Resumé | Články | Bájná Eileen Chang
Bájná Eileen Chang Je až s podivem, že jméno slavné šanghajské spisovatelky Eileen Chang (張愛玲, 1920‒1995) je u nás zatím téměř neznámé. Filmoví fanoušci budou zřejmě vědět, že podle její povídky natočil režisér Ang Lee stejnojmenný film Touha, opatrnost (2007), oceněný na filmovém festivalu v Benátkách Zlatým lvem. Pro čínský svět se však Eileen Chang stala legendou již dříve, a to hned několikrát.
Nejprve ve čtyřicátých letech v podobě mladé literární divy rozvířila svými novelami, povídkami a fejetony literární vody Šanghaje, v sedmdesátých letech se znovu stala miláčkem čínských čtenářů, hlavně v Hongkongu a na Tchaj-wanu (v komunisty ovládané Čínské lidové republice se její dílo z politických důvodů léta nevydávalo, o to větší senzaci vyvolalo její znovuobjevení v osmdesátých letech). Legendární je i její životní příběh. Přesto je tento výbor prvním převodem jejího díla do českého jazyka. Zahrnuje pětici slavných a kritikou vyzdvihovaných příběhů, které zároveň představují pestrou paletu poloh jejího talentu.
Kdo je vlastně Eileen Chang? Především je vynikající vypravěčka, která citlivě vnímá nenávratně mizející starý svět a nástup nové, moderní éry. Ve svých krátkých prózách barvitě načrtává epický obraz velkoměstského světa Šanghaje a Hongkongu v různých dekádách první poloviny 20. století, ve kterém tradiční hodnoty i bohatství slavných starých rodů přišly o své výsostné postavení a moc a na jejich zahnívajících mršinách se rozehrává skrytý boj o nový život, nutný, ale marný, jako všechno lidské snažení. Naděje a touhy narážejí na omezenost svých nositelů i okolí; neschopnost změnit vlastní osud zaznívá jako jeden z nejčastějších leitmotivů jejího díla. Vymanit se nelze, sám před sebou člověk neuteče. Přesto se její postavy bouří proti svému osudu. Eileen Chang v závažném tématu tragédie lidského života nabourává téměř všechna zaběhnutá paradigmata uvažování a sdílená klišé. Předsudky postav nastavují zrcadlo hluboko zakořeněným náhledům na svět kolem nás. Činí tak s ironií (a sebeironií) sobě vlastní. Její hrdinové žijí v iluzích, uzavřeni ve svých světech, a i když dostanou šanci, neumí ji většinou využít. Panoptikum postav vystupuje z živého obrazu o to přesvědčivěji a hrůzněji, čím všednější příběh Eileen Chang vypráví.
Eileen bájící
Mladičká Eileen začala publikovat čínsky psané povídky časopisecky v roce 1943. V populárním
šanghajském periodiku Fialka (C’-luo-lan, 紫羅蘭) ji s vlastním doporučením uvedl jako mladého literárního génia uznávaný matador literární scény, překladatel, spisovatel a editor Čou Šou-ťüan (周瘦鵑, 1895‒1968). Eileen Chang se stala známou takřka přes noc. Během několika málo let napsala a vydala značný počet velmi úspěšných povídek a novel. Přestože nikdy nepřestala psát, literární historici se shodují na tom, že čtyřicátá léta byla zlatou érou její spisovatelské dráhy. V roce 1944 vychází knižně první sbírka, nazvaná velmi