Role extrémních politických stran na politické prostředí České republiky

Bakalářský studijní program: Ekonomika a management

Studijní obor:

Ekonomika veřejné správy a sociálních služeb

Role extrémních politických stran na politické prostředí České republiky

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Autor:

Roman ANTEL

Vedoucí bakalářské práce:

Mgr. Jan HODAČ

Znojmo, 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci „Vliv extrémních politických stran a hnutí na politickou kulturu v České republice“ vypracoval samostatně. Uvedl jsem všechny literární zdroje a publikace, ze kterých jsem čerpal.

Ve Znojmě 15. dubna 2013

…………………………….. Roman Antel

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor

Roman ANTEL

Bakalářský studijní program

Ekonomika a management

Obor

Ekonomika veřejné správy a sociálních služeb

Název

Role extrémních politických stran na politické prostředí České republiky

Název (v angličtině)

The role of radical political parties in political environment of the Czech Republic Zásady pro vypracování:

Cíl práce: Cílem práce je potvrzení hypotézy, že míra radikalizace společnosti a její ochota sympatizovat s názory extrémistických politických stran, je závislá na míře důvěry společnosti

ve

schopnosti

vládnoucích

politických

elit

nalézat

účinná

řešení

celospolečenských problémů. Postup práce: 1. Četba literatury a její kritický rozbor, 2. Příprava teoretické části práce (o extremismu obecně, představení extrémistických politických stran a hnutí v ČR a v Evropě), 3. Analýza politického prostředí v ČR (pojmenování hlavních celospolečenských problémů, způsob jejich řešení současnou politickou elitou), 4. Praktická část práce (předvolební průzkumy veřejného mínění v ČR, volební výsledky v ČR, jejich komparace s jinými evropskými státy ve stejném období), 5. Závěrečné zhodnocení.

Abstrakt Tato práce si bere za úkol zhodnotit vliv extrémních politických stran a hnutí na politickou kulturu v České republice. V teoretické části práce jsou popsány jednotlivé formy státoprávních uspořádání České republiky a jejich změny, kterými si země prošla od období Habsburské monarchie až do současnosti. Jsou zde představeny současné české největší politické strany. Rovněž jsou vysvětleny pojmy extremismus a radikalismus a představeny také největší hráči na poli krajně levicových a krajně pravicových politických stran a hnutí. V praktické části práce bude provedena analýza volebních výsledků českých krajně levicových a krajně pravicových politických stran a hnutí. Jejich vyhodnocení nám odpoví na otázku, zdali je přítomen trend zvýšené podpory extrémních politických stran a hnutí napříč českou společností.

Abstract This thesis is to assess the influence of extreme political parties and movements on political culture in the Czech Republic. The theoretical part describes the different forms of the constitutional structure of the Czech Republic and the changes which the country has undergone since the period of the Habsburg monarchy to the present. It presents the most current Czech political parties. It also explains the concepts of extremism and radicalism and presents the largest players at the extreme left and the extreme right-wing political parties and movements. In the practical part of the thesis, there will be analyzed the election results of the Czech far-left and far-right political parties and movements. Their evaluation will answer our question whether there is presented a trend of increased support of extreme political parties and movements in the Czech society.

Klíčová slova: Extremismus, radikalismus, politická strana, politická kultura, krajní pravice, nacionalismus, krajní levice, komunismus, ideologie

Keywords: Extremism, radicalism, political party, political culture, far right, nationalism, far left, communism, ideology

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................... 8

2

Cíl práce a metodika......................................................................................... 10

3

Teoretická část ................................................................................................. 13 3.1

Historická analýza české společnosti ......................................................... 13

3.1.1

Období Habsburské monarchie ........................................................... 13

3.1.2

Československo v letech 1918 až 1945 ............................................... 14

3.1.3

Československo v letech 1945 až 1948 ............................................... 15

3.1.4

Československo v letech 1948 až 1989 ............................................... 16

3.1.5

Československo po roce 1989, vznik České republiky ........................ 18

3.1.6

Česká republika ve 21. století .............................................................. 20

3.2

Extremismus a radikalismus ....................................................................... 22

3.2.1

Definice radikalismu ............................................................................. 22

3.2.2

Definice extremismu............................................................................. 22

3.2.3

Politický extremismus........................................................................... 23

3.3

Extremismus a právní řád ........................................................................... 24

3.3.1

Právní vymezení činnosti politických stran v České republice ............. 24

3.3.2

Institut zákazu politických stran............................................................ 25

3.4

Politické strany ........................................................................................... 25

3.4.1 3.5

Členění politických stran ...................................................................... 25

Konstrukce stranické rodiny........................................................................ 26

3.5.1

Sociální demokraté, socialisté .............................................................. 27

3.5.2

Ekologické a environmentální strany.................................................... 28

3.5.3

Agrární strany ...................................................................................... 28

3.5.4

Liberální strany .................................................................................... 29

3.5.5

Křesťanští demokraté........................................................................... 30

3.5.6

Konzervativci ........................................................................................ 32

3.5.7

Krajní levice ......................................................................................... 33

3.5.8

Krajní pravice ....................................................................................... 35

3.6

4

Extremistická scéna .................................................................................... 37

3.6.1

Pravicově extremistická scéna ............................................................. 37

3.6.2

Levicově extremistická scéna .............................................................. 39

Praktická část ................................................................................................... 40 4.1

Krajně levicová politická scéna ................................................................... 40

4.1.1

Výsledky krajských voleb v roce 2012.................................................. 40

4.1.2

Vystoupení KSČM z politické izolace? ................................................. 41

4.1.3

Analýza výsledků KSČM ve volbách do krajských zastupitelstev

v období let 2000 až 2012 ................................................................................ 41 4.1.4

Analýza výsledků KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR .... 43

4.1.5

Analýza členské základny KSČM ......................................................... 45

4.2

Krajně pravicová politická scéna ................................................................ 47

4.2.1

Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa ........ 47

4.2.2

Analýza výsledků strany SPR-RSČ ve volbách do Poslanecké

sněmovny ČR ................................................................................................... 47 4.2.3

Dělnická strana DS .............................................................................. 49

4.2.4

Analýza volebních výsledků Dělnické stany pod hlavičkou Právo

a

Spravedlnost ve volbách do parlamentu ČR v roce 2006 ................................. 49 4.2.5

Analýza výsledků strany DS a následně DSSS v krajských volbách

v letech 2004 až 2012 ...................................................................................... 51 4.2.6

Analýza volebních výsledků strany DSSS v krajských volbách 2012 ... 52

5

Závěr ................................................................................................................ 55

6

Citovaná literatura ............................................................................................ 58

1 Úvod Série demokratizačních změn na konci osmdesátých let dvacátého století proměnily radikálně obraz moderní Evropy. Zmizela železná opona a země ležící na východ od ní se začaly vracet zpět mezi svobodné a demokratické země. Také v socialistickém Československu došlo na sklonku roku 1989 k demokratickým změnám, které měly za následek odstranění komunistické diktatury a návrat k demokratickému státnímu zřízení, jehož kontinuita byla v zemi na mnoho desítek let přerušena. Uplynulo již více než dvacet let od přechodu České republiky směrem k demokracii. Během tohoto období se podoba české politiky dynamicky vyvíjela. Byl započat proces postupného sbližování se západoevropskými zeměmi, jehož vyvrcholením byl vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004. Česká republika tímto začala sdílet svůj hospodářský, společenský i politický prostor a v současné době se v české společnosti a v české politice nacházejí trendy a normy blízké tradičním evropským demokraciím. Budováním nové, demokratické občanské společnosti si svůj vývoj prodělala i česká společnost, jejíž část si v hlavách stále nese dědictví komunistické minulosti. Myšlení a způsob života českého občana začal být tvrdě konfrontován novými aspekty života v demokratické společnosti. Nový společenský řád sebou přináší společenskou kulturu s normami a zvyklostmi, která tyto změny reflektuje. Česká politická kultura je ovlivněna dědictvím předchozího komunistického režimu a

v oblasti

politické

kultury

existují

jistá

specifika,

která

jsou

typická

a společná pro všechny postkomunistické země střední a východní Evropy. Za všechny lze jmenovat zvýšenou míru korupce, klientelismus, propojení politiky a státní správy s podnikatelským prostředím a organizovaným zločinem a neoficiální systém organizace v politice založený na protekci, konexích a rozhodnutích „v zákulisí“, uvnitř struktur politické moci. Česká společnost velmi silně vnímá události na politické scéně a série skandálů a politických kauz, které se přímo dotkly všech parlamentních politických stran, vytváří v české společnosti pocit odcizení a znechucení z politiky.

8

Na české politické scéně tak vzniká prostor pro politické strany a hnutí, které se v očích veřejnosti prezentují jako strany pořádku a slibují rychlou a ráznou změnu. Velmi často bývají ideově navázány na ideologie a aktivity, které bezprostředně ohrožují lidská práva a demokratické zřízení země. V takovém případě mluvíme o aktivitách subjektu jako o extrémních, či extremistických. Ocitne-li se společnost ve stavu, v němž značně narůstají vnitřní sociální rozpory, je naprostá většina extremních či extremistických aktivit bezprostřední reakcí na ně. Podle některých autorů (Smolík, Vejvodová, Danics) je extremismus fenoménem demokratické společnosti, jelikož právě v demokratickém zřízení se mohou radikálně smýšlející osoby a skupiny osob relativně svobodně sdružovat a vyjadřovat své názory. Paradoxní je, že právě extrémistická uskupení, vyjadřující otevřeně své nepřátelské postoje vůči jiným skupinám osob a demokratickému společenskému zřízení, dovedou pro své vlastní cíle mistrně využívat českou legislativu a při svých aktivitách se dovolávat základních lidských práv a svobod, garantovaných Ústavou České republiky. Přítomnost radikálních a extrémistických hnutí a skupin může být v jisté míře přínosná, jelikož odhaluje témata, která mohou být majoritou společnosti opomíjena. Současně však musí každá demokratická země zůstat bdělá a vyvíjet dostatek účinných obranných mechanismů, extremistické aktivity soustavně monitorovat a v případě, že extremistické aktivity přesahují ústavní rámec demokratické společnosti, je tato povinna důrazně zasáhnout tak, aby se ubránila vlivům, které jí škodí.

9

2 Cíl práce a metodika Tato práce bude mít za cíl popsat a zhodnotit dosavadní volební výsledky krajně pravicových a krajně levicových politických stran. V teoretické části práce se budeme v první kapitole věnovat historické analýze české společnosti. Zjistíme v ní, že za období posledních sta let prošla Česká republika několika formami státoprávního uspořádání. Historická diskontinuita společenského a politického vývoje v České republice má velký vliv na utváření některých specifických názorů a postojů české společnosti k politickým aktivitám a vztahu českého občana k politice. Ve druhé kapitole teoretické části práce si definujeme pojmy radikalismus, extremismus, politický extremismus a poukážeme na rozdíl v chápání těchto pojmů. Popíšeme si zákonné normy, dle kterých politické strany v České republice vykonávají svou činnost, především z pohledu Ústavy České republiky a zákona č. 424/1991 Sb. v platném znění. Také si definujeme případy, kdy vznikat a vyvíjet činnost podle tohoto zákona strany nemohou a stanovíme za jakých podmínek a jakým způsobem může stát existující politickou stranu rozpustit nebo pozastavit její činnost. Ve třetí kapitole teoretické části práce provedeme analýzu identity tradičních českých politických stran. Pro tuto analýzu bude použit model tzv. „stranické rodiny“, která patří v politologické vědě mezi nejčastěji užívané a jejím účelem je identifikace politických stran podle ideologické a programové orientace. Pro vlastní rozčlenění stran bude použit Beymeho výčet stranických rodin pro západní Evropu. V poslední kapitole teoretické části práce budou představeny extrémně pravicová a extrémně levicová hnutí v České republice. Bude shrnut jejich vývoj a náplň jejich ideologie od roku 1989 do současnosti. Cílem kapitoly je vytvořit obraz české extremistické scény a identifikace největších a nejvýznamnějších uskupení na extrémně pravicovém i extrémně levicovém okraji politického spektra.

10

V praktické části práce se budeme snažit, zejména s ohledem na výsledky voleb do Horní komory Parlamentu České republiky a výsledků komunálních voleb v roce 2012, zodpovědět následující otázky: 1. Je výsledek krajských voleb 2012 vítězstvím levice? 2. Vyjádřili občané České republiky v krajských volbách v roce 2012 zvýšenou podporu Komunistům? 3. Jaké signály o stavu a náladě ve společnosti lze z výsledků voleb 2012 vyvodit? 4. Hrozí nebezpečí posunu preferencí českých voličů směrem extremismu? K zodpovězení těchto otázek bude ke zkoumání využito volebních výsledků krajských voleb 2012 a voleb do Horní i Dolní komory Parlamentu České republiky za období let 1992 až 2012. Z dlouhodobého srovnání volebních výsledků jednotlivých politických stran takto vyplyne, že Komunistická strana Čech a Moravy má dlouhodobou podporu voličů, která se v průběhu let žádným výrazným způsobem nemění. Výsledek krajských voleb v roce 2012 tak lze, spíše než výrazný úspěch Komunistů, interpretovat hlavně jako výrazný volební neúspěch pravicových stran, jejichž tradiční voliči vyjádřili své znechucení z politického vývoje v zemi svou neúčastí ve volbách. Nízká volební účast tak v systému poměrného zastoupení stran může vytvořit dojem výrazného vzestupu Komunistické strany. Měřeno počtem odevzdaných platných hlasů však není možné potvrdit výrazný vzestup volebních preferencí levicových Sociálních demokratů, ani Komunistické strany. Dalším zkoumáním volebních výsledků voleb 2012 a jejich dlouhodobým srovnáním s výsledky

předešlých

voleb

zjistíme,

že

tradiční

voliči

pravicových

a pravostředových stran ve volbách roku 2012 nevolili levicové strany a už vůbec nevyjádřili svou podporu KSČM. Tradiční voliči pravice vyjádřili své rozčarování nad řadou neúspěchů a nečitelností politiky vládnoucí koalice pravicových stran pod vedením premiéra Petra Nečase tím, že se voleb v roce 2012 neúčastnili. Svou pasivitou tak vyjadřují touhu po změně současného politického kursu pravicových stran.

11

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyplývá, že tradiční voliči pravicových stran, tvořící především střední a vyšší společenské vrstvy, nejsou spokojeni s politickým vývojem v zemi. Jejich podpora pravicových stran je nižší, nelze však zaznamenat příklon tradičních pravicových voličů k levici. Současný pravicový volič se stále přiklání k pravici, nemůže však ve výběru současných pravicových stran nalézt svou ideální volbu, což může nahrát uskupením, která se budou snažit vystupovat jako nová, nepošpiněná pravicová alternativa k současným pravicovým politickým stranám, jejichž hlavním programem bude kritika dosavadních neúspěchů vládních stran, jejich ideová náplň se vesměs bude opírat o kritiku poměrů v politice a ve společnosti. Rovněž u podpory krajně pravicových stran jako je současná DSSS, se nedá zaznamenat

žádný

výraznější

nárůst

preferencí.

