Ruth Rendellová Portobello

Ruth Rendellová Portobello

ruth

rendellová PORTOBELLO

Vyšeh rad

Copyright © Kingsmarkham Enterprises Ltd. 2008 Translation © Alžběta Slavíková Hesounová, 2012 ISBN 978 -80 -7429 -233-0

kapitola čtvrtá ČLOVĚK ŽÁDNOU Z TĚCH NÓBL ULIC nemohl projít, aniž by narazil na oznámení o nějaké ztracené kočce. Co se týkalo podloudného získávání peněz, měl Lance oči vždycky otevřené a říkal si, že by bylo fajn nějakou tu kočku najít a vzít si ji jako, jak se tomu říká, rukojmí. A pak by si mohl říct o pořádné výkupné. Ti blázniví majitelé by mu byli ochotní zaplatit, kolik by si jen řekl. Potíž spočívala pochopitelně v tom to zvíře chytit. Jedno z nich, nějaká světle a tmavě hnědě žíhaná potvora, se zrovna vynořila ze záhonu keřů a kytek a posadila se na zeď naproti pouliční lampě, na níž byla vývěska oznamující zmizení nějaké její soukmenovkyně. Kočka si začala tlapkami mýt obličej. Popadni ji, pomyslel si Lance. Ne, možná bude lepší si nejdřív odněkud přinést nějakou tašku nebo pytel. Zvedl jednu ruku, potom druhou a zkoušel, jestli by bylo těžké zvíře chytit. Ale kočka byla mnohem rychlejší než on. Jako blesk po něm sekla packou a pořádně ho drápla po čtyřech prstech a vnitřní straně zápěstí. Lance zaklel, zvedl krvácející ruku k ústům a o krok ustoupil. Kočka zmizela. Unést nějakou kočku by očividně bylo mnohem těžší, než se původně domníval. Otočil se ke sloupu pouličního osvětlení, aby si přečetl vývěsku. S jeho štěstím by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby tam stálo, že se hledá ta ušlechtile vyhlížející hnědě žíhaná mrcha, která teď někam zmizela. Ale na papíru na lampě nestálo vůbec nic o nějaké kočce. V ­Pembridge

27

­ rescent, četl Lance, V  Pembridge Crescent byl nalezen C finanční obnos mezi 80 a 160 librami. Pokud jste takovou částku ztratili, zavolejte na toto telefonní číslo. To bylo ale divně napsané. Našli tam osmdesát, nebo sto šedesát liber? Proč tam pisatel napsal ty částky dvě? Lanceovi pár vteřin trvalo, než to pochopil, a pak ho to rozezlilo. Ten někdo se jen snažil lidi nachytat. Člověk, který tam vývěsku vylepil, se chtěl jenom dobře pobavit, až mu někdo zavolá a řekne, že ztratil sto liber, ale ve skutečnosti to bylo sto dvacet nebo devadesát nebo kdovíkolik. Lance měl v tu chvíli sto chutí papír strhnout a vztekle ho zadupat do země. Ale neudělal to. Určitě to napsala nějaká ženská, o tom vůbec nepochyboval. Číslo si dobře zapamatoval, předčíslí bylo stejné jako předčíslí jeho bývalé přítelkyně, a čtyři jiná čísla na konci byla jeho datem narození, 2787. Když tam zavolá, nemůže nic zkazit. Ale nejdřív si to musí rozmyslet. Dobře rozmyslet. Mohl by se možná poradit i se strýcem Gibem. Strýce Giba nesnášel, stejně tak jako jeho posedlost náboženstvím a jeho hnusný barák, ale musel uznat, že ten staroch je chytrý. Rozhodně ne chytřejší než on, to určitě ne, ale chytrý jiným způsobem. GILBERT GIBSON nechal dát dům do zástavy ještě v dobách,

kdy byl zloděj. Při jeho práci patřilo vězení k rizikům povolání, a kdyby dobu všech svých pobytů za mřížemi sečetl, muselo by to dohromady dát dobrých dvacet let. Zatímco byl pryč, jeho žena Ivy chodila pracovat do továrny na vlasové přípravky Chevelure, aby splatila hypotéku, a jakmile odevzdala poslední splátku, skácela se k zemi a zemřela na krvácení do mozku. Její smrt přišla přesně v době, kdy Gilberta počtvrté pustili z vězení. A byl to jeho poslední pobyt za mřížemi. Sdílel totiž celu s pomocným duchovním pastýřem církve Děti Zabulónu a výsledkem jejich častých hovorů a kázání Reubena Perkinse bylo, že se Gilbert dal na víru. Což znamenalo, že už nikdy nesmí porušit osmé přikázání. A že musí oblékat nahé a poskytnout přístřeší těm, kdož nemají střechu nad hlavou. 28

Strýc Gib, jak mu říkali všichni v jeho rodině, neznal nikoho nahého. Ale jeho vlastní synovec – lépe řečeno prasynovec jeho zesnulé ženy – neměl kde hlavu složit. Když Lance Platta rodiče vyhodili z domu a přítelkyně, ke které se nastěhoval, na něho poslala svého bratra poté, co jí udělal monokl a vyrazil zub, strýc Gib se ho ujal. Lance se strýcem Gibem bydlet nechtěl. Ne snad, že by byl vybíravý nebo zhýčkaný – nebyl v situaci, aby si něco podobného mohl dovolit – ale i byt jeho rodičů byl jakž takž čistý, měl ústřední topení a poměrně slušnou koupelnu. A sociální byt jeho přítelkyně nechala radnice zrenovovat, než se tam s miminkem nastěhovala. Byla tam mikrovlnka, kávovar na espresso a veliká plochá televize, na které se dalo chytit asi pět set programů. Její byt v Talbot Road se vždycky skvěl čistotou a na balkon dopadalo odpoledne sluníčko. Naproti tomu dům strýce Giba v Blagrove Road, přimknutý těsně k dálnici Westway a železniční trati, byl zhruba v nezměněném stavu od chvíle, kdy ho v roce 1965 dal do zástavy. Proměnilo se jen bezprostřední okolí, kde teď vyrostla spousta domů se sociálními byty, řady a řady činžáků a malých rodinných domečků. Lance tohle všechno věděl, protože strýc Gib se neměnným stavem svého domu a ctnostmi své manželky často chlubil. „Má drahá žena, tvá tetička Ivy, si nemohla dovolit nechat tu vymalovat, o nějakých strukturálních změnách ani nemluvě. Všechno, co vydělala, padlo na splácení hypotéky. Byla to světice. Takové už se dnes nerodí.“ Světice hřebíky zatloukla dveře do koupelny, když už ze studeného kohoutku tekl jen tenký rezavý čůrek a stařičký bojler s konečnou platností vypověděl službu. Strýc Gib i tetička Ivy zastávali oba názor, že když má člověk k dispozici kuchyňský dřez a venkovní záchod, nějakou koupelnu už stejně nepotřebuje. Jednoho mrazivého rána brzy na jaře, když Lance otevřel dveře kadibudky, uviděl, jak za trubky omotané kusy hadrů rychle mizí krysa. Oznámil to strýci Gibovi, který k němu jen nevzrušeně vzhlédl od míchaného vejce a prejtu a prohlásil: „Tak mluv potichu, aby tě neslyšeli sousedi – jinak budou taky hned nějakou chtít!“ Když se dost nasmál vlastnímu vtipu, dodal: „Žebráci si nemůžou vybírat.“ 29

