ročník Jihomoravské EKO LISTY Životní prostředí environmentální výchovy

2015

ročník 12

Jihomoravské

EKO LISTY

Životní prostředí environmentální výchovy

Vydává

Jihomoravský kraj, Žerotínovo nám. 3/5, 601 82 Brno IČ 708 883 37

Obrázek na titulní straně: Mandelbrotovo jablko

Redakce, technické zajištění a administrace

Fraktál je soběpodobný. Znamená to, že pokud daný útvar pozorujeme v jakémkoliv měřítku či rozlišení, pozorujeme stále opakující se určitý charakteristický tvar (motiv). Na první pohled bývá velmi složitý, ale je generován opakovaným použitím jednoduchých pravidel. Například vločky, řeky nebo cévní systém jsou ukázky fraktální geometrie v přírodě. Jedním z nejznámějších fraktálů je Mandelbrotovo jablko.

Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace. Lipová 20, 602 00 Brno, tel.: 543 420 824 e‑mail: [email protected]

Redakční rada

Ing. Jiří Hájek (OŽP KrÚ JMK) Ing. Jaroslav Parolek (JMK) Ing. Veronika Blažková (OŽP KrÚ JMK) Ing. Aleš Máchal (Lipka) Mgr. Hana Korvasová (Lipka) Mgr. Gabriela Hájková (Lipka)

Jazyková úprava Mgr. Lucie Krejčí

(Zdroj: www.wikipedie.cz)

Grafický návrh

Ing. arch. Helena Hermanová, [email protected]

Sazba

Miroslav Švejda

Datum vydání

Tisk

30. září 2015

Datum uzávěrky příštího čísla: 5. února 2016

Časopis je neprodejný, je bezplatně distribuován obecním úřadům a školám Jihomoravského kraje. Vychází dvakrát ročně. Příspěvky, dotazy a náměty zasílejte na adresu redakce.

Tiskárna Helbich, a. s., Valchařská 36, Brno Vytištěn na recyklovaném papíře.

Registrace MK ČR E 15264

Obsah 1

JIHOMORAVSKÝ KRAJ INFORMUJE • Den dětí s Lipkou • Jezírko se otevírá veřejnosti • Lipka připravila táborový program i pro seniory

Obsah • Tiráž

TÉMA: DOPRAVA • Environmentální výchova a osvěta na dobu (ne)určitou? • Environmentální výchova je barevná • Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí • Environmentální vzdělávání jako svátek plnohodnotného prožívání života • Když se člověk přátelí se zvířaty • Dopřejte dětem trochu rizika • Poslední dítě v lesích OKÉNKO PRO ŠKOLY • Uprchlíci ve škole • Nominujte dobré učitele a učitelky na Cenu Nadace Veronica • Příroda mezi plotýnkami i zdmi budov • Ekologická olympiáda na Rychtě – poznání i zážitek

3

13

PŘEDSTAVUJE SE ŠKOLA • Škola pro všechny, otevřená dětem, rodičům i komunitě: ZŠ a MŠ Deblín

15

PŘEDSTAVUJE SE OBEC • Vítejte v Deblíně!

16

PŘEDSTAVUJE SE NNO • EDUin: 5 let vyšlapávání cesty vzdělávací „džunglí“

17

INSPIRACE Z JINÝCH KRAJŮ • Podpora rozvoje environmentální výchovy v ukrajinské Zakarpatské oblasti

18

KAM NA VÝLET • Rakouská Pálava. Stejná krása, různé příběhy?

19

CHRÁNĚNÁ ÚZEMÍ JIHOMORAVSKÉHO KRAJE • Přírodní památka Miliovy loukyj

20

Články mimo rubriku Jihomoravský kraj informuje nemusí nutně vyjadřovat stanovisko Jihomoravského kraje.

2/2015

Jihomoravské

EKOLISTY

Jihomoravský kraj informuje Den dětí s Lipkou Den dětí letos oslavili zaměstnanci Krajského úřadu JMK, a především jejich potomci na jednom z pracovišť škol‑ ského zařízení Lipka – na Jezírku. Celá akce, která se nesla v duchu tématu „Pojďte s námi do lesa!“, nám představila tajemství přírody schované okolo nás. Hned po pří‑ jezdu byly pro děti i pro dospělé připraveny rozmanité aktivity. Malí i velcí si například vyzkoušeli pozorovat a rozpoznat vodní živočichy nebo se projít naboso po hmatové stezce. Dozvěděli se mnohé o životě včel a ochutnali také jejich med, pohladili lamy, které přijely z neda‑ lekého Lamacentra, vyrobili si korálky z bezového dřeva, malovali po‑ mocí hlíny nebo se prošli po tamější lesní naučné stezce, která nabízí spoustu poučení, ale i zábavy. Program byl zkrátka nabitý a celý den utekl jako voda. Na Jezírko si našlo cestu přes 360 spokojených návštěvníků, kteří po absolvování všech 20 stanovišť v okouzlující přírodě nad Soběšice‑ mi ještě chvíli setrvali, aby si opekli špekáček, roztáhli deku a jen tak odpočívali a vstřebávali dojmy. Podobných akcí pro veřejnost pořádá Lipka během roku celou řadu a nabízí také množství přírodovědných a tvořivých kroužků pro děti různého věku. Kompletní nabídku najdete na stránkách www . lipka.cz. Mgr. Kateřina Vítková PR manažerka, Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace

Hmatová stezka nám připomene smysly, které většinou méně vnímáme. Foto Petr Laštůvka

Jezírko se otevírá veřejnosti Jezírko je jedním z pracovišť Lipky – školského zařízení pro environmentální vzdělávání. Kromě budov sloužících jako zázemí pro vzdělávací aktivity a ubytování disponuje také krásným areálem, který je plný zajímavých výuko‑ vých prvků, ukázkových stanovišť přírodní zahrady a inspirativních ekologických zařízení.

Otevření areálu Od dubna do října je každé pondělí odpoledne v době od 13 do 17 hodin areál Jezírka volně přístupný široké veřejnosti. V této době je návštěvám, jež na Jezírko zavítají, k dispozici jeden z pracovníků Lip‑ ky, který se jim může věnovat. U brány bude během podzimu umístěna přehledná mapa celého areálu. Pro některé ukázkové prvky a také pro blízký ovocný sad, který využíváme, budou vytvořeny informační tabu‑ le. Postupně také přidáme více laviček a dalšího vybavení do venkov‑ ních prostor, a to i na trase okolní lesní naučné stezky, jejíž návštěvu vřele doporučujeme. Je přístupná kdykoli i mimo oficiální návštěvní dobu areálu Jezírka. Plánované akce Srdečně zveme všechny zájemce také na připravované akce pro veřejnost, které budou díky dotační podpoře norského finančního mechanismu zdarma. 17. října nás čeká akce Letem světem babím NA OBSAH

létem, 28. listopadu Od Martina do Tří králů a 9. dubna 2016 Otvírání studánek. Na všech třech akcích se budeme věnovat významu lesních ekosystémů, ale především se budeme veselit uprostřed krásné pří‑ rody. Přijměte proto pozvání na tato setkání nebo se u nás zastavte některé pondělní odpoledne. Ing. Petr Laštůvka projektový manažer Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace; pracoviště Jezírko

Jihomoravský kraj informuje

Až do loňského roku byl areál Jezírka přístupný veřejnosti jen ně‑ kolikrát do roka při velkých organizovaných akcích. To se ale změnilo díky našemu zapojení do projektu „Výchova a podpora vzdělanosti v oblasti významu lesních ekosystémů a podmínek pro zachování jejich diverzity“, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska.

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Supported by grant from Iceland, Liechtenstein and Norway. 1

Jihomoravský kraj informuje Lipka připravila táborový program i pro seniory Že školské zařízení Lipka pořádá během letních prázdnin dlouhou řadu táborů pro děti, není žádnou novinkou. V le‑ tošním roce se jich konala na pěti pracovištích téměř padesátka. Pracoviště Kamenná ale s tábory myslí i na starší generaci, konkrétně na seniory od 60 let, pro které připravila rovnou dva týdenní programy. Tábor Rajská zahrada, který proběhl na přelomu června a července, zapojil všechny smysly účastníků. Jednotlivé dny totiž byly zasvěceny zraku, chuti, čichu, hmatu i sluchu a celý program se nesl v duchu myšlenek zahradní terapie. Účastnice si vyzkoušely například výrobu bylinkových solí či octů, květinovou vazbu nebo zpracování vlastního sýru. Kromě pracoviště Kamenná se tábornice vydaly také do zahrady na pracovišti Jezírko, do Písečníku Ekocentra Brno nebo na výstavu léčivých rostlin na brněnské Kraví hoře. „Batikovaly jsme trička a taš‑ ky, které teď budeme moct darovat svým blízkým. Na zahradě jsme se seznámily s plevely a zjistily, že přestože je někdo považuje za obtížné a snaží se jich zbavit, dají se velmi dobře použít v kuchyni. Naučily jsme se také péct šneky z listového těsta a plevelů a teď se chystáme na výrobu štrúdlu, ve kterém budou místo jablek různé jedlé květy,“ nadšeně popisovaly seniorky táborové aktivity už v jeho průběhu.

Tábory to nekončí… V plánu je rovněž založení seniorského klubu, jehož první setkání by se mělo uskutečnit již 13. listopadu. Náplní klubu budou nejen tvořivé aktivity, ale také výlety za brněnskými i mimobrněnskými zajímavostmi nebo promítání filmů či cestovatelských fotografií. Čle‑ nové klubu se budou moci sami aktivně podílet na přípravě programu. Oblíbená jsou také pravidelná setkání prarodičů a jejich vnoučat, která Lipka pořádá již třetím rokem. Tato setkání jsou vždy plná tvoře‑ ní z přírodních materiálů, her a připomínání dnes již pozapomenutých tradic a vynálezů. Děti i jejich babičky a dědečci pokaždé odcházejí s pocitem pěkně stráveného odpoledne. Celý rok 2015 byl věnován starým řemeslům. Prarodiče tak mohli děti naučit plést pomlázku či vyřezávat ze dřeva. Zatím poslední setkání proběhlo na konci srpna, kdy všichni společně vyrazili po stopách Večerníčka až na Červený kopec. Nabídka aktivit pro seniory je na Lipce bohatá, a jak se zdá, bude ještě rozmanitější. Případní zájemci naleznou všechny pozvánky na webových stránkách Lipky www.lipka.cz v sekci Kalendář akcí, případ‑ ně se mohou obrátit na telefonní kontakt 543 420 823. Mgr. Kateřina Vítková a Ing. Pavla Švecová Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace

Jihomoravský kraj informuje

Podruhé s živly Druhý tábor nazvaný Živly v řemeslech se zaměřil na stará ře‑ mesla, jako je třeba hrnčířství nebo košíkářství. Celý program byl inspirován pěti elementy – vodou, ohněm, zemí, vzduchem a kovem. Účastníci si během týdne vyrobili různé dekorace a netradiční dárky pro rodinu i přátele, pracovalo se s barvami, papírem, ovčím rounem, ale třeba i s voskem. Časově nejnáročnější bylo pletení pedigového košíku. Po prvotním ostychu se ale všichni pustili do výroby košíku s obrovským nasazením a výsledek stál za to. I na tomto táboře vy‑ razili senioři z pracoviště Lipky Kamenná na návštěvu, a sice do per‑ makulturní zahrady na pracovišti Rozmarýnek. Středeční odpoledne, které se neslo ve znamení živlu země, bylo pro procházku více než příhodné. Účastníci mohli v zahradě vidět třeba přírodní sušičku na ovoce nebo základ speciálního záhonu zvaného německá kopa. Po důkladném prozkoumání zahrady se pod vedením svých vedoucích z Lipky věnovali výrobě hliněných střepů na zvonkohru. „Dny začínaly vytvářením origami. Někdy to byl pro nás oříšek, ale papírová zvířátka se podařila. Na každý den i hodinu byl připraven program a tvoření k danému živlu,“ vzpomíná na tábor jedna z účastnic, paní Milena Viktorýnová, a paní Irena Zimová ji doplňuje: „Trochu jsem se bála, zda zvládnu všechny rukodělné aktivity, ale pak mě moc potěšilo, že

se mi povedl i košík, hedvábná šála, zvonkohra z hlíny i origami. Celý týden byl moc příjemný.“ Tábora se účastnilo celkem 12 seniorů, z nichž nejstarší oslavil již 79. narozeniny. A proč se na tábor vlastně přihlásili? Motivací byly ne‑ jen netradiční zážitky a získání nových dovedností, ale také seznámení s jinými lidmi a nalezení nových přátel. Pořádat vícedenní programy pro seniory napadlo organizátorku těchto táborů Danu Křivánkovou již před dvěma lety. V loňském roce si svůj nápad ověřila na pilotní verzi tábora. A protože reakce účastnic byly víc než kladné, rozhodla se Lipka seniorům dále věnovat. V le‑ tošním roce proto nabídla tábory dva a do budoucna se uvažuje také o společném táboře pro seniory a jejich vnoučata.

Pomalovaná trička nebo tašky jsousymbolem většiny táborů. A tábory pro seniory nejsou žádnou výjimkou. Foto archiv Lipky 2

Na průzkumu pracoviště Rozmarýnek. Foto archiv Lipky NA OBSAH

Jihomoravské

2/2015

Environmentální výchova a osvěta na dobu (ne)určitou?

EKOLISTY

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy Neutuchající poptávka po stále se zpestřující a rozšiřující nabídce ekologických výukových programů v celé repub‑ lice svádí k dojmu, že environmentální výchova se stala pevnou součástí všeobecného vzdělávání. Také znatelné názorové posuny politiků, úředníků i veřejnosti ve prospěch zvýšené citlivosti vůči poškozování přírody a dranco‑ vání životního prostředí mohou vést k pocitu, že environmentální osvěta zabrala a můžeme ji postupně opustit. Nedejme se však mýlit.

„A studánka, ta nikdy nelže, protože každá lidská lež, v studánce malé utopí se, i když je velká jako věž.“ (J. Skácel) Foto Gabriela Hájková NA OBSAH

ma požaduje po státech Unie, aby jejich emise CO2 byly v roce 2030 o 32 % nižší než v roce 2005. Svou nevídaně proenvironmentálně za‑ měřenou encyklikou Laudato si’ (Pochválen buď) se k hlasům ochrán‑ ců planety přidal i papež František a snad tímto pro mnohé šokujícím krokem pomohl zvýšit naděje na úspěch celosvětového klimatického summitu v Paříži, který proběhne v prosinci letošního roku. Zda jsou tyto povzbudivé zprávy důkazem úspěšnosti environmen‑ tální osvěty a její zvyšující se účinnosti, je těžké posoudit. Je možné, že větší roli v proměnách přístupů k nezbytnosti aktivní péče o život‑ ní prostředí sehrávají stále zřetelnější dopady změn klimatu, včetně obav ze sucha, hurikánů i záplav či z hrozícího nedostatku pitné vody i v oblastech, které takový problém dosud neřešily. V každém případě je dobré, že média, a dokonce i někteří čeští politikové začínají chápat péči o zachování ekosystémových služeb jako závažný problém k aktu‑ álnímu řešení, který nemůže být prioritou pouze pro ministra životního prostředí a několik nadšených nevládních organizací. Můžeme se tedy spokojit se zlepšeným stavem veřejného mínění a smíme polevit v dosavadním ekovýchovném úsilí? Domnívám se, že i za stavu zvyšující se environmentální gramotnosti stále platí, že význam environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) pře‑ devším dětí a mládeže je zapotřebí i nadále nepodceňovat, vnímat jejich poslání a smysl podstatně šířeji než v rozsahu jednoho vyučo‑ vacího předmětu a usilovat o stálé zvyšování atraktivity a účinnosti EVVO. Zkusme na vysvětlenou stručně shrnout, o co nám v této oblasti všeobecného vzdělání jde. Co je důležité Smyslem environmentální výchovy v mateřských a základních školách je zejména vzbuzovat a udržovat zájem o environmentálně příznivější způsoby života, o zdravou přírodu a krajinu, o aktivity ve‑ doucí k udržitelnému rozvoji, respektive udržitelnému životu či udrži‑ telné stagnaci – obce, regionu i Země, o bohatší život skromnějšími prostředky, který planetu nezatěžuje přílišnou ekologickou stopou a neopomíjí přímé doteky s živou přírodou prostřednictvím péče o živé tvory i o drobné krajinné prvky. Snažíme se žákům v co největší míře umožňovat úžas nad divy a krásami přírody, podporujeme dětskou zvídavost, představivost a zájem o stav životního prostředí v obci, regionu i na planetě. Za důležité považujeme také rozvíjení schop‑ ností potřebných k domýšlení důsledků lidských zásahů do životního prostředí, ale i vůli nestát stranou a umět (a nebát) se informovaně zapojit do řešení aktuálních problémů, což platí zejména pro výuku na středních školách. K vhodným ekopedagogickým prostředkům patří například nenásilně vkládané environmentální přesahy do učiva nejrůznějších vyučovacích předmětů i do každodenního provozu školy, environmentálně motivovaná projektová výuka, tradičně i netradičně pojednané celoškolní akce, volitelné předměty zabývající se praktickou environmentální výchovou, pobyty na školách v přírodě s environmentálním obsahem, návštěvy denních i pobytových výukových programů středisek ekologické výchovy a podobně. Zejména terénní výuka poskytuje řadu příležitostí, jak učit děti „věřit přírodovědcům“ (jak říkává Dr. Ivan Rynda).

