Sborník vystoupení VI. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

VI. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

Sborník vystoupení

SBORNÍK VYSTOUPENÍ na studentské konferenci uspořádané Radou pro mezinárodní vztahy v rámci odkazu celoživotní práce Jiřího Dienstbiera, jejíž VI. ročník se konal 22. května 2012 v Senátu Parlamentu České republiky

Obsah A) Úvodní vystoupení Jiřina Dienstbierová, předsedkyně Rady pro mezinárodní vztahy Maja Mitrović, velvyslankyně Republiky Srbsko v České republice Ivana Hlavsová, ředitelka Odboru států jižní a jihovýchodní Evropy MZV ČR Ivana Pejić Povolná, Česká rozvojová agentura Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR B) Práce prezentované na konferenci 1. Ekaterina Batueva, Ludmila Kopecká: How do Greeks see the crisis 2. Matěj Bílý: Rumunsko a Varšavská smlouva v první polovině 70. let 3. Stanislav Caletka: Skopije 2014 – revitalizace prostoru? 4. Karel Höfer: Vliv voleb a volebních systémů na rozpad SFRJ – případová studie Slovinska a Chorvatska 5. Jan Loužek: Konec kultu Josipa Broze – Tito jako terč kritiky ze všech stran 6. Štěpán Šantrůček: Role mezinárodních organizací v implementaci Daytonské mírové smlouvy 7. Tereza Tkadlecová: Národní formování Pomaků 8. Lukáš Trzaskalik: Zahraniční politika Řecka v období konfliktů do roku 1940 9. Aleš Jirásek: Válka v bývalé Jugoslávii – matoucí obraz a problém špatně padnoucí košile C) Práce předložené písemně 10. Daniel Heler: Srbsko a Černá Hora v procesech integrace do EU: Analýza interní bezpečnosti na územích s vysokým podílem albánského osídlení Členové hodnotící komise: Jiřina Dienstbierová, ředitelka RMV J. E. Maja Mitrović, velvyslankyně Republiky Srbsko v ČR Ivana Hlavsová, ředitelka Odboru jižní a jihovýchodní Evropy, MZV ČR Ivana Pejić Povolná, Česká rozvojová agentura Petr Fleischmann, Senát PČR Zdeněk Matějka, VŠE Praha Miloslav Had, RMV Komise vyhlásila vítěznou práci v roce 2012: Stanislav Caletka: Skopije 2014 – revitalizace prostoru?

Úvodní vystoupení Jiřina Dienstbierová

předsedkyně Rady pro mezinárodní vztahy Země Balkánu mají pro Českou republiku zvláštní význam. Je to dáno jednak historickými vztahy, které se vyvíjely již od konce 19. století, jednak těsnými vztahy v našich moderních dějinách. V době totality Jugoslávie umožnila desetitisícům Čechů emigrovat za „Železnou oponu“, překládala zakázané autory, intelektuálové demonstrovali v roce 68 proti ruské okupaci i za propuštění disidentů. Válka na Balkáně a bombardování Srbska státy NATO vnesla do těchto vztahů četná nedorozumění. Tato studentská konference je jednou z cest, jak opět najít vzájemné porozumění a pochopení části problémů, které se odehrávají v našem blízkém evropském okolí. A chceme-li skutečně zlepšit naše vztahy, tak nám nic jiného nezbývá než hodně práce, vlídnosti, ohleduplnosti a pochopení.

Maja Mitrović

velvyslankyně Republiky Srbsko v České republice Milí přátelé, je pro mne velkou ctí, že i v tomto roce mohu být účastníkem Studentské konference o Balkánu a členkou poroty, která hodnotí studentské práce a nejlepší odměňuje studijní cestou na Balkán. Z minulého ročníku jsem si odnesla nezapomenutelné dojmy o chytrých a schopných mladých lidech, jejichž vystoupení dokazovala hluboký zájem, znalost, porozumění a pochopení pro balkánský region jako neoddělitelnou součást Evropy. Velice mne těší, že si i v tomto roce mnoho mladých lidí zvolilo téma Balkánu a jsem přesvědčena, že uslyšíme zajímavé úvahy a postřehy. Chtěla bych vyjádřit velké poděkování Odboru pro mezinárodní vztahy Senátu České republiky a jeho předsedovi panu Josefu Regecovi, pod jehož záštitou se tato konference koná. Také bych chtěla vyjádřit zasloužené uznání paní Jiřině Dienstbierové, bez jejíž práce a nadšení si nelze představit kontinuitu této akce. Tak nejlepším a nejkreativnějším způsobem pokračuje dílo, kterému senátor Jiří Dienstbier, velký přítel Republiky Srbska a všech balkánských zemí, zasvětil celý svůj bohatý a humánní život. Jsem hrdá, že se mohu účastnit tohoto procesu jako členka této prestižní poroty. Praha 22. května 2012

Ivana Hlavsová

ředitelka Odboru států jižní a jihovýchodní Evropy MZV ČR Paní velvyslankyně mě postavila do těžké role, protože když ona mluvila česky, já bych měla mluvit srbsky. Ale to by nemuselo dopadnout dobře; já raději zůstanu u svého rodného jazyka, což mi dává velkou výhodu, a stává se to poměrně málokdy.

4

ÚVODNÍ VYSTOUPENÍ

Úvodem bych chtěla říci co považuji za nejdůležitější. Již několikátý rok se účastním práce poroty této soutěže a velice mě to zajímá, a vždy mně těší, že se sejde tolik studentů, kteří jsou velmi kvalifikovaní, a zajímají se o Balkán. Je to pro mne vždycky osvěžení z, do určité míry každodenní, ministerské rutiny. Především bych chtěla letos poděkovat Jiřině Dienstbierové, za to, že se podařilo tuto tradici zachovat, protože tady je někdo, kdo nám všem strašně chybí, a to je Jiří Dienstbier, který byl u zrodu jednak Rady pro mezinárodní vztahy, jednak myšlenky tuto konferenci pořádat. Jsem velice ráda, že s ním to neodešlo a že je to trošku také na jeho památku, protož Balkán byl jeho výrazné téma, a věnoval se mu aktivně a nesmírně profesionálně. Proto bych chtěla Jiřině poděkovat, i všem ostatním, kteří se podílejí na tom, že tady můžeme být a pokračovat. Několik slov k české zahraniční politice; neboť ten odbor, který má takový složitý název, a který já vedu, pokrývá velkou část Evropy, řekla bych skoro půlku. A ta „jižní“ není zdaleka jen jižní, ona je spíš západní, protože to začíná Belgií, Lucemburskem, Francií, zahrnuje Španělsko, Portugalsko, Itálii, Vatikán, Řecko, Turecko a Kypr. To je ta část, kterou já nazývám „středomořská“. Druhou část představuje celý Balkán, geograficky, to znamená nejenom ten, kterému se teď říká „západní“, ale i Rumunsko, Bulharsko a také Řecko. To je, z hlediska zahraniční politiky, nesmírně zajímavá kombinace, protože zahrnuje i nejstarší státy EU, i nové státy EU, i státy, které do EU s vysokou pravděpodobností vstoupí, i státy, které tam možná nakonec ani nevstoupí. To dává naší práci velmi zajímavý charakter. Můj odbor má na starosti bilaterální vztahy s těmito státy a v případě západního Balkánu také záležitosti, které se týkají integračních procesů do EU, což je poměrně náročná agenda, ale, jak říkám, zajímavá. Vlastně to je jedno z teritorií (západní Balkán), kde ještě stále můžeme dělat opravdovou zahraniční politiku. Nechci tím naznačovat, že jinde ji neděláme, ale s teritorii, která jsou nám geograficky vzdálená, většinou nemáme silné společné zájmy a v teritoriích, která jsou v Evropě a v EU, tak tam už ten mechanismus funguje trochu jinak, protože tam nám jde hlavně o Unijní záležitosti. Teritoria, která jsou nám teritoriálně blízká a jsou pro nás z nějakého důvodu důležitá, jsou ta, kde ještě skutečně můžeme něco dokázat a my se snažíme to dokazovat. Co nám situaci výrazně usnadňuje (nám diplomatům, státním úředníkům), je shoda na tom, že západní Balkán, tj. postjugoslávský prostor plus Albánie, je pro nás prioritou. Taková shoda panuje napříč politickým spektrem, nedá se říci od nepaměti, ale od dob vzniku ČR zcela jistě. Měli jsme vlády té, či jiné koalice, ale na politice vůči západnímu Balkánu se nic nemění. To je samozřejmě důležité, protože nám to dává možnost provádět politiku dlouhodobě a poměrně komplexně. Také se nic nemění na tom, že trvale podporujeme integraci všech států západního Balkánu do EU. Možná jsem měla začít tím, co řeknu až nyní, ale mně už to připadá tak samozřejmé, že už to ani moc nezmiňuji: proč nám vlastně na této části Evropy tolik záleží. Samozřejmě musím dodat, že naší druhou prioritou je východní Evropa. Ale z pochopitelných důvodů se teď soustředím na balkánskou orientaci. Je to geograficky natolik blízký region (řada z vás tam byla, takže to asi docela znáte), že jeho bezpečnost a stabilita musí být naším prioritním zájmem. Víme co to znamenalo v devadesátých letech, kdy tam probíhaly krvavé války, a neradi bychom, aby se něco podobného opakovalo. Myslíme si, a nejsme sami, kdo si to myslí, že jediná cesta, která povede k dlouhodobé stabilitě tohoto regionu je jeho integrace do EU. Samozřejmě integrační proces není jednoduchý, není ani krátký. Ale i náš proces vstupu do Unie trval pár let. Toto se nám zdá jako jediná cesta ven z minulosti a to nejen do prostředí stabilního, trvale a dlouhodobě,


5

ale také do prostředí ekonomicky prosperujícího. To, samozřejmě, vzhledem k dnešní situaci v Unii a krizi v Eurozóně, zní poněkud paradoxně, ale pořád ještě se musíte podívat na to na jaké hospodářské úrovni jsou státy západního Balkánu. I vůči nejchudším státům EU je to obrovský skok. To je ve velké stručnosti důvod proč nás tento region zajímá a proč se mu tolik věnujeme. Ta paleta vztahů je nesmírně široká, o tom bych tady mohla mluvit dlouho, a to nebudu, protože by vás to asi nudilo a nakonec máme dneska důležitější věci na práci. Chci jen říci, že kromě politických vztahů, a návštěv na všech úrovních, je to pro nás region nesmírně důležitý i obchodně. Je to poměrně významná oblast pro náš vývoz, mimo EU asi jedna z nejvýznamnějších, ale je to taky oblast, kam řada českých firem investuje. A to nejen ty největší, známé, jako ČEZ, ale mnoho firem, které jsou menší než největší. Objem těchto investic je docela podstatný. To je asi to hlavní, co jsem chtěla říci. V tomto bodě bych skončila, a budu se těšit na vaše vystoupení a diskusi k nim. Děkuji.

Ivana Pejić Povolná

Česká rozvojová agentura Tímto příspěvkem bych Vám chtěla trochu přiblížit zahraniční rozvojovou spolupráci (ZRS) České republiky se zeměmi západního Balkánu. Jak již zmínila paní Hlavsová, nástrojem zahraniční politiky může být i ZRS. Česká rozvojová agentura je mladou organizací, která vznikla v roce 2008 a spadá pod Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Před rokem 2008 byla ZRS organizována prostřednictvím gesčních ministerstev, např. ministerstva zemědělství, ministerstva životního prostředí, v roce 2012 se již ZRS zabývala pouze ministerstva průmyslu a obchodu, financí a vnitra (jako dočasné výjimky z transformace). Od roku 2013 bude celkový rozpočet na ZRS již definitivně sjednocen do gesce MZV. Každé z těchto resortních ministerstev organizovalo ZRS, jak se zeměmi Balkánského poloostrova, tak i s dalšími zeměmi. Po transformaci systému ZRS, spolupracuje ČRA se třemi zeměmi na Balkáně: Bosna a Hercegovina, Srbsko a Kosovo. Několik slov k historii této spolupráce. Již od devadesátých let, v podstatě ihned po konci válečných akcí, začala humanitární pomoc ČR, která postupně přerostla v rozvojovou spolupráci, která je dlouhodobější a měla by přinášet také dlouhodobější výsledky. Sektorově je spolupráce s balkánskými zeměmi zaměřena především na vodu a sanitaci (například se jedná o výstavbu čistíren odpadních vod, kanalizace, obnovení zásobení pitnou vodou apod.). Dále je to samozřejmě energetika, kde se specializujeme na obnovitelné zdroje; je to také zdravotnictví, které v balkánských zemích často pokulhává za evropským standardem a je to také zemědělství, kde se snažíme pomáhat především v oblasti mléka. Zdůraznila bych pomoc při přípravě zemí na vstup do EU (EU standardy, akreditace a certifikáty atd.). V poslední době se nám daří spolupracovat s dalšími výraznými donory na Balkáně, jako s americkou rozvojovou agenturou (USAID) nebo švédskou rozvojovou agenturu Sida. Podle informace z minulého týdne jsme uspěli v soutěži mezi novými členskými zeměmi a získali v rámci US Emerging Donors Challenge Fund finance na projekty, které budou realizovány společně s americkou stranou. Naše agentura uspěla se čtyřmi různými projekty (z toho tři jsou na západním Balkáně). To je docela velký úspěch, neboť celkem bylo vybráno 12 projektů ze všech nových členských zemí EU.

6


V Bosně a Hercegovině se snažíme projekty koncipovat tak, aby bylo možné zapojit obě bosenské entity (tedy jak Federaci Bosny a Hercegoviny tak i Republiku srbskou). V Srbsku se snažíme věnovat regionům, které jsou nejméně rozvinuté, nově se budeme zabývat jihovýchodním Srbskem. Další novou oblastí, kam směřujeme naše zájmy, je Sandžak, což je velmi zajímavá multietnická oblast na hranici Srbska a Černé Hory. Doposud jsme spolupracovali úspěšně v regionu Šumadija a v Kolubarském regionu. V Kosovu se zaměřujeme především na sektor zásobování vodou a sociální oblast. Velmi úspěšně spolupracujeme se sdruženími neslyšících a nevidomých, neboť život lidí s postižením v Kosovu, je velmi těžký. Práce v České rozvojové agentuře je velmi zajímavá a já jsem ráda, že zde mám na starosti právě balkánské země, neboť 30 % našeho rozpočtu směřuje právě do balkánských zemí. Je zřejmé, že Balkán je pro ZRS ČR prioritou. Děkuji vám za pozornost, ráda bych Vás na závěr ještě upozornila na naše webové stránky: www.czda.cz, kde můžete nalézt více informací o našich projektech.

Petr Fleischmann

poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR Náš zájem o Balkán: Několik slov úvodem V dnešním světě, který jsme se v posledních letech naučili mechanicky nazývat „globalizovaným“, zřejmě není místa na mapě, které by nás mělo a priori zajímat více než jiné. To však zároveň nevylučuje, že tu jsou oblasti, jejichž jméno rezonuje v naší historické paměti silněji než jiná zeměpisná označení, a o nichž na základě téže paměti dobře víme, že to, co se tam děje, je intimně provázáno s děním na celém evropském kontinentu a v naší Střední Evropě obzvlášť. Takovou oblastí je bezpochyby Balkán. Se zájmem, v němž nikdy nechybí jistý neklid, sledujeme jeho příslovečnou složitost a to s vědomím, že ať se tu odehrává cokoli, bude to mít význam pro osud celé Evropy. Podobný statut dané oblasti ve způsobu, jakým vnímáme zeměpisný prostor, nemohl uniknout českému politikovi a geopolitikovi, jímž byl Jiří Dienstbier. Nemohl uniknout ani Dienstbierovi-člověku, kterého zejména k zemím Jugoslávie pojila celoživotní láska souznějící s rodinnou tradicí datující do dob, kdy se jeho přímý předek podílel na budování hudební konzervatoře v Bělehradě. To vše přispělo k položení základů Studentské konference o Balkáně, kterou Jiří Dienstbier, spolu se ženou Jiřinou, založili, pod záštitou Rady pro mezinárodní vztahy a jíž Jiří po dlouhá léta předsedal. Cílem konference je povzbudit balkánské studie a zároveň udělit studijní stipendium autorovi práce, o níž se za tímto účelem ustanovená porota domnívá, že si to zvlášť zaslouží. Letos, v roce 2012, se už dostáváme k 6. ročníku této konference a jako každý rok s tak trochu překvapeným obdivem sledujeme, jak obrovskému zájmu mladých odborníků se těší tento region. Kvalita jejich prací – ať čtenář posoudí – činí rozhodování poroty nesnadným. Ale tím lépe! Dnes tedy, stejně jako v minulosti, dění na Balkáně nemá pouze regionální význam, což se zřetelně odráží v předložených studiích. Jde tu, jako obvykle, o mnohé a tentokrát snad především o naši představu budoucí Evropy jako takové. Bude společenstvím všech svých národů a jak by se vůbec mohla nazývat „Evropskou unií“ bez národů západního Balkánu? Bude homogenní,


7

dvourychlostní či dokonce vícerychlostní? A klaďme si další otázky! Nedávná pomoc Řecku v rámci tzv. „dluhové krize“ se stává testem evropské soudržnosti a měřidlem solidarity evropských národů. Co si o tom myslí Řekové samotní? Ve chvíli, kdy v důsledku krize napříč Evropou hrozí návrat k národním egoismům, je bezpochyby poučné zjišťovat, nakolik se národům bývalé Jugoslávie podařilo překonat nacionalistické běsnění 90. let. A jak se vyvíjely a nadále vyvíjejí politické instituce v regionu? Co nového přinášejí nedávné volby v Srbsku a do jaké míry jejich výsledek ovlivní evropské směřování země? To jsou jen některé z otázek, na něž se snaží odpovědět odborníci z oblasti společenských věd, ať už jde o politology, sociology, etnology, ekonomy či o ty, kdo se snaží pochopit současnost na základě hlubšího poznání dějinných souvislostí. Porota nakonec rozhodla. První cenu spojenou se studijním stipendiem z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR udělila práci Mgr. Stanislava Caletky: „Skopje 2014 – revitalizace prostoru?“. Originální studie situovaná na rozhraní několika společenskovědních oborů dovoluje – obrazně řečeno – nahlédnout do duše Makedonců, odkrýt způsob, jakým představy o vlastní identitě splývají s představami o organizaci městského prostoru kolem sebe a současně položit množství otázek, které s těmito představami vyvstávají. Téma identity a jejího budování je, jak se zdá, zde na Balkáně zřetelněji než jinde, klíčovým tématem. Pořadatelé studentské konference o Balkáně už jenom doufají, že příští 7. ročník bude stejně přínosný jako předešlé ročníky.

Práce prezentované na konferenci Ekaterina Batueva,

Regional Studies Department, University of Economics, Prague, Czech Republic

Kopecká Ludmila,

Social Anthropology Department, Charles University, Prague, Czech Republic

How do Greeks see the crisis? The crisis in Greece has led to a variety of negative consequences in the economic and social spheres of life: the rate of the unemployment is estimated to be 20 percents (even higher among the youth), the amount of homeless people on the streets is raising dramatically, the public cuts are progressing, and the pressing absence of hope and security in future is “eating people’s minds and hearts”. Among the main aims of the paper are: to highlight the current socio-economic situation in Greece nowadays within its’ impacts on the population, to present the reflections of Greeks themselves on the stated issue, using the voices from and out of Greece, and to compare the views on the crisis between Greeks living in Greece and Greek community in the Czech Republic. The first part of the paper presents the overview of the socio-economic situation in Greece, based on the reliable data, interviews with Greek NGOs and experts’ opinions. The second part presents the Greek community in the Czech Republic, pointing out the main specifics in terms of historical and cultural background. And the third part is the compilation of the qualitative interviews, conducted with Greeks living in Greece and Greek community in the Czech Republic. With this paper authors would like to present more objective image of “the famous Greek crisis”, so highly spoken in the World press, and to give an opportunity to Greeks to share their opinions regarding the situation in Greece. The Greek crisis and impacts of crisis on the population The Greek crisis, Greeks, Greek politics – are lately the “favorite” topics to discuss within public, in media and in the everyday life of people in Europe and all over the World. Greeks are pictured to be lazy in work, avoiding paying taxes, retiring faster than any other European, and working in the public sector mainly. Therefore, according to the European governments and banks, the implemented actions to “rescue Greece” should be severe. The main causes of the Greek crisis are internal, connected with the bad management and economical imbalances, and external – including the lack of response while the crisis was escalating 1. While talking about the internal causes, one should mention populism, parallel economy, patronage and ethnocentrism which greatly contributed to the socioeconomic state of Greece these days.

1 http://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/1452-595X/2010/1452-595X1004391K.pdf

8


PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI

9

Impacts on the population Economic impacts of the crisis like state debt and austerity measures are highly spoken in media and public discourse; however, the social impacts of the crisis are not highlighted enough from the authors’ point of view. The social impacts should not be underestimated due to the fact that they can lead to dangerous and unpredictable consequences for communities and nation in general. In following, authors tried to present the main trends of the population life in Greece in the last years, which should be known by the general public while discussing the crisis per se. Unemployment One of the biggest problems is the unemployment with all its’ consequences. According to the Hellenic Statistics Authority, the unemployment rate for the age group 15–24 years is estimated to be 43 percents, and 23 percents for the age group 25–34. Therefore, a big part of youth probably will not have a chance to enter the job market in the next decade and will have to choice – to stay in the state of long-term unemployment or to leave abroad to find a better future. Experts state that 7 out of 10 young people are considering leaving the country to work abroad. Robolis2 says that this period probably would be known for the emigration waves like it was in 60s years of the 20th century when the unemployment rate was around 25 percents. The situation with the unemployment is worsened by the absence of the “support system” for the unemployed people in terms of restoring the working skills, requalification, and psychological assistance. Health issues With the crisis a lot of people lost their jobs and with the jobs – money, homes and hope for the better future for them and their kids. The society faces the increase in the suicide levels and traffic accidents; the access to the health services is limited and the medical personnel is not sufficient to solve these issues and to respond efficiently3. Illegal migration Poor economic state of Greece nowadays is influenced as well by the flows of undocumented migrants through the Greek-Turkish borders and by sea. Greece together with the Mediterranean countries is considered to be the “perfect transit country” for the people searching the better future somewhere in Europe. More than 1 million immigrants is currently living in the country, from which 400 000 immigrants are estimated to be undocumented4. Within the crisis, as was said before, it becomes hard and even impossible to stay at the job or to find a new one for all the population and for the immigrants to the greatest extent. Joblessness has a tendency to lead to poverty, homelessness, depression and absence of legal ways to improve the situation and at the end increasing the level of crimes. 2 http://library.fes.de/pdf-files/id/ipa/08208.pdf 3 http://edition.cnn.com/interactive/2012/02/world/interactive.greek.voices/index.html 4 http://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/articles/2012/04/09/reportage-01

10


While taking the interview with the local NGO in Thessaloniki, working with immigrants, the authors were told that the majority of the immigrants from Albania known for their hard work and integration skills are trying to leave to Albania, if they do not have family here. The immigrants from the other countries are trying to leave as well when they have a chance. Closed businesses All around Greece the businesses have been shut down or are at the edge of their capacity to survive. Athens as a capital of Greece, previously known for its antique monuments, luxury shopping streets, has changed it face dramatically these days. The flourishing trade and shopping centers are closed, more and more often one can see the “for sale” tables on different assets. Ghettoisation of the city began more or less 15 years ago; Athens are now divided to districts of Nigerians, Egyptians, Poles, Romanians and Pakistanis, etc. Segregation and marginalization The population in Greece is at the state of angriness, absence of hope and insecurity. Nobody can be sure where will be the limits of the austerity measures and the salary and pension cuts. A lot of people are living by limiting their food and other needs to minimum. Segregation and marginalization become the new faces of the Greek society: vulnerable groups are living below the minimum standards – drug addicts, unemployed and migrants. In the authors’ point of view, such a situation within the crisis can have serious consequences for the community in terms of parallel societies, absence of interactions, growing disparities, increasing dissatisfaction with the state, which will lead to the depression in sentiments of the population. One more particular feature of the socioeconomic situation in Greece is the increasing number of homeless people in the city streets. Due to the family networks and community connections Greeks were able for years to avoid that particular thing. With the modern era and its developing individualism, the bonds among people, their families and communities became less important. Crisis made a lot of people unemployed and left them incapable of paying back the loans for goods and properties; some can still sell and live from this, while others just find themselves on the outskirts of life within the new “homeless” reality. Volunteering The authors would like to mention the surprisingly positive trend even while in crisis: volunteering has become more visible and spread within the society. Some of the organizations are trying to promote volunteering while being unemployed; other are trying to deliver assistance, food and shelter for those, who are in need. How do Greeks see the crisis? The next part of the paper is dedicated to the overview of opinions in regards to the Greek crisis from the side of Greeks themselves; to make it more objective the authors decided to present both the views of Greeks residing in the Czech Republic, and Greeks living in Greece. To start with, further down is presented a short historical background of the Greek community in the Czech Republic, due to the fact that the authors do think that it is essential for understanding their points of view on Greece and crisis.


11

Greek community in the Czech Republic: historical and cultural background The reason of emigration from Greece in the 20th century was the Civil War5, which began after the WWII, according to the Armed Conflict Events Database (ACED)6. In December 1944 started a bloody EAM-KKE (National Liberation Front – the Greek Communist Party) demonstration in Athens, followed by the 1946 Civil War. According to Charles R., by mid-1946 The Greek Communist Party (KKE), operated openly as a legal political party under heavy pressure from Greek right-wing elements, forced the armed rebellion. Its underground activities were intensified, and in the areas under KKE control, local administrations were established with quasi-governmental fiscal, security, and judicial functions. In December 1947, the KKE set up a Provisional Democratic Government of Free Greece in the mountains of northwestern Greece for the purpose of administering the Greek territory under Communist control. This “shadow government” collapsed with the failure of the Communist-led military campaign against the Greek national government in August 1949. From destroyed areas of Greece people were flowing to different states like Poland, Hungary, Romania, USSR, Albania, Bulgaria and Czechoslovakia, often without a possibility of choice. Emigration was chaotic and in the majority of cases members of the same family settled in different countries. Greeks got to Czechoslovakia through Yugoslavia where they settled, at the beginning, in the Bulkes village, Vojvodina region. But after the break up between Yugoslavia and USSR, Tito had decided to expel Greeks, due to the fact they were considered as the potential regime’s opponents. Czechoslovakia had decided to take deported Greeks by total amount of approximately 14 000 people. First the children up to 15 years came; they had been transferred in freight trains to Šturov and then to Mikulov, where the Red Cross had established the receiving centre (Otčenášek, 1998). After the temporary stay in the receiving centre children were sent into different camps in Czechoslovakia. In the following 1948-1949 years were established more than 100 Greeks children’s homes. According to Papadolus up to 1948 approximately 3 500 children had come to Czechoslovakia and in 1952, 2 719 children were living in children’s camps. Children were provided with the assistance in regards to psychological problems and adaptation process. For better adaptation process the staff was of both nationalities – Czechs and Greeks. Usually there were Greek women who had come as an accompaniment and tried to replace mother’s care for these children. Major part of immigrants was originally from agrarian mountain regions of Northern Greece, where education and literacy were on a low level (Sloboda, 2002). Furthermore, during the Civil War it wasn’t possible to go to school, and many children started the studies only in Czechoslovakia (Otčenašek, 1998). After a year, adults from different parts of country started to come and finally the group of Greek immigrants had included all age categories; there were children, youths, adults and old people. In regards to the social background, the group was homogenous,

coming from the agricultural areas. In the beginning, emigration from Greece to Czechoslovakia was considered to be a temporary measure and that was the reason why the government of Czechoslovakia was trying to isolate immigrants from the major society. When the main part of immigrants had come to Czechoslovakia, Greeks were settled mostly in the Northern Moravia. What is interesting to point out, is that Greeks were settled in places where Germans had lived before7, Greeks were employed mainly in engineering, metallurgical and textile industries. Greece migration can be described as forced migration, politically and military determined (Otčenašek, 1998). The completely new way of life which the exiles had to face challenged their political and ideological beliefs, their national consciousness and their social and family roles (Apostolidou, 2009). According to Sloboda, Greeks kept very strong ethnic identity, which was based on the consciousness of common origin, language, emigration destiny, Greek dance and food (Liolios, 2002, Otčenašek, 1998) and strong relationship with Greece, even though due to politicallyideological reasons they weren’t allowed to enter on their state territory for a long time. Only in 1982 they got the full right to return to Greece and thousands of Greeks had used this chance because of the strong attitude to their country of origin. However, after the 1990, Greek businessmen and students had started to arrive to the Czech Republic and settled there. According to available data from the Czech Statistic Office the Greek community in the Czech Republic is, at present, represented by 3 219 people (2001), but according to non-official data the size of the Greek community is estimated to be over 7 000. The community is socially diverse and according to Liolios (2002) intellectuals and businessmen are very actively engaged in minority issues. The most significant organization which unites the Greek community is the Association of Greek communities in the Czech Republic (AGCCCR). This is a non-profit organization, which includes 11 Greek communities. Among the significant activities of this organization are intensive language courses, the regular meetings of seniors from the whole country in Šumperk, visiting of the related monuments, courses of Greek dance, exhibitions, etc. (Report on the Situation of National Minorities in the Czech Republic in 2004). Compilation of opinions on crisis among Greeks, residing abroad and in Greece For our research we have approached the Greek Community in Prague and Greeks, who live in Greece through our own social networks. The qualitative interviews were conducted with 5 Greeks, living in the Czech Republic and with 5 living in Greece. Respondents were chosen by the snowball sampling methodology; for this research weren’t significant such factors as age and gender of respondents. In a frame of the research on this topic was relevant that the respondents identify themselves as the Greeks and have aspiration to express their opinion about contemporary socio-cultural situation in Greece. All respondents living in the Czech Republic travel to Greece quite often, minimum 2–3 times per year and they are well informed about the situation of their country of origin. Even when

5 G reek Civil War (December 1944-January 1945 and 1946-49), two stage conflict during which Greek communists unsuccessfully tried to gain control of Greece 6 http://www.onwar.com/aced/index.htm

12


7 In such areas like Jeseník, Šumperk, Bruntál, Opava, Vsetín, Karviná, Ostrava and Nový Jičín


13

some of them were born in the Czech Republic, the sense of belonging to Greece still can be seen in their answers: “the crisis and bad socio-economic conditions are taken by respondents like a personal tragedy”. Moreover, many of them have relatives and friends in Greece, from whom they often get the latest information about the current situation. For all respondents without any exception the current socio-economic situation seems catastrophically bad, hopeless and horrible. One of respondents compared the situation with the war: “No doubt, we are at war here, maybe a “pacific” one, a psychological one, a financial one, but for sure a war…” But for all bad things that happened some blame politicians, others – banks or all together. Common opinion couldn’t be seen between Greeks, living in the Czech Republic or in Greece. Interesting that one respondent saw the reason of the crisis in the modern Greek mentality: “The reason for this (crisis) is corruption and the “bonds mentality”8: let’s say I have an uncle, who is working somewhere in a public sector on a senior position; therefore, I‘m expecting from this guy that he‘ll take care of all the family. This “theory” applies to political parties as well – candidates promise to the potential voters things which would satisfy their private interests, not the common interests of the nation”. One of respondents, living in the Czech Republic, claimed that there is no crisis in Greece and that it is just the political game to help Germany to have more exports cause of the cheap euro; nevertheless, he accepts that it’s necessary to make changes, especially in the sector of state employment. Other resources of getting information about the current situation in Greece are media: Czech and Greek as well. But what was found in the respondents’ answers, that there is a big difference between Czech and Greek media in regards to the presentation of the situation in Greece. One of the respondents stated that: “In the Greek media you can get the reliable information, but in the Czech – only what suites the whole “European concept about the Greek crisis”.” Another respondent has the similar point of view: “The Czech media follows the orders from the German media and gives “wrong” information about the situation in Greece”. One of respondents even claimed that the Czech media is on the side of banks, Germany and France, being against the Greek side. Another respondent even didn’t want to compare these two resources because it makes him sad. Respondents, who live in Greece, usually were getting information only from the Greek TV and newspapers because of the language barrier, but always have been curious about what’s written in the international mass media about the situation in Greece. As was already mentioned, the common feature among our respondents is that they are taking the current situation as a personal tragedy and are very sensitive for their image in the rest of the world. Some of the respondents, who live in Greece, were permanently asking “if bad things are written and said about them in the rest of Europe”. It is important to mention that nobody from our respondents, living in Greece, believes in things, said by the local media. One of the respondents even mentioned that the local Greek media is full of propaganda: “The TV media channels use propaganda in fa8 P atronage system as a well known Greek political system related to the interpersonal relations between powerful individuals and their political friends. Last decades patronage has become visible on all levels of the society leading the country to expanding the public sector and to corruption in general.

14


vor of all the Greek governments of the past 40 or some years. The former government (PASOK) who was rather tyrannical and not even close to socialistic, as a political party, controls for decades at least one major Greek channel (MEGA). The task to compare the situation before the crisis and nowadays was met by all of the respondents, highlighting the huge deterioration of socio-economical conditions of the population. As said one of the respondents: “Before the crisis the life quality was on a very good level, but all of people were living at the expense of the future...and now it’s horrible, especially for the young people and for the future generations.” The opinion, that many people were living in a way they really couldn’t afford, was expressed by one more respondent. This respondent even compared Greeks with Americans in their lifestyle: “Before we were like Americans, we put our dreams and hopes in money we didn’t have. And now the most of people realized how stupid it was to have 5 or 10 credit cards from every bank and make new cards to pay the old ones”. Some respondents, who live in Greece, also have noticed that the life style has changed dramatically but not only in the connection to consuming, but in the connection to how people started to act and spend their free time. Smiles, dancing, good mood and family gathering are parts of Greek cultures, which had been almost destroyed by crisis and bad socio-economic conditions, according to some of our respondents, living in Greece. Quoting one respondent: “Living under the Greek sun makes you think positive. Automatically the Greek climate boosts anyone’s mood. But now we’re not the same that we used to be 4 or 5 years ago. No need to prolong what I am stating here, for it’s obvious that when people of a nation need to live in search of work and money in order to pay taxes and their current loan needs, they have no life….How can you be creative when you don’t have anything on the table or eat? How can you have a genuinely good time when you know that your neighbor is suffering?” One the most important part of life for Greeks is the connection with the whole extended family. But accordingly to the answers of respondents, especially living in Greece, that sphere of life has been touched by crisis. People who have at least a slight chance to emigrate abroad or to bigger cities – try to do it; therefore, the family bonds start to become weaker. According to one respondent: “People start to vanish in the big cities and when something goes wrong, and they are lost or die, nobody cares or knows about”. Respondents also have mentioned how the bad economic situation influences the psychical condition of people living in Greece – some of their relatives started to be ill more often and be in depression due to instability and permanent money shortage. When we were talking about the future of Greece, most of the respondents were quite skeptical and pessimistic in regards to that issue; however, offered few ways from their perspectives for getting out of the crisis and improving of the socio-economical conditions of people, living there. One of the solutions suggested was to find a strong person who will not be afraid of banks and can lead the country into a right direction. Another solution – to get rid of debts and to change the government. And one more – to change the Greek mentality in regards to corruption. One family, living in Greece, didn’t see “any future”, but only that the things would be worse and worse.


15

All of respondents without exception agreed that the way things go now don’t lead the country anywhere and, even though respondents came up with the number of solutions, they were quite skeptical that changes could really happen. The majority of respondents see it as utopia. Not a surprise that after desperate attempts to struggle out of crisis some people lost a faith. But not all of them, and a few respondents from Greece were confident about the bright future of their country, but that just needs time and strong courage. Only one respondent, living in the Czech Republic, stated that he believes in future of Greece and that Greek people can handle the situation, because it had already happened many times in history. Conclusion According to the available research data, around 87 percents of the Greek population does understand the real situation together with the pre-conditions of the crisis. Moreover it disagrees with the government measures and does not see the solution of the crisis by the easy way. The media image of Greeks, Greece and Greek crisis gave a birth to new trendy stereotypes, which were mentioned in the beginning of the paper. In the authors’ point of view, these stereotypes should not be used in the political discourse or as a common general knowledge of the population in Europe and anywhere. Such a situation makes it almost impossible to talk about the Greek crisis from another point of view than the majority has due to media and officials. Authors highly suggest that politicians, media and officials use the reliable data, the statistics and the knowledge of the Greek reality while talking about the sensitive issue of crisis. For the Greek population either in Greece or abroad the crisis is perceived to be a great personal tragedy even though they do understand that the politics and behavioral models had lead the country to such a state, to some extent. These days are the days of angriness, hopelessness and insecurity for the majority of the population. Segregation, marginalization as the current trends in the Greek society can lead to the dangerous and unpredictable consequences for the whole generation; therefore while in public discourse and in media is discussed the crisis, not only the economic impacts should be highlighted, but the social impacts on the population as well.

7. S HRADER, Charles R, 1999, Withered Vine: logistics & the communist insurgency in Greece, 1945–1949, Praeger. 8. UHEREK, Zdenek, 2003, Cizinecké komunity a městský prostor v České republice, In Sociologický časopis, Vol. 39, No. 2, p. 193–216. Online Resources: 1. http://www.opendemocracy.net/openeconomy/takis-s-pappas/causes-of-greek-crisis-arein-greek-politics, The causes of the Greek crisis are in Greek politics 2. h ttp://www.doiserbia.nb.rs/img/doi/1452-595X/2010/1452-595X1004391K.pdf, The Greek Crisis: Causes and Implications 3. http://edition.cnn.com/interactive/2012/02/world/interactive.greek.voices/index.html 4. http://www.happensingreece.com, Human cost of Greek crisis 5. h ttp://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/articles/2012/04/09/reportage-01 6. Armed Conflict Events Database (ACED), URL:. 7. Association of Greek communities in the Czech Republic (AGCCCR), URL:. 8. LIOLIOS, Vangelis. 2002. Podkladové materiály pro Radu vlády pro národnostní menšiny o situaci řecké menšiny v České republice. [online], In Dialogos, URL: http://www.dialogoskpr.cz>. 9. OTČENAŠEK, Jaroslav. 2003. Migranti z Řecka v Česku [online].InMigraceonline,URL: http://www.migraceonline.cz/eknihovna/?x=195751>. 10. SLOBODA, Marián. 2002. Řecká a makedonská etnická skupina v Česku: lingvistické aspekty jejich vzniku a vývoje. [online].

Bibliography 1. APOSTOLIDOU, Venetia, 2009, The politics of memory in the fiction of Greek political exiles in Eastern Europe, In Greek diaspora and migration since 1700: Society, politics and culture, Editor. Tziovas Dimitris, p. 215–228 Ashgate. 2. BOTU, Antula, 1982, Řecká etnická skupina v Československu. In Český lid, 69, s. 47–49. 3. HRADEČNÝ, Pavel, 2000, Řecká komunita v Československu. Její vznik a počáteční vývoj. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. 4. OTČENÁŠEK, Jaroslav, 1998. Řecká národnostní menšina v České republice dnes, In Český lid, 85, p 147–159. 5. PAPADOPULOS, Lysimachos, 1998, Děti bouře, Praha: Nemesis, p. 80–88. 6. Report in the situation of national minorities in the Czech Republic in 2004, 2005, Office of the Government of the Czech Republic Secretariat of the Government Council for National Minorities, Prague.

16



17

Matěj Bílý,

Ústav světových dějin FF UK

Rumunsko a Varšavská smlouva v první polovině 70. let Rumunsko umožnilo v březnu 1969, po více než čtyřech letech obstrukcí, přijetí reforem vojenských statutů Varšavské smlouvy1. Tento ústupek Moskvě, který Ceauşescovo vedení učinilo v obavách, aby se po ČSSR nestala obětí sovětské agrese i RSR, však neznamenal zásadní obrat v celkové politice Bukurešti vůči východnímu bloku, a tedy i k organizaci varšavského paktu. Na přelomu 60. a 70. let vnímalo Rumunsko, v souvislosti se svým členstvím ve Varšavské smlouvě, dvě bezprostřední hrozby: První vycházela z československé zkušenosti a potenciálního využití aliance k vojenskému zásahu proti vzpurnému režimu N. Ceauşesca2. Druhá pramenila z eskalujícího napětí na sovětsko-čínských hranicích. Bukurešť se obávala, aby se Moskva v případě vypuknutí války mezi oběma socialistickými velmocemi nepokusila aktivizovat mechanismus Varšavské smlouvy a zapojit své evropské satelity do vojenských operací3. Otevřenou distanci od východního bloku a potažmo i Varšavské smlouvy si však Rumunsko nemohlo dovolit nejen z geopolitických důvodů, ale i s ohledem na své ambiciózní hospodářské plány4. Oficiální postoj RSR k Varšavské smlouvě tedy definovala teze, že existence paktu je přechodnou záležitostí a v souladu s textem ustavující smlouvy je nutné usilovat o rozpuštění všech vojenských aliancí5. Politická úloha Varšavské smlouvy přitom v tomto období zaznamenala podstatný vzestup. Rozbíhaly se rozhovory se Západem, které nakonec vedly k uskutečnění konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). Pakt ji inicioval jako celek v březnu 1969. RSR myšlenku v obecné rovině podporovala, vycházela však z jiných motivů než ostatní státy Varšavské smlouvy. Ceauşescu zdůrazňoval, že KBSE chápe jako fórum státních suverénů, každá země tedy měla mít možnost v předběžných jednáních prosazovat vlastní politiku. Tento přístup se nesetkal s pozitivním ohlasem států východního bloku. Panovaly obavy, že Bukurešť povede svou separátní diplomacii vůči Západu bez ohledu na strategické záměry Varšavské smlouvy a důsledkem této nejednoty bude převaha států NATO v rozhovorech o KBSE. V úvodní fázi rozhovorů proto Moskva zamýšlela vyjednávat na bázi bloků. Vzhledem k odlišným diplomatickým možnostem měly sice jednotlivé státy východního bloku v procesu svolání konference vystupovat diferencovaně, častěji 1 Více k rumunskému postoji v otázce reformy Varšavské smlouvy v 60. letech IONESCU, M.E., Rumunsko a vojenská reforma Varšavské smlouvy, in Historie a vojenství č. 3-4, 2003, str. 699-705; BÍLÝ, M., Počátky pokusu o reformu Varšavské smlouvy v 60. letech 20. století, in: Dvacáté století/The Twentieth Century 2011/1, s. 165–172. 2 N ejužší rumunské vedení zároveň správně konstatovalo, že intervence do ČSSR nebyla formálně akcí Varšavské smlouvy jako takové. 3 A MZV, f. Dokumentace teritoriálních odborů (DTO) 1945–1989, i.č. 34 RSR, e.č. 42, č.j. 023.383/69–2, K současnému vývoji vztahů mezi Rumunskou socialistickou republikou a členskými státy Varšavské smlouvy, 16.6. 1969.

svolávané schůzky Varšavské smlouvy6 však měly jejich aktivity koordinovat a především vytýčit společnou zahraničněpolitickou linii paktu. Bukurešť proti tomu brzy tvrdě vystoupila7. Rumunsko hodlalo v procesu KBSE vyjednávat separátně, o obsahu svých rozhovorů se západními státy však ostatní členy Varšavské smlouvy zevrubně informovalo8. Tento přístup dobře vystihoval politiku Ceauşescova vedení, které si uvědomovalo, jak jeho aktivita Moskvu provokuje, a její dopad proto často mírnilo. Rumunský vůdce na přelomu 60. a 70. let nezměnil podstatu své zahraniční politiky, avšak snažil se z ní vyřadit ty momenty, které SSSR otevřeně dráždily. Dle sovětských zpravodajců k tomuto postupu nabádal Ceauşesca i jugoslávský vůdce J. B. Tito9. Typickým a konstantním jevem rumunského zahraničněpolitického kurzu v 70. letech se tak stalo „balancování“ – střídavé instrumentální příklony k východnímu bloku, k Číně a k Západu. Moskva tento stav trpěla, jelikož si uvědomovala, že pozice leninsko-stalinského režimu je v RSR stabilní a komunistická strana nadále plně kontroluje veškeré společenské dění. Rumunsko na druhou stranu zmírňovalo i kroky vstřícné k Varšavské smlouvě. Participaci na reformě jejího vojenského rámce tak Ceauşescu doplnil prohlášením, že rumunské ozbrojené síly jsou odpovědné pouze domácím orgánům, nikoliv Spojenému velení paktu10. Ministr zahraničí C. Mănescu navíc v rumunském parlamentu v březnu 1970 formálně vyzval k vytvoření bezjaderného pásma na Balkáně a výraznému posílení vzájemné spolupráce v regionu. Tato stanoviska se stala leitmotivem tzv. rumunských balkánských iniciativ11. Uvedená prohlášení navíc zazněla bezprostředně před rumunským provokativním oznámením nezúčastnit se nadcházejících koordinačních porad ministrů zahraničních věcí států Varšavské smlouvy a jejich náměstků a v procesu KBSE vyjednávat samostatně12. Ačkoliv Bukurešť rozhodnutí nakonec revidovala13, v rámci paktu začaly sílit hlasy volající po společném postupu proti Ceauşescovu 6 Jedinou formalizovanou politickou institucí Varšavské smlouvy byl až do roku 1976 Politický poradní výbor, nejvyšší orgán paktu. V rámci aliance se konaly také schůzky ministrů zahraničních věcí či jejich náměstků, avšak bez statutárního zakotvení. Rumunsko totiž od poloviny 60. let blokovalo veškeré pokusy reformovat politické struktury Varšavské smlouvy v souladu s obecnou snahou zabránit hlubší integraci východního bloku. Tato otázka přitom vytvářela jednu z podstatných třecích ploch ve vztahu Bukurešti s Moskvou. 7 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 42, č.j. 023.010/69, Mimořádná politická zpráva k ohlasům na budapešťskou Výzvu členských států Varšavské smlouvy, 30. 5. 1969. 8 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 42, č.j. 023.938/69–2, Shrnutí poznatků z rozhovorů v Bukurešti, 14. 6. 1969; AMZV, f. Teritoriální odbory, tajné (TO(t)) 1970–1974, i.č. 89 SSSR, sign. 020/112, kr. 3, č.j. 057/70, Záznam o návštěvě I. taj. ZÚ RSR s I. Georgescu u s. Picka dne 27.3. 1970. 9 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 89, sign. 020/311, kr. 8, č.j. 026.083/72–1, Zpráva o současném vývoji na Balkáně (se zvláštním zřetelem k Rumunsku), 23. 9. 1972. 10 AMZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 47, č.j. 021.026/70, Porada základních kádrů ministerstva ozbrojených sil Rumunské socialistické republiky. Projev s. N. Ceauşesca, 6.2. 1970. 11 Ceauşescovo vedení formálně hodlalo navázat na iniciativy, které dříve v letech 1957–1959 prezentoval tehdejší rumunský premiér Chivu Stoica. Tehdejší Stoicovy návrhy však sledovaly odlišné cíle.

4 Více PECH, R., Rumunsko let sedmdesátých – od liberalismu k represi, in: Slovanský přehled 1992/3, s. 271.

12 AMZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 47, č.j. 022.007/70–2, Zasedání VNS RSR k zahraniční politice, 3.4. 1970.

5 A MZV, f. DTO 1945-1989, i.č. 34, e.č. 42, č.j. 022.229/69-2, Ohlas v RSR na budapešťské zasedání PPV VS, 16.4. 1969.

13 Neochotu rumunského vedení zúčastnit se schůzky ministrů zahraničních věcí svolané na červenec 1970 do Budapešti motivovala i snaha vyhnout se obnovení debaty o reformě politických institucí Varšavské smlouvy, kterou navrhovalo Maďarsko.

18



19

zahraničněpolitickému kurzu. Vzhledem ke geografické poloze pak státy východního bloku považovaly za příhodnou hráz proti rumunským tendencím v balkánském prostoru především Moskvě plně loajální Bulharsko14. V polovině roku 1970 však Rumunsko, byť dočasně a z čistě instrumentálních důvodů, svou politiku vůči Varšavské smlouvě přehodnotilo. Jak již bylo naznačeno, momentální přístup RSR k východnímu bloku výrazně ovlivňoval i ekonomický faktor. Počátkem 70. let se hospodářský rozvoj plánovaný Ceauşescovým režimem ukázal jako nereálný. Komplikace v hospodářství15 nutily Rumunsko zlepšovat vztahy s východním blokem, a tedy i umírnit své vystupování v rámci Varšavské smlouvy16. Dopad spolupráce se Západem na rumunskou ekonomiku totiž nebyl natolik příznivý, jak režim očekával. V září 1970 se tak rumunské ozbrojené síly poprvé po téměř třech letech zúčastnily manévrů Varšavské smlouvy, v prosinci téhož roku pak Ceauşescu na zasedání Politického poradního výboru poprvé připojil svůj podpis pod rezoluci paktu odsuzující politiku Izraele17. Tento krátkodobý rumunský obrat částečně utlumil kritiku států východního bloku. V žádném případě však nevedl k podstatnějšímu obnovení důvěry mezi Moskvou a Bukureští, což bylo patrné především v citlivých vojenských záležitostech. Sovětští zástupci ve výboru expertů OSN pro zkoumání účinků globálního zbrojení se například na jaře 1971 obávali, zda Rumunsko v rámci své kampaně za masivní odzbrojení demonstrativně nezveřejní některé klíčové údaje o vojenských programech Varšavské smlouvy, bez ohledu na směrnice Spojeného velení18. Opětovné zhoršení vztahů Rumunska s východním blokem pak přinesla Ceauşescova okázalá cesta do Číny v červnu 1971. Počínání rumunského vůdce hodnotily členské státy Varšavské smlouvy jako signál pro Západ – a především pro Peking – o nejednotnosti paktu19. Jedním z nejdůležitějších cílů sovětské politiky vůči východoevropským spojencům na počátku 70. let 14 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 12 BLR, sign. 013/311, kr. 7, č.j. 025537, Politický vývoj vztahů BLR s balkánskými zeměmi, 8.10. 1970. 15 R SR se dostala do problémů, především kvůli tenčícím se zásobám ropy a zemního plynu. Tyto suroviny byla nucena nakupovat v Iránu, avšak za americké dolary. Bukurešť se proto několikrát obrátila na Moskvu se žádostí o zvýšení sovětských dodávek obou strategických surovin. Špatná situace panovala rovněž v zásobování potravinami; RSR musela opět požádat SSSR o dodávky obilí. 16 V kontextu událostí se jednalo o velmi vstřícný krok, který následoval nedlouho po zdlouhavém, bouřlivém a neúspěšném vyjednávání o uskutečnění manévrů Varšavské smlouvy na rumunském území. Navíc ještě v březnu 1970 Rumunsko odmítalo svá vojska na uvedené cvičení v NDR vyslat. Bukurešť obecně nesouhlasila s vojenskými manévry na území cizích států a snažila se svým původním přístupem demonstrovat, že sama se této praxe neúčastní. http://kms2.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/PHP/16491/ipublicationdocument_singledocument/9f57dca2-b615-4d99-ad0f-91f5bb4e5db8/en/700301_letter.pdf, Letter from General Ion Ioniţă, Minister of the Armed Forces, to Nicolae Ceauşescu, 1.3. 1970 [2012-04-29]. 17 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 52, č.j. 020.206/71, Současný politický postoj RSR ve vztahu ke státům Varšavské smlouvy, 11. 1. 1971. 18 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 89, sign. 020/117, kr. 4, č.j. 016 681/71–OMO, Zpráva o výsledcích konzultace s akademikem Jemeljanovem, 11. 5. 1971; AMZV, f. TO(t) 1970-1974, i.č. 89, sign. 020/117, kr. 4, č.j. 016.427/71, Záznam o jednání velvyslance Menděleviče v OMV MZV dne 15. 3. 1971. 19 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 82 RSR, sign. 017/111, kr. 1, č.j. 023.362/71–2, Informace o návštěvě stranické a vládní delegace RSR v asijských socialistických zemích, 6. 6. 1971.

20


přitom bylo prohloubení integrace ve formulování zahraniční politiky celé Varšavské smlouvy i jejích jednotlivých členů20. Těžiště problémů ve vztazích s Bukureští proto Kreml spatřoval v Ceauşescovu nezávislejším zahraničněpolitickém kurzu, jelikož Rumunskem hlásaný nacionalismus a akcentování státní suverenity komplikovaly uplatňování taktiky společného postupu států Varšavské smlouvy v zahraničněpolitických otázkách21. Sovětského vůdce L. Brežněva sice Ceauşescovy provokace pobuřovaly, avšak tvrdě proti nim nezasáhl a považoval je spíše za nepříjemnou zátěž než za skutečnou hrozbu22. Mnohem hlasitěji než samotná Moskva se ozývaly její satelity. Jako první vystoupilo proti rumunským tendencím v srpnu 1971 Maďarsko, které instruovalo své diplomaty, aby důsledně odmítali veškeré pokusy směřujících k narušení jednoty Varšavské smlouvy či RVHP. Tato směrnice měla jednoznačně protirumunský charakter23. První tajemník ÚV KSČ G. Husák šel ještě dále: RKS otevřeně obvinil z opouštění pozic marxismu-leninismu a v souladu se sovětskými názory i z poškozování zájmů celého paktu24. Nejiniciativněji se projevil bulharský vůdce T. Živkov. Tajně vyzval k řešení vztahů RSR se státy východního bloku. Měl být vypracován ucelený postup, jak v rámci Varšavské smlouvy ovlivňovat Ceauşescovu politiku25. Tvrdá kritika RSR zněla i z Východního Berlína26. NDR ostře odsoudila rumunské balkánské iniciativy. Označila je za pokus o ustanovení „balkánského paktu“, ke kterému mělo dojít po smrti J. B. Tita, tedy ve chvíli, kdy Ceauşescu nebude mít v oblasti silného konkurenta. V souvislosti s jeho návštěvou Číny vedení SED varovalo před vznikem osy Peking–Bukurešť–Bělehrad–Tirana. Východoněmecký pohled přitom do značné míry korespondoval s bulharským. NDR tak Živkovův návrh považovala za vhodnou hráz proti Ceauşescově balkánské politice. Stejně jako Bulharsko, i NDR navrhovala zabývat se rumunským kurzem na úrovni celého paktu a k problému svolat alespoň poradu náměstků ministrů zahraničních věcí. Paralelně s tím se státy 20 LITERA, B., Unifikace sovětského bloku v 70. letech, in: Slovanský přehled 1994/1, s. 85. 21 N árodní archiv (NA), f. 1261/0/6 Předsednictvo ÚV KSČ 1971–1976, sv. 12, a.j. 11/info1, Zpráva o sovětskorumunských vztazích, 13. 9. 1971. 22 MASTNY, V.; BYRNE, M., A Cardboard Castle? An Inside History of the Warsaw Pact, New York 2005, s. 42. 23 S měrnice se navíc objevila v období výrazného zhoršení rumunsko-maďarských vztahů, které vedly v červenci 1971 ke zrušení plánovaného setkání Ceauşesca s J. Kádárem. AMZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 58 MLR, sign. 015/311, kr. 5, č.j. 024.374/71–2, K výsledkům srpnového společného zasedání ÚV MSDS a vlády MLR v oblasti zahraniční politiky, 26. 8. 1971. 24 NA, f. 1261/0/6, sv. 16, a.j. 15/2, Návrh zprávy ÚV KSČ k mezinárodním otázkám, 13. 10. 1971. 25 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4 BLR, e.č. 3, č.j. 025.263/71–2, Záznam o rozhovoru s. Jiřího Kučery, velvyslance zdejšího ZÚ se s. Jevgenievem Gromuškinem, velvyslaneckým radou ZÚ SSSR v Sofii, 22. 10. 1971. 26 N utno dodat, že počátkem 70. let byly vztahy mezi NDR a RSR minimální, v rámci Varšavské smlouvy se jednalo o neobvyklý stav. Vztahy mezi Berlínem a Bukureští se začaly ochlazovat nejen kvůli zhoršování vztahu Rumunska se Sovětským svazem a Varšavskou smlouvou obecně, hlavním důvodem bylo navázání diplomatických styků RSR s SRN na úrovni velvyslanců v únoru 1969. Rovněž hospodářská spolupráce se omezovala na nezbytně nutnou úroveň. Stav vzájemných vztahů demonstrovala i absence platné bilaterální spojenecké smlouvy - v rámci Varšavské smlouvy šlo o ojedinělý jev. Konečný podpis dokumentu připraveného v září 1970 Bukurešť téměř dva roky ignorovala. Východní Berlín navíc silně podporoval unifikaci zahraniční politiky Varšavské smlouvy. V takovém postupu viděl příležitost posílit svou mezinárodní pozici. Srov. WENGER, A.; MASTNY, V.; NUELIST, CH. (ed.): Origins of the European security system: the Helsinky process revisited, 1965–75. Abingdon 2008, s. 11


21

Varšavské smlouvy měly snažit co možná nejvíce rozvíjet bilaterální styky s RSR, a vytvořit tím vhodné podmínky pro zlepšení obecného vztahu Bukurešti k paktu27. Bulharský návrh řešit rumunskou otázku podpořilo během návštěvy bulharského premiéra S. Todorova v Maďarsku i Kádárovo vedení28. Koncem roku 1971 se pak Živkov osobně pokusil přesvědčit Brežněva o nutnosti zabývat se rumunským zahraničněpolitickým kurzem na fóru Varšavské smlouvy29. Moskva hodnotila jako obzvláště nebezpečné Ceauşescovy balkánské iniciativy. Vnímala je totiž jako součást rumunské snahy o desintegraci Varšavské smlouvy a RVHP. V rámci úsilí o postupné rozpuštění vojenských paktů údajně Bukurešť hledala nové místo v budoucím vojensko-politickém uspořádání tohoto regionu. Kreml tušil, že podstatou rumunské balkánské politiky je omezení vlivu velmocí na dění v oblasti. Celou otázku přitom sovětská strana spojovala se zajištěním vlivu Varšavské smlouvy na Balkáně. Členové paktu si totiž uvědomovali, že Rumunsko má jako jediný balkánský stát normalizované styky se všemi zeměmi poloostrova30. Ceauşescovy iniciativy se tedy jevily jako potencionálně vhodný nástroj pro šíření vlivu Varšavské smlouvy v regionu, avšak pouze za předpokladu, že se je podaří usměrnit a přimět Bukurešť k realizaci jednotného zahraničněpolitického kurzu paktu31. Do čela snah ovlivňovat zahraniční politiku Bukurešti se postavil T. Živkov. Bulharsko představovalo v 70. letech nejloajálnější a zároveň na Moskvě nejvíce závislý satelit32. To se plně odráželo i v jeho zahraniční politice. Vždy se zaštiťovalo společnou linií Varšavské smlouvy a směrnice vzešlé z porad orgánů paktu se pro BLR stávaly axiomem. Během schůzek paktu však Sofie často rezignovala na vlastní postoje a předem otevřeně deklarovala, že plně podpoří návrhy Moskvy33. Bulharský vztah k Rumunsku přitom nedeterminovala pouze samostatnější orientace Ceauşescova vedení. Sofii se nelíbil kladný vztah RSR k Titově Jugoslávii a postoj k tzv. makedonské otázce34. V souvislosti s rumunskými balkánskými aktivitami Živkovův režim 27 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 68 NDR, sign. 0344/111, kr. 1, č.j. 025495, Vzťahy NDR–RSR – informácia, 3. 10. 1971. 28 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e.č. 3, č.j. 026.066/71–2, Záznam o rozhovoru s. Jiřího Kučery, velvyslaneckého rady zdejšího ZÚ se s. Nikolajem Černevem, vedoucím 2.t.o. ministerstva zahraničních věcí BLR, 2. 12. 1971. 29 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 12, sign. 013/111, kr. 1, č.j. 026.067/71–2, BLR–informace o setkání stranických a státních představitelů SSSR a BLR v Moskvě, 3. 12. 1971. 30 Z pohledu států Varšavské smlouvy mělo tehdy Rumunsko ze všech členů paktu vztahy s Albánií nejméně vyhrocené. V reálu však nebyly zdaleka bezproblémové. Režim E. Hodži mj. dlouhodobě kritizoval Bukurešť i kvůli přetrvávajícímu členství ve Varšavské smlouvě. NA, f. 1261/0/6, sv. 24, a.j. 25/info3, Informace o VI. sjezdu Albánské strany práce, 15. 12. 1971. 31 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 52, č.j. 025.188/71, Rumunsko a balkánská otázka, 19. 10. 1971; AMZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 89, sign. 020/112, kr. 2, č.j. 0441/71, Záznam o návštěvě delegace FMZV vedené 1. námětkem ministra s. Fr. Krajíčkem v Moskvě, 16. 10. 1971. 32 Srov. TEJCHMAN, M.; LITERA, B., Moskva a socialistické země na Balkáně 1964–1989, Praha 2009, s. 111. 33 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 12, sign. 013/311, kr. 7, č.j. 021.200/71–2, Charakteristika postojů BLR k problematice evropské bezpečnosti, 18. 2. 1971; AMZV, f. DTO 1945-1989, i.č. 4, e.č. 10, č.j. 025.229, Zahraniční politika BLR, blíže nedatováno 1973. 34 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i. č. 12, sign. 013/311, kr. 7, č.j. 020276/70–2, Vývoj styků BLR s NDR, PLR, MLR a RSR, 12. 1. 1970.

22


slovníkem ideologických klišé varoval před pronikáním „nacionalismu, imperialismu a maoismu“ a volal po „soustředěném protináporu“ Varšavské smlouvy35. Počátkem roku 1972 Rumunské vedení zřejmě získalo informace, že ostatní členové Varšavské smlouvy hodlají využít lednové zasedání Politického poradního výboru v Praze jako fórum k tvrdému útoku na rumunskou politiku. Ceauşescu se pokusil o zmírnění očekávané kritiky a nedlouho předtím inicioval schůzku s Živkovem. Bulharská strana odmítla. Živkov se domníval, že Bukurešť zašla ve své zahraniční politice příliš daleko a hodlal problém řešit multilaterálně na schůzce nejvyššího orgánu Varšavské smlouvy36. Rumunsko však pravděpodobně bezprostředně před pražským jednáním vyslalo Moskvě několik signálů, že tentokrát hodlá plně spolupracovat. S ohledem na vstřícné postoje rumunské delegace37 se tedy bulharský vůdce omezil pouze na varování před snahou NATO proniknout do balkánského prostoru skrze zintenzivněné působení na Jugoslávii a Albánii38. Nezanedbatelným faktorem byla zřejmě skutečnost, že počátkem roku 1972 ztroskotaly rumunské pokusy zahájit oficiální multilaterální rozhovory o užší spolupráci mezi balkánskými zeměmi39. Varšavská smlouva se tedy otázkou rumunské zahraniční politiky jako celek nezabývala. Objevily se však pokusy části sovětských satelitů ovlivňovat Ceauşesca bilaterálně. Bulharsko přitom potvrdilo svou plnou závislost na Moskvě. Jelikož se Kreml prozatím spokojil s poslední úpravou rumunského kurzu, Živkovovo vedení své stanovisko zmírnilo. Kritika tak zaznívala především z NDR, která hodnotila posun v postoji RSR k Varšavské smlouvě i zlepšení vzájemných vztahů s Bukureští40 jako pouhý taktický ustup. Východoněmečtí představitelé správně konstatovali, že

35 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e.č. 7, č.j. 022.859/72–2, Bulharská zahraniční politika v oblasti Balkánského poloostrova, 2. 2. 1972. 36 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e.č. 8, i.č. 020.483/72–2, Záznam o rozhovoru s. Jiřího Kučery, velvyslaneckého rady zdejšího ZÚ se s. Andrášem Šárdim, velvyslaneckým radou ZÚ MLR v Sofii ze dne 19. ledna 1972. 37 R umunští představitelé na zasedání Politického poradního výboru dokonce připustili, že nemají nic proti zintenzivnění politických jednání v rámci paktu, a vágně připouštěli i možnost jejich formalizace. Jednalo se o podstatný ústupek, který byl ze strany Bukurešti opět dočasný a zřejmě korespondoval se snahou předejít kritice. Minutes of the Meeting of the Hungarian Socialist Workers’ Party Politburo on the January 1972 PCC Meeting, 1.2. 1972, http://kms2.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/PHP/18105/ipublicationdocument_singledocument/a19328f7c508-42f2-8f85-593a871d6293/en/Minutes_Hungarian_Party_1972_en.pdf [2012-04-27]. 38 Speech by the General Secretary of the Bulgarian Communist Party, 25. 1. 1972, http://kms2.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/PHP/18104/ipublicationdocument_singledocument/21225070bcb3-464a-86f2-edacf3a23fe3/en/Speech_Zhivkov_1972_en.pdf [2012-04-27]. 39 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 54, č.j. 023.034/72–2, Vývoj politiky RSR vůči Balkánu v poslední době, 12. 5. 1972. 40 V ztahy NDR a RSR se v roce 1972 zlepšily. Během návštěvy východoněmecké stranické a vládní delegace v Bukurešti rumunští zástupci bez jakýchkoliv komplikací podpořili názor NDR na budoucnost Západního Berlína a po dvouletých obstrukcích podepsali bilaterální spojeneckou smlouvu. AMZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 68, sign. 0344/111, kr. 1, č.j. 023.817/72–4, K výsledkům návštěvy stranické a vládní delegace NDR v RSR–informace, 21. 6. 1972.


23

podstata rumunské zahraniční politiky zůstává neměnná41. Ceauşescu se však obával izolace v rámci východního bloku. Na rázné podněty jako například odmítnutí prvního tajemníka ÚV PSDS E. Giereka navštívit RSR na protest proti její zahraniční politice či tvrdou kritiku během návštěvy československého ministra zahraničí B. Chňoupka proto Bukurešť skutečně reagovala alespoň dočasným zmírněním své rétoriky. Především Polsko hodlalo působit na Rumunsko nikoliv prostřednictvím otevřených veřejných polemik, ale spíše skrze osobní kontakty s jednotlivými rumunskými představiteli a diplomaty, které nevyžadovaly dosažení konkrétních závěrů. Cílem bylo nepoukazovat rozpory ve východním bloku veřejně42. Polská taktika se však ukázala jako málo účinná. V listopadu 1972 tak například Ceauşescu ujistil polskou delegaci, že další postup v otázkách KBSE bude koordinovat v rámci Varšavské smlouvy, na následném stranickém plénu však vyhlásil separátní kurz s cílem zařadit na pořad konference i otázky odzbrojení a stažení cizích vojsk z území evropských států. Tyto principy přitom Varšavská smlouva jasně odmítala43. V souvislosti s posunem v procesu KBSE a nadcházejícími vídeňskými odzbrojovacími rozhovory44 se Ceauşescu počátkem roku 1973 pokusil znovu aktivizovat balkánské státy ke koordinovanějšímu postupu v obou otázkách. Proti této snaze jednoznačně vystoupilo Bulharsko, které odmítlo rumunskou žádost o bilaterální konzultace s odkazem, že o problematice je ochotné jednat pouze v rámci celé Varšavské smlouvy45. Stanovisko Sofie nebylo překvapivé. Bulharská politika vycházela především ze sovětských zájmů na Balkáně a snažila se dopad rumunského působení v regionu oslabovat46. Podstatný střet mezi oběma balkánskými členy Varšavské smlouvy se následně odehrál na krymské schůzce stranických vůdců v červenci 1973, kde se Živkov rozhodl kritizovat rumunskou balkánskou politiku již zcela otevřeně. Ceauşescu v reakci pohrozil demonstrativním odchodem z jednání. Veřejnému rozkolu zabránil až zásah Brežněva, který s velkými obtížemi celou záležitost urovnal47. Krymský incident byl nakonec pro další vývoj klíčový. Ukázalo se, že Moskva nepovažuje odchylky v rumunské zahraniční politice za zásadní problém, kvůli kterému by byla ochotna riskovat otevřený střet a další roztržku ve východním bloku. Bukurešť navíc dokázala reagovat

na výstražné podněty ze strany ostatních členských států Varšavské smlouvy a svůj na Moskvě nezávislejší kurz nikdy nedovedla do fáze, aby nutila SSSR k razantním protiakcím. Mezi ně patřilo i zařazení rumunské otázky na oficiální program schůzek Varšavské smlouvy. Ačkoliv se názory Bukurešti především v otázkách KBSE a jednáních o odzbrojení i nadále v mnohých podstatných aspektech odlišovaly od jednotné linie Varšavské smlouvy, sovětské vedení v praxi ignorovalo volání po tvrdém řešení, jaké například požadoval agilní Živkov. Navzdory jeho varováním z přelomu let 1973 a 1974, že rumunský nacionalistický kurz již dospěl do fáze, kdy negativně ovlivňuje situaci v rámci varšavského paktu i mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, a je proto třeba podniknout konkrétní opatření a situaci alespoň konzultovat na schůzce Varšavské smlouvy48, Moskva hodlala na nadcházejícím zasedání Politického poradního výboru ve Varšavě v dubnu 1974 a působit na Ceauşesca pouze v kuloárech49. Na varšavské schůzce se jako mnohem účinnější ukázala nepřímá kritika Bukurešti. Otevřené odsouzení rumunských postojů v odzbrojovacích jednáních z úst Giereka a Honeckera skončilo fiaskem, jelikož Ceauşescovi umožnilo, aby PLR a NDR obvinil z překračování rámce Varšavské smlouvy. S tím ostře kontrastoval předběžný rumunský souhlas s vytvořením výboru ministrů zahraničních věcí paktu. Přestože Bukurešť tento krok podmiňovala zachováním práva každé strany a vlády určovat vlastní zahraničněpolitickou linii50, skutečností zůstávalo, že RSR po téměř deseti letech přestala blokovat reformu politických struktur Varšavské smlouvy, aniž by k tomuto byla razantněji tlačena. V reakci na výsledky zasedání Politického poradního výboru obdržela jednotlivá ministerstva zahraniční členských států paktu pokyny, aby rumunskou zahraniční politiku pouze analyzovala a zaměřila se především na jeho postoje k Varšavské smlouvě a RVHP51. Zkušenost z první poloviny 70. let tedy ukázala, že rumunskou politiku v rámci Varšavské smlouvy spíše než razantní akce lépe ovlivní dlouhodobé soustavnější působení.

41 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 68, sign. 0344/111, kr. 1, č.j. 022.277/72–4, Záznam ZÚ Berlín o vztazích NDR – RSR, 5. 4. 1972. 42 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 79 PLR, sign. 016/111, kr. 2, č.j. 023801, Informácia k vzťahom PĽR – RSR, 18. 6. 1973. 43 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 34, e.č. 54, č.j. 027280/72–2, Celkový obraz hlavních aspektů vnitřní i zahraniční politiky RKS a RSR za rok 1972, 19. 12. 1972. 44 V roce 1973 začaly ve Vídni rozhovory o snížení stavů ozbrojených sil a výzbroje ve střední Evropě mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Rumunsko se opět snažilo zabránit jednání na bázi bloků. 45 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e.č. 16, č.j. 020.038/73–2, Záznam o přijetí rady ZÚ BLR s. G. Georgieva vedoucím 2. t.o. J. Hesem dne 3. ledna 1973. 46 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e. č. 10, č. j. 025230/73, Informace o problematice vztahů BLR s balkánskými zeměmi, 3. 9. 1973. 47 J edním z důsledků této hádky byla i změna formátu každoročních krymských porad. Od roku 1973 si Brežněv zval jednotlivé stranické vůdce samostatně. Srov. BAEV, J., The “Crimean Meetings” of the Warsaw Pact Countries’ Leaders, in: http://www.php.isn.ethz.ch/collections/crimea_meetings.cfm?navinfo=16037, [2012-04-28].

24


48 A MZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e.č. 11, č.j. 020.516, Záznam z informace Nikolaje Černěva, ved. 2. t.o. MZV BLR o oficiální návštěvě ministra ZV BLR v RSR, 22. 12. 1973; AMZV, f. DTO 1945–1989, i.č. 4, e.č. 19, č. j. 010177/74, Záznam o rozhovoru velvyslaneckého rady ZÚ MLR v Sofii A. Šárdiho s velvyslaneckým radou čs. ZÚ v Sofii J. Kučerou, 4. 1. 1974. 49 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 89, sign. 020/311, kr. 9, č.j. 012545, Zpráva o sovětsko-rumunských vztazích, 3. 4. 1974. 50 N A, f. 1261/0/6, sv. 115, a.j. 117/1, Zpráva o průběhu a výsledcích zasedání Politického poradního výboru států Varšavské smlouvy, 24. 4. 1974. 51 A MZV, f. TO(t) 1970–1974, i.č. 82, sign. 017/112, kr. 2, č.j. 012.472/74–2, Zpráva o návštěvě ministra zahraničních věcí RSR s. Macovesca v ČSSR, 2. 5. 1974.


25

Stanislav Caletka,

Filosofická fakulta UK Praha

Skopje 2014 – Revitalizace prostoru? Úvodem Od 2. poloviny minulého století dochází především v tzv. západních zemích k revitalizaci lidských sídel, především centrálních částí měst. Proces započatý v USA se velmi rychle rozšířil také do Evropy a dnes již v podstatě do celého světa. Trend proměny měst úzce souvisí s přechodem k terciérní sféře ekonomiky, tedy k sektoru služeb, a v obecnější rovině pak s projevy globalizace. Díky ní dochází k vytváření nové hierarchie měst nejen v globálním měřítku, ale také v měřítku regionálním. Světová velkoměsta prošla v posledních desetiletích dynamickou přeměnou a rozvojem. Dvojnásob to platí pro města ve vyspělých zemích. Přestože se revitalizace „v jednotlivých zemích liší svojí intenzitou, průběhem, charakterem státních intervencí i sociálními dopady, začíná výrazně měnit tvář celé řady městských center. Revitalizace se stává symbolem nové doby, nového způsobu života, nové kultury a jako taková dostává zelenou od národních vlád i úřadů místní i regionální správy. Na národní úrovni se objevuje celá řada nových iniciativ a programů sídelní politiky podporujících ekonomickou revitalizaci vnitřních měst. Revitalizace se stává módním prvkem současného vývoje kapitalistické společnosti. Její vnější tvář je výrazně spojena s postmodernistickou architekturou a spotřebně orientovaným způsobem života koncentrujícím se do městských center. Zvyšující se zájem o kulturní události, různé festivaly a orientace na koncentrovanou zábavu přinášejí poptávku, kterou kapitál neustále hledající možnosti zisku nemůže minout. Města se navzájem předhánějí v tom, kdo lépe zrehabilituje či vystaví své centrum, nábřeží či komplex budov v duchu postmodernismu. Strukturální podmínky upřednostňují revitalizaci městských center.1“ V souvislosti s postupujícím procesem globalizace se tak ve městech napříč světadíly setkáváme s rozličnými procesy, které jsou na jedné straně v řadě aspektů totožné, ale na druhé straně také značně odlišné. Proměna některých ex-jugoslávských měst Zjednodušeně lze říci, že do roku 1918 bylo teritorium vymezené dnešním Slovinskem, Chorvatskem, Srbskem, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Makedonií, případně Kosovem, rozděleno především mezi Rakousko-Uhersko a Osmanskou říši. Celá oblast byla tedy spravována z Vídně, respektive z Istanbulu. Země bývalé Jugoslávie se začaly plně rozvíjet až po skončení válečného konfliktu, tedy v podstatě až na počátku nového tisíciletí. Města v popisovaném regionu jsou ale vzhledem k přetrvávajícím problémům – jakými jsou například politická a ekonomická nestabilita, korupce, organizovaný zločin nebo nevyhovující infrastruktura – spíše na okraji zájmů zahraničních investorů, především díky kterým dochází ke stále probíhající přeměně měst. Podíváme-li se na region západního Balkánu blíže, tak přirozeným ekonomic-

1 Sýkora, Luděk (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, str. 105

26


kým centrem je historicky srbský Bělehrad. Nicméně snad nejviditelnější je v současné době proměna Sarajeva, Podgorici a také Skopje, tedy měst, která se po rozpadu Jugoslávie a vzniku nových států v regionu ocitla ve zcela nové situaci. Tato proměna probíhá na základě zcela odlišných faktorů: Sarajevo se snaží převzít jednu z vůdčích rolí v rámci regionu a konkurovat tak nejen Bělehradu. Válkou zničené město, které se hned několikrát podstatným způsobem zapsalo do dějin 20. století, má vzhledem ke své poloze zcela jistě co nabídnout jak zahraničním investorům, tak i turistům, kteří dále mohou posilovat místní ekonomiku. Panorama a vzhled města doplnilo v posledních letech několik nových developerských projektů, ze kterých je na místě zmínit především Avaz Twist Tower a rekonstruovaná „dvojčata“ UNITIC, dále nákupní centrum Alta nebo multifunkční projekty Importanne, Bosmalov gradski centar a BBI Centar. Naproti budovy parlamentu je ve výstavbě další nákupní centrum Sarajevo City Center. Z uvedeného stručného přehledu je více než jasné, že současnou proměnu Sarajeva táhnou především soukromé investice, díky kterým město získává stále více „západní“ vzhled. Trochu jinak je tomu v případě černohorské Podgorici. Tvář města značně poničeného při bombových útocích na konci druhé světové války se začala měnit teprve nedávno, mimo jiné také v souvislosti se vznikem samostatné Černé Hory. Kromě komerční výstavby rezidenčních a kancelářských komplexů došlo k vynaložení nemalých finančních prostředků z veřejných zdrojů na úpravu a revitalizaci veřejných prostranství, především náměstí a parků. Pokud jsem uvedl, že panorama Sarajeva v posledních letech doplnila řada výškových budov vystavěných za soukromé peníze, tak panorama Podgorici nově obohatila především stavba mostu milénia nebo pravoslavného chrámu Vzkříšení Krista. Proměna makedonského hlavního města Skopje je svým způsobem zcela odlišná od dvou výše zmíněných měst – Sarajeva a Podgorici. Současná proměna Skopje představuje, dovolím si tvrdit, nejrozsáhlejší přestavbu centra hlavního města v Evropě. Tato proměna není vedena primárně soukromými investicemi, ale naopak investicemi veřejnými, které mají ze Skopje udělat reprezentativní metropoli jihovýchodní Evropy, město přitažlivé nejen pro jeho obyvatele, ale také pro turisty. Projekt nazvaný Skopje 2014 je ale hned z několika důvodů poměrně kontroverzní, o těchto skutečnostech se ale zmíním v následujících kapitolách. Urbanistická struktura centra Skopje Skopje představuje snad nejorientálnější hlavní město Evropy, což je dáno mimo jiné jeho bohatou a zároveň bouřlivou historií. Díky strategické poloze města na křižovatce obchodních cest mezi Istanbulem (respektive Konstantinopolí) a Římem a mezi Soluní a střední Evropou bylo Skopje pod správou Římanů, Byzantinců, Bulharů, Rakušanů, Srbů, Turků a samozřejmě Makedonců. Pro vývoj a strukturu města byl důležitý rok 1392, kdy se Skopje, tehdy známé pod názvem Üsküb, stalo na více než 500 let součástí Osmanské říše a byli to právě Turci, kteří městu vtiskli orientální tvář. Turecká část, nazývaná Čaršija, tvoří v podstatě vlastní, dodnes dochované, historické centrum jinak moderního, či spíše socialistického, města. Pro současný vzhled i strukturu zástavby makedonského hlavního města bylo zcela klíčové datum 26. července 1963, kdy Skopje zasáhlo mohutné zemětřesení, při kterém byla zničena většina města, přes 1 000 obyvatel při tomto zemětřesení zahynulo, okolo 3 000 jich bylo zraněno a více než 100 000 přišlo o střechu nad hlavou. Zničena byla hodnotná neoklasicistní zástavba


27

převážně z počátku 20. století, například důstojnický dům, budova národní banky nebo národní divadlo a těžce byla mimo jiné poškozena hlavní dominanta města, pevnost Kale. Za mezinárodní pomoci došlo v 60. letech a následných desetiletích ke kompletní přestavbě centra města, částečně podle plánů známého japonského architekta Kenza Tangeho. Nová zástavba byla nicméně poplatná době, takže byla postavena řada výškových obytných budov či celých bloků, v panoramatu centra města nelze přehlédnout monstrózní betonové stavby, z nichž dnes řada chátrá kvůli nedostatečné údržbě. Takovými dominantními stavbami jsou například sídla pošty a telekomunikací nebo budova národní banky. Samotné Skopje je rozděleno řekou Vardar na dvě části, které spojuje symbol města – most z 15. století, který je také v jeho znaku. Na jižní straně mostu je část města obývaná pravoslavnými Makedonci, kde je umístěna většina státních úřadů včetně sídla parlamentu a úřadu vlády. Na severní straně se nachází převážně muslimská část s již zmíněnou starou tureckou čtvrtí. Oba břehy řeky Vardar s nejbližším okolím centrálního náměstí Ploštad Makedonija prochází v současné době kompletní přestavbou a úpravou veřejných prostor. Pokud se podíváme na tyto části blíže, tak severní muslimská část města představuje hlavní turistickou atrakci a vlastní historické centrum s dochovanou středověkou zástavbou, která odkazuje na dlouholetou nadvládu Turků, kteří městu vtiskli charakteristický orientální vzhled. Čaršija dnes žije typickým čilým obchodním ruchem, dominuje jí pevnost Kale a řada mešit a minaretů (především mešita Mustfy Paši). Orientální vzhled dotvářejí bývalé turecké lázně Daud Paša a Čifte, které dnes slouží jako galerie, nebo bývalé turecké zájezdní hostince. V jinak muslimské části města stojí pravoslavný kostel Sveti Spas, vedle něhož je hrob národního hrdiny Goce Delčeva. Nachází se zde také makedonské hlavní kulturní a vzdělávací instituce – muzeum současného umění, národní muzeum, budova opery a baletu nebo univerzita. Jižní část získala současnou tvář při novodobé přestavbě centra, takže zástavba tvoří pomyslnou „betonovou džungli“, která je zde doslova všudypřítomná. Ústředním prostorem je náměstí Ploštad Makedonija, poblíž něhož se nachází sídla řady státních úřadů a institucí, nákupní centra nebo třeba největší chrám makedonské pravoslavné církve – moderní kostel sv. Klimenta Ohridského. Náměstí bylo dříve zastavěno výše zmíněnými architektonicky hodnotnými neoklasicistními budovami, jejichž trosky musely být odstraněny po ničivém zemětřesení. Z náměstí vychází hlavní nákupní ulice Makedonija, na jejímž konci stojí další z památných budov města – bývalé hlavní vlakové nádraží, které bylo těžce poničeno při zemětřesení. Symbolem se staly nádražní hodiny, jejichž ručičky se zastavily na čase 5:17, tedy v momentě, kdy zemětřesení vypuklo. Dnes budova slouží jako městské muzeum. Na ulici Makedonija stojí také architektonicky kontroverzní pamětní dům Matky Terezy, otevřený v roce 2009 (rodný dům Matky Terezy byl zbořen při výstavbě nákupního centra). Jinak je ale tato část města zastavěna uniformní zástavbou 2. poloviny 20. století, která je charakteristická pro výstavbu měst v období socialismu. Právě úprava nepříliš vzhledného centra města byla jednou z vůdčích myšlenek projektu Skopje 2014, který má z šedivého, architektonicky jednolitého, betonového centra makedonské metropole udělat podstatně atraktivnější lokalitu.

