Renesance
1. Charakteristika období 2. Italská renesance Dante Alighieri F. Petrarca, G. Bocaccio 3. Francouzská renesance F. Villon, F. Rabelais 4. Španělská renesance M. de Cervantes 5. Anglická renesance G. Chaucer W. Shakespeare 6. Latinsky psaná česká humanistická literatura 7. Česky psaná humanistická literatura
1. Charakteristika období V Itálii se renesance projevuje už začátkem 14. století, ve zbytku Evropy potom se zpožděním v prvních desetiletích 15. století. Konec renesance se vymezuje nástupem baroka na počátku třicetileté války, tedy počátkem 17. století. V českých zemích se renesance téměř neprosadila a i humanismus se vlivem husitských válek objevuje později, tedy koncem 15. století, za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců. Jméno získala renesance z francouzského renaissance = znovuzrození, obnovení. Název se tedy vztahuje k novému typu kultury, která se vrací k antické římské a řecké vzdělanosti jako svému vzoru. Středověk je odmítán jako barbarský a kulturně bezcenný věk a antická inspirace se projevuje ve všech druzích umění. Mění se také filosofie a celkový pohled lidí na svět okolo nich. Předmětem lidského zájmu přestává být Bůh, ale stává se jím člověk. Zvyšuje se lidské sebevědomí a vědomí lidské individuality. Proto, když nemluvíme o umění, užíváme spíše termínu humanismus ( z lat. humanus = lidský). K nejvýznamnějším evropským humanistům patří Erasmus Rotterdamský , Nicolo Machiavelli , Thomas More. Jazykem evropského humanismu je vytříbená latina. Technickým vynálezem, který změnil evropskou kultura na staletí, je knihtisk.Hned po jeho objevu, tedy kolem roku 1440, se zlevňuje a mnohonásobí knižní produkce. Objev mohučského mistra Johanesse Gutenberga prudce změnil přístup k informacím. Rozvoj prožívá v tomto období také přírodověda, zvláště astronomie a fyzika. Heliocentrická soustava Mikoláše Koperníka převrátila tradiční vidění vesmíru. Nikoliv Bohem vyvolená Země, ale Slunce je středem vesmíru. Tato teorie je brzy prohloubena Galileo Galileim a také dvěma astronomy, kteří působí na pražském dvoře Rudolfa II., Tycho de Brahem a Johannem Keplerem. Stejně rychle jako se mění představy o vesmíru, se mění i poznání našeho světa. Dálkové plavby španělských, portugalských a později anglických mořeplavců rozšiřují dosud známý svět o nové země i kontinenty. Kryštof Kolumbus, Vasco de Gama nebo Magalhaens přinášejí svým pánům obrovské koloniální panství a bohatství. Výtvarné umění a architektura objevují perspektivu. Zejména v Itálii a později v Nizozemí se objevují desítky skvělých malířů a sochařů. Vedle tradičních křesťanských motivů se objevují náměty z antické mytologie a podobizny. To logicky dokládá návrat k antice a větší důraz na individualitu člověka. Právě v malířském prostředí se rodí koncepce harmonické renesanční osobnosti s mnoha talenty a rozsáhlou šíří vzdělání. Díla Leonarda da Vinci, Michelangela Buonarroti, Raffaela Santi, Donatella nebo Bruneleschiho jsou základními pojmy všech učebnic umění. Odklon od středověké zbožnosti , silné zesvětštění církevních institucí a individualizace umění vyvolali pochopitelně i negativní reakci. Nejprve se objevují pokusy o vnitřní reformu katolické církve (František z Assisi). Přes poměrně velký úspěch těchto snah zůstává katolická církev ve špatném stavu. Začíná reformace. Ta vede k rozbití jednoty církve a vzniku nových křesťanských náboženství. Podle učení Martina Luthera vzniká luteránství, podle Jeana Kalvina kalvinismus. Protože tyto církve vznikly jako protest proti chování katolické hierarchie, mluvíme o nich jako o protestantských. Pro svůj návrat k textu Bible bývají nazývány také evangelické.
