ROČNÍK XVI. V CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

22

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 30. 5.— 5. 6. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

S poslanci v Severní Koreji

13

Jak Klaus k Formánkové přišel 5 V Poselství Hvězdných válek 3

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Pražští radní tramvají nejezdí 9 V Ostrava zkrotila lichváře 6

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Dámy a pánové, v tomto čísle vám přinášíme aktuální reportáž z cesty našich politických vyjednávačů do Severní Koreje. Tématu českého angažmá v této hrozivé zemi se bude nutné věnovat i do budoucna a nás by zajímal váš názor: má něco takového z Prahy vůbec smysl a jak by naše severokorejská mise měla vypadat? Dále si přečtete příběh zoufalého obchodníka, který krachuje rovnou pod redakčními okny a viní z toho vietnamskou konkurenci. Pátrali jsme také po tom, jak vlastně prezident Klaus objevil ve zcela neznámé soudkyni vhodného kandidáta pro Ústavní soud, proč pražští radní přemlouvají lidi k odchodu z hromadné dopravy a jak vlastně Ostrava zkrotila hrozivý zločin ve svých ulicích. Vedle toho najdete recenzi fotografií z tajuplné Arábie. Snad to pro vás bude inspirativní čtení.

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Schröder vyráží do bitvy Muž činu si spočítal body, zápas o Německo začíná

Ivan Lamper

VE HVĚZDÁCH Jméno Eduarda Vojana dnes téměř nikomu nic neříká. Maximálně zbystří pár Pražanů, kteří se chodí procházet do Vojanových sadů. Přitom na přelomu 19. a 20.

Vojanova divadelní revoluce století patřil mezi nejuznávanější české herce. A plným právem, protože svým způsobem měnil dějiny zdejšího divadla. V úterý uplyne osmdesát pět let od jeho smrti. Vojan patřil ještě k té generaci herců, kteří si museli své místo velmi těžce vydobýt. Odmítl otcovu představu stát se císařským oficírem a v šestnácti raději kvůli svému hereckému snu odešel z domova. Otec mu nikdy neodpustil. Vojan zamířil nejdříve do různých kočovných spolků, kde narážel se svou představou, že je třeba méně křičet a máchat rukama a více postavy na jevišti prožít. Vojan měl štěstí, když se dostal k divadelní společnosti Františka Pokorného, která měla založit stálé divadlo v Plzni. Od této chvíle mohl dělat pořádné umění. Své kolegy překvapoval neustálým sebevzděláváním. Razil teorii, že herci musí mít co nejširší vzdělání, aby rozuměli hrám, ve kterých vystupují. Roku 1888 přichází do vysněného Národního divadla. Zde ale zažívá podobné zklamání jako před lety na oblasti – diváci nechtějí psychologický realismus, ale křiklavou zábavu. Vojan se obává, že zkostnatělé Národní divadlo bude muset opustit. V roce 1894 ale prolomí smůlu, když si jej do své hry Maryša vybere samotný autor Mrštík. Nastává hvězdná éra, kterou symbolizuje především jeho skvělé ztvárnění shakespearovských rolí. Tímto úspěchem mění celou zdejší divadelní scénu. Jeho umění ale už budeme znát pouze z knih a recenzí. Erik Tabery

Příští strojvůdce rudo-černé lokomotivy táhnoucí Evropu?

Ch

ci, aby se Sociálně demokratická strana Německa (SPD) stala nejsilnější stranou, uvedl kancléř Gerhard Schröder v rozhovoru pro hamburský týdeník Die Zeit krátce po svém překvapivém prohlášení, že se chystá vyhlásit předčasné parlamentní volby. Zatímco rozhodnutí podstoupit riziko voleb vzbuzuje uznání, druhá kancléřova touha vyvolává spíše úsměv. Jeho strana na tom v tuto chvíli snad ani nemůže být hůře. Pravdou ale je, že Schröder umí překvapit, a tak německý zápas rozhodně není předem rozhodnutý.

Muž činu Nynější situace rudo-zelené koalice v Berlíně je po prohraných volbách v Porýní-Vestfálsku skutečně zoufalá. Nejde jen o ztrátu letité bašty sociální demokracie, protože opozice svým vítězstvím rovněž zvýrazní svou už tak drtivou převahu v horní komoře parlamentu, kterou tvoří právě zástupci spolkových vlád. Přitom už v minulosti dokázala díky této převaze vetovat reformní projekty kabinetu Gerharda Schrödera. Totální blokádě by zabránilo jen to, že ve třech spolkových zemích vládnou křesťanští a sociální demokraté spolu. Kancléř si uvědomil, že toto rozložení sil zastaví veškeré reformní projekty jeho vlády. To posílí už tak nespokojené levicové křídlo ve straně, sociální demokracie bude navenek vystupovat nejednotně a volebnímu debaklu už nikdo nezabrání. Gerhard Schröder bude odsouzen k nečinnosti a octne se v roli pasivního pozorovatele. Ale to je role, která mu nesedí, je mu zcela proti mysli. Schröder je mužem činu a dokázal to i výzvou k předčasným volbám, která strhla iniciativu na jeho stranu. Už v minulosti vydobyl – zahnán do kouta – nečekaná vítězství. Schröderův volební kalkul navíc vychází z poznání, že porážka rudo-zelené koalice v největší spolkové zemi Porýní-Vestfálsku není výsledkem chybně zvolené reformní politiky. Komentátoři v Německu jsou totiž většinou zajedno: sociálnědemokratický ministerský předseda Peer Steinbrück ztroskotal právě proto, že se mu nepodařilo tuto politiku důsledně převést na praktické kroky. Osudné se mu staly ostré spory s koaličními partnery, které vždy znovu a znovu paralyzovaly jeho vládu. Volič v Porýní-Vestfálsku už té nekonečné tahanici nechtěl přihlížet a ukončil svým hlasováním poslední zbývající rudo-zelenou koalici na úrovni spolkových zemí. A tím by tomuto stranicko-politickému modelu mohla v Německu zazvonit hrana.

Šance pro velkou koalici

Pochopit Shakespeara... i prince-Cikána. FOTO ARCHIV

Poslední fungující zeleno-rudá koalice je ta mezi Joschkou Fischerem a Schröderem, a i nad její budoucností visí velký otazník. Ve shora citovaném rozhovoru pro Die Zeit se Schröder vyhýbá jednoznačné odpovědi na otázku, jestli po volbách bude v koalici se Zelenými pokračovat. Poukázal

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

jen na „železný zákon každého volebního klání“, který žádá „boj za vlastní vítězství“. Splní-li se mu v parlamentních volbách v září tohoto roku jeho přání a sociálnědemokratická strana se stane znovu nejsilnější, pak si může volně vybírat mezi třemi koaličními partnery. A není pravděpodobné, že by se znovu pokoušel o úspěšnou politiku s nyní neúspěšnou koalicí. Svobodní demokraté se svým předsedou Westerwellem zase pro Schrödera nejsou vítaným partnerem už proto, že je tam řada osobních animozit a v jejich programech se těžko hledá nějaká shodná idea. Jemu by se nejvíce hodila spolupráce s křesťanskými demokraty. Vznik velké koalice se Schröderem v čele by vytvořil předpoklady pro uskutečnění důležitých reforem – od důchodového systému, přes daňovou soustavu až k reformě federativního uspořádání spolkové republiky. Vláda opřená o silný voličský mandát v obou komorách parlamentu by mohla Německu pomoci stát se zase moderním prosperujícím státem. To by bylo i v zájmu Evropy, neboť svým povzbuzeným ekonomickým potenciálem by mohlo znovu převzít roli lokomotivy evropského procesu. Koaliční partner CDU by zároveň dohlížel na to, aby se atlantické spojenectví s USA znovu utužilo. SPD by byla zase garantem, že se ani vůči východním sousedům nezmění tón. Tento scénář se naplní ovšem jen za předpokladu, že i CDU/CSU bude chtít do tohoto spojenectví vstoupit alespoň na přechodné období. Klasickým předpokladem velké koalice je patová situace v politice. Ta by skutečně nastala v případě volebního úspěchu SPD. Zvítězí-li ovšem CDU/CSU, bude mít za protivníka bezzubou opozici, neboť konzervativní strany pak ovládnou jak Spolkový sněm, tak i Spolkovou radu. Je to velké pokušení pro stranické vedení kolem Angely Merkelové. Z Německa by se stala „černá republika“, namítnou určitě někteří pozorovatelé. Ale tak jednoduché to zase není. I CDU a její bavorská sesterská strana CSU jsou lidové strany. I ony mají silné křídlo, které je svou sociální orientací blízké zaměstnancům. Z tohoto tábora dokonce sklidil předseda sociálních demokratů Franz Müntefering za svou nedávnou kritiku kapitalismu potlesk. A například vítěz voleb v Porýní-Vestfálsku, křesťanský demokrat Jürgen Rüttgers ví, že ho čeká nevděčný úkol: aby byl dlouhodobě úspěšný, musí jít započatou cestou svého předchůdce. Jenom mnohem důsledněji, což rozhodně není populární politika. To, že sociální demokraté přes svou kampaň proti kapitalismu nedokázali v Porúří zabodovat, ovšem také signalizuje, že mnozí pochopili nutnost reforem, ale mají větší důvěru ve schopnost občanských a ne sociálnědemokratických politiků. Společenskou objednávku směřují ke kovářovi, a ne ke kováříkovi.

více než jen konec rudo-zelené koalice. Jednak by se pravděpodobně poprvé v německé historii stala žena (Angela Merkelová) kancléřkou, což je pro mnohé už takřka historickou nutností, navíc by však opustila kormidlo generace roku 1968, která svojí revoltou proti vlastním rodičům otevřela cestu k otevřenému kritickému pohledu na dějiny třetí říše. S Angelou Merkelovou by nastoupila nová generace politiků, kteří se z velké části narodili už do vytvořených demokratických struktur spolkové republiky v padesátých letech – jsou to například zemští ministerští předsedové Koch, Wulf, von Beust, Müller. Ti prošli školou svých předchůdců Albrechta, Geißlera, Schäubleho a Kohla, pro ně je evropská politika, integrace nových členů do Evropské unie a její rozšíření jedním z neměnných pilířů zahraniční politiky Německa. Mnozí z nich pobývali ve Spojených státech, a osud atlantického spojenectví tedy nebudou riskovat jako Schröder. „Přes strukturální změny v mezinárodním systému neexistují ve světě dva regiony, které by měly tolik společného jako Evropa a Amerika a které by byly tak úzce propojené v hospodářství, v kultuře, strategicky a historicky,“ vysvětlil nedávno základní pilíře této politiky Volker Rühe, doyen zahraniční politiky CDU, předseda zahraničně-politického výboru Spolkového sněmu a bývalý ministr obrany v kabinetu Kohla. Z tohoto hlediska bude zahraniční politika Německa dokonce čitelnější, což ovšem neznamená, že tito politikové jsou méně sebevědomí. Zájmy Německa budou prosazovat stejně rozhodně jako Schröder, ne-li více, i v rámci EU. Necítí se totiž už natolik vázaní politickým pojetím úlohy Německa v Evropě a ve světě jako generace roku 1968. Některé sporné momenty z dějin 20. století nepřejdou velkorysým gestem. To může vést u východních sousedů někdy i k neshodám. Navíc by jim v koalici se svobodnými demokraty chyběl silný korektiv, jakým byla tato strana ještě pod vedením Hanse-Dietricha Genschera.

Do třetice všeho dobrého Jenomže na cestě k moci musí CDU/CSU a FDP ještě v krátkém, zato intenzivním volebním boji (do letošního září) občany přesvědčit, že to umí skutečně lépe než vládní strany. Vítězství ve volbách závisí i na mnoha subjektivních okolnostech. Jestli proti Schröderovi nastoupí tandem Merkelová – Stoiber, má kancléř jistou šanci na vítězství. Dovede totiž lépe než konzervativní duo vystupovat v roli „otce národa“ a starostlivého patrona. Možná se naplní jeho přání a SPD se stane ještě jednou, vlastně potřetí, „nejsilnější stranou“. A jak tvrdí přísloví v Německu: „Aller guter Dinge sind drei.“ Uwe Müller Autor je šéfredaktor Prager Zeitung.

Nová generace politiků Možné vítězství černo-žluté koalice z CDU/CSU a FDP by ale znamenalo pro německou politiku

K tématu viz též články na str. 10 a 12.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

Nevidět Hvězdné války?

P

Co nám vypráví epický příběh George Lucase

M

iliony diváků si to mašírují do kin, aby zhlédly poslední díl hexalogie z dávné galaxie, kde se odehrávají Star Wars a jejich třetí epizoda nazvaná Pomsta Sithů. Všichni ti diváci možná připomínají armádu klonů z Epizody II, protože je jich nejvíc v historii filmových pokladen, jsou bezmezně loajální k Georgi Lucasovi a jdou v podstatě na emocionální smrt, protože v kině je nečeká radostná zpráva. Všichni vědí, že ten trochu rebelantský sympaťák Anakin se změní v černočerného polorobota Darth Vadera, učedníka zla, a že Republiku nic dobrého nečeká. Vědí to z první série natáčené před čtvrtstoletím, kdy ještě princezna Leia nesnesitelně připomínala alpskou selku a kdy filmové triky dokázaly spolehlivě uspat. O Lucasově filmovém opusu umí diskutovat každý – od dvanáctiletých dětí, které vám sdělí, že: „Hvězdné války jsou prostě nejlepší!“, po filmové kritiky, kteří se dnes dohadují, zda Epizoda III otevře oči Evropanům a jim konečně dojde, že americký prezident George Bush je onen hledaný Sithský Lord, který čeká, až bude moci z plátna skočit rovnou do mezigalaktického korábu a všem nám to vytmavit. To by ostatně odpovídalo všeobecnému názoru filmových vědců, že divák se ve Star Wars dostává do samostatného světa, který se neodvíjí od začátku, jako by existoval už dávno hotový. Jednotlivé díly nevznikaly v časové posloupnosti děje, díky tomu je možné si představovat, že existuje svět, který vznikl mimo filmy.

utínající světelným mečem hlavičky malých adeptů řádu Jedi (nota bene tato krutá scéna není na plátně vidět, divák ji jen s jistotou předvídá a tuší) není zase tak strašný. Hvězdné války jsou důležité pro výchovu potomků, a zvláště těch, kteří vyrůstají v českém postkomunismu, z mnoha důvodů. Je to totiž nejen sága o dobru a zlu, lásce, sebekontrole a všeobjímající Síle, ale především lekce z občanské nauky. A ta by vašim dětem mohla chybět. V době, kdy se na mnoha školách dodnes mohou setkat s bývalými aparátčíky vyučujícími tento podceňovaný, a přitom v občanské společnosti základní předmět, v době, kdy je společensky přijatelné nejít k volbám, a proč to s úlevou nekonstatovat, v době, kdy je demokracie jaksi samozřejmá. V Hvězdných válkách, zejména v Epizodě II a III se „náctiletý“ setká nejen s galaktickým senátem, schopnou a žensky rozumnou senátorkou Padmé Amidalou, ale také různými možnými narušiteli demokratických ideálů: korupcí, intrikami, hamižností obchodní federace a všudypřítomnou touhou po moci. Možná se dospívajícímu vryje do paměti víc zamilovaný Anakin z druhé epizody, který přesvědčuje Padmé o výhodách autokracie slovy „lidi by měl donutit někdo moudrý, ne senátoři, kteří se snaží zavděčit těm, co je platí a nemyslí na demokracii a podobné nesmysly“, než školní tabule s datem narození a úmrtí Adolfa Hitlera.

Jedi versus ježibaba

Ať už se chtěl George Lucas inspirovat čímkoli, válkou ve Vietnamu, Iráku či teroristicko-separatistickými tendencemi dnešní doby, Castrem nebo Chomejním, podstatné je, že to udělal tak, aby se divák bavil, zamýšlel a dojímal. A také aby byl víc než hodinu a půl napjatý, přestože díky jednoduše vystavěné zápletce ví, jak příběh dopadne. Tato vesmírná sága, vycházející z euroatlantických kulturních kódů, je sice patetická, ale jako každý příběh žánru sci-fi či fantasy nastavuje zrcadlo přítomnosti. Ať proti tomu bojujeme či nikoli, naše současnost je především vizuální, a pokud se podaří tuto vizualitu využít ve prospěch morálního poselství mířeného s úspěchem na téměř všechny generace, není na tom

Je tedy možné nevidět Hvězdné války? Samozřejmě, že ano, pokud se člověk smíří s postavením lidské bytosti, která neví, kdo je to ježibaba, Peter Pan, Medvídek Pú, či abychom nebyli tak retro – Harry Poter, Eragon a ET. Z letošního festivalu v Cannes sice vzkázali, že Epizoda III – Pomsta Sithů je příliš zaplněná agresí a bojovými scénami, ale když se rodič či prarodič rozhoduje, zda vzít či nevzít potomka do multiplexu na Hvězdné války, možná by si měl vybavit třeba pohádku o Jeníčkovi a Mařence, zvláště scénu, kdy ježibaba strká děti na lopatě do pece nebo jim krájí prst. V tomto světle pak ve zlo proměněný Anakin Skywalker

Neodmlouvejte Obi-Wanům

nic špatného. Ostatně, kdo by se nechtěl stát adeptem řádu Jediů – ochránců míru v galaxii, těch báječných rytířů uhnětených ze symboliky templářů a taoistických mudrců, kteří vědí, že závislost je zakázaná, stejně jako posedlost, hněv a nenávist? Je hezké poznat stařičkého mistra Jodu, zeleného mužíčka s netopýříma ušima mluvícího ve verších, a naslouchat jeho slovům: „Zloba, strach, agresivita temnou stranou Síly jsou.“ Síla sama, s níž se ve filmu tolik nadělá, je také sympatická, není totiž všemocná a absolutní. Nachází se kolem nás, všechno prostupuje, ale není pánem, spíše spojencem. Její světlá strana pomáhá dobru, poznání, klidu a vyrovnanosti a ta temná zlu, kterému holdují humanoidní mumie v černé kápi, Lordi Sithové. Ti také po síle chtějí nesmyslnou nesmrtelnost, dokážou totiž oživovat mrtvé, vlastnost, na niž rytíři Jediové nevěří a nesmrtelnost považují za nebezpečnou. Proto také mladý Anakin, toužící po věčném životě své matky a ženy Padmé, dopadne tak, jak dopadne. Lucasova filmová sága je důležitá i v době migračních posunů, míchání ras a multikulturní společnosti jako takové. Na jeho planetách se setkávají a žijí roztodivné bytosti, které spolu vycházejí a liší se tisíckrát víc než Arabové či Číňané. Pokud tedy potomek zatouží po světelném meči, neděste se a sdělte mu, že podle tradice Jediů si světelný meč každý Jedi vyrábí sám jako součást výcviku. A můžete dodat, že adept nemá odmlouvat mistrům Obi-Wanům, alias rodičům.

Síla číst Stejně jako inteligentní dobrodružství Harryho Potera přitáhla ke knížce a návyku číst miliony dětí a – proč si to nepřiznat – dospělých, Hvězdné války mohou těmto milionům vyprávět o tom, že udržet demokracii není zrovna jednoduché a že pýcha předchází pád. Kupme si tedy lístek do kina, hoďme Lucasovi do jeho naplněné pokladny další obolus a meditujme s mistrem Jodou o míru a rovnováze - ať nás provází Síla. Markéta Pilátová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Q

Klonování musí hlídat politici

Nejistý elixír života Obě strany sporu přitom nemají nouzi o silné argumenty. Stále dokonalejší terapeutické klonování totiž opravdu otevírá dosud bezprecedentní naději před lidmi, jimž osud připravil jistotu nezměrného utrpení a kruté smrti. Odbývat však nelze ani varovné hlasy: klinické studie upozorňují, že zdaleka nejde o tak bezproblémový eli-

xír života. Za určitých okolností totiž mohou takto získané buňky v těle příjemce vytvářet prudce zhoubné nádory. A je tu ještě jedna hrozba: je-li dnes možné za léčebným účelem naklonovat lidské embryo, jak dlouho bude trvat, než se nějakému ze zručných a finančně dobře zajištěných dobrodruhů podaří najít matku ochotnou klon donosit? Třebaže špičky oboru s něčím takovým nechtějí mít nic společného, zabránit takovému vývoji nemohou. Pohled do historie dává za pravdu těm, kdo tvrdí, že je-li něco technicky proveditelné, pak se to dříve či později stane. Vědcům a lékařům nelze vyčítat touhu posunout hranice vědění a možností co nejdále. Selhali by, pokud by o něco takového neusilovali. Ani fakt, že se starají o spásu našich těl, je však neopravňuje k linkování mantinelů, v jejichž rámci se o to snaží. To právo a ta povinnost leží na politicích. Je to tíživé rozhodnutí, nelze se mu však dále vyhýbat.

Černý obchod Samozřejmě, možnost volby není příliš velká – domnívat se, že v propojeném světě s různě nastavenými hranicemi možného lze ještě „principiálním“ odporem klonování zastavit, je naivní. Pohled na kvetoucí potratovou i reprodukční turistiku dává tušit, co by po přijetí tvrdých zákonů následovalo. Ale i striktně odmítavý zákon by alespoň těm, kdo chtějí slyšet, dával najevo: tato společnost si experimenty podobného druhu zatím nepřeje. Zdaleka nejhorší je totiž stav, který v řadě zemí (včetně Česka) panuje dnes:

řední český znalec Číny Martin Hála minulý týden v komentáři otištěném v Hospodářských novinách tuzemským novinářům vytkl, že když píšou o Kubě a Číně, „automaticky aplikují optiku naší vlastní historické zkušenosti“. Autor poté v telefonickém rozhovoru vysvětlil, že se chtěl obout do deklarativních a zjednodušujících popisů především čínské reality, která je od české natolik odlišná, že při jejím popisu může být vlastní zkušenost břemenem.To je zajímavý a nepochybně důležitý postřeh do pranice. Zvlášť v zemi, kde mnozí věří, že je to právě intimní znalost povahy totality, která Čechům pomáhá nahlédnout za nakašírované kuli-

Klíče k Číně sy a brání jim podlehnout romantickým představám nebo pragmatickým svodům obchodování s lumpem. Na ten rozdíl narazíte snadno. Vyrazíte na Západ jenom proto, abyste se zase jednou dozvěděli, že vaše země je se svým proticastrovským postojem pouhým přisluhovačem světového imperialismu. Vždyť na Kubě přece není tak zle – školství a lékařská péče jsou tam zadarmo, a o tom se může jiným a jinde jenom zdát. Marně se snažíte v demokracii odchovaného Zápaďana přesvědčit, že to vidí křivě – ze své vlastní zkušenosti s komunistickým školstvím totiž víte, že Kubánci za tyto vymoženosti platí svobodou a že je to mizerný obchod. Dotyčný vaši zkušenost nemá, a čte tudíž Castra po svém. Je nezatížený. Rozumí proto lépe? Připusťme, že dokola omílaná informace o tisících politických vězňů a pošlapané tibetské nebo ujgurské menšině k pochopení celé složité čínské reality sama o sobě nestačí. Ale brání mu, nebo jej naopak obohacuje? Je překvapivé, že český tisk klade důraz právě na bezpráví? Naopak. Díky naší společné zkušenosti máme v rukou klíč k pochopení podstaty režimů v jinak velmi vzdálených kulturách. Jiří Sobota

Č

eská televize dostala v minulých dnech pěkně na frak. Poslanci si pozvali její vedení na kobereček a stěžovali si na kampaň ČT za placení koncesionářských poplatků. Je to zajímavá schizofrenie: titíž politici, kteří zabránili veřejnoprávnímu médiu navýšit poplatky, teď protestují, když se televize ze sebezáchovných důvodů snaží přinutit neplatiče ke splacení dluhu. Důsledný čtenář, který by si prošel archiv Respektu, by se musel bezesporu pozastavit nad tím, jak je možné, že komentáře na toto téma čte téměř kaž-

Na koberečku u škrtičů

Úspěch soulských vědců, kteří z naklonovaných lidských embryí získali buňky, jež by mohly odstranit nevyléčitelné nemoci, vynesl na světlo i několik neodbytných otazníků. Svět se teď znovu intenzivně pře, jak se k lidskému klonování vlastně postavit. Jedna země po druhé vykazuje jeho reprodukční variantu za hranice zákona a všichni se dušují, že je třeba za každou cenu zabránit narození klonované bytosti. Nad pokusy, jež z naklonovaných lidských embryí získávají kmenové buňky, slibující naději na uzdravení těžce nemocným, ale shoda okamžitě mizí a začíná hořet čím dál vášnivější spor. Spíš než náboženství či ideologie přitom jeho aktéry rozděluje životní zkušenost a to, zda v okruhu jejich blízkých je či není někdo, kdo trpí devastující chorobou, od níž by mu klonovací medicína mohla pomoci. Tak kupříkladu vdova po zesnulém Ronaldu Reaganovi v minulých dnech obcházela republikánské kongresmany a senátory a přesvědčovala je, aby klonování pro léčebné účely podpořili. Řadu z nich nakonec získala na svou stranu a nechyběli mezi nimi ani vyhlášení představitelé americké náboženské pravice. Podobný úspěch ale slavili i rodiče, jejichž děti se narodily z uměle oplodněných embryí, která dnes bývají využívána k pokusům a po „vytěžení“ odhazována do koše.

3

Ať si bádají – ale tužku na kreslení mantinelů jim nedávejme (Ilustrace: žena a nenarozené dítě, anonym, 1776.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

strach z rozhodnutí vede k tomu, že situaci určuje právní vakuum, v němž je nakonec možné prakticky všechno. Tedy i to, co nepřipadá v úvahu ani v těch nejliberálnějších zemích. Nahlas se to neodváží říci nikdo, ale o tom, že některé zdejší oplodňovací kliniky využívají nepřehledného terénu a nabízejí embrya bokem zahraničním biotechnologickým firmám, ví skoro každý, kdo se v oboru pohybuje. Josef Greš

Q

dý rok. Problém je v tom, že každý rok poslanci odmítnou pustit veřejnoprávní média ze svých spárů a škrtí jejich rozpočet tak usilovně, aby lidé v nich věděli, kdo je tady pánem, a nechali si zajít chuť na nějaké ostřejší analýzy a kritiky. Je tedy zapotřebí ještě jednou požádat čtenáře o trpělivost a znovu připomenout debatu o dvou možných cestách, jak z tohoto kruhu ven. První možností je zavést automatické navyšování koncesionářských poplatků o inflaci. Politici by tak byli ze hry venku. Druhou cestou pak může být zavedení jakési veřejnoprávní daně, kterou bychom platili úplně všichni. Důvodem, proč lze něco takového legitimně navrhovat, je skutečnost, že veřejnoprávní masmédium je – anebo přesněji, mohlo by být – velkým spojencem občanů v jejich potýkání s mocenskou mašinerií silného moderního státu. A z existence takové kvalitní veřejnoprávní „zbraně“ mají nakonec užitek všichni včetně těch, kteří vůbec nevlastní televizní přijímač. Změnu by ovšem museli prosadit politici a k něčemu podobnému ochotu neprokazují. Občanští demokraté dokonce stále nezatratili svůj nápad, že veřejnoprávní média zruší úplně. Z jejich pohledu – tedy z pohledu lidí držících moc – to samozřejmě má logiku. Pro ty, kdo naopak chtějí mocné udržet na uzdě, by něco takového byla zásadní ztráta.

K tématu viz i text na str. 18. – ET –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Toto je Česko Starosti a hořký konec jednoho obchodníka v naší ulici

U

lice, ve které sídlí Respekt, je skvělá. Z protější hospody U Fleků k nám každý večer pronikají italské, německé, ruské nebo české cajdáky. Přímo pod redakcí funguje hudební klub, který vlastní Australan, vedle něj si otevřel restauraci Číňan, o pár metrů dál zkouší štěstí kadeřník z Jižní Koreje a za rohem obstarává bar chlapík z Panamy. V ulici má zeleninu a malý obchod s potravinami i český obchodník Jan Hladík. Prodává tady už jedenáct let, snaží se a většina redakce k němu až donedávna ráda chodila. V posledních týdnech se ale něco změnilo. Jednou ráno se u obchodu objevila velká tabule s vlajkou a nápisem: Toto je ještě český obchod. Obchodník vytáhl svou národnost jako zbraň do boje s konkurentem, který si otevřel krámek s podobným zbožím hned vedle něj – je to totiž Vietnamec. Ten výkřik nacionálně podbarveného zoufalství a protestu mnohé z nás zaskočil a vyvolal otázky. Co k tomu pana Hladíka vedlo? A co nám tím chtěl vlastně říct?