-DPMNE2 v čele se současným premiérem Nikolou Gruevskim. Oficiálně byl projekt představen v únoru 20103, i když v té době již byly ve výstavbě některé budovy, které jsou jeho součástí. V rámci celého projektu má být ve městě postaveno (především ve stylu klasické antické architektury a v historizujících slozích) kolem dvaceti budov či drobných staveb a podobný počet bronzových a mramorových soch. Komplexně mají tyto stavby doplnit jinak nevýrazný městský prostor. Kritici tvrdí, že projekt s sebou nepřináší nic architektonicky a umělecky nového, že se často jedná o pouhé napodobování a v celé řadě případů je třeba jim v tomto ohledu dát za pravdu. Pomyslným hlavním staveništěm se stalo centrální náměstí Ploštad Makedonija s jeho nejbližším okolím a levý břeh řeky Vardar, tedy obecně oblasti přiléhající ke kamennému mostu, symbolu města. Mezi architektonicky nejvýraznější stavby patří například replika budovy národního divadla postavená v místech, kde původní budova stávala až do jejího zničení při zemětřesení v roce 1963. Vedle ní byl nově vystavěn komplex muzea makedonského boje za nezávislost a také památník makedonských Židů, který je situován do lokality bývalé židovské čtvrti. Jednou z dominant celé přestavby centra je mohutná budova ústavního soudu s korintskými sloupy, ve které bude mít své sídlo také archeologické muzeum. S touto stavbou sousedí například nová budova ministerstva zahraničních věcí. Tento výčet novostaveb není ale ani zdaleka kompletní. V rámci projektu Skopje 2014 by měly být postaveny sídla dalších kulturních institucí (například filharmonie), ale také budovy správních úřadů (například radnice, nové sídlo národní banky a jiné) nebo nové luxusní hotely (například hotel řetězce Marriott, první svého druhu na Balkáně)4. Svůj vzhled mění i fasády řady domů a úřadů v centru města. Za zmínku stojí, že kompletní rekonstrukcí prochází sídlo makedonského parlamentu, na jehož střeše budou umístěny tři kopule. Na centrálním náměstí vznikla snad nejkontroverznější stavba celého projektu, mohutná, přes dvacet metrů vysoká, jezdecká socha vojevůdce Alexandra Velikého, která značně přiostřila již tak vyhrocené vztahy s Řeckem5, když Řekové Makedonce obvinili ze snahy přivlastnit si helénskou historii6. I z tohoto důvodu nese název „jezdec na koni“, byť je každému jasné, o koho se konkrétně jedná. Bronzová socha je posazena na mramorové fontáně, kterou obklopují bronzové sochy lvů a vojáků Alexandrovy armády. Na opačné straně mostu má být vztyčena socha Alexandrova otce Filipa Makedonského, která má být ještě vyšší a nazvána stručně „válečník“7.

Projekt Skopje 2014 Projekt Skopje 2014 je vládním projektem, jehož hlavním cílem je zkrášlit monotónní městské centrum. Za projektem stojí nejsilnější makedonská politická strana posledních let VMRO-

6 http://zpravy.idnes.cz/v-makedonii-odhalili-obri-sochu-bojovnika-na-koni-recko-zuri-pl3-/zahranicni. aspx?c=A110621_181640_zahranicni_abr

28


2 Vnitromakedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty. 3 Blíže viz http://www.balcanicaucaso.org/eng/Regions-and-countries/Macedonia/Skopje-the-bastard-city-100551 4 Srovnej s http://www.balkaninsight.com/en/gallery/skopje-2014, http://www.balkaninsight.com/en/article/ bronze-and-marble-transform-skopje-s-face-forever nebo http://www.skyscrapercity.com/showthread. php?t=1489696 5 S pory s Řeckem se týkají například názvu státu (v mezinárodních vztazích se pro Makedonii používá název FYROM, tedy Bývalá jugoslávská republika Makedonie) nebo státní vlajky. Jméno Alexandra Velikého nese letiště ve Skopje a jméno jeho otce Filipa Makedonského zase hlavní fotbalový stadion.

7 Srovnej s http://www.balkaninsight.com/en/article/bronze-and-marble-transform-skopje-s-face-forever


29

Další již dokončenou kritizovanou stavbou je dvacet metrů vysoký mramorový vítězný oblouk – nazvaný Porta Makedonija – stojící na náměstí Pela přibližně na půl cesty mezi náměstím a sídlem parlamentu. Autorkou oblouku je, stejně jako v případě sochy Alexandra, Valentina Stevanovska. Vítězný oblouk má být oslavou dvaceti let nezávislosti země, jeho stěny zdobí reliéfy s výjevy z makedonské historie. Slavnostně byl odhalen za účasti premiéra počátkem ledna tohoto roku8. Na centrálním náměstí byl postaven také altán a „antický“ vzhled města by měla doplnit také stavba obelisku. Oba břehy řeky Vardar spojí nové mosty, či spíše lávky pro pěší, a velkolepost přestavby centra města podtrhují úvahy o výstavbě vyhlídkového kola, obdoby známého London Eye9. Každý, kdo centrem metropole prochází, nemůže přehlédnout řadu soch, které byly postaveny především v okolí náměstí. Kromě výše zmíněného „jezdce na koni“ vynikají především sochy postavené při vstupu na kamenný most – na jeho jižní části jsou to bronzové jezdecké sochy dvou bojovníků proti Turkům, Dame Grueva a Goce Delčeva. Na opačné straně jsou to sochy světců, konkrétně sv. Cyrila a Metoděje a jejich žáků sv. Klimenta Ohridského a sv. Nauma. Ve městě ale narazíte na sochy osobností od antiky až po současnost. Kromě Alexandra Velikého je na centrálním náměstí umístěna socha byzantského císaře Justiniána I., který se narodil poblíž Skopje; socha cara Samuela, který přestěhoval sídlo své tehdejší říše do Ohridu; socha revolucionáře ze 17. století Karpoše; socha Georgie Pulevskiho, který koncem 19. století poprvé formuloval makedonskou identitu a vytvořil makedonskou gramatiku. Nedávnou bouřlivou minulost připomíná pomník, umístěný v parku naproti parlamentu, připomínající vojáky a policisty, kteří zahynuli při konfliktu s albánskými povstalci v roce 200110. Vjezd na klíčovou dopravní tepnu přes řeku Vardar, most Goce Delčeva, střeží čtyři mohutné bronzové sochy lvů. Projekt Skopje 2014 vzbudil značné kontroverze hned z několika důvodů. Zastánci projektu tvrdí, že po desetiletích stagnace dostane Skopje novou tvář, která by měla město po všech stránkách více zatraktivnit a vytvořit v něm novou metropolitní atmosféru hodnou hlavního města. Faktem je, že nebýt tureckého bazaru na severní straně mostu přes Vardar, tak by Skopje mohlo směle aspirovat na jedno z nejméně atraktivních hlavních měst Evropy. Projekt od samého počátku kritizuje jak opozice (zejména sociální demokraté), tak i část odborné a široké veřejnosti, albánská menšina nebo nevládní organizace. Podle odpůrců současné přestavby města jejich kritika souvisí s neochotou vlády blíže prezentovat celý projekt11, neexistencí veřejných

debat před jeho představením12 apod. Kritika směřuje také na netransparentnost výběru architektů a umělců, architektonickou i estetickou hodnotu či monumentálnost jednotlivých děl často stavěných v antickém stylu a především pak na nejasné a neefektivní financování celého projektu. Oficiálně bylo zmíněno, že jeho cena by měla být 80 milionů Euro, nicméně kritici, především z řad opozice, hovoří o částce až 500 milionů13. Vyvstává tedy otázka, zda si jedna z nejchudších evropských zemí, kde se mimochodem míra nezaměstnanosti pohybuje kolem 30%, může dovolit v době ekonomické krize utrácet takovéto sumy za kontroverzní revitalizaci města, která je sama o sobě zpochybňována a rozděluje obyvatele už tak politicky, etnicky i nábožensky značně rozdělené republiky. V zemi, kde je nutné investovat do rozvoje infrastruktury, školských i zdravotnických zařízení, tak na kolemjdoucí působí přestavba města v duchu antiky jako pomyslná pěst na oko. Projekt Skopje 2014 představuje prostorovou, ale i symbolickou proměnu centra města. Tato proměna vizuálně spočívá v architektonické přestavbě, ale projekt samotný se zdá být otázkou spíše politickou. Jak již bylo zmíněno, projekt prosadila vláda pod vedením VMRO-DPMNE, která je u moci v podstatě od roku 200614. Umístění celé řady soch osobností majících nějaký vztah k makedonskému území či historii a architektonický styl použitý při výstavbě některých novostaveb odkazuje k umělému vytváření národní identity, čímž v sobě celý proces přestavby města nese silný nacionalistický podtext. Projekt Skopje 2014 je o přestavbě nevzhledného betonového centra, ale jistě také o nalezení a redefinování ztracené duše města, která jakoby po roce 1963 zmizela. S hledáním této ztracené duše vyvstává otázka identity, která se ale nevztahuje jen na město samotné, ale přeneseně na celou makedonskou společnost. Politický vývoj v zemi je po dlouhou dobu ovlivňován silným napětím mezi většinovými Makedonci (přibližně 64% obyvatel) a ostatními etniky, především Albánci (přibližně 25% obyvatel)15. Obdobné je také náboženské složení, kdy se k pravoslaví hlásí cca 70% obyvatelstva a k islámu cca 30%. Struktura a vzhled makedonské metropole se vytvářely po staletí na základě střetávání různých kultur. Skopje 2014 s sebou přináší prostorovou manifestaci národní identity a národní historie16. Při vytváření a uvědomování si vlastní identity je pro každé společenství důležitý pohled zpět, pohled do minulosti k vlastním kořenům. Pro některé vyvstávají „pochybnosti o historické identitě makedonského národa. V otázce svébytné makedonské historie, vzniku a vývoje makedonského národního hnutí existuje mezi badateli mnoho sporných otázek. Zatímco současní makedonští autoři většinou obhajují tezi, že makedonský národ má dlouhodobou historickou kontinuitu sahající do středověku – u některých dokonce i do starověku – makedonisté ze zahraničí tuto teorii popírají a víceméně se shodují v tom, že identita

8 Blíže viz http://macedoniaonline.eu/content/view/20045/45/ 9 Srovnej s http://www.balkaninsight.com/en/article/bronze-and-marble-transform-skopje-s-face-forever nebo http://www.skyscrapercity.com/showthread.php?t=1489696 10 N a centrálním náměstí byly umístěny také sochy spisovatele a národního buditele Dimitrije Čupovskiho, předsedy Antifašistického shromáždění pro národní osvobození Makedonie Metodije Andonova-Čenta nebo pomník tzv. lodníků ze Soluně. V blízkosti vítězného oblouku na náměstí Pela byla postavena socha ideologa makedonského národněosvobozeneckého hnutí Krste Petkova Misirkova a před budovou parlamentu stojí socha revolucionáře Nikoly Kareva, který při Kruševkém povstání proti Turkům v roce 1903 vyhlásil první republiku na území Balkánu. A s výčtem soch bychom mohli pokračovat dále. 11 V prohlášení současné makedonské vlády nejsou o projektu, na který putují ze státního rozpočtu desítky milionů Euro, téměř žádné informace. Pouze v kapitole Kultura jsou vyjmenovány některé stavby, které jsou jeho součástí, zmíněna je také renovace fasád budov v centru Skopje.

30


12 Blíže viz např. http://www.artmargins.com/index.php/2-articles/655-troubles-with-history-skopje-2014 13 Srovnej s http://www.balkaninsight.com/en/gallery/skopje-2014 nebo http://edition.cnn.com/2011/10/04/ world/europe/macedonia-skopje-2014/index.html 14 V MRO-DMPNE vyhrála předčasné volby v roce 2008 i 2011. Již při svém vzniku se tato pravicová konzervativní strana vymezila mimo jiné jako protialbánská a nacionalistická. Pecháček, Štěpán; Mouchová, Kateřina: Makedonie – volby 2011 (http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=76473). 15 K aktuální politické situaci blíže viz tamtéž 16 M akedonci byli poprvé oficiálně uznávaným národem a makedonština oficiálním jazykem až po roce 1944, kdy se země stala rovnoprávnou součástí nově vznikající jugoslávské federace.


31

současných pravoslavných Makedonců vznikla a vyvíjela se až v moderní době. Mezi odborníky na Makedonii však nepanuje shoda ohledně vzniku makedonského etnika ani jeho emancipace v suverénní národní identitu. I když je otázka, zda mají z etnického hlediska starověcí Makedonci blíže k Řekům než k ilyrsko-thráckým kmenům, jejich moderní podoba je bezpochyby ovlivněna příchodem Slovanů a dalšími faktory.“17 Projekt revitalizace centra města pomocí různých větších či menších staveb prezentuje makedonskou historii, respektive historii území, na kterém se dnešní republika nachází. Dochází tak k pomyslné muzealizaci centra města, kdy je centrální veřejný prostor přeměněn na makedonské muzeum či galerii pod širým nebem. Při přestavbě města se tím pádem nehledí do budoucnosti, ale do minulosti, to s sebou, vzhledem k složitým mezietnickým a mezistátním vztahům v regionu, přináší řadu nedorozumění a sporů, což celý projekt jen potvrzuje. Pokud přistoupíme na myšlenku upevňování makedonské identity ve veřejném prostoru, tak nezbývá než tvrdit, že projekt Skopje 2014 občany nesjednocuje, ale spíše rozděluje. Anebo lépe, že přináší konflikt namísto konsensu. Vlastní identitu si nejlépe uvědomujeme při střetnutí se s někým či něčím jiným a odlišným. Město se nejen po vizuální stránce stává stále více rozděleným, kde má každé etnikum své teritorium vymezené svými vlastními symboly. Veřejný prostor tak slouží k připomínání si své minulosti – či chcete-li různě prožívané identity – a k vymezení se proti těm druhým. Albánská identita, to je starý turecký bazar se svými úzkými uličkami, mešitami a minarety. Naopak makedonskou identitu až do představení projektu zdůrazňoval snad jen obrovský kříž stojící na hoře Vodno nad městem. Dnes je to jiné, při procházce po centrálním náměstí musí být hned každému jasné, kdo je tady pánem – antičtí vojevůdci, panovníci, významní světci nebo revolucionáři. To jsou ti, kteří se měli zasloužit o makedonskou otázku. Porovnáme-li obě části města z trochu jiného úhlu pohledu, makedonská identita – prezentovaná projektem Skopje 2014 – se zcela logicky vrací zpět do antiky a doby národního hnutí Makedonců18, albánská identita zůstává zakotvena v období Osmanské říše19. Kamenný most po několik staletí sjednocoval, nyní – zdá se – rozděluje. Závěrem Po válečných konfliktech v zemích bývalé Jugoslávie se tato část Evropy postupně otevírá okolnímu světu. Také v jednotlivých městech, především v těch hlavních, se postupně setkáváme s procesy tolik charakteristickými pro města západní a dnes už i střední Evropy. Špatný stav infrastruktury, horší dostupnost, politická nestabilita a napjaté národnostní vztahy v regionu jsou však stále překážkami pro daleko progresivnější rozvoj, než k jakému dnes dochází. Makedonie je kandidátskou zemí Evropské unie, a nebýt řeckého veta, je dnes členem Severoatlantické aliance, takže vážnost jejího hlavního města může do budoucna jen narůstat. Na vzhled města měla velký vliv jak turecká nadvláda, tak především události 20. století. Po vyhlášení samostatné republiky Makedonie v roce 1991 se Skopje poprvé ve svých dějinách stalo hlavním městem samostatného státu. Tím se do té doby spíše provinční město dostalo do zcela nové pozice, která s sebou přinesla řadu příležitostí i ohrožení. Je pouze na místních politicích a samotných 17 Rosůlek, Přemysl: Makedonie, str. 33 18 K makedonskému národnímu hnutí blíže viz tamtéž, str. 30 – 40 19 http://www.balcanicaucaso.org/eng/Regions-and-countries/Macedonia/Skopje-the-bastard-city-100551

32


občanech, aby s touto situací naložili tak, aby se ze Skopje stalo vhodné místo pro život, město atraktivní nejen pro jeho obyvatele, ale také pro potenciální zahraniční investory a turisty. Podle mého názoru na projekt Skopje 2014 nelze nahlížet středoevropským pohledem, protože západobalkánské reálie, kultura i mentalita jsou zkrátka značně odlišné od středoevropské každodennosti. Současná proměna Skopje nespočívá jen v nové výstavbě a úpravě veřejných prostor, ale také v hledání vlastní historie a identity. K projektu, tak jak jsem měl možnost jej na vlastní oči vidět, mohu mít jisté výhrady, nicméně ve městě, kde po zemětřesení z původní neoklasicistní zástavby v podstatě nic nezbylo, se replika budovy národního divadla, antický vzhled budovy ústavního soudu nebo stavba vítězného oblouku dá ještě pochopit. I když na stránky odborných architektonických časopisů a turistických průvodců by se spíše dostaly stavby postavené podle současných architektonických trendů. Dnes působí nábřeží řeky Vardar jednoduše jinak a netradičně, pro některé snad kýčovitě. Město zkrátka propáslo velmi vhodnou příležitost stát se balkánským centrem soudobé architektury a umění. Je třeba si také uvědomit, že pokaždé v historii velké stavby či přestavby měst odrážely konkrétní politickou situaci a revitalizaci centra Skopje je nutné chápat i v této souvislosti. Otázkou ovšem zůstává, zda nerespektování požadavků ostatních národnostních menšin20, umělecká a architektonická hodnota celé řady soch a staveb a především náklady a financování celého projektu z něj nedělají spíše jen další kamínek do mozaiky složitých vnitropolitických i mezinárodněpolitických problémů, kterým musí tato mladá republika čelit od počátku svojí existence. Literatura a zdroje Galbraith, Kate (et al.): Jadranské pobřeží: Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Kosovo, Makedonie, Slovinsko, Srbsko, 1. vydání, Praha, Svojtka&Co., 2004, 217 s., ISBN 80-7237-414-1 Hamilton, Ian; Dimitrovska Andrews, Kaliopa; Pichler-Milanović, Nataša (ed.): Transformation of Cities in Central and Eastern Europe: towards globalization, Tokyo, United Nations University Press, 2005, 519 s., ISBN 92-808-1105-3 Macedonia: Cradle of culture, Land of nature, Skopje, Ministry of Economy, Republic of Macedonia, Trimaks Cartography, 2009, 240 s., ISBN 998994054-1 Rosůlek, Přemysl: Makedonie, 1. vydání, Praha, Libri, 2008, 130 s., ISBN 978-80-7277-342-8 Short, John Rennie: Lidská sídla, Praha, Nakladatelský dům OP, 1994, 256 s., ISBN 80-85 84114-2 Sýkora, Luděk (ed.): Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, Praha, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1993, 201 s. Boston, William: A Face-Lift in Macedonia, dostupné na: http://online.wsj.com/article/SB10001 424052748704281504576329172049775138.html Davies, Catriona: Is Macedonia´s capital being turned into a theme park?, dostupné na: http:// 20 Je třeba zmínit, že v prohlášení vlády je v kapitole Kultura například zmíněna výstavba divadla pro tureckou menšinu, rekonstrukce albánského divadla nebo zahájení výstavby Skanderbegova náměstí v albánské části města


33

edition.cnn.com/2011/10/04/world/europe/macedonia-skopje-2014/index.html Ilijevski, Klimentina: Bronze and Marble Transform Skopje Forever, dostupné na: http://www. balkaninsight.com/en/article/bronze-and-marble-transform-skopje-s-face-forever Marusic, Sinisa Jakov: Bronze Statues in Capital Surprise Macedonians, dostupné na: http:// www.balkaninsight.com/en/article/bronze-statues-in-capital-surprise-macedonians Koteska, Jasna: Troubles with History: Skopje 2014, dostupné na: http://www.artmargins.com/ index.php/2-articles/655-troubles-with-history-skopje-2014 Marusic, Sinisa Jakov: Skopje 2014: the new face of Macedonia, dostupné na: http://www.balkaninsight.com/en/gallery/skopje-2014 Pecháček, Štěpán; Mouchová, Kateřina: Makedonie – volby 2011, Parlamentní institut, Vybraná témata 24/2011, dostupné na: http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=76473 Rukaj, Marjola: Skopje, the bastard city, dostupné na: http://www.balcanicaucaso.org/eng/Regions-and-countries/Macedonia/Skopje-the-bastard-city-100551 Smith, Helena: Macedonian statue: Alexander the Great or a Warrior on a Horse, dostupné na: http://www.guardian.co.uk/world/2011/aug/14/alexander-great-macedonia-warrior-horse A Macedonian makeover: The capital city gets a controversial facelift, dostupné na: http://www. economist.com/node/16891819 List of inner Skopje´s new and recently reconstructed old attractions, dostupné na: http://www. skyscrapercity.com/showthread.php?t=1489696 Macedonia´s ethnic disharmony: How many building booms can one city take?, dostupné na: http://www.economist.com/blogs/easternapproaches/2011/03/macedonias_ethnic_disharmony PM Gruevski: Yes, Skopje 2014 was my idea, dostupné na: http://macedoniaonline.eu/content/ view/20045/45/ V Makedonii odhalili obří sochu bojovníka na koni, Řecko zuří, dostupné na: http://zpravy. idnes.cz/v-makedonii-odhalili-obri-sochu-bojovnika-na-koni-recko-zuri-pl3-zahranicni. aspx?c=A110621_ 181640_zahranicni_abr en.wikipedia.org mk.wikipedia.org www.skopje.gov.mk www.vlada.mk

Karel Höfer1,

Institut politologických studií FSV UK a Ústav politologie FF UK

Vliv voleb a volebních systémů na rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie – případová studie Slovinska a Chorvatska OBSAH Seznam zkratek Úvod 1. Mocenské poměry před volbami 1.1. Formální 1.1.1. Federace 1.1.2. Republiky 1.2. Skutečné 1.2.1. Federace 1.2.2. Slovinsko 1.2.3. Chorvatsko 2. Volby a volební systémy 2.1. Příčiny přímých voleb 2.2. Volební systémy 2.2.1. Federace 2.2.2. Slovinsko 2.2.3. Chorvatsko 2.3. Průběh voleb 2.4. Výsledky voleb 2.4.1. Federace 2.4.2. Slovinsko 2.4.3. Chorvatsko 3. Mocenské poměry po volbách 3.1. Federace 3.2. Slovinsko 3.3. Chorvatsko Závěr Seznam zdrojů Seznam příloh

1 Bc. Karel Höfer je studentem navazujících magisterských oborů Politologie na Institutu politologických studií FSV UK a Politické teorie a současné dějiny na Ústavu politologie FF UK. Oblastí jeho specializace je komparativní politologie a především volební systémy, decentralizace, ústavní inženýrství a metodologie sociálních věd, teritoriálně pak oblast bývalé Jugoslávie, zejména Slovinska. Kontakt: [email protected].

34



35

Seznam zkratek ES Evropská společenství FED federace FF Filozofická fakulta HR Chorvatsko JLA Jugoslávská lidová armáda N počet zkoumaných případů N/A nedostupné OSN Organizace spojených národů RSK Republika Srbská krajina SER Srbsko SFRJ Socialistická federativní republika Jugoslávie SKJ Svaz komunistů Jugoslávie SLO Slovinsko SPS Socialistická strana Srbska TO teritoriální obrana UK Univerzita Karlova v Praze ÚV ústřední výbor Politické strany ve Slovinsku DEMOS Demokratická opozice Slovinska (*1989-30.12.1991; členové: SKD, SKZ-LS, SDZ, ZS, SDSS, SOS) DS Demokratická strana (*10.1991 část SDZ+část SSS→DS) LDS Liberálnědemokratická strana (10.11.1990 ZSMS-LS→LDS) LS Liberálové Slovinska (SOS→LS) SDSS Sociálnědemokratická strana Slovinska (1990 SDZS→SDSS) SDZ Slovinský demokratický svaz (*11.1.1989; 10.1991 SDZ rozdělena na DS a Národní demokratickou stranu) SDZS Sociálně demokratický svaz Slovinska (*16.2.1989; 1990 SDZS→SDSS) SKD Slovinští křesťanští demokraté (2.11.1989 SKSG→SKD) SKSG Slovinské křesťansko-sociální hnutí (*10.3.1989; 2.11.1989 SKSG→SKD) SKZ Slovinský selský svaz (*12.5.1988; 2.1990 SKZ→SKZ-LS) SKZ-LS Slovinský selský svaz – Lidová strana (2.1990 SKZ→SKZ-LS) SOS Slovinská živnostenská strana (*27.12.1989; SOS→LS) SSS Socialistická strana Slovinska (9.6.1990 SZDL→SSS) SZDL Socialistický svaz pracujícího lidu (9.6.1990 SZDL→SSS) ZKS Svaz komunistů Slovinska (1990 ZKS→ZKS-SDP) ZKS-SDP Svaz komunistů Slovinska – Strana demokratické obnovy (1990 ZKS→ZKS-SDP) ZS Zelení Slovinska (*11.6.1989) ZSMS Svaz socialistické mládeže Slovinska (1990 ZSMS→ZSMS-LS) ZSMS-LS Svaz socialistické mládeže Slovinska – Liberální strana (1990 ZSMS→ZSMS-LS; 10.11.1990 ZSMS-LS→LDS)

36


Politické strany v Chorvatsku HDB Chorvatský demokratický blok (*1990-1990; členové: HDZ, HSP, část HSS) HDS Chorvatský demokratický svaz/strana (*1.11.1989) HDZ Chorvatské demokratické společenství (*17.6.1989) HKDS Chorvatská křesťansko demokratická strana (*11.5.1990) HNS Chorvatská národní (lidová) strana (*13.10.1990) HSLS Chorvatská sociálně liberální strana/svaz (*20.5.1989) HSP Chorvatská strana práva (*25.2.1990) HSS Chorvatská selská strana (*20.11.1989) KNS Koalice národního dorozumění (*1990-1990; členové: HDS, HKDS, HSLS, SDSH, část HSS) SDP Strana demokratických změn (1990 SKH-SDP→SDP) SDS Srbská demokratická strana (*17.2.1990) SDSH Sociálně demokratická strana Chorvatska (*16.12.1989) SKH Svaz komunistů Chorvatska (1990 SKH→SKH-SDP) SKH-SDP Svaz komunistů Chorvatska – strana demokratických změn (1990 SKH-SDP→SDP) ÚVOD V osmdesátých letech minulého století se jugoslávský stát dostal do vážných politických, ekonomických, národnostních i sociálních problémů. Skonem Josipa Broze-Tita přišla Jugoslávie o svého mocenského hegemona. Pozice dalších silných integrujících aktérů, kterými byla jugoslávská komunistická strana a armáda, navíc stále slábla. Logicky pak došlo k transformaci mocenského uspořádání, které se značně dezintegrovalo. Politická moc se stále více přesouvala k republikovým a oblastním aktérům. V souvislosti s vnitropolitickými a mezinárodněpolitickými tlaky byly v roce 1990 vypsány demokratické volby do republikových parlamentů. Prostřednictvím těchto voleb došlo k vyjasnění mocenských pozic jednotlivých aktérů. Volby posílily dezintegrační tlaky, které ve svém důsledku vedly až k vyhrocenému rozpadu Jugoslávie a ke vzniku sedmi nových samostatných států. Jak už název práce, tedy Vliv voleb a volebních systémů na rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie – případová studie Slovinska a Chorvatska, napovídá, snaží se předkládaný text nahlédnout proces dezintegrace jugoslávského státu a jeho rozpadu prostřednictvím role voleb do republikových parlamentů a v jejich rámci prostřednictvím použitých volebních systémů. Na práci lze tedy nahlížet jako na prolnutí specifických fenoménů ze tří sociálněvědních oblastí. Prvním fenoménem z oblasti teritoriálních studií je, na události bohatý, region bývalé Jugoslávie. Druhým fenoménem z oblasti ústavněprávní vědy je dezintegrace, resp. zánik státu a vznik států nových. Třetím fenoménem z oblasti politické vědy je pak studium vlivu voleb a volebních systémů na alokaci politické moci. Prolnutím uvedených fenoménů a zároveň vybraných teoretických a metodologických přístupů vznikl původní výstup v podobě tohoto odborného textu. Samotnému sepsání práce předcházel autorův dlouhodobý zájem o uvedené fenomény a jejich poměrně hluboký výzkum. To, že se jedná o doposud v celistvosti nereflektovanou oblast výzkumu s sebou neslo překážky v podobě absence využitelných metodologických, teoretických konceptů a také specificky


37

zaměřených zdrojů. V rámci svých možností se je autor snažil co nejlépe po všech stránkách překonat tak, aby vznikl co nejkvalitnější výstup. Zda se to podařilo, je na posouzení každého čtenáře. 1. Mocenské poměry před volbami Jednou z nejzákladnějších kategorií posuzování vývoje dějin je politická moc. Po smrti Tita došlo v Jugoslávii k výrazné změně skutečných i formálních mocenských poměrů. V platnost vstoupily ty části federální ústavy z roku 1974, které byly omezeny funkcí Tita. Pravomoci povětšinou přešly na kolektivní orgány, které se měly rozhodovat na základě konsensu. Takový způsob rozhodování značně omezoval usnášeníschopnost federálních orgánů a činil je nefunkčními. V nastalé mocensky nestabilní situaci probíhal, zpočátku v tichosti, poté otevřeně, boj o získání co největší moci. Hlavním štěpením se stala v důsledku formálního uspořádání i nacionálních nálad národnostní příslušnost. Moc i skutečná rozhodnutí se stále více přesouvaly k jednotlivým republikám a oblastem. Stát se tak decentralizoval a orgány či jedinci snažící se o centralismus byli upozaděni. Situace tak nevyhnutelně směřovala po skutečném mocenském rozpadu k rozpadu formálnímu. 1.1. Formální Formální státní a mocenské uspořádání Jugoslávie zásadním způsobem změnila a upřesňovala federální ústava schválená roku 1974. Ústava zaváděla nové uspořádání mocenských orgánů od nejnižší správní a samosprávní úrovně komun až po federální úroveň. Organizování společnosti pak mělo probíhat na základě přesně určených společensko-politických organizací. Cílem této podkapitoly je tedy popsat podobu a vývoj uspořádání SFRJ de jure od roku 1974 až do prvních demokratických voleb, a to jak z pohledu institucionální struktury, tak z pohledu pravomocí jednotlivých orgánů. O volebním systému, který se ve všech organizacích a na všech úrovních odehrával na základě delegací, pojednává další kapitola. 1.1.1. Federace Nejpodstatnějším dokumentem, který upravoval formální podobu mocenského uspořádání od roku 1974 až do zániku federace, byla federální ústava schválená svazovým parlamentem dne 21. února 19742. Jednotu a integritu SFRJ měl, kromě Tita jako vítěze války a sjednotitele Jugoslávie, zajišťovat Svaz komunistů Jugoslávie (SKJ) jako ideologický tmel a Jugoslávská lidová armáda (JLA) jako ochránce míru a bezpečnosti. Ústava byla připravena pod vedením hlavního režimního ideologa Edvarda Kardelje a vycházela z kombinace marxismu a kropotkinovského anarchismu (Cabada 2005:85). Se svými 406 články se jednalo o nejdelší ústavní dokument na světě (Pirjevec 2000:390)3. Ústava sice byla díky svému rozsahu velmi podrobná, ale v důsledku také velice nepřehledná a pro laiky složitá. Dalo se v ní najít mnoho nesrovnalostí a nejasností, které mohly být tendenčně vykládány. Nová ústava vznikla v reakci na nespokojenost a naopak ambice některých nacionálních

proudů, na určitou institucionální krizi, na vnitřní vývoj jugoslávského socialismu, ale také v reakci na již poměrně vysoký věk Tita a jeho zdravotní stav. Po jeho smrti měla ústava zajistit stabilitu země a zabránit hegemonii jednotlivce, skupiny, armády či etnika nad ostatními a zároveň nepřímo posílit moc komunistické strany. Moc tak měla být po smrti Tita formálně svěřena kolektivním orgánům, ve kterých měly mít všechny republiky (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Makedonie) a autonomní oblasti (Vojvodina, Kosovo) vyvážené zastoupení4. Postavení autonomních oblasti se v zásadních otázkách téměř nelišilo od postavení republik. Paritní zastoupení v orgánech nebylo předepsáno pouze pro armádu (Cabada 2005: 84). Ústava byla založena na primátu republik a oblastí5, ve kterých měli občané uskutečňovat svá práva. Republiky a oblasti až následně delegovaly některé své pravomoci na federální úroveň, ale kdykoli je mohly požadovat zpět. Republiky byly definovány jako suverénní státy národů6. Federace se tak stala až odvozenou kategorií. Republikám bylo přiznáno právo na osamostatnění se z federace7, na národní a kulturní identitu a hlavně na vzájemnou rovnoprávnost. Občanům bylo garantováno právo na přihlášení se k vlastnímu národu a užívání národního jazyka včetně jeho výuky. Kromě jugoslávského občanství náleželo občanům také republikové občanství. Přijetí zásadních rozhodnutí a federální legislativní proces byl podmíněn konsensem, tedy souhlasem zástupců všech republik a autonomních oblastí. K formálnímu posílení federálních orgánů došlo skrze dodatky k federální ústavě v letech 1987–1988, které upevňovaly centralismus a posilovaly JLA. Federativní orgány poté byly už jen formálně oslabovány mnoha ústavními dodatky k republikovým ústavám, které stále více pravomocí přesouvaly na úroveň republik a oblastí. Federace proti přijetí republikových dodatků nemohla zasáhnout, protože federální ústavní soud nemohl zrušit jejich platnost, a to ani v případě, že byly v rozporu s federální ústavou (Cabada in Cabada et al. 2008: 233)8. Podstatným zásahem do ústavněprávního systému bylo výrazné formální omezení autonomie Vojvodiny a Kosova prostřednictvím srbských ústavních dodatků k republikové ústavě z února a března 1989. Tím bylo značně narušeno státoprávní uspořádání SFRJ. K podstatným ústavním dodatkům také došlo ve zkoumaných případech Slovinska a Chorvatska. Dne 27. září 1989 byly slovinským parlamentem schváleny dodatky, které posilovaly rozhodovací pravomoci slovinských institucí, rušily vedoucí úlohu Svazu komunistů Slovinska (ZKS) a legalizovaly existenci politických stran a zaváděly či měnily dalších 53 ustanovení,

4 Srov. Pelikán in Šesták et al. 2009:548 5 Tento princip byl zanesen již v roce 1971 do předchozí ústavy (Cabada 2005: 83–84). 6 N ejvětší práva měly státní národy označované jako „národ“, kterými byli: Černohorci, Chorvaté, Makedonci, Muslimové, Slovinci a Srbové. Tyto národy se měly realizovat prostřednictvím šesti republik. Menší práva měla náležet národům s vlastním státem mimo SFRJ označovaným jako „národnost“, kterými byli: Albánci, Bulhaři, Češi, Italové, Maďaři, Němci, Rumuni, Rusíni, Slováci, Turci a Ukrajinci. Další skupinou byly národy a etnika bez vlastního státu označované jako „etnické skupiny“, kterými byli: Romové, Židé a Bunjevci. (Tesař in Dančák, Fiala et al.: 2000: 269–270)

2 O potřebnosti nové ústavy se hovořilo již od roku 1971.

7 Autonomním oblastem právo nepřipadalo (Stojarová 2007: 58).

3 S výjimkou indické ústavy.

8 Srov. Hladký 2010: 119.

38



39

mj. o vyhlášení výjimečného stavu9, mimořádných opatřeních, výši příspěvku do státní pokladny atd. (Pirjevec 2000: 460). Dalšími dodatky ze dne 7. března 1990 byl z názvu Slovinské republiky vypuštěn termín „socialistická“, učiněn návrh na konfederalizaci Jugoslávie a byla vyhlášena hospodářská nezávislost na centru. Také chorvatský parlament schválil novelizaci ústavy, která umožňovala legalizovat další politické strany, dne 11. ledna 1990. Ústava SFRJ také upravovala institucionální podobu politických orgánů a nejen politickou organizaci jedinců ve společnosti. Federálními exekutivními orgány se stalo Předsednictvo SFRJ na čele s předsedou a Svazová výkonná rada. Nejvyšším legislativním orgánem se stal dvoukomorový parlament se Svazovou komorou a Sborem republik. Jedinci na politickém systému mohli participovat skrze pět určených společensko-politických organizací. Předsednictvo a prezident Nejvyšším orgánem výkonné moci se stalo podle ústavy z roku 1974 Předsednictvo SFRJ na čele s předsedou. Předsednictvo se skládalo z celkem devíti členů10 volených na pět let. Každou z republik i autonomních oblastí v předsednictvu zastupoval právě jeden člen. Tyto členy předsednictva delegovaly republikové a oblastní parlamenty. Jejich funkce byla neslučitelná se všemi dalšími politickými funkcemi a každý jedinec pak mohl být do předsednictva zvolen maximálně dvakrát za sebou. V případě, že člen předsednictva nebyl schopen vykonávat svoji funkci, nahradil jej předseda předsednictva části, z které pocházel. Devátým členem pak byl automaticky až do roku 198811 ex offo předseda SKJ. Prezidentem SFRJ a zároveň tak předsedou předsednictva se na dobu neurčitou, tedy až do své smrti, stal za své historické zásluhy Josip Broz-Tito. Po jeho smrti byla funkce prezidenta zrušena a jeho formální pravomoci přešly podle ústavy na kolektivní orgán Předsednictva SFRJ. Předsednictvo pak symbolicky ze svého středu schvalovalo každý rok nového předsedu předsednictva. Funkce předsedy předsednictva byla obsazována vždy 15. května na základě ustáleného pořadí dle republikového a oblastního klíče.12 Předsednictvo bylo symbolickým institucionálním vyjádřením federace a rovnoprávnosti všech jejích členů. Mělo podle ústavy zastupovat federaci navenek i uvnitř, tedy být vykonavatelem zahraniční politiky a rádcem v domácí politice. Předsednictvo mělo chránit ústavní pořádek, navrhovat předsedu a místopředsedy Svazové výkonné rady a soudce federálního Ústavního soudu, být nejvyšším výkonným a velícím orgánem ozbrojených sil, jmenovat a povyšovat generály a admirály a propůjčovat a udělovat vyznamenání. (Předsednictvo SFRJ [online]) Tyto funkce mělo vykonávat prostřednictvím pracovních orgánů nazvaných Rady Předsednictva SFRJ. Předsednictvo nicméně nemělo fakticky žádné větší pravomoci. Nerozhodovalo ani o všeobecném směřování jugoslávské politiky a nedisponovalo reálnou silou 9 Tento doplněk byl v únoru 1990 federálním ústavním soudem shledán jako protiústavní. 10 Srov. Curtis et al. 1990 [online], který uvádí, že předsednictvo mělo původně 23 členů. 11 M ísto pro zástupce SKJ bylo odebráno v rámci prohloubení oddělení státních a stranických funkcí v roce 1988 (Curtis et al. 1990 [online]). 12 V tomto pořadí: Makedonie, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Srbsko, Chorvatsko, Černá Hora, Vojvodina, Kosovo.

40


vynutit si svá rozhodnutí. (Curtis et al. 1990 [online]) O obecném směřování jugoslávské politiky rozhodovala Rada federace, která byla volena federálním parlamentem z řad veřejných činitelů. Schůze Rady federace ale svolávalo Předsednictvo SFRJ. (Cabada in Cabada et al. 2008: 229) SLOŽENÍ PŘEDSEDNICTVA SFRJ13 1979–1984 1984–1989 1989–1991 Tito, Josip Broz (79-80) Shukri, Ali (84-85) SVAZ KOMUNISTŮ X Doronjski, Stevan (80) Mojsov, Žarković, Vidoje (85-86) JUGOSLÁVIE Renovica, Milanko (86-87) Lazar (80-81) Dragosavac Dušan (81-82) Ribičić, Mitja (82-83) Marković, Dragoslav (83-84)

Krunić, Boško (87-88) Šuvar, Stipe (88)

Koliševski, Lazar

Mojsov, Lazar

Tupurkovski, Vasil

Mijatović, Cvijetin

Mikulić, Branko (84-86) Pozderac, Hamdija (86-87) Dizdarević, Raif (87-89)

Bogićević, Bogić

SLOVINSKO

Kraigher, Sergej

Dolanc, Stane

Drnovšek, Janez

SRBSKO

Stambolić, Petar

Ljubičić, Nikola

Jović, Borislav

CHORVATSKO

Bakarić, Vladimir (79-83) Špiljak, Mika (83-84)

Vrhovec, Josip

Šuvar, Stipe (89-90) Mesić, Stjepan (90-91)

ČERNÁ HORA

Žarković, Vidoje

Ðuranović, Veselin

Bućin, Nenad (89-91) Kostić, Branko (91)

VOJVODINA

Doronjski, Stevan

Vlajković, Radovan

Zelenović, Dragutin (89-90) Kostić, Jugoslav (90-91)

Hodža, Fadil

Hasani, Sinan

Sapundžiju, Riza (89-91) Bajramović, Sejdo (91)

MAKEDONIE BOSNA A HERCEGOVINA

KOSOVO Příloha č. 1

Svazová výkonná rada Další složkou federální výkonné moci byla federální vláda nazvaná Svazová výkonná rada. Skládala se z devatenácti členů, kterými byli předseda, dva místopředsedové, dvanáct ministrů a čtyři ministři bez portfeje. Předseda a místopředsedové byli navrhováni Předsednictvem SFRJ a schvalováni oběma komorami federálního parlamentu společně. Rezortní ministři byli navrhování předsedou svazové rady a poté rovněž schvalováni federálním parlamentem. Ministři bez portfeje pak byli dosazeni z podreprezentovaných částí SFRJ. Národnostní složení Svazové výkonné rady nebylo striktně dané, ale rovnoměrné zastoupení všech částí bylo udržováno také díky tomuto ustanovení. (Curtis et al. 1990 [online]) Svazová výkonná rada byla zodpovědná za každodenní chod země. Na jednu stranu měla podle ústavy pouze provádět rozhodnutí parlamentu, na druhou ale také předkládat návrhy zákonů a být zodpovědná za fungování hospodářského systému. (Cabada in Cabada et al. 2008: 229)

13 Seřazeno dle ustáleného střídání na pozici předsedy. Předsedové jsou uvedeni vždy tučně.


41

Federální parlament Legislativní moc náležela v SFRJ dvoukomorovému federálnímu parlamentu. Za dolní komoru byla považována Svazová komora, za horní pak Sbor republik. Místa v obou komorách byla obsazována metodou delegací. Do Svazové komory byli poslanci delegováni prostřednictvím republikových a oblastních svazů Socialistického svazu pracujícího lidu (Popović [200-])14. Svaz každé republiky delegoval 30 zástupců a každá autonomní oblast 20 zástupců, celkem tedy měla Svazová komora 220 poslanců. Do Sboru republik každý republikový parlament delegoval dvanáct a každý oblastní parlament osm poslanců, celkem se tedy Sbor republik skládal z 88 poslanců. Centrem moci v SFRJ měl být právě federální parlament, který měl být nejvyšším vyjádřením systému samosprávného socialismu. Parlament měl mít podle ústavy z roku 1974 rozsáhlé pravomoci. Měl rozhodovat o zahraniční a vnitřní politice, svazových zákonech, společném plánu, rozpočtu a závěrečném účtu, změnách hranic SFRJ, válce a míru, ratifikovat dohody o mezinárodní spolupráci, vyhlašovat volby do Předsednictva SFRJ, schvalovat členy Svazové výkonné rady a soudce federálního ústavního soudu. Téměř ve všech oblastech byl nutný k přijetí usnesení souhlas obou komor. Výjimku tvořily změny federální ústavy, které schvalovala Svazová komora a musely je potvrdit parlamenty všech federálních částí. Rozhodnutí ve Svazové komoře byla přijímána na základě hlasů většiny delegací. Naproti tomu Sbor republik schvaloval normy na základě konsensu delegací ze všech republik a oblastí. V případě, že jakákoliv část SFRJ nesouhlasila, mohla uplatnit své právo veta, a usnesení tak nebylo přijato. Jakékoliv rozhodnutí navíc musely delegace konzultovat s orgány vlastní republiky či oblasti. Ústavní systém SFRJ neznal politické strany. Politická organizovanost společnosti měla dle ústavy z roku 1974 probíhat na základě taxativně vyjmenovaných společensko-politických organizací korporativního typu, kterými byly: Socialistický svaz pracujícího lidu, Svaz komunistů Jugoslávie, Svaz socialistické mládeže, Svaz veteránů národně osvobozeneckého boje a Svaz odborů. Jakákoliv jiná sdružení či hnutí byla nelegální. Všechny uvedené organizace byly vnitřně členěny na základě federální logiky na svazy jednotlivých republik a oblastí. V čele organizací stála kolektivní předsednictva vytvořená na základě parity v čele s předsedou, jehož post byl obsazován na základě principu rotace. Socialistický svaz pracujícího lidu Zastřešující a tudíž největší organizací byl Socialistický svaz pracujícího lidu. Všechny ostatní společensko-politické organizace byly jeho členy. Účelem Svazu bylo zahrnout co nejvíce jugoslávských občanů do organizace, která formálně nespadala pod SKJ, ale přesto mu fakticky podléhala. Hlavním formálním úkolem Socialistického svazu pracujícího lidu bylo spolupodílet se na řízení státu prostřednictvím výběru kandidátů na delegáty, organizovat proces delegací, zajistit dohled nad delegáty a hodnotit jejich činnost. (Cabada in Cabada et al. 2008: 232)

Svaz komunistů Jugoslávie měl podle preambule ústavy „rozhodující úlohu jako uvědomělý nositel historických zájmů pracující třídy v národně-osvobozeneckém boji a socialistické revoluci“. (cit. dle Cabada in Cabada et al. 2008: 232) Už odkaz na „rozhodující úlohu“ předznamenával skutečnou pozici této organizace v SFRJ. SKJ se skládal ze samostatných svazů jednotlivých republik a autonomních oblastí, ale také ze Svazu komunistů JLA. Hlavním orgánem SKJ byl sjezd, který se konal jednou za čtyři roky. Tímto sjezdem pak byli voleni kandidáti republikových a oblastních Svazů komunistů do 175 členného ústředního výboru (ÚV). ÚV SKJ řídilo 23 členné předsednictvo sestavené dle paritního klíče, které dosazovalo dvanáct členů do výkonného byra SKJ. Předsedové Svazů komunistů na všech úrovních byli vždy zároveň ex offo členy předsednictev výkonné moci na příslušných úrovních, čímž mj. byla struktura SKJ přímo propojena s touto mocí. Formální pozici SKJ navíc umocňovalo, že všichni významní činitelé a vysoké procento úředníků bylo členy SKJ. Rozhodování v rámci SKJ probíhalo metodou tzv. demokratického centralismu, ve kterém musela být všechna rozhodnutí schválena nadřízeným orgánem. Svaz socialistické mládeže Úkolem Svazu socialistické mládeže byla příprava mládeže na členství v dalších společensko-politických organizacích. Nepřímým úkolem Svazu pak bylo získat kontrolu nad mladými lidmi. Přesto byl Svaz socialistické mládeže poměrně politicky i finančně nezávislou organizací. Praktický vliv Svazu na důležitá rozhodnutí byl ale mizivý. Svaz veteránů národně osvobozeneckého boje15 Svaz veteránů národně osvobozeneckého boje sloužil k zastoupení a obhajobě zájmů válečných veteránů. Vliv Svazu veteránů národně osvobozeneckého boje posilovala pozice partyzánů ve společnosti. Na nižších úrovních politické správy měl Svaz vyhrazeno několik míst v zastupitelských orgánech. Svaz odborů Svaz odborů byl organizací všech zaměstnanců. Pozici svazu ovlivňovalo to, že lidé byli především zastupováni Socialistickým svazem pracujícího lidu. Hlavním úkolem Svazu odborů bylo chránit práva zaměstnanců. Prostřednictvím odborů se zaměstnanci měli podílet na řízení podniků, ve kterých byli zaměstnáni.

Svaz komunistů Jugoslávie

1.1.2. Republiky V roce 1974 byly kromě nové federální ústavy také schváleny nové republikové a oblastní ústavy. Institucionální struktura v rámci republik a autonomních oblastí v podstatě věrně kopírovala federální strukturu orgánů. V čele republik a autonomních oblastí stála předsednictva na čele s předsedou. Dalšími výkonnými orgány byly republikové výkonné rady. Rovněž společensko-politické organizace byly uspořádány stejně jako na federální úrovni. Podstatný rozdíl mezi federální a republikovou úrovní se vyskytoval ve struktuře parlamentních shromáždění.

14 Srov. Curtis et al. 1990 [online], který uvádí delegace od nižších jednotek, jako byly komuny.

15 Srov. Cabada in Cabada et al. 2008: 233 uvádí prostý název Svaz bojovníků.

42



43

Základní jednotkou správy a organizace jugoslávské společnosti se dle ústavy staly komuny, jinak také nazývané občiny. Komuny byly definovány jako „samosprávné společensko-politické společenství založené na síle a samosprávě dělnické třídy a všeho pracujícího lidu“ (cit. dle Curtis et al. 1990 [online], překlad autora). Systém komun měl přenést politickou moc co nejblíže k lidem. Prostřednictvím komun tak měla být lidem zaručena spoluúčast na rozhodnutích, která se jich bezprostředně dotýkala. Komuny si například samy schvalovaly svůj statut, který byl definován jako společenská smlouva členů komuny. Komuny vybíraly od svých občanů daně a další taxy, měly vlastní rozpočet, ale musely také např. zajistit civilní obranu, péči o válečné veterány, spolufinancovat společensko-politické organizace atd. Samotné komuny se skládaly z místních kolektivů.16 Nadřazenou jednotkou komunám byly oblasti, které měly na starost kontrolu dodržování zákona a kontrolu voleb (delegací) (Curtis et al. 1990 [online]).17 Komuny také byly základní jednotkou delegátského systému. Pracující, členové společensko-politických organizací a členové místních komunit delegovali své zástupce do tříkomorových zastupitelstev komun, která se skládala z komory sjednocené práce, komory místních kolektivů a společensko-politické komory.18 (Cabada in Cabada et. al 2008: 230) Těmito komorami byli delegováni zástupci do republikových a oblastních tříkomorových parlamentů. Republikové a oblastní parlamenty se skládaly rovněž z komory sjednocené práce, společensko-politické komory, ale místo komory místních kolektivů měly komoru komun. (Pirjevec 2000: 391) Delegáti republikových a oblastních parlamentů pak delegovali zástupce do Sboru republik svazového parlamentu. Jugoslávii tak lze podle typologie státního uspořádání19 považovat de jure za federaci. SFRJ totiž byla suverénním státem, s jedinou mezinárodní subjektivitou a s federální ústavou. Nicméně v některých ohledech (rozdělení moci, volné vztahy mezi centrem a republikami) měl jugoslávský systém rysy konfederativního uspořádání.20 ÚROVNĚ PARLAMENTNÍCH SHROMÁŽDĚNÍ V SFRJ Úroveň Komory Komuny Společensko-politické Místních kolektivů Republiky a AO Společensko-politické Komun Federace Svazová komora Sbor republik Příloha č. 2

Sjednocené práce Sjednocené práce X

1.2. Skutečné 16 Cabada (in Cabada et. al 2008: 230) uvádí jako příklady kolektiv nájemníků a kolektiv rodičů. 17 Tento stupeň správy zmiňuje jen právě Curtis et al. 1990: [online]. 18 Názvy komor se mírně liší zdroj od zdroje, zde je použito nejlogičtější varianty. 19 Pavlík in Jehlička, Tomeš, Daněk 2000: 202 20 C abada (2005: 84) uvádí jako konfederativní zásady: zásadu dohadování republik a autonomních oblastí, zásadu solidarity a vzájemnosti, zásadu rovnoprávné účasti republik a autonomních oblastí v orgánech federace, zásada odpovědnosti republik a autonomních oblastí za vlastní rozvoj socialistického společenství Jugoslávie jako celku. Prtina (in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 50) uvádí dále možnost uzavírat smlouvy se zahraničím.

44


Skutečné mocenské uspořádání se v SFRJ značně lišilo od uspořádání formálního. Formálně sice uspořádání vycházelo z ústavy z roku 1974, ale de facto byla moc alokována jinými principy. Znalosti o podobě skutečného mocenského uspořádání komplikuje překotný politický vývoj v osmdesátých letech a na počátku let devadesátých. Hlavním cílem této podkapitoly je tedy strukturálně i individuálně popsat podobu a vývoj skutečných mocenských poměrů v SFRJ od roku 1974 až do prvních demokratických voleb. Dalším cílem je zároveň ve stručnosti popsat nejdůležitější události, které měly na federální i republikové úrovni vliv na budoucí vývoj, ale hlavně na změny v mocenském uspořádání. 1.2.1. Federace Ústavou z roku 1974 byly posíleny kompetence jednotlivých republik a autonomních oblastí na úkor federálních orgánů.21 Plné žití ústavy nicméně komplikovalo postavení Josipa Broze-Tita jako skutečného mocenského hegemona, formálně prezidenta SFRJ, předsedy SKJ a hlavního velitele armády. V posledních letech života byl Tito ve stále větší izolaci a pod stále větším vlivem osob v jeho okolí. Tyto osoby za Tita sice nerozhodovaly, ale tendenčně filtrovaly informace, které k Titovi pronikaly. Prostřednictvím intrik se tak rozhořel boj o nástupnictví. Od poloviny 60. let rostly ambice Titovy manželky Jovanky Budisavljević-Broz. To se nelíbilo vlivným politikům, jako byli Dolanc, Popit, Minić, Djuranović, Mijatović, bratři Dizdarevićové a Mikulić (Pelikán in Šesták et al. 2009: 551). Na jejich ponoukání Tito pak v roce 1977 rozhodl o úplné izolaci své manželky a až do své smrti se s ní nesetkal.22 Na konci sedmdesátých let se zdravotní stav Tita mj. po několika infarktech stále zhoršoval. Po čtyřměsíčním boji o svůj život zemřel Josip-Broz Tito dne 4. května 1980 ve svých nedožitých osmaosmdesáti letech. Režim tak ztratil značnou část své legitimity, kterou zosobňoval právě Tito. Po jeho skonu měly vstoupit v platnost všechna ustanovení vyplývající z ústavy, která nemohla být za jeho života z titulu jeho funkce uplatňována. Prakticky se ale v politické situaci tehdejší Jugoslávie v prvních letech po smrti Tita z důvodu výsadního mocenského postavení SKJ a JLA nic nezměnilo a moc si udržela stranická a technická byrokracie. V praxi totiž zafungovalo propojení struktur SKJ a struktur státu.23 Moc skutečně převzala skupina čelných komunistických funkcionářů, kteří byli ještě za Titova života zvolení do předsednictva SFRJ. Konkrétně šlo o Vladimira Bakariće z Chorvatska, Lazara Koliševského z Makedonie, Petra Stamboliće ze Srbska, Fadila Hodžu z Kosova a zástupce mladší generace Stane Dolance ze Slovinska, Vidoje Žrkoviće z Černé Hory, Cvijetina Mijatoviće z Bosny a Hercegoviny a Stevana Doronjskiho z Vojvodiny. Tito politici byli zároveň členy dvaadvacetičlenného předsednictva ÚV SKJ, kde k vlivným osobám také patřili Srb Miloš Minić, bosenský Chorvat Branko Mikulić, předsedkyně Svazové výkonné rady Milka Planic, 21 P roti přijetí ústavy se postavila většina srbského vedení, protože se posílila nezávislost autonomních oblastí uvnitř Srbska. Proti přijetí ústavy byl z důvodu nacionálních decentralizačních prvků také Tito, ale jak sám uvedl, byl přehlasován Kardeljem a jeho stoupenci. Ústavu za něj signoval viceprezident Miha Špiljak. (Cabada 2005: 87, srov. Pirjevec 2000: 390) 22 Neoficiálním důvodem bylo podezření ze spiknutí a podezření ze sovětské špionáže. 23 V ývoj po smrti Tita nicméně nebyl úplně jistý, což dosvědčuje vyhlášení částečné mobilizace armády a zvýšení bezpečnostních opatření.


45

ministr obrany Nikola Ljubičić a předseda komunistů v Kosovu Mahmut Bakali. (Pelikán in Šesták et al. 2009: 552) Devítičlenné Předsednictvo SFRJ rozhodlo o vytvoření jakéhosi neformálního direktoria, které mělo stát řídit v nově nastalé nepřehledné situaci. Kromě členů Předsednictva do direktoria patřil předseda parlamentu, předseda Svazové výkonné rady, ministr obrany, ministr vnitra, ministr zahraničních věcí, předseda předsednictva SKJ a jeho výkonný tajemník. V tomto orgánu se tak soustředila valná většina nejmocnějších aktérů federální úrovně. (Pirjevec 2000: 415) Uvedení politici sice patřili k vůdčím osobnostem, ale žádný z nich neměl dostatek schopností k překonání problémů v sociální, ekonomické24 a politické oblasti, které se po smrti Tita dostaly plně na povrch. Jen za rok 1985 proběhlo V SFRJ 699 stávek (Pirjevec 2000: 439). Stále se zvětšující hospodářské problémy přispěly k rozkladu mocenského systému, tak jak byl podle ústavy zamýšlen. Ekonomické krizi nedokázala z titulu své funkce čelit ani předsedkyně Svazové výkonné rady Milka Planic, ani její nástupce ve funkci Branko Mikulić.25 V roce 1985 došlo na XIII. sjezdu SKJ ke kritice vedení a k jeho nahrazení novou generací politiků, mezi které patřil např. Slovinec Milan Kučan a Srb Slobodan Milošević. Ústavou z roku 1974 byla reálně omezena akceschopnost a vykonavatelnost rozhodnutí federálních orgánů. Systém rozhodování se v praxi projevil jako značně zdlouhavý, těžkopádný a obtížný. Rozhodnutí Předsednictva SFRJ byla slaďována s pohledem předsednictva SKJ, s koncepcemi Svazové výkonné rady i zájmy mocenských skupin v rámci republik a oblastí. (Pelikán in Šesták et al. 2009: 552) Tento systém zároveň vedl k narůstání byrokratického aparátu.26 Mocenský systém se tak začal drolit a o moc soupeřily centrální orgány s orgány jednotlivých částí SFRJ. Do tohoto boje se navíc vměšovaly frakce štěpícího se SKJ. Jednota komunistického mocenského centra, které ovládalo celý stát, se definitivně rozpadala. Organizace v republikách a oblastech samy rozhodovaly o obsazování jejich orgánů a navíc i o obsazování jejich míst ve federálních orgánech (Dizdarević 2002: 323). Moc i rozhodovací procesy se stále více ve skutečnosti přesouvaly k republikám a k autonomním oblastem, které jednaly podle svých zájmů a spolupráci či společné zájmy stále více opomíjely. V nejisté situaci totiž ambiciózní funkcionáři pochopili, že brzy nastane doba vhodná k tomu, aby mohli získat moc sami pro sebe. Mocenský boj v rámci vládnoucí oligarchie propukl v roce 1986, kdy se konflikty staly otevřeně veřejnými. Vytvořilo se několik pomyslných skupin, které se rozcházely především v názoru na další politický a ekonomický vývoj v Jugoslávii. Konflikt mezi zastánci a odpůrci ústavy se postupem času začal štěpit podle republikových linií. Institucionálně centralistický proud začal převažovat v Srbsku27 a Černé Hoře, ekonomicky centralistický proud pak v Bosně a Hercegovině. Naopak ve Slovinsku a Chorvatsku se

prosazoval proud spojující decentralizaci (konfederalizaci) s demokratizací. (Cabada 2005: 95)28 Posledně uvedený proud představovaly skupiny kolem předsedy ZKS Milana Kučana a vedoucího politika Svazu komunistů Chorvatska (SKH) Ivici Račana. Tyto skupiny se stále více přikláněly k ekonomickým i demokratizačním reformám. To souviselo nejen s jejich reformním postojem, ale také s jejich obavou z omezení republikových kompetencí a z ohrožení jejich mocenského potenciálu. Z tohoto důvodu se postupem času stále více soustředily na reformy pouze v rámci svých republik. Tím ale zároveň položily jeden ze základních kamenů nacionalismu. Nacionalismus měl v Jugoslávii velký potenciál mj. proto, že jen naprosté minimum obyvatel se dokázalo identifikovat s uměle vytvořenou jugoslávskou národní identitou. Mezi zastánce nacionální tolerance a etnické harmonie patřili Slovinec France Popit, Srb Ivan Stambolić a Chorvat Stipe Šuvar. Jejich pozici ale znesnadňovalo to, že byli zároveň zastánci autentického titoismu, a tudíž odpůrci jakýchkoliv reforem. Nenacionální proudy se kvůli nastupujícímu nacionálnímu diskursu v rámci celé jugoslávské společnosti brzy staly marginálními. Podobně bez výraznější podpory byly proudy, které otevřeně zastávaly protireformní pozice. Jako protireformní se ukazovalo také vedení JLA, které si udrželo svoji mocenskou pozici a zůstalo poměrně politicky i finančně nezávislým aktérem29, který nepodléhal žádné kontrole. JLA vytvářela tlak především na omezení pravomocí teritoriálních obran, které měly fungovat jako vojenské jednotky v rámci republik a na udržení stávajícího systému, ve kterém měla výsadní postavení. V roce 1986 se předsedou Svazu komunistů Srbska stal komunistický funkcionář a bývalý bankéř Slobodan Milošević30.31 Navenek se prezentoval jako reformní liberální politik, ale v praxi se projevil jako výrazně konzervativní politik s militantně nacionalistickými sklony, vystupující proti jakýmkoliv reformám. Jeho domnělá reformní pozice mu jednak pomohla k získání podpory obyvatelstva, ale také k odstavení starších funkcionářů od moci. K získání absolutní pozice učinil Milošević několik zásadních politických kroků. Mocensky si podřídil nejprve bělehradskou komunistickou buňku a poté celý Svaz komunistů Srbska. V rámci toho odstranil největšího stranického konkurenta v Srbsku Ivana Stamboliće. Využil vzrůstající etnické krize mezi kosovskými Albánci a Srby v Kosovu32. Psychologií davu dokázal v Srbech prohloubit pocit ohrožení ze strany kosovských Albánců, a tím také vyvolat ostrý protialbánský nacionalismus. Demagogickým prezentováním se jako reformátora a jediného obhájce srbských práv dokázal Milošević na svou stranu získat většinu Srbů a vytvořit si svůj kult osobnosti. V září 1986 vyšly v deníku Večernje novosti hlavní body do té doby nezveřejněného Memoranda 28 Srov. Curtis et al. 1990: [online].

24 P o vysokém ekonomickém růstu v letech 1954-1972 nastal v období 1978-1989 strmý pokles (Palairet in Cohen, Dragović-Soso Et al. 2008: 221).

29 J LA byla financována mimo státní rozpočet (Cabada 2005: 95). Pirjevec (2000: 428) ale uvádí, že čerpala až 62% státních prostředků.

25 Jeho kabinet nebyl jako první sestaven podle parity (Pirjevec 2000: 439).

30 Stručný portrét Miloševiće viz Stevanović in Matvejević, Dizdarević, Stevanović 2003: 21–66.

26 B yrokratický aparát byl v SFRJ osmkrát až jedenáctkrát větší než ve srovnatelných západních zemích (Pirjevec 2000: 404).

31 N ásledujících několik odstavců se věnuje událostem v Srbsku, Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře, které by neměly spadat do tohoto oddílu, ale vzhledem k jejich vlivu na mocenský systém v rámci SFRJ i Slovinska a Chorvatska se je autor rozhodl do textu zařadit.

27 S rbové systematicky požadovali omezení až zrušení autonomie Vojvodiny a Kosova pod jejich nadvládou a utužení federálních orgánů a zrušení zásady konsensu.

46


32 Více k národnostní otázce v Kosovu viz Pelikán: 1997.


47

Srbské akademie věd a umění vypracovaného v součinnosti se srbským spisovatelem Dobricou Ćosićem. Memorandum se stalo definitivním impulsem k vyhrocení srbského nacionalismu. Mezi jeho hlavní teze pod rouškou demokratizace patřily body o nerovnoprávném postavení Srbů v SFRJ, o požadavku omezení autonomie Vojvodiny a Kosova33 a o obnově jejich srbského charakteru, o požadavku větších práv pro Srby usídlené v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině a také o požadavku na spojení všech území obývaných Srby v jeden celek. SKJ Memorandum odmítl a označil za nacionalisticky velkosrbské. Také Milošević nejprve Memorandum demonstrativně odmítl, ale jeho teze v následujících letech přijal za své. Federální vedení dostal Milošević na svoji stranu od druhé poloviny roku 1988. K posílení svého mocenského postavení Milošević zorganizoval série masových nátlakových akcí zaměřených proti vedení Vojvodiny, Kosova a Černé Hory. Pod záminkou demokratizace a srbského národního obrození v Srbsku, Vojvodině, Kosovu a Černé Hoře a boje proti separatismu pořádal monstrózní manifestace a pochody. Tím začal proces nazývaný jako „antibyrokratická revoluce“34, k němuž přispělo i to, že Srbové a Černohorci obsadili 80 % všech míst ve svazové administrativě (Pirjevec 2000: 466). V červnu 1989 se do obce Kosovo u Kninu (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 356) sjelo několik set tisíc Srbů a o pět měsíců později se demonstrace podobných rozměrů opakovala i v Bělehradě. Ve Vojvodině a Černé Hoře tamější stranické vedení na přelomu let 1988 a 1989 téměř bez odporu kapitulovalo a Milošević mohl na uvolněná místa dosadit své přívržence v čele s Momirem Bulatovićem v Černé Hoře. V případě Kosova se po masivních nátlakových akcích Miloševićovi podařilo roku 1988 z předních funkcí odstranit Fadila Hodžu, Vlasiho, Široku i Jašarivovou. Tím se odstartovaly masové demonstrace kosovských Albánců. K urovnání nepokojů bylo přitom použito policie a dokonce i armády. Při střetech bylo zabito několik kosovských Albánců a v Kosovu byl de facto zaveden policejní režim, včetně hromadného propouštění ze zaměstnání, zatýkání, zákazů vycházení a uzavření škol. Dodatky k srbské ústavě z března 1989 ve skutečnosti autonomii Vojvodiny a Kosova úplně zrušily. Změnou ale také musely projít ústavy autonomních oblastí. Zatímco změna ve Vojvodině byla schválena bez problémů, kosovský parlament ji musel schválit v obležení tanků JLA, která tak začala v Kosovu působit jako obhájkyně srbských zájmů. Slobodan Milošević se v květnu 1989 nechal zvolit předsedou předsednictva Srbska a stanul tak v čele státu i strany. Jeho mocenská pozice mu stále nedostačovala, a tak se chtěl pokusit o získání moci v celé SFRJ. Z toho důvodu se pokusil omezit kompetence republik a oblastí a posílit centrální. K tomu zneužil Srbů žijících v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině. Miloševićovi se podařilo podřídit si provedením čistky téměř veškerá bělehradská média35. Mohl tak spustit mediální kampaň, která s pomocí obrazů hrůz páchaných na Srbech za druhé světové války, vyvolávala pocit ohrožení Srbů a vcelku opět posílila srbský nacionalismus. Záminkou pro další masovou demonstraci v červenci 1989 v Kninu se stal požadavek na obnovení práv srbské menšiny v Chorvatsku.

V průběhu roku 1989 se Milošević zaměřil také na kritiku Slovinců, které obvinil z národního egoismu a zrady jugoslávské ideje. Skutečným cílem těchto obvinění bylo připravit podobný mocenský zásah jako v již podřízených částech SFRJ (Pelikán in Šesták et al. 2009: 566). V polovině prosince chtěl Milošević uspořádat v Lublani srbské shromáždění pod záminkou vysvětlení situace v Kosovu. Skutečným účelem této akce ale měl být pokus o odvolání skupiny kolem Milana Kučana. Slovinci ale obezřetně shromáždění zakázali. Srbsko a Černá Hora pak na protest začaly bojkotovat dovoz slovinského zboží. V roce 1989 se jugoslávská centrální moc definitivně rozpadla na několik mocenských center. Mocenský rozpad byl formálně stvrzen na XIV. (mimořádném) sjezdu SKJ, který se konal od 2. ledna 1990 v Bělehradě. Na sjezdu se odehrál zásadní spor o stanovy a o budoucí roli komunistické strany. Slovinci s Chorvaty společně předložili ultimativní návrh na konfederalizaci SKJ a zrušení státního i stranického demokratického centralismu36. Zcela opačné centralistické stanovisko pak z důvodu sjednocení svého národa a posílení své pozice zastávali zástupci Srbska. Na protest proti neschválení návrhu opustili slovinští delegáti následováni chorvatskými kolegy dne 23. ledna 1990 sjezd a jejich svazy poté vystoupily ze SKJ. Na schůzi ÚV v březnu zůstali v podstatě jen zástupci Srbska, Černé Hory a JLA. Miloševićovi se tak uvolnila cesta k ovládnutí SKJ. Tím v podstatě zanikl SKJ a rozpadlo se tak definitivně de jure hlavní mocenské centrum SFRJ. Nenacionálním mocenským uskupením se stala také Svazová výkonná rada, a to v souvislosti s odstoupením Branka Mikuliće a jeho nahrazením chorvatským ekonomem a politikem z Bosny Ante Markovićem v březnu 198937. Marković hned od počátku prosazoval zásadní reformy ekonomického systému a rázně vystupoval proti jakémukoliv nacionalismu. Nutnost ekonomických reforem mj. dokumentovala meziroční inflace za rok 1989, která činila 10 000 % (Weithmann 1996: 386). Markovićovy reformy byly založeny na ekonomické centralizaci SFRJ, čímž byly i přes částečné úspěchy předurčeny k neúspěchu. Pokusy o založení nekomunistických projugoslávských stran skončily povětšinou neúspěchy. Postupem času se bělehradské vedení stávalo stále jasněji svým složením i svými postoji vedením prosrbským. Zájmy Srbů tak byly vydávány za zájmy jugoslávské. Podobná situace ztotožnění zájmů nastala i v rámci JLA, která se počala ideologicky i prakticky přiklánět k srbským pozicím. Východiska ze vzniklého mocenského chaosu byla v podstatě tři (Cabada 2005: 110): centralizace pod vedením Miloševiće a JLA; konfederalizace podle slovinských a chorvatských představ; rozpad. Nejsnazším a nejjistějším mobilizačním faktorem se ve všech částech Jugoslávie stal nacionalismus, jako politické vyzdvihování národu jako hlavní a základní hodnoty. V rámci individuálního politického boje o moc byl nacionalismus téměř všemi aktéry využit. Tím se nacionalismus stal nejpodstatnější štěpící a konfliktní linií mezi potenciálně nejsilnějšími mocenskými skupinami a v důsledku toho také mezi členy jednotlivých národních společenství. Komplex-

34 Označení potvrzuje Miloševićovo vystupování jako oddaného reformátora.

36 H lavních osm bodů požadovalo: přeměnu SKJ v konfederativní organizaci, dodržování lidských práv, svobodné volby, vytvoření demokratického fóra všech stran, zrušení státního vlastnictví, zavedení regionální autonomie, obnovení ústavy v Kosovu, vypuštění článků o kontrarevoluční činnosti a amnestii pro politické vězně (Pirjevec 2000: 463–464).

35 Např. Politika, Duga, Politika ekspres (Pirjevec 2000: 467).

37 Mikulić musel rezignovat z důvodu zapletení ve skandálu podniku Agrokomerc

33 Kosovští Albánci naopak s podporou tamější komunistické strany požadovali posílení autonomie Kosova.

48



49

ní identita jednotlivých obyvatel Jugoslávie se tak primárně redukovala pouze na příslušnosti k jednotlivým národům. 38 1.2.2. Slovinsko V první polovině osmdesátých let se slovinská společnost včetně všech politických proudů začala liberalizovat. Tento proces probíhal jak ve formálních mocenských skupinách, tak i v neoficiálních strukturách. Právě paralelní mocenské struktury ve Slovinsku vznikaly nejrychleji z celé federace, pravděpodobně díky odlišné politické kultuře.39 Od roku 1982 začala vznikat nová společenská hnutí a již existující se stávala aktivními. Od poloviny osmdesátých let se mezi všemi proudy ve Slovinsku začala projevovat relativně velká míra shody na aktuálních tématech. Ve Svazu komunistů Slovinska (ZKS) proběhla výměna starých politických elit, jako byli Stane Dolanc, Milan Ribičič a France Popit, za nové pragmatické, liberální a reformní vedení, v jehož čele stanul v roce 1986 Milan Kučan. Vedení ZKS se přesto ocitlo pod dvojím tlakem od vznikající opozice i od federálního vedení, které slovinské komunisty označovalo za viníky tzv. kontrarevolučních tendencí. Důsledkem byl ještě větší příklon ZKS k reformním stanoviskům, obzvláště po dodatcích k federální ústavě z let 1987-1988, které slovinské (a chorvatské) vedení ignorovalo. Slovinský svaz socialistické mládeže (ZSMS) se od roku 1982 začal vymaňovat z dohledu ZKS a stal se relativně samostatným aktérem. Na svém XI. sjezdu v roce 1982 vystoupil ZSMS s otevřenou kritikou zbyrokratizovaných komunistů, vojenské služby, jaderné energie a kvality vzdělání. O čtyři roky později na XII. sjezdu se jeho členové přihlásili o aktivní roli s požadavkem na dodržování základních lidských svobod a práv. Přes odpor federálního svazu a s podporou ZKS také ZSMS podpořil vznik tzv. nových hnutí.40 Významnou roli hrál v osmdesátých letech relativně nezávislý slovinský tisk a spisovatelé. Na jaře 1987 vyšlo 57. číslo časopisu Nova revija, ve kterém se diskutovala otázka slovinského národního programu a slovinské suverenity. Mezi hlavní teze a požadavky patřila demokratizace a pluralizace společnosti bez omezování práva národů na suverenitu. Pokud by se to neuskutečnilo v rámci konfederalizace SFRJ, mělo se využít slovinského práva na sebeurčení k oddělení od SFRJ. Autoři zároveň napadli komunistický monopol moci a centralistické tendence. Tyto požadavky ještě ZKS odmítl a odsoudil. Dalším důležitým článkem byla série článků v časopise Mladina. Roku 1986 zveřejnil zprávu o porušování lidských práv v SFRJ a ostře zaútočil na předsedu Svazové výkonné rady Mikuliće. Federální státní zástupce nařídil stíhání autorů, ale jeho slovinský kolega to zamítl. V článcích, které vyšly v Mladině v první polovině roku 1988, bylo otevřeně kritizováno neústavní postavení JLA, její financování, povinná základní vojenská služba a převaha srbských důstojníků v armádě. V souvislosti s tím byl hlavní autor článků Janez Janša a další dva novináři (Franc Zavrl, David Tasić) spolu s jedním slovinským poddůstojníkem (Ivan Borštner) na příkaz JLA zatčeni a posláni před neveřejný vojenský soud bez možnosti civilní obhajoby. Ve skutečnosti

za zatčením stála pomsta vedení JLA za zveřejnění jejich tajného vojenského plánu na internaci slovinské opozice v rámci zásahu proti tamější tzv. kontrarevoluci41. Soudní líčení s Janšou a dalšími obžalovanými, známé jako „proces se čtyřkou“, se odehrávalo v srbochorvatštině (velícím jazyku JLA), ačkoliv podle práva se na slovinském území mělo odehrávat ve slovinštině42. Tento proces dal vzniknout prvnímu masovému opozičnímu hnutí pod vedením Igora Bavčara, které bylo ustaveno pod názvem Výbor na ochranu Janeze Janši. Později bylo hnutí přejmenováno na Výbor na ochranu lidských práv, ve kterém se sdružilo na 100 000 Slovinců a více než tisíc různých organizací. Došlo tak k mobilizaci Slovinců, čehož byla důkazem i více jak třicetitisícová demonstrace dne 21. června 1988. Všichni obvinění byli nicméně odsouzeni k nepodmíněnému odnětí svobody. Tresty ale byly později z obavy z dalších protestů všem sníženy a Janša byl dokonce propuštěn. Už po procesu se čtyřkou se ZKS neztotožňoval s jugoslávským státem, který Slovincům neumožnil uplatňovat jejich národní práva. ZKS se na svém XI. sjezdu dne 17. ledna 1989 definoval jako moderní levicová formace prosazující zásady tržní ekonomiky, demokracie a lidských práv (Hloušek in Strmiska et al. 2005: 534). Neméně důležité bylo i to, že se ZKS zřekl, v reakci na krizi socialismu a ve prospěch demokratického rozvoje, svého mocenského monopolu a de facto tak uznal legitimitu politického pluralismu. To vyvolalo roztržku mezi Kučanem a Miloševićem, při níž Kučan prohlásil, že Jugoslávie „bude demokratická, nebo nebude vůbec“ (Pirjevec 2000: 456). K významnému bodu konsolidace slovinských politických proudů pak došlo v souvislosti s omezením kosovské autonomie a tamějšími policejními represemi. V Cankarově domě se za účasti komunistů i opozice konala dne 27. února 1989 společná demonstrace za obnovení kosovské autonomie. Tím se definitivně sjednotil postoj Slovinců ve vztahu k centru. Od roku 1988 začaly také neoficiálně vznikat první opoziční politické strany.43 Jako první vznikl v květnu 1988 Slovinský selský svaz (SKZ), později přejmenovaný na Slovinský selský svaz – Lidovou stranu (SKZ-LS). Další výraznou stranou byl Slovinský demokratický svaz (SDZ) založený v lednu 1989 v čele s Dimitrijem Rupelem. SDZ svým programem chtělo Slovinsko orientovat na západní Evropu. V roce 1989 následoval vznik dalších politických stran. Mezi nejdůležitější patřil Sociálně demokratický svaz Slovinska (SDZS), později přejmenovaný na Sociálnědemokratickou stranu Slovinska (SDSS), na čele s Jože Pučnikem; Slovinské křesťansko-sociální hnutí (SKSG), později přejmenované na Slovinské křesťanské demokraty (SKD); Zelení Slovinska (ZS); Slovinská živnostenská strana (SOS), později přejmenovaná na Liberální stranu (LS). Významným vyjádřením zvětšující se mocenské pozice slovinské opozice, ke které se už v té době řadil i ZSMS bylo vydání Májové deklarace dne 8. května 1989. Veřejného zasedání se pod organizací ZSMS zúčastnilo kolem 10 tisíc lidí, 4 opoziční strany a Slovinský svaz spisovatelů (Pirjevec 2000: 459). Uvedené organizace v ní požadovaly ustavení suverénního státu slovinského národa, jehož členové rozhodnou o vazbách s ostatními státy a zároveň požadovaly

38 Srov. s podobným, ale nikoliv identickým pojetím Barši (in Barša, Strmiska 1999: 112–115).

41 N ejprve šlo o utajovanou akci JLA, o které nevěděli ani předsedové Předsednictva SFRJ a SKJ. Později byl ale plán schválen ÚV SKJ.

39 K politické kultuře jednotlivých jugoslávských národů viz Cabada 2009: 78–92.

42 Srov. Hladký 2010: 115.

40 Šlo o hnutí zabývající se např. ekologií, feminismem a pacifismem.

43 Co nejpřesnější údaje o vzniku, sloučení, názvech stran a jejich změnách jsou uvedeny v Seznamu zkratek.

50



51

respektování lidských práv a svobod, demokracii, politický pluralismus a ustavení sociálního státu (Luthar et al. 2008: 500-501). ZKS v reakci na to dne 22. června vydal svoji Základní listinu Slovinska, která se také hlásila k suverenitě, ale v rámci transformované jugoslávské federace. Tyto dva dokumenty dokazují, že se oba proudy shodly na suverenizaci Slovinska, ale jejich pozice v otázce vztahu k SFRJ nebyla úplně jednotná. Opozice předložila prostřednictvím Ústavního sboru, v čele s France Bučarem, návrh na změny ve slovinské ústavě. Změny měly zajistit politickou pluralitu, hospodářskou nezávislost a právo na svobodné rozhodování suverénního Slovinska. Premisy návrhu předsednictvo Slovinska přijalo a připravilo je ke schválení republikovému parlamentu. Den před chystaným schválením proběhlo mimořádné zasedání ÚV SKJ, kterým byli Slovinci vyzváni k odložení schválení změn. Milan Kučan, jako zástupce ZKS, odmítl jednat v rozporu se slovinskými zájmy. Prohlásil, že „je primárně Slovinec a teprve poté člen komunistické strany“ (Cabada 2005: 109). Tím došlo k rozchodu SKJ a ZKS, resp. de facto k osamostatnění ZKS. Dodatky byly slovinským parlamentem v září 1989 schváleny, a to dokonce nezvykle za účasti Janeze Drnovšeka, tedy slovinského zástupce v Předsednictvu SFRJ a v té době také jeho předsedy. K formálnímu rozpadu SKJ došlo na jeho XIV. sjezdu v lednu 1990. Slovinští a chorvatští zástupci předložili návrh na konfederalizaci SKJ, který byl odmítnut. V reakci na to Slovinci a Chorvaté sjezd opustili a SKJ se tak fakticky rozpadl. ZKS se tak projevil jako oponent jakékoliv centralizace, kterou v té době představovali především Milošević a předseda Svazové výkonné rady Marković. Schválenými doplňky ke slovinské ústavě ze září 1989 byl i formálně zrušen mocenský monopol ZKS, legalizovány již existující politické strany44 a umožněn vznik stran nových. Stalo se tak z vůle ZKS i z tlaků vznikající opozice. Přestože legalizací politických stran došlo fakticky k pluralizaci politické scény, tak se všechny politické proudy ve Slovinsku solidarizovaly. Důkazem toho bylo první setkání vládních i opozičních proudů u kulatého stolu dne 22. září 1989. Rozdíly mezi postkomunisty a opozicí byly marginální. V otázkách demokratizace, suverenizace45 a politického pluralismu panovala mezi oběma proudy v podstatě shoda. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že pro ZKS byla demokratizace podmínkou suverenizace a pro opozici byla suverenizace podmínkou demokratizace (Cabada 2005: 255). Slovinská opozice se během prosince 1989 konsolidovala a nejdůležitější strany se spojily do hnutí s názvem Demokratická opozice Slovinska (DEMOS). Koalice se původně skládala ze SDZ, SDZS, SKD a v jejím čele stál Jože Pučnik. Později se k těmto stranám přidaly ještě ZS, SKZ-LS a SOS46. Hlavním bodem programu DEMOSu bylo vytvoření suverénního Slovinska, ať už samostatného či v konfederaci, samostatné vnitřní i zahraniční politiky, systému parlamentní demokracie a právního státu. K vývoji docházelo také v rámci společensko-politických organizací, z nichž některé se přeměnily na politické strany. K transformaci došlo ve třech organizacích. Socialistický svaz pra44 Srov. Pirjevec 2010: 462

cujícího lidu Slovinska (SZDL) se osamostatnil od vlivu ZKS a přejmenoval se na Socialistickou stranu Slovinska (SSS), která se orientovala středolevicově47. ZSMS se přejmenoval na Svaz socialistické mládeže Slovinska – Liberální stranu (ZSMS-LS), zastával spíše středové pozice a prakticky vystupoval jako opoziční strana (Vidmar 2008: 150). ZKS se na svém sjezdu v únoru 1990 rozpustil. Z něj vznikla nová strana s názvem Svaz komunistů Slovinska – Strana demokratické obnovy (ZKS-SDP), která se přihlásila k sociálně demokratické ideologii a podporu chtěla získat prostřednictvím kritiky dřívějších poměrů v ZKS a SKJ. Tím, že byl v rámci dodatků ke slovinské ústavě z března 1990 učiněn návrh na konfederalizaci Jugoslávie a vyhlášena hospodářská nezávislost na centru, postkomunisté definitivně přešli na pozice snažící se o suverenitu Slovinska. 1.2.3. Chorvatsko SKH si na rozdíl od Slovinska dokázala udržet své výsadní mocenské postavení až do podzimu 1989. Na přelomu roku 1989 a 1990 se ale rozložení moci začalo rychle měnit. Ve dnech 11. až 13. prosince 1989 se konal IX. sjezd SKH, který se usnesl na zrušení trestu smrti, osvobození politických vězňů, zastavení politických procesů, na zavedení systému více politických stran a na vypsání přímých voleb (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 359). Do čela SKH se dostal Ivica Račan, který porazil Ivo Družiće, podporovaného JLA. K legalizaci vzniku politických stran došlo novelizací chorvatské ústavy dne 11. ledna 1990 na podnět samotného SKH. Opozice se v Chorvatsku v osmdesátých letech skládala především z aktivistů tzv. chorvatského jara, kteří ale kromě demokratických postojů zastávali také nacionalistické postoje. Mezi přední představitele patřili Marko Veselica, Dražen Budiša, Vlado Gotovac, Dobroslav Paranga, Franjo Tuđman a další (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 355). Tyto reformní proudy ale byly zásahem proti chorvatskému jaru značně utlumeny. Už na počátku roku 1989 probíhaly pokusy o založení prvních nekomunistických stran. Jako první vzniklo v únoru 1989 Sdružení pro jugoslávskou demokratickou iniciativu, které chtělo zavést demokracii při zachování Jugoslávie. Z tohoto důvodu se také výrazněji v žádné části Jugoslávie neprosadilo. Na podnět chorvatské emigrace vznikla neformálně na jaře také Chorvatská selská strana (HSS) v čele s Jurijem Šonjem. V březnu 1990 ale došlo po konfliktu předsedy Novakoviće a místopředsedy Čičaka k jejímu rozštěpení. Od podzimu 1989 působila také Chorvatská sociálně liberální strana (HSLS), ve které se pod vedením Slavka Goldsteina a poté Dražena Budiše sdružili hlavně liberální intelektuálové. Dalšími stranami byla Chorvatská demokratická strana (HDS) Vlada Veselici, Sociálně demokratická strana Chorvatska (SDSH) Atuna Vujiće, Chorvatská křesťansko demokratická strana (HKDS) a Chorvatská lidová strana (HNS). V březnu 1990 se HDS, HKDS, HSLS, SHDS a Novakovićova část HSS spojily v Koalici národního porozumění (KNS), jejímž hlavním cílem byla transformace Chorvatska na stát západního typu48. Nejsilnější nově vzniklou stranou se ale stalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ). Působilo již od léta 1989, ale oficiálně bylo založeno až na počátku následujícího roku. Předsedou

45 D EMOS prosazoval otevřeně úplnou samostatnost, zatímco postkomunisté oficiálně zastávali konfederační pozice, ale podstatným faktorem pro obě skupiny bylo získání suverenity (Cohen 1995: 90-91).

