Sahráwíjůn
Polis a její bratr Ario
Prolog
Zeď hanby Veren nemohla uvěřit svým očím. Stiskla ještě víc ruku své dcery Polis, kterou už dlouho držela. Zastavily se. Právě obešly obrovské trsy trnitých keřů, jakých je v poušti plno. Na jejich konci je čekalo něco hrůzostrašného: obrovský zpevněný pískový val, jehož vrcholek byl ověnčen ostnatým drátem. Táhl se, kam až dohlédli. Uprostřed mrtvé krajiny. Veren s Polis měly za sebou asi třetinu cesty. Už jen osm dní pěší chůze touto krajinou je dělily od uprchlického tábora Tindouf. Ale nejprve musely překonat tento val, zvaný Zeď hanby, na jehož druhé straně se táhlo obrovské minové pole. Teprve za ním se nacházela svoboda. Obě kousek popošly. Na jednu stranu se Veren radovala, že už jsou tu a zatím se jim nic zlého nepřihodilo, ale na druhou měla obrovský strach. Co když se jim nepodaří přejít to minové pole? Ještě víc stiskla Polisinu ručku. „Au!“ tiše vykřikla Polis. Ani jí nebylo zrovna do smíchu, i když o tom, co je čeká, nevěděla. Pomalu došly pod val. „Počkej tady, já se pro tebe vrátím. Jen co najdu cestu. Vydrž tady, v klidu. Za chvíli jsem zpátky,“ řekla Veren roztřeseným hlasem své dceři. Ta se tiše rozbrečela. Bála se, nechtěla, aby ji tu maminka nechala samotnou. Ta si sundala ze zad batoh a vyndala z něj deku, kterou ještě víc zabalila Polis, aby ji slunko tak nepálilo. Potom batoh posunula ke své dceři. „Neboj,“ konejšila ji a políbila Polisino drobné čelo. Vzápětí se jí po tváři skutálela obrovská slza a nehlučně dopadla do písku vedle Polis. Ta si toho nevšimla. Veren ji pohladila po hlavičce a vydala se na cestu plnou strachu. Začala se škrábat po valu nahoru. Občas se jí písek sesypával pod nohama, ale po chvíli tichého úsilí byla nahoře. Dostat se přes obrovské propletené kotouče ostnatého drátu nebylo snadné, ale nedala na škrábance. I když bolestivé. Nevěděla, že ji díky radarům
-2-
Prolog zabudovaným do Zdi vidí ve vojenské hraniční stanici o tři míle dál. Ale tam si jí nevšímali. Jen ať se snaží. Ať si třeba zdrhne. Na druhé straně ostnatého drátu si Veren oddychla. Ale vzápětí jí přeběhl mráz po zádech, když si uvědomila, co ji čeká teď. Strašně se bála. Strašně. Na první pohled stejná krajina jako na druhé straně zdi. Ta už ale patří lidem, za které jejich rodina bojuje. Tam už je svoboda a také volná cesta do uprchlického tábora. I když to však vypadá jako klasická poušť, v písku jsou zahrabané miny. Miny z Ameriky. Veren si všimla čehosi hnědého v dálce kousek od Zdi. A vedle něco jakoby zabaleného v látce. A vedle toho další. A pak si všimla rozdrásané vlajky Polisaria, které ovládá zem za Zdí. Vtom jí to došlo. Byl to partyzánský válečník se svým koněm roztrhaný na kusy! Projela jí obrovská vlna hrůzy. Jestli má takhle skončit i ona… Potom si ale řekla dost a snažila se smířit s tím, co ji čeká. Tiše se pomodlila k Mohamedovi a nakonec se po valu svezla dolů. A pomalu našlapovala minovým polem. *
*
*
Polis seděla pod valem na dece a brečela. Pálilo ji slunko, i když měla i tvář zahalenou šátkem. Ale bylo odpoledne, slunce přímo pražilo a písek byl rozpálený. Toho si ale nevšímala. Teď jí bylo ukrutánsky smutno. A bála se. Měla divný pocit, že se něco stane. Něco strašného. Potom si ale přes slzy všimla jakéhosi černého bodu pohybujícího se pískem. Zaujalo ji to. Otřela si oči a spatřila drobného mravenečka, který nejspíš vyšel z malého trsu pichlavé trávy opodál. Došel ke skvrně v písku od vyschlé slzy a začal ji prozkoumávat tykadélky. Polis zapomněla na pláč, mraveneček se jí líbil. Když chtěl jít dál, natáhla ruku a položila ji před něj do písku. Byl horký, ale ona to vydržela. Po chvilce očichávání na ni mraveneček vylezl. Lechtalo to, ale to se Polis líbilo. Prolézal jí po dlani a mezi prsty. Byl srandovně zmatený. Potom ale zafoukal vítr a mravenečka kamsi odnesl. Dřív, než se stačila Polis znovu rozbrečet, ozval se okolím strašlivý výbuch. Polis se div nezastavilo srdce. Strašně se lekla. -3-
