Ročník II.
15. ledna 1916
R e d a k t o r : A n t . B. S v o j s í k , v r c h n í v ů d c e . V r e d a k č n í c h p r a c í c h v y p o m á h á 3. o d d í l p r a ž s k ý c h
Číslo 1.
junáků,
Předplatné 2 K i se zásilkou, jednotlivá Čísla po 20 h. — Redakce: Praha II. Náplavní ulice ííslo 5. — Administrace: E m i l Š o l c , nakladatelství v Karlině, Královská třída.
V mlze. Zimní obraz k z Kikonoš. Načrtl Cmeli - Jan Včelák.
»Škoda, že není na hřebenech jasno; viděli bychom po cestě Sněžku se dvou stran,« pravím k Faunovi, který dopíjel svoji obvyklou druhou dávku ranní kávy. »Jen aby tady byl už Kompas; odpoledne odjíždí dolů do Vrch labí na dráhu, aby před půlnocí dostal se do Prahy. A přece by rád ještě vykonal vyjíždku s vámi.«
Zimní nálady.
»Je tam 25 km; půl třetí hodiny tam, dvě hodiny nazpět, hodiau věnujeme obědu a odpočinku, nyní je půl deváté, nuže ku předu!« V tom ťuká Kompas na okno, s lyžemi na nohou, připraven k od jezdu. Rychle oblékáme své nepromokavé kabáty. Na dotaz přítomných odpovídáme: »Odjíždíme na Mísečné boudy. Cesty sice neznáme, ale máme ssebou mapu a Kompase.«
Str. 2.
Junák"
Číslo 1.
V okamžiku jsou lyže na nohou a brzy mizí nám z dohledu Zlatá Vyhlídka na Beneeku, stanice Českého Ski Klubu, jehož ochotou byl skautům i letos umožněn zitaaní pobyt na horách. Zvolna stoupáme; jsme ve výši asi 1000 m a máme právě příle žitost pozorovati, jak slunce, dosud dosti nízko nad obzorem se naléza jící, zalévá svými růžovými paprsky širý kraj pod námi. Bohužel, krásná podívaná dlouho netrvá a za krátko octneme se v jemném závoji mlh, předzvěsti to hustých mraků. Dojem krajiny se rázem mění; kdežto dříve při volném rozhledu měli jsme pocit neomezené samostatnosti!, zasahuje nás nyní s přibývající mlhou bezestinná, jednotvárná šeď, jejíž ton mění se s houstnoucími neb řídnoucími chuchvalci oblak. Krátkou jízdou les ním úvozem dospíváme místa, odkudž budeme se bráti neznámou nám krajilnou, pročež sáháme k mapě a střelce, abychom si určili další cestu. Máme výhodu, že dnešní túra většinou vede lesními průseky; nejsou ovšem v jedné přímce, a proto nutno si při každé křižovatce uvědomiti kudy dále. Zbloudění při cestování v létě má v zápětí toliko ztrátu času nebo jiné nepříjemnosti, avšak v zimě může přivoditi poruchu zdraví, ba i ztrátu života. Stoupáme tempem pomalým, ač ne neunavujícím. Sypký sníh boří se pod nohama a naše stopa jest značena dvěma hlubokými kolejemi. Než naše námaha je odměněna krásným sjezdem a brzo jsme na třetině své cesty, na Černé skále. Bohužel, poznáváme, že jsme se přepočítali s ča sem; příč.nou toho je nepříznivý stav sněhu a vítr, který vane proti nám a žene před sebou »plnou náruč« chladivých par a mlh. Jsme na kritickém bodu své cesty; vidíme sotva 30 kroků a krom toho průsek končí v pasece. Kudy dále? Dle mapy víme jen tolik, že další cesta vede k severu průsekem, který nemůže být daleko. Rozchá zíme se davše si úmluvu, že ten, kdo průsek najde, píšťalkou přivolá ostatní. Jedu k severovýchodu, ale průseku nenalézám. V tom slyším hlas píšťaly, ale na místě od západu, zdá se mi, že zní od jihu. Rozhodl jsem se vrátit se zpět dle vlastních stop a záhy slyším radostné volání: » Pojeď! My vidíme!« »Tady je sluníčko! . . .« A vskutku; najednou se okolí rozjasňuje, mlhavý závoj řidne, trhá se a již přilmhuřuji oči nezvyklé na přímé sluneční světlo. Fauna a Kompase vidím na kraji hledaného průseku ob hlížející krajinu náhle se objevivší. Hledám příčiínu, proč zvuk píšťaly přicházel od jihu místo od západu. Byla to vysoká stěna lesní, vzdálená ode mne asi 50 kroků, jíž jsem dříve pro mlhu neviděl ; tak vznikala ozvěna, která mne mohla snadno svésti s pravé cesty. Z'a chvíli byli jsme na »Václavském náměstí«, tak se totiž nazývá průsek, který svojí délkou i' šířkou připomíná pražské náměstí a liší se od něho toliko příkřejším spádem. Již při pouhém pohledu těšili jsme se na zpáteční cestu, kdy nebudeme jako nyní stoupat »nahoru k Museu«, ale »dáme si jeden velký přímo«. Za půl hodiny jsme u svého cíle — na Mísečných boudách. Avšak času jsme nedodrželi; místo v jedenáct, jsme zde málo před polednem. Za hodinu vydali jsme se na zpáteční cestu. Počasí nám přeje; vítr věje nám do zad a mrzne; neboříme se již do sněhu a lehce klouzají lyže po sněhovém povrchu. Počíná nám vrchol rozkoše; jsme nahoře na » V á -
Číslo 1
Junák"
Str. 3.
clavském náměstí«. Kompas prvý se pouští v let, následuje Faun a když ho vidím asi; ve třetině srázu, pohlédnu na hodinky a pouštím se za ním . . . Dráha je výtečná; před několika dny svážely se tudy na velkých rohačkách kmeny, které upěchovaly plochu sněhovou; kromě toho povlékla se nyní polozmrzlým povlakem. Jedu rychleji a rychleji — v ko lenou lehce pokrčen, abych vyrovnával nerovnosti půdy — pozor, slabá zatáčka na právo ; lehce se nahnout do středu oblouku a levou nohou
Lesní partie na Žalém.
