ROK 1968 NA NYMBURSKU THE YEAR 1968 IN THE NYMBURK REGION

Technická univerzita v Liberci FAKULTA PŘÍRODOVĚDNĚ-HUMANITNÍ A PEDAGOGICKÁ Historie

Katedra:

Studijní program: Historické vědy Historie

Studijní obor

ROK 1968 NA NYMBURSKU THE YEAR 1968 IN THE NYMBURK REGION Diplomová práce: 2012–FP–KHI– 219

Podpis:

Autor: Michaela Svitáková

Vedoucí práce:

PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D.

Konzultant:

Mgr. Kateřina Lozoviuková, Ph.D.

Počet stran

grafů

obrázků

tabulek

pramenů

příloh

99

0

0

0

26

5

V Liberci dne: 24. 4. 2012

Čestné prohlášení Název práce: Jméno a příjmení autora: Osobní číslo:

Rok 1968 na Nymbursku Michaela Svitáková P09000875

Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména § 60 – školní dílo. Prohlašuji, že má diplomová práce je ve smyslu autorského zákona výhradně mým autorským dílem. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědom povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem. Prohlašuji, že jsem do informačního systému STAG vložila elektronickou verzi mé diplomové práce, která je identická s tištěnou verzí předkládanou k obhajobě a uvedla jsem všechny systémem požadované informace pravdivě.

V Liberci dne: 24. 4. 2012 Michaela Svitáková

Poděkování Touto cestou bych chtěla poděkovat především vedoucímu diplomové práce PhDr. Jaroslavu Pažoutovi Ph.D. za odborné vedení a pomoc při zpracování této diplomové práce. Za vstřícnost děkuji také pracovníkům Okresního archivu v Nymburce a pamětníkům, kteří byli ochotní poskytnout mi rozhovor. Mé díky samozřejmě patří i celé rodině za podporu během mého vysokoškolského studia.

Anotace Diplomová práce se věnuje období Pražského jara na okrese Nymburk. Důraz je kladen především na politiku KSČ na okrese v období obrodného procesu, během příchodu vojsk Varšavské smlouvy a v následujících měsících po okupaci. Práce mapuje i aktivizaci občanského života na okrese během první poloviny roku 1968 a následnou reakci společnosti na okupaci. Situací na okrese se práce zabývá podrobněji až do prvního výročí srpna 1968. Výrazný prostor je v textu věnován obsazení vojenského prostoru Milovice-Mladá, usazení sovětské posádky v Milovicích a jejímu problematickému soužití s místním obyvatelstvem.

Klíčová slova: pražské jaro 1968-1969, obrodný proces, akční program KSČ, okresní výbor KSČ, Milovice, okupace

Annotation The diploma thesis is dedicated to the period of Prague Spring in the Nymburk district. The emphasis is put on the Communist Party’s policy that was implemented in the above mentioned district during the resurgence process, during the invasion of Warsaw Treaty’s troops, and in the following months of occupation. The paper also explores the activation of civilian people’s life in the district during the first half of the year 1968 and a consequent reaction of society to the occupation. The situation of the district is analyzed until the first anniversary of August 1968. A significant part of the text is devoted to occupation of the military space Milovice-Mladá, settling of the Soviet forces in Milovice, and to a complicated cohabitation with the local population.

Key words: Prague Spring 1968-1969, Resurgence Process, Communist Party Action Program, District Committee of the Communist Party, Milovice, Occupation

Die Annotation Die Abschlussarbeit beschäftigt sich mit dem Zeitabschnitt des Prager Frühlings im Bezirk Nymburk. Die Hauptidee dieser Arbeit war nicht nur die Politik der

Kommunistischen

Partei

der

Tschechoslowakei

im

Zeitabschnitt

des

Demokratisierungsprozess, aber auch während militärischer Intervention der Truppen des Warschauer Pakts und die nachfolgenden Monaten darzustellen. Zusammenfassend wurden die Liberalisierung der Gesellschaft während der ersten Hälfte des Jahres 1968 und die nachfolgende Reaktion auf militärischer Intervention beschrieben. Diese Arbeit beschäftigt sich ausführlich mit der Situation im Bezirk Nymburk bis nach dem ersten Jahrestag der Besetzung im August 1968. Die Aufmerksamkeit wurde auch der Besetzung des militärischen Raums Milovice-Mladá gewidmet.

Schlüsselwörter: Prager Frühling 1968-1969, Reform- und Demokratisierungsprozess, Aktionsprogramm der KSČ, Bezirkskommission KSČ, Stadt Milovice, Besetzung

Obsah 1

Seznam zkratek ............................................................................................... 9

2

Úvod ............................................................................................................. 11

3

Šedesátá léta v Československu ................................................................... 17

4

Okres Nymburk v 60. letech ......................................................................... 20

5

Pražské jaro .................................................................................................. 23 5.1

Od nástupu reformního hnutí k vojenské intervenci .................................... 23

5.2

Vojenská intervence ...................................................................................... 32

5.3

Konec československé reformy a cesta k normalizaci ................................. 34

6

Rok 1968 na Nymbursku .............................................................................. 39 6.1

Počátek reformního procesu ......................................................................... 39

6.2

Okresní konference OV KSČ 16. - 17. března a její ohlas ........................... 41

6.3

Reformní proces na Nymbursku ................................................................... 49

6.4

Od mimořádné okresní konference k vojenské intervenci ........................... 54

6.5

Příchod vojsk Varšavské smlouvy ................................................................ 59

6.6

Uklidnění situace na Nymbursku ................................................................. 65

6.7

Vzepětí občanské společnosti před a po listopadovém plénu ÚV KSČ ....... 70

6.8

Prosazování výsledků listopadového pléna ÚV KSČ na okrese .................. 72

6.9

Hokejové události a jejich následky ............................................................. 76

6.10 Výročí srpna a následné zahájení otevřené likvidace polednové politiky ........ 79 7

Milovice ........................................................................................................ 82 7.1

Sovětská okupace Milovic – Mladé ............................................................. 82

7.2

První týdny pobytu sovětské posádky v Milovicích..................................... 85

7.3

Problémy vzájemného soužití po roce 1968 ................................................. 89

8

Závěr ............................................................................................................. 93

9

Seznam použité literatury a pramenů ........................................................... 96

10

Příloha........................................................................................................... 98

8

1 Seznam zkratek atd.

a tak dále

CZV

celozávodní výbor

ČNR

Česká národní rada

čs.

československý

ČSAD

Československá autobusová doprava

ČSAV

Československá akademie věd

ČSD

Československé dráhy

ČSLA

Československá lidová armáda

ČSM

Československý svaz mládeže

ČSSR

Československá socialistická republika

ČVUT

České vysoké učení technické

doc.

docent

dr.

doktor

Judr.

doktor práv

JZD

jednotné zemědělské družstvo

KAN

Klub angažovaných nestraníků

KS

komunální služby

KSČ

Komunistická strana Československa

KSS

Komunistická strana Slovenska

KSSS

Komunistická strana Sovětského svazu

KV

krajský výbor

LM

Lidové milice

MěNV

městský národní výbor

mjr.

major

MNV

místní národní výbor

MV

místní výbor

např.

například

NATO

North Atlantic Treaty Organization

NDR

Německá demokratická republika

NF

Národní fronta

NS

Národní shromáždění 9

NV

národní výbor

OKRK

okresní krajská a revizní komise

ONV

okresní národní výbor

OSP

okresní stavební podnik

OV

okresní výbor

POV

předsednictvo okresního výboru

prof.

profesor

PÚV

Předsednictvo Ústředního výboru

ROH

Revoluční odborové hnutí

SNB

Sbor národní bezpečnosti

SNR

Slovenská národní rada

SRN

Spolková republika Německo

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

StB

Státní bezpečnost

STS

střední technická škola

sv.

svatý

SVVŠ

střední všeobecně vzdělávací škola

SZTŠ

střední zemědělská technická škola

tzv.

takzvaný

USA

United States of America

ÚV

ústřední výbor

VB

Veřejná bezpečnost

VŘSR

Velká říjnová socialistická revoluce

ZDŠ

základní devítiletá škola

ZO

základní organizace

ZOM

Závod obránců míru

ZPA

Závody průmyslové automatizace

ZV

závodní výbor

ŽOU

Železniční odborné učiliště

10

2 Úvod Rok 1968 je významným datem v dějinách Československa. K uvolňování zdejšího režimu docházelo již během 60. let, ale zásadním přelomem bylo až odstoupení Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka KSČ na lednovém zasedání ÚV KSČ 1968. Nové vedení strany v čele s Alexandrem Dubčekem se pokusilo o reformu celého systému založeného na sovětském modelu socialismu. Tyto demokratizační snahy reformních představitelů KSČ vyvrcholily v dubnu 1968 přijetím Akčního programu, který obsahoval nejen politické, ale i ekonomické a společenské reformy. Ovšem rozvíjení

socialismu

shora

bylo

současně

provázeno

podporou

zdola. Asi

nejdůležitějším znakem první poloviny roku 1968 bylo probuzení veřejnosti, která se v rodící svobodné diskuzi začala nahlas vyjadřovat k palčivým politickým a celospolečenským problémům. Došlo k znovuobnovení občanské společnosti, která se radikalizovala a vytvářela tlak na stranické aparáty a na politické špičky. Zároveň však byl na reformní křídlo ve vedení KSČ činěn nátlak domácími neostalinisty a okolními komunistickými stranami požadujícími zbrždění reformního procesu. Prosazování reforem a naděje obyvatelstva na svobodnější život narušil vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ačkoli se část vedení strany podporované širokou veřejností i po okupaci Československa pokoušelo prosazovat polednovou politiku, velmi brzy se ukázalo, že diktátu Moskvy a nátlaku konzervativního křídla nebude schopné dlouho odolávat. O přitažlivosti tématu, jakým bezesporu Pražské jaro je, svědčí poměrně velké množství prací, které se jím zabývají. Mnoho z nich se soustřeďuje na dění v Československu souhrnně a popisuje především situaci v Praze. Na problematiku Pražského jara je však možné nazírat také v rámci vybraného kraje, okresu či města, o čemž svědčí například existence několika bakalářských a diplomových prací mých kolegů, kteří téma roku 1968 uchopili regionálně. Vzhledem k tomu, že i mě tematika Pražského jara lákala, rozhodla jsem se toto období také zpracovat v rámci určitého území, kterým byl nakonec zvolen okres Nymburk. V tomto okrese, konkrétně v Poděbradech, totiž od narození žiji a je mi tedy blízký. Navíc zde tuto problematiku dosud nikdo komplexně nezpracovával. Dalším důvodem byla i skutečnost, že do tohoto územního vymezení patří vojenský prostor Milovice-Mladá, kde se po okupaci na více než dvacet let usadila sovětská armáda. 11

Rozhodla jsem se tedy ve své diplomové práci zjistit, jak se celostátní události roku 1968 odrazily na dění v okrese Nymburk. Hlavním cílem, který jsem si stanovila, bylo nalézt konkrétní projevy obrodného procesu v politice místních stranických orgánů, ale zároveň jsem chtěla zjistit, jaký měla změna politické linie strany vliv na život široké veřejnosti na Nymbursku. Rovněž jsem se rozhodla, že se nezaměřím pouze na rok 1968, ale že podrobněji zmapuji události až do prvního výročí srpnové okupace. Svou práci jsem rozdělila do pěti hlavních kapitol. Vzhledem k tomu, že první dvě kapitoly tvoří seznam zkratek a úvod, je první kapitola vlastního textu označena až číslem tři. Věnuje se 60. letům v Československu, které se nesly ve znamení jistého uvolnění ve společnosti. Tato kapitola se snaží vystihnout především důvody a vlivy, které toto politické a kulturní tání zapříčinily. Na tuto kapitolu navazuje stručný popis okresu Nymburk v 60. letech. Má za úkol čtenáři přiblížit strukturu okresu Nymburk, včetně jeho největších center, seznámit jej se zdejším průmyslem, zemědělstvím, školstvím, atd., aby se potom lépe orientoval v problematice, které se věnuje stěžejní část práce, tedy událostem roku 1968 a 1969 na Nymbursku. Pro bližší zkoumání dění na okrese v tomto roce je nezbytné znát i celostátní souvislosti. Abych mohla analyzovat konkrétní projevy obrodného procesu na Nymbursku, věnovala jsem se v páté kapitole roku 1968 obecně. Podrobněji jsem se zabývala již událostmi roku 1967, které měly vliv na pád Antonína Novotného na lednovém plénu ÚV KSČ roku 1968. Tímto plenárním zasedáním, kde byl prvním tajemníkem ÚV KSČ zvolen Alexander Dubček, fakticky začalo reformní období nazývané také jako Pražské jaro. Tuto kapitolu jsem rozčlenila na několik podkapitol. První se věnuje demokratizačnímu procesu na jaře roku 1968, provázeném nejen změnou metod práce samotné KSČ, ale i obrovským rozmachem občanské aktivity. Další podkapitola se zabývá samotnou vojenskou intervencí a několika následujícími dny po okupaci. Závěr kapitoly popisuje situaci v ČSSR během následujících měsíců roku 1968, kdy strana postupně upouštěla od reforem. Rovněž sleduji nástup normalizace, kterým se však zabývám podrobněji pouze do dubna 1969 a potom již jen nastiňuji další vývoj situace v Československu. Těžiště mé práce představuje šestá kapitola Rok 1968 na Nymbursku, kde se věnuji roku 1968 v rámci okresu Nymburk. V první podkapitole se zabývám obdobím těsně po lednovém plénu až do březnové okresní konference. Tyto měsíce jsou poznamenány nedostatečnou informovaností členů strany o situaci na celostátní úrovni. Obrodný proces uvnitř KSČ na Nymbursku fakticky začíná až po zmíněné konferenci. Toto zasedání nejvyššího orgánu na okrese a jeho ohlas popisuje další podkapitola, která 12

je zaměřená především na dění ve stranických orgánech okresu, od základních organizací až po okresní výbor KSČ. Projevy demokratizačního procesu u široké veřejnosti, zahrnující vznik nových organizací, zvýšenou aktivitu politických stran, církví, atd., se zabývá další podkapitola, která končí mimořádnou okresní konferencí v červnu 1968. Této konferenci, kde se volili kandidáti na mimořádný sjezd KSČ, a dalším dvěma měsícům až do okupace 21. srpna 1968 se věnuje další podkapitola. Tyto letní měsíce se vyznačovaly především strachem obyvatelstva, že strana pod tlakem spojenců opustí nastoupenou cestu reforem. Tragický zlom pro celou společnost znamenal 21. srpen 1968 a příchod okupačních vojsk. Šokoval obyvatelstvo v celém Československu a vzbudil obrovskou vlnu emocí a odporu. Nejinak tomu bylo u občanů nymburského okresu, a proto je těmto osudným srpnovým dnům zasvěcena další samostatná podkapitola. Situace na Nymbursku se však poměrně rychle uklidnila a od 10. září již nenalezneme v regionálním tisku o okupaci téměř žádnou zmínku. Stranické orgány na okrese se během podzimu postupně začaly přiklánět k politické linii, která se vzdalovala polednové politice, i když velká část obyvatelstva stála i nadále na straně vůdců proreformní politiky, což dokládá množství rezolucí zaslaných ÚV KSČ před jeho listopadovým zasedáním, které se stavěly za výsledky lednového pléna. Vzepětí občanské společnosti na okrese po a před listopadovým plénem mapuje jedna z podkapitol. Samostatná podkapitola je věnována i tzv. hokejovým událostem, které byly využity k útoku proti Dubčekovi a dalším Moskvě nepohodlným politikům. Oslavy vítězství naší hokejové reprezentace nad SSSR, které provázely protisovětské nálady, se totiž uskutečnily i ve městech nymburského okresu. Závěr kapitoly se zabývá děním na okrese okolo prvního výročí okupace a prvním kádrovým změnám. Při psaní o nymburském okresu jsem v šesté kapitole záměrně vynechala zmínky o Milovicích, neboť jsem se rozhodla věnovat jim samostatnou, sedmou kapitolu. Události spojené s obsazováním vojenského prostoru Milovice-Mladá s letištěm Boží Dar mi totiž připadají zdaleka nejzajímavější z celého mnou vybraného regionu. Rovněž pozdější sžívání se milovického obyvatelstva se sovětskou posádkou pokládám za velmi zajímavé. Proto v tomto případě nekončím rokem 1969, ale letmo se dotýkám problémů, které toto soužití přinášelo, i v dalších letech. K roku 1968 v Československu existuje velké množství napsané literatury. Nejvíce jsem vycházela z dvoudílné práce historiků kolem V. Kurala a V. Mencla

13

Československo roku 19681, která podává výklad o všech důležitých událostech let 1968 – 1969. Přípravě a samotnému vpádu vojsk Varšavské smlouvy a následné první etapě nástupu normalizace se věnuje kniha Jana Pauera Praha 1968. Vpád varšavské smlouvy. Pozadí – plánování – provedení2. Událostmi kolem okupace se rovněž zabývá kniha Antonína Benčíka Rekviem za pražské jaro3. Z vojenského pohledu mapuje příchod vojsk Varšavské smlouvy do Československa dvoudílná práce Daniela Povolného Vojenské řešení Pražského jara 19684. Pro období kolem dubnového pléna 1969 je pak velice přínosná práce Zdeňka Doskočila Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu5. Jednání studentů, jež byli hybnou silou rodící se občanské společnosti v tomto období, se částečně věnuje kniha Jaroslava Pažouta Mocným navzdory6 a Milana Otáhala Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968 – 19897. Na společenskopolitické aktivity občanů, které měly vést k obnovení pluralitní demokracie, se zaměřuje ve své práci Opozice ´688 Jiří Hoppe. Zajímavé studie věnující se určité problematice Pražského jara jsem nalezla také ve sborníku Srpen 1968. Čtyřicet let poté9. Opačná situace, co se týče množství literatury, platí o literatuře zaměřené na nymburský region, která by se vztahovala k období let 1968-1969. Okrajově se zmiňuje o průběhu Pražského jara v Nymburce a okolí jen kniha Michala Plavce Kapitoly z dějin královského města Nymburka10. Tento historik je zároveň autorem příspěvku v časopise Historie a vojenství z roku 2008, který se týká obsazení milovického letiště Boží Dar, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá11. Článek je velmi přínosný z toho důvodu, že zde autor cituje i úryvky z rozhovorů vedených s pamětníky, kteří obsazení vojenského prostoru zažili. Informace o situaci v Milovicích jsem čerpala také z knihy Jana Řehounka Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá12. 1

2 3 4

5 6 7 8 9 10 11 12

Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993; Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2.díl: počátky normalizace, Praha 1993 Jan PAUER, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004 Antonín BENČÍK, Rekviem za pražské jaro, Třebíč 1998 Daniel POVOLNÝ, Vojenské řešení Pražského jara. I. díl: Invaze armád Varšavské smlouvy, Praha 2008; Daniel POVOLNÝ, Vojenské řešení Pražského jara. II. díl: Československá lidová armáda v srpnu 1968, Praha 2010 Zdeněk DOSKOČIL, Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu, Brno 2006 Jaroslav PAŽOUT, Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Praha 2008 Milan OTÁHAL, Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968 – 1989, Praha 2003 Jiří HOPPE, Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara, Praha 2009 Srpen 1968. Čtyřicet let poté, (eds.) Jindřich DEJMEK, Marek LOUŽEK, Praha 2008 Michal PLAVEC, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010 Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 74-80. Jan ŘEHOUNEK, Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006

14

. Informace o dění na okrese v období Pražského jara jsem hledala rovněž v soudobém tisku, konkrétně v Nymburském deníku, Týdeníku Nymbursko a v Polabských listech z let 1998 a 2008. Pro detailnější prozkoumání problematiky Pražského jara se dají využít rovněž vydané prameny a vzpomínky politiků nebo osob, které se v tehdejší době nějak společensky angažovali. Z vydaných pramenů musím zmínit minimálně rozsáhlou mnohosvazkovou edici Prameny k dějinám československé krize 1967 - 1970. Z nevydaných pramenů, které se týkají let 1968/1969 na Nymbursku, jsem vycházela především z fondu Okresního výboru Komunistické strany Československa Nymburk, který je uložen ve Státním okresním archivu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem. Z tohoto fondu jsem využila zápisy z okresních konferencí, plenárních zasedání a schůzí předsednictva OV KSČ, jejichž součástí byly i zprávy o současné politické situaci na okrese Nymburk. Jsou zde zachyceny autentické zápisy průběhu jednotlivých schůzí včetně diskuzí, znění různých rezolucí a stanovisek k jednotlivým událostem. Využít jsem chtěla i další prameny, například fondy místních a městských národních výborů, Okresního národního výboru Nymburk, Okresního výboru Národní fronty Nymburk atd., ale bohužel tyto fondy nejsou většinou zpracovány nebo neobsahují k roku 1968 informace, které by se daly využít. Nahlížela jsem i do archivních materiálů vybraných podniků (Sklárny Poděbrady, Závod obránců míru Nymburk), organizací (Junák Nymburk, Junák Poděbrady) či škol (ČVUT, SVVŠ Poděbrady), ale ani zde jsem nenalezla informace, které by se daly využít v mé práci. Velmi nepříjemným zjištěním byl rovněž fakt, že rok 1968 není zpracovaný v kronice žádného z větších měst na okrese. Zápisy z kronik jsem postrádala především při psaní o srpnových událostech roku 1968, které jsem nakonec musela odvodit ze zpráv v tisku, z vyprávění pamětníků a z fotografií. Písemné prameny jsem nalezla rovněž v Polabském muzeu v Poděbradech, kde se nacházejí celkem tři kartony vztahující se k událostem let 1968-1969. Většina materiálů se však nevztahuje přímo k dění na okrese a pokud ano, jedná se pouze o letáky, rezoluce či oficiální stanoviska okresních orgánů. Právě nedostatek materiálů velmi ovlivnil podobu mé diplomové práce. Ve svém výsledku totiž mapuje především dění ve stranických orgánech, což nebyl prvotní cíl. Původně jsem chtěla věnovat mnohem větší prostor dění ve společnosti, ale právě neexistence pramenů k této problematice mi to znemožnila. Přínos fondu Události let 1968-1969 uloženého v poděbradském muzeu spatřuji 15

především v tom, že se zde kromě výše zmíněných materiálů nachází fotografie ze srpna 1968 v Nymburce a Poděbradech, které mi posloužily hlavně jako obrazová příloha. Několik málo fotografií je uloženo také ve Vlastivědném muzeu v Nymburce, ale kvůli jejich špatné kvalitě jsem je nakonec nevyužila. Jako velmi cenný zdroj informací mi posloužil týdeník Nymbursko. Jedná se v podstatě o jediné okresní noviny, které v té době vycházely. Od července 1968 pak ještě byly tištěny Poděbradské noviny, které jsem také částečně využila. Ve své práci jsem vycházela také z rozhovorů se třemi pamětníky. Informačně nejpřínosnější se mi jevilo povídání s panem Alešem Kubešem, který žije celý život v Milovicích, velmi dobře si vzpomíná na příchod okupačních vojsk, stejně jako na soužití se Sověty. Pan Jan Pavlíček, druhý respondent, nikdy nebyl členem KSČ, na rozdíl od třetího pamětníka, pana Karla Šibravy, který se v komunistické straně angažuje dodnes. Každý z nich mi tedy nabídl trochu odlišný pohled na rok 1968, což mě donutilo o tématu přemýšlet ještě z trochu jiného úhlu. Rozhovorů jsem chtěla uskutečnit více, ale vybraní lidé nebyli vždy ochotní si se mnou o dané problematice popovídat.

16

3 Šedesátá léta v Československu Šedesátá léta v Československu byla v porovnání s počátkem „temných“ padesátých let ve znamení liberalizace zdejšího totalitního systému. Důvodů, vedoucích k tomuto politickému „tání“, najdeme několik. Za jeden z nejdůležitějších můžeme považovat selhání III. pětiletého plánu na léta 1961-1965. Již v zimě 1961/62 selhalo zásobování uhlím, což s sebou přineslo nedostatek elektrické energie. Situace se opakovala i další zimu a tentokrát vyvrcholila dokonce vyhlášením několikatýdenních uhelných prázdnin. Zároveň měl stát vážné problémy se zásobováním a nemohl tak uspokojit potřeby obyvatel. Začínalo být zcela zřejmé, že československé hospodářství se ocitlo v hluboké krizi, zapříčiněné především orientací zahraničního obchodu na Sovětský svaz a ostatní státy východního bloku a zanedbáváním lehkého průmyslu na úkor těžkého průmyslu. Celkově, centrální řízení ekonomiky se ukázalo jako neefektivní. Hlavním kritikem stávající situace, ve které se nacházelo národní hospodářství, se stal ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik, jenž přesvědčil řadu členů ÚV KSČ, že je nutné provést určité reformní kroky k ozdravení ekonomiky. Na konci roku 1964 schválilo ÚV KSČ zásady zdokonalení plánovitého řízení národního hospodářství, které spočívaly především v poskytnutí větší samostatnosti jednotlivým podnikům. K oživení československého hospodářství skutečně došlo, nicméně začínalo být stále více jasné, že reformy hospodářské musí jít ruku v ruce s reformami v oblasti politické. Na uvolnění režimu mělo vliv i dění v SSSR, kde probíhalo od XXII. sjezdu KSSS, konaného v říjnu 1961, další kolo kritiky kultu osobnosti a odhalování zločinů J. V. Stalina. Jako reakce byly i v Československu ustanoveny tzv. Kolderova komise13 a tzv. barnabitská komise,14 jež měly prošetřit politické procesy 50. let a rehalibilitovat jejich oběti z řad komunistů. Výsledky jejich práce uveřejnil i denní tisk, veřejnost se tak tedy poprvé dozvěděla o zločinech, jichž se strana dopustila. Na veřejnosti se začalo mluvit o minulosti, lidé se více zajímali o současnou politickou situaci i o témata, která byla dříve tabu (např. 1. republika, legionáři, atd.).15 K výraznému uvolňování poměrů docházelo i ve sféře kulturní. Zmírnění cenzury v roce 1963, o které se nejvíce zasadil tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych, 13 Zabývala se rehabilitací vysokých komunistických funkcionářů. 14 Zabývala se rehabilitací tzv. buržoazních nacionalistů. 15 Antonín BENČÍK, Rekviem za pražské jaro, Třebíč 1998, s. 16.

17

blahodárně působilo na rozvoj československé kultury. Velkou událostí, a to i v mezinárodním měřítku, a zároveň symbolem počátků liberalizačních procesů v české kultuře se stala konference v Liblicích, kterou uspořádal profesor německé literatury na Univerzitě Karlově a pozdější předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker. Věnovala se dílu Franze Kafky, dosud opomíjeného spisovatele, a rozvířila vcelku kontroverzní debatu literárních vědců, která vedla k popularizaci tvorby tohoto autora a zároveň otevřela dveře reformním snahám šedesátých let. Díky omezenému dohledu státu nad uměleckou tvorbou nyní mohla vycházet díla českých autorů, jejichž vydání v 50. letech bylo nemyslitelné. Zároveň se tiskly i knihy dosud zakazovaných západních autorů. Vznikala i řada nových zajímavých původních děl českých a slovenských spisovatelů, např. B. Hrabala, L. Vaculíka, M. Kundery, I. Klímy, L. Mňačka a dalších. Ve všech sférách umění se upouštělo od dosud ještě přežívajícího socialistického realismu. Týká se to i divadelních her, značnou pozornost vzbudila například absurdní dramata Václava Havla. Vznikala řada nových divadelních scén, především divadla malých forem. Na vrcholné úrovni se v 60. letech ocitla filmová tvorba. Československým filmům se dostalo i mezinárodního uznání, vrcholem byl zisk Oscara pro film Jána Kádára a Elmara Klose z roku 1965 Obchod na korze. Úspěchy sbíraly i filmy Miloše Formana či Jiřího Menzela, rovněž oceneného Oskarem za film Ostře sledované vlaky. V 60. letech se poměrné svobodě slova těšil tisk, rozhlas i televize. Prostřednictvím těchto médií se v Československu šířila například západní populární hudba či móda. Fenoménem se staly kulturní časopisy, jako byly Literární noviny, Dějiny a současnost nebo Kultúrny život. Docházelo také k rozvoji mnoha vědních oborů.16 Je nutné zmínit rovněž změny, k nimž došlo na Slovensku. Stále více slovenských komunistů, pocházejících především z mladší generace, začalo poukazovat na nerovnoprávné postavení Slovenska vůči Čechám a Moravě, umocněné vydáním ústavy z roku 1960. Tato mladá generace se zároveň dožadovala funkcí a uvolnění zkostnatělého aparátu strany. Kritiky pražského centralismu se rovněž stali příslušníci tzv. slovenské národní buržoazie, kteří byli v roce 1963 přes odpor Antonína Novotného rehabilitováni. Antonín Novotný neměl Slováky rád, což dával najevo i veřejně. Bude to v budoucnu jedna z věcí, která mu zlomí vaz. Funkci prvního tajemníka ÚV KSS zastával od roku 1963 Alexander Dubček, který nahradil Karola Bacílka, jehož pozicí

16 Jíří PERNES, Československo 1946-1992, Praha 1999, s. 34-35.

18

otřáslo odhalování procesů padesátých let, kdy zastával Bacílek post ministra národní obrany. Na politické tání 60. let v Československu měla rovněž vliv situace na mezinárodní scéně, kde také došlo k postupnému uvolňování dosud vypjatých vztahů mezi SSSR a USA, i celým Západem. Vstřícnější vzájemná sovětsko-americká politika se projevila především v ochotě obou stran dohodnout se na omezení nukleárních zbraní. Došlo i k zlepšení vztahů mezi SSSR a Francií, vedené v té době Charlesem de Gaullem, a také Spolkovou republikou Německo, kde se začínala prosazovat tzv. OstPolitik,17 propagovaná především někdejším západoberlínským starostou Willy Brandtem. Tento proces uvolňování, pro nějž se vžilo označení politika détente, měl ozvěny i ve vztazích mezi Západem a většinou sovětských satelitů včetně Československa.18

17 Ost-Politik je termín pro snahy západoněmecké politiky o normalizaci vztahů se zeměmi východního bloku. 18 Jindřich DEJMEK, Pražské jaro v mezinárodním kontextu, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008, s. 75-78.

19

4 Okres Nymburk v 60. letech V roce 1960 došlo k reformě veřejné správy. Zákonem č. 36/1960 Sb. o územním členění státu vzniklo místo dosavadních 19 krajů a 306 okresů na území Československa 10 krajů a 108 okresů.19 Územní změny se dotkly i okresu Nymburk. Do roku 1960 existovaly okresy Nymburk a Poděbrady, které náležely k Pražskému kraji. Zmíněným zákonem byl okres Poděbrady začleněn do okresu Nymburk a došlo ke změnám na okrajích okresu. Většina území dřívejšího Pražského kraje byla začleněna do nově zřízeného Středočeského kraje. Okres Nymburk se rozkládal na ploše 881 km2 a podle sčítání obyvatel z roku 1961 v něm žilo 12 413 lidí.20 Hlavními centry byl Nymburk, Poděbrady a Lysá nad Labem. Poděbrady se dlouho s přičleněním k okresu Nymburk nemohly smířit. Původně totiž usilovaly o připojení k okresu Kolín, které se jim zdálo výhodnější. Od této doby můžeme datovat vzájemnou rivalitu mezi Nymburkem a Poděbrady. Mezi hlavní průmyslová odvětví patřilo strojírenství, potravinářský a sklářský průmysl. Významné místo v hospodářství okresu zaujímala i doprava, především kvůli železničnímu uzlu v Nymburce. Orgány státní moci a správy v krajích, okresech a obcích byly národní výbory, které zajišťovaly chod hospodářského, kulturního, zastupitelského a sociálního života ve svých územních obvodech. Původně se na okrese nacházelo 132 národních výborů, v roce 1964 došlo k snížení jejich počtu na 105. Hlavním orgánem NV bylo plénum a výkonným orgánem rada NV. Určité výkonné funkce plnily rovněž komise NV. Ty rozhodovaly v oblastech, pro které byly zřízené. V letech 1964-68 působilo v Okresním národním výboru sídlícím v Nymburce 80 poslanců, v místních národních výborech v obcích nad 1500 obyvatel 421 poslanců a v místních NV menších obcí 1694 poslanců.21 Podniky a zařízení v okrese řídil ten národní výbor, v jehož územním obvodu tyto podniky převážně působily. Do působnosti ONV spadaly: Okresní kovopodnik v Nymburce, Okresní průmyslový podnik v Poděbradech, Restaurace a jídelny v Lysé nad Labem, Uhelné sklady Poděbrady, Okresní správa silnic v Poděbradech, Okresní vodohospodářská správa v Poděbradech, Okresní stavební podnik v Poděbradech a ČSAD v Nymburce. Městské a místní NV řídily podniky komunálních služeb, 19 Zdeňka HLEDÍKOVÁ a kol., Státní správa a její orgány, in: Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha 2007, s. 450-451. 20 30 vítězných let budování okresu Nymburk 1945-1975, Nymburk 1975, s. 24. 21 Tamtéž, s. 14.

20

domovních správ, rozpočtové organizace KS a drobné provozovny. K nejdůležitějším podnikům v okrese patřily Dílny pro opravu vozidel ČSD v Nymburce,22 Sklárny Bohemia Poděbrady, Závod obránců míru v Nymburce, Kovona Lysá nad Labem, Mepol Libice nad Cidlinou, Azbestos Zvěřínek, Tona Pečky, Závody průmyslové automatizace Pečky, Spolana Křinec, Pragoděv Nymburk, Polygrafia Sadská a Strojobal Rožďalovice. Základem místního průmyslu, tedy navazujícího odvětví průmyslu, byly drobné živnostenské dílny ze všech oborů činnosti, které spadaly pod jeden podnik, z nichž největší byl Okresní kovopodnik v Nymburce a Okresní průmyslový podnik v Poděbradech. Většinu zemědělské půdy obhospodařovala Jednotná zemědělská družstva (82,4% zemědělské půdy). Státní statek v Sadské měl 5,3%, ústředně řízené závody 9,1% a v soukromé držbě se nacházely 3,2% zemědělské půdy.23 Trendem 60. let bylo postupné slučování malých JZD ve větší ekonomické celky. Přes všechny problémy v zásobování potravinami, oděvy i textilním zbožím trápil obyvatele nejvíce nedostatek bytů. Problém s byty se řešil výstavbou sídlišť. Na Drahelickém předměstí Nymburka začalo v roce 1964 vyrůstat sídliště s 224 byty. První etapa byla dokončena v roce 1967.24 Velice dobře na tom byl okres z hlediska počtu škol všech úrovní. Kromě základních škol zde existovalo několik středních odborných škol (SZTŠ Poděbrady, Střední škola společného stravování Poděbrady, Zemědělská škola Městec Králové), Střední všeobecně vzdělávací školy v Poděbradech a Nymburce a učňovská střediska (Zemědělské odborné učiliště Městec Králové, Odborné učiliště skláren Poděbrady, Lesní odborné učiliště Kněžičky, Odborné učiliště STS Libice nad Cidlinou, atd.). V Poděbradech, v objektu zámku, se rovněž nacházelo detašované pracoviště Fakulty elektrotechnické ČVUT, kde se vzdělávala část studentů prvních a druhých ročníků. Existence vysoké školy v Poděbradech je významná z pohledu společenského vývoje. V šedesátých letech bylo právě vysokoškolské studentstvo nositelem reformních proudů ve společnosti, i když se dlouho omezovalo jen na Prahu. K vyjádření jakési nezávislosti studentům sloužily mimojiné majálesy, kde vysokoškoláci formou recese mohli dát najevo nesouhlas s režimem. Představitelé moci na ně pohlíželi s obavami, aby při nich nedošlo k nějakým provokacím. Majálesy se konaly i v Poděbradech, ačkoli i místní funkcionáři na ně hleděli s mírným strachem. Majáles konaný v květnu

22 Dílny ČSD byly již za války centrem ilegální činnosti. 23 30 vítězných let budování okresu Nymburk 1945-1975, Nymburk 1975, s. 54. 24 Michal PLAVEC, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010, s. 365.

21

1966 se ještě dlouho řešil nejen na úrovni okresního výboru strany, ale dokonce i na krajské úrovni. Jak však vzpomíná docent Karel Šibrava, tehdejší vedoucí katedry marxismu-leninismu na ČVUT v Poděbradech a zároveň člen OV KSČ, majáles proběhl v poklidné atmosféře a k žádným provokacím nedošlo.25 Vysoké školy, včetně té poděbradské, rovněž navazovaly kontakty s univerzitami na Západě. Obvyklé byly například styky na sportovní úrovni. Konkrétně v Poděbradech vyvolal velký zájem basketbalový zápas mezi Slavií VŠ Poděbrady a americkým výběrem univerzit, kterému v zámecké zahradě přihlížela spousta zvědavých diváků. Proces uvolňování poměrů pocítili v 60. letech lidé na okrese především prostřednictvím ekonomických reforem. Tyto reformy se projevily například v diferenciaci mezd, v zavedení odměn za zásluhy a podobně. Rovněž režim začal omezeně tolerovat jakýsi druh polosoukromého podnikání, které zastřešovaly národní výbory. Pamětník, se kterým jsem hovořila, Ing. arch. Jan Pavlíček si například otevřel projekční kancelář, zastřešenou NV Dymokury, ve které zaměstnával šest až osm lidí.26 Vzhledem k tématu diplomové práce se rovněž musím zmínit o milovickém letišti Boží Dar. Rozhodnutí o jeho budování padlo v roce 1949. V letech 1951 až 1968 se zde přeškolovali letci na pilotování proudových letadel sovětské výroby Jakovlev Jak-23, MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21, Suchoj Su-7 a Iljušin II-28. Od roku 1954 až do roku 1968 zde působil 47. průzkumný letecký pluk, jenž patřil k početně nejsilnějším útvarům Československé lidové armády. V letech 1960 až 1965 působila u pluku i 5. radiotechnická letka zvaná Netopýr a v roce 1968 ještě Výcviková letka Mladá, v níž probíhalo především přeškolování na MiGi-21. Funkci velitele 47. průzkumného leteckého pluku zastával plukovník ing. Vladimír Kvarda, náčelníka štábu podplukovník ing. Jan Dytrych.27 Dále ve vojenském prostoru Milovice-Mladá sídlila 13. tanková divize, která do Milovic přišla v roce 1949 z Olomouce.28

25 26 27 28

Rozhovor s doc. Karlem Šibravou 9. 12. 2011 (viz příloha č.4) Rozhovor s Janem Pavlíčkem 25. 1. 2012 (viz příloha č. 5) Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 74. Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)

22

5 Pražské jaro 5.1 Od nástupu reformního hnutí k vojenské intervenci Liberalizační proces v Československu se výrazně zrychlil v roce 1967. Na povrch se začaly stále více dostávat kritické postoje členů KSČ, kteří se vyhraňovali vůči politice Antonína Novotného. Co mu vyčítali? Nejvíce jim vadil především tuhý centralismus, potlačování názorů jeho kritiků, protlačování jemu věrných funkcionářů, kumulace funkcí a moci. Kritikům z řad KSS se nejvíce příčila pražská centralistická nadvláda nad Slovenskem. Antipatie Slováků vůči Novotného osobě vzrostly ještě více po jeho účasti na srpnových oslavách stoletého výročí založení slovenského lycea v Turčanském sv. Martině, kde své manželce zakázal přijmout dary od představitelů Matice slovenské a Slováky usilující o rovnoprávnost v rámci Českoslovenka označil za stoupence buržoazního nacionalismu. Slováci si toto jeho jednání vykládali jako urážku svého národa.29 Silná kritika režimu zazněla rovněž již na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů ve dnech 27. - 29. června 1967. Někteří spisovatelé zde vystoupili s požadavky na demokratizaci režimu, svobody slova, zrušení cenzury atd. Podle předsednictva ÚV KSČ se na sjezdu svým projevem nejvíce „provinili“ Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Antonín Jaroslav Liehm a Ivan Klíma, kteří byli následně podrobeni stranickému disciplinárnímu řízení. Vaculík, Klíma a Liehm byli vyloučeni ze strany, Kohout nakonec dostal pouze důtku.30 Kritika z úst představitelů komunistické strany pak naplno zazněla na schůzi ÚV KSČ, která se konala 30. - 31. října 1967. Svůj zásadní projev zde přednesl tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ Alexander Dubček. Dubček požadoval sebekritické zhodnocení řízení čs. společnosti komunistickou stranou, požadoval vypracování nového programu KSČ, odpovídajícího podmínkám probíhající vědeckotechnické revoluce, žádal zvýšení pravomocí slovenských orgánů a také předložil návrh na nové pojetí vedoucí úlohy KSČ. Podle tohoto návrhu by měla společnost řídit vláda, nikoli strana. Té by mělo náležet pouze politické vedení na základě přesvědčivosti svého programu. Antonín Novotný se proti Dubčekovi rázně ohradil a nařknul jej z „nacionalistické úchylky“. U řady členů ÚV KSČ však Dubček našel porozumění. I 29 Jan RYCHLÍK, Vznik česko-slovenské federace, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008, s. 123124. 30 Eduard GOLDSTÜCKER, Vzpomínky 1945-1968, Praha 2005, s. 139.

23

čeští členové ÚV měli výhrady k vedení strany. Chtěli například demokratizaci poměrů ve straně, tajné volby funkcionářů, oddělení funkcí 1. tajemníka strany a prezidenta, atd. Bylo jasné, že ÚV se začíná rozdělovat na dvě křídla – na Novotného konzervativní frakci a reformní křídlo.31 Ve stejný den co se konala schůze ÚV KSČ, tedy 31. října, došlo ještě k jedné závažné události. Na vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově se konala studentská demonstrace, jejíž příčinou bylo hlavně časté vypínání elektřiny a nedostatek tepla a vody. Dav studentů měl namířeno na Hrad, v Nerudově ulici ho však zastavili policisté vyslaní činiteli KSČ, kteří si protesty vyložili jako útok na politiku strany. Policisté dav studentů nejen rozprášili, ale zároveň některé studenty pronásledovali až na koleje. Tento neadekvátní zásah VB přesto vládní komise zpětně označila za správný.32 Další zasedání ÚV KSČ se konalo v prosinci. Mezitím Novotný zvažoval policejně vojenský zásah proti svým kritikům. Do Prahy pozval i L. Brežněva, který mu měl pomoci udržet se u moci. Brežněv absolvoval rozhovory jak s Novotným, tak s jeho oponenty. Výsledkem bylo jeho vyjádření, že se do záležitostí uvnitř KSČ nebude vměšovat. „Éto vaše ďélo“, řekl doslova.33 Na zasedání v prosinci členové ÚV KSČ požadovali svobodnou politickou diskuzi a chtěli být lépe informováni. Nechtěli už jen nekriticky přijímat, co jim Novotný a jeho aparát předložil, ale rovněž rozhodovat. Plénum pokračovalo i v lednu 3. - 5. 1. Novotný na něm byl donucen vzdát se funkce 1. tajemníka, jímž plénum zvolilo dosud nepříliš známého Alexandera Dubčeka. Bylo přijato usnesení o vypracování Akčního programu a předsednictvo ÚV se rozrostlo o čtyři nové členy – J. Borůvku, J. Pillera, E. Riga a J. Špačka. Reformní komunisté však zatím rozhodně neměli vyhráno. Stále se v ÚV vyskytovalo mnoho přívrženců Novotného. Navíc usnesení pléna z ledna bylo děláno narychlo, obsahovalo řadu nicneříkajících obecných frází, stranické organizace nedostaly dostatečné informace o postojích jednotlivých proudů i jednotlivců na plénu, znaly jen závěrečnou rezoluci. Ta obsahovala pouze zprávu o potřebě změny vnitřního života KSČ a metod její práce. Nic nenaznačovalo tomu, že by došlo k nějakému obratu v politice strany. Ještě méně se pak o situaci ve straně doslechla veřejnost. Přitom stranický aktiv i celá společnost dychtili po 31 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 22. 32 Jaroslav PAŽOUT, Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Praha 2008, s. 99. 33 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 23-24.

24

informacích, kterých se jim nedostávalo. Veřejně o lednovém plénu promluvil až Josef Smrkovský v článku O co dnes jde? z 21. 1., uveřejněný v Práci. Později byl přetištěn i v ostatních novinách včetně Rudého práva a vzbudil mezi lidmi velký ohlas. Následovaly další články, za zmínku stojí například příspěvek Čas živé paměti Václava Slavíka, ředitele Ústavu politických věd, otištěný v Rudém právu. Mnoho odkrylo i vystoupení nového předsedy Svazu spisovatelů Eduarda Goldstückera v rozhlase 25. ledna. Goldstücker hovořil o schůzi členů ústředního výboru Svazu spisovatelů a mimojiné zde označil minulou politiku KSČ vůči inteligenci a mládeži za chybnou. Na konci ledna se rovněž na podnět historiků sešla skupina předválečných komunistů (Smrkovský, Kriegel, Švermová, atd.), kteří A. Dubčekovi poslali dopis, ve kterém požadovali odtajnění dokumentů a diskuze na říjnovém, prosincovém a lednovém plénu ÚV KSČ. Tento dopis byl uveřejněn v deníku Práce.34 K větší informovanosti rovněž přispělo vypracování obsáhlého výtahu z jednání říjnového až lednového pléna zahrnující i stanoviska jednotlivých členů. I samotní členové ÚV KSČ se zúčastňovali různých shromáždění, kde otevřeně mluvili o výsledcích plén. V obrodném procesu hrála velkou roli také média, jež se snažila podrobně informovat nejširší vrstvy společnosti. Rozvíjení socialismu shora totiž muselo být současně provázeno podporou zdola. Bylo nutné vyvolat u lidí zájem o politiku a donutit je tak k účasti na přeměnách. V únoru 1968 došlo ke zrušení Ústřední publikační správy, která byla zřízena stranou a dosud kontrolovala tisk. Její konec tak znamenal větší svobodu informací. Média se snažila především ukazovat na nedostatky Novotného režimu. Výborně jim k tomu posloužila tzv. Šejnova aféra, která odhalila řadu negativních rysů tohoto režimu a praktiky vysokých stranických funkcionářů. Vedla k výbuchu nahromaděné nespokojenosti. Generál Šejna se přátelil se se synem A. Novotného, přes kterého poznal i samotného prezidenta, jenž jej jmenoval generálem (ač na to neměl kvalifikaci) a dosadil ho do předsednictva Národního shromáždění. Na přelomu roku byly v JZD Ostrožská Nová Ves zjištěny určité nesrovnalosti související s nákupem jetelového semene, které JZD prodal generál J. Šejna a značně se tím obohatil. Během vyšetřování případu pak Šejna emigroval do USA.35 Začala se zkoumat Novotného kádrová politika, na povrch se dostávaly podrobnosti o Stalinských represích 50. let, začalo se mluvit o věcech, které byly dosud 34 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 34-38. 35 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 43.

