MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Role parlamentu ČR v české zahraniční politice: Případová studie – vstup České republiky do NATO bakalářská práce
Lucie Pospíšilová
Vedoucí práce: PhDr. Michal Kořan, Ph.D. UČO: 363634 Obor: Mezinárodní vztahy – Evropská studia Imatrikulační ročník: 2009 Brno, 2013
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Role parlamentu ČR v české zahraniční politice: Případová studie – vstup České republiky do NATO“ zpracovala samostatně za pouţití uvedených zdrojů a literatury.
V Brně dne 29. 4. 2013
………………………………. Lucie Pospíšilová
1
Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Michalu Kořanovi, Ph.D. za odborné vedení mé práce, jeho cenné rady a připomínky a v neposlední řadě také za jeho podporu během mého studia. A dále bych také chtěla poděkovat poslankyni Lence Andrýsové za poskytnutí informací o Zahraničním výboru PSP ČR. 2
Obsah
1. ÚVOD .................................................................................................................................. 4 1. 1. Vymezení východisek ................................................................................................ 4 1. 2. Metodologie a cíl práce .............................................................................................. 5 2. PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY V RÁMCI ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY ............................. 6 3. VZTAH VLÁDY A SNĚMOVNY V OTÁZKÁCH ZAHRANIČNÍ POLITIKY ...................................... 6 4. PARLAMENT A ÚSTAVA V OTÁZKÁCH ZAHRANIČNÍ POLITIKY.............................................. 9 5. VÝBORY POSLANECKÉ SNĚMOVNY A SENÁTU ................................................................... 11 6. PARLAMENTNÍ DIPLOMACIE ............................................................................................... 13 7. PARLAMENTNÍ EXPERTNÍ ZÁZEMÍ ...................................................................................... 14 8. EVROPSKÁ AGENDA V POSLANECKÉ SNĚMOVNĚ A SENÁTU .............................................. 15 9. SEVEROATLANTICKÁ ALIANCE A JEJÍ VÝZNAM PRO ČESKOU REPUBLIKU ........................... 18 10. ROLE PARLAMENTU PŘI VSTUPOVÁNÍ ČR DO SEVEROATLANTICKÉ ALIANCE .................. 19 10. 1. Parlament a jeho aktivity v roce 1993 .................................................................... 19 10. 2. Parlament a jeho aktivity v roce 1994 .................................................................... 21 10.3. Parlament a jeho aktivity v roce 1995 ..................................................................... 23 10. 4. Parlament a jeho aktivity v roce 1996 .................................................................... 24 10. 5. Parlament a jeho aktivity v roce 1997 .................................................................... 27 10. 6. Parlament a jeho aktivity v roce 1998 .................................................................... 30 11. INTERPRETACE DAT ......................................................................................................... 33 12. ZÁVĚR ............................................................................................................................. 36 SEZNAM ZDROJŮ ................................................................................................................... 39
3
1. Úvod 1. 1. Vymezení východisek Česká zahraniční politika je na akademické úrovni stále více studovaným tématem. Lze nalézt snahu o analytičtější a dlouhodobější zkoumání, které by přineslo ucelený soubor informací. Na politické úrovni trvalá diskuze spíše chybí nebo jí není věnován dostatečný prostor. Zejména pak chybí dostatečná spolupráce mezi všemi aktéry zahraniční politiky na politické úrovni, která by vedla k trvalejšímu a koordinovanějšímu plánování zahraniční politiky. Stále lze nalézt mnoho oblastí zahraniční politiky, kterým doposud nebyla přisuzována na politické úrovni přílišná důleţitost. Sběrem informací o zahraniční politice ČR a jejich analýzou se zabývá zejména Ústav mezinárodních vztahů1, Ministerstvo zahraničních věcí2, vybrané české univerzity3 a v neposlední řadě také jednotlivé parlamentní výbory4 a Parlamentní institut5. V České republice je mnohem větší pozornost věnována politice vnitřní, ta zahraniční se tedy dostává spíše na okraj zájmu. Práce má tedy za cíl mimo jiné vyzkoumat způsoby, kterými Parlament reálně ovlivňuje českou zahraniční politiku a v jaké míře. Sekundární literaturu k tématu české zahraniční politiky lze nalézt ve stále rostoucím počtu. Jsou to knihy spíše výzkumného charakteru, které se snaţí detailněji zmapovat oblasti české zahraniční politiky, např. knihy a příspěvky M. Kořana, P. Pšeji6, P. Zelinky, Z. Veselého, A. Orta, O. Picka a dalších. A pak také například knihy autorů J. Šedivého a M. Syručka, které mají charakter vlastních pamětí nebo popisují diplomatickou sféru české zahraniční politiky.
1
Dlouhodobou analýzou české zahraniční politiky se na ÚMV zabývá mj. Michal Kořan. Od roku 2007 je kaţdoročně vydávána analýza české zahraniční politiky. 2 Ministerstvo zahraničních věcí vydává Data a Dokumenty České zahraniční politiky od roku 1993. 3 Jedná se například o Masarykovu univerzitu v Brně, Metropolitní univerzitu v Praze, Vysokou školu ekonomickou v Praze a mnoho dalších. 4 Jedná se o Zahraniční výbor a Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny. A v Senátu jsou to Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a Výbor pro záležitosti Evropské unie. 5 Parlamentní institut analyzuje data a vydává pravidelné studie, které slouţí jako zdroj informací pro parlamentní výbory Poslanecké sněmovny a Senátu, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=40. 6 P. Pšeja publikoval například knihu Zahraniční politika České republiky vůči zemím Blízkého východu, Zakavkazska a Střední Asie, Brno, MU MPÚ, 2001.
4
1. 2. Metodologie a cíl práce Motivací k výzkumu pro mne bylo, ţe téma role Parlamentu v české zahraniční politice nebylo doposud příliš zkoumáno a detailněji analyzováno7. A to přestoţe tato oblast nabízí mnoho dat, která by se dala zkoumat. Z nich vyvozené závěry by mohly být pouţity pro samotnou činnost Parlamentu, ale i pro celou zahraničněpolitickou komunitu. Závěry by se daly vyuţít pro plánování zahraničněpolitické koncepce na parlamentní i vládní úrovni. Práce je strukturovaná do dvou hlavních částí. První část práce je deskriptivní a vysvětlující. Jejím cílem je vymezit všechny pravomoci, které Parlamentu přisuzuje Ústava České republiky a vysvětluje, jakých mechanismů, prostředků a aktivit vyuţívá pro tvorbu a směřování české zahraniční politiky. Definování neformálních cest8, které aktéři Parlamentu vyuţívají, není cílem této práce zejména z důvodu rozsahu práce. Druhou část práce tvoří případová studie, která zkoumá situaci kolem vyjednávání vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, kde je pozornost zaměřena na roli Parlamentu v tomto vyjednávání. Ve druhé části práce, případové studii o vstupu ČR do NATO, jsem si vědoma určitého subjektivního zkreslení výzkumu, a to z důvodu čerpání zejména z publikací Česká zahraniční politika – Data a Dokumenty, které kaţdoročně vydává Ministerstvo zahraničních věcí a obsahují aktivity všech důleţitých aktérů české zahraniční politiky9 od roku 1993 aţ do současnosti.1011 Tyto publikace jsou téměř jediným a nejvýznamnějším primárním zdrojem pro čerpání dat o aktivitách Parlamentu v české zahraniční politice. Data z let 1993-1999, která byla kanceláří Ministerstva zahraničí zaznamenána, zejména pak diplomatické mise, rozhovory a projevy členů Parlamentu, se budu snaţit detailně prostudovat, selektovat a objektivně vyhodnotit. Více k problematice selekce dat v kapitole Interpretace dat. Události ve druhé části práce jsou zachyceny na časové ose, tedy jako vývoj událostí během let 1993 aţ 1999. Domnívám se, ţe na časové ose lze nejlépe zachytit posun ve vývoji role Parlamentu na dění kolem vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Z jednání jednotlivých výborů Poslanecké sněmovny ani Senátu se bohuţel v 90. letech 7
Výjimkou je příspěvek P. Zelinky v knize Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces, Brno, 2007. Tj. takové, které Parlamentu nepřisuzuje Ústava ČR, ale přesto jich mohou poslanci a senátoři vyuţívat pro ovlivnění zahraniční politiky. Jedná se o ovlivňování v rámci vnitřního parlamentního prostředí a také o neformální zahraniční styky poslanců a senátorů se zástupci z jiných zemí. 9 Mezi aktéry v těchto publikacích patří prezident, vláda, Parlament a Ministerstvo zahraničních věcí. 10 Publikace podobného zaměření na československou zahraniční politiku vycházejí jiţ několik desetiletí. Pro potřeby této práce jsou však relevantní pouze data od vzniku samostatné České republiky. 11 Drulák, P a kol.: Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál, 2008, str. 229. 8
5
nepořizovaly ţádné písemné záznamy. Není tedy moţné do výzkumu zahrnout události z jednání jednotlivých výborů. Hlavním záměrem práce je odpovědět na výzkumné otázky: „Vedl Parlament během druhé poloviny 90. let12 jednotnou a konzistentní zahraniční politiku vůči vstupu České republiky do Severoatlantické aliance?, „Přispěl tak ke vstupu České republiky do této aliance?“ a „Zaslouţil se Parlament o to, ţe Česká republika byla jednou ze tří zemí13, které přistoupily do NATO v první rozšiřovací vlně ještě před koncem prvního tisíciletí?“
2. Parlament České republiky v rámci české zahraniční politiky Parlament České republiky je dvoukomorový a je tvořen dolní komorou, Poslaneckou sněmovnou, a horní komorou, Senátem. Komory se neodlišují reprezentačním titulem, obě jsou reprezentací lidu. Odlišnostmi jsou volební systém do jednotlivých komor, způsob obměny členů a také délka volebního období.14 Tento typ českého parlamentarismu lze povaţovat za nedokonalý15 a asymetrický16 v závislosti na aktuální míře soudrţnosti17 a faktické činnosti obou komor.1819 Parlament má v politickém systému České republiky mnoho funkcí a jako jedna z institucí české parlamentní demokracie je navázán na mnoho jiných aktérů, zejména na prezidenta a vládu. Mezi pravomoci Parlamentu, které mohou ovlivnit zahraniční politiku, patří legislativní činnost, zákonodárná iniciativa a dále kontrolní, kreační a organizační funkce.
3. Vztah vlády a sněmovny v otázkách zahraniční politiky V současnosti je to vláda a Parlament, kdo musí čím dál více řešit dlouhodobý rozpor mezi rostoucími nároky na provádění aktivní a efektivní zahraniční politiky na straně jedné a 12
Zkoumaným obdobím bude rozmezí let 1993-1999. S Českou republikou 12. 3. 1999 do Severoatlantické aliance přistoupila také Maďarská republika a Polská republika. 14 Syllová, J. a kol.: Parlament České republiky, Linde Praha, 2008, str. 43. 15 Neboť lze ve vybraných případech, dle Ústavy, povaţovat rozhodnutí dolní komory za rozhodnutí celého Parlamentu. 16 Nerovnost mezi komorami se nachází například ve vztahu k vládě a v běţném zákonodárství. 17 Například ve sloţení členů obou komor Parlamentu. 18 Syllová, J. a kol., str. 45. 19 Definovat typ českého parlamentarismu je sloţité a není moţné se tímto podrobněji zabývat z důvodu rozsahu této práce. Více informací lze nalézt například v knize: Syllová, J. a kol.: Parlament české republiky, Linde Praha, 2008. 13
6
omezováním finančních a lidských zdrojů a nedostatečnou politickou pozorností na straně druhé.20 Parlament má na rozdíl od vlády, která je jedním z hlavních aktérů české zahraniční politiky, menší pravomoci i menší vliv na českou zahraniční politiku. Existují ale způsoby, jak můţe Parlament ovlivnit zahraniční politiku právě skrze vládu či v součinnosti s vládou. Těchto způsobů je několik a různí se způsob i četnost jejich vyuţívání poslanci. Poslanecká sněmovna v oblasti zahraniční politiky můţe vyuţít své kontrolní funkce vůči vládě resp. její činnosti tak, ţe v případě nesouhlasu s její zahraniční politikou má moţnost vyslovit vládě nedůvěru.21 Je tedy v zájmu vlády, aby svou zahraniční politiku ubírala směrem, který Parlament schvaluje, protoţe v opačném případě se vystavuje riziku, ţe Poslanecká sněmovna navrhne hlasování o vyslovení nedůvěry vládě na základě čl. 72 Ústavy ČR. Poslanecká sněmovna můţe vyslovit nedůvěru vládě na základě písemně podaného návrhu skupiny nejméně padesáti poslanců. K vyslovení nedůvěry je pak třeba nadpoloviční většiny všech poslanců.22 Poslanecká sněmovna disponuje ve vztahu k vládě silným nástrojem také ve formě schvalování státního rozpočtu. Návrh státního rozpočtu předkládá vláda ke schválení pouze Poslanecké sněmovně23 a musí tak učinit nejpozději tři měsíce před začátkem kalendářního roku. Tento způsob ovlivňování zahraniční politiky ale v ČR není příliš častý. Poslanecká sněmovna můţe svým rozhodnutím24 ovlivnit výdaje, které budou v následujícím kalendářním roce proudit do zahraniční politiky, zejména pak na Ministerstvo zahraničí, ale jedná se pouze o omezený vliv na velmi obecné úrovni.25 Druhým nástrojem výkonu parlamentní kontroly vlády, který také zároveň zasahuje do zahraniční politiky, je právo interpelace.26 Tímto právem disponují poslanci oproti senátorům, neboť vláda je dle čl. 53 Ústavy odpovědná pouze Poslanecké sněmovně. Poslanci chápou interpelaci jako relevantní nástroj pro zasahování do vládní zahraniční politiky a často jej také vyuţívají.27 Efekt interpelací je různý, ale zejména jde o poukázání na určité pochybení v rezortu či upozornění na nějaký problematický jev. Poukázání na problém a jeho následné prozkoumání často automaticky vede k jeho vyřešení. V některých případech samozřejmě 20
Handl, V. a Pick, O.: Česká zahraniční politika 1993-2005 - od „návratu do Evropy“ k evropeizaci, ÚMV Praha, 2007, s. 12. 21 Kořan, M., Hrabálek, M.: Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces, IIPS MU, Brno, 2007, str. 128. 22 Ústava České republiky, čl. 72, [online]. 23 Ústava České republiky, čl. 42, [online]. 24 Tedy schválením či případným neschválením státního rozpočtu. 25 Určitý precedens v ohledu schvalování státního rozpočtu představovali bývalí poslanci Jan Kavan a Vladimír Laštůvka. Více v knize Kořan, M., Hrabálek, M.: Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces, IIPS MU, Brno, 2007, str. 128-129. 26 Jedná se o dotazy poslanců na členy vlády, které mají ústní nebo písemnou podobu. 27 Kořan, M., str. 120.
