Archivy | Texty | Rozhovory | Rozhovor s irským spisovatelem Johnem Banvillem
Rozhovor s irským spisovatelem Johnem Banvillem Jiří G. Růžička: V knize Prague Pictures (Pražské obrázky) z roku 2003, která v Česku kupodivu stále nevyšla, píšete, že jste kouzlo Prahy objevil díky fotografiím Josefa Sudka. Co jste měl na mysli?
John Banville: Kouzlo Prahy podle mne zachytil Sudek na svých fotografiích, především těch nočních. Myslím, že to byl jeden z nejlepších fotografů vůbec. Jeho díla vyjadřují melancholii Prahy, její tajemnost a temnost, kterou sami obyvatelé patrně nevidí, ale cizinec ano. Podobnou atmosférou oplývá velmi málo měst, například Turín nebo Lyon. Praha vždy přitahovala cizince, osobnosti typu alchymisty Johna Dee nebo císaře Rudolfa II.
Vidíte nějaký rozdíl mezi Dublinem a Prahou?
Praha je obrovské středoevropské město, geograficky i kulturně skutečný střed Evropy, její křižovatka. Dublin je hlavní město ostrova, ležícího mezi kontinenty. My se musíme zaměřovat na Ameriku i na Evropu, to je velký rozdíl. Dublin je malé, sofistikované město, v současnosti velmi bohaté – ale zbohatlo až v posledních dvaceti letech. Nezná nic mezi naprostou chudobou a hýřivým bohatstvím. Co jsem v Praze našel, když jsem ji navštívil poprvé, v ní nalézám i teď: příslušnost k evropské kultuře, která je stále živá. Na druhé straně nevím, zda jsem někdy byl na zalidněnějším místě než na Karlově mostě v devadesátých letech.
Vaše dvě poslední knihy jsou kriminální romány. Co vás na tom žánru přitahuje?
Píšu je od té doby, co jsem se seznámil s romány Georgese Simenona. Což bylo teprve nedávno. Jeho knihy člověku nezmění život, ale zároveň nejde o lehké čtení. Například Špinavý sníh, Muž, který pozoroval noční vlaky či Zmizení pana Mondea jsou podle mne mistrovská díla dvacátého století. Simenona jsem dlouho nečetl, protože jsem si myslel, že to je jen populární četba, která mne nikdy nezajímala, ale před čtyřmi lety mne na něj upozornil jeden můj přítel filosof. Byl jsem uchvácen autorovou úsporností, jednoduchostí jeho stylu a především přímočarostí zápletek. Rozhodl jsem se, že to také zkusím. Teď se tím bavím a vlastně mě to živí.
V jedné recenzi jste Simenona vyzdvihl jako jediného spisovatele, který se v rámci existencialismu může srovnávat s Louisem-Ferdinandem Célinem. Můžete to objasnit?
Simenon byl velký spisovatel, jeho chápaní reality dvacátého století bylo extrémně umělecké. Psal složité, depresivní, poctivé knihy, jeho schopnost načrtnout scénu je úchvatná. Myslím, že je skutečně největší existencialistický spisovatel, i když termín existencialismus je dnes trochu zastaralý. Myslím, že je bližší Dostojevskému než Sartrovi nebo Camusovi.
Takže s detektivními příběhy budete pokračovat. Připravujete též román jako John Banville?
Týdeník New York Times Magazine mi nabídl, že bude tisknout mou novou detektivku na pokračování, po dobu patnácti týdnů. Měl jsem představu, že budu stejným tempem i psát, ale chtěli to odevzdat hotové. Tak jsem knihu dokončil. Psaní detektivek je jednoduché, každý si může vymyslet takový příběh. Jako John Banville píšu nový román už od roku 2004, ale jde mi to velmi pomalu. Zatím jsem napsal jen asi deset tisíc slov.
Z vašich knih je znát, že máte rád výtvarné umění. Co si myslíte o konceptuálním a angažovaném umění?
Můj vztah k tomuto druhu tvorby je zcela negativní. Umění, které je platné jen dočasně, neuznávám, a to včetně malby. Sociálně angažovaná díla nejsou žádným uměním a ani jím být nemohou. Umělecký kontext takového díla je vázán na svou dobu; nemůžete se starat o socialismus, kapitalismus, potraty nebo o morálku, nemůžete se starat o nic. To je vlastnost umění, které je zcela mimo morálku, stejně jako umělec. Umění je jako život, ani negativní, ani pozitivní, ani pesimistické, ani optimistické, morální či amorální – prostě je.
