5.ročník 3.čtvrtletí
Renesance Tyto nové myšlenky se však plně uplatňují až v 15. a 16.století. Renesance přinesla odklon od náboženských představ a úvah, věnuje pozornost prostému životu v přírodě. Je to jedno z nejvýznamnějších období evropské kultury. Nastává v něm velký rozmach zvláště v umění výtvarném. Jeho předními představiteli se stali Leonardo da Vinci, Rafael a Michelangelo. Literatura vidí vzor v řeckořímském písemnictví. Reprezentativními osobnostmi tohoto období jsou italští básníci Petrarca a Torquato Tasso, jejichž básnické texty se objevují často v madrigalech, které vynikají bohatou zpěvností. Také renesanční hudba dosahuje uměleckých hodnot srovnatelných s ostatními druhy umění. Výrazné proslulosti se těšily Benátky, kde působil Nizozemec Adrian Willaert (1489-1562), tvůrce vícesborových skladeb. Slavné bylo též benátské malířství, reprezentované Tizianem a Tintorettem. Pěti a vícehlasé skladby začínají mít převahu nad původními skladbami čtyřhlasými. Ve Francii vzniká chanson, protějšek italského madrigalu. Tvorba renesančních skladatelů byla ovlivněna obdobím ars nova. Vyvíjela se postupně k rovnoprávnosti všech hlasů, čímž byly vytvořeny předpoklady pro zpěv a capella. Největší osobností evropské hudby renesančního období se stal Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525-1594). Z jeho velmi obsáhlé tvorby (asi 950 skladeb) vynikají hlavně mše (nejslavnější Missa papae Marcelli). Ve skladbách a capella dosáhl ryzího slohu, dokonalé zpěvnosti a rovnoprávnosti melodických linií polyfonního umění. Pozornost zasluhují i skladatelé Giovanni Gabrielli (1557-1612) a Orlando di Lasso (1532-1594), nejuniverzálnější skladatel renesančního období. Vytvořil přes 2000 děl, z nichž přes jednu třetinu tvoří vynikající moteta. V oblasti české renesanční hudby vyniká osobnost Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564-1621), význačného cestovatele, spisovatele, diplomata, válečníka i hluboce vzdělaného skladatele (motet Maria Kron, pětihlasá mše Dolorosi martyr). Doba husitská Působení Mistra Jana Husa a jeho odkaz znamená též výrazné obohacení lidové duchovní hudby o nové písně. Přes vítězství vícehlasu v cizích zemích se u nás poměrně dlouho udržoval jednohlas. Za husitských válek vznikla bojovná píseň Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň město pražské, která husity povzbuzovala v jejich bojích nejen nápěvem ale i přiléhavým textem. Důležitou sbírkou husitských písní je Jistebnický kancionál. Na tradici husitského hnutí navázala Jednota bratrská, která velmi podporovala lidový duchovní zpěv. Mezi jejími členy vzniklo nejvíce duchovních písní. Byly hojně sbírány a uspořádány v rukopisných kancionálech. Z českobratrských kancionálů je nejvýznamnější Kancionál šamotulský, redigovaný českobratrským biskupem Janem Blahoslavem (1523-1571), který vydal také Kancionál Ivančický. Je autorem první české knihy o hudbě. Při šlechtických dvorech byly zakládány tzv. dvorské kapely. Nejproslavenější se stala kapela při dvoře Rudolfa II. Byla původně složena většinou ze zpěváků, později byli
do ní získáváni hráči na různé nástroje. Po vzoru dvorské kapely Rudolfovy sestavil kapelu Rožmberskou na Krumlově Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Na hudbu si potrpělo i duchovenstvo. Zvláště kláštery prosluly bohatým hudebním životem. Na vesnicích se hudba provozovala především na kostelních kůrech. Měli ji na starosti ve většině případů učitelé – kantoři, kteří též zastávali funkci varhaníka. Cílem snahy renesančních skladatelů je soulad formy a obsahu zpívaného textu. V rozvoji madrigalů a jejich stupňování do dramatické hudební řeči je zárodek příští opery. Itálie se znovu stává hudebním centrem, kde hlavně pokroková hudební škola benátská předznamenává příchod další epochy – baroka.