7
k vyřešení problému přispívá veřejné projednávání odpovědí v plénu a medializace atraktivnějších záleţitostí.28 Interpelace ovšem nemají zavazující charakter a otázkou tedy zůstává, do jaké míry skutečně členy vlády, potaţmo jejich zahraniční politiku, ovlivňují.29 Zůstává pouze na konkrétním členovi vlády, zda se nad danou jednotlivostí zamyslí a případně ji pozmění. V důleţitých otázkách zahraniční politiky nelze však očekávat změnu. Spíše je moţné, ţe v součinnosti s médii a veřejností bude na členy vlády vytvářen určitý tlak, který je můţe nutit, aby se vyjádřili ke konkrétním záleţitostem zahraniční politiky.30 Interpelace nejsou jediným způsobem, jak můţou poslanci získávat informace od vlády. Nabízí se ještě další dva způsoby. Prvním je právo poslance poţadovat od členů vlády a vedoucích správních úřadů informace a vysvětlení, která jsou potřebná pro výkon jeho poslanecké
funkce.31
Toto
individuální
poslanecké
informační
právo
umoţňuje
bezprostřednější přístup k informacím ve státní správě. Členové vlády a správních orgánů jsou povinni tyto informace poslanci poskytnout do 30 dní, pokud jejich poskytnutí nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění. Podobné oprávnění mají senátoři, kteří mohou téţ poţadovat informace a vysvětlení od členů vlády a vedoucích orgánů územní samosprávy.32 Druhým způsobem, jak mohou poslanci získávat informace z exekutivy, je prostřednictvím výborů nebo jiných orgánů. Výbor Poslanecké sněmovny má právo poţadovat, aby se člen vlády dostavil osobně na schůzi výboru a podal poţadované informace nebo vysvětlení.33 Je důleţité upozornit na fakt, ţe Poslanecká sněmovna nemůţe vládu zavázat, aby v oblasti zahraniční politiky,34 něco konala či nekonala, neboť ji k tomu Ústava ani ţádný jiný zákon neopravňuje. Přesto ale existuje způsob, jak můţe Poslanecká sněmovna vládu vyzvat k určité činnosti, a to přijetím tzv. usnesení ve formě doporučení nebo zprávy vládě. Běţné jsou zejména usnesení, která vyzývají vládu k předloţení zprávy týkající se konkrétního problému nebo dokonce i zpráv pravidelných. Poslanecká sněmovna se tak můţe snaţit aktivně
28
Příkladem můţe být vyjednávání radarové základy v České republice, které vyvolalo mnoho interpelací, které se dotýkaly témat, o kterých ministři příliš neinformovali (více Kořan, M., Hrabálek, M.: Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces, str. 121. 29 Syllová, J., str. 280-284. 30 Kořan, M., str. 121. 31 Ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR, [online]. 32 Ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu senátu, [online]. 33 Syllová, J., str. 285. 34 Nejedná se pouze o oblast zahraniční politiky, ale o všechny oblasti vládní činnosti.
8
směřovat vládní zahraniční politiku, neboť svým usnesením35 deklaruje svůj názor na zahraniční politiku vládě.36 V neposlední řadě je třeba zmínit hlasování o návrzích zákonů v Poslanecké sněmovně, které zasahují do oblasti zahraniční politiky. Hlasování o zahraniční politice ve sněmovně mají, co se týče počtu hlasů, dvojí charakter. Dělíme je na hlasování, kde je třeba většina třípětinová a na hlasování, kde je třeba většina nadpoloviční.37 Například k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 Ústavy je potřeba třípětinové většiny všech poslanců38. Zatímco u hlasování k vyhlášení stavu ohroţení státu a válečného stavu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců.39 V případech, kdy se hlasuje pouze nadpoloviční většinou, dochází ve většině případů pouze k tzv. legitimizaci politiky, neboť vláda, aby byla funkční, musí automaticky disponovat nadpoloviční většinou hlasů ve sněmovně. Sněmovna tak spíše v těchto případech formálně potvrzuje zahraničněpolitický kurz nastolený vládou. Konsenzus je ve většině témat zahraniční politiky, diskutovaných mezi vládou a Parlamentem, velice častým jevem. Konsenzus lze nalézt nejen ve sněmovně, ale také v Senátu. Není ale automatické, ţe bude sněmovna s vládou ve všech případech souhlasit, proto je schválení Poslaneckou sněmovnou velmi důleţité.40
4. Parlament a Ústava v otázkách zahraniční politiky Ústava ČR zapojuje Parlament do široké škály rozhodovacích procesů, které vybočují z jeho zákonodárné funkce. Základem právní úpravy jeho postavení v zahraničněpolitické dimenzi je druhá hlavy Ústavy, která je doplněna jednacími řády obou komor (zákon č.90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny a zákon č.107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu ve znění pozdějších předpisů)41. Pokud se jedná o ingerenci do zahraniční a bezpečnostní politiky státu, Parlament má tyto pravomoci:
35
Například Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k dekretům prezidenta republiky; Kořan, M.: Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces, str. 129. 36 Syllová, J., str. 289-290. 37 K přijetí všech zákonů (pokud Ústava neurčí jinak) je poslanecká sněmovna způsobilá se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny všech poslanců a k platnému usnesení je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech přítomných poslanců. Ústava však hlasování o zahraniční politice vymezuje větším mnoţstvím hlasů (více v Ústavě ČR, čl. 39). 38 Ústava České republiky, čl. 39, [online]. 39 Ustanovení § 70 odst. 3 a 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR, [online]. 40 Kořan, M., str. 129-130. 41 Prášilová, I.: Ústavní principy zahraniční politiky v Ústavě České republiky. Realizace těchto principů v zahraniční politice ČR., diplomová práce [online], Brno, MU, 2008, str. 8.
9
a) uděluje souhlas k ratifikaci některých mezinárodních smluv (čl. 10, 10a a 49 Ústavy)42 - „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“43 - „K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.“44 b) spravuje agendu související s členstvím České republiky v Evropské unii (čl. 10b Ústavy)45 - „Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl. 10a.“ - „Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády.“46 c) rozhoduje o mimořádných stavech a o dispozicích ozbrojenými silami (čl. 43 Ústavy a ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky) - „Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.“ - „Parlament rozhoduje o účasti České republiky v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je Česká republika členem.“ - „Parlament vyslovuje souhlas 1) s vysláním ozbrojených sil České republiky mimo území České republiky, 2) s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, nejsou-li taková rozhodnutí vyhrazena vládě.“47 V rozhodování ve výše zmíněných oblastech a), b) i c) české zahraniční politiky je, na rozdíl od běţného zákonodárného legislativního procesu v Parlamentu, posíleno postavení Senátu. Ten má v těchto otázkách rovnocenné postavení vůči Poslanecké sněmovně. Senát tedy nemůţe být přehlasován, protoţe ke schválení těchto rozhodnutí je zapotřebí souhlasu
42
Syllová, J., str. 312. Ústava České republiky, čl. 10, [online]. 44 Ústava České republiky, čl. 10a, [online]. 45 Syllová, J., str. 312. 46 Ústava České republiky, čl. 10b, [online]. 47 Ústava České republiky, čl. 43, [online]. 43
10
obou komor Parlamentu.48 Zde je podstatné zmínit, ţe v případě přijetí usnesení ve výše zmíněné oblasti c) je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů, zatímco k přijetí souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 Ústavy ČR je zapotřebí třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Za zmínku také stojí, ţe v případě rozhodování o změně státní hranice, je Parlament jediným orgánem, který můţe o změně tohoto ústavního zákona hlasovat. Má tak určité privilegium v definování podoby státního území, a tím vliv na zahraniční politiku České republiky.49 Přesto se dá ale říci, ţe vliv obou komor na zahraniční politiku se liší, protoţe Senát disponuje určitými limity oproti Poslanecké sněmovně. Jedná se například o absenci odpovědnosti vlády vůči Senátu a také Senát postrádá moţnost vládních interpelací.50
5. Výbory Poslanecké sněmovny a Senátu Dle čl. 31 Ústavy ČR si obě komory Parlamentu zřizují jako své orgány výbory a komise, jejichţ činnost upravuje zákon51. K oblasti zahraniční politiky má vztah pouze několik výborů z celkového počtu osmnácti výborů v Poslanecké sněmovně a devíti v Senátu. Zda se o otázce zahraniční politiky jedná v tom kterém výboru, záleţí na konkrétní projednávané otázce. Jsou případy, kdy se můţe otázka dotýkat i více výborů, neţ jen Výboru zahraničního a Výboru pro evropské záležitosti. Ale to se děje pouze ve výjimečných případech, kdy se například projednává evropská legislativa, která má obecnější charakter a je tak potřeba ji projednat ve více sférách vnitřní politiky. Obvykle se otázky zahraniční politiky projednávají v Poslanecké sněmovně ve Výboru pro evropské záležitosti52 a Zahraničním výboru53. V těchto dvou výborech je projednávána většina agendy, která zahrnuje zejména schvalování mezinárodních smluv a otázky týkající se našeho členství v Evropské unii.54 V menší míře se jednání o zahraničních otázkách dotýká Výboru pro obranu, Výboru pro bezpečnost a Rozpočtového výboru. V Senátu to jsou Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a Výbor pro
48
Prášilová, I., str. 8, [online]. Ústava ČR, čl. 11, [online]. 50 Syllová, J., s. 312-313. 51 Jedná se o Ustanovení § 32 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR, [online]. 52 Tento výbor byl zřízen v roce 1998 jako Výbor pro evropskou integraci, který byl r. 2004 přejmenován na Výbor pro evropské záležitosti. 53 Tento výbor byl vytvořen roku 1993. 54 Poslanecká sněmovna, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=194. 49
11
záležitosti Evropské unie.55 Zahraniční výbor má mezi ostatními výbory zvláštní charakter, neboť má minimum legislativních aktivit. Zahraniční výbor se zabývá pouze zákony s cizím prvkem a to většinou jako druhý výbor. Jeho hlavní aktivitou je projednávání a schvalování mezinárodních smluv, kterých je pozdějším garantem bez ohledu na jejich věcný obsah.56 Ústavní ustanovení č.10b umoţňuje svěřit výkon působnosti obou komor, ve věci vyjadřování se k připravovaným rozhodnutím mezinárodní organizace nebo instituce, společnému orgánu, na který byly přeneseny pravomoci orgánů České republiky. Takovou organizací můţe být myšlena například Evropská unie, nicméně takovýto orgán doposud nebyl vytvořen. Ve výboru se projednává agenda, která je mu určena příslušnou komorou či samotným výborem. Jednací řád výborů je určen jednotlivými předsedy výborů.57 Pro projednávání konkrétní otázky zahraniční politiky ve výboru určí předseda z členů výboru tzv. zpravodaje, který podá o této věci výboru zprávu. Zpravodaj má za úkol konkrétní otázku58 podrobně prostudovat59 a přednést před výborem své závěry. Menšina výboru60 můţe určit pro jednání výboru svého zpravodaje, který podá výboru oponentní zprávu menšiny výboru, pokud se této menšině zdá, ţe by otázka měla být projednána zevrubněji či z více pohledů.61 Závěrečná usnesení přijatá výborem mají pouze doporučující charakter, ale bývá téměř pravidlem, ţe se hlasování Poslanecké sněmovny řídí rozhodnutím výboru. Neboť členové výboru jsou dle své stranické příslušnosti proporčně zastoupeni ve výboru stejně jako v samotné sněmovně.62 Lze tedy předpokládat, ţe po vzoru toho, jak hlasovali poslanci ve výboru, budou stejně hlasovat i poslanci na sněmovním plénu. Pokud se otázka dotýká více výborů, ty mohou konat společné schůze, určovat společného zpravodaje a přijímat pak společná usnesení. Hlasují však vţdy odděleně a nedohodnou-li se na společném usnesení, přijme kaţdý výbor své vlastní.63 V roce 1996 tehdejší předseda Zahraničního výboru V. Holáň v rozhovoru pro deník Lidové noviny na otázku: „Jak si představujete koordinaci zahraniční politiky ČR?“ odpověděl: „Domnívám se, že velkou část této koordinace může realizovat právě Zahraniční výbor sněmovny, neboť v sobě obsahuje celé spektrum významných politických stran. Mezi tímto výborem a ministerstvem zahraničí musí být úzký kontakt, a zejména mezi nimi by měla 55
Senát, [online], dostupné z http://www.senat.cz/organy/index.php?ke_dni=27.4.2013&O=9&lng=cz&par_1=V. 56 Syllová, J., s. 162. 57 Ustanovení§ 36 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR, [online]. 58 Zejména se jedná o mezinárodní smlouvu. 59 S prostudováním dokumentů a jejich analýzou poslancům pomáhá mj. Parlamentní institut. 60 Kterou tvoří alespoň jedna pětina všech členů výboru. 61 Ustanovení § 40 odst. 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR, [online]. 62 Kořan, M., str. 124-125. Viz výzkum P. Zelinky zákonů a smluv přijatých za rok 2007. 63 V takových případech se hlasování ve sněmovně můţe zkomplikovat a otázka se projednává déle. Ustanovení § 41 odst. 1 a 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR, [online].
