RURÁLNÍ SOCIOLOGIE. 3. cvičení Společenský život vesnice

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE 3. cvičení – Společenský život vesnice Letní semestr 2014/2015 PEF ČZU Doktorand: Ing. Jakub Petr E-mail: [email protected] Kancelář: PEF/E229 Konzultační hodiny: Po 13:00 - 14:30 St 13:00 – 14:30

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE Společenský život vesnice

Životní rytmus a řád udávaly na předindustriální vesnici zemědělské práce a křesťanský liturgický kalendář  S hospodářským rokem a snahou zajistit úrodu byla spojena řada iracionálních představ a výročních rituálů, jejichž věrská složka postupně ustupuje do pozadí a mizí s obecným civilizačním vývojem a s modernizací života  Dominují ekonomické, integrační a zábavní funkce  Zanikající tradiční formy společenského života v druhé polovině 19. st. nahrazují nové aktivity, vážící se na činnost spolků či politických stran 


Po vzniku Československa k nim přistupují oslavy ideově motivované jubilejními daty vzniku samostatného státu a významných osobností národních dějin  K podstatným změnám dochází po únoru 1948 s nástupem vlády jedné politické strany, centrálně řízené ekonomiky a jednotné státní kulturní politiky  Zvýraznění funkce politicky motivovaných oslav a svátků, na vesnici se vedle lokálních tradic formuje společenský život v návaznosti na aktivity konsolidovaných jednotných zemědělských družstev 


Kolektivizace znamenala zásadní změnu způsobu života a kultury na vesnici, počátek nové hierarchie hodnot, jiné vzory společenských vztahů a odlišné životní strategie  Po listopadu 1989 se změnou politických poměrů se společenský život na vesnici opět transformuje  Dochází k revitalizaci některých starších tradic, vážících se na oblast náboženského života a tradiční agrární kultury  Na venkov se dostávají projevy soudobé masové kultury globalizovaného světa 

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE Agrární tradice a jejich postmoderní transformace

Současný společenský život vesnice představuje různorodé ritualizované chování vyrůstajícího ze starých agrárních tradic, křesťanské víry, sekulárních občanských projevů industriální civilizace a z fenoménů moderního globalizovaného světa  Vedle církevního kalendáře hrály v minulosti důležitou roli v životě venkova zemědělské práce, které se cyklicky opakovaly  Se společenskými změnami význam zemědělské práce v životě většiny vesnických obyvatel mizí (některé rituály po transformaci přežívají, protože plní integrační role) 


Masopust a jeho poslední dny, ostatcích, fašanku, končinách spojených s průvody masek po vesnici  Vývoji masopustních obchůzek byla věnována obsáhlá literatura  Kontinuita obchůzek je různá  V některých lokalitách si rituál uchovává konstantní podobu z hlediska skladby masek, použitých rekvizit, tanečních projevů i dramaturgie, ale většinou nabyl nezávazně bujarého karnevalového charakteru 


Modernizace rituálu se projevila v přesunu obchůzek z pracovních dnů na dny pracovního volna (sobota a neděle) v organizačním zajištění některou ze společenských organizací, nejčastěji hasičů či sportovců a v aktualizaci masek, které jsou inspirovány soudobým společenským děním, politickými skandály či běžícími televizními seriály  Signálem změn je také věk nositelů, neboť aktivními účastníky masopustních průvodů se stávají děti  Setkání s „maškarádami“ se odbývá před domem, případně ve vstupních dveřích, oproti starší praxi kdy účastníci průvodu „hospodařili“ ve světnici, v komoře nebo jinde po usedlosti 


Masopustní obchůzka náleží k nejživějším tradičním projevům současné kultury včetně přetrvávajících lokálních diferenciačních znaků  Náleží k nim udržované „pochovávání basy“ jako symbolu konce veselé zábavy a muzik celého masopustu  Rituál, který paroduje pohřební obřad, je spojen s humorně satirickým projevem ventilujícím komunální i celostátní společenské a politické problémy  Celé masopustní období bylo obdobím nevázaného veselí, maskování, změny identity a „světa na ruby“  S rozvojem spolkového života se pořádaly v této době plesy a bály (např. maškarní plesy) 


Masopustní veselí končilo na agrární vesnici „Škaredou středou“ a udělením tzv. popelce  V následující době 40 denního předvelikonočního postu se muziky ani jiné zábavy už nekonaly  Se ztrátou vlivu církve a „ateizací společnosti“ dnes plesy nerušeně pokračují i v postní době, místy proběhne v postu i masopustní průvod, protože ho pořadatelé nestačili z nějakého důvodu zorganizovat v tradičním termínu 

