Rána. Vzduchem letí stěrk. Vlkodlačí vytí. Dostal je?

Bestie Rána. Vzduchem letí stěrk. Vlkodlačí vytí. Dostal je? … Další rána. Mám strach maminko. Pověz, vrátí se táta? Teď ho slyším křičet: ‚Vy proklaté krvožravé bestie!‘ Vyje. Tvoje vytí se přidává také. Maminko, proč mě tu necháváte samotnou? Nic nevidím. Je tma. Další rána a štěrk mi letí pod nohy. Zavětřím ve vzduchu. Proč cítím tatínkovu krev? Maminko, kde jsi. Slyším kroky. Jdu jim naproti, ale musím se zastavit. Tělo mne neposlouchá, nohy jakoby mi zarostly do země. Maminko, chci pryč. Je absolutní ticho, nic neslyším. Ve tmě září dvě rudé oči ve výšce mých. Podívám se do nich. Ten pohled mne bolí mami, raději se dívám jinam. Dětský hlásek se zvonivě odráží od stěn: „Jedna dvě, upír jde, upír si jde pro tebe.“ Eliška se trhnutím probudila. Srdce jí tlouklo jako o závod. Posadila se na posteli a slunce ji ihned oslepilo a jakoby svou září vyhnalo temné vzpomínky na sen, jež se jí po nějakou dobu opakovaně vracel. Eliška byla štíhlá, ani ne plnoletá, bloňdatá dívka. Vyskočila energicky z postele a protáhla se. Tiše procupitala kolem ložnice rodičů (kteří v tuto nekřesťanskou ranní hodinu stále ještě zaslouženě spali) a provedla běžnou ranní rutinu – jídlo, zuby, převléknout se. Ve své oblíbené kombinaci černá blůza, černá sukně s krajkami a vysoké okované boty, byla připravena k odchodu, vzpomněla si ale, že si zapomněla zčesat vlasy. Rychle to napravila a vyběhla z domu směrem ke škole. Vlahý jarní vítr jí vlasy ale stejně rozcuchal. Vyučování bylo ten den poměrně nudné. Sada klasických předmětů pro druhý ročník gymnázia, humanitní větev. Eliška sem nikdy moc nechtěla, neboť sama se zajímala spíše o přírodní vědy, fyzika nebo chemie. Povinná latina nebo ZSV ji unavovaly, ale i přesto měla brilatní výsledky. Její všestranná dokonalost (neboť byla i poměrně pěkná holka) byla trnem v oku většině jejích spolužaček, avšak pro nějaký ten tahák či radu se obětovaly a tvářily se vždy přátelsky. Eliška to věděla, ale příliš ji to nezajímalo a své úkoly potažmo písemky jim přenechávala a za to si vysloužila klid sama pro sebe, toleranci její poněkud neobvyklého chování a oblékání a občasnou proplacenou svačinu. Zazvonilo. Po dlážděných bílých chodbách se hrnuly davy studentů, jak spěchaly po vyčerpávajícím týdnu pryč z toho prokletého institutu. „Jdeš s námi?“ zeptala se Elišky její zrzavá spolužačka na cestě po schodech ke skříňkám. Byly dvě hodiny po poledni a slunce prozařovalo skrz vysoké okenice. „Kam?“ „Do obchodu, podívat se po oblečení .. a tak,“ pousmála se Adéla. „Promiň, nemůžu. Chci se jít podívat na nepovinnou matematiku.“ 1

Adéla se zastavila v půlce schodu a pozvedla nevěřícně obočí, Eliška si toho všimla až o pár schodů níže, kde zůstala stát a podívala se mírně tázavě na spolužačku svýma jasně modrýma očima. „Ehm .. jasně,“ pokývala Adéla hlavou, stále mírně zmatena. „Tak se bav, zas v pondělí.“ Proběhla po schodech kolem Elišky a zmizela z dohledu. Eliška jen pokrčila rameny. Tolik cavyku pro mimoškolní zájem. V prvním patře zahnula do chodby prozářené sluncem brzkého odpoledne a šourala se kolem učeben. 111 … 112 … 113. Ze slušnosti zaklepala a vešla. Zraky všech ve třídě se upřely na Elišku. Nikdo z přítomných čtvrťáků ji nikdy v životě neviděl, nebo alepsoň tedy ne mezi sebou. Mnoho kluků ji znalo od vidění a dost se o ní mluvilo – strhovala pozornost většiny školy jejím podivným oblečením. Nikdo ji ale dost dobře neznal, protože se na žádných skupinových akcích nikdy neobjevovala. Profesor matematiky, který již měl pár stříbrných pramenů v černých vlasech, přerušil zápis zadání na tabuli a otočil se k nově příchozí. „Zřejmě jste si spletla třídu, zde je matematika pro maturitní ročníky,“ oznámil profesor Novotný a zřejmě tím považoval záležitost za vyřešenu, neboť se chtěl vrátit k zadání. Eliška ho ale přerušila: „V tom případě jsem tu naprosto správně,“ odpověděla jemně. „Chtěla bych se naučit něco nového, pokud vám samozřejmě nebudu překážet.“ Zeširoka se mile usmála zahleděla se na profesora očekávajíc odpověď. „Nejsem si jist, zdali budete rozumět, nechci se zabývat dalším vysvětlováním, když studenti zde toto už umí,“ odpověděl váhavě, pohlédl na ni. Eliška se zatvářila mírně smutně, zahleděla se do země a pak se podívala zpět na profesora a mile se usmála. Její taktika zabrala. Profesor si povzdechl a pokrčil rameny. „Ovšem, pokud na tom trváte …“ Profesor pokynul rukou směrem k prázdným zadním lavicím. „Děkuji,“ kývla na profesora a prošla mezi přítomnými studenty k volnému místu vzadu u zdi, přičemž cítila jak jí všichni následují pohledem. Tedy, skoro všichni – Eliška si všimla mladíka s delšími havraními vlasy ve třetí řadě. Bradu měl opřenu o konec tužky a jen hleděl neurčitě směrem z okna a volnou rukou si štíhlými prsty přejížděl po čele. Než se usadila, zadání bylo na tabuli. Eliška jej opsala a pravda – moc mu nerozumněla, nevěděla jakým způsobem počítat, nicméně jí to konečně dalo podnět trochu přemýšlet o alternativní cestě k výsledku. Ne žádné triviální vyřešení příkladu z klasických hodin. Novotný ukončil hodinu a všichni se začali zvedat a sbírat věci. Někteří poněkud nevěřícně pozorovali Elišku a sem tam si něco pošeptali. Eliška toho nedbala, chtěla stihnout autobus, naházela věci urychleně do tašky a vyrazila kupředu s myšlenkami stále ještě u komplexních čísel. Z imaginární složky ji vytrhl prudký náraz. Nečekala jej, zavrávorala a zřítila se zemi. Jen moment jí trvalo se vzpamatovat, poté vzhlédla. Nad ní stál onen černovlasý mladík, na nose se mu zaleskly elegantní brýle bez obrouček. Vypadal poněkud rozmrzele, přinejmenším věnoval Elišce velice chladný pohled. Eliška si uvědomila, že třída jaksi ztichla. Již žádné šumění tichých hovorů, šustění papíru ani šramocení zapínaného zipu. Všichni otočili své zraky ke srazivší se dvojici a s napětím čekali co ten až nebezpečně tichý a poněkud nepříjemný podivín udělá. Nikdo nepamatoval, že by snad bylo možné se dotknout jen jeho věci a ona do něj vrazila? Pohlédla opět nahoru. Bedlivě si ji prohlížel skrz brýle tmavě zelenýma očima. Cosi na jeho postoji a výrazu bylo imponující, nezvyklé a přitažlivé. Elišce projelo příjemné mrazení od krku až po konec páteře a ta chvilka na zemi jí připadala jako věčnost. Nakonec, k překvapení všech, chlapec natáhl ruku na pomoc. Eliška se jí chytla a on ji trhnutím vytáhl 2

na nohy a udělal krok vzad. Byl o hlavu vyšší než Eliška, musela mírně zaklonit hlavu, aby mu pohlédla do tváře. „Děkuji,“ prohodila tiše s úsměvem. Mírně sklonila hlavu nespouštěje oči z jeho tváře. „Buď opatrnější,“odvětil s lhostejnostě, ale v očích se mu mihla náhlá náklonost, kterou Eliška dokázala svou pokorou v každém vyvolat. Otočil se ke dvěřím a bez dalšího slova odešel. Netrvalo dlouho a šum byl opět v plném proudu jak se studenti začali trousit z učebny vstříc víkendu.

