Scholastika. Středověká filozofie: Descartes, Spinoza. Jana Kutnohorská

Scholastika Středověká filozofie: Descartes, Spinoza Jana Kutnohorská

Scholastika Cíl: obhájit dogmata pomocí rozumu „Rozumslužka teologie. Systém nauk a vyučování na středověkých školách. Filozofickými i teologickými prostředky zdůvodňuje všechny rozhodující prvky a principy křesťanské věrouky. Snaha o systematizaci všeho vědění. Snaha nalézt proporce mezi teologií a filozofií, pravdami víry a pravdami rozumu.

Období scholastiky 1) Raná scholastika: 9. - 12. století 2) Vrcholná scholastika: 13. století 3) Pozdní scholastika: 14. -15. století

Vrcholná scholastika Do roku 1300 Vrcholná scholastika reaguje na příchod myšlenek antického filozofa Aristotela do křesťanského světa Ve 13 stol. Vzniká františkánský řád – zakladatem byl František z Assisi Vzniká i dominikánský řád – zakladatelem sv. Dominik.

Vrcholná scholastika Svět ovládl Aristoteles. Od 12. století jeho dílo platilo za nepřekonatelnou sumu veškeré světské moudrosti, za vzor pravdy vůbec. Aristotelovská filozofie se ujala vlády nad světem a tato vláda trvala až do 16.století. Představitelé scholastiky jsou Albert Veliký a Tomáš Akvinský.

Albert Veliký a Tomáš Akvinský. • Albert (1197/1206-1280) své vědění nepodal v systematickém souhrnu, pouze shromáždil a uspořádal obrovské množství materiálu, které Tomáš využil. • Tomáš (1225-1274) byl Albertovým žákem. Tomáš Akvinský, který – jak se říká, stojí na ramenou Albertových - vytvořil největší naukový systém středověku. Albert byl orientován přírodovědně, Tomáš duchovně (společenskovědně).

Albert Veliký (1197/1206-1280)

Albert Veliký (1197/1206-1280) • Pocházel ze šlechtického rodu. • Studoval na univerzitě tzv. svobodná umění: přírodovědu, medicínu a Aristotelovu filozofii. • Působil na řadě evropských univerzit, včetně pařížské, která byla nazývána „zářivé slunce středověké křesťanské učenosti“.

Tomáš Akvinský (1225-1274)

Tomáš Akvinský (1225-1274) • Narodil se v Itálii jako syn Ladulfa z Aquina příbuzného hohenstaufské císařské rodiny. • Jako pětiletý byl dán na vychování benediktýnům. Ještě jako chlapec odešel na univerzitu v Neapoli, aby studoval svobodná umění. • V sedmnácti letech vstoupil do dominikánského řádu. Ten jej vyslal do Paříže, a tam se stal žákem Alberta Velikého. Tomáš ho ctil po celý život. • Albert ho po tříletém studiu v Paříži vzal s sebou do Kolína nad Rýnem, kde Tomáš studoval další čtyři roky. • Roku 1252 se vrátil opět do Paříže, aby tam zahájil svou akademickou činnost. Věnoval se jí s plnou oddaností. • Roku 1322 byl prohlášen za svatého.

Tomáš Akvinský (1225-1274) Učení - tomismus Vychází ze skutečnosti, že odpovědi na všechny otázky, které zajímají filozofii jsou obsaženy v Bibli. Úlohou filozofů je aby, pochopili tyto odpovědi a přivedli k nim lidský rozum. Ten přijímá nadpřirozené jako nadrozumovou pravdu, kterou lze postihnout jen pomocí náboženské víry.

Tomáš Akvinský (1225-1274) • Jeho dílo je stejně úžasné a rozsáhlé jako dílo jeho učitele Alberta. • První souborné vydání jeho díla bylo v Benátkách koncem 16.století, má 25 svazků a francouzské vydání z konce 19.století 34 svazků. • Ve svém díle vychází z Aristotela.

