Rozhovor:
2
Hlavní ekonom Světové banky: Export k rozvoji nestačí
téma
Odkud se bere čaj, cukr, kakao nebo rýže?
3-6
diskusE
Palmový olej, zkáza Indonésie
7-8
ROZVOJOVKA 3 2013
Plodiny, které živí svět
K
K A L E ID O S K O P
E d i t o r i a l Tereza Hronová Mediální koordinátorka Rozvojovky, Člověk v tísni
ST R A N A
1
foto titulní strana:
Pro Rwandu jsou charakteristické nekonečné zelené kopce pokr y té čajov ý mi keřík y. Kostarika voní jako ananasy. V Ghaně je až milion farmářů, kteří pěstují kakao. Zambie je nejsladší místo v A frice – dík y největším polím s cukrovou třtinou. Rýže živí miliardy lidí, především v Asii. Vietnam je d ruhý m největším producentem k áv y, po Bra z í l i i. Pa l mov ý olej je ve v íce než polov ině potrav in prodávaných v Česku a pochází h lav ně z I ndonésie. V obchodě si koupíme čokoládu, sy paný čaj v krabičce nebo py tlík cukru. My v á m nabí z í me jed i nečnou mož nost podívat se prostřednict v ím následujících stránek, jak globální produkty v y padají před zpracováním, když ještě rostou na polích a plantážích. Kdo je sklízí, za jakou mzdu a v jak ých podmínkách? Jaké mají dopady na životní prostředí? Přináší do chudých zemí rozvoj? To jsou h lav n í otá z k y, k teré by si měl i kromě spotřebitelů pokládat také nadnárodní společnosti, překupníci komodit, jejich zpracovatelé, vlády v rozvojov ých i rozvinutých z e m íc h , s v ěto v á s poleč e n s t v í a da lší. Sa mot n í pěst itelé tot i ž z těžké dřiny na plantážích většinou nemají m noho. Někdy nedo stanou ani tolik, aby mohli poslat děti do školy. Často podmínky mezinárodního obchodu brání zpracování plodiny přímo v zemi, kde se pěstuje. Například Ghana nevyrábí čokoládu. Tu, kterou si výjimečně koupíte na místním trhu, jsme téměř jistě vyrobili my, v Evropě. Paradoxní pokroucenost světových trhů tak připravuje zemi o pracovní místa a další zisk z kakaa. Cílem tohoto čísla Rozvojovky rozhodně není vyřešit nastolené otázky. Přesto si myslíme, že je důležité se nad nimi zamýšlet. Pokaždé, když plníme nákupní košík.
Tereza Hronová
Přejeme inspirativní čtení!
foto editorial: archiv Terezy Hronové
Nový byznys, obnošený textil pro Afriku Podle údajů International Trade Center při OSN se do afrických zemí ročně dostanou použité oděvy v hodnotě jedné miliardy dolarů. Zatímco před sedmi lety se jedna tuna obnošeného šatstva prodávala za 120 eur, nyní je to až 400, někdy dokonce 500 eur. Mezi charitativní organizace, které tradičně pořádají sběr použitých oděvů, se proto nyní v západní Evropě prosazují čistí obchodníci. Přísun obnošeného šatstva převážně ze západní Evropy vyvolal v 90. letech minulého století v Africe debatu, protože představoval velkou konkurenci dosavadním místním producentům textilu. Když však například vláda v Tanzanii
začala připravovat zákaz dovozu, reakcí byla vlna protestů místních obyvatel, kteří nechtěli přijít o možnost relativ ně lev ně nakupovat v ý robky světově proslulých značek. Němečtí vývozci sdružení pod značkou Fairwertung před několika lety zavedli sebeomezující „africkou kvótu“, časem však od ní ustoupili. „Obchod s obnošenými oděv y znamenal pro africké země také přínos,“ tvrdí mluvčí německého sdružení Verbraucherinitiave Saphir Robertová. Připomíná, že z prodeje mají zisk maloobchodníci a do jisté míry i místní krejčí a švadleny, kteří dovezené oděvy ještě zpracovávají. Zdroj: Adam Černý, Hospodářské noviny
U Manily mají chudí proud zdarma Obří skládky u průmyslov ých oblastí velkoměst v rozvojov ých zemích jsou noční můrou ekologů i zdravotníků. Jsou zdrojem nemocí a znečištění. Filipínská metropole je v ýjimkou – tamní skládka Payatas se díky programu OSN proti globálním změnám stala příkladem a místním přinesla zlepšení života. „Je to skvělé,“ řekla reportérovi BBC Teresita Mabignayová. „Nemusíme platit za elektřinu, takže si můžeme dovolit nakoupit víc jídla,“ dodala. Její domek stejně jako další v chudinské čtvrti má elektřinu zadarmo
jako odškodnění – proud je z metanu, který dříve z hory odpadků unikal. Na Payatas vznikla v roce 2008 první „metanová“ elektrárna, inspirovaná programem OSN na financování ekologických projektů z prodeje emisních povolenek v yspělým státům. Skládka je protkána potrubím, které z ní odvádí vznikající metan do generátorů v přilehlé elektrárně. Když už má uhlík z metanu uniknout do atmosféry, tak alespoň v méně škodlivé formě CO2 a po odevzdání své energie. Zdroj: Právo (aa, BBC)
ROZVOJOVKA 3/2013 Publikace vznikla v rámci mezinárodního projektu V4Aid realizovaného společností Člověk v tísni. Vydavatel: Člověk v tísni, o. p. s., Šafaříkova 24, 120 00 Praha 2 Telefon: +420 226 200 443 E-mail:
[email protected] Autoři: Michala Hozáková, Tereza Hronová Design: Pavel Lukšan, elements ds (www.elementsgroup.cz) Sazba: Zoran Bonuš Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a z fondů Evropské unie. Za obsah publikace nese plnou odpovědnost společnost Člověk v tísni. Názory v ní obsažené nelze interpretovat jako stanovisko donora.
Zajímá Vás více? www.rozvojovka.cz
Bohaté země musí obchodovat s těmi chudými Afrika se rozvíjí a počet chudých na světě klesá. Přispívá k tomu rozvojová pomoc nebo mezinárodní obchod? I nad tím se zamýšlel François Bourguignon, bývalý hlavní ekonom Světové banky a ředitel Paris School of Economics. „Dvě miliardy lidí v Africe nemůžou žít z exportu mědi, uranu, ropy, kávy nebo kakaa. Kontinent se musí rozvíjet uvnitř,“ říká. žou postavit nemocnici a podívat se, jestli v ní jsou léky, sestry, lékaři a pacienti. Už ale není v našich silách zjistit, zda by ji místní vláda nepostavila sama, bez rozvojové pomoci.
Říkáte, že Afrika bude bohatnout. Jaké jsou vaše předpovědi ohledně ekonomiky rozvojových zemí?
Podpora exportu může chudým zemím pomáhat v rozvoji. Vedle obchodu stojí rozvojová spolupráce. Jakým výzvám podle vás čelí? Je třeba dokazovat, že pomoc je efektivní. Pokud nemáme argumenty, logicky začnou vlády snižovat rozpočty na rozvojovou spolupráci. Obecně je ale velmi obtížné identifikovat, jakou roli pomoc hraje. Nelze přesně říci, zda si Ghana v posledních letech vede dobře díky pomoci ze zahraniční nebo díky investicím, vlastním zdrojům nebo migraci pracovní síly. Prostě to nejde vyčíslit. Na druhou stranu v příštích letech ekonomika afrických zemí poroste, o 3 až 5 % HDP ročně. Není tedy podle mě důvod se obávat, že jim je naše pomoc k ničemu.