„Výsosti, proslýchá se, že smečka se hodlá pomstít ...“ promluvil chraptivý hlas velmi starého prošedivělého muže, který, i přes své roky, vypadal stále schopný všech možných i nemožných kousků. Jeho zlaté oči bez zorniček zpříma hleděly na mladíka před ním. „Nesmysl,“ promluvil mladý a pohodil hlavou s dlouhými bílými vlasy. V jeho hlase byla ovšem patrná nejistota. „Víte, že bestie nezapomínají. Je jich málo, ale jsou silnější než kdy dřív, i přesto že byl tehdy zabit alfa pár.“ Mladík se otočil a pohled jeho rudých očí, též bez zorniček, donutil starce sklopit zrak. „Ať jsou všichni dnem i nocí připraveni.“ „ … !“ Ondřej plný vzteku udeřil prudce hlavou do zdi. Zatemnilo se mu před očima, a zrychlil se mu dech. Jeho hustě popsané papíry se rozlétly po pokoji. Oči zavřel a nutil se do klidu. Poslední dobou se nedokázal absolutně soustředit na cokoliv co dělal. A to ho štvalo, víc než cokoliv jiného. Zíral do bílé stěny a v myšlenkách přemlouval srdeční tep k nižší frekvenci. „I ten mě odmítá poslouchat“ pomyslel si a odevzdaně se svezl na postel a hleděl do stropu. Nechápal proč se v myšlenkách vrací pořád k té bloňdaté holce. Takových už potkal dost a vždycky je dokázal bez problému vytěsnit z hlavy. Však za nějakou hlubší pozornost také moc nestály. Ale u ní si nebyl jistý, měl pocit, že v ní může být něco víc a při vzpomínce na jejich první setkání ho zamrazilo v žaludku. Pak ji potkával nejen na odpoledních pátečních hodinách, ale najednou i na chodbách a vždy z ní čišela ta upřímná radost, nadšení a štěstí, kterou nikdy nechápal. Jakoby to všechno nacházela v každodenním životě prostě jen tak. Naprosto to vyvracelo veškeré logické úvahy. Fascinovalo ho to a nutilo vracet se ve vzpomínkách neustále zpět a přemítat nad tím, co ji viděl dělat, s kým se bavit a .. Ne, něco s tím musí udělat. Další den se cítil překvapivě klidný. Do školy dorazil o krásné dvě hodiny později, než po něm bylo vyžadováno, ale to bylo to poslední co ho trápilo. Jako vždy ji potkal na chodbě, během stěhování tříd. Vždy ho se širokým úsměvem pozdravila. Jen letmo se na ní podíval a pokračoval dál ke třídě, ale náhlý popud ho donutil se zastavit. Je stejná jako ostatní určitě, ale chtěl si být jistý. „Poslyš, nechceš se po škole potkat?“ zeptal se do vzduchu někam směrem k ní. Hned zalitoval toho, co řekl a začal ji zkoumat pohledem. Eliška se na něj nejprve ani nepodívala, až poté pozvedla hlavu a zkoumavě se na něj zadívala, jakoby přemítala zda to bylo na ni či ne. Přestože si spoustu různých scénářů již předem přemítal v hlavě, ve chvíli

3

kdy zachytil pohled těch modrých očí jeho žaludek zledovatěl. Už ani nechtěl vědět reakci a přestože mu u srdce škublo, udržel klid a dál se tvářil poněkud nezaujatě. „No, proč ne,“ usmála se blondýnka, když shledala, že se zřejmě ptal skutečně jí. „Potkáme se ve tři v parku za školou, budu se těšit,“ mrkla na něj, lehce se pousmála a odcupitala s houfem spolužaček. Hleděl za ní a na moment měl v hlavě prázdno. Byl rád, že mu ušetřila práci s vymýšlením místa a tak vůbec. V zápětí se mu v hlavě spustil vodopád úvah, jak to bude pokračovat, ba dokonce jak to skončí. Neustále pohyboval se v kruzích neschopen dojít k uspokojivému a zároveň pozitivnímu závěru. Z tohohle podivného stavu ho vysvobodil až vzdálený hlas: „Soheň, … Soheň …“ Ondřej se ohlédl a poznal drobnou profesorku češtiny. „Soheň, co se tu couráte. Už zvonilo, deset minut,“ pohodila hlavou. Již na ní bylo znát pár let, byla menší a měla dlouhé černé vlnité vlasy po bedra. Jediná ze sboru, se kterou se dalo hovořit i na úrovni světských trápení, nejen o učivu. „Tak běžte, jdeme opakovat Dekadenci,“ postrčila ho do učebny a v hnědých očích se jí pobaveně zalesklo.

Vůdkyně smečky, nejkrásnější vlkodlačice v širém okolí, seděla poklidně uprostřed mýtiny na studeném kameni. Hleděla vzhůru na pomalu dorůstající měsíc. V rukou třímala zlatou kosu vyskládanou rudými kameny. Dvojnásobně ji převyškovala a pravděpodobně by byla pro jakéhokoliv smrtelníka neuzvednutelná, ne však pro vlkodlaka. S tímto strašlivým nástrojem již zabila nespočet upírů. Sněhobílé vlčí uši se jí ve zlatavě bílých vlasech zachvěly a ona se ohlédla. Lesní pěšinou spěchala k mýtině dvě vlčata. Měla husté, šedivé chvostíky a velká roztomilá mléčná očka. „Princezno, špatné zprávy! Dostali všechny naše lovce!“ štěkala již z dálky. „Byla jich přesila a -“ . Vzduchem se mihlo zlaté ostří. Vlčata se s kňučením vrhla k sobě a přitiskla se k zemi. Kov zazvonil o kámen a na chlupatý uzlíček se sesypal štěrk z nejbližšího kamene. „JAK?!“ Vůdkyně nyní stála na svém kamenném trůnu, vlasy se jí vlnily ve vzduchu (navzdory naprostému bezvětří) a ovzduší na mýtině náhle ztěžklo krutou nenávistí. Její kosa byla nyní hluboko zatnuta v kameni těsně nad třesoucími se vlčaty. „Princezno, prosím ...“ ze tmy vykročil další vlkodlak – starý a vetchý, srst i vlasy ale stále leskle kaštanové. Mrštně se vyhnul dalšímu úderu kosy a další útok ostřím zarazil zápěstím. Nedbal zlostného divokého zavrčení, pevně sevřel zlatou zbraň pod čepelí a pokračoval: „Důležitější teď je, jak se zbavit jejich jejich lidských protějšků.“ Vlkodlačicí cloumal vztek, ocas měla rozježený, ale překvapivě klidným a vyrovnaným hlasem otázku zodpověděla. Eliška seděla už půl druhé hodiny po třešňovým stromem, hleděla na mravence v zemi, jak se hemží, ale myšlenky se jí toulaly někde úplně jinde. V ruce držela ranní noviny, jejichž přední stránky pokrylo dopravní neštěstí kousek za městem. Zpět na zem ji vrátil až on, když zaclonil svým stínem sluneční paprsky. „Poprvé, co tě vidím bez úsměvu,“ popostrčil si brýle na nose a pátravě si ji prohlédl smaragdovýma očima. Elišce zabloudily oči na okamžik k jeho ledabyle nedopnuté bílé košili a stříbrnému řetízku, který se pravděpodobně většinu času schovával pod oblečením. Usmála a 4

