Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s.r.o. Čelákovice
Sebepoškozování dětí ve výchovných ústavech Sociální práce
Vedoucí práce: RNDr. et Mgr. Karel Červinka Vypracovala:
Anna Kettnerová
Jeseník 2012
Prohlašuji, že jsem absolventskou práci „Sebepoškozování dětí ve výchovných ústavech“ vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě.
V Čelákovicích, dne ………………..
…………………………….. 2
Na tomto místě bych ráda poděkovala RNDr. et Mgr. Karlu Červinkovi za všestrannou pomoc při vypracování této práce. Dále si dovoluji poděkovat PhDr. Miroslavě Zachariášové. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat své rodině a kamarádům za podporu při studiu.
3
Obsah Úvod .................................................................................................................................. 5 1 Cíle absolventské práce................................................................................................. 6 2 Teoretická část .............................................................................................................. 6 2.1 Definice a terminologie........................................................................................... 6 2. 1. 1 Nejběžnější způsoby sebepoškozování .......................................................... 7 2. 1. 2 Specifika sebepoškozování u mládeže ........................................................... 8 2.2 Příčiny, souvislosti a důvody sebepoškozování .................................................... 11 2.3 Současná situace u nás ......................................................................................... 15 2.4 Prevence a intervence .......................................................................................... 17 2. 4. 1 Počátek intervence ...................................................................................... 18 2. 4. 2 Terapie ......................................................................................................... 19 2. 4. 3 Praktické techniky pomoci ........................................................................... 20 2. 4. 4 Prevence....................................................................................................... 21 3 Praktická část .............................................................................................................. 23 3.1 Východiska a cíle šetření ....................................................................................... 24 3.2 Metodologie šetření ............................................................................................. 24 3. 3 Interpretace výsledků .......................................................................................... 25 3. 3. 1 Studium osobních anamnéz ......................................................................... 25 3. 3. 2 Dotazník ....................................................................................................... 29 3. 3. 3 Osobní rozhovory ......................................................................................... 30 4 Diskuze ........................................................................................................................ 32 Závěr ............................................................................................................................... 34 Peзюмe ........................................................................................................................... 35 Použité zdroje ................................................................................................................. 37 Seznam příloh ................................................................................................................. 39 Dotazník .......................................................................................................................... 40
4
Úvod
Sebepoškozování je definováno jako záměrné ubližování si ve snaze vypořádat se s nepříjemnými duševními stavy. Projevuje se zraňováním vlastního těla a je signálem vážného psychického problému. Většinou toto zraňování se není spojeno s vědomým přáním zabít se. Mnoho lidí, kteří mají zkušenosti se sebepoškozováním totiž udávají, že jim sebepoškozování dokáže poskytnout rychlou úlevu od vnitřního napětí, stresu, úzkosti či jiných nepříjemných stavů.
Absolventskou práci s názvem „Sebepoškozování dětí ve výchovných ústavech“ jsem si vybrala na základě zkušeností z vlastní dlouholeté pracovní praxe ve výchovném ústavu pro mládež. Jelikož budu vycházet z chování dětí, které jsou umístěny v jiném, než přirozeném prostředí, zaměřila jsem svoji pozornost především na projevy sebepoškozování přímo ve výchovné instituci. Vzhledem k tomu, že ve vnitřním řádu výchovného ústavu je pojmem „sebepoškozování“ chápán v širším kontextu, zařazuji kromě běžných projevů, jako je řezání se, škrábání, kousání také další způsoby sebedestruktivního chování: např. tetování, otrava alkoholem, předávkování návykovými látkami či nevhodné užívání předepsané medikace.
Cílem mé práce bude jednak dané jevy popsat a v praktické části následně zmapovat, s jakou frekvencí se tyto pokusy o sebepoškozování u dětí ve výchovných ústavech projevují, o jaký typ se nejčastěji jedná, kde hledat příčiny takového jednání a především jak sebepoškozování předcházet, či jak dětem s podobnými sklony v jednání pomoci.
Protože se ve většinové společnosti dosud ví o problematice sebepoškozování poměrně málo, budu výchozí teoretické poznatky čerpat především z dostupné literatury či internetových stránek. Pro praktickou část práce použiji poznatky z osobních anamnéz dětí umístěných ve výchovném ústavu, rozhovorů s nimi a nakonec použiji také dotazníkové šetření. 5
1 Cíle absolventské práce
Jak jsem již v úvodu napsala, bude hlavním cílem mé práce popsat a zmapovat četnost pokusů o sebepoškozování u dětí ve výchovném ústavu, hledat příčiny takového jednání, a to především za účelem následné možnosti včasné intervence a pomoci.
2 Teoretická část
2.1 Definice a terminologie Na začátku je potřeba poukázat na to, že v odborné literatuře se objevují dva odlišné přístupy k sebepoškozování. První přístup posuzuje sebepoškozující jednání odděleně od suicidálního (sebevražedného) chování a zdůrazňuje odlišný psychodynamický průběh a motivaci. Argumenty, které vedou k tomuto názoru, se opírají o následující rozdíly: způsoby sebepoškozování nemají letální důsledky, sebepoškozování vede k častému opakování tohoto jednání a suicidální úmysl je při sebepoškozování spíše výjimečný. Z tohoto pohledu lze sebepoškozování chápat jako záměrné ubližování si bez vědomého záměru zemřít. Hlavním motivem tedy není sebevražedný úmysl, ačkoli se obecně sebevražedné myšlenky u jedinců objevují, zejména v období dospívání. [Frankel, Kranzová, 1998]
Druhý přístup vymezuje spíše spektrum autodestruktivního chování a dokladuje, že sebepoškozování a suicidální chování jsou přinejmenším ve vzájemném vztahu (například u osob, které se sebepoškozují, je větší riziko, že se pokusí o suicidium). Jako důvody jsou uváděny: sebepoškozující se osoby prožívají depresi a beznaděj, mají často suicidální myšlenky a fantazie, jsou více agresivní, afektivně nestabilní, podceňují riziko
6
autodestruktivního chování, věří, že budou zachráněny a mají tendenci pojímat smrt méně definitivně. Většina literárních zdrojů uvádí, že nelze vést rovnítko mezi sebepoškozováním a suicidálním chováním, ale zdůrazňuje, že sebepoškozování se může u téže osoby vyskytnout spolu se závažnými způsoby sebezranění, jako je například předávkování léky, oběšení nebo skok z výšky.
2. 1. 1 Nejběžnější způsoby sebepoškozování
Dostupná literatura a zdroje nejčastěji uvádějí různorodé metody ubližování. Nejčastěji se jedná o tyto postupy: -
řezání
-
škrábání
-
bití sebe samého, bít se něčím nebo bití o něco
-
popalování se, típání cigaret či sirek
-
dušení, zabraňování dýchání
-
rytí do ran nebo jizev, nenechat rány se zhojit
-
propichování kůže např. jehlami, bodání se
-
požívání nebezpečných chemikálií nebo předmětů (baterie, špendlíky)
-
pojídání velkého množství léků (možno i s alkoholem) bez záměru se zabít
Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší bolest psychickou. Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout, narozdíl od bolesti psychické. Při pocítění bolesti mozek začne produkovat endorfiny, a tak z dotyčného jedince spadne stres a úzkost. Většina dívek říká, že je to jakoby jim spadl obrovský balvan z hrudi a cítí se zase volné, schopné dýchat, schopné života.
V jakékoli situaci se sebepoškozování zdá být účinným vyjadřovacím mechanismem anebo "řešením". Sebepoškozující užívá ublížení si jako prostředek uklidnění, kontroly, 7
anebo procítění čehokoli. Sebeublížení ovšem není "zdravým" a "správným" vyjadřovacím mechanismem - je to sebezničující zvyk, který ukazuje, že se druhý člověk ocitá v temnotě, složité duševní nebo osobní situaci. Sebepoškozování se poté, a velice brzy, stává jakousi formou závislosti.
