MICHAL WANNER
Sedmiletá válka v Orientu
N A K L A DAT E L S T V Í L I B R I P R A H A 2 0 01
Na obálce: Pevnost William v Kalkatě
© P h D r. M i c h a l Wa n n e r, P h . D . , 2 0 01 I l l u s t r a t i o n s © a r c h i v a u t o r a , 2 0 01 M a p s © E v a B u r i a n o v á , 2 0 01 O d b o r n ý r e c e n z e n t : P r o f . P h D r. A l e š S k ř i v a n , C S c . ISBN 80-7277-034-9
OBSAH
Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Kořeny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Válka o dědictví rakouské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Dupleixovy velké plány 1749–51 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Válka v Karnátaku 1751–54 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Charles-Josef Bussy a dobytí Dakšinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Bitva u Palásí a průběh sedmileté války v Bengálsku . . . . . . . . . . . . . . 110 Konsolidace britské moci v Bengálsku 1757–65 . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Lally de Tollendal . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 Vandívaš a Puttuččéri 1759–61 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Indie a pařížský mír 1763 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Africké bojiště sedmileté války . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Manilská expedice roku 1762 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 Poznámky k jednotlivým kapitolám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 224 Bibliografická poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 Slovníček použitých pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 Profil autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
ÚVODEM
Britští historikové, kteří se věnují událostem sedmileté války na mimoevropských bojištích, nazývají tento střet často „zápasem o impérium“ nebo „skutečnou první světovou válkou“. Toto tvrzení není nijak přehnané. Sedmiletá válka byla posledním velkým střetnutím světa před změnami vyvolanými Velkou francouzskou revolucí. Znamenala nejen zásadní změnu dlouholeté spojenecké struktury v Evropě, ale zasáhla podstatně i do vývoje v Americe, Asii a v Africe. Změnila také poměr sil na světových mořích. V jejím průběhu Velká Británie získala pozici nejvýznamnější námořní a koloniální mocnosti, zatímco Francie a Španělsko utrpěly výraznou porážku. Díky nakladatelství Libri se český čtenář poprvé seznamuje s průběhem války v širších souvislostech. V knihách F. Stellnera a J. Opatrného byl zmapován průběh války v Evropě a v Americe. Tato kniha se snaží na uvedené práce navázat a doplnit celkový obraz války o vývoj na bojištích Asie a Afriky. Historik, který stojí před úkolem popsat dějiny sedmileté války ve zmíněných oblastech, nemá lehkou pozici. Průběh a důsledky bojových akcí v různých místech Asie a Afriky měly značně rozdílný politický a hospodářský význam a nestejnou měrou ovlivnily vývoj jednotlivých území. Zatímco britský útok na španělskou Manilu v roce 1762 byl více méně „ad hoc“ provedenou akcí, odrážející pouze momentální situaci, průběh sedmileté války na indickém subkontinentu završoval složitý proces dlouhodobého britsko-francouzského zápasu, trvajícího prakticky od roku 1744. Události v Indii vyústily v téměř úplnou eliminaci Francie jako mocenského faktoru na indickém subkontinentu. Tento proces navíc znamenal položení základů britského koloniálního panství v severovýchodní Indii a rozsáhlou transformaci britské Východoindické společnosti z role obchodníka do role správce a obránce impéria. Události na Filipínách nebo v Senegalu naopak vedly pouze k dočasné změně držby jednotlivých opěrných bodů, s výjimkou britské okupace Saint-Louis nepřekračující časovou hranici konce sedmileté války. Situaci dále komplikuje množství drobných akcí hlavních účastníků, jejichž průběh však s vlastní válkou přímo nesouvisí. Podobně jako na americkém kontinentu, ani zde neplatí striktní časové 7
Sedmiletá válka v Orientu