12
být zřejmá harmonie. Přitom někde může snadněji otevřít kontakt parlament, někde exekutiva.“64
6. Parlamentní diplomacie Parlamentní výbory mají kromě funkce vydávat doporučující usnesení, také velmi důleţitou diplomatickou roli.65 Parlamentní výbory jsou, mimo jiţ zmíněné aktivity, činné také v samotném výkonu zahraniční politiky. Tu Parlamentu zprostředkovávají zejména parlamentní delegace, jejichţ činnost bývá označována jako „parlamentní diplomacie“. Parlamentní diplomacie zahrnuje mnoho aktivit, primárně se jedná o vysílání vlastních delegací do zahraničí a přijímání cizích delegací. Zvláštní skupinou jsou pak tzv. meziparlamentní delegace66, které zřizují, a do kterých vysílají své zástupce, obě komory Parlamentu
pro
práci
v parlamentních
shromáţděních
mezinárodních
organizací.
Meziparlamentní delegace se od sebe liší dle konkrétní mezinárodní organizace svou strukturou a četností jednání.67 Struktura poslanců, dle stranické příslušnosti, v delegaci zhruba kopíruje rozloţení sil v dané komoře.68 Poslanecká sněmovna je zastoupena svými poslanci celkem v pěti stálých delegacích, zatímco Senát69 vysílá své zástupce do celkem sedmi stálých delegací.70 Parlamentní diplomacie plní zajímavou funkci, neboť se nesnaţí nastalé konflikty řešit, ale naopak jim diplomaticky předcházet. Delegace mají za úkol navazovat v zahraničí nové osobní kontakty, vzájemně si předávat zkušenosti a v neposlední řadě také pořádat společná setkání o otázkách dvoustranných vztahů i o globálních problémech.71 Parlamentní 64
Česká zahraniční politika. Data, 6. 9. 1996. Více informací o parlamentní diplomacii ve studii Kuta, M.: Parlamentní diplomacie jako prvek víceúrovňové diplomacie – Zahraniční aktivity parlamentu jako doplněk zahraniční politiky, studie 1.225, PSP ČRParlamentní institut, 2013, [online], dostupné z www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=141420. 66 Tyto delegace nejsou ústavně zakotveny a ani nejsou součástí jednacího řádu PSP ČR. Nicméně usnesením č. 20 z 2. července 1996 jim PSP ČR přiznala postavení komisí. Změnu by měl moţná přinést doposud chybějící tzv. stykový zákon. 67 Například se jedná o Stálou delegaci Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění NATO, Stálou delegaci Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění OBSE, Stálou delegaci Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a dalších. 68 Poslanci a senátoři jsou mezi sebou zastoupeni přibliţně v poměru 2 - 2,5:1,coţ kopíruje zastoupení poslanců a senátorů vůbec. 69 Senát má oproti sněmovně své zástupce také ve Stálé delegaci Parlamentu ČR do Euro-středomořského parlamentního shromáždění a ve Stálé delegaci Parlamentu ČR do ZEU-prozatímního shromáždění pro evropskou bezpečnost a obranu. 70 Poslanecká sněmovna, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=196, Senát, [online], dostupné z http://www.senat.cz/organy/index.php?ke_dni=27.4.2013&O=9&lng=cz&par_1=D. 71 Syllová, J., s. 335. 65
13
diplomacie je pro Českou republiku velice výhodná zejména u států, se kterými nemá dobré vládní vztahy nebo je navazování takových vztahů problematické.72 Otázkou ale zůstává, jaké jsou všechny výhody těchto diplomatických parlamentních misí. Kromě předávání si vzájemných zkušeností a poznatků mezi parlamenty jednotlivých zemí, je to i posilování vzájemných dobrých vztahů. Aby cesta delegace byla smysluplná je určitě důleţité, aby si poslanci a senátoři předem ujasnili, zda budou v zahraničí reprezentovat stanoviska osobní, stranická, stanoviska komory nebo jiná. Také by se delegace měla zaměřit na konkrétní cíle, které jsou nejlépe v souladu s vládní zahraniční koncepcí, neboť jinak by Česká republika mohla v zahraničí působit jako země s nekoncepčními postoji, coţ by jistě nebylo dobré pro reputaci České republiky v zahraničí.73
7. Parlamentní expertní zázemí Nejvíce informací Parlament získává, nejen v oblasti zahraniční politiky, od vlády. Poslanci jsou si vědomi, ţe jsou informačně závislí na vládě, která jim poskytuje většinu důleţitých informací, které potřebují pro výkon svého povolání a pro svá rozhodnutí ve sněmovně. Nicméně vláda není jediným zdrojem informací, protoţe i Parlament potřebuje své, na vládě nezávislé, zdroje informací. Jednou z institucí, která takové informace poskytuje, je Parlamentní institut sídlící v komplexu parlamentních budov na Malostranském náměstí v Praze. Parlament potřebuje široké spektrum informací a analýz, které mu právě Parlamentní institut poskytuje. Institut zpracovává nezávislé analýzy, které si vyţádají poslanci, senátoři nebo jakékoliv parlamentní orgány.74 Nezávisle na této agendě také Institut permanentně monitoruje dění a dokumentaci týkající se Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Agenda týkající se zahraniční politiky tvoří téměř jednu čtvrtinu práce Institutu. Institut je rozdělen do tří oddělení: Oddělení všeobecných studií, Oddělení pro záležitosti Evropské unie a Oddělení komunikace a vzdělávání. Pro výkon zahraniční politiky Parlamentu je v současné době nejvíce vyuţíváno právě Oddělení pro záležitosti Evropské unie75, protoţe evropská agenda v současnosti tvoří největší část české zahraniční politiky. Od roku 2010 vykonává
72
Například ČR nemůţe mít přímé diplomatické styky s Tchaj-wanem. Syllová, J., s. 336-337. 74 Kořan, M., s. 133-134. 75 Více informací na webových stránkách Parlamentního institutu, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw. 73
14
pracovník Parlamentního institutu funkci stálého zástupce Poslanecké sněmovny při Evropském parlamentu.76 Dalšími zdroji informací jsou pro Parlament například příslušené odbory Kanceláře Poslanecké sněmovny a Kanceláře Senátu a jimi přiřazení koordinátoři. Odbory připravují potřebné materiály a podklady pro práci Zahraničního výboru a Výboru pro evropské záleţitosti a také informují Parlament o stanoviscích vlády a vyřizují legislativní i diplomatickou činnost, kterou si výbory vyţádají.77
8. Evropská agenda v Poslanecké sněmovně a Senátu Obě komory Parlamentu mají právo být vládou pravidelně a předem informovány o otázkách, které souvisejí se závazky vyplývajícími z členství České republiky v Evropské unii.78 Protoţe od vstupu České republiky do Evropské unie, se evropská agenda stala největší částí naší zahraniční politiky, je jí věnována celá kapitola. Sněmovna hraje důleţitou roli ve vztahu k Evropské unii, a to především v souvislosti s přijímáním evropské legislativy. Důleţité je na začátku zmínit, ţe v souvislosti s vymezením primárního práva EU z pohledu českého ústavního pořádku, je podstatné jiţ výše zmíněné ustanovení čl. 10a Ústavy ČR, kterým se zakládá oprávnění přenést vybrané pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci a instituci takovou mezinárodní smlouvou, kterou schvalují obě komory Parlamentu, pokud ústavní zákon nestanoví, ţe k ratifikaci je třeba souhlasu občanů daného v referendu. V případě vstupu ČR do EU bylo vyhlášeno referendum, ve kterém čeští občané vyjádřili svůj souhlas se vstupem do Evropské unie.79 Kontrolní působení národních parlamentů v agendě EU, vyplývající z přenesení výkonu některých vnitrostátních pravomocí na evropskou úroveň, je neoddiskutovatelně jedna z nejvýraznějších sloţek zahraničněpolitického angaţmá parlamentů všech členských států Evropské unie. Parlament je tělesem, které má svou legitimitu odvozenou od občanů ČR. Přispívá tak společně s Evropským parlamentem ke sniţování tzv. demokratického deficitu Evropské
76
Poslanecká sněmovna, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=42. Kořan, M., s. 133-134. 78 Poslanecká sněmovna, [online], dostupné z http://www.psp.cz/kps/pi/gi/infocentrum/12_zahranicni_05_2011.pdf. 79 V referendu se souhlasně ke vstupu vyslovilo 77,3% občanů a volební účast byla 55,2%. 77
15
unie.80 Snaha o ještě větší sníţení demokratického deficitu přišla v Lisabonské smlouvě, která vstoupila v platnost v prosinci roku 2009. Následující období bylo pak pro Parlament určující z hlediska moţnosti zapojení se do evropské agendy. Parlament Lisabonskou smlouvou získal mnoho nových pravomocí, které můţe vyuţívat v rámci zahraniční politiky, ale je na obou komorách, jak se k těmto moţnostem postaví a do jaké míry jich budou vyuţívat.81 Jedná se především o kontrolu souladu návrhů legislativních aktů Evropské unie s principem subsidiarity a proporcionality, moţnost podat skrze vládu ţalobu k Soudnímu dvoru EU pro porušení principu subsidiarity a zapojení do procesu revize Smluv.82 V roce 2009 řekl předseda Senátu Miloslav Vlček: „Národní parlamenty vnímám také jako určitého oponenta vůči evropské legislativě. Jsme nejblíže našim občanům a musíme je chránit před nadbytečnou byrokracií.“83 Poslanecká sněmovna projednává návrhy aktů z Evropské unie, které mohou být legislativní i nelegislativní povahy a jsou jí postoupeny prostřednictvím vlády České republiky. Všechny dokumenty týkající se evropské agendy jsou přednostně projednávány ve Výboru pro evropské záležitosti. Výbor se můţe rozhodnout, ţe dokument předá na přezkoumání jinému věcně příslušnému výboru. To se ale stává pouze ve výjimečných případech. Práce Výboru pro evropské záležitosti spočívá ve třech tematických okruzích. Jedná se o projednávání návrhů aktů a jiných dokumentů EU, které vláda předkládá prostřednictvím výboru Sněmovně, kontrola vlády před samotným jednáním v Radě Evropské unie a v neposlední řadě se výbor stará o projednávání důleţitých personálních nominací na posty do evropských institucí.84 Jednací řád Poslanecké sněmovny stanovuje, ţe usnesení výboru, která nejsou podstoupena k jednání v plénu, jsou povaţována za usnesení Sněmovny.85 Senát projednává evropskou agendu ve dvou k tomu určených výborech, jiţ zmíněných výše.86 Konečné usnesení přijaté výbory vţdy musí potvrdit senátní plénum.87 Dle čl. 10b odst. 2 Ústavy lze vyvodit, ţe obě komory jsou oprávněny formulovat své postoje 80
Syllová, J., s. 324-325. Analýzu na toto téma provedla Urbanová, K. v rámci Parlamentního institutu. Jedná se o Empirický výzkum na téma projednávání evropských záležitostí v národních parlamentech členských států v EU v roce 2010, studie 3.119, PSP ČR-Parlamentní institut, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=13. 82 K tomuto můţe parlamentům slouţit Evropského centrum pro parlamentní výzkum a dokumentaci (ECPRD European Centre for Parliamentary Research and Documentation). Více [online], dostupné z http://www.euroskop.cz/gallery/2/736-lisabonska_smlouva.pdf. 83 Parlament České republiky, oficiální webové stránky: Národní parlamenty – kontrolní mechanismus Bruselu, Praha, 2009, [online], dostupné z http://www.parliament.cz/czpres2009/tiskove-zpravy/?t=1&id=21. 84 Urbanová, K.: Empirický výzkum na téma projednávání evropských záležitostí v národních parlamentech členských států v EU v roce 2010, studie 3.119., [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=13, s. 7. 85 Ustanovení § 109a odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu PSP ČR. 86 Jedná se o Výbor pro evropské záležitosti a Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. 87 Urbanová, K., s. 7-8. 81