Je tedy možné měřit efektivitu pomoci? Ne úplně. Můžete změřit jednotlivé projekty. Neziskové organizace mů-
To je v ysloveně hádanka. (smích) Očekávám, že růst bude více méně pokračovat, stejně jako v posledních letech. Rozvojové země budou růst dost rychle, a to z různých důvodů. Rozvinuté země se budou rozvíjet pomalu, o 1 až 2 %. V přepočtu na hlavu to pak bude ještě méně. Rozvojové země porostou tempem 7 až 8 %. To bude pokračovat, protože se můžou spoléhat i na domácí trh – to je případ Indie, Indonésie, Brazílie méně už Číny, atd. V Latinské Americe, všude tam je domácí produkce, i když země nerostou dynamicky. Bude pokračovat zmenšování rozdílů mezi chudými a bohatými státy. Dosud bohaté země ještě bohatly a chudé chudly, ale to se teď úplně mění. Ne navždy, ale třeba na následujících 10 let. Pokud ovšem nenastane nějaká další krize.
Proč podporovat nejchudší země a ne ty středně rozvinuté? Máte argumenty pro vlády, které mají jiný názor? Je mnohem důležitější podporovat rozvojové země, než ty bohatší. Ty středně příjmové mají vlastní cestu, jak omezit chudobu. Můj hlavní argument samozřejmě je, že se jedná o otázku solidarity se zbytkem lidstva, o morální hodnoty. Ale z pohledu politické ekonomie bych vládám řekl, že nemůžou nechat část světa zcela v závěsu za ostatními. Když v místě není žádný rozvoj, povede to ke konfliktu.
R
ROZHOVOR
ST R A N A
2
Musíme myslet na to, že v roce 2050 bude na africkém kontinentu žít asi 2 miliardy lidí. A musíme myslet na to, že chudí lidé budou převážně tady. Pokud bude příliš velký rozdíl mezi touto a jinou částí planety, pak svět pravděpodobně čekají určitá napětí. A politická napětí si nemůžeme dovolit už z hlediska zásobování a dodávky zboží. Takže podpora chudých zemí není otázka charity, není to ani otázka toho, že máme obecný cíl v ymýtit chudobu ve světě, ale je to také politicko-ekonomická otázka. Jednou cestou je rozvojová pomoc, která je velmi důležitá. Je sice hezké podporovat vzdělávání, ale jde i o otevřenost trhu. Dvě miliardy lidí v Africe ale nemůžou žít jen z exportu mědi, uranu, ropy, kávy nebo kakaa. Kontinent se musí rozvíjet uvnitř. Pokud rozvinuté země nebudou více otevřené obchodu s těmi nízkopříjmov ý mi a dovozu jejich produktů, pak regionální rozvoj nebude dostatečný. Musíme pomoci těmto zemím víc exportovat. To zaručí světovou rovnováhu.
Proč podle vás nebyly naplněny Rozvojové cíle tisíciletí? Já bych byl opatrný s tím, že nebyly splněny. V globálním měřítku třeba cíl snížit chudobu nebyl dosažen, ale dokonce překonán. Od roku 1990 počet chudých klesl na polovinu. A to ještě nejsme v roce 2015. Důvod je jasný. Čtyřem stům milionům lidí v Číně se zvedla životní úroveň. V těch nejchudších zemích v Africe či Asii ale rozvojové cíle naplněny opravdu nebyly. Některé země dokázaly snížit chudobu, dětskou úmrtnost, zvýšit počet žáků ve školách. Jenže jsou průzkumy, které ukazují, že děti ani po 4 nebo 5 letech ve škole neumí číst a počítat. V Zambii neví spoustu žáků nic o HIV/AIDS. Cíl týkající se vzdělanosti bude možná brzy dosažen, ale jen formálně.
autorky rozhovoru:
Michala Hozáková, Tereza Hronová Člověk v tísni
foto: archiv F. Bourgignona
TÉM A
Plodiny, které živí svět
T ST R A N A
3
Šálek čaje, symbol naděje Hlavními vývozními komoditami Rwandy jsou čaj a káva. Z exportu těchto plodin má země, která se zotavuje z genocidy, významné zisky. Vysoko v horách nad jezerem Kivu jsou ta nejzelenější pole, jaká si dovedete představit. Oblé kopečky charakteristické pro Rwandu pokrý vají plantáže čaje. Čím v ýše čaj roste, tím je kvalitnější. Ženy v barevných šátcích a teplých, tro-
Ochutnat a vyplivnout Uvnitř zpracovny je hluk a vůně čerstvého čaje se line do všech koutů. V jedné části budov y pytle se „zeleným zlatem“ váží, ve druhé se lístky nejprve drtí a pak suší. Lidé pečivě kontrolují teplotu a zelená se
plivne, ale po ochutnání je mi to jasné – je strašně hořký. „Jedině takhle ale zjistíme, že čaj je skutečně kvalitní,“ říká muž v bílém plášti. V tu chvíli opět se zvučným srknutím mizí lžička černého nápoje v jeho ústech. Poválí čaj po jazyku a opět vyplivne. Pachuť s výrazem jeho tváře ani nepohne.
Symboly obnovy Rwandský čaj má na mezinárodním trhu dobrou pozici už dlouhé roky. Produkce čaje v této zemi pod rovníkem začala už v roce 1952 a od té doby roste. Podle údajů rwandského Ministerstva obchodu a průmyslu je čaj nejdůležitější exportní plodinou – tvoří asi 35 % celkového v ýnosu z vývozu. Sektor přímo zaměstnává přes 50 tisíc lidí a je na něm závislý asi milion obyvatel. Populace Rwandy je přitom asi 10 milionů. Export nezastavila ani genocida v devadesátých letech, která uvrhla zemi do nesmírného chaosu. Po totálním kolapsu státu hrála produkce dvou hlavních vývozních komodit – kávy a čaje – velkou roli v obnově. A.I.D., humanitární organizace působící ve Rwandě, odhaduje, že díky pěstování kávovníku se až 40 tisícům drobných farmářů zdvojnásobil příjem. V roce 2010 zisky z exportu kávy dosáhly 56 milionů dolarů.
Turismus a zemědělství
text:
Šárka Pechová
foto:
Tereza Hronová
chu rozt rhaných svet rech stojí po pás v zelených keřících. Kolem pasu mají zavázané staré py tle, aby je tuhé keře nepoškrábaly. Trhají vrchní zelené lístky a dávají je do košů. Je pozdní odpoledne a tady, ve 2000 metrech nad mořem, se ochlazuje. Pro místní česačky čaje je to dobrá zpráva – končí jim směna. Zbývá už jen naložit pytle na nákladní auto, které je odveze do nedaleké továrny. Čajové lístky se totiž zpracovávají přímo tady, v horách. Továrna Gisovu stojí uprostřed nekonečných zelených polí.