47 K orientaci postkomunistických stran viz Cohen 1995: 90.

46 Srov. Pirjevec 2000: 468 uvádí sedm stran.

48 Hloušek (in Fiala et al. 2002: 173) KNS popisuje jako centristickou a umírněně nacionalistickou.

52



53

strany se stal jasnou většinou hlasů bývalý generál, posléze historik a disident Franjo Tuđman, který prakticky stranu ovládal49. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli Vladimir Šeks, Hrvoje Šarinić, Josip Manolić, Stjepan Mesić a Martin Špagelj (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 360). Členy širokospektrálního50 HDZ byli bývalí komunisté, vyloučení komunisté, emigranti i ustašovci. Hlavním cílem HDZ byl vznik samostatného chorvatského státu a konfederalizace Jugoslávie, která ale neznamenala nic jiného než samostatnost Chorvatska. HDZ se odkazovala na tradici Chorvatské strany práva, ale zároveň i na partyzánské hnutí. Program HDZ se jevil jako značně populistický a kromě suverenizace Chorvatska byl formálně postaven na demokratizaci, sociálních příslibech a ekonomické reformě. Ve skutečnosti byl vystavěn na agresivním nacionalismu, který byl často zaměřen přímo proti Srbům, proti komunismu a proti Jugoslávii. Radikální nacionalismus se přitom v projevech Tuđmana projevoval stále více a zajišťoval mu velkou podporu Chorvatů. To bylo zapříčiněno především reminiscencí historických nespravedlností, vytvářením legend, oživením tradice chorvatské státnosti, ale také srbskou snahou o ovládnutí centrálních orgánů. Po vzájemných provokacích mezi Chorvaty a chorvatskými Srby se nacionální napětí v Chorvatsku vyostřilo. V Chorvatsku totiž žilo asi 12 % Srbů a to především v regionech Sremu, Slavonii, Banji, Kordunu, Lice a severní Dalmácii (Pelikán in Šesták et al. 2009: 569). Z obav nacionálních výpadů chorvatských nacionalistů vznikla v Kninu v únoru 1990 Srbská demokratická strana (SDS) pod vedením Jovana Raškoviće. Přestože zpočátku SDS vystupovala jako projugoslávská, jednalo se o nedemokratickou nacionalistickou stranu, která byla vystavěna na velkosrbském základě (snaha o připojení k Srbsku) a odkazovala se na četnické hnutí. Záhy také došlo ke vzniku přímých vazeb na skupinu Miloševiće. Na druhé straně byla obnovena útočně nacionalistická Chorvatská strana práva (HSP) v čele s Dobroslavem Paragou, která se naopak odkazovala na ustašovce. Chorvatský a srbský nacionalismus se vzájemně posilovaly, a tak rostl vliv a moc nacionalistických stran na obou stranách. Před volbami také došlo kvůli nevydařenému srbského atentátu na Tuđmana k opětovnému posílení pozic pravicového HDZ a samotné osoby Tuđmana51. Potenciálními soupeři byla KNS pod vedením Savky Dabčević-Kučarové a Mirka Tripala, která představovala umírněný politický střed vycházející z chorvatského jara. Dalším potenciálním soupeřem byli postkomunisté, kteří se pod vedením Ivici Račana přejmenovali ze SKH na Svaz komunistů Chorvatska – Stranu demokratických změn (SKH-SDP) a přihlásili se k sociálně demokratické ideologii. V otázce státního uspořádání před volbami zastávali neortodoxní federalistické postoje tak, aby je případně podle výsledků voleb mohli korigovat (Cohen 1995: 98). Podporu ve volbách jim měla zajistit vlastní sebekritika. Všechny uvedené proudy se až na SDS shodovaly v otázce větší autonomizace Chorvatska. Lišily se pouze v názoru, jak má decentralizace konkrétně vypadat a jak rychle má probíhat.

Resumé Po smrti Tita moc skutečně přešla na orgány, kterým měla podle ústavního pořádku patřit. V boji o výsadní nástupnictví nastavený systém zafungoval a nikdo se nestal mocenským hegemonem, jako byl Tito. Po čase se nicméně projevila druhá tvář ústavy. Orgány se staly neschopnými a systém se stal nefunkčním. Moc se tak začala přesouvat k jiným centrům. Začala se drolit podle republikových a oblastních hranic, a to i v rámci SKJ. Skupiny vůdčích politiků si upevňovaly moc především v rámci svých republik. Veřejnou podporu si politici získávali především svými nacionalistickými postoji. Ti, kteří odmítli nacionální směřováni, nezískali téměř žádnou podporu. Jedinými centralistickými organizacemi s reálnou mocí byly JLA a SKJ. Nicméně SKJ se v roce 1989 definitivně rozpadl a JLA se stále více přikláněla k srbským pozicím. Mocenská centra v rámci republik a oblastí se od sebe výrazně lišila. V Srbsku komunistický činovník Milošević, a později jeho strana, zastával centralistické pozice tak, aby se projevila silová převaha Srbů. Milošević postupně získal výsadní postavení v Srbsku, Vojvodině, Černé Hoře a Kosovu. Stejně jako Milošević v Srbsku, tak si i Tuđman v čele HDZ dokázal vytvořit kult osobnosti a získat výsadní postavení v Chorvatsku. Na rozdíl od Srbska, ale Tuđman a jeho skupina zastával decentralizační pozice a vycházel formálně z opozičních kruhů. V obou republikách bylo jasné, že volby skončí vítězstvím uvedených radikálně nacionalistických vůdců, resp. jejich stran. V obou republikách také nastalo určité mocenské štěpení na základě národnostních menšin kosovských Albánců v Kosovu a Srbů v Chorvatsku, které si v rámci svého regionu dokázaly uchopit část moci. Naproti tomu v národnostně homogenním Slovinsku došlo k solidarizaci všech proudů (ZKS, ZSMS, DEMOS, intelektuálů) a ke shodě ve všech důležitých oblastech, včetně decentralizace. Přibližně od poloviny osmdesátých let se SFRJ ve skutečnosti (analogicky k formálnímu státnímu uspořádání) stala soustátím konfederačního typu, až neformálním spolkem samostatných vnitřně suverénních států.

49 Stručný portrét Tuđmana viz Matvejević in Matvejević, Dizdarević, Stevanović 2003: 67-85.

2.1. Příčiny přímých voleb Po smrti Tita byl jugoslávský mocenský a politický systém značně destabilizován. Probíhalo mocenské štěpení. V nestabilní a nejisté situaci scházela skutečným i potenciálním

50 HDZ mělo zastupovat a sjednotit všechny Chorvaty (Prtina in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 55). 51 T uđman se rozhodl už tak poměrně silnou pozici posílit zapojením stran do koalice Chorvatského demokratického bloku (HDB), ke kterému se přidala ještě Čičakova část HSS a Chorvatská strana práva. Tato koalice se ale k potenciálu HDZ ukázala jako zbytečná a brzy zanikla.

54


2. Volby a volební systémy Volby do republikových parlamentů proběhly ve všech republikách SFRJ v době od dubna do prosince 1990. Ve Slovinsku se volby konaly od 8. do 22. dubna 1990 a v Chorvatsku od 22. dubna do 7. května téhož roku. Ve Slovinsku byl pro volby do hlavní společensko-politické komory zvolen svým nastavením i účinky poměrný systém. V Chorvatsku byl naopak zvolen dvoukolový většinový systém, který se projevil jako značně disproporční. Právě výběr rozdílných volebních systémů umožňuje základní vzájemnou komparaci účinku volebních systémů v obou relativně podobných případech. Zkoumané případy nebyly rozdílné jen v nastavení volebních systémů, ale také ve výsledcích voleb. Ve volbách ve Slovinsku zvítězil širokospektrální blok stran DEMOS, naproti tomu v Chorvatsku zvítězila jediná strana HDZ. Rovněž výsledky postkomunistických a menšinových stran byly rozdílné. To vše umožňuje komparaci voleb a volebních systému ve Slovinsku a Chorvatsku..


55

držitelům moci legitimita. Právě legitimita 52 se ukázala jako nejpodstatnější faktor dalšího vývoje. Legitimita v Jugoslávii mohla v zásadě vycházet ze tří zdrojů. Prvním zdrojem byl starý jugoslávský režim v čele se SKJ, který se ale stále více stával disfunkčním a z většiny stran nechtěným.53 Druhým zdrojem byla přímá legitimita od lidu, která se zajišťovala prostřednictvím masových manifestací. Konečně třetím zdrojem se staly právě přímé demokratické volby, na jejichž využití, jako zdroje získání legitimity, mohly tlaky teoreticky vycházet z několika stran. Po zhroucení sovětského bloku probíhaly v téměř celé východní Evropě demokratizační procesy. Komunistické strany se postupně vzdávaly svého výstavního postavení a umožňovaly politický pluralismus, protože nedokázaly čelit volání po zásadních demokratických změnách. S nefunkčností a postupným pádem komunistického bloku se tak do značné části vytratila i legitimita komunistických států54. Demokratické volby měly za úkol legitimovat mocenská centra, která se v rámci tranzice chopila moci nebo se chystala k jejímu převzetí. Jugoslávský režim byl vždy poměrně otevřený k informacím a stykům se státy z obou bloků bipolárního světa. Nejotevřenějšími částmi bylo Slovinsko a Chorvatsko, ze kterých se také volání po následování demokratických vzorů ozývalo nejčastěji a nejrychleji. Formálními mocenskými centry režimu byly SKJ a JLA. Z těchto organizací logicky tlaky na konání demokratických voleb nevycházely. SKJ a JLA byly ve své podstatě nedemokratickými institucemi. Případné volby by nejenže snížily jejich mocenskou pozici, ale reálně by ohrozily jejich existenci. Skutečná mocenská centra se v osmdesátých letech přesouvala na strukturální periferie, tedy k republikám a autonomním oblastem. Skutečná moc tak náležela nejprve republikovým svazům komunistů. Pozice těchto svazů k přeměně režimu se případ od případu lišila, nicméně ve všech případech svazy nekladly nepřemožitelné překážky demokratickým volbám, protože takové volby by jim mohly dodat potřebnou legitimitu, která centrálním orgánům a organizacím scházela. Navíc se i v rámci svazů komunistů objevovaly tlaky na liberalizaci a reformu režimu, a to nejen v oblasti hospodářství, ale i v politické oblasti. Další tlaky na demokratické volby vycházely z občanské společnosti. Byly do značné míry inspirovány pádem sovětského bloku a postupnou demokratizací komunistických režimů. Nejvíce se angažovaly protirežimní skupiny bojující za demokracii a lidská práva, skupiny intelektuálů, spisovatelů, ale také vznikajících politických stran, které vycházely právě z občanské společnosti. Takové strany postupně vytvořily skutečnu politickou opozici. Zmíněné reformní skupiny ale také kromě demokratizačních postojů často zastávaly postoje nacionální, aby si získávaly podporu od obyvatelstva. Posledním typem tlaků působících na demokratické volby byly tlaky jedinců. Povětšinou šlo o uplatnění jejich vlastních mocenských ambicí, které byly ze své podstaty nedemokratické. V rámci posílení své pozice se ale těmto aktérům vyplatilo zastávat prodemokratické pozice v těch případech, kdy si byli jisti, že takovým stanoviskem bude posílena jejich popularita, a v následných volbách jejich mocenská pozice. 52 Legitimitou se rozumí oprávněnost jednání, tedy rozhodování na základě autority pocházející od lidu. 53 V podstatě by nešlo o legitimitu, ale o legalitu. 54 Srov. Barša in Barša, Strmiska 1999: 110-111.

56


Ve Slovinsku panovala konsensuální shoda na konání demokratických voleb. ZSMS-LS se přímo transformoval v otevřeně demokratickou organizaci a rovněž ve ZKS převážil liberalizační a proreformní proud. Podstatným krokem bylo, že se ZKS v lednu 1989 jako první zřekl svého monopolního postavení. Učinil tak v reakci na krizi socialismu a ve prospěch demokratického rozvoje. To bylo potvrzeno de jure dodatky ke slovinské ústavě ze září 1989 a deklarací slovinského parlamentu legalizující nově vzniklé politické strany z prosince 1989. Postupně tak ve Slovinsku vzniklo celé spektrum politických stran snad všech standardních ideologických orientací. V situaci, kdy režim oficiálně povolil politický pluralismus, už bylo definitivně jasné, že dříve či později dojde k demokratickým volbám. Na podzim 1989 navíc proběhla u kulatého stolu solidarizace všech názorových proudů, která spočívala ve shodě na demokratizaci a suverenizaci Slovinska. Nově vzniklá opozice znovu vystoupila s požadavkem přímých svobodných voleb, s čímž ZKS formálně souhlasil.55 Přípravy na přímě volby tak mohly probíhat již od konce roku 1989. V Chorvatsku vycházel tlak na uskutečnění demokratických voleb nejdříve od opozičních stran. Dvanáct zatím neformálně existujících stran předalo dne 10. prosince 1989 chorvatskému parlamentu a předsednictvu SKH petici požadující konání přímých voleb. Ještě téhož dne večer ÚV předsednictva SKH potvrdil, že demokratické volby proběhnou na všech úrovních. Následujícího dne tento požadavek posvětil také sjezd SKH a zároveň povolil existenci dalších politických stran56. Tím s demokratickými volbami souhlasila jak vládnoucí strana tak i opozice. Politický pluralismus byl de jure potvrzen novelou chorvatské ústavy ze dne 11. ledna 1990. Od února do března tak v Chorvatsku vzniklo na čtyřicet různých politických stran snad všech ideologických směrů. V obou zkoumaných případech měly (před)zakladatelské demokratické volby57 58 legitimovat 55 Z KS dokonce požadavek svobodných voleb pak zahrnul na XIV: sjezdu SKJ jako podmínku setrvání Slovinska v SFRJ. 56 S rov. Macan (2000: 152) uvádí jako příčiny přímých voleb v Chorvatsku rozpad SKJ, hospodářskou situaci a politickou a kulturní emancipaci. 57 N a první demokratické volby se nahlíží s obzvlášť vysokou důležitostí vzhledem k jejich vysokému vlivu na budoucí poměry v demokratizujícím se státě i na jeho politický systém. Na důležitost prvních demokratických voleb, které se obvykle nazývají zakladatelské (founding elections), upozornil mj. José Manuel Barroso (Dvořáková, Kunc 1994: 102). Hlavní funkcí těchto voleb je legitimizace některých cest vývoje a vyřazení jiných, které by se mohly uskutečnit, kdyby se volby nekonaly (ibid. 136). Zakladatelské volby vnášejí nový typ komunikace do politického systému. Jsou totiž výzvou k participaci a také přispívají k depolitizaci mobilizovaných sociálních proudů. Konflikt mezi principem poměru sil a ideou globální společnosti má být řešen právní cestou, která má posilovat, za účelem dosažení demokracie, právě onu globální společnost. Strukturace nového politického systému spočívá v zahrnutí možnosti změny. Během demokratizace politického systému musí být jasně stanovena pravidla, prostor pro politickou interakci a způsoby řešení konfliktů. Nesmí ale být předem stanoveno konkrétní řešení a výsledky politických interakcí. To se samozřejmě vztahuje i na volby (nejen zakladatelské), u nichž mají být jasně a právně stanovena pravidla politické soutěže, nikoliv jejich výsledky. Vládnoucí reformátoři a často i radikálové souhlasí s demokratickými volbami, nejčastěji proto, že je pro ně výhodné mít k dispozici alespoň nějaký legitimní politický prostor. Kontrolu nad významnými aspekty politické moci se nicméně snaží udržet také jinými způsoby. Protirežimní opozice s volbami souhlasí z jednoduchého důvodu, protože chce vstoupit do politického procesu. (ibid. 94-95, 119-120, 135-136) 58 Z formálního hlediska se jedná spíše o předzakladatelské volby, protože oficiálně neprobíhaly na nejvyšší možné úrovni (federace). Nicméně z jejich povahy a pojetí se ve skutečnosti jednalo o zakladatelské volby.


57

cestu vývoje jednak směrem k decentralizaci politické moci v oblasti, kde volby probíhaly, tedy k republikám a také měly legitimovat cestu vývoje politického pluralismu. Naopak měly za cíl vyřadit cestu vývoje legitimity mocenského centralismu a samosprávného socialismu. Na uskutečnění voleb a jejich pravidlech navíc probíhala shoda napříč politickým spektrem bez významnějšího vlivu jakéhokoliv štěpení republikových proudů, což značně usnadnilo jejich legitimizaci a také hladký průběh. Svazy komunistů v obou republikách, jako formální držitelé moci, s volbami souhlasily, což v důsledku významně přispělo k tranzici režimů. První demokratické volby tak byly nejen symbolicky jedním z prvních kroků na cestě k demokracii v obou zemích. 2.2. Volební systémy Při volbách do svých parlamentních shromáždění si každá z republik zvolila volební systém podle svého uvážení. Tato podkapitola má za cíl popsat uplatněné volební systémy do hlavních komor parlamentů ve Slovinsku a v Chorvatsku, ale také na příkladu federálních orgánů popsat systém voleb do veřejných funkcí před těmito přímými volbami. Dalším cílem je objasnit, kým a proč byly konkrétní volební systémy vybrány. Na základě konceptů z oblasti teorie volebních systémů je pak učiněna určitá predikce, jaký efekt by měly mít použité volební systémy na stranickou reprezentaci v parlamentu. Kromě uvedených volebních systémů podkapitola také ve stručnosti zmiňuje volební systémy do dalších komor parlamentů a v případě Slovinska také do předsednictva republiky. Na konci podkapitoly jsou pak v přehledné tabulce uvedeny základní charakteristiky volebních systémů do hlavních komor Slovinska a Chorvatska. 2.2.1. Federace První demokratické volby se v SFRJ uskutečnily až roku 1990. Do té doby byly volby na všech úrovních politické správy a ve všech společensko-politických organizacích nahrazeny podle ústavy z roku 1974 a podle zákona o volbách a delegování do parlamentů z roku 1977 delegátským systémem59. Edvard Kardelj při tvorbě ústavy zvolil delegátský systém, protože neměl důvěru k systému poslanců, který podle něj vyvolával zbytečná štěpení do různých proudů a mohl se snadno vymknout kontrole (Pirjevec 2000: 391). Delegátský systém se sice na různých úrovních i v republikách lišil60, ale zásady metody delegace bývaly dodržovány všude. Původní ideou zavedení delegátského systému bylo zajištění co nejpřímější demokracie a spolurozhodování občanů o věcech, které se jich bezprostředně týkají. Zájmy skupin občanů tak měly být 59 D elegace znamená přímé přenesení pravomoci na přímo vybraného zástupce, který zastupuje a přímo jedná za toho, kým je delegován a také instruován. Delegát je tedy osoba vybraná k tomu, aby zastupovala a jednala za někoho jiného, kdo ji povede nebo jí bude dávat jasné instrukce. Od delegáta se očekává, že bude přenášet názory a plnit pokyny těch, které zastupuje, zatímco vlastní preference bude uplatňovat jen minimálně. Hlavní argumentací pro tento způsob bývá co nejsilnější vazba mezi delegáty a těmi, které reprezentují. Tento systém by měl zaručit lepší kontrolu politiků. V čisté podobě by v tomto modelu byla uplatněna odvolatelnost zástupců, čímž by se jednalo o typ přímé demokracie. Tento model se maximálně přibližuje ideálu suverenity lidu a moci vycházející od samotných základ společnosti. Naopak nedostatkem takového systému může být určitá konfliktnost mezi delegáty a absence vůdcovství a státnictví. (Heywood 2004: 245-246). 60 C abada (in Cabada et al. 2008: 231) uvádí příklad Slovinska, kde byly mandáty delegátů nestálé a flexibilní z důvodu možnosti delegovat delegáta na základě jeho odborných znalostí v závislosti na projednávaném tématu.

58


zastupovány přímo jejich členy (delegáty), kteří si měli uchovat vazbu na skupiny, z nichž byli delegováni (delegující). Delegace se tak tvořily na základě členství ve společensko-politických organizacích. V praxi se tak struktura delegátského systému podobala pyramidě, když delegace na nižších úrovních volily delegace do vyšších úrovní a ty zase delegace do ještě vyšších úrovní. Občané tak měli možnost přímo ovlivnit pouze složení nejzákladnějších delegací. Vzhledem k možnému členství občanů ve více organizacích, mohli být někteří jedinci zastupováni více delegáty (Curtis et al. 1990 [online]). Tento fakt zásadně narušoval formální rovnost volebního práva. Posílením přímé vazby mezi delegujícími a delegáty měla být možnost delegáty delegujícími kdykoliv odvolat. Problém byl v tom, že delegáti kromě instrukcí od delegujících měli postupovat také podle „základních společenských stanovisek“, což případné snahy o odvolání či změnu rozhodnutí delegátů značně komplikovalo. V praxi se delegátský systém stal nepřehledným61 a dohled i kontrolu nad delegáty tak v důsledku nevykonávali delegující ale nadřazené orgány resp. SKJ. Že se nejednalo o systém demokratických voleb, ukazují také následující fakta. Předně jednotlivci nezískávali rozhodující moc v otevřeném konkurenčním zápase o voličův hlas. Pasivní volební právo se totiž mohlo uskutečnit jen na základě schválení nominace od příslušné organizace a navíc po schválení jejím nadřízeným orgánem62. Aktivní volební právo bylo omezeno jednak členstvím v příslušné organizaci, do jejíhož orgánu měla proběhnout delegace a navíc také možností výběru z pouze uzavřených seznamů kandidátů63. Asi nejzávažnějším problémem bylo to, že občané mohli přímo ovlivnit pouze složení nejzákladnější delegace, ale byli zcela ponecháni bez vlivu na složení delegací vyšších stupňů. S tím souviselo to, že o výsledcích voleb a tedy i nominacích kandidátů do delegací na vyšších úrovních reálně nerozhodovali jejich delegující, ale SKJ na příslušných úrovních (Cabada in Cabada et al. 2008: 230-231). Delegátský systém se tak změnil v pouhé výměny funkcí mezi profesionálními politiky. Proces volby na vyšších úrovních tak byl degradován pouze na formální schválení zákulisních dohod. I z Schumpeterovy minimalistické (procesní) definice demokracie (Schumpeter 2004: 260-311) se jako největší problém tohoto systému jeví to, že občané neměli reálnou možnost rozhodnout o tom, kdo jim bude vládnout, že jednotlivci nezískávali moc na základě otevřeného konkurenčního zápasu o voličův hlas a také to, že v rámci delegátského systému bylo de jure upřednostněno přímé rozhodování o politických otázkách před výběrem zástupců, kteří by o těchto otázkách měli rozhodovat. Ze všech výše uvedených důvodů nelze systém SFRJ označit jako demokracii. Zlom přišel až v roce 1990, kdy bylo umožněno vypsat demokratické volby do parlamentů jednotlivých republik. Na samotných republikách pak záleželo, jaký volební systém si vyberou. 2.2.2. Slovinsko Slovinský parlament se stejně jako parlamenty ostatních republik skládal ze tří komor. Konkrétně se jednalo o: Společensko-politický sbor (Družebno-politični zbor), Sbor sdružené práce 61 N apř. v roce 1982 v SFRJ existovalo 70 994 delegací, v nichž zasedlo 806 808 delegátů (Cabada in Cabada et al. 2008: 231). 62 Členem stejné delegace se mohl stát občan maximálně dvakrát za sebou. 63 Srov. Pirjevec 2000: 392.


59

(Zbor združenega dela) a Sbor občin (Zbor občin)64. Každá z těchto komor měla 80 poslanců. Za klíčovou komoru je v odborné literatuře označován Společensko-politický sbor, který hrál hlavní roli při přijímání většiny podstatných rozhodnutí65. Jednání mezi vládní stranou a opozicí vedla k tomu, že pro volby do každé z uvedených komor byl použit odlišný volební systém. (Cabada 2005: 118) Do Společensko-politického sboru byl z důvodu nejistých pozic jak vládnoucích komunistů tak i opozice vybrán listinný poměrný systém (ibid.) proto, aby volby co nejvíce reflektovaly názory voličů a legitimovaly cestu pluralitního vývoje66. Z celkových 80 křesel67 se 78 mandátů rozdělovalo ve 14 vícemandátových obvodech, které se dále dělily celkem na 88 okrsků68. Na jednotlivé obvody připadalo 3 až 7 mandátů. Zbylé dva mandáty byly z celostátních voleb vyřazeny a vyhrazeny pro zástupce italské a maďarské národnostní menšiny ve Slovinsku. Výše omezovací klauzule pro přístup do parlamentu byla stanovena na pouhých 2,5 %. (Šedo 2007: 55-56) Použitý listinný poměrný systém byl otevřeného typu, když každému voliči náležel jeden hlas, který ale mohl udělit až sedmi kandidátům a to až ze sedmi různých stran. V závislosti na tom, kolik kandidátů volič zaškrtl, tak každý z nich dostal podíl jeho hlasu. (Cabada 2005: 118) 69 Z dostupných zdrojů není zcela jasné, zda volby do Sboru sdružené práce a Sboru občin byly přímé. Šedo (2007: 55-56) a Cabada (in Cabada et al. 2008: 238) uvádí, že jedinou komorou volenou přímo byl jen Společensko-politický sbor. Z ostatních zdrojů (Cabada 2005: 118; Pirjevec 2000: 468) ale spíše vyplývá, že se do všech komor volilo přímo. Podle těchto zdrojů bylo pro volby do Sboru sdružené práce použito většinového jednokolového volebního systému a pro volby do Sboru komun většinového dvoukolového systému. Kandidát v dvoukolém systému získal mandát, pokud v prvním kole získal nadpoloviční většinu hlasů. Pokud se tak nestalo, do druhého kola postoupili první dva kandidáti. Nejpodstatnější roli v dalším vývoji skutečně hrála Společensko-politická komora. Z hlediska principu reprezentace i principu rozdělování reflektují poměrné volební systémy nejlépe rozprostření vůle všech občanů. Nicméně poměrnost obou principů může být ve svém důsledku limitována. Podle Duvergera (Chytilek et al. 2009: 52) by zvolený poměrný systém do této komory měl vést k vícestranickému systému s tuhými, nezávislými a stabilními stranami s výjimkou případu náhle vzplanuvších hnutí. Stejně tak podle Lijpharta by měl poměrný systém vést k systému více než dvou stran. Sartori (2001: 59-60) zastává tezi, že při chybějící stranické

strukturaci by poměrné zastoupení mělo vést k zastoupení tolika stran, kolik umožní klauzule. Velmi nízká hranice 2,5 % by tedy měla umožnit zastoupení prakticky všech relevantních stran. Shrnutím podle Fialy (in Klíma et al. 1999: 17-19) mají strany v poměrných systémech šanci na úspěch v případě, že překročí klauzuli a volební obvody zachovávají poměrnost výsledků. V případě Slovinska byla průměrná velikost obvodu 5,5770 a lze tento případ tak podle Taagepery a Shugarta zařadit do systémů s mírnějším zkreslením proporcionality (Chytilek et al. 2009: 185-186). D’Hondtův dělitel71 by pak v kombinaci s menšími obvody měl zvýhodňovat větší strany (Klokočka 1991: 98). Zvolený volební systém by měl svým nastavením umožnit zastoupení širokého spektra stran (Šedo 2007: 212). Kromě parlamentních voleb proběhly ve Slovinsku také přímé volby do pětičlenného republikového předsednictva a do zastupitelstev 64 komun. Členové předsednictva byli voleni z jedné kandidátní listiny. Každý volič mohl označit právě jen čtyři kandidáty. Členy předsednictva se stali čtyři kandidáti s nejvyšším počtem hlasů. Pro volbu předsedy předsednictva byl zvolen dvoukolový absolutně většinový systém. (Cabada 2005: 121)

64 Překlad názvů komor se liší zdroj od zdroje, proto autor vychází z vlastního logického názvosloví.

70 78 (mandátů) : 14 (obvody) = 5,57 (mandátů na obvod)

65 F ormálně ale byly všechny tři komory prostřednictvím dodatků ke slovinské ústavě z března 1990 uznány jako rovnoprávné (Cabada in Cabada et al. 2008: 238).

71 M etoda d’Hodtova dělitele spočívá v následujícím postupu. Nejprve je vypočten počet mandátů, které se budou v konkrétním obvodu rozdělovat. Počet mandátů určí počet kol, kterých je stejně jako mandátů. V každém kole se přidělí jeden mandát. Rozdělování mandátů se účastní pouze ty strany, které překročily výši klauzule. Mandát v každém kole přidělování připadne té straně, která má nejvyšší zbytek po vydělení volebního zisku číslem pořadí kola. Nepřidělené výsledky z minulých kol se účastní přidělování mandátů ve všech kolech až do rozdělení všech mandátů nebo obsazení mandátu na základě jejich hodnoty.

66 V zhledem k relativní společenské homogenitě se tak jednalo o poněkud překvapivý krok. V podmínkách společenské homogenity je totiž podle Nohlena (Fiala in Klíma et al. 1999: 18-19) pravděpodobné zavedení relativně většinového systému. 67 Š edo (2007: 55-56) rozebírá přesný počet poslanců (některé zdroje totiž uvádějí 90 mandátů), nicméně dochází k závěru, že jich bylo skutečně 80. 68 Okrsky měly vliv jen na přerozdělení mandátů uvnitř strany (Šedo 2007: 56). 69 P okud volič vybral jediného kandidáta, tak ten obdržel 1 celý hlas. Pokud vybral např. sedm kandidátů, tak každý z nich dostal 1/7 hlasu. Tento systém bývá nezýván Bordův (bodovací) systém.

60


2.2.3. Chorvatsko Chorvatský parlament se také skládal ze tří komor. Konkrétně šlo o Společensko-politickou radu (Družstevno-politićko vijeće), Radu sdružené práce (Vijeće udruženog rada) a Radu občin (Vijeće opčina)72. Celkem se měl parlament skládat z 356 poslanců, z nichž 80 měla mít Společensko-politická rada a 160 Rada sdružené práce. (Rychlík in Rychlík, Pirenćević 2007: 363-364) V odborné literatuře je vždy v podstatě zmiňována jen hlavní komora, kterou byla Společensko-politická rada. U ostatních komor nejsou kromě názvu a počtu volených poslanců známy žádné podrobnosti. Vládnoucí komunisté schválili pro volby do Společensko-politické rady většinový dvoukolový systém v domnění, že tím nedojde ke štěpení sil v Chorvatsku a že tak snáze ve volbách zvítězí (Pirjevec 2000: 468)73. Volilo se tak v 80 jednomandátových obvodech. V prvním kole získali mandát ti kandidáti, kteří získali nadpoloviční většinu hlasů v obvodě. Pokud se tak nestalo, tak do druhého kola postupovali všichni kandidáti, kteří získali v prvním kole alespoň 7 % hlasů. Pokud žádný z kandidátů nezískal 7 %, postupovali do dalšího kola první dva kandidáti s nej-

72 Překlad názvů komor se liší zdroj od zdroje, proto autor vychází z vlastního logického názvosloví. 73 V zhledem k relativní společenské fragmentaci by se v případě dohody všech relevantních společenských skupin jednalo o překvapivý krok. V podmínkách společenské fragmentace je totiž podle Nohlena (Fiala in Klíma et al. 1999: 18-19) pravděpodobné zavedení poměrného systému. V Chorvatsku ovšem o volbě volebního systému rozhodovali vládnoucí komunisté, kteří si pomocí dvoukolového většinového systému chtěli upevnit své pozice.


61

více hlasy. Ve druhém kole stačilo k mandátu získat relativní většinu hlasů.74 (Zakon o izboru i opozivu odbornika i zástupníka 1990) Vzhledem k dalšímu vývoji se nejpodstatnější komorou skutečně stala Společensko-politická rada. Výsledky jakéhokoliv většinového systému mohou být vzhledem k principu reprezentace velmi výrazně nepoměrné a nemusejí tak vůbec odrážet vůli většiny občanů. Podle Duvergera (Chytilek et al. 2009: 52) by zvolený absolutně většinový systém měl vést k vícestranickému systému s pružnými, závislými a relativně stabilními stranami. Shrnutím podle Fialy (in Klíma et al. 1999: 17-19) většinový systém více koncentruje stranický systém a snižuje počet stran. Zároveň podporuje vytváření většiny pro jednu stranu. Malé strany v tomto systému mají šancí na úspěch, jen když je jejich voličstvo územně koncentrováno. VOLEBNÍ SYSTÉMY DO HLAVNÍCH KOMOR SLOVINSKÉHO A CHORVATSKÉHO PARLAMENTU VE VOLBÁCH V ROCE 1990 SLOVINSKO CHORVATSKO Pořadí voleb 1. 2. Název komory Společensko-politický sbor Společensko-politická rada Datum voleb 8. 4. 1. kolo: 22. a 23. 4. / 2. kolo: 6. a 7. 5. Volební systém Poměrný listinný Většinový dvoukolový, absolutní Mandátů celkem75 80 (78+2) 80 Obvodů celkem 14 80 Mandátů v obvodu 3 až 7 1 Technika přepočtu hlasů na mandáty d’Hondtův dělitel X Omezení postupu 2,50% 7% Volební účast 83,50% 84,47% Příloha č. 3

2.3. Průběh voleb Volby do republikových parlamentů se měly stát prvními demokratickými a tudíž soutěživými volbami v SFRJ. Volby postupně proběhly od dubna do prosince 1990 ve všech republikách SFRJ. Cílem této podkapitoly je zjistit, zda lze volby do republikových parlamentů ve Slovinsku a v Chorvatsku skutečně označit za demokratické a zda tyto volby skutečně mohly vyjadřovat názorové rozpoložení obyvatelstva. Jako první proběhly přímé volby do republikových parlamentů ve Slovinsku. Staly se tak prvními demokratickými volbami v Jugoslávii po více než šedesáti letech (Pelikán in Šesták et al. 2009: 570). Nejprve se dne 8. dubna 1990 uskutečnily volby do Společensko-politického sboru a první kolo voleb do Sboru občin, poté se dne 11. dubna konaly volby do Sboru sdružené práce a konečně dne 22. dubna proběhlo druhé kolo voleb do Sboru občin, ve kterých žádný z kandidátů v prvním kole neobdržel nadpoloviční většinu. Dne 8. a 22. dubna 1990 proběhly také 74 Jednalo se tak o kombinaci absolutní většiny s relativní. 75 Dva mandáty vyhrazeny pro volbu v rámci italské a maďarské menšiny.

62


volby předsednictva a jeho předsedy. (Cabada 2005: 119-122) Volební účast ve volbách do Společensko-politického sboru byla 83,5 % oprávněných voličů (Statistical Office of the Republic of Slovenia [online]). Atmosféra ve Slovinsku se při volbách nesla v antikomunistickém a zároveň nacionalistickém duchu, což do značné míry předurčilo jejich výsledek (Pelikán in Šesták et al. 2009: 570). Jako v pořadí druhé76 proběhly volby do republikového parlamentu v Chorvatsku. První kolo voleb do Společensko-politické rady a Rady občin se konalo dne 22. dubna 1990, první kolo do Rady sdružené práce dne 23. dubna 1990. Druhé kolo v obvodech, ve kterých žádný z kandidátů v prvním kole nezískal nadpoloviční většinu, se pak uskutečnilo ve dnech 6. a 7. května (Nohlen, Stöver 2010). Voleb do této komory se zúčastnilo 84,47 % oprávněných voličů (Kasapović 2000: 14). Atmosféra v Chorvatsku byla v průběhu voleb o poznání vypjatější, za což mohl stále sílící útočný nacionalismus Chorvatů i Srbů žijících v Chorvatsku. Ve slovinském i chorvatském případě se podle volebních zákonů mělo jednat o demokratické volby. Víceméně byly dodrženy zásady všeobecnosti, rovnosti, tajnosti, přímosti, svobody, poctivosti, soutěživosti, dočasnosti a definitivnosti. Volby tak mohly plně reflektovat názor tamějších občanů. Manipulace s výsledky voleb nebyla zaznamenána. V zásadě je tak volby možné označit za demokratické, přestože v korporativních komorách platily pro demokratické volby neobvyklá omezení v možnosti volit a být volen. Žádné další zvláštnosti nebyly zaznamenány. 2.4. Výsledky voleb Výsledky zkoumaných voleb jsou nejzákladnějším východiskem této práce. Hlavním cílem této podkapitoly je zjistit výsledky parlamentních voleb včetně přesných názvů stran a jejich orientace ve vztahu ke státnímu uspořádání před volbami i po jejich uskutečnění. Po zjištění percentuálních a mandátových výsledků stran byl dále vypočítán poměr získaných mandátů a na jeho základě určena proporcionalita volebních výsledků. Strany byly dále roztříděny na relevantní, potenciálně relevantní a nerelevantní podle jejich volebních zisků a potenciálů.77 V ob76 N ásledovaly volby do republikových parlamentů v Makedonii (11. a 25. listopadu 1990), Bosně a Hercegovině (18. listopadu 1990), Černé Hoře (9. prosince 1990) a Srbsku (9. a 23. prosince 1990). 77 K ritéria pro určení relevance stran jsou důležitá především z toho důvodu, aby nedošlo k nadhodnocení, nebo podhodonocení důležitosti politických aktérů, v tomto případě politických stran a jejich představitelů. Relevancí stran se mj. zabývá Giovanni Sartori ve svém díle Strany a stranické systémy (2005). Stranické systémy pojímá dynamicky a primárně rozděluje na soutěživé a nesoutěživé. Základní kritérium relevance stran, tedy zisk určitého počtu mandátů nebo překročení určité hranice hlasů, se opakované projevilo jako nedostatečné. Někdy totiž takové posuzování vede k zahrnutí irelevantní strany a někdy naopak k nezahrnutí strany relevantní (ibid.: 126). Sartori se od tohoto kvantitativního principu určení relevance v zásadě nedistancuje, naopak z něj vychází a zásadně jej kvalitativně doplňuje. Základním kritériem síly strany tak zůstává její volební zisk, resp. počet získaných hlasů ve volbách a počet mandátů v parlamentu. Aby nedošlo k vytržení dat z kontextu, je nutné uvádět počet obdržených hlasů a počet získaných mandátů nejen v absolutních hodnotách, ale také v jejich poměrném, tedy percentuálním, vyjádření. Relevanci stran Sartori odvozuje nejen od jejich existence a volebních zisků, ale především od jejich koaličního nebo vyděračského potenciálu. Koaliční potenciál strany spočívá ve schopnosti strany tvořit koalice nebo vládní většiny. Relevance strany tak tkví v tom, zda je alespoň po nějakou dobu schopna (spolu)vytvářet jednu z vládních většin. Tímto pohledem ale nelze nahlížet na antisystémové strany. Proto byla Sartorim vytvořena druhá možnost určení relevance – vyděračský potenciál strany. Ten spočívá v možnosti ovlivňovat z nevládních pozic ostatní strany. Relevance antisystémové strany tak tkví v tom, zda ovlivňuje nebo mění taktiku systémových


63

lasti volebních systému je výzkum proveden v tom ohledu, zda volební systémy vyprodukovaly výsledky, které jim predikují teoretické koncepty volebních systémů. Na závěr jsou popsána nejdůležitější štěpení v rámci jednotlivých společností a interpretována v rámci (před)volební stranické soutěže. 2.4.1. Federace Přímé volby do federálních orgánů proběhly pouze v roce 1989. Ve Slovinsku a Bosně a Hercegovině a v Černé Hoře se přistoupilo na přímou volbu tamějších zástupců do předsednictva SFRJ (Curtis et al. 1990 [online])78. Slovinci se 2. dubna 1989 mohli svobodně rozhodnout mezi režimem upřednostňovaným kandidátem Svazu komunistů Slovinska Markem Bulcem a poměrně neznámým kandidátem Svazu socialistické mládeže Slovinska Janezem Drnovšekem (Pelikán in Šesták et al. 2009: 565-566). Většinu hlasů získal k překvapení komunistů právě Janez Drnovšek, a svým zvolením tak narušil monopol SKJ v předsednictvu SFRJ. 2.4.2. Slovinsko Nacionalistické a antikomunistické nálady ve slovinské společnosti předurčily volební výsledek. Parlamentních voleb se ve Slovinsku zúčastnilo 16 politických subjektů (Hladký 2010: 121),79 z nichž ve volbách do Společensko-politického sboru uspělo devět politických stran. Volby do této komory vyhrál koaliční blok DEMOS, který získal nadpoloviční většinu 54,81 % hlasů i většinu 47 mandátů80. Jeho jednotlivé strany se nicméně umístily až za Svazem komunistů Slovinska – Stranou demokratické obnovy (ZKS-SDP), který obdržel 17,28 % hlasů a 14 mandátů a za Svazem socialistické mládeže Slovinska – Liberální stranou (ZSMS-LS) s 14,49 % hlasů a 12 mandáty. Tyto strany pak byly následovány pěti stranami koalice DEMOS v následujícím pořadí: Slovinští křesťanští demokraté (SKD), Slovinský selský svaz – Lidová strana (SKZ-LS), Slovinský demokratický svaz (SDZ), Zelení Slovinska (ZS), Sociálnědemokratická strana Slovinska (SDSS). Na dalším místě se umístila Socialistická strana Slovinska (SSS) s 5,35 % hlasů a 5 mandáty. Na posledním místě se pak do Společensko-politického sboru dostal šestý člen koalice DEMOS – Slovinská živnostenská strana (SOS). (Cabada 2005: 119) Volby skončily celkovým vítězstvím koalice DEMOS. Podle Sartoriho typologie relevance stran lze za relevantní z pohledu koaličního potenciálu označit právě jen DEMOS (60,28 % mandátů). Vzhledem k tomu, že se v případě DEMOSu jednalo pouze o koaliční seskupení samostatných politických stran a také vzhledem k politické součinnosti všech politických proudů, lze za restran. Irelevantní strany jsou takové, které nemají koaliční ani vyděračský potenciál. Relevantní jsou naopak takové strany, které mají vliv na tvorbu vládních koalic nebo které ovlivňují taktiku vládních stran z opozičních pozic. (ibid.: 127-128) Na základě uvedených potenciálů jsou strany rozčleněny do tří kategorií. Do první kategorie spadají relevantní strany, do druhé kategorie potenciálně relevantní strany, do třetí kategorie nerelevantní strany. Potenciálně relevantními stranami se přitom myslí strany, které se vzhledem ke svému potenciálu mohly stát relevantními, ale z různých důvodů se jimi nestaly. 78 Pirjevec (2000: 458-459) poznamenává, že přímé volby byly protiústavní. 79 Srov. Cohen 1995: 92. 80 C elkem ve všech třech komorách dohromady získal DEMOS 126 (Luthar et al. 2002: 504) či 127 (Ramet 1993: 872) křesel z 240 možných.

64


levantní z hlediska vyděračského potenciálu označit ZKS-SDP (15,38 % mandátů), ZSMS-LS (15,38 % mandátů), které se dokonce v porovnání s jednotlivými stranami DEMOSu umístily na prvních dvou místech a také SSS (6,41 % mandátů). Zvolený poměrný volební systém skutečně vedl k vícestranickému zastoupení, které ale nebylo způsobeno volebním systémem, ale vyjádřením svobodné volby voličů. V důsledku se projevila výrazná fragmentace stranického systému a ideologická rozmanitost názorů, když se do hlavní komory parlamentu dostalo devět politických stran s rozdílnou ideologickou profilací. Díky zvolenému poměrnému systému a širokému spektru kandidujících stran volby skutečně reflektovaly svými vlastnostmi a také výsledkem názory ve slovinské společnosti. Volební systém se projevil jako téměř dokonale proporcionální81. Mírně nadreprezentován pak byl po součtu všech koaličních hlasů jen blok DEMOS. Členy předsednictva pak byli v přímých volbách z 12 kandidátů (Ten years of first direct and multiparty elections in Slovenia [online]) zvoleni Ciril Zlobec, Ivan Oman, Matjaž Kmecl a Dušan Prut. Do volby předsedy předsednictva byl přihlášen Marko Demšar za ZSMS-LS, Ivan Kramberger jako nezávislý kandidát, Milan Kučan za ZKS-SDP a Jože Pučnik jako kandidát koalice DEMOS. Z prvního kola postoupil Kučan s 44,4 % a Pučnik s 22,6 %. Druhé kolo pak vyhrál kandidát postkomunistů Milan Kučan se ziskem 58,6 % a stal se tak předsedou předsednictva. (Cabada 2005: 123) Hlavní téma v období voleb se dle předpokladu odvíjelo od štěpení na ose centrum-periferie,82 které se odehrává v procesu národní revoluce a teritoriální dimenze. Všechny relevantní strany měly, ať už přímo či nepřímo, ve svých programech požadavek na strukturální decentralizaci SFRJ a suverenizaci Slovinska. Za centrum Slovinci považovali centralistické komunistické mocenské struktury v Bělehradě snažící se řídit ekonomickou, politickou i obecně společenskou oblast života ve Slovinsku. Decentralismem strany odrážely mínění národnostně téměř homogenní slovinské společnosti, a vytvořily tak v nejpodstatnějším tématu politickou jednotu. Téměř všemi přijímaným cílem se tak stala decentralizace či spíše osamostatnění. Kvůli tomuto faktu se štěpení na ose centrum-periferie nepřeneslo do volební soutěže politických stran ve Slovinsku. Štěpení v rámci stranické soutěže se tak odehrávalo především na ose postkomunismus-antikomunismus83. Vzhledem k neexistenci silného komunistického (centralistického) 81 Srov. Šedo 2007: 206. 82 R ozpad státu se vždy týká konfliktu aktérů na centrální a periferní úrovni. Tímto problémem se mj. zabývají Stein Rokkan se Seymourem Martinem Lipsetem v knize Party Systems and Voter Alignments, ve které rozpracovali svoji koncepci štěpení (cleavages). Štěpení je založeno na rozdělení každé společnosti na různé sociální skupiny, které se od sebe navzájem liší a jejichž členové jsou si zároveň vědomi své kolektivní identity. Síla rozdělení se liší v závislosti na sociální mobilitě a etnickém, náboženském a kulturním složení společnosti. Pokud mezi skupinami panuje dlouhodobé napětí, může to vést ke vzniku štěpení. Důsledkem specifické identity skupin jsou nejrůznější zájmové organizace a politické strany. Teorie štěpení vychází z Rokkanova výzkumu západoevropských společností v době národních a průmyslových revolucí, jejichž vliv se odehrává v teritoriální a funkcionální dimenzi. Nejdůležitější štěpení se vyskytují na liniích centrum-periferie, církev-stát, městovenkov, vlastníci-pracující. Pro účely této práce je nejpodstatnějším štěpení na ose centrum-periferie (proces národní revoluce a teritoriální dimenze), které vedlo ke vzniku regionálních formací. (Kopeček in Strmiska et al. 2005: 19-27) 83 V postkomunistických zemích Evropy se první štěpení podle Hlouška a Kopečka (in Strmiska et al. 2005: 27-30)


65

objevilo na linii komunistický režim-antirežimní opozice, které většinou zaniklo záhy po prvních demokratických volbách. Někde se ale uvedené štěpení přetransformovalo do štěpení komunismus-antikomunismus. Další výrazná štěpení byla socioekonomického, nacionalistického, reziduálního (z předkomunistické éry), zárodečného postmaterialistického typu. Tato štěpení se jeví jako víceméně dlouhodobá mj. také proto, že v sobě ukrývají výše uvedená čtyři základní štěpení. Tato práce sleduje především linii nacionalistického štěpení, které vychází z identity národů, etnických, náboženských nebo jazykových skupin a obsahuje v sobě základní štěpení centrum-periferie. Hlavním požadavkem členů periferie se přitom stává vytvoření národního státu, což ve svých důsledcích vede k separatistickým, extrémistickým a dokonce geopolitickým problémům.

66 PRÁCE PREZENTOVANÉ NA KONFERENCI Celý název Svaz komunistů Slovinska – Strana demokratické obnovy Svaz socialistické mládeže Slovinska – Liberální strana Slovinští křesťanští demokraté (DEMOS) Slovinský selský svaz – Lidová strana (DEMOS) Slovinský demokratický svaz (DEMOS) Zelení Slovinska (DEMOS) Sociálnědemokratická strana Slovinska (DEMOS) Socialistická strana Slovinska Slovinská živnostenská strana (DEMOS) ostatní italská a maďarská menšina

Procent hlasů 17,28 % 14,49 % 12,98 % 12,55 % 9,51 % 8,84 % 7,39 % 5,35 % 3,54 % 8,07 % X 100,00 %

Pozice85 SLO-SLO SLO-SLO SLO-SLO SLO-SLO SLO-SLO SLO-SLO SLO-SLO N/A SLO-SLO X X

3 0 2 80

6 5

8 8

11

11

12

14

Počet mandátů

3,85 % 0,00 % X 100,00 %

7,69 % 6,41 %

10,26 % 10,26 %

14,10 %

14,10 %

15,38 %

17,95 %

Procent mandátů86


91 Jediný Šedo (2007: 207) uvádí chybně název strany jako LS Liberální strana (LS).

90 Jediný Cabada (2005: 119) uvádí pravděpodobně chybný název strany jako SZ – Socialistický svaz.

89 H loušek (in Fiala et al. 2002: 356) a Strmiska (in Strmiska et al. 2005: 546) uvádějí změnu názvu ze Sociálně demokratického svazu Slovinska SDZS na SDSS již před jejím začleněním do DEMOSu. Variantu původního názvu tak pravděpodobně chybně uvádí Cabada (2005: 119).

88 Šedo (2007: 207) chybně uvádí zkratku strany jako SLS. K tomuto přejmenování totiž došlo až v roce 1992.

87 Z droje se v názvu strany a její zkratce ve volbách v roce 1990 rozcházejí. Šedo (2007: 207) a Hloušek (in Fiala et al. 2002: 388) uvádí zkratku SZMS, Cabada (in Cabada et al. 2008: 256) uvádí přejmenování před volbami na Liberálně-demokratickou stranu, ale naproti tomu ve své dřívější práci (Cabada 2005: 119) stranu označuje jako ZSMS-LS. Poslední zkratky se z důvodu hloubky uvedených zdrojů drží i tento text.

86 Mandátů rozdělených ve všeobecných volbách bylo 78 (100 % = 78 mandátů).

85 Pozice strany před – po volbách

84 Výsledky jednotlivých stran.

Příloha č. 4

Umístění Zkratka názvu 1. ZKS-SDP87 2. ZSMS-LS 3. SKD 4. SKZ-LS 88 5. SDZ 6. ZS 7. SDSS89 8. SSS 90 9. SOS91 X X X X Celkem

VÝSLEDKY VOLEB DO SLOVINSKÉHO SPOLEČENSKO-POLITICKÉHO SBORU V ROCE 1990 (1) 84

proudu nevzniklo štěpení komunistický režim-antirežimní opozice a vzhledem k národnostní homogenitě ve Slovinsku nevzniklo ani vnitrostátní nacionalistické štěpení. Nacionalismus se ve slovinském podání nevyhraňoval vůči konkrétním národům, ale vztahoval se především k přirozeněprávnímu požadavku na vlastní státnost.

67

93 Mandátů rozdělených ve všeobecných volbách bylo 78 (100 % = 78 mandátů).

Příloha č. 6

92 Výsledky zobrazující DEMOS jako celistvé seskupení.

2.kolo 58,60% 41,40% 1.kolo 44,40% 22,60% 18,50% 10,50% Nominován ZKS-SDP DEMOS nezávislý ZSMS-LS Umístění Jméno 1. Kučan, Milan 2. Pučnik, Jože 3. Kramberger, Ivan 4. Demšar, Marko

Příloha č. 5


VÝSLEDKY VOLEB PŘEDSEDY SLOVINSKÉHO PŘEDSEDNICTVA V ROCE 1990

15,38% 6,41 % 0,00 % X 100,00% 12 5 0 2 80 14,49 % 5,35 % 8,07 % X 100,00%

17,95 % 14 17,28 %

Procent mandátů93 60,26 % Počet mandátů 47 Procent hlasů 54,81 %

Umístění Zkratka názvu Celý název Pozice 1. DEMOS Demokratická opozice Slovinska SLO-SLO 2. ZKS-SDP Svaz komunistů Slovinska – Strana demokratické obnovy SLO-SLO 2. ZSMS-LS Svaz socialistické mládeže Slovinska – Liberální strana SLO-SLO 8. SSS Socialistická strana Slovinska N/A X X ostatní X X X italská a maďarská menšina X Celkem

VÝSLEDKY VOLEB DO SLOVINSKÉHO SPOLEČENSKO-POLITICKÉHO SBORU V ROCE 1990 (2)92

68

2.4.3. Chorvatsko Parlamentních voleb se v Chorvatsku zúčastnilo 33 politických stran a 16 různých sdružení (Nohlen, Stöver 2010) z nichž ve volbách do Společensko-politické rady uspěly tři strany, jedna koalice a jeden nezávislý kandidát. Jednoznačným vítězem voleb do chorvatské Společensko-politické rady se hlavně kvůli dvoukolovému většinovému systému stalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ), které se ziskem 41,93 % hlasů získalo 55 mandátů z celkových 80.94 Na druhém místě se umístil Svaz komunistů Chorvatska – Strana demokratických změn (SKH-SDP) s 34,97 % hlasů a 20 mandáty. Minimální zisky mandátů pak zaznamenala Koalice národního dorozumění (KNS) s 15,34 % hlasů a 3 mandáty. Po jednom mandátu obdrželi nezávislí kandidáti s 4,12 % a Srbská demokratická strana (SDS) s 1,62 %. (Kasapović 2000: 14) Dle Sartoriho typologie relevance stran lze za relevantní stranu z hlediska koaličního potenciálu označit pouze HDZ s 68,75 % mandátů. Za potenciálně relevantní lze označit SKH-SDP (25 % mandátů) z důvodu jeho dlouhodobé mocenské role a SDS (1,25 % mandátů) z důvodu (částečného) zastoupení výrazné srbské menšiny. Do skupiny potenciálně relevantních stran lze zařadit i KNS s 3,75 % mandátů. Uplatněný dvoukolový většinový systém vedl k naprosto disproporčním výsledkům u všech stran. Jedinou nadreprezentovanou stranou se stalo HDZ, které při prosté většině 41,93 % hlasů obdrželo absolutní většinu mandátů 68,75 %. Všechny ostatní strany byly výrazně podreprezentovány. SKH-SDP, který byl hlavním vyzyvatelem vítězné strany, obdržel s 34,97 % hlasů jen 25 % mandátů a KNS s 15,34 % hlasů jen 3,75 % mandátů. Počet mandátů SDS pak téměř odpovídal jejímu zisku hlasů. HDZ byla tedy nadreprezentována o téměř více jak 50 % svého zisku. Naproti tomu SKH-SDP obdržel v poměru získaných hlasů a získaných mandátů jen přibližně 70 % svého zisku a KNS dokonce jen 20 % svého zisku.95 Dvoukolový většinový systém skutečně podle teoretických předpokladů vedl k disproporčnosti zisku mandátů vzhledem k zisku hlasů. Volební systém svými výsledky značně změnil vůli obyvatelstva vyjádřenou v přímých volbách. Nepotvrdil se ale Duvergerův předpoklad tendence k vícestranickému systému, když v podstatě všechny mandáty obsadily dvě nejsilnější strany HDZ a SKH-SDP. Naopak se potvrdila koncentrace stranického systému, ale nikoliv redukce počtu stran, nýbrž jen redukce jejich výsledků. Přestože obyvatelstvo srbské národnosti bylo územně koncentrováno a mělo většinu v 11 ze 114 občin (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 367), tak většinový volební systém nevedl k úspěchu SDS. Srbové v Chorvatsku totiž většinou odevzdali své hlasy SKH-SDP jako zastánci národnostní tolerance a jen přibližně jedna třetina Srbů hlasovala pro SDS (Ramet 2002: 57). Účinky volebního systému se podle teoretických předpokladů nejvíce projevily v posílení zisku a pozice nejsilnější strany. Konečná stranická konstelace byla z velké míry ovlivněna důsledky volebního systému, který deformoval rozložení preferencí v chorvatské společnosti. Volby sice byly soutěživé, ale občané upřednostnili při svém rozhodování tři velké stranické celky. Ve výsledcích HDZ se projevila 94 C elkové vítězství HDZ bylo jasné již po proběhnutí prvního kola voleb (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 364). V rámci celého parlamentu obdržel HDZ 205 křesel z celkových 356 a získal většinu ve všech třech komorách (Cohen 1995: 98). 95 Š edo (2007: 212-213) uvádí podreprezentaci u SKH-SDP jako velkou, u KNS jako velmi velkou a u SDS jako menší.


69

70



99 Zkratka SDP označuje Sociálnědemokratickou stranu, až od roku 1993 (Hloušek in Cabada et al. 2008: 276).

98 Databáze Coder uvádí zcela chybně spolukandidaturu SKH a HSLS (Chorvatská sociálně liberální strana), která ale byla součástí KNS.

96 Jiná percentuální podíly udává databáze Coder, Šedo (2007) i Hloušek (in Cabada et al. 2008).

Příloha č. 7

97 Součet uvedených hodnot je podle zdroje (Kasapović 2000) 100,02 %. Jedná se pravděpodobně jen o překlep v rámci setin.

25,00 % 3,75 % 1,25 % 1,25 % 0,00 % 100,00 % 20 3 1 1 0 80 34,97 % 15,34 % 4,12 % 1,62 % 2,04 % 100,00 %

Procent mandátů 68,75 % Počet mandátů 55 97

Procent hlasů96 41,93 %

Umístění Zkratka názvu Celý název Pozice 1. HDZ Chorvatské demokratické společenství HR-HR 2. SKH-SDP98 99 Svaz komunistů Chorvatska – Strana demokratických změn FED-HR 3. KNS Koalice národního dorozumění X 4. nez. nezávislí kandidáti X 5. SDS Srbská demokratická strana X X X ostatní X Celkem

VÝSLEDKY VOLEB DO CHORVATSKÉ SPOLEČENSKO-POLITICKÉ RADY V ROCE 1990

lákavost jeho populistického, nacionalistického, antikomunistického, antijugoslávského a antisrbského programu HDZ a také Tuđmanova popularita. Dalším výrazným proudem byla postkomunistická strana SKH-SDP, která naopak těžila z neútočného národnostního programu a podpory značné části Srbů a byrokracie, kteří ji pojímali jako záruku udržení SFRJ. Jako určitá alternativa k těmto dvěma stranám se pak projevila koalice KNS. Hlavním tématem v době voleb byla ochrana chorvatských národních zájmů projektovaných do vizí samostatného státu. Proto hlavní tendencí bylo nacionalistické štěpení mezi národem Chorvatů a Srbů (žijících nejen v Chorvatsku). Diskurs byl mezi Chorvaty značně zaměřen na ochranu jejich národa před nepřáteli a utlačovateli, které viděli v Srbech. To s sebou také neslo štěpení na úrovni centrum-periferie. Chorvaté vyvíjeli snahu o značnou decentralizaci politiky, přičemž za centrum pokládali Srby a obecně Bělehrad a tamější komunistické struktury. Další štěpení se neodehrávalo z důvodu reformované komunistické strany na ose komunistický režim-antirežimní opozice, ale na ose postkomunismus-antikomunismus.

71

3. Mocenské poměry po volbách Po volbách do republikových parlamentů, které proběhly v SFRJ v průběhu roku 1990 ve všech jugoslávských republikách, nastaly jisté změny v alokaci politické moci. Souviselo to především s přeměnou opozičních sil na síly vládní a naopak se změnou postkomunistických sil na opozici či s transformací pozic samotných postkomunistů. Ústředním pojítkem všech podstatných proudů se stal nacionalismus ve všech svých podobách, od umírněného až po ofensivní. V některých případech byl volební výsledek jedné strany tak vysoký, že se v rámci své republiky prakticky stala mocenským hegemonem. V některých případech ale zavládl široký konsensus mezi oběma proudy, které směřovaly k oddělení a osamostatnění republik. Další podstatnou změnou byla naprostá ztráta legitimity federálních orgánů a jejich činitelů, která mj. souvisela s proběhlými volbami. Respekt si ústřední orgány nedokázaly vynutit ani od postkomunistických elit. Tím jejich moc a vliv stále více upadal. V situaci, kdy se hlavními aktéry staly republikové elity, které zastávaly separatistické tendence, bylo jasné, že dříve či později dojde k rozpadu společného státu. Jedinou překážkou tak byly pozice mezinárodních aktérů a nevyzpytatelná pozice armády. 3.1. Federace Přestože SFRJ zůstávala de facto federativním státem, tak se mocenské struktury státu nacházely již ve značně decentralizovaném stavu. Tomu napomohly i republikové volby, které centrální orgány ještě více oslabily. V podstatě se jednalo o proces nepřetržitě sílícího mocenského separatismu. Mocenská centra se totiž až na pár výjimek definitivně přesunula směrem od centrálních orgánů k republikovým. Společné soužití a spolupráci komplikovaly obtížné vztahy mezi jednotlivými aktéry, resp. národy. Aktérem s celkově největším dílem reálné politické moci se v roce 1990 definitivně stal Slobodan Milošević. Jeho vliv se nejen v rámci Srbska neustále zvětšoval. Sám ještě na jaře 1990 obhajoval politický systém SFRJ a dokonce zastával názor, že v Jugoslávii může fungovat demokracie bez politických stran a bez voleb. Nicméně v průběhu roku 1990 ho mezinárodní i jugoslávské okolnosti a tlak veřejnosti donutily vypsat přímé volby, které byly v Srbsku vypsány jako poslední z celé SFRJ. Na rozdíl od slovinských a chorvatských postkomunistů chtěl Milošević ve volbách uspět za každou cenu, aby tak svoji pozici mohl hájit také legálně v rámci nového uspořádání. Dne 28. září 1990 byla totiž v Srbsku schválena nová republiková ústava, která značně posilovala pravomoci budoucího prezidenta. Prezident se měl stát vrchním velitelem ozbrojených sil, měl jmenovat premiéra a měl být také volen v přímých volbách (Pirjevec 2000: 471). Dalším důležitým prvkem ústavy bylo právo Srbů postarat se o příslušníky svého národa žijící za hranicemi samotného Srbska. Podle srbské ústavy tak mohly srbské orgány legálně zasahovat do vnitřních záležitostí států se srbskou menšinou100. K posílení své pozice využíval Milošević útočného srbského nacionalismu a manipulací s veřejným míněním. V obou ohledech se mohl spolehnout na většinu srbských médií, která si mocensky podřídil. Nebylo tak překvapením, že v prosincových volbách do srbského parlamentu 100 T ato zásada byla později Miloševićem využita v rámci obhajoby revize státních hranic Srbska a okolních států založené na etnických a historických principech.

72


jasně zvítězila Miloševićova Socialistická strana Srbska (SPS)101, která se ziskem 48 % obsadila díky dvoukolovému většinovému volebnímu systému 78 % mandátů (Šedo 2007: 241). Sám Milošević v prezidentských volbách získal 65 % všech hlasů a stal se tak prezidentem (Pelikán in Šesták et al. 2009: 576). Tím byla definitivně i de jure potvrzena Miloševićova absolutistická pozice v Srbsku. Proti SPS se sice v Srbsku zformovala opozice102, která ale byla v nejdůležitějších otázkách Miloševićovi nakloněna. Nejviditelnějším projevem nespokojenosti s politikou praktikovanou Miloševićem byla několika desetitisícová demonstrace uskutečněná v Bělehradě v březnu 1991. Protestující byli ale policií a dokonce tanky JLA násilně rozehnáni. Touto demonstrací se ukázalo, že Milošević rozhodně neměl absolutní podporu Srbů, ale v případě svého ohrožení si dokázal své pozice silově udržet. Situace se vyostřila také v Kosovu. Kosovští Albánci se totiž vzbouřili proti policejnímu režimu, který potlačoval jejich základní práva a začali bojkotovat srbské instituce. Přestože byl kosovský parlament rozpuštěn, jeho poslanci přijali v červenci 1990 deklaraci, která kosovské Albánce označila za národ s právem na sebeurčení a Kosovo za plnoprávnou a nezávislou republiku v rámci SFRJ. O tři měsíce později pak tito poslanci schválili také vlastní ústavu. V dubnu 1991 byl předsedou předsednictva Kosova zvolen Ibrahim Rugova a byla ustavena vláda. V září pak proběhlo tajné referendum, ve kterém se téměř všichni zúčastnění vyslovili pro samostatnost Kosova. Srbská správa na to reagovala propuštěním desetitisíců kosovských Albánců z vlivných pozic ve státní správě a také ze škol a zákazem užívání albánštiny ve sdělovacích prostředcích (Pirjevec 2000: 472). Tím se jí podařilo na čas kosovské nepokoje utlumit. Posledním, byť jen formálním103, pokusem Slovinců a Chorvatů o reformu SFRJ byl společný návrh jejich předsednictev na konfederalizaci SFRJ104 z října 1990. Byl založen na rovnosti národů a zaváděl následující ustanovení: nevměšování se do vnitřních záležitostí ostatních republik, společnou obranu, stejná práva občanů, svobodu pracovního pohybu, parlamentní demokratizaci, pluralitu politických stran, svobodné volby, konfederalizaci institucí atd.105 Srbsko a Černá Hora a tím i Předsednictvo SFRJ návrh samozřejmě zamítly. Srbsko a Černá Hora ale pověřily předsedu Předsednictva SFRJ Joviće vypracováním návrhu na upevnění federace, který měl být založen na rovnosti občanů. Tím by se pozice Srbů vzhledem k počtu obyvatel jednotlivých národů značně upevnila. Rovněž ani srbský návrh ale nebyl schválen. V souvislosti se separati101 S vaz komunistů Srbska se v červenci 1990 spojil s marginálním Socialistickým svazem pracujících Srbska a přejmenoval se na Socialistickou stranu Srbska. 102 Z formovala se centristická demokratická opozice v rámci Demokratické strany v čele s Dragoljubem Mićunovićem, radikálně nacionalistická a antikomunistická v rámci Srbského hnutí obnovy v čele s Vukem Draškovićem, šovinistická a fašizující v rámci Srbské radikální strany v čele s Vojislavem Šešljem (Pelikán in Šesták et al. 2009: 575-576). 103 S rov. Jović (in Cohen, Dragović-Soso et al. 2008: 249-276) zastává názor, že šlo o upřímný návrh, jak vyhlásit suverenitu a zároveň zabránit ozbrojeným střetům. Podle názoru autora ale byla pozice srbského bloku k jakékoliv desintegraci předem jasná. 104 F ormální konfederalizace by znamenala nutnost zrušení federální ústavu a ztráty právní subjektivity SFRJ. Tudíž by se fakticky jednalo o osamostatnění států a jejich následnou konfederalizaci. 105 Podrobněji viz Jović in Cohen, Dragović-Soso et al. 2008: 249-276.


73

stickými snahami Slovinska a Chorvatska přijal v lednu 1991 federální parlament usnesení, že se republiky nemohou od SFRJ oddělit, pokud není specifikováno jejich právo na osamostatnění.106 Ústavní soud následně rozhodl, že toto právo náleží republikám pouze se souhlasem ostatních republik. Jediným centralistickým aktérem s porcí reálné moci zůstala JLA, která stále měla značnou svobodu ve svém rozhodování. Federální ministr obrany Veljko Kadijević ovlivňoval složení důstojnického sboru a generálního štábu JLA, v němž získali většinu Srbové a Černohorci.107 Za největší nebezpečí jugoslávské integrity tato část JLA považovala slovinský a chorvatský separatismus. Kadijević stál také v čele skupiny, která podle tajného dokumentu politické koordinační skupiny federálního ministra obrany z ledna 1991 stála o to, aby byl znovu nastolen socialismus pod vedením jednotné komunistické strany. K této skupině dále patřil Kadijevićův zástupce Brovet, ministr vnitra Gračanin, mnozí penzionovaní generálové a např. také Stipe Šuvar a Raif Dizdarević (Pirjevec 2000: 477). Pozice ostatních členů vedení JLA se zdála být nejasná. Ti totiž hájili jugoslávský režim, včetně jeho centralismu, ale zároveň se odmítli připojit na jakoukoliv stranu, včetně Svazové výkonné rady vedené Markovićem, kterou považovali za příliš reformní. Tím se tato frakce v podstatě sama svojí nečinností upozadila a dostala se do vleku prosrbské části. Na počátku roku 1991 tak už bylo jasné, že se vedení JLA108 ve skutečnosti nachází na straně Srbska a je připraveno zasáhnout proti Slovincům i Chorvatům. V souvislosti s nepokoji v Bělehradě v březnu 1991 JLA dokonce s podporou předsedy Předsednictva SFRJ Joviće ze Srbska a zástupců Vojvodiny a Černé Hory navrhla vyhlášení výjimečného stavu v celé federaci. Členové z ostatních částí federace s tím ale ostře nesouhlasili. Na protest proti tomu delegace ze Srbska, Vojvodiny a Černé Hory odstoupily a Milošević 16. března 1991 prohlásil, že nebude respektovat torzo Předsednictva. Tím SFRJ přišla o kolektivní hlavu státu a také o vrchního velitele ozbrojených sil. Vedení JLA se pak sešlo na tajném zasedání, kde řešilo svoji další úlohu. Z důvodu absence mezinárodní, tedy především sovětské,109 podpory a obtížného udržení případně získané moci se vedení JLA rozhodlo ustoupit od zvažovaného puče, v kterém je podporoval Milošević, a ke kterému mělo dobrou příležitost110. Tím se JLA vzdala příležitosti vojenského a následně i politického ovládnutí celé SFRJ. Srbský blok se do Předsednictva ještě v březnu vrátil, načež JLA reagovala jen prohlášením, že příště bude jen ona sama rozhodovat, včetně zásahu v případě vnitrostátních nepokojů. (Pirjevec 2000: 479-480) Vzhledem k uskutečněným volbám do republikových parlamentů naprosto zeslábla mocenská

106 Projednával se tedy případný zánik oddělením a vznik osamostatněním. 107 V roce 1991 tvořili 70 % důstojníků (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 368), naopak např. Slovinci tvořili v roce 1990 pouze 2 % (Pirjevec 2000: 389). 108 O pozicích JLA v jugoslávských válkách a především v chorvatské válce za nezávislost více viz Prtina in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 59-77. 109 V březnu 1991 odjel ministr obrany Kadijević a jeho náměstek Adžić vyjednávat o podpoře Sovětského svazu do Moskvy. Sovětský svaz ji ale kvůli vlastním problémům odmítl poskytnout. (Tejchman in Tejchman, Hradečný, Šesták: 1996: 45). 110 Srov. Glenny 2003: 485.

74


pozice, legitimita i akceschopnost federálních orgánů. Jejich činnost byla paralyzována především nutností konsensuálního rozhodování. To se projevilo hlavně v Předsednictvu, kde proti sobě stál blok Slovinska a Chorvatska a blok Srbska s podřízenou Vojvodinou, Kosovem a Černou Horou. Srb Borislav Jović odmítl dne 15. května 1991 předat post předsedy Předsednictva SFRJ Chorvatu Stjepanu Mesićovi, který na něj měl právo podle zásady rotace výkonu této funkce. Tento akt opět znemožnil plnohodnotné fungování Předsednictva SFRJ, ve kterém tak získal rozhodující hlas srbský blok, který často přijímal rozhodnutí bez ohledu na zásadu konsensu. 111Ztráta autority centrálních orgánů byla nejvíce patrná na Svazové výkonné radě v čele s Markovićem. Její rozhodnutí nebyla ze slovinské, chorvatské ani srbské strany respektována. Ke ztrátě její legitimity také přispělo to, že Markovićem založený projugoslávsky a nenárodnostně profilovaný Svaz reformních sil Jugoslávie výrazněji neuspěl ve volbách v žádné z republik. Pokusem o vytvoření fungujícího orgánu, kde by se diskutovaly a posléze řešily problémy celé SFRJ, se měly stát schůze nejvyšších činitelů jednotlivých republik. Vytvořením této neformální platformy uvedení činitelé zcela obešli federální instituce, což dokazovalo reálné pozice mocenských centralistů i decentralistů. Slovinsko na jednáních zastupoval Milan Kučan, Chorvatsko Franjo Tuđman, Srbsko Slobodan Milošević, Černou Horu Momir Bulatović, Bosnu a Hercegovinu Alja Izetbegović a Makedonii Kiro Gligorov (Pelikán in Šesták et al. 2009: 577). Uvedení představitelé, na rozdíl od nerespektovaných členů oficiálních federálních orgánů, byli skutečnými vůdci jednotlivých republik nebo alespoň jejich široce respektovanými činiteli. Jakoukoliv shodu v tomto neformálním orgánu blokovali zástupci Slovinska, Chorvatska a Srbska, kteří se nesnažili vyjednávat, ale trvali na svých konfrontačních pozicích. Izetbegović s Gligorovem se neúspěšně pokusili v červnu 1991 přednést návrh na konfederalizaci SFRJ, ale zároveň deklarovali, že v případě osamostatnění Slovinska a Chorvatska se jejich republiky rovněž osamostatní. Jediným výsledkem vyjednávání mezi předními činiteli byla tajná dohoda mezi Miloševićem a Tuđmanem z března 1991 v Karađorđevu na rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko, která se ale později nerealizovala kvůli nejasné podobě hranic.112 Milošević postupem času rezignoval na ovládnutí a udržení celé Jugoslávie a soustředil se na ovládnutí tzv. zmenšené Jugoslávie, která měla obsahovat Srbsko, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Makedonii a Srbskou krajinu, přičemž byl ochoten případně ztratit Bosnu a Hercegovinu a Makedonii.113 V případě Slovinska se Milošević v podstatě smířil s jeho odtržením. Naopak v případě Chorvatska měl Milošević, i s podporou srbské opozice, osobní zájem na zisku území obývaných Srby a vytvoření velkého Srbska. Osamostatnění Chorvatska tak Milošević podmiňoval revizí jeho hranic, které byly podle něj jen správního charakteru bez historického a politického opodstatnění. SFRJ tak držely formálně pohromadě na počátku roku 1991 následující faktory. Stanoviska světových velmocí v čele s ES a Spojenými státy americkými nebyla rozpadu SFRJ nakloněna 111 V iz zapojení jednotek JLA v Chorvatsku. Plnou kontrolu nad Předsednictvem SFRJ se ale Miloševićovi až podařilo převzít v říjnu 1991 (Weithmann 1996: 387). V průběhu podzimu pak Milošević de facto převzal také pravomoci federálního parlamentu i vlády. 112 Plánované rozdělení viz Ramet 2002: 65. 113 P říprava tzv. srbské Jugoslávie byla zahájena v březnu 1991 (Tesař in Dančák, Fiala et al. 2000: 273). O důvodech rezignace Miloševiće na ovládnutí celé SFRJ viz Gordy in Cohen, Dragović-Soso et al. 2008: 281-297.


75

a snažila se hrát spíše umírňující a zprostředkující roli prostřednictvím podpory centrálních orgánů.114 Ještě den před očekávaným vyhlášením nezávislosti Slovinska a Chorvatska ES deklarovala, že neuznají jednostranně vyhlášenou nezávislost nově vzniklých států, pokud se nevyčerpají všechna možná politická řešení problému. Stejně tak Marković jako předseda Svazové výkonné rady prohlásil, že vedení státu bude bránit všemi prostředky jakékoliv vnější i vnitřní změně hranic SFRJ (Hladký 2010: 126). V rámci JLA došlo už dokonce v květnu ke zvýšení bojové pohotovosti jejích jednotek ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a k mobilizaci Srbů v záloze.115 Přesto Slovinsko i Chorvatsko vyhlásily 25. června 1991 nezávislost a samostatnost a následujícího dne se vzájemně uznaly za suverénní státy. Oba státy se od SFRJ odloučily způsobem oddělení a ustavily se na základě vzniku osamostatněním prostřednictvím sebeurčení obyvatelstva. Prohlášením nezávislosti a samostatnosti se také oba státy staly subjekty mezinárodního práva, protože se deklarovaly jako nejvyšší organizovaná nezávislá a trvalá politická moc na jejich území. O dva dny později došlo k vypuknutí války ve Slovinsku a prohloubení konfliktů v Chorvatsku. Ve dnech 28. a 29. června byla ES do Bělehradu a Záhřebu vyslána tříčlenná mise ministrů zahraničních věcí ES ve složení van den Broek, Poos, de Michelis, kteří měli vyjednat záchranu Jugoslávie. Slovinsko i Chorvatsko se ve svých krocích přitom snažily získat podporu hlavně od spřízněných států, kterými byly Německo a Rakousko, což se jim od počátku dařilo.116 Po ozbrojených srážkách mezi silami obou nově vyhlášených republik s JLA byla dne 7. července na Brionských ostrovech zahájena jednání mezi ES, SFRJ, Slovinskem a Chorvatskem, která měla najít mírové východisko ze vzniklé situace. Přitom ještě 2. července generál JLA Adžić odmítl zastavení bojů a pohrozil rozpoutáním totální války. Východiskem jednání na Brionech byla společná deklarace o mírovém řešení jugoslávské krize. Deklaraci všechny strany považovaly z určitých hledisek za nevýhodnou, ale přesto na ni přistoupily. Slovinsko a Chorvatsko měly dočasně na tři měsíce pozastavit platnost vyhlášení samostatnosti,117 jednotky JLA se měly vrátit na pozice před 27. červnem (stáhnout se), měly být ukončeny blokády kasáren, demobilizována TO a Stjepan Mesić se měl stát předsedou Předsednictva SFRJ (Cabada 2005: 133). Brionská deklarace byla ratifikována všemi stranami dne 10. července. Dne 18. července 1991 se naposledy sešlo Předsednictvo SFRJ v plném počtu členů. Na zasedání byl schválen návrh Janeze Drnovšeka na stažení vojsk JLA ze Slovinska, který podpořilo mj. i Srbsko a generál Kadijević. Tím byl definitivně ze strany SFRJ vyjádřen souhlas s osamostatněním Slovinska. Chorvatsku se přes veškeré úsilí stejné dohody dosáhnout nepodařilo. V září 1991 pak byla do Haagu svolána mezinárodní konference o Jugoslávii. Komise, které 114 D ysfunkci federálních orgánů dokumentovalo, že ES i USA nebylo pořádně jasné, s kým na federální úrovni jednat. Nicméně ES sázela na Markoviće a USA zase na Miloševiće (Pirjevec 2000: 493). 115 Záminkou byla simulace útoku Itálie a Rakouska na SFRJ. 116 P roti rozpadu Jugoslávie nejaktivněji naopak vystupovaly Francie, Španělsko a Velká Británie (Tejchman in Tejchman, Hradečný, Šesták: 1996: 45). 117 P ozastavení platnosti samostatnosti byl značně neobvyklý krok, který se vymykal zvyklostem mezinárodního práva. V případě právních sporů by tak bylo poměrně těžké určit, zda šlo formálně o suverénní subjekty mezinárodního práva.

76


předsedal britský diplomat lord Peter Carrington, měla jednat o principech, na jejichž základě bude možné mezinárodně uznat nově vznikající státy. Komise se shodla na principech nenásilné změny hranic, ochrany všech obyvatel Jugoslávie a respektování jejich legitimních tužeb (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 381). OSN mezitím vyhlásila embargo na dovoz jakýchkoliv zbraní do celé Jugoslávie a ES zavedla vůči SFRJ hospodářské sankce. Zatímco sankce ES poškodily především Srbsko a Černou Horu, tak embargo OSN je skrze uchování silové pozice JLA naopak posílilo.118 Na neformálním setkání ve dnech 5. a 6. října pak byly výše uvedené principy potvrzeny. Další mezinárodní konference se uskutečnila v listopadu 1991 v Ženevě. Výsledkem byla dohoda států ES, které přiznaly právo na oddělení výhradně jen republikám, a to bez ohledu na jejich národnostní složení. Hranicemi států se měly stát dosavadní hranice bez možnosti jednostranné změny.119 Republiky byly povinny zajistit práva národnostních a etnických menšin a garantovat uprchlíkům právo na návrat. Slovinsko a Chorvatsko ženevskou konvenci přijaly, což odmítli učinit zástupci Srbska a Černé Hory. Proto byla vytvořena mezinárodní komise pěti ústavních soudců v čele s Francouzem Robertem Badinterem. Komise schválila Deklaraci o směrnicích při uznávání nových států, která stanovovala podmínky, za nichž je možné vznikající státy uznat. Mezi nejpodstatnější podmínky patřilo: vznik normální mírovou cestou na demokratických základech spojenou s vyjednáváním, přijetí mezinárodních povinností, vláda práva, demokratické zřízení, dodržování lidských práv a práv menšin, respektování nenarušitelnosti státních hranic, řešení sporů mírovou cestou atd. (Potočný, Ondřej 2003: 24). Komise také potvrdila, že se SFRJ ve skutečnosti již rozpadla a doporučila uznání těch států, které o to do 23. prosince 1991 požádají a splňují podmínky schválené Deklarace. Německo ale s podporou Rakouska, Dánska a Vatikánu 7. prosince 1991 oznámilo, že bez ohledu na názor ostatních států ES uzná nezávislost Slovinska a Chorvatska, což učinilo dne 23. prosince.120 Tím se oba státy, vzhledem k mezinárodnímu postavení Německa, plně zapojily do mezinárodního práva. To vyvolalo protesty vedení ES, USA, Francie i Velké Británie, ale také výrazně urychlilo činnost všech aktérů. Všechny jugoslávské republiky podaly do 23. prosince 1991 žádost o uznání své suverenity. Jen Srbsko a Černá Hora tak odmítly učinit, jelikož jejich právo na suverenitu bylo podle jejich názoru potvrzeno již berlínským kongresem. Badinterova komise došla k závěru, že její podmínky pro uznání samostatnosti splňují jen Slovinsko a Makedonie. Po podepsání dohody o příměří mezi Chorvatskem a JLA resp. mezi Tuđmanem a Miloševićem ale došlo k posílení pozice Chorvatska. Naopak proti uznání Makedonie aktivně vystoupilo Řecko. ES se proto 15. ledna 1992 shodla na uznání Slovinska a Chorvatska v hranicích ze SFRJ, k čemuž tentýž den došlo. Oba státy pak byly v dubnu uznány USA, Sovětským svazem a Čínou. K jejich přijetí do OSN pak došlo 22. května 1992. Tím se Slovinsko i Chorvatsko staly plnoprávnými samostatnými a suverénními státy mezinárodního prostoru. SFRJ po formální stránce definitivně zanikla rozpadem dne 27. dubna 1992 a vyhlášením Svazové republiky Jugoslávie, která se skládala již jen ze Srbska (včetně Vojvodiny a Kosova) a Černé Hory. 118 S tím souhlasila JLA, protože to posílilo její pozici. 119 Změna možná jedině konsensem. 120 Už předtím bylo Slovinsko a Chorvatsko uznáno Litvou, Gruzií, Lotyšskem a Estonskem (Prunk 2001 [online]).