25

tabu – např. o smrti Jana Masaryka, o studentských událostech na Strahově z roku 1967, došlo ke zrušení nezákonných rozsudků nad M. Horákovou, H. Píkou a mnoha dalšími. Mluvilo se o federalizaci ČSSR, konala se řada shromáždění a mítinků, kde se diskutovalo o chybách minulosti, nynějších problémech, budoucím vývoji atd. Docházelo i k výměnám fukcionářů, kteří se ve společnosti zdiskreditovali. Dne 21. 3. přijalo PÚV rezignaci Antonína Novotného z funkce prezidenta republiky, jehož na tomto postu nahradil Ludvík Svoboda.36 V této době už začal obrodný proces znepokojovat členy Varšavské smlouvy, kteří dění v Československu kritizovali na své březnové schůzce v Drážďanech. Plénum strany, které se sešlo 1 - 5. 4. však novou politiku potvrdilo. Změny doznalo PÚV, do nějž byli v tajném hlasování zvoleni tito členové: F. Barbínek, V. Biľak (1. tajemník ÚV KSS), O. Černík, A. Dubček, F. Kriegel, J. Piller, E. Rigo, J. Smrkovský, J. Špaček a O. Švestka. Do čela vlády byl navržen Oldřich Černík, na předsedu NS Josef Smrkovský. Významným bodem jednání se stalo schválení tzv. Akčního programu, jehož snahou byla demokratizace socialistického systému. Obsahoval jak reformy politické, tak i ekonomické a společenské. Z Akčního programu vycházelo rovněž programové prohlášení nové vlády, která se představila veřejnosti. Období po plénu se vyznačovalo obrovským rozmachem lidové aktivity. Ta byla velmi zřetelná např. u mládeže a projevovala se útoky na ČSM a jeho následným štěpením na různé zájmové složky (např. Svaz vysokoškolských studentů, Zväz vysokoškolských študentov, Svaz pracující mládeže Československa, Junák, Asociace středoškolských studentů atd.). Docházelo k obnově staronových organizací jako např. Sokol a zároveň k zakládání organizací úplně nových (např. Dílo katolické obnovy, Svaz vědeckých pracovníků atd.). Vznikaly i nové politicky zaměřené kluby mimo Národní frontu. Jednalo se o K 231, jenž se zasazoval hlavně o důsledné rehabilitace a vytvoření záruk proti možnému zneužití moci, a Klub angažovaných nestraníků (KAN) zaměřený na hájení lidských práv. Nárůst počtu členů zaznamenaly i nekomunistické strany, které byly součástí NF – Československá strana lidová a Československá strana socialistická. O obnovení se pokusila i sociální demokracie, ale narazila na odpor KSČ. Větší autonomii na úkor státu žádaly rovněž odbory. Na Slovensku nekomunistické strany velkou roli nehrály, zato vzrostl vliv církve. Přesto je nutné zdůraznit, že KSČ se stále těšila velké vážnosti a o socialismu rovněž nikdo nepochyboval.37 36 Karel KAPLAN, Československo v letech 1967-1969, Praha 1993, s. 14-16. 37 Jan PAUER, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004, s. 29.

26

Je potřeba rovněž poznamenat, že politická reforma probíhala v prostředí výrazné ekonomické stability. V první polovině roku 1968 došlo k vzrůstu národního hospodářství, jež vycházel z ekonomických reforem let 1964 – 1965, a projevil se především ve zvýšení nejnižších mezd, což vedlo k denivelizaci mezd. Na Slovensku probíhal proces přeměny pomaleji a soustředil se především na federalizaci, s demokratizací se tolik nespěchalo. Na rozdíl od ÚV KSČ ÚV KSS kádrově téměř nedoznal změn. Nebyl do něj kooptován například ani Gustáv Husák. Rovněž na Slovensku hrozilo reálné nebezpečí, že se reformní komunisté v rámci obrany národních zájmů sblíží s konzervativci, což se v podstatě později potvrdilo.38 Z výše uvedených informací lze usuzovat, že všichni členové KSČ s obrodným procesem souhlasili. To ovšem není pravda. Jaké bylo tedy rozvrstvení vedení KSČ v prvních měsících roku 1968? Vyskytovala se zde stále Novotného starokonzervativní skupina odmítající jakékoliv změny, dále tzv. střed, který prosazoval mírný pokrok (A. Indra, J. Lenárt, D. Kolder a většina KSS včetně V. Biľaka) a progresivní křídlo (J. Smrkovský, F. Kriegel, Č. Císař, Z. Mlynář, O. Šik, G. Husák), jež se snažilo o aktivizaci

lidového

demokratizačního

pohybu,

které

by

podpořilo

rychlejší

uskutečňování změn. Naproti tomu střed si přál spíše zbrždění tohoto pohybu. A. Dubček stál mezi těmito křídly a snažil se o spolupráci těchto skupin, nicméně rozdílnosti názorů obou křídel se spíše prohlubovaly, což potvrdily volby předsednictva NS 18. dubna, kdy se proti volbě J. Smrkovského překvapivě postavilo 68 poslanců. Od 21. do 29. dubna probíhaly krajské konference KSČ, na nichž se velmi silně ozývaly hlasy pro svolání mimořádného sjezdu, který by přijal Akční program. Řadě členů šlo totiž o co nejrychlejší přijetí, aby konzervativci neměli tolik času na brždění demokratizačního procesu.39 První máj proběhl poprvé bez toho, aby ÚV KSČ vydal instrukce k organizaci oslav tohoto svátku. Nechal iniciativu na místních stranických orgánech a na lidech samotných, takže oslavy byly mnohem spontánnější než minulá léta a provázela je řada diskuzí. Čelní politici vystupovali se svými projevy za hojné účasti občanů, což opět svědčilo o zvýšeném zájmu o politiku ve společnosti. Vývoj událostí však vyvolával stále větší znepokojení ostatních socialistických států, hlavně SSSR a NDR. Na květnové schůzce vedení KSSS a KSČ to bylo reprezentantům KSČ dáno jasně najevo a

38 Jan RYCHLÍK, Vznik česko-slovenské federace, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008, s. 125126. 39 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 69-79.

27

oni přijeli z Moskvy s názorem, že by se mělo dosáhnout politického zklidnění, nicméně ostatní socialistické státy do toho nemají právo mluvit. K jinému názoru došel V. Bilak, rovněž účastník těchto moskevských jednání, jenž byl přesvědčen, že o vývoji v ČSSR by se mělo rozhodnout zvenčí. Kolem Biľaka se začala vytvářet neokonzervativní ideologická platforma, která se opírala o SSSR, spojovala se v jeden blok se starokonzervativci a hodlala získat moc do svých rukou.40 Na květnovém zasedání ÚV KSČ 29. 5. - 1. 6. se projevil strach z přílišné radikalizace. Přesto se stala úspěchem dohoda o svolání mimořádného sjezdu KSČ na 9. září 1968, jenž měl dovršit proces započatý v lednu. Velký vliv Dubčekovy politiky potvrdily okresní konference konané během června, kde řada zástupců konzervativních sil ve volbách neuspěla. Kromě Akčního programu a svolání mimořádného sjezdu se na konferencích řešila i výzva Ludvíka Vaculíka 2000 slov. Tento manifest vyšel 27. 6. ve čtyřech periodikách: v Literárních listech, Práci, Zemědělských novinách a Mladé frontě.41 Obsahoval výzvu k pokračování obrodného procesu, pramenící z obavy nad tím, že se postup demokratizace kvůli stále zjevnějšímu tlaku sovětského vedení proti reformním změnám v zemi zastavil. Nabádal veřejnost k aktivitě, k veřejné kritice, rezolucím, demonstracím, atd. Výzva přišla vhod konzervatistům, kteří tak měli „důkaz“, že socialismus a vedoucí úloha KSČ jsou v Československu vážně ohroženy. Manifest odmítlo i Dubčekovo vedení, byl přece jen příliš radikální, obzvlášť když už se předtím ze SSSR a ostatních socialistických zemí ozývaly hlasy, aby vedení KSČ zasáhlo proti antisocialistickým silám v zemi. Jednou z forem stupňovaného mocenskopolitického nátlaku, který přispíval k nervozitě v Československu, byla i řada vojenských cvičení SSSR a jeho spojenců, která probíhala od května 1968 v okolních státech, včetně vynuceného cvičení „Šumava“ v Československu. Toto cvičení mělo podle dohody skončit 30. června, ovšem sovětské a polské jednotky zde zůstaly mnohem déle, což opět vzbuzovalo pocity znepokojení. Vedoucí představitelé KSČ začali zjišťovat, že se jim situace poněkud vymkla z rukou a demokratizační pohyb v zemi by měli přece jen trochu přibrzdit. Společnost se aktivizovala mnohem rychleji, než předpokládali. Jako jeden z velkých problémů se jevila československá média. Někteří novináři totiž najednou nedokázali naložit se svobodou tisku a byli až příliš aktivní, bez politické zodpovědnosti. Tohoto ovzduší využívali konzervativci, kterým bylo po okresních i krajských konferencích jasné, že nebudou moci ovlivnit mimořádný 40 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1 díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 87-88. 41 Tamtéž, s. 123.

28

sjezd, tak jak si představovali. Hledali tedy oporu u sovětských soudruhů a snažili se je přimět k zásahu do československých záležitostí. Upozorňovali SSSR na spoustu věcí, které podle nich ohrožují socialismus v Československu. V podstatě však poukazovali na okrajové záležitosti, například na činnost KANu a K 231, na snahy o ustavení sociální demokracie či na „extrémy“ v tisku, které ještě ke všemu velice často překrucovali. Výše zmíněné kluby však byli velmi slabé, rovněž výbory pro vznik sociální demokracie měly velmi málo členů. Mluvit tedy v souvislosti s těmito záležitostmi o projevech kontrarevoluce se jeví jako zcela zcestné. Konzervatisté rovněž šířili během léta letáky napadající představitele obrodného procesu, zvali ze SSSR různé pozorovatele (např. šéfredaktor Rudého práva Švestka pozval šéfredaktora sovětské Pravdy Zimjanina, který pak v těchto novinách zveličoval projevy protisocialistického smýšlení), atd. Napětí mezi konzervativci a reformními křídly KSČ neustále rostlo. Dne 4. července obdrželo PÚV KSČ dopis politbyra ÚV KSSS, kde mu bylo navrženo uspořádat společnou schůzku z důvodu obav ze situace v Československu, která podle SSSR vede k rozpadu socialistické společnosti. Obdobné dopisy přišly i od dalších komunistických stran varšavské pětky. Přes protest některých členů – Biľaka, Švestky, Koldera a Riga – předsednictvo rozhodlo, že navrhované schůzce by měla předcházet dvoustranná jednání, včetně rozhovorů s představiteli KS Rumunska a Svazem komunistů Jugoslávie, a účast na schůzi ve Varšavě odmítlo.42 Schůzka o situaci v Československu se tedy konala ve dnech 14. - 15. července bez účasti představitelů KSČ. Zde vznikl dopis pěti komunistických stran adresovaný ÚV KSČ, ve kterém mu je především vytýkán odklon od socialismu, jehož obrana je podle dopisu věcí všech spřátelených socialistických států. Kromě řady výčitek obsahuje také soubor požadavků vůči KSČ, jako je rozhodný nástup státní moci proti revizionistickým protisocialistickým silám, zastavení činnosti kritizovaných organizací, znovuovládnutí médií, atd. Dne 17. července vypracovalo a schválilo PÚV Stanovisko k varšavskému dopisu, ve kterém sice připouští existenci několika extrémů, ale celkově výtky označuje za nespravedlivé. K ohrožení socialistické moci v Československu nedochází, a pokud by se tomu tak dělo, udělá strana vše na její obranu. Varšavský dopis vyvolal u veřejnosti nelibost, naopak Stanovisko se setkalo s velkou podporou. Je také nutné zmínit se několika slovy o zahraničně politické koncepci reformních komunistů. I ve druhé polovině 60. let navzdory probíhajícímu obrodnému

42 Antonín BENČÍK, Rekviem za pražské jaro, Třebíč 1998, s. 79-81.

29

procesu zůstávalo Československo jedním z nejvěrnějších spojenců SSSR. Upevňovalo vztahy se socialistickými státy, o čemž svědčí například nové spojenecké smlouvy s Bulharskem, Maďarskem či Rumunskem. Ve vztahu k státům socialistického bloku usilovala československá politika o rovnoprávné partnerství a ražení politiky nevměšování. Od roku 1966 se sice projevovaly známky uvolnění československých postojů vůči SRN, jednalo se však spíše o zájem o hospodářskou spolupráci, neboť SRN byla v této době již jednou z evropských hospodářských velmocí. Z podobných důvodů došlo i k zahájení rozhovorů o normalizaci vztahů s neutrálním Rakouskem. NDR, Polsko a SSSR si však vykládali zdánlivě smířlivou politiku k SRN jako ohrožení jejich bezpečnostních zájmů. K obhajobě ČSSR v této otázce však může posloužit fakt, že během osmi měsíců „Pražského jara“ nedošlo ani k jedné schůzce se západními politiky na vládní úrovni, na rozdíl od mnoha setkání s představiteli socialistických států. Nikdo nemohl Československu vyčítat, že neuskutečňuje důslednou socialistickou politiku. I proto bylo vedení KSČ popuzeno zněním varšavského dopisu.43 Reakce ÚV KSČ na varšavský dopis spolu s výsledky krajských a okresních konferencí spojence ještě více zneklidnily, a proto bylo v průběhu jednání politbyra ÚV KSSS ve dnech 19. - 22. července rozhodnuto o přípravách vojenské intervence do Československa. Zároveň se v zemích varšavské pětky rozjela proti ČSSR mohutná ideologicko-politická kampaň. I přesto se však SSSR rozhodl uskutečnit setkání s československým vedením a naposledy na něj učinit politický nátlak. Na návrh Moskvy se měla tato schůzka konat buď v Moskvě, Kyjevě nebo Lvově, vedení ČSSR však trvalo na setkání na čs. území. Místem jeho konání se nakonec stala Čierná nad Tisou, známá jako železniční překladiště na čs. - sovětských hranicích. V československém prostředí příprava schůzky vyvolávala obavy, ale i přesto se mezi lidmi opět vzedmula vlna podpory reformnímu vedení. Neuvěřitelný milion občanů podepsal výzvu adresovanou členům čs. delegace: Socialismus, spojenectví, suverenita, svoboda, formulovanou Pavlem Kohoutem, obhajující obrodný proces v Československu.44 Jednání představitelů KSSS a KSČ začalo 29. července, trvalo čtyři dny a bylo tajné. Obě strany se dohodly, že 3. srpna se uskuteční ještě schůzka se zástupci komunistických a dělnických stran Bulharska, Maďarska, Polska a NDR v Bratislavě. Navenek to vypadalo, že jednání probíhá v přátelské atmosféře, skutečnost však byla

43 Jan PAUER, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004, s. 6775. 44 Antonín BENČÍK, Rekviem za pražské jaro, Třebíč 1998, s. 94-107.

30

jiná. Sovětské vedení znovu zdůrazňovalo oprávněnost varšavského dopisu a kritizovala představitele ÚV KSČ za situaci v zemi. Velkou nevýhodou československé delegace byla nejednotnost, neboť v jejích řadách se vyskytovali kromě reformních komunistů rovněž konzervativci (Biľak, Kolder, a další), kteří ve svých diskuzních příspěvcích souhlasili se sovětskou kritikou. Konečná jednání se už však konala bez nich a účastnil se jich za československou stranu jen Dubček, Černík, Smrkovský a Svoboda. Moskvě se nelíbili někteří čelní představitelé KSČ jako František Kriegel (předseda NF) či Čestmír Císař (tajemník ÚV KSČ) a žádali jejich odvolání. Také požadovali znovuzavedení kontroly tisku aparátem strany, vyjmutí záležitostí vnitřní bezpečnosti z kompetencí ministerstva vnitra, atd. Československá strana byla ochotna šíření protisovětských tendencí omezit, chápala sovětskou kritiku jako určité naléhání, na něž hodlala svým způsobem reagovat, ale rozhodně je nechápala jako vzájemnou úmluvu. Naopak sovětské vedení výsledek hovorů vnímalo jako závazné sliby. Potvrzením je Brežněvův projev na schůzce s představiteli zemí varšavské pětky konané 18. srpna v Moskvě, tedy těsně před intervencí. V něm si Brežněv postěžoval, že předsednictvo ÚV KSČ neuskutečnilo kroky, které slíbilo učinit na základě schůzky v Čierné nad Tisou. Ostatně na nesplnění slibů se Sověti odvolávali i po 21. srpnu.45 Následující schůzka v Bratislavě 3. srpna byla opět tajná, ale tentokrát se na ní nemluvilo o situaci v Československu, ale hovořilo se zde o společné spolupráci. Nicméně v předvečer jednání Brežněv informoval Gomulku, Kádára, Ulbrichta a Živkova o výsledcích schůzky v Čierné. Výsledné bratislavské prohlášení bylo dost všeobecné, mělo především demonstrovat jednotu společenství a všechny strany v něm proklamovaly svou věrnost marxismu-leninismu, socialistickému internacionalismu a Varšavské smlouvě. Prohlášení bylo velmi dvojznačné. Zatímco českoslovenští představitelé v něm nespatřovali nebezpečí, sovětské vedení hodlalo tímto dokumentem, hovořícím o „společné internacionální povinnosti všech socialistických zemí bránit socialismus“, legitimovat eventuální intervenci. Po těchto setkáních měli českoslovenští reformní představitelé pocit, že konflikt kolem varšavské schůzky je zažehnán. V uklidněné atmosféře se tedy mohli připravovat na mimořádný XIV. sjezd KSČ, kde měly být schváleny nové stanovy strany.46

45 Jan PAUER, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004, s.. 121148. 46 Jan PAUER, Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004, s.. 152155.

31

5.2 Vojenská intervence Dne 20. srpna 1968 se konala schůze předsednictva ÚV KSČ, kde se mělo především diskutovat o materiálech pro blížící se XIV. sjezd KSČ. Konzervativci však hned od začátku schůzky prosazovali změnu pořadu projednávaných bodů, přičemž nejdříve se chtěli věnovat jednáním v Čierné a v Bratislavě. Podle plánu Aloise Indry, dohodnutého s ostatními konzervativci a schváleného samotným Leonidem Iljičem Brežněvem 18. srpna, měl být totiž při debatě o kontrarevoluci v Československu napaden Dubček za neplnění dohod z Čierné a sesazen z funkce prvního tajemníka, moci se měli chopit konzervativci, kteří měli legalizovat příchod vojsk Varšavského paktu. O této intervenci informoval Brežněv spojence 18. srpna. Argumentoval tzv. zvacím dopisem čs. představitelů s pěti podpisy (Indry, Kapka, Švestky, Koldera a Bilaka), který byl sovětskému vedení předán na bratislavské schůzce. K puči na zasedání předsednictva mělo dojít co nejdříve, aby vítězové stačili vydat výzvu pěti spojeneckým státům k vyslání vojsk na naše území, aby zabránilo kontrarevoluci. Vojska byla připravena hranice přejít o půlnoci z 20. na 21. srpna. Jenže čs. konzervativcům se prohodit body jednání nepodařilo a v předsednictvu nakonec stejně neměli většinu. Na rozhodnutí o vstupu vojsk na území ČSSR to však nic neměnilo. O překročení hranic armádami Varšavské smlouvy byl telefonicky informován před půlnocí předseda vlády Černík, který to přetlumočil i ostatním členům ÚV. Po tom, co se Dubček a ostatní reformní komunisté probrali z počátečního šoku, rozhodli se rychle vydat stanovisko k vojenské invazi s apelem na občany, jak se mají chovat. Ve znění prohlášení se objevily tyto body: vstup vojsk nastal bez vědomí nejvyšších československých orgánů, odporuje zásadám vztahů mezi socialistickými státy a mezinárodnímu právu, všichni vedoucí funkcionáři strany a státu zůstávají ve svých funkcích, občané byli vyzýváni k zachování klidu a neměli klást vojskům odpor. Zároveň se co nejdříve měl sejít parlament, vláda i plénum ÚV KSČ, aby posoudili situaci. Pro prohlášení v této podobě hlasovalo 7 z 11 členů PÚV. Proti se postavili Bilak, Rigo, Kolder a Švestka, kteří počítali i s hlasy Pillera a Barbírka, ti však vyslovili nesouhlas se vstupem vojsk. Konzervativci se tedy ocitli v menšině, a tak se snažili debatu alespoň co nejvíce zdržovat, neboť čekali, že se v budově ÚV KSČ každou chvíli objeví Sověti, kteří zamezí tomu, aby se toto prohlášení odvysílalo v rozhlase a

32

dostalo se tak na veřejnost.47 Nakonec se raději uchýlili na sovětské velvyslanectví, kde se u velvyslance Červoněnka radili, jak postupovat dále. Červoněnko chtěl prosadit vznik revoluční dělnicko-rolnické vlády v čele s A. Indrou, která by vyslovila souhlas s intervencí alespoň dodatečně. Tuto vládu však měl jmenovat prezident Svoboda, který to odmítl. Mezitím byli v budově ÚV KSČ zatčeni A. Dubček, J. Smrkovský, F. Kriegel, J. Špaček a B. Šimon, v budově předsednictva vlády O. Černík a u sebe doma Č. Císař, jemuž se však později podařilo uniknout, a byli deportováni do SSSR. Přesto oproti představám okupantů nepřestaly pracovat legální orgány (Národní shromáždění a vláda), které odmítly okupaci stejně jako většina veřejnosti. Intervence vyvolala ohromný celonárodní odpor. Lidé různými formami podporovali Dubčeka a jeho vedení, stejně tak činily deníky a časopisy. Naopak letáky rozšiřované vojsky zůstaly bez povšimnutí. Lidé se snažili sovětským vojákům vysvětlit absurditu jejich vpádu. Ač se vojensky intervence zdařila, po stránce politické se jednalo o jednoznačnou prohru sovětského vedení. Navzdory invazi se dokonce díky pracovníkům MV KSČ v Praze podařilo svolat do Vysočan mimořádný XIV. sjezd KSČ. Ač sjezdu hrozil vojenský zásah, sešlo se zde 1219 z 1543 zvolených kandidátů.48 Sjezd rozhodl o pokračování v polednové politice, vyjádřil podporu Dubčekovi a také zvolil nové ÚV KSČ, do nějž nebyli zvoleni dosavadní členové, kteří podporovali vstup jednotek. Rovněž občany vyzval k hodinové generální stávce, která opravdu 23. srpna proběhla. Svou politickou prohru mohl SSSR překonat jen tvrdým politickým nátlakem, k němuž došlo při jednáních v Moskvě. Situaci v zemi se se Sověty rozhodl řešit prezident Svoboda, který 23. srpna dobrovolně odletěl do Moskvy. Doprovodil ho G. Husák, M. Dzúr (představitelé vlády), za NS a předsednictvo NF B. Kučera. Zároveň se k němu přidal V. Bilak, J. Piller a A. Indra, kteří odcestovali na pozvání sovětského vedení. O den později do Mosvy přiletěli další členové vedení KSČ F. Barbírek, E, Rigo, O. Švestka, J. Lenárt, M. Jakeš a Z. Mlynář.49 Sověti měli při jednáních jasnou převahu, přesto se snažili českoslovenští představitelé alespoň o nějaký kompromis. Především se snažili prosadit odchod okupačních vojsk z ČSSR, což bylo ovšem nepřijatelné pro Sověty. V Československu během těchto jednání vládla velká nervozita a napětí, neboť lidé netušili, co se v Moskvě děje. Nevědělo to ani Národní shromáždění. Po dramatickém jednání, vedené

47 Čestmír CÍSAŘ, Srpnová kalvárie, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008, s. 19-28. 48 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 174. 49 Karel KAPLAN, Československo v letech 1967—1969, Praha 1993, s. 70.

33

ze sovětské strany s maximální tvrdostí, byl dohodnut a podepsán protokol, jenž v podstatě uznával realitu vstupu vojsk. Hovořilo se sice jen o dočasném pobytu, ale přesné datum odchodu stanoveno nebylo, vojska měla odejít, až pomine ohrožení socialismu v ČSSR. Českoslovenští představitelé se dále museli zavázat k určitým opatřením, která povedou k normalizaci vztahů se SSSR, což znamenalo například ovládnout sdělovací prostředky, zakázat činnost „antisocialistických“ organizací a stran, provést kádrové změny, atd. Text protokolu rovněž negoval platnost tzv. vysočanského sjezdu KSČ. Protokol byl tajný a oficiálně nebyl uveřejněn ani v ČSSR, ani v SSSR. Československá veřejnost se o výsledcích jednání dozvěděla 27. 8. z komuniké, které bylo mírnější než protokol, přesto na něj obyvatelstvo reagovalo velmi negativně. Na druhou stranu byli lidé alespoň rádi, že se jejich oblíbení představitelé z Moskvy vůbec vrátili, což dávalo naději i do budoucna. Cílem sovětských politiiků bylo prostřednictvím moskevského protokolu zavést čs. politiku zpět do období před lednem 1968, což si Dubček a jeho soudruzi nepřipouštěli. Stále doufali, že budou moci i nadále pokračovat v obrodném procesu.50

5.3 Konec československé reformy a cesta k normalizaci Sjezd KSS, probíhající 26. - 28. srpna, zvolil prvním tajemníkem strany Gustáva Husáka, který si hlasy delegátů získal svým projevem, kde ještě hodnotil obrodný proces kladně. Zároveň však Husák přiměl účastníky sjezdu, aby zrušili své usnesení z 26. srpna podporující vysočanský sjezd. Tento jeho krok mu pomohl nastartovat pozdější kariéru, neboť si jím získal Brežněvovu důvěru. Na konci srpna se konalo první zasedání ÚV KSČ po návratu z Moskvy. To sice ještě potvrdilo ve funkci prvního tajemníka Dubčeka a zařadilo mezi členy předsednictva řadu reformistů, zároveň však z funkcí museli odejít první představitelé polednové politiky – Josef Pavel, Ota Šik či Jiří Hájek. Přesto pokračovala rehabilitace obětí procesů 50. let, příprava ekonomické reformy a také cenzura tisku ještě nebyla tak přísná. To se nelíbilo sovětské straně, a proto do Prahy vyslala náměstka ministra zahraničních věcí SSSR V. V. Kuzněcova, aby dohlížel na plnění moskevských dohod. Brežněv si také začátkem října pozval Dubčeka, Černíka a Husáka do Moskvy, kde jim přednesl řadu výtek k situaci v ČSSR. Rovněž odmítl požadavek na rychlý odchod 50 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1.díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 177-188.

34

spojeneckých vojsk, naopak chtěl, aby sami českoslovenští představitelé požádali o ponechání většího množství sovětských jednotek na území Československa. V této otázce si Brežněv prosadil svou, a tak byla 16. října podepsána smlouva o pobytu sovětských jednotek v Československu, kterou přijala československá veřejnost s velkým rozhořčením. Při projednávání této smlouvy v NS se postavili proti pouze 4 poslanci – F. Kriegel, F. Vodsloň, E. Fuková a G. Sekaninová-Čakrtová.51 Dne 27. října NS přijalo ústavní zákon o čs. federaci, což byl asi jediný trvalý výsledek obrodného procesu. Nesouhlas s uzavřením smlouvy o pobytu sovětských vojsk na našem území a s ustupováním od reformní politiky projevili především mladí lidé demonstrací, která se konala 28. října v Praze. K protisovětskému vystoupení mládeže došlo také v předvečer VŘSR z 6. na 7. listopadu v Praze, Bratislavě, Brně či Českých Budějovicích. Účastníci protestů strhávali sovětské vlajky a ničili výzdobu. Ozbrojené složky toto počínání nenechaly bez povšimnutí a proti demonstrantům zasáhly. Zákrok sice nebyl nijak brutální, ale znamenal varovný signál. Poprvé po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se totiž moc reprezentovaná Dubčekem a dalšími „hrdiny“ srpnových dnů obrátila proti vlastním lidem.52 Nátlaku Moskvy se Dubčekovo vedení snažilo bránit ještě na listopadovém plénu ÚV KSČ a to i kvůli důvěře široké veřejnosti, která posílala zasedání nespočet rezolucí. A jaký byl jeho výsledek? Plénum se sice hlásilo k pokračování obrodného procesu i k Akčnímu programu, ale na druhou stranu Dubčekovo progresivní křídlo zaznamenalo oslabení pozic v orgánech strany a rovněž v jejím aparátu, do kterého byli nyní zvoleni lidé jako například V. Biľak. Reformní komunisté byli zatlačeni do defenzívy. Tuto situaci pozorovali s obavami hlavně vysokoškolští studenti. Politika ústupu od polednové politiky a schválení smlouvy o pobytu vojsk v Československu vyvolaly na vysokých školách odpor. Reakcí byla třídenní stávka na všech českých vysokých školách započatá 18. 11. 1968, která vzbudila pozornost veřejnosti a získala její podporu. Ke studentům se přidali i pracující z mnoha závodů, kde se řádně nepracovalo, probíhaly v nich diskuze a objevily se i snahy o vyhlášení krátkodobých stávek. Autoři Akčního programu, jehož dodržování si snažili studenti vynutit, už však nedokázali za jeho plněním stát a uplatňovali politiku ústupků.53 Toto podléhání československého politického vedení sovětskému tlaku vedlo k

51 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2.díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 15. 52 Tamtéž, s. 20. 53 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2.díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 31-32.

35

oslabování důvěry lidu ve své představitele a k postupné rezignaci. Víra v pokračování polednového vývoje se pomalu vytrácela. Svým zoufalým činem se snažil z počínající letargie vytrhnout českou společnost student Jan Palach, který se na protest proti nastupující normalizaci 16. ledna 1969 na Václavském náměstí upálil. Chtěl vyburcovat veřejnost k odporu. Jeho pohřeb 25. ledna se stal obrovskou manifestací nespokojenosti občanů s dalšími ústupky brežněvovskému vedení. Následován byl dalšími lidmi, z nichž nejznámějším se stal čin Jana Zajíce, který se upálil přesně měsíc po Palachově pohřbu. Konec nadějím přineslo definitivně dubnové plénum ÚV KSČ, kterému však ještě koncem března předcházely události kolem hokejového mistrovství světa ve Stockholmu. 21. 3. československý tým Sověty porazil poprvé. Výhra vzbudila velké emoce, měla hlavně politický podtext, lidé ji brali jako odvetu za srpen. Podrobně se výhře věnoval tisk a tato sportovní událost vzbudila celospolečenský zájem. Další zápas se Sověty se měl hrát 28.3. Žádné přímé důkazy sice neexistují, ale Sověti se pravděpodobně rozhodli, že případné druhé výhry ČSSR využijí ke konečnému zpacifikování vedení KSČ prostřednictvím příprav provokací. Do těchto příprav bylo zainteresováno sovětské velvyslanectví, které působilo na konzervativce v mocenském aparátu, především na ministerstvo vnitra. 28. 3. před 22. hodinou československý tým porazil mužstvo SSSR znovu. Ulice měst zaplnila spousta jásajících lidí, kteří v projevech radosti provolávali protisovětská hesla. Toho využili provokatéři z řad StB. V Praze na Václavském náměstí skupina provokatétů StB řízená plk. Bohumilem Molnárem iniciovala útok na kanceláře sovětského Aeroflotu. K útoku na kancelář se připojila řada občanů, načež provokatéři se stáhli a odjeli připravenými autobusy. O připravování této akce svědčilo i množství dlažebních kostek, které ležely před budovou před zahájením útoku. Na Slovensku demonstrace takový rozsah neměly, na druhou stranu bylo proti demonstrantům zakročeno mnohem ostřeji, což potvrdilo, že na Slovensku normalizace pokračuje mnohem rychleji. V davu demonstrujících se nacházeli rovněž sovětští pozorovatelé, kteří okamžitě informovali Moskvu. Dubčekovo vedení udělalo v těchto dnech několik chyb. Dubček nedal svolení ministrovi národní obrany Dzúrovi k vojenské pomoci, o kterou žádalo ministerstvo vnitra. Zásah armády přitom býval mohl zamezit některým útokům na sovětské cíle. Další chybou bylo, že československé orgány nezaujaly k situaci důrazný postoj. Až 31. 3. předala vláda prostřednictvím místopředsedy vlády Františka Hamouze omluvu sovětskému velvyslanci Červoněnkovi. To už však byl na cestě do Československa ministr obrany 36

SSSR Grečko, odhodlaný využít hokejové události k dovršení mocenského předělu.54 Grečko se nejdříve sešel v Milovicích s náčelníkem generálního štábu Karlem Rusovem a generálním inspektorem armády Miroslavem Šmoldasem. Grečko si totiž chtěl nejdříve zajistit poslušnost velení čs. armády, aby jej mohl využít k nátlaku na Dubčeka. Pohrozil jí novou vojenskou intervencí. Vojenská rada ministerstva národní obrany vypracovala podle požadavku Grečka ultimátum, které předložila výkonnému výboru PÚV na jeho zasedání 1. dubna. V případě nepřijetí požadavků hrozila vypovězením poslušnosti. Dubčekovi se jednání celkově vymklo z rukou. Musel vyslechnout řadu výpadů své osobě a poměrům ve vedení strany. Vlna kritiky se snesla rovněž na hlavu Josefa Smrkovského. Jako největší kritik se zde ukázal Gustáv Husák. Ještě téhož dne se sešlo PÚV, které 2. dubna vydalo prohlášení akceptující prosovětské hodnocení událostí a požadavky SSSR. Naznačilo změnu kurzu strany a definitivní rozchod s polednovou politikou. Toto prohlášení vzbudilo ohromné rozčarování veřejnosti, ke vzdoru se však obyvatelstvo neodhodlalo, a to ani formou stávek či petic. Drobný odpor projevili jen vysokoškolští studenti a radikální odborové organizace.55 Na plénu ÚV KSČ 17. dubna Dubček rezignoval na post prvního tajemníka strany, na němž ho vystřídal G. Husák. Husák během jara 1968 sice zastával reformní názory, ale krátce po okupaci pochopil, že pro jeho kariéru bude lepší respektovat sovětské představy o socialismu. Lidé stejného smýšlení se nově dostali i do PÚV KSČ, odkud naopak odešli stoupenci Dubčeka. Dubnové plénum tak uzavřelo etapu reforem a naopak nastartovalo období normalizace politického a společenského života, jehož cílem bylo obnovení monopolního postavení KSČ bez možnosti svobodného projevu odlišné politické vůle. Nové vedení si vytyčilo několik základních cílů: potlačit jakoukoli opozici ve vedení KSČ i v nižších orgánech, ovládnout sdělovací prostředky, zadusit odpor veřejnosti a vzít jí možnost veřejného působení a prostřednictvím Národní fronty podřídit ústřední orgány společenských organizací a politických stran vedení KSČ. Začalo také docházet ke kádrovým změnám na vedoucích místech stranických orgánů. Zatím byly tyto změny poměrně mírné, hromadné čistky a tvrdé represe měly teprve přijít.56 K jejich nastolení došlo po událostech kolem výročí sovětské okupace. V těchto dnech občané Československa naposledy veřejně projevili odpor k nové politice strany.

54 Zdeněk DOSKOČIL, Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu, Brno 2006, s. 97-116. 55 Zdeněk DOSKOČIL, Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu, Brno 2006, s. 115-137. 56 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 63-70.

37

Ve všech větších městech došlo k demonstracím, stávkám a dalším projevům odporu, který však byl potlačen policejními složkami, LM a armádou. Po tomto zásahu, při kterém zemřelo několik lidí, bylo přijato zákonné opatření č. 99/1969 Sb. (tzv. pendrekový zákon), které umožnilo postihovat účastníky demonstrací a všechny, kteří by se chtěli vzpouzet socialistickému společenskému řádu. Tento zákon podepsal i A. Dubček, což vzbudilo u lidí obrovské zklamání.57 Husákovo vedení jasně ukázalo, že již nepočítá s obnovou občanské společnosti a demokratizací společenského systému. Naopak dalo lidem na srozumněnou, že hodlá získat znovu kontrolu nad veškerým děním ve společnosti a definitivně se vypořádat s reformním procesem. Začalo docházet k masivnějším personálním čistkám v KSČ, orgánech státu i společenských organizacích. Proces pacifikace reformního hnutí, jenž znamenal vyřazení jeho zastánců ze všech oblastí života společnosti, ještě zintenzivněl po lednovém plénu ÚV KSČ v roce 1970. Na tomto zasedání byl rovněž přijat Dopis ÚV KSČ všem základním organizacím a členům strany k výměně stranických legitimací v roce 1970, na základě kterého se strana zbavovala svých členů podle toho, jaké stanovisko zaujali k srpnu 1968 a k politice

normalizace.

Kromě

čistek

v

KSČ

docházelo

k

odstraňování

„protisocialistických sil“ i ze společenských organizací. Čistky probíhaly na školách, v odborech, mládežnických organizacích i v oblasti vědy či umění. Zasáhly velkou část společnosti Československa a hodně přispěly k její rezignaci na podporu reformních změn.

58

Většina lidí se raději o politiku přestala zajímat a aktivní odpor přetrvával

pouze u menších skupin lidí, především intelektuálů a umělců, kteří se však museli uchýlit do ilegality.

57 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 73-75. 58 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 93110.

38

6 Rok 1968 na Nymbursku 6.1 Počátek reformního procesu S výsledky lednového pléna konaného 3. - 5. ledna 1968, kde byl z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ sesazen Antonín Novotný a na jeho místo zvolen Alexander Dubček, bylo jedenáctičlenné předsednictvo OV KSČ ve složení Bláha, Kaňok, Klíma, Kolka, Kubánek, Kurka, Mařík, Novák, Novotný, Zika a Zedník seznámeno již na svém zasedání 6. ledna. O usneseních a závěrech říjnového, prosincového a lednového pléna jim poreferovala členka ÚV KSČ Ludmila Černá. POV KSČ na základě této schůze rozhodlo seznámit s rezolucí ÚV KSČ funkcionářský aktiv rozhodujících závodů a zařízení v okrese a zároveň se dohodlo na svolání pléna OV KSČ na 12. ledna.59 Z tohoto zasedání se bohužel nedochoval žádný zápis, takže není známo, jak podrobně byli poslanci OV KSČ informováni o dění v ÚV a rozkolu v jeho předsednictvu. Až do Okresní konference OV KSČ, která se měla konat 16. - 17. března 1968, se o situaci ve straně na zasedáních předsednictva i pléna OV KSČ téměř nehovořilo. V prvních dvou měsících roku 1968 se straničtí funkcionáři na okrese zabývali spíše jinými záležitostmi. Připravovaly se výroční členské schůze, volby do národních výborů, oslavy 20. výročí Vítězného února, vzniku Lidových milic a rovněž 50. výročí vzniku sovětské armády, což členy strany plně zaměstnávalo. Většina diskuzí na zasedáních POV se také točila kolem příprav již zmiňované okresní konference. Bylo nutné zhodnotit práci OV KSČ od minulé okresní konference konané v roce 1966, vybrat delegáty na březnovou konferenci, vypracovat návrh složení pracovního předsednictva okresní konference, mandátové komise, volební komise, návrhové komise atd. V rámci oslav 20. výročí Vítězného února se 27. února 1968 v Dělnickém domě v Nymburce konalo slavnostní zasedání OV KSČ, OV NF a ONV, kde někteří příslušníci a jednotky Lidových milic obdržely medaile za obranu a službu vlasti, diplomy ÚV KSČ a KV KSČ, čestné uznání OV KSČ a někteří milicionáři se dočkali i povýšení. Následovala beseda s milicionáři. Po obědě program pokračoval manifestací na nymburském náměstí, která byla spojená s nástupem jednotek LM, Veřejné

59 Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 6. 1. 1968

39

bezpečnosti a armády.60 Těchto oslav se účastnilo na 4000 obyvatel. Slavnostní schůze a zasedání se konaly i v ostatních městech a obcích na okrese. V Poděbradech oslavy začaly slavnostním projevem v kulturním sále Kolonády, následoval koncert dechové hudby Poděbradka a večer se konal koncert Středočeského symfonického orchestru se sólistkou, houslistkou Dimitrinou Tabakovovou. Uspořádány byly rovněž besedy a setkání v rámci 50. výročí vzniku sovětské armády. Největší se konala 23. února v kulturním domě v Milovicích, kde o sovětské armádě hovořil generálporučík Trusov.61 Právě s oslavami 20. výročí Vítězného února souvisí první článek v regionálním tisku, který reflektuje novou linii ve vedení KSČ. Otiskl ho týdeník Nymbursko 20. února 1968. Autor, Karel Šibrava, člen OV KSČ a vedoucí katedry marxismu-leninismu na ČVUT v Poděbradech, se v něm věnuje odkazu Vítězného února. V článku již je reflektováno, že v ÚV KSČ došlo ke změnám a že dochází k sebekritice současné situace ve straně. Šibrava apeluje na členy KSČ na Nymbursku, ať se zamyslí nad svojí dosavadní prací ve straně. Rovněž nabádá členy KSČ, že je nutné změnit formy a metody stranické práce.62 Další články zmiňující probíhající demokratizační proces na sebe nenechali dlouho čekat. Začalo jich přibývat především po 4. březnu, kdy došlo ke zrušení cenzury. Jedním z nich byl příspěvek Viléma Rambouska, spoluzakladatele stranické organizace v Nymburce z roku 1921, Upřímná slova komunisty, ve kterém vyjadřuje plnou podporu demokratizačnímu očistnému proudu v KSČ.63 Většinu informací o dění uvnitř ÚV KSČ čerpali lidé, včetně místních stranických funkcionářů, právě z médií. Předávání informací o dění ve straně stranickým orgánům totiž vázlo. Stěžoval si na ně i tajemník OV KSČ Václav Zedník na zasedání POV KSČ 7. února: „Při prvním pohledu na činnost okresního výboru se ukazuje, že okresní výbor a jeho orgány jsou schopny aplikovat usnesení vyšších orgánů na podmínky okresu. Horší je to s analýzou politické situace, kde činnost okresního výboru zatím vychází z nedostatečných informací a úroveň rozborů, předkládaných stranickým orgánům má nízkou kvalitu. Z toho důvodu i závěry a usnesení okresního výboru nemohou dostatečně reagovat na problémy, jsou v řadě případů obecné a povrchní.“64 Všichni přítomní se shodli, že systém informování by se měl zdokonalit, což by měl podrobněji rozebrat nově zvolený okresní výbor po okresní konferenci. 60 61 62 63 64

Nymbursko, 20. 2. 1968, s. 3. Nymbursko, 27. 2. 1968, s. 2. Nymbursko, 20. 2. 1968, s. 1. Nymbursko, 5. 3. 1968, s. 1. SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 7. 2. 1968, diskuze

40

Demokratizační proces na Nymbursku se vyvíjel v porovnání s Prahou značně opožděně. Důvodem byl především nedostatek informací o dění uvnitř ÚV KSČ. Obdobná situace však byla i v ostatních okresech. I když určité výjimky v mimopražských regionech existovaly, ale byly způsobeny aktivitou jednotlivých stoupenců nové politiky, jako byli J. Špaček a J. Šabata v Brně, J. Borůvka na okrese Náchod a Jičín, Z. Hejzlar v Severomoravském kraji a jiní.65 Na okrese Nymburk nikdo takový nepůsobil, naopak, zástupce nymburského okresu v ÚV KSČ a poslanec NS Karel Mestek byl jedním z těch, kdo se na lednovém plénu ÚV KSČ ohrazoval proti tomu, aby se stranická veřejnost dozvěděla o rozdílných názorech a střetech uvnitř PÚV KSČ.66 Ve většině regionů se demokratizační proces začal projevovat až v březnu a urychlilo jej konání okresních konferencí, kde delegáti ÚV KSČ už přece jen pravdivěji a podrobněji informovali účastníky konferencí o „lednu“.

6.2 Okresní konference OV KSČ 16. - 17. března a její ohlas První kolo okresních konferencí se konalo 9. a 10. března 1968. Situace na všech těchto konferencích vypadala obdobně. Vedoucí tajemníci se ve svých projevech věnovali především úspěchům v hospodářské sféře a zároveň vyslovovali formální souhlas s „lednem“. Zástupci ÚV KSČ omílali ve svých referátech kusé informace o posledním plénu ÚV KSČ, které již stejně byly známé, a delegáti se z nich nedozvěděli nic nového. Jen v několika málo okresech, kde vystoupili progresivní členové ÚV KSČ, se účastníci konferencí dozvěděli pravdivější a podrobnější informace. Naopak ve většině ostatních okresů si delegáti stěžovali, že jim je pravda zatajována. Přijaté rezoluce obsahovaly jen formální fráze o podpoře nového vedení a lednových změn. Ke kádrovým změnám téměř nedošlo. Druhé kolo okresních konferencí se uskutečnilo o týden později, 15. - 17. března, a informace z úst zástupců ÚV KSČ týkající se „ledna“ již byly obsáhlejší. Následovaly i otevřenější diskuze, ve kterých mnohdy došlo ke konfrontaci značně rozdílných názorů. Velká část delegátů podporovala vypracování nové politiky, apelovali, aby se politika nedostala opět před leden, hlásili se k veřejným vystoupením Smrkovského, Goldstückera, Šika a dalších. V řadách účastníků konferencí se však našlo i mnoho těch, kteří vyjadřovali odpor k novým poměrům ve straně, kritizovali sdělovací prostředky a 65 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 50. 66 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 28.

41

v té souvislosti i vedení strany, které není schopné je usměrňovat. Společným znakem všech konferencí byla určitá bezradnost delegátů, kteří se nyní dozvídali o procesech 50. let, o tehdejších praktikách strany a nevěděli, jak se k tomu mají postavit. Na všech konferencích se snesla na hlavu ústředního vedení vlna kritiky za nedostatečné dodávání informací. K personálním změnám v nově zvolených okresních orgánech strany opět téměř nedošlo. Důvodem bylo to, že delegáty zvolily členské schůze KSČ již těsně po lednu, kdy v zemi vládla úplně jiná atmosféra než v březnu.67 Okresní konference OV KSČ Nymburk se konala 16. - 17. března v Dělnickém domě v Nymburce. Základní organizace zvolily celkem 386 delegátů, z nichž se jich zúčastnilo konference 374. Jednání dále přihlíželo 47 delegátů a hlasem poradním a 75 hostů. Svými referáty na konferenci přispěli i zástupci ÚV KSČ Ludmila Černá, Karel Mestek, doc. dr. Tomáš Trávníček a jako vedoucí delegace ÚV Josef Němec. Za Národní shromáždění zde vystoupil poslanec Oleg Homola.68 Všechny delegáty konference přivítal tajemník OV KSČ Václav Zedník, který zároveň úvodním referátem jednání zahájil. V tomto příspěvku nastínil, že tato konference se bude lišit od těch předešlých, kde se hodnotilo, jak okresní výbor od minulé konference uskutečňuje úkoly, které si na ní vytyčil. Již dopředu bylo jasné, že tentokrát se bude řešit především současná politická situace a hlavním tématem se stanou opatření přijatá ÚV KSČ v lednu, která mají posílit stranu, upevnit její jednotu a zvýšit její akceschopnost. O tom, že konference bude velmi ovlivněna závěry lednového pléna, mimochodem hovořil vedoucí tajemník OV KSČ František Klíma v rozhovoru poskytnutém týdeníku Nymbursko již týden před jejím zahájením. Zedník se však ve svém uvítacím referátu výsledky posledního pléna ÚV KSČ tolik nezabýval. Věnoval se spíše zahraničně-politické činnosti strany, jejíž nejpřednější úlohu spatřuje v posilování světové socialistické soustavy. Imperialistické síly se dle slov Zedníka stále snaží zvrátit revoluční proces ve světě. Jako příklad uvádí válku ve Vietnamu a události na Středním východě. V této souvislosti vyzdvihuje význam Varšavské smlouvy, která je garantem bezpečnosti ČSSR. Zdaleka největší význam pak má pro ČSSR spojenectví a přátelství se Sovětským svazem. Nutnosti upevňování tohoto přátelství věnoval Zedník ve svém

67 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 52-53. 68 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Zpráva mandátové komise okresní konference OV KSČ.