Nemůžu si stěžovat „Vietnamští obchodníci neplatí daně ani pojištění a tím mají nižší náklady. Nás, poctivé Čechy, tak postupně zlikvidují. Je to nefér konkurence,“ rozhořčuje se pan Hladík. „Během léta tady končím,“ dodává. Vietnamec mu totiž odlákal část české i turistické klientely a obchodník, který k nájmu a platům několika prodavaček musí navíc splácet docela vysoké dluhy z minulého podnikání, se neuživí. Tabuli s vlajkou prý vztyčil, jak říká, na protest proti tomu, že český stát dosáhne svými kontrolami jen na něj, ale na zahraniční podnikatele už ne. Pan Hladík navíc vyčítá svému vietnamskému kolegovi i to, že prý porušil slib, že nebude mít stejné zboží jako on. Měl údajně prodávat jen drogerii a tabák, ale nyní rozšířil sortiment. „Ano, slíbil mi to tak,“ potvrzuje slova pana Hladíka Jiří Štulc, majitel domu, v němž oba obchodníci prodávají. Jdeme se tedy zeptat samotného pana Thieu Nguyen Khace, jak to vlastně bylo. O ústní domluvě a porušení slibu pan Khac nic neví. „Ale tady je smlouva,“ říká a ukazuje dokument, který žádné omezení sortimentu neobsahuje. „No ano, nějak jsme to tam zapomněli napsat,“ říká majitel domu. Nguyen Khac podniká v Česku již devět let. Nejprve prodával na stáncích v Karlových Varech a okolí. Na pražský obchod jej upozornili přátelé podle inzerátu, který krachující český podnikatel provozující Army Antique vylepil na dveře. Pan Khac mu zaplatil 250 tisíc odstupného a asi před měsícem rozjel prodej. V krámě má alkohol, cigarety, drogerii, balenou vodu, sladkosti a různé upomínkové předměty. Co říká na to, že si jeho soused vyvěsil před obchod ceduli s vlajkou a nápisem? „Co s tím můžu dělat? Ať si tam vyvěsí, co chce. Asi je to rasista,“ říká vietnamský obchodník. A jak je to s jeho poctivostí, kterou konkurent odvedle zpochybňuje? „Tady je živnostenský list,

Je tu a zahánět ji máváním české vlajky nepomáhá. (Sousedící obchody pana Hladíka a pana Khace.)

nemám žádné problémy a finančnímu úřadu nic nedlužím,“ říká stručně pan Khac. Dá se vlastně zjistit, jestli Vietnamci podnikají jako celek míň poctivě než Češi? „Nesledujeme žádné statistiky podle národnosti. Mezi českým nebo vietnamským podnikatelem neděláme rozdíl,“ vysvětluje mluvčí České obchodní inspekce Miloslava Fléglová a dodává: „Obecně se dá říct, že větší podíl na porušování zákona vykazují stánkaři. Kamenný obchod naopak kultivuje. Na obchodníky je víc vidět a nikdo z něj jen tak neuteče.“

Orgie radosti Podobně se vyjadřuje i Vladimíra Žlutická, šéfka živnostenského úřadu v Ostrově nad Ohří, kde pan Khac dostal své živnostenské oprávnění. „Pokud není nějaký záznam o trestu nebo odebrání oprávnění v registru živnostníků na veřejně přístupném webu ministerstva obchodu, tak vám nemůžu pomoct.“ Pohled na web říká, že živnostenské oprávnění pana Khace je platné a žádný „škraloup“ tam není. „Osobně si ale myslím, že poctiví a nepoctiví podnikatelé jsou jak mezi Čechy, tak mezi Vietnamci. Národnosti se ale nedají odsuzovat jako celek podle nějaké kolektivní viny. A navíc, pokud

Poslanci chtějí zvýšit moc voličů Odsunout nespolehlivé politiky do zapomnění – to je přání většiny voličů. Pokud projde návrh na posílení preferenční volby, může se to podařit. Ke zdejším nejdůležitějším volbám – do Poslanecké sněmovny – se podle posledních průzkumů nechystá ani polovina voličstva. Krize důvěry v českou politiku tedy trvá. Sociologové a politologové stále dokola opakují, že za to může nevíra občanů ve vlastní schopnost nějak politickou scénu ovlivnit. Tento dojem může posilovat i to, že když se voliči před hlasováním podívají na seznam kandidátů, téměř v každé partaji najdou jména, která se jim vůbec nelíbí. Pak si musí každý vyřešit nepříjemnou otázku, jestli dát se sebezapřením hlas své partaji, byť tím podporují i nepřijatelné politiky. Toto dilema chce odstranit skupina sociálnědemokratických poslanců, kteří navrhují posílit tzv. preferenční volbu. Už dnes je možné ze seznamu kandidátů jedné strany vybrat dva nejoblíbenější politiky a zakroužkováním je posunout na volitelná místa. Pokud strana překročí pět procent a kandidát získá více než sedm pro-

cent těchto preferencí, stane se poslancem. Díky tomuto systému se například z nevolitelného místa dostala do sněmovny Táňa Fischerová a naopak se do ní málem nedostal předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek, protože jeho kolega z místa za ním dostal více hlasů. Jenže vzhledem k tomu, že za jeden kraj se může z jedné strany dostat do sněmovny i deset lidí, jsou dva „kroužky“ vlastně jen symbolické. Poslanci proto navrhují, aby lidé měli preferenčních hlasů pět a do sněmovny by se pak dostali kandidáti už po překročení dvou procent. „Slibujeme si od toho vyšší volební účast a omezení stížností voličů, že nemohou zásadněji promluvit do personálního složení sněmovny. Rovněž by mohlo dojít k určité kultivaci primárek uvnitř jednotlivých stran a všechno dohromady by to mohlo prospět politické kultuře,“ říká předkladatel zákona Robin Böhnisch z ČSSD.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

nemá pan Hladík žádné důkazy svých tvrzení, zavání to pomluvou. Já jsem s Vietnamci žádné problémy dosud neměla a nesetkala jsem se ani s jejich arogancí. U nás v Ostrově vědí, co se nesmí. Jinak riskují, protože nejsou anonymní,“ říká paní Žlutická. Také paní Irena Vlčková ze Svazu obchodu a cestovního ruchu říká, že žádné stížnosti na vietnamské obchodníky její úřad zatím nezaregistroval. Odkud tedy pan Hladík vzal zprávy o prohnilosti zdejších Vietnamců? „Vždyť v televizi ukazovali, že jim zabavili pašované zboží za desítky milionů. Kdo má dnes z malých českých podnikatelů tolik zboží? Jezdím už léta každé ráno ve čtyři hodiny nakupovat do velkoobchodu. Tam se někteří Vietnamci dokonce chlubí, že podvádějí a dodací listy přímo zahazují, aby z nich nemuseli platit daně.“ Toto obvinění lze ovšem novinářsky těžko ověřit – a na tajné policajty si hrát nebudeme. Podíváme se ale ještě do naší ulice, abychom zjistili, co si o tom myslí další obchodníci. Necelých sto metrů od redakce na stejné ulici je další český obchod s potravinami. „Jsem tady ještě déle než pan Hladík,“ říká majitelka Zuzana Steinbauerová, „Pamatuju si, že když přišel on, tak mi taky ubral dost zákazníků. Ale to jsem mu měla jít propíchat gumy? Nějak jsem se s tím poprala.

A dnes si navzájem říkáme, když je jeden na dovolené, aby vzal ten druhý víc chleba.“ Paní Steinbauerová by si podobnou tabuli jako pan Hladík před krámek nedala. „K čemu? Vždyť je to normální konkurence. Já třeba platím menší nájem, protože tenhle dům patří družstvu vlastníků, do kterého patřím. Hladík to štěstí nemá. Ale ten Vietnamec to taky nebude mít lehké. Uvidíme za půl roku.“ Na konci pátrání zapadneme do baru Panamce Raymonda Husuma. „Když jsem to viděl poprvé, myslel jsem si, že to je obchod s nějakými českými specialitami, že prodává jen české zboží,“ komentuje Hladíkovu vlasteneckou vývěsku Raymond svojí dobrou angličtinou. „Ale pak mi někdo řekl, že to tak není, takže to moc nechápu. Je to divné. Vypadá to spíš jako první krok k tomu, stát se rasistou.“ Odcházíme těsně před jedenáctou. Hospody ještě šumí. Od Fleků se potácejí členové nějakého zájezdu. A co bude s tabulí? Vlastně nic, už tam není. Nedávno ji totiž nadšeně strhli a odnesli zdejší fanoušci, když oslavovali vítězství českých hokejistů ve Vídni. Při takových orgiích radosti je každá vlajka dobrá.

Omezení stranických kšeftů

jako na spásu, protože i s tím si mohou strany poradit. „Silné strany s velkou mobilizační schopností jsou schopny dohlédnou na to, aby volič preference soustředil na jejich funkcionáře a předáky.“

Jeho návrh je ve sněmovně, ale poslanci o něm ještě nejednali, takže není jasné, jak velké podpoře se těší. Už dnes je ale zřejmé, že i v ČSSD má řadu odpůrců. „U kolegů panují obavy o to, aby někdo nevedl agresivní a úzce osobní kampaň s cílem dostat se do parlamentu za každou cenu,“ říká Böhnisch. „Já tuhle obavu nesdílím, protože politické strany mají nástroje k tomu, aby těmto situacím zabránily. Navíc existují zkušenosti z minula, že voliči takovou individuální kampaň neberou,“ dodává. Při posledních volbách například Jaroslav Palas obeslal na šest tisíc moravskoslezských myslivců a žádal je o stavovskou podporu. Nakonec Palas získal jen dvě procenta preferencí a tři jeho straničtí kolegové ho výrazně převýšili. Podobně skončili i jiní politici, kteří dokonce slibovali svým stoupencům i různé ceny. Böhnischův nápad je rozhodně krokem vpřed. Už proto, že dosavadní debata o volebních systémech se zjednodušuje na otázku, zda přijmout většinový systém, nebo ne. Přitom k jeho přijetí není v parlamentu dostatečná podpora, takže jde o zbytečné řeči. Vedle toho preferenční hlasy přinášejí přijatelné většinové prvky. Slavný politolog Giovanni Sartori ve své knize Srovnávací sociální inženýrství je také obhajuje, protože regulují vliv stran na podobu kandidátek. „Čím silnější je stranická organizace a čím více jsou prostředky na kampaň nějakým způsobem stranicky kontrolovány, tím větší je pravděpodobnost, že proces primárních voleb bude stranicky manipulován, ztratí svoji demokratickou hodnotu a přinese opět kandidáty závislé na stranách,“ píše Sartori. Zároveň ale varuje před tím, aby se na možnost upřednostňování jednotlivých politiků dívalo

Jaroslav Pašmik

Q

Irskou cestou Ještě větší svobodu volby než Böhnischův návrh dává svým občanům v rámci poměrného systému Irsko. Tam voliči dostanou seznam kandidátů ze všech politických stran na jednom listě, ze kterého vybírají tolik politiků, kolik má jejich volební obvod zastupovat. Ve čtyřmandátovém okrsku tak musí kandidát získat jednu pětinu hlasů, plus jeden navíc. To umožňuje lidem vybírat politiky nezávisle na stranických představách a napříč politickým spektrem. „Tento systém je totiž produktem liberalismu 19. století. Na první místo se nekladl zájem politických stran, ale svoboda individuálního voliče,“ píše v knize Volby a politické strany v moderních demokraciích politolog Michal Klíma. Podobně volný systém fungoval ještě nedávno v Japonsku a volí se jím i do horní komory parlamentu v Austrálii. U nás zatím o možnosti vybírání kandidátů z více než jedné strany politici neuvažují. Podle poslance Böhnische by tento systém „znamenal tak razantní zásah do volebního systému, že by za takovým návrhem určitě neměli stát poslanci, ale měl by to být vládní návrh“. Vláda o tom zatím neuvažuje. I když prý také pracuje na návrzích, jak přitáhnout občany k volbám. Nic konkrétního zatím však není připraveno. Erik Tabery

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

5

V europarlamentu seděti Společné téma zatím Češi nepřinesli, ale pár lidí už vzbudilo zájem

V

Evropském parlamentu, který řeší věci ovlivňující život milionů lidí na celém kontinentu, je už rok zastoupen i český hlas. Jaký je? Stačilo se už čtyřiadvacet zdejších europoslanců nějak zapsat? A pokud ano – jak?

Ona mluví arabsky Stejně jako ostatní noví poslanci, i Češi do europarlamentu poměrně rychle zapadli. Brzy se přestali ztrácet v labyrintu štrasburských chodeb, pochopili legislativní cyklus sněmu a ti jazykově vybavenější, třeba Richard Falbr, Jan Zahradil nebo Miloslav Ransdorf, záhy objevili nové spojence i protivníky. Češi ale zapadli také doslova. Zeptáte-li se poslance ze starší členské země, jaké téma si spojuje s novými kolegy, zpravidla řekne: Poláci = Ukrajina, Pobaltí = kritika Ruska, Slováci a Maďaři = podpora Chorvatů na cestě do Unie. Ale Češi? Žádné tematické pojítko nenaskočí. „Protože se žádné téma, ke kterému by bylo nutné se vyjádřit jako Češi a ne individuální zástupci svých voličů, zatím nevyskytlo,“ vysvětluje si to Hynek Fajmon (ODS). Socialista Falbr vidí důvod v tom, že čeští europoslanci jsou navzájem ostře názorově vyhranění: „ODS je proti všemu v Evropě a s komunisty se nedá mluvit. Dohromady přitom představují skoro dvě třetiny českých europoslanců. Hledejte pak něco společného.“ Český hlas tak zazněl ve Štrasburku nejsilněji při hlasování o euroústavě. Zdejší poslanci se stali nejvýraznější skupinou proti ze všech národních delegací, protože jich 17 ze 24 řeklo ústavě ne. Takového poměru mezi oponenty a zastánci dokumentu nedosáhli ani Britové. Předurčily ho však už samotné české eurovolby,

v nichž vyhráli občanští demokraté – mají devět poslanců – následovaní komunisty se šesti lidmi a dvěma stejně euroskepticky naladěnými bývalými mediálními hvězdami Janou Bobošíkovou a Vladimírem Železným. Individuální výkony tu už ale jsou. Krátce po volbách na sebe upozornila Jana Hybášková z Evropských demokratů, když přišla s nápadem zorganizovat cestu šestice europoslankyň do Dárfúru zmítaného genocidními útoky proti tamním obyvatelům. (Jejich poznatky z místa pak ovlivnily obsah rezoluce parlamentu, v níž poslanci vyzvali OSN k uvalení sankcí proti súdánské vládě.) Jana Hybášková se od té doby zapsala jako akční žena a odbornice na arabský svět; mnohé zaskočila i její znalost arabštiny. Podobně si získal respekt socialista Libor Rouček, který také nejčastěji z českých zástupců vystupuje v debatě na plénu parlamentu. V druhé polovině funkčního období, zhruba počátkem roku 2007, by se mimochodem měl stát místopředsedou zahraničního výboru. „Libor je aktivní a dobře se s ním komunikuje. Když mluví, je vidět, že má věc nastudovanou,“ říká holandský socialista Jan Marinus Wiersma. Charles Tannock z britské Konzervativní strany, který sedí ve stejném výboru jako Wiersma, Hybášková a Rouček, dodává: „Libor a Jana jsou lidé, kteří vzbudili zájem.“

Jako jeden muž Samostatnou kapitolou je česká konzervativní sekce, přesněji řečeno europoslanci za ODS. Je jich devět, působí však jako jeden muž. Téměř pokaždé hlasují jednotně, ačkoli se mezi nimi sešli regionální i národní politici s různou povahou. Stranickou disciplínu

mají větší než třeba tradičně čeští komunisté. „Je nás tu málo, tak se snažíme držet basu a vystupovat kompaktně,“ říká k tomu europoslanec Jaroslav Zvěřina. „Není to strategie strany, prostě se shodneme. Zatím jsem mezi námi nezaznamenal žádné názorové rozpory, ať už šlo třeba o ústavu nebo teď vepřín v Letech. Ani mně se ta kritika České republiky kvůli Letům vytržená ze souvislostí nelíbila,“ dodává Zvěřina, který patří k umírněným straníkům. Minimálně jednu strategii ale občanští demokraté mají: dala by se nazvat tichým nesouhlasem. Vstupem do frakce Evropské lidové strany – Evropských demokratů (EPP-ED), nejsilnějšího uskupení ve Štrasburku, se ODS zavázala, že nebude brojit proti integračnímu nadšení většiny frakce, ačkoli má jiný názor například na euroústavu. Vyhraněná opozice českých konzervativců vůči integraci někdy působí bizarně – třeba když se zdrželi hlasování o rezoluci týkající se druhé světové války. Text byl považován za docela pravicový, ostatně poprvé odsuzoval sovětskou okupaci východní Evropy, ODS se ale nelíbilo, že „aktivisticky“ hodnotí dějiny, když ocenil význam Unie pro poválečný mír na kontinentu. Celkově se ovšem občanští demokraté chovají klidně a při hlasování v drtivé většině dodržují linii frakce, takže šéf EPP-ED Hans-Gert Pöttering je „spokojen, jak to zatím funguje“. Nejbližšími spojenci strany jsou britští konzervativci, s nimiž má ODS dle výše citovaného Charlese Tannocka v mnoha věcech „téměř identické“ názory. Hlavní spojkou mezi jeho stranou, ODS a lidovci z EPP-ED je Jan Zahradil, takže ač vystupuje v parlamentu poměrně zřídka a ještě nebyl zpravodajem pro žádný zákon, patří

mezi poslance, u jejichž jména konzervativci z jiných států netápou. Určité výsadní postavení mezi svými ideologickými soudruhy mají čeští komunisté. Šestice zdejších stalinistů totiž tvoří druhou nejsilnější národní skupinu mezi evropskými komunisty, víc – o jednoho poslance – mají jen jejich spojenci z Itálie a Německa. Miloslavu Ransdorfovi tak spadla do klína místopředsednická funkce ve frakci a Češi se za svoji skupinu lehce dostanou k drahocenným minutám určeným pro vystoupení na plénu sněmu. Sami jsou navíc snaživí, takže čeští komunisté jsou ve Štrasburku často slyšet.

Kozačky a šňůrka A jinak? Žádný rozruch kolem sebe Češi nevyvolali. Nepotrpí si ani na vizuální stránku svého mandátu jako třeba Poláci, kteří se s příchodem revoluce na Ukrajině zabalili do oranžových šál, respektive dámy do oranžových šátků, a mají celkově dramatičtější projev. Jedinou výstředností v tomto smyslu jsou vystoupení komunistky Věry Flasarové, jejíž obraty typu „nemysleme si, jak se nám to snaží namluvit jiní“ dávají západoevropským poslancům šanci alespoň trochu poznat jim neznámou atmosféru let v rudé totalitě, dále Zahradilova šňůrka s anglickým nápisem „Ne ústavě“, na níž mu u krku visí mobil, a černá přiléhavá minisukně s lesklými černými kozačkami Jany Bobošíkové. Když tato česká delegátka, která se zatím věnovala hlavně kritice ústavy, vstoupí do sálu, vždy to kolem ní zašumí. Kateřina Šafaříková Autorka je dopisovatelka Lidových novin.

Q

Jak prezident k nové strážkyni ústavy přišel Ví se o ní jen to, že dostala vyhazov z okresního soudu pro neschopnost a že za kritiku komunistů kdysi poslala člověka za mříže: ideální posila pro Ústavní soud. Prezident Václav Klaus nominoval do Ústavního soudu zcela neznámou soudkyni, která nikdy nikde nic nepublikovala a ve své profesi nikdy nepřekročila oblastní hranice. Vlasta Formánková navíc musela před pěti lety odejít z postu předsedkyně Okresního soudu v Plzni – kvůli tomu, že její pracoviště patřilo mezi tuzemské soudy s největšími průtahy v rozhodování. A konečně dnes je v médiích rozebírán verdikt paní Formánkové z roku 1980, kdy odsoudila hostinského k deseti měsícům vězení za to, že se stavěl proti schůzování místních komunistů ve své restauraci s tím, že „nemá zájem poslouchat komunistické šplechty“. To vše nad nominaci soudkyně Formánkové do role strážkyně ústavy samozřejmě postavilo otazník. A s ním se svezla i hádanka: Jak vlastně prezident Klaus svoji kandidátku mezi třemi tisícovkami zdejších soudců našel?

Diskrétní tip „O tom, že jsem nominována, jsem se dozvěděla v půli května od kancléře Jiřího Weigla, se kterým jsem měla kratší pohovor,“ říká soudkyně Formánková. O čtyři dny později si ji pozval prezident. „Ptal se mě, jestli kandidaturu přijmu, ale žádný důvod, proč si mě vybral, jsem se nedověděla. Stejně tak nevím, jak na mou osobu přišel.“ Doktorka Formánková si nominaci vysvětluje jako odraz toho, že deset let šéfovala okresnímu soudu, její procesy prý navštěvovala veřejnost, spolu s jinými stála u založení Západočeské univerzity a třeba taky u vzniku prestižní místní dvojjazyčné základní školy. „Prostě jsem dlouholetá praktička, znám trestní i civilní právo, reformovala jsem místní soud, teď na krajském soudu řeším věci, které se týkají hlavně duševního vlastnictví,“ říká Vlasta Formánková. „Pan prezident nominuje kandidáty Ústavního soudu na základě doporučení různých osobnos-

tí a institucí, třeba Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Doktorku Formánkovou doporučila jistá významná osobnost,“ vysvětluje tiskový mluvčí prezidenta Petr Hájek. „Jaká? To nemám právo zveřejnit. Pan prezident chce, aby byl na Ústavním soudu někdo s praxí od obecných soudů a doktorka Formánková je vhodný kandidát,“ dodává. Proč zrovna ona? Právníků s dlouholetou soudní praxí jsou v Česku stovky. „To je na zvážení pana prezidenta, prostě na ni seděla charakteristika zkušeného praktika,“ krčí rameny Hájek. Jak byli vybráni stávající ústavní soudci? Například Miloslava Výborného nominoval také současný prezident. „Diskrétně mě navštívil blízký prezidentův spolupracovník a zeptal se mě, zda mám o post ústavního soudce zájem. Měl jsem, a tak si mě pozval prezident. Tomu jsem nemusel nic vysvětlovat a ani on mně. Znal mě. Byl jsem v ústavně-právním výboru při vzniku ústavy, měl jsem zkušenosti z mandátního výboru, stál jsem u vzniku branného zákona, z dřívějška jsem měl právnickou praxi, publikoval jsem své právní názory. To vše prezident věděl,“ říká Miloslav Výborný. Podobnou zkušenost má místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová s předchozím prezidentem Havlem. „Znal mě. Četl moji knihu o Ústavním soudu, mé odborné statě i články do deníků, znal mé občanské postoje a znal mou práci na Nejvyšším soudu, to jej prý přesvědčilo o vhodnosti mé nominace,“ vzpomíná Wagnerová. Vlastu Formánkovou Klaus osobně neznal, soudkyně nic nepublikovala a nikdy nevynesla rozsudek, který by vzbudil větší zájem médií nebo odborné veřejnosti. Paní Formánková připouští, že měla vždy blízko k ODS a k jejím blízkým známým patří bývalý primátor Plzně Zdeněk Prosek (ODS), který ji také podle kuloárních informací Klausovi doporučil. „Jsem jen řadový člen ODS a pan prezident je mimo stranu. Žádnou moc doporučovat někoho na post ústavního soudce nemám,“ říká k tomu Prosek. Podle

Soudkyně Formánková: prostě není nad odborníky z praxe.

stejných kuloárních informací vyhovuje prezidentovu naturelu a chuti dominovat, aby další státní instituce byly co nejslabší. Tedy i Ústavní soud. Senát mu sice řadu kandidátů už odmítl, ale prezident Klaus vytrvale prosazuje do neúplného a přetíženého Ústavního soudu bezvýrazné lidi s nadějí, že projdou. Formánková má šanci, protože je první kandidátkou od loňských voleb, kdy Senát, který kandidáty schvaluje, ovládla ODS.

Už se nepamatuju Senát se nebude vyrovnávat jen s bezvýrazností plzeňské kandidátky, ale také s dvěma kaňkami v jejím profesním životopise. V prvním případě jde o verdikt, kterým ji v roce 1999 odvolal tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl z funkce předsedkyně okresního soudu. Bylo to kvůli liknavosti jí podřízeného pracoviště – čtvrtina případů ležela na stolech tamních soudců déle než dva roky a podle tohoto měřítka patřil soud mezi nejhorší v České republice. Šlo ale spíš o manažerský nedostatek a odchod z funkce doktorce Formánkové nebránil v tom, aby po čase nepřešla soudit na krajský soud. Zato čtvrt století starý rozsudek paní Formánkové je

FOTO LUDVÍK HRADILEK

vážnější věc. Deset měsíců kriminálu za slovní nevstřícnost k požadavkům vládnoucí totalitní partaje je šokujících i v podmínkách tehdejšího normalizovaného Československa. Tvrdost přístupu soudkyně Formánkové dokumentuje fakt, že odvolací soud snížil trest na šest měsíců vězení i to, že pan Čermák byl v roce 1990 posmrtně rehabilitován. „Výši trestu přičítám své nezkušenosti. Nebyl to politický proces – žádný funkcionář mě k ničemu nenutil. Prostě jsem to brala jako výtržnictví, jako normální kriminalitu. Ale jinak už se na ten soud moc nepamatuju,“ říká dnes doktorka Formánková. „Že ta paní zapomněla, je možné, ale já si na to vzpomínám moc dobře – nám to zničilo život. Manžel byl ocejchovaný, po návratu z vězení nesehnal odpovídající práci a v roce 1987 zemřel. To vězení jím otřáslo,“ říká vdova Emilie Čermáková. Vlasta Formánková připravuje podklady o své právní praxi i občanských aktivitách pro Senát. „Nechci předbíhat, záleží na tom, jak se kandidátka bude před námi prezentovat. Jak vše vysvětlí. Ale kandidátů na Ústavního soudce není přehršel,“ říká předseda ústavně-právního výboru Senátu Jaroslav Kubera (ODS). „Uvidíme,“ dodává. Jaroslav Spurný

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI

Přesně před deseti lety se v pražské restauraci U Holubů neměl porcovat jen pečený žralok a obrovský dort, ale také vliv dvou ruských zločineckých gangů – solncevské a solomonské mafie – v Česku. U Holubů se mělo podle policejních informací sejít dvě stě ruských mafiánů v čele s bossy Sevou Mogilevičem a Sergejem Michajlovem. Opravdu se sešli – ale neporcovalo se nic. Krátce po začátku ukončila dýchánek policejní razie. Byly zatčeny desítky mafiánů, většina z nich pak dostala během něko-

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Odvaha a naděje v Ostravě Severomoravská metropole slaví úspěch v boji proti zločinu

Dobří gangsteři se vracejí lika dnů desetiletý zákaz vstupu na území České republiky. Těch deset let právě uplynulo. BIS i speciální policejní útvar proto s napětím očekávají dění příštích týdnů. Vrátí se vyhoštění gangsteři do Česka? Podle neoficiálních informací ano. „Jejich místní spolupracovníci – ať už jde o právníky, podnikatele nebo třeba policisty – přežili a neztratili vliv. Takže oni za nimi přijdou,“ říká policejní důstojník, který má boj proti ruskojazyčným mafiím v popisu práce. Oficiální vyjádření jsou zdrženlivější. „Informace o mezinárodním zločinu jsou tajné. Ale nic jsme nezanedbali, jsme v obraze,“ říká ministr vnitra František Bublan. Ze tří velitelů zásahu je dnes u policie jediný – šéf útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Jan Kubice. Jeho podřízený Zdeněk Macháček opustil policii před pěti lety, poté co strávil tři měsíce ve vazbě za zmanipulované obvinění z vydírání, které inicioval jeden z obhájců mafiánů od „Holubů“ a bývalý policista Josef Doucha. Macháčka soud osvobodil, ale znechucený detektiv odešel do civilu. Další z velitelů odešel do civilu během Macháčkova procesu. Odbor pro boj s ruskojazyčnými mafiemi se poté rozpadl, nepomohlo mu, že akci U Holubů vysoce hodnotila FBI, ani to, že informace získané během razie vedly k zatčení řady mafiánů po celém světě. Boss solomonské mafie Mogilevič žije v Budapešti. Má zakázaný vstup do desítky zemí, včetně Velké Británie a USA, a přestože stovka jeho firem je považována FBI za nejvýznamnější pračku špinavých peněz z ruského organizovaného zločinu a byl několikrát obviněn, nebylo mu dosud nic prokázáno. Tuzemská policie se obává, že s koncem moratoria na vstup do Česka pro něho a jeho muže se v Česku objeví „podezřelé ruské peníze“ v daleko větší míře než dnes. „Vědí, že v Česku jsme už několik let v situaci, kdy dokážeme monitorovat tak akorát drobné ruské gangstery,“ říká jeden z policistů, který zasahoval U Holubů a ještě zůstal ve službě. Podle něj měl zásah nakonec opačný efekt, vyhnal sice mafiány, ale nakonec se zásluhou jejich právníků a dalších kontaktů obrátil proti policistům. „Po zatčení Macháčka a jeho dvou podřízených jsme prostě dostali strach,“ říká muž. Podle ministra Bublana to není pravda a odbor pro odhalování organizovaného zločinu pracuje dobře. „Ale příliš informací o jeho aktivitách nemám,“ dodává Bublan. „Nic vám k tomu neřeknu. Proč bych měl?“ odpovídá někdejší kandidát na post policejního prezidenta a pak advokát Mogilevičových mužů Josef Doucha na otázku, co dnes jeho klienti od „Holubů“ dělají a jestli je stále zastupuje. Jaroslav Spurný

Michajlov: od Holubů stihl vazbu ve Švýcarech a moskevský kriminál. FOTO ARGUMENTS AND FACTS

Dnes už napřed nechodíme. (Blanka – vpravo – a Soňa spolu s dalším vyznamenaným, policistou Jiřím Foltýnem.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

O

strava se má zase čím chlubit. Osvícený policejní šéf, dvě odvážné ženy a jeden schopný Ind tady dokázali zkrotit hrozbu současného Česka: zmírnili nenávist a napětí mezi etnickými skupinami. V jejich stopách jdou navíc už i jinde. Možná se rodí trend nesoucí naději na smír a toleranci. A policie navíc – mimo jiné – získala nové přátele.

Jako na vraha Soňa Holubová (35) a Blanka Marcinová (31) mají stejný osud i pleť. Obě vyrůstaly v ostravské čtvrti Přívoz, obě se před lety dostaly do osidel lichvářů. A obě se také nakonec společně s několika dalšími ženami rozhodly tomuto zločinu postavit. „Byla jsem doma s dítětem a potřebovala jsem peníze na nájem. Když mi sociálka zamítla žádost o mimořádnou dávku, tak jsem se obrátila na úžerníka,“ říká paní Soňa, která si od jednoho z místních lichvářů půjčila před pěti lety čtyři tisíce korun. „Musela jsem mu ale platit za každý měsíc úroky 6 tisíc, takže mi samozřejmě začaly peníze znovu scházet, a lichvář začal mně i mému dítěti vyhrožovat. Tak jsem si znovu půjčila. Takhle se to táhlo tři roky a za tu dobu jsem dala lichvářům kolem 200 tisíc.“ Podobný kolotoč zažila i její přítelkyně Blanka, která si půjčila na pohřeb matky. Blanka, Soňa a další čtyřicítka romských žen se obrátily na občanský spolek Vzájemné soužití s žádostí o pomoc. „Vedení krajské policie ale s námi nebylo ochotno jednat. Říkali, že problém lichvy neexistuje, protože o něm nikdy neslyšeli,“ vzpomíná Kumar Vishwanathan, indický sociální pracovník a vedoucí spolku. „Ale neslyšeli o tom proto, že se Romové báli před policií mluvit, protože jí nedůvěřovali a nevěřili, že je před lichváři uchrání. Byl to začarovaný kruh. Rozhodli jsme se tedy, že nejdříve musíme vybudovat oboustrannou důvěru. Lámal se rok 2001 a v Ostravě došlo k pokusu o dvě rasově motivované vraždy. „Hrozily otevřené střety mezi Romy a skiny, nevěděli jsme si s tím rady, tak jsme svolali zástupce Romů a magistrátu a chtěli jsme najít řešení, jak tomu zabránit,“ říká šéf policie Rostislav Pavliska. „Z té debaty ale vyplynulo, že policie nepřistupuje k Romům stejně jako k ostatním. Zkrátka vzešlo z toho, že jsme rasisti. A bohužel to byla pravda.“ Ze stížností se ředitel Pavliska dozvěděl, že jeho podřízení Romům běžně tykají, jsou arogantní a chovají se agresivně. „Policisté často hledí na člověka, který spáchá přestupek, jako na vraha a tak s ním také zacházejí. Nejvíce patrná je nerovnost v tom, že policisté kontrolují většinou jen lidi snědé pleti, aniž by k tomu měli konkrétní důvod,“ říká ředitel Pavliska. A zážitky Kumara Vishwanathana mohou sloužit jako příklad. „Mě kontrolují policisté skoro pokaždé, když někam cestuji. Zatímco ostatní cestující přejdou bez povšimnutí, u mě

se zastaví a chtějí doklady,“ říká Kumar. „Když jim říkám, že se chovají nerovně a že chci mluvit s jejich šéfem, nakonec řeknou, že důvodem mé kontroly bylo to, že jsem nápadně podobný hledané osobě. To by ale museli někoho mně podobného hledat už sedm let, co v Česku žiju a co mě pravidelně kontrolují.“ Podle šéfa Pavlisky takovýto přístup svědčí o špatné práci policie. „My ty lidi spíše obtěžujeme, než abychom jim pomáhali. Policisté by neměli nikoho jen tak náhodně kontrolovat, měli by chodit po městě a řešit konkrétní problémy, které se v tu chvíli dějí,“ říká ředitel Pavliska. „Proto jsem se rozhodl, že pokud chceme mít skutečně profesionální policii, je nezbytně nutná změna.“

