MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy
Sedm (ne)smrtelných hříchů Seven (un)deadly sins Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
Mgr. Blahoslav Rozbořil, Ph. D.
Kristýna Entová
Brno 2015
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a na základě pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury.
V Brně dne:
………………….. Kristýna Entová Podpis
-2-
Poděkování Ráda bych poděkovala panu Ph.D. Mgr. Blahoslavu Rozbořilovi, vedoucímu mé bakalářské práce za jeho drahocenný čas, jehoţ část i přes jeho velkou vytíţenost věnoval také mé osobě. Dále za jeho trpělivost při konzultacích, jeho cenné rady, věcné připomínky a vstřícnost při řešení problematiky mé bakalářské práce. Nakonec bych také chtěla poděkovat za všechno bez výjimek celému učitelskému sboru MU.
-3-
Obsah Úvod ........................................................................................................................ 5 1. Sedm smrtelných hříchů ...................................................................................... 8 1.1 Pýcha ................................................................................................................. 8 1.2 Lakomství ........................................................................................................ 12 1.3 Závist ............................................................................................................... 16 1.4 Hněv................................................................................................................. 21 1.5 Smilstvo ........................................................................................................... 25 1.6 Nestřídmost ...................................................................................................... 30 1.7 Lenost .............................................................................................................. 35 2. Dodatečný prvotní hřích .................................................................................... 39 2.1 Dědičný hřích .................................................................................................. 39 3. Něco málo k historii SSH .................................................................................. 41 3.1 Původ SSH ....................................................................................................... 41 4. Praktická část BP ............................................................................................... 43 4.1 Mé umělecké zpracování SSH ......................................................................... 43 4.2 Čerpání inspirace ............................................................................................. 45 Závěr ...................................................................................................................... 47 Seznam pouţité literatury ...................................................................................... 51 Internetové zdroje .................................................................................................. 51 Anotace ................................................................................................................. 52 Klíčová slova ........................................................................................................ 52
-4-
Úvod Na úvod své bakalářské práce bych ráda objasnila, proč jsem v původním názvu sedmi smrtelných hříchů drobně upravila adjektivum smrtelný na nesmrtelný. Je to proto, ţe mne na smrtelných hříších fascinuje jejich pravdivost a poučnost. Jejich sdělení má prakticky neomezenou platnost, a kdyţ dokázalo ukázat správnou cestu lidem v dřívějších dobách, dnešní zkaţená doba volá obzvláště po pomoci. Pojem sedmi smrtelných hříchů má podle dostupných pramenů svůj prapočátek jiţ ve 4. století našeho letopočtu a moţná je i starší neţ ţivot sám, neboť má základ v Bibli, která popisuje jiţ samotný vznik našeho světa. Stáří tohoto pojmu je neoddiskutovatelné. Jeho platnost a moudrost zasahuje přese všechny překáţky aţ do současné společnosti, tak jak ji teď známe. Zařazuje se tak alespoň podle mého názoru, do velkého dědictví naší kultury a historie. Je další prastarou moudrostí, která svou pravdivost neztrácí ani po letech a na rozdíl od prastarých nalezených artefaktů nekoroduje, ani nepodléhá povětrnostním vlivům, nýbrţ tu pro nás stále je ve své prapůvodní formě jako velká výstraha, upozorňující nás na chyby našich předků a na moţnost jak se jim vyhnout a pokud moţno je stále neopakovat. Jestli tohle si nezaslouţí post nesmrtelnosti, pak jiţ nevím, co ano. Zároveň bych si za kaţdý odstavec práce dovolila psát slovíčko amen. Není to z pouhého mého rozmaru, nebo snad nějaké ironie, ale dobře jsem si pročetla jeho význam a ten mne ujistil, ţe kdyţ uţ se chci bavit o náboţenské tématice, měla bych to brát se vší váţností, seriozností a úctou, k tomuto tématu. Proto chci za kaţdý svůj text o daném hříchu dát toto slovíčko jako punc toho, ţe je vše napsáno se vší pravdivostí a váţností, jeţ jsem se ve svém ţivotě naučila. Slovíčko amen by se totiţ dalo interpretovat jako: ,,V pravdě vám říkám…“ , nebo ,,To co říkám, je jisté“. Slovo amen je také zajímavé v tom, ţe se v běţné řeči pouţívá jako rčení: ,,Je s ním amen.“, neboli ,,Je s ním konec.“ To ale vzniklo z mylně pochopeného závěru, kdy se slovíčko amen pouţívá na konci kaţdé modlitby. Ale amen není označením konce modlitby, nýbrţ stvrzením její pravdivosti. Nicméně tento výraz se dnes jiţ běţně pouţívá a u mě jej uvidíte jak ve správném smyslu slova, tak i v tom starším ,,popleteně“ přeneseném významu. A pročpak jsem se rozhodla psát zrovna o religiózní problematice, kdyţ ani sama nejsem věřící? V posledních letech se o tuto problematiku více zajímám ve svém volném čase. Nesčetněkrát za den přemýšlím o chování lidí současnosti. Spousta z nich je nepřejícná, zjevně odtaţitá vůči ostatním lidem. Kdyţ vidí někoho, kdo zjevně potřebuje pomoci, kaţdý si jde svou cestou, jako kdyby všichni byli slepí. Ve skutečnosti však moc dobře vědí, co se kolem nich děje, ale za ţádnou cenu nepomohou. Kaţdý si jde svou vlastní cestou neohlíţeje se na druhé. -5-
Kdyţ vidí někoho v nesnázích, jen si řekne: Jeho problém, mě se to netýká. A jde dál. Ptám se, co se s námi stalo? Proč se k sobě najednou chováme tak nevšímavě, plni nepochopitelného odporu a zášti. Kam se podělo jedno z hlavních přikázání: Miluj bliţního svého? Někdy mě ta současná situace dost znechucuje. Vidíme třeba náměstí plné lidí a kaţdý je tam ve skutečnosti sám. Všichni se snaţí všemoţně vyhýbat konfrontaci s druhými. Někdy dostanu chuť to změnit a tak začnu vykonávat dobré skutky. Jsou to drobnosti, jako například, ţe někoho v tramvaji pustím sednout, nebo někomu něco upadne a já mu to podám. Na první pohled maličkosti, ale vedou k tomu, ţe se s daným člověkem třeba dáte do řeči, nebo jeho reakcí zjistíte jaký asi je. Bohuţel se častokrát setkávám s naprosto nečekanou nevděčností, nevrlostí, aţ skoro nenávistí. Jako tichý pozorovatel sleduji chování lidí kolem sebe a zaráţí mě, jak je dnešní společnost zkaţená. Zaslechnete naprosto běţnou konverzaci dvou lidí a nestačíte se divit, jak je plna sprostých výrazů. Nikdy byste neřekli, ţe se takhle k sobě lidé mohou chovat. Zaposloucháte se lépe a zjistíte, ţe oni nejsou naštvaní a dokonce se ani o ničem nehádají a co je na tom vůbec nejvíce zaráţející je to, ţe se takto baví dva přátelé mezi sebou. Stalo se nějakým běţným zvrhlým zvykem nazývat svého přítele hanlivými přízvisky. Nestačím se divit. Řeknete si: Ano, moţná to byla náhoda a zrovna jsem narazila na nesprávné lidi., ale takovýchto hovorů jsou ulice plné. U muţů tuto rádoby drsnost ještě relativně chápu, ale kdyţ pak potkáte skupinku děvčat, naprosto vás šokuje, co za hrůzu a sprostá slova z nich leze. Nevím, zda je to jen můj dojem, ale přijde mi, ţe je dnešní společnost velice nemorální. Nazýváme se novou dobou, moderní společností, ale jak na to máme vůbec právo? Chováme se, jako kdyby náš vývoj šel pozpátku, alespoň co se týče chování většiny lidí. A kdyţ uţ běţný člověk mluví takto, na jaké úrovni musí být zločinci a kriminálníci? Dle mého názoru je všechno špatně, přesně jak by nemělo. Slušný a dobře vychovaný člověk můţe v dnešní společnosti s ostatními jen horko těţko koexistovat, proto je u tolika lidí diagnostikována deprese. Ten nátlak ze všech stran je nepředstavitelný. A ještě horší je skutečnost, ţe se slušný člověk cítí jako vyděděnec a pro svou dobrotu se cítí býti špatným. Ve skutečnosti je na tuto špatnou dobu příliš dobrým. Bohuţel v dnešní společnosti to tak je. Ten kdo je dobrý, je vlastně zkaţený, protoţe se odlišuje a není jako většina kolem. Hledala jsem na tyto otázky odpovědi, ale pravdou je, ţe k nalezení nejsou, obzvláště ne v dnešní době. Proto jsem se rozhodla hledat odpovědi ve staré moudrosti. A jelikoţ dle mého názoru není lepšího označení neţ toho, ţe je dnešní společnost hříšná, odpověď se nabídla sama o sobě. Na následujících stránkách se chci věnovat právě teologické problematice sedmi smrtelných hříchů a věřím, ţe kdyţ budu pečlivě pátrat, naleznu spoustu spojitostí s dnešní dobou. Kaţdý jednotlivý hřích plodí hříchy další a spousty neřestí. Je tedy moţné se dopátrat původce chování daného člověka, aneb co ho nutí k tomu chovat se, jak se chová a činit jak činí. Moţná naleznu i rady, -6-
jak se osvobodit z otročení danému hříchu, co člověka zrovna ovládá. Tento můj malý průzkum sice lidstvo nespasí, ale pomůţe mi alespoň lépe pochopit jeho chování. Sice bych byla moc ráda, kdyby se lidé nad sebou zamysleli a začali se léčit ze svých hříchů, ale jak ostatně platí při veškeré léčbě - kdyţ si nemocný svou nemoc ani neuvědomuje, natoţ aby se začal dobrovolně léčit, pak mu bohuţel není pomoci. A jakou má spojitost sedm smrtelných hříchů s mým oborem pedagogiky? Svou budoucnost si představuji tak, ţe budu učitelka a budu vychovávat a učit nové generace. Chci, aby se ve světě konečně něco změnilo k lepšímu, chci, aby převládlo mnoţství inteligentních a slušných lidí, kteří převýší ostatní hříšníky svojí velikostí. Chci být někým, kdo je bude vzdělávat k vyšším hodnotám a učit je, ţe budou nejvíc ,,cool“, kdyţ se budou chovat slušně. Chci je naučit, ţe navzdory očekáváním podle některých z nich sprostá slova neudělají drsňáky ani frajery, ale ţe frajery doopravdy budou, kdyţ třeba podají pomocnou ruku někomu, kdo ji zrovna potřebuje. Můj cíl sice není světový mír, i kdyţ to co chci, také zní poněkud utopicky. Vím, ţe změnit svět není v silách jednoho člověka, proto se o to nehodlám ani pokoušet, ale změňte jednoho člověka a je to velký krok k lepšímu. I kdybych změnila jen jednoho a ten to pak třeba předal dál a pokusil se změnit také někoho, je to výhra. Ale pokud dokáţi přivést k dobru byť jen jediného, budu neuvěřitelně šťastná, hrdá a moţná i tak trochu nakaţená hříchem pýchy. O umělecké stránce tohoto tématu je zbytečné se byť jen zmiňovat. Moţná se nejedná o současný hit v moderním umění, ale dříve to hit byl pro všechny umělce. Jak pro sochaře, tak pro malíře a literáty. To je pro mě nejdůleţitější, protoţe stejně jako dnešní dobu, současné umění nechápu. Po pravdě ho spíše ani nechci pochopit, neboť aţ se to stane, budu nejspíš v Bohnicích. Miluji staré umění, starou dobu a nejspíš jsem si své narození měla naplánovat o hodně dřív. Dost zbytečných řečí a teď uţ k samotným sedmi (pro mě) nesmrtelným hříchům.
-7-
1. Sedm smrtelných hříchů 1.1 Pýcha Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
superbia
pokora (humilitas)
Lucifer
páv, labuť
Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí. (Přísl. 16, 18 nebo i lidové přísloví.) Určitá dávka sebelásky byla pro nás darem od Boha. Jak uţ to ale bývá u všech hříchů, to co jsme dostali, nám nestačilo, tudíţ jsme to museli překroutit a přehnat, aţ z pouhé nevinné sebeúcty vznikla pýcha. Pýcha je vlastně jinak řečená povýšenost. Místo toho, abychom znali svou vlastní hodnotu a měli se za to rádi, začneme se povyšovat nad ostatní. Srovnáváme se s ostatními a snaţíme se v kaţdém aspektu našeho ţivota najít převahu, abychom se mohli cítit lepšími lidmi. Lepší lidi z nás ale neudělá to, co my máme a jiní ne. Lepší nebudeme, ani kdyţ budeme mít větší důleţitost neţ ostatní. Pýcha se projevuje naší vynucenou nadřazeností nad ostatními, povyšováním se a prezentací sebe sama, jako kdybychom byli něco lepšího, neţ kdokoliv jiný. Tak jako i kaţdý jiný hřích je určitou formou sobectví, pýcha jakoţto podstata sobectví záleţí právě v subjektivitě sebezhodnocení, které se domněle kochá svou vlastní důleţitostí a převahou nad ostatními. Pýcha se dá vyjádřit dále i výrazy jako: přehnaná sebeúcta, namyšlenost, domýšlivost, vyvýšenost, povýšenost, nadutost, subjektivní nadřazenost kvůli bohatství, kráse, talentu, postavení ve společnosti apod. Opakem pýchy je pokora. Kdyţ měli křesťanští učitelé morálky stanovit pořadí hříchu podle závaţnosti, získala pýcha první místo. Právě pýcha byla povaţována Augustinem za pravý důvod a příčinu toho, proč se satan odvrátil od Boha. Padlí andělé pak lidi sváděli a ponoukali k tomu, aby se chovali a byli ,,jako bohové“. Kdyţ v Dantově Boţské komedii vstupují Dante i se svým průvodcem do očistce, prvním hříchem, od kterého se má duše oprostit, je opět pýcha. Názor Tomáše Akvinského hříšnost pýchy jen potvrzuje: ,, Nezřízená sebeláska je příčinou kaţdého hříchu.“ A dále tvrdí: ,, Kořen pýchy tkví v tom, ţe člověk není nějakým způsobem podrobený Bohu a jeho zákonu.“ Roku 1684 dumal duchovní William Master, vikář v Gloucestershire nad tím, jak by se mohl trvale zapsat do dějin staré univerzity v Oxfordu. Moţná ve snaze odčinit to, co sám povaţoval za hřích, odkázal určitou částku peněz, aby se v budoucnu kaţdý rok na univerzitě nejméně dvakrát kázalo o pýše a jednou o pokoře. Jeho přání se doposud respektuje. G.K. Chesterton by s tím dozajista souhlasil: ,,Kdybych měl mít jen jedno kázání, kázal bych proti -8-
pýše.“ T.S. Eliot k tomu dodává: ,,Většina problémů ve světě vzniká proto, ţe lidé chtějí být důleţití.“ Text z epištoly Filipským (2,3): ,,V ničem se nedejte ovládat ctiţádostí ani ješitností, nýbrţ v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího neţ sebe.“ 1 A proč je vlastně pýcha na prvním místě ţebříčku, jakoţto největší hřích? Kdyţ se třeba v sobotu večer a v neděli ráno vypravíme do města, můţeme vidět přímo rej hříchů. Jednou jsem takhle nekřesťansky brzy musela vstávat v sobotu jiţ na čtvrtou hodinu ranní na setkání s kamarádkou, která v tu dobu odjíţděla do ciziny a cestou za ní jsem viděla úplnou sodomu gomoru. Po ulicích se váleli opilci, z různých barů se táhly spoře oděné dívky, podpírající se navzájem, které bych spíš nazvala jiným slovem, shodou okolností také začínajícím na d. No prostě špína ranního města po prohýřené sobotní noci. Převedeno na hříchy: rej nestřídmosti (= opilství), smilstva (= přehnané sexuální ţádostivosti) a hněvu. Kdybychom ale hledali například do nebe volající pýchu, tu tam tak snadno nenalezneme. Odpověď na otázku, proč je zrovna pýcha tím vůbec nejhorším hříchem a klade se tak na první příčku výčtu všech hříchů je prozaická. Neboť právě hřích pýchy se zasluhuje o to, ţe mnozí lidé pociťují nevýslovnou důleţitost své vlastní osoby a jsou v krajních situacích i schopni povyšovat se nad samotného Boha, coţ jak jistě všichni uznáme, je v náboţenství tím největším prohřeškem vůbec. Tím, ţe křesťanská morálka zařazuje pýchu do čela nejvíce trestuhodných hříchů, se ale zásadně liší od jiných kultur. Například pro Aristotela se pýcha a hrdost na vlastní město, rodinu nebo národ měla zcela jednoznačně nejen podporovat, ale byla to i jedna z hlavních pohnutek pro dobré jednání. Opak pýchy pokora by snad mohla být postojem vhodným ve vztahu k bohům, nikoli však k sousedovi, a už vůbec ne k dětem, sluhům a otrokům.2 Ve starověkém Řecku byla tudíţ pýcha jednou z nejdůleţitějších projevů loajality vůči své vlasti a rodině. Tato úvaha není taky daleko od pravdy, nicméně kaţdá hrdost a pýcha by měla mít své meze, proto je zároveň i pochopitelné, ţe křesťané povaţují nezdravou sebestřednou a sobeckou pýchu, kdy jsou jí postiţení schopni povyšovat se i nad samotného Boha, za hřích nejzávaţnější. O pýše praví i Muslimská kázání a udávají vtipný a jadrný příklad: Jednoho dne prošel kolem Málika bin Dínár nějaký muţ a chodil způsobem, ze kterého byla vidět pýcha a povýšenost. Málik mu řekl: ,,Copak nevíš, ţe tuto pyšnou chůzi Alláh nemá rád?“ Muţ mu na to řekl: 1
Pýcha. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 29-30. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-249-7. 2 Pýcha. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 30. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-249-7.
