RONALD W. REAGAN OD HERECTVÍ K VRCHOLNÉ POLITICE RONALD W. REAGAN THE WAY FROM PERFORMING ARTS TO TOP POLITICS

TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI Fakulta přírodovědně - humanitní a pedagogická Katedra:

Katedra filosofie

Studijní program:

Učitelství pro 2. stupeň ZŠ

Kombinace:

Český jazyk - občanská výchova

RONALD W. REAGAN – OD HERECTVÍ K VRCHOLNÉ POLITICE RONALD W. REAGAN – THE WAY FROM PERFORMING ARTS TO TOP POLITICS Diplomová práce: 2008 – FP – KFL - č. 164 Autor:

Podpis:

Iveta LOUMOVÁ Adresa: Krumlovská 509 460 08, LIBEREC 8 Vedoucí práce: Brabec Martin, Mgr. Ing. Konzultant: Počet stran

slov

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

104

28 876

4

1

25

8

V Liberci dne: 15. prosince 2008

zadání

PROHLÁŠENÍ

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem.

Datum: 15. prosince 2008

Podpis ___________________________

PODĚKOVÁNÍ V prvé řadě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce panu Ing. Mgr. Martinu Brabcovi, Ph.D. za jeho užitečné rady, čas, který mi věnoval, a pomoc, jež mi poskytl během zpracovávání diplomové práce. Dále bych ráda poděkovala všem, kteří mě jakkoli pomohli a podpořili v tvorbě či úpravě práce.

ANOTACE: Diplomová práce se zabývá životními osudy Ronalda Reagana. V úvodu se práce věnuje jeho dětství, herectví a vstupu do politiky. Dále se zabývá jeho kariérou v roli guvernéra státu Kalifornie, předvolebními boji o prezidentské křeslo a dvěma funkčními prezidentskými obdobími. Popisuje prezidentovo smýšlení při řešení problémů Spojených států amerických i mezinárodní politiky. Práce vrcholí Reaganovými činy ve studené válce, jeho vztahu k Sovětskému svazu a zhodnocením Ronalda Reagana jako politika i člověka. V závěru práce poukazuje na rozdílné názory v zhodnocení této osobnosti. Prací se prolínají názory Ronalda Reagana na různé politické ideologie a státní formy. Klíčová slova: Ronald W. Reagan, studená válka, američtí prezidenti, americká politika, američtí politici, životopisy, osobnosti 20. století ANNOTATION: The diploma work deals with Ronald Reagan´s career. In the beginning it follows his childhood, acting and entrance to politics. Further it deals with his career as California state governor, his election struggle for presidential seat and two terms of his administration. It describes his mentality while solving the problems of the United States of America and of international politics. The work culminates in the description of Reagan´s part in Cold war, his relationship towards Soviet Union and in the evaluation of Ronald Reagan as a politician as well as a man. In the end the work points to different judgments on the evaluation of this personage. Ronald Reagan´s opinions on various political ideologies and state systems are expressed in the work. Key words: Ronald W. Reagan, Cold war, American presidents, American politics, American politicians, biographies, 20th century personages Die ANNOTATION: Die Diplomarbeit beschäftigt sich mit den Lebensschicksalen von Ronald Reagan. In der Einleitung widmet sich die Arbeit seiner Kindheit, Schauspielerei und seinem Eintritt in die Politik. Weiter beschäftigt sich diese Arbeit mit seiner Karriere in der Rolle des Gouverneurs des Staats Kalifornien, mit den Vorwahlkämpfen um den Präsidentensitz und zwei funktionellen Präsidentenperioden. Es beschreibt die Präsidentenstimmung während der Problemlösungen in den Vereinigten Staaten und der internationalen Politik. Den Höhepunkt der Diplomarbeit stellt die Beschreibung der Reagans Aufgabe im Kalten Krieg und seiner Beziehung zur Sowjetunion dar. Weiter ist es die Bewertung von Ronald Reagan als ein Politiker und ein Mensch. Das Ende der Arbeit weist auf die verschiedenen Meinungen in der Bewertung dieser Persönlichkeit. In der Arbeit vermischen sich Meinungen von Ronald Reagan auf verchiedene politische Ideologien und Staatsformen. Schlüsselwörter: Ronald W. Reagan, der Kalte Krieg, amerikanische Präsidenten, amerikanische Politik, amerikanische Politikern, Biographien, Persönlichkeiten des 20. Jahrhunderts.

Obsah: 1

Úvod: .......................................................................................................................- 7 -

2

Nepolitický život Ronalda Reagana: .......................................................................- 9 -

3

4

2.1

dětství, rodinné prostředí, studium a práce sportovního komentátora ............- 9 -

2.2

herectví ..........................................................................................................- 14 -

Vstup do politiky: ...................................................................................................- 25 3.1

funkce guvernéra státu Kalifornie ..................................................................- 26 -

3.2

prezidentské volby.........................................................................................- 36 -

Prezidentská období:.............................................................................................- 41 4.1

1. prezidentské období ..................................................................................- 42 -

4.2

2. prezidentské období ..................................................................................- 59 -

5

Studená válka:.......................................................................................................- 66 -

6

Na sklonku života: .................................................................................................- 85 -

7

Závěr: ....................................................................................................................- 87 -

8

Přílohy: ..................................................................................................................- 92 -

9

8.1

PŘÍLOHA Č. 1: Reaganova administrativa ...................................................- 92 -

8.2

PŘÍLOHA Č. 2: Část projevu Ronalda Reagana ze dne 8. března 1983 .....- 93 -

8.3

PŘÍLOHA Č. 3: Část projevu prezidenta Reagana ze dne 23. března 1983 - 95 -

8.4

PŘÍLOHA Č. 4: Reaganův projev při návštěvě Německa .............................- 96 -

8.5

PŘÍLOHA Č. 5: Projevy před podpisem smlouvy ..........................................- 98 -

8.6

PŘÍLOHA Č. 6: Projev prezidenta Reagana na moskevské univerzitě ........- 99 -

8.7

PŘÍLOHA Č. 7: Poslední řeč Reagana ve funkci prezidenta USA..............- 100 -

8.8

PŘÍLOHA Č. 8: FOTOGALERIE .................................................................- 102 -

Seznam použité literatury a jiných zdrojů:...........................................................- 103 9.1

literatura.......................................................................................................- 103 -

9.2

internetové odkazy a novinové články ........................................................- 103 -

-6

Úvod:

1

Úvod: Od poloviny 80. let 20. století se zcela změnila podoba

mezinárodních vztahů mezi největšími a nejvlivnějšími světovými velmocemi – Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Doposud mezi nimi panovalo určité napětí, vzájemné politické soupeření a útočení. Za hlavní strůjce již zmíněné proměny můžeme pokládat přední představitele obou zemí. Tato diplomová práce se zamýšlí nad životními osudy jedné z těchto osobností – Ronalda Reagana, politika, jehož zásluhy na ukončení studené války jsou nepochybné. Ovšem hodnocení Ronalda Reagana je velmi rozporuplné. Na jedné straně se objevují názory, které říkají, že Ronald Reagan byl velký politik, který vykonal mnoho dobrého pro svou zemi i pro celý svět. Na druhé straně ale můžeme postřehnout i obrovskou kritiku nejenom jeho osoby, ale především jeho osmiletého mandátu nejmocnějšího muže planety. Tato práce si klade za cíl co nejvíce se přiblížit Ronaldu Reaganovi, jeho názorům a činům, seznámit se s hodnocením jeho stoupenců a kritiků. Závěrem by mělo být nalezení vlastního názoru na 40. prezidenta Spojených států amerických. Práce je rozdělena podle jednotlivých životních etap Ronadla Reagana. První kapitola pojednává o rodině, dětství, studiích a herecké dráze. Zjišťujeme v ní, z jakého prostředí Reagan pocházel a kdo jej ovlivnil. Následuje vstup do politiky a Reaganovo guvernérské období. Za pozoruhodné v této kapitole se může považovat Reaganova přeměna z demokrata na republikána. Nejdůležitějšími a zároveň nejzajímavějšími částmi práce jsou jednotlivá prezidentská období, která pojednávají především o tom, jakým způsobem prezident řešil vnitrostátní i mezinárodní problémy, a studená válka v 90. letech, ve které se snažím popsat dění a vzájemný vztah Spojených států

-7

Úvod:

amerických a Sovětského svazu. Zde stojí za povšimnutí prezidentovo odhodlání bojovat za svobodu a demokracii a také jeho řečnické umění. Závěr práce se zabývá vlastním hodnocením Ronalda Reagana coby člověka a politika. Práce vychází především z několika českých titulů, několika internetových portálů a časopisů.

-8

Nepolitický život Ronalda Reagana:

2

Nepolitický život Ronalda Reagana: Ronald Wilson Reagan se narodil 6. února 1911 v Tampicu ve

státě Illinois. Jeho otec, John Edward, převážnou část života strávil jako prodavač a obchodní cestující, který celý život snil o tom, že se stane živnostníkem a bude prodávat obuv. Jeho největším problémem byl alkohol.1 Matka Ronalda Reagana, Nelle Wilson, byla v domácnosti a starala se o Ronalda a jeho staršího bratra Neila. V době, kdy rodina zažívala finanční krizi, si přivydělávala jako švadlenka. 2.1

dětství, rodinné prostředí, studium a práce sportovního komentátora Jelikož otec střídal zaměstnání, rodina se často stěhovala. Žili

v Chicagu, Galesburgu, Monmouthu, Tampicu, Dixonu a jiných městech státu Illinois. Velkou část dětství prožil právě v Dixonu, kde se stal jeho otec partnerem v obchodě s obuví. Možná právě v tuto dobu se naučil „…obdivovat podnikatele a lidi nesoucí kůži na trh, ať již to byli farmáři nebo drobní obchodníčci, kteří se pustili do práce a vzali na sebe všechna rizika, jen aby vybudovali cosi lepšího pro sebe a své děti.“2 A to je právě to, čeho si Reagan na americké společnosti vážil. „Byl (…) přesvědčen, že mezi možnými společenskými uspořádáními je to americké úžasné – plné možností čekajících na naplnění.“3 Ve Spojených státech počátku 20. století stále ještě existovaly různé typy bigotnosti, ať již vůči odlišnému náboženskému smýšlení či rase. Reaganovi učili své dva syny, že si jsou všichni lidé rovni. „Maminka nás vždy učila 'Chovej se ke svému sousedovi tak, jak bys chtěl, aby se on choval k tobě.' a 'Každého suď podle jeho činů, nikoli

1

Alkoholismus byl v této rodině vnímán jako nemoc. Ronald o svém otci alkoholikovi dokázal překvapivě mluvit, ačkoli se jedná o ožehavé téma. 2 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 25. 3 Noonanová, P. Když kraloval charakter. Praha: Ideál. 2004. str. 47.

-9


podle toho, čím je.'“4 Jakmile se u obou synů jakýmkoli způsobem projevilo rasové či náboženské upřednostňování, byli za to patřičně odměněni, jelikož nebylo v Reaganově rodině většího hříchu než tohoto. „Jack věřil – skutečně věřil, nejen říkal – že všichni lidé byli stvořeni jako sobě rovní. Byl přesvědčen, že rasové i náboženské předsudky jsou surové a neamerické…“5 Ve svých pamětech Reagan o sobě uvádí, že jako dítě byl velmi zvídavý a velice obdivoval přírodu. Ve škole měl dobrý prospěch a díky své dobré paměti se nemusel až tak učit, což mu jeho bratr velmi záviděl. Od malička měl však problémy se zrakem, v důvěru v sám sebe a také těžko navazoval vztahy. Ve třinácti letech se náhodně zjistilo, že je silně krátkozraký. Tento problém vyřešily brýle. Další problémy vyřešil úspěch v americkém fotbale, ochotničení v městském divadelním spolku a především nový učitel angličtiny a herectví B. J. Frazer, který v Reaganovi probudil lásku k herectví. Do ochotnického spolku Ronalda přivedla matka, která zde také vystupovala. „Sebral jsem veškerou svou odvahu a vyšel jsem ten večer na jeviště, odkašlal si a předvedl svůj první divadelní debut. Nepamatuji si už, co jsem tehdy říkal, ale nikdy nezapomenu na reakci publika – lidé se totiž smáli a tleskali mi! To byl pro mě úplně nový zážitek a moc se mi to líbilo. Líbilo se mi, že mně obecenstvo fandilo.“6 V pubertě se u Ronalda probudila touha po studiu na vysoké škole, kterou umocnila četba literatury z tohoto prostředí. Ačkoli si mladý Reagan musel na školné a přidružené výdaje vydělat sám, neubralo mu to elánu ani touhy. Nejvíce se mu asi zamlouvala malá univerzita nedaleko domova, která byla podporována církví. Jmenovala se Eureka. Ihned po první návštěvě této univerzity se do ní Ronald 4

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 27. Noonan, Peggy. Když kraloval charakter. Praha: Ideál, 2004. str. 24. 6 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 32. 5

- 10


zamiloval a věděl, že se sem musí dostat stůj co stůj, což se mu díky neúplnému stipendiu a zaměstnání povedlo. „Bylo mi jasné, že se tam nějak dostat musím. Věděl jsem také, že jedinou šancí je získat stipendium.“7 „Heuréka je řecké slovo a znamená „nalezl jsem“, což dokonale vystihovalo mé tehdejší pocity. Eureka splňovala všechny mé dosavadní sny, a dokonce je i překonávala.“8 Jeho hlavním studijním oborem se stala ekonomika. Zde také získával první zkušenosti s politickým životem. První politická zkušenost, lze-li tak nazvat, čekala na Reagana v prvním ročníku. Šlo o stávku studentů proti omezení výuky. Ronald byl zvolen do studentského výboru za první ročník. Jeho úkolem bylo interpretovat návrh výboru na zahájení stávky. „Tento proslov, první tohoto typu v životě, jsem prožíval jako svá předcházející vystoupení. Poprvé jsem ale viděl okamžitý účinek svých slov na posluchače, což bylo velice vzrušující. Posluchači totiž hlasitě reagovali na každou moji větu, někdy i slovo a za chvíli se zdálo, že všichni tvoříme jedno tělo a jednu duši.“9 Studium na Eurece mladého Reagana velmi naplňovalo. Věnoval se velkému množství mimoškolních aktivit. Byl členem fotbalového, plaveckého a atletického týmu. Dva roky pracoval ve studentském senátě. Tři roky vedl skupinu, jež povzbuzovala školní basketbalový tým. Stejnou dobu byl předsedou klubu přátel univerzity. Dva roky byl redaktorem univerzitní ročenky. V posledním ročníku byl ještě navíc prezidentem

studentské

rady,

kapitánem

a

trenérem

školního

plaveckého družstva. Možná i proto řada jeho kolegů studentů o něm říkala, že jeho hlavním školním oborem byla mimoškolní aktivita. „Ačkoli mně moje mimoškolní činnosti zabíraly hodně času, myslím, že jsem na 7

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 40. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 41. 9 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 43. 8

- 11


Eurece získal solidní vzdělání v společenských vědách, zvláště v ekonomice. Vybral jsem si ji jako svůj hlavní obor, protože jsem se domníval, že se nakonec stejně budu nějakým způsobem zabývat penězi, ať již to bude v otcově obchodě nebo v jiné podnikatelské oblasti.“10 I na vysoké škole se Reagan věnoval herectví. Tamější profesorka Ellen Marie Johnsonová vytvořila divadelní společnost, ve které mohli studenti pracovat celý rok společně i bez katedry herectví, jenž na Eurece nebyla. Pod jejím dohledem si Reagan stále více uvědomoval, že by se chtěl stát hercem. Zároveň si byl vědom i toho, že Dixon je velmi daleko od Broadwaye či Hollywoodu a že musí začít něčím méně náročným. Napadlo ho tedy, že by mohl v Chicagu pracovat v rozhlasovém

vysílání.

V tu

dobu

byl

rozhlas

něčím

novým,

neokoukaným a velmi populárním a Reagan tušil, že začátek jeho herecké kariéry může být právě zde. A jelikož byl dobrým sportovcem a sportu rozuměl, nadchlo jej sportovní komentování. V Chicagu však nepochodil – neměl praxi. Byla mu tam alespoň dána rada, aby začal na venkově. Rozhodl se uposlechnout a odcestoval do oblasti měst Davenport, Moline a Rock Island, kde byly dvě nebo tři rozhlasové stanice. V davenportské rozhlasové stanici WOC11 si Reagan smluvil audienci u programového ředitele. Ten mu oznámil, že žádné místo hlasatele volné nemá. Když se ale čistě náhodou Reagan zmínil o sportovním komentování, ředitel jej vzal do místnosti s mikrofonem a řekl mu, aby předvedl, co umí, a okomentoval jakýkoliv fiktivní sportovní zápas. Reaganův projev se zalíbil. Dokonce natolik, že dostal práci, která bohužel byla pouze do konce sezóny. Spojené státy se stále ještě zmítaly v hospodářské krizi a jejích důsledcích. Ve stejné době, kdy Ronald ukončil svou první pracovní 10 11

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 47. World of Chiropractic – Svět chiropraxe.

- 12


zkušenost, byl do Bílého domu zvolen Franklin Delano Roosevelt. Mnoho lidí se domnívalo (a mezi nimi i Reaganův otec), že právě tento demokrat by mohl vyvézt Ameriku z krize. Právě díky rodinnému vlivu jej volil i mladý Reagan a stal se demokratem. „Roosevelt stál sice u zrodu celé řady federálních úřadů a v mnoha ohledech uvedl do pohybu síly, jež se později snažily vytvořit orgány federální správy se silnými pravomocemi a dostat tak Spojené státy cestu jakéhosi zastřeného socialismu, domnívám se však, že mnoho lidí zapomíná na to, že právě Roosevelt šel do voleb s programem volajícím po zeštíhlení vládních institucí. Horoval pro snížení federálních výdajů o dvacet pět procent, pro odstranění zbytečných orgánů a komisí a pro navrácení příslušných pravomocí jednotlivým státům a obcím, které o ně byly připraveny nenasytnou federální vládou. Myslím si, že kdyby mu to smrt neznemožnila, omezil by tu obrovskou expanzi federálních institucí, k níž došlo po válce.“12 Reagan sám mohl vidět, že byrokracie, kterou nastolila Rooseveltova vláda, nebyla dobrá pro lid, jelikož jej demotivovala k práci. „Tenkrát jsem ještě nebyl dost zkušený, abych si uvědomoval to, co jsem poznal později, tedy to, že základním pravidlem byrokracie je chránit samu sebe.“13 V zimě na přelomu roku 1932 a 1933 se na Reagana usmálo štěstí v podobě zaměstnání. Ozvali se mu z rádia WOC, aby co nejdříve opět nastoupil do Davenportu. V rádiu pracoval jako diskžokej – přehrával gramofonové desky, četl reklamy a dělal rozhovory. Vzhledem k tomu, že měl na starost velké množství věcí, které předtím neznal, musel na sobě neustále pracovat a zdokonalovat se. Jednoho dne dostal Reagan nabídku komentovat lehkou atletiku v Des Moines v rádiu WHO, což byla sesterská stanice rádia WOC, ve které pracoval doposud. Později 12 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 59. 13 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 60 61.

- 13


byla stanice WOC zrušena a její zaměstnanci se přesunuli do WHO. „Přes noc se stala WHO jednou z nejsilnějších stanic v USA, a protože ohlas na moje vystoupení na běžeckém mítinku byl dobrý, nabídli mi místo sportovního komentátora. Na rozhlasové stanici WHO v Des Moines jsem pak strávil čtyři roky, které patří k nejpříjemnějším v celém mém životě. Ve dvaadvaceti letech se mi splnil můj sen – stal jsem se sportovním komentátorem.“14 Po promoci jej navštívil bratr Neil a u rádia si vybudoval velmi slušnou kariéru - postupně se vypracoval až na viceprezidenta jedné z největších amerických reklamních agentur. V Des Moines mimo sportovní sezónu Reagan pracoval i jako obyčejný hlasatel. Převážně dělal rozhovory s filmovými hvězdami a slavnými osobnostmi. Již od útlého věku měl Ronald rád koně. Čirou náhodou zjistil, že v Des Moines se nachází jízdní pluk, který nabízí mladíkům kurz pro důstojníky v záloze. Reagan tedy neváhal a přihlásil se. V tu dobu ještě netušil, jak moc mu tento kurz přijde vhod. 2.2 herectví Každé léto cestoval Reagan do Kalifornie jako komentátor sportovních zápasů. Jeho úkolem bylo podat na základě přímého pozorování

zajímavé, aktuální

líčení z prostředí letních příprav

chicagských mužstev. Tyto cesty začaly v roce 1935. Kalifornie byla pro Ronalda něco jako lízátko pro malé dítě. Vždy si přál být hercem a věděl, že právě zde se mu může splnit jeho velký sen. V roce 1937 navštívil své známé ve filmovém ateliéru a byl nadšený. „Všichni ti herci, kamery, reflektory i kulisy ve mně ještě víc roznítili touhu dostat se do této společnosti. Hořel jsem touhou…“15 Díky dobré známé se Reagan dostal do kanceláře agenta Billa Meiklejohna a pokoušel se ho 14 15

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 63. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 69.

- 14


přesvědčit o svém hereckém talentu a zájmu o herectví. Povedlo se. Druhý den se Ronald předváděl Maxi Arnowovi, šéfu oddělení společnosti Warner Brothers, který s ním do několika dní provedl filmovou zkoušku. Rozhodnutí o přijetí či nepřijetí měl ve svých rukou Jack Warner, ředitel celé společnosti. Ten měl určit, zda se z Ronalda Reagana stane filmový herec, či nikoliv. Jelikož byl ale přípravný kemp Vlčat16 u konce, nemohl Ronald čekat na konečný výsledek v Kalifornii. Odjel proto zpět do Des Moines. „…za dva dny poté, co jsem vystoupil v Des Moines z vlaku, jsem dostal tento telegram: WARNERS NABÍZEJÍ

SMLOUVU

NA

SEDM

LET

STOP

KAŽDOROČNÍ

OBNOVOVÁNÍ STOP NÁSTUPNÍ PLAT 200 DOLARŮ TÝDNĚ STOP CO MÁM DĚLAT? MEIKLEJOHN.“17 Reagan byl u vytržení. Obratem odpověděl, že má jeho agent smlouvu urychleně podepsat, než si to Warners rozmyslí. O měsíc později odjel Reagan vstříc svému vysněnému zaměstnání. „Sen se mi tedy splnil. V pondělí ráno prvního červnového týdne roku 1937 jsem projel ve svém sedanu vraty firmy Warner Brothers…“18 První den byl pro Reagana obzvlášť těžký, jelikož se musel vyrovnat s nutnými změnami svého zevnějšku. Změny se týkaly brýlí, košile, vlasů…ale i jména. Do této doby Reagan používal výhradně svou přezdívku „Holanďan“19, která se Warnerům moc nezamlouvala. Než by si nechával vymyslet jiný pseudonym, rozhodl se Reagan používat své pravé křestní jméno – Ronald. Veškeré formality byly vyřízeny, a Reagan mohl začít natáčet. Ve 40. letech se v Hollywoodu natáčely pouze dva druhy filmů. Filmy první kategorie, ve kterých se objevovaly známé a oblíbené hvězdy, jež měly za úkol nalákat diváky do kin, a filmy druhé kategorie, které se vyznačovaly značně omezenějším rozpočtem a novými či méně 16

Chicago Cubs. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 71. 18 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 74. 19 Tuto přezdívku dostal Ronald od otce. 17

- 15


známými herci. Reagan, tak jako všichni noví herci, začal svou kariéru u filmů druhé kategorie. První role mu byla přímo šitá na míru. Hrál rozhlasového hlasatele. Film se nazýval „Love is on the Air“. Ráno před prvním natáčecím dnem měl Ronald ohromnou trému, chtěl dokonce i utéci, jak přiznal se svých pamětech. Ovšem po režisérově pokynu „Kamera…Jedeme…“ z něj veškerá tréma opadla. Ihned po dokončení tohoto filmu hrál budoucí prezident USA v dalších filmech, např. „Hollywood Hotel“, „Sergeant Murphy“, „Cowboy from Brooklin“, „Brother Rat“. Za první rok a půl v Hollywoodu natočil celkem třináct filmů. Nejčastěji v nich představoval neúnavného novináře, který řeší kriminální případy. Každý hollywoodský herec v té době musel být v odborové organizaci. Zpočátku Reagan považoval vstup do odborů jako omezování svých práv, ale po určité době a rozhovorech se staršími herci začal svůj názor přehodnocovat. Zanedlouho poté následovalo Ronaldovo jmenování do vedení Svazu filmových herců (Screen Actors Guild20). Pozoruhodné na tomto zvolení bylo, že se jej nikdo neptal, zda s ustanovením souhlasí – jednoduše byl vybrán. Domnívám se, že právě toto jmenování bylo první vlaštovkou v Reaganově politické kariéře. Uvědomil si totiž, že má možnost aktivně prosazovat své názory a podílet se tak na výrazných změnách. Zatím alespoň v herecké branži. Následovalo několik dalších filmů, než se v roce 1940 Reagan dostal k roli ve filmu první kategorie. Jednalo se o film „Knute Rockne All American“. Reagan v něm ztvárnil fotbalovou hvězdu George Gippa. Právě výkon v tomto filmu mu zajistil i další role ve filmech první kategorie – např. „Santa Fe Trail“. Role fotbalisty mu nepřinesla pouze

20

Také známý pod zkratkou SAG.