Lance byl žebrák a vybírat si opravdu nemohl. Žil na podpoře a radnice městské části Westminster peníze za nájem rovnou poukazovala na účet strýci Gibovi. Na radnici měli v záznamech, že Lance má k dispozici celé první patro, ale to bylo naprosto směšné tvrzení vzhledem k tomu, že největší ložnici si zabral strýc Gib, komora se nedala používat, protože nad oknem zatékalo a pokaždé, když pršelo, tam byla spousta vody, a koupelna byla prostě zatlučená. V domě bylo ještě druhé patro, ale tam nikdy nikdo nebydlel a ani se tam nechodilo. Nad spodním schodem byl natažený provaz s cedulkou Nevstupovat jako někde na zámku. Lance a strýc Gib žili převážně v poměrně velké kuchyni a jakési kobce s kamennou podlahou a dřezem, které staroch říkal „přípravna“. Obývací pokoj a „jídelna“ se nikdy nepoužívaly, ačkoliv byly zařízené nábytkem, který tetička Ivy v sedmdesátých letech zdědila po rodičích. Tyto místnosti se podle slov strýce Giba měly udržovat v „pěkném stavu“, až dá jednou dům k prodeji a zájemci se na něj budou chodit dívat. Když strýc zrovna nepsal traktáty pro církev Děti Zabulónu nebo do rubriky Poradna strýčka Giba, v níž v časopisu Zabulón zodpovídal dotazy čtenářů, většinu času trávil listováním v realitních brožurách na křídovém papíru, které mu téměř každý den přistávaly ve schránce. Čtvrť, ve které bydlel, se začínala ‚vzmáhat‘ a ceny domů šly raketově nahoru – nemovitosti tu teď stály čtyři sta, pět set tisíc liber, a někdy i víc. Domy ale pochopitelně musely nejdřív projít zásadní přestavbou a renovací, což byla podmínka, kterou strýc Gib opakovaně přehlížel, jen neustále opakoval, jaká že je to výhoda, že z jeho nemovitosti se díky výstavbě estakády stala samostatně stojící budova. Seděl u kuchyňského stolu, před sebou notebook, pil jeden hrnek tmavě hnědého čaje za druhým a bez přestání kouřil. To byla další věc, kterou Lance na tom domě nenáviděl – vše prostupující smrad z cigaret. „Tady maj takovou špeluňku,“ promluvil strýc Gib, „jen dvě ložnice, bez zahrady, něco, čemu říkaj patio, což bude prostě dvorek za domem, bez přípravny, a jen pár ulic odtud v Elkstone Road. Kolik myslíš, že za to chtěj?“

30

„Nemám tuchu,“ odpověděl Lance. „Můžou za to chtít třeba zkurvenejch pět milionů, co já vím?“ „Taková slova tu laskavě nepoužívej. Tohle je dům boží. Pochopitelně nechtěj pět milionů. Uvažuj přece trochu. Chovej se jako dospělý. Chtěj za to čtyři sta padesát tisíc, představ si.“ Lance se pokusil navrátit si ztracenou důstojnost, a tak jednu z brožur zvedl a začal si s ní rychle mávat před obličejem, aby rozehnal kouř. „Jestli ti nevoní moje cigára, řešení máš ve svých rukou. Nemusíš tu bydlet. Já o tebe nestojím. A stejně se budeš muset odstěhovat, až dům prodám.“ Potom na něj strýc Gib ukázal prstem zažloutlým od nikotinu. „Něco ti povím. Náš Pán by byl kouřil, kdyby byl v zemi Galilejské k mání tabák. Vždyť přece pil, no ne? Na svatbě v Káně galilejské by neproměnil jenom vodu ve víno – byl by všem hostům nabídl i marlboro lites.“ Lance se ale potřeboval nadýchat čerstvého vzduchu, a tak vyšel do zahrady, maličkého lichoběžníkového pozemku, kde se moci zcela ujala příroda a kde si bez jakýchkoliv lidských zásahů vesele rostla tráva, kopřivy, bodláky, šťovík a sem tam nějaká skvrnitá mochomůrka. V zadním rohu byla kůlnička, jejíž střecha se dávno propadla a kde strýc Gib přes zimu uchovával zahradní nábytek – železný stůl, který ukradl v předzahrádce jedné hospody, a dvě kuchyňské židle, z nichž jedna měla jenom tři nohy. Lance se posadil na židli se všemi nohami – ta druhá se musela podložit cihlami – a hluboce se zamyslel. Určitě by ho chtěla vidět, ta ženská, určitě by se nespokojila s tím, že s ním promluví po telefonu. Možná se ho po telefonu ani nezeptá na tu částku, pozve si ho k sobě domů a tam ho podrobí výslechu. Zvedl se a vrátil se do domu, aby se poradil se strýcem Gibem. Stařec mezitím otevřel notebook a začal zodpovídat dotazy čtenářů. Byl na svou roli psychologa – amatéra a poradce ve věci vztahů nesmírně pyšný a nikdy mu nevadilo, když si někdo pročítal, co napsal; kritika ale byla přísně zakázána. Lance mu přes rameno četl: To, že žiješ s mužem mimo svátost manželství, je morálně špatné a proti božím přikázáním, a ty

31

to dobře víš. A nyní, po devíti letech hříchu, jsi potkala jiného muže a uvažuješ, že bys svého souložníka opustila. Udělej to, pokud tě odmítá pojmout za svou zákonitou manželku. Co se týká toho druhého muže, nikdy se ti nedostane boží lásky, budeš-li se s ním stále stýkat… Lance chtě nechtě musel strýce Giba obdivovat, že se dokáže tak květnatě vyjadřovat, ani nemluvě o tom, že věděl, jak se všechna ta slova správně píší. Počkal, dokud strýc Gib odpověď nedokončil. „Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ „To nevidíš, že pracuju? Ale ty vlastně nevíš, co to je, viď? A já tu nedělám jen tak ledajakou práci, dělám boží práci. Ukazuju té bandě hříšníků, na jaké sešli scestí.“ Tón strýce Giba se ze zbožného mumlání náhle změnil; zlobně vyštěkl: „Tak o co jde? Dělej, vysyp to, nemám čas na prázdné žvanění.“ Lance mu to pověděl. „Ta tě pěkně doběhla, co? Tebe a tobě podobné. Chceš, abych porušil boží přikázání, viď? Chceš, abych tě naučil krást, naučil tě trikům svého starého řemesla?!“ „Jen se ptám, co bys mi tak poradil.“ Strýc Gib byl velice vysoký a hubený muž, o kterém jednou státní žalobce prohlásil, že vypadá jako známá socha Voltaira. „Ta podobnost je ale čistě fyzická, můj pane,“ ozval se tehdy Gib a soudce ho napomenul, že je to irelevantní, prostořeké a že si má chytrácké řeči odpustit. Byla ale pravda, že jeho pronikavý pohled, mrtvolná tvář a vychrtlé tělo mu dodávaly intelektuálního vzezření. Měl moc pěkný bílý chrup, který jako zázrakem přežil bez úhony roky vězeňské stravy a sporadického čištění. Ten teď vycenil, což se dalo vykládat jako úsměv, ale ve skutečnosti to byl spíš zlovolný škleb. „Tys v Pembridge Crescent ztratil nějaký finanční obnos, jo? Ty ses tam zrovna jen tak procházel se sto librama v kapse, když vtom zafoukal větřík, bankovky vylítly ven a usadily se v malém štůčku na chodníku, a ty sis toho vůbec nevšim? Nenech se vysmát!“ „Tak ty myslíš, že to jsou jenom bankovky? To by znamenalo, že to bude kulatý číslo, ne třeba osmdesát liber a čtyřicet dva pencí. A určitě to bude víc než stovka, protože jinak 32

by tam ta ženská nedávala to vysoký číslo, že jo, těch sto šedesát. Možná to bude něco mezi, takže –“ Lance se hluboce soustředil, aby to spočítal, „– takže sto čtyřicet.“ Ne, to nějak nesedělo. Zkusil to znovu. „Sto dvacet. Nebo by to mohlo bejt sto dvacet pět.“ Zoufale pohlédl po strýci Gibovi. Voltairův dvojník prohlásil: „Krásně ti to jde. Jen tak dál. Jenom nezapomeň na jedno – každou minutou upadáš hlouběji do hříchu!“ „Proč myslíš, že to vůbec dělá? Proč si ty prachy prostě nenechá?“ Lanceovi nešlo na rozum, že by na tom někdo mohl být tak dobře, že by nepotřeboval sto liber. „Určitě je to nějakej chyták, ne?“ „A co když je to prostě poctivá dáma? To tě vůbec nenapadlo, co? No jo, to by tebe nemohlo napadnout nikdy!“ „Hele, trhni si nohou!“ odsekl mu Lance a rychle vyšel z místnosti, ale ne dost rychle, aby za sebou neslyšel strýcovo hlasité napomínání nad svým výrazivem a výhrůžky, že na něho nebe sešle neuhasitelné plameny. POSLEDNÍ MOBIL MU PŘESTAL FUNGOVAT, když ho jeho pravý

majitel nechal zablokovat. Stalo se to ale až pět dní poté, co ho Lance ukradl ze zadního sedadla jednoho auta. Majitel si toho zřejmě do té doby vůbec nevšiml. Lidé měli příliš peněz a nedokázali si toho vážit. Každý, kdo nechá ležet mobil v nezamčeném autě, si nic jiného nezaslouží. Lance mobil zahodil ještě předtím, než mu někdo vysvětlil, že mu stačilo pořídit si novou sim kartu; takže teď byl odkázaný na pevnou linku strýce Giba. Bylo ostatně s podivem, že stařec telefon doma vůbec měl. Bylo zřejmé, že o tom rozhodla tetička Ivy a nechala si telefon nainstalovat v době, kdy byl její muž již po několikáté hostem vlády jejího veličenstva. Lance vytočil předčíslí, které mívala i jeho přítelkyně, ačkoliv bydlela v mnohem méně honosné části oné čtvrti. Když zkoušel volat poprvé, bylo obsazeno, ale podruhé, mnohem později, telefon zvedla nějaká žena. Přesně jak si myslel. „Volám kvůli tomu papíru, co jste dala na ulici.“ „Prosím?“ 33