77

Ozbrojené střety ale na území Jugoslávie zdaleka neskončily. Později se pro ně vžil název války v Jugoslávii či jugoslávské války, které trvaly v podstatě až do roku 1999. Nejkratším střetem byla desetidenní válka ve Slovinsku mezi červnem a červencem 1991. Od roku 1991 do roku 1995 trvala chorvatská válka za nezávislost. Roku 1992 začala válka v Bosně a Hercegovině, která byla ukončena v roce 1995. V letech 1998 až 1999 pak proběhla válka v Kosovu. Celkem si jugoslávské války vyžádaly na 120 000 obětí, z nichž velká část byli civilisté. SFRJ postupně zanikla a vzniklo sedm nových států, kterými jsou Slovinsko, Chorvatsko, Makedonie, Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Kosovo121. Celkově se tak na území Jugoslávie odehrál proces vzniku států prostřednictvím osamostatnění zakončeného rozpadem a proces zániku států prostřednictvím oddělení a rozpadu. 3.2. Slovinsko Na základě výsledků parlamentních voleb vznikla nová slovinská vláda. Kabinet sestavoval vítěz voleb, kterým se stala koalice DEMOS. Předsedou vlády byl v květnu 1990 jmenován předseda nejsilnější strany koalice Alojz Peterle ze SKD. Mezi hlavní programové body vlády patřilo vytvoření suverénního státu slovinského národa, samostatná vnitřní i zahraniční politika, transformace ekonomiky do tržní podoby a vybudování právního státu (Pelikán in Šesták et al. 2009: 570)122. Vítězný DEMOS chtěl k vládě přizvat také ZSMS-LS, ten si ale kladl neakceptovatelné podmínky obsazení postu předsedy vlády nebo parlamentu (Cabada 2005: 120)123. DEMOS tento požadavek logicky odmítl a sestavil tak vládu sám. Proti programu vlády ale nic nenamítaly ani ZKS-SDP, ZSMS-LS a SSS. V červnu se pak 25 členná výkonná rada transformovala na 15 člennou vládu. DEMOS také obsadil všechny důležité funkce ve slovinském parlamentu. Předsedou společensko-politického sboru se stal France Bučar ze SDZ. Volbami tak došlo k formálnímu i skutečnému přeskupení mocenských pozic opozice a postkomunistů. Oba proudy ale zastávaly značně konsensuální vzájemně nevyhraněné postoje, které se často dokonce úplně shodovaly. Zvolení Milana Kučana za předsedu předsednictva resp. prezidenta navíc dokazovalo, že ve slovinské společnosti nepanoval vyhraněný vztah k postkomunistům, jak by se z obsazení ostatních exekutivních a legislativních funkcí mohlo zdát. 124

121 V nitřní suverenita Bosny a Hercegoviny je omezena pozicí Vysokého komisaře pro Bosnu a Hercegovinu a jeho rozsáhlými politickými pravomocemi a misí EUFOR Althea. Vnitřní suverenita Kosova je fakticky omezena přítomností mezinárodních misí UNMIP a EULEX a vysokým stupněm nevymahatelnosti práva, obzvláště na severu země. Mezinárodní suverenita Kosova je omezena poměrně velkým počtem států, které ho odmítly uznat. Státy, které Kosovo neuznaly k němu povětšinou přistupují na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z roku 1999. 122 Srov. Pirjevec 2000: 468. 123 H ladký (2010: 122) uvádí, že členy vlády byli také zástupci ZSMS-LS i ZKS-SDP, ale jako nezávislé osobnosti. Vidmar (2008: 152) upřesňuje jejich počet na tři ministry z celkových 27. 124 M ilan Kučan sice formálně v prosinci 1989 vystoupil z ZKS, ale jeho bývalá politická příslušnost byla jasná, což dokazuje i jeho nominace od ZKS na předsedu předsednictva Slovinska. Kučan se přesto v dalším vývoji snažil vystupovat jako konsensuální nadstranická postava.

78


Dne 2. července 1990 schválil slovinský parlament Deklaraci o suverenitě Republiky Slovinsko125, kterou podepsaly všechny parlamentní strany. Tím byl znovu potvrzen konsensus vlády s postkomunisty. Deklarace stanovovala, že se Slovinsko do roka osamostatní, že bude schválena nová ústava a že federální zákony platí ve Slovinsku jen v tom případě, když nejsou v rozporu s republikovým právním systémem. Zároveň byla z federálního parlamentu odvolána slovinská delegace. Vzhledem k pozicím JLA se Slovinsko muselo začít zabývat také svojí vojenskou obranou. V první polovině roku 1990 se JLA totiž pokusila tajně odzbrojit jednotky slovinské teritoriální obrany (TO). Protože však jednotky TO podléhaly republikovému ministerstvu obrany, nebyly zbraně podle tajných pokynů vydány nebo byly ukryty a posloužily jako základní výzbroj budoucí slovinské Národní obrany.126 Janez Janša (SDZ) jako ministr obrany a Igor Bavčar (SDZ) jako ministr vnitra zároveň započali s výstavbou slovinských polovojenských jednotek, které měly chránit Slovinsko při případném útoku JLA. V září 1990 tyto tajné jednotky čítaly na dvacet tisíc členů (Cabada 2005: 127). Dne 28. září 1990 byly ke slovinské ústavě schváleny další dodatky. Podle nich měla slovinská ústava větší váhu než ústava federální, Slovinsko mělo přestat odvádět prostředky do fondu pro nerozvinuté oblasti127, slovinští branci neměli vykonávat základní službu mimo 5. armádní okruh (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina)128 a řízení TO mělo podléhat jen předsednictvu Slovinska (Pirjevec 2000: 473). V reakci na to JLA připravila plán na zatčení předních slovinských činitelů, který ale nebyl realizován. Symbolicky posledním formálním pokusem o setrvání v jugoslávském státě byl výše zmíněný společný návrh slovinského a chorvatského předsednictva na volnou konfederalizaci SFRJ z října 1990. Návrh nicméně neměl šanci na úspěch a podle očekávání byl zamítnut. Tím bylo definitivně jasné, že se oba státy dříve či později nějakým způsobem osamostatní. To dokumentoval i výrok předsedy DEMOSU Jože Pučnika, který prohlásil, že jeho cílem je „co nejdříve od Jugoslávie“ (Hladký 1993: 17). Slovinsko ale potřebovalo k vyhlášení samostatnosti získat větší legitimitu. Proto byl dne 6. prosince 1990 schválen návrh na konání referenda o slovinské samostatnosti.129 Všechny parlamentní strany doporučily svým příznivcům, aby hlasovali pro vyhlášení suverenity a nezávislosti. Referendum proběhlo 23. prosince 1990. Při 93,2 % účasti se 95 % hlasujících, tedy celkem 88,5 % oprávněných voličů, vyjádřilo pro vyhlášení samostatnosti Republiky Slovinsko (Pirjevec 2000: 473-474).130 Naprostá většina Slovinců se tak rozhodla pro samostatnost Slovinska

125 V té době šlo pouze o deklaraci, neboť suverenitu b plném slova smyslu (tak, jak je pojímána v oddílech 1.2.1. a 1.2.2.) získalo Slovinsko až později. 126 Podle Pirjevce (2000: 472) se Slovincům podařilo zachránit 30 % všech zbraní. 127 P řestože Slovinci představovali jen 8,4 % obyvatel SFRJ, tak se na federálním rozpočtu v roce 1989 podíleli 24% (Hladký 2010: 121). 128 K úplnému zastavení odvodů do JLA a přesměrování branců do slovinských vojenských sil došlo 8. března 1991. 129 Jako první návrh neúspěšně předložila SSS. 130 Srov. Pelikán in Šesták et al. 2009: 570.


79

a pro vystoupení ze SFRJ131. Slovinský parlament tak následně uložil vládě, aby do šesti měsíců ode dne zveřejnění referenda (26. prosince 1990) zajistila výsledek referenda a uspořádala vztahy s ostatními členy SFRJ. Při nemožnosti konfederalizace, měla být uplatněna varianta ničím neomezené samostatnosti. Předsednictvo SFRJ nicméně považovalo referendum za protiprávní a vyzvalo Svazovou výkonnou radu a Ústavní soud k příslušným opatřením. Ty později stanovovaly, že se republiky mohou osamostatnit jen na základě dohody s ostatními členy SFRJ. Dalšími podstatnými schválenými dokumenty byla Deklarace o dobrých úmyslech a Deklarace o dodržování základních konvencí Rady Evropy z 6. prosince 1990 a Rezoluce k podpoře sjednaného rozdělení z 20. února 1991, která navrhovala rozpuštění SFRJ dohodou a také další ekonomickou spolupráci jejích členů. Tyto dokumenty deklarovaly, že se Slovinsko od SFRJ neodtrhává, ale že jde o řízené rozdělení, které bude potvrzeno jednáním mezi jednotlivými republikami. Kučan ale v té době před parlamentem prohlásil, že Slovinsko z federace odejede, i když se nepodaří dohodnout s ostatními částmi (Pirjevec 2000: 478). Federální orgány se vzhledem k jejich nelegitimitě (nebyly zvoleny) a nelegalitě (neústavní zásahy Srbska) na jednáních neměly podílet a byly tak vyřazeny z rozhodování o budoucnosti SFRJ (Cabada 2005: 130). Schůze republikových reprezentací na Bledu ale dohodu nepřinesla. Slovinsko pokračovalo v suverenizaci. Dne 24. června 1991 parlament schválil nový státní znak a vlajku. Následujícího dne 25. června 1991 došlo k vyhlášení nezávislosti Republiky Slovinsko prostřednictvím Ústavního aktu o samostatnosti a nezávislosti Slovinska, Deklarace nezávislosti a dalších ústavních zákonů jako byly zákony o občanství, daních, clech, zahraničních věcech atd. (Cabada 2005: 131). Slovinsko, resp. jeho politická reprezentace, tak získala suverenitu nad svým územím. Slovinci přitom ihned přistoupili k praktické realizaci uvedených norem včetně převzetí kontroly hraničních přechodů a výběru cel. Formální osamostatnění pro Slovince představovalo úspěšné dokončení dlouhého procesu politické, a to jak demokratizační, tak i suverenizační, tranzice. V reakci na to vstoupila JLA pod rozkazem k zajištění provádění svazových předpisů o přechodu státních hranic 27. června 1991 do Slovinska. Formálním cílem jednotek JLA bylo obsadit hraniční přechody s Itálií, Rakouskem, Maďarském i Chorvatskem a letiště v Brniku, a Slovinsko tak izolovat a donutit k odvolání nezávislosti.132 Slovinsko akt JLA považovalo za útok proti své suverenitě a začalo se aktivně bránit. Akce JLA byla navíc protiústavní, jelikož ji schválila pouze Svazová výkonná rada a nikoliv Předsednictvo SFRJ (Pirjevec 2000: 483). Vstupem vojsk JLA na slovinské území vypukl konflikt později nazývaný jako desetidenní válka nebo slovinská válka za nezávislost. Taktika připravených a mobilizovaných slovinských jednotek spočívala v rozptýlení tankových konvojů do menších skupin a v blokádě kasáren JLA. Oba postupy byly založeny na vyčkávací taktice TO, která vojáky JLA zajala poté, co bez zajištěné logistické podpory kapitulovaly pro nedostatek vody a jídla. JLA do konfliktu ale nasadila také letadla, která zaútočila mj. na letiště, dopravní infrastrukturu a telekomunikační uzly. Slovinská taktika se projevila jako úspěšná

a útok JLA byl přes obsazení většiny hraničních přechodů i letiště odražen. K ukončení války došlo 6. července 1991.133 JLA mohla v konfliktu vzhledem ke své vojenské síle získat absolutní převahu, ale pro takový zákrok scházela politická vůle.134 Důvodem krátkého útoku JLA tak byla jen nespokojenost Srbů a Předsednictva SFRJ s tím, že přijdou o významný zdroj příjmů plynoucích ze Slovinska a navíc nespokojenost s tím, že se Slovinci nechtějí podílet na splácení vysokého státního dluhu. Vzhledem k eskalující situaci v Chorvatsku se Milošević rozhodl nebránit Slovinsku v osamostatnění a raději se soustředil právě na konflikt v Chorvatsku.135 Slovinci se na ozbrojený střet připravovali také z mezinárodního a mediálního pohledu. Prezident Milan Kučan a ministr zahraničí Dimitrij Rupel (SDZ) počali budovat mezinárodní kontakty, které zaměřili na státy nakloněné samostatnosti Slovinska. Prostřednictvím vlastních i mezinárodních televizních a novinových reportáží se okolnímu světu Slovinsko prezentovalo jako brutálně napadený stát JLA136. Konflikt dle plánu přitáhl pozornost i sympatie řady mezinárodních aktérů. Důsledkem bylo jednání mezi ES, SFRJ, Slovinskem a Chorvatskem, které probíhalo od 7. července 1991 na Brionských ostrovech. Slovinsko zastupovali prezident Kučan, premiér Peterle, předseda společensko-politického sboru Bučar a člen Předsednictva SFRJ Drnovšek. Šlo tedy o osoby zvolené vždy v přímých volbách. Výsledkem jednání na Brionech byla dohoda z 10. července, která na tři měsíce pozastavovala platnost vyhlášení suverenity Slovinska, ale zároveň dávala Slovincům určitou jistotu. Kontrola hranic sice zůstala v rukou slovinské policie, ale cla měla být posílána do SFRJ. Po podpisu dohody došlo k definitivní garanci ukončení bojů ve Slovinsku. Předsednictvo SFRJ následně dne 18. července 1991 schválilo Drnovšekův návrh na stažení všech jednotek JLA ze Slovinska do tří měsíců, a tím tak souhlasilo se Slovinským osamostatněním. Tímto aktem se Slovinsko stalo vnitřně plně suverénním státem. Na slovinské vnitropolitické scéně se v polovině roku 1991 začaly projevovat spory uvnitř vládnoucí koalice DEMOS. Janša kritizoval Peterleho za špatně zvládnutou koordinaci během desetidenní války. Další krize vyvstala v souvislosti s přijetím nové slovinské ústavy. Šlo především o štěpení na linii křesťanské základy státu versus sekularizace. DEMOS obě krize přečkal a ústava byla 23. prosince 1991 přes všechny spory přijata. DEMOS se rozpadl poté, co se politické strany dohodly, na kdy vypíší nové parlamentní volby. Peterleho na postu premiéra od dubna nahradil Janez Drnovšek z Liberální demokracie Slovinska (LDS), která vznikla transformací ZSMS-LS. Drnovšekova vláda se kromě LDS skládala z SDSS, ZKS-SDP, ZS, Demokratické strany (DS)137, SSS (Hloušek in Fiala et al. 2002: 383). Pád Peterleho vlády sice mírně destabilizoval

131 K bilaterálním rozhovorům skutečně došlo viz Jović in Cohen, Dragović-Soso et al. 2008: 275.

136 Srov. Pelikán in Pelikán, Tejchman 1996: 85.

132 Vojákům JLA bylo sděleno, že mají bránit územní celistvost SFRJ, jelikož byla napadena zvenčí.

137 DSS vznikla z řad intelektuálů po rozložení SDZ.

80


133 Vojákům JLA bylo sděleno, že mají bránit územní celistvost SFRJ, jelikož byla napadena zvenčí. 134 Jen ve Slovinsku se nacházelo na 30 000 z celkových 138 000 vojáků aktivní služby (Ramet 1993: 873). 135 N ěkteré zdroje tvrdí, že již před vypuknutím konfliktu došlo k dohodě Slovinců se Srby. Podle Prtiny (in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 50) se Kučan s Miloševićem 24. ledna 1991 dohodli na tom, že Srbsko nebude bránit v oddělení Slovinska a že Slovinsko podpoří projekt velkého Srbska. Podle Stojarové (2007: 58) se sešly generality obou celků. Vzhledem k dalšímu vývoji (především spolupráci Slovinců s Chorvatskem) není jasné, zda a popř. v jaké podobě se dohoda uskutečnila.


81

slovinskou vnitropolitickou scénu, ale na druhou stranu svedl dohromady některé strany DEMOSu a bývalé postkomunistické opozice a na mezinárodní scéně Slovinsko nijak nepoškodil. K obnovení všech ustanovení z 24. a 25. června 1991 došlo podle předpokladů dne 8. října 1991, kdy byla formálně znovu vyhlášena suverenita Republiky Slovinsko. První oficiální zahraniční cestou prezidenta Kučana byla návštěva Německa. Dne 15. ledna 1992 bylo Slovinsko uznáno zeměmi ES, v dubnu USA, Sovětským svazem a Čínou. Dne 22. května 1992 bylo přijato jako plnohodnotný člen OSN. Tím se završil proces mezinárodní suverenizace Slovinska, které se stalo plnohodnotným aktérem mezinárodní scény. 3.3. Chorvatsko Postkomunisté ze SKH-SDP porážku ve volbách uznali a moc dobrovolně předali vítězi voleb, kterým se stalo HDZ. Předsedou předsednictva resp. prezidentem Chorvatska byl na prvním zasedání nově zvoleného parlamentu ve dnech 30.-31. května 1990 zvolen vůdce HDZ Franjo Tuđman138, který měl v rámci své strany neotřesitelnou pozici, kterou vzápětí převedl i na státní úroveň. Jednobarevnou vládu sestavil 1. června 1990 vítěz voleb HDZ a do jejího čela byl zvolen Stjepan Mesić (HDZ), který byl po svém zvolení do Předsednictva SFRJ za Stipe Šuvara, v srpnu vystřídán Josipem Manolićem (HDZ). Předsedou parlamentu se stal Žarko Domljan (HDZ). Vzhledem k formální i skutečné mocenské dominanci HDZ a jeho postoji k dalšímu státoprávnímu vývoji Chorvatska bylo jasné, že se Chorvatsko vydalo cestou k osamostatnění. Chorvatský parlament dne 25. července 1990 přijal několik ústavních dodatků. Ústavní dodatky deklarovaly: Chorvatsko jako suverénní stát139 Chorvatů a ostatních národností140, vypuštění termínu „socialistická“ z názvu Chorvatska; Chorvatsko jako nositele politické a hospodářské suverenity; schválení státního znaku a vlajky; nedotknutelnost soukromého vlastnictví; latinskou abecedu jako úřední; právo občanů na sdružování; přeměnu předsednictva na prezidenta a šest viceprezidentů, výkonné rady na vládu, republikových sekretariátů na ministerstva (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 365). Zároveň byla z veřejných míst odstraněna jugoslávská i srbská symbolika a nahrazena chorvatskou. V Chorvatsku legálně existovaly politické strany, byla formálně zaručena svoboda slova, tisku, shromažďování a rozvíjel se privátní sektor ekonomiky. Vládu HDZ ani chorvatský režim ale nelze označit za úplně demokratickou. HDZ se kvůli svému formálnímu i skutečnému výsadnímu mocenskému postavení vůbec neohlížela na opozici. Navíc samotná HDZ byla v podstatě stranou jednoho muže s výraznými autoritářskými sklony. S příchodem mnoha bývalých členů SKH se i uvnitř strany uplatňovaly metody bývalého režimu. Bývalí členové SKH pak, mj. také z důvodů svých zkušeností, často zastávali významná místa ve státní správě. Důležitým faktorem nového mocenského uspořádání bylo to, že se HDZ podařilo pod svoji kontrolu dostat většinu chorvatských médií. Hlavním ideologickým východiskem HDZ se v praxi stal místo proklamované demokracie útočný protisrbský nacionalismus, který mu zajišťoval vysokou podporu. Tím vším se Tuđmanův chorvatský režim podobal Miloševićovu srbskému.

Jako největší zdroj napětí se v té době ukázalo soužití Chorvatů se srbskou menšinou v Chorvatsku. Tzv. krajinští Srbové tvořili v Chorvatsku v roce 1991 12,2 % všech chorvatských občanů (Prtina in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 50)141. Konflikty obou národů byly způsobeny jednak vzmáhajícím se nacionalismem a s ním souvisejících pocitů ohrožení na obou stranách, ale také Miloševićovými ambicemi na vytvoření velkého Srbska, ke kterým se uchýlil poté, co zjistil, že záchrana resp. podřízení si celé SFRJ není možná. Chorvaté se obávali ztráty svého území a jeho připojení k Srbsku a Srbové se zase obávali utlačení v nacionálním státě Chorvatů. Chorvaté si mysleli, že Srbové mají ve státě větší vliv, než by jim měl náležet a Srbové si mysleli pravý opak. K prohloubení krize značně přispěl HDZ nejen tím, že po získání moci Srbům nepřiznal dřívější statut druhého státotvorného národa Chorvatska,142 ale hlavně tím, že propustil Srby ze státní správy a od policie a spustil sérii provokací. Krajinští Srbové se tak ještě více upnuli k Miloševićovi, který je otevřeně podporoval a také k zásahu federálních orgánů prostřednictvím JLA. SDS, která mezitím získala podporu naprosté většiny Srbů, se napojila na SPS vládnoucí v Srbsku. Zájem na konfliktu měli vedoucí činitelé obou národů. Tuđman z důvodu posílení své pozice, domnělé nejrychlejší cesty k samostatnosti a z důvodu nemožného společného soužití v SFRJ. Milošević a vůdčí osobnosti krajinských Srbů Milan Babić a Milan Martić zase z důvodu připojení území většinově obývaných Srby k Srbsku. Krajinští Srbové stále více nespokojení se svým postavením začali masově protestovat a požadovat vytvoření vlastní autonomní oblasti v rámci Chorvatska s vlastním sněmem, administrativou a policií. Po přijetí ústavních dodatků z 25. července 1990 protesty přešly v otevřenou vzpouru, které se např. v Lice zúčastnilo několik desítek tisíc Srbů. Krajinští Srbové přistoupili k vytvoření Srbského národní rady a 7. srpna starosta Kninu Milan Babić vyhlásil referendum o srbské autonomii, které mělo proběhnout, pokud Chorvatsko vystoupí z SFRJ. Chorvatský ústavní soud 18. srpna referendum zakázal a rozpustil SDS. Rozpuštění SDS se nepodařilo, protože krajinští Srbové se pod vedením Jovana Raškoviće vzbouřili. Milan Babić pak vyhlásil výjimečný stav a nechal uzavřít všechny cesty vedoucí do Kninu. Referendum tak proběhlo ve většině míst se srbskou většinou na přelomu srpna a září a naprostá většina, 98 % Srbů, hlasovala pro autonomii (Pelikán in Šesták et al. 2009: 573; Prtina in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 50).143 V září a říjnu naplno propuklo srbské povstání. Srbové opětovně zablokovali dopravní cesty na jimi obývaná území144, vyhnali chorvatskou policii, nahradili ji svými milicemi a počali budovat vlastní státní struktury odvozené z federálních struktur (Ramet 2002: 59). Vzápětí byla vyhlášena Srbská autonomní oblast, jejímž prezidentem se stal Milan Babić. Jovan Rašković navíc prohlásil, že v případě konfederalizace SFRJ bude vyhlášena samostatná Republika Srbská krajina. Chorvatsko tak úplně ztratilo moc nad územím většinově obývanými Srby a tím i část své suverenity. Krajinští Srbové požadovali uznání své autonomie, což Chorvaté 141 Srov. Pirjevec 2000: 469 a Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 367.

138 Hlasovalo pro něj 281 z 331 poslanců (Cohen 1995: 101).

142 T uđman to zdůvodnil tím, že národy žijící mimo hranice své národní republiky nemohou být národnostními menšinami.

139 V té době šlo pouze o deklaraci, neboť suverenitu b plném slova smyslu získalo Chorvatsko až později.

143 Srov. Hladký (1993: 25), který pravděpodobně špatně uvádí datum 15. května 1991.

140 Srov. Pirjevec 2000: 469, Pelikán in Šesták et al. 2009: 572.

144 Také znemožnili dopravní spojení mezi centrálním Chorvatskem a Dalmácií.

82



83

odmítali. K ozbrojenému zásahu Chorvatska nemohlo dojít, protože nemělo, kromě policie po květnovém odzbrojení chorvatské TO jednotkami JLA, žádné ozbrojené síly. Dne 22. prosince 1990 schválil chorvatský parlament úplně novou ústavu Chorvatské republiky. Chorvatsko bylo deklarováno jako jednotný a nedělitelný demokratický a sociální stát chorvatského národa, čímž Srbové formálně přišli o statut státotvorného národa (Macan 2000: 153; Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 371)145. Dále ústava zaváděla dvoukomorový parlament jako legislativní orgán, prezidenta a vládu jako exekutivní orgány. Všem obyvatelům Chorvatska náležela občanská práva. Práva národnostních menšin měl upravovat zvláštní zákon, který ale nebyl v té době schválen. To vyvolalo další bouře Srbů. Krajinští Srbové ve stejný den, jako byla schválena chorvatská ústava, znovu proklamovali Srbskou autonomní oblast Krajina, a to jako součást SFRJ, a ustavili vlastní vládu a ministerstva. V lednu 1991 také Srbové ve Slavonii, Baranji a v západním Sremu vytvořili vlastní srbské národní výbory, které se později připojily k Srbské autonomní oblasti. Dne 28. února 1991 vyhlásili krajinští Srbové odtržení od Chorvatska a 12. května146 připojení k Srbsku (Pirjevec 2000: 480). Na přelomu dubna a května 1991 pak došlo k prvním otevřeným ozbrojeným srážkám mezi chorvatskou policií a srbskými milicemi, které chtěly dostat pod svoji kontrolu všechny policejní složky v Srbské krajině. Ve skutečnosti už tehdy začal konflikt, pro který se později ujalo označení chorvatská válka za nezávislost nebo vlastenecká válka a ve kterém se proti sobě postavily národy Chorvatů a Srbů. Milošević, mající v SFRJ asi největší porci moci, nebyl ochoten přistoupit na osamostatnění Chorvatska, pokud by zásadně nerevidovalo své hranice ve prospěch Srbska. To ale Chorvatsko logicky odmítlo. Do střetu se tak zapojily také jednotky JLA, které měly formálně za cíl odzbrojit síly ohrožující integritu SFRJ a vytvořit nárazníkovou zónu mezi oběma stranami. Ve skutečnosti ale měly odzbrojit chorvatské jednotky, uhájit pozice získané Srby a zabránit Chorvatům obnovit jejich suverenitu na těchto územích. JLA nejprve tuto zónu vytvořila u Plitvických jezer a poté i ve východní Slavonii. Mezi chorvatskými a srbskými ozbrojenými skupinami mezitím probíhaly boje, které se už mezitím zaměřily i na civilní obyvatelstvo. Dne 21. února 1991 chorvatský parlament schválil ustanovení, že federální zákony v Chorvatsku platí jen v tom případě, když nejsou v rozporu s republikovými. To znemožnilo vykonávat pravomoci federálních orgánů v Chorvatsku. Když byl např. chorvatský ministr obrany Martin Špagelj obviněn z nelegálního nákupu zbraní z Maďarska a odmítl se dostavit před federální soud, federální orgány nijak nezasáhly. Chorvatsko, stejně jako Slovinsko, potřebovalo ke svému odtržení přímou legitimitu od svých občanů. Dne 19. května 1991 se proto uskutečnilo referendum o setrvání Chorvatska v Jugoslávii. Občané formálně hlasovali o dvou koncepcích uspořádání SFRJ, tak jak byly předložené v říjnu 1990 jako návrh Slovinska a Chorvatska (konfederalizace) a jako návrh Srbska a Černé Hory (utužení federace)147. Při 83,56 % účasti se 93,24 % zúčastněných vyslovilo pro chorvatský a slovinský návrh a naopak 92,18 % zúčastněných hla-

sovalo proti srbskému a černohorskému návrhu (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 375)148. Srbové referendum hromadně bojkotovali, protože jeho výsledek vzhledem k svému počtu nemohli ovlivnit a účast by je pak zavazovala k přijetí jeho výsledku. Stejně jako ve Slovinsku, tak i v Chorvatsku došlo k vyhlášení nezávislosti. Chorvatský parlament schválil dne 25. června 1991 Deklaraci o vyhlášení samostatnosti Chorvatské republiky, které se přímo odvolávalo na vůli chorvatského lidu.149 Oproti Slovinsku, ale v Chorvatsku nenásledovaly žádné konkrétní kroky k naplnění plné suverenity Republiky Chorvatsko. Chorvatsko na úplnou samostatnost nebylo správně, vojensky ani plně legislativně připraveno. Pro Chorvaty tak formální osamostatnění znamenalo teprve počátek politické tranzice. Vyhlášení nezávislosti mělo za účinek novou vzpouru krajinských Srbů, kteří se chtěli definitivně odtrhnout od nově ustaveného chorvatského státu. Chorvatský parlament se schválením zákona o rozsáhlých etnických i politických právech srbské menšiny ze dne 25. června 1991 pokusil Srby uklidnit, ale ti již chorvatskou vládu nerespektovali. Došlo tak k dalším ozbrojeným srážkám. Do konfliktu stejně jako ve Slovinsku otevřeně vstoupila JLA, která se svými kroky přidala de facto na stranu krajinských Srbů150. Po červencovém jednání na Brionských ostrovech měl nastat klid zbraní, ale boje v Chorvatsku se ještě vystupňovaly. Válečný konflikt naplno propukl v červenci 1991. Obě strany přistoupily na taktiku etnických čistek, které nabyly odsunové i likvidační formy. Na srbské straně šlo především o paravojenské jednotky pod vedením Vojislava Šešelje a Želka Ražnatoviće navazující na hnutí četniků. V případě Chorvatska šlo o Chorvatské ozbrojené síly vytvořené HSP a navazující na ustašovce.151 Dne 21. července 1991 zahájily jednotky JLA, společně se srbskými dobrovolníky, bombardování Vukovaru. Definitivně tak vypukl ostrý válečný střet, který ale v mírnějších formách probíhal již od začátku roku.152 Obě strany se uchýlily k vyhánění obyvatelstva, ke zřízení koncentračních táborů, k vypalování vesnic a měst, ale i k masovým popravám a vraždám civilistů. Chorvatsko v té době nemělo regulérní armádu, dostatek zbraní a ani strategický plán boje. Od září 1991 se proto začalo s budováním oficiální Chorvatské armády, která neoficiálně vznikala již od dubna jako Sbor národní gardy. Chorvatské ministerstvo obrany vydalo rozkaz všem Chorvatům v JLA, aby vstoupili do Chorvatské armády a bylo zahájeno úspěšné napadání kasáren JLA, kde Chorvaté získali zbraně, ale zároveň se tím střety přesunuly i do centrálních částí země. JLA se mezitím rozhodla zabezpečit linii Virovitica-Karlovac-Gospić-Karlobag, která měla umožnit budoucí anexi území se srbskou většinou, tedy celou srbskou Krajinu, východní a západní Slavonii, jižní Dalmácii, oblast Liky, Kordunu a Baranje (Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 380). Strategickými cíli JLA se tak stala Panonská nížina, pobřeží Dalmácie a Záhřeb. Srbům a JLA se postupně podařilo ovládnout až třetinu Chorvatska. (Pirjevec 2000: 498-499) Po propuknutí války došlo na chorvatském území k dalšímu posílení nacionalistických ten148 Srov. Hloušek in Cabada et al. 2008: 264. 149 Obsah jednotlivých článků viz Rychlík in Rychlík, Perenćević 2007: 376.

145 Srov. Pelikán in Šesták et al. 2009: 572, Pirjevec 2000: 469. 146 Srov. Hloušek (in Cabada et al. 2008: 264) a Stojarová (2007: 61) uvádí datum 1. dubna 1991. 147 A le všem bylo jasné, že se v referendu fakticky rozhoduje o samostatnosti Chorvatska (Jović in Cohen, Dragović-Soso et al. 2008: 275).

84


150 V edení JLA se rozhodlo zaměřit na ochranu všech Srbů již v březnu 1991 (Cohen in Cohen, Dragović-Soso et al. 2008: 384). 151 Chorvatské ozbrojené síly mařily snahu chorvatské vlády o její pozitivní obraz na mezinárodní scéně. 152 21. červenec bývá nejčastěji uváděn jako formální vypuknutí války.


85

dencí. Opoziční strany podpořily Tuđmana a vstoupily do v té době jednobarevné vlády HDZ a vytvořily tzv. vládu národní jednoty.153 Tím se utlumily jakékoliv opoziční snahy a politická i mocenská pluralita. Chorvatský režim se de facto stal režimem jedné strany, jednoho nacionalistického proudu a jednoho vůdce. Po tříměsíčním moratoriu došlo dne 8. října 1991 k proklamovanému vyhlášení nezávislosti Chorvatska. Chorvatský parlament to učinil prostřednictvím Rozhodnutí o přerušení státoprávního svazku s ostatními zeměmi a autonomními oblastmi SFRJ.154 Podobně jako Slovinci se i Chorvati snažili o vytvoření příznivého obrazu u západních států. Největší podporu mělo Chorvatsko od Německa. Chorvatům se povedlo prezentovat se jako oběť vnější agrese Srbů podporovaných JLA. Chorvatsko se rozhodlo aktivně vystupovat pro uznání své nezávislosti, a proto přijalo ustanovení ženevské konvence. V reakci na závěry Badinterovy komise Chorvatsko schválilo zákon o postavení a právech národnostních menšin a poté také dokonce vyhlásilo amnestii pro vzbouřené Srby. Nicméně Badinterova komise Chorvatsko nezařadila mezi státy doporučené k uznání. Chorvatsko proto souhlasilo s příměřím, které bylo podepsáno chorvatským ministrem obrany Gojko Šušakem a generálem JLA Andrijem Rašetou dne 2. ledna 1992. Dohody přímo mezi Miloševićem a Tuđmanem pak bylo dosaženo 7. ledna. V návaznosti na tyto kroky uznala dne 15. ledna 1992 ES Chorvatsko spolu se Slovinskem za suverénní státy. V dubnu bylo uznáno USA, Sovětským svazem a Čínou. Řádným členem OSN se pak stalo 22. května 1992. Tím se završil proces mezinárodní suverenizace Chorvatska, které se stalo plnohodnotným aktérem mezinárodní scény. Mezinárodním uznáním ale konflikty na území Chorvatska neskončily. Nejasná situace totiž panovala v otázce moci nad srbskými autonomními oblastmi Krajina, Slavonie, Baranja, západní Srem, které se s podporou Bělehradu 19. prosince 1991 spojily a přeměnily na Republiku Srbská krajina (RSK) (Stojarová 2007: 67). RSK fungovala s podporou Srbska jako útvar bez jakéhokoliv mocenského vlivu Chorvatska. Měla vlastního prezidenta, kterým se stal Milan Babić, parlament, vládu i ústavu. RSK se ale potýkala s vnitřními problémy nedostatku potravin, energií, nefunkčním zdravotnictví, školstvím i dopravní infrastrukturou. Nejednalo se ale v žádném případě o vnitřně ani mezinárodně suverénní útvar, jelikož RSK byla pod přímou kontrolou Srbska, a tedy i Miloševiće. RSK navíc nebyla nikým oficiálně uznána. JLA, která se musela z Chorvatska úplně stáhnout, ještě před svým stažením odevzdala jednotkám RSK své zbraně. Tak mohli Srbové v občasných útocích pokračovat. K uklidnění situace schválila Rada bezpečnosti OSN dne 21. února 1992 vyslání mírových jednotek155 podle návrhu amerického diplomata Cyruse Vance. Ani ty ale nedokázaly křehký mír udržet. Válka v Chorvatsku tak skončila až v roce 1995 a teprve 15. ledna 1998 bylo k Chorvatsku definitivně přičleněno území

153 Č leny vlády národní jednoty v čelem s Franjo Gregurićem byly HDZ, HKDS, HNS, HSLS, SDP, SDSH a nezávislí (Hloušek in Cabada et al. 2008: 267).

bývalé RSK.156 Tím se Chorvatsko stalo skutečně vnitřně suverénním státem na celém svém území. Resumé Po uskutečnění voleb do republikových parlamentů došlo ke změnám v mocenském uspořádání. Federální orgány ztratily i poslední zbytky legitimity, které měly a navíc byly paralyzovány jak nastavením ústavního systému SFRJ, tak vnitřními národnostními neshodami i praktickou nevynutitelností svých rozhodnutí. Takovým způsobem se rozložilo předsednictvo SFRJ, svazová výkonná rada i SKJ. Jediným akceschopným a mocným držitelem moci na federální úrovni byla JLA. Skutečná moc i legitimita přešla již před volbami směrem k republikovým elitám. Po volbách se ale alokace moci částečně korigovala. Ve Slovinsku se k moci dostala demokratická opozice v koalici DEMOS, která ve všech významných funkcích kromě prezidenta vystřídala postkomunisty. Poměrné výsledky slovinského volebního výsledku umožnily reflektovat přání slovinské společnosti, ale kvůli dlouhodobé shodě opozice a postkomunistů v klíčových otázkách nehrály volby v osamostatnění Slovinska až tak podstatnou roli. Již před volbami bylo v podstatě jasné, že Slovinsko směřuje k samostatnosti. Naopak v Chorvatsku, také kvůli většinovému volebnímu systému a výrazné nadreprezentaci HDZ, došlo k vyřazení opozice z politického života a stát po volbách řídil již jen HDZ v čele s nacionalistickým a autoritářským vůdcem Tuđmanem. Situaci v Chorvatsku navíc vydatně komplikovala výrazná srbská menšina, která nesouhlasila s politikou HDZ, ale hlavně s oddělením Chorvatska. Krajinští Srbové se totiž nechtěli octnout v samostatném státu bez centrálního Srbska, které otevřeně podporovalo jejich snahy o separaci od Chorvatska. Štěpící linií se v Chorvatsku stal vzájemně útočný nacionalismus mezi Chorvaty a Srby dohnaný až ke zločinům proti lidskosti. Podobné postavení jako Tuđmanovi náleželo také Miloševićovi v Srbsku. Podstatný rozdíl ale byl v tom, že Milošević se svoji postkomunistickou stranou SPS ovládl nejen Srbsko, ale i Vojvodinu, Kosovo a Černou Horu. Navíc Milošević vystupoval proti všem snahám o osamostatňování jakékoliv části SFRJ. Doufal totiž, že se mu podaří dosáhnout podobné pozice v celé Jugoslávii, jako dříve náležela Titovi. Poté, co si uvědomil nereálnost tohoto plánu, tak přešel do pozic ovládnutí velkého Srbska včetně Srbské krajiny v Chorvatsku. Pozici Miloševiće posílila navíc podpora JLA, která v průběhu bojů vystupovala otevřeně na srbské straně. Osamostatnění Slovinska proběhlo, také díky národnostní homogenitě, bez výraznějších bojů. Desetidenní válka se v podstatě stala jen formálním útokem. Vnitřní i vnější suverenity dosáhlo Slovinsko brzy a bez větších problémů. Naproti tomu chorvatská válka za nezávislost trvala několik let a vyžádala si desetitisíce životů. Hlavní příčinou kruté války byl vyhraněný nacionalismus Chorvatů a Srbů a také autoritářství a neústupnost Tuđmana i Miloševiće. Chorvatská vnější suverenita byla přes počáteční problémy dosažena ve stejné době jako slovinská. Vnitřní suverenity dosáhlo Chorvatsko kvůli válce ale až o několik let později.

154 Text rozhodnutí je zveřejněn v Macan: 2000: 154-155.

Závěr

155 P irjevec (2000: 499) tvrdí, že o vyslání mírových jednotek do Chorvatska požádalo už Srbsko v listopadu 1991, tak aby byly uhájeny jeho pozice a mohlo přesunout jednotky do Bosny a Hercegoviny (Pirjevec 2000: 499). Opak tvrdí Prtina (in Šmíd, Vaďura et al. 2007: 71).

156 Srbové v té době tvořili v Chorvatsku už ale jen 5 % (Hloušek in Dančák, Fiala et al. 2000: 259).

86



87

Po smrti doživotního hegemonního vládce SFRJ Josipa Broze-Tita v roce 1980 došlo ke změně alokace politické moci, která přešla na kolektivní orgány přímo propojené a ovládané SKJ. K dalšímu mocenskému přeskupení došlo v polovině osmdesátých let, kdy naplno propukla politická, ekonomická, sociální i národnostní krize, které nebyly schopny federální orgány čelit. Moc v podstatě přešla směrem k republikám, v jejichž čele stanuli reformní činovníci jako byl Milan Kučan ve Slovinsku a Ivica Račan v Chorvatsku. Přesun moci směrem k republikovým elitám s sebou nesl proces decentralizace vycházející od komunistů, ale také od nově vznikajících prodemokratických hnutí. Naproti tomu v Srbsku se k moci dostal centralista Slobodan Milošević, který si mocensky podřídil Vojvodinu, Černou Horu i Kosovo. Právě komunistické elity využily k posílení svých pozic nacionalismu jako první. Vzhledem k tomu, že ZKS a SKH ovládli skuteční reformisté a ve východním bloku probíhal proces demokratizace, současně došlo na přelomu roku 1989 a 1990 ke komunisty schválené pluralizaci politické scény a zároveň k přerodu komunistických stran na strany demokratické. Po legalizaci dalších politických stran bylo více méně jasné, že dojde k prvním demokratickým volbám, na jejichž uskutečnění se shodly v podstatě všechny strany včetně vládnoucích postkomunistů. Nejdříve z celé SFRJ proběhly volby, pravděpodobně kvůli kontaktům se západem a odlišné politické kultuře, v dubnu 1990 ve Slovinsku a v dubnu a květnu 1990 v Chorvatsku. Do té doby totiž obsazování postů probíhalo prostřednictvím delegací, jejichž složení mohli občané jen velmi obtížně ovlivňovat. Ve Slovinsku probíhal konsensus napříč politickým spektrem k decentralizaci SFRJ. Pro suverenizaci Slovinska se vyslovil jak ZKS, tak i opozice, která se sdružila v rámci koalice DEMOS a v transformovaném ZSMS. Naproti tomu v Chorvatsku se pro suverenitu otevřeně vyslovil především nacionalistický HDZ vedený Franjo Tuđmanem a širokospektrální KNS. Postkomunistický SKH zastával v této otázce spíše neutrální pozice a srbská SDS se hlásila k zachování federace, později dokonce k přičlenění území obývanými Srby, kterých bylo asi 12 %, k Srbsku. Ve Slovinsku se na výběru poměrného volebního systému při volbách do hlavní komory shodly postkomunisté s opozicí, naproti tomu v Chorvatsku SKH záměrně zvolil pro volby do hlavní komory dvoukolový většinový systém, protože doufal, že posílí jeho pozice. Volby v obou případech proběhly podle demokratických standardů a staly se tak symbolicky jedním z prvních kroků k demokracii. Volby ve Slovinsku vyhrála s nadpolovičním většinou hlasů i mandátů koalice DEMOS, která následně sestavila vládu a obsadila všechny mocenské posty. Stala se tak jediným relevantním subjektem z hlediska koaličního potenciálu. ZKS-SDP a ZSMS-LS se v rámci zisků jednotlivých stran dokonce umístily před jednotlivými stranami DEMOSu. Na vládě se sice nepodílely, ale DEMOS bral jejich stanoviska při svém rozhodování v úvahu. Proto je lze označit za relevantní z hlediska vyděračského potenciálu. Prezidentem byl v přímých volbách zvolen postkomunista Kučan. Kvůli použití většinového volebního systému získal v Chorvatsku HDZ při relativní většině hlasů absolutní většinu mandátů. Na dalších místech se umístily SKH-SDP, KNS a SDS, které ale HDZ více méně ignoroval. Jediným relevantním subjektem se tak stal pouze HDZ. Ostatní strany lze vzhledem k jejich zisku hlasů označit pouze za potenciálně relevantní. Výsledky volebního systému ve Slovinsku se ukázaly jako téměř dokonale proporční, takže vyjadřovaly názor slovinské společnosti. Úspěch většího množství politických stran nebyl důsledkem volebního systému, ale rozmanitosti názorů ve slovinské společnosti. Naproti tomu

88


v Chorvatsku došlo k výrazně disproporčním výsledkům. Velká nadreprezentace se projevila u nejsilnějšího HDZ. Naopak velká podreprezentace se objevila u všech ostatních stran, v jejímž důsledku se HDZ moci chopil sám, což by se v případě proporčního výsledku nestalo. Došlo tak k podstatné změně vůle obyvatelstva vyjádřené ve volbách. Za prezidenta chorvatský parlament zvolil Franjo Tuđmana. Přestože se hlavní štěpení ve Slovinsku vyskytovalo na ose centrum-periferie, tak kvůli vesměs jednotnému postoji k decentralizaci SFRJ probíhalo předvolební štěpení na ose postkomunismus-antikomunismus. Naproti tomu v Chorvatsku se hlavní nacionální chorvatsko-srbské štěpení přeneslo i do předvolebního boje. Další štěpení se vyskytovala rovněž na ose centrum-periferie a postkomunismus-antikomunismus. V obou zkoumaných případech tak došlo k hladkému přenesení politické moci směrem k bývalé opozici a odstavení postkomunistů od výkonné moci. Slovinsko by nicméně k oddělení a demokratizaci směřovalo za jakéhokoliv výsledku voleb. V případě Chorvatska ovšem volební systém posilující nacionalistické a vnitřně nedemokratické HDZ a marginalizující proudy s jinými stanovisky výrazně přispěl jak ke směřování Chorvatska k samostatnosti, tak i k jeho nedemokratické tranzici. Proběhnutím demokratických voleb legitimizovalo alokaci moci v rámci jednotlivých republik. Naopak federální orgány ztratily definitivně svoji moc i respekt. Jediným centrálním aktérem s mocí tak zůstala JLA, kterou ale na jaře 1991 definitivně ovládla její srbská část, spolupracující s Miloševićem. Ten se postupně vzdal plánu na ovládnutí celé SFRJ a soustředil se na vytvoření tzv. velkého Srbska obsahujícího všechna jugoslávská území, kde žijí Srbové. Milošević i Tuđman v rámci svého boje o moc oživovali vyhraněný nacionalismus, prostřednictvím něhož mobilizovali obyvatelstvo. To vedlo od počátku roku 1991 ke konfliktům a následně až k občanské válce. Naproti tomu Slovinci svůj nacionalismus nevymezovali vůči jiným národům, ale spíše vůči centru SFRJ. K posílení decentralizace došlo mj. nadřazením republikového práva nad federální ve Slovinsku v září 1990 a v Chorvatsku v únoru 1991. Oba režimy nicméně k osamostatnění na základě sebeurčení obyvatelstva potřebovaly získat legitimitu přímo od lidu. Vyhlásily proto referendum. Slovinskou samostatnost podpořilo v prosinci 1990 95 % z 93 % zúčastněných voličů a chorvatskou v květnu 1991 93 % z 84 % hlasujících. Postupná decentralizace SFRJ a suverenizace Slovinska a Chorvatska doznala svého vrcholu dne 25. června 1991, kdy oba státy vyhlásily nezávislost a samostatnost a staly se subjekty mezinárodního práva. Slovinsko bylo na svoje osamostatnění po všech stránkách připraveno, ale Chorvatsko tímto aktem proces faktického osamostatnění teprve zahájilo. Oddělení od SFRJ a osamostatnění se ale nezamlouvalo vedení SFRJ, JLA, ani Srbska. Na Slovinsko i Chorvatsko proto následně zaútočila JLA. Zatímco konflikt ve Slovinsku pro nezájem všech aktérů trval pouze deset dnů, konflikt Chorvatů se Srby skončil až v roce 1995. SFRJ přestala formálně existovat dne 27. dubna 1992, kdy ze Srbska a Černé Hory vznikla Svazová republika Jugoslávie. Slovinsko i Chorvatsko byly dne 22. května 1992 přijaty za členy OSN, čímž se staly plnoprávnými členy mezinárodního prostoru. Zatímco Slovinsko získalo svoji plnou suverenitu odchodem vojsk JLA během roku 1991, Chorvatsku se to podařilo nad celým svým územím až v roce 1998. Demokratické volby byly jedním z nejdůležitějších prvků rozpadu SFRJ. Vliv voleb na úrovni


89

republik spočíval především v legitimizování transformace alokace politické moci směrem k republikám a v legitimizování demokratizační cesty vývoje. Volbami se posílila moc a legitimita republikových orgánů a zároveň byl učiněn jeden z prvních kroků demokratizace. Naopak byly oslabeny federální orgány i organizace a nedemokratické postupy. Volby umožnily poměrně hladký přesun moci podle preferencí voličů. Volební systémy ovlivnily především poměrnost výsledků voleb. Většinový systém v Chorvatsku upřednostnil jediný politický směr a ostatní, byť s výraznou podporou, nechal bez vlivu. Poměrný systém ve Slovinsku naopak umožnil dostatečnou reflexi postojů slovinské společnosti. Ani v jednom případě ale nepobíhalo předvolební štěpení výlučně na ose centrum-periferie, takže voliči hlasovali také podle jiných kritérií. Nicméně štěpení na ose centrum-periferie se stalo jedním z nejpodstatnějších bodů při jejich rozhodování. Výsledky voleb také posílily decentralizační tendence, které vedly k oddělení Slovinska a Chorvatska od SFRJ. Slovinsko by k osamostatnění velmi pravděpodobně směřovalo při jakémkoliv výsledku voleb. Výrazně jiný výsledek voleb by pravděpodobně ale značně zkomplikoval osamostatnění Chorvatska. Samotné volby by jako prostředek legitimizace osamostatnění nedostačovaly. Bylo proto potřeba získat legitimitu přímo v referendu, což se ve Slovinsku i Chorvatsku nakonec stalo. Závěrem lze konstatovat, že volby i volební systémy byly z výše uvedených důvodů podstatnou součástí procesu rozpadu SFRJ a osamostatnění jednotlivých částí. Nebyly ale jedinou či hlavní součástí, protože dezintegrační proces měl daleko komplexnější povahu a pouhá redukce na volby by jej značně zjednodušila. SEZNAM ZDROJŮ Prameny Republika Hrvatska. Zakon o izboru i opozivu odbornika i zastupnika. In 71-90-1. 1990. Všeobecná deklarace lidských práv. [s.l.]: Organizace spojených národů, 1948. 6 s. Dostupné z WWW: . Literatura Knihy BARŠA, Pavel; STRMISKA, Maxmilián. Národní stát a etnický konflikt: Politologická perspektiva. Vydání první. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. 332 s. ISBN 80-85959-52-6. CABADA, Ladislav, et al. Komparace politických systémů – Nové demokracie střední a východní Evropy. Vydání první. Praha: Oeconomica, 2008. 434 s. ISBN 978-80-245-1388-1. CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. Vydání první. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 272 s. ISBN 80-86429-37-7. CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal; et al. Úvod do studia politické vědy. Druhé rozšířené a doplněné vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 496 s. ISBN 80-86432-63-7. COHEN, Lenard J. Broken Bonds: Yugoslavia. Colorado: Westview Press, 1995. 388 s. ISBN 0-813-32477-7. COHEN, Lenard J.; DRAGOVIĆ-SOSO, Jasna et al. State Collapse in South-Eastern Europe: New Perspectives on Yugoslavia. West Lafayette: Purdue University Press, 2008. 414 s. ISBN 978-1-55753-460-6. CURTIS, Glenn E., et al. Yugoslavia: A Country Study [online]. Washington, D.C.: Federal

90


Research Division of the Library of Congress, 1990 [cit. 2010-07-12]. Dostupné z WWW: . ČMEJRKOVÁ, Světla; DANEŠ, František; SVĚTLÁ, Jindra. Jak napsat odborný text. Vydání první. Praha: Leda, 1999. 256 s. ISBN 80-85927-69-1. DANČÁK, Břetislav; FIALA, Petr. Národnostní politika v postkomunistických zemích. Vydání první. Brno: Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav, 2000. 320 s. ISBN 80-210-2388-0. DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: Svědectví. Přeložil Miroslav Tejchman. Vydání první. Praha: Jan Vašut, 2002. 352 s. ISBN 80-7236-171-6. DRULÁK, Petr, et al. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Vydání první. Praha: Portál, 2008. 256 s. ISBN 978-80-7367-385-7. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, et al. Základní modely demokratických systémů. Vydání první. Praha: Oeconomica, 2008. 258 s. ISBN 978-80-245-1357-7. DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra; KUNC, Jiří. O přechodech k demokracii. Vydání první. Praha: Sociologické nakladatelství, 1994. 160 s. ISBN 80-901424-8-6. ECO, Umberto. Jak napsat diplomovou práci. Přeložil Ivan Seidl. Olomouc: Votobia, 1997. 280 s. ISBN 80-7198-173-7. FIALA, Petr, et al. Politické strany ve střední a východní Evropě: Ideově-politický profil, pozice a role politických stran v postkomunistických zemích. Vydání první. Brno: Masarykova univerzita – Mezinárodní politologický ústav, 2002. 476 s. ISBN 80-210-3036-4. GLENNY, Misha. Balkán: 1804-1999 Nacionalismus, válka a velmoci. Přeložili Olga a Marzin Kovářovi. Vydání první. Praha: BB art, 2003. 548 s. ISBN 80-7257-976-2. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Druhé, aktualizované vydání. Praha: Portál, 2008. 408 s. ISBN 978-80-7367-485-4. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Přeložil Zdeněk Masopust. Vydaní první. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 484 s. ISBN 80-86432-95-5. HLADKÝ, Ladislav. Jugoslávská krize a její historické souvislosti. Vydání první. Jinočany: H&H, 1993. 64 s. ISBN 80-85467-15-1. HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha: Libri, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7277-463-0. CHYTILEK, Roman, et al. Volební systémy. Vydání čtvrté. Praha: Portál, 2009. 376 s. ISBN 97880-7367-548-6. JEHLIČKA, Petr; TOMEŠ, Jiří; DANĚK, Petr. Stát, prostor, politika: Vybrané otázky politické geografie. Vydání první. Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, 2000. 276 s. ISBN 80-238-55-66-2. KLÍMA, Michal, et al. Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR. Vydání první. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. 144 s. ISBN 80-7079-095-4. KLÍMA, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Dotisk prvního vydání. Praha: Radix, 2003. 276 s. ISBN 80-86031-16-6. KLOKOČKA, Vladimír. Politické reprezentace a volby v demokratických systémech. Vydání první. Praha: Aleko, 1991. 220 s. ISBN 80-85341-11-5. KREJČÍ, Oskar. Kniha o volbách. Praha: Victoria Publishing, 1994. 360 s. ISBN 80-85605-88-0. KREJČÍ, Oskar. Nová kniha o volbách. Vydání první. Praha: Professional Publishing, 2006. 484 s. ISBN 80-86946-01-1.


91

KUBÁT, Michal, et al. Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Vydání první. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 432 s. ISBN 80-86432-92-0. KUPKA, Jiří S. Balkánský sud prachu. Vydání první. Český Těšín: Agave, 2003. 144 s. ISBN 8086160-76-9. LUTHAR, Oto, et al. The Land Between: A History of Slovenia. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2008. 564 s. ISBN 978-3-631-57011-1. MACAN, Trpimir. Dějiny Chorvatů. Přeložil Jeronym Březina. Vydání první. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2000. 166 s. ISBN 80-86130-11-8. MATVEJEVIĆ, Predrag; STEVANOVIĆ, Vidoslav; DIZDAREVIĆ, Zlatko. Strůjci války a míru. Přeložil Jeronym Březina. Vydání první. Praha: G plus G, 2003. 152 s. ISBN 80-86103-67-6. NAIMARK, Norman M. Plameny nenávisti: Etnické čistky v Evropě 20. století. Přeložili Šimon a Maria Pellarovi.Vydání první. Praha: Lidové noviny, 2006. 240 s. ISBN 80-7106-751-2. NOHLEN, Dieter; STÖVER, eds.. Elections in Europe: A Data Handbook. Baden-Baden: Nomos, 2010. 2070 s. ISBN 978-3-8329-5609-7 PELIKÁN, Jan. Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii: Geneze – vývoj – perspektivy. Vydání první. Praha: Karolinum, 1997. 88 s. ISBN 80-7184-482-9. PELIKÁN, Jan; TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie: (1918 – 1991). Vydání první. Praha: Karolinum, 1994. 90 s. ISBN 80-7066-939-X. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918 – 1992. Vydání první. Přeložila Jana Špidurová. Praha: Argo, 2000. 542 s. ISBN 80-7203-277-1. POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné: Zvláštní část. Čtvrté doplněné a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003. 482 s. ISBN 80-7179-801-0. RAMET, Sabrina P. Balkan Babel: The Disintegration of Yugoslavia from the Death of Tito to the Fall of Milošević. Colorado: Westview Press, 2002. 426 s. ISBN 0-8133-3905-7. ROSŮLEK, Přemysl; CABADA, Ladislav. Evropa národů, patriotů a integrace. Plzeň: Aleš Čeněk, 2002. 168 s. ISBN 80-86473-13-9. RYCHLÍK, Jan; PERENĆEVIĆ, Milan. Dějiny Chorvatska. Vydání první. Praha: Lidové noviny, 2007. 576 s. ISBN 978-80-7106-885-3. ŘÍCHOVÁ, Blanka. Přehled moderních politologických teorií. Vydání první. Praha: Portál, 2000. 304 s. ISBN 80-7178-461-3. SARTORI, Giovanni. Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Přeložil Jiří Kohoutek a Petr Tomáš. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 468 s. ISBN 80-7325062-4. SARTORI, Giovanni. Srovnávací ústavní inženýrství: Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Přeložila Jana Ogrocká. Vydání první. Praha: Sociologické nakladatelství, 2001. 238 s. ISBN 80-85850-94-X. SCHUMPETER, Joseph A. Kapitalismus, socialismus a demokracie. Přeložil Jiří Ogrocký. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 472 s. ISBN 80-7325-044-6. STOJAROVÁ, Věra. Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu: Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy. Vydání první. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. 296 s. ISBN 978-80-7325-134-5. STRMISKA, Maxmilián, et al. Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů. Vydání první. Praha: Portál, 2005. 728 s. ISBN 80-7367-038-0.

92


SYNEK, Miloslav; SEDLÁČKOVÁ, Helena; VÁVROVÁ, Hana. Jak psát bakalářské, diplomové, doktorské a jiné písemné práce. Vydání první. Praha: Oeconomica, 2006. 66 s. ISBN 80-2451052-9. ŠANDEROVÁ, Jadwiga. Jak číst a psát odborný text ve společenských vědách. Vydání první. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 212 s. ISBN 80-86429-40-7. ŠEDO, Jakub. Volební systémy post. Vydání první. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. 420 s. ISBN 978-80-7325-137-6. ŠESTÁK, Miroslav, et al. Dějiny jihoslovanských zemí. Vydání druhé. Praha: Lidové noviny, 2009. 766 s. ISBN 978-80-7106-375-9. ŠESTÁK, Zdeněk. Jak psát a přednášet o vědě. Vydání první. Praha: Academia, 1999. 208 s. ISBN 80-200-0755-5. ŠIFNER, František. Jak psát odbornou práci a diplomovou práci zvláště. Praha: Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta, 2004. 20 s. ISBN 80-7290-167-2. ŠKALOUD, Jan. Metodologie politické vědy. Vydání první. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 2000. 46 s. ISBN 80-245-0069-8. ŠMÍD, Tomáš; VAĎURA, Vladimír et al. Etnické konflikty v postkomunistickém prostoru. Vydání první. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. 278 s. ISBN 978-80-7325126-0 TEJCHMAN, Miroslav; HRADEČNÝ, Pavel; ŠESTÁK, Miroslav. Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Vydání první. Praha: Historický ústav, 1996. 256 s. ISBN 80-85268-58-2. VIDMAR, Jure. Democratic Transition and Democratic Consolidation in Slovenia. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2008. 252 s. ISBN 978-3-631-57075-3. WEBER, Max. Politika ako povolanie. Přeložil Ladislav Kiczko. Vydaní první. Bratislava: Spektrum, 1990. 80 s. ISBN 80-218-0055-0. WEITHMANN, Michael W. Balkán: 2000 let mezi východem a západem. Přeložila Růžena Dostálová a Jan Souček. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 1996. 440 s. ISBN 80-7021-199-7. Články BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentu podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 1 – Citace: metodika a obecná pravidla. Verze 3.3. c 1999–2004, poslední aktualizace 11.11. 2004. URL: . BOLDIŠ, Petr. Bibliografické citace dokumentu podle ČSN ISO 690 a ČSN ISO 690-2: Část 2 – Modely a príklady citací u jednotlivých typu dokumentu. Verze 3.0 (2004). c 1999-2004, poslední aktualizace 11. 11. 2004. URL: . CABADA, Ladislav. Political Culture and Its Types in the Post-Yugoslav Area. Politics in Central Europe. 2009, Volume 5, Number 2, s. 78-94. Dostupný také z WWW: . ISSN 1801-3422. KASAPOVIĆ, Mirjana. Electoral Politics in Croatia 1990 – 2000. Politička misao. 2000, Vol. 27, No. 5, s. 3-20. Dostupný také z WWW: . ISSN 1846-8721. POPOVIĆ, Dragan M. Political System of Yugoslavia under Tito. Amfiteatar [online]. [200-], číslo neuvedeno, [cit. 2010-07-12]. Dostupný z WWW:

93

view/169/43/lang,en/>. PRUNK, Janko. 10 Years of Independence [online]. 2001 [cit. 2010-07-25]. Path to Slovene State. Dostupné z WWW: . RAMET, Sabrina P. Slovenia’s Road to Democracy. Europe-Asia Studies. 1993, Volume 45, Issue 5, s. 869-886. Dostupný také z WWW: . ISSN 1465-3427. Internetové stránky Government Communication Office [online]. 2010 [cit. 2012-05-09]. Ten years of first direct and multiparty elections in Slovenia. Dostupné z WWW: . Government of the Republic Slovenia Public Realtions and Media Office [online]. 2001 [cit. 2012-05-09]. 10 Years of Independence. Dostupné z WWW: . Institut pro srovnávací politologický výzkum. Coder [online]. Datum publikování neuvedeno [cit. 2012-05-09]. Dostupné z WWW: . Parties and Elections in Europe [online]. 2010 [cit. 2012-05-09]. Dostupné z WWW: . Statistical Office of the Republic of Slovenia [online]. 2008-10-21 [cit. 2012-05-09]. Election of the members of the National Assembly, Slovenia, 21 September 2008. Dostupné z WWW: . Wikipedia [online]. 2010-07-12 [cit. 2012-05-09]. Předsednictvo SFRJ. Dostupné z WWW: . Seznam příloh Číslo / Název / Formát / Zdroj 1 Složení Předsednictva SFRJ 1979-1991 / tabulka / Předsednictvo SFRJ [online] 2 Úrovně parlamentních shromáždění v SFRJ / tabulka / Pirjevec 2000 3 Volební systémy do hlavních komor slovinského a chorvatského parlamentu v roce 1990 / tabulka / Cabada 2005 (SLO); Nohlen, Stöver 2010 (HR) 4 Výsledky voleb do slovinského Společensko-politického sboru v roce 1990 (1) / tabulka / Cabada 2005 5 Výsledky voleb do slovinského Společensko-politického sboru v roce 1990 (2) / tabulka / Cabada 2005 6 Výsledky voleb předsedy slovinského předsednictva v roce 1990 / tabulka / Cabada 2005 7 Výsledky voleb do chorvatské společensko-politické rady / tabulka / Kasapović 2000

Jan Loužek

Filosofická fakulta UK Praha

Konec kultu Josipa Broze – Tito jako terč kritiky ze všech stran Jugoslávie procházela na podzim 1989 a v začátku roku 1990 velmi kritickým obdobím. Rychleji než kdy předtím probíhala celá řada v dřívějších letech započatých procesů.1 V souvislosti s tím, jak se stále rozšiřoval okruh osob, které se nebály kritizovat veřejně osobnost Josipa Broze Tita, vygradovala ještě důrazněji snaha jugoslávských komunistů instituciovaně bránit Titovo jméno a dílo před neustávajícími útoky. Na konci října 1989 se tento bod probíral dokonce i na oficiálním jednání předsednictva SKJ. Komunisté se s otevřenými útoky na Titův kult osobnosti setkávali v podstatě již od roku 1987, nikdy však kritika nesměřovala ostře takřka z celé společnosti. Na podzim roku 1989 se ke kritickému přístupu k významu a roli zesnulého jugoslávského vůdce odhodlali již téměř všichni. Tedy nejen prostí lidé, znepokojení ze své ekonomické situace, ale i osobnosti, které měly v jugoslávské společnosti jistý zvuk. Svůj upřímný názor na Tita tak dávali najevo lidé z kulturního a společenského života, emigranti, ale dokonce i komunisté a Titovi dřívější spolubojovníci. K tomuto posunu však došlo ještě před tím, než se formálně rozpadly východoevropské komunistické režimy, to ovšem neznamená, že by podzim 1989 nezůstal v komunistické Jugoslávii bez odezvy.2 3 Tu však nelze vidět jako dramatické období změny vnímání kultu Josipa Broze Tita ze strany jugoslávské společnosti, ale jako nepříliš veliké uvolnění tlaku ze strany vládnoucích elit. Jako by se tak již mohlo říkat to, co všichni po nějakou – a nepříliš dlouhou dobu – věděli, nebo tušili. Ačkoliv to může na první pohled působit také dojmem, že se v zemi do 14. sjezdu jugoslávských komunistů nic nezměnilo, opak je pravdou. Komunisté si byli – alespoň jak je tomu vidět v mnou sledovaných denících – jisti tím, že byla jejich ideologická báze, praktická politická realizace i ekonomická vize překonána. Neúspěšně se pokoušeli hledat jakousi vizi „demokratického socialismu“, či „pluralismu bez různých stran“.4 Osobnost Josipa Broze Tita, která se v první polovině roku jevila jako zcela zapomenuta a mimo

1 J ugoslávský tisk (Vjesnik, Oslobođenje i Politika), ač s odlišným přístupem, jako by se najednou nebyly schopné zastavit a každý den chrlily přívaly zpráv o palčivých problémech Jugoslávie; mnohdy staršího, mnohdy novějšího data; inflace, nárůst nacionalismu, krize komunistického zřízení, útoky na osobu Josipa Broze Tita, krize Východního bloku, vzestup politické (i tak do té doby slabé) opozice, atp. 2 K tomu srovnání použitého slovníku před říjnem / listopadem 1989 a po něm. Do popředí se dostávají zcela nová témata, starší slovní spojení, která ještě snad přežívala v jugoslávském tisku, i přes notné vyčerpání své ideové základny, definitivně odcházejí do dějin. Ve Vjesniku a Oslobođenju například stále častěji přibývá článků, které si kladou otázku, může-li ještě existovat socialismus jako takový, karikaturisté veřejně poukazují na konec komunistických režimů ve východní Evropě ještě předtím, než se hroutí. 3 T uto ideu rozvíjí například i John Lampe ve své publikaci Yugoslavia as a History (Ethnic politics and the end of Yugoslavia, str. 325). 4 O těchto termínech, které se staly středobodem diskuzí komunistů všech tří sledovaných deníků hovoří také i Vladimir Goati ve své knize Smisao jugoslovenskog pluralističkog šoka.

94



95

zájem veřejnosti, najednou začíná být znovu předmětem společenské diskuze. Roste zájem o Josipa Broze Tita, ovšem nikoliv jako o zbožštěnou osobnost, hodnou následování, ale jako osobnost celospolečensky známou, kolem které panuje celá řada mýtů. Objevují se tak zprávy o Titově osobním životě, vynořují se různé dříve nemyslitelné spekulace. Společnost žádala již po delší dobu otevřenou kritiku kultu osobnosti Josipa Broze Tita, a to nikoliv v podobě přehodnocení, ve smyslu nového hledání jeho významu, – jak se o to pokoušeli komunisté – ale přiznání chyb v oblasti jeho politických, či vojenských rozhodnutí. Něco takového by bylo pro SKJ samozřejmě nepřijatelné. Tento hlas se objevuje stále častěji. Požadavek hodnotit bývalého nedotknutelného jugoslávského vůdce právě takto – otevřeně, veřejně a bez „dozoru SKJ“ – působí dojmem, že to je jeden ze znaků skutečného pádu jugoslávského komunistického režimu a otevření se – alespoň v tehdejším slova smyslu – demokratické svobodné společnosti. Takových symbolů by mohlo být vysledováno samozřejmě více. Pro srovnání by bylo asi dobré uvést, že v SSSR byla několik měsíců před rozpadem státu diskutována úloha V. I. Lenina a jeho revoluční činnosti. Z hlediska tří mnou sledovaných deníků je rozdíl mezi tím, jak píší Oslobođenje, Vjesnik i Politika o dobových událostech a samozřejmě o Titovi, značný. První uvedený bosenský deník se drží pevně komunistické linie, byť i té reformní. Namísto objemných článků z pera politických prominentů komunistického režimu však o Titovi stále častěji píší čtenáři prostřednictvím ohlasové rubriky. Lze říci, že ze všech třech deníků se právě sarajevské Oslobođenje na konci roku 1989 nejvíce otevírá demokratizačním procesům a nejvíce odstupuje od stranické linie (svazu komunistů Bosny a Hercegoviny). Tento odstup je celkově nepříliš veliký, ve srovnání s Vjesnikem a Politikou je ovšem značný. Je stále nápadnější, jak moc se pohled čtenářů bosňácké (tehdy bychom jej označili jako muslimský), srbské, i chorvatské národnosti od sebe odlišuje a jednotlivé nacionalistické pohledy jsou již do velké míry utvrzeny. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je toto záměr (aby některé konzervativní názory namísto již nedůvěryhodných komunistů přednesli čtenáři) a do jaké míry naopak otevírání se demokratickému prostředí, jehož nástup byl v Jugoslávii v roce 1989 nevyhnutelný. Zatímco bosňáčtí (muslimští) čtenáři Oslobođenja Tita brání a jakoukoliv kritiku považují za něco, co bychom mohli najít v rozmezí od nemístného, až po nehorázné, srbští čtenáři téhož deníku se kritiky Tita otevřeně neobávají. Navíc nemají problém argumentovat Titem proto, aby podpořili (podobně jako tomu je v případě politické reprezentace jednotlivých republik) praktiky Svazu komunistů Srbska se Slobodanem Miloševićem v čele. To dosvědčuje naopak teorii, že bosenští komunisté (ale i srbští) již vlastně nepotřebovali příliš prezentovat prostřednictvím novin vlastní politiku, neboť to či ono etnikum se s ní jasně ztotožnilo (bosňácké s politikou SK BiH, srbské s politikou SKS). Mohli se tak alespoň v malé míře otevřít demokratizačním procesům, které v jugoslávské společnosti postupně nabíraly na síle. Opět se ukazuje, jak moc byla v roce 1989 rozdělena jugoslávská společnost. Je jasné, že míra souznění mezi bosenskými Srby a Srby ze Srbska nebyla malá, stejně jako tomu bylo ve vztahu mezi krajinskými a srbskými Srby, nelze však říci, že by zastávali jednotná stanoviska. To se projevilo například i v případě srbského ekonomického bojkotu Slovinska v prosinci 1989. Naproti tomu chorvatský Vjesnik „bojuje“ na dvou frontách. Na té první jsou nacionalisté v čele s Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ), druhou pak živí obava, že se Miloševićův vliv a jeho politika rozšíří i do Chorvatska samotného. Na první z uvedených linií se Titem příliš

96


neargumentuje (i chorvatští nacionalisté nemají problém Josipa Broze respektovat5, na rozdíl například od srbských6), na druhé se účelově využívá některých Titových výroků k ospravedlnění aktuální politiky chorvatských komunistů. Jedním z hlavních chorvatských komunistů, který prostřednictvím Vjesniku ventiloval své titoistické a protimiloševićovské postoje, byl Josip Vrhovec, jeden z prvních chorvatských komunistů, kterého v SKS označili dehonestujícím terínem „ustaša“. Rovněž se některé další v chorvatské společnosti přetrvávající problémy, včetně například neustálých útoků na osobnost Josipa Broze Tita, směrují autory článků Vjesniku – mnohdy nepřímo – na SR Srbsko, či jeho politické vedení. Tento boj na dvou frontách (vymezení se jak vůči domácímu nacionalismu, tak srbskému politickému kurzu) zdůrazňuje podstatu Vjesniku jako komunistických, ale ryze chorvatských novin (orgánu Komunistické strany Chorvatska), zároveň mu ale neumožnil otevřít obšírněji téma chorvatského nacionalismu. Vjesnik vystupuje výhradně antinacionalisticky a za každou cenu se snaží (stejně jako tomu bylo v případě předchozích období, touto prací sledovaných) udržet křehkou rovnováhu mezi jugoslávskými národy. Na rozdíl od např. Politiky se tedy stále ještě drží titovského principu Bratrství a jednoty. Je jasně vidět mezi jugoslávskými komunisty oblíbené vymezení: buď komunisté, či nacionalisté. Vjesnik se proto otevírá demokratickým proudům v jugoslávské společnosti jen velmi málo. To dosvědčuje také i minimální pozornost ve směru k nově vznikajícím politickým stranám, mezi které patří například HDZ. Za sledované období lze napočítat ve Vjesniku celkem 10 nekritických článků, či zmínek o Titovi (v případě Oslobođenja, či Politiky je jejich počet zhruba poloviční – 5 a 6) Pokud byl přístup Vjesniku maximálně smířlivý a vyhýbal se nacionalistickým invektivám, styl Politiky byl jeho přesným opakem. Byl výrazně agresivní a ze všech tří novin nejvíce poplatný srbskému politickému vedení, seskupenému okolo Slobodana Miloševiće. Zájmy Srbska, jako jedné republiky SFRJ, jsou – jako tomu bylo již v dřívějších letech – i nyní zakrývány jako celojugoslávská agenda, nebo jako ochrana jména a především díla Josipa Broze Tita7. Podobně jako v případě Vjesniku jsou Titovy citáty užívány různými způsoby. Zdůrazňuje se význam obrany Titova „jména a díla“ jako obrany revoluce, obrany socialismu. Otevřená kritika zesnulého jugoslávského vůdce je samozřejmě možná a objevuje se. Pokud ovšem přichází ze strany slovinské, či chorvatské, je okamžitě Politikou ztotožňována s „kontrarevolucí“, „antisocialistickými silami“, či jsou ji přiřazovány jiné, podobné atributy. Využití Josipa Broze Tita pro politické záměry srbských komunistů je v Politice konce roku 1989 snad nejpatrnější ze všech období a deníků, které jsem v této bakalářské práci mohl sledovat. Co se týče kultu osobnosti Josipa Broze Tita jako takového, ten v tomto období zůstával silný především mezi ozbrojenými složkami státu. Texty, se kterými jsem se mohl setkat a jejichž autory byli členové Jugoslávské lidové armády, v žádném případě nepůsobí dojmem, že se systém 5 N apříklad na přelomu 60. a 70. let zařadili MASPOKovci Josipa Broze Tita k velikánům chorvatské historie vedle Stjepana Radiće a Matiji Gupce. 6 S rbští nacionalisté, kteří byli dlouhou dobu sdruženi okolo kulturního sdružení „Sveti Sava“ a v lednu 1990 založili „Srbskou národní obnovu“ skandovali na demonstracích v květnu 1990 po Bělehradě mnohé protititovské slogany, včetně např. „Tito je fašista“. 7 N apříklad otázka Kosova je interpretována deníkem Politika jako celojugoslávská otázka, a to v celé řadě případů, byť se v pozdější době ukáže, že ostatní republiky Jugoslávie o tento problém mají pouze zájem do té míry, odpovídá-li to aktuálním politickým záměrům jejich politické reprezentace.


97

hroutí. A to ani na konci roku 1989. Je sice pravda, že armáda alespoň formálně podporovala reformní program, nikoliv však demontáž jugoslávského socialismu. Stále se lze setkávat se zdůvodňováním a obhajováním Titovy výjimečné úlohy, především z bojů druhé světové války (o poválečném období, na které přichází kritika především, obecně příliš článků ve všech zmíněných novinách nevychází – a když, tak jako otevřený útok na Titův kult). K tomuto postoji se přidávají velmi často také i chorvatští komunisté a tedy Vjesnik. Hledat kritiku na adresu Tita ve Vjesniku (ještě navíc společensky akceptovanou) je mnohem složitější, než je tomu v případě ostatních deníků. Oslobođenje se otevírá rétorice reformní, bělehradská Politika píše o Titovi minimálně, spíše jeho jméno zmiňuje, než aby vycházely konkrétní články, rozhovory, nebo reportáže s tématikou zesnulého jugoslávského vůdce. Jak jsem již uvedl, je zcela běžné, že jsou Titovy výroky vytrhovány z kontextu a politicky využívány v mnohem větší míře, než tomu bylo v dřívějších dobách. Tento fenomén popisují některé podkapitoly, které se věnují srbsko-chorvatskému, resp. srbsko-slovinskému ideovému a politickému (později ekonomickému) střetu. Je ovšem třeba vnímat také fakt, že Titovy výroky byly užívány vždy (i za jeho života) v souladu s aktuálními potřebami Svazu komunistů a proto někdy mohou působit protichůdným dojmem. Byly však takto interpretovány výhradně (až snad na drobné výjimky) celojugoslávským svazem komunistů. Na konci roku 1989 je zcela běžná interpretace naopak svazy komunistů republikovými. Tento jev nikoho již nepřekvapuje (v předchozích letech, na něj naopak reagovaly různé strany především se slovy potřeby dosažení jednoty a odsouzení oportunismu). Nikdy ve sledovaném období nebyl národní prvek natolik silný, jako tomu je v případě roku 1989 a především jeho konce. Titův kult, stejně jako komunistická ideologie v jugoslávském pojetí, propadly. Nelze tvrdit, že by propadly zcela (jako tomu bylo například v případě pádu Nicolae Ceausesca v Rumunsku), nicméně už nelze mluvit o respektovaném kultu osobnosti, nebo o kultu osobnosti minimálně narušovaném útoky nacionalistů, či emigrantů. Titův kult osobnosti se během podzimu 1989 prakticky zhroutil. Jedním z důkazů, podporujících toto tvrzení, jsou články, které vycházely jak v Politice, tak ve Vjesniku, či Oslobođenju, které se pokoušejí vyvrátit mnohé spekulace, které se velmi rychle kolem Tita vyrojily. Tyto spekulace se týkají Titova zapojení do politického života země v jeho posledních letech, jeho pohřbu, jeho osobního života. Několikrát byly ze strany předních politických, či vojenských představitelů dementovány informace o Titově tajném pohřbu, či o tom, že v posledních letech svého života neměl už na jugoslávskou politiku pražádný vliv a byl jen loutkou v rukou výkonného byra. Jedná se o události, které by byly nepřijatelné jak v socialistickém státě s autoritativní rolí jedné komunistické strany, tak ale i v jakémkoli jiné „západní“ zemi. Tito a slovinsko-srbský spor o ústavní dodatky Ačkoliv poslední kapitola mé práce začíná především aférou okolo Dušana Pekiće, která otevřela zcela nový pohled na osobnost Josipa Broze Tita, nebo spíš urychlila již do té doby běžící vývoj, nelze se nezmínit o „krizi“, kterou vyvolaly nové dodatky ke slovinské ústavě. Toto téma se na první pohled samozřejmě nezabývá ani historickými, ani ideologickými otázkami. Tito je zde s jistou frekvencí, ve srovnání s předchozími obdobími možná až marginální, citován, zmiňován a obecně uváděn. A to vždy v té souvislosti a tím způsobem, aby to odpovídalo požadovanému politickému stanovisku té, či oné strany.

98


Srbsko-slovinský spor o ústavní dodatky byl předzvěstí ještě většího střetu, který vyústil v „Mítink pravdy“ a ekonomickou blokádu z prosince 1989. Mezi zářím a prosincem se však nachází, co se do atmosféry vnímání společenských změn (po celé Evropě), ohromný rozdíl. Požadavky změn nebyly ze strany veřejnosti či nově se rodící politické opozice ještě natolik nesmlouvavé, jako tomu bylo na počátku zimy. Komunistický režim si tak mohl dovolit působit alespoň rámcově stabilním dojmem8. Proto se lze setkat sice s rétorikou agresivní, ostrou, ale nikoliv takovou, která by otevírala otázku samotné podstaty existence jugoslávského státu. Podobně jako v případě srbsko-chorvatského sporu, o kterém se rozepíši později, i srbsko-slovinský je ukázkou toho, jak lze Titovy citáty a projevy využít pro potřeby aktuální situace. Tato práce se sice slovinskému tisku nevěnuje, nicméně podobné stanovisko jako slovinské předsednictvo zastávalo rovněž i to chorvatské (které reagovalo prostřednictvím záhřebského deníku Vjesnik na aktuální situaci). Je proto zcela logické, že zatímco Politika uveřejnila především vyjádření člena předsednictva jugoslávského a předsedy srbského SUBNORu, že slovinské ústavní dodatky jsou „nejhrubším útokem na Titovo dílo a jméno“,9 Vjesnik naopak připomněl Titův projev z roku 1942, ve kterém zmínil, že jugoslávští komunisté se nezřekli a nezřeknou práva jednotlivých republik na sebeurčení, ba i odtržení.10 V srbském případě je konkrétněji propojena rovina útoků na Tita (tedy rysu, který je obecně přijímán jako něco, co musí všichni komunisté, bez ohledu na to, ze které části země pocházejí, zastavit) s rovinou vlastního, srbského odporu k politickým změnám ve Slovinsku. Ba navíc je ještě zdůrazněno, že útoky na Titovo dílo jsou mnohem vážnější než útoky na pouhé jeho jméno. A za útok na Titovo dílo je právě považována demontáž jugoslávského socialismu na území SR Slovinsko. Nelze vnímat slovinsko-srbskou kauzu ohledně ústavních dodatků jako učebnicovou ukázku argumentace Titem a jeho výroky, ale jako jedno z jejích uplatnění. Koneckonců, jak již bylo uvedeno, bylo využití Titova kultu v případě tohoto střetu spíše marginální. Zaznamenat lze pouze dvě zprávy, které se Josipu Brozovi v kontextu tohoto sporu věnují (reakce Politiky a reakce Vjesniku z předchozího odstavce). Zcela chybí jakákoliv reflexe Titova kultu v případě sarajevského deníku Oslobođenje. Ze srbské strany se jedná o již delší dobu používanou linii, ze které vychází vedení Svazu komunistů Jugoslávie. Cílem jejího předáka, Slobodana Miloševiće, bylo na politické linii zajistit sympatie titoisticky laděné, spíše starší části populace. V případě chorvatském (Vjesnik) je to pak pokus poukázat na chybu a omyl srbského vedení jako takového. Sarajevské Oslobođenje se v této kauze pokouší být objektivním pozorovatelem, a proto se užívání Titova kultu víceméně vyhýbá (v září se objevilo několik zpráv o protestních shromážděních proti slovinským ústavním dodatkům, které se konaly v Srbsku, nicméně Titovo jméno v této souvislosti nebylo zmíněno ani jednou).

8 J e jasné, že se v této době ani Oslobođenje, ani Vjesnik, ani Politika nebály otevřít otázku „bourání společného státu“. Vždy to lze však sledovat pouze v rovině zamyšlení, možná varování, nikoliv však všelidové mobilizace, srovnatelné například s vyhlášením mimořádného stavu v Kosovu v březnu 1989 9 D. Bukumirović, Slovenački amandmani su najgrublji napad na Titovo delo, Politika, 6. října 1989, str. 11 10 Josip Vrhovec, Samoopredeljenje DA ili NE – Vjesnik, 17. září 1989, str. 7


99

Dušan Pekić Na konci měsíce září vypukla v Jugoslávii aféra okolo vyjádření jugoslávského armádního generála Dušana Pekiće. V atmosféře neustále přibývajících útoků na adresu Josipa Broze Tita totiž na setkání celojugoslávského SUBNORu 19. září 1989 prohlásil, že již za života jugoslávského vůdce, na konci 70. let, existoval čtyř-(či více-členný, počet se měnil) orgán, jehož cílem bylo „usnadnit Titovi řadu jeho povinností“. V tomto orgánu se střídali významní jugoslávští komunisté (např. Kardelj, Bakarić, Žarković, Krajačić, Ljubičić, Koliševski, Mikulić), kteří později zastávali řadu funkcí ať už stranických, či republikových. Komise dle Pekićova vyjádření pracovala „Titovým jménem“. Rozhodovala o tom, jaké informace se k jugoslávskému vůdci dostanou, či nikoliv. Bez jejího souhlasu navíc nemohl nikdo v zemi získat, či zastávat jakoukoliv klíčovou úlohu, nebo pozici. Toto vyjádření Dušana Pekiće působí dojmem, že se jugoslávský generálplukovník pokoušel uklidnit značně rozbouřenou situaci. Řada útoků na Tita (a obecně Jugoslávskou lidovou armádu) vycházela, jak se ukazuje, z faktu, že veřejnost neměla k dispozici dostatek ověřených, či pravdivých informací. Titův osobní život byl dlouhou dobu obestřen v jistých detailech tajemstvím. Jak jsme mohli vidět v předcházejících kapitolách, s přibývajícími výpady na Titovo jméno se do popředí dostávala některá témata okolo jeho osobního života, například milostný život, vztah k ženě Jovance, dále dědické vztahy apod. Objevovaly se občas i informace, že i jeho státní pohřeb byl zinscenován a Tito byl skutečně pohřben o den dříve. Šokující vyjádření odkazující k posledním Titovým letům mělo působit jako jakýsi „závan pravdy“, který by celou řadu zmíněných témat když ne zcela postavil mimo hru, tak alespoň potlačil. Závěr, ke kterému měl na základě Pekićova vyjádření posluchač / čtenář dojít, ale působí značně ukvapeně a zmateně. Jugoslávský tisk (triáda deníků, které v této bakalářské práci sleduji), jak lze očekávat, generálplukovníkovo vyjádření zachytil, pokoušel se jej různými způsoby tlumočit a vysvětlit, což vedlo k otevření prostoru pro ještě objemnější spekulace, než bylo kdy dříve běžné. Reakce na něj byla rozporuplná; zatímco na jedné straně se redakce novin, které reprezentovaly především orgány Socialistického svazu pracujících konkrétních republik zvídavě ptaly, o co se vlastně jedná, jejich rubriky „ohlasy čtenářů“ plnily jedovaté články titoisticky naladěných komunistů, kteří považovali Pekićovo vyjádření za něco nehorázného a útočného. Lze se domnívat, že uvedené deníky neměly zájem kritizovat Pekiće přímo, ale prostřednictvím právě těchto ohlasů. V následujících týdnech Pekiće některá jugoslávská média doslova pronásledovala.11 V Oslobođenju bylo zveřejněno několik navazujících zpráv. Namísto vyvrácení starých spekulací jich naopak celá řada vyvstala, především představa Tita jako jakési loutky v rukou mocných, dobovým jazykem by bylo možná dobré dodat „komunistické byrokracie“. Pekić se v těchto svých článcích pokoušel dementovat řadu různých dezinterpretací, ke kterým čtenář po prvním z článků mohl velmi snadno dojít (a také došel). Je příznačné, že nejintenzivněji kauzu reflektovalo sarajevské Oslobođenje. Jak jsem již něko-

11 S oudě z množství zpráv, které se po zasedání SUBNORu poměrně rychle v Oslobođenju a Politice vyrojily a některých komentářů Oslobođenja, jako např.: „Vjerujemo, da je Dušan Pekić, general-pukovnik, narodni heroj, inače član Predsjedništva SO SUBNOR-a Jugoslavije juče bio najtraženija ličnost, bar što se novinara tiče.

