Rozhodování Nejvyššího správního soudu v oblasti sociálního zabezpečení ve věcech procesních

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2008

JIŘÍ VESELÝ

Rozhodování Nejvyššího správního soudu v oblasti sociálního zabezpečení ve věcech procesních

Soudní přezkum věcí sociálního pojištění V roce 2003 nabyla účinnosti úprava správního soudnictví obsažená v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „SŘS“) a v zákoně č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Již samotný soudní řád správní obsahuje některé výjimky pro věci sociálního zabezpečení z obecného režimu správního soudnictví, pro tyto věci jsou však i právní předpisy upravující oblast sociálního zabezpečení, které obsahují některé další odchylky od obecného režimu, zejména výluky ze soudního přezkumu. Této úpravě jsem se věnoval v článku Právní úprava přezkumu věcí sociálního zabezpečení, který vyšel v Aplikovaném právu č. 1/2008. Na rozdíl od ostatních oblastí správních činností, u nichž bylo správní soudnictví obnoveno po více než čtyřiceti letech v roce 1992, část věcí sociálního zabezpečení, konkrétně věci sociálního pojištění, zejména rozhodování o důchodech, podléhaly soudnímu přezkumu nepřetržitě. Soudní přezkum byl v těchto věcech organizován již v meziválečném období odchylně od obecné úpravy správního soudnictví. Tyto věci nepodléhaly přezkumu Nejvyšším správním soudem, ale specializovanou soustavou pojišťovacích soudů. Ta byla sice po roce 1948 zrušena, nicméně soudní přezkum byl zachován v rámci soustavy obecných soudů. Po roce 1989 byl nejprve systém soudního přezkumu věcí sociálního zabezpečení přiřazen k nově obnovenému správnímu soudnictví, avšak s poněkud odlišným režimem v rámci takzvaných opravných prostředků (na rozdíl od žalob, které používala obecná větev správního soudnictví). Zmíněnou reformou správního soudnictví účinnou od 1. ledna 2003 byla poté úprava opravných prostředků deﬁnitivně zrušena a věci sociálního zabezpečení jsou přezkoumávány v obecném režimu žalob podle soudního řádu správního se shora zmíněnými některými odchylkami od obecné úpravy.


33

Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Současně podle soudního řádu správního vznikl Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“), kterému zákon uložil vydávat Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Její první číslo vyšlo v prosinci 2003 a od té doby se stala cennou pomůckou pro orientaci v rozhodování Nejvyššího správního soudu a v oblasti správního práva vůbec. Účelem tohoto článku je analyzovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to zejména ve světle aplikace soudního řádu správního, a to i ve vazbě na předchozí judikaturu soudů ve věcech sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomuto úkolu se článek zaměří na procesní aspekty soudního přezkumu a jejich vazbu na procesní aspekty správního rozhodování. Z uvedeného důvodu se judikatura týká téměř výlučně věcí důchodového pojištění, u nichž byl soudní přezkum zaručen i v době, kdy obecné správní soudnictví neexistovalo. Smyslem bude zejména zhodnotit dopad nového soudního procesního předpisu a změn s jeho přijetím souvisejících na přezkum věcí sociálního zabezpečení, resp. sociálního pojištění, jak bylo již vysvětleno. První judikát týkající se sociálního zabezpečení byl jedním z prvních judikátů ve Sbírce judikátů NSS vůbec (č. 8)1) a musel řešit nedostatek právní úpravy místní příslušnosti krajských soudů, která nepamatovala na účastníky řízení, kteří jsou legitimováni podat správní žalobu ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení, avšak nemají v České republice bydliště ani se v České republice nezdržují. Tato kritéria vyplývají z § 7 odst. 3 SŘS, který představuje rozdíl od obecné úpravy místní příslušnosti. Důvodem pro tuto úpravu místní příslušnosti je skutečnost, že všechna rozhodnutí ve zmíněných věcech vydává Česká správa sociálního zabezpečení v Praze a místně příslušným by byl ve všech těchto věcech podle § 7 odst. 2 SŘS Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud přijal v této souvislosti závěr, že je–li k projednání žaloby dána pravomoc soudů České republiky a chybějí–li podmínky místní příslušnosti, Nejvyšší správní soud za použití § 64 a § 3 odst. 2 SŘS přiměřeně aplikuje ustanovení § 11 odst. 2 OSŘ a svým rozhodnutím určí krajský soud, který věc projedná a rozhodne. Tento závěr je obecně aplikovatelný, avšak ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení se již nepoužívá, protože novelou provedenou zákonem č. 424/2003 Sb. bylo do zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vloženo s účinností od 1. ledna 2004 nové ustanovení § 89 odst. 5,2) které místní příslušnost krajských soudů v těchto věcech upravilo v závislosti na bydlišti účastníka řízení v cizině.