podívala se mu přímo do očí a poněkud ji rozmrzelo, že ihned ucukl pohledem na slečnu s kaštanovými vlasy procházející okolo. „Mimochodem, mám pocit, že jsme se ještě nepředstavili,“ prolomil jako první ticho. Ruce měl v kapsách džín stále hleděl kamsi jinam. „Eliška,“ vstala ze země a usmála se na něj. Ještě více ji pobouřilo, že se na ni ani nepodíval a navíc ustoupil pár kroků zpět, jakoby byla něco nepříjemného. Udržela příjemnou tvář i když jí pomalu sžíral ublížený vztek. „Ender,“ prohodil jakoby ledabyle. Najendou jakoby si uvědomil nějakou chybu, a rychle dodal: „Nebo tedy … Ondřej.“ Mlčela. Začínala tušit, proč se chová tak podivně a horečně uvažovala jak se k němu dostat. „Skvělá kniha,“ zkusila prolomit ledy. On jen trhl hlavou a vrhl na ni pohled ve kterém se mísil mírný strach s překvapením. Aby zamaskovala potutelný úsměv, rozešla se po trávě zády k němu. Během chvilky se objevil po jejím boku. „Ty jsi tu knihu četla?“ „Celou ságu.“ „Oh..“ Eliška očividně udělala dojem, v žaludku jí cosi spokojeně zavrnělo a neubránila se spokojenému ušklíbnutí. „A zajímáš se o matematiku navíc? Docela zvláštní na - ,“ zarazil se jakoby hledal správné slovo, „ … holku.“ Zaznamenala mírné pochybování v jeho hlase a rozhodla se ho ignorovat, i když ji příliš nepotěšilo. Pokrčila rameny: „Ne přímo zajímám. Jen mi příjde dostatečně složitá, abych se jí zabývala.“ Mlčel. „Máš rád zmrzlinu?“ směřovala rozhovor raději jiným směrem. „Jedině jogurtovou.“ Ukázala na svou oblíbenou cukrárnu naproti nim. Tvářil se stále chladně a nepřístupně a normálně by už asi Eliška nechala snažení, ale právě ta nedostupnost jí vrtala v hlavě a hodlala jí přijít na kloub. Zvlášť když byl tak pěkný a tak příjemně voněl … Společně se zmrzlinou postupně roztávala bariéra mezi nimi. Eliška už ten den věděla, že potkala někoho skutečně speciálního.

Bělovlasý upír stál na kamenném oltáři uprostřed polorozbořeného pustého chrámu. Červenýma očima bez zorniček pozoroval nehnutě hvězdnou oblohu. Noční ticho přerušila ozvěna kroků. Mladík se otočil a dychtivě vyhrkl na muže belhajícího se po kamenné dlažbě: „Tak jak?“ Jeho podlouhlé bílé špičáky se zaleskly v měsíčním světle. „Dokonalá práce, výsosti. Smečka už nemá než vůdkyni a starého rádce. Zbytek jsou boje neschopná vlčata a několik samic.“ „A my?“ „Několik ztrát, ale bylo nás mnohonásobně více, počtem jsme je udolali ... Ani jejich nejlepší neměli šanci.“ „Kdo z našich řad?“ „Mladí a nezkušení. Vrhli se dopředu, byli mrtví během několika vteřin, ale získali nám čas na kouzla a dokázal jsme je zničit.“

5

Mladík seskočil z oltáře a položil starci ruku na rameno. Ten na něj upřel své zlaté oči. „Výborně. Čím omluvili vlkodlaci zmizení pěti lidí?“ „Hromadná autonehoda.“ Bělovlasý upír kývl hlavou. „Pozítří je úplněk, princezna bude nejsilnější.“ „Nepodceňujte ji.“ „Nepodceňuji, ani v nejmenším. Ealisaid si zasluhuje úctu, zabila víc upírů, než kterýkoliv vlkodlak v historii, dokonce víc, než její rodiče. S jejím postavením by nebylo vhodné využívat kolísání vlkodlačí síly. Navíc je princezna, musíme zachovávat určité dekórum ..“ pousmál se bělovlasý mladík a zahleděl se na sedmikrásky vykukující ze ze spár dlažby. Stařec se usmál. Přecijen ho vychoval dobře, i když nebyl jeho otcem.

Ten den bylo ošklivo. Zrovna když se rozhodli jít opět na procházku, rozpršelo se. Stáli namáčknutí na zeď pod vchodovou stříškou vysokého paneláku ke kterému ještě stihli dojít a pozorovali těžké studené kapky. Déšť nedéšť, bavili se stejně jako jindy. Přestože se potkávali celkem často, skoro každý den, měli pořád o čem debatovat. Po nějaké době vytrvalého deště si všiml, že se Eliška se chvěje. „Tobě je zima.“ „Trochu … to bude v pohodě,“ usmála se na něj. „No ..“ začal poněkud nesměle. Připadalo mu to jako příliš troufalý návrh, ale nechtěl, aby snad něco chytila. „Kdyžtak bydlím jen kousek odsud, kdyby ti byla moc velká zima.“ Chvilku pozorovala proudy vody crčící ze střechy. „Jo, možná bych raději uvítala teplo.“ Ondřej pocítil příjemné svrbení v konečkách prstů. Jen kývl a ukázal směrem ke svému domu. Bylo to ještě pár bloků hustým deštěm. „Tak jdem,“ ušklíbla se na něj a vyběhla do prudkého lijáku. Se smíšenými pocity ji pozoroval, jak poskakuje ve svém celočerném oblečení a těžkých botách v kalužích. Na jednu stranu mu přišla nemožná a přihlouplá ve svém počínání, na stranu druhou kdesi uvnitř toužil, aby se k ní mohl přidat, ale jeho lety pěstovaná rezervovanost mu to ne a ne dovolit. K jeho překvapení se k němu vrátila a zkoumavě se na něj zahleděla. Přiblížila svůj obličej k jeho. Ucítil vůni jejích mokrých vlasů a v žaludku se mu rozhostilo příjemné teplo. Nic najevo, jen trochu nezúčastněně zdvihl obočí a čekal, co udělá. Chvíli na něj upřeně hleděla a pak se jen ušklíbla a viděl poťouchlé jiskřičky v jejích očích. Dřív než stačil cokoliv říct, chňapla ho za ruku a vytáhla ven do svěžího deště. Normálně by se bránil, ale ona ho s vervou táhla dopředu a nemilosrdně ho nutila ji klusem následovat. Po chvilce se přestal vzpírat, cosi se v něm zlomilo. Cítil jak mu studené kapky dopadají na obličej a máčejí košili, ale najednou mu to nevadilo. Zrychlil a sám se rozeběhl kupředu. Cítil, že Eliščino sevření povolilo a její dlaň sklouzla z jeho ruky. Otočil se na ni. S překvapeným výrazem též zrychlila, aby udržela krok. Společně běželi přes rozbahněný trávník, hlavní ulicí a mělkými kalužemi v úzkých uličkách mezi domy. Zářící neony se odrážely ve vodních zrcadlech, světla semaforů i aut pableskovala proti ocelově šedé obloze. Lidé se za nimi překvapeně otáčeli, někteří tiše něco zamrmlali, když jim stříkly vodu na oblečení, tašku či dítě, jiní se usmívali. Ondrovi to bylo k jeho vlastnímu překvapení jedno. Poprvé v životě ho nijak nezajímalo, jak ho vnímá okolí a jen si užíval volnosti, kterou tolik záviděl Elišce a kterou tak dlouho držel na uzdě, aby si zachoval před okolním světem tvář a odstup. Běžel vpřed a užíval si nádherné 6

