ROČNÍK XVI. V CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

38

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 19.— 25. 9. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Co ví Krejčíř na politiky?

6

Souboj o život v pražském autobuse 5 V Anarchie v parlamentu 13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Policie v korupční pasti 2 V S Madonnou v posteli a zadarmo 21

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

„Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.“; „Je takový osud, / že co je v něm bez chvění, není pevné“; „Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví“. Několik fragmentů z díla, které překročily práh básnických sbírek a staly se názvy i motty knih, tématy přednášek, kázání, citují je spisovatelé, papež i psychologové. Literární dílo Vladimíra Holana trčí v české literatuře 20. století jako menhir. Na třicet básnic-

Diogenes v sudu Čech kých knih, prózy, eseje, překlady, korespondence. Holan patří k největším, nejčlenitějším i nejsložitějším zjevům české poezie. Samotář i druh, překládaný i nepřeložitelný, evropsky rozmáchlý i soustředěně ponořený k české otázce. A často na hamletovských hranicích: mezi časem a bezčasím. Připomíná kameníka, který se dobývá do skutečnosti, odkrývá její rub, světelné jemnosti i bolestná dramata a přitom staví stavbu – báseň. Vladimír Holan se narodil v Praze před sto lety, 16. září 1905. Podstatné bylo dětství v Bělé pod Bezdězem. Nejen pro časný dotek s máchovskou (a valdštejnskou) krajinou býval označován za dědice velkého romantika. Byla tu i atmosféra augustiánského kláštera a touha stát se mnichem, o které básník později hovořil a svým způsobem i v 50. letech žil. Tomu předcházela práce v Penzijním ústavu, odkud byl propuštěn jako neschopný úředník; od roku 1940 se už věnoval pouze literatuře. Za pozornost stojí Holanova poválečná euforie, zaznamenaná v roce 1945 v básnických „příbězích“ Dík Sovětskému svazu a Rudoarmějci. Básníkův tehdejší zápas o sebe sama naznačují data: na jaře 1946 vstoupil do KSČ, jeho členství bylo zrušeno 1950, ve stejném roce se vrátil do katolické církve. Zajímavé je, že „příběhy“ představují zásadní etapu ve vývoji Holanovy epiky, která vyvrcholí v Noci s Hamletem a přináší plody i v podobě drobné lyriky 50. a 60. let (Bolest, Na sotnách). Ale za tu se už platí málem krví – básník se uzavírá do bytu na Kampě, ze kterého v podstatě nevychází, zbaven možnosti publikovat, v tíživé finanční situaci. Je jako Diogenes – v klauzuře bytu, stolu a knihovny tvoří jeho kruh jen pár věrných přátel, žena a postižená dcera Kateřina. A doléhající démoni a dávní básníci, přivolávaní za nocí. A v patře nad Holanovými žijící Jan Werich (o kterém se básník vyjadřoval jako o „šaškovi“). Dům na Kampě jako jeden z přízračných obrazů české poválečné kultury... Stárnoucí a nemocný Vladimír Holan se později přestěhoval o pár stovek metrů, dožil se řady ocenění doma i v zahraničí. Po dceřině smrti (1977) ztratil zájem na životě a v posledních letech (zemřel 1980) se odmlčel podobně jako jiný velký český básník Otokar Březina. A Holan dnes? V české literatuře najdeme několik jeho epigonů, znovu vycházejí sebrané spisy, konala se megakonference, je čten evropskými básníky. A pověstný dům na Kampě, kde žil a horečnatě pracoval, dnes zeje pustotou. Miloš Doležal Autor je redaktorem ČRo 3 – Vltava.

Další noční hlídka. FOTO PNP

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Policie v Husákově pasti Boj s rakovinou české korupce bude těžší, než se čekalo

A

ť už si o vládě poslední tři roky myslíme cokoli, vývoj směřuje od horšímu k lepšímu, lhostejno, čí zásluhou. Ovšem s jednou důležitou výjimkou: tou je práce, pověst a důvěryhodnost zdejší policie. Začíná to být skutečně drama: policie selhává při běžné ochraně lidí i vyšetřování komplikovaných případů, především korupce. Je podezřelé, jak okatě jde na ruku mocným a bohatým a nedovede pomáhat těm ostatním. Teď má policii řídit člověk, který je jedním ze symbolů tohoto úpadku. Jak je možné, že to politici nevidí nebo že jim to nevadí? Odpověď se nabízí jediná a banálně přímočará: s neschopnou a poslušnou policií se jim samotným lépe dýchá.

Nechci slevu zadarmo Ubohost policie vyniká ve srovnání s ostatním vývojem v českém státě. Třeba v politice. Před rokem nám vládnul nejmladší evropský premiér, premiant žebříčků oblíbenosti, sebevědomý televizní a parlamentní debatér, muž s ambicemi a slušnou nadějí stát se českým Blairem. Dnes je – zdá se – Stanislav Gross jako politik mrtvý muž. Představa, jak v předvolební kampani znova slibuje, že před námi „nebude uhýbat očima“, by se hodila do novácké estrády, ale stěží do vážných plánů na strategii vítězné kampaně před volbami. Stačilo několik chyb a neschopnost je na rovinu uznat, nevhodné chování na kamery, lhaní. Přirozená očista tedy funguje. Nejen to: v české politice se pomalu, ale jistě začínají prosazovat věcné debaty o reformách, soupeření politických programů, stále přísnější metr na chování politiků. Levice a pravice se hecují do snižování daní a omezování byrokracie, dokonce se dokázaly dohodnout na společném postupu v penzijní reformě. Mizí vykalkulované klausovské mobilizace a opilecké zemanovské urážky. Česká politika dospívá a nabízí věcná témata zaměřená na prosperitu a civilizační problémy. Zvedají se platy učitelům, rozšiřují místa na vysokých školách, mobilizují betonáři na stavbu dálnic. Když chtěla vláda připravit reformu veřejných financí, sestavil ministr financí tým mladých, na Západě vzdělaných ekonomů. Pro vyřešení důchodové reformy vznikl obecně respektovaný tým, který několik měsíců analyzoval situaci a navrhl řešení. Konečné výsledky sice zatím kvůli strachu politiků za moc nestojí, nasazení ale odpovídá vážnosti problému. Pokud jde o korupci, nic. Nasazení, snaha, přesvědčivost při řešení téhle možná nejhorší skvrny na české cestě k modernímu státu nulová. Přitom – řekněme si to ještě jednou – rozvoj státu ve všech ohledech odpovídá evropské úrovni, zdejší míra korupce je asijská. Česko si hodně zakládá na své pověsti, rozplývá se nad svým pivem, hokejisty a barokem. Přitom stát dnes zaujímá na „korupčním“ žebříčku Transparency International padesáté první místo jen těsně před Namibií nebo Brazílií. Korupce také prodražuje život, odrazuje investory a vůbec vzdělané lidi, kteří by sem přišli žít. Proč se s ní tedy nic nedělá? Fakt, že ji politici řeší tak ledabyle, je dost možná největším zklamáním a záhadou posledních deseti let. Všechny strany zaměstnávají mediální agentury, utrácejí za poradce. Dobře tedy vědí, jak postupovat proti něčemu, co je největším problémem země. Vědí, že je dobré vystoupit v televizi a vyhlásit boj proti korupci za vrcholnou prioritu. Poslat své lidi do Finska, Ameriky, Singapuru nebo podobných zemí s nízkou korupcí pro zkušenosti. S takovou inspirací a četbou dostupných protikorupčních příruček sestavit tým právníků, ekonomů, úředníků a podnikatelů s dobrou pověstí, lidí z Transparency International nebo Nejvyššího kontrolního úřadu. Dát jim peníze, klid k práci a pak rozjet národní strategii boje proti korupci. Přijmout přísné zákony řešící střet zájmů, fungování lobbistů, zadávání veřejných zakázek, zvýšit pravomoci NKÚ, omezit vliv úředníků na nejrůznějších rozhodovacích úrovních a přijmout řadu dalších zákonných úprav. Nic z toho se neděje. Žádné protikorupční centrum, žádné hledání východiska, žádná parlamentní nebo ministerská skupina. Jediné, co politici umí, je tvrdit, že něco nejde (třeba zprůhlednění veřejných zakázek), nebo ohrnovat nos nad nápady Slováků na zřízení speciálního antikorupčního soudu nebo přísnou evidenci lobbistů. Naopak politici – vládní i opoziční – korupční prostředí více zbytňují. Blokují volbu šéfa NKÚ. Ignorují zoufalou pověst výběrových řízení a udílení státních zakázek. Pokud se něco řeší, pak s českou důsledností zoufale dlouho. Stačí si vzpomenout na to, jak dlouho se politici neumí vypořádat s obchodním rejstříkem, který v jiných zemích funguje snadno, rychle a bez úplatků. Ostatně samy vládní úřady organizují nanejvýš podezřelá výběrová řízení, při nichž se kašle na pravidla hry a kritiku v médiích. Vysvětlení, proč čeští politici neumí o korupci debatovat a konat alespoň s takovým zaujetím, jako v případě jednoho srazu technařů na louce

Policajt bez magnolie. (Vladislav Husák)

FOTO ČTK

za Plzní, je jen jedno a pro běžného čtenáře možná ani ne až tak šokující: nemají chuť potírat něco, z čeho sami tyjí. V této situaci by měla nastoupit policie jako poslední záchrana proti padlým mravům. Jenže i ta selhává.

Babišova svatozář Důkazů je nepřeberně a už je skoro trapné donekonečna je opakovat. Od nástupu Zemanovy vlády nebyl dotažen do konce jediný případ tunelování, nebyl s plnou vážností vyšetřován jediný mocný za podezřelou zakázku. Zcela ojedinělé výjimky – jako například někdejší Zemanův ministr financí Ivo Svoboda – se sice pod kola spravedlnosti nakonec po odchodu z mocenského výsluní dostaly, ale svou osamoceností spíš posilují obavu, že spíš podlehly pomstě než nárokům právního státu. Z naprosté většiny korupčních případů se po měsících policejního přešlapování stanou zapomenuté, pískem zasypané „pomníčky“, obvinění nejsou ani očištěni, ani usvědčeni, a znechucení roste. Pokud se novináři vyptávají, naráží na mlčení nebo aroganci, krytou policejními šéfy nebo dokonce ministrem. Dokonalou ukázkou české policejní práce je případ Krejčíř: léta jen bezzubě popotahovaný hochštapler nakonec definitivně uprchne během domovní prohlídky prováděné skupinou údajně elitních detektivů. Policie pak nechá odjet ze země i jeho rovněž vyšetřovanou manželku. A pak ještě Krejčířovi přes média oznámí, že za ním už brzy vyjedou na Seychelské ostrovy, aby se mohl na všechno připravit. Kvůli desítkám podobných případů získalo Česko pověst země, kde se každé svinstvo mocných a bohatých zamete pod koberec nebo nechá vyšumět do ztracena. Že to tak doslova není? Každopádně si to tu všichni myslí. Sotva padl jeden premiér, už se mluví a píše o korupci v nové vládě. Jeden jediný podnikatel (Babiš) vyrábí úplatkářskou svatozář už čtvrtému premiérovi. A znalcům českých poměrů nezbývá než doufat, že podezření z korupce kolem Unipetrolu vezme do rukou polská policie, protože ta by snad mohla případ dotáhnout do jasného konce.

Šťastnej polda Nejde ale jen o chytání miliardářů. Policie selhává i ve své nejběžnější roli strážců veřejného pořádku a pomocníků lidí. Podle statistik loni zhruba čtvrt milionu případů odložila s tím, že neumí vypátrat pachatele. To znamená sedm set denně. Spoléhat se tudíž, že v případě potřeby stačí vytočit příslušné číslo a dostane se nám pomoci od obětavých mužů zákona, působí v Česku jako naprosté sci-fi. Děje se tak navíc i ve společnosti, která své policajty nemá ráda. V kultovním americkém filmu Magnolie přichází policista do služby a přitom hlasem mimo obraz vysvětluje divákům: „Toto je moje práce a mám ji rád. Chci konat dobro, chci pomáhat lidem. Dvacetkrát vyjedu zbytečně, ale jednou někomu pomůžu. Někoho zachráním, napravím křivdu, vyřeším problém. Pak jsem šťastnej polda.“ Češi si na podobný patos nepotrpí, tady jsou policajti ve filmech ukazovaní maximálně jako troubové. Jenom to ale vypovídá o atmosféře v zemi, která se rozhodně bez odvážné, obětavé, čestné a fungující policie v nejbližší době neobejde. Naděje svitla právě po útěku Krejčíře, respektive poté, co díky tomu musel odejít z místa dosavadní alibistický šéf policie Jiří Kolář. Politici si ale za nového prezidenta vybrali jeho nejbližšího spolupracovníka Vladislava Husáka. Jedině lidovecký předseda Kalousek mluví o tom, že by měl přijít někdo nový, a jeho hlas zřejmě na změnu stačit nebude. To už je tedy opravdová bezmoc. Kde hledat vysvětlení? Jak je možné, že politici policejní neschopnost nevnímají? Jak je možné, že šéf opozice burcuje veřejnost kvůli každé hlouposti a naprostou neschopnost policie přechází mlčením? Jestli se Transparency International fatálně nemýlí (a to podle přesně a podrobně vypracované metodiky hodnocení určitě ne), je korupce v Česku skutečně všudypřítomná. V takovém případě je pak střet zkorumpovaných politiků a policie při jejím důsledném potírání nevyhnutelný. Čeští politici to vědí, a proto se do reformy policejního sboru v nezávislou, sebevědomou a výkonnou instituci nijak nehrnou. Boj proti rakovině korupce v Česku bude proto ještě velmi dlouhý. Marek Švehla

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

Polsko se těší na změnu

EDITORIAL

Nadcházející volby mají přinést víc než jen výměnu vlády

P

olský „supervolební“ podzim je tady. Už za několik týdnů bude mít země nový parlament, prezidenta a pravděpodobně i vládu. Na první pohled je vše jasné – v průzkumech před parlamentními volbami výrazně vedou dvě pravicové strany, které po volbách hodlají vytvořit vládní koalici. Ve volbách hlavy státu se také očekává vítězství kandidáta jednoho z těchto uskupení. Přesto současná kampaň není zdaleka poklidná a převládá přesvědčení, že tentokrát půjde o mnohem více než pouhou výměnu establishmentu.

Mravní revoluce Oba pravděpodobné vítěze voleb – Občanskou platformu a Právo a spravedlnost (PiS) spojuje přesvědčení, že je třeba „zásadně ozdravit“ veřejný život v Polsku. V tomto slibu jde především o vypořádání se s otázkou archivů komunistických služeb, o boj s korupcí a o ústavní reformy státních institucí. V programu PiS se dokonce mluví o vzniku nové – čtvrté – republiky, která by napravila chyby své předchůdkyně. Nedávné oslavy výročí Solidarity ještě potvrdily prioritu etické dimenze politiky a daly příležitost ke kritickému hodnocení „porevolučního“ vývoje. Tyto volby jsou podle pravice poslední šancí na návrat k ideálům srpna 80 a ke zúčtování se zápornými jevy posledních 15 let: „Musíme skoncovat s privilegii politiků,“ opakuje Donald Tusk, prezidentský kandidát Občanské platformy. Lídr Práva a spravedlnosti Lech Kaczyński zdůrazňuje, že veřejný život potřebuje „mravní revoluci“, která znemožní, aby zemi dál ovládala „oligarchická síť kamarádských vztahů“. Tyto radikální proklamace jsou následkem posledních čtyř let vlády postkomunistické levice. Podle polských komentátorů se současný systém, ztělesňovaný především prezidentem Kwaśniewskim a Svazem demokratické levice, zcela rozložil pod údery svobodných médií a parlamentních vyšetřovacích komisí, které postupně odhalovaly patologické jevy veřejného života: postavení lidí u moci „nad zákonem“, provázanost politiky a byznysu nebo přítomnost tajných služeb v politickém životě. Úpadek postkomunistické levice a její nízké preference nezměnila ani generační výměna ve vedení strany, která postavila do čela mladé politiky bez komunistické minulosti. Situace, v níž vládu SDL vede lídr opoziční strany (premiér Marek Belka před několika měsíci vstoupil

do středové Demokratické strany) a v čele průzkumů jsou tři pravicová uskupení, dobře dosvědčuje krizi levice. Navíc její poslední naděje, předseda sněmovny Włodzimierz Cimoszewicz, který se dosud prezentoval jako nadstranický kandidát „nepošpiněný“ zbabranou politikou posledních let, před několika dny odstoupil ze souboje o prezidentské křeslo – kvůli podezření z podvodů při daňovém přiznání a nejasnému propojení s kauzou společnosti PKN Orlen. Oficiálně ovšem Cimoszewicz rezignoval na protest proti „brutální kampani lží“ vedené proti němu médii a politickými konkurenty. Jeho nečekaný krok pár dní před volbami samozřejmě zhoršil už tak špatnou pozici levice. Výzvy lídra SDL Wojciecha Olejniczaka, aby voliči udrželi „rovnováhu na politické scéně“ a nedovolili nástup „autoritářské pravice“, znějí teď spíše jako projev zoufalé snahy zabránit totálnímu debaklu.

Dál od Moskvy Zvláštností současné kampaně je tedy skutečnost, že o vítězství bojují dvě stany, které po volbách mají vytvořit vládní koalici. Pro jejich kandidáty je to obtížná situace: na jedné straně vedou boj o hlasy voličů, a na druhé se snaží vytvořit základy pro spolupráci. Spornou otázkou se staly koncepce daňové reformy, za níž se však skrývají celkově odlišné pohledy na ekonomiku. Platforma je strana liberální, s programem razantních ekonomických změn včetně rovné daně po vzoru Slovenska. PiS se spíše inspiruje sociálním učením církve, s ústředním pojmem solidarity, a tak více zdůrazňuje potřebu ochrany sociálně slabých a podporu rodiny. Takže zatímco Platforma prosazuje rovnou daň jako záruku rozvoje podnikání, PiS tuto změnu odmítá heslem „Bohatí získají, ty ztrácíš“ – a nabízí snížení daní spojené se zachováním progresivní sazby, rodinných přídavků a nižšího DPH na potraviny. Rozdíly jsou i v koncepci administrativní reformy: obě strany mluví o potřebě efektivnějšího a levnějšího státu, ale zatímco Platforma požaduje např. zrušení Senátu a zavedení jednomandátových volebních okrsků, PiS prosazuje spíše silnější roli prezidenta a větší přísnost trestního zákoníku. Zásadní rozpory v těchto otázkách vzbuzují obavy o funkčnost budoucí koalice. Oblast, kde se priority obou stran příliš neliší, je zahraniční politika. Ta je však – možná i kvůli vzájem-

nému souznění – jen okrajovým tématem kampaně. Zatímco v Evropě se dnes vede debata o budoucnosti integrace, v polském kontextu se toto téma téměř neobjevuje. Polsko je spokojeno s členstvím v EU, budoucí koaliční partneři se ale zároveň staví skepticky k projektu euroústavy a nehodlají měnit zásadní spojenecký svazek s USA. Hlavní roli tak hraje nikoli evropská otázka, ale vztahy se sousedy – Ruskem a Německem. Ze strany nové vlády lze např. očekávat spíše negativní stanovisko k iniciativám typu berlínské Centrum pro vysídlené. Největší bouři však vyvolala zpráva o německo-ruské smlouvě na téma výstavby baltského ropovodu, který nebude procházet územím Polska. Tato smlouva prý ohrožuje bezpečnost země, a Německo je proto kritizováno za porušování principu solidarity mezi členskými státy Unie. Mezi priority zahraniční politiky má kvůli tomu patřit snaha o osvobození Polska od závislosti na ruských zdrojích energie. Navíc jak Platforma, tak PiS aktivně podporovaly ukrajinskou oranžovou revoluci a teď zdůrazňují potřebu podpory opozice v Bělorusku. Jsou to další signály prohlubování konfliktu s Moskvou.

Krok správným směrem Přestože vítězství pravice je už téměř jisté, nad budoucností země se objevuje stále více otazníků. Budou tyto dvě strany schopné vytvořit stabilní vládu a provést nezbytné reformy, nebo navážou na tradici rozhádaných pravicových koalic minulosti? Bude jejich snaha o odstranění zbytků postkomunistického systému úspěšná, nebo se zopakuje scénář z roku 1997, kdy se „etická úroveň“ postsolidaritní vlády nijak nelišila od kritizovaných předchůdců? Každopádně zatím vítězství pravicové koalice slibuje krok k větší transparentnosti politického života. Atmosféra se zdá být příznivá pro zásadnější změnu a politici pravice vycházející z tradice protikomunistické opozice získají společenský mandát pro své reformy. Zklamou-li, může to být nadlouho jejich poslední šance. Maciej Ruczaj, Poznaň Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze.

3

Q

K tématu viz i článek na str. 10.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, pomalu, ale jistě vstupujeme do volebního roku. V něm se mnohé rozhodne. Například to, jak rychle začneme platit eurem. Také zda dokážeme modernizovat náš stát a kvalitu života počítat i jinak než jen bezduchým naháněním desetinek HDP. To ale předbíháme. Jako jedno z klíčových témat vidíme nápravu rozložené policie a s tím související boj proti korupci. Oba problémy nás jednou nohou neustále drží v postkomunistické minulosti, aniž si to politici umějí přiznat a něco proti tomu dělat. V novém vydání Respektu se tento problém snažíme popsat a analyzovat. Věnujeme mu hlavní komentář, dva články v domácí rubrice a rozhovor. S další nabídky snad už jen: Praha a taxíky, reportáž z Polska nebo otevřená kultura na internetu. Pevně věřím, že Vás nebudeme nudit. Marek Švehla

GLOSY Miroslav Grebeníček odstupuje. Kdo ho nahradí? Mladý komunistický modernista Dolejš? Nebo protřelý normalizační pomahač StB Filip? Ať už kdokoli, není to zpráva, ze které by nám mohl – řečeno s Woodym Alenem – adrenalin stříkat z uší. Člověku se z té senzace chce zívat. Jeden z komentáto-

Good bye Grebeníček rů v minulém týdnu poznamenal, že o komunistech dnes vlastně nikdo pořádně nic neví. To je pravda, ovšem v poměrech české politické reality se dá stejně tak dobře říct, že o nich víme všechno, co vědět potřebujeme. Víme, že jde o vyznavače diktatury proletariátu, kteří pořád žijí pro svůj sen o státě, v němž vládne nadiktovaná rovnost a názorový oponent je považovaný za nepřítele. Jde o partu lidí, kteří se radši vzdají družby s krajní evropskou levicí, než aby podepsali stanovy odsuzující stalinismus. A že jsou i u komunistů různé kliky, modernisté, alternativci? Možná se tak tváří, kdyby ale někomu z nich něco na stalinistické tváři KSČM vadilo, už by odešli jinam. Takže klid, občané: Grebeníček-negrebeníček, všechno ještě dlouho zůstane při starém. – MŠ –

OSN je stejná, svět není horší Z New Yorku přišla minulý týden dobrá a špatná zpráva. Reforma OSN se nekoná, ale... Tak nejdříve ta špatná: Jediná skutečně globální celosvětová organizace se minulý týden pokusila přizpůsobit podmínkám 21. století a neuspěla. 175 světových lídrů neschválilo na Valném shromáždění OSN zevrubnou reformu, kterou si pro sebe – a řekněme rovnou, že šikovně – vymyslela samotná organizace. Svět není po zasedání nejreprezentativnějšího výběru planety lepším nebo nadějnějším místem k žití, a přitom mohl být. I pro malou a relativně blahobytnou zemi ve střední Evropě je to zklamání, přestože přímé důsledky schytají nejdříve ti nejvíce zranitelní: lidé v zemích třetího světa trpící hladem, AIDS nebo genocidou páchanou s požehnáním vlastní vlády. I naprostého sobce u Vltavy ale může zneklidňovat terorismus nebo šíření zbraní hromadného ničení – hrozby, které zatuhlá OSN v dohledné době nijak podstatně neotupí. A teď dobrá zpráva. OSN stále existuje a její význam nikdo nezpochybňuje, přestože jí některé klíčové země ještě docela nedávno věštily pád do naprosté bezvýznamnosti. Reforma není odepsaná, pouze přibržděná a na její podstatě a nezbytnosti existuje široká shoda. Srozumitelný prostor k dohadování a přibližování je ostatně jednou ze služeb, které OSN světu nabízí. Státy spolu na půdě světové organizace stále mluví a v tuto chvíli se při tom posouvají správným směrem, jenom to jde všechno nesnesitelně pomalu. Svět není po prvním nedovařeném pokusu o reformu světové organizace horším místem k žití, než byl před ním. Zkostnatělost není totéž co apokalypsa.

Jiný svět O tom, že se Organizace spojených národů musí změnit, pochybuje nejméně zřejmě ona sama. Svoji neobratnost má v genech: vznikla jako záruka bezpečnosti v době plné síly suverénních států. Hrozby přicházely v polovině minulého století především od armád sousedních zemí, po zuby ozbrojených a s nekalými úmysly. Šedesát let po svém vzniku operuje světová organizace v úplně jiném světě. Nebezpečno je tu pořád víc než dost, význam národních hranic je ale každým dnem o něco rozmazanější. Stačí se podívat, jaké mraky se nad námi stahují: teroristé překračují hranice s lehkostí pružné laně, zbraně hromadného ničení v rukou nezvladatelných jednotlivců nás vyhladí kdekoli a kdykoli, změna klimatu dopadne nejdříve na chudé země, které s jejím rozjezdem mají pramálo společného. Výčet pokračuje genocidami proti vlastním bezbranným lidem, nakažlivými nemocemi schopnými vyhubit třetinu kontinentu, bídou a zaostalostí celých rozsáhlých regionů těsně sousedících s oblastmi největšího blahobytu. Všechno jako by souviselo se vším a dnes zase o něco více než včera. V tom všem operuje nemotorná organizace postavená na principech druhé světové války. Měla by ctít nedotknutelnost suverénních států, ať se za jejich hraniční závorou děje cokoli. Vyhlásila snad afghánská vláda válku Spojeným státům? Jistěže ne, ale nechala na svém území operovat skupinu nenávistných soukromníků, kterou moderní technologie a prostupnost hranic vybavily silou zorganizovat a provést spektakulární útok na jedinou světovou supervelmoc.

Terorismus? Co to je? Kromě toho má olbřímí OSN problémy sama se sebou: modré přilby v Africe přinesly potřebným místo bezpečí sexuální poddanství a v korupční aféře programu Ropa za potraviny je namočen snad celý moloch včetně rodiny generálního tajemníka. O to nadějnější je zjištění, že postrádá obvyklou instinktivní snahu velkých organizací bránit se jakýmkoli změnám. Nadějný reformní návrh měl svůj původ v kancelářích světové organizace a jeho vznik popoháněl ze všech stran napadaný generální tajemník Kofi Annan. Narazil teprve tehdy, když se do smlouvání pustili zástupci jednotlivých států. Návrhy, které OSN předložila zemím ke schválení, nebyly vůbec špatné. Ve své podstatě to byl dlouho promýšlený a poctivě vybalancovaný kompromis mezi bohatým severem a chudým jihem. Větší rozvojová pomoc (rovná se přijatá odpovědnost za chudobu u sousedů) a spravedlivější zastoupení v rozhodujících orgánech, jako je Rada bezpečnosti, výměnou za větší možnost strkat nos do záležitostí zašitých pod rouškou státní suverenity. Napříště tak mohl platit třeba závazek mezinárodního společenství zasáhnout proti režimům decimujícím vlastní obyvatelstvo nebo po celém světě platná definice nepřípustného terorismu. Nová Rada pro lidská práva už nemusela být výsměchem zdravému rozumu jako dnes, kdy o tom, která vláda se dostane na přetřes a hrozí jí sankce, rozhodují takoví kazatelé dobrých mravů jako Libye, Kuba nebo Zimbabwe. Nestalo se. Návrhy byly většinou uznány za legitimní a pak podle zájmů jednotlivých zemí buď patřičně rozvařeny, nebo odsunuty na příště. Díky Spojeným státům se tak členské státy k zásahu proti genocidním režimům nezavazují, pouze jsou za ně odpovědné. Zaťatosti převážně arabských zemí zase vděčíme za to, že terorismus sice odsuzujeme, nevíme ale přesně, co to je – vyjednávači se obávali, aby nebyla ohrožena legitimita boje národů (rozuměj Palestinců) za národní sebeurčení! Takže ještě jednou: OSN jako celek chápe, kudy má jít, když však přijde na věc, je jednotlivým členským zemím košile bližší než kabát. Potřeba změn bude ale narůstat. Nakonec se jich dočkáme. Jiří Sobota

Q

Mohlo to být tak přehledné. Na počátku devadesátých let existovala státní banka, kterou bylo zapotřebí privatizovat. Dala se prodat do rukou slušného investora a dnes jsme si mohli v burzovních novinách vyhledávat hodnotu její akcie. Bohužel to dopadlo jinak. Podivnou a neprůhlednou trojnásobnou privatizací, proloženou jedním „znárodněním“, to vše podepsáno politiky Klausovy pravicové, Zemanovy levicové i Tošovského úřední vlády. A na konci stála zkrachovalá banka a dluhy ve výši minimálně sto miliard korun. Kdo peníze rozkradl, nedokázala policie dodnes vyšetřit a každý z aktérů obchodu obviňuje ty další, že to byli právě oni. Spory o peníze řeší několik světových

Žádné peníze Nomuře arbitrážních soudů a dnes i česká vláda. Ví se jedno: dluhy zaplatí občané tohoto státu. Prostřednictvím arbitráže se k nám vrací minulost bankovního socialismu poslední dekády předcházejícího století. Něco obdobného jsme již zažili. To když jiná arbitráž rozhodovala o naší vině na ukradení televizní stanice, které dovolilo koncem devadesátých let souručenství tehdejších politiků a jednoho mediálního bosse. Rozhodnutí arbitráže, že musíme zaplatit okradenému deset miliard, bylo bezesporu spravedlivé. Dnešní spor o peníze IPB je složitější, je v něm více účastníků, navíc s rozdílnou mírou provinění a požadavků. Paroubek by ale přesto neměl přistupovat na žádnou dohodu, která sugeruje, že na tu někdejší špatnou privatizaci doplatili všichni aktéři, a tudíž nemá cenu to dál rozmazávat. Není to pravda: Nomura měla z tehdejšího patlání velmi slušný profit a bylo by „spravedlivé“, kdyby za své čachry zaplatila satisfakci do české státní kasy. Jaroslav Spurný

4

ČESKÁ REPUBLIKA

19.–25. ZÁŘÍ 2005 2005 V RESPEKT 38

Tlačenice před domem hrůzy Proč Češi spěchají do míst, kterých se nejvíc bojí

A

nna Deáková (75), držící nedávno hladovku před karlovarskou radnicí ve snaze vynutit si místo v přeplněném domově důchodců, zosobnila jeden zdejší mimořádně zajímavý rozpor. Tato žena se zřekla jídla proto, aby se dostala do místa, ze kterého mají Češi hrůzu. Bojí se, že tam přijdou o soukromí i o důstojnost, a podle všech dostupných průzkumů tam poslední léta svého života nechtějí trávit za nic na světě. Přesto tam velká část českých občanů dříve či později skončí. A stačilo by málo, aby tomu tak nebylo.