Prolog Nevěděla, co to může být. Chvíli strnule seděla, potom se ale začala škrábat nahoru na val, aby viděla, co se stalo. Zpoza něj totiž vyšla ta ohlušující rána. Snad nestřílejí!? Dolezla nahoru. Na druhé straně viděla u země obrovský mrak písku a prachu. Netušila, co to je. Chtěla zavolat na maminku, potom si ale vzpomněla, jak jí maminka říkala, aby byla co nejtišeji. Jakmile však mrak usedl, uviděla něco hrozného. Nejdřív nevěděla, co to je, ale pak si uvědomila, že je to bota. Stará ošoupaná bota. A v ní noha. Bez těla. Noha její maminky. Nebyla schopná hrůzou nic udělat. Vzápětí spatřila tělo. Nesmírně zohyzděné tělo bez nohy a obou ruk. A s hlavou vymotanou z šátku. A maminčiny krásné vlasy ležící přes její zkrvavený obličej. Zběsile se proplazila ostnatým drátem a svezla se po valu dolů. Chtěla běžet za maminkou. Pak jí však cosi uvnitř řeklo, že nemůže. Maminku to zabilo, ale ji ne! Ji to nezabije, to by si maminka nepřála. V Polis kypělo něco mezi pláčem a vztekem. Nebo spíš obojí. Vzápětí se ale rozvzlykala a sesula na zem. Po chvíli, která jí připadala jako věčnost, se začala škrábat zpátky na val. Písek se jí sypal pod nohama. Naposledy pohlédla na tělo své maminky a pomodlila se k Mohamedovi. Vojáci, kteří ji spatřili v radaru, když prolézala ostnatým drátem, byli zmatení, ale kvůli nějaké malé holce se jim tam nechtělo posílat jednotku. Polis seběhla, nebo se spíš skutálela ze svahu. Vzala batoh a vydala se zpět k domovu. Deku tam nechala ležet, postačí jí maminčina. Pomalu se od valu vzdalovala. Rozhořčená a plačící, ale odhodlaná.
Sahráwíjůn
Marný boj Píše se rok 1986, v Západní Sahaře zuří válka. Válka za svobodu a samostatnost. Za možnost volby. Válka domorodých guerill proti marocké armádě okupující zem. Ta má však mnohonásobnou převahu. Jak početní, tak ve vybavení. Mají tanky, novou techniku, velká část jejich arzenálu pochází z USA. Domorodci jezdí na koních, mají sotva střelné zbraně. Západní Sahara nemá ani 300 tisíc obyvatel, i když je velká asi jako Velká Británie. A takzvaným Zeleným pochodem, který uspořádal marocký král Hassan II., do ní narukovalo víc jak 500 tisíc marockých vojáků. Ale přesto se Polisario drželo dobře. Říká si tak odbojová organizace založená roku 1973, která bojuje za svobodu a samostatnost Západní Sahary. I když na bitevním poli by neměli šanci, oproti Maročanům lépe znají terén a počasí. Drželi se. Ovládali devět desetin země, kromě pobřeží. Tak to bylo po několik let války, během které padlo mnoho vojáků na obou stranách. Potom však Maroko změnilo taktiku. Začalo stavět obrovskou zeď, Wall of Shame, Zeď hanby nebo Zeď smůly. Tři metry vysoký zpevněný pískový val s ostnatým drátem na vrcholu. Nejdříve jí odřízli marockou část západní Sahary, což byl jen malý kousek. Potom na ni napojili další větve valu. A další. Přes 2 500 kilometrů napříč celou Západní Saharou. Odřízli tak obě části země od sebe. A hlavně tak k sobě připoutali všechna naleziště fosfátů a ropy. Kolem zdi vybudovali široké minové pole. Stavbou donutili část domorodců uprchnout