maličko »pluhovat« — srázu přibývá, pohyb přechází v rychlíkové tempo, ach, toť snad pravá definice »volnosti« v letu zahlédnu ještě mrak nad lesem, jenž vypadá jako záhadný profil fantastické hlavy a stromy na pokraje lesa letí vzad, jako když se pohybují kolem plotu; setrvačností daleko ještě letím po rovihě . . . Sjezd trval 2 minuty, kdežto výstup 12. Nastupujeme další cestu podle dopoledních svých stop. Mlhy nás opětně zahalují, ale jakost sněhu je lepší, což je viděti i z porovnání časů; cesta na Mísečné boudy trvala 3 hod. 22 min., nazpět 1 hodinu 35 minut. Zimní turistika klade četné podmínky, ale odměňuje mnohonásobně. Poznali jsme to i letos, byť i Krakonoš vůči českým skautům neplýtval tentokráte svými dary tak jako o vánocích minulých.
Str. 4.
„Junák"
Číslo 1.
V ý c v i k d i v o k ý c h šelem.
Nap al Fr. C. Bostock, zvaný „Americký král zvířat".
Muž, který se chce státi dobrým krotitelem šelem, musí míti řadu vlastností, jež jsou vlastně povinnými složkami povahy každého skauta. Musí býti na př. svrchovaně trpělivý, pevný, laskavý a neohrožený. Musí býti tělesně zdatný, dbáti své tělesné zdatnosti hlavně tím, že se zdržuje všeho, co zdraví rozrušuje, zvláště pití lihových nápojů. Vypadá to dosti neuvěřitelné, ale jest to pravda, že šelmy ihned poznají na svém krotiteli každou tělesnou i duševní poruchu. Nejmenší umenšení sebevědomí a vlády nad sebou u krotitele má za následek zmen šení jeho vlivu a vlády n,ad šelmami. A od toho okamžiku jest jeho život skutečně v nebezpečenství, neboť šelma poslouchá jen toho člověka, před nímž má respekt. Mnohý nezasvěcenec se domnívá, že divoká zvířata krocena jsou mocí a ukrutností, jíž krotitel vůči nim projevuje a tím je nutí k po slušnosti. Mínění toto jest úplné klamné. Zvíře koná jistý výkon v ma néži neb v kleci jen proto, že si zvyklo konati onen cvik postupem času zcela mechanicky. Je to jen výsledek dlouhého a trpělivého! výcviku. Nej lépe mohu vám vše ukázati na určitém případě: vezmu na př. lva a popíši vám jednotlivé odstavce jeho výcviku od počátku až do oka mžiku, kdy se poprvé představí obecenstvu. Na počátku cvičí se v neveliké kleci. Dlouhá tyč, jež dosahuje od předu klece až do pozadí, vloží se mezerami mezi mřížemi, na podlahu klece. Lev se rozizuří a vrhne se ihnied na dřevěnou tyč a rozdrtí ji v okamžiku zuby na třísky. Krotitel vloží hned do klece jinou tyč a opa kuje to tak dlouho, až si zvíře na tyč úplně zvykne. Krotitel pozdvihne pak tyč a pohladí jí lva po zádech. Zvíře má příjemný pocit a nebrání se v nejmenším. Na to položí se kus masa na konec tyče a podá se šelmě. Celá tato procedura opakuje se denně, ale vždy s tyčí o něco kratší, až konečně jest to hůl o málo delší, než rámě dospělého muže. Krotitel zkouší pak pohladiti lva po hřbetě rukou. Protože prsty jsou jemnější tyče, lev má pocit ještě příjemnější a drží zcela klidně. Tím vykonán důležitý krok ,ve výchově lva: zvykl si na hůl a na pří tomnost a dotek krotitelův. Přikročíme na to k dalšímu, a možno hned říci, nejnebezpečnějšímu odstavci dresury: krotitel postaví nejprve za mříže klece židli a staví ji tam tak dlouho, až si lev na n,i zvykne. Pak vstoupí do klece a postaví se za židli. Lva to z počátku zarazí — ale vida, že ani člověk ani židle nijak mu neubližují, zaleze do kouta a vrčí, jakoby přemýšlel. Tak si zvyká pomlalu na přítomnost krotitelovu v kleci. Nebezpečenství nastává, když krotitel musí lva vypuditi z jeho po stavení a žene ho z kouta d » kouta klece; nese při tom jako ochranný štít židli, již vyzdvihne do výše, kdykoli lev žene se po něm. V druhé ruce drží hůl. Lev vyskočí proti židli, a v tomtéž okamžiku krotitel vykřikne na svého žáka a pohrozí mu holí. Zastrašené zvíře odiplíží se do kouta klece a tam přemítá.
Str. 6.
„Junák"
Číslo 1.