„Na tom sloupu. Jak jste tam psala, že jste našla nějaký peníze.“ „Obávám se, že vůbec nevím, o čem mluvíte. Gene! To musí být pro tebe, Gene.“ Nějaká další ženská, pomyslel si Lance. Asi to budou dvě lesby. Ve sluchátku se ale ozval mužský hlas. „Eugene Wren. Jak vám mohu pomoct?“ Lance zopakoval, co už předtím řekl té ženské. „Ach tak. Vy jste tedy ztratil nějaké peníze, ano?“ „Jo. Přesně tak.“ „Nechci se vás ale po telefonu ptát, kolik to bylo. Teď ne. Možná byste byl tak laskav, zašel za mnou domů a promluvili bychom si o tom? Kdy by se vám to hodilo? Co zítra kolem půl sedmé večer?“ Lance souhlasil. Zbytek prázdného dne se před ním nekonečně táhl. Večer by rád někam vyrazil, nejdřív třeba do hospody a potom do nějakého klubu v západním Londýně. Ještě nikdy v žádném klubu nebyl, nemohl si to dovolit – nemohl si dovolit vůbec nic. Dostával podporu, ale ta mu stačila sotva na přežití. Oficiálně byl v kolonce „uchazeč o zaměstnání“, ale nikdy nevěděl, co má na pohovorech říkat, a tak tam vždycky jenom seděl jako hromádka neštěstí. Nikdo ho zaměstnat nechtěl a on už se vzdal vší naděje a přestal na pohovory chodit, i když na něho chudoba těžce doléhala. Veškeré peníze, které dostal, utratil za jídlo, aby trochu doplnil velice skromné příděly, které mu poskytoval strýc Gib. Pokud měl člověk povoleno jedno vejce denně, dva plátky prejtu nebo lančmítu, čtyři plátky toustového chleba, housku a malý trojúhelníček taveného sýra, potřeboval si leccos přikoupit. Když si občas postěžoval, že je to málo, strýc Gib prohlásil, že on toho víc nesní a že lidé jsou dnes zvyklí se přejídat. A že Bůh se jim pomstí za to, že nemyslí na hladovějící miliony v Africe. Lance si kupoval plechovky fazolí v rajské omáčce, plechovky broskvového kompotu, šátečky s mletým masem, párky, obrovská balení bramborových lupínků a čokoládových tyček a největší bochníky bílého toustového chleba, které byly k dostání. Také si kupoval dost alkoholu – lahve koktejlů s Bacardi, cider, nejlevnější druhy ginu a víno z Kurdistánu a Bulhar34

ska. Podpora pokaždé zmizela do poslední pence, ale on byl pořád hubený jako tyčka. Ani nedoufal, že by se mu mohlo podařit tu ,nalezenou‘ finanční částku získat, ale říkal si, že se aspoň u toho Eugena Wrena porozhlédne a udělá si trochu představu, co kde v domě je a jestli jsou tam nějaké cennosti. Zavzpomínal na to, co před mnoha a mnoha lety, když byl Lance ještě dítě, strýc Gib říkával, než se dal na cestu pokání – na mysli mu vytanul termín „očíhnout si to tam“ – musí se podívat, kde jsou vchody a východy a jak by se do domu a z domu dalo nejlépe dostat. A vždycky existovala naděje, že se mu podaří získat i ty peníze.

35

kapitola pátá KDYŽ V NEMOCNICI PŘIŠEL K VĚDOMÍ, řekli mu, že měl infarkt, a chtěli po něm, aby jim podepsal prohlášení, že souhlasí s operací, kterou už by byl podle jejich slov potřeboval před rokem nebo dvěma. Joel požádal, aby ho na operaci převezli na soukromou kliniku, věděl, že to otec zaplatí. Otec by zaplatil jakoukoliv částku, jen aby se od něho Joel držel co nejdál; aby se pokud možno nikdy neocitl v blízkosti jejich čtvrti Hampstead Garden Suburb, a nejlépe ani v celém severním Londýně. Součástí operace bylo děsivé (kdyby o tom byl věděl) rozříznutí hrudní kosti a vyjmutí srdce ven – a v průběhu zásahu se stalo ještě něco. Když s ním jeho chirurg později hovořil, řekl mu: „Málem jsme o vás přišli. Vypadal jste úplně v pořádku, všechno šlo přímo ukázkově, a najednou se vám zastavilo srdce. Ale pochopitelně jsme vás hned vzkřísili. Asi si z toho nic nevybavujete, že?“ Joel odpověděl, že ne. Co v bezvědomí zažil, nechtěl nikomu vyprávět – rozhodně ne prozatím. Když se bude opravdu snažit, třeba se mu to podaří vytěsnit. Měl by se spíš soustředit, aby si vzpomněl, co se dělo těsně před tím, než na ulici omdlel a zhroutil se. Přišla ho navštívit matka, což otci ovšem neřekla, a Joel jí popsal, kde přesně ho ten infarkt postihl. „Vzpomínám si, že jsem si chvilku předtím z bankomatu vybral nějaké peníze,“ řekl jí. „Mám dojem, že to bylo sto čty-

36

řicet liber, ale v kapse jsem měl jen dvacet pět. Jsou v zásuvce v támhle té skříňce.“ „Tys to s penězi nikdy moc neuměl, Joeli,“ povzdychla si jeho matka zasmušile. „Ale třeba ty peníze někdo našel a  předal je policii. Za zeptání nic nedáš.“ Matka se zatvářila pochybovačně, ale slíbila mu, že tam zavolá. Potom se spíš sama sebe zeptala, zda za to jeho „slabé srdíčko“ mohou „všechny ty drogy“, které v minulosti bral. Joel odpověděl, že šel přece na odvykací kúru a úspěšně ji absolvoval, a pak si lehl a přetáhl si peřinu přes hlavu. V pokoji měl příliš světla. Prosil je, aby mu dali na okna žaluzie a nejlépe i tmavé závěsy, ale odpověděli mu, že ty, co tam visí, světle modré a průsvitné, jsou nejtmavší, jaké mají. V nějakém časopise o cestování četl o jednom místě na severu Švédska jménem Kiruna. Bylo to za polárním kruhem a v době kolem letního slunovratu, kdy se za celých čtyřiadvacet hodin vůbec nesetmí, tam v hotelích používají černé žaluzie, kterými nepronikne ani paprsek světla, aby se hosté dobře vyspali. A při zimním slunovratu je tam tma ve dne, v noci. Joela článek o Kiruně zaujal. To by bylo místo přesně pro něho. DLOUHO V YRŮSTAL JAKO JEDINÁČEK a v době mezi sedmým

a desátým rokem měl imaginárního přítele. Ten kamarád byl kluk v jeho věku a on si jenom nepředstavoval, že s ním mluví a že mu ten kluk odpovídá – on ho skutečně viděl. Ne tak jasně jako třeba spolužáky, ale dost na to, aby ho dokázal přesně popsat, kdyby se ho na něj někdo zeptal. Nikdo se ho nikdy nezeptal, protože o něm nikomu neřekl, ale kdyby ano, odpověděl by, že kamarád se jmenuje Jasper – protože ten kluk si tak říkal, a že má světlé vlasy, modré oči a ve tváři laskavý a chápající výraz. Nikdo ve škole nebyl tak hodný jako Jasper, ani tak dobrý společník. Většina spolužáků si Joela vůbec nevšímala, nebo ho tak mírně šikanovala. Tedy jen do té chvíle, než ­v yrostl