postupně mění v hnědou a černou barvu. „Čajové lístky musí být zpracovány rychle po otrhání. Jinak ztrácí kvalitu a to si nemůžeme dovolit,“ říká Bonaventure Munyaneza, který má na starosti přípravu čaje. A na kvalitu tady opravdu dbají. Kolem nádob s vlhký m čajov ý m práškem se točí několik pracovníků v pláštích. Měří vlhkost i teplotu suroviny. Každou hodinu pak uvaří novou várku čaje a ten musí ochutnávač v yzkoušet. „Kontrolujeme i barvu, chuť a všechno zaznamenáváme,“ vysvětluje Munyaneza. Nejprve se divím, proč čaj rovnou vy-
Místní káva má naprosto specifickou chuť. Odborníci dokonce uvádějí, že s příchutí čaje. Kávovník do Rwandy prý přivezli misionáři už v roce 1904. A na svazích země, které se také jinak přezdívá „Země tisíce kopců“, se jí opravdu daří. Stejně jako čaj vyžaduje vyšší nadmořské výšky. Jen málo místních ale kávu opravdu pije. Na rozdíl od čaje totiž ve rwandské kuchyni nemá tradici. Káva a čaj jsou jedny z mála zemědělských plodin pěstovaných ve Rwandě na export. I proto místní vláda produkci kávy a čaje podporuje. Uvádí čaj jako druhou investiční prioritu země, hned po turistickém ruchu, který je zdrojem 45 % HDP. Zemědělství tvoří 32 % HDP. A to je významná částka pro zemi, která má podle některých zdrojů až polovinu státního rozpočtu z rozvojové pomoci.
Sladká zkáza Kostariky Kostarika, pro kterou byla tradičně hlavní vývozní plodinou káva, se díky expanzi v posledních letech stala světovou jedničkou v exportu ananasů. Jak monokultury ovlivňují život místních? Okénkem proniká do auta sladká vůně ananasu a venku není vidět nic jiného než tmavě zelené pláně plantáží tohoto tropického ovoce. Od obzoru k obzoru. Odbočujeme z hlavní cesty a mezi palmami, banánovníky a yukami vjíždíme na dvorek malého barevného domku. Kolonie Milano v regionu Siquirres v Kostarice leží přímo uprostřed ananasových plantáží a na první pohled vypadá jako oáza klidu. Místní obyvatele však už několik let trápí expanze ananasové produkce v jejich okolí. Firma Del Monte, jedna z největších v ovocnářském průmyslu, tu totiž soustavně znečišťuje vodní zdroje agrochemikáliemi – především pesticidy používanými k ochraně ananasů před různými druhy škůdců. „Jediný zdroj pitné vody ve vesnici je znečištěný chemikáliemi z plantáží. Úřady to odmítají řešit, odmítají sem poslat kontrolu nebo někoho, kdo by odebral vzorky a zjistil míru znečištění. Nechtějí přiznat, že je to pravda, ale přitom nám sem každý týden posílají cisternu s pitnou vodou. Ta nám vystačí na pití, na umývání a vaření ale musíme používat tu špinavou. Moje a sestřiny děti pořád bolí žaludek. Bolí nás hlava a krk, na kůži se nám dělají skvrny, vypadávají vlasy. Objevuje se hodně potratů a případů rakoviny,“ popisuje problémy paní Xinia Urbina Cuña. Xinia během rozhovoru hladí psa, kterému chybí noha – to se prý také stává, zvířata i některé děti se rodí s deformacemi. Vědci, kteří chtěli lidem z Milana a okolí pomoci, provedli měření a znečištění potvrdili. Podle úřadů nejsou pro takové kontroly akreditovaní, a tak výsledky nelze uznat.
Ananasy přerostly kávu I když původně Kostariku živil export kávy, v roce 2012 vyvezla ananasy v hodnotě téměř 800 milionů dolarů, a to především do Severní Ameriky a zemí Evropské unie. Konkurovat jí nemůže ani Ghana nebo Pobřeží Slonoviny, které jsou dalšími velkými vývozci ananasů. Asi 82 % ananasů v EU, USA a Rusku pochází z Kostariky. Například do ČR se v roce 2012 dovezlo čtyřikrát více ananasů z Kostariky než z Ghany i Pobřeží Slonovi-
ny dohromady. Tajemství úspěchu této středoamerické země spočívá v nízkých cenách ovoce. Producenti šetří především na mzdových nákladech – migranty z Nikaragui bez dokladů a potřebných pracovních povolení nutí jejich životní situace snášet všechna porušování práv, a jsou tak opravdu levnou pracovní silou. Mzdy pod hranicí legálního minima, dlouhé hodiny nucených přesčasů, ponižování, sexuální obtěžování žen nebo chybějící ochranné pomůcky při práci s chemikáliemi představují jen část jejich problémů. Pracovníci přitom nemají možnost svá práva bránit – svoboda sdružování je v Kostarice velmi omezená a členové odborů čelí perzekuci. Ananas se pěstuje na rozsáhlých monokulturních plantážích, například v Kostarice zabírají 45–50 000 ha – zhruba 10 % zemědělské půdy, a to především na severu země a pobřeží Karibiku. Monokultura, kde nerostou žádné jiné rostliny než ananasy, je sice z hlediska produkce efektivní, snadné šíření škůdců a nemocí z rostliny na rostlinu však vyžaduje používání velkého množství agrochemikálií. Na ně škůdci dokážou získat odolnost, a tak se množství postupně zvyšuje. Středoamerický stát se tak pyšní smutným primátem země s nejvyšším množstvím pesticidů aplikovaných v zemědělství. V roce 2012 šlo průměrně o 11,5 kg pesticidů na hektar půdy. Některé firmy ignorují pravidla týkající se čištění vody v balírnách a v ypouští špinavou vodu přímo do potoků a řek. Lidé jako Xinia, žijící v okolí plantáží, tak nemají přístup k pitné vodě a vzhledem k liknavosti kostarických úřadů se situace neřeší. Jedním z nejpoužívanějších pesticidů je v Kostarice paraquat, herbicid, který při dlouhodobém působení zapříčiňuje poruchy rozmnožování a některé druhy rakoviny. V Evropské unii je zakázán. Monokulturní způsob pěstování ananasů vede také k tomu, že deště splavují půdu z povrchu plantáží do koryt potoků a řek, kde se usazuje a brání průtoku vody. Místním obyvatelům pak zmizí zdroje v jejich okolí, které tradičně využívali na mytí nebo vaření.
Jde to i jinak Příjezd na farmu Luise Fernandeze v kostarickém regionu Guatuso vypadá podobně, jako když jsme jeli navštívit Xinii. Palmy, kakaovníky, nádherné květiny. Luisova rodina zrovna pracuje na zahradě, on nás provází po svém pozemku a ukazuje nám svou produkci – ananasy certifikované jako bio a Fairtrade. Díky známce Fairtrade má garantovanou minimální výkupní cenu. Na základě dlouhodobých smluv ví přesně, kolik
peněz kdy dostane, a může tak plánovat svoje výdaje a investice. „Chci zachovat půdu pro svoje děti, nemůžu ji zničit. Chci, aby tady zůstaly a mohly pěstovat, co budou chtít, tak jako já,“ říká Luis, když nám ukazuje svůj systém výroby přírodních hnojiv z místní vulkanické půdy. Družstvo Agronorte, jehož je Luis Fernandez členem, sdružuje 130 takových farmářů. Pěstují yuku a další produkty pro místní trh a také fairtradové ananasy na export. Dostávají tak tzv. sociální příplatek, který investují do společných komunitních projektů – z těchto prostředků si například postavili balírnu. Šetrná produkce ovoce ale vyžaduje samozřejmě vyšší náklady a je pro konečného spotřebitele dražší. Nabízí se tedy otázka, zda chceme levné ovoce za každou cenu nebo přestaneme tolerovat porušování lidských práv a ničení životního prostředí. Certifikace Fairtrade a bio představují jedno z možných řešení.
