Roviny komunikace ve společenském prostředí. Ekonomické souvislosti komunikace. L4
Ing. Jiří Šnajdar
2015
Slovo „komunikace“ se v druhé polovině minulého století stalo v psychologii a psychoterapii podobným zaklínadlem jako o půl století dříve Freudem a jeho ţáky přinesené slovo„nevědomí“.
Odborníci, kteří se zabývají komunikací, většinou hned na začátku narazí na problém, jak komunikaci definovat. Ačkoli se o komunikaci mluví často a většina lidí má poměrně jasnou představu, o co jde, podat jasnou a výstiţnou definici komunikace, na které by se navíc všichni shodli, je takřka nemoţné.
Jisté je, ţe etymologicky slovo „komunikace“ pochází z latinského „communicare“, coţ lze přeloţit jako sdílení, sdělení, pospolitost. Tím ale veškeré jistoty končí a nastávají diskuse o tom, zda se v komunikaci jedná o přenášení sdělení, sdílení významů či vytváření společného světa. Definice Paula Watzlawicka a jeho spolupracovníků, kteří definují komunikaci jako „médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů“ (Watzlawick et al., 2000, s. 17)
Komunikace je prostředek, v němţ se projevují a ukazují mezilidské vztahy. Není moţné nekomunikovat. diskvalifikace komunikace - rozporuplnost, nesrovnalosti, změny tématu, nedokončené věty, záměrná nedorozumění, komunikace pomocí symptomu - předstírání nějaké indispozice
Co je důleţité, je skutečnost, ţe ţijeme ve světě, který je vlastně utvářen naší komunikací. V našem světě se jedná o přírodní jev, který podléhá určitým zákonitostem a který dokáţeme vysvětlit na základě vědeckých pojmů (výboje elektrické energie, vlnění, gravitace, chemické reakce apod.). Ţijeme ve světě, v němţ jsou přírodní úkazy vysvětlovány pomocí vědeckých metod a zdá se nám naprosto samozřejmé právě takto o nich uvaţovat.
Není to ale samozřejmé, je to něco, co jsme si sami v daném kulturním kontextu za několik generací vytvořili. Moţná nám to díky našim vlastním předsudkům můţe připadat zvláštní či dokonce směšné, ale pro dané lidi není jejich pohled o nic méně skutečný neţ ten náš ovlivněný moderní vědou pro nás. Je to jen jiná perspektiva, která vznikla na základě mnoha let komunikace v daném kulturním kontextu. Tyto poněkud abstraktní úvahy mají ale zásadní dopad: nejen, ţe nelze ne-komunikovat, ale díky tomu nelze ani ne-tvořit svět, který obýváme. Komunikace je vţdy zároveň společné vytváření světa.
Roviny komunikace Komunikace je záludná v tom, ţe naráz probíhá na mnoha úrovních, coţ značně ztěţuje porozumění a domluvení se. Kdyţ s někým komunikujete, jste zaplaveni obrovským (moţná nekonečným) mnoţstvím podnětů (sdělení) – co říká, jak se tváří, jak stojí, kam se dívá, jak reaguje na to, co říkáte… z toho všeho si vyberete jenom několik nejdůleţitějších informací, protoţe v lidských silách není sledovat všechno. Všechna moţná sdělení lze ale roztřídit do několika pomyslných „přihrádek“ podle toho, k čemu se vztahují. Těmto přihrádkám se v teorii komunikace říká „roviny komunikace“.
Obsahová rovina zahrnuje to, co sdělujeme (informace) a vztahová rovina určuje povahu vztahu mezi účastníky komunikace (definování vztahu). Von Thun (2005) ještě přidává další dvě roviny: sebeprojev (co zdroj říká o sobě) a pobídku (čeho chce zdroj u příjemce dosáhnout). Komunikaci pak lze pomyslně rozdělit do jednotlivých rovin. V rovině obsahové je tedy sdělována nějaká informace či věcné sdělení, v rovině sebeprojevové zdroj něco sděluje o sobě, v rovině vztahové zdroj sděluje, co si myslí o příjemci a o tom, jakou podobu má jejich vztah a v rovině výzvy apeluje na příjemce a vybízí ho k něčemu.