Stáří? Neznám Se stářím je to v Česku stejné jako jinde: nevyhne se mu nikdo a lidí v této věkové kategorii přibývá. Přesto se tady životem seniorů nikdo celá léta nezabýval. Takže když před šesti lety ministerstvo sociálních věcí při důkladné prohlídce institucí pro staré lidi zjistilo, že jejich „chovanci“ žijí v ponižujících podmínkách, zbaveni práva o sobě rozhodovat, vypadalo to na skandál a radikální změnu. Ale stala se nečekaná věc. I když je zdejší sociální systém nastaven tak, že svá poslední léta dožije ve speciálních domovech pro seniory většina obyvatelstva, výhled na stáří strávené v podmínkách připomínajících vězení nechal tuzemské voliče v klidu. Politici pod vlivem veřejného nezájmu odstavili reformu na druhou kolej. „Kontinuita z minulého režimu všem vyhovovala, protože pro stát je ústavní péče administrativně jednoduchá a lidé se po něčem jiném nepídí, protože většina z nich vůbec netuší, že to jde dělat jinak,“ říká sociolog Jan Hartl z agentury STEM. Podle profesora Ivo Možného z brněnské Masarykovy univerzity je nezájem o seniory daný

tím, že naše společnost má jiné priority. „Sociální transformace byla transformace šancí a ty se týkají ekonomicky aktivních. Proto se změny zaměřovaly spíš na mladší generaci,“ vysvětluje profesor Možný. V poslední době se ale systém státem posvěcené ústavní lhostejnosti začíná drolit. Ukázkou může být domov důchodců v Kynšperku nad Ohří. Ještě donedávna tam všech 169 klientů čekal přísný režim. Vstávalo se před šestou, když do pokojů vtrhli zaměstnanci a začali uklízet, aby to stihli, než přijde ranní směna. V osm snídaně, ve 12 oběd, po páté hodině večeře, jeden den týdně stanoven pro koupání. „Pokud si někdo z klientů stěžoval, bylo to považováno za porušování řádu,“ říká jedna ze zaměstnankyň Jiřina Vaculová. „Nikdo po nás nechtěl, abychom se jich ptali, co chtějí. Měli jsme za úkol stihnout práci do konce směny a tomu se museli klienti přizpůsobit.“ Dnes je to v Kynšperku zcela jinak. Místo striktního řádu pro obyvatele vládne etický kodex pro zaměstnance. Klienti domova dnes mohou vstávat, v kolik chtějí, stejně tak mohou jíst, kdy a kde chtějí, a dokonce – něco dodnes ve většině zdejších „domovů“ naprosto nemyslitelného – si mohou vybrat, kdy se budou koupat. Celou proměnu má na svědomí jediný člověk – vedoucí okresního ústavu sociálních služeb a současně nový ředitel domova důchodců Pavel Čáslava. „Chtěl jsem ten systém změnit už dávno,“ říká. „Ale vedení domova nesouhlasilo a já se neměl o co opřít.“ Stát mu pomohl až v roce 2000, kdy na ministerstvu začali sepisovat oficiální manuál kvalitní péče. „Konečně jsem měl něco v ruce,“ říká Čáslava. Vyhodil nevstřícné vedení, sám nastoupil na místo ředitele a pustil se do reforem. Zaměstnanci si vyzkoušeli na vlastní kůži, jakému zacházení jsou jejich klienti vystavováni. Sami si lehli

na lůžka a jejich kolegové s nimi zacházeli jako s běžnými klienty podle každodenního rituálu. Pro některé zaměstnance byly změny tak nestravitelné, že dali výpověď. „Většinou to byly zdravotní sestry zvyklé na striktní režim. Nebo lidé, kteří považovali práci v domově za jednoduchou – splní své úkoly a hotovo. A najednou jsme po nich chtěli, aby přemýšleli o druhých lidech, aby s nimi komunikovali. To je vyděsilo natolik, že radši sami odešli,“ říká ředitel. Ti, co zůstali, berou změnu jako pozitivní. „Ze začátku jsem taky moc nevěřila, že to půjde, ale postupem času se ukázalo, že ta změna má smysl,“ říká paní Vaculová. „Z naší práce odpadl stres a z domova se stává místo, kde bych dokázala žít.“

Vzhůru do terénu Přestože se o změny à la Kynšperk snaží i v některých dalších domovech, visí nad těmito institucemi ještě závažnější problém. „Při rozhovoru s obyvateli domovů pro důchodce zjišťuji, že 80 procent z nich tam nechce žít,“ říká inspektorka Tatjana Kašlíková, která se kvalitou sociálních služeb zabývá a ročně projde desítky domovů. „V zemi, kde se na umístění do ústavu čeká několik let a pořadníky jsou beznadějně plné, to vypadá jako paradox. Ale ten zájem není z toho, že by si lidé přáli opustit svůj domov – oni se prostě bojí, že až budou nemohoucí, tak se o ně v domácím prostředí nikdo nepostará. A mají pravdu, žádná alternativa k domovům tady až na pár neziskovek zatím neexistuje.“ Už dávno je přitom zřejmé, že péče v domácím prostředí je mnohem levnější než ta ústavní. A v mnoha státech (namátkou v Rakousku, Velké Británii nebo Švédsku) nejdříve starému člověku nabízejí možnost využít služby, které mu pomohou zvládat každodenní činnost v domácnosti. Taková nabídka

však u nás skoro neexistuje (krom pečovatelské služby, která nabízí omezené služby a nepracuje celých čtyřiadvacet hodin denně a o víkendech). Stát takové služby nezřizuje a nevládní organizace, které je chtěly nabízet, jsou stále stavěny do role prosebníka. Každý rok musí sepisovat žádost o grant, podstupovat složité dokazování svých kvalit, a pak záleží jen na libovůli ministerstva, kolik peněz (pokud vůbec nějaké) jim poskytne. Úředníci se hájí tím, že musí dávat peníze především na existující domovy důchodců – a na terénní služby až to, co zbude. (Například v Karlovarském kraji, kde stojí i zmiňovaný domov důchodců v Kynšperku, dávají ročně do těchto ústavů bezmála 80 milionů korun, naopak na alternativní služby z krajského rozpočtu vydali pouhých 6 milionů.) To je začarovaný kruh. „Podle mých odhadů by minimálně třetina lidí v domovech důchodců vůbec být nemusela, kdyby existovaly terénní služby,“ říká inspektorka Kašlíková. „Protože je nemáme, jdou v obavě z budoucnosti do domovů i lidé, kteří se o sebe dokážou postarat. A nejenže takto vysávají nejdražší sociální službu, která u nás existuje, ale – a to je ještě horší – promarní tam své možnosti a schopnosti.“ Jistou nadějí může být nový zákon o sociálních službách, který nedávno schválila vláda. Ten dává lidem s postižením a seniorům možnost použít peníze, přidělené dle míry sociálního vyloučení a potřeby pomoci v každodenním životě (částka je však stále mnohokrát nižší než ta, kterou budou automaticky dostávat ústavní zařízení), na službu, kterou si sami vyberou. Bude tak záležet na nich, zda půjdou do domova důchodců, nebo zda peníze použijí na zaplacení služby, která o ně bude pečovat doma. Pokud samozřejmě zafunguje trh a tyto služby po schválení zákona vzniknou. Eliška Bártová

Q

Ruce vzhůru a účty na stůl, tady NKÚ Tento týden už možná konečně skončí dvouleté bezvládí na půdě naší nejvyšší instituce pro kontrolu mocných. Ve hře o šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu jsou dvě jména – poslanec Miroslav Beneš a zástupce hejtmana Vysočiny František Dohnal. Kdo vyhraje, jasné není. Jisté však je, že vítěze čeká nelehký úkol. Přebírá úřad, který byl celá 90. léta symbolem nezávislých a neúplatných trendů v české demokracii, ale teď po celé dva roky od úmrtí svého legendárního šéfa Lubomíra Voleníka působí spíše neúspěšným, zastrašeným dojmem. I když realita není tak šedivá, jak by se na první pohled zdálo.

Naši siláci V poslední době to zažíváme jako přes kopírák: NKÚ odhalí mnohamilionové nedostatky v hospodaření se státními penězi a viníci těch nedostatků se inspektorům veřejně vysmějí. Když takhle nedávno úřad přišel na to, že skoro polovina ze zkoumaného půlmiliardového vzorku státních dotací na povodňové škody byla vydána v rozporu s předpisy, označil to mluvčí kritizovaného ministerstva zemědělství cynicky za „pochvalu“. Podobně se k závěrům NKÚ často staví i ostatní ministerstva. „Připadá nám, že ani jeden ze závěrů NKÚ, který se nás týkal, nebyl opodstatněný,“ prohlásila Veronika Hovorková z tiskového oddělení ministerstva financí minulý týden, kdy vláda projednávala 3 nálezy NKÚ, vyčítající chyby v nakládání s veřejnými penězi právě tomuto rezortu. „V těch jejich výtkách jde většinou o formality,“ notuje si s kolegyní tiskový mluvčí ministerstva průmyslu a obchodu Ivo Mravinac. „Ano, zjišťujeme i formální nedostatky, to ale nejsou bezvýznamné nálezy,“ říká bývalý viceprezident NKÚ Václav Peřich. „Narušují přehlednost a zvyšují hrozbu chybného kroku. Častokrát je jasné, že kdyby dotčený úřad náležitě splnil formality, mohly být peníze využity mnohem efektivněji.“ Získat z ministerstev vyjádření, že jim NKÚ vytýká „formality“, je snadné. Dopátrat se toho, kolikrát se tam na základě kontrolního nálezu poučili z chyb a zpřesnili svou práci, je skoro nemožné. „Nevedeme souhrnnou evidenci,“ říká již citovaná mluvčí Hovorková z ministerstva financí. „Nejde

to dohledat.“ Podobné je to i u ostatních rezortů. „Musím oslovit všechny náměstky a požádat je, aby se k tomu vyjádřili,“ říká Mravinac z ministerstva průmyslu. Je to pochopitelné: chlubit se svými nedostatky ministerstva přirozeně nechtějí. Lidé z NKÚ však nad siláctvím úředníků mávají rukou. „Ta jejich snaha bagatelizovat naše výsledky, to je už takový folklor,“ říká člen Kolegia NKÚ Josef Pohl. „Navenek se tváří, jako že o nic nejde, ale přitom už na základě našeho nálezu udělali kroky k nápravě.“ Podle kontrolorů NKÚ napravují ministerstva chyby zhruba ve dvou třetinách případů, jednotlivé organizace jsou schopny se učit z chyb ještě častěji – v 80 procentech. Ač by se díky výrokům v médiích mohlo zdát, že je NKÚ neefektivní, čísla hovoří jasně. Jenom za loňský rok zjistil nedostatky v hospodaření s 57 miliardami korun a kvůli bezmála 835 milionům dalo NKÚ podnět finančním úřadům k vymáhání. Suma, která se tak díky NKÚ může vrátit zpět do státní kasy, skoro o polovinu převyšuje částku, kterou daňové poplatníky ročně NKÚ stojí. „Chybí nám ale silná osobnost šéfa, který by dokázal složit z těch odhalených jednotlivostí přesvědčivý obraz,“ říká Václav Peřich. „Aby už v debatách nad našimi závěry nešlo o licitaci se slovíčky, ale o podstatu věci – o změnu špatného nebo neefektivního systému.“

Vypadnu ze dveří, vlezu oknem Silnou osobností byl beze sporu první šéf NKÚ Lubomír Voleník. Díky autoritě a vážnosti, kterou požíval u politiků i u veřejnosti, si naše instituce pro kontrolu státních orgánů získala velkolepou pověst a spolu s Ústavním soudem se těšila největší důvěře. „Lubomír Voleník měl charisma a často dokázal během jednání změnit usnesení ministrů. Mám pocit, že se to teď v takové míře neděje. A musím přiznat, že pan Voleník tu chybí strašně moc,“ vzpomíná na legendárního prezidenta jeho někdejší zástupce Václav Peřich. Po Voleníkově smrti v červnu roku 2003 nastoupil do čela úřadu jako prozatímní šéf

Když ho vyhodí dveřmi, vleze oknem. (František Dohnal) FOTO LUDVÍK HRADILEK

někdejší poslanec za ČSSD Dušan Tešnar. Ten se v prosazování závěrů NKÚ nijak neangažoval, protože mu – jak jednou řekl – „veškerou energii spolkne úsilí zabezpečit chod úřadu“. Toto dočasné vedení se nakonec protáhlo na dlouhé dva roky. Za tu dobu poslanci nebyli schopni najít vhodného kandidáta. Po celou tu dobu se totiž snažili dosadit na Voleníkovo místo někoho „svého“, někoho, kdo by měl pro ně větší pochopení a byl by pod větší stranickou kontrolou. Dosáhnout při takto nastavené kvalifikaci shody je však těžké, a proto zatím sněmovnou neprošel ani jeden ze stranických kandidátů. ODS celou tu dobu trvá na svém a navrhuje od Voleníkovy smrti až dodnes svého poslance Miroslava Beneše. Proti němu už v předchozím patovém souboji stála delegátka ČSSD Jitka Kupčová a tentokrát to bude zástupce hejtmana z Vysočiny a čerstvý člen lidové strany František Dohnal. Všeobecně se větší šance přisuzuje Dohnalovi. S chodem NKÚ sice nemá žádné zkušenosti, ale poté co mu předseda lidovců Miloslav Kalousek funkci nabídl, se několikrát se členy úřadu sešel, studoval konkrétní případy a závěry. „Podle mě se úřad potýká se dvěma problémy,“ říká Dohnal. „Jedním je nedůvěra v kontroly jako takové a pak především to, jak se s nálezy zachází. Myslím, že je nutné formulovat závěry úřadu tak jasně, aby nebyla pochybnost o jejich důležitosti – a to tam

teď nikdo nedělá. Kromě správné práce s médii vidím svoji roli i v potýkání s politiky. Nenechám se jimi odbýt. Pokud mě vyhodí dveřmi, vlezu tam oknem.“ Podobně o nutnosti přesvědčit kontrolované o závažnosti nálezů NKÚ hovoří i druhý kandidát Beneš. „Nelíbí se mi, že se nálezy objeví dříve v novinách než ve věstníku NKÚ. Kontrolovaný je pak samozřejmě hned v obranné pozici,“ říká Beneš. „Přijde mi, že výsledky činnosti jsou spíš vnímány jako podklady pro články než k odstranění nedostatků.“ Sám Beneš si nevzpomíná, že by za poslední půlrok informací NKÚ při své práci využil. „Často ale jejich závěry studuji. Vytáhnu si je a dám asistentovi za úkol, aby mi k tomu získal podrobnější podklady,“ říká Beneš. „Naposledy jsem tak požádal ministra dopravy, aby rozděloval zakázky na několik menších, aby se mohly ucházet i menší firmy. Tím se proces výstavby silnic a dálnic může hodně zefektivnit.“ Kdo z těchto dvou kandidátů nakonec vezme úřad do svých rukou, by se mělo ukázat tento týden. Volbu nového šéfa NKÚ má ale Poslanecká sněmovna zařazenu jako 44. bod jednání, takže je otázkou, zda se očekávaná volba nakonec opět neoddálí. – EB –

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

5

Souboj o život na lince 253 Odvážlivci čelící pistolím rozpoutali debatu o nových vzorech české společnosti

B

ěhem posledních dnů byli v hlavním městě nejméně dvakrát agresivním útočníkem napadeni bezbranní lidé. V prvním případě na ně mířila hlaveň pistole. Občané násilníka přemohli a nikdo nebyl zraněn. Násilí se vzepřel i hrdina druhého případu. Byl zákeřně zavražděn ukrytou pistolí. Oba příběhy, ten, který skončil šťastně, i ten tragický, možná o čemsi svědčí. Totiž že klišé o Češích dívajících se při podobných incidentech stranou tak docela neplatí.

Jízda bez záznamu Autobus linky 253 mířící ve čtvrtek odpoledne k autobusovému nádraží na pražském Smíchově si dokáže představit každý. Dělníci, úředníci. Školáci. Lidé jedoucí z práce. Nákupní tašky. Pípání mobilů. Je horko. A prý nebylo ani tak plno. Tímhle spojem necestovali žádní Rambové, žádní zápasníci. Když vůz přijížděl k nádraží, vytáhl najednou jeden chlapík pistoli a přiložil ji k hlavě sedící ženě. Ostatním cestujícím oznámil, že je za chvíli pobije také. Pak se všechno seběhlo rychle. Cestující se na něj vrhli, odzbrojili ho a srazili na podlahu. Drželi ho, dokud nepřišla policie. Několik dní poté, na jiném místě Prahy, vezl otec přes park kočárek s dcerkou a viděl muže obtěžujícího neznámou ženu. Zastal se jí, útočník vytáhl pistoli, zastřelil ho a utekl. Oba dva případy jsou si projevem občanské statečnosti v zásadě podobné. Liší se však v tom, jak dopadly, a také mírou známosti. O vraždě na Karlově náměstí dnes víme téměř všechno, hrdinnou oběť známe jménem a na místo, kde Michal Velíšek zahynul, nosí lidé květiny a svíčky. Smutek a ohlasy na smrt statečného novináře připomínají celonárodní tryznu. Naopak případ smíchovských odvážlivců mimo několikařádkovou glosu v novinách téměř žádnou pozornost nevyvolal. Událost nemá zvláštní ohlas ani tam, kde k ní došlo. „Někoho tu vlekli z autobusu. Ale prý se nic nestalo,“ shrnuje pohled těch informovanějších prodavačka z kiosku pár metrů od zastávky. O události neslyšeli ani policisté Železniční stráže z blízkého vlakového nádraží. A v kačerovské autobusové výpravně chybí o heroickém incidentu na lince 253 jakýkoli záznam, přičemž jinak šoféři zapisují i takové lapálie, jako je několikaminutové zpoždění.

Znát oběti nestačí Kriminální psycholog Karel Netík nezájem hodnotí věcně: „Pozitiva obvykle projdou bez povšimnutí. A tam nepadla rána, netekla krev.“ Tento soud padá především na média, záliba v hrůzách a katastrofách přece neodpovídá masové oblibě hollywoodských

Někoho odtud vyvlekli. Ale víc nevím. FOTO GÜNTER BARTOŠ

šťastných konců. Podle psychiatričky Andrey Bartáčkové hraje také roli neobvyklost celého případu v Čechách. Na občanskou sebeobranu, navíc ještě úspěšnou, tu prostě není veřejnost uvyklá. „Rázné chování cestujících se z většinového chování vymyká,“ říká Bartáčková. Uvedené případy občanské solidarity a statečnosti tedy vnášejí na scénu novou společenskou zkušenost. Vesměs obdivná reakce veřejnosti k činu Michala Velíška (vyjádřena slovy jeho kolegyně z TV Nova Veroniky Šmitkové: „Tak by se měl zachovat každý z nás.“) naznačují, že lidé ve skutečnosti s občanskou sebeobranou nemají žádný velký problém – obdivují ji. V institucích ale skautská zásada, že není možné nechat svého bližního v nesnázích, vzbuzuje zatím rozpačitost. Policie zachovává své obezřetné stanovisko, podávané jen v různých obměnách. Mluvčí Daniela Radínová lidi z autobusu i no-

Vaše taxi čeká, primátore Řidič, který v zimě okradl převlečeného primátora Prahy, je stále nepotrestán. Úřady totiž neví, jak to udělat. Je to dlouho, už devět měsíců. Tenkrát titulní strany novin přinesly fotografii pražského primátora, jak si s falešným knírkem zkouší osud turisty, který v českém hlavním městě udělá tu chybu, že nasedne do taxíku. Pavlu Bémovi hned první řidič naúčtoval pětinásobné jízdné. A primátor se rozzuřil. Rovnou do nastavených mikrofonů vyhlásil válku nepoctivým taxikářům. A jak válečné tažení dopadlo? Zloděj s cedulkou taxi dodnes nebyl potrestán. Primátor Pavel Bém to považuje za „skandální a v principu naši společnost demoralizující“ případ. „Trestu ale neunikne,“ vzkazuje Bém na lapkovu adresu. Kdy se tak stane, si ale netroufá odhadnout.

Prověřují a nemohou Bémova lednová jízda byla svého druhu předělem. Konečně si někdo z radnice vyzkoušel, jak časté je a jak chutná okradení za bílého dne, které Praha už léta nabízí jako běžný zážitek zahraničním návštěvníkům. A za druhé Bém svým pokusem demonstroval, jakou šanci na ochranu a spravedlnost tady obyčejný turista proti zlodějům s městskou licencí má. Po primátorově okradení totiž magistrát rozjel akci, na jejímž konci měl být viník exemplárně

potrestán. Ale ouha. Radnice odstartovala správní řízení s firmou Auto Betty, pro kterou hříšný taxikář Eduard Héč jezdil. Zástupci firmy ale vysvětlili, že těsně před okradením primátora dostal pan Héč údajně výpověď. Tohle vyjasňování zabralo zhruba šest týdnů, po kterých radnice zahájila další správní řízení – teď už přímo s Héčem. Jedno kvůli předražení, druhé kvůli tomu, že na svou krádež nevydal stvrzenku. Ale zase smůla. Taxikář se vyhýbá projednávání, vymlouvá se na nemoc a měsíce plynou. Magistrát mu vyměřuje pokutu 180 tisíc. Héč se odvolává a případ putuje na ministerstvo financí. Tam pokutu snižují na třetinu. „Přiznal se a chyboval poprvé,“ vysvětluje shovívavost úřednice Vlasta Jandová, ale podrobněji se bavit nechce – to prý na jejím úřadě smí jenom mluvčí, a písemně. „Uložená pokuta nesmí být vzhledem k majetkovým poměrům neúměrná. Pokutu ve výši stonásobku předražení považujeme za úměrnou okolnostem případu,“ sděluje později v e-mailové odpovědi mluvčí Sobotkova ministerstva Marek Zeman. Úřední papír o snížené pokutě si pan Héč podle záznamů ministerstva financí převzal prvního srpna. Do patnácti dnů byl povinen zaplatit. Ale nezaplatil. „Naše oddělení exekucí s ním zahájí

vináře „obdivuje“, nemůže ale „k podobnému postupu nabádat“. Policista Tomáš Hulan, který o smíchovském incidentu informoval první, zdůrazňuje, „že suplovat práci policie není rozumné“. Neporadil však, jak si počínat v uzavřeném autobuse, kde se žádný policejní profesionál zrovna nevyskytuje. Náměstka primátora pro bezpečnost Rudolfa Blažka nelze sehnat a asistentka primátora Jana Kobesová na otázku, zda by si lidé ze smíchovského autobusu nezasloužili ocenění, reaguje nevěřícným smíchem. Když ale řeč přijde na eventuální výstavbu pomníku na paměť mrtvého novináře Michala Velíška, zvážní: „Touhle věcí se intenzivně zabýváme.“ O novinářově činu nepochybuje vládní zmocněnec pro lidská práva Svatopluk Karásek, který Velíška navrhuje na státní vyznamenání a hovoří o něm jako o „vzoru pro ostatní občany“.

exekuční řízení,“ slibuje vedoucí magistrátního oddělení taxislužby Jiří Bureš. Ve druhém správním řízení ohledně nevydané stvrzenky magistrát taxikáři navrhl pokutu čtvrt milionu. Tento návrh dnes leží na ministerstvu dopravy, protože případ spadá do ranku osobní přepravy. A výsledek je též v nedohlednu. „Prověřujeme, zda dopravce porušil právní předpisy, týkající se provozování taxislužby,“ říká mluvčí úřadu Martina Švejnohová. Proč ta prověrka trvá tak dlouho a v čem vlastně spočívá, k tomu se Švejnohová nemůžeme vyjadřovat.

Dlouho, já vím Obecně vzato může být pan Héč, přijde-li na lámání chleba, v klidu: magistrátním úředníkům se daří vymáhat méně než třetinu uložených pokut. Ti, kdo dostatečně vytrvale házejí do koše obsílky anebo změní adresu, většinou vyhrají: jedenáct úředníků z Bémova oddělení exekucí je po čase přestane pronásledovat. Proč je vymáhání magistrátních pokut tak bezzubé, nedokáže tiskové oddělení vysvětlit. V podobné situaci byly donedávna i Dopravní podniky, kterým neplatili chycení černí pasažéři z městské hromadné dopravy. Dnes, za pomoci soukromé advokátní kanceláře, získávají osmdesát procent pokut. „Jako státní instituce nemůžeme využívat služeb soukromé firmy. Nedovoluje nám to zákon,“ vysvětluje ředitelka tiskového odboru magistrátu Zuzana Pitrová. Jaký zákon? Na to už z radnice odpověď nepřichází. A oslovení odborníci podobnou normu neznají. „Proč by radnice nemohla najmout soukromou firmu, to opravdu netuším,“ říká advokát Tomáš Sokol, který velmi úspěšně vymáhá peníze pro Dopravní podnik a podle svých slov v některých případech pracuje pro magistrát. „Táhne se to dlouho, já vím. Ale je to případ z doby před novelizací zákona, kdy jsme ještě nemohli zabavovat taxikářům licence,“ říká šéf magistrátní-

Násilí ozbrojenců v ulicích českých měst je něco celkem nového. Nezáleží na tom, že podle poslední policejní hypotézy jde o činy jednoho psychopata. Podobné incidenty se mohou opakovat. Všichni odborníci se shodují v jediné věci: recept, jak na napadení reagovat, neexistuje. Statečný novinář zahynul, protože čelil zlu. Jsme-li ale ve válce proti zlu, kterým je násilí na ulicích, nestačí znát jen jména obětí. Proto by byla chyba zapomenout i na statečný čin cestujících linky 253. Jáchym Topol

Q

A jaký je váš pohled? Jak se chovat v situaci lidí z autobusu 253 nebo Martina Velíška? Pojďme o tom debatovat na www.respekt.cz.

ho odboru dopravy Jan Heroudek. Podle něj totiž zásadní zlom v přístupu k taxislužbě nezpůsobila Bémova jízda, ale případ poslankyně německého Bundestagu Cornelie Sonntag-Wollgastové. Tato dáma zažila svůj „pražský šok“ loni v listopadu, kdy se ji pokusil čtyřnásobně okrást jeden z Héčových kolegů. Česky mluvící politička si stěžovala na ambasádě v Berlíně a ta se pak obrátila na radnici. Mezinárodní ozvěna konečně letos na jaře uvedla věci do pohybu: magistrát bleskově navrhl a sněmovna schválila novelu zákona, která dala radnici právo odebrat nepoctivému taxikáři licenci. Na ulicích se objevily informační tabule v českém, německém a anglickém jazyce, na kterých jsou uvedeny orientační ceny za jízdu do nejvíc frekventovaných destinací ve městě. Jsou umístěny na šedesáti stanovištích taxi. Na samotné radnici pak přibylo speciální oddělení, které má na starosti taxislužbu. Organizuje kontroly s figuranty, kteří se vydávají za zahraniční turisty, a vyřizuje stížnosti okradených zákazníků. Od počátku července jich magistrát přijal pět. Ve stejném období provedla radnice s pomocí figurantů sto padesát kontrol a odebrala pěti taxikářům licenci. Dalších třiadvacet jich licenci odmítlo předložit a je s nimi vedeno správní řízení. To je ovšem stále běh na dlouhou trať s nejistým koncem. Osm měsíců po slavném okradení primátora předražil pražský taxikář Jan Motyčka kontrolorům jízdné o pět set procent, a když zjistil, koho vezl, nechal své doklady policejní hlídce a ujel. Strážci zákona pak uprchlíka obvinili z přestupku neuposlechnutí policisty. Ale pak věc přestali vyšetřovat. „Předali jsme to magistrátu, protože v jejich správním řízení hrozí viníkovi vyšší pokuta,“ říká mluvčí pražské policie Eva Miklíková. „S panem Motyčkou jsme zahájili správní řízení o odebrání průkazu způsobilosti řidiče taxi,“ píše se v odpovědi magistrátu. „Jak dlouho bude řízení trvat, nelze říci.“ Jan Kovalík

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Unikátní projekt soukromé základní školy na česko-německo-polském trojmezí se zřejmě vydařil. Přestože ještě počátkem léta se zdálo, že se do malé základky na periferii Rumburka po prázdninách už nikdo nevrátí, vůle rodičů a učitelů rozhodnutých školu zachránit nakonec zvítězila. „Nabrali jsme dvanáct prvňáčků, což je skvělé, a dnes už jsou poprvé na návštěvě v Německu,“ říká ředitelka Anna Jindrová. Zároveň tím prozrazuje jeden z hlavních důvodů, proč rodiče tolik usilovali o za-

Zpráva o jednom školním vítězství chování ústavu. Pastelka je totiž jediná z pěti rumburských škol, která se zapojila do mezinárodního projektu společného vzdělávání dětí z Česka, Německa a Polska. Nápad, šitý přesně na míru trojmezí, se rozběhl v roce 1999. Vymyslel ho Mike Wohne, který se z německého vnitrozemí přistěhoval do pohraniční Hartavy a chtěl svým dětem zajistit „přátelskou a kvalitní školu“. Dnes pan Wohne šéfuje hartavské základce a z Německa se jeho vize moderního vyučování šíří dále. Pastelka je jedním z nových českých členů, kteří se do projektu zapojili. Krátce poté, co se loni na podzim začalo v této škole dvacet dětí z první a druhé třídy učit v Německu na výměnných pobytech a též hostit německé spolužáky v Rumburku, dostalo vedení Pastelky vzkaz z radnice: škola má málo žáků a od podzimu bude zrušena. Učitelé z Pastelky tedy připravili projekt, jak ústav zachránit. Zapojili do něj rodiče, kteří v touze dopřát dětem kvalitní cizojazyčnou výuku odsouhlasili měsíční poplatek pět set korun a sami se zapojili do příprav. Někteří pomohli se sepsáním stanov, jiní přispěli sponzorským darem. Přesto se věc neobešla bez obětí. „Museli jsme snížit platy všem učitelům. Já sama jsem přišla o devět tisíc,“ říká ředitelka Jindrová. Někteří rodiče zaplatili školné na několik měsíců dopředu, aby měla škola na začátek nějaké finance. Radnice vyšla nové škole vstříc symbolickým nájmem za jednu korunu a první soukromá základka přilákala i sympatie místních. A to i těch, kteří v ní nemají své potomky. „Když jsem se dozvěděl, že se pouští do takového dobrodružství, řekl jsem si, že jim pomůžu,“ říká Jiří Brunhofer, jehož firma Mibia nabídla Pastelce zdarma vedení účtů. „Zatím nemáme úplně vyrovnaný rozpočet, ale požádali jsme o granty z českoněmeckého fondu budoucnosti a dalších, tak věřím, že nám pomohou. Pomoc nám slíbil i Mike Wohne,“ říká Petr Koštejn, člen správní rady a jeden z rodičů. Od státu dostane Pastelka letos jako soukromá škola jen šedesát procent dotací a na výuku se přijede podívat ministerská inspekce. Když bude vše v pořádku, příští rok již stát uvolní dotaci celou. „Ještě nechci říkat, že máme vyhráno,“ říká ředitelka Jindrová, „ale mám strašnou radost, že se nám to podařilo rozjet.“ Jan Kovalík

19.–25. ZÁŘÍ 2005 2005 V RESPEKT 38

Tajemství na Seychelách Hraje policie hru s Krejčířem, s námi nebo sama se sebou?

V

ypadalo to jako exkurze do luxusní vily – komentoval před časem ministr vnitra František Bublan domovní prohlídku u Radovana Krejčíře, při které obviněný podnikatel jednoduše opustil pátrající detektivy a zmizel. Teď luxusní policejní exkurze pokračuje. Jen místo do Černošic jedou strážci zákona za Krejčířem na Seychelské ostrovy, kam se prchající muž uchýlil. Podezřelost této cesty ještě zvyšuje reklama, kterou jí policie v rozporu se svým obvyklým tajnůstkářstvím dělá ve sdělovacích prostředcích. Ale může nám být tenhle úřední výlet nějak nápomocen v hledání odpovědi na zásadní otázku, kým je a jakou roli hraje v české společnosti Radovan Krejčíř? Je zločincem, který svou rafinovaností už deset let uniká trestu, nebo řízeným kombinátorem s miliardovými financemi, kterého kryje někdo mocný ve spojení s policisty? Chtějí ho policejní cestovatelé zastrašit a vyvést z konceptu, nebo je jejich cílem „zabetonovat“ jej na dalekém souostroví, aby doma nemohl prozradit, co ví na své vysoce postavené partnery? Nebo je důvodem cesty snaha přesvědčit veřejnost, že v kauze, která stála hlavu policejního prezidenta a obtížila zdejší policii pověstí neschopného, hluboce zkorumpovaného sboru, přece jen ochránci spravedlnosti nesložili ruce v klín?

Celník na odstřel „Je to pokus vysvětlit seychelským úřadům, kdo je Krejčíř a z čeho je u nás obviněn, před tím, než oficiálně požádáme o jeho vydání,“ říká tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun. Neoficiální policejní zdroje jsou sdílnější. Česká strana chce prý přesvědčit seychelskou, že Krejčíř je opravdu nebezpečný zločinec, a žádá, aby seychelské úřady zabránily Krejčířovi při dlouhých jednáních o jeho vydání opustit ostrov. Navíc prý chce na Seychelách prověřit toky Krejčířových peněz a jeho tamní konta. Může něco objevit, když se jí to za celé desetiletí nepodařilo v Česku? Tuzemská policie prověřovala během této doby skoro třicítku trestních oznámení na Krejčíře. Od roku 1995 byl obviněn z jedenácti trestných činů, v posledních pěti letech se dvakrát ocitl ve vazbě a pokaždé z ní byl propuštěn. Stanul už přede dvěma soudy za údajné podvody, oba dva jej osvobodily. Naposled před čtrnácti dny Okresní soud Praha-západ. „Nebylo prokázáno, že by se obžalovaný dopustil podvodu,“ zní zdůvodnění rozsudku. Hlavním tuzemským trumfem pro možné vydání Krejčíře z ostrovů je podle Dimuna fakt, že podnikatel je obviněn z plánování vraždy. Podnikatel měl vymyslet velmi krkolomnou konstrukci, kterou policii „doslova za minutu dvanáct“ prozradil jistý Radek Zwierzyna (později se ukáže, jak je jeho jméno důležité). Podle tohoto muže se Krejčíř domluvil s „jistým celníkem“, že provede v jeho vile domovní prohlídku, „jako“ tam najde miliardový balík peněz a úředně je zabaví, o čemž vystaví Krejčířovi stvrzenku. Pak prý měl bílý celnický kůň uprchnout i s fiktivním konfiskátem a na Krejčířův účet vést sladký život v zahraničí. Ve skutečnosti ovšem, vypověděl Zwierzyna, chtěl Krejčíř svého celnického společníka zavraždit tak, aby se tělo nikdy nenašlo – a podnikatel by pak se stvrzenkou v ruce vyžadoval po státu náhradu za úředně ukradené peníze. Zwierzyna měl v tomto plánu údajně sehrát roli celníkova vraha a vše nahlásil proto, že si prý uvědomil, že by pak byl nejspíš taky zavražděn. Obvinění má ovšem řadu slabin. Aby pozdější stvrzenka opravdu platila jako důkaz státního pochybení, nesměl by celník (jehož jméno Zwierzyna nezná) podle předpisů provést domovní prohlídku sám. Od koho tedy kombinátoři získali předpisové povolení k prohlídce? Který soud prohlídku schválil? Kdo ji měl provádět? „O šetření neposkytujeme žádné informace,“ říká Irena Zadražilová z Vrchního státního zastupitelství. „Na vaše dotazy nemohu odpovědět,“ dodává. Vážnost, s jakou policie používá Zwierzynovu historku coby důkaz Krejčířovy nebezpečnosti a zabijáctví, kontrastuje s její neschopností zodpovědět k „případu“ i ty nejjednodušší dotazy. V tomto smyslu ona údajná vražda celníka zapadá do celkového rámce kauzy Krejčíř – tedy člověka, který je tu úřady už léta viněn z nejrůznějších zločinů, ale přesto pořád uniká spravedlnosti (viz rámeček).