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy

V průběhu letošního roku nám může připadat, že konečně nastá‑ vají zásadnější změny (ne‑li přímo obraty) ve vnímání stupňujícího se ohrožení křehkých, a přitom naprosto nenahraditelných ekosystémů Země, jehož vinou dochází ke stále patrnějšímu narušování ekosys‑ témových služeb, které nevědomky považujeme za samozřejmé a do‑ nekonečna fungující. Zdá se, že například nezastupitelnost udržování úrodnosti půdy, klimatických a vododržných funkcí lesů či význam skleníkového efektu a nebezpečí zvyšování jeho účinnosti jsou čím dál větším počtem politiků, novinářů i občanů vnímány mnohem citlivěji než donedávna. Česká republika kupříkladu obnovila Radu vlády pro udržitelný roz‑ voj, z hlediska podpory malých alternativních zdrojů energie se jako nadějná jeví připravovaná novela energetického zákona, v projednává‑ ní jsou i žádoucí změny zákona o ochraně přírody a krajiny ve prospěch zachování posledních zbytků divočiny, ministři zemědělství a životní‑ ho prostředí se domlouvají na účinnějších opatřeních k ochraně půdy a připravují mj. program podpory retence vody v krajině. K posunům ve vnímání těchto skutečností dochází nejen u nás a v zemích EU, ale dokonce i v tradičně odmítavých USA, kde prezident Barack Oba‑

3

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy Neméně důležité je podle mého soudu rozvíjet v žácích důvěru ve vlastní síly pro řešení těchto problémů, vědomí souvislostí vlastního ži‑ votního stylu s problémy životního prostředí a možnostmi jejich řešení i předcházení, inspirovat nadějnými proudy (slovy prof. Hany Librové) založenými na dobrovolné skromnosti, respektive výběrové náročnosti či ekologickém luxusu, učit se využívat konstruktivní přístupy k opti‑ málnímu řešení problémů, například prostřednictvím simulačních her, při kterých si děti dotvářejí a uvědomují svůj názor, učí se jej prezen‑ tovat, obhajovat, ale i naslouchat odlišným názorům a uznat, že něčí myšlenka, nápad či postoj může být správnější než jejich vlastní. Jedním z nejpodstatnějších cílů environmentální výchovy je tedy objektivními informacemi, inspirací i vlastním příkladem naučit děti rozeznávat hodnoty, principy a vzorce chování, podle kterých budou schopny a ochotny samostatně nacházet své vlastní odpovědné pří‑ stupy k životu, k lidem a k životnímu prostředí a dokážou je projevovat v běžném životě svým eticky i environmentálně příznivějším jednáním, tj. nikoli pouze slovy, nýbrž svou každodenní žitou praxí. Takovéto hod‑ noty a vzorce chování kladou důraz na ohleduplné, nesobecké přístu‑ py k přírodě a životnímu prostředí, opírají se o aktuální strategie udr‑ žitelného rozvoje a vedou k osvojování nezbytné míry pokory k přírodě a úcty k ekosystémovým službám. Projevem zvnitřnění takovýchto přístupů může být například vědomá uměřenost v hmotných a ener‑ getických potřebách vyvažovaná bohatostí duchovního života a vese‑ lou myslí. S vědomím takovýchto smělých cílů se mi environmentální výchova jeví spíše jako proces nadále nezbytný a prozatím i časově neohraničený. Ing. Aleš Máchal Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace

„A ptáček, co ti půjčil křídla, vyspí se ve tvé postýlce. A ty se zatím budeš vznášet a budeš výš, než bývá věž.“ (J. Skácel) Foto Gabriela Hájková

Environmentální výchova je barevná


K environmentální výchově se hlásí řada zajímavých proudů, které se často od sebe velice liší. Tato rozmanitost ji dělá silnou a jedinečnou – přes různý důraz mají všechny směry společné cíle.

4

Intuitivně každý nějak rozumí tomu, co je environmentální (nebo ekologická, jak se u nás dříve říkalo) výchova. Pokud se ale tomuto oboru podíváme pod pokličku, zjistíme, že se pod ní nachází řada vel‑ mi rozmanitých proudů. Všechny samozřejmě nějak souvisejí s život‑ ním prostředím, ale liší se tím, jaké významy s tímto pojmem nejvíce spojují. Zjednodušeně řečeno, pro někoho je životní prostředí hlavně přírodou. Pro jiného místem či komunitou, ve které žije. Pro dalšího problémy, jež musíme vyřešit, nebo také voláním po hluboké změně, kterou musí naše společnost projít. Pro spoustu lidí samozřejmě tím vším dohromady. Přesto jsou tyto rozdíly důležité. Je to o přírodě V naší republice je environmentální výchova spojována na prv‑ ním místě s přírodou. Má to svoje historické důvody. Environmen‑ tální výchova má svoje kořeny v přírodních studiích konce 19. sto‑ letí, v hnutí, které věřilo v důležitost výuky o přírodě a pro přírodu. Protože Československo před rokem 1989 příliš nesledovalo diskuzi, jakou obor procházel, zůstávalo „učení o přírodě“, případně „výuka k ochraně přírody“ jedinou podobou environmentální výchovy akcep‑ tovanou státní mocí. Jako taková pak u nás zapustila svoje kořínky. Environmentální výchova se proto často intuitivně spojuje s výukou

o zvířatech, lesích či s kosením luk, zatímco její další tváře zůstávají někdy za závojem. V houštinách přírodně orientované environmentální výchovy mů‑ žeme i přesto narazit na spoustu zajímavých zvířátek. Tradiční „učení o přírodě“ (nature studies) může být samo o sobě velmi různorodé, využívající na jedné straně principy badatelsky orientované výuky, a na druhé straně programy čerpající ze zkušenostního učení či kon‑ struktivismu. Zajímavým přístupem využívajícím zapojení veřejnosti do sběru dat o přírodě je tzv. občanská věda (možná ji děláte, pokud třeba počítáte motýly a předáváte svoje data dál). Výchova k ochraně přírody je tradičně orientovaná na přímou pomoc přírodě (třeba právě to kosení luk), která je sama o sobě cílem, ale i výchovným prostřed‑ kem. Zvlášť se oddělila zoopedagogika či lesní pedagogika. Někteří autoři kritizují jednostranný důraz na „znalosti o přírodě“ a soustředí se více na formování vztahu, postojů a hodnot. Asi nejzná‑ mějšími jsou Joseph Cornell a Steve van Matre, kolem nichž vznikla hnutí, která uvádějí jejich myšlenky do praxe. Ta se může opět velice lišit, od vol‑ ně strukturovaných bloků aktivit podle Cornellova modelu až po do detailů propracované programy výchovy o Zemi, kterou založil druhý z autorů. Na hranici toho, co chápeme jako environmentální výchovu, je pak hnutí výchovy v přírodě (outdoor education), usilující zpravidla NA OBSAH

Je to o místě Životní prostředí není ale jenom „všude a kdekoli“, ale také „právě tady“. Řada proudů klade důraz právě na konkrétní místo. Více než sto let vývoje má za sebou tzv. interpretace přírodního a kulturního dědictví, která se snaží vést návštěvníky k porozumění významu místa, jímž procházejí. V jejím rámci vznikly velmi silné a zajímavé metodické postupy, které by posunuly mnohé naše slovy přetékající naučné stezky do úplně jiné ligy. Tzv. místně zakotvené učení usiluje o propojení školy s okolní ko‑ munitou tak, aby se v ní žáci učili z konkrétního okolního prostředí, které zkoumají a jehož problémy pomáhají řešit. Kromě žákovských projektů v ní proto důležitou roli hraje tzv. učení službou (service learning), při němž žáci něco ve své komunitě aktivně mění či něčemu pomáhají. Kritické místně zakotvené učení pak postupuje dál od poznávání směrem ke změně, kterou by škola měla do své komunity přinášet. Jiný zajímavý směr, výchova k ekogramotnosti, pak dává důraz na propojení školy se základními ekologickými principy, jež se žáci učí poznávat právě v samotné komunitě, například tím, že si na školním pozemku pěstují jídlo do školní jídelny. Je to o problémech Možná překvapivě jsou počátky skutečné environmentální vý‑ chovy (jak byla v 70. letech 20. století vymezena na mezinárodních konferencích) spojovány především s nutností reagovat na problémy životního prostředí. Environmentální výchova tak byla chápána jako určitý nástroj, který má prostřednictvím změn znalostí, postojů, do‑ vedností či hodnot ovlivnit lidské chování a zmírnit rizika, do nichž se společnost řítí. První, z dnešního úhlu pohledu trochu naivní přístupy předpoklá‑ daly, že lidem stačí říct, co je špatně. Řada programů se proto zamě‑ řovala (a bohužel stále ještě zaměřuje) na informování o problémech životního prostředí a hru „ty‑ty-ty, ty za to můžeš…“. Po nějaké době se ale zjistilo, že to takto nefunguje, a začaly se rozvíjet nové, velmi zajímavé směry environmentální výchovy. Velkou zásluhu na uvědo‑ mění si problému a otočení kormidla environmentální výchovy měl v 80. a 90. letech minulého století Harold Hungerford, který podrobil stávající moralizující, informačně orientovaný přístup drtivé kritice a naznačil nový směr cesty. Nové směry zpravidla doporučovaly začít od místního lesa dřív, než se dostaneme k tomu tropickému, a přenést problém z expertní rovi‑ ny (problémy jsou způsobeny – měly by se řešit) do roviny občanské. V praxi to znamenalo soustředit se na porozumění názorům různých zájmových stran na řešení „konfliktu“ a hledání řešení v jejich spo‑ lečné diskuzi. Jednotlivé přístupy se pak lišily v tom, jak moc by měl učitel žáky vést, tj. například zda by je měl „hodit do vody“ a nechat je jejich postup na projektu kriticky reflektovat, nebo je na počátku více řídit, rozvíjet jejich dovednosti a až následně motivovat k samostatné práci. Je to o změně Od počátků environmentální výchovy se stále vrací myšlenka, že je to hluboká a podstatná změna stávající praxe, kterou potřebujeme prosadit, ať již na úrovni školní, místní či celospolečenské. Někteří NA OBSAH

Jihomoravské

2/2015

autoři volají po zásadní ekologizaci školy, počínajíc architekturou, managementem energie a vody, velikostí (malé je hezké) či celého školního kurikula. Arjen Wals a další autoři doporučují zásadní obrat ve vztahu učitele a žáka. Jejich ideálem je tzv. emancipačně orientovaná envi‑ ronmentální výchova, ve které se žáci významným způsobem podílejí na plánování své výuky, ať již vymezováním cílů, či obsahů učiva. To samozřejmě volá po projektové výuce, kdy učitel spíše pomáhá s pro‑ cesem, než že by provázel žáky sledem předem připravených aktivit. Vzdělávání pro udržitelný rozvoj doporučuje orientovat výuku a vzdělávání na diskuzi a hledání vize pro udržitelný rozvoj místních komunit. Důraz se má klást především na rozvíjení obecnějších kompe‑ tencí, jako je systémové myšlení, holistický přístup, kreativita a další; učení by nemělo být hierarchické (učitel vyučuje), ale sociální (účast‑ níci se učí od sebe navzájem). V praxi pak environmentální výchova může vypadat jako pravidelné setkávání místních občanů, kteří hledají způsob, jak ve své obci zavést sdílení osobních automobilů. Barevnost je krásná Rozdíl mezi schůzkami místních aktivních občanů a programem o včelách je samozřejmě obrovský, jakkoli oba programy sdílejí určité základní cíle – starost o životní prostředí. Mezi jednotlivými proudy environmentální výchovy jde najít veliké rozdíly v tom, jakou roli by měl mít učitel, jak dlouhé by programy měly být, jaké aktivity by se v nich měly objevit, jaký jazyk v nich používat, jak je hodnotit atd. Platí také, že každý přístup má svoji „logiku“ a přináší určitý vnitřně provázaný systém odpovědí na předchozí otázky. V důsledku není moc dobré nepromyšleně míchat dohromady dílčí postupy z jednotlivých směrů. Řečeno alegoricky, do hrnce se toho vejde hodně, ale z někte‑ rých jídel pak bolí břicho. Barevnost environmentální výchovy je tím, co ji dělá zajímavou, silnou a jedinečnou. Podporovat barevnost znamená podporovat jed‑ notlivé barvy, tj. studovat či zaměřit se na jednotlivé přístupy, sna‑ žit se porozumět jejich logice, experimentovat s nimi a uvádět je do praxe. Na naší paletě řada barev je, ale mnohé také chybějí nebo se vyskytují jen v kapičkách. Pojďme si proto hrát s barvami… PhDr. Jan Činčera, Ph.D. Katedra environmentálních studií, Masarykova univerzita


o využití přírody jako „učebny“ pro výuku jiných předmětů (např. osob‑ nostního rozvoje). Tzv. outdoorová environmentální výchova ale klade hlavní důraz na přírodu a učí například šetrně se v přírodě pohybovat, nenechávat v ní po sobě stopy, a tak si k ní budovat vztah.

EKOLISTY


I když se všechny jeví stejně, každá je jiná. Rozmanitost je krásná. Foto Blažena Mrlinová 5

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí Proč lidé (ne)chrání životní prostředí? Co dnes dětem chybí, když ubývá kontaktu s přírodou? Jak je na kontakt s ní a pobyt v ní vlastně připravujeme? Co vše může ovlivnit to, jak děti i dospělí přírodu vnímají?


