Reálná a nominální konvergence v integraci České republiky s Evropskou unií

APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

ANDĚLA LANDOROVÁ

Reálná a nominální konvergence v integraci České republiky s Evropskou unií

Úvodem Před rozborem reálné a nominální konvergence v integraci České republiky s Evropskou unií je třeba připomenout vybraná data z devadesátých let minulého století vztahující se k vývoji západoevropské ekonomické integrace. Integrací obecně lze rozumět proces vytváření systému vyššího řádu u relativně samostatných systémů řádu nižšího, jinými slovy sdružování nižších celků do systémově vyšších celků. Ekonomickou integraci jako stav lze charakterizovat jako absenci překážek a omezení v hospodářských stycích mezi regiony nebo zeměmi. Pro historický proces vytváření Západoevropské ekonomické integrace v posledním desetiletí dvacátého století je vhodné připomenout si několik zvláště významných vybraných historických dob, mezníků ve vývoji Západoevropské ekonomické integrace. Jsou to časová období, okamžiky a intervaly, jež znamenaly její kvantitativní, zejména však kvalitativní rozvoj v průběhu devadesátých let uplynulého století. Z tohoto hlediska lze za jejich výchozí bod pokládat tzv. Delorsovu zprávu z dubna 1989. Zpráva upřesňovala následný vyšší stupeň ekonomické integrace vyjádřený v obsahu označovaným stručně „ekonomická a měnová unie“1). Cílem Ekonomické/Hospodářské a měnové unie (HMU) byla harmonizace hospodářských a měnových politik členských států integračního seskupení

1) Komise v čele s Jacquesem Delorsem, prezidentem Komise ES, byla ustavena v roce 1988 s pověřením prozkoumat možnosti vytvoření měnové unie a zavedení jednotné měny (nikoliv jen společné měny). Citovaná zpráva této Komise se nazývá v angličtině: Delors Report: Report on Economic and Monetary Union in the European Community. Legislativa EU používá pro název Economic and Monetary Union zkratku EMU (což je v dalším textu respektováno). V českých překladech je doporučováno používat termín Hospodářská a měnová unie, se zkratkou HMU. Používání zkratky EMU jako ekvivalentu názvu Evropská měnová unie je pro vyjádření měnové spolupráce pokládáno za neopodstatněné. Pro uvedenou instituci, Evropskou měnovou unii, je doporučován jako vhodnější ekvivalent termín eurozóna nebo EU – 12.


3

a zavedení jednotné měny. Lze říci, že Delorsova zpráva byla podnětem pro vybudování HMU; byla především politickým dokumentem, podle něhož bylo postupováno v následujících letech. Přinesla též vytyčení časových úseků, na sebe navazujících etap či fází, jak dospět k měnové unii. První fáze byla stanovena pro roky 1990 až 1993. Byla zahájena 1. 7. 1990. V této době mělo dojít k odstranění překážek pro pohyb kapitálu, k zintenzivnění koordinace hospodářských politik, k většímu sbližování jejich ekonomického vývoje, k zdokonalení spolupráce centrálních bank v členských zemích. V závěru této etapy se podařilo završit liberalizaci kapitálových pohybů ve většině těchto zemí, odstranit devizová omezení a vytvořit jednotný vnitřní trh zboží, služeb, práce a kapitálu. Pro tehdejší Československo bylo v tomto období mimo jiné významné datum 1. 11. 1990, kdy vstoupila v platnost smlouva o spolupráci mezi Společenstvím a ČSFR, a datum 16. 12. 1991 jako den podpisu Evropských smluv o přidružení s Polskem, Maďarskem a Československem. Pro ČR to bylo datum 21. – 22. 6. 1993 – zasedání Evropské rady v Kodani, a 4. 10. 1993, kdy v Lucembursku byla podepsána dohoda zakládající přidružení zemí ČR a ES. Druhá fáze implementace HMU (od 1. 1. 1994 do konce roku 1998) byla zaměřena na dosažení pokroku v konvergenci ekonomik členských zemí, zajištění cenové stability a zdravých veřejných financí a na přípravu institucionálních, ekonomických a právních předpokladů pro zavedení jednotné (nikoliv jen společné) měny. K důležitým opatřením v této etapě patřilo zřízení Evropského měnového institutu (EMI) jako předchůdce budoucí Evropské centrální banky (ECB) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Toto zaměření tzv. druhé fáze bylo dáno především tzv. Maastrichtskými smlouvami, které myšlenkově navazovaly na Delorsovu zprávu, jež sice definovala tři etapy rozvoje integračního procesu, resp. realizace projektu Evropské měnové unie, avšak přesně vymezila pouze zahájení etapy první (1990). Realizace následujících etap měla být přizpůsobena konkrétním podmínkám a možnostem členských zemí. Třetí fáze měla být završením procesu budování HMU a zahájením jeho dalšího kvalitativně vyššího vývojového stupně. Maastrichtské smlouvy byly navrženy na zasedání Evropské rady v Maastrichtu ve dnech 9. – 12. 12. 1991 jako Dohoda o budoucí Smlouvě o Evropské unii. V následujícím roce, 7. 2. 1992, byly podepsány v Maastrichtu představiteli členských států Smlouva o Evropské Unii a Smlouva o založení Evropského společenství. O tom, jaký význam připisovaly těmto smlouvám signatářské státy, svědčí skutečnost, že je často podepsaly hlavy těchto států (královny, králové, prezidenti). Účinnost smluv nastala 1. 11. 1993. Evropská unie je v duchu smlouvy „založena na Evropských společenstvích…“ 2). Smlouva o založení Evropského společenství byla druhou ze smluv přijímaných souběžně se Smlouvou o Evropské unii. Představuje rozšířenou variantu Římských smluv z roku 1957, obsahuje však řadu zcela nových prvků (pojednání o nich přesahuje rámec tohoto stručného nástinu), navazuje na Jednotný evropský akt z 1. 7. 1987, jenž vytyčil cíl do konce

Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropského společenství. Victoria Publishing, Praha, 1994, str. 13; dále viz výklad v knize: S. P. Peruzzeto, M. Luby, P. Svoboda: Evropské právo a podnik, Linde Praha, a. s., 2002.

