V&LÓ v
.
:'iMW»^: ir :
;
-
j^
.••
-,rr
d^
,-.
.'t'^/ ,..'•-
.vfr-
-
''i--
•
"^r
* -
-' •
:
"
'
-?*v.^-
v-.
••Uf:,^:;-,
s^
tór ri ...
W\
:.\\
.
* i^V^x? ,• •*•* vyt*
'•V-'-'
......
|p »
^llf J
...
.
..
..
.
:
>
^»-« • Vj -*
.>:
»
*
-
*
*
•
•
.
.
» » . .
7.^
•
•
•
•
•
•
.
.
t
_vT
:
-;
.:-.-.'**v
J»:Ž:^ >%::;
Kiv
•:
%
•:;.»*
> *•
BÁSNICKÉ SPIS UK J
*k r !S
S
A-
MAR151972
P6-
ZAZDNÁ OKNA
A svt
pln ke
mn je zloby,
být. Já nechám klidn ho doby Já z jiné picházím
A
doufám do
jiné
jít.
GR1LLPARZER
sem starý flagelant, jenž boky šlehá nahé Za písn pochmurné do smrtné únavy, By klesl vysílen a v proudu lásky vlahé Zrak stoil naposled v bok Krista krvavý. Jsem drsný námoník, jenž do tmy pluje
z jasná
Po moích Neznáma jak s vtry o závod, By náhle slyšel škleb a posmch ábla žasna
A
s lodí
rozbitou v klín padl zrádných vod.
Jsem zachmuený knz, jenž v kobkách chrámu stmných Mši tichou denn te u Panny zázrané, By, smutný zpovdník všech duší zatracených, Jich
híchv
ukryl stín v žalái duše své.
Jsem dít Sodomy, v sny marn zatoulané, Než požár zniení se nad vším rozlije. Hích, váše miluji, když v rudý záblesk vzplane, A kult tajemných zbožuji orgie.
Jsem básník morosní, jenž
cítí
každou muku
Jak housle tenkých strun, když prsty jich se tknou, Jež vášní chmurný By struny protrhal
Jsem Jsem Jsem Jsem Jsem
hrá
vzal v drsnou svoji ruku,
mých nerv divou
starý flagelant, jenž
zmuen do
hrou.
krvavá,
námoník pod stžnm rozbitým, zachmuený knz, jenž rozhešení dává, dít Sodomy, jež snm se marným vzdává, drsný
básník morosní,
umuen
dílem svým.
oddíl první — Ach! první kvty, které zavonly! VERLAINE
TOUHA SAMOTY Jed
ostrý,
zahoklý mé
Dým erných
nitro prolil zticha.
nm
zhuštn zavání. jenom zdaleka, jak z dlaní svtic dýchá Ta touha blosti, mdle istá v zmírání. kadidel v
A
Ta touha
blosti, jež
podmauje
zdáli
Jak rytmem tušených a nevidných vln, Ve mlhách hynoucích, jež únavy kyv stálý
Touž hudbou provází v
A
rann životem
Jež
tvrd
sn
závra,
vzdech
pln.
a zalit šedí stejnou,
zatíná v
sn
duhu, lesk a jas
Své tóny mrazivé hrou krutou, beznadjnou, Jak plavec zbloudilý sním v nostalgii zas:
Ze duch
mj
poznovu
si
katedrálu stvoí
Té hrdé Samoty, již zpupn poboil, Kde svtla vzpomínek v lamp starém zlat hoí, Hru lesk lijíce do hrobek mrtvých chvil. Té hrdé samoty, kde vše
A
navždy
uklidní,
ím
se
duch
zapomene jest uštván,
cho,
Jak spí kdes v zátoce vod rytmy zkonejšené,
Co
skály vzdálené rve náraz vln a vzdor.
17
SPLEEN
Den
za
dnem
plouží se tak mdlý, tak mdlý,
Jak z cel když v kápích chodbami jdou mniši. Ser zhuštný, v nmž barvy uhasly,
Vše
zalévá, že
oko
nerozliší,
Kde nebe šedivé, kde Kde kivka obzoru je
zem
šedá,
zsinalá a bledá.
Vše prší popelem a mísí se a smývá V tom svitu klamivém, jenž zpola roven
stínu.
A zrak se v prázdno jen a v slité koue dívá A v chmury sražené, z nichž cítit vlhkost cínu. Hned duše po Hned tmou se
hned zase po dni touží. hned zase žárem spálit. Krok prázdnou jizbou zní, kde únava se plouží. A posléz znudí vše v tom svitu, mhou jenž zalit A deštm popela a smutkem jako skonu, V tom šeru bez kontur a ostrých ar a rys, Bez barev záchvjv a bez hýení tón,
Kde
A
noci,
zpíti chce,
v stíny plíživé vše dlouží se a schvívá.
duše znavena se smutkem všeho splývá.
18
TUBEROSY V
mdlých vních tuberos,
Za noci
Má
jež dýší
zapomnní,
poslední, jež neuvidí rána,
duše odejde v sen, jemuž konce není,
Jak tepem andlských jsouc kídel zkolébána.
V
mdlých vních tuberos, jež dýší zapomnní, Mé touhy, nadje se nesplnny zkojí A pjdou jako stín, jak nedosnné snní Za stínem duše mojí.
19
SONETY
Japonerie
O
kraji,
Své
behm toužn
k jehož
vízem'
fantasie jachtu zbloudilou,
Mé
duše misku, v které barvy schnou, Zkrop vlahou mokrou rozstíkaných pižem.
A tených A
tuší
fantastika
mkce
drak
Ryjících drápy v
V mou
slitá
vn
šklebivých,
porculán
sníh,
mysl splyne, po barvách jež
stn.
vn
tam, kde prší stíny, padá popel nudy matný, líný soumraku svit kaln zsinalý!
Jen barvy,
Kam
A
Jen barvy, které výskají a hoí!
A tekou v kouzlem A v požár barevný duši s
ji
20
cizích
zapálí!
moí,
.
II
Rozklad Štít
slunení se v brunátný kov
taví,
Žár jeho v chorobném se dusí vzduchu, Jenž houstne zsinalý a popelavý
Nad
krajem, plným vápenného puchu.
Vše spáleno Již I
:
i
sytá
zele
trávy,
Jara šttec stíkl v dálné strže,
písek ostrý, jenž
te do
únavy
Tak tvrd v rytmu kroej mých
vrže.
A
zápach hniloby je cítit všude, Své jedy rozkladné Zmar na vše I
slunce uhnívá tak
V A A
mých
dusn
rudé
.
lije, .
žilách krev se odpauje žhavá, tlo slábnouc konec agónie konec všeho, všeho oekává.
21
.