2. Italská renesance Italská města 13. století prožívají rychlý ekonomický rozvoj, který umožňuje jejich politickou samostatnost. Benátky, Milán a zvláště Řím a Florencie se stávají sebevědomými státy se samostatnou zahraniční a vojenskou politikou. K tomu však potřebují vzdělané úředníky a politiky. Vznikají proto nové univerzity a akademie s vysokou úrovní. V univerzitním prostředí se objevuje myšlenka sjednocené Itálie, která by navázala na velikost Římské říše. A to je vlastní začátek renesance. V umění se toto myšlenkové klima projevuje s malým zpožděním na přelomu 13. a 14. století. Vrcholu pak dosahuje o sto let později v obrazech Leonardových, Donattelových, Raffaelových a sochách Michelangelových. V literatuře je naopak vrcholem už století čtrnácté, které přináší trojici florentských renesančních autorů. Dante Alighieri (1265 – 1321) Narodil se ve florentské šlechtické rodině. Ve svých osmnácti letech potkal Beatrici Portinari, do níž se zamiloval. Tato nenaplněná láska ovlivnila celé jeho dílo, přestože Beatrice brzy zemřela jako manželka jiného muže a sám Dante se oženil a se svou ženou měl alespoň tři děti. Aktivně se účastnil politického boje svého rodného města. Byl dokonce po krátký čas členem kollegia Priorů, která řídila město. Po porážce své strany byl odsouzen k smrti a donucen uprchnout do vyhnanství. Po celý život neztrácel naději na návrat. Zemřel však v Ravenně po devatenáctiletém vyhnanství. Začínal jako básník latinsky psané milostné poezie tzv. sladkého nového stylu (dolce stil nuovo). Tato poezie vychází z provensálské středověké milostné poezie. Své vrcholné dílo však píše už jako vyhnanec a vytváří první skutečně renesanční literární dílo. Božská komedie Rozsáhlá, italsky napsaná básnická skladba. Skládá se ze tří částí – Peklo, Očistec, Ráj. Každá část má třiatřicet zpěvů složených z trojverší – tercín. S úvodním zpěvem jich tak obsahuje sto. Děj je jednoduchý. Básník se v polovině svého života ocitne v lese, kde ho ohrožují tři šelmy, které symbolizují hříchy pýchy, smyslnosti a hrabivosti. Objevuje se zde duch římského básníka Vergilia, který na žádost Beatrice provede Danta podsvětím. Provází ho peklem a očistcem, do ráje jako pohan nesmí. Zde se však Danta ujímá samotná Beatrice, která ho vyvede zpět na zem. V pekle a očistci se můžeme setkat i se dvěma českými králi – Přemyslem Otakarem II. a Václavem II. , kteří zde pykají za to, že nepomohli Dantově rozdělené a bojující Itálii. Božská komedie bývá označována za první renesanční literární dílo. Námět putování hříšníka podsvětím je sice ještě středověký, ale silná kritičnost autora a jeho sebevědomí, s nímž uděluje tresty konkrétním osobám, je jednoznačně renesanční. Autor se zde staví na místo Boha a sám subjektivně rozhoduje o pekelných trestech i rajských odměnách. Také hlavní hrdinka, Beatrice, je renesanční postavou. Ve středověku by básníka nedoprovázela mrtvá milenka, ale Ježíš nebo sv. Augustin. . „Velebáseň Dantova je inspirována strašným utrpením z toho, jak pomoci sobě a s tím celému světu, jak zachránit duši svou a s ní duši celého křesťanstva. Boj o spásu vlastní duše i o spásu všeho křesťanstva je sám střed Božské komedie.“ F. X. Šalda, Zápisník,VI., str. 143.