42

referátu nejvíce prostoru.69 Následovala prezentace Zprávy OV o činnosti a jeho úkoly při dalším uskutečňování závěrů XIII. sjezdu KSČ. Tato zpráva již byla velmi ovlivněna výsledky prosincového a lednového pléna. Okresní výbor v ní kritizoval ÚV KSČ za nedostatečné informace ze svých jednání, dále za to, že nezaujímá včas stranické stanovisko k názorům publikovaným v televizi, rozhlase a tisku. Okresní výbor ve zprávě analyzoval problémy ve straně i ve společnosti a navrhnul některá jejich řešení. Ve společnosti viděl několik problémů. Jsou to problémy mezi Čechy a Slováky, mezi mladou a starší generací a mezi dělnickou třídou a inteligencí. I tyto rozpory se pak projevují v nízké aktivitě stranických organizací, v čemž vidí okresní výbor chybu, na níž má velký podíl vedení strany a jeho dosavadní přístup k členstvu. Pro zlepšení je nutné provést kritický rozbor stranické práce, zjistit důvody pasivity členů KSČ a změnit metody práce ve straně. Je potřeba zvýšit účast pracujících na řízení společnosti, dát jim prostor k vyjadřování vlastních názorů a potažmo jim dát právo kritizovat nedostatky a tím napomáhat jejich odstranění. Lidé by měli diskutovat především na schůzích v závodech, JZD, NV a dalších společenských orgánech. OV věřil, že strana se diskuze bát nemusí, má totiž pravdu a v názorovém boji vždy obstojí a zvítězí. To, že lidé vyslovují nestranické názory, by nemělo vzbuzovat obavy, ale naopak, dialog s nestranicky smýšlejícími lidmi je možnost, jak ideologii rozšiřovat. S rozvojem demokracie se zvyšuje i úloha Národní fronty. Všechny organizace musí rozvíjet svou činnost a zapojovat do ní co nejvíce lidí, hlavně mladých, kteří mají elán a vůli a odvahu řešit problémy. Okresní výbor rovněž v souvislosti s připravovanými volbami do národních výborů pochválil jejich dosavadní vedení za to, že v uplynulém volebním období udělaly kus práce, i když stále ještě zbývá mnoho nevyřešených problémů. Mezi ně na okrese patří hlavně výstavba škol, pomalá bytová výstavba, nedostatečná vybavenost zdravotnických zařízení, špatná úroveň služeb i nízká úroveň obchodu. Zde OV vytýkal středočeskému krajskému výboru, že na okres Nymburk vynakládá méně prostředků než na okolní okresy, například Kolín. Navíc ekonomické přeměny se na mnoha místech realizují málo důsledně a jejich realizace naráží na odpor lidí svázaných s metodami centrálního řízení. Zpráva hovoří i o neoprávněném odsouzení několika členů strany na

69 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Slavnostní zahájení konference V. Zedníkem

43

Nymbursku v 50. letech. Obrácení se státní moci proti vlastním lidem je vnímáno jako chyba, která se již nesmí opakovat. Co se týče zlepšení vztahů mezi Čechy a Slováky, navrhl OV navázat družbu s Prešovem, kde působil soudruh Janoušek, předseda Slovenské republiky rad a rodák z Nymburka. Okresní výbor rovněž vytyčil hlavní úkoly budoucího nově zvoleného výboru, mezi něž patří například zkvalitnění stranického aparátu, správné aplikování usnesení vyšších stranických orgánů na podmínky okresu a lepší informování stranických organizací okresním výborem. V závěru zprávy se OV přihlásil k obrodnému procesu ve straně.70 Nejvíce informací o dění ve straně a na okrese se však delegáti konference dozvěděli z diskuze, která dohromady obsahovala 46 diskuzních příspěvků. Otevřel ji svým referátem vedoucí delegace ÚV KSČ Josef Němec. Jeho příspěvek neobsahoval nic překvapivého a byl poměrně formální. Několik diskutujících si ve svých příspěvcích na jeho projev stěžovalo, zdálo se jim, že Němec nemluví otevřeně. Stručně hovořil o lednovém plénu a o množství rezolucí a souhlasů s jeho výsledkem, které nyní ÚV dostává, o připravovaném akčním programu a o hlavních úkolech strany v brzké době. Rovněž delegáty stručně informoval o jednáních Středočeského krajského výboru KSČ.71 Celý první den ležel nad celou konferencí, jak to vyjádřil Josef Kopal z Kovony Lysá nad Labem ve svém příspěvku, „jakoby tísnivý mrak“ z počátečního vystoupení Václava Beneše ze ZO KSČ ZPA Pečky. Beneš se ostře postavil proti obrodnému procesu ve straně: „Kdo si nezakrývá úmyslně oči, musí vidět, že nový kritický směr v socialismu není ničím jiným než novou odrůdou oportunismu.“ Vyjádřil nespokojenost s tím, co se objevuje na stránkách tisku, v rozhlase či televizi, kde je nyní možné kritizovat stranu, s čímž rozhodně nesouhlasí. Navíc debaty v rozhlase či televizi jsou vedeny převážně příslušníky inteligence a lidé, kteří jsou jimi kritizováni, nemají možnost se hájit. Benešovi se dále nelíbí, že členové strany zavalují funkcionáře a výbory stranických organizací řadou dotazů a návrhů na řešení, přitom oni nemají od ÚV KŠČ dostatek informací, jak určité věci a problémy vysvětlovat. Odsoudil pietní vzpomínku u hrobu T. G. Masaryka, konanou 7. března v Lánech. Masaryk byl podle něj

70 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Zpráva OV o činnosti a jeho úkoly při dalším uskutečňování závěrů XIII. sjezdu KSČ. 71 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Diskuze.

44

jen nástrojem buržoazie, která přivedla republiku k Mnichovu. Ostrá slova si od Beneše vysloužili i vysokoškolští studenti postižení během strahovských událostí a ti, kteří tuto jejich „provokaci“ vyzdvihují a studenty staví do pozic národních hrdninů. Zde je nutno poznamenat, že od zaměstnance ZPA Pečky takové výroky nejsou příliš udivující. Pečky byly vždy vyhlášenou baštou ortodoxních komunistů a ne nadarmo si na okrese vysloužily přízvisko „Rudé“. K příspěvku V. Beneše se vyjádřil dr. Trávníček z ÚV KSČ, který se jakožto vysokoškolský pedagog zastal studentů a zásah Veřejné bezpečnosti odsoudil. Strahovské události byly celkově častým tématem diskutujících, přičemž většina se stavěla za stanovisko dr. Trávníčka.72 Dalším předmětem příspěvků byly politické procesy páchané na členech strany. Diskutovalo se o tom, kdo za ně nese zodpovědnost a jaký byl podíl tehdejších členů ÚV KSČ. Většina delegátů se shodla, že okresní výbor by se měl také zabývat procesy, které proběhly na okrese Nymburk. Objevily se ale i názory, že rehabilitací se snaží zneužít lidé, kteří se dopouštěli závažné trestné činnosti proti státnímu zřízení.73 Problém, na kterém se shodli všichni delegáti, byla neinformovanost. Ta způsobila u mnoha členů strany dezorientaci či nesprávné vyvození závěrů, což mělo záporný vliv na jejich aktivitu a činnost. O tom, co se skutečně dělo na říjnovém, prosincovém a lednovém plénu, se museli dozvídat z médií, což se jim nezdálo být v pořádku. Člen MV KSČ Dymokury Tábořík v tom přímo spatřoval selhání vedení OV KSČ v čele s vedoucím tajemníkem Františkem Klímou, který podle něj „vnitřně nezaujal správný postoj k lednovému zasedání ÚV a jen těžko nyní může měnit styl stranické práce“ a žádal jeho výměnu. Personální změny na všech stupních stranického aparátu požadoval rovněž Josef Kopal z Kovony Lysá nad Labem, který pronesl asi nejostřejší diskuzní příspěvek, který útočil na OV KSČ. Ten podle něj nebral v úvahu sílu a uvědomění členstva, nedal na jeho názory a nevyužíval jejich aktivitu. Vyzval aparát OV KSČ, aby přehodnotil svou práci z minulého období a vyvodil vůči sobě důsledky a nápravná opatření. Kritizoval rovněž přesycenost aparátu placenými funkcionáři, kteří zbytečně vykonávají administrativní činnost na úkor vlastního poslání. Na tomto názoru se s Kopalem shodlo více delegátů, kteří odsuzovali byrokratismus v aparátu strany.74

72 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Diskuze. 73 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Diskuze. 74 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk,

45

Většina delegátů prezentující na konferenci své příspěvky souhlasila s obrodným procesem ve straně a s výsledky říjnového, prosincového a lednového pléna. Požadovali více demokracie uvnitř strany a vyjádřili touhu proces následovat i na nižší úrovni stranického života. Na kolik to mysleli opravdu vážně, se dá jen těžko odhadnout. Jak si však postěžoval předseda III. uliční organizace z Lysé nad Labem Bolf, skutečnost byla taková, že delegáti moc nevěděli, jak se mají chovat a co si mají myslet: „Se zájmem delegáti vyslechli delegáta z Peček, všichni jsme mu dali za pravdu a zatleskali, ovšem stačilo, aby přišel s. dr. Trávníček, a zase jsme všichni tleskali.“75 Poslední příspěvek na konferenci patřil vedoucímu tajemníkovi OV KSČ Františku Klímovi. Vzhledem k tomu, že stál v čele OV KSČ, přihlásil se k odpovědnosti za nedostatky v práci OV KSČ, ale sám se nepočítal mezi ty, kteří konzervovali staré, přežilé metody ve straně. Naopak je pro vše progresivní. Snažil se rovněž vyvrátit nařčení ze zbyrokratizovanosti aparátu OV. Tajným hlasováním konference zvolila 49 členů OV KSČ, 16 kandidátů OV KSČ, 23 členů OKRK a 42 delegátů na středočeskou krajskou konferenci KSČ. Podle usnesení okresní konference bylo novému okresnímu výboru uloženo projednání a rozpracování akčního programu strany do podmínek okresu, prověření všech případů osob odsouzených na okrese v politických procesech v době kultu osobnosti, zajištění úplné rehabilitace nevinně odsouzených a následné informování veřejnosti, posouzení odpovědnosti tehdejších funkcionářů za zjištěné nezákonnosti. Mezi další úkoly strany patřilo rovněž vytváření optimálních podmínek na okrese pro rozvíjení vnitrostranické demokracie a demokratických principů společenského života a zajištění větší informovanosti základních organizací KSČ.76 Nový okresní výbor se poprvé sešel 21. března a na této schůzi si zvolil své předsednictvo ve složení František Klíma, Václav Zedník, Karel Bulant, Josefa Nedevová, Josef Říha, Josef Hašek, Jaroslav Doubek, Oldřich Novák, František Bedrna, Bohuslav Pokorný a Oldřich Kubánek. Funkci vedoucího tajemníka obhájil František Klíma. Plenárního zasedání se zúčastnil i pracovník ÚV KSČ J. Litera. Přednesl zde zprávu o zasedání říjnového, prosincového a lednového pléna ÚV KSČ, která překročila rámec informačně velmi chudé rezoluce. Poslanci OV KSČ se konečně dozvěděli, jaké karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Diskuze. 75 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Diskuze. 76 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 17, Okresní konference 16. - 17. 3. 1968, Zpráva mandátové komise okresní konference OV KSČ.

46

problémy muselo plénum ÚV KSČ řešit. Litera se přítomným snažil osvětlit všechny dějinné příčiny, které vygradovaly ve spor uvnitř ÚV během říjnového, prosincového a lednového pléna. Mezi tyto příčiny podle něj patřila národnostní otázka, plánování a řízení národního hospodářství, vztah mezi předsednictvem ÚV KSČ a plénem, kdy se plénum dostalo v podstatě do pozice orgánu schvalovacího, bez možnosti rozhodovat Dále zmínil kumulování funkcí v rukou členů PÚV. Litera podrobně plénum OV KSČ seznámil i s tím, jak probíhala volba prvního tajemníka ÚV KSČ. Dále naznačil, že spory uvnitř PÚV stále přetrvávají i po jeho doplnění o Špačka, Borůvku a Pillera. Členové OV KSČ tedy obdrželi informace, které očekávali, že uslyší z úst členů ÚV KSČ již na okresní konferenci. Příspěvek J. Litery rozproudil diskuzi, ve které se ukázalo, že názory poslanců OV KSČ se v některých otázkách ohledně současné situace liší. Mínění diskutujících se různila především v pohledu na probíhající veřejné debaty na téma současné politické situace. Nejextrémnější názor na toto téma projevil Josef Frank z Dílen ČSD Nymburk. Podle jeho slov se problémy ve straně vůbec neměly dostat na veřejnost, vše se mělo projednat na stranické platformě. S tímto stanoviskem souhlasili i další zástupci podniků v OV KSČ, kterým vadí, že se na závodech tolik schůzuje a diskutuje na úkor práce. Naopak mnoho členů OV KSČ se vyjádřilo k probíhající diskuzi ve společnosti kladně a ocenilo i úlohu rozhlasu, televize a novin, že na věci, o kterých je třeba mluvit, upozornily. Dalším často diskutovaným tématem bylo nedostatečné předávání informací o dění v ÚV KSČ během prvních měsíců roku 1968. Navíc podle většiny větší informovanost nevyřešila ani okresní konference. Objevily se dokonce názory, že by se měla konat znovu, protože nesplnila svůj účel.77 Plénum OV KSČ si vytyčilo pro příští týdny několik úkolů, mezi něž patřilo: zpřístupnění informací členům okresního výboru, OKRK a stranickému aktivu, ustavení komise k prověření politických procesů na okrese v období kultu osobnosti, zpracování systému informací od okresního výboru až do základních organizací a rozpracování vztahů OV KSČ k orgánům státní moci a společenským organizacím.78 Druhý den, 22. března, se mimořádně sešlo předsednictvo OV KSČ, aby zaujalo stanovisko k závěrům ze zasedání PÚV KSČ ze dne 21. 3. 1968, kde rezignoval Antonín Novotný na post prezidenta. POV tuto zprávu přijalo pozitivně s tím, že z funkcí by měli odejít i další lidé, kteří nesouhlasí s novým nasměrováním strany. 77 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv. č. 46, Plenární zasedání OV KSČ 21. 3. 1968. 78 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv. č. 46, Plenární zasedání OV KSČ 21. 3. 1968.

47

Zároveň POV požadovalo po PÚV, aby zaujalo stanovisko k požadavkům na odložení voleb do NV.79 Těsně po skončení konference proběhlo za poměrně vysoké účasti velké množství členských schůzí v závodech, úřadech či na školách. Jen od 27. března do 5. dubna jich proběhlo 27. Lidé zde mohli diskutovat s funkcionáři strany, vznášet různé požadavky, vyjádřit se k současné politické situaci či k akčnímu programu strany, který byl schválen na dubnovém plénu ÚV KSČ. Většinou schůze vyjadřovaly souhlas s výsledky prosincového a lednového pléna ÚV KSČ. Předmětem kritiky ve všech ZO byla opožděná a nedostatečná informovanost členů strany o jednání ÚV KSČ, s tím, že se více dozvěděly z médií než od stranických orgánů. Kritiku si vysloužily i některé neuvážené články v tisku, relace v televizi i rozhlase.80 Negativní reakce vyvolaly na regionální úrovni například články uveřejněné v Nymbursku zástupcem vedoucího redakce Zdeňkem Fritzlem. Jednalo se o příspěvky bývalých politických vězňů. První, uveřejněný 2. dubna, napsal Jaroslav Kolín, který strávil 8 let v Leopoldově, v roce 1960 dostal amnestii, ale proti své vůli byl nasazen do poděbradských skláren a jeho dcera nemohla jít v roce 1963 na studia.81 Další svědectví politického vězně Dr. J. Veverky Nymbursko otisklo na konci dubna. Nymburský rodák a bývalý poslanec NS za sociální demokracii Veverka byl v roce 1950 zatčen v Nymburce a propuštěn až po 14 letech. Ve vesnických organizacích KSČ (např. Oseček, Kněžice, Tatce, Křinec, Kostomlaty, atd) byl odsuzován televizní rozhovor s Karlem Mestekem, poslancem NS za volební okres Poděbrady, který označily jako křížový výslech. Většině členů ZO rovněž vadilo, že relace v televizi se dělají se studenty, spisovateli a inteligencí, méně s dělníky a zemědělci. Na vesnicích byla velmi dobře přijímána vystupování V. Biľaka či J. Lenárta, naopak řada připomínek se objevila k některým vystoupením J. Smrkovského.82 Zpráva z jednání okresní konference byla přijata téměř všude dobře, jen 4 organizace (Hronětice, ZOM Nymburk, SZTŠ Poděbrady a II. ZDŠ Nymburk) požadovaly svolání nové konference. Připomínky některých ZO se týkaly kádrového obsazení. Staří funkcionáři znovuschválení do OV podle nich neskýtají záruku, že 79 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 22. 3. 1968. 80 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 8. 4. 1968 – Stranická informace o situaci na okrese. 81 Nymbursko, 2. 4. 1968, s. 1. 82 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 8. 4. 1968 – Stranická informace o situaci na okrese.

48

nebudou brzdou pro své konzervativní a zastaralé názory.83 Na pořad jednání členských schůzí se dostalo samozřejmě i odstoupení Antonína Novotného z funkce prezidenta. Ve všech závodech a organizacích byl po zveřejnění této zprávy klid, tento krok se očekával. Jen se někteří členové domnívali, že měl Novotný veřejně vystoupit a na kritiku odpovědět. Většina ZO KSČ souhlasila s návrhem PÚV KSČ, aby funkci vykonával generál Ludvík Svoboda. Na ČVUT projevili studenti více náklonosti k Čestmíru Císařovi, stejně tak na ZDŠ Zdeňka Nejedlého v Poděbradech a na ZDŠ Nymburk. Proti Svobodovi však nic nenamítali.84 Aktivita vyvolaná odhalením dřívejších metod práce vedoucích funkcionářů strany a politických procesů začala v druhé polovině dubna a v květnu klesat. Většina členů strany se do obhajování současné politiky strany příliš nehrnula, spíše vyčkávala, jak se situace vyvine. I počty účastníků členských schůzí již nebyly tak vysoké.

6.3 Obrodný proces na Nymbursku Období po březnové konferenci se vyznačovalo velkým rozmachem občanské aktivity. Již během března přiznaly nespokojenost s dosavadním tempem, kterým jdou podniky vpřed, odbory. Revoluční odborové hnutí došlo k závěru, že nutně musí dojít ke změnám.85 Po konferenci proběhla za nezvykle velké účasti řada schůzí ROH, kde byla požadována nezávislost a samostatnost odborového hnutí. Volily se nové závodní výbory ROH a mnoho funkcionářů muselo ze ZV ROH odejít (k obměně ZV ROH došlo např. v Cukrovaru Litol, Loko-depu Nymburk, Domovní správě Lysá n. L., atd.).86 Na dvou místech dokonce došlo k pokusům zvolit tento výbor bez zastoupení komunistů. Rovněž na okrese vznikly nové odborové svazy mimo ROH (např. federace strojvedoucích).87 Zvýšená aktivita se projevila i u politických stran – Československé strany lidové a Československé strany socialistické, které zaznamenaly nárůst počtu členů. 83 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 8. 4. 1968 – Stranická informace o situaci na okrese. 84 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 8. 4. 1968 – Stranická informace o situaci na okrese. 85 Nymbursko, 5. 3. 1968, s. 2. 86 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 15. 5. 1968, Stranická informace o situaci na okrese. 87 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968, Zpráva okresního výboru o činnosti od minulé konference.

49

Tyto strany neměly ambice vydělit se z Národní fronty, naopak s vedením OV KSČ začaly úžeji spolupracovat, přičemž odměnou jim za to měl být zisk významnějšího postavení v rámci této organizace. OV KSČ se tomu nebránil a s přestavbou OV NF souhlasil.88 OV KSČ jednal i s představiteli organizace K 231, ve které spatřoval možnou budoucí opoziční politickou sílu. Okresní odbočka K 231 se ustavila 5. května 1968 v Národním domě v Nymburce (Uzlový klub) za účasti více než 100 bývalých politických vězňů z okresu, kteří se přihlásili k idejím a zásadám J. Husa, J. A. Komenského, Jiřího z Poděbrad a T. G. Masaryka. Svolavateli byli Viktor Boháč, František Vinš a Vlastimil Krejčí. Ve svém prohlášení odmítli jakýkoliv autoritativní režim. Zároveň však vyjádřili důvěru k vrcholným stranickým a státním orgánům.89 Ač OV KSČ v K 231 spatřoval zpočátku hrozbu a v některých vystoupeních na ustavující schůzi K 231 viděl útoky na KSČ, po vzájemných jednáních se situace mezi oběma stranami uklidnila. Jak mi potvrdil i K. Šibrava, ještě větší strach měla KSČ z pokusů o obnovu sociální demokracie jako opozice mimo NF, ke kterým došlo i na okrese Nymburk.90 Zájem angažovat se v demokratizačním procesu projevila rovněž mládež usilující o zlepšení práce ČSM. Mládežnické organizace podle ní mají tendece především mentorovat, ale snahu pomoci řešit její problémy a zajímat se o její názory již tolik nemají. Představitelé okresu se situaci s mladými lidmi rozhodli řešit na besedě pořádané 16. dubna v nymburském hotelu Záložna. OV KSČ zde reprezentovali Václav Zedník, František Klíma a Jaroslav Hašek. Diskuze se dále zúčastnili pracovníci Vysoké školy politické z Prahy a 113 mladých lidí z okresu. Kromě všeobecných témat jako byl akční program, probíhající rehabilitace, demokratizace, atd. se debatovalo i o práci ČSM a jeho postavení v rámci NF. Mládež se vyjádřila odmítavě k odborům a naopak projevila zájem o vznik federací zájmových organizací a o centralizování činnosti mládeže do místa bydliště.91 Celorepublikové snahy o vytvoření samostatných svazů mládeže se objevily i na Nymbursku. Ustavil se svaz pracující mládeže, svaz vesnické mládeže a došlo také k založení Junáka. Na úvodní setkání dětí hlásících se do Junáka konané 4. května v Nymburce dorazilo 120 dětí a 10 činovníků.92 Snaha o obrodu 88 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968, Zpráva okresního výboru o činnosti od minulé konference. 89 Nymbursko, 14. 5. 1968, s. 3. 90 Rozhovor s doc. Karlem Šibravou 9. 12. 2011 (viz příloha č.4) 91 Nymbursko, 30. 4. 1968, s. 2. 92 Nymbursko, 30. 4. 1968, s. 3.

50

proběhla i v pionýrské organizaci. Na okresní konferenci Československého pionýra, která se uskutečnila v hotelu Záložna v Nymburce 29. dubna, si delegáti přiznali určité chyby a dohodli se na tom, že budou pracovat na jejich odstranění, aby se stali dobrým partnerem ostatních dětských organizací. Zvolili si rovněž nové vedení. V čele nové okresní pionýrské rady stanul Jiří Rubeš.93 Došlo rovněž k znovuzaložení Sokola. Největší aktivitu projevovali členové Sokola v Poděbradech, kde se poměrně důrazně dožadovali navrácení tělocvičny. Sokolské výbory se však ustavily i v menších vesnicích (např. Běrunice, Kněžice). OV KSČ usiloval o začlenění Sokola do jednotné tělovýchovné organizace, jeho členové však spolupráci s ČSTV odmítali.94 OV KSČ samostatnost společenských organizací respektoval, přesto se snažil, aby prostřednictvím komunistů v těchto organizacích bylo na jejich vývoj působeno. Aktivizace se projevila také v církvích, především v Římskokatolické církvi. Zvýšil se počet věřících i návštěvníků kostelů, hlavně ve větších městech. Kritizováni byli někteří duchovní, kteří se svým chováním a spoluprací se státními orgány podíleli na deformacích v církvi. Týkalo se to např. vikáře prof. j. Schovance z Poděbrad nebo děkana Antonína Vičara z Lysé nad Labem. Nejagilnějšími duchovními po obrodném procesu v církvích se stali páter Lukeš z Činěvse, páter Rudolf Vošický ze Sán a dr. František Kopejsko z Předhradí, kteří si získali mezi věřícími značnou autoritu.95 Větší zájem lidí o církev dokládá vysoká účast při veřejných církevních slavnostech Božího Těla pod širým nebem konaných na 9 místech okresu.96 Zájem veřejnosti vzbudilo rovněž biřmování v Poděbradech, Běrunicích a Chlebích, při kterých se všichni lidé ani nevešli do kostela a obřady musely být přenášeny rozhlasem před kostely.97 Během jara 1968 vzrostla důležitost národních výborů. Městské národní výbory získaly širší pravomoce a odpovědnost na úkor Okresního národního výboru. K decentralizaci docházelo i v Národní frontě. Na základě jednání POV NF z 18. dubna začaly vznikat místní výbory NF. Mezi prvními byly nově vzniklé MV NF v Křinci,

93 Nymbursko, 30. 4. 1968, s. 1, 5. 94 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968, Zpráva okresního výboru o činnosti od minulé konference. 95 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 15. 5. 1968, Stranická informace o situaci na okrese. 96 V Poděbradech se oslav účastnilo 1500-1700 lidí, v Nymburce 700-800, v Lysé nad Labem 500-600. 97 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 29. 5. 1968, Stranická informace o situaci na okrese.

51

Rožďalovicích, Sadské či Dymokurech.98 O mnoha věcech se tedy mohlo rozhodnout přímo v daném místě a nemuselo se dbát na pokyny z okresu. V odlišné atmosféře, než tomu bylo minulá léta, proběhly oslavy Svátku práce. Dříve se organizované a plánované oslavy, ke kterým strana vydávala direktivní pokyny, konaly v 15 střediscích, v roce 1968 se přidalo dalších 9 vesnic (Všechlapy, Oskořínek, Libice nad Cidlinou, Chrást, Přerov, Hronětice, Žehuň, Činěves a Tatce). Přesto, že byla na rozdíl od minulých prvomájových oslav účast dobrovolná, zúčastnilo se jich dohromady více lidí než v minulých letech. Celkem se na okrese do oslav zapojilo 30 tisíc lidí. Kde se však 1. máj vůbec nevydařil, bylo okresní město Nymburk. Každoročně zde oslavovalo Svátek práce 7 až 8 tisíc lidí, nyní se oslav, při kterých se nekonal tradiční průvod, zúčastnilo jen 3 tisíce občanů. Téměř dvojnásobek, 5,5 tisíc lidí, slavilo v Lysé nad Labem, o tisíc občanů méně v Poděbradech. Součástí oslav byly kromě průvodů, projevů z tribun a debat i různé veselice, zábavy či sportovní zápasy.99 Pamětník pan Šibrava k 1. máji v Poděbradech říká: „Ten 1. máj u nás byl výbornej a to nám ten Nymburk nezapomněl, že jsme je tady tim 1. májem zastínili, takže jsme byli označení jako oportunistický centrum, později normalizací.“100 Jen o pár dní později, 4. května, se konal v Poděbradech studentský majáles. Jak vyplývá z diskuzního příspěvku docenta Karla Šibravy na plenárním zasedání OV KSČ 3. května 1968, na rozdíl od prvomájových oslav panovaly větší obavy z možných projevů namířených proti KSČ. „My jsme byli postaveni před tuto věc na škole. Na jedné straně – to mít v rukách, na druhé straně nějak nezasahovat. Do takovéto situace jsem se v životě sám ještě nedostal a jak tomu bude, zda jsme to zvládli nebo nezvládli, to ukáže zítřek. Včera jsme měli mimořádnou schůzi, kde jsme se dohodli na opatřeních, jakým způsobem, citlivým způsobem, na to reagovat. Dělají se tam velké přípravy, dokonce na ten majáles přijede celá řada delegací z Prahy, Pardubic, Hradce Králové, možná že i z jiných vysokých škol. Včera byly provedeny poslední přípravy bezpečnosti, byl tam soudruh Janata, předseda MěNV soudruh Kloubec, abychom si řekli, kdo za co bude zodpovídat. Studenti vědí, za co budou zodpovídat, přesně řekli, co každý ponese, jaké heslo. Mimoto bude řada překvapení, to si nebudeme zastírat. Ale i tak jak si myslím, že by bylo povinností členů OV – ne abyste nás potom kritizovali, ale bylo by

98

99 100

SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 15. 5. 1968, Stranická informace o situaci na okrese. Nymbursko, 7. 5. 1968, s. 1-3. Rozhovor s doc. Karlem Šibravou 9. 12. 2011 (viz. Příloha č. 4)

52

povinností, aby se tam šli podívat a pro případ, že by se vyskytla situace, kterou my nemusíme předvídat – já těm našim klukům věřím – ale na druhé straně to nebude záležet jen na nich, tam může přijít celá řada lidí,“101 vyjádřil se k přípravám Šibrava. Žádná nepředvídaná situace se nakonec nepřihodila a oslavy proběhly podle plánu. Ve 14 hodin vyšel ze zámku průvod a vydal se městem. Studenti na sobě měli nejrůznější převleky a nesly předem připravené transparenty, např. Šetřete vodou, koupejte se s přítelkyní (vanu dodá obchodní dům Prior) atd. K pochodu jim vyhrávala dechová hudba Poděbradka. Průvod byl ukončen na stadionu v Oboře, kde došlo k fotbalovému utkání mezi závislými (studenti) a nezávislými (profesoři a asistenti v cylindrech a buřinkách). Veprostřed hřiště se narazil už před začátkem zápasu sud s pivem, takže během hry se vydatně popíjelo. Po skončení utkání, které dopadlo nerozhodně 4:4, se průvod vydal zpět k zámku, kde byl na nádvoří připraven další zábavný program. Zároveň se studenti i další účastníci až do ranních hodin bavili na zámecké zahradě, kde jim k tanci hrál big-beat.102 Pan Šibrava na to také dodnes vzpomíná: „Ty študenti tam dali ty svoje myšlenky, byly tam všelijaký transparenty, takovej nějakej alegorickej vozejček tam byl, na něm v kleci študáci ve vězeňskejch mundůrech, velmi chytrý, vtipný, kritický to bylo.“103 Zároveň však dodává: Jak již bylo výše zmíněno, určitý strach z útoků proti straně v jarních měsících roku 1968 u některých funkcionářů KSČ panoval. Na okrese Nymburk se však tyto obavy nenaplnily. Jediný útok proti KSČ jsem zaznamenala v Pečkách, kde se z 21. na 22. května objevila na silnici Pečky – Velké Chválovice a Pečky – Vrbová Lhota barvou napsaná protikomunistická hesla: Do boje – komunisté do roka a do dne, Pečky – bašta komunistů – starých vrahů či Pryč s Novotnovci. Rovněž v závodě ZPA Pečky se na panských záchodech našel nápis: Počkejte, my Vám dáme komoušové – volové.104

101 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv. č. 46, Plenární zasedání OV KSČ 3. 5. 1968, diskuzní příspěvek K. Šibravy. 102 Nymbursko, 14. 5. 1968, s. 5. 103 Rozhovor s doc. Karlem Šibravou 9. 12. 2011 (viz příloha č. 4) 104 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 15. 5. 1968, Stranická informace o situaci na okrese Nymburk.

53

6.4 Od mimořádné okresní konference k vojenské intervenci Na plenárním zasedání ÚV KSČ konaném od 29. května do 1. června bylo rozhodnuto o svolání mimořádného XIV. sjezdu KSČ. Sjezd se měl uskutečnit 9. září a schválen byl jednomyslně. Šanci ovládnout okresní a krajské konference si totiž dávali jak Dubček a jeho okruh, tak konzervativci. Program červnových členských schůzí strany na okrese se tedy točil kolem třech základních témat, jimiž bylo seznámení se se závěry květnového pléna ÚV KSČ, projednání akčních programů a především volba delegátů na okresní konferenci, která se měla uskutečnit 29. června v Nymburce. Členské schůze provázela velmi nízká účast. Mnohde nedosahovala ani třetiny členstva.105 Největší diskuze se strhla kolem návrhů na delegáty konference. Často byla vyslovována kritika vůči návrhu delegátů na konferenci komisí OV KSČ. Podle řady členů strany nemá žádná komise právo navrhovat kandidáty a podsouvat tak členům ZO určité lidi. Své zástupce si mají stranické organizace navrhnout sami. Ve spojitosti s tímto problémem pak někteří členové vyslovovali pochybnosti nad demokratizací na okrese, neviděli, že by se na okrese mnoho změnilo. V návrzích totiž často figurovali stejní lidé, kteří se účastnili již březnové konference, a navíc se ještě ke všemu jednalo o pracovníky aparátu a členy POV a OV KSČ. Návrhy však nebyly závazné, a proto k nim mnoho organizací vzneslo připomínky, kterým OV KSČ na svém plenárním zasedání 26. 6. vyhověl. Na konferenci se tak mohli ocitnout noví lidé, často z řad mladé generace. Z původního návrhu delegátů na mimořádnou krejskou konferenci v Praze a na XIV. mimořádný sjezd KSČ zmizelo několik jmen předních funkcionářů okresu jako například předseda MěV KSČ Poděbrady Miroslav Felkr, předseda ONV Josef Kolka, tajemník OV KSČ Josef Kaňok a další. Je rovněž nutno dodat, že v převážné většině organizací volby proběhly tajným hlasováním.106 Červnové mimořádné okresní konference měly především za úkol zvolit delegáty na XIV. mimořádný sjezd KSČ, věnovaly se však i výsledkům květnového pléna ÚV KSČ a stranou nezůstal ani manifest Dva tisíce slov, ke kterému se ve svých diskuzních příspěvcích vyjádřila většina členů strany. Na okresních konferencích převládla

105 Např. v Mepolu Libice n. C. se z 111 členů zúčastnilo jen 27, v Toně Pečky z 220 jen 64, atd. 106 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 17. 7. 1968

54

souhlasná stanoviska k závěrům květnového pléna ÚV KSČ a názory o potřebě urychlit demokratizační proces. Mnoho zastánců konzervativní politické linie ve straně na nich zaznamenalo ústup z pozic. Co se týče výzvy Dva tisíce slov, dělili se účastníci do dvou názorových proudů. První s obsahem manifestu souhlasil a kritizoval vedení KSČ, že situaci kolem něj zbytečně dramatizuje, druhý proud se stavěl za stanovisko ÚV KSČ odsuzující tuto výzvu především ze strachu ze zvýšeného sovětského tlaku, který by manifest mohl vyvolat.107 Z 378 delegátů vybraných na členských schůzích ZO KSČ se jich konference konané 29. června v Nymburce zúčastnilo 374. Přítomno bylo ještě 52 delegátů s hlasem poradním a 44 hostů. Jako zástupce ÚV KSČ přijal pozvání na konferenci František Červenka. Zprávu okresního výboru, která zhodnotila situaci na okrese Nymburk od březnové konference, na úvod přednesl vedoucí tajemník OV KSČ František Klíma. Hovořilo se v ní o demokratizačním procesu na jednotlivých místech okresu projevujícím se zvýšenou aktivitou mládežnických organizací, odborů, církví, politických stran, atd. Mluvilo se v ní i o tom, co OV KSČ udělal pro zlepšení metod stranické práce, pro zvýšení důvěry lidí ve stranu, ale i o tom, co jej ještě v tomto ohledu čeká. Mnoho prostoru Klíma věnoval odpovědi na častou otázku zaznívající ze ZO, zda jsou vedoucí představitelé strany na okrese schopni zajistit demokratizační proces, když jsou na těchto pozicích stále ti stejní lidé jako před lednem 1968. Podle Klímy v 50. letech skutečně došlo k nesprávnému používání mocenských prostředků jak ke členům strany, tak vůči drobným rolníkům či příslušníkům jiných politických stran, zároveň však vyvrací, že by k podobným deformacím docházelo v 60. letech. Okresní výbor podle něj v posledních letech neuplatňoval direktivní metody práce, ale naopak od direktivního řízení stranických organizací ustupoval a snažil se vytvářet vhodné podmínky pro věcnou výměnu názorů. Klíma zdůraznil, že je rád, že na okrese Nymburk nedocházelo k živelným výměnám funkcionářů a členové strany nebyli postihováni jen proto, že včas nezaujali progresivní stanovisko. Za napadání některých starých členů strany Klíma kritizoval regionální tisk Nymbursko, v němž se podle něj objevily útoky na funkcionáře strany a na stranu samotnou. V zápětí však média pochválil za pozitivní roli, kterou hrají v demokratizačním procesu. Dá se říci, že v duchu podobného lavírování mezi dvěma protichůdnými názory se odvíjela celá zpráva okresního výboru o svém působení. OV KSČ se snažil zastávat

107 Václav KURAL a kol., Československo roku 1968. 1. díl: obrodný proces, Praha 1993, s. 124 – 125.

55

stanoviska ležící mezi dvěma krajními názorovými proudy, které se zformovaly v posledních měsích. Prvním bylo nepochopení a nedůvěra v obrodný proces a obava, aby útoky na stranu a její vedení nevedly ke kontrarevoluci. Naopak druhý proud se bál, aby se proces nezastavil a poměry se nevrátily před leden 1968.108 Někde mezi těmito dvěma krajními názory se pohybovala většina delegátů, kteří na konferenci vystoupili se svými diskuzními příspěvky. Většina se shodla na tom, že by obrodný proces neměl být umrtven, zároveň však toto tvrzení doplnili nesouhlasem s napadáním některých starých funkcionářů strany, příslušníků Veřejné bezpečnosti, soudců atd. Mnohým vadilo, že je nyní shazována veškerá práce strany vykonaná za posledních dvacet let. Většina si rovněž svorně myslela, že ohrožení probíhajícího obrodného procesu číhá jak zleva, viz letáky o zrádcovství a revizionismu současného vedení strany, tak zprava, kdy se objevují názory idealizující první republiku, vyzývající k zakládání organizací mimo Národní frontu či dokonce nabádající k demonstracím a stávkám. Neboť tyto názory „jsou nejlepší vodou na mlýn těm silám, které jsou spojeny se starými direktivními a administrativními způsoby, které u nás existovaly.“109 Od delegátů často zaznívala kritika na způsob práce okresních orgánů strany. Trnem v oku byl mnohým již způsob voleb delegátů na sněm. Nesouhlasili se složením navržených kandidátů, které bylo zasláno základním organizacím. Mnozí měli pocit, že nejvyšším funkcionářům stále příliš nezáleží na názorech nižších stranických orgánů, i přesto, že deklarují opak. O změnách se mnoho mluví, ale prakticky se moc změn v jednotlivých organizacích neudálo. Některým delegátům se Nymbursko jeví jako jeden z mála okresů, který zaostává v zavádění demokratických způsobů práce. J. Šulc z Kovopodniku Nymburk si například postěžoval, že často naráží na poznámky kolegů z jiných okresů, že Nymburk „si nese cejch konzervatistů.“110 Vyskytly se i názory, že na okrese nefunguje svoboda slova a v Nymbursku, orgánu OV KSČ a ONV, se neotiskují články, které byť jen trochu kritizují situaci ve straně. OV KSČ ve své zprávě vyzýval mladé lidi, aby se více zapojovali do politiky a deklarovala i nový pozitivní přístup k inteligenci. Výběr delegátů na okresní mimořádnou konferenci však tuto skutečnost vůbec neodrážel. Z 378 delegátů bylo jen 21 mladších 30 let a více než polovina měla 108 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968, Zpráva okresního výboru o činnosti od minulé konference 109 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968, diskuze 110 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968, diskuze

56

jen základní vzdělání. Není tedy divu, že i toto byl důvod kritiky vedení okresu ze strany některých účastníků. V reakcích na manifest Dva tisíce slov panovala většinou shoda. Většina se stavěla za stanovisko předsednictva ÚV KSČ odsuzující tuto výzvu, ale objevily se i případy, kdy delegáti s obsahem alespoň částečně souhlasili, nicméně odsuzovali nabádání k občanským nepokojům. Ve schválené rezoluci mimořádné okresní konference KSČ v Nymburce byl vysloven jednoznačný nesouhlas s prohlášením, neboť „poškozuje úsilí progresivních sil ve straně a je brzdou demokratizačního procesu.“111 Jinak se konference ve své rezoluci ztotožnila s politickou linií nastoupenou v lednu 1968 a podpořila další rozvoj obrodného procesu. Mimořádný sjezd má podle ní řešit nejen akční program, ale i otázku státoprávního uspořádání ČSSR a zlepšení hospodářských poměrů. Delegáti byli na konferenci také seznámeni s dosavadní prací rehabilitační komise, o níž přítomné informoval předseda této komise J. Říha. Dosud se projednalo 28 případů, z nichž některé už jsou téměř vyřešené. O nevině některých obětí již komise rozhodla, ale potřebuje ještě zjistit, kdo tyto křivdy zavinil. K nalezení kořenů toho, co se v 50. letech na Nymbursku dělo, měly sloužit především dva základní případy s. Patočky a Lašmana, zbavených v 50. letech členství ve straně.112 Na závěr konference bylo tajným hlasováním zvoleno 58 delegátů na mimořádnou krajskou konferenci a 13 delegátů na XIV. mimořádný sjezd KSČ. Na členských schůzích konaných v průběhu července byla červnová okresní konference hodnocena lépe než březnová. I když i zde zazněly hlasy, že probíhala ve starém duchu konzervatismu. Kritiky nezůstala ušetřena ani závěrečná rezoluce, která se mnohým členům strany zdála dost nekonkrétní a povšechná, vyhýbající se konkrétním problémům. Připomínky měli někteří i k průběhu voleb. Stěžovali si, že někteří delegáti obdrželi mnoho hlasů proti, přesto většinu získali a byli zvoleni.113 Během letních měsíců roku 1968 probíhaly ve většině základních a okresních organizací KSČ práce na Akčním programu a přípravy na mimořádný XIV. sjezd KSČ. Okresní výbor se rovněž zabýval změnou dosavadního uspořádání aparátu. Dosud platný systém totiž dával značnou odpovědnost a velký rozsah práce vedoucímu 111 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968. 112 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 5, inv. č. 18, Okresní konference 29. 6. 1968. 113 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 17. 7. 1968.

57

tajemníkovi, což se mělo změnit. Hlavními tématy červencových a srpnových členských schůzí byl dopis představitelů pěti komunistických stran, stanovisko PÚV KSČ k tomuto dopisu, následná jednání se sovětskou delegací v Čierné nad Tisou, schůzka se zástupci komunistických a dělnických stran v Bratislavě, volby do nově vznikající České národní rady a také kritika regionálního periodika Nymbursko. Šéfredaktora Nymburska Jindřicha Hrbáčka kritizoval Josef Fábin, Gerhard Holeček a Bohumil Sedlatý již na Okresní konferenci KSČ v červnu a stížnosti na jeho práci pokračovaly i po konferenci. Vytýkáno mu bylo především to, že neuveřejňuje některé články, v nichž zaznívá kritika na OV KSČ a že funkcionáří z aparátu některé příspěvky v Nymbursku upravují. Nebyl například otištěn dopis H. Anderleho, který oprávněně upozornil na zneužívání služebního automobilu pro soukromé účely předsedou ONV Josefem Kolkou, či dopis již zmíněného J. Fábina, ve kterém reagoval na situaci ve straně.114 Hrbáčkovi rovněž mnozí vytýkali článek, v němž se zastal tajemníka MNV Kněžice B. Vojáčka. Vojáček ve svém článku Kdo je kdo z 14. května 1968 kritizoval obrodný proces. Reakcí bylo množství dopisů vyjadřujících nesouhlas s názory B. Vojáčka, jejichž úryvky redakce uveřejnila. Následně Hrbáček sepsal k této situaci stanovisko, kde se snažil Vojáčka hájit. 10. července volili poslanci Národního shromáždění členy České národní rady, která měla mít na starosti přípravné práce s ustavením budoucí částečně autonomní České socialistické republiky a jejího parlamentu. Vlnu nevole v některých organizacích na okrese vyvolalo nezvolení kandidátů Pavla Kohouta a Jiřího Hanzelky, dvou reformních komunistů a propagátorů obrodného procesu, za členy ČNR. Zaměstnanci Mepolu Libice nad Cidlinou a OSP Poděbrady dokonce sepsali dopis adresovaný poslancům NS za nymburský okres Homolovi a Mestekovi, ve kterém oba jmenované podezřívali z toho, že hlasovali proti schválení Kohouta a Hanzelky do ČNR.115 Za nymburský okres byl zvolen do ČNR Rudolf Gärtner, proti němuž žádná z organizací neprotestovala, nicméně mnohým vadilo, že jim tato skutečnost byla pouze oznámena, bez toho, aby mohly do výběru kandidáta nějak zasáhnout. V záležitosti dopisu představitelů pěti komunistických stran se většina stranických organizací postavila za stanovisko schválené PÚV KSČ. Na ÚV KSČ 114 Státní oblastní archiv Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 14. 8. 1968. 115 Státní oblastní archiv Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 17. 7. 1968.

58

putovala z okresu řada rezolucí podporující toto stanovisko. Rezoluci odeslali například zaměstnanci Skláren Bohemia Poděbrady, Tony Pečky či Kulturní pracovníci Poděbrad. Nejvíce byli ochotni bránit demokratizační proces zaměstnanci Mepolu Libice n. C. a Závodu oborové mechanizace Nymburk, kteří hrozili dokonce protestní stávkou, neboť je znepokojili poslední události, které podle nich ohrožují nastoupenou cestu obrodného procesu.116 Je však také nutno říci, že u některých členů strany se objevily na základě dopisu obavy, že KSČ nemá situaci pevně v rukou (týkalo se to například některých příslušníků VB).117 Vedení ÚV KSČ jednající s politickým byrem KSSS v Čierné nad Tisou mělo na okrese značnou podporu. Na mnoha místech byly uspořádány podpisové akce, odeslána byla ÚV KSČ i řada rezolucí, dopisů a telegramů. Podpisové archy čítaly v Nymburce 3000 podpisů, v Městci Králové 1600 podpisů, v Sadské 1000 podpisů, atd. Archy byly umístěny i ve větších podnicích. Ve Státních lázních Poděbrady se sešlo 300 podpisů, ve Sklárnách Bohemia 360.118 Ke komuniké, které veřejnost informovalo o výsledcích jednání v Čierné, ani k prohlášení z Bratislavy nevznesla žádná stranická organizace námitku. Jediné, nač si lidé stěžovali, byla stručnost komuniké. Veřejnost tušila, že zprávy, které se objevily v tisku, nejsou úplné. I přesto mezi lidmi nastalo určité uklidnění. Jediný negativní ohlas na jednání v Bratislavě měl na svědomí občan Vratislav Kuška, který 4. srpna 1968 vystavil v Poděbradech na kolonádě podpisové archy, na něž se měli podepsat lidé odsuzující stejně jako on závěry z Bratislavy. Druhý den již byly popsány tři podpisové archy, ale odpoledne je několik občanů roztrhalo. Přesto akce pokračovala, lidé se zastavovali, zajímali se, o co se jedná, ale připojovali se jen zřídka.119

6.5 Příchod vojsk Varšavské smlouvy Naděje obyvatelstva Československa, že dojde ke změnám ve společnosti, pohřbila okupace vojsky Varšavské smlouvy, která začala 20. srpna 1968 v nočních

116 Nymbursko, 23. 7. 1968, s. 1. 117 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 31. 7. 1968. 118 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 31. 7. 1968. 119 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 7. 8. 1968.