„Když si čtu ve starších českých publikacích a mluvím s lidmi o pří‑ rodě a životním prostředí, mám pocit, že ekopsychologické otázky jsou tu s námi o mnoho let déle než ekopsychologie. […] Ekopsychologie dlouhá léta v české debatě o vztahu k přírodě a životnímu prostředí chyběla, ale věřím, že se to během posledních let mění,“ píše Jan Krajhanzl v závěru své knihy, která ke změně výrazně přispívá. Propo‑ juje poznatky velkého množství dosavadních výzkumů a danou oblast popisuje uceleně. Krajhanzlova kniha vyšla v tomto roce a my vám z ní přinášíme krátkou ukázku. Vztah k přírodě je totiž téma každého z nás…

6

Očichat si přírodu Podle prací některých psychoanalytiků a roszakovských ekopsy‑ chologů ovlivňuje budoucí důvěru člověka k sociálnímu prostředí, ale také k fyzickým (životním) podmínkám už jeho prenatální vývoj a jeho vazba s matkou v raném dětství. Před přehnanou úzkostností rodičů, která ovlivňuje chování dětí v přírodě, z poněkud jiných pozic varo‑ vala Emilie Strejčková (1998): „Vidí‑li malé dítě v přírodě často ne‑ přátelské postoje, štítivé odmítání doteků, ničení neznámého a slyší‑li často pokyny jako: ‚Fuj, na to nesahej, to je hnusné zvíře, nesedej si na zem, nedotýkej se – mohlo by to kousnout, škrábnout, smrdět, čímsi nakazit, škodit…,‘ pak se musíme pravděpodobně definitivně rozloučit s myšlenkou, že by právě tento jedinec mohl být někdy v budoucnu pro naši věc (pozn.: zde ekologickou výchovu) přínosem.“ Podobně jsou na setkání malého dítěte s přírodou připravovány i matky. Dobrou ilu‑ strací může být článek lifestylového magazínu Maminka: to nejlepší v životě ženy nazvaný Nepříjemné letní zážitky (2005). Výstižné jsou jeho čtyři podtitulky: Samé bzučení, Pozor, klíšťata!, Plavání dětí, Voda a sinice. Vyvažovat bezpečí dítěte na jedné straně a dopřávat mu příležitos‑ ti pro rozvoj jeho adaptace na přírodní podmínky na straně druhé při‑ tom není jednoduché. Co je pro dítě lepší: batolení se ve slepičincích po dvoře, nebo život v hygienicky dokonalé čistotě? Lézt po stromech a riskovat pád, nebo chodit s rodiči za ruku po asfaltových chodníč‑ cích? Odpověď na takovou a podobné otázky rozděluje nejen odborníky, ale i rodiče. V této souvislosti se někdy mluví o období imprintingu (vtisknutí). Hypotéza imprintingu považuje první roky života dítěte za klíčové pro ustavení fyziologické adaptace (imunita, termoregulace) a behaviorálních návyků pro pobyt v přírodním prostředí. Odborné do‑ ložení poměrně nekriticky tradované hypotézy nicméně chybí. Ačkoliv role imprintingu zůstává nejasná, už dnes můžeme čerpat z výzkumů, které sledují působení zkušeností s přírodou na adaptaci na přírodní podmínky. Studie ukazují, že celkový rozsah zkušeností jedince (zís‑ kaný nejen v raném dětství) koreluje s mírou příjemnosti prožívané situace v přírodě. Ti méně zkušení prožívali běžné situace v přírodě častěji jako nepříjemné. Naopak s většími zkušenostmi u respondentů přibývá kladných emočních reakcí a respondenti náročnější situace v přírodě prožívali uvolněněji, s větším klidem. To má nemalý význam pro debaty o roli přímého kontaktu s přírodou v rámci vzdělávacího procesu, které se vedou v českém školství. […] Kontaktu dětí s přírodou ubývá – snižuje se nejen množství vol‑ ného času tráveného v městské zeleni, ale stále méně dětí odjíždí na prázdniny k prarodičům na venkov. Nedostatek kontaktu s přírodou

v raném věku nemůže ve společnosti vyvážit ani stěhování části popu‑ lace do satelitních předměstí s rodinnými domy, jejichž často druhově chudé a krátce střižené předzahrádky jsou ve většině případů vzdálené

Hlína není špína a malý členovec je velký zázrak. Foto Gabriela Hájková NA OBSAH

Vysněná divočina V evropské kultuře je živá nejen tradice „přírody démonické“, ale také „přírody harmonické“. Příroda se stává v takovém podání místem míru a věčného řádu, lásky a dobra, lehkovážných a smíchem končí‑ cích dobrodružství: levhart a kůzle spolu biblicky dovádějí na zeleném pažitu, zvířata v bajkách pořádají sněmy, ve východoevropských po‑ hádkách se zvířátka v zimě schovají do jedné rukavice i s (ruským) medvědem… Až sladce růžový nátěr dostává příroda v současné knižní a filmové produkci pro děti. Pro představu: v komiksu Barbie (2008) jdou dvě kamarádky hledat zaběhlého psíka do lesa, jedna v pohor‑ kách, druhá v lodičkách. Ta v pohorkách (!) si vyvrtne kotník. O dva obrázky níže se z křoví ozve zapraskání – napětí – a z houští vylézá malé medvídě. Dívky si s ním radostně hrají: „To je medvídě! Je tak roztomilé! Doufám, že z toho křoví teď nevyleze jeho rozzuřená máma!“ Podobných kulturních artefaktů kolují moderním světem jistě tisíce. Co říkají dětem o přírodě, jejích zákonitostech a chování, které se NA OBSAH

Jihomoravské

2/2015

osvědčuje pro pobývání v přírodních podmínkách? „Chtěla bych si… pohladit všechna zvířátka na světě,“ dopsalo mi děvčátko z třetí třídy do dotazníku nedokončených vět. Naivní představy o přírodě má prav‑ děpodobně kdekdo. Člověka přitom mohou zavést i tam, odkud není návratu, jak dokumentují filmy Grizzly Man (2005) a Útěk do divočiny (2007), natočené podle skutečných událostí. Oba končí smrtí hlavních postav. Nerealistické představy o přírodě nelze redukovat na problém ne‑ dostatečného přírodovědného vzdělání, jak by se mohlo zdát. Nevyhý‑ bají se ani odborníkům na „objektivitu“ přírody – biologům. Jak vyprá‑ vějí terénní pracovníci: z deseti studentů, kteří přijíždějí do tropických pralesů na výzkum, devět z nich začíná brzo kňourat, že chce domů. Člověk čte mezi řádky otázku: Žijeme v době, která je tak odtržená od skutečné přírody, že umí o přírodě vyprávět jen nereálně strašlivé nebo nereálně romantizující příběhy? Stačí se podívat do minulosti, li‑ dových pohádek nebo příběhů sebraných etnografy v jiných kulturách: vyprávění, ve kterých zvířátka pomáhají hodným a stromy schovávají pronásledované, tu byly vždy. A děsivé příběhy o tlamách plných zubů ostrých jako šavle, o obrovských očích rudě žhnoucích z noční tmy tu byly také… Barbie hrající si s medvídkem a čarodějnice z Blair Witch jsou z tohoto úhlu pohledu jen soudobým krokem v prastarých vypra‑ věčských stopách. Nejsou tu špatně nebo navíc – jen prostě někdy pletou hlavy těm, kterým chybí přímá zkušenost s přírodou. Napospas přírodě Jak pravil John Wiseman (2004): „Budete muset překonat některé nebo možná všechny z následujících stresorů: strach a úzkost, bolest, nemoc a zranění, zimu, případně vedro, žízeň, hlad a únavu, spánkovou deprivaci, nudu, stesk a samotu. Zvládnete to? Budete muset.“ Pobývání v přírodě nutně přináší nepohodu, která se člověka chráněného městskou civilizační glazurou (střecha a čtyři stěny, vytá‑ pění nebo klimatizace, voda z kohoutku, sprcha ad.) netýká: proměny počasí jako sucho nebo déšť a bouřka v horách, bzučení a štípání, navlhlé dřevo a v drsnějších oblastech i potíže s orientací nebo šel‑ my. Lidé vnímají nepohodlí různě a někteří je s klidem, jiní dokonce s radostí přijímají. […] Vedle motivace tu záleží také na schopnosti emočně zvládnout zátěžové situace v přírodě. […] Místo strachu, hnusu a diskomfortu poskytuje civilizační glazura klid a pohodlí, ubí‑ rá však na kontaktu s okolním prostředím, ubírá výzev pro vlastní psychofyzické dispozice, při kterých je potřeba zapojit i důvtip. Jak neopakovatelně vystihl Miloslav Nevrlý ve svých hrách na hvězdný širák, na hlad, na poutníka s lehkým srdcem: méně vybavení přináší více zážitků. Kdo to zažil, tak ví: člověk s jednou lahví na vodu je pozornější k vodě v krajině než ten, kdo s sebou nese lahve tři. Kdo nemá pláštěnku, víc si všímá oblohy, a kdo nemá stan, dvakrát si rozmyslí, kde si ustele. Jsou i hry pro odvážnější (větší blázny): kdo nemá spacák, bude ráno vědět, odkud foukal vítr. Kdo nemá co jíst, ví, čeho se v přírodě nají. KRAJHANZL, J. Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Pět charakteristik, ve kterých se lidé liší. Brno: Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání, 2015; s. 70–79.


přírodním podmínkám. O to větší význam může mít v dnešní urbanizo‑ vané společnosti skautské hnutí, woodcraft či obecně turistická sdru‑ žení pro děti a mládež. Zejména tradiční skauti a woodcrafteři mají rozsáhlé zkušenosti s výchovou dětí a mládeže k adaptaci na přírodní podmínky, prověřené desetiletími praxe po stránce obsahové (jak po‑ bývat v přírodě) i didaktické (jak naučit pobývat). Studie o kontaktu českých skautů s přírodou (Kulhavý, 2008) přitom ukázala, že skauti mají více zkušeností s přírodním prostředím a pozitivnější emoční pro‑ žívání v přírodních podmínkách než kontrolní skupina. Teprve nedávno objevenou příležitostí pro české předškoláky a po‑ tažmo celou společnost mohou být lesní mateřské školy. Děti v nich tráví v přírodním prostředí veškerý čas, hrají si a prozkoumávají okolí. Jen při velmi nepříznivém počasí se schovávají do nedaleké základ‑ ny, například maringotky či zahradního altánu (Vošahlíková, 2009). Během dnů a měsíců strávených v přírodě děti uvykají na přírodní pod‑ mínky, cyklus dne a ročních období, poznávají rostliny a zvířata a učí se šikovnosti při interakci s okolní přírodou. Adaptaci na přírodní prostředí však neovlivňuje jen čas strávený venku, působí na ni také kulturní a sociální prostředí. Kupříkladu průzkum na třech českých školách prokázal, že strachu z přírody se děti naučí až během školního věku – v šetření se žáci vyšších ročníků báli přírody více než prvňáci (Krajhanzl, Vostradovská, 2005): Strach z hadů v české přírodě se v našem vzorku vyšplhal mezi první a devá‑ tou třídou z 9 % na 21 %, strach z pavouků z 6 % na 26 %, z hmyzu ze 3 % na 16 %. Ubývá strachu ze tmy z 9 % na 6 % a divokých zvířat z 15 % na 10 %. Podle zahraničních studií se ukazuje, že významný vliv na formo‑ vání přesvědčení o (divoké) přírodě mají knihy, filmy a dětské kres‑ lené pořady, zejména zobrazení hadů, pavouků a hmyzu. „Béčková“ americká hororová produkce, ve které se to hemží jedovatými brouky, monstrózními plazy a krvelačnými šelmami, je přitom dostupná také na českých obrazovkách a DVD – jednou z jejích cílových skupin jsou právě dospívající. […] Hororový nádech má i farmaceutická reklama na očkování proti borelióze, kterou viděl snad každý. Černovlasá dívka zde sugestivně pronáší: „Jedna dvě, klíště jde, klíště si jde pro tebe!“ V reklamách na čisticí prostředky se to hemží nebezpečnými bakteri‑ emi. Kultura tak prostřednictvím svých produktů učí své příslušníky, čeho se bát, čeho se štítit. […] Strach z přírody a divočiny však může mít i jiné zdroje. Jedna studie například ukázala (Webb, Davey, 1992), že pouhé sledování (lidských) násilných filmových scén vyvolalo mezi dětskými diváky pocity ohrožení, které se následně projevily i jejich zvýšeným strachem z divokých šelem.

EKOLISTY


PhDr. Jan Krajhanzl, Ph.D., je sociální psycholog, ekopsycholog a pedagog. Působí na Katedře environmentálních studií FSS MU. 7

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy Environmentální vzdělávání jako svátek plnohodnotného prožívání života Současná škola se vyznačuje nalézáním mnoha pro nás důležitých odpovědí, které žákům pomáhají vysvětlit svět. Je to svět „vykřičníků“, jasných návodů, přesných dat, efektivity, účelnosti a zisku. Kolem tohoto světa, kam až oko dohlédne a ještě dál, je svět přírody. Environmentální vzdělávání u nás začalo jako aktivita učitelů, kteří svou lásku k přírodě dětem předávali ve vlastních programech. Na jejich kroky navázali mladší a vytvořili dobře organizovanou síť středisek ekologické výchovy. Přidali se k nim i další organizace a instituce. Postupně tato síť získala také velkou státní podporu. Následně se podařilo etablovat environmentální vzdělávání v rámci vysokoškolské pedagogiky. Aktuálně je snaha mnoha lidí zaměřena na zvyšování kvality environmentálního vzdělávání, na jeho efektivitu, stanovení měřitelných standardů. Zbývá zavést kontrolu. Bývalá stát‑ ní podpora se výrazně zmenšila a mnohá střediska pracují na samé hranici své vlastní existence. V posledních dvou dnech jsem vyplňoval čtyři dotazníky, jež mají současnou situaci středisek ekologické výchovy vyhodnocovat.


Hadot, Prométheus a Orfeus V této situaci si dovolím zamyšlení, které se vrací jakoby v čase zpět, od efektivity ke smyslu, od dotazníků k otázkám, z oblasti pe‑ dagogiky a provozu k zamyšlení o důležitém vztahu nás lidí k přírodě samé, k vědomí toho, co s ní máme společného, co nás od ní odlišuje. Francouzský filozof Pierre Hadot přehledně, a snad až zbytečně vyhroceně, nabízí dva možné přístupy k přírodě. První nazval jako pro‑ métheovský, v jehož tradici je magie, mechanika a technika, hájící potřeby člověka. Druhý je orfický, s mysterijním uchopením přírody, s přírodní filozofií a uměním. Mezi oběma přístupy je jistě celá řada možných poloh. Zůstanu však u takto rozvrženého učebnicového pří‑ kladu ve snaze poodhalit, který z těchto dvou přístupů považuji v sou‑ časnosti za ohrožený, a proto mi přináší radost jej rozvíjet. „Svět vykřičníků“, který především objevuje současná škola, je cestou ve stopách slavného českého rodáka Tomáše Bati. Ten byl natolik efektivní, že standardy jeho úspěšnosti, v podobě účelného řešení městského prostoru, pak byly globálně přenášeny do světa při konstrukci lidských sídel, která se podobala jedno druhému jako vejce vejci („Zlínu“). Toto je Prométheův svět, svět praktického umu vyro‑ bit něco, co funguje podle našich představ (jako hodinky). Je to svět

