Rozhovor s Charlesem Laurencem: Špiónu Muchovi by záviděl i Bond. Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 18 Říjen :34 -

Rozhovor s Charlesem Laurencem: Špiónu Muchovi by záviděl i Bond Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 18 Říjen 2012 08:34 -

O nebezpečích, hrůzách i úsměvných stránkách života v Československu 50. let i v současné české a americké společnosti, přízraku jménem Romney a zázraku jménem Woodstock jsme si povídali s autorem knihy odhalující skrytou tvář spisovatele a překladatele Jiřího Muchy, britským novinářem žijícím ve Spojených státech, Charlesem Laurencem.

Praha 50. let, jak ji popisujete očima osmiletého chlapce, syna britského diplomata, je městem temným, nicméně s mnoha tajuplnými, novými impulzy. Do jaké míry jste to vše vnímal jako klukovské dobrodružství? Byl to úplně jiný svět, s jinými zvyklostmi, atmosférou, barvami a pachy, než na jaký jsem byl ze Západu zvyklý. Ve vzduchu smrděly saze a benzín, ale na každém rohu voněly pečené kaštany. Po ulicích jezdily tatraplány, nádherná elegantní auta, která jsem nesmírně obdivoval. Ale když mi pak matka říkala, že v nich jezdí jenom tajní, měl jsem z nich hrůzu. Praha mi tehdy jako klukovi připadala jako podivuhodně krásné, ale zároveň k zalknutí ponuré město.

Jak na vás zapůsobila v roce 2007, když jste se sem po tolika letech vrátil? Byl jsem v šoku. První dojem byl, že je to úplně jiné město, čisté, barevné a veselé. Ale při procházkách mi došlo, že kýčovité barvy a luxusní restaurace jsou falešnou atrakcí pro turisty. Pod omítkami cítím z těch kamenných domů a kostelů jakousi bolest a hořkost, jako tenkrát. Snad je to tím křesťanstvím, nevím, ale těch dva tisíce let historie mi tu voní smutkem a utrpením.

Vaše kniha má podtitul „intriky, sex a špióni“. Nepřijde vám to trochu laciné? Právě že vůbec ne. Sám jsem nečekal, že z toho nakonec bude takový thriller. Ale je to tak. To, co Jiří Mucha dokázal jako agent sváděním žen, vytipovaných StB, by mu mohl závidět i James

1/8


Bond. Byl to muž dvou tváří, jako vystřižený z brakových špionážních rodokapsů. V Británii si dokázal získat obdiv tím, že jim tvrdil, jak je vychytralý, že dokázal obelstít StB a provézt obrazy svého otce Alfonse Muchy přes železnou oponu, ačkoli ve skutečnosti StB přihlížela, když je na Hradčanech před svým palácem dával do kufru svého saaba. A tady, v Čechách, je ctěný jako bojovník proti komunismu a spisovatel, který jej odvážně popsal. Skvělá práce, nemyslíte? A to ještě nevíme, nakolik se angažoval jako agent MI 5, ale je nesporné, že o něj projevila zájem.

Vaše kniha boří mýtus kolem Jiřího Muchy s velkou razancí, což mnoha lidem, zejména jeho příbuzným, není po vůli. Jolana Šopovová, autorka nedávno vydané knihy o stejném hrdinovi, viděném ovšem jejím obdivným pohledem, tvrdí, že i když snad Mucha podepsal spolupráci s StB, naše spekulace těžko mohou změnit fakt, že byl slušný člověk, který nikomu neublížil. Co vy na to? To je přesně opačný závěr, než k jakému jsem dospěl já. Vnímám to v rámci snah vykreslit Jiřího Muchu jako renesančního člověka a vzor statečného muže, jemuž se podařilo projít moderními československými dějinami bez ztráty kytičky. Pokud ta paní četla stejné svazky jako já, nemohla by k něčemu takovému nikdy dojít. Co o Jiřím Muchovi vypovídají, je totiž absolutní nedostatek morálky a svědomí. Slušný člověk z mého pohledu zkrátka jedná jinak.