- 16


úspěch, ale také finanční ohodnocení, díky kterému mohl koupit rodičům domek a zaměstnat otce jako tajemníka. Ve stejném roce svého velkého úspěchu se i oženil. Vzal si kolegyni, herečku, Jane Wyman. Po osmi letech společného soužití se rozvedli. Měli spolu dvě děti - Maureen a Micheala21. Mezi Reaganovy nejoblíbenější a nejlepší filmy patří vedle již zmíněného „Knute Rockne All American“ ještě „Kings row“ z roku 1942. Zde

Reagan

hrál

postavu

jménem

Drake

McHugh,

kterému

pomstychtivý lékař zbytečně amputuje po nehodě dolní končetiny. V roce 1942 Reagan obdržel povolávací rozkaz. Bylo mu nařízeno dostavit se do loděnice v San Franciscu, odkud měl odplout jako styčný důstojník k břehům Austrálie a spolu s ostatními vojáky zabránit Japoncům v útoku na ni. Vzhledem k jeho problémům se zrakem lékaři uznali, že není schopen vojenské služby v zámoří a umístili jej do nebojové služby. Několik měsíců se zabýval naloďováním jednotek a poté byl přemístěn do Los Angeles k výzvědné službě válečného letectva (Army Air Force Intelligence). Jeho prvním úkolem v jednotce bylo získat umělce z filmového průmyslu, kteří nejsou způsobilí k výkonu povinné vojenské služby. Tato výzvědná služba se podílela na výrobě výcvikových a dokumentárních filmů pro letce, školila fotografy a filmaře, doprovázela letadla při bojových akcích. Pro generály a velitele ve Washingtonu sestříhávala filmy, které kameramani pořizovali přímo v boji. Při výkonu své profese v tomto výcvikovém a tréninkovém středisku se Reagan střetával s hrůznými podobami nacismu – s totalitní ideologií, která likviduje i ta nejelementárnější práva člověka, s ideologií, proti které později po celý svůj život bojoval. Ve vojenské službě strávil čtyři roky. Když se po válce vrátil zpět do Hollywoodu, pokračoval v natáčení filmů i práci pro Svaz filmových 21

Michael byl adoptovaný.

- 17


herců. První snímek po válce se jmenoval „Stallion Road“. Reagan v něm hrál veterináře, který se stará o koně. Po dokončení tohoto filmu si Ronald pořídil ranč v San Fernando Valley, na kterém choval koně. Další novinkou v jeho životě bylo členství v mnoha organizacích, které se zajímaly o záchranu světa. Reagan měl pocit, že musí pomoci Spojeným státům bojovat proti neonacismu a fašismu, které se v zemi rozpínaly. Stal se i členem několika organizací. Po několika projevech proti fašismu si Reagan uvědomil, že i komunismus může ohrožovat hodnoty amerického života, a rozhodl se ve svých projevech proti takovému stavu společnosti, jenž dokáže připravit o život miliony lidí, zbavit občany soukromého majetku a instituce soukromého vlastnictví, vystupovat a kritizovat jej. Svůj projev formuloval takto: „Mluvil jsem o stálém nebezpečí fašismu v poválečném světě, ale existuje ještě jeden ‚ismus‛, komunismus, a pokud někdy zjistím, že také komunismus ohrožuje to, čemu věřím a co prosazuji, budu stejně nemilosrdně vystupovat proti komunismu jako nyní proti fašismu.“22 Reagan, aniž by to tušil, se již v padesátých letech stal trnem v oku americké komunistické straně. Vše údajně začalo, když se během války a hlavně po ní snažila americká komunistická strana získat moc v hollywoodských ateliérech pomocí některých organizací. Reagan, coby člen vedení Svazu filmových herců, měl za úkol proti těmto organizacím vystupovat. Hollywood se nakonec komunistům ubránil, ale mnohem důležitější bylo, že Reagan si uvědomil, proti komu stál, a zjistil, jakým způsobem nepřítel bojuje. „Teď jsem se ale ze své bezprostřední zkušenosti dozvěděl, jak komunisté lžou, používají násilí a demagogii i jiné praktiky, jejichž cílem je podpořit sovětský

22

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 93.

- 18


expanzionismus. Na vlastní kůži jsem se tak přesvědčil, že pro Ameriku neexistuje zákeřnější a nebezpečnější hrozba, než je komunismus.“23 Celkově Ronald Reagan natočil padesát tři filmů. Jednatřicet jich vzniklo před válkou a dvaadvacet po ní. O jeho oblíbených předválečných filmech jsem se již zmínila, teď je na řadě uvést ty poválečné, mezi které patří „The Voice of the Turtle“, „John Loves Mary“, „The Hasty Heart“ a „The Winning Team“. Po válce v Hollywoodu docházelo k mnoha změnám. K těm nejméně populárním patřil pro filmové společnosti zákaz provozovat síť biografů a zároveň se podílet na natáčení filmů nových. Filmová sdružení byla přinucena vybrat si pouze jednu činnost a z té profitovat. Následkem této změny začalo velké propouštění. Společnosti si nemohly dovolit tak velké množství herců. Někteří z nich se však svých smluv vzdávali dobrovolně. Co bylo důvodem k takovému rozhodnutí? Především 94% daň z příjmu. Mezi těmito herci byl i Reagan. Rozhodl se natáčet filmy i pro jiné společnosti. Velmi zajímavé bylo Reaganovo smýšlení před válkou. Zcela souhlasil s Rooseveltovou politikou. Domníval se, že by stát měl vlastnit podniky, které slouží potřebám společnosti. Po návratu z války se jeho smýšlení na toto téma začalo postupně měnit. Jako guvernér a prezident USA byl již proti. Jaký byl důvod této změny? Jak on sám uvádí, počátek změny nastal během války, kdy na vlastní kůži pocítil byrokratické praktiky státní správy. Zcela jistě k této změně přispěly i již zmíněné problémy filmového průmyslu po válce a čtyřměsíční zkušenost se sociálním státem v Anglii, kde natáčel jeden z filmů. Právě tam mohl vidět klady i zápory a to, „…jak sociální stát blokuje iniciativu mnoha lidí.“24 Změna Reaganova smýšlení časově odpovídá době po válce, kdy ve Spojených státech stále sílila byrokracie a zvyšovaly se 23 24


- 19


daně. Reagan to chápal jako cestu k socialismu. „Vláda sice neznárodnila železnice nebo banky, ale konfiskovala značnou část národního bohatství prostřednictvím nadměrných daní a nepřímo získávala kontrolu nad každodenním řízením našeho hospodářství prostřednictvím

vyhlášek

a

nařízení,

které

často

dávaly

washingtonským byrokratům právo rozhodovat o životě a smrti.“25 Právě tehdy si Reagan vytvořil zásadu, kterou se vždy snažil dodržovat a zapojovat do svých nových projevů, coby prezident Svazu filmových herců. Zásada zněla: „Pravděpodobně neexistuje žádná oblast lidské činnosti kromě zajištění národní bezpečnosti, kterou by nebyli schopni provozovat soukromí podnikatelé efektivněji než federální vláda.“26 Z herce Ronalda Reagana se pomalu, ale jistě začal stávat politik Ronald Reagan. Začal se stále více zajímat o politický život. Coby prezident Filmových herců cítil potřebu pomoci každému herci, který jej žádal o pomoc. A tak se seznámil se svou druhou manželkou Nancy. Herečka Nancy Davis byla křivě obviněna z propagandy komunismu a Reagan se s ní sešel, aby ji poradil a pomohl se tohoto křivého obvinění zbavit. Nejenom že ji tehdy pomohl, ale také si ji oblíbil a zamiloval. Po nějaké době se vzali v kostele Little Brown Church ve Valley. „Naše manželství dokonale vystihuje věta, kterou jsem kdysi pronesl coby vynikající baseballový nadhazovač Grover Cleveland Alexander své filmové ženě Aimeé: ‚Bůh mě musí mít moc rád, protože mi dal tebe.‛ Každý den jsem děkoval Bohu, že mi dal Nancy.“27 Narodily se jim dvě děti – Ron a Patti. Ačkoli Reagana herectví velmi uspokojovalo, cítil, že kvalita hollywoodských filmů není valná. Rozhodl se tedy se stáhnout do

25


- 20


ústraní a své následující filmy si pečlivě vybírat. Přísun peněz mu v té době zajišťovalo pohostinské vystupování v televizi. Aniž by to tehdy tušil, právě vystupování v televizi jej výrazně posunulo k politické kariéře i ovlivnilo jeho názory. V roce 1954 bylo Reaganovi nabídnuto, aby vystupoval coby hostitel v televizním pořadu firmy General Electric. Každý týden se tak Reagan objevoval v televizním pořadu „Divadlo General Electric“ a uváděl tam hry. Postupem času se firma rozrostla a měla sto třicet devět podniků, a aby nedocházelo k problémům se vztahy, napadlo šéfa společnosti, že by moderátor jejich pořadu mohl cestovat po podnicích a navazovat mezi nimi lepší vztahy. Asi dva roky tak Reagan procházel mezi montážními linkami a mluvil ke skupinám pracovníků. Většinou vyprávěl o Hollywoodu, o pořadu, který uváděl, a odpovídal na různé dotazy. Po uplynutí té doby se cosi změnilo. Rozhodl se změnit téma a promluvit o tom, „jaké uspokojení můžeme pocítit, když někomu něco dáváme, a o tom, jak je důležité, aby se lidé sami starali a nečekali, až jim vláda přistrčí všechno pod nos.“28 Svým projevem si tehdy vysloužil velký potlesk a vedení společnosti se rozhodlo jej více zapojit. Kdekoli se od té doby objevil, aby se setkal se zaměstnanci, přednesl i projev v některé místní organizaci. „Nejprve jsem ve svých projevech hovořil o problematice filmového průmyslu, ale později jsem se pokoušel upozorňovat i na jiné věci. Upozorňoval jsem, že to, co se děje v Hollywoodu, by mohlo postihnout i lidi v jiných odvětvích, kteří by tak mohli sami na své kůži zažít, jak se také dokáže vláda chovat k lidem.“29 Vždy po skončení projevu se setkal s lidmi, kteří se s ním podělili o své problémy. Díky tomu se velmi dobře naučil naslouchat lidem a poznat, co očekávají. 28 29


- 21


Reagan se také začal angažovat v politice. Vedl několik kampaní při volbách do senátu. Pracoval pro Helen Gahagan Douglas30, která stála proti Robertu Nixonovi31, nebo pro Huberta Humphreyho32 či Harryho Trumana33. Tito kandidáti měli společné to, že byli demokraté. „Demokrat Reagan“ se definitivně změnil v „republikána Reagana“ v době prezidentských voleb v roce 1960, kdy proti sobě stáli Richard Nixon s Johnem F. Kennedym34. Ačkoli cítil k Nixnovi antipatii, po sérii rozhovorů s Ralphem Cordinerem, Reagan usoudil, „…že to nebyl vůbec takový ničema, za kterého jsem jej považoval, rozhodl jsem se, že se zúčastním kampaně za jeho zvolení proti Kennedymu.“35 Řekl tedy Nixonovi o svém záměru zaregistrovat se jako republikán. Nixon z taktických důvodů ale trval na tom, aby pokračoval v této kampani jako demokrat. Reagan jej tedy poslechl. „Formálně jsem sice v Demokratické straně zůstal ještě dva roky, ale právě v roce 1960 se dovršil můj vnitřní politický přerod.“36 Když Reagan bádal nad důvody, které ho vedly ke změně politického smýšlení, došlo mu, že to není on, kdo se změnil, ale je to Demokratická strana. Její zakladatel, Thomas Jefferson, uvedl: „Dobrá vláda musí dobře hospodařit a být moudrá, musí zabránit tomu, aby si lidé navzájem ubližovali, musí pro lidi zajistit dostatečnou míru svobody, aby se mohli sami rozvíjet a zdokonalovat své schopnosti, a nesmí brát chléb těm, kteří si na něj svou prací vydělali.“37 Reagan si uvědomil, že Demokratická strana se razantně změnila. Její smýšlení a způsob vládnutí se Reaganovi nelíbily. A proto se rozhodl učinit tak velký krok. V roce 1960 poprvé volil republikány. 30

1900 – 1980. Herečka a politička. První demokratka zvolená do Kongresu za Kalifornii. Richard Milhous Nixon (1913 – 1994) byl republikánským prezidentem v letech 1969 – 1974. 32 1911 – 1978. Byl 38. viceprezidentem USA. 33 1884 – 1972. Byl 33. prezidentem USA. 34 1917 – 1963. 35. prezident USA. 35 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 117. 36 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 117. 37 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 117. 31

- 22


Ačkoli volby vyhráli demokraté, Reagan byl od té doby zván na schůze republikánů. Po neúspěšné Nixonově kampani na guvernéra státu Kalifornie se v roce 1962 Reagan stal oficiálním členem Republikánské strany. V roce 1962 v Reaganově životě oficiální členství v Republikánské straně nebylo jedinou změnou. Po osmiletém působení u firmy General Electric Reagan skončil. Tato změna byla zapříčiněna odchodem Ralpha Cornidera do důchodu a následnou změnou firemní politiky. Firma po Reaganovi totiž požadovala, aby při cestování po zemi vychvaloval a prodával jejich výrobky. Na nové podmínky Reagan nepřistoupil, tudíž bylo zrušeno i Divadlo General Electric. Reagan se stále cítil býti hercem, a proto se vrátil k filmu, aby v roce 1964 natočil svůj poslední snímek „The Killers“, ve kterém ztvárnil zápornou postavu. Ačkoli to byl jeho poslední film, s herectvím neskončil úplně. Objevoval se v televizních pořadech a seriálech (např. „Death Valley Days“), které mu nezabíraly mnoho času, a proto mohl většinu volného času věnovat projevům a práci pro Republikánskou stranu. Jednou takovou prací bylo spoluvedení prezidentské kampaně Barryho Goldwatera v Kalifornii. Pro Reagana samotného tato kampaň byla velmi důležitá, jelikož se seznámil s lidmi, kteří souhlasili s jeho názory a sponzorovali Republikánskou stranu, a také získal drahocenné zkušenosti. Ovšem pro Baryho Goldwatera a samotnou stranu dopadly volby fiaskem. Nejenom že na celé čáře prohráli, ale samotná strana se rozštěpila. Velmi patrné to bylo zejména v Kalifornii, „…kde již po řadu let probíhaly šarvátky mezi frakcemi umírněných a konzervativních republikánů.“38 Reagan se po volbách vrátil k činnostem, kterými se zabýval před volbami. Jednoho dne mu zavolal Holmes Tuttle, jeden ze sponzorů Republikánské strany v Kalifornii, který ho požádal, zda by se 38


- 23


s ním a s několika jeho kolegy Reagan nesešel. Když se o několik dní později všichni sešli a Reagan se dozvěděl, co mu navrhují, musel se pouze smát. Navrhovali mu totiž, aby kandidoval na post guvernéra Kalifornie ve volbách v roce 1966. Kandidovat měl proti liberálnímu demokratovi Patu Brownovi, který se o tuto funkci ucházel již potřetí. Nejprve Reagan připomínal, že není politik ale herec, že rozumí zábavnímu průmyslu. Ovšem sponzoři argumentovali, že jeho projevy pro Barryho Goldwatera byly brilantní a že on je jediným, kdo může konturovat Brownovi a sjednotit republikány. I přes tyto argumenty Reagan odmítal. Navrhl jim však, že bude vést kampaň kterémukoliv republikánovi, jehož přivedou. S touto odpovědí se však nesmířili a na Reagana i jeho ženu Nancy tlačili. Reagan se domníval, že by nebyl dobrý guvernér, a tak po nějaké době lidem, kteří chtěli, aby kandidoval, navrhl, že se vydá na přednáškové cesty, aby si sám ověřil, zda má šanci. V hloubi své duše ovšem plánoval najít někoho, „…koho by ti hoši mohli považovat za dobrého guvernéra…“39 Ve skutečnosti mu jeho plán vyšel. Cestu Reagan započal okolo července 1965. Celý půlrok pak cestoval po Kalifornii a řečnil podobně, jako v době, kdy pracoval pro General Electric. Stále častěji se jej ovšem lidé ptali, proč nekandiduje proti Brownovi, že by byl dobrý guvernér. Po dlouhém uvažování a rozhovorech s rodinou nakonec usoudil, že by to měl zkusit a 4. ledna 1966 v televizi oznámil, že má „…v úmyslu ucházet se o nominaci na místo guvernéra za republikány.“40

39 40


- 24

Vstup do politiky:

3

Vstup do politiky: Pokud se chtěl Reagan vážně ucházet o guvernérské křeslo státu

Kalifornie, musel nejprve zvítězit ve stranických primárkách. Největším protivníkem

mu

byl

bývalý

starosta

San

Francisca

George

Christopher41. Reagan, coby politický nováček, se musel ze začátku hodně učit, a možná si i „sundat rukavičky“. Poznal, že politika není čistým bojem a neprobíhá s noblesou. Svůj názor na politiku si utvrdil na černošském republikánském sjezdu, na kterém Christopher Reagana nepřímo obvinil z rasismu. Obvinění jej rozzlobilo. Bez rozloučení a s velkým rozlícením odjel domů42. Přesto stranické primárky dopadly pro Reagana vítězně a mohl se pustit do boje s Brownem43, „…jehož kampaň byla stručně řečeno založena na otázce: Jak se vůbec může nějaký herec ucházet o tak významnou funkci, jakou je úřad guvernéra státu Kalifornie?“44 Každý politik jde do voleb s určitým politickým programem, s návrhy a reformami, jež představují pro voliče velké naděje v lepší život. I Reagan měl svou programovou představu. Kritika a soupeřovo „házení klacků pod nohy“ mu do jisté míry jeho záměr znemožnily. Proti Brownovým výpadům se Reagan rozhodl bránit a rázně zakročit. Obrana proti lživým výrokům soupeře mu však zabrala velkou část projevu. Na vysvětlení a prezentaci svých myšlenek měl proto velmi málo času. I přesto svůj program voličům představil. Našel sílu a slova vyjádřit přesně to, co od něj Kalifornie čekala. Reagan chtěl působit jako obyčejný člověk. Cesta, kterou si vybral, nebyla jednoduchá, ale dlouhá, přesto plná naděje. Jeho program byl založen na tom, aby se co nejvíce přiblížil k prostým Američanům. Aby vypadal jako člověk, 41

1907 – 2000. Poslední republikánský starosta San Francisca (ve funkci v letech 1956 – 1964). Po jeho odchodu v roce 1964 toto město mělo výhradně demokratické starosty. 42 Později se uklidnil a vrátil, aby vysvětlil důvod svého chování. 43 Edmund Gerald "Pat" Brown, (1905 – 1996). Guvernér státu Kalifornie v letech 1959 – 1967. Člen Demokratické strany. 44 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 130.

- 25

Vstup do politiky:

kterého trápí dění okolo něj a který chce tyto problémy, jež Kalifornii zužují, řešit. Dalším bodem jeho „programu“ byla debata s obyčejnými lidmi, což většina politiků považovala za profesní sebevraždu. Ovšem Reagan neměl moc na výběr. Protivník jej nařkl z toho, že pouze recituje texty, které mu někdo napíše. Byla to další lež, která se nezakládala na racionálním podkladu. Osobně si myslím, že cesta, kterou Reagan zvolil a forma její prezentace, rozhodla celé volby. Pokud s lidmi mluvíte, dozvíte se, co je trápí. Probouzíte v nich dojem, že se o ně zajímáte a jejich starosti i problémy vám nejsou lhostejné. Všichni v životě prožíváme období pohody a štěstí, ale někdy jsme smutní, protože nás tíží řada problémů. A Reagan svým programem nabídl většině lidí lék na možnost rozhodnout se tak, jak je to v dané situaci pro ně správné a možné. S Reaganem ožily plány na dnešek, na zítřek, na celý život tak, aby vyhovovaly voličům, Kalifornii i celé Americe. Volby, podle mého názoru, do jisté míry ovlivnilo i to, že Brown Reagana velmi podcenil. S horlivostí se zajímal spíše o ponížení svého soupeře než o to, vysvětlovat a představovat voličům své názory a vize. Neuvědomoval si sílu Reaganových argumentů, rétorickou vytříbenost, brilantní jazyk, úsporná gesta zdůrazňující řeč i chytrost svého protivníka. Výsledek volebního klání tak dopadl příznivěji pro Reagana, který získal 58% hlasů. Měl tak dva měsíce času na přípravu a realizaci svých myšlenek, než poprvé oficiálně usedne do křesla guvernéra. 3.1 funkce guvernéra státu Kalifornie Reagan

samozřejmě

tušil,

že

jeho

nová

funkce

nebude

jednoduchá. Jako každý nováček se bude muset seznámit s mnoha postupy, předpisy a pravomocemi. Rozhodl se najmout si někdejšího člena zákonodárného sboru za republikány, který jej měl souhrnně proškolit o podstatných věcech týkajících se řízení státu. Během již

- 26

Vstup do politiky:

zmíněného školení si Reagan vytvořil seznam nejdůležitějších bodů, které si přál ve své funkci prosazovat a kterých se chtěl držet. Za korektní považoval dostát svým programovým slibům, a proto se na vrcholu seznamu ocitla snaha získat pro vládu nové typy pracovníků, kteří netouží po zvláštní vládní funkci, ale jsou ochotni být přínosem pro stát. Rozhodl se požádat o pomoc přátele z řad podnikatelů, jež jej přiměli kandidovat na funkci guvernéra. Společně s nimi vyhledával vhodné partnery, kteří by byli ochotni pracovat v Sacramentu. Tímto způsobem se guvernéru Reaganovi podařilo získat celou řadu velmi schopných lidí. Brzy po volbách se konalo celostátní setkání guvernérů, na kterém se Reagan setkal s kolegou Jimem Rhodesem45, guvernérem státu Ohio. Ten přišel s nápadem zproduktivnění státní vlády. Klíčem této myšlenky bylo vyhodnocení činnosti všech státních institucí a návrh na zefektivnění jejich práce. Reagan neváhal a vypůjčil si jeho ideu. Sešel se s významnými kalifornskými podnikateli a řekl jim o nápadu. O několik dní později byla sestavena z podnikatelské sféry výkonná instituce a výbor na pokrytí nákladů. V tu chvíli se mohlo začít se studiem činnosti všech státních institucí. Díky svým novým spolupracovníkům Reagan brzy zjistil, že se Kalifornie nachází v hluboké finanční krizi. Tento propad byl mnohem větší, než si myslel. Předchozí demokratická vláda převedla veškerý dosavadní deficit do nového fiskálního roku, čímž se postarala o to, že v kalifornské kasičce zbylo pouze několik centů, se kterými měl začít Reagan hospodařit. Celkově se zjistilo, že schodek činí minimálně dvě stě miliónů dolarů a Reagan musel brzy předložit vyrovnaný státní rozpočet. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než obyvatele seznámit s problémy a navrhnout způsob řešení. „Budeme muset šetřit, škrtat a 45

James Allen Rhodes (1909 – 2001) byl politik, člen Republikánské strany a jeden z pěti guvernérů v historii, který strávil ve funkci čtyři čtyřletá období.

- 27

Vstup do politiky:

snižovat správní výdaje,“46 uvedl Reagan ve svém inauguračním projevu. Brzy poté se celé omezení financí rozjelo: Zákaz přijímání nových zaměstnanců do státního sektoru, snížení rozpočtu všech státních institucí o 10%, zákaz nákupů nových dopravních prostředků, zrušení stavebních projektů, omezení služebních cest, a také prodej státního letadla, jež používal Pat Brown k služebním cestám… Učinilo se mnoho změn. K uklidnění situace však nedošlo. Musel proto přistoupit ke kroku, jemuž se do posledního okamžiku bránil, a to zvýšit daně. Bohužel neměl na výběr. Při oznámení této nepopulární akce však dodal, že ihned, jakmile to bude možné, zajistí, „aby lidé dostali zpátky alespoň část těchto peněz.“47 A jak slíbil, tak také učinil. Během následujících osmi let se čtyřikrát peníze vracely zpět lidem. Reagan se díky své snaze zbytečně neutrácet dostával do sporu s legislativními orgány. Jako by nestačilo, že guvernér je republikán, senát a sněmovna demokratická… Demokratickým poslancům a senátorům se ani trochu nezamlouvalo, „že jim nový republikánský guvernér říká, jak mají utrácet peníze daňových poplatníků.“48 V době svého guvernérského mandátu Reagan o sobě tvrdil, že používá zdravý selský rozum. Snažil se kolem sebe shromáždit schopné, samostatné lidi, kteří jsou profesionály ve svých oborech a může jim plně důvěřovat. Stanovil jim směr a cíl, kterým by se měli ubírat. Za tento způsob vlády sklidil od svých kritiků opovržení a výsměch. Zdálo se jim, že by správný guvernér a prezident měl na vše dohlížet sám. Ovšem Reaganovi se ostré posouzení jeho práce zdálo směšné a neopodstatněné. „Tato kritika ale podle mého názoru pocházela od lidí, kteří náš styl práce vůbec nepochopili. Myslím si totiž, že vrcholový šéf nemusí dohlížet na každou maličkost. Měl by jen 46


- 28

Vstup do politiky:

stanovit širší politickou linii a základní obecná pravidla, říci lidem, co od nich chce, a pak je nechat samostatně pracovat; měl by jim být ovšem k dispozici, aby za ním mohli přijít, když nastanou problémy. V takovém případě pak můžeme pracovat společně a snažit se, pokud to bude nutné, konkrétněji naši politiku doladit.“49 To, že se Reaganovi přezdívá „politik z lidu“ není náhodné. Moc rád chodil za lidmi a naslouchal názorům široké vrstvy společnosti. Věděl, že všude tam, kde se lidé setkávají, dochází k vzájemnému sdělování informací. Nejde o pouhou výměnu zpráv. V závislosti na způsobu, jakým komunikujeme, jsme schopni odhalit ještě mnohem další, zdánlivě skryté skutečnosti: jak se cítíme, jaký postoj k daným otázkám zaujímáme i jaký je náš vztah k člověku, s nímž právě komunikujeme. Díky tomu mohl zjistit, jak ho lidé vnímají a jak se staví k problémům ve společnosti. Jako guvernér se mnohokrát vydal za lidmi… Jeho návštěvy pomohly k napravení rovné příležitosti získání práce v státním sektoru50 nebo díky změně zákona se rodiče mohli účastnit vyučování a pomáhat tak svým dětem. Během prvního roku se Reagan hodně učil „politickému řemeslu“. Ne vše se mu dařilo. „…demokratičtí poslanci zamítali šmahem všechny mé návrhy, pokračovaly nepokoje na univerzitách, nedošlo ke smíření umírněných a konzervativců v mé vlastní straně a navíc jsem se sám dopustil vzhledem ke své nezkušenosti celé řady chyb.“51 Po roce došlo k výrazné změně. Reagan se naučil několik politických fíglů, které mu pomohly v boji s poslanci. Ten nejdůležitější realizoval při vzpomínce na Franklina D. Roosevelta52 a jeho 49

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 139. Předtím docházelo k diskriminaci černochů, kteří díky nesprávným přijímacím testům neměli šanci získat práci. 51 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 143. 52 Franklin Delano Roosevelt (1882 – 1945) byl demokratickým prezidentem USA v letech 1933 - 1945. Stal se jediným prezidentem v historii, který pobyl v Bílém domě déle než po dvě volební období. 50

- 29

Vstup do politiky:

rozhlasové „Promluvy od krbu“. Reagana napadlo, že by mohl na poslance přitlačit tak, že bude vystupovat v médiích a sdělovat lidem své nápady a vize. Pokud budou v lidech budit důvěru, donutí své poslance, aby se při hlasování zasadili o jejich prosazení. Poslanci budou muset své voliče poslechnout. Neučiní-li tak, v příštím volebním období by nemuseli být zvoleni. Byl to geniální tah. Mnohokrát pomohl prosadit velmi důležité zákony nebo zmíněné vracení daní. Reagan si připadal úspěšný. Práce se mu začala líbit a snad i dařit. Ovšem hodnotí-li jeho guvernérské počiny prvního volebního období odborníci, shodují se na tom, že jeho práce nebyla příliš úspěšná. Jednak nedokázal s větší razantností snížit marnotratné výdaje státu. Během volebního období se kalifornský rozpočet více než zdvojnásobil (z 4,6 miliard dolarů se zvýšil na více než 10 miliard). Podařilo se mu také podepsat několik zákonů, kterých později litoval. K těm nejkontroverznějším patřil liberální zákon o umělém přerušení těhotenství. Počátkem roku 1968 za guvernérem přišlo několik vedoucích funkcionářů Republikánské strany s návrhem, aby se ucházel o nominaci na prezidentského kandidáta v kalifornských republikánských primárkách konajících se v červnu. Důvodem jejich návrhu byl strach z opakovaného rozvratu mezi republikány, jaký nastal v roce 1964. Reagan souhlasil s tím, že rozvrat se může opakovat. Ale po prezidentské kandidatuře netoužil. Byl si vědom toho, „že by to vypadalo dost divně, kdybych po necelých dvou letech v křesle guvernéra již usiloval o Bílý dům.“53 Funkcionáři ovšem Reagana uklidnili. Nejedná se o skutečný boj o kandidaturu, ale o úhybný manévr, kterým se Kalifornie vyhne tvrdému předvolebnímu boji republikánských kandidátů. Pro Reagana by vítězství znamenalo pouhé 53


- 30

Vstup do politiky:

vedení delegace státu na předvolebním sjezdu strany. Reagan souhlasil s podmínkou, že v delegaci na sjezd budou zástupci všech táborů. Vystupoval tedy jako kandidát v Kalifornii, ale neusiloval o funkci prezidenta.