Francesco Petrarca (1304 – 1374) Petrarcova milostná poezie si získala obrovskou oblibu už za jeho života. Byl na římském kapitolu dekorován vavřínovým věncem jako nejlepší žijící básník – poeta laureatus Zpěvník Obsahuje básně věnované Lauře, kterým dal novou nezvyklou formu – formu sonetu. V Čechách je proto tato básnická sbírka často vydávána pod názvem Sonety Lauře. Na rozdíl od Dantovy Beatrice je Laura živější, rozmarná, často odmítavá a svéhlavá. Zvláště její odmítání vypravěče zraňuje a působí mu bolest, kterou musí vyzpívat svojí poezií. Sonet (znělka ) – Lyrická báseň o čtrnácti verších. Ty jsou rozděleny do dvou čtyřverší a dvou trojverší. (4 + 4 + 3 + 3) První dvě strofy vyjadřují protiklad, obě trojverší pak usmiřující syntézu.
Giovanni Boccaccio (1313 – 1375)
Dekameron Rámcová novela, která v sobě zahrnuje sto příběhů. Z Florencie uteče před morem v roce 1348 deset mladých lidí, sedm žen a tři muži. Usídlí se na venkovském zámečku a aby jim rychleji utekl čas, vypravuje každý z nich každý večer jeden příběh, podle pořadí, které určuje královna večera. Jednotlivé příběhy jsou nejčastěji milostné a humorné. Každý večer je zakončen hudbou a tancem. Pro obsah některých novel měl Dekameron od počátku problémy s cenzurou a katolickou církví, která ho označila za dílo podněcující nemravnost. Rámcová próza – Obsahuje několik samostatných příběhů, které jsou vzájemně spojeny do jediného celku. Tomuto spojovacímu příběhu, do něhož jsou vloženy ostatní, říkáme rámec.
3. Francie Francois Villon ( 1431 – po r. 1463 ) Přijal jméno svého příbuzného, protože otce nikdy nepoznal. Díky podpoře strýce Villona vystudoval Sorbonnu a dostal se mezi vysoce postavenou společnost. Zároveň však udržuje styky s podsvětím, účastní se několika loupeží a nakonec ve rvačce o jakousi Isabelu zabije kněze. Musí prchnout z Paříže a skrývat se na venkově. Po dvou letech je omilostněn, vrací se do Paříže, ale brzy se zaplete do rvačky a loupeže a je odsouzen k smrti. Díky vlivu svých přátel je omilostněn a odchází z Paříže. O dalších osudech tohoto rváče, zloděje, vraha a zároveň geniálního básníka nevíme nic. Pro svůj způsob života a tragický životní pocit bývá nazýván prvním prokletým básníkem. Malý testament Velký testament Obě tyto básnické sbírky vznikají během pobytu ve vězení, kde Villon čeká na smrt. Vytvořil zde nový básnický útvar – francouzskou (villonskou) baladu. Ve svých básních se vyznává ze svého zkaženého života a svých hříchů. Omlouvá se bídou, která „z lidí vlky činí“. Současně vzpomíná na své známé, ironicky glosuje jejich životy a lehce přechází od patosu k jadrnému humoru. Právě konkrétnost postav a jejich osudů vyděluje Villonovu poezii ze středověké tradice a dává mu renesanční podobu. Francouzská (villonská) balada – má tři stejně dlouhé strofy spojené stejným rýmem. Čtvrtou strofu tvoří kratší poslání, jehož poslední verš je současně posledním veršem všech strof a vytváří tak refrén balady. Balada závěrečná Toť k závěti Epilogus: Chudák už dotrpěl Villon Jděte mu lidi na funus, až uslyšíte zvonit zvon. Váš oděv nachový měj tón. lásky se mučedníkem stal, jak na své varle přisáh on, než se světem se rozžehnal, , : Žil jako štvanec, byl to hnus: láska naň podnikala hon, i musel se dát na poklus, a odsud až po Roussillon křovisko není ani strom, kde by byl rukáv nenechal a kazajku či pantalon, než se světem se rozžehnal
Hadříčku zbyl mu sotva kus když smrt si přicházela proň a zakusil i horších hrůz byl zdrán jak od trní či spon - věřte, já nejsem fanfaronto osten lásky tak ho zdral i vydal ještě lásky ston, než se světem se rozžehnal A když už nadcházel mu skon, co myslíte, že udělal? Máz burgundského vyzunk on, než se světem se rozžehnal.