-9-
,,Copak ty nevíš, kdo jsem?!“ Málik řekl: ,, Ano, vím. Začal jsi z ubohé spermie, skončíš jako páchnoucí mrtvola a mezi tím, co jsi naţivu, v sobě nosíš výkaly.“ Tomu říkám pořádně peprný, ale ryze pravdivý výrok. Ano, můţeme být, jací jsme, bohatí, krásní nebo slavní, ale v základu jsme všichni stejní. Tudíţ není pochopitelné, jak mohou lidé neustále pátrat po něčem, jak se nad ostatní povyšovat i kdyţ jsou v podstatě do posledního fyziologického detailu stejní.3 Dále by se dalo napsat o pýše, co se nevyplácí v běţném ţivotě, coţ vychází i z následující statistiky seskoků parašutisty. Je známým faktem, ţe se dělí parašutisté do různých kategorií podle počtu seskoků. Na této statistice bylo zajímavé a zároveň i velice poučné to, ţe ukazovala, ţe absolutní většina smrtelných úrazů není kupodivu v některých ze začátečnických kategorií, ale u parašutistů, kteří mají za sebou 200 – 1000 seskoků. Nebude nejspíš daleko od pravdy, ţe to jsou právě ti, kteří si o sobě myslí, ţe jsou zkušenými profíky ve svém oboru, všechno perfektně umí a vůbec nic je uţ nedokáţe překvapit, nebo zaskočit. Tento pyšný a sebevědomí postoj se evidentně příliš nevyplácí a je poté příčinou mnoha tragických následků, které v mnoha případech končí tím nejhorším – smrtí. Tento princip ,,všechno vím, všechno znám, a nic mě nemůţe zaskočit“, bychom mohli jednoduše pouţít a aplikovat na nejrůznější oblasti našeho ţivota.4 Často mi připadá, ţe v oblasti pýchy jsou lidé jako jeden malý chlapeček, který měřil svoji malou sestřičku nástěnným metrem. To jsou takové ty metry, co připevníte na zeď do výše jednoho metru a měříte od něj nahoru. Jenţe onen chlapeček ten metr postavil na zem a pak se nadšeně chlubil své mamince, jak uţ má velkou sestřičku, ţe měří metr devadesát.5 Asi všichni známe tu situaci, kdy vstaneme pravou nohou a cítíme se jako ,,boss“, pak přijde třeba nemoc, úraz, nebo nějaká nehoda a náhle zjistíme, jak jsme vlastně křehcí, ubozí a zranitelní. To se mi stalo zrovna před rokem v zimě, kdyţ mě srazilo auto na přechodu. Od té doby jsem o poznání vystrašenější, pozornější a opatrnější, kdyţ se blíţím k přechodu. Vím zcela jistě, ţe nic z toho nebyla má chyba, ţe jel řidič prostě jako blázen a vůbec nic jsem nemohla dělat, abych tomu zabránila. Nicméně jsem si dost dobře uvědomila, jak je jednoduché překlopit
3
O pýše. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 40. ISBN 978-80-971044-4-3. 4 O pýše. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 39. ISBN 978-80-971044-4-3. 5 O pýše. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 39-40. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 10 -
ve zlomku vteřiny váš ţivot naruby. Jak naivní jsou lidé, kdyţ si myslí, ţe se jim nikdy nic nemůţe stát i jak já jsem byla. Přitom stačí tak málo a na zjevně bezpečném přechodu pro chodce i po pečlivém rozhlédnutí se na obě strany, na vás můţe čekat klidně i smrt sama. Bude to znít moţná absurdně, ale jsem tomu řidiči za tu nehodu nevýslovně vděčná, protoţe jen díky němu jsem si uvědomila, jak křehký je lidský ţivot a jeho zdraví. A jak moc bychom si ţivota měli váţit a v ţádném případě ho nebrat jako samozřejmost. Amen.
- 11 -
1.2 Lakomství Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
avaritia
štědrost (liberalitas)
Mammon
ropucha, sysel, křeček
Lakomství, téţ lakota, chamtivost a hrabivost. Tento hřích se vyznačuje touhou samoúčelně navyšovat a hromadit majetek. Je to hřích, který je specifický pro svou devastační schopnost. Člověk, který je tímto hříchem ovládán, nikdy nenajde uspokojení ve svém hmotném majetku. Nikdy nebude mít dost a nikdy se nesmíří s tím, co uţ má. Tento člověk si věcí prakticky nedokáţe váţit. Neposuzuje kvalitu, ale kvantitu. Nejraději by chtěl mít úplně vše, co mít lze. Lakomství také často kráčí ruku v ruce se závistí. Lakomý člověk chce mít vše, chce mít i to co má jeho soused, chce mít to, co mají všichni a nikdy nemá dost. A v čemţe se projevuje ta ničivá síla tohoto hříchu? Člověk lakotný nikdy nedojde spokojenosti, celý ţivot, pokud se z lakoty nevyléčí, bude lačnit po všem moţném a to co uţ má, mu nebude činit sebemenší radost. Tento hřích je známý především tím, jak devastuje člověka jím posedlým. Lakomství je neutuchající posedlost bez moţnosti dobrého konce pro osobu jím zotročenou. Lakota se ale nepočítá jen v rovině majetku, peněz a hmotných věcí. Člověk můţe být lakotný všemi rozličnými způsoby. Drahé věci jsou nejrozšířenější, ale stejně dobře můţe být člověk chamtivý třeba i svým volným časem. Místo toho, aby se věnoval svým blízkým, nebo přátelům, sedí za počítačem, v hospodě, nebo jinak lelkuje. Ač se to na první pohled moţná nezdá, čas je ohromná cenná hodnota. Je na kaţdém z nás, jak s ním umí naloţit a hospodařit, jak jej umíme vyuţít. Všechen čas strávený se svou rodinou je dle mého názoru nepromarněný a správně vyuţitý. Nikdy nevíme, kolik času má kaţdý z nás vyměřeno, proto bychom se měli radovat z kaţdé vteřiny, strávené se svými bliţními. Kdybychom ale měli tvrdit, ţe je lakomství bezpečné pro okolí, neboť ničí pouze člověka, který jím trpí, budeme na míle daleko od pravdy. Lakomství sice má schopnost nejvíce devastovat člověka, kterého ovládá, ale dokáţe stejně dobře ničit lidi v okolí postiţeného jedince. Kdyţ se zahledíme na zprávy v televizi, v novinách a v rádiu, není aţ tak těţké odhadnout původce vraţd, loupeţí, okrádání lidí. Lakota můţe mít různý účinek na člověka, záleţí na konkrétní osobě, jak moc se nechá svojí lakotou sţírat a pohánět k různé zločinnosti. Ve své nejtěţší formě bere lakomství druhým, v neposlední řadě okrádá i nás samé a výsledně ochuzuje oba.
- 12 -
Vše není černobílé, svět má spousty barev. Proto není tak snadné rozlišit, co je dobré a co špatné, obzvláště kdyţ má obojí ten stejný základ, jen se liší odlišnou mírou, stejně tak i chamtivost není jen špatná. Naopak můţe být v drobné míře i neškodná. Někdy můţe být člověku dokonce i prospěšná, pokud víme, jakým směrem ji zaměřit. Člověk lačnící po penězích je zrovna tím nejhorším případem a bohuţel zároveň i tím nejrozšířenějším. Ale stejně dobře lze najít i člověka, jeţ je poháněn touhou po vědění. Jeho lačnící zvídavost jej činí dobrým ve svém oboru a můţe být i základem jeho úspěšné budoucnosti. Tento člověk by byl asi většinou z nás nazván šprtem. Někteří lidé prostě nedokáţí pochopit touhy a puzení jiných lidí, kdyţ se s naprosto totoţnou formou tuţby sami nikdy nesetkali. Ale v tomto umí být lakota i výborným přítelem. Kdyţ se zamyslíme hlouběji, není lakomství právě tím, co pohání veškeré obchody, podnikání a sluţby? Nezastavilo by se bez něj veškeré hospodářství a veškerý průmyslový pokrok? Není lakota a chtivost, jak říká skotský filosof David Hume ,,hnací silou průmyslu“?6 Ano, nejspíš hřích lakomství nutí mlékaře, aby lil vodu do mléka a farmáře, aby kladl pěkná jablka navrch a shnilá skrýval na dně ošatky. Je to lakomství, které podněcuje právníka, aby lhal, a spekulanta na burze, aby šidil své zákazníky. 7 Vlastně celá dnešní doba je lakotná, ale bylo by hloupé očerňovat jen naše století. Vţdyť i Římští otcové před mnoha staletími říkávali svým synům: ,,Získej peníze poctivě, můžeš-li, avšak v každém případě získej peníze!“8 Opět jako u kaţdého hříchu, kaţdý z nás získal do vínku drobnou dávku lakomství. Je to proto, abychom třeba nenaletěli podvodným nabídkám a nerozdali všechen svůj majetek komukoliv. Je to kvůli tomu, abychom se zajímali také o zájmy své a nejen pouze o zájmy druhých. Ale jako u kaţdého hříchu opět platí jeho míra. Stejně, jako se můţe zdravá sebeúcta snadno proměnit v ničivou namyšlenou pýchu, můţe se i lakomství přejít ze zdravé hranice do sebezničující zotročenosti a posedlosti. Lakota můţe začít klíčit jiţ od útlého věku, takovým exemplárním případem je, kdyţ se většinou otec vrací ze sluţební cesty a dítě zvolá místo přivítání: ,,Tatínku, co jsi mi přivezl?“
9
Obzvláště u dětí se lakomství velice daří. Ještě
dostatečně nezkušená mysl se jeho nástrahám nedokáţe bránit, vše lze ale včas podchytit správnou výchovou. V rodinách s mnoha dětmi se většinou lakomství aţ tak neprojeví, děti jsou od malička zvyklé na to, ţe sdílejí hračky a oblečení s ostatními sourozenci, o poznání hůře jsou na tom ale jedináčci. Většinou se lakota projeví například ve školce, kdy je malý lakomý
6
Lakomství. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 112. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-249-7. 7 Lakomství. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 48. 8 Lakomství. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 48. 9 Lakomství. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 46.
- 13 -
jedináček schopen druhé dítě zmlátit za to, kdyţ mu sáhne na jeho oblíbenou hračku, kterou mu předtím nechtěl půjčit. Lakomství se lze snadno bránit například prostřednictvím dobročinnosti. Kdyţ darujeme něco svého, co uţ pro nás nemá přílišnou hodnotu někomu, komu to pomůţe daleko více, otevře se nám spolehlivá cesta k tomu, jak se zbavit svojí lakoty. Moţná bude ze začátku obtíţné darovat věc, která patřila delší dobu nám. Člověk se ale musí zamyslet nad tím, jak velký význam pro něj ta ona věc má. Jedná se třeba o kus oblečení, který nám leţí roky ve skříni, a kdybychom ho zrovna teď nevytáhli, ani bychom si nevzpomněli, ţe ho tam máme? Určitě podobnou situaci zaţila spousta z nás. K některým věcem máme vztah, jen proto, ţe byly naše, ale v podstatě jsme si jich nevšímali, povalovali je někde a od doby jejich nabytí si na ně nejspíš ani nevzpomněli. Dobročinnost je jednou z věcí, která můţe spolehlivě lakotu vyléčit. Někdy je ale v zájmu věci zhodnotit, co darujeme a co si ponecháme. Nemůţeme se zase rozdat úplně, octnout se v dnešní době úplně na mizině by byl sice veliký a štědrý krok, ale spíše neţ velikým dobrodincem, bychom byli zváni bláznem. Je dobré se také občas zamyslet, kde začíná moje lakota. Například kdykoliv, kdy si koupíme něco nového, přemýšlet nad tím, ţe jsme ty peníze mohli dát někomu, kdo je potřebuje více, je také nesmysl. Nebo začít uvaţovat nad vším tímto způsobem: Jsem lakotná, kdyţ si k psaní bakalářky knihu raději koupím, neţ abych si ji půjčila v knihovně? Nebo kdyţ platím vstupné do kina, kdyţ bych si mohla počkat, aţ ho uvidím v televizi, nebo bych ho nemusela vidět vůbec? Jezdit autem, kdyţ je moţnost se kamkoliv dostat MHD? Kdyţ si například koupím jídlo v restauraci, neţ abych si levněji uvařila doma? To uţ je opravdu nesmyslné. Všechno se zase nesmí přehánět a je na kaţdém z nás, co uznáme za vhodné, ţe je vhodné darovat, nebo si ponechat. U kaţdého také rozhodují faktory jako vychování, ekonomická situace apod. Základem dobročinnosti by ale mělo být poloţení si otázky: Zda mi záleţí na bliţním více, neţ na svém majetku? Dále je moţné si ověřit, zda darujeme vskutku proto, ţe to tak skutečně a upřímně chceme, nebo jen proto, abychom se svými dary mohli prezentovat široko daleko jako nesmírně štědří lidé. Nejjednodušším způsobem, jak toto zjistit je darování vskrytu, kdy se nezasazujeme všelijak o to, aby kaţdý věděl, ţe jsme to a to někomu nebo někam darovali. Proto je velice vtipné vidět na všech sportovních utkáních obrovské nápisy sponzorů a někdy je jimi popsán i sám sportovec od hlavy k patě. Ale to je uţ všeobecně známo, ţe by velké firmy nedávaly peníze jen tak někomu, aniţ by jim z toho alespoň nekápl zisk v podobě propagace jejich loga. To uţ trochu odbíhám, kaţdopádně jsme si řekli, jak je moţné se z lakomství jednoduše vyléčit a jak na sobě zapracovat. V některých případech je ale opět lakota nevyléčitelná, pokud sám nemocný neprojeví jediné známky toho, ţe by se sebou snad chtěl něco začít dělat. - 14 -
Obzvláště poučná situace, připomínající černý humor se stala v polovině minulého století. Skupina turistů cestujících Údolím smrti v Kalifornii nalezla kostru muţe, který zemřel na písečných dunách v poušti. V prstech své jiţ zkostnatělé ruky křečovitě svíral kus slídy, jejíţ lesklé šupinky, připomínající svým vzhledem zlato, jej oklamaly. Omylem pokládal ţluté ţíly ve skále za zlato. Na útrţku papíru pod kostrou bylo napsáno: ,,Zemřel bohat.“ Domníval se, kdovíjak není bohatý, ale byl to však pouhý škodolibý přelud. Ve skutečnosti zemřel hlady, jako chudobný osamělý člověk, zapomenut v poušti a zcela osamocen. Takto bohatství, nebo jen pouhý jeho příslib, ničí lidi. Podveden a oklamán věřil, ţe je bohatý, ale byla to jen pouhá představa a iluze hladovějící lakotné mysli. A i kdybychom měli spoustu peněz a vše, co bychom si mohli jen přát, byli bychom pořád ve skrytu úplně chudobní, protoţe peníze a majetek není všechno, ač si to mnozí lidé myslí.10 Sám Jeţíš kdysi pravil: ,,Blaze tomu, kdo dává, ne tomu kdo bere.“ 11Jedno německé přísloví říká: Lakota se rodí ne v nedostatku, ale v přebytku. A jisté francouzské přísloví tvrdí: Lakota roste s bohatstvím. Sbírka rabínské moudrosti, Talmud, zase cituje slova Rabiho Eliazara: ,,Kdo dává dar vskrytu, je větší neţ Mojţíš.“
12
Charles Kingsley jednou řekl: ,,Chceš-li být hodně
ubohý, mysli jenom sám na sebe; na to, co potřebuješ, co bys rád měl, jakou úctu by ti měli lidé prokazovat – a potom už nic ti nebude dost čisté. Poskvrníš a pokazíš všecko, čeho se jen dotkneš. Každé dobro změníš pro sebe v neštěstí a v ubohost. Budeš tak ubohý a politováníhodný, jak si sám zvoluješ.“
13
Na závěr bych ještě chtěla napsat o jednom rabínském
příběhu: Jednoho dnes se za rabínem přišel poradit jeden velice bohatý muţ, který měl podle svých slov problémy ve vztahu k lidem. Kdyţ se svěřil s tím, co ho trápí, tak ho rabín postavil k oknu a zeptal se ho, co vidí. A ten bohatý muţ odpověděl: ,,Vidím muţe, jak pracují, ţeny, jak se vracejí z trţiště, děti, jak si hrají.“ Pak ho rabín postavil před zrcadlo a opět se ho zeptal, co vidí. A ten muţ popravdě odvětil, ţe vidí jen sebe. Rabín mu potom dal poučení: Rozdíl mezi sklem v okně a zrcadlem je jen velice malý. Mezi tím, je jen pouhá tenká vrstvička stříbra, která je nanesená na zadní straně zrcadla.