Striktně dáno, obecně se sebepoškozováním může rozumět jakákoli aktivita, kterou si člověk ubližuje, škodí nebo ničí zdraví. Tímto se řídí pravidla „vnitřního řádu“ např. ve VÚ, SŠ a ŠJ Žulová, kde tedy kromě řezání, pálení, propichování kůže apod. speciální pedagogové řadí pod pojem sebepoškozování i poruchy příjmu potravy, drogovou nebo alkoholovou intoxikaci či tetování.
2. 1. 2 Specifika sebepoškozování u mládeže
Při období adolescence je typické, že jedinec rozvíjí svoji vlastní identitu, hledá její uspokojivý obsah a formu sebevyjádření. V tomto období je také velmi častý jev konfliktu s rodiči, který může být veden právě skrze způsob odlišení formou různých způsobů sebepoškození. Otázkou pak je, jaká je míra sebepoškození, jeho styl, důvod, aj. – na jedné straně je totiž jev sebepoškozování akceptován v podobě módních trendů a na straně druhé se stává problémem, který poukazuje na stav daného člověka.
Kromě způsobů sebepoškozování, které jsem již uvedla, se u adolescentů setkáváme s tzv. „konvenčním sebepoškozováním“ (za účelem „krásy“), jak jej pojmenoval Schön ve své úvaze o tomto jevu. Z dosud nejznámějších uvádím: - tetování (pigmentace kůže nebo sliznice vznikající záměrným poraněním za použití tuše nebo nerozpustného minerálního barviva. Pigmentace je trvalá, lze ji odstranit jen chirurgicky nebo laserem.)
8
- jizvení (angl. scaryfication; technika zdobení těla pomocí záměrného vytváření jizev vypalováním nebo vyřezávání. Patří zde branding = vypalování cejchu a cutting = vyřezávání) - piercing (Propíchnutí části lidského těla a následně implantování piercingového šperku. Nejčastěji se propichují uši, nos, obočí, rty, jazyk, pupík, bradavky a genitálie. Šperk se může také pod kůži implantovat celý, čímž vytvoří požadovanou plasticitu. Dříve se jednalo o rituální zdobení celého těla často spojené s iniciačním obřadem, dnes jde spíše o sadomasochistickou praktiku, ozdobu či módní záležitost.)
- Implantáty (Silikonové implantáty se používají k vylepšení některé tělesné partie jako jsou např. ňadra, lýtka, atd.)
- Poruchy příjmu potravy (Poměrně široký okruh různých patologických způsobů zacházení s jídlem, které se promítá i do změn osobnosti a vztahů, způsobuje poruchy nálady a zdravotní problémy. Postihují častěji ženy, zejména mladé dívky. K poruchám příjmu potravy patří mentální anorexie, bulimie a záchvatovité přejídání. Jde o onemocnění, na které se umírá. Fakt, že ani extrémní vyhublost a nebezpečí smrti nedonutí pacientky s anorexií ke změně jejich jídelního chování, vedl některé autory k domněnce, že samo anorektické chování je svým způsobem formou sebevražedného jednání.)
- Bigorexie (Jinak nazýváno „Adónisův komplex“, znamená naprosté zaujetí až chorobnou posedlost vymyšleným defektem. Osoby postižené bigorexií samy sebe vnímají jako slabé, nedostatečně svalově vyvinuté a snaží se vysokou spotřebou energie, nadužíváním doplňků výživy, náročným posilovacím tréninkem dosáhnout kulturistického vzhledu.) [Schön, 2011]
Dalšími způsoby sebepoškozování adolescentů, které již nejsou (resp. by neměly být) společností akceptovány a na tomto místě bych je s ohledem na četnost výskytu těchto způsobů sebepoškozování ve výchovných zařízeních ráda uvedla, je intoxikace či dlouhodobější zneužívání alkoholu a dalších návykových látek. 9
- pití alkoholu (Alkohol je pro děti a mladistvé mnohem nebezpečnější nežli pro dospělé. Jejich játra nejsou schopna ho odbourávat v takové míře jako u dospělých a navíc mají menší tělesnou hmotnost. Již menší množství alkoholu může u dětí vyvolat nebezpečné otravy. Návyk na alkohol se u dětí a mladistvých vytváří velmi rychle. Alkoholické nápoje zvyšují nebezpečí jaterních onemocnění, vysokého krevního tlaku, onemocnění trávicího ústrojí, onemocnění nervového systému i duševních chorob).
- užívání marihuany (Marihuanové cigarety obsahují o polovinu více rakovinotvorných látek nežli tabák. K velkým sociálním rizikům při užívání marihuany patří podněcování sklonu k násilnosti, poruchy paměti, nezájem a apatie. Drogy z konopí vyvolávají psychickou i fyzickou závislost [Nešpor, Csémy, 1994]. Mimořádně nebezpečná je marihuana pro lidi s nemocným srdcem, vysokým krevním tlakem a pro psychicky labilní.)
- nadužívání či nevhodné užívání léků (Farmaceutický průmysl vyprodukoval nepřehledné množství léků. Některé se užívají např. při poruchách spánku, jiné proti bolestem nebo na uklidnění a právě tyto často nalezneme v domácích lékárničkách. Bez výjimky mají vedlejší účinky a většina z nich může vyvolat návyk či při požití většího množství i otravu.)
- užívání dalších návykových látek (V posledních letech dramaticky stoupá význam drogové závislosti v dětství a adolescenci. Drogová závislost s následným abstinenčním syndromem představuje významný rizikový faktor pro suicidální jednání. Podle některých výzkumů až 18% závislých na drogách dokonale suiciduje. Droga se v těchto případech také často stává jedem, která je k suicidiu použit. Někdy je však obtížné odlišit předávkování nešťastnou náhodou od vědomého sebevražedného jednání. Samotné požívání drogy je totiž některými autory považováno za sebedestruktivní jednání. )
10
2.2 Příčiny, souvislosti a důvody sebepoškozování
Pokud budeme pátrat po příčinách chování, které vede k sebepoškozování, musíme se připravit, že se nejedná vždy o jeden faktor, ale okolnosti mohou být rozmanité. Hovoříme tedy o multifaktoriální podmíněnosti, což znamená, že závisí na kumulaci různých zátěží či na nezvládnutých aktuálních podnětech. Jako nejrizikovějšími faktory, které uvádějí ve své knize Frankel a Kranzová (1998), jsou vážná traumata zanechávající hlubokou stopu v dětské duši: -
sexuální zneužívání
-
znásilnění
-
tělesné týrání a zanedbávání
-
citová deprivace
-
dětská samota a pocit, že s problémy, se kterými se děti setkávají, jim nemá kdo pomoci
-
odloučení od rodičů
-
alkoholismus
Jiné dělení přináší Vágnerová (2004), která za hlavní okruhy příčin sebepoškozování považuje: -
dědičnost
-
faktor pohlaví,
-
sezónní
-
klimatické jevy a sociálně-psychologické příčiny
V případě dědičných faktorů je podle autorky potřeba chápat dispozice k takovému jednání především v souvislosti s nějakou duševní poruchou nebo chorobou (např. deprese, schizofrenie, porucha osobnosti, abúzus psychoaktivních látek).
11
Faktor pohlaví zase rozlišuje rozdíl v motivech žen a mužů a ve způsobu sebepoškození. U žen jsou to častěji potíže v citových vztazích, v osobním životě. U mužů převažují spíše problémy v oblasti seberealizace, nezaměstnanost, ztráta společenského statusu apod.
Sezónní a klimatické jevy poukazují na již známé jevy, kdy suicidální chování je častější na podzim a v zimě a méně časté v letním období, kdy pesimismus a pocity beznaděje podporuje mimo jiné i nedostatek světla.
Velmi významné jsou také sociálně-psychologické příčiny, kdy je vhodné diferencovat vliv obecných společenských proměn a individuálně specifických zátěží. Dále je potřeba rozlišit důsledky dlouhodobě nepříznivé situace (např. dysfunkční rodina v dětství, nedostatek potřebného citového zázemí apod.) a aktuálních problémů, jejichž vyhodnocení a způsob zvládání ovlivňuje samotná zkušenost jedince. Ohroženi zde mohou být lidé, kteří ztratili partnera (úmrtím rozvodem), s konfliktními vztahy, ale také migranti, emigranti či uvěznění lidé.