trefně a pro tvorbu Eileen Chang příznačně Báje (Čchuan-čchi, 傳奇). Jedná se o výraz vypůjčený z tradiční čínské literatury, který doslova znamená „šířit podivuhodné“. Původně tento termín označoval krátký literátský narativní útvar z doby Tchang, Jaroslav Průšek jej překládá spojením „fantastická povídka“. V dobách Ming a Čching se stává jednak označením populárního žánru v již méně vyhraněné podobě, který vypráví o nečekaném, zvláštním, nevídaném a má často romantický či milostný charakter, jednak se znovu objevuje povídka v klasickém jazyce, která navazuje na tchangské čchuan-čchi, zejména prostřednictvím díla Pchu Sung-lingova (蒲松齡 , 1640‒1715, česky Zkazky o šesteru cest osudu). Přestože moderní příběhy Eileen Chang zdánlivě mají málo společného se starodávnými bájemi, ve kterých se to jen hemží liškami, dračími císaři a nejrůznějšími duchy, název má své zřejmé opodstatnění. V prvé řadě se jím přihlásila k populárnímu proudu neangažované literatury, předstírajíc nevážné a komerční zaměření; odtud také obvyklý překlad názvu její sbírky jako Romance. Po formální stránce pak navazuje na silnou čínskou narativní tradici právě v připomínce a často i fyzické přítomnosti vypravěče, který nám jednou připraví čaj, než začne odvíjet svůj příběh, jindy třeba nabídne zasazení do rámce tradiční legendy o krásce, která natolik učarovala císaři, že se přestal starat o státnické záležitosti a zemi obsadili barbaři. Za zmínku stojí také ženské postavy, které bývají v tradičním útvaru nadpřirozenými bytostmi a s moderní ženskou hrdinkou sdílejí jak zásadní roli v příběhu, tak svobodné a neortodoxní jednání, ale především vnitřní sílu, která jim nedovolí trpně přijímat osud, jak jim byl přichystán rodinou a společností. Mnohé si jsou víc než jen podobné s liškami, tradičně zosobňujícími nadpozemskou krásu, a duchy, ať se již jedná o přízrak Čchi-čchiao v závěru novely Zlatá klec nebo půvabnou, odvážnou Paj Liou-su v Lásce v padlém městě.
Spojení tradičního čínského literárního žánru a moderního, kosmopolitního světa Hongkongu a Šanghaje vede především k reflexi nad samotnou povahu vyprávění a v něm přítomného světa kolem nás a v nás, nad subtilní přítomností starého a nového, smyšleného a reálného. Stejně jako tradiční báje čchuan-čchi nakládá s fantaskními prvky jako s naprosto běžnou součástí lidského života, i v obyčejných světských příbězích Eileen Chang se dějí ve své podstatě hrůzné či nevídané věci. Pozastavuje se nad nimi ještě někdo? Co je pravda a co lež? Co je skutečné a co fikce? Z úst starého vypravěče najednou slyšíme nový příběh, současný, veskrze moderní, a přesto jako bychom jej už znali. Některé příběhy konce nemají, hrajeme je zas a znova, změní se jen kulisy, kostýmy a herecké obsazení. Čtyři z pěti příběhů v našem výboru byly zařazeny do Bájí z roku 1944, jen povídka Touha, opatrnost je pozdějšího data (vznikala v padesátých letech, ale poprvé byla otištěna až roku 1978 na Tchaj-wanu).