Utekla a kdo to mohl tušit

Anna Jindrová: Podařilo se. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Na Seychelách skončila i Krejčířova manželka Kateřina. Po útěku svého muže byla v Česku obviněna z praní špinavých peněz. Finanční policie zjistila, že zaplatila zhruba dvě stě

Kukly dolů, teď letíme na Seychely. (Policejní komando před vilou uprchlého Krejčíře v Černošicích.) FOTO JAN ZÁTORSKÝ / LN

padesát milionů v hotovosti za stavbu jejich luxusního domu v Černošicích a nebyla schopna vysvětlit, kde peníze vzala. „Nebyl důvod ji vzít do vazby, nemohli jsme jí zabavit ani pas,“ tvrdí tisková mluvčí policie Blanka Kosinová (ve funkci končí, přechází jako detektiv do úřadu pro odhalování organizovaného zločinu). Laik by přitom řekl, že u obviněné manželky prchajícího miliardáře je hrozba útěku – a tím i důvod k vazbě – mimořádně vysoká. Ale policie věc vyhodnotila jinak, takže paní Krejčířová v půli srpna zmizela a objevila se až na Seychelách. „Možná to byla strategie, jak odhalit pobyt jejího muže,“ naznačoval ministr Bublan. Takže paní Krejčířová byla pod důkladným dohledem policie, která ji sledovala a odposlouchávala, aby odhalila místo pobytu jejího muže? „To nevím,“ říká Bublan. Podle lidí z policie, kteří na případu dělali, nebyla Kateřina Krejčířová ani odposlouchávána, ani sledována, prý to neschválil příslušný velitel z policejního prezidia (jeho jméno se nám zatím nepodařilo zjistit). Pobyt manželů Krejčířových objevila policie až po útěku jich obou, když sledovala Krejčířova bodyguarda, který odvezl na Seychely jejich psy. Teprve teď začala policie jednat a vyslala na Seychely své muže. A opět: laikovi by přišlo logické, že se skupinka pověřená úkolem dostat z dalekých ostrovů zpět do vlasti nebezpečného zločince vydá na svou misi inkognito – vyjedná, co je v jejích možnostech, a výsledky své cesty sdělí veřejnosti až po návratu. Ministr vnitra Bublan

Předejte případ a zapomeňte Jak si vysvětlit rozpor mezi Krejčířovými policií tak halasně vyhlašovanými hříchy a jeho vytrvalou beztrestností? Na tuto otázku prostě nelze najít jednoznačnou odpověď. „Ode mě se nic nedozvíte,“ řekl nedávno Respektu šéf ostravských kriminalistů Jan Strmeň, jehož úřad většinu Krejčířových věcí vyšetřoval. „Na to neumím odpovědět, neznám dost podrobností,“ odpovídá už tradičně ministr Bublan. „Já na ty případy nedohlížím,“ říká nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Je to diletantismus, nebo naopak profesionální mlha, jíž tito lidé tají závažné pátrání, které může rozplést ty nejsložitější vazby kriminálního polosvěta s úplatnými policisty a politiky? Krejčíř je totiž jednou z nejvýznamnějších postav tohoto možného propletence. Úzce spolupracoval se skupinou zdejších proslulých šíbrů, kteří vlastnili vytunelovanou ústeckou Setuzu nebo se pohybovali kolem ní (jak známo, hrají lidé kolem tohoto podniku hlavní roli ve skandálu kolem údajných úplatků při privatizaci Unipetrolu). Jde třeba o Miroslava Provoda, Jaroslava Starku, Tomáše

ale oznámil vyslání jednotky předem. Co je to za strategii? „Nemůžu popisovat naše záměry,“ říká Bublan. Fakt je ten, že Krejčíř má seychelské občanství a žádný stát –ani Česko, jak jsme nedávno poznali v případu zdejšího podnikatele odsouzeného v Rumunsku za organizaci nájemné vraždy – nevydá svého občana ke stíhání do cizí země. Tak jaký může být důvod dopředu prozrazené cesty, za kterou vyhodí naše chudá policie statisíce korun? Útěk Krejčíře stál hlavu policejního prezidenta Jiřího Koláře a vyvolal mediální požadavky na reorganizaci sboru a podezření, že jde o velice zkorumpovanou instituci. Po odchodu Krejčířovy ženy se toto podezření posunulo hodně do pásma jistoty. Takže nelze vyloučit, že se policejní špičky snaží výpravnou a široce medializovanou cestou do dalekých končin rozptýlit pozornost a vyvolat u občanů dojem, že jejich sbor neúplatně pronásleduje uprchlíka až na konec světa. Ale důvodů může být samozřejmě víc a lepší vhled nám přinese až budoucí vývoj případu. Hodně poznáme z toho, zda policejní mise dohodne s kolegy na Seychelách, aby ostrovní stát začal stíhat Krejčíře sám. To by totiž pro podnikatele i pro jeho zdejší eventuální politické ochránce bylo nejlepší řešení. Proces na Mahé by totiž zaručeně proběhl jak bez zbytečného mediálního rozruchu a hrozby nepříjemných prozrazení, tak s velmi pravděpodobným výsledkem – nevinen. Jaroslav Spurný

Pitra, Františka Mrázka nebo Jana Gottvalda, mimochodem všichni tito lidé jsou dlouhá léta vyšetřováni z podvodů – vesměs podobně jako Krejčíř s nulovým efektem. Krejčíř spolupracoval s Martinem Pechanem (dalším obviněným z přípravy akce s vraždou celníka), majitelem firmy Tukový průmysl Ostrava, jejímž jednatelem byl už zmíněný „vrah“ Zwierzyna. Tento podnik je zapleten do složitého daňového skandálu se státním podnikem Čepro – první vyžaduje po druhém vyplacení tří miliard korun. Nemá smysl jít do podrobných fíglů, jak k podvodům došlo. Fakt je, že bez vědomí státu by k nim dojít nemohlo. Taky je fakt, že na řadu těchto podnikatelů byly spáchány různé atentáty (naposled květnová střelba na Starku ze samopalu), jeden ze spolku byl zavražděn. Ani tyto případy nebyly objasněny. Na čem vyšetřování ztroskotalo, je těžké se dopídit. Na případech se vystřídaly desítky detektivů. Třeba vyšetřování daňových podvodů v Čepru postupně přebralo šest vyšetřovatelů. Každý musel začínat znovu, a když už se se složitou problematikou daňového podvodu seznámil, převzal případ jiný útvar. „Nic o tom nevím, ale v rámci různých reorganizací byly případy předávány, to je pravda,“ říká nynější šéf protikorupční služby Milan Šiška. „Nějaký záměr zmařit vyšetřování ale vylučuji.“

Q

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Je to jako na houpačce. Jeden den letí ceny benzinu nahoru, o týden později klesají. Jak je to možné? I nás zasáhla po řádění hurikánu Katrina ropná panika. Zničení rafinerií a přístavů v USA vedlo Američany k nákupu surovin v Evropě, evropští obchodníci se pod dojmem možného nedostatku zača-

Benzin na houpačce, crack a sázka na hurikán li předzásobovat a cena šla nahoru. A od ceny ropy na burze v Rotterdamu odvozují své ceny benzinu i české rafinerie. Po pár dnech se ale zjistilo, že nejde o takový problém, rafinerie v Mexickém zálivu se opravují a ceny opět spadly. Proč se ale nevrátily na původní úroveň nebo alespoň nesledují pokles cen ropy? Podle analytika Jana Procházky z firmy Cyrrus je to způsobeno maržemi pumpařů. Ti totiž loni díky cenové válce rozpoutané OMV snížili svůj rabat na naprosté minimum, a když se nyní naskytla možnost trhnout něco navíc, neodolali a ponechali ceny o trochu výše. V hledáčku zájmu teoretických ekonomů je v poslední době kde co – od porodnosti po drogy. Nedávno zveřejněný článek mladého amerického badatele Stevena Levitta se zabývá ekonomií modifikace kokainu – cracku. Dochází k jednoznač-

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Paroubek navrhuje nulu Na dohodě s Nomurou vydělají hlavně Japonci a ČSOB

J

e to pozdrav ze starých časů privatizace, na které už pozvolna zapomínáme. Stojí na nich ale základy současné ekonomiky. Projevují se v nich zásadní praskliny, které musí řešit současná Paroubkova vláda. Řeč je o sedm let starém prodeji Investiční a Poštovní banky (IPB) japonské Nomuře. Kdyby jej rychle a řádně vyšetřila policie, která se jím zabývá už pět let, nemuselo by vůbec dojít k nynějším pro laika nesrozumitelným jednáním, v nichž může stát tratit miliardy korun.

Lev v tunelu Premiér Jiří Paroubek nedávno oznámil, že bude usilovat o smírné řešení sporů mezi Nomurou a státem. Poté co byla IPB, kterou vlastnila Nomura, zásahem státu v roce 2000 nuceně předána ČSOB, žádá Nomura od české vlády náhradu za poškození investice a stát ji naopak následně žaloval kvůli vytunelování IPB. Paroubek v červenci při návštěvě Japonska předjednal vyřešení sporu: podle informací týdeníku Euro z minulého týdne mají obě strany stáhnout do konce října své žaloby a Nomura by měla navíc zaplatit českému státu několik miliard korun. O co v celém případu vlastně jde? Je třeba se vrátit více než desetiletí do minulosti. Nomura měla zájem získat akcie pivovarů Prazdroj a Radegast. Když se jí to nepovedlo přímo, snažila se ovládnout IPB, která tehdy vlastnila majoritní podíl v pivovarech. V roce 1998 proto koupila prostřednictvím firmy Saluka většinový podíl v IPB od státu. Protože banka měla spousty špatných úvěrů, zaplatila Nomura pouhé tři miliardy. Navíc se zavázala investovat do IPB dvanáct miliard korun – polovinu navýšením základního jmění, polovinu vydáním dluhopisů. Obojí sice udělala, ale jak vyšlo po krachu IPB najevo, tak minimálně z poloviny z peněz samotné banky a i u druhé poloviny má policie podezření, že pocházejí z IPB. Svůj klíčový obchod pak Nomura udělala pouhý den po získání IPB: za devět miliard od ní odkoupila akcie pivovarů Prazdroj a Radegast (a zřejmě ani ty nezaplatila), aby je následně prodala jihoafrickému pivovaru Bass za 24 miliard korun. Pokud tedy Nomura investovala do nákupu banky tři miliardy korun, vrátily se jí sedminásobně. Navíc se Nomura o chod banky nestarala. Zatímco

z ní vybírala peníze, nechala management dále rozšiřovat řadu špatných úvěrů. Banka se tak sice zvětšovala, ale neměla dostatečné rezervy. Když začalo hromadné vybírání vkladů, musela Česká národní banka (ČNB) nařídit v polovině června 2000 nucenou správu a poté IPB se lvem ve znaku převzala ČSOB. Ta za ni tehdy zaplatila jednu korunu. Nomura se okamžitě proti takovému postupu ohradila. Tvrdila, že jí byla banka „znárodněna“ a že stát s ní nejednal fér, protože ji neoddlužil. Později podala na stát arbitrážní žalobu v Londýně a požaduje 40 miliard korun. „Suma je založena na hodnotě, jakou by měla investice Nomury v IPB, kdyby se jí bývalo dostalo stejné podpory jako ostatním velkým českým bankám,“ říká londýnská mluvčí Nomury Clare Williamsová. To má svoji logiku, ale Češi mají pádný protiargument – právě proto, že banka nebyla oddlužená, ji Japonci kupovali tak levně.

Bankovní problém Takže tu máme potíž. Arbitráž je vždycky riskantní záležitost a neexistuje proti ní odvolání. Stačí jediná chyba právníka – třeba opominutí důkazu – a případ je ztracen. Vláda se proto chtěla s Nomurou raději dohodnout. „Navrhoval jsem, ať stáhnou arbitráž a my že nebudeme vznášet žádné nároky,“ říká tehdejší ministr financí Jiří Rusnok. Jenže k tomu nedošlo a za jeho nástupce vyjednávání usnulo. V rámci vyvíjení tlaku na Nomuru dokonce sám stát podal žalobu, v níž požaduje 260 miliard korun za škodu způsobenou hospodařením Nomury v IPB. Fakticky má Česká republika asi slušnou šanci tenhle spor vyhrát, i když možná nedostane celou požadovanou sumu, ale „jen“ pár desítek miliard. Její šance by mohly být dokonce ještě větší. To kdyby policie dotáhla do konce vyšetřování hlavních aktérů podvodu s pivovary, které obvinila už v roce 2001. Právě kvůli rizikům arbitráží ale stát začal znovu zvažovat „nulovou variantu“. Jenže v rozšířené podobě. Nomura nyní sice něco českému státu zaplatí, ale za to chce, aby na dohodě byly i podpisy zástupců ČSOB a České národní banky. Proč? Oficiálně se nechce nikdo z ministerstva financí, ČNB, ČSOB ani z Nomury vyjádřit. Podle důvěrných informací je ale obrázek jasný. Nomura požaduje, aby česká vláda donu-

tila k ukončení sporů také ČSOB. Ta chce po Nomuře přes 20 miliard korun za „vytažené“ akcie pivovarů. ČSOB je celkem jedno, zda tyto peníze vysoudí nebo ne, protože pokud prohraje, zaplatí je stát. Vláda totiž ČSOB při přebírání IPB slíbila, že zalátá všechny „díry“, které objeví v bance, až do celkové výše 160 miliard korun. České pivo je jednou z nich. Jenže ČSOB žádá od státu k ukončení sporu nějaký písemný pokyn. Jinak by totiž mohla být obviněna z toho, že ho připravila o 20 miliard korun, a možná by je dokonce musela sama zaplatit. Právě tenhle problém by měl vyřešit podpis zástupců ČNB, kteří v této záležitosti jednají za stát. ČSOB chce ale za svou účast také nějakou odměnu. Tou má být stažení arbitrážní žaloby, kterou na ni podala IP banka, právní nástupce zkrachovalé IPB. Ta tvrdí, že díky „machinacím“ ČSOB se snížila hodnota IPB, a chce náhradu – bez jedné koruny 40 miliard. ČSOB se domnívá, že celou kauzu vyvolala Nomura a měla by ji také nějakým způsobem ukončit. To je ale propletenec, který si musí vyřešit hlavně Češi mezi sebou, a teprve pak jít za Nomurou. Šance, že se tak stane, je velká. Politici chtějí, aby byl problém vyřešen, a jde vlastně hlavně o otázku, kdo převezme zodpovědnost za celou akci.

Poradce je na cestě Jak by to tedy vypadalo v případě, že by opravdu došlo k „Paroubkově“ dohodě? Suma sumárum by celá situace vypadala asi takto: Nomuře, která vytáhla z IPB přes dvacet miliard, zůstane většina zisku z pochybných transakcí a zbaví se žaloby státu. ČSOB zastaví svůj spor ve věci pivovarů (což bude stát Česko přes 20 miliard) a zbaví se žaloby o 40 miliard. A co z toho bude mít vláda? Zbaví se rizika prohrané arbitráže a do státní kasy přiteče několik miliard korun (podle Paroubka ještě letos), což se v předvolebním roce hodí. Bohužel na tom budou tratit daňoví poplatníci, protože většina ukradených peněz zůstane Nomuře. Rozhodnout o celé operaci by se mělo do konce října, kdy by měla skončit londýnská arbitráž. Ministerstvo financí už dokonce vybralo firmu Deloitte, aby případnou dohodu mezi státem a Nomurou posoudila. Marek Hudema

Q

Je starý. Dneska už crack není v módě. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

nému závěru: crack už dávno není v USA tak nebezpečnou drogou, jako býval v osmdesátých letech, kdy se pro ni gangsteři neváhali vraždit. Proč? Devastující účinky cracku na organismus se staly natolik zřejmými, že klesla poptávka a zisk dealerů je tak nízký, že se už nevyplatí zabíjet. Podle Levitta je proto vhodná doba, aby byly sníženy i mimořádně tvrdé tresty, které jsou podle zákona za prodej cracku a které stejně jako odstrašující prostředek nefungovaly. Možná by to mohlo být inspirací pro šéfa české protidrogové centrály Jiřího Komorouse, který před dvěma měsíci varoval před příchodem cracku do Čech a který se často vyslovuje pro tvrdé zákony. Sázet se dá na ledacos a v USA od 15. srpna i na hurikány. Na univerzitě v Iowě otevřeli elektronickou obdobu burzy s tzv. futures, kde mohou meteorologové „vyhrát“, pokud si správně tipnou, jaké oblasti zasáhne příští hurikán. Výsledky by mohly podle vědců zlepšit, mimo jiné i díky finanční motivaci, přesnost předpovědí. Zatím to není špatné. Celkem přesně se sázkaři strefili například v případě hurikánu Katrina. Zajímavé ale je, že tenhle experiment zatím nevzbudil žádný veřejný odpor. Před dvěma lety totiž přišla s podobným nápadem výzkumná agentura Pentagonu pro pokročilé obranné projekty DARPA. Sázet se tehdy mělo na geopolitické události – od nepokojů přes přesuny vojsk až po převraty. Experiment byl ale zastaven dříve, než začal. Vzbudil totiž morální rozhořčení: Američané přece nemohou sázet na smrt a neštěstí. Teď se ale ukázalo, že mohou, ovšem ne na cizí, pouze na svoje. – MH –

Co může Chicago říci New Orleansu V New Orleansu pozvolna pokračuje odčerpávání vody. Zároveň s tím se vynořuje otázka: Jak by měla vypadat pomoc postiženému městu? Zhruba dva týdny po katastrofě se policejním a vojenským jednotkám podařilo potlačit rabování a dnes je milionové město evakuováno. Dostat vodu z města bude trvat ještě celé týdny. Někteří politici ale již teď tvrdí, že federální vláda by měla na obnovu města poskytnout až 200 miliard dolarů a zastavit kvůli tomu plánované snižování daní. Jen málo lidí si přitom dokáže představit, že by úloha federální i místní vlády mohla skončit udržováním pořádku a odčerpáním vody. A že o zbytek pomoci by se možná lépe mohl postarat někdo jiný. Přitom v historii podobný případ vyrovnání se s velkou katastrofou existuje. Není ani třeba chodit na jiný kontinent nebo se posouvat do středověku. Stačí jen pohled na druhý konec Spojených států a z kalendáře odečíst 134 let.

Charitativní byrokrati V roce 1871 žilo v Chicagu na 300 tisíc lidí a šlo o jedno z největších měst na zeměkouli (největší Londýn měl tehdy necelé dva miliony obyvatel). Bylo ale postaveno převážně ze dřeva a navíc se zde obchodovalo nejen se dřevem, ale i s ropou a uhlím. Požár vypukl na místě dnešního výcvikového centra chicagských hasičů – Chicago Fire Academy – a rychle zlikvidoval několik čtverečních mil města. Třetina obyvatel přišla o střechu nad hlavou. Místní vláda tehdy, na rozdíl od dneš-

ního New Orleansu, neprodleně povolala do města vojáky, aby udržela pořádek. Když se rozptýlil dým z doutnajících zbytků a do metropole začaly proudit peníze a materiál z dobročinných sbírek, starosta Chicaga požádal největší soukromou charitativní organizaci ve městě – Společnost pro pomoc a úlevu (CRAS) –, aby převzala organizaci záchranných prací a rozdělování pomoci. Zpočátku šlo hlavně o zajištění potravin a přístřeší pro ty, kteří přišli o všechno. V průběhu jednoho týdne po požáru CRAS vytvořila byrokratickou organizaci, která měla obnovit život a podnikání ve zničeném městě. Pro chudé byly postaveny nouzové ubytovny, ostatní dostali materiál na výstavbu nových domů. V dalším období pak organizace přispívala na nájem pro nově zřízené firmy, prodávala podnikatelům se slevou šicí stroje (textilní průmysl byl tehdy jedním z klíčových a bouřlivě se rozvíjejících odvětví) či pomáhala se zřizováním zubních ordinací. Heslem bylo pomoci jen těm, kteří to opravdu potřebují, podpořit iniciativu místních lidí a zejména zajistit, aby si na „bezplatný“ příliv věcí a peněz nezvykli. Proto již od počátku byla pomoc omezena nebo zcela zastavena těm, kteří si mohli vydělávat, nebo těm, kterým zbyl nějaký majetek či se o ně starali příbuzní a přátelé. Kdo odmítl pracovat při odklízení trosek, neměl nárok na jakýkoli příspěvek. Organizace vedla přesnou

evidenci toho, kdo co a proč získal, vyžadovala vysvětlení důvodů, proč si lidé nemohou pomoci sami, a tyto informace kontrolovala. Dokonce propustila několik svých zaměstnanců, kteří porušili striktní pravidla poskytování pomoci. Za tento byrokratický postup byla občas kritizována, ale svůj hlavní cíl splnila. Růst a rozvoj Chicaga požár nijak podstatně nenarušil a nové budovy se navíc již většinou nestavěly ze dřeva. Po pěti letech by nikdo nehádal, že město lehlo popelem, a o deset let později se počet jeho obyvatel zdvojnásobil.

Pozor na Samaritány Ještě není známo, jak bude probíhat obnova zničeného New Orleansu (už se objevily i návrhy město zlikvidovat nebo alespoň nechat osudu). Příklad Chicaga je ale rozhodně poučný. Navíc obsahuje i návod na řešení jednoho problému, který se pod různými názvy objevuje opakovaně v ekonomické teorii i praxi. Jde o tzv. morální hazard (nebo třeba paradox dobrého Samaritána, abychom použili barvitější termín). Lidé, kterým neustále někdo pomáhá překonávat různé životní útrapy, nakonec začnou brát takovou pomoc jako samozřejmost a zahrnou ji do svých kalkulací. Chovají se riskantně a v případě katastrofy spoléhají (a nutno říci, že racionálně) na cizí pomoc. Budou například dále stavět domy v záplavových oblastech, nedostatečně opravovat hráze nebo zanedbávat pojištění svého majetku. Stejně tak budou mít tendenci využívat pomoc ve větší míře a déle, než je nutné. Tomu lze zabránit pouze tak, že vláda či humanitární organizace nebudou hradit všem veškeré škody, ale postarají se jen o nejnutnější potřeby těch, kteří si nemohou pomoci sami. Malé i velké tragédie totiž k životu bohužel patří. Mnohem větší tragédií než zničené budovy by ale bylo, kdyby se lidé začali spoléhat na to, že jim vždy přiběhne někdo na pomoc i v situaci, kdy mají dost síly, aby si pomohli sami. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

9

Spálíte toho trochu moc Česko neumí šetřit s energií

Č

eská republika dostala předminulý týden nelichotivé vysvědčení: Mezinárodní energetická agentura jí prostřednictvím svého předsedy Claude Mandila oznámila, že z nových zemí Evropské unie nejméně šetří energií. Zatímco energetická náročnost české ekonomiky klesla od roku 1992 o 17 procent, okolní státy jsou na tom mnohem lépe. Ministr průmyslu Milan Urban okamžitě přislíbil, že se polepšíme, a současně upozornil, že za horší výsledek může především historická struktura českého průmyslu. Jinými slovy: nelze prý rovnocenně srovnávat průmyslové Česko se zemědělským Polskem. Jak na tom tedy vlastně jsme a kde můžeme ušetřit?

Moskva a ČEZ Vysoká energetická náročnost české výroby je opravdu z velké části dána historicky a podepsala se na ní už struktura průmyslu z dob Rakouska-Uherska, kdy se v Čechách vyráběly hlavně velké stroje od lokomotiv po lodní motory. Tohle směřování ještě utužilo členství v sovětském bloku. „Když Rusové rozdělovali, co kdo bude dělat, tak nám přiřadili těžké strojírenství,“ říká Jaroslav Maroušek, ředitel poradenské firmy pro efektivní využívání energie Seven. Je to vidět i na struktuře spotřeby – přes 40 procent tuzemské energie zde spotřebovává průmysl a stavebnictví, kdežto průměr Unie je kolem jedné třetiny. Ke snižování energetické náročnosti je proto v Česku menší prostor než v okolních státech. Důvod vysoké energetické náročnosti v Čechách je ještě jeden. Vývoz elektřiny, jejíž výroba je pochopitelně velmi energeticky náročná. Přitom ČEZ je jedním z největších vývozců proudu a loni ho prodal za hranice za 14 miliard korun. Důvodem je politika vlád v polovině devadesátých let, které prosadily jak prodloužení životnosti elektráren jejich modernizací a odsířením, tak dostavbu Temelína. Česká republika tak má přebytek kapacity a vyváží. S tím ale nyní nejde moc dělat. „Do ČEZ se už investovalo tolik, že v příštích deseti letech nemá jinou cestu než vývoz,“ konstatuje Maroušek. Zavření elektráren si nyní podnik prostě nemůže dovolit. Jinak na tom kupodivu není český průmysl ve srovnání se světem zle. Například v chemii či výrobě cementu jsme na průměru Unie, v dalších odvětvích i pod ním. „Je to proto, že v řadě odvětví došlo k obnově či modernizaci technologií,“ říká šéf poradenské firmy Enviros Miroslav Malý. S ním souhlasí i Maroušek. „Soukromí vlastníci firem si umí dobře spočítat, co je pro ně přínosné. Pokud chtějí dlouhodobě podnikat a ne firmu do dvou let zavřít, tak sami hledají úspory.“ Problémem je chování domácností a státní sféry – od úřadů přes školy až po nemocnice. Stačí porovnat středoevropské Česko se severským Finskem – zatímco v tuzemsku je spotřeba energie na vytopení jedné domácnosti zhruba 65 gigajoulů, což znamená 4 tuny černého uhlí ročně, ve Finsku – kde je přitom v zimě v průměru o šest stupňů nižší teplota – je to více než o pětinu méně. Podobné srovnání nabízí i pohled do kolonky služeb (v níž tvoří podstatnou část státní sektor včetně škol či nemocnic) – v České republice spotřebujeme na jednoho zaměstnance dvakrát tolik energie, než je evropský průměr.

INZERCE

Snížit výrobu elektřiny? Ale ne, vždyť to jde na vývoz. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Je to v šuplíku Co se s tím dá dělat? Pokud jde o spotřebu energií v domácnostech, ta klesá postupně sama od sebe díky zvyšujícím se cenám energií a také díky tomu, že většina výrobců uvádí energetickou náročnost ledniček či praček a lidé na to při nákupu hledí. Stát navíc obcím i soukromníkům přispívá na investice do úspory energií. Ministerstvo pro místní rozvoj posílá zhruba tři sta milionů korun ročně na program regenerace panelových sídlišť a polovina z toho jde na úsporu energií, například na zateplení či výměnu oken. Ministerstvo průmyslu a obchodu zase propaguje šetření, především u podnikatelů, prostřednictvím České energetické agentury. Ta mimo jiné může pro zájemce zajistit dotace z Evropské unie například na zateplení výrobních hal či lepší regulaci. Ti se ale zatím příliš nehrnou a o smyslu její existence pochybuje i ředitel odboru ekologické energetiky ministerstva průmyslu Ladislav Pazdera, pod nějž agentura patří. „Je dost opatření, která se dají realizovat i bez podpory. Prostě šetřit se vyplatí a není třeba to příliš dotovat,“ říká Pazdera. To zřejmě platí, pokud jde o dotace, ale nikoli u propagace ekologie nebo úspor. „Všude na západ od nás stát a obce podporují veřejná poradenská centra pro úspory energií. U nás je to ale popelkou,“ říká Dušan Bako z firmy Siemens, jejíž divize Building Technologies provádí realizaci energetických úspor. Pokud jde o veřejné instituce, jejich chování mělo upravit schválení zákona o hospodaření

s energií v roce 2000. Podle něj musí všechny veřejné instituce provést energetický audit svých budov i dalších prostor. Je to logické: aby se vědělo, co udělat pro ušetření energie, je třeba to nejprve zjistit. Audity musely do konce loňského roku provést všechny státní a obecní organizace, ale většina z nich skončí v šuplíku. Na ucpání děr, kudy energie uniká, nejsou peníze. „Za pět let se situace změní, vyrostou nové budovy, změní se technologie a ty audity budou zbytečné,“ říká Maroušek, „lepší je dělat je postupně a postupně také úspory realizovat.“ Mluví přitom sám proti sobě: jeho firma sama energetické audity dělá a je to pro ni podstatná část příjmů. Povinné audity stály v České republice už více než miliardu korun a přitom šetřit by šlo i bez nich. Příkladem může být ústecký magistrát, který ještě před zavedením povinných auditů vypsal výběrové řízení na firmu, která mu sníží spotřebu energií v místních školách. „Nestálo nás to ani korunu, protože to dodavateli hradíme z toho, co se úsporami ušetří,“ říká vedoucí školského odboru ústeckého magistrátu Marcel Rahm. Investice do jedné školy byla necelý milion korun a má se vrátit do pěti let.

Ale máme odklad Na to, proč jsou audity povinné, není lehké získat konkrétní odpověď. „No prostě to tak je, zákonodárci to chtěli,“ krčí rameny úředník Pazdera,

jehož úřad přitom spolu s agenturou povinnost v zákoně prosadil. Politici prostě nejsou schopni nebo ochotni prosadit šetření ve státní správě a zřejmě se jim nechce ani tvrdě zakročit proti soukromníkům. K ještě razantnějšímu snížení jejich spotřeby by totiž mohla pomoci tzv. ekologická daň. Ta by vyšším zdaněním škodlivějších druhů energie měla motivovat firmy k většímu využívání alternativních zdrojů a šetření. Zde si ale Česká republika dává načas a navíc si pro zavedení této daně vyjednala u Evropské unie nesmyslný odklad do roku 2008. České úřady se totiž zatím, přes léta příprav, nejsou schopny dohodnout na její podobě. Podnikatelé požadují, aby se o sumu, o niž se zvednou díky dani ceny energií, snížily některé odvody, například na sociální pojištění. To ostatně doporučuje Brusel – sníží se tak náklady na práci a může to přispět v boji proti nezaměstnanosti. S podnikateli souhlasí i ekologové či ministerstvo životního prostředí, podle nichž by navíc část této daně mohla jít do úsporných programů, třeba na dotace na zateplení budov. Ministerstvo průmyslu však naopak prosazuje, aby výnos této daně šel přímo do státního rozpočtu. „A mělo by se jít cestou motivací. Tedy když někdo bude spořit, tak mu ty daně odpustit,“ říká Pazdera a upozorňuje, že jeho úřad byl vždy proti této reformě. Jak by takové odpouštění daní vypadalo ve skutečnosti, ovšem nevysvětluje. Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Polskost pro 21. století Má étos Solidarity šanci i v EU? O tom rozhodnou mladí Poláci

G

daňsk – region, který pro nás znamená Balt, středověké hanzovní město, Vláčilovo Údolí včel, Grassův Plechový bubínek, ale také rodiště Solidarity, síly, která předznamenala pád komunismu. Na pětadvacáté výročí vzniku nezávislých odborů se do Gdaňsku sjely světové celebrity. Přitom v téže atmosféře běží kampaň před volbami polského parlamentu i prezidenta. Ale jak se v ní k čertu vyznat, když Solidaritou se ohání kdekdo?