III
N
a
r
k o
s
y
Trav hoká zele zbledla v blost chorou, Barevné kvty uschly v tón jak ze skla, Po prudkých žárech slunce záe lesklá Mdle prosvítá jak kryta vápna korou.
pln
modí plane. miasmv a puchu,
ulic,
prázdných ruchu,
Rozpiaté nebe smytou
A
tžký vzduch,
Se tese v
V nž
nud
žár jak rudých pecí lín vane.
Je mrtvo všude. Jež
mode
plají,
Much bzukot
Na okenných
sklech,
v tvrdých záchvvech
víí dlouze, rozechvle.
A
omámen a mdlý a v narkosách, Na mozku ohe, na rtech hoký prach
A
tíhu, tíhu cítím
v celém tle
22
.
.
.
IV
Nemoc Dnes naposled skla oken západ zalil Morosním smutkem fialových par. Z nich hokost v duši zbyla. Prudký Bolavé hrdlo sežehl a
žár
spálil.
Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním V mdlé pedtuše již píští agónie. Hlas hodin tvrd do tmy Jež pod zvukem
Te došly
slité bije,
chvje kovovým.
Mrtvá na vše padá tíha Smrt se hnula, která íhá, tžkost krok vláí ke tmou
Jak
A
se
.
.
.
z cínu.
mn
.
.
A rdousí
mne. Zvuk poslední sluch chytá: Krev zkažená to syí, v žíly vlitá, Jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.
23
Horeka V
sen horký
ohn
do ervena
lehly.
Jak vlažný popel prší cit prach. všechno smšuje se v kalný nach.
A A
v
tlo jak by vbodly tvrdé
jehly.
Te jak by ostrý mráz se v tlo vtáh'. A A A
horko
zas.
A
hoko. Vír
rány jití se a rány
to stálý.
pálí.
Dusno v temnotách.
mrtvo. Dusno.
Te nervy chvjí se tak tence v noní
tiš.
Jsou jemné housle, na nž nápv smrti Zvuk, jenž ticho drtí. Si Nemoc hraje .
.
.
Te rytm tíha boí se z tmy, z nízká. Odraz pochodní sem blýská. to PÍCHOD již Skla oken tesou se
To
zdola.
.
24
.
.
!
VI
Píšerná
lo
V
neznámých moích neznámých zemí Na mrtvých vodách hluboký klid.
V
zsinalém nebi
msíný
štít
Bez lesku, bez barvy, smutný a Veliký koráb,
s
nmý.
plachtami všemi
ernými stáím, pestal se chvít Na mrtvých vodách. Zaíná hnít. Dlouho tu, dlouho již, smutný a nmý.
V
kajutách slyšet zdušený škyt.
Nejasné stíny palubou chodí.
Dsno
a píšerno po celé lodi.
Náhrobní lampa, msíný štít, Vápenn v tváe zelené plaje Lodníkm, zlákaným v Neznáma
25
kraje.
VII
Kalný západ Jak trosky zernalé ze spáleného vraku V klín moe vmetené, jež krví ostrou víí,
V
hoící karmíny, v
Kles'
A
a
tónech západ hýí, roztíštných mrak.
v jeden akvarel skvrn rozteklých
Krev
A
jichž
smutek bizarních
s
erní spálenou a karmín
te splývá
s línou šedí,
slunce vyrudlé jak plátek staré
mdi
Se kalné, znavené v
kraj jednotvárný dívá.
Zvuk zvon kovový
a tvrdý táhle, dlouze
V plá
mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
Jak vzduchem utuhlým a zhuštným se vlee.
Se tžké V mou
únavy se slévá v tempu líném
duši chorobnou a otrávenou spleenem,
Proud barev morosních tak zvolna do
26
ní
tee.
VIII
Noní
sonet
Za noci píšerné, kdy náhle v tmách Zvon úzkosti ds mrtvý, marný bije, Jenž v celý kraj se schvívá na poplach, Co msíc v tvrdé stíny svtlo lije,
Kdy
A
v chodbách vítr kvílí jako štván
zmlká, jak by únava
Má
duše vstává,
By v
erný
zhntla,
minulosti hrobkách zžehla svtla.
Za všechny zemelé,
Se v Duši
jichž stíny
vtásly
nácích zní, tichou, smutení.
noci, která v
Mši vzpomínek
I
jej
sakristán,
tu
za ty všechny, kteí
práv
zhasli
Kdes v kout nemocnic, kde phthisikové mrou
A v adra
kostnatá
27
pst
ryjí
vyzáblou.
.
:
HUDBA SIESTY Miluji oblaka... oblaka, jež jdou
tam v
dáli... kouzelná oblaka!
BAUDELA1RE
Kraj
vymel
Vše
tichu podléhá.
Klid spících
dokola. Jak mrtvo. Nikde ruchu.
linií
V sn jemn modrý klam se kreslí v mkkém vzduchu.
Vše jemné jako dech
a slabé ke
mdlobám.
Hlas Ticha promlouvá, a dech se v bázni
Jak v nocech katedrál bych
ped
úží,
tajemstvím klek
vn
provlhlé a syté rosou rží Co Stou láze kyprých šfáv na záhon myšlenek.
A
nitrem hudba
V
tón Psyche jediný,
zní, kvil táhlý, jak
ím
by
slila
všechny touhy mrou
Vždy hledt v oblaka, jež šedivá a bílá Jak snní zpoždná se táhnou oblohou
28
.
.
5
,
:
KRAJINA
V
MODI
V mod pešlo vše, co stydlo v zeleni, V mod lichotnou všech odstínv a tón. V par fialových hokém zbarveni Kra] rozlitý se
V
chvje v mírném
tom nádechu,
jenž
jemný
sklonu.
jest a snivý,
Jak kontury by ostré všechny zmkly. Kde strom pár se na obzoru kiví, Jak se šttce by kapky modré stekly.
Vždy zvláštní nálada mne rozruší, Když poklid veera se krajem klene, Kde modro zpívá v chladném ovzduší, Tak lichotné, tak hokém nasycené
V
lamp modrých šeru jak bych chrámem tiše Po deskách hrobních kráel krokem mdlým, Kde plný vzdech kajícných vzduch dýše Rouch fialových kouzlem ponurým.
29
.
RTVE PÁTELSTVÍ
pohebními rytmy
Bez barev, ponurý, jak
s
Den
še soumraku
dnem poíná v
za
Z mrtvého pátelství
vze
Jak
A Z
v celu svou jdu v apatie chlad.
dálky bezcílné jezera
se tkát.
jen stesk zbyl v duše pítmí.
Neznáma
te k
obzoru se
chýlí.
kvil tichý slyšeti
.
.
Jen vlídná vzpomínka jak zesláblý a bílý
tmy pamti.
Jas lampy stažené plá ve
Jen vlídná vzpomínka, jak v podzim hbitov bývá, Když slunce rozzáí se jako v kalném snu
Do
A
vzduchu mokrého, v
nmž
vn zvlhlá splývá
v plochy leštné se klade mramoru.