: Balada – Epištola přátelům Kdo pomůže, kdo pomůže mi z vás, Zachraňte mne vy aspoň, přátelé! Jsem v jámě, sám, ne v louce sedmikrás, Jsem zcela v tmě, v té šachtě zbahnělé, Bůh seslal strach a Štěstí svízelné. Teď holky sem i hoši zelenáči, Tanečníci, co podle noty skáčí, Hned samý smích, hned samá poklona, Hlas rolničky a ostrý jazyk dračíNecháte tu chudáčka Villona? Zpěváčkové, co namáháte hlas, co z tance máte tváře zardělé a bez groše jste zpití pod obraz, kdo zatřeštit si smíte vesele Moc váháte! Mně smrt tu ustele! Sem, pisálku, co pero veršem smáčí, až zdechnu tu, máš maso na pekáči? Jsem v čiré tmě, už spadla opona, obehnali mě zdí, až je to k pláči necháte tu chudáčka Villona? Jen pojďte sem, ať vidíte jak zhas, vy bez desátku panstvo zbujnělé, vy svobodní, ten i ten břichopas, Co vládne mu jen Bůh a andělé. Půst úterky mi zkrouh i neděle, že zuby mám jak háky k pohrabáči To po chlebu a ne snad po koláči. A vodou mučí mě dle zákona, spím bez pryčny, jen holá zem mi stačí necháte tu chudáčka Villona? Tak zvaní princové, ať starší, mladší, Přimluvte se ať král dát milost ráčí, Spusťte se sem, než Villon dokoná. Jen vepři jste, když jeden nohu vláčí, Od něho pryč se celé stádo tlačí. Necháte tu chudáčka Villona?
Balada Kterou Villon sepsal l. P. 1458 na námět vévody orleánského
Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám, dlím v cizotě,kde mám svou domovinu ač blízko krbu, zimnici přec mám nahý jak červ, oděn jak prelát sám směji se v pláči,doufám v zoufání, mně lékem je, co jiné poraní, mně při zábavě oddech není přán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán. Jen to mi nesporné, co plné stínů, kde světlý den, tam sotva znám, kde průzračnost, tam výkladem se minu, svou znalost vděčím náhlým náhodám, vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám, dím dobrý večer, jitro-li se skví, když ležím naznak, strach mám z padání, bohatství čekám, ničí nejsem pán, mám vše, co chci – nic, na čem srdce lpísrdečně přijat každým odmítán. K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu, ženu se k cíli, jehož nežádám, kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu, kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám, můj druh je ten, kdo vemluví mně klam a labuť černá je jak havran, dí, v tom spojence zřím, kdo mi ublíží, mně jedno jsem-li šalbě ve psí dán, mám v mysli vše, jen ne to nejbližší, srdečně přijat, každým odmítán. Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví, nic neznám, ač mám o všem vědomí. jsem stranický, jsem zastánce všech stran. Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí, srdečně přijat, každým odmítán.
Villon je v rukou soudního dvora: krkavec nebude poslouchati ptáčka! Sire, byl by to opravdu zlý skutek, pověsit ty písaříčky: básníci přece nejsou z tohoto světa: nechte je žít jejich podivným životem, nechte je, ať mrznou, ať mají hlad, nechte je běhat, milovat a zpívat: všechny ty děti jsou bohaté, vždyť mají duši plnou rýmů, které se smějí a pláčou a které rozesmívají a rozplakávají nás. Nechte je žít: Bůh žehná všem milosrdným a svět žehná básníkům. (A. Rimbaud – Dopis Karla Orleánského svému bratru, králi Ludvíku XI.)