světelné efekty okolo, šumění deště a kol aut v kalužích a jarní vzduch, který se těžkými kapkami pročistil. Zastavil se až před vchodem do obytného domu, kde bydlel. Voda z něj crčela a košile se mu lepila na tělo. Podíval se vzhůru na šedé nebe a několik kapek se mu rozplesklo na brýlích. Jen se usmál a zaměřil pohled zpět dolů na Elišku. Byla stejně promoklá jako on, tak raději vytáhl klíče a zavedl ji dovnitř. Oba za sebou zanechávali pěknou mokrou cestičku na koberci. Ondřej nebydlel v moc velkém bytě, za to byl ale celý jeho. Měl pokoj pro sebe, k tomu koupelnu a kuchyň a nic dalšího nepotřeboval. Zavedl Elišku do svého pokoje a sám se šel upravit do trochu přijatelné podoby do koupelny. Sundal košili i brýle a zvedl letmo pohled k zrcadlu. Nepoznával toho kluka s deštěm slepenými černými vlasy a zelenýma očima - svůj vlastní odraz. Ignorujíc toto zjištění se otočil, stáhl ručník z věšáku a chystal se si usušit vlasy. Dvěře skříply a dovnitř nakoukla Eliška: „Ehm, nechci moc obtěžovat …“ Leknutím sebou škubl a ukročil dozadu, čímž se poněkud bolestivě bouchl do paty. „Er, promiň..“ dodala nevinně a sklopila zrak. „Co potřebuješ?“ utrhl se trochu příliš prudce. Neubránil se pohledu na její vodou promočené oblečení, které jí teď pěkně obepínalo pas a boky. Raději uhnul pohledem zpět k zrcadlu a snažil se tvářit lhostejně i přesto, že cítil jak mu vtíravý mráz přejel od krku až ke konci páteře. „Jen kdybych mohla ručník.“ „Ano, jistě,“ stáhl další ručník z věšáku a podal jí ho. V odrazu v zrcadle viděl, jak si s nevinnou zvědavostí prohlédla jeho polonahé tělo, než zmizela z koupelny. Zrovna, když přemýšlel při skládání ručníku, kam tenhle den ještě povede, uvědomil si, že si zapomněl vzít suchou košili ze skříně. „Sakra,“ ulevil si tiše a narazil čelem do zrcadla. Vešel do svého pokoje. Eliška hleděla z okna a sušila si vlasy zapůjčeným ručníkem. Snažil se tiše vylovit oblečení z police, ale ona se otočila dřív než si jej stihl obléknout. Opět se na něj podívala, s úsměvem, ale v očích jí zajiskřila jakási dravost, která mu způsobila další příjemné mrazení v zádech. „Taky s dovolením využiji koupelnu.“ Oznámila a když procházela kolem něj, letmo se otřela o jeho bok. Ondřej už neměl pochyb, že se vše řítí zajímavou cestou vpřed. Nemohl říct, že s tím nepočítal, ale zatím si nestačil ani tak úplně rozmyslet, co s tím. Ne že by předtím už nebyl s nějakou slečnou. To byl. Využíval občas velmi rád jejich slabost pro jeho přitažlivý zevnějšek a když chtěl, dokázal se chovat velice svůdně a mnohdy je dostal až kam chtěl – klečící u jeho nohou. Vždy naprosto stejný postup a z jejich stran naprosto stejná odezva, všechny mu přišly v tomhle primitivní. Nějak ale věděl, že na Elišku nic takového platit nebude. A jak by ji rád viděl u svých nohou, o to více, že Eliška byla nezkrotný živel, který nelze nikterak chytit, protože vám vždy nějak proklouzne a zmizí jako černá kočka ve tmě. Přešel k počítači a několika klepnutími do klávesnice pustil hudbu, aby alespoň trochu usměrnil myšlenky a pohodlně se rozvalil v koženém křesle. Slyšel ji přijít, ale nepodíval se na ni. Nějak ji právě ani vidět nechtěl. Začínala zrovna jeho oblíbená píseň s basovými kytarami a bubny na pozadí. Hleděl upřeně do monitoru, aniž by tam cokoliv hledal. „Co to je?“ „Hall Om Mig, švédská písnička.“ „Rozumíš švédsky?“ 7

„Ne. Ale u hudby je to jedno.“ „Pravda.“ Ztichla. Nedíval se jejím směrem, soutředil se jen na hudbu a na to, aby na chvilku vyprázdnil hlavu. Ruce nechal volně na opěradlech. Vytrhla ho z prázdnoty tím nejkrutějším způsobem, který si mohl přát. Dotkla se ho jemně na rameni a přejela z košile na holou kůži až nahoru ke žlábku lícní kosti. Zčásti strach, zčásti velice příjemný pocit se mu rozlil po těle. Zkousl spodní ret a vymrštil ruku aby chytil její, ale ona jí cukla a mezi prsty nabrala jeho vlasy a mírně za ně zatáhla než je nechala proklouznout. Ondřeje zamrazilo, chtěl se otočit, ale k jeho překvapení Eliška sama otočila židli ve které seděl. Než stačil cokoliv říct nebo se bránit, položila svou ruku na jeho, a druhou ho ukazováčkem přiměla zvednout hlavu. Jen na moment se mu vrátil zdravý rozum a chtěl se bránit, ale když se podíval se nad sebe, jak na něj hleděla, od jakéhokoliv uvažování opět upustil. Zvýšil se mu tep a byl nucen dýchat o poznání rychleji než bylo běžné. Sklonila se k němu a věnovala mu letmý polibek, pak vzala jeho spodní ret do svých a velice jemně ho do něj kousla. Místo toho, aby pokračovala, jak by si přál, se ale rychle odtáhla, pustila jeho ruku a dokonce se otočila zády a pohlédla na něj vítězoslavně přes rameno. To už Ondřej nevydržel. Celé tělo se mu chvělo nutností ji k sobě přitáhnout a cítit ji u sebe.Držet ji tak, aby znova neuskočila. Začal se zvedat a ona, jakoby četla jeho myšlenky, už opět byla připravena se vysmeknout. To nehodlal dopustit. Dal jí pravou ruku doprostřed zad a možná až příliš tvrdě ji přitiskl k holé bílé stěně svého pokoje, druhou jí položil na stehno a přejel s ní přes bok, hrudník až k její levé ruce, kterou pevně stiskl a přimáčkl ke stěně. Tiše zakňučela, ne však k Ondrově nespokojenosti. Zalévalo ho horko. Cítil i její zrychlený dech. Ruku přesunul z jejích zad na její pravou ruku a držel ji pevně u studené stěny. Svoje boky přitiskl tak natěsno k jejím, co to šlo. Pak se naklonil nad její záda, vdechoval její příjemnou vůni a s potěšením sledoval jak se celá chvěje. Přejel jí nejprve rty a poté jazykem po krku. Jako vždy to fungovalo. Otřásla se a zašeptala: „Vem si co chceš ..“ A to také udělal.

Eliška se probudila. Chvíli si neuvědomovala, kde je. Jak postupně nabývala vědomí, vzpomínky na přechozí noc jí připomněly, jak se sem dostala a že je v bezpečí. Otočila se na Ondru, který spal vedle ní. Pěkné nahé tělo překrývala do půl pasu bavlněná deka. Spal klidně, ruku pod polštářem, havraní vlasy rozhozené, jako kdyby mu je rozčechral vítr. Navíc ještě bez brýlí, připadal Elišce neuvěřitelně roztomilý a nevinný, že se musela ušklíbnout. Nahnula se nad něj a políbila ho na tvář. Lehce se zavrtěl a přitáhl si peřinu o kousek výš, aniž by se probudil. Chvíli na něj ještě hleděla a vyklouzla opatrně z postele, aby jej nevzbudila. Sesbírala svoje věci a zamířila se obléci a upravit do koupelny. Když se vrátila, Ondřej se již stačil rozložit i po té půlce postele, na které předtím spala ona. Políbila ho znovu, tentokrát na rty. Probudil se a když se chtěla odtáhnout, chytil ji za ruku. „Pusť,“ řekla s úsměvem. On jen rozespale zavrtěl hlavou a přitáhl ji blíž k sobě. 8

„Uvidíme se zase v pondělí ve škole, ano?“ Přejela prsty po jeho vlasech. Byly jemné a na dotek příjemné. Zadíval se na ni přivřenýma smaragdovýma očima a usmál se. „Budu se těšit,“ řekl s ospalým úsměvem, zvedl se na loktech a rukou na jejím týle si ji k sobě přitáhl a dlouze políbil. Pak se zase sesul do peřin a než se Eliška nadála, opět tvrdě spal. Obloha se přes noc projasnila. Eliška se rozhodla jít k domovu raději pěšky, než využít veřejnou dopravu. Neměla moc ráda tlačenice. Procházela vylidněnými ulicemi mezi panelovými domy a v hlavě jí vířily myšlenky. Nakonec se spokojila se závěrem, že bude její lidský život alespoň o mnoho příjemnější a nechala se unášet na vlnách vlastních představ. Když zatočila do dlouhé úzké ulice směrem na hlavní třídu, zaslechla za sebou kroky. Příliš jich nedbala, jen pro svou jistotu trochu přidala. Neznámá osoba ji velmi brzy dohnala, Eliška se jen snažila neztratit hlavu a zůstat klidná. Obecně měla problémy s přehnanými reakcemi, co když to byl jen běžný kolemjdoucí? Neznámý se přiřadil vedle ní. Periferním viděním Eliška jen věděla, že je to muž a je rozhodně o dobré dvě hlavy vyšší než ona. Nepodívala se na něj. Jen doufala, že dosáhnou hlavní ulice dřív než .. „Máme problém,“ promluvil najednou hrubým hlasem, který Eliška velmi dobře znala. Pohlédla na nečekaného společníka, jejího strýce, kterého moc nevídala, ale měli velmi blízký vztah. Již to byl starší pán, s hnědými vlasy, propadlými tvářemi a strništěm. Pozvedla obočí, zahleděla se mu zpříma do kaštanových očí a napjatě čekala, co jí poví. Vyčítavě se na ni zahleděl. V jeho sinalé tváři se snoubil velký strach s mírným rozhěváním. …

