Rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Velinsk€m – Kapit‚nem Kidem Pro Eldorado připravil V‚clav Lev€ - Jiggi
Jaroslav Velinsk€ je mnohostrann€, ale řekl bych vl‚dn€ člověk. Je spisovatel, m… vlastn‚ nakladatelstv‚ s klubem čten…řů, hraje na kytaru, je spoluzakladatelem festivalu Porta… Dalo by se toho jistě napsat hodně. Nev‚m, jestli ten, co vede rozhovor (Že by rozhovot‰r?) uv…d‚ nějak€ svůj vlastn‚ n…zor na člověka, kter‰mu d…v… ot…zky. Asi jo, že jo, jinak by se s n‚m asi ani nebavil, ne? Zkr…tka se spisovatelem Jaroslavem Velinsk€m a p‚sničk…řem Kapit…nem Kidem jsem se sezn…mil skrz jeho čtvrt€ d‚l st‚nadelsk‰ trilogie (Posledn‚ tajemstv‚ Jana T). A v klubu čten…řů m…m č‚slo 579… Když jsem ho pož…dal o rozhovor pro n…š časopis, i když jen po internetu, věnoval mi vždycky chv‚le sv‰ho času a nakonec vzniklo toto: Narodil jste se v hereck„ rodině roku 1932. Dostal jste někdy nějakou roli a chtěl jste b€t někdy hercem? Když mi bylo deset, hr•l jsem v pražsk‚m divadle Unitaria (dnes Na Z•bradlƒ). Ve Wenigově Myšƒ princezně jsem hr•l Krtka-starosvata, ve hře Poctivost vƒtězƒ aneb L‚tajƒcƒ zlodějka už jsem měl hlavnƒ roli Jirky (myslƒm, že Jirky), syna slep‚ho potuln‚ho houslisty. Pak zavřeli Němci divadla (ne kvůli mně). Nato dlouho nic, po v•lce řada pokusů. Hr•l jsem ve Smečk•ch (před Semaforem) s tehdy šestn•ctilet‰m Petrem N•rožn‰m, později v Liberci v Divadle hudby ve hr•ch Don K‰čote de la Dneska a Af‚ra Scarabeus… Měl jsem jedin‰ těžk‰ handicap: Byl jsem neskutečn‰ tr‚mista. Oddechl jsem si, když jsem s tƒm přestal. Jenže hned nato přišla Porta, začaly kapely – a byl jsem v tom nanovo. Zkr•tka prkna, kter‰ znamenajƒ svět, pro mě zas tak moc neznamenajƒ. Ale divadlo bych už nehr•l. Vƒm o sobě dobře, že vždycky hraju sebe; jinak to neumƒm. V Donu K€čotovi de la Dneska, ke kter„mu jste napsal sc„n‚ř, jste i hr‚l. Takže to byla role ušit‚ na m‰ru?