Též krotitel opustí klec a opakuje cvik ten den co den, týden co týden, až sezná, je-li lev učelivým a možno-li na další výcvik vůbec pomýšleti. Během této doby pozná lev, že muž, který denně se jím zabývá, zároveň ho též krmí, a stane se příchylnějším. Dovolí, aby se krotitel pomalu k němu přiblížil a pohladil ho holí po hřbetě. Později hladí ho učitel již rukou, a tím učiněn opět důležitý další krok v dresuře. Nutno pak učiti lva, aby se otáčel tím neb oním směrem, aby vstal nebo si lehl na rozkaz svého velitele. Kdykoli poslechne, dostane za odměnu kus masa, neposlechne-li, nedostane nic. Jak jste již sami seznali, hlavní věcí jest, aby se poslušnost stala lvu zvykem, jaksi druhou přirozeností. Na to vpustí lva do arény, kde se později má představová ti obe censtvu. Nebezpečným jest zde pocit svobody u lva, jenž — zvyklý dosud na malou klec — najednou ocitá se ve veliké prostoře. Pobíhá divoce kolem a trvá to dosti dlouho, než si zvykne na arénu a než se krotitel může odvážiti k němu vstoupiti a zkoušeti s ním cviky nacvi čené v malé kleci. Po celý čas musí krotitel zacházeti se zvířetem jemně, mluviti k ně mu klidným hlasem a varovati se všeho, čím by lev mohl býti vyděšen neb znepokojen. Když si lev navykl na velkou, volnou prostoru, pro cvičí se s ním všecky cviky, jimž se učil v kleci a učí novým, stále postupně těžším, až je připraven, že může předstoupiti před obecenstvo. Krotitel učí jej na př. skákati. Nejprve položí učitel hůlku na podlahu a učí lva, aby hůlku překročil. Pak hůlku maličko pozdvihne a nutí lva opět, aby ji překročil. Opakuje se to neustále a vždy po< čase zdvihne se hůl do větší výše; lev konečně nemůže již hůlku překročiti a skočí do výše, by se dostal přes hůl. Skoky rostou postupně do výše tak dlouho, až zvíře přesně na rozkaz vykoná nádherný skok do žádané výše. Ze všeho jest zřejmo, že krotitel musí býti nadán neobyčejnou, přímo nevyčerpatelnou trpělivostí. Člověk, jenž by ztratil trpělivost a propukl snad v hněv, byl by v kleci nemožným. Žádné zvíře nedá se krotiti krutými prostředky; každá krutost naladí šelmu k divokosti a má za následek nemožnost neb aspoň jistě nebezpečnost dresury. Na konec dlužno připomenouti, že vše, co je v manéži a v aréně, musí býti zařízeno do všech detailů vždy stejně. Nač si zvířata při svých produkcích zvykla, musí najiti na svém místě při každé pro dukci další. Vše musí býti přesně na svém místě, jinak zvířata stávají se neklidnými a nepozornými, byť byla sebe lépe vycvičena.
Z d e n n í k u s k a u t s k é h o v ů d c e v poli. Dr. M. K.
28. září před Přičinovičem. Jedeme do nových posic. Setmělo se. Ve vší tichosti zapřaženi koně k dělům a muničním vozům a naše baťterie pomalu a bez hluku (kola byla ovinuta slámou) šine se polní cestou, kterou ještě před půl hodinou rozrývaly srbské granáty. Panuje dusivé zlověstné ticho —
Číslo
1.
„junák"
Str. 7.
ani puška se neozve. Zahýbáme do dlouhé, ztemnělé, opuštěné vsi. Za domky hluboko v zemi zahrabány krčí se reservní setniny pěchoty a na silnici vedoucí středem vsi není vidět ani človíčka. Míjíme úplně rozstří lenou věž vesnického kostelíka, jejíž trámoví bělá se v měsíční záři proti tmavému nebi jak žebra obrovského kosthfvce. Sotva jsme za vsí odbo čili do polí, hvízdlo nad námi několik kuliček a ozval se zcela na blízku praskot pušek. Přidali jsme do kroku a čím rychleji jsme jeli, tím větší hluk tropila kola a tím častěji klepla některá kulička do vozů. Oddechli jsme si, když za malým lesíkem vyjeli jsme na louku, kde jsme byli1 poně kud kryti. Děla zakopána na poli chráněném před zraky Srbů nevysokým porostem. Usadil jsem se v opuštěném chlévě asi sto kroků stranou od batterie. Sotva jsme ulehli na otepi slámy — moji čtyři kamarádi a já, sotva jsme zavřeli oči, ozval se v dáli zmatený hluk a šum a každé zavanutí větru donášelo k nám jednotlivé složky onoho hukotu — třesk pušek a pravidelný rachot pušek strojních. A jako požár šířící se prérií, tak zde blížil se válečný ryk zachvacuje stále bližší a bližší střelecké zákopy. A za chvíli nebylo možno již hlavu vystrčit ze dveří pro spousty bzučících a hvízdajících kuliček. Přestane-li naše pěchota střílet, pak je slyšet na volném prostranství šumot letících kulek (srbské pušky není téměř slyšet — jsou dosti daleko od nás) ; kuličky jakoby šepotaly a tímto tichým ševelem vysoko letících projektilů občas jako bič švihne zlověstný hvizd některé příliš blízko svi štící kuličky, nebo hlubším tonem zabzučí nějaká od kmene odražená ku lička — těm říkáme »brčalky«. Chvílemi je slyšet v tomto zcela nepravidelném hluku pravidelný praskat strojních pušek, jenž připomíná zvuk šicího stroje v chodu. Mocně působí kontrast mezi klidným zášeřím panujícím pod mohutnými několika duby před chlévem, kde měsíc mléčnou září polévá tiché, nehybné u kmenů stromů přikrčené postavy vojáků a mezi sykotem a hvizdotem. ne sčetných kulek, které rvou větve i listí z korun dubů, tvrdě narážejí na zdi našeho útulku a ostře se zarývají do stromových pňů. Boj trval s nezmenšenou prudkostí dokud se nerozhovořila děla. Čtyři záblesky a jim v zápětí sledující třeskné, ostré rány z děl -— » P a leček (náš komandant) šimpfuje!« jsme si řekli. Hvizd granátů přerušil monotónní vřavu. Pak v dálce ozval se zvonivý třesk explose. A již jedna rána za druhou otřásala naším útulkem a když se př idružil dunivý bas našich houfnic, byla válečná muzika úplná. Ohlušeni, oslepeni, duševně i tělesně vyčerpáni, ulehli jsme, abychom pokračovali v přerušeném spánku. A v tom hvizd, tupý náraz a spousta malty sesypala se nám do obličeje. Kulička vlétla do chléva otevřenými dveřmi — ovšem zavřenými byla by stejně dobře prošla — a zaryla se do zdi těsně nad našimi hlavami. Uposlechnuvše tohoto významného pokynu přeložili jsme svoji »ložnici« do protilehlého kouta. Střelba pomalu utichala, až zmlkla docela. Jen jednotlivá rána z pušky se ozvala a k nebi občas se vznesla raketa světelná, šíříc zelené světlo nad ztichlým bojištěm. První noc nebyla příliš slibná — pro spánek zbylo nám z ní málo.