Baroko Koncem 16.století se ve všech druzích umění začaly objevovat prvky na tehdejší dobu nezvyklé, nabubřelé, zvláštní, až podivné. Tento nový druh umění dostal název baroko. Baroko se nejvýrazněji projevovalo ve výtvarném umění. Díla této doby dostala vzrušenější formy, jsou monumentální, až vznešená, bohatě barevná, zvýrazněná zlatem, se sochami vyjadřující pohyb, s rozevlátými rouchy. Klenby a stěny staveb jsou zdobeny nádhernými štukami. Chrámovým stavbám dominují majestátní baňaté kupole. Monumentalita i vznešenost se projevuje též v hudební formě. Je oproti hudbě předcházející mnohem různorodější, protože skladatelé začali odlišovat různé hudební žánry způsobem jejich ztvárnění. Výrazně se počala oddělovat hudba vokální od hudby instrumentální. Vznikají nové kompoziční útvary: opera, oratorium, sonáta, koncert, suita, fuga. Již v průběhu renesance se začala zdůrazňovat krása akordického souzvuku a kladl se důraz na soulad hudby a zpívaného slova. Hudebně je zdůrazněn hlavně melodický hlas, ostatním připadá úloha doprovodná. Základ je v hlasu basovém. Novinkou důležitou pro barokní hudební styl je tzv. koncertantní princip, který záleží v působivém střídání osamostatněných skupin vokálních a instrumentálních. Instrumentální hudba zaznamenává v baroku prudký rozvoj. Jistě k tomu přispělo i zdokonalování hudebních nástrojů. V té době vyráběli cremonští houslaři (Amati a Stradivari) dokonalé housle, dodnes považované za vrchol dokonalosti. Základem instrumentální hudby se stává hudba taneční. Spojením dobových tanců vzniká suita. K nejhodnotnějším barokním instrumentálním skladbám patří skladby koncertní, zejména tzv. concerto grosso, psané pro orchestr a sólisty, kteří se spolu střídají. Vrcholní skladatelé tohoto typu jsou Antonio Vivaldi a Arcangelo Corelli. Současně se rozvíjela i hudba varhanní. Vrcholu v ní dosáhli Johann Sebastian Bach (1685-1750) a Georg Friedrich Händel (1685-1759). Novým projevem barokní hudby je opera. Důležitou složkou opery je dramatický recitativ citlivě sledující spád mluvené řeči. Melodickou složku představují árie. Později se odlišuje opera seria a opera buffa. Německé, rakouské a slovanské oblasti převzaly italskou operu beze změny, ve Francii a Anglii se opera vyvíjela samostatně. S vývojem opery souvisel i vznik oratoria.
Claudio Monteverdi (1567-1643) Je to jedna z největších postav evropské hudby. Vynikl zvláště v tvorbě madrigalů, reformátorsky zasáhl do vývoje opery, v níž se snažil dosáhnout co nejsilnějšího dramatického výrazu. Životnost si dodnes uchovala Korunovace Poppey a Orfeo. Vynikající skladby duchovní snesou srovnání s vrcholnými díly předních polyfoniků renesanční doby.
Georg Friedrich Händel (1685-1759) Narodil se v německém Halle, trvale se usadil v Anglii. Jako skladatel byl neobyčejně houževnatý. V Anglii se stal největším představitelem italské opery. Skvělou hudební charakteristikou hrdinů v ní dosáhl jedinečného účinku, jak je to patrné např. v operách Giulio Caesare, Alcesta, Xerxes. Vrcholem jeho tvorby se stala oratoria, zejména Mesiáš, v němž Händel vytvořil nový sborový sloh velké výrazové síly a slavnostního lesku (známé Aleluja). Proslulostí se tomuto dílu blíží Juda Makabejský. Kromě duchovních oratorií napsal též několik skladeb tohoto druhu na světské texty. Z instrumentálních kompozic je nejznámější Vodní hudba a Hudba k ohňostroji. K nim se řadí koncerty pro různé nástroje (hoboj, varhany, smyčce) a sonáty. Na sklonku života oslepl. Zemřel v Londýně. Johann Sebastian Bach (1685-1750) Největší postava světové hudby. Narodil se v Eisenachu. Působil hlavně jako kantor při katedrále sv. Tomáše v Lipsku, kde také jako slepec zemřel. Jeho život byl plný zápasů a starostí o rodinu (byl dvakrát ženat a měl 20 dětí). U čtyř jeho synů se objevila neobvyklá hudebnost. Jejich tvorba též obohatila světovou hudební kulturu. Bachovým nástrojem byly varhany. Byl pokládán za nedostižného varhanního virtuóza. Ke skladbám pro tento nástroj náleží preludia, fugy, toccaty, fantazie. Všechny vynikají ideálním varhanním slohem. Též v jiných skladatelských žánrech dosáhl Bach vrcholně ceněného mistrovství. Epochálním klavírním dílem je Das wohltemperierte Klavier (Správně naladěný klavír). Tímto dílem dokazuje možnost hry na tento nástroj ve všech durových i mollových tóninách. Bach tvoří geniální díla i pro housle, violoncello, klavírní a houslové koncerty. Prvořadé místo zaujímá 6 Braniborských koncertů pro orchestr. K mistrovským dílům Bachovy vokální tvorby náleží Vánoční oratorium, Matoušovy a Janovy pašije a velmi rozsáhlá Mše h moll. Díla, která Bach vytvořil, jsou geniálními výtvory. Skladatel jimi dovršil vývoj barokního hudebního umění. Ve své době se mu nedostalo patřičného ocenění. Byl uznáván pouze jako vynikající varhaník.
