ROMANTICKÁ CESTA ČERVENCOVÝM NĚMECKEM 2009 aneb čtyři symboly kruhu "Točím se jako v kruhu. Nemůžu z kola ven. Kruh se uzavřel " tak tyhle rčení zcela určitě nepatří do základu učení Mistrů zenu, nicméně mít možnost, tak bych si určitě jejich názor nechal vysvětlit, neboť mně se symbol kruhu, symbol osvícení (poznání), uzavřel naprosto dokonale a bylo to tak překvapivé a tak do očí bijící, že nelze jinak než tyto kruhy položit jako červenou nit, linoucí se jako osnova tohoto povídání. A pozorný čtenář jistě pochopí proč bych tomu tak chtěl.
Pátek
prvního červencového týdne, tak to je datum odjezdu na naší další cestu za poznáním všeho toho krásného a zajímavého kolem nás, co nás vždy přinutí usednout do sedel a ,,snášet utrpení cestovatelů". Sraz všech (6-ti) účastníků je u penzionu Vřesná v těsné blízkosti Lipenské přehrady. S Jitkou, Jaru a Jirkou JVK vyjíždíme od OMV-ky v Olomouci v sestavě tří motorek, neb Jirka veze Jaru jako spolu-jezdkyni a Jitka a Jirka Hladíkovi dorazí až večer přímo na Lipno. Před polednem už dojíždíme do centra Brna pod Špilberk (a zde otevírá se první kruh na naší cestě). Máme v plánu nakoupit pivo Trapistů v prodejně Benediktus. Nicméně dostat se v pátek kolem poledne na Petrskou ulici jeví se značně obtížně a tři uzavřené silnice v okolí a teploty kolem 30-ky mě definitivně odrazují od původní myšlenky ochutnat tyto pivní klenoty. Co naplat, tak někdy jindy! Snad se to povede líp!!! Nebo, že bych to pravidlo ,,ora et labora" neplnil dostatečně a proto mi dnes nebylo dopřáno chmelové potěšení? Měníme plán a vyrážíme na další pivní specialitku k pivovaru Želiv. Než se vymotáme moravskou metropolí a opustíme dálnici-stačíme pořádně zmoknout a tak zastavujeme pod mostem a soukáme se do nepromoků. Klášter Želiv s pivovárkem je k nám přívětivější, kupujeme místní specialitky Gotschalk a Castulus a za mostem ukojíme v místní restauraci hladové žaludky. Zbytek dne se proplétáme jihočeskou krajinou k Lipenské přehradě a v podvečer uvelebeni na lavičce před penzionem a popíjejíc pivní speciality, snažíme se mezi šuměním potoka rozeznat, zda se už neblíží Hladíkovic Hondí čtyřválec.
Sobota
je dnem přesunu k jezeru Chiemsee, přesněji řečeno k městečku Grassau. Zde by nás měla čekat famillie Hörtererů s třemi dvoulůžkáči a jak už to u mě bývá, cestu tam jsem trošku zamotal, a proto se snažíme vyjet jak to jen jde brzy. Moc to ovšem nejde, místní snídaně se podává zásadně po 8-mé hodině a tak kouř z našich výfuků se rozplyne v místních lesích až krátce před devátou. Tak ještě nabrat benál ve Frymburku a už svištíme přes Lipenskou hráz a kolem jihozápadního břehu nádrže k přechodu Guglwald. Rakouskou částí Šumavy sjíždíme dolů kopci k Dunaji, konkrétně k městečku Engelhartsell. Naším prvním cílem je dnes více než 700 let starý klášter Trapistů, a 400 let starý kostel postavený v nejčistším stylu rokoka (48°30´02.73",13°43´59.18"). Interiér nádherný a taky mne zaujaly kostry, patrně svatých, ležící za sklem jako by v jakési rakvi. V areálu kláštera je prodejna s výrobky místních mnichů a tak necháváme v pokladně nějaké to euro za likéry a sýr. Ovšem prodává zde jeptiška-tudíž má klášter patrně i ženské osazenstvo. Kousek výše po proudu Dunaje je jedna z velkých a četných staveb, jimiž se lidé snaží spoutat a využít energie tohoto evropského veletoku, a tak obdivujeme zdymadlo a elektrárnu a překřikujíc hukot vody, snažíme se zdělit své dojmy ostatním. Schärding-krásné městečko v Horních Rakousích s pěknými barokními domy na náměstí svádí k zastávce a tak parkujeme na náměstí a dolu z kopce míříme k hraniční řece Inn. Jirka s Jaru už nemůžou odolat lákadlu ,,výšlapu" do Německa a tak nám mizí v dáli a jen je pak zahlídneme jak si to rázují přes most. To my zůstali v kavárničce ještě na