16
k vládním stanoviskům dotýkajícím se fungování Evropské unie, ale z Ústavy jasně nevyplývá, jaká je míra jejich závaznosti.88 Pro výměnu informací a zkušeností z průběhu parlamentní kontroly evropské agendy mezi jednotlivými členskými zeměmi EU slouţí jiţ 23 let Konference výborů pro evropské záležitosti parlamentů EU (COSAC). Toto seskupení, které se schází dvakrát do roka, má za úkol omezit nespokojenost s upozaďováním národních parlamentů a také omezit jiţ zmíněný demokratický deficit Evropské unie. Jiţ při vzniku této konference bylo cílem institucionalizovat dialog a spolupráci mezi parlamenty členských zemí a dosáhnout tak posílení jejich pozice v normotvorbě Evropských společenství, nyní Evropské unie. Parlamentům je přiznáno právo adresovat vlastní stanoviska všem institucím EU v případech, ve kterých to budou povaţovat za nezbytné. Organizace fungování COSAC má úzkou vazbu na předsednictví Rady EU. Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny zastával během předsednictví České republiky v Radě EU i předsednictví COSAC.89
88
Syllová, J., s. 327. Částek, M. a Medková, E.: Národní parlamenty hrají ve směřování Evropské unie stále aktivnější roli, 2006, [online], dostupné z http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-unii/clanek/nrodn-parlamenty-hraj-ve-smovnevropsk-unie-stle-aktivnj-rol. 89
17
9. Severoatlantická aliance a její význam pro Českou republiku
„Po čtyřiceti letech, kdy svět budoval instituce a postupy potřebné pro období studené války, se komunismus zhroutil a svět stojí znovu na prahu zásadní proměny. Řadu věcí je proto nutno znovu promýšlet, zkoumat a poučit se z nezdarů.“90 Po konci studené války prošel svět zásadní proměnou světového politického uspořádání. Jednou z nejdůleţitějších institucí, které byly zaloţeny po druhé světové válce a přeţily studenou válku, byla Severoatlantická aliance. V 90. letech po rozpadu SSSR najednou stály všechny postkomunistické země před zásadními existenciálními otázkami. Česká republika taktéţ musela nyní rozhodnout o svém budoucím osudu. Od roku 1949 aţ do roku 1989 byla Česká republika stranou samostatného rozhodování o své zahraniční politice. Ta byla pro všechny komunistické satelity utvářena Sovětským svazem, potaţmo Radou vzájemné hospodářské pomoci. Na dlouhou dobu byla tedy Česká republika91 a její zahraniční politika omezena na diplomatické a obchodní styky se zeměmi RVHP a některými dalšími, pro reţim politicky přijatelnými, zeměmi. Po rozpadu Sovětského svazu byla Česká republika první zemí, která dosáhla odsunu sovětských vojsk a rovněţ sehrála důleţitou roli v rozpouštění Varšavské smlouvy. Po 40 letech v područí komunistického reţimu proběhly v roce 1990 první demokratické volby a země stála na prahu demokratického vývoje. Jedním z prvních úkolů české zahraniční politiky bylo definování nových dlouhodobých zahraničněpolitických cílů. Prvním bylo zajištění bezpečnosti a druhým zajištění ekonomické prosperity. Tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde roku 1995 uvedl v rozhovoru pro deník Telegraf, ţe pro ČR je velice důleţitá bezpečnostní otázka zejména proto, ţe ČR zaţila dvojí okupaci. A to nacistickým Německem a později okupaci sovětskou armádou. Proto ČR klade na otázky budoucího zabezpečení mnohem větší důraz neţ jiné státy, které okupaci nezaţily.92 V oblasti zajištění bezpečnosti stála ČR na počátku 90. let před jednoduchým rozhodováním, neboť jedinou přijatelnou variantou ekonomicky i ideově, byl pro Českou republiku vstup do Severoatlantické aliance.93 90
Výrok Madeleine Albrightové, tehdejší americké velvyslankyně při OSN ze dne 23. 9. 1993, New York; Česká zahraniční politika. Data, 23. 9. 1993. 91 Do roku 1993 Československo. 92 Česká zahraniční politika. Dokumenty, 21. 9. 1995. 93 Fajmon, H.: Česká zahraniční politika po roce 1989, [online], dostupné z
18
10. Role Parlamentu při vstupování ČR do Severoatlantické aliance
10. 1. Parlament a jeho aktivity v roce 1993 Po rozdělení Československa se v prvních měsících řešily zejména jiné otázky zahraniční politiky neţ integrace ČR do NATO. Byly to například vztahy se Slovenskem, Německem, Visegrádskou skupinou a Radou Evropy. Zejména se v tomto období hojně diskutovalo o vyřešení sudetoněmecké otázky. Přesto jiţ započalo řešení vstupu ČR do Severoatlantické aliance v Parlamentu ČR. V letech 1993 aţ 1996 nebyla otázka vstupu do NATO českou prioritou, neboť nebylo jasné, zda se Severoatlantická aliance bude chtít vůbec rozšířit. V pozdějších letech, kdyţ se však české naděje na vstup začaly zvyšovat, započala ČR mnohem aktivněji pracovat na podpoře českého vstupu do NATO. V prvních měsících od vzniku samostatné České republiky se muselo dořešit mezi Českou republikou a Slovenskem několik otázek. Jednou z nich byla právě koordinace aktivit vzhledem ke snaze obou zemí vstoupit do Severoatlantické aliance, které započaly jiţ od roku 1989, kdy obě země ještě tvořily jeden stát. Na společné koordinaci se obě země dohodly 12. ledna 1993 a zároveň se dohodly na společné koordinaci vstupu do Evropské unie.94 Čtrnáct dní poté Česká republika schválila své stálé delegace do Parlamentních shromáţdění Severoatlantické aliance a dalších jako například OBSE, ve kterých měla ČR do té doby pouze statut přidruţeného členství.95 Parlament vytvořil pětičlennou delegaci do Severoatlantického shromáţdění96, jejímţ předsedou byl zvolen Otakar Vychodil.97 V prvním březnovém týdnu se předseda zahraničního výboru Jiří Payne vrátil ze Spojených států, kam odletěl jednat o rozšiřování NATO. V USA tehdy zaznívaly velice protichůdné názory na to, zda se má NATO dále rozšiřovat a pokud ano, tak za jakých okolností, resp. kritérií pro státy východní a střední Evropy. Někteří američtí politici říkali, ţe mají obavy, aby se NATO nerozšířilo do takového formátu, ţe nebude schopno plnit úlohu dynamické síly, která je schopna zasahovat například na ţádost Rady bezpečnosti OSN. Jiří Payne však uvedl, ţe ČR by stála buď o plnohodnotné členství, nebo o jiné záruky ve smluvní podobě.98 V červnu roku 1993 začala být aktivita Parlamentu ohledně vstupu do NATO větší neţ http://www.fajmon.eu/cze/stranka.php?ID=1. 94 Česká zahraniční politika. Data, 12. 1. 1993. 95 tamtéţ, 28. 1. 1993. 96 Později přejmenovaná na Parlamentní shromáţdění NATO. Více informací o Parlamentním shromáţdění NATO, [online], dostupné z http://www.nato-pa.int/. 97 Česká zahraniční politika. Data, 28. 1. 1993. 98 tamtéţ, 6. 3. 1993.
19
v předchozích měsících. Předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde přijal v Praze vrchního velitele spojeneckých ozbrojených sil NATO v Evropě generála Johna Shalikashviliho. A o týden později jednali předseda a místopředseda Branného a bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny s předsedou vojenského výboru NATO polním maršálem Richardem Vincentem. Maršál Vincent tehdy vyjádřil před BaBV99 přesvědčení, ţe ČR bude jedním z prvních států, které připadají v úvahu, pokud jde o moţné členství v NATO. Dále se v červnu ještě uskutečnilo setkání členů Zahraničního výboru100 s delegací podvýboru Severoatlantického shromáţdění pro východní Evropu a bývalý Sovětský svaz, která se zajímala o politický systém a strukturu politických stran v ČR. Čeští poslanci na tomto setkání deklarovali zájem České republiky o vstup do NATO. 101 Další parlamentní aktivity se udály ve druhé polovině roku, kdy se předseda PS Milan Uhde vyjádřil k otázce ruského názoru na budoucí rozšíření NATO. Rusko se netajilo tím, ţe naprosto nesouhlasí s tím, aby se země bývalého komunistického bloku staly členy Severoatlantické aliance. Rusko to povaţovalo za jistou formu budoucího ohroţení. NATO bezprostředně po rozpadu SSSR vyloučilo moţnost, ţe by se některá ze zemí bývalého východního bloku mohla stát členem paktu, protoţe by prý nebylo dobré „rozzlobit“ sovětské zastánce tvrdé linie a způsobit prezidentu Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi další potíţe, které by byly spojené s rozšířením stávajících hranic NATO směrem na východ.102 O dva roky později však byla situace v NATO poněkud odlišná a její členské státy začaly najednou uvaţovat o tom, ţe by do svých řad mohly přibrat státy bývalého Sovětského svazu a zajistit tak bezpečnost a stabilitu v těchto zemích, coţ Rusko nevítalo. M. Uhde se vyjádřil, ţe doufá, ţe se uţ nikdy neobjeví ruské pokusy rozhodovat za jiné, zejména za menší státy a národy. Předseda ZV Jiří Payne k otázce Ruska dodal, ţe jestliţe Rusko směřuje k demokracii, pak nemůţe mít v ţádném případě námitky proti členství ČR v NATO, které má za úkol především hájit demokratické hodnoty. Prezident Václav Havel pronesl 12. října 1993 před poslanci Parlamentu projev o nutnosti vstupu ČR do NATO, aby tak apeloval na jejich snahu o aktivitu při budování transatlantických vztahů. Byl to jeden z prvních impulsů, aby se Parlament zapojil do vytváření vztahů s aliancí. Parlamentní delegace se vydala do Maďarska, kde se oba státy dohodly na vzájemné spolupráci a výměně informací a zkušeností při vyjednávání vstupu do 99
BaBV je zkratkou pro Branný a bezpečnostní výbor. Dále v textu bude pro Zahraniční výbor pouţita zkratka ZV. 101 Česká zahraniční politika. Data, 21. – 30. 6. 1993. 102 Oficiální portál Informačního centra o NATO: Chronologie Severoatlantické aliance, období 1991-2001, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/historienatoiv.htm? 100
20
NATO.103 Toto setkání bylo prvním ze série dalších, kdy si Maďarsko s Českou republikou začali vyměňovat informace a zkušenosti z vyjednávání o vstupu do NATO. Tehdejší vedoucí stálé delegace PSP ČR v Severoatlantickém shromáţdění
104
Otakar Vychodil uvedl, ţe
představitelé NATO si vysoce cení ČR, kterou povaţují za nejstabilnější část bývalého komunistického bloku, nicméně v myšlení některých jejích politických činitelů přetrvává určitá bipolarita, která souvisí s důvody vzniku aliance. Čímţ reagoval na skutečnost, ţe NATO po druhé světové válce vzniklo zejména jako organizace, která měla členské země ochránit před útokem ze Sovětského svazu. V prosinci se v Rusku konaly volby, jejichţ výsledek byl povaţován za alarmující a byl dalším argumentem pro urychlené začlenění ČR a dalších zemí střední Evropy do NATO. Začalo být zřejmé, ţe se Parlament začne snaţit o přičlenění k alianci co nejdříve, aby nedošlo k jakémukoliv ohroţení ČR ze strany Ruska. Aktivita členů Parlamentu v roce 1993 spočívala zejména v práci členů Zahraničního výboru a Branného a bezpečnostního výboru. Otázka vstupu do NATO nebyla zatím tak aktuální, aby se tímto tématem mohl zabývat celý Parlament. Jediné co vyvolávalo určité obavy o českou bezpečnost, bylo jednání Ruska.