14
A tak je to často i v ţivotě. Jakmile se objeví majetek a
bohatství, přestává člověk vidět své bliţní a vidí jen sám sebe a své vlastní zájmy. Majetek často stojí za tím, ţe se člověk stává sebestředným a lakotným. Amen. 10
Lakomství. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 48. O lakotě. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 25. ISBN 978-80-971044-4-3. 12 O lakotě. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 26-27. ISBN 978-80-971044-4-3. 13 Lakomství. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 46-47. 14 O lakotě. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 26. ISBN 978-80-971044-4-3. 11
- 15 -
1.3 Závist Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
invidia
přejícnost (humanitas, charitas)
Leviatan
had
Latinsky invidia. Závist je lakomství velice podobná. Také je destruktivní především pro člověka, kterého sţírá. Závist si také neváţí toho, co má, ale neustále jen pokukuje po tom, co mají ostatní. Závist se rodí tam, kde si přestáváme váţit toho, co máme, nebo toho jací jsme a začneme vášnivě touţit po majetku, vzhledu či vlastnostech jiné osoby. Závidět můţeme ledacos, úspěch druhých, štěstí, krásu, majetek, dokonce i partnera, pokud jsme například zrovna osamělí, závidíme druhým lásku. Závist se dá opět ve značné míře ovládat, nebo zcela potlačit, nicméně pokud jí povolíme řemínek a uvolníme cestu, můţe propuknout tím nejhorším způsobem. Nekontrolovatelná devastující nespoutaná závist můţe vyústit aţ v poškozování druhé osoby a jejího majetku, ke krádeţím a různým sabotáţím. Závist nejlépe vystihuje tato věta: Kdyţ to nemohu mít já, ty to nebudeš mít taky! To je klasický projev závisti, kdyţ uţ nás závist nedonutí věc našeho zájmu ukrást, nebo si ji pořídit také, rovnou ji zničíme. Kdyţ nepřináší radost ani uţitek nám, proč by měla někomu jinému? Závist je v podstatě naštvanost na to, ţe věci nejdou podle toho, jak bychom my chtěli, aby šly. To je velice důleţité si uvědomit, protoţe závidět můţeme nejen primitivní materiální hodnoty, nebo jiné poţitky, ale můţeme například lidem závidět jejich temperament. Ať uţ to, ţe jsou například nezávislí, soběstační, dokáţou se sami o sebe postarat a zároveň třeba mít odvahu a zastat se i bliţního svého, kdyţ se nachází zrovna v nesnázích. Závidět můţeme i pozitivní veselou náladu. Závidět můţe pesimista optimistovi, za to, ţe se dokáţe z ţivota více radovat a tak si ho i lépe uţít. V některých případech můţe ale dokonce i optimista závidět pesimistovi, ţe se třeba umí vybrečet, kdy chce, a on, i kdyţ to někdy sebevíc potřebuje, nevymáčkne ze sebe ani jedinou slzu. Některé hříchy mohou být těm, kdo jimi hřeší příjemné a jiné zase nepříjemné. Mezi hříchy, které jsou o to nebezpečnější, jelikoţ přinášejí hříšníkovi libé pocity a potěšení patří pýcha, smilstvo, obţerství (nestřídmost), nebo lenost. Pak jsou ale hříchy, které hřešícímu nepřinášejí vůbec ţádné potěšení, naopak je vysávají a ničí. Mezi tyto řadíme: lakomství, hněv a především závist. Závist nepřináší ţádné štěstí ani potěšení. Názorné je to i v různých uměleckých zobrazeních závisti a ve výtvarném umění je ten podstatný rozdíl vidět především. Pro zobrazování a zpodobení různých biblických či náboţenských výjevů v umění se ustanovila - 16 -
určitá pravidla a povinnosti, týkající se technického provedení, stejné je to i u smrtelných hříchů. Závist je proto často zobrazována jako hubená ženská postava s bledou křivou tváří a s černými zuby. Z úst jí vytéká jed, nebo vylézá had. Had ji může také doprovázet všemi různými formami, může ho držet, nebo se po ní může had plazit. Často má také medúzu s hady místo vlasů. Někdy také drží v rukou vlastní srdce nebo vnitřnosti, které ohlodává a požírá. Nejedná se vůbec o příjemný hřích.15 A pročpak se zrovna závist zobrazuje tak často právě s hadem? To je jednoduché. Podle bible stál had právě za vyhnáním Adama a Evy z ráje, neboť je svým lstivým jazykem pokoušel a popouzel, aby neuposlechly boţího přikázání, a ochutnali ze stromu poznání, přestoţe jim to Bůh výslovně zakázal. Had je proto symbolem závisti – Adam a Eva díky jeho pokoušení začali závidět Bohu, ţe on můţe ochutnat ze stromu poznání dle libosti, kdeţto oni ne. Od té doby je had vnímán jako zvíře, jeţ pudí k závisti. Proto je se závistí neodmyslitelně spojen a na všech vypodobněních ji následuje jako věrný sluha.16 Netřeba upozorňovat na to, jak se svojí ničivou silou dokáţe závist hravě vyrovnat hříchům ostatním. A opět jako jiné hříchy plodí jen zločinnost a samé zlovolné škodolibé činy. Řecký filosof Antisthenes, ţák Sokratův a zakladatel kynismu, ve 4. století př n. l. napsal: ,,Jako je železo užíráno rzí, tak je závistivec sžírán svou posedlostí.“ Podobně se k závisti vyjadřuje i jedno ţidovské vyprávění, které popisuje ţidovského podomního obchodníka Kauderse. Ten měl zvláštní zvyk. Kdyţ přišel po celém týdnu hauzírování v pátek večer na šábes domů a přinášel velký výdělek, poručil manţelce, aby zapálila jen dvě malé svíčičky. Říkal: ,,Přece nemusejí všichni sousedé vidět, jak se máme dobře a jak se mi daří.“ Naopak, kdyţ se mu vůbec nedařilo a nevydělal ani na základní šábesové potřeby, poručil manţelce, aby rozsvítila všechna světla v domě. Kdyţ se ho ptala, proč to má dělat, kdyţ jejich šábes bude bez jídla dost smutný, vysvětlil jí: ,,Kdyţ uţ máme zkaţený šábes my, tak ať si všichni sousedé myslí, jak se mi dařilo, a uţírají se závistí. To jim jistě zkazí šábes ještě víc neţ nám.17 Billy Graham, proslulý americký evangelikální kazatel z řad jiţních baptistů, který byl během své kariéry duchovním rádcem řady amerických prezidentů a je povaţován za jednoho z nejvýznamnějších evangelizátorů 20. století, řekl: ,,Jestliže závidíme lidem, kteří jsou úspěšnější nežli my, nepřidá to k našemu jmění ani jediný haléř, nýbrž přivede to pouze naši duši do mravního úpadku a na mizinu. Závistivý člověk jakoby cítil, že štěstí jiných lidí je jeho 15
O závisti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 5. ISBN 978-80-971044-4-3.
HAAG, Herbert. Interpretace o dědičném hříchu: Studijní text z dogmatiky. 1. vyd. Olomouc: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, 1966, 33 s. 16
17
O závisti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 4-5. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 17 -
neštěstí, že jejich úspěch je jeho nezdar a že jejich požehnání je jeho kletba.“18 Dále jedna stará moudrost o závisti práví: ,,Pověz mi,“ otázala se vrba trní, ,,proč tak závidíš šaty lidem, kteří jdou kolem tebe? Jaký máš z toho uţitek?“ ,,Naprosto ţádný,“ odpovědělo trní. ,, Já si jenom nepřeji, aby lidé ty šaty nosili – já jim je chci jenom roztrhat.19 Závistivec je stejný jako to trní, snaţí se jenom poškodit a ničit druhé, aniţ tím jakkoliv prospěje sám sobě. Jindy zase Francis Bacon pověděl o závisti: ,,Nenajde mnoho podnětů k závisti ten, kdo si řádně hledí svých věcí. Neboť závist je toulavá vášeň, potuluje se po ulicích a nezůstává doma u vlastní práce.“20 Tento hřích se nedá prostě a jednoduše zakázat, je nutné přijít na to, jak se od něj osvobodit. Ono není vůbec snadné pošilhávat třeba k sousedovi přes plot a říkat si, ţe o to vlastně vůbec nestojím a nezáleţí na tom, jestli tam zrovna stojí jeho nové BMW, nebo krásná sexy manţelka. Taky je to moţnost ošklivit si to, co bychom ve skutečnosti vlastně chtěli a říkat si jak je to šeredné a zbytečné, ale tenhle způsob tzv. metoda kyselých hroznů v praxi příliš nefunguje. A opět jako u všech hříchů jsme nepochopili boţí přikázání. Bůh nebo vyšší moc (pro ateisty), nám kladl na srdce, abychom nebyli sebestřednými a sobeckými a začali se starat i o bliţního svého, ale my to zase museli nějak špatně pochopit nebo překroutit a vznikla z toho závist, tedy situace, kdy se o bliţního svého staráme více, neţ bychom měli a aţ příliš často se díváme k němu do domu, nebo do ţivota, začínáme závidět a neustále srovnáváme, co on má a my ne. Naštěstí se ale i z tohoto hříchu můţeme vyléčit, pokud budeme alespoň jen trochu chtít. Klíčovým faktem, jak se můţeme oprostit od závisti je především sebepřijetí. Uvědomění si, ţe je vše, jak má být. Ţe my jsme takovými, jakými nás Bůh chtěl, ţe máme to, co máme mít. Ţe je prostě vše, jak má být a takové jaké to je, je to tak dobře a správně. Jiří Grossmann, jednou napsal píseň, když věděl, že zemře: Kdybys byl králem a mohl mi dát, jen jakoby darem, svoji zemi či stát, když koupíš mi zámek a ze zlata štít a sbírku všech známek, já nebudu chtít. vždyť já chci jen žít jak žít se má, a o nic víc,
18
Závist. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 20. Závist. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 21. 20 Závist. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 21. 19
- 18 -
je to jen má touha šílená, a té chci říct:
Závidím řekám, vidím je téct, závidím chlebům, cítím je péct, závidím ohňům voňavý dým, závidím růžím a nepochodím, závidím včelám medový ráj, závidím dubnu, ze přivádí máj.
Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá, studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá.
Závidím cestám, že mohou vést, závidím stromům okolo cest, závidím loukám srpnový žár, závidím horám potoků pár, závidím houslím stříbrný hlas, závidím mořím prostor a čas.
Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá, studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá.
Závidím cestám, závidím jim, závidím stromům, závidím jim, závidím loukám, závidím jim, závidím horám, závidím jim, závidím houslím, závidím jim....21
21
O závisti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 8-9. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 19 -
Moţná závidíme, ţe jiní mohou ţít a my musíme odejít. Moţná závidíme, ţe jsou jiní zdraví a my se potýkáme s nemocemi. Moţná závidíme, ţe jiní mají milovanou osobu, a nám uţ třeba odešla. Ale musíme mít neustále na paměti, ţe je doopravdy vše tak, jak má být a jak bylo shůry dáno. Zároveň by stálo za zmínku, kdyţ uţ je řeč o závisti a jejím překonávání, jeden hezký zvyk, který mají pravověrní muslimové. Vţdycky, kdyţ se dostanou do situace, kdy by mohli podlehnout závisti a závidět, musejí říct větičku: ma šallah Jak chce Bůh (Alláh). A tak, kdyţ muslim vidí, ţe si soused koupil nové auto, řekne ma šallah. Coţ je dle mého názoru moc dobrý zvyk, neboť si tak mohou neustále připomínat, ţe je vše tak, jak chce Bůh, coţ jak jsme se dozvěděli, je hlavním faktorem v léčbě duše od závisti.22 Kdyţ se nad tím zamyslím, těţko najít lepšího exemplárního příkladu závisti neţ u našich sousedů. Závist je totiţ snad jejich druhým jménem. To jsme si jedno léto pořídili nové rozkládací lehátko, abychom si občas poleţeli na zahradě, nebo se opálili. Soused to obhlédl, pozdravil a do druhého dne měli na zahradě hned naproti nám ta lehátka tři. Říkala jsem si tehdy, ţe je to nejspíš jen náhoda. Za nějaký ten týden si můj táta všiml, ţe nám na zahradě přerůstá trávník a jelikoţ měl jen starou ruční sekačku a něco málo našetřeno, zajel do Baumarktu a koupil si novou sekačku na trávu. Hned ten den s ní posekal celou zahradu. Soused zrovna opravoval mezi námi plot a zase zdravil. No a druhého dne si přivezl ještě větší, lepší sekačku a sekal s ní co nejblíţ u našeho plotu, kdybychom ho náhodou neslyšeli, tak ať ho aspoň vidíme. O další týdny později jsme si řekli, ţe kdyţ se vracíme pozdě z nákupů domů, chtělo by to na zahradu nějaké to osvětlení, protoţe tam často s taškami klopýtáme jak ,,slepejši“. Pořídili jsme si solární lampičky, co nám budou lemovat zahradní pěšinku a my tak v noci lépe uvidíme. Druhý den v noci jsem se vracela později domů a koukám, ţe sousedovi svítí solárními světýlky celá zahrada. To uţ mi to začínalo trochu smrdět, přiznám se. A kdyţ uţ se chýlilo pomalu k poslednímu měsíci letních prázdnin a já s rodiči objíţděla přecpané aquaparky a koupaliště, tehdy jsme se rozhodli, ţe si radši na svlaţení pořídíme na zahradu menší nafukovací bazén. Tak jsme si ho koupili, připravili, napustili a raději nechali jeden den s tepelnou plachtou trochu prohřát. Kdyţ jsme se pak v něm za ten den smáčeli, akorát jsme viděli souseda, jak si přivedl na zahradu dělníky, co mu pomáhali s instalací pevného zahradního bazénu. Upřímně uţ jsem se neudrţela a vyprskla smíchy, protoţe takhle závistiví lidé snad nemají obdoby. Je moţné, ţe to všechno byla jen náhoda, ale upřímně, co si myslíte vy? Amen. 22
O závisti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 7. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 20 -
1.4 Hněv Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
ira
přejícnost (humanitas, charitas)
Satan
býk, lev
Latinsky ira. Dále zlost, nenávist, vztek, zloba atd. Hněv neboli nekontrolovatelné pocity zlosti a nenávisti vůči jiným osobám, či různým příčinám - to je takovou základní charakteristikou. Hněv ale není jen špatný. Mezi výčtem sedmi smrtelných hříchů je bezpochyby tím nejvýjimečnějším hříchem. Je na něm zvláštní právě to, ţe na rozdíl od ostatních hříchů nás k hněvu náboţenství spíše ponouká. Apoštol Pavel vyzývá: ,,Hněvejte se!“ Protoţe nehněvat se, kdyţ je to nezbytné, je často moţné povaţovat za hřích. A jak jistě víme, co je to za hřích, kdyţ nám samotná církev vzkazuje, abychom tímto hříchem hřešili? Je to opravdu zvláštní okolnost, ostatně jako hněv sám. Copak jsme někdy slyšeli, aby nám Bible přikazovala: ,,Buďte pyšní! Buďte chamtiví! Záviďte! Smilněte! Obţírejte se! Buďte líní!“ Ne, ale ,,Hněvejte se!“, tak tento příkaz je v Bibli černý na bílém. Stejně tak nikde nečteme o samotném Jeţíši, ţe by byl závistivý, lakomý nebo nestřídmý, ale často o něm čteme, ţe se hněval. A kdyţ se mohl hněvat Jeţíš, kterýţto byl bez hříchu, tak hněvat se nejspíš nebude tak jednoznačným prohřeškem. V ţalmu (97,10) se můţeme dočíst: ,,Vy, kdo milujete Hospodina, mějte v nenávisti zlo.“23 A to je přesně ono, nikde není přímý zákaz, přes který vlak nejede. Náboţenství nás pouze nabádá: Všeho s mírou! Nic se nesmí přehánět, vţdy musíme najít hranici, do které je míra našeho hříchu ještě tolerována. Jakmile ji ale překročíme, jiţ hřešíme a měli bychom se sami nad sebou zamyslet. Proto kdyţ vidíme bezpráví, nespravedlnost, příkoří, hněvat se musíme. Nesmíme dopustit, aby do našeho světa proniklo zlo. Ovšem, moţná je na tohle jiţ příliš pozdě, ale kdyţ se budeme hněvat a budeme schopni zakročit, nedovolíme mu alespoň se šířit a zmocnit se tak vlády nad naším světem. V kaţdém zlu je trochu dobra, stejně tak v kaţdém dobru, je trochu zla. To je přirozená rovnováha našeho vesmíru, našeho světa. Tento jev skvěle prezentuje čínský symbol jin a jang. Ale nikdy nesmíme dopustit, aby se jedna část, tedy ta část světla a dobra, jeţ je prezentována bílou barvou, zaplnila celá temnotou, vţdy tam musí být pouze to drobné temné kolečko. Jakmile by k tomuto došlo, nad naším světem by mělo nadvládu zlo a jakmile by se narušila veškerá rovnováha, bylo by zle, velice zle. Ale to jsem trochu odběhla, zpět k hněvu.