Padly jsme si do oka Ředitel Pavliska společně s Kumarem uspořádali seminář o historii, zvycích a tradici romské komunity. Z 1200 policistů se do něj přihlásilo pětadvacet. „Chtěl jsem, aby to byli jenom ti, kteří do toho mají chuť. Napoprvé jsem do toho nechtěl nikoho nutit,“ vysvětluje ředitel Pavliska, proč tak málo. Většina účastníků (74 %) ale po absolvování semináře změnila na Romy názor. „V souvislosti s tím, jak jsem se dozvídala o jejich historii, jsem si uvědomila, proč se chovají tak odlišně,“ říká policistka Olga Bogdanová. „Došlo mi, že to nedělají naschvál a že některé staré tradice, které musí dodržovat, jim život mezi námi komplikují. Pak jsem se seznámila s jednou romskou ženou a padly jsme si do oka tak, že se dodnes stýkáme. Chodím mezi ně moc ráda.“ Tehdy (v roce 2002) začali první Romové žádat o azyl ve Velké Británii a jako jeden z hlavních důvodů uváděli problémy s lichvou. Policie, která do té doby o tomto problému neměla ani tušení, nasadila absolventy semináře do speciálního týmu Lichva. V té době se Soňa a Blanka odhodlaly vystoupit z anonymity a postavit se k problému čelem. Za pomoci Vzájemného soužití se dostaly ze spárů lichvářů, když jim sdružení půjčilo peníze na zaplacení dluhu, absolvovaly kurz sociální práce a rozhodly se pomáhat ostatním. Policie a Kumarovo sdružení se dohodly na spolupráci a Soňa s Blankou začaly policistům přednášet o tom, co Romy trápí, jaké mají zvyky, a v dubnu 2003 vyrazily poprvé do ulic po boku policistů. Tak vyráží dodnes každý den kromě pátku a víkendů. „Lidé se na nás obrací s konkrétními problémy – nejvíce ohledně lichvy, bydlení a sociálních dávek,“ říká Blanka. „Ze začátku jsme s policisty chodily s velkou nechutí. Šly jsme vždycky pár metrů před nimi a povídaly si jen mezi sebou. Dnes už je to jinak, chodíme společně, povídáme si, a když máme nějaký problém, tak za nimi jdeme i mimo pracovní dobu.“ Každá policejní dvojice má svůj rajon, takže místní znají „své“ policisty a mají k dispozici jejich telefonní čísla. Když zrov-

na Blanka se Soňou nejsou na pochůzkách, doprovází rodiny na poštu pro sociální dávky. „Doprovodíme je pak do obchodu a nakoupíme s nimi vše potřebné na celý měsíc. Co si nakoupí, to jim už lichváři neseberou,“ říká Blanka. „Když byla před lety výplata dávek, stáli lichváři na poště přímo u přepážek a peníze brali lidem z rukou. Dnes je tam potkáváme jen výjimečně.“

Vítej, oběti Od doby, co jsou policejní asistentky k dispozici, začala policie řešit na padesát případů lichvy, u šesti z nich zahájila trestní stíhání. A Kumarovo občanské sdružení si za tento projekt letos v květnu odneslo v konkurenci 260 dalších druhou cenu rakouské nadace Unruhe Stiftung za inovativní sociální projekt. A cenu si jeli do Rakouska převzít Soňa s Blankou – jak jinak než společně se dvěma z policistů, se kterými v ulicích slouží. „I nám pomohly,“ říká na adresu policejních asistentek mladý pár tlačící kočárek v ostravské čtvrti Přívoz. „Před třemi lety jsme si půjčili na jídlo a pak se to s námi táhlo. Neměli jsme na zaplacení úroků. Policejní asistentky s námi pak chodily na poštu pro dávky, půjčily nám bez úroků peníze na splacení dluhů a dnes už máme od lichvářů pokoj. A lichváři z této čtvrti skoro úplně zmizeli.“ Také policie si spolupráci chválí. „Bez vzájemné důvěry bychom nikdy žádného lichváře neodhalili,“ říká Václav Šaroch, styčný důstojník kriminální policie v Ostravě. „Já jsem chodil s Romy do školy, takže jsem viděl i pozitivní příklady, ale moji mladší kolegové se s Romy ve škole nepotkávali, a pak najednou měli pracovat v oblasti, kde žijí samí Romové. Většinou se s nimi setkávali jen na služebně jako s pachateli trestných činů. Postupně se ale ukázalo, že o nich neví nic a že ti lidé jsou často ne pachateli, ale i oběťmi zločinů.“ Pan Šaroch s několika kolegy vyjel loni na tábor s romskými dětmi. Letos už chystají další ročník. Ředitel Pavliska zase jezdí s romskými rodinami o víkendech na výlety. „Rozhodl jsem se, že školením jak pracovat s minoritami, pozitivně komunikovat a jak řešit domácí násilí by měl projít každý náš policista,“ říká Pavliska. Takže od května začal v Ostravě maraton školení všech 1200 policistů. O ostravské know-how projevilo zájem i Brno, které se rozhodlo nastartovat podobný projekt. Blanka se Soňou jezdí během roku přednášet policistům z celých Čech. A Ostravské strategie úspěšně využili také na Chebsku, kde ještě nedávno policie tvrdila – stejně jako u lichvy –, že dětská prostituce neexistuje. Po návštěvě chebských policistů v Ostravě začali v západních Čechách po vzoru Ostravy komunikovat se zástupci romské komunity. Dnes už v Chebu přiznali, že problém dětské prostituce existuje, a začali pracovat na jeho řešení. Eliška Bártová

Q

INZERCE–VZDĚLÁVÁNÍ

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

ITS-INTERNATIONAL SCHOOL POMATURITNÍ STUDIUM 2005 VÝUKA V LONDÝNĚ LETNÍ INTENZIVNÍ KURZY Firemní a individuální výuka ITS-INTERNATIONAL SCHOOL Na Poříčí 12, 110 00 Praha 1 (palác YMCA, 1. patro), tel. : 224 812 821, 777 131 167 www.its-jazyky.cz

TAU COLLEGE Praha 8-Kobylisy, Maškova 3 NADSTANDARDNÍ KURZY AJ, NJ, FJ, ŠJ, ItJ, ŘecJ, PortJ, RJ, Čjciz. Pro dospělé, mládež i děti, individuální /1/ a mikroskupinové /2–4/, odpolední, večerní i dopolední LETNÍ KURZY: červen, červenec, srpen ZIMNÍ SEMESTR: od 20. září 2005 Tel.: 286 891 233 /9–17 hod./ 602 134 624, 602 323 364, 776 131 781 www.taucollege.zde.cz

ANGLIČTINA S ELVISEM 15 let zkušeností, zař. do vyhl. MŠMT ČR

PRÁZDNINOVÉ KURZY AJ červenec a srpen v Praze 20 a 6 hod./t. (tj. 5x a 2x týdně) výuka od 8.30, 9.00, 16.30 nebo 17.30 hod. 5–9 studentů ve skupině Kurzy pro dospělé – 2, 3 nebo 4 týdny výuky zahájení: 7. 7., 11. 7., 18. 7., 1. 8., 15. 8. • Kurzy pro mládež (13–16 let) – 1 týden výuky • učebny u metra Florenc, Vyšehrad • • • •

POMATURITNÍ STUDIUM AJ lze kombinovat s NJ, ŠpJ či FJ • 8 tříd = 8 znalostních úrovní od úplných začátečníků po velmi pokročilé • příprava na státnice a Cambridge Exams vysoká úspěšnost studentů u zkoušek • denně český lektor a rodilý mluvčí • 7denní jarní zájezd do Anglie • 2x ročně taneční party se zajímavými kapelami • učebny u metra Florenc

STUDIUM V ZAHRANIČÍ FIREMNÍ VÝUKA JŠ Elvis, Žateckých 12, Praha 4 tel.: 241 409 001, 602 350 632, 731 570 807 tel./fax: 241 405 628 • [email protected], www.elvis.cz

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Šéf největší tuzemské loterijní společnosti Aleš Hušák opět dokázal, že se vyzná v tlačenici. Za prvé vyšlo najevo, že mu ministerstvo financí podepsalo dobrozdání označují-

Hušák žaluje, sója, nebo tuk a Švarc vítězí cí jeho Sazka Arenu za „veřejně prospěšnou stavbu“ – a díky tomu mohl na její financování použít část výtěžku, který má správně odvádět na sport a charitu. (Nakolik je hokejová hala určená především pro komerční akce veřejným zájmem, ať přitom posoudí čtenář sám.) Minulý týden se ovšem Sazka předvedla ještě jednou, a to svojí neúspěšnou investicí do videoloterijních terminálů: slibovala si, že těchto „mašinek na peníze“ umístí na trh několik tisíc – ale zájem heren byl malý a Sazka s bídou udala tři stovky terminálů. Její šéf Hušák neúspěch vysvětlil

Aleš Hušák: může za to konkurence. FOTO IMDB

pádně: Konkurence nám brání ve vstupu na trh. A podal stížnost na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Pro toho, kdo ví, jak právě Sazka dokáže za bezzubého přihlížení úřadů likvidovat svoji konkurenci, je to obdivuhodná drzost. Spolková ministryně ochrany spotřebitelů Renate Künastová (Zelení) vyvolala rozruch návrhem nového zákona o regulaci potravin a krmiv. Zákon zakazuje do krmných směsí mísit hovězí či jiný zvířecí lůj a místo něho se má používat sojový olej. Frankfurter Allgemeine Zeitung ihned upozornil, že zvířecí tuk je sice nebezpečný kvůli riziku tloustnutí, infarktu či nemoci šílených krav, jenže sója zase reprezentuje nebezpečí geneticky upravených potravin – jichž je prý mezi sójovými produkty přes 90 procent. Jednatel Německého svazu výživy zvířat Hubert Grote to komentoval stručně: Buď jsou zvířecí tuky skutečně nebezpečné, a pak se provinila vláda tím, že dotyčný zákon povoluje dovoz takto nebezpečného masa a vajec z jiných zemí. Nebo jsou zvířecí tuky v zásadě nezávadné, jak to nahlížejí i ostatní Evropané, a pak je naplněna skutková podstata „úmyslného narušení státní konkurenceschopnosti“, protože brání využití tuzemských produktů. Švarcsystém nemusí být nelegální – tak alespoň rozhodl Nejvyšší správní soud. Obrátila se na něj totiž firma, jíž finanční úřady (za následného posvěcení městského soudu) strhly tři sta tisíc korun za „zastřený pracovní vztah“, kdy na živnostenský list zaměstnávala pětici zedníků. Soud verdikt zdůvodnil jednoduše: s uvedeným způsobem práce souhlasily obě strany – a zákaz švarcsystému má sloužit především k ochraně pracovníků, nikoli ke zvyšování příjmů veřejných rozpočtů. Vzkaz politické reprezentaci je jasný: Jestli chcete naplnit veřejné rozpočty a zamezit daňovým únikům, zjednodušte daňový systém a podmínky pro podnikání, místo abyste honili jednotlivé podnikatele. – MP –, – ZP –

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Magnáti z Kavkazu Ropovod z Baku sjednotil oblast a zmírnil ruský vliv na svět

P

rojektem století je nazýván nový ropovod, který spojuje ložiska Kaspického moře se světovým trhem, aniž by procházel územím Ruska či Íránu nebo musel překonávat už tak tankery přeplněnou černomořskou úžinu Bosporu. Do kavkazské oblasti by to mělo přinést klid, prosperitu a omezení ruského vlivu. A také západní Evropa bude zase o něco méně závislá na ruském ropovodu.

Ázerbájdžán ožívá V Baku se slavilo. Po deseti letech debat a prací je hotovo. Název ropovodu vyjadřovaný zkratkou BTC se už vžil. Je odvozený z trasy, po které vede, tedy z Baku, přes gruzínskou metropoli Tbilisi a končí v tureckém středomořském přístavu Ceyhan. Ázerbájdžánskému Baku se po stu letech vrací statut jedné z ropných metropolí světa. Časy Nobelů a Rothschildů přelomu devatenáctého a dvacátého století ukončila komunistická revoluce, i když Ázerbájdžán byl jedním z míst, které tlaku bolševiků odolávalo nejdéle. Intenzivní využívání kaspických ložisek za Stalinovy éry zanechalo s počátkem 90. letech opět suverénnímu Ázerbájdžánu ropný průmysl v rozvalinách. Ale celosvětový hlad po ropě přivedl světové ropné koncerny do oblasti Kaspického moře zpět. Nepotvrzují se sice optimistické předpoklady přirovnávající v devadesátých letech zásoby kaspických ložisek k Saúdské Arábii (až dvě stě miliard barelů ropy), ale i tak se zde bude těžit ze zásob přesahujících podle nynějších odhadů třicet miliard barelů ještě za dvacet až čtyřicet let. Největší díl ropného bohatství Kaspiku se dnes těží v Kazachstánu, s otevřením nového ropovodu se ale nyní pozornost soustřeďuje na protilehlý břeh Ázerbájdžánu, kde prý sedm milionů místních obyvatel začíná snít sen o tom, že se stanou ropnými magnáty. Kapacita ropovodu BTC je projektována na milion barelů ropy denně, tedy něco přes procento světové produkce (letošní celosvětová spotřeba se odhaduje na 84 milionů barelů denně). Z konkurenčního kaspického ropovodu ústícího v ruském černomořském přístavu Novorossijsk vytéká denně půl milionu barelů ropy. Plné kapacity má BTC dosáhnout v roce 2009. Plnit ho má nejen ropa z Ázerbájdžánu,

který chce svou současnou produkci 350 tisíc barelů ropy denně zvýšit až na milion barelů do konce desetiletí, ale také z Kazachstánu, který hledá nové cesty kvůli plánovanému trojnásobnému zvýšení produkce v příštím desetiletí na 3 miliony barelů ropy denně (projekt konsorcia vedeného americkým Chevronem).

Lehká ropa z Kaspiku Kaspická ropa díky BTC nyní nebude ceněna jen pro svou kvalitu (tzv. lehká ropa), ale i jako další nezávislý zdroj vůči producentům z Blízkého východu a Ruska. Kvůli této skutečnosti má ropovod obrovský politický význam. Posílí především suverenitu kavkazských a kaspických zemí, a zejména nového demokratického režimu v Gruzii, jehož energetická síť přestane být závislá na jednom zdroji a Rusku. Tbilisi získá na tranzitních poplatcích padesát milionů dolarů ročně (šestina současného rozpočtu), a to hlavně ve formě plynu, který bude proudit v sesterském produktovodu BTC. Plynovod, který ústí do evropské sítě u tureckého Erzurumu, zprovozní v příštím roce. „Spuštění plynovodu s konečnou platností vyřeší energetickou nezávislost Gruzie. To je dnes nejdůležitější garance naší politické nezávislosti,“ prohlásil na slavnostní ceremonii v Baku gruzínský prezident Michail Saakašvili. Za vyjádření vůle k dalšímu hospodářskému rozvoji oblasti lze považovat i společnou deklaraci prezidentů Ázerbájdžánu, Gruzie a Turecka, v níž potvrdili záměr propojit železniční sítě svých zemí.

Podílel se celý svět Ropovod BTC je dlouhý 1760 kilometrů a v nejvyšším bodě překonává převýšení 2800 metrů. Proráží si cestu horskými masivy a průsmyky, osm přečerpávacích stanic bude ropu trubkami prohánět rychlostí dva metry za sekundu. Bezpečnost ropovodu v politicky labilním regionu má zajistit jeho podzemní vedení, ale také zvláště vycvičené stráže místních obyvatel. 445 kilometrů ropovodu prochází územím Ázerbájdžánu, 245 kilometrů Gruzií a 1070 kilometrů Tureckem. Konstrukčních a stavebních prací tohoto grandiózního projektu

Je nám zapotřebí eura? Zavedení eura v České republice většina pozorovatelů očekává nejdříve okolo roku 2010. Přesto je dobře, že se debata na toto téma již rozbíhá. Výčet výhod a nevýhod přechodu na euro se v médiích čas od času objevuje (např. Kdy zavést euro v Čechách, Respekt č. 17/2005). Občas je ale třeba tyto argumenty kvantifikovat na českých datech. Například se objevuje úvaha, že původně byl jednou z výhod vstupu do eurozóny pokles úrokových sazeb, zatímco nyní, v době supernízkých českých úroků, se tento půvab eura vytratil – a nastoluje otázku, zda euro v tomto směru bude takovým přínosem, jak především ekonomové očekávali. Na druhou stranu není zcela jisté, že na poklesu nemá podíl i náš vstup do EU a očekávané přijetí eura. Lze totiž předpokládat, že pokud se určité zemi podaří získat plnou důvěru investorů ještě před vstupem do eurozóny, pak domácí sazby většinou klesnou už před přijetím eura a vstup do společného měnového prostoru už z tohoto hlediska skutečně žádné trvalé snížení sazeb nepřinese. Otázkou ovšem je, zda nynější rekordně nízké české úrokové sazby, stlačené dolů mimo jiné i některými přechodnými protiinflačními šoky, skutečně svědčí o tom, že česká ekonomika má reputaci člena eurozóny i bez eura.

Pod vrstvou make-upu Ponechme však nyní stranou diskusi o jednotlivých argumentech pro a proti. Jistý otazník se

totiž vznáší nad samotnou otázkou, do jaké míry je nevyhnutné, abychom do eurozóny vstupovali. Jistě, Česko podepsalo před dvěma lety na summitu v Aténách dohodu o vstupu do Evropské unie. Potvrdilo tak mimo jiné i závazek, že se bude snažit o naplnění všech podmínek pro přijetí eura. Český Honza tím vyhlásil, že bude usilovat o sňatek s eurosnoubenkou z Frankfurtu. Následné Honzovo zpochybňování tohoto závazku se tedy může zdát jako nemorální. Jenže za ty dva roky eurosnoubenka začala koketovat s některými neřestmi. Především byl změkčen Pakt stability a růstu. Tato dohoda členských států EU má zajišťovat v rámci celé Unie, a zejména v rámci eurozóny fiskální kázeň, bez níž hrozí euru pochybný osud. Rozvolnění Paktu stability a růstu je špatné samo o sobě, ale navíc je signálem o ekonomicky nezdravém směru, jakým by se mohla eurozóna ubírat do budoucna. Bylo by nemorální zvažovat pozdržení námluv se snoubenkou, která – ač původně velmi ctnostná – začne marnotratně utrácet? Někdejší obrázek eurozóny coby nóbl klubu všeobecně vyspělých a kultivovaných ekonomik, kam smí noví členové až po důkladné očistě, byl notně pošramocen také nedávnou zprávou, že někteří členové se do klubu dostali statistickým podvodem. Vida – ukazuje se, že ještě před časem

Dnes už proti ropovodu neprotestují ani Rusové, kteří v něm v minulosti viděli nástroj omezení svého vlivu v oblasti. Až do spuštění BTC byl totiž odbyt kaspické ropy a plynu v drtivé většině závislý na ruské síti produktovodů. Rusko ale nakonec změnilo názor a ze země kritizující stavbu se stalo spoluúčastníkem a podílí se na projektu plynovodu z Baku do tureckého Erzurumu. Z protivníka je spojenec a do rizikové oblasti přichází klid. Ropovod BTC má také odpůrce. Mezi ně patří zejména ekologičtí aktivisté, kteří poukazují na to, že potrubí prochází seismicky aktivními zónami a jeho technický stav nemůže v budoucnosti zaručit, že prosakující ropa nepoškodí panenská území Kavkazu a naleziště pramenité vody. Také vyvlastňování pozemků nebylo úplně v pořádku. Je tu i kritické ekonomické hledisko. Jeho zastánci tvrdí, že trasa ropovodu není zrovna nejvýhodnější a řídila se především politickými rozhodnutími. Pět měsíců se nyní bude potrubí plnit a první tankery s kaspickou ropou pak vyrazí z přístavu Ceyhan na světové trhy na konci roku. Očekává se také, že se v brzké době vyřeší dosud přetrvávající spory o vymezení mořského dna mezi zeměmi Kaspického moře. K dohodě v posledních letech už dospěly Rusko, Kazachstán a Ázerbájdžán. Zbývá ještě přibrat na palubu Írán a Turkmenistán. Ropa v Kaspiku politicky sjednocuje. Radek Palata Autor je publicista.

Q

se účastnilo až dvaadvacet tisíc lidí. Náklady převýšily původní předpoklady tří miliard dolarů o šest set milionů a ze sedmdesáti procent je pokryly státní bankovní úvěry USA a Japonska, Světové banky a Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, zbytek dodali samotní investoři konsorcia BTC. To vede britský ropný gigant British Petroleum s podílem 30,1 % a dále společnosti: SOCAR (Ázerbájdžán, 25 %), Unocal (USA, 8,9 %), Statoil (Norsko, 8,71 %), TPAO (Turecko, 6,53 %), ENI (Itálie, 5 %), TotalFinaElf (Francie, 5 %), Itochu (Japonsko, 3,4 %), ConocoPhillips (USA, 2,5 %), Inpex (Japonsko, 2,5 %) a Amerada Hess (americko-saudský joint venture, 2,36 %).

velmi půvabná snoubenka nejenže začíná marnotratně utrácet, ale navíc má pod kvalitním pudrem poměrně významné pleťové problémy. Odhalení podvodného vstupu se zatím týká jen Řecka, ale kdo zaručí, že zůstane jediné?

Švédové kličkují Ať už je nebo není úsilí o vstup do eurozóny nadále pro Česko morálním závazkem, čistě pragmaticky vzato existují způsoby, jak se tomuto závazku po léta vyhýbat. Jeden elegantní způsob nám už sedmým rokem předvádí Švédsko, které na rozdíl od Velké Británie a Dánska nemá vyjednánu příslušnou výjimku, a mělo by se tedy snažit o vstup do eurozóny stejně jako ostatní členové EU, kteří ještě euro nemají. Ve Švédsku však dlouhodobě panuje k přijetí eura odpor: jeho zavedení odmítl nejprve parlament a před dvěma lety také celonárodní referendum. Švédové si drží euro od těla tím, že se odmítají zapojit do unijního systému ovlivňování směnných kurzů známého pod zkratkou ERMII. Aspoň dvouleté členství členské země EU v tomto systému je součástí splnění jednoho z tzv. maastrichtských kritérií, která jsou vyhlášena jako formální podmínky pro přijetí do eurozóny. Vstup do eurozóny je tedy Švédům, k jejich „lítosti“, přímo zakázán, přestože ekonomicky vzato se do eurozóny jistě hodí více než někteří stávající členové tohoto klubu. Evropské instituce čas od času Švédsko za jeho úhybný manévr jemně kárají, ale to je tak všechno, co se severským „odpadlíkem“ mohou dělat. Přijetí eura je zásadním a pravděpodobně nezvratným rozhodnutím. Potřebné zvážení všech pro a proti v otázce načasování tohoto kroku bychom neměli redukovat na někdejší formální závazek. Namísto toho bychom měli racionálně zkoumat současnou podobu eurozóny, zejména vyhlídky jejího dalšího směřování. Michal Skořepa Autor pracuje v ČNB.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

9

Radní tramvají nejezdí Proč se zdražuje doprava v Praze a proč se jí nedá téměř projet

N

a první pohled je to pro kapsu obyvatel i návštěvníků Prahy šok: radní metropole minulý čtvrtek rozhodli o zdražení jízdného o dvě třetiny a obyčejná dvanáctikorunová jízdenka bude stát od července 20 korun. A další šok se očekává vzápětí. Vyšší jízdné totiž nejspíše pobídne řadu lidí k přestupu do osobních aut, jejichž zničujícímu nárůstu na ucpaných silnicích radnice vůbec neoponuje.

Povodně to ukázaly Argumenty pro zdražení jsou jednoduché: na jízdném v metropoli vybere pražský dopravní podnik ročně 2,5 miliardy korun, zatímco náklady jsou 11,5 miliardy – tedy téměř pětinásobné. Jinými slovy reálná cena dvanáctikorunové jízdenky je šedesát korun a peníze, jimiž město dotuje jízdné, chybí jinde. Současné zdražení má přinést 600 milionů. Poslední zdražování jízdného (nepočítaje zvýšení cen předplatních kuponů v roce 2000 o deset procent; ty se nyní zdražují méně) bylo navíc před sedmi lety. Srovnatelná jízdenka v mnohem menších Pardubicích přitom stojí 18 korun a v Liberci 16 korun. V tomto srovnání vypadá zdražení logicky. Jenže je tu druhý rozměr: centrum města je ve špičce beznadějně přecpané a je pravděpodobné, že zdražení část cestujících odláká ve prospěch automobilů. Magistrát ale nějaké razantní změny nechystá. „Nejdříve musíme zprovoznit městský okruh, aby byla pro řidiče alternativa,“ říká pražský primátor Pavel Bém (ODS), podle něhož zavedení mýtného či jiné omezení dopravy v centru přichází v úvahu „nejdříve po roce 2008“. Zda je nutné nejdříve budovat obchvaty, je sporné. Příkladem může být tři roky stará kniha Řízení poptávky po dopravě. Její autor Petr Kurfürst zkoumal, jak 26 světových měst řeší problémy s automobilismem, a přišel k následujícímu zjištění: nejdůležitější je rozvíjet hromadnou dopravu. „Nové dálnice a rychlostní silnice budou stimulovat nárůst poptávky po cestování autem, a tím bude paradoxně docházet k odlivu od veřejné dopravy směrem k individuální,“ uvádí. Bém však nad studií mává rukou. „Do hromadné dopravy dáváme dost. A nemohu připustit tezi, že bychom dávali příliš peněz do expresních okruhů,“ říká. V příštích deseti letech chce město dát do dopravy 180 miliard – do rozvoje MHD má jít polovina. Naopak jeho stranický kolega, poslanec a bývalý starosta Prahy 13 Petr Bratský soudí, že by město mohlo postupovat mnohem razantněji a vjezd do centra zcela uzavřít – jen vyčlenit určité hodiny pro zásobování, jak je to už na pěších zónách. „Povodně ukázaly, že to jde. I přes několikaměsíční uzavření centra se život v něm nezastavil. A pro ty, co jedou z větší dálky, je u stanic metra dostatek záchytných parkovišť,“ říká Bratský. Je přitom pravda, že uzavřené město během povodní přece jen představitele města částečně inspirovalo – zejména speciálními vyčleněnými pruhy pro hromadnou dopravu. Dopravní podnik například postupně zavádí bezpečnostní betonové pásy, která brání autům, aby vjížděla na koleje, a tramvaj může jezdit plynuleji. Na většině světelných křižovatek jsou už také speciální programy, které rozpoznají blížící se tramvaj a automaticky jí dají zelenou. „Ušetří se tak deset procent jízdní doby a stačí méně tramvají, které se dají využít jinde. To je právě zvyšování komfortu, které může

INZERCE

Livingstone jede do práce. A jak jezdíte vy, primátore Béme? FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

přitáhnout nové cestující,“ říká Štěpán Boháč z hnutí Oživení.

Ať žije Ken Že přitom lze s ničivou praxí městské individuální dopravy skoncovat rázně, potvrzuje příklad Londýna. Před dvěma lety zavedl starosta osmimilionového města Ken Livingstone i přes protesty opozice, obchodníků a dopravních inženýrů mýtné v centru města – za jednodenní vjezd se platí 5 liber, tedy přes 200 korun. Studie, kterou vypracoval Transport for London (obdoba pražského Dopravního podniku), uvádí, že počet aut ve špičkách klesl o třetinu (lidi, kteří z nich vystoupili, převáží dostatek nově nasazených autobusů) a i odezva veřejnosti je podle vyplněných dotazníků velice kladná – zvýšila se bezpečnost na silnicích, je čistší vzduch a výrazně méně nehod. Stěžují si obchodníci v centru města, protože jim klesly tržby. Na systému evidentně vydělal i starosta: loni to přispělo k jeho znovuzvolení a Livingstone se nyní chystá rozšířit placenou zónu a zdražit mýtné na 8 liber. (Jízdné autobusem stojí jednu libru.) Jinou cestou šli ve Vídni: tam sice vjezd do centra neomezili mýtným, zato výrazně zredukovali počet parkovacích míst a zbytek několikanásobně zdražili. Výsledkem je, že řidiči do centra přestali sami jezdit a nastal dokonce paradoxní stav, že najít místo k zaparkování je snazší než dřív.

Podle Béma však nelze dělat ukvapená rozhodnutí. „Samozřejmě studujeme, jak to kde řeší. Letos chceme zkušebně uzavřít na týden Smetanovo nábřeží a budeme zkoumat, zda by se mohlo změnit na pěší zónu,“ říká. Jeho náměstek Radovan Šteiner, který má dopravu na starosti, je proti následování příkladu Londýna. „Kdyby mýtné bylo takový všelék, tak by jej zavedlo více měst než jen Londýn,“ argumentuje. I on chce počkat na dokončení okruhu. V debatě o pražské hromadné dopravě zaznívá občas ze strany ekologických organizací výzva, aby se při už tak vysokých dotacích promyslela a spočítala možnost nechat ji už úplně zdarma. „Něco podobného zkoušeli v sedmdesátých letech v Aténách, kdy byla zdarma doprava ve špičce. Efekt byl ale nulový, lidé nepřestali jezdit auty,“ uvádí ředitel pražského Dopravního podniku Tomáš Jílek.

Jeden za deset Je tu ale ještě jedna otázka: Jakým směrem se ubírají investice do dopravy? Nyní je hlavní priorita metro. Pražský magistrát chce dát do jeho budování v příštích deseti letech 86 miliard korun, do stavby tramvajových tratí plánuje necelých šest miliard. Přitom výstavba metra je v průměru více než desetkrát dražší, než kolik stojí tramvaje – kilometr metra stojí v průměru přes tři miliardy korun, kilometr tramvajové trati se vejde pod 250 milionů. „Metro má opodstatnění v centrech, kde je hustá zástavba. V okrajových čtvrtích je jednoznačně

výhodnější a ekonomičtější tramvaj či metro vedené po povrchu. Proč tam stavět betonové tunely, když už nepotřebujeme protiatomové kryty,“ říká ekonom Emanuel Šíp a poukazuje například na Severní město, kde byla loni otevřena stanice Ládví a staví se další tři zastávky na Prosek a do Letňan. „Je nesmysl dělat luxusní dopravu pro pár lidí v blízkosti stanice, když za polovinu těch peněz mohu udělat pětkrát delší trať a svést lidi z mnohem větší oblasti,“ souhlasí Štěpán Boháč z Oživení, podle něhož to svědčí o jediném: přihrávání zakázek stavebním firmám. „Severní město je tak obrovská spádová oblast se sto tisíci obyvateli, že něco jiného než metro nepřipadá v úvahu,“ brání stavbu primátor Bém. „Od začátku bylo jasné, že tramvaje by ty lidi kapacitně nepobraly. Proto se o tom nikdy ani neuvažovalo,“ dodává bývalý náměstek primátora pro dopravu v letech 1998 až 2002 Martin Hejl, za něhož se definitivně o způsobu stavby rozhodlo. „Tramvaje by to zvládly, ale pokud se toto území bude dál rozvíjet, tak ani metro není chybou – jen nechápu, proč se nevede po povrchu, kde by stálo polovinu,“ říká Šíp. Podle ředitele Jílka se ještě v polovině devadesátých let o tramvaji do Letňan vážně uvažovalo. „Bylo to ekonomicky nejvhodnější řešení. Tramvaj by kapacitně stačila,“ tvrdí. Kdo tu myšlenku pohřbil a proč, však nechce prozradit. „Nechci si dělat nepřátele,“ říká. Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Laboratoř v Porúří Po historické porážce SPD míří Německo k předčasným volbám

N

ěmecko prožívá politické zemětřesení. Výsledky voleb v nejlidnatější zemi, v Severním Porýní-Vestfálsku, přivodily nejenom pád tamní rudo-zelené vlády. Především přiměly spolkového kancléře Gerharda Schrödera k zásadnímu prohlášení: vzhledem k této porážce bude usilovat o vypsání předčasných voleb do Spolkového sněmu. Jako hlavní důvod uvedl šéf německé vlády nutnost získat od občanů nový mandát k pokračování reformní politiky. Zatímco volební prohra levice v její tradiční baště v Porýní a Porúří se obecně očekávala, zřejmě nikdo nepočítal s tím, že kancléř z ní vyvodí tak radikální důsledky. Podle předpokládaného scénáře, který už schválila všechna důležitá grémia německých sociálních demokratů (SPD), by měl Gerhard Schröder 1. července předstoupit před poslance Bundestagu s žádostí o vyslovení důvěry. Pokud ji nedostane, což se předpokládá, a žádný jiný poslanec nebude usilovat o zvolení do funkce spolkového kancléře, musí prezident Horst Köhler parlament podle ústavy rozpustit a vypsat předčasné volby.