Jednoduché sdělení můţe mít tedy na mnoha úrovních úplně rozdílné významy a můţe vést k jiným důsledkům. Kromě toho, ţe sdělení má různé roviny, posluchač sdělení má zase různě nastavené, na co se při poslouchání zaměřuje. A opět můţe naslouchat na čtyřech úrovních (podle von Thuna máme tedy nikoli dvě, ale čtyři uši): • Naslouchání „věcným uchem“ – posluchač reaguje na obsahovou rovinu („jak mám rozumět tomu, co mi zdroj říká?)
• Naslouchání „sebeprojevovým uchem“ – posluchač reaguje na sebeprojev zdroje („Co je to za člověka? Co s ním je?“) • Naslouchání „vztahovým uchem“ – posluchač reaguje na vztahovou rovinu sdělení („Jak to se mnou mluví? Za koho mě má? Co si o mě myslí?“) • Naslouchání „výzvovým uchem“ – posluchač reaguje na výzvovou rovinu sdělení („Co mám na základě jeho sdělení dělat (myslet,cítit)?“)
Mnohá nedorozumění pak nastávají, kdyţ příjemce sdělení přijímá převáţně jedním „uchem“, a to ještě jiným, neţ pro jaké zdroj své sdělení zamýšlel. Výše uvedené lze shrnout do jednoduché zásady: člověk nikdy neví, co řekl, dokud nemá reakci od posluchače. Velký problém je, ţe mnozí lidé mylně předpokládají, ţe to, co řekli také ten druhý slyšel. On ale mohl slyšet něco úplně jiného neţ to, co chtěli říci.
Jsem zodpovědný za to, co říkám, ale ne za to, co vy slyšíte.“ Pokud se s vámi budu chtít domluvit, pak jsem rovněţ odpovědný za to, abych si ověřil, co mě slyšíte říkat.“
Druhá komunikační zásada tedy zní: „Ověřujte si, zda to, co slyšíte, je to, co vám chtěl druhý sdělit a zda to, co slyší ten druhý slyší říkat vás, je to, co jste mu chtěli sdělit.“
Fázování sledu událostí („interpunkce“) Komunikace jako taková je nepřetrţitý sled výměn podnět – odpověď (reakce). Odpověď osoby B na podnět osoby A je zároveň novým podnětem pro A, na který A odpovídá, coţ je z hlediska B nový podnět.
Klíčovou roli zde hraje pozorovatel. Pozorovatelé, coţ jsou sami účastníci, ale mohou to být další lidé, tento nepřetrţitý tok podnětů a reakcí nějak uspořádává tím, ţe pomyslně vyřízne určitý úsek komunikace, v němţ lze nalézt „počátek“, od něhoţ se odvíjí další „reakce“. Je jasné, ţe způsob, jakým tento pozorovatel provedl „výřez“ není jediný moţný, a ţe stejně smysluplně a nezpochybnitelně můţe jiný pozorovatel provést výřez úplně jinak a tím i celá výměna získá úplně jiný význam.
Symetrická a komplementární interakce Pojmy symetrie a komplementarita slouţí k analýze moci v komunikaci. Nejde o to, kdo jesilnější nebo lepší, ale kdo určuje pravidla komunikace a kdo ovlivňuje definici vztahu. Rozlišují se: • Symetrické interakce jsou zaloţené na rovnosti – chování B odráţí chování A, vede tedy k minimalizaci rozdílů. • Komplementární interakce jsou zaloţeny na rozdílnosti a maximalizaci rozdílů.V komplementární interakci se rozlišují dvě pozice: „nahoře“ a „dole“ , které se doplňují.