na území partyzánů. Pokud totiž chtěli dál bojovat – za zdí – museli opustit své domovy a v mnohém případě i živobytí. Ostatní, kteří zůstali na území, které teď patřilo marockým okupantům, nemohli protestovat, protože by je okamžitě zabili. Takový mír teď panoval na území Západní Sahary. Mnoho žen a dětí, ale i mužů odešlo pryč ze země. Většina do Alžírska, které jim poskytlo azyl. Největší uprchlický tábor je v Tindoufu, pár desítek kilometrů za krátkými hranicemi Západní Sahary s Alžírskem. Podmínky v oblasti uprchlického tábora shledala OSN jako neobyvatelné, přesto tam žije přes 200 tisíc uprchlíků a další přicházejí. Je pro ně lepší odejít ze země ve víře lepšího zítřka – -5-
Sahráwíjůn samostatnosti jejich země – než se podrobovat hrůznému způsobu marockého spravování země. Doufají. Již mnoho let, zatím pořád marně. Ale stále mají naději. Takovýto osud si vybrala i Veren, osmadvacetiletá matka dvou dětí. Rozhodla se odvést svou dceru do bezpečí Tindoufu. I když to bezpečí není tak úplně jisté. Její manžel Azír nebyl ochoten opustit svůj domov a svého syna také ne. Takže s ním zůstal doma, asi čtyřicet kilometrů od Zdi hanby, na marocké straně. Zeď zde stála něco přes rok. A oni museli poslechnout, pokud chtěli přežít. I když někteří se radši nechali zabít, než aby mlčeli. Osud, který si Veren vybrala, se však nenaplnil. Nezachránila svou dceru před marockými vojáky a nezachránila ani sebe. I když to možná ano. *
*
*
Azír sesedl z koně a chytil ho za uzdu. Potom řekl svému synovi, který jej následoval, aby to udělal také: „Chvíli půjdem pěšky, vem Utibina za uzdu. Tady není cesta pro jezdce.“ Ale nemusel to říkat, protože Ario, jeho syn, tuhle cestu znal a věděl to. Stáli na šikmé písčité plošině, která se pozvolna svažovala z okolní písčité krajiny. Otevřelo se před nimi obrovské údolí s příkrými skalnatými svahy. A těmito skalami vedla úzká pěšina, jediná cesta z této strany dolů do údolí. Do vesnice Chesîv, kde bydleli. Byl podvečer, oba se vraceli z obhlídky jejich pastvin a ne zrovna početného stáda skotu, které je živilo. Už začínalo být chladno, smrákalo se. Oba byli zamlklí. Zároveň, co odjížděli na tuto dvanáctidenní pouť, Azírova žena Veren s dcerou Polis odjížděly do uprchlického tábora. Bude to poprvé, co na ně doma nebudou čekat… Najednou se zvedl vítr. Postupně zesiloval, až museli zastavit, aby je to neshodilo. A on pořád sílil. Potom se začal seshora sypat písek a chvílemi slyšeli i rachot padajících kamenů. „Ario, přitiskni se ke skále!“ Zakřičel Azír na syna, aby přehlučel rachot, i když téměř zbytečně, protože Ario už to dávno udělal. Nejeli tudy poprvé, poryvy větru v tomto kraji nebyly neobvyklé. I když takto silná vichřice ještě na cestě nepřistihla snad ani Azíra, který tudy chodíval už pěknou řádku let. -6-
Sahráwíjůn Koně na tom byli hůř. Vystrašeně přešlapovali, tiskli se ke skále a tiše ržali. Občas se otřepali, protože se jim na hřbety sypal písek. To se jim rozhodně nelíbilo. A když kolem prosvištěl kámen, div se neutrhli z uzdy. Občas se ozval mohutný rachot, jako by se sesypal kus skály. Azír se jen modlil, aby nic nespadlo na ně. Potom uslyšeli rachocení, jako by se něco valilo. Seshora. Doufal, že je to mine. Pak se těsně nad nimi ozvala rána a přes ně přelítl obrovský balvan, velký alespoň jako Azír sám. Naštěstí je přeskočil. Azír si oddechl. Vzápětí si ale přes svého koně všiml, jak se Ario snaží udržet svého Utibina, který strachy bez sebe couval a hrabal, jak mohl. Ač se chlapec snažil, co mu síly stačily, kůň pořád couval a couval. Oba se dostávali blíž a blíž ke kraji. Azír nevěděl, co má dělat, nemohl pustit svého koně, ten by hned utekl kamsi do prázdna. Ti dva už byli skoro u srázu. Úzká pěšina se tam ohýbala. „Ario, pust ho! Vrať se!