Rizikové faktory sebepoškozujícího chování představují důležitou problematiku při prevenci, při posuzování akutní hrozby podobného jednání a plánování následné terapie. Některé faktory působí více na úrovni biologické, jiné na úrovni psychologické či sociální. Není však snadné je podle tohoto hlediska rozdělovat. Různé faktory a okolnosti se mohou ve svém účinku doplňovat, případně i umocňovat. Koutek a Kocourková (2003) dělí ovlivňující faktory takto: - vliv rodiny (Pro harmonický vývoj dítěte je nutná harmonická rodina, fungující, tzv. primární vazba se základní vztahovou osobou, tj. nejčastěji matkou. Mezi rizikové faktory patří nefungující rodinné vztahy, ztráta základní vztahové osoby, citová deprivace. Traumatizující jsou dlouhodobé konflikty v rodině, komplikovaný rozvod rodičů nebo následující dlouhodobé porozvodové spory. Do těch bývají děti nezřídka zatahovány. Významným negativním faktorem je týrání, případně sexuální zneužívání. Naopak fungující rodina a přiměřené citové vazby v ní působí jako faktor projektivní.)
12
- školní neúspěch (
Škola hraje v životě dítěte i celé rodiny velkou roli. Přiměřená
školní úspěšnost má nepochybně pozitivní význam v duševní hygieně dítěte a mladistvého,zatímco školní neúspěch, ať již v oblasti prospěchové, či v chování, zvyšuje nebezpečí sebepoškozujícího jednání. Mezi děti ohrožené školními problémy patří školáci s menším nadáním, školsky přetěžovaní nebo s hyperkinetickým syndromem. Školní problémy mají také často děti s dyslexií a dysgrafií. Bez pochopení okolí může pro ně školní zátěž znamenat relativní přetížení. To pak může vést od pocitu naprosté neúspěšnosti k depresivním prožitkům, až sebepoškozujícím tendencím.)
- význam adekvátních vrstevnických vztahů (Dobré zapojení mezi vrstevníky a dobrá pozice mezi nimi vedou přiměřenému sebevědomí, naopak šikanování ze strany spolužáků, pocit nedostačivosti a neúspěchu mezi nimi vede k nebezpečí sebepoškozujícího jednání. Ohroženy jsou děti, které nějakým způsobem vybočují a jsou mezi ostatními nápadné. Může jít o děti se sníženou adaptabilitou, úzkostné, uzavřené. Typicky špatné postavení mezi vrstevníky mají děti obézní, tělesně méně obratné, zejména v období staršího školního věku. Pro tento věk je fyzické zápolení charakteristické, hlavně u chlapců. Ti, kteří v tomto zápolení neobstojí, stojí stranou ostatních a jejich sebevědomí se snižuje. Pro dívky v tomto období má význam pěkný vzhled a postava. Třináctý až čtrnáctý rok věku je jedním z období nejčastějších zahájení poruch příjmu potravy. V poslední době také vzrůstá vliv sociálních rozdílů mezi dětmi. Postavení dítěte mezi vrstevníky zhoršuje špatná sociální situace rodiny. Děti dnes bohužel rozlišují, zda je někdo oblékaný ze značkové prodejny, nebo z trhu. Pozitivní význam mají mimoškolní aktivity, zájmy a sport. Naopak negativním faktorem může být účast v tzv. partě, tedy vrstevnickém kolektivu s tendencí k negativnímu, např. delikventnímu jednání. V těchto kolektivech často dochází ke zneužívání drog. Jsou popsány i případy sebevraždy více členů takové party.)
Pro většinu lidí je důležitým momentem vzniklá bolest, která přehluší bolest psychickou. Fyzická bolest je něco hmatatelného, co člověk může vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické. Při pocítění bolesti začne mozek produkovat endorfiny, a tak z člověka spadne stres a úzkost. Sebepoškozování je vlastně úleva od 13
psychických problémů - když se člověk pořeže či si jinak ublíží, fyzická bolest přehluší bolest psychickou. Sebepoškozování má tendenci se opakovat a stává se pro protagonistu závislostí. Začátek sebepoškozování je nejčastěji v období dospívání, může přetrvávat i několik let. Sebeubližování je většinou realizováno v soukromí.
Můžeme někdy mluvit o tzv. „psychické nákaze“. Jedná se o rozšíření daného chování zejména v léčebnách, internátech, věznicích.
Rituály spojené se sebepoškozováním se někdy objevují u part nebo sekt, u subkultur, jako je v současnosti „emo“1 či „gothic“, které zahrnují i zpětně ovlivňují styl oblékání a líčení, hudbu, smýšlení. K sebepoškozujícímu chování často první impuls dá parta, kamarád, Internet.
Pro většinu lidí je důležitým momentem sebepoškozením způsobená bolest, která přehluší bolest psychickou. Fyzická bolest je hmatatelná, člověk ji může snáze vlastní vůlí ovládnout, na rozdíl od bolesti psychické.
Sebepoškozování se stává reakcí na nepříjemně prožívanou situaci, doprovázenou zejména pocity bezmoci, lítosti, vzteku, křivdy a přání pomstít se, přičemž je agrese obrácená vůči sobě samému.
1
EMO (zkratka výrazu „emoce“ - ale z anglického „emotions“) je americký slangový výraz
označující subkulturu, která je definována punkově orientovanou módou a emo hudební stylem, teenagerskou přecitlivělostí a
touhou po romantice. Její příslušníci si často libují v
ponuré romantice, melancholii a důrazu na vlastní prožitky odehrávající se v jejich vnitřním světě. Někteří vyznavači jsou okouzleni temnotou, jsou fascinováni vším, co souvisí se smrtí, a mohou mít i sklony k sebepoškozování. EMO získalo na popularitě v první dekádě 21. století. 14
Cílem sebepoškozování je především zvládat nepříjemné duševní stavy.
Sebepoškozování může mít dva základní cíle: -
přináší vzácné chvíle, kdy si postižený dovolí chovat se ke svému tělu pozitivně (pofoukat bolístku, ošetřit si ránu),
-
jindy jde o trestání těla, které je v důsledku předchozího zneužití „špatné“a „nečisté“.
Pokud budeme přemýšlet nad tím, kdo se častěji sebepoškozuje, můžeme se v odborné literatuře dočíst, že je tomu třikrát častěji u žen než u mužů. Ženy mají obecně větší sklony vztahovat problémy na svou osobu a sebeobviňovat se. Muži nepříjemné pocity ventilují do svého okolí, mají naopak sklon k alkoholové a drogové závislosti [Nešpor, 2007].
Fáze aktu sebepoškozování [Ulbertová, 2008] -
přítomnost spouštěcí události ( např. ztráta významného vztahu)
-
zesílení pocitů napětí, úzkosti, špatné nálady
-
myšlenky na sebepoškození
-
pokusy sebepoškození odvrátit
-
nárůst tenze
-
akt sebepoškození
-
uvolnění napětí
2.3 Současná situace u nás
Pokud se zaměříme na výskyt problematiky sebepoškozování, lze použít jako částečný, resp. evidovaný údaj např. z psychiatrických oddělení nemocnic, kdy se uvádí, že kolem 4% všech pacientů se pořezává, přičemž ženy převažují nad muži v poměru tři ku jednomu. Je však nutno podotknout, že výskyt sebepoškozování u psychiatrických pacientů je 50krát častější než v běžné populaci. 15
Zvláště časté je takové jednání u osob závislých na návykových látkách. Tito pacienti pocházejí většinou z řad starších adolescentů.
V posledních letech přibývá úzkostných a depresivních dětí a především dospívajících dívek, které svá trápení řeší tím, že si ubližují. Nejčastěji se řežou do rukou a do stehen, někteří dospívající si také trhají vlasy, bijí se, škrábou se, nebo si agresivně až do krve koušou nehty.
„Podle jedné ze zahraničních studií sebepoškozování postihuje 18 procent dívek a osm procent chlapců. Nejčastějším důvodem dětských úzkostí a následného sebezraňování jsou podle odborníků neutěšené rodinné vztahy, rozvod a hádky rodičů, ale také sexuální zneužívání.