100


likrát uvedl, byla to právě Bosna a Hercegovina, kde se nejvíce12 dbalo na titoistickou rétoriku. Kult Josipa Broze byl proto silný velmi dlouho a jakékoliv jeho narušení přirozeně vyvolávalo pozornost jak mezi komunisty, tak i v nejširší veřejnosti. Společnost byla navíc po několika skandálech (Agrokomerc, Neum, Kecmanović)13 velmi citlivá na jakoukoliv další kauzu a proto aféru okolo Pekiće sledovala poměrně pozorně. Psala o ní také i bělehradská Politika (avšak mnohem méně). V případě záhřebského Vjesniku jsem zaznamenal reakci v jednom textu Joži Vlahoviće, která je součástí obšírnějšího článku – přichází hlavně ale až více než měsíc a půl poté, co aféra vypukla. Vjesnik během září 1989 píše o útocích na Tita pouze obecně. Existuje několik možných závěrů, ke kterým všichni, kteří tuto kauzu sledovali, došli. Tyto závěry se rovněž nabízejí, chceme-li celou záležitost lépe pochopit a porozumět jí. Ačkoliv jsou možná do jisté míry spekulativní, představují určité pohledy na kult Josipa Broze Tita, jeho obecné pojímání a především – dokládají míru nedůvěry mezi příslušníky jednotlivých národů v Bosně a Hercegovině na konci roku 1989. Nelze se jim proto nevěnovat. První z nich považuje celý projev jen za další ze série útoků na „jméno i dílo“ Josipa Broze Tita. Je třeba zmínit, že během celého roku 1989 (především pak na podzim) přibývalo kritických hlasů na osobnost zesnulého jugoslávského vůdce i ze strany jeho spolupracovníků, či partyzánských spolubojovníků. Proto je logické očekávat, že v případ generála Jugoslávské lidové armády Dušana Pekiće nebude výjimkou. Aféru lze vidět také jako zoufalý tah jugoslávských komunistů očistit Titovo jméno od nepříliš populárních 70. let. Bylo jim totiž jasné, že pokud by veřejnost žádala otevřenou kritiku osoby Josipa Broze, jako první bude položena otázka ekonomicky nepříliš šťastné poslední dekády Titova vládnutí (v této souvislosti je třeba připomenout, že Slobodan Milošević v jednom z rozhovorů pro francouzský deník Le Monde označil mezi Srby „nenáviděnou“ ústavu z roku 1974 jako dokument podepsaný starým Titem, který snad ani neví, co dělá). Je proto logické, že pokud by byl komunisty komunikován závěr, že tyto přešlapy nejsou dílem Tita, ale jiných politiků, je možné obvinit je samotné a nikoliv Josipa Broze. Ovšem za tu cenu, že v očích řady lidí bude hrát jugoslávský vůdce roli senilního starce, který si není vědom toho, co se v zemi děje. I to se pokoušel Pekić prostřednictvím deníku Oslobođenje později vyvrátit, což nasvědčuje např. titulek rozhovoru Nismo izolovali Tita (Neizolovali jsme Tita). Otevírá se pak ještě jedna možná interpretace, proč Pekić tuto zprávu vypustil veřejně. V případě, že by rozhodnutí v oblastech ekonomických, či státoprávního uspořádání již nebyla považována za Titovo dílo, klesla by jejich váha. Většina jugoslávské společnosti si s Titem automaticky spojovala pouze to dobré a komunisté si tohoto faktoru byli vědomi. Jugoslávská komunistická strana (jak na federální, tak i na republikových úrovních) za „jménem i dílem“ Josipa Broze Tita 12 K omunistické vedení Bosny a Hercegoviny si bylo velmi dobře vědomo multietnického charakteru republiky a tomu přizpůsobovalo svoji politiku. Nelze se proto setkat s tím, že by ze strany SK BiH byly iniciovány jakékoliv agresivní výpady, jako tomu bylo v případu jiných republik, především Srbska. 13 T yto skandály (tisk nekrytých směnek v případě Agrokomercu, pronájem luxusních vil v bosenském přístavu, skandál s uveřejněním tajných informací) jsou považovány soudobými historiky (Petranović, Bilandžić, Hladký) za dominantní politické události bosenskohercegovinské republiky v druhé polovině 80. let a mají přesah až do období rozpadu Jugoslávie. Okolo řady afér – kromě tří uvedených jich existuje ještě více, avšak nebyly tak nápadně reflektovány) – vycházely v Oslobođenju články často. Situace posloužila dobře pro „protibyrokratickou revoluci“ S. Miloševiće, neboť bylo možné poukázat na konkrétní chyby politických oponentů.


101

samozřejmě stála (bez ohledu na to, jestli se jednalo o albánské „autonomisty“, či Slobodana Miloševiće, nebo řadu chorvatských politiků)14. Závěr, že by Tito nebyl odpovědný například za ústavu z roku 1974, zákon o sdružené práci, či enormní zahraniční dluh, by tak otevřel cestu k rychlejší změně všech těchto bodů a především ústavy. Také by podpořil srbský pohled na věc, tedy ten, že tato nejdelší ústava na světě je vlastně klíčovým viníkem celojugoslávské ekonomické, společenské a morální krize. K tomuto vidění celé kauzy okolo Pekićova vyjádření bych se proto přiklonil i já. Navíc sám generálplukovník ve svém vyjádření mimochodem uvádí, že k událostem tragickým pro další rozvoj SFRJ patří především ústava z roku 1974, zákon o Sdružené práci, růst byrokracie a zvýšení míry zadlužení státu. Hned dva z těchto čtyř prvků, ač možná skutečných jugoslávských problémů, odkazují především na rétoriku a styl argumentace Slobodana Miloševiće a jeho příznivců, ke kterým Pekić, stejně jako nemalá část Jugoslávské lidové armády, patřil. Tento politický styl s Titovým kultem efektivně a úspěšně pracoval a využíval jej pro vlastní cíle a záměry. Tento poslední ze tří závěrů navíc dobře vysvětluje i skutečný důvod pro ostrou kritiku na adresu Pekiće ze strany čtenářů, či autorů článků – ale pouze muslimské, nebo chorvatské národnosti15. S takovými kritikami se lze totiž jak v Oslobođenju, tak i ve Vjesniku setkat. Představa, že „charismatický“ Tito, jehož rozhodnutí jsou vždy neoddiskutovatelná a vždy úspěšná a účinná, je jen loutkou v rukou jakýchsi byrokratů a nepříliš charismatických komunistů byla snad vrcholem toho, co bychom mohli na začátku druhé poloviny roku 1989 označit za sice nepřijatelné, ještě však v jugoslávském16 tisku v podobě běžného článku textu zveřejnitelné. Samozřejmě, že obraz Tita jako loutky v rukou druhých nevyvstal pouze v hlavách běžných lidí. Obrazně (a již zcela nepřijatelně) jej ztvárnil slovinský kontroverzní časopis Mladina, a to hned na přední straně. Vyvolán tak byl automaticky další skandál. A bylo to opět sarajevské Oslobođenje, které proti tomu vystoupilo nejostřeji – přetisklo karikaturu z aktuálního vydání časopisu s vlastním článkem s názvem „ilustrované urážky“. Spolu s další ilustrací (zastřeleným Slobodanem Miloševićem na den republiky 29. listopadu) ji pak okomentovalo jedním slovem – „ohavnosti“. Bělehradská Politika se naopak pokoušela plně v duchu představ srbského komunistického vedení pro něj vytěžit politický kapitál a obvinila předsednictvo socialistické republiky Slovinsko, že Mladina představuje jeho oficiální politická stanoviska i program.

ty, který by mohl být veden jejich politickými reprezentanty (v našem případě srbským a chorvatským svazem komunistů), je proto možné vidět jako největší riziko pro zachování existence jednotného státu. Na obou stranách bylo početné obyvatelstvo, ideová východiska Srbů i Chorvatů byla po dlouhou dobu všem známá a byla od sebe odlišná jak v dobách „občanské17“ Jugoslávie (monarchie), tak i v časech té komunistické. Zatímco srbské vedení bylo již tradičně stoupencem Jugoslávie unitaristické (centralistické), chorvatské vedení kladlo důraz na rovnoprávnost jednotlivých jugoslávských národů, respektive republik. Tyto dva názory lze sledovat v Politice, resp. Vjesniku víceméně po celou dobu, které se tato bakalářská práce věnuje. Nicméně až ke konci roku 1989 situace začíná eskalovat. Miloševićův politický styl vede k výměně „ostřejších slov“. Jak jsem již uvedl, bylo zcela běžné, že do jugoslávských novin (vysokonákladových, ke kterým patří mnou sledované tituly) psala články komunistická elita. Ta se nyní namísto proklamací takových, jaké byly běžné v předchozích dobách (soustředících se především na témata bratrství a jednoty, rozvoje samosprávy pracujících, velebící úspěchy partyzánského hnutí v článcích o významných výročích, či zmiňující úspěchy samotného Josipa Broze Tita), začíná zabývat konkrétními a aktuálními problémy.18 Tyto problémy jsou zcela přirozeně vždy tématicky nepříliš vzdálené od srbsko-chorvatské národnostní otázky, která se tak stále častěji stává tématem, které již není tabu19, a o kterém je možné otevřeně mluvit. Tito v tomto střetu sehrál zajímavou úlohu. Ačkoliv bychom mohli zezačátku tvrdit, že jeho kult již není atraktivní a proto není na místě o něm mluvit, opak je pravdou. I Politika i Vjesnik – každá na jedné straně barikády – Tita při různých příležitostech a různými způsoby zmiňují. Vždy tak činí s cílem poukázat na něho jako na osobnost, která za svého života podporovala to či ono stanovisko pro konkrétní stranu vhodné. Situace se podobá mediální podobě slovinsko-srbského sporu o ústavní dodatky, avšak Titova úloha je zde možná snad ještě více potlačena. Rodí se zde snad základy budoucí válečné propagandy, která dokáže i jeden konkrétní výrok interpretovat dvěma zcela odlišnými způsoby? Mluvíme-li o již vyeskalované podobě otevřeného ideového střetu mezi srbskými a chorvatskými komunisty, pak se nejvíce článků na toto téma objevuje ve Vjesniku a Politice během konce září a potom celého měsíce října 1989. Během listopadu a prosince pak ustupuje do pozadí ve prospěch aktuálnějších témat. Srbové jsou Vjesnikem obviňováni (jak ti ze Srbska, tak i ti

Narůstající srbsko-chorvatský spor Srbsko-chorvatské vztahy byly pro existenci samotné Jugoslávie klíčové a jejich zhoršení vždy vedlo k ohrožení, nebo rovnou rozpadu státu jako takového. Případný spor mezi Srby a Chorva-

17 J ak Vjesnik, Politika, či Oslobođenje používali velmi často termín „građansko društvo“, vždy však s negativními konotacemi. Proto se domnívám, že je užívání tohoto termínu možná vhodnější, než užívání těch výrazů, které byly typické v československém komunistickém tisku – tedy buržoazie, kapitalismu etc.

14 J e však samozřejmě jasné, že každý z této trojice si vykládal Titovo „dílo“ zcela jiným způsobem, tedy tak, aby ospravedlnilo jeho vlastní politiku. To však nemělo pražádný dopad na oficiální identifikaci té či oné osobnosti, či organizace s Titovým jménem. 15 V Jugoslávii konce roku 1989 byly již jednotlivé pohledy na celosvazovou situaci podle národů jasně vykrystalizované. Podle používaného slovníku a toho, na co klade čtenář důraz především, tak lze identifikovat národní program, se kterým se ztotožňují, eventuálně i přímo národnost. 16 S amozřejmě, že míra toho, co bylo možné uveřejnit v novinách srbských, slovinských, či třeba bosenskohercegovinských není stejná. Nicméně z mého dlouhodobého sledování jugoslávského tisku, který je předmětem této práce, vyplývá, že toto příliš skandální není (ve srovnání například s některými texty Mladiny, či aférou Student).

102


18 V ýměna politického vedení na 13. sjezdu SKJ v roce 1986 měla za cíl přivést k moci novou generaci politiků, která nebude tolik zatížena pohledem na politiku typickým pro dobu Titova vládnutí. Politické změny v Jugoslávii během tzv. Protibyrokratické revoluce umožnily okruhu lidí kolem Slobodana Miloševiće koncentrovat moc a připravovat se případně na převzetí moci i ve Slovinsku a Chorvatsku. Politické tření jak mezi Svazem komunistů Srbska na jedné, tak mezi Svazem komunistů Chorvatska (a Slovinska) na straně druhé, nabývalo každým dnem stále větších rozměrů. 19 P rávě významnost této otázky byla důvodem, proč nebyla v předchozích letech po dlouhou dobu vůbec otevírána. Vjesnik se tématům spojeným s vztahy mezi Srby a Chorvaty po dlouhou dobu (chronologicky až do této kapitoly) příliš nevěnoval, a pokud ano, tak buď zmiňoval úspěšné příklady spolupráce chorvatských Srbů s většinovým obyvatelstvem, či mobilizoval proti výbušné rétorice Slobodana Miloševiće. V druhé polovině roku 1989 však přechází do protiútoku.


103

z Krajiny) ze sejití z Titovy cesty. „Titova Jugoslávie“ je stavěna stále častěji do kontrastu s alternativním centralisticko-unitaristickým projektem, který představuje Miloševićova politika a který není považován za titovský. Na druhé (srbské) straně je však reakce podobná. Srbské komunistické vedení označovalo reformní přístup chorvatských (a slovinských) komunistů delší dobu za kontrarevoluční a protititovský. Politika zdůrazňovala, že se mnozí za Titem pouze skrývají, namísto aby konali v duchu jeho odkazu. Při té příležitosti je zajímavé povzdechnutí Ivici Račana, který v jednom z článků pro Vjesnik poznamenal, že je nepřijatelné politiku a zájmy jedné z republik označit za titovskou a druhou jako netitovskou. Nepřímo tím směřoval na Miloševiće a Svaz komunistů Srbska. Srbští komunisté se pokusili zdůraznit, že na jejich straně stojí jeden mocný spojenec, kterým byla Jugoslávská lidová armáda. Jak již bylo v této práci několikrát poznamenáno. Tato nejkonzervativnější složka v Jugoslávii patřila k těm, které jasně stály za myšlenkou jednotného státu a představa jeho rozpadu, decentralizace, asymetrické federace, či jakékoliv jiné turbuletní změny pro ni byla nepřijatelná. Je těžké odpovědět na otázku, jestli armáda stála většinově za Miloševićem či nikoliv, nicméně v článcích, které vycházely v deníku Politika je pohled podpory srbskému předákovi patrný. Reprezentanti JLA kladli důraz na Titův odkaz, na jeho koncepci všelidové obrany země a dědictví partyzánského boje. Separatismus armáda spojovala s myšlenku vybudování republikové armády, či vyhlášení suverenity. Taková tvrzení ze strany JLA jsou však značně nepřesná, vezmeme-li v úvahu fakt, že jugoslávské ozbrojené složky byly z určitých důvodů20 decentralizovány a republikové ozbrojené složky byly rovněž de facto po roce 1968 zřízeny. Možná se ovšem může jednat ze strany JLA o nedostatek respektu k těmto formacím, což by vzhledem k politickým a společenským okolnostem konce roku 1989 bylo možné očekávat. Riziko konfliktu bylo rovněž něčím, co bylo možné a potřebné z propagandistického hlediska využít. Nezřídkakdy armádní představitelé v Politice varovali, že existují země, které se již do hrůz občanské války dostaly (zvlášť vhodným příkladem byl Libanon, kde proti sobě bojovala muslimská většina s křesťanskou menšinou). Toto varování doplňovali odhodlaností bránit jednotný stát, stojící na idejích Josipa Broze Tita a tradici partyzánského boje. Často se uchylovali k zdůraznění toho, že bez těchto dvou (občas byly přidávány i další body) prvků by nebylo žádných úspěchů poválečné SFRJ. Jazyk, který byl představiteli armády v tisku použit, by byl typický spíše pro období mnohem starší21, než je podzim roku 1989. Každopádně se ale jednalo o vyjadřovací prostředky takové, které srbskému politickému vedení mohly i přes určité názorové odlišnosti bez problémů vyhovovat. Zájem představitelů jak Jugoslávské lidové armády, tak Svazu komunistů Srbska, spočíval v udržení jednotné Jugoslávie.

První prosinec jako státní svátek? Možná i trochu stranou stojí debata ohledně zřízení nového státního svátku, který by připadl na 1. prosince, tedy „den sjednocení“ (dan ujedinjenja), vznik první Jugoslávie. A to především i proto, že v jugoslávské realitě podzimu roku 1989 byla klíčovější jiná témata. Královská Jugoslávie, která fungovala jako stát s de facto dominujícím srbským vlivem, byla během komunistického režimu vnímána oficiální historiografií jako něco negativního. Oficiální propagandě sloužila jako odstrašující případ, ve kterém se propojují především tři následující rysy: utlačování různých národů (především těch, které byly uznány za národy až v průběhu komunistického převzetí moci), bída a kapitalistické poměry. Den jejího vzniku lze tak považovat za jasný symbol tohoto státu, potažmo režimu. Všichni jugoslávští komunisté (i ti srbští) po celá léta (až do nástupu Slobodana Miloševiće) proto tvrdili, že je dobře, že byla odstraněna (také i Titovou zásluhou). Tzv. „občanská společnost“ (građansko društvo) byla velmi často čtenářům prezentována jako ukázka špatných poměrů. Stavěna byla do jasného kontrastu s příchodem komunistické strany k moci, zavedení socialistického řádu a především federativního uspořádání. Důvody byly zmiňovány různé – marxistická interpretace dějin se zde snoubila s nepříliš šťastnou realitou královské Jugoslávie. Vzhledem k výše zmíněným faktům je proto překvapivé, že během roku 1989 začal růst zájem tento den prosadit jako další ze státních svátků, vedle např. 29. listopadu, dne republiky. Zájem na prosazení tohoto svátku mělo hlavně srbské komunistické vedení. Deník Politika proto uveřejnil celou řadu článků a sloupků o významu tohoto dne. Při této příležitosti byly prezentovány důvody, proč je takový svátek titovský a také mnohé citáty zesnulého jugoslávského vůdce, které 1. prosinec vyzdvihují. Bylo zdůrazněno, že Tito veřejně prohlásil, že považuje den, kdy byli jižní Slované sjednoceni, za důležité datum. Formulace, kterou však Tito použil (a kterou noviny přetiskly) je však nepříliš konkrétní a působí spíše obecně. Nicméně – za jeho života se 1. prosinec jako státní svátek rozhodně neslavil. Odezva na takové myšlenky byla v atmosféře značně zhoršených vztahů mezi jednotlivými jugoslávskými národnostmi (pro uvedenou dobu se domnívám je kritérium národnostní možná již mnohem výstižnější, než republikové)22 razantní. První se ozvali političtí představitelé Makedonie, kteří tuto záležitost považovali za naprosto nepřijatelnou23 ze strany chorvatské i bosenské byly reakce rovněž odmítavé. Chorvatští i bosenští představitelé svorně prohlašovali, že je nepřijatelné tento den slavit jako státní svátek. Například bosenský komunista Josip Vrhovec zdůraznil ve svém sloupku z Oslobođenja poloviny prosince 1989 zajímavé tvrzení, že by si za Titova života navrhnout tento den za státní svátek nikdo v celé Jugoslávii nedovolil. I přesto ovšem Politika kontrovala s tím, že sám Tito den sjednocení jižních Slovanů do jednotného

20 P o roce 1968 byly jugoslávské ozbrojené síly z obav před možnou invazí doplněny o tzv. Teritoriální obranu, tedy ozbrojenou složku, která byla nezávislá na generálním štábu JLA a spadala pod působnost té které republiky. Cílem bylo umožnit v případě sovětské invaze klást odpor i poté, co by bylo vedení armády zničeno, či paralyzováno. Inspirací pro toto řešení byla partyzánská tradice JLA, skutečným důvodem pak vojenské obsazení Československa v srpnu 1968.

22 P o dlouhou dobu se nelze setkat ani v Oslobođenju, ani v Politice, ani ve Vjesniku s tím, že by nějaký „národ“ zastával konkrétní stanovisko. Postupně se však tato situace začala po příchodu Slobodana Miloševiće do čela Svazu komunistů Srbska měnit. Stále častěji se psalo o postojích republikových a oblastních Svazů komunistů, v odezvách čtenářů je pak vidět, že podobný pohled na věc zastávají ti, kteří jsou ne již ze stejné republiky – ale stejné národnosti (poté, co byli mobilizováni chorvatští Srbové a s ke kritice Slobodana Miloševiće se přidali i bosenští Muslimové).

21 P ředstavitelé armády, kteří se vyjadřovali v tisku, používali slovní spojení, která bychom mohli očekávat v roce 1986, maximálně ještě 1987. Jasně se vyslovovali pro boj proti kontrarevoluci, za socialistickou revoluci či bratrství a jednotu jugoslávských národů. Ještě na podzim 1989 odmítali myšlenku zavedení politického pluralismu v zemi.

104


23 K rálovská Jugoslávie neuznávala existenci makedonské národnosti. Tehdejší vláda iniciovala rozsáhlý proces posrbšťování místního obyvatelstva; měnila jména lidí tak, aby zněla více srbsky, kladla důraz na školství výhradně v srbském jazyce a vysílala do oblasti dnešní republiky Makedonie srbské kolonisty.


105

státu považoval za den významný a že jeho tvůrci byli nejpokrokovější lidé své doby. Citován byl například jeho projev z 5. sjezdu SKJ. Je nezbytné také dodat, že se „rehabilitace“ královské Jugoslávie v srbském prostředí projevovala i řadou jiných rysů. Stále více a otevřeněji se mluvilo například o bojích za první světové války (v Politice se v průběhu roku 1989 zvyšuje počet článků, které se tomuto tématu věnují). Na Den Povstání je pak zahájení boje proti okupantům na srbském území kladeno na stejnou úroveň, jako celá řada srbských válečných utrpení za první světové války. Alespoň to naznačuje rozsah textu, který byl v Politice věnován oběma příběhům. Navíc se postupně začala otevírat cesta pro rehabilitaci nekomunistického hnutí odporu, tedy hnutí četnického. Tito a kolaps komunistických režimů ve východní Evropě Kolaps komunistických režimů ve východní Evropě byl jugoslávským tiskem poměrně dobře sledován. Jediný deník, který se tomuto tématu nevěnuje příliš podrobně, je chorvatský Vjesnik.24 Sarajevské Oslobođenje (především) a také i bělehradská Politika přinášejí poměrně rozsáhlé zprávy o tom, co se ve východním bloku každý den odehrávalo. Pouze sarajevské Oslobođenje však dává prostor k zamyšlení nad možnými závěry, které mohou z těchto událostí vyplynout. Lze se domnívat, že byli jugoslávští komunisté vývojem v zemích východního bloku zaskočeni, či znepokojeni,25 nicméně pohled na věc, který prezentovaly Vjesnik, Oslobođenje, či Politika tomu žádným způsobem nenasvědčuje. Obsah různých vydání všech tří zmiňovaných titulů v inkriminované době působí dojmem, že je komunistická moc ve východním Německu, Československu, Maďarsku, Polsku, Rumunsku a Bulharsku u konce s dechem, nicméně Jugoslávie samotné jako by se tento problém netýkal. Některé z deníků (například Oslobođenje, či Vjesnik) uveřejnily krátké zprávy zahraničních agentur, kde se mluví o tom, jak je Jugoslávie jako taková zemí těsně před rozpadem. Tyto soudy však odkazovaly především na situaci v oblasti mezietnických vztahů, než na společensko-ekonomický vývoj země. Ve Vjesniku například byla v prosinci 1989 uveřejněna mapa Evropy pro rok 2000, která počítala s vytvořením velkého Srbska, samostatného Chorvatska, či Slovinska. I to však zůstalo bez jakékoliv reakce, či odezvy. Nemluvilo se ovšem o tom, mají-li být tyto státy socialistické, či nikoliv. Je možné, že se jugoslávští komunisté neobávali ztráty moci z toho důvodu, že jednak byl jejich režim odlišný od východoevropských, jednak neexistovalo silné disidentské hnutí, které by bylo na západě respektováno a mocenský monopol jugoslávských komunistů permanentně ohrožovalo. Výše zmíněný přístup může tedy vyvolávat řadu otázek. V souvislosti s kultem Josipa Broze Tita především vyvstává ta, zda-li je již přípustné jugoslávského vůdce veřejně zavrhnout, či nikoliv. Ze sledování frekvence článků o Josipu Brozu Titovi, jejich obsahu a výběru autorů lze vidět – avšak bohužel ne příliš zřejmě – přímý vztah mezi požadavkem otevřeně hodnotit (a kritizovat) 24 Jak již bylo uvedeno dříve, Vjesnik je převážně deníkem komunistickým (spíš než deníkem chorvatským). Je proto možné se domnívat, že v redakci právě tohoto deníku panovaly největší obavy z případného rozšíření pádu monopolu moci i na území Jugoslávie, přesněji Chorvatska a proto nebyl ani zájem o těchto informacích obšírněji informovat. 25 T oto znepokojení lze vyčíst především z toho, jaké politické termíny a jak rychle se uplatnily v oblasti politické propagandy a agitace v období těsně před 14. sjezdem Svazu komunistů Jugoslávie.

106


osobnost Josipa Broze Tita a společensko-politickými změnami v zemích střední a východní Evropy. Ostrá kritika na adresu spíše jugoslávských komunistů, než samotného Tita vyšla v sarajevském deníku Oslobođenje (byla přetištěna část článku ze srbského publicistického časopisu NIN) v rubrice Deník čtenáře 20. listopadu. Autor uvádí zajímavé srovnání: Zatímco v Sovětském svazu je rozvíjena politika Glasnosti, ve východním Německu došlo ke svržení Berlínské zdi a v Bulharsku byl z vrcholných funkcí odstraněn Todor Živkov, v Jugoslávii se pouze vedou diskuze. Spekuluje se okolo osobního života zesnulého prezidenta. Uvádí se příklady až absurdního vyzdvihování Titova kultu: návrhy na udělení dalších hrdinských titulů, úsměvně je položena otázka, jestli by snad nebylo lepší změnit název Jugoslávie na Titoslávii. Absurditu ochrany „Titova jména a díla“ dovádí autor do krajnosti, když se ptá, co je hlavní devizou Jugoslávie v integrující se Evropě. Sarkasticky dodává, že to jsou zasedání Svazu komunistů, na kterých se diskutuje o ochraně „jména a díla“ Josipa Broze Tita. Výše uvedený článek je jedním z nemnoha, které se Josipu Brozu Titovi na podzim 1989 věnovaly26 a to ještě v souvislosti s politickými změnami v zahraničí. Konfrontace jugoslávské reality s hlavně tou západoevropskou se však – jak se ukazuje – byla v jugoslávských denících (triáda těch, které sleduji) stále více na pořadu dne. Srovnání ekonomicky silného západu a hospodářsky zbídačeného jugoslávského státu se přímo nabízelo, stejně jako automatické zavrhnutí všeho, co tento „zkrachovalý“ stát ztotožňuje. Tedy i osobnost Josipa Broze Tita. To je již jen krůček od závěrů, které se během podzimu 1989 jen letmo objevily a které vyplynou na povrch zcela během následujícího období přelomu let 1989 a 1990. Začátek politické a společenské transformace východní Evropy byl v jugoslávském tisku pojat spíše jako jeden z projevů transformujícího a integrujícího se světa, než spíše jako konec komunismu jako takového.27 I přesto se ukazuje, že dopad na domácí scénu a především mocenský monopol Svazu komunistů Jugoslávie byl vskutku drtivý. Otevřeně se začalo diskutovat o politické pluralitě a samozřejmě se zcela změnil pohled na osobnost Josipa Broze Tita. Tito ve stínu srbsko-slovinského sporu Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole o srbsko-slovinském sporu ohledně ústavních dodatků, panovalo mezi politickými představiteli a společenskou a kulturní elitou Srbska a Slovinska

26 V listopadu 1989 vyšlo jak ve Vjesniku, tak Oslobođenju, či Politice relativně více článků, zmiňujících osobnost zesnulého jugoslávského vůdce, než tomu bylo v případě prosince téhož roku. Tato relativnost je dána jednak tím, že osobnost Josipa Broze Tita už nebyla tolik atraktivní, jako např. ještě v letech 1986 a 1987, jednak skutečností, že jugoslávská společnost řešila celou řadu jiných kauz, které dominovaly. V případě srbském to byla především ekonomická blokáda Slovinska, v případě dalších republik se témata článků soustředila na přípravu na nadcházející 14. sjezd Svazu komunistů Jugoslávie. Tito navíc nebyl atraktivním tématem již z celé řady důvodů, především skutečností, že odchod SKJ z dominantní pozice se začínal postupně stávat realitou a proto argumentovat někým, kdo ho reprezentuje snad nejlépe již jen těžko mohlo podtrhnout význam jakéhokoliv sdělení. 27 D o tohoto pohledu například zapadá i jeden zajímavý fakt, a to že jugoslávský premiér Ante Marković ještě v roce 1990 odmítal ve veřejných rozhovorech pro jugoslávskou televizi přiznat, že by komunistická ideologie zkrachovala a naopak ji považoval za potvrzenou.


107

jisté napětí. To trvalo již řadu měsíců až let28 a vyvrcholilo 1. prosince 1989 tzv. „Mítinkem pravdy“ a následnou ekonomickou blokádou. Srbští komunisté vedení Slobodanem Miloševićem se pokusili využít známé a účinné zbraně z časů protibyrokratické revoluce, tedy organizované masové mítinky. Občanské sdružení Božur na den 1. prosince 1989 (výročí dne Sjednocení – vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) ohlásilo demonstraci na jednom z náměstí v centru Lublaně, která měla být – jak bylo komunikováno – manifestací jugoslávských idejí. Slovinské politické vedení však velice rychle pochopilo, že se chystá podobný scénář, jaký byl uplatněn v Novém Sadu v říjnu 1988 a v Podgorici v lednu 1989 a shromáždění nepovolilo. Chorvatští představitelé znemožnili navíc tranzit Srbům a Černohorcům, kteří chtěli odcestovat do Lublaně. Nakonec se tak na místě shromáždilo okolo padesáti až sta lidí, mnohé z nich slovinská milice pozatýkala. Srbské komunistické vedení reagovalo na celou záležitost ostrým protestem a bezprecedentním krokem – ekonomickým bojkotem slovinského zboží.29 V Politice byla zahájena ostrá kampaň proti Slovinsku a jeho politickým představitelům. Sarajevské Oslobođenje a záhřebský Vjesnik však reagovaly zcela jiným způsobem; o události se zmínily spíše okrajově. Srbsko-slovinský spor je první celojugoslávskou událostí, v jejíž souvislosti není v tisku (ani Oslobođenju, ani Vjesniku, ani Politice) nijak nápadněji zmiňován Tito. Pouze v Politice se lze setkat s několika kratšími články, které vnímají aktuální události jako slovinský útok na titovskou (či AVNOJskou) Jugoslávii. V případě Vjesniku vyšel jeden článek Josipa Vrhovce, který však paradoxně končí podobnými nebo až stejnými závěry, jako Politika. Pouze s tím rozdílem, že celou aféru vidí jako srbský útok a nikoliv slovinský útok na samotné základy Titovské a AVNOJské Jugoslávie. V porovnání s krizí okolo dodatků slovinské ústavy, která vypukla v září 1989, je frekvence textů, které by mohly být předmětem zkoumání této bakalářské práce mnohem nižší. Zcela chybí úryvky z Titových citátů, které by měly podpořit to, či ono stanovisko. Tito je připomínán méně nápadně, jeho jméno zcela zmizelo z nadpisů jednotlivých článků. Je možné si položit otázku, proč je tomu tak. Prosinec 1989 byl především měsícem, kdy teprve začínaly dozrávat dramatické společensko-politické změny ve východním bloku. Tyto změny – jak jsem již uvedl – měly poměrně výrazný dopad na jugoslávský režim; předně vedly k tomu, že komunisté (ne však všichni) přiznali kritiku (i Josipa Broze Tita) v míře, která byla do té doby nemyslitelná, ale která byla veřejností již po nějakou dobu žádaná. Lze se domnívat, že i jugoslávskou společnost zasáhla vlna euforie podobná té, která byla typická pro východní Evropu; v západní části federace se jednalo o živelný vznik nových demokratických stran (které např. Vjesnik příliš nereflektuje) a sny o evropské integraci (o které vychází například ve Vjesniku nemalý počet článků), v té východní pak nadšení z politiky Slobodana Miloševiće. V obou případech však Tito již nebyl vhodnou osobností, která by mohla upoutat pozornost čtenáře a potrhnout důležitost nějakého konkrétního sdělení. 28 J iž v roce 1987 přerušil srbský svaz spisovatelů konflikty se slovinským, což vedlo k rozpadu Jugoslávského svazu spisovatelů. Následovaly politické změny ve Slovinsku, které byly nezřídka označovány srbským komunistickým vedením jako kontrarevoluční akt. Jejich vyvrcholením bylo prosazení dodatků slovinské ústavy na konci léta 1989, které vyvolalo rovněž vlnu negativních reakcí ze srbské strany. 29 P rávě tímto krokem byl zahájen rozpad jednotného jugoslávského ekonomického prostoru a trhu. Podobný bojkot bude v nadcházejícím roce uplatněn také v případě Chorvatska.

108


Tito a hledání „demokratického socialismu“ do 14. sjezdu SKJ Jugoslávští komunisté si byli poměrně dobře vědomi toho, že systém, který víceméně fungoval v jejich zemi po desetiletí, se ideově30, prakticky31, i ekonomicky32 přežil. O mocenském monopolu Svazu komunistů Jugoslávie se debatovalo jak ve Vjesniku, tak i v Politice, či Oslobođenju v podstatě po celý rok 1989 a stále jasněji vyplývala na povrch skutečnost, že komunistické režimy nemohou v měnícím se světě obstát a pokud ano, tak jedině za cenu drastických změn. Stejně jako v případě dřívějších dob i nyní lze sledovat v jugoslávských denících pozitivně vnímaná (či prosazovaná) (reformní) hesla v kontrastu s hesly negativními. Mezi první uvedená patří např. „politický pluralismus“, či „demokratický socialismus“. K negativním pak „stalinismus“, nebo „autoritativní socialismus“. Obě dvě hesla která odkazují na socialistické státní zřízení, jsou poměrně zajímavými konstrukty vládnoucí strany, pokoušející se tímto zoufale zachránit svojí vlastní pozici. Že vskutku zoufale dokládá i fakt, že se přijetí myšlenky politického pluralismu dlouho bránila.33 Je třeba si položit otázku, kde se v tomto nově, narychlo, avšak úspěšně vytvořeném spektru nalézá sám Tito a jeho kult. Můj průzkum deníků z přelomu let 1989 a 1990 ukazuje, že se nyní Tito ocitá, ačkoliv to není komunikováno příliš otevřeně a nápadně, na straně negativní. Bývá spojován s autoritativním socialismem, padesátými léty, obecně obdobím, které je nyní stále barvitěji popisováno především Vjesnikem a méně také Oslobođenjem (bělehradská Politika, ač se rovněž drží slovníku, který jsem zde uvedl, řeší jiné problémy). Oproti období hroucení komunistických režimů ve východní Evropě nastal ten posun, že Tito je kritizován za své metody práce a politický přístup k řešení problémů (který je označován jako stalinistický), nikoliv částečně Tito, částečně konzervativci, kteří ho vehementně brání a částečně armáda. Pozice kritiky vycházejí z ideového rámce západní demokratické společnosti (nebo alespoň toho, co si mohla tehdejší jugoslávská společnost pod tímto rámcem představit). Na konci roku 1989 začala ve Vjesniku vycházet jednou týdně série článků s názvem „Byli jsme stalinisté?“ (Jesmo-li bili stalinisti), která se zabývala celou řadou politických i jiných událostí a rozhodnutí (dříve tabuizovaných) z dob přelomu 40. a 50. let. Kritizovány jsou například tzv.

30 P o revolucích ve střední a východní Evropě bylo jasné, že komunistická ideologie nemůže být atraktivní již v podstatě pro nikoho, neboť společnost žádala jasné změny směrem k demokratickému státnímu zřízení. 31 Jugoslávský politický systém byl stále méně efektivnější v provádění jakýchkoliv řešení. Neustálé spory ohledně kompetencí federální, republikových a oblastních úrovní vedl k tomu, že nebyla přijímána klíčová rozhodnutí a ta, která byla prosazována, se ukazovala jako neúčinná. Jako jeden z příkladů může sloužit např. „Titovo řešení národnostní otázky“, které sice bylo v balkánské realitě velmi progresivní, v případě kosovského problému však zcela selhalo. 32 E konomická situace Jugoslávie na konci roku 1989 byla tristní. V zemi rostla nezaměstnanost, inflace dosahovala závratné výše a neustálé diskuze o reformách nenesly v podstatě žádný významnější úspěch. 33 V podstatě celý podzim 1989 se reforma politického systému v Jugoslávii točila – z pohledu SKJ – okolo myšlenky jakéhosi „pluralitního systému bez politických stran“ (toto rovněž připomíná a kritizuje například i Vladimir Goati ve své knize Smysl jugoslávského pluralistického šoku). Nicméně, události na konci roku 1989 byly natolik významným přelomem, že tato značně obskurní myšlenka nebyla nakonec realizována. Ještě před 14. sjezdem navíc začaly být po celé Jugoslávii zakládány (až živelně) nové politické strany, bez ohledu na to, zda mohou podle zákona existovat, či nikoliv.


109

politické továrny34, otevřeno je také téma pracovního tábora Goli Otok. Překvapivě se již méně diskutuje o Titově roli v letech sedmdesátých, tématu, probíraném v podstatě po celý rok 1989. Rigidní titoisté však bránili jméno Josipa Broze i přes očividné zhroucení komunistických režimů ve východní Evropě a dramatické změny35 ve vlastní zemi. V případě komunistů chorvatských (kteří prostřednictvím záhřebského deníku Vjesnik zveřejňovali své názory širokému publiku) se jednalo o opakování stále stejného scénáře: vyzdvihování Titových zásluh, odmítání každodenních útoků na jeho „jméno a dílo“, a kladení důrazu na pozici Svazu komunistů ve společnosti, která je jasně vymezena komunistickou (v tomto případě leninskou) ideologií. V Bosně a Hercegovině si však byli tamní političtí představitelé vědomi faktu, že je bývalý jugoslávský vůdce osobností, které mohou již jen stěží vrátit původní váhu a význam. Vsadili proto na reformní rétoriku. Tak například na konci listopadu 1989 vyšel v Oslobođenju článek, který shrnul rozpravu předsednictva republikového Socialistického svazu pracujícího lidu. Výsledek diskuze byl jasný – Titova historická doba je sice překonaná, nicméně základní prvky stanovené jeho působením (s tím, že nejsou žádné uvedeny) musí i nadále zůstat v platnosti. Za nepřijatelné je třeba označit jakékoliv vyčleňování Tita z jeho vlastní epochy. To otevíralo cestu k tomu, aby se zamezilo doslovnému „chytání za slovo“ a zneužívání Titových výroků kýmkoliv, stejně jako stále populárnější zdůrazňování toho, že jak Tito, tak AVNOJ se nedostali k řízení funkcí na základě některého z legálních principů převzetí moci. Komunisté chtěli prostě zdůraznit to, že minulost patří minulosti a není žádoucí ji podrobněji rozebírat. Jugoslávští komunisté se pokoušeli delší dobu tlumit ve společnosti poměrně rozšířený a mezi malým, avšak rozhodně aktivním okruhem antikomunistů stále hlasitěji šířený názor – tedy že Tito byl stalinista. Za politika „Stalinské éry“, autokrata a člověka, jemuž je demokracie cizí, ho označil i jeden z hlavních kritiků jugoslávského komunistického režimu, Dobrica Ćosić. Jeho rozhovor se Slavoljubem Đukićem vyšel na přelomu listopadu a prosince 1989 v sarajevském Oslobođenju. Nicméně, tento kritický pohled je doplněn i tvrzením, že Tito je nepochybně vůdčí osobností protifašistického boje, do jisté míry i „liberalizátor“ stalinistických pořádků, ale také osoba jejíž vlastní úspěch zdaleka převážil skutečný význam. Nemalou reakci jugoslávských deníků (především sarajevského Oslobođenja, méně pak záhřebského Vjesniku) vzbudila petice obyvatel tehdejšího Titogradu (dnes Podgorici) v Černé Hoře, která žádala návrat k původnímu názvu města. Názorům signatářů petice (především osobnostem společenského života – zmíněni byli například Ranko Jovović, Budimir Dubak, či Radomir Uljarević) byl vyhrazen nemalý prostor pro prezentaci argumentů, proč by se mělo město vrátit ke svému původnímu jménu. Napadají například stav, že pokud má každá z republik, či auto-

nomních oblastí Jugoslávie po jednom „Titově“ městě, znamená to, že ostatní města nejsou snad Titova? Žádají, aby se občané sami vyjádřili k tomu, v jakém městě chtějí žít. Jako protiváha těchto hlasů se objevila nejkonzervativnější mocenská a ideová složka ve státě – armáda a Svaz veteránů (SUBNOR). Ti varovali, že se pod heslem budování demokratické společnosti skrývá kdekdo a tací lidé mají různé, mnohdy samotnou Jugoslávii poškozující, zájmy. Zcela mimo to, jak byl Tito přijímán Oslobođenjem, potažmo Vjesnikem, stojí bělehradský deník Politika. Uvádím ji zde až na konci, protože se ukazuje, že se od obou dvou dříve uvedených novinových titulů liší. Politika pokračuje v rétorice, která byla typická pro předchozí období. I tak se ovšem drží stejného schématu, co se týče užívání již dříve zmíněných nových hesel, rychle se uplatnivších v jugoslávské realitě. I Politika proto píše o pluralitě stran, demokratickém socialismu, či připomíná stalinistickou éru, a to v negativním slova smyslu. O Titovi samotném během prosince 1989 a ledna 1990 žádný text nevydala, nicméně stále byl připomínán (stejně jako např. AVNOJ) jako jeden ze základních prvků existence samotného státu, a to vždy tehdy, bylo-li to tehdejším politickým vedením potřebné (probíhající společensko-politické změny ve Slovinsku, vyjádření armády ohledně obrany celistvosti státu).

34 V dobách obav ze sovětské invaze do Jugoslávie během tzv. Prvního pětiletého plánu přehodnotila koncepci hospodářského rozvoje. Řada nově budovaných průmyslových závodů byla přemístěna do oblastí, kde se nenacházela odpovídající dopravní, či jiná infrastruktura, například do Bosny a Hercegoviny, Černé Hory a Makedonie. Mnohdy však byly tyto závody budovány na politickou objednávku bývalých partyzánů. A to především těch, kteří byli z regionů, kde bylo partyzánské hnutí početně zastoupeno (Černá Hora, Bosna a Hercegovina). Továrny byly v následujících letech prodělečné a mnohé z nich musely být uzavřeny, což stálo jugoslávský stát nemalé peníze. 35 M ezi některé z těchto dramatických změn patří například: zakládání nových politických stran, svoboda shromažďování, právo na tajné volby, ekonomické změny pod vedením nového premiéra Ante Markoviće které uvádějí do praxe mnohé z dosud zavrhovaných tržních principů.

110



111

Štěpán Šantrůček1

Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Role mezinárodních organizací v implementaci Daytonské mírové smlouvy Obsah Úvod Obsah práce a vymezení tématu Použitá literatura Pojmy Cíl práce 1. Poválečná rekonstrukce a budování míru 2. Mezinárodní organizace ukotvené v Daytonské dohodě 3. Rada pro implementaci míru 3.1 Výsledky londýnské konference 4. Vysoký představitel OSN pro Bosnu a Hercegovinu 5. Severoatlantická aliance 5.1 IFOR 5.1.1. Průběh mise a plnění hlavních cílů 5.1.2. Ukončení mise a předání mandátu 5.2 SFOR 5.2.1. Průběh mise a plnění hlavních cílů 6. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě 6.1. Role OBSE v procesu demokratizace BiH 6.2. Role OBSE v oblasti obnovení občanské společnosti 6.3. OBSE a její přínos ke stabilizaci regionu 7. Organizace Spojených Národů 7. 1. UNMIBH 7. 2. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 7. 3. Mezinárodní soud pro zločiny v bývalé Jugoslávii 8. Evropská unie 9. Závěr Seznam použité literatury Odborné knihy a publikace Internetové zdroje a prameny

Úvod Válka v Bosně a Hercegovině byla formálně ukončena podpisem Všeobecné rámcové smlouvy pro mír v Bosně a Hercegovině, známé spíše pod názvem Daytonská dohoda, či Daytonská mírová smlouva. Smlouva byla po složitých jednáních všech zúčastněných stran konfliktu na Wright-Pattersonově letecké základně v Daytonu v USA formálně podepsána 14. prosince 1995 v Paříži. Po podpisech jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, představitele bosenských Muslimů Alji Izetbegoviče a chorvatského prezidenta Franjo Tudjmana vstoupila ještě téhož dne v platnost2. Spolu s podpisem smlouvy začala rozsáhlá mise mezinárodního společenství, která měla za úkol obnovit mír a demokratickou společnost v zemi. Z hlediska mezinárodních organizací byly do procesu poválečné obnovy zahrnuty přední evropské a světové organizace, jejichž úkoly byly stanoveny v jednotlivých přílohách Daytonské smlouvy. Vedle těchto organizací nelze opomenout účast více než 1 500 nevládních neziskových organizací,3 které měly zájem na vybudování příznivého klima v zemi. Obsah práce a vymezení tématu Následující práce se zabývá rolí hlavních mezinárodních organizací, které se podílely na poválečné rekonstrukci Bosny a Hercegoviny z politického, bezpečnostního a společenského pohledu. Z časového hlediska bude upřena pozornost na období mezi lety 1995 – 2004, neboť toto období lze pokládat za první vlnu poválečné rekonstrukce, jejímž obrazným koncem se stalo ukončení vojenské mise NATO – SFOR. Autor si je vědom, že mimo organizací, které tvoří páteř této práce, se procesu účastnilo mnoho jiných subjektů, jejichž činnost se projevovala na poli ekonomickém, kulturním, či jiném4. Tématem práce je však především popis činnosti organizací zabývajících se obnovou bezpečnosti, politické stability a obnovy občanské společnosti. Jelikož se na procesu podílelo mnoho vládních i nevládních organizací, jsou pro práci vybrány pouze organizace, jejichž činnost byla výslovně ukotvena v Daytonské mírové smlouvě. První kapitola se zabývá teorií poválečné rekonstrukce a budování míru. Dále se práce bude zabývat cíli, vytyčenými Konferencí o implementaci míru, jež předcházela samotnému podepsání Daytonské mírové dohody. Navazující část rozebere Daytonskou mírovou smlouvu a z ní vyplývající úkoly pro mezinárodní organizace, které měly plnit bezpečnostně-, politicky – a sociálně-stabilizační úkoly a dohlížet na dodržování podmínek mírové smlouvy ze strany státní samosprávy. Představena bude dále činnost Vysokého představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, Severoatlantické aliance, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace spojených národů a Evropské unie. Použitá literatura Zdroje, které autor použil ke zpracování tématu, byly vybírány tak, aby bylo možno co nejpřesněji vystihnout účel jednotlivých misí a činnosti daných organizací. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout především použití primárních zdrojů v podobě výročních zpráv, pravidelných 2 Rogel Carole, The breakup of Yugoslavia and its aftermath (Londýn: Greenwood press, 2004), 190.

1 S tudent druhého ročníku bakalářského oboru Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

112


3 Nettelfield Lara, Courting deomcracy in Bosnia and Herzegovina (New York: Cambridge University Press, 2010) 149. 4 Např. UNESCO, Mezinárodní měnový fond, Světová banka


113

reportů a oficiálních statistik daných subjektů. Tyto materiály jsou snadno dostupné na internetových stránkách příslušných organizací a byly hojně využívány jako důvěryhodný zdroj informací nebo pouze pro srovnání s údaji uváděnými v odborné literatuře. Významným zdrojem byla také samotná Daytonská mírová smlouva, jejíž plný přepis lze získat například na oficiálních stránkách Vysokého představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu. Z odborných publikací je třeba vyzdvihnout knihu Martiny Fischer, ed. – Ten Years After Dayton či publikaci Davida Chandlera – Peace without politics?: Ten years of international state-building in Bosnia. V kapitole, která se zabývá teorií poválečné obnovy státu, bylo využito knihy S. J. Stedmana, ed. – Ending Civil Wars: The Implementation of Peace Agreements nebo knihy české autorky Šárky Waisové – Poválečná obnova míru: role a strategie mezinárodních nevládních organizací. Obecně lze říci, že odborných publikací zabývajících se poválečným děním v Bosně a Hercegovině je o poznání méně než knih zabývajících se samotným konfliktem, které často končí právě podepsáním Daytonské dohody, jež je prezentováno jako triumf mezinárodního společenství. Pojmy V literatuře je často užíván termín „mezinárodní společenství“ (international community). Jsou pod ním většinou myšleny světové organizace – OSN, NATO, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Mezinárodní měnový fond, Světová banka a zároveň vládní organizace předních světových velmocí – USA, Rusko, Evropská unie. Této nepsané definice se drží i autor. Zkratky, které se v práci vyskytují, jsou používány v souladu s jejich běžným užitím v české literatuře. Neexistuje-li vhodný ekvivalent, jsou použity zkratky vycházející z anglické literatury. Místní názvy a jména osob jsou uváděny v přesném přepisu z cizích jazyků. Cíl práce Cílem práce je, na základě většinového využití primárních zdrojů, analyzovat činnost mezinárodních organizací zajišťujících politickou, vojenskou a společenskou bezpečnost v rámci poválečné rekonstrukce Bosny a Hercegoviny v letech 1995 – 2004, a to především z hlediska plnění úkolů stanovených Daytonskou mírovou smlouvou a z hlediska činnosti v oblasti kontroly dodržování podmínek smlouvy Bosensko-Hercegovskými vládními strukturami. V závěru se práce snaží odpovědět na otázku, zda se Bosna a Hercegovina stala po sedmnácti letech úsilí mezinárodního společenství nezávislým státem, nebo zda zůstala tzv. mezinárodním protektorátem, jak je často označována. 1. Poválečná rekonstrukce a budování míru Poválečná rekonstrukce (post-war reconstruction) či dříve používaný pojem budování míru (peacebuilding) je dlouhodobý proces začínající zpravidla v závěrečné fázi konfliktu. Nesprávné by bylo uvažovat ve smyslu, že poválečná rekonstrukce je cestou k navrácení předválečného stavu země. Naopak v rámci budování míru je často vytvářen nový politický systém či nové společenské a hospodářské vztahy v zemi. V průběhu konfliktu lze od sebe oddělit tři základní časové úseky: (1) Rozpoutání konfliktu znepřátelenými stranami, (2) propuknutí násilí a eskalace konfliktu (intenzita konfliktu dosahuje vrcholu), (3) pokles intenzity konfliktu, uzavření míru5. S uzavřením míru a koncem třetí 5 Waisová Šárka, Poválečná obnova míru: role a strategie mezinárodních nevládních organizací (Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008) 24.

114


fáze konfliktu začíná období poválečné rekonstrukce, jejímž cílem je vytvoření míru a stabilního systému v zemi. V případě konfliktu v Bosně a Hercegovině lze hovořit spíše než o poválečné rekonstrukci o zcela novém vystavění státu, neboť zahrnoval nejen ukončení ozbrojeného konfliktu, který měl v závěrečné fázi charakter války „všech proti všem“, ale zároveň vystavění zcela nových ekonomických a politických struktur v zemi a výstavbu nového systému pluralitní demokracie. Po ukončení konfliktu v Bosně a Hercegovině v roce 1995 neexistovala žádná vnitřní státní instituce, která by se svojí činností podílela na poválečné rekonstrukci země, proto je zřejmé že klíčovou roli v budování míru a státních struktur hrály mezinárodní organizace. 2. Mezinárodní organizace ukotvené v Daytonské dohodě Daytonská mírová smlouva požadovala po mezinárodním společenství plné nasazení v rámci poválečného obnovování státu. Ambiciózní plán, který byl Daytonem nastaven, počítal s hlavní rolí několika předních světových nadnárodních organizací. Tyto organizace bývají v literatuře označovány jako „Mezinárodní realizátoři míru“ (International peace implementers). Tabulka 1 přináší přehled nadnárodních organizací a hlavních oblastí jejich činnosti v rámci poválečné rekonstrukce Bosny a Hercegoviny tak, jak bylo stanoveno Daytonskou mírovou smlouvou. Rovněž je uvedeno číslo odpovídající přílohy Daytonské smlouvy. Tabulka 1

Oblast působení Mezinárodní organizace Bezpečnost, armáda, policie NATO (mise IFOR / SFOR) Regionální stabilizace Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) Vytvoření mezietnické hranice Mezinárodní dohlížitel Volby OBSE Ústava Bosna a Hercegoviny Evropský soud pro lidská práva Mezinárodní měnový fond Arbitráž MMF Lidská práva OBSE; Rada Evropy Uprchlíci a vnitřně Úřad Vysokého komisaře OSN vysídlené osoby pro uprchlíky (UNHCR) Ochrana národních památek UNESCO Veřejnoprávní korporace Evropská banka pro obnovu a rozvoj Civilní implementace Vysoký představitel OSN pro Bosnu a Hercegovinu Mezinárodní policejní síly (IPTF) OSN

Příloha mírové smlouvy 1A 1B 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

Tabulka zpracována dle: Stedman Stephen John, ed., Ending Civil Wars: The implementation of pece agreements (Londýn: Lynne Rienner, 2002) 539.


115

Z uvedené tabulky vyplývá, že mezinárodními organizacemi, jimiž se následující kapitoly budou zabývat, jsou: Severoatlantická aliance, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Organizace spojených národů a všechny instituce, spadající pod její kompetenci a Evropská unie. Jak již bylo řečeno v úvodu, práce popisuje pouze organizace zabývající se politickou, společenskou a vojenskou bezpečností, proto nebude analyzována činnost dalších organizací zastoupených v tabulce a v Daytonské mírové smlouvě. 3. Rada pro implementaci míru Rada pro implementaci míru v Bosně a Hercegovině byla založena na Konferenci o implementaci míru v Bosně a Hercegovině, která se konala 8. – 9. prosince 1995 v Londýně. Jejími členy je 55 států a nadnárodních organizací, především hlavní organizace a státy zapojené do procesu poválečné rekonstrukce z politického, bezpečnostního a ekonomického hlediska. Úkolem rady je dohlížet a podporovat mírotvorný proces v Bosně a Hercegovině. Předsedou rady je Vysoký představitel OSN pro Bosnu a Hercegovinu, který koordinuje činnost nadnárodních organizací a organizuje pravidelná setkání tzv. Řídícího výboru Rady. Členy řídícího výboru jsou: Kanada, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Rusko, Velká Británie, USA, Evropská komise, Rada Evropské Unie a Organizace Islámské konference, reprezentovaná Tureckem.6 3.1 Výsledky londýnské konference Na konferenci v Londýně byly stanoveny základní cíle činnosti mezinárodního společenství. Byly dohodnuty základní body, ve které měla vyústit aplikace Daytonské mírové smlouvy na Bosnu a Hercegovinu: • vytvoření atmosféry bezpečnosti a stability v Bosně a Hercegovině a dosažení trvalého politického uspořádání, • ustanovení nového politického a ústavního systému v Bosně a Hercegovině, který učiní zemi demokratickým a právním státem, • ochrana a podpora lidských práv a brzký návrat uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, • vytvoření otevřeného, volného tržního hospodářství v Bosně a Hercegovině, • nastartování hospodářské obnovy, • normalizace vztahů Bosny a Hercegoviny se sousedními zeměmi, normalizace vztahů v regionu a vztahů země se zbytkem mezinárodního společenství, • vytvoření přímého a dynamického vztahu Bosny a Hercegoviny s Evropskou Unií v rámci regionálního přístupu, • úspěšná implementace Základní dohody pro regiony Východní Slavonie, Baranji a Západního Sirmiumu7, • vytvoření ekonomických možností pro země sousedící s bývalou Jugoslávií. 6 „Peace implementation council“, Oficiální stránky Vysokého představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/pic/default.asp?content_id=38756 (staženo 13. 11. 2011). 7 Z ákladní dohoda pro regiony Východní Slavonie, Baranji a Západního Sirmiumu se věnovala problému srbské menšiny ve východním Chorvatsku. Deklarovala vytvoření mise UNATES pod OSN, která měla za úkol demokratizaci a stabilizaci regionu. Více viz: http://www.un.org/Depts/DPKO/Missions/untaes_p.htm (staženo 13. 11. 2011).

116


4. Vysoký představitel OSN pro Bosnu a Hercegovinu Je zřejmé, že Úřad vysokého představitele OSN (Office of the High Representative, OHR) pro Bosnu a Hercegovinu je přímým orgánem Organizace spojených národů, avšak vzhledem k jeho důležitosti v rámci celého procesu rekonstrukce a vzhledem k pochopení činnosti dalších organizací, bude jeho úloha představena již na tomto místě. Úřad byl vytvořen na základě článku 26 rezoluce č. 1031 Rady bezpečnosti OSN 15. prosince 1995. Stejná rezoluce rovněž formálně schválila podepsání Daytonské mírové smlouvy, nebo deklarovala zřízení jednotek IFOR v rámci NATO8 (viz kapitola 6.1.). Hlavními úkoly OHR bylo „Monitorovat implementaci mírové smlouvy a mobilizovat, řídit a koordinovat aktivity vládních i nevládních organizací, zabývajících se občanskými aspekty Daytonské mírové smlouvy.“9 Prvním Vysokým představitelem se stal švédský diplomat a bývalý premiér Carl Bildt. Úřadu se dařilo naplňovat jeho úlohu, především v oblasti spolupráce s mezinárodními organizacemi. Velmi úzké vztahy byly udržovány s Implementačními a Stabilizačními jednotkami NATO a rovněž s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v rámci přípravy a dohlížení nad průběhem voleb v roce 1996. Dařilo se rovněž koordinovat finanční toky dárcovských organizací, jež byly pod dohledem OHR rozdělovány do jednotlivých státních sektorů. Významná byla spolupráce s Mezinárodním soudem pro zločiny v bývalé Jugoslávii, kde se podařilo díky jednotkám IFOR a Mezinárodním policejním silám dopadnout hned v prvních letech po zavedení míru několik významných válečných zločinců.10 V červnu 1997 se Vysokým představitelem stal španělský diplomat Carlos Westendorp. Počáteční fáze jeho funkčního období byla poznamenána tragickou událostí nehody vrtulníku u středobosenského města Fojnica, při které zahynulo pět členů Úřadu vysokého představitele a sedm vojáků mise OSN. Nejen toto funkční období (ale i období Carla Bildta) je charakteristické problémovou spoluprácí s vládními představiteli obou entit, především s představiteli Republiky Srbské, kteří často zneužívali svých pravomocí v prosazování zájmů vlastních entit a bojkotu navrhovaných řešení. Z tohoto pohledu byla významná schůze Rady pro implementaci míru v prosinci 1997 v německém Bonnu. Vysokému představiteli zde byly rozšířeny jeho stávající pravomoci.11 Vysoký představitel dostal právo odvolávat členy všech vládních institucí Bosny a Hercegoviny v případě, že by se domníval, že svým jednáním bojkotují stabilizační a mírotvorný proces. Nadále se dařilo rekonstruovat Bosnu a Hercegovinu především v oblasti výstavby komunikací, telefonních a dopravních spojení mezi entitami atd. V srpnu 1999 se úřadu ujal rakouský diplomat Wolfgang Petritsch, jehož období bylo významné v oblasti navazování diplomatických vztahů Bosny a Hercegoviny se Svazovou republikou Jugoslávií. Stimulem pro tento proces bylo jugoslávské svržení režimu Slobodana Miloševiće a zvolení nového prezidenta, jímž se stal Vojislav Koštunica. Na konci funkčního období v roce 8 „United Nations Security Council Resolution 1031 (1995)“, Oficiální stránky Organizace spojených národů, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/405/26/PDF/N9540526.pdf?OpenElement (staženo 4. 12. 2011). 9

ibid.

10 např. Dušan Tadić, velitel bosensko-srbského koncentračního tábora. 11 V literatuře označováno jako tzv. Bonn Powers


117

2002 se podařilo dokončit vstup Bosny a Hercegoviny do Rady Evropy a založení oficiálního státního soudu Bosny a Hercegoviny. V roce 2002 nahradil Petritsche v úřadu britský politik Paddy Ashdown. Během jeho vlády probíhá mnoho reforem, které mají za úkol zvětšit míru nezávislosti státních struktur. V říjnu jsou provedeny první volby konané dle Bosensko-Hercegovského státního práva. Zároveň v roce 2004 končí mandát vojenských jednotek SFOR. Třebaže nezapadá další vývoj Úřadu do časového období, rozebíraného v této práci. Je nutné alespoň uvést jména dalších Vysokých představitelů OSN. Byli jimi Němec Christian Schwarz-Schilling (2006 – 2007), Slovák Miroslav Lajčák (2007 – 2009) a současný představitel, rakouský diplomat Valentin Inzko. 5. Severoatlantická aliance Již od února 1992 působila v Bosně a Hercegovině mise UNPROFOR (United Nations Protection Force) jejímž úkolem bylo udržovat relativní mír v zemi. Den po podpisu Daytonské mírové smlouvy se sešla Rada bezpečnosti OSN, aby schválila ukončení mise UNPROFOR a její nahrazení misí IFOR (Implementation Force) pod vedením Severoatlantické aliance. Tato mise byla po roce vystřídána misí SFOR (Stabilization Force) rovněž pod vedením NATO. Obě mise byly schváleny postupně rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, a to rezolucí č. 1031, respektive rezolucí č. 1088. Obě rezoluce byly přijaty na základě Hlavy VII Charty OSN.12 5.1 IFOR Mise IFOR (Implementation Force) byla schválena 15. prosince 1995 rezolucí 1031 Rady bezpečnosti OSN, jednající na základě hlavy VII Charty OSN. Podle Daytonské dohody měla být zahájena „předáním autority“ velícího důstojníka mírových jednotek OSN (UNPROFOR) velícímu důstojníkovi mise IFOR.13 Tento akt se odehrál 20. prosince 1995. Mise obdržela mandát na jeden rok s možností prodloužení, v případě nutnosti. Pod kódovým označením Operation Joint Endeavour (Operace společné úsilí) pokračovala až do 20. prosince 1996. Členskými státy, které se na implementaci míru podílely, bylo patnáct tehdejších členů Severoatlantické aliance, vlastnící ozbrojené složky společně s vojáky dalších osmnácti nečlenských zemí, včetně České republiky14. Celkově se mise účastnilo na 60 000 osob a jednalo se o do té doby nejrozsáhlejší operaci Severoatlantické aliance v její historii.15 Mise IFOR měla v souladu s mírovou dohodou plnit následující úkoly16: 12 „ Charta Organizace spojených národů, Hlava VII – Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných“ Oficiální stránky OSN v České republice, http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf (staženo 5. 12. 2011) 13 „ Dayton peace agreement, Annex 1-A“, Oficiální stránky Nejvyššího představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380 (staženo 15. 10. 2011) 14 D alšími státy byly: Albánie, Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Švédsko, Ukrajina, Egypt, Maroko, Jordánsko, Malajsie

1. zajištění průběžného dodržování zastavení palby, 2. zajištění stažení vojsk z dohodnutého pásma a oddělení válčících stran, 3. zajištění odevzdání těžkých zbraní do vojenských shromaždišť a kasáren a demobilizace ozbrojených sil, 4. vytvoření podmínek pro bezpečné a rychlé stažení částí sil OSN UNPROFOR, které nebyly převeleny pod IFOR, 5. kontrola vzdušného prostoru na Bosnou a Hercegovinou. Zároveň měly jednotky IFOR poskytovat podporu a ochranu Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejímž úkolem bylo zorganizovat svobodné volby v zemi, dále podporu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v podobě ochrany navracejících se uprchlíků a vnitřně vysídlených osob. 5.1.1. Průběh mise a plnění hlavních cílů První jednotky mise IFOR začaly být rozmisťovány na území státu již 2. prosince 1995. Jednalo se o předsunuté jednotky, jejichž hlavním úkolem bylo vybudování hlavních komunikačních a logistických kanálů pro celou misi. 16. prosince začaly být rozmisťovány hlavní jednotky IFOR. Do třiceti dnů od zahájení mise, tedy do 19. ledna 1996 se podařilo vynutit stažení všech armád zúčastněných v konfliktu, včetně polovojenských srbských jednotek a mudžahidských dobrovolníků bojujících po boku muslimských vojenských jednotek. Mezi entitami bylo vytvořeno demilitarizované pásmo (tzv. Daytonská linie) kopírující hraniční rozdělení jednotlivých entit. Jednotkám IFOR příslušelo kontrolovat bezpečnost a pohyb osob přes toto hraniční pásmo. 27. června 1996 pak bylo dokončeno odevzdání všech těžkých zbraní a demobilizace armád. V rámci vnitřní činnosti mise se podařilo zajistit opravení hlavních dopravních tepen v zemi, odminování železnic, otevření letišť pro civilní provoz, opravu škol, nemocnic a obnovení dodávek elektřiny, plynu a vody na většinu území.17 Činnost IFOR významně napomohla k vytvoření příznivého prostředí a k realizaci politických a civilních činností v rámci obnovení země. Zároveň jednotky spolupracovaly s vládními i nevládními organizacemi participujícími na obnově země. Jednalo se především o spolupráci s Úřadem vysokého představitele, Mezinárodními policejními silami, Vysokým komisařem pro uprchlíky, Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jíž poskytl podporu při přípravě a kontrole voleb, které se konaly 14. září 1996, či Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii. Zároveň byla poskytována podpora více než čtyřem stům nevládních organizací v podobě ubytování, lékařského ošetření, technických oprav vybavení, pomoci při dopravě a dodání bezpečnostních informací.18 5.1.2. Ukončení mise a předání mandátu Mandát IFOR vypršel přesně rok po jejím uvedení, tedy 20. prosince 1996. Misi se podařilo naplnit hlavní úkoly a působit jako bezpečnostní podpora v otázce poválečné rekonstrukce státu. Po několika schůzích ministrů obrany členských států NATO v norském Bergenu, Paříži a Lon-

15 „Implementation Force“, Oficiální portál informační centra o NATO, http://www.natoaktual.cz/na_zpravy. aspx?y=na_zpravy/mise_ifor.htm (staženo 20. 11. 2011).

17 ibid. 119.

16 Příručka NATO vydaná k 50. výročí (Brusel: Informační a tisková kancelář NATO, 1999) 116 – 117.

18 Příručka NATO vydaná k 50. výročí (Brusel: Informační a tisková kancelář NATO, 1999) 118 – 119.

118



119

dýně na podzim roku 1996 bylo rozhodnuto o vytvoření stabilizačních sil v menším rozsahu, které měly dohlížet na stabilitu země po vypršení mandátu IFOR. Stabilizační síly SFOR byly aktivovány 20. prosince 1996. 5.2 SFOR Mise SFOR (Stabilization Force) byla zahájena na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1088 20. prosince 1996, jako právní nástupce mise IFOR. Členskými státy se stali všichni předchozí členové IFOR a čtyři další státy (Argentina, Irsko, Slovensko, Slovinsko). Oproti předchozí operaci byl počet vojáků zredukován zhruba na 31 000 mužů. Hlavním úkolem bylo stejně jako u předchozí operace udržování bezpečného prostředí a upevňování míru. Konkrétními úkoly bylo:19 1. prevence proti obnovení nepřátelství nebo nových hrozeb míru, 2. upevnění výsledků mise IFOR a podpora klima, v němž by mírový proces mohl dále pokračovat, 3. poskytování podpory civilním organizacím, 4. být připraven na poskytnutí pomoci silám OSN UNATES ve Východní Slavonii. 5.2.1. Průběh mise a plnění hlavních cílů Nejdůležitějším úkolem operace byla podpora civilních aspektů mírové dohody. V září 1997 se vojáci účastnili jako pomocná síla OBSE při pořádání obecních voleb. Mise pokračovala v monitoringu a kontrole pozůstatku armád a skladů zbraní. Dále probíhala podpora OHR, UNHCR, IPTF a ICTY. Přestože mise působila ve všech těchto oblastech, nepodařilo se jí naplnit hned několik jejích úkolů. Především vykazovala velmi chabou činnost v oblasti podpory ICTY při vyhledávání válečných zločinců, která se projevila nízkým počtem zatčených hledaných osob, především dvou nejvýznamnějších válečných zločinců Radovana Karadžiće a Ratka Mladiće, kteří byli po několikaletém útěku zatčeni až v letech 2008 resp. 2010. Jedním z důvodů malé efektivity v oblasti vyhledávání a zatýkání obviněných byla zřejmě nedůslednost plynoucí z překrývání pravomocí SFOR a IPTF. Za další neúspěch se dá označit nedůsledná kontrola skladů zbraní, které byly po podepsání Daytonské smlouvy povinny odevzdat všechny znepřátelené strany. Na území Bosny a Hercegoviny se rozrostl černý trh, jehož prostřednictvím byly distribuovány zbraně např. do Iráku, nebo polovojenským organizacím v Kosovu a Irsku20. V roce 2001 byla v rámci NATO vyvolána ze strany USA debata o dalším působení vojáků USA v zemi, podnětem se staly útoky z 11. září 2001, které přinesly změny v bezpečnostní politice USA a větší orientaci a angažovanost ve Válce proti terorismu. Debata měla za následek celkové snížení počtu vojáků v zemi na cca. 18 000, z nichž 3 300 vojáků bylo příslušníky americké armády.21

19 ibid. 120. 20 S týskalová Věra a Smekal Hubert, eds., Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině (Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005) 130. 21 ibid. 130.

120


Mise SFOR byla ukončena na konci roku 2004; jejím právním nástupcem se stala mise Evropské unie EUFOR. Severoatlantická aliance se však nepřestala v zemi angažovat. Ve značně zredukované formě byla zachována instituce velitelství v Sarajevu, jehož úkolem je přispět k integraci Bosny a Hercegoviny do NATO. 6. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě byla jednou z nejdůležitějších mezinárodních organizací, jež se podílely na poválečné rekonstrukci země. Mise byla zahájena 18. prosince 1995 a se svými 233 členy se stala do té doby největší misí OBSE22. Z Daytonské mírové smlouvy vyplývaly pro tuto organizaci tři základní úkoly: 1. Organizace, podpora a dohled nad demokratickými volbami v zemi. Položení základů pro vznik nové vlády a zajištění postupného dosažení demokratických cílů23. 2. Spolu s dalšími organizacemi monitorovat dodržování lidských práv a podávat zprávy příslušným orgánům o jejich porušování.24 3. Podporovat příslušné organizace ve vytváření bezpečnosti, důvěry a odzbrojování armád. V následujících kapitolách bude popsána role OBSE ve třech hlavních oblastech její činnosti: v procesu demokratizace země, v oblasti znovuobnovení občanské společnosti a v oblasti regionální stabilizace a kooperace s ostatními organizacemi, podílejícími se na poválečné rekonstrukci Bosny a Hecegoviny. 6.1. Role OBSE v procesu demokratizace BiH Nejdůležitějším úkolem OBSE v procesu demokratizace byla příprava a zaštítění jak všeobecných, tak komunálních voleb. Během let 1995 – 2000 se OBSE podílela na přípravě celkem šesti voleb, jimiž byly všeobecné volby v letech 1996, 1998 a 2000, komunální volby v letech 1997 a 2000 a voleb do Národního shromáždění Republiky Srbské v listopadu 199725. Jedním z prvních činů OBSE bylo zřízení tzv. Prozatímní volební komise (Provisional Election Commission, PEC). Tato komise se skládala z mezinárodních dohlížitelů, členů mise OBSE a místních reprezentantů jednotlivých etnických skupin. Úkolem komise bylo vytvořit základní pravidla pro demokratický průběh voleb v souladu s podmínkami stanovenými Daytonskou smlouvou. Tato základní pravidla, která byla přijata 22. února 199626, hovořila například o vytvoření nové radiové stanice FERN (Free Elections Radio Network), jejímž úkolem bylo poskyt22 S toessel Marcel, The role of the OSCE in Bosnia and Herzegovina (Ženeva: The Graduate Institute of International Studies, 2001) 6. 23 „ Dayton peace agreement, Annex 3“, Oficiální stránky Nejvyššího představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380 (staženo 15. 10. 2011) 24 „ Dayton peace agreement, Annex 6“, Oficiální stránky Nejvyššího představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380 (staženo 15. 10. 2011) 25 Stoessel Marcel, The role of the OSCE in Bosnia and Herzegovina (Ženeva: The Graduate Institute of International Studies, 2001) 24 26 „OSCE Annual Report 1996“, Oficiální stránky OBSE, http://www.osce.org/secretariat/14557 (staženo 12. 11. 2011).


121

nutí volného a rovnocenného přístupu všech politických stran k alespoň jednomu celostátnímu komunikačnímu prostředku. Státní vládou měl být připraven nový volební zákon, avšak kvůli neshodám zástupců jednotlivých národů v obou komorách parlamentu a neschopnosti vytvořit funkční volební zákon, byl tento úkol v roce 1999 převeden na OBSE, která jej měla připravit společně s Úřadem nejvyššího představitele OSN. Po širokých diskusích mezi OBSE a státním parlamentem BiH byl nakonec zákon přijat v roce 2001. Tímto aktem byla organizace voleb formálně předána občanům Bosny a Hercegoviny, nicméně OBSE pokračuje v pozorování voleb s možností zasáhnout v případě nutnosti z pověření Nejvyššího představitele do volebního procesu. Prozatímní volební komise ukončila svoji činnost 21. srpna 2001 poté, co Sněmovna národů a Sněmovna reprezentantů odsouhlasila nový volební zákon Bosny a Hercegoviny. V návaznosti na Prozatímní volební komisi byla založena Volební komise Bosny a Hercegoviny, jejímiž členy jsou čtyři zástupci jednotlivých etnik27 a tři zástupci mezinárodního společenství.28 6.2. Role OBSE v oblasti obnovení občanské společnosti Pro obnovu občanské společnosti v Bosně a Hercegovině a k vytvoření vhodných podmínek pro klidné soužití tří etnik, byla esenciální podmínkou ochrana lidských práv, kterou na základě přílohy 6 Daytonské mírové smlouvy měla kontrolovat právě OBSE společně s Radou Evropy. Monitorování dodržování lidských práv rovněž připadalo dalším organizacím, jako UNHCR, Nejvyšší komisař OSN pro lidská práva, či dalším zejména nevládním organizacím pracujících ve sféře lidských práv. Do kompetencí OBSE spadala především ochrana občanských a vlastnických práv. Na základě Daytonské smlouvy měl být každému uprchlíkovi, či vnitřně vysídlené osobě umožněn návrat do svého původního místa pobytu a každý měl nárok na svůj předválečný majetek. Tato skutečnost se ukázala jako problematická, protože po etnické homogenizaci některých částí státu obsadili příslušníci většinových etnik domy a pozemky uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, které po válce odmítali opustit. Úkolem OBSE bylo po právní stránce kontrolovat majetkové nároky navrátivších se osob. 6. 3. OBSE a její přínos ke stabilizaci regionu V oblasti stabilizace regionu byla hlavním účelem mise OBSE podpora a blízká spolupráce s misemi IFOR a SFOR a pomoc k celkovému naplnění politicko-bezpečnostních cílů tak, jak byly stanoveny v článku 2 přílohy 1B Daytonské mírové smlouvy. Tento článek čítá celkem devět bodů, mezi které patří například: omezení umístění těžkých zbraní, kontrola vojenské činnosti a její omezení pouze na určité geografické oblasti, či vytvoření společných vojenských misí dříve znepřátelených armád, které by měly vést k vytvoření jednotné armády.29

27 Po jednom zástupci Chorvatů, Srbů, Bosňaků a jeden zástupce reprezentující ostatní národnostní skupiny. 28 „ The Central election Comission of Bosnia and Herzegovina“, Oficiální stránky centrální volební komise Bosny a Hercegoviny, http://www.izbori.ba/default.asp?COL=columne&ID=478 (staženo 20. 12. 2011). 29 „ Dayton peace agreement, annex 1-B“, Oficiální stránky Nejvyššího představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380 (staženo 15. 10. 2011).

122


Ve své výroční zprávě z roku 2004 pak OBSE informuje, že byla zástupci jednotlivých entit a představiteli státu podepsána Dohoda o vzájemné důvěře a bezpečnostních opatření.30 V roce 2005 pak byla založena společná armáda Bosny a Hercegoviny, která se od té doby podílela například na misi v Iráku, či Afghánistánu. 7. Organizace Spojených Národů Organizace Spojených Národů se v konfliktu v Bosně a Hercegovině angažovala již od samého začátku prostřednictvím své mírové vojenské mise UNPROFOR (United Nations Protection Force). Po podepsání mírové smlouvy byly vojenské aspekty předány pod velení NATO, avšak OSN se v zemi dále angažovala. 7. 1. UNMIBH Na základě přílohy 11 Daytonské smlouvy měly být vytvořeny tzv. Mezinárodní policejní jednotky (Internetional Police Task Force, IPTF). Dne 21. prosince 1995 schválila Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1035, ve které schválila vytvoření Mezinárodních policejních jednotek a zahájení mise v Bosně a Hercegovině (United Nations Mission in Bosnia and Herzegovina, UNMIBH)31. Jejím účelem byla podpora a přímá koordinace Mezinárodních policejních jednotek. Řídícím členem mise byl tzv. Zvláštní představitel generálního tajemníka OSN. Mezinárodní policejní jednotky měly za úkol vymáhání právního řádu, reformu policejních složek, a zajišťování bezpečnosti obyvatel. Dále se jednotky zaměřovaly na školení místní policie, která měla být koncipována celostátně a multietnicky. K samozřejmým úkolům policejních jednotek patřila spolupráce se silami NATO v oblasti vyhledávání válečných zločinců a potírání organizovaného zločinu. Mise UNMIBH byla ukončena 31. prosince 2002 a nahrazena policejní misí Evropské unie (The European Union Police Mission, EUPM) 7. 2. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Na základě přílohy 7 Daytonské mírové smlouvy se všechny zúčastněné strany shodli na tom, že: „Všichni uprchlíci a vnitřně vysídlené osoby mají právo na svobodný návrat do svých původních domovů.“32 Zároveň podle odstavce 5, článku 1 zúčastněné strany „vyzývají Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, aby v úzké spolupráci se zeměmi poskytujícími azyl, zajistil klidný, bezproblémový a mírový návrat uprchlíků a vnitřně vysídlených osob.“33 Činnost Úřadu vysokého komisaře byla úzce spojena s vládními strukturami Bosny a Hercegoviny a s činností nevládních organizací participujících na práci s uprchlíky, jimiž byl například 30 „OSCE Annual Report 2004“, Oficiální stránky OBSE, http://www.osce.org/secretariat/14430?download=true (staženo 11. 12. 2011) 45. 31 „United Nations Security Council Resolution 1035 (1995)“, Oficiální stránky Organizace spojených národů, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/413/60/PDF/N9541360.pdf?OpenElement (staženo 4. 12. 2011). 32 „ Dayton peace agreement, Annex 7. ch. 1“, Oficiální stránky Nejvyššího představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380 (staženo 15. 10. 2011). 33 ibid. čl. 1, odst. 5.


123

Mezinárodní výbor Červeného kříže, Americký výbor pro uprchlíky, jakož i různé církevní (katolické i pravoslavné) organizace. V prvním roce po podpisu Daytonské mírové smlouvy se vrátilo do Bosny a Hercegoviny 252 780 uprchlíků a tento počet nadále stoupal. V roce 1999 dosáhl počet navrátivších se uprchlíků 645 960 osob. Statistiky z května 2005 uvádí, že celkem se do svých předválečných obydlí vrátilo 1 008 343 osob, z nichž 566 912 byly osoby vnitřně vysídlené, a 441 431 byli uprchlíci z ostatních států.34 Většina osob se vracela výhradně do oblastí, kde jejich etnikum tvořilo většinu avšak v souvislosti s postupným uvolňováním vztahů mezi entitami, jejich propojováním autobusovými a vlakovými linkami a celkovému snížení policejních kontrol na hranici mezi entitami v letech 1998 – 2000, se začali lidé vracet i do svých původních domů v oblastech, kde jejich etnikum tvořilo menšinu. V roce 2004 registroval úřad na 309 000 vnitřně vysídlených osob a více než 100 000 uprchlíků mimo stát.35 Lidem byla poskytována pomoc v oblasti bydlení, registrace občanství a v oblasti domáhání se vlastních práv. Rodinám byly poskytovány místa v kolektivních ubytovnách pro vnitřně vysídlené osoby, a zároveň materiální a finanční podpora pro výstavbu a opravy nových obydlí. V roce 2004 provozoval úřad devět kanceláří v nejvýznamnějších městech obou entit. S postupným návratem stále větší části osob se mise postupně zmenšuje, a současnosti funguje již jen jedna centrální kancelář v Sarajevu. 7. 3. Mezinárodní soud pro zločiny v bývalé Jugoslávii Třebaže není Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia, ICTY) institucí, jejíž činnost by byla zahájena na základě Daytonské smlouvy, nelze jej v této práci nezmínit, neboť je jednou z nejvýznamnějších institucí zasahující do procesu poválečné obnovy státu. Mezinárodní tribunál byl zřízen Radou bezpečnosti OSN v květnu roku 1993, jako bezprostřední reakce na nehumánní zacházení s civilním obyvatelstvem v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Jednalo se tak o první mezinárodní soud zabývající se válečnými zločiny od dob Norimberského a Tokijského procesu z roku 194836. Mezi hlavní funkce tribunálu patří: Veřejné uznání obětí; individualizace viny; založení precedentů a historických záznamů; zabránění dalším zločinům; delegitimizace válečných zločinců jako politických lídrů37. První obvinění bylo vzneseno roku 1994 a od té doby prošetřoval soud více než 160 osob včetně nejhledanějších aktérů války v BiH Ratko Mladiće a Radovana Karadžiće. Během svého působení se soud potýkal opakovaně s vlažnou spoluprácí ze strany místních institucí v Bosensko-Her-

cegovských entitách. Vztahy s ICTY se změnily především v období, kdy byla hlavní žalobkyní tribunálu Carla del Ponte, která se opakovaně vyjadřovala k problémům komunikace místních samospráv se soudem a na jejíž apel došlo k užšímu propojení spolupráce. Image tribunálu však poškozuje jeho odmítavý přístup k řešení válečných zločinů páchaných menšinovými etniky, ale i vojenskými silami mezinárodního společenství. Práce soudu stále pokračuje a ukončení všech procesů je plánováno na rok 2014. 8. Evropská unie Angažovanost Evropské unie v celém konfliktu a v poválečné rekonstrukci země, je vzhledem ke geografické blízkosti a ke statutu BiH jako potencionální kandidátské země, nesporná. V prvních letech po roce 1995 se Evropská unie angažovala především jako dárce finančních prostředků pro obnovu země a humanitární pomocí obyvatelům. V roce 1999 významně přispěla ke vzniku Paktu stability pro jihovýchodní Evropu, který byl vytvořen za účelem systematické prevence vzniku konfliktu. Další aktivity EU se zaměřovaly především na integraci Bosny a Hercegoviny do evropských struktur. Evropská unie stanovuje podmínky, které musí Bosna a Hercegovina splnit pro větší přiblížení k EU. Jsou jimi jednak obecné podmínky, stejné pro všechny potenciální členy EU, a jednak specifické podmínky pro zemi, které jsou v případě BiH spojené především s Daytonskou smlouvou, spoluprácí s ICTY atd. Evropskou Unii zastupuje od roku 2002 Speciální zástupce EU v Bosně a Hercegovině (European Union Special Representative in BiH, EUSR), jehož činnost do jisté míry překrývá činnost Vysokého představitele OSN, a proto oba dva úřady zastává tatáž osoba.