Jste si jistý, že materiály, z nichž jste vycházel, nemohou obsahovat smyšlenky agentů, které se jim právě hodily do jejich vlastních špionážních her? Podobně skandální odhalení diskreditující Milana Kunderu mi připadala jako uměle vykonstruovaná, vytržená z kontextu a účelová. Mezi archivními materiály je třeba obezřetně rozlišovat. Já jsem vycházel z interních zpráv agentů, jejichž povaha je taková, že je u nich manipulace s fakty nepravděpodobná. Pokud jde o svazky vedené na sledované osoby, tam je to samozřejmě ošemetné. Těm jsem se ale vyhýbal.

Jolana Šopovová o vás nedávno na jedné z besed veřejně prohlásila, že jste psychicky nemocný muž, který si v knize léčí osobní komplexy z mládí. Jako důkaz vaší nepříčetnosti uvádí citát z vaší knihy, v němž popisujete, jak močíte na dveře chalupy Jiřího Muchy a činí vám to nesmírné potěšení. Můžete to vysvětlit? Ano, rád! V nejmenším se za to nestydím. Bylo to pochopitelně dosti neurvalé a neomalené gesto, ale já jsem v tu chvíli cítil, že na to mám právo. Víte, v angličtině je takový výraz „vymočit se na něčí hrob“. Na to jsem ovšem příliš staromódní, toto byl z mého pohledu přiměřený kompromis. Když jsem po dlouhých letech našel chalupu, kde se moje matka setkávala a spala s Jiřím Muchou, pocítil jsem, že jsem na místě zločinu, alespoň co se týče psychického otřesu

2/8


a tragických následků, které to mělo pro moji sestru Kate. Ta tomu totiž jako dítě byla přímo či nepřímo vystavena, těžce pak psychicky onemocněla a následně zemřela. A že jsem vyšinutý? Já si jako blázen nepřipadám a ani na to nemám žádnou diagnózu, ale nikdy neříkej nikdy.

Je podle vás tragédie Kate důsledkem toho, co se tam událo s Jiřím Muchou? Takhle to říci nemůžu, pro to jsem žádné důkazy nenašel. Ale pravidelně doprovázela matku, a já jsem přesvědčen, že není dobré brát s sebou dítě na chalupu, kde máte milence, s nímž spíte. Děti jsou na toto velice citlivé. Kate byla vystavena čemusi neblahému, Muchovu světu bez morálky a bez zábran. Ocitla se v situaci, která ji zlomila. Byla to ovšem i vina mé rodiny. Kate se stala obětí toho místa a té doby.

Vaše matka do smrti trpěla při pomyšlení, že ji Jiří Mucha svedl ne z lásky, ale na objednávku StB jako manželku britského diplomata. Jaké měla tato akce společenského agenta následky pro vašeho otce? Jakmile se otec dozvěděl, že mu je matka nevěrná, oznámil to svým nadřízeným, protože to bylo velké bezpečnostní riziko. A oni ho poslali do Káhiry. Dalších šest let ho intenzivně vyšetřovala MI 5. Horší ale byl jakýsi podivný temný stín, který to vrhlo na naši rodinu. A navždy ji to zničilo.

Co je pravdy na tom, že originál vaší knihy byl po svém vydání v Británii zakázán? Kniha zakázána nebyla, ale jisté osoby o to usilovaly. Nebyly za tím zájmy morální nebo literární, ale ryze obchodní. Muchovi napsali dopis vydavateli, že si najmou právníka a podniknou kroky, aby distribuci knihy zabránili. Vydavatel se zalekl a stáhl propagaci, ale šest tisíc výtisků už bylo vyprodáno. Nakonec se ukázalo, že to byl bluf. Ta kniha je v originále stále k dispozici na portálu Amazon.com.

Máte dojem, že ten nátlak na vás souvisel s komerčními zájmy rodiny, která se obávala, aby to nepoškodilo jejich výnosné obchody s díly Alfonse Muchy? Myslím si, že ano. Muchovi měli vždycky jeden hlavní zájem: chránit a propagovat obchodní značku Mucha.