Česká barokní hudba První polovina 17.století je poznamenána velkými událostmi, jež se udály v souvislosti s bělohorskou tragédií. V naší zemi panovala všeobecná rozháranost poměrů, která citelně zasáhla i český hudební život. Až druhá polovina 17.století je bohatší na výrazné skladatelské zjevy. Zakladatelský význam má Adam Michna z Otradovic (1600-1676), varhaník, skladatel i básník. Do dvou sbírek, Česká muzyka a Svatoroční muzyka, soustředil kompozičně propracované lidové zpěvy (patří mezi ně i oblíbená vánoční píseň Chtíc, aby spal). Z mnoha dalších skladeb vyniká Svatováclavská mše. Pavel Josef Vejvanovský (1640-1693) vedl nejstarší kapelu, která byla ve službách olomouckého biskupa. Byl výborným trubačem. Pro trubku napsal četné skladby. V nich využívá kontrastů mezi smyčci a dechovými nástroji. Je též autorem řady chrámových skladeb. Jan Dismas Zelenka (1679-1745) byl jedním ze dvou největších skladatelů českého hudebního baroka. Po studiích strávil celý svůj život v cizině. Působil na dvoře saského panovníka v Drážďanech. Jako kontrabasista drážďanské kapely projevil pronikavé kompoziční nadání. Své skladby obohatil pozoruhodnými melodickými i harmonickými postupy. Náleží k nim díla pro různá instrumentální obsazení, mše, žalmy a jiné duchovní i
drobnější kompozice. Pozornost zasluhují zvláště Lamentace proroka Jeremiáše a Sub olea palmis et palma virtutis. V současné době ožívá renesance Zelenkova díla, které ho řadí mezi nejvýraznější barokní velikány. Druhým velikánem českého hudebního baroka je Bohuslav Matěj Černohorský (1684-1742). Byl ředitelem kůru u sv. Jakuba v Praze. Jako jeden z mála uctívaných skladatelů té doby nikdy neopustil, mimo krátké pobyty v cizině, svou vlast. Z jeho tvorby se nám bohužel dochovalo velmi málo skladeb, snad pro požár svatojakubského kůru. Známe vynikající moteto Laudetur Jesus Christus (Pochválen buď Ježíš Kristus), varhanní fugy a několik dalších kompozic. Skladatelský vliv tohoto barokního velikána se odrazil v tvorbě jeho žáků a následovníků, takže mluvíme o skladatelské „ škole Černohorského“. Mezi ně náleží mimo jiné Josef Seger (1716-1782), autor vynikajících varhanních skladeb, Jan Zach (1699-1773), jehož instrumentální díla jej řadí spolu s Františkem Tůmou (1704-1774) – z jeho tvorby měla ohlas hudba chrámová, např. Stabat Mater – mezi výrazné skladatele v období přechodu od baroka ke klasicismu. František Václav Míča (1694-1744) se věnoval z velké části tvorbě příležitostných skladeb. Vrcholem jeho tvůrčí činnosti je opera O původu Jaroměřic, provedená též česky, což bylo na tehdejší dobu zvláštností.