23
O hněvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 31-32. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 21 -
Někdy nám lidé mohou připadat laskaví a milí, ale je to především proto, ţe jim na ničem zásadně nezáleţí. Zde bych dala k dobru povídku jednoho šadchena, ţidovského dohazovače, který přišel za mladíkem a nabízel mu nevěstu. Poté, co ji náleţitě představil, připustil, ţe ale ona dívka není moc hezká. Mladík však na to opáčil: ,,Mně to nevadí.“ Šadchen, povzbuzen touto tolerancí z mladíkovy strany, se rozhodl jít s pravdou ven a přidal další informaci: ,,No, ale ona je i dost chudá.“ A mladík na to opět: ,,Mně to nevadí.“ Šadchenovi se líbilo, ţe mladík není moc vybíravý, a tak přiznal: ,,No, a taky má malou vadu: na jednu nohu kulhá.“ ,,Mně to nevadí.“ ,,A taky šilhá.“ ,,Mně to nevadí.“ ,,A taky není zrovna moc chytrá.“ ,, Mně to nevadí.“ ,,A popravdě musím říct, ţe je i trošičku těhotná.“ ,,Mně to nevadí.“ To uţ šadchen nevydrţel a rovnou se mladíka zeptal: ,,Jak je moţné, ţe ti na ní fakt vůbec nic z toho nevadí?“ A mladík na to: ,, Protoţe o ni vůbec nestojím.“24 Tento příběh hezky upomíná na to, ţe mnohdy, kdyţ se na něco, nebo kvůli něčemu nehněváme, vlastně nám na tom ani nezáleţí. Takţe místo toho, aby se mladík urazil a rozzlobil, co mu to dohazuje šadchen za uboţačku, jak kdyby sám neměl na víc, místo toho to neřešil, protoţe mu na tom vůbec nezáleţelo. A to je ono, pokud nám na některých věcech záleţí, měli bychom za ně bojovat, měli bychom se kvůli nim hněvat. Biblický text nám radí: ,,Hněvejte se!“ a dodává – a nehřešte a nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Z toho jasně vyplývá, ţe se máme hněvat pouze z lásky. Kvůli tomu, ţe nám na něčem záleţí, něco milujeme, proto za to máme bojovat všemi moţnými způsoby i hněvem. Nikdy si ale hněvem k něčemu nesmíme vypěstovat trvalou chronickou zášť. Hněv by nám měl slouţit pouze k jednorázovému vyřešení problému, napravení zlořádu, ale pak kdyţ je po všem, bychom na něj měli zapomenout a vypustit zlobu ze svého srdce jako nahromaděnou ţluč, která zase postupně odteče. Hněv zakázaný, je hněv soukromého charakteru, kdy si například ke svému bliţnímu vyvodíme trvalou antipatii. Apoštol kárá v 31, kdyţ říká: ,,Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i kaţdá špatnost.“ Kdyţ se hněvám jen z vlastních samolibých účelů, je to zavrţení hodný hřích, jeţ se řadí mezi ostatní smrtelné hříchy. Kdyţ se hněvám prchlivě pro drobné příčiny nebo natoţ bez příčiny, pak bych měl poslechnout slova Jeţíšova (Mt 5, 21 – 22): ,,Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra (a na tomto místě mají mnohé řecké rukopisy slůvko ejké – bez příčiny), bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ Tentýţ text přináší k tématu
24
O hněvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 32. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 22 -
hněvu ještě velice důleţitý dodatek: Nikdy nesmíme svého bliţního sniţovat, nikdy nesmíme svým bliţním pohrdat, natoţ ho nenávidět. Jan ve své epištole toto téma ještě více vyhrocuje (1J 3,15): ,,Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, ţe ţádný vrah nemá podíl na věčném ţivotě.“ 25 Mnohé naše hněvy jsou opravdu nepodstatné, malicherné a rozumem neodůvodněné. Hněv je hřích, který dovede bez rozdílu postihnout jakéhokoliv boţího tvora. Dokonce jím trpí a malé děti, nejvíce jsou jimi postiţeny kolem třetího roku ţivota, kdy se u nich odehrává tzv. období vzdoru. Jed hněvu se ale nenechává omezovat věkem a dokáţe otrávit kaţdého bez rozdílu. Při hněvu se většinou přestáváme kontrolovat, dostaneme se do určité fáze posedlosti a amoku, kdy jsme ovládání projevem zvířecí podstaty našeho vnitřního já. Člověk prchlivé povahy často rychle vyčerpá tuto zvláštní zásobu, reservu látek potřebných nervovému sytému, ţiví jím a rozdmýchává svůj plamen nepříčetné hněvivosti, místo aby se raději ten plamen snaţil uhasit. Sice se nejedná o reálný poţár a je to zde pouţito jen metaforickým obratem, nicméně škod dokáţe tento plamen hněvu způsobit tolik, jako kdyby byl skutečným plamenem ohně. Hněv ničí a stravuje člověka. Proto často po silném záchvatu vzteku cítíme celkové vyčerpání organismu. Takové záchvaty jsou velkým oslabením pro náš nervový systém a můţe u nás pak nastat to, ţe máme lidově řečeno ,,nervy v kýblu“. Pak uţ jsme na nervy prakticky pořád a nedokáţeme se toho neustálého stresu uvnitř nás nijak zbavit. Hněv má velký dopad na zdraví a kondici člověka. Jistě kaţdý z nás, kdo se kdy rozčilil, ví, ţe nám začne zběsile tlouct srdce a tento stres pro ně rozhodně není přirozený. Často kdyţ jsme nemocní zejména chorobami srdce, ale i běţně, jsme nabádání naším lékařem vyhnout se stresovým situacím a pokusit se nerozčilovat se. Stres a vztek totiţ dokáţí náš organismus napadnout tak, ţe zejména starší lidé si mohou rozčilením přivodit infarkt, který, pokud je většího rozsahu, můţe skončit i smrtí. Hněv uţene tlukot našeho srdce do neúnosných hranic, aţ se srdce zastaví a je konec. Následky jsou opravdu ničivé, obzvláště kdyţ si uvědomíme, ţe se často hněváme pro nic za nic. K tomu abychom si uvědomili, jak se mnohdy hněváme bezdůvodně, nám můţe poslouţit i tato povídka jednoho muţe z USA. Jako vtipný pohled sama sebe do zrcadla: Jednoho dne jsem kráčel po mostě a najednou jsem uviděl mladíka, který stál na zábradlí a chystal se spáchat sebevraţdu skokem do řeky. Začal jsem na něj zoufale volat, ať to nedělá. On se ale na mě otočil s otázkou, proč by to neměl dělat a jaký je důvod, aby zůstal naţivu. A tak jsme začali váţnou duchovní konverzaci. Zeptal jsem se ho, zda je věřící nebo ateista. On: Věřící. Já: No, to je výborné. A jste křesťan, buddhista nebo něco jiného? On: Křesťan. Já: No 25
O hněvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 34-35. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 23 -
vidíte, já taky. A katolík, nebo protestant? On: Protestant. Já: To je náhoda, já taky. A luterán nebo baptista? On: Baptista. Já: To je neuvěřitelné, já taky. A z baptistické církve Boţí nebo z baptistické církve Pánovy? On: Z baptistické církve Boţí. Já: Představte si, ţe já také. A z baptistické církve Boţí původní nebo reformované? On: Reformované. Já: Tomu se ani nechce věřit, já také. A jste z baptistické církve Boţí reformované v roce 1879 nebo 1915? On: Z baptistické církve Boţí reformované v roce 1915. Já: 1915??? Umři ty heretiku! A ţduchl jsem ho dolů.26 Někdo napsal, ţe velikost člověka se pozná podle velikosti příčiny jeho hněvu. Náš hněv je totiţ indikátorem toho, na čem nám doopravdy záleţí. To je krásně vidět například při výchově našich dětí. Nejvíce své děti totiţ vychováváme tím, ţe vidí, co nás rozčílí. Kdyţ děti vidí, ţe se například více rozzlobíme, kdyţ si třeba nevyčistily zuby, neţ ţe lhaly, můţeme jim pak tisíckrát říkat, ţe lhát se nemá a bude to zbytečné.27 Nejde tedy o to, nehněvat se vůbec, nýbrţ o to, ţe si všichni musíme pečlivě sáhnout do svědomí a zjistit, z jakého důvodu, ţe se to vlastně hněváme. Pokud se hněváme pro zásadní věci, je to správné. Kdyţ se jedná o malichernosti nebo věci osobního charakteru, tak se hněvat nesmíme, neboť to pak bude hříšný hněv. Toto tvrzení skvěle vystihuje citát filosofa Aristotela, nejvýznamnějšího ţáka Platónova (4. st. ante): ,,Kdokoli se dovede rozhněvat. Na tom není nic těţkého. Ale rozčílit se na správnou osobu, správnou měrou, ve správnou chvíli, ze správného důvodu a správným způsobem – to uţ lehké není.“28 Amen.
26
O hněvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 35. ISBN 978-80-971044-4-3. 27 O hněvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 35-36. ISBN 978-80-971044-4-3. 28 O hněvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 36. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 24 -
1.5 Smilstvo Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
luxuries
cudnost (castitas)
Asmodeus
opice, delfín, koza
Latinsky luxuria. Nesesmilníš. Smilstvo označuje jakoukoliv přemrštěnou touhu po sexuálním uspokojení. Můţe se označovat také slovy chtíč, nečistota, necudnost. O současné době by se dalo říci, ţe je celá posedlá právě hříchem smilstva. Spousta lidí přestala vnímat sexuální akt pouze jako tělesné vyvrcholení vztahu a lásky jím naplněné. Rozběhla se zvrhlá tradice mít na sex lidi. Mnohdy se to označuje termínem ,,kamarád s výhodami“. Nenechte se zmýlit slovem kamarád. Ve skutečnosti je to například úplně cizí člověk, který nemá s vámi vůbec nic společného aţ na to, ţe trpí stejně přemrštěnou sexuální touhou jako vy. Dalšími výrazy bývá ,,nabíječka“ případně ,,nabíječ“, podle toho zda jde o ţenskou či muţskou polovičku, která vám pomáhá nasytit vaše sexuální touhy. Veškerá tabu jako by se ze světa mávnutím kouzelného proutku ztratila. Najednou je naprosto přirozené mluvit na veřejnosti o tom, jaké sexuální praktiky vás dovádějí k šílenství. Lidé se stali posedlými, bezhlavě se honícími bytostmi za sexuálním uspokojením. Dříve sex souvisel s láskou či vztahem. Mnozí dokonce tento akt nechávali na dobu po svatbě a do té doby jim šlo spíše o psychickou lásku a zamilovanost. Láska a sex, tato slova byla dříve nerozlučnou dvojicí. V poslední době se však stále více ukazuje, ţe dokáţí existovat i zcela samostatně. Vţdycky jsem tvrdila, láska můţe existovat bez sexu, ale sex bez lásky ne. Ano pro některé slušné lidi to tak většinou bývá. Nicméně pro lidi nové doby, kteří přestali vnímat sex jako tělesný akt vyjádření lásky a odevzdanosti druhé osobě ne. Tito lidé začali vnímat sex pouze jako samoúčelné uspokojení, které se svojí podstatou vyrovná jakékoliv jiné zábavě současné doby. Stejně jako zhlédnout film, najíst se dobrého jídla, se stal sex dalším samostatným odvětvím zábavy, anglicky označované jako entertainment. Nový pohled, v kterém je sex viděn pouze jako zábava a ţádný hlubší důleţitější význam jiţ nemá, je bohuţel zcela nemocný právě smilstvem a hříchem chtíče. Naše doba je posedlá smilstvem. Zatímco dříve byl věk, kdy dívky byly ještě neposkvrněnými pannami relativně vysokou číslicí, dnes je kaţdé číslo vyšší jak 14 povaţováno ostudou a velkým poníţením nositele. Vtipný je přitom i fakt, ţe oficiálně smí občané ČR provozovat sexuální praktiky pouze, pokud jsou staršími 15 let. Proto je dnešním hitem prakticky porušovat zákon a dané omezení, jeţ se samozřejmě netýkají pouze sexuální oblasti, ale i mnohých dalších. Ovšem to číslo se stále sniţuje. Zatímco dříve jsme byli kolem stáří 10 let ještě - 25 -
stále dětmi, dnes je to únosná hranice, kdy začít ţít sexuálním ţivotem a být sexuálně aktivními. Je to docela odstrašující případ. Zdaleka se tu nejedná pouze o morální konflikt, ale tato lidská promiskuita nebezpečně nahrává všem moţným sexuálně přenosným chorobám. Lidí postiţených AIDS denně nebezpečně přibývá. Můţeme to začít brát jako Boţí trest. Zneuţili jsme moţností lásky a jejího tělesného naplnění, které jsme do vínku dostali darem, opět k nekontrolovatelné zábavě a přetáhli tak únosnou hranici, kterou jsme měli vyměřenou. Ačkoliv se to moţná nezdá, lidí, kteří berou sex pouze jako zábavu a tělesné vybití podobně jako ve sportu, je stále více. Pokud je čeho se začít bát, pak to bude určitě moţnost toho, ţe lidstvo vyhubí právě sexuálně přenosné choroby. Na to je ale naštěstí stále dost lidí, co jsou slušně vychováni a chápou pravou podstatu sexu. Nesmíme ale tuto problematiku dávat plnou vahou za vinu právě lidem a jejich neřízené touze. Tak jako, ţe se vše neděje bezdůvodně. Současná konzumní společnost střílí do davů lidí hesly, která lidi nabádají brát ţivot pouze jako nekončící zábavu a party. Vedoucí reklamních kampaní moc dobře vědí, co na lidi zabírá, proto začali klást různé podprahové signály do reklam a reklamních billboardů. Tyto signály, které jsou v dnešní době uţ ne příliš podprahové, cílí na nejslabší stránku lidstva, pověstnou Achillovu patu, kterou jsou pro nás všechny primitivní pudy. ,,Jezte! Pijte! Smilněte!“ na nás útočí ze všech stran. Jak jinak mi kdo vysvětlí, proč je zrovna reklama na notebooky a tablety propagována nahou dívkou, která má pouze rozkrok zakrytý tabletem? Proč je reklama na pračku doplněna polonahou dívkou a doprovázena textem: Štíhlá holka s velikým plnícím otvorem? Proč propaguje auto bazar billboard se starší nahou ţenou a text … nebojte se ojetých vozů od nás? A sexistického přístupu stále přibývá. Reklama na rolovací systémy s dívkou a textem: Odborníci přes všechny otvory. Reklama na stavebniny s nahou dívkou a textem: Postavila… Postavte si taky! Dále třeba i pro dámy reklama na záclony s nahým muţem, jeţ má ztopořený penis a text: Poslední kapka jde do textilu. Nebo: Přeřízneme a ohneme vše dle vašeho přání, lakujeme a stříkáme, také s nahotinkou (bez té by to nešlo). Je libo realitky s doprovodem mohutného poprsí a textu 1+1? Nebo pěkná zrzka s textem: Čím zrzavější střecha, tím vlhčí sklep. Kdybych takto pokračovala, asi bych popsala celý zbytek bakalářské práce pouze těmito lascivními reklamami. Jak se mnohým z nás můţeme divit, kdyţ jsou také jen lidmi? Jistě, inteligentnější jedinci si s těmito hesly poradí po svém. Ignorují je a uţ vůbec se jimi nenechají ovládat, ale pravdou je, ţe je mezi námi stále převaha jednodušších lidí, na které holt tato primitiva účinně zabírají. Jestliţe na nás takto útočí novodobá společnost, jak si tedy máme zachovat chladnou hlavu a rozvahu, kdyţ je kolikrát jednodušší nesnaţit se plavat - 26 -
proti proudu a prostě mu podlehnout? Pravdou bude a je, ţe lidé, kteří mají tu vůli zachovat si samy sebe, o svoje já nepřijdou, ale většina těch jednodušších holt stále bude stádními ovcemi, ţenoucími se bezhlavě tam, kam většina, byť je třeba cíl jejich cesty záhubou. Jak vlastně můţeme chtíči odolat? Myslím, ţe většina z nás se s tím nerozhodne vypořádat tak radikálně jako řecký církevní učitel a teolog Órigenés, který se dal proto, aby nepodléhal svým sexuálním touhám, zbavit svého muţství.29 Nicméně jinak je odolat chtíči velmi jednoduché: ti, co odolají, odolají, ti co neodolají, ne. Základem je filosofie kaţdého člověka a jak má poloţené hranice zásadovosti. Tyto faktory nám často předurčuje okolí, ve kterém ţijeme, ale především výchova obdrţená od naší rodiny. Pokud je výchova dosti účinná, nepřetvoří nás ani naše okolí. Například já byla vţdy vychovávána pečlivě a s láskou. Měla jsem vymezené hranice, ale nikdy nebyly tak nepohodlné a nekomfortní, ţe bych se je byť jen ze zvědavosti snaţila překročit. Pravidlo sexu aţ po svatbě uţ je přece jen přeţité. Nicméně já si myslím, ţe základem je a bude láska a trvalý vztah, ve kterém aţ dojdete stupně naprosté důvěry ze stran obou partnerů, nastane časem chuť se nejen psychicky druhému naprosto odevzdat. Aţ tehdy můţe dojít k sexu tak, aby si to oba partneři uţili. Tělesná láska totiţ další označení sexu, nedává při nevázaném sexu vůbec ţádný význam. Kdyţ holt někoho vůbec neznáte, nemůţete ho milovat, můţete cítit fyzickou přitaţlivost, kdy, jak se říká: funguje chemie, ale láska to nikdy nebude. A pro mě zkrátka nějaká fyzická přitaţlivost nemá dost velkou váhu na to, abych s kaţdým, s kým ji mám společnou, ,,hupsla“ do postele. Nechápu, ţe jiní lidé mají tak nízké nároky a stačí jim to, ale zase je respektuji. Nevím, v jakém prostředí vyrůstali, nebo co se v jejich ţivotě stalo, ţe si sebe dostatečně neváţí, ale prostě to tak je. Stejně tak jako oni mě nikdy nepřesvědčí o tom, abych přistoupila na jejich filosofii, tak já nemám potřebu vnucovat jim tu svoji, protoţe by to stejně nikdy nepochopili. Kaţdý má morální zásady a celkově i ţivot nastavený jinak. V souvislosti se smrtelnými hříchy se často zmiňují obrazy ze slavné Dantovy Boţské komedie. I ke smilstvu se vyjadřuje výstiţně, kdyţ popisuje, jak jsou v pekle smilníci honěni vichrem, aby jim to připomínalo, jak byli za ţivota hnáni svou vášní.30 Koukám, špatná zpráva pro všechny sukničkáře, playboye, běhny a coury. ,,Ano, Boţí mlejny melou pomalu, ale jistě…“
