ROZHOVOR SE STEPHANIÍ LEHMANNOVOU
Fotografie z www.stephanielehmann.com (Photo from the author's website)
Máte profil na svojí osobní stránce na internetu a stránce knihy, na facebooku i na twitteru. Myslíte, že vás tento prostor sblíží se čtenáři? Naprosto. Nejvíc se mi líbí, jak mohu přes sociální sítě obohatit knihu o materiály pro ty čtenáře, kteří chtějí vědět víc. Když jsem si dělala průzkum na Butik Astor Place, New York počátku dvacátého století mě naprosto pohltil, ale nemohla jsem použít všechno, co jsem se dozvěděla. Na internetu je spousta úžasných informací a je skvělé, že je mohu využít, abych se s ostatními podělila na svém webu o historické detaily a fotografie. Setkáváte se někdy se svými fanoušky osobně? Pokud ano, co je na osobním styku nejcennější nebo nejužitečnější? Často se účastním čtení z knihy a ráda komunikuji s knižními kluby. Část mého nadšení pramení z toho, že když kniha vyjde, znamená to, že se lidé ponoří do světa, který jsem s takovým zápalem vytvořila a po celé roky se v něm pohybovala. Čtení je však samotářská anonymní činnost. Jako autorka nemusím nutně zažít tu skutečnost, že příběh, který je mému srdci tak blízký a drahý, udělá na někoho dojem. Setkání s lidmi tváří v tvář může být úžasný způsob, jak vést se čtenáři dialog. Butik Astor Place je váš pátý román. Je pro vás tvorba jednodušší, čím víc píšete? Čekaly vás tentokrát nějaké nové výzvy? Když začnu nový román, mám pokaždé pocit, že se musím naučit psát znovu od začátku. Součástí toho jsou psychické zábrany. Vytvořit „něco" úplně nového, velkého z „ničeho" mi nahání hrůzu. Je to obtížné také proto, že každý román je jiný a nevyhnutelně přináší problémy, související s daným světem, který vznikl. Ráda to přirovnávám ke skládání puzzle, kdy se konečný obraz neustále mění s tím, jak se snažíte doplňovat další a další dílky. Butik Astor Place pro mě představoval výzvu hlavně proto, že jsem se rozhodla děj zasadit do dvou časových období se dvěma hlavními postavami, jejichž vyprávění spolu souzní a smysluplně se slučuje. Po pár konceptech jsem si uvědomila, že jedna věc je se rozhodnout něco takového udělat, a opravdu to dokázat je něco úplně jiného. Musela jsem často uplatňovat metodu pokus-omyl, abych našla příběh splňující můj záměr. Skoro každá úprava spustila dominový efekt změn. Sledovat jednotlivé detaily může být ohromující. Ráda lidem
říkám, že tenhle román se počítá za tři knihy: Olivin příběh, Amandin příběh a příběh obou dívek sloučený do jednoho. Všechny vaše předcházející romány se odehrávají v přítomnosti, Butik Astor Place však prozkoumává svět New Yorku v roce 1907. Co vás inspirovalo k zahrnutí tohoto historického aspektu a proč jste si vybrala tuto konkrétní dobu? Odpověď na tuhle otázku má svoji vlastní historii. Doufala jsem, že najdu inspiraci na nový román, a procházela si police v místní knihovně. Mou pozornost upoutala kniha od Belly Spewackové s názvem Streets: A Memoir of the Lower East Side. Moje babička se jmenovala Bella a mohla se stát sousedkou Spewackové, kdyby nejela hned po příjezdu na Ellis Island za otcem do Sacramenta. A za studií na Newyorské univerzitě jsem v Lower East Side žila. Tehdy byl můj jednopokojový byt bez výtahu považován za kýženou nemovitost na Manhattanu v „cool a módní" East Village. I přesto byl řádně sešlý, měl nízký strop, šikmou střechu, nebyla tam kuchyň ani záchod, ani světlo, jen malinkatá koupelnička a pověstní švábi, kteří se po bytě promenovali hlavně v noci. Vzpomínky Belly Spewackové mě přenesly do prvních dvou desetiletí dvacátého století v New Yorku. Když už jsem se v nich tak zabydlela, nechtělo se mi je opouštět. Pustila jsem se do spousty podobných