59

hodinách. Pro okupační vojska mělo na Nymbursku prvořadý význam obsazení milovického výcvikového prostoru, kam velení intervenčních vojsk vyslalo 20. tankovou divizi ze sestavy Severní skupiny vojsk, která přijížděla k Milovicím od Mladé Boleslavi. První sovětské jednotky na milovické letiště dorazily kolem čtvrté hodiny ranní. Kromě sovětských jednotek na Nymbursko směřovaly jednotky 11. tankové divize 2. polské armády. 1. a 2. tankový prapor 8. tankového pluku zastavil postup v prostoru Jičína a 3. tankový prapor stejného pluku v prostoru Městce Králové. Od počátku okupace tyto jednotky držely přibližně čáru Jičín – Konecchlumí – Městec Králové. Ve večerních hodinách 24. srpna dostala rozkaz k přesunu do Československa 4. mechanizovaná divize 2. polské armády s přiděleným 27. tankovým plukem 5. tankové divize. Ráno 26. srpna 1968 se mezi Nymburkem a Lysou nad Labem rozmístily jednotky 11. mechanizovaného pluku této mechanizované divize a východně od milovického výcvikového prostoru části 17. mechanizovaného pluku.120 Jak vzpomíná pamětník Jan Pavlíček, objevili se na okrese titíž velitelé, jako při jarním cvičení Šumava. „Je zajímavý, že přijeli přesně titíž v tom srpnu, sem na stejný místo, stejní velitelé.“121 Městy a vesnicemi nymburského okresu 21. srpna 1968 jednotky cizích armád většinou jen projely, aniž by se zastavovaly. Nedošlo tedy ani k žádným ozbrojeným konfliktům. Občané Nymburska byli stejně jako obyvatelé celého Československa vpádem vojsk Varšavské smlouvy překvapení, šokovaní a rozčarovaní. Sověty většina lidí v Československu i přes probíhající změny ve společnosti vnímala jako nejbližší spojence a nebyli tedy schopní pochopit, proč na ně nyní jejich „přátelé“ míří samopaly. Pro některé komunisty, kteří byli se Sovětským svazem těsně spjatí, to byla nepochopitelná zrada. Projevy odporu se ve městech nymburského okresu projevily především vyvěšenými hesly a transparenty odmítající okupaci a naopak podporující představitele legálně zvolených orgánů. Na transparentech se objevovala hesla jako např. Sovětští vojáci, nestřílejte naše děti, Na srdce jsou Poděbrady, ale ne pro ruské okupanty, Jděte v pokoji domů, nechte nás svobodně pracovat, Sověti pozor, David zabil Goliáše atd. Na některých se vyskytly i výpady proti některým místním fukcionářům, kteří byli nařčeni z kolaborace se Sověty, např. proti řediteli poděbradského kina B. Černému.122 Všude na ulicích byly vidět vyvěšené státní vlajky. Lidé se rovněž snažili

120 Michal PLAVEC, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010, s. 369-371. 121 Rozhovor s Janem Pavlíčkem 25. ledna 2012 (viz příloha č. 5) 122 Polabské muzeum Poděbrady, Události let 1968 – 1969, karton č. 1, přír. č. 260/69, fotodokumentace

60

vysvětlovat vojákům spojeneckých vojsk nesmyslnost jejich zásahu.123 Z toho byli prostí vojáci okupačních armád zmatení. Jejich velitelé jim říkali, že jedou Československo zachránit před kontrarevolucí a před vojsky NATO, která již stojí na západních hranicích Československa a chtějí jej obsadit. Byli velice rozčarovaní, když zjistili, že je vše jinak, že je nikdo nevítá, naopak lidé byli naštvaní, vojákům nadávali, vyzývali je k návratu domů. Na mnoha místech chyběly cedule s názvy měst, případně byly nápisy zamazané barvou nebo přelepeny azbukou psanými nápisy jako Moskva, Varšava, atd. Tyto rozpory se projevily na jednání mezi delegací POV KSČ a vojáky spojeneckých vojsk, které se konalo 22. srpna v Milovicích. Zde se strhla poměrně ostrá diskuze. Důstojníci přesvědčovali představitele okresu, že nám přijeli na pomoc a odmítali označení „okupanti“. Velmi je také pobuřovalo, že českoslovenští vojáci z milovické posádky nosili na klopách uniforem smuteční odznaky.124 Občané celého Československa byli díky rozhlasu seznámeni s prohlášením předsednictva ÚV KSČ k intervenci. Na závodech sice začaly směny 21. srpna poradami a zhodnocením situace, ale následně se normálně pracovalo. Podniky se plně postavily za ústavně zvolené představitele státu. Na většině pracovišť se konaly podpisové akce na podporu vlády vedené O. Černíkem, ÚV KSČ v čele s A. Dubčekem a prezidenta ČSSR Ludvíka Svobody. Byly podepisovány protestní rezoluce proti vpádu vojsk, žádající jejich okamžitý odchod a odmítající zasahování okupačních jednotek do veřejného a stranického života. Jen v Poděbradech se pod rezoluci podepsalo 6 686 občanů.125 Většina podniků hodlala svůj postoj vyjádřit i stávkou. Objevily se i výzvy požadující vyhlášení neutrality, stolky s podpisovou akcí byly umístěny například na Jiřího náměstí v Poděbradech před restaurací „U Lva“ nebo v Nymburce před budovou ONV. Tyto akce organizovali především mladí lidé. Z mládežnických organizací na okrese působila v srpnových dnech nejvýrazněji pionýrská skupina Rebelanti, která vydávala svůj vlastní časopis Tam-tam a šířila letáky s různými hesly, např. Děkujeme, že jste nás naučili azbuku znát, aspoň teď můžeme slova opovržení psát nebo Novotný ať nečeká, zvolili jsme Dubčeka.126 Rada MěNV Poděbrady rovněž rozhodla o uspořádání podpisové akce na odvolání poslance Národního shromáždění Karla Mesteka, jenž získal mandát za volební obvod Poděbrady. Od 21. srpna do 27. 8. došlo

123 Poděbradské noviny, 23. 8. 1968, s. 1. 124 Nymbursko, 22. 8. 1968, s. 2. 125 Polabské muzeum Poděbrady, Události let 1968 – 1969, karton č. 1, přír. č. 260/69, Prohlášení rady MěNV Poděbrady 126 Nymbursko, 25. 8. 1968, s. 2.

61

na OV KSČ celkem 188 rezolucí a podpisových archů požadující odchod vojsk a stavící se za legálně zvolené státní orgány. Po projevech představitelů státu vrátivších se z Moskvy došlo dalších 67 rezolucí vyjadřujících nesouhlas s moskevským komuniké.127 První rezoluce a prohlášení pracujících měl za úkol předat na ÚV KSČ vedoucí politického oddělení Šimůnek. Až na ÚV se však nedostal, a tak dokumenty předal vedoucímu tajemníkovi středočeského KV KSČ J. Pillerovi, jenž však Šimůnka velmi zaskočil, když se vyjádřil proti svolání mimořádného vysočanského sjezdu.128 Na XIV. mimořádný sjezd KSČ do Vysočan odjelo 22. srpna za nymburský okres 12 delegátů KSČ. Nezúčastnil se pouze Jaromír Tobiáš, který pobýval toho času na dovolené. Do ÚV KSČ byl z těchto kandidátů zvolen Judr. Josef Hašek, který tam dle slov pana Šibravy vystoupil „dost vostře a tam se pustil proti těm pozdějším normalizátorům.“129 Po návratu ze sjezdu delegáti uspořádali několik mítinků, kde poreferovali o výsledcích sjezdu.130 Na celém území Československa začaly téměř všechny redakce okamžitě po vpádu vojsk v poloilegálních podmínkách vydávat zvláštní vydání svých časopisů, kde souhlasily se stanoviskem předsednictva ÚV KSČ a bránily reformní proces. Nejinak tomu bylo na Nymbursku. V tiskárně v Nymburce se tiskla od 22. srpna zvláštní vydání Nymburska, z nichž zprávy následně přebíralo Okresní vysílání radiouzlu, vedené redaktorem Zdeňkem Fritzlem. I Poděbradské noviny vydali těsně po 21. srpnu několik zvláštních čísel. Na stránkách těchto novin byla uveřejňována především stanoviska a rezoluce jednotlivých závodů, zemědělských družstev, organizací, stranických orgánů, atd. Občané byli rovněž prostřednictvím sdělovacích prostředků vyzýváni, aby zbytečně nenakupovali a nenarušovali tím plynulé zásobování. Veřejnost totiž v prvních chvílích okupace zachvátila panika a před obchody se tvořily fronty. Dále bylo na obyvatelstvo Poděbrad apelováno, aby zachovávali rozvahu a klid, a okupanty zbytečně nedráždili, což lidé zjevně dodržovali, neboť k žádnému incidentu na okrese nedošlo. Možná k tomu přispěla i akce OV ČSM „Služba vlasti“, která fungovala ve čtyřech centrech okresu (Poděbrady, Nymburk, Lysá nad Labem a Městec Králové) a spočívala

127 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 11. 9. 1968, Souhrnná informace o politické situaci na okrese. 128 Nymbursko, 22. 8. 1968, s. 1. 129 Rozhovor s doc. Karlem Šibravou, 9. 12. 2011 (viz příloha č. 4) 130 Nymbursko, 22. 8. 1968, s. 1.

62

ve spolupráci členů ČSM s VB na veřejném pořádku.131 Aby se předešlo jakýmkoli konfliktům, začaly se postupně odstraňovat nápisy s protisovětskými hesly. Nejvíce bylo apelováno na odstranění hákových křížů. Těmi obyvatelstvo chtělo přirovnat vpád vojsk Varšavské smlouvy k německé okupaci. Na jeden takový transparent vyvěšený přímo na soše Jiřího z Poděbrad na náměstí v Poděbradech vzpomíná i pamětník Karel Šibrava: „No, a někdo vylez na Jiříka a dal tam výsostnej znak Sovětskýho svazu a vedle toho výsostnej znak fašistickej, hákovej kříž. A tam udělali rovnítko, že sovětská moc rovná se fašismus.“132 Likvidovali se však i letáky shazované sovětskými letadly ospravedňující invazi nebo přinášející lživé informace z jednání československých představitelů v Moskvě. Velmi úsměvně působí výzva okresního veterinárního lékaře k zastavení šíření sovětských letáků a tiskovin, kterou zdůvodňuje tím, že „tyto tiskoviny padají na polích do porostů pícnin, jsou nestravitelné a způsobují u dobytka nechutenství a zažívací poruchy“.133 Přesto, že k žádným konfliktům na okrese nedošlo, do péče lékařů nymburské nemocnice se dostalo několik vojáků Sovětské armády, jejichž zranění byla důsledkem dopravních nehod. Jeden z příslušníků okupačních armád byl dokonce usmrcen. Zasáhl ho elektrický výboj z troleje při přejíždění železničního přejezdu v Pečkách.134 Těsně po 21. srpnu některé podniky a zemědělská družstva na okrese pomáhaly se zásobováním Prahy. Solidaritu s představiteli státu projevilo obyvelstvo i rozhodnutím odpracovat 31. srpna mimořádnou směnu, která měla nahradit výpadky ve výrobě způsobené nenormální situací ve státě. Jednalo se o výzvu Dílen ČSD Nymburk, ke které se připojila většina závodů na okrese a pracovní účast činila 80%. Mezi lidmi se této směně říkalo „Dubčekova směna“. ČVUT, střední školy i učiliště podpořily pomoc československému hospodářství výjezdem na chmelové brigády. Pokud hovoříme o škodách způsobených cizími vojsky na Nymbursku, jednalo se o částku zhruba 5 200 000 Kč. Největší škody vojenské jednotky napáchaly na vozovkách a silničním zařízení.135 131 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fondem KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 11. 9. 1968, Souhrnná informace o politické situaci na okrese 132 Rozhovor s doc. Karlem Šibravou, 9. 12. 2011 (viz příloha č. 4) 133 Nymbursko, 3. 9. 1968, s. 2. 134 Nymburský deník, 27. 8. 2008, s. 7. 135 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 11. 9. 1968, Souhrnná informace o politické situaci na okrese.

63

V těchto srpnových dnech se velmi pozitivně projevili železničáři. V noci ze soboty 25. srpna na 26. srpna přijel do Nymburka kolem jedné hodiny ranní zvláštní vlak, který do Milovic vezl zařízení pro rušení rozhlasového a televizního vysílání. Nádraží obsadili transportéry Sovětů, kteří přikázali výpravčímu Ladislavu Tomkovi, aby byl náklad co nejdříve přeložen a vypraven směrem do Milovic, k čemuž potřebovali někoho, kdo by lokomotivu řídil. Železničáři se snažili odjezd co nejvíce zdržovat i přesto, že Sověti hrozili rozstřílením železniční stanice. S vlakem nakonec vyjel strojvedoucí Antonín Bekr, bývalý poslanec NS, až kolem šesté hodiny ranní. Rovněž železničáři v Lysé nad Labem pak ještě vlak brzdili, jak mohli. Pracovníci vozového depa ČSD Nymburk zase odmítali opravovat železniční vlaky patřící okupantům a ke stejnému postupu vyzývali i další depa v republice.136 Vstřícnost v srpnových dnech neprojevovaly zástupcům vojsk ani představitelé nymburského okresního národního výboru. Když důstojníci Polské lidové armády požadovali přidělení kanceláře pro agitační činnosti, dočkali se od předsedy ONV Josefa Kolky zamítavé odpovědi. O podobnou věc se pokoušeli i důstojníci Sovětské armády, kteří rovněž nepochodili, tentokrát u OV KSČ. Stejně tak Polské lidové armádě odmítl MěNV Poděbrady poskytnout prostory lázeňských domů Libenský a Fučík.137 Předsednictvo OV KSČ hned 21. srpna odsoudilo násilnou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a postavilo se za legální orgány republiky, prezidenta Ludvíka Svobodu, vládu Oldřicha Černíka a předsednictvo ÚV KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem.138 Plénum OV KSČ se i kvůli účasti delegátů nymburského okresu na Vysočanském sjezdu sešlo až 23. srpna. Nejdiskutovanějším tématem bylo vyhlášení neutrality ČSSR, neboť tento požadavek zazněl z mnoha podniků. Při debatě nad touto otázkou se ukázalo, že většina poslanců OV KSČ se domnívala, že neutralita našeho státu by byla velkým extrémem. Nutno podotknout, že tuto myšlenku zastával mimojiné i J. Hašek, který bude v dalších měsících nejvíce kritizován za své „pravicové“ názory. V rezoluci, která byla výsledkem zasedání pléna, nakonec funkcionáři strany netrvali na neutralitě ČSSR, ale dali plnou důvěru vedoucím představitelům, aby podnikli jakékoliv kroky k zajištění bezpečnosti státu. Invazi vojsk téměř všichni poslanci odsoudili, ale objevily se i výjimky. Například J. Plachý

136 Michal PLAVEC, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010, s. 371-372. 137 Poděbradské noviny, 14. 9. 1968, s. 1. 138 Nymbursko, 22. 8. 1968, s. 1.

64

prohlásil, že „okupace je jen nedorozumění, SSSR nás přišel chránit“.139 OV KSČ rovněž na tomto zasedání vyzvala ke vstupu do jednohodinové generální stávky, která se uskutečnila 23. srpna od 12 do 13 hodin. Za ústavně zvolené představitele státu se okamžitě po příchodu vojsk postavila i Rada ONV, která odmítla zrádcovskou politiku spojenou se jmény Kolder, Barbírek, Mestek, Bilak a dalšími. Důrazně žádala okamžitý odchod okupačních vojsk, zároveň však žádala obyvatelstvo, aby se nedostalo s vojáky do jakýchkoliv konfliktů, které by mohly situaci spíše zhoršit. S podobnými stanovisky vystoupila i většina městských a místních národních výborů na okrese. Podobné prohlášení vydal i 23. srpna okresní výbor Národní fronty. OV NF rovněž vyzval k zakládání místních výborů Národní fronty tam, kde dosud ještě nebyly založeny. Jejich hlavním úkolem mělo být prosazování a praktické provádění akčního programu.140

6.6 Uklidnění situace na Nymbursku Dne 31. srpna se konalo plenární zasedání ÚV KSČ, na kterém se jeho členové dozvěděli o průběhu moskevských jednání i o jeho závěrech. Moskevský protokol prohlásil Vysočanský sjezd za neplatný, XIV. mimořádný sjezd KSČ plánovaný na 9. září byl zrušen a přesunut na neurčito. Hlavním závěrem zasedání bylo přijetí moskevského protokolu a zdůraznění nutnosti plnit jej. Tento dokument, vnucený československým politikům sovětskými představiteli KSSS v Moskvě, v podstatě popřel ideje celého Pražského jara a otevřel cestu k budoucí normalizaci.141 Situace na Nymbursku se začala uklidňovat v týdnu od 2. září. Vliv na to mělo určitě i konání mnoha aktivů a členských schůzí, kde byly lidem současné problémy vysvětlovány. Od 1. do 13. září se uskutečnilo 135 členských schůzí a 5 veřejných schůzí, které vyvolaly velký zájem, a ukázala se na nich velká rozdílnost názorů. Většina účastníků se shodla na nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území ČSSR a na tom, že bude velmi obtížné obnovit přátelství se SSSR. Rovněž se hojně objevovaly stížnosti na nedostatečnou informovanost o jednání v Čierné, v Bratislavě, atd. Mnoho členů strany oceňovalo, že se situace normalizuje, a to hlavně po stránce pracovní. Zastávali přesvědčení, že strana musí být jednotná, aby mohla splnit 139 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv. č. 46, Plenární zasedání OV KSČ 23. 8. 1968, diskuze. 140 Nymbursko, 3. 9. 1968, s. 3. 141 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 8.

65

moskevské dohody a cizí vojska následně odešla. V některých stranických organizacích, hlavně na vesnicích, se vyskytl názor, že se straně vymkla situace z rukou, ÚV nedokázal usměrnit práci sdělovacích prostředků a vpád vojsk si tak strana do určité míry zapříčinila sama. Opačná vyjádření zaznívala ze stranických organizací na školách, které moskevský protokol zcela odmítaly. Někteří učitelé si nedokázali představit, že by mohlo ještě někdy fungovat přátelství se SSSR. Řada z nich dokonce prohlašovala, že pokud nebudou moci svobodně říkat své názory, raději ze školství odejdou. Mnozí si rovněž stěžovali, že jim není sdělována úplná pravda a za nejserióznější zdroj informací považovali vysílání Svobodné Evropy.142 Co se týče nejčastějších dotazů, lidé se zajímali především o to, kdo uhradí škody vzniklé příchodem cizích vojsk a kdy začne jejich odchod, dále zda se bude pokračovat v polednové politice a plnění akčního programu. Zazněla rovněž otázka, které dohody z Čierné a Bratislavy nebyly splněny, že se situace musela vyřešit až příchodem vojsk.143 Členské schůze v Pístech, ZOM Nymburk a v Kostelní Lhotě se zabývaly prací OV KSČ a obvinily jej, že v srpnových dnech nezvládl situaci. Narážely především na odlišná vystoupení jednotlivých členů OV KSČ. Někteří mluvili otevřeně, ale někteří předávané informace velmi zaobalovali. Jako zastánci tvrdé linie ve straně se ukázali poslanci ONV. Dne 6. září se sešlo sdružení poslanců ONV a vyslovilo názor na to, proč přišla vojska Varšavské smlouvy. „Je to důsledek některých chyb, kterých se dopustilo vedení strany, kdy se jim vymklo řízení z rukou, a začala rozhodovat ulice. K tomu plně sloužily všechny sdělovací prostředky a tisk, který stále ještě nepodporuje ve svých relacích plnění moskevských dohod. Rozhlas nesehrál dobrou úlohu ve dnech příchodu vojsk Varšavské smlouvy, spíše rozpoutával vášně a emoce.“144 Školní rok 1968/69 byl 2. září zahájen na všech školách, zásobování nevázlo, doprava byla plynulá a většina podniků vyráběla na 100 %. Po 10. září vymizely veškeré emoce i ze stránek regionálního tisku, který již vycházel pravidelně. Čtenář v nich již nenašel jakoukoliv zprávu, která by upomínala na to, co se v srpnu dělo. 142 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 18. 9. 1968, Souhrnná informace o současné situaci na okrese Nymburk 143 Tamtéž. 144 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 18. 9. 1968, Souhrnná informace o současné situaci na okrese Nymburk

66

První zasedání OV KSČ po sprnovém plénu ÚV KSČ se konalo až 18. září. Vedoucí tajemník František Klíma všem přítomným podal zprávu o současné situaci na okrese, ve které se pochopitelně vracel k srpnovým událostem, moskevským dohodám a jejich plnění na okrese. Diskutující ve svých příspěvcích chtěli především vysvětlit, proč sem skutečně vojska přišla. Chtěli znát skutečnou pravdu o jednáních v Drážďanech, Čierné a Bratislavě, o kterých měli jen neúplné informace. Dle diskuzních příspěvků cítila většina členů OV KSČ jistou bezradnost ve svém postoji k Sovětskému svazu. Jak obhajovat přátelství se SSSR po 21. srpnu? Tato otázka trápila mnoho straníků.145 Jinak se zářijové plénum překvapivě věnovalo spíše organizačním záležitostem. Došlo ke změnám v předsednictvu OV, které bylo doplněno o tři nové členy – Zdenku Dlouhou, Františka Havlíčka a Jaroslava Podoláka. K reorganizaci došlo i v radě ONV. Z rady byli vyloučeni poslanci Karel Maršič, Josef Soukal, Čestmír Falta a Růžena Petrásková a nahradili je Božena Vítů, Ladislav Opočenský, František Vejdra a jeden zástupce socialistické strany, který měl být teprve vybrán. V tuto chvíli tato výměna ještě nesouvisela s chováním těchto poslanců v období obrodného procesu a po příchodu cizích vojsk. Opatření se provedlo proto, aby v tomto orgánu byly rovnoměrně zastoupeny všechny části okresu. OV KSČ rovněž schválilo nové uspořádání aparátu, které bylo vybráno ze tří navrhovaných alternativ. V čele původního aparátu stál vedoucí tajemník a dále se aparát skládal z ideologického oddělení, průmyslového úseku a zemědělského úseku. Toto uspořádání nahradil model v čele opět s vedoucím tajemníkem a dále se skládajícím z politicko-organizačního oddělení (v čele tajemník Josef Šidák), ideologického oddělení (tajemník Václav Zedník) a ekonomického oddělení (tajemník Jan Kaňok).146 Výsledky své prozatímní práce zveřejnila rehabilitační komise. Plénum schválilo usnesení k patnácti uzavřeným případům rehabilitace členů strany. Rehabilitační komise se rovněž zavázala, že ve své práci bude i nadále pokračovat. Ve svém závěrečném usnesení plénum usoudilo, že jedinou možností je nyní plnění moskevských dohod, jedině tak se situace v Československu znormalizuje. I přesto však vyjádřilo vůli nadále pokračovat v polednové politice a v plnění akčního programu.

145 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 18. 9. 1968 146 Tamtéž.

67

Usnesení OV KSČ obhajoval vedoucí tajemník František Klíma i na schůzi starých členů KSČ, které OV uspořádal 20. září v Dělnickém domě v Nymburce. Členové strany, kteří stáli u zrodu KSČ, mu v mnohém oponovali. Dle jejich názoru strana situaci v zemi nezvládla, a proto byla opatření našich partnerů nutná.147 Na počátku října začalo předsednictvo OV KSČ znovu jednat o přípravách na oslavu 50. výročí vzniku Československé republiky. Kvůli srpnovým událostem se musely původní plány na oslavy tohoto výročí přehodnotit. Ze strachu, aby se oslavy nezvrtly ve veřejné manifestace proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy, mělo být jejich těžiště přeneseno na závody, pracoviště a školy.148 28. říjen 1968 byl nejdiskutovanějším tématem i na plenárním zasedání OV KSČ konaném 10. října, ne však kvůli oslavám vzniku Československa, nýbrž kvůli ústavnímu zákonu o federativním uspořádání republiky, který měl být vyhlášený právě v tento den. Tento zákon plénu představil člen České národní rady Rudolf Gärtner, zvolený za nymburský okres. V probíhající diskuzi si většina členů OV KSČ stěžovala, že Česká národní rada veřejnost o přípravě zákona včas neinformovala. Čtrnáct dní před schválením zákona podle nich nemá smysl o něm diskutovat, neboť už je stejně všechno připraveno předem. Navíc se jim zdálo, že se v navrhovaném zákonu vyznají jen ti, kteří na něm pracují. Nejvíce však účastníkům diskuze vadil fakt, že Slováci jsou na federalizaci mnohem lépe připraveni. Slovenské národní orgány existovaly na rozdíl od českých už dlouho (např. SNR, KSS). Velký problém byl spatřován hlavně v tom, že se ještě neustavila česká komunistická strana, jejíž sjezd se teprve připravoval. Diskutující se nemohli shodnout na tom, zda by se měl uskutečnit ještě před přijetím zákona nebo nikoliv.149 Otázka územního členění nového federativního státu na Poděbradsku otevřela opět starou křivdu. V roce 1960 byly Poděbrady a okolní vesnice administrativním zákonem proti jejich vůli přičleněny k okresu Nymburk. Jak vzpomíná pamětník docent Šibrava, výhodnější by pro Poděbrady, rozvinuté lázeňské město, bylo přičlenění k bohatšímu okresu Kolín. V nymburském okresu se většina peněz z rozpočtu investovala do rozvoje Nymburka, Peček či Lysé, dříve velmi chudých měst, a Poděbrady byly šizeny. „Všechny peníze, co přišly na okres, tak spotřeboval Nymburk, protože byl v

147 Nymbursko, 1. 10. 1968, s. 1. 148 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 2. 10. 1968 149 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 10. 10. 1968, diskuze

68

dezolátnim stavu, stejně tak Pečky, Lysá, Městec. A Poděbrady dostali třeba stejně jako ten Městec, i když byl jako mnohem menší. Proto třeba v Poděbradech usilovali o připojení ke Kolínu, protože Kolín, jako průmyslově silné středisko, tak tam mohlo být myšleno víc tady na ty lázně.“150 Tento názor nemám nijak ověřený, ale vzhledem k tomu, že všechna tato města znám, tak bych tomuto názoru věřila. Okresní výbor KSČ vydal nakonec k zásadám federativního uspořádání ČSSR stanovisko, ve kterém schválil návrh federativního uspořádání Československa založený na důsledném uplatnění rovnosti obou národů. Nesouhlasil však s narůstáním státního aparátu a byrokracie a s uspěchaným způsobem, jakým byla provedena politická příprava otázky federalizace. Doporučil tedy přijmout pouze vyhlášení federace rámcovým ústavním zákonem s tím, že úprava státoprávního uspořádání bude přijata po podrobném a řádném projednání a vyjádření české veřejnosti. OV KSČ se rovněž zavázal státoprávní uspořádání vysvětlit občanům.151 O federalizaci Československa se mluvilo i na plenárním zasedání ONV, kde poslance s průběhem přípravy návrhu federalizace naší republiky seznámil Karel Mestek. Dále si plénum OV KSČ vytyčilo na svém zasedání několik úkolů pro následující měsíce: zabezpečit důsledné plnění srpnového pléna ÚV KSČ, jehož cílem je postupná normalizace života v Československu, pokračovat v realizaci akčního programu okresního výboru strany a zabezpečit úkoly, které vyplývají z přípravy sjezdu Komunistické strany českých zemí.152 Ve stejný den, kdy se konalo plenární zasedání OV KSČ, uskutečnil se v Klubu dopravy a spojů v Nymburce aktiv funkcionářů stranických organizací. Hlavní referát zde přednesl člen PÚV KSČ a vedoucí tajemník Středočeského krajského výboru KSČ Jan Piller a mluvil v něm již o nedostatcích polednového vývoje.153 Oslavy 50. výročí vzniku republiky proběhly na Nymbursku velmi poklidně, byť za poměrně nízké účasti. V Dělnickém domě v Nymburce se jako již tradičně konalo slavností zasedání OV KSČ, OV NF, ONV, MV KSČ, MV NF a MěstNV Nymburk, kde byly předány pamětní plakety. Slavnostní projev zde pronesl vedoucí tajemník František Klíma, který v něm hovořil především o historii přátelských vztahů se Sovětským 150 Rozhovor s doc. Karlem Šibravou 9. 12. 2011 (viz příloha č. 4) 151 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 10. 10. 1968, Stanovisko OV KSČ v Nymburce k zásadám federativního uspořádání ČSSR 152 Tento sjezd se nikdy neuskutečnil. 153 Nymbursko, 15. 10. 1968, s. 2.

69

svazem, jež dle jeho slov nenarušil ani 21. srpen. Podobné akce se uskutečnily i v ostatních městech a obcích okresu. Muzeum v Poděbradech při příležitosti oslav uspořádalo výstavu s názvem „Od sarajevského atentátu k 28. říjnu“. Jak již bylo řečeno, oslavy proběhly především na pracovištích. Některé podniky výročí oslavily mimořádnou celostátní směnou. V průběhu konání těchto akcí se nevyskytly žádné protisovětské projevy, pouze v Pečkách byly strženy dvě rudé třepetalky.154

6.7 Vzepětí občanské společnosti před a po listopadovém plénu ÚV KSČ Vzdor proti nastupující linii ve straně, která se postupně odchylovala od polednového vývoje, se projevil ve společnosti před plenárním zasedáním ÚV KSČ, které se konalo od 14. do 17. listopadu. Vzepětí občanské společnosti se ukázalo i na Nymbursku. OV KSČ obdržel 13 rezolucí určených ÚV KSČ, NS, redakcím Svobody, Nymburska i Rudého práva. Rezoluce zaslaly zaměstnanci Azbestosu Zvěřínek, Radiostanice Poděbrady, Mepolu Libice n. C., ČVUT Poděbrady, Laktos Poděbrady, Sklárny Poděbrady, ZDŠ Dymokury, redaktoři a členové rady Nymburska, ZOM Nymburk, Tona Pečky, Kovona Lysá nad Labem, Potraviny Poděbrady a II. ZDŠ Poděbrady. Rezoluce se stavěly za výsledky polednové politiky, za ústavními představiteli státu v čele s A. Dubčekem, požadovaly svolání XIV. sjezdu strany, zákaz vysílání stanice Vltava a především vyjadřovaly obavy o jednotu strany. Velké nebezpečí bylo spatřováno v různých frakčních skupinách uvnitř KSČ, např. v Jodasově skupině155, do níž patřil i „oblíbený“ poslanec Karel Mestek.156 Listopadové plénum ÚV KSČ se sice přihlásilo k polednové politice, nicméně převahu v aparátu strany získali lidé typu Vasila Biľaka, kteří před vpádem vojsk vystupovali proti reformnímu proudu ve straně, zatímco stoupenci A. Dubčeka zaznamenali výrazné oslabení. Zmíněný V. Biľak byl na plénu zvolen tajemníkem ÚV KSČ. Začal se obklopovat pracovníky, kteří byli před srpnem uvolněni ze svých míst kvůli nesouhlasu s obrodným procesem. Kolem jeho osoby se tak vytvářelo konzervativní křídlo, které k ovládnutí stranického a státního vedení využívalo i styky se sovětským velvyslanectvím a snažilo se ve spolupráci s politickými orgány sovětských okupačních jednotek budovat tzv. zdravé jádro strany i v jednolivých obcích 154 Nymbursko, 5. 11. 1968, s. 1-3. 155 Jednalo se o uskupení ultra-levicových radikálů a starých členů KSČ. 156 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 21. 11. 1968, Současná situace na okrese Nymburk

70

a okresech. Na okrese Nymburk nalezlo toto křídlo své stoupence v ZPA Pečky, jehož celozávodní výbor Biľaka pozval 29. listopadu na svůj aktiv. Biľak zde mluvil o nedostatcích polednového vývoje, kdy se straně vymkl z rukou především dohled nad sdělovacími prostředky, které očerňovali některé poctivé funkcionáře a hanobily stranu a spojenectví se Sovětským svazem. Při těchto slovech Biľak doprovázel bouřlivý potlesk členů KSČ, kterých se zde sešlo na 400.157 Skupinou obyvatelstva, která asi nejcitlivěji vnímala přijetí moskevského protokolu a následné plnění jeho jednotlivých bodů, byla mládež. Mladí lidé velice brzy vycítili, že pokračování polednové politiky i přes přísliby představitelů reformního proudu z jara 1968 nebude možné. Projevovali odpor k ústupkům, vyjadřovali nespokojenost se setrváním zkompromitovaných politiků na svých pozicích, nesouhlasili s omezováním informovanosti atd. Důvěra mladých v KSČ postupně klesala. Východisko z nepříznivé situace nacházeli někteří v nově vznikajících organizacích mládeže. Proces vzniku mládežnických organizací nezávislých na ČSM započal již na jaře, ale pokračoval i po srpnu 1968. Na podzim vznikla Unie středoškoláků a učňů, Svaz mládeže českomoravského venkova – Juvena a Svaz pracující mládeže. Všechny jmenované organizace se ustavily i na okrese Nymburk. Závěry listopadového pléna i předchozí kroky představitelů KSČ, včetně schválení smlouvy o pobytu sovětských vojsk na našem území, pobouřily nejvíce vysokoškoláky, kteří na to zareagovali třídenní stávkou zahájenou 18. 11. 1968 na všech vysokých školách. Stávka tedy proběhla i na poděbradské pobočce ČVUT, kde studenti dali najevo, že sympatizují se svými pražskými kolegy. Měla velmi poklidný průběh. Studenti na náměstí vyvěsili transperanty oznamující stávku a 10 požadavků. Jednalo se o požadavky Svazu vysokoškolského studentstva, ve kterých studenti žádali svobodu vědeckého bádání i literárního a kulturního projevu, záruku osobní právní jistoty občanů, svobodu výjezdu do zahraničí, Základnou jejich politiky byl Akční program. Vystupovali rovněž proti kabinetní politice, proti zavedení cenzury v hromadných sdělovacích prostředcích a zároveň nechtěli, aby se Československo v oblasti zahraniční politiky účastnilo akcí, jež jsou v rozporu s city československého lidu, chartou ON a Všeobecnou deklarací lidských práv. Během těchto tří dnů na škole probíhaly debaty o současné situaci mezi studenty a jejich vyučujícími, představiteli OV KSČ (mezi studenty zavítala členka POV J.

157 Nymbursko, 3. 12. 1968, s. 1.

71

Nedevová) a 3 studenti se vypravili seznámit s požadavky vysokoškoláků pracující ve Sklárnách Poděbrady. Od 21. listopadu se začalo opět vyučovat. Za požadavky vysokoškolských studentů se postavili i žáci některých středních a učňovských škol. SVVŠ Nymburk uspořádala 19. listopadu hodinové stávkové shromáždění a odeslala ÚV Svazu vysokoškolského studentstva telegram se souhlasem s jejich požadavky. Druhý den se zde od 8:00 do 18:00 konala stávka vsedě. Několik studentů pak navštívilo ZOM a ŽOU Nymburk. Solidaritu vyjádřili vysokoškolským studentům také žáci Učňovské školy Poděbrady a SVVŠ Poděbrady, které sepsaly rezoluce, ve kterých souhlasily s 10 požadavky.158

6.8 Prosazování výsledků listopadového pléna ÚV KSČ na

okrese Skutečnost, že na okrese začínají mít navrch zastánci tvrdé linie v komunistické straně, se ukázala na aktivu funkcionářů KSČ, který svolal MěstNV na 5. prosince 1968 do nymburského Hálkova divadla. O rezoluci přijaté na listopadovém plénu zde přes dvě hodiny hovořil tajemník ÚV KSČ Josef Lenárt, jeden ze zastánců sovětské intervence. Účastníci schůze svými dotazy dávali Lenártovi za pravdu. Padali dotazy typu: kdy budou veřejně očištěni ti, kteří byli neprávem napadáni a nazýváni zrádci a kolaboranty, kdy se zveřejní jména těch, kteří se po lednu dopouštěli chyb, atd. Na aktivu vystoupil za potlesku přítomných i zastánce stalinské linie, kterého chtěli voliči před několika měsící odvolat, Karel Mestek.159 Plénum OV KSČ se sešlo až 11. prosince 1968. Vzhledem k tomu, že uplynulo 25 let od podepsání smlouvy se SSSR o vzájemné pomoci a hospodářské spolupráci, byl jedním z probíraných témat právě vztah k tomuto spojenci. Vedoucí tajemník OV KSČ František Klíma si stěžoval na protisovětské nálady, které stále panují, přičemž hovořil dokonce o „protisovětské psychóze“, a to především ze strany mládeže a inteligence.160 S diskuzními příspěvky zde vystoupila řada lidí, která se těsně po srpnu držela stranou, příliš se k ničemu nevyjadřovala a vyčkávala, aby nyní zaútočila na členy OV KSČ, kteří ve vypjatých chvílích těsně po vpádu vojsk hovořili o Rusech jako o 158 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 54, inv. č. 87, Předsednictvo OV KSČ 21. 11. 1968, Současná situace na okrese Nymburk. 159 Nymbursko, 10. 12. 1968, s. 1. 160 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 11. 12. 1968, úvodní referát Františka Klímy.

72

okupantech. Tito lidé by dle názorů svých kritiků měli své tehdejší chování nějak vysvětlit. Panovaly totiž o nich pochyby, že se nyní podřídí rezoluci listopadového pléna ÚV KSČ. Mezi tyto kritiky patřil například Jan Kurka z inženýrsko-průmyslových staveb Sadská, který nabádal ostatní, ať se o těchto lidí distancují. Nicméně nejmenoval. Marie Šťastná z Pragoděvu byla konkrétnější, odsuzovala jmenovitě Václava Zedníka, Jaroslava Šimůnka a Josefa Haška. Ke Kurkovi a Šťastné se přidal člen POV OV KSČ Oldřich Kubánek, který poděkoval F. Klímovi, že „nebyl blázen, jako byli někteří tajemníci, kteří to honem popadli od toho ledna teplé a hned s tím cupovali a trhali to a rozervali okresní organizaci.“161 O tom, že se nad jmenovanými členy KSČ Zedníkem a Haškem začínají pomalu „stahovat mračna“, svědčí i změna původního rozhodnutí, aby tito dva funkcionáři, doplnění ještě Karlem Bulantem, utvořili tříčlenou delegaci okresu Nymburk na oslavy 51. výročí VŘSR do Mitišči. Na POV KSČ přišlo několik připomínek, že tato delegace nereprezentuje okres, a tak byla vyměněna. Ostrá kritika se na zzasedání snesla také na členy jiných politických stran na okrese, především členy K 231. Tajemník okresního výboru Národní fronty Karel Burda o nich hovořil dokonce jako o „výtečnících a kriminálnících.“162 Toto však byly samozřejmě extrémní názory. Většina členů OV se shodla na tom, že strana se musí sjednotit a nic si nevyčítat, neboť by mělo být v zájmu všech, aby se poměry zkonsolidovaly a byly rychle odstraněny všechny hospodářské potíže. Jak trefně zdůraznil Karel Šibrava, jediný, kdo těsně po 21. srpnu otevřeně vystoupil a podpořil příchod vojsk, byl J. Plachý, zatímco ostatní mlčeli a souhlasili s rezolucí OV KSČ odsuzující intervenci. Nejdůležitějším úkolem pléna OV KSČ však bylo vyjádřit se k listopadovému plénu ÚV KSČ. Okresní výbor strany chválil stanovisko, v němž se staví za polednovou politiku, ve které je třeba pokračovat, ale oprostit se od všech chyb a deformací, ke kterým došlo. Rovněž přijal odpovědnost za důslednou realizaci úkolů, které z listopadové rezoluce ÚV KSČ vyplývají pro okres Nymburk.163 Vánoce a přelom roku 1968/69 proběhl jak na okrese, tak v celé zemi vcelku poklidně. Lidé postupně rezignovali na politiku v zemi a upadali do letargie. Politické napětí znovu zostřil až tragický čin studenta Jana Palacha, který se na Václavském

161 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 11. 12. 1968, diskuzní příspěvek O. Kubánka. 162 Tamtéž, diskuzní příspěvek K. Burdy. 163 Tamtéž, stanovisko OV KSČ Nymburk k listopadovému plénu ÚV KSČ.

73

náměstí v Praze upálil na protest proti vzrůstající pasivitě lidí vůči politickému dění v zemi, kde jsou stále více potlačovány svobody jejích občanů. Palach podlehl svým zraněním 19. ledna. V Praze se konal 20. ledna k uctění jeho památky pietní průvod organizovaný Svazem vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Podobné tryzny se konaly i v dalších městech Československa. Pietních akcí v Praze se účastnilo pravděpodobně i několik studentů z Poděbrad, kteří sem přinášeli informace, které se však velmi lišily. Nicméně na škole byl klid. Na úmrtí studenta Palacha reagovaly i závody na okrese. Hned druhý den se sešly výbory i CZV KSČ a projednávaly nastalou situaci. Některé podniky (např. Mepol Libice n. C., Azbestos Zvěřínek, Kovona Lysá n. L.), poučeny listopadovými událostmi, vybraly několik členů strany, kteří by jednali se studenty v případě, že by přišli diskutovat na závody. Studenty, především vysokoškoláky z ČVUT, vyzvaly ke klidu a chlácholily je tím, že jsou v obavách o příští vývoj v zemi s nimi. Velmi se totiž obávali neuvážených akcí studentů. Ze závodů zaznívaly proti vysokoškolákům a profesorům i dost radikální hlasy: „Jak je možné, že profesoři chodí v průvodech v pracovní době, kdo je platí? Dělník by zaplaceno nedostal. Studenti dostávají od státu stipendia a ještě dělají takové hlouposti.“164 Jejich strach byl vcelku zbytečný, studenti v Poděbradech uctili památku Jana Palacha velmi poklidně. Na většině škol byly vyvěšeny černé prapory. Na ČVUT ustavili delegaci, která odjela v pátek 24. ledna do Prahy, kde v Karolinu položila věnce k Palachově rakvi. Ostatním studentům bylo doporučeno odjet na víkend, kdy se konal Palachův pohřeb, do svých domovů. Na SVVŠ v Poděbradech také proběhla krátká vzpomínková tryzna, provázená 2 minutami ticha. SVVŠ Nymburk zaslala soustrastný telegram. Mimo školní půdu se dle dostupných zdrojů k Palachově smrti vyjádřilo jen Seřizovací nádraží Nymburk, které vyvěsilo fotku Palacha s heslem „zemřel, abychom žili“ a jeho matce byl poslán soustrastný telegram.165 Středisko Junáka v Pečkách se k uctění jeho památky zavázalo odpracovat 5000 hodin v lesích na Šumavě a 2000 hodin při výstavbě autobusového nádraží v Pečkách.166 Smrt Jana Palacha narušila i proces sjednocování strany na okrese. Byla jedním z témat plenárního zasedání OV KSČ konaného 27. - 28. ledna, kde se opět ukázala jistá rozpolcenost jeho členů. Vedoucí tajemník Klíma viděl největší problém především v

164 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, Současná situace na okrese Nymburk 165 Tamtéž. 166 Nymbursko, 6. 2. 1969, s. 2.

74

tom, že straníci sice souhlasí s výsledky listopadového pléna ÚV KSČ, ale zároveň v některých principiálních otázkách zastávají jiné stanovisko, než listopadové plénum přijalo (např. pobyt sovětských vojsk). O vztahu k Sovětskému svazu se stejně jako na minulém zasedání pléna opět hodně diskutovalo. Někteří členové strany, kritizovaní za své názory těsně po příchodu vojsk, se snažili vysvětlovat, že to, že nesouhlasili se vstupem cizích armád, ještě neznamená, že musí být zákonitě nepřáteli SSSR.167 S příslušníky sovětské armády, která se usídlila v Milovicích, se nyní snažili funkcionáři strany všemožně navazovat kontakty. Stykem s představiteli sovětských vojsk byl pověřen J. Kaňok. Delegace POV KSČ byla blahopřát sovětským vojákům v posádce v Mladé již k výročí VŘSR.168 Ze stížností občanů Milovic, které vznesli na veřejné schůzi MNV v Milovicích 22. ledna, rovněž vyplynulo, že funkcionáři s vojáky navazovali přátelské vztahy, které spočívaly i v soukromých návštěvách spojených s výměnou zboží atd. Zástupci sovětské armády byli také zváni na různé akce. Pozvání přijali například 12. 2. na besedu starých komunistů s předsednictvem OV KSČ. Předváleční komunisté (E. Štrof, J. Syrůček, F. Plachý, A. Tyll a další) jim zde děkovali, že v srpnu přišli a zabránili kontrarevoluci.169 Důstojníci Sovětské armády se zúčastnili i okresního srazu Lidových milic k 21. výročí Února.170 V dalších měsících už se bez jejich účasti obešla málokterá veřejná akce. Na lednovém plenárním zasedání OV KSČ došlo k zhodnocení polednového vývoje v okrese Nymburk. Výsledek práce komise, která se tímto měla zabývat, přednesl Václav Zedník. První informací, kterou přítomným sdělil, bylo odmítnutí jakýchkoliv chyb a omylů ze strany okresního výboru. Závěry z lednového pléna 1968 na okrese většina členů strany i veřejnosti přijala. Ocenila úsilí vedení strany demokratizovat stranický i společenský život a odstranit deformace z minulých let. Nedostatečná informovanost na okrese však měla za následek, že ke zrychlenému společenskému pohybu došlo až po březnové konferenci. Za chybu Zedník označil, že během jara začaly vznikat tendence orientovat společenský život šířeji, než obsahoval akční program. Tím byl myšlen vznik OV K 231 a aktivizace dalších politických stran, církví a jiných organizací, mezi nimiž se vyskytovali lidé znevažující výsledky 20 167 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskuze 168 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 11. 12. 1968, úvodní referát Františka Klímy 169 Nymbursko, 27. 2. 1969, s. 1. 170 Nymbursko, 6. 3. 1969, s. 2.