Tomáš Akvinský (1225-1274) • Jeho dílo/a se vyznačují přehledným členěním. • Je pro něho důležité úsilí o jednoznačnost a přesný výraz. • V oblasti vědění je neotřesitelně přesvědčen, že existuje zákonitě uspořádaná říše skutečnosti, a že ji můžeme poznat. • Trvá na možnosti pravdivého, objektivního poznání a odmítá veškerou filozofii, která skutečnost pokládá jen za myšlenkový výtvor lidského ducha.

Tomáš Akvinský (1225-1274) • „I když je naše poznání objektivní a pravdivé, přece to ještě nestačí. Nad říší poznání: filozofického, metafyzického se klene říše nadpřirozené pravdy. Do této říše nelze proniknout pouhou schopností myšlení.“

Tomáš Akvinský (1225-1274) • Tvrdí, že pravda může být jen jedna. • Podobně jako Aristoteles vidí člověka začleněného do společnosti a státu. Ćlověk je pro Tomáše Akvinského stejně jako pro Aristotela „zóon politikon, živočich společenský“. • … Při tak velkém počtu lidí a při snaze jednotlivce jednat egoisticky pro svůj soukromý zájem, by se lidská společnost rozpadla, pokud by nebylo nikoho, kdo by se staral o společné dobro společnosti právě tak, jako by se muselo rozpadnout lidské tělo a vůbec každá lidská bytost, kdyby nebylo v těle nějaké společné řídící síly, která je zaměřena na společné dobro všech údů.“ • Tak je Tomášem Akvinským odůvodněna nutnost sociální autority.

Pozdní scholastika • 14. – 15. století • Vyznačuje se důrazem na přírodní filozofii, pozdním nominalismem a mystikou. • Mystika – (z řeckého mystikos = zavřít), přeneseně znamená zavřít oči a nahlížet vnitřním zrakem.

Pozdní scholastika Časovou hranici, která odděluje vrcholnou a pozdní scholastiku, nelze přesně určit. • Roger Bacon (1214 – 1294) • Jan Duns Scotus (1265- 1306/08) • William Occam (1290 – 1349)

Německá mystika Mistr Eckhart (1260-1327) • Asi byl Albertovým žákem, když působil v Kolíně. Patřil rovněž k dominikánskému řádu. Byl mimo jiné v dominikánském řádu generálním vikářem pro české kláštery. • Pocházel z rytířské rodiny, získal vynikající teologické a filozofické vzdělání. • Velmi přesně ovládal scholastiku a Aristotela. Jeho dílo je velmi teologické.

Mistr Eckhart • V každé epoše a v každém okamžiku svého života má člověk možnost „zavřít oči“ , nehledět na svět, hledět do vlastního nitra (mystika).

Filozofie ve věku renesance a reformace Zájem o antiku, ve filozofii běžný již dříve, byl ve 14. století oživen a prohlouben zcela novým způsobem. Humanismus se neomezoval jen na literaturu, nýbrž sáhl do všech oborů duchovního života. Ve filozofii humanisté podnikli řadu pokusů probudit k novému životu antické systémy v jejich pravé podobě, tj. scholastickým výkladem neovlivněné.

Niccolo Machiavelli (1469 – 1527)

O Machiavellim jeho kritikové poznamenali: „Tento muž, zrozený a vychovaný pro diplomacii, měl odvahu sobě i celému světu přiznat to, co diplomaté všech dob prozrazovali jen svým jednáním.“

Niccolo Machiavelli (1469 – 1527) • Florenťan patřící k nejvýznamnějším myslitelům, který byl prodchnut myšlenkou národní jednoty a velikosti své roztříštěné vlasti, pokud možno pod vedením rodného města Florencie. • Byl plný nenávisti vůči papežovi, kterého považoval za překážku takového procesu. Jeho nejvýznamnějším spisem je Vladař.