Název u čínských čtenářů a čtenářek snad nejoblíbenější novely Láska v padlém městě je oproti originálnímu Čching-čcheng-č‘-lien (傾城之戀) velkým ústupkem. Eileen Chang si v čínském dvojsmyslném názvu hraje s tradičním souslovím označujícím femme fatale, krásku, kvůli které jsou zničena města a celé země. Jedná se o klasický příběh čínské literatury, mnohokrát zpracovaný konfuciánci jako odstrašující příklad pro všechny muže a ženy, kteří by se snad chtěli nechat unést ničivou láskou a vášní, nebo umělci taoistického ražení v podobě oslavy nevídané, až nadpozemské krásy. Autorka z původního úsloví záměnou jediného znaku získala hříčku, kterou lze číst buď tradičně jako „láska, kvůli které padají města“, nebo novodobě jako „láska v padlém městě“, přičemž druhé čtení se stalo ustáleným převodem do cizích jazyků a odpovídá dějové linii příběhu. Titul povídky, který rozhodně není bez ironie, je typickým příkladem všudypřítomné hry s tradičním vnímáním ženské role, v tomto případě krásné svůdkyně. Přestože jsme obklopeni novým, moderním světem, přetrvávají v nás všech, ženách i mužích, tradiční představy. Hlavní hrdinka, krásná Paj Liou-su ze staré vážené rodiny, dnes již v úpadku, je předurčena k životu v poslušnosti. Nevzdává se však a vezme osud do svých rukou. Instinktivně vycítí druhou šanci, když zaujme bohatého a svobodného donchuána Paj Liou-jüana. V romanci by se ti dva zamilovali, překonali nástrahy osudem jim nastražené a padli si do náruče. Láska by zvítězila. Ano, takto si to vyprávíme, ale co vše je pod povrchem? Jak by vypadal příběh klasické krásky v moderní době? Nejslavnější čínský moderní příběh lásky není v podání Eileen Chang popisem vítězného tažení velkého citu, ale existenčním bojem o přežití ženy, které nezbývá nic jiného než využít svého šarmu, aby si zajistila manžela a živitele. Její partner ve hře zase mluví o lásce, porozumění a souznění, přitom chce v Liou-su vidět vlastní idealizovanou představu o tradiční jemné čínské krásce. Pozorujeme hru jako na šachovnici, každý vědomě sleduje své cíle, přičemž oba vědí, že pomyslné vítězství nezáleží jen na nich. Vše směřuje k tomu, že Liou-su prohraje, že bude trpět jako všechny ženy – další oběť, kolikátá už! Jen díky válce, ve smrtelném ohrožení, se stane
nečekané, podivuhodné, malý zázrak: honba za manželstvím a touha po vysněné čínské ženě se protne a muž a žena se skutečně setkají. Ani tak ovšem (pro čínskou literaturu téměř nemyslitelný) šťastný konec nevyznívá jako oslava absolutního vítězství. Liou-su sice má, co chtěla, je však naznačeno, že také ztrácí. Romance, která není romancí, příběh lásky, ve kterém se láska mihne jen na malou chvíli, silná, emancipovaná žena, která si jde svou vlastní cestou, ale emancipovaná v pravém slova smyslu není, když své životní štěstí musí tradičně vkládat do získání bohatého manžela, to vše utváří bytostně ironickou moderní parafrázi slavného čínského příběhu o krásce a velké lásce, která mění dějiny, nebo chcete-li z evropského úhlu pohledu čínskou variaci na romanci à la „kterak Paj Liou-su ke štěstí přišla“.
Téměř opakem ironické romance je jiná autorčina slavná novela Zlatá klec. Tradiční čínská žena měla dva archetypy: ctnostná, obětavá manželka a krásná, talentovaná a neřestná diva z květinových domů. Ta první zůstávala ve vnitřních komnatách a tiše sloužila svému muži a rodině. Jejím nebezpečným protipólem byla personifikace nedostižné éterické krásy, vášně, tělesné lásky, umění. Pokud Paj Liou-su učarovala Liou-jüanovi jako jemná kráska, která umí tančit a mluvit s muži, hlavní hrdinka Zlaté klece Čchi-čchiao vstupuje na scénu jako manželka. Nesledujeme však příběh obětující se ženy, ale naopak historii rostoucího šílenství, pramenícího z poznání vlastní bezvýchodnosti a nenaplnění. Téma vnitřního rozkladu zaprodané ženy, původně temperamentní dívky plné života, kterou její obchodnická rodina pro(v)dá za mrzáka do bohaté rodiny se společenským postavením, zpracovává Eileen Chang s vážností a prvky gotického románu. Jasný měsíc, tma, opium, neukojená vášeň a touha po štěstí měnící se v hysterii a mstu, drby a uštěpačná zloba, v tomto tradičním příběhu konfuciánského paradigmatu není mnoho prostoru pro soucit. K typologizaci i psychologickému prokreslení postav autorka nikdy nepotřebuje dlouhé popisné odstavce, stačí jí několik detailů a hned máme před očima služtičku lačnící po drbech a těšící se z cizího neštěstí nebo ušlápnutou mladou dívku, která by raději nebyla.