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE



Masopustní obchůzka – Obec Vortová



Zdroj obrázku: http://www.hlinsko.cz/mesto/cestovni-ruch-turistika-pamatky/hlinecko


 

Masopustní obchůzka maškar - soubor Světlovan z Bojkovic a „Pochovávání basy“ Zdroj obrázku: http://www.nulk.cz/files/akce/2013/fasank/DSC_0411.jpg


Neobyčejně důležité období z výročního cyklu bylo období kolem jarní rovnodennosti, protože časově korespondovalo se začátkem hospodářského roku  Četné rituály měly zajistit zdar konané práci a ochránit její výsledky před případným poškozením či zničením  Symbolickým aktem byly rituály spojené s poslední postní nedělí Smrtnou a následující Květnou nedělí, která uvádí velikonoční čas  Personifikace zimy do postavy smrti, smrtky, smrtolenky, mařeny a zelený stromek jako atribut nového léta mají ještě předkřesťanský původ  I když církev ve středověku vynášení smrti zakazovala jako pohanský zvyk, nepodařilo se jí ho z tradice vymýtit 


Přinášení nového léta – „Létečka“, chození s borkem, jedličkou – ztrácí kolektivní formu, individualizuje se a pojí jen s návštěvou rodiny a příbuzných  Nositeli jsou skupiny, nejčastěji organizované v rámci folklorního souboru nebo školního zařízení, které uvedené zvyky dramatizují pro scénické předvádění nebo je realizují v reálném prostředí a čase původní tradice  Pálení čarodejnic (Noc čarodejnic či Valpuržina noc) v noci z 30. dubna na 1.května 

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE 

Folklorní soubor Leluja a přinesení „Létečka“



Zdroj obrázku: http://leluja.cz/index.php/cs/fotogalerie/category/51-letecko


Pálení čarodejnic



Zdroj obrázku: http://www.cssd.cz/ke-stazeni/fotogalerie/akce-a-vyjezdy-1/paleni-carodejnic-v-chebu/


K aktivně prováděným obřadům na Květnovou neděli náleží mezi katolickými křesťany svěcení ratolestí na památku biblického příběhu o vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma  Velikonoční období lze označit v rámci církevního roku za klíčové, protože křesťanská liturgie připomíná umučení božího syna Ježíše Krista a oslavuje jeho zmrtvýchvstání  V rámci pašijového týdne, od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, věřící konají obřady evokující jim poslední dny Kristova života – na Zelený čtvrtek Poslední večeři Páně, na Velký pátek obřady Božího hrobu, na Bílou sobotu svěcení ohně před kostelem, od kterého je zapálena velikonoční svíce, paškál a jako „světlo Kristovo“ přinesena do chrámu, kde probíhá slavnost Vzkříšení 


Nedělní Boží hod sděluje věřícím radostnou velikonoční zvěst  S velikonoční liturgií souvisí obřadní klepání a hrkání (řehtání, řepotání, ščukotání) od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty  Na znamení smutku mlčely nejen chrámové varhany, ale také zvony, které podle lidové tradice „odlétly do Říma“, proto jejich zvuk nahradilo „dřevěné“ zvonění z různě konstruovaných ideofonů  I když má původ hrkačů v současnosti menší počet účastníků, v řadě obcí se udržuje včetně stanovené trasy, termínů obchůzky, rozčlenění účastníků a slovních projevů, jen obdarování penězi je nového data a nahradilo původní naturálie, které se redukují na případné sladkosti 




Velikonoční hrkání



Zdroj obrázku:http://nasedlovice.hys.cz/fotogalerie/velikonocni-hrkani


Ústředním bodem české profánní velikonoční tradice bylo obřadní mrskání živými pruty – mrskut, tatarování, šlahačka, šmigrust – probíhající na Červené pondělí  I když původní smysl obřadu – magický akt přenesení životodárné síly zeleného prutu na člověka – už není relevantní poslání zvyku, udržuje se stále v povědomí  Dnes dominují společenské funkce, realizované „přátelskou“ návštěvou dívek a rodinných příslušnic  V občanské sféře mají velikonoční svátky dopad na aktualizovanou výzdobu obydlí zavěšováním kraslic, vystřihovánek a obrázků do oken či v interiéru  I do oslavy současných Velikonoc zasáhla komerce 