“ Nemohl si dovolit ztratit koně, ale syna by nedal za nic na světě. „Pojď zpátky!“ Vtom Utibinovy zadní nohy vkročily do prázdna a kůň se začal propadat. Ještě na chvíli se zastavil za přední nohy, ale ty po chvíli povolily. Padal… Po pár zlomcích sekundy se ozvala rána a křupot kostí. Ario ležel brečící na kraji cesty. Azír nevěděl, co by měl říct. Pak ale uslyšel další rachot. „Ario, vrať se ke skále!“ Hoch se pomalu skrčil a začal se soukat ke skále. „Pozor, Ario!“ Ten se rychle přitiskl ke skále za ohybem cesty. Vzápětí se nad nimi přehnal další balvan. Azírovi se stále docela dařilo klidnit svého koně. Na Aria ale přes ohyb skály neviděl, což mu dělalo starosti. Doufal jen, že to zvládne a nic se mu nestane. Nemohl pustit koně, ten by sám strachy zešílel. Nezbývalo mu tedy, než čekat. Asi po dvaceti minutách vítr postupně ustal a vzápětí se přestal sypat i písek. Azír poplácal koně, který se ještě pořád třásl. „Už je to dobrý, neboj,“ řekl mu Azír co nejklidnějším hlasem. „Ario!“ zakřičel na syna. Nic se neozvalo. „Ario!“ Jen slabá ozvěna a potom ticho. Kvůli úzké pěšině nemohl Azír obejít svého koně, který stál mezi ním a Ariem. Popadl ho strašný strach. Nejdřív chtěl ve zběsilosti shodit koně dolů, hned si ale uvědomil, že to nemůže. Rychle tedy spěchal po cestě dál na první širší místo, kde by se mohli vyhnout. Cesta byla občas kousek zasypaná, ale Azír to přecházel jakoby nic. Jakmile došli -7-
Sahráwíjůn k širšímu místu, poplácal koně, aby byl klidu, že se hned vrátí, a běžel zpět. Na jednom místě málem zakopl, tak zpomalil, aby ještě neskončil jako Utibin. Za ohybem skály spatřil na cestě napůl sedícího, napůl ležícího Aria, který byl obsypaný trochou písku. Měl na hlavě krvavý flek. „Ne!“ zakřičel Azír. Chtěl řvát dál, ale zaslechl sypající se písek, tak toho radši nechal. Sehnul se k synovi a pohladil ho po tváři. V zavřených očích byly ještě vidět slzy. Ani po zatřepání se neprobral. Naštěstí dýchal. Azír ho opatrně zvedl a vzal do náruče. Pak se pomalu vydal zpět ke svému koni, krok po krůčku. Večer již postoupil, tma zhoustla. A byla zima. Kůň stál klidně na místě, kde ho jeho pán zanechal. Azír pomalu položil na zem svého syna. Potom ze sedlových vaků vytáhl tak trochu pohmatu deku, kterou rozložil a natáhl na hřbet zvířeti přes sedlo. Do něj potom posadil Aria. Nevěděl, jak lépe by to mohl udělat. Byl zoufalý. Poté, co syna ještě několikrát pevně přivázal k sedlu a ujistil se, že drží pevně, vzal koně za uzdu a pomalu jej vedl dál dolů po úzké pěšině. Dole ve vesnici už všichni spali, noc se mezitím nejspíš přehoupla a začala ubývat. Azír vedl svého koně s Ariem na hřbetu rovnou k místnímu lékaři. Nebyl zrovna špičkový, ale nikdo lepší v okolí nebyl. Každá vesnice měla nějakého ranhojiče. Zabušil na dveře. Když se nic neozvalo, zabušil na dveře podruhé, silněji. Když se ani poté nic neozvalo, odvázal Aria ze sedla, vzal ho do náruče a vešel do chatrče. Nebylo zamčeno. Taky tu nebylo co ukrást, a taky nebyl nikdo, kdo by kradl. V této oblasti to bylo běžné, i když po příchodu Maročanů si mnozí pořídili petlice. Vnitřek domu byl prostě vybavený. Za dveřmi byl stůl, u jedné stěny jednoduchá police se základní lékařskou výbavou, zhruba uprostřed místnosti upravená pícka a v koutě postel. Ale lékař nikde. Azír zase vyšel ven. Po hlavní ulici, spíše prašné cestě, zrovna spěchala starší žena, jako všechny s hlavou zahalenou v šátku. „Kde je Usítar?“ zeptal se jí Azír. Ta na něj pohlédla a vykřikla: „Tady jste! Dělali jsme si starost. Co se přihodilo?“ „Ve skalách nás překvapila bouře, jeden kůň spadl dolů a Ario schytal kamenem do hlavy. Není při sobě, potřebuju lékaře, nevím…“ -8-