Str. 8.
Ju"ák"
Číslo
1.
29. září. Co scházelo, to přibrali jsme sobě z dnešního dne. A bylo toho dost. Desátá hodina dopolední nezdála se nám dosti vhodnou dobou k mytí, pro dnešek jsme si tento obřad odpustili. Nebylo to poprvé ani na posled. Na zprávu, že zůstaneme delší dobu na místě, usnesli jsme se, že se v chlévě pokud možno pohodlně zařídíme. Dobrý můj přítelíček W . se slovy: »Když jsi byl u »skautů« ka prálem, vyznáš se asi v zařizování přírodních kvartýrů« a navrhl, abych byl pověřen čestným úkolem z chléva utvoíJt slušné obydlí. Dal jsem se hned do práce. Po včerejších zkušenostech zřídil jsem před vchodem ochrannou zeď z cihel a prken a používaje dopoledního klidu — střelba začínala obyčejně až k večeru — jal jsem se shánět za řízení do bytu. Chlévek stojí ve stínu osamělé skupiny několika obrovských dubů, je to asi 6 m dlouhé a 3 m široké cihlové stavení kryté deskovou stře chou, bez oken s jediným vchodem. Z několika prken sbil jsem dvéře, při čemž hřebíky jsem musil pracně dobývat z dubových prken jakési polozbořené kolny. Veřeje jsem vzal z nedalekého, vypáleného stavení a do dveří za sadil okénko, které mi sluha až bůh ví odkud přinesl. Nebyloť daleko ši roko jediného okna nerozbitého. Aby pak můj zcela primitivní výtvor alespoň trochu odpovídal moderní době, v níž byl zhotoven, zřídil jsem na něm pomocí špulky, motouzu a cihly: »Pozor! Nezavírat! Zavírá Zefýr!« Tento výtečně se osvědčivší přístroj musil být později odstraněn, když se byl totiiž motouz prodřel a vcházejícímu komandantovi spadla podstatná část Zefýru — cihla — s výše asi 2 m na nohu. Solidnost výrobku byla dokázána, neboť cihla se nerozbila. S nohou to bylo trochu jiné. V jedné polovině místnosti byla ložnice nás pěti a moje pracovna, v druhé části pak zřízena společná »jídelna«. Postele ač více než jednoduché -— otep slámy obražená prkénky — se osvědčily znamenitě. Byla to místa, odkud přes 9 hodin ráno »nebylo návratu«. V é žlabu, táhnoucím se po celé délce zdi měli jsme svoje zavazadla a zásoby. Bylo pak jednou z nepříjemných funkcí mých do hlížet, aby večer bylo opět vše složeno a připraveno k odchodu, neboť vzhledem k blízkosti naší linie (asi 500 kroků) i srbské (asi 800 kroků), nevěděli jsme dne ani hodiny. Psací stůl můj zastupovala obyčejná dřevěná židle a »fauteuill« — ševcovská třínožka. Z mosazných kloboučků, jimiž jsou chráněny špičky šrapnelů zhotovil jsem si velice praktické svícny, popelníčky, sirníky a cedníček na čaj. K jídlu svolával jsem kamarády zaměstnané u batterie zvuky »gongu«, velké to dělové nábojnilce zavěšené před domkem. Ze žlabu, v jídelně umístěného, jsem odstraněním přední jeho stěny a vyložením slámou zřídil zcela pohodlnou lavici a před ní postavil dlouhý, úzký stůl. Židle nahradily dubové špalky. Pro jídelnu pořídil jsem z lesklé plechové krabice lampu s reflektorem. Přítel W . sčítaje ve škeré obrázky jediné skutečné svíčky, které odrazem se vytvořily na zpro-
Číslo 1.
„ Juuiik
Str. 9.
hýbaných a pomačkaných stěnách reflektoru vypočítal svítivost mé lampy na tt9/í svíčky. Tím bylo vlastní zařízení bytu hotovo. O jeho výzdobu jsem se rovněž postaral. Hliněná amfora s několika větvemi žloutnoucího listí oživila kout v »jídelně« a několik uměleckých pohlechufc a maličké zá clonky z bílého organtinu na okénku ve dveřích dokončily proměnu chléva v cosi, co při troše dobré vůle a obrazotvornosti mohlo být na zváno lidským obydlím. Slunce zapadlo. Sedě mezi dveřmi, pozoruji vojáky, jak si pod stromy u malých ohníčků pekou, vaří, smaží, dusí všelijaké lahůdky, které si za celý den sehnali, aby si přilepšili. Stmívá se. Náhle třeskla do dubu před dveřmi kulka až třísky odlétly do stavení. A za prvou hned celý roj kulek zasvištěl mezi! stromy a v tom okamžiku bylo pusto okolo ohňů. Za kmeny stromů, za zdmi domku, za cihlami a sudy krčili se vojáci a každý z nich úzkostlivě svíral v rukou svoji nedovařenou, nedo pečenou, nedosmaženou večeři. A kuličky jen syčely a přerážené větve pa daly se stromů. Včerejší koncert se opakoval a poněvadž trval poněkud déle, překazil nám slavnostní banket, kterým jsme chtěli zasvětit nový svůj útulek. 30. září. Stany vojska venku tábořícího byly ráno pokryty jinovatkou a ci telná zima dostala se i nám pod pokrývky. Nechtělo-li se nám z postele tím méně jsme pociťovali touhu po mytí a odložili je k návrhu přítele Z . až na neděli. Snídaně — tekutina — půl čaj, půl káva, půl bláto a do hromady pro svoji vyšší teplotu dnes vítaný nápoj, rozproudila krev a my konečně vyhrabali se z houní. Jednohlasně usneseno postavit kamna. Toť se ví, že to zas připadlo na »skauta«. Během dopoledne jsem zbu doval z cihel slušná kamna. Celkový vzhled pokoje jimi sice nezískal, za to však milé teplo šířící se z kamen a mihotavá zář linoucí se z nezamazaných spár do setmělých koutů chléva dodávaly mu zvláštního in timního, útulného kouzla. Venku je zimavé sychravé počasí. Sedím u své ho stolečku a píšJ dopisy. V kamnech praská vesele oheň a v sešeřeném tomto koutku je mi tak mile, teple i blaze, že nádech spokojenosti pře chází i ve vzpomínky na domov, jež mi táhnou hlavou a obyčejně zabar veny jsou smutně. Vzpomínám a zapomínám, kde vzpomínám. Náhle ozve se nade mnou kdákot a v otvoru vedoucím na půdu objeví se slepice. Otevřel jsem jí dvéře a pustil ji ven. Pak jsem vylezl na půdu a při svitu elektrické lampičky nalezl několik vajec. Dal jsem je co vzácné překvapení upravit pro dnešní slavnostní hostinu večerní. K ve čeru se slepice vrátila a zmizela opět na půdě. Neseděl jsem ani deset minut na svém místě, když mně upozornil lehký šramot na stropě na ma lého šedého tvora, zcela kryse podobného, s růžovým nosíkem a vever čím šedým ocáskem. Seděl na trámu nade mnou a černýma jiskrnýma očkama si mne prohlížel. Byl fo plch. Seděl jsem tiše a pozoroval ho. Prováděl akrobatické kousky na stropě, až konečně opatrně slezl po zdi ke mně a zamířil ke krabičce su charů ležící na mém stolku. Nemohl však na ně dosáhnouti. Vzal jsem kousek sucharu a opatrně jsem mu jej podal. Utekl, ale hned se zas vrátil
Str. 10.