2)

4


roku 1992 vybudovat jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšířil oblasti působnosti Společenství a provedl změny v jeho řízení. Ke Smlouvě o založení Evropského společenství se pojí řada ustanovení, kterými se Společenství mělo řídit při rozhodování o přechodu do třetí etapy Hospodářské a měnové unie. Jsou to tzv. maastrichtská konvergenční kriteria3), jejichž splnění je podmínkou pro vstup členské země EU do eurozóny a pro zavedení jednotné měny. Kvantifikace konvergenčních kritérií je následující: 1) Kritérium cenové stability požaduje, aby členský stát vykazoval dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu a průměrnou míru inflace, sledovanou během jednoho roku před šetřením, která nepřekračuje o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří členských států EU, které dosáhly nejlepších výsledků v cenové stabilitě (státy s nejnižší mírou inflace; inflace je měřena pomocí indexu spotřebitelských cen). 2 Kritérium konvergence dlouhodobých úrokových sazeb požaduje, aby průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba členského státu EU v průběhu jednoho roku před šetřením nepřekračovala o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou sazbu tří členských států, které dosáhly nejlepších výsledků v cenové stabilitě. 3) Kritérium stavu veřejných financí spočívá ve dvou úrovních: a) poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nemá překročit 3 %, kromě případů, kdy – buď poměr podstatně poklesl, nebo se neustále snižoval, až dosáhl úrovně blížící se referenční hodnotě, – anebo překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a zároveň poměr zůstává blízko k referenční hodnotě; b) kritérium hrubého veřejného dluhu je dáno požadavkem, aby poměr veřejného vládního dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekročil 60 %, kromě případů, kdy se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivě k referenční hodnotě. 4) Kritérium stability kurzu měny členského státu EU a její účasti v evropském kursovém mechanismu (v současnosti ERM II) znamená povinnost měnového řídícího orgánu (např. centrální banky) dodržovat povolené rozpětí fluktuačního pásma alespoň pro období dvou let (bez devalvace) před šetřením. Ve třetí fázi zahájené v roce 1999 splnilo podmínky pro zavedení jednotné měny jedenáct zemí EU, které vytvořily tzv. eurozónu. K nim přistoupilo v roce 2001 Řecko. Počátkem roku 2004 stojí mimo eurozónu z různých důvodů čtyři členské země EU.

3) Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropského společenství, cit. publikace, str. 222 a 223.


5

Jednotná měna a koordinace hospodářských politik tvoří základ ekonomické integrace v HMU. Fiskální politika je ponechána v rukou členských státu HMU. Vznik nadměrných rozpočtových deficitů je však omezen ustanoveními Smlouvy o založení ES a tzv. Paktem stability a růstu. Na obsahu Paktu se v prosinci 1996 v Dublinu dohodla Evropská rada a schválila jej v červnu 1997 v Amsterdamu. Nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1999, kdy vznikla eurozóna. Pak stability a růstu je v jistém smyslu pokračováním ideje Maastrichtských smluv. Potvrzuje sice platnost fiskálních kritérií v podobě stropu, zároveň však stanoví jako střednědobý cíl fiskální politiky dosahování rozpočtové pozice v blízkosti vyrovnanosti nebo přebytku. Klade důraz na fiskální obezřetnost a stabilitu, neboť špatný stav veřejných financí nepříznivě ovlivňuje hospodářskou výkonnost země a její sociální situaci, je rovněž zátěží pro měnovou politiku. Pro členské státy eurozóny je Pakt právně závazný.

1.

Institucionální rámec ekonomické integrace

Evropská rada v Kodani v roce 1993 stanovila kritéria (tak zvaná kodaňská kritéria) pro přijetí kandidátských států za členy Evropské unie. V závěrech tohoto zasedání se praví, že „přidružené země střední a východní Evropy, které si to přejí, se mají stát členy EU“. Tím dala EU poprvé příslib členství pro uvedené země, aniž stanovila termín přistoupení. Podmínkou toho bylo, že přidružená země bude schopna přijmout závazky plynoucí z členství a že zároveň splní požadovaná politická, ekonomická a další kritéria. K tomu účelu byla zpracována tzv. předvstupní strategie, přijatá v Závěrech Evropské rady v Essenu v prosinci 1994. Kritéria jsou členěna do skupin: politická, ekonomická, právní, resp. správní. Politická kritéria stanoví, že kandidátská země musí mít demokratický systém a zaručovat právní stát. K tomu se vztahuje stabilita institucí garantujících demokracii, zejména státní správa a soudnictví, právní řád, lidská práva, respektování a ochrana menšin, jakož i možnosti účinných reforem těchto sfér. Ekonomická kritéria zahrnují obecný předpoklad fungující tržní ekonomiky a schopnost obstát v konkurenci ze strany unie, jakmile se země stane jejím členem. S tím též souvisí vhodná regionální politika, zejména regionální spolupráce s ostatními přidruženými státy, posilování cest k zavádění evropských standardů jako součást transformace podniků kandidátských zemí na úroveň členských států EU, zvláště v oblasti životního prostředí, jaderné bezpečnosti, energetiky, výrobní kontroly a pracovních podmínek. Zvláště důležitá je restrukturalizace průmyslových oborů, podpora malých a středních podniků, přizpůsobení dopravy a dalších obslužných sektorů. Kritéria právní a správní stanoví, že podmínkou členství v unii je, aby každá kandidátská země přijala již ke dni vstupu do společenství celý soubor práva, nazývaný acquis communautaire. K tomuto přijetí musí však přidružené země prokázat předpoklady, stejně jako celkovou schopnost převzít závazky plynoucí z budoucího členství v EU. Postupné převzetí acquis communautaire obsahuje tzv. Bílá kniha, kterou Evropská komise přijala v prosinci 1993 (Bílá kniha o růstu, konkurenci, schopnosti a zaměstnanosti: Výzvy na cestě k 21. století), 6