Využitím

atraktivních

socioekonomických témat a svým jednoduchým populismem jsou schopni dosáhnout poměrně zajímavých volebních výsledků v určitých regionech, což zjistíme analýzou výsledků krajských voleb v období let 2004 až 2012. Ultrapravicová DSSS zaznamenala zvýšenou podporu v některých oblastech Karlovarského a Ústeckého kraje, tedy regiony, které jsou z médií známy svými problémy v oblasti sociálně vyloučených lokalit. Výsledky zvýšené podpory radikálů v oblastech se složitou socio-ekonomickou situací musí být vnímány jako jasný signál ze strany místních obyvatel, kteří nejsou spokojeni s prací oblastních zastupitelů a státní moci. Celkově lze však volební výsledky strany DSSS v krajských volbách 2012 hodnotit jako nezdar a v současné době neexistuje v české společnosti výraznější podpora extrémistických stran a hnutí.

12

3 Teoretická část 3.1 Historická analýza české společnosti 3.1.1 Období Habsburské monarchie Svou svrchovanost, jakožto suverénní státní útvar ztratily České země v roce 1526, kdy dynastie Habsburků získala nárok na českou korunu. V průběhu 16. století prodělala Česká země sérii pokusů o svržení Habsburků, které vyústily v násilná povstání. Roku 1620 bylo v bitvě na Bílé hoře, české stavovské povstání definitivně poraženo. V 17. století zažily České země éru násilné rekatolizace a centralizace pod Habsburskou monarchií, jejíž součástí byla germanizace a preferování německého jazyka. V období 19. století byly České země klíčovou součástí Rakousko-Uherské monarchie, byla zde soustředěna většina výrobních kapacit celé Habsburské monarchie. České země v této době zažily mohutný hospodářský, společenský a kulturní vzestup. Svůj prostor začali nalézat národní buditelé, kteří využili vhodné doby k obrození myšlenky samostatnosti České země. Věnovali se studiu české historie a českého jazyka, novinářské a spisovatelské činnosti, aktivně vystupovali na politické scéně. Tito lidé, tvořící českou společenskou a politickou elitu, se postupnými kroky snažili propagovat myšlenku zřízení samostatného Českého státu. Za všechny je třeba jmenovat osobnosti jako: J. Dobrovský, F. Palacký, K. H. Borovský, B. Němcová. Za trvání Rakousko – Uherské monarchie však k žádnému uspokojivému státnímu vyrovnání nedošlo. Česká strana se (na rozdíl od sousedních Uher) dočkala pouze určitých ústupků ve formě zastoupení českých poslanců v říšském sněmu, přičemž samotný hlasovací systém byl nastaven tak, aby vyhovoval zájmům panovníka, který nebyl nakloněn žádným převratným změnám ve státoprávním uspořádání. Na přelomu 19. a 20. století prožívala celá Evropa mohutný ekonomický a kulturní vzestup a v porovnání s jinými vyspělými státy té doby se stávala Rakouská říše zaostalou. Ve světle těchto skutečností se Rakousko snažilo o systémové změny, aby hospodářsky dohnalo ztrátu na vyspělé velmoci, zejména Velkou Británii.

13

Mezi lety 1848 a 1918 (resp. 1914) došlo k zásadním proměnám středoevropské politiky i společnosti. Na počátku této éry se v Habsburské monarchii myšlenka ústavního vládnutí prosazovala jen živelně a obtížně, na jejím konci již i v Předlitavsku proběhla fáze demokratizace politiky evropských států, v níž se demokracie stávala masovou záležitostí. Rozšíření volebního práva (v Předlitavsku bylo všeobecné rovné volební právo pro muže uzákoněno r. 1907, počet oprávněných voličů se však rozšiřoval již v letech 1882 a 1896) radikálně změnilo obraz stranické scény a vyvolalo také potřebu vzniku nových masových stran a vazeb mezi nimi a voliči. Přestože nelze až do roku 1918 označit předlitavský politický systém jako skutečně a důsledně demokratický, je nutno připustit, že právě zde se rozvinul základ pro pozdější demokratický režim tzv. První republiky [1 str. 18]. 3.1.2 Československo v letech 1918 až 1945 K vyhlášení Československé republiky došlo dne 28. října 1918, na základě výsledku první světové války, kdy Rakousko - Uhersko, jakožto poražená mocnost přestala existovat. K novému státnímu celku se připojilo také Slovensko a Podkarpatská Rus. Svým významným politickým vlivem se o vyhlášení ČSR přispělo zejména cílevědomé úsilí českých a slovenských politiků, především Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika. Vyhlášení samostatného Československého státu však sebou neslo mnoho obtíží. Rakousko – Uhersko bylo typickou mnohonárodnostní říší, kdy jejím vnitřním spojovacím prvkem byla zejména věrnost panovníkovi a jeho nástupnické národní státy se musely potýkat s problémy sílícího nacionalismu, jehož cílem bylo dosáhnout stavu, v kterém územní hranice splývají s hranicemi etnickými, jazykovými a kulturními [2 stránky 29-32]. Na území Československa se nacházelo množství národností, které se necítily být součástí nově vzniklého státního celku. Problém s novým státním uspořádáním měla zejména početná německá menšina, která obývala většinu českého pohraničí. Svůj nesouhlas s územním rozdělením projevilo rovněž nově vzniklé Polsko, které si nárokovalo některé oblasti Ostravska a Těšínska. Na slovenském území došlo k ostrým střetům s Maďary, kteří odmítali uznat Slovensko jako součást svrchovaného území a naopak jej považovali za vlastní území. 14

Jako nevýhodný se pro mladou českou demokracii jevil také systém poměrného zastoupení politických stran, kdy na základě volebních výsledků docházelo k vytváření křehkých a slabých vlád, bez silné politické podpory, což bylo příčinou téměř neustálých, vleklých vládních krizí [1 stránky 55-64]. V systému První republiky byly aplikovány v podstatě všechny standardní znaky demokratické státní formy: 

komplexní soubor lidských práv a svobod,



idea právního státu ve smyslu rovnosti občanů před zákonem,



princip

plurality,

zastupitelská

soustava

s tradičními

republikánskými

institucemi, 

klasický princip dělby moci,



parlamentarismus,



tržní ekonomika a garantování soukromého vlastnictví [1 str. 47]

Spory ohledně národnostních otázek, či upravení volebního systému se české politické elitě éry tzv. První republiky nepodařilo nikdy spolehlivě vyřešit. Silné politické tlaky, podporované vládami sousedních zemí, umocněné obdobím hospodářské krize a nástupem Adolfa Hitlera v roce 1933 do funkce říšského kancléře,

myšlenky

národního

socialismu

v Německu,

šíření

národnostní

nesnášenlivosti, spojené s hrozbou ozbrojeného konfliktu, byly nad síly mladé československé demokracie. Přijetí Mnichovské dohody dne 30. září 1938, předznamenalo konec Československa, jako suverénního, demokratického státu. Definitivním koncem české státnosti byl rozpad Československa, kdy Slovensko vyhlásilo samostatný fašistický stát dne 14. března 1939 a obsazení Čech a Moravy německými a polskými okupačními jednotkami pod takzvaný Protektorát Čechy a Morava o den později, na základě čehož přestala mladá československá demokracie po pouhých dvaceti letech existovat [1 str. 83]. 3.1.3 Československo v letech 1945 až 1948 Území České a Slovenské republiky bylo ke dni 8. května 1945 osvobozeno postupem spojeneckých armád, od západu spojeneckými vojsky, od východu Rudou armádou. Na základě předchozích neblahých zkušeností, využil znovu ustanovený prezident Dr. Edvard Beneš poválečných událostí k tomu, že omezil 15

pluralitu stran a k účasti na vládnutí přizval pouze určité politické strany, sdružené v tzv. Národní frontě [1 stránky 128-130]. V zemi byly ustanoveny lidové soudy, které mohly odsoudit kohokoliv jako donašeče a potrestat ho vězením i trestem smrti. Dále bylo již před skončením války předjednáno budoucí vysídlení převážné většiny německého obyvatelstva z území Československa. Tento požadavek byl uznán vítěznými mocnostmi na Postupimské konferenci v létě 1945 a prezident E. Beneš nechal vysídlení němců následně vykonat na základě tzv. Benešových dekretů. Otázka protiprávnosti, či oprávněnosti tohoto kroku, zejména z pohledu vyslovení kolektivní viny, je jednou z věčných témat novodobé historie České republiky. Po celé období let 1945 až 1948 formálně platila prvorepubliková Únorová ústava z 29. února 1920. Celý systém byl totiž budován na základě teze „oduznání“ Mnichovské dohody s nepřerušenou kontinuitou prezidentského mandátu a tedy i s trváním právního pořádku předmnichovské republiky. Úplný návrat ke stavu z 29. 9. 1938 však již možný nebyl, tudíž do právního řádu vstupuje celá řada novinek v podobě dekretů prezidenta republiky, či omezení plurality politických stran [1 str. 123]. Vysídlení německého obyvatelstva a soudy s vlastizrádci sebou přineslo rovněž

vlny

znárodňování

a

redistribuce

majetku.

Z tohoto

pohledu

již

v Československu nelze hovořit o demokratickém zřízení, klasifikace režimu takřka zcela odpovídá definici pretotalitních a defektně totalitních režimů [1 str. 120]. 3.1.4 Československo v letech 1948 až 1989 Po skončení druhé světové války fungovalo Československo jako nárazníkový stát mezi dvěma mocenskými bloky, které se po válce vytvořily. Na západní straně demokratické státy, sdružené pod vlivem vítězných mocností, zejména USA a z východu se vynořila novodobá supervelmoc SSSR, totalitní, komunistický stát, který se nijak netajil svými úmysly přinést komunismus a s ním i svůj vliv do zemí střední a východní Evropy. V osvobozeném a znovu vyhlášeném Československu bylo již v období let 1945 až 1948 citelné politické napětí, když se ani při zavedení omezené plurality stran opět nepodařilo ustanovit fungující, akceschopnou vládu a série vleklých vládních krizí byla využita komunisty k tomu, aby postupně pronikali do klíčových státních 16

i veřejných institucí. Křehkou nově vzniklou koalici vládních stran se podařilo komunistům rozbít v lednu 1948, kdy dne 20. 2. 1948 dvanáct členů kabinetu podalo demisi. Této demise využili komunisté k doplnění vlády svými lidmi a 25. 2. 1948 vyhlásili vládu nové „obrozené“ národní fronty, složené téměř výhradně z členů KSČ. Postupnými dalšími kroky se komunistům podařilo zlikvidovat odpor opozičních demokratických stran a následně dne 9. 5. 1948, došlo ke schválení nové, tzv. Květnové ústavy, prezidentem ČSR byl záhy zvolen Klement Gottwald a byla jmenována nová vláda v čele s Antonínem Zápotockým, jehož politická elita byla nepřímo řízena sovětským svazem [3 stránky 56,57]. Charakterizovat politický systém Československa v letech 1948-1968 může být ošidné. Hlavním nositelem vládní a výkonné moci totiž sice dle ústavy byla vláda, ale ve skutečnosti jím byl Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a jeho první tajemník, kdy vnitřní struktura ÚV KSČ přímo kopírovala strukturu ministerstev. Celý československý stát byl vázán linií Sovětského svazu a podroboval se jeho mocenskému diktátu. Rozhodující mocenské struktury tak nejenže ležely mimo ústavní orgány, ale de facto i mimo hranice státu [1 str. 135]. Československo bylo komunistickou zemí s centrálně plánovanou ekonomikou, orientovanou převážně na těžký průmysl, s exportem na nenáročné východní trhy. Pokusíme-li se o typové zařazení režimu let 1948-1968, zjistíme, že se jedná o typický totalitní režim, přičemž: 

společnost byla masově mobilizovaná,



ideologizace prostoupila všemi oblastmi společenského života,



jakýkoliv pluralismus byl fakticky vyloučen a úmyslně potírán,



idea vůdcovství doznala formy takřka zbožštění Stalina a Gottwalda [1 str. 136]

V období jara 1968 se uvnitř Komunistické strany Československa objevily snahy o reformu, jejichž hlavním představitelem se stal zejména nově zvolený první tajemník KSČ Alexandr Dubček a skupina lidí z jeho bezprostředního okolí. Snahou reformátorů bylo uvolnění poměrů ve společnosti, přiznání občanských práv a svobod, zavedení ekonomických a politických reforem, směrem k demokracii. Zavádění prodemokratických reforem v Československu vnímal velmi nelibě Sovětský svaz, který dne 28. srpna 1968, společně s dalšími armádami Varšavské 17

smlouvy provedl invazi do Československa a veškeré reformní hnutí zastavil. Průvodním jevem těchto aktivit byly čistky, které různou formou zasáhly přes půl milionu lidí a postihly politický, kulturní i hospodářský život. Do řídících funkcí společnosti byli dosazeni věrní členové KSČ, kteří ji vyčistili od nepohodlných reformátorů a v zemi zavedli období tzv. normalizace. Toto období trvalo v zemi bezmála dvacet let. Principem jeho fungování byla jistá forma sociálního kontraktu, kdy obyvatelstvo bylo drženo v klidu, výměnou za sociální smír a blahobyt. K získání souhlasu s tímto „kontraktem“ byla použita široká škála prostředků; od kroků, které měly zajistit zvýšení životní úrovně, přes odříznutí od nezávislých zdrojů informací až po zastrašování [1 str. 159]. Z teoretického hlediska neodpovídal komunistický režim v letech 1969-1989 klasické definici totalitních režimů. Místo ideologické čistoty a směřování ke konečnému dokonalému stavu lidstva se kladl největší důraz na poslušnost stranickému vedení, místo podpory budovatelského nadšení se propaganda zaměřuje především na obhajobu režimu jako garanta zajištění materiálních jistot občanů. Klasickým politologickým typologiím fáze normalizace odpovídá nejblíže modelu zamrzlého posttotalitarismu, čemuž odpovídaly následující znaky: 

ideologie – reálný vývoj společnosti se liší od ideologicky proklamovaného,



vedení – omezení moci vůdce, kroky státní moci lze předvídat,



mobilizace – není požadováno entuziastické zapojení v rámci aktivit masových organizací, ale četnost požadavku veřejného deklarování podpory režimu, především u vybraných skupin obyvatel, je vyšší,



pluralita – omezená pluralita v sociální, ekonomické a institucionální sféře, snaha o potlačení jejích projevů nedosahovala brutality klasického totalitního režimu [1 str. 162].