Ji"ák
Číslo 1.
a po několika nesmělých pokusech uchopil nabízený suchar a usadiv se s ním na trámu, chroupal ho s nadšením. A pak si přišel ještě pro jeden. Rozkošný ten tvoreček bavil mne až do večera. Pak zmizel tak tajuplně, jak byl přišel. — — Se soumrakem slezli se všichni přátelé — celkem deset -— k spo lečné zahajovací večeři. Nálada byla rozhodně slavnostnější než jídelní lístek, zvláště když se zjistilo, že zlatý hřeb večeře — vejce — jsou až na tři — už nasezená. Bylo nám veselo a po víně, od něhož ani ten největší optimista nemohl očekávat takových účinků, jaké tehdy mělo na účastníky, dali jsme se do zpěvu. Pěli jsme právě se zanícením refrain historické písně o »kanonýrovi Javůrkovi, co u kanónu stál a pořád ládoval«, když tu jako ta koule, která » přiletěla a prudce«, vrazil do pokoje dělostřelec a poslušně hlásil, že má naše »baterka« »třííet« a že páni mají přijít ke »kšicům«. V na dšení pěveckém jsme přeslechli, že venku se rozzuřila bitva. Chudák velitel musil ven k batterii do čiré tmy, kde krupobití střel tříštilo stromy před našimi dveřmi. Stáli jsme mezi dveřmi, svítili mu na cestu a s napětím pozorovali, jak se plazí po nekrytém poli, kde ku ličky ve strništi jen šustily. Zmizel ve tmě. A po chvíli napiatého očeká vání vypálená salva z našich děl byla nám radostným znamením, že se přítel dostal zdráv k batterii. Prostřelilo mu »to« jen čepici a cíp pláště. 1. října." Teď když máme kamna v bytě, nemůže si nikdo stěžovat na zimu a studenou vodu; a tak jsme byli dnes již před osmou vzhůru a věnovali se provádění ranní toiletty — poprvé po 4 dnech. Při slavnostní této pro ceduře hrály hlavní roli rýžový kartáč a — zacherlín. V Jž 1 0 přišla pošta. Byl to vždy nejjasnější moment z celého dne. V místnosti, kde před chvílí pro křik, zpěv a smích nebylo slyšet vlastního slova, nastalo hrobové ticho, jakmile se ve dveřích objevil voják s poštou. Když pak se z poštovního pytle vyhrnula záplava růžových lístků, bílých psaníček, tiskopisů a vzorků bez ceny, vrhli se všichni okolo stolku shromáždění jak dravci na zásilku a každý s horečným chvatem vyhle dával svoji korespondenci. Když byla pošta rozebrána, proměnil se chlívek v čtenářskou besedu. Jeden se usmíval nad lístkem, druhý nedočkavě dobýval se do příliš důkladně zalepeného dopisu, třetí zvědavě kuchal vzorek bez ceny, čtvrtý úplně zmizel za plachtou »Národních Listů« a k malé radosti ostatních do čtení zahloubaných, každou chvíli slavnostně ohlašoval nejnovější zprávy. Pak se rozešli každý na své stanoviště a se šli se zas až u oběda. Po obědě jsem vyřizoval svoji korespondenci sedě u sálajících ka men. Poněvadž nebylo tu nikoho, kdo by mi byl mluvil do psaní, hroma dily se rychle popsané lístky a nevím, kolik bych jich byl popsal, kdyby mne nebyl ze psaní vyrušil povědomý kdákot slepice na půdě. Jako včera, tak i dnes nalezl jsem v slámě vajíčko. Úderem 3. hodiny kde se vzal tu se vzal — plch. Přišel si pro su char. Tentokrát si vlezl přímo do bedničky se zásobami, aby měl větší výběr. Za rozevřenými novinami, v nichž jsem vystřihl otvor, pozoroval
Číslo 1.
Junák"
Sír. 11.
jsem č i é zvířátko, jak si se zájmem prohlíží předměty ležící přede mnou na stolku. Jakmile se ozvaly první střelné rány — zahájení to večerního reje — a první kuličky zašustily ve střeše — zmizel plch. K večeru mimo množství různých lahůdek přivezl přítel W . z Mitravice sebou kytaru a housle. Byl to veselý večer a poněvadž toho dne dali Srbové v noci pokoj, protáhla se zábava při zpěvu doprovázeném oběma získanými instrumenty až do rána. y
Ze vzpomínek 16. oddílu. Vypráví K.