Po cestě Z Prahy do Gdaňsku je to zhruba tisíc kilometrů. A celou cestu se radujete, protože jedete k moři. Pro české oko je v Polsku všechno nezvykle rozlehlé, krajina působí divočeji, města trochu omšeleji. Půda je rozsekaná na spoustu políček. Tady kolektivizace neproběhla. Silnice jsou o něco rozbitější než v Čechách. Česká krajina, ukrytá pod billboardy, svou minulost vytěsňuje, polská žije pamětí. Hned za Poznaní projedete kolem ruského tanku, památníku světové války, zahnete pod Most Solidarity a už svištíte podél Autosalonu Jana Pavla II. Koně poklidně vjíždějí na dálnici, jenže na hřbetech nevozí turisty, ale jsou zapřažení do povozů. Kilometr za kilometrem mizí podobnost mezi dvěma sousedními slovanskými národy a vystupují rozdíly týkající se mentality a historie. Na rozdíl od Čechů Poláci vstoupili do 21. století jako národ hrdý na svou bojovnost. Kvůli výročí Solidarity v zemi dosud běží stovky fór, pamětnických setkání, píší se nové analýzy. Oslavy upřely k Polsku i Gdaňsku pozornost světa. Svržení komunismu je předmětem diskusí i vášnivých sporů. Zatímco při výročí Charty 77 se stěží naplnil jeden pražský palác, Solidaritu tvořilo na deset milionů občanů. Solidarita je dnes víc než historická strana, je to fetiš, který si ve volební kampani přisvojují všichni. Plakáty s tvářemi politiků pokrývají fasády domů, jsou vbity i do stromů u cest. Agitátoři na ulicích městeček se vzájemně překřikují. Ultrakonzervativní Liga polských rodin má své sběrače hlasů na návsích i malých vesniček. Její kritici, jako třeba skupinka studentů z Hnězdna, ji ovšem považují za nacionalistickou a antisemitskou a její plakáty zas čile strhávají. Čím blíže ke Gdaňsku, tím ale volebního třeštění ubývá. V přístavním městě vlají především prapory Solidarity a visí portréty Lecha Wałęsy a papeže Jana Pavla. V téhle trochu retro kulise probíhá agitace k parlamentním i prezidentským volbám o něco tišeji. I tady však četnost hesel obsahujících slova vlast, národ, otčina, Polsko překvapuje – v pragmatických Čechách nemá obdoby. Opravdu jsme jiní. A Gdaňsk je zvláštní město.

Pod boží ochranou Je večer a gdaňské pobřeží se vylidňuje. Po pláži prochází vyčouhlý chlapík a podivným kovovým přístrojem krouží nad pískem. Tomek si přivydělává hledáním drobných mincí a cenností. „Pěkně se u toho odpočívá, ale moc toho nenajdu,“ přiznává. Skoro jako každý v Gdaňsku, komu je něco přes čtyřicet, se i on považuje za veterána boje za svobodu a o svoje vzpomínky se rád dělí. Při stávce v roce 1970 byl malý kluk a pamatuje střelbu a mrtvá těla na ulici. Bál se o bratry, kteří v loděnicích stávkovali. Při bouřích o šest let poté s kluky z ulice stavěl barikádu. A v roce 1980 už jako spojka pobíhal mezi stávkujícími. „Vyhráli jsme. Takže to byla dobrá doba. Až na ty mrtvé,“ vzpomíná. Něco jako východoevropskou nostalgii, známou především z bývalé NDR, nepociťuje, protože „stanné právo bylo příliš tvrdé“. Je šťastný, že realita jeho mládí, totiž jídlo na lístky a prázdné krámy, je nyní „jak z jiné planety“. O patnácti milionech Poláků, kteří volit nehodlají, mluví jako o „kreténech“, ale chápe, že pro mladou generaci je svoboda „samozřejmostí, a tak se nechtějí namáhat“. Sám bude volit Donalda Tuska, šéfa Občanské platformy. Nevolil by nikoho s komunistickou minulostí a aktivisté bývalé opozice se mu zprotivili. Tusk je někde uprostřed, tak proč mu nedat šanci? „Solidaritu jsme milovali,“ říká vážně. „Ale snad je dobře, že nikdy nevládla. To bychom možná viděli věci!“ Přišourá se k nám stařík v roztrhaných sandálech a chce na vodku. Tvrdí, že v roce 1980 taky stávkoval v loděnicích. Tomek vrtí hlavou a říká, že si ho nepamatuje. Stařík se na něj oboří: „Tehdy jsem byl přece mladý! Byla to nádherná doba boje, svornosti a lásky. Tehdy to bylo jiné Polsko. Tehdy jsme byli pod boží ochranou.“ Starý muž jako by zosobňoval odvrácenou tvář slavícího a do sebe zahleděného Polska. Z loděnic ho už před lety prý „vyhodili“, přičemž „důchod mu nestačí ani na jídlo“. Máchne rukou ke kiosku s pivem. Poflakuje se tam několik mladíků s vyholenými hlavami. Přišli z venkova, kde je těžké se uživit, a nemají práci. „Budou z nich banditi.“ Polsko se prý klaní Západu a žebrá o peníze. „S Rusy

Byla to nádherná doba boje, svornosti a lásky. (Veteráni Solidarity v gdaňských loděnicích, 19. červenec 2005.) FOTO GLOBEMEDIA / REUTERS

jsme se vypořádali a teď se plazíme před Němci!“ Muž říká, že proto volí ultranacionalistu Leppera. Teď s ním Tomek odmítá jít na vodku dost zásadně. „Ale loděnice musíš vidět,“ nahýbá se ke mně muž. „Tam všechno začalo.“ Tomek přizvukuje. A pak se spolu zas pustí do hádky.

Když běžel Karneval svobody Jako i jiná polská města byl Gdaňsk po válečném zničení rekonstruován. Výstavné domy s rozlehlými balkóny na úrovni ulice upomínají na slávu jednoho z nejbohatších hanzovních přístavů své doby. Jsou tu muzea, starožitnictví, obchody s jantarem a úžasné středověké chrámy. Většina návštěvníků ale míří k novodobé svatyni polských dějin, k loděnici. Už zdálky je vidět památník Tři kříže. Polská Zeď nářků, vinoucí se kolem loděnice, je plná jmen zastřelených i ubitých za stanného práva. Podle již kanonizované legendy právě tady pár polských dělníků v ušmudlaných montérkách srazilo na kolena sovětské impérium. Učebnice dějepisu ale hovoří jasně. V loděnicích se sjednotili opoziční intelektuálové a bouřící se dělníci, ke kterým se přidal i venkov. Tedy již skutečně síla, která impériem otřásla. Dělnická vzpoura ze srpna 1980, vedená Lechem Wałęsou, donutila vládu vyjednávat. Požadavky dělníků byly během kulatého stolu, který se odehrával v loděnicích, akceptovány, a v zemi poté trval patnáctiměsíční Karneval svobody. Polští komunisté ale v prosinci 1981

vyhlásili stanné právo a s odborovou organizací Solidarita, vzniklou právě v loděnicích, se pokusili brutálně zatočit. Tisícovky lidí byly internovány, docházelo k pouličním bitkám. Jen během prvního roku stanného práva policisté a armáda zabili patnáct opozičníků. Solidarita pokračovala v práci v podzemí. V monolitním sovětském bloku se vytvořila trhlina, kterou už nebylo možné zacelit.

Děti revoluce Dnes je tu poutní místo a na výstavu Cesty ke svobodě se pamětníci sjíždějí v autokarech. Nejen oni. Do loděnice právě vchází školní třída. Naslouchají výkladu, otráveně se vlečou a div nezívají. „To jste Poláci?“ říká jim učitel. U vitrín s letáky si cosi zapisují dva mládenci. Vasyl a Mihajlo dorazili z Kyjeva a říkají, že dělnická sebeorganizace v čase protivládní vzpoury je přesně to, co je zajímá. „Tady trval Karneval svobody a euforie patnáct měsíců. U nás jen půl roku,“ říká Mihajlo naštvaně. Patos dělnické vzpoury umocňují portréty papeže, Černé Matky Boží a další devocionálie z té doby. Vždyť boj Solidarity měl mystický náboženský rozměr. V době, kdy se v Čechách vyprávěly estébácké vtipy (Poláci vrátili od hranic vlak. Proč? Byly v něm pracovní boty!), mnozí polští dělníci ničení bídou a nesvobodou bez nadsázky věřili, že jejich boj se vede i na nebesích. Při papežově pouti Polskem roku 1979, která protestům předcházela, se scházely miliony. „Při pokleknutí před Svatým

Gdaňsk minulý i dnešní Oslavy pětadvacátého výročí největšího opozičně orientovaného hnutí v někdejším sovětském bloku vyvrcholily symbolicky v Gdaňsku. Ve městě u Baltského moře v jejich rámci proběhla řada konferencí, koncertů či náboženských obřadů. Mezi účastníky nechybělo několik desítek prezidentů, premiérů a ministrů zahraničí. Nejvíce sledovaná konference se uskutečnila dopoledne 31. srpna 2005 v budově Muzea námořnictví. Sešlo se zde několik stovek prominentních politiků, aby pod transparentem „Začalo to v Gdaňsku“ vzdali hold polské Solidaritě. Jednání vzpomínkového „summitu“ zahájil Lech Wałęsa, kterého publikum přivítalo vstoje a mohutným potleskem. Následující řečník měl mezi vystupujícími zvláštní místo – současný polský prezident Alexander Kwaśniewski jako jediný z vystupujících patřil v osmdesátých letech ke komunistické elitě. V srpnu 1980, kdy se v Gdaňsku začala psát nová stránka polských dějin, působil jako šéfredaktor stranického listu

Brzezinski: Vyměňte zkorumpovanou elitu. FOTO AUTOR

Standard Młodych. Překvapivě ho k oslavám přizval Lech Wałęsa, který s ním v polovině devadesátých let prohrál souboj o prezidentské křeslo. Kwaśniewski v projevu ocenil význam Solidarity

otcem se Polsko zdvihlo z kolenou. Stojícímu se bojuje lépe,“ popsal duchovní vzpruhu účastník. Exponáty, jakými jsou třeba obrněný transportér, rekonstruovaný kulatý stůl či kus zdi, ze které seskočil Wałęsa, a stanul tak v čele stávky, doprovází ještě jedna výstava. Jako ikony jsou tu vystaveny tváře narozených v čase protestu. Jednou z nich je i Daniel. Na výstavu přijel z Radomi. Na otázku, zda by se za historií už konečně neměla udělat tlustá čára, říká: „To by bylo jako zbavit se života.“ A Klementyna Kapszyková má v zemi zvláštní postavení. Je oficiální „dcerou revoluce“, neboť právě pro ni otec složil jímavou píseň, která se stala hymnou dělníků z loděnic a ve filmu Člověk ze železa Andrzeje Wajdy obletěla svět. Solidaritu obdivuje, je ale nešťastná, že v Polsku je „pořád bída a nezaměstnanost“. Až dostuduje, pojede prý někam, kde „ještě není globalizace“. Právě zástupy mladých, proudící do loděnice a pak s vášnivým zájmem či poněkud znuděně brouzdající gdaňským muzeem odboje, jsou pro dnešní Polsko a „polskost“ příznačné. Jen oni mohou onen amalgám polských národních vlastností a zároveň náboj nejvýznamnější východoevropské vzpoury – totiž vlastenectví, náboženský zápal a bojovnost – vědomě vzít na svá bedra. A jako takový ho buď naroubovat na evropské ideje mířící do 21. století, anebo ho odhodit do starého železa. Tentokrát ovšem bez stávek, střelby a krve. Ať tak nebo tak, rozhodnutí leží pouze na nich. Jáchym Topol, Gdaňsk

jako důležité historické události a zdůraznil význam jejího odkazu pro budoucnost. Slova odsuzující komunistický režim či připomínající oběti režimu se mu však do projevu již nevešla. Kritický tón od řečnického pultu nakonec zazněl pouze od někdejšího poradce amerického prezidenta Jima Cartera, polského rodáka Zbigniewa Brzezinského. Jeho poznámka se ovšem týkala současnosti. Necelý měsíc před parlamentními a prezidentskými volbami v Gdaňsku prohlásil, že Polsko čeká na výměnu zkorumpované politické elity. Díval se přitom směrem ke Kwaśniewskému, který jako jeden z mála přítomných neocenil tento výrok potleskem. Zbytek Brzezinského vystoupení však již nevybočoval z řady. Brzezinski, stejně jako současní či bývalí prezidenti několika zemí (včetně Václava Havla), vzpomínal nostalgicky na počátek osmdesátých let a souhlasil s tezí o zakladatelském mýtu Solidarity v řetězci pokojných revolucí v bývalém sovětském bloku. Většina také vyslovila naději, že oranžová revoluce na Ukrajině nebyla poslední. Petr Blažek, Gdaňsk Autor je historik.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

11

Koizumi v americkém stylu Japonsko se odpoutává od éry, kdy rozhodovaly stranické frakce

O

čem rozhodovaly předčasné volby ve druhé největší ekonomice světa – v Japonsku? Na první pohled šlo o furiantské gesto premiéra Džúničira Koizumiho, vyvolané sporem o privatizaci pošty. Jenže mnohem více jde o konkurenceschopnost Japonska na světovém trhu. Výsledek z 11. září tak věru překonal očekávání. Koizumiho Liberálnědemokratická strana (LDP) dosáhla největšího volebního vítězství za několik desetiletí a poprvé po 15 letech má sama pohodlnou většinu, s koaliční stranou Kómeitó pak dokonce většinu dvoutřetinovou. Za fasádou agenturních zpráv přinášejících tato čísla je ovšem něco zásadnějšího: prosazení nového stylu politického procesu, který jak v Japonsku, tak v sousední Jižní Koreji začal připomínat spíše variace na prezidentský systém USA, než cokoli zavedeného a známého z tu trochu nudné, onde trochu nedemokratické minulosti těchto zemí.

S mandátem občanů Srovnání má své meze. Na jedné straně Koizumi se svým deklarovaným ideálem malé vlády, protržními reformami a bezvýhradnou podporou Bushovy administrativy v zahraničněpolitických otázkách; na druhé straně současný jihokorejský prezident No Mu-hyon, bývalý aktivista za lidská práva a spíše levě zaměřený liberál usilující o větší nezávislost na Washingtonu. Oba ale hrají svůj politický part podle nových scénářů. Na scéně nacházíme figuru charismatického vůdce s vyhraněným osobním politickým krédem a odhodláním prosadit svou vůli i za cenu tvrdé konfrontace; vůdce odvolávajícího se ostentativně přímo na mandát svěřený mu občany, nikoli na zavedené zákulisní praktiky. Oba, zdá se, jsou schopni strhnout voliče zjevnou připraveností nasadit krk za svou věc. (Korejský prezident prošel svou zkouškou, když po neúspěšném opozičním pokusu o impeachment dovedl loni k historickému volebnímu vítězství nad konzervativci „svou“ stranu Uri, původně malou straničku, již takřka sám přetvořil v nástroj své politiky v parlamentu.) Na rozdíl od americké či korejské prezidentské vlády je v japonském premiérském systému pro Koizumiho daleko obtížnější odvodit svou autoritu bezprostředně od vůle lidu. Za premiérské křeslo

by podle zvyklostí měl být vděčný své straně, přes- západnímu úzu. Mluvit o tržní reformě japonskéněji jejím nejsilnějším frakcím, které zařídily jeho ho hospodářství jako o reformě jeho „bankovního volbu do funkce předsedy LDP. Brilantním tahem socialismu“ lze jen s výhradou. Pozdně a kvapně ve své partii pokeru Koizumi předčasnými volbami, modernizující země, mezi jaké historicky patřilo s jejichž výsledkem spojil svou poliJaponsko, mají přirozeně daleko tickou existenci i program reforem, vyšší podíl státního řízení ekonovypsal de facto referendum na sebe miky, než by se klasicky považovalo Bohaté Japonsko sama. Svůj mandát, a to velmi silný, za „zdravé“. Velká část japonského nyní může chápat jako propůjčený hospodářského zázraku se odehrála stagnuje přímo občany. I liberální deník Asahi za dozoru a řízení státních agentur napsal v redakčním úvodníku, že tak a ministerstev. Tento model je však v podmínkách zajímavé volby Japonsko asi dosud na hony vzdálen socialismu evropdemokracie, chudší ského typu, kde na spontánní aktinezažilo. Zdá se, že střet o koncepce a politické programy by mohl jakožvitě kapitalistického hospodářství Čína hospodářsky to model politického procesu přece vyrůstá přerozdělující stát usilující jen nahradit zákulisní boj o rozděo sociální zajištění občanů. Japonroste v politické lení koláče veřejných zakázek mezi sko je v tomto smyslu, co se týče totalitě. Který vnitrostranickými frakcemi. rozsahu sítě veřejně poskytovaného Koizumiho vítězství ale není sociálního zabezpečení, i dnes socipříklad táhne ve vítáno bezvýhradně. Záměr přeálně zaopatřovacím státem v nesvětě více? Třetí psat pacifistickou ústavu či deklasrovnatelně menší míře než i ta nejrované odhodlání pokračovat ve tržnější evropská země. svět se ohlíží spíše Stejný problém kategorií popistátním uctívání válečných padsu vyvstává pro středoevropského lých v tolik kontroverzní svatyni po Číně. pozorovatele i při interpretaci rozJasukuni vyvolávají obavy sousedů porných vztahů Japonska k jeho z růstu nacionalistických ambicí rostoucímu čínskému sousedovi. a historického revizionismu mezi Čína je z japonského pohledu vníjaponskou politickou reprezentací. Výsledek voleb ani trochu nepřispěje ke zlep- mána jako stále sebevědoměji vystupující ekonomický i geopolitický konkurent, přičemž vzájemšení chladných vztahů nejen s Čínou, ale i právě né vztahy fatálně komplikuje minulost neustále s Jižní Koreou. prorážející do přítomnosti. Toto vnímání je však prosto motivu ideologického konfliktu s „rudou Bez konfliktu s rudou Čínou Čínou“. V obecném povědomí ani v mediální rétorice nenarazí člověk na dichotomii „demokraticSvětové komentáře popisují Koizumiho vítězství kého svobodného Japonska“ oproti „autoritářské především jako prosazení pravicových protržních reforem. Na výsledky voleb skutečně reagova- nesvobodné Číně“. Mnoho tření ve vzájemných la japonská burza čtyřletým maximem a jen oka- vztazích jistě jde naopak na vrub rozšíření kontaktů za rostoucí vzájemné provázanosti obou mžitě posílil vůči dolaru i euru. Hospodářství, zdá ekonomik. Ze své středoevropské zkušenosti za se, důvěřuje Koizumiho vizi. S obrovským dluhem veřejných financí a s rychle stárnoucí populací vyža- železnou oponou nepochopíme ani ony desetitisíce čínských studentů na japonských univerzitách, dující rozsáhlé dotace do důchodového systému si však už žádná japonská vláda nebude moci dovo- kteří se dobrovolně vracejí budovat kariéry domů, lit být skutečně „malou“. Terminologie „pravice“ ani to, že se na Dálném východě vedle nacionaa „levice“, jakož i kategorie „zaopatřovacího státní- listických demonstrací zároveň vedou čilé akademické i politické debaty o možnostech, cestách ho socialismu“ oproti „tržnímu kapitalismu“ mají vůbec na Dálném východě trochu jinou výpověd- a časových výhledech integrace regionu po vzoru společného trhu a měny Evropské unie. ní hodnotu a poněkud posunuté významy oproti

Příklady táhnou Přesto má srovnání Číny a Japonska významný politický rozměr. Až donedávna bylo Japonsko používáno jako vzorový příklad nezápadní země, jež prošla úspěšně procesem vybudování demokratické vlády a prosperující ekonomiky. Před pouhými 15 lety se pilně studoval japonský hospodářský zázrak: jak by se dal zopakovat jinde, jaké to zvláštní charakteristiky společenské či politické struktury ten fenomenální úspěch umožnily. O Číně tou dobou mluvilo jen pár odborníků a zastánců lidských práv. I když dnes Japonsko stejně jako tehdy pořád ještě představuje druhou největší ekonomiku planety a jeho absolutní HDP je při desetinovém počtu obyvatel zhruba čtyřnásobný v porovnání s čínským, vyšel japonský model jaksi z módy. Za to odpovídá zčásti i relativní stagnace, s níž se Japonsko od devadesátých let potýká a s níž se současné reformy snaží systémově vypořádat. Modernizující země třetího světa se začínají ohlížet spíše po čínském příkladu. To může mít i implikace politické. Někde na pozadí našeho povědomí o společenských zřízeních a politických systémech dlí víra, že demokracie jsou lepší také proto, že jsou nakonec nutně ekonomicky úspěšnější. Jedině za demokraticky zaručených podmínek individuální svobody a ochrany majetku a práv před zásahy státu či jednotlivců, zní toto krédo, může hospodářství skutečně prosperovat. Japonsko, přes vytýkané zvláštnosti ve fungování demokratického procesu, se zdálo takové přesvědčení jakž takž potvrzovat. S tím, jak se prototypem hospodářské expanze stává čím dál více Čína, mohlo by zdánlivě nutné propojení demokracie a ekonomické prosperity vzít docela za své. A protože kritéria úspěchu kterékoli vlády jsou dnes dána hlavně ekonomicky, může být jednou obtížné přesvědčovat třetí země, aby sledovaly politiku liberálně demokratických reforem, pokud bude zřejmé, že uspokojivého růstu HDP lze dobře, případně i lépe, dosáhnout i bez nich. A my se možná budeme muset vrátit k úvahám, jaké přesně jsou neodmyslitelné hodnoty demokracie, pokud ekonomická prosperita může být pouze jejím náhodným vedlejším produktem. David Mervart Autor je doktorand Tokyo University.

Q

Konec velkých prázdnin V Paříži v poslední době vyhořely čtyři ubytovny azylantů, což vyvolalo politickou debatu. Jak reagovat? Zavřít tyto squaty? Nebo se postarat o to, aby lidské bytosti žily v přijatelných podmínkách? V červenci zjistila pařížská radnice, že 976 budov v metropoli je v nevyhovujícím technickém stavu. Tato informace by nevzbudila takový ohlas, kdyby nebyla bezprostředně následována sérií čtyř požárů, z nichž tři proběhly ve druhé polovině srpna a zanechaly za sebou 48 mrtvých, z toho 28 dětí. Lze z toho vyvodit něco obecnějšího?

Krvák v ulici Bratrství Přestože každý z těchto požárů vznikl z jiné příčiny, třem z nich je společné to, že jejich oběťmi byly rodiny přistěhovalců z Afriky. Policie přišla záhy s informací, že jen v Paříži je na 60 domů neoprávněně obývaných většinou přistěhovalci, a ministr vnitra Nicolas Sarkozy prohlásil, že „je třeba zavřít všechny tyto squaty, abychom zastavili tato dramata. Jsou to lidské bytosti, které žijí v nepřijatelných podmínkách.“ 2. září v 7.30 ráno, tedy v době, kdy šla většina dětí poprvé po prázdninách do školy, vtrhla policie do prvního squatu. Ten ležel – jakoby symbolicky – v rue de la Fraternité (ulici Bratrství), kde se v jednom patře tísnilo na 70 afrických přistěhovalců, většina z Pobřeží slonoviny. A následovaly další razie. Populárního ministra kritizovali politici, organizace bránící lidská práva i tisk za to, že vystěhovaným nenabídl adekvátní ubytování, a problém tak jen přelil do jiných částí města.

List Libération napsal, že Sarkozyho „metoda je stejně tak unáhlená jako absurdní: aby ty lidi ochránili před ohněm, vyženou je na ulici“. Sarkozy se jen snaží politicky zabít dvě mouchy jednou ranou: ukázat rozhodnost v reakci na požáry a zalíbit se populistickou tvrdostí vůči ilegálně žijícím imigrantům. To vše na úkor již tak traumatizovaných lidí, žijících po desítkách v malých místnostech, nezaměstnaných a společností ostrakizovaných. Nevládní organizace odhadují, že ve zcela nevyhovujících podmínkách žije v celé Francii minimálně 1 150 000 osob. Většina ze skoro tisíce zanedbaných budov v Paříži sice patří soukromým subjektům, ale stát zjevně selhal ve vynucování a kontrole bezpečnostních a sanitárních podmínek bydlení. Vina neleží jen na socialistickém starostovi hlavního města Bertrandu Delanoëm. Stejně tak má „máslo na hlavě“ prezident Chirac, který ještě jako dlouholetý starosta situaci včas neřešil. Premiér Dominique de Villepin se kvůli požárům vrátil předčasně z dovolené a ministr pro sociální soudržnost Jean-Louis Borloo přislíbil „přísná opatření“, zatím však není jasné, v čem konkrétně mají spočívat.

Z brlohu do ENA Přestože výstavba sociálních bytů nabrala loni opět dech (z 59 na 74 tisíc bytů ročně), jejich

Sarkozyho metoda: Chránit lidi před ohněm jejich vyhnáním na ulici. (Paříž, 2. září 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ

počet je nedostatečný. Jen v Paříži čekají na jeho přidělení 102 tisíce lidí, v celé zemi pak 1,3 milionu. Podle zákona jsou obce povinny mít nejméně 20 % sociálních bytů, pokud je nemají, platí pokuty, ze kterých se dotují tyto byty v jiných obcích. Pokuty jsou však velmi mírné a obcím se spíše vyplatí je platit než stavět domy pro sociálně slabé. Ušetří si navíc problémy s vysokou nezaměstnaností a kriminalitou a přenášejí je na jiná města, v nichž se soustřeďuje sociálně slabých rodin podstatně více než 20 % a zmíněné problémy se v nich násobí. Tak vznikají přistěhovalecká ghetta, většinou na sídlištích předměstí velkých měst, kde se rozevírá past chudoby. Z té se nedostane ani další generace. Například v bohatém Neuilly-sur-Seine, kde byl Sarkozy osmnáct let starostou, nepřesahuje počet sociálních bytů 3 %, zatímco na sousedních předměstích jako Saint Denis či Bagnolet toto číslo vysoce překračuje požadovanou normu.

Na 3. září svolaly organizace na ochranu lidských práv do Paříže protestní pochod proti likvidaci squatů a především za „právo na lepší sociální bydlení“. Před prázdnou budovou nedaleko parlamentu, která byla nedávno vyklizena prestižní školou pro státní úředníky ENA (École nationale administrative), demonstrovali za to, aby jejích 6000 m2 stát neprodával, ale ubytoval v něm „ty, kteří žijí v brlozích“. Podle člena asociace s názvem Právo na ubytování Jeana-Baptista Eyrauda existuje jen v Paříži třicet podobných prázdných budov vlastněných státem a připravených k odprodeji soukromým investorům. Jejich lepší využití by prý současnou krizi zlepšilo. Václav Nekvapil Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

P

řed týdnem byla stažena izraelská vlajka na poslední základně v pásmu Gazy a toto území opustil poslední izraelský voják. Slavnostní předání správy mezi zástupci izraelské a palestinské vlády se však nekonalo, a sice proto, že Šaronův kabinet v Jeruzalémě ve svém posledním

Gaza slaví i pálí

Princ temnoty dlí v Bruselu Trojí zmrtvýchvstání eurokomisaře Petera Mandelsona

K

do by čekal, že se Evropská unie pobritští tak rychle a snadno. Peter Mandelson, evropský komisař pro obchod a spojenec Tonyho Blaira v Bruselu, právě pustil do Evropy záplavu levného textilu z Číny a udělal to s obratností hodnou politického kouzelníka mediální éry. Pár šikovně formulovaných vět a místo očekávaných protestů vládne na kontinentu spíše klidné smíření s realitou. Jednou to přijít muselo a bohémský komisař navíc neopomíná upozornit, že tohle je teprve začátek.

Ach to skvělé vítězství

Teď už ničí vlastní majetek. FOTO PROFIMEDIA CZ

rozhodnutí změnil názor a určil, že synagogy stojící v místech již bývalých osad Izrael nezbourá. Důvod byl ryze náboženský: podle judaismu je větším hříchem, když svatostánek zboří sami Židé, než když ho eventuálně zničí nepřítel. Z dotyčného rozhodnutí pak Izrael profitoval i politicky. Hned v pondělí totiž začaly spontánní oslavy v Gaze, jejichž součástí bylo i rabování opuštěných osad a zapalování synagog. Nic nepomohly apely palestinského premiéra Ahmada Kuráji, že Palestinci teď ničí už svůj vlastní majetek. Ve světovém tisku se pak objevily zmínky o tom, že v pondělí 12. září 2005 hořelo naráz nejvíce synagog od neblaze proslulé křišťálové noci v nacistickém Německu 9. listopadu 1938. Ještě podivněji působila devastace skleníků, které zůstaly v osadách. Před odchodem osadníků skýtaly práci více než třem tisícům Palestinců, Komu budou skýtat práci teď, není z jejich stavu jasné. Jisté je tolik, že ze zmíněného souboje racionality a iracionality profitoval Ariel Šaron, jenž pouhý den po zapalování synagog dorazil do New Yorku na Valné shromáždění OSN.

J

e to sice už starší zjištění, ale v souvislosti s evropskou debatou o multikulturalismu se o něm mluví čím dál víc. Jde o poslední pozůstatky španělského koloniálního panství v Africe – severomarocké enklávy Ceuta a Melilla (dohromady 140 tisíc obyvatel). Nepředstavují strategický spor, nicméně aktuální problém spočívá ve faktu, že tvoří předmostí EU na černém kontinentu. Administrativně jsou přímou součástí Španělska, tudíž i schengenského systému. Takže imi-

Schengen v Africe granti z Afriky nemusí riskovat nebezpečnou plavbu na kocábce přes Gibraltarskou úžinu, ale stačí jim překonat plot u dvou španělských měst na marockém břehu Středozemního moře a jsou v EU. Ani to není novinka, i když je tam čekají tábory a světový tisk píše o středověkých scénách a popisuje „legie černých Afričanů s žebříky, kteří se pokoušejí o neozbrojený útok třetího světa na první“. Novinkou je ovšem demografická prognóza španělských zpravodajských služeb pro vládu v Madridu, konkrétně zpráva o profilaci těchto uprchlíků. V Melille představují muslimové již třetinu obyvatel, v Ceutě polovinu. Pouze 10 % těchto imigrantů lze označit za „prošpanělské“, zatímco 40 % za „jasně promarocké“. Před Španělskem teď leží otázka: Chovat se neevropsky a přistěhovalce do enkláv šmahem odmítat, nebo se chovat evropsky, ale tím kultivovat protievropsky smýšlející areály v rámci Schengenu? Zbyněk Petráček

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Jako když voda prorazí narychlo splácanou hliněnou hráz. Už více než týden se z evropských přístavů valí na pulty prodejen desítky milionů kusů levného oblečení z Číny. Dovozci a zákazníci se radují z dobrých obchodů a laciných triček, inzerované zástupy zruinovaných výrobců a nezaměstnaných nejsou nikde vidět. Strach má velké oči – levná trička a kalhoty tady v Evropě přece už delší dobu téměř nikdo nevyrábí. Když se letos v srpnu plnily sklady evropských přístavů balíky napěchovanými svetry, kalhotami a spodním prádlem, odpočíval oficiální viník celé šlamastyky, komisař Evropské unie pro obchodní záležitosti Peter Mandelson, na prázdninách. Protřelý politik se narůstající panikou možná dokonce dobře bavil, přestože oficiálně byl denně na telefonu a soustředěně konzultoval – ačkoli se totiž na příslušných dokumentech omezujících čínský vývoz do Evropy skví jeho podpis, k rozpoutání obchodní frašky došlo proti jeho vůli. Při obraně Evropy před čínským zbožím Mandelson jednal především pod tlakem vlád zemí jako Francie, Itálie či Španělsko. Všechno začalo letos v zimě. Podle pravidel Světové obchodní organizace přestaly v lednu platit pro Čínu obchodní omezení a do Evropské unie se začalo hrnout levné zboží. Vlajkovou lodí „problému“ se staly čínské oděvy, jejichž import stoupl rázem o stovky procent. A zavládla panika: tradiční textilní velmoci se dožadovaly ochrany. Evropské komisi sice už od listopadu předsedal ekonomický liberál Barroso a obchodním komisařem byl zastánce volného obchodu Mandelson, zároveň se však blížila referenda o evropské ústavě a se strachem voličů si nebylo radno zahrávat. A tak šel volný obchod k ledu. V polovině června nakonec Mandelson ohlásil s kyselým úsměvem „vítězství“ – Číňané souhlasili s tím, že budou ještě několik dalších let svůj vývoz do Evropy regulovat. „Toto je Evropská unie ve své nejskvělejší podobě,“ liboval si nad zavedením ochranných kvót francouzský premiér Dominique de Villepin a britský labourista tiše pěnil. Dohoda však měla háček, který si vyjednávači v zápalu boje údajně neuvědomili: obchodníci s omezením nepočítali a zboží už bylo na cestě. Dohodnuté kvóty byly vyčerpány vzápětí a v přístavech se začaly kupit řádně objednané oděvy, které přitom nesměli celníci do Unie pustit. Koncem srpna už jich ve skladech leželo okolo osmdesáti milionů kusů. Tehdy se komisař Mandelson konečně vrátil z dovolené a vzápětí odcestoval do Pekingu. Po „úmorných jednáních“ tam vyjednávači dospěli k dohodě: kvóty se zase zruší. Tedy pardon, je to úplně jinak: polovina zadržovaného zboží bude sice vypuštěna ze skladů bez řečí, ale ta druhá se strhne z kvót na příští rok. Nebo ještě lépe: započítá se do dosud nevyčerpaných kvót jiných výrobků. Že to nedává smysl? S tím si nelamte hlavu. Jisté je, že se můžete těšit na předvánoční pulty plné laciných oděvů a zároveň dál klidně žít v iluzi, že vás politici v Bruselu chrání před konkurencí a situaci mají pod kontrolou. Britové takový způsob komunikace už léta dobře znají. Spojují si ho s Blairovými Novými labouristy, pro které jej k dokonalosti vybrousil právě Peter Mandelson.