"Vedle rodinných problémů za úzkosti, deprese a sebepoškozování dětí mohou také násilné filmy, televize a bulvární tisk," tvrdí psychiatr Ivo Paclt z první lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dodává: "Obecně přibývá duševních poruch, protože společnost klade vysoké nároky na úspěch a výkon dětí i dospělých. Nelze opominout ale
i
biologické
příčiny,
tedy
vrozené
dispozice“.
Sebepoškozování se objevuje nejvíce u starších dětí a dospívajících kolem 14. až 18. roku věku. Výjimkou ale není ani u mladších dětí či dospělých. Za určitou formu sebepoškozování se dá považovat i vědomé škodlivé pití alkoholu a užívání drog.
Podle některých odborníků je sebezraňování dokonce módní záležitostí u určitých skupin mladých lidí. Na internetu se dají najít mnohé návody, jak si ublížit. Mladí lidé se na svých blozích svěřují s pocity úlevy, které jim řezání nebo pálení přináší.
"Jsou tam obrovské úzkosti, a ty děti je uvolňují tím, že se řežou. Když začne téct krev, tak všichni uvádějí, že se uvolní," vysvětluje ředitelka dětské psychiatrické léčebny v Opařanech na Táborsku Iva Hodková. Zajímavé prý ale je, že když jim personál ránu ošetřuje, tak to vnímají naopak jako velkou bolest. 16
Rodičům prý často dlouhodobé konání jejich potomka naprosto uniká. Třeba proto, že takové děti nosí výhradně dlouhé rukávy, nebo se s nimi rodiče tak málo vídají, že nemají čas nebezpečné tendence postřehnout.
Úzkosti a deprese, které doprovázejí sebezraňování, se podle Hodkové léčí především psychoterapií. Vhodná je rodinná terapie, ovšem ne vždy jsou rodiče ochotní se jí podrobit. V léčbě pomáhají také léky, například antidepresiva. [www.idnes.cz, 1]
2.4 Prevence a intervence
Terapie dětí a dospívajících, kteří se sebepoškozují, je obvykle komplexní a obsahuje různé terapeutické modality, integruje psychosociální i biologické metody léčby.
Názory na hospitalizaci sebepoškozujících se pacientů jsou odlišné. Někteří autoři se hospitalizaci vyhýbají a argumentují tím, že hospitalizace oslabuje odpovědnost pacienta za vlastní sebepoškozující se chování. Hospitalizace je indikována tehdy, když se u pacienta vedle sebepoškozování projevuje další psychopatologie (např. poruchy příjmu potravy, závislost na návykových látkách, deprese) a když jsou přítomny zároveň projevy sebepoškozujícího a suicidálního chování. U dětí může někdy docházet k tomu, že pro rodiče je neúnosné snášet sebepoškozování dítěte a hospitalizace je podporou pro rodinu.
Hospitalizace vyžaduje práci se zkušeným týmem, neboť sebepoškozující se pacienti mají často „manipulativní“ projevy a někdy bývá pro odborný tým nesnadné tyto projevy zvládat. Uvádí se, že sebepoškozující pacient se typicky spojuje s mladším nebo osamoceným členem týmu, uvádí různé informace a údaje různým terapeutům, vzbuzuje v terapeutech obavy, pocity viny a zlost. Proto je třeba, aby personál uměl zacházet s protipřenosem, který znamená přenosovou odpověď psychoterapeuta na klienta. Vzniká vlivem klienta na vědomé i nevědomé cítění terapeuta, jenž pak zachází
17
tak daleko, jak mu to dovolí jeho vlastní odpory a obrany. V širším smyslu jde o celkový emoční přístup ke klientovi, včetně reakcí na jeho chování [www.arcana.cz, 2].
Terapeutický přístup vychází z celkového posouzení pacienta, charakteru jeho klinických poruch, typu osobnostního fungování, psychosociálních okolností jeho života a subjektivního významu, který sebepoškozování vyjadřuje. Terapeuticky použitelné jsou obvyklé modality individuální, skupinové a rodinné terapie.Terapie a intervence je zaměřena hlavně na zátěžové životní okolnosti a poruchy, které sebepoškozování zapříčiňují nebo doprovázejí. V popředí stojí situace anebo problém, který sebepoškozování vyvolal. Proto je vhodné se zaměřit na jeho řešení.
Samozřejmě nejlépe poskytne odbornou pomoc profesionál – psycholog, psychiatr nebo psychoterapeut. Učitel nebo pedagog může o sebezraňování s dětmi diskutovat a dát jim najevo, že nejsou v žádném případě sami. Je důležité už to, být k dispozici, když se dítě, které si ubližuje nebo má jiný problém, potřebuje někomu svěřit. Pocit izolace bývá totiž někdy částí problému. Děti by měly vědět, za jakým odborníkem zajít, pokud se rozhodnou hledat pomoc. Pedagog může také pracovat na zdokonalování komunikačních dovedností a technikách zvládání zlosti a vzteku, což může být pro celou skupinu, nejen pro ty, u kterých podobné emoce mohou vést k sebepoškozování.
2. 4. 1 Počátek intervence
Prvním a základním bodem při intervenci sebepoškozování je pomoci jedinci si uvědomit, co stojí za tímto škodlivým jednáním a teprve potom můžeme hledat jinou cestu vypořádání se s vlastními emocemi. Do tohoto kontextu zapadají otázky životních situací při prvním sebepoškození a pocity nebo nálady, které člověk před a při sebezraňování cítí. Také jsou důležití lidé okolo nebo místa, na kterých se to odehrává. Někdy existuje spojitost mezi velmi nepříjemnou situací z minulosti, o které se sebezraňující člověk nikomu nezmínil ani nesvěřil a spíše se jí snaží vytěsnit. Vytěsnění (někdy též potlačení) je druh obranného mechanismu, při němž jsou 18
nepříjemné myšlenky, motivy a fantazie, nevědomě přesunuty z vědomí do nevědomí. Jako pojem zavedla vytěsnění Anna Freudová v publikaci Já a obranné mechanismy. Navázala tak na práci svého otce, Sigmunda Freuda. Podle jeho teorie osobnost tvoří tři složky: ego, superego a id. Ego vyrovnává působení superega a id. Pokud dojde k silnému konfliktu superega a id, který ego nedokáže vyřešit, osobnost může reagovat několika způsoby. Jedním z nich je vytěsnění. To znamená, že se člověk snaží nemyslet na to, co ho trápí. Myšlenky se postupně přesunou do nevědomé části vědomí. Odtud se mohou projevovat úzkostí, nervozitou, nespavostí či neschopností soustředit se. Pokud problém i nadále potlačujeme, objeví se v jiné formě, například: přeřeknutí, podvědomou averzí, co nám potlačovanou myšlenku připomíná či
ve snech
[www.wikipedia.ogr, 3].
Je samozřejmě potřeba se s těmito špatnými vzpomínkami a myšlenkami vypořádat. Někteří odborníci z American Self Harm Information Clearinghouse také radí mluvit s takovými dětmi o tom, co by chtěly ve svém životě změnit a co by se muselo stát, aby už necítily potřebu si ubližovat a co z toho mohou udělat ony samy.
2. 4. 2 Terapie
Terapeutický přístup by měl vycházet ze specifik klienta, charakteristik jeho klinických projevů, psychosociálních okolností a subjektivního významu, který sebepoškozování vyjadřuje. Používají se psychosociální metody léčby, kombinace terapie individuální, skupinové a rodinné i farmakoterapie. Důležitým faktorem je doba, ve které je v průběhu sebepoškozujícího jednání terapeutická pomoc poskytována. V odborné literatuře [Koutek, Kocourková, 2003] je pak terapeutický přístup rozdělen na první pomoc, krizovou intervenci a systematickou léčbu.