Byl krásný letní podvečer, kdy jsme seděli v unhošťských lesích kol táborového ohně, u stanů, které jsme tam na několik dní rozbili. Tábo řili jsme nedaleko hájovny, které tamější lid říkal »lesárna«, a jejíž oby vatelé nám vycházeli ve všem vstříc. Hajný dovolil nám zásobovati se souškami lesních velikánů, jeho žena opatřovala nám chléb, máslo a mléko téměř za půldarma, a myslivecký mládenec, jemuž nikdo jinak ne řekl než »Cečetka«, a který měl v lesárně malou sedničku, chodíval s ná mi po lese, a zasvěcoval nezkušené do jeho tajů..Přicházel k nám i za nočních obchůzek -— a takové chvíle bývaly nám nejmilepší. Usedl s naší hlídkou opodál stanů, aby nerušil spící, a jal se vyprávěti příhody, které zažil za své lesní praxe. Obyčejně, když dopověděl, byl již celý náš nárůdek vzhůru, a za balen v houně, krčil se kol Čečetky. Nikdo ve stanu neodolal čarám jeho vyprávění. Bývalo v tom někdy trochu »latiny«, ale ta vyprávěné udá losti jen zpestřovala. I dnes čekali jsme na svého »čečetku«, a sedíce kol praskajícího ohně, pěli jsme tiše oblíbené melodie našich národních písní. Teprve kol 10. hodiny hlásila hlídka, že jde »návštěva«, Cečetka že jde besedovat. Po hlučném uvítání usedl s námi k ohni, a chystal se vesele »k dílu«. V tom však, jako by si vzpomněl, položil prst na čelo a přidušeným hlasem vysvětloval: »Abych nezapomněl, musím vám říci, že ti dva chlapi, kteří tu s vámi předvečer mluvili, a které jsem z dálky pozoroval — jsou pytláci ! Mohli jste si všimnouti, že mhouří stále oči, poněvadž jsou uvyklí na noční tmu. Mějte se před těmi poberty na pozoru. — Kam pak šli odtud?« Ukázali jsme v levo do lesa. »Těm to nedaruji!« A bez dal šího vysvětlování vyskočil a běžel naznačeným směrem. Ulekli jsme se, a čekali každým okamžikem výstřel — ale za chvíli vrátil se Cečetka sám. Byl rozmrzen, že ve tmě je těžko přijít py tlákům na stopu, a vrátil se ihned do lesárny. Večer se nám pokazil a ulehli jsme ihned do stanů. Jen Zeyerovská dvojice Amisa a Amila opustila ještě tábor, a vydala se na oblíbené noční obchůzky spícími bory. Na cestu svítily jim světlušky. Došli na pokraj lesa k lučině, která spojovala les s nedalekým ryb-
Junák
Str. 12.
Číslo 1.
níkem, kde právě koncertoval ochotnický sbor žab. Naše dvojice stanula, by poslechla si žabí arie, když tu proti nim vynořila se z nočních par postava kráčející tiše k lesu. Oba stanuli, a hlasitým hovorem chtěli na se neznámou postavu upozornit. Jakmile je však neznámý zaslechl, obrátil se poněkud v právo a skryl se za nepatrným keřem. »Doskoč rychle pro Čečetku,« velel Amis Amilovi, »ať si přijde chlapíka prohlédnout!« Amil se odplížil ihned k lesárné, a nastalo opět ticho. Amis mohl si oči vyhledět, aby v rostoucí tmě neznámého nepropásl — a čekal netrpělivě na příchod Amilův. As za čtvrt hodiny se vrátil — ale sám. »Všichni už tam spí!« hlás.l. Čečetkovi klepal jsem na okno důkladně, ale i ten už spí. Nikdo se neozval.« »Vzbuď tedy hajného!« velel znovu Amis, a věrný Amil spěchal vyplnit rozkaz. Sotva však Amis osaměl, zpozoroval, že postava se zvedla — a kráčí — přímo k němu. Uskočil tedy mezi stromy — a ustopoval směrem k táboru. Když však viděl, že neznámý ho neúprosně sleduje, stanul, a kryje se za stro mem, zvolal do tmy: »Kdo tu?« — Odpověď žádná. — Sebral ve škeru svoji energii a optal se podruhé: »Kdo tu?« — »Ale nebojte se,« ozval se dobrácký hlas Čečetkův, »to jsem já, Cečetka. Obešel jsem si louku kolem rybníka, a čekal tu, nevrátí-li se ti dva chlapíci! Vyšel jsem z lesárny zadem!« » T o jsme tomu dali! My vás měli za pytláka — a Amil budí už hajného!« »No, vždyť není tak zle, tomu on už je zvyklý. Vraťme se tedy, aby hoši nebyli 01 nás ve strachu.« Právě došli jsme do probuzeného tábora, když spěchal nám hajný v ústrety. Spatřiv veselé tváře, pochopil vše a dal se též upřímně do smíchu: »Tož to je ten pytlák! No, toho zavřeme, až bude bručet! Jen mi to svěřte pod moc! Ten vás už nebude zlobit.« A vesele nám dával dobrou noc. Na naše omluvy jen opakoval: »Vždyť je to naše povinnost; na to jsme už uvyklí !•« A veselou náladu neztratil ani druhého dne, kdy při snídani, ku které jsme ho denně zvali, nemluvilo se o ničem jiném, než o tom, jak jsme v noci stopovali pytláka.
RŮZNÉ
ZPRÁVY.