Francois Rabelais ( 1483 – 1533 )
román Gargantua a Pantagruel Čtyřdílný satirický román. Typické renesanční dílo zesměšňující církev i scholastickou vzdělanost univerzit i celou tehdejší společnost. Má formu kronikářských zápisů. Děj začíná předčasným narozením obra Gargantuy poté, co se jeho matka přejedla drštěk. Jeho otec Grand Gousier se stará o jeho výchovu a nakonec ho posílá do Paříže. Tam Gargantua brzy pochopí nesmyslnost scholastické logiky a brilantně ji zesměšňuje. Musí se však vrátit domů, protože je jeho otec napaden nepřáteli. Ctižádostivý soused se svými velikášskými plány na dobytí Evropy nápadně připomíná Karla V. Gargantua ho pochopitelně na hlavu porazí. Jako svou odměnu si od otce vyžádá panství, ve kterém založí klášter Theleme. V něm platí jediné nařízení – Dělej si, co chceš! V druhé části románu se Gargantuovi narodí syn Pantagruel. Také on absolvuje velmi netradiční výchovu v Paříži a ještě překonává otcovy „hrdinské“ skutky. Podobně také absolvuje válečné tažení. Třetí kniha se zabývá výhodami a nevýhodami manželství, které chce uzavřít Pantagruelův přítel. Aby byl problém vyřešen, je třeba podniknout cestu do Indie, kterou popisuje závěrečná kniha. Existuje i pátá kniha této kroniky, která se hlásí k reformačním myšlenkám a obsahuje tvrdou kritiku katolické církve. Jejím autorem však zřejmě není Francois Rabelais a vznikla později, v počátku náboženských válek ve Francii. Celý román je napsán jadrnou lidovou francouzštinou, objevují se také vulgarismy. Jeho význam byl proto dlouhou dobu podceňován. Zejména latinsky píšící humanisté ho brali jen jako zábavné čtivo bez větší hodnoty. Teprve pozdější doba vysoko vyzvedla Rabelaisův humor a ironii i jeho praktickou životní filosofii. Pro svůj originální lidový jazyk byl román přeložen do češtiny až na počátku 20. století.
4.Španělsko Miguel de Cervantes Saavedra ( 1547 – 1616 ) Důmyslný rytíř Don Quijot de La Mancha Dvoudílný román, který vznikl původně jako parodie na rytířské a idylické romány. Don Quijot, chudý španělský zeman je poblázněn četbou rytířských románů a vydává se do světa, aby hájil čest a spravedlnost, ochraňoval slabé a získal náklonnost krásné a vznešené paní Dulciney. Na cestě ho provází sluha Sancho Panza, který zosobňuje realistický a pragmatický přístup k životu. Zažívají spolu nejrůznější dobrodružství, která obvykle končí výpraskem. Celý román je pestrou mozaikou jednotlivých dobrodružství, vzpomínek a vyprávění. Jeho hrdina přerostl z popleteného hrdiny rytířské parodie do podoby rytíře smutné postavy, muže jdoucího za svým vysněným ideálem bez ohledu na útrapy a pokoření. Zatímco rytířské romány jsou dnes už zapomenuty, Don Quijot je dodnes typem člověka bojujícího předem ztracený boj za svůj ideál.