3.1.5 Československo po roce 1989, vznik České republiky Komunistický režim se v Československu zhroutil na konci roku 1989. V tuto dobu se již v národním hospodářství plně projevoval nedostatek konkurenceschopnosti a stagnující ekonomika, založená na těžkém průmyslu, kdy se centrálně řízeným výrobním podnikům nedařilo naplnit potřeby obyvatelstva. Impulsem k pádu režimu se stal pochod studentů dne 17. listopadu 1989 v Praze a jeho brutální potlačení ze 18

strany československých bezpečnostních sborů. Neadekvátnost zásahu a jeho brutalita dala do chodu i tu pasivní a odevzdanou většinu společnosti, která se do této doby proti režimu nijak zvlášť neprojevovala. Sérií generálních stávek a protestních shromáždění se české společnosti podařilo nenásilným způsobem donutit stávající komunistickou vládu k demisi. Tato nenásilná forma revoluce vešla v celém světě ve známost jako „Sametová revoluce“ (the Velvet revolution). Ústřední roli zde hrály významné osobnosti a intelektuálové z českého kulturního života a disentu, zejména osobnost Václava Havla, který byl záhy dne 29. prosince 1989 zvolen prezidentem republiky. Česká a Slovenská republika se po 41 letech vrátila na stranu svobodných a demokratických zemí. Období devadesátých let však představovalo pro českou společnost těžkou zkoušku. Československé hospodářství bylo po čtyřiceti letech plánovaného hospodářství beznadějně zaostalé, sortiment výroby odpovídal potřebám východního bloku, zejména jeho silnému zbrojnímu programu. V řízení státních složek ve vedení podniků, ve finančních institucích byli lidé, kteří byli spjati s uplynulým komunistickým režimem, přitom za ně neexistovala v daný moment adekvátní náhrada. Na svůj majetek čekali původní majitelé továren, pozemků a nemovitostí, které jim, nebo jejich předkům byly komunisty znárodněny. V poměrně slabém právním prostředí se manipulovalo s majetkovými statky obrovské hodnoty, navíc očekávání společnosti bylo příliš vysoké, což vedlo k množství chyb a zneužití nedokonalosti systému ze strany nové společenské vrstvy podnikatelů, kteří často ke svým aktivitám využívali informací a vazeb na vysoce postavené osoby, především díky předchozím vazbám na komunistický režim. V postkomunistickém Československu neexistovali odborníci, ekonomové, právníci, či zkušení manažeři, kteří by byli schopni převzít řídící posty firem a podniků a reagovat tak na prudké hospodářské a politické změny. Nedostatek schopné elity se projevil i v politice, kdy chyběly zkušené a schopné osobnosti, což vedlo k vyčerpání společnosti a stavu, který samotný Václav Havel nazval na konci devadesátých let jako „blbá nálada“ [4]. Příčinou této „blbé nálady“ bylo příliš vysoké očekávání společnosti od změn směrem k demokracii. Mocenské a společenské vakuum využilo v prvních letech po revoluci mnoho podivných osob k tomu, aby se dostalo k neskutečným majetkovým 19

hodnotám. Nefunkční a zkorumpované státní instituce dávaly nevídaný prostor k nekalým praktikám v obchodě, politice i společenském životě a naopak nebyly schopny zastat se a chránit obyčejné lidi. Restrukturalizace českého hospodářství sebou neslo krachy podniků, ztráty zaměstnání a zhoršování životní úrovně. Na český trh vtrhly nadnárodní koncerny a obchodní řetězce, které zavedly do českých domácností obraz tradičního konzumního způsobu života, založeným na spotřebě, začaly se zvyšovat rozdíly mezi bohatými a chudými. Ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi si Česká republika vedla poměrně dobře, i když existují názory (zvlášť z úst opozičních levicových politiků), dle kterých měla Česká republika mnohem větší ekonomický potenciál, z nějž byla velká část zbytečně promarněna. V oblasti makroekonomické stabilizace byla Česká republika jasně nejlepší a unikla hyperinflacím, které nastaly ve všech ostatních státech kromě Maďarska. Také se podařilo vyhnout divoké, resp. spontánní „privatizaci“, při které by si podniky přisvojil bývalý komunistický „management“. V případě privatizace státního majetku byla v ČR zvolena rychlá metoda kuponové privatizace, která sebou dodnes nese množství rozpaků, kdy mnohé podniky a privatizační fondy byly touto cestou vytunelovány. V bankovní oblasti Česká republika draze zaplatila za opožděnou privatizaci bank a populismus opozičních politiků. Sociální otřesy známé z bývalých států SSSR a z Balkánu nenastaly, nezaměstnanost zůstala nízká a sociální síť byla zachována, stejně jako nedošlo k úplné deregulaci nájmů ani výraznějšímu zpoplatnění školství a zdravotnictví. [5] 3.1.6 Česká republika ve 21. století S příchodem 21. století se před Českou republikou rýsuje poměrně smíšená budoucnost. V roce 2004 se Česká republika stala plnoprávným členem Evropské unie, což sebou přineslo další vlnu sbližování s ostatními členskými zeměmi, zejména vylepšení legislativy, zefektivnění a zkvalitnění práce státních složek a státních úřadů, stabilizaci soudního systému. V zemi se plně etablovala svobodná a nezávislá média, která plní funkci veřejného dozoru nad všemi složkami státní moci. V České republice se rovněž ustanovila tradiční politická scéna, složená z palety politických stran z celého pravo-levého 20

politického spektra, jejichž ideová náplň se ve většině parametrů shoduje s ideály evropských stranických rodin. V České republice jsou přítomny všechny tři složky státní moci, jejichž fungování je po právní stránce pevně zakotveno. Demokratické uspořádání a systém volného soupeření politických stran je českou společností pochopen, plně zažit a všeobecně respektován. Vedle tradičních politických stran, se na politické scéně objevuje prostor k politickému aktivismu, formou občanských hnutí a sdružení, které se nejčastěji účastní spolurozhodování na lokální úrovni, nejvíce v oblasti ekologie, místního rozvoje a územního plánování, kdy plní nejčastěji funkci kontroly nad orgány státní správy a zastupitelskými orgány samosprávných celků. Přes všechny pozitivní kroky, je v české politické kultuře stále zakořeněn pocit všemocnosti politika a dělání politiky ve všech stupních je v očích jejich představitelů vnímáno především jako nástroj k získání moci a s ní spojenému osobnímu prospěchu. Politická scéna a státní správa je ve srovnání s tradičními zeměmi Evropské unie spojena s vysokou mírou korupce [6]. Česká společnost poslední dobou tuto problematiku velmi silně vnímá a ve společnosti se vytváří poptávka po změně a nastolení nové, čisté politické kultury. Potírání korupce a zamezení prorůstání organizovaného zločinu do politiky a státní správy sice patří mezi priority současné vlády, ale tyto se nedaří současné vládní elitě uspokojivě řešit, čímž vzniká ve společnosti pocit odcizení a znechucení z politiky. Velká část společnosti nedůvěřuje politikům a projevuje své znechucení nad děním na politické scéně nejvíce tím, že odmítá účast ve volbách, protože podle nich není koho volit. Tento stav nízké volební účasti nahrává extremistickým a populistickým politickým stranám a hnutím, které ve své rétorice nejčastěji vystupují jako strany změny a pořádku, slibující rychlé a rázné řešení aktuálních problémů. Dále z nízké volební účasti profituje KSČM [7], která paradoxně tím, že nebyla nikdy od roku 1989 přizvána do žádné vlády, není spojována v očích svých příznivců s žádným skandálem. Série skandálů a korupčních kauz se v posledních letech přímo dotkla všech velkých politických stran, vyjma KSČM.

21

V české společnosti vzniká poptávka po nových tvářích, po odbornících, kteří budou mít (alespoň v očích veřejnosti) silné morální a společenské kvality. Jejich nástup do vrcholné politiky skrze tradiční politické strany bývá značně ztížen, neboť nominace na politickou reprezentaci mají v rukou politické strany, s jejich vlastními vnitrostranickými rozhodovacími procesy a zpravidla platí, že nominaci do stranické funkce, či na volitelné místo stranické kandidátky si musí člen strany vysloužit. Tuto veřejnou poptávku po nových tvářích v politice proto využívají protestní strany, které se objevují na politické scéně poměrně rychle, veškerý jejich potenciál bývá soustředěn kolem výrazné osobnosti (často i zakladatele strany), nemají složitou stranickou strukturu a snaží se zaplnit volný prostor vedle tradičních politických stran. Jedná se o strany populistické, protestní, jejichž hlavní ideovou náplní bývá kritika dosavadních neúspěchů vládnoucích politických stran. Typickým představitelem takto vzniklých politických stran jsou Věci veřejné (VV), jakožto politická strana založená v roce 2001 podnikatelem Vítem Bártou, reprezentovaná v očích veřejnosti charismatickým mluvčím Radkem Johnem, který využíval svých výtečných rétorických schopností ke kritice Topolánkovy vlády, kdy se strana VV prezentovala jako nová strana, plná nových tváří, která vnese do české politiky svěží a nový vítr. Ve volbách v roce 2009 získala strana VV 10,88 procent hlasů a dokonce se tato nová strana stala členem koaliční vlády pod vedením premiéra Petra Nečase.

3.2 Extremismus a radikalismus 3.2.1 Definice radikalismu Za radikalismus jsou považovány kritické postoje, které hodlají měnit či zlepšit dané politické poměry, ale nevedou k odstranění demokratického politického systému a pohybují se v jeho ústavním rámci, byť na jeho okraji [8 str. 10]. 3.2.2 Definice extremismu Politologové vnímají extrém jako výraznou politickou výstřednost, jako krajní řešení, radikální odchylku od zavedených norem společenskopolitického uvažování a jednání [8 str. 12]. Extremismus představuje střechový pojem pro všechny ideologie, které vystupují proti stávajícímu režimu, bez ohledu na to, z jakých pozic režim kritizují. Obvykle se za extremismus chápe jakákoli ideologie nebo aktivita, 22

která směřuje proti stávajícímu politickému systému jako takovému a klade si za cíl jeho likvidaci a následné nahrazení vlastní alternativou. [2 str. 9 a 11]. Extremisté dovádějí společenské problémy ke konfliktům, což bývá prezentováno jako nutnost zásadního přehodnocení a „revoluční“ změny principů politiky, uspořádání státu, dané vládní formy spojené s ústavním systémem. Programem je změna, vyvolána tlakem společenské nespokojenosti. Jejich cílem je odstranění demokratického zřízení a za tímto účelem jsou využívány všechny dostupné prostředky, včetně těch, které jdou za rámec právního státu [8 str. 9]. Je potřeba zdůraznit, že extremismus není fenoménem dnešní společnosti. Česká společnost prošla v posledních sto letech několika formami státoprávního uspořádání, zavedených společenských norem a tomu přiměřenému stavu společnosti, v níž byly vždy přítomny názorové proudy, označované jako extremistické, či radikální. Většina ideologií, dnes běžně považovaných za tradiční představitele politické kultury byly při svém vzniku (mnohdy stovky let nazpět) označovány za extremistické či radikální. V období mezi oběma světovými válkami vznikly také zárodky řady politických režimů vycházejících z jednoho či druhého politického extrému. Nacismus s fašismem a jejich deriváty na jedné straně a leninská mutace marxismu a její odnože na straně druhé se projevily jako nesmírně brutální, bezohledné a vražedné režimy, které dokázaly v historicky krátké době připravit o život dříve nepředstavitelné množství lidí [2 str. 169]. Extremismus je proto vždy přímo závislý na uspořádání a stavu společnosti, v níž se projevuje. Ocitne-li se taková společnost ve stádiu, v němž značně narůstají vnitřní rozpory, je naprostá většina extrémních, resp. extremistických aktivit bezprostřední reakcí na ně. Jedná se tedy o jakýsi „lakmusový papírek“ společnosti, který upozorňuje na nedostatky ve společnosti [9 stránky 4, 5]. Jelikož je Česká republika svobodnou a demokratickou zemí, hájící lidská práva, soukromé vlastnictví a svobodnou soutěž politických stran, jsou za extremistické označovány myšlenky a ideologie bezprostředně útočící zejména na tyto hodnoty. 3.2.3 Politický extremismus K šíření svých myšlenek v demokratickém prostředí, využívají extremisté možnosti sdružovat se do politických stran a hnutí. Přiřazením konkrétních politických 23

organizací k myšlenkám extremismu vzniká politický extremismus. Politický extremismus využívá dovedně občanských práv a dalších demokratických možností, aby vstoupil do kontaktu s velkými skupinami veřejnosti, s opozičními hnutími a organizacemi, které jsou zaměřeny na převzetí státní moci, oproštěné od jakékoliv demokratické kontroly [8 str. 11]. Političtí extrémisté jsou především v médiích často zaměňováni za vyhraněné radikály či dokonce za teroristy.

3.3 Extremismus a právní řád 3.3.1 Právní vymezení činnosti politických stran v České republice Politické strany v ČR vyvíjejí svou činnost na základě zákona č. 424 z roku 1991 Sb. v platném znění. Ten deklaruje, že občané ČR se mají právo sdružovat v politických stranách a hnutích. Stát je pouze registruje a k existenci strany není třeba povolení. Členem strany může být pouze fyzická osoba, starší 18 let, která přitom může být členem pouze jedné strany. Zákon dále stanoví, že nikdo nesmí být omezován ve svých právech z důvodu stranickosti či proto, že se účastní činnosti strany nebo ji podporuje. Právní řád v ČR nedefinuje politický extremismus a s tímto termínem zatím nepracuje. Z tohoto hlediska jsou podstatná východiska našeho ústavního pořádku, která hovoří o tom, že: 

Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. [čl. 1 Ústavy, 10]



Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. [čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, 11] V tomto smyslu má být stát ideově neutrální.



Státní moc slouží všem občanům. [čl. 2 odst. 3 Ústavy] V tomto smyslu je stát veřejnou službou.



Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. [čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy]



Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem, zákonná omezení musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, při používání ustanovení a mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu 24

a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. [čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny] 3.3.2 Institut zákazu politických stran Vznikat a vyvíjet činnost podle zákona č. 424 z roku 1991 Sb. nemohou strany, které: 

Porušují ústavu a zákony nebo jejich cílem je odstranění demokratických základů státu,



nemají demokratické stanovy, nebo které nemají demokraticky ustanovené orgány,



směřují k uchopení a držení moci zamezující druhým stranám ucházet se ústavními prostředky o moc, nebo strany, které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,



jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů. [12]

Podat návrh na rozpuštění strany náleží vládě a také prezidentovi do 30 dnů od doručení podnětu. Podnětem může být sdělení kohokoliv, nejčastěji však mívá formu petice, či zprávy ze zpravodajských služeb. Rozpustit stranu může pouze Nejvyšší správní soud, o opravném prostředku rozhoduje Ústavní soud. Dosavadní právní úprava umožňuje státní sankce vůči politickým stranám výhradně v případě jejich vybočení z výše uvedených zásad. V České republice došlo prozatím k rozpuštění pouze jediné politické strany. Jednalo se o rozpuštění krajně pravicové Dělnické strany (DS), ke kterému došlo 17. února 2010 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Soud dovodil, že strana představovala bezprostřední riziko ohrožení demokracie, protože byla ideově navázána na nacionální socialismus a neonacismus a podporovala násilí [13].