Angličan Thomas Hobbes (1588 – 1679) • Zabýval se otázkami práva. • Z filozofických děl - Elementy filozofie. Dílo se skládá ze tří částí: O občanu, O tělese, O člověku. • Vidí člověka jako egoistu, který usiluje o vlastní výhody, tj. o zachování své existence a o vlastnictví co nejvíce statků. • V přírodním stavu, kde všichni jednají podle této snahy, vládne proto „válka všech proti všem“. Tento stav neuspokojuje přirozenou lidskou potřebu jistoty.

Angličan Thomas Hobbes (1588 – 1679) • Názor, že mravnost není člověku vrozena, nýbrž je získána až ve společenském sjednocení, je přímým výpadem proti biblické představě o původním rajsky dokonalém stavu člověka a jeho pozdějšího pádu.

Baroko – 19.st. Obsáhlé filozofické systémy vytvořilo teprve období od doby baroka až po 19.století. Bránu do novověku otevřeli již myslitelé období renesance spolu s přírodovědci a velkými cestovateli.

Filozofie 17.století Ideálem veškerého poznání se stává matematika: tj. věda, která se vymyká každé národní a individuální specifikaci je přístupna každému a pro každého pochopitelná – má naprosto všeobecnou platnost. jestliže máme v matematice metodu neotřesitelných důkazů, pak vznikla otázka, proč by nebylo možné založit podobným způsobem veškeré lidské vědění, tedy všechny vědy a především filozofii.

Filozofie 17.století filozofii tohoto období nelze oddělit od matematiky významní filozofové buď sami byli geniálními matematiky, jako Descartes, Leibniz, Pascal, Spinoza svou myšlenkovou stavbu vybudovali „more geometrico“- geometrickým způsobem.

René Descartes (1596-1650 )

René Descartes (1596-1650 ) • Narodil se ve šlechtické francouzské rodině. Vzdělání získal u jezuitů. Odsud si odnesl zálibu v matematice spojenou se skepsí ke všem ostatním vědám. • V jeho dalším životě se střídají období, kdy žije v naprostém ústraní a soustředění, a období života nestálého a dobrodružného. Po krátké době, kdy se zúčastnil života pařížské společnosti, jak to bylo v jeho společenské vrstvě běžné, se v Paříži na dva roky uchýlil do ústraní. Jeho bydliště neznalo ani pět jeho nejbližších přátel a věnoval se studiu matematiky. • Potom se jako voják zúčastnil třicetileté války, protože chtěl důkladně poznat svět .

René Descartes (1596-1650 ) • Život u vojska vystřídalo několik let cestování. • Pak opět následovalo období života v ústraní , zasvěceného vědecké práci. Toto téměř dvacetileté období, nejdelší a nejplodnější, žil Descartes v Holandsku, kde pobýval raději než v rodné Francii. • Se světem byl v kontaktu jen prostřednictvím svého jednoho francouzského přítele, který vyřizoval jeho obsáhlou korespondenci.

René Descartes (1596-1650) Švédská královna Kristina, která studovala jeho díla a přála si, aby jí některé otázky vysvětlil, jej v roce 1649 pozvala za velice výhodných a lichotivých podmínek do Švédska, kde ovšem následujícího roku zemřel následkem špatného klimatu.

René Descartes (1596-1650) Všechna jeho díla byla sepsaná v Holandsku. • Svět první dílo a bylo téměř dokončeno, když se Descartes roku 1633 dozvěděl o odsouzení Galilea Galileiho, pod dojmem této zprávy svůj spis zničil, protože se chtěl vyhnout podobnému konfliktu. • Rozprava o metodě, jak vést správně rozum a jak hledat pravdu ve vědách vydal anonymně. • Meditace o první filozofii, tj.o metafyzice, (1641,)hlavní dílo v nichž dokazuje boží existenci a rozdíl mezi lidským duchem a tělem. Descart spis věnoval teologické fakultě pařížské univerzity, nikoli aby se chránil před osočováním ze strany církve, nýbrž protože byl přesvědčen, že svými myšlenkami věci náboženství prokáže službu. Přesto byly jeho knihy později zařazeny mezi zakázané a zatraceny jak protestantskou církví, tak i státem.