Hodnocení zdravotního stavu Významným okruhem judikatury jsou rozhodnutí, která se týkají způsobu dokazování ve správním i soudním řízení, zejména hodnocení zdravotního stavu, které je ve většině případů sporů o dávky sociálního zabezpečení klíčovým spor1)

Sbírka rozhodnutí NSS, č. 1/2003, str. 19–21.

2)

Od 1.1. 2007 došlo k přečíslování tohoto odstavce, v současné době se jedná o odst. 4.

34


ným bodem. K této judikatuře lze uvést, že tak jak bylo očekáváno, plně navázala na judikaturu předchozí, zejména vrchních soudů, které rozhodovaly o odvoláních proti rozsudkům krajských soudů ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení (zvýšení důchodu pro bezmocnost). Judikátem č. 333) bylo potvrzeno postavení posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“), které podávají posudky o zdravotním stavu a pracovní schopnosti pro účely přezkumných řízení soudních ve věcech důchodového pojištění v souladu s § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Judikát navázal na dřívější judikaturu, která byla potvrzena i nálezem Ústavního soudu č. II. ÚS 92/95, a potvrdil, že sama skutečnost, že posudková komise je orgánem ministerstva, není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů. V judikátu č. 1504) NSS uvedl, že znalecký posudek je v těchto případech na místě, pokud by o správnosti či úplnosti posudku posudkové komise MPSV byly pochybnosti a pokud by současně znalecký posudek mohl tyto pochybnosti vyvrátit. Pro srovnání Vrchní soud v Praze ve svých judikátech dlouhodobě zastával názor, že teprve nevzbuzuje–li posudek posudkové komise MPSV z hlediska přesvědčivosti a úplnosti žádnou pochybnost a nejsou–li v řízení zjišťovány ani jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudku byla zpochybňována, je zpravidla v řízení důkazem stěžejním. Vrchní soudy pak za přesvědčivé a úplné považovaly takové posudky, které vycházely z osobního poznání posuzované osoby členy posudkové komise, a které zohledňovaly poznatky získané seznámením se s celkovou zdravotní dokumentací pojištěnce včetně vlastního vyšetření této osoby a prověření jejího zdravotního stavu a pracovní, resp. výdělečné schopnosti tam, kde osobní vyšetření je prakticky možné. Obdobný názor zaujal i Nejvyšší správní soud v judikátech č. 725) a 1766). V nich současně uvedl, že na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, které při rozhodování o dávce důchodového pojištění podmíněné nepříznivým zdravotním stavem plně vychází z posudku lékaře OSSZ příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, nelze nahlížet jako na takové, jež by nemělo oporu ve spisu ve smyslu požadavku § 103 odst. 1 písm. b) SŘS. Určité zmírnění v tomto směru přináší judikát č. 10017), který se týká činnosti posudkové komise MPSV, a ve kterém NSS zaujal právní názor, že k objektivnímu posouzení zdravotního stavu není zapotřebí, aby posudková komise MPSV provedla sama zdravotní prohlídku, pokud má k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci posuzované osoby.8) Tento závěr se však týká pouze těch případů, kde posudek o zdravotním stavu nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti a správnosti a tato skutečnost byla v soudním řízení

3)

Sbírka rozhodnutí NSS, č. 1/2003, str. 66 – 69.