10. 2. Parlament a jeho aktivity v roce 1994 Parlamentní jednání v roce 1994 se nesla ve znamení aliančního programu Partnerství pro mír. Tato spolupráce vznikla na základě myšlenky amerického ministra obrany Les Aspina na zasedání ministrů obrany NATO v říjnu roku 1993. Byla reakcí na poţadavek Maďarska, Polska, Slovenska a České republiky na rychlé přijetí do aliance, a tím získání určitých bezpečnostních záruk aliance. Program nakonec vznikl v roce 1994 s posláním posilovat stabilitu, omezovat hrozby pro mír a budovat zesílené bezpečnostní vazby mezi partnerskými státy. PfP105 umoţňoval partnerským zemím budovat vztahy s NATO, ale bez záruky budoucího členství v NATO.106 Členství ČR v projektu PfP bylo prvním oficiálním krokem pro její členství v NATO a Parlament se proto snaţil, aby spolupráce na této platformě fungovala efektivně, neboť takto mohla alianci ukázat, ţe bude plnohodnotným a spolehlivým spojencem aliance. Počátkem roku proběhlo ve Spojených státech amerických jednání 103
tamtéţ, 20. 10. 1993. Mezinárodní zkratka pro toho shromáţdění je NAA, tedy North Atlantic Assembly. 105 Zkratka programu Partnerství pro mír. 106 Oficiální portál informačního centra o NATO: Partnerství pro mír, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/partnerstvipromir.htm. 104
21
parlamentní delegace se senátorem Richardem Lugarem týkající se projektu Partnerství pro mír.107 V tomto období začal Parlament pořádat schůzky s parlamentními delegacemi jiných evropských zemí, které buď ČR podporovaly ve vstupu do NATO, nebo se samy snaţily o přidruţení k alianci. Zprvu se jednalo například o Německo, kde v březnu roku 1994 předseda klubu SPD108 ve Spolkovém sněmu sdělil na závěr setkání s delegací Zahraničního výboru, ţe SPD podporuje rychlé přiblíţení ČR k EU a NATO. Předseda výboru Jiří Payne ocenil jeho vstřícnost vůči České republice. Dalším podobným setkáním byla schůzka ZV s delegací slovinského Národního shromáţdění o moţnosti spolupráce obou Parlamentů při uskutečňování programu Partnerství pro mír, dále březnové jednání delegací v Rusku o programu Partnerství pro mír a o případném vstupu ČR do NATO.109 V neposlední řadě dále pokračovala setkání parlamentních delegací ČR a Maďarska, která jednala o zahraniční politice a zejména pak o úsilí obou zemí vstoupit do NATO a Evropské unie.110 V dubnu a květnu se konalo několik parlamentních setkání se Spojenými státy a zástupci Severoatlantické aliance. Projekt PfP, současná etapa transformace armády, názory členských poslanců na vývoj v Evropě a další témata byla například předmětem diskuze při setkání členů delegace Branného výboru amerického Senátu se členy BaBV a ZV PSP ČR.111 12. dubna při setkání s předsedou PSP ČR označil předseda NAA Loic Bouvard za obrovskou lekci solidarity fakt, ţe se ČR necítí být nikým a ničím ohroţena, a přesto se intenzivně zajímá o evropskou kolektivní bezpečnost. Uhde řekl, ţe ČR vítá svobodu individuálních moţností otevírající se kaţdému státu, který se připojí k Partnerství pro mír. Loic Bouvard řekl, ţe vnímá projekt PfP jako cestu vedoucí k dokořán otevřeným dveřím.112 To jiţ bylo obdobím, kdy Parlament začal vnímat stále se zvyšující naději ČR na přidruţení se k alianci, díky programu PfP. Stále však přetrvával negativní postoj Ruska k rozšíření aliance a cílem Parlamentu tedy bylo, aby se ruský názor změnil. V květnu se opět začala řešit otázka Ruska a jeho negativního postoje k rozšíření aliance. Rusko totiţ poţadovalo, aby dohodu PfP doprovázela smlouva zaručující systém konzultací Ruska s NATO. Předseda ZV J. Payne v reakci na to řekl, ţe jestliţe NATO zůstalo věrno svým původním představám o projektu PfP, pak na takové poţadavky Ruska nepřistoupí. J. Payne reagoval, ţe je pro něj šokující představa, ţe by Rusko mělo spolupracovat v otázce 107
tamtéţ, 3. 2. 1994. Jedná se o Sociálnědemokratickou stranu Německa. 109 Česká zahraniční politika. Data, 2. - 3. 3. 1994. 110 tamtéţ, 24. 3. 1994. 111 tamtéţ, 5. – 10. 4. 1994. 112 tamtéţ, 12. 4. 1994. 108
22
rozšiřování NATO o státy střední a východní Evropy. J. Payne poté připomněl, ţe výbor se během návštěvy Ruska setkal u tamních politiků s velkou skepsí vůči PfP, coţ podle něj pramení z nepochopení tohoto programu.113 Všechna tato jednání se nesla v duchu stálého přesvědčování členů české delegace, ţe Rusko by nemělo mít ţádný vliv na to, zda se aliance rozšíří či nikoliv. Parlament si byl vědom, ţe ČR splňuje v mnoha ohledech podmínky pro přijetí do NATO a je si vědoma, ţe nový člen nesmí alianci oslabit. ČR dokázala svou účastí ve válce v Perském zálivu a v mírových silách UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie, ţe stojí na straně demokracie.114 V listopadu 1994 Bezpečnostní výbor NATO projednával zprávy, které předloţily parlamenty zemí střední Evropy v září na ţádost zpravodaje výboru K. Voigta. Nejlépe byly hodnoceny české a maďarské zprávy, coţ bylo Parlamentem velice pozitivně přijato a bylo to potvrzením, ţe snaha všech členů Parlamentu, kteří se podíleli na dosavadních aktivitách, se začíná vyplácet.115 10. - 11. listopadu proběhl summit NATO v Bruselu, kde byl s konečnou platností schválen americký projekt Partnerství pro mír a tím byla definována nová bezpečnostní politika pro všechny členy včetně České republiky.
10.3. Parlament a jeho aktivity v roce 1995 Rok 1995 nebyl, co se týče aktivit Parlamentu okolo vstupu České republiky do NATO, příliš významným rokem. Česká republika jiţ byla partnerem programu Partnerství pro mír a její naděje na vstup do Severoatlantické aliance se stále zvyšovala. V září a říjnu deník Telegraf otiskl dva rozhovory s předsedou Poslanecké sněmovny Milanem Uhdem o důleţitosti vstupu České republiky do NATO.116 Tyto rozhovory nasvědčovaly tomu, ţe Parlament nemění svůj názor na to české členství v alianci a potvrdily stále stejným směrem pokračující strategii Parlamentu ohledně vstupu do NATO. Začátkem roku 1995 proběhlo mezi českou parlamentní delegací a náčelníkem štábu belgické armády jednání, na kterém bylo delegaci řečeno, ţe se ČR musí snaţit prostřednictvím svých aktivit v rámci projektu PfP o to, aby její vstup do NATO byl plynulý a zbytečně se neodkládal. Zároveň ale bylo zřejmé, ţe i Severoatlantická aliance se musí vnitřně
113
Česká zahraniční politika. Data, 26. 5. 1994. tamtéţ, 24. 10. 1994. 115 tamtéţ, 17. 11. 1994. 116 Rozhovory vyšly 21. září a 9. října 1995. 114
23
proměnit a transformovat, neţ přijme nové členy.117 V únoru se česká parlamentní delegace ve Washingtonu setkala s náměstkem ministra pro obrany W. Slocombem, kde náměstek prohlásil, ţe ČR je státem, se kterým se pro přijetí do NATO váţně počítá. To bylo dalším důkazem, ţe Česká republika je na dobré cestě k přijetí do aliance a parlamentní aktivity začínají přinášet první viditelné úspěchy. 6. února pak ministr obrany Vilém Holáň po návratu z NATO řekl, Česká republika vstoupí do NATO před rokem 2006.118 Mezi vládou a Parlamentem bylo tedy nutné začít pracovat na koncepčnější strategii ke vstupu do aliance. V květnu poté došlo k přerušení jednání o česko-ruské smlouvě119, vzhledem k řešení situace kolem ruského vyslovení nesouhlasu se vstupem ČR do NATO. Ruská otázka se během roku 1995 řešila, stejně jako v roce předchozím, velice zevrubně. Rusko nadále neustupovalo ze svého negativního postoje ohledně vstupu ČR a dalších zemí do aliance. Začátkem října proběhlo velitelsko-štábní cvičení NATO ve Vyškově nazvané Cooperative Challenge 95. Podle předsedy Poslanecké sněmovny M. Uhdeho bylo cvičení úspěšné a stalo se dalším mezníkem v rozvoji vojenské spolupráce mezi armádami NATO a zeměmi, které se účastní programu Partnerství pro mír.120 V září vláda Parlamentu navrhla, aby se ČR přihlásila k vnitřní smlouvě NATO z roku 1951121. Ve druhé polovině prosince Poslanecká sněmovna podpořila přístup České republiky k této dohodě, podle níţ by ozbrojené síly členů Severoatlantické rady pro spolupráci v případě pobytu na území členského státu Severoatlantické aliance nebo státu, který se účastní projektu Partnerství pro mír, měly převzít právní reţim obvyklý v těchto případech v členských státech NATO.122
10. 4. Parlament a jeho aktivity v roce 1996 O co byl rok 1995 méně významný z pohledu aktivit Parlamentu na vyjednávání o vstupu ČR do Severoatlantické aliance, o to plodnější byl v tomto směru rok následující. V prvním
117
Česká zahraniční politika. Data, 25. 1. 1995. Oficiální portál Informačního centra o NATO: Česká republika a NATO chronologicky, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/na_cr.aspx?y=na_cr/cravztahysnatoii.htm. 119 Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci. Tato smlouva nakonec vstoupila v platnost 5. března 1996. Více [online], dostupné z http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/rusko/smlouvy/index.html. 120 Česká zahraniční politika. Data, 5. 10. 1995. 121 Která mimo jiné upravuje pohyb vojáků přes hranice při cvičení, jejich celní odbavení a hrazení zdravotní péče. Jedná se o prezidentskou smlouvu, která vyţaduje podpis prezidenta a ratifikaci parlamentem. 122 Oficiální portál Informačního centra o NATO: Česká republika a NATO chronologicky, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/natoaktual/na_cr.aspx?y=na_cr/cravztahysnatoii.htm. 118
24
lednovém týdnu se setkali místopředseda PS Jan Kasal za KDU-ČSL a předseda BaBV Vladimír Šuman za ODA v Praze s dánským ministrem obrany H. Haekkerupem. Jednali mj. o rozšíření NATO a postoji Ruska v této záleţitosti. Názory české a dánské strany byly v tomto směru velice blízké. J. Kasal řekl: „Byť si uvědomujeme, že nemůžeme ignorovat názor Ruské federace na tuto věc, státy, které usilují o včlenění do NATO, jsou suverénními státy a mají vlastní důvody pro vstup.“123 V podobném duchu se neslo i jednání se státním tajemníkem nizozemského ministerstva zahraničí M. Patijnem, neboť Nizozemsko uvedlo před českou parlamentní delegací, ţe nemá ţádné námitky vůči záměru ČR vstoupit do NATO a taktéţ si myslí, ţe Rusko nemá právo spolurozhodovat o procesu rozšiřování NATO v dlouhodobé ani krátkodobé perspektivě. Doposud se všechny politické strany, vyjma strany komunistické a republikánů124, shodly na důleţitosti vstupu České republiky do NATO. Napříč politickým spektrem bylo zřejmé, ţe z bezpečnostního hlediska je pro ČR Severoatlantická aliance jedinou moţnou zárukou. Jedinou výjimkou mezi politickými stranami byla ČSSD, která v lednu odsouhlasila prosazování referenda o případném vstupu České republiky do NATO.125 Poslanecký klub ČSSD totiţ uvedl, ţe sociální demokracie má referendum o vstupu do Severoatlantické aliance ve svém programu, a proto o něj bude usilovat. ČSSD zdůraznila však také to, ţe základním cílem politiky sociální demokracie je členství ČR v NATO.126 Na konci března roku 1996 tehdejší předseda ZV J. Payne v reakci na praţskou přednášku amerického ministra zahraniční Warrena Christophera označil za pozitivní zprávu, ţe v americké zahraniční politice nedochází k ţádnému posunu v názoru na přijetí České republiky do NATO. Řekl, ţe USA usilují o rozšíření NATO, ţe k tomuto rozšíření dojde a ţe jediné, o čem se hovoří, je kdo, kdy a jak do aliance vstoupí. Za významné J. Payne povaţoval zdůraznění, ţe pro USA je nepřijatelné, aby kterýkoliv stát uplatňoval nějaké sféry vlivu, kvůli nimţ by pak docházelo k rozdělení Evropy. USA podle předsedy J. Payna nadále povedou dialog s Ruskem, coţ znamená, ţe americká politika není zaměřena na antagonizaci Ruska a polarizaci, která by byla nepříjemná pro ČR.127 14. května se v Praze uskutečnilo velice významné setkání tehdejšího předsedy PS ČR Milan Uhdeho a předsedy BaBV Vladimíra Šumana s velitelem ozbrojených sil NATO v Evropě Georgem Joulwanem, který pozitivně ohodnotil českou armádu i působení českých 123
Česká zahraniční politika. Data, 4. 1. 1996. jednalo se o Komunistickou stranu Čech a Moravy a Sdružení pro republiku-Republikánskou stranu Československa. 125 Více o problematice referenda v kapitole Poltické strany a jednání o vstupu do NATO? 126 Česká zahraniční politika. Data, 4. 1. 1996 127 Česká zahraniční politika. Data, 20. 3. 1996. 124