To, co se děje se světem kolem nás, to se také nějak děje v našem nitru. A naopak. Foto Martin Bartoš 8

prokazatelně srozumitelný, přehledný, ve kterém jsme pojištěni proti nečekaným chybám (včetně těch vyvolaných přírodními živly). Bohatší, než si umíme představit, je svět přírody. Je pro lidské touhy, naděje a sny nevyzpytatelný, v mnoha ohledech uniká našim přáním (plánům, řádu) do chaosu. Příroda si dělá, co chce. Symbo‑ licky řečeno, v přírodě může na hrací kostce o šesti stranách padnout sedmička. Sedmička jako věčná evoluční hra, jiným způsobem (po svém) řádná. Přírodu můžeme poznávat nejen rozumem, ale také pro‑ žitkem, nasloucháním, hmatáním, čichem i chutí, citlivostí k promě‑ nám jejích podob, nalézáním společného naladění. Toto „naladění“, bez důrazu na lidskou moc, to je přístup Orfeův. Svět otázek nám otevírá dveře k přírodě, otevřenost k porozumění jejího přesahu, rozpomenutí se na její „Života‑Dárnou“ roli. My jsme v ní (či jí) živi. Až do smrti, která k ní patří a se kterou si nevíme rady. Těžko se smiřujeme se slovy básníka J. H. Krchovského: „Chlad stoupá ze země – to jsem si oddychnul: jde to i beze mě.“ Taková je moc přírody, navzdory nám. Příroda nemluví, zvučí jinak, dokáže být nádherná i krutá. Je to svět, který se pořád před námi nějak ukrývá, dává se nám poznat jen ve svých částech, má svá tajemství. Příroda v sobě ukrývá i věci, které se lidem zdají k ničemu (nejsou k ničemu dobré). Dveře otevřené k přírodě si můžeme představit jako cestu z fran‑ couzského parku k parku anglickému. Oba krásné. Ten francouzský uzavřený, přizpůsobený lidskému světu, přehledný, rostliny zastřižené k obrazu lidskému. Ten anglický jde do krajiny, na cestě přestává být zjevné, kde končí a kde začíná krajina za ním. Rostlinám je ponechána jejich přirozenost. Je to svět zatáček, oblouků, nepravidelný. Prvnímu parku dává odborná literatura přídomek „formální“, tomu druhému „přírodě blízký“. Otázka po smyslu Bájní hrdinové Prométheus a Orfeus však nestojí proti sobě. Dopl‑ ňují se. Oba, společně s dalšími, ukazují lidský svět v jeho bohatosti. Moderní svět je však možná známkou toho, že se Orfeus a s ním i jistá podoba přírody vytratili z lidského vnímání. Přírodu vnímáme v rámci vědeckých specializací a ona se paradoxně mezi nimi (za nimi) může ztrácet. Toto není pamflet proti Prométheovi, to je snaha o uchování Orfea. Uchování rovnováhy potřebné k prožívání přirozeného světa s úctou. S pomocí vědy, matematiky, prožitků, umění, příběhů, mýtů, tajemství, … I do virtuálního světa pronikl spíše Prométheus. Je to svět pře‑ dem naprogramovaný. Polsko‑britský sociolog Zygmunt Bauman říká: „Pomocí nových technologií nejraději komunikujeme tak, abychom si upevnili názory, které už máme.“ Současné děti jsou lapeny v pavuči‑ nách sítí, vše je rychle dostupné. Než řekneš klik, jsi u svých přání, ve svém světě, který bytní nade všechny meze. Přirozený svět je pomalý, tělesný, klade překážky, očekávaný okamžik si dává načas, a dokonce se nemusí vůbec uskutečnit. To tělesná procházka krajinou je prožitek, který přináší až poetickou radost z neplánovaných setkání. „A každé jaro v každém háji je vždycky jinak zelené,“ zpívá se v jedné písni. A také: „Vždyť všechno, co jsem neviděl, je víc nežli to viděné.“ Pocit NA OBSAH

Zygmunt Bauman upozorňuje: „Je mnoho cest ke štěstí, ale nevím o zaručeném způsobu, jak si udržet štěstí. Johan Wolfgang Goethe prý, když se jej zeptali, zda měl šťastný život, odpověděl: Měl jsem velmi šťastný život, ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden. A to je velmi moudré. Vlastně říká, že blaženost nikdy není bez útrap. Štěs‑ tí nespočívá v tom, že nemáte problémy. Skutečné štěstí hledejme v tom, že jste schopni se problémům postavit, bojovat s nimi a někdy nad nimi zvítězit.“ Naučit se žít v komplikovaném přírodním světě s mírou, která jej nepoškodí. Úcta k přírodě znamená prožít pocit, že to, co se děje se světem kolem nás, se také nějak děje v našem nitru. A naopak. Úcta k přírodě je propojená s úctou k sobě samému. K tomuto pro‑ žitku jednoty světa lze dospět mnoha způsoby. Jeden z možných a mně blízkých jsem se pokusil poodkrýt. Učit environmentální vzdělávání je tak pro mě vlastně trvalým svátkem, příležitostí slavit život. To neznamená ponoření do přírodní „divočiny“. To zname‑ ná prožitek bytosti, která je právě svou lidskostí jedinečnou částí živého světa. Vyznění se zdá být prosté: neztratit svou lidskost ve hře života.

Jihomoravské

2/2015

tělesný, zároveň závrať ze světa za obzorem, za naším zrakem, roz‑ prostřeným do dáli kolem nás, mezi Nebem a Zemí. Environmentální vzdělávání může mít podobu cesty z virtuálního a technologického světa, za zdi našich domů, k domovu v otevřené krajině kolem nás. Mnoho vzdělávacích předmětů je orientováno na zvýšení našich do‑ vedností. Jak něco se světem kolem nás udělat tak, aby nám to dobře sloužilo (prospělo), aby to fungovalo, abychom to uměli ovládat, upra‑ vit, opravit, donutit k poslušnosti. Takové ale environmentální vzdělává‑ ní být asi nemůže. Je totiž o přírodě. O vztahu ke světu, který člověka přesahuje. Dokonce si lze představit – jaká hrůza – že by se bez člověka příroda docela dobře obešla. Dešti a větru neporučíš. Předpovědět, jak bude zítra pršet a foukat, sice umíme stále lépe, ale donutit přírodní živ‑ ly k poslušnosti nezvládáme. Zdá se, že čím více je chceme silou zkrotit, tím menší máme porozumění pro jejich živelnou podstatu. Když jsem se na seminářích ptal učitelů na jejich největší záži‑ tek „s přírodou“, nejčastější odpovědí byl zpravidla nějaký konkrétní prožitek (často setkání s přírodním živlem, prožitek krajiny, zahrady, setkání – často nečekané – se zvířetem, rostlinou). Nejde jen o po‑ zitivní vnímání pobytu v přírodě (okouzlení), často je zážitek spojen s nepříjemným pocitem (trpící tvor, ohrožení, strach). Vztah lidí k pří‑ rodě je vztah složitý. Přitom je v něm velká míra intimity, vědomí sou‑ náležitosti s jinak živými.

EKOLISTY


Mgr. Michal Bartoš, Ph.D. Sluňákov – centrum ekologických aktivit města Olomouce, o. p. s.

Když se člověk přátelí se zvířaty Že je pes věrný přítel člověka, to každý slyšel mnohokrát. Že domácí mazlíčci pomáhají lidem překonávat pocit osamělosti, to také všichni víme nebo tušíme. O tom ale knížka není. Není dokonce ani o tom, že psí olíznutí léčí rány nebo že si kočky lehají na nemocná místa lidského těla. Přesto Rudi Ocepek vrší příběhy, jimž – každému jednotlivě – se člověk zdráhá uvěřit: o psech, kteří cítí vnitřní rozpolo‑ žení člověka dříve, než ho spatří, o pavoucích klidně spočívajících na tvářích dětí, o hadech, kteří si umějí vybrat, komu vlezou do náruče, a také o lidech, co „zázračně“ překonali svůj strach ze zvířat. Rudiho příběhy mají ovšem velkou důvěryhodnost a sílu – jsou totiž protkané osobním i profesním životem člověka mimořádně citlivého ke zvířatům i k lidem. Rudi Ocepek se během své čtyřicetileté učitelské praxe věnoval lidem různého věku – od kojenců až po jejich prarodiče. Začínal jako učitel přírodovědy na základní škole a později působil na univerzitě, kde připravoval studenty biologie na jejich učitelskou profesi. V tamějším viváriu také představoval dětem i dospělým exotické i do‑ mácí živočichy. Dospěl přitom k velmi propracovaným metodám, díky kterým uměl sbližovat lidi a zvířata. Pracoval velmi často s fobiemi a strachem, s nimiž do jeho vivária návštěvníci přicházeli. Jen si to představte: jdete na exkurzi a modlíte se, aby vás nikdo nenutil sahat na hada, protože byste museli utéct. Doufáte, že si třeba jen pochová‑ te králíčka a pak budete tiše a nenápadně sedět stranou. A po hodince s Rudim? Jen těžko se budete loučit s hebkou a citlivou užovkou, která se vám oplétá kolem rukou a krku. Překvapivá zvířecí citlivost První část knihy líčí řadu poutavých příběhů, jejichž pojítkem je vnímavost různých zvířat vůči psychickému rozpoložení i fyzickému NA OBSAH

stavu člověka. Autor nás celou svou praxí přesvědčuje, že především na nás lidech záleží, jak se k nám bude zvíře chovat. Naše naladění, náš klid, soustředění, vstřícnost a otevřenost určuje kvalitu setkání se živočichy – od tygrů až po pakobylky. Dá se vlastně říci, že pokud se bojíte, že vás zvíře kousne, nebo jestliže k němu pociťujete odpor, jste na nejlepší cestě k tomu, aby se vám něco nepříjemného skutečně přihodilo. V knížce nechybí ani podrobný popis události, při níž autora uštkla zmije. Nejenže se dozvíme, jak se léčil, a nejenže jsme ubezpečeni, že ani jed nejnebezpečnějšího slovinského hada nezabíjí, ale především nalezneme podrobný rozbor psychických příčin, které vedly k tomu, že obvykle krotká zmije svůj jed použila. Věděli jste, proč se šimpanzi často chovají zběsile, když je v zoo‑ logické zahradě pozorujeme a ukazujeme si na ně? Napadlo vás, že to má co do činění s naším pohrdavým postojem k nim? A že když člověk dokáže změnit svůj vnitřní postoj a přistoupí k nim s jiným naladěním, budou také oni reagovat přátelsky? Návštěvníci, které zoologickou zahradou provázel Rudi, to mohli vidět i zažít. Velkou pozornost věnuje autor tématu strachu – neodůvodněné‑ mu strachu ze živočichů (nejčastěji z pavouků a hadů), který řada z nás má, často ani nevíme proč. Čím víc se bojíme, a dokonce čím usilovněji se strachu bráníme, o to víc se bojí také zvíře a může reagovat agresivně. Rudi Ocepek je mistr v umění uvolnit děti i do‑ spělé, a to právě takovým způsobem, který umožní skutečné setkání člověka se zvířetem. Na mnoha příkladech jsme jako čtenáři pře‑ svědčováni, že právě a jedině bezprostřední, přímé setkání člověka se zvířetem je zkušenost, která skutečně působí na psychiku člo‑ věka a významně se podílí na utváření vztahu k živočichům i celé přírodě.


Nová knížka slovinského učitele Rudiho Ocepka, který svou pedagogickou praxi zasvětil sbližování zvířat a lidí, vy‑ práví neobyčejné příběhy o vnímavosti zvířat vůči člověku, o kouzlu sblížení a nadšení z poznávání a také o dobrém vyučování a odpovědném vztahu k přírodě.

9

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy Ze sbližování lidí a zvířat Rudi Ocepek ví, jak velkými bariérami umějí být předsudky a mylné představy. A připomíná, že podobné mechanismy fungují také mezi učiteli a žáky – očekávání, s nimiž učitel k žákům přistupuje (třeba na základě informací od kolegů). Ty často formují chování učitele tak výrazně, že působí jako sebenaplňu‑ jící se proroctví. Učitelé by proto měli být stále otevření a co nejlépe pomáhat každému žákovi na jeho cestě. Při čtení celého pedagogického výkladu nás osloví a přesvědčí autorova bohatá životní zkušenost, díky které opřádá jednotlivá dopo‑ ručení působivými konkrétními příběhy. Dokáže čtenáře nakazit učitel‑ ským nadšením i nabídnout praktické rady, jak na to. Cestou k sobě V autorově pojetí nejsou zvířata pouhými objekty pozorování. Jeho metoda postupně dospěla k obráceným rolím: zatímco dříve děti obcházely terária se zvířaty, později usazeny v kruhu čekají, co udělá živočich položený do jejich středu. Ten si totiž umí vybrat bezpečnou a vstřícnou náruč. Pak začnou ledy roztávat i u zpočátku bojácných a nedůvěřivých lidí. Obrácené role ovšem neznamenají, že by si návštěvníci vivária živočichy neprohlíželi. Naopak – mají možnost sledovat daleko přiro‑ zenější chování zvířat, která nejsou stresována ťukáním na sklo, povy‑ kováním a rychlými pohyby dětí. Neschovávají se, dokonce některým vlezou do náruče nebo si vezmou potravu z ruky. Taková výuka vede často ještě hlouběji – k poznání sebe sama. Citlivé reakce zvířat, které neošálíme křečovitým úsměvem, nám totiž zprostředkovávají nový pohled na vlastní pocity, chování, včetně hlubo‑ ko zakořeněných obav a předsudků. Bývá to výzva i pro učitele biologie, kteří se sami snaží o zvířatech a se zvířaty učit, a přitom se třeba štítí pavouků nebo bojí psů. Podle Rudiho Ocepka musejí učitelé nejprve za‑ pracovat na sobě, aby mohli pomáhat dětem budovat vztah ke zvířatům. Jistěže k náročné cestě potřebuje každý odbornou asistenci. Autor této knihy je pro takový úkol jedním z nejpovolanějších. Přejme si, aby takoví povolaní vyrostli také u nás v České republice. Třeba i díky této knížce. Mgr. Lenka Kopáčová redaktorka Edičního centra Lipky Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace


Živočichové jako učitelé i terapeuti Dalším velkým tématem, kterému je knížka věnována, je vliv zvířat na člověka. Rozebírá zejména přínosy jejich chovu doma i ve škole: pomáhají například odbourávat stres, přirozeně učí děti odpovědnosti, ohleduplnosti a empatii. Péče o zvířata umožňuje dětem sledovat při‑ rozené životní procesy, jako je dýchání, krmení a také narození a smrt, s nimiž se v životě lidském děti nesetkávají tak často, a proto takové události velmi obtížně zpracovávají. Není výjimkou – u některých věkových kategorií je to dokonce ob‑ vyklé, že děti u svých zvířecích miláčků nacházejí útěchu v emočně obtížných situacích. Tam, kde se nedostává lidského porozumění, po‑ máhají zvířata nejlépe, protože dokážou poskytnout přijetí a pocit bez‑ pečí. Velký význam mají zvířata také pro děti s duševními poruchami, umějí totiž rozpustit i psychické bariéry, které byly dosud – v kontaktu s lidmi – nepřekonatelné. Hebký teplý kožíšek zkrátka dokáže zázraky. Příznivý vliv živočichů se odráží dokonce i ve vztazích mezi lidmi. Příběhy z praxe škol, jejichž učitelé prošli semináři Rudiho Ocepka, potvrzují, že chovy živočichů ve třídě zlepšují i spolupráci a vztahy mezi dětmi. Ještě v polovině knihy by čtenář mohl podléhat dojmu, že si autor mimořádně dobře rozumí především se zvířaty. Druhá polovina ho ale spolehlivě vyvede z omylu. Pozornost, vnímavost a respekt je Rudimu Ocepkovi vlastní nejen ve vztahu ke zvířatům, ale i k lidem – dětem i dospělým, žáky při vyučování nevyjímaje. Promítá se to zřetelně do jeho pedagogických názorů, v nichž dominuje důraz na pojetí vyučová‑ ní jako procesu spolupráce, při kterém vzdělavatel podává pomocnou ruku a žák je ten, kdo jde po své cestě: „Dobrý učitel vede žáka při učení jen tehdy, pokud vedení potřebuje.“ V řadě autorových pedagogických doporučení najdeme klasic‑ ké poznatky (vychováváme zejména příkladem), uvědomění širších souvislostí (rodina a blízké okolí má na každého člověka rozhodující formující vliv) i těžko dosažitelný ideál (učitelské povolání je jen pro ty, kteří jej vnímají jako životní poslání, vyžaduje totiž úsilí o mistrov‑ ství). Kromě toho tu ale najdeme poznatky o tom, jak důležitý je i při pedagogické práci význam neverbální komunikace, proč je při výuce potřeba postupovat od poznání celku k rozebírání na části, jak zásad‑ ní je zprostředkovat žákům konkrétní zkušenosti či jak účinný je při výuce humor.

Rudi Ocepek učí, jak se zvířaty navázat vztah. Foto archiv Lipky 10

NA OBSAH

2/2015

Jihomoravské

EKOLISTY

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy Dopřejte dětem trochu rizika Přírody v našich městech ubývá. Netýká se to jen ulic a náměstí, ale i dětských hřišť. Podle propa‑ gátorů tzv. přírodních hřišť, ale i podle odborníků se nedostatek kontaktu s přírodou podepisuje na nepříznivém vývoji dětí. Snaží se proto prosadit taková hřiště, která dětem umožní rozvíjet jejich fantazii a schopnosti. I za cenu roztrhaných tepláků, holínek plných vody a trochy špíny za ušima.