pamětí a románů včetně 81 Sheriff Atreet od Gertrude Fordové, Out of the Shadow od Rose Cohenové, Jews Without Money od Michaela Golda, Christ in Concrete od Pietra Di Donata, The Rise of David Levinsky od Abrahama Cahana, Empty Pockets od Ruperta Hughes, Susan Lennox: Her Fall and Rise od Davida Graham Phillipse a Bread Givers od Anzie Yezierske. Zdá se, jako by si myšlenka napsat román odehrávající se v New Yorku počátkem dvacátého století vybrala mě. Jen jsem stále netušila, o čem kniha bude. Potom jsem zašla do Tenement Museum na Orchard Street. Prošla jsem byty, které jsou upravené tak, aby vypadaly přesně jako tehdy, když na této adrese žili lidé v letech 1863 až 1935. Nemohla jsem si toho nevšimnout – ty byty byly velmi podobné mému starému bytu v East Village. Páni. Žila jsem v bytě, který se mohl stát exponátem v muzeu – autentický byt přímo z historie, který pořád ještě stál a stále se využíval! Omlouvám se, jestli vám to připadá, jako bych vypila příliš mnoho kávy, ale New York je svým způsobem živoucí muzeum. Každá ulice nabízí nějaký historický objev a můžete jen doufat, že nekonečné přeměny město přežije. Stále jsem však nevěděla, jak cokoli z toho převést do románu. Ale citlivěji jsem vnímala minulost, která mě obklopovala, a začala o svém současném bytě, kde žiji s manželem a dvěma dětmi, přemýšlet jinak. Budova byla postavena v roce 1928. Kolik rodin zde žilo v průběhu všech těch let? Snažila jsem si představit lidi, kteří přecházeli z pokoje do pokoje, nebo se dívali do stejných vestavěných zrcadel na dveřích koupelny. Kdo spal v mojí ložnici? Měl postel u stejné zdi? Kéž bych mohla vidět všechny ty šaty, které visívaly v mé skříni. Jaké tragédie a oslavy se v těchto místnostech odehrály? Zemřel tu někdy někdo? Nebo narodil? Zrodila se myšlenka napsat román, který se odehrává ve dvou časových obdobích. Někdo v přítomnosti se spojí s někým z minulosti. Ale kde a kdo? A jaký bude jejich příběh? A jak se spojí? Mělo by se to odehrávat na Lower East Side? Stále jsem si nebyla jistá. Jednu věc jsem však věděla: budou to ženy. Nemohu si pomoct, ale jako ženu mě osudy žen zajímají víc. Stále mě však nenapadal žádný příběh.
V tu chvíli mě oslovila kniha na poličce, kterou jsem si kdysi půjčila od matky, Just Looking: Consumer Culture in Dreiser, Gissing and Zola od Rachel Bowlbyové. Snažila jsem se ji číst už dřív, protože se mi líbilo zábavné téma nakupování, ale přišla mi příliš teoretická. Teď jsem to zkusila znovu a mou pozornost upoutal román, který autorka analyzuje, U štěstí dam od Émila Zoly, který popisuje zaměstnance velkého obchodního domu v Paříži v šedesátých letech devatenáctého století. Obchodní domy. Mám krásné vzpomínky na výlety do centra San Franciska, kdy jsem jako dítě chodila nakupovat do Macy's, The Emporium, City of Paris a I. Magnin. Vlastně jsem si vždycky myslela, že tyto šťastné vzpomínky jsou jedním z důvodů, proč mě New York tak přitahuje. Centrum San Franciska a ulice Manhattanu přispívaly k mému oblíbenému stavu bytí: kolem mě byla spousta lidí, ale nemusela jsem s nimi mluvit. Zolův román mě natolik zaujal, že jsem se vyhnula knihovně a knihu si koupila. Než jsem U štěstí dam dočetla, věděla jsem, že chci do své historické části knihy zahrnout prostředí obchodního domu. Ne však ze současnosti – dnešní obchodní domy jsou ve srovnání s nákupy na internetu velmi ubohé. Miluji retro oblečení, takže proč by moje současná hrdinka nemohla vlastnit retro butik? Dokonale to do sebe zapadalo. Moderní postava si bude romantizovat minulost a postava z minulosti se bude snažit žít moderně. Stále jsem však ještě musela určit, kdy žila moje postava z minulosti. Nejdřív mě lákalo