Düsseldorf není Berlín Volby v Severním Porýní-Vestfálsku byly přelomové hlavně ze dvou důvodů. Sociální demokraté, kteří ztratili oproti minulým volbám téměř 6 %, budou muset poprvé po 39 letech odejít do opozice a uvolnit místo křesťanským demokratům (CDU). Zároveň tím skončila i poslední rudo-zelená koalice, jež byla v některé z 16 spolkových zemí ještě u moci. Pro SPD byla porážka o to citelnější, že právě její špičky v čele s předsedou Franzem Münteferingem se v kampani silně angažovaly. Müntefering sám ze Severního Porýní-Vestfálska pochází a několik let zdejší sociální demokraty vedl. Navíc už po svém zvolení do čela SPD loni na jaře vyhlásil boj o udržení politické kontroly nad někdejším průmyslovým srdcem západního Německa za hlavní prioritu pro nejbližší měsíce. Ve skutečnosti to byl téměř nadlidský úkol. Nejenže průzkumy už dlouho favorizovaly místní CDU v čele s Jürgenem Rüttgersem, bývalým ministrem pro vědu a výzkum poslední Kohlovy vlády. Ani koaliční klima mezi SPD a Zelenými nebylo moc harmonické. To souviselo s dlouhodobými vzájemnými antipatiemi obou stran, které byly ve společném koaličním svazku drženy spíš tlakem svých celostátních vedení než na bázi vlastního přesvědčení. SPD v Severním Porýní-Vestfálsku se například nikdy nevyrovnala s tím, že v roce 1995 přišla o absolutní většinu, a v minulých letech stále doufala, že se jí zase podaří dosáhnout staré síly. Zelení se naopak zase neustále pokoušeli „vychovat“ si většího koaličního partnera k obrazu svému a zcela opomíjeli skutečnost, že sociální demokraté získávali ve volbách pravidelně pětkrát víc hlasů. Zatím ještě není jasné, jaký vliv bude mít konec rudo-zeleného koaličního modelu v Severním

Co se to děje? Že by levice prohrála? Německo se otřásá.

Porýní-Vestfálsku na zbytek Německa. Ve Spolkové republice totiž existují dva regiony, které mají charakter „politických laboratoří“ – Hesensko, a právě Severní Porýní-Vestfálsko. V praxi to znamená, že trendy a změny, které se v jedné nebo druhé zemi poprvé objevily, se dříve nebo později promítly i výše. Nástup Zelených začal právě v Hesensku v roce 1985, když zde vznikla vůbec první rudo-zelená koalice v Německu. Trvalo přesně deset let, než se tento vládní model etabloval i v Severním Porýní-Vestfálsku. Skutečnost, že tamní voliči tehdy ztratili obavy z ekologického radikalismu Zelených, byla považována za důležitý signál toho, že spolupráce sociálních demokratů a Zelených je možná i na celostátní úrovni.

Lafontaine odchází Ačkoli o termínu předčasných voleb do Bundestagu ještě není definitivně rozhodnuto, předvolební kampaň se už naplno rozběhla. Zatím hlavní aktéři blížícího se duelu, vládní sociální demokraté a opoziční blok křesťanských stran, ladí formu anebo sepisují volební program, což otevírá

Na Karimova se musí opatrně Svět reaguje na násilnosti v Uzbekistánu – Británie razantně, Evropská unie mírněji, Spojené státy váhají. Situace ve Ferganské kotlině, kde po nepokojích zahynulo v polovině května až tisíc lidí, se vrací k normálu. Do klidu má ale daleko. Demonstrovalo se v pohraničním Karasu i v Kokandu, policie drží ve vazbě přes stovku podezřelých z rozpoutání nepokojů. Patrolují posílené hlídky a ozbrojenci na kontrolních stanovištích u silnic. Kalašnikovy a neprůstřelné vesty už ale zmizely z ulic metropole Taškentu. Dokonce ani nevypadávají ruské televizní kanály, zřejmě však nadlouho nebudou dostupné některé ruské webové stránky, zejména oblíbené www.gazeta.ru. Správce internetové kavárny v centru Taškentu mlčky kroutí hlavou. I když podle zákonů je v Uzbekistánu cenzura nepřípustná, provideři dostali od kohosi příkaz neposlušný sajt zablokovat, na rovinu ovšem nikdo nic nepřizná. Tak jako některá další ruská i západní média se provinil tím, že o situaci informoval „neobjektivně“.

Co naopak znamená „objektivně“, můžeme vidět ve večerních zprávách státní televize. Řemeslně zručně vyvedená reportáž informuje o vytvoření parlamentní vyšetřovací komise k událostem v Andižanu – „aby se vyjasnilo, jaké síly za nepokoji stojí“. Reportér konstatuje, že „jde o vnitřní věc Uzbekistánu, do které by se neměli míchat takzvaní zahraniční experti, náš stát se s tím musí vyrovnat sám“. Pak ukazuje tři mladíky, kteří se účastnili nepokojů. Za přítomnosti vyšetřovatele s pláčem vypovídají, jak „teroristé zabíjeli pokojné obyvatele“. Následuje kritika vedení mahal (místní obdoby národních výborů), že mladé dostatečně nevychovávají. Jako vystřižené z brežněvovských časů: předseda mahaly slibuje, že svolají schůzi a s mladými vše proberou. Celá story má svůj happy end: vyšetřovací orgány nakonec mladíky předali rodičům, protože tento „stát umí odpouštět těm, kdo vybočili ze správné cesty“.

FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS

nečekaný prostor pro strany a straničky, případně extravagantní politiky, na které se velmi brzy zase zapomene. Do této skupiny patří například bývalý předseda německých sociálních demokratů Oskar Lafontaine, jenž začátkem minulého týdne ohlásil, že opustí řady SPD. Něco takového se sice očekávalo už delší dobu, neboť Lafontainův návrat do stranických struktur se zdál vzhledem k jeho ostrým výpadům na adresu SPD a Schröderovy reformní politiky v podstatě vyloučený, přesto nemohou sociální demokraté přejít jeho odchod pouhým mávnutím ruky. Skutečnost, že s Lafontainem odchází výrazný kritik aktuální vládní politiky, může právě před volbami působit velmi negativně a vyvolat dojem, že ve straně není místo pro politiky s odlišnými názory. Zatímco u SPD je vcelku logické, že ji do voleb povede znovu Gerhard Schröder, u opozičního bloku CDU/CSU je tato otázka stále otevřená. Všeobecně je sice očekávána nominace předsedkyně křesťanských demokratů Angely Merkelové, ale to nemusí zdaleka znamenat, že bude v rámci konzervativního tábora jako volební jednička také

Karimovovi orli v US uniformách Zatímco státní propaganda dokáže obratně odůvodnit, proč prezident odmítl návrh OSN na vyšetření incidentu mezinárodními experty, demokratickému světu to pochopitelně vadí. Asi nejostřeji zareagoval britský ministr zahraničí Jack Straw: podle něj je třeba tlačit na Karimova do té míry, aby ve své zemi připustil svobodné volby. Evropská unie byla o něco mírnější. Její prohlášení kritizuje uzbeckou vládu za „výstražné a nepřiměřené použití síly“ a šéf EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana konstatoval, že „situace je horší, než si Unie myslela“. Deklarace znovu vyzývá uzbeckou vládu, aby připustila mezinárodní vyšetřování. „Podle toho, jaká bude reakce, zváží Unie další kroky,“ zní závěr. Nástroje Unie jsou skutečně omezené. Pomoc EU Uzbekistánu dosahuje jen 10 milionů eur ročně a podle komisařky pro zahraniční vztahy Benity Ferrero-Waldnerové se v této fázi o zmrazení politických vztahů či pomoci neuvažuje. O něco rozpačitější reakce přišla ze strany hlavního spojence Uzbekistánu, USA, které už Uzbekistán sponzorovaly přibližně půlmiliardou dolarů. Ministryně zahraničí Condoleezza Riceová rovněž vyzvala prezidenta Karimova k tomu, aby do Andižanu pustil mezinárodní vyšetřovatele. V hodnocení situace se ale drží zkrátka a žádná ostrá slova tu nepadají. Nicméně Andižan vyvolal pobouření v Kongresu, který už tak není Karimovovi příliš nakloněn, a to včetně vládních republikánů: Karimov prý zašel příliš daleko, a bude potřeba s tím něco udělat. Na paškále je zejména přímá vojenská pomoc ve výši

akceptována. Především půjde o to, jakou roli bude ve volební kampani hrát bavorský premiér a šéf křesťanských sociálů Edmund Stoiber. Původně se s ním počítalo jako s potenciálním „stínovým superministrem financí a hospodářství“, popřípadě jako s mluvčím pro otázky zahraniční politiky. V minulých dnech dal ale Stoiber najevo, že se s něčím takovým nespokojí, že by chtěl hrát roli druhého volebního lídra, a mít tak skoro rovnocenné postavení s hlavní kandidátkou Merkelovou. Právě případná nejednota v čele opozičního tábora by nakonec mohla značně ohrozit šance CDU a CSU na volební vítězství. Podle dlouhodobých průzkumů veřejného mínění je změna vlády v Německu téměř jistá. Ale tak tomu bylo i dlouho před posledními volbami v roce 2002, které nakonec konzervativci o 7000 hlasů prohráli. Robert Schuster Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Q

K tématu viz i článek na str. 12.

10 milionů dolarů ročně (vojáci potlačující demonstrace měli na televizních záběrech přilby a vybavení, které používá americká armáda).

Proč potřebujeme základnu Po andižanských událostech Pentagon také omezil provoz na letecké základně v Chanabádu na jihu země. (Karimov přijal na podzim 2001 nabídku Američanů, aby z území Uzbekistánu umožnil operace proti afghánskému Tálibánu.) Podle velitele amerických jednotek na Středním východě Johna Abizaida byla důvodem násilí v Andižanu – kvůli bezpečnostnímu riziku. „Co se stalo, je za námi. Teď je potřeba přehodnotit technické a taktické procedury a zvážit, proč tuto základnu potřebujeme,“ řekl Abizaid novinářům. Už delší dobu se totiž hovoří o tom, že význam základny v Uzbekistánu klesá a mohla by být přenesena do sousedního Afghánistánu. Na druhou stranu ovšem Uzbekistán pro USA hraje roli jakéhosi geostrategického klínu mezi Ruskem a Čínou a důvodem k opatrnosti může být i snaha přece jen si Karimova příliš nerozhněvat. Uzbecký prezident totiž minulý týden oficiálně navštívil Peking, podepsal s ním dohodu o spolupráci a z úst mluvčího ministerstva zahraničí Kung Kuana zaznělo prohlášení o „podpoře v boji proti separatismu, terorismu a extremismu“. Ve stejném duchu stále podporuje Karimova Putinova administrativa. Ivan Lavrov, Taškent Autor je ruský novinář.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

11

Angelinos zvolili „Mexičana“ V čele největšího města Kalifornie stanul Antonio Villaraigosa

P

oprvé od roku 1872, kdy z úřadu odešel Cristobal Aguilar, má Los Angeles, megapole v jižní Kalifornii, hispánského šéfa exekutivy. Primátorem se stal dvaapadesátiletý Antonio Villaraigosa, vycházející hvězda levicově liberálních demokratů. Nad jeho životním příběhem kopírujícím pověstmi opředený „americký sen“ plesá srdce autorů motivačních textů: vyšel z chudých poměrů, kde otec bil matku a pak, když byl malý Antonio ještě ve školce, rodinu opustil. Zvolený primátor s ním dodnes nekomunikuje. Vystudoval vysokou školu, stal se levicovým aktivistou a poté politikem na místní úrovni. Před čtyřmi lety primátorský souboj prohrál, ale minulý týden to svému soku oplatil, rozdrtil ho poměrem hlasů 59:41. Villaraigosa je zajímavý ze tří důvodů: kvůli městu, kterému bude příští čtyři roky politicky šéfovat, pro rostoucí vliv hispánské menšiny a kvůli onomu inspirativnímu životnímu příběhu. Zde začněme.

napříč politickým spektrem, posílila Villaraigosovo sebevědomí, takže před čtyřmi lety poprvé kandidoval v primátorských volbách. V prvním kole vyhrál, ve druhém kole však podlehl Jamesi Hahnovi, příslušníku známé městské politické rodiny. Porážka nezastavila jeho politický postup, dva roky však byl mimo politiku a postupně se vzpamatovával. V tomto období se Villaraigosa vrátil ke katolické víře. Před dvěma lety se stal jedním z hlavních organizátorů prezidentské kampaně Johna Kerryho. K posílení svého vlivu využil fakt, že se předvolební sjezd demokratů konal v Los Angeles. Volby minulý týden, jakousi politickou odvetu s primátorem Hahnem, vyhrál suverénně. Posílil v černošských čtvrtích, kde před čtyřmi lety prohrál, hispánský původ využil nenápadně, tak aby neodradil bílé liberály. Pomohlo mu i to, že Hahn se ukázal jako neobratný komunikátor pronásledovaný podezřením z korupce v jeho administrativě.

Sí, se puede

Stíny hvězdného města

Až do svých třiatřiceti, kdy si Antonio vzal za manželku učitelku Corinu Raigosovou, se jmenoval Villar. Z příjmení pak společně vytvořili rodinné jméno Villaraigosa, jež jako stvrzení feministických idejí dělá v levicově liberálním křídle Demokratické strany divy. To už měl Antonio za sebou několik životních křižovatek. Byl vyloučen z katolické střední školy kvůli rvačce po fotbalovém zápase. To mohlo v chudinské čtvrti Los Angeles 60. let znamenat konec nadějí na slušný život – vidina drogových doupat a gangy výrostků se nebezpečně přiblížily. Jenže matka, čtenářka poezie a klasické literatury, která jeho a tři sourozence vychovávala v důstojné chudobě, Antonia přinutila dodělat si školu večerně. Při studiu zaujal jednoho profesora, pana Hermana Katze, natolik, že jej vybídl k vysokoškolskému studiu a zaplatil za něho poplatek za standardizovaný přijímací test SAT. Už v patnácti, v roce 1968, okusil Villar odborový aktivismus. Jeho vzorem se stal bojovník za rovnost César Chávez. Od té doby je jeho politickým krédem Chávezovo heslo Sí, se puede (Ano, dokážeme to). Na univerzitě UCLA z něj byl již zkušený tribun a organizátor protestů proti válce ve Vietnamu, za práva mexických přistěhovalců a farmářů. Z tohoto období má dvě nemanželské dcery. Po škole se věnoval politice v Demokratické straně a stal se organizátorem odborové akce městských učitelů. Vystudoval práva, která však nikdy nepraktikoval. Na začátku 90. let pracoval v úřadu městské veřejné dopravy a v roce 1994 se stěhoval na sever do Sacramenta, kalifornské metropole: byl zvolen státním poslancem a po čtyřech letech předsedou sboru zákonodárců. Pověst schopného pragmatika, nebojácného tahouna, vynikajícího řečníka a politika, který se snaží vytvářet koalice

Španělské a mexické osídlení jižní Kalifornie je známou kapitolou tamních dějin. Podle statistik je Villaraigosa 41. americkým primátorem města, avšak už 85. šéfem exekutivy od jeho založení coby španělské osady v roce 1781. Již připomínaný starosta Aguilar vládl v letech 1866–68 a 1871–72 „městu“ o velikosti větší vesnice čítající šest tisíc obyvatel. Právě on má ovšem velkou zásluhu na budoucím rychlém růstu, neboť zabránil městské radě v prodeji práva čerpání a rozvodu vody. Voda v polopouštních podmínkách losangeleského údolí znamenala pro rozvoj města totéž co pro jiná města licence na alkohol – kšeftování s nimi vedlo k pandemické korupci a spojení lokální politiky s organizovaným zločinem. Dnes je čtyřmilionové město hospodářským tahounem nejbohatšího státu, v němž nemá konkurenci z hlediska ekonomického ani kulturního. V celoamerickém měřítku se mu může rovnat jen oblast New Yorku a Chicaga. Politicky je Kalifornie oblastí, v níž se odehrávají experimenty pro celonárodní měřítko. Zde byl koncem 60. let zvolen guvernérem Ronald Reagan. Dnes má stát v čele „Rakušana“ Arnolda Schwarzeneggera, liberálního republikána, který si vede zdatně a dokazuje, že jeho předností není jen vyvinuté svalstvo. Primátorem San Franciska na severu je mladý demokrat Gavin Newsom, jenž proslul tím, že loni oddal na radnici tisíce homosexuálních párů (svatby gayů a lesbiček poté pozastavil soud) a že hledá a nalézá novátorská řešení chronického problému bezdomovců a pouliční žebroty. Je spolu s Villaraigosou jedním z mladých liberálních demokratů, kteří si vydobyli respekt některých republikánských protivníků. Los Angeles je však kromě hvězdného prachu zvířeného filmovým průmyslem známé také svými stíny. V době vlny zločinnosti v 70. a 80. letech

Kdo úplatky nebere, aspoň to předstírá Praha zažila pozoruhodné setkání: na výročí narození Ho Či Mina tu vietnamský exil zkoumal možnosti spolupráce s domovinou. Může si exil z komunistické země vzít za symbol narozeniny zakladatele tamní komunistické strany? Ve Vietnamu ano. Čtvrtek 19. května reprezentoval dvě události: 115. výročí narození Ho Či Mina a pražské setkání několika čelných představitelů vietnamského Hnutí za demokracii a pluralismus (RDP), které sídlí v Paříži. Cílem bylo především prozkoumat možnosti širší spolupráce s domácí vietnamskou komunitou a její zapojení do exilových politických struktur, a to v době, kdy se chystá podzimní sjezd vietnamských komunistů.

Ve škole praktického marxismu Ve Vietnamu má komunistická strana ústavně zakotvený monopol, ale zástupci opozice

se shodují na jednom: komunismus už v zemi patří minulosti. Nejen kvůli „perestrojkovým“ reformám konce 80. let a postupné liberalizaci ekonomiky v poslední dekádě. V čele Vietnamu stojí už jen zkorumpovaný totalitní režim, jehož samotné špičky se odklánějí od víry v zářné zítřky pod rudým praporem. Tato mince má ovšem dvě strany. Odpůrce režimu má sice už kromě práva na rozsudek i právo na soudní proces, povoluje se dokonce jedno setkání s obhájcem, Vietnam ale v posledních letech začal objevovat půvaby nástroje zvaného domácí vězení. Je to synonymum naprosté izolace, v níž může obviněný čekat na svůj proces až dva roky. Tuto lhůtu lze navíc snadno prodlužovat, teoreticky donekonečna. Na rozdíl od kovových klecí vystavených přímému slunci jde sice o jistý pokrok, teror se však jen pře-

byly některé části „městské džungle“, jako třeba Jihocentrální LA, nejnebezpečnějšími místy v Americe. Právě když zločinnost začala klesat, zachvátily město v roce 1992 rozsáhlé rasově motivované nepokoje, které daly vzpomenout na „rasovou občanskou válku“ koncem 60. let. Tady byl v roce 1968 zastřelen nadějný prezidentský kandidát Robert Kennedy. V době ekonomického růstu a nástupu nových technologií v minulé dekádě se situace uklidnila, nervozita plynoucí z etnické směsi – kromě bílých hlavně hispánci, černoši a asijští Američané – však není nikdy dost pod povrchem. Jedna z příčin Hahnova volebního neúspěchu může spočívat v tom, že se zasadil o odvolání černošského šéfa městského policejního sboru, a ztratil tak podporu černošských voličů.

Bojují skončenou bitvu Nejviditelnějším tématem kalifornské politiky je přistěhovalectví. V metropoli má své zástupce snad každá etnická menšina na světě, s převahou však vedou Mexičané. Hraje-li se v Los Angeles evropský fotbal čili soccer, „oficiálním“ jazykem na stadionu je španělština. Většinová populace Kalifornie je stále evropského původu (59,5 % podle cenzu v roce 2000), hispánci však tvoří již plnou třetinu (32,5 %), v samotném městě dokonce polovinu (46,5 %) obyvatel. Kultura osídlení jižní Kalifornie byla vždy výrazně ovlivněna španělskou a mexickou entitou, to však nebrání některým komentátorům v proklamaci alarmistických hesel o zániku bílé, anglosaské kultury, jež je podle nich podmínkou amerického hospodářského

a kulturního rozmachu. Politolog Samuel Huntington z Harvardu ve své poslední knize Kdo jsme? tvrdí, že mizení anglo-protestantských hodnot v souvislosti s přistěhovalectvím a multikulturalismem bude mít na vyspělost a prosperitu americké civilizace zhoubné následky. Huntington je opatrný, neboť pléduje za kulturu a hodnoty, jež mohou být zastávány lidmi bez ohledu na barvu jejich kůže. Přímočařejší je ve svých protipřistěhovaleckých tirádách populistický komentátor a politik Patrick Buchanan, několikanásobný neúspěšný prezidentský kandidát za republikány. Huntington, Buchanan a další však bojují skončenou bitvu. Netolerantní multikulturalismus a takzvaná politika identity na levici, které pro soudržnost společnosti opravdu znamenaly nebezpečí, mají svůj vrchol za sebou, a zejména teroristické útoky na Ameriku v roce 2001 je zatlačily na okraj pozornosti. Přežívají na některých univerzitních katedrách, v politickém diskurzu však dnes nehrají žádnou roli. Všichni významní menšinoví politici, z nichž většina jsou demokraté, zastávají platformu integrace. Je jasné, že americká kultura je dnes jiná než před čtyřiceti lety a mísení etnik má své problémy. Je však lepší řešit ty než se dohadovat, zda mají černoši právo volit. Tím, že si Angelinos zvolili Villaraigosu primátorem, jen dokázali, jak normální ona kulturní proměna je. Tomáš Klvaňa Autor přednáší na Newyorské univerzitě a je členem české euroatlantické rady.

Q

Villaraigosa: Já že jsem míň než Terminátor? FOTO MEDIABANKA.CZ

souvá do psychologické roviny. Navíc málokterá rodina „svého“ domácího vězně unese. Odhlédneme-li od faktické neexistence základních lidských práv, každodenní propagandy a všudypřítomné tajné policie, alespoň v makroekonomických číslech se Vietnamu daří vycházet z dlouhodobé izolace a bídy. Sedmiprocentní růst hospodářství, členství v ASEAN, připravovaný vstup do WTO a víceméně svobodné drobné podnikání jsou toho zdánlivě dokladem. Zdánlivě. Země totiž patří k nejzkorumpovanějším v Asii. Být státním úředníkem dávno neznamená být komunistou, ale bohatým a vlivným člověkem. „Každý u nás ví, že komunističtí úředníci mají peníze na prestižní západní školy pro své děti. Zašlo to už tak daleko, že pokud někdo ve skutečnosti úplatky nebere, alespoň to předstírá, aby se společensky neznemožnil,“ říká český občan Pham Huu Uyen. Výsledkem jsou obrovské společenské rozdíly, napětí a pochopitelně vražedné prostředí pro zahraniční investice, jakkoli se za ně stát zaručuje. „Ani naše opozice už nebojuje proti ideologii, protože žádná neexistuje. Bojuje prostě s všudypřítomnou korupcí,“ dodává Uyen.

Mluvte s nimi Nabízí se srovnání s čínskou cestou, která ukazuje, jak může totalitní režim přežít znemožnění své ideologie. To ale lídři vietnamské opozice odmítají a poukazují na hluboké vnitřní problémy Číny, které prý budou pro režim fatální (stovky milionů vnitřních migrantů bez dokladů

a identity, nedostatek vody a propastné sociální rozdíly). V Číně je navíc určujícím faktorem reformních snah sama vláda, kdežto ve Vietnamu vláda po krůčcích ustupuje tlaku reality, přizpůsobuje se. Reformy jsou tedy vnímány jako slabost režimu a sebevědomí Vietnamců doma i v zahraničí pomalu roste. Jakkoli je domácí opozice slabá, odpůrci režimu se už často nebojí podepsat své články nebo letáky. Pro Vietnam velká novinka. Naději vzbuzuje i jiná skutečnost. Hnutí RDP, založené v roce 1982 v Paříži, svedlo dohromady řadu jinak neslučitelných příběhů. Ekonomického experta proamerické vlády bývalého Jižního Vietnamu Nguyena Gia Kiena, generála prosovětského Vietkongu Buy Tina, který před třiceti lety obsazoval Saigon, jihovietnamského novináře i bývalého vůdce komunistické mládeže. Na rozdíl od některých severoamerických skupin, které stále sní o ozbrojeném boji a vítězství Jihu, se členové RDP shodují na nutnosti usmíření a vzájemného dialogu. Vzorem jsou jim bývalé komunistické země v Evropě, kde změna režimu proběhla až na výjimky nenásilně, i když výměnou za průnik části aparátčíků do nových struktur. S tím ale demokraté nemají problém. „Nedávno jsem se bavil s jedním vysoce postaveným komunistou,“ vypráví Nguyen Gia Kien. „Víte, kdo je teď, před celostátním sjezdem, mezi komunisty nejpopulárnější postavou? Prý jsem to já.“ Jan Křelina Autor je redaktorem Čro2.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

J

eště ani neodezněla aféra, kterou vyvolala informace otištěná v týdeníku Newsweek o hanobení Koránu při americkém vyšetřování podezřelých islamistických teroristů, a olej do ohně přilila zpráva přímo z americké armády. Newsweek před dvěma týdny citoval nejmenovaný

Korán na Guantánamu

Kobylkář Müntefering Proč šéf německé SPD kritizuje globální kapitalismus

K

arel May je znám coby proponent německých „kulturních“ hodnot v „nekulturním“ americkém prostředí. Jeho literární a filmové postavy, namátkou Old Shatterhand, Klekí Petra, Motýlkář či Lovec medvědů, zhusta představovaly kultivované Němce uprostřed džungle Divokého západu. Kdyby se May dožil dneška, mohl by svůj panteon rozšířit o Kobylkáře či Lovce kobylek. Byl by jím předseda německé sociální demokracie Franz Müntefering, jenž stál u zrodu německé debaty o kapitalismu i možného konce sedmileté vlády SPD v Německu. ,

zdroj, podle něhož se ve věznici na Guantánamu odehrávaly případy znesvěcení Koránu jeho spláchnutím do záchodu. Následovaly protiamerické výtržnosti v muslimském světě, které si vyžádaly na 17 mrtvých. Minulý čtvrtek ovšem v Pentagonu přednesl předběžnou zprávu o vyšetřování těchto věcí sám velitel věznice v Guantánamo Bay, brigádní generál Jay Hood. „Byl bych rád,

Na ruku hlasu lidu

Generál Hood: do záchodu Korán nikdo nesplachoval. FOTO US ARMY

abyste věděli, že jsme nenašli věrohodný důkaz toho, že příslušník tamních jednotek spláchl Korán do záchodu,“ řekl doslova. Nicméně připustil, že od počátku roku 2002, kdy byli na Guantánamo dopraveni pochytaní bojovníci Tálibánu či al-Káidy, bylo zaznamenáno pět případů, jež mohly být považovány za znesvěcení Koránu. Leckomu se může vybavit analogie s kdysi proslulým Rádiem Jerevan: Ano, je pravda, že Korán jsme do záchodu nesplachovali, ale zároveň je pravda, že jsme ho znesvěcovali. Jak? Na to generál Hood odpovědět odmítl, přinejmenším do doby, než bude uzavřeno armádní vyšetřování. Nekupujte u Židů. Tak zněly slogany, které už jen nejstarší generace pamatuje z Berlína 1933, Vídně 1938 či Prahy 1939. V podobném duchu vyznívá akce, kterou počátkem dubna odstartovalo britské Sdružení univerzitních učitelů (AUT). S tím rozdílem, že se netýká Židů obecně, ale dvou izraelských univerzit – Bar-Ilanu a Haify. Důvodem akademického bojkotu je jejich údajná spolupráce s „okupačními“ orgány či osobnostmi. Zajímavé ovšem je, že proti tomuto bojkotu nevystupují jen střízlivě uvažující lidé v Evropě (například přes 40 tisíc signatářů protestní petice ve Velké Británii), ale i osobnosti z řad palestinských elit. Například profesor Sarí Nusajbí se jasně vyslovil pro konec britského bojkotu, byť se tím dostal – coby „zrádce“ a „kolaborant“ –

Neučte se u Izraelců pod tlak vlastních lidí, kteří požadují jeho odchod z funkce rektora univerzity al-Kuds v Jeruzalémě. Své protestní prohlášení vydal v Londýně společně s rektorem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Menachemem Magidorem. Tak to už snad není souhra náhod. Ještě zajímavější by ovšem bylo, kdyby britští akademici brojili za bojkot univerzit v Ústí nad Labem (Aussigu) či Liberci (Reichenbergu), které vysloveně leží na „okupovaném“ území. Zbyněk Petráček

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

O 65letém šéfovi SPD se traduje, že nemá v oblibě dlouhé věty, a chce-li něco sdělit, učiní tak krátce ve stylu staccata. Přesto patřilo sdělení v rozhovoru pro bulvární deník Bild, o němž se v Německu už několik týdnů živě a emocionálně diskutuje, k těm delším: „Mnozí finanční investoři se netrápí tím, že by mysleli na lidi, jimž ničí pracovní místa. Zůstávají v anonymitě, nemají žádnou konkrétní tvář. Chovají se jako kobylky, které v roji přepadnou podniky, spasou je a potom táhnou dál. Proti takové formě kapitalismu chceme bojovat.“ Němečtí podnikatelé Münteferingova slova ostře odsoudili. K jejich kritice se přidali i někteří intelektuálové židovského původu, například historik Michael Wolfsohn, jenž obvinil šéfa SPD, že využil podobnou rétoriku jako nacisté, když označil podnikatele za pohromu, jíž je třeba se zbavit. Nicméně výrok o kobylkách nevyvolal pouze odpor. Zdaleka přitom neplatí, že by mu tleskali jen vlastní fanoušci, souhlasně reaguje – a to je možná daleko důležitější – i většina německé veřejnosti. Máme tedy Münteferingova slova chápat jen jako jednorázový výstřel, navíc pár týdnů před důležitými regionálními volbami? Anebo se za voláním po silnější roli státu v ekonomice skrývá nový pohled na model sociálně-tržního hospodářství, již půlstoletí základu německého blahobytu? Platí-li druhá možnost, je to takřka malá revoluce, která by v konečném důsledku změnila charakter SPD. Vždyť němečtí sociální demokraté byli v Evropě po mnoho desetiletí považováni za prototyp umírněně levicové a protržní strany, a to dávno předtím, než přišel Tony Blair se svou třetí cestou. Z jakých kořenů vyrůstal Franz Müntefering, jehož kritika kapitalismu může vrátit SPD někam před rok 1959?

Zlaté časy za Brandta V roce 1959 němečtí sociální demokraté, zklamaní ze stálých volebních neúspěchů, přijali na sjezdu v Bad Godesbergu program, jenž se stal v jejich dějinách historickým milníkem. Znamenal totiž rozchod s třídním viděním světa a zároveň smířil SPD s kapitalismem, respektive jeho západoněmeckou verzí v podobě „sociálně-tržního hospodářství“ konzervativců Konrada Adenauera a Ludwiga Erharda. Sociální demokraté se díky Godesbergu stali přijatelní pro široké vrstvy společnosti a položili tak základ pro své pozdější volební vítězství v roce 1969. Generační změna v čele strany spojená s příchodem mladého Willyho Brandta začala při-

tahovat řadu mladých lidí, mezi nimiž byl i 25letý vyučený obchodník Franz Müntefering. Jeho cesta k SPD se nemusela zdát automatická. Pocházel sice z chudých poměrů, ale jeho rodina byla dost ovlivněna katolickou vírou – stejně jako celý jeho domovský region v severovýchodním Vestfálsku. Stranicky byla tehdy Münteferingova domovská obec Sundern s okolím pevně pod kontrolou Adenauerovy CDU. Zlaté období SPD, tedy 70. léta, kdy strana poprvé převzala vládní odpovědnost, prožil Müntefering už jako poslanec Spolkového sněmu. Sociálně-liberální vláda kancléře Willyho Brandta se těšila značné veřejné podpoře. Byl to výsledek společenského kvasu, který koncem 60. let zasáhl Německo a nesl se v duchu volání po větší demokratizaci života. Počet členů strany tehdy překročil milion, přičemž Brandt – pro mnohé „německý Kennedy“ – přitahoval voliče i poté, co musel kvůli špionážní aféře v roce 1974 odstoupit a přenechat křeslo šéfa vlády Helmutu Schmidtovi. Nový kancléř byl sice ve straně respektovaný, ale nikdy nedosáhl obliby svého předchůdce. Určitě to urychlilo i jeho demontáž uvnitř strany, a hlavně poslaneckého klubu, což v roce 1982 vyvrcholilo rozpadem vlády a šestnáctiletým pobytem SPD v opozici. Právě tato osobní zkušenost, poznání, že největší potíže mohou vládě vyvstat ve vlastní poslanecké frakci, je podle pozorovatelů důvodem, proč Müntefering dělá vše pro to, aby zajistil stávajícímu kancléři Schröderovi loajalitu sociálnědemokratických poslanců, a to i za cenu ústupků levicové části frakce.