Laciné věšáky na šaity. Potřebujete-li v klubovně neb v táboře věšáky na šaty, pořídíte si je nejlépe z delších obyčejných hřebíků. Aby se šat o hla vičku hřebíku netrhal, po případě, aby hřebík vlhkem nerezavěl, obalíme jej korkem. Vezmeme dobrou, tuhou zátku a hřebík zatlučeme i se zátkou do stěny, takže máme věšákem vlastně upevněnou zátku a nikoli hřebík. Tříska v ruce neb v noze. Při práci v táboře i při řemeslné práci doma nejčastějším poraněním bývá tříska v ruce neb v bosé noze. Ač poranění samo sebou jest nepatrné, může míti často nepříjemné následky: neodstraníme-lr třísky, podebere se poraněný úd a může nastati i nebezpečná otrava krve. Nejpohodlněji odstraníme vraženou třísku jehlou, a to nikoli její
Čfslo 1.
Str. 13.
„Junák"
Špičkou, nýbrž »ouškem«. Přitiskneme ouško jehly na třísku tak, aby vyčnívající část třísky vnikla do ouška jehly. Pak jehlou otočíme a tříška vyjde z rány pohodlně a bez bolesti. Tlakoměr zdarma. Vhodíme-li kousek cukru do kávy, na povrch ihned vystoupí několik bublinek. Hromadí-li se a vytrvají-li uprostřed nádoby, nastane z pravidla vlhké počasí; plavou-li od středu k okrajům nádoby, bude počasí suché a pěkné.
SPORTOVNÍ
HLÍDKA.
Cvičení na ledě. Mnozí z vás dovedou na bruslích »trojku«, t. j. dva oblouky, spojené ostrým úhlem. Nuže, zkuste, k o l i k e r ý m z p ů s o b e m uděláte takovou trojkul — Trojky možno jezditi po obou nohou, po jedné noze, v levo, v právo, vpřed, vzad, s přešlápnutím na druhou nohu, s po skokem, s přeskočením, se začátečním obloukem vnějším, vnitřním a pod. Trojku některého způsobu dovedete tehdy již dobře, když takovou trojku vytvoříte pětkrát po sobě bez vložení jakýchkoliv jiných tahů. Nejsnadnější trojka jezdí se po obou bruslích; je to jednoduchý půlobrat při jízdě s no hama v klidu. Nejtěžší je trojka s poskokem na téže noze. K trojkám řadí se dále d v o j i t é t r o j k y , t. j. tři oblouky spojené ostrými úhly. Při nich zvláště uplatňuje se krása pohybu. —r Upozornění začátečníkům : Při cvičení trojek nepospíchejte příliš s obratem a nechte oba oblouky jeti dosti dlouze. Šachem. Sáňkaři volí raději sáňky nízké, ježto vysoké se snadno převrhnou. Při jízdě usedají co možno do zadu a ještě se silně vzad nakloní, aby sáňky jely rovně a rychle. Sáňky řídí se nohou a to tak, že levá noha zlehka uhýbá sáňky na levo, pravá na právo ; při' tom nohu zlehka tlačíme k zemi. Přílišné zabrzdění sáňky stočí napříč dráhy. Šachem.
ZE S K A U T S K É H O
SVÉTA.
Berlínský časopis »Der Pfadfinder« přináší ve svém posledním čísle z prosince 1915 na první stránce velký obraz z našich »l..ní;h dnů če ských skautů« v Klamovce ve prospěch Jedličkova ústavu pro invalidy, představující J . E . p. místodržitele M. hraběte Coudenhova, protektora slav ností, u brány při vchodu do tábora. Cizí skauti o nás. V roce 1913 vydali se dva junáci — nynější vůdce XII. oddílu p. Marek a Roschenthaler — jako zástupci českých skautů na slet a výstavu anglických skautů v Birminghamu. Při té příležitosti sezná mili se s deputací skautů polškých. A. Malkovski, zakladatel skautů pol ských ve své knize: »Jak skauci pracuja«, takto o Češích píše: »Přehlídky sobotní súčastnila se družina polská s dvěma Čechy. Přibyli z české Prahy bez průvodce a bez znalosti anglického jazyka. »Neznají, kromě svého rod ného jazyka, žádného jiného«, psal mi p. E . Caimeran, 3. srpna — »těšilo by mě proto velmi, kdybyste učinil, co je ve Vaší moci a jim pomohl. Do mnívám se, že jejich jazyk jest velmi podoben polškému.« Očividně nebylo nám třeba dvakráte říkat a všichni jsme se těšili, že seznali jsme dva Ju náky* čili skauty bratrského národa. Byli to chlapci nadobyčej tělesně vy spělí, vážní a upřímní. Rozuměli jsme si navzájem vše, oni mluvili česky, my polsky — a nemusili jsme si pomáhali němčinou. Přijali jsme je do své družiny a brali jsme je všude s sebou. Rozloučili jsme se až teprve při návratu v Německu. Při té příležitosti poznali jsme i p. A. Stránského z Liverpoolu, kterého p. A. B. Svojsík, zakladatel české organisace skautské, prosil z Prahy, aby pečoval o české skauty v Anglii. — Naši i čeští hoši slíbili si navzájem, že po návratu do otčiny naváží ještě bližší styky.«
Str. 14.
Číslo 1.
.Junák"
In m e m o r i a m . Na nic na světě jsem se tak netěšil, jako na prázdniny r. 1913, do lesů mezi skauty a nejzvědavější byl jsem na vůdce. Konečně přišla zpráva od p. prof. Svojsíka, že jsem přidělen do oddílu pana učitele Hendrycha. Pan učitel!? V rychlosti prolítly mi hlavou obrazy mnoha známých učitelů, ale žádného nedovedl jsem si představiti s námi kuch tícího u lesního krbu, spícího na zeleném trávníku, plížícího se lesním podrostem pozorovati zvěř, napodobovati zpěv ptačí atd., atd. Náš vůdce byl mladý muž, snad právě vyšel z učitelského ústavu, plný nadšení pro skautování. A brzy jsem poznal, že všecky mé před-
•
L
_
±
_
JOSEF HENDRYCH, učitel, c. a k. nadporučík, vůdce dvanáctého oddílu pražských skautů v roce 1913 padl na severním bojišti.
stavy o skautském vůdci překonal. Ráno první byl vzhůru a v plavkách chystal se s námi k ranním cvičením, po snídani se sekerou na rameni sháněl soušky do krbu, vařil, robil s námi různé stavby lesní, odpoledne vedl nás na vycházky, hry a pozorování přírody, večer hovořil s námi při táborovém ohni a i v noci obcházel hlídky, hovořil s nimi, zkrátka, patřil nám ve dne v noci a matka vlastní nemohla býti pečlivější a něž nější, než byl on. Po prázdninách, jež prožili jsme v idylickém lesním zákoutí pod Bradlcem, odešel za svým povoláním do Turnova, kdež marně snažil se o založení skautského střediska. Ve skautských táborech objeví se povaha každého účastníka jako v zrcadle, protoi jsme jej všichni rolovali a jistě každý z nás — jeho hochů — hořce zasizel, když uslyšel o jeho předčasném skonu.