19
První pomoc se týká především případů suicidálního jednání a měl by ji poskytnout každý člověk, který je takové situaci přítomen. Na prvním místě pochopitelně stojí zvládnutí somatického stavu postiženého, následně je nutné zvládnout i stav psychický. Na rozdíl od první pomoci, jejímž účelem je zvládnutí akutního stavu a zabránění autodestruktivnímu chování daného člověka, úkolem krizové intervence je též léčebný záměr orientovaný do budoucna. Krizová intervence by měla zvládnout následující úkoly: zabránit akutně hrozícímu sebepoškozujícímu jednání, objasnit konflikty a problémy, které k takovému jednání motivují, diagnostikovat případnou duševní poruchu a zajistit psychiatrickou nebo psychologickou péči. Musí být též zaměřena na vyloučení rizika opakování neadaptivního chování. Krizovou intervenci by tedy již měl poskytovat odborník v oblasti duševního zdraví (psychiatr, psycholog nebo proškolený sociální pracovník). V případě suicidálního pokusu je následná léčby závislá na odborném posouzení psychiatra. V úvahu pak připadá léčba ambulantní nebo lůžková, příp. pobyt v krizovém centru.
Systematická léčba bývá zahájena psychiatrickým a psychologickým vyšetřením a na jeho základě je stanoven terapeutický plán. Důležité je rozhodnutí, zda je možné léčbu provádět ambulantně, nebo je nutná hospitalizace. Řešením může být též pobyt v krizovém centru. Samotná léčba obsahuje přístupy psychoterapeutické, podle potřeby farmakoterapeutické, důležitá je zejména u dětí a dospívajících práce s celou rodinou. Velký význam mohou mít též zásahy psychosociální, jako je změna školy či práce, spolupráce s orgány péče o děti, apod.
2. 4. 3 Praktické techniky pomoci
Identifikace spouštěčů tohoto nebezpečného chování může pomoci při jejím předcházení nebo obraně, ale přesto mohou nastat situace nebo nálady, kdy se myšlenky na ublížení si znovu objeví. Někteří lidé, kteří si tímto už prošli, radí: -
promluvit si s někým, komu je možno důvěřovat (Odborník může s klientem sepsat seznam všech lidí a míst, na které se může obrátit v případě nouze. 20
Seznam se může skládat z kamarádů, přátel, rodiny, odborníků a telefonních linek bezpečí. Seznam však plní svoji funkci, když je v potřebný čas po ruce.) -
napsání toho, jak se člověk právě cítí, např. do deníku
-
poslouchání hudby, kreslení nebo čtení
-
jít se projít nebo zaběhat, tančit, cvičit nebo jinak sportovat
-
počítat pozpátku od deseti do nuly
-
soustředit se na konkrétní prostředí, něco co lze právě vidět, slyšet nebo cítit a tak přesměrovat svoje myšlenky od ubližování si
-
pomalé hluboké nadechování nosem a vydechování ústy
2. 4. 4 Prevence
Preventivní přístup se snaží o podporu duševního zdraví a prevenci patologických projevů u dětí a adolescentů. V kontextu preventivního přístupu jde o zaměření na celkovou situaci dítěte či dospívajícího a podmínky, které na jeho vývoj působí (rodinné prostředí, škola, skupina vrstevníků) a spolupodmiňující vývoj osobnosti dítěte a funkcí, které jsou potřebné ke společenské adaptaci (regulace afektů, míra frustrační tolerance apod.).
Rozlišujeme primární, sekundární a terciární prevenci. V oblasti primární prevence se můžeme orientovat na různé okruhy populace (celkovou populaci, rizikovou populaci). Cílem prevence je oslabit rizikové faktory a posílit ochranné faktory na straně dítěte, rodiny i prostředí, v němž dítě vyrůstá. Preventivní programy mohou být zaměřeny na děti a adolescenty nebo na dospělé osoby (rodiče, učitele, další osoby, které s dětmi pracují). Za významný lze považovat také rozvoj služeb, které mají preventivní funkci (např. krizová centra, linky důvěry).
Inspirativní zásady prevence pro rodiče mladistvých i dospělé, kteří s mládeží (a zvláště výchovně narušenou) pracují mohou být také následující: [Nešpor, Czémy, 1994]
21
získat důvěru dítěte (Když dítě začne samo od sebe o něčem hovořit, věnujte mu pozornost. Sledujte také mimoslovní projevy dítěte, kterými může říci více a mohou to být sdělení mnohdy významnější. Zkuste obsah sdělení parafrázovat vlastními slovy a ubezpečte se, že jste správně porozuměli. Dávejte si pozor na vlastní tón hlasu, který může dítě někdy nechtěně zranit. Naučte se odpovídat nejen slovy, ale i gesty, pohlazením, úsměvem. Je vhodné si na dítě vyhradit každý den alespoň trochu času. Zdravou zásadou by měla být i pravdomluvnost vůči dítěti.)
Promlouvat s dětmi o alkoholu a drogách (Je vhodné si podobné debaty nechat na dobu, kdy je přátelská a uvolněná atmosféra. Je možno používat odstrašující případy ze známého okolí. Nemá smysl se přít, čí názor je správný, jediné, co můžete, je varovat před negativními dopady.
Předcházet nudě (Nuda může být jedním z mnoha důvodů, proč může mladý člověk sáhnout po sklenici alkoholu nebo droze. Zejména u dospívajících dětí bývá užitečné, když se mohou do určité podílet na rozhodování v rodině a běžných pracích. Děti si takto stráveného času s rodiči cení, byť se jedná např. o práci. Důležité je, aby úkoly svěřované dítěti byly přiměřené věku a jeho schopnostem a rodiče nezapomínali na pochvalu.)
Stanovit „zdravá“ pravidla v rodině (Z praxe již víme, že děti podvědomě od svých rodičů neočekávají neomezenou svobodu, nýbrž jasná pravidla, která pro ně znamenají především mantinely v chování a dávají jim pocit jistoty. Například pro prevenci vůči užívání návykových látek by mohla platit následující pravidla: žádný alkohol nebo drogy u nezletilých, stanovit předem logicky související důsledky při porušení pravidla, snažit se o neústupnost při citovém vydírání, udržet si právo na kontrolu svého dítěte, informovat se o návykových látkách předem – dříve než dítě.)
Nositelem hodnot a vzor pro dítě by měl být rodič (Nevhodnost návykových látek by měla být pravdivě zdůvodňována. Dítě by mělo být vedeno ke svobodnému rozhodování, ale zároveň být zodpovědný za své jednání. Rodiče sami by se před svým 22
dítětem neměli opíjet, měli by odmítat rizikové chování (např. řízení pod vlivem alkoholu), ukazovat, že je možno se bavit i bez alkoholu.)
Naučit své dítě bránit se vlivu nevhodné společnosti (Základem je pomoci dítěti vyhledat kvalitní společnost s vhodnými zájmy. Učit jej vážit si vlastní osobnosti a nepřizpůsobovat se partě za všech okolností, posilovat sebedůvěru. Učit se rozlišovat mezi skutečným přátelstvím a pouhým zneužíváním. Naučit dítě postavit se na odpor ve vhodných situacích a stát si za svým názorem – např. při nabídce drog.)
3 Praktická část
Na samotném počátku této části práce je potřeba objasnit, které kroky mne vedly k studiu vybrané problematiky sebepoškozování dětí ve výchovných ústavech. Již více než deset let pracuji jako sociální pracovnice ve výchovném ústavu, kde jsou na základě rozhodnutí soudu umisťovány děti či mládež obvykle ve věku od 15 do 18 let. V obecném pojetí to jsou mladí lidé s vážnými poruchami chování, kteří se projevují vždy asociálním a většinou i antisociálním jednáním.
Výchovný ústav je koncipován jako zařízení sestávající ze dvou samostatných oddělení. V prvním oddělení jsou umístěny dívky s poruchami chování připravující se na povolání, a to celkem tři skupiny po osmi dětech. Druhé oddělení je s výchovně léčebnou péčí pro chlapce. Jeho kapacita je osm dětí a jsou zde přijímáni chlapci s pokročilým experimentem nebo závislostí na návykových látkách.