4)


5)


6)


7)

Sbírka rozhodnutí NSS, č. 12/2006, str. 1116 –1118.

Uvedené rozhodnutí se sice týká činnosti posudkové komise MPSV, vzhledem k odůvodnění je však možné dovodit, že je aplikovatelné i na prvoinstanční posudkovou činnost. 8)

9)



35

před krajským soudem řádně prokázána podle zásad shora uvedených. Podle judikátu NSS č. 4049) je totiž nutné považovat za vadu řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a tedy za důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. b) SŘS, určení dne vzniku invalidity u stěžovatele trpícího hebefrenní schizofrenií dnem, kdy byla tato nemoc u stěžovatele diagnostikována, ačkoliv vzhledem k plíživému charakteru nemoci není možné vyloučit, že nepříznivý zdravotní stav vznikl již dříve. Obdobně v judikátu č. 42110) považoval Nejvyšší správní soud za důvod úspěšnosti kasační stížnosti skutečnost, že výsledky ergometrického vyšetření žalobce zpochybňují skutkový stav, z něhož vycházela posudková komise MPSV při stanovení míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, tato komise se s nimi přesvědčivým způsobem nevypořádala, a ani krajský soud při hodnocení důkazů vzniklé pochybnosti neodstranil. Z jiného úhlu věc řeší judikát č. 86,11) ze kterého vyplývá, že zjistí-li krajský soud po doplnění dokazování v řízení o plný invalidní důchod, že podmínky nároku na dávku nejsou splněny, zamítne žalobu, i když správní orgán sám nezjistil všechny rozhodné skutečnosti. Jedná se zde o zamítnutí žaloby z důvodu její nedůvodnosti podle § 78 odst. 7 SŘS. Jde o judikát Krajského soudu v Hradci Králové a v konkrétním případě nezískal pojištěnec potřebnou dobu pojištění pro přiznání plného invalidního důchodu. Soud sice za pomoci posudku posudkové komise, následně individuálního soudního znalce a posléze ještě posudku kolektivního znaleckého orgánu zjistil, že datum vzniku plné invalidity nebylo správně stanoveno, avšak ani po správném stanovení data vzniku plné invalidity pojištěnec potřebnou dobu pojištění nezískal. Soud proto žalobu směřující proti rozhodnutí o nepřiznání plného invalidního důchodu jako nedůvodnou zamítl. V judikátu č. 84412) se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy pojištěnec žalobou napadl rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu a v přezkumném řízení soudním vyšlo najevo, že pojištěnec sice nebyl plně invalidní, ale byl v době odnětí plného invalidního důchodu částečně invalidní. Taková situace není důvodem pro zrušení rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu, protože z právního hlediska jsou řízení o plném invalidním důchodu a částečném invalidním důchodu dvě různá řízení, přičemž řízení o částečný invalidní důchod je potřebné zahájit žádostí pojištěnce.13) Toto rozhodnutí je zajímavé také tím, že v roli stěžovatelky podávající kasační stížnost byla úspěšná ČSSZ. V judikátu č. 112714) NSS potvrdil, že podá-li pojištěnec žádost o částečný invalidní důchod, pouze o tomto důchodu je na základě zjištění částečné invalidity rozhodnuto, ČSSZ nepochybí,

10)


11)


12)


Jinak je tomu v řízení o přiznání důchodu, na které se aplikuje § 86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., v platném znění, podle kterého orgán rozhodující o plném invalidním důchodu nebo částečném invalidním důchodu rozhodne bez nové žádosti i o částečném invalidním důchodu nebo plném invalidním důchodu, jestliže v průběhu řízení o přiznání důchodu (§ 81 odst. 1) zjistí, že občan je částečně invalidní nebo plně invalidní. 13)

14)


36


pokud neučiní žádný výrok o nároku na plný invalidní důchod. Za této situace nemůže pojištěnec v žalobě účinně namítat, že splňuje podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu. V judikátu č. 88415) NSS řešil situaci, kdy žalobce byl sice uznán ve správním řízení plně invalidním, nicméně nesouhlasil s datem vzniku invalidity. V přezkumném řízení soudním vyšlo najevo, že žalobce k datu vydání nebyl plně ani částečně invalidní. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí ČSSZ nelze z tohoto důvodu zrušit, neboť by tak soud překročil rámec přezkumné činnosti vymezený ustanovením § 75 odst 2 SŘS.