Klasicismus Ve výtvarném umění se klasické období vyznačuje střízlivostí, klade důraz na rozum (racionalismus), navazuje na starou římskou kulturu. Hudba 18. století se začala vzdalovat od skladatelského stylu baroka. Od složité polyfonie se skladatelé přiklánějí ke zpěvné melodii podporované jednoduchou harmonií zpestřenou tanečními rytmy. Těžiště hudebního života přechází z chrámů do světských prostorů. Toto období se nazývá klasicismus. Hudební klasicismus (2. polovina 18. století) vyrůstá z myšlenkových proudů, které přináší nová vrstva společnosti – měšťanstvo – buržoazie. Základ má v lidových vrstvách, vyznává prostotu, srozumitelnost a přirozenou krásu. V hudbě to znamená spojení s hudbou lidovou, odklon od poslechově náročné polyfonie a přechod k homofonii a k lidové zpěvnosti. Hudba se oprošťuje od náboženských představ, přenáší se z chrámů do koncertní síně, na operní jeviště a do volné přírody. Orchestr se postupně obohacuje o nové nástroje, generálbas ztrácí na významu. Rozhodujícím činitelem se stává melodické hudební téma. Zavedení dvou vzájemně odlišných témat umožnilo vznik sonátové formy a symfonie. Významným centrem symfonické tvorby se stává Mannheim, kde se pod vedením českých muzikantů J.V.Stamice a F.X.Richtera ustaluje forma klasické symfonie. Současně probíhá vývoj opery, do něhož výrazně reformátorsky zasáhl Ch.W.Gluck, a také melodramatu, jehož představitelem byl Čech Jiří Antonín Benda. Hlavními představiteli tzv. vídeňského klasicismu jsou Joseph Haydn a Wolfgang Amadeus Mozart, autoři velice rozsáhlého díla symfonického, komorního, operního i hudby církevní. Vrcholem je pak dílo Ludwiga van Beethovena, který svým dílem šíří nejušlechtilejší myšlenky. V posledních svých komorních dílech překročil Beethoven dosud platné zásady a připravil tak půdu pro vznik dalšího období – romantismu. Joseph Haydn (31. 3. 1732 Rohrau – 31. 5. 1809 Vídeň) Rakouský hudební skladatel, jehož otec pocházel z Čech. Většinu svého života strávil ve Vídni, kde si svou skladatelskou činností získal projevy úcty a obdivu. V letech 1739-1749 byl zpěvákem ve svatoštěpánském dómu ve Vídni. Podnikl umělecké cesty do
Anglie. V letech 1759-1761 byl kapelníkem hraběte Morzina v Lukavici u Plzně. Téměř 30 let (1761-1790) působil jako kapelník knížete Esterházyho nejprve v Eisenstadtu, potom v Esterházu. Poslední roky svého života trávil ve Vídni. Haydn je nejstarší z trojice vídeňských klasiků. Vytvořil ucelenou koncepci klasického slohu. Zavedl obligátní doprovod místo číslovaného basu, zdokonalil cyklickou sonátovou formu. Jako první dal podnět k zrovnoprávnění všech čtyř hlasů ve smyčcovém kvartetu, který staví do popředí v oblasti komorní hudby. Zdokonalil symfonii, vytvořil z ní reprezentativní formu klasické hudby. Oslavou života a životního optimismu jsou jeho oratoria. Rozšířil obsazení orchestru a osamostatnil jeho funkci. Složil celkem 104 symfonie – mezi nejznámější patří: Ráno, Poledne, Večer, Na odchodnou, Oxfordská, Lukavická, S úderem kotlů, Vojenská, S vířením kotlů, Dudácká, Medvěd… Dále napsal 83 smyčcové kvartety: např. Skřivánčí, Ptačí, Císařský (dnes německá hymna). Složil 24 opery, ale ty jsou většinou zapomenuté pro nedostatek dramatičnosti. Výjimečného významu ale dosáhla jeho oratoria: Stvoření, Čtvero ročních období. K nim můžeme přiřadit i pašijovou kantátu Sedm slov Vykupitelových. Dále zkomponoval mnoho sonát pro klavír, komorních skladeb, tanců, koncertů, písní, árií, divertiment, kantát a řadu dalších duchovních skladeb. Mezi nimi dominují některé jeho mše. Wolfgang Amadeus Mozart (27. 1. 1756 Salzburg – 5. 12. 