Republikánskou

bitvu

nakonec

vyhrál

Nixon

před

Rockefellerem54 a Reaganem. Reagan byl spokojený. Na prezidentský post se ještě necítil dostatečně silný a zručný. Během roku 1968 se studentské nepokoje téměř uklidnily, ačkoli jim Reagan musel pomoci povoláním národní gardy. Uvědomil si také, že je nutné mluvit i o samozřejmých věcech, jako je zaměstnávání občanů všech etnických skupin ve státní správě. Práce jej velmi bavila a uvědomil si, že by potřeboval více času na uskutečnění svých cílů. „…nechtěl jsem skončit (…) svou práci dříve, než splním svůj nejdůležitější úkol – provedení reformy nafouklého systému sociálního zabezpečení státu Kalifornie.“55 Myslím, že Reagan byl velmi rozumným člověkem i politikem. Byl si dobře vědom toho, co se děje ve světě i doma. Svá rozhodnutí nečinil proto, aby byl co nejvíce populární. Snažil se, aby lidé přemýšleli sami, co mohou pro zemi udělat a ne co může země udělat pro ně. Jedině tak se budou mít lépe. Pro ty, kteří jsou pasivní a nechtějí se do společenského života začlenit, pochopení neměl. Samozřejmě tím nemyslel občany, kteří jsou různě handicapovaní a nemohou se o sebe postarat. Svou reformou sociálního systému chtěl přimět některé „narkomany sociální pomoci“56 k vystřízlivění. Ovšem, aby svou reformu uskutečnil, potřeboval více času. Rozhodl se tedy znovu kandidovat na post guvernéra státu Kalifornie. V roce 1970 zvítězil ve volbách nad

54 Nelson Aldrich Rockefeller (1908 – 1979) byl obchodník, člen jedné z nejbohatších rodin světa, viceprezident USA a člen Republikánské strany. 55 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 160. 56 Termín prezidenta Roosevelta. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 160.

- 31

Vstup do politiky:

demokratem Jessem Unruhem57, a mohl tak pokračovat v započatých reformách. Reforma sociálního systému zprvu vypadala nereálně, jelikož demokratičtí poslanci ji nechtěli – problém chtěli řešit zvýšením daní, což bylo pro guvernéra nesmyslné řešení. Reagan již nebyl žádný začátečník. Moc dobře věděl, co dělat, aby dosáhl svého – o pomoc požádal lid. „Mluvil jsem o reformě sociálního systému a prosil voliče, aby žádali své poslance, aby s tím nepořádkem něco udělali.“58 A úspěch se dostavil. Poslanci souhlasili. Spolu se členy kabinetu přišli se změnou, která zahrnovala přísnější kritéria pro poskytování sociálních dávek a odstranění mezer v příslušných zákonech. Do změny zákona patřilo Kalifornii první místo v míře poskytování sociální pomoci v celých Spojených státech. Díky dobrým vztahům s prezidentem Nixonem Reagan získal pravomoc vyzkoušet nový program uvedení žadatelů o sociální dávky do zaměstnaneckého poměru. Díky tomuto programu se počet lidí žijící na sociálních dávkách snížil o sedmdesát šest tisíc „…a tito lidé začali pracovat.“59 „V příštích dvou letech se seznam příjemců sociální

podpory

snížil

o

300 000

jmen,

což

znamenalo

patnáctiprocentní pokles“60 V roce 1974 Reagan obdržel velmi zajímavou nabídku. Prezident Gerald Ford61 mu nabízel jakýkoliv post ve své vládě, ovšem on upřednostnil práci guvernéra Kalifornie a dovršit své druhé volební období. Do svého třetího volebního období již Reagan nekandidoval. Přišlo mu, že splnil vše, co si předsevzal. Rozhodl se tedy, i přes četné 57

Jesse Marvin Unruh (1922 – 1987). Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 164. 59 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 165. 60 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 67.(Také v Cannon, Lou. President Reagan: The Role of a Lifetime. New York: Simon & Schuster, 1991. str. 156.) 61 Gerald Rudolph Ford, Jr. (1913 – 2006). Prezident Spojených států v letech 1974 – 1977. 58

- 32

Vstup do politiky:

intervence přívrženců, nekandidovat. Chtěl si s manželkou a dětmi odpočinout od politického života. Ze Sacramenta se odstěhovali na nový ranč Rancho del Cielo62, kde se Reagan věnoval své velké zálibě – koňům. Z politického života však zcela nezmizel. Vystupoval se svými projevy, sbíral nové zkušenosti, psal do novin a účastnil se rozhlasových debat, ve kterých se vyjadřoval k věcem, o něž se zajímal. Věnoval se také sebevzdělávání. Jeho knihovna byla plná knih všech možných žánrů a témat. Například začal studovat World Marxist Review, „aby, jak říkal, zjistil, co má druhá strana za lubem“63, nebo studoval

práce

Friedricha

Hayeka64

a

Frédérica

Bastiata65

o

ekonomické svobodě. Zajímavé mu přišly práce o komunismu Whittakera Chamberse66 a Alexandra Solženicyna67. Jediné, co jej v tu dobu trápilo, byly stále četnější telefonáty, ve kterých Reagana lidé přemlouvali, aby v roce 1976 kandidoval na prezidenta USA za Republikánskou stranu. Reagan cítil, že ne vše v té době bylo v pořádku. Nelíbilo se mu, že federální vláda stále přebírá více pravomocí, které měly patřit jednotlivým států. „Byl toho názoru, že centrální vláda představuje překážku pro svobodu, je chabým nástrojem při zajišťování spravedlnosti a škodí obecnému dobru.“68 Reagan se také domníval, že „…kandidát na prezidenta se k tomuto kroku nerozhoduje sám, ale tento krok za něj rozhoduje lid.“69 A jelikož lidé jej chtěli, rozhodl se tedy, že se o nominaci na funkci prezidenta Spojených států amerických za republikány ucházet bude. 62

V překladu tento výraz znamená Nebeský ranč. D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 74. 64 Friedrich August von Hayek (1899 – 1992). Politický filosof, ekonom, představitel klasického liberalismu a zastánce volného trhu. 65 Claude Frédéric Bastiat (1801 – 1850). Francouz, teoretik klasického liberalismu a ekonom. 66 Whittaker Chambers (1901 –1961). Americký spisovatel a editor. 67 Alexandr Solženicyn (1918 – 2008). Ruský romanopisec, dějepisec a dramatik. V roce 1970 získal Nobelovu cenu za literaturu. 68 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 58. 69 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 172. 63

- 33

Vstup do politiky:

Velmi důležité pro nadcházející období bylo, zvolit si kvalitní spolupracovníky a strategii. Reagan si vybral senátora Paula Laxalta70 z Nevady jako vůdce předvolební kampaně. Oba se dobře znali, jelikož působili jako guvernéři sousedních států. Reagan jej měl rád a důvěřoval mu. Reaganovi stoupenci mu také přivedli Johna Searse71, jenž byl významným washingtonským právníkem se zkušenostmi z Bílého domu. Volba strategie byla možná až moc jednoduchá: útok na Demokratickou stranu a velikost vlády, Forda nechat být. Poslední část této strategie se Reaganovi později vymstila, ačkoli on se snažil vždy dodržovat „jedenácté přikázání“, ve kterém se uvádí, že neočerníš a nezaútočíš na kolegu republikána. Reagan se snažil v rámci své kampaně poukázat na to, co se mu, coby guvernéru státu Kalifornie, podařilo.

Také zdůrazňoval, že se

zasadí o to, aby „příjmy z daní plynuly do pokladen jednotlivých států…“72 a aby se Spojené státy navrátily ke svobodám, o které přišly díky byrokratům. Jak jsem již naznačila, Reagan nakonec nominaci nezískal. Rozhodlo se o tom na sjezdu strany v Kansas City. Reagan potřeboval získat 1140 hlasů od delegátů, ovšem získal jich pouze 1070, oproti 1187 Fordovým.

Reagan byl zklamaný, ovšem členům kalifornské

delegace oznámil: „Nemyslete si, že se teď se ženou posadíme do houpacího křesla a oddáme se nicnedělání.“73

Po sjezdu pomáhal

Fordovi v předvolební kampani proti Jimmymu Carterovi, který se nakonec stal prezidentem. Po neúspěšných volbách se Reagan vrátil k tomu, co dělal před kandidaturou. Psal do novin, vystupoval v rozhlase a prosazoval svou 70

Paul Dominique Laxalt (narozen 1922). Republikánský guvernér a senátor. John Patrick Sears (narozen 1940). Právník a politický stratég využívaný republikány. 72 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 174. 73 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 175. 71

- 34

Vstup do politiky:

stranu. Také se rozhodl založit organizaci Citizens for the Republic (Občané pro republiku), která měla za úkol poukázat na problémy velké vlády. „Po Fordově porážce jsem věděl, že za mnou zase budou někteří moji příznivci chodit a přemlouvat mě, abych kandidoval v roce 1980, a skutečně k tomu došlo.“74 Reagan se rozhodl, že svou budoucí kandidaturu ještě zváží. Rozhodne se podle toho, zda ucítí podporu od voličů. Paul Laxalt jej požádal, zda by mohl sestavit určité jádro štábu, pokud by se rozhodl pro kandidaturu. Reagan souhlasil. Během let 1976 - 1980 Reaganovi trávili hodně času se svými dětmi a cestováním. Při jednom svém výletu do Anglie se Reagan seznámil s předsedkyní Konzervativní strany, jež se s ním zcela shodla v politickém pohledu na svět. V roce 1978 navštívil i berlínskou zeď a „…s ‚chladnou zuřivostí‛ zíral na symbol hranice mezi svobodou a totalitarismem, aby v zápětí stručně a přiléhavě prohlásil: ‚Tahle zeď musí dolů!‛“75 Na těchto cestách Reagana velmi znepokojovalo dění ve své vlasti. Prezident Carter76 a „…demokraté si vypůjčili některé principy z neúspěšných sovětských pětiletek a ve Washingtonu se zkrátka měly určovat cíle výroby v USA, to, kde budou lidé pracovat, co budou dělat, kde budou žít.“77 Dále se Reaganovi nezamlouval stav americké armády, národní bezpečnosti, způsob rozdělování sociálních dávek, neustálý růst nezaměstnanosti, inflace a úrokové míry. Ovšem Reagan nebyl jediný, komu se dění ve Spojených státech nelíbilo. „Jak se přibližoval termín voleb v roce 1980, průzkumy veřejného mínění stále více dokumentovaly pocity hněvu a rozhořčení způsobené

74

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 176. D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 76. 76 James Earl "Jimmy" Carter, Jr. (narozen 1924). Demokratický prezident. 77 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 177. 75

- 35

Vstup do politiky:

daňovým systémem a různými vládními nařízeními.“78 Reaganovi stále více lidí dávalo najevo podporu, tudíž se rozhodl kandidovat. 3.2 prezidentské volby Svou kandidaturu oficiálně oznámil 13. listopadu 1979 při projevu v hotelu Hilton v New Yorku. „Okamžitě po tomto projevu jsem spustil předvolební kampaň ve Washingtonu, státech New Hampshire, Illiois i na jiných místech.“79 Do boje Reagan startoval se stejnými lidmi, jako při první kandidatuře. Paul Laxalt stál v čele týmu, John Sears měl na starosti každodenní záležitosti, Mike Deaver80 řídil politickou strategii a získával sponzory. Lyn Nofziger81 byl tiskovým mluvčím a Ed Meese82 zastával funkci hlavního poradce ve všech klíčových otázkách kampaně. Téměř ihned po startu kampaně musel Reagan řešit velkou krizi ve svém štábu. John Sears se rozhodl, že vymění většinu svých dosavadních kolegů za odborníky, kteří mu přijdou vhodnější, a tak je začal nahrazovat. Zpočátku se Reaganovi výměny nezamlouvaly, ale když Mike Deaver odešel sám, protože se domníval, že Sears bude lepší než on, Reagan pochopil, že úspěch není důležitý pouze pro něj. Ale že i lidé z jeho okolí mu přejí úspěch a jsou ochotni se pro něj vzdát i své funkce. Po značné obměně spolupracovníků se tedy krizi povedlo utlumit a všichni se mohli začít řádně věnovat kampani. Ještě než mohl Reagan kandidovat na prezidentský post, musel se utkat s ostatními kandidáty za Republikánskou stranu v tzv. primárkách. V primárkách vybírají voliči delegáty, kteří slíbí podporu prezidentskému 78

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 179. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 180. 80 Michael Keith Deaver (1938 – 2007). Reaganův dlouholetý blízký spolupracovník ze Sacramenta. Pracoval pro Reagana i v Bílém domě. 81 Franklyn C. "Lyn" Nofziger (1924 – 2006). Politický konzultant a novinář. Další Reaganův spolupracovník ze Sacrameta, který se s ním dostal do Bílého domu. 82 Edwin "Ed" Meese III (narozen 1931) spolupracoval s Reaganem po celou dobu jeho politické kariéry. 79

- 36

Vstup do politiky:

kandidátovi. Na národní stranické konferenci se sčítají hlasy delegátů. Prezidentskou kandidaturu získá ten kandidát, který získá většinu hlasů. Reaganovými protikandidáty o prezidentskou kandidaturu za republikány byli George Bush83, Bob Dole84, Howard Baker85, John Anderson86, Phil Crane87 a John Connally88. Stát Iowa byl považován za první vážné bojiště v primárkách. Reagan v tomto státě nějakou dobu žil. Jeho volební tým ho utvrdil v přesvědčení, že si jej lidé pamatují, že zde nemusí trávit moc času. Jak se ukázalo, bylo to velmi chybné rozhodnutí. Reaganův protivník George Bush věnoval Iowě spoustu energie a času. A proto zvítězil. Pro Reagana byla prohra šokující. Cítil zklamání, jelikož Iowu považoval za domovský stát. Díky prohře si ale uvědomil, že se až příliš spoléhá na Johna Searse a neřídí se svou vlastní intuicí. Moc dobře věděl, že pokud prohraje i další bitvu v New Hampshire, bude se moci s kandidaturou rozloučit. Všechna práce se tedy soustředila na New Hampshire. Reagan procestoval celý stát křížem krážem, účastnil se nespočetně akcí a diskusí. A jelikož atmosféra ve štábu opět houstla, rozhodl se v den voleb o definitivní změnu. Johnu Searovi a jeho lidem navrhl rezignaci. Ta byla přijata. Reagan mohl opět povolat Mika Deavera, Lyna Nofzigera, Martina Andersona i nově Billa Caseyho89 a Stu Spencera90. Několik hodin po této změně se Reagan dozvěděl výsledky. Ve státě New Hampshire zvítězil s 51% hlasů. Toto vítězství se stalo odrazovým můstkem pro celé primárky. Koncem května již bylo 83

George Herbert Walker Bush (narozen 1924). Robert Joseph "Bob" Dole (narozen 1923). Právník, senátor a republikánský kandidát na prezidenta v roce 1996. 85 Howard Henry Baker, Jr. (narozen 1925). Bývalý senátor, Náčelník štábu Bílého domu a velvyslanec USA v Japonsku. 86 John Bayard Anderson (narozen 1922). 87 Philip Miller "Phil" Crane (narozen 1930). 88 John Bowden Connally, Jr. (1917 – 1993). 89 Bývalý předseda vládní Komise pro dozor nad sněmovnou (Securities and Exchange Commission). 90 Stuart K. Spencer. 84

- 37

Vstup do politiky:

téměř rozhodnuto, jelikož ostatní kandidáti neměli tak velkou podporu. V červenci se v Detroitu konal federální sjezd strany. Vše naznačovalo, že se Reagan stane velkým vítězem. Zbývalo si jen vybrat kandidáta na viceprezidenta. Reagan nejprve koketoval s myšlenkou zvolit si Geralda Forda, ovšem nakonec zvolil George Bushe. Výsledky voleb dopadly podle očekávání. Reagan získal 59,79% hlasů, George Bush 23,81% a na třetím místě se umístil John Anderson s 12,19%.

Obrázek 1: Reaganovo vítězství v primárkách roku 198091

Svou volbou viceprezidenta se Reaganovi povedlo sjednotit stranu. Poté se mohl pustit do boje o prezidentské křeslo s Jimmym Carterem, který v primárkách Demokratické strany získal 51,13% hlasů. Volební kampaň byla v plném proudu. Reagan cestoval po Spojených státech a snažil se voličům vyložit svůj pohled na problémy USA s následným řešením. Země na tom nebyla příliš dobře, inflace byla velmi vysoká, stejně jako nezaměstnanost či úroková míra. Prezident Carter neustále tvrdil, že USA mají svá nejlepší léta za sebou a že se všichni budou muset uskromnit. Reagana tato vize na problémy Ameriky zvedala ze židle. „Rozhodl jsem se, že když se stanu prezidentem, udělám všechno pro duchovní obnovu Spojených států. 91

http://en.wikipedia.org/wiki/Image:1980RepublicanPresidentialPrimaries.gif

- 38

Vstup do politiky:

Domníval jsem se, (…) že Ameriku nejlepší léta teprve čekají, že nejprve zjistím, co z naší země udělalo největší, nejbohatší a nejpokrokovější zemi na světě, a pak posoudím, co jsme udělali špatně a jak bychom to mohli napravit.“92 Právě z nápravy a návratu k tomu, co dělalo Ameriku Amerikou, se Reagan rozhodl udělat hlavní téma své kampaně. Jeho volební mítinky byly inteligentní prezentací tolerance, trpělivosti vyjednávat a ochoty dělat nezbytné kompromisy. Na rozdíl od Cartera se Reagan nevyhýbal obtížným otázkám. Jeho kritika politických oponentů měla daleko k jedovatým útokům Carterovy kampaně. Ta byla založena pouze na útoku proti Reaganovi, což jej nepřekvapovalo, ale naopak motivovalo. Byl na to zvyklý z předchozích kampaní. Reaganova kampaň šlapala jako dobře namazaný stroj. V úzkém týmu fungovala absolutní loajalita. Po celou dobu kampaně se Reagan a jeho lidé snažili přimět Cartera k debatě v celostátní televizi. Carter se televiznímu střetu vyhýbal. Tušil, že by pro něj nemusel dopadnout dobře. Reaganův štáb sílil svůj tlak. Všichni věděli, že dřív nebo později ke konfrontaci musí dojít. Z taktických důvodů bylo lepší, aby se diskuse uskutečnila co nejblíže k volbám. A to se podařilo. Týden před volbami byla televizí přenášena debata, ve které Reagan jednoznačně zvítězil. Na Carterovy útočné výpady opět odpovídal s nadhledem, úsměvem a větou „Už zase začínáte...“93 Svou bystrostí ohromil

snad

každého.

V závěrečném

monologu

voliče

vyzval

k zamyšlení se nad tím, zda se mají lépe než před čtyřmi lety. „Jestliže se jim daří lépe, měli by volit mého protivníka; pokud ne, myslím si, že souhlasí se mnou a že dozrál čas pro změnu.“94 Volby nakonec vyhrál Reagan, který získal 50,7% voličů, oproti Carterově 41%95. 92

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 190. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 191. 94 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 192. 95 Jednotlivé hodnoty byly použity z knihy: Tindall, G.; Shi, D.: Dějiny Spojených států amerických. Praha: Lidové noviny: 1994. str. 738. 93

- 39

Vstup do politiky:

Obrázek 2: Výsledek voleb z roku 1980.96

96

Karas, P.; Kupka, K. Atlas prezidentských voleb USA 1904 – 2004. Praha: P3K: 2005. str. 25.

- 40

Prezidentská období:

4

Prezidentská období: Řešení problémů ekonomiky Spojených států amerických bylo pro

Reagana výzvou číslo jedna – americké hospodářství zažívalo těžké období. V době nástupu Reagana do prezidentského křesla se dopady hospodářské krize prohlubovaly. „Když počátkem roku 1981 nastoupil do úřadu, ekonomický blahobyt i mezinárodní vliv Ameriky rapidně klesal. Nejvážnějším domácím problémem byla inflace…“97 „Při dvanáctiprocentní inflaci v letech 1979 – 1980 hrozilo, že se během několika málo let zdvojnásobí ceny základního zboží a o polovinu se sníží hodnota bankovních úspor a penzijního pojištění.“98 Další palčivou otázkou, kterou musel Reagan řešit, byla neutěšitelná situace v energetice.

Krize

v energetice

se

prohlubovala

a

nedostatek

pohonných hmot zapříčinil, že cena této suroviny vzrůstala. „Ceny benzínu se vyšplhaly z 35 centů za galon v roce 1970 na více než 1,5 dolaru v roce 1980…“99 Úroková sazba v roce 1980 činila rekordní hodnoty 21%. Ruku v ruce s vysokou inflací a úrokovou sazbou šla stále se zvyšující nezaměstnanost a chudoba i rapidní pokles produktivity práce.

Jimmy Carter v roce 1976 zavedl pojem „index

bídy“100. Jednalo se o součet hodnot inflace a nezaměstnanosti, který měl poukázat, jak si vede americká ekonomika za Fordovy vlády. V roce 1976 tato hodnota činila přibližně 13%. V roce 1980, tedy za vlády Cartera, byla hodnota více než 20%. „Byla to nejtěžší zkouška americké ekonomiky od dob Velké hospodářské krize.“101 Problémy však nebyly pouze na poli ekonomickém. Vojenský průmysl také 97

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 26. 98 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 26 - 27. 99 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 27. 100 Tento pojem měl vyjadřovat míru hospodářského strádání obyvatelstva. 101 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 27.

- 41


stagnoval. Věkový průměr armády Spojených států byl pod hranicí plnoletosti, zbraňový arzenál naopak nad hranicí důchodového věku. Loďstvo nemohlo vyplout, jelikož nemělo náhradní přístroje a vybavení, nemluvě o personálu. Letectvo bylo na stejné úrovni jako loďstvo. Zahraniční politika nevypadala právě růžově. Komunismus se rozpínal už i do Latinské Ameriky. Kam se Reagan podíval, všude na něj vykukovaly problémy. 4.1 1. prezidentské období Reagan „Ve svém nástupním projevu volal po hlubokém, plošném snížení daní a po omezení domácích výdajů. Prorokoval, že pokud se jeho program uskuteční, skončí Carterova éra ekonomických nesnází a Spojené státy se budou těšit trvalému hospodářskému růstu a prosperitě.“102 Snažil se proto co nejrychleji vyřešit ekonomickou situaci země. Turbulence, které otřásaly Amerikou, se stupňovaly. Sestavil proto skupinu odborníků, která měla za úkol vytvořit plán, jenž by dopomohl ekonomické očistě. „…domníval jsem se, že když snížíme daně a snížíme podíl spotřeby Washingtonu na národním bohatství, bude to národní hospodářství stimulovat ke snižování inflace, nezaměstnanosti a úrokové míry a že toto hospodářské oživení pak přinese zvýšení příjmů, kterým pak zase budeme moci financovat potřebné vládní programy.“103 Řada ekonomů toto řešení nazývá „ekonomika nabídky“. Pro Reagana to nebylo ničím jiným než prosazení „zdravého selského rozumu“. Domníval se, že čím méně peněz vláda vezme lidem na daních, tím více lidé budou pracovat. Práce se stane výhodnou pro všechny. A čím více budou lidé pracovat,

102

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 83. 103 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 200.