René Descartes (1596-1650) Principia Philosophiae (1644) systematický výklad svých myšlenek Dopisy o lidském štěstí Vášně duše, oba spisy byly napsány pro falckou hraběnku Alžbětu, kterou Descartes poznal v holandském exilu.

Descart chce filozofii přetvořit v univerzální matematiku, vědu, ve které je všechno získáno přesnou dedukcí z nejjednodušších základních principů.

René Descartes (1596-1650) „Má.li být všechno poznání odvozeno z nejjednodušších principů, musím si napřed zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska. Co je jisté ? Abych mohl bezpečně postupovat kupředu, nebudu zprvu pokládat za jisté nic. Budu pochybovat o všem, abych zajistil, co obstojí před touto radikální pochybností. Pochybovat musím nejen o všem, co jsem se naučil ve školách, z knih anebo stykem s lidmi, nýbrž i o tom, zda tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje, anebo je pouhým výmyslem, a zda jej vnímám takový, jaký je - vždyť vím, že člověk je často obětí mnohých smyslových klamů. A pochybovat musím rovněž o tom, co se zdá vůbec nejjistější, o principech matematiky, protože je možné, že náš lidský rozum nedostačuje k poznání pravdy a trvale nás uvádí v omyl.“

René Descartes (1596-1650) „Začnu-li však filozofovat tím, že všechno uvedu v pochybnost, je zde něco, o čem nejen pochybovat nemohu, … totiž prostý fakt , že teď v tomto okamžiku myslím.“

Myslím tedy jsem. Ego cogito, ergo sum.

René Descartes (1596-1650) Význam Je považován za otce moderní filozofie. Jeho dílo je velmi náročné a složité. Principy přírody vykládá z mechanického a matematického hlediska. Jeho dílo je empiristické a východiskem jeho myšlení je zkušenost a pojmové myšlení, které později uvedl do pravého a správného vztahu Kant.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677)

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) ETIKA

„Když mne zkušenost poučila, že všechno to, co tak často poskytuje obyčejný život, je plané a nicotné, a když jsem spatřil, že vše čeho jsem se bál a co se bálo mne, obsahuje dobro a zlo jen potud, pokud je to pohnutkou mysli, rozhodl jsem se prozkoumat, zda existuje nějaké pravé dobro, které může sdělit duchu svou dobrotu samo o sobě, bez příměsi ostatních věcí, ano, zda existuje něco takového, čeho nalezení a dosažení může poskytnout stálou a nejvyšší radost pravdy…“