Rakouské straně a popíjíme kafíčko koukajíc přitom na značky kam až to ten Inn může při povodních v určitých letech vystoupat. No v roce 1953 bych si tu takhle v klidu neseděl a to jsme dnes tak 5m nad hladinou!!! Obdivujeme Klášter Anglických slečen (48°27´31.54",13°25´45.72") na protějším břehu a protože jsem dostal k narozeninám nový dalekohled, snažím se nějakou tu slečnu přistihnout v nedbalkách. Ovšem je to dnes bez úspěchu. Asi ze mě voyeur hned tak nebude!!! Obídek se koná na náměstí a je dnes ve stylu dobrůtek, které nám Jitka a Jaru uchystaly na cestu, takže ulehčujeme tankvakům a zásoby se přemísťují tam kde mají být přeměněny na energii potřebnou na další cestu. Přejedeme most přes Inn a jsme v Německu, hned točíme doleva směrem na Weihmörting a po pár metrech už najíždíme na krásný Rottbrücke (48°26´51.27",13°24´53.97"), most postavený r.1853 a nádherně zastřešený dřevěnou konstrukcí. Tohle stojí za foto!!! Po pár kilometrech točících se podél toku Inu sjíždíme z kopce a nádherný starý most v Burghauzenu nás přivádí přímo pod stejnojmenný hrad (48°09´38.73",12°49´52.74") a tak už jen zbývá zdolat pár výškových metrů na kopec a pořádně připravit nožičky na pochod. Ano ,,pochod", je to totiž nejdelší hrad v Evropě a svými 1043 m tam a zase zpět, nám unavil i jiné svaly než jen ty sedací. Prohlídka je to pěkná, leč většinou jen exteriér, krásné pohledy do okolí však nahradí chybějícího průvodce. Taky žaludek už se hlásí, ale ještě máme dnes jednu zastávku a tak vyrážíme na nedaleké poutní místo Marienberg (48°08´32.77", 12°47´20.92"). Stavba nám opět připomíná, jak vypadá styl rokoka, a protože jde o předlohu Vallhaly, patří k tomu nej co lze v Německu vidět v tomto stavebním slohu a tak si zde každý to své najde. I výhled do okolí je velice hezký. V restauraci pod kostelem dáme dlabanec a po nezbytném oddechu míříme už přímo k jezeru Chiemsee. Bydlení u famillie Hörterer je bydlení na farmě, ovšem nedá
se říct, že je to farma v tom pravém slova smyslu s loukami a poli v širokém okolí. Vždyť hospodářství leží skoro uprostřed městečka a řekl bych přímo ve vilové čtvrti!! Tak to teda nevím jak ty ,,vůně" linoucí se od hospodářských stavení ,,rozdýchavají" sousedé. U nás by to musela být lavina stížností na tenhle ,,zápach" linoucí se od ,,kamaráda souseda". Ovšem místní lidé jsou asi tolerantní a my si taky rychle zvykáme a po chvíli je to docela ok. Ovšem Jitka ta má už docela jiné starosti: Po předchozí zastávce v městečku Gstadt u Chiemsee má plnou hlavu královské rodiny Ludwigů (otevírá se druhý kruh). Nebo je to Jitko jinak? Ne, je to přesně tak jak jsi napsal. Už doma, nad plány naší cesty, jsem si uvědomila, že není možné projet Bavorskem a nepoznat tuto část Německa a jeho minulost, a to za vlády Bavorského krále Ludwiga II., který vstoupil do historie jako pohádkový král a snílek, a to především díky zámkům, které vybudoval, a také pro svůj tragický životní osud. Také mne upoutalo jeho jméno tolik podobné se známým vládcem Francie. Okamžitě mne zaujala myšlenka, zda je mezi těmito dvěma králi ještě nějaká další spojitost kromě jména. Tím se mi otevřel kruh po stopách Ludwigů. Při příjezdu do přístavu městečka Gstadt, které leží na břehu jezera Chiemsee, jsem se rozhodla v malé přestávce zjistit, kdy pluje loď k ostrovu jezera Herrenchiemsee, na kterém je jedna ze skvostných staveb již zmíněného Ludwiga II. Nenašla jsem uspokojivou odpověď, ale paní domácí mi vše v penzionu v klidu u snídaně řekla. Na ostrov plují lodě z městečka Prien. Ale o tom až zítra....protože dnes je v plánu jiná trasa.