Pokřivený charakter nešťastného člověka, nefungující rodina a motiv opia se opakuje i v povídce Jasmínový čaj. Mladík vyrůstající bez matky s despotickým otcem závislým na opiu žije samotářsky v pološíleném světě. Kontrapunktem je mu univerzitní profesor čínské literatury, který v lehkém šedém čínském kabátci obrozeneckých učenců stojí majestátně za katedrou, zástupce generace hnutí za novou kulturu, jež bytostně toužila zachránit svou „nemocnou“ zemi, obrodit ji a posílit, aby se přerodila ve zdravý organismus. Konfrontací postavy staršího pokrokového učence a mladého studenta vyplouvá na povrch nejen další příběh o nenaplněné lásce, ale hlavně ničivá síla starého světa, která na úrovni rodiny svým jedem stále otravuje děti a mladé generace.
Ve všech třech výše zmíněných dílech sehrává zásadní roli tradiční rodina. Uzavřená zóna a Touha, opatrnost patří k povídkám, jejichž postavy takové břímě nenesou. Pod drobnohledem tu je milostné vzplanutí muže a ženy, v prvním případě v modernistické antiromanci, v druhém ve špionážním dramatu. Obě povídky se odehrávají za okupace Šanghaje Japonci a v obou sehraje důležitou roli tzv. blokáda, poměrně běžná praktika té doby, která spočívala v tom, že policie uzavřela městskou oblast, ulice byly přehrazeny a uvnitř začal platit zákaz vycházení, většinou kvůli zátahu na hledané osoby. Uzavření a znovuotevření oblasti se ohlašovalo zvonky. Cchuej-jüan možná v tramvaji prožívá své náhodné setkání s bankovním úředníkem právě ve chvíli, kdy zatýkají Wang Ťia-č’, kterou rikša nestihl včas odvézt z inkriminované oblasti. Jako jeden z velkých zdrojů Eileeniny stylistické inspirace bývá uváděna hollywoodská filmová produkce a povídka Uzavřená zóna je často zmiňována jako typický doklad pravdivosti tohoto tvrzení. Od první věty se vypravěč dívá jakoby hledáčkem kamery. Silná vizualita je patrná i ve druhé povídce o mladičké studentce, která se v době okupace rozhodne udělat něco pro vlast. Traduje se, že námět k ní čerpala autorka ze skutečné události: mladá kráska z obálky populárního moderního obrázkového magazínu Liang-jou ‒ The Young Companion (良友, Mladý společník) Čeng Pching-žu z elitního smíšeného čínsko-japonského manželství se po vypuknutí války stala tajným agentem špionážní služby Kuomintangu. Díky postavení rodičů, jazykovým schopnostem a známostem byla cenným informátorem. Později dostala za úkol nalákat do léčky špiona tajné služby Ting Mo-cchuna (丁默邨), zrádce, který začal pracovat pro Wang Ťing-wejovu loutkovou vládu, ostatně stejně jako další, například i v povídce zmíněný Čou Fo-chaj (周佛海), vlivná postava Kuomintangu a Čankajškův rival. Byla však odhalena a později ve vězení zavražděna. Některé podrobnosti celé události si byly tak nápadně podobné s detaily v povídce Touha, opatrnost, že se rodina Čeng Pching-žu veřejně zásadně ohradila proti tomu, že by jejich dcera podlehla citovému vzplanutí a Tinga varovala. Nelíbilo se jim, že by mělo být takovými spekulacemi pošpiněno jméno vlastenecké mučednice. O obou povídkách se také vypráví, že mají přímou souvislost s
jinou reálnou osobou, Chu Lan-čchengem. To je však již jiná báje.
Eileen vybájená
K Eileen Chang neodmyslitelně patří legenda o ní samé, kterou pomyslně napsala svým bytím, jejíž zmínky rozesela do fejetonů, esejí, poznámek a korespondence a kterou pak sepsali a vybarvili svědci, literární historici i množství čtenářů, obdivovatelů a kritiků. Dopřejme si to potěšení, že si ji převyprávíme. A to nejen proto, abychom mohli stejně jako obeznámení čínští čtenáři shledávat, že Eileen byla od malička výjimečně bystrá a talentovaná a že je její dílo bytostně spjato s dobou, ve které žila.
