e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 7
Rozloučení s Bílou Masajkou – a přesto znovu Afrika
Deset let Bílé Masajky stačilo – říkala jsem si. Mé poslední autorské čtení se konalo v říjnu 2008 před nadšeným publikem v malém městečku Lauchhammer v Brandenbursku. Se smíšenými pocity radosti i smutku opouštím za dlouho znějícího potlesku pódium, abych ještě u malého stolku podepsala poslední knížky. Většina z asi 300 posluchačů a posluchaček mě chce ještě vidět a osobně se podáním ruky rozloučit. Stále znovu slyším: Paní Hofmannová, prosím vás, musíte psát dál. Váš život je tak zajímavý. Dejte nám, prosím, znovu vědět, jak se vaší africké rodině daří, a vypravujte nám o tom, až vaše dcera navštíví svého otce. Nás zkrátka zajímá všechno, píšete tak hezky. Taková a podobná slova si během další hodiny, než podepíšu poslední knížku, vyslechnu ještě mnohokrát. Mně se setkání se čtenáři vždy moc líbila, ale v této chvíli si říkám, že musí existovat i život bez Afriky a Bílé Masajky.
Již dva týdny po této akci se vydávám s jednou svou milou kamarádkou, která se zajímá o spoustu věcí, na měsíční cestu do Indie, protože jsem si už dlouho přála poznat kulturu této země. Čtyři týdny samozřejmě nejsou zase tak dlouho, ale přece jen je to začátek, a rozhodneme se, že se podíváme hlavně na sever země. Naší první zastávkou je Dillí, obrovské město, ve kterém je člověk stále obklopen obrovskými masami lidí. Najaly jsme si 7
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 8
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
auto s řidičem a ten se s námi dovedně proplétá mezi rikšami a tříkolkovými taxíky po různých památkách města. Všechno je zajímavé, ale brzy cítím, že mi při tomto způsobu cestování chybí kontakt se zdejšími obyvateli. Když projíždíme kolem jednoho trhu, prosím řidiče, aby zastavil, abych se po něm mohla projít. Potřebuji cítit vůně, dotýkat se věcí, ochutnávat, jinak nemám pocit, že v té zemi doopravdy jsem. Řidič moc nadšený není a podotýká: „Tady ani já jako Ind nechodím pěšky.“ Přesto ale s kamarádkou vystoupíme a hned mám lepší pocit, i když se na nás okamžitě zaměřují stovky očí. Nějaký muž rozložil na zemi pod malým stolkem velké ryby a dřepí bos na prodejním pultu, kde nabízí další menší mořské tvory. Jeho bosé prsty nohou jsou tak v těsném sousedství krabů, mušlí a rybek. Ani ne půl metru od něj prochází kolem proudy lidí. Opodál vaří tělnatý, do bílého hávu zahalený muž v několika hrncích nějaká jídla. Před ním sedí několik mužů na cestě a vypadá to, že čekají, co ukuchtí. Nepřetržitě se kolem nás prodírají lidé s naloženými ručními kárami. Občas k nám natáhne prázdnou ruku žebračka. Je to tu cítit vším možným, na jednu stranu kořením a vařeným jídlem a zároveň tu příšerně páchnou splašky. A nad tím vším se vznáší odér ryb. Pozorujeme prodavače masa, který naporcovaná zvířata rozdělil na několik hromad. Vpředu na umělohmotné krabici leží tři zakrvavené zvířecí hlavy s modře nabarvenými rohy. Vedle nich jsou vyrovnány oddělené nohy a za nimi, na dalších rudých plastových krabicích, které slouží jako prodejní pult, už naporcované maso. Všude kolem se vznáší pach krve. Prodavač seká zbylé maso sekerou na menší kusy a jeho asi devítiletý syn mu pomáhá. Překračujeme spoustu odpadků, které se tu všude povalují. I když je pro nás tahle forma hygieny sotva přijatelná – právě tady pulsuje ten pravý život. Mé srdce poskočilo, protože 8
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 9
AFRIKA,
MÁ LÁSKA
mi to tady připomíná „mou milovanou“ Afriku. V Nairobi tomu bylo také tak. Během naší další cesty navštěvujeme nádherné paláce, muzea a řadu dalších památek. Připletly jsme se i k jedné svatbě a mně připadalo, jako bych se dostala do pohádky z Tisíce a jedné noci. Mnohé se mi líbí a všechno je pro mě nevšední a zajímavé, ale dívám se na všechno to dění kolem sebe s odstupem pouhé turistky. To se ale změní, když se vydáme na cestu do Puškaru. Malé nádherné městečko, v jehož středu se nachází posvátné Puškarské jezero, leží na okraji Thárské pouště. Během naší cesty sleduji, jak se začíná měnit krajina. Je sušší a podobná polopoušti. Pozoruji ženy oděné do zářivě červených nebo růžových šatů na jejich pěší cestě stepí, což mi opět připomíná Barsaloi. I když je to tu jiné, přesto ve mně tahle chudá krajina s barevnými skvrnami bezděčně vyvolává stesk. Je až neuvěřitelné, jak rychle mě má minulost dostihla! Každým kilometrem je můj pocit intenzivnější a všechno kolem přirovnávám k zemi Samburů. Když zahlédnu ženy, které namáhavě plní hrnky džbány nebo kanystry vodou, aby je poté na hlavě odnesly, cítím se tu skoro jako v Africe. Já se snad zblázním. Afriku jsem opustila a nakonec svůj druhý domov najdu v Indii. Má kamarádka mi lehce otráveně připomíná: „Corinno, jsme v Indii, ne v Africe!