Neděle
se začala velice slibně, sluníčko svítí, obloha modrá a nás čekají dva zámky v pohádkové krajině Bavorských Alp. Krásně kroucenou silnicí plnou BMW motocyklů (je tu v okolí nějaký sraz) přijíždíme do městečka Ettal, kde se nachází benediktinské opatství (47°34´09.12", 11°05´30.93"), které založil také Ludwig, ale císař Bavorský a to v roce 1330. Do dneška prošel bohatou historií a nám se předvedl v celé své letité kráse barokního kláštera. Dnes tu žije na 50 mnichů, kteří tu kromě modliteb také pracují v klášterním pivovaru a výrobně ovocných destilátů. Obchůdek s těmito nám nezůstal nic dlužen. Hned jsme si každý koupili po malé butylce likéru na ochutnání. A to už rychle nasedáme na sotva zahřáté motorky a pokračujeme k prvnímu zámku a to k Linderhofu. Celou cestu přemýšlím o tom podivínském králi Ludwigu II. Něco jsem si o něm přečetla a chci se na vlastní oči přesvědčit, jak velká byla jeho fantazie a jak dalece zašel ve své šílené touze po tajemnu a nadpřirozenu. Ano, zámek Linderhof (47°33´59.36",10°57´32.35") je opravdu pohádkovou stavbou. Je to nejmenší z jeho staveb a jediná dokončená, postavená v rokokovém stylu jako památník absolutní monarchie francouzských králů. Ano, Ludwig kam se podíváš. Tu jen busta, tu jezdecká socha. Ať už Ludwig II Bavorský nebo francouzský Ludvík XIV. Stoupám proti zámku po krásném schodišti zkouknout celou tu krásu z ptačí perspektivy, když v tom vytryskne ve všech fontánách voda a vodotrysk snad 20 m vysoko vystřeluje do výšky jako by právě přijel na návštěvu sám král. Nahoře se vyšplhám ke kruhovému chrámu, ve kterém je mramorová Venuše a i přes drobné kapky vody padající z nebe se ještě chvíli kocháme tou krásou parku, sochami, altány a architekturou okolních staveb. Malá bouřka nás zahání pod střechu ochutnat nějakou tu místní bavorskou specialitu. Než pojíme je po dešti a my pokračujeme k zámku Neuschwanstein, s tím, že si společně s ním prohlédneme i rodný zámek Ludwiga II Hohenschangau. Ovšem přijet tu v pozdním odpoledni na prohlídku, která je zde velice přísně načasovaná, tak
na tu čas nezůstává. Dáme si tak alespoň kávu a něco sladkého v kavárně s nádhernou vyhlídkou na tyto dva zámky. Neuschwandstein vypadá jako zapomenutá kulisa právě dotočené pohádky. Až neuvěřitelně pyšně se vypíná na skalisku, tak těžce přístupném jen procházce. Podivujeme se nad zvláštní vášní tohoto podivínského vladaře, nad velkolepostí a dotažeností jeho děl, ale čas je neúprosný a my se musíme připravit k návratu. Pár km po hlavní a už sjíždíme na úzkou silničku vinoucí se jako tenká nit lesem. Jedeme přes opuštěná hospodářská stavení, pozoruji hrající si děti v kroji, jako by se tu čas zastavil. ,,No toto, že je cesta zpět? Kam to ten Ivo zase jede? Nezabloudil? Ne!" Najednou se vynoří bílá stavba. ,,Ano, je to ono!! Poutní místo Wieskirche!! Jedna z nejkrásnějších rokokových staveb na světě, světové dědictví UNESCO!! Těším se do kostela, jehož interiér znám jen z fotek. Bohužel jaké je moje zklamání. Je tu opravdu plno poutníků, z celého světa, ale uvnitř probíhájí velké přípravy k večernímu koncertu. A pracovníci velmi necitlivě burácí v lodi kostela s židlemi a jinými věcmi. Tak jen pár fotek na památku a rychle ven. Sluníčko se nám opírá do zad, když se vracíme zpět do penzionu v Grassau. A mě ještě zbývá, pokud můžu vstoupit, připomenout zastávku na British Commonwealth War Cemetery Dürnbach (47°46´42.24",11°44´00.01"), u hřbitovu padlých 2933 spojeneckých letců z 2.sv.války. Převážná většina zde ležících byla sestřelena nad Bavorskem, Hesenskem, Durynskem a Rakouskem. Odpočívejte v pokoji stateční kluci, vždyť většina z Vás měla kolem 20 let a zemřít
14 dnů před koncem války............Děkujeme Vám z celého srdce za oběť největší!!! A já celou zpáteční cestu přemýšlím nad těmi velkými stavbami. Prý je Ludwig II stavěl jen pro svou potěchu, a kam nikdy neměla vkročit cizí osoba, ale hned po jeho smrti byli všechny zpřístupněny a dodnes je navštívilo přes 50 milionů návštěvníků. Usínám s představou jak asi dopadne ta naše zítřejší plavba na ostrov, kde stojí třetí z jeho zámků, Herrenchiemsee, ne nepodobný Versailles. Je tu prý nejen originál francouzského schodiště, ale také sál gardy, velký zrcadlový sál, také ložnice Ludwiga XIV a oválná okna dle Versailles ve tvaru býčích očí...no to se nechám překvapit.