Loajalita nade vše Loajalita je Münteferingovi nade vše. Právě ji považuje SPD za nejdůležitější ctnost každého vrcholného straníka, tudíž působí jako „stará dáma“ trvající na dodržování jistých nepsaných konvencí. Mezi ně patří ochota obětovat se, smysl pro týmovou práci, a zejména neopouštět předčasně politické bojiště. Proto i Müntefering v roce 1999 neváhal vzdát se ve prospěch strany křesla ministra dopravy a výstavby v první Schröderově vládě, aby pomohl jako nový generální tajemník uhasit požár vyvolaný náhlým odchodem „rudého Oskara“ Lafontaina z postu ministra financí a předsedy SPD. Netřeba dodávat, že tato oběť ve prospěch celku byla v SPD hodnocena velmi pozitivně a pro Münteferinga znamenala i vstupenku do vyšších funkcí. Nepřekvapuje proto, že když byl v březnu 2004 na mimořádném stranickém sjezdu zvolen Schröderovým nástupcem v čele SPD, obdržel od delegátů 95,1 % hlasů, a tedy i nejlepší volební výsledek stranického předsedy od roku 1991. Až s tímto silným mandátem se stal vášnivý kuřák viržinek „Münte“ rovnocenným partnerem kancléře Schrödera. Do té doby totiž platilo, že Müntefering je ideálním tajemníkem, který dokáže dobře řídit stranu po organizační stránce. Tento obraz schopného stranického manažera nepochybně souvisel i s klíčovou rolí, již Müntefering sehrál při volebním vítězství SPD na podzim 1998. Jako hlavní organizátor kampaně zřídil legendární „kampu“, neboli volební centrálu, která byla podle vzoru kampaní Billa Clintona či Tonyho Blaira vyčleněna ze struktur stranického

aparátu. Její sídlo v Bonnu bylo na velmi symbolickém místě, téměř naproti stranické centrále Kohlových křesťanských demokratů. Velké hodiny umístěné na střeše „kampy“ tenkrát odpočítávaly dobu, jež zbývala do voleb – do očekávaného vítězství.

Fandí zkrátka oběma Müntefering pochází z Vestfálska. O obyvatelích tohoto regionu se traduje, že jsou tvrdohlaví, zasmušilí a poněkud těžkopádní, pravým opakem svých veselých krajanů z Porýní. Ani Müntefering nemívá ve zvyku propadat silnějším emocím – snad s výjimkou fotbalu. Otázku, která je v této souvislosti pro každého správného Vestfálce naprosto klíčová, a to zda fandí Borussii Dortmund, anebo FC Schalke 04, ovšem zatím šéf SPD nikdy jednoznačně nezodpověděl. Podle médií má ve své poslanecké kanceláři, kam občas zavítají i voliči z jeho rodného regionu, pro jistotu vyvěšeny klubové šály obou týmů. Původ hraje v životě Franze Münteferinga důležitou roli i z jiného důvodu. Svého otce, který před válkou pracoval jako dělník v továrně, poznal předseda SPD až po jeho návratu z válečného zajetí. Tenkrát mu bylo sedm let, a jak později přiznal, už si k němu nikdy nedokázal vytvořit silnější pouto. Možná, že tato zkušenost s vyrůstáním v rodině, která byla jistou dobu neúplná, v něm vyvolala buřiče zavedených společenských konvencí. Už jako komunální politik v domovském Sundernu bojoval Müntefering koncem 60. let proti zákazu promítat v místním kině filmy, jež byly shledány jako „morálně závadné“, a slavil s tím úspěch. Zdá se, že v této tradici postupuje i mladší z dvou dcer šéfa SPD, Mirjam Münteferingová. Je spisovatelkou, která se ve svých knihách věnuje tématu vztahů osob stejného pohlaví, jejich postavení ve společnosti a sama přitom žije v registrovaném svazku. Je proto určitým paradoxem, že jako strážce morálky teď vystupuje i Müntefering. Jeho kritika současného globalizovaného kapitalismu je totiž vedena právě pohnutkou, že finanční investoři, jež přirovnal ke kobylkám, se chovají nemorálně. Jestli s tímto viděním světa uspěje předseda SPD také u svých spoluobčanů, ukážou předčasné parlamentní volby letos na podzim. Robert Schuster

Q

Franz Müntefering Narozen 19. ledna 1940 v Neheim-Hüsten v Severním Porýní-Vestfálsku; 1954–57 – učil se obchodníkem; 1966 – vstup do SPD; 1969–79 – poslanec městského zastupitelstva v domovském městě Sundern; 1975–92 – poslanec Spolkového sněmu; 1992–95 – zemský ministr práce, sociálních věcí a zdravotnictví v Severním Porýní-Vestfálsku; 1995–98 – generální tajemník SPD a její volební manažer; 1998–99 – spolkový ministr dopravy a výstavby; 1999–2004 – generální tajemník SPD, od roku; 2002 navíc i šéf poslaneckého klubu v Bundestagu; 2004 – 21. března zvolen předsedou SPD.

TÉMA

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

13

Nebyli jsme v korejské válce, zažili jsme socialismus. Máme proto lepší vyjednávací předpoklady než jiní? (L.Zaorálek a I. Langer na korejsko-korejské hranici v budově, kde bylo v roce 1953 podepsáno příměří. Za zády amerického vojáka už začíná Severní Korea. FOTO MAREK ŠVEHLA

S poslanci v Severní Koreji Tři dny a tři noci v nejuzavřenější zemi světa

Jsou tři hodiny odpoledne, předposlední květnová neděle a letadlo s velkým nápisem Česká republika zastavuje před letištní halou v Pchjongjangu. Přijíždí schůdky a po nich sestupuje šest poslanců české delegace. V příštích třech dnech se tady mají pokusit o těžkou věc: přimět zdejší mocné k reformám a spolupráci se světem. Mise začíná zdravicemi, úsměvy a focením hned na letištní ploše. Kus dál čekají limuzíny s rudou hvězdou, které pak, když uvítací hudba ztichne, odvážejí české parlamentáře pryč. Je to tedy definitivně pravda: česká mise v nejtajemnější a nejhrozivější zemi světa začíná.

N

ovinářům trvá odjezd z letiště trochu déle, ale i tak probíhá všechno hladce. Místo běžného odbavení nasedáme do mikrobusu a objíždíme letištní halu. V té je teď na místní poměry plno, zanedlouho totiž odlétá jediné dnešní letadlo – pravidelný spoj do Pekingu, na který kromě Číňanů a Korejců čeká třeba i skupina německých ekonomů odlétajících po dvoutýdenním přednáškovém pobytu. S těmi se ale novináři mají minout, jsou totiž převezeni k provizorní výdejně kufrů. Pasy odevzdali už v letadle a jejich kontrolu Korejci zvládnou sami. Je sotva dvacet minut po příletu. Z okraje nedalekého parkoviště září obrovský plakát s koláží zasněžených vrcholků hor a do mikrobusu přisedají i dva tlumočníci a jejich nadřízený a od této chvíle velitel novinářského mikrobusu, padesátník v černých brýlích a s nezbytným odznakem zbožštělého zakladatele KLDR Kim Ir-sena na klopě saka. Podle vysvětlení tlumočníků je to šéf kulturního oddělení parlamentu. Novinářům ukazuje na místnost, kde čekají zavazadla, a pobízí je ruským pajďom. Později vyjde najevo, že je to jediné slovo, které v cizí řeči umí. Podstatně lépe je na tom další vládní činovník, tlumočník do angličtiny Kim Čon-pen. Na rozdíl od svého šéfa se hned usmívá a stačí vysvětlit, že anglicky se naučil na Kim Ir-senově univerzitě a v zahraničí byl jednou s jakousi delegací na cestě do Indie a Barmy. I u něho novináři se zájmem okukují veliký odznak s Velkým vůdcem Kim Ir-senem. „Nedá se koupit, člověk si jej musí zasloužit prací,“ vysvětluje muž. Té ho teď čeká opravdu dost. Do nejizolovanější země světa a poslední bašty nejtužšího stalinismu smějí novináři opravdu jen mimořádně, a pokud přece dostanou víza, čeká je pečlivě vyměřená trasa po Potěmkinově vesnici. Teď tu je ale dvanáct žurnalistů najednou – ze dvou televizí, rozhlasu, tiskové agentury, tří deníků a dvou týdeníků –, kteří se ani trochu netváří, že by měli v úmyslu bezezbytku poslouchat pokyny svých průvodců. Uhlídat je, to bude pro Kim Čon-pena těžký úkol.

Chýše pod pyramidami Po čtvrthodince pobíhání po okolí a focení jsou kufry z letadla konečně tady a bez prohlídky plní zadní sedadlo autobusu. Můžeme jet. Prvním cílem není hotel, ale na uvítanou rodná chýše Velkého vůdce na periferii hlavního města. Severní Korea má pověst temné země chudých, hladových lidí, kde se znelíbení režimu

trestá do tří generací. Na cestě z letiště se tenhle obraz dá jen tušit, hned je ale jasné, že jsme v neobvyklé zemi. Široká kvalitní asfaltka je prakticky prázdná, jen občas projede vojenské auto nebo černá limuzína. Skutečný provoz se odehrává za svodidlem ve zhruba metr úzkém pásu vymezeném chodcům a cyklistům. Tady proudí davy s dvoukolovými kárkami nebo bez nich. Rýžová pole podél silnice jsou co chvíli vykolíkovaná rudými prapory a připomínají jednu velkou brigádu: plné lidí jakoby na povel skloněných k zemi či šikujících se na mezi nebo v kroužku pod stromy s hlavami upřenými k přednášce politruka. Další pole, další kolektiv, civilisti, vojáci, ženy, další rudé nápisy, řady praporů, další několikametrové mozaiky s vyobrazením velkého vůdce. „Ty vole, vojandy, hele, ty prapory,“ zní autobusem výkřiky, když po kraji silnice prochází zástup s rudou zástavou v čele. Pokud chtěli Severokorejci vyzvat české novináře k focení, nemohli si vybrat lépe – okna čínského mikrobusu se dají zeširoka otevřít a z každého také míří ven objektiv. Řidič se zřejmě snaží tohle nedopatření řešit a uhání na plný plyn stokilometrovou rychlostí i ve chvíli, kdy končí pole a začíná hlavní město, přesněji řečeno paneláky a paneláky a zase paneláky. Pchjongjang byl za korejské války srovnaný se zemí a z ní povstal k novému, komunistickému obrazu šedivých hranatých krychlí a pomníků velkého Kim Ir-sena. Jako nové mohlo město možná svou „moderností“ někoho i oslňovat. Teď už je to jen otlučená šedivá poušť, z níž jako symbol trčí nepřehlédnutelné monstrum nedostavěného hotelu ve tvaru pyramidy, která svými rozměry zastiňuje i největší Kimovy sochy na pchjongjangských kopcích. Jestliže venkov působil jako místo permanentní brigády, široké bulváry bez aut jsou místo neustálé manifestace. Kolem pochodují šiky pionýrů, žen ve žlutých čapkách, mužů v bílých košilích a zase pionýrů. „Nacvičují na oslavu našeho svátku,“ vysvětluje průvodce a jeho slova zanikají ve svištění větru kolem oken. Podél silnice jsou i obchody, bez nápisů a zákazníků, pak ještě míjíme zábavný park s trochu zrezlou horskou dráhou a autobus staví uprostřed zeleně za městem. Je tady jezírko a uhlazené pěšiny, ozdobné keře. Uprostřed jednoho z nich je posazený reproduktor, z něhož se line melancholická melodie. Takové, kterých bylo plné československé rádio po smrti Brežněva. Pak je tu studna, z níž pil Kim Ir-sen, nebo plácek, kde si podle nápisu vytesaného do mramoru hrál s dětmi. Fotografové evidují jedinou známku života – dvojici žen čistících silnici od zbytků plevele – a vydávají se k nim. Tlumočník ženy rychle

odhání pryč a vysvětluje, že normálně sem přichází davy lidí, teď jsou ale zrovna všichni v práci. Později prý určitě přijdou. To už ale přijíždí poslanecká kolona. Postarší černý mercedes veze šéfa delegace, předsedu českého sněmu Lubomíra Zaorálka. Další členové – například Ivan Langer, Vladimír Laštůvka nebo Michaela Šojdrová – sedí v bílých volkswagenech kolony. Cílem je rákosová a hliněná stavba uprostřed vybetonované plochy, kde Velký vůdce přišel na svět a prožil dětství. „Už jsem to viděl minule, vždycky to ukazují,“ pronáší účastník cesty z roku 2001 Vladimír Laštůvka. Focením památné chýše nakonec berou za vděk i novináři. „Je to šílené, přesně tu šeď si pamatuju z Olomouce z osmdesátých let,“ hledá své první dojmy Ivan Langer. To už ale uvítací rituál končí. Následuje bleskový přesun do místního parlamentu, rozložité šedivé stavby na kopci s velkým sloupovým průčelím. Je tu vrátný a hostesky v křiklavě modrých šatech. A taky Zaorálkův severokorejský protějšek, který českým hostům ukazuje jednací sál s nekonečnými řadami sedadel. V těch se zasedá jen několik dní v roce. Najmenovaní delegáti zvolí své funkcionáře a formálně taky schválí rozpočet. Jinak se sem už jen vodí návštěvy. Český komunista Pavel Kováčik si v detailu fotí pohodlné polstrování křesla, ostatní mizí v temných chodbách dál, kde už se usedá k prvním rozhovorům. Po půlhodině nastává další přesun autobusem, zatím stále jediná možnost, jak vidět i něco z běžné severokorejské reality. Zatímco poslanci míří do vládní ubytovny, novináře čekají pokoje v jednom ze tří hotelů ve městě, kde mohou bydlet cizinci. Má třicet pater, výstavku fotek ze života současného vůdce (a zakladatelova syna) Kim Čong-ila, bar s místním točeným pivem a prodejnu suvenýrů, kde se dají za eura koupit třeba i nedostatkové dámské vložky nebo hadice ke sprše. Americké dolary, platidlo úhlavního nepřítele, zde neberou. Program je nabitý, není čas ani povolení vyjít z hotelu jen tak ven. Novináři v povinném obleku se už sunou zpět do autobusu, který se řadí do poslanecké kolony. Cílem je opět parlament a recepce na počest české výpravy. Své místo u stolu dostávají i novináři a spolu s ním i smaženou sépii, pečeného pstruha, vepřovou kýtu s červenou omáčkou. Menu má dvanáct položek, ještě před jejich servírováním ale šéf severokorejského parlamentu připíjí na větší roli Čechů v regionu a na „samostatný mírový svět“. Český předseda na oplátku připíjí na demokratické hodnoty, které nás mohou spojit. „Každý má svoji demokracii,

14

TÉMA

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

nemůže být jen jedna,“ glosuje pak mezi dalšími mnoha přípitky a chody v intimnějším prostředí stolu jeden ze Severokorejců. „My máme slovo demokratický v názvu, proto takoví musíme být. Je tady i svoboda projevu, to je samozřejmé.“ První den návštěvy se chýlí ke konci. Předseda Zaorálek ještě venku u auta líčí novinářům (kromě českých jsou přítomni i dva severokorejští, stále však mlčí a na nic se neptají) obsah odpoledních jednání: česká strana nabádala k jadernému odzbrojení a jednání o míru, korejská si stěžovala na Američany. „Ujistil jsem je, že ani Amerika nechce konflikt,“ říká Zaorálek. „Vnímají to, že máme trochu jiné názory. Neurážíme je, neříkáme, že mají být zničeni. Proto chtějí s námi jednat.“ Předseda parlamentu je plný optimismu, hlavní střet má ale teprve přijít.

Městem bez dohledu

Ještě spojit dráty a ideologické povzbuzování sazečů rýže může začít. FOTO MAREK ŠVEHLA

Voskový, ale přesto dokonalý. A poprvé v dějinách se dal fotit. FOTO MAREK ŠVEHLA

Pasy odevzdejte tady. FOTO MAREK ŠVEHLA

Pro novináře následuje noční přesun do hotelu a další kapky ze severokorejské reality, kvůli které sem všichni přijeli. Večer a brzy ráno jsou nejjistější chvíle, kdy lze uniknout z dohledu jinak bdělých průvodců. Toho využíváme po příjezdu do hotelu i my. Žádný oficiální zákaz pohybu po městě nepadl, a tak se jedna skupinka vydává na obhlídku nedalekého nádraží. Volný pohyb novinářů po městě úřady v minulosti obvykle zakazovaly, teď jsme ale (v úřednické hantýrce) delegace a nikdo nám v opuštění hotelu nebrání. Jen se rychle přidává jeden z průvodců. „Uvnitř je určitě policista a mohly by být problémy,“ namítá nervózně těsně před vchodem do nádražní haly, z jejíhož průčelí se směje Velký vůdce. Novináři se tedy otáčí a okukují figury polehávající na lavičkách v blízkém parčíku. Není to snadné, protože hned po setmění padla na město tma. Stát, který má ve znaku mimo jiné i sloup elektrického napětí, nemá k spuštění pouličního osvětlení v hlavním městě dost elektřiny. Ale ani domácnosti si nemohou vyskakovat. Je dovoleno používat jen slabé žárovky nebo zářivky. Kvůli kontrole také nikdo nemá v oknech závěsy nebo rolety. Přes ostražitost průvodců je ale recept na nerušenou procházku po městě překvapivě snadný: tři Severokorejci, to je na hlídání dvanácti Čechů málo, a tak se stačí vydat večer nebo brzy ráno ven z hotelu na vlastní pěst. Člověk pak může sledovat scénu, která je přece jen vzdálená nakašírované potěmkiádě připravené zdejšími úřady pro každou cizí návštěvu. Třeba zmíněná doprava. Severokorejci nemohou oficiálně vlastnit osobní auto, motorku mají jen na zvláštní povolení. V posledních dvou měsících v Pchjongjangu platí dokonce zákaz jezdit po hlavních ulicích na kole. Záminkou zákazu se stalo to, že auto srazilo malého chlapce. Úřady pak rozhodly, že jízda na kole je nebezpečná. Cestovat lze tramvajemi a metrem, pro cestu mimo město (pokud nejedou na korbě náklaďáku na pole) potřebují obyvatelé povolení úřadů. Je osm hodin večer a nádražní halou, jedinou spojnicí s městy kolem Pchjongjangu, se sune široká fronta. V prosklených dveřích směrem na nástupiště stojí voják se samopalem a spolu s třemi dalšími uniformami kontroluje povolenky pro odjezd a příjezd do města. Za jejich zády se po nástupišti sune černá limuzína vezoucí k vlaku nějakého funkcionáře. Víc už ale zvědavý cizinec vypozorovat nestihne: všimne si ho totiž žena s páskou přes ruku a rozhodnou gestikulací jej vykazuje ven z nádraží. Vyhnout se podobným střetům není snadné: až na dopravní policisty nesmyslně „řídící“ dlouho do noci prázdné křižovatky a nutící chodce používat podchody, i když v dohledu není jediné auto, totiž severokorejská policie nechodí v uniformě, ale v civilu. Přesto se časy i v Pchjongjangu mění. Cizinec chodící po ulici sice musí počítat se šokovanými pohledy kolemjdoucích, při troše štěstí ho ale nikdo zpět do hotelu nepošle. Může si směnit peníze (byť desetkrát nevýhodněji než na černém trhu) a navštívit hospodu pro místní. Tam už se setká s úsměvy nebo alespoň se vstřícnou nevšímavostí. V posledních dvou třech letech vláda skončila s přídělovým systémem, v jehož rámci všechny rodiny dostávaly základní potraviny, oblečení a boty. Příděly zůstaly jen pro členy nomenklatury a armády, ostatní se o sebe musí postarat sami. Ve zdejší stranické mluvě se tomu říká reforma. Vláda zavedla peníze a dovolila lidem prodávat zboží (z velké většiny pašované z Číny) i mimo běžnou síť státních prodejen. Překvapený návštěvník tak zjišťuje, že i v Pchjongjangu se dá nakupovat do osmi či devíti večer, jen je potřeba mít dobré oči. Desítky obchodů nebo malých hospod nemají u vchodů žádné reklamy a i pro ně platí zákaz používat silné žárovky. Návštěvník poznává, že jde opravdu o pionýrské časy severokorejského byznysu, byť pro obyčejné lidi nijak snadné. Od několika cizinců pobývajících ve městě delší čas lze zaslechnout, že situace se zrušením přídělů spíš zhoršila, protože ceny zboží se (alespoň z pohledu místních lidí) šplhají do závratných výšin. Například náš průvodce vydělává podle svých slov pět tisíc wonů měsíčně. Tolik stojí jeden pár bot. Kilo rajčat se dá koupit za dva a půl tisíce, jízdní kolo za sto tisíc wonů.

Son-ren bojuje Skutečný provoz se odehrává při okrajích silnice. FOTO MAREK ŠVEHLA

V neděli je i v Severní Koreji oficiálně volný den. Tomu je přizpůsobený program české delegace.

Poslanci nechávají obleky na ramínku a kromě předsedy Zaorálka, který kvůli protokolu usedá opět do svého mercedesu, nastupují do mikrobusu, který je má vyvézt do přírody. Přesně řečeno do dalšího tradičního cíle všech návštěv – Muzea darů v horách, asi sto padesát kilometrů na severozápad od Pchjongjangu. Do novinářského autobusu přisedla členka stranického Výboru pro kulturní vztahy se zahraničím Kim Son-ren. Je tlumočnicí mezi korejštinou a ruštinou, v Rusku ale ještě nikdy nebyla. „Studentských výměn už je málo,“ vysvětluje. Předchozí dva dny strávila na poli, kde povinně zadarmo pomáhala přesazovat rýži. Severokorejci říkají práci na poli boj, takže v podání Kim Son-ren nešlo o ponižující nařízenou robotu, nýbrž o čestnou účast v boji. „Právě v tyhle dny se rozhoduje o tom, jaká bude příští úroda a jestli se ubráníme nátlaku USA,“ říká Kim. Autobus zastavuje na kraji města, kde čekáme na autobus poslanců. Novináři vybíhají ven a fotí všechno, co se v okolí hýbe. Největší zájem je o prodavačku z kiosku, která se napřed cvakajícímu nájezdu rozčileně brání a pak rezignovaně usmívá. Odpovědnost za několik lahví lokální kořalky a pár tabulek čokolády jí nedovoluje z dosahu objektivů zmizet, jak se to daří ostatním domorodcům. Poslanci konečně projíždí a jede se dál. Před námi je oblíbené výletní místo Velkého vůdce, a tak uháníme po osmiproudé dálnici, jedné ze dvou v zemi, kde se jinak běžně jezdí po prašných cestách. Na téhle ideologicky stěžejní dopravní tepně se nešetřilo: jsou tu mosty a tunely, za které by se nemusel stydět ani Strabag. Navíc co chvíli klečí na krajnici dvě tři Korejky a rukama vytrhávají sebemenší náznak plevele. Nutno však dodat, že ani tahle silnice není vhodná pro klaustrofobiky – druhé auto je v dohledu jen málokdy. Cestou je pak všechno při starém: novináři lačně pokukují po otlučených vesnicích kolem dálnice a bojovnících s úrodou na polích, řidič ale uhání na plný plyn a také průvodce žádosti o zastavení odmítá. Vesnice kolem vypadají spíš jako malá sídliště postavená na kraji pole – žádné nízké domky, ale bytovky, kolem kterých je zrytý a zeleninou osázený každý kousek země. Sem tam se pase kráva nebo stádo koz. Zmiňovaný konec přídělového systému přinesl do měst větší nejistotu, jak sehnat jídlo, a lidi se podle jednoho z humanitárních pracovníků houfně stěhují na venkov. Bydlení je v Severní Koreji prakticky zdarma podle hesla „strana se postará“. Přesun na venkov tedy znamená zkontaktovat místního stranického bosse, vyběhat si povolení a svěřit se mu do rukou s tím, že najde bydlení třeba u někoho, kdo má víc místností, než potřebuje.

Buďte pyšní Po dvou hodinách jízdy dálnice končí a užší asfaltka stoupá do ostře řezané krajiny s homolemi kopců a strmými údolími. U vojenské kontroly platí každý deset dolarů vstup a po chvíli se v idylické rokli objevuje betonová stavba, jejíž několik set metrů dlouhé chodby vedou hluboko do nitra hory. Právě tady jsou uložené dary, které za svého života posbíral Kim Ir-sen. Poslanci vstupují dovnitř, novináři musí dodržovat odstup, navíc v tomhle stalinském lapidáriu s rysy děsu a naprosté směšnosti dostávají zákaz fotit. „A proč váš kameraman může? Když může on, tak naši novináři taky,“ protestuje šéf české ambasády Miroslav Podhajský. Když svůj hlas přidává i předseda Zaorálek, Severokorejci rezignují a nechávají novináře společně s delegací i fotit. Nekonečně dlouhé chodby se rozbíhají do desítek sálů, kde lze v ponurém osvětlení vidět neprůstřelnou limuzínu od Stalina, kulovnici od Andropova, medvědí kůži od Ceausesca, trůn od nigerijského panovníka, plyšového medvěda od dětí z NDR, vázu od Miroslava Štěpána nebo basketbalový míč z NBA od Madeleine Albrightové. Celkem 220 tisíc darů. „Škoda, že taky nejdeme do mauzolea Kim Ir-sena, na to představivost nestačí, to se taky musí vidět,“ poznamenává poslanec Laštůvka. „Tak tam bych nešel,“ oponuje jeho kolega Langer. „Jsou tam jezdící chodníky, všude mramor, pyramidy jsou proti tomu nic,“ trvá na svém Laštůvka. Nakonec bylo dilema snadné, mauzoleum je tentokrát, na rozdíl od první poslanecké návštěvy před čtyřmi lety, zavřené. Vyvrcholení ale přece jen stojí za to – v jednom ze sálů se otevírá krajina se stromy a zvířaty a v ní stojí Kim Ir-sen, byť jen voskový, přesto dokonalý. Korejci se za zvuků národní hymny klaní, Češi – po okamžiku nejistoty z věrného vzhledu diktátora – natáčí a fotografují. „Buďte pyšní. To bylo poprvé, kdy tam směl někdo natáčet. Ani u nás v televizi to zatím nebylo,“ sděluje české delegaci průvodkyně muzea. Delegace pak odpočívá na terase muzea s výhledem do rokle s vodopádem. Lubomír Zaorálek se podepisuje do knihy hostů, Vladimír Laštůvka si v místním obchodě se suvenýry kupuje hůl. „Co na to říct?“ táže se sám sebe Ivan Langer do mikrofonu reportéra Lidových novin. „Je to hrozné. Lidi umírali hlady, a tady se budovalo tohle.“ Pak ale dochází na lámání chleba. „Máte dar pro pana předsedu parlamentu?“ přiklání se k jednomu z české delegace korejský tlumočník. „Jestli ano, můžete ho tu nechat, jestli ne, tak nevadí,“ dodá-

TÉMA

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

Je to skvělé, jít do boje o rýži a přispět k vítězství nad nepřítelem. (Ženy v Chongsanu.)

vá smířlivě, když si dotazovaný není jistý. „Něco jsme přivezli, nějakou vázu a – no a pak taky sebe,“ zkouší žertovat komunista Kováčik. Návštěva muzea končí. Jede se kousek dál do hor, kde na delegaci čeká výstup na vůdcovu oblíbenou horu. Vzhůru se vine betonový chodník doplněný řetězovým zábradlím. V půlce strmého svahu mají poslanci chuť pokračovat, Korejci se je ale snaží odradit poznámkou, že by tam mohl být medvěd. „Mimochodem, předsedo, proč nemáme pasy?“ poznamenává na jednom z odpočinkových míst poslanec Pavel Svoboda. „To je přece nemožné, aby nám je takhle vzali.“ Předseda nic neříká. „Ptala jsem se, kde jsou naše pasy a odpovědí byla otázka, jestli nejsem unavená,“ říká jedna z členek doprovodného týmu. Pak ale debata končí, z údolí se totiž valí mlha a Korejci ukazují k návratu. Usedáme do novinářského autobusu a míříme zpět. Když míjíme školu, před níž se zrovna koná velké shromáždění pionýrů, nevydrží jeden z fotografů s nervy a zakřičí stop. Řidič dupne na brzdu. Kameraman Novy na nic nečeká a vylézá oknem. V tu chvíli i náš korejský průvodce vidí, že odpor je marný, a otevírá dveře. „Teď je za to popravěj,“ utrousí jeden z žurnalistů a stejně jako ostatní běží k možná stovce pionýrů, kteří před školou probírají roli komunistických buněk v korejské válce. Volný den končí a naši průvodci slibují, že na zítřek připraví návštěvu vesnice, školy a obchodního domu. Ještě večer posílá česká ambasáda v Pchjongjangu pro novináře své auto, aby z jejího internetu (jinde možnost není) mohli do Prahy poslat první zprávy.

Bonbon pro paní učitelku Pondělí je nejdůležitější den cesty. Poslance čekají jednání s druhým mužem hierarchie severokorejského režimu Kim Jong-namem, novináři se

I u nás se mobilizovalo, říká Lubomír Zaorálek

15

FOTO MAREK ŠVEHLA

vydávají na velkou poznávací cestu. „Lidi ve městě nebo na vesnici nefoťte, oni si to nepřejí,“ nabádá ještě v autobuse průvodce. „Nebo se jich napřed dovolte.“ To už ale autobus sjíždí z dálnice a po prašné cestě směřuje k vesnici. Přesněji řečeno k zlaté soše Velkého vůdce. Korejci se klaní, novináři fotí. Pořád visí ve vzduchu obava, že si Korejci svoji nečekanou vstřícnost na poslední chvíli přece jen rozmyslí. Ale ne, změna se nechystá – za sochou opravdu čeká novináře výkladní skříň severokorejského zemědělství, jakési zdejší JZD Slušovice. „Byli jsme místem, kde Velký vůdce začal učit farmáře hospodařit,“ říká ve společenské místnosti místopředseda družstva Chongsan. „Pak tady byl osmdesátkrát a všechno fungovalo.“ Na otázku, proč se zemědělci potřebovali učit něco, co dělali odjakživa, hledá chvíli odpověď, a tak mu pomůže průvodce: „Byl tady chudý kraj.“ Ve skutečnosti byl Chongsan místem, kde Kim nespokojený s tím, že sedláci neplní nesmyslné plány, rozjel kampaň, na jejímž konci začali zemědělství řídit partajní ideologové. Vše pak vyvrcholilo v devadesátých letech hladomorem. O tom ale nemá smysl mluvit a tak sedáme do autobusu a skrz stometrový tunel v kopci nad vesnicí vjíždíme do rýžovišť. I tady běží mobilizace za dostatek rýže. Navíc s trochu větším entuziasmem než jinde. Zvlášť před objektivy kamer. Najednou odkudsi vypochoduje útvar nadšených žen, které se pod rudým praporem hlásí do práce. Tedy do směny, kde budou celý den ve studené vodě bosýma nohama pod taktovkou družstevních vyvolávačů stranických hesel přesazovat sazenice v rýžovišti. Za chvíli skutečně přijíždí trojice mladých lidí s ampliony a zesilovačem, staví se na kraj pole a pobízí ženy do práce. Pak následuje prohlídka ukázkového domku – kuchyně je plná zásob potravin, v pokoji dvě nové televize, jen elektřina zrovna nefunguje. Pak

V čem byla tahle cesta jiná než v roce 2001? Setkali jsme se s významnějšími lidmi. Premiér a hlavně pan Kim Jong-nam, který je podle našich informací muž číslo dvě nebo tři. Nevíme to ale jistě, neznáme složení politbyra. Řada z jeho členů už zemřela a stranické vedení už možná ani neexistuje. K členům bezpečnostní rady se nejde propracovat. O to jsme ale ani neusilovali.