- 42


tím více bude mít vláda peněz a země zaznamená citelný ekonomický růst. Reagan se lišil od svých bývalých kolegů prezidentů především svou ležérností, jednoduchostí a bezstarostností. Nepatřil k lidem, kteří si zdlouhavě lámali hlavu nad chmurnými vyhlídkami a problémy. Pravidla zdravého rozumu použil i při volbě členů vlády104. „Některá místa Reagan obsadil na základě instinktu, aniž by o kandidátech měl k dispozici nějaké podrobnější informace.“105 Již první Reaganovy kroky ve funkci prezidenta naznačovaly, že ozdravení americké ekonomiky patří k prioritám jeho vlády. Cesta k záchraně americké ekonomiky však nebude jednoduchá. Nejprve podepsal nařízení, které odstraňovalo cenovou regulaci pohonných hmot. Dále se rozhodl eliminovat činnost Rady pro mzdovou a cenovou stabilitu. A náhle „…Reagan dvěma tahy pera ukončil energetickou krizi,“106 kterou chtěl řešit senátor E. Kennedy107 příděly. Velmi zajímavé mi přijde prezidentovo smýšlení směřující k intelektuálům. „Reagan byl přesvědčen, že intelektuálové nemají právo zkoušet plánovat či řídit ekonomiku. (…) Zastával názor, že tvůrčí silou společnosti jsou jednotlivci, a proto by jim měla být dána větší možnost ovlivňovat vlastní osud.“108 Reagan chtěl svěřit moc do rukou podnikatelů. Netajil se tím, že věří v jejich schopnosti a smysl pro pracovitost více než kdokoliv jiný. Do vlády raději přemlouval úspěšné podnikatele než vzdělance. Věřil, že podnikatelé byli ti, kteří dovedli 104

Seznam členů vlády je možné si prohlédnout v PŘÍLOZE Č. 1. D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 85. 106 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 86. 107 Demokratický senátor za stát Massachussetts. V současné době vykonává funkci předsedy senátního Výboru pro zdravotnictví, vzdělání, práci a důchodového zabezpečení. 108 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 84. 105

- 43


Ameriku ke slávě a bohatství. A jsou to právě oni, kteří mají napravit to, co vzdělanci a byrokraté pokazili. Na seznam ekonomů, které měl přijmout, reagoval slovy: „Mám ve vládě několik milionářů, kteří si své peníze sami vydělali. Na co mi bude parta ekonomů?“109 Dva měsíce po nástupu do úřadu měl prezident projev k odborářům v hotelu Hilton ve Washingtonu. Po skončení projevu prezident odcházel postranním vchodem z hotelu. Od auta jej dělilo několik metrů, když najednou „jsem zaslechl vlevo od sebe něco, co mi připadalo jako dva nebo tři výbuchy bouchacích kuliček…“110 Po těchto ranách se na prezidenta vrhl šéf ochranky a doslova jej hodil do auta, které prchalo pryč. Reagan se nejprve domníval, že si při pádu na sedačku zlomil žebro. Jak se ale ukázalo, kulka mu uvízla kousek od srdce. Prezident tak přežil s ohromnou dávkou štěstí pokus o atentát. Atentátníkem byl John Hinckley, Jr.111 Velmi zvláštní mi přijde povaha Ronalda Reagana, jelikož za jakýchkoliv okolností dokázal vtipkovat. Před operací, kdy mu měli z těla vyjmout kulku a napravit to, co způsobila, vtipkoval s lékaři: „Když mně jeden lékař oznámil, že mě budou

operovat,

pokusil

jsem

se

o

žert:

‚Doufám,

že

jste

republikán?‛.“112 Domnívám se, že neznám člověka, který by ve stejné situaci reagoval tímto způsobem. Rekonvalescence po útoku trvala delší dobu. Lékaři si chtěli být jistí, že bude vše v pořádku. Svou práci začal prezident plně vykonávat až po pár měsících. K práci prezidenta také patří vybírat soudce do Nejvyššího soudu. Reagan se rozhodl, že by bylo vhodné mít v této instituci i ženy. Až do 109

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 85. 110 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 224. 111 Odsouzen za pokus o atentát na prezidenta R. Reagana. 112 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 226.

- 44


této doby tam pracovali výhradně muži. Po odstoupení Pottera Stewarta113

se naskytla příležitost

k jmenování

první

ženy

do

Nejvyššího soudu. Spolu se svými spolupracovníky začal Reagan hledat soudkyni, která má morální kvality, soudcovskou poctivost a především bude soudit podle ústavy a nikoli ústavu za každé situace měnit. Tato kritéria prezident dodržoval při výběru soudců v Kalifornii coby guvernér a měla platit nejenom pro výběr soudkyň, ale i soudců. První americkou nejvyšší soudkyní se stala Sandra Day O´Connor114 z Odvolacího soudu ve státě Arizona. Další problém, který musel Reagan co nejrychleji vyřešit, byla hrozící stávka leteckých dispečerů. Ti chtěli coby státní zaměstnanci zvýšit mzdy. Reagan si uvědomoval, že letoví dispečeři mají psychicky namáhavé zaměstnání. S takovým krokem ale nesouhlasil. Navýšení mezd by znamenalo vybrat o 700 milionů dolarů více z kapes daňových poplatníků. A bezprostřední zvyšování daní nebylo na pořadu dne. Američany zdaleka nejvíc zajímalo snížení daní a ne stížnosti letových dispečerů. Domníval se, že „žádný prezident (…) nemůže tolerovat nezákonné stávky federálních zaměstnanců“115 a rozhodl se přimět Kongres

ke

schválení

zákona

o

zákazu

stávkování

státních

zaměstnanců. Zákon byl zaměstnancům k smíchu. Téměř 70% pracovníků Federální letecké správy se rozhodlo stávkovat. Prezident spolu s vládou zaujal nekompromisní stanovisko. Na tiskové konferenci uvedl, že každý letový dispečer, který do 48 hodin nenastoupí, bude propuštěn. Tímto krokem se totiž dopouští porušení zákona a dohody, které v rámci zákona podepsal. Musí být proto potrestán. Bylo to velmi tvrdé rozhodnutí. O práci tehdy přišlo přes 11000 lidí, ovšem byla to de 113

1915 – 1985. Narozena 1930. Právnička, která od roku 1981 až do svého odchodu do důchodu v roce 2005 působila u Nejvyššího soudu. Byla to první žena v této funkci. 115 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 245. 114

- 45


facto jejich volba. Domnívám se, že prezident i vláda k vzniklé situaci zaujali správné stanovisko. Jakmile se zaměstnanci práce nebo plat nelíbí, může pro sebe zvolit jinou – lepší alternativu a využít svých kvalit a schopností v jiné profesi, na jiném pracovišti. V Americe toto pravidlo platí více než kde jinde. Šest měsíců potřeboval Reagan a jeho vláda na vytvoření zákona, ve kterém stálo, že se budou daně radikálně snižovat. Kongres byl z velké většiny tvořen demokraty. Bylo proto překvapením, když zákon Kongresem prošel a byl politiky podepsán. Novinářům i kritikům tento počin

nedal

spát.

Nechápali,

jak

je

možné,

že

se

povedlo

„beznadějnému amatérovi“ přelstít politiky. A jak to dokázal? Nazvala bych to „po reaganovsku.“ Nejprve vyzval demokraty, aby přišli s protinávrhem, ačkoli věděl, že žádný nemají. Poté vystoupil v televizi a vyzval občany, aby posílali telegramy svým voleným zástupcům, ve kterých stálo, že si přejí okamžitou podporu zákona o snížení daní. Demokraté tedy začali s prezidentem vyjednávat. Snažili se o kompromis, ovšem Reagan nebyl ten, komu chodily telegramy… Jednalo se o nejrozsáhlejší snížení daní v americké historii. Snížení bylo následující: první rok se daň snížila o 5% a následné 2 roky vždy o 10%. Pokud chcete mít vyrovnaný rozpočet, se snížením daní musí jít ruku v ruce i snížení vládních výdajů. V opačném případě se setkáte s deficitem. Reagan tento fakt věděl, ovšem za dobu svého vládnutí se mu snížit výdaje nepodařilo. Při nástupu Reagana do úřadu činil schodek 50 miliard dolarů. Po čtyřech letech se deficit vyšplhal na více než 200 miliard dolarů. Reaganovi kritici a jiní odborníci tvrdili, že „…prosperita Reaganových let byla z převážné části iluzí a tehdejší

- 46


Američané si ji vypůjčili na úkor výdělků svých dětí a vnoučat.“116 Novinář Haynes Johnson

117

se domníval, že „Nikdy v poslední době,

možná nikdy v tomto století, nebyl zisk a okázalé bohatství předmětem veřejného obdivu tolika lidí.“118 Reagan chtěl omezit výdaje vlády, ovšem ještě více si přál zkvalitnit armádu. Věděl, že ta to potřebuje nejvíce. „…výdaje na obranu klesly z 50% státního rozpočtu v roce 1960 na přibližně 25% v sedmdesátých letech.“119 Stav a investované částky do ozbrojených sil Spojených států připadaly Reaganovi směšné.

Rozhodl se proto věnovat daleko větší část rozpočtu na

posílení obrany státu. Díky tomuto kroku „…armádní rozpočet závratně stoupl ze 187 miliard v roce 1980 na 286 miliard v roce 1989, což je nárůst více než padesátiprocentní.“120 Je nepochybné, že kdyby se Reagan rozhodl nezmodernizovat armádu a nevyzval by Sovětský svaz na závody ve zbrojení, deficit by byl mnohem nižší. Ekonom Lawrence Lindsey121 zastával názor, že „z čistě ekonomického hlediska přinesly tehdejší náklady na zbrojení ‚fantastické výnosy – nejlépe utracené peníze v americké historii.'“122 Jak jsem se již zmínila, Reagan chtěl snížit vládní výdaje na různé vládní programy. Jejich omezení nebylo

116

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 91. 117 Získal Pulitzerovu cenu za žurnalistiku. 118 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 92. (Také v Haynes Johnson, Sleepwalking Through History: America in the Reagan Years. New York: Norton, 1991. str. 194.) 119 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 95. (Pro ověření této statistiky srov. Office of Managemant and Budget (Rozpočtový výbor), The Budget for Fiscal Year 1998, Washington D. C., 1997, historická tabulka 3.1, str. 44 – 46.) 120 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 96. (Také v Bureau of the Census, Statical Abstract of the United States, Washington D. C., 1995, str. 336 a 356.) 121 Ředitel Národního ekonomického zastupitelstva (National Economic Council) v letech 2001 – 2002 a asistent prezidenta George W. Bushe v národohospodářské politice. 122 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 96.

- 47


snadné, jelikož „jsou-li vládní programy jednou zřízeny, obvykle trvají věčně.“123 V roce 1981 se Reaganově vládě podařilo prosadit některé škrty v domácích výdajích (celkem za 35 miliard dolarů). Tyto škrty však ke snížení deficitu nepomohly. Proto byl Reagan donucen pro následný rok zvýšit daně. Ačkoli se mu do toho moc nechtělo, neměl na výběr. Původně se snažil razantně omezit domácí výdaje, ale Kongres byl proti. Aby dosáhl svého, musel polevit v otázce živnostenských a spotřebních daní. Měl to být takový obchod kus za kus, ale celý záměr dopadl jinak… „Kongres schválil zvýšení daní a Reagan návrh podepsal. A země dodnes čeká na snížení státních výdajů.“124 Po tomto nezdaru se Reagan rozhodl sestavit komisi v čele s podnikatelem J. Peterem Gracem125, jejíž hlavním úkolem bylo přezkoumat plýtvání a podvody ve vládní administrativě a vést k nápravě těchto neřestí. Bylo zjištěno okolo dvou tisíc prohřešků. Ovšem náprava většiny z nich vyžadovala souhlas Kongresu, což byl problém. Kongresmani zastávali heslo: „co je pro jednoho člověka plýtvání, je pro druhého dotace.“126 Reagan se po několika dalších nezdarech rozhodl tento boj vzdát a začít věnovat více úsilí jiným otázkám. V roce 1982 se americká ekonomika ocitla v hluboké recesi127, kterou Reaganova vláda musela urychleně řešit. Příčinou podle D'Souzy byla restriktivní měnová politika128 Národní banky, kterou řídil 123

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 98. 124 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 100. 125 J. Peter Grace (1913 -1995) byl americký multimilionář a podnikatel. Ředitel společnosti W. R. Grace & Company a člen Demokratické strany. 126 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 100. 127 Růst reálného HDP se zpomaluje, anebo dokonce dochází k jeho poklesu. 128 Centrální banka se rozhodne řešit vysokou inflaci tím, že zvýší svou diskontní sazbu (úroková míra z diskontních půjček), anebo začne prodávat státní dluhopisy. Tímto způsobem banka dosáhne toho, že se sníží peněžní zásoby a zvýší se úroková míra, což bude mít za

- 48


Paul Volcker129. Volcker byl zastáncem přísné monetární politiky, a tak se rozhodl zvýšit už dost tak vysoké diskontní sazby. Tento krok mu Reagan schválil. Inflace se již brzy začala stabilizovat. Ovšem nezaměstnanost se prudce zvýšila a s ní i index chudoby. V této době kritici přejmenovalo hospodářskou politiku země na „reaganomiku“. Reagan nebyl hlavní příčinou ekonomické situace, ovšem byl za ni odpovědný. Během tohoto neslavného období prezident ztrácel důvěru a jeho obliba razantně klesala. Neobliba republikánů se projevila i ve volbách do Sněmovny reprezentantů a Senátu v roce 1982. Od roku 1983 se vše změnilo. Americká ekonomika zahájila „sedm tučných let“, jak je nazval šéfredaktor Wall Street Journal Robert Bartley. Jednalo se o období nepřetržitého růstu, kdy se HDP zvýšil o jednu třetinu, vzniklo pět miliónů nových firem, díky kterým bylo na trhu práce o dvacet miliónů více pracovních míst, inflace razantně poklesla a ustálila se. Reaganovi kritici zprvu nechtěli úspěchu uvěřit a později úspěch připisovali snížení daní. Domnívám se, že měli pravdu, jelikož toto snížení motivovalo lidi k práci, ale také přimělo bohatší obyvatele k převedení peněz z „daňových rájů“ zpět do ekonomiky. Ve finále lidé odvedli více peněz na daních, než kdyby zůstaly daně stejné. Kritici mimo jiné také tvrdili, že Reaganův úspěch je pouze částečný. Daří se lépe pouze vyšším vrstvám Američanů. Částečně měli pravdu. Položíte-li si otázku, jak je možné, že nejchudší vrstvy si o moc nepolepšily, odpovědí může být fakt, že většina chudých lidí nepracuje. Z toho vyplývá, že určitým způsobem nejsou součástí ekonomiky. A pokud ekonomika roste, roste i příjem těch, kteří se jí účastní. Úspěch či neúspěch hospodářské politiky má vliv i na vrstvy obyvatelstva. následek pokles spotřeby a investic. Ve finále to znamená, že se inflace sníží, ovšem vzroste nezaměstnanost. 129 Ekonom, který byl zvolen do čela NB Jimmym Carterem v roce 1979 a působil v této funkci až do roku 1987. V současné době pracuje jako ekonomický rádce pro Baracka Obamu, nově zvoleného prezidenta USA.

- 49


Zatímco chudých se zlepšení ekonomické situace téměř netýkalo, všechny ostatní vrstvy si pomohly. 5% lidí ze střední vrstvy si zlepšilo svůj status a posunulo se do vyšší vrstvy. Vyšší vrstva si také polepšila. Reaganova éra vytvořila velký počet milionářů. Ačkoli se již ekonomickou situaci podařilo stabilizovat, občas nějaký ten problém vystrčil růžky. Ať již to byly problémy zemědělců, amerických jmenovatelem

automobilek, těchto

obuvního

problémů

byla

průmyslu…

Společným

neschopnost

konkurovat

dováženým produktům ze zahraničí. Kongres Reagana nabádal k protekcionismu, tedy aby stanovil dovozní kvóty a cla. Prezident se rozhodl jednat podle svého. Spolu s Kanadou začal jednat s dalšími zeměmi o zřízení zóny volného obchodu.130 To ovšem samo o sobě nestačilo. Musel přijít s řešením, jež by omezilo množství dovozu. Rozhodl se tedy zplnomocnit své obchodní zástupce k jednání, jehož výsledkem by bylo dobrovolné snížení dováženého zboží do USA. V době, kdy končil první rok Reaganovy vlády, prezidentova pozornost směřovala k Polsku. Celá vláda sledovala touhu Poláků po svobodě. Reagan polské bojovníky za svobodu obdivoval. Když Sovětský svaz omezil půjčky Polsku, ochromilo to polské hospodářství. Reagan se rozhodl pomoci polskému lidu a poslal potravinovou pomoc v hodnotě několika miliónů dolarů. Na sovětské vojenské cvičení v blízkosti polských hranic reagoval tak, že poslal Brežněvovi dopis, ve kterém stálo, že případný vojenský vpád do Polska by mohl ohrozit budoucí obnovení rozhovorů o omezení jaderného zbrojení a „…v případě vojenského zásahu od nás mohou očekávat jen ty nejtvrdší hospodářské sankce.“131 Reagan se rozhodl počátkem roku 130

Lze říci, že položil první kámen v jednáních o volném obchodu s Latinskou Amerikou a Asií. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 263. 131

- 50


1982 uvalit sankce na SSSR i Polsko a tím potrestat činy Kremlu, které vedly k pozastavení demokratických tendencí v Polsku a zatčení stoupenců Solidarity.

Omezení se týkala především jednání o

dodávkách obilí do SSSR, zákazu létání Aeroflotu do USA, zrušení výměnných programů a vyhlášení embarga na vývoz výrobků do Sovětského svazu. Reaganovi spojenci se k těmto omezením postavili zády. Pro ně bylo důležité, aby se v Rusku dostavěl plynovod a také chtěli i nadále obchodovat se zeměmi východního bloku. Reagan pochopil, „že pro ně jsou peníze důležitější než princip.“132 Na podporu svobody

v Polsku

Reagan

podepsal

přísně

tajnou

národně

bezpečnostní směrnici, která schvalovala sérii opatření k podkopání prosovětského režimu generála Jaruzalského. Reaganova vláda se postarala i o tajnou pomoc hnutí Solidarita. Tato pomoc spočívala především v dodávkách literatury, elektroniky, sdělovací techniky a finanční výpomoci. Řídil ji tehdejší ředitel CIA William Casey. Během prvního prezidentského období musel řešit Reagan mnoho problémů ve světě, které souvisely s expanzí sovětského vlivu. Značný podíl na tomto rozpínání dle mého názoru měla i politika předchozí vlády, která si svým jednáním vytvořila z přátel nepřátele. Příkladem mohou být země jako Írán133 a Nikaragua134. V těchto zemích se Carterově vládě nezamlouvalo chování vlád a snažila se je upravit podle svých představ. To mělo za následek vznik nových vlád, které se orientovaly na Sovětský svaz a neuznávaly lidská práva. Reagan se rozhodl zaměstnat politoložku Jean Kirkpatrick jako velvyslankyni USA u OSN. Velvyslankyně nebyla žádnou začátečnicí, naopak byla velmi 132

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 267. 133 Spojené státy daly najevo íránskému sáhovi, že se jim nelíbí jeho chování. K moci se poté dostal Ajatollách Chomejní, který se vyznačoval velkým nepřátelstvím vůči USA. 134 V Nikaragui pomáhaly USA svrhnout diktátora Anastasia Somazu (proamericky orientovaný despota). Na jeho místo se dostali Sandinovci, kteří okamžitě vyslovili loajalitu Sovětskému svazu.

- 51


známá svými názory na mezinárodní politiku USA. Tvrdila, že by Spojené státy měly rozlišovat svůj vliv mezi autoritářskými135 a totalitárními136 režimy137. Reagan s jejím názorem souhlasil: „je zcela omluvitelné, pokud se Spojené státy spojují s autoritářskými režimy, i přes jejich nedokonalou politiku v oblasti lidských práv, aby s jejich pomocí zarazily další postup totalitárních režimů, které poškozují lidská práva mnohem systematičtěji a zaujímají rovněž nepřátelský postoj vůči USA.“138 Kritici s těmito názory nesouhlasili. Podle mého názoru si pouze vybrali ze dvou zel to menší. Reagan, jak jsem se již zmínila, se ztotožnil s myšlenkami Kirkpatrickové a vytvořil vlastní zásady, které se staly známé jako Reaganova doktrína. Zvláštní na ní bylo to, že stanovila za cíl připravit Sověty o jejich zisk a podpořit vojensky i materiálně

takové 139

komunismu.

vrstvy

obyvatelstva,

které

bojovaly

proti

Reagan svou doktrínu náležitě uvedl ve zprávě Stavu

unie140: “Svoboda je … univerzálním právem všech božích dětí. Naším posláním je bránit svobodu a demokracii… Nesmíme zradit ty, kdo na všech světadílech, od Afghánistánu po Nikaraguu, riskují své životy,

135

Autoritářský režim chápala jako despocii tradičního typu, kde diktátor řídí sám celou zemi (většinou chudší), obohacuje sám sebe na úkor ostatních, a kdo se mu postaví na odpor, bude tvrdě potrestán. V tomto režimu většinou funguje podnikatelský sektor a duchovenstvo. Pokud je režim orientovaný pravicově, může se z něj vyvinout i demokracie. Tento režim může skončit po smrti tyrana. Typickým příkladem může být Chile za vlády Pinocheta nebo Filipíny za vlády Marcose. 136 Naopak totalitární režim se zakládá na ideologii a dochází v něm ke každodenní kontrole života občanů. Všechen společenský i soukromý život je podřízen státu. Pouze zde může dojít k tomu, že vás jde dítě nebo soused udat za to, že čtete Bibli nebo se vyjádříte proti státu či vládě. „Totalitarismus je na věčné časy.“ 137 Napsala řadu knih o této problematice. 138 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 147. 139 Zpochybňovala tedy Brežněvovu doktrínu, která tvrdila, že země, jež se jednou stane komunistickou, komunistickou také zůstane. 140 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 148. (Také v Reagan, Ronald. Zpráva o Stavu unie. 6. února, 1985.)

- 52


aby vzdorovali Sověty podporované agresi a zajistili si práva, jimž se my můžeme těšit od narození.“141 Reagan

se

pokoušel

pomoci

v

boji

proti

komunistické

rozpínavosti v mnoha zemích. Podle mého názoru mu bylo jedno, koho podporuje,

hlavně

když

se

povede

snížit

hrozbu

komunismu.

V Afghánistánu podpořil mudžahedíny, kteří získali od CIA výcvik a potřebné vybavení k obraně. Další důležitou zemí se pro Reagana stala Nikaragua. Byla dokonce považována za nejvážnější zkoušku jeho doktríny. V této zemi, jak jsem se již zmínila výše, vládli od roku 1979 Sandinovci, kteří „se považovali za socialisty a navázali úzké vztahy se Sovětským svazem.“142 Jako socialisté se také chovali. Zkonfiskovali soukromý majetek, aby jej později mohli kolektivizovat a výtěžky z této činnosti mohli použít sami pro sebe. Déle zavedli cenzuru a omezili činnost katolické církve. Vybudovali v oblasti největší vojenskou sílu, jejímž úkolem bylo „exportovat marxistickou revoluci do dalších zemí Latinské Ameriky.“143 Americká levice je považovala za „rolnické trubadúry a autentické hrdiny, kteří jednali z pověření lidové revoluce.“144 Postupně se Sandinovcům podařilo zmást část levicově smýšlejících lidí z demokratických zemí. Tito lidé odjížděli do Nikaragui, aby byli u budování ideálního světa. Reagan byl přesvědčen, že nemůže dopustit, aby se Nikaragua stala dalším členem sovětského impéria na americkém kontinentu a aby se komunistická horečka šířila dále tímto 141

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 148. 142142 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 155. 143 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 155. (Také v Christian, Shirley. Nicaragua: Revolution in the Family. New York: Random House, 1985.) 144 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 157. (Také v Hollander, Paul. Political Pilgrims. Lanham, Md.: University Pres sof America, 1990.)