Našel jste v této souvislosti v archivech důkaz, že Jiří Mucha mohl volně přejíždět hranice, prodávat obrazy svého otce a rozviřovat boom zájmu o jeho plakáty a obrazy? Ano. To je jedna ze zásadních otázek celého příběhu, protože když byl v roce 1955 propuštěn z vězení a začal úspěšně pracovat jako agent Anty, udělali s ním obchod: jako filmový kritik najednou mohl jet do Cannes, pak do Londýna, aby obnovil své kontakty z dob války. A on se

3/8


jim odvděčil: v roce 1956 se spojil se svou starou známou, tanečnicí Pauline Grantovou, která už sice tehdy nebyla milenkou britského ministerského předsedy Anthony Edena, ale stále s ním byla v kontaktu. A když přišla suezská krize, byl to právě Eden, kdo podepsal zásadní dohodu o ukončení invaze pouhý den po jejím zahájení. Vzpomeňme, jak silně proti té invazi protestoval SSSR. Šéfové Muchy alias Antyho z něj museli mít velkou radost. To byl vrchol jeho kariéry jako sociálního agenta. Na oplátku si vymínil, že dostane vízum a bude moci jezdit prodávat obrazy do Londýna, kde rozvířili ten ohromný boom kolem Muchových obrazů a plakátů.

Takže úřady o tom věděly, ale mhouřily oko? Nejenže mhouřily, mlaskaly blahem. Dovolily mu ty obrazy vyvážet a prodávat, když dá státu polovinu utržených peněz jako spropitné, protože tvrdá měna byla vzácnost. Ale stejně si žil jako král, protože když tu polovinu dal státu v librách, zbytek si mohl nechat. Z přehledů z té doby o kontech československých občanů v tuzexových bonech jsem vyčetl, že Jiří Mucha byl v té době druhým nejbohatším mužem v Praze. A to ještě není všechno. Našli jsme materiál z roku 1968, kdy přijel přes Berlín do Londýna na dva dny za mou matkou právě v době, kdy byl můj otec na kurzu němčiny v Berlíně. Je to shoda okolností, nebo tam otce poslala MI 5, aby si mohla poslechnout, co si budou povídat s mou matkou? Potom o tom podal zprávu svému nadřízenému z StB a navíc ještě stihl v Londýně prodat několik otcových obrazů.

Muchovské motivy se dnes staly jakousi turistickou pop-ikonou Prahy, hned po Švejkovi, Kafkovi a Havlovi. Jaký z toho máte pocit? Překvapilo mě to, ale pak mi to došlo: Jiří Mucha je mrtev, ale jeho byznys kráčí dál.

Vlastníkem Muchova muzea, kde nevelká výstavní síň je ve skutečnosti jen zástěrkou pro velký obchod s hrnečky, tričky a plakátky, je vlivný podnikatel, který bez skrupulí zaneřáďuje historické centrum Prahy ohyzdnými obchodními a kancelářskými megabudovami. Nemáte obavy, že si svou knihou koledujete o jisté nepříjemnosti? Jsem si vědom toho, že píchám do vosího hnízda, že to není jen mrtvá historie. Kontinuita dvojakosti ve vztahu k Muchovu umění a penězům je tu pořád živá. Ale možná to tak není, ta ženská měla pravdu a já jsem blázen.

V zemi, kde jeden absurdní systém střídá druhý, je těžké hodnotit, kdo nebo co je normální. Jak se s vaší zkušeností díváte na to, co se dnes děje ve světě? Jak vnímáte dnešní společnost a směr, kterým tak spěchá? Doba je taková, že jako lidstvo děláme velké a nebezpečné chyby. Zatraceně si zahráváme. Je to trochu jako sledovat ovce, když jdou na porážku. V kontrastu s klidným a pohodlným životem,

4/8


který zažila naše generace, to přímo bije do očí. Sociální demokracie ztratila atraktivitu, diskreditovala se. Lidé už nevěří v sociálně spravedlivý stát jako záruku dlouhodobého klidu na důstojný život všech členů společnosti. Ta přitom – jak jsme v západní Evropě i mnozí zažili – byla řešením. Každý se cítil bezpečně, každý mohl mít děti bez obav, že zítra přijde o práci a ocitne se na ulici. Jedna z věcí, která mě mimořádně irituje, je kolaps všeobecně dostupné zdravotnické péče. V 60. letech to fungovalo perfektně, ale my jsme začali reptat, že nechceme platit daně, že chceme žít svobodně jako v Americe. Problém je v tom, že se nedokážeme poučit.