žitá byla otevřená debata o mírových jednáních, reformách, a to se nám povedlo. Několikrát to vypadalo, že jednání předčasně ukončí. Když jsem mluvil o nutnosti změn v jejich politice, říkali, že jim nikdo nemá co radit. Oni jsou vůlí lidu a my prý pod vlivem propagandy. Tam to eskalovalo. Řekl jsem, že máme vlastní zkušenosti. I u nás se na brambory. Pokud je třeba jednat, proč do Pchjongjangu nejezdí politici jiných západních zemí? Těžko říct. Myslím, že není snadné takovou návštěvu dohodnout. Severní Korea nás chápe jako zvláštního partnera. Nejsme účastníky šestistranných jednání, nejsme v žádném sporu v jejich regionu, nebyli jsme v korejské válce, nejsme bývalá koloniální mocnost, zažili jsme socialismus.

Byla jednání úspěšná? Určitě. V konkrétní výsledky nešlo doufat. Důle-

Dozvěděli jste se něco nového, co jste předtím nevěděli?

přichází děti z místní školy a vítají novináře svým pořadovým cvičením. Za odměnu si každé odnáší od jednoho z novinářů bonbon. Učitelka se je snaží okřikovat, aby držely trojstup, pak ale po sladkosti natahuje ruku i ona.

Skvělí lidé Pokračujeme dál – autobus míří zpět do města, kde zastavuje u obchodního domu. Nad vchodem je obvyklá rudá cedulka s údajem, kdy sem zavítal soudruh Kim Ir-sen, a uvnitř nezvykle velká nabídka zboží. Přesto tu není kromě znuděných prodavaček ani noha. Hned je jasné proč. „Je to obchod pro cizince,“ říká náš průvodce. Před vchodem je dokonce další rarita – taxi. Fungování této služby ve městě, kde lidi nemají skoro žádné peníze a turisté se nemohou volně pohybovat, zůstává záhadou. Následuje jízda metrem – doprava je tady levná – místní za jednu jízdu platí dva wony, čeští novináři po euru, tedy tisíckrát víc. Dalším bodem je návštěva školy – zrovna tady kanadští lektoři vedou kurz pro korejské učitele angličtiny. „Líbí se mi tu, hlavně lidi jsou tu skvělí,“ pochvaluje si světlovlasá Hannah. Kousek od její třídy je nástěnka s plakátem, na kterém skvělí Korejci probodávají svým pérem nepřátelé z Ameriky a Japonska. O kus dál visí motto školy: „Cizí řeč je zbraň do boje na život a na smrt.“ Na další otázky pro Hannah či její kolegy ale není čas. Nahoře čeká zdejší hudební sbor s kolekcí písní na oslavu Velkého vůdce. Na konci půlhodinového představení si děvčata rozebírají trochu překvapené novináře a tancují do závěrečného rytmu. Nadšená poslankyně Šojdrová slibuje, že soubor pozve do České republiky. Když to tlumočník překládá, učitelka se hořce usměje a slibuje, že přijede, pokud to půjde. Zatím to ještě nikdy nevyšlo. V autobuse se pak mezi novináři rozvíjí debata,

Neměli jsme představu, jestli se situace nevyvíjí lepším směrem. Ten systém se ale hroutí do sebe, nelze mluvit ani o pomalých reformách. To nelze vyčíst z knížek, je cenné mluvit s lidmi. Má tedy smysl dále tam jezdit? Určitě. Spíš bych se bál opaku. Je cenné říct jim do očí, co si o nich myslíme. Pokud budu předseda parlamentu, budu se snažit o další jednání, pozval jsem předsedu jejich parlamentu k nám. Úspěch je i to, že se nám povedlo přivést tam dvanáct novinářů. To se v poslední době nestalo. Mají smysl návštěvy, když se Severní Korea nevrátí k šestistranným rozhovorům? To je otázka. Chci o své cestě informovat velvyslance EU. Jsem ale pro další jednání. Vojenský zásah je nemožný. Tvrdší embargo závisí na dohadování s Čínou a zastavení dodávek ropy stejně nikam nepovede.

jestli je dobrý nápad přenést oslavu Kim Ir-sena i do Čech. Nakonec vítězí názor, že ano a že Češi na takovou produkci určitě přijdou. Den se nachyluje, a tak rychle do autobusu a zase jinam, tentokrát do domu pionýrů. V jedné třídě se hraje na klavír, pak na akordeon, jinde jsou mladí fyzici, jinde počítačoví nadšenci. „Na internet dnes nejsme připojeni, zatím jen na vnitřní korejskou síť intranet, dnes ale nefunguje,“ odpovídá učitel na otázky. Nakonec míří autobus na jedno z okrajových sídlišť. Mezi paneláky stojí tři haly spojené v jednu, kolem nichž je zcela nečekaný ruch. Od hlavní silnice sem míří proud lidí s vozíky nebo s pytli na zádech. Jsme na prvním pchjongjangském tržišti, kde vzniká zárodek čehosi jako kapitalismus. Otevírá se až v šest hodin odpoledne, aby sem lidé neutíkali dřív z práce na poli. Náš průvodce si před zastavením autobusu klade podmínku: nikdo nesmí fotit. Nakonec slibům uvěří a pouští novináře na dvacet minut ven. V halách si Korejci pronajímají kiosky a prodávají všechno možné. Velká většina zboží je tu pašovaná z Číny a Japonska. I chování lidí je dost jiné: najednou se smlouvá o cenu, najednou se nebojí prodat cizinci zboží za eura nebo nepřátelské dolary, což se jinde zdá nemožné. Ceny jsou vysoké a jen málokdo něco kupuje. Všude je ale tak plno, že se skoro nedá projít. Po hodinách strávených mezi deklamujícími družstevníky a pionýry působí tato tvář Severní Koreje jako balzám.

Co dál V deset večer Lubomír Zaorálek svolává novináře do hotelového salonu a rekapituluje své klíčové jednání s Kim Jong-nemem. „Měli jsme jednat půl hodiny, nakonec to bylo hodinu a půl. Oni několikrát málem odešli od jednacího stolu. Otevřeli jsme otázku pracovních táborů, nutnost reforem, tvrdili jsme, že izolace a důraz na armádu nikam nevede. Tvrdě jsme narazili, ale nakonec všechny ty nepříjemné věci vyslechli. Těžko se tu ale hledá člověk byť jen s náznakem reformního myšlení,“ rekapituluje Zaorálek. Spokojenost s rozhovory netají ani pravicověji ladění poslanci Langer a Svoboda. „Mělo to smysl, je dobře, že to všechno slyšeli,“ říkají svorně. Názorový rozdíl panuje jen v tom, jak dál. „Měli bychom dál jednat, nelze je tlačit ke zdi, i když hned neprojeví vstřícnost,“ míní Zaorálek a Langer. Svoboda je jiného názoru: „Pokud se do několika týdnů, maximálně měsíců nevrátí k rozhovorům o míru, ztrácí už podobné cesty smysl, a jsem pro další zpřísnění sankcí.“ Vladimír Laštůvka je nejvstřícnější: „Co takový postoj dokáže? K čemu jsou nějaké osy zla? Je třeba posílit naši misi a dál jednat.“ V úterý ráno je odjezd na letiště. Novináři i poslanci dostávají zpět své pasy, letoun se zvedá a Severní Korea mizí v dálce. Otázka, jak se Češi mají dál plést do jejího osudu, zůstává. Marek Švehla, Pchjongjang

Q

16

ROZHOVOR

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Zahraniční politika USA se změnila S Reuelem Marcem Gerechtem o tom, co by mohlo být na Blízkém východě Kdo je víc připraven na demokracii, šíité nebo sunité? Myslím, že šíité, které silně ovlivnila íránská revoluce. Zažívají vládu teokracie a vidí její neúspěch. Strávil jsem spoustu času s duchovními v Iráku. Zajímalo mě, kolik z nich bude mít stále revoluční přesvědčení. Znamenalo by to, že by byli uvězněni v čase a neuvědomovali si, jak široce je teheránský režim samotnými Íránci nenáviděn. Naprostá většina nemá jakýkoli zájem vydat se stejnou cestou. Patří mezi ně i dva nejvlivnější ze čtyř „velkých“ ájatolláhů: al-Sistání a al-Hakím. Oba jednoznačně podporují demokratickou cestu. Pokud se toto přesvědčení uchytí uvnitř íránských duchovních kruhů, zcela jistě tamější režim nepřežije.

Irák, Írán Co bylo největší americkou chybou v Iráku? Udělala se řada chyb, z většiny jsme se ale už vzpamatovali. Nejhorší bylo, že jsme okamžitě nepozavírali členy strany Baas. Po kapitulaci nacistického Německa Američané uvěznili několik tisíc nacistů, v Iráku to bylo několikanásobně méně lidí. Kdyby Američané nezaváhali, bylo by všem zřejmé, že je nastolen nový řád a že USA nebudou tolerovat sunitské povstalce.

FOTO TOMÁŠ POJAR

Reuel Marc Gerecht se narodil roku 1959 v Kansas City. Po studiu na univerzitách v USA a Egyptě pracoval jako blízkovýchodní specialista CIA. Dnes působí na American Enterprise Institute ve Washingtonu, je ředitelem Middle East Initiative, editorem vlivného neokonzervativního týdeníku The Weekly Standard. Publikuje pravidelně komentáře a analýzy o Blízkém východě a zpravodajské problematice ve významných amerických médiích (CNN, The New York Times, The Wall Street Journal, The Washington Post, Foreign Affairs, Foreign Policy aj.). Z jeho knižních publikací jmenujme alespoň „Know Thine Enemy: A Spy’s Journey into Revolutionary Iran“ a „The Islamic Paradox“.

V

Iráku se stále nedaří nastolit pořádek. Ještě jste přesvědčen, že začala demokratická přeměna Blízkého východu? To je mimo pochybnost. Dají se dokonce snést důkazy o tom, že začala ještě před iráckou válkou. Určitě ji však výrazně urychlila invaze do Iráku a tlak na demokratizaci celé oblasti.

Překvapil vás vývoj posledních měsíců? Upřímně řečeno, ne zcela. Když se dají věci do pohybu, mohou se hýbat velice rychle. Uvidíme, na jaký narazí odpor. Předpokládám, že ze strany místních diktatur bude silný – nevěřím, že na Blízkém východě zažijeme sametové revoluce. Zásadní a rychlé změny jsou však možné. Podívejte se na Libanon a Irák. Existuje taky šance v Egyptě. Jaká? Prezident Mubarak udělal obvyklou chybu lidí, kteří žijí v naprosté izolaci a mohou dojít k přesvědčení, že jsou oblíbeni. Snaží se změnit systém,

aby se vyhnul domácímu i zahraničnímu tlaku. Umožní o trochu demokratičtější volby, na jejichž základě chce dosáhnout zvolení svého syna. Jsem přesvědčen, že tímto krokem dal nechtěně do pohybu proces, který ukončí jeho diktaturu. Říkáte, že se věci začaly hýbat ještě před iráckou válkou. Jak a kde? Je třeba si připomenout, že západní svět ovlivňuje Blízký východ už delší dobu. Některé problémy se táhnou a řeší už od okamžiku, kdy se Napoleon vylodil v Alexandrii. Lidé, kteří tehdy žili na Blízkém východě, přijali naši civilizaci s otevřenou náručí, potíž je v tom, že si z ní vzali jen to špatné. Velmi dobře si osvojili socialismus, komunismus i fašismus. Horší už to bylo s přijetím demokratické kultury. Takže to, co se děje, představuje zásadní posun? Zcela určitě. Například v Íránu, kde se jasně ujímají demokratické myšlenky. Íránci mají teokratickou diktaturu, zároveň ale ve společnosti najdeme nejrozvinutější demokratickou kulturu, dokonce i silné proamerické tendence. V sunitských oblastech se dají zárodky demokratické kultury vypozorovat složitěji, ale existují i tam. Můžete je sledovat na vývoji Muslimského bratrstva a dalších opozičních skupin třeba právě v Egyptě. Prezident Mubarak by konání voleb s možností účasti více stran neoznámil, kdyby ho k tomu nedonutil domácí tlak. Uvědomuje si, že je jeho pozice, legitimita ohrožena. To ho nutí ke změnám. Není nebezpečné, když se do volebního procesu hlásí Hamas nebo Hizballáh, organizace právem považované za teroristické? Nebojíte se, že fundamentalisté zvítězí a bude se opakovat alžírský scénář? Skutečný problém v Alžírsku vznikl až v důsledku toho, že do voleb zasáhla armáda. Vzpomeňte si, že už předtím se volební preference islamistů začaly zhoršovat. Stejný proces by se opakoval i jinde. Největší hrozbou pro svaté válečníky, kteří zaútočili 11. září na nás a 11. března na Španělsko, je zapojení fundamentalistů do volebního procesu. Po případném volebním vítězství to budou mít nesmírně těžké. Tím, že se islamisté zúčastňují voleb, zároveň zabíjejí binladinismus. Ve své knize „Islámský paradox“ tvrdíte, že síly, které nejvíce nenáviděly Západ a USA, nejvíc přispějí k demokratické revoluci. Jaké máte argumenty? Na Blízkém východě se skoro všichni z diktatur už poučili. A většina fundamentalistů se ocitla na jiné straně než diktátoři. Důvody jsou různé, hlavním výsledkem nicméně je, že takové síly jako například egyptské Muslimské bratrstvo podporují demokratický proces. Není to tak nebezpečné, jak si lidé myslí. Nevěřím, že by se radikálům podařil převrat zdola. Snažili se vždycky o změnu režimu shora: pak nemusíte čelit volbám, nemusíte nechat občany, muslimy, aby vyjádřili svoji svobodnou vůli. Podívejte se na Irák a velkého ájatolláha al-Sistáního. Zcela jasně řekl, že muslimové mají právo volit a že to právo má sílu svatého práva. To je revoluční prohlášení. Právo svobodné volby můžeme nazvat základem muslimské demokratické etiky. Pro egyptské fundamentalisty by bylo velmi složité, kdyby se k takové pozici nejprve připojili, a poté ji zavrhli a celý proces zničili. A pokud se k ní jednou přikloní, jsou v koncích.

Jak hodnotíte šance povstalců? Povstání už dosáhlo svého vrcholu. Lednové volby jasně zavřely dveře za minulostí a všichni to oceňují. Nedávno jsem navštívil Jordánsko. Překvapili mě místní iráčtí sunité, kteří neměli z pádu režimu radost. Nechtěli zpátky Saddáma Husajna, stále však doufali, že si jejich komunita zajistí i dnes vůdčí pozici. Ta iluze skončila. Lidé se začínají vracet k realitě a snaží se jí přizpůsobit. Zanedlouho uvidíme více sunitů, zejména z kmenové elity, kteří se začnou zapojovat do vládních struktur. USA vítají evropské vyjednávání v rámci jaderných rozhovorů s Íránem. Podle vás takové rozhovory nemohou být úspěšné? Pokud máte pravdu, co bude dál? Po krachu rozhovorů nastane chvíle napětí. Američané budou tlačit na Radu bezpečnosti OSN. Budou se zasazovat o schválení jasných, silných sankcí s tím, že vážně mohou být myšleny pouze sankce energetické. Předpokládám, že navzdory ujištění, které dali Schröder i Chirac Bushovi, nebudou mít Francouzi, Němci ani Britové zájem, aby sankce fungovaly. Jsou intelektuálně i morálně proti takové politice. Co bude v takovém případě následovat? Nastane zajímavý moment. Pokud americký postup na půdě OSN ztroskotá, USA budou muset přistoupit k programu změny teheránského režimu, nebo zvážit preventivní vojenský útok. Jak reálná je možnost vojenské akce? Nikdo v administrativě není dnes vojenskému řešení nakloněn. Věřím však, že to americký prezident myslí vážně, když říká, že jaderné zbraně v rukou íránských duchovních nejsou přijatelné. Je možné uvažovat o omezené vojenské operaci, jakou byl izraelský útok na irácké jaderné zařízení Osirak počátkem 80. let? Otázkou je, zda naše informace o íránských zařízeních jsou dostatečné k tomu, abychom jejich zasažením jaderný program výrazně zbrzdili. Pokud ne, omezený útok se nejspíš konat nebude. Svět doufal v íránskou demokratickou revoluci. Jak to s ní vypadá dnes? V Íránu se současný klerikální režim oškliví téměř každému. Nejsem si však jistý, zda uvnitř vládnoucí elity existuje rozkol, který by umožnil kontrarevoluci. Režim často používá smrtelné síly, zaměřuje se na lidi, kteří jej mohou ohrozit, a ty pak vězní a zabíjí. Ostatní chvílemi plošně obtěžuje, časem se ale stáhne. Tuhle hru hraje pořád dokola. To vše vyvolává částečnou politickou apatii. Situace se ovšem může změnit a režim se právem obává toho, že přeskočí nějaká jiskra. Věci může dát do pohybu událost, která není s politikou přímo spojená: děj může odstartovat například nedostatek pitné vody v azerské části jižního Teheránu. Nakolik se Teherán snaží situaci v Iráku ovlivnit? Pokouší se o to. Potřeboval by ale pomoc iráckých šíitů. Pokud zůstanou na straně demokratického procesu, bude to pro Teherán velmi těžké, bez nich se mu zemi destabilizovat nepovede. Podaří se Sýrii a Íránu pomocí Hizballáhu udržet si kontrolu nad Libanonem? Sýrie má a bude mít velké problémy. Myslím, že se libanonští šíité od křesťanské menšiny neodtrh-

nou. Hizballáh bude do protisyrského konsenzu vtažen. Jeho stoupenci se nebudou chtít navrátit k občanské válce. Jak se šíité mohou stát plnohodnotnou součástí případné libanonské demokracie? Velmi jednoduše. Právě neschopnost šíity integrovat do politického procesu přispěla k libanonskému pádu. Čím více je integrujete, tím slabší bude Hizballáh. Dojde k jeho podstatné proměně.

USA – revoluční změna Říká se, že pohled prezidenta Bushe na řešení izraelsko-palestinského problému ovlivnily názory bývalého sovětského disidenta Natana Šaranského. Myslím, že tomu tak je. Souhlasí tedy se Šaranskym, že je nejprve třeba palestinskou politiku demokratizovat a až poté umožnit vznik nezávislého palestinského státu? Podle prezidenta je to naprostá nutnost, vždycky říká, že nehodlá opakovat chyby Clintonovy administrativy. A nepokouší se na palestinské straně podporovat neomezeného vůdce. Nakolik jsou mechanismy přímé podpory demokracie už integrovány do americké zahraniční politiky? Stávají se už její součástí. To je pro USA, zejména s ohledem na Blízký východ, revoluční změna. Stále samozřejmě existuje odpor uvnitř administrativy, ve vojenské i zpravodajské byrokracii, kde převládají takzvaní realisté. Situace se nicméně mění. Nikdy se nevrátíme tam, kde jsme byli před pár lety. Americká zahraniční politika se v tomto ohledu změnila natrvalo. Pokud by byl zvolen prezident z řad demokratů, předpokládám, že by na tuto politiku prezidenta Bushe v zásadě navázal. Dokážete si představit skutečnou spolupráci na tomto poli mezi Evropou a USA? Evropané pořád ještě tráví výsledky amerických prezidentských voleb. Nedávno jsem se ale vrátil ze Španělska a mohu konstatovat, že jsem mezi Evropany vypozoroval náznaky možného posunu. I ve Francii a Německu si začínají uvědomovat, že takzvaný Barcelonský proces, zahájený před deseti lety, byl spíše vtipem. O demokratizaci středomořské oblasti se jen hezky hovořilo. Ve skutečnosti blízkovýchodní režimy Evropu nebraly vážně, a vůbec ničeho nedosáhla. Určitý dopad měly v Evropě také lednové volby v Iráku. Jak významnou roli hraje vývoj na Blízkém východě v euro-amerických vztazích? Blízký východ bude jejich nejzajímavějším testem. Nakonec uvidíme, jestli stále patříme k jedné civilizaci. Pokud se Irák stane demokracií – nemusí jít o perfektní, ale o fungující demokracii –, která se bude šířit i jinam, musíme se jako Západ spojit a ten proces podpořit. Nebude primárně záležet na míře antiamerické zášti v Evropě, ale na tom, jestli při podpoře demokracie spojíme síly, jestli ji budeme považovat za společný zájem. Pokud se bude Irák ubírat demokratickým směrem, bude muset Evropa přiznat, že použití síly zafungovalo. Přestože se to Evropanům, žijícím ve věku postsíly, nelíbilo. Irák je zásadním testem našich vztahů. A pokud Irák fungovat nebude? Američané se stáhnou do izolace.

Uvidíme Jak se americká „hard power“, tvrdá síla, a evropská „soft power“, měkká síla, mohou doplňovat? Nemyslím si, že to ve většině případů vůbec jde, „měkká síla“ je z podstaty návyková. Podmaňuje si vás a mění vaše postoje. Rozšíříte-li přístup evropského konsenzu na regiony, které nesdílejí evropskou poválečnou tradici, dostáváte se na nebezpečné území. Francouzi, a zejména Němci se navíc nikdy nebudou při použití americké síly cítit pohodlně. Kde tedy očekáváte nejbližší přímý euro-americký střet? Uvidíme, jak to dopadne s íránským jaderným programem. Pokud se Washington odhodlá k preventivnímu úderu a Německo s Francií napadnou USA stejně jako během irácké války, nastanou skutečné problémy. Menší problémy mohou nastat v otázkách Tchaj-wanu a dodávek evropských zbraní do Číny. Uvidíme. Tomáš Pojar Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

INZERCE

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Ve městech přibývá opravených domů, ale veřejná prostranství působí leckde zanedbaným dojmem. Jsou tu ovšem přísliby, že by se to mohlo změnit. V Opavě například konečně došlo na úpravy historického Dolního náměstí – zmizelo parkoviště a objevila se nová dlažba, ba i kašna, byť se v prostoru poněkud ztrácí. V Praze se zase připravuje soutěž na redesign Václavského náměstí. To je prostor působící dosti bez-

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Klony na divokém východě Psi štěkají, jihokorejský biotechnologický expres se řítí dál

Veřejná prostranství a tajemství architektury radně: prostředkem se táhne nesmyslný zelený pás s kytičkami a většinou uschlými stromky. Místo aby se mohli chodci na ploše pohybovat volně (nacházejí se přece na náměstí!), jsou omezováni bariérami, které tu postrádají smysl. Nezbývá než doufat, že zadání soutěže bude kvalitní a objeví se dobrá řešení. Na Václavském náměstí chybí hlavně voda, možnost posezení, kvalitní drobná architektura. A taky zeleň, ovšem umístěná promyšleně. Dalším z mnoha pražských prostranství, která nepůsobí důstojně, je náměstí Jiřího z Poděbrad. Jeho dominanta – Plečnikův kostel Nejsvětějšího srdce Páně, se bude ucházet o nominaci na zápis do seznamu památek UNESCO. Zato parková úprava jeho okolí je bezradná, prostor hyzdí naddimenzované boudy se vstupy do metra. Třetí pražský obvod si už kdysi nechal vypracovat kvalitní studii na úpravy okolí kostela, k realizaci však nedošlo, neboť finanční prostředky byly investovány do likvidace následků povodní. Nyní se budou vyměňovat eskalátory do vestibulu metra. Navzdory slibům, že půjde o typ odolný dešti, který v budoucnu umožní odstranit výše zmíněné přístřešky, tomu tak nakonec prý nebude. Ušetří se nějaké peníze, ale na úkor možnosti rehabilitovat prostor náměstí. Jak typické! Za posledních několik měsíců vyšly zajímavé knihy o architektuře a designu. Publikace Czech 100 Design Icons představuje výběr „kultovních předmětů“ od roku 1910 do současnosti. Osobnosti z oboru, jako jsou Jiří Švestka, Jiří Pelcl, Jan Němeček nebo Michal Froněk, vybraly drobný design, například Janákovu kubistickou dózu nebo Sutnarův čajový servis, ale také motocykly nebo auta. A jsou tu i další předměty: magnetofon Sonet duo, hranatá žehlička či televizor, kterému se naopak pro kulaté tvary říkalo „balvan“. Jednotlivé dekády minulého století pak uvádějí snímky, které vystihují atmosféru těch let s dobovými plakáty, obálkami časopisů nebo záběry z filmů. Další novou publikací je sborník Stavební kniha: Meziválečná průmyslová architektura. Odborné stati o možnosti záchrany a využití průmyslového dědictví doplňuje i miniencyklopedie těchto staveb, rozdělená podle jejich původní funkce. Jde ovšem jen o zlomek produkce, a navíc možná trochu přesahuje rámec – pokud budeme považovat za průmyslovou architekturu i nádraží, letiště nebo administrativní budovy radiokomunikací, proč tam rovnou nepřidat i školní areály nebo nemocnice? Třetí knížku vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová, jmenuje se O smyslu a interpretaci architektury a přináší stati několika osobností současné scény, jako jsou Kenneth Frampton, Juhani Pallasmaa, Friedrich Achleitner, Dalibor Veselý nebo Adrian Forty. Editor Petr Kratochvíl se tak snaží přinést některé nové pohledy na smysl a interpretaci architektury, což je velmi užitečné. „Pohybujeme se v oblasti vynalézání, rizika; v oblasti, kde nevíme, a toto místo se nakonec může stát místem tajemství, místem věcí, které se vymykají kontrole, místem osudového řádu nebo nekontrolované vůle,“ píše Jean Baudrillard v textu Pravda nebo radikálnost architektury. Poukazuje tím na mnohé další funkce, které tento typ zdánlivě tak pragmatického umění přináší jaksi „pod povrchem“. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Vy ve Státech nemůžete bádat? Tak přijeďte k nám! (Londýn, 19. května 2005: Profesor U Sok-hwang – vlevo – s biologem Geraldem Schattenem oznamují, že se jim podařilo naklonovat kmenové buňky na „míru“ vážně postiženým pacientům.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

U

plynul sotva rok od chvíle, kdy svět strnul nad úspěchem vědců, kterým se podařilo naklonovat lidské embryo, a už je na světě další senzační zpráva: tým korejských biologů tentokrát vytvořil pro jedenáct nemocných lidí buňky určené k léčbě dosud nevyléčitelných onemocnění. Zprávy o podobných úspěších přicházejí i z Velké Británie a dalších zemí. Přesto nevyvolávají žádný zvláštní jásot. Spíše naopak – řada lidí se tváří v tvář těmto novinkám nijak netají svým zděšením.

Systém Dolly Ještě před několika lety držel biolog José Cibelli z Michigan State University prst pevně na bouřlivém tepu disciplíny označované jako léčebné klonování. „Teď hrajeme druhé housle. Králem je U Sok-hwang z univerzity v Soulu,“ konstatuje americký vědec argentinského původu. U Sok-hwang sklízí úspěchy tam, kde Spojené státy dobrovolně vyklidily pozice. Jihokorejská administrativa totiž bez potíží umožnila to, čemu se americká brání – vytvoření výkonné klonovací továrny. Není to přitom otázka peněz, ale různě nastavených pravidel. Právě díky nim se U Sok-hwangovi podařilo v poslední době dát už dvakrát „flek“ celému odbornému světu. Loni vytvořila jeho „fabrika“ klonováním první lidská embrya. A teď získal embryonální kmenové buňky „ušité na míru“ konkrétním pacientům. Vědci z Hwangova týmu odebrali kousek kůže devíti lidem ochrnutým po úrazu páteře, šestiletému diabetikovi a dvouletému hošíkovi trpícímu dědičnou poruchou imunitní obrany. Buňku pokožky pak spojili s lidským vajíčkem získaným od dobrovolných dárkyň. Mírnou modifikací postupu, který lze stručně charakterizovat jako „systém Dolly“, vznikly zárodky, z nichž by se teoreticky mohly narodit klony pacientů. To však nebyl U Sok-hwangův cíl, neboť – jak prohlásil – považuje takovou možnost za „šílenou“. Korejci nechali zárodky šest dní vyvíjet v laboratoři a pak z nich vypěstovali embryonální kmenové buňky. Z těch se už klon nikdy nenarodí, udržují si ale schopnost neomezeného množení a navíc i proměny v kterýkoli z 230 typů buněk lidského těla. Korejští vědci z této univerzální buněčné suroviny na zkoušku vypěstovali například buňky svalu či kosti. Pokud by se jim podařilo stejným způsobem získat plnohodnotné neurony, buňky slinivky či kostní dřeně, mohli by jimi léčit nemocné dárce kožních buněk. Výsledek léčby samozřejmě nelze garantovat, ale pacienti by neměli mít problém s přijetím vypěstované náhrady, protože by to byly jejich vlastní buňky „rekvalifikované“ na náhražku za poškozenou tkáň. Hwang upozorňuje, že v dohledné době k léčbě nepřistoupí. Před prvními zkouškami si chce být jist bezpečností celého postupu, například tím,

že se transplantované buňky nezvrhnou v nádor. Zároveň dodává, že buňky pacienta s dědičnou poruchou imunity by musely nejprve projít genovou manipulací. Konkrétně „opravou“ poškozeného genu, protože získané embryonální kmenové buňky si samozřejmě nesou v dědičné informaci defekt vyvolávající chorobu.