36 „ About the ICTY“, Oficiální stránky Mezinárodního soudu pro zločiny v bývalé Jugoslávii, http://www.icty.org/ sections/AbouttheICTY (staženo 10. 12. 2011).

9. Závěr Role mezinárodních organizací v procesu poválečné rekonstrukce Bosny a Hercegoviny nesporně přispěla k demokratizaci a míru v zemi. Jednotkám IFOR a SFOR se podařilo neutralizovat vyhrocenou bezpečnostní situaci a dalším organizacím se podařilo přispět k vytvoření státních struktur a k vytvoření mírového společenského prostředí v Bosně a Hercegovině. Díky úzké spolupráci s Mezinárodním soudem pro zločiny v bývalé Jugoslávii se úspěšně dařilo a daří dopadat zločince zodpovědné za hrůzné činy páchané v této nešťastné zemi. Míra integrace mezinárodních zástupců do státních struktur však zapříčinila vznik země jejíž činnost je téměř ve všech odvětvích kontrolována mezinárodními dohlížiteli. Není proto překvapením, že Bosna a Hercegovina bývala a bývá často označována za mezinárodní protektorát. V roce 2002 vydala Elizabeth M. Cousens případovou studii, zabývající se mimo jiné členstvím mezinárodních dohlížitelů v hlavních bosenských úřadech, která ukázala, že v hlavních jedenácti státních úřadech je vždy minimálně jeden zástupce mezinárodního společenství, nebo zástupce jmenovaný členskou organizací mezinárodního společenství.38 Máme-li odpovědět na otázku, zda se Bosna a Hercegovina stala po ukončení mandátu SFOR nezávislým státem, pak je třeba jednoznačně konstatovat, že role mezinárodního společenství v oblasti kontroly dodržování podmínek Daytonské smlouvy na vysoké úrovni. Hlavní problém

37 S týskalová Věra a Smekal Hubert, eds., Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině (Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005) 123.

38 S tedman Stephen John, ed., Ending Civil Wars: The implementation of pece agreements (Londýn: Lynne Rienner, 2002) 542.

34 Stojarová Věra, Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007) 137. 35 „UNHCR global report 2004“, Oficiální stránky Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, http://www.unhcr. org/42ad4d937.html (staženo 10. 12. 2011) 422

124



125

spatřuji v absenci jednotného konceptu Mezinárodního společenství pro vývoj v Bosně a Hercegovině po naplnění bodů, stanovených na Konferenci o implementaci míru. V roce 2004 již byla většina podmínek Daytonské dohody více, či méně úspěšně aplikována, avšak neexistoval plán na další vývoj v BiH. Částečně se tento problém řešil na schůzích Rady pro implementaci míru, avšak nebylo rozhodnuto o termínu, do kdy by měly být všechny státní úřady a funkce předány do rukou občanů Bosny a Hercegoviny. Tento fakt lze přičíst obavám Mezinárodního společenství, že v případě faktického stoprocentního předání země jejímu lidu, by mohlo dojít k opětovnému vyostření vztahů mezi jednotlivými etniky a rozpuku nového konfliktu, který by tak byl jen další epizodou z periodicky se opakujících etnických nepokojů, jež provázejí oblast západního Balkánu téměř po celou jeho historii. Seznam použité literatury Odborné knihy a publikace Rogel Carole, The breakup of Yugoslavia and its aftermath (Londýn: Greenwood press, 2004). Fischer Martina, ed., Ten years after Dayton (Berlín: Lit, 2007). Hladký Ladislav, Bosenská otázka v 19. a 20. století (Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2005). Chandler David, Peace without politics?: Ten years of international state-building in Bosnia (London: Routledge, 2006). Chandler David, Bosnia: Faking democracy after Dayton (Londýn: Pluto press, 2000). Nettelfield Lara, Courting democracy in Bosnia and Herzegovina (New York: Cambridge University Press, 2010). Waisová Šárka, Poválečná obnova míru: role a strategie mezinárodních nevládních organizací (Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2008). Stedman Stephen John, ed., Ending Civil Wars: The implementation of pece agreements (Londýn: Lynne Rienner, 2002). Příručka NATO vydaná k 50. výročí (Brusel: Informační a tisková kancelář NATO, 1999). Stýskalová Věra a Smekal Hubert, eds., Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině (Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005). Stoessel Marcel, The role of the OSCE in Bosnia and Herzegovina (Ženeva: The Graduate Institute of International Studies, 2001).

pdf?OpenElement (staženo 4. 12. 2011). „UNHCR global report 2004“, Oficiální stránky Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, http:// www.unhcr.org/42ad4d937.html (staženo 10. 12. 2011). „About the ICTY“, Oficiální stránky Mezinárodního soudu pro zločiny v bývalé Jugoslávii, http://www.icty.org/sections/AbouttheICTY (staženo 10. 12. 2011). „Dayton peace agreement“, Oficiální stránky Vysokého představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/dpa/default.asp?content_id=380 (staženo 15. 10. 2011). „Peace implementation council“, Oficiální stránky Vysokého představitele OSN pro Bosnu a Hercegovinu, http://www.ohr.int/pic/default.asp?content_id=38756 (staženo 13. 11. 2011). „United Nations Security Council Resolution 1031 (1995)“, Oficiální stránky Organizace spojených národů, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/405/26/PDF/N9540526. pdf?OpenElement (staženo 4. 12. 2011). „Charta Organizace spojených národů, Hlava VII – Akce při ohrožení míru, porušení míru a činech útočných“, Oficiální stránky OSN v České republice, http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf (staženo 5. 12. 2011). „Implementation Force“, Oficiální portál informační centra o NATO, http://www.natoaktual.cz/ na_zpravy.aspx?y=na_zpravy/mise_ifor.htm (staženo 20. 11. 2011).

Internetové zdroje a prameny „OSCE Annual Report 2004“, Oficiální stránky OBSE, http://www.osce.org/secretariat/14430?download=true (staženo 11. 12. 2011). „OSCE Annual Report 1996“, Oficiální stránky OBSE, http://www.osce.org/secretariat/14557 (staženo 12. 11. 2011). „The Central election Comission of Bosnia and Herzegovina“, Oficiální stránky centrální volební komise Bosny a Hercegoviny, http://www.izbori.ba/default.asp?COL=columne&ID=478 (staženo 20. 12. 2011). „United Nations Security Council Resolution 1035 (1995)“, Oficiální stránky Organizace spojených národů, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/413/60/PDF/N9541360.

126



127

Tereza Tkadlecová

Filosofická fakulta, UK, Praha

Národní formování pomaků Základní údaje Na Bulharsko mělo v průběhu mnoha let, či staletí, vliv více aspektů. Ať už to byla osmanská nadvláda, balkánské a světové války, jejich důsledek je v této balkánské zemi patrný v některých směrech dodnes. Měnící se podoba Bulharska obnášela také změny ve složení obyvatelstva, při kterých vyplouvaly na povrch odlišnosti jednotlivých skupin, či přímo národností rozdíly. Jednou z nich je náboženská skupina bulharských muslimů, která prošla ve 20. století komplikovaným vývojem. Na bulharský, potažmo pomacký, politický, kulturní i hospodářský vývoj měla zásadní vliv turecká nadvláda, která trvala bezmála 500 let. Jedním z pozůstatků této éry, zejména v Bulharsku, je i muslimská víra u některých skupin obyvatel, mezi které patří i pomakové. Samotné slovo „pomak“ se ve svém plném významu používá zhruba od roku 1878, kdy začal vznikat moderní bulharský stát. Tehdy se ovšem postavení bulharských muslimů velmi zhoršilo, neboť společnost chtěla vytěsnit vše, co jakkoli souviselo s Tureckem. Před rokem 1878 se bulharští muslimové také nazývali pomaci, ale byli přijímání více jako Turci a na název se tedy nebral příliš ohled. V Bulharsku existuje několik koncepcí, které přibližují možný původ názvu pomak. Stanislav Šiškov je shrnuje následovně: 1. Od slova „pomoci – pomagači“ – v tom smyslu, že dobrovolně napomáhali osmanskému vojsku, a tak se s tureckým obyvatelstvem částečně asimilovali. 2. Od slova „pomăčen – izmăčvan“ (umlčen) – v tom smyslu, že pomaci byli ke konvertování donuceni násilím. 3. Od řeckého slova „pimenec – pimnion“, což v překladu znamená pastýř.1 Jiné varianty se objevují velmi sporadicky a jsou velmi nepravděpodobné. Odvození od slova „pastýř“ s největší pravděpodobností souvisí s životním stylem bulharských muslimů, kteří se dříve živili zejména pastevectvím a zemědělstvím. Samotní bulharští muslimové se přiklání k verzi, že byli spíše „pomahači“ osmanského vojska, a to zejména z ekonomických důvodů. Přítomnost osmanského vojska a kooperace s ním znamenala pro pomaky jistý přísun obživy, což bylo s ohledem na jejich geografické podmínky stěžejním faktorem. Podle docenta Saši Staneva se mezi sebou nazývají „ achrjani“, což je odvozeno od řeckého slova „agarenos“, které v překladu znamená „mohamedán“2 V dnešní době se však ustupuje od názvu pomak a přechází se k názvu bulharští muslimové nebo bulharští mohamedáni – tento název oni sami i preferují. Lze předpokládat, že názvem „bulhar-

1 ŠIŠKOV, S. Bălgaromochamedani (pomaci). Plovdiv, 1936. S 249. 2 STANEV, S. Bălgarite mohamedani v Bălgaria i Makedonia. [online]. Nova Zora.[cit. 23.11.2011]. Dostupné z:http://pomaks.blogspot.com/search/label/%D0%A1%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B8%D0%B8

128


ští mohamedáni“ se staví na stejnou úroveň jako bulharští pravoslavní nebo bulharští katolíci, tedy že se jedná o jakýsi pokus setřít rozdíly ve vyznání a také omezit název pomak, který pro ně někdy vyznívá hanlivě. Zároveň tak chtějí zdůraznit i svoje bulharské občanství. Někteří z nich však s tímto označení zcela nesouhlasí. „Když je někdo muslim v Anglii, taky se neříká, že je „anglický mohamedán“. Jsme prostě bulharští muslimové“. (Nadži, Smoljan, 6. 12. 2011) Pojmenování „bulharský muslim“ se však jeví po všech stránkách jako nejkorektnější. Vyjadřuje jasně a nezpochybnitelně jak jejich občanství, tak i vyznání. V Bulharsku najdeme bulharské muslimy zejména v pohoří Rodopy, v okolí řeky Mesty v pirinském údolí a několik komunit se nachází také v okolí města Loveč – kolem řeky Bit, Iskra a v Dunajské nížině, s centrem v městečku Tetenovo. Vzhledem k tomu, že se jedná o hornaté oblasti, žijí tyto skupiny dost izolovaně. Tento fakt může ovlivňovat pohled většinového bulharského obyvatelstva na samotné pomaky. To ale v žádném případě neznamená, že se bulharští muslimové straní většinové společnosti záměrně. Je ale důležité zdůraznit, že se jedná o plnoprávné obyvatele Bulharska, kteří jsou sice muslimové, ale jako svůj rodný jazyk používají výhradně bulharštinu. Pouze v Rodopech používají svůj specifický dialekt, který postupně mizí. Udržuje se spíše u starších obyvatel ve vesnicích, které nemají přímý kontakt s městem. Nemůžeme však hovořit o vlastní jazykové formě, neboť jejich dialekt využívá řadu archaických prvků jazyka. Archaické prvky v jazyce se zachovaly právě i kvůli zmíněné izolovanosti pomaků v horských oblastech. Vedle archaických prvků se mohou v každodenní komunikaci objevit i turecká slova. Četnost tureckých slov však může mít přímou úměru s počtem tureckých obyvatel v komunitě bulharských muslimů. Přesto všechno byli bulharští muslimové bezprostředně po vzniku samostatného Bulharska identifikováni jako Turci. Během osmanské nadvlády byli totiž bulharští muslimové privilegovanou vrstvou, neboť je s Turky výrazně sbližovalo stejné vyznání a částečně i kultura. Přispíval tomu i fakt, že bulharská většina se vědomě distancovala od všeho, co bylo jakkoli spojené s nenáviděným Tureckem, jeho kulturou a vírou. Je třeba ale vzít v potaz, že na konci 19. století hrála stěžejní roli náboženská identifikace, a ta byla právě v případě pomaků muslimská. Tato dlouhodobá identifikace s Tureckem značně ztěžovala odhad počtu bulharských muslimů, a to i v současnosti. Až do 1. světové války tedy nemusí statistické údaje týkající se bulharských muslimů korespondovat s realitou. První konkrétnější údaje pochází z roku 1920, kdy se 88 339 muslimů považuje za Bulhary. V roce 1926 jejich počet vzrostl již na 102 351 a v roce 1934 na 134 125 bulharských muslimů.3 Zvyšující se počet bulharských muslimů jistě není důsledkem rapidně se zvyšující porodnosti. Můžeme odhadovat, že se zvyšujícím se bulharským národním povědomím se zvyšuje také počet bulharských muslimů, kteří se již nepovažují za Turky, ale právě za Bulhary. Po 2. světové válce byli bulharští muslimové považováni státem výhradně již za Bulhary. V roce 1989 se počet pomaků zvýšil na 286 9714. V současnosti se počet bulharských muslimů v Bulharsku odhaduje na 200 000. Přesné číslo ale nelze určit, neboť pomakové nejsou oficiálně uznáni jako menšina a nelze tedy pracovat s oficiálními daty týkajících se pouze bulharských muslimů. To znamená, že například při sčítání lidu se mohou identifikovat jako Bul3 EMINOV, A. Turskish and other Muslim Minorities of Bulgaria. London, 1997. S100 4 EMINOV, A. Turskish and other Muslim Minorities of Bulgaria. London, 1997. S 100


129

haři, Turci nebo jen obecně jako jiná menšina. Jejich počet se zajisté mění i zvyšující se emigrací zejména do západní Evropy. Etnický původ bulharských muslimů Etnický původ bulharských muslimů je stále diskutované téma. Přivlastňují si je jak Bulhaři, tak Turci a Řekové. Bulhaři argumentují tím, že ačkoliv jsou vyznáním muslimové, dodržují bulharské národní tradice. Nelze samozřejmě jednoznačně odpovědět na otázku, kterému státu původem „patří“, ale komunity pomaků se ve všech těchto státech vyskytují. Co se týče jejich každodenních zvyků, často se jedná o směsici muslimských i křesťanských praktik. Je běžné, že bulharští muslimové slaví i ryze křesťanské svátky, jakými jsou Velikonoce nebo Vánoce. V různých zdrojích se však uvádí svědectví, kdy si „pomaci zpívají starobulharské národní písně“, z čehož by vyplývalo, že jsou původem Bulhaři. Zvláště, když některé z jejich lidových písní pojednávají o společném boji proti turecké nadvládě5. Profesor Petrov zmiňuje také dopisy Ljubena Karavelova (1834 – 1879), v jehož rodině sloužili dva pomaci: „Udržují si velké množství křesťanských zvyků a obřadů, stejně jako křesťanských přezdívek a vyznávají spoustu křesťanských světců. V okrese Loveč se nachází vesnice Lukovit, kde staří pomaci chodí na hroby zapalovat svíčky, což bývá u křesťanů…Kromě toho pomaci slaví několik křesťanských a slovanských svátků, jako je například Svatý Jiří, Svatý Dimitr, Svatý Mikuláš, Svatý Vlas, vlčí svátek, myší svátek a tak.“ Když se jich Karavelova rodina ptala, jaká je jejich víra, odpověděli, že už sami nevědí: „Nazývají nás pomaky a poturčeny, ale můj otec byl křesťan.“6 Existují však hypotézy, že pomaci se na bulharském území objevili již v době Alexandra Makedonského. Toto tvrzení však přesvědčivě vyvrací ve své stati Petr Dobrev: „Je absurdní tvrdit, že bulharští mohamedáni jsou obyvateli, kteří osídlili bulharské země ještě v době Alexandra Makedonského a že by za tu dobu zapomněli svůj rodný jazyk, ale uchovali si víru. Tato falza ignoruje skutečnost, že v době Alexandra Makedonského (356 – 323 př.n.l) ještě vůbec křesťanství nebylo a ještě méně islám, který se objevuje v 7. století, to znamená 9 století po Alexandru Makedonském. Proto, pokud se jednalo o bulharské mohamedány, nemohlo se jednat o muslimy.“7 Názory na svůj původ se diametrálně liší i u samotných bulharských muslimů. Například Chodža Vachdi Bozov se přiklání k teorii stěhování národů v 7. století: „Určitě jsme nepřišli s Turkama, ti už náš tady našli. Já si myslím, že jsme se sem dostali během velkého přesidlování v 7. Století z Povolží. Vypadáme totiž víc jako Rusové a také používáme dost ruských slov. Jestli jsme už tehdy byli muslimové, to nevím.“ (Vachdi Bozov, Smoljan, 2. 12. 2011) Další teorii rozvádí český historik Konstantin Jireček: „Bulhaři, zejména bogomilové přijali islám a hlavně v okolí města Loveč se tomuto obyvatelstvu začalo říkat pomaci, tedy bulharští

5 PETROV, P. Bălgarite mohamedani (pomaci) njamat svoja samostojatelna istoria. [online]. [cit.10.11.2011]. Dostupné z: http://pomaks.blogspot.com/search/label/%D0%A1%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B8%D0%B8

mohamedáni.“8 Bogomilové nebyli vázáni na žádnou církevní instituci, a proto u nich mohlo dojít k snadnému přijetí islámu po příchodu Turků. Jireček však za historickou oblast pomaků označuje Loveč, tedy Tetenovsko. Tento závěr je v Bulharsku spíše ojedinělý, neboť je obecně přijímán názor, že pomaci se právě na Tetenovsko přesídlili z Rodop. Současní bulharští muslimové však už nové hypotézy o svém původu nehledají. Většina se k tématu staví tak, že jsou Bulhary, kteří byli islamizováni. „Kdo jsme? Bulhaři. A když přišli Turci, tak nás poturčili. Ale dnes už je to stejně jedno. Stejně na mě nikdo nepozná, jestli jsem Bulharka nebo kdo.“ (Chatidže, Loznice, 10. 12. 2011) V zásadě se ale můžeme přiklonit k teorii, že bulharští muslimové jsou potomci pravoslavného obyvatelstva žijícího na území bulharského středověkého státu, kteří po příchodu Turků do Rodop prošli procesem islamizace. Z Rodop se pak přesidlovali do dalších oblastí Bulharska, případně i jiných států. Formování národního uvědomění bulharských muslimů a problém identity Národní uvědomění se u bulharských muslimů formovalo celé 20. století, stejně jako se objevovaly odlišné názory na jejich identitu. Definitivní obrysy získává až v 90. letech. Vliv na tento proces měl zejména přístup státu a většinové společnosti. Ale přímo revoluci v národním uvědomění bulharských muslimů spustily organizace, které se pokoušely o asimilaci muslimů. Určit jednoznačně za „koho“ se bulharští muslimové považují, je tedy v průběhu let poměrně složité. Oni samotní často nevěděli, jak se mají identifikovat a hovoříme-li v tomto kontextu o jakémkoliv národním uvědomění, je v určitých etapách 20. století velmi potlačeno. V mnoha případech nechtěli být považováni čistě jen za Bulhary, ale zároveň se vyhýbají i turecké identitě. Podle Eminova záleží při určení identity bulharských muslimů také na identitě jejich nebližších sousedů. V západních Rodopech jsou obklopeni bulharskými křesťany a sami sebe tedy pokládají za Turky. Zatímco ve východních Rodopech mají blíže k etnickým Turkům, a proto zdůrazňují svoji bulharskou identitu.9 Tyto teze jsou však značně diskutabilní, ničím nepodložené a osobně jsem se s nimi nesetkala. Ba naopak se domnívám, že je tomu přesně naopak. V mnoha případech jsou však tyto diskuze o identitě bulharských muslimů vedeny bez jejich vlastní účasti, neboť oni sami působí dojmem, že jejich vlastní identita je jim jasná. Dlouhá desetiletí bojovali za to, aby byli přijímáni bezvýhradně jako Bulhaři a nechtějí tedy otevírat žádné nové otázky týkající se jejich původu. Mnozí vědci však přeceňovali jisté elementy – například jazyk, a jiné naopak podceňovali – například náboženství, jen aby dokázali, že bulharští muslimové jsou nedělitelnou částí Bulharska a jeho historie. Osobně se domnívám, že až do 19. století u bulharských muslimů můžeme mluvit spíše o identitě turecké. Vycházím z toho, že tyto dvě komunity žily pospolu, znaly navzájem své jazyky, žily podle stejných pravidel. Koneckonců, částečně by to mohlo platit i pro století dvacáté, kdy se část bulharských muslimů snažila emigrovat do Turecka. Aby se u bulharských muslimů začalo rozvíjet bulharské národní cítění, bylo třeba si specifikovat vlastní identitu. A právě to nebylo u bulharských muslimů jednoduché, neboť na ně působilo

6 tamtéž 7 DOBREV, P. Obidna duma li e pomaci? [online]. E-vestnik.bg [cit. 25.11.2011]. Dostupné z: http://e-vestnik. bg/1561/%D0%BE%D0%B1%D0%B8%D0%B4%D0%BD%D0%B0-%D0%B4%D1%83%D0%BC%D0%B0%D0%BB%D0%B8-%D0%B5-%D0%BF%D0%BE%D0%BC%D0%B0%D1%86%D0%B8

130


8 JIREČEK, K. Dějiny bulharského národa. S 127 9 EMINOV, A. Turskish and other Muslim Minorities of Bulgaria. London, 1997. S 109


131

daleko více vlivů, než na bulharskou většinu. Nesmíme opomenout ale ani částečně skrytou identitu bulharských muslimů. Co se však týká skryté identity bulharských muslimů, dle mého názoru zasahuje již do období po Balkánských válkách. Tehdy došlo k násilnému křtu bulharských muslimů. A to byl krok ke skrývání jejich pravé identity: tedy bulharská národnost, ale s tureckou vírou, jak oni sami říkají. Druhým mezníkem skryté identity byl právě proces přejmenování v 70. letech. Bulharské muslimy pojil s Bulharskem jazyk a geografická poloha, ale jiné vyznání je předurčovalo k jiné kultuře. Odlišná kultura je pak vedla k jinému životnímu stylu, k jiným politickým a sociálním prioritám. Proto u bulharských muslimů můžeme hovořit o několika rovinách identity, které se snaží shrnout řada bulharských i zahraničních vědců. Polská autorka Magdalena Lubanska, která prováděla výzkum u tetenovských muslimů, konstatuje, že u bulharských muslimů se prolínají dvě identity: • identita religiózní – tedy islámská • identita jazyková – tedy bulharská 10 Náboženská identita však částečně ustoupila do pozadí vlivem asimilačních procesů. Jednoduše řečeno, bulharští muslimové byli nuceni potlačit svoji vyloženě muslimskou identitu a náboženské rozdíly se postupně stíraly. Právě to mohlo vést k tomu, že začali hledat jiné identity, kterými by se mohli jednoznačně prokazovat. Religiózní identita se dnes udržuje spíše u silněji věřících muslimů, kteří považují vyznání za základní faktor ve svém každodenním životě a za hlavní rozdílný znak od obyvatel jiného vyznání. Jazyková identita je samozřejmě zachována. Další vzorce identity představuje německý etnolog řeckého původu Evangelos Karajanis: • Světsko – bulharská identita • Světsko – pomacká identita • Turecká identita • Muslimsko – pomacká identita • Bulharsko – muslimská identita11 Na tomto dělení je zarážející, že Karajanis nepřipouští bulharsko – pomackou identitu a zcela tak odděluje pomaky od Bulharů, což považuji za nepřípustné. Pouze turecká identita je také chybná, neboť žádný bulharský pomak se neidentifikuje pouze jako Turek. Přesnější by tedy byla turecko – pomacká identita“. Světsko – pomackou identitu si Karajanis vysvětluje tak, že například pomacké ženy nosí různé oblečení, ať už typický pomacký oblek, nebo „civilní oblečení“. V tom má zajisté pravdu, ale rozhodně bych v této skutečnosti nehledala ukazatel identity. Existuje ještě jeden pohled na identitu bulharských muslimů, která se týká konkrétně jejich identity bulharské, která souvisí s asimilačními vlnami, zejména násilnou změnou jmen. Přibližují ji přední bulharští specialisté na danou problematiku, Michail Gruev a Alexej Kalonski. Podle nich se komunistický režim snaží nastolit pouze identitu bulharskou. Proto se například musí přejmenovávat i děti ze smíšených manželství i rodič, který nemá bulharskou národnost. Dospěli tak k následovnému rozdělení bulharské identity u bulharských muslimů:

Tyto symbolické hranice identity jsou přijímány i samotnými bulharskými muslimy. Podle Grueva a Kalonského je společnost jako taková identifikovala jako „ti, kteří se cítí téměř jako Bulhaři“, „částečně jako Bulhaři“ a „ti, kteří se jako Bulhaři téměř necítí“.12 K takovému vnímání identity se rozhodně nepřikláním. Pokud se na věc podíváme racionálně, je takové vnímání bulharských muslimů málo pravděpodobné. Domnívám se, že žádný stupeň mezi my a oni neexistuje. V krajním případě mohli být vnímáni neutrálně, bez jakéhokoli hodnocení míry jejich „bulharství“. Časové vymezení identity má zřejmě vyjádřit postup asimilace a zvyšující se národní cítění bulharských muslimů. Podobné teze spíše mohou u samotných pomaků vyvolávat pochybnosti, kam a ke kterému národu vlastně patří. Stejně tak bych nepovažovala za zcela jednoznačné tvrzení, že bulharští muslimové takové kategorie identity bezpodmínečně přijímali. Platí to spíše jen u těch muslimů, kteří se změnou jména souhlasili, stáli o ni, a proto berou tento krok skutečně jako nějaký milník v jejich identitě. Potom změnu arabského či tureckého jména na bulharské skutečně mohou chápat jako změnu turecké identity na bulharskou. Podobné změny identity však zajisté nepřijímají bulharští muslimové, kteří obecně nesouhlasí s asimilací a změnou jména. Co se týče nesouhlasu se změnou jména, domnívám se, že tato nevole měla vliv na identifikaci bulharských muslimů jako Turků. Identifikace s Turky tedy mohla být jakousi revoltou proti postoji státu a vyjádřením svého vlastního postoje. Bulharští sociolingvisté J. Konstantinov, G. Alchauk a B. Igla rozšiřují výčet o identitu etnické přináležitosti. K těmto závěrům došli na základě vlastního výzkumu mezi bulharskými muslimy v Západních Rodopech. „Základní faktor spojený s problémem pomacké identity vychází z různého kulturního původu, který přikládá pomacké menšině a bulharské většině přímo koncepci identity. Zatímco základním faktorem většiny je etnická přináležitost, relevantním faktorem menšiny je náboženství…Tento fakt se projevil během našeho terénního výzkumu. Prvním částí ankety byla otázka: „Jaké je vaše náboženství?“ Standardní odpovědí bylo: „My jsme pomaci“, což nás zpočátku dosti udivilo, dokud jsme nepochopili, že v mysli těchto lidí „pomak“ a „muslim“ jsou ekvivalentní výrazy.“13 V tomto případě je třeba upozornit na to, že výsledky tohoto výzkumu byly zpracovány v roce 1991. Pokud se zamyslíme nad důvody takových odpovědí, roli opět mohla sehrát snaha pomaků o vymezení se od turecké identity. Pokud odpověděli, že jsou pomaci, dali tak jasně najevo, že jsou Bulhaři. Kdyby se přihlásili pouze k muslimské víře, v roce 1991 mohli být identifikováni jako Turci. Jsem si takřka jista, že na podobnou odpověď už bychom dnes téměř nenarazili.

10 Lubanska, M. National soteriology od muslims ( Pomaks) and ortodox christians from the Chepelare in Bulgaria. Sofia, 2005. S 10.

12 G RUEV, M., KALONSKI, A. Văzroditelnijat proces. Mjusjulmanskite obshtnosti i komunisticheskijat rezim. Sofia, 2010. S 73

11 KARAJANNIS, E. Zur Ethnizitaet der Pomaken Bulgariens. Muenster, 1997, S. 26.

13 KONSTANTINOV, Y., ALHAUG,G., IGLA, B. Names of the Bulgarian Pomaks. In Nordlit 17. Sofia 1991.S 26

132


• • • •

Bulhaři od roku 1972 Bulhaři od roku 1975 Bulhaři od roku 1982 Bulhaři od roku 1984 – 1985


133

Identitou bulharských muslimů zejména na tetenovsku se zabývá Iva Kjurkčieva. Všimla si faktu, že zatímco bulharští muslimové v Rodopech nechtějí být označování jako pomaci, bulharští muslimové na tetenovsku se takovému označení nebrání. Můžeme u nich proto mluvit o skutečné pomacké identitě v plném smyslu slova. Iva Kjurkčieva se také domnívá, že identita pomaků je závislá na jejich původu, na jejich historii. Dle mého názoru je však toto téma přeceňováno – pomaci se považují za Bulhary a jsou Bulhary. Ačkoliv existuje o jejich původu spousta konstrukcí a mýtů, jejich současnost je jasná – bulharská.14 Vracíme se tak k rozdílu mezi bulharskými muslimy v Rodopech a na tetenovsku. Pomacká identita se mezi bulharskými muslimy na tetenovsku udržuje díky jejich uzavřenosti a izolovanosti od bulharské většiny. Zvláštní je, že podle Ivy Kjurkčievy se pomaci z tetenovského regionu vymezují od rodopských pomaků. Tetenovští údajně považují rodopské za více věřící.15 U bulharských muslimů bych doplnila tyto další roviny identity: • identita politická – zatímco do roku 1878 byli bulharští muslimové rovnoprávnými, či dokonce zvýhodňovány obyvateli Bulharska, po osvobození se tato role obrací. • identita kulturní – u bulharských muslimů se prolínají zvyky staroslovanské, slovanské, stejně jako typicky muslimské zvyky. • identita historická – již bylo řečeno, že spousta bulharských muslimů má na svůj prapůvod odlišný názor. Spekulace o původu podněcuje také fakt, že pomaci se nemohou opřít o žádnou historiografii ani jiné zdroje potvrzující jejich původ. Otázkou zůstává, v jaké míře chtějí současní bulharští muslimové splynout s Bulhary a nakolik se chtějí vymezovat. Jsou známy případy, kdy bulharští muslimové pro vnitřní, soukromou komunikaci používají svá turecká jména, ale pro vnější, veřejnou komunikaci bulharská jména. Je těžké vyvodit definitivní závěr, zda se jedná jen o běžný každodenní zvyk nebo můžeme objevit hlubší smysl v rozdvojené identitě? Domnívám se, že se jedná spíše o automatický zvyk. Stejně tak je ale v možné, že se tak bulharští muslimové odlišně identifikují v rámci různých komunit. Tedy že použitím arabského či tureckého jména se identifikují jako muslimové. V případě bulharského jména se identifikují jako Bulhaři. V dnešní době jsou však bulharští muslimové natolik asimilovaní, že na první dojem nelze rozdíly mezi muslimy a křesťany rozeznat. Po tolika letech, kdy byli bulharští muslimové ve středu pozornosti, nejsou právě oni těmi, kdo by chtěl za každou cenu poukazovat na svoje odlišnosti. Zejména mladí bulharští muslimové se snaží co nejvíce začlenit mezi většinu a vyhnout se tak případné diskriminaci v zaměstnání či školství. Dá se říci, že kulturní globalizace v tomto směru postihla i Bulharsko a různé skupiny obyvatel, které zde žijí. Rozvíjet roviny identity na konkrétních případech bulharských muslimů je dosti problematické. Málokdo si uvědomuje, že se může identifikovat ve více rovinách, nejenom bulharští muslimové. Snad proto se ani k žádné identitě nehlásí – domnívám se, že je to pro ně poměrně neznámý pojem, že nad touto otázkou často ani nepřemýšlí. Pro bulharské muslimy je stěžejní, aby byli vnímáni jako Bulhaři. 14 KJURKČIEVA, I. Svetăt na bălgarite mjusjulmani ot Tetenovsko – prechod kăm modernost. Sofia, 2004. S 47 15 KJURKČIEVA, I. Svetăt na bălgarite mjusjulmani ot Tetenovsko- prechod kăm modernost. Sofia, 2004. S 49

134


Lukáš Trzaskalik

Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka, Vysoká škola ekonomická v Praze

Zahraniční politika Řecka v období konfliktů do roku 1940 Obsah Úvod I. Mezinárodně-politická situace Řecka a Balkánu v 19. století II. Poslušný poskok získává sebevědomí (1897 – 1913) III. Řecko nesmiřitelně rozdělené (1914 – 1918) IV. Rebel ženoucí se do záhuby (1919 – 1922) V. Izolovaný outsider (1922 – 1940) Závěr Zdroje Úvod Má práce si klade za cíl popsat zahraničně-politickou orientaci a činnost novodobého Řecka do roku 1940, především pak v období konfliktů, ať už ozbrojených, či pouze těch na diplomatické scéně. Zahraniční politiku státu nicméně nelze popisovat bez historického pozadí, bez něhož bych také nemohl poukázat na příčiny toho či onoho chování na mezinárodním poli, zejména pak vůči velmocím. Ač jsou v práci tohoto rozsahu postradatelná, pro přesnost odkazuji na všechny informace detailní povahy, tzn. data, místa, čísla apod., v samotném textu by působila rušivě a chaoticky. Průběžně odkazuji rovněž na skutečnosti málo známé či nezbytné pro objasnění určité pasáže. Zdroj citací uvádím vždy, a sice za dvojtečkou. Pro snazší orientaci v řeckých zdrojích důležité pojmy uvádím v řečtině. Téma této práce jsem zvolil s ohledem na své zájmy a především znalosti. Dějiny balkánského regionu mne velmi zajímají, proto zahraniční politika Řecka na historickém pozadí se mi jevila perfektním tématem. Nezpracovával jsem totiž téma zcela neznámé, ale již jsem se v dané oblasti orientoval a měl poměrně přesnou představu o tom, co do práce zahrnu, jak ji rozdělím a jakým způsobem text sestavím. Znalost novořečtiny mi pak umožnila použít k práci i řecké zdroje. Práce je rozřazena do 5 kapitol; s výjimkou té první, každá odpovídá určitému chování a postavení Řecka v mezinárodních vztazích. Ne zcela, v řadě případů země svou pozici měnila z roku na rok, jindy ji zase dlouhá desetiletí neměnila, a takto rozčleněné kapitoly by byly chaotické a různého rozsahu. První kapitola seznamuje se vznikem Řecka a jeho výchozími podmínkami, se kterými vstoupil do období, pokrytých dalšími kapitolami. Druhá kapitola se věnuje řecko-turecké válce (1897) a především balkánským válkám (1912 – 1913). Je jí vyhrazen největší prostor, neboť byla pro Řecko nejpodstatnější z hlediska dalších období. Lze v ní spatřit změnu chování země z,,poslušné“ vůči velmocím na značně sebevědomější. Třetí kapitola hovoří o období 1. sv. války a Národního rozkolu (1914 – 1918), etapě velmi chaotické a rovněž důležité pro následující události. Čtvrtá kapitola pojednává o maloasijském tažení (1919 – 1922), epizodě s velezávažnými důsledky pro Řecko a dodnes v Řecku dosti palčivé. Z hlediska chování a za-


135

hraniční politiky si zde Řecko počínalo jako smyslu zbavené a vůči velmocím silně troufalé. Pátá kapitola popisuje sice meziválečné období (1922 – 1940), ale rozhodně ne období mírové ani poklidné. Slabé a izolované Řecko je zde opět poslušné a teprve ve 30. letech se odváží nějaké výraznější zahraničně-politické iniciativy. Základní literaturou k práci byla kniha R. Dostálové a kolektivu autorů, Dějiny Řecka. Jelikož tato sama o sobě obsahuje dostatek informací i pro práci většího rozsahu než je tato, shledal jsem zbytečným uvádět další literaturu jen pro formu. Ačkoliv jsem přečetl více zdrojů, v práci z nich byla použita jen dílčí fakta a zajímavosti. Seznam veškerých použitých pramenů je uveden na konci práce. Značně matoucími jsou v oblasti Balkánu toponyma. Každý národ jména měst i zeměpisných útvarů přizpůsobuje svému jazyku, nezřídka pak používá slova úplně jiná. Na různých mapách Balkánu se tak lze nejčastěji setkat se jmény slovanskými, řeckými, italskými, tureckými a albánskými. Navíc v průběhu historie se hranice balkánských zemí často a znatelně měnily, jedno a totéž město se tak na mapách z různých období jmenuje pokaždé trochu (někdy zcela) jinak. Já jsem v práci volil toponyma počeštěná, pokud existují (např. Athény, Soluň), pokud ne, vybíral jsem ta češtině nejpodobnější (např. slovanský Skadar namísto albánského Shkodër). Na uvádění toponym v jiných řečech není v práci místo. Čtenář s jazykovým citem však nebude mít problém většinu názvů na jakékoli mapě identifikovat. Novořecká jména jsem přepisoval způsobem zaběhnutým v češtině a pro Čecha srozumitelným. Na pravidla mezinárodní fonetické abecedy (IPA) jsem ohled nebral. Ač Řecko převzalo současný gregoriánský kalendář až v roce 1923, všechny události jsou časově popsány dle něj. I. Mezinárodně-politická situace Řecka a Balkánu v 19. Století Novodobý řecký stát vznikl jako přímý důsledek Řeckého národního povstání, započatého v březnu 1821. Velmoci jeho existenci definitivně potvrdily roku 18321, tedy více než 4 roky po jeho faktickém vzniku. Nový stát, územně maličký, populačně slabý a hospodářsky mimořádně chudý byl od počátku pod přímým vlivem tehdejších mocností, které zde také dosadily svého vladaře, Bavora Otu2. Finance nového státu měly pod částečnou kontrolou velmoci3, ostatní záležitosti byly ponechány Otovi. Mladý král si však přes úspěchy při modernizaci země, nedokázal získat podporu národa a především elit. V zahraniční politice nastoupil cestu tzv. Velké myšlenky, ideologie, jež bude Řecko provázet až do roku 1922. Program spočíval ve snaze rozšířit hranice Řecka za všechna území obydlená Řeky od Jónských ostrovů po Kavkaz, přičemž hlavní město nespatřoval v provinčních Athénách, nýbrž v Konstantinopoli. Otonské Řecko nicméně nebylo ve své slabosti a bezvýznamnosti schopno tuto politiku jakkoli účinně realizovat. To byl též jeden z důvodů pádu Otovy vlády a jeho vyhnání ze země v roce 1862. 1 N a základě Londýnského protokolu z 30.8.1832, podepsaného Velkou Británií, Francií, Ruskem a Tureckem.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 296 2 N edokázaly se totiž shodnout na příslušníkovi rodu žádné z velmocí, zvolily proto syna Ludvíka I., krále neutrálního Bavorska. Ota vládl jako Ota I. nebo jen Ota Řecký (1832 – 1862) Na základě třífázové půjčky v hodnotě 60 mil. fr. franků, garantované právě velmocemi. Lze říci, že Řecko žije na dluh tedy již od samotného svého vzniku.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 298 3 Μεγάλη ιδέα

136


Novým králem byl navzdory vůli řeckého vedení opět dosazen kandidát velmocí, tentokrát dánský princ Wilhelm, vládnoucí jako Jiří4. Vláda Jiřího, spřízněného a spřáteleného s většinou evropských panovnických rodů, si získala přízeň Řeků jak liberálními modernizačními snahami, tak svými zahraničněpolitickými úspěchy. Hned roku 1864 získalo Řecko Jónské ostrovy5 a vstřícnost Jiřího vůči velmocem, zejména Británii, slibovala počátek naplňování Velké myšlenky. I s Tureckem udržovalo Řecko korektní vztahy, vědomo si své slabosti a využívaje míru k rozvoji a upevňování státu a přípravě na válku. Proto se řecká vláda oficiálně nepostavila za krétské povstalce v roce 18666. Jsou rovněž navazovány první oficiální styky se Srbskem7. Naopak s Bulhary8 dochází ke konfliktům, čímž Řecku na Balkáně vyvstává po Turecku druhý nepřítel a zároveň se ochlazují vztahy s Ruskem, jež všestranně podporuje balkánské Slovany. Pod vlivem Británie i ostatních velmocí zůstává Řecko neutrální během řady lokálních balkánských a krétských povstání tzv. Východní krize, dodržuje přání a,,doporučení“ velmocí. Za,,poslušnost“ tak získává na Turecku v r. 1882 Thesálii. Do balkánských záležitostí ale začíná současně vstupovat protisrbské Rakousko-Uhersko se zájmy v Bosně, proturecké Německo a navrch proalbánská Itálie. S povstáním ve Východní Rumelii dochází k rozporům mezi velmocemi i balkánskými národy navzájem a z Balkánu se stává skutečný sud střelného prachu... Zmatek v mezinárodních vztazích prohlubuje od 90. let 19. stol. ještě tzv. makedonská otázka. Území Makedonie, vymezené,,pohořími Šar Planina a Rila na severu, pohořími Pindos, Olymp a egejským pobřežím na jihu, jezery Ochrid a Prespa na západě a řekou Nestos na východě,9“ bylo národnostně, nábožensky i jazykově mimořádně různorodé,10 některá etnika si pak národnost ani neuvědomovala. Celý tento prostor pod nadvládou Turecka se proto stává předmětem zájmu všech balkánských zemí, jež se snaží chránit svůj vlastní národ před perzekucí Turků a nárokují si území. Tímto ovšem zabředávají do nekonečných sporů mezi sebou, čímž nahrávají Turecku. Nejaktivnější jsou v této otázce Řekové a Bulhaři, přičemž za Bulhary stojí silná podpora Ruska. Německo se intenzivně sbližuje s Tureckem, zatímco Británie a Francie vyčkávají a nabádají strany k,,zdrženlivosti.“ II. Poslušný poskok získává sebevědomí (1897 – 1913) Angažovanost v makedonské otázce značně vyhrotila řecko-turecké vztahy. Když poté roku 1896 znovu vypuklo povstání na Krétě, jež znovu vyhlásila spojení s Řeckem, král i vláda tentokrát nedbali velmocí a povstalce plně podpořili. V únoru 1897 se na ostrově vylodila řecká armáda, 4 Opět jako kompromis, syn dánského krále Kristiána IX. usedl na trůn 30.3.1863 jako Jiří I. (1863 – 1913) 5 L ondýnskou dohodou z 29.3.1864, jíž se Británie tohoto území vzdala.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 316 6 P ovstalci vyhlásili spojení s Řeckem (ένωσις). Neoficiálně ovšem z Řecka proudily na Krétu zbraně, peníze i dobrovolníci. 7 Tehdy autonomním knížectvím, suverénním od r. 1878, od r. 1882 královstvím. 8 Poddanými sultánovi, Bulharsko autonomním knížectvím od r. 1878, až od r. 1908 suverénním královstvím. 9 Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 328 10 P ojem Makedonie se stal synonymem zmatku, nepřehlednosti. V italštině např. slovo macedonia dodnes znamená míchaný ovocný salát.


137

krok Turky považovaný za casus belli. Souběžně s eskalací konfliktu dochází v Thesálii k prvním příhraničním přestřelkám. Šest evropských velmocí reaguje svorně vysláním válečných lodí ke Krétě a obsazením hlavních přístavů. Admirálové následně vyhlásí autonomii ostrova, ale pak se již velmoci neshodnou v dalším postupu. Řecku je nejnepříznivěji nakloněno Německo a Rakousko-Uhersko navrhující ukončení války blokádou Pirea, s čímž ovšem nesouhlasí Británie a Francie, a válka se tak na thesálské frontě rozhořívá naplno. 18. dubna vyhlašuje Turecko Řecku válku. Silnější turecká armáda11 Řeky snadno porazí, obsadí celou Thesálii a postupuje k Athénám. Řecká vláda neměla jinou volbu než se obrátit na velmoci se žádostí o zprostředkování, jež mocnosti poskytly. Turecký sultán byl přinucen zastavit svá vojska a strany začaly jednat o míru, za rozhodujícího vlivu velmocí. Díky podpoře, jíž se Řecko těšilo především ze strany Británie, utrpělo zanedbatelné územní ztráty, avšak dle mírové smlouvy12 bylo přinuceno zaplatit Turecku vysoké válečné reparace a muselo souhlasit s mezinárodní velmocenskou kontrolou nad svým hospodařením. Naproti tomu v krétské otázce bylo dosaženo pokroku. Británie s Francií prosadily plnou autonomii ostrova pod pouze formální tureckou svrchovaností, což rozčililo Německo a Rakousko-Uhersko natolik, že odvolaly z Kréty své lodě. V čele tzv. Krétského státu13 měl napříště stát generální guvernér jmenovaný velmocemi. Tím byl v listopadu 1898 zvolen řecký korunní princ Jiří a turecké jednotky dostaly příkaz stáhnout se z ostrova. Řecko se jako poražená země při jednáních plně podvolilo mínění velmocí, naopak ještě vděčné, že pro něj válka nedopadla daleko hůře. Prohra ve válce s Tureckem, tzv. ostuda z roku 189714, uvrhla Řecko do krize, chaosu a nepokojů. V této situaci se znovu rozhořela otázka Makedonie, kde Bulharsko a Srbsko vystupňovalo svou nacionalistickou aktivitu do teroristických akcí a ohrožovalo řecké zájmy. Plán15 řešení makedonské otázky, vypracovaný Rakousko-Uherskem a Ruskem, velmoci předložily Turecku jako ultimatum. Výsledek však nepřineslo. Vyjma částečného zklidnění během mladoturecké revoluce v roce 1908 pokračoval makedonský zápas stále intenzivněji. Řecká zahraniční politika byla navenek neutrální a usilovala o přátelské vztahy s Tureckem, dokonce s vidinou spojenectví proti,,slovanskému nebezpečí,“ což však bylo národem vykládáno jako zrada, a pokus o sblížení nevyšel. Řekové naopak svou iredentu v Makedonii všemožně podporovali. Na půli cesty se nacházelo též řešení problému Kréty. Její generální guvernér, princ Jiří, se dostal do sporu s místním parlamentem, jenž se pod vedením liberála Eleftheria Venizela vzbouřil a opět vyhlásil spojení s Řeckem. Řecká vláda však, z obavy před protiakcí velmocí a Turecka, tento krok neschválila. Po revoluci Gudi16 se Řecko pod premiérem E. Venizelem urychleně modernizuje a liberalizuje.

Zahraniční politiku plně podřizuje programu Velké myšlenky. Venizelos totiž správně předpokládá, že se schyluje k nové válce, v níž si balkánské národy definitivně rozdělí zbývající osmanské državy v Evropě. Athény proto aktivně hledají spojence pro nadcházející konflikt. Porážka Turecka ve válce s Itálií se balkánským státům jeví jako skvělá příležitost, proto okamžitě rozvíjí diplomatickou aktivitu. Řecko, spoléhající se na Británii a Francii, tak v květnu 191217 uzavírá spojeneckou smlouvu s dosud nepřátelským Bulharskem, opírajícím se především o Rusko. Se Srbskem, jež rovněž spoléhá na Rusko, ale také na Francii, jsou dosavadní přátelské svazky posíleny jen vzájemnými návštěvami a jednáními. Do vznikajícího svazku přistupuje i Černá Hora18, kopírující srbskou politiku, a koncem léta 1912 se tak rodí Balkánský svaz19. Ten se rozhodne rozpoutat konflikt ihned navzdory nedokončeným přípravám a nedefinovaným hranicím postupu jednotlivých vojsk. Ty předmětem jednání vůbec nebyly, neboť spojenci se nechtěli rozhádat ještě před válkou. Makedonie, hlavní cíl všech bojujících stran, tak měla být rozdělena dle zásady uti possidetis, tj. každý stát si ponechá to území, které jeho armáda dobude. Důvodem okamžité akce Svazu bylo náhlé vystupňování albánské iredenty, podporované Itálií a Rakousko-Uherskem (bránícím tak Srbsku v přístupu k moři), toužící po vlastním státě. Tento si ale Řecko, Srbsko a Černá Hora plánovali rozdělit mezi sebe a Černá Hora tak vyhlašuje 8. října Turecku válku, brzy následovaná ostatními.20 Balkánské státy si tak poprvé dovolily vyvinout významnější zahraničně-politickou iniciativu bez ,,svolení“ velmocí. Turecko, s pouhou ,,morální podporou“ Německa, nemá proti útoku ze všech stran nejmenší šanci a jeho početně mnohem slabší armáda21 ustupuje na celé čáře. Srbové obsadili severní a střední Makedonii se Skopjí, Kosovo, severní Albánii a Novi Pazar, Černohorci dobyli Drač a oblehli Skadar. Bulharsko vpadlo do Thrákie, kterou obsadilo až po Čataldžu, a postupovalo do Makedonie, kde soupeřilo s Řeckem o ovládnutí Soluňe.,,Závod o Soluň“ vyhráli 8. prosince Řekové (o několik hodin), kteří prošli Makedonií z jihu. Souběžně s postupem v Makedonii dobylo řecké vojsko Épeiros, oblehlo Janinu a námořnictvo obsadilo většinu egejských ostrovů a Chalkidiki. Pod hrozbou úplného vytlačení z Evropy nabídlo Turecko 3. prosince příměří, jež přijaly všechny státy vyjma Řecka, pokračujícího v postupu v Épeiru i v egejském moři a ignorujícího nátlak Británie. Velmoci, zaměstnané vlastními mocenskými tahanicemi, ztratily zpočátku nad konfliktem kontrolu. Albánská reprezentace mezitím vyhlásila nezávislost, již ale nikdo nebral v potaz a její území okupovali vojáci Balkánského svazu. Převzít kontrolu se mocnostem podařilo až 17.

11 C ca 123 000 vycvičených mužů proti 55 000 nevycvičeným a hůře vyzbrojeným Řekům.: Ελληνοτουρκικός πόλεμος του 1897, Wikipedie

17 29.5.1912 v Sofii, 5.10. doplněná o vojenskou konvenci.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 367

12 Podepsané v prosinci 1897 v Istanbulu.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 332 13 Κριτική πολιτεία, s parlamentem, vlastní měnou a obchodní vlajkou. 14 Ντροπή του ΄97 15 V yslání vojenských poradců na organizaci tureckého četnictva a policie a správní reorganizace na národnostním principu. 16 2 7.8.1909, důstojníci sdružení v tzv. Vojenské lize (Στρατιωτικός σύνδεσμος) provádějí puč a dosazují do čela premiérského křesla E. Venizela, čímž odstartují jeho mocenský vzestup.

138


18 Od r. 1878 suverénním knížectvím, od r. 1910 královstvím. 19 R umunsko, od r. 1859 autonomní knížectví, 1878 suverénní, 1881 království, se rovněž chtělo zapojit. Pod hrozbou Bulharska však ustoupilo. 20 Bulharsko a Srbsko 17.10., Řecko o den později.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 369 21 C ca 400 tisíc mužů proti 1,3 milionu nepřátel, což je však iluzorní vzhledem k moderní výzbroji a německému výcviku turecké armády oproti hůře vyzbrojeným a nevycvičeným Srbům a Bulharům, Černohorci neměli ani uniformy. Pravidelný výcvik (za pomoci Francouzů) provádělo jen Řecko, jež však disponovalo pouze 130 000 muži.


139

prosince, kdy byla Británií svolána konference, známá jako londýnská konference velvyslanců, s úkolem rozřešit otázku Albánie a probíhající války. Rusko a Francie jednaly ve prospěch Srbska, Řecka a Černé Hory, Itálie a Rakousko-Uhersko naopak ve prospěch autonomní Albánie, balkánské státy se vyjadřovat nesměly. Souběžně probíhala od 16. prosince též mírová jednání, sami Turci však porušili příměří a válka se rozhořela nanovo. Spojenci dobyli zbývající turecká ohniska odporu22 a 30. května byla v Londýně podepsána mírová smlouva, v níž Osmanská říše ztratila všechna evropská území kromě Istanbulu23, načež tato připadla jejich aktuálním,,držitelům.“ Výjimkou byla Albánie, jež se měla stát nezávislým knížectvím24. První balkánská válka byla u konce. Toto však krajně nevyhovovalo Bulharsku, které krom dobytí Thrákie nesplnilo ani jeden ze sobě vytyčených cílů – dobytí Soluně a Istanbulu. Athény a Bělehrad se odmítly se Sofií bavit o jakýchkoliv územních koncesích, naopak proti ní pro jistotu uzavřely spojenectví. Oprávněně, po diplomatickém nezdaru totiž Bulhaři plánovali novou válku. Černá Hora následně oznámila pomoci napadeným, Rumunsko odvolalo svou neutralitu a vzneslo nárok na bulharskou jižní Dobrudžu, Turecko v mezičase reorganizovalo své síly. Moskva Bulhary varovala, ale ti si patrně jako vojensky nejsilnější v regionu připadali neporazitelní. 16. června udeřily bulharské armády na srbské a řecké pozice v Makedonii. Po počátečním úspěchu přešli Řekové a Srbové spolu s Černohorci do protiútoku a přinutili Bulhary k ústupu. Turecko, nemaje co ztratit, vpadlo Bulharům do zad a Rumunsko zaútočilo od severu. Pod náporem pěti armád se Bulharsko zhroutilo a požádalo Rusko o zprostředkování. 10. srpna byla v Bukurešti za asistence velmocí podepsána mírová smlouva. Srbsko, Černá Hora a Rumunsko skrze ni získávají všechna území získaná v obou válkách vyjma těch, jež velmoci přiřadili nově vzniklé Albánii. Turecko posouvá svou evropskou hranici až za Adrianopoli. Bulharsku jako agresorovi naopak zbude jen polovina Thrákie s Alexandrupolí a minimum Makedonie. Řecko, již pod vládou nového krále Konstantina25, avšak zcela v režii Venizela, získává Krétu, celý Épeiros, jižní Makedonii, Chalkidiki, západní Thrákii s Kavalou a Dramou a téměř všechny egejské ostrovy. Přes usilovná jednání Itálie nepředá Řekům Dodekanésos a Británie s Francií pod hrozbou neuznání anexe Kréty a egejských ostrovů donutí Řecko k opuštění jižní Albánie (tzv. Tsamurie) s Korytsou. Řecko se všem požadavkům podřídilo, neboť nepovažovalo rozdělení za definitivní a nechtělo pošramotit své přátelské vztahy s Británií a Francií. III. Řecko nesmiřitelně rozdělené (1914 – 1918) Řecko vstupuje na počátek 1. světové války na mezinárodním poli sice posíleno, ovšem vnitro-politicky směřuje ke krizi. Premiér Venizelos byl plně na straně Dohody, což plynulo jak z dobrých vztahů s Británií a Francií, tak z oboustranných osobních sympatií Venizela a dohodových představitelů. Naproti tomu král Konstantin, švagr německého císaře Viléma II., byl ztělesněním germanofilského militarismu a konzervatismu, což vedlo dva nejmocnější muže ve státě k neustálým sporům. Za této situace se Dohoda i Trojspolek snaží zlákat balkánské národy na 22 Přesněji na západ od linie Enez-Midye, tehdy těsně za hranicí Istanbulu, dnes již v rámci města. 23 Ustanoveným až 21.2.1914, do čela dosazen synovec rumunské královny Wilhelm Wied von Neuwied. 24 Bulharský car Ferdinand I. se dokonce zamýšlel korunovat v Cařihradu císařem. 25 Konstantin I. (1913 – 1917, 1920 – 1922)

140


svou stranu. K Trojspolku se přiklání Bulharsko, toužící po pomstě a nevražící na Rusko, a také Turecko, silně proněmecké a rovněž nespokojené. Srbsko a Černá Hora se logicky připojily k Dohodě, přátelské jí bylo též Rumunsko. Situace Řecka, ačkoli teoreticky zcela jednoznačná, byla složitější. Veškeré územní aspirace byly sice namířeny vůči Turecku a Bulharsku, Srbsko bylo spojencem, Británie hlavní oporou, přesto král a jeho okolí kategoricky odmítali válku po boku Dohody a navrhovali připojení k Trojspolku. Venizelos naopak kontroval, že,,řecký stát je příliš malý, aby se dopustil tak velké zrady na svých spojencích.“26 Po vyhlášení války Rakousko-Uherskem Srbsku tak Řecko zůstává neutrální. Dohodě situace zpočátku vyhovuje a nabádá bývalý Balkánský svaz k jednáním, marně. Po vstupu Turecka do války na straně Trojspolku, v listopadu 1914, je i samému králi jasné, že po boku Německa Řecko bojovat zkrátka nemůže, o to důrazněji ale prosazuje neutralitu. Dohoda se nyní snaží odvrátit od připojení k Trojspolku alespoň Bulharsko, jemuž nabízí ústupky na úkor Řecka a Srbska. Řecku je za vstřícnost navrhován jižní Épeiros a maloasijské pobřeží v okolí Smyrny. Venizelos by na návrh okamžitě přistoupil, o to ochotněji po 26. dubnu 1915, kdy se na stranu Dohody staví Itálie, požadující naprosto stejná území jako Řecko a tedy silně konkurující. Král nicméně jakoukoli pomoc Dohodě zavrhl. Opětovná nabídka Dohody přišla v září 1915. Situace Srbska proti Rakousko-Uhersku byla neudržitelná a Bulharsko mobilizovalo. Za pomoc Srbsku (vyplývající rovněž se spojenecké smlouvy) nabídla Británie Řecku Kypr a celou Thrákii. Venizelos nabídku bez váhání akceptuje, nařizuje mobilizaci a na základě žádosti o vojenskou podporu se 4. října vyloďují v Soluni první britsko-francouzské jednotky. Král Venizela odvolává a nový kabinet veškeré učiněné kroky odmítá, trvaje na neutralitě. V říjnu 1915 se zdál Balkán pro Dohodu ztracený. Spojenecký výsadek na Gallipoli byl pro nezdar odvolán a Srbsko, dosud hrdinně vzdorující, se zhroutilo pod útokem Bulharů, vstoupivších do války 14. října po boku Trojspolku. Dohoda za této situace přinutila krále a vládu souhlasit s posilováním spojeneckých jednotek u Soluně, král však dohodovou činnost všemožně podkopával a zdržoval. V květnu 1916 dokonce dovolil bulharsko-německým oddílům překročit hranice, obsadit několik měst a zajmout své vlastní vojáky. Odůvodněním bylo, že,,neutralita znamená poskytování stejných šancí oběma bojujícím stranám.“27 Dohoda zareagovala nátlakem a hospodářskými sankcemi, následně blokádou přístavů až došlo k ozbrojenému střetu.28 Zároveň se vyhrotila i situace vnitropolitická. Venizelos získal na svou stranu část armády i veřejnosti, tzv. Národní obranu29, a vyčlenili se rovněž roajalisté, do Všeřeckého svazu záložníků30. Po několika lokálních vzpourách a střetech Venizelos 9. října vytvořil v Soluni vzdorovládu a 24. listopadu 1916 vyhlásil válku Německu a Bulharsku. Jednotky z jím kontrolovaného území (Kréta, Makedonie a Thrákie) se neprodleně 26 Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 376 27 Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 379 28 1 .12.1916 v Athénách, královské jednotky odmítly vydat anglo-francouzskému výsadku válečný materiál a 112 vojáků padlo. 29 Εθνική άμυνα 30 Π ανελλήνιος σύνδεσμος επιστράτων, pod vedením Ioannise Metaxase, náčelníka štábu pozemních vojska a králova adjutanta.


141

připojily ke spojenecké soluňské frontě a naplno propuká krize známá jako Národní rozkol.31 Athénská vláda, kontrolující Peloponés a západní a střední Řecko, nadále setrvává proněmecká a území mezi venizelisty a roajalisty (Épeiros a Thessálie) je obsazeno Dohodou. Soluňská vláda vyhlásila úplnou mobilizaci a opírala se o plnou podporu Francie, Británie však zaujala ke vzdorovládě rezervovaný postoj z obavy před občanskou válkou. Zcela nepřátelské zůstaly vůči Venizelovi Itálie, obávající se o své teritoriální cíle, a Rusko, aversní vůči jakékoli revoluci. Legitimní Konstantinova vláda se pokoušela udržet autoritu, nicméně na jaře 1917 se její pozice smrskly na Peloponés, loďstva se zmocnila Dohoda a Německo nemohlo Athénám účinně pomoci. Po svržení ruského cara v březnu 1917 a vstupu USA do války o měsíc později Konstantin pod hrozbou přímého útoku Dohody 10. června kapituloval a emigroval32 spolu se svým prvorozeným pro-německým synem. Na trůn nastoupil prodohodový princ Alexandr.33 Nová vláda znovu vyhlásila válku Ústředním mocnostem a nařídila všeobecnou mobilizaci, aby si tak naklonila dohodové státy a získala šanci na skutečnou realizaci Velké myšlenky. Řecká armáda, zapojená do zářijové spojenecké ofenzivy proti Bulharům, skutečně významnou měrou přispěla k jejich kapitulaci 29. září a stejně tak dopomohla porážce Turecka, kapitulujícího 30. října 1918. Spolu s Brity vstoupily řecké jednotky do Istanbulu a řecké křižníky zakotvily v Bosporu. Sen o,,Řecku dvou pevnin a pěti moří“34 se zdál být na dosah ruky... IV. Rebel ženoucí se do záhuby (1919 – 1922) Venizelos věděl, že pouhá přítomnost na straně vítězů Řecku jeho územní tužby automaticky nesplní. Vystupňoval proto diplomatickou aktivitu na maximum a zapojil Řecko do dohodové protibolševické invaze na Krym v lednu 1919. Již v prosinci odjel do Paříže, kde na mírových jednáních vystoupil s požadavkem severní Épeiru, Thrákie, Dodekanéských ostrovů a Smyrny s maloasijským pobřežím. Aspirace na Kypr a Istanbul takticky zamlčel, nechtěje žádat příliš. Přes silný odpor Itálie, jež ovládala Dodekanésos a sama požadovala severní Épeiros i maloasijské pobřeží, Venizelos díky svým skvělým diplomatickým schopnostem a těsným kontaktům s britským premiérem D. L. Georgem získal exkluzivní podporu Británie a částečně též Francie, jíž vyhovovalo oslabení Itálie v regionu. Již 15. května obsadila řecká armáda Smyrnu a okolí. Koncem července Itálie s nelibostí odsouhlasila všechny řecké územní požadavky výměnou za podporu jejích aspirací, tj. jižní Anatolie s Antalyí a protektorátu nad Albánií35. Bulharsko dle smlouvy z Neuilly36 předalo Řecku západní Thrákii s Alexandrupolí. Největším úspěchem řecké diplomacie však byla beze sporu sèvreská mírová smlouva s Tureckem z 10. srpna 192037. Řecko získalo na Turecku východní Thrákii 31 Εθνικός διχασμός 32 Královského titulu se nicméně oficiálně nezřekl. 33 Alexandr I. (1917 – 1920)

s Adrianopolí, poloostrov Gallipoli, marmarské pobřeží, veškeré egejské ostrovy a Smyrnu s širokým okolím. Itálie se zavázala postoupit Řecku všechny dodekanéské ostrovy kromě Rhodu38. Istanbulská vláda byla nucena sèvreskou smlouvu odsouhlasit, nesmířili se s ní však turečtí nacionalisté v čele s Mustafou Kemalem, kteří již od května 1919 započali ozbrojený odpor proti Řecku, Dohodě i Istanbulu a rozhořela se tak řecko-turecká válka, Turky nazývaná Válka za nezávislost39. Zpočátku nicméně neorganizované a špatně ozbrojené skupiny nikdo nepokládal za překážku... Řecko, na popud Británie a značně sebevědomé, se rozhodlo odporu kemalistů využít k dalšímu rozšíření svých maloasijských území a přešlo již v červnu 1920 do útoku. Itálie a Francie v něm viděly ohrožení vlastních zájmů a nejen že Řecku přerušily jakoukoli slíbenou podporu, ale začaly s Kemalem jednat o revizi sèvreské smlouvy, v souladu s vlastními zájmy. Za této situace zemřel probritský král Alexandr I. a Venizelova strana prohrála volby. Nový krajně nacionalistický kabinet ve vizi nejextrémnější varianty Velké myšlenky vrhl na maloasijskou frontu veškeré síly s cílem zcela porazit kemalisty a dobýt celou západní Anatolii i s Istanbulem. Trůnu se znovu ujal silně proti-dohodový král Konstantin. Francie a Itálie se následně zcela přiklonily na Kemalovu stranu a pomoc Řecku zastavila i Velká Británie. Zaslepená vláda a především omezený a pomstychtivý král Konstantin na to nebrali ohled a odmítli seriózní návrh na příměří z února 1921. Přes neúspěchy u Eskişehiru a Inönü pokračovali ve stále náročnějších válečných operacích. Po vyhlášení všeobecné mobilizace zahájili v červenci 1921 ofenzivu na Ankaru. Závěrečný útok skončil nerozhodně, avšak řecké pozice byly dlouhodobě neudržitelné.40 Od března 1922 proto vláda započala jednání o britském návrhu na stažení řeckých vojsk z Anatolie a přerozdělení východní Thrákie. Kemal jednání zdržoval, neboť čas hrál ve prospěch nacionalistů. Král Konstantin reagoval naprosto nesmyslně změnou vrchního velitele maloasijských sil41 a v červenci 1922 navíc přikázal útok na Istanbul a novou ofenzivu proti Ankaře. Obě skončily neúspěchem. 26. srpna přešel do útoku Kemal a připravil Řekům porážku tak drtivou, že zbylé jednotky po marném odporu vyklidily Malou Asii za deset dní. Ještě hůře než pro řeckou armádu skončila válka pro maloasijské křesťany, dílem vyvražděné, dílem odvlečené do zajetí a dílem uprchlé. Porážka, Řeky označovaná jako maloasijská katastrofa42, nejen navždy pohřbila ideu 38 O definitivní příslušnosti Smyrny a Rhodu měl rozhodnout plebiscit, jehož výsledek byl pochopitelně dopředu evidentní. Na záp. maloasijském pobřeží tvořili Řekové cca 70% obyvatel, na Rhodu 99%. 39 B ěhem ní kemalisté bojovali za samotnou existenci Turecka, jež si skrze sèvreskou smlouvu velmoci rozdělili; Řekové záp. pobřeží Malé Asie, Italové jižní pobřeží s Antalyí, Francouzi Kilikii s Aleppem a Arménům byl přislíben samostatný stát, zahrnující rozsáhlé oblasti severových. Anatolie a Kurdistánu. Pustý střed Anatolie měl tvořit ,,zbytkové“ Turecko. 40 Ř ecké hospodářství, na kolenou po nepřetržitém válčení od r. 1912, se hroutilo vydržováním čtvrtmilionové armády a obyvatelstvo žilo v extrémní bídě. Kemal nyní dostával zbraně nejen od bolševické Moskvy, s níž jej pojil boj proti imperialistům, ale tajně i od Francie a Itálie.

36 27. 11. 1919

41 S chizofrenní a homosexuální, králi však oddaný, generál Ch. Chadzianestis řídil veškeré operace ze své luxusní jachty ve Smyrně, takřka nevycházel z postele, neboť trpěl představou, že má nohy ze skla. Pokud už vstal, buďto se opil, nebo se nahý a natřený olejem promenádoval po palubě. : History revue, č. 1/ 2009, RF HOBBY, str. 88 a The Greco-Turkish War, International Journal of Middle East Studies, J-STOR, str. 561

37 Smlouva byla ale jen předběžnou dohodou a parlament žádné z velmocí ji neratifikoval.

42 Μικρασιατική καταστροφή

34 Η Ελλάς των δύο ηπείρων και πέντε θαλασσών 35 Itálie si však vymohla právo odstoupit od smlouvy v případě nerealizace řecké expanze v Malé Asii.

142



143

Velké myšlenky, ale také tři tisíce let trvající přítomnost Řeků v Malé Asii. Dodnes není emočně překonána a je (spolu s Kyprem) hlavní příčinou nevraživých vztahů mezi Řeckem a Tureckem. Jak vidíme, Řecko, považujíc se za silné, si během války dovolilo velmoci poprvé zcela ignorovat, ale také podle toho dopadlo... V. Izolovaný outsider (1922 – 1940) V Athénách se 26. září 1922 chopili moci nespokojení důstojníci. Král uprchl43, jeho vláda byla popravena a všechny síly byly přesunuty na obranu Thrákie. Venizelos, již dva roky v exilu, byl juntou požádán o zastoupení Řecka při mírových jednáních. Jediná velmoc však už nebyla Řecku příznivě nakloněna, podporu všech měl nyní Mustafa Kemal. Konference, jež měla zcela zrevidovat smlouvu ze Sèvres a definitivně vyřešit otázku poválečného Turecka se sešla 21. listopadu v Lausanne. Navzdory enormnímu úsilí Venizela,,,největšího státníka, jež Řecko zrodilo od dob Perikla,“44 pro Řecko nedopadla vůbec dobře. Mírovou smlouvou z 24. července 1923 přišlo nenávratně o Malou Asii, východní Thrákii a o ostrovy Imroz a Bozcaada. Itálie natrvalo získala Dodekaneské ostrovy a Británie Kypr, jenž se o dva roky později stal její korunní kolonií. Mírové smlouvě předcházela neméně důležitá konvence o výměně obyvatelstva z 30. ledna 1923. Na jejím základě muselo cca 470 000 muslimů opustit Řecko a cca 1 100 000 křesťanů naopak opustit Turecko. Celkový příliv imigrantů do Řecka činil 1,3 – 1,5 mil. osob, tedy asi 20% celkového obyvatelstva.45 S usazováním běženců výrazně pomohla Řecku Společnost národů. Zahraniční politika Řecka, od roku 1924 republiky46, se soustředila na zachování územní celistvosti opětovným postojem,,prosebníka“; mocností. Británie i Francie však odmítly žádost o garanci řeckých hranic. Pro ,,neposlušnost“ z let 1920 – 1922 a pro vnitropolitickou krizi Řecko přestalo velmoci zajímat. Když Itálie bez okolků obsadila v roce 1923 Kerkyru a Řecko požádalo o pomoc Společnost národů (SN), Británie a Francie, s ohledy na Itálii, odmítly věc ve SN projednávat47. Ani rumunský návrh začlenění Řecka do Malé Dohody neuspěl, i díky E. Benešovi, jenž nechtěl alianci zatěžovat balkánskými spory. Vztahy s Tureckem byly na bodu mrazu, národnostní konflikt s Bulharskem, ponechaný arbitráži SN, přerostl v říjnu 1925 v pohraniční boje, které SN ukončila48. S Albánii neexistovaly diplomatické styky, a tak jediným,,normálním“ sousedem byla pro Řecko Jugoslávie. I s touto však docházelo ke konfliktům49, které vyvrcholily vypovězením spojenecké smlouvy z roku 1912.

Po návratu Venizela do premiérského křesla se zahraničně-politická pozice Řecka značně zlepšila. Nejnebezpečněji vystupovala ve východním Středomoří Mussoliniho Itálie. V zájmu stabilizace vztahů s ní Venizelos přistoupil k podpisu paktu o přátelství a arbitráži50. Nabídku italsko-řecko-tureckého spojenectví za účelem obklíčení Bělehradu odmítl. Obdobnou,,přátelskou“ smlouvu uzavřel i s Jugoslávií.51 S Bulharskem nedosáhl shody na ničem, proto se omezil jen na navázání plných diplomatických styků. Nejvýznamnější úspěchem však bylo zlepšení vztahů s Tureckem při příležitosti Venizelovy návštěvy v Ankaře. Pakt o neutralitě a arbitráži, doplněný o řadu protokolů a konvencí52, řadu rozporů odstranil a těm zbylým usnadnil budoucí řešení. Zajímavou je také Venizelova snaha o balkánské sblížení formou balkánských konferencí, pořádaných od roku 1931. Ve snaze neznepřátelit si Londýn se Venizelos poslušně distancoval od požadavků kyperských Řeků na spojení s Řeckem.53 Nová vláda premiéra Tsaldarise navázala na snahu balkánského smíření a 9. února 1934 byla v Athénách slavnostně ustanovena tzv. Balkánská dohoda zahrnující Řecko, Jugoslávii, Rumunsko a Turecko. Členové se zavázali ke společné pomoci jeden druhému a to i v případě, že po boku balkánského agresora bude stát některá mocnost. V Řecku v následujících dvou letech dochází ke vnitropolitické krizi, povstáním a převratům. Po znovuustavení monarchie roku 193554 to byl již jen krok k nastolení fašistické diktatury Ioannise Metaxase 4. srpna 1936.55 V zahraniční politice bývalý plukovník Metaxas viděl potenciálního nepřítele v prvé řadě v Bulharsku, zahájil dokonce budování opevnění56 po celé řecko-bulharské hranici. Tradiční dobré vztahy s Británií se snažil zachovat, zároveň ale byl velmi přátelský i k hitlerovskému Německu, které se stalo nejdůležitějším obchodním partnerem Řecka. Všemožně se snažil vyvarovat konfliktu s Itálií považuje ji za vojensky mnohem silnější. Balkánské dohodě usiloval vnutit ryze protibulharské zaměření a ze strachu před Itálií prosadil dodatek o neplatnosti vzájemné pomoci členů dohody v případě útoku nebalkánské mocnosti. Navzdory tomu, bylo čím dál jasnější, že mír s Itálií je neudržitelný. Metaxas požádal o pomoc Londýn, který sice ujistil Řecko svou podporou, ale spojenectví odmítl uzavřít, aby nenarušil svou politiku appeasementu. Řecká diplomacie se následně pokusila získat ochranu Německa, ani Hitler však přes svůj rostoucí zájem o Balkán nechtěl zkřížit plány svému nejbližšímu spojenci Mussolinimu. Balkánská dohoda zase pod nátlakem Itálie a Německa a pro rozpory mezi členy ztrácela reálný význam. Vždy nebezpečné Bulharsko, usilující o zásadní revizi smlouvy z Neuilly, navíc nyní vystupňovalo diplomatickou aktivitu vyúsťující

43 Na trůn nastoupil jeho syn Jiří II. (1922 – 1923, 1935 – 1947) 44 Th e Greco-Turkish War, International Journal of Middle East Studies, J-STOR, str. 553. Výrok patří bývalému britskému premiéru D. L. Georgeovi, jehož pojilo s Venizelem přátelství. 45 V ýměna obyvatelstva totiž probíhala rovněž s Bulharskem na základě protokolu z 27.11.1919 a desetitisíce Řeků přišly také z Kavkazu, Pontu, Ukrajiny a Ruska. 46 R ozhodnutím parlamentu z 25.3.1924, potvrzeném plebiscitem z 13.4.1924.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 393 47 Záležitost vyřešila, i na nátlak E. Beneše, až konference velvyslanců na konci září 1923. 48 Ve prospěch Bulharska, Řecku bylo uloženo uhradit finanční odškodné. 49 Z ejm. hospodářského rázu, např. ohledně svobodné zóny v soluňském přístavu či o správu železnice na řeckojugoslávských hranicích.

144


50 V Římě 23.9.1928.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 405 51 17.3.1929 v Genevji.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 406 52 P akt podepsán 30.10.1930, přidány protokol o paritě válečných loďstev, konvence obchodní, plavební a konzulární a o usazování příslušníků.: Dostálová, R. a kol., Dějiny Řecka, NLN, 2009, str. 406 53 V r. 1929 vypukly masové protibritské manifestace a protesty, které armáda v žíjnu 1931 tvrdě potlačila 54 Na základě zjevně zmanipulovaného referenda z 3.11.1935, na trůn 25.11. znovu usedá Jiří II. 55 Tzv. Režimu čtvrtého srpna (Καθεστώς της 4ης Αυγούστου) 56 Tzv. Metaxasova linie.