75

letého úsilí KSČ a útočící na socialismus v ČSSR. K 21. srpnu se vyjádřil Zedník v tom smyslu, že OV KSČ vždy vystupoval proti heslům o neutralitě Československa, snažil se na okrese udržet klid, zabránit konfliktům s vojsky a brzdit protisovětské nálady. Navíc musel OV reagovat bezprostředně a jen s málem informací zaujímat postoj k situaci ve státě. Ve svých stanoviscích se vždy řídil postoji právoplatných orgánů strany.171 Tato poslední věta je velmi výstižná pro hodnocení roku 1968 na Nymbursku. Po celou dobu „Pražského jara“ okresní stranické orgány kopírovaly linii strany, ač si mysleli někteří jejich funkcionáři cokoliv. Během jarních měsíců roku 1968 si Nymburk vysloužil pověst jednoho z nejkonzervativnějších okresů. Jestliže tehdy to bylo bráno trochu jako určitý handicap, nyní na to byli členové strany pyšní. Na plénu se rovněž na základě podpisové akce, která se konala v srpnu, projednávalo odvolání Karla Mesteka z funkce poslance NS. Plénum OV KSČ dospělo k názoru, že k odvolání Mesteka nejsou žádné důvody. Domnívám se, že vzhledem k tomu, kolik hlasů se tenkrát za odvolání tohoto prostalinsky orientovaného poslance sešlo, znamenalo toto rozhodnutí pléna výsměch občanům Nymburska. Muselo je zároveň utvrdit v tom, že na okrese se v polednové politice pokračovat nebude. Byli v tom utvrzeni ještě před tzv. hokejovými událostmi, které se staly záminkou pro odvolání A. Dubčeka z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.

6.9

Hokejové události a jejich následky

Projevy radosti po druhém vyhraném zápase našich hokejistů nad SSSR na mistrovství světa se v noci z 28. na 29. března projevily po celé republice a Nymbursko nebylo výjimkou. V Nymburce se na náměstí po 22. hodině sešlo asi 350 lidí, kteří zde zpívali hymnu a národní písně. Poté vytvořili průvod a vydali se na sídliště a pak zpět na náměstí. Lidé nesli státní vlajky a vykřikovali různá sportovní hesla, zvonili na domovní zvonky, odpalovali světlice a dělobuchy. Vedle hesel se sportovním obsahem byla některými účastníky oslav vyvolávána i hesla protisovětská, např. „Brežněv se zblázní, vyhráli jsme bez tanků“, „Neměli tanky, dostávali branky“, apod. Mezi výkřiky se rovněž vyskytly nadávky na místní funkcionáře typu „Kaňok je vůl“. Kolem 1 hodiny ranní vyzvaly hlídky VB průvod k rozejití. Lidé uposlechli a po 2. hodině již byl všude klid, nicméně druhý den ráno VB na autech, budovách či výlohách našla mnoho 171 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, Zhodnocení polednového vývoje v okrese Nymburk

76

protisovětských hesel.172 Obdobný průběh měly oslavy vítězství v Poděbradech. Podle stranické informace o průběhu noci z 28. 3. na 29. 3. 1969 se na náměstí Jiřího z Poděbrad sešlo kolem 2000 lidí, hlavně studentů, kteří zaplnili takřka celé náměstí. Tento počet je ale pravděpodobně přehnaný, dle slov pamětníka pana Pavlíčka se takové množství lidí nesešlo. „Dva tisíce lidí tam nebylo, to podepíšu komukoliv,“173 tvrdí Pavlíček. Občané stejně jako v Nymburce vykřikovali různá hesla sportovní i protisovětská. Několik mladíků vylezlo na sochu krále Jiřího, kde vyvěsili československou státní vlajku. Asi po hodině se dav začal rozcházet do svých domovů nebo do restaurací. Ráno byly nalezeny polepené výlohy a počmárané zdi urážlivými hesly na adresu SSSR, která neměla nic společného se sportem. Průvod v čele se státní vlajkou čítající 100 až 200 občanů se sešel i v Městci Králové a v Milovicích. I zde šlo především o mladé lidi, kteří oslavovali sportovní úspěch našich hokejistů. Hesla, která vyvolávali, neútočila na SSSR, ale spíše se týkala zápasu a jeho výsledku. Druhý den ráno se sice na zdech některých domů objevily nápisy, ale měly také spíše sportovní ráz. V ostatních městech se slavilo v hospodách, případně se na veřejných prostranství sešly jen nepříliš početné hloučky lidí.174 Pod tlakem SSSR vydalo PÚV KSČ 2. dubna 1969 v ranních hodinách prohlášení, které odsoudilo události, k nimž došlo v noci z 28. na 29. 3. 1969 a zavázalo se přijmout opatření preventivního a represivního charakteru, která by podobným „výstřelkům“ zabránila. Spočívala v uvedení armádních a bezpečnostních složek do pohotovosti, mobilizaci stranického aparátu a zavedení striktní cenzury. POV KSČ na to zareagovalo 2. dubna okamžitým svoláním mimořádného plenárního zasedání OV KSČ, které se mělo k prohlášení PÚV vyjádřit. Plénum s prohlášením souhlasilo a hodlalo zavést opatření, ke kterým se zavázal ÚV KSČ, i na okrese Nymburk. Vedení strany bylo připraveno v případě nových nepokojů okamžitě zasáhnout. Naopak u veřejnosti Prohlášení vyvolalo roztrpčení a definitivně v ní probudilo obavy z dalšího vývoje. Etapu reforem v Československu pak uzavřelo dubnové zasedání ÚV KSČ, které určilo další vývoj země. Z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ odstoupil A. Dubček, na 172 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 2. 4. 1969, Informace o průběhu noci z 28. na 29. 3. na okrese Nymburk 173 Rozhovor s Janem Pavlíčkem 25. 1. 2012 (viz příloha č. 5) 174 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 2. 4. 1969, Informace o průběhu noci z 28. na 29. 3. na okrese Nymburk

77

jehož postu jej vystřídal Gustáv Husák. Do vedoucích orgánů strany byli zvoleni noví lidé, kteří patřili do úzkého kruhu předních stranických a státních činitelů z konzervativního křídla strany. Z výsledků dubnového pléna jasně vyplynulo, že budoucí vývoj Československa se vrátí k opětovnému nedemokratickému řízení země s vedoucí úlohou KSČ.175 Plénum OV KSČ se sešlo hned 18. dubna, aby přijalo stanovisko k zasedání ÚV KSČ. Členové OV KSČ působící v různých závodech v diskuzi přiznali, že v mnoha pracujících výsledky pléna ÚV KSČ nevzbudily mnoho nadšení. Někteří členové ZO KSČ dokonce na protest proti odchodu A. Dubčeka odevzdali své stranické průkazy. Nicméně se pracovalo normálně a všude byl klid. Plénum se ztotožnilo s výsledky zasedání ÚV KSČ a novému tajemníkovi i předsednictvu vyjádřilo svou plnou podporu. Personálních změn doznalo i předsednictvo OV KSČ. Z důvodu zvýšení operativnosti tohoto orgánu byl snížen počet jeho členů ze 14 na 11. Na vlastní žádost předsednictvo opustil J. Hašek a J. Podolák, ze zdravotních důvodů odešla J. Nedevová a pro nedostatečnou aktivitu ztratil místo v předsednictvu B. Pokorný. Na vlastní žádost se vzdali míst v předsednictvu V. Zedník a J. Říha. Všichni jmenovaní zůstali členy OV KSČ. Návrh na volbu POV KSČ tajným hlasováním nebyl schválen, volilo se tedy aklamací. Novými členy předsednictva se stali J. Kaňok, S. Malík a J. Kolka.176 Řešily se také přípravy oslav 1. máje. Existovaly totiž obavy, že by mohlo dojít k určitým protisovětským projevům. Obavy se nepotvrdily, oslavy měly klidný průběh, ale na druhou stranu byly provázeny nezájmem veřejnosti. Na 25 místech okresu se oslav účastnilo pouze 13 tisíc lidí.177 Aby Husákovo nové vedení zabránilo vzniku vnitrostranické opozice zdola, snažilo se v prvních měsících po dubnovém plénu ovládnout také krajské a okresní výbory a stranický aparát. Toho dosahovalo prostřednictvím výměny vedoucích tajemníků a vyloučením nejodbojnějších členů z předsednictev těchto nižších orgánů. Tyto kádrové změny měly zatím jen mírnější charakter, nicméně prosazování konzervativců na všech úrovních připravovalo půdu pro budoucí nastolení tvrdého kurzu ve straně. Na Nymbursku do srpna 1969 proběhlo jen velmi málo kádrových změn. Z

175 Vojtěch MENCL a kol., Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace, Praha 1993, s. 6364. 176 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 18. 4. 1969 177 Loňských oslav se účastnilo 30 tisíc lidí.

78

funkce tajemníka OV KSČ pro ideologickou práci byl uvolněn Václav Zedník a nahradil jej Zdeněk Kovařík. Na tohoto nového tajemníka a jeho budoucí náplň práce si vzpomenul i pamětník pan Pavlíček: „On dostal tu nechutnou práci, aby udělal takzvané čistky.“178 Z funkce vedoucího informačního střediska OV musel odejít Jaroslav Šimůnek.179 O tom, že kádrové změny zatím byly mírnějšího charakteru, svědčilo to, že Šimůnek i Zedník i nadále působili v OV KSČ. První kádrové změny postihly i ONV. V červenci byl z funkce vedoucího odboru kultury ONV odvolán jakožto vůdčí síla pravicových sil Bohuslav Sedlatý. Plenární zasedání ONV v červnu rovněž odvolalo z funkce vedoucího redaktora okresních novin Nymbursko Jindřicha Hrbáčka a redaktora okresního vysílání rozhlasu po drátě Zdeňka Fritzla. Novým vedoucím redaktorem se stal Josef Daneš a místo Fritzla nastoupila Hana Danišová.180 Na novinách Nymbursko již je v těchto měsících jasně vidět, že otiskované články mají normalizační charakter.

6.10 Výročí srpna 1968 a následné zahájení otevřené likvidace polednové politiky S blížícím se prvním výročím sovětské okupace narůstal strach funkcionářů strany z možných demonstrací, stávek či dalších projevů nesouhlasu s nastoupenou politickou linií strany. Aby se chystaným akcím předešlo, byli vybráni členové OV KSČ, kteří měli od 11. srpna za úkol získávat informace z jednotlivých závodů a míst okresu a zjištěné informace předávat informačnímu středisku OV KSČ.181 Byly i snahy zlepšit zásobování spotřebním zboží, neboť jeho nedostatek také jitřil nálady lidí. Došlo k aktivizaci příslušníků SNB a jednotek LM připravených v případě jakýchkoliv nepokojů zasáhnout.182 Zakročit nakonec nemuseli. Na okrese došlo pouze k ojedinělým akcím, které nezískaly masovou podporu. Nástup do zaměstnání na závodech proběhl normálně. Jen 178 Rozhovor s Janem Pavlíčkem 25. 1. 2012 (viz příloha č. 5) 179 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 31. 5. 1969 180 Nymbursko, 10. 7. 1969, s. 1. 181 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 55, inv. č. 88, Předsednictvo OV KSČ 6. 8. 1969, Souhrnná informace o politické situaci na okrese Nymburk 182 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 55, inv. č. 88, Předsednictvo OV KSČ 17. 8. 1969, Souhrnná informace o politické situaci na okrese Nymburk

79

v některých podnicích (Dílny ČSD, ZOM Nymburk, Sklárny Poděbrady) přišlo několik zaměstnanců v černých oblecích nebo alespoň v černých vázankách. Ve Sklárnách Poděbrady, ZOM Nymburk a Azbestosu Zvěřínek chtělo několik zaměstnanců stávkovat, ale bylo jim to vymluveno. Pětiminutová stávka nakonec proběhla pouze ve Startu Nymburk a v provozovně Kovopodniku. Na některých místech se objevily letáky a protisovětské nápisy, ojediněle se na autech vyskytly trikolory, ale jinak byl klid. Opravdu se jednalo spíše o drobné projevy odporu jednotlivců, například v Přerově kdosi přeseknul kabel vedoucí do sovětské posádky, v Poděbradech zase někdo vyvěsil na drátech elektrického vedení černou vlajku a podobně.183 Po rozsáhlých demonstracích ve dnech 18. - 21. srpna 1969 v Praze a dalších velkých městech po celé republice přijalo předsednictvo Federálního shromáždění 22. srpna 1969 tzv. pendrekový zákon, který umožnil tvrdě postihovat účastníky demonstrací a kohokoli, kdo narušoval socialistický společenský řád. Podle těchto nových zákonných opatření bylo na okrese zadrženo několik osob – Ladislav Crha z Lysé nad Labem za hanobení republiky, Josef Brynych z Krchleb za hanobení představitele republiky a Karel Kunc z Lysé nad Labem za maření výkonu orgánů SNB a urážku veřejného činitele.184 Předsednictvo OV KSČ se za zvládnutí srpnových dní chválilo. Podle jeho názoru byla situace na Nymbursku mnohem klidnější než v jiných okresech. Akce „protisocialistických sil“ v Praze a dalších městech POV odsoudilo a se zákroky orgánů státní moci během demonstrací a následným přijetí tzv. pendrekového zákona souhlasilo. Formou rezolucí na srpnové události reagovali i ZO KSČ, které sdílely stejný názor jako POV KSČ. Na OV KSČ jich do 2. září přišlo celkem 55. Dle informací z členských schůzí byly v této době již ze ZO KSČ vylučováni kvůli nařčení z pravicového oportunismu někteří lidé a odvolávány rezoluce ze srpna 1968 (např. v OPP Poděbrady).185 Během podzimu se na okrese začala provádět důsledná kádrová politika, která měla za následek uvolnění některých lidí z vedoucích orgánů strany. Z OV KSČ byl 183 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 55, inv. č. 88, Předsednictvo OV KSČ 3. 9. 1969, Souhrnná informace o politické situaci na okrese Nymburk 184 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 55, inv. č. 88, Předsednictvo OV KSČ 3. 9. 1969, Souhrnná informace o politické situaci na okrese Nymburk 185 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 55, inv. č. 88, Předsednictvo OV KSČ 17. 9. 1969, Souhrnná informace o politické situaci na okrese Nymburk

80

vyloučen Václav Zedník, Josef Hašek, z ONV Zdeňka Hrušková, Božena Hašková a Jaroslav Podolák. Z funkce okresního náčelníka VB byl odvolán Zdeněk Rohan. Hodnocení činnosti členů výborů vedoucí ke kádrovým změnám probíhalo i v CZV, MěV, MV i ZO KSČ. Do 3. prosince 1969 došlo k výměně 22 předsedů stranických výborů a v 5 organizacích se vyměnily celé výbory. K opatřením vedoucím k odstranění lidí s pravicovým smýšlením se přistoupilo i v národních výborech.186 Po lednovém plénu ÚV KSČ se začalo se zbavováním se členů strany masově. Lidé obviňovaní z pravicového oportunismu byli vyhazováni nejen ze strany, ale i ze zaměstnání, ze škol, atd. I na okrese Nymburk se opatření, která měla zcela potlačit jakékoli náznaky proreformního myšlení, dotkla velké části obyvatelstva.

186 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv.č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 3. 12. 1969, Informace o plnění usnesení květnového a zářijového pléna ÚV KSČ v okrese

81

7 Milovice 7.1 Sovětská okupace Milovic – Mladé Vlastní okupace začala již 20. srpna po 23. hodině, kdy do Československa vpadly jednotky sovětské I. gardové tankové armády, II. gardové armády, 38. armády, šesti divizí Jižní skupiny sovětských vojsk, 48. motostřelecké divize, maďarské 8. motostřelecké divize, 7. tankové a 11. motostřelecké divize a 12. pohraniční brigády lidové armády NDR, čtyř divizí 2. polské armády a bulharského 12. a 24. motostřeleckého pluku. Na letištní plochu ruzyňského letiště pak začala po půlnoci dosedat sovětská letadla, jako první sovětská letadla typu AN-24. Prvořadým cílem intervenčních vojsk se stal na Nymbursku vojenský prostor Milovice – Mladá s letištěm Boží Dar. Zde sídlili 47. průzkumný letecký pluk a 13. tanková divize Československé lidové armády. Vojska Varšavské smlouvy měla tento vojenský prostor velice dobře zmapovaný z velitelsko-štábního cvičení Šumava, které probíhalo od konce května 1968 i v Mladé. Toto cvičení sice skončilo oficiálně 30. června, ale sovětští velitelé odjezd neustále oddalovali. Poslední jednotky odešly až 2. srpna, ale zůstaly soustředěny v těsné blízkosti českých a slovenských hranic. Kapitán Zdeněk Řepka, tehdejší zástupce velitele 3. školního tankového praporu 13. tankové divize k tomu řekl: „Velení naší divize, jehož jsem byl členem, velmi rychle rozpoznalo, že se vlastně jedná o nácvik na obsazení Českoslovenka. Tématem bylo přepadení naší země vojsky NATO vedenými Bundeswehrem – naše armáda se brání, ale protože svými silami nestačí, přichází jí na pomoc armáda sovětská. Obsazuje všechna strategická místa a přebírá vedení boje proti Atlantické alianci. Okamžitě jsme varovali Ústřední výbor KSČ a Ministerstvo národní obrany. Tím si ovšem naše divize vysloužila nálepku „kontrarevoluční“ a od té chvíle s námi bylo ze strany sovětských partnerů jednáno velmi obezřetně.“187 Naopak podplukovník Josef Křena, pilot 47. průzkumného leteckého pluku, vpád sovětských vojsk nepředpokládal. „Někdo sice možná tušil před srpnem 1968, že by nás mohli Sověti okupovat, ale my jsme tomu nevěřili. Věděli jsme pochopitelně, že je napětí. Věděli jsme, že se scházejí špičky Varšavské smlouvy. Co se týče ministra

187 Jan ŘEHOUNEK, Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006, s. 77.

82

národní obrany generála Martina Dzúra, ten byl jednoznačně zastáncem totalitních manýrů. Nikdo ze zpravodajských důstojníků nás na podobnou situaci nepřipravil. Nikdo nevydal žádné pokyny jak se v takovém případě zachovat. Nikdo neupozorňoval na to, v co se může politické napětí zvrhnout. Krátce před 21. srpnem jsem byl na dovolené v NDR. Pochopitelně jsem si všiml pohybu vojska na německé straně, ale vůbec jsem nepředpokládal, že se na nás chystají. Sověti byli v NDR jako doma. Tam se pořád něco dělo.“188 V den vpádu vojsk do ČSSR byl velitel 47. průzkumného leteckého pluku plukovník Vladimír Kvarda na dovolené. Jeho zástupcem byl v inkriminovaný den zmiňovaný Josef Křena. Ten uskutečnil v noci 20. srpna po 23. hodině orientační let, který ovšem musel ukončit, neboť obdržel výzvu k přistání. Ihned po přistání ho letový dispečer přivolal k telefonu. Náčelník generálního štábu Karel Rusov mu sdělil, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice a rozkázal, aby v žádném případě nedošlo k žádné bojové činnosti. Příslušníci pluku se snažili alespoň mapovat situaci ve vzdušném prostoru. Zaznamenali značný letový provoz, který směřoval k Ruzyni. Potom, co nad letištěm Boží Dar nouzově zablikalo nějaké letadlo, nařídil podplukovník Křena vypnout všechny radiolokátory a světla. Za tmy tedy na letišti nemohlo přistát žádné letadlo.189 Sovětské pozemní jednotky se dostaly k vojenskému prostoru za svítání, krátce po 4. hodině. Nejdříve se přiblížily 2 obrněné transportéry, které však hned zmizely. Kolem 6. hodiny se na východní straně letiště objevily 2 tanky. Jeden z tanků, T-54, se blížil ke státní technické hotovosti. Podplukovník Křena, který vše pozoroval z dispečerské věže, mu vyjel naproti, aby Sovětům vysvětlil, že na letišti je vše v pořádku a ať nepůsobí československé armádě žádné škody. Tank se skutečně zastavil a Křena se vrátil zpět na věž. Na konci vzletové dráhy zůstal stát druhý tank, s dělem namířeným na vzletovou plochu, kdyby chtěl někdo odstartovat. Z něj vystoupil nadporučík Nikolaev, který došel za Křenou na věž a přikázal mu, aby se přestalo s létáním. Bylo mu odpovězeno, že letový provoz skončil již v 0:20. 190 Velitel 47. průzkumného leteckého pluku plukovník Ing. Vladimír Kvarda měl 21. 8. nastoupit dovolenou, ale vzhledem k nastalé situaci ji zrušil a již v ranních hodinách také dorazil na letiště. Okamžitě poslal náčelníka štábu podplukovníka Jana 188 Michal PLAVEC, Vůbec jsme nevěřili tomu, že by nás mohli v srpnu 1968 Sověti okupovat, in: Nymburský deník, 27. 8. 2008, s. 5. 189 Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 75. 190 Tamtéž, s. 76.

83

Dytrycha na křižovatku Mladá, aby tam vyčkal na Sovětskou armádu a zabránil tak možným střetům mezi strážnými a ruskými vojáky.191 Během rána zaplňovali letiště další pozemní jednotky včetně pozemních sledů k zabezpečení přijetí letounů, které měly na letišti přistát. Jednalo se o Antonovy An-12, An-24, Iljušiny II-14 a letouny MiG-21, z transportních vrtulníků, navážejících potraviny a další zbraně, především Mi-6. Sovětská armáda vybudovala na jižní straně letiště obrovský stanový tábor a na druhé straně letiště měli stojánky. Velitelem sovětského stíhacího pluku byl podplukovník Dušankovskij.192 A jak vypadala situace ve vojenském táboře? Je nutné říci, že Sověti měli akci skvěle načasovanou, milovická posádka totiž byla v této době významně oslabena. V táboře se nacházel pouze 103. tankový pluk. 15. tankový pluk byl odvelen do výcvikového prostoru Doupov, protiletadlové baterie podřízené 13. tankové divizi byly na cvičení ve Vojenském výcvikovém prostoru Jince a 3. školní tankový prapor u Čelákovic, kde měl nacvičovat brodění přes řeku Labe. Do milovické posádky dorazila 21. srpna v brzkých ranních hodinách 20. tanková divize ze sestavy Severní skupiny vojsk (8. gardový tankový pluk, 76. gardový tankový pluk, 155. tankový pluk a 144. motostřelecký pluk), která dorazila do Milovic po ose Szklarska Poręba – Harrachov – Mnichovo Hradiště – Mladá Boleslav – Vojenský výcvikový prostor Mladá. Zástupce sovětského velení dorazil na velitelství 13. tankové divize v 5:45 a požadoval okamžité vyklizení vojenského tábora.193 Na rozkaz náčelníka generálního štábu generála Rusova musela posádka okamžitě vyklidit tábor II a již 22. srpna jej předat Rusům. Vojáci si mohli vzít jen celty a základní osobní věci a přestěhovali se do objektů prvního tábora. Když se později vojáci mohli pro věci vrátit, polovina jich už byla rozkradená.194 Tento fakt potvrzuje i pamětník Aleš Kubeš, který celý život pracoval v Milovicích jako civilní zaměstnanec vojenské správy. „Ještě ten den odpoledne se museli ti naši vojáci z toho druhého objektu vystěhovat a to tím způsobem, že Rusové jim vylomili a vyrabovali skříňky, že si nestačili vzít ani svoje věci.“ 195 A jaká byla bezprostřední reakce vojáků z posádky těsně po tom, co se dozvěděli o okupaci? Podle slov kapitána Zdeňka Řepky byli vojáci 13. tankové divize připraveni bojovat. „Například 103. tankový pluk byl soustředěn za Benáteckou Vruticí na kótě 191 192 193 194

Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 77. Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 76 -77. Michal PLAVEC, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010, s. 369-371. Jan ŘEHOUNEK, Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006, s. 78. 195 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)

84

Dubový les a poručík Šuler byl ochoten vydat okamžité rozkazy k boji. Museli jsme pro něj dojet a přesvědčit k návratu do tábora. V dílnách byl rozebraný tank, u něhož vojáci okamžitě nabili kanón a namířili ho proti vjezdu, z dalších tanků vytahali kulomety a rozmístili je na půdě, ochotni okamžitě střílet, kdyby se Rusové hnuli a chtěli do parku vjíždět.“196

I piloti z 47. průzkumného leteckého pluku chtěli v prvních chvílích

bojovat, ale nakonec uposlechli rozkazy velení a snažili se situaci více nevyhrocovat. Vojáci své nesouhlasné stanovisko k přítomnosti cizích vojsk vyjadřovali alespoň pasivním odporem. Například bez rozkazu sovětským vojákům neposkytli ani vodu, ani potraviny, občas přeřízli nějaký spojovací drát a podobně. K žádným vážným incidentům však mezi českými a sovětskými vojáky nedošlo. Za většinou vážnějších problémů stáli polští vojáci, kteří se dostávali do konfliktu nejen s českými, ale i sovětskými vojáky. Polské jednotky dorazily do Milovic až v druhém sledu, 25. srpna.197 Vojensky byla celá akce provedena perfektně, jisté problémy však nastaly těsně po příchodu do Milovic se zásobováním vodou a potravinami. „Oni totiž Rusové neměli zajištěné zásobování. Co se týče bojové techniky, to provedli dobře, ale neměli zásobování. Dneska by se tomu řeklo nějakou systematizaci v tom, aby měli dostatek proviantu, potravin, tohle vázlo, oni to za nimi asi nestačili dopravit. Takže třeba na tom Božím Daře, na tom letišti, jak mi říkal plukovník pan inženýr Křena, tak oni celej den neměli co jíst, takže otrhávali švestky kolem dokola po alejích. A pak jim teprve přivezli nějaké jídlo, ale bylo toho málo, nestačilo jim to, takže tahle záležitost nebyla úplně dobře vyřešená,“198 vzpomíná pan Kubeš. Největší problém byl s vodou, protože v táboře byl pouze jeden zdroj.

7.2 První týdny pobytu sovětské posádky v Milovicích Většina obyvatel i vojáků si v prvních chvílích myslela, že pobyt sovětských vojsk v Milovicích bude jen dočasný. „Ve skutečnosti se ten den ještě, když sem přišli, tak se naši lidé domnívali, že tu nebudou natrvalo, že se skutečně jedná o nějakou

196 Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 77. 197 Michal PLAVEC, Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008, s. 77-78. 198 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011, (viz příloha č. 3)

85

lokální akci, která skončí a zase se to uspořádá podle toho, jak to bylo,“199 potvrzuje pan Kubeš. Události následujích dní však tyto domněnky vyvrátily. Dne 23. srpna se do Milovic přesunul štáb velitele intervenčních vojsk generála Pavlovského, čímž se Milovice v podstatě staly centrem okupačních vojsk. Vše potvrdila Smlouva o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, která vznikla během srpnových jednání v Moskvě.200 Podle moskevských dohod bylo nutné se sovětskými vojsky spolupracovat. Velitelé ČSLA tedy začali s Rusy otevřeně jednat a navazovat pracovní spolupráci, což narušovalo jednotu mezi velením a prezenčně sloužícími vojáky, kteří jakoukoliv spolupráci odmítali.201 S velkým nesouhlasem byla vojáky i občany Milovic rovněž přijímána akce příslušníků sovětské armády, kteří roznášeli po okolí své propagační noviny tištěné v češtině. Aby se předešlo hospodářským ztrátám, které vznikly výpadky ve výrobě v srpnových dnech, jezdili vojáci z posádky Mladá vypomáhat do několika podniků na okrese, například do Fruty Nymburk.202 Ačkoli ještě 11. září dostala posádka z Mladé oficiální povolení k provádění zimní přípravy bojové techniky, na konci září se rozhodlo o uvolnění posádky v Milovicích pro sovětské vojáky. Celá posádka se musela vystěhovat za velice krátký čas, do poloviny října. Část 47. výzkumného pluku byla přesunuta do Pardubic, část do Čáslavi. Jednotlivé prapory tankové divize se přesunuly na různá místa republiky, především na Slovensko. Zůstalo zde jen několik vojenských úřadů – Újezdní úřad vojenského úřadu Mladá, Posádková správa, Vyšší zbrojní opravna, Správa budov a Vojenská lesní správa. Na odchod vojáků vzpomíná pan Kubeš takto: „Naši vojáci se odsud museli vystěhovat, to už jsem říkal, a natruc těm Rusům zabetonovávali odpady, vytrhávali zásuvky elektrické ze zdi, utrhávavali vodovodní kohoutky, potom se to zase muselo dát všechno dohromady, ale tím prokazovali takový ten odpor proti tomu. Já nepamatuju, že by někdo z těch vojáků vyjádřil souhlas nebo nadšení, že přestává ta demokratizace, která se tu pomalu rozvíjela.“203 Pro Rusy se uvolnily nejen kasárna, ale také takzvané sídliště. Jednalo se o byty, které byly postaveny v 50. letech pro 199 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011, (viz příloha č. 3) 200 Jan ŘEHOUNEK, Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006, s. 79. 201 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv.č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 18. 9. 1968, diskusní příspěvek J. Hradeckého 202 Nymbursko, 3. 9. 1968, s. 2. 203 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)

86

příslušníky Československé lidové armády. „Jen pár nás tu zůstalo. Nechali tu lidi, co měli před penzí, civilní pracovníky armády nebo lidi, kteří měli blízko posádku, tak ti tu zůstali. Ostatní se museli vystěhovat,“204 vzpomíná pan Kubeš, který bydlí v jednom z těchto domů dodnes. K zajištění klidu a hlavně jistoty rodin důstojníků a občanů Milovic v souvislosti s odchodem posádky muselo být v Milovicích zřízeno přechodné vysunuté pracoviště Veřejné bezpečnosti, protože místní pořádkové síly na dodržování klidu nestačily.205 Starosti s odchodem československé posádky řešil i předseda MNV Milovice Stanislav Trnka. V MNV totiž zbylo z původních 29 pouze 12 poslanců, rada MNV čítala jen 4 lidi.206 Dne 2. října se v Milovicích uskutečnila beseda s občany, především rodinami důstojníků armády, kde se jim nastalou situaci snažili vysvětlit přední představitelé okresu spolu s náměstkem předsedy vlády Františkem Hamouzem. Ten však na většinu otázek občanům nebyl schopen odpovědět. O problémech souvisejících s pobytem sovětských vojsk v Milovicích v prvních týdnech a měsících po 21. srpnu 1968 se hovořilo opět na veřejné schůzi konané 22. ledna 1969. Besedy se kromě asi 200 občanů Milovic účastnili i poslanci Národního shromáždění Oleg Homola a Gertruda Čakrtová-Sekaninová, mjr. JUDr. Doleček, zástupce generála Korbely207 či JUDr. Jaroš z branného a bezpečnostního výboru NS.208 Schůze se nesla v duchu velké otevřenosti. Je nutné zmínit, že 18. října 1968 Národní shromáždění ratifikovalo Smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR. Poslanec Homola se zdržel hlasování a poslankyně Čakrtová-Sekaninová byla jednou ze 4 poslanců, kteří hlasovali proti přijetí této smlouvy. Lidé zahrnuli funkcionáře celou řadou otázek, které souvisely s komplikacemi, které přinesl pobyt sovětských vojsk v Milovicích. Občany mimojiné zajímalo, jaký je přesný obsah smlouvy mezi ČSSR a SSSR, neboť na základě vlastních zkušeností mají pocit, že Rusové smlouvu nedodržují. V této souvislosti občany přirozeně zajímalo, zda je součástí smlouvy náhrada škod vzniklá příchodem vojsk Varšavské smlouvy. K tomuto dotazu se vyjádřil JUDr. Doleček: „Dokument o dočasném pobytu vojsk je po stránce právní naprosto nedostatečný, což je chybou. Sovětská strana si vykládá některé pasáže po svém. Situace, která nám byla dána, nebyla s námi projednána, když se 204 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 205 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv. č. 46, Stranická informace o současné situaci na okrese Nymburk 206 Nymbursko, 17. 12. 1968, s. 2. 207 Generál Korbel byl zmocněnec pro styk se Sovětskou armádou. 208 Nymbursko, 30. 1. 1969, s. 1.

87

zpracovávaly naše vlastní návrhy. Naše strana chtěla, ale druhá nechtěla. Smlouva je překlad něčeho; já sám mám státnici z ruského jazyka, tak sám vím, že některé výrazy se dají vykládat po svém. My pasáže ve smlouvě plníme, zatímco sovětská strana neplní. Ztráty vzniklé našemu státu nybyly pojaty do smlouvy a bylo zdůvodněno SSSR, že do 17. 10. byl považován válečný stav. Tudíž o nějakých náhradách škod nelze uvažovat.“209 O nedokonalostech Smlouvy o dočasném pobytu hovořil i JUDr. Jaroš, který potvrdil slova JUDr. Dolečka, že Sovětská armáda si s plněním dohod hlavu rozhodně neláme. Na otázky hospodářského charakteru se lidem snažil odpovědět vedoucí oddělení Ministerstva vnitřního obchodu Blažek. Občané si stěžovali především na to, že příslušníci sovětské armády vykupují v obchodech veškerý sortiment, hlavně průmyslové zboží, kterého mají obchody nedostatek i pro české spotřebitele. Bylo jim odpovězeno, že Ministerstvo vnitřního obchodu zajistilo pro prodej v Milovicích zvýšené dodávky z výroby, nicméně zásoby zboží ve velkoobchodech byly vzhledem k předvánoční době malé, takže nebylo schopné poptávku pokrýt.

Situaci v Milovicích by však mělo pomoci zřízení obchodu s

průmyslovým zbožím přímo v posádce. Dále Blažek vysvětlil některé dodávky pro sovětská vojska, především zdůraznil, že například pečivem a masem armádu okresní výrobní podniky nezásobují.210 Jak vzpomíná pamětník pan Kubeš, s dodávkami potravin a hlavně jejich placením ze strany Sovětské armády byly skutečně problémy. „Co se týče některých potravin, tak ty odebírali tady, třeba brambory, většinou to neplatili, družstva měla ohromné ztráty, protože oni nezaplatili to, co měli.“211 Většinu problémů Milovic shrnul ve svém poměrně ostrém diskuzním příspěvku předseda MNV Stanislav Trnka. Uvedl, že ani armáda, ani Ministerstvo vnitra nezajistilo dostatečnou ochranu místních obyvatel. „Důstojníci sovětské armády porušují klid, obtěžují rodiny, v obchodech se rovněž nechovají slušně, dožadují se přednostní obsluhy, chodí do skladů, ohmatávají zboží a obtěžují prodavačky.“212 Dále si stěžoval na nedodržování předpisů v souvislosti s odběrem vody. Její nedostatek byl palčivým problémem již za přítomnosti ČSLA, natož nyní, když se celkový stav armády zvýšil. Porušování předpisů potvrzuje i pan Kubeš: „Oni navrtali potrubí a napojili si 209 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 17, inv. č. 46, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskusní příspěvek K. Bedrny, ve kterém seznámil přítomné se zápisem z veřejné schůze. 210 Tamtéž. 211 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 212 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv. č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskusní příspěvek K. Bedrny, ve kterém seznámil přítomné se zápisem z veřejné schůze.

88

tam svoje vlastní roury, aniž by o tom někdo věděl. A to takhle obalili gumou a spoustu vody a páry unikalo pryč.“213 Trnka rovněž upozorňoval na problematické jednání ze strany Sovětů: „Ve snaze řešit tyto problémy zveme je na MNV, oni sice ochotně přijdou, slušně jednají, ale nedostatek je v tom, že ke každému jednání pošlou vždy jiného důstojníka, který sice slíbí nápravu, ale víc se pro věc nedělá.“214 Tuto vzpomínku sdílí i pan Kubeš: „Bylo jednání. Oni na to jednání Rusové někoho poslali, ať to bylo v rozmezích národních výborů nebo podobně, ale příště na to jednání přišel někdo úplně jiný, kdo netušil, o čem se rozhodlo minule, takže se to takhle úplně nivealizovalo a tohle jim úplně vyhovovalo.“215 Trnka dále zalitoval, že se o skutečné problémy občanů Milovic nezajímají funkcionáři z okresu, kteří ve svých projevech na stranických schůzích prohlašují, že Sovětský svaz Milovicím pomáhá ze všech sil. „Ať někdo přesvědčí, v čem nám pomáhají, k čemu, do hrobu. Sovětská armáda narušuje zákonnost a vměšuje se do záležitostí naší republiky. Ještě i nadále vychází a kolportuje se tisk „Zprávy“. U nás nejsou kontrarevolucionáři. Smlouva o pobytu vojsk je z hlediska mezinárodního neplatná a to nám potvrdil i starý člen ÚV Dr. Sekaninová a s. Homola. Vážím si takových soudruhů, kteří mají takovýto postoj. Naši dnešní schůzi hodnotím jako serioznější, upřímnější. Díky soudruhům, kteří odpovídali na dotazy. Na předcházející besedě vystupoval s. Hamouz, který nic neřekl a nezdůvodnil. Ze schůze bude vypracován dopis, se všemi připomínkami zaslán vládě Československé socialistické republiky, s. Rázlovi a zástupci sovětských vojsk, aby se situace v Milovicích řešila,“216 zakončil svou řeč Trnka.

7.3 Problémy vzájemného soužití po roce 1968 V Milovicích 24. října 1968 vzniklo velitelství Střední skupiny vojsk, jehož prvním velitelem se stal generálporučík A. M. Majorov.217 Sídlilo zde velitelství 15. gardové tankové divize, 29. gardový tankový prapor, 86. samostatný tankový prapor, 213 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 214 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv. č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskusní příspěvek K. Bedrny, ve kterém seznámil přítomné se zápisem z veřejné schůze. 215 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 216 SOA Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond OV KSČ Nymburk, karton č. 18, inv. č. 47, plenární zasedání OV KSČ v Nymburce 27. - 28. 1. 1969, diskusní příspěvek K. Bedrny, ve kterém seznámil přítomné se zápisem z veřejné schůze. 217 Daniel POVOLNÝ, Vojenské řešení pražského jara 1968. 2. Díl: Československá lidová armáda v srpnu 1968, Praha 2010, s. 136.

89

295. a 721. gardový motostřelecký prapor, 7. spojovací brigáda, 81. průzkumný prapor, 215. spojovací prapor, 517. prapor chemické ochrany, 910. prapor materiálního zabezpečení, 142. prapor oprav techniky, 19. zdravotnický prapor, 304. samostatný spojovací prapor směrových stanic, 234. samostatný radioreleový prapor, 75. samostatný prapor oprav strojní techniky, 651. samostatný prapor oprav tankové techniky, 1637. samostatný stavební prapor, 1640. samostatný prapor mechanizace stavebních prací a 159. prapor ochrany velitelství Střední skupiny vojsk. Na letišti Boží Dar sídlil 114. gardový stíhací pluk, 131. smíšená letecká divize, dopravní letecký pluk a vrtulníkový pluk.218 V lokalitě Mordová rokle mezi Milovicemi a Lipníkem vybudovali v roce 1978 Sověti třípatrové podzemní velitelské stanoviště letectva a protivzdušné obrany, odkud měla být řízena protivzdušná obrana v případě vypuknutí světového válečného konfliktu. Mezi lidmi se tradovalo, že zde byly uloženy i jaderné zbraně, ale tyto domněnky se nikdy nepotvrdily. Potom, co českoslovenští vojáci opustili Milovice, nastal masový příliv dalších sovětských vojáků včetně jejich rodin a civilních zaměstnanců. Přesný počet není znám, ale dá se odhadovat, že zde žilo přes 80 tisíc Rusů. Tento počet potvrzuje i pan Kubeš: „No, těch Rusů neustále přibývalo a v těch 70. letech musela být vybudována nová čistička odpadních vod pro 80 tisíc lidí a těch 80 tisíc lidí tady bylo, nepočítám jenom vojáky, ale i jejich rodiny, děti, manželky a obrovské množství civilních zaměstnanců. Tam kde u nás stačil jeden člověk, tam oni jich měli deset.“219 Z těchto čísel vyplývá, že kapacita zařízení, která zde byla, nemohla dostačovat. A tak začali Sověti s vlastní stavební činností, přičemž navzdory protestům místních občanů příliš nedbali na respektování českých předpisů. „Strašnou spoustu těch staveb si ještě postavili sami. Jednak svépomocí, svými vojenskými stavebními jednotkami, řekl bych, že tak nějak dost chaoticky a bez jakéhokoliv respektování předpisů. Část byla postavená na zakázku od českých firem, které na to byly objednány. Hodně toho tady, postavily třeba Vojenské stavby Praha, to byla velice silná firma pověřená tuším stavbou nových kasáren. Potom Pozemní stavby Karlovy Vary a další menší firmy, které stavěly hlavně ty menší obytné domy pro gážisty, pro důstojníky,“220 říká k tomu pan Kubeš a dodává, že dohromady bylo za více než dvacet let v Milovicích nelegálně vystavěno 1260 budov. „Oni stavěli 218 Jan ŘEHOUNEK, Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006, s. 81. 219 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) 220 Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3)

90

kde co chtěli, bez toho, že by respektovali československé normy, i když se v té smlouvě zavázali, že budou dodržovat československé zákony. Na to se vykašlali a dělali si, co chtěli, bez toho aby se někoho dovolovali. Tím vznikly hrozné škody na polích, lesích, káceli bez dovolení stromy. Ekologické škody vznikly i tím, že odpad odváželi kamkoli, třeba do lesa. A když měla přijít kontrola, tak to posypali všechno pískem, takže zde bylo vytěženo více než 400 000 metrů krychlových písku v různých lokalitách, aniž by to někdo někam zaznamenal nebo povolil. V lesích káceli, jak se jim zachtělo, projížděli lesní kulturou tankama. Byli tu zkrátka suveréními pány, takže se zde chovali jako v dobyté zemi, na nic nedbali, nic nerespektovali.“221 Jen v lesích Rusové napáchali za dobu svého pobytu škodu za 15,5 milionu korun. Kromě bytovek se postavily i panelové domy. Jedno panelové sídliště pro letecké důstojníky vyrostlo u letiště Boží Dar, další, určené důstojníkům pozemních sil, stálo v obci Mladá. „V každém tom bytě bydlely dvě rodiny. Pokoj měli každý zvlášť a kuchyň a koupelnu měli společnou,“222 vzpomíná Kubeš. Rusové si zde kromě obytných domů postavili i školu, obchody, začali i s výstavbou nemocnice, která se svou velikostí mohla rovnat okresní nemocnici. „Pak zde postavily Pozemní stavby Havlíčkův Brod ohromný objekt, jmenoval se Dům sovětských oficírů. Tam bylo kolik přednáškových sálů, kino sálů, divadelních sálů, ani okresní město by si nemohlo tohle dovolit. A na stěně byla největší mozaika v Evropě.“223 upozorňuje pan Kubeš na sovětskou „pýchu“ Milovic. Problémy s chováním Rusům, na které si stěžovali občané Milovic již těsně po okupaci, přetrvávaly i během následujících let. „Nejhůř se chovali takoví ti výrostci kolem dvaceti, pětadvaceti let, ti civilní zaměstnanci. Ty se chovali velice nevázaně, vyvolávali incidenty v hospodách a podobně, došlo tady k mnoha rvačkám. Ve skutečnosti se dalo říct, že to byla taková kasta těch lidí, kteří se sem dostávali z nějakého trestu. Oni dostali v Rusku trest a bylo jim uloženo, že když si odslouží několik let tady, tak jim pak bude zbytek trestu snížen nebo prominut, tak bezpochyby řada z nich se sem dostala z tohoto titulu a podle toho se tady pak chovali.“224 Docházelo často i ke krádežím. Těch se často dopouštěli vojíni, kteří byli na útěku z kasáren a chtěli si na cestu něco nakrást. Za normálních okolností se totiž obyčejní vojáci ven z kasáren nedostali. Jejich nadřízení totiž nechtěli, aby se dostali do styku s českým obyvatelstvem. V prvních dnech po okupaci to bylo především z obavy, aby se 221 222 223 224

Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.

91

nedozvěděli, že tu nejsou vítaní. Později nechtěli, aby se ruští vojáci dozvěděli, jak se zde žije. Z těchto důvodů zde také vojáci odsloužili většinou maximálně 3 roky a byli posláni pryč. Trestné činy Rusů se snažili nadřízení tajit. „Oni to hodně tajili, především ty činy na českém obyvatelstvu. To se potom dostalo na povrch až po jednadevadesátém roce, když se ty záležitosti tak nějak vyvětraly,“225 vzpomíná pan Kubeš, jemuž také vykradli dvakrát sklep a jednou z garáže odcizili automobil. Docházelo i k násilnostem a objevily se i případy vražd. Jeden takový incident se odehrál i nedaleko bytu pana Kubeše: „Tady zrovna taky támhle v jednom baráku jeden zavraždil svojí ženu, o tom se samozřejmě nehovořilo, potom ho odsunuli někam pryč.“226 Je však potřeba také říci, že spoustě obyvatel Milovic jejich pobyt zde vyhovoval. Se Sověty se totiž dalo velice dobře obchodovat. „Oni prodávali, vyměňovali, všecko za všecko. Takže se tady rozmohl rozsáhlý obchod s benzínem, s televizemi, rozsáhlý obchod se vším, co ukradli ve skladech, takzvanou grečku třeba, že jo. To byla jako taková pohanka. Část těch obyvatel žila s Rusy jako v takové vzájemné symbióze, oni se doplňovali, že jo. Rusové potřebovali peníze na vodku a takové věci a Češi zas potřebovali věci, které byli u Rusů běžné. Celé okresy, kde tady byli Rusové, jezdily na ruský benzín,“227 říká k tomu pan Kubeš a uzavírá to slovy: „A po těch dvaceti letech, co tu ty Rusové byli, tak lidi se s tím do jisté míry sžili, zvlášť pokud se jedná o ty prosté lidi. A ono jestliže máte dvacet, třicet let žít s někým na jednom území, tak to nepřátelství se pak otupí.“228

225 226 227 228

Rozhovor s Alešem Kubešem 16. 11. 2011 (viz příloha č. 3) Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.