TÉM A
Plodiny, které živí svět
T ST R A N A
4
text:
Barbora Mrázková Autorka pracuje pro NaZemi a Ekumenickou akademii na podpoře fair trade.
foto:
Barbora Mrázková
TÉM A
Plodiny, které živí svět
T ST R A N A
5
Kakaové velmoci vyváží, ale nezpracovávají Pobřeží Slonoviny a Ghana jsou společně s Indonésií největší vývozci kakaa na světě. Většinu bobů rovnou exportují a přichází tak o zisk. Kakaový plod vypadá jako rugbyový míč vyrůstající z kmene stromu. Uvnitř skrývá sladké boby, jejichž dužnina chutná podobně jako čerstvý banán s jahodami. Obaluje nahořklý hnědý vnitřek. Právě ten hýbe světovými trhy, protože z něj se vyrábí čokoláda. V oblasti Kukuom nedaleko vnitrozemního města Kumasi jsou stovky kakaov ých plantáží. Jen v Ghaně, jejíž rozloha je třikrát větší než plocha České republiky a žije tu asi 25 milionů lidí, je podle odhadů přes 10 tisíc kakaových komunit a až milion kakaových farmářů. Z Ghany a Pobřeží Slonoviny podle FAO pochází polovina světového kakaa a v obou zemích představuje hlavní vývozní komoditu. „Farmáři produkují stále více kakaa, poptávka po něm roste asi o 2 % ročně,“ říká Vince McAleer z firmy Armajaro, která je jednou z 34 společností vykupujících kakao v Ghaně přímo od producentů. Na globální úrovni s ním pak obchoduje.
Ghana zpracuje jen čtvrtinu kakaa
text:
Tereza Hronová
foto:
Tereza Hronová
Malí pěstitelé se starají o stromky, sklízí lusky a boby pak prodávají. O dalším osudu jejich sklizně rozhodují místní kupci, od nich vykupující firmy, exportéři, zahraniční zpracovatelé bobů, prodejci kakaového prášku, samotní producenti čokolády a dalších kakaových výrobků, obchodníci a v neposlední řadě i konzumenti čokoládových cukrovinek. Ti jsou nejčastěji z Evropy. „Například Čína a Indie požadují méně kvalitní kakao, takže nakupují hlavně v Indonésii. Africké kakao je především pro evropský trh,“ potvrzuje Vince McAleer. V obchodním řetězci se rozmělňují také příjmy. Podle britské organizace OXFAM ghanští farmáři a obchodníci dostávají jen 7 % zisku z kakaa vyváženého do Velké Británie. Stejný podíl připadne i místní vládě z daní. Zato britská vláda získává díky daním 18 % a nejvíce z prodeje africké plodiny těží koncerny vyrábějící čokoládu (40 %) a globální prodejci kakaa (28 %). „V Ghaně se zpracovává jen asi čtvrtina vypěstovaného kakaa. Ekonomice téhle chudé země by dost pomohlo,
kdybychom čokoládu vyráběly tady,“ říká Patience Dapaah z Mezinárodní kakaové iniciativy, nevládní organizace sdružující všechny stakeholdery v kakaovém odvětví. Neexistují tu prakticky žádné podniky, které by vyráběly kakaový prášek nebo čokoládu. „O práci tak přichází spousta místních lidí. Mohli by pracovat ve zpracovatelských firmách,“ dodává Dapaah.
Stálá kvalita, stálé ceny Ghanské kakao patří k nejkvalitnějšímu z několika důvodů. Nechává se fermentovat pro výraznější chuť a vůni, suší se postupně na slunci. Pěstitelé ho uchovávají chráněné v nádobách a pečlivě odstraňují nečistoty. „Kakaový lusk rozsekneme mačetou a zralé boby dáme do koše. Pak je zakryjeme listy banánovníku a necháváme je kvasit,“ názorně předvádí postup jeden z farmářů. Kvalita čokoládov ých produktů z Ghany je díky propracovanému kontrolnímu systému dlouhodobě stálá a tak je možné udržovat také stálé ceny. Významnou roli hraje stát, který je v Ghaně na rozdíl od sousedního Pobřeží Slonoviny stabilní a na kvalitě kakaa a jeho pozici na trhu soustavně pracuje. Každý pytel ghanských bobů je označen číslem a je proto možné přesně vystopovat, z jaké komunity pochází. Výrobci čokolády se tedy nemohou vymlouvat na to, že neznají své subdodavatele a je nemožné dohlížet na pracovní podmínky. Malopěstitelé nejsou většinou sdruženi v družstvech a jejich vyjednávací pozice je velmi slabá.
Děti mizí z plantáží do školy Kromě nadměrného využívání chemických postřiků a hnojiv je kakao spojováno s porušováním lidských práv, a to hlavně v Pobřeží Slonoviny. Na plantážích pracuje celosvětově velké množství dětí mladších 15 let, tvrdí nejen OSN. Pomoc na rodinné farmě o víkendu nebo po dodělání domácích úkolů není problém. Vždyť pěstování kakaa je tu tradice. Pro malé děti je jednodušší se sehnout, takže například často sází kakaové stromky. Dětští
pracovníci ale vykonávají i mnohem náročnější práci, která ohrožuje jejich zdraví a vývoj. „Bez ochranných pomůcek používají agrochemikálie, při sklizni nosí na hlavách těžké koše s kakaovými boby. Hlavně však používají ostré mačety, takže k nejčastějším zraněním patří řezné rány,“ popisuje problémy Pavla Jebili Začalová, která ve společnosti Člověk v tísni vede kampaň Stop dětské práci. I když je dětská práce nelegální, v Ghaně pracuje asi třetina všech dětí. Statisíce z nich v zemědělství a mnohé právě na kakaových plantážích. Výsledkem dětské práce jsou častá zranění. „Pokud farmáři využívají děti k těžké práci, je jim často špatně. Musí je vzít do nemocnice a utrácí vydělané peníze za léčbu,“ popisuje Isaac Addai Mensah Gorpeers, zástupce jedné kakaové komunity v oblasti Kukuom. Společně s rodinami spojil síly s organizací IBIS a začali pracovat na tom, aby ti nejmenší úplně zmizeli z kakaových plantáží. „Pokud jako dítě nechodíte do školy, budete v budoucnosti trpět,“ vysvětluje Isaac a dodává, proč jsou proti dětské práci: „Budou tak mít šanci jít do školy a být prospěšní pro naši komunitu, pro celou Ghanu.“
Třtinový cukr z Afriky, řepný z Evropy Zambijská Mazabuka je nazývána „nejsladší místo v Africe“. Místní totiž živí hlavně pěstování cukrové třtiny, a to i té se známkou Fairtrade. Ve vzduchu je cítit karamel, spálený cukr. „To je melasa. Lepkavá tekutina, která zbude po vycukernatění třtiny,“ vysvětluje Muimui Mufana, manažer společnosti Kaleya Small Holders (KASCOL). „Poléváme s ní silnice, aby nebyly tak prašné a nepropadaly se,“ směje se. Společně projíždíme mezi nekonečnými poli cukrové třtiny v Mazabuce na jihu Zambie. Zastavujeme u jednoho, které místní ještě nestihli posekat. Třtina se tu sklízí od dubna do listopadu. Z některého teprve vyrůstají malé výhonky, další pole opodál je zrovna čerstvě sklizené. Pracovníci jsou pokrytí popelem a urputně mačetami kácí k zemi rostlinu podobnou rákosu. Než tuhé stonky třtiny posekají, celé pole se zapálí. Ohoří tak nepotřebné listy. Asi dvoumetrové stvoly odvezou ke zpracování. V tomto případě je to mazabucká továrna Zambia Sugar. Tam se stébla rozřežou a lisují, aby se z nich získala sladká šťáva. Ta se několikrát povaří a pak rychle zchladí. Na povrchu tekutiny vykrystalizuje jantarově zabarvený třtinový cukr. Po oddělení cukrové krusty zůstane v nádobě melasa, z níž se posléze může vyrábět třeba rum. Zambia Sugar je dceřinou společností cukrovarnického koncernu Illovo Sugar a ten vlastní nadnárodní potravinářská firma Associated British Foods (ABF). Továrna i cukrová pole dávají práci místním lidem. Z přítomnosti zahraničního investora by mohl těžit i zambijský státní rozpočet díky daním, které by firma měla odvést. ABF ovšem mezinárodní nezisková organizace ActionAid letos obvinila z daňového úniku. Firma se měla záměrně od roku 2007 vyhýbat placení daní v Zambii a nezdaněný zisk přesouvat do dceřiných společností v daňových rájích. Státní rozpočet tak zkrátili o miliony dolarů. V Zambii přitom žije tři čtvrtiny lidí pod hranicí chudoby a 14 % populace je HIV pozitivní.
