, kterou by k němu pronikla… … dívá se, jak se Olef zvedá na všechny čtyři, jak prská a sápe se po Phyrin, která leţí jenom pár metrů od nich, pláče a křičí a snaţí se zvednout na nohy a ví, ţe by se měl zvednout, ţe by měl toho bláznivého spratka zastavit, ale kdyţ se o to pokusí, nedokáţe se postavit. Vidí, jak se Olef vrhne na vyděšenou Phyrin a pak zcepení a svalí se z ní. Ze srdce mu trčí jeho vlastní dýka. Anga se rozječí. * Kvůli Phyrin… Neohlíţet se, nezastavovat, nezpomalovat, krýt se, bránit, sekat, krvácet. Běţet. Bojovat. Ţít. Bestie na něj dotírají ze všech stran a on křičí slova moci. Krev mu tepe ve spáncích jako trpasličí bubny. Erena k němu pořád mluví, ale Lorin jejím slovům nerozumí. Phyrin, Phyrin, (Smaragd) Phyrin… Jenţe síly mu docházejí. „Badb,“ zašeptá, „krvavý havrane, nevěstko války… dej mi sílu zlámat nepřátelská srdce. Dej mi sílu prorazit jejich klínem.“
Zjeví se před ním, mlţný opar, stín princezny sidhů – jednooká, jednoruká, jednonohá stařena v rudém šálu. Co mi za to dáš, zeptá se, kdyţ ti svěřím sílu svých paţí, s níţ prorazíš zástupem odpadlíků? „Sto nepřátelských hlav! Věnuji je tobě, moje paní!“ Bohyně zmizí, ale Lorin v nohách opět pocítí sílu; mysl se mu projasní, paţe sevře meč pevněji. Snesou se na něj z nebe a zaryjí mu drápy do ramen. Lorin neví, co to je za bestie, ale ví, na koho se obrátit. „Lughu, Samildanachu, Zlatá ruko… shlédni na mě přívětivým okem, odvolej své nebeské sluhy.“ Zjeví se před ním – vysoký, svalnatý válečník v modro-bíle kostkovaných kalhotách, na zádech rudý plášť, kolem krku torques, u pasu dlouhý meč. Čím mi chceš zaplatit? zeptá se ho. „Já nikdy neměl nikoho v úctě!“ vykřikne Lorin. „Strýce, starší, ani bohy. Ale tobě slibuji, pane, ţe tvoje druidy budu poslouchat jako vlastního otce, kdyby ţil. Podřídím se všem jejich příkazům a přáním!“ Lugh se zachechtá a zmizí a s ním i ostré drápy, které elfovi rozdíraly záda. Zaprodávám svoji duši, uvědomí si. Jenţe nemá na výběr neţ tohle, nebo smrt. Kdyţ se před ním vynoří další hladová tlama, vrazí jí sekeru mezi oči. Běţí dál, ale jeho jizvy pořád krvácejí. Brzy uţ bude mít příliš málo krve. „Sequano, boţí tišitelko! Dej vláhu mému tělu, zacel mé rány, vrať mi krev do ţil, ať tepe jako srdce draka!“ Zjeví se před ním – krásná víla, celá v modrém průsvitném závoji. Co pro mě uděláš, kdyţ ti vrátím zdraví? zeptá se. „Tvé kněţí budu chránit, krásná bohyně! Nemohoucím pomáhat, o churavé pečovat!“ Všechna bolest zmizí jako by se znovu narodil a Lorin běţí dál… … jenomţe oni uţ ho předehnali. Stojí před ním v řadě jako legionáři, krveţíznivé hordy, vyjící, smějící se, chňapající prázdno, čekající, aţ jim maso přijde nadosah. Nahnali si ho do pasti jako zajíce, sevřeli kolem něj kruh. Tímhle se neprobije… „Esusi, boţský dřevorubče, ty, který podtínáš nepřátele jako obilí… spoj mojí sílu se svou. Přijď a proměň tohle odporné panství na třísky. Vţdyť válčím s tvým největším nepřítelem.“