145

roku 1937 v pakt o věčném přátelství s tradičním řeckým spojencem Jugoslávií57 a v pakt Stojadinović-Ciano s Itálií.58 Řecko tedy hledalo oporu v Turecku, jehož postavení ve východním Středomoří se značně posílilo.59 Ačkoliv nyní spolu Athény a Ankara jednaly naprosto korektně a s podobnými zájmy, spojenecké smlouvy dosaženo nebylo. Žádnou záruku neposkytoval ani tzv Soluňský pakt60 z července 1938, v němž Bulharsko poskytlo Balkánské dohodě pochybný slib neprosazování svých požadavků silou. Teprve po italském útoku na Albánii poskytly Británie s Francií 13. dubna 1939 Řecku záruku podpory,,,jež bude v jejich silách“ v případě, že Řekové zvolí ozbrojený odpor. Řecko se tak ocitá na počátku 2. světové války v podstatě bez spojenců a Metaxas úzkostlivě zachovává neutralitu navzdory italské podpoře albánských separatistů v Tsamurii a četným provokacím, které vyvrcholily potopením řecké válečné lodi Elli 15. srpna 1940, jejíž posádka se účastnila církevních oslav na ostrově Tinos. 28. října 1940 ve 3:00 italský velvyslanec v Athénách E. Grazzi předává Metaxasovi Mussoliniho ultimatum požadující italskou okupaci,,všech nutných a blíže nespecifikovaných“ řeckých území, po dobu války mezi Británií a Itálií. Metaxas, bez konzultace s králem či spolupracovníky, a vědom si osamocenosti Řecka tváří v tvář Itálii, dle rozšířené a značně vlastenecké verze odpověděl jen ,,Ne.“61 Ve skutečnosti sice Grazzimu odvětil,,Alors, c‘est la guerre,“ tak jako tak, ovšem, v 5:30 překročila italská armáda řecké hranice... Závěr Lze konstatovat, že v období před balkánskými válkami se řecký stát, příliš slabý a bezvýznamný, zcela podřizoval postojům a přáním velmocí. A to zejména těch velmocí, jež byly tradičně vstřícné vůči jeho vlastním cílům, přesněji pokud se tyto nekřížily se zájmy mocností samotných. Označení poskok, dle mého mínění, toto chování vystihuje. Po vítězných balkánských válkách, nad nimiž velmoci pro své vlastní spory a tahanice před 1. sv. válkou ztratily částečně kontrolu, se Řecko s větší sebedůvěrou pokouší o vlastní iniciativu v zahraniční politice. Nicméně vždy ji vytyčuje v souladu s postoji Velké Británie či Francie a snaží se získat jejich podporu, souhlas nebo alespoň neutrální postoj. Během Národního rozkolu, jak je popsáno v příslušné kapitole, se zcela jinak chovali dva čelní představitelé státu – premiér v souladu s dosavadní politikou vstřícnosti, král zcela proti jakékoli spolupráci, či snad dokonce spojenectví, s Dohodou, jež teoreticky představovala zcela ideální mocenské uskupení pro řecké územní aspirace. Po 1. sv. válce, do níž se nakonec Řecko zapojilo na straně vítězů, vstoupilo do hry několik vnějších faktorů. Za prvé Turecko nerespektovalo podmínky sèvreské mírové smlouvy, za druhé premiér Venizelos přišel o moc a Řecko

tím o podporu velmocí a za třetí se nová vláda krále Konstantina rozhodla jít zcela proti mínění velmocí. Jaký výsledek toto rebelantství přineslo, jsme viděli. Změna v chování je tak zde zapříčiněna jak vnitropolitickými změnami, tak vnějším zásahem. Desetiletí 1912 – 1922 je vůbec nejdůležitějším obdobím, jakým Řecko ve svých dějinách prošlo. V meziválečném období nastoupilo Řecko opět svou tradiční cestu poslušnosti, nyní navíc bez velmocenské podpory a tedy bez nadsázky v roli outsidera. Teprve před blížící se 2. sv. válkou rozvinulo intenzivnější zahraničně-politickou aktivitu ve snaze dostat se z izolace a získat spojence či alespoň podporu. Jsem přesvědčen, že odpověď na otázku, jaké jsou příčiny toho či onoho chování Řecka na mezinárodním poli, jsme několikrát zmínili. Nejčastěji to byla slabost, nemožnost Řecka zvolit si svou pozici samo. Několikrát však do dění zasáhly rovněž faktory vnitropolitické, stejně jako nepředvídatelné události v zahraničí. Zdroje Literatura: Dějiny Řecka, R.Dostálová a kol. autorů, NLN, 2009 The Greco-Turkish War, International Journal of Middle East Studies, dostupné z: J-STOR Další zdroje: History revue, č. 1/2009, RF HOBBY Ελληνοτουρκικός πόλεμος του 1897, Wikipedie Guerres balkaniques, Wikipedie Treaty of Sèvres, Wikipedie Εμείς οι Έλληνες, μέρη 1 – 7, ΣΚΑÏ TV, dostupné z: www.youtube.cz

57 P odepsán 24. 1.1937 a obsahující tajné ustanovení o vzájemné podpoře územních nároků – Jugoslávie na Soluň a Bulharska na vých. Thrákii. 58 25. 3. 1937 59 N a konferenci v Montreux v červenci 1936 získalo Turecko znovu vojenskou svrchovanost a kontrolu nad průlivy i okolními ostrovy. Politicky nebývale stabilní a hospodářsky značně posílené představovalo nyní v regionu silného hráče. 60 31. 7. 1938 61 ,,Όχι.“

146



147

Aleš Jirásek1

Universita Pardubice

Důsledky války v bývalé Jugoslávii: Matoucí obraz nepřítele a problém špatně padnoucí košile Dvě mapy, dva různé pohledy Ernest Gellner, významný britský sociální antropolog, na konci své knihy Národy a nacionalismus, na kontrastu dvou etnografických map výstižně ilustruje rozdíly mezi předmoderními a moderními formami kulturně-skupinové příslušnosti. Navrhuje, abychom si představili dvě etnografické mapy, jednu nakreslenou před nástupem nacionalismu, a druhou vytvořenou v době, kdy národnostní zásada již uplatnila svůj vliv. První z map se podobá obrazu od malíře Kokoschky, na němž se různé barvy “nacházejí v takové pestré směsi, že v podrobnostech nelze rozeznat žádný jasný vzor, ačkoliv obraz jako celek takový vzor má.“ Druhá etnografická mapa znázorňuje nějaké území moderního světa. V tomto případě mapa připomíná obraz od malíře Modiglianiho, kde je „jen velmi málo barevných odstínů; úhledné hladké plochy jsou zřetelně od sebe navzájem odděleny, obvykle lze jasně poznat, kde jedna začíná a druhá končí, a je zde málo, pokud vůbec, dvojakostí nebo překrývání“ (Gellner 1993: 150 – 151). Na kontrastu těchto dvou map můžeme vidět, jak místo plurální identity, skládající se z mnoha dílčích příslušností (např. lokální, náboženské, etnické, jazykové, politické) v období předmoderních říší, převládl v éře moderních národů model etnoklulturní příslušnosti. Impresionistický obraz vzájemně se prolínajících barev byl nahrazen jednobarevnými a jasně oddělenými plochami, kde vzájemně se překrývající vztahová síť je nahrazena příslušností jedinou (srov. Barša, Strmiska 1999). V následujícím textu se pokusím použít podobný přístup při pohledu na mapu bývalé Jugoslávie, respektive Bosny a Hercegoviny. Domnívám se totiž, že z tohoto úhlu pohledu by mapa bývalé Jugoslávie odpovídala Kokoschkovu obrazu. Naopak dnešní mapa tohoto území by se spíše podobala obrazu od Modiglianiho, a to především v důsledku událostí druhé poloviny let osmdesátých a bosenské války. Dekonstruujeme-li mapu, dekonstruujeme i společnost, jež ji produkuje.V práci se pokusím vysvětlit, jak k této přeměně došlo a jaké to má důsledky do dnešních dnů. Jugoslávie očima Kokoschky Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ) byla mnohonárodnostním státem, který byl ve světě považován za ukázkový příklad multietnického státu. Na území Jugoslávie, především v její centrální části, žilo velice heterogenní obyvatelstvo, národnostně a nábožensky velmi rozmanité a promíchané, což značně ovlivňovalo vnímání samotných obyvatel. Pro mnoho obyvatel Jugoslávie představovala formální příslušnost k některému institucionálnímu 1

Absolvent magisterského studia sociální antropologie na Univerzitě Pardubice

148


náboženskému či etnickému společenství jen jednu z mnoha různých příslušností. Převládalo společné jugoslávské povědomí a smysl pro národnostní toleranci. Lidé nedávali etnicitě nijak zvláštní význam, rostl počet smíšených manželství a dětí z těchto smíšených rodin a mnoho lidí se identifikovalo jako „Jugoslávci“.2 Tento trend mi potvrdilo i mnoho respondentů, se kterými jsem o situaci mluvil, jako například: „...většina manželství byla nábožensky smíšená, protože po 30 – 40 letech komunismu většina tehdejších lidí v produktivním věku byli ateisté, takže ani neřešili, zda je jejich partner muslim nebo katolík, atd. Bosna byla všeobecně nejvíce promíchaná a multikulturní.“3 Z výše uvedeného vyplývá, že pomyslná mapa Jugoslávie odpovídala obrazu od Kokoschky. Nacházíme tu velkou různorodost, pluralitu, složité a mnohonásobné vztahy mezi lidmi. To se však mělo brzy změnit. Nástup nacionalismu V druhé polovině osmdesátých let se hospodářská situace v Jugoslávii začala významně zhoršovat. Nastupující ekonomické problémy (pokles průmyslové výroby, rostoucí nezaměstnanost, zahraniční dluh, inflace, devalvace měny, atd.) se výrazně projevily v politické sféře. Začalo být zřejmé, že je nutné jugoslávskou federaci zásadně reformovat. Na podobě reformy se však reprezentace jednotlivých federativních států nedokázaly shodnout. Ke slovu se v jednotlivých republikách dostaly nacionalisticky laděné politické reprezentace, zdůrazňující především zájmy svých, národnostně chápaných, republik. Díky rétorice politických představitelů a mediální propagandě docházelo k postupné nacionalizaci společnosti. Nacionalisticky orientovaní politici začali vytvářet mezi lidmi pocit nevyhnutelnosti rozdělení Jugoslávie na etnickém základě. Lidé podlehli této propagandě a začali nahlížet na svět okolo sebe výhradně skrze „etnické brýle“. Mnoho lidí se tak domnívalo, že nejrealističtějším řešením je rozdělení země do etnicky homogenních států. Stupňování nacionalistické rétoriky nabralo na obrátkách po volbách v roce 1990 a vyústilo v krvavý konflikt, který doprovázel rozpad Jugoslávie. V následující části se pokusím ukázat jaké důsledky mělo toto otesávání etnické mozaiky Jugoslávie do homogenních národních kvádrů (Barša, Strmiska 1999). Problém špatně padnoucí košile V důsledku výše zmiňovaných procesů se situace v Jugoslávii značně vyhrotila a vyústila v krvavý konflikt, který nemá od druhé světové války v Evropě obdoby. Nyní se nebudu podrobně zabývat válečnými událostmi, zaměřím se spíše na proces, který obyvatele Jugoslávie vtáhl do víru vzájemně vytvářeného strachu, nevraživosti a násilí. Chorvatská spisovatelka Slavenka Drakulić ve své knize Balkánský expres4, popisuje jak byli lidé, v důsledku nacionalizace a následných krvavých střetů, zahnáni do ohrady národní identi-

2 H ayden Robert M.: Imagined Communities and Real Victims: Self-Determination and Ethnic Cleansing in Yugoslavia. American Ethnologist, Vol. 23, No. 4 (Nov., 1996), pp. 783-801. 3 respondentka M.H. 4 Drakulić, Slavenka. 1993. The Balkan express: fragments from the other side of war. 1st American ed. New York: Norton,. 146 s


149

ty. Válka dle Drakulić redukovala lidi na jediný rozměr – národnost: „To, co měli lidé rádi jako jednu část své kulturní identity …, se stalo jejich politickou identitou, proměnilo se v košili, která nepadne. Rukávy jsou příliš krátké, límec úzký, barva nevkusná a látka kouše. Ale nic s tím nenaděláte, nic jiného si na sebe nemůžete vzít. Člověk ani nemusí podlehnout ideologii národa, je do ní vtažen.“ Drakulić přesně vystihuje situaci, kdy byli lidé proti své vůli poraženi nacionalismem a přibiti na zeď národní identity. Zatímco předtím člověka vymezovala pluralitní identita na základě místa bydliště, vzdělání, zaměstnání či národnosti, nyní byl člověk o to všechno připraven a definovala ho výhradně národní identita. Mnoho lidí, kteří byli předtím do velké míry národnostně lhostejní, tak byli najednou proti své vůli vymezeni pouze svou národností a uvězněni ve zvěcněné kategorii národa (Barša 1999, Brubaker 1996). Hybridní či smíšené formy identity začaly být nepředstavitelné. Člověk přestal být jedincem, ale začal být členem určitého národa. Koncepci „Nejen-ale i“, kdy vazba na etnickou identitu není příliš výrazná, nahradil koncept „Buď-anebo“, kdy je člověk buď příslušníkem jedné etnické pospolitosti, anebo druhé. Jiná cesta však v tomto případě není možná. Což vytváří představu, že je nemožné specifickou etnickou identitu nemít (srov. Eriksen 2007, Šatava 2001). Úspěch nacionalismu v bývalé Jugoslávii tedy nebyl jen věcí představy domnělých primordiálních komunit, ale do značné míry spíše vytvářením existujících heterogenních komunit nepředstavitelnými (Hayden 1996). Zde narážíme na imperativní rozměr etnické identity, kdy je jedinec označen etnickou nálepkou, aniž by měl možnost se rozhodnout, zda ji chce či ne. Této nálepky se jen těžko zbavuje. Během výzkumu jsem se často setkával s příběhy lidí, kteří byli diskriminováni či dokonce zavražděni jen na základě jména či příjmení, které bylo spojováno s určitou národností. To potvrzuje i jedna z respondentek, která byla kvůli srbskému jménu svého otce označována za Srbku, což často vedlo k nepříjemným situacím: „ Byli jsme chvíli v Záhřebu u tety, ale bylo nás v jednom bytě moc a mamce nikdo nechtěl pronajmout byt, protože měla dvě děti se Srbem.“ A nebo „…tady v Čechách jsem to moc dobře pocítila ze strany ostatních Bosenců v uprchlických táborech, kteří byli muslimové a Srbové nebo Chorvati je vyhnali z domova. A my byly děti Srba a Chorvatky. Mamka se pak snažila, abychom neříkali tatínkovo příjmení.“ Z výše uvedeného je vidět, jak nacionalistická ideologie a válečné běsnění postavilo před obyvatele Jugoslávie mezní volbu: navléci si špatně padnoucí košili národa, nebo se postavit do opozice a být navždy vyloučen z tohoto společenství. Jejich plurální identita byla omezena na etno-národní dimenzi, jež svým důrazem na ohraničenost a oddělenost kultur v opozici vůči „těm Druhým“ způsobuje jejich konceptuální zvěcnění do podoby separovaných entit, což může mít neblahé následky. Bosna a Hercegovina očima Modiglianiho Bosna a Hercegovina (dále BaH) získala v důsledku brutálních etnických čistek a vnitřního přesídlování obyvatel charakter státu s mnoha etnicky vyčištěnými regiony. Po ukončení války se většina uprchlíků navracela nikoliv do míst svých původních domovů, nýbrž do míst, jež se dostala pod správu jejich etnika. Počet pestrých barev a odstínů se na naší pomyslné etnografické mapě zmenšuje, jednotlivé vzory jsou stále více jasnější.

150


Ozbrojený konflikt v BaH byl oficiálně ukončen v roce 1995 podepsáním Daytonské mírové smlouvy.5 Na základě této úmluvy je BaH rozdělena na dva územní celky, tzv. entity – muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny (FBaH) a Republiku srbskou (RS).6 Každá z těchto entit má vlastní ústavu, prezidenta, vládu, parlament, soudy a další instituce. Hlavními celostátními institucemi jsou tříčlenné Předsednictvo BaH,7 dále dvoukomorový Parlament BaH8 a Rada ministrů BaH (vláda). Oficiálně propagované porozumění Daytonu je takové, že má umožnit rovnoprávné postavení jednotlivých konstitutivních národů, tedy Bosňáků, Srbů a Chorvatů. Někteří odborníci však upozorňují na stinné stránky této úmluvy. Daytonská smlouva totiž vychází z principu etnicity, čímž přispívá k naturalizaci rozdělení země v souladu s ústavním nacionalismem jednotlivých republik z roku 1990, jenž byl jednou z hlavních příčin konfliktu. Mezinárodní diplomacie tak v podstatě přistupuje k BaH jako ke specifickému místu se specifickými lidmi, jež vyžaduje specifické řešení – rozdělení heterogenní společnosti dle etnického klíče dávajíce Muslimům a Chorvatům speciální práva ve Federaci BaH a Srbům obdobně v republice Srbské (Hayden 1995). Souhlasím s tvrzením Ladislava Hladkého, jenž uvádí, že: „Jestliže se o BaH mohlo před válkou prohlásit, že je díky své národnostní promíšenosti vnitřně (etnicky) nedělitelná, dnes už to neplatí“ (Hladký 1996: 209). Současná BaH totiž již není tak etnicky a nábožensky promíšená. V důsledku etnických čistek, přesídlování a poválečného uspořádání je dnes složená z víceméně celistvých a oddělených etnických oblastí. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že se naše pomyslná mapa začala čím dál více podobat Modiglianově obrazu, na němž jsou namalovány jasně oddělené homogenní komunity. Jaký obraz bude namalován? I přesto, že válka skončila již před patnácti lety, v myslích lidí stále zůstává, a napětí mezi třemi hlavními etnickými komunitami BaH přetrvává. Toho využívají především politici, kteří brnkáním na etnickou notu posilují své pozice. Jak jsem již uvedl, uspořádání BaH vychází z principu etnicity, a to se silně odráží i na politické scéně. Politické strany se vůči sobě nevymezují v klasickém pravo-levém spektru, jak je zvykem například u nás, nýbrž na nacionalistickém principu. Většina politických stran tak skrytě či otevřeně reprezentuje pouze dílčí zájmy svého národa. Liší se tak především postojem ke státoprávnímu uspořádání země a k roli jednotlivých 5 D aytonská smlouva, známá také jako Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině, oficiálně ukončila konflikt v Bosně a Hercegovině (1992 - 1995). Smlouva byla uzavřena v listopadu 1995 na letecké základně Wright-Patterson u Daytonu ve státě Ohio a poté formálně podepsána v Paříži 14. prosince 1995, zástupci západních mocností i představiteli Chorvatska, BaH a Srbska. Mírová smlouva řešila aktuální otázky, které tížily hluboce rozdělené obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny, tedy nejen podmínky národního usmíření, ale hlavně poválečné uspořádání a politické rozdělení moci. 6 F BaH je dále rozdělena do deseti kantonů s decentralizovanými pravomocemi, RS má naopak centralizované uspořádání. Samostatným celkem je Distrikt Brčko. 7 K olektivní hlava státu tvořená po jednom zástupci Bosňáků, Srbů a Chorvatů, kteří se v čele po osmi měsících střídají ve funkci předsedávajícího Předsednictva. 8 V obou sněmovnách Parlamentu BaH jsou zastoupeny dvě třetiny poslanců z FBaH a třetina z RS.


151

konstitutivních národů v ní. Konstruktivní spolupráce je tedy i nadále blokována odlišnými zájmy a požadavky těchto politických stran, jež jsou plně v otěžích nacionalistické ideologie. Problémem je, že nacionalisté na všech stranách mají vlastní představy o Bosně, potíž je v tom, že tyto představy nemají prakticky žádný průnik, žádný společný bod, což brání centralizaci státu a prohlubuje etnické napětí. Ukázkovým příkladem mohou být zatím poslední všeobecné parlamentní volby, které se uskutečnily na podzim roku 2010. Tyto volby byly již od počátku považovány za nejzásadnější od konce válečného konfliktu. To se projevilo i v předvolební kampani, kdy převládala nacionalistická rétorika představitelů hlavních politických stran. A to i přesto, že předvolební výzkumy ukazovaly, že jsou voliči unaveni nacionalistickou rétorikou a jsou také dosti pesimističtí co se týče budoucnosti země, kterou nacionalistické strany vedou špatným směrem. Strany dle nich řeší až moc národní témata, zatímco problémy nezaměstnanosti a ekonomiky jsou málo diskutovány. To potvrzují i slova bývalého bosenského a jugoslávského prezidenta Raifa Dizdareviće,9 který tvrdí, že „Příčina spočívá v tom, že jsou u moci strany, které vznikly na etnickém, národním principu. Jejich zájmem je pouze moc a nikoliv Bosna a Hercegovina. Problém je také v tom, že tyto strany nenabízejí odborníky, co se vyznají v oblastech, za které mají odpovídat. Jejich úroveň je jemně řečeno průměrná.“ Nyní ale zpět k samotným volbám. V Republice srbské proběhly volby a následná jednání bez větších problémů. Ve Federaci BaH po volbách došlo ke sporu mezi klíčovými politickými stranami o složení koaliční vlády. Nejzajímavější na těchto volbách byl úspěch multietnické Sociální demokratické straně (SDP),10 pro kterou hlasovalo mnoho Bosňáků, ale také Chorvatů. Mnoho lidí mi toto vysvětlovalo již zmíněným znechucením nacionalistickou rétorikou a upřednostněním stran s jasným politickým a ekonomickým cílem. SDP tímto svým úspěchem získala vládní pozice určené pro Chorvaty, které by jinak připadly chorvatským nacionalistům, ti na vzniklou situaci ihned reagovali a prohlásili, že multietnická SDP nezastupuje Chorvaty. Také obvinili bosňácké voliče, že svou volbou pro multietnickou stranu nabourávají bosenský etnický systém. Tímto zpochybnili legitimitu nově zformované vlády Federace BaH a zvolených institucí Federace BaH. To vše za tiché podpory srbských nacionalistů, kteří mají obavy, že by je v příštích volbách mohl postihnout podobný osud. Zavedení demokratických reforem by totiž znamenalo narušení existujícího etnopolitického systému, což se nacionalistům nelíbí. Většinou bosensko-chorvatského obyvatelstva byl tento spor vnímán jako národnostní a podle pozorovatelů poslední volby spíše prohloubily rozpory mezi bosenskými národy. V důsledku války došlo k výrazným proměnám multietnicity země, což má vliv na současnost. Pod pozlátkem „multietnického“ státu tak můžeme dnes najít společensky oddělené národní/ náboženské komunity, jež již nežijí tak provázaně jako dříve. Zkušenosti z války jsou stále čerstvé. Mnoho dětí dnes navštěvuje školy dle náboženského vyznání či etnické příslušnosti a žijí tedy zcela odděleně od ostatních. Což není pro budoucnost této země dobré. Neveselý pohled na přetrvávání bariér mezi jednotlivými národy BaH potvrzuje například po-

9 http://m.rozhlas.cz/zpravy/evropa/_zprava/791645 10 S DP – Sociálnědemokratická strana je považována za stranu multietnickou. Nejvýznamnější část její voličské základny tvoří Bosňáci a osoby neřadící se ani k jednomu ze tří BaH konstitutivních národů.

152


hled do školních osnov a učebnic. Ve většině částí Bosny a Hercegoviny je stále uplatňován systém „dvojí školy pod jednou střechou“. Navzdory příslibům mezinárodnímu společenství tedy stále paralelně fungují tři systémy vzdělávání, troje učebnice i osnovy, které obsahují vůči ostatním etnikům nacionalisticky pojaté texty a výklady historie. Děti z různých etnických skupin a vyznání navštěvují odlišné školy nebo mají předměty v různých částech školní budovy. Často také studují podle odlišných studijních programů, které se především co se historie týče, značně liší. Současný vzdělávací systém se tak stává jednou z největších překážek překonání bariér, které se stále drží etnických pravidel. To potvrzuje i jeden z respondentů: „Státní školy jsou takové, že se v nich vyučuje Islám a donedávna byla známka z náboženství započítávána do průměru. Samozřejmě Islám není povinný, ale koukají pak na ty děti skrz prsty. Pak tam jsou školy, tzv. katolická školská centra, kde se taky vyučuje náboženství. Malí muslimové jezdí na výlety do Srebrenice, malí katolíci do Trogiru.“11 Obdobně je to například i v otázce jazyka. Původně se v Bosně hovořilo srbochorvatsky, dnes jsou na území BaH uznávány jako samostatné a rovnoprávné oficiální jazyky – bosenština, srbština a chorvatština. V rámci procesu nacionalizace jednotlivých národů dochází k oddělování tohoto původně jednotného jazyka a vzájemnému odcizování lidí. A to i přesto, že rozdíly v mluvené formě jsou nevýznamné. Pro chorvatštinu (a v menší míře i pro bosenštinu) jsou patrné silné tendence ke kodifikaci nových nebo regionálních výrazů s cílem zdůraznit národnostní specifičnost. Tento trend se odráží také v jazyce úředních dokumentů a ve školních učebnicích. Dochází však i k pozitivnímu obratu. Adisa Avdić12 ve svém příspěvku o distriktu Brčko ukazuje, jak probíhalo zavádění „multietnického školství v roce 2001. Bosňáci, Chorvati a Srbové zde poprvé od války začali chodit společně do školy. I přes jisté protesty proti zavedení tohoto vzdělávání, průzkum veřejného mínění ukázal, že zavedení multietnického školství mělo pozitivní dopad a získalo podporu místní veřejnosti. Průzkum v Brčku v říjnu 2004 ukázal, že 75% Bosňáků, 68% Chorvatů a 62% Srbů souhlasilo s tvrzením, že „je naprosto irelevantní, v jakém jazyce jsou přednášky vedeny, jelikož všechny tyto jazyky jsou si velmi podobné“. Oproti tomu v ostatních částech Bosny a Hercegoviny s tímto tvrzením souhlasilo v průměru o 20% méně lidí z každé etnické skupiny. Právě tento příklad může být novým příslibem oproštění se od etnických kategorií v mysli obyvatel BaH. Závěr Média i akademici často popisují krvavý rozpad Jugoslávie jako důsledek „odvěké“ vzájemné nevraživosti jednotlivých jugoslávských národů. Většina analýz války v Jugoslávii vychází z podobných údajů a úhlů pohledu. Následný popis jednotlivých etnik a příslušníků náboženství bývá často využíván jako odrazový můstek k vysvětlení příčin války. Tato představa vzájemně soupeřících národů, jež nejsou schopny žít pospolu, je však dle mého názoru mylná a podléhá náhledu založenému na nacionalistických ideologiích. Domnívám se, že na konflikt v Jugoslávii nelze nahlížet skrze nacionalistické ideologie, jelikož tento náhled zůstává zachycen v pas11 Respondent D. T. 12 Adisa Avdić, Bosna a Hercegovina: příklad distriktu Brčko. IV. Ročník studentské konference o Balkáně.


153

ti esencialistického klamu o národech jako přirozených a univerzálních entitách spících pod „jugoslávským ledovým kobercem“. Na základě četby odborné literatury i vlastního výzkumu jsem se pokusil ukázat, že nacionalismus nebyl zdrojem války, nýbrž spíše účinným nástrojem politického boje o moc a zdroje. Hranice politicky a kulturně homogenních jugoslávských národů byly dle mého názoru dotvářeny spíše v průběhu tohoto mocenského klání. Komunistická vedení tak národnostní politiku nezrušila, nýbrž naopak přejala a instrumentalizovala, což se neblaze projevilo v krvavých událostech první poloviny devadesátých let. Tento trend však přetrvává až do dnešních dnů. Politické elity se stále drží nacionalistické rétoriky jako nástroje k legitimizaci a dosažení svých politických a ekonomických cílů. V této práci jsem se snažil upozornit právě na nebezpečí situace, kdy se měřítkem jednání člověka stává výhradně národní, respektive etnická příslušnost. Tento přístup může mít nedozírné důsledky, především v období krize a hospodářské recese, kdy se lidé chytají zjednodušujících řešení, což se jasně ukázalo před dvaceti lety. Domnívám se, že právě porozumění procesu nacionalizace společnosti a jeho následkům nám pomůže lépe pochopit minulost, ale také přítomnost a budoucnost (nejen) balkánského regionu. Literatura: Barša, Pavel. a Strmiska, Maxmilián. 1999. Národní stát a etnický konflikt: politologická perspektiva. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 329 s. Hroch, Miroslav, 2003. Pohledy na národ a nacionalismus: čítanka textů. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 451 s. Brubaker, Rogers. 1996. The Nationalism Reframed. Nationhood and the National Question in the New Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 202 s. Campbell David. 1999. Apartheid cartography: the political anthropology and spatial effects of international diplomacy in Bosna. Political Geography, Volume: 18, Issue: 4, Pages: 395-435. Dostupné na http://www.david-campbell.org/wp-content/documents/Apartheid_cartography.pdf Gellner, Ernest. 1993. Národy a nacionalismus. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Josef Hříbal. 158. s. Hayden, Robert M. 2000. Blueprints for a House Divided. The Constitutional Logic of the Yugoslav Conflicts. University of Michigan Press, s. 15–16. Hayden, Robert M. 1992. Constitutional Nationalism in the Formerly Yugoslav Republics. Slavic Review, Vol. 51, No. 4, s. 655–656. Hayden, Robert M. 1996. Imagined Communities and Real Victims: Self-Determination and Ethnic Cleansing in Yugoslavia. American Ethnologist, Vol. 23, No. 4, pp. 783-801. Hladký, Ladislav. 1996. Bosna a Hercegovina: historie nešťastné země. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 216 s.

Práce předložené písemně Daniel Heler

Institut mezinárodních studií, Fakulta sociálních věd, UK Praha

Srbsko a Černá Hora v procesech integrace do Evropské unie; Analýza problematiky interní bezpečnosti na územích s vysokým podílem albánského etnického osídlení Obsah Úvod 1. Konceptualisace Europeisace 1.1 Mnoho tváří europeisace 1.2 Europeisace a transice 1.3 Europeisace zemí západního Balkánu 2. Evropský konceptiInterní bezpečnosti 2.1 Aplikace evropského konceptu interní bezpečnosti na prostor západního Balkánu 3. Srbsko a Černá Hora v procesech vzájemné desintegrace a evropské integrace 3.1 Srbsko a Černá Hora v procesu vzájemné desintegrace 3.2 Srbsko a Černá Hora v procesech integrace do Evropské unie 4. Interní bezpečnost Srbska na území s vysokým podílem albánského etnického osídlení 4.1 Albánci na prostoru jihovýchodního Srbska 4.2 Etničtí Albánci jako hrozba, ohrožení teritoriální integrity a suverenity současného srbského státu 4.3 Srbský stát jako hrozba, ohrožení bezpečnosti a identity etnických Albánců 5. Interní bezpečnost Černé Hory na území s vysokým podílem albánského etnického osídlení 5.1 Albánci na prostoru jižní a jihovýchodní Černé Hory 5.2 Etničtí Albánci jako hrozba, ohrožení teritoriální integrity a suverenity současného černohorského státu 5.3 Černohorský stát jako hrozba, ohrožení bezpečnosti a identity etnických Albánců 6. Srbsko a Černá Hora v souřadnicích problematiky albánskéetnické menšiny 6.1 Desintegrace federace a etničtí Albánci 6.2 Europeisace, integrace či stagnace Závěr Použitá literatura Úvod Tématem práce je problematika interní bezpečnosti na územích s vysokým podílem albánského etnického osídlení v rámci státních útvarů Srbska a Černé Hory s primárním zaměřením na období posledních dvanácti let tj. na období od konečného vyhrocení konfliktu mezi vládnoucím

154


PRÁCE PŘEDLOŽENÉ PÍSEMNĚ

155

Miloševićovým režimem a etnickými Albánci do současnosti, přičemž problematika Kosova je pro potřeby této práce pojímána jako vyloučená.1 V případě Srbska se jedná především o oblasti municipalit Preševo a Bujanovac ve strategicky položeném Preševském údolí rozkládajícím se při jihovýchodní hranici Srbska s Kosovem a Makedonií a o severněji, při hranicích s Kosovem, položenou oblast municipality Medveđa. V Černé Hoře se pak albánské obyvatelstvo přirozeně koncentruje především do oblastí na jihu a jihovýchodě země při hranici s Albánií a Kosovem, přičemž při celé této hranici lze albánské osídlení označit za signifikatní. Přestože výše zmíněné oblasti Srbska a Černé Hory představují, vzhledem k relativně kompaktnímu albánskému osídlení při hranicích s Kosovem, Albánií ale také Makedonií a vitální existenci konceptu tzv. Velké Albánie, pro oba zkoumané státy zřetelné ohrožení státní suverenity a teritoriální integrity, pro dotčenou albánskou populaci pak naopak představuje hrozbu srbský a černohorský stát, a přestože zde hrají důležitou roli fenomény jako organizovaný zločin mezistátního charakteru, zůstává problematika „zbytkového albánského osídlení“ v Srbsku a Černé Hoře ve stínu Kosovské otázky. Vzhledem k zřejmému funkčnímu i personálnímu propojení vojenských, politických, sociálních i ekonomických aktivit albánského obyvatelstva na širším teritoriu západního Balkánu nelze pro plné uchopení problematiky interní bezpečnosti, v intencích zkoumané problematiky, aplikovat tradiční pojetí bezpečnosti jako výlučné Hard Security bez toho, že bychom se vystavili nebezpečí opomenutí podstatných dimensí zkoumané problematiky. Z tohoto důvodu v práci upřednostňuji komplexnější přístup, koncept bezpečnosti bude tak pojednán v intencích Kodaňské školy, tedy ve své širší, multidimensionální podobě od tzv. Hard Security až societální sektor bezpečnosti. Interní i externí bezpečnost v oblasti západního Balkánu2 patří mezi „diskursivní evergreeny“ politologických a bezpečnostních studií v Evropě a to nejen ve vztahu k samotnému regionu, ale rovněž i v rámci komplexní problematiky evropské bezpečnosti. Není proto pouhou nahodilostí, že Evropská unie má zřetelný zájem o teritorium, resp. intensifikuje svoje politiky namířené do oblasti západního Balkánu. I pokud bychom zcela pominuli skutečnost, že Srbsko a Černá Hora patří mezi státy usilující o členství v Evropské unii, byl jim či v brzké době bude přiznán oficiální status kandidátských zemí, interní bezpečnost na zkoumaných územích se zřetelně dotýká i interní bezpečnosti Unie, resp. jejích členských států. Prostor západního Balkánu se nachází v „geografickém obklíčení“ členskými státy EU a Evropská unie se tedy přirozeně zasazuje o prosazení vlastních politik, přenesení tzv. evropských standardů na teritorium. Oba zkoumané státy navíc poměrně aktivně usilují o členství v Evropské unii, což zmíněný „evropský vliv“ dále posiluje. Práce si, mimo jiné, klade za cíl nastínit základní požadavky Evropské unie vůči oběma kandi1 P ro účely této práce považuji oblast, stát Kosovo za samostatnou, vyloučenou problematiku, neboť jde o de facto samostatnou státní entitou, navíc široce zpracovanou v rámci odborného diskursu a v neposlední řadě problematiku natolik obsáhlou, že by ji nebylo možné v rámci předepsaného prostoru práce dostatečně uchopit. 2 V případě pojmu „západní Balkán“ se spíše než o přesné geografické označení jedná o analytickou společenskovědní kategorii, oblast Albánie a nástupnických států bývalé SFR Jugoslávie bez Slovinska. Prostor západního Balkánu se dá při aplikaci lingvistického hlediska vymezit srbocharvátským a albánským jazykovým areálem ovšem s výjimkou specifického případu Makedonského jazyka.

156


dátským státům usilujícím o plnoprávné členství v Unii v oblasti interní bezpečnosti. To ovšem předpokládá alespoň přehledové zpracování obecnějšího konceptu evropských politik v oblasti interní bezpečnosti. Zjištěné obecné nároky, kritéria Unie kladené na kandidátské státy v oblasti interní bezpečnosti budou následně srovnány s konkrétními případy území s vysokým podílem albánského osídlení v Černé Hoře a Srbsku, přičemž důraz bude v práci kladen na dynamiku vývoje ve vymezeném období. Na konkrétním příkladu území s vysokým podílem albánského osídlení v Srbsku a Černé Hoře, ve výše uvedených intencích a na základě provedené obecně-teoretické konceptualisace problematiky europeisace3, se pokusím verifikovat a kriticky zhodnotit základní axiomy tohoto obecného konceptu v jeho transitologickém smyslu. V souvislosti s navrhovanými případovými studiemi a sledovanými procesy europeisace se dále nabízí možnost zjištění potenciálních korelací mezi procesem postupného rozvolňování vzájemných vazeb mezi oběma státními entitami, resp. formálními i neformálními procesy secese Černé Hory ze společného soustátí a vývojem intensity i kvality probíhající europeisace v obou zkoumaných entitách. Téma práce jsem volil v souladu se svými dlouhodobými studijními zájmy, tj. především zájmem o teritorium západního Balkánu a s tím související, často akcentovanou problematiku integrace oblasti do euroatlantických struktur a v neposlední řadě i v souladu se svým obecnějším zájmem o bezpečnostní problematiku. Vzhledem k charakteru práce tzn. na jedné straně poměrně úzkému teritoriálnímu vymezení a na straně druhé mnohosti aplikovaných výzkumných konceptů, zřejmé multidisciplinaritě práce a s přihlédnutím k výše zmíněnému „Kosovskému stínu“ marginalisujícímu zkoumanou problematiku i v odborném diskursu a rovněž zmíněnému konfliktnímu potenciálu, lze konstatovat, že tematicky má práce nezanedbatelný potenciál obsáhnout nejen pro oblast západního Balkánu podstatnou, ale také doposavad nepříliš obsažně zpracovanou problematiku. Zhodnocení pramenů V oblasti evropských studií a transitologie, resp. problematiky europeisace, existuje poměrně široké spektrum odborné literatury. Problémem je ovšem značná neustálenost či „rozbředlost“ samotného pojmu europeisace. Navíc v některých případech mohou býti práce jednotlivých autorů negativně ovlivněny nedostatečně kritickým pohledem, nazvěme ho europo-transitologickým idealoptimismem; v aplikaci na podmínky teritoria západního Balkánu pak zmíněné práce mnohdy nereflektují kulturní specifika zkoumaného teritoria v širším významu slova kultura, což se nejčastěji projevuje ve stavění jednoduchých analogií mezi transicí ve střední Evropě a na Balkáně. Základem k teoretickému uchopení konceptu mi zde budou práce v českém prostředí uznávané autority v oblasti analytické a komparativní politologie Petra Fialy. Při popisu evropského konceptu bezpečnosti budu vycházet z kombinace oficiálních materiálů určujících institucí Evropské unie, které se sice vyznačují svoji snadnou dostupností, avšak také až nadměrnou kvantitou a jistou neurčitostí, navíc ze své podstaty nejsou normativně neutrální, dále ze sekundárních pramenů v této oblasti, které budou mimo jiné jistou korekturou k oficiálním dokumentům Unie. V oblasti nejnovějších politických dějin Srbska a Černé Hory existuje 3 V případě pojmů jako je „europeisace“ preferuji z důvodů stylistické koherence textu prve uvedený tvar před tvary jako evropeizace, europeizace atp.


157

i v českém prostředí dostatečné množství sekundárních pramenů, využívat budu především publikací renomovaných českých autorit oboru, syntetických prací typu Dějiny jihoslovanských zemí, Dějiny Srbska etc. K samotnému tematickému jádru práce, tj. interní bezpečnosti na územích s vysokým podílem albánského osídlení v Srbsku a Černé Hoře v odborné literatuře anglosaské, frankofonní, československé i srbocharvátské jazykové provenience existují spíše než ucelené, na problematiku přímo zaměřené práce pouze zdroje parciálního charakteru, většinou pouze jako doplněk k literatuře zabývající se problematikou Kosova či obecněji albánskou otázkou. Značným problémem je, vzhledem k nedávným událostem v regionu a jejich jisté ideologické interpretaci, zřejmá inklinace podstatné části především srbských ale i anglosaských autorů k jednostrannému hodnocení zkoumané problematiky. Pro základní orientaci v problematice bezpečnosti na areálu západního Balkánu mi byla velkým přínosem kniha přední české odbornice Věry Stojarové „Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu“, která i s příslušným teoretickým základem konceptualisuje bezpečnost na teritoriu. Nosnými zdroji této práce vzhledem ke specifičnosti i nepříliš značnému zájmu o problematiku v odborném diskursu zůstávají články v odborných periodikách, zprávy místních neziskových organisací a oblast specialisovaných serverů jako jsou Balkan Insight, Le Courier des Balkans etc., v neposlední řadě pak i srbský a černohorský seriosnější periodický tisk. Hypotézy a zvolená metodologie Cílem práce je verifikovat následující hypotézy: I. Albánská etnická menšina představuje v místech svého signifikantního výskytu značný problém pro územní celistvost a suverenitu Srbska a Černé Hory. Naopak srbský a černohorský stát představují zřetelné ohrožení bezpečnosti příslušníků albánské etnické menšiny. II. Území s vysokým podílem etnického albánského obyvatelstva vykazují zřetelné odchylky od standardů Evropské unie v oblasti interní bezpečnosti. III. Rozpad společného státu, resp. secese Černé Hory z něj, má znatelný vliv na kvalitu procesů europeisace na zkoumaných územích v oblasti interní bezpečnosti. Pro komposici této práce bude určující aplikace empiricko – analytické metody s využitím synchronní komparace dvou případových studií. Úvodní kapitoly stati budou však vedeny spíše přehledovým způsobem, představena budou základní data theoreticko-empirického charakteru, která dále využiji při aplikaci na jednotlivé případové studie a jejich konečné zhodnocení. Nosná část práce, tj. obě synchronní případové studie budou mít empiricko-analytický charakter, komparace a zhodnocení obou případových studií s využitím poznatků z úvodních theoreticko-empirických kapitol pak charakter primárně analytický. Z hlediska etnologického považuje tato práce Albánce na prostoru Srbska a Černé Hory za příslušníky albánského národa a to v intencích dnes ve společenských vědách převládající sociálně-konstruktivistické koncepce národa, neboť jak konstatuje Ernst Renan: „Podstatou národa je, aby všichni sdíleli mnohé a také aby všichni ledacos zapomněli.“4 Přes jisté překážky v oblasti zdrojů nastíněné již v části zabývající se stavem literatury a obecněji 4 E rnst Renan, „Co je to národ?“, in Pohledy na národ a nacionalismus, ed. Miroslav Hroch (Praha: SLON, 2003), 27–28.

158


společenskovědního diskursu bude práce striktně vedena v intencích nenormativního výzkumu sociální reality. Autor se přitom obzvláště vynasnaží vystříhati v širším českém diskursu zavedeného apriorního vnímání etnických Albánců jako necivilizovaných zlodějů, vrahů, prodejců a distributorů drog na jedné straně a stereotypu srbských slovanských bratří ohrožených albánskou expansí, americkým imperialismem atp. na straně druhé i dalších na areálu střední Evropy tradičně zavedených balkánských stereotypů, tak jak je ve své osmanské hexalogii Ve stínu pádišáha v téměř krystalické podobě představuje Karel May. Struktura práce Struktura práce samotné pak odpovídá úkolům výše vytyčeným. V první části stati, tj. v první až třetí kapitole, bude provedena nezbytná obecně empiricko-theoretická, politologická a historická reflexe zásadních problematik bezprostředně se vztahujících k této práci. Stať tedy bude uvedena theoretickou kapitolou Konceptualisace europeisace, kde se autor pokusí nastínit základní diskursy v oboru evropských studií a transitologie a tento obecný koncept modifikovat pro potřeby validního výzkumu na teritoriu západního Balkánu. Ve druhé kapitole Evropský koncept interní bezpečnosti: přístupy, standardy, požadavky představím elementární nároky kladené Evropskou unií na uchazeče o členství v oblasti interní bezpečnosti. Kapitola třetí Srbsko a Černá Hora v procesech vzájemné desintegrace a evropské integrace nastíní vzájemný státoprávní vývoj obou entit a jejich tendence k evropské integraci. Jádrová část práce pojednávající interní bezpečnost v Srbsku a Černé Hoře bude provedena formou dvou případových studií ke každé zkoumané entitě, tj. územím s vysokým podílem albánského osídlení, zvlášť. Obě případové studie budou mít identický tematický obsah i strukturu: podkapitoly 4.1./ 5.1. Uvedení do problematiky: Albánci na prostoru jihovýchodního Srbska či Černé Hory, podkapitoly 4.2./5.2. Analýza bezpečnostních hrozeb vojenského sektoru: Ohrožení teritoriální integrity a suverenity státu, 4.3./5.3. Analýza bezpečnostních hrozeb politicko-societálního sektoru: Ohrožení bezpečnosti a identity etnických Albánců. Na závěr stati v analytické části bude v rámci diskuse v kapitole 6. Srbsko a Černá Hora v souřadnicích problematiky albánské etnické menšiny provedeno srovnání obou případových studií. Podkapitola 6.1. Desintegrace federace a etničtí Albánci se zabývá hodnocením vývoje vzájemných vztahů mezi Černou Horou a Srbskem, zjišťuje možné dopady těchto obecnějších procesů na území s vysokým podílem albánského osídlení v oblasti interní bezpečnosti a naopak. V podkapitole 6.2. Europeisace, integrace či stagnace budou získaná data konfrontována a to s využitím v úvodních kapitolách nastíněného evropského konceptu interní bezpečnosti a obecným konceptem europeisace v jeho transitologickém smyslu, akcentován bude možný vliv Evropské unie na situaci na zkoumaných územích. 1. Konceptualisace europeisace Evropská unie je z hlediska institucionálního uspořádání v geografické i chronologické komparativní perspektivě nepochybně poměrně ojedinělým úkazem. Svým charakterem osciluje Unie na pomyslné ose mezi mezinárodní a federální organisací, přičemž se dají, v souvislosti s v čase se zvyšující intensitou integračních procesů, vysledoval nikoli nepodstatné tendence k posunu směrem k federálně uspořádanému státnímu útvaru a to i s vědomím, že tato transformace není ještě zdaleka dokončena.


159

Evropská integrace, ve smyslu prohlubování spolupráce mezi původními členskými státy a teritoriální expanse, byla v odborném i širším celospolečenském diskursu rozsáhleji konceptualisována až v posledních dvaceti letech ve zřejmé souvislosti se zánikem dominantního paradigmatu globální bipolarity. Podle vlivné koncepce amerických antropologů Bornemana a Fowlera „je nová úroveň evropské integrace výsledkem reakcí na destruktivní důsledky první a druhé světové války. Následkem těchto válek zůstala Evropa rozdělena v etapě studené války na západní a východní blok. Procesy amerikanizace západní Evropy a sovětizace Evropy východní byly po rozpadu bipolarity studené války nahrazeny procesem evropeizace“5 S problematikou evropské integrace je vitálně svázán politologický, šířeji společenskovědní koncept europeisace, jak uvádí Dančák, Fiala a Hloušek: „Konceptu evropeizace se privilegovaně používá v souvislosti s tím, jak se mění domácí politické instituce a procesy a konkrétní politiky evropských zemí v souvislosti s procesem evropské integrace“6 Avšak jak ukazuji v následující kapitole, europeisace je značně mnohoznačný koncept, pro jehož validní aplikaci pro potřeby verifikace v úvodu nastíněných hypothés je nezbytné provést jistá terminologická a metodologická upřesnění. 1.1 Mnoho tváří europeisace Samotný pojem europeisace již vzhledem k šíři spektra výzkumných problémů na které je potenciálně aplikovatelný, a v neposlední řadě i latentní přítomnosti politicko-normativních konotací, nabývá téměř „metafysické“ povahy. Jak konstatuje přední český odborník v oblasti výzkumu europeisace Petr Fiala: „Evropská integrace, Evropská unie, ale také národní stát či demokracie jsou velmi komplexními pojmy, které zahrnují nejen soubor reálných struktur a procesů, ale nezřídka také ideu, ideál, hodnotící soud či cílovou představu. Mohou proto v různých souvislostech nabývat rozdílných významů, což ztěžuje komunikaci i diskusi.“7 Abychom se vyvarovali nevalidního užití konceptu europeisace je třeba jasně specifikovat význam či významy ve kterých tento termín užíváme. Vlivné a v odborném diskusi hojně citované vymezení koncepce europeisace nabízí typologie norského badatele Johana Olsena, který rozpoznává následující roviny působení europeisace: I. Rozšiřování vnějších hranic EU, II. Rozvoj institucí na evropské úrovni, III. Pronikání centra, tedy EU, na úroveň členských států, IV. Export evropské formy politické organisace, V. Projekt politického sjednocování.8

ce nabízí typologie Břetislava Dančáka, Petra Fialy a Víta Hlouška. Zmínění autoři rozpoznávají následující roviny působení europeisace: I. rovinu historickou v souvislosti s koloniální expansí, II. rovinu mezinárodní s geopolitickými konotacemi, III. osobní rovinu jako proces utváření specifické evropské identity, IV. rovinu mezinárodního systému jako omezování role národního státu s konotacemi pro tradiční formy demokratického rozhodování, V. rovinu transitologickou ve smyslu nápodoby zavedených západoevropských hodnot a institucí v nových členských státech Unie a státech kandidátských, VI. rovinu Evropské unie ve smyslu utváření evropského politického systému, VII. rovinu členských států s akcentací procesů vnitostátní politiky tlaku Unie, VIII. rovinu legislativní ve smyslu přejímání acquis communautaire, IX. ekonomickou rovinu tj. především problematiku společného trhu.9 Poněkud zúžený pohled na problematiku pak nabízí Radaelliho definice, evropeizace je u tohoto autora vnímána jako: „Proces (a) utváření (b) rozšiřování a (c) institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur, paradigmat politiky, stylů, způsobů „jak dělat věci“ a sdílených hodnot, které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci utváření rozhodnutí EU a poté inkorporovány do logiky domácího diskursu, identit, politických struktur a veřejných politik.“10 Radaelliho definice přespokládá působení europeisace jako jednosměrného procesu působícího směrem z roviny Evropské unie na rovinu členských státtů, omezuje tedy fenomén europeisace pouze na tzv. top-down perspektivu. Oproti tomu Fiala chápe působení procesů europeisace šířeji tedy nejen ve zmíněné top-down perspektivě, ale rovněž v perspektivě opačné: „Evropeizace se tak představuje spíše jako obousměrný proces, kde dochází nejen k ovlivňování domácí politiky proměnami na úrovni EU, ale také ke zpětné vazbě mezi požadavky národních politických arén a změnám na úrovni EU.“11 Jak dále uvádí: „Dominantní používání pojmu „evropeizace“ […] souvisí s evropskou integrací a tím, jak tento komplexní proces ovlivňuje různé sféry politiky ve státech, které jsou v nějakém vztahu k tomuto procesu (de facto členské a kandidátské státy), a/nebo se týká utváření nové „evropské“ politické struktury (EP, evropské politické strany, politiky EU atd.) Tyto procesy se mohou do jisté míry překrývat a mají v různé míře dopady na všechny roviny politiky.“12 13 Problémem pro validní, hodnotově nezatíženou aplikaci konceptu europeisace se zdají být jeho jisté normativní konotace a to mimo jiné i v souvislosti s koncepty jako jsou demokracie, lidská

Ještě širší vymezení či spíše rozlišení jednotlivých rovin, oblastí působení fenoménu europeisa-

9 B řetislav Dančák, Petr Fiala a Vít Hloušek, Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu (Brno: Masarykova univerzita, 2005), 14.

5 Petr Fiala, Evropeizace zájmů: Politické strany a zájmové skupiny v České republice (Brno: Muni press 2009), 18.

10 C laudio Radaelli, „Whither Europeanisation? Concept stretching and substantive“, European Integration online Papers, 4, http://eiop.or.at, citováno dle: Fiala Petr, Evropeizace zájmů: Politické strany a zájmové skupiny v České republice (Brno: Muni press 2009), 23.

6 B řetislav Dančák, Petr Fiala a Vít Hloušek, Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu (Brno: Masarykova univerzita, 2005), 13. 7 Petr Fiala, Evropský mezičas: Nové otázky evropské integrace (Brno: Barrister &Principal, 2010), 13. 8 J. P. Olsen, „The modern faces of Europeanization“, Journal of Common Market Studies 5, č. 40 (12. 2002): 921–952, http://web.ebscohost.com (staženo 1. 4. 2011), 923–924.

160


11 Petr Fiala, Evropeizace zájmů: Politické strany a zájmové skupiny v České republice (Brno: Muni press 2009), 35. 12 Ibid., 20 13 P ro detailní přehled současného stavu literatury v oblasti výzkumu europeisace a její definice vis např. Theofanis Exadaktylos a Claudio M. Radaelli, „Research design in European Studies: The Case of Europeanization“, Journal of Common Market Studies 3, č. 47 (6. 2009): 507-530, http://onlinelibrary.wiley.com (staženo 1. 4. 2011).


161

práva, westernisace atp. K samotnému problému normativních konotací konceptu europeisace Fiala uvádí: „Řada vědců používá tento koncept nejen pro popis a analýzu politického systému, jeho jednotek a politik, ale implicitně přitom předpokládá, že se jedná o jedinou možnou cestu vývoje a navíc že tato cesta vede k optimalizaci polity, politics i policy. Evropeizace je prezentována jako cesta, kterou sledované politické instituce a procesy nejen sledují, ale kterou také sledovat mají.“14 Nebezpečí výše zmíněného přístupu některých společenských vědců pak spočívá především v mnohdy „pouze“ podvědomé přehlížení či marginalisaci jistých a druhdy nikoli nepodstatných, strukturálních problémů na cestě k „zářné evropské budoucnosti“. Značným problémem konceptu europeisace je jeho propojenost, respektive obtížná oddělitelnost od dalších pojmů, fenoménů či „isací“ obsahujích v sobě jisté transformační a integrační konotace. Společenskovědní koncepty, fenomény jako globalisace, westernisace, transice atp. mají mnohdy identické projevy nebo v konkrétních případech působí společně. Jak proto konstatuje Fiala: „Důležité je rovněž zachovat kontrafaktuální perspektivu a klást si otázku, zda by ke změně došlo, i kdyby nebyla iniciována evropeizací. To jest, eliminovat jiné roviny politiky produkující změnu.“15 1.2 Europeisace a transice Problém vztahu fenoménů, procesů europeisace a transice se stal důležitým výzkumným tématem až v souvislosti s rozšiřováním Evropské unie na prostor středovýchodní Evropy, především v souvislosti s tzv. pátou vlnou rozšíření.. Zájem o tuto problematiku přinesl nové syntetické pojetí europeisace a transice, respektive europeisace v transitologickém smyslu. Takovéto pojetí europeisace v transitologickém smyslu je s jistou mírou zjednodušení popsatelné jako socialisace čerstvě přijatých, kandidátských či potenciálně kandidátských států do prostředí evropské rodiny tvořené západoevropskými státy. Dančák. Fiala a Hloušek charakterisují transitologickou rovinu europeisace jako nápodobu institucí a procesů v transformujících se zemích střední a jihovýchodní Evropy dle vzoru institucí a procesů demokratických zemí západní Evropy, přičemž vyzdvihují úlohu procesů institucionálního inženýrství a sbírání zkušeností.16 Strukturální složitost a jistá trojjediná nerozbornost procesů demokratické transformace, westernisace, a europeisace se projevila a do jisté míry, při vědomí chronologického, geografického a tematického posunu těchto procesů, se zřetelně projevuje na celém teritoriu střední, východní a jihovýchodní Evropy. Fenomén demokratické transformace je přitom bezprostředně svázán s vnitřními procesy v postkomunistických společnostech, westernisaci17 je pak třeba chápat v poněkud širších konotacích a to zejména ve spojení s fenoménem globalisace. Vzájemný vztah demokratické transformace a europeisace pak, dle mého názoru, dobře vystihuje Fialova these o dvojí transformaci: „Původní transformační proces, který byl zahájen

bezprostředně po svržení komunistické diktatury, byl procesem směřujícím k vytvoření fungujícího a konsolidovaného demokratického politického systému a tržní ekonomiky. Takto definovaná transformace měla „vniřní“ motivaci a byla založena na vůli společnosti transformační proces realizovat. Tato interně podmíněná transformace byla v souvislosti s úsilím o vstup do EU postupně překryta externě požadovanou transformací, která spočívala v přizpůsobení politického ekonomického a právního prostředí v postkomunistických zemích požadavkům unie.“18 Nikoli nepodstatnou otázkou je jak může samotná Evropská unie ovlivňovat europeisační procesy v transformačním smyslu v kandidátských a potenciálně kandidátských státech. Jako poměrně komplexní se v této problematice jeví typologie Heathera Grabbe. Grabbe rozpoznává pět oblastí či druhů prostředků, které Unie v tomto smyslu využívá nebo představuje: I. Poskytuje modely, vzorce legislativních a institucionálních šablon. II. Poskytuje finance a technickou asistenci. III. Monitoruje pokroky v přistupové agendě a provádí rating jednotlivých států podle dosažených výsledků. IV. Poskytuje poradenství a twinning. V. Otevírá dveře k členství v EU formou neexkluzivnosti jednání“19 Jak k problematice působení Unie na kandidátské a potenciálně kandidátské státy uvádí Fiala: „Model externích podmětů odpovídá dynamice iniciované a kontrolované EU, která stanoví podmínky, ale také odměny a sankce pro domácí aktéry na základě jejich adaptability; nejde jen o formální akceptování pravidel, ale také o jejich reálnou implemantaci“20. Z hlediska motivací domácích politických aktérů, respektive aktérů na státní úrovni, pak může být podle Fialy jejich jednání motivováno dvojí logikou: I. Logikou vhodnosti, kdy jsou aktéři primárně motivováni evropskými hodnotami, normami a identitami. II. Logikou maximalizace moci racionálně jednajících politických aktérů.21 Logickým předpokladem pro možné uplatnění procesů europeisace v transitologickém smyslu je jistá míra odlišnosti mezi evropským ideáltypem a sociální, ekonomickou a politickou realitou státu potenciálně ovlivňovatelného europeisací v transitologickém smyslu. Podle Tanji Börzel a Thomase Risse obecně platí, že čím menší je míra shody mezi evropskou a státní rovinou politiky, jednotlivými politikami, procesy a institucemi, tím větší je adaptační tlak.22 Přičemž v případě transitologické europeisace můžeme konstatovat, že tento tlak je generován jednosměrně v top-down perspektivě. Jak ukazuji v následující kapitole na příkladu západního Balkánu, reakce na

18 Petr Fiala, Evropský mezičas: Nové otázky evropské integrace (Brno: Barrister &Principal, 2010), 27.


19 H eather Grabbe, „Europeanization Goes East: Power and Uncertanity in the EU Accession Process“ in The Politics of Europeanization eds. Kevin Featherstonea Claudio Radaelli (Oxford: Oxford University Press, 2003): 312-317. citováno dle: fiala evropei 42 Fiala Petr, Evropeizace zájmů: Politické strany a zájmové skupiny v České republice (Brno: Muni press 2009), 42.




21 Ibid., 37–38.

17 Jistou slabinou tohoto konceptu je ovšem již samotný axiom existence jednotného Západu.

162


22 T anja Börzel a Thomas Risse, „When Europe Hits Home: Europeanization and Domestic Change“, European Integration online Papers 15, č. 4 (29. listopadu 2000): 5, http://scholar.google.cz (staženo 2. 12. 2010).


163

europeisační podněty může být v kandidátských a potenciálně kandidátských různá, na škále od faktické implementace evropských hodnot, institucí a politik až po jejich rozhodné odmítnutí. 1.3 Europeisace zemí západního Balkánu S rozpadem Socialistické federativní republiky Jugoslávie a změnou státního zřízení Albánie probíhaly v devadesátých letech na prostoru západního Balkánu vojenské, politické a sociální konflikty, které sice v zásadě znemožňovaly konvergenci dotčených států k „evropským standardům“ avšak na stranu druhou přispěly k europeisaci areálu ve smyslu větší angažovanosti nejdříve jednotlivých evropských států a později i samotné Unie. Došlo tak k jakémusi paradoxu, kdy se Evropská unie byla nucena angažovat v regionu, který vzhledem k západní a střední Evropě vykazoval zřetelně odlišné tendence vývoje. Jak konstatuje Anastasakis, jihovýchodní Evropa se v této době ukazovala především jako region se zpožděným sociálním rozvojem, pomalým tempem reforem a značnou odlišností od převažujícího vývoje v Evropě. V době kdy Evropská unie již zřetelně tendovala k hlubší integraci a budoucímu východnímu rozšíření, západní Balkán naopak vykazoval sklony k fragmentaci a nestabilitě.23 Aktivní působení Evropské unie v oblasti, resp. působení procesu europeisace v transitologickém smyslu bylo vzhledem k vývoji bezpečnostní situace umožněno až od druhé poloviny devadesátých let po ukončení válek v Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Krize v Kosovu přiměla Evropskou unii k další intensifikaci svých politik v oblasti. Výsledkem bylo na přelomu tisíciletí ustavení institutu tzv. Stabilizačního a asociačního procesu SAP, který komplexně zastřešoval, systematisoval a dále prohluboval politiky Unie v oblasti, přičemž se zemím západního Balkánu dostalo příslibu budoucího členství za podmínky splnění jasně definovaných politických, ekonomických a sociálních kritérií. Tento přístup oficiálně označovaný jako princip kondicionality je v obecné rovině verifikován v podobě tzv. Kodaňských kritérií, která pro přijetí kandidátských či potenciálně kandidátských států do Unie považují za nezbytné zejména: I. existenci stabilních orgánů zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a úctu k menšinám a jejich ochranu24 II. fungující tržní hospodářství a schopnost odolat konkurenčním tlakům a tržním silám v Unii, III. schopnost přijmout závazky plynoucí z členství, včetně podpory cílů unie, a veřejnou správu schopnou zajistit uplatňování právních předpisů EU v praxi.“25 Jak k problematice uvádí Vachudová, Evropská unie, jako zdaleka nejvýznamnější mezinárodní aktér na prostoru západního Balkánu, je v tak jedinečné pozici, že může pomocí aplikace prin-

cipu kondicionality úspěšně podporovat etnické smíření, demokratizaci a ekonomický rozvoj.26 Důležitým stimulem v procesech europeisace, v rámci „evropské politiky cukru a biče“ jsou programy finanční pomoci Unie jako CARDS, PHARE a v současnosti v rámci Stabilizačního a asociačního procesu fungujícího Nástroje předvstupní asistence IPA. Jak však poukazuje Ulrich Sedelmeier, klíčovým faktorem, který ovlivňuje efektivitu uplatňování principu kondicionality je věrohodná perspektiva přístoupení k Unii. Perspektiva členství je zároveň největší odměnou a stimulem, které Evropská unie může kandidátským a potenciálně kandidátským státům nabídnout, avšak aby tento stimul byl efektivní, musí být příslib členství věrohodný.27 Jako neobyčejně zajímavé se jeví srovnání procesů europeisace a začleňování do Unie ve střední Evropě s podobnými procesy na prostoru západního Balkánu. Argument similarity těchto procesů vzhledem k přejímání identických právních norem tj. acquis communautaire neobstojí, neboť, jak uvádí Anastasakis, již samotné postavení států jihovýchodní Evropy vůči Unii je odlišné, vzhledem k vysoce asymetrickému postavení na teritoriu západního Balkánu Evropská unie diktuje pravidla hry a působí zde spíše jako jakýsi tutor než rovnocenný partner. Státy západního Balkánu také vstupují do jiné, mnohem federalističtější Unie s komplexnější agendou, než do jaké vstupovaly státy z velké východní vlny rozšíření v roce 2004. Asymetrie ve vzájemných vztazích je pak zapříčiněna mimo jiné nestabilitou režimů a nelegitimností politických elit či nepříliš uspokojivou ekonomickou situací a finanční závislostí na Západu.28 Reakce na europeisační podněty může být v jednotlivých státech a obdobích jejich vývoje různá, variuje od faktické implementace požadavků Unie až po jejich rozhodné odmítnutí. Jak uvádí Sedelmeier: V zemích jihovýchodní Evropy mohou být domácí náklady přizpůsobování se Unii, tedy europeisace v transitologickém smyslu velmi vysoké ve chvíli, kdy se dotknou vysoce citlivých otázek státnosti spojené s nacionální identitou. Specifická povaha politiky kondicionality tak může ulehčit nacionalistickým politickým uskupením, kterým se zdají některé podmínky členství nepřijatelné, napadnout legitimitu celého procesu přistupování k Unii.29 Především v případě Srbska, Bosny a Hercegoviny, ale v současné době také Chorvatska a Turecka lze konstatovat, že implementace evropské agendy štěpí společnost a vytváří tak další zdroj napětí ve stále nepříliš stabilní jihovýchodní Evropě. Na závěr této kapitoly lze tedy na základě výše uvedeného provést samotnou konceptualisaci europeisace v transitologickém pojetí pro potřeby verifikace v úvodu nastíněných hypothes práce. Europeisaci na prostoru západního Balkánu je tedy třeba chápat jako proces hluboké transformace dotčených společností, iniciovaný především tlakem Evropské unie, tedy jako

26 M ilada Vachudová, Europe Undivided: Democracy, Leverage and Integration After Communism (Oxford: Oxford University Press, 2005), 53. 23 O thon Anastasakis, „The Europeanization of the Balkans“, Brown Journal of World Affairs, 12, č. 1 (2005): 77–88, http://web.ebscohost.com (staženo 2. 12. 2010), 77.

27 U lrich Sedelmeier, „Europeanisation in new member and candidate states”, Living Reviews in European Governance 1, č. 3 (2006), http://www.livingreviews.org/lreg-2006-3 (staženo 2. 12. 2010).

24 S tím úzce souvisí problematika spolupráce dotčených zemí s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii jako jeden z nejdůležitějších požadavků komplikujících jednání Unie se Srbskem a Chorvatskem

28 O thon Anastasakis, „The Europeanization of the Balkans“, Brown Journal of World Affairs, 12, č. 1 (2005): 77-88, http://web.ebscohost.com (staženo 2. 12. 2010), 81-84.

25 „ Podmínky pro rozšíření“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/thepolicy/conditions-for-enlargement/index_cs.htm (staženo 2. 12. 2010).

29 U lrich Sedelmeier, „Europeanisation in new member and candidate states”, Living Reviews in European Governance 1, č. 3 (2006), http://www.livingreviews.org/lreg-2006-3 (staženo 2. 12. 2010).

164



165

proces probíhající směrem top-down30, proces konvergence politické, ekonomické a sociální reality západobalkánských států ve smyslu kopírování institucí a procesů probíhajících ve vzorových státech tj. především v tzv. starých členských státech EU, přičemž „hnacím motorem konvergence“ je příslib budoucího členství a finanční pomoc v rámci předvstupních mechanismů. 2. Evropský koncept interní bezpečnosti Interní bezpečnost Evropské unie, resp. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva je poněkud paradoxně jednou z nejméně rozvinutých politik Evropské unie. Vzhledem k procesům všeobecné internacionalisace nejrozmanitějších oblastí lidské činnosti v rámci prostoru Evropské unie lze pak konstatovat jisté nikoli nepodstatné omezení dosahu působení jednotlivých státních politik interní bezpečnosti, na které budou jednotlivé členské státy i Unie jako celek stále častěji nuceny reagovat. Jak ke genezi rozvoje evropských politik v oblasti interní bezpečnosti uvádí Šlosarčík: „Odstranění a omezování bariér pro volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu nevyužívají pouze osoby a firmy s cílem chovat se v souladu s národními a evropskými pravidly, ale i subjekty s cílem pravidla porušovat.“31 K tomu je nutné dodat, že odstranění a omezení bariér pro volný pohyb mohou využít a také aktivně využívají i nejrůznější organisace, které nemají primárně ekonomické cíle. Jak dále tento přední český odborník v oblasti problematiky Evropské unie dodává: „Z důvodů evropské spolupráce v oblasti justice a vnitra je tak zřejmé, že by logicky měla začít víceméně ve stejnou dobu, kdy se začala rozvíjet komunitární ekonomická integrace. V praxi ale spolupráce v oblasti justice a vnitra měla výrazně „pomalejší start“ než ostatní agenda EU.“32 Důvody pro tento „pomalejší start“ je citlivost problematiky interní bezpečnosti jako takové pro jednotlivé členské státy. Případná europeisace politik interní bezpečnosti by totiž znamenala zásah do nejvýsostnějších politických pravomocí členských států.33 Evropská unie se však, i přes jistý odpor členských států, snaží o europeisaci politiky interní bezpečnosti. Vhodnou platformou pro intensifikaci společné politiky interní bezpečnosti se zdá být nově přijatá Lisabonská smlouva, resp. její jednotlivé články vztahující se k problematice interní bezpečnosti měnící institucionální fungování Unie v této oblasti, na jejímž základě byla v roce 2010 přijata Strategie interní bezpečnosti EU34. Jak se uvádí v oficiálních dokumentech Komise: Za účelem zajištění evropské bezpečnosti potřebuje Unie intenzifikovat úsilí v boji s organisovaným zločinem a terorismem. Boj proti terorismu a Strategie interní bezpečnosti úzce

30 K andidátské státy se sice nemohou podílet na vzniku evropských agend, avšak mimoděk je ovlivňují. Jako příklad lze uvést ozbrojené konflikty na západním Balkáně, které zřejmě ovlivnily i formování takových politik EU jako je SZBP 31 Ivo Šlosarčík, Politický a právní rámec evropské integrace (Praha: Wolters Kluwer, 2010), 341. 32 Ibid., 341–342.

propojena s externími bezpečnostními politikami bude i nadále základem snah Unie o utváření bezpečnější Evropy.35 V rámci interních bezpečnostních politik se Evropská unie angažuje zejména v problematice imigrace, vízové a azylové politiky, Schengenského prostoru a politiky vnějších hranic, boje proti organisovanému zločinu a terorismu, policejní spolupráce a vnějších vztahů.36 Evropská unie, krom pouhých proklamací, podniká v poslední době i jakési první kroky k utvoření jednotné architektury interní bezpečnosti, jak se uvádí ve Strategii vnitřní bezpečnosti Unie: Na úrovni EU byla zřízena řada agentur, mezi něž patří Europol, jehož hlavním cílem je shromažďování a výměna informací a zprostředkování spolupráce mezi donucovacími orgány v boji proti organizované činnosti a terorismu, Eurojust, který zajišťuje koordinaci a zvyšuje účinnost justičních orgánů, a Frontex, který řídí operativní spolupráci na vnějších hranicích. EU rovněž zřídila úřad protiteroristického koordinátora. Další orgány a sítě byly zřízeny i v oblasti odborné přípravy, drog, předcházení trestné činnosti, korupce a justiční spolupráce v trestních věcech.37 Všechny tyto aktivity mají však spíše charakter podpůrné činnosti spolupráce či částečné harmonisace práva a nejsou zasazeny do rámce fungující, jednoznačně verifikované jednotné koncepce interní bezpečnosti Unie. Jak konstatují Storbeck a Toussaint v jedné z mála validních prací zabývajících se interní bezpečností Unie: Jediná faktická strategie v oblasti interní bezpečnosti je žádná strategie, neboť politiky v oblasti Evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva jsou založeny na principu mezivládní spolupráce a jsou proto ve své podstatě svázány principem jednotného rozhodování, to však vede k tomu, že všechna přijatá rozhodnutí mají podobu rozhodnutí na základě minimální shody. Výsledkem je proces fragmentace bez jasné aplikované strategie či politiky evropské interní bezpečnosti, což vede k neadekvátním reakcím Unie na aktuální bezpečnostní hrozby.38 Pokud bychom na problematiku současného stavu interní bezpečnosti Unie aplikovali například Deutschovu typologii bezpečnostních společenství, museli bychom konstatovat, že je v této oblasti Evropská unie společenstvím značně pluralistickým.39 Vzhledem k omezení evropských politik interní bezpečnosti, evropskému deficitu kompetencí v této oblasti, která stále náleží primárně pod jurisdikci jednotlivých členských států, nelze jednoznačně definovat evropský koncept interní bezpečnosti na základě zkoumání jednotných politik Evropské unie, nicméně poněkud paradoxně lze tito politiky interní bezpečnosti, resp. elementární požadavky, standardy a kritéria jednoduše identifikovat v oblasti politiky rozšiřo35 „ Mission and History“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/dgs/home-affairs/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). 36 „ Five Steps Towards More Secure Europe“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/ home-affairs/summary/docs/FiveSteps/WEB-2010-01185-00-01-EN.pdf (staženo 2. 12. 2010). 37 S trategie vnitřní bezpečnosti Evropské unie: Směrem k evropskému modelu bezpečnosti (Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010), 18.

33 problémy členských států s interní bezpečností

38 J ürgen Storbeck a Mascia Toussaint, „Outline of a Balanced and Effective Internal Security Strategy for the European Union“, European Journal of Crime, Criminal Law & Criminal Justice 12, č. 1 (2004), 2–5.

34 „ The EU Internal Security Strategy in Action: Five steps towards a more secure Europe“, Communication from The Commission to The European Parliament and The Council, 22. 11.2010, http://ec.europa.eu/commission_2010-2014/malmstrom/archive/internal_security_strategy_in_action_en.pdf (staženo 2. 12. 2010).

39 K arl Deutch, et al., Political Community and the North Atlantic Area: International Organization in the light of Historical Experience (Princeton: Princeton University Press, 1957), citováno dle: Šárka Waisová, Bezpečnost: vývoj a proměna konceptu (Plzeň: Aleš Čeněk, 2005), 82.

166



167

vání Unie směrem ke kandidátským a potencionálně kandidátským zemím.40 V rámci politiky rozšiřování Unie jsou totiž požadavky, standardy a kritéria pro přijetí poměrně jasně stanoveny. Následující kapitola proto v souladu s cíli této práce stručně představí evropský koncept interní bezpečnosti v aplikaci na areál západního Balkánu. 2.1 Aplikace evropského konceptu interní bezpečnosti na prostor západního Balkánu Na areálu západního Balkánu působí Evropská unie jako specifický bezpečnostní aktér utvářející bezpečnostní uspořádání na základě nového typu liberálního kooperativního imperialismu, politiky prováděné „vyspělými“ západoevropskými státy prostřednictvím stanovování standardů spravedlivého vládnutí a ochrany lidských práv. Současný unijní koncept interní bezpečnosti je charakterizován poklesem zájmu o hrozby vojenského charakteru a akcentací problematiky nových sektorů bezpečnosti či tzv. nových bezpečnostních hrozeb jako organisovaný zločin, hospodářská a sociální nestabilita, otázka lidských práv, environmentální bezpečnost atp.41 Důležitým nástrojem v uplatňování vlastní koncepce interní bezpečnostní politiky je již zmiňovaný princip kondicionality. Unie tak metodou cukru a biče tlačí na státy aspirující na členství, aby přijaly základní evropské standardy a to nejen v oblasti interní bezpečnosti. Z hlediska obecné definice tedy může být do Evropské unie přijat jakýkoli evropský demokratický stát: „každý evropský stát, který uznává zásady svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, může požádat o členství v unii.“42 Z této obecné definice pak vycházejí již konkrétnější požadavky, standardy a politiky Unie vůči státům aspirujícím na členství v sektorálním pohledu včetně sektoru interní bezpečnosti. Za elementární jsou Unií považovány, v intencích interní bezpečnostní politiky, zejména standardy v následujících parciálních oblastech: I. „Politiky v oblasti svobody, bezpečnosti a práva, které se vzájemně posilují a současně dodržují základní práva, zásady mezinárodní ochrany, právního státu a právo na soukromí. II. Transparentnost a odpovědnost uplatňovaná v rámci bezpečnostních politik s cílem zajistit, aby byly pro občany snadno srozumitelné a zohledňovaly jejich obavy a názory. III. Dialog jako prostředek pro zvládání rozdílů v souladu se zásadami tolerance, respektu a svobody projevu. IV. Integrace, sociální začlenění a boj proti diskriminaci jakožto klíčové prvky pro vnitřní bezpečnost.“ 43 Za hlavní bezpečnostní hrozby v oblasti považuje oficiální politika Unie nefunkční státy produ40 S amotná konceptualisace evropské politiky interní bezpečnosti by si zřejmě vyžadovala zpracování komplexní komparativní studie zahrnující všech 27 členských států Unie, což ovšem není ani cílem této práce, ani není v možnostech jejího autora. 41 „ A Secure Europe in a better Word: European Security Strategy“ 12. 12. 2003, http://www.consilium.europa.eu/ uedocs/cmsUpload/78367.pdf (staženo 2. 12. 2010). 42 „Rozšíření“, oficiální webová presentace Evropské unie, http://europa.eu/pol/enlarg/index_cs.htm, (staženo 2. 12. 2010). 43 S trategie vnitřní bezpečnosti Evropské unie: Směrem k evropskému modelu bezpečnosti (Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010), 19-20.

168


kující jevy jako korupce, zneužívání moci, nevypočitatelnost navenek i uvnitř států, organisovaný zločin především obchod s drogami, zbraněmi, kradeným zbožím, ilegální migraci, výrobu falešných peněz a dokumentů, hrozbu terorismu s mezistátními vazbami a v neposlední řadě politické konflikty vysoké intensity, které mohou přecházet i do dalších sektorů bezpečnosti44. Nízká kvalita interní bezpečnosti v rámci jednotlivých nefunkčních států na teritoriu západního Balkánu pak má vliv na bezpečnost v regionu a v celé Evropě jako takové. V rámci prevence a řešení těchto jevů Evropská unie v oblasti interní bezpečnosti na prostoru západního Balkánu aktivně podporuje politiky cílené na posílení sociální koheze, etnické a náboženské tolerance, multikulturalismu, návratu uprchlíků a vnitřně přemístěných osob, zajištění respektu k lidským právům se zvláštním zřetelem na práva menšin a to nejen národnostních či etnických.45 Za zásadní z hlediska koncepce interní bezpečnostní politiky prosazované Unií je považováno zajištění civilní demokratické kontroly nad ozbrojenými silami státu, bezpečnostními službami a policií, tedy silovými složkami státu obecně.46 3. Srbsko a Černá Hora v procesech vzájemné desintegrace a evropské integrace Srbsko a Černá Hora společně s dalšími postjugoslávskými státy a Albánií, tedy všechny státní entity nacházející se na teritoriu západního Balkánu, jsou po přistoupení Bulharska a Rumunska k Evropské Unii prakticky cele obklopeny členskými státy Unie. Evropská unie je nejen nejvýznamnějším politickým hráčem v regionu, přičemž je zde v případě Kosova a Bosny a Hercegovina přítomna také vojensky, ale rovněž představuje hlavního obchodního partnera pro všechny země regionu. Přitažlivost Unie rovněž spočívá v pozici jakéhosi pozitivního vzoru prostoru stability a blahobytu, přičemž část tohoto blahobytu mohou v rámci nejrůznějších forem finanční pomoci v omezené míře konsumovat i samotné západobalkánské státy. V reakci na tzv. Kosovskou krisi v roce 1999 se Evropská unie rozhodla nabídnout věrohodnou perspektivu členství všem státům na areálu, za předpokladu plnění nezbytných podmínek v rámci principu kondicionality. V roce 2010 získala Černá Hora oficiální status kandidátské země, v případě Srbska se získání tohoto postavení očekává v nepříliš vzdálené perspektivě. I přes donedávna sdílenou státnost se Srbsko a Černá Hora v procesu integrace do Unie potýkají s rozdílnými problémy, ty jsou dány jednak odlišným charakterem obou států: velikostí, počtem obyvatel, hospodářským charakterem atp., ale také rozdílným mezinárodním postavením obou států, konkrétně existencí stigmatu srbské viny na rozpoutání konfliktů v bývalé Jugoslávii a stále živým Kosovským problémem. Procesy integrace Srbska a Černé Hory, v různých fázích vývoje společného státu, soustátí a konečně i v případě finálního modelu dvou plně suverénních státních entit do Evropské unie 44 „ The State Of Internal Security in the EU“, společný report Europolu, Eurojustu a Frontexu, http://www.europol. europa.eu/publications/Serious_Crime_Overviews/The%20State%20of%20Internal%20Security%20in%20 the%20EU%20.pdf! (staženo 2. 12. 2010). 45 „The Stabilisation and Association process for South East Europe: Second Annual Report“, Report Evropské Komise, 26. 3. 2003, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2003:0139:FIN:EN:PDF (staženo 2. 12. 2010), 8. 46 „The Thessaloniki agenda for the Western Balkans“, oficiální webová presentace Evropské komise, http:// ec.europa.eu/enlargement/enlargement_process/accession_process/how_does_a_country_join_the_eu/sap/ thessaloniki_agenda_en.htm# (staženo 2. 12. 2010).


169

jistým způsobem korespondují právě se samotným uspořádáním státoprávních otázek mezi oběma zeměmi. Je evidentní, že v případě Černé Hory je prohlubování procesů integrace do Evropské unie provázeno rozvolňováním vztahů se Srbskem a to jak na formální státoprávní rovině, tak v rovině faktických politik černohorského státu, přičemž se zdá, že černohorské politické elity při tvorbě plně nezávislého černohorského státu reflektovaly především ohrožení vlastních zájmů v situaci zhoršujícího se mezinárodního postavení a ekonomické situace svého srbského partnera. Obecně lze pak při jisté míře zjednodušení konstatovat, že v procesu vzájemné desintegrace Srbska a Černé hory a jejich integrace do Evropské unie platí nepřímá úměra, tedy čím více se oba státy integrují do Unie, tím více se navzájem desintegrují. 3.1 Srbsko a Černá Hora v procesu vzájemné desintegrace Na přelomu osmdesátých a devadesátých let v době konečného rozpadu SFRJ, tedy na počátku nastávajícího procesu reformulace vzájemných vazeb mezi Srbskem a Černou Horou byla otázka existence černohorského národa, jeho samotné státnosti a z ní vyplývající mezinárodní subjektivity spíše námětem hovorů úzké skupinky černohorských nacionalistů než aktuální politickou otázkou. Jak připomíná Stojarová: „Černá Hora byla vnímána spíše jako historický sentiment než jako opravdový stát. Ve společnosti panovala představa, že státnost Černé Hory má smysl, pouze pokud přejímá pochodeň neumírající podstaty srbství, a že Černohorci jsou nejčistšími Srby.“47 Zásadním milníkem ve vývoji vztahů mezi Černou Horou a Srbskem, který na rozdíl od vztahů s ostatními federálními jednotkami znamenal utužení mezirepublikových vazeb, byla tzv. antibyrokratická revoluce v roce 1989 zdánlivě navazující na obdobná hnutí ve střední a jihovýchodní Evropě, která však de facto představovala puč Slobodana Miloševiće a jeho mocenské kliky ve straně a státě na srbské republikové úrovni a byla nesena dynamickým srbským nacionalismem.48 Stejné síly tedy ona antibyrokratická revoluce vynesla k moci, za faktického Miloševićova řízení, jemu loajální kádry v rámci Svazu komunistů Černé Hory SKCG v čele s Momirem Bulatovićem a Milo Djukanovićem49, což potvrdily i první relativně svobodnější volby ve kterých získali černohorští komunisté přes 56 procent platných hlasů.50 Na počátku devadesátých let, v situaci neřízeného rozpadu federace SFRJ, tak s výjimkou jistých parciálních zaváhání stála černohorská politická elita institucionalizovaná v čerstvě přejmenovanou SKCG, která nyní vystupovala pod novým názvem Demokratická strana socialistů DPS, za Miloševićovými nacionalistickými, často avanturistickými politickými koncepty na území bývalé Jugoslávie.51 V institucionální rovině se úzká provázanost vládnoucích republikových

47 V ěra Stojarová, Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu: Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy (Brno: CDK, 2007), 164. 48 F lorian Bieber, Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, (Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 13-17, http://boeckler.de/pdf/p_seer_montenegro.pdf (staženo 22. 12. 2011). 49 Jan Pelikán et al., Dějiny Srbska (Praha: NLN, 2005), 574. 50 F lorian Bieber, Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, (Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 16, http://boeckler.de/pdf/p_seer_montenegro.pdf (staženo 22. 12. 2011). 51 Černohorské dobrovolnické jednotky během války mimo jiné poplenili jižní cíp Chorvatska s centrem v Dubrovníku.

170


elit v návaznosti na dominantní koncepci srbského nacionalismu projevila tím, že se Černá Hora jako jediná republika SFRJ v referendu vyslovila pro setrvání ve společném státním svazku s Miloševićovým Srbskem a 27. dubna 199252 se tak mohla ustavit nová Svazová republika Jugoslávie, která svým jménem a zprvu i regionálními ambicemi navazovala na druhou Titovu a první královskou Jugoslávii. Evidentní mocenská a hospodářská disproporcionalita mezi oběma formálně rovnoprávnými republikami a nejisté vnitropolitické a především zahraničněpolitické postavení Miloševićova režimu se zvyšující se mírou jistoty nyní již etablovaných černohorských politických struktur postupně vedla ke stále výraznějším snahám o autonomnější politiky vlády v Podgorici. Jak uvádí Pelikán: „Vůdci Demokratické strany socialistů, kteří ovládali politickou situaci v Černé Hoře podobnými prostředky, jaké užívala socialistická strana v Srbsku, od roku 1992 pozvolna uvolňovali závislost na svých bělehradských spojencích a protektorech. Obávali se, že hrozící Miloševićův politický pád by mohl strhnout i je. Více navenek než ve skutečnosti se proto snažili zaujímat liberálnější postoje, prosazovali zásadnější ekonomické reformy. Vyslovovali se pro smířlivější přístup ke konfliktům v Bosně a v Chorvatsku.“53 Toto stupňující se pnutí mezi republikovými elitami pak způsobilo i roztržku v samotné vládnoucí Demokratické straně socialistů bezprostředně vyvolanou rozdílnými postoji Djukanoviće a Bulatoviće k událostem v Srbsku, kde na přelomu let 1996-97 probíhaly intensivní protesty proti zfalšovaným komunálním volbám. Milošević se pak záhy nechal, vzhledem k nemožnosti znovu kandidovat na post srbského presidenta, zvolit federálním presidentem Jugoslávie, což sebou neslo i snahu o posílení jeho vlastních kompetencí v nové funkci. To přineslo další vyostření střetu s Djukanovićem, který se stal presidentem Černé Hory, když ve volbách porazil Miloševićova favorita Bulatoviće. Jak k tomuto mocenskému střetu v rámci DPS uvádí Miroslav Tejchman: „V mocenském boji probíhajícím v rámci oligarchie, která se dostala s přímou podporou Miloševiće k moci koncem osmdesátých let, porazil obratnější a vychytralejší Milo Djukanović dosavadního černohorského prezidenta Momira Bulatoviće. Djukanović pochopil, že si může udržet své mocenské postavení jen tehdy, pokud se bude prezentovat jako Miloševićův odpůrce. Současně svou politiku opřel o program postupného rozvolňování vazeb se Srbskem a vytvoření samostatné Černé Hory.“54 Válka v Kosovu a následná konfrontace Jugoslávie s NATO a ještě více Miloševićův nevybíravý nátlak včetně silné přítomnosti armády znamenal další prohloubení beztak již značné nedůvěry většiny černohorské politické representace k Miloševićovu režimu a potažmo i k samotnému Srbsku. Černá Hora na srbské hegemonistické snahy reagovala ustavením vlastních ozbrojených sil, přičemž aktivně bránila mobilizaci černohorských záložníků pro potřeby federální armády. Díky Miloševićově avantuře tehdy poprvé překročila v Černé Hoře podpora plné nezávislosti padesát procent.55 Události roku 1999 přinesly také definitivní rozpad v oblasti hospodářské spolupráce, když Černá Hora od roku 1999 paralelně s dinárem, a od roku 2000 již 52 Jan Pelikán et al., Dějiny Srbska (Praha: NLN, 2005), 527. 53 Miroslav Šesták et. al., Dějiny jihoslovanských zemí (Praha: NLN, 2009), 607. 54 Jan Pelikán et al., Dějiny Srbska (Praha: NLN, 2005), 541. 55 František Šístek, Černá Hora (Praha: Libri, 2007), 96–97.


171

výlučně, začala používat německou marku a později euro jako domácí měnu, přičemž od roku 2000 ani nepřispívala do společného rozpočtu a bojkotovala rozhodnutí federální vlády.56 V reakci na tento vývoj Milošević změnil jednostranně federální ústavu a učinil z Černé Hory jeden z 27 volebních okruhů, černohorská politická representace reagovala plným převzetím všech doposud federálních pravomocí.57 Miloševićovým snahám o unitarisaci federace však na podzim roku 2000 učinila přítrž porážka v prezidentských volbách, kterou byl Slobodan Miloševićv situaci, kdy čelil masovým opozičním demonstracím násilného charakteru vypuknuvším jako reakce na pravděpodobně zfalšování výsledků voleb a kdy ztratil podporu rozhodujících činitelů bezpečnostních složek státu, nucen uznat a připustit oposici k moci. V tento moment se zdálo, že revoluce v Bělehradě vytvoří příznivý základ pro narovnání vztahů mezi oběma republikami. Opak byl však pravdou, Černá Hora již natolik pokročila na cestě k nezávislosti, že již nebylo možno tento proces zvrátit ani při sebevětší míře vstřícnosti Bělehradu, neboť jak konstatuje Šístek: „Po pádu Miloševićova režimu a ustavení demokratické vlády v Srbsku již k oživení někdejších federálních institucí nedošlo, přestože formálně nadále existovaly. Černohorská strana se nehodlala vzdát pravomocí, získaných v posledních letech a nepřestávala prosazovat referendum o nezávislosti.“58 Zdlouhavá jednání mezi oběma republikami, za výrazného přispění tlaku z Evropské unie, jejíž vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana se stal jakýmsi „porodním dědkem“ nového soustátí, vyústila 14. března 2002 v uzavření tzv. Bělehradské dohody, ta Svazovou republiku Jugoslávie proměnila ve stejně nefunkční státní unii Srbska a Černé Hory, volný svazek států s jedinou mezinárodní subjektivitou.“59 Samotný charakter soustátí tedy federace s jednou mezinárodně právní subjektivitou avšak s mizivými vnitřními kompetencemi vykazoval znaky, které společně s konkrétní politickou konstalací znamenaly fakticky konfederální zřízení. Navíc v rámci nové ústavy existovala klausule o možnosti secese republik ze společného soustátí, a to po uplynutí tří let po vstupu dohody v platnost.60 Po jistém váhání způsobeném vnitrostátními spory o konkrétní podobu referenda, i evropským vměšováním, tak mohl president Černé Hory Filip Vujanović dne 21. a 22. května 2006 vyhlásit referendum o secesi Černé Hory, ve kterém při účasti 86 % oprávněných voličů 55,5 % voličů

rozhodlo o secesi Černé Hory ze společného soustátí.61 62 O dva týdny později Černá Hora deklarovala plnou státní suverenitu. Tato malá země tak získala po devadesáti letech společné koexistence se Srbskem znovu nezávislost. Od přívěšku Srbska, obývaného srbsky hovořícími Srby, se stala samostatnou státní entitou s mezinárodněprávní subjektivitou, obývanou Černohorci hovořícími černohorským jazykem. Nově nabytá nezávislost na Srbsku ji však přinesla závislost na Evropě a to již v samotném průběhu procesu osamostatňování. 3.2 Srbsko a Černá Hora v procesech integrace do Evropské unie Srbsko a Černá Hora sdílely na počátku devadesátých v rámci tzv. třetí Jugoslávie společný osud, který můžeme společně s Šístkem charakterizovat jako situaci značného hospodářského rozvratu a z něj plynoucího všeobecného úpadku životní úrovně rozhodující části obyvatel, rozkvětu šedé ekonomiky a organisovaného zločinu, národnostního šovinismu, militarismu, pokleslé politické i obecné kultury.63 Vnitřní poměry a především zahraničněpolitické angažmá Miloševićova režimu na prostoru západního Balkánu tak po dlouhou dobu znamenalo pro Srbsko i Černou Horu nemožnost vážně aspirovat na bližší spolupráci s Evropskou unií, či snad dokonce členství v tomto společenství. Neúspěšná zahraniční i vnitřní politika Bělehradu pak byla příčinou postupného rozvolňování vazeb Černé Hory na Srbsko, přičemž bližší vazby Černé Hory na Unii se pro Černou Horu, usilující o autonomii na Bělehradu, staly nezbytností. Přiblížení Srbska a Černé Hory Evropské unii, či dokonce jistá reálná perspektiva možnosti vstupu do Unie, přišla paradoxně až s válkou v Kosovu a jejími politickými důsledky. V průběhu vojenské kampaně NATO proti Jugoslávii byla Evropská unie nucena poprvé jasně oddělit kooperující Černou Horu nyní již jasně protimiloševićovského kursu od samotného Srbska. Důležitější pro vývoj celého regionu však byly události okolo voleb federálního presidenta Jugoslávie.64 Volby, které se konaly v září 2000, již v prvním kole vyhrál kandidát sjednocené proevropské oposice Vojislav Koštunica. Milošević, který nehodlal svou porážku uznat, nařídil volby opakovat. Proti takovému postupu se v Srbsku zvedla vlna odporu, k protestům vedeným bělehradskými vysokoškoláky se přidali široké masy obyvatelstva i část příslušníků ozbrojených složek státu.65 Bezprostředním výsledkem byl odchod Slobodana Miloševiće z politiky a nástup nového režimu, politické garnitury pod vedením presidenta Koštunici a výrazně proevropsky 61 František Šístek, Černá Hora (Praha: Libri, 2007), 101.