3.4 Politické strany 3.4.1 Členění politických stran Politické strany se dají členit různými způsoby. Na základě ideologického zaměření je nejčastěji používáno členění politických stran na pravicové a levicové. Termíny pravice a levice pocházejí z období Francouzské revoluce, při níž v roce 1789, 25

během prvního setkání Generálních stavů, seděla aristokracie věrná králi po jeho pravici a radikálové společně se zástupci třetího stavu měli svá místa nalevo. S převzetím tohoto pojetí, se během následujících let, zejména v Anglii, na pravici vytvořil základ pro moderní konzervatismus, zatímco z jeho odpůrců se na levici rekrutovali

prvotní

liberálové,

usilující

o

omezení

státní

moci,

uvolnění

ekonomických pravidel a uzákonění občanských práv a svobod. Na přelomu 19. a 20. století již podpora evropských absolutistických nebo konstitučních vrstev mezi konzervativci slábla a byla nahrazena podporou tradičních hodnot, obce, rodiny a církve. Liberální strany se stále více zaměřovaly na omezování státních regulací ekonomiky, na podporu volného trhu a zvolna se rodícího kapitalismu. V tomto období však na politickou scénu vtrhly strany organizovaného dělnictva a jejich zástupců v podobě masových stran socialistického typu. Tyto strany se postavily jak proti kapitalismu, tak proti tradicionalismu a církvi, čímž se okamžitě dostaly do opozice vůči konzervatismu i liberalismu. Nástup socialistických stran byl navíc natolik prudký, že donutil oba dřívější rivaly (konzervativce i liberály) postavit se společně novému soupeři., což vedlo ke sblížení obou původně nepřátelských ideologií. Toto rozdělení se v průběhu 20. století ustálilo a proto dnes máme ve zvyku hovořit o levici, kterou reprezentuje socialismus a pravici, kterou zastupuje konzervatismus a liberalismus. [2 stránky 13, 14]

3.5 Konstrukce stranické rodiny Pro analýzu identity českých politických stran lze poměrně úspěšně použít model tzv. „stranické rodiny“. Konstrukce stranické rodiny své rozšíření doznala ke konci devadesátých let, patří v politologické vědě mezi nejčastěji užívané a jejím účelem je identifikace politických stran podle ideologické a programové orientace. Pro vlastní rozčlenění stran bude použit Beymeho výčet stranických rodin pro západní Evropu [14]. V Beymeho výčtu stranických rodin se jeví vhodné rozšíření komunistické rodiny na aplikačně širší rodinu krajní levice a nahrazení označení extrémně pravicové strany termínem krajní pravice. Liberální a radikální rodina pak bude terminologicky označena pouze jako liberální.

26

3.5.1 Sociální demokraté, socialisté Sociálnědemokratické a socialistické strany představují nejvýznamnější rodinu na levici. Sociálnědemokratické a socialistické strany mají svůj původ v širokém socialistickém hnutí, které sílilo s postupující průmyslovou revolucí v průběhu 19. století. Po svém vzniku se většinou tyto strany přihlásily k revolučnímu marxismu. Odmítaly tržní hospodářství a naopak preferovaly státní plánování a znárodňování (postátňování) ekonomiky. Chtěly vytvořit novou socialistickou společnost, v níž by zmizely sociální rozdíly. Na počátku 20. století prošly socialistické strany revizí Marxova učení o třídním boji a jako prostředek nastolení socialistické společnosti nahradili revoluci představou evoluční reformy stávajícího uspořádání, jež povede ke zlepšování postavení dělnictva. Sociální demokraté postupně akceptovali liberálně demokratické zásady, volebně-parlamentní arénu začali brát jako jediné možné „hřiště“ politické soutěže a stali se z nich zastánci parlamentního režimu. Program většiny sociálnědemokratických a socialistických stran si v závěru 20. století obvykle podržel důraz na solidaritu, sociální spravedlnost, ochranu sociálně slabších, nejrůznějších menšin a žen, stejně jako tendenci zmenšovat sociální rozdíly prostřednictvím progresivního zdanění a státní redistribuce. Souběžně s tím se projevovala tendence zajistit cenovou stabilitu, ekonomický růst, vysoké mzdy a odstranění nezaměstnanosti. Představitelem socialistické strany v České republice lze považovat Českou stranu sociálně demokratickou (ČSSD), která se prosadila jako hlavní formace na levé straně politického spektra. Politická váha ČSSD vzrostla po vítězných předčasných volbách 1998. Po nich se strana dostala do pozice, kdy mohla sestavit menšinovou vládu v čele s Milošem Zemanem. V parlamentních volbách 2002 ČSSD opět získala volební vítězství, které jí umožnilo opustit dosavadní politické uspořádání založené na dohodě s Občanskou demokratickou stranou (ODS). Vládní koalici vytvořila ČSSD s křesťanskými demokraty (KDU-ČSL) a liberální Unií svobody (US). Jak poměr ministrů, tak rozdělení resortů a zejména obsah programového prohlášení ukázaly, že jednoznačně dominantní silou je ČSSD. Své silné postavení si dokázala strana udržet i před volbami 2006. ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka se

strana

výrazně

posunula

směrem 27

doleva

a

začala

spolupracovat

s Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM). Po volbách 2006 se ČSSD nakonec ocitla v opozici a vládu převzal pravý střed. 3.5.2 Ekologické a environmentální strany Ekologické a environmentální strany představují historicky nejmladší stranickou rodinu. První zelení vznikli až v sedmdesátých letech 20. století. V současné době nicméně tvoří strany zelených etablovanou součást politické scény ve většině západoevropských zemí. Z hlediska zelených byla zvláště důležitá nová střední třída a její hodnotová orientace. Tvořili ji mladí, městští, vzdělaní lidé, kteří vyrostli v prostředí materiálního blahobytu a preferovali nekonvenční a alternativní životní styl a zajímají se o aktivity jako ochrana životního prostředí, či práva žen. Většina ekologických stran se snaží o image mladých, stran, přičemž často poukazují na zkostnatělost tradiční zastupitelské demokracie. V České republice se po pádu komunismu objevilo mnoho environmentálních hnutí, jejichž politický program nebyl nijak hlouběji rozvinut a jejichž středem zájmu byly konkrétní ekologické aktivity, bez výrazných politických ambicí. Změna na české politické scéně nastala po parlamentních volbách v červnu 2006, kdy Strana zelených (SZ) pod vedením Martina Bursíka, získala 6,3 procenta hlasů. Bursíkovi zelení tímto převzali pozici, kterou v minulosti obsazovaly malé české liberální strany,

z nichž

žádná

ve

volbách

neuspěla.

Ve

spolupráci s Občanskou

demokratickou stranou (ODS) a pravostředovými křesťanskými demokraty (KDUČSL) vytvořili zelení na začátku roku 2007 společnou vládu vedenou občanským demokratem Mirkem Topolánkem. Uvnitř strany ale došlo k vnitrostranickým pnutím, jejichž důsledkem byla ztráta podpory voličů a v současné době se strana zelených nachází pod hranicí pětiprocentní volební klausule. 3.5.3 Agrární strany Agrární strany představují historicky významnou stranickou rodinu, jejichž nejslavnějším obdobím bylo období První republiky. Agrární strany zastupovaly hlavně venkovskou komunitu v kontrastu k nárůstu významu velkých městských center. V současné době mají agrární strany v České republice pouze nepatrnou podporu voličů. Období komunismu na vesnicích zcela změnilo strukturu obyvatel

28

a období kolektivizace změnilo jejich tradiční hodnotový systém a způsoby hospodaření. Je nutno zdůraznit, že Agrární strana nebyla po osvobození v roce 1945 přizvána prezidentem E. Benešem do tzv. Národní fronty, čímž byla této straně prakticky znemožněna další politická činnost. [1 str. 130 až 133] 3.5.4 Liberální strany Liberální strany zpravidla představují v západoevropských stranických systémech malé nebo středně velké formace. Zrod klasického liberalismu sahá až do období 17. století (John Locke). Klíčová pro něj byla svoboda, individualismus a nedůvěra k přílišné moci státu. Pozdějším vývojem byly Lockeho myšlenky rozvinuty, přidáním dalších pilířů liberalismu jako víra v pokrok, racionalistický výklad světa a tolerance původně chápaná především v náboženském smyslu, později ovšem uplatňovaná univerzalisticky, a v neposlední řadě kořeny ekonomiky volného trhu. Své vrcholné období prodělal liberalismus v 18. století a v první polovině 19. století. Mezi jeho zastánce se řadily vrstvy obchodníků, měšťanstva a bohaté střední vrstvy továrníků. Od konce 19. století začal politický význam liberálů obecně klesat. Rostla jim konkurence v sociálních a křesťanských demokratech, jejichž příznivci získali volební právo. Dělnickým voličům se jevili nedostatečně radikální v sociálních otázkách, pro své postoje proti církvi ztratili atraktivitu u věřících a svými představami o volném trhu, nedostatečně chránili agrárníky a jejich požadavky na ochranu národních trhů. V průběhu 20. století se rovněž v ekonomické oblasti začaly prosazovat ideje státních zásahů a regulace trhu, což bylo v přímém kontrastu liberálního laissez-faire. V posledních letech je nutné upozornit na potíže sociálního státu provázené určitou ztrátou důvěry v keynesiánský ekonomický model, což vyvolalo renesanci klasického liberalismu, pro což se dnes obvykle používá označení neoliberalismus. Ke znovuobjeveným teoriím volného trhu přidávají moderní liberální strany myšlenky snížení státního zadlužení, zmenšování role státu, důraz na dodržování lidských práv a svobod. V rámci procesů demokratizace začaly i v České republice vznikat po roce 1989 liberálně orientované formace. Jejich původ lze vystopovat do období Občanského 29

fóra (OF), kde se uvnitř této značně politicky rozmanité organizace začaly utvářet liberálně orientované proudy. V prvopočátku mohli liberálně orientovaní politici využívat rétoriky ekonomického liberalismu a tržních reforem, ale po krátké fázi nadšení došlo v tomto směru spíše k deziluzi velké části společnosti. Navíc tyto prvky si do svého politického programu zahrnula i konzervativní ODS. Bolestivá transformace ekonomiky vedla ke ztrátě podpory protržně založených liberálních stran a jejich podpora se dlouhodobě v české společnosti pohybuje těsně kolem volební klausule. Mezi liberální strany patří Občanská demokratická aliance (ODA), založená již na konci roku 1989 v době existence Občanského fóra, která od roku 1992 spolupracovala s Klausovou ODS, se kterou měla určitou ideovou blízkost. ODA byla nucena k neustálému hledání odlišností, aby si udržela své voliče. Další významnější stranou je Unie svobody (US), která byla ustanovena v lednu 1998 odštěpením od Klausovy ODS a opět se vymezila jako pravicová, liberální strana, usilující o jiný politický styl než ODS. Její volební potenciál rovněž nehrál významnou roli, strana se stylizovala do role kritika ODS a hlavně tzv. „Koaliční smlouvy“. K tomuto účelu vznikla v roce 1998 aliance čtyř malých politických stran nazvaná Čtyřkoalice. Zahrnovala Unii svobody, ODA, drobnou Demokratickou unii (DEU), přičemž nejvýznamnějším subjektem byli křesťanští demokraté. Hlavní ideovou náplní Čtyřkoalice byla kritika koaliční smlouvy. S touto strategií slavila Čtyřkoalice úspěch ve volbách do horní komory parlamentu v roce 1998, přičemž všechny čtyři strany se dohodly na další spolupráci. Na začátku roku 2002 se ale naplno projevily ideové rozdíly ve spojení liberálních stran s křesťansko-demokratickou stranou, což po skandálu s financováním ODA a jejím následném rozvratu vedlo k rozdělení Čtyřkoalice, kdy US se sloučila s malou DEU, společně ve volbách v roce 2002 získala 14 procent hlasů a následně se v průběhu společného vládnutí s ČSSD zcela rozložila. 3.5.5 Křesťanští demokraté V západní Evropě patří křesťanskodemokratické strany mezi nejvýznamnější strany v pravé části politického spektra. Mezi hlavní rysy jejich politiky patří odkaz na křesťanskou tradici v Evropě, s důrazem na celospolečenskou solidaritu, důraz na 30

rodinu, limitovaná tolerance k neúplným rodinám a homosexuálním svazkům, podpora welfare state a přerozdělování prostředků od bohatých, směrem k chudým a potřebným v duchu křesťanských tradic. V České republice se křesťanští demokraté po roce 1989 museli vypořádat s negativní nálepkou, která jim vznikla podporou komunistické vlády v letech 1948 až 1989. Tuto změnu demonstrovaly křesťanské strany tím, že Česká strana lidová (ČSL) a Křesťanská demokratická strana (KDS) vytvořily volební koalici. Nově vzniklá Křesťanská demokratická unie (KDU) ve volbách v roce 1990 získala však pouhých 8,4 procenta hlasů. Tento slabší volební výsledek odráží změny v české společnosti, která prodělala v období komunismu mohutnou dekatolizaci, změny v chápání a uspořádání tradiční rodiny a nástup liberálních stran a hnutí, přičemž KDU se svým katolickým zaměřením, nemá v České republice dlouhodobě šanci na výraznější volební výsledek. Od roku 1992 došlo k formálnímu sloučení lidovců a Křesťansko demokratického hnutí (KDH) a přijetí nového názvu Křesťanská demokratická unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL). V letech 1992 – 1997 se KDU-ČSL podílela na vládnutí v Klausových vládách, po předčasných volbách v roce 1998 a za trvání koaliční smlouvy se strana přesunula do opozice. Strana se věnovala spolupráci s liberálními stranami, v rámci Čtyřkoalice, který byl pro lidovce velmi výhodný, díky této spolupráci strana získala mnohem širší voličskou podporu. Nevýhodou se ale ukázal problém programové nekompatibility s liberálními stranami, které měly daleko ke kulturně konzervativním lidovcům. S koncem opoziční smlouvy však KDU-ČSL ztratila o projekt Čtyřkoalice zájem a přesunula se do středové pozice, odkud

mohla

být

strana

součástí

jak

levostředových

(2002-2006),

tak

pravostředových (2006-2009) vlád. Tato vládní flexibilita vytvořila problém uvnitř strany, nečitelnost jejího programu a ochota podílet se na vládě s kýmkoliv vyústila v odchod Miroslava Kalouska, který založil v roce 2009 novou konzervativní stranu TOP-09. V současné době se volební potenciál strany KDU-ČSL pohybuje těsně okolo pětiprocentní volební klausule a strana nemá velkou šanci oslovit širší voličské publikum.