Výchovný ústav je metodicky řízen Diagnostickým ústavem Ostrava. Děti jsou do zařízení přijímány prostřednictvím Diagnostického ústavu Ostrava. Do zařízení jsou umísťovány většinou děti ze spádové oblasti DÚM Ostrava, ale není to pravidlem. Na oddělení s výchovně léčebným režimem jsou přijímány děti buď po provedené diagnostice z Diagnostického ústavu pro mládež v Ostravě, případně na základě rozhodnutí DÚM Ostrava i děti z ostatních oblastí České republiky. 23
Jak je patrno již z předchozího textu, děti k nám nepřicházejí dobrovolně (jak je tomu např. u dospělých klientů terapeutických komunit), ale jsou do výchovného ústavu umisťovány na základě podnětů (ať již ze strany rodičů, učitelů ve škole, sociálních pracovníků) a po rozhodnutí soudem – tedy nedobrovolně, jakoby „za trest“. Jak jsem již v úvodu celé práce předestřela, budu svoji pozornost v této praktické části zaměřovat především na projevy sebepoškozování přímo v naší výchovné instituci.
3.1 Východiska a cíle šetření
Cílem mého šetření je zmapovat, s jakou frekvencí se pokusy o sebepoškozování u dětí v našem výchovném ústavu projevují, o jaký typ se nejčastěji jedná, kde hledat příčiny takového jednání a především jak sebepoškozování předcházet, či jak dětem s podobnými sklony v jednání pomoci.
Vzhledem
k tomu,
že
ve
vnitřním
řádu
výchovného
ústavu
je
pojmem
„sebepoškozování“ chápán v širším kontextu, zařazuji kromě běžných projevů, jako je řezání se, škrábání, kousání také další způsoby sebedestruktivního chování: např. tetování, otrava alkoholem, předávkování návykovými látkami, nevhodné užívání předepsané medikace či nezdravé způsoby hubnutí (mentální anorexie, bulimie).
3.2 Metodologie šetření
Pro své šetření jsem zvolila metodu dotazníků jako jednu část způsobu sběru dat, kterou jsem doplnila o metodu rozhovorů (s následním zapsáním poznatků po ukončení rozhovoru – během něj by mohlo mít značení si poznámek rušivý vliv či vyvolání pocitu nedůvěry). Díky možnosti spolupráce se speciálním pedagogem – etopedem v našem zařízení jsem mohla výzkum obohatit také o poznatky ze studia osobních anamnéz jednotlivých respondentů. 24
Časově se šetření odehrávalo v období od 1. 2. 2012 – do 29. 3. 2012, přičemž jsem v tomto časovém rozpětí realizovala rozhovory a dotazníkové šetření, kdy se mi podařilo postupně oslovit 21 respondentů z našeho výchovného zařízení (z toho 15 dívek a 6 chlapců). Díky doplňujícímu studiu osobních anamnéz dětí umístěných ve výchovném ústavu za období získala vzorek 99 dětí
od 1. 1. 2009 – do 31. 12. 2011 jsem však celkově
( z toho 71 dívek a 28 chlapců).
3. 3 Interpretace výsledků
3. 3. 1 Studium osobních anamnéz
Při interpretaci výsledků vycházím nejprve z poznatků, které mi poskytlo studium osobních anamnéz celkového počtu respondentů (99 osob). Během tohoto šetření jsem se zaměřila především na kvantitativně lehce zjistitelné údaje, v jakém počtu je určitý způsob sebepoškozování klientů našeho výchovného ústavu ve sledovaném období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2011 zastoupen. Výsledek jsem graficky znázornila níže.
25
Graf č. 1
Jiné 100
Pokus o 80 sebevraždu – 60 5, 94%
Východ Západ
40
Sever 20
Piercing – 28, 71% 0 1. čtvrt. 2. čtvrt. 3. čtvrt. 4. čtvrt.
Tetování – 33, 66% Užívání návykových látek (marihuana, pervitin, alkohol) - 76, 23%
[Graf: vlastní]
Jak je patrno z pyramidy, přední místo ve způsobu sebepoškozování mladistvých ve výchovném zařízení zaujímá užívání návykových látek. Ačkoliv je tato problematika většinovou společností vnímána spíše benevolentně, je potřeba si uvědomit, že dobrovolné
a
vědomé
užívání
jakýchkoliv
návykových
látek
je
skutečně
sebepoškozováním a mladému lidskému organismu neprospívá. Jak víme z praxe, uživatelé návykových látek zápolí následně se zdravotními, psychickými a sociálními potížemi. Ne jinak je tomu i v našem výchovném zařízení.
U mnoha mladistvých, kteří jsou v našem výchovném zařízení umístěni, je z pochopitelných důvodů inklinace užívat drogy, alkohol a tabákové výrobky symbolem „venkovní svobody“. Také vlastní závislost na drogách, zvláště pak na „tvrdých“, je nejenom po stránce psychické, ale také po stránce somatické, pro četné mladistvé ve výchovném zařízení velkým problémem. Proto se často snaží, aby si všemožnými a
26
někdy velmi vynalézavými způsoby získali přístup k drogám, alkoholu nebo aby si alespoň dovnitř propašovali tabákové výrobky. Již to, že se mladiství nacházejí nedobrovolně v prostředí výchovného ústavu způsobuje u mnohých z nich psychickou deprivaci. A tuto situaci se snaží „vyřešit zamlžením“,
alespoň
dočasným,
svého
psychického
stavu.
Je
to
jedna
z nejproblematičtějších komplikací při reedukaci takto umístěných mladistvých. Navíc, pokud nelze mladého jedince (ať již kvůli jeho vzdoru, nezájmu či zdravotním indispozicím) zapojit do výchovného programu, probíhá čas v zařízení v nudě a velmi pozvolna. Mnozí mladiství proto činí maximum, aby získali potřebné množství narkotické látky, která by je buď dočasně „přenesla“ mimo bránu výchovného ústavu, nebo aby čas strávili uměle navozeným spánkem. Pro dosažení svého cíle pak používají mnohé nápadité postupy a podvody. Není pak výjimkou, že během brigády mimo zařízení chlapec tajně čichal ředidlo, jedna dívka si ze školy do VÚ propašovala bílé víno v PET lahvi od minerálky či dokonce sami rodiče doručují návykové látky svým ratolestem vynalézavými způsoby (všité v plyšové hračce, která měla být dárkem k narozeninám).
Druhé místo v pomyslné pyramidě četnosti výskytu zaujímá tetování, a to v 33, 66 procentech. Na tuto problematiku jsou i v odborné literatuře vedeny různé diskuze, kdy jeden proud zastává náhled na tetování jako na umění a naopak jiný jako na sebepoškozování. Vhledem k tomu, že pro většinu klientů našeho výchovného ústavu je tetování jev do budoucna nezvratný a nesmazatelný (pokud někdo nepodstoupí kosmetické odstranění této „ozdoby“), považujeme ve výchovném zařízení tetování rovněž za sebepoškozování. Když jsem se dále zajímala, jaké jsou např. nejčastější motivy tetování, výsledky byly následující: dívky měly nejčastěji na prostředním prstě ruky vytetován křížek, dále na kotníku převládala srdíčka a na rameni jméno hocha. U chlapců byly motivy tetování více abstraktní (čínské znaky, blesky, trnové kruhy).
Na třetím místě se téměř logicky umístila záliba v piercingu (jiný způsob poškozování kůže, jako je např. branding, cutting, aj. se nevyskytl). U dívek převládal piercing v oblasti pupíku a v jazyku, u chlapců byl častěji v oblasti obočí, brady a jazyku. 27
Co se týče vědomého sebepoškozování s cílem ublížit si či zabít se – tedy pokusů o sebevraždu, zaznamenali jsme ve sledovaném období celkem 6 pokusů, tedy 5, 94%. Naštěstí se většinou jednalo o demonstrativní pokusy, kdy bylo dítě po zmíněném pokusu hospitalizováno v některé ze spolupracujících psychiatrických léčeben a následně navráceno zpět do našeho výchovného zařízení. Je potřeba zdůraznit, že k takovým „únikovým stylům řešení“ zátěžové situace se dané děti uchylovaly buď již v primární rodině či v předchozím výchovném zařízení – náš výchovný ústav tedy nikdy nebylo místo, kdy by se dítě o tento druh sebepoškození pokusilo poprvé. Způsoby takových sebepoškození byly ve většině případů škrábání se po rukou ostrým předmětem a v jednom případě se jednalo o vyhrožování oběšením se (u chlapce). Většina sebepoškozujících se osob se pořezávalo mírně, obvykle v soukromí pokojíčku, s použitím žiletky, nože, části skla nebo zrcadla. Nejčastěji pořezávanými částmi těla byly zápěstí a paže, někdy i nohy. Obličej, prsa a břicho nebyly pořezány nikdy. Zajímavé bylo také sledovat fakt, že sebepoškozování se v určitém období rozšířilo a mělo podobu psychické nákazy.