Miniaturní krajina Jaký je rozdíl mezi běžným a přírodním hřištěm? Zatímco těm běž‑ ným dominují prolézačky a prefabrikované prvky z katalogů a většinou jsou bez větší vegetace, na hřišti přírodním dominuje zeleň. Markéta Kolářová, která přírodní hřiště pro německou projekční kancelář Stadt + Natur navrhuje, je popisuje takto: „Jedná se o miniaturní krajiny v dětských dimenzích, kterými se děti mohou ‚prohrát‘ od jednoho kouta do druhého.“ Kouzlo přírodních hřišť tkví v tom, že vypadají každý den i v každém ročním období jinak. Děti v něm naleznou houští plná úkrytů i volné plochy a možnost hrát si s vodou, možnost tvořit a měnit prostředí hřiště. Představa, že na přírodním hřišti nesmí být nic z plastu nebo kovu, by ale byla zavádějící. Patří sem i prefabrikované herní prvky. „Děti potřebují i pohybové podněty, které jim lépe nabídne například sériově vyráběná skluzavka, kterou známe z obyčejného hřiště,“ vysvětluje Ko‑ lářová. Tyto katalogové výrobky se pak snaží zakomponovat do herní krajiny tak, aby hřišti nedominovaly. Harry Harbottle, návrhář přírodních hřišť pro Nature Play Ireland, prohlásil, že městská hřiště trpí sterilitou a děti málo in‑ NA OBSAH

spirují. Podle něj je na dospělých umožnit dětem při hře kontakt se všemi živly – půdou, větrem, vodou, ale důležitá je i zkuše‑ nost s ohněm. Pro rodiče to znamená, že jejich děti někdy půjdou domů trochu zablácené, s mokrým a dost možná i roztrhaným oblečením. Rozhodně víc, než kdyby si hrály na běžném hřišti. Děti mají podle něho rády chaos, nestrukturované prostředí, kre‑ ativitu. Katalogová dětská hřiště toto zpravidla nenabídnou. Harbottle se dlouhá léta věnuje rovněž otázce bezpečnosti. Děti podle něj přirozeně hledají hranice svých dovedností – a riskují. „Je potřeba dát dětem možnost otestovat si vlastní hranice a možnosti,“ tvrdí. Například lezení po stromě a zjištění, jak vysoko se odváží vylézt, je pro dítě důležité poznání. „Pokud hřiště nenabídne určitou míru riskování, najdou si ji děti mimo hřiště,“ dodává. Je proto lepší, když děti riskují na dětském hřišti, kde je po ruce vždy nějaký dospělý. Zdravá míra rizika S přírodními hřišti je jeden problém – bezpečnostní normy. Platí v celé Evropské unii, ovšem v každé členské zemi je aplikují trochu jinak. Obecně platí, že jednodušší to mají projektanti typizovaných hřišť. Ti si nechají certifikovat jeden typ herního prvku, který pak mo‑ hou nabízet v neomezeném počtu. Projektanti přírodních hřišť mají situaci složitější tím, že pracují převážně s přírodními materiály – na‑ příklad celými kmeny stromů, kameny, vrbovým proutím, které nelze paušálně certifikovat. Normu ale umí naplnit i projektanti přírodních hřišť, kteří do svých návrhů tyto přírodní materiály zapracovávají. „Prostě musíme kouk‑ nout na každý kámen a kládu zvlášť,“ říká Markéta Kolářová ze Stadt + Natur. Při návrhu přírodních hřišť se projektanti zpravidla snaží o ta‑ kové prostředí, které nabízí zdravou míru rizika. „Riziko musí být pro dítě předvídatelné, nesmí se jednat o pasti,“ vysvětluje jednoduchou zásadu. „Musíme zabránit vážným úrazům, proto hlídáme výšky, od‑ kud mohou děti skákat, dopadovou plochu a její materiál a netvoříme místa, kam by se mohla zachytit noha, hlava, prst a podobně.“ Podle Kolářové jsou dvě klíčové zásady, jak navrhnout bezpečné přírodní hři‑ ště, totiž používat bezpečnostní normu a zdravý rozum: „Norma bez zdravého rozumu znamená pro děti nudu. Zdravý rozum bez normy někdy zas zbytečné riziko.“ Druhý krok k zajištění bezpečnosti musí v Německu udělat provo‑ zovatel hřiště, který by měl provádět jeho kontrolu. Základní stupeň zvládne při denní obhlídce učitel či učitelka: zkontroluje, zda například nejsou pod skluzavkou střepy nebo někde nebezpečně netrčí ulome‑ ná větev. Druhý stupeň by měla provádět poučená osoba, která čas od času prověří, zda nedošlo k poškození či opotřebení nějaké herní části. A poslední stupeň kontroly provádí jednou ročně inspektor bez‑ pečnosti. Některé spolkové země ještě vyžadují kontrolu tzv. úrazovou pojišťovnou. […] „V České republice není problém podle normy vyrobit bezpečná hřiště a jejich vybavení,“ říká Ludvík Schmidtmayer z Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, který se mimo jiné zabývá i certifikací dětských hřišť a jejich vybavení. Co se týká nadšení do přírodních hřišť, je podle něho někdy potřeba vrátit tvůrce nohama pevně na zem. Například jednoduchá „přírodní“ houpačka, skládající


Většina dnešních dospělých měla během svého dětství možnost vyřádit se v přírodě nebo alespoň v městském parku. Lezli po stro‑ mech, stavěli skrýše a vymýšleli nejrůznější divoké hry – zpravidla bez dozoru dospělých. Podle odborníků se dnešním, zejména městským dětem nedostává možnosti volné, spontánní hry v přírodním prostře‑ dí s minimálním dohledem dospělých. Svou představu o světě si děti utvářejí buď z televize, nebo z prostředí unifikovaných hřišť. Nedostatek spontánní hry přitom může mít podle odborníků na děti významný dopad. Elisabeth C. Gründlerová a Norbert Schäfer ve své knize Dětská hřiště a zahrady v přírodním stylu uvádějí, že ně‑ které městské děti kvůli tomu nezvládají triviální dovednosti, jako je třeba chůze pozpátku. Omezený kontakt s přírodou a málo příležitostí k volné hře působí ale i jiné nedostatky, například neschopnost spolupráce a komunikace v kolektivu, řečové vady a podobně. Podle autorů je hra důležitá pro rozvoj motoriky, představivosti, obrazového i symbolického myšlení. To je podmínkou pro to, aby se děti naučily dobře číst, psát a počítat. Problém se týká i České republiky. Dlouholetá ekopedagožka Emi‑ lie Strejčková (zesnulá v roce 2009, pozn. redakce) spolu s dalšími od‑ borníky zmapovala míru odcizení pražských dětí přírodě. Ty totiž nejen během školního roku, ale ani o prázdninách nemají dost příležitostí k důvěrnému kontaktu s životem v lese či třeba na louce. Podle studie se děti na omezené podmínky městského prostoru značně adaptova‑ ly – omezily svoje pohybové i sociální aktivity a nahrazují je virtuálními hrami a pasivním trávením volného času. Žádný volnočasový kroužek nemůže podle autorů výzkumu nahradit spontánní hru. To mimo jiné vede ke zhoršení psychické i fyzické zdatnosti a obratnosti. Řešením je poskytnout dnešním dětem to, co mnozí dospělí ve svém dětství považovali za samozřejmé: prostor, který bude lákat ke spontánní hře, nabídne hrajícím si, aby si po svém tento svět osaha‑ ly a získaly zkušenosti s jeho živly i ročními dobami. V prostředí měst formou přírodních hřišť.

11

Téma: Životní prostředí environmentální výchovy se z masivního akátového sedáku, skrz který se provlékne závěsné lano, by byla s normou na štíru. Slabým místem je velká váha sedáku, který by mohl způsobit vážný úraz. Certifikovat lze i přírodní hřiště, je to jen náročnější. […] „Výrobce získá jistotu, že jeho výrobky jsou bezpečné,“ říká Schmidtmayer. Po‑ kud na necertifikovaném hřišti dojde k úrazu, nese plnou odpovědnost provozovatel a výrobce. „Dítě se může na hřišti zranit kdykoliv. Ale nesmí dojít k tomu, že příčinou zranění je vybavení hřiště,“ vysvětluje důvody certifikace Ludvík Schmidtmayer. Gründlerová a Schäfer při‑ pomínají zkušenost z praxe. Děti si na přírodní hřiště zvyknou velmi

rychle. Horší je to s „dospěláky“ vykonávajícími dozor. Měli by si totiž odvyknout děti obrazně řečeno vodit za ručičku a stále je „zachraňo‑ vat“. Laxní přístup dospělých vede děti k tomu, že si na sebe dají pozor samy. Jako příklad uvádějí autoři veřejné hřiště v Londýně. Poté, co byl dospělým vstup na hřiště zakázán, rapidně klesl počet úrazů. […] Martin Mach Ondřej Autor pracuje pro ekologický zpravodajský portál Ekolist.cz. Článek je převzat z časopisu Sedmá generace 3/2011. www.sedmagenerace.cz

Najdeš člověka? Foto Gabriela Hájková

Poslední dítě v lesích


V žádné jiné době naší euro‑americké historie nebyly děti tak odtrženy od přírody jako je tomu dnes. Toto fatálně znějící prohlášení podpořil před deseti lety i americký spisovatel a novinář Richard Louv.

12

Kniha Poslední dítě v lesích (Last Child in the Woods: Saving Our Children From Nature‑Deficit Disorder) rozpoutala tehdy v Americe živou debatu na téma ztráty vztahu nejmladší generace k přírodě a možných následků tohoto faktu pro budoucnost. Debata trvá dodnes a přelévá se na další kontinenty – i do naší „staré“ Evropy. Autor od‑ krývá, proč děti (spolu s námi dospělými) potřebují přímou zkušenost s přírodou a prožitky v ní. Operuje také s termínem „porucha z nedo‑ statku přírody“ (Nature‑Deficit Disorder). Nejde tu o zdravotní poruchu, ale o poruchu ve smyslu popisujícím důsledky, jež s sebou nese lidské odcizení přírodě. Například děti, které jsou více v kontaktu s přírodou, jsou méně nemocné a méně agresivní. Jsou lépe připravené na neoče‑ kávané zvraty života, méně podléhají stresu, splínům a mají méně pro‑ blémů s chováním. Disponují zvýšenou emoční odolností, kreativitou a schopností řešit problémy. Louv tvrdí, že právě tak, jak dítě potřebuje dobrou výživu a dostatek spánku, potřebuje i kontakt s přírodou – nej‑ lépe při spontánním a neorganizovaném pobytu v ní. „Nejde o to, aby děti pobyt venku vnímaly jen jako jeden z bodů v nabídce možné zá‑ bavy, nýbrž aby kontakt s přírodou braly jako základní životní potřebu srovnatelnou s potřebou jídla či spánku.“ To je v době, kdy o pozornost a čas dětí příroda soutěží s televizí, tablety, chytrými telefony nebo jen s množstvím domácích úkolů či „in‑door“ koníčky, které děti drží uvnitř, věru dost smělý cíl. Strach (především rodičů či jiných příbuzných) hraje také velkou roli – z dopravy, z kriminality, ze všeho neznámého, co na děti může

venku čekat nebo dokonce strach z přírody samotné. Příkazy jako: „ne‑ sahej!“, „nesedej!“, „nedotýkej se!“ slyšíme kolem sebe docela často. (Viz také text z knihy J. Krajhanzla na s. 6 a 7 tohoto časopisu.) Amazonka nebo Myjavka? Myjavka je potok, který teče městečkem, kam jsem chodila do ško‑ ly. Během školní docházky jsem se nedozvěděla, kde pramení a proč tak strašně smrdí. V případě jihoamerické řeky Amazonky jsem musela znát její tři názvy a snad i její délku. Podobnou realitu Louv komentuje takto: „Žijeme ve světě, kdy děti díky možnosti sledování kvalitních televizních dokumentů pojmenují živočichy z australské pouště snáze než ptáky, kteří denně přilétají do krmítka za jejich oknem.“ I proto vyzývá, abychom s dětmi trávili více času venku a pomáhali jim bu‑ dovat vztah k přírodě a pomalu je učili, že i ona je prostor pro relaxaci a sebereflexi. „Pokud se naši potomci nesžijí se svým nitrem už v dět‑ ském věku a nenajdou přístup ke zdrojům, které jim pomohou překo‑ návat běžné obtíže a krize, vzniká vysoká pravděpodobnost pro jejich zásadní problémy v dospělém věku. Už jsem byl mnohokrát svědkem toho, jak obnovení pouta s přírodou uzdravilo i vztahy mezi lidmi, resp. vztah člověka k sobě samému,“ dodává autor. K tomu nám i přírodě dopomáhej i environmentální výchova… Mgr. Gabriela Hájková redaktorka Jihomoravských ekolistů NA OBSAH

Jihomoravské

EKOLISTY 2/2015

Okénko pro školy Uprchlíci ve škole Již dlouhou řadu týdnů ovládá veřejnou diskuzi téma uprchlíků, protesty proti přistěhovalectví a otázky podpory a pomoci. Noviny, televize i zpravodajské servery zásobují své čtenáře či diváky každodenní sprchou zpráv, ko‑ mentářů a prohlášení politiků s různými úhly pohledu na utečence a lidi postižené válkou, ale také s alarmujícími čísly a statistikami. Tuto směs ještě doplňují informace, které vyvracejí, nebo naopak potvrzují mnohé spiklenecké teorie o hordách muslimů neúnavně postupujících skrze hranice EU podříznout krky všem Evropanům. Zorientovat se v tom všem je nesmírně těžké. A co teprve pro naše žáky…? V této pohnuté době jsem si vzpomněl, že moje bývalá třída na pražské základní škole, kterou jsem měl čest vést v 6. a 7. ročníku jako třídní učitel, letos před prázdninami ukončila studium. Ze zvědavosti jsem využil sociální síť, abych se ujistil, že vše proběhlo v pořádku – bez průšvihu. Věřil jsem dotyčnému a byl jsem rád. Po odpovědi ov‑ šem následovala nečekaná otázka: „Jaký máš názor na uprchlíky, co mají přijít do Česka?“ Následovala krátká diskuze, ve které jsem měl pocit, že bývalý žák spíše tápe a chce slyšet nějaký názor a možné odpovědi na své otázky, které si vzhledem k informační masáži, jež u nás nyní vládne, nutně klade. A k tomu byl již jen krůček k otázce a zamyšlení, jak a proč by se školy měly snažit zabývat aktuálními problémy doby. Nemůžeme přehlížet evidentní fakt, že mnoho „těžkých otázek“ ze světa dospělých prosákne i do světa teenagerů, kteří se s nimi snaží nějak popasovat. Obvyklým zdrojem informací v tomto případě nejsou klasická média, ale sociální sítě. Ve výše zmíněném rozhovoru to do‑ tyčný napsal jasně: „Většinou jsem to četl na FB.“ Další kanály pro vět‑ šinu mladých lidí nebudou relevantní, jelikož je v patnácti letech příliš nevyhledávají. Tato skutečnost není nijak nová a dá se předpokládat. Problém nastává, až když při zběžné rešerši zjistíme, co se vlastně na sociálních sítích publikuje. Virální sdělení ovládají videa a memy s uře‑ zanými hlavami, prorockými sděleními bojovníků za „čistotu české kul‑ tury“ a zaručené články o milionech uprchlíků, které musíme kvůli EU přijmout. Vše je náležitě rozmlženo ujišťováním, že o rasismus nejde, vždyť tu máme spoustu bezproblémových Vietnamců. Varování, že se máme připravovat na asi 20 milionů lidí, kteří zničí naši kulturu, se pochopitelně běžnému teenagerovi nelíbí. Kde tedy stavět opozici proti smyšlenostem, xenofobii či rasismu? Jak zlepšovat informační gramotnost budoucího obyvatelstva naší

republiky? Školy jsou ideálním prostředím, jelikož je navštěvuje ona cílová skupina, kterou mnohdy tyto věci zajímají a dotýkají se jí. Jde tedy pouze o formu. Věřím, že se mnohde ve školách, třeba klasicky v hodinách občan‑ ské výchovy, zařazují tzv. aktuality, které děti nosí a přednášejí. To je jistě dobrý start. Tedy pokud po něm následuje diskuze, objasňování, vysvětlování a návody, jak tomu všemu porozumět. Dobrý učitel by měl umět navigovat své žáky tak, aby se dokázali zorientovat a uměli informace získané skrze sociální sítě filtrovat na ty relevantní a na nesmysly. Mnohdy k tomu stačí pověstný selský rozum. Učitel by se neměl bát prezentovat svůj vlastní názor, pokud není v rozporu s de‑ mokratickými a lidskoprávními principy. Příklad respektované osoby je pro dospívající kluky a holky tím nejlepším vodítkem. Také dobré ministerstvo školství by mělo umět reagovat a připravit stručnou metodiku, která dokáže učitele podpořit a navést je správ‑ ným směrem. Přesně takovou reakci například předvedl Junák – čes‑ ký skaut, který na konci června zveřejnil metodiku pro své vedoucí (a kohokoli dalšího), jak zařadit problematiku uprchlictví do programu letních skautských táborů. Ve zmíněné večerní diskuzi s bývalým žákem jsem byl potěšen ještě jednou, a to když jsme došli k závěru, že spoustě uprchlíků, kteří naši pomoc skutečně potřebují, se snažíme pomoci a nemusí‑ me se jich bát. Věřím, že k podobnému závěru by došla velká většina mladých lidí během vyučování. Mohli bychom se pak třeba těšit, že i v České republice jednou bude otevřená a hrdá společnost. David Yilma učitel a skaut momentálně působící na škole ve Velké Británii Text byl převzat z blogu EDUin (www.eduin.cz) a redakčně upraven.