29
O smilstvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 19. ISBN 978-80-971044-4-3. 30
O smilstvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 19. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 27 -
Docent Tomáš Novotný jak kázal v ostravském sboru Českobratrské církve evangelické, dal o smilstvu k dobru tuto příhodu: Jednou jeden pan farář nemohl najít své jízdní kolo. Protoţe se domníval, ţe mu ho ukradl někdo z jeho farníků, svěřil se s tím jednomu ze svých kolegů. Ten mu dal radu: ,,Dej číst v neděli při bohosluţbách Desatero Boţích přikázání. A aţ dojdeš k Nepokradeš, podívej se upřeně na účastníky bohosluţeb, a uvidíš, ţe se ten hříšník zatváří provinile.“ Kdyţ se kolegové opět po neděli sešli, ptal se dotyčný našeho pana faráře, zda ho poslechl a zda mu to podařilo kolo najít. Farář přitakal, ţe kolo skutečně našel. Ale všechno bylo trochu jinak. Přiznal se: ,,Četl jsem podle tvé rady Desatero, a kdyţ jsme došli k Nesesmilníš, vzpomněl jsem si, kde jsem to kolo zapomněl.“ – Nebezpečí smilstva se týká opravdu kaţdého bez výjimek.31 Jak dále docent Tomáš Novotný sděluje, je spousta hříchů, ke kterým se člověk bez problému dozná, ale hřích smilstva je pro většinu tabu, ke kterému nemá často kdo, co říct.32 Já si myslím, ţe v jeho kolektivu to bylo většinou asi právě studem, konec konců, vyskytoval se především v církvi, a tam se o tom tak otevřeně určitě nemluví. Nicméně dnes uţ to jako tabu podle mě nebere skoro nikdo. Tedy já jsem jednou z těch, co ano. Ne, ţe bych byla nějaká extrémně upjatá puritánka, ale spíš si myslím, ţe je tohle kaţdého soukromá intimní věc a přijde mi nepatřičné, aţ někdy poněkud nechutné, to vytahovat na veřejnosti. Respektive dalo by se říci, ţe znám spoustu zajímavějších témat pro zapředení diskuze. Nicméně nepopírám, ţe právě proto, nejspíš nejsem ve svém věkově sourodém kolektivu zrovna oblíbená. Musíme mít však na paměti, ţe mnohé hříchy neplodí tolik dalších zločinů jako právě smilstvo. Např.: Nevěra rozlítí manţela natolik, aby zabil přistiţenou manţelku i s jejím milencem. Podobných příběhů jsou v denním tisku dost. Proto, pokud si uţ vybereme, ţe chceme smilnit, musíme být zejména opatrní, abychom se do něčeho podobného nepřipletli. Na závěr bych ráda zmínila humornou historku pana docenta Tomáše Novotného: Vzpomínám na tři bratry, kteří se rozhodli, ţe si budou zcela otevřeně vyznávat své hlavní hříchy a pokušení. První z nich vyznal, ţe jeho hlavním problémem je, ţe kdyţ je na koupališti, tak se velice ţádostivě dívá po všech mladých dívkách. Druhý se přiznal, ţe kdyţ je na internetu, tak velice často zabloudí na nejrůznější erotické stránky. Kdyţ přišla řada na třetího z bratří, řekl: ,,Můj největší hřích je, ţe hrozně rád pomlouvám, neudrţím ţádné tajemství a to, co se dozvím,
31
O smilstvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 18-19. ISBN 978-80-971044-4-3. 32 O smilstvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 18. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 28 -
musím hned všem povědět.“ 33 Kdyţ uţ jsme se svými sexuálními eskapádami tak otevření, měli bychom si dát pozor, aby se něco podobného nestalo i nám, protoţe sexuální ,,veřejná tajemství“ jsou často terčem právě zmíněných pomluv, které nás mohou kolikrát dostat do zapeklitých potíţí… Amen.
33
O smilstvu. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 20. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 29 -
1.6 Nestřídmost Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
gula
střídmost (frenum)
Belzebub
prase
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: ,,Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: ,, Je psáno: ,Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“34 Nestřídmost v jiných pramenech také jinak označována jako obţerství či ţravost, nenaţranost. Obţerství je svou podstatou velice podobné lakomství, akorát je zaměřeno na jídlo a pití, projevuje se totiţ jejich nadměrnou konzumací. Sem se řadí téţ i opilství a alkoholismus. Jídlem je člověk ţiv, potřebujeme jej k našemu ţivotu, avšak k obţerství se člověk dopracuje tak, kdyţ dává jídlu důleţitější roli ve svém ţivotě, neţ to jídlo vlastně doopravdy má. Jak říká apoštol Pavel (1K 6,13): Jídlo je pro žaludek a žaludek pro jídlo; Bůh však jednou učiní konec obojímu.35 Kaţdý si pod tímto pojmem určitě představí hodně obézního člověka, ale tak to vůbec není. Tímto hříchem nehřeší pouze lidé, co se přejídají, ale také i lidé hubení. Vegetariánství, při kterém člověk nejí maso, je tu s námi jiţ delší dobu, ale v současné době se zejména rozjela móda veganství. Veganství je převratné v tom, ţe uţ člověk odmítá veškeré ţivočišné produkty. Odmítá tak jakkoliv vyuţívat zvířata k lidskému uţitku. Zříká se konzumace masa, mléčných výrobků, vajec a někdy i medu. Vegan např. nepije mléko, neboť kvůli němu údajně mučili dojením krávy, nebo vajíčka, při jejichţ snášení trpěla slepice apod. Ovšem to, jak by daná kráva trpěla, kdyby naopak podojena nebyla, to jiţ veganství neřeší. Dalším podobným hitem je vitariánství, které splňuje všechny podmínky veganství, ale ještě k tomu všemu odmítá jakoukoliv tepelnou úpravu jídla. Kdyţ uţ je řeč o vegetariánství a veganství, musím vám říct o jedné na výsost zajímavé nabídce k práci. Byl zde nabízen post uklízečky nějakých hotelových pokojů a kanceláří. K nabídce byla připojena poznámka nekuřačka vítána a ještě více vítána vegetariánka nebo veganka. Na to konto do diskuze lidi přispívali otázkami typu: Nekuřačka je pochopitelná, ale proč tak divný poţadavek jako vegenka nebo vegetariánka a jak to vůbec souvisí s tím 34
Obžerství - Nestřídmost. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 46. ISBN 978-80-971044-4-3. 35 Obžerství - Nestřídmost. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 51. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 30 -
uklízením? Někdo vtipně poznamenal, ţe nejspíš proto, aby ,,neseţrala“ návštěvníkům hotelu ,,uherák“, no to je vedlejší, ale nemohla jsem to nepoznamenat. No nakonec inzerující odpověděla, ţe je to jednoduché, protoţe se tito lidé vyznačují vyššími morálními principy a proto jsou pro práci i důvěryhodnější a spolehlivější. Nevím, jak na to dotyčná přišla a jak tohle někdo můţe říci, protoţe tito lidé jsou na jednu stranu vlastně psychicky nemocní a ještě k tomu i dle významu obţerství, hříšníky. Kaţdopádně je to podle mě naprostý nesmysl. Jak poznamenala i jedna dívka a já si to také myslím, nepotkala jsem veganů mnoho, ale ty, co jsem jiţ potkala, byli velmi divní lidé. Povětšinou měli v celém svém ţivotě velký zmatek a jediné, co jim vlastně jakţ takţ dávalo smysl, bylo právě toto vyznání, coţ mne jen utvrzuje v tom, ţe místo toho, aby si našli dobrého psychologa, zabředou do prapodivné ideologie, při které jsou schopni si mimo jiné zničit krom zdraví psychického i to fyzické. Je totiţ vědci velmi přesně dokázáno, ţe těmto lidem chybí důleţité vitamíny a látky, které lidský organismus potřebuje a většinou nejsou jiným typem jídla nahraditelné, proto je nutné je přijímat v podobě tablet a doplňků stravy. A jak jistě kaţdý víme, otázka kvality mezi uměle vyráběným vitamínem a tím s přirozeným zdrojem, tedy tím, ţe je součástí potravy, je neoddiskutovatelný. Kaţdá druhá dívka trpí poruchami příjmu potravy ve jménu módy a tomu, aby získala postavu jako modelka. Anorexie, bulimie to je hit mezi mladými dívkami. Dalšími obdobami je ortorexie, porucha při níţ se člověk abnormálně zabývá zdravým ţivotním stylem nebo bigorexie, při níţ si člověk přijde nedostatečně tělesně vyvinutý, proto tráví spousty hodin v posilovnách a bere různé preparáty pro růst svalové hmoty (steroidy). Další je například drunkorexie, kdy je člověk nezdravě zaujatý úpravou svého jídelníčku tak, aby si mohl dovolit konzumovat nadmíru alkoholu. Všechny tyto poruchy jsou ,,vymoţenostmi“ dnešní doby. Nemusím ani říkat, ţe všechny tyhle přístupy k potravě jsou špatné. Ostatně jelikoţ jsou samy nazývány poruchami, je zřejmé, ţe to ani jinak nebude. Ostatně velký teolog Tomáš Akvinský sám sestavil 5 principů obţerství. Poutavé je také to, ţe kaţdý z těchto principů je formulovaný jako příliš. A zajímavostí na těchto principech dozajista bude i moţnost interpretovat tyto poučky nejen na samotné obţerství, ale zároveň i na rozmanité oblasti našeho ţivota. 1. První případ, kdy se jezení stává obţerstvím specifikuje Tomáš Akvinský latinským příslovcem prae-propere = příliš brzo. Určitě kaţdý známe ten případ, kdy ještě ani není čas oběda, nebo večeře a my uţ začneme pomalu něco uţdibovat. Principálně jde o hřích, kdy děláme věci dříve neţ je to vhodné. I dobrá věc, kdyţ není v náleţitý čas, je špatná - 31 -
2. Druhý bod nazývá Tomáš Akvinský laute = příliš draze. Kdy jsme schopni třeba jít do snobské restaurace a utratit tam za ten drobek uprostřed obrovského talíře nemalé částky. Nebo namísto toho, abychom si uvařili doma, utrácíme často v restauracích atp. 3. Třetí případ, kdy se z jídla stává obţerství, označil Tomáš Akvinský nimis = příliš, příliš hodně. Kdyţ si třeba zrovna otevřeme bonboniéru a dáme si jen tak na chuť jednu pralinku, ta nám ale tak velmi zachutná, ţe u jedné nezůstane. Naopak bereme si další, další a další, aţ tam nezbyde vůbec nic. Z tohoto důvodu si můţe člověk lehce vypěstovat alkolismus, nebo se stát náruţivým kuřákem. A dám si ještě jednu skleničku a moţná taky ještě jedno cigárko. Samozřejmě, ţe je tento neukojený proces velmi dobře známý především u gamblerů, kteří sice vědí, ţe uţ by měli skončit, ale co kdyţ zrovna v tu chvíli budou mít štěstí a těsně před odchodem ještě vhodí minci a ještě jednu atd. Jako třešnička se hodí dát k dobru i jeden vtip: Dva muţi vyjdou před kasino. Jeden úplně nahý a druhý ve slipech. A ten nahý povídá tomu ve slipech: ..Víš kámo, já tě fakt tak strašně obdivuju, ţe ty vţdycky dovedeš přestat včas.“ 4. Čtvrtý bod se nazývá ardenter = příliš dychtivě. Aneb kdyţ jídlu projevujeme přílišnou dychtivost, nebo náruţivost. Totiţ i nepřiměřená radost z jídla můţe být povaţována za hřích. Často se jídlo stává i tématem mnoha komunikací, zvlášť v dnešní době, kdy je televize plná pořadů o vaření. Můţeme zmínit: Kluci v akci, S Italem v kuchyni, Babicovy dobroty, Pohlreich v Ano, šéfe, anglický hitmaker Jamie Oliver, nebo novinka U Haliny v kuchyni, kde vaří i známá moderátorka Banánových rybiček a spisovatelka humorně laděných povídek. Naprostým hitem a králem všech pořadů o receptech je ale v současné době dozajisté Láďa Hruška z televizních novin, jenţ svými unikátními levnými recepty válcuje rekordy sledovanosti a rozjel maniakální šílenství všech vařeček po celé naší republice. Potom co vyšla jeho kniha, okusila nápor šílenství i prodejna knih Dobrovský na České ulici, kdyţ chytrácky uspořádala jeho autogramiádu. Ten den jsem mimochodem jela ze školy a kvůli té nekonečné frontě nabyla mylného dojmu, ţe snad rozdávají knihy zdarma. Jídlo má v našich ţivotech samozřejmě důleţité místo, ale ještě k tomu mu nesmíme projevovat větší důleţitost neţ samo má. Vše si zaslouţí přiměřené mnoţství a to platí i o práci či koníčcích. Kdyţ se ale něčím zabýváme nezdravě, můţe z toho vzniknout řada problémů. 5. A nakonec pátý, poslední princip je podle Tomáše Akvinského studiose = příliš pečlivě. - 32 -
Obţerstvím i to, kdyţ se jídlem zaobírám příliš pečlivě. Vtipně to popisuje anglický filosof C.S. Lewis, kdyţ líčí obţerství jedné anglické dámy, která říká: ,,Já vlastně vůbec nic moc nepotřebuji. Jenom slabý čaj (ale zase ne moc slabý) a k tomu tenounkou ,,vykřupanou“ topinku a vajíčko správně – ani ne moc ani ne málo – udělané.“ Zde by stála za zmínku především ta velká honba za zdravým ţivotním stylem, kterou jsou mnozí lidé posedlí. Sice na tom není nic špatného jíst zdravě, ale nic se nesmí přehánět. Kdyţ se ale zeptáte někoho, kdo ţije zdravým ţivotním stylem, dovíte se, ţe poslední dobou nečte nic jiného, neţ články o škodlivosti různých výrobků, etikety na všech potravinách a pečlivě přepočítává mnoţství kalorií, tuků a sacharidů v nich obsaţených. Tito lidé jsou schopni utrácet spoustu času, energie a peněz při shánění tzv. nezávadných potravin nebo bio výrobků. To je uţ opravdu obsese a silná posedlost. Obchodníci toho samozřejmě vhodně vyuţívají a tak jsou bio potraviny tak šíleně předraţené, ţe by nám z toho v nějaké bioprodejně spadla dolní čelist. To je, jako kdyţ ti staří manţelé spolu přišli do nebe. Jsou z toho celí pryč a kochají se jak je to tam nádherné. A jak tam v tom úţasu stojí, manţel povídá: ,,Vidíš mamko, kdybys tak nedbala na zdravou výţivu, tak uţ jsme tu mohli dobrých deset let být.“ Zde je tedy jasné, ţe obţerství nepramení jen z přeţírání se, ale i z obţerství mysli, kdy se jídlem zabýváme, více neţ bychom měli.36 Dále by se dalo i hovořit o jednom prastarém rčení, které tvrdí, ţe láska prochází ţaludkem. Vhodně tomu sekunduje i fakt, ţe kdyţ se dva lidé seznamují, často zve muţ ţenu na večeři. Nebo ţe se hospodyňka a dobrá manţelka pozná tak, kdyţ její muţ váţí metrák, to totiţ často vypovídá o jejím kuchařském umu a o tom, zda se o svého muţe umí dobře postarat. Ovšem vrchol, jeţ potvrzuje pravdivost tohoto výroku, najdeme ve zvířecí říši: Kdyţ se má sameček pavouka pářit se svou chotí hojně známou pod jménem Černá vdova, často jí přinese v pavučině zabalený hmyz, tedy dar k jídlu. Zatímco si ho samička rozbaluje, on na ni skočí, vykoná, co musí a neţ se ona stačí vzpamatovat, bere nohy na ramena, protoţe platí víc neţ jinde: kdo uteče, vyhraje (přeţije). A tou špičkou ledovce bude uţ poněkud nechutný fakt, ţe kudlanka náboţná často při milostném aktu začne poţírat samečka od hlavy.