Právní povaha posudku posudkové komise MPSV V jednom z prvních judikátů č. 7817) Nejvyšší správní soud upřesnil, jak chápe právní povahu posudku posudkové komise MPSV. Posudek je výsledkem kolektivního projednávání, není však výsledkem správního řízení, nelze jej tedy napadnout samostatným opravným prostředkem podle procesních předpisů správních. Stručně lze tedy uzavřít, že posudek posudkové komise je nadále i Nejvyšším správním soudem považován za důkazní prostředek v přezkumném řízení soudním, který však podléhá volnému hodnocení důkazů. I nadále je tento důkaz považován za tzv. předepsaný důkaz, to znamená že krajský soud by postupoval v rozporu se zákonem, pokud by si posudek ve vymezeném okruhu řízení (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) nevyžádal. V judikátu č. 52618) Nejvyšší správní soud potvrdil, že v přezkumném řízení soudním nejen soud, ale i posudková komise MPSV, přezkoumává napadené rozhodnutí k datu jeho vydání. Změny zdravotního stavu po vydání napadeného rozhodnutí jsou tedy pro účely přezkumu nepodstatné a mohou být z pohledu žalobce důvodem k podání nové žádosti o dávku a v rámci takto zahájeného řízení musí být vyhodnoceny.

Vady řízení Vraťme se ale ještě k důvodům kasační stížnosti podle § 103 SŘS. Zde existuje již poměrně bohatá judikatura NSS týkající se zejména odst. 1 písm. b) a d) uvedeného paragrafu. O důvodech podle písm. b) tohoto ustanovení jsme se již zmínili shora v souvislosti s judikáty č. 72, 176, 404 a 421. Lze však ještě zmínit

15)


V rozhodnutí ČSSZ zamítla žádost o plný invalidní důchod a uvedla, že žalobce je sice plně invalidní, nicméně nezískal potřebnou dobu pojištění, což byl také důvod podání žaloby proti tomuto rozhodnutí. I takové rozhodnutí má však pro pojištěnce v oblasti sociální ochrany význam, protože např. podle § 67 odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je považován za osobu s těžším zdravotním postižením s tomu odpovídajícími výhodami na trhu práce. 16)

17)


18)