31

3.5.6 Konzervativci Pro většinu zemí západní Evropy platí, že větší či menší část prostoru na pravici vyplňují konzervativci. Ovšem tam, kde je silná křesťanská demokracie, jsou konzervativci slabí, nebo zcela chybí. [3 str. 183] Česká Občanská demokratická strana (ODS) od začátku devadesátých let představuje nejsilnější formaci české pravice. Svůj původ má, ostatně jako většina stran v Občanském fóru, kdy v roce 1991, se nově vzniklá ODS vyčlenila jako jeden z mnoha ideově protichůdných proudů. Významnou roli zde sehrál tehdejší ministr financí Václav Klaus, který svou novou stranu ODS spojil ideově, jako garanta rychlé ekonomické transformace, rychlé privatizace a jasně se vymezil proti jakékoliv spolupráci s komunisty, čímž zajistil své straně volební vítězství ve volbách v roce 1992, kdy ODS získala 29,7 procent hlasů. Rychlé vybudování kvalitních regionálních struktur a solidní členská základna, z ODS vytvořila nejsilnější stranu české pravice. Určitou konkurenci má u liberálních a křesťanskodemokratických stran, na druhou stranu má možnost s nimi vytvářet snadné vládní koalice. Na počátku devadesátých let vlastnila ODS snadnou vládní většinu a těšila se poměrně slušné podpoře veřejnosti, což jí umožnilo provést sérii privatizací a vládních reforem, které jsou dodnes spojovány se jménem tehdejšího předsedy strany Václava Klause. Mezi hlavní myšlenky v politickém programu ODS patří přihlášení se k tradicím evropské civilizace a české státnosti a konzervativním společenským hodnotám obohaceným o liberální principy. Dále jsou v něm zdůrazněny individuální svobody, podnikavost, rovnost šancí, odpovědnost občana či význam rodiny jako základu společnosti a svobodné obce (ODS 1995). Po volbách v roce 1996, kdy ODS získala 29,6 procent hlasů, sice strana potvrdila roli nejsilnější pravicové strany, současně ale musela čelit nástupu ČSSD, která se stala nejsilnější levicovou stranou. Stranu v té době sužovaly problémy s jejím nejasným financováním, k disharmonii uvnitř vládní koalice navíc přispěla ekonomická recese a nástup otázek, jako jsou církevní restituce, či míra decentralizace

státu,

na

což

měli

koaliční

partneři

složení

z liberálních

a křesťanskodemokratických uskupení různé míry požadavků. Nesoulad uvnitř strany a problémy vládní koalice se nakonec naplno projevily na sklonku roku 1997, kdy dva politici ODS Ivan Pilip a Jan Ruml vyzvali Václava Klause k odstoupení 32

z čela strany, čímž výrazně přispěli k následnému pádu Klausovy vlády. Klausovi odpůrci vytvořili v lednu 1998 vlastní poslaneckou frakci, Unii svobody (US). Tato strana začala ohrožovat ODS v pozici nejsilnější pravicové strany. Po parlamentních volbách v roce 1998 uzavřela ODS tzv. „koaliční smlouvu“ s ČSSD, kdy takto ODS umožnila vytvoření vlády sociálních demokratů, tolerovanou ODS. Opoziční smlouva ODS poškodila a ve volbách v roce 2002 získala pouhých 24,5 procent hlasů, což byl nejnižší volební výsledek ODS v historii. Slabý volební výsledek vedl k odstoupení Václava Klause z předsednické funkce a na jeho místo byl zvolen Mirek Topolánek, který stranický program ODS začal profilovat mnohem více pragmaticky, obrousil některé ideologické hrany, zejména vztah k evropské integraci a přiblížil se tak mnohem více k politickému středu. V letech 2007 až 2009 vytvořila ODS vládní koalici s lidovci a zelenými. Tato Topolánkova vláda však byla stržena poměrně neuváženým krokem opoziční ČSSD, kdy vyslovená nedůvěra vládě vedla k odchodu Topolánka z čela strany, jeho nahrazení Petrem Nečasem a k předčasným volbám, ve kterých poměrem sil značně zamíchala nová strana Miroslava Kalouska a Karla Schwanzerbergera, TOP-09. Tato strana se hlásí k tradičně konzervativním ideám, v současné době je pravicovější než pravostředová ODS [15], [16]. Obě strany v současné době tvoří vládní koalici, společně s pozůstatky z populistické protestní strany Věci veřejné (VV), jejíž odštěpená frakce setrvávající ve vládě Petra Nečase se nazvala stranou LIDEM, která se připojila do vládní koalice se svou populistickou, středovou, pragmatickou politiku, bez výraznějšího ideového vymezení. 3.5.7 Krajní levice Vznik většiny komunistických stran v Evropě následoval po bolševické revoluci v Rusku. Do začátku dvacátých let 20. století se zformovaly v téměř všech evropských zemích. Nejčastější cestou jejich vzniku bylo odštěpení se radikálních křídel od sociálnědemokratických a socialistických stran. Komunisté odmítli reformistický

odklon

sociálnědemokratických

stran

od

Marxovy

představy

o revoluční změně politického režimu, přijali za svou marxisticko-leninskou ideologii, k jejímž nejdůležitějším prvkům patřil třídní boj a představa vytvoření společnosti založené na diktatuře proletariátu v čele s jejím předvojem, Komunistickou stranou.

33

Typickým znakem komunistických stran jej jejich demokratický centralismus, který předpokládá železnou disciplínu uvnitř strany, a striktní podřízení nižších organizačních článků strany vyšším. Komunistické strany byly pouhými sekcemi internacionály (kominterny), což v podstatě znamenalo podřízenost nejdříve Leninovu a posléze Stalinovu vedení Sovětského svazu. Důležitými aspekty posilujícími nadřazenost moskevského centra a v rámci komunistické stranické rodiny byly neomylný kult vůdce ztělesňovaný asi nejvýrazněji Josifem Stalinem a úcta k Sovětskému svazu jako k první a nejvýznamnější zemi komunistického hnutí. Po revoluci na konci roku 1989, prošla Komunistická strana Československa (KSČ) poměrně turbulentním obdobím, kdy se uvnitř strany objevovaly nejrůznější platformy, jejichž cílem bylo vymezit politický kurz pro další fungování stany. Snahy o proměnu identity strany byly ovšem prosazovány politiky bez pevného organizačního zázemí a ztroskotaly. Nakonec došlo k rozštěpení strany na méně radikální Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM) a její radikální odnož KSČ, hlásící se k tradiční ideologii Marxova třídního boje. Sílu vazby většiny členů na tradici jasně ukázala symbolická otázka změny názvu strany, když se ve vnitrostranickém referendu na konci roku 1991 tři čtvrtiny hlasujících vyslovily pro zachování stávající značky obsahující výraz „komunistická“. Přestože se v rámci KSČM objevovaly pokusy o modifikaci politické orientace, základní identita strany zůstává stabilní. Změnila se pouze rétorika oficiální programové produkce strany, která požaduje, byť obezřetně formulovanou, systémovou přeměnu v podobě vytvoření „moderní socialistické společnosti“, která odstraní vykořisťování. Změny mají být realizovány nenásilnou a demokratickou cestou a komunisté se v programových dokumentech vyhýbají zmínce o revoluci. Minimálně oficiálně byl prezentován respekt k parlamentní demokracii, politické pluralitě, částečně i k soukromému vlastnictví, či právním státu. Tím narážíme na důležitý aspekt KSČM, kterým je dvojí tvář strany v některých politicky citlivých otázkách. Dost se totiž liší prezentace stany směrem na veřejnost a směrem dovnitř k členům a sympatizantům ve stranických periodicích, interních materiálech strany a na stranických shromážděních.

34

3.5.8 Krajní pravice V první polovině 20. století se pravý okraj politického spektra pojil s fašismem. Fašismu bylo vlastní odmítání kapitalismu, liberalismu, komunismu, demokracie, parlamentního systému a vyzvedávání národa a boje jako základního hybatele dějin,

uplatňování

vůdcovského

principu,

kultu

vůdce,

heroismus

a korporativismus fungující uvnitř organické společnosti. Národně socialistická verze fašismu se liší svým důrazem na rasu a rasový princip. Moderní

ultrapravicové

strany

představují

radikální

opozice

k současnému

kulturnímu a sociálně-politickému systému západních demokracií, ovšem bez přímých útoků na jeho podstatu. Odmítají individuální a sociální rovnost, kladou důraz na kulturní či případně etnickou homogenitu společnosti a preferenci „vlastních lidí“ před „cizími“, tj. primárně přistěhovalci. Z ekonomických ideologií dávají přednost neoliberálnímu ekonomickému zaměření, brání „obyčejného člověka“ proti zkorumpovanému establishmentu a státnímu aparátu, kladou důraz na „zdravý rozum“, právo a pořádek, jsou antifeministické a označují se za zastánce tradičních hodnot. Z organizačního hlediska stojí v jejich čele obvykle charismatický lídr, jako např. Jean-Marie Le Pen (Front National) nebo Pia Kjaersgaard (Dánská lidová strana). Jsou zpravidla silně centralizované a hierarchicky strukturované, při získávání hlasů pracují s populismem a jsou schopny efektivně využívat politický marketing. Jedinou

významnější

krajně

pravicovou

formací

bylo

Sdružení

pro

republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ), založenou na začátku roku 1990. Ve svých stranických dokumentech se strana sice odvolávala na tradici agrárníků z období první republiky, stejně tak deklarovala svou blízkost k americkým, či francouzským republikánům. Veškerý potenciál strany však byl soustředěn okolo osobnosti jejího lídra Miroslava Sládka, který využíval sociální populismus ke kritice politické elity, čímž na sebe strhával pozornost médií a rovněž strana získávala podporu jisté části společnosti, díky které strana ve volbách v roce 1992 získala 6,0 procenta hlasů. Ve svých projevech Sládek pracoval s klasickým populistickým slovníkem, když hovořil o provázanosti nové elity se starým komunistickým režimem, její neochotě vypořádat se s komunistickou minulostí, o její zkorumpovanosti a ústupnosti vůči 35

cizincům, kdy se strana snažila o image „strany pořádku“, nejvíce ve vztahu k Romům. V oblasti ekonomiky strana žádný propracovanější program neměla, spíše se soustředila na kritiku negativních jevů provázejících transformací, jako byl krach řady soukromých bank nebo nepodařená privatizace některých státních podniků. V parlamentních volbách v roce 1996 získala strana ještě 8,0 procenta hlasů, její potenciál však začal být vyčerpaný. Strana ztratila podporu voličů, kteří své sociální témata nalezli mnohem lépe rozpracované u levicových stran. V roce 1998 ztratila strana většinu svých voličů paradoxně ve prospěch levice a se ziskem 3,9 procenta hlasů se do parlamentu nedostala. V následujících letech se SPR-RSČ stala obětí finančních skandálů, následkem čehož se téměř kompletně rozložila. V současné době se v České republice začíná na vyšší politické úrovni projevovat Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS), která je volnou pokračovatelkou zrušené Dělnické strany (DS). Její představitel Martin Vandas přitom používá stejnou

populistickou

rétoriku,

ve

svých

projevech

se

dotýká

stejných

socioekonomických témat, organizací různých průvodů a manifestací na sebe váže podobnou strukturu příznivců, jako SPR-RSČ před deseti lety. Strana DSSS se sice v současnosti pohybuje pod hranicí pěti procent hlasů, nutných ke zvolení do parlamentu ČR, ale ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 2010 získala strana: dva mandáty do obecního zastupitelstva v Krupce. Rovněž ve volbách do obecních zastupitelstev v roce 2012 zaznamenala strana DSSS slušné výsledky Ve Varnsdorfu ji volilo 559 lidí a s 13,5 procenta hlasů skončila na čtvrtém místě za KSČM, ČSSD a hnutím Pro kraj. Stejná pozice za stejnými subjekty, jen s menším počtem hlasů (7,55 %), připadla DSSS také ve Šluknově. V Rumburku skončila strana s 8 % hlasů na pátém místě. Nemalou podporu získala DSSS i v dalších městech a obcích Ústeckého kraje, kde evidují problémy s nepřizpůsobivými občany. Nechybělo mnoho a se ziskem 4,37 % hlasů mohli zástupci radikálů poprvé usednout do křesel v krajském zastupitelstvu [17], [18].

36

3.6 Extremistická scéna 3.6.1 Pravicově extremistická scéna První náznaky formování české extrémní pravice lze vystopovat do poloviny osmdesátých let 20. století, kdy se na našem území začali objevovat první příznivci neregistrovaného hnutí Skinheads. V období let 1989 až 1993, se české extremně pravicové hnutí formovalo a přejímalo své vzory ze západní Evropy, především z Německa. Myšlenkovým obsahem extremně pravicových hnutí bývá odmítání demokracie a její nahrazení vůdcovským principem, v různých mírách je přítomna propagace rasismu, antisemitismu, militantní postoje a napadání menšin. Vyhledávají sociálně atraktivní témata, zejména v oblasti sociálně vyloučených skupin obyvatelstva a ke svému zviditelnění vyvolávají střety s policií, jakožto symbolem státní moci a zkorumpovaného establishmentu. V následujících letech se ultrapravicové aktivity rozdělily na subkulturní hnutí, reprezentované ponejvíce hnutím Skinheads a dále na skupiny, prosazující politickou účast v parlamentu ČR pod hlavičkou SPR-RSČ. V období konce devadesátých let můžeme zaznamenat výraznější vzestup subkulturních hnutí jako Skinheads, či Bohemia Hammer Skinheads (BHS), kteří striktně odsuzovali snahy o veřejné politické aktivity. Vedle těchto organizací vzniklo několik registrovaných neonacistických organizací, jako Vlastenecká liga (VL), či Vlastenecká fronta (VF), které poněkud změkčily svou rétoriku, své myšlenky neonacismu propagovaly skrytě a aktivně spolupracovaly s SPR-RSČ, kdy účast v těchto hnutích sloužila příznivcům extrémní pravice jako vstupenka na oficiální českou politickou scénu. Policejní zátah v roce 1999 na většinu vůdců BHS způsobil, že se zbytek jejich sympatizantů přetransformovala do nového uskupení Národní odpor (NO). Do nového tisíciletí vstupovala krajní pravice bez svého dosavadního hlavního představitele a jediného parlamentního zástupce SPR-RSČ. V letech 2002 až 2005 můžeme

zaznamenat

období

výrazného

nárůstu

aktivit

nejrůznějších

neonacistických organizací a jejich snahu změnit svou identitu směrem k jejich integraci do politických stran krajní pravice jako je Národní Aliance (NA), která se stala základem pozdější Dělnické strany (DS). Dne 1. února 2008 ve snaze zalíbit se i militantněji orientovaným jedincům, zřídila DS Ochranné sbory Dělnické strany

37

(OSDS) Čímž se okamžitě dostala do hledáčku policie a tajných služeb. Nastalo období spolupráce a vysoké aktivity extremně pravicových neonacistických hnutí, ve kterých začala hrát ústřední roli Dělnická strana. V tomto období lze rovněž vysledovat zvýšenou aktivitu českých policejních orgánů a tajných služeb, které vyvrcholily podáním podnětu ke zrušení DS, které bylo vykonáno v únoru 2010 rozhodnutím Nejvyššího správního soudu [2 str. 141 až 156] Vývoj neonacistické scény v poslední době významně ovlivnily zásahy policie vůči pravicovým extremistům, realizované v roce 2009, společně se soudním řízením o zrušení Dělnické strany (DS). Část stíhaných aktivistů patřících k „elitě“ neonacistické scény omezila vzhledem k probíhajícímu trestnímu řízení podstatně svou činnost. Nejenže ukončili své působení v DS, ale přestali se angažovat i v neonacistických buňkách. Postupně je však začali nahrazovat jiní, zpravidla mladší a méně ideově vyprofilovaní jednotlivci. Ti se ujímají vedení v již existujících lokálních skupinách, nebo zakládají zcela nové. Dochází k postupné atomizaci a fragmentaci pravicově extremistické scény. Stále patrnější je názorová nejednotnost jejích stoupenců. Přispívá k ní i další vývoj kolem DS, kterou v únoru 2010 rozpustil Nejvyšší správní soud. Vedení strany společně s částí členské základny přešlo do Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). V souladu s rozsudkem NSS upravilo politický program a snaží se působit nekonfliktně a neproblematicky. Ačkoliv se DSSS, stejně jako předtím DS, těší podpoře některých sympatizantů neonacistického hnutí, jiní se od ní oficiálně distancovali [19]. Pro představitele extremní pravice je typická jejich schopnost aktivně reagovat na změny vnější situace. V případě, že některé formace zaniknou, jsou jejich sympatizanti schopni přejít do jiné organizace, nebo založí organizaci novou. Pro pravicové extremisty je rovněž typická schopnost změny formy jejich veřejného vystupování. V rámci jejich aktivit je patrná snaha po moderních přístupech a podchycení společensky atraktivních témat. Pravicoví extremisté, ve snaze utajit své aktivity, změnili rovněž své metody prezentace a mobilizace. Stále více preferují komunikaci a inzerci v prostředí internetových sociálních sítí. S ním je spojen i relativně nový fenomén, spočívající ve vytváření skupin, v nichž vedle extremistů vystupují i běžní občané, jejichž pohled na některé problémy je velmi blízký těm