Nedobrovolné dobrovolnice? Odborníky zaskočila především vysoká úspěšnost, s jakou se U Sok-hwangovu týmu dařilo vytvářet pro zcela konkrétní pacienty embryonální kmenové buňky. U některých stačilo vyrobit z kožní buňky jedno jediné embryo. Až doposud byl U Sok-hwang schopen vyrábět lidskou univerzální buněčnou surovinu s účinností kolem 0,5 %. „Je to průlom, v jaký jsem nedoufal ani za deset let,“ prohlásil americký biolog Gerald Schatten, který se na pokusech Jihokorejců přímo podílel. Významnou měrou přispělo k úspěchu zejména „pozitivní společenské klima“. Díky němu nebyli Korejci odkázáni – jako vědci v západních zemích – na lidská vajíčka, jež zbyla ženám podrobujícím se léčbě neplodnosti. Příčina potíží s otěhotněním může spočívat i v nízké kvalitě vajíček těchto dobrovolných dárkyň. A to je samozřejmě pro tvorbu plnohodnotných buněk velmi problematický vklad. Korejci vyzvali novinovým inzerátem k dárcovství zdravé dobrovolnice. A neměli o ně nouzi. A právě tady se dostáváme k další sérii etických otazníků, které tak znepokojují veřejnost. Už nejde jen o zacházení s embryi, ale i o dobrovolné dárkyně. Kdo vlastně jsou? A je jejich počínání skutečně dobrovolné? Vždyť se musí podrobit hormonální kúře, která není dvakrát příjemná a neprospívá zdraví. U Sok-hwangův tým přitom nemotivoval dárkyně finančně ani příslibem jiných výhod. Nabídl ženám pouze úhradu cestovních nákladů, ale i to všechny do jedné údajně odmítly. Takže čistý altruismus? Nadšení anonymních žen z toho, že pomohou vědě a v konečném důsledku snad i léčbě vážných nemocí? Těžko říci. V loňském roce navštívili soulskou laboratoř redaktoři významného vědeckého týdeníku Nature, aby tu pořídili rozsáhlou reportáž. Při té příležitosti se ptali ženského personálu, co si myslí o dárcovství vajíček. Jedna mladá laborantka řekla, že darovala vajíčka opravdu ráda. Zkušení redaktoři netajili své zděšení: laborantka vystupuje v roli dobrovolné dárkyně vajíček pro pokus svého šéfa! Kdo zaručí, že její rozhodnutí je opravdu dobrovolné? Aféru, která by na Západě pravděpodobně vyvolala obrovský skandál, Korejci bez potíží zlikvidovali v samém zárodku. Laborantka prý totiž podle vedení ústavu správně neporozuměla anglicky položené otázce a i její odpověď byla mylně pochopena. Ve skutečnosti pro pokusy prý žádná vajíčka nedarovala. Ve vědecké komunitě, pro niž je angličtina něčím jako „druhým rodným jazykem“ vskutku důvěryhodné vysvětlení…

Asijský Šinkanzen Korejský úspěch sice vyvrátil tvrzení odpůrců léčebného klonování, že celý postup je zoufale neefektivní, a nemá tudíž cenu se jím zabývat, jádro sporu o terapeutické klonování ale neodstranil. Tím zůstává přeměna lidského embrya na embryonální kmenové buňky. Z embrya se může vyvinout člověk. Z embryonálních kmenových buněk už ne. Odpůrci terapeutického klonování to interpretují jako zánik lidské bytosti, jako zabití. Zastánci poukazují na to, že v okamžiku zániku je embryo tvořeno několika desítkami buněk. Ani vzdáleně nepřipomíná člověka, nemá založen ani náznak nervové soustavy a jeho zánik může pomoci zachránit trpící a umírající. Smír znesvářených stran je v nedohlednu. „Musíme zdůraznit, že tu dochází k porušování lidských práv,“ prohlásil na adresu korejských biologů Elio Sgreccia, viceprezident Papežské akademie Pro Vita. George Bush dodal, že nedovolí, aby byly veřejné prostředky použity na vědu, která jeden život ničí, aby jiný zachraňovala. V této atmosféře americký Kongres minulý týden schválil větší podporu výzkumu embryonálních kmenových buněk. George Bush už avizoval, že toto rozhodnutí zvrátí pomocí prezidentského veta. Již nyní je jisté, že ani on nemá šanci něco takového zastavit. Bushova administrativa se o tom přesvědčila, když se pokusila svůj odmítavý postoj k terapeutickému klonování prosadit jako globální závaznou normu vynutitelnou mezinárodními sankcemi. Členské země OSN se na začátku roku dohodly pouze na nezávazné deklaraci vyzývající členské země k zákazu jakýchkoli forem klonování lidí. To však není ničím více než psím štěkotem okázale ignorovaným karavanou zemí, které léčebné klonování povolují za přísně vymezených podmínek nebo – v horším případě – je neregulují vůbec. Jižní Korea už tuto karavanu opustila a řítí se vpřed jako expres, jehož koncová světla ostatním mizí v dálce. Další „klonovací rychlíky“ se rozjíždějí v Číně, Singapuru, ale třeba i ve Velké Británii. Zdaleka tedy nejde jen o země, nad jejichž interpretací demokratických a etických principů západní svět vraští obočí. Terapeutické klonování zkrátka slibuje tolik, že jeho rozvoj již v propojeném světě nelze zastavit. Země, které se o to pokoušejí, zatím dosáhly jediného – ztrácejí své nejlepší biologické mozky. Už dnes si američtí vědci „odskakují za prací“ do zemí, kde vládne pro tento typ výzkumu „příznivější klima“ nerušené regulací. I citovaní José Cibelli a Gerald Schatten spolupracují s Hwangovým týmem. Neodradí je od toho ani hrozby a námitky, že takové počínání je pro vědce ze země, která terapeutickému klonování nepřeje, neetické. A nejsou sami. Mnozí špičkoví američtí a evropští experti už odešli do Asie natrvalo. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

19

Přátelé žíznivých aut Americký prezident vyšel vstříc automobilistům a těžařům

G

eorgi Bushovi se možná už brzy splní jeden z velkých snů. Mluví o něm už od doby, kdy v roce 2000 zahájil svou první volební kampaň. A čerstvě schválený návrh rozpočtu na rok 2006 mu dává naději, že se konečně dočká: předpokládá totiž zahájení těžby ropy v aljašské Arktické národní rezervaci divoké zvěře na pobřeží Beaufortova moře. Je sice možné, že návrh se ještě zadrhne ve složitém dohadovacím řízení v Kongresu, ale nikdy předtím nevypadala možná těžba ropy v ostře sledovaném kousku aljašské Pobřežní planiny tak reálně jako nyní.

Prostě menší zlo To „nikdy předtím“ zahrnuje období pětadvaceti let od roku 1980, kdy prezident Jimmy Carter výrazně rozšířil aljašskou přírodní rezervaci, ale zároveň její malou část otevřel ropné těžbě, pokud to schválí Kongres. Tehdy začala bitva, která zcela přerostla věcný význam možné těžby. Spor o vrtání na Pobřežní planině se stal principiálním ideologickým soubojem. Olejářské firmy a aljašští podnikatelé s většinovou podporou republikánů mluví o nových pracovních příležitostech a o snížení závislosti USA na zahraniční ropě. Na druhé straně stojí ochránci přírody, část původního obyvatelstva a demokraté, podle kterých by těžba zasáhla nedotčenou divočinu s populací karibů, ledních medvědů a jiných zvířat zcela zbytečně – neboť ropa z Pobřežní planiny by prý byla jen kapkou v moři celkové americké spotřeby. Tyto argumenty se opakovaly vždy, když se téma vrátilo na scénu. Například v roce 1988, kdy senátní výbor pro energii a přírodní zdroje už těžbu schválil, následná havárie tankeru Exxon Valdez ovšem dala na ropné vrtání rychle zapomenout. Nebo v roce 1995, kdy těžbu odsouhlasil celý republikány ovládaný Kongres, ale prezident Bill Clinton ji pak zastavil svým vetem.

Prezident George W. Bush k známým argu- tickým zákonem, který už prošel Sněmovnou mentům přidal jeden nový. Po 11. září 2001 pový- reprezentantů a teď míří do Senátu. Zákon přišil vrtání v Aljašce na otázku národní bezpečnosti. tom v mnoha bodech vychází z energetické koncepce, kterou za Bushovu administrativu Ropa z Pobřežní planiny podle něho může Americe pomoci od závislosti na surovině proudící z oblas- vypracoval v roce 2001 viceprezident Dick Cheney. Podle většiny demokratů jde ti Blízkého východu. Při obhajování tato koncepce špatným směrem, aljašské těžby však většinou neříká, jak moc – zda jen trochu, nebo neboť preferuje čerpání klasicGeorge Bush hodně – by to americkou závislost kých zdrojů před hledáním alterna ropném dovozu snížilo. A dobnativ a málo se věnuje možnému rozhodl: aljašská ře ví, proč. Odhadovaná data totiž šetření s energiemi. ukazují, že tenhle argument ve skuV něčem tisícistránkový dokurezervace divoké tečnosti moc velkou váhu nemá. ment tyto výhrady potvrzuje. zvěře už se těžbě Podle amerického Úřadu pro Koncepce akcentuje rozvoj těžgeologický průzkum se vytěžitelné by nejen na Aljašce, ale i v hluropy asi nevyhne. zásoby dané oblasti zhruba rovnají binách Mexického zálivu či u poroční spotřebě ropy v USA. Výhled břeží Kalifornie. Zahrnuje dále pro rok 2025 ukazuje, že pokud návrhy daňových úlev pro výrobby se těžilo na Pobřežní planině, ce klasických energií. dovážela by Amerika 65 % své spotřeby ze zahraV zájmu objektivity je ovšem nutné dodat, že ničí. Bez ropy z planiny by to dělalo 68 %. koncepce obsahuje i alternativy a návrhy, kde Stojí ta 3 % za to? Odpůrci vrtání samozřej- uspořit. Předpokládá například podporu výzkumu mě říkají, že ne. Jeho zastánci tvrdí, že těžba se získávání paliva z cukrové třtiny, nabízí bonusy v zásadě nedotkne životního prostředí oblasti a že domácnostem, které se vybaví tepelně izolačními s moderními technologiemi lze vrtat čistě a na stavebními prvky a navrhuje také prodloužení letpouhém zlomečku (2000 akrů) Pobřežní planiny, ního času o dva měsíce - podle návrhu by teď měl jejíž celková rozloha činí jeden a půl milionu akrů. trvat od března do září. A dodávají, že každý barel domácí ropy představuV jedné klíčové věci ovšem tento Bílým domem je menší zlo než peníze odváděné vládám kdesi inspirovaný energetický zákon dává za pravdu u Kaspického moře. těm, kdo tvrdí, že duo Bush – Cheney nedokáže Celá tato debata je ovšem v současnosti tak překročit svůj stín někdejších naftařských podnitrochu zástupným problémem, odehrává se na katelů a Američanů, k jejichž obrazu USA nutně mnohem širším a zásadnějším půdoryse, kterým patří silná, ale zároveň žíznivá auta. Koncepce je energetická politika USA. Spor o vrtání v Ark- totiž neobsahuje žádný návrh, který by mířil ke tické národní rezervaci divoké zvěře je ve skuteč- zvýšení efektivity automobilových motorů. nosti sporem o to, jakou energetickou strategii by Americká vláda k tomuto kroku přistoupila měla Amerika zvolit. A to ve chvíli, kdy se cena za doposud dvakrát. V roce 1975 v reakci na ropgalon benzinu přehoupla přes dva dolary a demo- nou krizi a zatím naposledy v polovině osmdekraté i republikáni se navzájem straší přízrakem sátých let. Americké vozy přitom v současnosti nové energetické krize. spotřebují na stejnou vzdálenost mnohem více Jaké vize jsou tedy na stole? Schválený návrh paliva než auta evropská, japonská nebo dokonrozpočtu na rok 2006 úzce souvisí s energe- ce automobily čínské provenience. Často citovaný

odhad ovšem tvrdí, že technicky snadno dosažitelným třetinovým zvýšením účinnosti motorů do roku 2020 by USA ušetřily okolo dvou a půl milionů barelů ropy denně, což je zhruba tolik, kolik v současnosti denně importují.

Hora jde k Mohamedovi Kritici dále Bushovi vyčítají, že se vydal špatným směrem, když dává před vývojem efektivních spalovacích motorů a před propagací hybridních automobilů přednost investicím do programů výroby vozů na vodíkový pohon. Když prezident Bush před schvalováním energetického zákona ve sněmovně tuto koncepci propagoval na veřejných vystoupeních, zopakoval své oblíbené přesvědčení, že dnešní americké děti už budou „skládat řidičské zkoušky ve zcela ekologicky čistých automobilech, které učiní USA méně závislými na cizích zdrojích energie“. Minulou středu George Bush ve Washingtonu otevřel první benzinovou pumpu na severoamerickém kontinentu, která zároveň nabízí vodíkové palivo. Skeptiky, podle nichž Bush vodíkovými auty jen chytá holuby na střeše, to ale určitě nepřesvědčí. Tím vrabcem, kterého by podle nich bylo možné lehce chytit do hrsti, by byla například jednoduchá právní úprava, která by výrobcům sportovních terénních automobilů (Sport Utility Vehicles) zamezila obcházet stanovený limit efektivity motorů. Jenže kouzlem v Americe velmi oblíbených SUV je právě silný, marnotratný motor, a na ten současná administrativa automobilkám asi sáhnout nechce. Pokud si o to ovšem nakonec neřeknou sami Američané. Údaje za první čtyři měsíce letošního roku ukazují, že poprvé za posledních čtrnáct let předstihla poptávka po běžných osobních automobilech zákaznický zájem o SUV. Daniel Anýž Autor je redaktorem deníku Mladá fronta Dnes. Q

INZERCE

Sluneční město Zbraslav Nedaleko samotného centra metropole, na Zbraslavi v Praze 5, postupně vyrůstá soubor obytnýchdomůSlunečníměsto.„Investoradeveloper projektu, společnost Bohemia REAL INVEST, s.r.o., se tentokrát pustila do odvážné akce – pořádání rockového open air festivalu,“ říká marketinková ředitelka firmy Dita Hebelková. „Mezi základní specifika spokojeného bydlení patří vedle potřeby jistoty, domova a bezpečí také sociální struktura obyvatelstva, dopravní spojení, škola, a v neposlední řadě nabídka kulturního a volnočasového vyžití. Právě proto chceme pořádání rockového festivalu za účasti předních českých kapel přispět k rozšíření kulturního dění na Zbraslavi,“ dodává.

Výstava obytného komplexu je rozložena do několika etap. Firma Bohemia REAL INVEST, s.r.o., již v komplexu Sluneční město úspěšně dokončila výstavbu 270 bytů v blocích A, C, viladomech G1, G2, a pokračuje další výstavbou viladomů G3 – G7 a bloky F, D. Celkový počet bytů přitom přesáhne 550. Společnost nejen pečlivě vybírá lokalitu výstavby, ale důsledně dbá také na urbanistické řešení staveb. „Naším hlavním cílem je nabídnout klientům kvalitní bydlení v klidném prostředí s dobrou dostupností do centra Prahy,“ vysvětluje marketinková ředitelka firmy Dita Hebelková. „Kvalita stavby je zaručena projektem i použitím kvalitních stavebních materiálů. Koncepci Slunečního města navrhlo architektonické studio Dům a Město, které již mimo jiné realizovalo rekonstrukci hotelu Four Seasons, pražské ZOO, a dalších staveb,“ dodává. Investor i autoři projektu pracují s koncepcí využívající ideu bloků otevřených slunci. Všechny domy jsou cihlové, každý byt má buď balkon, terasu či zimní zahradu, byty v přízemí mají předzahrádky. Samozřejmostí jsou garážová státní umístěná v suterénu pod každým domem. Přechod mezi stávající vilovou zástavbou tvoří tzv. „viladomy“ o nižším počtu bytů. V komplexu Sluneční město vzniká městečko s vlastní infrastrukturou. Přímo v areálu jsou obchody, služby, fitness centrum s galerií a kavárnou, lékárna i jesle. Mateřská školka i škola jsou v dosahu pěší chůze. „Parková úprava a výsadba zeleně jen dále podtrhují kouzlo bydlení v kontaktu s přírodou,“ doplňuje Hebelková. www.bohemiareal.cz

20

DISKUSE

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22 INZERCE

Příliš ohnivé zprávy Co opravdu způsobil požár v chilském národním parku

Ublíží tomuhle koutu světa více požár, nebo katastrofické zprávy? (Chilský národní park Torres del Paine.) FOTO MEDIABANKA.CZ

B

aťůžkář Šmiták udělal z ráje poušť,nadepsaly minulý týden deníky Bohemia zprávu o tom, že Chile právě zahájilo obnovu národního parku Torres del Paine, který v únoru nechtěně zapálil český turista. Incident vyvolal mohutnou vlnu zájmu a zdejší i chilská média pravidelně informovala o záchranných pracích i o osobě „paliče“. Ministr zahraniční Cyril Svoboda se pak omluvil svému chilskému protějšku a přislíbil pomoc při obnově poničené přírody. To je dobrá zpráva, česká snaha aktivně se podílet na nápravě škod je jistě žádoucí a chvályhodná. Jedna věc však poněkud zaráží: zcela nekritický přístup českých novinářů, kteří bez ohledu na realitu udělali z nešťastného cestovatele „žháře“, jenž způsobil „ekologickou katastrofu“ nedozírných následků. Postiženou oblast jsme navštívili kvůli výzkumu půd a vegetace a rádi bychom proto uvedli katastrofické zprávy na pravou míru.

Když řádí živly Světoznámý Torres del Paine – jeden z nejcennějších národních parků v Chile – je v průvodcích i na internetu prezentován jako „ráj na Zemi“, neporušená panenská příroda v jednom z nejzapadlejších koutů planety. Na divočinu natěšený návštěvník však bývá zpravidla zklamán: přístupná místa nejsou o moc divočejší než naše luhy a háje. Hlavním důvodem je skutečnost, že farmáři, kteří v 19. století krajinu kolonizovali, hojně vypalovali a klučili lesy. (Jiným motivem ke žďáření bylo ničení úkrytů nedlouho poté vyhubených domorodých Indiánů.) Současná příroda národní-

DOPISY Cítím se vinen Jako bývalý člen KSČ nemohu nechat bez povšimnutí článek Grebeníčkovi policie s láskou (Respekt č. 19/2005). Jsem znepokojen stavem, který po svém vládnutí tato strana v této zemi zanechala a který jsem bohužel pomáhal budovat. Do konce života moje vina nebude smazána. Pan Grebeníček jako přední „stalinista“ nezapomněl nic ze své minulosti. Způsob, jakým vede svoje mítinky – prvomájové oslavy nejsou výjimkou –, dává tušit, jak by dnešní KSČM vládla. S absolutní mocí a násilím. Ostatně místopředseda Vojtěch Filip se netají tím, že jsou radikální levicová strana, což znamená, že usilují o radikální a rychlé změny od základu, jdoucí do důsledků, rozhodně, pevně, nesmiřitelně, důkladně, nevybíravě, nekompromisně a bezohledně!

ho parku je tak zčásti tvořena ovčími pastvinami a pozměněnými lesy. Relativně nedotčenou a skutečně unikátní přírodou jsou oblasti, kam nevedou běžné turistické stezky – převážně pusté, nepřístupné ledovce a skály, na které se drtivá většina cestovatelů podívá jen zdálky. Hlavním turistickým magnetem jsou právě impozantní skalní věže, podle nichž se celé místo jmenuje a kvůli nimž do parku každoročně přijíždí téměř sto tisíc návštěvníků. Lákadlem se staly i pro Jiřího Šmitáka, který pak nešťastnou náhodou převrhl turistický vařič a vyvolal tak požár, jenž trval více než dva týdny a strávil asi 15 000 hektarů parku. Tady je ovšem důležité položit si otázku, co vlastně shořelo. Jen 2000 hektarů tvořil les pabuků, zbytek (tedy více než čtyři pětiny shořelé půdy) připadá na ovčí pastviny. V Torres del Paine nehořely žádné původní pralesy, ale křovinaté pláně a částečně také malebné, avšak v podstatě nepřirozené lesy, často s podrostem druhů zavlečených z Evropy a Severní Ameriky, z nichž některé jsou dokonce záměrně vysévané jako pícniny. Opravdu cenná a jedinečná příroda tedy naštěstí zůstala ohněm prakticky nedotčena. Z pohledu místní přírody navíc nejsou požáry ničím neobvyklým, pouze se objevují v různě dlouhých periodách a s různě velkou intenzitou. Má se to s nimi podobně jako s povodněmi – tu poslední velkou si lidé už nepamatují a ta současná je proto obvykle velmi překvapí. Rostliny si však nemohou dovolit „zapomínat“, na všechny podmínky prostředí musí být adaptovány – jinak na místě, kde občas hořívá, vyhynou. Některé druhy rostlin a typy vegetace jsou na požárech dokonce závislé. Oheň likviduje nahro-

práci StB, s odůvodněním, že pan Borník měl jasnou vizi o směru, jímž se má inspekce vydat, je zarážející. Někdo, kdo byl zastáncem režimu před rokem 1989, má vést inspekci v současnosti? Jen proto, že převlékl kabát? Ministr a zodpovědná osoba v jednom (doufejme) by snad neměl dát jen na „prosby“ čekatelů minulého režimu, ale naopak projevit dost síly je odmítnout. A říct, „že tak to prostě chodilo“, mám na mysli spolupráci s StB, je přinejmenším hodně „odvážné“. Lze uvést ještě jeden příklad zmíněný v rozhovoru: pan Přibyl. Podle názorů pana ministra by byl hoden politování. On přece „musel“ projít pohotovostním plukem za minulého režimu. Chtěl být policistou a jinak to nešlo!? Pan ministr ještě uvádí, že každý hledal za totality výhody. No… něco na tom bude. I když být „výhodně“ členem SČSP asi mělo poněkud jinou váhu než být spolupracovníkem StB. Malý rozdíl tady asi bude… Patrik Weiss, Ostrava

Bohumil Řeřicha, [email protected]

Bruselu se nebojím

Zastánce „čistých úmyslů“

Nechci diskutovat o obsahu evropské ústavní smlouvy, vadí mi sám účel české diskuse na toto téma. Zdá se totiž, že v případě „eurorealistů“ či „euroskeptiků“ vedených Václavem Klausem slouží populistické rozdmýchávání nacionalistických vášní a českého provincialismu (xenofobní malosti)

Z rozhovoru s Františkem Bublanem (Respekt č. 20/2005) jsem nabyl dojmu, že pan ministr je vlastně „dobrá duše“. To, že nechal ve funkci šéfa inspekce Miroslava Borníka, který legalizoval

maděnou stařinu, prosvětluje husté porosty a vrací živiny do oběhu; na uvolněné ploše může začít nový cyklus ekosystému. Mimo travinné ekosystémy a otevřenou středomořskou vegetaci tak fungují i některé typy lesů. Dokonce i některé druhy pabuků dokážou po požáru dobře regenerovat. V jižním Chile sice nehoří tak často jako v australské buši, avšak historie vypalování je zde bohatá díky člověku. To je zřejmé nejen z dnešní podoby silně odlesněné krajiny, ale i z přímých dokladů. Například během našeho půdního výzkumu jsme narazili na hlubokou vrstvu uhlíků po vypálené vegetaci, indikující, že poslední požár nebyl ničím výjimečným. K tomu je navíc třeba dodat, že oblast zničená požárem naštěstí představuje jen pět procent celkové rozlohy parku. Neštěstí to určitě je, „ekologická katastrofa nedozírných následků“ však zcela jistě nikoli. K té ostatně nedošlo ani z hlediska turistického průmyslu, na kterém je oblast ekonomicky závislá (turismus přináší do nejjižnější části Chile každý rok zhruba 175 milionů dolarů). Potvrzují to i místní hoteliéři, kteří podle svých slov zatím žádný propad v počtu hostů nezaznamenali. Je tedy evidentní, že celou kauzu média zveličila nad její reálný rozměr. Paradoxně přitom nakonec může taková negativní reklama celé oblasti způsobit větší škodu než samotný požár.

Čím houšť, tím lépe Každopádně je však pravda, že škody způsobené ohněm nejsou zrovna malé. Hašení stálo v přepočtu 40 milionů korun a investice do obnovy lesa si podle chilských odhadů vyžádají ještě čtyřikrát více peněz. Jak ale přiznávají i chilští experti, škody jsou tak rozsáhlé zejména proto, že hašení bylo hlavně zpočátku dost laxní a k dispozici nebylo ani odpovídající technické vybavení. Jak už bylo zmíněno, nešlo přitom ani zdaleka o první požár chilského národního parku. Jiří Šmiták byl však v historii šestnácti velkých požárů od založení Torres del Paine v roce 1974 vůbec prvním hříšníkem, který zapálení sám nahlásil. Čehož si – jak jsme se mohli přesvědčit – chilské úřady cení. Stejně tak ocenili i skutečnost, že nešťastný turista k pokutě, která v přepočtu činila asi pět tisíc korun, sám dobrovolně přidal dalších více než tisíc amerických dolarů. A s uznáním je kvitováno i rozhodnutí českého kabinetu přispět na obnovu parku 4,5 milionu korun. To, že případ vyvolal na české straně tolik politické odpovědnosti, je potěšující stejně jako fakt, že tentokráte kabinet vůbec neměl daleko od slov ke konkrétním činům. Nebylo by vůbec špatné, kdyby česká vláda v takto nastoupeném kurzu pokračovala – programů obnovy přírody, do nichž je třeba bezodkladně investovat v chudých částech světa, se nabízí více než dost. A bylo by hezké, kdybychom naši podporu rozvíjeli, aniž by nás k tomu předtím donutilo neštěstí jednoho z našich spoluobčanů. Radim Hédl, Laďka Filipová, Chile Autoři jsou biologové.

jedinému účelu – aby jim do jejich kšeftů nikdo z Bruselu nemohl mluvit. Oficiálním prezidentovým důvodem je, že prý ústava zavádí přílišný socialismus, když on přece chce (alespoň verbálně) budovat liberálně-konzervativní režim; naproti tomu ve Francii se lidé bojí ústavy z opačného důvodu, myslí si, že příliš liberální ústavou je ohrožen model sociálního státu, tak jak jim ho odbory vydobyly. V obou zemích je asi nevyřčeným lidovým důvodem také obava ze síly Německa přes EU. Já jsem po dvou měsících emigrace v roce 1972 zjistil, že nedokážu trvale žít mimo české prostředí, a po vyřízení všech náročných formalit v tehdejší NSR (z čeho budeme žít, kde budeme bydlet, jak budeme pokračovat ve studiu na univerzitě) jsem se se svou budoucí manželkou vrátil do tehdejší ČSSR – to říkám na okraj, abych nebyl osočován z nedostatku vlastenectví. Myslím však, že naše přijetí do EU a další případné předávání kompetencí například v rámci ústavy je konkrétně právě pro naši společnost civilizačním krokem vpřed. A to bez ohledu na momentální socialistické vlády ve vyspělých evropských zemích a z toho vyplývajícího politického zabarvení administrativy v Bruselu. Ať se naši politici od Bruselu učí kultuře správy věcí veřejných, a dokud se neprosadí v této konkurenci, ať nám vládnou kulturnější cizinci! Petr Maglia, [email protected]

Q

KULTURA

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

21

Když Arabové fotí Tyhle snímky ještě bílý muž neviděl

Konflikt tradice a svobody...

...prožívají umělci velmi silně.

FOTO LALLA ESSAYDI

S

aúdská princezna v ní našla novou vášeň, irácká žena tajnou útěchu v časech Saddámovy hrůzovlády a francouzští Arabové způsob, jak se vracet ke svým kořenům. Řeč je o fotografii. Přestože arabský svět maximálně přitahuje světovou pozornost, o tom, jak sebe sama vnímá skrze hledáček, jsme donedávna vlastně nic nevěděli. Průkopnická výstava holandského kurátora Wima Melise Nazar, již od minulého týdne hostí pražská galerie Langhans, objevuje divákovi zcela nový obzor. Nečekaně rozmanitý, spojený s aktuálními proměnami arabské společnosti a většinou příjemnější než záběry z televizních zpráv.

Těžké začátky Každého asi napadne, že arabský region nebude pro fotografii zemí zaslíbenou. Systém islámských pravidel, striktní společenská hierarchie a absence demokracie donedávna opravdu nepřály tomu, aby se ulicemi Rijádu nebo Alžíru potulovali reportéři. Západní cestovatelé sice už před druhou světovou válkou zásobovali evropské publikum exotickými obrázky ve stylu Šeherezády, ale domácí adepti jim – s výjimkou kosmopolitních metropolí koloniálního světa – dlouho konkurenci nedělali. První změna nastala s rozvojem turistiky. Přírodní scenerie a pamětihodnosti měst bylo třeba zručně zaznamenat, aby snímky zlákaly bohaté bělochy k návštěvě. Jako silnější pobídka pro rozvoj fotografie pak zafungovaly dramatické společenské změny od 70. let 20. století. Počínaje občanskou válkou v Libanonu přichází do regionu mnoho západních fotožurnalistů a domácí se přidávají.

FOTO ANAS AL-SHAIKH

První generace reportérů-samouků jako Fouad El Khoury nebo Samer Mohmad pracuje v polních podmínkách a bez jakékoli společenské objednávky i prestiže, není tedy divu, že zázemí nacházejí hlavně v evropských tiskových agenturách. Etablování fotografie chce čas: až do devadesátých let se v arabském světě prakticky neučila na vysokých školách a málokdo jí přiznával statut umělecké disciplíny. Opravdový rozvoj přichází až s demokratizací, občanskou společností a svobodou tisku. Tam, kde se poměry liberalizují – například v Maroku či Alžírsku –, vyrůstá v 90. letech řada zajímavých umělců a reportérů, v režimech saddámovského střihu je fotografie vykázána do soukromí a na veřejnosti se ozývá cvakání jiných spouští.

Odhalený Bejrút Zřejmě největším překvapením na výstavě Nazar bude pro diváka zjištění, jak silnou roli v současné arabské fotografii hrají ženy. Zdálo by se téměř, že počty fotografek převyšují stavy jejich mužských protějšků, čekali bychom přitom spíše opačné skóre. Nemusíme hned podezřívat kurátora z korektního naplňování kvót, všechny autorky totiž prokazují autentický talent a vášnivé zaujetí pro věc. Francouzsko-tuniský teoretik Michket Krifa v katalogu k výstavě překvapivý fenomén vysvětluje přehledně: identita i postavení arabské ženy se dnes proměňuje, islámská tradice se střetává se západním liberalismem a to vše představuje pro citlivější dámy velmi silnou tvůrčí motivaci. Pražská podoba výstavy je oproti loňské holandské premiéře asi čtvrtinová, takže divák neuvidí například cyklus v úvodu zmíněné prin-

Arabský šejk v dokumentu Belgičana Woutera Deruyttera. FOTO WOUTER DERUYTTER

cezny Reem al Faisal, která tři roky dokumentovala poutě do Mekky. O nejsilnější variaci na téma arabského ženství ale nepřijde. Ve Spojených státech žijící Maročanka Lalla Essaydi vytvořila sérii aranžovaných portrétů žen. Jejich šaty, závoje, kůže i látky v pozadí jsou hustě popsány, z moře písma vystupují jen pohledy očí. Trochu to připomíná přepjatou divadelní stylizaci klasické americké portrétistky Annie Liebowitz, jen důvody má Essaydi přesně opačné. Zatímco Liebowitz stylizovala proto, aby vyzdvihla osobitost modelu, marocká autorka jej naopak zbavuje identity, utápí v oceánu prastaré civilizační tradice, symbolizované písmem. Dodejme, že fotografka pracovala se ženami, kterým manželé za různé „prohřešky“ nedovolovali celé týdny vycházet z domu. Jejich osamělost je o to naléhavější, oč méně prostředky ji mohou dát najevo – je jen otázkou času, kdy písmo pohltí i jejich oči. Expozice Nazar chce především představit široké spektrum fotografů, nehledá jednotící myšlenku, všimneme si ale, že některá témata v regionu dominují. Kromě motivu zahalování a konfliktu ve Svaté zemi představuje neuralgický bod moderní arabské vizuality také libanonská metropole Bejrút. Koloniální architektonický klenot servala k zemi krvavá občanská válka a na jejích troskách se pomalu rodí nové město i společnost. Libanonská fotografka Greta Torossian vytyčuje topografii tohoto přechodu barevnými kontrasty rozstřílených ruin staré architektury a stroze funkčních novostaveb. Její krajan Rawi Hage pak zachytil novou sebevědomou elitu Libanonu pózující vedle svého uťápnutého služebnictva – fotograf v katalogu píše, že jejich přehlíživá povýšenost mu připomíná někdejší kolonialisty. Obrazové střípky se

INZERCE

Ředitelka Centra ekonomických studií VŠEM vypisuje 1. kolo výběrového řízení na místa výzkumných pracovníků v následujících oblastech: – hospodářský růst a stabilita (makroekonomická analýza) – strukturální změny, odvětvová analýza, regionální analýza, klastry – znalostní společnost a podnik ve znalostní společnosti (inovace, kvalita lidských zdrojů, informační společnost, management znalostí) – institucionální kvalita, kvalita podnikového prostředí, corporate governance – podniková analýza (komplexní analýza výkonnosti firmy) Úvazek: plný, HPP Pracoviště: Praha Nástup: leden 2006, případně dříve dle dohody Požadavky: Schopnost samostatné výzkumné práce kombinující znalost teoretických a metodologických východisek a jejich analytické aplikace, schopnost odpovídající komunikace a prezentace výzkumných

výstupů, schopnost publikační činnosti na národní i mezinárodní úrovni, schopnost vysokoškolské výuky (v omezeném rozsahu ve vazbě na výzkum), odpovídající jazyková vybavenost. Minimálním kvalifikačním požadavkem je ukončené studium Ph.D., resp. blízká perspektiva jeho ukončení. V případě, že splňujete zmíněné požadavky a máte zájem se výběrového řízení zúčastnit, zašlete na níže uvedenou kontaktní adresu: – – – –

profesní životopis s uvedením kvalifikace charakteristiku svého výzkumného zaměření seznam publikační činnosti ukázku Vašeho odborného výstupu z poslední doby (článek apod.) – reference (alespoň 1, např. na školitele) Mimopražským nabízíme možnost ubytování v Praze. Termín uzávěrky 1. kola: 30. září 2005 Kontaktní osoba: Marta Ondráčková, CES VŠEM, I.P. Pavlova 3, 120 00 Praha 2, [email protected]

Víc než jen právní firma Haštalská 6, 110 00, Praha 1 www.nwd-legal.com

Ředitel Základní umělecké školy „Žerotín“ Olomouc vyhlašuje výběrové řízení na funkci zástupce ředitele školy-umělecko-pedagogický úsek č.1. Předpoklady: ukončené VŠ vzdělání umožňující kvalifikaci pro ZUŠ anebo ukončené studium konzervatoře. Podmínkou je nejméně 3 roky praxe v oboru, znalost školské legislativy a právních předpisů, org. předpoklady, dobrý zdravotní stav a morální bezúhonnost. Přihlášky se strukturovaným CV, přehledem dosavadních pracovních výsledků včetně koncepce řízení v rozsahu 3 stran strojopisu zasílejte do 10. 6. na adresu: ZUŠ Žerotín, Kavaleristů 6, 772 00 Olomouc s označením výběrové řízení. Nástup 1. 9. 2005.

www.zus-zerotin.com

skládají do mnohoznačného portrétu města, jež se řítí časem a svou historii táhne s sebou.