Měsíc v úplňku ozařoval koruny stromů hustého lesa. Pustina, široko daleko žádné náznaky byť jen domu na samotě, jen v dáli svým duněním a září velkoměsto připomínalo všudypřítomnou civilizaci. Na mýtině ozářené stříbřitým světlem se sešla celá smečka. Matky se svými vlčaty utvořily drobné hloučky po okrajích a poslouchaly rozmluvu dvou vlkodlaků: „Víme, kde Aindréas je?“ ptala se zrovna vlkodlačí princezna. Díky úplňku plná síly. Žluté oči jí žhnuly a ostré křišťálově čiré drápy vyrývaly drobný štěrk z kamene na kterém seděla. „Víme naprosto přesně, díky vlčatům,“ přikývl starý vlkodlak s kaštanovými vlasy a věnoval milý úsměv štěňatům, která se bojácně skrývala za svými matkami. „Skvělé,“ ušklíbla se vlčice a poklepala na svou zlatou zbraň opřenou o kámen. Milovaná zlatá kosa zvonivě odpověděla, jako jakýkoliv kovový nástroj pocházející od draků. Draci žili odjakživa skrytě, stejně jako vlkodlaci a upíři, avšak nikdy se mezi jejich boje nepletli. Byli výborní kovotepci a často je obě znepřátelené strany žádali o prvotřídní kovové zbraně a za správnou platbu, obvykle v podobě drahých nekovových předmětů nebo 9

ochrany, se uvolili nějaké vyrobit. Ealisaid získala svou zlatou kosu od mladé dračice skrývající se v nedalekém velkoměstě a dala jí za ni upíří slzy, které jen náhodou kdysi získala od jedné ze svých obětí. Vlkodlačice pohlédla na staršího, posledního přeživšího ze staré smečky jejích rodičů. Prohlížel své zlaté šípy s havraními pery a rovnal je pečlivě do toulce. Poté zvedl pohled k ní. Zaznamenala v jeho očích výčitky. Iritovalo ho, že se nedostavila na včerejší shromáždění. Jí zas iritovalo, že jí to vyčítá, když se důležité věci probíraly stejně až dnes. Zvedla se: „Je čas.“ Stařec kývl, uložil poslední šíp a protáhl se. Všechna srst se mu zježila. Krátce se otřásl a chlupy se opět urovnaly. Čtyři matky-vlčice se svými vlčaty se jedna po druhé přiblížili k Princezně a Staršímu a jemně se dotkly svými čumáky jejich jako přání dobrého lovu. Ani jedna z nich nedokázala zakrýt svou starost a děs z neúspěchu, přesto však mlčely. Na výsledku téhle bitvy záležel jejich osud. Né snad, že by upíři přišli na ně – na zabíjení nevinných mláďat a matek byli příliš vznešení (nebo jak Princezna s oblibou říkala ‚slabí‘), ale ztratily by jedinou ochranu a musely by téměř jistě z tohoto kraje odejít a hledat smečku jinde, což bylo s mláďaty poněkud nepříjemný a téměř nemožný úkol. „Aindréas zaplatí.“ Řekla pevně vůdkyně. „Zahraji mu dnes malou měsíční sonátu,“ ušklíbla se a drápy cvrnkla do svého zlatého nástroje zkázy, který zazvonil několika čistými tóny jako by počínal hrát začátek nějaké skladby. K odeznívající melodii se přidalo táhlé vytí jedné z matek. Netrvalo dlouho a celý les zněl vlkodlačí bojovou písní – melodickým několikahlasým vytím. Uprostřed lesa, na travnaté stezce osvětlené plným měsícem, stáli tři upíři. Stáli vedle sebe, jeden založené ruce, další ležérně ruce v kapsách a v puse stéblo trávy, třetí poněkud nervózně naslouchal vlčímu vytí rozléhajícímu se krajinou. Podle krátkých vlasů a ne úplně zmizelých zorniček bylo témeř jisté, že jsou všichni tři ještě velice mladí. Nejmenší z nich (avšak stále větší než běžný člověk) si odhrnul plavé vlasy z jasně modrých očí a otočil se na své společníky: „Myslíte, že příjdou?“ Ten s delšími černými vlasy a jedovatě zelenýma očima se na něj podíval a pohrdavě s úsměškem odfrkl: „Copak, máš strach?“ Třetí, středně vysoký s ohnivě zrzavými vlasy, se také uchechtl. „Tseh, to vůbec,“ zamračil se blonďatý a podíval se rozpačitě jinam. „Zbývají jen dva, proč bych se měl bát?“ Snažil se znít sebevědomě, ale nejistota otřásla jeho hlasem. Zrzavý v úsměvu odhalil ostré špičáky a podíval se s úšklebkem na nejmenšího. Stéblo trávy natočil jako zbraň proti němu, zvedl ruce k hlavě, aby naznačil uši a s bestiálním výrazem hrobovým hlasem na něj promluvil: „Protoože zlááá Ealiséééid si pro tebe příííjde!“ Černovlasý se štěkavě zasmál. Bloňdatému to evidentně příliš směšné nepřišlo, vypadal, že se dokonce ještě o několik centimetrů zmenšil. „Haha, jistě,“ prohodil nervózně a nuceně se usmál. Ti dva se chytili za rameno a chechtali se. „Tady máte takové legrace, mohu se přidat?“ ozval se za jejich zády měkký démonický ženský hlas. Upíři ztuhli. Prudce se otočili a jejich ruce vystřelili k opaskům, kde měli váčky se stříbrnými střepy. Hleděli do zlatých vlkodlačích očích a konečně pocítili smrtelnou auru, kterou vlčí princezna vyzařovala do okolí. Vlkodlačice nečekala a vymrštila ruce s mocnými 10