Současné Velikonoce, u větší části populace chápané jako svátky jara, jsou příležitostí ke společenskému setkání s rodinou nebo přáteli, doba prodlouženého víkendu umožňuje pobyt v přírodě a pěstování turistiky  V měsíci květnu se na panoramatu mnohých vesnických sídel objevuje máj (starý symbol jarních dnů a oživlé přírody)  Postavení máje je příležitostí ke společenskému setkání a kulturnímu programu, stejně jako její kácení koncem května  Staré tance pod „zeleným stromem“ jsou zapomenuty a zůstala společensko-integrační rovina zvyku 


Svatodušní svátky na rozdíl od svátků velikonočních nebo vánočních ze širšího povědomí společnosti zmizely v důsledku poválečné ateizace  Bez komerčního pozadí se staly záležitostí věřících křesťanských církví, pro které tvoří jeden z mezníků liturgického roku  „Letnice“ jak se svatodušní svátky také nazývají byly na agrární vesnici provázeny králenskými rituály – chlapeckými objížďkami na koních a dívčími obchůzkovými obřady, spojenými s tanečními a písňovými projevy 


Chlapecké jízdy obsahovaly často soutěživé prvky a pro svou reprezentativní povahu se staly předmětem zájmu národně orientovaného folklorního hnutí, které svatodušní jízdy prezentovalo na národních slavnostech  Nebo při různých jubilejních příležitostech, po druhé světové válce na folklorních festivalech  Nejznámějším projevem je medializovaná tzv. „Jízda Králů“ 




„Jízda Králů“



Zdroj obrázku: http://www.taggmanager.cz/poi_images/2994/5921_jizda_kral.jpg

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE Hodové a dožínkové slavnosti

I když stará agrární vesnice náleží minulosti, některé z rituálů spojené s hospodářským rokem a se zemědělskými pracemi přežily a realizují se v jiných souvislostech a s novými funkcemi  Z výročního obřadního cyklu se starými agrárními vazbami se prožívaly ve vesnickém a původně i v městském prostředí vedle masopustu nejintenzivněji hodové a posvícenské slavnosti, situované na sklonek léta a do podzimní doby předadventní  Termín konání hodové (posvícenské) slavnosti se nejčastěji váže ke svátku patrona místního farního kostela (tzv. patronské hody), ale i na jinou dobu, pokud ve vesnici zakořenila tradice tzv. císařských hodů 


V případě, že se organizace hodové slavnosti ujmou vdané ženy, jsou hody označeny adjektivem „babské“, objevuje se také termín „hodky“, jímž se označuje hodová slavnost v jarním a letním období (letní hodky) nebo dozvuky hodů  Nejčastěji nesou název podle světce, k jehož svátku probíhají, nebo podle atributů – hody s právem, krojované hody, slovácké hody, hody s věncem  Vůdčí postavení mladé chasy a jejich volených představitelů, stárků, stavění ozdobného stromu, máje a tanec pod ní, průvod obcí pro stárky a stárkové, obřadní oděv s hodností nebo rituály se zvířetem či s ozdobným věncem 


Na organizaci hodů se podílejí vedle neformálních organizací mládeže (chasy) také obecní úřady, kulturní a společenské organizace, nejčastěji hasiči  Máj, která je jedním ze symbolů hodů a pod níž se celá slavnost odbývá, má v lokalitě stabilní místo, posvěcené tradicí  Vytíná se v obecním lese a odpovědnost za její postavení nese první stárek  Máj se pečlivě vybírá, aby bal pěkně rovná, jedlová nebo smrková (když se kůra kmene oloupe, máj svítí do dálky a je symbolickou dominantou na panoramatu vesnice)  Zelený vršek, zdobí papírové stuhy a květy, stejně jako věnec připevněný pod zeleným vrškem 


Před případným podřezáním máje se místní brání technickými prostředky, železnými pruty a hrubým drátěným pletivem, které obepíná kmen u země, aby se máj nemusela v noci hlídat  Podzimní hodová festivita tradičně provázena tzv. „stínáním berana“, rituálem rozvinutým do humorně laděného divadelního představení s množstvím dramatických prvků a specifických rekvizit, řadou osob ve speciálních kostýmech  Vyvrcholení představuje obřad pod májí, kde je příromný beran v tzv. ortelu obžalován z různých morálních poklesů a nehod, které se v uplynulém roce v obci staly 