37

zajímavý judikát č. 393.19) Podle něj je-li rozhodnutí správního orgánu vyloučeno ze soudního přezkumu, krajský soud nemůže zkoumat, zda v řízení před správním orgánem došlo k vadám řízení. V této situaci nelze proti rozsudku krajského soudu účinně uplatnit kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) SŘS. Budeme-li zkoumat judikáty týkající se odst. 1 písm. d) uvedeného paragrafu, je potřeba zmínit především judikáty č. 4520), 13321), 38722), 51123) a 800.24) V judikátu č. 133 Nejvyšší správní soud vymezil některé obecné zásady nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. Předně NSS uvedl, že se musí jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody, nikoli o dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové skutečnosti lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Současně je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, popř. jehož výrok je vnitřně rozporný. V konkrétním případě přezkumu důchodového rozhodnutí se však o dané vady nejednalo. Naopak v judikátu č. 387 považoval NSS za důvod kasační stížnosti podle tohoto ustanovení skutečnost, že krajský soud zaměnil obsah přezkoumávaného rozhodnutí a na takto zaměněném obsahu rozhodnutí založil svůj úsudek o jeho zákonnosti. V tomto případě krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí nikoli z hlediska nároku, o němž bylo správním orgánem jednáno a rozhodováno (vrácení přeplatku na dávce podle § 118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.), ale z hlediska nároku, o němž mělo být jednáno (odvíjející se od ustanovení § 118a odst. 2 téhož zákona – toto ustanovení je podle Nejvyššího správního soudu samostatnou skutkovou podstatou zakládající se na objektivní odpovědnosti). Česká správa sociálního zabezpečení své rozhodnutí nesprávně opřela o § 118a odst. 1 citovaného zákona, ačkoli jej měla opřít o § 118a odst. 2 téhož zákona, krajský soud však její rozhodnutí potvrdil s odkazem na splnění podmínek § 118a odst. 2 tohoto zákona. Tím zaměnil obsah přezkoumávaného rozhodnutí a na takto zaměněném obsahu založil svůj úsudek o jeho zákonnosti. V judikátu č. 45 Nejvyšší správní soud spatřoval jinou vadu řízení před soudem ve skutečnosti, že krajský soud vyšel při posuzování souběhu průměrného měsíčního výdělku z výdělečné činnosti a částečného invalidního důchodu ze zprávy zaměstnavatele, která se následně ukázala nepravdivou a v důsledku toho krajský soud nesprávně posoudil naplnění zákonných podmínek k úpravě částečného invalidního důchodu. V judikátech č. 511 a 800 se opět vracíme k otázce přezkumu zdravotního stavu. V obou případech považoval kasační stížnost za důvodnou podle § 103 odst. 1 písm. d) SŘS z důvodu neúplného a nepřesvědčivého posouzení zdravotního stavu, které provedla posudková komise MPSV a krajský

19)


20)


21)


22)


23)


24)


38


soud vycházel z takového posudku jako z rozhodujícího důkazu, aniž by neúplnost a nepřesvědčivost posudku dalším dokazováním odstranil. Jde především o skutečnost, že posudková komise MPSV – a následně krajský soud při hodnocení jejího posudku – se musí vyrovnat se všemi rozhodnými skutečnostmi, tedy i těmi, které namítá účastník řízení. Pokud tyto namítané skutečnosti nemají význam pro posouzení invalidity, je třeba tuto skutečnost v posudku uvést a odůvodnit, nelze je však z tohoto důvodu zcela opominout, protože takový posudek je pak neúplný a nepřesvědčivý. Pro zajímavost lze dodat, že v judikátu č. 38525) za nezákonnost podle § 103 odst. 1 písm. c) Nejvyšší správní soud nepovažoval skutečnost, že se řádně předvolaný účastník nedostavil k jednání. Naopak vadu podle § 103 odst. 1 písm. c) shledal Nejvyšší správní soud v judikátu č. 93026) v činnosti krajského soudu v tom, že krajský soud neověřil procesní způsobilost žalobce. Přestože šlo o účastníka řízení, který nebyl zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům, v jednání před soudem vznikla důvodná pochybnost o procesní způsobilosti žalobce, se kterou se však krajský soud nevypořádal. Podle judikátu č. 75127) není naopak vadou řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm b), pokud účastník řízení postižený praktickou hluchotou při jednání výslovně prohlásí, že je schopen dorozumět se hlasitou mluvou a soud mu za těchto okolností neposkytne tlumočníka znakové řeči; to platí zejména v případech, kdy listinné důkazy umožňovaly krajskému soudu o věci rozhodnout a účastník řízení jejich obsah nezpochybňoval. Podle judikátu č. 29728) neplyne ze žádného ustanovení správního řádu povinnost správního orgánu poučovat účastníky řízení o možnosti podání mimořádných opravných prostředků. Tento závěr NSS se však netýká jen mimořádných opravných prostředků ve správním řízení, ale i poučení o možnosti podat žalobu. Soud zde totiž posuzoval důchodové rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, v jehož poučení bylo uvedeno pouze, že „proti tomuto rozhodnutí se řádné opravné prostředky v řízení správním nepřipouštějí“. Takové poučení neodporuje právním předpisům, avšak ve věcech důchodového pojištění jej lze považovat za necitlivé, Česká správa sociálního zabezpečení již svou praxi změnila a o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví informuje v rozhodnutích, u nichž je možnost podat řádný opravný prostředek ve správním řízení vyloučena podle § 89 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. (rozhodnutí ve věcech důchodového pojištění).