“ Ale ano, já vím, ale teprve teď se mé duše něco doopravdy dotklo. Předtím jsem sice žasla, ale nic hlubšího necítila. Jsme svědky Puškár mela, významného náboženského svátku. Vroucnost, se kterou se masy lidí rituálním obřadům oddávají, je pro mě fascinující, ale zároveň i trochu zvláštní. Naším dalším cílem, vzdáleným jen hodinu letadlem od Puškaru, je Bombaj. Málem jsem utrpěla kulturní šok, když jsem viděla, jak moderně a odvážně se zde dívky a ženy oblékají. Vítejte v moderním světě! Naše toulky tímto nevázaným megaměstem jsou velice vzrušující, ale také extrémně namá9
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 10
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
havé. Proto si na závěr cesty dopřejeme čtyřdenní odpočinek na jedné nádherné pláži na jihu Indie. Když se vracíme do našeho hotelu, divíme se, proč je před ním tolik těžce ozbrojených policistů. Každé auto je do nejmenších detailů prohlédáváno a naše zavazadla i my samy musíme projít kamerou. Říkáme si, že v hotelu je asi ubytovaná nějaká vysoce postavená osobnost. Teprve mnohem později večer se z televize dozvídáme, že se Bombaj, kterou jsme před pár dny opustily, stala obětí teroristického útoku. Teroristé zajali rukojmí a mnoho lidí přišlo o život. I v restauraci, kam jsme také chodily, bylo zabito několik lidí. S hrůzou a bušícím srdcem sledujeme zprávy a děkujeme bohu, že jsme ještě naživu. Zase jednou stál při mně anděl strážný!
Koncem listopadu se vracím do Lugana. Indie mě fascinovala, ale nedotkla se mě tak hluboce jako Afrika. Možná bych musela cestovat déle a pomaleji. Ale i tak, Afrika pro mě zůstane nezaměnitelná. Člověk vystoupí z letadla a vzduch vibruje. Projíždíte krajinou a okamžitě cítíte neuvěřitelně pulsující energii. Podíváte se na lidi kolem vás a v jejich tvářích čtete emoce, které se nás Evropanů hluboce dotýkají. V Indii jsem to v takové míře nezažila. Prosinec s sebou přinesl zimu a všichni jsou zaneprázdnění přípravami na Vánoce. Já sama se na ně musím nejdřív naladit, protože Indie byla jakékoliv vánoční náladě na hony vzdálená. Jako mnoho lidí na světě trávím konec roku přemítáním o tom, co nám asi přinese nový rok. V Indii se mi bohužel nepodařilo vymyslet nic, čím bych se v nadcházejícím roce mohla zabývat. Ale naštěstí mám tu výhodu, že si s tím mohu dát na čas. Předposlední den roku 2008 ležím v posteli a prohlížím si časopis s turistickými cestami, který mě zaujal nádhernou 10
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 11
AFRIKA,
MÁ LÁSKA
obálkou o Indii. Najednou mi padne do oka inzerát, který mi okamžitě učaruje: Tam, kde je svět ještě nespoutaný a plný dobrodružství. Fotograf-dobrodruh milující přírodu hledá spolehlivou autorku/ cestovní partnerku, která má dost odvahy a humoru pro expedice. Jsem na cestě pěšky s velbloudy. Máš zájem? No abych neměla! Jestli něco opravdu miluju, tak jsou to túry po horách. Celou noc přemýšlím, co se za tím inzerátem asi skrývá. Co si představuje ten, kdo inzerát podal pod slovem nespoutaný a plný dobrodružství? S mými extrémními „zážitky z buše“ mě v tomto směru jen tak něco neohromí. A druhý den ráno mám jasno: Corinno, tomu muži napíšeš, a určitě dostaneš zajímavou odpověď. Tímto způsobem by mohl nadcházející rok docela zajímavě začít. Ještě poslední den ve starém roce dávám e-mailem najevo svůj zájem a již o dvě hodiny později dostávám odpověď. Dozvídám se, že se jedná o šestitýdenní treking pouští v severní Namibii. Takže přece jen opět Afrika! Ještě než se vydám do Curychu na oslavu silvestra, srdce mi poskočí obrovskou radostí a já už jen hořím zvědavostí.