v červenci 1994 (Bílá kniha o sociální politice) a v dubnu 1995 (Bílá kniha o začlenění zemí střední a východní Evropy do vnitřního trhu EU).4) Acquis communautaire zahrnuje souhrn zákonů a ustanovení přijatých příslušnými orgány během jednotlivých etap integračního procesu. Pro země přijímané za nové členy EU spočívá význam tohoto souboru v potenciálním závazku, že vezme za své stávající i budoucí práva a povinnosti spjaté se systémem a institucionálním rámcem EU včetně práv a povinností vyplývajících z multilaterálních i bilaterálních dokumentů, jež EU a její členské země podepsaly. Včlenění acquis communautaire do zákonodárství kandidátského státu znamená pro tento stát zpravidla řadu přínosů. Také pro naši zemi znamená vstup do EU mnohé podněty a výzvy k vytváření stabilního a předvídatelného právního prostředí. Přínosy domácích i zahraničních ekonomických subjektů působících na území ČR spočívají zejména v úspoře transakčních nákladů sjednocením pravidel chování podnikového sektoru, v nahrazení institucionálního provizoria ekonomické transformace ověřenými principy rozhodování a jednání. Kritéria politická, právní a správní představují institucionální rámec pro uskutečnění integrace ekonomické. Jejich splnění je označováno za vnější institucionální kotvu. Pro Českou republiku je v dané etapě touto institucionální kotvou přičlenění k Evropské unii, které opravňuje přijetí západoevropských norem chování občanů, podnikatelských subjektů a subjektů veřejnoprávních, včetně státu. Uvedené normy se opírají o etické principy demokracie, lidských práv, soukromého vlastnictví, svobody podnikání, volné hospodářské soutěže, práva na důstojný život občanů a jejich ochranu před nežádoucími dopady trhu atd. Ještě před vstupem do Evropské unie musí Česká republika implementovat do svých zákonů směrnice Evropského společenství (ES). Okamžikem vstupu začne pro ni platit veškeré primární i sekundární právo ES, které pomůže vytvářet v zemi stabilní a předvídatelné právní prostředí. Transformace české ekonomiky nahradila předchozí institucionální rámec centrálně plánovaného hospodářství přechodným rámcem pro přechodné období, který není zcela přiměřený požadavkům současné globalizované tržní ekonomiky. Vůči legislativě ES lze vznášet mnohé kritické připomínky a námitky, nelze však popřít, že je svou podstatou kvalitnější než legislativa tranzitivních zemí. V této souvislosti je třeba připomenout názor uvedený ve zprávě Mezinárodního měnového fondu: „Význam institucionálních reforem byl rozpoznán hned na samém počátku transformace. V praxi se mu však přikládalo příliš málo pozornosti … Vybudování efektivní institucionální a legislativní struktury na podporu trhu a soukromé aktivity je klíčová věc pro konečný úspěch transformace. Je ovšem nesmírně náročné a musí být komplexní. Zkušenost kandidátských zemí jednoznačně dokazuje, že k vybudování institucionálního rámce může významně přispět vnější politická kotva.“5)

4) Podrobněji viz též P. Svoboda: Právo vnějších vztahů Evropské unie, Linde Praha, a. s., 1999, str. 87 a další. 5)

World Economic Outlook, Focus on Transition Economie, IMF, October 2002.


7

Lze oprávněně předpokládat, že vstupem České republiky do Evropské unie bude přechodný institucionální rámec ekonomické transformace nahrazen historicky ověřenými západoevropskými normami. Z nich jsou zvláště důležité sjednocení pravidel chování podnikatelského sektoru, zdokonalení ochrany vlastnických práv, hospodářské soutěže a slabší smluvní strany před nežádoucími vlivy trhu na jeho slabší účastníky. Občanů se týkají zejména záruky minimálních standardů sociálních a pracovně právních, zvýšená ochrana proti znečišťovatelům životního prostředí, ochrana rovného postavení spotřebitelů vůči výrobcům a prodejcům, zaměstnanců vůči zaměstnavatelům. Intenzivní přípravy České republiky na vstup do Evropské unie byly zahájeny již v roce 1998. Během následujících let byla do české legislativy včleněna převážná část acquis communautaire. Také se zvýšilo pozitivní hodnocení institucionálního prostředí země a její celkový rating.

2.

Reálná a nominální konvergence

Termín konvergence obecně vyjadřuje sbližování, sbíhání, splývání, v matematice vyjadřuje, že daná proměnná veličina má konečnou limitu (posloupnost, integrál, řadu atd.). V případě konvergence kandidátských a členských zemí EU jde o proces, jímž se zmenšují rozdíly v ekonomické úrovni a výkonnosti jednotlivých zemí, případně regionů. Ekonomická konvergence v mezinárodním porovnání se zaměřuje nejen na kvantitativní změny uvedených rozdílů, ale též na to, jak rychle změny probíhají. Makroekonomická stabilita a ekonomické vyrovnávání jsou předpokladem úspěšného průběhu integračního procesu. Sbližování ekonomické výkonnosti, dosažení co možná nejvyššího stupně reálné konvergence před vstupem, ale i po vstupu do Evropské unie, je podmíněno dynamickým ekonomickým růstem kandidátských zemí. Reálná konvergence je relativně nejvýstižněji měřena hrubým domácím produktem na obyvatele vypočteným v paritě kupní síly, po vyloučení diferencí v cenových hladinách. Reálná konvergence je měřitelná právě snižováním rozdílu tohoto ukazatele v dané zemi v porovnání s jeho úrovní ve společenství.6) Z kodaňských ekonomických kritérií přímo vyplývá rozhodující základní význam reálné konvergence pro optimální integraci ekonomiky kandidátské země do vnitřního trhu Evropské unie. Pro kandidátskou zemi to znamená přizpůsobit sektorovou a odvětvovou strukturu změnám trhů, vytvořit fungující tržní prostředí a činitele, umět zvládat aktivně konkurenční tlaky, působit na přiblížení či dosažení domácí životní úrovně standardu obyvatelstva členských zemí Evropské unie. Reálná konvergence neoddělitelně souvisí s konvergencí nominální. Obě je

Cíle reálné konvergence bude dosaženo, až se hodnota hrubého domácího produktu na obyvatele (v paritě kupní síly) přiblíží průměrné hodnotě téhož ukazatele v zemích EU. K dalším kritériím reálné konvergence patří také míra nezaměstnanosti nebo postup strukturálních změn, jenž je však obtížně měřitelný. Ale i ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele není všeobecně považován za přesný. Pokud jde o životní úroveň obyvatel dané země, může být jeho vypovídací schopnost zavádějící v případech, kdy je významný podíl na hrubém domácím produktu převáděn do zahraničí.