Vše posléz povlékne
V tch
še kajícnické
ízy.
sadech Minula, na stezce zapadlé,
Kde nikdo
nechodí,
sms
barev,
tón
zmizí
Jak obraz, chycený jen letmo v zrcadle.
pohebními rytmy dnem poíná v še soumraku se tkát.
Bez barev, ponurý, jak
Den
za
Z mrtvého pátelství Jak
vze
s
jen stesk zbyl v duše pítmí.
v celu svou jdu v apatie chlad.
30
RONDELY i
Úvodní Tkám
v roucha mrtvých zpuchelá
sn
Kvt
vybledlý
V
hrobu, nad nímž zbujela
taj
Krev rží, noních
A
tajemství, jež
zapadlých
fial
sníh.
umela
Ve plísni hrob zavených, Tkám v roucha mrtvých zpuchelá,
Kvt vybledlý sn Vše
Mj
zapadlých.
váše, hích, duch tmám propad' docela, zetlelo, ctnost,
V
šer
A
v roucha mrtvých zpuchelá
zapa
íší mystérních
Tká bledý kvt
sn
31
zapadlých.
II
Som nambu Jak bílá
rže mystická a svatá ernou draperii.
Plá luna v temnot
A
duše moje, nervosami
Se v svtlo
Vždy
A
jata.
plna touhy,
vpíjí.
bledší, odlesk zašlého
barvu
Ta
její,
liljí,
má
zlata
které v sadech nyjí,
luna mystická a luna svatá,
Jež plane v temnot
A marn
ernou
draperii.
zraky v podušek sníh
kryji.
Vnad mrtvých kouzlem duše znova
A
usláblá se ve svit luny vpíjí,
Jež jako
rže mystická
a svatá
Se roní v temnot ernou
32
draperii.
jata
III
In
memoriam
Tvých hebkých vlas
krása, píteli,
Te v hrob dsném zyolna, zvolna stlívá, A
rubáš praskající, zpuchelý
Tvé tlo
To
hnijící a
tlo, v
nmž
hnusné skrývá.
žár
vášn vzkyplý
Rozžehal v zraku svtla rudá, chtivá,
Ty vlasy, které oste vonly, To všechno v hrob zvolna, zvolna
A mn
stlívá.
tlo mé se vrývá Též hnusný erv, že v rubáš zpuchelý A praskající Smrt mne piodívá, A že mých vlas mkkost, píteli, se zdá, že v
Tak jako tvých
již
33
nyní zvolna stlívá
.
.
.
.
IV
Kytara Já slyším ješt onu melodii, Jak zní a hyne smutnou síní v tmách
Cas jednotvárn v
Má
letech,
Na dávné dny
míjí,
kdy jiný život žiji, vzpomínám jak v snách.
si
slyším ješt onu melodii,
Jak zní a hyne smutnou
A
prázdném
.
ruka bledá sahá po strunách.
Te po A
tichu
.
síní
v tmách.
zemru zas a promním se v prach,
Pak v jiné tlo duši svoji skryji. Vše zmizí navždy v tichých vzpomínkách Já budu stále slyšet melodii, Jak zní a hyne smutnou síní v tmách.
—
34
Mrtvé ruce Ty ruce
mrtvé, studené a bílé
V mé
tlo tvrdé prsty yrývají. Je vídám v horekách za noní chvíle S fialovými nehty po kraji. Jak rdousit by mne chtly podtají, Se plíží všude za mnou potmšile
Ty
ruce mrtvé, studené a
Jež v tlo
O
mé
ruce, ruce,
se
tvrd
bílé,
vrývají.
dávno v hrob
Jak asto jsem
shnilé,
je vítal podtají,
Slab v nemoci v klín podušek se chýle,
O
ruce mrtvé, studené a
Jež v
tlo mé
se
tvrd
35
bílé,
vrývají.
VI
Staré domy pítmí dom starobylých rád plíse, páchnoucí vždy z jejich klína,
Mám I
Jich schody prošlapané,
Z
nichž vane
sklep
vn zavlhlá a
Vybledlé tapety,
jichž
chlad,
líná.
kvt ad
Se na zdech komnat v sešlé vnce spíná, v pítmí dom starobylých rád I v plísni, páchnoucí vždy z jejich klína.
Zím
V
nich hledám stopy dávno mrtvých vnad,
Kdy
A
lidé jiní,
doba byla
jiná.
mrtvých bytostí dech astokrát
dom
Já tuším z pítmí starých I z plísn, páchnoucí vždy
36
vlát,
z jejich klína.
.
MATKA
MA
Zas ke
mn pišel
jsi,
ty stíne zmizelý
Chlad rží nejbledších
ti
ležel
.
.
v chorém
líci,
Z tvých zrak pohledy se ke mn snášely Jak listy se stromu v zem zvlhlou padající. Zas cítím žaly
Tvj
A
tvé, tvé touhy,
život zhaslý
zím
teskné myšlenky,
Jež jak dál
Od
bezjmenné,
a nadje, jež lhaly,
sn
soumrakem
flórem zastené,
se
stáím zvolna
mám,
tebe ddictvím dar hrdé duše
Jež umí
ped lidmi
kalí.
svou bolest v nitru chovat,
Od tebe tajemství, jak v horách strom být sám, Se
Od
s
vtry
bratiti a
hvzdy
pozdravovat.
zlovstný ten dar, stále všemu svtu, toužení zmar Kdy na vše se snáší tebe pijal jsem
i
Za lásku v nenávist být
vný
mrazivé na haluz jarních
Jak
jíní
Od
tebe pijal jsem
i
neplodnost
kvt.
dn
svých,
Chlad ve svém vzrušení a zaleklost v svém mládí, Kdy slizká pochybnost lpí na všech nadjích Jak na zdi rozsedlé a puklé tlo hadí.
37
A
touhám malátným
jen
mé
Jež jméno zahladí,
zapomnní zím,
sloky navždy zdrtí.
Chlad cítím strništ, vím, slávou neskoním, Jak pole v jeseni
Nic po
žn
zmírá zlatou smrtí.
mn nezbude,
marný byl tvj den. peludu se vinu. A pece neseme v své duši oba sen, Jak v pítmí pod stromy sad nese mod svých stín.
Když tebe objímám,
Má
matko,
Život
V
t
nejkrutších, v nichž klesá
navždy hlava.
opustil, tak jak se odplíží
od
dál panther
Pak zapomnní
A
den každý pod kíži
stojící
Svých Golgat
jak
jen k
nikdo neví
dal
již,
Jen ješt hlava
lupu, jejž zdolal
Osud do
ti
do krvavá.
vínku,
jak bolest tebe hntla.
má
Jak lampa votivní
tvou nese vzpomínku svit
mroucího
již
svtla.