„nahoře“ a „dole“ neznamená totéţ, co „dobře“ a „špatně“ nebo „síla“ a „slabost“ (Watzlawick et al., 2000), ale ţe ten „nahoře“ určuje, co se v komunikaci bude dít a prosazuje nějakou definici vzájemného vztahu (např. se chová jako šéf k podřízenému) a ten „dole“ se těmto pravidlům podřizuje a přijímá nabízenou definici toho „nahoře“.
VON THUN, F. S. Jak spolu komunikujeme?
• Pseudosymetrický vztah, kde A nutí nebo dovolí B jednat symetricky (tím, ţe ho nutí či mu dovoluje takto jednat, však zároveň ustavuje komplementární vztah, A je vlastně „nahoře“ a definuje vztah jako symetrický). • Symetrická eskalace, při níţ se účastníci v symetrickém vztahu snaţí „přetrumfnout“ druhého, mohli bychom to nazvat symetrickým úsilím o komplementaritu nebo prostě bojem o moc. • Rigidní komplementarita, tedy komplementarita, která je neměnná navzdory problémům, které způsobuje (komplementarita je v některých vztazích nezbytná – např. matka-dítě, ale pokud se s vývojem nemění, bývá to problém).
Na základě výše uvedených typů si lze představit nepřeberné mnoţství variant. Důleţitá je ale jedna věc: komunikace a její pravidla a definice vzájemných vztahů jsou vţdy určitou formou dohody. Účastníci komunikace se nějak během komunikování shodnou na nějakých (nepsaných) pravidlech „hry“, na tom, jak spolu budou komunikovat a jaký vztah mezi nimi je (nadřízený a podřízený, kamarádi, nepřátelé, partneři…).
VON THUN, F. S. Jak spolu komunikujeme? Praha: Grada, 2005. WATZLAWICK, P. Jak skutečná je skutečnost? Hradec Králové: Konfrontace, 1998. WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. D. Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace, 2000. WATZLAWICK, P., WEAKLAND, J. H. (eds.) The interactional view. New York: Norton & Company, 1977.
Ekonomické souvislosti komunikace. Koncepce informační společnosti je zaloţena na převaţující roli těch sektorů ekonomiky, které pracují především s informacemi a pouţívají vyspělou technologii. Patří sem nejen výzkum, vývoj a vzdělávání, ale také veškerá komunikace přenášející informace mezi lidmi, veškeré zpracování informací a také tvůrčí práce vytvářející informaci v širokém smyslu, jako jsou umělecké obory, zábava a mediální aktivity.
V současné informační společnosti se práce s informacemi jeví jako efektivnější neţ tradiční práce se hmotným materiálem, přičemţ termín efektivnější je třeba chápat nejen v jeho primárním ekonomickém významu, ale včetně všech obecných konotací. Vidíme převaţující roli “informační ekonomiky” na vybraných rysech a skutečnostech informační společnosti.
Pojem informační společnost patří k nejpouţívanějším pojmům při popisu obecných rysů současnosti. Rozdíly jsou pociťovány na úrovni jednotlivých národů a států, ale novým rysem je i vzrůstající vědomí, ţe nová situace se vztahuje na významnou část lidstva na nadnárodní úrovni. Termín „globální“ byl dosud neznámý, ale vědomí globality se pomalu rodilo. Jednu z prvých hlubokých reflexí nové situace publikoval německý filosof a teolog Romano Guardini uţ v r. 1950 (Guardini 1950). Dospívá k závěru, ţe po středověku a novověku přichází další fundamentálně nová éra, která dosud nemá název.
Vedle běţně uţívaných označení typu postindustriální společnost patří k propracovanějším koncepcím označení postmoderní doba (Lyotard 1979), věk Vodnáře (Ferguson 1980) a jistým typem označení se stal i název hnutí New Age. Nový pohled přinesl kanadský sociolog Marshall McLuhan v knize Gutenbergova galaxie (McLuhan 1962), kdyţ na základě analýzy komunikačních médií odlišil společnost písma a moderní společnost, charakterizovanou rozvojem audiovizuálních médií. Mezilidská komunikace se tak dostala mezi důleţité pojmy, na jejichţ základu lze smysluplně popisovat vývoj lidské společnosti.