1791 Vídeň) Rakouský hudební skladatel, u kterého se hudebnost projevila již ve čtyřech letech. Pod vedením svého otce Leopolda byl již jako šestiletý výborným klavíristou, improvizátorem a doprovazečem. Se starší sestrou Marií Annou koncertoval v Mnichově, ve Vídni i v Bratislavě, v Paříži, Anglii, Holandsku a v Itálii. Jako osmiletý zkomponoval první symfonii, jako dvanáctiletý operu a mši. V roce 1787 získal místo císařského skladatele. V době, kdy se od něj vídeňské obyvatelstvo odvracelo, získal v Praze nadšené obdivovatele operou Figarova svatba (1787). Ve stejném roce uvedl v Praze premiéru opery Don Giovanni. Jeho postavení se však nezlepšilo. Byl odkázán na finanční pomoc přátel. Zemřel na nezjištěnou chorobu a byl pochován ve společném hrobě vídeňské chudiny. Mozart složil 54 symfonií (D dur Haffnerova, C dur Linecká, D dur Pražská, C dur Jupiter…). Nejznámější serenádou je G dur Malá noční hudba. Koncerty pro fagot, harfu, lesní roh, hoboj, klarinet, housle a klavír (D dur Korunovační). Dále složil koncertantní symfonie pro housle a violu, sonáty pro klavír a komorní skladby pro nejrůznější obsazení. Zkomponoval 24 opery. Mezi nejznámější patří: La finta semplice (1768), Bastien a Bastienka (1768), Idomeneo (1781), Únos ze serailu (1782), Figarova svatba (1786), Don Giovanni (1787), Cosi fan tutte (1790), La clemenza di Tito (1791), Kouzelná flétna (1791). Vokálních skladeb složil více než 150 (kantáty, písně, árie), 18 mší a Requiem (1791). Ludwig van Beethoven (17. 12. 1770 Bonn – 26. 3. 1827 Vídeň) Německý hudební skladatel, dovršitel vídeňského klasicismu. Jeho prvním učitelem hudby byl Ch.G.Neffe. Již jako dvanáctiletý byl varhaníkem a cembalistou u kurfiřtského dvora v Bonnu. Od roku 1792 žil trvale ve Vídni. Studoval u J.Haydna a A.Salieriho. V roce 1795 byl postižen chorobou sluchu, která roku 1816 vyústila v úplnou hluchotu. Na sklonku života se stranil společnosti, projevoval se jako podivín. Beethoven byl člověk neobyčejně silné individuality, silného etického založení, pevné vůle a hluboké citlivosti. V tvorbě vyšel ze slohu Bacha, Haydna a Mozarta. Hlavním pilířem jeho tvorby je 9 symfonií. K nejpopulárnějším patří 3. Es dur – Eroica, 5. c moll – Osudová, 6. F dur – Pastorální a nejzávažnější je 9. d moll se závěrečným sborem na text Schillerovy Ódy na radost. Složil jedinou operu – Fidelio. Dále složil 32 klavírní sonáty (Patetická, Měsíční svit, Valdštejnská, Appassionata….), 5 sonát pro violoncello a klavír, 10 sonát pro housle a klavír (Jarní, Kreutzerova…), 16 smyčcových
kvartetů, houslový koncert D dur, trojkoncert pro housle, violoncello a klavír, 5 klavírních koncertů (5. Es dur – Císařský), ouvertury (Leonora, Egmont, Coriolanus), 22 variační cykly pro klavír, 3 ronda pro klavír, balet Stvoření Prométheova, oratorium (Kristus na hoře Olivetské) a Missa solemnis (Slavnostní mše). Česká klasicistní hudba Bohatý hudební život v českých zemích úzce navazuje na novoty klasické epochy celoevropské. Mezi našimi skladateli se objevovaly typy, které byly kompozičně předzvěstí nových hudebních směrů. Naši umělci navazovali na bohatou zásobu lidové tvořivosti, z ní čerpali mnohé podněty, které prolnuly i do celoevropského stylu. Nejvýznamnější osobností českého klasicismu v naší vlasti byl František Xaver Brixi (1738-1771), kapelník chrámu sv. Víta na Hradčanech. V rámci své funkce se věnoval hlavně tvorbě chrámové. Zanechal kolem 400 skladeb, z nichž mnohé pronikly i do zahraničí. Svatovítským kapelníkem byl též Jan Antonín Koželuh (1738-1814), autor chrámových i světských skladeb. Jako jediný domácí český skladatel komponoval opery. Velkou zásluhu na rozvoji hudebnosti našeho národa v nejširších vrstvách měli čeští kantoři. Výraznou osobností mezi nimi se stal Jakub Jan Ryba (1765-1815), rožmitálský učitel. Dodnes je velmi oblíbená jeho Česká mše vánoční („Hej, mistře!