37

natolik, že už si na něho nikdo nedovoloval. Zhruba v té době začal Jasperův obraz slábnout, zlaté vlasy a modré oči ztrácely na barvě, rysy se stíraly, až z něj nakonec zbýval jen stín, který občas padl na sluncem zalitou cestu, a pak zmizel docela. Joela tehdy jeho odchod zarmoutil, ale jeho nynější návrat ho rozhodně nijak nepotěšil. Ležel na nemocničním lůžku, zavřel oči a položil si přes ně ruce, aby neviděl postavu sedící v křesle vedle sebe. Skutečná osoba, která v tom křesle později toho dne seděla, když už sluneční paprsky trochu polevily, byla jeho matka. Na policii nevolala. Zašla ale do Pembridge Crescent, aby se podívala, kde její syn dostal infarkt, a zvláště pak chtěla najít ten domovní zvonek, na který Joel spadl, když ztratil vědomí. Jakmile usoudila, že našla ten pravý, zazvonila na něj. Lidé, kteří tam bydleli, byli „naprosto kouzelní“, ani by nemohli být laskavější. Pochopitelně jim mnohokrát poděkovala za záchranu Joelova života a oni se jí „celí ustaraní“ ptali, jak na tom teď Joel je. Joel se probral ze zamyšlení a zeptal se: „A co ty peníze, mami?“ „To ti byla neuvěřitelná náhoda, miláčku. V té ulici bylo na jednom sloupu oznámení, že je někdo našel. S tou částkou ses nespletl. Jsi šikulka, že sis to po tom všem, čím jsi prošel, zapamatoval. Bylo tam telefonní číslo, na které se má zavolat, tady jsem si ho zapsala. Chceš, abych tam zavolala místo tebe?“ „Udělám to sám,“ odpověděl Joel. „Tak dobrá, když myslíš.“ „Skoro jsem umřel, představ si. Říkali mi, že jsem tu operaci málem nepřežil.“ „Já vím, miláčku. Už jsi mi to říkal.“ Bylo zřejmé, že mu nevěřila. „Chtěla bych si s tebou teď ale promluvit o tom, co bude, až tě pustí domů. Budeš k sobě na začátku někoho potřebovat, aby se o tebe staral. Tvůj otec nedovolí, abych si tě vzala domů. Je v tom neoblomný, ale to ty dobře víš. Však ho znáš, nikdy se nezmění. Řekl ale, že zaplatí ošetřovatelku, která by s tebou bydlela. Vyhovovalo by ti to tak? A já za tebou pochopitelně každý den zajdu.“ 38

„To si to u toho starého hnusáka pořádně rozliješ,“ prohlásil Joel a přetáhl si deku přes hlavu. S tváří pod přikrývkou v polotmě slyšel, jak jeho matka těžce vzdychá a po chvíli konečně tiše odchází. Mrzelo by to jeho tátu, kdyby byl umřel? Joel o tom upřímně pochyboval. Otec do smrti nezapomene na to, co se stalo Amy. Nikdy na to nezapomene a nikdy mu to neodpustí. Amy ale přece byla stejně tak maminčino dítě jako tátovo, a přitom matka si na to tak nějak zvykla, ačkoliv na to rozhodně nezapomněla, a odpustila mu. Věděla, že to Joel neudělal schválně, nebo lépe řečeno, že by si tomu přál zabránit. Otec tomu ale odmítal rozumět, a tak se rozhodl, že raději vydá jakoukoliv částku, jen aby svého syna už nemusel v životě vidět. „JÁ JEN DOUFÁM , že sis to dobře rozmyslel, Gene,“ řekla Ella

Cotswoldová. „Že si toho člověka zveš domů. Proč ses ho jednoduše nezeptal, kolik tedy ztratil peněz – a kdyby ta částka neseděla, tak by to tím celé skončilo, no ne?“ „Ale kdyby to věděl přesně, tak by sem přišel tak jako tak. Přece nečekáš, že mu ty peníze budu posílat poštou, ne?“ „Miláčku, ale pokud tu částku neurčí správně, a to je dost pravděpodobné, tak by se mohl rozvzteklit a – no, udělat něco zlého.“ „To je hloupost, Ello,“ prohlásil Eugene rozhodným hlasem. „Jsem prostě zvědavý, chci si toho člověka prohlédnout. Po telefonu zněl spíš jako nějaký chudáček.“ „Doufejme, že se nepleteš.“ Měli namířeno na večeři do nově otevřené restaurace v Kensington Park Road. Zatímco si Ella nanášela na rty rtěnku a zkoumala svůj odraz v jednom z jeho nádherných zrcadel v pozlaceném rámu, Eugene se nenápadně vytratil do kuchyně a z tajné zásuvky vyndal dva čokmeranče, které si hodil do kapsy saka. Tajná přihrádka neměla žádnou úchytku a vypadala prostě jako součást dekorativního vlysu, který se táhl podél celé kuchyňské linky pod pracovní deskou. Viděl, že má ještě tři celé balíčky, možná tedy bude lepší vzít si s sebou tři pastilky, jen pro jistotu. Ne: dvě do kapsy a jednu hned do úst, tak to bude nejlepší. 39

Ella měla velice citlivý čich a neuniklo jí, že je Eugene cítit čokoládou, řekla si ale, že si prostě v kuchyni vzal nějaký bonbon. Věděl sice, že ona čokoládové bonbony nejí, ale stejně jí ho mohl nabídnout. Nebyla příliš vysoká a byla trošičku při těle, měla velice pohlednou tvář, tmavohnědé kudrnaté vlasy a bujné poprsí, na které byla pyšná a ráda je ukazovala, nikdy ovšem za hranicí vkusu. V letošním roce ji čekaly čtyřicáté narozeniny a ona se jich tiše hrozila. Byla ale přece praktická lékařka s mnoha pacienty, vášnivá milenka, milovnice opery a četby – uvědomovala si, že její obavy jsou neopodstatněné. V dnešní době čtyřicítka nic neznamená, čtyřicátník je pořád mladý. Přesto ale měla pocit, jako by se následující měsíce před ní prostíraly jako sluncem zalitá louka, na jejímž konci číhá černočerná propast. Propasti by se ale mohla vyhnout a slunce by jí v životě už nikdy nezapadlo, kdyby ji Eugene požádal o ruku. Představovala si, jak jde do práce a ukazuje svůj nový zásnubní prstýnek svým třem lékařským kolegům, sekretářce a zdravotní sestře. Možná by mohla mít i dítě. Bez manželství dítě rozhodně neplánovala – ale to by ji nejdřív musel požádat, aby si ho vzala; změnilo by jí to od základu život. Dokonce už ji i napadlo, že by ona mohla navrhnout sňatek jemu. To ale prostě nešlo – byla obyčejná praktická lékařka ve státním sektoru, zatímco Eugene byl velice zámožný muž. Usmál se na ni, pomohl jí do kabátu, a pak ji čokoládově políbil na ústa. Vlastně ji to docela zamrzelo, uvědomila si, že jí ten bonbon nenabídl, ačkoliv věděl, že by si ho nevzala. „Teď mě tak napadlo, Gene,“ řekla, když už seděli v restauraci, „kolik jsi to vlastně našel?“ „Kolik jsem našel čeho? Ach tak, ty peníze, co jsem našel na ulici? Sto patnáct liber.“ „A ten telefonát jsi obdržel po jaké době?“ „Zhruba po čtrnácti dnech, lásko.“ „Co budeš dělat, když ten člověk tu částku neurčí správně?“ „Asi tu obálku vezmu na policii, řekl bych.“ To by po takové dlouhé době mohlo působit divně. Ale nemá cenu o tom teď uvažovat. Eugene se zalíbením pohlédl na Ellu. Byla tak hezká, tak milá. Nesmírně by mu chyběla, 40