Další krok tímto směrem pak učinil americký sociolog Daniel Bell, který ohlašoval počátek nové postindustriální éry, jejíţ podstatou je posun hodnotových priorit od hodnot materialistických (ekonomická prosperita, hmotné zabezpečení, sociální pořádek) k hodnotám postmaterialistickým (Bell 1973). Postindustriální informační společnost bude podle Bella orientována především na znalosti a vědění a přístup k informacím bude hrát typově stejnou roli jako v industriální společnosti hmotné statky a výrobní prostředky.
Pojem informační společnosti Daniel Bell vyjmenoval sektory ekonomiky, které podle jeho o něco pozdější formulace – představovaly „the productive locus of an information-based economy “ (Bell 1980, str. 519). Na základě analýzy toho, co je pro uvaţované sektory společné, pak dospívá k závěru, ţe postindustriální společnost je moţno nazvat společností informační; v londýnském vydání výše citované práce se termín „information society“. (Bell 1974, s. 467).
Systematické studium ekonomického přínosu informací zahájil F. Machlup ve 30. létech 20. stol. v USA. Jeho přístup byl zaloţen na pojmu znalostí ve smyslu profesní kvalifikace a proto studoval přínos následujících sektorů: výzkum a vývoj vzdělávání všech stupňů
výpočetní technika a technika zpracování dat veškeré informační sluţby (knihovny a další informační centra) a konečně ty části zdravotních sluţeb a sluţeb vládního, právního a legislativního systému, které závisí na informacích. (Machlup 1962) Toto konkrétní vymezení principiálně i prakticky umoţnilo kvantifikovat přínos uvaţovaných sektorů k celkovému hrubému národnímu produktu (GNP).
Postupně se ovšem ukazuje, ţe efektivnost práce s informacemi má mnohem širší neţ jen ekonomickou platnost a převaha takto definovaných aktivit stejně silně platí např. v politice, v záleţitostech obrany a bezpečnosti, samozřejmě ve vědě, ale i v kultuře atd., pokud upravíme chápání efektivnosti přiměřeně pro jednotlivé oblasti. Příkladem z těch nejvýznamnějších můţe být efektivní získávání vlivu na celosvětový vývoj.
Francouzský týdeník Le Nouvel Observateur uveřejňuje občas seznam "global leaders" - muţů, kteří jsou povaţování za skutečné vládce světa, „ať jiţ jsou veřejnosti známí nebo tahají za nitky z ústraní svých kanceláří či přes internet".
V r. 1996 bylo kromě 2 módních návrhářů, jednoho herce a jednoho bývalého sportovce na padesátičlenném seznamu asi 6 profesionálních politiků, 6 průmyslníků a dopravců, jen 2 ekonomové, 15 finančníků, ale neméně neţ 18 komunikačně mediálních bossů včetně např. Billa Gatese, Nicholase Negroponta (ředitel Media Lab při MTI, autor výroku "internet je víc neţ státní suverenita"), Ruperta Murdocha a Teda Turnera (Anonym 1997).
Je tedy zřejmé, ţe pojmy globální ekonomika a informační společnost popisují v podstatě totéţ a lze připojit i francouzský termín „mondialisation“ a event. i návrh „světověk“, pocházející od Radima Palouše (Palouš 1990).
Zásadní přednost označení informační společnost spočívá v tom, ţe vystihuje v jistém významném smyslu podstatu nové situace. Upřednostnění substantiva společnost před pojmy éra, období atp. poukazuje na významný podíl sociologického přístupu; společnost je v tomto pojetí jevištěm i aktérem vývoje, který nemá příčiny ani významné efekty někde v mimospolečenské přírodní oblasti, jak je tomu např. u geologických období.