Sahráwíjůn Žena jej nenechala domluvit: „Ten je u vás doma! Ošetřuje tam Polis. Před pár hodinami přišla, celá upocená a v horečkách. Mumlala cosi nesrozumitelného, o mamince. Nevíme, co ji potkalo, ani jak našla cestu domů. Nejspíš někde musela narazit na lidi – nevím, proč jí nepomohli.“ „Moje dcera? Co tu dělá?!“ zhrozil se Azír. Málem upustil syna. „Vždyť já myslel, že už za chvíli budou v Tindoufu! A co Veren? Kde je?“ „Nevím. Nepřišla. Pojďte se synem domů, Usítar ho tam ošetří.“ *
*
*
Před čtyřmi dny Azír plakal, že už nikdy neuvidí svou ženu a dceru. Teď ale viděl před sebou ležet vedle sebe svou dceru Polis a syna Aria. Vzpomínal si, jak je před sedmi lety viděl takhle ležet, chvíli poté, co oba přišli na svět, pár chvil po sobě. Organizace Polisario tehdy slavila úspěch, uzavřela mír s Mauretánií, a tak své dva potomky pojmenoval podle ní: Polis a Ario. Před sedmi lety přes své holé dásně Polis řvala, jak jen to šlo. Ario vedle ní poklidně spal. Teď spala Polis a Ario tlumeně sténal. Seděla u nich Hirjén, žena, kterou potkal večer, a konejšila je. Azír se chystal na další cestu. Tentokrát ne k pastvinám, ale k hranicím. Ke Zdi hanby. Vyšel ven, dal posledních pár věcí do sedlových vaků svého koně a utáhl je. Byl odhodlaný. Už věděl, že jeho žena skončila na kusy v minovém poli, Polis to zmateně vyprávěla, nebo spíš mumlala ze sna. Ale Azír tam šel kvůli něčemu jinému. Už se domluvil s muži z vesnice, všichni se začali chystat. Na další vzpouru. Azír už to nechtěl dál trpět. Cestou vyburcuje i ostatní vesnice, samozřejmě co nejvíc potichu, aby maročtí okupanti nic nezpozorovali. A pokud vše půjde hladce, za pár dní, možná za týden, přivede vojsko Polisaria. Chtěl přelézt Zeď, udělat vojákům cestu a přivést je. Pořád měl za Zdí pár známých, i když je hodně dlouho neviděl. Snad se mu podaří přivést aspoň pár set mužů. S posilami zdejších obyvatel se jim určitě něco podaří. Od jednoho muže si půjčil nůžky na drát a přidal je do vaku. Vešel domů, přišel k posteli a políbil obě své děti. Narychlo jim dal -9-
Sahráwíjůn požehnání a popřál jim, ať se co nejdřív uzdraví. Potom se rozloučil s Hirjén a vyšel ven. Potlačil hořkost v puse. Naskočil na koně a vyrazil. Projížděl pěti vesnicemi, i když to byla zajížďka. Musel si dávat pozor, aby své záměry neprozradil někomu, kdo nebyl na jejich straně. Jeden mladík se dokonce nabídl, že to pojede rozhlásit i dál. Azír ho jen prosil, aby se ty informace nedostaly k někomu špatnému. A aby počkali, než přivede Polisario. Doufal, že se mu to povede. Vlastně o tom byl přesvědčen. Po dvou dnech jízdy spatřil Zeď. Nikdy předtím ji neviděl, bylo to něco strašného. Jak mohli něco takového postavit uprostřed vyprahlé krajiny? Jak vůbec mohli něco takového postavit?! Kůň docválal pod val. Tam Azír seskočil a řekl mu, aby tu počkal. Že se za chvíli vrátí. Vytáhl z vaku nůžky a vyšplhal se na val. Tam kousek po kousku stříhal drát. Asi tři metry širokou mezeru. Bylo obtížné vyrvat drát z valu, čímsi to bylo dobře zpevněné. Ale Azír se nenechal odradit a asi po půl druhé hodině byl hotov. Zeď chtěl