drápy k jejich krkům. Ozvalo se tiché křupnutí a jak zrzavý, tak černovlasý upír leželi v orosené trávě, hlavy zvrácené do nepřirozeného úhlu a těla bezvládná. Avšak vnímali, velice dobře. Nervy a kloubní spojení byla přerušena, ale dokud nebudou jejich srdce probodnuta, budou stále „žít“. Mohli jen bezmocně sledovat jak vlkodlačice pohodila zlatavými vlasy, které se vlnily i v bezvětrném vzduchu jako rozbouřené moře. Třetí, nejmenší upír stál jako přikovaný. V ruce svíral lesklý stříbrný střep, ale nebyl sto jej použít na nenáviděnou vlkodlačici. Tolik ho vyděsila i ohromila. Byla mnohem víc, než se jen tradovalo. Vždy se říkalo, že je odpudivá a zlá, ale jak se zjevila ze stínu lesa, zdála se mu až děsivě krásná. Bestie, ale nádherná bestie. A síla, jež pocítil z pouhé její přítomnosti, naprosto ochromila všechno jeho uvažování. Pohlédla na něj zlatýma divokýma očima, poté na stříbrný střep v jeho ruce a zamračila se. Paris, jak se upír jmenoval couvl a střep upustil. Hleděl na ni, jist si svou smrtí, obdivoval se jí, ale nehodlal odejít z tohoto světa při zbabělém útěku. „Co děláš, hlupáku! Jdi po ní!“ ozval se z trávy chraplavý hlas černovlasé hlavy připoutané k neovladatelnému tělu. Princezna přihmouřila oči a vzduch se zachvěl pod tíhou nové vlny nenávisti. K noze měla tenkým koženým řemínkém přivázánu zlatou dýku. Paris sledoval jak ladným, ledově klidným pohybem ji odvazuje a přejíždí po ní láskyplně křišťálově průhledným drápem. Černovlasý upír jen zalapal po dechu. Obkročmo se posadila na jeho bezmocné tělo a krutě se ušklíbla. Nemohl nic než hýbat očima. Necítil nic. Ani zlatý nástroj, jež mu pomalu jistě prořezával oblečení, kůži, kosti i mrtvé maso, ve kterém od jeho zrození nebyla již ani kapka smrtelné krve. Když dokončila s chirurgickou přesností rozřezávání hrudníku, zabořila zlatý nástroj do míst, kde by mělo být srdce. Ozvalo se jen tiché lupnutí a z otevřené hrudi vystoupal jen stříbřitý obláček prachu. Společně s ním se vytratil i lesk z upírových očí. Jak Paris viděl, že se totéž chystá udělat i druhému jeho druhu, zakryl si oči a odvrátil obličej. Když se opět podíval, měla již dokončeno a pomalu ladným krokem odcházela po lesní cestě směrem ke starému polozbořenému kamennému chrámu. Kráčela zpříma, ladně a v naprosté tichosti jako bílé zjevení. Paris usedl do orosené trávy vedle dvou upířích těl, která pozbyla i ten zbytek života, který v nich po přeměně zůstal. Poznal tu, o které jejich nejvyšší vždy mluvil. Pochopil konečně, proč mluvil o takové bestii s úctou. Byla přesně taková, jak řekl: Chladná. Divoká. Vášnivá. Stáli proti sobě, mezi nimi kamenný oltář, snad jako symbol jejich dávného rozporu. On, vysoký, s dlouhými sněhobílými vlasy v dlouhém rudém sametovém kabátu s prošívanými vzory. Ohnivé oči měl mírně přivřené a bez mrknutí pozoroval svou rivalku. Hleděla na něj. Měsíční světlo pronikající polorozbořenou stěnou chrámu dodávalo její bělostné srsti třpyt a vytvářelo zvláštní odlesky na zlaté kose, kterou měla opět u sebe. „Bylo skutečně nutné …“ promluvil měkkým příjemným hlasem. „Já za to nemohu,“ odpověděla bez toho, že by si vyslechla celou otázku. Bylo jí jasné, že se ptá na upíří mláďata, která ona a její věrný spolubojovník zabili cestou za ním – Aindréasem. „Stáli mi v cestě a zdržovali,“ dopověděla s potěšeným úšklebkem. Upír se mírně zamračil a v očích mu zablesklo. Dlouhými bledými prsti si přejel po hrudi a stále na ni zpříma hleděl. „Zdrželi tě dost …“ „ … a proto bylo potřeba udělat krátký proces,“ dopověděla za něj. Aindréas odfrkl a odvrátil pohled. Ctil ji, ale vlkodlačí barbarské zvyky mu přišly nechutné. Sám sice také zabíjel, ale dle svého mínění né bezhlavě a pro potěšení jako ona. A už vůbec by nešel po mláďatech.

11

Stáli tam jako dva přátelé, přestože mezi nimi bylo pramálo přátelského. Oba jiného druhu, navzájem si povraždili rodiny. Aindréas měl sto chutí jí proklát stříbrným střepem přímo na místě, ale veděl, že by to nejen nestihl, ale i znectil schopnou oponentku. Nehledě na to, že ona též udržela svou prudkost a divokost na uzdě a vyčkávala rovného boje. Vzduch prostoupila vlkodlačí emoce, očekávání a neklid. „Nechť tomuto kraji vládnou ti silnější,“ pronesla bez dalšího otálení. Upír na ni pohlédl a kývl. „Nechť vládnou ti silnější,“ zopakoval po ní. Tím byl souboj zahájen. Vzduchem hvízdl zlatý kov. Smrtící rána minula cíl a zlaté ostří se zatnulo do oltáře jako nůž do másla. Upír stál opodál u stěny a ušklíbl se. Ránu čekal. Vlčice hromově zavrčela, vyrvala ostří i s mnohými kusy štěrku, které se rozlétly po okolí a vrhla se dopředu. Upír zvedl ruce. Jeho oči zazářily a ona jakoby narazila do neviditelné bariéry. Nepřímo využitá upíří magie fungovala i na vlkodlaky. Než se Ealisaid vzpamatovala z nárazu, Aindréas proklouzl kolem stěny, jediným lehkým skokem přeskočil rozvalené kamení, které kdysi bývalo chrámovou hradbou a zmizel v noční tmě. Zuřící vlkodlak se vrhl ihned za ním. Ealisaid doskočila tvrdě do měkké trávy a rozhlédla se. Stál tam o kus dál, s rukou na hrudníku a jeho oči opět zářily. Poznala další upíří kouzlo a vyrazila po všech čtyřech do útoku, zlatou zbraň svírajíc v čelistech. Upír byl rychlejší. Na jeho zádech se rozevřela mihotavá blanitá křídla, která jej jediným mocným máchnutím vynesla k hvězdné obloze. Vlčice se sklouzla po vlhkých stéblech, zatnutím drápů do hlíny se zastavila a vší silou se odrazila, že vylétla do vzduchu do stejné výše jako její sok. V jeho ruce zahlédla střbrný záblesk. Kov zazvonil o kov. Vlčice padala zpět na zem s kosou v ruce, dopadla bezpečně na nohy. Upírovi se povedlo ji překvapit, ale díky mnohem rychlejšímu vnímání vlkodlaků dokázala jeho nenápadný útok dýkou odrazit. Křídla rozvířila vzduch a upír mířil pryč od chrámu nad les, sledujíc prachem vysypanou pěšinu v něm. Elaisaid zaklela a vyrazila lesní cestou vpřed. Všimla si, že ze stromů vylétávali skrytí upíři. Sledovali ji a svého knížete, ale neútočili, neboť to bylo prý proti jejich zásadám. Ušklíbla se a v duchu se zasmála tomuhle hloupému upířímu snobství, ale nemohla si stěžovat, momentálně jí přišlo velice vhod. Pod jejími tlapami se vířil prach. Uháněla kupředu s vypětím všech sil a úspěšně svého soka doháněla, unavovalo ji to ale natolik, že se jí objevily mžitky před očima. Vzhlédla vzhůru a hledala měsíc, aby mohla obnovit svou sílu v jeho stříbřité záři, ale větve stromů se skláněly hluboko a hvězdy se objevily vždy jen na okamžik. Aindréas moc dobře věděl, proč si vybral zrovna tento směr. Les se tady táhl na míle daleko a přeletem nad ním ochuzoval svou lovkyni o zdroj energie. Věděl, že jí neunikne, na to byl dnes moc slabý a ona ho cítila až příliš dobře na to, aby se vůbec pokoušel ukrývat. Rozhlédl se nad špičkami stromů. Všude okolo se k němu připojili jeho druzi. Udržovali si odstup, ale i tak byl Aindréas svým způsobem rád, že jsou s ním, i přesto, že upíři byli vždy zatvrzelí individualisté a začali se sdružovat jen proto, že jako jedinci neměli proti smečkám těch chlupatých bestií žádnou šanci. V myšlenkách přemítal co bude následovat. Ve vzduchu cítil, jak Eliasaid pomalu slábne a mohl očekávat rychlý útok, kdy se pokusí využít alespoň zbytku energie, která jí zbývá. Trhl sebou. Vzduch prořídl, vlkodlačí emoce zmizely. Že by snad se zastavila a odpočinula si? To se Aindréasovi nezdálo.U kohokoliv by to čekal, jen u Eliasaid ne. I kdyby náhodou, kam se poděla její aura? Zpomalil svůj let, také pociťoval jisté vyčerpání a v hrudníku mu nepříjemně bolestivě škubalo. Noční ticho protrhlo mohutné vlčí zavrčení. Z vrcholových větví jehličnanů přímo pod upířím knížetem vystřelila vlkodlačice. Jako ve zpomaleném filmu upír viděl, jak štříbrné 12