Lope de Vega (1562 – 1635) Během svého života napsal stovky básní, desítky próz a neuvěřitelných 1500 dramat. . drama Fuenta Ovejuna (Ovčí pramen)
5. Anglie Geoffrey Chaucer ( 1340(43) - 1400 ) Pracoval jako diplomat anglické královny v Itálii. Zde se seznámil s Boccacciovým Dekameronem. Podle jeho vzoru sepsal po návratu do Anglie obdobnou rámcovou novelu. Canterburské povídky Nedokončená rámcová veršovaná novela obsahující 24 povídek. Skupina třiceti poutníků, kteří putují k hrobu sv. Tomáše Becketa do Canterbury, se zastaví na nocleh v hostinci U Kabátce. Aby jim lépe utekla noc, vypravují si příběhy, jejichž obsah i forma se radikálně liší podle postavení vypravěče. Student vypravuje nevázaný milostný příběh hovorovým jazykem, kdežto třeba jeptiška své mravoučné vyprávění zcela spisovnou angličtinou. Argotická mluva zazní v příběhu opilého námořníka. Poutníci v Chaucerově podání jsou živý, skáčou si do řeči, urážejí se, hádají sejedí a pijí. Po této stránce Canterburské povídky převyšují Dekameron. Vrcholem Canterburských povídek je vypravování nezkrotné a sebevědomé stárnoucí ženy z Bath, která přežila už pět manželů a vypravování odpustkáře, šejdíře a podvodníka s plnou pusou pokory a askeze, ale ve skutečnosti toužícího po majetku za každou cenu. Zde se Chaucerova ironie projevila naplno. Když vzpomenu si na své mládí,Pane, na rozkoše a choutky nespoutané, dodneška mě to ještě lechtá v hrudi. Pocity libé dodnes ve mně budí, že jsem si lízla života až u dna. Leč stáří, běda, jedovatá ta studna, vysála z kostí všechnu dřeň a krásu. Nu sbohem! Adieu! Táhněte si k ďasu! Pel pryč už je, už neshledám se s vámi, teď obchoduji leda s otrubami, a přece vzhlížím na svět vesele.
Žena z Bath
William Shakespeare ( 1564 – 1616 ) Básník a dramatik. Jeho divadelní hry se hrají s neuvěřitelným celosvětovým úspěchem dosud. Většinu námětů převzal ze starší literární tradice, ale dal jim nadčasovou formu, která dodnes nepřestává zajímat diváky a čtenáře jeho her. Představitel tzv. alžbětinského divadla (anglické divadlo za vlády královny Alžběty), herec a spolumajitel divadla Globe (Svět, Zeměkoule). Narodil se i zemřel ve Stratfordu nad Avonou, ale téměř celý život prožil v Londýně. A. Divadelní hry 1. Tragédie Vycházejí obvykle z jediné lidské emoce (láska, pomsta, žárlivost, nevděčnost). Romeo a Julie
Hamlet Othello Král Lear 2. Komedie Večer tříkrálový Zkrocení zlé ženy Mnoho povyku pro nic 3. Historické hry a) na antický námět Jindřich Richard b) na motivy anglických dějin Julius Caesar 4. Pohádkové hry Zimní pohádka Sen noci svatojánské Bouře B. Poezie - Sonety
6. Český humanismu - Latinsky psaná literatura českého humanismu Renesance a humanismus proniká do Čech téměř sto let po kontaktech okolí Karla IV. s Petrarcou, tedy koncem 15. století. Toto zpoždění je zaviněno chaosem husitských válek. Renesance se tak původní české literatuře vyhne úplně a v překladové se projeví jen několika povídkami z Dekameronu, které přeložil syn krále Jiřího, Hynek z Poděbrad. Humanismus se prosazuje zpočátku mezi intelektuální elitou chudých šlechticů, kteří pracují v královských kanceláří Jagellonců v Praze, Olomouci nebo Budíně. Zpočátku má pro svoji univerzálnost latinskou podobu, česky psaná humanistická literatura se objevuje o něco později, ale nakonec se stane dominantní. Hlavní představitelé latinské větve českého humanismu jsou tedy úředníci a diplomaté českých králů.