1
V tom je humorn‰ z•drhel – role byla napsan• pro někoho zcela jin‚ho. Soubor, kter‰ to hr•l, byl profesion•lnƒ, režii měl Alexej Nosek z ČT, hr•la tam např. Věra Nov• (sestra televiznƒ hlasatelky Kamily Moučkov‚), Milan Koh•k (později karlovarsk‚ divadlo), Jan Počepick‰ (Divadlo v Teplicƒch) atd. Po premi‚ře měl soubor na tři měsƒce dopředu vyjednan‚ z•jezdy – a představitel hlavnƒ role Mirek Hladƒk (přišel z opery v Č. Budějovicƒch) se najednou složil s prasklou br•nicƒ. Musel na operaci… A Nosek mi povƒd•: „Hele, ty jsi jedinej, kdo to umƒ zpaměti. Ned• se svƒtit, musƒš to hr•t ty.“ A tak jsem hr•l… Přizn•v•m se, že si na ta představenƒ ani moc nepamatuju a že to musela b‰t tich• hrůza. Prvn‰ kn‰žku jste četl ještě před t‰m, než jste šel do školy. Jak€ na v‚s udělala Historie Svorn„ sedmy dojem? Jak‰ na mě udělala dojem Historie Svorn‚ sedmy? Inu – hlavně jsem si pak opakoval poř•d dokola, jak Pavel poslouchal to ťuk•nƒ dešťov‰ch kapek na plechovou řƒmsu. Dƒky tomu jsem v sedmi letech ovl•dal morseovku. Vůbec mě nedojƒmalo kouk•nƒ do zapadajƒcƒho slunce z korun opičƒch stromů, zato ztr•ta Dalek‚ho palouku. Ani trochu se mi tenkr•t nezd•lo, že by to mohl nahradit skautsk‰ oddƒl – zvl•šť proto ne, že se Pavel, J•ra, Cik•da, a Otě Kotě museli rozejƒt s Lenkou, Martinou a Jiřkou. Celkově na mě ovšem kniha musela zapůsobit silně, protože jsem ji neměl v ruce nejmƒň od konce v•lky a přesto si jejƒ hrdiny (pokud se nepletu) pamatuju! A nem•m r•d baby v kostkovan‰ch bačkor•ch! Čiky-čiky-čiky! Chodil jste tak„ do skautu… Chodil, ale po v•lce jsem na to byl bohužel už trochu star‰. S•m Jestř•b (Jaroslav Foglar) toho litoval, když jsem pož•dal o přijetƒ do Dvojky. To se vƒ, ještě nějak‰ čas mě to okouzlovalo – Dvojka, legenda, Zelen• přƒšera, T•bor smůly, dědečkův kufr, ble, ble, ble… Tintěro, umyj za mě tabuli (pardon, nechal jsem se un‚st) – a Jestř•b si prostě řekl, že to se mnou zkusƒ. Bohužel jsem tam nenašel (pr•vě kromě Jestř•ba) ž•dn‚ho blƒzk‚ho kamar•da, taky jsem bydlel přƒliš daleko od klubovny a nebyl jsem pr•vě nejlepšƒ ž•k ve škole, tudƒž spousta starostƒ k tomu – a hlavně, co bychom si lƒčili: vždycky jsem měl v hlavě myšlenky na věci, kter‚ bych jednou chtěl uskutečnit, třeba ps•t knihy, vyd•vat nějak‰ časopis, o něco později přišla muzika… Skauting mi kromě různ‰ch dovednostƒ dal i schopnost čelit vlastnƒ lenosti. S tƒm, čeho jsem chtěl dos•hnout j•, je ovšem člověk logicky odsouzen spƒš k samotě. A tak to šlo po cel‰ můj život. Party a kapely a spolky a kluby a osady kolem mě vznikaly a zase rozpadaly, zatƒmco j• šel st•le za sv‰m snem. Napřed zmateně, s mnoha nezdařen‰mi pokusy, někdy i naivně, hloupě… Ale nakonec jsem se stal tƒm, čƒm jsem, a byť s tƒm nejsem spokojen ‘plně, i tak si toho v•žƒm. Jak„ bylo vaše prvn‰ setk‚n‰ s Jestř‚bem? Pozval mě na sobotnƒ oddƒlovku do klubovny ve Smƒchovsk‚ věži. Měl jsem strašnou tr‚mu a myslel na Mirka z knihy Pod jun•ckou vlajkou… A tak jsem to zvl•dl. Jestř•b ještě v klubovně nebyl. Posadili mě ke stolu a půjčili mi kroniku… Ponořil jsem se do nƒ, najednou jako bych byl mezi Rychl‰mi šƒpy, Hochy od Bobřƒ řeky, v T•boře smůly – a tak jsem ani nepostřehl, že Jestř•b přišel, dokud mi nepoložil ruku na rameno a neřekl: „Tak ty jsi Mauglƒ?!“ O Jestř‚bovi se tu a tam pov‰d‚ hodně špatn„ho (že podepsal spolupr‚ci s Stb apod.). Většinou jsou to různ‰ z‚vistivci. Jak€ n‚zor na něj m‚te Vy?