Lepší dům i zaplatit školné Kromě toho, že je cukrovar v Mazabuce největší v Africe, nese tato oblast ještě jedno prvenství. Z místní třtiny vyrábí jediný produkt certifikovaný známkou Fairtrade v celé zemi. Část polí, které právě míjíme, totiž patří fairtradové-
mu družstvu KASCOL. Podporuje 160 farmářů – poskytuje jim například školení na zlepšení zemědělských technik nebo používání hnojiva. Každý z nich se stará o 6,5 hektaru třtiny. Na začátku sklízeli třtinu vlastníma rukama. Dnes mají takové zisky, že mohou zaměstnávat jiné, bydlet v lepších domech i posílat všechny děti do školy. Volená komise navíc rozhoduje, jak využijí tzv. faitradovou prémii – peníze navíc, které farmáři dostanou oproti těm, kteří nemají certifikaci. V téhle komunitě vyrostla nová škola. Všichni mají přístup k pitné vodě. „Díky fair trade jsem si mohla nechat opravit domek, zavést elektřinu a vyměnit střechu,“ potvrzuje farmářka Doricah Imumba a ukazuje na zděný dům, jehož plechová střecha se leskne na slunci. Šedesátiletý farmář Maljen Hawaze hrdě říká: „Díky výdělkům z pole mohly moje tři děti chodit na střední školu, což je v Zambii rarita.“ Je totiž nutné zaplatit vysoké školní poplatky. „Jíme třikrát denně, občas rybu a jiné maso,“ dodává pan Hawaze. Pestrá strava je známka toho, že se rodina má dobře. Známku Fairtrade spravuje Fairtrade Labelling Organization (FLO), která vysílá na farmy neohlášené inspekce přibližně dvakrát za rok. „Pokud by našla nedostatky v dodržování fair trade principů, dala by nám tři měsíce na nápravu,“ říká ředitel družstva Rama Varma. Pokud by družstvo nedostatky nechalo být – například by nechalo na poli pracovat děti – známku Fairtrade by dál nesmělo používat. A s ní by ztratilo i nárok na sociální prémii.
Řepa vs. třtina Zambie je po Malawi druhým největším exportérem cukru v Africe. Vyváží
ho jak do ostatních afrických zemí, tak do Evropské unie. K nám ho může dovážet díky preferenčním dohodám, které EU uzavřela s nejméně rozvinutými zeměmi světa. Kvůli vysokým evropským dovozním bariérám a dotacím ale mají ostatní rozvojové státy velmi omezené možnosti dovážet cukr do Evropy. Cukr je unikátní komodita nejen proto, že hýbe světovými trhy. Je možné ho vyrábět ze dvou různých plodin. Efektivnější je pro jeho výrobu právě cukrová třtina, kterou je díky klimatickým podmínkám možné pěstovat v širokém pásu tropů a subtropů, převážně tedy v rozvojových zemích. Složitější a dražší výrobu vyžaduje produkce cukru z cukrové řepy, jež má i nižší hektarové výnosy. Zdá se, že na světovém trhu s cukrem bude „vyhrávat“ levnější třtinový cukr ze zemí globálního Jihu. Navzdory tomu je však třetím největším producentem cukru na světě Evropská unie, která ho draze vyrábí z cukrové řepy. Na pultech našich obchodů tak najdeme především ten. Tento paradox způsobuje protekcionistická zemědělská politika EU. Ta podporuje domácí produkci a klade překážky levnému importu, jako jsou vysoká dovozní cla. Proto je dovezený třtinový cukr na evropských pultech uměle dražší. EU dokonce ještě donedávna vyvážela přebytky svého řepného cukru za dumpingové ceny do zemí třetího světa a ničila tak reálně levnější a efektivnější producenty cukru třtinového. Evropský dotovaný cukr byl tak vyvážen například do Keni, kde díky exportním dotacím neférově porážel reálně 4krát levnější cukr ze Zambie. Od roku 2006 však EU svůj trh s cukrem začala reformovat s cílem snížit svou produkci, exportní dotace by měly letos úplně skončit.
TÉM A
Plodiny, které živí svět
T ST R A N A
6
text:
Marie Hokrová koordinátorka kampaně Na okraji a Cena vody, Člověk v tísni
foto:
Tereza Hronová
D DIS K US E
ST R A N A
7
530 megatun rýže ročně Po kukuřici je to druhá nejpěstovanější plodina. Je zdravá a levná. Dobře se tráví. Pěstuje se ve více než sto zemích, v některých už přes 8 tisíc let. Rýže existují desítky tisíc druhů a je to jeden ze základních stavebních kamenů jídelníčku miliard lidí. Stává se populárnější také v Evropě. Cesta rýžových zrnek na globální stůl je ale komplikovanější, než se zdá. Pro celý proces, cenu a kvalitu rýže, jsou mimořádně důležité nejen klimatické podmínky exportní země, ale i politická, ekonomická a sociální situace. V jižním Vietnamu je v úrodné deltě Mekongu možné rýži vypěstovat třikrát až čtyřikrát za rok, v horách na severu okolo Sapy je na terasovitých políčkách možná pouze jedna těžce vydřená sklizeň. Země je nicméně příkladem zemědělského rozmachu. Po válce se během 20 let díky správně cílené podpoře farmářů vypracovala z hladového importéra na pátého největšího vývozce rýže ve světě. Na globálním trhu rozvojové země jako Vietnam nemají konkurenci, podílejí se na něm z více než 80 %.