38

extremistickým. Dochází tak ke skryté popularizaci extremistických názorů a k jejich rozšiřování mezi veřejnost [20]. 3.6.2 Levicově extremistická scéna Vývoj extremní levice byl výrazně odlišný od situace na extremní pravici. Česká republika si do roku 1989 sama prošla obdobím komunismu, který na ideály krajní levice přímo odkazoval, čímž se její ideály v očích české společnosti za čtyřicet let jejich trvání silně zdiskreditovaly. Navíc se po revoluci v roce 1989 nepodařilo rozpustit Komunistickou stranu, došlo pouze k jejímu rozštěpení na KSČM, která je stabilní součásti českého stranického systému a udržuje si svou stabilní volební základnu. Odštěpením od KSČM vznikla KSČ, která se hlásí k tradičním teoriím marxismu-leninismu a ideám třídního boje. Vedle KSČM, která reprezentuje pozici oficiální politické strany, stojí skupiny krajně levicových intelektuálů, sdružené v trockistických organizacích a jako třetí existuje širší neformální anarchistické hnutí. Na rozdíl od ultrapravicové scény, kde jednotlivé skupiny a organizace aktivně spolupracují a navzájem se ovlivňují, mezi levicovými uskupeními neexistuje komunikace žádná. Zatímco organizace jako Vlastenecká fronta existují jako most mezi oficiálními stranami krajní pravice a neonacistickými skupinami, v případě trockistických skupin tohle neplatí, protože mezi nimi a anarchistickými skupinami žádná spolupráce neprobíhá [20]. Anarchisté odmítají myšlenky marxismu a zejména leninismu, mají velmi širokou škálu činností, jako odmítání kapitalismu, víra v absolutní lidskou svobodu a rovnost, odstranění role státu, boj proti globalizaci a nadnárodním společnostem. Většina z těchto myšlenek je pro veřejnost vcelku přijatelná, což vede k tomu, že jejich představitelé jsou zcela běžně citováni v médiích a nepoutají na sebe tak vysokou pozornost bezpečnostních složek státu, jako je tomu u krajně pravicových a extremně pravicových stran a hnutí.

39

4 Praktická část 4.1 Krajně levicová politická scéna 4.1.1 Výsledky krajských voleb v roce 2012 Ve dnech 12. a 13. října 2012 proběhly v České republice volby do zastupitelstev krajů,

které

se

uskutečnily

společně

s prvním

kolem

voleb

do

Senátu.

Zjednodušeným pohledem lze výsledek těchto voleb interpretovat jako výrazný úspěch Komunistické strany Čech a Moravy. Za neúspěch lze naopak považovat volební výsledky vládních pravicových stran, kdy největší ztrátu utrpěla jak konzervativně pravicová ODS, tak strana TOP-09, kdy obě strany zřejmě doplácejí na svou účast ve vládě, spojenou se zaváděním bolestivých ekonomických reforem (navíc v době hospodářské recese), které mají silný dopad na ekonomickou situaci obyvatel. Tabulka č. 1 Porovnání výsledků krajských voleb u vybraných politických stran

Pol. Strana

Mandátů 2008

Mandátů 2012

% hlasů 2012

Zisk / ztráta

ČSSD

280

205

23,58

-75

KSČM

114

182

20,44

+68

ODS

180

102

12,29

-78

KDU-ČSL

43

42

5,82

-1

Zdroj: iDNES.cz. Výsledky krajských voleb. volby.idnes.cz, [Online] 3. Březen 2013. [Citace: 3. Březen 2013.] http://volby.idnes.cz/kraje-2012.aspx, vlastní zpracování Z údajů v tabulce č. 1 je patrné, že nejvíce mandátů v krajských volbách v roce 2012 získala ČSSD. Se ziskem 23,58 procent odevzdaných platných hlasů v roce 2012 strana ČSSD získala celkem 205 mandátů. V porovnání s volebními výsledky z roku 2008 však o volebním úspěchu strany ČSSD nemůže být ani řeč. Sociálním demokratům se oproti roku 2008 nepodařilo obhájit celkem 75 mandátů. V tomto ohledu se dá pokládat volební výsledek sociálních demokratů za podobný debakl, jaký ve volbách v roce 2012 utržila pravicová ODS. Tato ve volbách v roce 2012 získala pouhých 12,29 procent hlasů a se 102 získanými mandáty zaznamenala 40

ztrátu ve výši 78 mandátů oproti volbám z roku 2008. Výrazný úspěch zaznamenala ve volbách 2012 krajně levicová KSČM. Se získanými 20,44 procenty hlasů a 182 mandáty si strana v porovnání s rokem 2008 polepšila o 68 mandátů. 4.1.2 Vystoupení KSČM z politické izolace? Slušné volební výsledky levicových stran umožnily ve většině krajů vytvoření poměrně snadných koalic ČSSD a KSČM. Po více než dvaceti letech vystoupila takto KSČM z politické izolace a stává se významným hráčem, byť prozatím pouze na půdě krajské politiky. Povzbuzeni výsledkem voleb 2012, vystoupili vrcholní představitelé KSČM v médiích, kdy volební úspěch Komunistické strany prezentovali jako jasný důkaz podpory KSČM napříč českou společností, jako signál k přípravě na převzetí politické moci a nástupu komunistů do případné nové levicové vlády v partnerství s ČSSD. „Jsme připraveni vládnout!“ Toto tvrzení zaznělo z úst několika vrcholných představitelů KSČM a ihned rozpoutalo silné debaty napříč společností [21], [22], [23]. Jelikož se silné výroky o mohutné podpoře KSČM v médiích opíraly o volební výsledky po volbách do krajských zastupitelstev z roku 2012, budeme analyzovat výsledky těchto voleb se zaměřením na výsledky KSČM v porovnání s výsledky tradičních politických rivalů na pravé i levé straně politického spektra. 4.1.3 Analýza výsledků KSČM ve volbách do krajských zastupitelstev v období let 2000 až 2012 Z tabulky č. 2 je patrné, že strana KSČM získala ve volbách v roce 2012 bezmála 539 tisíc hlasů. Tento volební výsledek posouvá KSČM s 20,43 procenty na druhé místo, těsně za levicovou ČSSD. Výrazný volební neúspěch zaznamenala pravicová ODS. V tomto ohledu se dají volební výsledky KSČM interpretovat jako významný

úspěch

a

v poměrném

volebním

s 20,43 procenty hlasů celkem 182 mandátů.

41

systému

připadne

straně

Tabulka č. 2 Porovnání výsledků krajských voleb u vybraných politických stran v období let 2000 až 2012 Rok

2000

2004

2008

2012

Počet hlasů KSČM

496 688

416 807

438 024

538 953

Počet hlasů ČSSD

344 441

297 083

1 044 719

621 961

Počet hlasů ODS

559 301

796 848

687 005

324 081

2 349 124

2 117 443

2 913 642

2 637 115

Volební účast ČR %

33.64

29,62

40,30

36,89

Procent hlasů KSČM

21,14

19,68

15,03

20,43

Celkem hlasů

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování V absolutních číslech počtu odevzdaných hlasů však vyznívají volební výsledky strany KSČM jinak. Můžeme zaznamenat výrazný neúspěch pravicové ODS, která oproti volbám z roku 2008 přišla o více než 350 tisíc hlasů. Ještě výraznější ztrátu voličské přízně však zaznamenala levicová ČSSD, která oproti roku 2008 přišla o více než 420 tisíc hlasů. Graf č. 1 Vývojová řada výsledků voleb do krajských zastupitelstev ČR u vybraných politických stran 1 200 000 1 000 000 800 000 Počet hlasů KSČM 600 000

Počet hlasů ČSSD Počet hlasů ODS

400 000 200 000 0 2000

2004

2008

2012

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování 42

Na tomto místě by se dal očekávat významný přesun preferencí výrazně ve prospěch KSČM. Ve skutečnosti pro KSČM ve volbách do zastupitelstev krajů hlasovalo pouze bezmála 539 tisíc voličů, což je sice o 100 tisíc hlasů více oproti roku 2008, ale rozhodně se nejedná o zvláště markantní nárůst preferencí KSČM (viz graf č. 1) Tvrzení vrcholných představitelů o vzestupu podpory KSČM se proto nezdá být pravdivé, neboť nebyl nalezen jednoznačně vzestupný trend ve volebních preferencích KSČM. 4.1.4 Analýza výsledků KSČM ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR V absolutních číslech počtu odevzdaných hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny České republiky lze v období let 1996 až 2012 vysledovat téměř konstantní volební podporu. V tomto období strana KSČM získala ve volbách do Poslanecké sněmovny vždy okolo 600 000 hlasů bez ohledu na to, zdali byla u moci pravicová vláda v čele s konzervativní ODS, s podporou menších liberálních stran, či v období vlády s dominancí levicové ČSSD. Tabulka č. 2 Volební výsledky KSČM ve volbách do poslanecké sněmovny ČR Rok

1996

1998

2002

2006

2010

Počet hlasů

626 136

658 550

882 653

685 328

589 765

%

10,33

11,03

18,51

12,81

11,27

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování Z údajů v tabulce č. 2 lze vyčíst, že voličská podpora KSČM v parlamentních volbách bývá vždy v rozmezí 600 tisíc až 700 tisíc odevzdaných hlasů. Výraznější nárůst počtu hlasů lze vysledovat v roce 2002, kdy ve volbách neuspěla doposud poměrně úspěšná krajně pravicová SPR-RSČ (tab. č. 3). Tradiční voliči SPR-RSČ nalezli svou alternativu právě u krajně levicové KSČM, která se svou dlouhodobou kritikou vládních stran s velmi dobře rozpracovanou sociální tematikou jevila atraktivní pro tzv. protestní voliče, kteří v minulých volbách volili ponejvíce Sládkovy Republikány. [3 str. 229]

43

Na tomto místě je vhodné poukázat na tvrzení některých autorů (Bobbio) v tom smyslu, že tradičně užívaný model pravo-levého dělení politických stran není ve skutečnosti přímkou, nýbrž podkovou, či kruhem, který se v oblasti krajní levice a krajní pravice stýká. Krajně pravicové i krajně levicové strany mají ve skutečnosti mnoho společných styčných bodů, jako strukturu svých voličů, socioekonomická témata a stranickou rétoriku, založenou na kritice tradičních politických stran a zdůrazňování neúspěchů současné vládnoucí elity, slibující jednoduché, rázné a líbivé vyřešení všech palčivých problémů ve společnosti. Posun volebních preferencí bývalých voličů krajně pravicové SPR-RSČ směrem ke krajně levicové KSČM o tomto faktu vypovídá [31]. Tabulka č. 3 Volební výsledky vybraných politických stran ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR Rok

1996

1998

2002

2006

2010

KSČM

626 136

658 550

882 653

685 328

589 765

ČSSD

1 602 250

1 928 660

1 440 279

1 728 827

1 155 267

ODS

1 794 560

1 656 011

1 166 975

1 892 475

1 057 792

US

0

513 596

0

16 457

0

SPR-RSČ

485 072

232 956

46 325

0

1 993

KDU-ČSL

489 349

537 013

680 671

386 706

229 717

SZ

0

67 143

0

336 487

127 831

TOP-09

0

0

0

0

873 833

VV

0

0

0

0

569 127

Celkem hlasů

6 059 215

5 969 505

4 768 006

5 348 976

5 230 859

KSČM %

10,33

11,03

18,51

12,81

11,27

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování U voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2002 je potřeba poukázat na velmi nízkou celkovou volební účast. V těchto volbách kromě KSČM výrazně ztratily obě nejvýznamnější politické strany a to jak pravicová ODS, tak levicová ČSSD. Obě tyto strany doplatily na svou tehdejší předchozí politiku, konanou na základě

44

tzv. opoziční smlouvy, která způsobila hluboký morální rozklad a úpadek politické kultury. Tato politika měla za následek znechucení voličů tradičních politických stran napříč celým politickým spektrem a jejich odvracení od politiky. Voliči v roce 2002 dali najevo své znechucení z politického vývoje tím, že se voleb neúčastnili. V jistém smyslu zde můžeme nalézt analogii k současnému volebnímu chování občanů v návaznosti na neutěšený současný politický vývoj v zemi. Dlouhodobým sledováním výsledků ve volbách do Poslanecké sněmovny České republiky se vzrůstající trend podpory KSČM napříč českou společností rovněž nepotvrdil. Výraznější volební zisk strany KSČM je spíše než zvýšenou podporou voličů podmíněn celkovou volební účastí ve volbách, přičemž ochota voličů tradičních politických stran účastnit se voleb hraje v systému poměrného zastoupení politických stran zásadní roli. Neschopnost tradičních politických stran zaujmout své voliče a přimět je jít k volbám tak nepřímo nahrává Komunistické straně, jejíž voliči jsou známí svou disciplinovaností a loajalitou [24]. Komunistická strana se může zdát atraktivní pro tzv. protestní voliče, jejich význam však bývá přeceňován. Tradiční voliči pravicových politických stran i voliči levicové ČSSD příliš nemění své preference ve prospěch KSČM [24]. Své rozčarování z politického kurzu jimi preferovaných politických stran řeší spíš než příklonem k extrémní levici svou pasivitou a bojkotem voleb. 4.1.5 Analýza členské základny KSČM Bezprostředně po sametové revoluci v roce 1989 lze vysledovat velmi silný pokles členské základny KSČM v devadesátých letech, kdy z 1,7 milionů členů v roce 1989 [25] poklesla členská základna KSČM na 354549 členů v roce 1992 [26]. Od roku 1992 do současnosti můžeme sledovat konstantní mírný pokles členů KSČM. Tento mírně sestupný trend je dán tím, že strana KSČM má členskou základnu skládající se většinou ze starších ročníků, většina členů KSČM je v důchodovém věku a strana má problém oslovit nové členy. Problém nabírání nových, mladých členů KSČM tkví především v diskreditaci strany a myšlenek komunismu za období uplynulých čtyřiceti let komunistické diktatury v Československu v letech 1948 až 1989.