Veršovaný ortel je přednášen různě nazývaným „soudcovským úřadem“  Před pomyslnou smrtí beran odkazuje části svého těla různým protagonistům ortelu i přítomným hodovníkům, ale když má být poprava vykonána, přijíždí na koni tzv. pardon, s žádostí o milost  Ze sporu mezi katem a pobočníkem pardona a pak vlastním pardonem vychází vítězně pardon  Kat odhazuje popravčí šavli, sám zahajuje tanec pod májí a poté zavdává a zavádí do tance nejdříve stárkové a pak ostatní přítomné dívky 


Hodové stínání berana



Zdroj obrázku: http://www.folklorunas.cz/dedina-37-Troubsko


Součástí hodové festivity je hudební složka, zajišťovaná lokální či v širším regionu působící dechovou hudbou  Doprovází chasu cestou pro stárky a stárkové, hraje k tanci před jejich domy, vyhrává tuše a během zavádění k tanci, stejně jako o hodové zábavě  Chasa je očekávána před stárkovskými domy, připravuje se pro ni a pro přítomné diváky pohoštění, hudba hraje oblíbené melodie, před domy se tančí, zpíva a žertuje  Hodové slavnosti mají dnes ve vesnickém prostředí společensko – integrační, reprezentativní a zábavné poslání 


Na nové společenské podmínky se adaptovaly kolektivní oslavy ukončení důležitých zemědělských prací, mezi nimiž přední místo mají dožínky, oslava provedené sklizně obilí  Od konce 19. století byla dožínková slavnost organizována spolky nebo agrárně orientovanými politickými stranami, po druhé světové válce a kolektivizaci sloužila k propagaci úspěchů socialistického zemědělství  Dožínky od okresních až po celostátní byly politickou demonstrací vítězstvím socialismu na vesnici  Po transformaci zemědělství v 90. letech dožínky zůstaly v některých jihomoravských obcí součástí jejich kulturního kalendáře 


Organizátoři se obracejí k dožínkovému rituálu předindustriální vesnice a volí imaginární pár hospodáře s hospodyní, starší a mladší pár ženců, konají dožínkový průvod, který vytváří chasa v pracovních krojích  V dožínkovém průvodu se objevuje žebřinový vůz a průvod vede „banderium na koních“  Celá dramaturgie slavnosti včetně rekvizit – věnce z obilí a květů, ozdobeného nářadí, dožínkové koláče – vychází ze starého výročního rituálu, který se reprodukuje formou scénického folklorismu  Slavnost má estetickou, zábavní a společenskointegrační funkci 


 

Dožínkový průvod a „Banderium na koních“ Zdroj obrázku: http://mikloid.rajce.idnes.cz/DOUDLEBSKE_DOZINKY_2010__2_3_pruvod_a_kone/?order=create&src=0#IMG_2829.JPG

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE Doba adventní a vánoční

K živým výročním společenským příležitostem náležejí zejména ty, které jsou spojeny s obdarováním  Mohou být komerčně využity, provází je v médiích mohutná reklama  Vedle globálně prožívaných Vánoc a Velikonoc k nim patří také oslava svátku sv. Mikuláše  Mikulášské družiny, tvořené postavou světce v biskupském rouchu, andělů a čertů, které v předvečer svátku procházejí městskými ulicemi i po vesnicích se konstituují různě  Maskování lze zakoupit nebo vyrobit, záleží na kreativitě tvůrců 


Mikulášská nadílka může mít kolektivizovanou formu  Organizují ji předškolní nebo školní zařízení pro své svěřence a jejich rodiče, součástí akce je kulturní program realizovaný dětmi, obdarování a volná hudební produkce s tancem  Mikulášská slavnost se může konat i venku pod širým nebem, večer, kde získá potřebnou tajuplnou atmosféru  Součástí akce může být také slavnostní rozsvícení vánočního stromu, který již tradičně zdobí návesní prostory a náměstí a patří neodmyslitelně k nastávajícímu vánočnímu času 


Adventní doba agrární vesnice vyústila do vánočních svátků  Tradice jejich slavení je starého data, protože jde zároveň o magickou dobu zimního slunovratu  Soudobá interpretace Vánoc se tak odvijí od biblického příběhu o narození spasitele, ale také z předkřesťanských novoročních rituálů nebo ze současného „ambivalentního“ rituálu soudobé konzumní společnosti  Obnovenými podniky se staly vánoční trhy, jarmarky, pořádané obecními či městskými úřady, kde je vedle komerčního prodeje a kulinářských specialit zajištěn kulturní program s různě silným akcentem na tradiční jevy (se zaměřením na lidovou kulturu tyto akce organizují muzea v přírodě) 