Namibie sousedí na jihu s Jihoafrickou republikou a na severu s Angolou. Mezi Namibií a Angolou protéká řeka Kunene. Právě tady, v takzvaném Kaokoveldu, žijí Himbové. Tento původní domorodý kmen mě už delší dobu fascinuje. Stejně tak jako Samburové a Masajové patří k posledním polonomádům Afriky. V mém bytě visí už delší dobu dvě velké fotografie překrásných žen Himbů. Jejich nejnápadnějším rysem je červeně nabarvená kůže a dlouhé červené, do mnoha copánků zapletené vlasy, stejně tak jako polonahé vzezření. S „dobrodruhem“ se již o týden později setkávám osobně. Dělá na mě docela příjemný dojem, i když působí trochu dominantně; ale jeho plány k cestě se mi zdají kompetentní. Pro11
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 12
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
jdeme Kaokoveld za doprovodu místního mladého poháněče velbloudů, který se o obě zvířata, která ponesou naše vybavení, bude starat. Dozvídám se, že díky tomuto způsobu cestování se můžeme dostat do velmi blízkého kontaktu s Himby, a to především vzhledem k velbloudům, protože tato zvířata jsou na severu neznámá. Diskutujeme o všem možném a mě tohle dobrodružství láká čím dál tím víc. Šest týdnů vandrování, vaření na ohni, nocování pod širým nebem, putování stepí a při tom všem pozorování zvířat ve volné přírodě – to zkrátka nemá chybu. Že celá tato akce s sebou může přinést i mezilidské problémy, je mi zcela jasné. Koneckonců se budu muset v absolutní divočině bez mobilního signálu spolehnout na dva úplně cizí muže. Ale strašpytel jsem nikdy nebyla a pro všechny případy si s sebou vezmu satelitní telefon. A tak mé milé doma uklidňuji a po deseti dnech se u „dobrodruha“ závazně přihlašuji – sice ne jako autorka, ale jako obyčejná účastnice, která si treking sama zaplatí. Samozřejmě, moji příbuzní a přátelé reagují pěknou řádkou pochyb, zda jsem se nerozhodla moc ukvapeně. Ale taková už jsem: když mě něco popadne, nepotřebuji dlouho přemýšlet. Kromě toho nemám poprvé po pár letech žádné povinnosti. Žádná vystoupení, žádné smlouvy. A má dcera poté, co se vyučila vizážistkou, se přihlásila ještě do kadeřnického kursu, aby mohla později pracovat u filmu, televize nebo ve světě módy. Představuji si, jak by mohlo každodenní putování pouští, daleko od jakékoliv civilizace, v doprovodu dvou dobrosrdečných a pohodových velbloudů, ovlivnit mou budoucnost. Dlouhé pochody by prý měly vyvolávat meditativní způsob myšlení.