36
Obžerství - Nestřídmost. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 48-51. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 33 -
Na závěr vtipný postřeh Haliny Pawlovské: Hubení lidé mě fakt štvou! Obzvláště, když říkají věci jako: ,,Víš, já se prostě někdy zapomenu najíst.“ No, už jsem zapomněla, kde bydlím, kam jsem zaparkovala auto nebo třeba kam jsem dala klíče. Ale nikdy, NIKDY se nezapomenu najíst. Musíte být tak trochu blbí, abyste se zapomněli najíst ne?!37 Amen.
37
Obžerství - Nestřídmost. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 52. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 34 -
1.7 Lenost Latinsky
Ctnost
Démon
Zvíře
acedia
činorodost (industria)
Belfegor
šnek, želva, lenochod
Lenost, téţ malomyslnost, se vyznačuje nečinností a věčnou zahálkou, kdy nemáme snahu cokoliv zlepšit, či udělat. Projevuje se dále i nezájmem uskutečnit jakékoliv svoje dobré úmysly, nebo nápady. Kdykoliv máme nějaké povinnosti a jsme zasaţeni leností, dělá nám velký problém i to, jen se do nich přinutit pustit. Prokrastinace je sice lákavá, ale kdyţ začne být neúprosná, s důleţitou prací je amen. Jakmile lenosti popustíme uzdu, většinou se rozroste jako všudypřítomný plevel v okrasné zahrádce a pak uţ se jí jen horko těţko zbavíme. Důleţité je umět rozpoznat, kde je hranice přirozené únavy a kde uţ začíná lenost. Tuto hranici má kaţdý člověk jinde. Biblická kniha Přísloví říká (26, 16): Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušených odpovídajících. Lenoch totiţ vţdycky moc dobře a přesně ví, proč to či ono nešlo udělat.38 Má často jasno v tom, proč to a ono neudělal a často střádá neprůstřelné argumenty, jak svou lenost omluvit. Dalo by se říci, ţe neţ aby se pohnul, cvičí pouze svůj jazyk k mrštnosti… V aktivitě za den a v domácnosti vedou určitě ţeny. Tím nechci muţe nijak urazit, ale je všeobecně známo, ţe ţena dokáţe dělat více věcí zaráz a muţ se dokáţe dobře soustředit pouze na jednu věc a ostatní nevnímá, nebo nedělá pořádně. Ostatně mám moţnost to sledovat i u nás doma. Zatímco otec je celý den v práci, máma skončí v práci, běţí na kosmetiku, ke kadeřnici, nakoupit průběţné zásoby celé rodině a pak ještě přiletí se všemi těmi taškami a jde venčit našeho mazlíčka. A pak si ještě stihne najít trochu volného času pro sebe na nějaký ten odpočinek. V tomto k ní mám veliký respekt, protoţe by těţko někdo věřil, ţe má v porovnání s někým, kdo stihne za den daleko méně věcí, k dispozici stejných 24 hodin jako ostatní. Ostatně jak tvrdí tento vtip: Víte jak se říká ženě, která toho stihne za den stejně, co muž? Odpověď: Líná ženská.
39
Tímto jsem si zřejmě naklonila jen něţné pohlaví. Nicméně mne nekamenujte za
zaujatost vůči muţům, pouze tlumočím, co jsem někde četla, případně zaslechla a vím o tom, ţe se to tak říká.
38
O lenosti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 11. ISBN 978-80-971044-4-3. 39 O lenosti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 11. ISBN 978-80-971044-4-3.
- 35 -
O lenosti se dále říká, ţe lenoch nemá nikdy čas a ţe lenochovi roste cesta pod nohama. 40 Je to určitě pravdivé a výstiţné. Nejvtipnější na tom totiţ je, ţe líní lidé jsou vţdycky paradoxně nejvíce utahaní a udření. Bývá to většinou proto, ţe mají stejně práce jako kaţdý jiný, ale jelikoţ se vyhýbají jejímu plnění, nemají pořád nic hotovo a stále na ně ta práce čeká a časem se i povinnosti samozřejmě začnou hromadit. Pokud bychom se i u lenosti měli podívat za inspirací do zvířecí říše, zjistili bychom, ţe mezi taková nejlínější zvířata jsou povaţovány ţelvy, šneci, nebo přímo jmenovci lenosti – lenochodové. Opakem lenosti jsou tu pak za nejpracovitější a nejčinorodější povaţováni odjakţiva mravenci. Není se tomu co divit, protoţe pokud tyto malé pracanty sledujeme, můţeme se od nich lecčemu přiučit. Fascinující jsou obzvlášť svojí schopností unést aţ padesátinásobek své vlastní váhy! Kdybychom mravenčí sílu převedli na člověka, je to jako kdyby průměrný muţ váţící 80 kg, unesl kolem 4 tun, coţ je váha zhruba 3 automobilů. Ovšem to jsem se opět nechala trochu unést fascinující zvířecí říší. Kaţdopádně stejnou věc říká i biblická kniha Přísloví (Př 6, 6): Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš.41 Websterův slovník definuje lenost jako: ,,odvrácenost od činnosti nebo práce; loudavost, zahálku, nezaměstnanost a lhostejnost”.42 V epištole Jakubově (4, 17) odsuzuje Bůh kaţdou lenivost jako těţký hřích těmito slovy: ,,Protoţ kdo umí dobře činit a nečiní, tomu je to hříchem.”43 Lenost není jen zahálkou duševní, nicméně útočí také na naše těla, kolik autonehod vzniklo po nástupu mikrospánku, kolik zdravotních komplikací nás můţe potkat, pokud své tělo občas neprocvičíme, nerozpohybujeme. Mezi nejvýmluvnější z nich patří určitě atrofované svalstvo, pokud své tělo dost neprohýbeme, naše svaly začnou vadnout a měnit se v rosol. Potom uţ nebude slabost způsobená naším odporem k pohybu, ale přímo zdravotní komplikací, kdy se naše svaly změní v nepouţitelné maso, které nás neunese, a z nás se stanou pouhé hadrové panenky. Tohle nesmí zdravý člověk nikdy dopustit. To je teprve malá ochutnávka toho, čeho je lenost schopná.44
40
O lenosti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 11. ISBN 978-80-971044-4-3. 41 O lenosti. NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Združenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, s. 12. ISBN 978-80-971044-4-3. 42 Lenost. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 39. 43 Lenost. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 44. 44 Lenost. GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, s. 40.
- 36 -
Mnohý člověk je v něčem nadaný a na něco talentovaný, ale celé jeho úsilí můţe přijít nazmar, pokud nad sebou nechá zavládnout hřích lenosti. Lenost můţe i z dříve pečlivého studenta, udělat zkrachovalce, kterého vyhodí ze školy. Studium ani práce nejsou o tom, abychom jednou dvakrát dobře dopadli ve zkouškách nebo při uzávěrce, ale je nutné neustále na sobě i na své práci pracovat tak, abych stále mohl dosahovat něčeho nového, překonávat se a trumfnout své předchozí úspěchy, pokud však podlehneme lenosti, přestane nás cokoliv zajímat, ke všemu budeme zcela lhostejní. K našemu osudu, k úspěchům, jeţ nás při pečlivé píli mohly čekat. Pokud nad námi lenost převezme otěţe, zastavíme se všichni ve svém přirozeném vývoji. Ač by někdo moţná mohl říct, ţe lenost není ţádným závaţným hříchem, šeredně by se mýlil. Celý náš ţivot a my všichni se určitým směrem vyvíjíme a rosteme, kdyţ uţ ne jako dítě v dospělého, vyrůstáme svým kariérním vzestupem, překonáváme se ve studiu, nebo nás zvídavost učí, jak se pořád v něčem zdokonalovat a pořád se něčemu novému učit. Tudíţ kdyby většinu z nás zasáhl hřích lenosti, za chvíli by nebylo nic. Lakomství a chamtivost nejsou dobrými příklady, ale alespoň ten chtíč po penězích nutí firmy vyrábět stále něco nového. Peníze nejsou dobrou motivací, ale je nutné si najít vhodnou motivaci, kvůli které půjdeme dopředu a budeme se stále vyvíjet. Ustrnout na mrtvém bodě, z kterého není úniku, je to nejhorší, co lidstvo můţe potkat… Konec konců kdyby byli lidé líní jen se milovat, za chvíli bychom vyhynuli a byly by z nás jen mrtvé haldy masa kypící tukem. Jen bychom se váleli, holdovali obţerství a byl by s námi amen. Proto je nutné udrţovat si stále zdravou ţivotní energii, nebo nadšení, ať uţ je to nadšení pro cokoliv, co nás těší vykonávat. Je nutné nezahálet a stále na sobě pracovat. Tohle je zejména nutné si zapamatovat, protoţe člověk a celé lidstvo, ţivot vůbec, tohle vše pracuje na principu vývoje a vývoj lenost spolehlivě zabíjí a funguje to i obráceně. To je stejné, jako kdybych začala psát bakalářskou práci a kvůli lenosti ji odkládala a odkládala. Potom bych ji ani do nejzazšího termínu neodevzdala, nestala bych se bakalářem, následně bych nepostoupila na magisterské studium a nakonec by ze mě i přese všechno mé dosavadní úsilí nebylo vůbec nic. Tolik úspěšně sloţených zkoušek, tolik času stráveného prací, která mě naplňovala radostí, ţe aţ ji všechnu dokončím, bude ze mě učitelka a budu se tak moci věnovat svému vysněnému povolání, to všechno by bylo pryč, jako kdybych proto ani nikdy nic vlastně neudělala. Můţete udělat cokoliv, snaţit se jakkoliv, ale pokud kvůli lenosti nedotáhnete věci do konce, nečeká na vás nikdy nic dobrého. Na vysoké škole jsem se naučila, ţe je vţdycky co dělat, spousty nové a nové práce, která se vám průběţně hromadí. Pokud začnete věci odkládat, zavalí vás lavina práce, na kterou kdyţ se jen podíváte, budete vědět, ţe to všechno do konce semestru nemůţete vůbec zvládnout. To se mi uţ kolikrát stalo, ţe se mi při zápočtu nahromadila spousta práce. A kdyţ jsem se na to koukla kolem a kolem, úplně - 37 -
se mi udělalo zle, ţe to nikdy nemohu stihnout a udělat. To, ţe bych se o to ani nepokusila, je přesně ten ďáblík, co vám sedí na jednom rameni a šeptá vám do ucha: ,,Však dej si ještě menší pauzičku, ta práce počká.“ No kdybych to oddalovala a oddalovala, doopravdy bych to uţ nestihla, proto jsem musela poslechnout andílka na druhém rameni, který sliboval, ţe kdyţ hned přiloţím ruku k dílu, bude to hotovo ještě dřív, neţ se naděju, a já tak a stihnu i ten odpočinek, který jsem chtěla zvolit místo práce. Jenţe tentokrát bude ten odpočinek teprve s dobrým pocitem, ţe uţ mám vše hotovo zaslouţeně a ne, ţe bych si jen okusovala nehty, jak dlouho se ještě budu dívat na ten a ten film, kdyţ bych místo toho mohla mít za ty dvě hodiny udělanou nejméně polovinu práce. Takţe kdykoliv nás přepadne sebevětší nechuť k tomu, abychom se pustili do práce, která na nás čeká, mysleme na to, ţe kdyţ ji všechnu uděláme, budeme mít alespoň potom z těch radostí daleko větší potěšení, neţ kdybychom jim holdovali na úkor naší práce a našich povinností. Stále něco dělat, nelenivět, neustrnout na jednom místě, odkud by se moţná zdálo, ţe cesta nikam nevede. Nahoru po pěšině úspěchu a dobra určitě ne, ale dolů můţete začít padat tak rychle, ţe neţ se nadějete, budete na samém dně. Je to sice drobná metafora, ale určitě kaţdý z nás to svoje moţné dno někdy alespoň trochu zakusil a rozhodně to nebyl příjemný pocit. Proto neustrňme, pracujme, aktivně plňme své povinnosti a potom vychutnávejme zaslouţeného klidu a pohody, neţ zase přijde další práce, protoţe to se nebojte, ţe by nepřišla. Na lidském ţivotě je dobré to, ţe je prakticky vţdy, co dělat, i kdyţ si zrovna myslíte, ţe není, jakmile se usadíte konečně do křesla po prvním splněném úkonu a začnete přemýšlet o tom, ţe by to uţ bylo asi tak vše, co jste měli splnit, hned vás v tu ránu napadne dalších deset věcí, které čekají na to, aby s nimi někdo pohnul, protoţe vţdy je co dělat, vţdy. Amen.