25
vojáků v silách IFOR v Bosně. Maršál podle V. Šumana v Praze vyslovil naprostý souhlas s tím, ţe dějiny 20. století ukazují, ţe jakákoli politika appeasementu je nebezpečná a nepřispívá k posilování míru a spolupráce mezi státy, ale naopak povzbuzuje nositele agresivních tendencí v bezpečnostní oblasti.128 Na konci července pokračovala debata mezi politickými stranami, kdyţ předseda ZV V. Holáň za stranu KDU-ČSL, odmítl moţnost, ţe by o vstupu ČR do NATO rozhodovali občané v referendu. Podle jeho názoru při vstupu do aliance nejde o ztrátu suverenity a kromě toho, země aliance, které o vstupu ČR budou rozhodovat, budou rozšíření pouze ratifikovat ve svých parlamentech. „Bylo by to velmi nevyvážené, kdybychom v této situaci usilovali o vypsání referenda.“129 V září předseda Výboru pro obranu a bezpečnost130 Petr Nečas rozhodl, ţe se setká s velitelem spojeneckých ozbrojených sil NATO ve střední Evropě Dieterem Stockmannem, aby se přesvědčil, ţe USA nadále podporují vstup ČR do aliance. O měsíc později se proto také zúčastnil konference Řízení mírové ofenzivy v sídle NATO v Bruselu. V rozhovoru pro ČTK pak řekl, ţe málokterá organizace se tak úspěšně zhostila adaptace své činnosti a přípravy na nové úkoly, jako se to od konce studené války dařilo NATO.131 Další otázkou, kterou musel český parlament řešit v průběhu roku 1996, bylo, ţe Ruská federace se začala obávat toho, ţe by území nových členských států NATO mohlo být vyuţito k rozmisťování jaderných zbraní. V reakci na tuto ruskou obavu jednal na konci října předseda PSP ČR Miloš Zeman s předsedou Severoatlantického shromáţdění K. Voigtem. Po jednání K. Voigt řekl: „Státy Severoatlantické aliance a tato aliance jako taková nemají v úmyslu umístit v rámci procesu rozšiřování NATO jaderné zbraně na území ČR.“ A zároveň zdůraznil, ţe v době, kdy se přibliţuje rozšíření NATO, bude velice důleţitá práce české parlamentní delegace v Severoatlantickém shromáţdění. Místopředseda ZV J. Payne po tomto jednání taktéţ zdůraznil, ţe nikdo neţádá, aby na území ČR byly rozmístěny jaderné zbraně.132 Otázkou, kterou musel Parlament v průběhu roku nadále řešit, bylo přistoupení Slovenska do aliance. Podle slov J. Payna se i v kuloárech NAA intenzivně řešila otázka, zda má být v první vlně členů NATO Slovensko a zdůraznil, ţe je v zájmu ČR, aby se Bratislava pokud moţno ubírala stejnou cestou jako Praha. Dále však také uvedl: „Nemáme nicméně právo, 128
tamtéţ, 27. 5. 1996. tamtéţ, 22. 7. 1996. 130 Branný a bezpečnostní výbor se přejmenoval na Výbor pro obranu a bezpečnost. 131 Česká zahraniční politika. Data, 16. 10. 1996. 132 tamtéţ, 27. 10. 1996. 129
26
abychom ovlivňovali Slovenskou republiku, a záleží na její politické reprezentaci, aby si sama obhájila své postavení a své zahraničněpolitické zájmy.“133
10. 5. Parlament a jeho aktivity v roce 1997 Rok 1997 se nesl ve znamení stále se zvyšující parlamentní aktivity v procesu začleňování České republiky do aliance. Dalo by se říci, ţe tento rok Parlament podnikl nejvíce zahraničních návštěv do evropských zemí, do USA, do Ruska i do členských zemí NATO. Všem jiţ začalo být jasné, ţe Česká republika se brzy stane členem aliance, a ţe jí jiţ nestojí v cestě ţádné větší překáţky. Začátkem roku 1997 předseda ZV Vilém Holáň řekl, ţe za nejdůleţitější úkol roku 1997 v zahraniční politice ČR povaţuje vyřešení integračních otázek v souvislosti se vstupem do Evropské unie a NATO. Dodal, ţe v oblasti spolupráce zahraničních výborů obou komor Parlamentu bude Senát v zahraniční politice sledovat stejné cíle jako Poslanecká sněmovna. Kladně pak také ohodnotil, ţe se předsedou senátního ZV stal velvyslanec ČR v USA Michael Ţantovský.134 Předseda VpOaB135 P. Nečas si byl jiţ počátkem roku jistý, ţe ČR patří jednoznačně mezi kandidáty první vlny, kteří by se mohli stát novými členy Severoatlantické aliance. Pokud šlo o případné naplnění varianty, ţe do NATO by vstoupil pouze jeden stát z řad zájemců, bylo podle Nečase z trojice zemí ČR, Maďarsko a Polsko, kandidátem číslo jedna Polsko, ale ČR bylo zase kandidátem, který zatím nebyl nikdy zpochybněn. Řekl: „Při žádném jednání jsem se nesetkal s tím, že by ČR byla nějakým způsobem zpochybněna.“136 V důsledku stále častější debaty o vstupu ČR do NATO se zároveň začala řešit otázka, ţe chybí jakákoliv veřejná diskuze na toto téma. I zástupci aliance se začali českých parlamentních delegací dotazovat na veřejnou diskuzi v ČR, aby se ujistili, ţe je mezi českými občany zřejmá podpora pro vstup do aliance. V. Holáň vysvětlil odmítavý postoj vládní koalice k referendu a řekl, ţe nejde o posun v suverenitě a ţe ani státy, které budou mezi sebe ČR přijímat, nebudou rozhodovat referendem, ale parlamentními procedurami. Místopředseda výboru M. Titz za ČSSD, který se jednání také zúčastnil, řekl, ţe by sociální demokracie měla ustoupit od svého návrhu na uspořádání referenda o vstupu ČR do
133
tamtéţ, 30. 10. 1996. Česká zahraniční politika. Data, 6. 1. 1997. 135 Zkratka pro Výbor pro obranu a bezpečnost. 136 Česká zahraniční politika. Data, 18. 2. 1997. 134
27
NATO.137 Názor veřejnosti na problematiku vstupu do NATO byl do té doby spíše neutrální, téměř nevšímavý. Veřejná diskuze v České republice opravdu chyběla. Podle názoru P. Nečase bylo nutné, aby se začalo o tématu věcně diskutovat a otevřeně se s občany bavit na téma plusů a mínusů členství v NATO. Na politicích jednotlivých politických stran bylo, aby se vyjadřovali jasně a zřetelně. Hlavně ČSSD, která doposud prosazovala referendum, se měla zaměřit na informování svých voličů o prospěchu vstupu ČR do NATO, protoţe právě voliči sociální demokracie podporovali do té doby vstup do aliance méně, neţ voliči koalice.138 Květoslava Kořínková za ČSSD však uvedla: „ My v podstatě chceme širší veřejnou diskuzi a teprve na jejím základě se chceme dále zamyslet nad tím, jestli by větší podpora pro záměry NATO byla získána třeba referendem.“139 Parlament se v březnu rozhodl uspořádat mezinárodní kampaň, kterou ZV zaměřil na podporu vstupu ČR do NATO u zákonodárných sborů těch zemí, které budou o členství ČR v alianci rozhodovat v ratifikačním procesu. Součástí této kampaně byla například pětidenní návštěva Norska a Dánska.140 Během následujících měsíců roku 1997 vyjela parlamentní delegace do nespočtu evropských zemí, aby stejně jako v Norsku a Dánsku podpořila kladný postoj těchto zemí na vstup ČR do aliance. I nadále Parlament musel řešit otázku negativního ruského postoje na rozšíření aliance. P. Nečas tehdy uvedl, ţe Rusko má ve vztahu k NATO a jejímu rozšíření tři základní poţadavky, kterými byly nerozmístění jaderných zbraní na území nových členů, neumisťování jednotek NATO na jejich území a nevyuţívání infrastruktury vybudované v rámci působení Varšavské smlouvy na území nových členských států. Zejména se třetím poţadavkem Ruska P. Nečas naprosto nesouhlasil.141 V návaznosti na to 27. května předseda M. Zeman reagoval na podepsání Ustavujícího aktu o vztazích Rusko - NATO142, ţe vítá kaţdou dohodu, která povede ke zlepšení vztahů NATO a Ruska. V květnu se jedenáct koaličních a sociálnědemokratických poslanců rozhodlo ustavit neformální pracovní skupinu pro podporu vstupu České republiky do NATO. Úkolem skupiny bylo zejména informovat veřejnost o výhodách a nákladech na české členství
137
tamtéţ, 6. 3. 1997. Česká zahraniční politika. Dokumenty, 28. 3. 1997. 139 Česká zahraniční politika. Data, 6. 3. 1997. 140 tamtéţ, 27. 4. 1997. 141 tamtéţ, 27. 4. 1997. 142 Který mj. předpokládal vytvoření společné Rady, jeţ umoţní Rusku zapojení do rozhodování aliance a otevíral cestu k rozšíření NATO na východ. 138
28
v NATO. Skupinu utvořili poslanci většiny politických stran.143 Koncem května se nejvyšší představitelé NATO setkali v Paříţi s ruským prezidentem Borisem Jelcinem za účelem podepsání ustavujícího aktu Rusko - NATO, který upravil vztahy obou stran. Vytvořením společné Rady, kterou dohoda ustavila, se Rusko mohla začít více podílet na rozhodování NATO, aniţ by však mělo právo veta. Tato dohoda znamenala otevření dveří do NATO pro země na východ.144 Poslední letní poslaneckou aktivitou před madridským summitem Severoatlantické aliance, který byl povaţován za zlomový okamţik pro ČR, bylo setkání parlamentní skupiny propagující vstup ČR do NATO se skupinou vlivných amerických kongresmanů. Bylo zde zdůrazněno, ţe ČR je připravena nést svůj díl nákladů při společných akcích a fungování NATO, aby se zvýšila americká podpora českého vstupu do aliance.145 8. a 9. července se uskutečnil summit NATO ve španělském Madridu všech členských států NATO, kde se všechny dohodly na tom, ţe Česká republika, Polsko a Maďarsko budou přizvány ke členství v alianci. Tento moment byl zásadním ve vývoji vztahu ČR a Severoatlantické aliance. ČR byla oficiálně přizvána do NATO a další jednání uţ bylo spíše formální, neboť se jednalo o ratifikaci přístupových smluv všemi členskými státy. Pro Parlament to znamenalo zásadní změnu v podobě jeho aktivit. Jiţ nebylo cílem ostatní země přesvědčit o tom, ţe by se NATO mělo rozšířit, ale role Parlamentu nyní spočívala v přesvědčování ostatních zemí NATO, ţe ČR bude spolehlivým a plnoprávným členem a ţe by tedy země měly podepsat protokoly o vstupu ČR do NATO. Přizvání ČR ke členství v alianci uvítali všichni poslanci kromě komunistů a republikánů. Po madridském summitu začaly okamţitě vstupní rozhovory, které trvaly aţ do prosince, kdy ČR podepsala protokol o přistoupení k Washingtonské smlouvě. Ministři zahraničních věcí aliance v prosinci slavnostně podepsali Protokol o vstupu České republiky do NATO a tím oficiálně potvrdili přijetí do aliance, jeţ je teď závislé jen na ratifikaci protokolů v parlamentech členských zemí.146 V srpnu a září následovalo dvouměsíční odmlčení aktivit ohledně českého vstupu do aliance. Posléze se 9. října členové poslanecké delegace v NAA rozhodli, ţe předmětem jednání na nadcházejícím výročním zasedání NAA v Bukurešti bude postup ratifikace při rozšiřování NATO. Na tomto zasedání byl delegacím ČR, Polska a Maďarska přiznán status 143
Česká zahraniční politika. Data, 18. 5. 1997. Oficiální portál informačního centra o NATO: Chronologie Severoatlantické aliance 1991-2001, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/na_zpravy.aspx?y=na_summit/historienatoiv.htm. 145 Česká zahraniční politika. Data, 1. 7. 1997. 146 Oficiální portál informačního centra o NATO: Česká republika a NATO chronologicky1997-1998, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/na_cr.aspx?y=na_cr/cravztahysnatoiii.htm. 144
29
pozorovatelů ve stálém výboru NAA, kam tyto státy doposud neměly přístup. NAA rovněţ v rezoluci vyzvalo členské země, aby bez výhrad ratifikovaly přistoupení ČR, Polska a Maďarska a aby potvrdily rozhodnutí červencového summitu NATO v Madridu, ţe dveře aliance zůstanou otevřené pro další země.147 Další dění v Parlamentu aţ do konce roku ovlivnilo, ţe 30. listopadu podala vláda v čele s Václavem Klausem demisi. Zemi však dále spravovala aţ do 2. ledna 1998, kdy byla jmenována nová vláda Josefa Tošovského, která vládla pouze do 17. července. Tato vláda měla za úkol dovést ČR k předčasným volbám v červnu 1998. Tato vládní krize roku 1997 utlumila koncem roku parlamentní aktivitu okolo vstupu ČR do NATO. Nově nastalá vláda však nijak nezměnila udávaný kurz v této oblasti a dovedla Parlament k následnímu dubnovému hlasování o vstupu ČR do aliance. Senát byl v roce 1997 aktivnější neţ v předešlých letech. Zejména se jednalo o aktivitu v oblasti veřejného mínění a stále nejasného referenda o českém vstupu do aliance. Jednou z mála činností Senátu za rok 1997 bylo, ţe v květnu proběhla česko-americká konference Plzeňské rozhovory, která byla podle M. Ţantovského dobrým základem pro rozšíření veřejné diskuze o integraci do NATO „z Prahy do regionů“. Diskuze měla podle něj rozšířením do regionů pomoci, aby veřejnost lépe pochopila problematiku vstupu ČR do NATO.148 Podle Ţantovského149 se dala totiţ podpora veřejnosti vysvětlovat zanedbáním veřejné debaty ze strany vlády, nepřesvědčivým stavem transformace ozbrojených sil, ale rovněţ dvojznačným přístupem ČSSD. 150