12
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 13
Náročný pochod domovem Himbů
Konečně nadešel 15. květen 2009. Letím do Windhuku, ale bohužel ne bez problémů. Tři hodiny před odletem je švýcarský spoj zrušen a mám letět až další den. To ale nemůžu, protože jsem se ještě navíc přihlásila k desetidennímu předprogramu, který začíná hned zítra. Během těchto deseti dnů chceme navštívit známý národní park Etoša a následně během dalších šesti dnů projít územím kolem řeky Kunene, k čemuž se přihlásili další čtyři účastníci. Myslím, že má smysl se toho trekingu zúčastnit, abych se rozchodila a aklimatizovala. Kromě toho lépe poznám oba své průvodce, ještě než s nimi zůstanu na cestě samotná. Takže musím nutně ještě dnes odletět! Po dlouhých telefonátech se řítím na letiště, abych nakonec odletěla s Lufthansou přes Frankfurt. Po mnoha hodinách přelétáme nad Keňou a mně je těžko u srdce. Již šest let jsem se se svou rodinou neviděla. Ale jsem rozhodnutá jet tam, až si má dcera bude přát objevit své africké kořeny. Jak bych taky jejímu otci a staré babičce vysvětlila, proč jsem přijela opět sama? V tom okamžiku ještě netuším, že k tomu dojde o dobrý rok později, mimo jiné také kvůli této cestě do Namibie. Po přistání ve Windhuku čekám marně na zavazadla – prostě nedorazila. To tedy zrovna nejsou nejlepší podmínky pro to jak se vydat na treking. Díkybohu pohorky mám na nohách a drahý spacák u sebe v příručním zavazadle. Stejně je to ale dost nepříjemné, protože chceme hned zítra brzy ráno vyrazit a ujet pár set kilometrů. Během dalších dvou měsíců potřebu13
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 14
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
ji v každém případě víc výbavy než jen to oblečení, co mám na sobě. Navzdory nepříjemné situaci, ve které se nacházím, vyrážíme krátce po příletu minibusem na cestu. Windhuk je úplně jiný než mně známá města východní Afriky. Mnoho ulic, pekárny, obchody s knihami a i jiné obchody nesou německé názvy. Nikde tu nejsou pověstné husté africké proudy lidí, které se valí ulicemi. Ještě jsme Windhuk ani neopustili, když náš minibus s rachotem zastavuje u krajnice a odmítá jet dál. Zlomil se pedál plynu. A to prosím v neděli! Pomalu se začínám sama sebe ptát, zda mi má být v účasti na této cestě zabráněno násilím. Nejdřív let, potom zpoždění zavazadel a teď již třetí problém. Co se asi stane dál? Cestovní průvodce hodnou chvíli telefonuje a nakonec je minibus dotažen do jedné garáže, kde krátce nato dva tmaví mechanici v elegantních oblecích zalezou pod auto a zlomený pedál svaří. Konečně můžeme plně naloženi vyrazit. Na přímé, dobře vystavěné, vyasfaltované silnici jedeme nekonečně dlouho přímo na sever. Nalevo a napravo od „dálnice“ jsou, kam až oko dohlédne, vidět ploty. Po pár kilometrech se druh a barva oplocení mění, což znamená, že pár kilometrů půdy vlastní zase někdo jiný. Jsou to farmáři, kteří většinou vedle chovu dobytka na svých obrovských pozemcích nabízejí vše od běžného safari až po safari s odstřelem divoké zvěře. Kromě pár lidí sedících v autech, která míjíme, není venku skoro nikoho vidět. Namibie je velice řídce osídlená. V této zemi, která je skoro dvakrát tak velká jako Německo, žijí pouze zhruba dva miliony obyvatel. Teprve po mnoha hodinách jízdy zahlédnu první lidi, kteří jdou pěšky. Krátce nato se vynoří osada. Protože v minulých dnech silně pršelo, jsou pozemky zaplavené vodou. Dorazili jsme do proslulého národního parku Etoša. Zdržíme se tu dva dny a v noci budeme spát již v našich stanech. Pánev Etoša, která je za normálních okolností jako bývalé vy14
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 15
AFRIKA,
MÁ LÁSKA