Některé judikáty s obecnou platností Zbývají nám některé judikáty, které se rovněž týkaly věcí sociálního zabezpečení, avšak mají obecnou platnost. V judikátu č. 2629) NSS potvrdil, že i za

25)


26)


27)


28)


29) Sbírka

rozhodnutí NSS, č. 1/2003, str. 54 – 55.


39

účinnosti soudního řádu správního se nezákonnost rozhodnutí správního orgánu posuzuje podle právních předpisů účinných ke dni vyhlášení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, a to i v řízení o kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) SŘS. Judikátem č. 10730) NSS potvrdil, že rozhodnutí o kasační stížnosti je ve správním řízení konečné a pokud soud obdržel proti němu opravný prostředek, odmítne jej postupem podle 46 odst. 1 písm. a) SŘS. To souvisí s tím, že podle předchozí právní úpravy měli účastníci přezkumného soudního řízení ve věcech důchodového pojištění možnost podat proti rozhodnutí krajského soudu odvolání k vrchnímu soudu a poté ještě za splnění podmínek dovolání k Nejvyššímu soudu. Judikát č. 35231) je zvláště pro sociální zabezpečení důležitý nikoli pro konkrétní posouzení právní situace zápočtu dob zaměstnání, o které se v daném případě jednalo, ale svým obecně aplikovatelným závěrem, že ke změně vázanosti správního orgánu rozhodnutí soudu může dojít jedině v důsledku nových skutkových zjištění nebo v důsledku změny právní úpravy. Poslední judikát, na který bych upozornil, má č. 32132) a Nejvyšší správní soud v něm uvedl, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků a od něj odvozeném ustanovení zástupce na náklady státu, nelze vycházet pouze z mechanického porovnání výše příjmu a částek životního minima, aniž by byly vzaty v potaz další skutečnosti, mezi nimi i reálná výše životních nákladů. V daném případě se příjem žadatelky i jejího manžela omezoval pouze na důchod, v případě žadatelky navíc šlo o důchod invalidní zvýšený pro úplnou bezmocnost. Manželé bydleli ve vlastní nemovitosti, na níž museli vynakládat náklady na hranici životního minima, jiný majetek zjištěn nebyl. K podmínkám pro individuální osvobození od soudních poplatků lze srovnat i judikát č. 311. 33)Připomínám, že podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se od soudního poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek. Uvedený judikát je tedy v uvedených věcech aplikovatelný na žádosti o stanovení zástupce na náklady státu, přičemž zastoupení advokátem je i v těchto věcech v řízení o kasační stížnosti povinné.

Specifika přezkumu věcí sociálního zabezpečení Na závěr tohoto stručného přehledu lze uvést, že většina judikatury týkající se procesních otázek je z let 2003 až 2006. V posledním období se již publikovaná rozhodnutí zabývají spíše výkladem jednotlivých hmotně právních pojmů z platné

30)


31)


32)


33)