10. 6. Parlament a jeho aktivity v roce 1998
Veškerá aktivita Parlamentu v první polovině roku 1998 byla ovlivněna blíţícími se předčasnými volbami. Od ledna do dubna Parlament nepodnikl, kromě jednoho setkání se zástupci maďarského a polského parlamentu, ţádné jiné zahraniční setkání. Veškerá aktivita se odehrávala na území České republiky v rámci obou komor a jejich výborů. Všichni si byli vědomi, ţe jednání s NATO a všemi členskými zeměmi vrcholí a blíţí se ke konci. 28. ledna vláda jednomyslně rozhodla o přistoupení k Washingtonské smlouvě a v návaznosti na to
147
Česká zahraniční politika. Data, 9. – 14. 10. 1997. tamtéţ, 6. 5. 1997. 149 M. Ţantovský byl tou dobou předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. 150 tamtéţ, 3. 7. 1997. 148
30
iniciovala co nejrychlejší projednání a ratifikaci této smlouvy v Parlamentu.151 V lednu předseda ZV V. Holáň navrhl, aby se o schválení přistoupení ČR k NATO jednalo v Parlamentu ČR paralelně s jednáními v členských zemích NATO. A bez ohledu na termín očekávaných předčasných voleb v ČR usoudil, ţe jednání by mělo začít co nejdříve. Řekl, ţe vláda bude muset nejdříve předloţit návrh na přistoupení ČR do NATO Parlamentu. Návrhem se následně bude v prvním čtení zabývat PS jako celek, poté její ZV a moţná i další výbory a následně sněmovna opět jako celek. Holáň dále uvedl, ţe kdyby byl přijat ústavní zákon o zkrácení volebního období nynější sněmovny, byla by velká naděje dokončit zmíněný proces ještě v tehdejším sloţení sněmovny.152 Předseda VpOaB P. Nečas tou dobou ujistil zástupce NATO, ţe případná změna vlády po předčasných volbách nezmění nic na vůli hlavních politických sil v ČR vstoupit do NATO a pokračovat v reorganizaci armády, neboť všechny demokratické politické strany, tedy ČSSD, ODS, KDU-ČSL, Unie svobody a ODA podporují vstup ČR do Severoatlantické aliance.153 Ministr obrany M. Lobkowicz tou dobou ujistil poslance, ţe rok 1998 bude pro vstup ČR do NATO klíčový a ţe vláda ho bude řadit mezi své nejvyšší priority. Ministr vnitra C. Svoboda informoval členy VpOaB o tom, ţe podepsal návrh Zákona o ochraně utajovaných skutečností.154 V návaznosti pak 10. března jednal předseda VpOaB P. Nečas s předsedou Bezpečnostního úřadu NATO Peterem Gallantem o přijetí Zákona o ochraně utajovaných skutečností, který byl povaţován za jednu z klíčových norem nezbytných pro vstup ČR do NATO. 12. února PS zamítla opoziční návrhy na odročení či zamítnutí vládního návrhu o přistoupení ČR k NATO a rozhodla o tom, ţe se jím budou v příštích týdnech zabývat sněmovní výbory zahraniční, pro obranu a bezpečnost, ústavně-právní, rozpočtový, petiční a výbor pro vzdělání, vědu a kulturu, mládeţ a tělovýchovu. Zároveň se v únoru parlamenty155 ČR, Polska a Maďarska dohodly na tom, ţe budou koordinovat a konzultovat svůj postup při ratifikaci vstupu do NATO. Účastníci budapešťské schůzky vyslovili uspokojení nad dosavadním průběhem ratifikačního procesu v členských zemích NATO a shodli se na tom, ţe by aliance po prvním kole rozšíření měla nadále zůstat otevřena i pro další státy.156 5. března generální tajemník NATO Javier Solana v projevu v zahraničním a branně151
Oficiální portál informačního centra o NATO: Česká republika a NATO chronologicky1997-1998, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/na_cr.aspx?y=na_cr/cravztahysnatoiii.htm. 152 Česká zahraniční politika. Data, 16. 1. 1998. 153 tamtéţ, 20. 1. 1998. 154 tamtéţ, 22. 1. 1998. 155 resp. předsedové zahraničních a obranných výborů těchto parlamentů. 156 tamtéţ, 22. 2. 1998.
31
bezpečnostním výboru obou komor Parlamentu varoval, aby si ČR nenechala uniknout členství v alianci. Nastal čas k tomu, aby se poslanci a senátoři postavili do čela integračních procesů a snaţili se o co nejrychlejší a nejhladší proces ratifikace.157 12. března se uskutečnilo hlasování v ZV, který jednoznačným poměrem hlasů 14:1 doporučil PS, aby vyslovila souhlas s přistoupením ČR k NATO. Výbor se posléze obrátil na vládu, aby mimo jiné ujistila vedení aliance a vlády jejích členských zemí, ţe ČR je rozhodnuta a připravena plnit závazky vyplývající z členství v NATO. Vláda by podle ZV měla přizpůsobit zásady české zahraniční politiky budoucímu postavení ČR po předpokládaném vstupu do NATO a rovněţ by měla mezinárodně-smluvní závazky uvést do souladu se závazky vyplývajícími z Washingtonské smlouvy.158 Na konci března P. Nečas jednal v Bruselu se zástupci NATO o celé řadě aspektů přípravy ČR na vstup do aliance. Ti ocenili snahu českého parlamentu dotáhnout do konce ratifikaci přistoupení ČR k Washingtonské smlouvě do červnových voleb a kladně také hodnotili pokrok při projednávání Zákona o ochraně utajovaných skutečností.159 14. dubna PS na mimořádné schůzi zahájila závěrečné kolo diskuze o vstupu ČR do Severoatlantické aliance. Poslanci pravicových stran vstup do NATO podpořili jako významný krok k posílení mezinárodní pozice České republiky, ale rozpravu nad závěrečným čtením vládního návrhu provázely kritické připomínky republikánských a komunistických poslanců. O den později PS jednoznačně podpořila vstup ČR do NATO.160 Pro vstup hlasovalo 154 ze 192 poslanců. Proti vstupu se vyslovilo 38 poslanců z poslaneckých klubů KSČM a SPR-RSČ.161 23. dubna senátní Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost hlasy všech 11 přítomných členů doporučil Senátu vyslovit souhlas s přistoupením ČR k NATO. Podobně přesvědčivý byl i výsledek jednání ostatních senátních výborů. Proti vstupu ČR do NATO se vyslovili pouze dva komunističtí senátoři a jeden sociální demokrat.162 V reakci na to 30. dubna Senát vyslovil drtivou většinou souhlas s přistoupením ČR k Severoatlantické alianci. V horní komoře Parlamentu se pro vstup do aliance vyslovilo 64 senátorů z 69 přítomných. 163 Veškerá senátní aktivita během roku 1998 se udála, stejně jako v dolní komoře, v první polovině roku před samotným hlasováním o přistoupení ČR k alianci. Ale stejně jako během 157
tamtéţ, 5. 3. 1998. tamtéţ, 12. 3. 1998. 159 tamtéţ, 18. 3. 1998. 160 Celé Usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z 15. a 30. dubna 1998 v publikaci Veselý, Z.: Československá a česká zahraniční politika 1990-2003 (Dokumenty), s. 153. 161 Česká zahraniční politika. Data, 14. – 15. dubna 1998. 162 tamtéţ, 23. 4. 1998. 163 tamtéţ, 30. 4. 1998. 158
32
let předcházejících, nebyla senátní aktivita nikterak výrazná ani početná. 2. února jednal předseda Senátu P. Pithart v Praze se zástupci NATO o otázkách ratifikace začlenění ČR do NATO. V návaznosti na to pak v rozhovoru uvedl, ţe zdrţování ratifikace by v očích aliance oslabilo snahu ČR připojit se k NATO. Poté předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost M. Ţantovský řekl, ţe přistoupení ČR k NATO by mohl jako první ratifikovat Senát v případě, ţe tento krok neučiní nynější Poslanecká sněmovna.164 Ve druhé půlce února se uskutečnila v Moskvě jednání s poslanci Státní Dumy o vstupu ČR do NATO. Přestoţe Rusko stále nebylo nadšeno vstupem ČR do aliance, nezaznívaly prý ţádné výčitky a obě strany se shodly na tom, ţe je potřeba tuto záleţitost odpoutat od zbytečných emocí.165 V květnu P. Pithart uvedl, ţe si myslí, ţe Česká republika, Polsko a Maďarsko budou garanty dalšího rozšiřování NATO. S polským ministrem zahraničí Bronislawem Geremkem rovněţ P. Pithart hovořil o situaci na Slovensku, které zatím kvůli pochybnostem o demokratickém vývoji zůstávalo víceméně stranou integračních procesů.166 Odhlasováním v Poslanecké sněmovně a v Senátu aktivity obou komor okolo vstupu ČR do NATO utichly. V červnu proběhly předčasné volby do Poslanecké sněmovny a aţ do 12. března následujícího roku, kdy se ČR oficiálně stala členem aliance, se Parlament v aktivitách okolo Severoatlantické aliance odmlčel.
11. Interpretace dat Cílem této kapitoly je propojit získané informace z obou částí této práce. Aplikovat tedy znalosti o pravomocích Parlamentu ČR na konkrétní případ vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Vztah vlády a Parlamentu, resp. spíše Poslanecké sněmovny, je pro vytváření zahraniční politiky ČR velice důleţitý. Vláda má vůči Poslanecké sněmovně odpovědnost, neboť sněmovna jí kdykoliv můţe vyslovit nedůvěru. Během let 1993 aţ 1999 však Poslanecká sněmovna nevyslovila nedůvěru vládě ani jednou. V případě vládní krize v roce 1997 vláda podala sama demisi. Poslanecká sněmovna a Senát mají v oblasti zahraniční politiky dány Ústavou stejné pravomoci, ale postavení Poslanecké sněmovny je ve skutečnosti mnohem důleţitější neţ postavení Senátu. A to z výše zmíněného důvodu a také z důvodu, ţe Poslanecká Sněmovna má na vládě právo interpelace, coţ je velice důleţitý prvek pro 164
tamtéţ, 11. 2. 1998. tamtéţ, 16. – 18. 2. 1998. 166 tamtéţ, 12. 5. 1998. 165
33
ovlivnění zahraniční politiky. Významnější postavení Poslanecké sněmovny je velice patrné i z událostí během zkoumaných let, kdy po provedení kvantitativní analýzy167 vyplynulo, ţe aktivita Senátu v oblasti vstupu ČR do NATO nebyla ani čtvrtinová v poměru k aktivitě Poslanecké sněmovny. Poslanecká sněmovna podnikla během zkoumaných let více neţ 200 aktivit spojených s řešením otázky vstupu ČR do aliance, zatímco senátních aktivit bylo přibliţně 50168. Do aktivit byly zohledněny uspořádané zahraniční návštěvy, zahraniční delegace, důleţité rozpravy na půdě Parlamentu a také rozhovory pro české deníky. Role dolní komory byla při vyjednávání vstupu do aliance naprosto klíčová v rámci Parlamentu ČR. Veškeré aktivity, které během zkoumaných let PS podnikla, měly jasný záměr, a to podpořit vstup ČR do aliance. Z důvodu rozsahu práce bylo nutné provést určitou selekci dat, neboť nebylo moţné v této práci obsáhnout veškeré parlamentní aktivity. Zejména není blíţe pojednáno o zahraničních návštěvách do evropských zemí, které měly za cíl zvýšit v konkrétní zemi kladný názor na připojení ČR k NATO. Během let 1993 aţ 1999 podnikl Parlament ČR mnoho zahraničních návštěv, stejně jako jich mnoho přivítal v České republice. Jednalo se o setkání s parlamentními skupinami z evropských zemí a USA.169 V případě setkání s delegacemi z těchto zemí se jednalo zejména o podpoře vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. V případě jednání se zástupci Slovenska se nejprve jednalo o vzájemné spolupráci při aktivitách ohledně vstupu do NATO a později, kdyţ bylo oznámeno, ţe Slovensko nebude jednou ze zemí, která bude v první vlně rozšíření NATO, Česká republika začala podporovat Slovensko v jeho neustálé snaze o vstup do Severoatlantické aliance. S Polskem a Maďarskem Česká republika společně pracovala na přípravách na vstup do NATO a také docházelo k vzájemné spolupráci parlamentů těchto zemí při ratifikačních procesech. Takových návštěv a setkání se během zkoumaných let uskutečnilo více neţ 100, avšak jejich reálný dopad na podporu přijetí ČR do NATO se dá těţko určit. Ze všech zkoumaných dat je ale více neţ zřejmé, ţe největší podíl na vstupu ČR do aliance měla, více neţ cokoliv jiného, právě parlamentní diplomacie, která byla po celou dobu velmi konzistentní a prosazující vstup ČR do aliance. V této práci jsou však záměrně vybrány pouze události, které úzce souvisely s jednáním se zástupci NATO, USA, Ruska a členských zemí NATO, které dle mého názoru, mohly nejvíce přispět k přijetí ČR do aliance. Kromě jednání 167
Tuto analýzu bylo moţné provést pouze orientačně, neboť nejde přesně určit počet, kolik bylo veškerých aktivit PS a Senátu během zkoumaných let. 168 Údaje jsou přibliţné a zaloţené na událostech zaznamenaných v publikacích Česká zahraniční politika. Data a Česká zahraniční politika. Dokumenty, Ministerstvo zahraničních věcí. 169 Nejvíce jednání se uskutečnilo s Velkou Británií, Norskem, Ukrajinou, Slovinskem, Francií, Estonskem, Švédskem a Tureckem.