- 53


kontinentem. Rozhodl se proto subvencovat malou partyzánskou skupinu. Kongres mu podporu zamítl. Reaganovi spolupracovníci ovšem nalezli způsob, jak nikaragujské partyzány financovat – finanční zdroje nalezli u amerických spojenců145, antikomunistických dárců v USA, ale třeba i z tajného prodeje amerických zbraní Íránu146. Z malé partyzánské skupiny se postupně stala největší rolnická armáda Latinské Ameriky147. Začala si říkat kontras148. Reagan a jeho vláda spolu s politoložkou Kirkpatrick brali tuto skupinu jako bojovníky za svobodu, a proto jim vyjádřili podporu. Demokratická strana a někteří její členové Kongresu se však stavěli proti a spolu se Sandinovci vymýšleli plány k podkopání Reaganovy politiky. Jako důvod k této činnosti demokraté uváděli strach z války a ztráty mnoha amerických životů. Reaganova vláda se je snažila uklidnit, že „pomoc jednotkám kontras je alternativou, nikoli předehrou nasazení amerických

sil.“149

Na

druhou

stranu

ovšem

připouštěla

pravděpodobnost, „že by si vyostření válečného konfliktu mohlo vyžádat přímou účast amerických oddílů.“150 Kontras se občas projevovali velmi násilně. Vláda proto nechala zřídit výbor pro dodržování lidských práv, který měl za úkol monitorovat násilí, kterého se kontras dopouštěli. Pokud byl někdo z této činnosti usvědčen, musel neprodleně organizaci opustit. Díky tajné finanční americké podpoře kontras přežili desetiletí, aby rok po odchodu Reagana z Bílého domu sledovali první svobodné 145

Brunej, Tchaj-wan a Saudská Arábie. Díky čemuž vznikl koncem 80. let skandál. 147 Od dob mexické revoluce. 148 Contras. Tento termín pochází ze španělského slova la contra, což je zkratka výrazu la contrarrevolución – kontrarevoluce. 149 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 157. 150 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 157. 146

- 54


volby, za které se přičinil již nový prezident George Bush. Sandinovci se domnívali, že pokud potvrdí svou legitimitu pomocí voleb, nebudou moci Spojené státy dále kontras podporovat. Předvolební průzkumy naznačovaly, že jejich dojem je správný. Ovšem nakonec se ukázalo, že tento dojem byl mylný. Ve svobodných volbách zvítězila Violeta Chamorro, kandidátka opoziční strany UNO, netající se přátelskými vztahy s USA. Získala 55% hlasů. Nikaragua prokázala, že nejlepší zkouškou popularity socialistického režimu jsou svobodné volby. A ačkoli již Reagan v Bílém domě nebyl, měl díky své politice velký podíl na tomto vítězství. Na Středním východě se Reagan rozhodl podpořit Irák. Domníval se, že íránský fundamentalismus je nebezpečnější. V Angole se Reagan a jeho vláda snažili podpořit Jonase Savimbiho, který bojoval s Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA). Savimbi se snažil vyhnat z Angoly kubánské vojáky a sovětské poradce, které si přivedla prokomunistická vláda. Kongres USA nejprve nechtěl zasahovat do tamní občanské války, ovšem v roce 1985 se Reaganovi povedlo podporu prosadit. V říjnu roku 1983 Reagan obdržel prosebný dopis z východokaribské oblasti. Eugenie Charles, ministerská předsedkyně Společenství Dominika, v něm Spojené státy žádala o vojenskou pomoc při řešení situace na ostrově Grenada151. Reagan a jeho vláda se po dlouhých jednáních rozhodli vyslat své vojáky do Grenady. Důvodem, který podnítil toto rozhodnutí, mohl být také fakt, že se na ostrově nacházelo okolo tisíce amerických občanů – většinou studenti medicíny. Tito studenti neměli právo vycházet do ulic v libovolnou dobu. Pokud by je hlídky spatřily, měly dle stanného práva povoleno střílet.

151 V roce 1979 se v této zemi ujal vlády Maurice Bishop, který si vytvořil silné vazby na Sovětský svaz a Kubu. Na podzim roku 1983 jej sesadili skalní vyznavači komunismu a popravili. Důvodem údajně byl nedostatek oddanosti principům revoluce. Násilné praktiky nového režimu spolu s výstavbou přistávacího letiště pro sovětská a kubánská letadla nedaly okolním státům klid, a tudíž žádaly Reagana o pomoc.

- 55


25. října 1983 se okolo 2000 amerických vojáků spolu s několika jednotkami z karibských států ocitlo na Grenadě a začal třídenní boj, během kterého zemřelo 19 příslušníků americké armády a několik civilistů. Spojené státy nakonec vyhrály díky značné převaze vojáků a vyšší palebné síle. Zajímavostí bylo, že se z kubánských stavebních dělníků vyklubali po zuby ozbrojení vojáci. Reakce na vítězství byly smíšené. Demokraté kritizovali celou akci a zpochybnili, že byly ohroženy životy amerických občanů. Kritici i někteří novináři zastávali názor, že tento akt nebyl o moc odlišný od činů Sovětského svazu v Československu či v Polsku. „…Invaze dala celému světu hlasitě najevo, že Amerika nemá o nic větší respekt vůči zákonům, hranicím či pravidlům civilizovaného chování než Sovětský svaz.“152 Někteří dokonce koketovali s myšlenkou, že se Spojené státy snaží Grenadu okupovat. Objevily se i hlasy, které trvaly na Reaganově demisi. Zahraničí Reaganovo rozhodnutí poslat vojáky na Grenadu také odsoudilo. Eugenie Charles se rozhodla vystoupit a ozřejmit americké veřejnosti závažné důvody, které ji vedly k žádosti o pomoc a Reagana k činům.

Odmítla

také

zjednodušování

hrozby

marxistických

revolucionářů. Reagan se důrazně ohradil proti názorům, které připodobňovaly Spojené státy k Sovětskému svazu. „Chtěl bych jen říci, že s člověkem, který tu nevidí rozdíl, není něco v pořádku. Cožpak je jedno a totéž, když se 100 000 Sovětů pokouší vnutit afghánskému národu diktaturu, jako když se Amerika spojí s osmi karibskými demokraciemi, aby společnými silami zabránily Kubáncům a místním komunistům udělat totéž na Grenadě?“153 Debaty o správnosti Reaganova rozhodnutí se v Americe rozplynuly, když celý národ 152

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 152. (Také v New York Times, 30. října 1983.) 153 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 153.(Reaganův projev k vojákům v táboře Liberty Bell, Jižní Korea, 13. listopadu 1983.)

- 56


sledoval návrat studentů z Grenady. První student, který vystoupil z letadla, poklekl na zem a políbil půdu Spojených států. Při prohledávání Grenady byly nalezeny rozsáhlé zásoby zbraní, plány přeměny ostrova na vojenskou základnu, dokumenty a smlouvy spojující padlý režim s jinými komunistickými zeměmi, důkazy o tom, že kubánští stavební dělníci nebyli stavebními dělníky, ale vojenskými poradci. Byli nalezeni i poradci z jiných komunistických zemí, kteří byli navráceni domů. Do konce roku 1983 byly v Grenadě uspořádány svobodné volby, země se stala demokratickou a američtí vojáci odešli.154 Pokud bych měla shrnout dění v Grenadě, řekla bych, že nešlo tolik o vojenský akt, jako spíše o akt politický. Byl to totiž první vážnější útok na komunistické režimy, do kterého se přímo zapojilo americké vojsko a zvítězilo. Velmi důležité bylo, že se poprvé podařilo zvrátit komunistický převrat vojenskou silou. Blížila

se

doba

nových

prezidentských

voleb.

Reagan

nezapochyboval ani na chvíli, zda by měl opět kandidovat. Svou kandidaturu bral automaticky. Obával se toho, že když by do Bílého domu přišel někdo nový, mohl by jeho čtyřletou práci pohřbít hodně hluboko. Kromě toho ještě odejít nechtěl. Nedokázal vše, co si předsevzal.155 Proti Reaganovi se v roce 1984 rozhodl kandidovat demokrat

Walter

Mondale156,

bývalý

viceprezident.

Reagan

jej

považoval za typického liberála, „který zastává politiku vysokých daní i vládních výdajů…“157 Mondale si do funkce viceprezidenta vybral ženu,

154

Tím zamezili polemikám o tom, že Američané mají v plánu zemi okupovat. Moc chtěl dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, což se mu nakonec nepodařilo ani za osm let vládnutí. 156 Narozen v roce 1928. V letech 1977 – 1981 byl viceprezidentem USA. V letech 1993 – 1996 zastával funkci velvyslance USA v Japonsku. 157 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 287. 155

- 57


poslankyni Geraldinu Ferraro158. Reagan o jeho rozhodnutí soudil, že nebylo příliš moudré. Nešlo mu o to, že je žena, ale o to, že nebyla příliš známá. Podle Reagana se v Americe nacházelo mnohem více kvalitnějších a známějších političek, než byla právě ona. V Reaganově vládě příliš žen nebylo. Nízký počet žen se snažil napravit na přelomu svých volebních období. Mondale vstoupil do boje o prezidentské křeslo velmi tvrdě. Ačkoli to nebyla pravda, uváděl, že Reagan ve svém případném dalším prezidentském období hodlá zvýšit daně. Při své první televizní debatě (na podzim 1984) s Mondalem Reagan výrazně prohrál. Reparát však složil o čtrnáct dní později. Po první debatě se řada lidí domnívala, že je Reagan již příliš starý, ne-li senilní. Opak jim dokázal, když se ho v druhé debatě novinář zeptal, „zda může být věk v předvolební kampani handicapem“159 Reagan na tuto větu odpověděl následovně: „Nijak nehodlám zneužívat pro své politické cíle mládí a nezkušenost svého protivníka.“160 Touto větou si opět získal srdce Američanů. Mondale během kampaně tvrdil, že je Reagan spíše kandidátem bohatých, ovšem nepřijde mi toto označení pravdivé, jelikož Reaganovi vyslovili podporu i dělníci a vysokoškolští studenti. Reagan se až do posledního dne snažil hodně cestovat a pracovat na své kampani. V jižní Kalifornii se konalo závěrečné předvolební vystoupení, kam mu také volal Walter Mondale, aby mu pogratuloval k vítězství. Reagana volilo 58,8% voličů, kdežto jeho protivníka W. Mondala pouze 40,6. Velmi zajímavé bylo, že Reagan zvítězil v 49 státech z 51

158

Narozena v roce 1935. Právnička a členka Demokratické strany. V letech 1993 -1996 byla velvyslankyní USA v OSN. V nedávné době pomáhala v kandidatuře v primárkách Hillary Clinton. 159 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 291. 160 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 291.

- 58


možných. Reagan chápal své znovuzvolení „jako potvrzení toho, o co jsem se snažil, a jako mandát, abych ve své práci pokračoval.“161

Obrázek 3: Výsledek voleb z roku 1984.162

4.2 2. prezidentské období Prezidentovým velkým cílem pro druhé období bylo zajištění dále trvajícího ekonomického růstu země a reforma daňového systému. V roce 1986 se prezidentovi povedlo provést reformu daňového zákona. Nelíbilo se mu, že šlo velmi jednoduše některé zákony obcházet a že zákon byl příliš složitý. V reformě navrhl mimo jiné zrušení některých odpočtů, které využívají především obchodníci 161

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 293. 162 Karas, P.; Kupka, K. Atlas prezidentských voleb USA 1904 – 2004. Praha: P3K: 2005. str. 26.

- 59


s realitami nebo bankéři. Když se o tomto návrhu dozvěděly lobbystické skupiny, použily veškerý svůj politický vliv k tomu, aby reformě zabránily. Liberálním demokratům se zase nelíbil fakt, že Reagan opět snižoval daně. Ovšem ne přímo. Navrhl zrušit dosavadní komplexní několikastupňovitou křivku daňových sazeb a nahradil ji jednoduchým systémem tří daňových pásem, ve kterém se nacházely tři druhy sazeb – 15, 25 a 35 procent. Prosadit reformu Reaganovi pomohlo několik demokratů, kteří souhlasili, že je potřeba změna. Reaganovi kritici opět jen vrtěli hlavou nad tím, jak se mu tento krok povedl. Vítězství bylo pro Reagana velmi cenné, jelikož „dokázal, že zájmové skupiny nejsou nepřemožitelné.

Navzdory

jejich

permanentní

přítomnosti

a

koncentrované moci ve Washingtonu je lze porazit.“163 Několik konzervativců z řad republikánů s reformou nesouhlasili, jelikož se domnívali, že se příliš zatíží podnikatelský sektor a výsledkem bude přibrzdění ekonomického růstu. Tento názor se však nepotvrdil, naopak došlo k posílení ekonomiky. „Země se místo toho ocitla v čele trendu, pro který se vžilo označení třetí průmyslová revoluce164.“165 Spojené státy tedy ekonomicky i průmyslově vzkvétaly. Roman Joch se domnívá, že právě Ronald Reagan byl strůjcem hospodářského růstu a prosperity Spojených států, které ve své době předčily Evropu i Japonsko. Ve své zmínce o tom, že Reagan považoval za menší zlo podpořit autokratické režimy v boji proti sovětskému totalitarismu, považuji také za nutné poznamenat, že Reaganova vláda na tato zřízení vyvíjela velmi silný tlak a požadovala po nich přechod k demokracii. Důvodem tohoto prezidentova činu byl fakt, že čím déle 163

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 119. 164 Jeremy Greenwood, The Third Industrial Revolution (Washington, D. C.: AEI Press, 1997) Hlavním znakem této průmyslové revoluce byla nová technologie křemíkového čipu. 165 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 119.

- 60


režim trvá, tím je křehčí, jelikož trpělivost občanů není bezmezná. Oprávněnost jeho názoru se potvrdila v Nikaragui. Již v roce 1982 „Reagan navrhoval jednotnou medicínu pro totalitární i autoritářské režimy: volební urnu.“166 Připadá mi zvláštní, že se neobával vítězství komunismu ve svobodných volbách167. Komunistická ideologie bývá pro hodně parazitujících lidí balzámem na duši. Která jiná ideologie nereálně slibuje vysokou životní úroveň, aniž by lidé museli trávit v práci více času a vynakládat větší míru svého úsilí? Reagan věřil v lidskou slušnost a inteligenci. Snil sen o demokratické Zemi a tento sen se pokoušel uskutečnit. Velkou zkouškou mu byly Filipíny, kde od roku 1966 despoticky vládl pomocí stanného práva Ferdinando Marcos. Stále stupňující se protesty proti vládci přiměly Reagana, aby na Filipíny vyslal senátora Paula Laxalta. Ten měl Marcose přesvědčit o správnosti uspořádat v zemi svobodné volby, které by ukázaly, zda má stále mandát vykonávat vládu a mít rozhodující postavení. Despota nakonec stanovil volby na leden 1986. V těchto volbách zvítězil, ovšem po důkladném rozboru se zjistilo, že strůjcem tohoto vítězství byl podvod a zastrašování. Reagan považoval Marcose za dlouholetého přítele USA. Obával se ztráty vlivu a dobrých vztahů, pokud by nastoupila protiamerická vláda. Tento strach nakonec překonala zvěrstva

páchaná

na

Filipíncích.

Rozhodl

se

přimět

Marcose

k důstojnému odchodu. Prezidentského úřadu se pak ujala Corazon Auquin, jež si lid řádně zvolil. Ukázalo se, že Reaganova obava z nové

166

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 161. 167 V Britském parlamentu si v roce 1982 pokládal otázku: „Kdo by si dobrovolně zvolil nemít právo volit; kdo by se rozhodl kupovat si propagandistické letáky místo nezávislých novin; kdo by hlasoval pro to, aby půdu vlastnil stát, a nikoli ti, kdo ji obdělávají; kdo by chtěl vládní represe místo náboženské svobody; jedinou politickou stranu místo svobodné volby; strohou kulturní ortodoxii místo demokratické tolerance a rozmanitosti?“ (D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 161. A také Reagan, Ronald. Projev v Britském parlamentu. 8. června 1982.)

- 61


vlády byla neopodstatněná, jelikož prezidentka byla zapřisáhlou antikomunistkou, která ocenila pomoc USA. Ne vždy měl Reagan v mezinárodní politice pravdu. V Jihoafrické republice Reaganova vláda podporovala reformu politického procesu a snažila se o ukončení rasistické politiky apartheidu. Vše zůstalo pouze u snahy. Vládnoucí strana nechtěla ztratit rozhodující postavení, slibované změny realizovala pouze na oko a stále vládla bílá menšina. Tato situace vyústila v politický odpor a vláda v roce 1985 rozhodla problém řešit vyhlášením stavu nouze spolu s omezením základních svobod. Reaganova vláda se snažila o mírová jednání s oběma stranami. Kongres se ale rozhodl vzít situaci do svých rukou. Vyvinul silný tlak na vládu a nutil ji, aby uvalila ekonomické a diplomatické sankce. S použitím metafory lze říci, že si Spojené státy hrály na hodného a zlého policistu. Hodný policista Reagan chtěl jednat u stolu, zatímco jeho zlý partner Kongres neustále přitvrzoval a hrozil tvrdšími sankcemi. Úspěch se dostavil o rok později. Vládnoucí strana Jihoafrické republiky, díky rostoucímu tlaku, se rozhodla vypsat svobodné volby, které vyhrál Nelson Mandela. Těžko říci, proč se Reagan obával v tomto případě zasáhnout tvrději. V dalších mezinárodních „misích za svobodu“ to byl opět Reagan, který vystupoval tak, jak ho známe. V Chile použila Reaganova vláda diplomatická opatření k podpoře občanů v boji proti diktátorovi Augustu Pinochetovi. Pinocheta se podařilo přimět k referendu, ve kterém mu Chilané dali najevo nedůvěru. Vzdal se funkce, a tak se v roce 1989 konaly v Chile svobodné volby. I v Salvadoru se Reagan zasadil o to, aby lidé nebyli připraveni o možnost svobodně si zvolit vládu. A lidé díky této svobodě umírali. Marxističtí partyzáni se neštítili do voličů střílet.

I

mnoho

dalších

zemí

se

- 62

během

dvou

Reaganových


prezidentských období rozhodlo stát se demokratickými, nebo alespoň zajistit svým obyvatelům základní lidská práva. Reagan a jeho vláda se během svého mandátu pustili do boje s jakýmkoli režimem, který neuznává základní lidské svobody. Zasadili se o velké politické změny. Autoritářské režimy téměř vymizely, totalitární moloch -

Sovětský svaz padl. Většina zemí se stala

demokratickými. Je náhoda, že k celosvětové demokratické revoluci došlo právě za prezidenta Reagana? Nemyslím si. Nepřipisuji mu nějaké extra velké zásluhy za tyto změny, ovšem ani nemohu jeho zásluhy popřít. Rozhodně to byl právě Reagan, který přispěl k větší vlně svobody. „Demokratická revoluce se může pochlubit mnoha hrdiny, první místo mezi nimi ale náleží Reaganovi.“168 V listopadu 1986 vyplul na povrch již zmíněný skandál s tajným prodejem amerických zbraní do Íránu. Tento prodej se uskutečňoval za pomoci Izraele. Důvodem prodeje údajně nebyla touha po zisku, jak by si mnozí mohli myslet, ale naděje, že se dosáhne „propuštění amerických rukojmí držených v Libanonu extremistickými islámskými skupinami úzce spojenými s Íránem.“169 Získané peníze z tohoto prodeje směřovaly na podporu nikaragujských kontras. Toto ne příliš lichotivé zjištění dostalo název „Aféra Írán – kontras“ nebo „Írángate“. Byla ustanovena vyšetřovací skupina170, která měla a úkol celou aféru i její viníky odhalit. Z nezákonné činnosti byli obviněni podplukovník Oliver North171, Robert McFarlan172, admirál John Poindexter173 a William Casey174. I samotný Reagan podle komise 168

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 166. 169 Tindall, G.; Shi, D. Dějiny Spojených států amerických. Praha: Lidové noviny: 1994. str. 747 170 Tuto skupinu vedl republikánský senátor John Tower a dalšími členy byli Edmund Muskie a Brent Scowcroft. 171 Pracoval jako poradce Rady národní bezpečnosti. Specializoval se přitom na boj proti terorismu. 172 Poradce pro záležitosti národní bezpečnosti, který Northovi práci schválil. 173 Nástupce McFarlana

- 63


nebyl bez viny. Podle vyšetřovatelů se provinil především tím, že nedbale řídil vládu a měl malou kontrolu nad svými podřízenými. Nenašel se ovšem ani jeden důkaz, který by říkal, že o akci věděl, či ji dokonce podpořil. Prezidentovi tato aféra hodně uškodila. Nejen že ztratil oblibu u voličů, ale také se mu vymstil jeho styl řízení, který až moc zakládal na „delegování pravomocí do rukou podřízených“175. Jak Reagan uvedl ve svých pamětech, několik měsíců po aféře „Írángate“ bylo pro něj vejmi těžkých. Trápila ho nedůvěra občanů v jeho osobu a tvrzení kritiků, že jeho vláda je „paralyzována“. Sám se domníval, že o žádnou paralýzu nejde. Činnost vlády se nezastavila, pouze image utrpěla velkou ránu. Na konci druhého Reaganova prezidentského období se inflace pohybovala okolo 3%. „Úrokové sazby se vrátily k jednociferným hodnotám.“176 Hrubý národní produkt se zvýšil o jednu třetinu. Nezaměstnanost rapidně klesla. Nejvyšší daňovou sazbu z příjmu snížil ze 70% na 25%. Reaganovi se povedlo v Američanech opět probudit víru v sebe samotné.177 Jeden velký nedostatek však nikdo přehlédnout nemohl – dvou set miliardový schodek státního rozpočtu. Ačkoli se prezident snažil jej zmírnit, neměl šanci na úspěch. Jeho sen o demokratickém světě, úspěšné Americe a protiraketové obraně byl finančně náročný, a to i pro Ameriku. A připočteme-li k tomu programy minulých vlád a Kongresu, které se těžko stornují, je vlastně tak vysoký deficit logický. Příčiny tak značného schodku Reagan spatřuje ve dvou základních faktorech: „Dokud nebude mít prezident právo vetovat

174

Ředitel CIA, který odmítal spojení s touto aférou. D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 235. 176 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 27. 177 Po problémech typu Watergate nebo Vietnam Američané přestali důvěřovat v sebe i svou zemi. Docházelo také k úpadku prezidentské prestiže. Reaganovi se povedlo tento trend obrátit. 175

- 64


jednotlivé položky rozpočtu178 a dokud nebude schválen dodatek k ústavě nařizující vyrovnaný rozpočet, bude se země, jak se obávám, potýkat s neustálým rozpočtovým schodkem.“179 Na druhou stranu se díky ohromnému deficitu Reaganovi nakonec povedlo snížit růst vlády. Protože, jak uvedl známý ekonom Milton Friedman v novinách,180 „deficit byl jedinou účinnou pákou, jak omezit utrácení Kongresu.“181 Je logické, že Kongres nebude vymýšlet nové vládní programy, když na ně nebude mít peníze. Považuji za nutné také zdůraznit, že schodek státního rozpočtu se koncem 80. let začal pomalu snižovat, a to díky hospodářskému růstu a omezení výdajů. Během devadesátých let se Reaganovým nástupcům podařilo schodek definitivně vymazat. Roman Joch vidí problematiku deficitu státního rozpočtu podobně. Příčiny dvousetmiliardového schodku nachází ve Sněmovně reprezentantů, jelikož to byli právě oni, kteří schvalovali zvýšení sociálních výdajů. Na konci svého druhého prezidentského období se Reagan rozhodl podporovat republikánské kandidáty na prezidenta. Doufal, že budou pokračovat v trendu, který nestolil. I díky této podpoře byl do Bílého domu zvolen George Bush. Během osmi let, které strávil Ronald Reagan v Bílém době, měl spojence, který zastával podobné názory. Tím spojencem mu byla Margaret Thatcher, ministerská předsedkyně Velké Británie. Z obou politiků se stali opravdu vřelí přátelé. Jejich společné pojetí reality bylo ve vzájemné kooperaci nejen v případě mezinárodní politiky a Sovětského svazu, ale také v případě řešení ekonomické situace.

178

Coby guvernér státu Kalifornie tuto možnost měl. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 300. 180 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 122.(Také Friedman, Milton. Why the Twin Deficits Are a Blessing. Wall Street Journal, 14. prosince 1988.) 181 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 122. 179

- 65

Studená válka:

5

Studená válka: V době, kdy se Reagan dostal do Bílého domu, se Sovětský svaz

úspěšně rozpínal. Podařilo se mu vybudovat velmi nebezpečný jaderný arsenál. V období let 1974 až 1980 se doslalo do sféry jeho vlivu 10 nových zemí – Jižní Vietnam, Kambodža, Laos, Jižní Jemen, Angola, Etiopie, Mosambik, Grenada, Nikaragua a Afghánistán. Jaderný arzenál Sovětského svazu byl považován ve své době za nejnebezpečnější na světě. Obsahoval několik tisíc raket se složenými hlavicemi a rakety středního doletu SS-20. Všechny zmiňované rakety byly namířeny buď na Spojené státy, v případě raket se složenými hlavicemi, nebo na západní Evropu, v případě SS-20. Reagan věděl, že SSSR je velmi nebezpečný. Naznačil, že pokud by se nepostavila hráz proti vzrůstající rozpínavosti

SSSR,

vyvstává

před

světem

nebezpečí

nového

válečného konfliktu. Věděl také, že je potřeba sovětskou expanzivní politiku paralyzovat a zneškodnit. Reagan vinil ze současné situace politiku USA, která umožňuje Sovětskému svazu „… provádět kdekoli na světě politiku rozvracení, agrese a expanze podle svých představ.“182 Hledala se tedy vhodná strategie a forma, jak razantně změnit přístup k Sovětskému svazu. Reagan začal proti SSSR i jeho politice ostře vystupovat. Při svých projevech jej nazýval „říší zla“183 nebo lháři a podvodníky. „Chtěl jsem jim také vyslat jasný signál, že se už nadále nehodláme nechat obelhávat jejich slovy a neuvěříme jim, i

182

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 229. 183 Před Národní asociací evangelikánů přednesl Reagan 8. března 1983 řeč, ve které charakterizoval studenou válku coby „zápas toho, co je správné, s tím, co je špatné, dobra se zlem“. A také vyzval Západ, aby uznal, že Sověti „jsou ohniskem zla v moderním světě.“ (Reagan, Ronald. Poznámky na výročním sjezdu National Association of Evangelicals, Orlando, Florida, 8. března 1983. Také v D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 130 - 131.) Část projevu se nachází v PŘÍLOZE Č. 2.