kdyby ji neměl mít u sebe, ačkoliv nic takového snad nehrozilo. Dnes večer, v téhle kouzelné restauraci se skvělým jídlem, svíčkou na stole a gazániemi ve stříbrné váze by snad byla vhodná příležitost ji požádat o ruku. Možná až budou pít digestiv a dvojité espresso… Ale čas plynul a on neřekl nic. Možná tam byly svíčky a květiny, ale restaurace prostě není to pravé místo. Bude to muset udělat doma, až budou spolu jen sami dva. A možná by byl dobrý nápad, aby se nejdřív zbavil toho svého návyku. Nemělo by to být nijak těžké, nebyla to přece stejná závislost jako na alkoholu nebo drogách. Ale těch pastilek se vzdát prostě musí – přestane je jednoduše kupovat. Může mu to trvat tak jeden, dva týdny; dnes večer ji tedy o ruku nepožádá. Možná na to Ella čekala. Nedokázal říct, zda to bylo tím, nebo zda byla prostě jen unavená. Ať už to bylo čímkoliv, prohlásila, že by chtěla jet k sobě domů a on ji posadil do taxíku, který ji měl zavést do méně honosné severozápadní části Notting Hillu za ulicí Portobello. I on si tedy půjde dnes dříve lehnout. Ale o ruku ji požádá brzy; o své lásce vůči ní vůbec nepochyboval. Tak snad při jejich příštím setkání, nebo za týden. Do té doby se toho návyku, který se ho nenápadně zmocnil, jistě zbaví. Ella ho jistě vyslyší, potom se domluví na datu svatby a ona se k němu nastěhuje. Tak přesně si to přece představoval, ne? Nebylo ještě ani půl jedenácté, ale on rychle usnul, a tak se ráno vzbudil už o šesté a nechtěl věřit svým uším, když deset minut poté zazvonil telefon. Eugene zastával názor, že po deváté večer se nikomu nemá volat, a už vůbec ne před devátou ráno. Jeho „haló“ tedy bylo patřičně ledové. Nějaký mužský hlas – mluvčí byl podle všeho vzdělaný, hlas měl trochu jako Eugene, ačkoliv byl zřejmě o dost mladší – řekl: „Zrovna jsem četl vaši vývěsku. Lépe řečeno jsem ji nečetl. Někdo mi o ní pověděl. Moje matka.“ „Máte představu, kolik je hodin?“ Člověk na druhé straně očividně nepochopil, že jde o řečnickou otázku, a klidně odpověděl: „Ne, nemám. Ale řekl bych, že je dost brzo.“ „Kvůli čemu voláte?“ 41

„Myslím, že máte mých sto patnáct liber.“ „Ach tak, už rozumím.“ Eugene se zamyslel. „Říkal jste sto patnáct?“ „Ano. Jsou moje.“ Nebyl ještě úplně vzhůru, ale i tak mu bylo jasné, že mluví se skutečným majitelem nalezených peněz. Co udělá s tím druhým člověkem, pomyslel si rozespale, s tím, co k němu má dnes přijít? „Možná byste se tu mohl zastavit a vyzvednout si je,“ řekl do sluchátka. „To nepůjde.“ Ten hlas zněl sice vzdělaně, ale stejně v něm bylo cosi podivného, mátožného, jako by mluvčí byl nějak zvláštně zpomalený. „Jsem v nemocnici, operovali mi srdce,“ řekl pak. Tím se snad ta divnost vysvětlovala. „Ještě tu nějakou dobu budu muset zůstat. Nemohl byste mi je poslat?“ „To by snad šlo,“ odpověděl Eugene bez nadšení a povzdychl si. „Tak jak se jmenujete a kde bydlíte – když tedy nejste v nemocnici?“ „Ale já jsem v nemocnici. Poslyšte, jmenuji se Joel Roseman a bydlím v Ludlow Mansions na Moscow Road. To je západní Londýn jedenáct. Ale myslím, že to klidně můžete poslat do nemocnice. Jsem na klinice pro nemoci srdce Welbeck Nightingale, ale není to ve Welbeck Street, nýbrž v Shepherd’s Bush. Křídlo McCluskieho. Napsal jste si to? Šek by byl asi bezpečnější než hotovost.“ Volat někomu v takovou hodinu! A z nemocničního lůžka! Určitě je to nějaká soukromá klinika, usoudil Eugene, takže ten Joel Roseman ty peníze rozhodně nijak nutně nepotřebuje. Začínalo mu to celé být dost nepříjemné a ani horká koupel s vůní verbeny mu ke zklidnění nepomohla, jak původně doufal. Měl si zapsat jméno a telefon toho člověka, co měl přijít dnes v půl sedmé, aby mu dal vědět, ať už nechodí. Proč jen ho to hned nenapadlo? V županu z modrého hedvábí usedl do růžového sametového křesla a zamyslel se nad tím. Když se zadíval na velmi pěknou malbu od Cotmana na protější zdi, většinou ho to uklidnilo, ale dnes ráno nezafungovalo ani to. Sešel do přízemí, což dělal málokdy, aniž by se předtím oblékl, a v obývacím pokoji si z vysoké úzké komody z páté zásuvky odshora vyndal nové balení čokmerančů, jeden si dal do úst 42

a druhý do kapsy županu. „Dobré pro zuby“, stálo na balení, takže všechno bylo v pořádku. Stejně to ale bylo poprvé, co si pastilku dal před desátou ráno. Překročil další hranici. Nedá se nic dělat, musí to už dotáhnout do konce, musí se s tím člověkem sejít a říct mu, že přišel pozdě. Bude to nepříjemné, ale nevyhnutelné. A ty pastilky si od teď bude radši dávat v přesně stanovenou dobu, jednu po obědě, dvě v průběhu odpoledne, a možná pak ještě jednu před příchodem Elly. Ne, nic takového. Musí je přestat jíst. Už je nebude kupovat. CO KDYŽ TEN BEZEJMENNÝ MUŽ , který zavolal jako první,

náhodou určí nalezenou částku správně? Byla by to nevídaná shoda okolností, pomyslel si Eugene, ale vyloučit se to zcela nedá. Ten člověk by si třeba mohl spočítat, že polovina mezi nejnižší a nejvyšší částkou, kterou Eugene udal, je sto dvacet, že stačí přičíst, respektive odečíst čtyřicet. To by ale bylo příliš jednoduché – logičtější by bylo se od přesného průměru mírně odchýlit, řekněme odečíst pět liber. Když se nad tím člověk zamyslel, už to vůbec nevypadalo jako náhoda, dalo se to docela dobře odhadnout. I jen průměrně inteligentní člověk by k takovému výsledku mohl dojít, musel by se jen rozhodnout, zda má pět liber ke sto dvaceti přičíst, nebo je od nich odečíst. Pak už by mu zbývalo jediné – poslat šek na sto patnáct liber Joelu Rosemanovi na kliniku Welbeck Nightingale nebo na domácí adresu, a druhý šek vystavit tomu člověku, který k němu přijde dnes v půl sedmé domů. Mohl si to dovolit, úbytku na účtu by si ani nevšiml; začal uvažovat, proč nešel rovnou na policii. Požádal Dorindu, aby galerii na konci pracovní doby zavřela, a sám si vzal taxíka a rozjel se do Moscow Road. Nemělo vpodstatě cenu tam jezdit, Joel Roseman musí být pořád ještě v nemocnici, ale prostě ho ten člověk, který měl infarkt v ulici jen kousek od jeho domu, začal zajímat. Dům Ludlow Mansions vypadal přesně tak, jak Eugene očekával, edvardovská budova z červených cihel s obvyklými vížkami a báněmi vystupujícími z břidlicové střechy, k jejímž dvoukřídlým vchodovým dveřím vedlo 43

několik kamenných schodů, za nimiž byla vidět temná hala a v ní za stolem vrátný. Eugene zauvažoval, že by mohl jít dovnitř a ptát se po panu Rosemanovi – možná by se dozvěděl, že vůbec není v nemocnici, ale někde na dovolené, nebo že je dokonce doma – ale nakonec to neudělal. Další taxi ho zavezlo do Spring Street. Eugene tam dorazil právě ve chvíli, kdy žena v sárí otáčela tabulku na dveřích z „Otevřeno“ na „Zavřeno“. Bylo to znamení. Osud, nebo snad jeho strážný anděl mu pomáhají přestat. Skrz výkladní skříň viděl uvnitř úhledně naskládané balíčky čokmerančů a jaholád vedle pastilek proti kašli a nepříjemně blízko ke kondomům. Odvrátil se od výkladu. Prostě si musí nasadit odvykací kúru, teď hned. Ačkoliv v té chvíli po pastilce nesmírně zatoužil, v duchu si pogratuloval ke své silné vůli. Potom se ale zalekl výrazu „odvykací kúra“ – ten se přece používal v souvislosti s tvrdými drogami a jeho mrzelo, že ho něco takového byť jen napadlo. Jakmile se od obchodu odvrátil, viděl, že se k němu blíží volný taxík; zamával na něj. Občas mu prolétlo hlavou, že by mu londýnští taxíkáři měli také dávat věrnostní body, jako to dělaly letecké společnosti. Teď už by měl rozhodně nastřádáno dost bodů na cestu kolem světa. Nuže, rychle domů a připravit se na příchod toho bezejmenného návštěvníka.