Umělec by se neměl zajímat o politiku?
Myslím že ne, to je tedy alespoň můj názor. Nemám rád angažovanou tvorbu ani umělce, kteří ji provozují. Představuji si romanopisce z devatenáctého století, kteří psali o tehdejších válkách; měli bychom se o to zajímat, měli bychom o tom vůbec vědět? Například o 11. září bych zakázal psát alespoň dvacet let.
Zajímáte se o jiné druhy umění?
Ano, miluji film, podle jedné své knihy jsem dokonce napsal filmový scénář. Podle mne byl němý film mnohem umělečtější než zvukový, byl expresivnější a hezčí. Nemohl bych žít bez hudby, nemohl bych žít bez výtvarného umění.
Byl jste členem organizace Aosdána, co bylo jejím smyslem? Proč jste z ní vystoupil?
Je to taková akademie, která sdružuje dvě stě umělců – vizuální tvůrce, skladatele, spisovatele, ale ne performery, i když to se mohlo změnit. Setkávají se třikrát do roka, mají svůj výkonný výbor. Mnoho z nich dostává stipendium, které je myslím deset tisíc eur za rok, což není tolik peněz, abyste z toho mohli žít, ale stačí na uživení dětí. Myslím, že je to dobrá organizace; vystoupil jsem z ní, protože jsem se příliš neúčastnil jejího chodu a chodilo za mnou mnoho lidí s tím, abych podpořil jejich členství (nové členy vybírají jen členové stávající – pozn. JGR). Mnoho mladých spisovatelů se chce stát členy, ti peníze potřebují, a tak jsem jim uvolnil místo.
Už několik let patříte k hlavním kandidátům na Nobelovu cenu za literaturu. Letos na vás byl dokonce vypsán kurs dvacet ku jedné...
Opravdu? To je tedy hloupé. Příští rok by to mohlo být patnáct ku jedné, a až budu na smrtelné posteli, dva ku jedné.
A váš názor na tuto cenu?
Podle mne by to mělo být jako v loterii: vítěz si může zvolit, že zůstane v anonymitě. Když jsem byl mladší, byla cena udělována nechci říct zavedeným, ale respektovaným autorům na konci jejich kariéry. Bylo to určité uznání. V osmdesátých letech ji ale začali dávat mladším spisovatelům, což mi připadá absurdní, protože ta cena spisovatele zničí. Začne být zaneprázdněn různými rozhovory a přednáškami; pro mladé spisovatele je to nebezpečná věc.
Co tedy říkáte na letošní vítězku Doris Lessingovou?
Myslím, že ona je téměř dokonalá kandidátka.
Jaký byl váš první pocit, když jste se dozvěděl, že jste získal Bookerovu cenu?
První dojem? Asi kolik lidí mě začalo nenávidět. A druhý, že můj manažer má asi velkou radost, protože prodáme víc knih.
V češtině zatím vyšly jen dvě vaše knihy, Kniha doličná a Moře, příští rok by měl vyjít detektivní román Christine Falls. Co byste doporučil českým vydavatelům ze svých knih ještě vydat?
Kdybych měl možnost si vybrat, byl by to román Shroud.
Román Christine Falls je obžalobou pokrytectví a mravní dvojsmyslnosti někdejší dublinské katolické elity...
Ne, není to obžaloba ničeho, je to jen kniha. Ten námět je jen materiál, všechno je pro umělce jen materiál, nestaráme se o to. Koho při čtení románu zajímá například skutečný Dublin? To ponechme muzeím. Je to jen Dublin v našich představách. To musíme rozlišovat, a pokud něco v románu vypadá jako realita nebo skutečný život, je to spíš náhoda. Já jsem jen použil ostrov, na kterém jsem vyrůstal, tu zvláštně jednoduchou, temnou atmosféru padesátých let. Je to ideální materiál pro temný román. Všechen ten cigaretový dým, mlha, hřích a vina.
Máte s tou atmosférou sám zkušenosti?
Samozřejmě, narodil jsem se v roce 1945, vyrůstal jsem v té době a byly to hrozné časy. Srovnatelné se situací u vás, v Polsku nebo Maďarsku. Byli jsme chyceni v irské realitě, náš veřejný i soukromý život byl nalinkován státem, bylo to podobné jako komunismus u vás. Říkali nám sice, že máme na rozdíl od vás svobodu, ale nebyla to pravda. Vy v Praze, Budapešti, Varšavě nebo v Rumunsku jste vlastně měli víc svobody než my, myslím intelektuální svobody. Mnoho spisovatelů bylo zakázáno a museli psát
tendenčně. Kdyby v té době vycházely mé knihy, byly by zakázány, což by bylo skvělé, byl bych třeba slavnější. Minul jsem to o jednu mizernou generaci.