Čtyři Noví mušketýři Dnešní Mandelsonova evropská kariéra je již třetí kapitolou jeho dramatického politického života. Eurokomisař pochází z dobře zavedené labouristické rodiny ukotvené v Londýně, jeho dědeček měl dokonce kdysi na dosah stranické předsednictví. S myšlenkou na tak vysoké mety si však prý Mandelson s poukazem na svou homosexualitu celkem realisticky nepohrával a se samotnou stranou se vyrovnával po svém: nejdříve si v útlém mládí kvůli labouristické podpoře války ve Vietnamu odskočil ke komunistům a potom se stal jedním ze skupiny mladíků, kteří se tváří v tvář drtivým porážkám z rukou Margaret Thatcherové rozhodli přizpůsobit stranu nevyhnutelné realitě: liberální ekonomika je tady, vítězí na

celé čáře a v dohledné době tu s námi taky zůstane. Otázkou je, jak takovou zprávu přetlumočit tradičním voličům a jak se vlastně od pravice odlišit. Mladíci to společně vymysleli. Pověstnou „neviditelnou ruku trhu“ a tuhou rozpočtovou disciplínu je třeba skloubit s nenákladnou, ale živě propagovanou sociální politikou a všechno zabalit do přitažlivé mediální podoby. A tu měl na starosti Peter Mandelson. Funguje to asi takto: Gordon Brown, Alastair Campbell, Peter Mandelson a Tony Blair neudělali z Labour Party nečitelnou centristickou stranu, nýbrž ji směle nasměrovali do „radikálního středu“, jak operační pole Nových labouristů nazval právě Mandelson. Není přitom důležité, co přesně „radikální střed“ znamená. Zní to dobře a má to úspěch. Důsledná mediální strategie vyžaduje disciplínu. Poslanci potřebují ke kontaktům s médii povolení od několika málo stranických „mozků“, všichni musí být neustále na příjmu. Média jsou aktivně oslovována, éterem krouží v pravou chvíli vypouštěné a pečlivě formulované útržky informací. Chce to spoustu kreativního myšlení a taky dávku cynismu: za kulisy mohla veřejnost nahlédnout třeba krátce po 11. září 2001, kdy někdo zlomyslně zveřejnil oběžník rozesílaný v tragický den. „Skvělý den pro vypouštění špatných zpráv,“ upozorňovala tisková mluvčí jednotlivá ministerstva a vzápětí přišla o místo. Za svou údajně ďábelskou schopnost manipulovat s médii si ostatně Mandelson doma vysloužil přezdívku, na kterou je dodnes hrdý: princ temnoty. Důvěra mezi čtyřkou klíčových postav labouristů však vzala brzy za své a Mandelson se měl stát první významnou obětí hádek. V boji o předsednické křeslo mezi Brownem a Blairem se totiž i se svou mediální vahou postavil na stranu budoucího premiéra a Brown mu nikdy neodpustil. Když si pak chtěl bonvivánský politik pořídit luxusní dům v luxusní čtvrti, vypůjčil si téměř čtyři sta tisíc liber od Brownova spojence a to ho stálo hlavu poprvé. Zapšklý Gordon Brown postoupil informaci o půjčce spřátelenému novináři, Peter Mandelson, který půjčku včas nenahlásil, se dostal do podezření ze střetu zájmů a bylo po ministerské kariéře. Ne však na dlouho. Charismatického Mandelsona považuje Blair za „jednoho z nejlepších mozků generace“ a bez svého důvěrníka se nehodlal obejít ani po skandálu. Pár měsíců po první rezignaci se Mandelson stává ministrem znovu. A historie se opakuje. Po necelých dvou letech ve funkci se na veřejnost dostává příběh „nespolehlivého ministra“, který údajně na žádost sponzora rozsáhlého vládního projektu indického původu zve-

dá telefon a volá úředníkovi ministerstva vnitra, aby se „informoval“, zda si je dotyčný úřad vědom miliardářovy žádosti o britský pas. Nebyl to velký prohřešek a vyšetřování později prokázalo, že Mandelson panu Hindujovi nijak nepomohl. Jenže mediální mág to tentokrát přehnal – celou věc zatloukal i před svými spojenci Blairem a Campbellem a dostal je tak do situace, kdy museli brát zpět svá prohlášení a ztrácet tvář pár měsíců před volbami. Mandelson dostal nekompromisního padáka podruhé. Ani tehdy se však budoucí evropský komisař nevzdal. V následujících volbách znovu kandidoval do parlamentu a druhé období labouristické vlády strávil v zadních lavicích sněmovny. Když se Blair chystal na své třetí volby, motal se už nenahraditelný poradce zase v centru dění, a dokonce se spekulovalo, že ho čeká třetí ministerský pokus. Nakonec to Blair však přece jenom vyřešil jinak a od listopadu loňského roku je proevropsky naladěný labourista razicím štítem britských modernizačních plánů v Bruselu.

Bez trička a bos Snahou prosadit v Unii liberální britské vidění se Mandelson nijak netají. „Ochranné bariéry jsou v dobách rychle proudícího zboží asi tak účinné jako Maginotova linie,“ prohlásil po jednáních v Pekingu v narážce na francouzský obranný val, který německá armáda v roce 1940 jednoduše obešla. Jenže stavitelé hrází ještě neskončili. Hned několik dní po stanovení kvót letos v červnu zaklepali s podobným požadavkem na dveře prince temnot ševci. „Včera oděvy, dnes boty a zítra co? Kam až to půjde a kde to skončí?“ rozohnil se komisař. Epizoda s textilem je tak zjevně teprve začátek příběhu a Mandelsonova třetí politická reinkarnace může být pěkná jízda. Jiří Sobota

Q

Peter Mandelson Narozen 21. října 1953 v Londýně; 1992 – zvolen poslancem; 1994 – podpořil Tonyho Blaira v boji o křeslo předsedy Labouristické strany; 1997 – poprvé jmenován ministrem; 23. prosince 1998 – první rezignace; 11. října 1999 – podruhé jmenován ministrem; leden 2001 – druhá rezignace; 22. listopadu 2004 – jmenován komisařem EU pro obchodní záležitosti

TÉMA

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

13

Dámy a pánové, má někdo ještě lepší návrh? (Předseda sněmovny Lubomír Zaorálek řídí jednání.) FOTO ČTK

Anarchie v parlamentu O moci, která škodí a chutná a které se prý nejde vzdát

Pod údery hurikánu Unipetrol začala další česká politická sezóna. Poslance v ní čeká jen do konce roku debata a schvalování desítek zákonů. Řada z nich jsou dlouho očekávané, důležité normy, jejichž porod nebude jednoduchý. Každý z dvou set členů našeho zákonodárného sboru má totiž moc je nenápadně zničit. A i když poslanci uznávají, že tahle moc je vysoce škodlivá, rádi ji užívají a za žádnou cenu se jí nechtějí vzdát.

„J

e obtížné poznat, pro co právě zvedám ruku. Návrhů bývá hodně a někdy si přesně nepamatujete, co ten který znamená,“ svěřila se místopředsedkyně sněmovny Jitka Kupčová (ČSSD) před časem upřímně Hospodářským novinám. Šlo o její ruku zvednutou ve prospěch toho, aby poslanci mohli i nadále jezdit městskou dopravou zadarmo. Letos v létě se totiž zákonodárci zabývali návrhem předsedy lidovců Miroslava Kalouska. Chtěl zrušit některé nesmyslné parlamentní výsady – například snížit štědré proplácení diet na služebních cestách ze dvouapůlnásobku na částku, kterou dostávají ostatní státní zaměstnanci, či zrušit souběh příplatku několika desítek tisíc na cestování domů a proplácení letenek. Neuspěl. Jeho aktivitu však využila skupina studentů Karlovy univerzity jako nahrávku na seminární práci o české politické kultuře. Studenti oslovili všechny poslance a senátory s otázkami o jejich vztahu k poslanecké imunitě, střetu zájmů a k nadstandardním výsadám. Odpověděla necelá třetina poslanců a přes polovinu senátorů. Jeden z dotazů zněl: Souhlasíte, aby poslanci ve veřejné dopravě platili jako všichni ostatní? Studenti si pak dali tu práci a sledovali, zda poslanci hlasovali ve shodě se svou dotazníkovou odpovědí. Sedm z nich (pět z ČSSD a dva z KSČM) zvedlo ruku pro bezplatnou dopravu, ačkoli předtím tvrdili, že jsou proti ní. Komunistka Jiřina Fialová změnu postoje vysvětlila tím, že výhoda cestovat zadarmo zůstala mimopražským poslancům – tak proč by ti pražští měli platit? Oldřich Němec z ČSSD zase tím, že mu celá debata o výsadách je protivná – protože mu připadá populistická.

Vysvětlení Jitky Kupčové bylo na první pohled kuriózní. Znělo jako výmluva. Paní místopředsedkyně sněmovny že nevěděla, o čem se zrovna hlasuje? Při druhém pohledu se ale dostaneme k jedné české specialitě – poslanci mohou ve druhém čtení zákona ve sněmovně dávat ničím neomezený počet pozměňovacích návrhů. Zrušení bezplatných jízd městskou dopravou nebylo součástí Kalouskovy předlohy, přišel s ním až v průběhu jednání Tomáš Vrbík. Stačila chvilka nepozornosti – ve chvíli, kdy Vrbík četl do mikrofonu svůj pozměňovací návrh – a i ti, kdo si předtím pečlivě přečetli Kalouskův návrh, mohli být tak jako Jitka Kupčová mimo. Pak zbývá jen opisovat od stranických kolegů a zvedat ruku stejně jako oni.

Pomoc, bloudím Kalouskova novela byla velmi jednoduchá, každému pochopitelná a změn k ní během druhého čtení mnoho nepadlo. Zákony jsou ale často složitější a kromě toho, kdo je předkládá, a toho, kdo jim dělá zpravodaje, se v jejich detailech vyzná málokdo. Běžný poslanec se pak spoléhá na názor odborníka ze své strany nebo na zpravodaje, který říká k zákonu svůj názor jménem určitého výboru sněmovny. Poslanci mají pro případ zákonů, kde se čeká hodně pozměňovacích návrhů, svou strategii. „Každý klub má svého odborníka, říkáme mu garant, který návrh podrobně zná,“ říká Jitka Kupčová. „Ten si pak sedne do přední řady tak, aby na něj všichni dobře viděli – a ostatní se řídí podle toho, jak hlasuje on.“ Zasahovat do návrhu zákona během jeho projednávání ve druhém čtení je sice běžné ve většině parlamentů, toto právo je ale různě omezeno:

například změny mohou dělat jen výbory či skupiny poslanců, nebo je poslanec musí předem konzultovat s předkladatelem návrhu. „Nejsem líný, na jednání se připravuji,“ říká místopředseda sněmovny Jan Kasal (KDU-ČSL). „Ale často se i mně stane, že se v pozměňovacích návrzích přestanu orientovat.“ Také Jitka Kupčová si stěžuje: „Nechci říci rovnou zlozvyk, ale svým způsobem je to zvláštní přístup – dávat tolik pozměňovacích návrhů. Je to jakási naše poslanecká neukázněnost.“ Vzápětí se ale omlouvá, že hovor v kuloárech musí přerušit: „Musím se teď vrátit do jednacího sálu, mám tam svůj pozměňovací návrh.“ Podobně jako Jitka Kupčová se chová celá sněmovna. Poslanci napříč stranami se sice shodnou, že neomezený počet libovolných pozměňovacích návrhů je zlořád. Lpí na něm ale ještě zarytěji než na imunitě a finančních výhodách. Právě tenhle zlořád jim totiž dává obrovskou moc. Pozměňovací návrh, který chtěl ke Kalouskově předloze přičinit Tomáš Vrbík, přitom patří k těm nejnevinnějším. Šlo by to sice i bez něj – dohodnout se přímo s Kalouskem a svůj nápad dát rovnou do jeho návrhu –, pak by ale Tomáš Vrbík promarnil svou šanci blýsknout se před voliči, alergickými na poslanecké výsady. Jinak je ale jeho návrh chvályhodný, navíc ctí smysl Kalouskovy předlohy, jen ji rozšiřuje. Řada jiných poslaneckých změn je ovšem promyšlenou strategií, jak popravit nebo smést nadlouho pod stůl zákony, které potřebujeme nebo po kterých odborníci volají celá léta.

Jak změnit návrh v nic Důkazem předchozího tvrzení je cesta potřebného a zdánlivě bezproblémového návrhu zákona

14

TÉMA

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Přes ulici jen ve skupině. (Poslanec Melčák – první zleva.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jeden z jezdců apokalypsy – Jaroslav Krákora (první zprava). FOTO LUDVÍK HRADILEK

Konec vodníků na Labi. (Zastánce jezů Aubrecht – vpředu.) FOTO LUDVÍK HRADILEK

Nedá se to zpochybnit, říká předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek Víte pokaždé, o jakém návrhu hlasujete? Hlasování ve sněmovně je tolik, že není v lidských silách všechno sledovat a všemu přesně rozumět. Máme proto v klubu na každé hlasování několik lidí, kteří vše důkladně sledují, a podle nich se pak ostatní orientují. Proč se změnou jednacího řádu nebo nějakými úmluvami neomezí právo poslanců do poslední chvíle měnit návrhy zákona? Jde o citlivou věc. Předkládat zákony je právo poslance dané ústavou. Na Slovensku se to sice povedlo, u nás ale tahle změna neprojde. Naši poslanci nebudou chtít o své právo přijít. Jaký je váš názor? Taková změna má své pro a proti. Souhlasím, že

naše svoboda libovolně předkládat pozměňující návrhy ohrožuje kvalitu zákonů. Poslanci nemají být takhle aktivní, jejich návrhy jsou často problematické. Tohle jsem kritizoval. Připadá mi správnější, aby radši hlasovali proti zákonu, než se jej na poslední chvíli snažili změnit. Na druhé straně se pohybujeme v rámci systému, který tady máme, a případná změna je věc debaty poslanců i veřejnosti. Slovenský přístup umenšuje váhu jednoho každého poslance, což také není dobře. Ale myslím, že jejich systém funguje. Není možné zamezit tomu, aby mohli poslanci do zákonů vpašovávat zcela nesouvisející paragrafy? Těžko. Poslanci vždy mohou říct, že i zdánlivě odlišné věci spolu souvisí. Zákonem se to nedá přesně svázat. Mělo by jít spíš o džentlmenské úmluvy, o věc určité parlamentní kultury. Jak to, že tyhle džentlmenské dohody nefungují? Pokud poslanec něco pokládá za hodnotově zásadní a chce to prosadit, můžeme se stokrát odvolávat na politickou kulturu. On jen využívá možností zákona a to se nedá zpochybnit.

o ochraně lidí před domácím násilím, který letos na jaře předložil sněmovně místopředseda Jan Kasal. Stačil rozhodný vzdor jednoho jediného poslance stojícího navíc v opozici i k domovské straně – a dlouho očekávaná norma skončila odsunuta v zapomnění. Ale po pořádku. Před čtyřmi lety šokoval Jana Kasala průzkum, podle kterého je tady nějaké formě domácího násilí vystaven každý pátý z partnerů. Debatoval o tom s lidmi kolem Bílého kruhu bezpečí, který se obětem násilí léta věnuje. Slovo dalo slovo a vznikla Aliance proti násilí, ve které se kromě aktivistů z neziskové organizace sešli také státní zástupci, policisté, lidé z ministerstev a politici. Právníci pak pro Alianci připravili návrh zákona podle rakouského vzoru. Zatímco u nás je nucena opustit byt oběť opakovaného násilí, většinou žena často spolu s dětmi, a musí si hledat útočiště u známých, příbuzných či v azylovém domě, rakouská praxe je opačná – z bytu je vykázán agresor. Policista zasahující v bytě by se převzetím rakouského modelu dostal do nové situace: dnes zjistí, zda došlo ke zranění, a teprve pak koná. Nově by mohl konat také tehdy, kdy k žádnému zranění nedošlo. Zpočátku to vypadalo, že návrh nemůže nic ohrozit. Jan Kasal k problematice uspořádal několik seminářů a k návrhu se svými podpisy připojili poslanci ze všech pěti klubů zastoupených ve sněmovně. Také ústavně-právním výborem prošel návrh bez problémů. Při druhém čtení ale přišel nečekaný zvrat. Slovo si vzal Marek Benda (ODS) a oslovil poslance s obavou, že si do běžných manželských konfliktů pustíme policii: „Chci zákon, který nebude zneužitelný k vyřizování rodinných sporů nebo nějakých mileneckých trojúhelníků se zapojením policejního důstojníka.“ Konkrétně takový, který se obejde bez vykázání ze společného bytu. Jenže, jak hned namítl stínový ministr spravedlnosti Bendovy strany Jiří Pospíšil: „Otázka domácího násilí není bez institutu vykázání ze společného obydlí upravitelná.“ Přesto padl Bendův emotivní, ničím nepodložený, ideologický výlev na úrodnou půdu. Řada poslanců, která se o problém domácího násilí nikdy nezajímala, rozuměla jeho jednoduchému strašení policajty v ložnici spíš než Kasalovým citacím odborníků. Do podrobné rozpravy, ve které by poslanci mohli přicházet s pozměňovacími návrhy, se návrh vůbec nedostal – a vrátil se k dalšímu projednání ústavně-právnímu výboru. Jan Kasal se raději smířil s tím, že návrh bude další půlrok ležet ve sněmovně (na konci září uspořádá Jan Kasal seminář pro poslance, v říjnu by zákon měl projít druhým a třetím čtením), než by riskoval přijetí pozměňovacích návrhů, které ze zákona udělají paskvil. (Humorným dokreslením situace je výtka, kterou vedle Bendova zásadního útoku adresoval Kasalově normě poslanec Stanislav Křeček (ČSSD): „Co když se vykázání bude týkat železničáře pověřeného stahováním závor?“ ptal se Křeček sněmovny od řečnického pultu. „Pokud takového člověka vypovíme na deset dní z nádražního domku, ohrozíme tím výkon jeho práce. Nestáhne deset dní závory. Takže sice ochráníme jeho manželku před domácím násilím, ale za cenu, která není úměrná.“) Místopředseda Kasal vidí příčinu neúspěchu svého návrhu v tom, jak snadno může každý z poslanců do předlohy zasahovat pozměňovacími návrhy. Stačí dojít k mikrofonu a promluvit. Často se pak v plénu najde dost lidí, kteří o zákonu moc nevědí, a populismus je strhne. To správné místo ke koncepční debatě o zákonu je podle něj v odborném výboru. „Benda i Křeček seděli na jednání ústavně-právního výboru. Byli tam odborníci, se kterými mohli své obavy probrat, odpověděli by jim fundovaně. Neudělali to,“ říká Jan Kasal. „Má pravdu,“ říká poslanec Stanislav Křeček. „Právě proto, že jsem potřeboval ovlivnit sněmovnu, jsem přednesl své návrhy až na plénu a ne ve výboru. Je to právo každého poslance.“ Jan Kasal by uvítal změnu jednacího řádu sněmovny, která by neodpovědnou lehkost změn bez pořádné přípravy ukončila. Například takovou, že do návrhu zákona by se mohlo zasahovat právě jen ve výboru; poslanci na plénu by pak měli na vybranou – buď zákon přijmout, nebo odmítnout, ale ne ho od základu měnit.

Melčák po padesáté čtvrté Na samé srdce návrhu mířil také poslanec Karel Sehoř (ODS). To když při projednávání silničního zákona přednesl do mikrofonu: „Navrhuji zrušení bodového systému.“ Jeho frontální útok neprošel, nedostal potřebný počet hlasů. Daleko nebezpečnější zákonu však byla akce Miloše Melčáka (ČSSD). Stejně jako loni na podzim, když přišel ministr dopravy Milan Šimonovský (KDU-ČSL) se silničním zákonem poprvé, přednesl i tentokrát víc než pět desítek pozměňovacích návrhů. Při podzimním ataku více než dvou stovek poslaneckých pozměňovacích návrhů ministr raději i se zákonem vycouval zpátky do klidu kanceláří svého úřadu. Před prázdninami se vrátil s předlohou, která byla v podstatě stejná. Rozdíl byl ale v tom, že nejen on, ale hlavně zpravodaj zákona Miloslav Kala (ČSSD) byl o poznání lépe připraven.

Vyplatilo se to. „Kolegovi Melčákovi se zákon nelíbil. Je proti bodovému systému. Chtěl by zvýšit povolenou rychlost v obcích. Ani přednost chodců na přechodu se mu nelíbí – rád by, aby se na nich lidé nejdřív shromáždili do skupiny a pak teprve mohli přecházet,“ říká zpravodaj zákona Miloslav Kala. „Loni se mu zákon povedlo pozměňovacími návrhy torpédovat, teď už ne. Byl jsem lépe připraven.“ Příprava spočívala v promyšlení toho, jak spolu jednotlivé paragrafy v zákoně souvisí. Několik hodin jednání ve sněmovně pak chtělo velkou pozornost. „Když třeba poslanci odhlasují pozměňovací návrh, že za rychlou jízdu se strhnou ne tři, ale jen dva body, musí mít člověk na paměti: Pozor, promítnout do pokut za přestupky. Jinak se stane, že tam zůstane vyšší pokuta za méně bodů v porovnání s jiným přestupkem,“ vysvětluje Miloslav Kala. „Pak je pro některého poslance hračka zákon torpédovat – chytne se toho a vystoupí: To nejde, to přece nemá logiku. Na to ostatní poslanci slyší a dají mu v hlasování za pravdu, že takový zákon opravdu přijmout nemohou.“ Shrnuto, za zákon, který by měl zvýšit bezpečí našich silnic, vděčíme nejen ministru dopravy, ale také bystrému a angažovanému zpravodaji. Poslanec Miloš Melčák ve svém přístupu ale problém nevidí. Prý jen neměl možnost dostatečně se podílet na jeho přípravě, tak ho chtěl vylepšit aspoň teď během sněmovního jednání. Jeho stranickému kolegovi Kalovi se to ale nelíbí. „Zákon byl několik měsíců v hospodářském výboru a on je jeho členem. Tam mohl předložit cokoli,“ říká Miloslav Kala. „Hospodářský výbor mé návrhy nepřijal, tak jsem je modifikoval a předložil znova až na plénu,“ namítá Melčák. Jiný nešvar – vsunout do silničního zákona větu, která s ním vůbec nesouvisí, však zpravodaj Kala připustil. „Kolega Koudelka, který je v dozorčí radě vinařského fondu, tam potřeboval vsunout drobnou změnu zákona o vinohradnictví,“ říká. Dvakrát pyšný na to ale není: „Obešel tak legislativní proces. Místo tři čtvrtě roku to bylo hotovo ze dne na den, nikdo se k tomu nevyjadřoval – prásk, a je to schváleno.“ Praxe, kdy poslanec využije nepozornosti nebo loajality svých kolegů a do naprosto nesouvisejícího zákona vloží paragraf nebo větu, je tak častá, že se pro ni v právnickém slangu vžil název „jezdec“. Mezi nejznámější jezdce z poslední doby patří zákaz převodu krajských nemocnic na veřejné obchodní společnosti, který do zákonu o hluku vpašoval šéf sněmovního zdravotního výboru Jaroslav Krákora (ČSSD) poté, co jeho stranická kolegyně ministryně Milada Emmerová nedokázala přesvědčit hejtmany po dobrém. Krákorův pokus kvůli právním chybám nevyšel, jiní jezdci ano a je s nimi svízel. Loni třeba prosadil Vlastimil Aubrecht (ČSSD) do novely zákona o ochraně krajiny a přírody nenápadnou větu: výjimky týkající se chráněných krajinných oblastí už nebude udělovat ministerstvo životního prostředí, ale vláda jako celek. Věta bez problémů prošla a dnes má problém vláda. Na každé schůzi musí řešit přibližně dvacítku takových marginálií, jako je třeba „výjimka pro vjezd pana Františka Taliána na pozemek č. 149 v CHKO Šumava“. Na to ale Vlastimil Aubrecht ani nepomyslel, jen bojoval za miliardový projekt jezů na Labi, který ministerstvo životního prostředí nechce povolit. Aubrecht doufal, že vláda jako celek bude jezům víc nakloněna. Nesmyslnost svého návrhu už dnes uznává i sám poslanec Aubrecht. Sepsal s kolegy další novelu, podle které by vláda rozhodovala už jen o případech, které sama označí za veřejně prospěšné stavby. Vláda ale novelu odmítla – její součástí pro změnu byla i pasáž, která měla občanským sdružením znemožnit podílet se na rozhodování o velkých stavbách. Parlament se k druhému Aubrechtovu návrhu bude vyjadřovat během podzimu.

Kolegové, zrušte mne „Kolegyně a kolegové, prosím o pochopení. Teď zazní na mikrofon mé přání, že byť jsem jedním z předkladatelů tohoto návrhu zákona, tak jeho konečná podoba vypadá tak, že velmi prosím: Nechť nikdy není spojován s mým jménem,“ bouřil předseda lidovců Miroslav Kalousek letos v lednu. Šlo o zákon o konkurzu a vyrovnání. Předkladatelům (kromě Kalouska skupině lidoveckých poslanců a poslanců ODS) ho zkazil svými pozměňovacími návrhy sociální demokrat Josef Koudelka. Poslanci, kteří zákon předložili, nakonec své podpisy pod ním stáhli. Tím ukončili jeho projednávání. Jednou z nich byla Eva Dundáčková (ODS). „Chtěli jsme dát víc pravomocí věřitelskému výboru a ubrat je konkurznímu správci. V jejich prospěch se koneckonců konkurz dělá,“ říká poslankyně. Další změna se týkala toho, že věřitelé, jejichž dluh je kryt zárukou, měli mít jako kdysi právo na stoprocentní uspokojení dluhu. „Dnešní úprava se v důsledku obrací proti lidem, kteří žádají o úvěr. Banky po nich chtějí větší než 100% záruku,“ říká Eva Dundáčková. Poslanec Koudelka ale přišel s tím, že mezi přednostní věřitele by měli patřit také zaměstnanci. „Na první pohled to vypadá hezky – řadový pra-

TÉMA

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

15

A teď prosím – ať vejdou jezdci. FOTO LUDVÍK HRADILEK

covník nepřijde o peníze,“ říká Eva Dundáčková. „Ale právě tahle ustanovení také umožňují vyplatit managamentu zlaté padáky. Tomu managementu, který podnik přivedl do konkurzu.“ Než tohle, rozloučili se raději předkládající poslanci s celým zákonem.

Výsada neomezených změn Sami poslanci jsou si zlořádu bezpočtu pozměňovacích návrhů, metaných v druhém čtení bez ladu a skladu, dobře vědomi. Skupina, která se zabývá změnami jednacího řádu sněmovny, měla tento nešvar na pořadu. „Tahle praxe je neudržitelná,“ říká její člen Jan Kasal. „A čím víc se budou blížit volby, tím to bude horší.“ Kudy z toho ven by věděl: dát víc pravomocí odborným výborům sněmovny a ubrat je plénu. „Například k záko-

nu, pro který se vyjádří tři pětiny členů výboru, by se už nemusela otevírat podrobná debata ve druhém čtení,“ říká. „Když výbor řekne, že je kvalitní, hlasovali by pak poslanci jen pro nebo proti zákonu.“ Příklad si lze vzít i ze sousedních zemí. V Rakousku může pozměňovací návrh před druhým čtením předložit minimálně pět poslanců, v Polsku a na Slovensku dokonce nejméně patnáct (v Polsku také šéf klubu). Zatímco v Rakousku pak může na poslední chvíli podaný návrh putovat zpět k debatě do výborů, v Polsku je to pravidlem. U nás však zůstalo jen u teorie. „Diskutovali jsme o inflaci pozměňovacích návrhů,“ říká další členka skupiny pro jednací řád Jitka Kupčová. „Ale byla to jen obecná diskuse. Konkrétnější podoby to nedoznalo. Každý sice uznával racionalitu toho,

INZERCE

LEVNÉ KNIHY Kma Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz

THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE I.-XI. 11 CD mapuje tvorbu skupiny od roku 1969 do roku 1986 Muž bez uší Vožralej jak slíva Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned Ach to státu hanobení Pašijové hry velikonoční Jak bude po smrti Co znamená vésti koně Kolejnice duní Hovězí porážka Půlnoční myš Trouble Every Day

Cena 49,- Kč za 1 CD

že změna je potřeba. Ale dobře se vědělo, že by na to poslanci nepřistoupili.“ „Mockrát jsem o téhle ničím neomezené možnosti předkládat ve druhém čtení pozměňovací návrhy přemýšlela,“ říká Eva Dundáčková. „Nakonec jsem ale došla k tomu, že ji omezit nechci. Právě právo každého jednotlivého poslance zasahovat do projednávaných zákonů je podle mě podmínkou parlamentní demokracie.“ Argument, že v parlamentech jiných, minimálně stejně demokratických zemí práci poslanců různým způsobem omezují, nezabírá. Současné poslanecké neukázněnosti se podle Dundáčkové dá čelit jediným způsobem: „Apelovat na poslance, aby se mírnili a chovali se odpovědně.“ Poslanec Miloslav Kala uvádí jiný důvod, proč si jeho kolegové stejně jako imunitu a finanční výhody hlídají také právo přicházet neomezeně s pozměňovacími návrhy: „Dává jim moc.“

Po debatě o pozměňovacích návrzích tak skupina pro jednací řád udělala jediné. Změnila ho tak, aby si s jejich důsledky dokázali poradit aspoň sněmovní právníci. Dosud totiž měli na zapracování změn do návrhu, mezi druhým a třetím čtením, osmačtyřicet hodin. Teď na tuhle práci budou mít o den víc. Hana Čápová Autorka je redaktorkou časopisu Týden.

Tento text vznikl díky laskavé podpoře OPEN SOCIETY FUND PRAHA.

Q

16

ROZHOVOR

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 37

Když není velitel, není manšaft S bezpečnostním expertem ČSSD Milošem Titzem o stavu české policie dent, nikam to nepovede. Velitel inspiruje manšaft, když není velitel, není manšaft. Co říkáte názorům náměstka policejního prezidenta Petra Želáska, který za jeden z hlavních důvodů, proč policie nefunguje, považuje zrušení paragrafu příživnictví? Paragrafu, podle něhož se za totality zavíralo jak na běžícím pásu? To je připitomělá filozofie minulé doby: nemůžeme ti prokázat krádež, tak tě zavřeme za to, že jsi pár dnů nedělal. Kdo to říká dneska, chce si jen zjednodušovat práci a neví, že se časy změnily. A právě o to jde, o celý systém, jak funguje policie. Želásko je neštěstí, stejně jako druhý náměstek Jaroslav Macháně. Musíme pojmenovat chyby, a potom je začít napravovat.

Reorganizovat!

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Miloš Titz se narodil v roce 1939 ve Frýdku-Místku. Vystudoval fyziku na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. V roce 1968 byl členem přípravného výboru Klubu angažovaných nestraníků. V roce 1989 vstoupil do sociální demokracie, ve volbách v roce 1996 se stal poslancem a místopředsedou výboru pro obranu a bezpečnost. Tuto funkci vykonává dodnes. Je hlavním bezpečnostním expertem sociální demokracie. Miloš Titz je ženatý, má dvě děti. Je autorem řady studií z oblasti fyziky.

J

ako dlouholetý zástupce předsedy poslaneckého výboru pro obranu a bezpečnost máte určitě o policii spoustu zasvěcených informací. Jaký je její stav? Znám řadu policajtů, za které bych dal hlavu na špalek, a bojím se o ně. Nejen proto, že by je podsvětí chtělo zlikvidovat, třebaže i to je docela možné. Vidím nebezpečí spíš v tom, že je zlikvidují nadřízení, kteří nejsou tak schopní a dobří. Chtěl bych společnost varovat před jednáním vedení policie. Před kým konkrétně? Nechtěl bych uvádět jména, to by musela být konfrontace, musely by být důkazy na stůl. Nemám žádné vyšetřovací pravomoci, jako člen výboru pro obranu a bezpečnost mohu jen zlobit ministerstvo vnitra. A jak zlobíte? Často jsem se na výboru ptal na to, proč se děje ono, proč se nevyšetřilo tamto, ale odpovědi na otázky mě neuspokojily.

Nejsem žádný superman Takže znovu. Varujete společnost před vedením policie, před její neochotou něco řešit, to jsou od muže ve vašem postavení závažná vyjádření. Měl byste říci, co máte na mysli konkrétně. Debaty na výboru nejsou obecně dobré, nedostáváme odpovědi na otázky, je to vlastně takové divadlo, všichni se tam prezentují, předvádějí a výsledků je pramálo.