Nominujte dobré učitele a učitelky na Cenu Nadace Veronica Cena Nadace Veronica je každý rok udělena až třem pedagogům. Ocenění obdrží odměnu 10 000 korun a stejnou částku získají i pro svou školu na uskutečnění ekologického projektu, který navrhnou. No‑ minovaní učitelé a učitelky bývají převážně ze základních a středních škol, ale je možné navrhnout i pedagogy ze školských zařízení, ma‑ teřských škol či univerzit. Nominovat může každý – kolegové, vedení školy, rodiče i žáci. Z došlých návrhů vybírá vítěze panel odborníků z ekologické výchovy, kteří s Nadací Veronica spolupracují. V minulém roce takto byli oceněni doc. PaedDr. Hana Horká, CSc., z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity za rozvoj environmentál‑ ní výchovy a zvyšování povědomí o oboru a Mgr. Romana Korbářová z MŠ Komenského v Letovicích za vedení dětí k šetrnému vztahu k pří‑ rodě a za realizaci projektu Školní přírodní zahrada. NA OBSAH

Cílem Ceny Nadace Veronica je šíření povědomí o pedagogické činnosti v oblasti environmentálního vzdělávání. Nadace chce rovněž poukázat na širší společenský význam učitelského povolání. Máte ve svém okolí někoho, kdo by si nominaci na tuto cenu za‑ sloužil? Své návrhy můžete posílat do 22. října 2015, příslušný for‑ mulář najdete na webu www.nadace.veronica.cz pod záložkou Granty a podpora – Výroční cena. Vyplněný formulář prosím zašlete e-mailem na [email protected] nebo na adresu Nadace Veronica, Panská 9, 602 00 Brno.

Okénko pro školy

Na jižní Moravě působí řada pedagogů, kteří dlouhodobě u svých žáků podporují vztah k přírodě a krajině a vedou je k šetrnému chování a k péči o přírodní bohatství. Za tuto obětavou práci, které věnují množství svého volného času, si zaslouží ocenění. A právě proto vznikla v roce 2003 Cena Nadace Veronica.

Mgr. Helena Továrková ředitelka Nadace Veronica www.nadace.veronica.cz 13

Okénko pro školy Příroda mezi plotýnkami i zdmi budov Cenná inspirace, možnost výměny zkušeností s kolegy ze stejných oborů, příležitost konzultovat problémy z každo‑ denní praxe, kvalitní, dobře zpracované materiály. Těmito slovy hodnotili absolventi první ročník kurzů pro provozní, uklízeče, ekonomické a administrativní pracovníky, kuchaře a zahradníky. V letošním školním roce 2015/2016 otevírá Lipka tyto kurzy znovu – praxí upravené. Šest samostatných kurzů nabízí vzdělání především provozním, nepedagogickým profesím. Vedle teoretických bloků jsou kurzy zaměřeny zvláště na praktickou stránku věci. Účastní‑ ci si mohou vyzkoušet různé přípravky, úsporné pomůcky, technologie i postupy, v rámci odborných exkurzí se podívají na zajímavá místa dobré praxe – do Ostopovic, jež jsou vyhlášenou lokalitou ekologic‑ kých projektů, na ekofarmu i do přírodních a terapeutických zahrad na Moravě, v Čechách i v Rakousku. Každý z účastníků obdrží vedle studijních materiálů také inspirační sborník receptů s názvem Malá kuchařka pro velké vaření, který obsahuje více než 60 receptů zdravých jídel a designové desky s motivem bylinek. Podrobný program jednotlivých kurzů, ale i fotky, prezentace a ohla‑ sy z prvního ročníku najdete na projektové stránce www.ekoskolnik.cz.

Kurzy byly připraveny v rámci projektu Rozšíření vybraných profesí o environmentální přesah, CZ.1.07/3.2.04/05.0050, který byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním roz‑ počtem ČR. Dana Nováková projektová manažerka Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace

Ekologická olympiáda na Rychtě – poznání i zážitek Již podruhé se Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání a konkrétně pracoviště Rychta ujaly organiza‑ ce krajského kola Ekologické olympiády. Z vyrovnané soutěže vzešli finalisté, kteří se následně utkali v národním kole.

Okénko pro školy

Ekologická olympiáda na Rychtě v letošním roce přivítala nejen střední školy a gymnázia z Jihomoravského kraje, ale soutěže se vý‑ jimečně zúčastnily také školy z kraje Moravskoslezského. Celkem se mezi sebou utkalo 15 školních týmů. Tématem, které provázelo krajská kola Ekologické olympiády napříč republikou, se letos stala interpre‑ tace místního dědictví. Prvním úkolem žáků bylo projít poznávacím testem se záludnými otázkami týkajícími se například poznávání hlasů živočichů z naší pří‑ rody, určování ptáků či poznávání lidových krojů. Hlavní částí olympiá‑ dy byl ovšem návrh projektu interpretace místního dědictví pro střední část Moravského krasu. V soutěži se sešlo několik pozoruhodných projektů. Žáci představili například naučnou stezku sloužící zároveň pěším turistům i cyklistům, originální návrh informačního webo‑ vého portálu či nápad na spojení informačního centra s restaurací, kde by se turisté mohli nejen občerstvit, ale také získat informace

Jak dopadne další krajské kolo? Zahájení Ekologické olympiády na Rychtě v Krásensku. Foto archiv Lipky 14

o navštívené lokalitě, ať už by se jednalo o tipy na zajímavé výlety, či o fakta o regionu. Informační i zážitková inspirace Kromě soutěžní části nabídlo pracoviště Rychta během akce také vzdělávací program, který měl současně žákům pomoci s vy‑ pracováním zmíněných soutěžních návrhů. Jednalo se o přednášku Tomáše Růžičky z Nadace Partnerství, který představil problematiku interpretace místního dědictví, a odbornou exkurzi vedenou Správou CHKO Moravský kras do Josefovského údolí. Součástí exkurze byla také ukázka tavby železa v Josefovském údolí a na Rychtě si pak žáci mohli pod vedením dr. Dominika Tally z Masarykovy univerzity zkusit vytvořit dřevěné uhlí v uhelné jámě. „Vyhodnocení celé olympiády nebylo vůbec jednoduché. Soutě‑ žícím se podařilo udržet vysoko nastavenou laťku z loňského roku, a dokonce ji ještě o trochu povýšit. Oceňovali jsme zapojení všech týmů, prezentované návrhy byly opravdu kvalitní,“ prozradil Marek Soviš, organizátor olympiády. Po sečtení hodnocení ze všech částí olympiády se v Jihomoravském krajském kole na prvním místě umístil tým z gymnázia v Brně‑Řečkovicích ve složení Lucie Urbanová, Jan Chytrý a Kryštof Chytrý. V kraji Moravskoslezském na první příčku dosáhla Střední škola technická a zemědělská Nový Jičín, jejíž tým tvořili Markéta Korená, Filip Horváth a Adam Parvonič. Tyto školy dále reprezentovaly své kraje v národním kole olympiády. Již nyní zve Rychta školy z Jihomoravského kraje k účasti na dalším ročníku olympiády. Ten se uskuteční v termínu od 30. března do 1. dubna 2016 a jeho tématem bude „Sport, rekreační aktivity a ochrana přírody“. Mgr. Kateřina Vítková PR manažerka, Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání Brno, příspěvková organizace NA OBSAH

Škola pro všechny, otevřená dětem, rodičům i komunitě: ZŠ a MŠ Deblín

2/2015

Jihomoravské

EKOLISTY

Představuje se škola ZŠ a MŠ Deblín je školou budovanou na komunitních principech. Klade důraz na individuální a diferencovaný pří‑ stup ke každému dítěti. Výchovně‑vzdělávací proces vnímá jako součinnost rodiny, školy a komunity a orientuje se na místně zakotvené učení.

Škola jako komunita Základní škola Deblín se profiluje jako komunitní škola a podporu‑ je komunikaci s rodiči, občany Deblína i dalších obcí. Jejich participa‑ ce pozitivně ovlivňuje život školy i každého jejího žáka. Komunikace s rodiči je velmi intenzivní díky systému rodičovských kaváren, týdenních plánů, třídních schůzek ve třech (učitel–žák–rodič), otevřených hodin či pravidelných akcí pro rodiče i širší komunitu, jako jsou přednášky, výstavy, univerzita třetího věku a podobně. Širší veřejnost pomáhá v přestavbě školy (např. pomoc při výstav‑ bě regionální školky, budování nových šaten), organizování mimoškol‑ ních akcí (např. společná divadla, exkurze nebo zahradní slavnost pořádaná Klubem přátel školy Kamarád). Metody výuky a inovativní přístupy ke vzdělávání Na škole sledujeme nejnovější trendy ve vzdělávání a postup‑ ně se je snažíme rozumně aplikovat (např. Začít spolu, matematika prof. Hejného, formativní hodnocení, genetická metoda čtení, místně zakotvené učení, využití nových technologií, jazykové vzdělávání od MŠ, spolupráce s univerzitami). Níže uvádíme několik příkladů práce se zmíněnými metodami. Využíváme místně zakotvené učení – postupujeme od lokálních témat ke globálním. V tomto přístupu nám pomáhají vlastní regionální publikace, které jsou podkladem pro další práce a projekty žáků, s ni‑ miž dosahují výrazných úspěchů na celorepublikové úrovni (např. Extra třída organizovaná společností EDUin nebo Vyhledej si svého hrdinu třetího odboje od sdružení Paměť). Poslední ročník projektu Extra třída zaměřili žáci sedmé třídy na práci s klienty Domova sv. Alžběty na Žernůvce. V projektu Labyrint vzpomínek, který probíhá již tři roky, se soustředili na podporu paměti a jemné motoriky klientů. Vedli s nimi rozhovory o jejich dětství – o tom, jaké hrávali hry, jaké zpívali písničky, jaké se učili básničky. Žáci vše sepsali do sborníku a podle vzpomínek klientů vyrobili desko‑ vé hry, které s nimi posléze hráli. Ručně vyrobenými hudebními nástro‑ ji pak společně doprovodili koncert při zahradní slavnosti. Soustavnou pozornost věnujeme rovněž environmentální výchově a trvalé udržitelnosti. První stupeň pracuje na celoročních projektech zaměřených na environmentální témata, např. lesní badatelé, zahrad‑ níkův rok či zdravá výživa. V areálu školy si žáci sami vytvořili envi‑ ronmentální naučnou stezku, hmyzí hotel a smyslový chodník. Také na druhém stupni se žáci pravidelně zapojují do environmentálních NA OBSAH

projektů. Tím posledním byl mezinárodní projekt European Schools for a Living Planet pod záštitou Světového fondu pro ochranu přírody a nadace ERSTE, ve kterém žáci mapovali ekologickou stopu. Individuální a diferencovaný přístup, důraz na klíčové kompetence Každý žák má svůj osobitý styl, své silné i slabé stránky, a zejména mnoho příležitostí. Na naší škole klademe velký důraz na pedagogic‑ kou diagnostiku. Na základě hlubinného poznání žáka i prostředí, ze kterého pochází, pak můžeme nastavit vhodnou podporu každému jednotlivci. Pokrok dětí každoročně oceňujeme v rámci tříd vyhláše‑ ním tzv. skokana roku. Je to ocenění žáků, kteří během školního roku zaznamenali výrazný osobní posun. Jako důležitý faktor výchovně‑vzdělávacího procesu vnímáme roz‑ voj standardních, ale i nových kompetencí. Žáci jsou například vedeni ke vzájemné spolupráci (v rámci třídy, při vzájemném učení), k rozvoji sociálních kompetencí (pravidelné aktivity se seniory, práce pro míst‑ ní komunitu), k řešení problémů (budování pozice aktivních občanů) i k rozvoji komunikačních dovedností (prezentace výstupů v rámci školních konferencí a dalších akcí již od prvních tříd). Základní škola Deblín je otevřená sdílení i novým výzvám. Pokud vás naše malá ochutnávka toho, co se u nás děje, oslovila, jste srdeč‑ ně zváni k návštěvě. Mgr. Monika Mandelíčková, Ph.D. zástupkyně ředitele ZŠ Deblín 2012 – 2015 RNDr. Mgr. Břetislav Svozil, Ph.D. ředitel ZŠ Deblín 2010 – 2015 www.zs.deblin.cz

Představuje se škola

Naše škola leží v obci Deblín, přibližně 30 km od Brna. Je spá‑ dovou školou pro šest obcí, ale v současnosti ji navštěvuje i velký počet žáků z dalších deseti obcí. Setrvalý nárůst počtu žáků je dán celkovou proměnou školy, která trvala pět let. Škola je budována na vzájemném partnerství, spolupráci, respektu a toleranci. Vzdělávací přístup vychází z principů pedagogiky orientované na dítě. Žák je vní‑ mán jako jedinečná osobnost a úkolem školy a jejího pedagogického sboru je docílit, aby každý dosáhl svého osobního maxima, což nejde bez spolupráce se všemi, kteří mají na jeho výchovu a vzdělávání vliv. A především to nejde bez žáka samotného.