92

8 Závěr Rozvoj reformního hnutí v Československu po lednu 1968 nezůstal bez odezvy ani v nymburském okrese. Do jaké míry však společnost převzala reformní myšlenky nelze přesně zhodnotit kvůli značné omezenosti pramenné základny. K dispozici jsem měla pouze výpovědi pamětníků, novinové články týdeníku, který vydával OV KSČ a ONV, a dále stranické materiály, které nemohu považovat za zcela objektivní. Nicméně co se týče aktivizace občanského života, domnívám se, že události na okrese před okupací i po ní v podstatě kopírovaly celorepublikovou situaci. Mnohem lépe jsem ve své práci mohla obsáhnout dění na okrese v okresních organizacích KSČ. Z tohoto pohledu si myslím, že v aparátu KSČ na okrese Nymburk se mnoho změn v metodách práce neuskutečnilo. Především zde nedošlo k žádnému masivnějšímu odchodu funkcionářů z jejich pozic. Přitom občané nymburského okresu některé z nich velmi kritizovali a přáli si jejich odchod. Domnívám se ale, že důvodem, proč své posty nebyli nuceni ani na nátlak veřejnosti opustit, bylo velmi konzervativní prostředí panující uvnitř okresních organizacích KSČ. Jeho příčinou byla částečně velmi špatná informovanost od vyšších orgánů strany. V prvních měsících roku 1968 mělo vedení strany na okrese jen velmi povrchní informace. Na většině míst republiky byla situace obdobná. O tom, jaké strana prodělává změny, se většina členů pořádně dozvěděla až na březnových okresních konferencích. V Nymburce na konferenci však referoval o výsledcích lednového pléna K. Mestek a J. Němec, tedy zastánci konzervativního směru ve straně, tudíž se účastníci konference mnoho nového stále nedozvěděli, i když už se o změně politického kurzu strany v diskuzi debatovalo. V mnoha příspěvcích zaznívaly stížnosti, že pravdivým zdrojem informací jsou pouze média. Právě sdělovací prostředky během Pražského jara informovaly obyvatelstvo o změnách v aparátu strany a plánovaných reformách, které měly uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Úloha médií byla během Pražského jara mimořádná a měla velký vliv na formování občanské společnosti. Vlna kritiky z řad spolustraníků se snesla na hlavy lidí, kteří zastávali vedoucí funkce ve stranických organizacích až v době před červnovou okresní konferencí, kde se naznačovalo, že i na Nymbursku by mělo dojít k nějakým kádrovým změnám. V této době už však byl demokratizační proces mírně zbržďován. Proreformní vedení strany 93

v čele s A. Dubčekem začínalo mít obavy, aby se mu situace nevymkla z rukou a navíc na něj vyvíjeli tlak spojenci v čele se SSSR. Pokud pominu milovický vojenský prostor, ani události kolem okupace země vojsky Varšavské smlouvy nebyly na Nymbursku tak bouřlivé. Občany samozřejmě stejně jako všude jinde příchod vojsk šokoval a nesouhlasili s ním. Tento nesouhlas dávali najevo podpisovými akcemi, rezolucemi na podporu legálně zvoleného vedení státu, vyvěšováním transparentů odmítajících příchod vojsk atd. Nicméně projevy odporu nebyly natolik silné, aby došlo například ke konfliktu mezi občany a vojáky. Myslím si, že důvodem, proč byly srpnové dny na Nymbursku poměrně klidné, by také mohla být relativní blízkost Prahy. Kdo chtěl být v centru dění, jel do hlavního města. Orgány okresní organizace KSČ kopírovaly linii, kterou udával ÚV KSČ, a okupaci v prvních dnech odsoudily. Příchod okupačních armád vítalo jen pár jedinců, kteří v něm již tehdy viděli bratrskou pomoc. Atmosféra rozjitřených emocí po srpnové okupaci se také velice rychle uklidnila. Po 10. září se ze stránek regionálních novin úplně vytratily jakékoliv zmínky o tom, co se stalo 21. srpna. Okresní stranické orgány se velice snažily, aby se situace co nejdříve normalizovala. Na následujících několika měsících je pak jasně viditelné, že značná část funkcionářů KSČ na okrese se po lednu jen vnějškově přizpůsobila nové politice, po 21. srpnu vyčkávala a pak se začala klonit ke konzervativnímu křídlu ve vedení KSČ, kteří jim byli politicky blíž a spatřovali v nich budoucí vítěze. Ačkoli nenávistná slova na adresu Sovětského svazu padala těsně po 21. srpnu i z úst funkcionářů strany, již na podzim o Sovětech hovořili jako o přátelích a jezdili je navštěvovat do jejich posádky v Milovicích. Kritizováni začínali být straníci, kteří nesouhlasili s pobytem vojsk v ČSSR a v srpnu veřejně odsuzovali okupaci. Ač na okrese začínali mít zjevně navrch zastánci tvrdé linie v komunistické straně, občané stále věřili v pokračování polednové politiky a současnému vedení v čele s Dubčekem nadále důvěřovali, což potvrdila řada rezolucí adresovaná ÚV KSČ před jeho listopadovým zasedáním. Výsledky dubnového pléna, které fakticky započalo éru tzv. normalizace, OV KSČ přivítal s nadšením. Občané již tak spokojení nebyli, ale na žádný protest se nezmohli. Menší projevy občanského odporu vůči politice, která úplně ustoupila od jakýchkoliv reforem z jara 1968, se ještě ukázaly při prvním výročí okupace, ale v tu chvíli již bylo vedení strany rozhodnuto v případě nějakých masivnějších protestů mocensky zasáhnout. V tomto období už se začínaly provádět první kádrové změny především ve stranických orgánech, které však zatím nebyly nijak masivní. 94

Ve své práci jsem se již nezabývala čistkami uvnitř strany, které následovaly na počátku 70. let. Intenzita čistek byla na různých místech odlišná. Dle Seznamu osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice středočeským KV KSČ229 lze usuzovat, že na okrese Nymburk byla mírnější, neboť osob z Nymburska, figurujících na tomto seznamu, je mnohem méně, než ze sousedních okresů Kolín či Kutná Hora.

229

Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice středočeským KV KSČ [online]. http://www.totalita.cz/seznamy/exp_prav_smernice_seznam_07.pdf [cit. 2012-03-16].

95

9 Seznam použité literatury a pramenů Literatura BENČÍK, A., Rekviem za pražské jaro, Třebíč 1998. CÍSAŘ, Č., Srpnová kalvárie, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008. DEJMEK, J., Pražské jaro v mezinárodním kontextu, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008. DOSKOČIL, Z., Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu, Brno 2006. GOLDSTÜCKER, E., Vzpomínky 1945-1968, Praha 2005. HLEDÍKOVÁ, Z. a kol., Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost, Praha 2007. HOPPE J., Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období Pražského jara, Praha 2009. KAPLAN, K., Československo v letech 1967-1969, Praha 1993. KURAL, V. a kol., Československo roku 1968. 1.díl: obrodný proces, Praha 1993. MENCL, V. a kol., Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace, Praha 1993. PAUER, J., Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí-plánování-provedení, Praha 2004. PAŽOUT, J., Mocným navzdory. Studentské hnutí v šedesátých letech 20. století, Praha 2008. PERNES, J., Československo 1946-1992, Praha 1999. PLAVEC, M., Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Cheb 2010. PLAVEC, M., Srpnové dny roku 1968 na letišti Mladá, in: Historie a vojenství, 4/2008. POVOLNÝ, D., Vojenské řešení pražského jara 1968. 2. díl, Praha 2010 RYCHLÍK, J., Vznik česko-slovenské federace, in: Srpen 1968. Čtyřicet let poté, Praha 2008. ŘEHOUNEK, J., Osudové okamžiky. Sto let vojenského výcvikového prostoru Milovice – Mladá, Nymburk 2006. 30 vítězných let budování okresu Nymburk 1945-1975, Nymburk

Současný tisk Nymburský deník (rok 2008) Polabské listy (rok 1998) 96

Týdeník Nymbursko (rok 1998)

Prameny Dobový tisk Nymbursko (rok 1968, 1969) Poděbradské noviny (rok 1968)

Elektronicky vydané prameny ]http://www.totalita.cz/seznamy/exp_prav_smernice_seznam_07.pdf [cit. 2012-03-16] Seznam osob doporučených k zařazení do jednotné centrální evidence představitelů a exponentů pravice středočeským KV KSČ

Archivní prameny Státní oblastní archiv Praha, Státní okresní archiv Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem, fond Okresního výboru KSČ Nymburk Polabské muzeum Poděbrady, Události let 1968 – 1969

Orální prameny Rozhovor s Alešem Kubešem Rozhovor s Karlem Šibravou Rozhovor Janem Pavlíčkem Rozhovor s Františkem Fejglem (nepublikovaný)

97

10 Příloha Obrazová příloha: Příloha č. 1: Fotografie – Srpen 1968 v Poděbradech

Obr. č. 1, 2: Náměstí Jiřího z Poděbrad během okupace Obr. č. 3: Podpisová akce za odvolání K. Mesteka – Náměstí Jiřího z Poděbrad, 23. srpen Obr. č. 4: Jedna z poděbradských výloh – 22. srpen Obr č. 5: Průjezd okupačních vojsk náměstím Jiřího z Poděbrad Obr. č. 6: Výjezd z Poděbrad ve směru na Prahu během okupace Obr. č. 7: Lidé dychtící po informacích – Lázeňská kolonáda, první dny okupace Obr. č. 8: Fronta před jedním z obchodů – 21. srpen Obr. č. 9: Podpisová akce za vyhlášení neutrality na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad – 22. srpen Obr. č. 10: Stávka ve Sklárnách Poděbrady – 23. srpna

Příloha č. 2: Fotografie – Srpen 1968 v Nymburce

Obr. č. 1, 3: Průjezd okupačních vojsk náměstím Přemyslovců Obr. č. 2: Příslušník okupačních vojsk při průjezdu náměstím Přemyslovců Obr. č. 4: Protest proti okupaci – náměstí Přemyslovců Obr. č. 5: Nápisy na jednom z domů na náměstí Přemyslovců během okupace Obr. č. 6: Obyvatelé Nymburka si čtou provolání POV KSČ – 22. srpen

Zdroj: Polabské muzeum Poděbrady, Události let 1968 – 1969, karton č. 1, přír. č. 260/69, fotodokumentace

98

Rozhovory autorky s pamětníky Příloha č. 3: Rozhovor s Alešem Kubešem (uskutečněno 16. 11. 2011) Příloha č. 4: Rozhovor s doc. Karlem Šibravou (uskutečněno 9. 12. 2011) Příloha č. 5: Rozhovor s Ing. Arch. Janem Pavlíčkem (uskutečněno 25. 1. 2012)

Zdroj: Osobní archiv autorky

99

Příloha č. 1

Obr. 1 Náměstí Jiřího z Poděbrad během okupace

Obr. 2 Náměstí Jiřího z Poděbrad během okupace

Obr. 3 Podpisová akce za odvolání K. Mesteka – 23. srpen

Obr. 4 Jedna z poděbradských výloh – 22. srpen

Obr. 5 Průjezd okupačních vojsk náměstím Jiřího z Poděbrad

Obr. 6 Výjezd z Poděbrad směrem na Prahu během okupace

Obr. 7 Lidé dychtící po informacích – Lázeňská kolonáda, první dny okupace

Obr. 8 Fronta před jedním z obchodů – 21. srpen

Obr. 9 Podpisová akce za vyhlášení neutrality na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad – 22. srpen

Obr. 10 Stávka ve Sklárnách Poděbrady – 23. srpen

Příloha č. 2

Obr. 1 Průjezd okupačních vojsk náměstím Přemyslovců

Obr. 2 Příslušník okupačních vojsk při průjezdu náměstím Přemyslovců

Obr. 3 Průjezd okupačních vojsk náměstím Přemyslovců

Obr. 4 Protest proti okupaci – náměstí Přemyslovců

Obr. 5 Nápisy na jednom z domů na náměstí Přemyslovců během okupace

Obr. 6 Obyvatelé Nymburka si čtou provolání POV KSČ – 22. srpen

Příloha č. 3 Rozhovor s pamětníkem Alešem Kubešem Rozhovor s Alešem Kubešem se uskutečnil 16. listopadu 2011 v jeho bytě v Milovicích. Panu Kubešovi je 84 let, celý život bydlí v Milovicích. Pracoval jako civilní zaměstnanec u armády. Kontakt na něj jsem dostala od Klubu přátel historických vojenských jednotek Třebestovice, s nímž pan Kubeš spolupracuje. Pan Kubeš žije v jedné z bytovek, kde bydleli příslušníci sovětské armády, takže má mnoho vzpomínek na sovětskou okupaci i soužití s Rusy. M.S. - Michaela Svitáková, tazatelka A.K. - Aleš Kubeš M.S.: Nejdříve bych Vás poprosila, zda byste mi řekl něco málo o sobě? Jak dlouho již žijete v Milovicích? A.K.: Takže, já jsem tak řečeno z takové vojenské rodiny. Již můj pradědeček, dědeček i otec byli za Rakouska vojáci z povolání. Rovněž já jsem po vystudování reálného gymnázia vstoupil k vojsku, ale v polovině padesátých let, když jsem viděl, jak ta situace vypadá, což znamená komunistický režim, tak jsem abdikoval na kariéru u armády, ale nechali mě tam jako civilního zaměstnance. Kolik mi je Vám neřeknu, to si určitě odhadnete sama. Žiju od malička v Milovicích, kde jsem se i narodil a mám zde i rodinu a vzhledem k této situaci jsem do jisté míry stále spjat s tou vojnou. A Vás bude teď zajímat evidentně ta otázka, jak sem ti Rusové přišli, co tady dělali a ty záležitosti toho roku 1968. M.S.: Ano, ale zajímala by mne i situace před rokem 1968, šedesátá léta v Milovicích. A.K.: No, takže já začnu od těch let šedesátých. M.S.: Výborně. A.K.: V šedesátých letech byla armáda už takřka sovětizovaná, všechno se dělalo podle sovětského Ruska, což už mě předtím odrazovalo od toho, abych v té kariéře v armádě pokračoval, a když se schylovalo k tomu šedesátému osmému roku, ono to nebylo jen tak jednoduché, protože oni ti Rusové na to mysleli už předtím, že ten proces

demokratizace, který tady byl mírný, tak musí zakročit, protože by to mělo neblahé účinky na celé to soustátí, které bylo pod vlivem sovětského Ruska. Takže již se na to připravovali. Já jsem si tady na to udělal několik poznámek, které si dovolím přečíst a které se k této věci pevně vztahují. Takže s tím útokem na Československo se počítalo již v dubnu, tehdy byla na ruských velitelstvích vedena jednání stran těchto záležitostí, jako například kolik těch vojáků tady bude. Když nejdříve Nejvyšší sovět doporučoval, aby sem šly 3 divize, ale to maršál Grečko zamítnul s tím, že by to bylo málo. Takže prosadil, aby sem přišlo 27 divizí, což je obrovské číslo, bylo to téměř 600 tisíc lidí. No, a v téhle obrovské síle, která sem vtrhla do těch našich zemí, nebylo možno se nějakým způsobem bránit, to by byla samozřejmě naprostá sebevražda, protože oni měli pětinásobnou přesilu proti naší armádě a to cvičení Dunaj, které bylo nazváno tím, co se dělo o okupaci. Ono to bylo nazváno akce Dunaj, ale ve skutečnosti to byla okupace Československa. Takže ta byla daleko předem připravována, o tom jsem mluvil, a oni si ti sovětští činitelé lámali hlavu nad tím, jak to všechno udělat, tak aby se to obešlo bez nějakých významných ztrát, které by pro ně byly i nepříznivé. Takže se to udělalo tímto způsobem a nemalou roli v tom hráli naši politici, kteří tehdá včetně generála Svobody, který se tehdá dopustil takového, řekl bych faux-pas, že místo toho, aniž by k tomu dostal svolení ústavních činitelů, odjel do Moskvy, kde měl pouze mandát hovořit o okamžité evakuaci ruské armády z Československa a protestovat proti tomu, a on naopak podepsal tu dohodu. A Vy můžete klást další otázku. M.S.: Já bych se ještě vrátila k tomu, že v létě zde probíhalo cvičení Šumava, tak by mě zajímalo, jestli ta vojska byla i tady v Milovicích. A.K.: Ano, samozřejmě. Ono to cvičení Šumava bylo takovou totiž předzvěstí toho, co přišlo o dva měsíce později. M.S.: Mapovali se zřejmě terén, že? A.K.: Oni to tady měli dobře zmapovaný už z dob druhé světové války, protože zde po roce pětačtyřicet byli a ty mapy samozřejmě měli, věděli co se tady kde děje. A pak ještě přijeli v padesátém roce, když každý pluk měl sovětského poradce, tak ti se dopídili ještě těch detailů, které ještě neznali, takže měli pochopitelně všechno perfektně zmapované. V tom osmašedesátém roce tak mnozí přišli na místa, kde byli při tom cvičení Šumava, takže šli na jistotu. Co se týče například letiště na Božím Daru, věděli přesně kde co je a tak dále. Ale naši je tam nepustili přistát za noci, protože vypli

všechna světla a naváděcí zařízení. Oni pak museli čekat až se rozední, ale to je pak jiná záležitost, protože u toho figurovalo ještě spousta jiných lidí a pokud se týče těchto obyčejných, prezenčně sloužících vojáků, ti byli naprosto dezorientovaní, ty vůbec nevěděli, kde jsou, proč tady jsou, ty měli nabulíkováno od těch svých velitelů, že jsou Američané a Němci na hranicích, a že se hodlaj dostat do Československa, a oni nás jdou bránit. No byli to ubozí lidé, kteří vůbec neměli ponětí o tom, co se děje. Většinou co se týče těch vyšších důstojníků, tak někteří to zřejmě věděli, ale nebyli to běžní důstojníci. Ti velitelé divizí, ti bezpochyby věděli, o čem se jedná a jakým způsobem se to tady bude praktikovat. Protože, když šel generál Vorobjov do civilu a vydal ty svoje paměti, tak prohlásil, že v Rusku byla obrovská plastická mapa asi sto metrů dlouhá, kde byl vyznačen každý potůček, mostek, únosnost toho mostu a podobně. Všechno měli připravené předem. I když nějaká dezorientace u nich přece jen nastala, protože ten generál Vorobjov píše, že v jedné vesnici se nějaká žena postavila před tanky, takže museli objet vesnici, což považuju za vyloučené , protože to bylo jednak v noci a navíc nevěděli, jestli tam není nějaký rybník nebo strouha. To je součást té ruské propagandy, i když ten generál Vorobjov byl jako ten nejlepší z nich bych řekl. Jak se říká, jednooký mezi slepými králi. No, a tahleta věc, která se tímto způsobem tady praktikovala došla tak daleko, že oni tady na letišti postavili antény spojovacího uzlu, tam kde je měli před dvěma měsíci při tom cvičení Šumava, všechno měli přesně propočítáno, i když to někdy tak úplně nevyšlo. M.S.: A jaké pluky a divize zde sídlily? A.K.: Tady byla (pauza). Tedy musíme začít od jiného konce. Tyto věci jsou do jisté míry doposud utajené. Rusové udávají, že sem poslali sedmdesát pět tisíc vojáků, tato čísla však byla bezpochyby mnohem vyšší, protože oni byli v dvě stě sedmdesáti posádkách v celé té republice a jestliže bychom počítali, že na jednu posádku připadá řekněme pětset lidí, tak to by bylo daleko vyšší číslo. Ve skutečnosti se k těm vojákům museli připočíst civilisté, což znamená členové jejich rodin, což bylo ovšem později, nikoliv hned v tom srpnu. Ale také spousta civilních zaměstnanců, kteří s nimi táhli a ty tady byli všichni dohromady. M.S.: Já měla na mysli tu českou armádu, která zde v Mladé byla před srpnem. A.K.: No, byla zde třináctá tanková divize, ta byla v plných početních stavech. Ale zrovna v té době, když sem ti Rusové přišli, tak část byla na cvičení v Doupově, to je

vojenský výcvikový prostor u Karlových Varů. Takže ta posádka, která tady byla, tak nebyla v plné síle. A Rusové když sem přišli, tak samozřejmě věděli, kde jsou, protože v tom výcvikovém prostoru, kde ti naši byli, tak tam to taky znali. Takže šli naprosto na jisto a ještě ten den odpoledne se museli ti naši vojáci z toho druhého objektu vystěhovat a to tím způsobem, že Rusové jim vylomili a vyrabovali skříňky, že si nestačili vzít ani svoje věci. M.S. A co se dělo na letišti? A.K.: No, na letišti. Oni přilítávali v noci, ale jelikož zástupce velitele letiště, nějaký plukovník inženýr Křena, to byl aktivní pilot, tak ten nařídil vypnout všechna světla a vypnout naváděcí zařízení. Takže oni nemohli přistát a kroužili a čekali, až se rozední. M.S.: A vy jste se nacházel toho jednadvacátého kde? A.K.: Já jsem byl tady v Milovicích, já jsem to všechno zažil, já jsem to všechno viděl. No, musim říct, že to bylo takové překvapení, že u některých lidí to vyvolalo úplně takové tragické emoce, protože si to nedovedl nikdo představit, že najednou z ničeho nic přijede taková armáda. A pochopitelně lidi zpočátku nevěděli, o co se jedná a mysleli si, že se jedná o nějaké velké smíšené cvičení, kterých již tady proběhlo několik. Oni to měli dobře načasované, protože takovéto přepady se obvykle konají v noci, když lidé spí. A oni sem přišli za ranního rozbřesku, přijeli od severních hranic, od někdejší NDR a celou noc jeli tak, aby sem na ten rozbřesk dojeli. No, že to bylo naprosto překvapivé i pro naše důstojníky. V našich důstojnických sborech byli tzv. politruci, což byli důstojníci vybraní pro politickou práci, ale těm nedůvěřovali ti naši vyšší, ani ti Rusové, takže ti také o tom nevěděli. Ti byli samozřejmě taky zmatení, oni nemohli mluvit přímo proti tomu, ale bylo vidět, že jsou rozpačití, že nevěděli, co mají těm svým podřízeným říct. Naši vojáci se chovali poněkud ležérně ve službě, ale ten den udělali skutečně příkladnou službu, vzor, jak se to má dělat. Jednak je odmítli pustit do tábora, nikoliv tedy se zbraní, ale zavřeli závoru, nechtěli je tam pustit, tam bylo velké vyjednávání. No, oni se tam Rusové mohli dostat kterýmkoli jiným směrem, nemuseli jet ani přes tu hlavní bránu. No, a pak se to tedy uspořádalo tak, že tedy projeli, byl vydán rozkaz náčelníkem generálního štábu, generálem Rusovem, aby se jim nekladl odpor. Naopak, to byl taky takový pěkný soudruh, chtěl, aby se jim naopak pomáhalo, což samozřejmě ale naši vojáci odmítali. Ve skutečnosti se ten den ještě, když sem přišli, tak se naši lidé domnívali, že tu nebudou natrvalo, že se skutečně jedná o nějakou

lokální akci, která skončí a zase se to uspořádá podle toho, jak to bylo. Oni pochopitelně v tom počtu, ve kterém potom tady byli, teda oni ty další posily přicházeli až během toho měsíce, to nebylo najednou. A do poloviny října museli naši vojáci vyklidit kasárny a ty jednotky, které tu byly doposud detašovány, tak ty byly přemístěny většinou na Slovensko a letectvo do Pardubic, takže všecko tohleto obsadili Rusové. M.S.: A objevil se tu třeba případ, že některý z českých vojáků chtěl klást odpor, třeba i se zbraní v ruce? A.K.: No, jedna situace byla takřka vyhrocená, že mohlo dojít k politováníhodnému krveprolití, ale zásluhou několika mladších důstojníků, kteří ty vojíny uchlácholili, k tomu nedošlo. Ono to totiž (chvíli přemýšlí). Naši jim zavřeli vodu a Rusové měli v táboře jediný zdroj vody, ke kterému postavili kulomet a tu vodu odtamtud odebírali. No, ta situace vyhlížela tak, že naši jim dělali všechno naschvál, jestli se to tak dá nazvat. Figuríny jako pověšený ruský voják na šibenici a takovéto věci. Byl to takový obrovský šok, že se tomu nedalo zabránit. A ani ti komunisté, o kterých já jsem zde hovořil, ti důstojníci byli tak překvapení, že nevěděli co svým podřízeným říct. M.S.: A kde byli Rusové ubytovaní, ještě před tím, než jim čeští vojáci uvolnili místo? A.K.: No, oni byli po lesích. A ona ta počáteční etapa té okupace, v tom srpnu, byla poměrně dotována celkem malým množstvím ruského vojska, protože oni by bejvali neměli kam jít. Naše vojsko se z těch kasáren muselo vystěhovat a pak nastal teprve ten ohromný příliv, který se permanentně prodlužoval až do toho devětaosmdesátého. M.S.: A co civilní obyvatelstvo v Milovicích? A.K.: No, to je taky dobrá otázka. Tady bylo několik takových komunistů, skutečných komunistů, kteří byli zaslepení, kteří neměli vůbec tušení, co se ve světě děje a pokládali všechno co jim tady ta propaganda předkládala za naprosto pravdivé. A pro ně skutečně ten Sovětský svaz byl ten skutečný ráj. Byli zde asi tři nebo čtyři, z nichž už tedy nikdo není na světě. No, a oni byli tak překvapeni, že (skáču panu Kubešovi do řeči) M.S.: A to mluvíte o nějakých stranických funkcionářích? A.K.: No, tady místního národního výboru, ale k tomu se ještě vrátím. Ale oni ti funkcionáři těchto stranických okresních a těhletěch dalších organizací, ti o tom neměli

tušení. Oni jim to neřekli a teď prostě oni vůbec nevěděli, co maj řikat, jestli maj mlčet nebo protestovat, když náš okresní výbor proti tomu protestoval. A jak už jsem se o tom zmínil, těch civilistů, oni to byli většinou starší lidé, asi čtyři nebo pět, kteří proti tomu vpádu neprotestovalo, protože normální obyvatelstvo proti tomu protestovalo. Já sám jsem s jedním kamarádem, který už také umřel, zvonil v poledne, jak se to tenkrát dělalo, že ano, vyvěšovali jsme hesla „Rusové, jděte domů!“ a podobně. No a tihleti lidé nevěděli, co mají dělat. Jestli se proti tomu postavit nebo jestli to mají chválit. Ale to si nedovolili, protože ten odpor proti Rusům byl takřka všeobecný. Takže oni se ani nemohli odhodlat, aby někde vyvěsili prapor a slavobránu „Vítejte Rusové“, tak to si nedovolili. M.S.: Tak oni byli hlavně asi v menšině na tom výboru, ne? A.K.: Tyhlety orgány lidosprávy, ty byly samozřejmě obsazeny komunisty. Ať to byl předseda, ať to byl kdokoliv. M.S.: Ale tak nebyli komunisté jako komunisté v tom roce osmašedesátém. Byli přece určití reformní komunisté a pak (pan Kubeš mi skáče do řeči) A.K.: No, takoví ti ortodoxní. Ano, to byli ti, jak jsem říkal asi o těch čtyřech, kteří tady byli. Tehdy tady byl předsedou nějaký Stanislav Trnka a on byl mladší než já a on za mnou přišel. Tenkrát generál Pavlovský vyhlásil zákaz nočního vycházení a takovýhle věci a on ke mně přišel a povídá: „Aleši, co mám dělat?“ Povídám, no co máš dělat, vyhlaš to místním rozhlasem, ale vyhlaš to jako rozkaz generála Pavlovského, že to není výplod našeho národního výboru, cituj Pavlovského a takhle to obyvatelstvu vyhlaš. No, on pak byl sám tím překvapen. Teďka viděl ten nepořádek. Oni totiž Rusové neměli zajištěné zásobování. Co se týče bojové techniky, to provedli dobře, ale neměli zásobování. Dneska by se tomu řeklo nějakou systematizaci v tom, aby měli dostatek proviantu, potravin, tohle vázlo, oni to za nimi asi nestačili dopravit. Takže třeba na tom Božím Daře, na tom letišti, jak mi říkal plukovník pan inženýr Křena, tak oni celej den neměli co jíst, takže otrhávali švestky kolem dokola po alejích. A pak jim teprve přivezli nějaké jídlo, ale bylo toho málo, nestačilo jim to, takže tahle záležitost nebyla úplně dobře vyřešená. M.S.: Takže zásobování si Rusové zajišťovali sami, Češi do toho nijak zapojení nebyli?

A.K.: No, později to bylo trochu pozměněné, co se týče některých potravin, tak ty odebírali tady, třeba brambory, většinou to neplatili, družstva měla ohromné ztráty, protože oni nezaplatili to co měli. V téhle věci se není od věci zmínit o jednáních. Bylo jednání. Oni na to jednání Rusové někoho poslali, ať to bylo v rozmezích národních výborů nebo podobně, ale příště na to jednání přišel někdo úplně jiný, kdo netušil, o čem se rozhodlo minule, takže se to takhle úplně nivealizovalo a tohle jim úplně vyhovovalo. No, ještě abych se vrátil k tomu co se tady ještě dělo. Naši vojáci se odsud museli vystěhovat, to už jsem říkal, a natruc těm Rusům zabetonovávali odpady, vytrhávali zásuvky elektrické ze zdi, utrhávavali vodovodní kohoutky, potom se to zase muselo dát všechno dohromady, ale tím prokazovali takový ten odpor proti tomu. Já nepamatuju, že by někdo z těch vojáků vyjádřil souhlas nebo nadšení, že přestává ta demokratizace, která se tu pomalu rozvíjela. M.S.: Jak se to potom vysvětlovalo občanům Milovic, že zde ta sovětská posádka zůstane? A.K.: Nejhorší bylo, že oni ty posádky, které sem toho jedna dvacátého srpna přišli, tak oni je měnili třeba několikrát za den, aby nepřišli do styku s tím civilním obyvatelstvem. Aby se jich ti Češi neptali, proč tu jsou, že je tu nechtějí. Takže aby stále byli v té nevědomosti, tak je stále měnili. A ti ruští důstojníci měli samozřejmě své instrukce, jak své mužstvo přizpůsobit té situaci. Měli zakázáno se stýkat s Čechy, a pokud k nějakému styku došlo, ono to totiž nebylo zase až tak hermeticky uzavřeno. Rusové nechtěli, aby ti jejich vojáci viděli, jak se tady žije, i když to pochopitelně nebylo žádné Švédsko nebo Švýcarsko, ale pořád to byl hrozný rozdíl proti tomu Rusku. A později, když se tady etablovali, když někdo chtěl s nimi mluvit, mluvím teď o důstojnících naší armády, tak musel mít svolení od Veřejné bezpečnosti a byl důkladně prověřován, aby jim neřekl něco, co nemá. M.S.: Chápu to tedy správně, že zde tedy nějaké zbytky české armády zůstaly? A.K.: Tak zůstalo zde několik vojenských úřadů – Újezdní úřad vojenského úřadu Mladá, pak Posádková správa, pak Vyšší zbrojní opravna a potom správa budov. Ty měli dohromady přiděleno asi 10 vojáků, ale to se postupně likvidovalo, takže zde zbyli pouze důstojníci bez vojska a civilní zaměstnanci a potom Vojenská lesní správa. Ale to bylo také něco úplně jiného. Záhy potom, co se tady Rusové trochu etablovali, tak začali s rozsáhlou stavební činností. Oni stavěli kde, co chtěli, bez toho, že by

respektovali československé normy, i když se v té smlouvě zavázali, že budou dodržovat československé zákony. Na to se vykašlali a dělali si, co chtěli, bez toho aby se někoho dovolovali. Tím vznikly hrozné škody na polích, lesích, káceli bez dovolení stromy. Ekologické škody vznikly i tím, že odpad odváželi kamkoli, třeba do lesa. A když měla přijít kontrola, tak to posypali všechno pískem, takže zde bylo vytěženo více než čtyři sta tisíc metrů krychlových písku v různých lokalitách, aniž by to někdo někam zaznamenal nebo povolil. V lesích káceli, jak se jim zachtělo, projížděli lesní kulturou tankama. Byli tu zkrátka suverénními pány, takže se zde chovali jako v dobyté zemi, na nic nedbali, nic nerespektovali. A papalášové na všech těch výborech o těhle věcech vůbec nemluvili, jen Rusy chválili. M.S.: No, to by mě právě také zajímalo. Jak vycházeli místní funkcionáři s Rusy? A.K.: Na místním národním výboře ty lidi všichni tady znali, takže se chovali trochu zdrženlivěji než lidé na okresním výboře strany, kde pod sebou měli široký okruh vesnic tady na okrese, tak tam si mohli dovolit trochu víc. Tady trochu zdrženlivěji, nicméně dávali najevo přízeň té ruské armádě, což jim ta komunistická strana na těch svých schůzích nařizovala. Zároveň na těch schůzích své členy nabádali, aby lidi přesvědčovali o tom, jak je potřebné, že tady Rusové jsou. No, těch Rusů neustále přibývalo a v těch sedmdesátých letech musela být vybudována nová čistička odpadních vod pro osmdesát tisíc lidí a těch osmdesát tisíc lidí tady bylo, nepočítám jenom vojáky, ale i jejich rodiny, děti, manželky a obrovské množství civilních zaměstnanců. Tam kde u nás stačil jeden člověk, tam oni jich měli deset. A ta kapacita zařízení, která tady tehdá byla, tak ta nestačila, problém byl hlavně s vodou. Tady byl vodovod napojený z hlavního tábora, to bylo regulérní, takže sem do všech baráků tekla voda z vojenského tábora. Když Rusové přišli, tak se naši museli vystěhovat a ti důstojníci, co tady bydleli, tak ty se vystěhovali do míst svých nových posádek, takže zejména na Moravu a Slovensko a tyto baráky obsadili Rusové. Já a ještě několik dalších jsme tady zůstali. V každém tom bytě bydlely dvě rodiny. Pokoj měly každý zvlášť a kuchyň a koupelnu měli společnou. Ale chci říct, že nebyli všichni stejní, byla mezi nima řada těch, kteří se chovali slušně a snažili se chovat podle evropského vzoru. Ale bylo jich velice málo. Na té situaci s vodou nebylo nic změněno až do té doby, než byly postaveny nové studně, musely být postaveny tři studně a provizorní vodovod. V osmdesátých letech se začal stavět nový velký vodovod s průměrem potrubí asi třicet centimetrů. Ten však už nebyl nikdy dokončen. Oni měli velkou vynalézavost. Oni navrtali potrubí a napojili si tam

svoje vlastní roury, aniž by o tom někdo věděl. A to takhle obalili gumou a spoustu vody a páry unikalo a ti naši zaměstnanci kotelny se nemohli dotopit, protože všude něco utíkalo. No, takže takhle to hospodářství tady vypadalo. Ale do jisté míry se dá zase říci, že dosti českým lidem ten jejich pobyt tady vyhovoval, protože oni byli velice zdatní obchodníci. Oni prodávali, vyměňovali, všecko za všecko. Takže se tady rozmohl rozsáhlý obchod s benzínem, s televizemi, rozsáhlý obchod se vším, co ukradli ve skladech, takzvanou grečku třeba, že jo. To byla jako taková pohanka. Část těch obyvatel žila s Rusy jako v takové vzájemné symbióze, oni se doplňovali, že jo. Rusové potřebovali peníze na vodku a takové věci a Češi zas potřebovali věci, které byli u Rusů běžné. Celé okresy, kde tady byli Rusové, jezdily na ruský benzín, o tom se ví. M.S.: Já to tady příliš neznám, ale v těchto místech, kde bydlíte, tady žilo civilní obyvatelstvo Milovic a Rusové žili na druhé straně vesnice, za tratí? A.K.: Za tratí, to byl takzvaný vojenský tábor a tyhlety baráky, kde se teď nacházíme, ty byly postaveny v padesátých letech. Tady byly dříve pole. Ve čtyřicátém devátém roce bylo rozhodnuto, že se tady vymění posádka a že do Milovic přijde třetí tanková divize, která byla postavená z olomouckého tankového sboru, později byla přečíslována na třináctou. No, a začalo se ihned s touhle obrovskou výstavbou, tady bylo postaveno asi na čtyři sta osmdesát bytů v těchto domech. M.S.: Takže tyto byty byly postaveny pro příslušníky tankové divize? A.K.: Ano, a pro letiště. Ale to potom všechno obsadili Rusové. Jen pár nás tu zůstalo. Nechali tu lidi, co měli před penzí, civilní pracovníky armády nebo lidi, kteří měli blízko posádku, tak ti tu zůstali. Ostatní se museli vystěhovat. Říkalo se tomu tady sídliště a bylo určené pro vojsko. A to potom Rusové bez jakýchkoliv komplikací obsadili. Ale tyto byty jim samozřejmě nestačily. Strašnou spoustu těch staveb si ještě postavili sami. Jednak svépomocí, svými vojenskými stavebními jednotkami, řekl bych, že tak nějak dost chaoticky a bez jakéhokoliv respektování předpisů. Část byla postavená na zakázku od českých firem, které na to byly objednány. Hodně toho tady postavily třeba Vojenské stavby Praha, to byla velice silná firma pověřená tuším stavbou nových kasáren. Potom Pozemní stavby Karlovy Vary a další menší firmy, které stavěly hlavně ty menší obytné domy pro gážisty, pro důstojníky. M.S. Takže tu vedle sebe žili Češi a Rusové. Nedocházelo k nějakým konfliktům?

A.K.: Samozřejmě, že docházelo. Oni to hodně tajili, především ty činy na českém obyvatelstvu. To se potom dostalo na povrch až po jednadevadesátém roce, když se ty záležitosti tak nějak vyvětraly. Ale nedá se říct, že by tohle ti Rusové přehlíželi. Dělali to většinou ty obyčejní, prezenčně sloužící vojáci, kteří se chtěli dostat někam pryč, dezertovali, a k tomu si chtěli něco ukrást. Oni ti Rusové proti tomu bojovali, ti vyšší ruští důstojníci, ale nestihli to všechno postihnout. Mně třeba Rusové dvakrát vykradli sklep. Oni tam toho tedy moc nevzali, co je ve sklepě, že, jen pár věcí, ale rozbili zámek, jo. Jednou se to obešlo bez komplikací, ale podruhé se to vyšetřovalo jako víc. A jednou takhle večer zaklepali na dveře u mě, přišli čtyři vysocí ruští důstojníci, byli slušní, tak jsem je pozval dál, posadili se, já jim uvařil pripjatok, tedy čaj, a oni se omlouvali za chování těch svých vojáků. Načež já jsem jim řekl, že naši tohle dělají taky, že ta kriminalita je u nás do jisté míry taky vysoká. No, a ptali se mě, na kolik si cením tu škodu, kterou tady napáchali. To mě zaskočilo, jsem byl na rozpacích, tak vylomili zámek, něco vzali, tak říkám tři tisíce. No a oni vyndali ty tři tisíce, dali mi potvrzení, a že jsme vyrovnaní. Oni totiž nechtěli, aby se tyto záležitosti dostaly před soud. Já nevím, jestli jste si toho všimla, ale tady za barákem jsou garáže a tam já mám taky garáž, kde jsem měl auto. Jednoho večera mě jakási intuice popudila a šel jsem se tam podívat, i když jsem to normálně nedělal. Něco mě tam jakoby táhlo. A koukám, garáž otevřená a auto pryč. Tak jsem to hlásil, na Veřejné bezpečnosti jsem udělal protokol. Pak za dva dna za mnou přišli, že to moje auto našli v Pečkách, to víte, kde jsou Pečky, že jo? Kousek od Poděbrad. No, a v tom autě našli zároveň spícího vojína ruské armády. On ale předtím musel s tím autem ujet aspoň pět set kilometrů, protože já měl plnou nádrž a ještě jsem tam měl záložní kanystr. Takže jezdil někde bůhví kde. Tak mi volali, ať si pro to auto přijedu. No a pak byl soud, to bylo takové tragikomické představení, bych řekl. Dotyčný se jmenoval vojín Besenbajev a on si vyryl na volant Tomsk, protože se chtěl dostat domů, do Tomsku. No, tak jsem byl jako poškozený předvolán před soud, měl jsem tam tlumočnici, takovou typickou Rusku, takovou světlovlasou bachyni. No a ten prokurátor se toho vojína ptal, proč to auto ukradl a on že se chtěl dostat domů. Tak ono se to pak řešilo dál asi ještě půl roku, ujala se toho i naše vojenská prokuratura v Praze na Pankráci. Výsledek byl takový, že vojín Besenbajev mezitím někam zmizel. Jestli ho poslali do civilu, odsoudili, nebo poslali do nějakého toho jejich gulagu, nevím, ale to si zase nemyslím, protože oni je za tohle zas tak přísně netrestali. Takže jsem byl odkázán na pořad práva civilního, podat žalobu o odškodnění. Ale protože ten vojín Besenbajev nebyl přítomen, tak bych mu býval musel

opatřit opatrovníka, toho zaplatit a pokud by se ten vojín Besenbajev našel, tak bych po něm mohl něco vymáhat, což jsem vzdal. Povidám to byli lidi, kterým se stalo mnohem víc, byly vraždy, byly násilnosti, byli krádeže daleko většího rozsahu, než jsem měl já. Tak jsem si povídal, že to nechám tak jako to bylo. Ale po revoluci jsem měl možnost ty spisy z té prokuratury na Pankráci vidět, to byly úplné stohy papírů. Oni ty Rusové byli takoví obšírní v těchto záležitostech. No mám to doma a je to zajímavé čtení. Ono se jich dost chtělo dostat někam jinam těch vojáků, chtěli dezertovat. A oni ty dezerce pak v Rusku propagovali, jako že Češi je k tomu přemlouvali. No, ono jich taky dost umřelo. V celých Čechách zemřelo asi sto čtyřicet prostých ruských vojáků. A oni to pak u nich v Rusku propagovali tak, že je tu zavraždila ta kontrarevoluce. M.S.: To oni spíš třeba mezi sebou se v hádkách kolikrát zabili, ne? A.K.: No samozřejmě. Tady zrovna taky támhle v jednom baráku jeden zavraždil svojí ženu, o tom se samozřejmě nehovořilo, potom ho odsunuli někam pryč. Měli určitě i mezi sebou neshody. Ale ono opravdu je třeba diferenciovat mezi nimi. Bylo pár lidí, kteří byli mnohem inteligentnější a měli větší rozhled než ostatní, ale ti se většinou rekrutovali z lékařů, ze zdravotnického personálu a z hudebníků. To byli takoví lidé, kteří měli takový větší rozhled o tom světě, než oni jim tady doporučovali, ničeho si nevšímat. A ono jim pořád vrtalo hlavou, když viděli, kolik je tady krámů, bot, i když ve skutečnosti tady toho moc nebylo. Ale u nich to vůbec nebylo. Takže těm přemýšlivějším to v té hlavě vrtalo. Ale těm obyčejným, prezenčně sloužícím vojákům, ty se ven nedostali z těch kasáren, to jen pokud utekli. Je z kasáren nepouštěli, až na nějakou slavnost, komunistickou stranou organizovanou, řekněme na první máj, když byla vyslána nějaká delegace, třeba dvacet vojáků. Ti byli pod velením důstojníka, šli tady průvodem Milovicema, ale jinak se ven nedostali. Jen na popud místního národního výboru se účastnili takovýchto akcí, ale účastnili se jich pouze tak říkajících reprezentativně, nikoli masově. Důstojník a ten měl za sebou četu vojáků. Pokud se týká těchto záležitostí jiných, oni ve skutečnosti neměli cestovat ani ti důstojníci a jejich manželky, ale oni toto nařízení přecházeli a třeba do Prahy jezdili. A nakupovali, to co u nich neměli. Nakupovali páry bot, aniž by koukali na čísla, to pak v Rusku prodali nebo za ledasco vyměnili. Kupovali koberce, sklo, to byla velmi lukrativní záležitost, oni si na to velmi potrpěli. Zase v Rusku se to směňovalo. Ty opratě jim trochu povolili pak nástupem Gorbačova. To se samozřejmě opět netýkalo těch obyčejných vojáků nýbrž důstojníků, kteří mohli chodit z tábora, třeba do hospody. Oni chodili do hospod často a

často se opíjeli, ale to bylo tak do hodnosti kapitána. Od hodnosti majora už se chovali zdrženlivěji, ti byli doma, ti do těch hospod nechodili. Nejhůř se chovali takoví ti výrostci kolem dvaceti, pětadvaceti let, ti civilní zaměstnanci. Ty se chovali velice nevázaně, vyvolávali incidenty v těch hospodách a podobně, došlo tady k mnoha rvačkám. Ve skutečnosti se dalo říct, že to byla taková kasta těch lidí, kteří se sem dostávali z nějakého trestu. Oni dostali v Rusku trest a bylo jim uloženo, že když si odslouží několik let tady, tak jim pak bude zbytek trestu snížen nebo prominut, tak bezpochyby řada z nich se sem dostala z tohoto titulu a podle toho se tady pak chovali. Ale vrátím se ještě k tomu, že tady byli opravdu i slušní, inteligentní, kulturně vzdělaní lidé. Třeba tady kousek ode mě bydlel kapelník Ústřední vojenské hudby. Toho bych třeba vyzdvihl, ten byl velmi vzdělaný. Ale jinak, ti vojáci běžní, to byl kolikrát takový póvl, oni nevěděli o ničem nic. Já jsem se dočetl v jednom pramenu, že mnozí ruští branci, hlavně z těch zauralských republik, nemohli být ani odvedeni, protože byli úplně negramotní. Neuměli číst, psát, vůbec se nedovedli ani vyjádřit. M.S.: A to jsem se ještě neptala, vy jste stále pracoval jako civilní pracovník u armády, i po srpnu šedesát osm? A.K.: Ano, mě tu nechali jako civilního zaměstnance vojenské správy. Já abdikoval v padesátých letech z té vojenské akademie, to bylo, když ten teror houstnul. A já jsem se s tím nedokázal smířit, mně nevadilo, že znárodnili Baťu nebo támhle Škodovku v Plzni, mně vadilo zejména že byla likvidována svoboda projevu, nikdo nemohl říct nic jiného, než co vykládali oni, nikdo si nemohl přečíst, co chtěl. A todle já bych musel bejval vyžadovat po svých podřízených jako důstojník, že ano. No a nás byla rota akademiků sto dvacet lidí a oni byli překvapení, když jsem se hlásil u raportu, že abdikuji na vojáka z povolání a odcházím od vojska. Přišel za mnou jeden podplukovník a ten si mě vzal stranou a povídá mi: „Člověče, co blázníte, dyť vy jste nejlepší tady z té roty.“ Tak jsem mu odpověděl, že bych se nemohl smířit s tím, co by se ode mě požadovalo, nedokázal bych to plnit. On kroutil hlavou a řekl, ať si myslim něco o zadku a dělám, co chtěj. Stejně že to dělá on. Já jsem se s tím nemohl stejně smířit, tak jsem odešel a vzali mě jako civilního zaměstnance. Oni na tom velice vydělali, protože já jsem vykonával práci za dva důstojníky, přitom jsem ty výhody jako důstojník neměl. A takhle jsem vydržel až do penze. A k tomu ještě musim říct, že mezi těmi našimi bylo mnoho důstojníků, kteří s tím také nesouhlasili, ale kvůli kariéře a výhodnému zaopatření mlčeli nebo na oko kývali, ale přitom si mysleli svoje.