44

kapitola šestá AČKOLIV OBÝ VACÍ POKOJ v domě strýce Giba se měl udržovat „v pěkném stavu“ a proto do něj nikdo nikdy nechodil, výjimku tvořily chvíle, kdy se v domě konalo modlitební setkání. Když se strýc Gib chystal na příchod vybraných hostí z církve Děti Zabulónu, zašel dokonce až tak daleko, že naplnil dvanáct velmi malých skleniček (rozličných tvarů a vzorů) pomerančovou šťávou – ale tak daleko, aby v pokoji uklidil, nezacházel. Většina návštěvníků domu na Blagrove Road ale naštěstí strávila celou dobu pobytu zde na kolenou; kdyby se totiž kdokoliv posadil na pohovku vycpanou koňskými žíněmi nebo na některou ze židlí, z čalounění by se vyvalila oblaka dusivého prachu. Ačkoliv byl strýc Gib většinu času klidný a vyrovnaný, před večerními modlitebními setkáními se ho pravidelně zmocňovala nervozita a ve dvou až třech hodinách návštěvě předcházejících vždy vykouřil nejméně deset cigaret. Pokaždé se snažil Lance vystrnadit z domu, než dorazí první Dítě Zabulónu. Jeho vlastní minulost už nehrála žádnou roli. Před několika lety se veřejně kál před celou kongregací, před všemi se ponížil; nazývali ho ztracenou ovcí, bečící a zoufalou, ale nakonec mu odpustili a přijali ho do svého stáda. A teď už z něj byl díky nekonečnému božímu milosrdenství člen staršovstva. S Lancem to ale bylo jiné – jeho prasynovec byl zkažený zloděj bez víry, násilník, kradař mobilních telefonů, který klidně vztáhne ruku na ženu, s níž žije v hříchu, bere

45

jméno boží nadarmo a nectí svého otce ani matku. Když se nad tím člověk zamyslel – a strýc Gib se nad tím zamýšlel často – neexistovalo snad přikázání, které by Lance pravidelně neporušil, snad kromě toho, že neměl jiné bohy. A také, pokud bylo strýci Gibovi známo, ten mladík zatím nikoho nezabil. Lance musí z domu rozhodně zmizet ještě před šestou, než má modlitební setkání začít. Během dne se nechal slyšet, že půjde ven „kolem šesté“, protože se má „sejít s jedním chlápkem kvůli práci“. Strýc Gib mu nevěřil ani slovo, věděl, že „práce“ a „Lance“ nejdou vůbec dohromady, ale cítil, že se teď nehodí, aby utrousil nějakou satirickou poznámku, jak měl jinak ve zvyku. Třeba by si to Lance nakonec ještě rozmyslel a nikam by nešel. Za dvacet minut šest strýc Gib zafixoval pohled na minutovou ručičku rodinných hodin zděděných po dědovi tetičky Ivy a začal nervózně přecházet po místnosti. Lance byl u sebe v ložnici, seděl na posteli a nesystematicky přemítal o těch penězích; došel k závěru, že to může být stejně dobře devadesát jako sto padesát liber a že si prostě bude muset zkusit tipnout. Postupně se v myšlenkách obrátil ke Gemmě, dívce, které udělal monokl a vyrazil jí zub. Chyběla mu, a to nemluvil jen o její televizi a mikrovlnce. Cestou do Chepstow Villas půjde jen malý kousek od jejího bytu v Talbot Road. Existovala naděje, že by zrovna mohla vyjít na balkon věšet prádlo. Nebo by tam mohla parkovat kočárek a nebo prostě, protože bylo teplo a slunečno, sedět venku v křesílku naproti druhému, ve kterém sedával on. Chvilku uvažoval nad tím, co všechno v ní ztratil, a pak vyšel z pokoje a pomalu se sešoural po schodech do přízemí. V otevřených dveřích parádního pokoje zahlédl strýce Giba, jak nervózně rázuje po místnosti s cigaretou pověšenou na spodním rtu. Ten pohled ho trochu rozveselil. I kdyby se pod Gemminými okny zastavil na celých pět minut, stejně by mu cesta do Chepstow Villas netrvala déle než dvacet minut. A kdyby náhodou přišel pozdě, ten chlap by prostě musel počkat. Teď si strýce Giba prostě trochu vychutná, aby se mu pomstil za ty nuzácké příděly jídla, krysu na záchodě, hnusný pokojík a všechen ten kouř. Vrátil se zpátky k sobě a sledoval očima minutovou ručičku na falešných rolexkách, 46

které sebral jednomu chlápkovi spolu s mobilem; jako šnek se sunula k šestce. Hodiny po dědečkovi začaly odbíjet, a jakmile dozněl šestý úder, strýc Gib na něho zavolal: „No tak co bude, krasavče? Snad abys už šel, ne?“ Lance sebou při tom „krasavci“ trhl. Takhle mu občas totiž říkala Gemma, ale vždycky to znělo láskyplně nebo sexy, třeba: „No tak co bude, krasavče?“ když si vlezla do postele a čekala na něj. Od strýce Giba to znělo prostě jedovatě. „Vždyť už jdu,“ zavolal Lance v odpověď. „Buď v klidu.“ Když promluvil, ozvalo se zarachtání schránky na dopisy na vchodových dveřích, kterou návštěvníci občas používali místo klepátka. Zvonek na domě nebyl. Potom už Lance slyšel čísi hluboký hlas: „Bůh ti žehnej, bratře Gilberte,“ a těžké kroky, které směřovaly do obývacího pokoje. Lance se rozesmál. Nemohl si pomoct. Pomaloučku vstal z postele, přešel přes podestu nad schody a zastavil se. Znovu se ozvalo zarachocení schránky. Lance sešel o dva schody níž a sledoval strýce Giba, jak vychází z parádního pokoje a jde otevřít dveře. Když si Lance všiml, zahrozil na něho pěstí. Do domu bylo vpuštěno další Dítě Zabulónu, tentokrát nějaký stařeček s bílým plnovousem. Lance měl sto chutí na něj zavolat: „Nazdárek Santo, jak to jde?“ ale netroufl si. Až se vrátí, mohl by zjistit, že jsou dveře zevnitř na petlici. V rozvernější náladě, než jakou měl za spoustu posledních dní, vyrazil bujaře po Raddington Road a pak zahnul na Porto­bello. Sociální byty královského okrsku Kensington a Chelsea, kde bydlela Gemma, byly jen malý kousek jižně odsud. Lance prošel pod dálnicí Westway a železnicí a kráčel dál po Westbourne Park Road a Powis Mews. Když dorazil do Talbot Road, rozhodl se jít co nejblíž podél žlutě natřené betonové zdi pomalované červenými a modrými graffiti a pověrčivě si nedovolil vzhlédnout, dokud nebude přímo u jejího balkonu. Když se tam dopředu nepodívá, třeba tam Gemma bude. Zavřel oči, a potom je otevřel. Prádlo tam viselo, včetně trička s obrázkem růží, které si Lance bolestně dobře pamatoval, byl tam i kočárek a dvě křesílka, 47

ale Gemma ne. Lance při pohledu na důvěrné známé tričko zaplavila taková vlna nostalgie a touhy, že se až musel přidržet betonového sloupku u vchodu. Do očí mu vhrkly slzy. Otřel si je pěstmi a šel dál do Lemington Road. Jeho dřívější deprese se okamžitě vrátila a dopadla na něho jako černá deka, která se mu obtočila kolem ramen. DŮM V CHEPSTOW VILLAS byl součástí dvojdomu, bíle omítnutá