Ztracené znalosti v Kambodži
text:
Jiří Pasz
foto:
Jiří Pasz
Jiným případem je sousední Kambodža, kde je zemědělská produkce stále na začátku. Jako jedna z deseti nejzkorumpovanějších zemí na světě má obrovský problém s efektivitou úřadů. „Provinční zemědělský odbor v Kampotu zaměstnává 400 lidí, stačilo by jim sto. Ve skutečnosti jich pracuje tak 15,“ tvrdí odborník na rýži z místní organizace BB2C. „Problémů je nicméně daleko více,“ dodává. Devět z deseti farmářů v Kambodži má výnos z hektaru okolo jedné tuny, ve Vietnamu je to průměrně 5,5 tuny, australští zemědělci jsou skoro na 11. Nejdále se dostala Čína. Drží světový rekord s výnosem 19 tun na hektar v laboratorních podmínkách. Kambodžští farmáři mají i v době internetu a mobilních telefonů stále
minimální přehled o tržních cenách, o hnojivech a pesticidech, o správném zavlažování. V době angkorského království (8.–14. st.) byli khmérové díky sofistikovaným zavlažovacím systémům schopni vypěstovat rýži třikrát až čtyřikrát ročně a jejich hlavní město mělo 1 milión obyvatel v době, kdy Praha měla asi 50 tisíc. Znalosti jsou ale už dávno ztracené. Zemi navíc v sedmdesátých letech 20. století zpustošili Rudí Khmérové, kteří se snažili o vybudování nejextrémnější varianty komunismu v historii. Jejich plánu na přechod zpět k vesnické nemechanizované zemědělské společnosti příliš nepomohlo to, že popravili veškerou inteligenci – značně si tím zkomplikovali budování zavlažovacích kanálů a infrastruktury. Kambodža se dodnes nedokázala vyrovnat s krvavou minulostí. Chybí odborníci, sociální kapitál země i obyčejná důvěra. Důsledkem je mimo jiné i to, že nové a plně funkční kanály budované australskou rozvojovou agenturou AusAid po několika letech trpí zanášením. Lidé se nedokážou dohodnout na jejich čištění.
200 kilo rýže na hlavu ročně Celou jihovýchodní Asii čeká problém v podobě předpokládaných klimatických změn. V posledních deseti letech se zde zvyšuje četnost extrémních jevů, jako jsou záplavy, změny v množství, intenzitě a průběhu srážek, sucha či výskyt tajfunů. Zvyšuje se salinita vody a půdy. IPCC odhaduje, že takové změny budou pro země závislé převážně na zemědělské produkci kritické. Pro představu, průměrná spotřeba rýže v jihovýchodní Asii na hlavu je mezi 150 a 200 kg, v Česku je to jen 4,5 kg. Problém představuje i znečištěné ži-
votní prostředí. Voda používaná k zavlažování polí může být kontaminovaná, především v okolí velkých měst, řek a jezer či továren. Nezanedbatelný je podíl válečných pozůstatků, například extremně toxického Agent Orange. USA ho z letadel rozprašovaly během 2. vietnamské války v jižním Vietnamu a přilehlých územích, aby zničily rostlinstvo a mohly snáze bombardovat cíle. Ve Vietnamu ale také dochází k úmrtí farmářů používajích zakázané čínské pesticidy a hnojiva. Často jsou negramotní a nedokážou si přečíst instrukce na obalu. V mezinárodní komunitě se vedou spory o to, z které země je rýže více nebezpečná díky nadměrnému obsahu karcinogenů olova a arsenu. Překvapivě je podle některých studií nejvíce riziková ta z USA, protože je pěstována na bývalých bavlníkových polích. A bavlna je nejvíce chemicky ošetřovanou rostlinou na světě. Jakékoliv znečištění je nebezpečné zejména pro děti, způsobuje vývojové vady.
Znehodnocená sklizeň Světová produkce nyní činí okolo 700 milionů tun rýže ročně, z toho se asi 530 sní. Spousta rýže se ale znehodnotí po sklizni. Pokud by logistika byla 100% efektivní, dalo by se podle odhadů FAO ušetřit 89 miliard dolarů a nasytit o 70 až 100 milionů lidí více. Otázkou je, kolik z nich by bylo žen a dětí. Pokud jde o pěstování rýže, ženy jen málokdy vlastní pozemky, což je pro ně v případě odluky od partnera kritické. Nemají přístup k rozhodovacím procesům. I když pracuje na poli celá rodina, ženy se většinou nadřou nejvíc – například se starají o zavlažování. K tomu pečují o domácnost a rýži také vaří. A doufají, že jí v budoucnu bude dost.
Zábory půdy na talíři Odlesňování v některých oblastech Indonésie probíhá podle odhadů rychlostí až šest fotbalových hřišť za minutu. Důvod? Také palmový olej. až stovky kilometrů. Dnešní rozloha lesa jim však neumožňuje nadále se přesunovat v takovém rozsahu, a tak se často usazují na okrajích plantáží v příbytcích ze dřeva a igelitu, stejně jako rodina Ibu Marni. „Jsme tu už dva roky. Vlastně se nemáme ani kam přesunovat,“ potvrzuje.
D DIS K US E
ST R A N A
8
Ukradená země kvůli oleji
Nursanty je mladá učitelka ze sumaterské provincie Jambi. Během jejího života se prostředí kolem ní radikálně změnilo. Dávno už její město neobklopuje prales. „Před dvaceti lety měli lidé svá pole, na kterých pěstovali jídlo a kaučuk,“ říká mladá žena. „Většina lidí pak ale začala pěstovat palmu olejnou, protože se nemusí příliš udržovat. Palma nahradila pole i lesy. Pak se ale začaly ztrácet i říčky a potoky. Každý rok je tu větší vedro,“ popisuje Nursanty, co přinesla do Indonésie světová poptávka po nejlevnějším tuku. Za posledních 10 let se globální produkce zdvojnásobila a očekává se, že do roku 2020 naroste o dalších 65 %. Největší potravinářské firmy, jako je Nestlé a v Česku například Opavia, ho používají ve většině svých produktů. Palmový olej najdeme ve více než polovině všech balených výrobků. Obsahují ho i typicky „české“ sušenky, brambůrky nebo zmrzlina. Přidává se do čokolád nejen proto, aby byly jemné a rozplývaly se v ústech, ale především proto, že je levnější než původně využívané kakaové máslo. Palmový tuk je součástí margarínů i instantních polévek. Restaurace a rychlá občerstvení ho používají na smažení a nevyhýbají se mu ani někteří výrobci bio potravin, i když je nezdravý podobně jako sádlo. Světovou poptávku zvyšuje i kosmetický průmysl. Palma olejná dává základ šampónům, mýdlům, sprchových gelům i pracím prostředkům. Palmov ý tuk je příměsí bionafty i krmiv pro zvířata. Na obalech ale název „palmov ý olej“ najdete jen
stěží. Ve většině případů se označuje pouze jako „rostlinný tuk“. Platí totiž, že to, co je nejlevnější, nemusí být vždy nejlepší.