druhé desetiletí dvacátého století, protože tehdy byla krásná móda – méně korzetů a v oblibě byl empírový pas. Jak však moje zápletka dostávala obrysy, uvědomila jsem si, že má smysl zasadit román do doby o deset let dřív, do éry finanční paniky z roku 1907. Móda z tohoto období se mi tak nelíbí, ale měla jsem dost rozumu na to, abych pochopila, že to, co mají postavy na sobě, nemůže být rozhodující faktor. Konečně jsem se tedy mohla pustit do psaní. Vaše hrdinka Amanda miluje retro oblečení. Sdílíte její vášeň? Na vaší internetové stránce popisujete, jak ráda procházíte vetešnictví. Láká vás to víc než oblečení? Hrozně ráda chodím na bleší trhy a do charitativních obchodů. Mojí první retro vášní bylo nádobí ze třicátých let inspirované sadou misek, které jsem zdědila po babičce. Moje jídelna je nyní plná skříněk s nádobím, které nikdy nebudeme používat, sbírek papírových retro ubrousků, kterými si nikdy neutřeme ústa, pohlednicemi, které nikdy nepošleme, a polic s retro knihami – z nichž jsem většinu přečetla. Protože ráda šiju, mám také zásobu retro látek a sklenice plné retro knoflíků, které čekají, až přestanu psát a začnu tvořit. Co se týče retro oblečení, mám v bytě jednu skříň přecpanou šaty ze čtyřicátých, padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Nejsou určené k nošení, takže se neomezuji na nakupování pouze toho, co mi padne. Většina z nich vyjadřuje příliš okatě cizí vkus, takže bych se v nich na veřejnosti necítila pohodlně. Nechci, aby mě v nich někdo viděl, kupuji je proto, že mi pohled na ně přináší radost. Může se mi líbit třeba vzor látky, styl, způsob, kterým šaty vyvolají představu daného desetiletí... nebo mě pobaví otázka „Co si asi návrhář myslel?" A navíc byly všechny levné. Kupuji retro jen za dobrou cenu. Píšete o New Yorku jak na počátku dvacátého století, tak pohledem současného Newyorčana. Narodila jste se však v San Francisku, co vás tedy přivedlo do New Yorku? Co vás tam drží? Byla jsem přijata do absolventských programů angličtiny na Newyorské univerzitě a také na Univerzitě ve státě Washingtonu. Navštívila jsem New York už několikrát předtím, nenáviděla ho a myslela si, že všichni, kdo se tady rozhodli žít, se museli zbláznit. Na druhé straně o Seattlu jsem věděla, že je to krásné, čisté město plné „lenochů", jako jsem já. Ale
všichni říkali, že pokud se chci opravdu stát spisovatelkou, musím do New Yorku. Takže jsem Seattle zavrhla. Ve druhém semestru na NYU jsem začala chodit s klukem z jednoho semináře psaní. Náhodou to byl rodilý Newyorčan a náš vztah mi pomohl, abych si na město zvykla. Asi po roce jsem se k němu nastěhovala. Nakonec jsme se vzali. Tou dobou už jsem byla zamilovaná – do města. Někdy si říkám, že kdybych šla na školu ve Washingtonu, vzala bych si nějakého dřevorubce, zůstala v Seattlu a psala romány o regionu Pacific Northwest. Jste vdaná a máte děti, přesto jsou obě postavy v románu svobodné a bezdětné. Amanda si to možná nezvolila dobrovolně, ale Olive rozhodně ano. V obou ovšem mateřství vyvolává velkou zvědavost. Ovlivnila tento aspekt knihy nějaká vaše osobní zkušenost? Vždycky jsem se zaměřovala na sexuální aspekt, který pohání moje hlavní postavy, takže pro mě bylo přirozené pátrat po tom, jak se Olive s Amandou, každá svým způsobem, poperou s faktem, že je možné, že zůstanou bezdětné. Tato kniha je o dvou podnikatelkách. Jsou zapálené pro svou práci a ohledně mateřství a manželství prožívají emoční rozpor. Ale možnost mít dítě patří k ženské existenci. Přece jen žena žije v těle, které je pro porod vybaveno. Narostou jí prsa, která jsou určena ke kojení nemluvňat, každý měsíc několik dní krvácí z vagíny od puberty až do menopauzy. A to