Víte třeba, jak se léta řešilo, jestli je policejní prezident Kolář dobrým velitelem. Z mnoha stran jsem slyšel, že to byl nesmírně hodný, lidský muž a tak, ale devadesát procent lidí z branže mi nakonec řeklo, že nebyl velitelem, že to neuměl. To je první problém policie. Jsou tam dobří velitelé? Nejsou to jen lidé, kteří tu práci dělají od časů normalizace a dnes si jen hlídají místa a nepouštějí na ně mladší a schopnější? Když jsem to říkal Stanislavu Grossovi v době, kdy byl ministrem vnitra, jen mávl rukou a tvrdil, že jde o odborníky. Kde jsou podle vás ti skuteční odborníci? Páteřní struktura policie, to je operativa, kriminálka, všichni ti, kteří bojují se zločinem přímo. Žádné kancelářské krysy, jejich práce nestojí na čmárání tabulek a já nevím čeho. Policie bude dobrá, když bude mít dobré informace o zločinu, bude na ulicích, bude mít skvělé informátory. Páteřní jednotky musí mít důvěru, podporu. Jenže podle mých informací to nefunguje. Bohužel – a řekl mi to jeden bývalý vysoký policajt mnohokrát – dostávají se tam štábní krysy, které si místo vysedí u různých stolů, jsou stále mohutnější, bytní, nejsou to skuteční operativci. Toto je alfa i omega přístupu. A to je potřeba změnit. Jenže existuje spousta informací o tom, že lidé z „páteřních“ jednotek spolupracují se zločinem, vynášejí informace, berou úplatky. Ale stejným zločinem je, když se v tomto případě nezasahuje, když se neudělá reorganizace, nevyházejí se neschopní, nepotrestají zkorumpovaní. A ještě se ptát: Jak se to mohlo stát? Jedině proto, že vedení policie nedělalo svou práci, že něco krylo. Vemte si třeba stíhání elitních policistů, jako byl Macháček a spol. Nakonec se ukázalo, že byli nevinní. Ale nikdo se jich nezastal. Nikdo se jim neomluvil, nikdo nevyšetřoval, jak se to mohlo stát. Proč jste tehdy nezasáhl vy jako poslanec? Já jsem nikdy neměl v ruce takové důkazy, abych se mohl nechal přijmout policejním prezidentem a říci mu: Konejte, nebo to bude do tří dnů ve všech denících a budete mít z ostudy kabát. Ale existovala přece řada nepřímých důkazů. To vím, ale jak to skončilo? Já nejsem žádný superman. Nakonec se do toho zapletl i pan prezident Havel, chtěl, aby BIS prověřila Josefa Douchu, který za případem Macháček stál. Prezident použil dost silná slova o tom, že Doucha destabilizuje policii, a stejně se nic nevyřešilo. Jak se vám zamlouvá nový policejní prezident? Vladislav Husák se mi vůbec nelíbí, mluvil jsem o tom na našem poslaneckém klubu, ve výboru. Až donedávna pracoval jako dopravák, jaké může mít ponětí o práci operativy? Jak dokáže zhodnotit jejich práci, jak dokáže pochopit, že nespolupracují s grázly? Jak zajistí, že tady nebudeme mít další Berdychovy gangy, zločince propojené s policisty? Husák prošel krátce pražskou správou, o jejíž profesionalitě se nemluví zrovna nejlíp, navíc tam museli zrušit odbor pro odhalování organizovaného zločinu, protože už nevěděli, komu vlastně slouží, jestli spravedlnosti, nebo zločinu. Dopravák neví nic o práci kriminálky! Dokud nebude fungovat schopný policejní prezi-

Všechno, co říkáte, by znělo pěkně od opozice. Ale vy jste dlouholetý bezpečnostní expert strany, jež je u moci sedm let. Vážně jste nemohl pro změnu stavu, který tak vášnivě kritizujete, nic udělat? Můžu říct, že nesu určitou odpovědnost, možná jsem měl víc křičet. Myslím, že hlavně reorganizace ministra Grosse před čtyřmi lety byla nešťastná. K moci se dostaly hlavně ty kancelářské krysy, je zmatek v kompetencích, v odpovědnosti, do toho si Gross vytvoří nějaký tým Mlýn, jehož existenci nám dosud nevysvětlil. Teď odcházejí od policie mladí slušní operativci, jsou otrávení... Komu jste svůj názor řekl? Třeba Grossovi, teď taky Bublanovi, dávám jim písemné dotazy, ale jejich odpovědi jsou nedostačující, někdy neodpoví vůbec. Pak si stěžuju na klubu, ale tam je mi řečeno, že téma není na pořadu jednání. Nechtěl bych, aby to znělo jako výmluva, ale mám fakt spoustu jiné práce a není v mých silách všechno zvládnout. Proč není „páteř policie“ schopna dotáhnout do konce závažné případy? Vezměte si třeba aféru kolem Krejčíře. Ty indicie okolo Krejčíře jsou šílené. Zpackali to lidé, kteří byli na place, ale stejně tak ti nahoře. Tak důležitá akce, a oni tam nasadí jen pár lidí. Najdou v trezoru zbraně, samopal, pistoli, a nechají Krejčíře jen tak volně chodit. Policista, který měl akci vést, zástupce protikorupční služby Milan Šiška, si během akce vezme dovolenou! Možná to byla korupce, možná ne. Víte, pro mě je důležitý systém: jak byla akce připravena, kdo jí velel, kdo dal k čemu příkaz, jak je to s Krejčířovými obviněními. Vždyť toho muže mají na talíři už deset let a nedokáží mu nic prokázat. Kdo za to odpovídá? Teď budu chtít odpověď po inspekci ministra vnitra. Skutečné odpovědi, ne nějaké elaboráty jako o CzechTeku v Mlýnci. Tam jsem se taky zeptal, jak byl zásah připravený, velitelsky a modelově zajištěný, a taky na to nebyla žádná odpověď. To neřeknou nic ani poslancům? Neřeknou. Já od začátku tvrdím, že okresní policejní prezident, který akci údajně velel, jí velet nesměl. Na place musel být minimálně krajský velitel policie a vše měla zajišťovat skupina na policejním prezidiu. Vůbec nevím, jak a co se dělo. Řekli vám, kdo tu akci řídil? Ne. Víte, pokud jde o informace, nejsem na tom o moc lépe než novináři. Jsem ve výboru, mohu interpelovat, ale vy máte zákon o svobodném přístupu k informacím a taky se toho moc nedozvíte. Ale asi za vámi, stejně jako za mnou, chodí policisté, otrávení tím, co se děje. Chtějí ovšem zůstat v anonymitě, protože se bojí. Jde o policisty, kteří mají dobré informace a poukazují třeba na známosti Krejčíře mezi politiky i policisty. Proč své informace nezveřejní, proč v práci na případech nepokračují? Protože jejich nadřízení nemají zájem. Prý říkají: Ať si to vyřídí ti nahoře, ať nedopadneme jako Macháček. Protože vás zlikvidují mávnutím proutku. Kdo? Ti špatní a ti, kteří jsou na ně navázaní. Já prostě po žádném z těch policajtů nemůžu žádat, aby si vzal pistoli a šel proti kulometnému vojsku. To by byla sebevražda. Hledám systémovou změnu, cestu, jak toho policajta neposílat na smrt. Jak jste úspěšný? Vůbec. Co byste navrhoval jako lék pro policii? Reorganizovat ji s novými nebo se staronovými lidmi. Začít koncepčně něco dělat a ruku v ru-

ce se snažit něco udělat s tím páteřním systémem. Páteří musí být kriminální služba, kde by se měli dostat na pravá místa praví lidé. Když to převedu do armádní terminologie, ve skupinách musí dělat chlapi, kteří prošli cvičákem, bojem, mají zkušenosti, nejsou to papíráci z Pentagonu. Je nutné pro ně zabezpečit techniku, počítače, peníze a my politici musíme zajistit klima. To znamená, že na žádné vyšetřování nebude konán politický tlak. Máte nějakou koncepci? A jména? S těmi jmény je to složité. Můj tip je Jan Beroun. Ověřoval jsem si ho. On by byl schopný najít oporu ve vládě a navrhnout nějaké cesty. Není typem, který si sedne na křeslo a bude si myslet, že to půjde nějak samo. Byl by to člověk, který by se nebál do struktur říznout a hledat schopné lidi. A má slušnou praxi u policie. Měl by se podívat kolem svícnu, kde bývá nejvíc tma, měl by si k sobě vybrat dva tři lidi, energicky se zabývat rekonstrukcí prezidia, hlavně pokud jde o počet lidí. Proč se Jana Berouna nepokusíte prosadit na post ředitele? Protože nechce. A je to škoda, protože policejním prezidentem nemůže být dopravák, ani nikdo z pořádkových sil. Jinak nám budou zemi de facto řídit Krejčířové. Bylo mi řečeno, že Krejčíř je exkluzivní bílý kůň, že ti praví jsou jinde. A nezdá se mi, že by to někdo řešil. No tak kruci, pokud se nevyrovnáme se závažným zločinem, s korupcí a tunely, to pak můžeme všichni parkovat jako andělé a nekrást čokoládu v samoobsluhách, a stejně budeme žít v zemí ovládané mafií.

Přeptám se Jak ukazuje například aféra Unipetrol, existuje v Česku symbióza politiků, vlivných podnikatelů a policistů. Jak je to možné? Do toho moc nevidím. Ale vezměte si třeba přístup premiéra Paroubka. Nechápu, proč se do toho zapletl. Mně už by to mohlo být skoro jedno, z politiky odcházím, už toho mám dost. Ale Paroubek to měl nechat vyšetřit od počátku, od první privatizace a ne křičet něco o komplotu. Proč posílá jednat do Varšavy s nejvyššími představiteli tajemníka Doležela? To je nějaký Richelieu české politiky s glejtem vést tajná a důležitá jednání? Bohužel nemám k Paroubkovi takový přístup, abych mu to mohl říct, dostanu se k němu na jednání poslaneckého klubu, kde je sedmdesát lidí... Zní to jako výmluva, ale není to tak jednoduché prosazovat své názory, když jde o politiku. Nevím, kdo a jak je do toho zapletený, ale vidím, že se Paroubek zachoval špatně. Nevěřím, že je do něčeho zapletený, ale svým přístupem to podezření vyvolal. Budete jako místopředseda výboru pro obranu a bezpečnost prosazovat parlamentní vyšetřování aféry? Každý toho má plnou hubu, ale co zmůže taková komise? Aby měla význam, museli by před ní lidé vypovídat jako svědci. Pod přísahou, jako třeba v Polsku. A ne aby si každý mohl říkat, co chce. Jak toho lze docílit? Změnou zákona. Snažil se o to někdo? Ne. Proč ne? Nejsem právník, nevím, jak bych se té věci zmocnil, může narazit na něco, na nějakou zeď. Teď mluvíte jako ty vaše „kancelářské krysy“ z policejního prezidia. To snad ne. Zákon jako takový je forma vládnutí a soužití. Ve společnosti vládne exekutiva, a ta by zákony měla předkládat. Jen výjimečně a na poměrně menší věci by měla být využita zákonodárná iniciativa poslanců a senátorů. Přiznávám taky, že na něco nemám čas. Například dnes mám ještě pět schůzek, třeba kvůli budoucnosti jedné policejní střední školy... Tak dovolte poslední otázku. Na střední policejní škole tuším v Holešově proběhl průzkum na téma sklon ke korupčnímu jednání. Dělali ho dvakrát: když studenti nastupovali a když školu opouštěli. Zjistilo se, že absolventi na tom jsou daleko hůř. Třeba nejde jen o „kancelářské krysy“, ale o nastavení morálky v policii. To je důležité, přeptám se. Jaroslav Spurný

Q

INZERCE / VZDĚLÁVÁNÍ INZERCE

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

179

STUDIO BON KURZY FRANCOUZŠTINY všech pokročilostí Vy s o k á š k o l a l o g i s t i k y o . p . s . konzultační středisko Praha zahajuje v akademickém roce 2005/2006

tříleté bakalářské studium studijního programu

DOPRAVNÍ A SPOJOVÁ INFRASTRUKTURA Forma studia: KOMBINOVANÁ

Tel: 543242296, mob. 776649904 http: www.volny.cz/studio.bon Kontakt: E. Silva Lago, Boh. Martinů 11, Brno 602 00

Výuka: v centru Brna (Josefské nám.1,Brno 60200

Kurzy italského jazyka I. čtvrtletí 13. října – 21. prosince 2005

studijní obory

ZÁPISY: od 1. září 2005 pondělí, středa, pátek: 9–12 h úterý, čtvrtek: 9–13 h; 15–18 h

* Dopravní logistika * Logistika služeb PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ SE KONÁ DNE 20. 9. 2005 v 10.00 hod.

Šporkova 14, Praha 1–Malá Strana tel.: 257 090 681 fax: 257 531 284

v budově konzultačního střediska Nad Rokoskou 111/7, 182 00 Praha 8 více informací na tel.: 284 683 466 e-mail: [email protected], www.vslg.cz

e-mail: [email protected]. http: www.iic-praga.cz Nejlepší jazykovou a životní školou je dlouhodobý pobyt a studium v cizině, bez možnosti mluvit mateřským jazykem.

SPOLEČNOST PŘÁTEL ITÁLIE zahajuje 29. 9. patnáctý ročník

INTERNATIONAL STUDENT EXCHANGE PROGRAMS

ACADEMIC YEAR PROGRAM -

KURZŮ ITALŠTINY

jednoroční studium na střední škole v USA, v Kanadě, v Jižní Africe, na Novém Zélandu, v Německu, ve Francii, v Japonsku, v Číně, v Thajsku, v Mexiku, ve Španělsku či v Brazílii. Program je spojen s ubytováním v hostitelské rodině. Zúčastnit se mohou 15 až 18letí studenti, kteří se učí cizí jazyk alespoň tři roky.

AU–PAIR PROGRAM V USA -

je určený dívkám ve věku 18 – 26 let. Součástí je studium na vyšší škole (college).Program je sponzorovaný vládou USA. Týdenní odměna za pomoc s dětmi – USD 140 až 200. Ubytování, strava, školné, letenky a pojištění zdarma.

s italskými a českými lektory pro začátečníky a pokročilé

ASSE-cz, academic student services, s.r.o., Francouzská 23, 120 00 Praha 2 Tel.: 224 251 741, 224 251 721, Fax: 224 257 856, E-mail: [email protected], www.asse.cz

jedna dvouhodina týdně, výběr mimo pátku od 16.00 a 17.45 Zápisy od 16.00 do 18.00 Základní škola Josefská 5, Praha 1, Malá Strana Nejlevnější kurzovné, při zápisu slevy studentům, důchodcům a členům. Další informace na tel.: 235 362 939 a na www.sweb.cz/prateleitalie

Kurz Aj

PRAŽSKÁ VYSOKÁ ŠKOLA PSYCHOSOCIÁLNÍCH STUDIÍ

s lektory ve výcviku za zvýhodněnou cenu

přijímá studenty pro bakalářské studium

kurz probíhá v měsíčních cyklech po celý rok

SOCIÁLNÍ PRÁCE se zaměřením na komunikaci a psychoterapii Studium je placené. Náhradní termín přijímacích zkoušek 23. 9. 2005 Hekrova 805, 149 00 Praha 4 tel. 267 913 634, 777 326 099 [email protected], www.viap.cz

THE ENGLISH COLLEGE in PRAGUE

Sokolovská 320 190 00 Praha 9 – Vysočany Metro „B“ Vysočanská tel.: 283 893 113, fax: 283 890 118 e-mail: [email protected] www.englishcollege.cz

Soukromé 6leté ANGLICKÉ GYMNÁZIUM v síti MŠMT pod patronací Václava Havla a Prince Charlese. Přijímáme studenty po 7. tř. ZŠ

■ Výuka probíhá v angličtině ■ Na závěr studia Mezinárodní zkouška IB, uznaná MŠMT a českými univerzitami za rovnocennou české maturitě ■ Mezinárodní kolektiv studentů (80 % Čechů, 20 % cizinců) ■ Prospěchová stipendia Prince z Walesu ■ Hudební stipendia pro nadané studenty DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ: 15. listopadu 2005 a 24. ledna 2006, vždy 13,00 – 16,00. Do 15,00 možná účast ve výuce. Součástí přijímacího řízení jsou individuální pohovory v angličtině, na které je nutno se objednat. Kontakt: Mgr. Jana Kloudová

ŠKOLA PO ŠKOLE – Centrum vzdělávání Karlínské nám. 12 186 00 Praha 8

e-mail: [email protected] tel.: 604 427 968, www.skolapos.wz.cz Jednoleté dálkové (víkendové) studium: psychologie a sociologie ● public relations ● personální management ● cestovní ruch ●

Krátkodobé kurzy: příprava na VŠ ● příprava uchazečů o zaměstnání ● základy účetnictví ● daně ● public relations

Internetové kurzy: ● ●

psychologie a sociologie personální management

Bezbariérový přístup, výtah pro vozíčkáře

800 CZK/ měsíc

intenzivně, Po až Čt Říjen od 27.9. do 20.10. 2005

16:45-18:30 low/high level / 18:30 – 20:15 low/high level – zápis a úhrada kurzovného na říjen nejlépe do 22. 9. pro více info:info@oxfordtefl.cz ,Tel.: 224 233 572 www.oxfordtefl.cz , Konviktská 24, Praha 1

Střední škola technická (nástupnická škola ISŠt – COP) Beranových 965, Praha 9 - Letňany Nabízí kvalitní a moderní výuku v oborech:

4letých s maturitou ✖ ✖ ✖ ✖ ✖ ✖

MECHANIK SEŘIZOVAČ – MECHATRONIK MECHANIK SEŘIZOVAČ – program. CNC MECHANIK ELEKTRONIK MECHATRONIKA SILNIČNÍ DOPRAVA AUTOTRONIK

3letých s výučním listem ✖ AUTOMECHANIK ✖ OBRÁBĚČ KOVŮ ✖ ZÁMEČNÍK

2letých denních nástavbových ✖ PODNIKÁNÍ

DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ 19.10.,2.11.,9.11.,7.12,11.1.,25.1.,1.2.,15.2. v areálu Avia Letňany, od 12.00 – 17.00 hod bližší informace: tel.: 286 920 908, 283 923 097 nebo www.isstcop-praha.cz

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Paleontologové už ani nedoufali, že někdy najdou fosílie pravěkých předků dnešních šimpanzů. Podle stávajících představ měli předci těchto lidoopů obývat vlhké pralesy střední a západní Afriky, kde nacházeli hojnost potravy. V pralesích však vládnou podmínky zcela nevhodné pro dochování fosílií,

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Koleje zkázy míří do Lhasy Čínští komunisté pokračují v likvidaci úžasného Tibetu

Šimpanzi, příběh mozku a elektrárna v batohu a tak o evoluci šimpanzů nevíme prakticky nic. O člověku víme více, protože počátky jeho evoluce jsou spojovány se suchými východoafrickými savanami. Život na travnatých pláních byl krušný a naši předci se museli ohánět, aby obstáli. To nastartovalo jejich závratnou evoluční kariéru. Nyní byly u keňského jezera Baringo objeveny zuby šimpanzů staré půl milionu roků. Pravěcí lidoopi tedy zjevně obývali i velmi suchý kraj, který jim měl být podle stávajících představ vědců zapovězen. Otázkou teď je, proč člověk na pobyt v savaně reagoval evolučním vzestupem a šimpanz nikoli. Tým genetiků vedený Brucem Lahnem z University of Chicago prostudoval dva geny, jejichž poškození má za následek drastické zmenšení lidského mozku, takzvanou mikrocefalii. Lahn tyto geny podezírá z nastartování evoluce člověka, protože mohly prvním lidem zajistit podstatně větší mozek, než jakým příroda obdařila lidoopy. Lahn přitom zjistil, že před 37 000 roky vznikla nová varianta jednoho genu a velmi rychle se prosadila. Dnes ji nese v dědičné informaci třetina lidstva. U druhého genu vznikla podobně úspěšná varianta před 5800 roky a rozšířila se na pětinu lidstva. Úspěch nových variant obou genů podle Lahna dokládá, že lidský mozek svou evoluci dosud neukončil. Budeme tedy tipovat duševně nadanější lidi podle jejich genů? Podle Lahna to nemá cenu. Inteligenci ovlivňuje celá řada dosud nepoznaných genů a navíc i vlivy, které nemají s dědičnou informací nic společného. Stavu akumulátorů v mobilních telefonech, laptopech a nejrůznějších přehrávačích věnujeme každý den nemalou pozornost. Ještě obezřetněji je kontrolují účastníci vojenských misí, protože na nich závisí provozuschopnost vysílaček či přístrojů pro noční vidění. Dobrou zprávou tak pro ně může být objev Lawrence Roma z University of Chicago, který vyvinul pro potřeby armády zařízení na výrobu elektřiny poháněné lidskou chůzí. Srdcem elektrárny určené k nošení v batohu je závaží zavěšené na pružinách. Během chůze se pohupuje nahoru a dolů a přitom pomocí ozubeného mechanismu otáčí „kolečkem“ pohánějícím elektrický generátor. Čím vyšší jsou požadavky na výkon, tím těžší musí být závaží. Samozřejmě tak roste i náklad, který člověk nese. Zařízení váží kolem 30 kg. Při testech se ale ukázalo, že člověk pochoduje s batohovou elektrárnou s překvapivě malým výdejem energie. Výrazně menším, než jaký vyžaduje nošení stejně těžkého obyčejného batohu, jehož obsah „nehopsá“ na pružinách. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Zabíjení skončilo, soudruzi, teď vezeme práci, péči a mosty pro herce. (Testovací vlak na cestě do Tibetu v pohoří Kchun-lun Šan, září 2005.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Z

ápadočínský Golmud opanovala tíseň. Moderní žlutá budova vlakového nádraží, široké bulváry, perfektně vybavené supermarkety i luxusní hotely se marně snaží vyhrát souboj se skličující prázdnotou. Nic nenasvědčuje tomu, že už příští sobota by měla do života města i celé provincie přinést převratnou změnu a otevřít novou kapitolu v jejich dějinách.

Rychlost, s jakou stavba strategické železnice pokračuje, se čínské vedení snaží náležitě prodat. Tisk se hemží oslavnými články a silnici spojující Golmud a Lhasu, kterou nová železnice z části kopíruje, lemují rozjásané billboardy. „Budujme cchingchajsko-tibetskou železnici, sjednocujme národy Čínské lidové republiky!“ hlásá jeden z nich.

Dobře už bylo

Osazenstvo dálkového autobusu z Golmudu do Lhasy tvoří především čínští turisté a obchodníci čínské i chuejské národnosti. Všichni se na železnici těší. Také tibetský obchodník s buddhistickými předměty Karma Tasí říká: „Je to skvělé. Třicetihodinová cesta autobusem je hrozně únavná, vlak ji zkrátí na polovinu.“ Dvě bledé turistky z Pekingu, které celou cestu trpí dýchacími potížemi, si zase od speciálně vyvinutých klimatizovaných vagónů slibují, že vyřeší problémy cestujících s nadmořskou výškou. Jen německý stavební inženýr Lutz se podivuje, že železnice je jednokolejná, a nechává se slyšet, že projekt zjevně není příliš pečlivě promyšlen: „Zdá se, že prioritou je rychlé dokončení, ne kvalita. Pokud budou chtít později přidělávat další koleje, strašně se to prodraží.“ Mohutná bílá a vínově rudá budova zbrusu nového lhaského vlakového nádraží připomíná zdálky palác Potala. Pro její umístění zvolili čínští urbanisté malebnou podhorskou vesničku Liao-wu na břehu řeky Kyichi asi pět kilometrů západně od tibetské metropole. Přístup na staveniště hlídají přísné nápisy zakazující vstup a milý stařík, který zve příchozí ochotně dál. Pohled zblízka ukazuje, že stavba má do dokončení pořád ještě dost daleko – hotová je pouze hrubá stavba a přední fasáda. Dokonce ani koleje sem ještě nevedou, jen nedaleký most přes řeku a násep napovídají, kde se objeví. Na první pohled se zdá plán čínské vlády dokončit stavbu do 1. října nerealizovatelný. S časem ale zápasí zástupy dobře motivovaných dělníků. Právě při příležitosti březnového rozhodnutí uspíšit ukončení stavby přilila čínská vláda do rozpočtu tohoto stavebního projektu za více než 22,5 miliardy jüanů (68 miliard korun) dalších 5,5 miliardy. „Před třemi měsíci nám zvýšili plat na 3000 jüanů měsíčně,“ radují se z nadprůměrného platu dva dělníci ze S-čchuanu. Podle čínské vlády přinese železnice chudému Tibetu tolik potřebný ekonomický rozvoj. Především turismus by měl do budoucna přinést této odlehlé a ekonomicky zaostalé provincii potřebné finanční prostředky. Podle tiskové agentury Nová Čína se od železnice očekává, že sem ročně dopraví 5 milionů tun zboží a kolem 2,5 milionu turistů. Mnozí ovšem o přínosu železnice tibetskému obyvatelstvu pochybují. Lidé se obávají dopadu masové migrace čínského obyvatelstva z přelidněné východní Číny. Po zavedení železnice do Vnitřního Mongolska se tam zvýšil počet čínského

Právě na 1. říjen je totiž naplánováno slavnostní ukončení stavby železnice z Golmudu do tibetské metropole Lhasy; projektu, který pekingská vláda chápe jako stěžejní pilíř Programu rozvoje západní Číny. Ten iniciovala v roce 1995 s cílem zacelit trhlinu, která se rychle začala rozrůstat mezi prosperujícím východem země a prohlubující se chudobou a zaostalostí západních provincií. Po sváteční atmosféře však v Golmudu není ani památky. „Nikdo neví, jaká budoucnost nás teď čeká. Dlouhé roky tady končila železnice a město situované na severním okraji Tibetské náhorní plošiny sehrávalo veledůležitou funkci strategického dopravního uzlu, překladiště a přestupní stanice pro cestující do Tibetu. Díky tomu taky vyrostlo z vesnice o dvou stovkách obyvatel na čtvrtmilionovou metropoli,“ říká zaměstnanec cestovní kanceláře, kterou živí autobusová přeprava turistů z Golmudu do Lhasy. A mučivá nejistota svírá i obyvatele na druhém konci právě dokončovaného koridoru. Období nejstrašnějšího pronásledování, zabíjení, útlaku a systematického ničení kultury již v Tibetu sice skončilo, snahy čínských komunistů nahradit teď tvrdé represe reformami však v Tibeťanech vyvolávají rozporné pocity. Těší se sice na ekonomický rozvoj, který lepší propojení nejchudší čínské provincie se zbytkem země přinese. Zároveň se však děsí dopadu masové migrace obyvatelstva z přelidněné východní Číny na jedinečnou tibetskou kulturu a přírodu.

Výstavní jednokolejka

Musím jít, jinak nevidím. FOTO US ARMY

Na koleje spojující západočínské město Golmud s hlavním městem Tibetské autonomní oblasti Lhasou je pekingská vláda – která si velmi potrpí na rekordy – náležitě pyšná. 1118 kilometrů dlouhá cchingchajsko-tibetská železnice totiž povede v průměrné nadmořské výšce zhruba 4000 metrů, a stane se tak nejvýše položenou dráhou světa. O výstavbě železnice do této odlehlé oblasti snili čínští stavební inženýři již od počátku 20. století, složitý terén a veliká nadmořská výška však byly nad jejich technologické možnosti a posunuly uskutečnění jejich snu až do roku 2001. Letos v březnu pak čínský kabinet oznámil, že původně plánovanou lhůtu ukončení stavby – rok 2010 – zkrátí o pět let a posune na letošní říjen. V červenci příštího roku by pak měl být zahájen zkušební provoz a od ledna 2007 už by na trati mělo začít operovat šestnáct vlaků denně.

Cizincem ve vlastní zemi

obyvatelstva pětinásobně a v původně ryze ujgurském Kasgaru o třetinu. V Tibetu už dnes žije více Číňanů než původních obyvatel.

Tady bude beton Také etnické složení dělnických part na staveništi lhaského vlakového nádraží vyvolává pochyby o tom, komu má otevření Tibetu přinést ekonomické výhody. „Naše parta je z Chu-nanu, támhleti jsou z Che-peje, ale nejvíc dělníků je ze S-čchuanu,“ vyjmenovává vzdálené provincie jeden ze stavebních dělníků, který sem přijel za prací již před pěti roky. Tibeťané na stavbě nepracují. Podle slov Číňanů totiž prý „nemají potřebnou kvalifikaci a navíc jsou líní.“ „80 procent taxikářů ve Lhase jsou Číňané, většina obchodů a restaurací ve Lhase je v rukou čínských a chuejských přistěhovalců,“ potvrzuje skutečnost tibetská taxikářka Droma. Staveniště je obklopeno úrodnými pšeničnými, ovesnými a bramborovými poli a políčky se zeleninou. „Tahle pole už se příští rok osévat nebudou. Začne se tu stavět,“ chlubí se pyšně jeden ze stavebních inženýrů. „Lhaští urbanisté plánují rozvoj města právě tímto směrem,“ máchne rukou k polím, kde jsou už teď zapíchané pestrobarevné billboardy s detailními plány zobrazujícími supermoderní budoucí lhaskou čtvrt Liao-wu. V jedné z posledních restaurací mezi několika tradičními tibetskými domky, které tu ještě zbyly z původně třítisícové vesnice Liao-wu, je plno. Muži popíjejí sladký čaj s mlékem, sledují tibetskou telenovelu a klábosí. Většina místních se živí zemědělstvím a výstavba železnice a nové městské čtvrti zásadně změní jejich životy – připraví je nejen o domov, ale především o obživu. „Příští rok se musíme odstěhovat nahoru,“ mávne znechuceně rukou směrem k horám padesátiletý Alung Tsering. Dva kilometry od malebné tibetské vesničky vyrůstá uprostřed zaprášené suché stepi jednotvárné šedivé krychlové sídliště, tam budou mít zanedlouho vesničané střechu nad hlavou. Úrodná pole na břehu řeky jim však nikdo nenahradí.

Příští stanice konečná V jiných vesnicích podél železnice se tibetští pastevci zlobí na to, jak trať rozdělila jejich pastviny a jak zvířata odmítají procházet úzkými tmavými tunely pod železnicí. Ekologové se pak obávají i vlivu železnice na zranitelný ekosystém Tibetské náhorní plošiny, například na migrační trasy vzácného jaka divokého a antilopy orongo. Vlaky ještě nejezdí, ale už teď vyvolávají řadu otázek. Dovezou Tibeťanům zdravotní péči, vzdělání a pracovní příležitosti, jak v oficiální propagandě slibuje pekingská vláda, nebo z nich spíš učiní herce v tibetském skanzenu pro turisty? Petra Červená, Tibet a západní Čína Autorka vystudovala čínskou literaturu na UP v Olomouci.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

19

Vrahem je prý Vioxx Smrt Roberta Ernsta vypovídá o džungli informační civilizace

Č

eši to jméno prakticky neznají a nic bližšího jim neříká. Hned z několika důvodů by ale stálo za to, aby se s ním seznámili. Řeč je o Vioxxu, preparátu proti zánětu kloubů, který teď budí ve Spojených státech mimořádné emoce a plní první stránky novin. Oč přesně jde? Porota texaského soudu odsoudila minulý měsíc firmu Merck, která Vioxx vyrábí, k zaplacení odškodného za smrt Roberta Ernsta. Pacienta, který užíval zmíněný lék a který zemřel na srdeční selhání. Výše odškodného zatím nebyla přesně určena, ale lze očekávat částku vyjádřenou v desítkách milionů dolarů. Podobných pacientů přitom může být jen v USA několik desítek tisíc. Tím se dostáváme do částek, které by farmaceutický gigant mohly snadno položit. Člověk na takovou zprávu může reagovat projevem spravedlivého hněvu: dobře firmě tak, neměla nezodpovědně riskovat a prodávat životu nebezpečné léky. Část veřejnosti, která je intuitivně podezřívavá a nedůvěřivá k velkým farmaceutickým společnostem, může dokonce pociťovat i jisté škodolibé zadostiučinění. Věc je ovšem složitější. Bližší pohled totiž ukazuje, že případ Vioxx spíše než o čemkoli jiném vypovídá o tom, jakým způsobem dnes společnost pracuje s informacemi.