Vždy znova vracíš se, jdeš stále žitím mým, Pod každým vzdechem mým a bolestí jsi skryta, Jak vlna pístavem se valí zetmlým,
Mou
proudíš bytostí, jež tebe v touze
38
vítá.
Jdeš se
mnou
v život, jdeš se
mnou
v
umní.
Až
posléz uhasí Smrt život v krve nachu,
Má
matko, splyneme, vším v marnu smíeni,
Stín v stínu zajdeme a smísíme se v prachu.
39
.
MISERERE
O
mrtví
Jsouc
Vy
hbitov, v
nž
luny
zá
se dívá,
bledostí jak zpitá, prochvlá,
liljí
v kryptách
tlející, jež
Jak pára stíbitá
je
skví se
do blá,
lehce obemžívá,
Vy v koutech hnijící, kde hroby propadlé, Kde shnilých kmen svit se tese do zelena, Váš prvod chvje se v mé duše zrcadle Jak ada obraz bez kontur, zamlžená .
O O
stíny mystérní, jež bloudí
noní
.
tiší,
tžkých hedvábech, zpuchele a umrlinou dýší,
mrtví v rubáších a
Jež chrastí
Vy, kterým Tajemství tkví na
Do
tlejících rtech,
vašich páchnoucích a slizkých loží vrací
Se duše, zmrtvená
Do zrak
a
tžká dusným snem,
vyhaslých, v ty
dlky prázdné
ztrácí
tmavým fantomem.
Se v náhlé
extasi, za
Chce
myšlenky, jichž odraz tam se tpytil,
A
najít
všechno uhodnout, co duch váš kdysi
Chce Chce
najít
zhaslý žár, jenž vaše zraky
najít slaný pal, jenž slzy vysušil.
40
snil.
nítil,
:
Až na dno vidt chce, v to, co samo vzpírá Se zraku zkumnému, se vnoiti chce zas. Však jenom posmšek tch dutin vstíc jí zírá A lebky prázdnota, kde zetlel každý vlas. i
O
mrtvý milence, kde vznty, v lásky
dob
nervosn ve strunách nerv tvých Ten nápv šílený a žhavý k dusné mdlob? Jež hrály
Jen hnáty bílé
O
Kde
sytily,
úd
bílé
ote, brate
Kde
vlasy
jíž
grácie, jež milenec v dar pijal?
Jen hnáty
Tlející
a v zubech škleb a smích.
vní fial kde úsmv je rt tvých,
mrtvá milenko,
Se tžké
O
zím
—
zím
a v
mj
— vy všichni drazí moji,
na blízku
i
—
zubech škleb a smích.
v hrobech vzdálených,
—
zrak žár, kde láska v nepokoji? Jen hnáty bílé zím a v zubech škleb a smích.
O
vašich
zpívej, písni
Jak rže
Pj
má,
v roucha mrtvých vtkaná
ty
vybledlá v hedvábu zpuchelém,
sloku
smutení
Jak náek kovový,
a
tžkou
pj
41
soucit
jako hrana,
mrtvým všem
Pj
lásku duším všem, jež
Bolestmi
Pj
mueny,
jež sytil
duším uštvaným,
žily
bez soucitu,
plá
a vzdech,
jež bloudí v
modrém
svitu
Te v nocech mystických po starých hbitovech.
oddíl druhy Nezatoužila z minula,
jsi,
by se
básní slova
má
sestro pohledu
zjevila
v nkteré
„pvab vcí
z
mých
zašlých?"
MALLARMÉ
:
.
SILA NITRA
V mlení noci, ve smaragdech hvzd, Když usnul svt, a lampa dohoívá,
V mém nitru vstává náhle síla živá A tajemná, jež za dne mrtva jest. Jsem já to ješt ? Nevím. V chvílích tch Vzpomínky zašlých vcí ožívají, A slova, skrytá dosud v duše taji, pro mne kísí jaro v úsmvech.
Te
Ve dne
Tajemné
stíny
Já nejdu
svtem
!
cizí
všem,
sám, jdu stále
s
vámi
.
Aa
mne
šálí
Mám
vaši
pravdu skrytou v srdci svém.
A
nevím,
Co
v
život svými klamy,
prožil-li
jsem kdy to sám,
te silou
pamti
Ci zda to teprv budu
Ne moje
A
cítím dále
Ne
A
nitro,
:
Však
žít.
tlesnost
je
cítím
klam.
v letargii mdlé
sny se vzbouzejí, stíny,
nitra vznítím,
v nichž jsem
svt žil
vstává živý,
kdys
Te pozdravuji znova oživlé.
45
dvivý,
.
!
V
psychickém svtle, v stíbe zamženém
Slov jiných výchvje než za dne slyším, Je rytmem chápu vroucnjším a vyšším
A
k
Mj Svt
znmlým myšlenkám
se blížím všem.
svte pravý, svte tvar, hmoty svt
klamných svod.
jiných je
hvzd
Jen v nitru máme svého prapvodu Jedinou pravdu, jež nám skryta jest.
Svým nitrem vtlen v svt již daleký, Až hmotou tla kdysi ve hrob klesnu, Zít
budu
s
tmi,
Urení pravé
jež
jsem vídal ve snu,
teprv na
46
vky.
.
KRAJINA
Kraj bez jména a ve tmách myšlený,
Nesmírné prázdno, tesoucí se jemn, Jak tajuplnou bázní prochvno. A cesta nejistá a mlící
A mrtvá, v noci ztopená A plná putovník Ke bránám hrzy, Stín,
již
se neznají
A prchnou, jak se k sob A všechno tžké úzkostí A tragické Nad
stíny,
piblíží.
do tmy jdoucími,
A hrzou prosáklé A vraždou Já chtl jsem vzkiknout: Smrti! Smrti! Smrti! Však kolem bylo nmo nmo kolem .
47
.
!
CHORÁL MRTVÝCH V
ospalém vleku noní
me doba.
Hodina míjí, hodina vstává, Za ruku pojímá uspanou družku, By šla s ní navždy V temno asu.
Z erná
to v
erno pechod
je stálý,
Míjení dlouhé, zmírání tžké,
Zatím co vzdálené rytmy se chvjí
Z Vnosti
V
jezer
táhlém stenu,
Mohutná hymna, akordy temné, Ve tmách se vlní, ve tmách se tlumí, Zalobné úpní, zoufalství protest,
Vítzný chorál Chmurné Smrti. Neznámí
mrtví,
Zalobné hlasy,
neznámí brati! z
Znjící teskliv k
Výkiky Zašlých
Vnosti klína mému te sluchu,
táhlé
rod
48
!
