Bratr Stéphane-Marie
„Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. Neboť v den neštěstí skryje mě ve svém stánku, v úkrytu svého stanu mě schová.“ (Ž 26,4–5)
„Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ „Do svého království, jak silná slova! Naplňuje mě nesmírná radost, bratři, mé srdce jásá nadšením, když vidí víru tohoto svatého zločince. Ten, v hodinu své smrti, pohlíží na umírajícího Ježíše a prosí ho o život, je spolu s ním ukřižován a mluví o jeho království. Jeho oči vidí jenom kříž, jeho víra si však představuje trůn!“ BOSSUET, J.-B.: Sermon pour l’exultation de la Sainte Croix [Kázání k oslavě Svatého kříže], září 1659.
LABYRINTY ŽIVOTA
Hrozný křik! Pronikavý nářek žen drásá uši a šum a hukot, který přichází jako by odnikud, rozkmitává bubínky a rozléhá se po celém těle. Ten nekonečný rámus naplňuje hlavu k prasknutí. Čelo se vzdouvá a narůstá jako břicho těhotné ženy, pak ale náhle hlava zůstává prázdná jako rozlousknutá ořechová skořápka. Dysmas vůbec neví, kde je. Je úplně zlomený, ještě skleslejší než večer, kdy se vracel opilý po setkání s přáteli, se kterými hodoval a pil kyselé víno, aby se pak bezvládně svalil na bídnou palandu. Slunce svítí nepříjemně do očí. Nechat se ukolébat tímto snem hořké chuti. A ruce a kotníky tak bolí. Opodál se ozval nějaký křik. Dysmas se ztěžka napřímil a nadechl. Břevno kříže se mu teď stává přítelovou náručí. Bolest mu postupně otupuje mysl. Dav shromážděný pod bílým sluncem skanduje: „Smrt židovskému králi!“ Židovský král. Ježíš, Mesiáš, ten, který má spasit svět. Ten, který má přinést pokoj a odpuštění od Boha. A on 19
zde umírá, také na dřevě kříže! Tento muž přitahuje pozornost celého davu. On je jen obyčejný Dysmas, zločinec, násilník a vrah. Král ničeho, Žid bez rodičů. Nikdo tady z těch neví, proč je ukřižován. Jsme v Jeruzalémě, na začátku třicátých let našeho století, je pátek, den před velkým židovským svátkem Paschou, je kolem šesté hodiny večer, na kopci zvaném Golgota, což v překladu znamená lebka. Podle římského zvyku bývali odsouzenci ukřižováni před městskými hradbami, podél cesty. Nejdříve zarazili kůl do země, potom přibili ruce na břevno kříže, které pak připevnili a vztyčili ve tvaru písmene T. Nohy přibili až nakonec k podpěře připevněné ke kůlu. Ukřižovaný umíral velmi dlouho, postupně ztrácel sílu. Nemohl se napřímit, aby se nadechl, zemřel udušením. Jsou zde ukřižováni tři muži. Mezi nimi Ježíš Kristus, syn Marie. Mesiáš, jak říkají někteří židé. Jiní dokonce tvrdí, že je Syn Boží! Přesto ale vypadá jako obyčejný člověk, jako všichni tady okolo, tento Ježíš se svými židovskými kořeny a tradicemi. Říká se o něm, že udělal mnoho zázraků, že uzdravoval nemocné a posedlé zlými duchy. Ale Bůh, ten z nebe, všemohoucí, Bůh Abrahámův a Jakobův, toho přece židé znají jinak. Jahve je Bůh mocný a silný, který se zjevuje v blesku a bouři. Bůh může všechno. A tento Ježíš s pohledem beránka, 20
který je teď obětován, umírá na kříži. Může to být vůbec Boží Syn? Pilát nechal připevnit na kříž nápis v hebrejštině, řečtině a latině: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ (Jan 19,19) Dysmas neumí číst, ale rozumí poznámkám kolemstojících. Důvod jeho odsouzení je nejhloupější, jaký kdy mohl být a byl. Vysmívají se mu: „Slavný král, který má místo trůnu kříž a místo diadému trnovou korunu!“ Ježíšovo chování je zvláštní. Když ho jeden člen stráže u velekněze udeřil do tváře, vůbec se nebránil. Jen mu prostě odpověděl: „Jestliže jsem mluvil nesprávně, dokaž, co bylo nesprávné. Jestliže však správně, proč mě biješ?“ (Jan 18,23) Před Pilátem, římským guvernérem, se také nebránil a odpověděl prazvláštně: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18,37) A když se Pilát zeptal davu, koho má ukřižovat, zda Ježíše nebo Barabáše, všichni křičeli Ježíše. Přestože neměli žádný usvědčující důkaz o jeho vině a naopak o Barabášovi každý věděl, že je nebezpečným zločincem. Co se skrývá pod touto nespravedlivou volbou? Dysmas nemá rád nespravedlnost. Ti, co páchají zlo, mají být odsouzeni, to je spravedlnost. Proto se také nebrání hroznému trestu, který ho čeká. Ale proč trestat někoho, kdo neudělal ani tu nejmenší chybu? Nechápe, jak lze schvalovat takovou nespravedlnost vůči Ježíšovi. I ti nejmenší musí bojovat, aby přežili. Naučil se, že když se nechá jen jednou někým ovládnout, druzí 21
toho využijí, aby ho ponižovali. Byl sirotek, kterého se ujala cizí rodina. Zacházeli s ním jako s otrokem a nikoli jako se synem. Musel tvrdě pracovat. Musel lhát, aby unikl tvrdému bití, musel krást, aby se dosyta najedl. Když mu bylo přibližně šestnáct, už se cítil dost silný, utekl a začal žít jako zloděj. Na ulici našel svou rodinu. Ti starší ho vyučili „řemeslu“, jak něco ukrást, aby ho nechytili, jak se uvést před ostatními, jak získat respekt. Avšak přátelství ulice bývají velmi prchlivá, časté zrady, výměna názorů skrze násilí. Brzy se ocitl v opuštěnosti a pronásledování, kdykoliv se snažil někam zmizet. Tento promrhaný život, bez opravdové radosti a klidu, dnes končí tady na kříži, pomalu, dlouhou agonií.
22