- 38 -
2. Dodatečný prvotní hřích 2.1 Dědičný hřích Prvotní hřích je vůbec tím prvním hříchem, který vznikl jiţ na samotném počátku světa v rajské zahradě Edenu za účasti Adama a Evy. Adam a Eva tehdy neodolali svodům lstivého hada, vzepřeli se Boţí vůli a projevili prvotní neposlušnost tím, ţe pojedli ze stromu poznání, jeţ měli Bohem zakázán. Důsledkem toho na ně a celé lidské pokolení seslal Bůh trest v podobě porodních bolestí, těţké práce a především odejmutí nesmrtelnosti. Má se za to, ţe právě kvůli Adamovi a Evě jsme nyní všichni trestání tím, ţe stárneme a kaţdého z nás čeká nevyhnutelná smrt, jen kaţdý má různě vyměřený čas, neţ ho smrt dostihne. Podle určitých zdrojů, je prvotní hřích, také hříchem nejvyšším, kdy se lidská rasa odvrátila od Boha. Vyznačuje se také tím, ţe jsme vůči Bohu neposlušní, zatracujeme snad zcela svou víru v něj a povyšujeme se nad něj, ţe to my jsme pány tvorstva, to my jsme ti nejvyšší. Tento přístup některých z nás by se dal taktéţ nazvat rouháním se, či přímo ateismem, kdy odmítáme jakoukoli danou víru. Ale k tomuto tvrzení, kdy zavrhujeme Boha a víru v něj, jsem našla jen málo zmínek. Vesměs se hovoří především o neposlušnosti Adama a Evy. Mám dojem, ţe to druhé připodobnění vzdoru k Bohu vzniklo pouze vyvozením určitých faktů z příběhu o rajské zahradě. Vypadá to jako trochu jiná podoba příběhu, avšak jde nejspíš o tu identickou za pouţití popisnější analýzy. Zkoumá více to, jak se Adam a Eva vzepřeli Bohu a jaké jejich chování mělo podtext či moţný význam. Projevit svobodnou vůli – neřídit se ţádnými pravidly, i kdyţ to jsou pravidla Všemohoucího a prokázat tak svou dominanci. Musím se přiznat, ţe mi to něco připomíná, dalo by se říct, ţe se takto chová úplně kaţdé dítě. Přijde čas, kdy pro malého ,,šprčka“ přestanou být jeho rodiče tím největším směrodatným respektem a i kdyţ jsme je vlastně stvořili, začnou se k nám za čas obracet zády a snaţit se si dokázat, ţe jsou vlastně ještě lepší neţ jeho hloupí rodiče. Vlastně něco úplně podobného, se stalo tehdy v ráji. Je tedy moţné, ţe jsme po generace svědky opakující se situací ve snaze projevit svou dominanci nad dárcem svého ţivota? Co kdyţ je to další Boţí trest, který jsme přehlédli? Předvádí nám tímto neustále se opakujícím cyklem v ţivotech všech rodin pradávnou křivdu, která byla na něm napáchána, aby nám to i nadále připomínalo, čeho se jeho děti a naši pradávní rodiče dopustili? To ví jen Bůh… Zpět tedy k prvotnímu hříchu. Tento dědičný hřích tedy pochází od naší matky a našeho otce jiţ z dob prapočátku světa. Podle dostupných pramenů křesťanství na nás jeho trest - tedy naše vlastnosti nebo - 39 -
nedokonalosti dopadají v okamţiku početí a poté se dědí z generace na generaci, bez moţnosti, abychom to dále jakkoliv ovlivnili. Toto zprotivení se Boţí vůli mělo za důsledek nekompromisní vyhnání z ráje. Adama a Evu tak stálo toto pochybení mnohé. Především, ţe jiţ nikdy nemohli ţíti dále v rajské zahradě v souladu s Bohem a také si svého otce, jenţ je stvořil, tak pohněvali, ţe na nás seslal ostatní tresty. Přijít o nesmrtelnost byl ze všech trestů asi ten úplně nejhorší. Těţko se zabývat touto tématikou, dnes uţ je miliardy let vše takové, jak jsme na to všichni zvyklí. Roky ţivota, jsme si uvědomili, ţe by mnozí z nás ani o nesmrtelnost nestáli, neboť vidět umírat všechny své milované a procházet tou hroznou tíţivou bolestí, by bylo moţná daleko horší, neţ kdyţ zemřeme s nimi. Jsou spousty odhadů, jak by vypadal náš ţivot v nesmrtelnosti. Vyprávění o upírech a nadpřirozených bytostech nám reţiséři sypou neustále, proto není tak těţké představit si tu situaci. Já osobně si myslím, ţe by to opravdu bylo nějak na způsob, ţe bychom byli svědky umírání našich bliţních, za chvíli by nás všichni milovaní opustili a my bychom časem zjistili, ţe je méně bolestné být sám, neţ ţít s lidmi, které si oblíbíme, nebo je budeme mít rádi, či se snad přímo zamilujeme a ti nás opět také všichni opustí. Asi by to byl ţivot plný smutku, depresí a neštěstí. Samota umí být na určitou dobu léčebná, ale člověk je nátura společenská, proto by nám to takto dlouho nevydrţelo a začali bychom se spíše trápit. Moţná bychom i časem dost moţná zešíleli, podle mě není člověk připravený na to, aby ţil déle, neţ je nám nyní přibliţně vyměřeno. Myslím, ţe bychom cítili prázdnotu, zmar a zbytečnost našeho bytí, chodili bychom od jedné věci k druhé a nejspíš bychom se většinu času jen ukrutně nudili. Ovšem smutek za ztráty bliţních by se vyřešil, kdybychom všichni bez rozdílu byli nesmrtelní. Ale všichni víme, jací lidé jsou, brzy by si přestali beztak všeho váţit, začali by se povyšovat nad Boha, následovaly by vzpoury a pokud by nikdo nezasáhl včas, bylo by učiněné peklo na zemi. Pokud nás Bůh někdy sledoval, uţ dávno mu mnoţství věcí, co viděl, stačilo na to, aby navţdy odvrátil zrak. Proto lidé ţijí v hříchu a nic jim v tom uţ nezabrání. Máme plně vládu nad sebou samými a nad svými ţivoty pouze ve svých rukou a je na nás, jak se s tím popasujeme. Bohuţel zatím nám to příliš nejde, nebo jsme si na vládu a moc nad svými ţivoty zvykli tak, ţe uţ si té volnosti a všeho ostatního ani neváţíme.45 Amen.
HAAG, Herbert. Interpretace o dědičném hříchu: Studijní text z dogmatiky. 1. vyd. Olomouc: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, 1966, 33 s. 45
- 40 -
3. Něco málo k historii SSH 3.1 Původ SSH Pojem sedmi smrtelných hříchů můţeme znát také pod výrazy jako: sedm hlavních hříchů, nebo sedm kardinálních hříchů. Ačkoliv je pojem ,,smrtelný“ nejvíce rozšířeným termínem a je znám ve všeobecném povědomí lidí nejlépe, je to výraz zavádějící. Nejedná se totiţ o hříchy před Bohem nejtěţší, nejtrestuhodnější, nejzávaţnější, nebo nejsmrtelnější. V tomto kontextu je vhodnější pouţít termín hlavní hříchy – nebo-li hříchy nadřazené hříchy, ze kterých povstávají a od kterých se dají odvodit další menší, nikoli však hříchy méně trestuhodné. K lepšímu pochopení lze pouţít i latinský termín caput, jeţ vypovídá o tom, ţe hřích vychází z hlavy hříšníka, proto také hříchy kapitální. Dále latinský výraz cardo = pant viz. kardinální hřích. Pant stavů mysli, okolo kterých se pak otáčí celá hříšnost člověka. Jedná se tedy o lidské slabosti a pokušení, která způsobují různé morální prohřešky a ostatní závaţné činy, kterých je člověk schopen. Jelikoţ se ze zpráv a jiných rozhlasových zdrojů dovídáme o úpadku naší společnosti o vraţdách, loupení, korupci, lţí a podvody prolezlou societou skrz na skrz, máme moţnost si povšimnout, ţe ta hranice, která by měla udávat to, čeho by uţ ţádný člověk neměl být schopen, uţ u některých jedinců v dnešní společnosti ani prakticky neexistuje. Seznam sedmi smrtelných hříchů sestavil koncem 6. století papeţ Řehoř I. Veliký, ovšem exaktní otázka jejich vzniku je nejasná. Podle některých autorů jde o upravenou verzi seznamu osmi zlozvyků, vytvořeného ve 4. století Evagriem z Pontu.46 Jednotlivé poloţky sice uţ zůstaly od vzniku seznamu neměnné (maximálně v některých jazycích se měnily termíny za účelem lepšího vystiţení podstaty daného hříchu, v češtině např. nestřídmost-obţerství), pořadí však stálé nebylo. Jako první je dnes standardně uváděna pýcha a většinou tomu tak bylo i dříve, jak ukazují díla sv. Tomáše Akvinského nebo i Dantova Boţská
46
Hříchy a duše. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 22. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195249-7.
- 41 -
komedie,47 nicméně nebylo tomu vţdy tak: na počátku 14. století byla na prvním místě uváděna nestřídmost (resp. obţerství).48 V moderní době se vyskytly i návrhy na zavedení nového výčtu, ţádný z nich však výrazněji neuspěl. Tomlin zmiňuje jako příklad návrh filosofa Juliana Bagginiho, přičemţ konstatuje, ţe tyto moderní seznamy mají sklon zaměňovat příčiny s příznaky.49 Ve svém díle Boţská komedie vyuţívá Dante Alighieri tyto hříchy jako stupně v očistci, kterými musí projít duše zemřelého a od hříchů se očistit tím, ţe se naučí protikladné ctnosti. Jsou to: pokora, štědrost, přejícnost, mírumilovnost, cudnost, střídmost a činorodost. Podobně v Ráji jsou z důvodů literární paralely rozděleni ctností podle toho, kterou z těchto ctností nejvíce projevili. Toto pojetí je sice plodem básníkovy fantazie, přesto se nijak nerozchází s oficiálním katolickým pohledem. V roce 1589 přiřadil Petr Binsfeld ke kaţdému z hříchů jednoho z biblických démonů. Jméno kaţdého z nich je uvedeno výše u kaţdého příslušného hříchu.50
47
Pýcha. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 29. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-249-7. 48 Nestřídmost. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 80-81. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-807195-249-7. 49 Hříchy a duše. TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 23-24. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-807195-249-7. 50 Sedm hlavních hříchů. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_hlavních_hříchů
- 42 -
4. Praktická část BP 4.1 Mé umělecké zpracování SSH Při vytváření praktické části své bakalářské práce jsem se rozhodovala mezi různými formami zobrazování hříchů. Častým námětem je zpracovat sedm smrtelných hříchů figurálním stylem, kdy je kaţdý hřích ztělesněním nějaké osoby s příslušnými atributy. Tento styl se mi sice líbil, ale existovala další spousta moţností, a mně se zdálo poněkud zbytečné pouţít k zobrazení hříchu celou postavu. Proto jsem začala uvaţovat o minimalističtějších formách zobrazení. Hned po celé postavě, jsem uvaţovala o zobrazení postav pouze do pasu. Ale zobrazení rukou, se mi zdálo opět poněkud nadbytečné. Měla jsem za to, ţe by tam ty ruce jen akorát překáţely a samotný trup je potom stejně k ničemu, tudíţ jsem přemýšlela jak dále. Kdyţ jsem si dále volila, jak hříchy zobrazím, napadlo mě třeba vyuţít pouze očí. I oči dokáţí vyjádřit jednotlivé hříchy dobrým způsobem, kdyţ se dobře vystihne jejich výraz. Ale tento způsob jsem zavrhla, neboť se mi v některých situacích nezdál dosti popisný. Respektive divák, by se nejspíš mezi nimi aţ tak dobře nevyznal. Nejspíše by nešlo tak snadno zachytit jaké oko, jaký hřích zobrazuje, pokud by nebylo perfektně výrazově zachyceno a určitě i přesto, by to bylo stále těţko rozpoznatelné. Kromě očí, mě napadaly další moţnosti zobrazení např. rty, rukama, nohama, gestikulací apod. Ale opravdu se nejednalo o něco jednoznačně popisné a myslím, ţe většina hříchů by byla zavádějící. Další moţností bylo pouţít k zobrazení hříchů jednotlivá zvířata, jako jejich zástupce. Nicméně zobrazení zvířat, se mi nezdálo vhodným způsobem. Sice je to také jedna z moţností, ale nezdála se mi tak umělecky bohatá na to, aby se dala vhodně výtvarně uchopit. Dalšími nápady pak byla ornamentalita, nebo jen samostatné atributy, symboly atd. Ale nic se mi nezdálo dostatečně charakteristické, aby to zachytilo pravou podstatu kaţdého hříchu. Na závěr jsem se tedy rozhodla pouţít pouze obličej. Obličej je u kaţdého člověka jiný, ale kaţdý obličej má moţnosti různorodých grimas a výrazů, které podle mě dokáţí perfektně zachytit jakoukoliv emoci. A hříchy jsou prakticky takovými lidskými nehezkými emocemi, které nás k hřešení přivádějí. Nehodlala jsem ztvárnit ţádné realistické tváře, nýbrţ trošku takové kresebné karikatury, jeţ by kaţdý hřích zastoupily. Samotné hříchy jsou věcmi abstraktního, neuchopitelného charakteru, tudíţ ani obličeje postav, jeţ by hříchy ztělesňovaly, by neměly mít moc realistický vzhled a měly by být tudíţ nějakým způsobem stylizované. - 43 -
Na to konto, mne napadlo, proč bych třeba neměla udělat realistické portréty lidí, které znám. Ať jiţ sousedi u nás na vesnici, nebo kdokoliv známý, kdo si svým chováním přímo říká o to, abych ho zařadila ke kaţdému hříchu, jako jeho zástupce. Jak jsem jiţ psala o závisti, to by zcela jistě vyhrál soused, i kdyţ ten koliduje i s lakomstvím, takţe to by byl boj rozhodnout, co na něj sedí lépe. Nakonec jsem se rozhodla takto lidi nedráţdit, ovšem pořád myslím, ţe jako nápad je to skvělé. Třeba to zrealizuji někdy v budoucnu. Ačkoliv jsem vţdy patřila spíše mezi malíře, začala jsem od klasické malby přecházet k monochromní barevnosti. Později jsem i zkoušela kombinovat malbu s kresbou nebo kresebným rytím rukojetí štětce do ještě čerstvé barvy. Nakonec mi v posledních letech začala hodně sedět stylizovaná kresba. Někdy v ní pouţiji barvu třeba jen částečně k dokreslení příběhu, který vypráví, ale ta tam rozhodně není nutná, právě naopak. V mnoha případech mi spíše vyhovuje jednoduchá dvoubarevná kombinace. Proto jsem se kresbu rozhodla pouţít i teď a tuš je jiţ delší dobu mým oblíbeným kresebným prostředkem, proto se s ní setkáte i zde. Dodatečná polystyrenová plastika Závisti na desce sololitu byla spíše takovým experimentem. Napadla mě úplnou náhodou a zdálo se mi zajímavé pouţít ji pro zpestření mé bakalářské práce, aby nebyla sloţena jen z pouhých kreseb.
- 44 -
4.2 Čerpání inspirace Neţ jsem začala tvořit, prošla jsem si samozřejmě různá umělecká díla, jeţ sedm smrtelných hříchů zobrazovala. A zde je jejich nejvýznamnější část: Prvním z děl je alegorická řada soch Neřestí a Ctností od barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. Sochy se nacházejí na dlouhé terase před hospitálem v Kuksu. Jedná se na jedné straně o 12 soch ctností a 12 soch Neřestí na straně druhé. Byly vytvořeny během pouhých dvou let: 1715 – 1718. Sochy měly zobrazovat alegorický rozpor mezi dobrem a hříchem. Originály soch jsou umístěny v konírně za hospitálem. Na terase se nacházejí pouze jejich identické kopie. Mezi další významná díla patří jistě obraz Sedmi smrtelných hříchů, malovaný olejem na dřevo. Roku 1485 jej namaloval slavný holandský malíř Hieronymus Bosch. Rozměry obrazu jsou 120 x 150 cm a nyní se nachází v Museo del Prado, v Madridě. Dále méně známá malba od Franciszka Zmurka The Past of Sinner, interpretovaná téţ jako Seven Deadly Sins 1895. Jedná se o techniku oleje na plátně o rozměrech 275 x 335 cm. Sedm smrtelných hříchů podle Jacquese Callota 1618 – 25. Jedná se o grafickou techniku rytiny o rozměrech 76 x 56 mm. Dále malba od Alberta Ankera s názvem Přebytek 1896, symbolizující obţerství a nestřídmost. Malba od Evelyn De Morgan Uctívání Mammona 1909, symbolizující lakomství. Na téma lenosti pak malba Podobenství o pšenici a koukolu od Abrahama Bloemaerta, nacházející se ve Walters Art Museum. Malba hněvu od Jacquese de I`Ange. Freska Závist – arch v lodi s gotickou freskou 1511, zobrazující muţe se psí hlavou, coţ symbolizuje závist v Dalbyneder Church (kostel v Dánsku). Jako příklad pýchy pak malba Budování Babylonské věţe od Pietera Brughela staršího. Mozaiky se zvířecími zástupci na téma sedmi smrtelných hříchů v bazilice Notre-Dame de Fourviére. Malba Proměna (konverze) Magdaleny, nebo také Alegorie skromnosti a marnivosti podle Barnardina Luiniho 1520. Freska Stromu ţivota se sedmi smrtelnými hříchy v Norfolkském kostelu všech svatých, Crostwight, v blízkosti North Walsham ze 13. století. Gustav Doré dělal ilustrace k Dantově Boţské komedii, která se mimo jiné zabývá rájem a očistcem a také sedmi smrtelnými hříchy. Další malířský cyklus na téma sedmi hlavních hříchů zpracoval také italský středověký malíř Giotto di Bondone. Jedná se o fresky, které vznikly všechny v tomtéţ roce 1306 a nacházejí se v Kapli rodiny Scrovegni (italsky Capella degli Scrovegni) v Padově (Benátsko, severní Itálie). - 45 -
Následujícím dílem, jeţ moţná přímo se sedmi smrtelnými hříchy úzce nesouvisí, je obraz s názvem V zemi peciválů od vlámského malíře Pietera Brueghela staršího, který vznikl roku 1567. Nicméně tvoří obal jedné z mých zdrojových knih o lenosti a lepší obraz pro zastoupení právě tohoto hříchu podle mě doopravdy neexistuje. Pieter Brueghel starší nicméně vytvořil ještě cyklus černobílých ilustrací s názvem Sedm smrtelných hříchů (1556 – 1557). Jedná se o grafickou techniku rytiny. Malířem, zabývajícím se sedmi smrtelnými hříchy v současnosti je Robert Preston, jeţ se řadí do proudu pop kultury. Pochází z Manhattanu a jeho díla vznikla kolem roku 2005, z něhoţ je první série sedmi smrtelných hříchů a roku 2013, vznikla série druhá. Náměty jsou většinou politicky laděné, kdy malíř zobrazuje různé celebrity a slavné osobnosti včetně boxera Mika Tysona nebo prezidenta USA Baracka Obamy, jako smrtelné hříchy. V malbách zobrazuje svůj nesouhlas s politikou a z celebrit si svým neotřelým způsobem tropí legrácky. Dalším současným výtvarníkem, jenţ pracuje se sedmi smrtelnými hříchy, je určitě Kris Kuksi, který tvoří nezvyklé ekologické umění, kdy roztavuje staré plastové vojáčky, panenky a tanky na své dechberoucí a do detailu propracované plastiky. Plastika The Deadly Sins vznikla v roce 2007 a měří 40" x 24" x 8.5". A dílo, co mě zhruba asi tak nejvíce ovlivnilo, je určitě grafika – rytina od Hieronymuse Wierixe ze 16. století, jeţ postupně zobrazuje všechny hříchy formou portrétů.