Možná ano, možná ne Začněme u informace o smrti Roberta Ernsta. Agenturní zprávy většinou zamlčely skutečnost, že tento pacient zemřel na srdeční arytmii, nikoli na infarkt. Existují lékařské studie, které dokumentují zvýšené riziko infarktu u pacientů užívajících léky na bázi účinné látky rofecoxib, mezi něž patří i Vioxx. Nikdo však nikdy nezkoumal a nepotvrdil, že by Vioxx měl jakýkoli vliv na zhoršení stavu pacientů se srdeční arytmií. Soudní porota složená ze dvanácti

Na základě Grahamovy studie by však přece náhodně vybraných občanů – laiků v oblasti jen bylo možné formulovat hypotézu, že velmi farmacie, medicíny a statistiky – nicméně této skutečnosti nevěnovala pozornost. V koneč- vysoké dávky léku přece jen riziko infarktu velmi významně – zhruba pětinásobně – zvyšují. ném důsledku rozhodl plamenný projev Marka Statistická významnost tohoto zjištění je ovšem Laniera, advokáta žalující strany. Existují ale i další důvody k pochybnostem. zase prudce oslabena tím, že je založena na Texaský soud hodnotil řadu odborných ana- pozorování pouhých deseti pacientů. Může deset pacientů rozhodlýz a posudků. Jedním z klíčonout výsledek soudního sporu, ve vých byl článek otištěný letos kterém nejde jen o miliardy, ale v únoru ve věhlasném britském Může výzkum o osudy milionů pacientů? Může, lékařském časopise The Lancet. tvrdí advokát Mark Lanier a teStudie se zabývala celkem 8143 založený na xaská porota, která mu dala za pacienty, kteří utrpěli infarkt pravdu. a kteří někdy v životě brali pozorování Vioxx nebo příbuzné preparáty. 10 pacientů Celkem osmašedesát pacientů Sirény statistiky bralo tyto léky v době infarkrozhodnout tu. Výsledkem studie bylo tvrCelý případ tak poukazuje na pozovýsledek sporu, ve zení, že účinná látka obsažená ruhodný jev. Nikdy dříve nemělo ve Vioxxu zvyšuje riziko infarklidstvo k dispozici tolik statistickterém nejde jen tu 1,39krát. Je tento výsledek kých údajů a takovou výpočetní sílu jako nyní. Dostupnost statistik opravdu průkazný, anebo jde o miliardy, ale ovšem nejde ruku v ruce s rostoucí o náhodnou shodu okolností? i o život všeobecnou znalostí, jak s daty, jež Autoři studie tvrdí, že výsledek přinášejí, zacházet. je nenáhodný, a tedy statistica smrt milionů Většina lidí zná koncept průky významný, nicméně dodávají, že jde o statistickou významnost měrné hodnoty a je schopna nemocných? Může, na samé hranici. pochopit zcela elementární pojmy rozhodla teď porota z teorie pravděpodobnosti. ZdaZa pozornost však stojí i další údaje: studie nepracovala s výleka ne každý ovšem zná rozv Texasu. sledky, které by získala na základíl mezi průměrem a mediánem. dě kontrolovaného experimentu, Jen někteří lidé jsou pak schopni nýbrž se spokojila pouze se stauvažovat v pojmech podmíněné tistickým zpracováním hromadně sesbíraných pravděpodobnosti. A konečně jen nepatrná část dat. Autor expertízy, doktor David Graham, populace zná alespoň základy statistického testakovou námitku uznává a připouští, že při tování hypotéz. uvážení všech dalších faktorů vychází riziko Obhájci firmy Merck argumentovali čísly a stapouze v hodnotě 1,34. To již ovšem není čís- tistickou významností. Mark Lanier vsadil spíše lo, které by bylo možné považovat za statistic- než na fakta na emoce – a vyhrál. ky významné. Snadná dostupnost dat a informací v komŠkodí tedy Vioxx, nebo ne? Správná odpověď binaci s neznalostí, jak je správně chápat a zazní: Možná ano, možná ne. cházet s nimi, se v moderní společnosti stává

INZERCE

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR – Odbor řízení pomoci z Evropského sociálního fondu Vás zve na: Mezinárodní seminář

„MOŽNOSTI VYUŽITÍ EVROPSKÉHO SOCIÁLNÍHO FONDU PRO ZLEPŠENÍ SITUACE ROMSKÝCH KOMUNIT V ČR“ dne 27. 9. 2005 od 9 do 17 hod., Národní dům na Smíchově. Seminář navazuje na workshop „Roma and Structural Funds“, který proběhl v únoru 2005 v Bruselu a který pořádala Evropská komise. Cílem semináře je zvýšit zájem subjektů (NNO, obcí atd.) o předkládání projektů v této oblasti a také zvýšit efektivitu pomoci směřující do romských komunit. Důraz semináře bude kladen na praktické a zajímavé informace z pohledu možných předkladatelů projektů. V rámci programu semináře vystoupí také zástupci Evropské komise a hosté ze Slovenska, kteří představí své zkušenosti s využíváním ESF směrem k romským komunitám. Seminář je určen především zástupcům NNO, obcí a krajů.

Těšíme se na Vaši účast!

www.esfcr.cz Registrace účastníků: [email protected] (uvádějte prosím vždy jméno účastníka, název subjektu a kontakt) Termín registrací: do 23. 9. 2005 včetně; počet účastníků je l i m i t o v á n .

nebezpečně třaskavou směsí. Příkladem budiž blamáž kolosálních rozměrů, jež se v minulosti odehrála v oblasti monetární politiky. Šlo o takzvanou Phillipsovu křivku, což byla teorie předpokládající vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Politici s nadšením přijali myšlenku, že zvýšením inflace mohou potlačit nezaměstnanost, ačkoli samotný Phillips nikdy nic takového v praxi nenavrhoval. Čas pak ukázal, že celá teorie Phillipsovy křivky byla mylná. Měnová politika byla převedena z pravomoci demokraticky volených vlád do výlučné sféry centrálních bank, které dostaly za úkol zkrotit roztočené inflační spirály, což se jim nakonec povedlo, aniž by to mělo jakýkoli vliv na nezaměstnanost.

Křivky V současnosti je svět plný větších či menších Phillipsových křivek: opravdu dokáže dvanáct náhodně vybraných porotců rozhodovat o velmi složitých odborných otázkách? Nebylo by lepší svěřit některé odborné problémy elitářsky vybraným kolegiím expertů, což je způsob osvědčený v řízení centrálních bank? Není však otázka výběru expertů do těch či oněch komisí sama o sobě stěží řešitelným odborným problémem? Naléhavých otázek, které se v těchto souvislostech vnucují, je celá řada už teď a bude jich přibývat. Ať už na ně ale přinese budoucnost jakékoli odpovědi, jedno je možné říci s jistotou už teď: školy, které v informacemi, daty a statistikami zaplaveném světě nutí své žáky do úmorného biflování údajů, místo aby je učily s nimi zacházet a rozumět jim, připravují svým absolventům neradostnou budoucnost. Pavel Kohout Autor je ekonom a statistik, pracuje jako analytik společnosti PPF.

Q

20

DISKUSE

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38 INZERCE

Lid vs. Francie Důležitý rozsudek ukazuje skrytý půvab Evropské unie

T

y otázky se opakovaně vnucují a nelze se jim vyhnout. Vydatně se o to ostatně stará i prezident republiky, který je pravidelně připomíná: Má Evropská unie smysl? A pokud ano, jaký vlastně? Komu slouží a k čemu? Pokud se první muž země takto opakovně táže, stojí za to opakovaně mu odpovídat. Je dobré přitom připomenout i jednu podstatnou výhodu sjednocené Evropy, o které se sice moc často nemluví, která je však co do významu jednou z nejpřednějších. Nezpochybnitelnou předností EU je její schopnost sdružovat evropské státy různého geopolitického významu. Od těch silných, jako je například Francie nebo Německo, po ty slabé, mezi které můžeme počítat i Česko. Kouzlo Unie spočívá mimo jiné v tom, že se tyto malé státy spolupodílejí na vytváření společných pravidel. Pravidel, kterými se musí řídit i „ti velcí“. Tím se Unie ještě tolik neliší od jiných mezinárodních organizací. Svoje pravidla má například i OSN či Sdružení afrických států. Podstatný rozdíl však spočívá ve schopnosti Unie dodržování stanovených pravidel vynucovat.

Co je to právo V právní filozofii se stále vedou spory o to, zda je mezinárodní právo vlastně vůbec právem. Ve své podstatě je totiž vlastně nevynutitelné, neboť upravuje vztahy mezi rovnocennými suverény – státy. Nad nimi není žádná „vyšší moc“, která by určovala, který z těchto suverénů je v právu a který nikoli. Na předložení sporu k Mezinárodnímu soudnímu dvoru se musí shodnout obě strany, a pokud se jedna z nich odmítne rozsudkem řídit, mezinárodní společenství mnoho prostředků k jeho vynucení nemá. O tom, co je „právo“, tak v poslední instanci rozhoduje politická síla nebo prosté násilí. Důkazem pro to může například být zásah Spojených států amerických v Iráku, pro který si americká administrativa našla „svůj“ výklad mezinárodního práva, podle nějž na útok měla právo, přes odpor Rady bezpečnosti OSN a názor mnoha právníků-internacionalistů. Jeden z nejvlivnějších současných evropských intelektuálů, německý filozof Jürgen Habermas,

právě v tom spatřoval nebezpečí amerického postupu: ačkoli totiž válka v Iráku možná vedla k pozitivnímu výsledku tím, že zastavila masivní porušování lidských práv režimem Saddáma Husajna, zároveň Spojené státy odhalily slabost mezinárodního práva regulovat činnost supervelmoci, která se rozhodne jej ignorovat. Na místě supervelmoci pak může být zítra namísto Spojených států třeba Čína. Oproti mezinárodnímu právu disponuje to evropské efektivním systémem institucí, které zabezpečují jeho respektování. Evropská unie má Komisi, jež porušování práva sleduje, a Soudní dvůr v Lucemburku, který o případné žalobě Komise proti členskému státu v první a zároveň i poslední instanci rozhodne. Řízení o porušení povinnosti bývají v členských státech medializována, odsuzující rozsudek Soudního dvora pak působí především politicky na odpovědné orgány, aby zjednaly nápravu – může se jednat například o parlament, jenž musí vydat příslušný zákon. Někdy však tento samotný politický tlak nestačí a členský stát ani po svém odsouzení nečiní kroky k nápravě. Takové jednání je samozřejmě potenciálně velmi nebezpečné: systém společných pravidel by byl k ničemu, pokud by si členské státy „vybíraly“ podle chuti, kterými pravidly se budou řídit a kterými nikoli. Francie by tak třeba sice vynucovala regulaci pracovní doby, ale ignorovala předpisy, které chrání spotřebitele; Německo by chránilo spotřebitele, ale na svůj pracovní trh nepouštělo pracovníky z jiných členských států a Česká republika jen útrpně čekala, co se velcí evropští hráči rozhodnou respektovat a co už ne.

Proklatě drahé ryby Druhé nebezpečí není na první pohled tolik patrné, ale není o nic menší: autorita Soudního dvora, která je mezi členskými státy v současné době velmi vysoká, by klesla na nulu, pokud by jeho rozsudky byly jen deklaracemi, kterými by se odsouzené členské státy řídily podle svého uvážení či momentální nálady. Proto Komise spolu se Soudním dvorem disponuje ještě jedním nástrojem: pokud členský stát nerespektuje první rozsudek, Komise jej žaluje

ještě jednou a Soudní dvůr tentokrát může uložit i finanční sankci. Ta může dosahovat natolik velikých částek, aby hříšnou zemi od dalšího ignorování jejích povinností dostatečně odradila. Dobrou zprávou je, že Soudní dvůr má zjevně dostatek odvahy na to, aby nerozlišoval, zda se jedná o velký či malý stát Unie. Důkazem pro to je například rozsudek vynesený před dvěma měsíci proti Francii: francouzská vláda musí zaplatit 20 milionů eur okamžitě a případně dalších 115 milionů za další rok od vynesení rozsudku, pokud Komise shledá, že stále nebyl splněn. Francouzští rybáři totiž několik let lovili za nečinného přihlížení francouzských orgánů ryby, které chránilo evropské nařízení. Vynesení rozsudku sledovaly v Lucemburku televizní kamery; rozsudek rovněž zaznamenal jistý ohlas jak ve francouzském, tak například i německém tisku. Tuzemská média se zatím sledovat Soudní dvůr nenaučila, a tak si možná budeme muset počkat až na dobu, kdy bude obdobně postižena Česká republika.

Pravidla Už teď by si u nás však rozsudků Soudního dvora měli všímat přinejmenším politici. Řízení o porušení povinnosti běží i proti České republice a s velkou dávkou pravděpodobnosti se lze obávat, že některé z nich v budoucnosti skončí odsuzujícím rozsudkem. Pak bude právě na politicích, aby zjednali nápravu. V praxi to například znamená, že nelze silácky zamítnout právní předpis, kterým se zavádí do českého práva směrnice, byť se může zdát nesmyslnou. Konečným důsledkem takového gesta totiž může být citelná finanční sankce, kterou zaplatí daňoví poplatníci. Taková jsou pravidla hry, se kterými občané České republiky vyslovili souhlas, když hlasovali v referendu o přistoupení k Unii. Pravidla hry, kterými se řídí všechny státy Unie. Pravidla hry, která činí Unii Unií a nikoli „Organizací evropských států“ na mezinárodně právním základě, jak navrhuje prezident Klaus. Jan Komárek Autor je právník, specializuje se na evropské právo.

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

549 Kč Keltské mýty a magie

149 Kč DOPISY Praha cyklistická Reaguji na komentář Praha musí přidat (Respekt č. 36/2005). Jsem ročník 1944 a na kole jsem jako teenager na přelomu 60. let po Praze jezdil – spolu s většinou svých vrstevníků. Tenkrát tu ovšem jezdilo neskonale méně aut. Znovu jsem nasedl 21. 8. 1968, protože ten den přestaly jezdit tramvaje. Od té doby se po Praze prakticky jinak nepohybuji. Za tu dobu jsem měl dvě vážné kolize s osobními automobily. Tu první (1985) jsem přežil prakticky zázrakem, druhá (v roce 1999) byla lehčí, „jenom“ mě zezadu nabralo auto. V obou případech policie jednoznačně konstatovala zavinění řidičů. Na základě svých zkušeností si troufám tvrdit, že cyklistickým problémem Prahy rozhodně není její kopcovitost, jak rádi argumentují magistrátní úředníci (téměř nikdy jsem neměl kolo s převodovkou); jinak je ale potíží celá řada. Jen namátkou: i dobře zamčené bicykly se u nás stále kradou, a to odevšad (u mne průměrně jeden za tři roky, a to mám vždy kola nejlevnější, ojetá). Můj dnešní zámek (určený výrobcem k motocyklu) mě stál víc než samotné kolo. Co je ale hlavní: nelze se spolehnout na respektování dopravních předpisů. Řidiči jezdí často přes povolenou rychlost a přednost nedostanete, i kdyby byly předpisy tisíckrát na vaší straně. Řidiči vědí, že se jich – oprávněně – bojíte. Řešením by byly pruhy pro cyklisty mezi chodníkem a silnicí, tak jak je tomu v mnoha západních městech (například Hannoveru). Obávám se ale, že toho se nedožiji, ani když mi život nebude ukrácen nějakým automobilistou. Petr Pavlovský, Praha

Metal není legrační Respekt považuji za jeden z nejzajímavějších časopisů u nás, ve dvou číslech z poslední

doby mě však pobouřily zdánlivě mimovolné poznámky Tomáše Weisse o „legračních heavymetalových kapelách“ (upozornění na koncert skupiny Unsane v rubrice Scéna, Respekt č. 35/2005 a článek Kladivo na ticho, Respekt č. 37/2005). Heavy metal je naprosto jedinečný hudební žánr. Kromě instrumentálního a velmi často i kompozičního mistrovství patří k poznávacím znakům „echtovních“ heavymetalových skupin i tematika, v níž se objevuje šílenství, deprese, agonie, nostalgie, ale i patos a heroismus, zkrátka krajní pocity, které v žádném jiném hudebním stylu v takovém rozsahu ani přinejmenším nelze najít. Metal si libuje v extrémech a gestech, právě v tom je kouzlo tohoto postnovoromantického hudebního hnutí. Fantasy a hororové symboly, mezi nimi i krev, jsou tedy prvkem úniku od šedé civilizační reality, která během několika desetiletí nenápadně pohltila i dříve tak revoluční rockovou rebelii. Jan Linhart, [email protected]

Klausově skepsi rozumím K článku Kateřiny Březinové Češi mezi Psohlavcem a Němcovou (Respekt č. 36/2005) bych jako člověk, který prožil 35 let života v emigraci, rád přičinil několik svých postřehů. Jako emigrant přijatý Švýcarskou konfederací jsem celkem brzo stál před jasnou volbou: buď budu hrát podle švýcarských pravidel, anebo mohu jít – nikdo mne nedržel. Nebylo to těžké rozhodování. Zejména proto, že integrace Evropanů v Evropě nepředstavuje žádný problém ani při zachování národního cítění. Všechny spojuje mnohasetletá sounáležitost k jedné kultuře. Švýcarsko samo je toho nejlepším příkladem. Mimo cizinců (19,8 %) zde žijí čtyři národní komunity. Bez problémů, a to již velice drahnou dobu. Problémem jsou přistěhovalci z jiných kultur. Nejenom ta prvá generace, ale i ty další. Absolutní nevůle většiny těchto emigrantů alespoň se pokusit dorozumět místním jazykem je neuvěřitelná. O jejich integraci platí totéž. Například

ve Švýcarsku hlavní muslimské minority utvářejí izolované ostrovy, kde neradno jinému obyvateli se ukazovat. Pokusy politiků takto postižených zemí pomoci přistěhovalcům s integrací se shledávají s nepochopitelně velkým nezájmem. Vznik a růst utlrapravicových stran není náhodný, je živen náladami obyvatelstva. I když nejsem věru velkým přítelem názorů pana Klause, jeho skepsi vůči multikulturalismu velice dobře rozumím. Vladimír Havel, havelfi[email protected]

A nyní o něčem úplně jiném... Kultovní větou z Monty Pythona by se dal označit text Tomáše Krystlíka Stálé klopýtání o odsun (Respekt č. 33/2005). Touha po „čestné konfrontaci“ s historií je jistě chvályhodná, nicméně pan Krystlík česko-německou tragédii pozoruhodně přepisuje. Nechme stranou otázku, zda československá poválečná euforie i oportunismus, které národ dovedly ke komunismu, jsou totožné s německým „Heim ins Reich“, nehrajme si však účelově s kontextem historických faktů. Neoprašujme Tukovu tajnou klauzuli o 10 letech společného státu jako historický argument, nepřisuzujme českému a německému nacionalismu jen Herdera. Nežonglujme s meziválečnou nezaměstnaností podle národností, netvrďme, že se ČSR „úporně bránila vstupu německých a židovských ministrů do vlády“, ani Masarykova poválečná idea spolupráce české a německé sociální demokracie, ani německý aktivismus od roku 1926 tomu neodpovídá. Nepředstavujme si vznik středoevropského Švýcarska jako samozřejmou morální povinnost, pamatujme, že tehdy se Wilsonova Evropa konstituovala podle „moderní zásady národnostní“, a už vůbec nestavme na hliněných nohou paralely rozkročené od Alsaska po Krušné hory nebo obraz Franka jako zastánce Čechů. Fanděme proto spíše činům primátora Gandaloviče, než abychom poslouchali hlasy pánů Krystlíka či naopak Zahradila. David Klimeš, Praha

Zelený kruh,o.s. vypisuje konkurs na místo ředitele/ ředitelky kanceláře Nabízíme rozmanitou a zodpovědnou práci v občanském sdružení v centru Prahy. Požadujeme: ■ zkušenost z neziskového sektoru ■ předpoklady pro finanční řízení organizace ■ komunikační a organizační schopnosti ■ zkušenost se psaním a vedením projektů ■ znalost angličtiny, případně dalšího jazyka ■ orientace v hlavních ekologických tématech a tématech neziskového sektoru, veřejné vystupování jménem organizace, komunikace s nadacemi a dalšími platformami NNO Životopis a motivační dopis zasílejte na adresu: Zelený kruh, Lublaňská 18, 120 00 Praha 2, e-mail: [email protected] do 10. 10. 2005.

KULTURA

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

21

S Madonnou v posteli a zadarmo Zastánci svobodné kultury rozpoutali revoluci v autorském právu

D

ovedete si představit, že se nový český film Štěstí režiséra Bohdana Slámy brzy objeví na internetu v remixované podobě? Jednotlivé scény poskládají fanoušci trochu jinak, některé zkrátí, jiné úplně vypustí, nebo přidají vlastní hudbu? Uvěřitelné to snad je, chce se ale dodat, že za takové úpravy by samozvaní umělci brzy dostali předvolání k soudu. Jenže pozor. Autorské právo v posledních letech prochází dramatickým vývojem a na obzoru se rýsuje budoucnost, v níž podobné zlepšováky nebudou výjimečné.

Vyber si sám Úvodní příklad nepatřil do říše sci-fi: australská režisérka Michaela Ledwidgeová v současnosti dokončuje první legálně remixovatelný film v dějinách kinematografie. Její snímek Sanctuary (Útočiště) totiž není ozdoben obligátní visačkou © – Všechna práva vyhrazena, ale vzniká pod ochranou zcela nového typu licence nazvané Creative Commons. Co to v praxi znamená ? Na rozdíl od standardního postupu, který divákovi striktně zakazuje cokoli jiného, než si koupit lístek a shlédnout dílo v kině, nový model ochrany autorských práv tvůrcům umožňuje, aby si podmínky vymysleli podle své chuti. Ledwidgeová se například rozhodla, že kromě biografů film zveřejní také na internetu. Tam si jej může kdokoli zdarma stáhnout a jakkoli rozsekat či přetvořit k obrazu svému. Ovšem ne už jej dál prodávat – v tomhle případě si autorka ponechala svrchovanost. Na výsledky prvního pokusu si musíme ještě počkat, dá se ale tušit, že osvobozené dílo zláká k remixu mnoho mladých lidí s digitální kamerou a laptopem. A fakt, že tenhle film financuje Australský filmový svaz a podporuje Britská národní nadace pro vědu, technologii a umění, svědčí o tom, že nejde jen o undergroundový experiment. Nové pojetí autorských práv Creative Commons a rozvoj legálního sdílení nejrůznějších děl na internetu má na svědomí stejnojmenná americká nezisková organizace (www.creativecommons. org), v jejímž čele stojí propagátor svobodné kultury, americký právník Lawrence Lessig. Stávající zákony k ochraně autorů jsou podle něj příliš rigidní: automaticky vylučují jakýkoli inovativní přístup k dílu ještě sedmdesát let po autorově smrti. To je podle Lessiga extrém, který je potřeba vybalancovat. Jeho negativní důsledky se ukazují hlavně na internetu: i umělci, kterým svobodnější využívání nebo kopírování jejich děl nevadí, mají smůlu, protože

vydavatelské firmy tvrdě vynucují klasický copyright. vůbec nic, protože by to bylo v rozporu s českým Tvůrčí využívání kulturního dědictví pak narazí na autorským právem,“ říká mluvčí ČT Martin Krafl. Ale zpět k proroctví Economistu. Ukazuje se, že stejnou bariéru: známý je třeba případ DJ Dangermouse, který kongeniálně smíchal hudbu Beatles licence Creative Commons mají ohlas nejen u vels rapperem Jay-Z, ale okamžitě měl na krku právní- kých institucí, ale také u jednotlivců, kteří si je připojují ke svým dílům a nechávají je pak volně šířit ky Sony Music, tvrdě potlačující šíření alba. přes internet. Příkladem je sám Tvůrci nových licencí jsou přeLessig a jeho kniha Free Culture – svědčeni, že současné zákony a covyšla v nakladatelství The Penguin pyright v digitálním věku omezují Už se nemusíte na Press, ale zároveň je zdarma k dislidskou tvořivost. „Cílem ovšem pozici na internetu. A jsou tady není bojovat s copyrightem, ale film jenom dívat, další spisovatelé jako Cory Doctodoplnit ho,“ vysvětluje ve své loňrow, jehož sci-fi Down and Out ské knize Free Culture Lessig. Jeho ale klidně si ho in the Magic Kingdom se prodalo princip Creative Commons nabízí dotvoříte podle v kamenných knihkupectvích asi svobodné rozhodnutí přímo umělšedesát tisíc výtisků, ale elektroniccům. Jednoduchý systém ikonek, svého. Není to kou verzi si zdarma stáhlo přes půl kterými dílo označí, jim umožní nádhera? milionu čtenářů. V knihách by se vzdát se části svých autorských dalo pokračovat, daleko větší část práv, pokud si přejí, aby jejich dílo individuálních uživatelů licencí CC mohlo být například volně kopírovšak tvoří muzikanti a malí hudebváno pro nekomerční účely, remixováno nebo třeba zdarma reprodukováno v ze- ní vydavatelé. Stačí se podívat například na adresu mích třetího světa. Mohou samozřejmě zvolit přís- www.sonicsquirrell.net, projekt dvou švýcarských nější režim a cokoli z nabídky zakázat – je to na mladíků, který sdružuje mnoho malých labelů nich. Za zhruba tři roky činnosti se podařilo Crea- poskytujících hudbu zdarma s licencemi CC. Další zajímavý případ z hudební scény se týká tive Commons (CC) strhnout lavinu. Jejich licence jsou již sladěny s právními systémy jednadvaceti amerického dua White Stripes, které hrálo nedávzemí a fungují například v Rakousku, Polsku, Bul- no v Praze. Kapelu tvoří pouze kytara, zpěv a bicí – basa chybí. Když před několika lety vydali Whiharsku nebo již zmíněné Austrálii. te Stripes desku White Blood Cells, nevydržel tenhle podivný zvuk americký basista Steven McDoChybí tomu basa nald. Vyhledal kytaristu Jacka Whita a navrhl mu, Těsně po zrodu instituce Creative Commons pro- že jejich album předělá k obrazu svému a výslerokoval britský týdeník The Economist, že nedojde dek zveřejní na internetu pod názvem Red Blood velké obliby u individuálních tvůrců, ale spíš mezi Cells. White kupodivu souhlasil. McDonald tedy „univerzitami a institucemi, které věnují svou práci dohrál basu a některé vokály. V prvních skladbách veřejnosti“. Měl i neměl pravdu. Asi největším úspě- se držel zpátky, nakonec se ale tak odvázal, že do chem je zatím adaptace licence britskou BBC, která jedné písně namastil jako kontrapunkt například reagovala velmi pružně a stvořila si Creative Archive. basovou linku z Rolling Stones. A vysloužil si tím Občané v Británii nyní mají po dobu osmnácti měsí- dokonce pochvalnou recenzi v New York Times. Lawrence Lessig popisem tohoto případu začíců možnost volně pracovat s vybranými částmi rozhlasového a televizního archivu BBC (celkově je k ex- ná reklamní klip Creative Commons. „Ne kažperimentu uvolněno sto hodin materiálu). Mohou dý má to štěstí, aby se potkal s Jackem Whitem si zvuky a nebo filmy nejen bezplatně stahovat, ale osobně, přeskočil všechny manažery a vymohl si také je různě měnit a „stříhat“. Předělané věci je souhlas. Lepší bude, když tvůrci rovnou své dílo dovoleno dál šířit, ale bezplatně. Akce zatím probíhá označí jednoduchou značkou, jak to navrhujeme.“ na zkušební dobu, po ní bude následovat hodnoce- Volání má úspěch nejen v hudebním podzemí: loni ní přínosu projektu pro veřejnost. Česká televize se si je vzal k srdci třeba newyorský rapper Chuck D zatím na podobný experiment nechystá. „Na inter- (frontman Public Enemy), který pod značkou CC netu nemůžeme ze svého archivu zveřejnit a sdílet vydal singl No Meaning No. Důvodem nemusí být

Co se stalo v Chávezově rokli

O čem Stouni mlčí Nápad s Buena Vistou se ve skutečnosti zrodil v hlavě kubánského aranžéra Juana de Marcose Gonzáleze, který přesvědčil britského producenta Nicka Golda, aby přijel natáčet do Havany. Ten pak přivolal Coodera, hudebníka pověstného jak všestranností, tak zálibou v hispánské hudbě, který na albu působil spíš jako katalyzátor než iniciátor. Z havanských nahrávek nakonec vznikla veleúspěšná série – ale Cooder si přitom zachoval svůj pověstný odstup. Na prvním evropském turné Buena Visty vystoupil na jediném koncertě v Amsterodamu. Nebylo to poprvé, kdy ve světě vrcholného showbusinessu sehrál roli příslovečné tiché vody. O čtvrt století dříve, když

Rolling Stones po smrti svého původního kytaristy Briana Jonese hledali náhradu, pozvali do studia tehdy 22letého Coodera, ale nakonec použili jeho nápady a nikoli kytarové party. Slavný riff skladby Honky Tonk Women pochází údajně z hmatníku Cooderovy kytary – i když autorské kredity i životopisy členů Rolling Stones to zamlčují. Mezi tehdejšími elitními studiovými muzikanty působil Cooder jako vybroušený stylista s poněkud vyšinutým vkusem. Natáčel s hudebníky zvučných jmen: s bluesmanem Taj Mahalem, avantgardistou Captainem Beefheartem i s ironickým písničkářem Randym Newmanem. Jeho vlastní alba byla exkurzemi do obskurních stylů: prolíná se v nich archaické blues, havajské steelkytary, texasko-mexické polky s akordeonem. Nelze jim však upřít intuici. Cooder na nich už v 70. letech předpověděl pozdější konjunkturu světových hudebních kultur, dnes označovanou jako world music. Byl jedním z prvních anglosaských hudebníků, kteří se nebáli ponořit pod napomádovanou a sentimentální slupku hispánského popu a zkoumat jeho kořeny se stejnou vážností jako černošské blues: „Když jsem tehdy natáčel pro Warnery, vysvětloval jsem jim: ‚Znáte sice dobře americkou hudbu – ale to je také všechno, co znáte. Zbytek světa má svoji vlastní hudbu, která jde dobře na odbyt, a pokud tedy jdete za výdělkem, měli byste se rozhlédnout kolem.‘“

Krajčo je proti V Česku zatím pobočka Creative Commons neexistuje, z čehož vyplývá, že licence na náš systém zákonů ani nemáme adaptované. Přesto je využily již dvě malá internetová vydavatelství, která se soustředí na elektronickou hudbu (MuteMe a Surreal Madrid). „Je to spíše ze sympatií k myšlence než z nějakého praktického důvodu. Hudbu dáváme na web stejně zdarma a o zisk nám nejde,“ tvrdí shodně oba majitelé. Autoři a interpreti, kteří se pohybují v hlavním proudu, zatím o možnosti vydávat pod jiným než klasickým copyrightem moc nevědí nebo o ni nestojí. „V Čechách je úplně jiná situace. Máme malý trh a relativně vysoké náklady. Vydavatelská firma za vás zaplatí třeba půl milionu za nahrávací studia a reklamu, což si sám můžete těžko dovolit. Dát desku na web zdarma pak nejde,“ říká například Richard Krajčo ze skupiny Kryštof. S jeho argumenty souhlasí i Jaromír Kratochvíl, jeden z majitelů brněnského nezávislého vydavatelství Indies. Jeho firma sice prodává elektronické verze nahrávek přes internet, ale o poskytnutí celých desek zdarma neuvažuje – kvůli obavám ze ztráty zisku. Vstřícněji se k trendu Creative Commons staví třeba majitel knižního nakladatelství Torst Viktor Stoilov. „Ta myšlenka se mi zamlouvá. Elektronickou verzi všech knih máme stejně k dispozici a dát ji na web nic nestojí. Určitě by to stálo za to v případě vyprodaných knih, u nichž se už nevyplatí dotisk. Můžeme tím udělat radost některým čtenářům.“ A jaký má názor v úvodu zmíněný režisér Bohdan Sláma? Tady se ukazuje, že Lessig ví, co dělá, když říká, že cílem není tradiční copyright zničit, ale pouze doplnit – některým umělcům totiž naprosto vyhovuje. „Cože? Vzdát se nějakých práv? Dovolit remix Štěstí? Ani kdyby na mě mířili kulometem. Někdo tak možná hledá cestu k jakési pochybné interaktivitě, ale já teda určitě ne. Autorské právo je potřeba naopak pečlivě chránit.“ Jaroslav Pašmik

Q

Mělo by se autorské právo rozšířit i u nás? Řekněte nám svůj názor na www.respekt.cz.