45

Z dostupných informací je patrné, že členská základna strany KSČM se zmenšuje v průměru zhruba o 6 tisíc členů ročně, kdy kolem roku 2013 klesne pod hranici 50 tisíc členů. I přesto je KSČM stále politickou stranou s největší členskou základnou v ČR. Po volbách do krajských zastupitelstev v roce 2012, ve kterých zaznamenala KSČM poměrně slušné volební výsledky, se dá předpokládat zvýšený zájem o členství ve straně z řad osob, které kalkulují s případným budoucím podílem KSČM ve vládě s levicovou ČSSD (jejíž sestavení je pravděpodobné) a členstvím ve straně si hodlají zajistit přístup k určitému podílu na moci z tohoto vyplývajícím. Graf č. 2 Vývojová řada stavu členské základny KSČM od roku 1989 do 31. prosince 2011 Rok Počet členů 1800000

1989

1700000

1600000

1992

354549

1400000

1993

317104

1200000

1995

196224

1997

154923

1999

136516

2001

113000

2003

100781

2005

88000

2007

77115

2009

71823

2011

56763

1000000 800000 600000 400000 200000 0 1989 1992 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 2011

Zdroj: údaje převzaty z [24], [25], [27], [28], vlastní zpracování Samotné vedení strany připustilo, že úbytek členské základny a jeho stárnutí je jednou z největších hrozeb pro KSČM [25], [26]. Absence mladších členů může znesnadnit straně její budoucí uplatnění v případné nově vzniklé levicové koaliční vládě, která s velkou pravděpodobností vzejde z výsledků příštích parlamentních voleb jednoduše proto, že komunisté nebudou mít na vzniklé posty koho dosadit.

46

Struktura voličů KSČM se dlouhodobě nemění, jedná se o starší občany, především důchodového věku a dále o voliče s nižším stupněm vzdělání, ponejvíce dělnických profesí s odpovídající výší příjmů a sociálním postavením [29]. Pokud by měl typický volič KSČM změnit svou preferenci, uchýlil by se k podpoře levicové ČSSD. V úvahu přichází rovněž nová levicová alternativa Strana práv občanů Zemanovci (SPOZ), kterou si voliči spojují s osobou Miloše Zemana, který se těší veliké popularitě tím, že uspěl v přímé volbě prezidenta České republiky.

4.2 Krajně pravicová politická scéna 4.2.1 Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa V současné době se na české politické scéně nenachází krajně pravicová strana, která by měla významnější voličský potenciál. V novodobé historii České republiky se na poli krajně pravicových politických stran objevila pouze jediná úspěšná parlamentní politická strana a to: Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa. 4.2.2 Analýza

výsledků

strany SPR-RSČ

ve

volbách

do

Poslanecké

sněmovny ČR Strana SPR-RSČ si již poměrně brzy po revoluci v roce 1989 uvědomila svůj potenciál. V prostředí nově vznikajících politických stran se její zástupci dostali do Parlamentu ČR již po volbách v roce 1992. Ihned od počátku bylo působení strany na půdě Parlamentu ČR ve znamení kontroverzních a nekonvenčních výstupů vrcholných představitelů strany, zejména jejího předsedy Miroslava Sládka. Politické prostředí mladé demokratické České republiky nebylo v této době na příchod populistické ultrapravicové strany plně připraveno. Svým cíleným vyhledáváním složitých socioekonomických témat, na která nabízel velmi snadná řešení, zavedl Sládek do české politiky jako jeden z prvních politický styl, který svou rétoriku založenou na populismu a laciné kritice vládnoucích elit lákal příznivce z řad radikálů, extremistů a nespokojených občanů. V západní Evropě je tento politický styl zcela běžný a v téměř každé západoevropské zemi existují k tradičním politickým stranám také jejich (většinou) ultrapravicové, populistické alternativy, jejichž politický význam bývá většinou malý, nicméně odkrýváním složitých témat si získávají ve společnosti zvýšenou pozornost.

47

Graf č. 3 Vývojová řada volebních výsledků strany SPR-RSČ ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v období let 1992 až 2010 600000 500000 400000

8,01% 5,98%

300000

Hlasů 3,90%

200000 100000

0,97% 0 1992

1996

1998

2002

2006

2010

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování Z grafu č. 3 je patrné, že strana SPR-RSČ zaznamenala úspěch ve volbách do Poslanecké sněmovny již v roce 1992, kdy s 5,98 procenty hlasů těsně překročila hranici volební klausule. Svůj největší nárůst preferencí strana zažila ve volbách v roce 1996, kdy strana získala dokonce 8,01 procent hlasů. V dalších letech již lze sledovat úpadek voličské přízně, kdy český volič se již jevil zkušenějším a dokázal rozeznat laciný populismus od seriózní a zodpovědné politiky. Význam strany začal upadat, sociální témata našli její voliči mnohem lépe rozpracované u levicových politických stran, zejména KSČM. Jako velmi nevhodné se ukázalo propojení strany SPR-RSČ s aktivitami pravicových extrémistů formou vzájemné podpory a spolupráce. Jasným příkladem provázanosti špiček SPR-RSČ s extrémně pravicovou (v různé míře neonacistickou) scénou je vznik krajně pravicové Dělnické strany, jejíž zakladatelé i většina členské základny pochází odštěpením od SPR-RSČ.

48

4.2.3 Dělnická strana DS Nejvýznamnějším představitelem krajně-pravicové stranické rodiny v České republice co do počtu získaných voličských hlasů se v období let 2000 až 2010 stala Dělnická strana (DS). Dělnická strana byla založena bývalými členy krajně pravicové politické strany Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ). Dělnická strana byla Ministerstvem vnitra České republiky zaregistrována 20. prosince 2002 pod názvem Nová síla. Ke změně názvu došlo 22. ledna 2003. Jedním ze zakládajících členů byl Tomáš Vandas, jež se stal předsedou Dělnické strany a tuto funkci zastával až do jejího zániku v roce 2010. Rokem opravdového počátku činnosti strany je rok 2003. Období let 2003 až 2005 bývá charakterizováno spoluprací s Národní stranou (NS) a předvolebním projektem Národní pětka. Národní pětka představovala politickou formaci nacionalisticky orientovaných stran, které chtěly společnou kandidaturou posílit svoji pozici a zvýšit šanci na úspěch v parlamentních volbách v roce 2006. V projektu se sešly Národní strana, Národní sjednocení (NSJ), Dělnická strana, Republikáni Miroslava Sládka (RMS) a České hnutí za národní sjednocení. Z projektu Národní pětka však DS záhy vycouvala a nadále DS pokračovala ve spolupráci se stranou Národní sjednocení, která rovněž jako DS opustila Národní pětku, a se kterou se dohodla na společné kandidatuře v parlamentních volbách v roce 2006. Pod hlavičkou Právo a Spravedlnost (PaS) se nakonec voleb v roce 2006 účastnilo několik pronárodních a konzervativně orientovaných politických stran: již zmíněné Národní sjednocení, Dělnická strana, Demokratická strana sociální spravedlnosti (DSSS) a Agrární strana. 4.2.4 Analýza volebních výsledků Dělnické stany pod hlavičkou Právo a Spravedlnost ve volbách do parlamentu ČR v roce 2006 Kandidátka PaS získala 0,23 procent, což znamená 12 756 hlasů. Do Poslanecké sněmovny se nedostala. Vzhledem ke společné kandidatuře není možné posoudit úspěch samotné DS; výsledky jsou spíše výrazem pozice krajní pravice v ČR. Přehled výsledků podle krajů ukazuje, že největší zisk PaS obdržela v Plzeňském a Ústeckém kraji (obojí 0,37 procent). (viz tab. č. 4)

49

Tabulka č. 4 Volební výsledky strany DS ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2006 Kraj

Procent hlasů

Počet hlasů

Praha

0,14

937

Středočeský

0,32

1992

Jihočeský

0,20

694

Plzeňský

0,37

1084

Karlovarský

0,29

404

Ústecký

0,37

1084

Liberecký

0,21

460

Pardubický

0,23

637

Královehradecký

0,23

688

Vysočina

0,26

724

Jihomoravský

0,23

688

Moravskoslezský

0,26

724

Olomoucký

0,17

1044

Zlínský

0,19

617

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování Neúspěch PaS ve volbách do Poslanecké sněmovny (zisk 0.23 procent hlasů) a následné odlišné představy o dalším směřování (PaS mimo jiné v senátních volbách podporovala některé kandidáty ODS a KDU-ČSL, s čímž DS nesouhlasila) vedly k rozvázání spolupráce. V komunálních volbách 2006 ještě DS s PaS sestavily společnou kandidátku v Praze, nicméně bez úspěchu. Od počátku roku 2007 se Dělnická strana rozhodla jít svou vlastní cestou, kdy si DS vytvořila svou vlastní kandidátku. Takto se strana zúčastnila krajských voleb v roce 2008. Svou kandidátní listinu strana v mnoha krajích doplnila o členy z řad spřízněných neregistrovaných organizací a extremně nacionalistických hnutí z

neonacistického

prostředí

jako:

Národní

korporativismus,

nacionalisté (AN), Národní odpor (NO), Resistance Women Unity (RWU).

50

Autonomní

4.2.5 Analýza výsledků strany DS a následně DSSS v krajských volbách v letech 2004 až 2012 V následující tabulce budou shrnuty volební výsledky strany DS, v krajských volbách v letech 2004 (kterých se strana účastnila pouze v určitých krajích) a krajských voleb v roce 2008, ve kterých si DS vytvořila vlastní kandidátku. Pro účely posouzení vývoje podpory nejsilnější ultrapravicové politické formace současnosti budou přidány výsledky krajských voleb v roce 2012, kterých se již strana DS nemohla zúčastnit, z důvodu zrušení strany v roce 2010. Do voleb v roce 2012 kandidovala strana DSSS, jakožto volný pokračovatel zrušené DS. Tabulka č. 5 Volební výsledky strany DS a následně strany DSSS v krajských volbách v letech 2004 až 2012 2004

Kraj

Procent Středočeský

0,11

2008

Hlasů

Procent

2012

Hlasů

Procent

Hlasů

313

1,02

4070

0,98

3444

0

1,20

2454

1,81

3480

Jihočeský

0

Plzeňský

0,83

1151

1,47

2639

1,56

2604

Karlovarský

0,24

143

1,23

1019

3,34

2410

Ústecký

0,27

442

1,19

2881

4,37

9322

Liberecký

0,20

214

0,89

1157

1,61

2093

Pardubický

0,38

501

1,28

2229

1,43

2226

0

1,02

1838

1,51

2480

376

0,92

1671

0,73

1198

Královéhradecký Vysočina

0 0,29

Jihomoravský

0

0

0,56

2146

0,75

2634

Moravskoslezský

0

0

1,00

3833

2,15

6908

Olomoucký

0

0

0,82

1605

0,99

1763

239

0,68

1323

0,61

1150

Zlínský

0,16

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování V krajských volbách v roce 2004 Dělnická strana kandidovala pouze ve Středočeském (zde v koalici s Národní stranou), Karlovarském, Ústeckém, 51

Libereckém, Pardubickém a Zlínském kraji a na Vysočině. V Plzeňském kraji strana sestavila kandidátku pod názvem Dělnická strana-za snížení poslaneckých platů (na kandidátce bylo i několik lidí navržených Pravou alternativou). V přepočtu na národní úroveň v Plzeňském kraji strana získala 0,05 procent a ve zbytku krajů šlo o 0,09 procent, což v rámci stranického systému ČR představuje zanedbatelný výsledek. Nejlépe si strana vedla právě v Plzeňském kraji, kde získala 1151 hlasů, tzn. 0,83 procent. V ostatních krajích se pohybovala v rozmezí 0,11 procent (Středočeský kraj) a 0,38 procent (Pardubický kraj). Dlouhodobým srovnáním vývoje volebních výsledků strany DS a následně DSSS je patrné, že v české společnosti neexistuje v současnosti zvýšený zájem o podporu ultrapravicové politické strany DSSS. Lze opět zaznamenat určitou zvýšenou voličskou podporu v Karlovarském kraji, kde můžeme pozorovat konstantní vzestup volebních výsledků z 0,24 procent hlasů v roce 2004, až na 3,34 procent hlasů v roce 2012. Ještě vyšší nárůst voličské přízně strana zaznamenala v Ústeckém kraji, kde její podpora vzrostla z 0,27 procenta v roce 2004 na 4,37 procent v roce 2012. Výraznější vzestupný trend lze vysledovat také v Moravskoslezském kraji. 4.2.6 Analýza volebních výsledků strany DSSS v krajských volbách 2012 Pro Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS), největší subjekt reprezentující současnou českou pravicově extremistickou scénu, byly nejvýznamnější událostí krajské volby, které se konaly ve dnech 12. a 13. října 2012. Navzdory velmi intenzivní předvolební kampani ale DSSS nezískala ani jediného zastupitele. Vedení DSSS přesto prezentovalo výsledky voleb jako úspěch (hlavně s ohledem na relativně slušné volební zisky v Ústeckém kraji, kde strana získala 9322 hlasů, tedy 4,37 procent, v Karlovarském kraji, kde získala 2410 hlasů (3,34 procent) a v Moravskoslezském kraji, kde strana získala 6 908 hlasů (2,15 procent), ale objektivně vzato šlo spíše o nezdar. Strana očekávala větší úspěch, když doufala, že v některém kraji překročí hranici 5 procent. Tomu odpovídala i kampaň, která byla především v Ústeckém kraji na možnosti strany poměrně masivní. DSSS přijeli v kampani pomáhat němečtí kolegové

z NPD

(Nationaldemokratische

Partei

Deutschlands,

česky:

Národnědemokratická strana Německa). Strana zveřejnila počty získaných hlasů v 52

konkrétních obcích, kdy v některých, zejména v Ústeckém kraji, dosahovala podpora i přes 10 procent, například ve Šluknovském výběžku. Tabulka č. 5 Volební výsledky DSSS a jiných politických stran ve vybraných okresech Ústeckého kraje v krajských volbách v roce 2012 Děčín

Okres

Chomutov

Obec

Janov

Šluknov

Varnsdorf

Velký Šenov

Klášt. n. Ohří

KSČM

28,31

23,29

20,90

23,95

24,25

DSSS

8,84

7,55

13,50

9,63

7,46

ČSSD

18,58

20,05

17,52

15,88

17,53

ODS

11,50

7,10

5,77

5,20

7,24

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování V tabulce č. 5 lze vyčíst zvýšené hodnoty podpory ultrapravicové DSSS v lokalitách známých z médií svými problémy v sociální oblasti. Svými nekompromisními postoji zejména vůči Rómům se straně DSSS zřejmě podařilo vybudovat image strany pořádku a získat si takto na svou stranu i některé běžné voliče. V ostatních okresech Ústeckého kraje se podpora DSSS pohybovala v celorepublikovém průměru, tedy v rozmezí 0,5 až 3,0 procent hlasů. Tabulka č. 6 Volební výsledky DSSS a jiných politických stran ve vybraných okresech Karlovarského kraje v krajských volbách v roce 2012 Okres

Cheb

Obec

Vojtanov

Tuřany

Okrouhlá

Odrava

KSČM

48,93

49,01

32,65

34,61

DSSS

6,38

5,88

6,12

11,53

ČSSD

12,76

13,72

10,20

11,53

ODS

4,25

7,84

14,28

1,92

Zdroj: Český statistický úřad. Volby.cz. [Online] 26. Únor 2013. [Citace: 26. Únor 2013.] www.volby.cz, vlastní zpracování

53

Ve vybraných obcích v okrese Cheb lze vysledovat rovněž zvýšenou podporu ultrapravicové DSSS. Tato podpora se však zdá pouze lokální, jednalo se o malé volební obvody, kde i několik jednotlivců může v poměrném systému zamíchat volebními výsledky jednotlivých politických stran. Za pozornost stojí velmi vysoká podpora KSČM, což opět svědčí o nízké volební účasti, kdy z neúčasti u voleb těží strany s disciplinovanými voliči. Výrazně vyšší preference ve Šluknovském výběžku v krajských volbách v roce 2012 lze interpretovat jako výsledek nespokojenosti místních obyvatel s činností samosprávy i státní správy. Celkově vzato, nelze v současné době nalézt údaje jednoznačně potvrzující fakt, že by podpora ultrapravicových, či extremistických pravicových stran a hnutí napříč českou společností byla na vzestupu. Můžeme vysledovat určitý vzestupný trend v oblastech se složitou socio-ekonomickou situací, v oblastech známých svými problémy s obyvateli ze sociálně vyloučených lokalit. Tato témata jsou extremisty tradičně velmi dobře uchopitelná, ale běžný český občan je již dostatečně politicky vyzrálý na to, aby pochopil, že řešení těchto problémů je dlouhodobým úkolem, na nějž neexistují žádná okamžitá a jednoduchá řešení. Výsledky krajských voleb takto opětovně potvrdily, že ani složitá společenskoekonomická situace v některých regionech ČR nutně neznamená vyšší podporu populistickým a zkratkovitým řešením této politické strany.