K veřejným kulturním akcím vánočního času patří živé betlémy, ztvárnění betlémské scény s narozením Ježíše Krista  Hudební vystoupení v kostele nebo venku pod vánoční strom situovaný na veřejném prostranství, jeho slavnostní rozsvícení a kulturní pořady jsou novodobou tradicí, jejíž rozmach lze doložit po r, 1989, i když kořeny jsou spojovány s brněnskou iniciativou spolehlivě datovanou do r. 1924  Vánoční „půlnoční“ mše a její návštěva je součástí vánočního rituálu v řadě sekularizovaných rodin, stejně jako prohlídka kostelních betlémů  Novou tradicí větších sídel je půlnoční vítání Nového roku na náměstí, doprovázené ohňostrojem a společným přípitkem 

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE Společenská dimenze duchovního života

Po uvolnění politických poměrů v r. 1989 rozpadem východního bloku a demokratizací společnosti se změnily podmínky také pro církevní život a náboženskou víru  Náboženské rituály nahradily rituály profánní, protože rituály hrají svou roli i v životě moderního člověka 21. století  V životě agrární vesnice měla náboženská víra a církev svou nezastupitelnou roli  Křesťanské svátky dodávaly životu pevný řád  Perzekuce a kontrola církve komunistickým režimem po r. 1948 měla za následek vznik „ilegální podzemní církve“ (církevní obřady se stáhly do zdí kostelů) 


Zákazy postihly jak každoročně se opakující církevní průvody (procesí), které provázely katolickou liturgii na Květnou neděli a Bílou sobotu nebo na svátek Božího Těla ve čtvrtek po svátku Nejsvětější trojice, tak také pravidelná procesí za vyprošení požehnání pro zemskou úrodu na svátek sv. Marka Evangelisty (25. dubna)  Omezení se vztahovala také na putování n a poutní místa v blízkém okolí i do vzdálených poutních destinací často v zahraničí, organizovaná buď v souvislosti se zasvěcením poutní svatyně, nebo ve formě prosebné a děkovné poutě v návaznosti na výroční dny přírodních pohrom, požárů a epidemií, které obec v minulosti postihly nebo se jí naopak vyhnuly  Cílem bylo vyprošení ochrany pro celou lokalitu 


Poutní místa hrála důležitou roli v životě venkovského lidu jak z hlediska duchovního, tak společenského, protože setkání obyvatelstva z různých částí země bylo příležitostí ke kulturní výměně  Ani v socialistické éře fenomén poutí zcela nezanikl, protože se ho státním a stranickým orgánům nepodařilo zcela potlačit  Pouť nepřerušily ani válečné události, ani poúnorová ateistická propaganda a diskriminace věřících 


Procesí o hlavní pouti



http://www.farnostmasuvky.cz/fotogalerie/obecne-1/2/

DĚKUJI ZA POZORNOST A PŘÍJEMNÝ ZBYTEK DNE

 

 







 



 

Zdroje: Válka M. Sociokulturní proměny vesnice. 1 vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2011. ISBN: 978-80-210-3908-7

Frolec, V. – Tomeš, J. : Masopustní tradice. Brno 1979 Šimša, M.: Ostatkové právo na Hané. Jeho postavení ve struktuře masopustních zvyků a vztah k ostatním obřadům výročního obyčejového cyklu. Národopisná revue 16, 2006 Jeřábek, R.: Masopustní maska „pohřebenáře“ v mezinárodním kontextu. Národopisné aktuality 5, 1968 Scheufler, V. – Scheuflerová, J.: Vynášení smrti a jeho výklady. Český lid 78, 1991 Mikysková, M.: Hrkači, klapači a Jidáši v okolí Vyškova a Bučovic. In: Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. Vyškov 1999

Pospíšilová, J.: Jak sme řepotali. Národopisná revue 9, 1999, s. 91-94 Hrazdilová, L.: Študlov. Z výzkumu současné vesnice. Národopisný věštník 20 (62), 2003, s. 159 Jeřábek, R.: Objížďkový obyčej „chytání Kuruců“ v Bojkovicích v 18. století. In: Lidová tradice. Praha 1971

Stránská, D.: Lidové obyčeje hospodářské. Zvyky při setí Večerková, E.: Hodová slavnost dnes a „stínání berana“ před 170 lety v Loučkách u Tišnova. Vlastivědný věštník moravský 57, 2005

RURÁLNÍ SOCIOLOGIE. 3. cvičení Společenský život vesnice

Recommend Documents