Konec původního způsobu života Rostoucí poptávka po palmovém oleji vyžaduje stále nové plantáže palmy olejné. Jejich rozloha je dnes 1,5 krát větší než území České republiky. Většina z nich se nachází v Indonésii a Malajsii. Tyto dvě tropické země pokryjí dohromady téměř 90 % poptávky po palmovém oleji. Indonéský tropický les je po Amazonii druhý nejdůležitější na světě. V posledních třiceti letech byla velká část místních pralesů vykácena, aby na jejich místě vyrostly nekonečné plantáže palmy olejné. Při odlesňování a především vypalování tropického lesa se do ovzduší uvolňuje obrovské množství oxidu uhličitého a narušuje se také koloběh vody. Stromy nezadržují kapalinu a ta se více odpařuje. Palmy navíc velmi rychle vstřebávají vodu z půdy a tak krajina postupně vysychá. Při velkých deštích dochází častěji k záplavám. Kácení pralesů kvůli monokulturám palmy olejné má obrovský dopad na vzácnou faunu i na životy původních domorodých kmenů. „Les nám dával dostatek jídla a vzduch nebyl tak horký,“ říká Ibu Marni, starší žena z kmene Suku Anak Dalam a přehrabuje klackem žhavé uhlíky v ohništi. Z dřívějších zhruba 200 tisíc příslušníků tohoto sumaterského kmene jich dnes žije původním stylem života pouhých 1 500. Zvykem těchto lidí je kočovat po tropickém lese desítky
Rozpínající se plantáže palmy olejné vytlačují kmeny z jejich přirozeného prostředí a berou jim jejich jediný zdroj obživy – půdu. Mohutné investice do půdy označované jako zábory půdy jsou především dílem zahraničních společností, které neberou v potaz historické souvislosti či přítomnost domorodého kmene, pro který půda představuje kromě základního zdroje obživy také posvátné spojení s dušemi předků. Za obsazení životadárného lesa nedostávají příslušníci kmene většinou žádné odškodnění, jelikož nemají na svou půdu legální nárok. Nevlastní osobní dokumenty a pro byrokratický aparát tak prakticky neexistují. Zábory půdy, na které se rozprostírá tropický les, jsou navíc často protizákonné. Většina primárního tropického lesa v Indonésii je totiž pod legální ochranou. Problémem je však korupce národní či regionální vlády. Ta může prales prohlásit za degradovaný, a tudíž jeho zničení již nic nebrání. Zábory půdy v Indonésii neohrožují pouze potravinovou bezpečnost domorodých kmenů, ale také místních komunit. Stejně jako v jiných rozvojových zemích, ani v Indonésii nemají venkované dostatečně definována práva na půdu. Stává se tedy, že jsou ze své půdy vyhnáni násilím. Vzhledem k rozšiřujícím se plantážím navíc nezbývá dost místa na pěstování potravin. Například sumaterská provincie Jambi už pro sebe nedokáže vypěstovat dost jídla. Základní potravinu – rýži – musí dovážet ze sousedních provincií, kde plantáže palmy olejné ještě zemědělskou půdu zcela neobsadily. Cena základních potravin v provincii se tak znatelně zvyšuje a region je citlivější na veškeré negativní vlivy, od kolísání globálních cen potravin až po přírodní katastrofy.
text:
Vendula Kratochvílová Analytické centrum Glopolis
foto:
Vendula Kratochvílová
A ANKETA
Co pro vás znamenají… Exportní plodiny Daniel Kolský
Věra Venclíková
Hana Krejsová
zakladatel sítě
výkonná ředitelka
koordinátorka kampaně
fairtradových kaváren
Platformy podnikatelů
Food Right Now – Postav-
Mamacoffee
pro zahraniční
me se hladu!, Člověk v tísni
ST R A N A
9
rozvojovou spolupráci
Pěstování kávy není rozhodně jednoduché živobytí a kromě několika ohromných farem v relativně rozvinutých zemích je to drsná práce, často v horách a s minimální infrastrukturou. Od farmářů kávu v ykupují překupníci mnohdy rovnou na „silnici“ směrem ke zpracovnám. Cena většinou bývá jen několik korun za kg kávových třešní. Většina farmářů není schopná kvůli složité logistice, byrokracii nebo exportním nákladům kávu prodávat přímo obchodníkům na globálním severu. Ti kupují určitou kávu z geografické oblasti (například arabiku z Keni či Etiopie), případně i z konkrétních kooperativ nebo prostřednictvím překupníků. Běžná, konvenční káva (tedy t y největší objemy) se obchoduje prostřednictvím burzy jako tzv. coffee features – neboli závazky. Závazek prakticky znamená, že dodavatel se zavazuje, že kávu dodá do konkrétního přístavu ve smluveném termínu. Cenu kávy na burze určuje aktuální nabídka a poptávka. Momentálně (začátkem září 2013) je cena kávy dramaticky nízká a víceméně kontinuálně klesala od října 2011. V řadě zemí prakticky pod cenu výroby. To logicky vede ke zhoršování finančních podmínek již i tak velice chudých farmářů. Část z nich pak raději přejde k jiným plodinám, nebo se snaží odejít do měst a hledat jiné možnosti obživy, s čímž je spojená řada dalších problémů. Spotřebitelé by se měli snažit, aby jejich káva byla z jasných zdrojů. Fair trade nebo direct trade jsou systémy, které zajišťují vyšší výkupní ceny a tak i důstojný život pro rodiny pěstitelů.
Klasickým příkladem vý vozu exotického ovoce je nadnárodní firma, která plodinu vykoupí od místních farmářů, část vyveze přímo, zbytek na místě zpracuje a pod svou značkou uvede do zahraniční distribuce. Farmáři mají odbyt své produkce a ve zpracovatelské části pracují místní občané. Ti všichni ze svého příjmu nakupují podle své potřeby a možností a také platí daně. Je to však pro ekonomiku země to nejvhodnější? Ne. Většina přidané hodnoty v zemi nezůstane. Příjmy nebudou nikdy dostatečně vysoké na soukromé technické investice do zemědělství, a tedy na další rozvoj oboru. Čím méně bude místní producent závislý na dotacích, čím více přizpůsobí svůj produkt poptávce zahraničních trhů a nestane se jen prvním článkem ve zpracovatelsko-dodavatelském řetězci, tím vyšší hodnotu může sobě i své zemi přinášet. Konkurenceschopnost plodin z rozvojové země tedy záleží na trhu, kam směřují, a na úrovni zpracování do formy prodejné již konečnému zákazníkovi. Rozvojové země sice přijímají světově uznávaná obchodní pravidla, ale mnohdy omezují svůj zahraniční obchod vlastními ochranářskými pravidly a nedostatečnou péčí o podnikatelské prostředí včetně rozvoje místního trhu, od finančního až po maloobchodní. Přes všechny překážky, i díky novým formám podpory podnikání, vzniká v rozvojových zemích soukromý sektor schopný vstupovat na světové trhy. Zatím však politická vyjednávání obchodních podmínek často poškozují podnikatelské snahy o férový obchod u obou stran.
Na zambijské střední škole, kde jsem několik měsíců učila, byl začátek a konec školního roku závislý na počasí. Se začátkem období dešťů jde vzdělání stranou. Urychlí se známkování a všichni se rozjíždějí pracovat na pole. Učitelé na ta svá, studenti pomáhat rodičům. Vzdělání je pro ně jednou z nejdůležitějších životních hodnot. Přesto v tu chvíli ustupuje do pozadí základní životní potřebě – mít co jíst. Pro nás už je nepředstavitelné, že bychom si měli jídlo zajistit jinak než nákupem v supermarketu, v lepším případě na farmářském trhu. Tam alespoň máme představu, odkud naše potraviny pochází a kdo je vypěstoval. Mezi farmáři a naším nákupním košíkem nestojí v případě lokálních potravin obvyklý řetězec – překupníci zboží, světová burza, expediční služby, majitelé obchodních řetězců. O těch všech my jako spotřebitelé ani pokladní v supermarketu obvykle nemáme nejmenší tušení. Mezi regály na sto metrech procestujeme prakticky celý svět. Mražený králík z Číny, jablka z Brazílie, rajský protlak, který předtím stihl navštívit holandskou burzu, španělské plantáže, italské továrny a polské balírny. Možná právě tato anonymita globálního potravinového systému, ale také stále větší povědomí o globálních souvislostech exportu potravin (od ničení životního prostředí po životní podmínky chudých farmářů, kteří v rozvojových zemích patří mezi skupinu nejohroženější hladem), vede k trendu rozhlížet se při nákupu v našem nejbližším okolí. Stále více chodíme nakupovat na tržiště, vznikají komunitní městské zahrady nebo si pořizujeme zahradu vlastní. Doufám, že tento trend poroste.