Eileen Chang se narodila v roce 1920 rodičům se slovutným rodokmenem. Její pradědové byli nejvyššími čchingskými státníky a vojevůdci: z matčiny strany generál Chuang Ji-šeng (黃翼升) sloužil u přísného konfuciánce Ceng Kuo-fana (曾國藩), známého loajalitou císařství, praděda z otcovy strany nebyl nikdo méně slavný a významný než Li Chung-čang (李鴻章), který čtyřicet let věrně sloužil čchingským císařům, spolu s Ceng Kuo-fanem potlačil povstání Tchaj-pchingů sužující zemi a byl také význačným diplomatem, který za Čínu vyjednával s představiteli mocností po prohraných opiových válkách. Oba dědové byli taktéž osobnostmi čchingské správy, generál a literát Čang Pchej-lun (張佩綸) se oženil s Li Chung-čangovou dcerou a jejich syn Čang Č’-ji (1898‒1953) si v roce 1915 vzal Chuang Su-čchiung (1898‒1957), vnučku generálského rodu Chuangů. Mladí manželé byli bohatí, ona krásná, měli skvělé zázemí, mohli by žít ve velkém domě v Šanghaji z babiččina věna šťastně až do smrti. Narodily se jim dvě děti, starší dcera Čang Jing (張英, později přejmenovaná na Aj-ling, čínský fonetický přepis jména Eileen) a mladší syn Čang C’-ťing, z jehož pamětí čerpáme mnohé detaily o spisovatelčině rodině a dětství.
V době narození dětí uplynulo zhruba deset let od Sunjatsenovy revoluce, která svrhla císařství. Mladá republika byla působištěm Hnutí za novou kulturu, které si kladlo za cíl rozšířit moderní (v podstatě západní) vzdělání, vědu, občanská práva a svobody, mezi nimiž měla práva žen výsostné postavení. Až ve dvacátých letech se však v nejednotné a nestabilní republice masověji šíří tzv. Májové hnutí, poté co původně studentské protesty ze 4. května 1919 proti článku 156 Versailleské smlouvy, ve které světové mocnosti přiznávají nadvládu nad německými koncesemi v Šan-tungu Japonsku, přerůstají v širší kritiku vnitřních problémů mladé republiky a valná většina vzdělanců, intelektuálů i veřejnosti se přidává na stranu pokroku. V čínské veřejnosti začíná obecně převažovat názor, že Čína se nezbytně potřebuje zbavit přežitků minulosti a zásadně se modernizovat po vzoru Západu. Oba manželé se toužili osamostatnit a odstěhovat z konzervativního a přísně vedeného domu rodiny Čang, což se jim v roce 1923 podařilo, když si otec domluvil bezvýznamné úřednické místo v Tiencinu. Začal však vést nevázaný život, rozhazoval peníze, vydržoval si konkubíny, hrál hazard a kouřil opium. Matka, která byla velmi racionální a moderní žena a o takový život nestála, se nakonec sebrala, nechala děti manželovi, který je na rozdíl od ní mohl dostatečně materiálně zabezpečit, a odjela studovat do Anglie. Říká se o ní, že přestože měla v dětství ovázané nohy (tzv. „zlaté lilie“) odvážně se v dospělosti naučila plavat, a dokonce lyžovala v Alpách. K manželovi se vrátila jen jednou na krátký čas v roce 1928 do Šanghaje, když musel být kvůli předávkování morfiem hospitalizován. Slíbil tehdy, že se zbaví konkubíny a přestane kouřit. Pro děti šťastné období matčina návratu brzy pokazily hádky, otec se začal opět oddávat svým starým zlozvykům a matka trvala na rozvodu, kterého skutečně dosáhla. Vymínila si jediné: dohled nad vzděláním Eileen, která bude studovat ve školách západního typu.