parprsky měsíce dopadají na její vlasy, kůži, chundelatý ohon a jakoby ji pokrývali stříbřitými kapkami, které se ihned vstřebávali jako životadárná voda. Jako ve zpomaleném záběru viděl její jantarové vlčí oči plné vzteku a odhodlání. Stříbrný měsíc se dotkl paprskem i lesklého kovu a jakoby jej posvětil k poslednímu zásahu. Aindréas se ušklíbl, nic víc udělat nestihl. Ostří hvízdlo. Síla, kterou do rány princezna vydala v jejím okolí vyvrátila stromy z kořenů a polámala vrcholné větve v blízkém okolí. Poděšení ptáci vzlétli a dali se do štěbetání a hvízdání, které obrátilo pozornost všech na ono jediné místo. Nejváženější ze všech upírů visel jako hadrová panenka na rostlém dubu, v jeho hrudi zabodnuto mohutné zlaté ostří, jehož hrot čouhal z druhé strany kmene. Bělostné vlasy zakrývaly krásnou tvář Aindréase, přezdívaného Vlkobijec, knížete, uznávaného vládce slovanských upírů a mocného kouzelníka. Jeho životní sokyně nehnutě stála proti kmeni a hleděla na své dílo. Její zlatý nástroj se pod extrémní silou prohnul do podivného esovitého tvaru. To jí v tu chvíli bylo jedno. Dokonala, co chtěla. Upíři, kteří po celou dobu následovali bojující byli dezorientovaní zábleskem a postupně přicházeli k sobě. Když spatřili, co se stalo, někteří zděšeni odlétli. Zbytek zůstal jako přimrazen na místech a jen nevěřícně hleděl na děsivou scénu. Z keřů vystoupil i druhý vlkodlak. Starý vetchý rádce Princezny. Již cítil, že se práce zadařila. Byl rád, že byl upír zlikvidován, ale stále k němu choval úctu a proto z povzdálí uctil jeho památku tichým rituálem věnovaným obvykle pouze padlým vlkodlakům. Vlkodlačice se konečně nabažila pohledu na nenáviděného soka a tak se rozhlédla se po zděšených tvářích jeho soukmeníků. Vidět neštěstí ve tvářích nenáviděné rasy jí činilo až hysterickou radost. Místo tiché úcty, která by knížeti měla právem náležet, přistoupila až těsně k němu, pozvedla jeho bezvládnou hlavu a odrhnula z čela upírovy bělostné vlasy. Všichni hleděli zaraženě a s odporem na její počínání a ve vzduchu se konečně projevila i emoce starého vlka na kraji lesa. Byl velice rozhořčen nad neuctivým chováním své svěřenkyně. Vlkodlačice se zasmála do upírovy tváře a přiblížila svá ústa k jeho. Několik upírů se rozezleně sneslo na zem. „Les Adieux,“ ozvalo se z upírových úst. Otevřel zářivé rubínové oči a zahleděl se do obličeje překvapené rivalky. Elaisaid udělala několik kroků na zpět. V jejím pravém boku vězel stříbrný střep. Pozvedla zlaté oči ke svému vrahovi a skácela se k zemi. Bolest se velice rychle šířila po celém těle a stříbro pálilo jako kus rozžhaveného železa a bránilo vlkodlačí rychlé regeneraci zasažených míst. Aindréas jen s obtížemi vytrhl ostří ze svého hrudníku. Snesl se nad krvácející tělo své sokyně, značně unaven. Mezi upíry to zašumělo, ale nikdo se hlasitě neradoval, nebylo to nic, co by kdo považoval za slušné. Skupinka si všimla starého vlkodlaka na kraji lesa a vyrazili za ním. Vlkodlačice těžce oddechovala. Věděla, že brzy příjde konec, néchapala jen, jak je to možné. Vzhlédla a zkoumala upírovu ránu na hrudi, která se už nyní začala pomalu hojit. Dřepnul si k ní, lokty opřel o kolena. „Čistá práce, má milá, přímo do srdce,“ promluvil k ní tiše a skoro láskyplně jí odrhnul pramen slepených vlasů z obličeje. Zmohla se jen na zlobné zavrčení. „Jen nemilé, že tam to srdce v tu dobu nebylo,“ pronesl poněkud výsměšným tónem a zahleděl se, do jejího překvapeného obličeje. Místo dalších slov zalovil štíhlými prsty v kabátě a vytáhl zlatou skříňku. V pravidelných intervalech se chvěla jak upíří srdce tlouklo uvnitř. „Pro tebe jsem si srdce vytrhl,“ pronesl s úšklebkem a opět vstal. Dlačice sebou škubla. Stříbro šírilo svůj jed po vlkodlačím těle rychle a bránilo jakémukoliv rychlému hojen a navíc přivádělo do jejího těla nesnesitelnou agóniií. Nedlouho na to Elaisad přestala dýchat. 13

Aindréas opět uschoval zlatou chránku s drahocenným obsahem a kývl na starého upíra, který k němu přistoupil. „Jsem rád, že vše vyšlo jak mělo, výsosti.“ „Já také.“ „Chytili jsme posledního,“ zamumlal stařec chraplavě a ustoupil o krok. Dva upíři drželi mezi sebou starého vlkodlaka s kaštanovými vlasy. Jeho zlatý luk se šípy měl jeden z nich na rameni. Drželi ho pevně, stříbrnou dýku na jeho krku, přestože to bylo skoro zbytečné, nejevil známky sebemenšího odporu. Pohlédl na mrtvé tělo u Aindréasových nohou a s bolestným výrazem vzhlédl. Oči se mu leskly. „Illiame, dlouho jsme se neviděli,“ kývl Aindréas na vlkodlaka. „Ano, naposledy nad hrobem tvých krvožravých rodičů,“ zavrčel zlostně vlk. V jeho hlase se mísilo utrpení s čirou nenávistí. Upír se mírně zamračil. „Řekni zbylým, že mají týden na to odsud zmizet. Krev štěňat na rukou mít nechci.“ Mlčel a tak Aindréas pokračoval: „A teď se podíváme, jaká je tvá lidská podoba.“ Illiam zvedl hlavu a cítil jak upíří kouzlo pozvolna proměňuje jeho tělo. Bylo by jednoduché tomu zabránit, ale v tuhle chvíli bylo již všechno jedno.

Když se Ondřej to ráno probudil, cítil se, jakoby se mu po těle prošel nosorožec. Byl celý rozlámaný a na hrudníku tepala tupá bolest. S námahou natáhl ruku, aby zvedl mobilní telefon na nočním stolku a zjistil, že již půl druhé hodiny měl být ve škole. Tiše zaklel a svalil se zpátky do peřin. Do školy dorazil až na čtvrtou hodinu. Jak vešel do třídy, češtinářka si ho pátravě prohlédla. Z jejího pohledu měl dojem, že mu vidí až na dno duše. Pocit ho netěšil, ale nic si z něj nedělal, pořád to byl jen pocit. Usadil se do prázdné lavice a ponořil se opět do svých myšlenek. Cítil se po víkendu poněkud osaměle, a tak doufal, že ho Eiška příjde navštívit. Pak si uvědomil jak hrozně zmokla před dvěma dny a vyvodil, že leží doma s nachlazením a pro zbytek školního dne pátrání vzdal. Na Elišku už nemyslel, po škole zamířil ihned domů. Jak stoupal po schodech do svého bytu, všiml si před dveřmi sousedky četných krabic na kterých bylo černým fixem nadepsány věci, které zřejmě obsahovaly. Knihy, dětské hračky, kuchyň … Další krabici zrovna žena tahala ven. Ondřej ji znal dobře, bydlela tu ještě před tím, než sem přišel on. Za tu dobu se jí v hnědých vlasech objevilo nemálo šedivých pramenů, byla totiž sama na dvě malé děti. „Chcete pomoci?“ Zeptal se. Žena dotáhla krabici a narovnala se. Dnes vypadala obzvlášť unaveně: „Ne díky Ondro, jsi hodný. Už je to všechno.“ Její synové se jí schovávali za ošuntělou sukní a tiskli se k ní. Na Ondru hleděli s posvátnou úctou, skoro až děsem. Ondřej tomu něvěnoval pozornost, přelétl pohledem obsahy krabic. „Stěhujete se?“ „Hmm, ano,“ odpověděla žena zamyšleně. Chtěl se zeptat proč, ale nenašel odvahu na tak osobní otázku. „Tak doufám, že se vám bude dařit. Nashledanou,“ ukončil rozhovor prostě, povzbudivě se pousmál a podal pravou ruku. Sitskla ji, podívala se na něj kaštanovýma očima a unaveně se usmála: „Také doufám.“ 14