Číslo 1.
»Junák"
ZPRÁVY
Str. 15.
SPOLKOVÉ.
Pomocná akce českých skautů trvá od prvních dnů válečných až do dneš ního dne. V posledním měsíci vedle pravidelné služby jednotlivců, byla to zejména výpomoc skautů našich při slavnostech pořádaných municipalitou pražskou na oslavu nastoupení Jeho Veličenstva na trůn a to při dobročin ném k o n c e r t ě »K o c i á n—N e d b a 1« dne 30. listopadu a I. prosince
F F F F F F F
Fíf-ijFSjiFs
FF ; ; ;
6=«:
: : E Í F : ;
FFFFF:
•. :., J fí':,mmgKim
Skaut J. V., jenž dne 13. června 1915 dva hochy zachránil od utonutí v řece. - Fotografie z r. 1914, kdy poprvé nastupoval do prázdninového tábora prof. Svojsíka v lesích u Humpolce. při zahájení Válečné výstavy v Museu král. českého, jež konaly se za pří tomnosti a protektorátu Jeho císařské Výsosti p. arciknížete Karla Štěspána, kdež převzali četné práce pořadatelské, takže dostalo se jim vše stranného uznání a pochvaly. Jeho císařská Výsost sám česky oslovil ně kolik skautů a vrchnímu vůdci vyslovil uznání. Ač skauti hojně byli rápomocni různými pracemi pořadatelstvu Válečné výstavy, podařilo se jim v několika hodinách sestaviti vlastní pěkné diorama prázdninového tábora, jaký stal se specialitou českých skautů. Jednotlivosti, jako miniaturní stany, mostky, kamna, loďka, nábytek a j. dodaly na přání vrchn. vůdce jednotlivé
Str. 16.
„Junák".
Číslo 1.
oddíly, zdařilé sošky junáků kol táborového ohně modeloval známý český sochař, mistr Fr. Rous. Celek stápí se v zeleni a působí velmi pěkným doj mem. Portál dioramatu tvoří vkusná brána z březových tyčí a suchého listí. Po obou stranách umístěno jest na 40 velkých fotografií, význačných mo mentů ze života junáků, jak postaráno bylo u nás o výchovu k brannosti, česká literatura skautská, přehled pomocné akce skautské, o činné účasti pražských vůdců a skautů v poli. Výstavka tato těší se veliké účasti ma lých i dospělých návštěvníků. — Ve dnech 3., 5., 12. a 19. prosince vypo máhali junáci při větších návštěvách dozorem, dne 4. a 5. prosince při Dětském bazaru pořádaném Pomocnou kanceláři českých ženských spolků a Válečnou úřadovnou města Prahy ve prospěch sirotků v Obecním domě, dne 8. prosince při slavnosti Klubu čes. turistů ve prospěch válečných si rotků v Měšťanské Besedě pražské. Šachová soutěž. 16. oddíl J . č. s. pořádal v prosinci 1915 oddílový ša chový turnaj, jehož se súčastnilo 11 členů oddílu. Vítězem turnaje je A. Novotný; knižní ceny věnoval F. Hermann. V únoru uspořádán bude tur naj pražských oddílů, k němuž zveme šachisty všech oddílů. Písemné při hlášky do 31. ledna na adressu: 16. oddíl Junáků-^českých skautů, Smí chov, Ferdinandovo nábřeží č. 75. J. K.
ZÁVODY. 1. Kdo chce cenu? Kdo nejlépe zodpoví připojené obrázky, do stane v odměnu knihu. Co bys učinil, 1. jestliže bys byl zasypán vrstvou písku; 2. jestliže bys potkal spřežení splašených koní; 3. jestliže by v síni, kde jsi, nastal poplach, že hoří; 4. jestliže by u vás v domácnosti praskla roura vodovodu; 5. jestliže bys seděl v lodičce, ztratil veslo a byl rychle unášen k jezu; 6. jestliže bys byl napaden rozjitřeným rojem včel; 7. jestliže bys, jda po ulici, viděl, jak odněkud z komína šlehají plameny; 8. jestliže bys, koupaje se v řece, byl okraden o šaty; 9. jestliže bys doma cítil silný zápach svítiplynu; 1 0. jestliže bys viděl, jak se příkrou Nerudovou ulicí řítí dolů vůz bez koní přímo proti dvěma malým dětem? Odpovědi číslované dle otázek zaslány budtež redakci t. 1. do 14 dnů po vyjití tohoto čísla; nejlepší rozluštění bude odměněno cenou a uveřejněno i se jménem luštitele. 2. Záhadný nápis. Doplňte neúplná písmena osmi přímkami, aby vznikl název města v Západní Indii!
—W \ \ A 3. Mlsné sirky. Na nádobu s vodou dejte sirky s ulámanými hla vičkami do kruhu, konci ku středu, aby tvořily jakousi hvězdici. Ponoříte-li do středu kruhu mýdlo, sirky se rozprchnou na vše strany; dáte-li tam však kousek cukru, připlují všechny k němu. Jak si to vysvětlíte? Tiskem Th. Venty, společnost s r. o. v Praze-I. Nákladem Emila Šolce v Karlině.