- 66

Studená válka:

když budou říkat něco jiného. Že je budeme posuzovat podle činů, nikoli slov.“184 Reagan se v médiích snažil vylíčit studenou válku jako mravní konflikt, ve kterém má Západ morální převahu.185 Na prezidentovy projevy se zaznamenalo mnoho reakcí. Někteří je považovali za „přesahující všechny meze“ nebo „primitivní,“186, jiní se s jeho názory ztotožňovali a tleskali mu. Jiné zase jeho slova motivovala a dávala naději, že přijde změna. Po Reaganově nástupu do funkce byl velvyslancem SSSR v USA Anatolij Dobrynin. Na schůzce s ministrem zahraničí Alem Haigem187 Dobrynin naznačil, že by Sovětský svaz měl zájem o obnovení rozhovorů, které by se týkaly omezení jaderného zbrojení.188 Ovšem nezamlouvají se jim prezidentovy výroky na adresu Sovětského svazu. Když se o zmíněné rozpravě dozvěděl Reagan, pověřil svého ministra zahraničí, aby velvyslanci tlumočil tato slova: „… v Bílém domě je teď nové vedení, které se vyznačuje novým, realistickým přístupem k Sovětům, a pokud se k nám budou chovat špatně, mohou to samé očekávat i od nás.“189 Ačkoli byl Reagan ke svým soupeřům Sovětům tvrdý, uvědomoval si, že jaderné zbrojení by mohlo světu spíše ublížit než pomoci. Jak uvedl se svých pamětech, doufal, že se v Kremlu nachází alespoň jeden člověk, uvědomující si vážnost celé situace. Možná i proto se rozhodl zkusit štěstí a napsat osobní dopis Leonidu 184

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 231. 185 Ovšem na druhé straně to představitelé Sovětského svazu dělali také tak. 186 Komentátor New York Times Anthony Lewis. 187 Narozen v roce 1924. V letech 1974 – 1979 pracoval coby velitel sil NATO. Ve funkci ministra zahraničí USA byl v letech 1981 – 1982. V roce 1988 byl kandidátem v prezidentských primárkách za Republikánskou stranu. 188 Za zajímavé považuji, že Sovětský svaz preferoval ve volbách spíše Reagana než Cartera, a to i přes jeho antikomunistické zaujetí. Činil tak z přesvědčení, že Reaganova vláda bude lépe přistupovat ke vztahům mezi oběma zeměmi. (Viz Suchý, Petr. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. str. 247.) 189 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 232.

- 67

Studená válka:

Brežněvovi, ve kterém zavzpomínal na jejich společné setkání před lety. Snažil se ho přesvědčit, že Spojené státy nejsou imperialistickým státem. Upozornil na fakt, že nemá zájem získávat nová území, jeho cílem jsou mírová jednání a snížení jaderné hrozby. Zároveň k tomuto osobnímu dopisu připojil oficiální dopis, ve kterém stálo, že Spojené státy nebudou již nadále tolerovat Brežněvovu doktrínu. K těmto dopisům se rozhodl připojit zrušení embarga na obilí, jež zavedl jeho předchůdce v domnění, že tím SSSR ublíží. Ve skutečnosti totiž Carterovo

embargo

ublížilo

především

americkým

zemědělcům.

Reaganův pokus o navázání osobních kontaktů s Brežněvem nedopadl nejlépe. V odpovědi, kterou prezident obdržel, stálo, že se sovětský představitel domnívá, že strůjcem všeho zlého jsou právě Spojené státy. Jak jsem se již zmínila výše, Reagan neváhal a začal s ohromnou finanční podporou vojenského průmyslu. Zvýšil zbrojení. Dal příkaz k výrobě sta bombardérů B-1, které měly nahradit zastaralé B-52, a sta mezikontinentálních raket MX PEACEKEEPER. Dále se Reaganova vláda rozhodla rozmístit nové jaderné ponorky Trident, které byly vybaveny zcela novými raketami D-5, pracovalo se na výrobě nového zbraňového arzenálu: bombardéru typu Stealth, nových lodích, stíhačkách, komunikační družici. Jeden z nejdůležitějších projevů týkající se zahraniční politiky přednesl prezident 18. listopadu 1981. Vyzval v něm k likvidaci všech raket středního doletu v Evropě, které vlastnily obě strany190. A nabídl také Sovětskému svazu jednání o vyrovnání počtu konvenčních zbraní

190

Později se této koncepci začalo říkat „nulová varianta“.

- 68

Studená válka:

v Evropě, což byl první krok k novému jednání o snížení počtu strategických zbraních dlouhého doletu191. Některým lidem se může zdát pokrytecké, že Reagan na jedné straně hovořil o omezení zbrojení a na druhé straně Spojené státy zbrojily o sto šest. Mně to přijde jako dobrý plán. Chcete-li někoho přimět ke kompromisu, musíte ukázat, že jste stejně silní, ne-li silnější než protivník, jinak vás totiž nebude respektovat. Reagan věděl, že musí s Rusy „…vyjednávat z pozice síly, nikoli slabosti. Když totiž přistupujete k Rusům s holubicí míru v jedné ruce, měli byste ve druhé držet meč“192 V červnu roku 1982 se konal ve Versailles hospodářský summit. Reagan hledal oporu u evropských zemí. Snažil se je přesvědčit, že není milovníkem jaderných zbraní. Zároveň učinil návrh (po vzoru SSSR) na plánovanou expanzi do světa, nikoli komunismu, ale demokracie a svobody. Evropským demokraciím navrhoval, aby již nedávaly úvěry Sovětskému svazu. Reagan se totiž domníval, že bez těchto úvěrů by se mohl Sovětský svaz položit sám od sebe. Jeho ekonomická situace byla velmi špatná. Tento názor se Evropanům nelíbil.

Každá

země

upřednostňovala

své

zisky

před

pádem

komunismu. „Měli bychom se snažit pomáhat novým státům v Africe i jinde přijmout demokracii a měli bychom hlásat po celém světě evangelium svobody jednotlivce i společnosti, vlády složené ze zástupců lidu, svobody tisku, vyjadřování a dodržování zákonů.“193 V létě a na podzim tohoto roku docházelo k řadě demonstrací proti

191

Předešlá jednání o tomto tématu se nazývala SALT - Strategic Arms Limitation Talks – Jednání o omezení strategických zbraní. Reagan navrhl změnu názvu pro budoucí jednání – START - Strategic Arms Reduction Treaty – Jednání o snížení počtu strategických zbraní. 192 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 256. 193 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 507 – 508.

- 69

Studená válka:

jaderným zbraním. V září se sešli ministři zahraničí obou velmocí.194 Sovětský ministr Gromyko naznačil svému americkému protějšku Shultzovi, že by Brežněv měl zájem se setkat s Reaganem. Později z této schůzky sešlo. Důvodem byla jednoznačně Brežněvova smrt195. Po smrti Brežněva se Reagan rozhodl napsat dopis novému sovětskému vůdci Yuri Andropovovi, v němž navrhl některá opatření na posílení vzájemné důvěry196. Během vánočních svátků se americký prezident rozhodl jednat tajně s Andropovem pomocí ručně psaných sdělení. V průběhu následujícího roku si vyměnili několik dopisů. 23. března 1983 seznámil prezident v televizním vystoupení občany s nápadem „Strategické obranné iniciativy197“. Počátky můžeme nalézt koncem šedesátých let, kdy se Reagan, coby guvernér Kalifornie, poprvé

seznámil

s Edwardem

Tellerem198,

jenž

pracoval

pro

kalifornskou laboratoř Lawrence Livermorea. Spolu se svými studenty se zabýval vývojem kosmického laseru. Teller Reaganovi oznámil, že „laserové paprsky (…) budou brzy natolik silné a přesné, že je bude možné využít ke zničení jaderných raket vypálených na Spojené státy.“199 Reagan tento návrh obrany vítal, jelikož se domníval, že proti útočným zbraním by měla existovat obrana. Ještě předtím, než Reagan v televizním vystoupení vyzval americké vědce, aby zapracovali na tomto programu a pokusili se vybudovat ochranu proti jaderným raketám, se ujistil, zda je návrh uskutečnitelný a finančně výhodný. Cílem programu bylo vybudovat takový obranný systém, který by zničil nepřátelské střely ještě před jejich dopadem na území USA za využití 194

George Shultz a Andrei Gromyko. Zemřel 10. listopadu 1982. 196 Jeden z návrhů byl, že se strany budou předem informovat o plánovaných zbraňových zkouškách a vojenských cvičeních, aby nedošlo k mýlce. 197 Strategic Defense Initiative (SDI). 198 Vynálezce vodíkové pumy. 199 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 167. 195

- 70

Studená válka:

nejnovějších technologií. Kritici SDI překřtili na „hvězdné války“200 a domnívali se, že se prezident nechal inspirovat filmem ze čtyřicátých let, ve kterém hrál. Moskva se SDI také nejprve posmívala. Reagan si z výsměšných reakcí nic nedělal. Byl si totiž vědom toho, že pokud se projekt

povede

vybudovat,

může

dojít

k úplnému

odzbrojení

Sovětského svazu. Střely vypuštěné z území Sovětského svazu budou naprosto bezzubé. Zastánci SDI Reagana upozorňovali, že vybudování deštníku nad celým územím USA je zcela nemožné. Na druhou stranu připouštěli možnost, že vybudování ochrany alespoň na určitých místech může být velkým přínosem. Reagan po televizním vystoupení prorokoval, že SDI201 přinutí Sovětský svaz obnovit jednání o omezení zbrojení. Až do konce srpna pokračovala tichá diplomacie mezi oběma stranami, schylovalo se dokonce ke schůzce, kterou inicioval Reagan. Slibně se vyvíjející vztah ukončila noc z 31. srpna na 1. září 1983, kdy došlo k tragédii, která vztahy Reagana a Andropova ochladila. Sovětští vojáci sestřelili korejský dopravní letoun. Všech 269 cestujících na palubě zemřelo. Celý svět se zachvěl. Sověti od počátku neštěstí předkládali světu lživá a nejasná vysvětlení. To utvrdilo Reagana v názoru, že nemluví pravdu a snaží se zkreslit okolnosti celé tragédie. Prohlašovali, že se sestřelením nemají nic společného. Po několika dnech svůj výrok změnili. Boeing 747 byl údajně v jejich leteckém prostoru, aby prováděl špionáž pro USA. Vyšetřování celé situace zjistilo, že let číslo KAL 007 byl sice v sovětském letovém prostoru, ale 200

Za velmi zajímavé považuji, že Reagan se tomuto názvu nebránil. Líbil se mu, jelikož ve stejnojmenném filmu dobro vítězí nad zlem, a o to vlastně prezidentovi šlo. 201 V letech 1984 a 1985 byly provedeny první úspěšné testy pod vedením admirála Abrahamsona. V těchto testech se používaly střely Minuteman a protisatelitní komplex ASAT. Sovětům tato situace přidělala vrásky na čele, jelikož si byli vědomi, že jejich ekonomická situace nedovolovala být Spojeným státům žádným konkurentem. Proto se rozhodli začít se Spojenými státy jednat.

- 71

Studená válka:

čistě omylem – příčinou byl špatně nastavený autopilot. Reagan požadoval od SSSR odškodnění všech rodin, které v letadle ztratily své blízké. Trestem pro Sověty mělo být znovuomezení letů Aeroflotu do USA

a

pozastavení

plnění

několika

dohodnutých

úmluv.

Kontroverznější politici požadovali od Reagana ještě tvrdší postihy. Ty prezident odmítl. Tušil, že by tvrdší prostředek uplatnění trestu mohl zcela

ohrozit

vzájemné

vztahy,

které

do

této

doby

budoval.

Uvědomoval si, že: „Incident s korejským letadlem také ukázal, jak blízko propasti se náš svět nachází a jak je nutné omezení jaderného zbrojení.“202 Ačkoli se to může zdát bizardní, sestřelení letadla přineslo i některá pozitiva. Částečně se omezily demonstrace a Kongres přestal sabotovat prezidentovo zbrojení a vylepšování armády. Počátkem září se opakovala schůzka obou ministrů zahraničí, tentokrát ovšem v Madridu. Původně se měla projednávat budoucí schůzka Reagana a Andropova plánovaná na rok 1984. Předchozí události ale zapříčinily, že schůzka těchto dvou nejmocnějších mužů světa se konat nebude. Ve stejnou dobu evropské parlamenty jednotlivých demokratických zemí potvrdily záměr rozmístit rakety Pershing II a střely Tomahawk. Sovětský svaz reagoval na toto rozhodnutí v listopadu tak, že opustil ženevská jednání o omezení střel středního doletu i jednání START. Reagan ve svých pamětech o tomto kroku píše: „Odešli sice z hřiště, nemyslel jsem si však, že by hra skončila. Změnili jsme jen trochu pravidla hry, což se jim vůbec nelíbilo. Spojené státy totiž získaly nejsilnější vyjednávací pozici za posledních dvacet let a mohly s Rusy vyjednávat vysloveně z pozice síly.“203 Po odchodu Sovětů z jednání se Reagan rozhodl pokusit se opět navázat tichou poštu s Andropovem. Rok 1984 považuji za přelomový, jelikož Američané zavedli zcela novou 202

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 536. 203 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 538.

- 72

Studená válka:

strategii. Nazvali ji „politika realistického nazírání na svět a zajišťování míru z pozice síly“204 Jaké události zapříčinily nový styl americké politiky? Zcela jistě příchod nových strategických zbraní. Američané přešli do ofenzívy. Lidem se nová Reaganova strategie nezamlouvala. Představovali si, že by prezident měl uplatňovat politiku ústupků a přistoupit na opakované sovětské žádosti, aby upustil od rozmisťování raket. Reagan se ovšem nevzdal svého názoru. „…ustoupit těmto požadavkům je to poslední, co bychom mohli udělat; kdybychom tak učinili, porušili bychom nejen slib daný našim spojencům v NATO, že jim tyto zbraně dodáme, ale přijali bychom za status quo nebezpečnou nerovnováhu

jaderných

střel

zaměřených

na

hlavní

města

západoevropských států a vlastně bychom Sověty odměnili za to, že odešli od jednacího stolu.“205 Pokračující tichou poštu mezi Východem a Západem pozastavila 9. února 1984 smrt Andropova. Na jeho místo nastoupil Konstantin Černěnko. V únoru 1984 Reagan plánoval, že by mohla pokračovat tichá pošta mezi hlavními představiteli s cílem oslabení psychické bariéry mezi oběma světy. V tomto plánu jej podpořil i George Bush, který se vrátil z pohřbu „s pocitem, že Černěnko snad nebude tak tvrdohlavý a drsný jako Andropov.“206 Ještě tentýž měsíc Reagan obdržel dopis od Černěnka, který nevzbuzoval naděje na ruské zlepšení vztahů. V tomto dopise také stálo, že autor se zcela ztotožňuje s názory svého předchůdce, které uvedl Andropov Reaganovi v posledním dopise. „Sovětský svaz je i nadále neochvějně proti našemu rozmisťování Pershingů II a raket s plochou dráhou letu v rámci NATO.“207 V březnu 1984 se konala schůze Rady pro národní 204

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 540 – 541. 205 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 541. 206 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 543. 207 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 544.

- 73

Studená válka:

bezpečnost a Reagan se rozhodl, že na ní začne s přípravou dlouhodobého plánu k setkání na nejvyšší úrovni. V dopise také vyzval Černěnka k setkání. Ten však odmítl a uvedl, že Sovětský svaz nemá zájem o dialog, dokud USA neupustí od rozmístění raket Pershing II a raket s plochou dráhou letu. Reagan se rozhodl v žádném případě neustupovat. Kongres se začal Reaganovi vměšovat do mezinárodní politiky tím, že chtěl zastavit vývoj raket MX. Méně závažným, přesto nepříjemným problémem pro Reagana bylo pokračování protestů proti současné politice vůči Rusku. Některé evropské země na základě těchto protestů začaly přehodnocovat rozhodnutí NATO z roku 1979 o rozmisťování nových amerických raket v Evropě. Reagan si byl vědom toho, že tato situace mu nijak nepomůže v řešení sovětsko – amerických vztahů. Naopak nejednotnost zapříčinila, že Sověti využili situace a vybudovali veřejnou kampaň, která dávala vinu „za slepou uličku v jednáních na nás a tvrdila, že jsme přivedli svět na okraj jaderné války – i když to byli vlastně oni, kdo odešli ze Ženevy.“208 V létě 1984 se Sovětský svaz rozhodl navrhnout svým protějškům jednání. Toto jednání mělo mít jediný bod – „militarizaci vesmíru“209. Sověti na těchto jednáních měli v plánu požadovat zastavení výzkumů SDI. Bylo to v době, kdy vědci uvedli možnost, že systém mohl být plně funkční. Reagan souhlasil se zářijovou schůzkou ve Vídni. Současně se rozhodl na konec září pozvat sovětského ministra zahraničí Gromyka do Bílého domu. Reagan si k této příležitosti poznamenal do deníku: „Mam pocit, že se nemůžeme v otázce kontroly zbrojení dostat nikam, pokud jeden druhého podezíráme z nečestných úmyslů. Podle mého názoru se musíme setkat a pokusit se je přesvědčit, že s nimi nemáme žádné špatné úmysly, ale naopak podezíráme je, že oni chystají něco špatného na nás. Kdyby se nám podařilo tímto způsobem vyčistit 208 209

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 552 Což byla narážka na americký výzkum v oblasti SDI.

- 74

Studená válka:

atmosféru, možná by se jim již kontrola zbrojení nezdála tak nemožná.“210 Setkání se vydařilo alespoň v tom smyslu, že prezident seznámil sovětského ministra s návrhem opětovného zahájení jednání, za předpokladu, že Sověti opravdu projeví zájem o dohodu, která by byla spravedlivá a přijatelná pro obě strany. Po podzimních volbách se sovětský ministr ozval, že by mohli oba ministři naplánovat nová kola rozhovorů. Shultz se s Gromykem dohodli, že se nová jednání zahájí v lednu 1985. Na prosincové schůzi Rady pro národní bezpečnost Reagan uvedl, „že SDI nemůže být předmětem nějakého smlouvání, a my se jí budeme držet bez ohledu na to, co si budou přát Rusové.“211 Na lednové schůzce Shultze a Gromyka došlo k domluvě, že se začátek opětovného zahájení jednání o kontrole zbrojení uskuteční 12. března v Ženevě212. Před začátkem těchto jednání se Reagan opět musel vyrovnávat se smrtí svého protějšku. „Tak má zase do Kremlu přijít někdo jiný. Jak se mám vůbec někam v jednání s Rusy dostat, (…) když mně jeden za druhým před očima umírají?“213 Do čela Sovětského svazu byl dosazen Michail Gorbačov. Na Černěnkův pohřeb se do Sovětského

svazu

vydal

ministr

zahraničí

George

Shultz

a

viceprezident George Bush. Reagan uznal, že by jeho návštěva nebyla vhodná. Rozhodl se po svém viceprezidentu poslat novému protějšku dopis, ve kterém jej mimo jiné zval na návštěvu do USA. Gorbačov zanedlouho odpověděl. Jednalo se tedy o první kolo korespondence, která trvala mezi oběma muži několik let a obsahovala desítky listů. Gorbačovovy dopisy přišly Reaganovi méně nepřátelské než od jeho

210

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 554. 211 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 558. 212 Tato jednání se obnovila po patnácti měsících. 213 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 562.

- 75

Studená válka:

předchůdců. Za pozitivní Reagan pokládal fakt, že by se generální tajemník KSSS rád s Reaganem sešel. Na podzim roku 1985 byly nové americké vojenské ponorky Trident připraveny vyplout. Podle smlouvy SALT II je Reagan mohl nechat vyplout pouze pokud vyřadí dosavadní ponorky Poseidon. Prezident se rozhodl, že bude postupovat následovně: „Budeme i nadále dodržovat omezení v instalaci jaderných zbraní. Splníme tak obecně ustanovení ze smlouvy SALT II, ale pouze v míře srovnatelné s tím, jak tyto zásady dodržují Sověti, a pouze do té doby, dokud tato ustanovení budou dodržovat i Sověti.“214

Ve stejnou dobu Gorbačov požadoval, aby

Spojené státy zrušily svůj program SDI. Reagan rozhodl, že se svých „hvězdných válek“ za žádnou cenu nevzdá. Navrhl svému protějšku, že by se mohl o tuto technologii po jejím dokončení se Sovětským svazem podělit, a dát jim tak najevo, že tento program nepředstavuje žádnou hrozbu. Před odletem do Ženevy prezident vystoupil v médiích s projevem k národu, ve kterém uvedl následující: „…prožíváme důležitou historickou chvíli, kdy máme jedinečnou příležitost vstoupit do jednadvacátého století mírovou cestou. …naším cílem v Ženevě není pouze zabránit válce, ale posílit mír, nejen zabránit ozbrojenému střetnutí, ale zahájit proces odstraňování zdrojů napětí…“215 Z toho je patrné, že Reagan si byl vědom důležitosti schůzky. Dne 19. listopadu 1985 se konala v pořadí první schůzka obou mocností. Reagan se o setkání snažil již dříve. Gorbačovovi předchůdci o schůzku nejevili zájem. Gorbačov na Reagana zapůsobil: „Z jeho tváře i způsobu chování vyzařovala vlídnost na rozdíl od chladu hraničícího až s nenávistí, kterým se vyznačovala většina vysokých 214

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 572. 215 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 584.

- 76

Studená válka:

sovětských představitelů, s nimiž jsem se dosud setkával.“216 První den schůzky se odehrával v luxusní vile u Ženevského jezera. V úvodu bylo naplánováno patnáctiminutové seznámení mezi čtyřma očima, které se protáhlo na téměř hodinu. Následovala plenární schůze, které se účastnily týmy specialistů a expertů. Oba vůdci v jejím úvodu pronesli monology. Gorbačov uvedl jako hlavní překážku míru Američany a jejich „kapitány zbrojního průmyslu“, kteří údajně chtějí prodávat co nejvíce zbraní. Reagan na oplátku Gorbačovovi ve svém monologu ozřejmil celou historii sovětských činů (i s příklady), jež považoval za agresivní. Svou řeč zakončil vysvětlením, že se mu snaží „…vysvětlit, proč musí být svobodný svět na stráži před sovětským blokem.“217 Následovala přestávka na oběd, po kterém se pokračovalo ve stejném duchu, tj. útočnými reakcemi a obviňujícími monology. Když se konečně dostali ke slovu odborníci z obou táborů, Reagan navrhl Gorbačovovi procházku u jezera, ze které vzešlo posezení u krbu. Reagan se pokoušel rozptýlit obavy svého protivníka z amerického jaderného arzenálu. Na řadu přišla i debata o SDI, ve které Reagan opět nabídl Sovětům

možnost

návštěvy

tohoto

výzkumného

programu

a

v budoucnu i možnost odkoupení. Více jak hodinový rozhovor Reagan zakončil pro mě možná nečekaně: „…a musím vám říci, že pokud se rozhodnete pro závody ve zbrojení, nemůžete v nich nikdy vyhrát, protože my prostě nepřipustíme, abyste nad námi získali převahu.“218 Po ukončení soukromého rozhovoru se vrátili zpět mezi diskutující odborníky. Reagan Gorbačova pozval do Washingtonu a on na oplátku jeho do Moskvy. Druhý den vybídli manželé Gorbačovovi manžele Reaganovy k návštěvě recepce konané na sovětském velvyslanectví. 216

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 586. 217 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 586. 218 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 588.

- 77

Studená válka:

Zde opět došlo mezi oběma prezidenty k diskusi mezi čtyřma očima. Debata se týkala především způsobu života ve Spojených státech a informací, které má Gorbačov k tomuto tématu. Reagan jej také požádal, zda by v rámci svých pravomocí neumožnil vycestovat řadě umělců, kteří jsou v Sovětském svazu pod silným nátlakem a chtějí zemi opustit. Současný režim a stav jim jejich záměr neumožňuje. Na plenárním zasedání Gorbačov opět osočil Reagana, že lže, když říká, že dovolí Sovětům exkurzi a případné odkoupení SDI. Po návratu domů Reagan pronesl projev před Kongresem Spojených států, ve kterém prohlásil: „Musíme sice ujít ještě dlouhou cestu, ale jdeme správným směrem...“219 Za velmi zajímavé Reagan považoval, že Gorbačov na jejich soukromých schůzkách nikdy nevyslovil podporu marxismu – leninismu či nemluvil o vítězství komunismu na celém světě jako o cíli. Po návratu oba představitelé pokračovali v tiché diplomacii – vyměnili si řadu dopisů. V jednom z nich Reagan pozval Gorbačova v červnu 1986 do Washingtonu. V lednu 1986 Gorbačov pozměnil taktiku. Svůj dopis určený Reaganovi zveřejnil. Navrhoval v něm to samé, co americký prezident v roce 1982, a

sice

zlikvidovat

všechny

zbraně

středního

doletu

v Evropě,

moratorium na zkoušky jaderných zbraní a také možnost likvidace všech jaderných zbraní za předpokladu, že Spojené státy zastaví vývoj a zkoušky SDI. Z těchto požadavků lze jednoduše usoudit, že Sověti měli opravdu velký strach z úspěchu projektu Strategické obranné iniciativy. Reagan nehodlal ustoupit ze svých hvězdných válek, ačkoli toužil po bezpečné smlouvě, která by se týkala jisté kontroly nebo likvidace všech zbraní. Položil si ale také otázku: „Co bychom pak ale

219


- 78

Studená válka:

dělali s blázny typu Kaddáfího nebo i s jinými, kterým by se do rukou dostala atomová zbraň.“220 Během jara a léta roku 1986 prezident Reagan učinil tři velmi důležitá rozhodnutí, která měla vliv na vztah obou velmocí. Nejprve se Reagan rozhodl i přes námitky odpůrců pokračovat ve zkouškách jaderných zbraní. Další důležité rozhodnutí se týkalo opětovného přehodnocování dodržování smluv SALT II. Prezident neviděl přínos v dodržování smlouvy, která je druhé straně k smíchu. Rozhodl se vyhlásit, „že pokud budou Sověti i nadále porušovat smlouvu SALT II, nebudou se Spojené státy cítit touto smlouvou vázány.“221 A konečně koncem července 1986 Reagan a jeho vláda navrhla nový komplexní návrh na snížení počtu zbraní, jenž předpokládal zničení všech balistických střel a pokračování ve výzkumu raketových obranných systémů. V září 1986 Reagan obdržel od Gorbačova dopis, ve kterém bylo pozvání na další summit. Reagan pozvání přijal, a tak se 11. – 12. října mohlo jednání v Reykjavíku uskutečnit. Dvoudenní schůzka začala pouze mezi čtyřma očima, ovšem po vzájemné dohodě se k Reaganovi a Gorbačovovi připojili i jejich ministři zahraničí George Shultz a Eduard Ševardnadze. Gorbačov se snažil omezit program summitu na kontrolu zbrojení, ovšem Reagan si neodpustil několik otázek týkajících se lidských práv a Afghánistánu. Generální tajemník však na tyto otázky nereagoval. Co se týká odzbrojení, Gorbačov první den schůzky souhlasil s likvidací jaderných střel v Evropě222 i s likvidací všech balistických střel v průběhu deseti let223. Druhý den Gorbačov navrhl snížení stavu konvenčních zbraní na sovětské straně. Výše uvedené 220

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 602. 221 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 616. 222 Reaganovou původní „nulovou variantou“. 223 Červencový návrh.

