Racionalismus • poznání vyrůstá z racionálního myšlení • je to učení, které vyzvedá přirozené poznání člověka • zdůrazňuje význam vědy, vzdělání, osvěty a kultury • hlásá suverenitu lidského rozumu. Představitelé jsou René Descartes, Benedikt Spinoza, G. W. Leibnitz.
René Descartes (1596 –1650) Jediná jistota jsou pochyby. – „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem) Pramenem omylu jsme my (metoda skepse) Jsoucno tvoří dvě na sobě nezávislé substance duchovní a hmotná = dualismus „Duchovní substance je bytím nezávislým, soběstačným, její vlastností je myšlení.“ „Hmotná substance se rozkládá v prostoru, její vlastností je rozlehlost.“ • metoda dedukce - rozumem lze objevit a poznat všechno, pokus je pomocným prostředkem • v analytické geometrii zavedl systém pravoúhlých souřadnic: kartézská soustava
Benedikt Spinoza (1632 – 1677) • nizozemský židovský filozof Dílo: • Etika • předmluva Principům filosofie Reného Descarta doplněné o dodatek Metafyzické myšlenky
Nauka o dvou substancích • obě substance v tom smyslu, že z rozlehlosti a myšlení učinil pouhé atributy jediné substance, jež disponuje a projevuje se nekonečným počtem atributů, z nichž jsou nám lidem nejsnáze přístupny právě rozlehlost a myšlení • Substance je nepodmíněným předpokladem, tj. je tím, co nemůže nebýt, tím co leží v základu a s čím se setkáváme jako s tzv. „jsoucnem“, aniž by však substance byla nějakou konkrétní jednotlivou neboli konečnou věcí, jelikož jsoucna neboli věci jsou jen modifikacemi jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. • Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen - Spinoza není z tohoto důvodu panteistou, jak obecně míní učebnice filosofie. Mezi bohem a věcmi panuje ontologická diference: bůh je základem věcí, ale není ve věcech; věci neskládají dohromady boha, ale nemohou bez něho existovat.
G. W. Leibniz (1646 – 1716) Monády • základní pojem Leibnizovy filosofie je monáda. Navazuje na Reného Descarta, který soudil, že všechny přírodní jevy lze vyložit pojmy rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Naproti tomu Leibniz tvrdí, že je pohyb něco čistě relativního, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Toto pojetí hmoty je velice podobné staré teorii atomů, jak ji vytvořili atomisté.
Co jsou monády? Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center. Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ - percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení . Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, sebeuvědomění, reflexe. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí. Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza.
Jestliže je Bůh, odkud je zlo? Jestliže není, odkud je dobro? Leibniz rozlišuje tři druhy zla: „Zlo lze chápat metafyzicky, fyzicky a morálně. Metafyzické zlo záleží v pouhé nedokonalosti, fyzické zlo v utrpení a morální zlo v hříchu. Fyzické zlo a morální zlo sice není nutné, stačí však, že je na základě věčných pravd možné.“ Fyzické zlo, tedy utrpení a bolest všeho druhu, plyne nutné ze zla metafyzického. Protože stvořené bytosti mohou být jenom nedokonalé (kdyby byly dokonalé, nebyly by stvořené, ale byly by rovny Bohu), nemohou ani jejich vlastní pocity být dokonalé, musí mezi nimi být i pocity nedokonalosti, tedy nelibosti a utrpení. To platí v zásadě i pro zlo morální. Stvořená bytost musí nutně ve své nedokonalosti chybovat a hřešit, zvláště, když jí Bůh dal dar svobody.
Empirismus teorie, které odvozují původ, pramen i platnost poznání ze smyslové zkušenosti. nepopírá racionální poznání, jeho úlohu však zužuje na pouhé pasivní spojování počitků a vjemů v představy a pojmy empirismus popírá vrozené ideje (předzkušenosti obsahy vědomí) i jakékoliv předpoklady pro možnost smyslového poznání, lidská duše je při narození tabula rasa, čistá, nepopsaná deska. induktivní metoda – vyvozování obecných závěrů z pozorování a experimentu. empirismu je odmítání spekulace (včetně racionalistické dedukce).
John Locke (1632 –1704) • anglický filosof a senzualista • teoretik státu, práva a hospodářství „Nic není v rozumu, co by dříve nebylo ve smyslech.“ – Lockův senzualismus „Lidská duše je nepopsaným papírem, na který se zapisuje zkušenost prostřednictvím smyslů.“
Rozumnost křesťanství: z křesťanství máme přijmout jen to, co potřebujeme ke spasení Myšlenky o výchově: praxe má mít přednost před teorií. Podle Locka existují 3 svobody: 1) přirozená – neomezující, bez uplatnění moci 2) ve společnosti – člověk je omezen pravidly společnosti 3) pod vládou – člověk je podřízen moci, zákonům
Subjektivní idealismus George Berkeley (1684 –1753)
pojem hmoty, nemůžeme mít abstraktní obecné děje, nýbrž jen vjemy a představy. Berkeley je tudíž nominalista a senzualista. O veškeré existenci se dovídáme pouze prostřednictvím našich smyslů, nemůžeme opravdovou existenci bez nich prokázat.
– odmítá
Být znamená být vnímán. Nejen druhotné kvality (jak předpokládal Locke), nýbrž všechny kvality jsou relativní a proto subjektivní a existují jen v mysli. • to, co nazýváme přírodními zákony, jsou jen pravidla, podle kterých v nás bůh vyvolává ideje • „Měřítkem všeho je člověk“ = my dáváme životnost objektům tím, že je vnímáme = solipsismus
David Hume (1711 –1776) • představitel agnosticismu, navázal na tradici empirismu a senzualismu „Poznáme pouze to, co je v naší hlavě, ne to, co tvoří vnější svět.“ „Zkušenost jsou naše duševní stavy“ (zkušenost nevidí jako fakta) • rozlišuje silné a svěží smyslové dojmy (imprese) od představ (idejí) • jeho gnoseologický skepticismus ovlivnil značně některé filozofy i neklasickou moderní vědu