Labyrint vzpomínek a ručně vyrobená desková hra. Foto archiv ZŠ a MŠ Deblín 15

Představuje se obec Vítejte v Deblíně! Deblín je městys s necelou tisícovkou obyvatel, který najdete severozápadně od Brna pod vrcholky Českomoravské vysočiny. Leží na svazích dvou ramen Deblínského potoka, který asi po sedmi kilometrech klikatění mezi kopci vté‑ ká v Tišnově do řeky Svratky. Atmosféru obce, jejíž historie sahá pravděpodobně až do 10. století, dotváří kouzelné okolí s hlubokými lesy a spoustou zajímavostí. Nejstarší písemný pramen, který dokládá osídlení tohoto místa, pochází z roku 1173. Nálezy užitkové keramiky ovšem napovídají, že osada je ještě starší. Od 12. století zde žil panský rod, který brzy patřil, spolu s pány z Pernštejna a z Lomnice, k nejvýznamnějším na Tiš‑ novsku. O století později byl v jejich sídle postaven románský kostel. Během staletí prošel mnohými úpravami a při poslední přestavbě v po‑ lovině 18. století dostal barokní podobu, kterou můžeme obdivovat dodnes. Římskokatolický kostel je zasvěcen svatému Mikuláši a jeho interiér zdobí mimo jiné i obraz sv. Mikuláše, který sem přicestoval z Brna. Proč právě z Brna? Milovníci historie a brněnských památek to pravděpodobně vědí, ale někoho možná překvapí, že i na dnešním náměstí Svobody stával od 13. století kostel sv. Mikuláše. V roce 1786 byl však zrušen a o století později odstraněn. Ale zpět do deblínského kostela, ve kterém se při každé bohoslužbě rozeznějí bohatě zdobené varhany. Za zmínku stojí také zvony ve věži, z nichž nejstarší pochází již z roku 1481. Významnou památkou je také kamenný kříž z roku 1805 a neméně zajímavé jsou historické brány, které vedly do hospo‑ dářské části deblínského panství.

Vzpomínka pro fanoušky Četnických humoresek A ještě jedna zajímavost na závěr: Deblín se proslavil v oblíbeném seriálu České televize z období První republiky. Jeho děj se sice ode‑ hrává převážně v Brně, ale právě z Deblína přišel na brněnskou pátrač‑ ku snaživý strážmistr František Zahálka, kterého nezapomenutelným způsobem ztvárnil herec Městského divadla Brno Erik Pardus. Ten se v roce 2007 stal čestným občanem Deblína. Erik Pardus už bohužel není mezi námi, ale Deblínští na něj velice rádi vzpomínají. A nejen oni. Informace jsou převzaty převážně z oficiálních stránek obce www.deblin.cz.

Představuje se obec

Přijeďte za kulturou… Společenský život v Deblíně má bohatou tradici a i dnes si obyva‑ telé zpestřují život v obci mnoha akcemi, zábavami, spolky či krouž‑ ky. Například již v roce 1894 se zde utvořil čtenářský kroužek. Tehdy místní učitel Štěpán Gebauer založil knihovnu, která funguje dodnes. Jen se postupem času z původních 166 svazků rozšířila na 3000 knih a v posledních letech značně zmodernizovala. Po první světové vál‑ ce v Deblíně vznikly dva sportovní a vzdělávací spolky – Sokol a Orel a v posledních desetiletích zde působí celá řada zájmových spolků včetně zahrádkářů, chovatelů, včelařů, nimrodů, dobrovolných hasičů a od založení rybníka i rybářů. Na konci září kolem svátku sv. Václava se v Deblíně tradičně ko‑ nají Svatováclavské hody. Tím ovšem výčet podzimních akcí rozhodně nekončí. V říjnu jste zváni na 4. ročník koštu vína s cimbálovou mu‑ zikou Grajcar (17. 10.) a zvláště děti se mohou těšit na podzimní dra‑ kiádu (17. 10.), svatomartinský průvod (13. 11.), mikulášskou besídku (6. 12.) a vánoční dílničky (13. 12.). Na Hod boží vánoční se pak místní sejdou u kapličky a zpívají společně koledy.

… nebo jen tak na výlet Jelikož se městečko rozkládá v údolí Deblínského potoka a je ob‑ klopeno rozlehlými lesy, není zde o možnosti k výletům a procházkám nouze. Až se tedy projdete obcí a pokocháte se zmíněnými deblín‑ skými pamětihodnostmi, můžete se porozhlédnout i po okolí. Pokud rádi cestujete kolmo, zamíříte nejspíš jižním směrem po žluté turis‑ tické značce do údolí Bílého potoka, které spojuje Veverskou Bítýšku s Velkou Bíteší. Čeká vás příjemná projížďka malebnými lesy, při níž jistě nezabloudíte, protože hustá síť cyklostezek je zde velice dobře značená. Jihozápadním směrem od obce se nachází malá vodní nádrž s hři‑ štěm a nedaleko stojí empírová budova myslivny postavená v roce 1852. Odsud už je to jen kousek k deblínské naučné stezce, kterou můžeme doporučit nejen cyklistům, ale především rodinám s malými dětmi nebo seniorům. Nechte se zlákat k nenáročné, asi hodinové pro‑ cházce. Cestu vám zpříjemní šest zastavení, díky kterým se můžete do‑ zvědět spoustu informací o lese a jeho obyvatelích. Na zpáteční cestě se ještě můžete zdržet u malého lesního rybníčku „U prvního buku“. V sezóně se nezapomeňte pečlivě dívat pod nohy, protože tato oblast bývá doslova rájem houbařů. Celý Deblín jako na dlani budete mít z nedalekého kopce Na Skalce (507 m n. m.). Cesta do kopce vás sice bude stát trochu sil, ale od‑ měnou vám bude krásný výhled do širokého okolí. Pokud budete mít štěstí na dobré počasí, dohlédnete třeba až k televiznímu vysílači Kojál u obce Krásensko.

Nejvýraznější dominantou obce je barokní svatomikulášský kostel. Foto archiv obce 16

Letos v červnu uplynulo 120 let od založení Sboru dobrovolných hasičů v Deblíně. Foto archiv obce NA OBSAH

EDUin: 5 let vyšlapávání cesty vzdělávací „džunglí“

2/2015

Jihomoravské

EKOLISTY

Představuje se NNO V červnu 2015 oslavila obecně prospěšná společnost EDUin své páté narozeniny. V porovnání s jinými ji lze pova‑ žovat, použijeme‑li školskou metaforu, za předškoláka. S ohledem na výsledky, kterých se jí podařilo dosáhnout, však v mnoha oblastech složila svou maturitu.

Začátky a pokračování O vznik společnosti EDUin se zasloužili její ředitel Zdeněk Slejš‑ ka, jeho žena Lucie Slejšková a Tomáš Feřtek, scénárista a někdejší šéfreportér Reflexu. „Neexistovala organizace, která by se věnovala systematické propagaci vzdělávání,“ říká Zdeněk Slejška v souvislosti s důvody, kvůli kterým se rozhodli v roce 2010 EDUin založit, a dodá‑ vá: „Pro politiky není vzdělávání prioritou, chceme proto nestranně informovat veřejnost o tom, co po svých politicích v oblasti vzdělávání žádat, a chceme také vytvářet příležitosti k veřejnému dialogu, který povede k pozitivním změnám ve vzdělávání.“ Jeho vlastní zkušenost učitele i člověka, jenž se podílel na vzniku portálu RVP.cz, ho dovedla CO DĚLÁME A KDE TO NAJÍT: EDUin: www.eduin.cz O všem zajímavém a důležitém, co se v oblasti vzdělávání děje. Rodiče vítáni: www.rodicevitani.cz České školy zůstávají často rodičům zavřené. V EDUin to považu‑ jeme za chybu. Projekt, který se zaměřuje na podporu zapojení rodičů do školního vzdělávání. Extra třída: www.extratrida.cz Vytvořte a navrhněte ve škole žákovský projekt, který otevře ško‑ lu světu, a můžete získat finanční prostředky na jeho realizaci. Města vzdělávání: www.mestavzdelavani.cz Pokud existuje v českém vzdělávacím prostoru na něčem shoda, pak je to skutečnost, že zde chybí koncepce rozvoje. Města vzdě‑ lávání pomáhají obcím takovou koncepci vytvořit. Co umím: www.coumim.cz Jedním z bolestivých míst českého vzdělávání je ocenit různorodý talent a úspěchy dětí v tom, co se dokázaly naučit. Nemusí to být NA OBSAH

k přesvědčení, že je potřeba začít okolo vzdělávání vytvářet daleko větší „rámus“. Nikoli konfrontační, ale spíše konsensuální cestou. Právě tak by se dal popsat záměr kampaně Česko mluví o vzdělá‑ vání, která proběhla v roce 2013 a jejíž dozvuky jsou patrné dodnes. Během kampaně se v ČR poprvé podařilo propojit politickou, ekono‑ mickou a neziskovou scénu vzdělávání, a zahájit tak dialog o tom, co to vzdělávání ve 21. století je a kam ho směrovat. Kampaň také přines‑ la ojedinělý průzkum postojů české společnosti k zásadním vzděláva‑ cím tématům a podařilo se jí tato témata dostat do veřejné diskuze. EDUin si neklade za cíl objevovat objevené, ale naopak poukazo‑ vat na ty, kdo v oblasti vzdělávání dosáhli úspěchů, třebas navzdory faktu, že veřejné mínění či vzdělávací systém nechtějí či neumějí tyto úspěchy ocenit. Proto vznikla cena Eduína, udělovaná od roku 2013. Naposledy se mezi oceněnými objevily osobnosti typu profesora Mila‑ na Hejného nebo psycholožky Jany Nováčkové. Další výzvy Díky viditelným úspěchům a hmatatelnému vnitřnímu přesvědčení, že vlastní iniciativou a dlouhodobou prací lze podnítit sociální změny, se stal Zdeněk Slejška partnerem (fellow) nadnárodní organizace Asho‑ ka, která se zaměřuje na vyhledávání a podporu sociálních novátorů po celém světě. I díky tomuto partnerství může EDUin operovat na velmi širokém poli vzdělávání, jež zahrnuje politickou scénu, byznys, neziskový sektor, školy, nezávislé vzdělávací instituce či aktivní studenty a rodiče. Bob Kartous vedoucí komunikace EDUin www.eduin.cz zdaleka jen předměty ve školách. Co umím umožňuje vytvořit digitál‑ ní portfolio úspěchů vašich dětí a stavět na něm jejich další rozvoj. Veriod: www.veriod.cz Známky z vysvědčení nikoho nezajímají, diplomy z univerzity už velmi často také ne. Veriod je česká platforma pro udělování tzv. digitálních odznaků, které můžete dostat za cokoli, v čem jste dobří. Takhle nějak vypadá budoucnost profesních životopisů. Další vzdělávání pedagogických pracovníků: www.dvpp.info Vzdělávání učitelů je velké a zanedbávané téma. Na portálu dvpp.info můžete najít zajímavé tipy, jak rozvíjet dovednosti uči‑ telů, a zlepšovat tak vzdělávání na českých školách. Česko mluví o vzdělávání: www.ceskomluvi.cz Kampaň sice skončila, ale výstupy z ní, včetně průzkumu veřejné‑ ho mínění, jsou stále k dispozici. Cena Eduína: www.eduina.cz Inovace jsou budoucností nejen ve vzdělávání. Cena Eduína na nejvýraznější z těchto inovací každoročně upozorňuje.

Představuje se NNO

Společnost EDUin je v současnosti považována za respektovaný think‑tank, propagátora a realizátora inovativních trendů i tzv. watch‑ doga, hlídacího psa v oblasti vzdělávání. Právě kvůli podpoře vzdělá‑ vání, a zejména kvůli podpoře široké, poučené diskuze o něm vznikla. Při relativně nepatrném personálním složení – EDUin tvoří dohromady deset lidí a z toho jen polovina pracuje na plný úvazek – se zdají být její výsledky úctyhodné: jen za první čtvrtletí roku 2015 zaznamenala na 170 mediálních referencí, což je zhruba 1,5 mediálních záznamů na den. Má za sebou kampaň Česko mluví o vzdělávání, spolu s part‑ nery realizuje projekty Města vzdělávání, Extra třída, Rodiče vítáni, Co umím či Veriod. Posledním významným počinem byl seriál Vši ve ško‑ le, který společnost EDUin připravila společně s internetovou televizí Stream.cz. Celkově 37 dílů, které poukazují na zásadní aspekty škol‑ ního vzdělávání, které často bývají přehlíženy jako banální, což jsou třeba třídní schůzky, známkování či digitální vzdělávání, zaznamenalo více než 3 miliony zhlédnutí.

17

Inspirace z jiných krajů Podpora rozvoje environmentální výchovy v ukrajinské Zakarpatské oblasti V Zakarpatské oblasti vzpomínají na prezidenta Masaryka. Říkají: „Podporoval vzdělávání, stavěl zde školy.“ Ne‑ sou jeho jméno doposud. A nejen to, v některých z nich jako by se zastavil čas. Vidět můžete „Masarykovy“ lavice, osvětlení tříd i dlažbu. Nedaleko Užhorodu, asi 100 kilometrů východně od hranic se Slovenskem, leží několikatisícová vesnice Rosoš. Vyučování ve zdej‑ ší základní škole, podobně jako na mnoha jiných ukrajinských ško‑ lách, probíhá na směny – dopolední a odpolední. Školu navštěvuje 350 žáků. Do první třídy jdou ukrajinské děti v 6 letech a na 9. třídu navazuje 10. a 11. ročník povinné střední školy zakončené maturitou. Potom je možné dál studovat na univerzitě nebo se vyučit v profesích. Veškerá výuka probíhá v ukrajinštině, rusínština ani ruština se v Ro‑ soši nevyučují. Učebnice si školy zajišťují samy z vlastních prostředků a půjčují je dětem. Ekologická výchova je vyučována jednu hodinu týdně ve 2. až 4. ročníku. Dvouletý partnerský projekt Lipky – školského zařízení pro envi‑ ronmentální vzdělávání a ZŠ Podomí se základní školou v Rosoši pod‑ pořil environmentální výchovu konkrétní metodickou a věcnou pomocí a posílil povědomí jihomoravských učitelů i žáků o podmínkách a per‑ spektivách života v Zakarpatské oblasti, která byla součástí předváleč‑ ného Československa. Spolupráce začala v dubnu 2013 a ve společné debatě byly navrženy čtyři pilíře projektu: tvorba a vydání regionální vlastivědy, pobytové stáže rosošských učitelů v Jihomoravském kraji (konkrétně na pracovištích Lipky a v ZŠ Podomí), metodická pomoc prostřednictvím vydání lipkových publikací a učebních pomůcek pře‑ ložených do ukrajinštiny a poskytnutí metodické pomoci při výuce.