54

5 Závěr

Dlouhodobým srovnáním dostupných údajů o struktuře členů strany KSČM lze dojít k závěru, že tato strana je tradiční masovou stranou, s velmi výraznou vazbou na své voliče. Členská základna strany se po revoluci v roce 1989 výrazně zmenšila, ale po poměrně turbulentním období v letech 1989 až 1992 lze zaznamenat srovnání strmého poklesu ve stabilní úbytek členské základny o zhruba 6000 členů ročně, což je způsobeno především tím, že strana má přestárlou členskou základnu v průměru starší 70 let a dlouhodobě se jí nedaří oslovit nové mladé členy. V současné době čítá členská základna KSČM okolo 50 000 členů. Strana KSČM má velmi disciplinované voliče, kteří chodí k volbám vždy, své straně vyjadřují podporu dlouhodobě a ke své straně jsou velmi loajální. V současné době nelze zaznamenat jasný volební výsledek, který by se dal považovat za argument dokazující zvýšenou podporu KSČM napříč celou českou společností. Tradiční pravicoví voliči rozhodně nevykazují žádnou známku změny svých preferencí na stranu levice a už vůbec ne na stranu krajně levicové KSČM. Pravicoví voliči pouze vyjadřují své rozčarování nad nečitelnou politikou současné pravicové vládní koalice v čele s ODS tím, že se distancují od politiky a svou nechuť k politice vyjadřují svou neúčastí u voleb. Případného vzestupu preferencí KSČM by se měla paradoxně nejvíce obávat levicová ČSSD, jelikož odklon podpory voličů ČSSD ve prospěch KSČM by mohl ČSSD připravit o pozici nejsilnější levicové strany a tímto výrazně zamíchat poměrem sil na levé straně politického spektra. Na straně krajně pravicové a extrémně pravicové politické scény existuje v současnosti jediná politická strana, která má určitý voličský potenciál. Jedná se o Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS), která se po krátkém období spolupráce s formacemi nacionalisticky zaměřených stran a hnutí rozhodla od těchto vazeb oprostit a přerodit se ze strany napojené na neonacistickou scénu v moderní ultrapravicovou stranu moderního západního typu. Tento krok však bývá kritizován jak členy strany, tak jejími sympatizanty ze strany extrémistických hnutí, tvořící stabilní voličské zázemí. Vedení DSSS je obviňováno ze vzdalování se, až rezignace na „národně-socialistickou“ ideologii. I přesto se na 55

kandidátních listinách do krajských voleb v roce 2012 objevilo množství předních aktivistů z extrémně pravicové scény. Svou předvolební kampaní se strana DSSS snažila získat voličské publikum z řad nespokojených občanů, jejichž životní jistoty jsou v dnešní nelehké době citelně zasaženy. Strana DSSS ve své kampani využila tradiční populistickou rétoriku, ve které se dotýkala citlivých socio-ekonomických témat, zejména ve vztahu k menšinám žijícím v sociálně vyloučených lokalitách. Předvolební očekávání vedení strany DSSS bylo zcela jistě mnohem vyšší a konečný výsledek strany DSSS v krajských volbách v roce 2012 lze objektivně hodnotit jako nezdar. Strana DSSS sice získala určitou zvýšenou podporu v některých oblastech Ústeckého a Karlovarského kraje, generálně vzato strana nemá v současné době prokazatelně žádnou zvýšenou podporu napříč českou společnosti. Po nezdaru v krajských volbách v roce 2012 došlo užší vedení strany k závěru, že k výraznějšímu volebnímu úspěchu v České republice nestačí pouze jednoduchá populistická témata a českému voliči je potřeba nabídnout paletu rozpracovaných témat ze sociální i ekonomické oblasti. K tomuto účelu rozhodlo užší vedení strany po krajských volbách v roce 2012 o ustavení specializovaných odborných komisí, např. zdravotnictví, průmyslu, sociálních věcí, školství, atp. K tomuto účelu ale bude strana muset v budoucnu nalézt nové, vhodné tváře, skutečné osobnosti a odborníky a ještě více se distancovat od nacionalistických a národně sociálních formací, z jejichž podpory doposud strana nejvíce těžila. Na české politické scéně existuje v současnosti volný prostor, který by vhodně strukturovaná a moderně pojatá krajně pravicová politická strana mohla zaplnit. K případnému úspěchu moderní ultrapravicové strany nahrávají v současné době téměř všechny faktory, v sociální oblasti krize tradičního modelu welfare-state a jeho zadlužení, přes ekonomické potíže spojené s dlouhodobou ekonomickou recesí, či problémy evropské integrace, multikulturalismus a přistěhovalectví. Všechny tyto faktory jsou velmi živá, citlivá a přitažlivá témata, která v současnosti hýbou celou Evropskou společností a tato slouží jako účinná munice pro všechny moderní ultrapravicové evropské politické strany.

56

Pouze v České společnosti zůstávají tato témata ze stran ultrapravicových stran a hnutí téměř nepovšimnuta. V České republice se ultrapravicové strany omezily pouze na lacinou kritiku a napadání rómských menšin. S tímto svým vyčpělým obsahem zlého Róma, čekajícího na sociální dávky s nataženou dlaní je možné zaujmout určité množství radikálů a nespokojenců v některých problémových lokalitách, ale v národním měřítku nemá žádná dosavadní česká ultrapravicová strana, se svou dosavadní zakonzervovanou rétorikou bez výrazné změny své politické identity, šanci oslovit větší voličské publikum.

57

6 Citovaná literatura 1. BALÍK, Stanislav; a další. Politický systém českých zemí 1848-1989. 3. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011. 177 s. ISBN 978-80210-5438-7. 2. CHARVÁT, Jan. Současný politický extremismus a radikalismus. 1. Praha : Nakladatelství Portál, s.r.o., 2007. 183 s. ISBN 978-807367-098-6. 3. HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír. Politické strany, původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. 1. Praha : Grada Publishing, a.s., 2010. 310 s. ISBN 978-80-247-3192-6. 4. ŠŤASTNÝ, Jiří. Pravda a láska. Blbá nálada. Havlova slova, která vstoupila do historie.

Idnes.cz.

[Online]

18.

Prosinec

2011.

[Citace:

29.

Září

2012.]

http://zpravy.idnes.cz/pravda-a-laska-blba-nalada-havlova-slova-ktera-vstoupila-dohistorie-115-/domaci.aspx?c=A111218_143850_domaci_js. 5. JAKLÍN, Jiří. Transformace ekonomiky - 15 let poté. Euroekonom.cz. [Online] 4. Duben

2005.

[Citace:

1.

Leden

2013.]

http://www.euroekonom.cz/analyzy-

clanky.php?type=jj-transformace. 6. ONDRÁČKA, David. Hodnocení České republiky v Indexu vnímání korupce (CPI) 2012.

Transparency

international.cz.

[Online]

[Citace:

27.

Březen

2013.]

http://www.transparency.cz/hodnoceni-ceske-republiky-indexu-vnimani-korupce-cpi2012-od/. 7. Česko. Volební server ČSÚ. Český statistický úřad. [Online] [Citace: 28. Březen 2013.] http://volby.cz/. 8. DANICS, Štefan. Extremismus - hrozba demokracie. 1. Praha : Policie history, 2002. 128 s. ISBN 80-86477-07-X. 9. KALAMÁR, Štěpán; a další. Terminologie a symbolika užívaná soudobou extremistickou scénou. 1. Ostrava : Key publishing, s.r.o., 2011. 136 s. ISBN 97880-7418-103-0. 10. Česko. Ústava České republiky, ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 347/1997 Sb., 300/2000 Sb., 448/2001 Sb., 395/2001 Sb., 515/2002 Sb., 58

319/2009 Sb. a 71/2012 Sb. . Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [Online] [Citace: 21. Březen 2013.] http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html. 11. Česko. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. [Online] [Citace: 11. Březen 2013.] http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html. 12. Česko. Zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Portál veřejné správy. [Online] [Citace: 15. Listopad 2012.] http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=39464&nr=424~2F1991&rpp= 15#local-content. 13. JUDr. ŠIMÍČEK, Vojtěch, předseda senátu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2009, č. j. Pst 1/2008 - 66. wikisource.org. [Online] [Citace: 14. Listopad

2012.]

http://cs.wikisource.org/wiki/Rozsudek_Nejvy%C5%A1%C5%A1%C3%ADho_spr% C3%A1vn%C3%ADho_soudu_ze_dne_4._3._2009,_%C4%8D._j._Pst_1/2008__66. 14. Von BEYME, Klaus. Political parties in western democracies. Michigan : Gower, 1985. ISBN 0566005700. 15. FRANC, Bohuslav; ŠEVCU, Lubomír. Volební program TOP-09. Top09.cz. [Online] [Citace: 1. Prosinec 2012.] http://www.top09.cz/proc-nas-volit/volebniprogram/volebni-program-2010/. 16. ODS. Občanská demokratická strana. ods.cz. [Online] [Citace: 2. Leden 2013.] http://www.ods.cz/programova-temata. 17. OTCOVSKÝ, Karel. Naštvané Šluknovsko volilo radikály z DSSS. Novinky.cz. [Online] [Citace: 9. Listopad 2012.] http://www.novinky.cz/domaci/281661-nastvanesluknovsko-volilo-radikaly-z-dsss.html. 18. DSSS. K volebnímu výsledku DSSS v Ústeckém kraji. DSSS server. [Online] [Citace: 9. Listopad 2012.] http://www.radnice-litvinov.cz/k-volebnimu-vysledkudsss-v-usteckem-kraji.

59

19. HARDOŠ, Jiří. Justice chystá veleproces s neonacisty. novinky.cz. [Online] 7. Prosinec 2012. [Citace: 8. Prosinec 2012.] http://www.novinky.cz/krimi/287017justice-chysta-veleproces-s-neonacisty.html. 20. BIS. Bezpečnostní informační služba, zprávy o extremismu. Bezpečnostní informační služba. [Online] [Citace: 27. Březen 2013.] http://www.bis.cz/zpravyextremismus.html. 21. Novinky.cz. KSČM, jsme připraveni vládnout. Novinky.cz. [Online] 17. Říjen 2012. [Citace: 22. Leden 2013.] http://www.novinky.cz/domaci/281792-kscm-jsmepripraveni-vladnout.html. 22. Městský výbor KSČM Zlín. Zpravodaj Městského výboru KSČM Zlín. KSČM Zlín.

[Online]

12.

Prosinec

2012.

[Citace:

12.

Leden

2013.]

http://www.kscm.zlin.cz/Zlin/zpravodaj/206_zpravodaj.pdf. 23. Parlamentní listy. Filip: Jsme připraveni na nástup k moci. Parlamentní listy.cz. [Online]

17.

Říjen

2012.

[Citace:

22.

Leden

2013.]

http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Filip-Jsme-pripraveni-na-nastup-k-moci250218. 24. Analytický tým PKVV ČSSD Středočeský kraj. Dokument pro XXXI. sjezd ČSSD. www. sds.cz. [Online] 24. Únor 2004. [Citace: 27. Únor 2013.] http:www.sds.cz/docs/prectete/e_kolekt/ana_kscm.html. 25. VÁLKOVÁ, Hana. Strany přicházejí o členy, nejvíce uteklo Věcem veřejným a ODS. zpravy.iDNES.cz. [Online] 5. Květen 2012. [Citace: 28. Únor 2013.] zpravy.idnes.cz/politickym-stranam-utikaji-clenove-nejvic-vecem-verejnym-a-odspv9-/domaci.aspx?cA120504_185856_domaci_hv. 26. POKORNÝ, Jakub; STRUHA, Kamil. Zástupy studentů rozšiřují členské základny stran, jen KSČM vymírá. iDNES.cz/zprávy. [Online] 28. Listopad 2009. [Citace:

27.

Únor

2013.]

zpravy.idnes.cz/zastupy-studentu-rozsiruji-clensko-

zakladny-stran-jen-kscm-vymira-11z-/domaci.aspx?cA091127_220242_domaci_vel. 27. ZBOŘIL, Josef. Vývoj počtu členů politických stan v ČR. blog.iDNES.cz. [Online] 25. Únor 2013. [Citace: 27. Únor 2013.] zboril.blog.idnes.cz/c/205550/Vyvoj-poctuclenu-politickych-stran-v-CR.html. 60

28. Novinky.cz. Členům KSČM je v průměru 70 let, zjistila si strana. Novinky.cz. [Online] 7. Květen 2008. [Citace: 27. Únor 2013.] www.novinky.cz/domaci/139408clenum-kscm-je-v-prumeru-70-let-zjistila-si-strana.html. 29. SMOLÍK, Josef; ŠMÍD, Tomáš; a kol. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. 1. Brno : Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2010. 276 s. ISBN 978-80-210-5288-8 30. Mikosoft.cz; Lecema.cz. Přesuny voličů stran od roku 2006. Stem - Středisko empirických

výzkumů.

[Online]

[Citace:

8.

Březen

2013.]

http://www.stem.cz/clanek/1720. 31. BOBBIO, Norberto. Pravice a levice: důvod a smysl rozdělení politické scény. Praha : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 215 s. ISBN 8073250128.

61

62

63

64

65

66

67