schlé jezero suchá a vzhledem k obsahu soli bílá, vypadá nyní po velkém dešti jako moře. Voda sahající až k horizontu by ale měla být mělká. Před třpytící se vodou, kolem níž projíždíme, majestátně kráčí množství žiraf a občas nám přes cestu přeběhne naparující se pštros. Kromě toho se můžeme obdivovat několika impalám, zebrám, divokým prasatům a nejrůznějším ptákům. Je neuvěřitelně krásné se do této tmavomodré, občas stříbřitě se třpytící vody zadívat. Vysoká žlutá stepní tráva, prorostlá jednotlivými zelenými keři nebo tmavými odumřelými stromy a kořeny, tvoří s nebeskou zářivě modrou barvou nádherný kontrast. Nemohu se těchto působivých obrazů dosyta nabažit. Nedaleko našeho tábořiště se nachází napajedlo, kde s trochou trpělivosti můžeme zvířata pozorovat hezky zblízka. Máme štěstí, protože na cestě k vodě je zrovna velké stádo zeber a gnuú. Je jich tolik, že se vzájemně odstrkují nebo koušou, aby si vybojovali nejlepší místo k pití. Zebry se často otáčí, zda se k vodě, zatímco pijí, neplíží také lev. Ale kolem napajedla se potuluje jen pár šakalů, kteří kromě na ptáky rozčileně mávajícími křídly nedokážou na nikoho jiného udělat dojem. V noci je to zvlášť poutavé a zajímavé, protože napajedla jsou osvětlená, a my tudíž máme skvělý výhled. K napajedlu se právě pomalu kolébá stádo slonů. I když jsou tak velcí, není je skoro vůbec slyšet. Jen lehké zašplouchání, když se chobotem polévají vodou. Po chvíli se k nim přidávají dva nosorožci. Celá ta scéna je obklopená mystickou aurou. Sedíme v bezpečí za elektrickým plotem a přímo před námi probíhá live show. V noci ležím ve stanu a dychtivě naslouchám zvukům přírody. Nedaleko ode mne, blízko tenké plachty mého stanu, slyším čmuchat nějaké zvíře – o jaké jde, nemám zdání. Uprostřed noci se probudím, protože se sem od napajedla donesl hlasitý řev lva. Jak se zdá, ulovil právě nějaké zvíře. Kdyby venku nebyla taková zima a tma, ráda bych se na to zašla podívat. Ale nakonec zůstanu s bušícím srdcem ležet, dokud opět neusnu. 15
e-afr.qxd
12.11.2012
15.34
Stránka 16
C O R I N N E H O F M A N N O VÁ
Další den obrovským národním parkem projíždíme dál a znovu se obdivujeme rozmanité divoké zvířeně. Ale ať je to všechno sebekrásnější, už se strašně těším na následující treking a na divočinu bez plotů.
Po více jak 1000 kilometrech jízdy autem se blížíme osadě Okangwati, kde má náš šestidenní treking začít. Příroda tady se mi moc líbí, je sušší a stepovitá a připomíná mi Maralal v severní Keni. A kromě toho, ploty jsou konečně pryč. Stavíme si stany u dvou Němců, kteří se sem vystěhovali a pracují pro jeden jednoduchý pomocný projekt, a následně jsme pozváni paní domu na večeři. Za úplné tmy, v devět hodin večer, najednou u našeho tábora zastaví auto. Vystupuje z něj muž, který v pravé ruce nese mou obrovskou těžkou cestovní tašku. Ani se mi nechce věřit, že se po několika telefonátech a mnoha modlitbách mé zavazadlo vyloženě na poslední chvíli přece jen objevilo. Jeho doručitel za námi ujel 1000 kilometrů a ještě dnes v noci se chce vydat na zpáteční cestu do Windhuku. Jsem nejšťastnější člověk na světě a konečně si mohu po několika dnech vzít na sebe něco čistého. Po snídani se setkávám s prvními Himby. Dvě starší ženy přechází vysušené koryto řeky, aby se dostaly do středu vesnice, kterou tvoří tři prosté obchody, pár putyk a samozřejmě i několik kostelů. Ženy jsou od hlavy (včetně vlasů) až k patě pomazané červeným máselným tukem. Když stojíte před členem kmene Himbů, rozhodně nemyslíte na „černé“ Afričany. Červený tuk na těle chrání kůži před chladem, ale také před sluncem a moskyty. Dalo by se říct, že tvoří část oblečení. Ženy nesou na hlavách těžký náklad, zabalený do rovněž červeně natřených látek nebo vaků z kozí kůže. Jejich dlouhé, červené, dovedně zapletené copy vyčnívají z pod nákladu ven. Mezi jejich nahými rudými prsy se pohupuje bílá lastura a krk 16