Na základě mnohaletého sledování výše uvedeného jevu mohu potvrdit. Že takové sebepoškozování má většinou jiné důvody, než se skutečně zabít: -
mladistvý se sebepoškozením snaží docílit převozu do nemocničního zařízení, které může být mnohem vhodnější k případnému plánovanému útěku, než je výchovný ústav
-
sebepoškozováním chce upoutat pozornost na svou osobu, na svůj momentální stav, jedná se o tzv. „skryté volání o pomoc“
-
mladistvý touží po změně prostředí a situace, ve které se již dlouhodobě nalézá
-
mladistvý chce tímto způsobem docílit hospitalizace na určité časové období do psychiatrické léčebny, kde je pro něj režim volnější, resp. jiný než ve výchovném ústavu
Jako poslední zaujímá v uvedeném grafu místo jiný způsob sebepoškozování, a to byla porucha příjmu potravy – bulimie. 28
3. 3. 2 Dotazník
Z další metody šetření – dotazníku, vyplynuly rovněž zajímavé poznatky. Zde jsem se zaměřila především na to, zda má dospívající mládež vůbec povědomí o tom, co sebepoškozování znamená a pokud se již v takovém problému nachází osobně či je jeho svědkem, tak zda má možnost se u nás někomu svěřit. Tohoto šetření se účastnilo celkem 21 přítomných dětí (15 dívek a 6 chlapců).
Na první dotaz („Co podle tebe znamená sebepoškozování?“) drtivá většina respondentů odpověděla, že si po tímto pojmem představují řezání se nebo záměrné předávkování se léky. Naopak nadužívání návykových látek nebo potetování se do této kategorie vůbec neuvedli. Potvrdilo se zde, že si mládež ve výchovném zařízení plně neuvědomuje následky takových chování a aktuálně považují takový styl chování či „zdobení se“ jako normální.
Ve druhém dotazu jsem se zajímala, zda se někdo z respondentů setkal s někým ve svém okolí, kdo si buď ubližuje nebo ubližoval. Odpovědi byly vesměs kladné, což je logické s ohledem na umístění dětí v kolektivním zařízení, kde takový případ může nastat a svědkem či i vzdálenějším účastníkem je více lidí. Respondenti uvedli, že někoho takového znají přímo z výchovného ústavu. Pouze 3 děti uvedly, že kromě VÚ se sebepoškozováním setkaly ve své rodině.
Třetí dotaz byl zaměřen na způsob sebepoškození u jiných osob, kterého byli dotazovaní buď svědky nebo o tom slyšeli a dotyčného člověka znali. V návaznosti na předchozí otázky se odpovědi ani zde příliš nelišily - většinou se jednalo o řezání na rukou, pokus o předávkování se léky či o oběšení se.
V rámci prevence byl můj čtvrtý dotaz směřován na to, zda se v našem výchovném zařízení mají komu děti svěřovat, což je jeden ze způsobů předcházení podobným smutným událostem (pokud budu mít na mysli sebepoškozování skutečně za záměrem suicidia, nikoliv jako „zdobení se“ nebo nezodpovědného chování). Všichni respondenti 29
odpověděli na tuto otázku kladně, proto jsem dotaz blíže specifikovala v páté otázce, kdy se měli vyjádřit, zda se jedná o dospělého (pracovníka VÚ) nebo dítě (kamaráda, známého z výchovného oddělení či ze školy). Za pracovníkem VÚ by se svými potížemi přišlo 11 dětí (z toho 10 za pedagogem a 1 za kuchařkou), zbývajících 10 se svěřuje spíše svým kamarádům.
Poslední, šestá, otázka v dotazníku se blíže zajímala o fenomén tetování u dětí umístěných ve výchovném ústavu. Z celkového poštu respondentů bylo tímto způsobem „sebepoškozeno“ 7 dětí. U dívek převládal křížek na prostředníčku ruky (údajně si toto dívky tetují na důkaz, že byly zavřené v „pasťáku“ nebo v „lochu“) a dál se jednalo o menší tetování na kotníku nohy (na ozdobu). U chlapců to byly různé grafické symboly, nápisy („fear“) či jména (vlastní nebo své dívky).
3. 3. 3 Osobní rozhovory
Během metody osobních rozhovorů jsem si spíše doplňovala poznatky z předchozích způsobů šetření, zajímala se o příčiny sebepoškozování a o to, zda je zda je případně tomuto předcházet.
Pokud se na celou problematiku zaměřím z hlediska striktnějšího – tedy jak je pojata i ve vnitřním řádu výchovného ústavu, musela jsem se nejprve zaměřit na to, proč mladí lidé nadužívání návykové látky? Důvodů je obrovské množství a samotná tématika zneužívání drog by byla na samostatnou práci. Samotný fakt, že je takové destruktivní chování podmíněno multifaktoriálně, hovoří za mnohé. Důvody se tedy různily a byly rozmanité – z nudy, chtěl jsem zkusit něco nového, kvůli příteli, s partou, abych se bavila, chyběly jiné koníčky…
U případů, kdy u sebepoškození hrozily fatální následky, byly příčiny poněkud jiné – ztráty smyslu života, snaha o upoutání pozornosti na sebe, pokus o přemístění do jiného zařízení, léčebny… 30
Co může být pozitivní, neobjevily se žádné náznaky toho, že by se dítě sebepoškodilo kvůli tomu, že je umístěno ve výchovném ústavu (nebo jak mladiství rádi říkají „zavřeno v pasťáku“). Kromě toho, že se u nás mohou svými starostmi svěřovat pedagogům, jsou na všech odděleních umístěny také schránky důvěry, kde se mohou děti vyjadřovat buď děti méně smělé či anonymně. Bohužel této možnosti využívají jen sporadicky.
31
4 Diskuze Ve své absolventské práci s názvem „Sebepoškozování dětí ve výchovných ústavech“ jsem se zaměřila na jeden z problematických okruhů, se kterým se v ústavní praxi u mládeže setkáváme. Vzhledem k tomu, že různí autoři nahlížejí na problematiku sebepoškozování z jiných úhlů, držela jsem se při posuzování uvedeného jevu kritérií, která platí i pro výchovný ústav, kde dlouhodobě působím. Proto se v mé práci kromě nejznámějších typů sebepoškozování (resp. pokusů o sebevraždu), objevují také pojmy jako je piercing, tetování či užívání návykových látek, přičemž tyto pojmy charakterizuji jen stručně. Každý z nich by totiž sám o sobě vynesl na samostatné pojednání, což však nebylo cílem mé práce. Hlavním úkolem bylo zjistit, jaký druh sebepoškozování u mládeže ve výchovném ústavu převládá, jaké jsou příčiny a zda je možno tomuto problému předcházet.
Ačkoliv je téma sebepoškozování dosti závažné, nenalezla jsem v dostupné literatuře uspokojivé množství knih a materiálů, které by se výhradně této oblasti věnovaly. Nejblíže se jí dotýkali Koukola a Kocourková (2003), kteří však rovněž nejvíce rozvádějí problematiku suicidia – tedy přímo sebevražedného chování a jednání.
Domnívám se, že mnohé způsoby sebepoškozování mládeže, které ve své práci uvádím, jsou většinovou společností bohužel již více tolerovány, proto nejsou označovány jako „sebepoškozování“ a tudíž se logicky nemohou v takovém pojetí objevit ani v dostupné literatuře. Z tohoto důvodu jsem musela čerpat informace např. z oblasti tetování, drogové problematiky i poruch příjmu potravy.