georgiánská budova, jak by ho popsali realitní makléři, podsklepená a o třech poschodích. Za zídkou a sloupky u vchodu, z jejichž vrchu se dívaly lví hlavy, byla velká zahrada plná okrasných keřů, z nichž některé právě bohatě kvetly. Ke vchodovým dveřím vedlo šest kamenných schodů. Lance si všiml, že nalevo od garáže jsou boční vrátka vedoucí za dům. To si ale prohlédne lépe později. Starý muž, který mu přišel otevřít, byl poměrně vysoký a dost štíhlý, ale zdaleka ne tak hubený jako Lance. Gemma říkávala, že tak hubený není nikdo. Vlasy měl sice bílé, ale zato jich byla spousta. Na jeho „Eugene Wren, rád vás poznávám,“ odpověděl „Těší mě“ a pomyslel si, že na světě není spravedlnost. Zatracené třídní rozdíly – tenhle starý chlápek měl na sobě hnědé semišové sako, které určitě koupil v nějakém tom nóbl obchodě na Bond Street, a na zápěstí pravé rolexy. A když pak vešel do domu do zřejmě obývacího pokoje, nespravedlnost toho všeho už mu připadala skoro nesnesitelná. Nic podobného v životě neviděl. Vůbec nevěděl, že takovéhle domy někde existují, tedy jenom v televizi, ale tomu prostě nevěřil. Když viděl podobné pokoje na Gemmině superobrazovce – seděli spolu bok po boku na pohovce – Gemma mu vždycky říkávala: „Takovýhle domy ve skutečnosti nejsou. To oni jenom tak dělaj, aby se na to lidi dívali.“ A on na to odpověděl: „Ty myslíš, že třeba Beckham nebo Elton John takový věci doma nemaj?“ „No ale to jsou miliardáři, ne?“ řekla mu na to. „To nemůžeš počítat.“ Tak byl tenhle chlápek miliardář? Místnost Lance naprosto oslnila, všechny ty obrazy, nábytek, karafy a džbánky a sošky, závěsy, metry a metry závěsů, které sahaly až na 48

koberec, saténové polštáře připomínající drahokamy, malé stolky, hodiny, knihy vázané v  kůži se zlatými potisky, broušené sklenky, které se ve slunečních paprscích blyštěly podobné diamantům. Lance zůstal stát jako opařený a jen nevěřícně zíral; připadal si jako trouba a v tu chvíli si přál, aby tam nikdy nechodil – ale potom si řekl, že udělal dobře a že z toho zkusí vytěžit co nejvíc. „Posaďte se, prosím,“ vyzval ho Eugene Wren. „Mohu znát vaše jméno?“ Lance se posadil. Žil ve světě, kde příjmení nikdo nepoužíval. „Lance,“ odpověděl, ale když se ten muž zatvářil zmateně, dodal: „Lance Platt.“ Přestal jen nevěřícně zírat a začal se rozhlížet. Slunce se dovnitř lilo francouzskými okny, ale zvenku na nich nebyly mříže. Za okny Lance viděl zahradu obehnanou vysokou zdí, která byla porostlá břečťanem a kdoví čím ještě, ale ve zdi byla i malá branka. „Tak tedy,“ promluvil Eugene Wren, „mám zde tu obálku s penězi, které jsem našel. Musíte mi říct jediné – kolik přesně jste ztratil.“ Lance tak zkrušil zážitek u Gemmina bytu a tenhle dům ho natolik vyvedl z míry, že na ty peníze úplně zapomněl. „Devadesát pět liber.“ Bělovlasý chlápek se usmál. „Ach tak – pak se obávám, že peníze, které jsem našel já, ztratil někdo jiný. Škoda.“ Lance nevěděl, co má na to říct. A vlastně mu to bylo trochu jedno. Devadesát pět liber nebo kolik to ve skutečnosti znamenalo ve srovnání s tím, co by se tu dalo ukrást, je jen pár drobných. Vstal. „No tak já pudu.“ Nevěděl, co by měl ještě říkat, a tak neřekl nic, až teprve v hale utrousil na rozloučenou: „Dík.“ Cestou si na zdi všiml poplašného zařízení a petlice na vchodových dveřích. Ty se za ním zabouchly, když byl zhruba v půli cesty k brance. Celá ta návštěva netrvala déle než šest minut. Neušlo mu, že na oknech zepředu v přízemí jsou mříže, stejně tak jako na okně v suterénu, ke kterému vedly železné schůdky. Postranním vchodem by se do zahrady za barákem dostal raz dva. A zezadu budou v domě další okna do přízemí, 49

s největší pravděpodobností bez mříží. Bylo by dobré zjistit, jestli žije sám. Po ženské neviděl nikde žádné stopy, ale co by tam koneckonců mělo být za stopy? Bude ten dům muset trochu sledovat, což by šlo ale mnohem lépe z auta. Zná někoho, kdo by mu byl ochotný půjčit auto? Co třeba Gemmin brácha? To si děláš srandu, napomenul sám sebe v duchu, když vyrazil zpátky směrem k jejímu bytu. Byla tam! Stála na balkoně, opírala se o zábradlí a v náručí chovala svého chlapečka. Lance rozhodně nebyl první muž, kterého dojal pohled na milovanou ženu, jež si k hrudi tiskne dítě. Lanceovi ze rtů splynulo zmučené zaúpění. Gemma to zaslechla, podívala se dolů, a pak vmžiku zaběhla do bytu a práskla za sebou prosklenými dveřmi. TAK TO NAKONEC NEBYLO TAK HROZNÉ , pomyslel si Eugene.

Takový nevýrazný mladíček, vyzáblý na kost, s bledou pletí a téměř bez brady – ale co na tom ostatně záleží? Posadil se s tím, že počká na Ellu, ale když se podíval na hodinky a uvědomil si, že ji může čekat až tak za třicet minut, otevřel zásuvku v černém vyřezávaném dubovém stolku (Dánsko, kolem roku 1790), masivní zásuvku, která ale nebyla vidět, když byla zavřená, a zamyšleně se zadíval na tři čokmeranče zbývající v posledním balíčku. Jsou to poslední tři pastilky, které si kdy dá, nebo je snad už ani nesní? Je síla jeho vůle, za kterou se prve v duchu chválil, opravdu tak velká, aby je dokázal hodit do odpadkového koše? Často se stávalo, že když se nad svým návykem zamyslel, přišel na něco nového o sobě nebo své závislosti. Dnes si kupříkladu uvědomil, že ať sní těch pastilek kolik chce a jakkoliv rychle po sobě, stejně se mu nikdy nepřejí. Vždycky se okamžitě těšil na další. To ale pro jiné návykové látky neplatí. Vezměte si kupříkladu alkohol. Když ho člověk vypije moc, buď usne, nebo se mu udělá zle. Když vykouříte moc cigaret najednou, začnete zvracet nebo alespoň kašlat. A co se týče marihuany, stačily mu dva jointy a měl pocit, že se vznáší, zatímco se mu v hlavě odehrávaly takové věci, že měl obavy, že dočista zešílel. S čokmeranči se nic podobného nedělo. 50

Prostě chtěl jen další a další. A proto musí přestat. Už ví, co udělá: jednu pastilku vycucá a dvě vyhodí. Poslední, dočista poslední, říkal si v duchu a pomalu ji nesl k ústům. Zbylé dvě pak odnesl do kuchyně; nehodil je rovnou do koše, ale do plastového pytlíku na lince, v němž byly vnější listy salátu, pár použitých čajových sáčků a kousek prošlé paštiky. Když dá pastilky k mokrým nechutným odpadkům, rozhodně mu to zabrání, aby je třeba později chtěl zase lovit ven. Zavázal uši pytlíku k sobě a pak ho hodil do koše. Nesmí si koupit další. Bude to těžké, ale to mu bylo od začátku jasné. Zničehonic mu v mysli vytanula představa, jak mu jednou došly zásoby, jak byl doma a pozdě večer, když už měli všude zavřeno, si uvědomil, že nemá žádné čokmeranče. Začal freneticky prohledávat celý byt, díval se i na ta nejnemožnější místa, až konečně – to blaho, lepší než první doušek vína po práci, skoro lepší než sex – našel na dně plastové tašky, kterou s sebou nosil na nákupy, celé nenačaté balení. Čokmeranče byly ještě zabalené v tom nesmyslném celofánu, který mu vždycky dal tolik práce, než ho nehty a zuby strhl. V tu chvíli zaslechl v zámku Ellin klíč a rychle spolkl tenký pláteček, který mu ještě z pastilky zbýval. Naposledy, naposledy vnímá tu chuť. Za pár týdnů už to bude jen vybledlá vzpomínka – a pevně doufal, že sám bude nechápavě vrtět hlavou nad tím, jak mohl propadnout závislosti na nějakých bonbonech. Elle to moc slušelo, měla na sobě růžový kostýmek s jakýmsi volánkem okolo krku, což se teď zřejmě nosilo. V růžové vypadala vždycky hezky. Položila mu ruce okolo krku a políbila ho. „Tys zase jedl čokoládu, Gene.“ „Jsem slaboch,“ odpověděl. „Já na tom nejsem o moc lépe. U oběda jsem se přejedla. Tak jak to šlo s tím člověkem? Byl tady?“ Všechno jí to převyprávěl. „Ale ten šek panu Rosemanovi jsi ještě neposlal, že ne? Já totiž na tu kliniku v Shepherd’s Bush musím zítra tak jako tak zajít. Leží tam jeden můj pacient. Takže pokud chceš, můžu mu ten šek vzít osobně. Na poštu dnes není žádné spolehnutí.“ 51