V mém městě

ním albu se vrací k hudbě z mexického pomezí. Má k tomu osobní důvod: žije v jižní Kalifornii, sto padesát kilometrů od mexické hranice. Zatímco šetrní Američané cestují na jih k mnohem levnějším mexickým zubařům, migrující dělníci z Mexika jezdí do Kalifornie za prací. Osada Chávezova rokle vznikla na kraji Los Angeles v polovině 19. století a nesla jméno občanského aktivisty Juliana Cháveze, na jehož pozemcích se přistěhovalci usazovali. Právě zde se odehrála předloha pro Cooderovo album Chávez Ravine. Počátkem 50. let odtud bylo vystěhováno 300 mexických rodin s tím, že na místě vznikne dělnická čtvrť. Mexičané nakonec skončili na dlažbě, opuštěné slumy i domky sloužily jako cvičiště hasičů, a když pozemek získal za dumpingovou cenu nový majitel, postavil na něm baseballový stadion. Z Cooderova alba slyšíme postavy skutečné i smyšlené: krajinu ničí buldozery, šťavnatá hudba z mexického rádia přilákala pilota UFO a mexické gangy válčí s policií. V písních se střídá angličtina se španělštinou, booklet přináší oboustranné překlady. Jako hosty se Cooderovi podařilo vybrat poslední žijící pamětníky, z nichž někteří se vydání nedožili – album totiž vznikalo tři roky. Tématické multižánrové album je atrakcí na obou stranách texasko-mexické hranice, ale má šanci ve střední Evropě? Když přeskočíte poněkud popisné skladby z úvodu, najdete klenoty: ledabylý sentiment veteránských hlasů nebo současné domácí muzicírování. V Los Angeles Cooder objevil rodinu Arvizu s matkou-písničkářkou a zpívající 13letou dcerou Ersi, která překypuje energií i autentičností. Navzdory jednotícímu tématu se jedná o album zvukově pestré. Cooderova kytara je stylově stejně vybroušená jako Claptonova, aniž by přitom čněla v popředí jako ústřední nástroj. Když chce Cooder předat osobní poselství, v baladě In My Town nečekaně zvolí doprovod piana, a jeho kdysi zakřiknutý hlas zní sametově vyzrále jak brazilská bossa nova. Redaktor českého komerčního rádia tu bude postrádat hity – ale není to vlastně doporučení?

I když Cooder natáčel s Kubánci, Indy, Afričany a dokonce se zpěváky ze Sibiře, na svém posled-

Petr Dorůžka Autor je hudební publicista.

Známe ho hlavně jako muže v pozadí úspěchu jiných muzikantů. Ry Cooder je ale také fascinující autor vlastní hudby. Americký kytarista Ry Cooder se u nás zviditelnil díky kubánské skupině Buena Vista Social Club, kterou pomáhal objevit, ale jeho sólová alba zná jen pár zasvěcenců. Poslední z nich, Chávez Ravine, přináší na rozdíl od pohodových kubánských staříků spíš syrovější nostalgii. Cooderova novinka čerpá ze skandálu, jenž se odehrál před 50 lety v Los Angeles, a zároveň je pestrobarevnou přehlídkou stylů z mexicko-kalifornského pomezí. Od autorovy předchozí sólové desky ji dělí osmnáctiletá pauza, a je tedy dobrou příležitostí opravit si falešné mýty. Ti, kdo Coodera objevili až s elegantními bolery Ibrahima Ferrera, většinou netuší, že jeho skutečné zásluhy leží jinde.

totiž pouze láska k remixu – volné šíření hudebníkům zajišťuje šikovné PR, které dalšímu prodeji desek nijak neškodí.

Ry Cooder: Amerika není všechno. FOTO PROFIMEDIA CZ

Vrcholné album Talking Timbuktu – na němž se na rozdíl od Buena Visty autorsky podílel – natočil Cooder s malijským kytaristou Ali Farkou Tourem. Oběma hráčům se podařilo z amerického blues i jeho africké paralely vytvořit hudbu, která má i v tiché dynamice a pomalém tempu úžasné napětí. Album se drželo 32 týdnů v americkém časopise Billboard na vrcholu žebříčku world music, v březnu 1995 získalo cenu Grammy a dodnes je považováno za milník.

Q

22

KULTURA

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

Něžná rána golfovou holí Korejský režisér Kim Ki-duk se na Západě líbí

K

orejský režisér Kim Ki-duk je u nás neobyčejně populární. Karlovarský festival mu v roce 2002 uspořádal kompletní retrospektivu a jeho filmy se pravidelně objevují v české distribuci. Ten nejnovější s názvem 3-iron dobře ilustruje příčinu Ki-dukovy obliby na Západě: oproti svým drsným krajanům natáčí tenhle režisér uhlazenější a méně extrémní filmy, jimž nechybí existenciální rozměr.

Proč to násilí Korejská kinematografie u nás konečně vzbuzuje pozornost a zdá se, že česká distribuce pochopila, že to nejzajímavější z filmového dění se v dnešní době odehrává právě na asijském kontinentu. Jižní Korea má pro evropského diváka velkou přitažlivost pro svou emocionální vyhrocenost, v níž se snoubí extrémně brutální scény s překvapivou něhou a křehkostí, hraničící místy až se sentimentem. Tamější snímky navíc zajímavě a v nečekaných střizích pracují s prolínáním žánrů melodramatu a akčního filmu. Třebaže se v Koreji točí filmy již od roku 1903, větší pozornost na mezinárodním poli vzbudily až v posledních dvou desetiletích. Takzvaná „nová vlna korejského filmu“ se datuje od počátku 80. let a souvisí s obdobím politického neklidu a demonstrací proti vládě, které vyvrcholily v roce 1980 policejním masakrem v Kwangju, při němž zemřelo více než 200 civilistů. Zrušení cenzury v roce 1988 přineslo uvolnění, ale také příliv hollywoodských filmů, které zcela ovládly místní kina. Korejský film zůstal komerčně nerentabilní až do přelomu století. S veleúspěšným snímkem Swiri režiséra Jacky Kanga, jenž dal žánr špionážní love story do služeb aktuálního tématu ohrožení příměří mezi severem a jihem, se prosadila nová generace tvůrců, kteří zaujali i v zahraničí. Jejich poetiku nám přiblížil například nedávno u nás uvedený snímek Parka Chan-wooka Oldboy: nevšední zápletka, extravagantní záběry, násilné scény a hektické tempo, v němž se mění jednotlivé polohy, nálady i ozvuky žánrů. Filmy jeho soukmenovce Kim Ki-duka tíhnou více k jednoduchosti, melodramatičnosti a pomalosti. Podobně jako Chan-wook se v nich Ki-duk zabývá pocitem křivdy, na který jeho hrdinové reagují převážně instinktivním násilím. Podle samotného režiséra je však tato křivda jen zoufalou reakcí na krutější pravidla okolního světa, která jsou v Asii především problémem velkých sociálních rozdílů: „V Asii jsou rozdíly mezi lidmi mnohem výraznější, odtud pochází všechno to násilí v mých filmech.“ Poetika jeho díla však ve srovnání s ostatními snímky korejské provenience nevyniká bojovými scénami, ale spíše melodramatickými příběhy s často kuriózní zápletkou. Snad jen zkušení golfisté odhalí, že název svého nejnovějšího filmu 3-iron si Ki-duk vypůjčil od málo používaného typu golfové hole, která

Trochu kněz a trochu voják – Kim Ki-duk vypráví příběhy o lásce, samotě a násilí. (Hlavní hrdina filmu 3-iron.)

se ve filmu stává i nevšední zbraní. Právě s její pomocí osvobodí osamělý roznašeč letáků a občasný návštěvník cizích opuštěných bytů Tae-suk mlčenlivou a manželem týranou Sunhwu. Sám režisér považuje motiv málo používané hole za „paralelu k opuštěnému člověku či prázdnému domu“. Celý film je vlastně metaforou samoty, ať ji představují osamělí lidé, či byty.

V prázdném bytě Mladý Tae-suk vyvěšuje letáky na dveře domů či bytů a tam, kde zůstanou dlouho, vytuší nepřítomnost majitelů a na čas se nastěhuje. Nic neukradne, dokonce občas vypere nebo něco opraví, a když se majitelé vracejí, tiše odchází. Jednou však v opuštěném domě najde Sunhwu, která se mlčky a bez protestů poddává manželovu týrání. Teprve s pomocí Tae-suka se odváží vzdorovat a utéct. Dvojice pak společně vniká do dalších prázdných bytů a vytváří si v nich na čas svůj domov a bezpečí. Pozvolna se rodící vztah bohužel naruší souhra náhod, kvůli nimž je Tae-suk

Wernisch mezi vyděděnci Pražský básník nepřestává pátrat po zapomenutých literátech a slibuje další bizarní klenoty. Každá literární generace je jistě jedinečná, vždy se v ní však opakuje stejná selekce: z početného píšícího plůdku jen pár jedinců vzroste natolik, že si jich povšimnou i literární dějiny. Ti ostatní psali buď příliš stejně, nebo příliš jinak, možná neměli štěstí, prostě nezaujali, ve své době však spoluvytvářeli živý literární šum, bez nějž by velcí sólisté sotva vynikli. Letos třiašedesátiletý básník Ivan Wernisch je nepochybně velký sólista, už dlouho se nicméně věnuje projektu, jímž chce pro dějiny zachránit i ztracené legie svých neúspěšných kolegů. Jeho antologie literárních outsiderů Zapadlo slunce za dnem, který nebyl se před pěti lety stala literární událostí. Nyní vychází v podobné grafické úpravě další svazek s názvem Píseň o nosu, který má téměř shodný podtitul Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948). Pouze časový rámec je širší. Nynější knihu otevírají vrstevníci císařovny Marie Terezie, v jejichž textech ještě doznívá

baroko, a v závěru najdeme generaci, jež se dnes blíží osmdesátce.

Uvadlá píseň Název je převzat z drobné glosy Vítězslava Hálka, jež vyšla roku 1873 v časopise Lumír. Známý pěvec se tu pozastavuje nad osudem kdysi velice populární písně o nosu, bez níž se prý dřív neobešla žádná společenská zábava. Lidé si ji prozpěvovali, ukazovali si na nosy a mohli se uchechtat, jenže pak píseň ztratila barvu, zvadla, přestala žít. „Probuďte tytéž zvuky, tatáž slova – lidé jsou jiní, nebudou tomu více rozumět,“ končí citát v záhlaví svazku. Čtenář je tak hned na začátku varován, aby antikvárnímu kouzlu poetických banalit podléhal jen obezřetně. Mnohdy se o ně nepřičinil původní autor, ale spíš patina, jejíž půvab rozpoznal a svým výběrem povýšil autor druhotný, tedy Wernisch. Obě antologie lze jistě vnímat i ja-

FOTO OUTNOW / IMAGE GALLERY

omylem odsouzen za vraždu a Sunhwa se vrací zpět k násilnickému manželovi. Teprve závěr filmu přinese pro oba vysvobození z jejich samoty. Ki-duk se v tomto filmu po delším hledání vrátil k jádru své poetiky, ke svým nejvlastnějším tématům, v nichž od začátku dominovaly postavy z okraje společnosti – zloději, pasáci, prostitutky, sebevrazi. Dnes teprve pětačtyřicetiletý tvůrce má ostatně k lidem na okraji společnosti blízko a jeho tvůrčí cesta nebyla zrovna přímočará. V mládí chtěl být Ki-duk knězem, pak strávil pět let v armádě, nějakou dobu pracoval v továrně a dva roky prodával své obrazy na pařížských ulicích, než se zhruba před dvanácti lety rozhodl, že začne – coby samouk – točit filmy. Pro jeho poetiku je typická už melodramatická prvotina Krokodýl (1996). Pojednává o mladíkovi, který žije na břehu soulské řeky Han a okrádá mrtvoly sebevrahů. Jednou zachrání mladou Korejku, jež skočila do řeky, protože ji prodal její přítel. Krokodýl ji nejprve znásilní a poté vězní ve svém brlohu na břehu řeky, čímž pudově projevuje dívce náklonnost. Pasivní žena se nebrání, jako by jiná forma vztahu ani neexistovala.

Situace vězně a věznitele se opakuje téměř ve všech vztazích mezi mužem a ženou, které Ki-duk zobrazuje. Vše prostupující pocit křivdy nemá často ve filmech jasný důvod, je to spíše intuitivní obrana hrdinů před okolním světem, s nímž postavy „vyděděnců“ nedovedou komunikovat jinak než pudově. V tom získává jeho dílo spodní existenciální rozměr. Kim Ki-dukův filmový výraz je jednotný a koncentrovaný, jeho filmy umírněné a ponořené do sebe. Neobjevujeme v nich pro korejskou kinematografii tak příznačnou žánrovou rozmanitost a rozkolísanost, nechtějí šokovat. Ki-dukovy filmy vyrůstají – podle jeho slov – vždy z jednoho ústředního obrazu, který rozvíjejí. V případě 3-iron je to obraz prázdného opuštěného domu, který náhodně příchozí vyplní svým teplem. Kim Ki-duk jako by ve většině svých filmů ladil stále stejnou strunu – téma samoty, nemožnosti komunikovat. Jeho úspěch na Západě svědčí o tom, že tahle struna rezonuje i v nás.

ko dodatek k literární historii, jejich výjimečnost však pramení z editorovy vlastní poetiky, z jeho smyslu pro jemné odstíny na pomezí grotesky, něhy a hrůzy. T. S. Eliot kdysi přišel s texty, které sestavil z citací. Wernisch jako by podobně vytvářel vlastní sbírku citováním celých cizích básní, které v současném kontextu získávají nový smysl. Biedermaierovské milostné švitoření, jež svého času působilo asi roztomile, zní mnohem přízračněji v éře rozvinutého pornografického průmyslu. Také básní na národní notu je v knize méně, než by odpovídalo jejich výskytu v dobovém tisku, toto téma zřejmě nejvíc vyčpělo a uvadlo, nápadně často se tu naopak objevují „cigánské“ motivy. Živě působí také četné básně pijácké i jejich pochmurnější protipól v baladických skladbách o ztraceném zdraví a rozvrácených rodinách alkoholiků. Vedle piva a vína skýtala českým básníkům radostné opojení hlavně erotika a přírodní krásy, vážnější tón převládal u témat vlasteneckých, náboženských a sociálně kritických. Mezi výlevy emocí získávají neobyčejný poetický náboj kratičké informace o autorech. Zjišťování životních reálií u jmen, která se třeba jen jednou mihla v nějaké okrajové tiskovině, muselo být neobyčejně náročné (Wernischovi přitom pomáhali básníci Vratislav Färber a Michal Šanda). Leckde chybí jakýkoli údaj, tím významněji se však jeví zlomky faktů o naprosto marginálních existencích, které se povedlo dohledat. Historie v nich ožívá dávno zasutou každodenností, zbásněné iluze jsou konfrontovány s realitou banálních či tragických osudů, vznešené sny získávají ironické pointy. Celý projekt tak má i svůj „metafyzický“ rozměr. Pro součas-

né adepty poezie, kteří začínají zjišťovat, že je nečeká hvězdná dráha, znamená naději – možná jim někdo jednou zajistí maličkou nesmrtelnost alespoň takto.

Kamila Boháčková Autorka je redaktorkou časopisu Cinepur.

Q

Naštěstí bez příslibu První antologie se před pěti lety stala zjevením. Druhá se zdá ještě zdařilejší, přesto se neubráníme pochybám. Efekt je totiž v zásadě stejný. Pokud se bude i druhý svazek dobře prodávat, mohla by se řada antologií hrozivě prodlužovat, neboť zdroje neúspěšných literátů jsou nevyčerpatelné a způsob jejich prezentace se osvědčil. Wernisch další obdobné dílo naštěstí neslibuje. V závěrečné poznámce pouze uvádí, že nasbíral „přespříliš roztodivných parodií, anekdot, reklamních textů, kramářských písní, šantánových kupletů, také hádanek a rébusů, rýmovaných početních příkladů, slavnostních proslovů a společenských deklamovánek, poezie památeční a gratulační, náhrobních nápisů, obrázkových a textových quodlibetů a dalších podivností a skurilit“, které zatím neupotřebil – prý by to mohl být materiál pro jinou knihu. Takový svazek by jistě skvěle dovršil trilogii, což je tvar, který odpovídá edičním zvyklostem. Viktor Šlajchrt

Q

Ivan Wernisch: Píseň o nosu. Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie novočeské literatury (od počátku až do roku 1948), vydal Petrov, 484 str.

SCÉNA

RESPEKT 38 V 19.–25. ZÁŘÍ 2005

VÝSTAVA

HUDBA

23

KULTURNÍ TIP

FILM

V holešovické Přístavní ulici č. p. 22 bude tuto neděli neveselo. Tamní stará fabrika se večer promění v divadelní sál, ve kterém proběhne premiéra hry Porta apostolorum mladého českého dramatika Miroslava Bambuška. Není to ledajaké dílo. Lounský rodák Bambušek se v něm

Drama z Postoloprt

Galerie Langhans chystá na tento týden přehlídku díla nejvýznamnějšího fotografa Latinské Ameriky. Mexičan Mario Álvarez Bravo byl samouk, který nasával vlivy domorodé kultury své země i evropské moderny a vytvořil charakteristický vizuální výraz plný poezie a tajemství. V pražské galerii Bayer & Bayer potrvá do konce týdne výstava věnovaná in memoriam tenisovému trenérovi Antonínu Šulcovi (1947–2003), nepřekonatelnému mistrovi liftovaného backhandu, k jehož slavným žákům patřil například Jiří Hřebec. Vedle své profese věnoval Šulc pozornost především knihám a obrazům, jeho rozsáhlá knihovna i sbírka současného umění byly pověstné. Výstavu uspořádali ze svých nových děl dva jeho přátelé, italský malíř Mimmo Roselli se svým českým kolegou Ivanem Ouhelem. Jejich styl je nápadně protikladný, oba však hrají na témž hřišti podle stejných pravidel.

Jon Anderson se v Praze už několikrát objevil coby zpěvák slavné artrockové formace YES, tohle úterý 20. 9. se poprvé předvede sám. Na sólová alba si potrpěl i v nejslavnějších dobách YES, v osmdesátých letech hojně spolupracoval například s Vangelisem nebo Mikem Oldfieldem. Pražský koncert v Divadle Broadway představí nejnovější Andersonův multimediální projekt. Rakouský DJ Richard Dorfmeister vyprodává české kluby celkem často a provází jej pověst invenčního muže. V pátek 23. 9. poprvé představí v Divadle Archa svou kapelu Tosca, kterou založil ještě na střední škole se spoluhráčem Rupertem Huberem. Umění zvukového mixu a paralelní živé hraní ovládají dokonale, což ocenila nejen BBC, ale také třeba Madonna nebo Depeche Mode, pro něž dělala Tosca remixy.

Německý film zažívá dobré časy a tenhle čtvrtek se můžeme těšit na další důkaz. Do kin přichází snímek mladého režiséra Dennise Gansela Napola. Název je zkratkou elitní nacistické školy, která připravovala budoucí důstojníky SS a SA a jejíž žáci se řídili oficiálním mottem „Náš život nestojí za nic, pokud není nasazen za národ a vůdce.“ Přijímací zkoušky byly mimořádně náročné. Film vypráví příběh dvou mladíků, kteří v roce 1942 mají to „štěstí“, že se na elitní výcvikové středisko dostanou. Friedrich pochází z chudých poměrů, amatérsky boxuje a přijetí do Napoly je pro něj téměř nedosažitelným snem. Oproti tomu citlivý Albrecht tu studuje díky dlouhým prstům svého otce, vysoce postaveného nacisty. Navzdory výchově má právě on velké pochybnosti o ideologii, kterou si studenti vtloukají do hlavy, a nehodlá to skrývat.

Instalace putovní výstavy projektů i realizací česko-kanadského architekta Petra Franty (nar. 1948) připomíná lodní plachtoví. Obvyklé panely jsou v hale Domu ABF na Václavském náměstí v Praze nahrazeny rozvinutými svitky spuštěnými od stropu. I tématika trochu připomíná objevitelské výpravy. Frantovy stavby jsou rozesety po celém světě od Londýna přes New York a Montreal po celou městskou čtvrť v Šanghaji.

A ještě něco pro konzervativnější povahy: kromě globálně přetřásaných Rolling Stones má nové album Chaos and Creation in the Backyard také Paul McCartney a kritika je považuje za jeho nejlepší nahrávku posledních let. Měsíc a půl před pražským koncertem se mluví i o Bobu Dylanovi – režisér Martin Scorsese totiž vydal na DVD jeho dokumentární portrét s názvem No Direction Home. Téměř čtyřhodinový film vznikal z archivních materiálů a bezpočtu rozhovorů s pamětníky včetně Dylana samotného.

Film Nechoď klepat na dveře je od Wima Wenderse pokusem vrátit se k tématům, která byla určující pro začátek jeho kariéry. Cesta stárnoucího herce po západě Spojených států připomíná režisérovy nejlepší snímky Stav věcí a Paříž Texas. Podobně jako hlavní hrdina ovšem i Wenders jen unaveně putuje krajinou, hledá ztracené přátele, milenky, děti. Jeho styl je dnes stejně vyprázdněný jako svět, ve kterém se hrdinové pohybují. To, co u něj dříve bylo spontánní a radikální, je náhle bezzubé a unylé. Film je zajímavý především v kontextu autorovy předchozí tvorby.

– VŠ –, – PT –

– PT –

– PT –, – PM –

Jaroslav Pašmik

MIMOCHODEM Pod název Kulturní ekumena se vejde vše, čím lidský duch zušlechťuje prostor, který obývá. Eugen Brikcius tak pojmenoval svá pravidelná sympozia v Městské knihovně, kde jsme už probrali Mozarta, Kafku, Haška i Goetha, ba dokonce fenomén fatálních žen. Naposled mne latinizující kosmopolita překvapil, když pod stejnou hlavičku

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Belgie: konec pohádky o Kongu Stačí stát ve vstupní hale paláce Tervuren na okraji Bruselu a je vám okamžitě jasné, že tahle honosná stavba z konce 19. století sloužila jako výkladní skříň státní propagandy. Boční výklenky zdobí pozlacené sochy, které měly oslavovat počínání Belgie v její bývalé kolonii a dnešní Demokratické republice Kongo. Pod bohyní v antickém hávu, která v náručí drží veselé černošské dítě, stojí nápis „Belgie přináší dobro do Konga“. Kvůli dílům sochaře Arsena Mattona, vyrobených kdysi na vládní objednávku, sem ale nadprůměrných 120 tisíc návštěvníků nepřišlo. Tím důvodem je výstava Vzpomínky na Kongo: koloniální období, která se snaží ukázat, že tahle kapitola historie zdaleka nebyla tak růžová. Belgie vlastnila Kongo v letech 1885 až 1960, do roku 1908 to ale nebyla klasická kolonie, nýbrž takzvaný Svobodný stát Kongo, s nímž belgický král Leopold II. zacházel jako s dojnou krávou. Exportu slonoviny, sběru kávy a především tehdy lukrativního kaučuku bylo podřízeno všechno a právě v této době došlo v Kongu k největším zvěrstvům na domorodém obyvatelstvu. Konžané sloužili bílým obchodníkům a firmám podřízeným Leopoldovi II. jako otrocká námezdní síla. Bičování sběračů kaučuku byl ten nejmenší trest. Mužům, ale i ženám a dětem byly často pro výstrahu useknuty ruce nebo je hlídači rovnou zastřelili, když polevili v práci. Výstava to sice ukazuje, zločiny belgických hledačů zisku se ale snaží vyvážit pozitivnějšími obrázky. Panel s černobílou fotografií muže, který pozoruje na zemi před sebou useknutou ruku a nohu své malé dcerky, tak střídají vládní plakáty vyzývající Belgičany k podpoře převzetí klasické koloniální správy nad Kongem z rukou Leopolda a nedaleko od vitríny s ukázkou používaných bičů je možné se dozvědět, že díky práci belgických misionářů bylo 40 % Konžanů

rozhodl vytvořit obraz okolností, z nichž se rodí genocida. Tématem hry je sice masakr německého civilního obyvatelstva v Postoloprtech v květnu a červnu 1945, kde čeští vojáci a polovojenské revoluční gardy zabili téměř osm set lidí. Portu jde však vnímat obecněji, v podstatě se může s malými změnami odehrávat v Postoloprtech, na Balkáně nebo v Kambodži. Základní postavy tvoří německá rodina usazená dlouhodobě v českém prostředí a sousedi, kteří přicházejí do této rodiny na oslavu narozenin jediného syna. Je těsně po válce, jeden ze sousedů přežil koncentrák, druhý je tajný esesman, další kolaborant. Inscenaci režíruje David Czesany a premiéry se zúčastní i Němci, kteří přežili postoloprtský masakr. O týden později, v sobotu 1. října, se Miroslav Bambušek přesune do Brna, kde bude v cyklu divadelních projektů na téma poválečných perzekucí pokračovat. V barokní kapli hradu Špilberk, která sloužila za války jako síň slávy padlých nacistů, uvede Bambušek divadelní dokument nazvaný Polemika o vyvedení Němců z Brna 30. 5. 1945. Dílo je sestaveno z ohlasů dobového tisku, tendenčních i objektivních historických studií, prohlášení komunálních politiků, Svazu bojovníků proti fašismu a vzpomínek pamětníků. Součástí hry bude hudební improvizace skladatele Petra Kofroně. V Praze bude mít Porta apostolorum čtyři reprízy (7., 9., 20. a 22. října), v Brně proběhne pouze jediné představení.

Ekumena epopeje

Přivážíme dobro, tak nastavte ruce.

FOTO ARCHIV D. COHENA

v roce 1960 gramotných, přičemž „vyšším číslem se v té době mohla pochlubit jen Jihoafrická republika“. Podle belgických komentátorů byla tato snaha o „objektivitu“ jedním z důvodů, proč výstava vyvolala menší veřejnou debatu, než její organizátoři čekali. Další důvod je ten, že Belgie si už svůj šok z řádění vlastních spoluobčanů v Kongu prožila. V roce 1999 totiž vyšla ve francouzském a vlámském překladu kniha amerického novináře Adama Hochschilda Přízrak krále Leopolda: příběh o chamtivosti, teroru a hrdinství v koloniální Africe, v níž autor mluví o genocidě, Leopoldovu správu Konga nazývá utajeným holocaustem a píše, že dvacetiletá tyranie v zemi stála život deseti milionů lidí. Reakce belgických historiků, do té doby mlčících, na sebe nenechala dlouho čekat, a po

faktech se začala pídit také média. Ačkoli se většina přispěvatelů v nastalé debatě shodla, že Hochschildovy údaje jsou „přehnané“, vedlejším produktem novinářovy rozbušky bylo zveřejňování dat o koloniální minulosti z domácí kuchyně. V tomto kontextu se nový ředitel Královského muzea Guido Gryseels rozhodl, že také tervurenský palác, postavený na Leopoldovo přání ze zisků z Konga, by se měl oprostit od jednostranného pohledu na koloniální minulost, a vznikl nápad na letošní výstavu. Na kritiku, že je vůči Belgičanům stále příliš shovívavá, reagoval slovy: „Pro někoho to může být málo, pro nás je to ale revoluce.“ Kateřina Šafaříková, Brusel Autorka je redaktorkou Lidových novin.

Q

vměstnal celou Slovanskou epopej. Měl jsem si připravit nějaké nápady k cyklu obřích pláten Alfonse Muchy, jež byla pokládána za zoufale zastaralá už před sto lety, kdy je mistr koncipoval. Dnes jsou aktuální snad jen tím, že je zřejmě čeká stěhování z Moravského Krumlova do Prahy. Málokteré dílo bylo u nás tak pomlouváno. Snad jen Stalinův pomník, ten ale komunisté lidu vnutili za jeho peníze v čase teroru, zatímco Epopej vytvořil Mucha svobodně ve vlastní režii, přál si jen, aby nalezla důstojné místo v české metropoli. Připravil jsem si pár poznámek o tom, jak zdejší kulturní elity zavrhují vše, co se prosadilo mimo sítě jejich vzájemných závislostí a úsluh. Vzpomněl jsem si také na dva americké studenty, jimž jsem k seznámení s českým uměním doporučil Veletržní palác, který je dost je zklamal, ale pak se bůhvíjak dozvěděli o Moravském Krumlově, odkud se vrátili s očima navrch hlavy. Sám jsem si z Epopeje matně vybavoval jen prehistorické výjevy, a tak mne napadlo zmínit se o rostoucí prestiži jungovských archetypů na úkor freudistického modernismu – serióznost není u Brikcia povinná. Chystal jsem se Epopej hájit před pomlouvači, jenže mi v úvodu sympózia promítli diapozitivy a já nechal poznámky v kapse. Je opravdu dost hrozná. Napadlo mne jen, že symbolicky patří tam, kde je – na západní pomezí obrovské nížinné roviny, kde se o podhůří Vysočiny lámaly vlny nájezdníků z nejzazších hlubin Asie. Toť zřejmě pravý střed slovanské ekumeny i epopeje. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Rádio Svobodná Evropa oslavilo deset let pobytu v České republice. Prahu navštívil španělský princ Felipe s chotí Letizií. Vláda v Moskvě vyjádřila „vážné znepokojení a obavy“ nad plánem vlády Jiřího Paroubka věnovat zadarmo munici do Gruzie. Tisíc velkých igelitových pytlů s odpadky nasbírali vodáci uklízející před koncem sezóny Vltavu na trase mezi Vyšším Brodem a Českými Budějovicemi. Uplynulo sto let od narození Vladimíra Holana. Trhovci zbili kontrolorku Obchodní inspekce v Aši. Zájemci a zájemkyně se v rámci Týdne japonské kultury učili v kladenském klubu Stodola pod dohledem domorodých instruktorů, jak se správně obléká kimono. V Praze se konalo mistrovství republiky ve znalosti Bible. Ústav experimentální medicíny varoval před nadcházející zimou občany, že zdejší současný trend vracet se kvůli drahému plynu a elektřině k topení uhlím odnesou zdejší muži neplodností a všechno obyvatelstvo pak závažnými zdravotními problémy. Tuzemská farmaceutická jednička Zentiva koupila za pět miliard korun rumunský Sicomed. V jihočeských Hůrkách našli náhodní chodci pod

19.–25. ZÁŘÍ 2005 V RESPEKT 38

křovím pohozené živé a zdravé novorozeně. Únik neznámé látky vyhubil ryby v řece Moštěnce u Domažlic na Přerovsku. Při procházce parkem na Karlově náměstí v Praze se třicetiletý občan zastal ženy obtěžované mužem s pistolí a násilník jej za to vzápětí na místě zastřelil; pravděpodobně téhož vraha zneškodnili pár dní předtím cestující v pražském autobuse linky 253, když náhle přiložil pistoli k hlavě náhodně vybrané ženy a vyhrožoval jí smrtí; policie jej tehdy odvezla do psychiatrické léčebny, odkud byl vzápětí propuštěn. Říkal jsem jí – nedělej to, jsem politik, co řeknou lidi, neznáš závist lidí? popsal středočeský hejtman Petr Bendl (ODS), jak přemlouval manželku, aby mu k narozeninám nekupovala automobil Porsche Carrera za jeden a půl milionu korun, ale paní Bendlová si nákup nenechala vymluvit. Pípáme, pípáme, ale některé věci vysílané naživo prostě ovlivnit nemůžeme, odpověděla mluvčí televize Prima Jana Maliková na výtky diváků, že se v oblíbené „reality show“ VyVolení mluví sprostě. Hroutící se francouzský řetězec supermarketů Carefour začal zvažovat odchod z Česka. Většino-

vý vlastník týdeníku Respekt Karel Schwarzenberg dostal ve Vídni od spolkového prezidenta Hainze Fischera nejvyšší rakouské vyznamenání – Velký stříbrný čestný odznak na stuze. České basketbalistky vyhrály zlato na mistrovství Evropy v Turecku. Noviny oznámily, že zdejší komunisty zřejmě od podzimu místo Grebeníčka povede Filip. Prezident republiky Václav Klaus odmítl Respektu odpovědět na následující otázku: „Vážený pane prezidente, Komunistická strana Čech a Moravy váhá se svým vstupem do Strany evropské levice, neboť jí vadí její odsudek ‚stalinismu‘; a čeští komunisté dokonce Evropanům navrhují, aby ze svých stanov odsudek ‚stalinismu‘ vyškrtli. Nakolik je tato zpráva o chování a smýšlení českých komunistů důležitá? Máme mít z této sondy do jejich smýšlení strach?“ V českém víně na rozdíl od amerického vodu nenajdete, pochlubil se Mladé frontě Dnes při rozhovoru o letošní úrodě hroznů předseda Českého vinařského svazu Jiří Sedlo. Cena zlata se vyšplhala na rekordních 451 dolarů za trojskou unci. Guvernér České národní banky Zdeněk Tůma na setkání centrálních

bankéřů v Manchesteru prohlásil, že česká vláda neplní svůj slib daný Evropské komisi a nedělá nic pro snížení rozpočtového deficitu; ministerstvo financí doma Tůmovu kritiku odmítlo jako „neopodstatněnou“. Ze dvouměsíční stáže v Afghánistánu se do Prahy vrátil oční chirurg Martin Filipec, který v Kábulu učil tamní kolegy transplantovat rohovku. Rychnovský soud vzal po roce zámek Opočno Colloredo-Mansfeldům a znovu jej dal státu. Během přehlídky konané v rámci Dne NATO se krátce po startu zřítila na mošnovské letiště chlouba české armády – bezpilotní letadlo Sojka určené k podrobnému průzkumu bojišť. Nevíme, co bylo příčinou, možná poryv větru, vysvětlil pád Sojky mluvčí armády. Média přinesla zprávu, že vědci z NASA zachytili záblesk dvanáct a půl miliardy let starého světla ze samého okraje vesmíru. Firma Linde Techno-plyn zprovoznila továrnu na výrobu kyslíku ve Vřesové. Česká televize nasadila Banánové rybičky proti VyVoleným. Do kin přišlo Štěstí. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 18. 9. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.