vymezení konfliktu, vycházející z průběhu války v Evropě. V Asii i Africe jde o vyvrcholení zápasů, jejichž kořeny lze hledat patnáct, dvacet i více let před započetím vlastní války, která dostala název podle délky svého průběhu na evropských bojištích. Výše zmíněné problémy však mají pro historika i svou pozitivní stránku. Specifikem střetů v Asii a Africe je fakt, že státní struktury bojujících mocností do nich zasahovaly relativně málo. Zkoumané jevy měly zpravidla vlastní pozadí, vyplývající z konkurenčního boje monopolních obchodních společností nebo jejich ambiciózních zaměstnanců. Jiný charakter měly střety v Africe, které iniciovali soukromí obchodníci, či manilské tažení, naplánované soukromým vojenským podnikatelem. Zatímco v Evropě tvořilo diplomatické úsilí neopominutelnou součást průběhu konfliktu, v Asii a v Africe válku rozhodovaly zbraně, odvaha a především vojenská strategie. Pro panovníky a vlády zúčastněných velmocí byla – s výjimkou Velké Británie – bojiště na zmíněných kontinentech považována za méně podstatná. O to překvapivější byly pro evropské vlády důsledky vývoje ve sledovaných oblastech, ke kterým došlo zpravidla nezávisle na státní autoritě. Historik proto při podání vývoje války nemusí příliš zohledňovat její průběh na bojištích v Evropě a Americe, musí však znát podmínky v těch oblastech Asie a Afriky, kterých se válečné události dotýkaly. S vědomím všech těchto problémů a limitů jsem se rozhodl pro následující koncepci práce: jak z hlediska důsledků, tak z hlediska nasazení sil a časového rozsahu střetu považuji za klíčový zápas britské a francouzské východoindické korporace v Indii. Protože toto soupeření probíhalo téměř kontinuálně od roku 1744, podávám je v úplnosti. Výklad zahrnuje i vývoj v Bengálsku, Biháru a Uríse v letech 1757–65, který časově překračuje konec sedmileté války, má však zásadní význam pro položení základů britského panství v Indii. Obdobně jsem postupoval i v případě Senegambie, kde se válka omezila na střety v roce 1758, a manilského tažení roku 1762, kde bylo především nutno vysvětlit obchodní důvody stojící v pozadí válečné akce. Na průběh války v Evropě odkazuji jen tam, kde je to nezbytné. Stejně tak není mým cílem zatěžovat čtenáře detaily afrických a asijských dějin, základní charakteristiky tohoto vývoje proto uvádím pouze v míře nutné pro pochopení popisovaných událostí. Nezmiňuji se také o válečných akcích, které vedly některé faktorie zúčastněných obchodních společností a které se časově kryjí se zmíněnou válkou, jež však nesouvisejí s vlastním vývojem konfliktu (např. operace bombajské prezidencie anglické Východoindické společnosti proti angrijským pirátům, diplomatické působení anglických a francouzských agentů v jižní Barmě atd.). 8
Úvodem
V poznámkách odkazuji pouze na zdroje citací, základní literaturu a vydané prameny a některá nezbytná biografická či jiná upřesnění. Komentovaná bibliografie je uvedena v závěru knihy. Archivního materiálu jsem využil jen výjimečně, a to v částech věnovaných manilskému tažení a průběhu války v Bengálsku. Protože český čtenář nemá doposud k dispozici solidní přehled vývoje evropského působení v Orientu v 17. a 18. století ani dějin evropských obchodních korporací, věnuji úvodní kapitolu stručnému přehledu jejich rozvoje a působení v Asii. Je mou milou povinností poděkovat všem, kteří mi byli nápomocni při shromažďování podkladů. Zejména děkuji pracovníkům British Library v Londýně a mezinárodní výpůjční služby Národní knihovny v Praze za laskavou pomoc při vyhledávání často obtížně dostupné literatury a edic pramenů. V neposlední řadě patří můj dík celé mé rodině, bez jejíž obětavé pomoci by tato práce nikdy nevznikla. Michal Wanner Ze stylistických důvodů užívám v této práci vedle označení „Brit“ také termínu „Angličan“. Rigorózní by bylo pochopitelně používat pouze označení prvního – ale i distinkce Britové/Francouzi je nakonec schematická, protože v koloniálních armádách šlo o příslušníky jiných národů naverbované buď do jednotek východoindických společností, nebo do britských královských jednotek a námořnictva.