V roce 1934 se otec znovu oženil. Macecha nebyla žádnou bezejmennou dívkou z lidu, ale sedmou dcerou Sun Pao-čchiho (孫寳琦), premiéra a ministra zahraničí Čínské republiky. Když se vdávala, bylo jí už přes třicet a ženich ani nikdo z rodiny netušil, že má také návyk na opium. Eileen v té době chodila na střední dívčí školu St. Maria, tehdy snad nejlepší dívčí školu v Šanghaji, a domů se vracela jen na prázdniny. V roce 1937 školu dokončila a chtěla odjet studovat do Anglie, otec jí to ale zakázal. Po několika velkých roztržkách s macechou zavřel otec Eileen do domácího vězení, ve kterém málem umřela na úplavici, když jí odmítli přivolat lékařskou pomoc. Po půl roce se jí podařilo uprchnout. Eileen v osmnácti odešla z otcova domu a nikdy se již nevrátila. Svou první publikovanou prózu napsala anglicky a popsala v ní své domácí
vězení a útěk. Poslala ji do Evening Post, kde ji otiskli pod názvem What a Life! What a Girl’s Life! (1938). Eileen Chang začala žít u matky, úspěšně složila přijímací zkoušky na Londýnskou univerzitu, ale kvůli válce v Evropě nakonec do Anglie neodjela a místo toho začala studovat anglickou literaturu na Hongkongské univerzitě. Japonský útok na Hongkong v roce 1941 a následné uzavření univerzity ji donutily vrátit se zpět do okupované Šanghaje semestr před dokončením studia. V Šanghaji se nastěhovala zpátky k matce a tetě a začala si vydělávat články, povídkami a fejetony, nejprve v anglických a pak čínských periodikách. V Šanghaji zažila svá první léta velké slávy a potkala zde svou první velkou lásku. Známý spisovatel Chu Lan-čcheng (胡蘭成, 1908‒1981) byl tak uchvácen jejím literárním talentem, že ji vyhledal, okouzlil, rozvedl se kvůli ní a v roce 1944 se s ní tajně oženil. Chu Lan-čcheng v té době sloužil v projaponské loutkové vládě Wang Ťing-weje jako ministr propagandy a tehdejší politická situace byla nanejvýš napjatá. Manželství nakonec nepřežilo Chuovy opakované nevěry, Eileen se o tři roky později rozvedla.
Eileen Chang se stala miláčkem Šanghajanů, literární divou, jejíž jazykově vytříbené a pozorovatelsky přesné povídky a fejetony s nadšením hltali. Divadelní adaptace jejích povídek měly obrovský úspěch. Období slávy však netrvalo dlouho. Po porážce Japonska jí levicoví intelektuálové otevřeně vyčítali její neangažovaný postoj v době okupace a Eileen začínala mít v Šanghaji postupně horkou půdu pod nohama. Poté, co komunisté porazili Kuomintang v občanské válce a vyhlásili Čínskou lidovou republiku, bylo zřejmé, že Eileen Chang vzhledem k jejímu třídnímu původu a minulosti nečekají šťastné zítřky. Nakonec v roce 1952 opustila Šanghaj, nejprve do Hongkongu na místo překladatelky Americké informační služby. V roce 1955 odjela do USA, kde prožila zbytek svého života. Podruhé se provdala za levicového spisovatele Ferdinanda Reyhera (1891‒1967), ve třicátých a čtyřicátých letech populárního amerického scenáristu, který mimo jiné pracoval pro Hollywood. V době, kdy se poznali, se však již jeho kariéra chýlila ke konci. Eileen v USA nadále psala, vytvářela scénáře pro hongkongské filmy, překládala do angličtiny a přepracovala několik svých dřívějších děl, popularitu srovnatelnou s odezvou čínských čtenářů však u amerického publika nezískala. Celý život se živila psaním a překládáním. Do panteonu nejlepších z nejlepších ji vyzdvihl profesor C. T. Hsia v prvních ucelených anglicky psaných dějinách moderní čínské literatury A History of Modern Chinese Fiction (1961), kde Eileen Chang označuje za „nejlepší a nejvýznamnější soudobou spisovatelku v čínském jazyce“ a dává rovnítko mezi povídkovou tvorbu Eileen Chang a moderních autorek, jako jsou Katherine Mansfield, Katherine Anne Porter, Eudora Welty a Carson McCullers, které podle C. T. Hsia v některých ohledech Eileen přesahuje. V sedmdesátých letech zaznamenalo její dílo comeback na Tchaj-wanu a v Hongkongu, odkud se její popularita v osmdesátých letech rozšířila do Čínské lidové republiky. O posledních desetiletích Eileenina života nevíme téměř nic, jen že je prožila ve stále větším ústraní a opakovaně se stěhovala na tajná místa, aby se vyhnula davům obdivovatelů. V září 1995 byla nalezena mrtvá ve svém bytě v Los Angeles.