Inspirace z jiných krajů

Zakarpatská oblast – jedinečná krajina, houževnatí lidé a velmi pracovité děti V průběhu roku 2013 a 2015 se uskutečnila celkem čtyři setkání rosošských a českých učitelů, z toho dvě v Rosoši. Většina realizáto‑ rů projektu, lipkových i podomských, navštívila Ukrajinu poprvé. Pro našince ve věku kolem padesátky je návštěva Zakarpatské oblasti návratem do dětství – najdeme zde domky s hospodářstvím, malá políčka, domácí sýry… Vedle toho stojí řada povinností všech členů domácnosti. Děti musejí ze školy pospíchat domů, protože je třeba pomáhat. Většina rodin v kraji je „neúplných“, neboť tátové obvykle odcházejí na dlouhý čas do ciziny za prací, ovšem nezřídka i mámy a o děti se doma starají prarodiče či tety. Setkat se můžete se žáky,

Najdi a spoj Brno s Rosoší. Obrázek z archivu Lipky 18

kteří plynně hovoří česky, jeden z jejich rodičů je Čech nebo se u nás narodili a odešli zpět na Ukrajinu. Na svou zem jsou totiž velmi hrdí a přáním mnohých je patřit do Evropské unie. Rosošská škola je jednou z nejstarších ve Svaljavském kraji. Záze‑ mí pro výuku je velmi skromné a pomůcky k výuce si učitelé nezřídka hradí z vlastních prostředků. Přesto místní žáci tradičně dobře obstojí při závěrečných zkouškách i v konkurenčních soutěžích, což je obdi‑ vuhodné! Jedenáctičlenný tým rosošských pedagogů, inspirovaný na Lipce sbírkou regionálních učebnic, se pustil do tvorby té své. Praco‑ val vytrvale téměř rok a kapitoly o historii, přírodě, významných osob‑ nostech a nářečí na doporučení konzultantů z Lipky doplnil o tradiční způsoby hospodaření a výrobní postupy. Při další cestě na Moravu se Rosošští přesvědčili o tom, že řemeslný a hospodářský fortel u nás mizí a obyčejné se stalo neobyčejným. I proto dříve tradiční postu‑ py předávané mezigeneračně učíme dnes ve střediscích ekologické výchovy a ve školách. V dubnu letošního roku vyvrcholila společná práce na publikacích, a když se v rosošské škole konalo předání vydané regionální učebnice Росошанськими стежками a přeložených lipkových pomůcek, zúčast‑ nili se ho ředitelé okolních škol a zástupci svaljavského školského úřadu i nedaleké pedagogické fakulty. Je zřejmé, že projekt je zde vnímán jako velká pomoc a inspirace, a o spolupráci s Lipkou projevi‑ li zájem mnozí ze zúčastněných – ředitelé, zástupci správních úřadů i univerzity. Spolupráce byla završena v červnu týdenní stáží šesti rosošských učitelů v Základní škole Podomí, na pracovištích Lipky a v dalších třech základních školách Jihomoravského kraje – v Bohdalicích, Rousínově a ve Křtinách. Podle zájmu a aprobací šli učitelé na náslechy do hodin, seznamovali se s metodikou regionální výuky, přírodními zahradami i s našimi učebnicemi. Uskutečnění těchto záměrů usnadnila finanční částka, kterou na jaře 2014 našemu projektu „Podpora rozvoje envi‑ ronmentální výchovy v ZŠ Rosoš na Ukrajině a vzájemné spolupráce s Lipkou a ZŠ a MŠ Podomí“ poskytla Kancelář Jihomoravského kraje pro mezinárodní spolupráci, p. o. Z ukrajinské strany, i přes úsilí rosoš‑ ských učitelů, se podařilo získat jen nepatrný příspěvek na dopravu. Vzhledem k válečnému stavu, který Zakarpatskou oblast sužuje nejen povolávacími rozkazy, ale bohužel už i prvním padlým chlapcem, se není čemu divit. Závěrečná debata přinesla řadu námětů a výzev pro další spolu‑ práci: „Zmapujeme Masarykovy školy na Ukrajině. Hodláme se učit česky – učitelé i žáci, a to již od září 2015! Zpracujeme v okolí školy česko‑ukrajinskou naučnou stezku a budeme ji využívat při vyučování. Výměnné pobyty dětí nebo společný tábor českých a ukrajinských dětí v České republice, to je pro nás překrásný sen!“ Společně se budeme snažit alespoň některé z těchto snů uskutečnit. RNDr. Dáša Zouharová pedagogická pracovnice, konzultantka a realizátorka česko‑ukrajinského projektu Lipka – školské zařízení pro environmentální vzdělávání a Základní škola a mateřská škola Podomí NA OBSAH

Jihomoravské

EKOLISTY 2/2015

Kam na výlet Rakouská Pálava. Stejná krása, různé příběhy? Českou, či spíše moravskou stranu Pálavy zná snad každý. Děvín, Děvičky, Sirotčí hrádek, Tabulová hora, tábořiště lovců mamutů, vinorodé stráně, stepní svahy s šalvějí habešskou či hvozdíkem pálavským nebo čarovný Mikulov, vyzařující atmosféru italské riviéry. Málokdo však věnuje pozornost kopečkům na rakouské straně, které přitom na Pálavu přímo navazují. V čem se podobají moravské Pálavě a v čem se naopak liší? Z vod druhohorního moře se tehdy zdvíhalo několik ostrovů. Ty na dnešní moravské straně byly vyšší a příkřejší, ty na straně rakouské pozvolnější. Hrdě se však hlásily k pálavskému souostroví. A hlásí se k němu i dnes – jsou tvořeny podobným kamenem a vládne zde podob‑ né klima. Snad jen příběhy lidí jsou trochu jiné…

Bloudění? Vyloučeno! Jednou z místních vymožeností je třeba pečlivě vycizelovaná síť cyklostezek. Vyrazíte‑li na kole z Mikulova, opravdu nemůžete zablou‑ dit. Stezky jsou přehledně značeny a každých několik set metrů se z rozcestníku dozvíte, kam pokračovat dál. Dalším typickým prvkem jsou „kellergässe“, tedy uličky vinných sklípků. Pokud se na „rakouskou Pálavu“ vypravíte, doporučuji kolo i z ji‑ ného prostého důvodu – jednotlivé zajímavosti jsou od sebe přece jen trochu vzdálenější než na té naší moravské Pálavě. Ta je sice vyšší, atraktivnější a představuje kroniku plnou rozepsaných i uzavřených pří‑ běhů, ale ty se často přelévají napříč hranicemi a určitě stojí za to obě části porovnat. Se zvědavostí, respektem a bez zbytečných předsudků. Mgr. Ondřej Herzán geograf, pedagog a písničkář

Kam na výlet

Südmährerkreuz Hned první příběh si můžeme prohlédnout na výrazné kuželovité vyvýšenině, která je dobře vidět z Mikulova. Nazývá se Schwein‑ barther Berg a její vrcholek zdobí mohutný kříž. Asi katolické poutní místo, napadne náhodného návštěvníka. O to překvapenější pak je, dorazí‑li na vrchol. Zjistí totiž, že kříži se říká „Südmährerkreuz“ a že nostalgicky připomíná poválečný divoký odsun jihomoravských Něm‑ ců. U nás stále kontroverzní téma dokumentuje i kamenná skulptura pod křížem – z mapy vyryté v kameni je dobře patrno, odkud Němci pocházeli. Víte, co to je Nikolsburg, Lundenburg, Pohrlitz nebo třeba Tracht? Zajeďte tam a pochopíte. Nejlépe některou z červnových sobot, na niž připadá každoroční setkání pamětníků a jejich příbuzných. Parkoviště ožije stánky, okolí kulturním programem a snad jen v tvářích těch nej‑ starších občas probleskne smutek nad nuceným opuštěním rodného kraje. Není někdy ke škodě podívat se na věci z druhé strany. Tak proč ne rovnou z druhé strany státní hranice? Pod „Jihomoravským křížem“ leží obec Klein Schweinbarth, dě‑ jiště dalšího ze silných příběhů. Traduje se, že právě sem v dobách neproniknutelné železné opony uprchl jistý občan z Mikulova. Sestrojil si rogalo a pod pláštěm noci se spustil ze Svatého kopečku na druhou stranu. Ještě před svým činem se rozloučil s přáteli a řekl jim, že každý rok v určité datum zaplane na rakouské straně oheň, který jim sdělí, že jejich kamarád je naživu a vzpomíná na ně v dobrém. Jak slíbil, tak také učinil: kamarádi se tak v době, kdy to kvůli nesmyslnému režimu nebylo jinak možné, dorozumívali prostřednictvím ohně jako za starodávných časů.

Ono to vůbec bude s těmi státními a národnostními hranicemi složitější. Vzpomínám, jak můj dědeček, rodák z Kobylí na Moravě, vy‑ právěl, že pokud chtěl vycestovat za války do Brna, musel dvakrát prot‑ nout hranice Říše. Vysídlené německé obyvatelstvo pak bylo v mnoha vesnicích nahrazeno lidmi ze středních či severních Čech a dalších koutů naší vlasti. A na rakouské straně? Starosta městyse Drasenho‑ fen se jmenoval Josef Studeny, jinde zase není nic neobvyklého, že se můžete ubytovat třeba v penzionu Czermak. Za návštěvu stojí – kromě zmíněného Südmährerkreuzu – také zřícenina hradu Falkenstein. Zde si teprve naplno uvědomíte rozdíly ve využívání kulturních památek mezi Moravou a Dolními Rakousy. Zatímco panorama Sirotčího hrád‑ ku oživují různé akce spíše jen příležitostně, na Falkensteinu je pořád tak říkajíc „plno“. Nádvoří zkrátka překypuje akcemi i cetkami a člo‑ věk si chvílemi říká, zda to není až příliš. Tato otázka se vynořuje, ať tady zabrousíte kamkoli, dokonce i na lesní cestě, orámované nejen různými soškami a uměleckými artefakty, ale také billboardy, které vás „zážitkovou“ a vtipnou formou upozorňují, jak se chovat v lese. Někdy byste možná uvítali více divočiny, svobodomyslnosti, rozletu – ale koneckonců, proti gustu žádný dišputát. Rakouský přístup k věci má bezesporu i své světlé stránky.

Pohled na zříceninu hradu Falkenstein. Foto Miroslav Bolek NA OBSAH

Rakouská Pálava – podobné kameny i klima. Foto Miroslav Bolek 19

Chráněná území Jihomoravského kraje Přírodní památka Miliovy louky V Jihomoravském kraji je spousta malebných obcí, které mají návštěvníkům z ostatních koutů naší republiky co nabídnout. Blatnička, která se nachází v podhůří Bílých Karpat, je jednou z nich. V této obci to navíc žije nejen v centru, ale i za humny. Možná se ptáte, co je tou pomyslnou přidanou hodnotou z pohle‑ du ochrany přírody právě u obce Blatnička. Je to dochovaná mozaika polí, lesů, luk a strání, která bohužel z naší kulturní krajiny pomalu, ale jistě mizí. Zajímavá místa, jaká můžeme nalézt právě v katastru této obce, jsou vhodným biotopem a zároveň i útočištěm pro celou řadu vzácných, či dokonce přímo ohrožených druhů rostlin a živočichů. Ne‑ jinak je tomu i u přírodní památky Miliovy louky. Tato lokalita byla vyhlášena za zvláště chráněné území v roce 2014, a to v rámci proce‑ su tzv. implementace soustavy Natura 2000. Lokalit, které během po‑ sledních let získaly nově na území Jihomoravského kraje statut zvláště chráněného území právě v souvislosti s dodržováním a naplňováním mezinárodních dohod, úmluv a směrnic, je opravdu hodně. Vznik kaž‑ dé z nich má však své opodstatnění, neboť chrání druhy, případně stanoviště, jež jsou nebo brzy mohou být ohroženy celoevropsky.

cifickým a dominantním prvkem jsou na této lokalitě solitérní plané hrušně (tzv. polničky), jež jsou opravdu nepřehlédnutelné. Tyto stromy mívají na suchých stanovištích někdy až keřovitý vzhled, což je případ i lokality Miliovy louky. V odborné literatuře se můžeme dočíst, že se tyto stromy mohou dožívat až úctyhodných 200 let. Území přírodní památky je také refugiem pro některé bezobratlé živočichy. Na rostlinách můžeme spatřit mimo jiné velmi atraktivní motýly – otakárky (fenyklový, ovocný), kteří patří bezesporu mezi naše nejkrásnější denní motýly. Neméně krásné a pestrobarevné jsou i je‑ jich housenky. Území je také domovem celé řady druhů ptáků, z nichž bych rád na tomto místě uvedl například koroptev polní, u které byl v rámci celé České republiky zaznamenán v posledních letech výrazný plošný úbytek. Proto je tento dříve běžný lovný druh dnes již chráněn zákonem.

Hadinec červený – přírodní skvost Z pohledu ochrany evropsky významné lokality Milejovské louky, s níž se přírodní památka Miliovy louky překrývá, je hlavním předmě‑ tem ochrany hadinec červený, který patří dokonce mezi tzv. druhy prio‑ ritní, tedy mezi druhy nejvíce ohrožené. Tato nádherná vysoká rostlina je nejvíce nápadná v době květu (zpravidla od června do července), kdy je možné ji zahlédnout i ve vysoké vlnící se trávě, a to především díky sytě červené až téměř krvavé barvě jejích květů. V rámci celé Čes‑ ké republiky je jen několik lokalit, kde můžete tenhle přírodní skvost obdivovat. Nutno podotknout, že všechny jsou lokalizovány na jižní a jihovýchodní Moravě. Není divu, že tento druh, který patří mezi nejvzácnější druhy naší květeny, je chráněn také legislativně, a to přímo v kategorii nejvyšší (jedná se o kriticky ohrožený druh). Aby populace této vzácné rostli‑ ny i nadále prosperovala, je v posledních letech pravidelně vždy před senosečí zajištěno vyznačení rostlin přímo v terénu, aby se zabránilo jejich posečení. Rostliny díky tomu získají potřebný čas, aby jejich se‑ mínka dozrála a následně dala základ nové generaci. Přestože je hadinec červený tím hlavním druhem, který je na této lokalitě chráněn, pozorný návštěvník zde může nalézt celou řadu dal‑ ších zajímavých druhů. Početné druhové zastoupení zde mají napří‑ klad pestrobarevné kosatce (trávovitý, různobarvý, sibiřský). Z dalších rostlin stojí určitě za zmínku len žlutý, zeměžluč okolíkatá nebo poměr‑ ně nízká růže galská, která patří mezi nejstarší pěstované růže. Spe‑

Krvavce, hořepníky a rudohlávek… Neméně zajímavá, jak z pohledu botanického, tak z pohledu en‑ tomologického, je také louka, která je součástí nedaleké evropsky významné lokality Jasenová, místním známá spíše pod názvem Zá‑ valiska. Stejně jako v přírodní památce Miliovy louky můžeme i zde vidět hadince červené, které jsou v této lokalitě zastoupeny v počtu několika desítek exemplářů. Ve stejném, ne‑li ještě ve větším počtu zde můžeme koncem léta nalézt nádherné, domodra zbarvené hořce hořepníky. Opravdovou perlou je pak rudohlávek jehlancovitý, který patří mezi naše nejzajímavější a nejkrásnější orchideje. Ten zde byl obdobně jako již zmíněné hořepníky zaznamenán teprve v posledních letech. Další zajímavostí této květnaté louky je početný výskyt krvavce totenu v její hořejší části. Tato rostlina je živnou rostlinou mimo jiné pro modráska bahenního a také pro silně ohroženého modráska očko‑ vaného, který zde má početné zastoupení. Svým charakterem se tato louka v mnoha ohledech blíží věhlas‑ ným loukám bělokarpatským, byť zde není zdaleka takové zastoupení orchidejí. Proto by se tu mělo i nadále hospodařit šetrně, aby se mohly i budoucí generace těšit na jaře i v létě z úchvatného pohledu na roz‑ kvetlou louku se spoustou zajímavých i běžných rostlin.

Chráněná území Jihomoravského kraje

Ing. Josef Jančálek Odbor životního prostředí KrÚ JMK oddělení ochrany přírody a krajiny

Pohled na Miliovy louky s rýsujícími se Bílými Karpaty v pozadí. Foto autor 20

NA OBSAH

kresba: David Fišer

CO JE EKOLOGICKÁ STOPA? Koncept ekologické stopy můžeme považovat za účetní nástroj pro počítání ekologických zdrojů. Různé kategorie lidské spotřeby jsou převedeny na plochy biologicky produktivních ploch, nezbytné k za‑ jištění zdrojů a asimilaci odpadních produktů. Jeden ze spoluautorů konceptu ekologické stopy, Kanaďan William Rees, ji přibližuje takto: „Kolik plochy (země a vodních ekosystémů) je třeba k souvislému zajišťování všech zdrojů, které potřebuji ke svému současnému život‑ nímu stylu a k zneškodnění všech odpadů, které při tom produkuji?“ Ekologická stopa je přesně tím, co jsme dosud postrádali – měřítkem toho, jak udržitelné jsou naše životní styly. Neříká nám tedy, co máme dělat, ale „pouze“ jakou stopu (vyjá‑ dřenou v globálních hektarech na osobu) zanechává náš životní styl a související spotřeba zdrojů v globálním měřítku. Nepřekvapí proto, že lidé žijící v různých koutech Země vytváří rozdílné ekologické stopy. Pokud by se dala jedním slovem charakterizovat dnešní globální eko‑ nomika a společnost, je to nerovnováha. Tomu odpovídá i velmi ne‑ rovnovážné tempo čerpání přírodních zdrojů v různých zemích světa. (Dostupné na World Wide Web: www.hraozemi.cz/ekostopa.)

ročník Jihomoravské EKO LISTY Životní prostředí environmentální výchovy

Recommend Documents