6)

8


nutno posuzovat v jejich sepjetí a podmíněnosti, jako paralelně se vyvíjející úzce propojené procesy. Nominální konvergence v souvislosti s přípravou vstupu kandidátské země do EU je definována konvergenčními kritérii Maastrichtské smlouvy, jimiž jsou výše zmiňovaná cenová stabilita, stabilita měnového kurzu, stabilita dlouhodobých úrokových sazeb a udržitelnost veřejných financí. Plnění uvedených kritérií je sice přímou podmínkou vstupu kandidátské či členské země pro vstup do Evropské měnové unie, nikoliv do Evropské unie. Avšak jejich naplnění jako dalšího integračního kroku je podmíněno dosažením odpovídající úrovně strukturální a reálné konvergence. Nominální konvergence odráží její hodnotově peněžní stránku, působí a rozvíjí se spolu s ní, byť i mnohdy ve složité vzájemné interakci a zpětných vazbách. Nominální konvergence může v mnoha směrech posilovat a urychlovat trendy konvergence reálné, anebo naopak, což by ovšem poškodilo ekonomický růst a plnění kodaňských kritérií. Tématika reálné nominální konvergence bývá předmětem kontroverzních polemik zastánců a odpůrců „rychlé cesty“ kandidátských zemí k euru na různých mezinárodních konferencích a setkáních guvernérů centrálních bank těchto zemí. Jsou vyjadřovány obavy, zda usilovné snahy o dodržení nominálních kritérií neohrozí ekonomický růst, jaké klima pro dlouhodobé investice se vytvoří v dané zemi po vstupu do eurozóny, existuje-li souvztažnost (synchronizace) ekonomických cyklů v různých zemích, jsou-li ekonomiky jednotlivých zemí dostatečně pružné, aby mohly odolávat externím šokům, jaké budou dopady jednotné měnové politiky na finanční sektor v jednotlivých zemích eurozóny při jejich omezené suverenitě měnové politiky, jaká bude pružnost cen a mezd, mezinárodní pohyb pracovníků a další. Lze je shrnout do otázky: bude jednotná měnová politika Evropské centrální banky po vstupu nových členů do eurozóny podporovat jejich reálnou konvergenci k úrovni zemí, které již jsou členy Evropské měnové unie? Reálná konvergence by podle doporučení bank eurosystému měla být prioritou hospodářské politiky kandidátských zemí, měla by vést k vytvoření jejich institucionální a hospodářské struktury konzistentní se strukturou členských států Evropské unie. S tím souvisí také potřeba zhodnocení domácích ekonomických aktiv ve vztahu k aktivům zemí unie. Evropská centrální banka zdůrazňuje nutnost paralelního vývoje procesů nominální a reálné konvergence, jejich vzájemné doplňování a podmiňující se závislost. Skutečnost, že maastrichtská kritéria nejsou předpokladem, resp. kritérii vstupu do EU, by neměla být překážkou, aby makroekonomické politiky kandidátských zemí byly konzistentní s politikami zemí eurozóny.7) Přistupující země do EU se nejprve budou muset vyrovnat s konkurenčními tlaky a strukturálními šoky, jež pravděpodobně vzniknou bezprostředně po jejich začlenění do společenství v důsledku přímého působení ekonomického prostředí EU. Poté, co v této reálné oblasti uspějí, lze očekávat, že naplní i kritéria nominální. Jiné názory víceméně upozorňují na možný protiklad reálné a nominální konvergence, který v tranzitivní ekonomice může vznikat z problémů transformace struktury národního hospodářství. Ve fázi dokončování této transformace jsou předpoklady souběžného postupu reálné a nominální konvergence zpravidla

7)

ECB: The Eurosystem and the EU Enlargement Process, ECB Monthly Bulletin, 2/2000.


9

úspěšnější než ve fázi počáteční, která se musí vyrovnávat s procesy privatizace a liberalizace v ekonomice při neadekvátní kvalitě institucionálního prostředí. Ve fází dokončování transformace je hospodářská politika již obvykle schopna poskytovat předpoklady pro ekonomický růst, jenž urychlí reálnou konvergenci; není-li růst doprovázen inflací či jinými nepříznivými prvky narušujícími rovnováhu ekonomiky, může dojít k souběžnému urychlení reálné i nominální konvergence. Různé, mnohdy protikladné názory na plnění požadavků maastrichtských kritérií, na vhodnost jejich soustavy a kvantifikaci patrně nejsou nahodilé. Dnes se již velmi často zřetelně vyslovuje názor, že Maastrichtská kritéria byla vypracována pro poměrně stabilizované ekonomiky zemí současné eurozóny („šita na míru“). V kandidátských zemích Evropské unie jsou značné rozdíly v reálných i nominálních ukazatelích výkonnosti, v ekonomické úrovni, cenách atd. Předčasné snahy o rychlé dosažení Maastrichtských kritérií by proto mohly působit kontraproduktivně. Zhodnocení možného souběhu obou typů kritérií je v teorii i praxi velmi obtížné. Provázanost a zároveň nesourodost či rozdílnost jejich obsahu, složitost příčin a vývoje jejich prvků, jakož i jejich možné vzájemné korelace při různých variantních sestavách ovlivňuje úroveň použitelných komplexních modelů. V praxi pak jsou často odděleně sledovány relevantní faktory vývoje jednotlivých konvergenčních kritérií a ex post analyzovány jejich příčiny, podmínky a následky. Z toho lze vyvodit zpravidla jen omezeně platné závěry vyžadující jistou toleranci při jejich posuzování.

3.