56 Ibid., 96. 57 Ibid., 98. 58 F rantišek Šístek, „Od kmenového svazu k postmodernímu společenství: Vývoj moderní černohorské státnosti a identity“ (příspěvek přednesený v rámci 11. Semináře východoevropských dějin, Slovanská knihovna Národní knihovny ČR, Praha, 6. května 2004), http://www.nkp.cz/seminar/srbsko_cer.htm, (staženo 12. 1. 2011). 59 František Šístek, Černá Hora (Praha: Libri, 2007), 99. 60 V roce 2005 došlo k zahájení procesu vyjednávání Dohody o stabilizaci a přidružení se Srbskem a Černou Horou, kde bylo, mimo jednání s federální úrovní, se Srbskem a Černou Horou jednáno jako se samostatnými subjekty.

172


62 P odgorica neumožní hlasovat vlastním občanům žijícím v zahraničí, což je ve většině demokratických států běžné. Vzhledem k tomu, že několik set tisíc Černohorců žije v Srbsku, v případě uznáním jejich práva hlasovat by byla nezávislost v referendu bezpochyby odmítnuta. zdroj: Stanislav Stach, „Rozdělení SČH nehrozí novým válečným konfliktem: Zpráva o cestě delegace Rady pro mezinárodní vztahy do Srbska a Černé Hory“, Na východ, č. 1 (leden/únor 2006), http://www.navychod.cz/articles.php?id=29b8e462-dd8f-102d-bc3e00e0814daf34 (staženo 12. 1. 2011). 63 František Šístek, Černá Hora (Praha: Libri, 2007), 92-93. 64 Voleb se z pochopitelných důvodů neúčastnila většina voličů z Černé Hory a Kosova. zdroj: Milica Delević, „Evropska integracija Srbije: „Nedovršen“ posao, ali ko třeba da ga zavši?“, in Srbija je važna: Unutrašnje reforme i evropske integracije, eds. Volfgang Petrič, Goran Svilanović a Kristof Solioz (Bělehrad: Samizdat B 92, 2009), 43. 65 Jan Pelikán et al., Dějiny Srbska (Praha: NLN, 2005), 550-551.


173

orientovaného předsedy vlády Zorana Djindjiće. Na přelomu tisíciletí byly tedy v obou částech federace vytvořeny příznivé podmínky pro započetí evropské integrace. I přes překotné události počínající transice a značnou míru vnitropolitické volatility Srbska „korunované“ vraždou premiéra Djindjiće, a v předchozí kapitole podrobněji popsaný institucionálně stvrzený pokračující trend rozpadu svazové republiky, Srbsko i Černá Hora, nyní již víceméně separovány, dále pokračovaly v neformálním vyjednávání s Unií, sledovaly výrazně proevropský kurz, přičemž Evropská unie znovu potvrdila svoji ochotu k rozšíření o všechny státy západního Balkánu při naplnění principu kondicionality v roce 2003 na summitu v Soluni.66 Jako zásadní úspěch pak bylo vnímáno zahájení procesu vyjednávání o Dohodě o stabilizaci a přidružení v roce 2005 ve zvláštním formátu rozhovorů separátně vedených Unií s federací i jejími republikami.67 Po definitivním rozpadu společného státu se vyvíjela jednání s Unií obou, nyní již plně suverénních států, pro Srbsko a Černou Horu značně rozdílně. Zatímco Černá Hora dosahovala v jednáních kontinuálního pokroku, se Srbskem byla jednání mezi lety 2006 a 2007 z důvodu neplnění závazku plné spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii přerušena.68 Černé Hoře se pak již v říjnu 2007 a Srbsku v dubnu 2008 podařilo Dohodu o stabilizaci a přidružení s Evropskou unií podepsat a mohou tak mimo jiné participovat na programu IPA, nástroji předvstupní pomoci a z něj plynoucí finanční pomoci.69 Následujícího roku došlo ze strany Unie ke zrušení vízové povinnosti do států Schengenského prostoru, což bylo pozitivně přijato především širokou srbskou a černohorskou veřejností a podpořilo vnitropolitické pozice a proevropský kurs národních vlád. 17. prosince 2010 Evropská rada potvrdila Černé Hoře oficiální statut kandidátské země.70 Srbsko předložilo svoji přihlášku ke členství až ke konci roku 2009, navíc proces ratifikace Dohody o stabilizaci a přidružení se Srbskem v jednotlivých členských státech Unie není stále završen.71 Pokud bychom přijali tzv. princip regaty, museli bychom konstatovat, že má Černá Hora před Srbskem v procesu přijímání do Unie zhruba dvouletý náskok. Z hlediska faktické připravenosti na členství v Unii, v pohledu optikou základních požadavků 66 „ EU Serbia relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/potentialcandidates/serbia/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). 67 „EU-Montenegro relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/ candidate-countries/montenegro/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). 68 Johannes Mikael Mäki, „EU Enlargement Politics: Explaining the Development of Political Condicionality of „Full Cooperation with the ICTY“ towards Western Balkans“, Croatian Political Science Review, č. 5 (2008): 47-80, http://www.ceeol.com (staženo 2. 12. 2010), 65. 69 „ EU-Montenegro relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/ candidate-countries/montenegro/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010) a „EU Serbia relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/potential-candidates/serbia/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). 70 „ EU-Montenegro relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/ candidate-countries/montenegro/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). 71 „ EU Serbia relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/potentialcandidates/serbia/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010).

174


pro přistoupení, tzv. Kodaňských kritérií, se Černá Hora musí, dle hodnotící zprávy Evropské komise, zasadit zejména o: I. Stabilní orgány zaručující demokracii, právní stát, lidská práva a úctu k menšinám a jejich ochranu: V této oblasti Evropská unie akcentuje především nedostatečné zastoupení menšin na správě věcí veřejných, nedokončený proces ratifikace Evropské listiny lidských práv, nevyřešený problém uprchlíků z Kosova a přístup k romské menšině, a v neposlední řadě také nejasné financování politických stran. II. Fungující tržní hospodářství a schopnost odolat konkurenčním tlakům a tržním silám v Unii: Černá Hora má některé poměrně málo rozvinuté regiony, kde je ekonomika do značné míry redukována na samozásobitelství a svépomoc. Problematické je rovněž státní finanční podpora hlavním průmyslovým kombinátům a bankám. V zásadě lze však konstatovat, že Černá Hora je makroekonomická stabilní ekonomika přibližující se standardům EU. III. Schopnost přijmout závazky plynoucí z členství, včetně podpory cílů Unie, a veřejnou správu schopnou zajistit uplatňování právních předpisů EU v praxi: Černá Hora bez větších výhrad akceptuje zásadní evropské politiky včetně vztahu ke Kosovu. Problémem zůstává korupce a klientelismus ve státní správě a samosprávě, zvyšuje se administrativní kapacita a zlepšuje implementace evropských právních norem na národní úrovni.72 V případě Srbska konstatuje aktuální hodnotící zpráva Evropské komise, pohledem Kodaňských kritérií, nedostatky, či žádoucí progres zejména v oblastech: I. Stabilní orgány zaručující demokracii, právní stát, lidská práva a úctu k menšinám a jejich ochranu: Zde se Srbsko podstatně odlišuje od evropských standardů vlivem parlamentu na jmenování soudců, vázaným mandátem poslanců, nedořešeným statutem Vojvodiny. Komise rovněž kritizuje proměnlivou kvalitu právních norem, jež se Srbsko v souvislosti se vstupem do EU zavázalo přijmout. Problémem zůstává nízká vymahatelnost práva na všech stupních výkonu spravedlnosti, rozsáhlá síť organizovaného zločinu, prorůstající do politiky a správy. Otázkou zůstává postavení menšin ve společnosti, především menšin národnostních Romů a Albánců atd., sexuálních minorit, otázka ženských práv apod. II. Fungující tržní hospodářství a schopnost odolat konkurenčním tlakům a tržním silám v Unii: Srbské hospodářství se pozvolna transformuje z podoby formované Miloševićovým režimem do modelu evropské formy kapitalismu. V posledních letech dochází k liberalizaci vnitřního trhu i zahraniční výměny zboží a kapitálu, postupně jsou odbourávána dovozní cla mezi Unií a Srbskem, zvýšila se ochrana duševního vlastnictví. Problémem zůstává vymahatelnost práva v obchodní sféře a rovněž kapitálová slabost srbských podniků. III. Schopnost přijmout závazky plynoucí z členství, včetně podpory cílů Unie, a veřejnou správu schopnou zajistit uplatňování právních předpisů EU v praxi: Problémem Srbska v této oblasti zůstává korupce a klientelismus ve státní správě a samosprávě a nedostatečná implementace evropských právních norem na národní úrovni. I přes významné 72 „ Montenegro 2009 progress report“ (Brusel: Evropská komise, 2009), http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/ key_documents/2009/mn_rapport_2009_en.pdf, (staženo 2. 12. 2010).


175

zlepšení spolupráce s ICTY zůstává stále nevyřešena otázka zadržení prominentních obviněných z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v čele s generálem Ratkem Mladićem. Přístup Bělehradu k otázce samostatného Kosova zůstává neměnný, srbské autority pokračují v politické a ekonomické blokádě oficiálních Kosovských institucí, přičemž komunikují pouze s mezinárodními autoritami UNMIK a EULEX a místními Srby.73 Černá Hora a Srbsko tedy z pohledu hodnotících zpráv Unie řeší v mnoha ohledech podobné problémy. Zásadní rozdíly mezi oběma státy nalezneme pouze v oblasti schopnosti přijmout závazky plynoucí z členství včetně podpory cílů Unie, přičemž je však nutné konstatovat, že problémy právě v této oblasti procesu evropské integrace Srbsko výrazně hendikepují a jsou tak hlavní příčinou jeho zaostávání za Černou Horou v pomyslné evropské regatě. Podstatným problémem ve vztazích Unie se Srbskem i nadále zůstává otázka spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, resp. v současné době již spíše pouze problém stále neúspěšného pátrání po některých etnicky srbských činitelích obviněných z válečných zločinů v čele s Ratkem Mladićem. 74 Nejpodstatnějším problémem ve vztazích Srbska s Evropskou unií je však bezpochyby otázka Kosova. Srbská politická representace i občané, s výjimkou marginálních názorových proudů,75 napříč celým politickým spektrem i sociálními skupinami, odmítají uznat fakticky již definitivní odloučení Kosova od Srbska a jeho nezávislost.76 Evropská unie na Kosovu representovaná především misí EULEX ale i dalšími orgány je přitom v posici faktického protektora této mladé republiky a to jak ve vnějších tak vnitřních záležitostech. Vzhledem ke komplikovanému systému schvalování vstupu nových členských států a zejména nutnosti ratifikace smluv o přistoupení na národní úrovni v rámci všech 27 stávajících členských států77 a zřejmě i Chorvatska tak bude srbská politická representace i občané nejpozději v období finalizace přístupových jednání vystaveni dilematu, zda si zachovat byť jen formální nároky na území Kosova či se stát členem Evropské unie. Otázka Kosova rovněž způsobuje závažné vnitropolitické problémy, je jedním

73 „ Serbia 2009 progress report“ (Brusel: Evropská komise, 2009), http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2009/sr_rapport_2009_en.pdf (staženo 2. 12. 2010). 74 „ Serbia 2009 progress report“ (Brusel: Evropská komise, 2009), http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2009/sr_rapport_2009_en.pdf (staženo 2. 12. 2010), 19-20. 75 A utor práce měl možnost hovořit o problematice se sociologickým segmentem vysokoškolsky vzdělanýmich lidí ve věku do 30 let u kterých by se dala předpokládat větší tolerance vůči samostatnosti Kosova, vesměs však všichni považují samostatnost Kosova za zásadní křivdu na srbském státě a národu. 76 T ibor Blažík, Analýza kandidátských krajín západného Balkánu a Turecka z hľadiska ich vstupu do EÚ, Geografická revue 4, č. 2, (2008): 42-63, 53. 77 K osovo uznalo 22 členských států EU a zbylých pět alespoň podporuje mezinárodní administraci. Nezávislost Kosova především neuznaly ty členské státy Evropské unie, které stejně jako Srbsko mají problém s územní iredentou. zdroj: Franc Lotar Altman, „Članstvo Srbije u EU i pitanje Kosova“, in Srbija je važna: Unutrašnje reforme i evropske integracije, eds. Volfgang Petrič, Goran Svilanović a Kristof Solioz (Bělehrad: Samizdat B 92, 2009): 77-80.

176


z hlavních politických argumentů a zdrojů popularity protievropsky laděné oposice v čele se Srbskou radikální stranou.78 4. Interní bezpečnost Srbska na území s vysokým podílem albánského etnického osídlení 4. 1 Albánci na prostoru jihovýchodního Srbska Albánské etnické osídlení na teritoriu Srbska, s vyloučením problematiky Kosova, je převážně koncentrováno do oblasti jihovýchodního Srbska, na trojmezí při hranicích Srbska s Makedonií a Kosovem. Signifikantní albánské osídlení lze nalézt pouze ve třech nižších správních jednotkách, opštinách čili okresech, Preševo – alb. Preshevë a Bujanovac – alb. Bujanoc a to v rámci vyšší územně správní jednotky okrugu čili kraje Pčinje a v opštině Medveđa – alb. Medvegjë v rámci okrugu Jablanica, přičemž zmíněné oblasti v sobě, dle posledního censu z roku 2002, který nebyl Albánci bojkotován, obsahují z celkového počtu 61,647 osob s přiznanou albánskou etnickou příslušností v Srbsku počtu osob 57 595 z celkových 7 498 001 obyvatel Srbska bez Kosova.79 Opštiny Preševo a Bujanovac jsou územně situovány přímo při hranicích Srbska s Kosovem a Makedonií a Opština Medveđa poněkud severněji při hranicích Srbska s Kosovem, přičemž tak dohromady tvoří jakýsi prstenec obepínající vnější hranice jihovýchodního Kosova. Albánci žijící v Srbsku jsou v naprosté většině muslimové sunnitského směru a hovoří severním dialektem albánštiny, gegštinou. Území opštin Preševo a Bujanovac, resp. jejich osídlení a stejnojmenná správní střediska, je primárně situováno do strategicky položeného a hustě zalidněného Preševského údolí80 – srb. Preševska dolina, – alb. Lugina e Preshevës, táhnoucího se těsně při kosovské hranici ze severu na jih. Z hlediska etnického složení v opštině Preševo žilo, dle censu z roku 2002, celkově 34 904 obyvatel z toho majoritu tvořilo 31 098 etnických Albánců a minoritu 2 984 etnických Srbů. V sousední opštině Bujanovac pak, dle stejných dat, z celkových 43 302 obyvatel etničtí Albánci představovali majoritu 23 681 a etničtí Srbové minoritu 14 782 osob. Přítomna je rovněž velká romská komunita čítající 3 867 obyvatel. Území opštiny Medveđa, převážně horského charakteru a s malou hustotou osídlení situované severněji při hranici s Kosovem, kudy prochází hlavní silnice spojující srbský Leskovac s kosovskou Prištinou, má, dle censu, celkovou populaci celkem čítající 10 760 osob z toho na rozdíl od Preševa a Bujanovace majoritu konstituuje 7 163 etnických Srbů a albánská minorita čítá 2 816 osob.81 Jak ukazují mapy etnického osídlení jednotlivých opštin, albánské etnikum obecně vykazuje pro následující zkoumání nikoli nepodstatnou tendenci k přirozené koncentraci při hranici Kosova a Makedonie, dle zásady „čím blíže k hranicím tím homogennější albánská etnická populace je“. Rovněž je na tomto místě nutné připomenout, že nejenom v případě příhraničních území Kosova, kde i přesto, že vezmeme v potaz opštinu Ranilug osídlenou převážně etnickými Srby, 78 Filip Tesař, „EU-35: Dojde k rozšíření o Balkán?“, Mezinárodní politika 30, č. 11 (listopad 2006), 5. 79 „Municipalities of Serbia 2006“ (Bělehrad: Statistical Office of the Republic of Serbia, 2007), 60-67. 80 P reševským údolím prochází liniové železniční a silniční komunikace prvního řádu spojující Srbsko s Makedonií a řeckou Soluní, důležitým přístavním uzlem Středomoří. 81 „Municipalities of Serbia 2006“ (Bělehrad: Statistical Office of the Republic of Serbia, 2007), 66-67.


177

tvoří albánské etnikum jasnou majoritu,82 ale také v makedonských příhraničních regionech, především k srbským hranicím bezprostředně přiléhajícímu Kumanovu, značná část populace afiluje k albánské etnicitě.83 Takto rozložená albánská etnická populace pak v místě vytváří příznivé prostředí pro eventuální přeshraniční naplnění konceptu tzv. Velké Albánie. Z hlediska hospodářského vykazuje region jihovýchodního Srbska, partikulárně opštiny Preševo, Bujanovac a Medveđa zřetelnou odchylku od celosrbské ekonomické úrovně. Již na první pohled lze, v porovnání se Srbskem centrálním, či ještě zřetelněji v porovnání s Bělehradem, či Srbskem severním, v místě registrovat značnou míru chudoby. Z oficiální statistiky k roku 2005 vyplývá, že ve vztahu k průměrnému národnímu důchodu Srbska vyjádřeného jako 100 referenčních bodů vykazuje opšina Preševo 14, Bujanovac 27,8 a Medveđa 16,9 bodů, samotná Preševská opština má tedy oproti srbskému průměru na hlavu sedmkrát menší národní důchod84. Průměrný oficiální měsíční příjem na osobu pak v porovnání s celostátním průměrem 17 443 dinárů například v opštině Medveđa činil pouze 8 419 dinárů což je v přepočtu jen o něco více než 2000 českých korun na hlavu za měsíc.85 Vzhledem k tomu, že prakticky všechno obyvatelstvo s etnicky albánskou afilací je soustředěno právě v těchto třech opštinách, lze dovodit, že etničtí Albánci v Srbsku žijí v podstatně horších materiálních podmínkách než jejich průměrní srbští spoluobčané. Z hlediska demografických trendů v oblasti je pak velmi zajímavý rozdíl mezi průměrnou natalitou v samotném Srbsku a mezi natalitou Albánců na jihovýchodě země. Ze statistik vyplývá, že téměř čistě etnicky albánská opština Preševo má více než 15 000 obyvatel ve věku pod 25 let z celkových 34 000 obyvatel, tedy téměř polovinu místní populace, zatímco v centrálním Srbsku bez Vojvodiny žije ve věku do 25 let pouze 1 450 000 obyvatel z celkových zhruba 6 500 000 obyvatel, tedy necelá čtvrtina.86 Odpovídající čísla vykazují i opštiny Bujanovac a Medveđa. Z těchto údajů lze tedy odvodit, že natalita etnických Albánců je v posledních letech v průměru zhruba dvakrát vyšší než natalita etnických Srbů, což, jak dále poukáži, má i své závažné politické konsekvence. 4.2 Etničtí Albánci jako hrozba, ohrožení teritoriální integrity a suverenity současného srbského státu Proces sekuritisace problému jihovýchodního Srbska v srbské společnosti v zásadě probíhal v souvislosti s událostmi v Kosovu, resp. na tyto události reagoval. V srbské ale i albánské percepci byly otázky Kosova a Preševského údolí spojeny nejen s ryze nacionální ale i utilitární percepcí národní bezpečnosti. Pro srbský stát jsou jeho jihovýchodní území vitálně důležitým 82 „The Ethno Political Map of Kosovo“ webová presentace European Center for Minority Issues Kosovo, http://www.ecmi-map.com/map/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id= 3&Itemid=2&lang=en (staženo 22. 2. 2011), 34-35. 83 „ Popis na naselenieto, domaćinstvata i stanovite vo Republika Makedonija 2002“ (Skopje: Državen zavod za statistika, 2005), 84 „Municipalities of Serbia 2006“ (Bělehrad: Statistical Office of the Republic of Serbia, 2007), 143. 85 Ibid., 258-264. 86 „Municipalities of Serbia 2006“ (Bělehrad: Statistical Office of the Republic of Serbia, 2007), 32, 92-95.

178


částí země umožňující spojení země se sousední „spřátelenou“ Makedonií a dále řeckou Soluní jako významným ekonomickým a dopravním uzlem v regionu. Albánské etnické osídlení v Preševském údolí však „naneštěstí“ do tohoto strategicky významného koridoru zasahuje a to navíc těsně při hranicích Srbska a Makedonie v, i pro Makedonii, velmi citlivé oblasti.87 Politická a posléze i bezpečnostní situace na prostoru bývalé Jugoslávie obývaného etnickými Albánci, pokud pomineme pro tuto práci méně podstatné represe Titova komunistického režimu a reakci albánských nacionalistů na ně, se začala značně vyostřovat s příchodem nové posttitovské srbské nacionalistické politické garnitury, často poněkud zjednodušeně zosobňované Slobodanem Miloševićem. Kontinuální proces vyostřování mezietnických vztahů probíhají spolu s procesem sekuritisace tzv. Albánské otázky v Jugoslávii postupně přerostl v druhé polovině devadesátých let na území Kosova v mezietnický konflikt, na který reagovaly i neregionální mocenští aktéři neboli, jak konstatuje Stojarová, proces sekuritisace proběhl nejen na lokální a regionální úrovni, ale zasáhl i do úrovně subsystému, tedy Evropy a světového systému, tedy USA. Krize v Kosovu a krátká válka Jugoslávie resp. Srbska se státy NATO, na čele s USA88, pak přinesla do regionu nový prvek přítomnosti velmocí fakticky účinkujících jako protektoři nového kosovského státu. Po celou dobu konfliktu stála problematika jihovýchodního Srbska, i přes jeho strategický význam, jaksi ve stínu na první pohled významnější otázky kosovské. Nicméně konflikt mezi srbským státem tedy tzv. Miloševićovým režimem a albánským nacionálním hnutím probíhal i zde a vzhledem k vysokému stupni propojení zdejší společnosti se společností kosovskou, především sdílení stejných hodnot v prvé řadě etnického nacionalismu, a identického působení srbského státu v menším měřítku celkem věrně kopíroval dění v Kosovu. Jak uvádí Prtina k dopadům tzv. humanitárního bombardování Jugoslávie na bezprostřední situaci Albánců: „Jestliže NATO zahájilo letecké údery s cílem zastavit vyhánění obyvatel z jejich domovů, bylo 24. březnem 1999 dosaženo pravého opaku, když srbské bezpečnostní složky zintenzívnily etnické čištění.“89 Etnické čištění oblastí obývaných etnickými Albánci se nesoustředilo pouze do oblasti Kosova, ale zasáhlo rovněž i oblasti Preševa, Bujanovace a Medveđe. Rozdíl mezi Kosovem a jihovýchodním Srbskem lze vysledovat především v časové posloupnosti událostí. Zatímco na Kosovu dosáhly válečné operace srbských bezpečnostních sil vrcholu během bombardování Jugoslávie, konflikt v jihovýchodním Srbsku nabyl nejvyšší intensity až s koncem války v Kosovu a příchodem mezinárodních sil KFOR do oblasti. Intensifikace konfliktu na zkoumaném území po ukončení války v Kosovu mají na svědomí zejména dva faktory: Do oblasti se soustředily ustupující jednotky Vojsk Jugoslávie, Ministerstva vnitra MUP, četnictva a policie, paramilitárních jednotek a v neposlední řadě na Kosovu již nepotřební bojovníci Ushtria Çlirimtale e Kosovës,

87 V případě Makedonie je „albánská otázka“ vzhledem k zhruba třetinovému zastoupení etnických Albánců v populaci a jejich četným iredentistickým aktivitám bezpečnostním problémem prvého řádu. 88 V ěra Stojarová, Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu: Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy (Brno: CDK, 2007), 61-62. 89 S rdian Prtina, „Zahraniční a bezpečnostní politika Srbska a Černé Hory“, eds. Věra Stýskalíková a Hubert Smekal (Brno: Masarykova universita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004), 46.


179

známější pod zkratkou UCK90. Druhým bylo zřízení pět kilometrů široké nárazníkové zóny mezi vosky NATO a Jugoslávie na teritoriu Srbska okolo celé hranice s Kosovem, vytvořené podle dohody z Kumanova proto, aby nebyla znepřátelená vojska v přímém kontaktu.91 Tato nárazníková zóna, ve které bylo srbským bezpečnostním silám dovoleno nasazení pouze lehce ozbrojených policistů, se brzy stala základnou pro aktivity nově ustavené Osvobozenecké armády Medveđe, Preševa a Bujanovace, UÇPMB složené převážně z bývalých bojovníků UCK, ale i příslušníků místní albánské komunity, ohrožené tvrdým postupem srbských sil v oblasti.92 Srbské politické vedení, stále v čele se Slobodanem Miloševićem, v zásadě postupovalo v jihovýchodním Srbsku tak jako v Kosovu, snažilo se vojenskou silou eliminovat bezpečnostní hrozbu albánského iredentismu. Vzhledem k silné přítomnosti UÇPMB v oblasti a existenci příhraniční nárazníkové zóny však silový postup nebyl účinný a přinesl sebou i jevy známé již z Kosova jako bylo vyvražďování a terorizování civilního obyvatelstva, znásilňování žen, vypalování a rabování domů atp.93 Aktivita albánských iredentistů se pak zřetelně zintensivnila v souvislosti se změnou režimu v Bělehradě, UÇPMB se oprávněně obávala změny pozice mocností ke konfliktu, navázání přátelských styků mezi Bělehradem a NATO. Jen mezi prosincem 2000 a 2001 registrovalo v jihovýchodním Srbsku Ministerstvo vnitra 724 ozbrojených útoků, při nichž bylo zabito 19 osob, vesměs příslušníků silových složek státu, 49 zraněno a 28 uneseno94. Důsledkem bojů byla vlna více než 12 000 uprchlíků směřující především do Kosova ale i srbského vnitrozemí95. V květnu 2001 pak dosáhla vstřícná politika nového bělehradského režimu vůči NATO značného úspěchu. Státy NATO, které si nepřály další šíření albánského ozbrojeného hnutí96, přivedli jeho představitele k jednání se srbskými autoritami, jehož výsledkem byla tzv. Konculjská dohoda, zaručující demobilizovaným příslušníkům UÇPMB beztrestnost výměnou za složení zbraní, dále umožňovala návrat albánských uprchlíků, zřízení multietnických policejních jednotek a plnoprávnou integraci etnického albánského obyvatelstva do politického, hospodářského a kulturního života v regionu, přičemž srbským autoritám dohoda umožnila návrat ozbrojených sil do demilitarizované zóny.97 Součástí nové bezpečnostní strategie srbského státu v oblasti byl i plán místopředsedy srbské 90 Jiří Dienstbier, Daň z krve (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002), 248-250. 91 Jiří Dienstbier, Daň z krve (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002), 225.

vlády Nebojši Čoviće, který předpokládal plné respektování lidských práv albánské populace v souladu s evropskými standardy a zásadní infrastrukturní, ekonomický a sociální rozvoj zaostalého regionu.98 Tento přístup zůstává do současnosti základem srbské bezpečnostní politiky, která má zajistit vitální zájmy státu v oblasti. Silná přítomnost armády a četnictva v oblasti však naznačuje, že srbský stát stále považuje místní albánskou populaci za potencionálního nepřítele99 a plány na rozvoj regionu jsou tak primárně míněny jako pokračování války jinými prostředky. Současná bezpečnostní situace na území opštin Preševo, Bujanovac a Medveđa je díky vhodně volené politice Bělehradu a spolupráci s okolními státními entitami, včetně kosovské UNMIK, poměrně stabilizovaná. Přes pravidelně hlášené násilné incidenty100 lze konstatovat značné snížení napětí v oblasti oproti období na přelomu tisíciletí. Bezpečnostní situace na teritoriu je však především závislá na regionálním stavu bezpečnosti, především s vazbami na vývoj v Kosovu a Makedonii. Především úvahy o možném připojení západních částí Kosova obývané etnickými Srby k centrálnímu Srbsku mohou být, spolu s potencionálně znovu aplikovatelnou politikou otevřené represe ze strany Bělehradu, příčinou obnovení konfliktu ve stále nepříliš stabilní oblasti, kde by v takové situaci místní Albánci zřejmě znovu ozbrojeně vystoupili za připojení ke Kosovu. Současná bezpečnostní politika srbského státu si však dobře uvědomuje strategickou hodnotu Preševského údolí a zřejmě i proto rétoricky požaduje setrvání celého území Kosova pod svou svrchovaností a není ochotna vyjednávat o případném předání etnicky srbského severu pod svou zprávu, právě kvůli Preševským konsekvencím takovéhoto postupu. 4.3 Srbský stát jako hrozba, ohrožení bezpečnosti a identity etnických Albánců Ohrožení bezpečnost a identity etnických Albánců na prostoru Preševa, Bujanovace a Medveđe v období vlády Miloševićova režimu postupně nabylo téměř kosovských rozměrů. Proces sekuritisace albánské národní otázky na zkoumaném území gradoval v souvislosti s operacemi srbských bezpečnostních sil a ozbrojeným iredentistickým hnutím vrcholícím na přelomu tisíciletí podporovaným z Kosova. Jak uvádí zpráva srbské nevládní organizace Fond za humanitarno pravo: „ Během tohoto ozbrojeného konfliktu byly příslušníci albánské etnické komunity vystaveni týrání, urážkám, hrozbám a provokacím ze strany jugoslávské armády a policie. Narušování lidské důstojnosti bylo často doprovázeno i projevy fyzického násilí.“101 Zpráva preševské radnice konstatuje, že během válečného stavu, za doposud nevyjasněných okolností, bylo zabito 11 Albánců a jen občané Preševa podali k místním autoritám 243 stížností spojených s porušováním lidských práv a ničení majetku.102

92 S tojarová Věra, Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu: Kritická analýza konceptu bezpečnosti Kodaňské školy (Brno: CDK, 2007), 97. 93 „Albanci u Srbiji: Preševo, Bujanovac i Medveđa“ (Bělehrad: Fond za humanitarno pravo, 2002), 10-23. 94 Novica Zdravković, „Za godinu 724 napada“, Politika, 18. prosince 2001. 95 „ Serbia: Maintaining Peace in The Presevo Valley“, International Crisis Group, Europe Report N°186, 16 říjen 2007, 3, http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/186_serbia_maintaining_peace_in_the_presevo_ valley.ashx (staženo 22. 2. 2011). 96 Ohrožena byla v této době především stabilita a teritoriální integrita Makedonie. 97 „ Serbia: Maintaining Peace in The Presevo Valley“, International Crisis Group, Europe Report N°186, 16 říjen 2007, 3, http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/186_serbia_maintaining_peace_in_the_presevo_ valley.ashx (staženo 22. 2. 2011).

180


98 Dragan Nikolić, „Presevo Plan Rejected“, Institute for War and Peace Reporting 9. únor 2001, http://iwpr.net/ report-news/presevo-peace-plan-rejected, (staženo 22. 2. 2011). Podrobněji se tzv. Čovićovu plánu věnuji v další kapitole. 99 B eata Huszka, The Presevo Valleyof Southern Serbia alongside Kosovo: The Case for Decentralisation and Minority Protection (Brusel: Centre for European Policy Studies), 5. 100 Z oran Radulovic a Nikola Lazic, „Serbs Keep Cool As Heat Rises in Presevo“, Balkan Insight, 23. červen 2009, http://www.balkaninsight.com/en/article/serbs-keep-cool-as-heat-rises-in-presevo (staženo 18. 2. 2011). 101 „Albanci u Srbiji: Preševo, Bujanovac i Medveđa“ (Bělehrad: Fond za humanitarno pravo, 2002), 22. 102 Ibid., 15.


181

Vzhledem ke „kosovské“ formě postupu srbských bezpečnostních orgánů v místě, sociálnímu vyloučení, enormní chudobě regionu a v neposlední řadě i popularitě myšlenky tzv. Velké Albánie103, tedy sjednocení všech Albánců v jediném státě, přijala podstatná část místního albánského obyvatelstva i politických elit koncept Preševa, Bujanovace a části Medveđe jako součásti Kosova, koncept tzv. Východního Kosova. Po změně režimu v Bělehradě srbská vláda předložila místním Albáncům výše zmiňovaný plán místopředsedy vlády Nebojši Čoviće na konsolidaci sociální a ekonomické situace v regionu. Místní etničtí Albánci i jejich politická representace byli tak postaveni před zásadní dilema buďto uvěřit a přijmout nabídky Bělehradu na zlepšeních svých životních podmínek v rámci Srbska, nebo usilovat o přičlenění ke Kosovu a to nejrůznějšími prostředky. Čovićův plán předpokládal integraci etnických Albánců do lokálního i celostátního politického systému a lokálních bezpečnostních sil, jejich participaci na sociálních službách, zdravotnictví, vzdělávání i hospodářství104. Pro zajištění alespoň minimálního vztahu důvěry mezi centrální autoritou a místními Albánci byly za přispění OBSE již v roce 2001 nasazeny multietnické policejní síly.105 Závažným indikátorem smýšlení místního obyvatelstva, ale i úmyslů srbské vlády, byly municipální volby v následujícím roce. Za příklad úspěšného počátku participace etnických Albánců lze při relativně vysoké volební účasti považovat zvolení Rizi Halimiho, leadera umírněných nacionalistů PDD, starostou Preševa, který zformoval novou městskou radu i za účasti místních Srbů.106 Participace umírněných albánských předáků na místní samosprávě či dokonce v řadách multietnické policie byla v této době rizikovou činností a tito spolupracující byli často označováni radikálnějšími Albánci za místní quislingovce.107 Z důvodu názorové roztříštěnosti v otázce možnosti spolupráce se státem nebylo možné ani založit tzv. Národní radu Albánců, platformu s obecnou autoritou pro jednání s centrem tak, jak to předpokládá srbská ústava a tak, jak víceméně funguje v případě ostatních národnostních menšin.108 Problémem v oblasti je stále přetrvávající vysoká nezaměstnanost, plynoucí i z vysoké míry vyloučení Albánců ze státního sektoru. Jak uvádí zpráva Centra pro evropské politické studie z roku 2007, albánské obyvatelstvo je i nadále silně podrepresentováno ve všech typech centrálních státních úřadů a státem vlastněných podnicích působících v místě, přičemž nezaměstnanost se mezi nimi pohybuje okolo 60% v Bujanovaci a 70% v Preševu.109 Problémem zůstává

i značná nerozvinutost místní infrastruktury. Při své cestě do oblasti v roce 2011 jsem si nemohl nepovšimnout značně zanedbané silniční a elektrické sítě a to i v porovnání s nepříliš utěšenými poměry na „běžném“ srbském venkově. Důležitým pro zachování kulturní identity místních Albánců je bezpochyby otázka jazyka. Ze správy Fondu za humanitarno pravo vyplívá, že se Albánci v oblasti těší poměrně široké autonomii v primárním a sekundárním školství, avšak vyučování většinou probíhá v neadekvátních materiálních podmínkách, v případě terciálního vzdělávání zpráva akcentuje nemožnost adekvátního studia v mateřském jazyce a neuznávání kosovských diplomů srbskými autoritami110. Značně kontroverzním se v centrálním Srbsku, ale i mezi místními Srby, jeví vyvěšování albánských zástav, tedy dvouhlavé orlice v červeném poli, na soukromých i obecních budovách během významných událostí či svátků, které nepříliš často korespondují s těmi oficiálními státními.111 Převládajícími tématy současné albánské politické elity a zřejmě i elektorátu jsou, deset let po ukončení ozbrojeného konfliktu, spíše standardní socioekonomické otázky, jako nezaměstnanost, vzdělávání, infrastruktura atp., avšak stále úzce spjaté s otázkou přístupu Bělehradu k regionu. Jak konstatoval pro Balkan Insight předseda prešovské městské rady Skender Destani: „Mnohem více bylo očekáváno speciálně v oblasti hospodářského rozvoje. Dnešní Srbsko není srovnatelné se Srbskem před deseti lety, bylo dosaženo mnoha positivních změn, avšak mnohem více mohlo být učiněno, proto nemůžeme být plně spokojeni.“112 Současnou atmosféru dominance ekonomických témat a smíření se současnou příslušností Východního Kosova k Srbsku potvrzuje dále například rozhovor jediného albánského zástupce v srbském parlamentu z oblasti Rizi Halimiho pro srbský server Akter online113. Avšak jak upozorňují zprávy z analytických serverů věnujících se problematice, jako je Le Courrier des Balkans či Balkan Insight, i deset let po ukončení konfliktu má proces normalizace vztahů mezi albánskou minoritou a Bělehradem ještě hodně daleko k dokonalosti a i nadále se, byť sporadicky, objevují násilné incidenty114. V dlouhodobější perspektivě může situaci v jihovýchodním Srbsku zkomplikovat problém značného rozdílu mezi natalitou etnických Srbů a Albánců či vyostření stále nejisté situace v regionu, popř. nástup vyhraněně nacionalistické vlády v Bělehradě. Přes všechny výše popsané problémy a rizika však lze říci, že míra ohrožení bezpečnosti a identity etnických Albánců v oblasti zásadně

103 P říznivci myšlenky tzv. Velké Albánie požadují vytvoření jednotného albánského státu, který by také zahrnoval etnicky albánské oblasti ve všech státech sousedících s dnešní Albánií a Kosovem.

110 „Albanci u Srbiji: Preševo, Bujanovac i Medveđa“ (Bělehrad: Fond za humanitarno pravo, 2002), 47.

104 B eata Huszka, The Presevo Valleyof Southern Serbia alongside Kosovo: The Case for Decentralisation and Minority Protection (Brusel: Centre for European Policy Studies), 1.

111 „ Albanske zastave istaknute u Preševu i Bujanovcu“, Blic online, 28. listopadu 2010, http://www.blic.rs/Vesti/ Politika/220300/Albanske-zastave-istaknute-u-Presevu-i-Bujanovcu (staženo 18. 2. 2011).

105 „Albanci u Srbiji: Preševo, Bujanovac i Medveđa“ (Bělehrad: Fond za humanitarno pravo, 2002), 46.

112 N ikola Lazic, „South Serbia Albanians Recall Decade of Broken Promises“, Balkan Insight, 5. září 2010, http:// www.balkaninsight.com/en/article/south-serbia-albanians-recall-decade-of-broken-promises (staženo 22. 2. 2011).

106 Ibid., 57. 107 „ Serbia: Maintaining Peace in The Presevo Valley“, International Crisis Group, Europe Report N°186, 16 říjen 2007, 6-7, http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/186_serbia_maintaining_peace_in_the_presevo_ valley.ashx (staženo 22. 2. 2011). 108 Ibid., 11. 109 B eata Huszka, The Presevo Valleyof Southern Serbia alongside Kosovo: The Case for Decentralisation and Minority Protection (Brusel: Centre for European Policy Studies), 3.

182


113 L jiljana Milenković, „Ni vlast, ni opozicija, samo Albanac” Akter online, 18. dubna 2011, http://www.akter. co.rs/politikaprint/3573-ni-vlast-ni-opozicija-samo-albanac.html (staženo 22. 2. 2011). 114 v íce např.: Mandi Gueguen, „Vallé de Preševo: La reunification avec le Kosovo n´a plus le ven ten poupe“ Le Courrier des Balkanes, 29. září 2008, http://balkans.courriers.info/article11266.html (staženo 22. 2. 2011). či: „Bomb Attack Wounds Two in Southern Serbia“, Balkan Insight, 14. července 2009, http://www.balkaninsight. com/en/article/bomb-attack-wounds-two-in-southern-serbia (staženo 22. 2. 2011).


183

poklesla a do budoucna lze, pokud do hry nevstoupí externí faktory, očekávat další desekuritisaci problematiky. 5. Interní bezpečnost Černé Hory na území s vysokým podílem albánského etnického osídlení 5.1 Albánci na prostoru jižní a jihovýchodní Černé Hory Etnicky je albánské obyvatelstvo na teritoriu Černé Hory koncentrováno převážně do oblasti jižní a jihovýchodní Černé Hory při hranicích země s Albánií a Kosovem. Signifikantní albánské osídlení lze nalézt v pěti opštinách Ulcinj, Bar, Plav, Podgorica, Rožaje. Dle posledního censu z roku 2003, který nebyl Albánci bojkotován, se k příslušnosti k této národnostní entitě přihlásilo 31 183 z celkových 620 145 obyvatel Černé Hory, přičemž téměř 30 000 etnických Albánců žilo ve výše zmíněných pěti příhraničních opštinách a po Černohorcích, Srbech a Bosňácích tak tvořili čtvrtý nejpočetněji zastoupený národnostní prvek ve státě, resp. 5% celkové populace115. Albánci v Černé Hoře hovoří ghegským dialektem albánštiny a v převážné většině vyznávají islám sunnitského směru, nikoli nepodstatnou část, asi pětinu z nich, však tvoří římští katolíci. Opštiny Ulcinj a Bar jsou situovány do prostoru mezi Jadranským mořem a Skadarským jezerem, přičemž obyvatelstvo se primárně koncentruje při pobřeží Adriatiku. Z hlediska etnického složení při hranicích s Albánií v opštině Ulcinj – alb.Ulquin či Ulquini žilo, dle censu z roku 2003, celkově 20 290 obyvatel z toho majoritu 72% tvořilo 14 638 etnických Albánců a minoritu etničtí Černohorci, Srbové a Muslimové. Hranice mezi územím opštiny Ulcinj a Albánií je z větší části delimitována dle odtoku Skadarského jezera do moře. V severněji položené sousední opštině Bar alb. Tivari pak, dle stejných dat, z celkových 40 037 obyvatel vedle dominantních Černohorců a Srbů etničtí Albánci představovali minoritu 7,6% resp. 3 046 osob116. Pobřežní oblasti Ulcinje a Baru jsou pro černohorský stát důležité zejména z hospodářského hlediska. Černohorské pobřeží Adriatiku, Bar a Ulcinj nevyjímaje, představuje centrum turistického ruchu, na němž je do značné míry závislá celá ekonomika této malé země. Územím těchto opštin vedou strategické silniční a železniční liniové komunikace do sousední severní Albánie s významným centrem Škodrou a dále do hlavního města Tirany. Albánské osídlení v opštině Podgorica, dle censu, čítající 9 296 osob tedy 5,5% z celkových 169 132 obyvatel převážně černohorské a srbské národnosti je primárně koncentrováno do příhraničního regionu s rurálním charakterem Malesia, přiléhajícímu ze severu ke Skadarskému jezeru, s centrem v městečku Tuzi, přičemž v samotném hlavním městě Podgorici žije pouze 1 400 Albánců117. Jistý strategický význam Malesie lze spatřovat v tom, že odděluje hlavní město od blízké hranice se sousední Albánií. Opština Plav, která zahrnuje celé území výrazného výběžku černohorského území na hranicích

mezi Černou Horou, Albánií a Kosovem je z hlediska etnického složení obyvatelstva mnohem různorodější než opštiny popsané výše. Albánci zde tvoří minoritu téměř dvacetiprocentní minoritu 2 719 osob z celkového počtu 13 805 obyvatel, přičemž polovinu obyvatelstva opštiny konstituují Bosňáci a necelou pětinu pak Srbové, Černohorci jsou v populaci zastoupeni pouze pětiprocentně a Muslimové, dle etnické či národnostní příslušnosti, více než pěti procenty118. Etničtí Albánci pak konstituují převážně rurální osídlení a to kompaktně při samotné jihozápadní hranici výběžku s Albánií v podhoří hraničního hřebenu Prokletije119. V sousední převážně bosňácké opštině Rožaje na pomezí Černé Hory, Kosova a centrálního Srbska žije na malém území mezi městy Rožaje a Ibarac a vesnicemi Dacići a Bandžov národnostně kompaktní komunita více jak jednoho tisíce Albánců.120 Jak ukazují podrobné údaje etnického osídlení jednotlivých obcí v rámci zkoumaných opštin Albánci v Černé Hoře obecně vykazují tendence k přirozené koncentraci při hranici se severní Albánií dle zásady „čím blíže k hranicím tím homogennější albánská etnická populace je“. Avšak toto osídlení nemá podobu kompaktního bloku, v rámci území Černé Hory je rozděleno do čtyř oblastí, jakýchsi národnostních ostrovů: pobřežní s centrem v Ulcinji, Malesii, jihovýchodní části opštiny Plav a na území okolo Rožanje přiléhajícímu ke kosovské hranici. Albánská komunita v Černé Hoře je na rozdíl od Albánců žijících v Preševském údolí vázána geograficky primárně na samotnou Albánii, což má i své socioekonomické konotace. Z hlediska hospodářského vykazují jednotlivá Albánci osídlená území afinitu k širším geograficky determinovaným celkům. Jestliže v roce 2005 byl v dominantně albánské opštině Ulcinj průměrný čistý příjem na hlavu za měsíc 140 euro, ve známějším turistickém středisku Baru osídleném převážně Černohorci a Srby dosahoval tento příjem 164 euro, tedy pouze o něco málo více.121 V rámci opštiny Podgorica je rozdíl mezi příjmy a životním standardem Albánců a Černohorců popř. Srbů rozpoznatelný na první pohled. Rozdíl je však primárně zapříčiněn standardním rozdílem mezi příjmy obyvatel metropole a Malesie, která je převážně rurálního charakteru. V opštině Plav dosahoval v roce 2005 průměrný příjem 134 euro na měsíc a malá Albánská komunita v opštině Rožaje sdílela společně s dominantními Bosňáky život v nejchudší oblasti v zemi.122 Obecně lze konstatovat, že etničtí Albánci žijí spíše v chudších regionech Černé Hory, avšak rozdíl mezi jejich životním standardem a standardem Černohorců, Srbů a dalších národnostních entit není nijak propastný. Z hlediska demografických trendů z dostupných dat můžeme soudit, že populační růst etnicky albánského obyvatelstva v rámci Černé Hory je zhruba průměrný. Například v dominantně albánské opštně Ulcinj činil v roce 2009 přirozený přírůstek obyvatelstva 4,6% přičemž celostátní průměr byl 4,4%123.

118 Ibid., 14–18. 119 Ibid., 60–61.

115 „ Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u 2003: Nacionalna ili etnička případnost“ (Podgorica: Zavod za statistiku, 2004), 12-16.

120 Ibid., 82. 121 „Zarade u Republici Crnoj Gori 1965-2005“ (Podgorica: Zavod za statistiku, 2005), 84.

116 Ibid., 15-18.

122 Ibid., 84.

117 „ Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u 2003: Nacionalna ili etnička případnost“ (Podgorica: Zavod za statistiku, 2004), 74-81.

123 „ Procijenjeno stanovništvo prirodni priraštaj i vitální indeks po opštinama“ (Podgorica, Zavod za statistiku, 2009), http://www.monstat.org/cg/page.php?id=301&pageid=52 (staženo 12. 2. 2011).

184



185

5.2 Etničtí Albánci jako hrozba, ohrožení teritoriální integrity a suverenity současného černohorského státu Na rozdíl od ostatních zemí na teritoriu západního Balkánu s významnou albánskou menšinou, tedy Srbska a Makedonie, neprošla „albánská otázka“ v Černé Hoře procesem sekuritisace v tradičním pojetí reakce na vojenskou hrozbu a to ať již reálnou či imaginární. Naopak černohorský režim personalizovaný v postavě Mila Djukanoviće nucený v rámci procesu postupné secese ze společného státu čelit narůstajícímu tlaku ze strany Bělehradu, považoval minority včetně té albánské na území Černé Hory za vítané spojence v gradujícím konfliktu s režimem Slobodana Miloševiće. Hlavní štěpící linie v rámci černohorského státu od druhé poloviny devadesátých let probíhala nikoli mezi minoritami a majoritou, ale mezi příznivci nového státotvorného a národotvorného proudu aspirujícího na utvoření kvalitativně nové formy černohorského národa s vlastním vnitřním uspořádáním, samostatnou zahraniční politikou, vlastním jazykem a církví na jedné straně a příznivci zachování úzkého politického, kulturního a hospodářského spojení se Srbskem na straně druhé, přičemž síly obou táborů byly, a jak se ukázalo v referendu o samostatnosti stále jsou, poměrně vyrovnané. Přirozené postavení etnických Albánců jako odpůrců Slobodana Miloševiće a spojenců Djukanoviće bylo umožněno tradičně nepříliš konfliktním či „umírněně multikulturním“ prostředím panujícím v zemi, kde v průběhu devadesátých let nacionální či jiné konflikty nikdy nekulminovaly v masivní ozbrojené střety. 124 Albánci v Černé Hoře, na rozdíl od svých „etnických příbuzných“ na prostoru bývalé SFR Jugoslávie, nikdy neorganizovali referendum o samostatnosti či autonomii, na podporu svých požadavků nevystupovali formou ozbrojených povstání, naopak se plně zapojovali do politického systému země. 125 Jako vhodný příklad ilustrující sepjatost černohorských Albánců se současným režimem nám může posloužit fakt, že jejich velká část v celostátních volbách pravidelně podporuje Djukanovićovu vládnoucí stranu Demokratska Partija Socijalista Crne Gore DPS. 126 V průběhu Kosovské krize, tedy jak poukazuji v kapitole Srbsko a Černá Hora v procesu vzájemné desintegrace v čase zásadního ohrožení režimu v Podgorici, režim v součinnosti s černohorskými minoritami aktivně postupoval proti silám Miloševićova režimu. V atmosféře ozbrojených incidentů vyvolávaných Vojsky Jugoslávie černohorská vláda dokonce rozdala Albáncům zbraně, aby mohli v součinnosti s černohorskou policií vytvořit vlastní domobranu 127. Častá obvinění Bělehradu ze spojení kosovských a černohorských Albánců v ozbrojené iredentě proti Jugoslávii pak lze

124 Jovan Nikolaidis, Multiculturalism in Montenegro and the City of Ulcinj (Budapešť: Open Society Institute, 2000), http://lgi.osi.hu/publications/2000/26/30.PDF (staženo 12. 2. 2011), 11. 125 B ohdana Dimitrovová, František Šístek, „National minorities in Montenegro after the break up of Yugoslavia“, in Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, ed. Florian Bieber (Baden Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 172. 126 „Montenegro: Time to Decide“, (Podgorica, Brusel: Internacional crisis group, duben 2001), 2. 127 František Šístek, Černá Hora (Praha: Libri, 2007), 97.

186


odmítnout s poukazem na téměř minimální sociální, historické, ekonomické a geografické vazby mezi nimi. 128 Dalším zásadním mezníkem ve vývoji novodobé státnosti bylo referendum o nezávislosti vyhlášené na květen 2006. Vzhledem ke značné volební síle příznivců zachování společného státního svazku, tedy především černohorských Srbů, byl režim znovu nucen opřít se o podporu etnických a náboženských minorit tedy Bosňáků, Muslimů, Albánců a Chorvatů. Političtí zástupci menšin vyjednali s Podgoricí výměnou za podporu nezávislosti řadu vstřícných kroků konkrétně schválení zákonů na ochranu menšin, změny ústavy ve smyslu většího zastoupení příslušníků menšin v parlamentu atp.129 Nezávislost Černé Hory, resp. její secese ze společného soustátí se Srbskem, mohla tak být těsnou většinou potvrzena v referendu. Režim v Podgorici se však zřejmě zaleknul míry svobod a privilegií, která menšinám, Albáncům partikulárně, poskytl a tak po vyhlášení samostatnosti republiky ústavní soud, v němž má Djukanivić většinu svých příznivců, zrušil část již schválených zákonných ustanovení, což mezi politickými představiteli Albánců vyvolalo značné pobouření.130 Zhoršení politických vztahů mezi černohorským režimem a etnickými Albánci bylo pak dále akcelerováno a do jisté míry převedeno na rovinu bezpečnostní hrozby státu událostmi okolo zásahu proti tzv. Hnutí za práva etnických Albánců v Černé Hoře odnože Kosovské osvobozenecké armády UCK.131 Skupina čtrnácti etnických Albánců, z nichž někteří byli členy radikální diaspory z Detroitu v USA, byla zatčena ve městě Tuzi v regionu Malesie a obviněna z přípravy ozbrojeného povstání proti černohorskému státu ve spojení s kosovskými Albánci. Dle oficiálních údajů bylo při akci nalezeno množství zbraní a výbušnin132. Otázkou zůstává, zda-li jsou tato obvinění pravdivá, resp. došlo-li ze strany albánské menšiny v reakci na nesplněné sliby režimu k takovémuto bezprecedentnímu pokusu o zvrácení mocenského rozložení sil na teritoriu Černé Hory. Tento ojedinělý incident však nemůže, dle mého názoru, vzhledem k dosavadní úspěšné spolupráci, sloužit jako důkaz zásadní nekompatibility etnických Albánců s vládnoucím černohorským režimem. 5.3 Černohorský stát jako hrozba, ohrožení bezpečnosti a identity etnických Albánců Ohrožení bezpečnost a identity etnických Albánců na prostoru Černé Hory v období vlády Djukanovićova režimu nikdy nedosahovalo zásadnější intensity. Proces sekuritisace albánské 128 B ohdana Dimitrovová, František Šístek, „National minorities in Montenegro after the break up of Yugoslavia“, in Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, ed. Florian Bieber (Baden Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 172. 129 „ Developing a Comprehensive Minority Policy in Montenegro: Montenegro 2005-2008“ (Princeton: Project on Ethnic Relations, 2008), 1, http://www.per-usa.org/Reports/MG01_Minority%20Policy%20in%20Montenegro_2008.pdf (staženo 12. 2. 2011). 130 N edjeljko Rudovic, „Minorities Accuse Djukanovic of Betrayal“ Balkan Investigative Reporting Network, 20 červenec 2006, http://birn.eu.com/en/44/10/1074/?ILStart=20 (staženo 18. 2. 2011). 131 P etar Komnenic „Arrest of „Terrorist“ Sows discord in Montenegro“ Balkan Insight, 16. říjen 2006, http://www. balkaninsight.com/en/article/arrest-of-terrorists-sows-discord-in-montenegro (staženo 18. 2. 2011). 132 „Albanian Terror Suspects go on Trial in Montenegro“, Balkan Insight, 5. říjen 2007, http://www.balkaninsight. com/en/article/albanian-terror-suspects-go-on-trial-in-montenegro (staženo 18. 2. 2011).


187

národní otázky na zkoumaném území nebyl vzat za své relevantními silami v rámci albánské minority. K fysickému ohrožení příslušníků albánského etnika docházelo v zásadě pouze v období konečné gradace Kosovského konfliktu a to pouze ze strany jugoslávských, resp. srbských autorit.133 Toto ohrožení ze strany Miloševićova režimu dále přispělo k utužení bezpečnostních vazeb albánského obyvatelstva na osamostatňující se černohorský stát representovaný Djukanovićovým režimem. Z hlediska politické participace albánské minority na správě věcí veřejných je možné konstatovat značný stupeň systémové integrace této komunity. Jak uvádí Šístek a Dimitrová, Albánci profitovali ze speciálního postavení minorit v Černé Hoře ve smyslu pozitivní diskriminace jejich zástupců v parlamentu, kde měli garantované čtyři křesla z celkového počtu 78, mohli svobodně a nerušeně zakládat a vést vlastní politické strany, které v lokálních orgánech získávaly vlivné postavení. V celostátních hlasováních včetně referenda o nezávislosti etničtí Albánci ve své většiny podporovali vedoucí prorežimní stranu Mila Djukanoviće DPS134. Albánští politici jsou rovněž pravidelně zastoupeni v černohorské vládě.135 Z hlediska kulturních práv menšin je postavení albánské populace poněkud problematičtější. Černohorský stát sice poskytuje svým občanům v oblastech se signifikantním minoritním osídlením možnost vzdělávání v mateřském jazyce, na úrovni primárního a sekundárního školství, avšak chybí možnosti universitního vzdělávání a stát neuznává universitní diplomy získané na universitách v Kosovu, Albánii a Makedonii. Státní sdělovací prostředky, včetně televize vysílají programy i v albánském jazyce, stát financuje albánsky tištěná periodika136. Jisté ohrožení albánské kulturní identity lze vysledovat v potenciální ztrátě primární jazykové identity. Albánské obyvatelstvo, dle mých vlastních poznatků, je obecně velmi zběhlé v používání srbocharvátštiny, resp. nově Černohorštiny s výlučným užitím latinky, což v budoucnu může potenciálně vést i k marginalisaci albánského jazyka v rámci samotné minority. Jak konstatuji již v úvodu této kapitoly, albánské etnické obyvatelstvo je koncentrováno převážně do chudších jižních a jihovýchodních částí země. Hospodářská a sociální situace albánského obyvatelstva v porovnání s Černohorci či Srby není tedy nikterak příznivá. Materiální ale i politické postavení Albánců dále zhoršuje i malé zastoupení ve státních úřadech jako jsou silové složky, byrokracie, vzdělávání atp. zaměstnávajících v Černé Hoře poměrně vysoké procento pracovních sil, přičemž konkrétně etničtí Albánci mají ve státním sektoru pouze půlprocentní zastoupení, což vzhledem k tomu, že tvoří okolo pěti procent celkové populace, opravdu není mnoho.137

133 B ohdana Dimitrovová, František Šístek, „National minorities in Montenegro after the break up of Yugoslavia“, in Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, ed. Florian Bieber (Baden Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 170-173. 134 Ibid 135 Ibid

Velkou naději vkládali albánští političtí představitelé do jednání o zlepšení postavení menšin probíhajícím v období přípravy pro režim zásadního hlasování o nezávislosti státu. Zrušení již dojednaných a parlamentem schválených zákonů na ochranu menšin a změn ústavy zajišťujícím větší participaci jejich představitelů na práci černohorského parlamentu ústavním soudem pro jejich údajnou neslučitelnost s ústavou, znamenalo poměrně značné zhoršení vzájemných vztahů mezi albánskou politickou representací v Černé Hoře a režimem v Podgorici.138 Postup Podgorici ve změněných podmínkách nově nabyté samostatnosti ukazuje na jistou neochotu i nadále vycházet vstříc požadavkům minorit, partikulárně minority albánské. Pokud by tento konkrétní postup byl součástí nové dlouhodobější státní politiky, mohlo by v rámci albánské komunity dojít k radikalizaci názorů na společné soužití v rámci jednoho státu, čehož by mohli využít radikální síly s mezistátními vazbami především na Kosovo a radikální kruhy albánské emigrace v USA. 6. Srbsko a Černá Hora v souřadnicích problematiky albánské etnické menšiny Etničtí Albánci na prostoru jihovýchodního Srbska a jižní, jihovýchodní Černé Hory představují z hlediska zkoumání interní bezpečnosti v horizontu posledních zhruba dvanácti let kvalitativně dosti odlišné problematiky a to jak z hlediska ohrožení bezpečnosti státu tedy Černé Hory a Srbska, tak z hlediska ohrožení bezpečnosti a identity místních albánských populací. Pro srbský stát a především pro bývalý tzv. Miloševićův režim představovali, a i v podmínkách nového režimu doposud představují, Albánci v Preševském údolí zásadní bezpečnostní hrozbu. Vzhledem ke strategickému významu oblasti pro spojení s Makedonií a řeckou Soluní a její příhraniční geografické poloze v trojmezí mezi Kosovem, Albánci obývanými oblastmi v Makedonii a samotným Srbskem, a vitálnímu konceptu Velké Albánie, představuje, z hlediska srbské interní bezpečnosti, dění na tomto území vysokou prioritu v sektoru interní bezpečnosti. Oblast opštin Medveđa, Preševo a Bujanovac, díky své složité etnické komposici, zastoupeni jsou zde v rozličných poměrech jak etničtí Albánci, tak Srbové a Romové, ale také nízkému stupni hospodářského rozvoje, obecně nejisté bezpečnostní situaci a natalitě místních Albánců, která dvakrát přesahuje srbský průměr, lze s jistou mírou zjednodušení označit za jakési malé Kosovo uvnitř Srbska bez Kosova. Oproti tomu etničtí Albánci na prostoru Černé Hory byli, především od poloviny devadesátých let, vnímáni černohorským státem resp. Djukanovićovým režimem jako vítaní spojenci v boji o moc s Bělehradem a projugoslávskými silami v republice. Z hlediska percepce černohorského režimu nepředstavovali a nepředstavují tedy místní Albánci bezpečnostní hrozbu a naopak jsou považováni za pozitivní prvek přispívající k bezpečnosti státu, proces sekuritisace „albánské otázky“ z pohledu černohorského vládnoucího režimu tedy v zásadě vůbec neproběhl. Přirozený přírůstek obyvatel v rámci této černohorské menšiny je v zásadě stejný jako v případě dominantní slovanské pravoslavné populace a příhraniční sociální vazby jsou primárně vedeny do sousední Albánie, nikoli do ještě nestabilnějšího Kosova. Z hlediska ohrožení místní albánské populace v jihovýchodním Srbsku lze v perspektivě posledních dvanácti let hovořit o zásadním ohrožení ze strany státu. Proces sekuritisace v tomto

136 Ibid 137 B ohdana Dimitrovová, František Šístek, „National minorities in Montenegro after the break up of Yugoslavia“, in Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, ed. Florian Bieber (Baden Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 170-171.

188


138 „ Developing a Comprehensive Minority Policy in Montenegro: Montenegro 2005-2008“ (Princeton: Project on Ethnic Relations, 2008), 17, http://www.per-usa.org/Reports/MG01_Minority%20Policy%20in%20Montenegro_2008.pdf (staženo 12. 2. 2011).


189

smyslu vyvrcholil na přelomu tisíciletí v souvislosti s událostmi v Kosovu a Makedonii, kdy Srbsko přistoupilo v oblasti k vojenské formě správy se všemi jejími „kosovskými“ konsekvencemi. Přes výrazné zklidnění situace představuje srbský stát pro místní Albánce stálou hrozbu ve smyslu sociální a ekonomické exkluse. Zásadní se zdá být role Srbska jako „hráze“ proti snaze o sebeurčení místních Albánců. Oproti tomu etničtí Albánci v Černé Hoře „trpící“ zde mnohem nižší mírou sociální a ekonomické exkluse, projevují nepoměrně větší loajalitu státu a vládnoucímu režimu. 6.1 Desintegrace federace a etničtí Albánci Procesy desintegrace federálního státu Jugoslávie měly zásadní vliv na kvalitu interní bezpečnostní situace na územích s vysokým podílem etnického albánského osídlení v obou federálních jednotkách. V procesu rozpadu společného státu zvolily oba režimy diametrálně odlišný přístup k Albáncům na vlastním území, jejichž reakce na politiku Bělehradu či Podgorice byla přirozeně také zásadně odlišná. S postupující emancipací Černé Hory resp. Djukanovićova režimu od bělehradských struktur ovládaných Miloševićem, v podmínkách hospodářského úpadku, mezinárodních sankcí a posléze i přímé vojenské konfrontace s mocnostmi se etničtí Albánci stali pro Podgorici blízkým spojencem v boji o větší samostatnost, což se projevovalo téměř bezvýhradnou podporou albánských předáků černohorskému režimu. Situace pak gradovala v roce 1999 v době náletů NATO na Jugoslávii, kdy byla operacemi Vojsk Jugoslávie na území Černé Hory bezprostředně ohrožena bezpečnost Djukanovićova režimu. V případě černohorského režimu a místních Albánců tak pod vlivem ohrožení ze strany federálních struktur resp. Srbska došlo k úzkému propojení zájmů. Stupňující se vnější hrozba z Bělehradu vytvořila v rámci vztahů černohorského státu s místními Albánci prostor pro desekuritisaci „Albánské otázky“ a oboustranně výhodné mírové soužití. V samotném centrálním Srbsku pak procesy sekuritisace „Albánské otázky“ gradovaly spíše v souvislosti s děním v Kosovu. Desintegrace společného soustátí Srbska a Černé Hory neměla na kvalitu interní bezpečnosti na území jihovýchodního Srbska přímý vliv. Jak však uvádím výše, eskalace konfliktu mezi vládnoucím režimem a místními Albánci v Srbsku, především její zahraničně-politické konsekvence, měla naopak za následek akceleraci procesů rozpadu společného státu. 6.2 Europeisace, integrace či stagnace Pokud vyjdeme z v první kapitole nastíněné definice europeisace, budeme chápat europeisaci na prostoru západního Balkánu jako proces hluboké transformace dotčených společností, iniciovaný především tlakem Evropské unie, tedy jako proces probíhající směrem top-down, proces konvergence politické, ekonomické a sociální reality západobalkánských států ve smyslu kopírování institucí a procesů probíhajících ve vzorových státech tj. především v tzv. starých členských státech Unie a pokud přistoupíme ke koncepci interní bezpečnosti Evropské unie nastíněné v kapitole druhé, můžeme přikročit ke zhodnocení vlivu Evropské unie na zkoumaných územích Srbska a Černé hory se signifikantním albánským etnickým osídlením. V případě interní bezpečnostní situace v regionech s albánským osídlením v Černé Hoře lze vysledovat pozvolna akcelerující působení procesů europeisace od poloviny devadesátých let

190


a to v přímé souvislosti s odklonem Podgorice od Bělehradu a příklonem k úzké spolupráci se sjednocující se Evropskou unií. Stupňující se zahraničně-politická závislost Černé Hory na Evropské uni, vznikající jako přirozený důsledek úsilí o co největší míru nezávislosti na Bělehradu, spolu s pro režim značně komplikovanou vnitřní situací malého státu, přiměla režim Milo Djukanoviće k prosazování evropské agendy i s jejími konsekvencemi v oblasti interní bezpečnosti. Vzhledem k černohorským aspiracím na členství v Unii a k vysoké podpoře tohoto cíle v rámci černohorské společnosti je Unie schopna vytvářet na vládnoucí elity efektivní tlak ve smyslu prosazování vlastních standardů. Situace v Srbsku byla a do jisté míry i stále je poněkud odlišná. Otevřený konflikt mezi režimem a etnickými Albánci podporovaný značnou částí srbské společnosti vyústil v roce 1999 v konflikt mezinárodních rozměrů. Pád Miloševićova režimu otevřel nové srbské politické garnituře s evropskými aspiracemi rozsáhlé možnosti pro uskutečnění komplexní přeměny poměrů ve státě směrem k zápaevropským standardům. S nástupem nového režimu bylo Evropské unii umožněno vykonávat na Bělehrad nátlak ve všech sférách politického života. V případě interní bezpečnostní situace na územích obývaných etnickými Albánci, nyní tedy již pouze na území jihovýchodního Srbska v oblasti Preševského údolí, byla ze strany režimu aplikována nová strategie „evropského střihu“, v rámci tzv. Čovićova plánu bylo ve spolupráci s Evropskou unií a dalšími západními organisacemi započato se zásadním přehodnocením dosavadní srbské politiky považující vlastní občany albánské národnosti za nepřátele státu. Avšak i vzhledem k přetrvávající pasivní resistenci místních Albánců se situace ve zkoumané oblasti mění ve smyslu evropských standardů interní bezpečnosti jen velmi pomalu. Závěr Srbsko a Černá Hora, i přes donedávna sdílenou státnost vykazují v oblasti interní bezpečnosti na územích se signifikantní albánskou etnickou populací značně odlišné charakteristiky. V případě Srbska lze, vzhledem ke gradaci konfliktu mezi vládnoucím Miloševićovým režimem a etnickými Albánci z přelomu tisíciletí, i přes jisté zklidnění napětí v současnosti, tedy částečnou desekuritisaci, konstatovat platnost hypothesy, že albánská etnická menšina představuje v místech svého signifikantního výskytu značný problém pro územní celistvost a suverenitu státu a srbský stát naopak představuje zřetelné ohrožení bezpečnosti příslušníků této menšiny. V případě Černé Hory měly na interní bezpečnost na územích se signifikantním albánským osídlením zásadní vliv procesy desintegrace federálního státu Jugoslávie a na ně navazující procesy europeisace. V období postupně gradujícího rozpadu společného státu zvolili oba režimy diametrálně odlišný přístup k Albáncům na vlastním území, přičemž albánská reakce na politiku Bělehradu či Podgorice byla přirozeně také zásadně odlišná. Djukanovićův režim v mocenském souboji s Bělehradem z utilitárních důvodů úzce spolupracoval s etnickými Albánci, což se zdá být zásadním důvodem toho, že v Černé Hoře nedošlo k významnější sekuritisaci „Albánské otázky“. Na základě v úvodu provedené konceptualisace europeisace v jejím transitologickém smyslu a zpracování nástinu interní bezpečnostní politiky Evropské unie lze v případě Srbska na dílčím segmentu území se signifikantním albánským osídlením konstatovat značnou odlišnost současného stavu bezpečnosti od obecných požadavků a standardů, které Unie na uchazeče o členství klade. V horizontu posledních dvanácti let, tedy od pádu Miloševićova režimu do současnosti,


191

můžeme sice vysledovat poměrně zřetelný proces europeisace problematiky, avšak vzhledem k výchozímu stavu na přelomu tisíciletí potrvá „náprava“ poměrů zřejmě ještě dosti dlouhou dobu. Naopak v případě Černé Hory navázaly procesy europeisace na proces rozvolňování vazeb s Bělehradem již v polovině devadesátých let a situaci lze ve světle evropských požadavků a standardů v oblasti interní bezpečnosti kladených na státy ucházející se o členství v Unii hodnotit jako relativně konsolidovanou. Vzhledem k vysoké míře citlivosti Evropské unie v otázkách mezietnických vztahů v rámci jejích politik vůči státům západního Balkánu a s přihlédnutím ke značnému významu principu kondicionality můžeme v pomyslné evropské regatě v dílčí oblasti interní bezpečnosti na zkoumaných územích zřetelně favorisovat Černou Horu před Srbskem. Použitá literatura Autorské publikace a články: Altman Franc Lotar, „Članstvo Srbije u EU i pitanje Kosova“, in Srbija je važna: Unutrašnje reforme i evropske integracije, eds. Volfgang Petrič, Goran Svilanović a Kristof Solioz (Bělehrad: Samizdat B 92, 2009): 77-80. Anastasakis Othon, „The Europeanization of the Balkans“, Brown Journal of World Affairs, 12, č. 1 (2005): 77-88, http://web.ebscohost.com (staženo 2. 12. 2010). Börzel Tanja a Risse Thomas, „When Europe Hits Home: Europeanization and Domestic Change“, European Integration online Papers 15, č. 4 (29. listopadu 2000): http://scholar.google.cz (staženo 2. 12. 2010). Bieber Florian, Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, (Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), http://boeckler.de/pdf/p_seer_montenegro.pdf (staženo 22. 12. 2011). Blažík Tibor, Analýza kandidátských krajín západného Balkánu a Turecka z hľadiska ich vstupu do EÚ, Geografická revue 4, č. 2, (2008): 42-63. Dančák Břetislav, Fiala Petr a Hloušek Vít, Evropeizace. Nové téma politologického výzkumu (Brno: Masarykova univerzita, 2005). Delević Milica, „Evropska integracija Srbije: „Nedovršen“ posao, ali ko třeba da ga zavši?“, in Srbija je važna: Unutrašnje reforme i evropske integracije, eds. Volfgang Deutch Karl, et al., Political Community and the North Atlantic Area: International Organization in the light of Historical Experience (Princeton: Princeton University Press, 1957). Petrič, Goran Svilanović a Kristof Solioz (Bělehrad: Samizdat B 92, 2009): 42-49. Dienstbier Jiří, Daň z krve (Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002). Dimitrovová Bohdana, Šístek František, „National minorities in Montenegro after the break up of Yugoslavia“, in Montenegro in Transition: Problems of Identity and Statehood, ed. Bieber Florian (Baden Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 2003), 159-180. Exadaktylos Theofanis a Radaelli Claudio M., „Research design in European Studies: The Case of Europeanization“, Journal of Common Market Studies 3, č. 47 (6. 2009): 507-530, http://onlinelibrary.wiley.com (staženo 1. 4. 2011). Fiala Petr, Evropeizace zájmů: Politické strany a zájmové skupiny v České republice (Brno: Muni press 2009). Fiala Petr, Evropský mezičas: Nové otázky evropské integrace (Brno: Barrister &Principal, 2010).

192


Grabbe Heather, „Europeanization Goes East: Power and Uncertanity in the EU Accession Process“ in The Politics of Europeanization eds. Kevin Featherstonea Claudio Radaelli (Oxford: Oxford University Press, 2003): 303-327. Gueguen Mandi, „Vallé de Preševo: La reunification avec le Kosovo n´a plus le ven ten poupe“ Le Courrier des Balkanes, 29. září 2008, http://balkans.courriers.info/article11266.html (staženo 22. 2. 2011). Huszka Beata, The Presevo Valleyof Southern Serbia alongside Kosovo: The Case for Decentralisation and Minority Protection (Brusel: Centre for European Policy Studies). Komnenic Petar, „Arrest of „Terrorist“ Sows discord in Montenegro“, Balkan Insight, 16. říjen 2006, http://www.balkaninsight.com/en/article/arrest-of-terrorists-sows-discord-in-montenegro (staženo 18. 2. 2011). Lazic Nikola, „South Serbia Albanians Recall Decade of Broken Promises“, Balkan Insight, 5. září 2010, http://www.balkaninsight.com/en/article/south-serbia-albanians-recall-decade-of-broken-promises (staženo 22. 2. 2011). Mäki Johannes Mikael, „EU Enlargement Politics: Explaining the Development of Political Condicionality of „Full Cooperation with the ICTY“ towards Western Balkans“, Croatian Political Science Review, č. 5 (2008): 47-80, http://www.ceeol.com (staženo 2. 12. 2010). Milenković Ljiljana, „Ni vlast, ni opozicija, samo Albanac“ Akter online, 18. dubna 2011, http:// www.akter.co.rs/politikaprint/3573-ni-vlast-ni-opozicija-samo-albanac.html (staženo 22. 2. 2011). Nikolaidis Jovan, Multiculturalism in Montenegro and the City of Ulcinj (Budapešť: Open Society Institute, 2000), http://lgi.osi.hu/publications/2000/26/30.PDF (staženo 12. 2. 2011). Nikolić Dragan, „Presevo Plan Rejected“, Institute for War and Peace Reporting 9. únor 2001, http://iwpr.net/report-news/presevo-peace-plan-rejected, (staženo 22. 2. 2011). Olsen J. P., „The modern faces of Europeanization“, Journal of Common Market Studies 5, č. 40 (12. 2002): 921-952, http://web.ebscohost.com (staženo 1. 4. 2011). Pelikán Jan et al., Dějiny Srbska (Praha: NLN, 2005). Prtina Srdian, „Zahraniční a bezpečnostní politika Srbska a Černé Hory“, eds. Věra Radaelli Claudio, „Whither Europeanisation? Concept stretching and substantive“, European Integration online Papers 4, http://eiop.or.at. Radulovic Zoran a Lazic Nikola, „Serbs Keep Cool As Heat Rises in Presevo“, Balkan Insight, 23. červen 2009, http://www.balkaninsight.com/en/article/serbs-keep-cool-as-heat-rises-in-presevo (staženo 18. 2. 2011). Renan Ernst, „Co je to národ?“, in Pohledy na národ a nacionalismus, ed. Hroch Miroslav (Praha: SLON, 2003), 24-35. Rudovic Nedjeljko, „Minorities Accuse Djukanovic of Betrayal“ Balkan Investigative Reporting Network, 20 červenec 2006, http://birn.eu.com/en/44/10/1074/?ILStart=20 (staženo 18. 2. 2011). Sedelmeier Ulrich, „Europeanisation in new member and candidate states“, Living Reviews in European Governance 1, č. 3 (2006), http://www.livingreviews.org/lreg-2006-3 (staženo 2. 12. 2010). Stach Stanislav, „Rozdělení SČH nehrozí novým válečným konfliktem: Zpráva o cestě delegace Rady pro mezinárodní vztahy do Srbska a Černé Hory“, Na východ, č. 1 (leden/únor 2006), http://www. navychod.cz/articles.php?id=29b8e462-dd8f-102d-bc3e-00e0814daf34 (staženo 12. 1. 2011). Stojarová Věra, Současné bezpečnostní hrozby západního Balkánu: Kritická analýza konceptu bez-


193

pečnosti Kodaňské školy (Brno: CDK, 2007). Storbeck Jürgen a Toussaint Mascia, „Outline of a Balanced and Effective Internal Security Strategy for the European Union“, European Journal of Crime, Criminal Law & Criminal Justice 12, č. 1 (2004): 1-14. Stýskalíková a Hubert Smekal (Brno: Masarykova universita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2004), 12-57. Šesták Miroslav et. al., Dějiny jihoslovanských zemí (Praha: NLN, 2009). Šístek František, Černá Hora (Praha: Libri, 2007). Šístek František, „Od kmenového svazu k postmodernímu společenství: Vývoj moderní černohorské státnosti a identity“ (příspěvek přednesený v rámci 11. Semináře východoevropských dějin, Slovanská knihovna Národní knihovny ČR, Praha, 6. května 2004), http://www.nkp.cz/seminar/ srbsko_cer.htm (staženo 12. 1. 2011). Šlosarčík Ivo, Politický a právní rámec evropské integrace (Praha: Wolters Kluwer, 2010). Tesař Filip, „EU-35: Dojde k rozšíření o Balkán?“, Mezinárodní politika 30, č. 11 (listopad 2006): 4-6. Vachudová Milada, Europe Undivided: Democracy, Leverage and Integration After Communism (Oxford: Oxford University Press, 2005). Waisová Šárka, Bezpečnost: vývoj a proměna konceptu (Plzeň: Aleš Čeněk, 2005). Zdravković Novica, „Za godinu 724 napada“, Politika, 18. prosince 2001. Statistiky, zprávy, webové presentace: „Albanci u Srbiji: Preševo, Bujanovac i Medveđa“ (Bělehrad: Fond za humanitarno pravo, 2002). „Albanian Terror Suspects go on Trial in Montenegro“, Balkan Insight, 5. říjen 2007, http://www.balkaninsight.com/en/article/albanian-terror-suspects-go-on-trial-in-montenegro (staženo 18. 2. 2011). „Albanske zastave istaknute u Preševu i Bujanovcu“, Blic online, 28. listopadu 2010, http://www. blic.rs/Vesti/Politika/220300/Albanske-zastave-istaknute-u-Presevu-i-Bujanovcu (staženo 18. 2. 2011). „A Secure Europe in a better Word: European Security Strategy“ 12. 12. 2003, http://www.consilium. europa.eu/uedocs/cmsUpload/78367.pdf (staženo 2. 12. 2010). „Bomb Attack Wounds Two in Southern Serbia“, Balkan Insight, 14. července 2009, http://www.balkaninsight.com/en/article/bomb-attack-wounds-two-in-southern-serbia (staženo 22. 2. 2011). „Developing a Comprehensive Minority Policy in Montenegro: Montenegro 2005-2008“ (Princeton: Project on Ethnic Relations, 2008), http://www.per-usa.org/Reports/MG01_Minority%20Policy%20in%20Montenegro_2008.pdf (staženo 12. 2. 2011). „Ethnic Minorities in Serbia: An overview“, (Bělehrad: OSCE, 2008), http://www.osce.org/ serbia/30908 (staženo 2. 1. 2011). „EU-Montenegro relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/candidate-countries/montenegro/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). „EU Serbia relations“ oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/potential-candidates/serbia/relation/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). „Five Steps Towards More Secure Europe“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/home-affairs/summary/docs/FiveSteps/WEB-2010-01185-00-01-EN.pdf (staženo 2. 12.

194


2010). „Mission and History“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/dgs/home-affairs/index_en.htm (staženo 2. 12. 2010). „Montenegro 2009 progress report“ (Brusel: Evropská komise, 2009), http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/key_documents/2009/mn_rapport_2009_en.pdf (staženo 2. 12. 2010). „Montenegro: Time to Decide“ (Podgorica, Brusel: Internacional crisis group, duben 2001). „Municipalities of Serbia 2006“ (Bělehrad: Statistical Office of the Republic of Serbia, 2007). „Podmínky pro rozšíření“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/the-policy/conditions-for-enlargement/index_cs.htm (staženo 2. 12. 2010). „Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u 2003: Nacionalna ili etnička případnost“ (Podgorica: Zavod za statistiku, 2004). „Popis na naselenieto, domaćinstvata i stanovite vo Republika Makedonija 2002“ (Skopje: Državen zavod za statistika, 2005). „Procijenjeno stanovništvo prirodni priraštaj i vitální indeks po opštinama“ (Podgorica, Zavod za statistiku, 2009), http://www.monstat.org/cg/page.php?id=301&pageid=52 (staženo 12. 2. 2011). „Rozšíření“, oficiální webová presentace Evropské unie, http://europa.eu/pol/enlarg/index_cs.htm, (staženo 2. 12. 2010). „Serbia: Maintaining Peace in The Presevo Valley“, International Crisis Group, Europe Report N°186, 16 říjen 2007, http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/europe/186_serbia_maintaining_peace_in_the_presevo_valley.ashx (staženo 22. 2. 2011). „Serbia 2009 progress report“ (Brusel: Evropská komise, 2009), http://ec.europa.eu/enlargement/pdf/ key_documents/2009/sr_rapport_2009_en.pdf (staženo 2. 12. 2010). „Strategie vnitřní bezpečnosti Evropské unie: Směrem k evropskému modelu bezpečnosti“ (Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie, 2010). „The Ethno Political Map of Kosovo“, webová presentace European Center for Minority Issues Kosovo, http://www.ecmi-map.com/map/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=3&Itemid=2&lang=en (staženo 22. 2. 2011). „The EU Internal Security Strategy in Action: Five steps towards a more secure Europe“, Communication from The Commission to The European Parliament and The Council, 22. 11.2010, http:// ec.europa.eu/commission_2010-2014/malmstrom/archive/internal_security_strategy_in_action_en.pdf (staženo 2. 12. 2010). „The Stabilisation and Association process for South East Europe: Second Annual Report“, Report Evropské Komise, 26. 3. 2003, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2003:0139:FIN:EN:PDF (staženo 2. 12. 2010). „The State Of Internal Security in the EU“, společný report Europolu, Eurojustu a Frontexu, http:// www.europol.europa.eu/publications/Serious_Crime_Overviews/The%20State%20of%20Internal%20Security%20in%20the%20EU%20.pdf! (staženo 2. 12. 2010). „The Thessaloniki agenda for the Western Balkans“, oficiální webová presentace Evropské komise, http://ec.europa.eu/enlargement/enlargement_process/accession_process/how_does_a_country_join_the_eu/sap/thessaloniki_agenda_en.htm# (staženo 2. 12. 2010). „United Nations Map No. 4166“ Department of Public Information, Cartographic Section OSN, březen 2001, http://www.un.org/Depts/Cartographic/map/profile/sserbia.pdf (staženo 2. 1. 2011). „Zarade u Republici Crnoj Gori 1965–2005“ (Podgorica: Zavod za statistiku, 2005).


195

Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce. Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Příprava materiálů: Hana Suchardová Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová, Martina Donátová Tisk: Amos ISBN 978-80-904755-1-9 Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2 Praha 2012 vydání první www.rmv.cz

Sborník vystoupení VI. ROČNÍK STUDENTSKÉ KONFERENCE O BALKÁNĚ

Recommend Documents