prorazit, až pojedou zpátky. Nůžky dal zpět do vaku, vytáhl si pár věcí, a ty strčil do kapsy. Potom vyndal brokovnici, kterou mu dal jeden starší muž ze třetí vesnice. Ta se mu bude hodit. Pošeptal svému koni, aby jel zpátky. Polisario mu určitě nějakého půjčí. Díval se za ním, než usedl i prach po jeho kopytech. Potom se začal opět škrábat na val. Nevšiml si oblaku písku, který se rychle přibližoval zprava podél zdi. Přeběhl mu mráz po zádech, když na druhé straně uviděl vyschlé tělo jakéhosi muže bez nohy, která ležela kousek vedle. Azír si řekl, že takovýto osud jej nečeká. Ne, nějaká mina z Ameriky jej nezabije! Pomodlil se k Mohamedovi a udělal krok. Potom zamířil brokovnicí před sebe do země a vystřelil. Ozvala se ohlušující rána a puška se mu v rukách trhla. Takovouhle sílu jeho zbraň neměla. Azír jen doufal, že je dost silná na to, aby se dostala až k případným minám. Nábojů měl dost. Nabil, ledabyle zamířil a vystřelil. Tentokrát byl připraven na ránu i na škubnutí. Třeba ani žádnou minu nepotkám, pomyslel si Azír při nabíjení dalšího patronu. Ale jistota je jistota. Když vystřelil počtvrté, ránu jeho brokovnice následovala ozvěna, mnohokrát silnější. Odhodilo ho to dozadu, na zem. Zvedl se, kousek poodešel a počkal, až mrak slehne. Nevšímal si tichého rachotu, který se mu ozýval - 10 -
Sahráwíjůn za zády. Připisoval to větru, který sílil. Snažil se zrychlit, aby ho případná bouře nepřekvapila uprostřed pouště. Znovu vykročil, přešel malý kráter, zamířil a vystřelil. Počtvrté nabil. Pak zase vystřelil. I tentokrát jeho výstřel následovala zpožděná ozvěna, tentokrát však slabší. A další a další a další. Vzápětí se sesul k zemi se třemi dírami v zádech, ze kterých se valila krev. A potom pátá. Tentokrát maročtí vojáci nepodceňovali situaci a rychle vyrazili zabránit tomu, čemu by miny zabránit nemusely. I když to pro ně bylo téměř nemyslitelné, lidé se skoro vždy trefili. Tak přitažlivé jsou miny z USA. *
*
*
Západní Sahara prohrává. Stará generace Sahařanů umírá, stále pod marockou okupací. Tisíce odešly do exilu a další odchází. Ti, co zůstávají, jsou utlačováni okupanty. Když se do toho přidají kruté přírodní podmínky, je život téměř nesnesitelný. Ale lidé stále doufají, ještě mají naději. Ať už utekli, nebo stále bojují, byť jen svou přítomností, věří ve svobodu. Polis a Ario budou jednou dospělí. Budou si pamatovat, proč zemřeli jejich rodiče a kdo jejich smrt zavinil. A budou dál bojovat za svobodu.
Poznámka
Poznámka k faktickým údajům Tento příběh slouží jako upomínka toho, že ne všude je mír mírem, jak si jej představujeme. Povídka je smyšlená, avšak napsaná na základě skutečných fakt, která se jí snažím ukázat. V Západní Sahaře jsem nikdy nebyl, nemohu tedy garantovat, že je ilustrace krajiny věrná, stejně tak, jako jsou smyšlená jména postav. Rovněž nemohu tvrdit s naprostou jistotou, že brokovnice dokáže aktivovat miny (tamní druh) ani že je Zeď hanby prošpikována radary. Ostatní fakta jsou ovšem skutečná, včetně toho, že mírová dohoda mezi Polisariem a Mauretánií (do té doby vojenským spojencem Maročanů) byla podepsána sedm let před děním příběhu, tedy v roce 1979 (konkrétně 5. srpna). Stejně tak třeba kritický stav uprchlického tábora Tindouf (kam nesměřují kroky jen Sahařanů). Popisem těchto skutečností se snažím poukázat na opravdový stav v Západní Sahaře, který se od roku 1986 bohužel nijak rapidně nezměnil. O. Daněk, rok 2007
Vydalo nakladatelství Mae corp. jako svou 5. publikaci v nákladu 10 výtisků. Vydání druhé.