Ekonomická úroveň České republiky z hlediska reálné konvergence

Reálná konvergence jako celek vychází z vývoje konvergence strukturální, z procesů přizpůsobování sektorové a oborové skladby národního hospodářství trhům vyššího nadnárodního hospodářského celku. Strukturální konvergence přitom zároveň musí reflektovat změny těchto trhů probíhající v čase v důsledku změn poptávkové struktury. Vývoj reálné konvergence je poměřován snižováním rozdílu v úrovni hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele propočteného z HDP po vyloučení diferencí v cenových hladinách. V porovnání s Evropskou unií (EU – 15) se HDP na jednoho obyvatele České republiky (ČR) v paritě kupní síly (PPP – purchasing power parity, nebo PPS – purchasing power standard) v letech 2001 až 2002 pohybovalo kolem 60 %. V roce 2006 je tento ukazatel predikován na úrovni cca 62 % HDP na obyvatele. V ostatních kandidátských zemích je zaostávání za úrovní EU větší (od 20 % do cca 50 %) s výjimkami Slovinska (cca 70 %) a Kypru (cca 86 %). V této souvislosti lze poznamenat, že dnešní členské země eurozóny v době svého vstupu do Evropské unie vykazovaly relativně vyšší ekonomickou úroveň: Španělsko, Portugalsko, Irsko, Řecko – od 52 % do 70 % průměru EU. Za tzv. „kritérium zralosti“ je pokládáno dosažení alespoň 75 % průměrné ekonomické úrovně EU.8)

Dosažení úrovně alespoň 75 % průměru HDP na obyvatele je zároveň referenční hodnotou, limitem, pro získání pomoci z regionálního fondu EU; všeobecně se předpokládá, že to bude dlouho8)

10


Evropská komise ve studii o postupu reálné konvergence v roce 2000 předpokládala, že ČR dosáhne kritéria zralosti až za 15 let (pro Maďarsko to bylo 11 let). Studie ovšem vycházela z předvstupních ekonomických programů připravených kandidátskými zeměmi a z trendů 90. let pro naši zemi jen málo příznivých. Na počátku 90. let minulého století činil uvedený ukazatel HDP na obyvatele cca 70 % členských zemí EU, čímž převyšoval úroveň řeckou i portugalskou a téměř dostihoval úroveň irskou. Snížení úrovně tohoto ukazatele v následujících letech bylo nesporně důsledkem transformačních problémů v České republice, jejichž kořeny spočívaly ve značné míře v minulém dlouhodobém historickém vývoji. Příčiny ztráty ekonomické pozice a relativně nízké výkonnosti české ekonomiky je třeba hledat v objektivních potížích restrukturalizace průmyslově předimenzované ekonomiky s širokým rozsahem vyráběného sortimentu a s převažujícím podílem zastaralých odvětví obtížně přizpůsobitelných změnám poptávky. To bylo v podmínkách ČR mnohem komplikovanější v porovnání s jinými zeměmi, které se současně připravovaly na vstup do EU, např. s Maďarskem a Polskem, kde podíl zejména těžkého průmyslu byl výrazně nižší. Kromě toho u nás v minulosti téměř absentovalo soukromé vlastnictví výrobního potenciálu a díky tomu i podnikatelské zkušenosti drobného a středního podnikání. Vedle objektivních příčin zde působily také příčiny subjektivní, spočívající v aplikované transformační strategii. Šlo zejména o celkové podcenění a zpoždění institucionálních a systémových změn. V předstihu nebyl vytvořen institucionální rámec pro privatizaci, jejíž metody nedostatečně přispívaly k restrukturalizaci a modernizaci, nepodporovaly konkurenceschopnost podnikové sféry. Podceňování mikroekonomické politiky v počátcích transformace se promítlo do makroekonomické politiky, do jejích priorit opomíjejících zásadní význam ekonomického růstu. V porovnaní se sousedními tranzitivními zeměmi, Maďarskem a Polskem, mělo v počátcích transformačního období Československo příznivější výchozí podmínky v menší vnitřní i vnější rovnováze. Byl zde nižší rozdíl mezi poptávkou a nabídkou. Také míra zahraniční zadluženosti ČSR byla nižší – 15 % HDP v roce 1989, zatímco Polsko vykazovalo v té době 59 % a Maďarsko 71 %. Maďarsko svou zadluženost řešilo prodejem privatizovaných podniků zahraničním investorům, čímž poměrně úspěšně přispělo k privatizačnímu procesu i k restrukturalizačním potřebám zároveň. Stav makroekonomické rovnováhy implikoval v ČR výrazně preferenci nominálních priorit, nízkou míru inflace a vnitřní stabilitu měny, řízení měnového kurzu, jeho stability, resp. vnější stability měny. Přísná dezinflační měnová politika centrální banky v období první poloviny devadesátých let bývá označována některými ekonomy za zábranu ekonomického růstu, resp. růstu produktivity, a tím také za činitele zpomalujícího proces reálné konvergence. Objevuje se otázka, zda cíle nominální konvergence svou ambiciózností nebyly jednou z překážek řešení potřeb restrukturalizace zejména velkých průmyslových podniků. V těchto názorech na priority hospodářské politiky – ve vztahu k její neoddělitelné součásti, politiky měnové – se opět setkáváme s výše uvedenou možností

dobý proces, který bude pokračovat nejen po vstupu ČR do EU, ale i po přijetí do oblasti jednotné měny.