Můžete mi prozradit, jak vaše knihy vznikají?
Nemám co skrývat. Malování obrazů je jako snění a tak je to i s knihami. Všechny ty příběhy a postavy procházejí vaší hlavou. Rozdíl je v tom, že když píšete, musíte nad tím mít kontrolu. A za druhé musíte mít určitý materiál, z něhož vycházíte, protože ten sám o sobě nevznikne. Pracuji, jako bych snil.
Ve svých knihách dokážete zachytit určitý obraz a atmosféru místa, až má čtenář občas pocit, že to zažil sám. Jsou tyto obrazy prožité, nebo smyšlené?
Abyste popsal určitou věc, musíte ji uchopit, zaměřit se na ni. Nezáleží na tom, zda je to kámen nebo lidská bytost, musíte se na ni koncentrovat, následovat ji a najít správná slova v prostoru své představivosti.
U nás není příliš zvykem, aby spisovatelé psali knižní recenze. Chápe se to jako střet zájmů. Proč píšete recenze vy?
Dělám to pro peníze! Ale ne, psaním recenzí se nemůžete uživit. Mé recenze vycházejí v New York Review of Books, někdy v Guardianu, ale nejsem nijak spojený s autory, jejichž knihy hodnotím. To jsou většinou mladí spisovatelé. Recenze píšu rád, těší mě, když mohu napsat o nějaké knize, že je dobrá. Zkrátka mě to baví a rád občas dostanu nějaký ten šek…
Co považujete za nešvar v současné literatuře?
V současnosti vzniká málo dobré literatury v poměru k té špatné, ale tak to bylo vždycky. Počet dobrých spisovatelů je v každé generaci omezený. Ale to neznamená, že ti horší by neměli mít možnost publikovat a psát. Jen pár knih ze současnosti přežije a já netuším, které to budou. Moje knihy možná zemřou se mnou, co já vím. Vkus se časem mění, například Beckett byl po své smrti považován za dobrého
dramatika, ale nepříliš dobrého spisovatele; podle mne je skvělý prozaik a nijak zvlášť dobrý dramatik. Když zemřel Henry James, zemřela jeho sláva na čtyřicet let s ním, o Mozartovi nevěděly celé generace, časy se mění. Johann Sebastian Bach byl dlouhou dobu znám jen jako otec skladatele Johanna Christiana Bacha, a zatímco a na toho si dnes vzpomene jen málokdo, Johann Sebastian patří k hudebním géniům. Kdo ví, koho budou uctívat další generace.
Nemáte dojem, že se světová próza unifikuje, že se obecně zjednodušuje a zplošťuje literární jazyk?
Nemám ten pocit. V současné evropské literatuře však najdete jen několik dobrých spisovatelů. Když se zaměříte na třicátá, čtyřicátá nebo padesátá léta, vyjmenujete spoustu autorů, kteří sice všichni nebyli velikáni, ale rozhodně patřili k nadprůměrným, třeba Thomas Mann. V dnešní Evropě takové spisovatele nevidím, i když tam možná jsou, jen nejsou překládáni do angličtiny. A ještě se vrátím k vaší otázce, co považuji v literatuře za nešvar: v anglofonních zemích je to především to, že o cizojazyčnou literaturu se stará jen několik specializovaných nakladatelů. Angličané a Američané většinou neumějí mluvit jiným než vlastním jazykem, jsou hrozně líní. Angličtina se stala univerzálním jazykem, jakousi linguou francou současnosti. Pro anglofonní země je to katastrofa, protože nevíme, co se děje ve světové literatuře. Kdo pro nás přeloží čínské knihy a kdo bude rozhodovat o tom jaké? Z čínštiny se překládají dva nebo tři spisovatelé, ale kdo ví, zda jsou to ti nejlepší nebo nejhorší?
Často píšete o historii; kdy a kde byste chtěl žít, kdybyste si mohl vybrat?
Myslím, že všechny doby i místa jsou skoro stejné. Docela rád bych žil v osmnáctém století, ale v té době neexistovalo moderní zubařství. Pro mne byly zlatým věkem třeba léta 1951 až 1964.
Jiří G. Růžička A2 č. 51-52/07 (19. 12. 2007)