M.S.: A po tom šedesátém osmém roce se asi i v armádě provedli nějaké čistky, že? A.K.: No to se udělali ohromné čistky. Oni to nařídili Rusové. Jeden každý důstojník, hlavně se to pak začalo dít v tom devětašedesátém roce po tom našem vítězství v hokeji nad Rusy, to se ta situace vyhrotila. Řada lidí byla vyhozena z těchto funkcí a začali problémy s obsazením velitelských sborů, protože řada lidí, kteří v těch funkcích byli, tak už tam nebyli a na jejich místa byli dosazováni lidé, kteří o tom neměli ani ponětí. To byly takzvané dělnické kádry, lidé povolaní z civilu, bez jakéhokoliv vojenského vzdělání. Jedním z takto postižených byl velitel Západního okruhu generál Procházka, ten působil v Boleslavi. To byl jeden z prvních, který byl z armády vyštván, vyhozen a jemu dělalo velké potíže, aby si sehnal aspoň nějaké civilní zaměstnání, kterým by vydělával peníze na živobytí. Těchto lidí byla strašná spousta, 48% procent z velitelů divizí potom bylo vyhozeno po tom osmašedesátém roce, protože ti se nemohli smířit s tím, co se stalo. Protestovali otevřeně proti ruské přítomnosti, což bylo absolutně nepřípustné a oni se pak dostali do takové situace, že nevěděli kudy kam. Měli existenční problémy, protože nedostali žádné odstupné, žádné peníze. No, můj jeden známý, on pochází tady z Dobrovic, a ten se také angažoval v této záležitosti. On pak nemohl sehnat práci ani jako dělník JZD. No, pak později se ta situace poněkud zkonsolidovala. Ty Rusové vůbec nepomýšleli na to, že by tu byli jen dočasně, ty si mysleli, že tu budou navždy. Ty tady stavěli ohromné stavby, nikoli provizorní, ale nastálo. Stavěli tady objekty trvalého charakteru, postavili tu třeba nemocnici, která už tedy nebyla dodělána, ale měla být takřka okresního standartu. Pak zde postavili Pozemní stavby Havlíčkův Brod ohromný objekt, jmenoval se Dům sovětských oficírů a to byla stavba, která tady pořád je. M.S.: Jo jo, já jsem viděla nějaké fotografie. A.K.: No, takže víte jaký je to kolos. Tam bylo kolik přednáškových sálů, kino sálů, divadelních sálů, ani okresní město by si nemohlo tohle dovolit. A na stěně byla největší mozaika v Evropě. No, někteří ty důstojníci tu měli sloužit tři roky a pak měli být vyměněni. No, ale jak v Rusku bují korupce, už za cara tam bujela, tak se to různě uplácelo, takže zde pak byli déle, což pro ně bylo velice výhodné. Obyčejný voják, tomu to mohlo být jedno, jestli slouží tady nebo někde za Uralem, ten z kasáren nemohl, s civilním obyvatelstvem do styku nepřišel, jen pokud utekl, takže oni nevěděli o ničem. A ti jejich nadřízení, ti političtí komisaři, těm jsem nezáviděl tu situaci, jak to těm svým

podřízeným vysvětlovat. Ono přece jen občas se k těm vojákům doneslo, jak to tady vypadá. Protože projížděli třeba autem po vesnici nebo po městě a viděli, jak se tady žije, viděli, jaký jsou tady baráky. A oni to tedy řešili tak, že je tu nenechávali dlouho a posílali je po poměrně krátké době pryč. Aby se ty jako kacířské názory nedostali mezi ostatní. M.S.: Já se vrátím ještě přímo k tomu šedesátému osmému roku. Okamžitě po okupaci se téměř veškeré stranické orgány postavily proti okupaci. Kdy se to podle Vás obrátilo? A.K.: No, to bylo pro všechny takové překvapení, že všichni ti funkcionáři těch výborů nevěděli, co mají dělat. Oni nevěděli, co mají těm lidem říkat, ale potom, co oni zaváděli ten termín normalizace, se ta situace normalizovala. Někteří dostali instrukce, jak se mají chovat, co mají říkat a ti v těch funkcích zůstávali a když se ta situace pak ukázala, že ti Rusové tu zůstanou natrvalo, tak se zařídili podle toho a k těm Rusům se chovali přátelsky. Hlavně ti funkcionáři z toho okresního výboru strany, ti sem již na podzim dělali návštěvy sovětské posádky. Ale v těch prvních týdnech se zdržovali takových těch projevů, že jsou rádi, že zde Rusové jsou a byli bezradní. M.S.: Mně právě přijde, že se okresní funkcionáři smířili velice rychle s tou přítomností vojsk. A.K.: No víte co, ono také asi záleželo, jak se ti Rusové kde chovali. Třeba v Liberci, tam zastřelili několik lidí, to jistě víte, stejně tak v Prostějově a jinde. Tam ten odpor byl velmi citelný. Ale když nedošlo k žádným incidentům, násilnostem, tak to ti lidé považovali za běžný kus života. Tak si to vemte, takový běžný člen JZD. Tomu bylo naprosto jedno kdo tady bude, on na to pole musel vyjet tak jako tak, musel zorat, sklidit. Oni to byli ve skutečnosti lidé bez jakéhokoliv vzdělání, oni neměli potuchy o tom, co se děje v Evropě, natož ve světě. A že jim to bylo lhostejné. M.S.: Tak já měla na mysli spíše ty funkcionáře, než obyčejné dělníky. A.K.: Tak nezapomeňte, že oni byli zkrátka hlavně členové strany a dostávali shora instrukce a těmi se řídili. Jak se mají chovat, co mají říkat, dyť bylo spoustu schůzí. A byli i přesné instrukce, jak se mají chovat k Rusům samotným a jak mají své podřízené přesvědčovat o tom, jak je to všechno dobré, to bylo velmi potřebné. Hlavně na těhle místech byli také lidé ne příliš vzdělaní, hlavně že měli stranickou knížku, to bylo důležité pro vykonávání těchto funkcí, že ano. Takže oni neměli tušení, co se dělo ve

světě. Navíc se ten vpád zdůvodňoval tím, že oni sem nevtrhli, oni přišli na žádost těch několika soudruhů, co ji sepsali někde na záchodku a předali Rusům. To byla žádost, výzva, to nebylo pozvání, to byla přímo žádost, aby sem přišli a obnovili staré pořádky, své způsoby politiky. Takže nikoli pozvání, ale žádost o pomoc, a oni se tím ti Rusové pak také oháněli. M.S.: Jestli dovolíte, tak já bych se vrátila ještě před ten srpen šedesát osum. Vzpomenete si třeba na první máj v Milovicích. Jestli se třeba alespoň trochu lišil od těch předchozích? A.K.: Ne, ten první máj byl podle mě zcela řízen tím národním výborem té komunistické strany. Byla tam sice, řekl bych, taková větší otevřenost, ale nicméně celá ta soustava vypadala tak nějak stejně. Rozdíl jsem nepoznal. M.S.: A v čem se projevovala tedy ta větší otevřenost? A.K.: No, to bylo tak celkově. Mohly se číst noviny, které se do té doby číst nemohly. Zejména Literární listy, to byla velice výborná publikace, která byla redigována vzdělanými lidmi jako Vaculíkem, že ano, objevovaly se tam věci, které se nikde jinde nečetly. A pochopitelně ty špičky komunistické strany nebyly rádi, že se to dostalo mezi lidi. Protože kupříkladu Vaculík tam psal, že ruská armáda, která zde byla na tom cvičení Šumava, že neustále se zdráhala odsud odejít a vymlouvala se. Takže oni některé ty jednotky, třeba na tom východním Slovensku tam zůstaly, oni vůbec neodjely, do Ruska už se nevracely. Vydržely tam až do toho srpna.. No celkově se dá říct, že tuhle situaci nikdo nepředvídal, nepředvídal to ani vedení KSČ, které do té doby bylo bez výhrad probolševické. To překvapení bylo tak silné, že to všechny úplně překvapilo. Kupříkladu v těch Milovicích, tak už se tady objevilo to, že se tady už otevřeně mohlo hovořit otevřeněji, bylo zrušeno rušení vysílání rádia Svobodná Evropa, Hlasu Ameriky, to už se dalo poslouchat zcela regulérně. Lidé se tam dozvídali spoustu věcí o tom co se tady dělo, v těch pracovních táborech, v Příbrami, v Jáchymově a podobně. No, zkrátka jakým způsobem se to v těch padesátých letech tady dělo. Oni když se ta situace toho jednadvacátého srpna a v těch dalších dnech a týdnech změnila, tak to ty stranické špičky zase musely nějak regulovat. Takže to říkali, že ty informace byly zcela neobjektivní, když ta svoboda tisku byla trochu větší, že se na to musí hledět z jiného hlediska, z internacionálního, nikoli nacionálního. No zkrátka to jakýmkoliv způsobem omluvit a ono se jim to do jisté míry dařilo. A po těch dvaceti letech, co tu ty Rusové

byli, tak lidi se s tím do jisté míry sžili, zvlášť pokud se jedná o ty prosté lidi. A ono jestliže máte dvacet, třicet let žít s někým na jednom území, tak to nepřátelství se pak otupí. To bylo i za německé okupace.

Příloha č. 4 Rozhovor s doc. Karlem Šibravou

Rozhovor s panem Karlem Šibravou jsem vedla 9. prosince 2011 v jeho domě. Pana Šibravu jsem si jako pamětníka vybrala z toho důvodu, že byl v roce 1968 členem OV KSČ a byl tedy v centru dění na okrese. Mluvila jsem s ním dohromady asi 5 hodin, část rozhovoru se však ubírala úplně jiným směrem, než jsem chtěla. Pan Šibrava neustále odbíhal od tématu a příliš nereagoval na mé otázky. Do přílohy jsem tedy vložila pouze pasáže, které souvisí s tématem mé práce. I přesto se domnívám, že rozhovor byl přínosný. M.S. - Michaela Svitáková, tazatelka K.Š. – Karel Šibrava M.S.: Na začátek by mě zajímalo něco o Vás, o Vašem mládí, studiích o Vašem působení v politice a tak dále. K.Š.: Jak? Já jsem členem strany od svých sedmnácti let. Od roku čtyřicet sedm, já jsem rozenej třicet. Plnej elánu, nadšení a zůstal jsem tam dodnes, upozorňuju. Já nejsem takovej, z těch turistů, co převlékaj kabáty. Já si za určitou myšlenkou stojim. Jednak já pocházim z velmi chudý rodiny, tady z Veltrub u Kolína a bylo nás šest dětí. Táta byl obyčejnej dělník, pracovitej, inteligentní. Já jsem původně chtěl študovat konzervatoř, hru na klavír nebo trumpetu. Na tu konzervatoř jsem i nastoupil, ale přišel účet za první měsíc a ten účet byl vyšší, než byla otcova výplata za celej měsíc. Tak máma sice řikala, tak to nějak uděláme, teď ty sourozenci jako koukali, co udělám, ale já věděl, já byl tak jako založenej, že jsem nechtěl bejt takovej sobec, tak to ještě naši ten měsíc zaplatili a já skončil a šel jsem na obchodní akademii. A můj profesor Kaucký, to asi neznáte, ten byl jako vynikající, mi tenkrát řikal, Karlíku, musíš pokračovat, nějak to uděláme. Ale já tenkrát šel ke kmochákům, zašumařil jsem si aspoň a bylo, jo. A za války jsem byl nasazenej v Bavorsku a vyučil jsem se obchodnim příručim. Dělal jsem u Hejkala v Kolíně a tam jsem se vyučil. Takže já mam jak výuční list, tak i obchodní akademii. Klavír už jsem nedělal vůbec, jenom trumpetu. A v roce 1949 byla akce rozšířit vysoké školy vlastními lidmi, takzvanými kádry. No tak mě taky vybrali, za Kolín, asi šest nás

bylo dohromady, co nás vybrali. Vybral si každej co chtěl študovat, jo. A já jsem na to v životě nepomejšlel, ne. Já jsem sice mě ta historie zajímala, já jsem si přečet počínaje tim Jiráskem, přes Vaváka, jo, to mojí maminku vždycky zajímalo, tak jsem jako ňáký ty geny zdědil po ní. Tak jako mě ta historie zajímala, hlavně vo tom tak jako přemejšlet, ne jen ty události popsat a odřikat je, ale proč se to stalo, přemejšlet, jestli tam byla nějaká jiná možnost, jo. No tak mi nabízeli, abych dělal faráře. Jenže na to člověk musí tak jako mít ňáký předpoklady, já sice i ministroval, ale to jako dítě. Tak to jsem samozřejmě odmítnul. Ale měl jsem jako trochu styk, nebo inklinoval jsem k tý přírodě, tu lesáckou problematiku, to jako bych na tom moh zapracovat. A oni, vy nemáte ňákýho koníčka? Já jsem povidal, tak já jim to jako tak vykládám, že by mě bavila ta historie, filosofie. No a oni, že tolik filosofů nepotřebujou, natož historiků. Povidaj, víte kolik tam berou? Dvanáct za rok. To spíš byste moh na tu zemědělskou. Když mi to řekli, tak mě se tam jako vůbec nechtělo, jsem řikal, já už jsem voják zaběhlej, takže já si budu dělat muziku a někde támhle v kanceláři budu dělat účetního nebo ňákýho poskoka. Netoužil jsem po ňákejch ambicích, do aparátu vůbec ne. Pak mě přesvědčovali, abych šel do aparátu, že mi daj vysokou politickou. Ale to já jako ne. Ty lidi, já je lituju, ale někdo to dělat musí. Tak jsem řek, že ne, tak jsem to odmít a to se jim jako moc nelíbilo. A to jsem pak měl na talíři, to mi napsali někam do kádrovýho materiálu. I když jsem pak dělal zkoušky na Ústav společenských věd, na Vysoký stranický byl vytvořenej v šedesátých letech, odtamtud třeba Karel Kaplan, náš dobrej historik, to znáte, že jo. Tomu jsem já pustil svoje místo, Karlovi, znám se s nim osobně. A von byl v aparátu, i když on nebyl obyčejnej aparátník, protože on měl na víc a to se prokázalo. Velmi chytrej, průbojnej, pro vědu užitečnej. I když se všema závěrama jeho bych taky nesouhlasil, ale jinak perfektní. A on byl i oponentem na mojí práci. No, takže tohle jsem jako odmít no a tak když mě to nedali, tak potřebovali ňákýho spolehlivýho člověka dělnickýho původu, no tak přistoupili na tu myšlenku, aby mě jako získali, tak mě nakonec na tu filosofii vzali. Ale jako nebylo to jednoduchý, nebylo mi vždycky lehko, protože na to studium člověk potřebuje klasický vzdělání, gymnázium, to já jsem neměl. K čemu mi byly kupecký počty má dáti, dal, psaní na stroji, že jo. To je málo platný. Jsem to musel všechno dohánět, latina, že jo. Tohle mi jako vadilo, to jsem musel všechno dohánět, ale nemrzí mě to. Prostě jsem, byli u nás lidi, který na mě můžou mít různej názor, já mám taky na ně názory. Ale já jsem si to skutečně vydřel. A dokázal jsem dosáhnout vzornýho studenta, že jako i stipendium jsem měl, o prázdninách jsem si šel vydělat, tak jako tu rodinu jsem nezatěžoval. Sestry se vdaly,

měly všechno a já jsem byl relativně nejchudší z toho hlediska. Všichni si mysleli, má vysokou školu, von se má. Přitom my jsme začínali za tisíc sedmdesát korun hrubýho, že jo. Dneska furt nadávaj kantoři, přitom nedělaj nic, fláká se to, nepromejšlej to, tak jak by měli. M.S.: A kdy jste se začal angažovat v politice. Od kdy jste byl v okresním výboru? Vím z materiálů, že jste tam byl. K.Š.: Jo jo, v okresnim výboru jsem byl (pauza). Okresní výbor v Poděbradech fungoval do roku šedesát, od roku šedesát jsem byl v Nymburce. Tam jsem byl školou poslán jako kandidát do okresního výboru v Nymburce. Ta rivalita mezi Nymburkem a Poděbradama byla dost veliká, já jsem si neodpustil taky vzhledem k tomu, že jsem tady publikoval takový drobnosti, vlastivědný a tak, když se jednalo třeba vo Záložnu, vo lékárnu, vo školu, nádraží, tak jsem k tomu psal různý články, měl jsem tady přednášky vo Mnichovu, tam byl i Nejedlej, páč tu byl na rekreaci, tak jsem tady tak jako aktivně působil. Na tak věděl jsem, že ten Nymburk, to je ztracená varta. Tak jsem tam těm klučinům něco řekl, tak oni mě v lásce moc neměli. Nicméně se to potom prosadilo a v roce šedesát čtyři, šedesát dva (pauza) jsem byl zvolenej delegátem na sjezd, na dvanáctej sjezd. A pak jsem na tom sjezdu byl a tam jsem vystoupil, tam měl každej jenom pár minut stanovenejch, ale já jsem odevzdal celou práci, celej příspěvek, a četl jsem ho v tej skupině delegátů na tom sjezdu našeho okresu, ano (pauza). M.S.: Takže na okresní konferenci? K.Š.: Ne, to už okresní konference zvolila delegáty. Tam mě zvolili, to mě volila právě taková ta, ti kluci intelektuální, takoví chytřejší tady vocaď, Vašek Zedníků třeba. To byl jeden (pauza). M.S.: To byl tajemník, že? K.Š.: Tajemník. A dobrej, upozorňuju. Von se nechal zakopat do toho, ale nebejt jeho, von uďál všechno, že rozšířil vysoký školství, třeba nejen tu zdravotní školu, ale chtěl, aby ty školy, aby tady v Poděbradech bylo co nejvíc škol. Podle něho byla třeba i zdánlivě nereálná myšlenka „co Čech, to student“. V tom je klad, to von ďál dobře. Ale málo pracoval na sobě, aby dokázal se bránit, jo. Argumentovat věcně, no, tak ho voni odstavili, potom po roku šedesát osum ho úplně vodstaviili, že jo jako. A tak okres mě zvolil na kraj, na krajskou konferenci, na kraji jsem vystoupil a poukázal jsem na

některý věci. Třeba jak nám tady tenkrát bouchnul ten komín. A to bylo něco jako ty strahovský události, jak to potom bylo, ty v roce šedesát osum. M.S.: Šedesát sedm. K.Š.: Jo. Takže ty strahovský události. A já jsem na tý konferenci kritizoval to, co jako ty strahovský byly, co to bylo. Dokonce náš rektor, že jo, šel v čele těch strahovských událostí. Jo, takže to nebylo tak jednoduchý. Když tam nebyly splněny všechny ty podmínky základní, aby voda tekla, aby elektrika se nevypínala, kolej to není internát, jo. V internátě přece oni musej spát, kolej to je domov, tam ten študent může dělat do rána. A aby mohl dělat, musí mít teda světlo. Já jsem sám dělal do kolika do třech, čtyřech do rána, vzal jsem flašku mlíka, chleba, tenkrát toho moc víc nebylo, že jo, a ďál jsem. A byl jsem rád, že jsem ďál, já jsem bydlel v Jednotě, že jo, kolej ve Strojnický, Rooseveltový v Praze, u Výstaviště starýho. Tam jsem byl dva roky a dva a půl roku jsem byl v Jednotě, to je tady u nádraží Masaryčky, vona tam je do dneška. A takže jsem jim tam říkal, co tady se stalo, jak spadnul ten komín. M.S.: O tom nic nevím. To byl komín na kolejích v Poděbradech na zámku? K.Š.: Jo, to tenkrát byl velkej malér. Voni tam zapálili dole nějaký smetí, to mělo větší kapacitu a bouchlo to a narušilo to tu stěnu. Voni, co se může stát? Hele, hned by ta firma měla přijít, hned to vyčistit, zadělat a tak dále. Voni potom velkym humbuku, tak tam dali špalky, jak to znáte jo, zajistili to, takhle dali klády, takže študenti chodili tak že to překračovali, jo. No ale zaplať pán bůh, že tam nikdo náhodou nebyl. To si představte, to byla pecka, že vono to dopadlo, to by tam člověk nemohl přežít. To tam bylo hrozný, no. Tam byly katedry, tam se pracovalo. No hrozný. No, o čem jsem to hovořil, tak oni mě zvolili na ten sjezd, tam jako jsem měl podporu a tam jsem poznal spoustu těch lidí toho roku šedesát osum osobně. S některýma jsem měl co dělat. M.S.: A to tedy hovoříte o roce šedesát čtyři? K.Š.: No, tohle bylo v roce šedesát čtyři, ale říkám, to se potom stupňovalo, protože jsem tam stoupnul jako na tý konferenci do podvědomí a tak jako si mysleli, že bych mohl bejt perspektivním. Ale já do aparátu zase nešel. M.S.: Měla jsem v ruce nějaké materiály z okresní konference v tom březnu šedesát osum, a tam jsem četla Váš diskusní příspěvek a vím, že jste se tam vyjadřoval

k Majálesu šedesát šest, že se kolem toho vedly řeči, ale tak co se tam dělo? K.Š.: No, voni nám něco zakazovali, že jo. Zakazovali, no voni se toho báli. A zvlášť potom, co ty události v Praze, na tom Strahově. Když se rozhodovalo, jestli se postavěj koleje na Strahově, to ještě koleje nestály, to bylo až pozdějc. Ale když se tam o tom jednalo, tak byla tendence jako, že to bude nákladný ten kopeček a všechny ty inženýrský sítě a to, že to bude neúnosný, že by bylo lepší jako od toho ustoupit, že jo. No ale nahradit to ničím nechtěli. Adaptovat starej, že jo, no to nevyhovovalo. Tak se studenti bouřili, že proč v dnešní době technický snad není neproveditelné tohleto zajistit. Spíš ten Strahov si vynutili, jo. Takže tohleto jsou věci, to bylo první, a oni se toho naši tady báli, no a my jsme to zorganizovali. Měli jsme i teď takovej sraz, já jsem dokonce udělal, že jsme dali partu dohromady a odehrávalo se to na Slovanu, jako tam za městem v oboře, protože tady jsme přes to město nechtěli provokovat, no tak jsme šli a šli jsme tam dolů, ale to byl svátek, ti lidi, to bylo lidí jo, nabito. Nás jako napalovali, mě napalovali dostatečně, no ale já jsem si to obhájil jako v tý době, to šlo. Ale kdybych to měl dělat sám, bych se votrávil a šel bych od toho pryč, ale tam byl co u nás za lidi, tady v okrese nějakej Hašek, ten nedávno zemřel, výbornej kluk. Pak taky voni se k němu zachovali velmi sprostě. M.S.: Jeho vyhodili, potom jak vystupoval v roce šedesát osum ze strany, ne? K.Š.: No, voni ho vyhodili. On totiž šel potom na ten vysočanskej sjezd, tam já jsem nešel, já už jsem nebyl zvolenej, kdybych byl zvolenej, tak jsem tam šel taky. To byl sjezd, kterej měl hodnotit tu okupaci a tohleto. No a tam já jsem nešel, ale von tam byl a tam vystoupil dost vostře a tam se pustil proti těm pozdějším normalizátorům. Já se mu nedivím, byl právník natolik, právník byl, že musel vědět, že si nemohl počínat tak jako si počíná právník. Tam se hájí proti druhýmu, obhájí si, i nad vládním, že jo, prokurátor ho třeba obviní, a von tam, a pak si podaj ruce. To je divadlo před těma lidma. Von uvádí argumenty, a když toho člověka vysvobodí, nebo prostě nějak ho očistí, tak jeho popularita roste. No a on takhle zatíženej vystoupil i na tom vysočanským sjezdu, no a myslel si, no tak řekl jsem to na sjezdu, tak tím to snad končí. Dál můžeme být, nechci říct jako přátelé, to jako ne, ale prostě můžeme dál existovat, prostě ty jsi řekl svoje, já jsem řekl svoje, tak jestli ty jsi neřekl, tak je to tvoje chyba, já jsem řekl. No a to mu zlámalo vaz. Já jsem s ním celou dobu udržoval spojení, zajistil jsem, aby ten kluk – ten Ivan, co teď je, Hašek, dělá do fotbalu – ten šel študovat práva.

M.S.: A oni jsou v nějakým příbuzenským vztahu? K.Š.: To je jeho syn. M.S.: Jo aha, to já nevím. K.Š.: Hašek ten co byl tam, my jsme byli ve všech komisích. Návrhových a ideologických a podobně, tam jsme byli my s Pepikem a Vašek Zedník. Pepik byl velice šikovnej člověk, no a tady už si na to jako dost troufnul a myslím, že na tom shořel no. A neoprávněně. Ale potom dělal předsedu ODS v Nymburce, no tak to zase těm lidem, co ho litovali, zase řekl, že takovej skok udělat proti pólu, to jen tak nikdo nedokázal. Tak prosím, v dějinách znám spoustu lidí, i z těch nejnovějších dějin, když už existovaly politické strany, že vystoupily proti té straně, dané straně, a když ho umlčeli, nebudu zkoumat proč, tak se v životě proti nim nezpronevěřil. Ale těch turistů bylo vždycky, tam byl chvilku, a pak přešel do jiný strany. Já na to nemám žaludek, já bych to nemohl dělat, jo. No ale s tim Haškem mladym, tak já jsem ho to, na vysokou školu dostal, přimluvil jsem se za něj, našel jsem si nějaký dobrý duše, že ho tam vzali. A shodou okolností jako žák nastoupil ve Spartě a ta Sparta měla dělnickej klub, to znáte, že jo, jak se to drží. Slávie, to je intelektuální klub. A toho druhýho kluka, ten vystudoval ekonomickou školu, dělal statistiku, ale to je jedno, vystudoval a je inženýr ekonomie. Takže nějaká křivda po této stránce ani nebyla a jemu taky pomohli, on dělal tady v Boleslavi nějak jako na právnický poradně, on měl kšeftů, on si vydělal peněz, kam se hrabali všichni ostatní. On zastupoval fabriky a tak. M.S.: Takže jemu se nestalo, že by nenašel dobré zaměstnání, tak jako se to dělo některým jiným lidem za normalizace? K.Š.: Ne, on dělal svoje řemeslo a v tý právnický branži dokonce patřil mezi ty, když byl u soudu, tak měli z něj vítr. M.S.: A když bychom se ještě vrátili k tomu Majálesu v tom roce šedesát šest. K.Š.: No, ten Majáles, ten se odehrával v klidu, byly to historky, které byly prostě v rámci normy. M.S.: Tak co se tedy těm okresním orgánům na tom nezdálo?

K.Š.: Voni, to Nymburk nám spíš záviděl. Poděbrady, to je zajímavý, tady v Poděbradech byl klid. Já jsem, když jsem to probojoval, tak ta městská ográna mě kritizovala, jakože tam zase něco famfáruju, ale když jsem jim vysvětlil, že tady nejde o nic, že je to myšlenka toho vysokoškolského života, že my tady táhneme tu mládež nahoru, my nechceme sejít dolů k nim, my chceme táhnout nahoru, a tak jim to nemůžeme nějak mentorovat, to je to největší nebezpečí a největší zločin, když někdo mentoruje. Prostě jít jim nějakým příkladem, něco jim ukázat, že tady je něco jinýho, lepšího. Von potom jde, jinak potom jde po tom, co mu padne do klína, cigarety, alkohol, já nevím co všechno dneska, drogy, že jo, tenkrát to nebylo ještě takový rozšířený. A tak to bylo hodnoceno, ale Nymburk to neměl, a jak to, že si to ty Poděbrady prosadily. A Pečky nás kritizovaly, to bylo jejich. M.S.: Pečky byly hodně konzervativní, že? K.Š.: No jo, to bylo druhý Kladno. A dneska jak dopadly, nemaj nic, to se rozpadlo. M.S.: A když tedy přistoupíme k tomu roku šedesát osm, bylo třeba vidět, že vzrostl zájem o politickej život? K.Š.: Samozřejmě, že přišel. To byl šok, to lidi nečekali, tady spadnul ten Novotnej, přišel Dubček, takže to vypadalo jako to (pauza), ale to bohužel v dějinách bejvá, to Dubček, při všech kvalitách, byl nejenže hrozně nezkušenej, byl i hrozně jemnej, to musí bejt. Prostě, kdo tam na to nemá, kdo není z toho těsta, nemůže to dělat. Za ty léta pozdější, to bylo trochu jináč, třeba ten Gorbačov, to bylo vidět, ono to dělá dobře ta popularita, ta Raisa byla – jako jeho žena - dost taková chtivá na tyhlety věci a dneska se omlouvá, že ho podvedli na západě, že mu slibovali něco, ať už jde o Německo nebo o to další, že jo. Ale to nepomůže, to musí jednou historie zhodnotit, co to bylo. Ale pak teda, že ten Gorbačov měl ohromnou autoritu, že jo, jako ten Dubček měl. Taková analogie. Tak ten Dubček, on už měl přístup takovej lidskej, takovej prostě člověk k člověku, takže to šlo nahoru, jenže oni udělali chybu. Nečekali, že to hnutí bude tak živelný, to šlo daleko dál, vystoupili všichni, co si připadali podpoření, ty kluby, co byly zavřený, jo. Když najednou ty lidi vezmete, pustíte je, tak oni si myslej, že můžou všechno, ale voni viděli ty svoje práva, ale neviděli ty svoje povinnosti. Já přišel do sklárny, to jste neviděla, celej dvůr bylo lidí. Já říkal, kdo dělá?

A to nejde, ta

společnost aby se uživila, musí (pauza, pak následovalo vyprávění pana Šibravy o postižených lidech, atd.)

M.S.: A jak to bylo tady na okrese po tom lednovém plénu, odešli třeba někteří lidé z funkcí? K.Š.: To nebyla jednoduchá situace, potom nastoupilo to plénum listopadový 69, že jo a teď samozřejmě tam přichází to Husákovo vedení. Husákovi dost lidi věřili a já mu věřil dodneška, to tenkrát Slovenský povstání, ta jeho práce, já jsem se toho zúčastnil, té konference vědecké, to bylo v Harmonii v Bratislavě, před ním klobouk dolů, to nebyl žádnej salonní politik, velmi chytrej, pracovitej člověk. A on byl zavřenej opravdu za ten buržoazní nacionalismus, ale jemu nesahali po kotníky. A umírá teď. Na něj útočili aby se s nim jeho první žena rozvedl. Bylo to nepříjemný. A našel si tu druhou, ta havarovala v tom vrtulníku, zemřela při tý havárii. Tak pak on už věděl, kam se to šine v těch osumdesátejch letech. A on v životě (pauza) já kolikrát byl jsem tam v tom kolektivu, dělali jsme na ten sedumnáctej sjezd strany, materiály na rozvoj vysokých škol, byl jsem v tý komisi, a tam byl Plzák a takovýhle lidi, opravdu perfektní, za ten svůj obor. A tak jsem věděl prostě, a teď mi to ulítlo, co jsem vám to chtěl říct. Vidíte, to je to stáří. To se nenaváže už. M.S.: Mě spíš zajímalo tady v okresním výboru, jehož jste byl taky členem, jestli byli nějací funkcionáři, kteří nesouhlasili s tim obrodnym procesem? K.Š.: Ti tam ve většině případů nastoupili, tady dělal tajemníka potom, předsedou okresního výboru byl Šulc, možná jste tam to jméno našla, taky už je po smrti, takže o něm můžem mluvit. Jinak ti lidi žijou a já vůči těm lidem, voni když tam připojíme osobní zájmy a tak dále, tak ve většině případů je to veřejný čin, který je třeba k těm lidem nějak takovým citlivým přístupem k nim přistupovat, ten život nebyl ani bílej, ani černej, byl šedivěj. Nechci hodnotit. Tak si každej to hodnocení udělá sám. Ale jako nasazovat na ně, on byl Šulc, mě taky ublížil, ale nemá to cenu nějak nadávat. Já mu odpustil, v duchu jsem si řekl, ty jinej nebudeš, na víc nemáš. Takže on dělal potom tajemníka partaje a taky sekerničil a v roce šedesát osum divočil, protože byl z Peček, dělal ředitele Reguli, že jo. No tak tam ta partaj divočila, dost jich tam divočilo, aby zakryly to svoje. Mě pak nepřipustil ani k přednáškám, natož aby do nějakého orgánu. A když tady potom oni studovali moje příručky, co jsem tady sepsal, já jsem měl spoustu času na rodinu a hlavně jsem jako psal. Psaly se všechny takový ty pomůcky skripta a tak dále. A já jsem tady přišel, oni nepřišli, povídám nechoďte, tak tam bylo asi deset lidí z padesáti, čtyřicet odešlo, no a ti tam seděli, až nás museli vyhodit. Příště jsem

přišel přednášet a já jsem tam měl, co je věda, co je marxismus, protože oni o něm žvanili, ale nevěděli o něm vůbec, ve většině případů, ne všichni. A já jsem tam měl patnáct, pětadvacet. Když jsem tady potom skončil, tak jsem měl nabito. A byly to jiný tváře, ale ty to vykecaly jinde, že jim to něco dalo, že to nebyla jenom nějaká buzerace, že tomu nerozumí, jsem se to pokoušel podat, no a ono se to chytlo, pak už jsem neměl problémy. A když jako potom bylo, tak já jsem potom jako do té politiky vůbec odmítal chodit, když byly nějaký pokusy, odmítal jsem. M.S.: To už jsme se ale opět odchýlili od roku šedesát osum. Jak tady na tom okrese probíhala v šedesátém osmém třeba rehabilitace politických vězňů, byly tu nějaký konkrétní případy? K.Š.: Tady to dělal právě Hašek, Pepík byl v čele té komise, nebo byl napojen na tu komisi. A my jsme měli, já měl školství, že jo, což jako byla moje doména, a Vašek Zedníků se toho zúčastnil, to jsme ho nechali jako reprezentanta, ten figuroval, protože my na takový to jejich plácání nebyli jako. Takže my tu komisi ďáli, a i tu regionalistiku jsem dělal, já jsem tady vytvořil skupinu, Šebek z muzea ji tady dělal, jsem ho požádal, on je jako historik, tak jsem ho požádal, jestli by nemohl tady tu regionalistiku sebrat a sebral ji, podařilo se sebrat spoustu materiálů, spoustu věcí publikovat, jak v jejich časopisech, ale i tak to bylo úspěšný. A ty školy, chtěl jsem, aby ty školy měly nějakou úroveň, a Pepík dělal ty rehabilitace. Ale říkal, jestli si ještě matně vzpomínám, to je tak jenom bezprostřední, že říkal, že očekával od těch zemědělců daleko větší aktivitu, jako na vrácení toho, a že nepřišli, a že dokonce tak jako je ponoukali, jako aby se zeptali a oni to odmítali, byli poslední jako nymburskej okres po zemědělství, že nechtějí jako ten náklad, aby se dřeli doma. A dát tomu jinou podobu, aby to mělo šmrnc, aby se lidi neflákali, ale nebyli proto, ono to sranda není, to nikde. Ti lidi, ty holky, žádná by nešla dělat, aby si vzala sedláka, v životě ne. Já znám spoustu případů tady okolo, ty přišli, tak budem hospodařit, on zůstal svobodnej, nebo si potom vzal nějakou vdovu nebo něco takovýho, aby žili, aby dožil jako člověk. On žádnej, to je přivázanej člověk, to je dřina, to nikam nemůžete jít, dojit, krávy musej žrát, smrdíte, prostě to jsou galeje (a další poznámky o zemědělcích) M.S.: A když jste učil na té vysoké škole, nechtěli studenti o tom diskutovat, o tom co se dělo v padesátých letech? Jak se toho strana mohla dopustit? K.Š.: No helejďte (pauza). Já jsem to nezažil, my jsme to nezažili. V Praze na technice,

já by byl první, kterej by to podporoval. Oni ti hoši tam byli, ono to bylo opravdu pestrý. Já si pamatuju, že když jsem nastoupil v padesátým roce na filosofickou fakultu, že tam končili, pár lidí končilo, to byli synáčkové velmi zámožných rodin. Jenže, on študoval sedum let v podstatě jeden ročník. On na to neměl jako. Že by jako chtěli v termínu doštudovat a oni ho jako vyhodili, to nebylo. To se dělo spíš u toho pedagogickýho sboru, to bylo třeba na filosofický fakultě, zvlášť na právnický, ale na medicíně ne, tam to jako si, na technice taky ne. Techniků dobrejch, těch si vážili, technika nedovolila. (pan Šibrava se pak opět úplně odchýlil od tématu) M.S.: Jak probíhal v Poděbradech první máj? K.Š.: V roce šedesát osum ten byl velmi bouřlivej, a tam se projevili, to je rok šedesát osum, to už bylo takový, už se spojenci kolem nás proti nám shromažďovali, drážďanský shromáždění spojenců říkalo, ti to tam nemaj pod palcem, že jo, že mu to utíká, tady se rojilo něco velkýho, ale pak se to nepovedlo. Jak z hlediska toho zásahu, to bylo necitlivý. Na jaře nastal právě v dubnu, kdy to, co chtěli ti obroditelé, a bylo tam řada schopných lidí, tak kolem nich se přifařilo spousta dalších lidí, kteří využili příležitosti. Třeba tam byl Šik, ekonom hlavní, já u něj dělal zkoušku z aspirantského minima, a jeho přednášku jsem o ekonomické reformě slyšel třikrát provedenou, pořád stejnou. Tak jsem se ho při krajský konferenci v dubnu šedesát osum ptal: „Soudruhu akademiku, já jsem tu vaši přednášku slyšel před dvěma lety, aspiranti jsme chodili, slyšel jsem ji před rokem a slyšel jsem ji teď tady a je to pořád stejný. Proč jste to nedoďáli, proč to nedoděláte?“ „Víš soudruhu, to je takový tvrdý, že nejsme schopní to zvládnout. Tak já musel vstoupit do politiky.“ No a tak začal kecat. Prostě to nebylo dobrý. M.S.: Ale vy mluvíte hodně ze široka, já bych potřebovala (pan Šibrava mi skáče do řeči) K.Š.: Ten první máj u nás v těch Poděbradech tady byl plnej nadšení, to si vzpomínám, my jsme vytvořili dechovou orchestru, študenti na prvního máje, to vždycky byl problém, že jo, oni to tak jako (pauza). Mateřský školy, ty se tam narovnaly, ale študenti vysokých škol těžko. A když, co si chtěj tam oni dát. Majáles, to mělo ducha, to se jim zase konšelům nelíbilo. Tak buď nepřišli, a nebo čumeli, stejně tak na kraji, a nebo šli tak jako ovečky. Ale v roce šedesát osum, to bylo jásotu. Oni tam dali ty svoje myšlenky, i dokonce tam byly všelijaký ty transparenty, že jo, alegorickej takovej

nějakej vozejček tam byl, velmi chytrej, vtipnej, kritickej, a bylo plno. A dokonce tady k nám přišli študenti, což je nikdo nic jako nekontroloval, že musí bejt škola tady, tak vyštudoval v Pardubicích a šel do Poděbrad, nebo vyštudoval v Praze a byl tady. Bylo to něco hezkýho. No a tohleto ovzduší takový svobodný, ale propukaly takový názory, že s tím socialismem je třeba skoncovat. Což byla chyba. Já jsem byl v tý době v Německu, v Rakousku, a tam mi říkali, co tam děláte, neděláte dobře, ženete to hroznym tempem, to přeci nejde. No a taky se to pak ukázalo. No ale jako ten majáles i ten první máj, ty se povedly v Poděbradech. Nymburk ne. Tam bylo dost takových těch kostlivců, těch bejvalejch (pauza). Prostě tam čekali od socialismu, že tak jak šel, že půjde a půjde. A stejně tak v Pečkách. To bylo taky takový formální. Ti křiklouni co tak, tak se trochu báli, tak radši nikam nešli, takže to nechali. Kdežto v Poděbradech to bylo skutečně obrázek mládí, Poděbrady bylo město škol. Teď jenom to chtělo dát volnější rozběh. (opět se p. Šibrava úplně vzdálil tématu) No takže ten první máj u nás byl výbornej, a to nám samozřejmě ten Nymburk nezapomněl, že jsme je tady holt jako zastínili tím prvním májem, takže jsme byli označení jako oportunistický centrum, později normalizací. Ale naštěstí to dlouho netrvalo, vidělo se, že i s tou normalizací tam není čeho se chytnout. Ten Nymburk ten prostě od pradávna, od toho středověku, on byl prostě chudák jo. Všechny peníze, co přišly na okres, tak spotřeboval Nymburk, protože to bylo v tak dezolátním stavu. Proto třeba v Poděbradech usilovali o připojení se ke Kolínu, protože Kolín, jako průmyslově silné středisko, nepotřebovali za svoje, ne že by tam nepotřebovali, to ne, ale mohlo myšleno být na ty lázně daleko víc, mohlo to být tady jako rekreační zázemí tady jo. Oni nám nedali prostě nic, to musely být pak Pečky, potom Lysá, Městec na tom byl taky mizerně, takže Poděbrady dostaly třeba jako ten Městec. M.S.: A jak zde tedy probíhal ten 21. srpen? K.Š.: No, tak ten jadnadvacátej srpen ten samozřejmě, ona totiž ta regionalistika v tom roce šedesát osum, ta stírá regionalistiku a ten celostátní pohled, naopak ta regionalistika přímo popisuje tu celostátní problematiku, protože třeba jednadvacátej srpen byla linie, co předtím a potom nikdá nebylo, aby se třeba študenti, když hovoříme o tomto problému, se scházeli tam, kde vysoký školy jsou, bez ohledu na charakter. To znamená, že jednadvacátej srpen byl v Poděbradech, já jsem v tý době zastupoval děkana, jo, a měl jsem to štěstí nebo tu smůlu, že jsem to vylízal v době (chvíli přemýšlí), nebyla to příjemná doba, pro mě i pro ty lidi, že jo. Teď samozřejmě tam

byly ty tváře podle tý linie Prahy, celostátní linie, ale to sjednocující bylo scházejte se tam, kde jsou vysoký školy, to je pochopitelný. Protože tam našli společnýho jmenovatele, těžko by ho hledali někde na závodě, kde každej má jiný zájmy, že jo, takže se scházeli tady, byli tady medici, chemici, lesníci a já nevim co všechno, a taky elektrikáři. No a tahle rozmanitost toho složení těch lidí se projevila i v tom jednání, že ty lidi z těch exaktních věd měli ten přístup takovej racionálnější, mezi ně třeba patřila ta naše elektrotechnika, že jo, chemie, přírodní vědy a tak dále, ale třeba ty lidi co tady byli ze společenskovědních univerzit, ty měli daleko radikálnější pohledy. Byli na to víc fundovaný. Takže tohle se střetávalo, ale bylo to zas takový pestrý, bylo to zajímavý. To znamená, já, to jsem vám uváděl příklad, tam jsem byl od rána do večera, rodina mě ani neznala, jsem domu přišel v jedenáct a ještě jsem si musel spoustu věcí připravit a druhej den ve čtyři hodiny na mě zvoní člověk co měl službu na kolejích, protože to všechno bylo na kolejích plný, tak tam musely bejt služby. M.S.: To tam bylo plno i když byly prázdniny? K.Š.: Jó, tady byli študenti, co se ještě připravovali na opravný zkoušky a teď v týhle situaci si každej pokládal za povinnost jít do toho svýho mateřskýho závodu, že jo. A třeba pokud byli tady nejblíž v tom okolí (pauza). M.S.: Takže tady se vyskytovali i ti studenti, co třeba studovali normálně na jiné vysoké škole? K.Š.: Jo a teď se vrhli sem. A teď samozřejmě u toho chtěli být, bylo jim vštěpováno, že inteligence je svědomím národa a tak dále, tak chtěli tím svědomím být. To nebyla špatná představa, ale faktem je to, teď to neslo i nepříjemnosti. Pepik Suchánků, filosof, za mnou přiběh a říká „Karle, kluci tam lezou po soše, dávaj tam ňáký transparenty, tak já tam šel a to bylo asi ráno ve 4 hodiny. Tam byl výsostnej znak Sovětskýho svazu a vedle výsostnej znak fašismu, jo, a tam udělali rovnítko, sovětská moc rovná se fašismus. A v tom třeba bylo úskalí. Kdyby lidi trochu racionálně uvažovali, tam byli třeba kluci inženýři, zemědělci, teda budoucí, a řikali, ten fašismus ved přece proti těm Sovětům válku na život a na smrt, tam se přece nic neďálo s těma zajatcema tak jako na západě a teď uváděli spoustu argumentů, já už si taky všechny nepamatuju, ale co mám na to taky ňáký záznamy, ale byly to třeba argumenty, který jsem třeba ani já nebral v potaz, když jsem se na to díval. Oni aniž by to takto nějak atomizovali, ten jev, a teď přišli na to, že to není možný, ten exaktní vědec, ty nad tim přemejšleli. Zas ty kluci z

těch humanitních věd, co tady byli, a nebylo jich málo, z Brna, z Hradce, z pedagogickejch, to všechno patřilo k tomu, tak ty to měli takový jasnější. Ty řikali ano, je to tak, osobní diktatura je vždycky špatná. Já řikám, to je pravda, ale zas mezi nima je nějakej rozdíl, dyk vy je nemůžete dávat na roveň. A teď samozřejmě, Suchánek ke mně přišel, to byl hodně slušnej chlapec, filozof, filolog, a on za mnou přišel a řikal mi, prosim Vás musíte tam jít, já nevim, co mám dělat, oni tvrděj, že ten transparent, co na tu sochu pověsili, je oprávněnej a tak. I když jsou tam názory, že je to blbost. Pak se tam přifařilo spoustu lidí z okolí, nebyli to jen studenti, prostě lidi, kteří u toho chtěli být. Tak já jsem tam přišel a přemejšlel jsem, oni mi to pak vyčítali, dali mi i stranickej trest, dokonce mě chtěli i vyloučit, musel jsem z Poděbrad odejít, ale to je vedlejší, to je můj problém a neberu si to. Tak hoši povidám, já nevim, ale já kdybych byl v tom tanku, a i když nevim jaký vojska tudy budou projíždět, ale Sověti tam budou určitě, tak když uvidim, nebyla rodina v Rusku, která by nebyla nějak postižená válkou, a uvidim tam svůj výsostnej znak rovná se fašismu, tak co udělám? Nebudu se na to moct dívat, tak vezmu kulomet a srazim to a tim srazim i Jiříka. Byl to takovej empirickej pohled na věc, ale každopádně zabral. Oni tam pak ty kluci z exaktních věd začali řikat, no vidíte, to je důvod, co tim dokážeme, nic. A tak jsem řikal těm klukům to s tim Jiříkem a oni tam teda vylezli znova a ten nápis sundali a nechali to tam u stěny zámku, tam to zůstalo, aby to viděla veřejnost, ale aby to neviděla ta vojska projíždějící. A především to neviděli Rusové, ono by to třeba ovlivnilo i chování Poláků, protože ty taky pocítili ten fašismus na vlastní kůži. No takže tohleto se mi povedlo, protože jsem zabránil ňákýmu krveprolití, kdyby spadnul Jiřík, tak by tam nastaly nacionální problémy, Jiřík pro nás něco znamenal v těch dějinách, takže ta nenávist k těm vojskům by byla ještě větší a mohlo to vyvolat nějaké krveprolití. Ale ta metoda, kterou jsem to získal, ta mi byla vyčítána. M.S.: A kdy tudy ta vojska tedy nakonec projížděla? K.Š.: Sem přijeli ty vojska až kolem osmý, půl devátý, první tah byl na Prahu a projížděla tudy myslim polská armáda. Třeba ty Němci jako moc nesměli sem, protože ty vzpomínky na tu německou okupaci byly jako ještě docela živý, takže oni si moc nevyskakovali, byli spíš v tom pohraničí, třeba v tom Liberci, ano, tam si to mohli dovolit, protože ten Liberec jako vždycky pokládali trochu za svůj a tady ne, tady byla spíš polská armáda. (pauza) A já jsem ale podle těch mejch pozdějších kritiků měl tenkrát vystoupit, měl říct: „soudruzi, vy jako študenti, nová inteligence, ano, vy

dovolíte, aby tohleto tady někdo udělal? Dyk je to proti marxismu-leninismu!“ A já jsem to neudělal, protože to je nesmysl, to je propaganda. Já jsem to udělal, můžete to nazvat třeba z takovýho lidskýho pohledu, ano, selskýho rozumu. Jakýpak tady takový řeči v takový vypjatý situaci plný emocí, dělat nějaký argumenty racionální, nesmysl. No a za to mě potom zavolali na kobereček no a dostal jsem služební důtku a nařídili rektorovi ČVUT, aby mě poslal odsud z Poděbrad pryč. Že nepůsobim hodnověrně a že jsem nepostupoval přesně. Že jsem to moh zabrzdit rychlejc. No a pak se mě jako zbavili tim, že mě poslali na vysokou školu do Liberce a pak dokonce, když se tu dělaly prověrky, tak jsem to vzal všechno na sebe. Já jsem tu katedru řídil, já jsem s těma študentama, ať pocházeli odkudkoliv, tak jsem se s nima nebál prostě diskutovat, jo. A jestli se něco nepovedlo, a jako že se určitě něco nepovedlo, tak to jsem vzal na sebe, tady nikdo nic neodnes, přestože tam byly ty všelijaký proudy, pravý i levý. To je normální, když je taková vzedmutá atmosféra. Tak jsem měl aspoň víc času, psal jsem, publikoval jsem a v tom Liberci jsem si za půl roku získal, já tam byl totiž rektorem pučenej jen na půl roku, tak tam jsem si získal jako docela jméno. A rektor mi tam i nabídnul byt, jestli tam jako nechci trvale pracovat. Já jsem pravil, že o tom budu uvažovat, že si o tom musim promluvit se ženou, s rodinou a také s mým rektorem, protože já jsem byl s tou technikou srostlej a nechtěl jsem jenom tak odejít. A můj rektor mi řek, v žádnym případě, seš tam na pučení, odpřednášej jim to tam, já jim přednášel o Masarykovi, Benešovi, honil mě tam ten policajt, co jako chodili na ty přednášky, ty pevný kádry a čuměli co to jako je, ale nikdo mě odtamtud neodved, nikdo mě neodved. Takže jsem tam nakonec byl dvacet let, jednou týdně jsem tam jezdil na šest hodin, odpřednášel jsem a jel domu, tim to pro mě skončilo. Pak jsem tam jel na obhajoby a na státní zkoušky. A dvacet let jsem tam nakonec byl, dvacet let! V devadesátym roce jsem tam skončil a to jsem nemusel, moh jsem tam ještě bejt. Ale tam pak přišel jeden, nebudu ho jmenovat, protože ještě žije, a ten jako měl asi ňáký špatný svědomí, tak se rád těhle lidí zbavoval a mě tam jako moc nechtěl. M.S.: Když se vrátím k srpnu šedesát osum ještě, věděl byste, co se dělo v dalších městech vyjma Poděbrad? K.Š.: No, v tý době, ono to pak odvozuju spíš z těch jednáních pak. Kdyby ses vžila do mý situace tenkrát, to nebylo jednoduchý, já jsem musel rozhodovat za spoustu lidí jiných, i z jinejch vysokejch škol, já je neznal, oni neznali mě a tak dále. Takže já jsem neměl čas sledovat, co se děje třeba v Nymburce. Ale myslim si, že kdyby se tam něco

jó dělo, tak že by sme to věděli, ale vono se tam toho moc nedělo. V Pečkách, to taky byli zalezlí a čekali to živelně, jak to dopadne. Pak v tý normalizaci, to byli chytrý, to jo, Pečky jako kádr, jo. (pan Šibrava opět mluví mimo téma) M.S.: Takže vy si skutečně myslíte, že v tom šedesátém osmém roce tu byly nějaké kontrarevoluční snahy? K.Š.: Jo. Byly, byly. Ty lidi, co byli třeba v zemědělství, ty byli jako mnohem pevnější než to dělnictvo. A v tom dělnictvu bylo mnoho těch maloburžoazních živlů, obchodníků, řemeslníků a tak dále. A ten jejich majetek se združstevnil nebo zestátnil, a i když to byl teď jako ten dělník, tak von se s tim nesmířil, měl uplně jiný názory. A to se všechno jako ukázalo v tom šedesátym osmym, že ty lidi se s tim ještě nesmířili. Nejdál byli ty rolníci, ty řikali, my jsme byli pevnější než to dělnictvo. M.S.: A co třeba ti kulaci bývalí, neozývali se nyní? K.Š.: No, jistě. Víte, některá ta metoda, co se týče těch kulaků, byla opravdu hrozně divoká, jo. To ďály národní výbory, když založily ty družstva, tak jim tam ten hospodář, dobrej hospodář, i když nebyl žádnej kulak, tak jim vadil, jo, tak mu to sebraly. Tady se uďála celá řada chyb, který jako nemusely být. To byla jako, my sme v tý době opustili tu Gottwaldovu koncepci, v sebranejch spisech z roku čtyřicet šest, tam bylo, že Československo jde svou vlastní cestou. Pak už to tam nebylo, pak se nerespektovalo, že to Československo, třeba proti Polákům a tak, že jsme byli mnohem rozvinutější. Uvědomte si, nás ta doba zkazila, jo. Proč třeba sme měli takovou armádu? Dyk Číňani třeba by nám sem poslali milion vojáků a my jsme mohli vyrábět Tatry a podobně. Dyk oni potřebovali techniku, lidi měli, a to nikde nedostanou. (zase mimo téma, hovoří o USA) Nám se podle mě nevedlo špatně, my jsme stoupali nahoru, jen to správně uchopit a tu teorii rozvinout. Dyk já jsem u toho Šika dělal tu aspiranturu. A dodneška je vidět, že oni nedokázali nic. To sou věci, to je příčina, o tom se mlčí, oni se stavěj nahoru, ale přitom oni nedokázali skoro nic z toho, co hlásali. M.S.: Stále mluvíte strašně obecně, mě zajímá okres Nymburk. Konkrétně kdo zde prosazoval tu reformní politiku a kdo naopak se stavěl proti obrodnému procesu? K.Š.: To já jmenovitě nebudu, to ode mě nečekejte. To není smyslem regionalistiky, to si nemůžete dovolit. To buďte opatrná, protože to se můžeme oba mejlit. Protože já se na to dívám tím pohledem, kterej tady byl. Na poslední okresní konferenci tady v