Pondělní
ráno je úplný opak včerejšího. Prší! Statečně vyjíždíme do jemně padajících kapek, ale už v další vesnici nás zastavily proudy vody a my se musíme obléknout do nepromoků. Plán cesty však stále zůstává stejný. Městečko Prien! A přijeli jsme právě včas, naše loď na ostrov Herrenchiemsee zrovna odplouvá. Asi po 14 minutách opravdu klidné plavby se dostáváme na ostrov, který si Ludwig II koupil v roce 1873, aby zde mohl postavit nové Versailles, ne však jako jeho kopii, ale jako poctu Králi Slunce Ludvíku XIV, jehož palác Ludwig II navštívil. Zámek se stavěl 3 roky a zůstal dodnes nedokončený. Toto velkolepé dílo si Ludwig II užil jen jednou a to pouhých 9 dní. Jdeme pár minut parkem když nás už z dálky vítají ještě větší a ještě vyšší vodotrysky jako včera v Linderhofu. Krásné schodiště a krásný zámek....k prohlídce dostaneme český překlad a ještě nám průvodkyně pouští v každé místností povídání. Zámek je pojat jako jedna velká dekorace. Hned ve vstupní hale je vše z mramoru - podlaha, schody, fontána i krb. I další sály se honosí krásou a přepychem. Mimo jiné můžeme obdivovat skvostnou skříň vykládanou želvovinou, lustry z českého křišťálu, honosnou postel, kterou chtěl panovník používat jako trůn po vzoru
svého oblíbeného francouzského krále, psací stůl ze 16 různých vzácných dřevin, krásné astronomické hodiny, míšeňský porcelán a koupelnu s antickou oválnou mramorovou vanou na 60 tisíc litrů vody. Škoda, že jsem se nedozvěděla, zda vůbec byla naplněna, když byl pobyt krále na zámku tak krátký. Venku ještě prší a já se loučím posledním pohledem. Lodí se vracíme zpět ke břehu, kde na nás čekají motorky a taky další cesty a další poznávání....a já si jen tak sama pro sebe do helmy povzdechnu "Jestlipak se na romantické cestě Německem setkáme s nějakým dalším Ludwigem?" Městečko Eichstätt leží od Grassau vzdušnou čarou nějakých 150 km ovšem my neletíme a tak je čas vyrazit a přesunout se na další místo kam na tři dny složíme hlavu a odlehčíme našim miláčkům. Ono jezdit po okolí jen tak nalehko se poslední dobou ukazuje alespoň pro mne jako nejlepší varianta cestování. Vždyť ubytování kolem 16 euro se sprchou a snídaní to mi připadá lepší než se tahat se stanem, spacáky, hledat místo v kempu a mnohdy se ještě nevyspat. Ovšem proti gustu, žádný dišputát.........Kousek cesty nám ještě prší, ale na horizontu se už rýsuje modrá obloha a tak nálada se taky zvedá úměrně snižujícímu se dešti. Krajina pomalu klesá směrem k řece Isar, další překážkou je dálnice č. 8 na Mnichov, a proto vybrat vhodnou trasu s trošku pěknou silnicí byl menší oříšek. Ovšem všechny vedlejší silničky jsou bez objížděk a tak si i tento přesun užíváme. Isarkanál jak jej nazývají Němci překračujeme těsně nad zdymadlem a vodní elektrárnou u vesničky Spörerau a po mostech kde osobní auto neprojede se dostáváme severním směrem až do Neustatu na Dunaji. Přes historické centrum a starý most vjíždíme do národního parku Altmühl. Je to přírodní park, kterým protéká stejnojmenná řeka a patří k největších v Německu.
Řeka Altmühl se vlévá na dolním toku do umělého kanálu spojujícího řeky Rýn-Mohan-Dunaj. A Jitko víš, že je kanál někdy nazývaný Ludwigův?? Ano, vím a je to kanál, který vybudoval král Ludwig I Bavorský, děda našeho již vzpomínaného snílka Ludwiga II. Kanál postavil v letech 1836 - 1845 se 100 plavebními komorami mezi Dunajem a Mohanem a jeho zbytky jsou dodnes dochovány. Altmühlské údolí je známé svými přírodními útvary, meandry, loukami plnými květin, jalovcové lesy a bizarní dolomitové skalní útvary jsou jen dalším lákadlem na další dny našeho poznávání Bavorska. Už koukám po okolí a skoro si nevšimnu, že už přijíždíme do Eichstättu. Ovšem nádherný zámek na kopci a lomy plné fosilií - tak to mě vrací zpátky do reality. Tak tak, že nepřejedu odbočku k rodině Bauerů a už jsme srdečně vítáni, jako bychom tu už někdy nocovali. Paní domácí nám vše ochotně vysvětluje a chrlí na mě německá slůvka jako známý Mauzerův kulomet MG-42. Jejda tak to byla palba!!!! A starý pán domácí??? Tak tohle je kapitola sama pro sebe a já než usnu tak přemýšlím, zda ho někdy nedržel v ruce a nekropil spojenecká vojska postupující k Berlínu.