Vzdělanostní versus informační společnost Koncepce vzdělanostní společnosti je zaloţena na získávání poznatků (věda, výzkum) a jejich předávání v rámci vzdělávacích procesů. Základním prvkem koncepce informační společnosti je nesporně informace, coţ ji spojuje s koncepcí vzdělanostní společnosti. Efektivní vyuţití informací je ovšem podmíněno jejich rychlým přenosem a včasnou dostupností všude tam kde jsou potřebné a mohou být pouţitelné.
Dalším implicitně základním prvkem koncepce informační společnosti se tak stává komunikace, ne ovšem v úzkém psychologickém pojetí přímé mezilidské interakce. Komunikační vědy definují komunikaci jako přenos informace (v nejširším významu) mezi lidmi přímo nebo nepřímo (tj. pomocí technicko-organizačních prostředků). Pojem informace Obsah tohoto pojmu, jak jej definuje teorie informace a další obory zabývající se informacemi a jejich zpracováním, je podstatně širší neţ je běţné v hovorové řeči.
V komunikačních vědách termín informace znamená podstatné zpřesnění běţného pojmu sdělení jakoţto obsahu komunikace. Informací je kaţdý vědecký popis faktu, údaj o přesném času, obecně kaţdý číselný údaj, ale také např. novinářská zpráva, referát, komentář popis, nebo o počasí, ale téţ kaţdé literární či výtvarné nebo hudební dílo, sdílení pocitů, názorů a postojů atd.
Technici i sociologové shodně tvrdí, ţe rozhodujícím sdíleným statkem v nově se rodícím modelu lidského společenství se stávají informace. Právě proto lze ovšem očekávat, ţe význam tohoto termínu se bude měnit. Se vstupem potravin i průmyslových výrobků do širších mezilidských a posléze trţních vztahů se v příslušné etapě vývoje lidské společnosti měnil obsah těchto pojmů.
Ekonomické aspekty informační společnosti Ve vyspělých zemích se koncem 80. let podílelo přímo na výrobě hmotných statků – tj. na „manipulaci se hmotou“ podle dikce výše uvedené definice informační společnosti - jen 35-50 % všech pracovních sil (Barišev 1983). . Podle výzkumu Kanadského statistického úřadu lze polovinu rozdílů růstové dynamiky (HDP na hlavu) mezi zeměmi OECD vysvětlit rozdíly v investicích do lidského kapitálu – coţ není nic jiného neţ práce s informacemi, kdeţto efekt standardních kapitálových investic je cca 17% (Matějů 2004).
Ekonomický vývoj posledních desetiletí vykazuje zřetelně rysy, které odpovídají definici informační společnosti. Povaha těchto souvislostí můţe být chápána různě: Jedna z hypotéz můţe znít „současný ekonomický vývoj je důsledkem nástupu a rozvoje informační společnosti“, jiný přístup můţe tuto kauzální vazbu obrátit a tvrdit, ţe informační společnost není nic jiného neţ výsledek vývoje ekonomiky umoţněný a vyvolaný rozvojem technologie.
Preferování jedné z těchto nebo některé z dalších formulací je zřejmě dáno ideologickým základem pohledu na lidskou společnost, její sloţky a její vývoj. Vývoj informační společnosti si však patrně vyţádá více. Zřejmě se změní pohled na některé základní principy. Sám pojem demokracie v Evropě i v Americe je v podstatě "demokracií práce" – bez autonomního hmotného zabezpečení není politické svobody.
Kvalitativní odlišnost ekonomických, sociálních a ekopolitických rysů současnosti od situace industriální společnosti i společnosti označované jako moderní je dnes málokdy zpochybňována. Tím je oprávněna i snaha o označení této nové situace vhodným názvem.
Termín informační společnost vykazuje několik znaků, které jej činí mimořádně vhodným označením. Vystihuje především skutečnost, ţe informace se stávají rozhodující komoditou, která je vytvářena, sdílena a vyměňována ve vyspělých oblastech zeměkoule, ale ve skutečnosti stále více v globálním.