2
Neměl to nejlehčƒ. Jestli něco někde podepsal, aby měl pokoj… A co? Kdo je bez viny, ať hodƒ kamenem. J• ho znal jako zcela apolitick‚ho věčn‚ho kluka. Ti, co mu z•viděli, byli většinou ti, kteřƒ zdaleka nedok•zali to, co dok•zal on. Nemyslel jsem t‰m, že byl pro to špatn€. Jen se to všude prob‰r‚ sem a tam. Ale vraťme se k V‚m. Po skautingu jste byl členem klubu při časopisu Vpřed „Modrob‰l‚ hvězda“… Ano. Byla to v podstatě poř•d tat•ž parta kluků z našeho pl•cku; napřed všelijak‚ kluby „nadivoko“ (Mlad‰ hlasatel Němci zak•zali někdy v době, kdy n•m bylo sotva deset), potom tahle Modrobƒl• hvězda, fčk. 2061, a později T. O. Bluewhite Star. Až na jednoho jsme se letos sešli po pades•ti letech v Praze kousek od našeho pl•cku, dnes už bohužel zastaven‚ho; bylo to „setk•nƒ stoletƒ“. A hned jsme se domluvili, že se budeme sch•zet i nad•le. Pov‰d‚ se, že prvn‰ př‰běh jste začal ps‚t v osmi letech, jak V‚s vlastně napadlo zač‰t se psan‰m? Stačilo zn•t abecedu a uvědomit si, že všecky ty knihy okolo mě se nenapsaly samy. Okamžitě se dostavila touha zkusit to taky. Stejně jsem zkoušel kreslit komiksy a dělal si biograf na okrajƒch listu dennƒho kalend•ře. To se prostě rozf•zuje pohyb pan•čka a pak se na kraji listu uděl• palcem „frrr“ – a pan•ček poskakuje, nebo děl• kotrmelce. Jo, panečku, mƒt tenkr•t možnosti, jak‚ jsou dneska! Samozřejmě mě taky ovlivnila rodina. Dědeček mě učil pƒsmena podle plak•tů a z•roveň třeba z•klady astronomie. Maminka ps•vala divadelnƒ poh•dky. T•ta zase kreslil a fotografoval… A j• byl vlastně jedin•ček, takže se věnovali jen mně. Prvn‰ kniha, Z‚pisky z Garthu, V‚m vyšla roku 1969. Jak se na to zpětně d‰v‚te, když m‚te za sebou už cca třicet knih? Je to přƒliš patetick‚. Ale to je moje prvnƒ detektivka taky. Bylo mi sedmatřicet. Přesto myslƒm, že pro to v m‚m životě prostě tehdy nastala doba. J• ty Z•pisky z Garthu začal ps•t už někdy v roce 1965, Spravedlivou pistoli ostatně taky tak nějak. Měl jsem smůlu, že jsem se strefil zrovna do zač•tku dvacetiletƒ, kter‚ dobrodružn‚ literatuře přƒliš nepř•lo. Pravda ovšem je, že st•t se spisovatelem lze v kter‚mkoli věku; rozdƒl je pak jen v tom, kolik člověku zb‰v• času na všechny ostatnƒ knihy, kter‚ by r•d napsal. Jste spoluzakladatelem každoročn‰ho hudebn‰ho festivalu Porta. Vystupoval jste v n‰ tak„ někdy? Skoro vždycky a jsem hrd‰m držitelem sedmi hlavnƒch trofejƒ a dvou zlat‰ch port – 1976 a 2002. Jak Portu vn‰m‚te v současnosti? Asi tak, že si na nƒ r•d zahraju nebo zaporotuju. Ale chraň mě p•nbu ji organizovat! Založil jste vlastn‰ nakladatelstv‰ a jedinečn€ klub čten‚řů. Jak vlastně došlo k tomu, že podobn€ klub vznikl a s kolika členy jste zač‰nal? Zajƒmav‚ je, že Klub kamar•dů Kapit•na Kida (KKKK) nevznikl na z•kladě širok‚ popularity mezi trampy. Založil ho vlastně Radek Dojiva v Brně, a to spƒš pro okruh sv‰ch zn•m‰ch