Úterý
- pomaličku se trousíme na snídani a mě už notnou dobu trápí, kterou z naplánovaných tras dnes vybrat. Romantik Strasse-pojem známý už od konce 2.sv.války vede od nejvyšší hory Německa Zugspitze ležící na jihu a končí po cca 350 km na severu v městečku Würzburg. Protíná stará města s dávnou historií, sahající až do slavné doby Římanů. Eichstätt leží zhruba uprostřed této romantické cesty,
sice ne přímo na ni, ale kapku východněji a v okolí je tolik zajímavostí a nádherných míst k zastavení, že zbývající 3 dny, které tady strávíme, jsou příliš krátká doba k poznání všeho co bychom chtěli vidět. Počasí je trochu nestálé, a tak volím nejkratší trasu okolo Eichstättu. Přesto dnes vyjíždíme za sluníčka a údolím řeky Altmühl míříme po proudu k prvnímu dotyku s historií. Otevírá se další kruh poznání a tentokrát se stopami staré římské říše. A ty čtenáři, který na našich stránkách nejsi poprvé víš, že už jsme o tomhle něco psali, viď? A nyní jako bychom znovu vstoupili do tohoto kruhu. Až sem na sever se výbojná říše římská dostala při dobývání svých provincií. První zastávka u starého kamenného mostu (48°53´24.05",11°15´31.49"), který malebně doplňuje tok řeky Altmühl určitě svou krásou naplňuje naše očekávání a římské ležení nad vesnicí Pfunz pár set metrů dál naše myšlenky dokonale odvádí do doby dávno minulé. Zatáčkovitou silnicí míříme k soutoku Dunaje a Ludwigova kanálu u městečka Kelheim. Ovšem jet bez zastávky je zdá se nemožné!!! Neb na každém druhém kopci tyčí se nad našimi hlavami nějaký hrad či zámek. Zastavujeme alespoň u dvou a to u ruiny hradu Arnsberg (48°55´38.58",11° 22´49.57") a u zámku Prunn (48°57´04.29",11°44´26.52") Na prohlídku čas nemáme, nicméně kávička v prosklené restauraci vedle s výhledem na zámek, kanál a lodě plující sem a tam s všelijakým nákladem je nevšedním zážitkem. Musím zde, na tomto místě ještě připomenout úžasný cvičitelský talent Jirky Hladíka. Než vypil kávu stihl naučit místního kocoura velmi složitý akrobatický kousek. Pro doplnění......zde video Dopoledne je pryč a tak po spatření velké nákladní lodi plující směrem na Kelheim, tedy stejným směrem, kterým míříme nás nutí rychle sednout do sedel. To si nemůžeme nechat ujít, vidět jedno z největších zdymadel na kanále přímo v akci!!! A jsme u zdymadla kde nakonec dostane přednost osobní loď, ale i tak je to pro nás zajímavá podívaná. A to už se v dálce rýsuje copak???? Tak zase chvilku ty Jitko-povídej!!!
Počkej ještě, jen zamávám cestujícím na lodi Ludwig :-). Hm, trochu jim tu plavbu závidím, ale nás teď čeká jiný zážitek. Pokukuji po té obrovské stavbě tyčící se nad skálou nad tokem Dunaje. Připomíná mi velký sváteční dort. Už jen kousek cesty parkem a můžeme obdivovat stavbu z let 1842 - 1863 postavenou jako poděkování bojovníkům bitvy u Lipska 1813-1815 proti Napoleonovi. Je to Befreiungshalle neboli hala Vítězství (48°55´06.53",11°51´20.75"). Tato cihlová rotunda je vysoká 45 m a na nosných pilířích vnější fasády je ukončena 18 kolosálními sochami. Uvnitř je v mramorové podlaze vytesáno : " Němci, nikdy nezapomenu na nezbytné boje za svobodu a na to jakým způsobem byla vybojována", a nad vchodem pak věnování "Německým osvobozeneckým bojovníkům Ludwig I. král Bavorský" ANO!!! Je to náš král - stavitel Ludwigova kanálu na Dunaji, děd našeho pohádkového krále Ludwiga II. A tak se zase vracím při pohledu na toto velkolepé dílo k myšlence na to, kolik krásných míst nám tu ti Ludwigové zanechali. Vracíme se na parkoviště k motorkám, a v tom slyším jak Ivo odpovídá Jirkovi na otázku, co bude s obědem, jednoduše " Jedeme do kláštera!" Takové odpovědi se nediví jen Jirka, ale celá naše skupina. No Ivo, pokračuj o tom, kam jsi nás to vlastně zavezl, jaké hezké a milé překvapení jsi pro nás připravil? No Jiti, přece malý Oktoberfest, ne? Jedeme ke klášteru Weltenburg (48°54´01.23",11°49´06.30"), což je jeden z nejstarších klášterů Bavorska a co je pro nás důležité je zde také nejstarší klášterní pivovar na světě. To jistě stojí za zastávku! Původně jsem chtěl z důvodu úlovku hezkých fotek přijet nejdříve k protějšímu břehu, což se nám i daří, ovšem Sv. Petr otevírá stavidla a leje jako z konve. Tím ovšem přívoz, pár set metrů výš proti proudu nedá se použít, neboť nám padají do cesty stromy. To, že nás to patrně minulo o
vlásek, zjišťujeme vzápětí, neboť po otočce motorek a ujetí pár desítek metrů se míjíme s hasičskými vozy, které s majáky a sirénou jedou zachraňovat situaci. No, snad to tam někoho nezavalilo!!!! Musíme teda zpět a přes Kelheim se dostáváme v Weltenburgu z druhé strany. A my se prostě museli vrátit!!! Návštěva restaurace s místními Bavorskými specialitami, zpěvem jodlujících Bavoráků nad tupláky piva, to jistě laskavý čtenáři uznáš sám, nelze jen tak pominout. Nesmím Ivi ještě zapomenout na tvou úžasnou připravenost. Jen jsem zasedli ke stolu k jídelnímu lístku v němčině, hned jsi spustil česky z domu připraveného překladu menu. Rád bych Vám popsal místní dobrůtky pevné i tekuté, ale je to ztráta času, sedněte na motku a vyrazte, stojí to za to!!!! Nacpáni k prasknutí jdeme zkouknout interiéry kostela a pak už jen s drobným mrholením míříme k základně Eichstätt. Naši domácí jsou prostě úžasní! Hlavně starý pan Bauer už na nás čeká a otevírá dveře garáže, kde ještě včera stála jejich Honda CRV a kde dnes budeme parkovat my. No co k tomu říct?