Jan z Rabštejna
( ? - 1473 )
Dialogus Je to rozhovor čtyř českých šlecticů, kteří se setkali v zahradě a debatují o náboženských a politických poměrech své doby. Celé vyznění práce směřuje v duchu loajality ke královské politice proti občanské válce a náboženským nepokojům. Z díla je cítit odpor humanistického myslitele k násilí a současně hluboká oddanost a láska k národu. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic báseň Žaloba na mravy Čechů
( 1461 – 1510 )
7. Česky psaná literatura českého humanismu Souběžně s latinsky psaným humanismem se objevuje také jeho česky psaná podoba. Zpočátku si musí své postavení probojovávat proti dominantnější latině, ale od poloviny 16. století se naopak česky psaná literatura stává dominantní. Latinsky psaná literatura se ocitá na okraji zájmu autorů i čtenářů. Z doby konkurence latinsky a česky psané literatury je autorem našeho zájmu Viktorin Kornel ze Všehrd ( 1450 – 1520 ) Stejně jako Hasištejnský začínal v královské kanceláři, a to jako právník. Není tedy divu, že i jeho nejvýznamnějším dílem je právnický spis. O práviech, o súdiech i dskách země české knihy devatery Aby prokázal, že čeština je stejně dobrým jazykem jako latina, věnuje se překladům z tohoto jazyka. Asi nejznámějším je překlad Knih o napravení padlého od Jana Zlatoústého, ke kterému připsal předmluvu vášnivě hájící český jazyk a českou kulturu. Daniel Adam z Veleslavína ( 1546 - 1599 ) S tímto překladatelem, vydavatelem a tiskařem se dostáváme do druhé poloviny 16. století, do doby vrcholu české humanistické kultury. Vyženil tiskárnu svého tchána Melantricha a udělal z jeho podniku nejlepší nakladatelství v zemi. Nejde o autora vlastních děl vrcholné kvality, ale svými jazykově dokonalými překlady přesto dal název celé epoše, které se od obrození říká doba veleslavínská a mluvíme také o veleslavínské češtině. Z jeho vlastních prací jsou zajímavé slovníky, často vícejazyčné. . Václav Hájek z Libočan ( ? - 1553 ) Nejoblíbenější český kronikář z doby humanismu. Svou kronikou chtěl hájit pohled katolíků na českou historii proti kronikám vydaných ve stejné době protestanty. Kronika česká Věnoval se hlavně českému dávnověku, dobu husitskou velmi zestručnil a pojal poměrně negativně. Pro historika nemá větší význam, protože Hájek doplňuje i fakta a události, které se mu hodí do příběhu, ale ke kterým ve skutečnosti nedošlo. Objevují se zde naprosto fantastické postavy a příběhy. Hájek je skvělý vypravěč a jeho kronika byla oblíbeným čtivem až do konce 18. století.
Krištof Harant z Polžic a Bezdružic ( 1564 - 1621 ) Představitel cestopisné literatury, která v tomto období prožívá mohutný rozmach. Cesta z království Českého do Benátek, odtud po moři do země svaté, země judské a dále do Egypta. Směr cesty je naprosto obvyklý. Do míst Kristova ukřižování mířili stovky poutníků.
Snaha o přílišnou učenost je někdy na závadu plynulosti a zajímavosti vypravování. Jazyk cestopisu je nevytříbený a nedá se srovnat s Veleslavínovou uhlazeností.
Jednota bratrská Významnou roli v českém humanismu hraje i církev vzniklá po husitských válkách spojením radikálních přívrženců husitského biskupa Rokycany a posluchačů Petra Chelčického. Tyto dva proudy vytvořily Jednotu bratrskou. Ta svým důrazem na vzdělání a svým českým charakterem spoluurčovala tvář českého humanismu 16. a 17. století. Jan Blahoslav Biskup Jednoty bratrské v době, kdy se rozhodovalo o jejím dalším směřování. Vahou své autority nasměroval tuto církev k rozvíjení vzdělanosti a školství na našem území. Filipika proti misomusům Ostrý výpad proti zastáncům tvrzení, že Jednota bratrská by se neměla starat o vzdělání, protože to není nutné ke spasení, naopak člověka odvádí od Boha. (misomusové = nepřátelé věd a umění, tedy můz) Gramatika Musica Učebnice mluvnice a hudební výchovy určené pro školy Jednoty bratrské. Překlad Nového zákona Na tento překlad z řečtiny navázali další učenci Jednoty bratrské a z hebrejštiny a aramejštiny přeložili Starý zákon. Celý překlad získal jméno podle místa vydání – Bible kralická. Jde asi o nejvýznamnější český překlad Bible, který se užíval po čtyři století a po stejnou dobu ovlivňoval i jazyk svých čtenářů.