Ondřej vyhrabal z kapsy klíče a zapadl do bytu. Uvažoval proč by zrovna ona odjížděla, zvlášť když tu má skvělou práci a děti zvládá skvěle. Po chvíli ho myšlenky opustily a po zbytek dne se věnoval svým věcem. „Můžete vstát výsosti, vše je opět na svém místě,“ prohlásil stařec jak se zvedal od kamenného oltáře. V jeho rukou se zatřpytil nůž. Aindréas se zvedl. Byl do půli těla svlečen a uprostřed jeho hrudi se pomalu zacelovala čerstvá rána. „Bylo od vás dost troufalé něco takového dělat, kdybyste zasáhl orgán, bylo by hned po vás. Nemluvě o tom, že nechávat jej tak narychlo srůst před proměnou -“ Bělovlasý upír ho zvednutím ruky utišil. Nechtěl slyšet znovu to, co již sám věděl. Stařec si povzdechl a uložil stříbrný nůž do koženého pouzdra na opasku. „Konečně bude nějakou dobu klid,“ změnil raději téma. Aindréas neodpověděl. Oblékl si vrchní část oděvu, rudý kabát a vstal. „Jdu najít draky, chci si nechat udělat nový stříbrný střep. Ostatní ať o tom také uvažují, je ten nejlepší čas,“ řekl prostě, rozevřel stínová křídla, vzlétl a během chvíle splynul sčerní noční oblohy. „Jistě, výsosti …“ odpověděl upír poněkud lhostejně a odešel ke zbytku skupiny je zpravit o Aindréasových plánech.

Ani další den Ondřej Elišku ve škole neviděl. Hlavou mu bleskly dramatické a poněkud tragické scénáře, co se mohlo stát. Jeho pocity podpořil ještě palcový titulek v novinách o autonehodě na kraji města. I když to nebylo nic, na co by nebyl zvyklý (koneckonců takové články měli novináři vždy v oblibě), v tuhle chvíli raději noviny odložil. Žaludek se mu nepříjemně svíral, ale nakonec se odprostil od děsivých myšlenek a rozhodl se, že za Eliškou odpoledne dojde. Hodiny se dnes obzvlášť vlekly. Byl nádherný den. Ondřej šel šedou ulicí, kterou zalévaly zlaté paprsky slunce a vzduchem poletovaly růžové květy z kvetoucích sakur. Hleděl před sebe na chodník a jen občas vzhlédl, aby se ujistil na jaké třídě právě stojí. U Elišky nikdy nebyl, ale znal jméno ulice a cestu věděl pouze podle mapy. Zahnul za posední roh a stanul před nepříliš vysokým, bílým, moderním domem o asi pěti patrech. Našel rychle na zvonku Eliščino příjmení a zazvonil. Opět mírně znervózněl, i když nebylo proč. Jen měl pořád jistý nepříjemný pocit, když měl za někým přijít a sám se nějak projevit. Nikdo se z reproduktoru nad zvonky neozýval, a tak zazvonil podruhé. Odpovědí mu bylo jen další ticho. Odstoupil od domu a zahleděl se nahoru, i když věděl, že je to zbytečné. Netušil ve kterém patře Eliška bydlela, takže zvonit na jiné nebo čekat, než mu někdo otevře dveře bylo bezpředmětné. A i tak, pokud Eliška není doma nebo spí, tak by se k ní ani nedostal. Zamyšlen se pomalu rozešel. Opět ho začaly hlodat nepříjemné myšlenky. Naštval ji snad něčím? Vypadala spokojená … velice spokojená vlastně. Při té vzpomínce se lehce ušklíbl a v páteři se ozvalo příjemné mrazení. Nebo to snad byla jen její malá hra, na kterou jí skočil? Znali se sotva čtrnáct dní a on už se chová jako pomatený. Zatřásl hlavou, aby pročistil mysl a rozhlédl se, kam to vlastně došel. Stál uprostřed nevzhledné úzké ulice mezi panelovými domy. Po stranách se táhly neudržované zadní vchody s malými, notně oprýskanými, betonovými schodišti a střídavě k nim byly přiřazeny plechové popelnice. Ondřej se rozhlédl a vydal se směrem, který ho dle jeho přesvědčení měl zavést na hlavní třídu. Měl stále sevřený žaludek a snažil se nemyslet

15

absolutně na nic, cokoliv jiného ho totiž vedlo jen oklikou zpět k tomu, na co myslet teď nechtěl. Minul několik náhodných chodců, zřejmě obyvatel zdejších budov. Nedíval se na ně, až u jakéhosi chlápka ve světle hnědém trenčkotu zvedl pohled. Do žaludku jakoby mu spadl kámen. Hlavu mu naplnila děsivá myšlenka vysvětlující Eliščinu nepřítomnost. Naplnil ho nezvladatelný vztek, otočil se a vrhl se na toho muže. Vrazil do něj zezadu plnou silou ramenem až muž vyjekl a upustil noviny. Otočil se s rukou napřaženou k úderu, ale Ondřej byl už dávno připraven. Chytil ho za límec baloňáku, loktem odstínil ránu a natlačil muže na betonovou stěnu. „Kde je?!“ vyhrkl divoce na muže, který se snažil bránit, ale podle kruhů pod očima a propadlých tváří na to zřejmě neměl sílu. „Hele ty zlodě –„ „Neptám se na peněženku,“ zavrčel na něj Ondřej. Pomalu se probouzel z všeprostupující zuřivosti a jen nerad si uvědomoval co udělal. „Vzali jste mi jí, abyste se pomstili alespoň v lidském životě, že?“ Hleděl na zchátralého muže, který se zdál již plně odevzdán osudu. Pamatoval si jeho obličej dobře, neboť ho sám přinutil svou podobu minulou noc vyjevit. Snažil se v sobě opět vyvovlat tu nenávist, která ho přinutila se na toho muže vrhnout, ale bezúspěšně. Pustil jeho kabát a odstoupil. „Koho prosímvás -„ začal muž hrubým hlasem opatrně a zahleděl se zamyšleně na Ondřeje. „Nikoho, já se …“ začal Ondřej namáhavě. Vymýšlel co by mohl říct, aby zakryl svou hloupou chybu. „Omlouvám se, pane. Spletl jsem si vás zřejmě s někým jiným.“ vymámil ze sebe se vším sebezapřením a rychle uvažoval, jak pokračovat. Muž neodpověděl, jen trhnutím narovnal kabát a Ondřej viděl, jak se jeho výraz změnil. Z překvapení a zničené únavy na rozčarování. „Jestli hledáte mou neteř Elišku, tak ta je mrtvá,“ řekl tím hrubým hlasem, ale o poznání pevněji a Ondřej zaznamenal škodolibou radost v jeho hlase. Opět zahořel vztekem: „Takže jste jí přece zabili, vy … vy bestie,“ začal mu selhávat hlas a cítil, že ho tělo už moc neposlouchá. Chtěl opět toho chlapa srazit a co nejvíc mu ublížit, ale nebyl dost rychlý. Mužova pěst uhodila Ondřeje do levého spánku. Padl na všechny čtyři a před očima se mu zatemnilo. Rána ho pálila a hlava třeštila. Ucítil závan vzduchu a slyšel mužovy kroky, jak prošel kolem, a zacinkání klíčů. Během vteřiny se opět vzpamatoval. Pod sebou uviděl opět hlavní stranu dnešních novin a pomalu se mu vše v hlavě spojovalo do celkového obrazu. Prudce vzhlédl. Hnědovlasý lidský protějšek Illiama stál na schodech u otevřených domovních dveří a hleděl na něj hnědýma očima. „Sám sis jí zabil, hlupáku.“ řekl a dveře se za ním zabouchly. Ondřej se zvedl ze země do sedu. V hlavě měl absolutní prázdno, srdce mu tlouklo jako o závod. Pomalu se přesunul na nejnižší schod a přitáhl si noviny. Konečně si přečetl celý článek na hlavní straně. Nevěděl co si má myslet, k jeho mozku se ještě všechny ty informace plně nedostaly a ani nechtěl, aby dostaly. V otevřeném okně naproti někdo začal hrát na klavír. Ludwig van Beethoven: Pro Elišku

Žíji, dýchám, Láska mne má v režii, Se západem slunce ale, Proměním se v bestii.

I live and breathe, love has my heart seized, but with the scarlet dawn, I turn into beast.

16