Středa
a ranní sluníčko slibuje hezký den a tak se dnes chystáme na jednu z delších vyjížděk. Snídáme dnes o trochu dříve a už po 8 hodině vyjíždíme. Míříme severním směrem k historickému centru městečka Nördlingen Cestou míjíme skalní útvar bizarních tvarů nazvaný "12 apoštolů" (48° 53´41.51",11°00´35.31") a projíždíme centrem města Weiding. Zde v 18. století lékař a botanik, jistý pan Fuchs šlechtil květinu, která jej pak provázela celý život, ano je to právě on, šlechtitel květiny fuchsie, nesoucí jeho příjmení. A je tudíž naprosto samozřejmé, že projíždíme městem plném jeho milovaných rostlin. Nördlingen je už na dohled a jeho dominanta kostel Daniel vysoký 90m (48°51´01.86",10°29´17.60") budiž nám vodítkem a tak po chvilce už parkujeme přímo v centru. Naše kroky vedou samozřejmě k Danielovi, zatím však jen hodnotíme exteriér kostela, v info centru zkoumáme plánek města a odcházíme severně k Baldinger Tor.
To ano! Postavit město v kráteru, který vznikl dopadem meteoritu, to teda byl nápad!!! Odjíždíme osvěženi kávičkou a také naše duchovno se potěšilo návštěvou kostela. Opatství Neresheim (48°45´22. 79",10°20´47.84") leží nad stejnojmenným městem a nás tu uchvátil nádherný interiér barokního kostela s freskami ve stropě vysoko nad našimi hlavami a také akustika, kdy i zakašlání zní v tomto prostoru jako něco nadpozemského. O to více nás zklamalo zavřené Železniční muzeum dole ve městě, které jsme také měli v plánu navštívit. Ulm a jeho luteránská katedrála Ulm-Münster (49",10°8°45´22.720´47.84") leží nad stejnojmenným městem a nás tu uchvátil nádherný interiér barokního kostela s freskami ve stropě vysoko nad našimi hlavami a také akustika, kdy i zakašlání zní v tomto prostoru jako něco nadpozemského. O to více nás zklamalo zavřené Železniční muzeum dole ve městě, které jsme také měli v plánu navštívit. Ulm a jeho luteránská katedrála Ulm-Münster (48°23´53.79",9°59´37.58") s nejvyššími kostelními věžemi na světě je hlavním cílem našeho dnešního putování Bavorskem. Chceme si cestu urychlit 30-ti kilometrovou jízdou po dálnici, ovšem náš rychlo-přesun končí po 3 km opravou dvou jízdních pruhů. Neomezená rychlost na německých dálnicích se mění na plíživou 20-ku. Konečně vjíždíme do Ulmu a majestátnost luteránské katedrály v gotickém stylu je vidět už z daleka.