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) Narodil se v židovské rodině, která pocházela ze Španělska. Rodina byla bohatá, protože to umožnil hospodářský a kulturní rozmach židovství ve středověkém Španělsku ovládaném Araby. Po vyhnání Arabů ze Španělska, kdy židé byli pronásledováni jak katolickou církví,tak i španělským státem, stanuli před volbou: buď se podřídit svému křesťanskému prostředí nebo odejít. Velká většina dala přednost druhé možnosti.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) V době, kdy se Spinoza narodil, existovala v Amsterodamu vzkvétající židovská obec. Spinoza prokázal v dětství vynikající nadání a byl svým otcem určen pro dráhu rabína. Jako mladík studoval Bibli, Talmud (dílo židovského náboženství, které obsahuje komentáře a výklad k pěti knihám Mojžíšovým), středověkou židovskou filozofii, naučil se latinsky, studoval středověkou scholastiku a jejím prostřednictvím řeckou filozofii a zejména studoval Descarta.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) Nebylo mu ještě 24 let a ještě nezveřejnil žádný spis, když byl na základě ústních projevů obžalován z kacířství a vyloučen z obce, vyhnán, proklet a zatracen všemi kletbami, které jsou zapsány v knize Zákona, jak to stojí v listině, která se nám zachovala. Pro Žida, který žil uprostřed cizího národa, pro kterého židovská obec nebyla jen náboženskou oporou, ale představovala skutečnou vlast, byla exkomunikace zvlášť těžkou ránou.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) Spinoza žil po celý život velmi osamoceně a skromně na různých místech v Holandsku. Ačkoliv ze základních spisů, v nichž je vyloženo jeho vlastní myšlení, vyšel za jeho života pouze jeden Teologicko-politický traktát, rozšířila se jeho sláva po celé Evropě zčásti diky styku s přáteli a zčásti díky korespondenci s významnými osobnostmi. V roce 1673 dostal nabídku, aby vyučoval filozofii na univerzitě v Heidelbergu. Odmítl. V mládí se při studiu naučil brousit optická skla, židovská tradice totiž žádala, aby učenec ovládal nějaké řemeslo. Touto činností si vydělával na živobytí a ta také zavinila jeho předčasnou smrt – tuberkulóza plic. Zemřel v pouhých 44 letech. Za svého života věnoval broušení čoček určitě tolik času jako většina z nás svému každodennímu zaměstnání, kromě toho však vytvořil dílo, jež hloubkou a velkolepou sevřeností má v dějinách filozofie jen málo sobě rovných.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) Spinozovo hlavní dílo, Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii, leželo až do konce jeho života uzamčeno v psacím pultu a Spinoza žil v posledních letech v neustálém strachu, že by se kniha po jeho smrti mohla ztratit. Ve skutečnosti byla však jeho přáteli vydána ještě v roce jeho úmrtí a dosáhla vlivu, který lze jen stěží dohlédnout.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii

Spinozovu Etiku lze studovat jen s hlubokou znalostí filozofie a geometrie. Východiskem jeho učení je substance. Slovo má mnoho významů, nejen hmotu v dnešním slova smyslu. Spinoza tímto myslí také nekonečno. Substance je věčná, nekonečná, existuje sama ze sebe. Není nic mimo ni. Takto pochopený pojem substance je však svým významem totožný s pojmem Boha a jako souhrn všeho jsoucna je totožný s pojmem přírody. Na počátku Spinozova myšlení stojí rovnice : substance = Bůh = příroda.


Protějškem pojmu substance je pojem modus – to je svět věcí v nejširším smyslu, svět jevů. V běžném vyjadřování označujeme právě tento svět jako přírodu. Spinoza používá dvou pojmů přírody: přírodu v univerzálním smyslu označuje jako „tvořící přírodu“ (natura naturans) a pro tuto přírodu užívá často pojmu Bůh, přírodu jako souhrn konečných věcí jako „stvořenou přírodu“ (natura naturata).


Nekonečná substance neboli bůh má dvě vlastnosti myšlení rozlehlost Bůh je jednak nekonečná rozlehlost, jednak nekonečné myšlení, tedy nikoliv určité čili omezené myšlení. Protože všechno jest v Bohu, lze také každou jednotlivou bytost pozorovat z těchto dvou hledisek. Z hlediska myšlení se jeví jako idea, z hlediska rozlehlosti se jeví jako těleso.


Jako neexistují dvě odlišné substance, nýbrž jen jedna, kterou lze zkoumat z uvedených dvou aspektů, právě tak i jednotlivá bytost zejména člověk, není složena ze dvou oddělených substancí, těla a duše, nýbrž jsou to jen dvě stránky jedné a téže bytosti. Každá jednotlivá bytost usiluje o to, aby zachovala svou existenci – to je podle Spinozy dáno její přirozeností. „Psát o lidské bytosti, jako bychom se zabývali přímkami, plochami a pevnými tělesy“.