3
fandů sci-fi, aby se mu l‚pe prod•valy dva tituly, kter‚ mi vydal ve sv‚m nakladatelstvƒ 2DStudio: Kontinent neomezen‰ch možnostƒ a Dzwille. Klub byl od poč•tku založen na internetu a na jeho možnostech, kter‚ jsem j• tehdy (v roce 1999, kdy jsem vydal prvnƒ finkovku – Zmizenƒ princezny) ještě neměl. Napřed měl klub jen kolem dvou set členů. Teprv když jsem byl schopen pracovat s internetem s•m a Radek Dojiva mi vešker‚ materi•ly klubu předal, začal počet členů stoupat; přid•vali se milovnƒci m‰ch detektivek a jejich hrdiny Oty Finka, kter‚ se posl‚ze staly hlavnƒ n•plnƒ pr•ce m‚ho „jednomužn‚ho“ nakladatelstvƒ. S•m pƒšu, s•m děl•m sazby, někdy i ob•lky… atd. Počet členů KKKK se pomalu šplh• k sedmi stovk•m, n•klad poslednƒ finkovky už byl 800 ks. Stal jste se tak„ nositelem několika spisovatelsk€ch oceněn‰. Jste r‚d, že jste byl takto ohodnocen? Samozřejmě že jsem r•d. Nejvƒc si ovšem cenƒm GOLEMA za prvnƒ přƒběh antarktick‚ho novin•ře Christyho Bigse DEN A NOC. Utkal jsem se tehdy s už uzn•vanou elitou československ‚ SF včetně Ondřeje Neffa, jehož povƒdku NEJVĚTŠ” ODVAZ V DĚJIN•CH SWANGU jsem s•m tipoval na vƒtězstvƒ. Taky mě těšƒ dvě Ceny Jiřƒho Marka za KONEC PERSK–HO PRINCE (1995) a ZMIZEN” PRINCEZNY (1999). Mnoho lid‰ ř‰k‚, že soustružn‰k Ota Fink jste Vy, jak se na to d‰v‚te? Dƒv•m se na to poněkud zděšeně! Čte Vaše rodina Finkovky a ostatn‰ „kiď‚rny“? Jak kdo. Kristina a Fred, m‚ vzd•lenějšƒ děti, finkovky čtou. Poslednƒ ratolest Františka-Ellie, kter• mi teď děl• ob•lky, je samozřejmě čte taky. Nečte je manželka Vladimƒra, leč s tƒm nic nenaděl•m. Tch‰ně Jiřina je naopak čte s nadšenƒm. Bydlel jste v Praze, Liberci, v ‘st‰, dnes bydl‰te v Libouchci v domě Usherů, jak se to domu stane, že mu hroz‰, že spadne do bažiny? Domy st•rnou stejně jako jejich obyvatel‚. Pokud takov‰ dům včas nerestaurujeme, může se n•m st•t, že se jednou zřƒtƒme s nƒm – a jestli to bude do bažiny nebo jinam, už n•m může b‰t jedno. Vzhledem k tomu, co takov• rekonstrukce dneska stojƒ, n•m nakonec stejně nezb‰v•, než dům pojmenovat Usher III. a věřit, že n•s přežije. Tak doufejme, že Usher nespadne a j‚ bych V‚m r‚d poděkoval za rozhovor, kter€ byl z m„ strany možn‚ trochu nedotažen€, ale chtěl bych V‚s ještě pož‚dat o p‚r slov k Eldor‚du… A redakci, samozřejmě. J• myslƒm, že je ten rozhovor pěknej a docela origin•lnƒ! Nemůže každej rozhovor obsahovat všecko… ELDOR•DO – když jsem byl kluk, poř•d jsem vymejšlel