Zjeví se před ním, nejmohutnější válečník, jakého Lorin kdy viděl, u pasu širočinu, jakou by ani Yglins nedokázal uzvednout. Rudé oči bez zorniček září jako kovářské výhně. Pomůţu ti, praví, ale sám si vyberu svou odměnu. To není moudré, Esus je zrádnný. Ale Lorin nemá na vybranou, je sotva pět kroků od nepřátelských řad. „Dobře!“ vykřikne a tne, ale kdosi ho předběhne. Esus udeří jen zlomek vteřiny před Lorinem a kdyţ jeho sekera dopadne do ţivého masa, běsové se rozletí do stran jako vodní kapky. A Lorin jimi proběhne. Uţ vidí konec lesa! Uţ jen pár metrů a bude venku, obejme Phyrin a oba odsud utečou. A pak tu dívku spatří… * Anga křičela. Vrhla se k mrtvému Olefovi, vzala ho do náruče, hladila ho po tvářích, líbala na vytřeštěné oči. Šeptala jeho jméno: „Olefe, Olefe, Olefe.“ Donekonečna. A pak vzhlédla k Phyrin, která leţela opodál a vytřeštěně zírala na mrtvé. „Čubko!“ zařvala Anga, „ty jsi ho zabila!“ Vytrhla z mrtvého těla dýku a vrhla se na Phyrin. A tak se Phyrin hnala lesem. Ani nevěděla, kam běţí, chtěla prostě pryč. A Anga za ní, v ruce zkrvavenou dýku, ječela jako šílená: „Já tě vykuchám, ty děvko!“ „Phyrin, běţ zpátky!“ zakřičí na ní někdo – a Phyrin v tom hlase pozná Lorina. Lorin je tady, zachrání ji. „Lorine!“ křikne, v hlase směs hrůzy, zoufalství i naděje. A pak… * Lorin neběţí. Lorin doslova letí, poháněn hektolitry syrové hrůzy. Je u ní v pěti úderech srdce, ale těch pět úderů je víc, neţ má. Phyrinina hlava se rozletí na kusy. Do tváře ho štípnou třísky její lebky a zbytky mozku, horké polibky. Elfova příčetnost provede několik obrátek a rámus smrti a ticho ţivota se snoubí do svatby šílenství. Lorin křičí, zase a znova, křičí to jméno do nekonečna… To byla moje odměna, řekne Esus a s těmi slovy se rozplyne do podoby puka, dětského krále. Stojí a tančí a směje se a dupe po Phyrinině mrtvole. „Zašla si na jahody a padla do náhody. Seţral ji vlk.
Zašla si na maliny. Puk jí sečetl viny, mozek ji puk. Jsem já to nezbedný kluk,“ křepčil puk. Dal si ruku před pusu a rozmařile se zachechtal. Pak přiskočil k nejbliţšímu stromu a oderval z něj větev. V ten okamţik se na něj Lorin vrhnul. * „PHYRIIIIIIN!!!!!!“ Yglins se hnal za hlasem, který tak dobře znal. Zněl z hloubi lesa. Uţ od něj odehnal i vlkodlaka, sotva ho bestie zaslechla, zmizela. Před okrajem hvozdu narazil na Angu. Klečela na zemi, v rukou zakrvácenou dýku, ve tváři nepříčetný úsměv. Kdyţ se zastavil, zvedla k němu oči. „Půjdu za ním,“ zašeptala šťastně. Pak si vrazila dýku do srdce, zakňourala jako kotě a pomalu se překotila dopředu. Yglins jen nevěřícně zakroutil hlavou a vběhl do zeleného pekla. Uţ viděl hodně, ale tohle překonalo i to, jak jeho brácha omrdal medvědici. Vlkodlak stál uprostřed roje bestií, desítek mnohohlavých, mnohorukých zrůdnosti. Tyčil se nad nimi jak menhir a rozdával údery do všech stran… a ony umíraly. Jen kousek od něj kolem sebe krouţil Lorin a nějaký kluk. * Kdyţ se meč a větev střetnou poprvé, odskočí od zbraní zlaté jiskry. Pak se protivníci vzdálí. Lorin zvedne meč do jestřábího střehu – odkrývá se, vyzývá, provokuje. A puk mu na to skočí. Vrhne se vpřed, bodne, elf srazí útok v tercii, odpoví pluhem, tne po diagonále. Puk se mu tanečním krokem vyhne, udeří v pase. Lorin ránu zablokuje, tne shora, ve výpadu bodne. Odskočí od sebe a začnou se obcházet; nedbalý, vycházkový postoj, ale z nepřítele oči nespustí; vyzývají se, provokují, doufají, ţe ten druhý udělá chybu. Najednou Lorin vykřikne a jediným skokem překoná vzdálenost mezi nepřáteli. Čepele zavíří a prostor naplní zvonění a jiskry, jsou tak husté, ţe je uzavřou do světelné mlhy, která je skryje očím smrtelníků.