Přebytečné věci vč. přilby a ,,motorky" odkládáme v podzemní garáži a vyrážíme ke katedrále. 768 schodů na vrchol však odrazuje některé naše kamarády stoupat vzhůru. Jitko a Jaru vyrážíme!!! Na druhém ochozu když pokoříme dvě třetiny schodů už opravdu cítím svá motorkářské kolena. Ještěže vítr foukající okolo mne funguje jako klimatizace a dvě ženy stoupající přede mnou mi nedovolí přiznat slabost, která mne chytá do stehen. Zastávky na úchvatné fotky tím pádem působí jako vhodná zástěrka v okamžiku, kdy už melu z posledního. Hurá, poslední zdolaný stupínek a jsem na vrcholu. 463 schodů Duoma ve Florencii mi teď připadá jako lehký trénink. Výhled na město není tak úchvatný jako ve Florencii, neb mnohé staré budovy padly za oběť při bombardování ve II. sv. válce a tak jen kolem toku Dunaje a jeho slepých ramen vidíme typické hrázděné domy s kavárničkami a úzkými uličkami. Ostře s tím kontrastuje příjezd rychlovlaku ICE na místní moderní vlakové nádraží. Lidé dole vypadají menší než mravenci a tak ač pískáme, voláme a máváme nikdo z našich kamarádů si nás nevšimne. Chtiví historie po cestě dolů scházíme k řece a fotíme si romantická zákoutí starého města a nevynecháme ani posezení nad místními dobrotami alá horké maliny či štrůdl. A je libo nějaký ten koláček ke kávičce?? Cestou zpět jedeme malebným historickým centrem Eichstättu a tak ve mě dozrává přesvědčení věnovat kus času ze zítřejšího dne i této zastávce a poznat Eichstätt i jinak než jen ze sedla motocyklu.
Čtvrtek
- ano je to bohužel tak, čas nezastavím a tak nás čeká poslední den strávený v přírodním parku Altmühltal. U snídaně se dovím, že nás musejí opustit Jitka a Jirka Hladíkovi. Pracovní povinnosti je bohužel
nutí k návratu dřív než sami předpokládali a tak po rozloučení už pouze ve čtveřici vyrážíme jak jinak zase vstříc historii. Ovšem plány se radikálně mění při výjezdu na kopec nad Eichstättem. Prudká průtrž mračen nás nutí zastavit a tak oblékajíc nepromoky, v duchu zcela měním plán cesty a rychle krmím GPS-ku potřebnými daty. Otáčíme to zpátky k Eichstättu, tedy ne přímo do města, ale jedeme zkoumat místní vykopávky. Muzeum fosilií na kopci nad městem nás naprosto uchvátilo a tak si přikupujeme ještě ke vstupence možnost navštívit místní povrchový důl, určený ke kopání pro veřejnost. Vždyť ta možnost, že bychom taky něco našli, a to 16 mil. let starou fosilii, nelze jen tak přejít!!! Počasí však opět ukazuje přívětivou tvář a tak naposledy upravím údaje v GPS a jedeme ještě na čumendu do nedalekých lázní u městečka Weissenburg. Ovšem není to tak, že bychom se koupali my milý čtenáři!!! Römische Therme a Römerkastell Biriciana (49°01´56.69",10°58´16.19") jsou pozůstatky staveb Římanů, které opět zapadají do našeho třetího kruhu poznání. Prohlížíme si rekonstruované lázně, litujeme otroky, kteří zde museli pracovat a naopak si přestavujeme to teplíčko a relax, který zde zažívali Římané. Je to tak silné, že neodolám a vyzvídám u místní paní pokladní, zda i my dnes a tady, můžeme zažít něco podobného. A taky, že ano!!!! Plány berou definitivně za své, Jirka s Jaru naskakují do sedel a po domluvě, kde se sejdeme, odjíždějí zpět do Eichstättu pro plavky. Nám s Jitkou zůstává pár desítek minut (nevím jak, ale máme plavky sebou) na prohlídku Biriciany a tak jdeme zkouknout co nám zde římská říše ještě zanechala. Thermall Bad Treuchlingen-tyto tři slůvka od paní pokladní způsobily, že se o hodinku později nacházíme ve stejnojmenném městečku před místními termály a už se nedočkavě těšíme na působení vody na naše těla v různých podobách-pára, sauna, vířivky, bazény, vše je zde k ochutnání........Tohle a ještě něco navíc nám zabere cca 3 hodinky, ovšem nezapomínáme taky na vykopávky a tak osvěženi vodou v různém skupenství opět nasedáme do sedel a v očekávání nevšedního, vracíme se k dolům v Eichstättu.
Za mírný poplatek absolvujeme školení ,,jak držet kladívko a majzlík" (roba asi něví že sem Ostravak kurnik šopa) a už se nadšeně vrháme OBJEVOVAT!!!!! A po půlhodině kutání se nám skutečně daří najít pár zkamenělých rostlin obtisknutých mezi jednotlivými vrstvami usazenin. Něco si odvezeme domů a tak už vím proč chtěla paní občanku a hovořila něco o celnících. Naše nálezy samozřejmě nejsou takové jako v muzeu, ale pro naše uspokojení a památku na tohle místo jsou prostě úžasné a navíc ,,vlastnoručně vykopané" a to je jiná věc, než si je koupit. Že ano Jitko?! Ivi, byl to opravdu jedinečný zážitek! Nedovedla jsem si vůbec představit jaké neopakovatelné pocity při dobývání tohoto klenotu země budu mít. Nakonec jsem si domů odvážela i já několik střípků fosilií na památku. A mou radost nad tímto úlovkem dokazovala i tak trochu dětská radost, když jsem se místo odpočívání u kávy jako vy ostatní, vozila na dětské kladce v areálu lomu :-) Dvě hodinky kutání uběhly jako voda, jsme trochu umazaní, ale přesto šťastní a tak v dobré náladě sjíždíme do města ovšem hned zase vystoupáme k hradu Eichstätt a prohlížíme si místní botanickou zahradu, hrad samotný a užíváme si výhledu do okolí. A navečer už nám zbývá jen historické centrum městečka, kde si v místní zahradní restauraci dopřáváme výborné nefiltrované pivo z místního pivovaru. Ach ano, moc pěkný den plný překvapení to dnes byl!!!