11

vzniku protikladu mezi reálnou a nominální konvergencí. K tomu však je třeba poznamenat, že cíl měnové politiky centrální banky je dán Ústavou ČR a z ní vycházejícím zákonem (zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance ve znění pozdějších předpisů, navazující na zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé). V zákoně o centrální bance je explicitně stanoveno, že jejím hlavním cílem je „péče o cenovou stabilitu“ (v původní verzi bylo „o měnovou stabilitu“), a dále že „Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, Česká národní banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu (§ 2 cit. zákona). Z uvedeného paragrafického znění je zřejmé, že hospodářská politika vlády je její autonomní výsadní záležitostí a měnová politika záležitostí centrální banky. Centrální banka je při plnění svého hlavního cíle nezávislá na prezidentu republiky, Parlamentu, vládě, správních úřadech a jiných subjektech (§ 9 cit. zákona o České národní bance, volně interpretováno). V otázkách priorit v transformační strategii ČR uplatňované v 90. letech minulého století lze proto zvážit spíše možnost určitého opomenutí či zanedbání vytyčit a řešit určité úkoly v obecné hospodářské politice institucemi, jež jsou touto politikou pověřeny, jakož i otázkou dostatečné a účinné spolupráce vlády s centrální bankou. Reálné přibližování národního hospodářství k úrovni zemí EU není jenom otázkou výkonnosti hospodářství, ale též otázkou vybavenosti základními činiteli této výkonnosti a její dynamiky. To znamená, že dlouhodobější perspektivu rozvoje ekonomické úrovně ČR ovlivňuje vybavenost výrobními faktory, pracovní silou a fyzickým kapitálem. Již citovaná zpráva Evropské komise se příznivě zmiňuje o úrovni vzdělanosti a kvalifikovanosti pracovní síly, o její adaptační schopnosti, například osvojení potřebných kvalitativních parametrů výroby v krátkých lhůtách. O celkově dobré kvalitě české pracovní síly (a celkově dobré úrovni českého školství) svědčí v mezinárodních porovnáních výpovědi zahraničních investorů, statistické údaje a jejich analýzy. Podíl populace s vyšším sekundárním vzděláním (završeným maturitou nebo zkouškou na odborných učilištích) je v ČR nad úrovní zemí OECD (74 % oproti 43 %). Nižší je naopak podíl terciárního vzdělání (12 % oproti 22 %) v témže srovnání; podíl studentů v terciárním vzdělávání (19 – 24 let) se však zvyšuje a blíží se cca 30 %. Zahraniční investoři zvláště oceňují kvalitu českých veřejných škol od základních až po vysoké, neexistenci negramotnosti, skutečnost, že vzdělávací systém odpovídá dosahování konkurenceschopnosti na mikro- i makroekonomické úrovni. Pro ČR je zvláště významná v této souvislosti tzv. Boloňská deklarace, která vytýčila požadavek a základní principy vzniku Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání do roku 2010.9) Problémem ČR se však stala výzkumná a vývojová základna, která ještě počátkem 90. let byla srovnatelná počtem pracovníků s výzkumnou a vývojovou

9) Jedná se o uznávání vysokoškolského vzdělání jako veřejného statku podléhajícího veřejné odpovědnosti a regulaci, zajištění kvality vysokoškolského vzdělání, přijetí společných základů kvalifikací a vzájemné akceptování hodnotících a certifikačních mechanizmů, zajištění celoživotního vzdělávání. Zasedání Evropské rady v Lisabonu v roce 2000 vyzvalo členské státy EU ke zvyšování investic do oblasti lidských zdrojů. V roce 2001 se setkali signatáři Boloňské deklarace v Praze; to prokázalo zájem ČR na zaměření její vzdělávací politiky v souladu s EU – viz Národní program rozvoje vzdělávání do roku 2010 (Bílá kniha).

12


základnou Británie. Začátkem 21. století je však jen na úrovni cca necelé poloviny průměru zemí EU – 15. Poklesl i podíl výdajů na výzkum a vývoj na 1,4 % HDP v porovnání s průměrem zemí EU, kde dosahuje 1,9 % HDP. Vybavenost fyzickým kapitálem v ČR zůstává pod úrovní vyspělých zemí EU, ačkoli je relativně nejvyšší v rámci kandidátských zemí. Struktura dlouhodobého majetku tohoto typu je však značně zastaralá, byla budována pro jiné trhy a na jiné technické úrovni. Míra investic měřená podílem tvorby fixního kapitálu na HDP činila v průměru za dobu existence ČR cca 30 % (průměr v EU – 15 byl cca 20 %). Rozsah investic se však nedostatečně odráží v přírůstku HDP v ČR. Jejich efektivnost měřená jako poměr investic k přírůstku HDP (koeficientem ICOR – Incremental Capital – Output Ratio) byla nepříznivá: na jednotku přírůstku HDP bylo nutno v průměru let 1994 – 98 vynaložit více než dvojnásobek v porovnání s jinými kandidátskými zeměmi. Příčiny jsou různorodé, včetně toho, že mnoho investic bylo vynaloženo v ekologických investicích, což se neodrazilo ve změně HDP, anebo v budování dopravní infrastruktury, jejíž dopad na celkový ekonomický výkon je nepřímý, a další. Přímé zahraniční investice doznaly v ČR mimořádný vzestup, zejména koncem 20. a začátkem 21. století. Jejich příliv je podporován zkvalitňováním institucionálního prostředí souvisejícího se vstupem ČR do EU, a zvláště v období po vstupu. Tyto investice také ovlivňují zlepšení vybavenosti práce, její modernizaci a posun k sofistikovanějším výrobám, odpovídajícím vzdělanosti pracovních sil. Přílivu přímých zahraničních investic do odvětví zpracovatelského průmyslu v ČR napomáhá systém investičních pobídek. Od roku 2000 se zde uplatňuje zákon o investičních pobídkách. Systém pobídek je postupně rozšiřován, například jsou to doprovodné programy na podporu budování průmyslových zón, podpory subdodavatelů, dále rámcové programy na podporu strategických služeb a na podporu vzniku a rozšíření technologických center. Oba tyto rámcové programy jsou z června 2002, jejich cílem je pomoci rozvíjet odvětví s vysokým podílem kvalifikované práce. Příliv přímých zahraničních investic do ČR má rostoucí trend. V roce 2002 činil 304 629 mld Kč. Byl tvořen jednak nákupy podílů ve veřejně neobchodovatelných soukromých společnostech, reinvestovanými zisky a příjmy z privatizace, jež představovaly cca jednu třetinu přímých zahraničních investic a výrazně ovlivnily podíl Evropy na jejich struktuře. Podle údajů České národní banky je teritoriální struktura těchto investic v roce 2002 následující: mil. USD

%

Evropa

8 831,878

94,9

EU – 15

8 486,108

91,2

Eurozóna

8 155,841

87,6

EFTA*) Celkem *)

–62,943

–0,7

9 305,331

100,0

Stažením švýcarského kapitálu z ČR došlo k zápornému procesu.