Když jsem vám včera v hospodě řekl, že současná česká vládní garnitura a velká část národa sympatizuje v amerických prezidentských volbách s Romneym, zbledl jste, že by se ve vás krve nedořezal. Proč? Je to velké zklamání. Lidé, kterým vyhovuje Romneyho model, o sobě vysílají do okolí jasnou zprávu: jsou pro ostatní nebezpeční. Právě proto, že si neberou poučení z historie. Romney – stejně jako vpodstatě kdokoli, kdo kandiduje za republikánskou stranu – je jako chrt, který závodí v dresu plutokracie. Sám je přitom, samozřejmě, členem elitního klubu – multimiliardář, kapitalista, který pohádkově zbohatl na rušení pracovních míst. Je členem té jednoprocentní menšiny, která zbídačuje všechny ostatní. Jejich politika a ideologie dovedla Ameriku do krize, která je možná osudová.

V čem jsou dnešní republikáni nebezpečnější než jejich předchůdci? Bez zábran likvidují střední třídu – všechny ty, kteří vyráběli, učili, léčili, rolničili a stavěli. Základem americké reality vždy bylo to, že když třeba někdo v továrně vyráběl auta, mohl si dovolit koupit dům, mohl poslat děti na vysokou školu – to byl americký sen. Jenomže ten je fuč, zbývá jen beznaděj a nervozita, sílí nenávist. A to je velký průšvih. A jestli vyhraje Romney, hrozí, že další vývoj bude nezvratný. Jde o strukturální katastrofu, protože republikánům už nyní jdou na účet všechny peníze, které kdy kdo dá na volby, takže se může stát, že už je nikdy nebude moct porazit, protože na to nebude mít odkud vzít. A že peníze vyhrávají volby, to je snad jasné. Všechny ty instituty, think-tanky, kde inteligentní a dobře placení lidé udělají cokoli. Třeba vymýšlejí příběhy o tom, že černí jsou špatní, nebo články typu Všeobecná zdravotní péče ti zabila babičku. Odporné manipulační hnusy. Takže slyšet od vás, že jsou v Praze, nebo dokonce ve vaší vládě lidé, kteří sází na Romneyho, je hodně velké zklamání. To snad ani není pravda...

A to ještě nevíte, co za příběhy vymýšlejí naše ultrakonzervativní think-tanky... Vraťme se teď ještě k Americe: hnutí Occupy Wall Street vzbudilo velké naděje, že se lidé probudili a mají chuť i sílu změnit věci k lepšímu. Jenomže se ukazuje, že je mocní neberou moc vážně? Trochu to tak je, ale na druhou stranu toho hodně dokázali a jsou úspěšní, alespoň v tom smyslu, že nenajdete v Americe univerzitu, ale ani fabriku, kde by se o nich nemluvilo. Stvořili

5/8


energii, jejíž síla pomalu, ale jistě roste. A jsou to do značné míry právě oni, kdo ještě vůbec drží Obamu ve hře.

Jenomže na druhé straně je tu Tea Party... Ano, ti sice nadělají hodně hluku, ale fyzicky v podstatě neexistují. Jsou uměle vyklonovaní z peněz Romneyho a jeho souputníků, jsou to novodobí junkeři – ti si také mysleli, že mohou dostat všechno pod kontrolu, stát, armádu i sousední státy. Ale pohořeli, a to samé teď hrozí Spojeným státům, kromě jiného. Ale asi bych si měl dát pozor na ústa, nebo si to náhodou přečte někdo z mých známých za oceánem a řekne mi: Chlapče, když se ti nelíbí Amerika, tak odsud pěkně rychle vypadni!

Vidíte to, a to pro nás před rokem 1989 představa Ameriky rezonovala se sny o svobodě: jazz, mrakodrapy, bouráky, sex, drogy a rokenrol. A symbolem toho všeho byl proslulý festival u městečka Woodstock, kde shodou okolností bydlíte. Jak to tam dnes vypadá? Je to v mnoha ohledech pořád to samé místo. Víte, dá se říci, že ti lidé, kteří se tam v roce 1969 sešli, tzv. „národ Woodstock“, a hodnoty, které vyznávali, utrpěli porážku. Jenomže na druhou stranu taky tak trochu vyhráli. Jedna historka vypráví o návštěvníkovi Woodstocku, který si dá jointa, podívá se kolem na ty davy, a říká: „Ty jo, hele kámo, to je mazec, lidí jako much, kdybych každýmu pátýmu prodal pár kristusek, je ze mě milionář.“ A jak řekl, tak udělal. Takže to paradoxně vychovalo tu generaci dvěma různými směry. Mimochodem víte, kdo je to BoBo (čti „boubou“)?