34
Parlamentu se zástupci NATO, byla během zkoumaných let pro Parlament důleţitá otázka ruského negativního postoje k rozšíření aliance, která byla diskutována aţ do samotného vstupu ČR do aliance a zejména v prvních letech byla tato problematika velice hojně diskutována na poli ČR i při českých návštěvách v Rusku170. A v neposlední řadě se na poli Parlamentu diskutovalo o chybějící hlubší veřejné diskuzi na téma vstupu ČR do aliance. V letech 1997 a 1998 poslanci věnovali více prostoru, aby mezi veřejností podpořili kladný vztah k alianci a přesvědčili české občany, ţe vstup do aliance je pro ČR velice přínosný. Záměrně v práci nebyla větší pozornost věnována jednotlivým politickým stranám, neboť mezi všemi171důleţitými a hlavními stranami panoval po celou dobu konsenzus ohledně vstupu do aliance. Nelze tedy ve stranické sféře nalézt ţádné podstatnější rozpory kromě jediného, a tím bylo prosazování referenda Českou stranou sociálně demokratickou, se kterým ostatní politické strany nesouhlasily, a od kterého bylo nakonec stejně upuštěno. Celkově lze říci, ţe nejpodstatnější roli v parlamentních aktivitách, zejména v parlamentní diplomacii, sehrály dva výbory Poslanecké sněmovny. Těmi byly Zahraniční výbor a Výbor pro obranu a bezpečnost. Předsedové těchto výborů Jiří Payne, Vilém Holáň a Petr Nečas byli těmi osobnostmi, které nejvíce ovlivnily parlamentní aktivitu během zkoumaných let a nejvíce se za celý Parlament zaslouţily svou konzistentní politikou o konečné přijetí České republiky do aliance.
170
Jednalo se zejména o roky 1993 aţ 1995. Výjimkou byly pouze Komunistická strana Čech a Moravy a Sdruţení pro republiku-Republikánská strana Československa. 171
35
12. Závěr Parlament České republiky má v zahraniční politice České republiky velice důleţitou a nezastupitelnou roli. Ústava ČR Parlamentu přisuzuje pravomoci v několika oblastech, ve kterých musí určité konkrétní záleţitosti zahraniční politiky projít jeho schválením. Jedná se zejména o ratifikaci mezinárodních smluv, schvalování evropské agendy, rozhodování o mimořádných stavech a Parlament dále rozhoduje o vyslání ozbrojených sil do zahraniční a také rozhoduje o pobytu cizích ozbrojených sil na českém území. Postavení obou komor Parlamentu není v rámci zahraniční politiky rovnocenné, protoţe role Poslanecké sněmovny významně převaţuje nad rolí Senátu. Jedná se zejména o pravomoc Poslanecké sněmovny interpelovat vládu a navíc vyslovovat vládě nedůvěru, coţ jsou velmi silné pravomoci k ovlivnění zahraniční politiky. Obě komory pro řízení své zahraniční agendy vytvořily specializované výbory. V rámci Poslanecké sněmovny se jedná zejména o Zahraniční výbor a Výbor pro evropské záležitosti. V rámci Senátu jsou to Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost a Výbor pro záležitosti Evropské unie. Veškerá zahraniční agenda projde jednáním v těchto výborech, tyto výbory se k ní vyjádří a aţ poté dojde k odsouhlasení v parlamentním plénu. Dá se říci, ţe téměř ve všech případech hlasování se plénum řídí názorem výboru. Pouze pokud se jedná o opravdu kontroverzní otázku, kterou například projednává více výborů současně a kaţdý se vyjádří k otázce rozdílně, přichází na řadu širší diskuze v plénu a hlubší projednávání otázky. Velice důleţitá je jiţ v počátku role tzv. zpravodaje, kterému je konkrétní otázka172 výborem přidělena, musí ji podrobně zpracovat a poté o ní výbor důkladně informovat a navrhnout k ní své stanovisko. Aktivita Parlamentu v zahraniční politice je mj. odvislá od momentálního politického sloţení Poslanecké sněmovny a Senátu. Tedy od toho, jaké je konkrétní politické stranické spektrum v daném volebním období. Zda tvoří parlamentní většinu například proevropsky orientovaná strana či naopak, vytváří pro dané čtyřleté173 období také zahraniční politiku Parlamentu. Při vyjednávání vstupu České republiky do Severoatlantické aliance v devadesátých letech sehrál český parlament svou nezastupitelnou roli. Jednání o vstupu trvala téměř 6 let, během kterých se dá hovořit o konzistentním a strategickém vyjednávacím postupu Poslanecké sněmovny i Senátu. Jiţ od roku 1993 bylo české politické elitě zřejmé, ţe ČR stojí před 172 173
Zejména se jedná o konkrétní mezinárodní smlouvu. V případě Senátu pak na šestileté volební období.
36
otázkou nového budoucího politického směřování. Napříč politickým spektrem bylo jasné, ţe Česká republika musí usilovat o začlenění do bezpečnostních i politických struktur „západního světa“. Česká republika tedy začala usilovně se snahami o začlenění do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Všechny politické strany, kromě KSČM174, prosazovaly vstup ČR do Severoatlantické aliance. ČSSD175 byla jedinou stranou, která sice se vstupem do aliance souhlasila, ale přesto se snaţila prosadit vypsání referenda. Referendum se nakonec neuskutečnilo. Domnívám se, ţe se mohlo jednat o populistickou strategii ČSSD, kterou se chtěla zavděčit svým voličům. Veškerá jednání o vstupu ČR do NATO vedla Poslanecká sněmovna aţ do června roku 1998, kdy se konaly nové volby, ve stejném stranickém sloţení. K finálnímu hlasování o vstupu ČR do NATO došlo v dubnu 1998, tedy ještě před novými volbami, a celá předvstupní politická strategie tím byla symbolicky zakončena. Během let 1993-1998 uskutečnil Parlament nespočet zahraničních misí do členských států NATO i do zemí, které se o vstup do NATO teprve pokoušely. Všechny parlamentní delegace do zahraniční vyráţely s jasným a pevným názorem: „Česká republika chce být členem Severoatlantické aliance.“. Veškeré parlamentní zahraniční mise tedy plnily jasný cíl. A to přesvědčit ostatní země, ţe ČR bude spolehlivým a plnohodnotným členem Severoatlantické aliance. V případě delegací do zemí NATO, zejména pak do Spojených států amerických, bylo cílem Parlamentu nejprve přesvědčit, ţe by mělo dojít k rozšíření NATO a poté, ţe členem první rozšiřovací vlny by měla být Česká republika a na závěr podpořit kladné ratifikační procesy všech členských zemí. Pokud jde o země, které se o vstup do NATO snaţily stejně jako ČR, tedy zejména se jednalo o Polsko a Maďarsko, ty se s ČR dohodly na společné spolupráci a vzájemné pomoci ve vyjednávání a poté při přípravách na vstup do Aliance. Nejdůleţitější roli během všech let ve vyjednávání sehrály Zahraniční výbor a Bezpečnostní a obranný výbor176 a jejich předsedové, kterými během let byli Vilém Holáň, Jiří Payne a Petr Nečas. Dalšími významnými osobnostmi, které se velkou měrou podílely na vyjednávání vstupu ČR do NATO, byli předsedové Poslanecké sněmovny Milan Uhde a později Miloš Zeman. Parlament ČR, jeho výbory, stálé delegace i poslanci vedli během všech zmíněných let
174
Komunistická strana Čech a Moravy. Česká strana sociálnědemokratická. 176 Později přejmenovaný na Výbor pro obranu a bezpečnost. 175
37
velmi konzistentní a jednotnou politiku v souladu s politikou vládní. Parlamentní aktivity kladně přispěly ke vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Poslanci ve všech zemích, které během zkoumaných let navštívili, podporovali vstup ČR do NATO a přesvědčovali ostatní partnery, ţe vstup nejenom České republiky, ale i ostatních postkomunistických zemí, bude nejen pro NATO, ale i pro celý svět, krokem k posílení bezpečnosti a míru ve světě.
38
Seznam zdrojů Primární zdroje
Česká zahraniční politika: Data, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1993, ISSN 12105619. Česká zahraniční politika: Data, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1994, ISSN 12105619. Česká zahraniční politika: Data, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1995, ISSN 12105619. Česká zahraniční politika: Data, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1996, ISSN 12105619. Česká zahraniční politika: Data, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1997, ISSN 12105619. Česká zahraniční politika: Data, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1998, ISSN 12105619. Česká zahraniční politika: Dokumenty, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1995, ISSN 1210-5600 Česká zahraniční politika: Dokumenty, Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 1997, ISSN 1210-5600. Oficiální portál Informačního centra o NATO, [online], dostupné z http://www.natoaktual.cz/, cit. 12. 1. 2013. Parlamentní shromáždění NATO, oficiální webové stránky, [online], dostupné z http://www.nato-pa.int/, cit. 22. 3. 2013. 39
Poslanecká sněmovna, webové stránky, [online], dostupné z www.psp.cz, cit. 13. 4. 2013. Senát, webové stránky, [online], dostupné z www.senat.cz, cit. 16. 4. 2013. Ústava České republiky, ze dne 16. prosince 1992, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, [online], dostupné z http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html, cit. 12. 3. 2013. Zákon č. 90/1995 Sb. o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve znění pozdějších předpisů, [online], dostupné z http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90_index.html, cit. 26. 4. 2013. Zákon č. 107/1999 Sb. o jednacím řádu Senátu ve znění pozdějších předpisů, [online], dostupné z http://www.senat.cz/informace/zakon106/zakony/zak107.php, cit. 22. 3. 2013.
Sekundární zdroje Částek, M. a Medková, E.: Národní parlamenty hrají ve směřování Evropské unie stále aktivnější
roli,
2006,
[online],
dostupné
z
http://www.euractiv.cz/cr-v-evropske-
unii/clanek/nrodn-parlamenty-hraj-ve-smovn-evropsk-unie-stle-aktivnj-rol, cit 20. 2. 2013. Drulák, P. a kol.: Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál, 2008, 256 s., ISBN 978-80-7367-385-7. Fajmon, H.: Česká zahraniční politika po roce 1989, 2013, [online], dostupné z http://www.fajmon.eu/cze/stranka.php?ID=1, cit 28. 3. 2013. Handl, V. a Pick, O.: Česká zahraniční politika 1993-2005 - od „návratu do Evropy“ k evropeizaci, Policy paper, Praha, ÚMV, 2005. Kořan, M., Hrabálek, M. a kol: Česká zahraniční politika: Aktéři, struktura, proces, IIPS MU, Brno, 2007, 151 s., ISBN 978-80-210-4459-3.
40
Kuta, M.: Parlamentní diplomacie jako prvek víceúrovňové diplomacie – Zahraniční aktivity parlamentu jako doplněk zahraniční politiky, studie 1.225, PSP ČR- Parlamentní institut, 2013, [online], dostupné z www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=141420, cit. 20. 4. 2013. Parlament České republiky, oficiální webové stránky: Národní parlamenty – kontrolní mechanismus Bruselu, Praha, 2009, [online], dostupné z http://www.parliament.cz/czpres2009/tiskove-zpravy/?t=1&id=21, cit 13. 4. 2013. Prášilová, I.: Ústavní principy zahraniční politiky v Ústavě České republiky. Realizace těchto principů v zahraniční politice ČR, diplomová práce, Brno, MU, 2008, [online], dostupné z http://is.muni.cz/th/78930/pravf_m/Ustavni_principy_zahranicni_politiky.pdf. Pšeja, P. a Balík, S.: Zahraniční politika České republiky vůči zemím Blízkého východu, Zakavkazska a Střední Asie, Brno, MU MPÚ, 2001, 110 s., ISBN 80-210-2740-1. Syllová, J. a kol.: Parlament České republiky, Praha, Linde, 2008, 477 s., ISBN 978-80-7201689-4. Urbanová, K.: Empirický výzkum na téma projednávání evropských záležitostí v národních parlamentech členských států v EU v roce 2010, studie 3.119, PSP ČR - Parlamentní institut, 2011, [online], dostupné z http://www.psp.cz/sqw/ppi.sqw?d=1&t=13, cit 21. 2. 2013. Veselý, Z.: Československá a česká zahraniční politika 1990-2003 (Dokumenty), VŠMVV, Praha, 2003, 260 s., ISBN 80-86747-01-8.
41