Bolestí vašich tragické tóny
V
oponu ernou duše mé
tkají
Tžký kvt smutení pohbených žal
V V
zapadlých hrobech,
chrám,
kryptách
Bolestí vašich tragické tóny
V duši se V hladinu
ryjí,
v uspanou duši,
chvjivou, v citlivou blánu,
Napiatou tence
V
tichu noci,
Jako když v podzim vichice nával V zpuchelé mrtvo pustého domu
Vboí
se násiln,
V V
Neznámí
Do
vboí
se tžce,
mlící chodby, prázdné sín. mrtví,
neznámí brati
vašich duší kladu svou duši.
S vašimi výkiky mísím své vzdechyS vašimi smutky Zal svj váži.
49
V mohutnou hymnu pojím se s vámi, Aby tmou znla, aby v tmách mela, Zalobné úpní, zoufalství protest,
Vítzný chorál Chmurné Smrti.
50
.
KRAJINA
V
DUŠI
Bez hrází moe písku, Oceán mrtvých vln.
Vše zatopeno prachem Vše zalito Pochmurným svitem
šedivá.
A zsinalým. Vše uspáno Jak tíhou nekonené rozsáhlosti
A
smutkem ovzduší
Bez
moe
hrází
Oceán mrtvých
A
mrtv
.
.
písku, vln.
svítí slunce,
Pobledlá hýilova tvá,
Jak prachem povleklá a flórem smutku A znavená Jak lampy
svit,
Jež vyhoela do rána.
Ni ruch,
ni život kol
V prostoru vychladlém, V truchlivé samot, Jež na všechno se vsí.
Vzduchem
se nemihne
Let ptáka potácivý, Jenž povzletl
By
z rákosí
A kídel tlukotem a poplašeným vzmachem
51
.
Klid protrh' píšerný.
Vše mrtvo, mrtvo
kol.
Bez hrází moe písku, Oceán mrtvých vln. Jen asem prochvje Krajinou vzdech Jak skrytá hrza, Jak záchvv dsivý,
Vše
schvátivší,
Jenž stíny poplaší, Voj píšer uspaných a kletbou spoutaných. Prolétne prostorem
Tak teskn, zdlouhav
A
zmizí
Za šedivou Obzoru
—
linií
A zase nehybnost V pouš vchází, A mrtvo vše Jak v spánku
Tisíc
let.
Jen slunce mrtv svítí, Pobledlá hýilova tvá,
Jak prachem povleklá a flórem smutku znavená Jak lampy svit,
A
Jež vyhoela do rána
52
.
.
..
.
.
SEN
Bylo to vera? Bylo to
Nevím,
ale byl
ped
sto lety?
jsem velmi mdlý a slabý,
Akroky mé byly kroky lovka, jenž chodí ve snu.
A šel jsem temnými ulicemi, A byly prázdné a pusté, a vítr v nich Tak smutn
A
s
vže
stenal
.
stenal
. .
.
odbíjely hodiny
...
A mn
se zdálo,
Ze ten hlas mne volá v klenbu chrámu,
Kde pod tžkými deskami Spí moji pedkové .
Jsem
živ
Tebas
i
mrtev? Nevím,
ty ulice byly cizí a
V
rytískými erby ale
zdá se mi,
mn neznámé,
nkdy šel, — vera i ped sto lety?
Ze jsem tudy Bylo to
s
.
tomto
i
již
v jiném život?
kroky mé jdou tvrd a jist Jako kroky lovka, jenž koná obvyklou chzi. A slyším skípot veejí,
Nevím,
A
ale
neviditelné ruce otevírají
Tžká
A A A A
vrata chmurného paláce. schodištm z erného mramoru. kroky mé volají do tmy, jdu
mrtvé prostory jim odpovídají jdu tak jist temnotami
53
.
chodeb
.
.
A
kráím prázdnotou
starých sál,
Rodinných sál,
stnách tuším obrazy pedkv ukoistných praporv zrezivlé zbran z dávných bitev,
Na
A A
jichž
cáry
Jež páchnou vraždou
.
.
A A
cítím plíse, která vše kryje,
A
vidím míhati se temnotou
ovzduší, které dýchají mrtví,
Poplašené stíny a smutení flóry. cítím, jak mi srdce prudce bije,
A A skrán jak jsou smoeny potem, A úzkost jak mne jímá z toho, co jsem A co dávno není
54
prožil,
!
ZAZDNA OKNA O šerý smutku oken zazdných! Tak dávno zazdných! Otvory píšerné a plné pavuin se na mne dívající ztrnule jak oi slepc prázdné, vyhaslé s otlueného prelí starého opuštného paláce
O
šerý smutku oken
zazdných
Co za vámi tlí pohbeno
a
!
Tak dávno zazdných
zapomnno
ve
vné,
!
nepronik-
nutelné temnot, v tichu, jež ruší praskot jen rozeschlého
rokokového nábytku, pokrytého vybledlým modrým hedvábím !
O
smutku oken zazdných! Tak dávno zazdných! bláhový za nocí píšerných, kdy vítr lká a ruší spánek mj, dívám se v otvory vaše nmé, mlelivé a toužím vidti vás osvtieny zašlým jasem ples, za vámi kdysi slavených O šerý smutku oken zazdných Tak dávno zašerý
Já snílek
!
!
zdných
!
55
PORTRÉT Vidl jsi
starý portrét v
setmlém
zákoutí krámku vetešnic-
kého, mezi rezivými zbranmi a cizími bronzy a porouchaným
kusem bílého
doby Ludvíka XVI? Jak pavuinami opfeden! Jist jej tam dávno již,
a zlatého nábytku z
byl poprášen a
dávno postavil schýlený, svrasklý Hebrej!
(A
jak divné stíny visely na
nm
!)
Pamatuješ? Zarámován v otelém a unylém zlat, z ponuré erni hledl na nás úzký, bledý obliej s vysokým elem, na nž splývaly pudrované vlasy Jist to byl markýz s dlou.
.
.
hým a zvuným jménem, pedek nezdá se ti? melé a zhaslé
starobylé rodiny,
již
vy-
—
(A
jak divné stíny visely na
nm
!)
hrobky zpráchnivlo jeho tlo? V tichu kterého biskupského chrámu slabikují dosud zvdavé rty cizinc mrtvé jeho jméno a mrtvé zásluhy, vtesané do vlhkého kamene náhrobního s podivn velikým erbem? Vi! Hledl tak teskn na nás, snad toužil po vysokém, chlad-
V
tichu které asi
ném sále rodinného zámku, po stn, vykládané tmavým devem, kam jej pieta zavsila mezi celou adu vážných obliej s dlouhými copy? (A
jak divné stíny visely
56
na
nm
!)
!
.
RODINNÉ HODINY
Hodiny ti,
bijí.
.
.