To, co se obvykle míní svobodnou vůle, svobodou rozhodování, zde nemá místo. Srovnává člověka, který si namlouvá, že může svobodně volit, rozhodovat, s kamenem vrženým do vzduchu, který padá zpět dolů a přitom si myslí, že sám určuje svou dráhu a místo dopadu. Naše jednání se řídí stejnými železnými zákony jako všechno přírodní dění. Neexistují ani všeobecně platné pojmy dobra a zla. Co podporuje zachování jednotlivé bytosti je dobro, co mu brání se nazývá zlo.


Musíme se ptát, kde je vlastně v takovém světě místo pro etiku, která přece chce vyložit obecně platný princip lidského chování. Má vůbec smysl pokoušet se o etiku ve světě, kde se každá jednotlivá bytost nutně řídí „zákonem“, z něhož vzešla, tj. podle S. zákonem sebezáchovy, a kde svoboda náleží jen nejvyšší, všeobjímající bytosti.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677)

Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii

Podstatou všeho jsoucna je snaha zachovat sama sebe. To platí i pro člověka . Protože rozum neukládá nic, co by odporovalo naší přirozenosti, žádá nás , aby miloval sám sebe, vyhledával to, co je nám skutečně užitečné, směřoval k tomu, co člověka vede skutečně k větší dokonalosti. A vůbec, aby se každý pokud je sám sebou, snažil zachovávat své vlastní bytí. A to je pravdivé se stejnou nutností, jako celek je větší než jeho část


Ctnost není nic jiného než schopnost člověka toto své snažení prosadit. Ctnost je tudíž totéž co moc. A přesně tam, kam až sahá tato moc, sahá i přirozené právo člověka. Neboť přirozeným právem nelze rozumět nic jiného než přírodní zákony neboli moc přírody. Konat vlastní přirozeností. Co však je vlastní přirozenost člověka, podle jejíž zákonů se má snažit zachovat sama sebe a zdokonalovat své bytí? Zde následuje krok, který je pro další myšlenkový post rozhodující. Člověk je podle své přirozenosti rozumná bytost


Člověk tady jedná podle své přirozenosti tehdy, když usiluje o svůj vlastní užitek pod vedením rozumu, a protože rozum usiluje o poznání… Člověk ovšem není jen rozumovou bytostí. Je právě tak ovládán a zmítán instinkty , pudy a vášněmi. Jaký je vztah rozumu k vášním? S. je natolik důkladný znalec lidské přirozenosti, že nemůže prostě žádat, aby rozum vášně zkrotil a potlačil.

Baruch De Spinoza (1632 – 1677) Etika vyložená způsobem užívaným v geometrii Co tedy zmůže rozum? Něco přece. Jednotlivé vášně mají tu zvláštnost, že každá usiluje o úplné uspokojení bez ohledu ostatní vášně a na blaho celé osoby. Ve vášni se člověk zcela oddává okamžiku na to, co se může stát. Jestliže se jí beze všeho oddáme, nesloužíme vlastnímu, správně chápanému užitku. Pudy tedy potřebujeme jako hnací sílu, jako motor života. Rozum nás ale poučuje, abychom pudy, působící proti sobě navzájem koordinovali, uváděli v rovnováhu a takto jich využívali k pravému užitku pro celou harmonickou osobnost. Bez vášní lidé nemohou být. Ale vášně mají být uspořádány a vedeny světlem rozumu.


Spinozův vliv na pozdější myšlení se nezačal uplatňovat po jeho smrti hned v plné síle. I po smrti byl stejně jako za svého života nenáviděn, vysmíván a zakazován. Židovská obec ho exkomunikovala, katolická církev zařadila jeho díla do indexu zakázaných knih. V Německu mu první veřejně vzdal hold Gottfried Wilhelm Leibniz. Následovali ho Herder a Goethe, který se k němu a k jeho učení výslovně hlásil. Mezi filozofy, které ovlivňovaly jeho myšlenky, patří Schopenhauer, Nietsche.

Scholastika. Středověká filozofie: Descartes, Spinoza. Jana Kutnohorská

Recommend Documents