Rozkaz vojína Garangera Výstava kromě fotografií pořízených Araby dává prostor také pohledu západních autorů na arabský svět. Střetu civilizací se divák nedočká: zápaďáci jsou někdy trochu více okouzlení hemžením tržišť, jindy pobaveně ironizují zálibu Arabů v importovaném konzumu, ale zásadně jiná jejich optika není. Mráz po zádech ovšem běhá z jedné kolekce starších historických snímků. Na pražskou výstavu se bohužel nevešla (zájemci si ji mohou prohlédnout v katalogu), ale pro současnost, kdy jeden článek v Newsweeku o zneuctění Koránu vyvolá bouře v celém muslimském světě, je příznačná a důležitá. V roce 1960 vydala francouzská koloniální vláda nařízení, že každý Alžířan musí mít identifikační kartu s fotografií. Rozkaz pořídit tyto pasové snímky dostal francouzský vojín Marc Garanger. Znamenalo to ovšem fotografovat i ženy, jež z tváře nikdy nesundávaly šátek – ve velmi tradiční společnosti, která rozhodně nestála o takový druh emancipace. Výsledek Garangerovy práce vnímá divák s velkou ambivalencí: na jedné straně se mu takové znásilnění cizí intimity hnusí, na druhé straně jej překrásné rysy tetovaných žen, kterým z očí šlehá vztek a pohrdání, fascinují. Jako by ta směs pocitů tvořila jeden z klíčů k pochopení viny koloniální Evropy, jež musela nejdřív všechny masky strhat, aby uviděla, jak velký měly v danou chvíli smysl. Petr Třešňák

Q

22

KULTURA

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

Ricoeurova cesta ze zajetí Odešel velikán světové filozofie

N

ejen ve starém domě v Châtenay-Malabry na jihu Paříže drží smutek. V pátek 20. května tam brzy ráno zemřel Paul Ricoeur, jeden z nejvýznamnějších filozofů druhé poloviny 20. století.

Neutápět se v citacích Místnosti bývalé oranžérie, kde Ricoeur od konce 50. let žil a pracoval, jsou plné knih. Prostorný sál zalévá světlo, v rozlehlé zahradě šumí stromy. Na stěně pracovny visí v zaprášeném rámečku fotografie: mladému muži sedí na kolenou dvě malé děti. To je Ricoeurův otec se svým synem a dcerou během své jediné válečné dovolené začátkem roku 1915. Paulovi byly tehdy sotva dva roky. Záhy mu umírá matka a v září téhož roku padne v bitvě na Marně i jeho otec. Filozof se tak musel celý život vyrovnávat s tím, že otce zná jen jako onoho mladého muže z fotografie. Válečný sirotek vyrůstá u prarodičů v Rennes. Hmotné poměry mu nedovolují, aby se připravil na studium filozofie na prestižní École normale superieure, a tak již ve svých devatenácti letech vyučuje na gymnáziu v Saint-Brieuc. Roku 1934 získává stipendium, které mu umožní studovat rok na Sorbonně. Skládá státní zkoušku z filozofie a v Paříži se seznamuje s Gabrielem Marcelem. Setkání s myslitelem, jenž je označován za křesťanského existencialistu a který proslul snahou o samostatnou reflexi, jež by se neutápěla v citacích filozofických autorit, poznamenává mladého intelektuála z protestantského prostředí na celý život. Ze studia filozofie jej vytrhuje válka. Ricoeur je zajat v poli a jako velitel čety odvezen do zajateckého tábora pro důstojníky v Pomořansku, kde zůstává uvězněn až do konce války. Po osvobození získává místo na univerzitě ve Štrasburku a prožívá zde se svou manželkou a pěti dětmi, podle vlastních slov, nejkrásnějších osm let svého života. Po krátkém angažmá na Sorbonně se jako jeden z prvních profesorů hlásí na novou univerzitu budovanou na proletářském předměstí Paříže, v Nanterre. Během roku 1968 zde vypukly studentské bouře a o rok později, kdy revolta pomalu přerůstala v násilí, se Ricoeur ujímá nevděčné role rektora. Svou funkci skládá již za několik měsíců, poté co přes veškeré své úsilí nedokázal zabránit střetu policie se studenty. V té době získává prestižní profesorský post na chicagské Divinity School a spolu s Derridou, Foucaultem, Lévi-Straussem a Lyotardem se stává jedním z protagonistů velkého úspěchu french theory na amerických univerzitách. A akademickou dráhu uzavře zpátky doma v Nanterre, kde působí až do svého penzionování v roce 1981.

Uměl být srozumitelný a přesný zároveň.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Jednání, dějiny a dluh Časté pobyty ve Spojených státech způsobují, že v pracovně Paula Ricoeura se vedle především německých děl čím dál více objevují knihy anglicky píšících autorů. Ricoeur byl jedním z prv-

ních, kdo ve svém díle naznačil cesty vedoucí ke sblížení kontinentální a anglo-americké filozofie. Z naší perspektivy je jistě vhodné poznamenat, že čestné místo zaujímá v Ricoeurově knihovně i Jan

Sydney Pollack ve službách dobra Tajní agenti nás chrání ze všech sil, padouchy abys pohledal a Francie dostala rozum. Vítejte v politickém thrilleru 21. století. Teorie spiknutí je základním stavebním kamenem zápletky snad každého amerického politického thrilleru. Až donedávna přitom platila premisa, že za vším stojí nikým nekontrolované bezpečnostní složky typu CIA nebo FBI. Jakým způsobem žánr reaguje na aktuální dění ve světě, ukazuje nový film klasika amerického filmu Sydney Pollacka Tlumočnice. Po jedenáctém září 2001 se hlavními padouchy místo domácích agentů začaly stávat skupiny teroristů, proti kterým jsou civilizovaní lidé bezmocní. Pollack jde ale ještě dál: svůj příběh bezprecedentně rozehrává na půdě Organizace spojených národů, kde se fatálně protnou osudy schopného agenta (Sean Penn) a milé tlumočnice s temnou minulostí (Nicole Kidmanová).

Co skrývá Silvie Tlumočnice Silvie jednoho večera zaslechne útržek rozhovoru dvou mužů, kteří se rozhodli zastřelit

afrického diktátora Zuwanieho. Shodou okolností se blíží diktátorova návštěva sídla OSN, kde má přednést projev, který by ospravedlnil zločiny jeho režimu. Agent Tobin začne vyšetřovat nejen možné atentátníky z řad diktátorovy opozice, ale také Silvii, o níž se brzy dozví, že kvůli diktátorovi ztratila rodiče a sestru a že jednu dobu proti němu bojovala s puškou v ruce. Objevují se další a další skutečnosti a New York se pomalu mění v bitevní pole tajemných černochů napojených na ambasádu diktátorova státu. Mezi Silvií a Tobinem se postupně rozvíjí intimní přátelský vztah. Film je vystavěn naprosto klasicky. Divák má na začátků jen minimum informací a během vyšetřování získává další. Často se tedy mění význam již viděných scén a také úhel pohledu na složitý politický problém. To, čím se Tlumočnice jednoznačně vymyká, a to i starším Pollackovým filmům, jako bylo špionážní drama Tři dny Kon-

Patočka. Ricoeur si velmi cenil nejen jeho filozofické práce, ale i lidské oběti. Šokován Patočkovou smrtí, píše předmluvu k francouzskému vydání jeho Kacířských esejů a několikrát přijíždí

dora (1975), je etický rozměr celé kauzy. Náhle už není důležité napětí, věrohodnost prostředí, všudypřítomná nervozita protagonistů, jejich panická hrůza z budoucnosti, osamělost uprostřed šíleného světa. Kromě skupiny asi pěti postav ve filmu totiž není jasný nepřítel. Naopak, všichni protagonisté se snaží konat dobro, chránit lidské životy a obhájit důstojnost našeho vztahu k lidským právům. Jako by se žánr politického thrilleru začal proměňovat po vzoru válečných a melodramatických filmů v zuřivou obhajobu demokratických standardů Západu.

Korektní melodrama Politická korektnost z filmu přímo čiší. Ač se autoři evidentně inspirovali politickou situací v Zimbabwe (Silvie pochází z rodiny bílých statkářů, politická opozice je v exilu, nejvíce je perzekuováno černošské obyvatelstvo, které se nepostavilo na stranu diktátora), ve filmu se jedná o jakousi zemi ve střední Africe s podivným názvem Matobo. Mezinárodní politické klima vypadá o poznání růžověji než ve skutečnosti: na půdě OSN začnou Francouzi vybízet k zatčení diktátora a jeho předání mezinárodnímu tribunálu, Američané nejsou proti. Pollack se dotkne i ožehavého tématu americké podpory diktátorských režimů v druhé polovině dvacátého století, když nechá diktátora zavzpomínat na jeho triumfální příjezd do New Yorku před několika desítkami let. Konfety a velkou slávu za tu dobu vystřídal ohromující protest proti diktátorovým praktikám. Téměř všichni jsou na straně opozice a agenti jen konají svou práci, protože není v americkém zájmu, aby se atentát odehrál zrovna

v osmdesátých letech do Prahy ilegálně přednášet. Čeští filozofové si Ricoeura získali, rád později vzpomínal na jejich vřelé přijetí. V Praze jej zastihne také bolestná zpráva o smrti druhorozeného syna. V těžkých chvílích mu dělá společnost Zdeněk Neubauer, jenž Ricoeurovi i přes osobní riziko pomůže narychlo vycestovat. Je nesnadné vytknout nějakou jednotící myšlenku Ricoeurova díla, on sám se tomu brání a tvrdí, že se ve svých knihách zaměřoval vždy spíše na „určitý fragmentární problém“. Ještě v zajateckém táboře nedaleko Královce se Ricoeur pouští do překládání Husserlových Idejí k čisté fenomenologii. Dodnes se zachoval omšelý exemplář prvního vydání, s nímž tehdy pracoval. Pro nedostatek papíru totiž zapisoval francouzský text na okraj německého originálu. V zajetí se rodí také idea rozsáhlého projektu Filozofie vůle, jejž Ricoeur rozvíjí v padesátých a šedesátých letech. Přísnou fenomenologickou metodou se ve dvou svazcích snaží zkoumat problematiku lidského jednání, svobody a zla ve světě, tedy otázky, jež před něj postavila válečná zkušenost (první díl již vyšel v českém překladu). Zájem o problematiku viny a symboliku zla podněcuje Ricoeura k tomu, aby se jako jeden z prvních francouzských filozofů zabýval Freudem (De l’interprétation, 1965). Freud mu umožňuje meditovat nad problematičností fenomenologické koncepce vědomí jakožto půdy evidence. Ve svých dalších dílech se kriticky zabývá strukturalismem, interpretuje biblické texty, zkoumá problém metafory (La Métaphore vive, 1975), v rozsáhlé trilogii se věnuje narativní povaze slovesných útvarů (Čas a vyprávění I–III, 1983– 1985, vychází česky). Dále významně přispívá do filozofické diskuse o problému identity (Soimême comme un autre, 1990), uvažuje nad dějinami, pamětí a odpuštěním (La Mémoire, l’histoire, l’oubli, 2000). Z jeho prací je cítit snaha o maximální srozumitelnost a přesnost zároveň. V jeho knihách mohou nalézt metodologickou oporu nejen filozofové. Posledně jmenované dílo například nabízí řadu podnětných myšlenek pro vyrovnání se s minulostí, jež by v našem kontextu jistě našly uplatnění v rámci otázky řešení česko-německých vztahů. Ricoeur se snaží pracovat i přes stále vážnější zdravotní potíže. Zajímá se o dění ve světě, píše do novin. Svoji poslední knihu publikuje loni na jaře v jednadevadesáti letech. I potom ještě hledá sílu a inspiraci pro novou práci, pero mu však padá z ruky ve chvíli, kdy přemýšlí o dluhu. Jako by to mělo svou symboliku: dluh je tématem latentně přítomným v celém Ricoeurově díle a dluh je také poslední věcí, na niž myslel umírající Sokrates. Petr Tůma Autor studuje filozofii na Masarykově univerzitě v Brně a na Université Lille 3 ve Francii. Q

na půdě USA, jak starostlivě vysvětluje sám Pollack v roli Tobinova šéfa. Od začátku je jasné, na čí straně je pravda, jde jen o to, jak to všechno dokážou nečekaně lidští a vnímaví hrdinové překonat. Z filmu je patrné, že dříve všemocná CIA ztratila hodně ze svého kouzla. Její agenti neumí zabránit teroristickému útoku v centru New Yorku ani ochránit důležité svědky. Opravdu thrillerové jsou tedy hlavně scény, v nichž se skupina zlých zabijáků snaží někoho zavraždit nebo když sledujeme příjezd diktátora do New Yorku. Zbytek filmu tvoří konverzace Tobina se Silvií o pomstě, zadostiučinění, smutku a ztracených blízkých. Paranoidní vizi zkorumpovaného a nepřehledného světa v žánru politického thrilleru vystřídala jasná zápletka okořeněná akčními scénami. Není třeba se bát sebe samých, ale hlavně těch druhých, kteří žijí daleko od našeho světa a kterým nezištně pomáháme, i když nakonec ohrožují naše životy. Film je samozřejmě skvěle natočený, Pollack stále patří mezi první ligu hollywoodských režisérů. Paradoxem ovšem je, že zatímco v 70. letech budoval reputaci temným politickým thrillerům, nyní tento zajímavý žánr podvrací. Americký film je prostě už takový. Vstřebává do sebe aktuální politické problémy po svém. Těžko říct, jestli za Pollackovou proměnou stojí snaha mytologizovat pozitivní úlohu mezinárodního společenství a USA ve světových konfliktech nebo jestli prostě jen dospěl k názoru, že svět se proměnil a my se opravdu pokoušíme konat dobro – alespoň ve srovnání s bezskrupulózní politickou elitou rozvojových zemí. Přemysl Martinek Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

Q

SCÉNA

RESPEKT 22 V 30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005

DIVADLO

KNIHY

TELEVIZE

23

KULTURNÍ TIP Třicetistupňová vedra o víkendu ohlásila blížící se léto a s ním přichází i sezona hudebních festivalů pod širým nebem. V Praze je tento týden na řadě akce nazvaná United Islands of Prague, jež promění tři vltavské ostrovy (Střelecký, Císařskou louku, Žluté lázně) na tři dny (od pátku do neděle 3.–5. 6.) v koncert-

Pražské ostrovy, spojte se

Jestli existuje instituce, díky níž dnes máme jakýs takýs přehled o dění ve světovém moderním tanci, pak je to bezesporu festival Tanec Praha. Jeho sedmnáctý ročník začíná ve čtvrtek velkým představením tchajwanského souboru Cloud Gate (Oblačná brána) ve vysočanské Sazka Areně. Tchajwanci, kteří navštívili Česko již před třemi lety, přivážejí tentokrát rozsáhlé hypnotické dílo Songs Of The Wanderers (Písně poutníků). Po slavnostním otevření pokračuje festival až do konce června. Zajímavá představení budeme moci sledovat nejen v pražských divadlech Ponec a Archa, ale například také v ostravském Divadle loutek (5. 6., česko-maďarská choreografie Vibrations) nebo v Městském divadle v Českém Krumlově (19. 6., vynikající choreografie V každé z nás Lindy Stránské).

Nová knížka letos devětaosmdesátileté Lenky Reinerové se neliší stylem ani tematikou od několika předchozích. Její Praha bláznivá je rovněž volně komponovaným pásmem vzpomínek, jež se svým tvarem blíží povídkám, nejsou však pevně ohraničeny začátkem ani koncem. Uvádět čtenáře do prostředí je zbytečné, Praha je světoznámou značkou, a nadbytečná by tu byla i korunovace pointou, neboť ta je věcí dějin. Autorka drobné příhody a příběhy nechává plynout v reálném čase, kde bezpočet zápletek splývá s nekonečným množstvím rozuzlení.

Režisér Aki Kaurismäki patří k pevným bodům evropského nezávislého filmu. Jeho zatím poslední celovečerní snímek Muž bez minulosti vyhrál v roce 2002 Hlavní cenu poroty na festivalu v Cannes a tento čtvrtek jej od 21.45 uvádí ČT2. Kdo Kaurismäkiho zná, nedočká se žádných velkých inovací, ale rozhodně ocení, že tradiční režisérovy ingredience jako poetika sociálního dna, lehce bizarní zápletka i mlčenliví samorostlí hrdinové tentokrát pospolu fungují výjimečně dobře. Ústřední postavou je ošuntělý mohutný čtyřicátník, který přijíždí vlakem do Helsinek. Zdřímne si v parku na lavičce a v noci jej tři výrostci zbijí baseballovou pálkou tak, že skončí v nemocnici na pokraji života a smrti. Nečekaně se z kómatu probere. Z minulosti si ale nepamatuje vůbec nic. Nový domov najde v přístavu, kam se stahují vyděděnci ze všech koutů Finska. Pronajme si opuštěný kontejner, opatří starý jukebox a postupně se zakouká do osamělé členky armády spásy Irmy.

Opravdu bohatá divadelní nadílka bude tento týden v Ostravě. Kromě tanečního exportu z Tance Praha se chystají dvě zajímavé premiéry na tamním nedávno rekonstruovaném Slezskoostravském hradě. Národní divadlo moravskoslezské tam na sobotu 4. 6. připravuje hned dvě premiéry pod širým nebem. Dopoledne zazní opera Olympiáda Josefa Myslivečka o hrdinech, kteří touží vyhrát starořecké sportovní klání. Večer pak spatří poprvé světlo světa opera Etna mladého sicilského skladatele Mattea Musumeciho.

Anglický historik Peter Burke (nar. 1937) je zaměřen na společenské jevy a proměny v pozdním středověku a raném novověku. K jeho tématům patří italská renesance či vláda Ludvíka IV. ve Francii, ale zabývá se také nižšími patry dějin. Knihu Lidová kultura v raně novověké Evropě poprvé vydal před více než třiceti lety a dnes jde o klasický spis. Na rozdíl od výše zmíněných okruhů zde nezkoumá elity, nýbrž vrstvy, které tradiční historiografie dlouho nepouštěla ke slovu, zejména řadové měšťany a venkovany. Jejich pocity, postoje a životní způsoby se pokouší vyčíst z literárních památek, jimiž směrodatné kulturní kruhy opovrhují: z letáků, kramářských písní či knížek lidového čtení, ale také ze zpráv o výkonech bavičů, komediantů, zpěváků a šarlatánů.

A ještě jeden klubový film: v neděli pět minut před jedenáctou na ČT 2 uvidí diváci snímek americké režisérky Nocile Holofcenerové Krásní & úžasní. Vypráví o dysfunkční rodině, tvořené stárnoucí matkou Jane a jejími třemi dcerami. Všechny jsou nespokojené s tím, jak vypadají, a obsedantně se zabývají svým tělem.

– JP –

– VŠ –

– PT –

ní pódium. Festival má široký záběr – od world music přes rock až k jazzu a blues. Podrobný program najdete na www.unitedislands.cz, několik tipů ale zaslouží zvláštní zmínku. Až nečekaně často se v poslední době do Čech vrací rytmická sekce americké formace Living Colour – bubeník Will Calhoun a basista Dough Wimbish. Rozhodně to není na škodu: jejich projekt Head Fake srší energií nejen díky bohatému a bezchybně seřízenému rytmickému duu, ale také díky všelijakým elektronickým udělátkům či hostujícím raperům. Z Chorvatska dorazí punker Mojmir Novakovič, jehož šlachovitá vizáž pamětníkům možná připomene zlatá léta Iggyho Popa, hudba jeho doprovodné skupiny Kries ale kromě anglosaské údernosti prokazuje i inspiraci rytmikou Dálného východu a chorvatským folklorem. A když už jsme na jihu, zmiňme ještě nejslavnější současnou romskou kapelu z Maďarska Romano Drom. Českou world music bude reprezentovat třeba Tomáš Kočko se svým Orchestrem – podle názorů kritiků jedna z mála tuzemských osobností, která se nebojí riskovat (třeba spojením cimbálovky s doom metalem), a přitom to ve výsledku dává smysl. Abychom nezapomněli na jazz a alternativu: svěžím objevem na současné poněkud zatuchlé české jazzové scéně je bezesporu skupina Vertigo Quintet, zvukových experimentů si zase diváci užijí na vystoupení vídeňských Café Drechsler. – PT –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Strádá-li člověk vleklou chorobou, ztrácí po čase jistotu, že v sobě vždycky nalezne dost sil, aby nesnáze zvládl nebo se s nimi aspoň vyrovnal. Učí se opatrnosti. Začne mu docházet, že tou nejvelkolepější vymožeností zdraví je odvaha. Když se při dlouhém putování po

Německo: Bushovi válečníci a Sartrovy hříchy Po Německu putuje výstava originálů výtvarných návrhů obálek týdeníku Der Spiegel. Letos totiž uplyne padesát let od chvíle, kdy nejvlivnější německý magazín vsadil na titulní stranu coby provokativní a ironický poutač potenciálních čtenářů. Podle slov šéfgrafika Stefana Kiefera může výtvarně nápaditá a současně dobře načasovaná obálka přinést zvýšení nákladu až o 15 procent, což v případě Spiegelu znamená 150 000 exemplářů anebo 450 000 eur navíc. Na výtvarných návrzích titulních stran časopisu pracovala v minulosti řada světově známých umělců, jako například Joseph Beuys, francouzský existencialistický malíř Bernard Buffet nebo v USA známý neosurrealista Rafal Olbinski. Neúspěšně Der Spiegel přesvědčoval ke spolupráci protagonisty pop-artu Andyho Warhola a Claese Oldenburga. Až v poslední době jsou obálky týdeníku koncipovány spíše ve stylu výtvarně méně nápaditého malířského hyperrealismu. Nicméně i zde může zjevná nebo skrytější ironie slavit překvapivé úspěchy. Na vernisáži v Düsseldorfu, který je poslední německou zastávkou výstavy před jejím přesunem do New Yorku, vyprávěl Kiefer charakteristickou historku. V únoru 2002, těsně před invazí do Iráku, vzbudila velkou pozornost titulní ilustrace francouzského grafika Jeana-Pierra Kunkela nazvaná Bushovi válečníci (viz foto). Na ní vede americký prezident jako svalnatý Rambo skupinu spravedlivých. Na levici mu asistuje Dick Cheney a v pozadí je rámují zamračená Condoleezza Riceová s taseným středověkým mečem a poněkud smutný Colin Powell v kostýmu Batmana. Několik dnů po publikování čísla požádalo americké velvyslanectví v Německu redakci Spiegelu o zaslání deseti plakátů s ilustrací z obálky s vy-

Paranoidní etuda

Když se obálka povede, prodáme 150 000 navíc.

světlením, že si je objednává Bílý dům. Od té doby žila redakce v napětí z očekávané žaloby za znevažování důstojnosti americké administrativy. Ale Bílý dům nereagoval. O několik měsíců později se z důvěrných kanálů proslechlo, že George Bushe kresba natolik uchvátila, že si nechal postery zarámovat a pověsit na chodbu nedaleko Oválné pracovny. V roce stého jubilea narození a 25. výročí úmrtí je Jean-Paul Sartre evergreenem nejen kulturních rubrik nejen francouzských novin. Své setkání se Sartrem nyní v německém tisku rekapituluje také Daniel Cohn-Bendit, vůdce Pařížského máje roku 1968, vykázaný po pouličních srážkách studentů s policií doživotně z Francie do Německa. V oněch bouřlivých dnech jej prý Sartre coby čtyřiadvace-

FOTO GLOBE MEDIA / REPRO RESPEKT

tiletého mladíka požádal o interview a byla z toho láska na první pohled. K poslednímu setkání filozofa a revolucionáře došlo ve stuttgartském vězení Stammheim, kde se Sartre sešel s uvězněným teroristou Andreasem Baaderem, hlavou Frakce Rudé armády. Bendit překládal. Po setkání se filozof na tiskové konferenci nechal slyšet, že uvěznění teroristů (kteří byli v té době umístěni na jedné chodbě a mohli spolu několik hodin denně nerušeně mluvit), je výsměchem mezinárodním konvencím o lidských právech. Mimo dosah médií už Sartre tak plamenným zastáncem militantních radikálů nebyl. Naklonil se k Benditovi a podělil se o dojem, jaký na něj terorista udělal: „Ten Baader je hrozný blb.“ Čestmír Lang Autor je publicista.

Q

ordinacích setkává s novými doktory, pohlíží na ně sice s nadějí, že mu pomůžou, ale zároveň s mnohem hlubší nedůvěrou než v dobách, kdy se k nim dostával jen kvůli úrazům z přemíry bujnosti. Vždyť ho můžou taky zabít. Před pár lety mi jeden lékař položil při zjišťování anamnézy běžnou otázku, čím se živím. Bez zaváhání jsem odvětil, že píšu do novin. „Do kterých?“ otázal se s pozdviženým obočím. Zarazil jsem se. V zemi tehdy zrovna bujely nesmiřitelné politické nenávisti a já netušil, s jakou stranou sympatizuje. Za Respekt se rozhodně nestydím, mimo jiné i proto, že mne tam nikdo nenutí, abych se ztotožňoval se vším, co vytiskne. Jenže pan doktor o mých výhradách neví. Vypadá sympaticky, ale co když se hlásí k táboru, pro který má můj list jen posměch a pohrdání? A teď mu jeden z redaktůrků sám přijde pod ruku... Se sebevražednými pocity jsem přiznal barvu. „Hm, Respekt, tam asi máte dost stresů a běhání,“ vyhodnotil mé sdělení čistě diagnosticky a já se zastyděl za svou podezřívavost. Prostě paranoia – pokud jí člověk zkrušený nemocí rovnou nepropadne, ví, že k ní nemá daleko. Její peruť mne minulý týden ovanula, když jsem si četl o dopisu, který poslal šéf České lékařské komory David Rath předsedovi vlády. Nesplní-li prý sociální demokrati jeho finanční požadavky, postarají se zdravotníci o jejich porážku ve volbách. Ten má ale dlouhé prsty! Chvěji se hrůzou, když si pomyslím, co nepěkného o něm kolegové v minulosti napsali. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Část republiky zasáhly přívalové deště. V Kojčicích padaly kroupy velké jako vejce. Výměna železničního mostu u Lanžhotu zastavila provoz vlaků na Slovensko. Mezinárodní unie pro uchování přírody vydala zprávu, že více než polovině evropských rostlin hrozí vážné problémy, či dokonce vyhynutí kvůli změnám klimatu. Mezinárodní měnový fond upozornil českou vládu, že přišel nejlepší čas na reformu penzí. Pod záštitou bývalého prezidenta Václava Havla začalo v jedné z opuštěných továrních hal Karlína Pražské bienále. Premiér Jiří Paroubek jednal v Londýně se svým britským protějškem Tony Blairem a dohodli se, že Česká republika prodlouží pobyt svých vojenských policistů v transformujícím se Iráku. Prohlašuji naprosto odpovědně, že euroústava je obrovský shit, řekl Lidovým novinám předseda ODS Mirek Topolánek; později vyšlo najevo, že tím myslí, že euroústava je „neuvěřitelná změť“. Zemřel Jaroslav Vožniak. Delegace českých poslanců vedená šéfem sněmovny Lubomírem Zaorálkem sondovala v severokorejském Pchjong-jangu, zda představitelé tamního stalinistického

30. KVĚTEN–5. ČERVEN 2005 V RESPEKT 22

režimu jsou či nejsou ochotni ustoupit od svého plánu dokončit co nejdřív výrobu atomové bomby. Cena uranu vystoupala na 29 dolarů za libru jaderného paliva a stala se tak nejvyšší za posledních třiadvacet let. Na Pražském jaru hrál Gershwina Herbie Hancock. Ministerstvo průmyslu přišlo s návrhem, aby v rámci „podpory českého ekonomického růstu“ nemusely zdejší firmy platit pokuty za znečisťování ovzduší. Byla to chyba. Neprovinil jsem se tím, že bych někoho poškodil, ale tím, že jsem proti tomu nevystoupil – a to už dneska nemůžu napravit, prohlásil v televizi primář interny ve Vojenské nemocnici Střešovice a někdejší lékař fotbalových reprezentantů Petr Krejčí poté, co vyšlo najevo, že za komunistů byli vrcholoví sportovci vystaveni státem řízenému dopingu. Evropská komise oznámila, že dá miliardu korun na české dálnice. Američtí krajané převzali do užívání jedno patro v Národní budově v New Yorku, kterou předtím darovali České republice a ta ji nechala za půl miliardy korun celkově zrekonstruovat. PKN Orlen zaplatil za Unipetrol. Sedm handicapovaných sportovců

z Jedličkova ústavu v Praze zopakovalo Horymírův skok z Vyšehradu: ze čtyřicetimetrové skály se spustili na vozících po laně doprostřed Vltavy na loď, která je odvezla ke břehu. Hodinu jsem hledal někoho, kdo by mi půjčil klíč od bezbariérové toalety, a když jsem ho konečně získal, ukázalo se, že si z ní uklizečky udělaly sklad, popsal turnovský podnikatel Tomáš Zajpt, jak se lidem na vozíku létá z pražského letiště Ruzyně. V Praze začal soud, v němž se obyvatelé činžáku z dejvické Rooseveltovy ulice domáhají práva zrušit ve svém domě památkově chráněnou modlitebnu a postavit si místo ní posilovnu. Vedení Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy vydalo leták učící lidi nebát se zmije obecné a vycházet s ní po dobrém. Zkrachovala liberecká továrna na výrobu dek Larisa. 21 a 23 let dostali u soudu v Hradci Králové dva venkovští mládenci, kteří loni unesli a ještě před inkasem dvoumilionového výkupného zavraždili svého souseda – jinak úspěšného východočeského podnikatele Stanislava Brunclíka. Deset lidí bylo zabito na českých silnicích během víkendu, který pak doprav-

ní policie označila za „zatím nejtragičtější v tomto roce“. Veřejnoprávní televize začala točit seriál o hokejistech. Až bude čas, tak bude, odpověděl útočník Jaromír Jágr v televizním pořadu Kotel na otázku jedné divačky: „A kdy nám uděláš novýho Jágra?“ Eurokomisař Vladimír Špidla přednášel v Praze o krizi porodnosti v Evropské unii. Pražský maraton vyhrál keňský běžec Steven Cheptot. Evropští poslanci rozhodli, že občané EU nemohou pracovat ani o minutu déle než 48 hodin týdně. Fyzicky jsem se nezměnil, ale změnila se mi duše, jinak se dívám na svět a vidím, že život je krásný, nádherný! O tom není řeč, řekl novinářům MF Dnes krnovský truhlář Jan Chalupa (51) poté, co byl propuštěn do domácího ošetřování z brněnského kardiocentra, kde mu lékaři v unikátní transplantaci voperovali nové srdce, ledviny i játra. Noviny informovaly, že americká sonda Voyager doletěla za magnetický štít Slunce a překročila hranici oddělující volný a téměř neznámý kosmický prostor od Sluneční soustavy. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Řízením redakce pověřen: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Mario Chromý, David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 29. 5. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.