Slyšíš jich smutný, bázlivý zvuk ?
pohbených
že stká z nich duše dávno
staré, velmi staré, plny
smytého
zlata
let
Nezdá
se
? Jsou tak
na svých koketních
amorettech.
(A Hodiny letí,
bijí
.
jak
.
.
teskn
ti
amoretti se usmívají
!)
zvuk ? Celé stotemnu této komnaty. Tikaly tu plá v osamlosti zapadlé noci
Slyšíš jich smutný, bázlivý
více než století tikají v
díve, než se ozval
mj
.
.
Jak tomu dávno, tak dávno
(A Hodiny ti,
jak
teskn
ti
amoretti se usmívají!)
zvuk? Nezdá se stáím pobledl, že se tese a chvje vetchých, schýlených starc? O to hovoí,
bijí.
.
.
Slyšíš jich smutný, bázlivý
že jejich hlas také
jako hlas
em
ty staré hodiny, tak
chvil
noních
?
dvrn
a tiše v odlehlosti pozdních
A pro vždy tolik se zachvjí, když je náraz
bicího stroje ze sna probudí?
(Ach, jak teskn
ti
amoretti se usmívají
57
!)
!
.
!
BENÁTSKÁ ZRCADLA Ó kalná a šerá
a
mdlá zrcadla benátská,
dívající se
smutn
nahladké parkety podlahy, která již dávno se nechvla v rytmickém volném dupotu noh, tanících menuet za zvuk skladby Rameauovy
Kde
jsou
smutno
O kalná
ti
tanící,
kde
jejich
úsmv?
Dávno,
tu
dávno
již
a ticho
a šerá a
mdlá zrcadla benátská, dávno
již
odvyklá
mkkosti vyhátého sálu a jiskení svtel lustrových a nádhee bálových rodinných hedvábv a kabátcv a vest, zlatem prošívaných, a rozlité vni mdlých ržových voavek a blosti ader! lichotné
Kde
híchy ? Dávno
již
jsou ta adra, a kde smutno a ticho
O
kalná a šerá a mdlá zrcadla benátská, slepnoucí v
jejich
tu,
dávno
!
chv-
n
dýchá den co den mráz prázdných pouze shrbenou šedivou postavu starého klíníka, procházejícího komnatami opuštného paláce jako pízrak, krokem neslyšným
jivém pítmí, jež na
prostor, a obrážející
te asem
.
Kde
jsou
ti
a kde jejich
tanící, kde jejich
híchy? Dávno
.
úsmv ? Kde jsou žen
tu,
58
dávno
již
adra, smutno a ticho!
.
.
.
.
ELANCHOLIE NOCI
Padá tichý déš do smutku erné noci Padá tichý smutek do duše lidské. Tichá tesknota, hudba mdlá, rozkoš duší .
.
.
znavených a pesycených, sestra melancholických a opu-
štných básník
.
.
Padá tichý smutek Padá tichý dešf do smutku erné noci do duše lidské. Chvje se v pítmí komnaty, plné ztuchlých vní, chvje se na g-obelinech, v nž rží sešlých kvty vetkány, tká po starém nábytku již zernalém a plném ezeb, s vní látek sležených a tžkých hedvábv pižma ostrého, tká na starém klavíru, plném teskných akordv a smutk z let tak dávno pohbených .
.
.
i
.
.
Padá tichý déš do smutku erné do duše
noci
.
.
.
Padá
tichý
smutek
Chceš, píteli, otevru klavír a sáhnu na staré
lidské.
klávesy a uhodím melodii zapomenutou a zapji píse, už nikdo nezpívá?
Nebo vezmu
starý svazek básní v
jíž
ržové
vazb a rozevu listy zežloutlé a petu báse, napsanou v minulém století, poesii básníka, dávno mrtvého smrtí svých písní?. sešlé
.
Padá tichý déš do smutku erné do duše lidské .
.
59
noci
.
.
.
Padá
tichý
smutek
!
!
RŽE HBITOVU Kvte
licomrný, kvte
ticha.
GOURMONT.
Ó bílá krvi
rží hbitovních
!
Kvty
zapomenutí, bledé jak
ela umírajících, zrosena smrtelným potem, kvty puící z tl ,
zapadlých, nepochopených básníkv, ó bílé
O ržová jako
krvi
rží hbitovních
adra nedotených
Kvty
!
žlutá krvi
rží hbitovních
Kvty
!
!
mrtvé lásky, vonící
panen, kvty, vzpuelé
melých milencv, ó ržové rže hbitov
O
rže hbitov
z
hrob
ze-
!
ticha a zbožnosti,
hebké a páchnoucí ztuchlinou hedvábí, pokrývajícího vyschlá tla svatých panen za sklem rakví klášterních oltá-
v, O
ó žluté
rže hbitov
krvavá krvi rží hbitovních
!
Kvty
prokletí, otrávené
tajemstvím rakví, kvty, puící z tl hnijících sebevrahv,
ó krvavé
rže hbitov
60
!
!!
!!!!
OCI
Improvisováno v noci na
Oi Oi V
erven
rakve zavené, v hrobech zasypané,
!
!
6.
palivé pohledy, které
mé
rušíte
1893.
oi oi !
horké spánky
Nezazlívej oím, které t dsí, nehybným, ztrnulým, v hrze vyteštným a ustydlým oím Oím tch, kteí dobojovali !
oím,
Nezazlívej
které se dívají z otevených rakví v smu-
teních pokojích, plných ztuchlé
vn
hoícího vosku a je psáno
schnoucích kvtin! Nezazlívej oím, ve kterých tajemství Smrti,
pochopené náhle v okamžiku zápasu
Oi Oi V rakve !
!
zavené, v hrobech zasypané,
palivé pohledy, které
rušíte
mé horké spánky
oi oi !
!
Dlouhé noci Jednotvárné noci Komnaty nemocných, ponoené v ticho, v hrobové ticho Komnaty píšerné, kde chodí jeptišky neslyšnými kroky, s chrastícími rženci Dlouhé noci Jednotvárné noci Vaším erným stínem vyzáblá Smrt chodí vlhkými prsty dusit, škrtit, rdousit v horkých poduškách vysílené obti. Noci, plné vzdech Noci plné vzlyk Noci plné stenání! Noci plné chrapotu Noci plné výkik Noci plné hrzy podšených oí, vyteštných oí! !
!
!
!
!
!
!
!
!
Oi Oi V rakve !
!
zavené, v hrobech zasypané,
palivé pohledy, které
rušíte
mé horké spánky
61
oi oi !
.
REKVIEM
Za bratrem Gustavem.
V
té noci bezcitné,
Když's umíral
Tak
O Na Na
V
daleko,
brate! loži
Zniení,
loži
Zmaru,
mé komnaty,
tichu
Kde bojácn Chvly se, kmitaly
Osamlé Paprsky lampy, Zavály peruti,
Mystické peruti
Andla
Smrti
.