40


legislativy sociálního zabezpečení. Přestože se judikáty téměř výlučně z hlediska procesního týkají věcí sociálního pojištění, řada z nich je aplikovatelná i na jiné věci sociálního zabezpečení, pokud u nich přichází v úvahu soudní přezkum. Je zde však jedna podstatná odlišnost – v jiných než důchodových věcech nemají pro účely přezkumného řízení soudního založenu působnost posudkové komise MPSV, soudy tedy v případě potřeby budou muset využívat posudků soudních znalců.34) Je zde však i jiná cesta v případě, že by bylo potřebné dokazování rozsáhlé nebo zásadní povahy, soud může zrušit napadené rozhodnutí v souladu s § 76 odst. 1 písm. b) SŘS. Lze tedy uzavřít, že judikatura Nejvyššího správního soudu plynule navázala na judikaturu předcházející a v ochraně ústavně zaručených práv osob nedošlo k žádnému omezení, přestože ve věcech důchodových byla vypuštěna jedna procení instance (odvolání ve správním soudnictví). Nejvyšší správní soud dokázal pojetím kasační stížnosti tuto mezeru zaplnit. Do budoucna bude zajímavé sledovat vývoj judikatury ve věcech procesních zejména v jiných věcech než důchodových, jakým způsobem se soudy vyrovnají s hodnocením mnohdy klíčové otázky pro nárok na dávku – otázky zdravotního stavu. V ostatním bude judikatura ve věcech důchodových převážně obdobně aplikovatelná. Rozbor judikatury týkající se výkladu jednotlivých hmotně právních ustanovení právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení by byl již nad rámec mého článku. I tyto judikáty jsou však již v poměrně bohatém počtu k dispozici, a to nejen z oblasti sociálního pojištění, a představují cenný zdroj informací při studiu jednotlivých sociálních systémů.

Seznam použité literatury / References Gallas, J.: Pojištění invalidní, starobní a pro případ úmrtí, Slovník veřejného práva československého, Sociální pojištění, sv. IV., Brno 1935. Gallas, J.: Výklad k zákonu o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, 2. vydání. Nákladem Sdružení úředníků a zřízenců československých sociálně-pojišťovacích ústavů v RČS, Praha 1925. Glos, J. a kol.: Zákon o zlidovění soudnictví, Československé právo, Orbis, Praha 1949. Mazanec, J.: Rozhodování soudů ve věcech důchodového zabezpečení, Zprávy pro soudce z lidu č. 2/1981, Ministerstvo spravedlnosti, Praha. Mazanec, M.: Správní soudnictví, Linde, Praha 1996. Mikule, V.: Správní soudnictví v Československu, AUC Iuridica č. 4, Praha 1968. Pleskot, J.: Pojištění nemocenské, Slovník veřejného práva československého, Sociální pojištění, sv. IV., Brno 1935. Pocta Igoru Tomešovi. VŠAP, Praha 2006. Šedivý, A.: Poznámky k historii posudkové služby sociálního zabezpečení, Národní pojištění č. 11/1999. Uhlíř, J.: Chudinství, Slovník veřejného práva československého, sv. I., Brno 1929.

34)

§ 77 SŘS.

41

Veselý, J.: Historie soudního přezkumu věcí sociálního zabezpečení, Aplikované právo 2/2007. Veselý, J.: Právní úprava soudního přezkumu věcí sociálního zabezpečení, Aplikované právo 1/2008.

Klíčová slova Sociální právo • právo sociálního zabezpečení • soudní přezkum • správní soudnictví – zdravotně postižení • posuzování zdravotního stavu • posudková komise MPSV.

Key words Social law • right to social security • udicial review • administrative justice – physically handicapped • examination of physical condition • medical expert committee of the Ministry of Labour and Social Affairs. ••• Jiří Veselý The Supreme Administrative Court’s decision-making in procedural matters of social security The author follows the evolution of judicature of the Supreme Administrative Court in the matters of social security. The article focuses on procedural aspects of judicial review and their relationship to procedural aspects of administrative decisionmaking. The author takes note of the matters of the extent of the review, the delimitation of the administrative process’ participants’ right to litigation, the payment of the legal expenses, the revisability of administrative decisions, etc. He focuses particularly on the review of health assessment and the activity of advisory committees of the Ministry of Labor and Social Affairs. Considering that during the period when administrative justice did not exist in the Czech Republic (until 1991) the judicial review of pensionary matters was ensured, the judicature in this area pertains almost exclusively to pension insurance. A number of cited decisions are nevertheless applicable in other areas of social security as well, if they are applicable for judicial review. One significant difference, however – in matters other than pension, the advisory committees of the MLSA have no established sphere of action.

42

Rozhodování Nejvyššího správního soudu v oblasti sociálního zabezpečení ve věcech procesních

Recommend Documents