13

Konkurenční schopnost ČR v makroekonomickém pohledu lze charakterizovat úrovní národohospodářské produktivity práce a celkovou efektivností vloženého kapitálu. Srovnání produktivity práce ve zpracovatelském průmyslu činí cca 40% ve vztahu k Německu. Jednotkové pracovní náklady ve srovnání se sousedními členskými zeměmi EU jsou v ČR cca třetinové. Díky tomu je cenová konkurenční schopnost založená na nízkých jednotkových pracovních nákladech poměrně vysoká. Nicméně na tomto faktu relativně nízkých mezd by nebylo vhodné zakládat strategii průmyslového vývoje ČR. Měla by být orientována na necenovou (kvalitativní) konkurenční schopnost a její atributy (např. sofistikovanější produkty s vyšší přidanou hodnotou, zapojení do mezinárodních odbytových sítí atd.). Průmyslová politika vlády ČR se snaží zabezpečit vytvoření takové pozice průmyslu, aby přistoupení země k EU se vyhnulo pokud možno negativním dopadům (šokům). Jedním ze základních opatření tzv. Koncepce průmyslové politiky je Operační program pro léta 2004–2006 schválený v lednu 2003 a předložený k projednání Evropské komisi v dubnu téhož roku. Operační program a Národní rozvojový plán jsou podkladem pro jednání o tzv. rámci podpory Společenství. Jeho prioritami jsou rozvoj podnikání (nové aktivity ve výrobě a službách, stabilizace malých a středních podniků, zdokonalení a inovace a další oblasti), zvyšování konkurenceschopnosti výrobního sektoru, restrukturalizace jeho výrobní základny a její rozvoj, zvýšení efektivnosti v hospodaření s energetickými zdroji a další s tím související cíle. V agrárním sektoru v porovnání s ostatními odvětvími výroby vykazuje ČR značné rozdíly, zejména ve struktuře podpor. Ty jsou věnovány převážně na opatření strukturálního rázu, což může v budoucím období přispět k rozvinutí tzv. multifunkčního zemědělství. České zemědělství je charakteristické velkými koncentrovanými podniky s výměrou půdy nad tisíc ha. Ve srovnání s členskými zeměmi i kandidátskými zeměmi to je zásadní rozdíl, který může také v budoucnu ovlivnit čerpání podpor z fondů EU zaměřených především na podporu rodinných farem. Podíl zemědělství je v národním hospodářství ČR srovnatelný s vyspělými zeměmi EU: cca 5 % činí zemědělství a lesnictví celkem na počtu pracovníků a 4 % na HDP. V agrárním sektoru dosahuje ČR také relativně nejpříznivějších výsledků, úroveň produktivity práce se blíží úrovni Německa. Rovněž v obchodu jsou výsledky produktivity práce obdobné, stejně je tomu i v některých placených službách. Podíl obchodu na národním hospodářství činí cca 14 % na HDP (totéž na počtu pracovníků). Tím se ČR řadí k vyspělým zemím EU, zejména k SRN. Vnitřní obchod je silně koncentrován, je charakterizován též značnou internacionalizací. Převažují velké podniky se 100 a více pracovníky, jejichž vlastníky jsou převážně zahraniční (nadnárodní) společnosti (cca 60 %). Rozsah maloobchodní sítě dosahuje dvou třetin úrovně vyspělých zemí. Velké obchodní řetězce dominují a proto se jeví jako neodkladné podporovat alianci domácích maloobchodních i velkoobchodních podniků, jejichž situace se může dále ztížit po vstupu do EU. Naproti tomu však je právě vnitřní obchod odvětvím, které je nejvíce přizpůsobeno principům tržní ekonomiky a nejlépe připraveno ke vstupu do EU. Ačkoliv postup reálné konvergence nevyznívá ve všech oblastech zcela uspokojivě, výsledky reálné konvergence jsou pro budoucí roky výzvou pro ČR k dosa14


hování rychlejšího stabilního ekonomického růstu s vyššími přírůstky než mají členské státy Evropské unie. Evropská komise doporučuje pro období 2000 až 2009 průměrný růst reálného HDP tempem 4,8 %. Podle prognóz Ministerstva financí ČR vycházejících z reálného vývoje od roku 2000 je předvídán následující vývoj základních makroekonomických agregátů:

HDP v mld Kč, b. c.

2000

2001

2002

2003

1 985

2 175

2 276

2 374 2 506 2 672 2 862

3,3

3,1

2,0

HDP, růst v %, s. c. Spotřeba domácností, růst v %, s. c. Spotřeba vlády, růst v %, s. c.

2,4

2004 2,8

2005 3,2

2006 3,6

2,5

3,6

4,0

4,3

2,5

3,0

3,4

–1,0

5,3

5,7

3,2

–0,5

0,0

0,0

Tvorba fixního kapitálu, růst v %, s. c.

5,3

5,5

0,6

–0,5

3,0

3,5

4,2

Deflátor HDP, růst v %

1,1

6,3

2,6

1,9

2,7

3,3

3,4

Průměrná míra inflace v %

3,9

4,7

1,8

0,4

2,6

2,5

2,5

Míra reg. nezaměstnanosti, průměr v %

9,0

8,5

9,2

10,0

10,3

10,2

9,9

Objem mezd a platů, růst v %, b. c.

4,8

7,0

6,2

5,3

5,4

6,6

7,1

–5,3

–5,7

–6,5

–6,7

–6,8

–6,5

–6,2

Podíl běžného účtu na HDP v %

Pozn.: zkratka b. c. = běžné ceny; s. c. = stálé ceny; HDP = hrubý domácí produkt. Zdroj: Makroekonomická predikce ČR, MF ČR, červenec 2003 – publikováno v Předvstupním hospodářském programu ČR, srpen 2003.

4.