.
A v zrcadle pamti, V té hladin šeré A omžené, Karn se Smutek díval
Tak asto již S bledou sestrou svou, Vzpomínkou vcí zašlých, Známé tvé rysy Se
zjevily,
Znaven
vlídné
Rysy 62
. .
Tvých tváí, Brate! Zavlály flóry,
Smutení flóry duši mou pustou Zaznly rytmy, Pohební rytmy
V
.
V duši mou plachou Smutení flóry
.
.
.
Bolestí tušených,
Tragické tóny
Za ty, kdo zemeli, Akordy tžké Chrámových rekvií, Váhavé rytmy Vzdálených
Kovové
pohb,
žaly
Kvílících hran.
A v zrcadle pamti, V té hladin nmé A mrtvé, Kam
se dívalo
Tak asto již Zniení S bledým bratrem svým, Zoufalstvím,
Strhané rysy
63
!
Se
zjevily,
Strhané rysy
Tvých Brate
tváí,
Bledý
stíne,
Mizející v
Bledý
Mj
Neznámu!
stíne,
brate!
Není-li
perváno
Vše, co nás vázalo, Vše, co
žilo
Mezi námi, Nezchladlo-li dosud
Teplo tvé pízn, Neprchla-li všechna
Vn
tvé lásky,
Sklose nad mým ložem V dob plnoní, Oblij mne svým stínem, Pikryj mne svým stínem, Mystickým stínem
A Tu
vdychni celou
nhu
Své lásky
V studené elo, V mrazivé údy, V mou duši Hynoucí, mroucí
64
Po tob, Bledý
stíne,
Mizející v
Bledý
Mj
Neznámu,
stíne,
brate!
65
UMNI O
mrtví básníci, v jichž
zrak plameni
Svit žehl tajemná, kde duch váš, v jaké dáli?
V obrovském hbitov jste vk pohbeni, V nmž tiše dohaslo, ím vaše touhy plály. Vás
V
život oklamal, dal v plen vás
nich navždy
Až
umoil vám
touhy
její,
zhasla Myšlenka, jež posléz zbyla vám,
Jak svíce, kolem hlav
O
duši,
zmaru tmám,
již
mroucím
obnášejí.
mrtví básníci, dnes duše moje sní
vašich zmlklých snech, jež v minulosti
Ne, není mrtvo vše.
Zas oživuje
vše,
Kde
žily.
byla tma, se dní,
co vaše touhy
snily.
Vás život uvznil a zhasil duše vznt. okna zazdil vám, by zmrtvil vaše dílo. Smrt prolomila je, te zíte v hvzdný svt, 1
A
skryté tajemství se
onmlých
zrakm
objevilo.
rytmem svým, A rosa rozvátá se kísí v mrtvém citu. do jste mostem rozpiatým, Od Jímž lidstva Myšlenka jde nesmrtelná v skrytu. Hlas
vk
slov zas zvoní
vk
66
A klesám pod A
tíží
dnes, ochablý a sám,
zrak se zavírá, jejž klausury tma
Vím,
bím
moí,
tajemné dál rukám odevzdám,
Jež výše zvednou
je,
v žár
výhn
své
je
vnoí.
Jsem dlník mystický, jenž svtu neznámý,
V
své práce
Mne výhe Jak za
V
úsilí
muí
se
strom
zmnn
hoící
Bych cestu ukázal v
Mé
dílo,
mu mne, mu díle vyrostla
Života zimnicí v
trs
chvíli
já
.
korunu svou zdvih',
chodcm ohn
dál
Hlas pece hovoí, jenž
V mém
zarputilém.
omámí. pochodní dým jde hokost za mým dílem. žehnoucí co
.
.
jasem.
Vím, v rytmech básní mých
vnosti
je
hlasem.
pec' setba božských
šarlatových
kvt.
Já okna zazdná jsem pece prolomil v oi paprsek jsem pijal vných svt.
A
chvil
SODOMA
spoleného s bžnou erotickou lyopvuje požitek. Vyjaduje smutek pohlaví, jeho
Tato kniha nemá rikou, jež
nic
marnost a tragiku. Je z knih, jimž se stala
eklo
se o
ní,
umlecká pravda až osudností. by nám náležela ze žinejmén mžeme, a ne sny, jež
že je vylhaná. Jako
vota jen všednost, za niž
procházejí naší žhavou hlavou a jež urují naši bytost a náš
nám
osud. Jako by
náležely jen iny, jež pominou, a ne
touhy, jež tvoí naši nesmrtelnost, a jimiž souvisíme
co bylo
ped
A
bychom mohli
jako
zrozením, a
s tím,
s tím,
co bude, až nebude tla.
býti smutni jen
nad iny,
jež
jsme
vykonali, a jež jsou tak malý, a ne nad híchy, jež jsme vysnili,
a jež nás tolik
Práv
poesie
tíží.
má zbožovati hích
pro možnost života a
hích druhých. Žádati od umní, by mlo vnjší pravdivost, je tolik, jako žádati od nho, by bylo vulgární. A proto jediné fikce, již jsem vložil do této knihy, jest život pro
mi pravdou, jako jest mi lží a nepirozeností vše, co mne skutenost donucuje, bych žil. A proto se mi zdá smšné, initi z tak zvaného „smyslu pro reálnost" nutnou podmínku
umlecké
tvorby.
Uvdomuji-li
si
skutenost, pak svt mi se
promuje
v pouhou aplikaci stízlivých, uritých zákonv a proces. K takové „skutenosti" lze se chovati jako k vd, s upiatou zdvoilostí, ale nelze jí pipouštti do umní. Lze snad leda 73
ješt míti
hrzu
z toho, jak se
rozmohl v posledních dnech
„smysl pro reálnost", as jakou zuivostí naturalismus, tento
Sancho Pansa positivismu, chtl jím utlouci všechnu opráv-
nnost umní. A pece nelze zapomenouti, že umlecká a životní pravda jsou
dv
dosti rozdílné vci. Lze skoro íci, že tam,
kde
umní mápravdu, život má tém vždy nepravdu, a že smyslu vcí nám neekne svt
pouze náš sen.
reální, ale
ím vtší rozpor mezi životem a umním
vtším
dílo bylo
se kryje život a dílo. Nedali
náhoda a
je
dílem
umlcovým, tím
vytvoeno. Jen u malých
nieho svému
dílu,
umlc
utvoila jim
jakýsi talent pozorovati malichernosti. Liší se
skuten „umlec" tohoto druhu od neumlce jen tím, že zná lépe všednost. Má-li však kdo schopnost nevidti, už tím je básníkem, kdyby nežil pro nj vyhalucinovaný svt i
ohnm
fikcí,
tmi, kdo
A
Nebo
a inspirací zbarvený.