- 79

Studená válka:

dohody by znamenaly velké odzbrojení a krok správným směrem, ovšem pak Gorbačov uvedl: „Tohle všechno je možné, stačí jen, když se přestanete zabývat vývojem vašeho SDI.“224 Sovětský generální tajemník tím mínil, že by Američané mohli pokračovat pouze ve výzkumu v laboratořích. „…neoblomně ale trval na tom, že program nepostoupí za toto stádium.“225 Shultz Reaganovi radil, aby nabídku přijal, zdála se mu výhodná. Reagan ovšem neustoupil. O celé nabídce si myslel následující: „Sověti se nás snaží vydírat.“226 Reagan věděl, že „právě díky naší strategické obranné iniciativě jsme dostali Sověty do Ženevy a Reykjavíku a já jsem nechtěl porušit slib daný americkému lidu, že se SDI nikdy nevzdáme.“227 Navíc americká zpravodajská služba zjistila, že Sověti pracují na podobném systému, jako je SDI. „…jejich technologie sice nebyla na takové úrovni jako naše, ale kdybychom přestali pracovat na SDI a oni by nadále pokračovali ve výzkumu svého obranného systému, mohli bychom se také jednoho rána probudit a zjistit, že protiraketovou obranu mají oni a my ne.“228 Reagan věděl, že jediný bič na SSSR je SDI, nechtěl se své velké výhody za žádných okolností vzdát. A jelikož Gorbačov ani Reagan nechtěli ustoupit, rozhodl se americký prezident i se svým ministrem zahraničí jednání předčasně opustit. Dění na Reykjavíku opět ukázalo, jak moc se SSSR obává SDI. Pozitivní na těchto jednáních bylo, že se mluvilo o konkrétní problematice odzbrojení. Za nejdůležitější ovšem považuji Reaganovu neústupnost, protože dohoda by v tomto případě znamenala slabost.

224 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 629. 225 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 182. 226 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 182. 227 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 629. 228 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 629.

- 80

Studená válka:

Reagan bral program SDI jako způsob ochrany Američanů před jadernými zbraněmi. Vzdát se ho, by pro amerického prezidenta znamenalo vzdát se budoucnosti a svobody. Reaganovo rozhodnutí odsoudilo mnoho novinářů, vzdělanců i politiků. Na titulních stranách novin se objevovaly titulky tipu: „Hvězdné války potopily dohodu.“229 Američané se ovšem postavili na prezidentovu stranu, Reagan jim v médiích vysvětlil důvody, které ho k tomuto kroku vedly. Během následujícího roku se vyjednávačům v Ženevě podařilo dohodnout na padesátiprocentním snížení počtu balistických raket během sedmi let. Komplikovanější situace byla v jednáních „nulové varianty“, jelikož do těchto jednání se musely zapojit i evropské země. Německý kancléř Helmut Kohl se nejprve nechtěl starších raket Pershing IA vzdát. Reaganovi se nakonec povedlo jej přemluvit. I v roce 1987 docházelo k tiché diplomacii mezi Reaganem a Gorbačovem, ve které se vášnivě debatovalo o SDI. Na podzim 1987 došlo ke změně. Sovětský svaz náhle přestal považovat zrušení SDI za hlavní podmínku uzavření dohody o likvidaci raket středního doletu. Důvodem této změny mohla být špatná ekonomická situace SSSR. Reagan se domníval, že „katastrofální stav sovětské ekonomiky donutí Michaila Gorbačova, aby souhlasil s dohodou o kontrole zbrojení… Věřil jsem, že když se neodchýlíme od své politiky, nakonec k tomu dojde.“230 V prosinci se konal summit ve Washingtonu, na kterém se podepsala Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu („nulová varianta“)231. Tato smlouva zajišťovala odstranění více než 1500 sovětských hlavic a všech sovětských raket středního doletu232. 229

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 183. („Sunk by Star Wars“, Time, 20. října 1986.) 230 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 611. 231 Intermediate - Range Nuclear Forces Treaty (INF) Tato smlouva byla ratifikována Senátem Spojených států amerických 27. května 1988. 232 Odpalované ze země.

- 81

Studená válka:

Na americké straně smlouva zajišťovala odstranění všech střel Pershing II a střel s plochou dráhou letu odpalovaných ze země233. „Bylo to poprvé v dějinách, kdy se nějaké země vůbec zavázaly nejen snížit stav, ale kompletně zlikvidovat určitý typ jaderných zbraní.“234 Navíc se obě strany dohodly na kontrole plnění, což znamenalo, že se protistrana může odstraňování účastnit. Tato schůzka byla důležitá i z toho důvodu, že si obě země stanovily za cíl padesátiprocentní snížení stavu strategických raket a zároveň si určily zásady pro smlouvu START.235 Podpisem těchto dokumentů víceméně studená válka neoficiálně skončila. Čtvrtý, poslední summit, se konal koncem května 1988 v Moskvě. Obě strany se na této schůzce snažily dokončit jednání na smlouvě START. Dokončila se smlouva o omezení chemických zbraní a konvenčních zbraních v Evropě. Obě strany si vyměnily ratifikační listiny ze schůzky ve Washingtonu. Gorbačov vyjádřil touhu o rozšíření obchodu s USA. Jednalo se zde i o lidských právech. Reaganovi se stále nezdál sovětský způsob jednání s lidmi.236 Na závěr summitu Reagan přednášel na místní univerzitě o výhodách demokracie, svobody jednotlivce a svobodném podnikání. Víceméně měl v kostce shrnout to, čím se celý život řídil.237 Do

konce

prezidentského

funkčního

období

se

Reagan

s Gorbačovem setkal ještě jednou. V prosinci 1988 při příležitosti Gorbačovova projevu v OSN v New Yorku. Jednalo se o velmi přátelský rozhovor, kde sovětský vůdce vyjádřil politování nad odchodem Reagana z funkce. 233

Což znamenalo asi 400 instalovaných hlavic. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 651. 235 Podpis byl plánován na jaro. 236 Při procházce Moskvy byl svědkem toho, jak příslušníci KGB kopou a mlátí do lidí, kteří se chtěli dostat do jeho blízkosti. 237 Část projevu je možné si přečíst v PŘÍLOZE Č. 6. 234

- 82

Studená válka:

Můžeme spekulovat o důvodech ukončení studené války a můžeme také hledat strůjce jejího konce. Každý bude mít zcela jistě odlišný názor. Reagan se domnívá, že „…Demokracie zvítězila ve studené válce proto, že šlo o souboj hodnot a dvou soustav, z nichž jedna kladla důraz na státní moc a druhá na jednotlivce a svobodu.“238 Úspěch také vidí v Gorbačovovi, jelikož „…on byl (…) jiný než ti komunisté, kteří stáli na špičce kremelské hierarchie před ním. Všichni dřívější sovětští vůdcové se řídili marxistickou poučkou o vítězství komunismu na celém světě; on z nich byl první, kdo nestupňoval sovětský expanzionismus, první souhlasil s likvidací jaderných zbraní, první navrhoval svobodný obchod a podporoval svobodné volby a svobodu vyjadřování.“239 Domnívám se, že hlavních důvodů konce studené války bylo několik – stále se zhoršující ekonomická situace Sovětského svazu, Gorbačovova odlišnost od jeho předchůdců, ale především to byl Ronald Reagan a jeho politika. Byl to právě prezident Spojených států, který svým úsilím zlepšit americký vojenský průmysl přiměl Sověty k většímu zbrojení a k zhoršení již tak špatné sovětské ekonomické situace. Byl to právě on, kdo se zakousl do komunismu jako pitbul do svého

protivníka

a

donutil

jej

dělat

chyby.

Jeho

podpora

protikomunistických režimů ve světě nenechala SSSR se rozpínat. Margaret Thatcher vyslovila názor, že „na ukončení studené války měl vliv jeden klíčový faktor. Bylo jím rozhodnutí Ronalda Reagana zahájit Strategickou obrannou iniciativu.“240 Ačkoli realizace SDI241 byla jistě sporná, Reaganovo podání, nadšení a nevzdání se zcela jistě přispělo ke konci také. Henry Kissinger ve své knize „Umění diplomacie“ uvádí, 238

Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 664 - 665. 239 Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 657. 240 Thatcherová, Margaret. Roky na Downing Street. Praha: Naše vojsko, 1996. str. 590. 241 Americký prezident George W. Bush pokračoval v Reaganově ideji protiraketové obrany. Projekt sice nyní nese nové označení MND – národní protiraketová obrana, je ovšem modifikací SDI.

- 83

Studená válka:

„Rozklad komunismu se stal viditelným v průběhu druhého Reaganova prezidentského období. V době, kdy Reagan odcházel z Bílého domu, již byl rozklad nezvratný. Značnou zásluhu na něm mají prezidenti, kteří vládli před Reaganem, i jeho bezprostřední nástupce George Bush, který obratně dozíral na proces demontáže. Obrat však nastal za prezidentství Ronalda Reagana.“242 Během Reagových prezidentských let jsme se mohli setkat s mnoha zastánci jeho vedení mezinárodní politiky, ale i s mnoha kritiky. Kritikům se buď nelíbilo, že je Reagan na Sověty příliš tvrdý, že by měl souhlasit s jejich návrhy,243 a nebo mu vyčítali, že jim nepodá pomocnou ruku při řešení jejich ekonomické situace. Jiní naopak tvrdili, že je na ně příliš měkký, že s nimi jednat vůbec nemá. Petr Suchý, který se ve své knize „Reagan a říše zla“ zabývá výhradně Reaganovou mezinárodní politikou tvrdí, že „vliv Reaganovy politiky na změnu chování Sovětského svazu a na rozpad komunistického bloku je evidentní. Přestože mnozí analytikové tuto skutečnost opomíjejí a přikládají největší zásluhy v této souvislosti Gorbačovovým reformním snahám, je třeba zmínit, že Reaganova politika měla značný vliv na sovětské akce ještě před Gorbačovovým stanutím v čele SSSR.“244

242

Kissinger, Henry. Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha: Prostor. 1999. str. 799 243 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 183. (Také v Bethell, Tom. Ducks and Bees. American Spectator (únor 1985), str. 11.) 244 Suchý, Petr. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. str. 256.

- 84

Na sklonku života:

6

Na sklonku života: Pro Reagana byl odchod z Washingtonu velmi emotivní. 11.

ledna 1989 naposledy promluvil245 ke svému národu jako prezident Spojených států amerických. Následoval návrat do tolik milované Kalifornie, kde se věnoval práci na ranči a psaní své biografie. Tu a tam vystupoval se svými proslovy. V srpnu 1993 mu lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Z rodinné anamnézy vyplývá, že stejnou chorobou trpěla jeho matka i bratr. Život s touto chorobou je složitý nejen pro postiženého, ale především pro jeho blízké. Manželka Nancy se rozhodla, že je správné, aby si svět pamatoval Ronalda Reagana v plné síle, tudíž časem zakázala manželovi návštěvy. Jedinou výjimkou byla rodina. Nemoc postoupila tak daleko, že si Reagan pamatoval jen málo ze svého života. Guvernérské i prezidentské období bylo z jeho paměti vymazáno nadobro. 5. června 2004 podlehl Ronald Reagan ve věku 93. let ve svém domě v Bel Air zápalu plic. Zůstává otázkou, zda choroba, kterou trpěl na sklonku svého života, nepromluvila i do jeho prezidentské kariéry.

Dlouholetí

Reaganovi spolupracovníci se jednohlasně shodují na tom, že nepozorovali na prezidentovi žádné změny v chování, roztržitost, zmatenost nebo zapomínání. Blízcí přátelé a rodina tvrdí, že změny si všimli

prvně

v roce

1992.

Peggy

Noonan,

dlouholetá

autorka

Reaganových proslovů, ve své knize tvrdí: „Když jsem s ním naposledy pracovala v prosinci 1988, upřesňoval prostřednictvím poznámek a korektur, co chce ve svém projevu, a jasně tak dával najevo, co v něm chce mít.“246 Choval by se tak člověk s počínající Alzheimerovou chorobou? Těžko říci. Každopádně se domnívám, že Reagan byl velký člověk plný představ a ideálů, který učinil nejen svou zemi lepší, ale zlepšil i celý svět. Kolik státníků se může pochlubit tím, že vyvedlo svou 245 246

Jeho řeč se nachází v PŘÍLOZE Č. 7. Noonanová, P. Když kraloval charakter. Praha: Ideál. 2004. str. 348.

- 85

Na sklonku života:

zemi z ekonomické krize a posílilo její moc ve světě, přimělo Sovětský svaz k odzbrojení a následnému pádu či přispělo k osvobození mnoha zemí od teroru? Reagan nejenom že se za tyto věci zasloužil, on je i předvídal. Dokladem mého tvrzení může být jeho prohlášení z června 1980, kdy jako kandidát na prezidenta uvedl skupině novinářů, že „Sověti s námi nemohou soutěžit.“247 a že „…dostane Sověty k jednacímu stolu.“248

247

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 7. 248 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 8.

- 86

Závěr:

7

Závěr: Každý člověk má své kořeny úzce spjaty s rodinou. Domovem

mu je „malý svět“ lidí a věcí, v němž se ve svém dětství učí poznávat svět a prostor, kde probíhá jeho škola života. Většina amerických prezidentů měla to štěstí, že pocházela spíše ze zámožných a vlivných rodin. To se ale o rodině Reaganových v žádném případě nedalo říci. Ačkoli Ronald Reagan pocházel z chudých poměrů, domov na něj měl silný motivační vliv. Od dětství šel tvrdě za svými sny – studium na vysoké škole, práce v rádiu, v Hollywoodu. Tato přání a sny si také splnil. Po druhé světové válce cítil potřebu zlepšit svět, a tak se přihlásil do řady organizací, které se k této činnosti hlásily. Zde začal pomocí proslovů prosazovat staré dobré americké hodnoty a bojovat proti totalitárním režimům. S trochou nadsázky můžeme říci, že se této činnosti věnoval až do smrti. Zastával názor, že politik je tu pro lidi a měl by se podle toho chovat. Domníval se, že by stát měl co nejméně zasahovat do života lidí. Důvěřoval podnikatelům, vážil si jejich odvahy, šikovnosti a samostatnosti. Tvrdil, že federální vláda nemůže být efektivnější než podnikatelé. Správně se domníval, že snížením daní by se lidé lépe motivovali k práci a tím by se zlepšil jejich ekonomický status. Zastával veškeré možné svobody. Skupině podnikatelů se jeho proslovy a názory zalíbily natolik, že jej přiměli kandidovat na guvernéra Kalifornie. Ve volbách vyhrál a osm let strávil v guvernérském křesle.

Mezi nejzajímavější Reaganovy

guvernérské počiny patří návrat daňových přebytků zpět občanům, reforma sociálního systému a podpis zákona souhlasící s potraty, kterého

moc

litoval.

Reaganova

politická

cesta

pokračovala

kandidaturou na funkci prezidenta Spojených států amerických. Pokoušel se o tento post celkem čtyřikrát. Jednou z taktických důvodů, aby pomohl své straně, podruhé ztroskotal na nezkušenosti a ne příliš

- 87

Závěr:

šťastně vedené kampani. Potřetí a počtvrté se to již povedlo. Reagan strávil v prezidentské funkci osm let, během kterých se snažil držet několika zásad: používat zdravý selský rozum, zastávat ekonomiku nabídky249, bojovat proti totalitním režimům, zlepšit americký vojenský průmysl a co nejméně zasahovat do života lidí. Tyto zásady se samozřejmě projevily i v jeho řešení mnoha situací a problémů. Během prvního volebního období se mu podařilo nastartovat ekonomiku k nevídanému hospodářskému růstu. V druhém volebním období zcela změnil daňový zákon. V mezinárodní politice se snažil podporovat antikomunistické režimy a rozvíjet demokracii v celém světě. Tato podpora byla často kritizována, jelikož se Reagan občas musel uchýlit k podpoře diktátorského režimu. On si ale přitom vybíral ze dvou zel to menší. Za nejznámější lze považovat Reaganovo jednání v oblasti vztahů Spojených států amerických k Sovětskému svazu. Nejenom že se rozhodl ukončit politiku détante, ale rozhodl se také ostře vystupovat vůči říši zla a věnovat obrovské finanční zdroje do zbrojení a vojenského průmyslu. Všechny tyto kroky měly jediný cíl – přimět Sovětský svaz k jednání o omezení zbrojení. Podařilo se. Ke konci Reaganova mandátu došlo k oboustrannému podpisu řady smluv, kterými se obě strany zavázaly zničit jaderné zbraně. Každý politik má své stoupence i kritiky. Jinak tomu nebylo i u Ronalda Reagana. Kritici jej měli za „roztomilého tupce“250, „ne příliš bystrého“251

či

„prakticky

duševně

mrtvého“252.

Nevyhýbali

se

249 Propaguje tržně konformní charakter prováděných opatření. Jejím cílem je snaha o určení a následné odstranění faktorů odrazujících od práce a investování a maximální podpora těch, kdo vytvářejí bohatství - tj. aktivních lidí. 250 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 15. (Perry, James. „For the Democrats, Pam ´s Is the Plac efor the Elite to Meet“, Wall Street Journal, 8. října 1981.) 251 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 16. 252 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 16.

- 88

Závěr:

konstatováním, že „nestačil na nejdůležitější povolání na světě“253 nebo že „je hrozbou pro celý lidský rod.“254 Je nutné připustit, že něco na jejich kritice pravdivé být může. Reagan nepatřil do řad intelektuálů, vysokou

školu

dokončil

s hodnocením

C255.

Neoplýval

velkými

znalostmi, přehnaným zájmem o svůj kabinet či dění ve světě. Po svých zaměstnancích požadoval pouze ty nejdůležitější informace. Zastával názor, že je dobré nechat své lidi pracovat samostatně a pomoci jim s řešením pouze tehdy, když si nevědí rady. Řešil-li nějaký problém, vždy si vyslechl názory svých spolupracovníků a poté učinil rozhodnutí, o kterém si myslel, že je správné.256 Rozhodování není občas jednoduché, avšak Reagan se řídil zdravým selským rozumem, což kritiky doslova přivádělo k šílenství. Ti nejtvrdší kritikové o něm tvrdí, že byl pouhým hercem, co dokonale ovládal svou roli prezidenta USA. Domnívám se, že pokud opravdu jen hrál roli prezidenta, měl by za svůj výkon obdržet Oskara, jelikož předvedl famózní výkon. Kriticky vystupují i autoři knihy „Dějiny Spojených států amerických“, kteří doslova otáčí fakta tvrzením: „Uprostřed nejisté a nepředvídatelné ekonomické situace se zdálo, že jediná možnost, jak dosáhnout lepších hospodářských

výsledků

před

skončením

druhého

Reaganova

volebního období, spočívá v dohodě se sovětskou vládou o redukci zbraní.“257 Reagan kritiku vůči své osobě bral s lehkostí a vtipem. On vůbec byl velký vtipálek - s kulkou v hrudníku se tázal lékařů, zda jsou republikáni. Památná je i jeho zkouška mikrofonu z roku 1984: „Mí milí američtí spoluobčané. Rád vám chci dneska sdělit, že jsem podepsal

253

D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 16. 254 D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: Jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. Brno: Barrister & Principal, 2004. str. 37. 255 Tedy průměrnou známkou 3. 256 V případě řešení situace kolem Sovětského svazu vždy udivoval okolí, jelikož si ze dvou možností vybral tu třetí – svou. 257 Tindall, G.; Shi, D.: Dějiny Spojených států amerických. Praha: Lidové noviny: 1994. str. 751

- 89

Závěr:

dokument, který navždy postaví Rusko mimo zákon. Bombardovat začneme za pět minut.“258 Obdivovatelé jej považují za velký přínos pro celý svět. Přikládají mu hlavní podíl na ukončení studené války, považují ho za vizionáře, jelikož předpověděl ekonomický růst země a konec studené války i Sovětského svazu. V tomto ohledu se domnívám, že nebyl ani tolik vizionář jako snílek. Představoval si svět bez totalitních režimů, ekonomicky prosperující zemi a co nejmenší vládní zásahy do života občanů. On prostě chtěl věřit. A všechno, co chtěl, se mu povedlo. Podle veřejného mínění z roku 2005259 hodnotí americká veřejnost Ronalda Reagana jako nejlepšího prezidenta. Z průzkumů společnosti Gallup260 vyplývá, že 20% dotázaných tak odpovědělo na otázku „Koho považujete za nejlepšího amerického prezidenta?“ Tuto anketu Reagan vyhrál před Billem Clintonem (získal 15%) a Abrahamem Lincolnem (14%). Ať již máme na Reagana jakýkoli názor, nemůžeme mu upřít především čestnost, mravnost, víru v americké hodnoty, lásku ke své vlasti a rozhodnost. Domnívám se, že jeho rozhodnost spolu s negociací zapříčinila konec studené války. Reagan byl skvělý vyjednávač. Věděl, že je lepší počkat na nabídku protistrany, než začít sám nabízet. Samozřejmě měl i notnou dávku štěstí. Odborníci mu neodpírají velký dar – byl skvělý řečník. Jeho rétorika hrála velkou roli jak v domácí politice, tak v zahraniční. Ve svých projevech dokázal přesvědčit lidi, že jedině ta cesta, kterou navrhuje, je správná. Reagan dokázal v člověku probudit vlastenectví, víru v lepší a silnější Ameriku,

258 White, M. Reagan: „při krizi mě vzbuďte, i když budu na zasedání vlády“ [online]. Britské listy, 8.6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/2004/6/8/art18450.html. 259 http://www.gallup.com/poll/14974/Greatest-US-President-Public-Names-Reagan-ClintonLincoln.aspx 260 Společnost zabývající se průzkumem veřejného mínění.

- 90

Závěr:

kladl důraz na kapitalismus, svobodu a preferoval demokracii. Přesně takový by podle mého názoru měl být dobrý prezident.

- 91

Přílohy:

8 Přílohy: 8.1 PŘÍLOHA Č. 1: Reaganova administrativa Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ronald_Reagan REAGANOVA ADMINISTRATIVA jméno George H. W. Bush Alexander M. Haig ministerstvo zahraničí George P. Shultz Donald Regan ministerstvo financí James A. Baker III Nicholas F. Brady Caspar Weinberger ministerstvo obrany Frank C. Carlucci William F. Smith ministerstvo spravedlnosti Edwin A. Meese III Richard L. Thornburgh James G. Watt ministerstvo vnitra William P. Clark, Jr. Donald P. Hodel Malcolm Baldrige ministerstvo obchodu C. William Verity, Jr. Raymond J. Donovan ministerstvo práce William E. Brock Ann Dore McLaughlin John Rusling Block ministerstvo zemědělství Richard E. Lyng Richard S. Schweiker ministerstvo zdravotnictví Margaret Heckler Otis R. Bowen Terrell H. Bell ministerstvo školství William J. Bennett Lauro Cavazos ministerstvo bydlení Samuel R. Pierce, Jr. Drew Lewis ministerstvo dopravy Elizabeth Hanford Dole James H. Burnley IV James B. Edwards ministerstvo energetiky Donald P. Hodel John S. Herrington úřad viceprezident

- 92

období 1981 - 1989 1981 - 1982 1982 - 1989 1981 - 1985 1985 - 1988 1988 - 1989 1981 - 1987 1987 - 1989 1981 - 1985 1985 - 1988 1988 - 1989 1981 - 1983 1983 - 1985 1985 - 1989 1981 - 1987 1987 - 1989 1981 - 1985 1985 - 1987 1987 - 1989 1981 - 1986 1986 - 1989 1981 - 1983 1983 - 1985 1985 - 1989 1981 - 1984 1985 - 1988 1988 - 1989 1981 - 1989 1981 - 1982 1983 - 1987 1987 - 1989 1981 - 1982 1982 - 1985 1985 - 1989

Přílohy:

8.2 PŘÍLOHA Č. 2: Část projevu Ronalda Reagana ze dne 8. března 1983261 Zdroj: Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 520 – 522. Při své první tiskové konferenci v úřadě prezidenta jsem v přímé odpovědi na jednu otázku zdůraznil, že sovětští vedoucí představitelé jako dobří marxisté – leninisté otevřeně a veřejně vyhlašují, že podporují jedinou morálku, to znamená tu, která pomáhá dosažení jejich jediného cíle, kterým je světová revoluce. Měl bych asi zdůraznit, že jsem pouze citoval Lenina, jejich duchovního vůdce, který v roce 1920 prohlásil, že komunisté neuznávají jakoukoli morálku, která se zakládá na nadpřirozených myšlenkách – tak nazývají náboženství – či myšlenkách, které stojí mimo třídní pojetí. Morálka je tedy u nich zcela podřízená zájmům třídního boje. Morální je pak všechno, co slouží vyhlazení starého vykořisťovatelského společenského řádu a sjednocení proletariátu. Domnívám se však, že když tolik významných lidí odmítá vzít na vědomí tento základní rys sovětské doktríny, svědčí to jen o historické neschopnosti vidět tuto totalitní mocnost v reálném světle, vidět ji tak, jaká ve skutečnosti je. Setkali jsme se s tímto jevem již ve třicátých letech a často se s ním setkáváme i nyní. To samozřejmě neznamená, že bychom se snad chtěli izolovat a že odmítáme snahu o porozumění. Chci udělat vše, co je v mých silách, abych Sověty přesvědčil o našich mírových úmyslech, abych jim připomněl, že to byl právě Západ, který odmítl využít svůj monopol na jaderné zbraně ve čtyřicátých a padesátých letech, aby získal nějaké území, a že je to Západ, kdo nyní navrhuje padesátiprocentní snížení počtu strategických balistických střel a likvidaci celého jednoho typu jaderných střel středního doletu odpalovaných ze země. Současně ale musím připomenout, že se nikdy nezpronevěříme našim zásadám a normám, nikdy se nevzdáme své svobody a nikdy se nevzdáme své víry v Boha. Nikdy také nepřestaneme hledat cestu k trvalému míru. Bohužel však nejsme schopni zajistit žádnou z těchto věcí, které jsou drahé Americe, prostřednictvím takzvaného jaderného zmrazení, které navrhují někteří lidé. Je jasné, že takové zmrazení by nyní bylo velice nebezpečným podvodem, protože je pouhou iluzí míru. Pravda je taková, že míru můžeme dosáhnout pouze pomocí síly. S takovým zmrazením mohu souhlasit pouze tehdy, zmrazí-li Sověti své globální ambice. Zmrazení stavu zbraní na dnešní úrovni by zbavilo Sověty jakékoli motivace k vážnému vyjednávaní v Ženevě a znamenalo by to jednoznačný konec našich snah o dosažení významného snížení zbrojních potenciálů, které jsme navrhli. Místo toho by pomocí takového zmrazení dosáhli svých cílů právě oni, protože by to přineslo Sovětskému svazu obrovskou výhodu díky jeho současné obrovské zbrojní převaze. Zabránilo by to také důležité a opožděné modernizaci sil Spojených států a jeho spojenců a naše zastarávající armáda by byla ještě zranitelnější. Skutečně spravedlivé zmražení by si ovšem vyžádalo rozsáhlá předběžná jednání o snížení stavu jednotlivých zbraní a o opatřeních, která zajistí dodržování a kontrolu dohod. Zmrazení, které je nám navrhováno nyní, je totiž zcela nekontrolovatelné. Taková rozsáhlá aktivita by nás však zavedla daleko od našeho cíle dosáhnout podstatného snížení zbrojních potenciálů…

261

Při příležitosti konference Národní asociací evangelikánů.