Nymburce vystoupil ňákej soudruh, já už si nepamatuju a ten vystoupil s tim, jak se chovali v tom roce osumdesát devět lidi v Nymburce na náměstí, ti funkcionáři. No, to je neúcta k těm lidem a oni pak jsou odepsaný, zvlášť když se to dostane do sdělovacích prostředků, ty je odepíšou. Vyberou si, co se jim hodí. A to platí i o tom roce šedesát osum. M.S.: Já neříkám, že bych chtěla ty lidi nějak soudit, ale třeba jestli byste mi dokázal říct, z jaký strany číhala podle vás pro tu komunistickou stranu ta kontrarevoluce? Jestli to byl třeba ten klub K 231 (pan Šibrava mi skáče do řeči) K.Š.: To taky bylo, ale hlavně ta sociální demokracie. Oni se taky snažili založit ten přípravnej výbor, tady na okrese byl dokonce postavenej. Podařilo se jim to. (Dále pan Šibrava mluví opět mimo téma) No, ten podzim celej, než odešel Dubček na tom známym jarnim zasedání, kde už ten stav byl neudržitelnej, Slováci protestujou, uplatnila se ta federalizace, to byl jedinej úspěch, že jo, že si vytvořili jako svojí republiku. Já jsem tam byl na Slovensku členem různěj všemožnejch komisí odbornejch. Jsem s nima mluvil, oni měli větší nároky, než dali, že jo, a voni rychle zapomněli, z čeho vyšli nebo co tam měli, takže jako já jsem řikal, já bych je nechal jako samotný, co si vyrobíte, to si sníte. Furt jako že nás živíte. Kdyby nebylo nás, tak byste neměli nic, co vám dali Maďaři, že jo. (pak zase hovoří úplně mimo téma) M.S.: Tak ale na podzim ještě určitě byly nějaké snahy o zachování té polednové politiky, ne? K.Š: To už ne, to už nebylo, to byly jen dozvuky, který neměly žádnej smysl. Ta polednová politika jako taková, že jo, byla, když oni s tim vystoupili na tom zasedání ÚV, měli vytvořit program, oni ho neměli. A teď vystartovali s něčim, co zavrhli, ale nic novýho nenabídli, a to je vakuum, to nemůžete nikomu vyčítat, to je pochopitelný. Vemte si Literární noviny, vemte si Studenta, že jo, vemte si všechny ty akce, to bylo tolik organizací, jako máme dneska, dyk těch sdružení je, že jo, ale nikdo nic novýho nevymyslel. A teď si každej myslel, že má pravdu, teď se to tam mísilo. Od počátku, podle mýho názoru, ta polednová politika nebyla politikou, ale musíme ji nazvat chaosem. To není politika, to znamená, žádnej systém by si tohle neměl dovolit. A pokud si to dovolil, nese za to následky. A to je vždycky tragický, jak se nerespektujou zákony vývoje společnosti, tak to nemůže dobře dopadnout, je po parádě. Už od

počátku, od toho února tady, možná na tom vedení pár lidí chtělo něco změnit, ale nevěděli přesně co. A teď kde kdo přinášel, co si myslí (skáču panu Šibravovi do řeči) M.S.: Ale tak na několika myšlenkách se určitě shodli, ne? K.Š.: Ale jó, to jako když to dali dohromady tak s tim vystartovali v tom akčnim programu, ale to nikdo nebral vážně. Dejte s tim pokoj. To potom obhajovali, my jsme pro lednovou politiku, pro Dubčeka, ale to každej viděl, von nebyl špatněj, ale tak schopnej nebyl. Když vezmete tu regionalistiku, tak ta popisuje, ta musí popisovat ty jevy, které tu byly celostátně. M.S.: Ale tak určité rozdíly mezi jednotlivými místy republiky asi trochu byly, ne? K.Š.: To může bejt rozdíl ve vysvětlení, ale nemohly bejt. Ta nálada, to co jako přišla ta okupace, to byli zaskočený všichni, to byl každej, každej. Já jsem neznal a na prstech jedný ruky bych tady na okrese spočítal, kdo tenkrát řek ty to potřebovali. To byli fanatici nebo si dělali legraci, já nevim. Ale každej, já sám jsem byl úplně zmatenej. Já jsem si klad otázku, jak se to mohlo stát, oni nám pravdu neřekli. To bylo informací, že ste to nestihla zpracovat, rozumíte mi. M.S.: A vzpomínáte si třeba na týdeník Nymbursko, kdo tam v té době pracoval a jak po roce 1968 dopadl? K.Š.: Jo, to dělala Hanka Navrátilová v tý době, tam byla redaktorkou. Ta byla solidní, Hanka byla perfektní redaktorka. A jí teda v tý normalizaci vyhodili. M.S.: Z archivních materiálů vím, že se hodně řešil Zdeněk Fritzl, a že byl také vyhozen. Na něj si vzpomínáte? K.Š.: No, jeho vodstavili. Von byl, von dělal, to byl takovej šoumen, von byl na ženský, voni řikali, nebo řikalo se, že voni mu to vrátila pak ty zklamaný, jo, ale to já nevim jak to bylo. Tim jsem se nezabejval. Pak ta bezpečnost tady byla taky zajímavá. V Poděbradech byla velice jako slušná, horší byla nymburská, ta je kárala za to, že tomu nechali takovej volnej průběh, ale ty kluci poděbradský se bránili, ale pak v tý normalizaci je přeložili někam jinam, ale jako nevyhodili je, voni se ubránili, voni jako jednali v těch dobách tý jako vzedmutý nálady jako velmi lidsky, jo. Takže jako to období jako od toho jednadvacátýho do konce toho srpna asi, tak to bylo hrozný. To

nikdo nevěděl, jak to dopadne, čekalo se, jak to dopadne, jo, chodilo se po náměstí, konzumovalo se, výroba šla rapidně dolu.

Příloha č. 5 Rozhovor s ing.arch. Janem Pavlíčkem Rozhovor s panem Pavlíčkem jsem vedla 25. ledna 2012 v jeho oblíbené kavárně. Pan Pavlíček měl v roce 1968 v Poděbradech projekční kancelář a navíc se věnoval ochotnickému divadlu. Vybrala jsem si ho proto, že se dodnes zajímá o aktuální dění v Poděbradech. M.S. - Michaela Svitáková, tazatelka J.P. – Jan Pavlíček M.S.: Takže nejdříve bych Vás poprosila, abyste mi řekl něco o sobě. Co jste dělal v šedesátých letech, kde jste pracoval, odkdy žijete v Poděbradech a podobně. J.P.: Já tady žiju od narození. No, šedesátý léta, přesně šedesát bylo, když jsem opouštěl fakultu architektury, takže jsem vlastně šel na vojnu, že jo, pak jsem se vrátil a podařilo se mi, taková věc, na komunistický zřízení velice nezvyklá, že jsem měl svou vlastní kancelář, kde jsem zaměstnával lidi. Bylo to udělaný tak, že jsme pracovali tehdy pod národním výborem. Takže to bylo legální, ale přitom přece jen trochu svobodný. Ale fakt je ten, že (pauza). No co bych Vám o sobě řek, diplomku jsem dělal pro Národní divadlo, pak jsem ještě dělal ňákou nástavbu, po vojně jsem šel sem, pak jsem se zamiloval a přesně když přišly tanky, tak jsem byl pod stanem u Lipna se svojí nastávající. Byli jsme tam na pionýrech, no, to tehdy bylo všechno velmi chudý, a von nikdo nejezdil, nikdo nejezdil na těch silnicích. Až pak jedna Němka, která nakonec lámanou angličtinou se s náma domluvila. Hledala přechod, tam jsme posléze taky dorazili, šli jsme do hospody a tam jsme slyšeli, jak v rozhlase hlásili, že tanky jsou tam a tam. Tak jsme tam ještě jednu noc přenocovali a pak jsme jeli na těch prďoulech zpátky proti těm tankům. To je taková příhoda, že když jsme přijeli do Uhlířskejch Janovic, tak tam právě tank přejel budku novinovou, takže to bylo hustý. No a my jsme přijeli, jeli jsme oklikou do Poděbrad a tam jsme projížděli takovym lomem opuštěnym a tam s prominutim močili ty Rusáci, no byl to teda pohled, když jsme kolem nich projížděli, oni se otočili a dávali jako zleva hleď, svlečený. No my měli strašnej strach, dopadlo to dobře, přijel jsem do Poděbrad a tady už samozřejmě všude byli. A teď Vám řeknu jednu zajímavost, to byste měla vědět. Oni na jaře, já jsem měl kancelář tady na náměstí, oni měli na jaře manévry. Je zajímavý, že přijeli přesně titíž v tom srpnu, sem

na stejný místo, stejní velitelé. Proč to vim? Protože tenkrát, jsme byli takový naivní, jsme vzali do kanceláře toho jednoho velitele a ještě lámanou ruštinou jsem se ho ptal, co tady dělaj a on říká, že tady maj manévry, že musej mít manévry. Já se ho ptal proč a on, že je tu kontrarevoluce, takže oni s tim názorem přijížděli už na jaře. A pak se stalo teda to, že ten osmašedesátej rok, my jsme přijeli domu od toho Lipna a už s náma nemluvili. Jen k tomu ještě, oni měli přísnej zákaz, už tehdy na jaře, od obyvatel něco přijmout. Takže já jsem jim nabídnul čaj, kafe, a oni, ne. Takže bylo to (pauza, skáču panu Pavlíčkovi do řeči) M.S.: A tak nevytušil jste teda třeba, že se k něčemu schyluje? J.P.: Tak to mě nenapadlo. Já se přiznám, já jsem poslouchal Svobodnou Evropu, doma mně rodina vyloženě nadávala, že to poslouchám na zahradě, že by mě moh někdo udat. No, já jsem si to ani neuvědomil. Zkrátka a dobře, oni už vůbec nekomunikovali, tady se měnily věci jak na běžícím pásu, co bych Vám k tomu řek, hned potom nastaly prověrky. Ty prověrky se samozřejmě týkaly jen těch, kteří někde něco vedli. Já jsem pod sebou tehdy měl asi šest nebo osum lidí a už jsem nebyl pod Národním výborem Dymokury jako ze začátku, ale pod Národním výborem Poděbrady. A teď se pobavíte. Byl jsem pozvaný před komisi, tu komisi vedl předseda stavebního podniku, kam jsem kdysi nastoupil na takzvanou včleněnku. Nemohli jsme jít, kam jsme chtěli, museli jsme dostat včleněnku a už jsme byli v OSP tady. A ta komise mi dala, oni se báli, věděli, že já jsem huba nevymáchaná, a že bych moh říct něco, co by jim nebylo milý. Oni mi dali takovou velmi záludnou otázku. Řekli mi, pane architekte, co byste udělal, nebo jak byste to udělal, aby zmizel z náměstí konečně Mariánský sloup? Oni na mě měli různý reference, třeba, já se totiž věnuju spousty let divadlu, jsme hráli Těžkou Barboru a tam jsme s kolegou hráli dva zbrojnoše a teď jsme se chytli a kecli jsme na zem a kolega se ptá, o koho se opřem a já povidám, no o stranu. Na to lidi ohromně reagovali. Já jsem byl na rampě a řekl jsem, že jsou pryč a divadlo řvalo, že jo. No, tak zkrátka k tomu sloupu. Jak byste to řešila? Já to vyřešil tak jak jsem se to naučil, je to taková hra podivná, že když je něco absurdní a útočí to na mě, tak tomu prostě neuvěřim. Tak jsem se usmál a řikám, to je chyták, že jo? To nemůžete myslet vážně. To je historická relikvie Poděbrad a tomuhle já nevěřim, že byste to mysleli vážně. Určitě to byl ňákej jinej záměr. Takže se mnou neměli co dělat a odpochodoval sem, jo. No, stejně mě to pak potkalo, nemoh sem dělat v Poděbradech, ale to jsou až pozdější časy.

M.S.: To se rozjelo kdy, tohle vyhazování ze zaměstnání a podobně? To přece nebylo hned po srpnu, ne? J.P.: Ne, to nebylo. To se táhlo tak plíživě. Víte co to bylo Poučení? M.S.: Poučení z krizového vývoje? J.P.: Víte, hergot, tak jste celkem i sečtělá, tak fajn. No, Poučení bylo strašná věc. Já Vám řeknu, tady divadelní soubor, kde jsem už 55 let členem, režíruju tam a tak. Tak nás pořád volali někam na sekretariáty a dokonce jeden z nás, no byl to straník, měl sestru na Ústředním výboru KSČ, jako sekretářku, a ten tam zachraňoval ten soubor, že řikal, že budem hrát o poučení z těchto let a že o tom napíše divadlo. Takový ptákoviny se děly, že se ptali na úplný kraviny, jo, co a jak. Horší to bylo s lidma. Protože to bylo, jako když jsem se tady přel o bratrech Mašínovejch, to se mnou tenkrát dělala rozhovor nějaká reportérka Senátních listů, hrdinové, nehrdinové. Já si nemyslim, že by Češi byli víc zbabělej národ než ty druhý. Fakt je ten, že v tom osmašedesátým roce jsem najednou skutečně ty hrdiny viděl. Já jsem jezdil do Prahy, kolega tam tehdy dělal takovýho toho roznašeče letáků, já jsem to fotil. A můžu Vám říct, že to co sem viděl, tak lidi byli hodně odhodlaný. Tam bych teda nějaký to hrdinství viděl. Ale úplně od Palacha, jako když se to úplně otočilo a měl jsem pocit, že jsme veliký zbabělci a veliký vlezdoprdelové. A prostě blivajz, naprostej blivajz. Takže ono je to těžký s tim chovánim národa. Není pravda, to co se tvrdí ve všech médiích, že Češi o všem věděli, že hráli jen takový divadlo a že většinou si to uvědomovali. Není to pravda. Skutečně, lidi byli blbý, já koukal, že skutečně inteligentní lidi, který museli vědět, o co jde, najednou (pauza). To je vždycky, i po osumdesátym devátym, že lidi ucítěj příležitost, že by někde mohli něco ukrást, že by se mohli něčeho zmocnit, ale to už je lidská vlastnost. Takže ta situace byla tady, na tom okrese. Víte, já když jsem dělal to divadlo, tak jsem měl takovou pani tam, a ta byla náměstkyní Národního výboru a ona na nás držela těžkou ochrannou ruku, takže já jsem tady v Poděbradech vymyslel takovou věc, Festival amatérského divadla. To je zajímavý, že o tom nepadne ani zmínka. Jezdili sem kluci Vaculíkovi na festival a tak dále. To byl vyloženě festival, kterej byl zaměřenej na běžný život. M.S.: A ten festival vznikl kdy?

J.P.: Ten vznikl později. To bylo, jestli se nemejlim, v sedmdesátym druhym. To byla opravdu po stránce kultury veliká bašta. Lidi spali na jevišti jen ve spacákách a všichni měli na mysli jedinou věc, až nás Vašinka, Radek, až nás napomínal. On byl se mnou v porotě a pořád mi řikal, ty chceš pořád slyšet, jak mluvíme k dnešní situaci, ale divadlo je taky o kráse, nedělej to, ochuzuješ to. Proč to vyprávim. Ta pani vůbec neměla důvod, aby nás chránila, přesto to udělala. A proto Vám to řikám, její manžel, se po tom osmašedesátym roce stal okresnim tajemníkem Okresního výboru strany, Kovařík se jmenoval. A on dostal tu nechutnou práci, aby udělal takzvané čistky. Strana si toho velmi považovala a udělala téměř totéž co po roce osmačtyřicet. Pohovory neměli za důvod nic jinýho než vyházet lidi, já jsem tomu ušel, ale posléze mě stejně vyhodili, protože jsem nebyl straník. A takže ten Kovařík dostal tu špinavou práci, že musel některý lidi vyhazovat. Já jsem tam stanul jen jednou, když se mě ptali jestli v Těžký Barboře, jestli je pravda, to víte, tam se žertovalo takovym způsobem jako: to je éto vaše ďélo, přitáhlo se dělo, které tam hraje Těžká Barbora. Brežněv tenkrát řek, éto vaše ďélo, no takže tyhle věci z toho divadla tam se mnou probírali na okresnim sekretariátu, no řek jsem jim, že jsem to považoval za vtipný a tim to skončilo. Pani Kovaříková mě uchránila natolik, že jsem pořád ještě vydělával peníze se skupinou architektů tady. Tak. M.S.: Tak já bych se ještě vrátila k těm šedesátým letům. Pocítil jste Vy osobně nějak tu uvolněnější atmosféru? J.P.: No já Vám něco řeknu, já to slyšim jako teď. My, protože jsme byli takový jako napůl soukromý, tady na Náměstí 5. května jsem měl projekční kancelář a my jsme dělali i večer, prostě jak přicházela práce. Nás to bavilo, protože nás nikdo nesekýroval a celkem se to dařilo a já slyšim v rozhlase, jak oznamujou, to byl leden, že generálnim tajemníkem se stal Dubček. No my jsme jakžtak o tý politický situaci něco věděli a jak to bylo řečený v tom rozhlase, tak přeskakovaly z toho jiskry už od týhle doby. Zdaleka ještě nebylo vybojováno, prostě Dubček se stal generálnim tajemníkem. A protože kamarádka Kubišová ještě jezdila do Poděbrad, protože tady měla kdysi rodinu, a od ní jsme leccos věděli a říkali jsme si, rupne to, ale furt jsme tomu nemohli věřit, jen jsme si to tak v duchu mysleli. V tý kanceláři, tam samozřejmě nebyl nikdo, kdo by myslel jinak, takže ta radost byla obrovská už tehdy, to se pamatuju. První radost byla nejkrásnější. Je to sice jednoduchá zpráva, tak Dubček, všechno pak dopadlo jinak, ukázalo se, že zas takovej hrdina a já nevim, ale to je jedno, ale tehdy, a to bylo to nejkrásnější, a to já dokážu hlavně dneska ocenit, lidi se začali mít rádi, nekecám, fakt.

Víte, je pravdou, že ta sympatie mezi těma lidma vynechávala ty největší poskoky, který sloužili režimu. Ale to, že se lidi začali mít rádi, pche, když to srovnám s dneškem, hrůza. M.S.: Já abych se přiznala, tak z materiálů vztahujících se k nymburskému okresu, které jsem prošla, to na mě působí tak, že se toho tady zase tak moc nedělo. Co se týče stranických funcionářů, na oněch místech byli stále ti stejní lidé. Jaký na to máte názor vy? J.P.: Víte, já jsem o tom přemýšlel taky a došel jsem k závěru, a to se vám nebude líbit, že největší svině se vyčlenily po osmačtyřicátym roce, no. Mně zakázali asi tři hry, vedoucí kulturního oddělení mi na to, že chci hrát Voskovce a Wericha, ale neřekl jsem jména Voskovce a Wericha, řekl jsem jenom jména té hry. A on, já to znám, to je Jirásek, neskutečný. To co se vám nebude líbit, ono je to tak, někde, neřikám, že všude, ale někde potom už ti partajníci nešli tolik po těch grázlech, ale snažili se najít poměrně slušný lidi. To se někde podařilo, někde ne. Já si myslim, že tady v tom osmašedesátym roce, jaký lidi byli na radnici, já jsem u toho byl, protože leccos po nás ta radnice chtěla, abychom třeba něco přednostně vyprojektovali. A já prostě vim, že to nebyli žádný hajzlové, víte, a tim si vysvětluju, že tam, kde ty hajzlové byli, tak tam se s nima vypořádali. A proč ne tady? Protože tady opravdu takoví prevíti nebyli. M.S.: S tímto názorem jsem se již také setkala. J.P.: To, že sloužili blbýmu režimu, je další věc. Ale je otázka, do jaký míry je to slušnej člověk. Když někdo slouží špatný věci, ale přitom se chová slušně, tak mi to zase tolik nevadí. A já myslim, že tady opravdu ty slušný lidi byli. Víte ale ono je to zatracený, já jsem dostal každej rok aspoň dva dopisy od Paumera, jeho názory, i ten jeho poslední názor, že Palach, to byla blbost, že to nemělo vůbec žádnej význam, to je hrozná hovadina. To mělo ohromnej význam, já vim, jak to bylo elektrizující, člověk šel po Václaváku a všechno bylo oblepený fotkama. M.S.: A co tady v Poděbradech? Také se konaly nějaké pietní průvody? J.P.: Ne, nebyly. To se jezdilo do Prahy, tam to bylo lepčejší, tam to mělo šťávu. M.S.: Ale tak vždyť tady byla v té době ČVUT, to bych bývala řekla, že studentů se taková věc dotkne a že budou něco dělat.

J.P.: Kdyby tady byla třeba taková DAMU, tak by to asi bylo jiný. Já když jsem dělal v osumdesátym devátym Fórum a jezdili mi sem slavný herci a moderovali jsme to tady v parku, tak na nich bylo vidět, že jsou v obraze. Ale tady ty kluci byli elektrikáři a né odsud, takže ty první dny byli samozřejmě doma a ten vztah byl daleko odtažitější, než kdyby tady byli kluci, co maj co dělat s kulturou, okamžitě by je ta politika taky oslovovala. Navíc z těch studentů tehdejších pak tady po devadesátym roce byli dva starostové a velice špatní starostové, ať už Durčanskej nebo, jak on se jmenoval, Tomek. No, takže víte, mně někdo řikal, to je hrozný, jaká ta společnost a já řikám, blbost. Já mám lidi hrozně rád. To, že to teď vyplynulo na povrch něco takovýho, to je obraz národa. No, takže, tak (pauza). M.S.: A v tom šedesátém osmém roce, co třeba první máj? Zpozoroval jste třeba nějaký rozdíl oproti těm z let předcházejících? Když říkáte, že se ti lidé měli tak rádi. J.P.: Já vim, že jsme si v kanceláři řekli, to slyšim jako teď, že se na to vykašlem. Ten první máj byl svátek, který prosazovali komunisti. M.S.: Ale tak poprvé nebyl povinný, nebyl tak striktně organizovaný. J.P.: To nevadí. Já odpovídám jen za tu úzkou skupinku projektantů, co jsme si řekli. Já nevim co si řekli ty druhý. Takže, ne. Ale samozřejmě, ani předtim jsme na ty první máje nechodili a bylo to udělaný tak, že vždycky měl jeden službu a ten vždycky řekl, že ostatní šli na náměstí, aby si líp poslechli, co se tam říká. Jednoho jsme tam vždycky vyslali a ostatní byli doma. No bylo to takový, víte s policií, ale to už bylo hodně později, jsem měl kamarády, kteří žili venku, že jo, a jezdili sem a mě sledovali a kvůli tomu chtěli pořád něco vědět. Dokonce toho Zavíráčka, toho civila, potkávám doteď. Samozřejmě je to jak ve filmu, cinkal klíčema. To umíme bezvadně, víte, ta švejkovina, to je opravdu v tom národě, ale já se za ní nestydim. M.S.: A když si moc nevzpomínáte na první máj, vzpomněl byste si třeba na majáles, co se tu v květnu konal? Vyvolávali studenti třeba nějaká dvojsmyslná hesla a podobně? J.P.: No, něco tady bylo. Vzpomínám, že se něco dělo tady na kolonádě, ale my jsme se toho neúčastnili, takže jsme toho moc nevěděli. Ale byli tu. Vidim je tu, roznášeli ňáký kytky, měli nejrůznější převleky, ale že by to bylo nějak rušný, to ne.

M.S.: A ten 21. srpen a následně hned po něm, jak zde probíhal. Vím, že jste byl na dovolené, ale potom, co jste se vrátil. J.P.: Dyk jsem vám to řikal, ty moje zkušenosti byli, že jsme jeli furt proti tankům. To bylo hrozný, oni to byli většinou takový mongolové ti vojáci, šikmý voči, to byl takovej hnus, co sme potkávali. Nejhorší bylo, když nás zastavili a „Kuda?“, protože byli přeházený směrovky, tak chtěli vědět kuda, tak jsem je poslal oklikou zpátky, jsem si řikal, už mně nechytnou. No a fakt je ten, že Mirka tomu vůbec nerozumněla, byla takovej ten apolitickej typ, studovala medicínu, tak se chvěla, aby mohla študovat, nerozumněla, jó, to jsem vám zapomněl říct, když jsme se dostali k tý hospodě, kde jsme to slyšeli v tý hospodě, tak tam nám řikali, že nás převedou, že to není problém, máme tam známý kluky, můžete vzít ty svý prdolety a můžete bejt v Rakousku. A my jsme jeli dál a přijeli jsme do lesa, to jsme ještě nepotkali Rusy, ty jsme potkali až daleko dál a v tom lese stálo auto, embéčko, to byla rodina s dvěma malejma dětma. A já jsem zastavil a začali jsme se bavit. A on že je všechno v prdeli tady s národem a oni že maj možnost vycestovat do Rakouska. Ale nevěděli, jestli maj nebo nemaj. No samozřejmě my jsme jeli dál, protože jsme jim v tom nemohli nijak pomoct. Ale bylo nám jich hrozně líto, měli ruce v dlaních a nevěděli, co maj dělat. To byly hrozný zvraty. To je jako ten vtip co koloval, když budili Kovaříka, tak mu řikali, soudruhu tajemníku, jsme okupovaný. To není možný, to by Sovětskej svaz nikdy nedovolil. Znáte ten vtip? To není možný, to by Sovětskej svaz nikdy nedovolil. Dyk nás okupovali. M.S.: A jak třeba na to tedy reagovali přímo ti představitelé místního Národního výboru? J.P.: Poslušně, poslušně. Tady se nestalo, počkejte, teď jste mi dala tedy velmi záludnou otázku. Já si to musim vybavit, víte, mně ty paměťový buňky již taky tolik nefungujou. Nerad bych šlápnul vedle. Vidim jednu věc, že Vokatej vyvěsil českou vlajku. M.S.: To byl kdo ten Vokatý? J.P.: To byl předseda Národního výboru, ne. M.S.: Předseda byl Kloubec, ne?

J.P.: Ano, máte pravdu. Kloubec to byl, Vokatej byl později. Pro mě byl Kloubec hajzl, protože nám zlikvidoval celej fundus divadelní. Jo, to byl Kloubec. Já jenom vim, že vyvěsil vlajku a pak to najednou rychle stáhnul. Kloubce jsem jako osobně neznal, protože to já ještě nebyl tady, jako myslim tady pod národnim výborem. Já byl pod národnim výborem Dymokury. My šli tenkrát k náměstkovi Komunálních služeb, každej dal pár peněz, to byla neobydlená místnost. Až když přišel Vokatej, tak ucítil, že by to jako pro ně moh bejt přínos a dohod se s národnim výborem Dymokury abychom přešli sem. Takže vidim tu vlajku, víc toho nevidim. M.S.: A ten Vokatej Kloubce nahradil, protože ho odvolali nebo sám odešel? J.P.: Já bych lhal, to bych si vymejšlel. Já myslim, že tyhle lidi vždycky jmenovalo byro na okrese a že já vo tom Kloubcovi moc nevim, jen vim, že byla velká nespokojenost s nim. Ale víte, ty změny se dělaly náramně jednoduše. M.S.: Já bych se ještě vrátila k těm srpnovým dnům. Stalo se zde, že by třeba pod vlivem rozjitřených emocí lidé útočili slovně na místní funkcionáře a obviňovali je z kolaborantství a podobně? J.P.: Ne, prosim vás ne. M.S.: Já jsem totiž viděla nějakou fotografii z těchto dnů z Poděbrad a tam byl na jednou z vylepených plakátů napadán ředitel zdejšího kina Černý. J.P.: O tom nevim, ale Černý byl ten člověk, co dělal toho kulturního referenta, jak si právě pletl Wericha s Jiráskem, to byl Černý. To byl blbec, hrůza. V tom kině se to chrulo, pak tam šla místo něj ňáká ženská, ale to byla malá ryba. To nemělo s osmašedesátym nic společnýho, to bylo lidsky proti němu. Nejhorší je srážka s blbcem, že jo. M.S.: A pak jsem ještě viděla, že byla podpisová akce proti poslanci Mestekovi, zvolenému za zdejší volební obvod. J.P.: Jé, po padesáti letech slyšim slovo Mestek. To byl vlivnej člověk. Ale já jen vim, že tu řádil jak černá ruka, protože si dělal, co chtěl. Tohle proti němu pak snad vyšumělo, odvolanej nebyl, ale pak se to po něm stejně ňák svezlo. Hněv bóží ho smetl stejně. Ten Mestek, to vim, ale spíš z vyprávění. Já jsem s Kloubcem nepromluvil, protože jsem ho nenáviděl, protože mi zničil soubor, protože vyloženě pro sebe si to

rozdělili. Udělali to jednoduše, z divadla to odvezli do skladu tady v Panský ulici a odtamtud ty lepší věci rozkradli a zůstaly tam šunty. No nic, ten Mestek teda, to byl pěknej exot, to jo. M.S.: No protože já vím, že se na jeho odvolání z Národního shromáždění sešlo několik tisíc podpisů. J.P.: Já si kladu otázku, kdy to muselo bejt. Já jsem přijel do Poděbrad 22. srpna, úspěšně jsme se prokličkovali těma hnusama a teď, Mirka šla celá ustrašená domu a teď ty moji blbci nevymysleli nic lepšího, než že udělaj demonstraci vsedě. Já řikam, co se děje a oni poď poď, my sme něco vymysleli. Tady na tom parkovišti tady na Náměstí 5. května, tam jsme měli tu naší kancelář, no tak ty auta nemohli parkovat, protože ti volové vytáhli prostě židličky a teď tam seděli jako protest. Tak já řikám, chtělo by to nějakej transparent, ne? No, pak je to přestalo bavit a vykašlali se na to. Já řikám, tak jak to bylo. Rozumíte, někdo vám to bude vypravovat tak jako že si bude hrát na hrdinu. Blbost. Jo, byli takoví hrdinové jako když šli tady podepisovat proti rozsudku na generála Píku třeba, ale to bylo v devětačtyřicátym. Tam ještě byla Mašínová, tenkrát byla ještě komunistka, předsedkyně uličního výboru, matka kluků Mašínovejch. (následovalo vyprávění o Mašínových) M.S.: Kdy se ta situce těsně po vpádu vojsk tady v Poděbradech uklidnila? Kdy lidé přestali chodit s transparenty a podobně? J.P.: No, ono těch transparentů zase tolik nebylo. Spíš to bylo v lidech. Je fakt, že já jsem se pohyboval v takovym kruhu lidí, kteří to nikdy nepřijali, tu okupaci. Ale poctivě řečeno, těch blbců, který začali poctivě sloužit, zase tolik nebylo. Opravdu ne. Samozřejmě, že někteří museli cosi udělat, aby uchránili rodinu a todleto. Tyhlety kompromisy, to je otázka pro psychology, nebo já nevim pro koho, já se timhle nezabejvám. Ale vim co si mysleli a co se mezi lidma řikalo. Víte, tohle je lázeňské městečko, jak dlouho tu žijete? M.S.: Od narození, takže 25 let. J.P.: Jé, tak vy mi takhle prozradíte i věk, to jste úžasná. A můžete mi ještě říct jméno, to jsem zapomněl. M.S.: Svitáková.

J.P.: Jé, Ivan Sviták. No vidíte, a to byl zrovna v osmašedesátym pojem. Já vám to řeknu takhle, já jsem kdysi dával ňáký intervium Mladý frontě a oni se najednou zeptali, jaký byly Poděbrady za ruský okupace a pak použili otázku, jaký byly Poděbrady za německý okupace. Protože moje sestra byla v sekretariátu u Jana Masaryka, moje nevlastní sestra. Tatínek mě měl v šedesáti, jo, takže já jsem byl vychovanej v tomhle duchu, já jsem věděl ledacos o Honzovi Masarykovi, věděl jsem leccos, když se vrátila sestra z koncentráku a najednou Honzu zavraždili, shodili ho z toho vokna. Ona šla a hodila jim komunistickou legitimaci pod stůl, protože ona mi řekla, pamatuj si, Jendo, to by nemoh ani udělat z toho vokna, já to tam znám jak svý boty, muselo by bejt hrozně složitý vylízt na to vokno v koupelně a skočit dolu. A já jsem to tady pak řek v devětaosumdesátym a pamatuju si, že ten pan, jak on se jmenoval, byl tady prelátem, kněz (pauza). M.S.: Lukeš? J.P.: Jo, Lukeš. Já tam o tom mluvil a on za mnou pak přišel a říká: „To bylo ale hodně vostrý, to jste měl bejt vopatrnější.“ No, takže člověk byl i nevopatrnej, ale tak řek jsem, že byl Honza zavražděnej. Protože si to pamatuju. Když jsem ještě chodil na vysokou a bydlel jsem u Albínky a ona už chudák nemohla chodit, ježiš já furt kecám, já vám chci říct tu souvislost. Ale k tý otázce jaký to tady bylo za tý německý okupace. Já jsem použil slovo velice příjemná, ale jinak, že tady byla prostě pohoda, my jsme o válce vůbec nic nevěděli. Já jsem jako kluk jenom věděl, že jsme se kvůli válce museli odstěhovat do sklepa, protože tam byla rodina německá. Takže tady byla pohodová situace. No, když popravili našeho nájemníka Petrouše v našem domě. On si totiž tady na kolonádě stoup a dělal kontroly, když se v noci nosily potraviny do města. A někdo ho pak prásknul Němcům a oni ho za čtrnáct dní popravili. Tak to byla jediná vzrušující událost tady. Jinak poklidný městečko, žádný nálety, akorát Mrskoše, když jel vlakem, tak jeden hloubkovej letec ho trefil. Mrskoš, to byl veterinář. Takže to byla pohoda. A teď přišel osmašedesátej rok a, milá zlatá, pořád to byla pohoda. To bylo jen sem tam nějakej výkřik, ale ten region, to lázeňský městečko dejchalo a vono se vlastně skoro nic nestalo. Pokud je mi známo, tak tady nebyl jedinej případ, že by třeba někoho zatkli nebo že by byl někdo tak tvrdej a šel by proti tomu. Já vám něco řeknu, já některý ty lidi znal a vím, že se snažili těm zvlášť velkejm křiklounům pomoct. Víte, jako kdyby se v těch lidech probudilo nějaký lidství, i v těch komouších, a snažili se to zamíst pod

kobereček, jak se řikalo. Čili můj pocit je stejnej k jedný i k druhý okupaci, lázeňské městečko si klidně dejchá. M.S.: A když říkáte, že Poděbrady byly takové poklidné lázeňské mestečko, tak jestli si myslíte, zda byl teda rozdíl mezi Poděbradama a třeba Nymburkem? J.P.: No, díky tý trati, díky tý železnici, tam bylo víc takovejch těch dělnickejch kádrů, jak se řikalo. Ale já nemůžu říct, že by ten Nymbuurk byl víc komunistickej. Jednak tam sídlil okresní výbor strany, okresní národní výbor a jednat s těma lidma jsem musel a můžu vám říct, že nebylo to nic milýho, jednali hodně povýšeně, čim větší prcek, tim větší blbec. Ten Nymburk byl určitě víc komunističtější, ale měl jednu věc. Proti těm Poděbradům byl víc lokál patriotickej. Oni si víc zakládali, víte, oni tam byly třeba postavený domy přímo pro ty železničáře, ono jim to dávalo obživu, ono tam to bylo hodně propojený všechno s tou tradicí touhletou. Takže na jednu stranu, pokud šlo o kulturu, tak byli na vyšší úrovni než Poděbrady, pokud šlo o politiku, tak byli daleko tvrdší než Poděbrady a ty Poděbrady vždycky, protože předtim byl okres Nymburk, ty vždycky musely, jak bych to řek, musely vždycky poslouchat tu vrchnost, co byla v Nymburce. Čili se tradovalo, že se vždycky musel nějak podfouknout ten okres, i od těch komunistů. Takže ten Nymburk určitě komunističtější, ale nemyslim si, že by mezi lidma to bylo jiný než v Poděbradech. Víte, já jsem postiženej takovou stařeckou nemocí, že se mi lidi strašně líběj, to asi že mám své problémy, takže mám lidi hrozně rád a těžko se mi řekne, že třeba někde to byly hrozný mrchy. V podstatě i ty papaláši tady nebyli tak hrozný. Ale třeba ty Kovaříkovi, to byli zajímavý lidi. On byl sekerník, kterýho pak vyměnili samozřejmě, když splnil svou roli, ale on zakrátko umřel pak. Ale voni, jak už to vemu, jak to vemu, tak na tom nijak nezbohatli. Ty lidi, který měnili kabáty, ty bohatli. Tydle pravý komunisti, ty věřili svý víře a byli v tom tak zažraný, že si zapomněli nahrabat. Ta Kovaříková, nedávno zemřela, bydlela naproti sklárně furt v jednom kvartýru. To byl ale jeden, a to byla svině. O něm jsme nemluvili, ale to byla svině, Felkr. M.S.: Na toho jsem narazila v těch archivních materiálech.

J.P.: To byla hrozná svině. M.S.: On byl ze skláren, že?

J.P.: Jo, náměstek nebo ředitel, teď nevim. To jsem objevil, nějaký lidi na Žižkově, třetí barák když se jede tou silnicí po levý straně, utekli. Felkr samozřejmě byl první, dům byl jeho, jo. To byla svině veliká, to vím, že jsme proti tomu i něco dělali, už si nepamatuju co. Ten nám strašně vadil, to vím. Jo, a už vim, on byl předsedou místní organizace KSČ než to potom dělal Pácal, jo. A ten teda to byl sekerník. Já vám jenom řeknu, mluvil jsem, teď už je po smrti, když byl pětačtyřicátej rok, tak se tady střílelo. Zemřelo tady asi sedm nebo osm Němců a oni je shromáždili ve starym pivovaře a tenhle člověk mi řikal, že šel Felkr a takhle si ty Němce prohlížel a pak uplně bezdůvodně vzal svojí pistoli a zastřelil ho, vojáka Wehrmachtu, úplně bezdůvodně. Už to svědčí o něčem. A potom Modličovskej, ale to je starý, to není osmašedesátej vlastně. No, jsou svině a mrchy mezi národem, ale já si myslim, že možná jich bude víc, protože včerejší zpráva mě uplně zničila, když dva kluci umlátili dva důchodce jenom proto, protože se jim jen tak chtělo, jen tak. A to se bude množit bohužel tohle. Jsou nechutný věci co se dějou a díky televizi a díky sdělovacím prostředkům. Už to ale nebude dlouho trvat, něco se stane určitě, nemyslim teď nějakej konec světa, ale něco se stane. Ale jak řikal Seifrt v osmašedesátym, bílý krvinky národa. Bílý krvinky se objevěj, mluvil o architektuře, prostě najednou nebyla architektura, najednou byl zlom a najednou všechno, co se projektovalo, bylo uplně v čudu. A Seifrt tehdy, nevim jestli to bylo na Sjezdu československých spisovatelů, nevim odkud tu informaci mám, tak řekl že bílé krvinky národa nastoupí, to znamená bílé krvinky způsobily i lidovou architekturu, která najednou tlačila tu profesionální, která byla na nic a lidová architektura zachránila tehdy ten kolaps, kterej nastal v tý vysoký architektuře. M.S.: Pak ještě jedna otázka, jestli si nevzpomínáte, co se tu dělo po našem vítezství v hokeji v březnu šedesát devět? J.P.: Teda, já teď šrotuju. To je totiž hodně let dozadu. Víte, to bylo takový spontánní, to všude jezdily auta, troubily, vykřikovalo se, ale nemyslim si, že by nějakej dav šel na náměstí nebo, to jste se dočetla, že se něco takovýho dělo? M.S.: Já jsem se dočetla, že zrovna tady v Poděbradech bylo na dva tisíce lidí na náměstí. Ale dozvěděla jsem se to ze zprávy komunistický strany, takže to mohlo být nafouknuté. J.P.: Dva tisíce lidí? To ani náhodou. My přece jenom jak jsme měli tu projekci kousíček od náměstí, to bych věděl. Možná že tam pár lidí bylo, ale dva tisíce?

Hovadina. Tolik lidí nikde nikdy nebylo kvůli tomu. Byli lidi v ulicích, to jo, někdo nosil výsledek, byly nápisy, jo, najednou ten výsledek jako když oživil ty nápisy „Jděte domů!“ Ale dva tisíce těžko. Možná že jsem blbej, že jsem byl někde jinde a že si to nemůžu pamatovat, protože jsem tam nebyl a já jsem skutečně na tom náměstí nebyl, ale dva tisíce lidí? Víte co je to za dav? M.S.: Psali, že bylo zaplněné celé náměstí. J.P.: Zaplněné? M.S.: Ale právě oproti tomu tam byla čísla třeba z Nymburka a tam bylo, že se tam sešlo asi tři sta lidí, což mi přišlo docela jako nepoměr. J.P.: Já vám něco řeknu, já bych klidně věřil tomu, co napsaly ty noviny, i když byly komunistický, tak bych tomu věřil, že jich bylo tak tři sta. Ale já se vám přiznám, já jsem o tom ani tehdy neslyšel, že by to byla nějaká významná akce a že jsme si říkali ledacos, co se šustlo. Ale vim, že kluci, a ty šmejdili všude, že taky nic neřikali. Dva tisíce ne, to podepíšu komukoliv. I když nebyl jsem tam, ale dozvěděl bych se to, o tom by se mluvilo, hodně mluvilo, že se v poklidném městečku něco seběhlo.