Jak se však ukázalo v praxi, není samotné suicidální chování nejčastějším způsobem sebepoškozování u dětí ve výchovném zařízení, nýbrž je to zneužívání návykových látek, které druhotně může vést až k smrti. Mnozí mladiství i dospělí problematiku návykových látek podceňují a mnohdy bagatelizují, ale já osobně ji vnímám jako závažnou, protože může vést až k fatálním koncům. Prevence obecně se mi dosud jeví jako nedostatečná. Zde bych ráda ocitovala větu, se kterou se ztotožňuji a připadá mi 32
významná i při práci s našimi klienty: „Kdo neumí odmítat, není svobodný, protože si nemůže vybrat.“ [Nešpor, 1994]
Ačkoliv výsledky mého praktického šetření poukázaly více na výše zmíněnou problematiku, nemohu opomenout fakt, že i pokusy o sebevražedné jednání jsou zastoupeny ve škále sebepoškozování v daném výchovném ústavu. Jedná se však spíše o demonstrativní způsoby, kdy cílem snah mladých lidí bylo v drtivé většině převezení do psychiatrické léčebny, kde fungují pravidla poněkud odlišná a tedy pro mnohé i líbivá (bez ohledu na to, zda je na ně případně kladeno i více požadavků) – důležitá je změna prostředí.
Nezaznamenala jsem tedy žádný případ, kdy by se mladý člověk umístěný ve výchovném ústavu poškozoval jen z toho důvodu, že se nachází právě v daném prostředí. Tímto si dovoluji konstatovat, že toto zjištění je pro mne velmi významné a uspokojivé.
33
Závěr Určité rizikové faktory lze považovat za nespecificky působící, u jiných lze předpokládat přímý a adresný účinek směrem k sebepoškozujícímu chování. Nespecifickým faktorem může být dlouhodobě nepříznivá rodinná situace, konfliktní rodina nebo rozvod rodičů. Dítě na takovou situaci může reagovat různými způsoby, od psychosomatických potíží, přes poruchy chování, až k depresivní poruše s případným sebevražedným jednáním. Spouštěči suicidiálního jednání pak může být např. konflikt s rodiči, s přítelem či přítelkyní, školní neúspěch a řada dalších situací.
Pokud zmiňuji faktory rizikové, musím uvést také faktory protektivní. Tyto faktory a okolnosti působí naopak proti neadaptivnímu jednání a chování. Takovým projektivním faktorem může být například fungující rodina, dobré vztahy ve vrstevnickém kolektivu, bohaté zájmy apod.
Do našeho výchovného zařízení jsou však umisťovány děti, u kterých v 98 procentech bohužel v rámci jejich primární rodiny jakékoliv protektivní faktory chybí. Pocházejí většinou z rozvrácených, rozvedených rodin, plných vzorců agresivního chování. Utíkají z domova i z reality do různých skupinek kamarádů a partiček, kde si vynahrazují nedostatečný zájem o svoji osobu z rodiny, nezřídka poprvé zkoušejí drogy, z hecu nebo pro image se nechávají tetovat a aby měly z čeho existovat, tak začínají krást, kšeftovat nebo se prodávat. Nějaké kvalitní zájmy v podobě zájmových kroužků či koníčků u takových dětí nepřipadají ani v úvahu.
Výše popsaný způsob života a okolnosti dovedou mladé lidi mnohdy až do našeho výchovného ústavu. Téměř všichni to chápou jako omezení na svobodě, „buzeraci“ či neskutečnou křivdu. Z mého pohledu mají tyto děti ale štěstí, protože je o ně po materiální stránce nadstandardně postaráno, odborníci jim pomáhají zbavit se chuti experimentovat s návykovými látkami, začít znovu chodit do školy, budovat si kvalitní zájmy, učit se nové sporty, pokoušet se narovnat vztahy v rodině a především se jim snažíme naslouchat a zároveň poskytovat kladný vzor dospělého člověka. 34
Peзюмe
Самоповреждение детей в воспитательных учреждениях
Мотивация выбора работы: Мотивацией выбора темы для моей диссертации был собственный опыт многолетней работы в специальном школьном учреждении. Я встречаюсь здесь иногда с детьми, которые различным способом пытаются причинить себе физическую боль. Лично меня интересуют причины, по которым они это делают. Я также хотела бы опровергнуть утверждение, что дети себе делают больно именно поэтому, что они "закрыты" в школе и наоборот бы хотела сослаться на предрасположенность, которую при таком поведении уже приносят из своей предыдущей жизни.
Основные задачи: Целью моей работы сначала будет это явление, связанное с самоповреждением, описать, а в последствии выяснить, с какой частотой эти попытки себя повредить у детей в учебных заведениях проявляются, какой тип самый частый, где искать причины такого поведения и прежде всего
как
предотвратить это, или как детям с подобными склонностями в поведении помочь.
Заключение: Основываясь на определении того, что я себе под понятием «самоповреждение» у подростков
представляю, в своей работе я пришла к
следующему
Прежде
всего
заключению.
подтвердилось,
что
определённым
образом
именно
в
воспитательных заведениях добровольно занимаются самоповреждением все дети - почти во всех случаях речь идёт о табакокурении, потом следует питьё алкоголя, курение марихуаны, употребление наркотических веществ, далее встречаемся с механическим самоповреждением ( резанье себя, царапанье ).
35
Однако, совершенно очевидно, что со склонами к самоповреждению приходят дети в воспитательное заведение уже из предыдущих мест жительства и из собственных семей, так что это не правда, что размещение ребёнка в воспитательное
заведение
является
причиной
самоповреждения.
Наоборот, эти вопросы с детьми обсуждаются и решаются в пределах наших возможностей.
Ключевые
слова:
- самоповреждение - суицидное поведение - зависимость - воспитательное заведение для молодёжи - превенция и интервенция самоповреждения
36
Použité zdroje
MONOGRAFIE
1. FERGUSON, H., PROCTEROVÁ, L. Umění tetování. Praha: Rebo, 1998. 128 s. ISBN 807234-028.
2. FRANKEL, B., KRANZOVÁ, R. O sebevraždách. Praha: Lidové noviny, 1998. 149 s. ISBN 80-7106-234-0.
3. KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Sebevražedné chování. Praha: Portál, 2003. 127 s. ISBN 80-7178-732-9.
4. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha: Portál, 2001. 279 s. ISBN 80-7178-551-2.
5. LANGER, S. Mládež problémová, její typy a možnosti uplatnění: diagnostické, výchovné a profesiografické modely. Hradec Králové: Kotva, 1994. 463 s. ISBN 80900254-3-9.
6. MARTÍNEK, Z. Agresivita a kriminalita školní mládeže. Praha: Grada, 2009. 152 s. ISBN 978-80-247-2310-5.
7. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. 336 s. ISBN 80-7178-226-2.
8. NEŠPOR, K. Návykové chování a závislost. Praha: Portál, 2007. 170 s. ISBN 978-807367-6.
9. NEŠPOR, K., CSÉMY, L. Alkohol, drogy a vaše děti: jak problémům předcházet, jak je včas rozpoznat, jak je zvládat. Praha: Sportpropag, 1995. 160 s. Váz. 37
10. ŠVANCAR, Z., BURIÁNOVÁ, J. Speciálně pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. Praha: SPN, 1988. 215 s. Váz.
11. ULBERTOVÁ,L. Sebepoškozování u dětí a dospívajících. Prevence, 6/2008
12. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. 872 s. ISBN 80-7178-802-3.
ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE
1. Sebepoškozování dětí v léčebnách, [cit.11. listopadu 2008, Praha]. Dostupné z http://www.idnes.cz
2. Protipřenos v terapeutické práci. Dostupné z http://www.arcana.cz
3. Vytěsnění. Dostupné z http://www.wikipedia.org
38
Seznam příloh Příloha č. 1 - Dotazník
39
Dotazník
Prosím o vyplnění tohoto anonymního dotazníku, který bude sloužit jako součást praktické části mé absolventské práce. Děkuji za spolupráci!
Pohlaví: ………………..
Věk: ……………………
1. Co podle tebe znamená „sebepoškozování“?
2. Znáš někoho ve svém okolí, kdo si záměrně ubližuje nebo ubližoval?
3. Pokud ano, tak jakým způsobem?
4. Máš ve výchovném ústavu osobu, které se můžeš svěřit se svými problémy?
5. Pokud ano, uveď prosím, zda se jedná o dítě či dospělého.
6. Máš tetování? (Příp. jaké a proč?)
40