- 93

Přílohy:

Modleme se za spasení všech lidí, kteří žijí v temnotě totalitního zřízení, modleme se, aby i oni objevili radost z poznání Boha. Než k tomu ale dojde, musíme si být velice dobře vědomi, že právě svou vírou v úplnou nadřazenost státu, vyhlašováním jeho všemohoucnosti nad osudy jednotlivce a myšlenkou na konečné vítězství svého režimu ve všech zemích světa jsou komunisté ohniskem zla v našem moderním světě… Pokud nás dějiny v něčem poučily, je to v tom, že naivní politika udržování míru s našimi nepřáteli založená na zásadě přání otcem myšlenky je čirá pošetilost. Znamenalo by to zradu naší minulosti, vzdali bychom se tím své svobody. Proto vás vyzývám, abyste se postavili každému, kdo by se snažil dostat Spojené státy do pozice morální i vojenské podřízenosti… Prosím vás, abyste se v debatách o návrzích na jaderné zmrazení vyvarovali svodům pýchy, pokušení lehkovážně se nad celou záležitost povznést a obviňovat obě strany ze stejné věci, ignorovat tak historická fakta a agresivní choutky říše zla a nazývat závody ve zbrojení obrovským nedorozuměním, čímž byste se dostali úplně mimo sféru zápasu mezi správným a nesprávným, mezi zlem a dobrem… Věřím, že svou příležitost z ruky nepustíme. Věřím, že komunismus je jen další, smutná, bizarní kapitola v dějinách, jejíž poslední stránky právě píšeme...

- 94

Přílohy:

8.3 PŘÍLOHA Č. 3: Část projevu prezidenta Reagana ze dne 23. března 1983262 Zdroj: Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 525 – 526. Dovolte mi, abych vás seznámil se svou představou budoucnosti, která se jeví nadějně. Zahajujeme totiž program, který má za úkol čelit strašlivé hrozbě sovětských raket novou obrannou zbraní. Musíme se obrátit k naší silné vědecko-technické základně, díky níž dosáhl náš průmysl své vysoké úrovně a která nám také zajistila dnešní životní úroveň. Co byste řekli tomu, kdybychom mohli žít klidně, protože naše bezpečnost by již nezávisela pouze na strachu nepřítele, že po jeho útoku přijde stejně drtivá odveta ze strany Spojených států, ale že bychom mohli zachycovat strategické balistické střely ještě před tím, než dopadnou na naši půdu nebo na půdu našich spojenců? Jsem si vědom toho, že jde o velice náročný technický problém, který možná nevyřešíme před koncem tohoto století. Současná technika je však již na tak vysoké úrovni, že se touto cestou pustit můžeme. Bude to znamenat značné úsilí na mnoha frontách po celou řadu let, možná i desetiletí. Přijdou samozřejmě neúspěchy a zklamání, ale určitě také úspěchy a nové, nečekané objevy. Při práci na tomto úkolu si však musíme uchovat schopnost jaderného odstrašení nepřítele a udržovat si schopnost pružné odvety. Tyto investice však snad stojí za osvobození světa od hrozby jaderné války…. Dnes večer podnikám první a velice důležitý krok v plné shodě s našimi závazky vyplývajícími ze smlouvy o balistických střelách ABM a při vědomí toho, že je třeba celý projekt ještě podrobněji konzultovat s našimi spojenci. Zahajujeme komplexní a intenzivní práce na definování výzkumného a vývojového programu, který by nás přiblížil k dosažení našeho hlavního cíle spočívajícího v odstranění hrozby vyvolávané strategickými jadernými zbraněmi. Tím bychom pak připravili cestu pro likvidaci těchto zbraní samotných. Netoužíme ani po vojenské převaze, ani po nějakých politických výhodách. Naším jediným cílem, který je i cílem celého lidstva, je najít cestu, jak snížit nebezpečí vzniku jaderné války.

262

O Strategické obranné iniciativě.

- 95

Přílohy:

8.4 PŘÍLOHA Č. 4: Reaganův projev při návštěvě Německa263 Zdroj: Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 633 - 635. Za mnou stojí zeď, která obklopuje svobodnou část tohoto města jako součást mohutného systému zátarasů dělícího celý evropský kontinent. Od Baltského moře se jižním směrem táhne pásmo ostnatého drátu, betonových zdí, cvičených hlídacích psů a strážních věží. Jižněji už není tato hranice tak viditelná, nejde o konkrétní zeď, ale stojí tam ozbrojené stráže a hlídané hraniční přechody; touto hranicí je omezováno právo na svobodné cestování a hranice slouží jako prostředek zvůle totalitního státu, jež je aplikována vůči jeho občanům. Ale právě tady, v Berlíně, kde se tyčí tato nestvůrná zeď, procházející celým městem, kterou mohou fotografovat novináři a snímat televizní kamery, je toto zrůdné rozdělení Evropy nejzřetelnější před tváří celého světa. Před Brandenburskou bránou se cítí každý člověk jako Němec násilím oddělený od svých krajanů. Všichni jsme Berlíňané, když se musíme dívat na tuto ošklivou jizvu… Dokud bude tato brána zavřená, dokud bude tato nestvůrná zeď stát, bude to problém nejen pro Němce samotné, ale otázkou svobody celého lidstva. Nepřišel jsem sem však jen proto, abych bědoval, ale vidím v Berlíně také symbol naděje, jenž kvete i ve stínu této zdi, vidím zde i symbol lidského úspěchu. Na jaře 1945 vyšli obyvatelé Berlína ze svých protileteckých krytů a uviděli své město v rozvalinách. Tisíce kilometrů odsud se však lid Spojených států rozhodl, že jim pomůže. V roce 1947 pak náš ministr zahraničních věcí George Marshall vyhlásil projekt, který pak podle něj vešel ve známost jako Marshallův plán. Ve svém projevu z téhož měsíce před čtyřiceti lety řekl: „Naše politika není zaměřena proti žádné zemi či ideologii, ale proti hladu, chudobě, zoufalství a chaosu.“ … Na Západě se [americký sen o blahobytu pro všechny] uskutečnil. Japonsko povstalo z rozvalin a stalo se hospodářským obrem. V Itálii, Francii, Belgii, ve všech zemích západní Evropy došlo k politické i hospodářské obnově… v západním Německu i tady v Berlíně jsme se stali svědky hospodářského zázraku… [Vaši] představitelé pochopili význam svobody, totiž že stejně jako pravda může vzkvétat pouze tehdy, mají-li novináři svobodu slova, můžeme dosáhnout blahobytu pouze tehdy, když rolníci i podnikatelé mohou požívat výhod svobodné ekonomiky. Německá vláda snížila celní tarify, podporovala svobodný obchod, snižovala daně. Za pouhých deset let od roku 1950 do roku 1960 se životní úroveň v západním Německu i Berlíně zdvojnásobila. Tam, kde stály před čtyřiceti lety jen rozvaliny, jsou nyní v západním Berlíně vidět stejné hospodářské výsledky jako v kterémkoli jiném německém městě – životem kypící administrativní budovy, výstavní domy a byty, dopravní tepny i stále se zvětšující plochy parků. Tam, kde se zdálo, že je kultura navždy zničená, stojí dnes dvě univerzity, orchestrální síně i opera, bezpočet divadel a muzeí. V čem byla dříve nouze, je nyní nadbytek, ať již jde o potraviny, ošacení, automobily – všechno to nádherné zboží, které vidíme na Kurfürstdammu. Z hory rozvalin jste vy, Berlíňané, vybudovali, díky svobodě, město, které patří k nejvýznamnějším na světě…

263

12. června 1987.

- 96

Přílohy:

V padesátých letech si Chruščov zavěštil: „Pohřbíme starý svět.“ Na Západě jsme však dnes svědky toho, že svobodný svět zde dosáhl takového stupně blahobytu a životní úrovně, jež nemá v historii lidstva obdoby. V komunistickém světě vidíme jen neúspěchy, zaostalou techniku, snižující se úroveň zdravotní péče i nedostatek toho nejzákladnějšího zboží – potravin. Ani teď není Sovětský svaz schopen uživit se sám. Po těchto čtyřech desetiletích může tedy celý svět dojít k jednoznačnému závěru: svoboda vede k blahobytu. Svoboda přispívá k odstranění historické nenávisti mezi zeměmi, kterou nahradily přátelské vztahy a mír. Svoboda zvítězila. V současné době se i sami Sověti mohou v omezené míře přesvědčit o významu svobody. Slyšíme často z Moskvy o jejich nové politice reforem a otevřenosti. Někteří političtí vězni již byli propuštěni. Některé zahraniční rozhlasové stanice již nejsou rušeny. Některým podnikům bylo povoleno jednat samostatněji, státní kontrola byla poněkud omezena. Jedná se snad skutečně o počátek významných změn ve státě Sovětů? Nebo to jsou jen falešná gesta mající za cíl vzbudit na Západě neoprávněné naděje či posílit sovětský systém, aniž by došlo k nějakým změnám? Změny a upřímnost vítáme, protože si myslíme, že svoboda a bezpečnost jdou ruku v ruce a větší svoboda lidí může posílit světový mír. Sověti by nám mohli dát jeden jednoznačný signál, který by znamenal významný pokrok ve věci svobody a míru. Generální tajemníku Gorbačove, pokud chcete mír, pokud si přejete blahobyt pro Sovětský svaz i východní Evropu, pokud vám jde o liberalizaci, přijďte sem k této bráně! Pane Gorbčove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!

- 97

Přílohy:

8.5 PŘÍLOHA Č. 5: Projevy před podpisem smlouvy264 Zdroj: Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 650. Reagan: Můžeme jen doufat, že tato historická smlouva nebude poslední, ale je začátkem budování takových vztahů mezi našimi zeměmi, které nám umožní řešit další naléhavé problémy, které před námi stojí – strategické útočné jaderné zbraně, rovnováha konvenčních sil v Evropě, ničivé a tragické regionální konflikty, které zachvátily celou řadu oblastí, i respektování lidských práv, které propůjčil Bůh všem lidem. Smlouva o raketách středního doletu zajišťuje nejen likvidaci celé jedné třídy jaderných zbraní, ale je v ní zaručena dostatečná kontrola jejího dodržování. Gorbačov: Pro všechny a především naše dvě supervelmoci znamená smlouva, kterou právě podepisujeme, velkou příležitost dostat s konečně na cestu vzdalující nás od hrozby jaderné katastrofy. Naší povinností je plně využít této příležitosti a vytvořit svět bez jaderných zbraní, který by sliboval našim dětem a vnukům a jejich dětem a vnukům, že mohou prožít plný a šťastný život beze strachu a bez nesmyslného vyčerpávání našich zdrojů jen na výrobu ničivých zbraní… Ať se 8. prosinec stane dnem, který se zapíše do historie jako předěl mezi érou rostoucího nebezpečí vzniku jaderné války a mezi obdobím demilitarizace lidského života.

264

O raketách středního doletu (Washington, 8. prosince 1987).

- 98

Přílohy:

8.6 PŘÍLOHA Č. 6: Projev prezidenta Reagana na moskevské univerzitě265 Zdroj: Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Praha: Prostor, 1997. str. 663 - 664. Objevitelé dnešní doby jsou podnikatelé, lidé mající představivost, odvahu riskovat a dostatek víry potřebné ke zdolávání neznámého. Právě podnikatelé a jejich malé podniky jsou zdrojem téměř veškerého hospodářského růstu ve Spojených státech. Právě oni jsou zdrojem technické revoluce. U kolébky jedné z největších počítačových firem ve Spojených státech stáli vlastně dva vysokoškolští studenti, kteří nebyli o nic starší než vy, a svou cestu začali v garáži. I u nás někteří lidé považují experimentování svobodného trhu za pouhý humbuk úspěchu, a vidí na něm jen záporné stránky. Podívejte se na všechny ty podnikatele, co zkrachují, říkají. To je samozřejmě pravda, mnozí neuspějí, zvláště ti úspěšnější, někteří i několikrát. Když se jich pak zeptáte na tajemství jejich úspěchu, řeknou vám, že se všemu naučili na cestě plné nezdarů a problémů; ano, oni se poučili právě ze svých neúspěchů. Největším učitelem pro sportovce snažící se zvítězit na závodní dráze i pro vědce hledající pravdu je zkušenost. Právě proto je však neobyčejně obtížné pro vládní plánovače, ať by již byli jakkoli kvalifikovaní a schopní, nahradit zkušenost všech těch milionů jednotlivců, kteří pracují dnem i nocí, aby si splnili svůj sen… My Američané se netajíme tím, že věříme ve svobodu člověka. Je to vlastně něco, jako naše národní zábava… Svoboda znamená právo ptát se a měnit ustálené způsoby. Je to neustálá revoluce trhu. Je to snaha o porozumění věcem, což nám pak zase umožní vidět nedostatky a hledat správná řešení. Je to také právo prosazovat nějakou myšlenku, která byla třeba odborníky zavržena, a být svědkem toho, jaký má mezi lidmi úspěch. Je to právo na sen, na cestu za svým snem, nebo právo trvat na svém přesvědčení. Ačkoli jste s ním sám v moři pochybovačů. Svoboda je uznání skutečnosti, že žádný jedinec, žádná instituce či vláda nemá monopol na pravdu, ale že život každého jednotlivce je nekonečně drahocenný, že každý z nás, kteří na tomto světě žijeme, máme pro svoji existenci nějaký důvod a můžeme něco druhým nabídnout… Vaše generace žije v nejvíce vzrušující a nejnadějnější éře sovětských dějin. Je to doba, kdy je ve vzduchu cítit první svěží vánek svobody a srdce bijí v rytmu naděje, kdy se probouzí a hlásí o slovo duchovní energie nahromaděná v době dlouhého mlčení. Vzpomínám si v této souvislosti na známou pasáž z konce Gogolových Mrtvých duší. Spisovatel srovnává svůj národ s uhánějící trojkou a ptá se, kam asi až dojede. Jeho odpověď však zní: „Neodpovídá, jen překrásným zvukem zvoní rolničky.“ Nevíme, kam tato cesta dospěje, ale doufáme, že slib reformního vývoje bude naplněn. Můžeme snad letos na jaře, v Moskvě roku 1988, doufat, že zde, na bohaté a úrodné půdě vašeho lidu a vaší kultury, rozkvete nakonec svoboda jako svěží, zelený mladý stromek zasazený na hrobě Tolstého. Můžeme snad doufat, že fascinující zvuk nové otevřenosti bude neustále znít celou zemí a zavede nás do nového věta smíření, přátelství a míru.

265

Květen 1988.

- 99

Přílohy:

8.7 PŘÍLOHA Č. 7: Poslední řeč Reagana ve funkci prezidenta USA266 Zdroj: Noonanová, Peggy. Když kraloval charakter. Praha: Ideál. 2004. str. 342 - 344 Moji drazí Američané, dnes k vám budu hovořit z Oválné pracovny po čtyřiatřicáté a naposledy. Byli jsme spolu osm posledních let a brzy přijde čas, abych odešel… Jednou ze stránek prezidentství je, že člověk stojí stále tak trochu mimo. Stráví příliš mnoho času příliš rychlou jízdou autem, které řídí někdo jiný, a sleduje lidi skrz tmavé sklo – rodiče, jak zvedají nahoru své děti, zamávání, které je tak rychle pryč, že ani nestihne odpovědět. Tolikrát jsem se chtěl zastavit, natáhnout se zpoza skla, setkat se. Snad se to částečně podaří aspoň dnes… Bylo to na začátku osmdesátých let, kdy vrcholila vlna lodních uprchlíků. Námořník měl plné ruce práce na lodi Midway, která hlídkovala v Jihočínském moři. Námořník byl podobně jako ostatní američtí vojáci mladý, bystrý a velmi ostražitý. Posádka zpozorovala na obzoru děravou loďku, v níž se mačkali uprchlíci z Indočíny, kteří se chtěli dostat do Ameriky. Midway vyslala člun, aby je přivezl na loď do bezpečí. Jak uprchlíci pluli po zčeřené hladině, jeden z nich si povšiml námořníka na palubě, postavil se a zakřičel na něj: „Ahoj, americký námořníku. Ahoj, pane svoboda.“ Byl to kratičký okamžik velkého významu, který námořníkovi nešel z hlavy, jak později napsal v jednom dopise. Když jsem se o něm dověděl já, přihodilo se mi totéž. Protože to je přesně to, co znamenalo být Američanem v osmdesátých letech. Opět jsme symbolizovali svobodu. Vím, že to tak bylo vždy, ale svět si to znovu uvědomil v několika posledních letech, a určitým způsobem také my sami. …za tu dobu jsem získal přezdívku „Velký komunikátor“. Nikdy jsem si ale nemyslel, že by až tolik záleželo na mém stylu nebo slovech, která jsem použil. Záleželo na obsahu. Nebyl jsem velký komunikátor, ale sděloval jsem velké věci, které se nevylíhly v mé hlavě, ale v srdci velkého národa – z našich zkušeností, z naší moudrosti a z naší víry v principy, které nás provázejí po dvě století. Říkali tomu Reaganova revoluce. Prosím, přijímám to, ale pro mě to navždy zůstane něco jako Velké znovuobjevení. Nové odhalení našich hodnot a našeho způsobu myšlení. Ponaučením samozřejmě bylo, že jako velký národ bychom logicky měli čelit náročným výzvám. Vždy to tak bude. Dokud si ale nebudeme uvědomovat naše základní principy a budeme mít víru v sebe samé, budoucnost bude naše. Naučili jsme se ještě něco: Jakmile se zrodí velké hnutí, nikdo nedokáže odhadnout, jak skončí. Chtěli jsme změnit národ, a změnili jsme celý svět. Během celé své politické kariéry jsem hovořil o zářícím městě, ale nejsem si jist, zda se mi podařilo dostatečně vysvětlit, co jsem tím mínil. Představoval jsem si vzpřímené, hrdé město postavené na skále pevnější než oceány, ošlehané větrem, Bohem požehnané a hemžící se lidmi všeho druhu, kteří žijí v harmonii a míru, město se svobodnými přístavy, pulzující obchodem a tvořivostí. Pokud by takové město mělo mít hradby, pak v těch hradbách jsou brány a ty jsou otevřeny všem, kdo mají vůli a chuť vstoupit…

266

11. ledna 1989.

- 100

Přílohy:

A jak je na tom naše město v tento zimní večer? Těší se větší prosperitě, bezpečí a štěstí než před osmi lety. Ba co víc, po dvou stoletích stále stojí v plné síle na žulovém masivu a jeho záře nehasne v žádné bouři. Stále je majákem, stále je magnetem pro všechny, kdo se neobejdou bez svobody, pro všechny poutníky, kteří se temnotou probíjejí domů. Svůj díl práce jsme odvedli. Než se vydám do ulic města, dovolte mi poslední slovo k mužům a ženám Reaganovy revoluce, mužům a ženám celé Ameriky, kteří po osm let pracovali na oživení naší země. Drazí přátelé: dokázali jsme to. Nezabíjeli jsme jen čas, přinesli jsme změnu. Dali jsme svému městu sílu, dali jsme mu svobodu a předali jsme je do dobrých rukou. Celkově to není špatný výsledek. Ani trochu. A proto na shledanou. Bůh vám žehnej a Bůh žehnej Spojeným státům americkým.

- 101

Přílohy:

8.8 PŘÍLOHA Č. 8: FOTOGALERIE Zdroj: http://images.huffingtonpost.com/2007-09-08-RonaldReagan1981.jpg Obrázek 4: 40. prezident Spojených států amerických Ronald W. Reagan

- 102

Seznam použité literatury a jiných zdrojů:

9 Seznam použité literatury a jiných zdrojů: 9.1 literatura D'Souza, Dinesh. Ronald Reagan: jak se obyčejný muž stal neobyčejným vůdcem. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2004. 262 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-86598-24-1. Joch, R., Fajmon, H. Margaret Thatcherová a Ronald Reagan – politici svobody. Praha: CERVO. 2002. Kissinger, Henry Alfred. Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Vyd. 3. Praha: Prostor, 1999. 946 s. Obzor. sv. 7. ISBN 80-7260-025-7. Nálevka, V. Studená válka. Praha: Tritron. 2003. ISBN 80-7254-327-X Noonanová, Peggy. Když kraloval charakter. Praha: Ideál, 2004. ISBN 80-901017-5-5 Karas, P.; Kupka, K. Atlas prezidentských voleb USA 1904 – 2004. Praha: P3K: 2005. Reagan, Ronald. Život jednoho Američana: paměti prezidenta. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 722 s., front. Portréty. ISBN 80-85190-60-5. Schäfer, Peter. Ronald Reagan. In Prezidenti USA: Od George Washingtona po Billa Clintona. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 444 – 461. Suchý, Petr. Reagan a říše zla: vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981-1989. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. 283 s., [4] s. barev. obr. příl. Politologická řada. sv. 19. ISBN 80-7325-046-2. Tindall, G.; Shi, D. Dějiny Spojených států amerických. Praha: Lidové noviny: 1994. Thatcherová, M. Roky na Downing Street. Praha: Naše vojsko, 1996. 80-206-0471-5

9.2 internetové odkazy a novinové články Aaronovitch, D. Děsivé dědictví Reaganových let [online]. Britské listy, 9. 6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/2004/6/9/art18473.html. Cvek, B. Zdravý rozum Ronalda Reagana [online]. Britské listy, 15. 6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/art/18541.html.

- 103

Seznam použité literatury a jiných zdrojů:

Gallup [online]. 18. 2. 2005 [cit. 1. 12. 2008] Dostupné na http://www.gallup.com/poll/14974/Greatest-US-President-PublicNames-Reagan-Clinton-Lincoln.aspx. IMDb.com, Inc. (Internet Movie Database) [online]. 1990 – 2008. [cit. 12. 12. 2008]. Dostupné na http://www.imdb.com/title/tt0029166/. Joch, R. Ronald Reagan [online]. Praha: Občanský institut, 13. 2. 2007 [cit. 6. 5. 2007]. Dostupné na http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=1056. Klaus, Václav. Pár slov k Ronaldu Reaganovi [online]. Václav Klaus, 16. 6, 2004 [cit. 18. října 2008 ]. Dostupné na http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=An58cl6DoXRQ. Klaus, Václav. Ronald Reagan devadesátiletý [online]. Václav Klaus, 8. 2, 2001 [cit. 18. října 2008 ]. Dostupné na http://www.klaus.cz/klaus2/asp/clanek.asp?id=2oSeuOLzPV9k. Perle, Richard. Reagan, muž kterého jsem znal [online]. Britské listy, 7. 6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/2004/6/7/art18430.html. Preston, P. Ronald Reagan „nebyl velká osobnost“ [online]. Britské listy, 8. 6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/2004/6/8/art18448.html. White, M. Reagan: „při krizi mě vzbuďte, i když budu na zasedání vlády“ [online]. Britské listy, 8. 6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/2004/6/8/art18450.html. Wikipedia. Ronald Reagan [online]. [cit. 12. 12. 2008]. Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/Ronald_Reagan. Wikipedia [online]. 1980 Republican Presidential Primaries [cit. 12. 12. 2008]. Dostupné na http://en.wikipedia.org/wiki/Image:1980RepublicanPresidentialPrimaries .gif. Žák, V. Na okraji jedné legendy [online]. Britské listy, 22. 6. 2004 [cit. 18. října 2008]. Dostupné na http://www.blisty.cz/2004/6/22/art18659.html. http://images.huffingtonpost.com/2007-09-08-RonaldReagan1981.jpg

- 104

RONALD W. REAGAN OD HERECTVÍ K VRCHOLNÉ POLITICE RONALD W. REAGAN THE WAY FROM PERFORMING ARTS TO TOP POLITICS

Recommend Documents