- 46 -
Závěr Prošla jsem tedy postupně všemi sedmi základními hříchy a u kaţdého se pokusila nastínit, svůj pohled na ten a ten daný hřích, společně i s podle mě vhodně doplňujícími informacemi, jeţ mi tyto mé úvahy doilustrují. Přidala jsem i zároveň drobnější shrnutí o prvotním dědičném hříchu, který se sice nikdy s klasickými sedmi hříchy nevydává v jedné knize, ale podle mě k nim neodmyslitelně patří. Na závěr bych ještě ráda trochu probrala, jak to vidím s náhledem do současné společnosti lidí a jejímu přístupu, k těmto sedmi hříchům a moţná, i tomu osmému, jeţ má ve skutečnosti pomyslnou nulu a je spíše takovým nezmiňovaným základem všech sedmi smrtelných hříchů. A kdyţ se nad tím tak zamyslím, prvotní hřích je vlastně takovým praotcem, po němţ někteří z nás dědí ateismus, čili vzepření se jakékoliv dané víře, dalo by se říci. Zatímco dříve byly hříchy viděny, jako co moţná největší zlo, dnešní doba se v tomto smyslu obrátila vzhůru nohama. Kdo dnes nehřeší, jako by neţil, kdo hřešil dříve, podle všech tehdejších názorů ani neměl ţít… Je to opravdu zcela pomotané. Myslím, ţe spousty věcí, co dnes vidím, a co se dnes běţně dějí, by v lidech, jeţ těchto sedm smrtelných hříchů sestavili, vyvolalo okamţité mdloby. Myslím, ţe si tehdy, kdyţ tyto hříchy sestavovali jako ty nejhorší, ani vzdáleně neuměli představit, jaká sodoma gomora to bude nyní. Dnešní společnost je prolezlá všemoţnými odnoţemi těchto sedmi základních hříchů. Prvotní hřích se zde prokazuje prakticky nejvíce, protoţe většina všech lidí jsou ateisty, čili nevěří v Boha, čili provozují ten vůbec nejhorší hřích. Musím se přiznat, ţe tímto jsem také pošpiněna a určitě by se našlo dost i z těch sedmi smrtelných hříchů. Často na mě padá lenost, lakomství, obţerství, závist a i ten hněv, takţe by se dalo říct, ţe mám všechny hříchy, aţ na dva. Ale jak říkám, někdy na mě vţdy padne jen občasná převaha tohoto hříchu, jinak se co moţná nejvíce snaţím nehřešit. Vím, ţe se společnost vyvíjí, ale nechápu, jak můţe tak hrozně špatným směrem. Nevím, proč jsme si v naší současné společnosti zvolili vůbec tu nejhorší moţnou cestu, ale bohuţel je tomu tak. Lidé se prostě nepolepší. Z nějakého mně neznámého důvodu se cítí býti lepšími, nebo si myslí, ţe si lépe uţívají ţivota, kdyţ holdují alkoholu, drogám, kouření a nespoutaným sexuálním hrátkám, jeţ se nyní bohuţel neomezují vůbec ničím. A to nejen v sexu, ale vůbec v čemkoliv, co dělají a jak hřeší, neznají slovo ,,tabu“ nebo snad přímo ,,hranice“; či ,,meze“. Dnes je úplně normální šikanovat zdravé mladé jedince, jen kdyţ projeví sebemenší slabost. Co teprve potom šikana a lidé nebo děti postiţené jakýmkoliv typem choroby? Uţ jsme se stali
- 47 -
hyenami nejvyššího slova smyslu, okrádáme nemocné, protoţe jsou lehkou kořistí, vysmíváme se jim, i kdyţ víme, ţe za svůj stav nemohou. Je mi ze současné society doslova zle. Denně čtu noviny, poslouchám zprávy z rádia, nebo televize kdyţ je více času a nestačím se divit. Opravdu je mi z toho všeho velice zle, je mi zle jen z toho, ţe v tak zkaţeném světě ţiji a co víc, nemám sebemenší moc s tím cokoliv udělat, nebo něco změnit. A kdyţ se o to snaţím alespoň prokazováním svého názoru a postoje, všichni se mi vysmívají, berou mě za blázna a vůbec nechápou, co řeším. Jakby ne, kdyţ většina lidí kolem mě má stádní mozek a slepě se ţene s proudem jako stádo ovcí. Problém je v tom, ţe většina z nás si vůbec neuvědomuje, ţe by mohlo být něco špatně s tímhle světem a s lidmi v něm. Je to povětšinou způsobeno tím, ţe uţ nejspíš přistoupili na současná pravidla hry a berou je za svá. Být mrcha, být grázl, to dnes není hanlivé označení, to je prosím označení lidí, kteří si v dnešní době umí se vším dobře poradit a nemají v ní s ničím nejmenší problém. Já ovšem jsem citlivý člověk, velice vnímavý, někdy aţ moc a nesu to vše velice špatně. Někdo by o mě moţná řekl, ţe problém mám především proto, ţe nejsem přizpůsobivá. Ano, přizpůsobivá nejsem, ale jak se to vezme. Kdyţ vidím, ţe je něco jen pro dobro věci, přizpůsobím se velice ráda a snadno, ale kdyţ jsem o něčem bytostně přesvědčená, ţe to dobré není a ţe lidi dělají něco špatného, pak se tomu nepřizpůsobím nikdy, ani kdybych sebevíc chtěla. Několik mých tzv. přátel se mne dříve snaţilo přesvědčit o tom, ať si konečně začnu více uţívat ţivota, nutili mě k alkoholu, nutili mne kouřit, ač jsem v těchto chvílích nátlaku někdy svolila, nikdy mne nic nepřesvědčilo o tom, ţe by mé mínění bylo chybou. Kdyţ přišlo na lámání chleba, zbavila jsem se těchto tzv. přátel, jeţ mne chtěli měnit v jednoho z nich. Neţ abych dělala něco, co se mi příčí, jen abych se zalíbila lidem, na něţ mám beztak svůj názor, a dobrý rozhodně není, radši nebudu mít ţádné přátele a budu šťastná, svá a sama, hrdá na to, co sem a také na to, čím nejsem. Kdybych měla rozebírat vše, co se ve světě děje, jaké bezpráví a příkoří bují všude na úkor spravedlnosti, jeţ je pod těmito sutinami pohřbena v nedohlednu, musela bych tu vypisovat nekonečně mnoho stran. Tolikrát za den si stýskám, o tolika věcech přemýšlím, dalo by se říct, ţe ve své hlavě nesu pomyslnou tíhu světa, jeţ mi brání se z mnohého radovat, kdyţ vím, v jaké době ţiji. Ale jsem jen jeden malý človíček, bez moţností, pravomocí, voleb, a tak mi nezbývá, neţ před tím mhouřit očima, a dělat slepou, jako to dělá většina lidí, no a ti ostatní jsou slepí, doopravdy alespoň k tomu, co se děje určitě. Tudíţ ať uţ chci nebo ne, musím se zde zachovat stejně stádně jako většina. Neboť, jak říká jedno staré přísloví, jeden klacík zlomíš jako by nic, ale kdyţ je těch klacíků otýpka, tvé síle rozhodně nepodlehnou jen tak. Kdybych teda chtěla nějakým způsobem změnit svět, asi bych musela najít lidi s podobným názorem a vytvořit - 48 -
jakousi evoluční skupinu. Nicméně nejsem nijak charizmatická osobnost na to, aby se ke mně lidé jen tak přidávali. Asi mi nezbyde nic neţ to, co zbývá mnohým lidem, co to vidí jako já, čekat potichu na zázrak, ţe se snad něco změní, ţe lidé jednoho dne zničehonic prozřou a začnou se dít věci, které nás postupně posunou k lepším zítřkům. Vtipná a docela nereálná utopická představa, nicméně mi v mém postavení ani nic jiného nezbývá. Dříve jsem hodně četla světové filozofy napříč stoletími. Měli velice pravdivé úvahy, v mnohém se shodovaly s mými, coţ mi výrazně zvedlo náladu, nicméně nyní jsou po smrti, nic nezměnili a s lidmi stejně nepohnuli. To je celkem hodně smutné tvrzení, ale je to tak. Moţná ovlivnili a ještě ovlivní spoustu lidí, co je v budoucnu budou číst, ale opět je to jen malé působné pole na to, aby se ve světě a v lidech něco podstatného změnilo. Podobným způsobem, ale chci také něco ovlivnit. Nakonec, je to alespoň to něco, a to je určitě lepší neţ zhola nic. Proto se chci stát učitelkou a působit na lidi uţ od malička, coţ je podle mě zlomový okamţik lidského ţivota, kdy se ještě můţeme něčemu účinně naučit a máme moţnost volby, v které si nakonec zvolíme, jakými lidmi do budoucna chceme být. Jistě za ţivot nás ještě hodně věcí změní, ale ten základ, východisko, zda chceme být dobrým či špatným člověkem, to se podle mě ukáţe hned v dětství, i proto, ţe jsme v tomto raném věku ještě velice tvární a je moţné u nás leccos vylepšit a změnit. Současné dospělé lidi uţ nijak nezměním, proto bych se chtěla snaţit hnout a něco udělat s jejich ratolestmi, aby je nezničili tím, jací jsou a měly tedy alespoň ty jejich děti ještě nějakou moţnost, aby z nich byli dobří lidé. V tomhle já vidím smysl a takovou část učitelské práce, která sice není v našich učebních skriptech, ale které se můţeme s chutí ujmout. Sice se říká, ţe učitelé učí a děti by uţ měly do školy chodit vychované, ale kdyţ tu situaci vidím, učitelé se tomu vychovávání dětí stejně nevyhnou. Děti tak, jak často vyjdou z domu do školy, s těmi se nedá vůbec nic dělat a učitel je pak stejně musí naučit všemu podle sebe. Mezi námi, dnes uţ rodiče neposkytují skoro ţádnou výchovu a děti svým přístupem spíše kazí. Mohla bych mluvit o tom, jak málo péče svým dětem rodiče věnují a raději je ţenou do náruče mobilů a tabletů, ale jakmile zabřednu do otázky moderní technologie, vydalo by to na samostatnou kapitolu. Jsem ale jednoznačně pro, jako pomůcka ve studiu, ale pokud se jedná o to, ţe by měly být i učebnice a vše online, pak jsem zase jednoznačně proti, ale to jak říkám, bych si zase odběhla úplně někam jinam. Na závěr bych snad uţ jen dodala, ţe vkládám do rukou lidstva veškeré své naděje. Doufám, ţe v budoucnu proběhne nějaká očista společnosti, lidé se nad sebou jednou pozastaví, zamyslí se nad sebou, nad svými činy a rozhodnou se konečně pro změnu k lepšímu. Toto opravdu nemůţeme házet na někoho jiného, je to věc, co máme my všichni plně v našich rukou a je jen na - 49 -
nás, co s tím uděláme. Je potřeba se probrat, vymanit se hříchům, které nás ovládají, jako oběť svému trýzniteli. Lidé ţijí v klamu, ţe jim jejich hříchy pomáhají, lépe si uţívat ţivota a v této lţi je právě ty hříchy chtějí drţet. Jenţe kdyţ se lépe zamyslíme, ony nám vlastně ničí zdraví a nedovolí nám poznat jaký je ţivot bez hrozby toho a tamtoho hříchu, jeţ se nás snaţí zotročit jakýmkoliv moţným způsobem. Myslíme si, ţe se nám s hříchy ţije dobře? Ano? Ale jak by se nám ţilo zcela bez nich? Takovou otázku si snad nikdo nepokládá, ale já na ni znám moc dobrou a pravdivou odpověď: Bude se nám bez nich ţít skvěle, daleko lépe neţ by se nám kdy ţilo s nimi. Zbavit se všech našich hříchů je tím jediným, co pohne s naší společností k lepšímu. Aby se tak ale stalo, je zapotřebí si uvědomit, ţe bez hříchů nám bude opravdu lépe, coţ není tak lehké, jak se zdá, obzvláště pak pro tolik lidí, co jiţ ţijí v tomto bludu po pěkně dlouhou dobu. Uvedla bych pro potvrzení své teorie několik k zamyšlení vhodných větiček: Promiskuitní dívka nikdy nepozná pravou lásku. (smilstvo) Alkoholik nikdy nevyřeší svůj problém tím, ţe se ho věčně bude snaţit utápět na dně své sklenice. (nestřídmost) Závistivý nezíská stejný majetek jako má druhý, tím ţe mu ho bude stále jen závidět a nic víc pro to neudělá. (závist) Lenivý člověk se nikdy nepohne z místa a nikdy nepocítí radost z toho, ţe má jiţ všechny povinnosti za sebou. (lenost) Lakomce nikdy nezahřeje u srdce nezištná dobročinnost. (lakomství) Vzteklý člověk nikdy nezíská privilegium zdravého nadhledu. (hněv) Pyšný člověk nikdy nezakusí, jaké mnoţství výhod v ţivotě přináší skromnost. (pýcha) Toliko asi k sedmi smrtelným hříchům. Je na nás, jak se s tímto dávnověkým vnitřním bojem popasujeme.
- 50 -
Seznam použité literatury I.
ALIGHIERI,, Dante. Božská komedie. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha: Dobrovský, 2013, 637 s. Omega (Dobrovský). ISBN 978-80-7390-041-0.
II. III.
GRAHAM, Billy. Sedm smrtelných hříchů. Praha: Bratrská jednota baptistů, 1969, 54 s. HAAG, Herbert. Interpretace o dědičném hříchu: Studijní text z dogmatiky. 1. vyd. Olomouc: Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta, 1966, 33 s.
IV.
LACHMANOVÁ, Kateřina. Dvojí tvář lenosti. Vyd. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, 141 s. Duchovní ţivot, 2. ISBN 80-719-2491-1.
V.
NOVOTNÝ, Tomáš. Sedm smrtelných hříchů. 1. vyd. Kristýna Kvasničková. Banská Bystrica: Zdruţenie evanjelikálnych cirkví v SR, 2012, 52 s. ISBN 978-80-971044-4-3.
VI.
TOMLIN, Graham. Sedm hlavních hříchů a jak je překonávat. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, 143 s. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-249-7.
VII.
WONS, Krzysztof. Pokušení - a jak jim čelit?. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005, 91 s. Duchovní ţivot (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 80-7192895-X.
Internetové zdroje I.
Sedm hlavních hříchů. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-03-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_hlavních_hříchů
- 51 -
Anotace Autorka ve své bakalářské práci nastiňuje své vlastní osobité pojetí sedmi smrtelných hříchů. Zabývá se důvody, proč mnoho lidí v současné době hřeší a jak se lze účinně zasaţení jednotlivými hříchy ubránit tak, aby vnitřně neničily nás, ani lidi v našem okolí. Tato bakalářská práce si klade za cíl, poukázat na pravdivost výčtu sedmi smrtelných hříchů v rozsahu neomezeném od doby samotného vzniku aţ po současnost. Dále také nesnadný, neskromný, avšak podstatný cíl, který se pokouší v lidech probudit jejich soudnost tak, aby se zamysleli jak nad sebou, tak i nad svými činy a aby posoudili, zda ţijí způsobem ţivota, za nějţ by se člověk nemusel stydět.
Klíčová slova Lidé, chování, hříchy, pokušení, neřesti, zamyšlení, umění
Abstract Authoress in her bachelor thesis outlines her own individual concept of the seven deadly sins. Discusses the reasons why so many people currently sins and how to effectively defend contact with particular sins, so that internally not destroy us, neither the people in our surroundings. This thesis aims to point out the truthfulness of the list of the seven deadly sins in unrestricted scope since the very beginning to the present. As well difficult, immodest but significant purpose that is trying to awaken people in their judgment so as to reflect upon themselves and upon their acts and to judge whether they live a way of life for which one should not be ashamed.
Key words People, behaviour, sins, temptation, vices, thought, art
- 52 -