LANCE NEMARNIL ČAS . Předchozího večera si několik hodin

marně lámal hlavu, kdo by mu půjčil auto, a tak se nakonec rozhodl vypravit se zpátky do Chepstow Villas pěšky. Bylo jasné slunečné ráno. Dům na protější straně ulice byl s určitostí prázdný, v oknech nebyly žádné záclony ani závěsy, tráva neposekaná a hned za vraty cedule nějaké realitní kanceláře s nápisem Prodáno. Lance se rozhlédl, aby se ujistil, že poblíž nikdo není. Protáhl se brankou do zarostlé zahrady prázdného domu a přidřepl si za asi tři čtvrtě metru vysokou bíle omítnutou zídkou, na které byly v pravidelných rozestupech malé ozdobné věžičky a stříška z tašek. Dřep začínal být ale zhruba po pěti minutách velice nepohodlný, a tak se Lance nakonec posadil na zem, která byla naštěstí pro něho úplně suchá – měli za sebou nejsušší duben od chvíle, co se začaly zaznamenávat srážkové úhrny. Bylo chvilku po půl osmé. Zanedlouho už v duchu proklínal lidi, kteří chodí do práce až o půl desáté nebo o desáté. Co ten zazobaný chlápek asi dělá? Jelikož sám nikdy nepracoval, neměl Lance ani o zaměstnání jiných lidí moc představu. V nějaké bance asi, pomyslel si neurčitě, nebo nějaký ten burzovní makléř? Neměl ale ani tušení, co by to mohlo znamenat. Možná ten chlap nepracuje vůbec. Třeba je celý den doma. Zrovna dospěl k přesvědčení, že to tak asi bude, že ten dědek nikam nechodí, jenom dřepí doma a hlídá si všechny ty cennosti, co tam má, když vtom se otevřely vchodové dveře a bělovlasý muž se z nich vynořil. Dnes měl na sobě tmavý oblek, bílou košili a šedou kravatu s nějakým fialovým vzorkem. Lanceovi prolétlo hlavou, že tašce, kterou drží, se říká diplomatický kufřík. Teď před sebou ale měl dilema. Má ho sledovat, aby viděl, kam jde, nebo radši využije jeho nepřítomnosti a zkusí se do domu dostat zezadu? Rozhodl se pro druhou možnost. Šedivec by si s sebou nebral tenhlencten kufřík, kdyby si chtěl jenom skočit do krámu. Nejdřív šel ale zazvonit na zvonek. Třeba je tam vevnitř nějaká ženská. Že tam včera večer nikoho neviděl ještě neznamená, že ten chlap nemá ženu nebo třeba přítelkyni, která tam s ním bydlí. Znovu zazvonil, počkal, otevřel dopisní schránku na dveřích a poslouchal, jestli zevnitř neuslyší 52

nějaké zvuky. Ale bylo tam ticho. Na boční straně budovy, té, která nepřiléhala k druhé části dvojdomku, bylo malé zamřížované okénko. Přitáhl se k němu a podíval se skrz mříže dovnitř. Uviděl chodbu, kterou prošel při své kratičké návštěvě předchozího dne. Nikde nikdo, nikde žádný pohyb. Došel k postranní brance. Nebyla na ní západka, ale kulatý knoflík, který se protáčel v ruce, a dveře byly poctivě udělané z nějakého tvrdého dřeva. Byly pochopitelně zamčené, a petlice byla jistě z druhé strany. Bez žebříku nebo schůdků se přes ně dostat nemohl. Lance prošel až na konec Chepstow Villas a zahnul do Pembridge Villas, kde se po chvíli zastavil a zadíval se doprava v místech, kde musela podle jeho odhadu být za jedním domem zahrada toho chlápka. Vtom si všiml, že ho z přízemního okna pozoruje nějaká žena. Šel tedy dál, až došel k další odbočce. Viděl, že o kousek dál v té boční ulici renovují nějaký dům. Zepředu byla budova pod lešením a na tabuli v předzahrádce stálo: „Williams a Dhaliwal, specialisté na profesionální rekonstrukce.“ Bylo ale jasně vidět, že Williams s Dhaliwalem dnes nepracují, ačkoliv kolem domu nechali povalovat spoustu nářadí a vybavení, včetně hliníkových schůdků opřených o spodní patro lešení. Když lidé vidí někoho kráčet s aluminiovými schůdky, vůbec je nenapadne, že je mohl ukrást. Předpokládají, že má namířeno někam na stavbu. Lance už se víc nerozmýšlel, schůdky popadl – byly překvapivě lehoučké – položil si je na rameno a vykročil zpátky k Šedivcovu domu. Opřel si schůdky o postranní branku, vyběhl po nich, vytáhl je za sebou a opřel si je na druhé straně. Ticho. Žádné pobouřené výkřiky. Žádné hlasy, které by na něho volaly: „Hej, co to tam děláte?“ Přesně jak čekal, okna vedoucí do zadní zahrady nebyla zamřížovaná. Šedivec si určitě myslel, že se tam přes vysokou zeď nemůže nikdo dostat, a možná měl i pravdu. Zeď byla porostlá nějakými popínavými rostlinami, z nichž některé vypadaly dost pichlavě, takže by se po nich šplhat nedalo. To by zvládla jen kočka – a také že tam jedna nahoře byla, ta žíhaná mrcha, co ho drápla po ruce. Seděla si tam nonšalantně mezi trnitými listy a bez pohnutí i mrknutí si Lance zlovol53

ně měřila. Ale to nevadí. On nikam lézt nebude. Z nějakého důvodu měl strach nakráčet si to drze přímo k francouzským oknům, a to bylo jeho jediné štěstí: když se totiž opatrně plížil k malému vysunovacímu okénku, aby nahlédl dovnitř, ozval se řev, jakési hlasité burácení. Lance zůstal bez pohnutí stát na dláždění. Vysavač. Někdo vevnitř začínal luxovat. Aniž by šel blíž, uviděl vevnitř nějakou ženu, jak přístrojem přejíždí sem a tam po koberci, jako by sekala trávník. Ta ženská tam musela přijít, zatímco se on po okolí rozhlížel, jak by se do domu mohl dostat. Teď k němu byla zády, ale bylo jasné, že se každou chvíli musí otočit. Rychle se přikrčil a vycouval po čtyřech stejnou cestou, jakou se tam dostal. Jak dlouho tam ta uklízečka bude? Několik hodin? Na téhle straně domu nebyla žádná okna, takže nehrozilo, že by ho mohla vidět – jen pokud by vyšla do zahrady. Odsunul petlici na postranních dveřích, otočil klíčem a odemkl je, ale přitom pozorně naslouchal hučení vysavače. Co má dělat s těmi schůdky? Kdyby je vzal s sebou, kde by se jich pak zbavil? Vyšel do předzahrádky a zamkl za sebou postranní branku. Měl strach schůdky odnášet zpátky k domu, kde je sebral. Nakonec si klíč hodil do kapsy a schůdky nechal prostě opřené o postranní zeď. Zítra se sem zase vrátí. Po tři čtvrtě na devět, kdy ten dědek odchází, ale před půl desátou, než se tam objeví ta ženská. Při troše štěstí si nikdo nevšimne, že je petlice na postranních dveřích odsunutá a že v zámku chybí klíč.

54

Ruth Rendellová Portobello EDICE DETEKTIVKY   Z anglického originálu Portobello vydaného nakladatelstvím Hutchinson v roce 2008, přeložila Alžběta Slavíková Hesounová Obrázek na obálku dodala fotobanka profimedia.cz a.s. Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1080. publi­k aci Redigovala Blanka Koutská Od­po­vědná redaktorka Marie Válková Vydání první. AA 14,92. Stran 296 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 -80 -7429 -233-0