Pátek
- rozloučení s rodinou Bauerů je skutečně srdečné a pokud budeme mít cestu kolem, jistě znovu využijeme jejich starostlivých služeb o naše pohodlí i žaludky. Každý z nás dokonce dostal na rozloučenou plácačku místního bylinného likéru!! Paráda!!!! Jirka JVK dnes vede naší skupinu, zná totiž Passau, kam se chceme podívat, mnohem líp než já, nedávno tady byl totiž na návštěvě. Takže si lebedím na chvostu skupiny tří motorek a pomalu míříme k Passau. Ovšem pozor!!! Do cesty se nám připlétá Ingolstat a tohle je milý čtenáři opravdu gól!! To přece už nemůže být náhoda!!! Okamžitě mě totiž napadá navštívit muzeum automobilů a motocyklů nacházející se v tomto městě. Rychle se cpu na první červené až k Jirkovi a ten samozřejmě souhlasí, jen vyřknu to slůvko, které nám dokonale spojí a dotvoří čtvrtý kruh. Ano jistě, chytrý čtenář už tuší ba co dím, ví, že minout muzeum AUDI by bylo prostě cestovatelské "fópá". Tak zase pár klepnutí na POI body (48°46´58.84",11°24´49.38") a už neomylně míříme k tomu domu skla a hliníku, jež je vidět zatím jen na mapce GPS-ky . Tak nejdříve snad ty motocykly viděné zvenku. DKW tato dnes už zaniklá značka evokuje myšlenky, jak by asi vypadaly motocykly se čtyřmi kruhy na nádrži pokud by se tato výroba zachovala. Současnost je už ale jiná, původní Auto Union vzniklé ze značek DKW, Horch, Vanderer a Audi patřilo nejdříve pod Mercedes a dnes je částí Volkswagen Group. Jo, jo i to je cesta kapitálu a kus historie. Muzeum nám krásně ukázalo průřez minulým stoletím a viděli jsme jaký obrovský kus automobilový průmysl urazil za nějakých těch sto let existence. Samozřejmě, že jsme se zdrželi nějakou tu hodinku a tak najíždíme
na dálnici, a tentokrát opravdu bez komplikací míříme na Passau. Někde po levici tuším Vallhalu a taky, že ji v dálce vidím, ovšem než dojedu k Jitce ji upozornit je už nenávratně pryč. Jitko sakra musíš jet pořád tak rychle??? Ani Tě nestačím dojet!!! Neboj, Ivi, já tě viděla ve zpětném zrcátku, jak máváš směrem nalevo a tak jsem ji i já na poslední chvilku zahlédla............. Passau, město soutoku Innu a Dunaje nás čeká v pozdním odpoledni plné červencového sluníčka, a proto, že Jirka přesně ví kde zaparkovat, je otázkou 10 minut a jsme u soutoku obou řek. Je to tady krásné, a tak obdivujeme osobní lodě, které jsme už viděli tolikrát v plné plavbě někde u Vídně či Melku. Jednou si taky musím koupit lístek!!! Restaurace na nábřeží je jako stvořena na odpolední kávičku či pivečko a tak neváháme usednou a už nám číšník nese jídelní lístek. Jen zaslechne češtinu a už se k nám hlásí, je někde od Strakonic a jezdí zde denně za prací. Takže se tentokrát nemusíme prokousávat složeninami německého jazyka a místní speciality jsou nám podrobně popsány včetně doporučení co ano a co ne konzumovat. Krásné posezení jako by bylo i koncovkou za nádherným výletem, a jak jsem již na začátku mého vyprávění napsal, také i dokonalým uzavřením čtyř kruhů poznání, které uvádím v záhlaví nadpisu naší Romantické cesty Německem.
Epilog
-zbytek pátečního návratu k penzionu u Lipenské přehrady proběhl bez nějakých zvláštních příhod a taktéž sobotní návrat domů se už nesl ve znamení vzpomínek na to co vše jsme viděli a prožili v našich- čtyřech symbolech kruhu. Můj kruh jako by se uzavřel až teď při psaní těchto řádků, opravuji poslední překlepy, zamíchám si kávu a v ruce mi zůstává malá, stříbrná lžička s emblémem Ludwiga II, kterou jsem dostala na památku, při návštěvě jeho zámku Herrenchiemsee. Musím se pousmát...