“). Své skladatelské úsilí věnoval nejen hudbě chrámové, ale i hudbě světské, ve značné části instrumentální. Na tehdejší dobu byl jako učitel velmi vzdělaný. Napsal první českou nauku o hudbě, od něho pocházejí první české umělé písně. Pro značné nepochopení svých novodobých zásad v rožmitálském prostředí volil dobrovolnou smrt. V malé osadě Citoliby u Loun skupina hudebních mistrů formovala skladatelskou školu, kterou představovali zvláště Václav Jan Kopřiva (1708-1789) a Karel Blažej Kopřiva (1756-1785). Jejich bohatá skladatelská činnost vydala díla srovnatelná s výtvory předních klasiků. Lidový tón zaznívá velmi výrazně v dílech dalších tvůrců, převážně učitelů, kteří věnovali pozornost zejména tvorbě vánočních pastorel, jejichž obliba dodnes neochabla. Z našich kůrů, ale i z koncertních síní můžeme slyšet pastorální skladby Tomáše Koutníka, Aloise Milčinského, Jiřího Ignáce Linka, Jana Michalíčky aj. Jen málokterý český skladatel té doby měl to štěstí, že se mohl doma plně věnovat hudbě. Většina musela odejít do emigrace, kde byly podmínky pro existenci a umělecké uplatnění podstatně lepší než doma. Často odcházely z domova celé rodiny muzikantů. Nejvíce se jich uplatnilo v Německu, někteří se dostali až do Paříže nebo Londýna, jiní přes Vídeň do Itálie. Řada našla uplatnění v Polsku nebo Rusku. Nejvýrazněji se do dějin evropské hudby zapsala tzv. mannheimská škola působící na dvoře falckého kurfiřta vedená Janem Václavem Stamicem (1717-1757). Jeho velkou zásluhou byl vliv na vývoj sonátové formy jako nejvyspělejšího kompozičního útvaru. Opustil generálbasový způsob hry a zavedl osamostatnění basového partu. V Berlíně působila rodina Bendů. Jiří Antonín Benda (1722-1795) je zakladatelem melodramatu (Adriana na Naxu, Pygmalion). Využíval příznačných motivů k charakterizování hlavních osob a situací v dramatu. Velmi cenné jsou jeho klavírní a houslové koncerty, skladby komorní, symfonie a sonáty. Ve skladbách jeho staršího bratra Františka Bendy (1709-1786) se objevují už znaky klasických postupů. Jedním z nejúspěšnějších českých skladatelů v cizině byl Josef Mysliveček Venatorini (1737-1781) – il divino Boemo, přítel Mozartův. Skladatelský odkaz reprezentují oratoria, chrámová hudba, koncerty, sonáty, komorní díla. Ve Vídni byli úspěšní bratři Pavel (1756-1808), autor opery Oberon a Antonín Vraničtí (1761-1820). Dále se zde uplatnili Leopold Koželuh (1747-1818), Jan Křtitel
Vaňhal (1739-1813). Výrazovými prvky romantismu se vyznačují hodnotné skladby symfonika Jana Václava (Huga) Voříška (1791-1825). V Londýně působil většinu svého života Jan Ladislav Dusík (1760-1812), který se věnoval převážně tvorbě klavírní. Do Paříže odešli Rejchové. Antonín Rejcha (1770-1836) dosáhl mnoha tamních poct. Byl mimo jiné profesorem pařížské konzervatoře, kde byli jeho žáky např. Charles Gounod, Hector Berlioz a César Franck.
Vzorový test 1) Renesance 2) Doba husitská 3) Baroko 4) Česká hudba v době baroka 5) Klasicismus 6) Česká hudba v době klasicismu 7) Vytváření dvojic: hudební skladatel - dílo
Test se píše ve čtvrtek 3.4.2014. Ti žáci, kteří se nemohou tohoto psaní zúčastnit si v době od 24.3.2014 do 28.3.2014 domluví osobně termín napsání. Všechny práce budou napsány nejpozději do 4.4.2014. Termín a potřebné informace je možné si domluvit osobně v ředitelně ZUŠ, na tel.č. 604 338 870 či na e-mailové adrese:
[email protected].
Doporučená literatura: Luděk Zenkl – ABC hudební nauky