nějak‰ časopisy… Jejich probl‚m vždycky byl a i dneska je v tom, CO do nich ps•t – a jak to vydržet a nepřestat, protože i v životě amat‚rsk‰ch redaktorů nastanou chvƒle, kdy by s tƒm nejradši praštili. „J• se tady s tƒm děl•m a oni si přijdou k hotov‰mu a ještě mi to kritizujou…“ Což je přesně ten přƒstup, jak‰ redaktor mƒt nesmƒ. Jak se řƒk• třeba v důsledně dělan‚m sportu: JE TO ŘEHOLE. A mnohdy to člověka připravƒ i o poslednƒ zbyteček času, v němž chtěl původně dělat něco ‘plně jin‚ho… Kdybych dělal časopis a bral to sportovně, pojmenoval bych ho „S•blƒk“. No vida – a co str•nka věnovan• sportu? Kousek historie, seznam sportů, jejich pravidla… (vzpomeňte Mlad‚ho hlasatele: Jak se st•t střednƒm ‘točnƒkem – psal s•m Pepi
4
Bican) a tak d•le. Mal• škola na kytaru, na ukulele… Můj prvnƒ šir•k. Když rozhovor s osobnostƒ liter•rnƒ, uveřejnit uk•zku z jejƒ tvorby (u mě si můžeš vybrat kr•tkou povƒdku z DIVNOBRAN”)… atd., atd. U•••••! Už mě nech, jsem ve skluzu! Zdravƒ Kid Napadlo mě, že s tou uk…zkou to nen‚ špatn€ n…pad. Jenže je neděle, uz…věrka je v p…tek a j… ještě mus‚m stačit napsat čtyři čl…nky, takže i sebekratš‚ pov‚dka z Divnobran‚ je př‚liš dlouh… (aspoň na mě), tak mě napadlo to přechytračit a vzpomněl jsem si na prvn‚ vyd…n‚ Čenže a Smrti kom…ra (4. a 5. Finkovka) z osmdes…t€ch let, kter‰ vyšlo pod společn€m n…zvem Čenž se smrt‚, kde je na desk…ch zezadu kr…tk… uk…zka (vyšlo to v edici Napět‚ v Našem vojsku a všechny knihy maj‚ společnou Žpravu, ale o tom snad až někdy za dlouho v čl…nku o edic‚ch). Je pravda, že Čenž je prvn‚ Finkovka, kterou jsem četl a hned na prvn‚ ř…dce jsem se musel sm…t, protože co bychom si pov‚dali, Otakar je prostě prima kluk. Ale to bych v…s všechny připravil o tu legraci, takže vezměme za vděk těmi deskami (i když to nen‚ př‚liš origin…ln‚): Jak jsem uj€žděl, provƒzelo mě jak„si vrrr do ztracena, jako kdyby si ze mě ještě k tomu někdo dělal srandu. To se v€, byla to nějakƒ motorka na druh„ straně plan„rky, za rošt€m, kter„ zakrejvalo v„hled na ulici za dol€kem. Přistƒl jsem na podvozek a kalhoty zůstaly cel„. Načež jsem ho zahl€d. Seděl opřenej o nasypanej svah, ze kter„ho jsem se mu mƒlem zř€til na kokos. „Pane,“ pov€dƒm. Chlƒpek nic. Popolez jsem k němu. ,,Nastydnete,“ zkoušel jsem to. Byl jsem mu volnej. Tak jsem k němu šel a hmƒt mu na rameno. Neřek zase nic. Vlastně ani nemoh. Byl tvrdej jak J€nův lomnickej suchar. Jako bych popad věšƒk. Teprve teď vyvrcholil ten den, kdy se dějou věci. A jak! Kam se hrabou šunkafleky! Škrƒbal jsem se po čtyřech nahoru, abych došel pro esenbƒky. Uviděj brejele, ucejtěj Blanku z Valojs a hned si mě tam nechaj.
5