9
KOŘENY
Evropané se objevovali na asijské scéně od nejstarších dob. Cesty středověkých cestovatelů a jejich obchodní aktivity však asijskou ani evropskou společnost výrazněji neovlivňovaly. Zlom nastal až na počátku šestnáctého století, po plavbě Vasca da Gamy do Indie v letech 1497–99. Tehdy započal rozmach portugalského námořního impéria v Asii, které ovlivnilo nejen obchod v Indickém oceáně, ale zásadně změnilo i charakter euroasijské obchodní výměny. Portugalský příklad strhl zhruba o sto let později i ostatní národy, které začaly usilovat o přímé spojení s orientálními zeměmi. Portugalci, Nizozemci, Francouzi a Angličané byli, podobně jako arménští, židovští a arabští kupci, přitahováni nabídkou luxusního zboží, zejména hedvábí, indiga, pepře, skořice, muškátového oříšku a dalších druhů koření. Evropané platili za dovážené zboží drahým kovem, zpravidla stříbrem z Nového světa, ale i japonskou mědí a občas zlatem.1) Nositeli evropského vlivu v Asii byli od začátku 16. století Portugalci. Celých sto let dováželi cestou kolem mysu Dobré naděje do Lisabonu orientální zboží, především pepř. Portugalský král propůjčoval svůj monopol na import a prodej koření dvěma exkluzivním skupinám obchodníků: tzv. „indický pepřový kontrakt“ řídil asijské importy, zatímco „evropský kontrakt“ určoval ceny v Lisabonu. Obchodníkům, kteří ovládali „indický kontrakt“, bylo pod ochranou portugalské koruny povoleno nakupovat pepř kdekoli v Asii, ale byli povinni dopravit koření do Lisabonu, kde je za fixní cenu koupil stát. Účastníci „evropského kontraktu“ nakupovali pepř od portugalské koruny za vyšší, předem určenou cenu a prodávali koření se ziskem na otevřeném evropském trhu. Od roku 1591 byl „evropský pepřový kontrakt“ kontrolován mezinárodní skupinou mocných bankéřů a obchodníků, kteří měli své obchodní zástupce prakticky v každém větším evropském přístavu. Získali tak exkluzivní kontrolu nad prodejem koření. Obchod byl dále negativně ovlivněn průběhem nizozemské revoluce: Antverpy, centrum trhu s kořením, byly dvakrát vypleněny a středisko obchodu se přesunulo na sever do rychle rostoucího Amsterdamu. Situace se ještě více vyhrotila po roce 1594, kdy Filip II. zakázal nizozemským plavidlům vstup do přístavů na Pyrenejském poloostrově. Na konci 16. století proto výrazně vzrostly prodejní ceny koření na evropských 11
Sedmiletá válka v Orientu
trzích. Problémy byly násobeny vleklou krizí, kterou procházelo portugalské impérium v Asii, a potížemi, s nimiž se potýkali portugalští námořníci. Jejich lodě totiž nebyly dostatečně chráněny proti anglickým pirátům, kteří útočili na portugalská plavidla plující v jižním Atlantiku.2) Jako první se portugalský monopol pokusilo na jaře 1594 zlomit devět nizozemských obchodníků. Měli dostatek prostředků, aby vystrojili výpravu schopnou doplout do Asie, i dostatek informací, které načerpali z dostupné zeměpisné literatury a od „špionů“, jež vyslali do Lisabonu. Obchodníci spojili síly a vytvořili Společnost vzdálených zemí, jejímž úkolem bylo navázání přímého spojení s Orientem. Devět společníků shromáždilo základní kapitál ve výši 300 000 guldenů, tedy hlavní část kapitálu nezbytného pro podnik, a obrátilo se na ostatní obchodníky s výzvou, aby se na společnosti rovněž podíleli. Získali tak několik dalších osob, které se staly akcionáři společnosti. Devět iniciátorů bylo jmenováno řediteli společnosti: rozhodovali o nákupu zboží, stavbě lodí a najímání posádek. Za tuto činnost ředitelé dostali jedno procento z celkové částky na vybavování lodí a další procento z celkového zisku měli dostat na konci cesty. Po prodeji zboží a lodí a při rozpuštění společnosti měli všichni akcionáři obdržet své podíly se ziskem nebo s odečtenou ztrátou. Společnost byla vytvářena na dočasné bázi a existovala vždy pouze v době jediné cesty. V té době to byl běžný postup při takovýchto dobrodružných podnicích. Lodě Mauritius, Amsterdam, Hollandia a malá jachta Duyfken vypluly z rejdy Texelu 2. dubna 1595. Průběh výpravy nebyl nijak