Starý svět, temný, zatuchlý, v pološílené agonii, ale bezpečně známý, teplý, nasládlý vůní opia, umírá, mizí nenávratně pryč. Tam venku, za pečlivě staženými závěsy, je už nový, jasný, moderní, pulzující. Eileen znala důvěrně oba dva světy a oba ji inspirovaly. Karen Kinsbury charakterizuje postup, kterým Eileen dosáhla stylistické originality a vytříbenosti, následovně: rozpustíte jazyk a konvence čchingských románů a vyprávění, smícháte je s ironickým, světáckým postojem britských autorů Eduardovského období a pak příběh proženete vizuální představivostí, která si osvojila některé techniky a postupy z hollywoodských filmů. Získáte tak bohatý, přizpůsobivý a výstižný prostředek ke zkoumání středostavovské mysli, tradiční i moderní. Světské fantastičnosti dosáhla vlastně Eileen Chang, dá-li se to tak říct, pozorováním otcova světa matčinýma očima, ovšem s chápavým odstupem umělce. Jiní znalci jejího díla si všímají záliby v detailech materiální kultury, ať se jedná o šaty, šperky, jídlo nebo vybavení interiéru, a shledávají podobnost s jejím oblíbeným románem Sen v červeném domě, jenž je považován za opus magnum čínské klasické literatury.
Mnoho bylo napsáno i o jejím citlivém vnímání času. V předmluvě k druhému vydání Bájí (1944) o něm medituje: „Ano, sláva musí přijít co nejdříve! Dostaví-li se se zpožděním, člověk si ji tak neužije. Na počátku jsem měla zběsilou radost, když mi v novinách otiskli pár článků, četla jsem je zas a zas a pokaždé jako bych je viděla poprvé. Teď už mě tak snadno nevzruší. Už proto si musím stále připomínat: rychle, rychle, je nejvyšší čas, nejvyšší čas! Jedinec snad ještě počká, ale doba je uspěchaná, už teď se hroutí a přijde ještě větší zkáza. Jednou se naše kultury, ať ty neviditelné nebo ty okázalé, stanou minulostí. Pokud je ‚bezútěšný‘ mým nejčastějším slovem, pak proto, že bytostně vnímám tuto
neodvratitelnou hrozbu. … V barbarském světě vůbec neuspěje žena, kterou si většina představuje jako divokou růži, plamenný pohled černých očí, silnější nad muže, v ruce bičík, občas někoho práskne. Tu si vymyslel městský člověk toužící po novém vzruchu. V budoucí pustině, v troskách a ruinách, přežijí jen herečky z lidových oper, které umí v masce zpívat a poskakovat. Taková žena dojde do každé doby, každé společnosti, všude je jako doma. Je mi z toho pomyšlení smutno. Možná za to mohou nejrůznější předpovědi H. G. Wellse, že se mi tyhle představy tak často honí hlavou. Dříve jsem si myslela, že to je daleko, v nedohlednu, teď se zdá, že naopak velmi blízko. Ale co, máme podzim, průzračný jako voda a jasný jako zrcadlo, měla bych být šťastná.“