se děje, ať už někdy otěhotní nebo ne. Myslím, že je překvapivé, jak se akt menstruace v naší společnosti přehlíží. Ve všech ohledech se prostě děje. Naučily jsme se sbírat svou krev a její skvrny pod oblečení a mimo dohled. Ale krev je extrémní, dokonce sveřepou součástí každodenního života ženy, mnohem víc než u muže. Proto jsem chtěla do knihy začlenit realistický pocit očekávání, příchodu a přítomnosti krve u svých postav. Ke zdůraznění příběhu používáte prvky magického realismu. Co vás k tomu vedlo? Neopírám se o mytické či nadpřirozené způsoby myšlení a neměla jsem původně v úmyslu je do knihy začlenit. V původním návrhu byla kniha vlastně jen o Olive a Amandin příběh nebyl tak důležitý. Myslela jsem, že mi prostě jen poslouží jako odraz pro příběh z minulosti. Ale Amandina úloha postupně rostla, dokud jsem nedošla do bodu, kdy jsem střídala kapitoly o obou postavách. V průběhu proplétání jejich příběhů jsem si musela být jistá, že jejich vyprávění má souvislou návaznost, takže jsem si začala pohrávat s posílením Amandina pocitu, že ji Olive pronásleduje. Kromě toho, že to příběhu dodalo trochu záhadnosti, si také myslím, že to čtenáře víc vtáhne do nitra Amandiny fascinace minulostí a jejího pocitu, že Olive „s ní mluví" nebo souzní na duchovní úrovni. Prolínání reality a fantazie je něco, co jako spisovatelka sama znám. Protože neustále navštěvuji svět románu, který nás má přesvědčit o skutečnosti, mohou někdy postavy ožít samy o sobě. Takže například občas chodím po Šesté Avenue a prohlížím si budovu, kde býval obchodní dům Siegel-Cooper – v němž nyní sídlí hlavně Ložnice Koupelny & Příslušenství. Musela jsem si neustále připomínat, že Olive s Angelinou v té budově ve skutečnosti nikdy nepracovaly a, ano, ani neexistovaly. Konec Butiku Astor Place zůstává poměrně otevřený s několika nezodpovězenými otázkami. Máte pocit, že je autentičtější, když jasně nenaznačíte konec? Ano, je to autentičtější a víc to odpovídá tématu knihy. Amanda si vzpomene, jak listovala stránkami svých knih ze série Time-Life a zatouží vidět dál za horizont. Chce vědět víc o lidech na fotografiích, a co si mysleli. Olivin deník jí k tomu poskytne příležitost. Když se však Amanda blíží k závěru, bojí se ho dočíst. Částečně proto, že má strach, co se dozví, ale také proto, že se s Olive nechce rozloučit.
Když ho přece jen dočte, část Olivina příběhu zůstává stále tajemstvím a Amanda jde za Jane Kellyovou a doufá, že se dozví konec. I když se jí něco povede zjistit, přijímá zároveň skutečnost, že minulost je minulost a celý příběh se nikdy nedozví. Myslím, že je pro čtenáře důležité, aby zažil na konci stejný pocit ztráty jako Amanda. V předchozích náčrtech jsem experimentovala s tím, že dám Amandě víc příležitostí vyzpovídat Jane Kellyovou ohledně toho, co se stalo s Olive a Angelinou po skončení deníku. Nikdy jsem však nebyla s jejich rozhovory spokojená. Odpovědi Jane Kellyové mě neošálily: autorka se o osudech obou žen rozhodovala očividně podle nálady. Myslím však, že nejdůležitější otázky jsou zodpovězené dostatečně, aby čtenáře uspokojily. Jakmile se příběhy Amandy a Olive propojí, a dramatická akce vyvrcholí, musí se příběh zklidnit a zůstane k napsání jen určité množství. Kromě toho člověk může podle povah postav odhadnout, co se s nimi stane, ale poskytnout příliš mnoho informací by mi nepřipadalo správné. Pracujete nyní na nějakém projektu? Budete pokračovat v příběhu Olive a Amandy v dalších románech? Pracuji na jiném historickém románu. Není v něm ani Olive, ani Amanda. Ale někdy ráda přemýšlím, na jaké další zajímavé kousky oblečení by mohla Amanda narazit, takže člověk nikdy neví! Převzato z knihy BUTIK ASTOR PLACE