oslnivý. Cornelis de Houtmann a Gerrit van Beuningen, muži, kteří stanuli v čele výpravy, se pro tento úkol příliš nehodili, byli nezkušení a záhy se nebyli schopni dohodnout. Většina námořníků zemřela během cesty na kurděje. Lodě dorazily do Bantamu na západní Jávě až o patnáct měsíců později. Nepromyšlená akce vrhla Nizozemce do konfliktu s Javánci a výprava musela urychleně odplout. V důsledku nedostatku mužstva nezbylo velitelům než opustit loď Amsterdam; tři zbývající lodi se vrátily do Nizozemské republiky počátkem roku 1597. Z původního počtu 240 mužů posádky přežilo jen 87, zisk z prodeje dovezeného nákladu pepře sotva pokryl náklady. První nizozemská expedice nebyla rozhodně komerčním úspěchem, ale na rozdíl od pokusů jiných námořníků, kteří hledali cestu na Dálný východ přes Severní ledový oceán, Společnost vzdálených zemí demonstrovala, že nizozemské plavby do Asie jsou možné po portugalské cestě, okolo mysu Dobré naděje.3) Záhy po návratu výpravy odpluly do Asie další nizozemské lodě. Mezi léty 1595 a 1601 vyslalo celkem osm různých společností 65 lodí v rámci 15 eskader. Z Amsterdamu, Rotterdamu, Hoornu, Enkhuizenu, Middelburgu, 12
Kořeny
Veere a Delftu se vydávaly na cestu eskadry až o osmi lodích. Některé z těchto podniků byly mimořádně výnosné, jiné skončily naprostým krachem. Úspěšné navázání obchodních vztahů s Orientem se ale záhy obrátilo proti samotným podnikatelům. Nizozemští obchodníci si začali konkurovat, čímž zdvihali nákupní ceny v Asii. Naopak prodejní ceny v Nizozemsku padaly v důsledku dovozu velkého množství zboží vrženého na trh. Zisky dramaticky poklesly a vzájemná konkurence existenčně ohrožovala ekonomickou základnu nizozemského obchodu s Asií. Vnější konkurenti – Portugalci, Španělé a Angličané – začali z rozkolu mezi Nizozemci profitovat. Nizozemští obchodníci záhy pochopili nutnost kooperace, ale dlouho nedokázali spojit síly, protože obchodníci z jedné provincie nebyli ochotni podřizovat se vůli kolegů odjinud. Různé skupiny se sešly až pod tlakem ústřední vlády Nizozemské republiky (generálních stavů) a na nátlak prince Mořice. V roce 1602 lokální společnosti odsouhlasily, že splynou do jediné Sjednocené nizozemské východoindické společnosti (Vereenigte Oost-Indische Compagnie – VOC). Tato společnost získala v Nizozemsku monopol na obchod s kořením a plavby do Asie. Společnost byla organizována na akciové bázi a záhy se stala největším dovozcem orientálních produktů do Evropy. V Asii ovládala rozsáhlé oblasti. Centrum leželo v Indonéském souostroví, hlavní produkční oblasti koření. S použitím kombinace vlastní vojenské síly, obchodního tlaku a diplomacie vytvořila nizozemská východoindická společnost rozsáhlou obchodní síť zahrnující Čínu, Japonsko, Siam, Indii, Cejlon, Persii, osadu na mysu Dobré naděje a řadu dalších lokalit (viz mapa na s. 22). Po dlouhotrvajících expedicích a nespočetných blokádách Nizozemci vyhnali Portugalce z Moluk (1605–06), z Cejlonu (1654–58), z Malakky v Malackém průlivu (1641), z Kóčínu a Kalikatu na Malabarském pobřeží (1661–63).4) Tvrdě se vypořádali i s jedinou konkurenční obchodní společností, která vznikla z obdobných důvodů a na obdobných principech jako nizozemská – anglickou Společností londýnských obchodníků obchodujících ve Východních Indiích (Company of Merchants of London Trading into East Indies), obecně známou jako Východoindická společnost (East India Company). Obchodníky této společnosti vypudili Nizozemci z Moluk a z Indonésie. Tím je přinutili usídlit se na druhotných trzích s kořením v Přední Indii, místě, které se mělo později stát jedním z hlavních jevišť zápasu o koloniální impéria evropských mocností. Vznik anglické Východoindické společnosti byl připravován řadu let, bezprostředním důvodem jejího založení však byly výše popsané nizozemské úspěchy. Angličané chtěli stejně jako Nizozemci dosáhnout vlastního nezávislého přístupu k pokladům Orientu. Zakládací chartu společnosti vydala 31. prosince 1600 královna Alžběta I. Byla časově omezena, takže 13