Zajímají vás témata z rozvojového svě ta? Sledujte portál w w w. rozvojovka .cz a facebook ový profil
Rozvojovka-Člověk v tísni. Najdete zde zajímavosti názory. Pokud chce te pravidelně dostávat časopis Rozvojovka poštou , napište si
i aktualit y. Může te se také zapoji t do diskuse a v yjádři t svoje foto: archiv autorů
o něj na michala .hozakova@clovekv tisni.cz.
Jak sledovat třeba dopady klimatických změn? O vysychání Aralského jezera na hranicích Kazachstánu a Uzbekistánu, které kdysi bývalo oázou na Hedvábné stezce a jedním z největších jezer světa, bylo napsáno mnohé. Voda ubývá i kvůli masivnímu pěstování bavlny. Jak se ale jeho tvar měnil v čase. A jak se třeba změnilo okolí Novomlýnských nádrží? Jaké jsou dopady vysychání či naopak zaplavovaní krajiny na místní ekosystémy? V dnešní době existuje velké množství digitálních satelitních senzorů, které se specializují na monitorování podnebí a dopadů globálních klimatických změn. Mezi tyto senzory řadíme satelity na sledování počasí, automatické stanice či anemometry.
Z
Z A J ÍM A V O STI
ST R A N A
10 Pro studium klimatických změn jsou vhodné například časové řady satelitních snímků stejné oblasti. Mezi nejznámější systémy patří družice Landsat, které fungují nepřetržitě více než 40 let a zaměřují se také na snímkování vegetačního pokryvu. Snímek zobrazuje změny z let 1975 a 2010 právě v oblasti Aralského jezera. Zelená barva znamená přírůstek vegetace a fialová úbytek vegetace. Společnost Esri vytvořila uživatelsky jednoduchou online prohlížečku dat
z Landsatu. Intuitivně a snadno tak lze vyzkoušet přepínání mezi časovými obdobími, měnit průhlednost snímků, měnit mapový podklad (klasická silniční mapa, letecký snímek, terénní mapa), ale hlavně zobrazit a upravovat tzv. rozdílovou mapu (change map). Je pak možné se podívat, jak se postupem času mění vegetace například v oblíbeném městě. Aplikace nabízí také možnosti zobrazení zdravé vegetace či identifikaci hranice mezi souší a vodou.
Byznys pro společnost Unilever řeší plý t vání jídlem Jako součást ambice stát se expertem v oblasti udržitelnosti a hospodaření s odpadem v pohostinství Unilever Food Solutions spustil globální kampaň ve více než 70 zemích. Cílem je zvýšit povědomí o udržitelném podnikání a omezit vyhazování jídla. To má ekologické i sociální důsledky, protože se plýtvá nejen penězi, ale i přírodními zdroji. Na výrobu každé potraviny byla potřeba například voda. Ve Velké Británii Unilever vytvořil nový projekt „Your Kitchen“ a nabízí jednoduchý nástroj pro kontrolu hospodaření s potravinami v provozech. Pracuje tu i se školními jídelnami. „Sandwich Heroes“ je společný projekt s WFP na Filipínách. Jde o podporu stravování ve školách ze zisku z prodeje speciálně připravených sendvičů. Díky této kampani bylo v Manile v ybráno zhruba 7 500 euro pro pomoc 40 000 dětí v oblastech zasažených konflikty. V roce 2008 spustil Unilever Rakousko celostátní program zaměřený na recyklaci oleje na smažení. Místo aby skončil na skládce, mohou restaurace olej poslat do malé elektrárny, kde slouží k výrobě elektřiny. Zdroj: CSR fórum
Bage térie pro E tiopii i festival
firmy zajišťují pitnou vodu
Firma Crocodille se svým řetězcem Společnost Procter & Gamble nabízí rychlého občerstvení Bageterie Bou- technologie na čištění vody, které vylevard je jedním z nejvýznamnějších vinula společně s Centrem pro prevendárců společnosti Člověk v tísni. V roce ci a kontrolu nemocí v USA. Takzvané 2008 podpořila fundraisingovou P&G balíčky přemění během chvilky kampaň Skutečná pomoc. V letech 10 litrů znečištěné vody na pitnou. 2011 a 2012 finančně a materiálně Od spuštění programu vyčistili více pomohla ve sbírce Postavme školu než 5 miliard litrů vody v 65 zemích. v Africe a vznikly tak hned dvě bu- Mezinárodní nezisková organizace dovy základních škol v Etiopii. V této WaterAid spojila síly s nadací Cocaafrické zemi umí číst a psát jen asi Cola Africa Foundation. Dohodly se, že 40 % celkové populace. Od roku 2012 zajistí nezávadnou vodu pro obyvatečeská firma navázala spolupráci s fes- le předměstí hlavního města Burkiny tivalem dokumentárních filmů o lid- Faso Ouagadougou. To pomůže obyvaských právech Jeden svět. V rámci telům snížit riziko nákazy nemocemi. podpory festivalu zaštítila společnost Nadace se zavázala do roku 2015 zaCrocodille i jednu z hlavních cen fes- jistit bezpečný přístup k vodě pro dva tivalu – Cenu diváků. V rámci propa- miliony lidí v Africe. Loni firma Cocagace této ceny rozdala zdarma každý Cola odstartovala projekt, díky němuž rok více než 25 000 baget. Letos navíc se do chudých komunit dostanou sysdiváci mohli s každou bagetou přispět témy na čištění vody. Jedním z cílů prona rozvojové a humanitární projekty gramu Brewing a Better Future společve světě – v kasičkách skončilo v Praze nosti Heineken je ve všech zemích, kde i regionech 373 389 Kč. Zaměstnanci působí, do roku 2015 snížit spotřebu Crocodille se navíc pravidelně zapojují vody na 3,9 hektolitru vody na hektolido programu Promítej i ty!, díky němuž tr piva a do roku 2020 snížit spotřebu mohou shlédnout filmy z Jednoho světa vody o 25 % – na hektolitr piva použít po celý rok. maximálně 3,7 hektolitru vody. Zdroj: Člověk v tísni
Zdroj: Hospodářské noviny
text:
Jiří Pánek doktorand na Katedře rozvojových studií (UPOL) a redaktor magazínu GISportal.cz
Zdroj: http://changematters. esri.com/Compare
Rozvojovka pořádá v rámci evropské kampaně Food Right Now – Postavme se hladu! kreativní soutěž pro mladé lidi ve věku od 18 do 25 let. Navrhni plakát na téma:
„Příčiny hladu ve světě a možnosti jejich řešení“ Cílem je upozornit na problematiku hladu, konkrétní oblasti potýkající se s nedostatkem jídla i propojení s vyspělým světem. Výherce získá možnost jet v průběhu roku 2014 na studijní cestu do rozvojové země. Díla je nutné odevzdat do 30. října 2013. Znění soutěže a podmínky naleznete zde: www.rozvojovka.cz/foodrightnow/kreativnisoutez. Proč jsou na světě stále lidé, kteří hladoví? / Kdo jsou a kde bydlí? Kolik potravin se v Evropské unii vyhodí? / Jak cestuje mango do České republiky a co je k tomu potřeba? / Jak se nás to týká? Projekt je financován ze zdrojů Evropské unie a dále podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