Nominální konvergence

Kandidátské země po vstupu do Evropské unie jsou zároveň zavázány připravit se na vstup do unie měnové, eurozóny. To znamená opustit svou domácí měnu, měnovou a kurzovou politiku, přijmout opatření jednotné měnové politiky Evropské centrální banky. Kromě plnění maastrichtských kritérií to znamená nejméně dva roky před přijetím do eurozóny plnit podmínky kurzového systému ERM II, což omezí možnosti řízení směnného kurzu jako nástroje měnové politiky. Omezení nastane i v politice fiskální, jež bude muset respektovat Pakt fiskální stability a růstu. Zpráva Evropské komise z roku 2002 o makroekonomické stabilitě a stabilitě finančního sektoru svými závěry předložila mnohé výzvy, jejichž naplnění bude složité a mnohdy konfliktní s cíli reálné konvergence. Lze připomenout jen konfliktnost reálného zhodnocení domácích ekonomických aktiv vůči zahraničním při nemožnosti vyšší domácí inflace v porovnání se zahraniční, anebo zhodnocení směnného kurzu, tedy cíle, jež jsou omezeny kritérii nominální konvergence. Měnová politika centrální banky se opírá o bezvýhradné splnění požadavku EU týkajícího se její nezávislosti a vytýčení hlavního cíle její činnosti, zabezpečení cenové stability. To plyne z novely výše citovaného zákona o České národní bance platné od 1. 5. 2002. V této oblasti je nutná koordinace měnové politiky APLIKOVANÉ PRÁVO 2/2003

15

s politikou fiskální při stanovení cíle minimální domácí inflace. Dále je zapotřebí zejména zohlednit důsledky plynoucí z dokončení cenové deregulace a cenové tlaky působené růstem produktivity práce v procesu reálné konvergence, tzv. Balassa-Samuelsonův efekt. Je ovšem diskutabilní, zda vzestup cen spojený s výrobkovými inovacemi je či není inflačního charakteru. Bývá označován jako fiktivní inflace, kterou Evropská centrální banka propočetla v zemích eurozóny na úrovni cca 2 % ročně. Neměla by být proto pokládána za narušení cenové stability. Řízení směnného kurzu kandidátských zemí EU je před vstupem do společenství ponecháno na jejich vůli. V ČR se pružnost kurzového režimu zejména v počátku 21. století projevila reálným zhodnocením měny. V neposlední řadě to bylo ovlivněno přílivem zahraničního kapitálu. Česká národní banka se v určitých časových intervalech snažila zpomalit proces reálné apreciace devizovými i měnovými intervencemi, pokud jej pokládala za příliš rychlý. Nejméně dva roky před přijetím společné měny eura, což bude především záviset na makroekonomických a strukturálních podmínkách země, jakož i na absorbování cenových integračních vlivů po vstupu do EU, se bude Česká republika muset účastnit kurzového režimu ERM II. Tato účast předpokládá mnohostrannou dohodu o centrální paritě české koruny vůči euru a o rozsahu fluktuačního pásma. Česká národní banka předložila vládě k projednání materiál nazvaný Česká republika a euro – návrh strategie přistoupení. V tomto dokumentu doporučuje přistoupení ČR k eurozóně, jakmile pro to budou vytvořeny ekonomické podmínky. Současně doporučuje urychlit proces strukturálních reforem a uskutečnit fiskální konsolidaci. Časové zapojení ČR do kurzového mechanismu ERM II dosud přesně určeno nebylo, odhady se různí. Fiskální situace v ČR na počátku 21. století se nejeví jako příznivá. Dosavadní vývoj i výhled veřejných rozpočtů je charakterizován prohlubujícími se deficity, rostoucím dluhem a ztrátou stabilizační účinnosti fiskální politiky. Schodek veřejných financí ohrožuje ve střednědobém horizontu dynamiku ekonomického růstu a vnější rovnováhu, již tak stále obtížněji udržovanou zejména v důsledku deficitu běžného účtu platební bilance. Očekávání reformy veřejných financí, jejího zahájení již v roce 2003, se stává jednou z klíčových cest úspěšného plnění reálné i nominální konvergence. Evropská komise již v roce 2002 upozorňovala důrazně na problém zhoršování fiskální pozice ČR a na pravděpodobné tlaky, jež povedou k jejím dalším problémům. Hlavním nástrojem zastavení růstu a snížení deficitů veřejných financí, resp. jejich udržení v přijatelných mezích, může být jak zvýšení jejich příjmové stránky, tak i zvýšená zdrženlivost v jejich stránce výdajové. To také přispěje k udržení úrovně nízkých úrokových sazeb a eliminaci negativních účinků přílivů zahraničního kapitálu, zejména k vytvoření podnikatelského prostředí, které by takový příliv zefektivnilo a zintenzívnělo jeho účinky. Zkušenosti již ukázaly, že část přímých zahraničních investic má jen přechodný či krátkodobý charakter. Přitom je třeba poznamenat, že možnost jejich odlivu může hrubě narušit uskutečňování makroekonomické a strukturální politiky, jakož i prozatímní financování deficitu běžného účtu platební bilance. To by značně přispělo k tomu, že ČR by ve střednědobém období byla schopna vykazovat relativně nízké zahraniční zadlužení. 16


Seznam další literatury: Časopis Bankovnictví, rok 2002: čísla 2, 3, 6, 7 (výňatky ze zprávy EK o makroekonomické stabilitě a stabilitě finančního sektoru); rok 2003: číslo 2. Zprávy o inflaci ČNB: leden 2003, duben 2003. World Economic Outlook, Focus on Transition Economies. IMF, October 2002. Národní program rozvoje vzdělávání do roku 2010 (Bílá kniha). ECB: Monthly Bulletin, 2/2000. ČR: Předvstupní hospodářský program. Smlouva o EU, Smlouva o založení ES, Victoria Publishing, Praha, 1994. Peruzzeto S. P., Luby M., Svoboda P., Evropské právo a podnik, Linde Praha, a. s., 2003. Svoboda P., Právo vnějších vztahů Evropské Unie, Linde Praha, a. s., 1999. Čejka M., Moškovská L., Česká republika a Evropská unie, studijní materiály, Masarykova universita v Brně, Brno 2002. ••• Anděla Landorová Real and Nominal Corvengence in the Integration of the Czech Republic with the European Union Real convergence in the essay is meant in the sense of approaching the economic level of the European Union. It expresses characteristics of the economic development of the country, e.g. branch structure, physical capital equipment, infrastructure, qualification, culture, and accomplishments of human factor, social characteristics level. It gives the starting assumptions for monetary and fiscal convergency. Nominal convergence is reached through fulfilment of Maastricht Treaty (price and exchange rates stability, long-term interest rates stability, and sustainability of public finance). The article is dealing with main issues of the progress of economic convergence. At the same time it refers to some aspects of institutional, monetary, and fiscal convergence as well.


17

Reálná a nominální konvergence v integraci České republiky s Evropskou unií

Recommend Documents