Yglins se rozeběhne; musí se k nim dostat včas. Ale jako vţdycky je moc pomalý; ze světelné mlhy se někdo vypotácí. Ten chlapec. Uţ se neumívá, ve tváři má šokovaný výraz. Pak se pod ním podlomí nohy, padne k zemi a Yglins vidí, ţe mu chybí půlka hlavy. Konečně se světlo rozplyne a odhalí elfa. Stojí a upírá oči do prázdna. Konečně sebou trhne a pohlédne k místu, kde válčí vlkodlak. Sithové se na něj vrhají ze všech stran a on je strhává k zemi a jeho nezranitelné tělo nejde zastavit. Lorin pozvedne meč a – „Hej, Temnoto – myslím, ţe bysme odtud měli vypadnout!“ Elf se otočí. Stojí před ním Yglins. Lorin na něj zírá prázdnýma očima; vypadá to, ţe ho nepoznává, a tak ho trpaslík popadne za zápěstí. „Odejdi, Ygle,“ zachraptí Lorin. „Tohle se tě netýká.“ K nebi se vznese vlkodlačí zavytí; elf se nakrátko ohlédne a pak se otočí zpátky. „Vlkodlak uţ za chvíli umře. Jdi za starostou a vyzvedni si svoji odměnu. Pak odsud uteč – utíkej, jak daleko můţeš. Hern je na ţivu, viděl jsem ho. Mluvil jsem s ním! Vrací se a chce zpátky celou zem. Bude válka, Ygle.“ „Já bez tebe nikam nejdu,“ zavrčí Yglins. „Pusť mě.“ „Donuť mě k tomu.“ K ničemu ho nutit nebudeš, zazní Lorinovi v hlavě Erenin hlas. Půjdeš pěkně s ním. A s tím se jeho tělo pohne. „Ne!“ vykřikne Lorin. „Ereno, ne!“ Ale ano… Lorinovo tělo se otočilo; pokoušel se tomu zabránit, ale nedokázal to, na to byl příliš unavený. Rozeběhl se zpátky a Yglins se hnal vedle něj; se svýma krátkýma nohama měl rozhodně co dělat. „Za tohle tě zabiju, Ereno! Zabije tě, slyšíš?“ Jak myslíš, odpověděla. Kdesi v dálce znělo vlčí vytí a neţ se dostali k okraji lesa, tak i ono utichlo. Sborem mu odpověděla smečka vlků; při tom děsivém orchestru ztuhla elfovi krev v ţilách. Teprve na kraji lesa opět získal vládu nad svým tělem. Otočil se a v lesní temnotě jasně zahlédl pět postav: Badb, Lugha, Sequannu, Succelose i Herna. „Proklínám tě, Sucellosi,“ zašeptal, „proklínám.“ Jen planá slova, zaznělo mu v hlavě a nebyl si jist, jestli si odpověděl sám, nebo mu do mysli zase vklouznul bůh. Pak spatřil Erenu; stála po Hernově boku a usmívala se.
Ještě se uvidíme, Ereno, pomyslel se trpce. A uvidím se i s tebou, Herne. To ti slibuji. A v hlavě mu zazněl bohův bujarý smích: Budu se těšit… Elf se obrátil k vesnici – a pak udělal prudký pohyb. Listoví protrhla matná čepel, a kdyţ se zaryla do Kernunovy ruky, celý Teutobor se otřásl výkřikem bolesti a vzteku. „To abys na mě nezapomněl,“ zašeptal elf. Stefan na ně čekal na náměstíčku. Opíral se o zeď, na hrudi tři velké šlince, ale nebyly tak hluboké, aby se musel bát o svůj ţivot. Kdyţ Lorin promluvil, zvedl k němu vytřeštěné oči. „Skoč pro koně, Ygle. Musíme odtud rychle vypadnout,“ rozkázal elf a trpaslík se s ním nehádal. „Stefane,“ otočil se Lorin k vesničanovi, „teď mě dobře poslouchej. Tam, uprostřed lesa sídlí Hern. Zítra v noci vyjde z lesa a bude zabíjet. Vesničané odsud musí odejít, jinak zemřou. Všichni aţ na tebe. Společně s Hernem totiţ pojede Erena – a ta doufá, ţe tady na ni počkáš. Chce tě učit. Rozhodnutí je jenom na tobě.“ Stefan vypadal, ţe nic nechápe, ale Lorin mu to nemínil vysvětlovat. Yglins uţ byl zpátky, tak Lorin vyskočil na koně a zvolal: „Hej, vesničtí balíci, poslouchejte!“ Byl jsi jistý, ţe dneska nikdo nespí. „Dneska jsem vstoupil do lesa a našel jeho pána. Je to Lovec Hern. Není mrtvý! Řekl mi, ţe zítra za úplňku vyjede z lesa ven a zabije kaţdého, koho tu potká. Utíkejte. Utíkejte, dokud můţete, anebo tu zůstaňte a chcípněte jak psi!“ Pak pobídl koně do cvalu. * „Zapomeň na ni, Temnoto,“ řekl mu Yglins mnohem později. „Byla to jen malá hloupá holka.“ Elf ho málem skopl z koně. Na poslední chvíli se zastavil. „Máš pravdu – jenom malá hloupá holka,“ řekl. Moţná jenom malá hloupá holka. A moţná trochu víc.