Bobo? To nevím. Buržoázní bohém, což mluví za vše. Třeba já jsem BoBo. A vy nejspíš, bez urážky, jakbysmet. Chceme žít jako bohémové, ale zároveň jako buržousti.

A jak vypadá městečko Woodstock dnes? Žijí tam ještě staří hipíci? Budete se divit, ale žijí. Vlasaté babičky a vousatí dědečkové. Víte, hodně lidí argumentuje, že ten festival vůbec ve Woodstocku nebyl, že to bylo někde na louce v horách, ale ve skutečnosti v tom Woodstock sehrál značnou roli, protože z jeho uvolněné umělecké atmosféry se ta myšlenka zrodila.

Máte na mysli tamní komunitu, jejímž členem byl i Bob Dylan? Mám na mysli Woodstock jako jedno z prvních kulturních center v Americe. Woodstock Art Colony začala fungovat už v roce 1902. Zdejší výtvarná komunita Hudsonská škola v polovině

6/8


19. století je považována za první autenticky americké umělecké hnutí. Ti lidé se vydali do přírody a malovali okolní hory. A za nimi přicházeli další, třeba umělecké a sociální hnutí Arts and Craft s jeho idealistickými komunami. No a v šedesátých letech tam koupil studio manažer Boba Dylana Albert Grossman, za ním se tam stáhl Dylan a celá jeho kapela The Band. Mimochodem, Levon Helm, který s nimi hrál na kytaru, na mandolínu a na bicí, teď v létě ve Woodstocku zemřel. Byl to soused, všichni ho znali, měl bar, kde o sobotách jamoval. A když umřel, tak se stalo něco ohromného. Celý Woodstock jako by se znovu dal dohromady a vykouzlil starou dobrou atmosféru. Pořád je to místo, které je na americké poměry velice tolerantní, svobodomyslné, žije tam spousta umělců, někteří sice dost příšerní, ale někteří nejsou úplně špatní.

Kdyby vás slyšeli, ti by z vás měli radost. Táhne to dnes do Woodstocku jen pamětníky, nebo i mladé? Jezdí tam všechny generace, ale tihle poslední mohykáni, kteří odtamtud ještě od roku 1969 neodjeli, stojí za to. Setkávají se každou sobotu a vypadají jak santaklausové s těmi bílými vousy, vrásčitými tvářemi a trochu krvavýma očima – marná sláva, ono těch padesát let na drogách člověku nepřidá. A výborní jsou i echtovní rockeři a motorkáři, ti vypadají, jako by právě přijeli z pekla! To je pak, panečku, street art! A pak tam jezdí hodně mladých, kteří jsou něco jako noví hippies, a ti hlavně pomáhají v azylovém, tzv. Family centru, zřízeném na pomoc lidem, kteří si pod vlivem toho slavného festivalového šílenství úplně vypatlali mozek. Woodstock je zkrátka pitoreskní místo, kde se projevuje ta lepší stránka Ameriky. I když před tou horší se neschováte ani tam.

Charles Laurence (*1950, Londýn) je britský novinář a spisovatel žijící v New Yorku a Woodstocku. Syn britského diplomata, který pracoval koncem padesátých let na Velvyslanectví Spojeného Království v Praze a byl odvolán poté, kdy jej spisovatel Jiří Mucha diskreditoval tím, že na zakázku StB svedl jeho manželku. Charles Laurence strávil část dětství v Československu a od osmi let se vzdělával na internátních školách (na Radley College a University of Kent at Canterbury). Jako zahraniční korespondent britského deníku The Daily Telegraph psal o válečných konfliktech na Falklandách, Blízkém východě či v Indii a Afghánistánu. Později působil jako šéf newyorské kanceláře The Daily Telegraph. Je autorem autobiografické knihy Společenský agent Jiří Mucha, která právě vychází v českém překladu.

7/8


Rozhovor vyšel v Literárních novinách č. 41

8/8

Rozhovor s Charlesem Laurencem: Špiónu Muchovi by záviděl i Bond. Napsal uživatel Ondřej Mrázek Čtvrtek, 18 Říjen :34 -

Recommend Documents