vidí
všedn
a mají
váše
nkdo
nad
pípad lhostejný ten, s nímž nikdy mi nemže býti lhostejný
proto mže-li mi býti po
jsem se setkal v život,
už tím stojí
stále to íkati. i
jsem potkal ve svém snu. mohl zapomenouti tváí, jež jsem vidl ve skutenosti, nemohu zapomenouti tváí, jež se mi zjevily
A
z
mém
v
tch,
kdybych snní.
jež i
A
jež se dívaly tak
proto vidím stále tebe, Kritobule, s
asto do vcí krásných
oima,
a nesmrtelných, a
zdá se mi, že se usmívá na mne tvj úzký obliej, bledý jak slonová kost,
tového. ze
A
pod ernými kuerami odstínu
zdá se mi, že tak asto
sín hodovní, co
t
až hyacin-
vidím vycházeti ráno
se rozsvcuje první úsvit jako v odrazu
stíbrného zrcadla mezi sloupy mlícího, ponurého chrámu. Více než u svých vrstevník jsem vnikl do tvé bytosti a dvrným s tvou rozkoší a snem, s vtší
více jsem se stal
láskou jsem pozoroval smyslné rtech,
jemn
zakivených, a
chvní purpuru na tvých pohyb tvých váhavých
mkký 74
kolenou pod rouchem,
potísnným
kohokoli ze živoucích.
Tvj smutek
tvá záhada
rozlitým vínem, než u byl
mým smutkem
a
mou záhadou.
A vím, že jediné jepravdou -.skutenost nenáleží do umni. Teba
svou myšlenku osamotniti od života a každé slovo vsaditi jako doprosted velikého zlatého kruhu, by bylo
oddáleno od všednosti. Daleko nad skutenost a mimo ni musí jíti umní, a tam, kde náš sen prošel životem, musí
díve
mže
býti
o
oištn ode
nj umní
všeho,
se zajímati.
ím
jej
život poskvrnil, než
.
SODOMA I
a
ekl Hospodin: Kik Sodomských Gomorrských rozmnožen
jejich obtížen jest píliš
.
jest,
a
hích
.
GENESIS,
XVIII, 20
yžilá rasa, jež
lín na
Nadarmo rže nám
K
orgiím!
loži
v tmách se
vzkvetly.
K výkikm!
je
Mdné
v
ulicích.
slunce,
Nebe v rudém
štít
válí.
jich
Rychle! Stechy
Hetero, obnaž svou krásu!
Dusno
Nechme
se žáru níží.
dn
plaje spleen.
Morov
páchne vzduch. Chodci chab se mimo Pobledlé pízraky lidí v úkryt chladný stín. ložnic
tm
každý
plíží,
šílí.
Zuivá smyslnost k sob milenc tla chýlí. Mamo vše Dávno již nahost pozbyla všech svých vnad. !
Jehovo! Pro jsi nás stvoil? Kletbou by rty se chvly ? Tráva jak v žáru schnou city, v mamu jež otuply.
Nadarmo! Hnusno
je žíti,
nudno
spálí,
Potom chcem' zahynout.
puklý, v našich
Ale vnit píbytk vonných, v
navždy schnout.
a ohe
jest umírat!
STARÉ TYRKYSY — mj
Pokrytecký tenái,
— má podobo, —
brate!
BAUDELA1RE
.
VZDOR V mj život samum A nikdy neklene se
žhne jak prudký, horký van,
azur nad ním cist. Však pece po stopách jde touha karavan,
Jež v poušti zhynuly, než došly svatých míst.
Vše minulé mi je, co jiným pítomnost, Však bytí nicotu hloub nežli druzí znám. Své verše skládaje jak umný starý skvost, temných tyrkys svou bolest ukládám.
Do
Mne
souží ke smrti jak orla
tsná
klec
Spleen nyní bez jména. Však vzlétám, vzlétám pec,
Byf
bil
jsem o pruty, jež peí kídel rvou.
Když všechno odepel
Má
A
poesie, dál v
pouš
pohbi na vky v
ti
osud nevlídný,
vysílej své sny,
nich marnou bolest svou.
83
.
.
BARVÁCH CHOROBNÝCH
V
V
vtru svistu hudba tesklivá dýchala kraj by v celý, Jak V žlu svtel bojácných a v erve svátých list, zim píštích pedtuše a v ostrém
Jež v skvrnách rozteklých kol cesty zkrvavly.
A
mrtvou, prázdnou vzruchu,
barev chorobných, tón
A stlívá v V
má
duše stlumenost
Tch
listí,
které hnije
studenu a nehybnosti vzduchu
zahradách provlhlých, kde ticho hbitovní
Má
duše zcizenost a ostrou chladnost vní,
Jež
s
A A
rosou v
jitra
dech se onmlého
je.
slily,
smutek ukrytých a v emu slehlých tní soumrak, jež všechno zatopily.
tíhu
Jde
z
prázdna v prázdnotu jak
jenž plaše míjí.
stín,
še
Jde v obzor zhnusený, jenž v kalnou
Jde posléz bezdky a v marné k pohrd je Již nechce nieho,
spíná.
ji
apatii
i
A
jenom chvílemi
V
tajené bolesti kdes v
se
zdá
jí,
Kde jako pohbena S hrou mkkých odstín v Ze
V V
cosi k životu se z hlubin
záchvvu
dvrném
že to vzdychá
kout
by byla
líná.
nitra
samém,
vn tichá žhavým plamem.
a barev
nmých
jak touha
hlásí
nesplnná
posledním odporu že tam cos ješt kvasí,
Co vyve
posléze jak mrtvá, marná
84
pna
.
.
—
.
SPLEEN
Vše horkem umdlévá pod tíhou nevidnou
.
.
Noc marn nad ložem bez spánku v dusnu tká. Den v šeru pohaslý v spleen samotáv hledí Jak slepec bez hnutí, jenž na almužnu eká.
prvod pohební do hbitovních bran starých V mou duši myšlenky jdou zastené dál, dále Jak ženy smutení, tak váhav a zvolna, Jak ti, kdo v svatby den jdou k pohbu nenadále.
Jak
A dauphin vzácného
a pohaslého rodu,
Mám
všechny nemoci svých pedkv, a že chvli Se vášní zvrácenou, slab vrávorám v stín komnat,
Kde
A
visí
portréty žen, které rádi mli.
stavím kroky své
ped
zrcadlem.
Mám
krásu
Všech smrti propadlých, již pekali svou dobu. O vtein nkolik jsem pežil mrtvé. V slunce
Zím
nyní zcizen, jak
svítí
85
v moji mdlobu.
VENUŠE ZAVRŽENÝCH tob radostných úsmvných rží Za zpvu chorál na oltá v slavnostních dnech. Chladný jest chrám tvj a mrazný. Ve stínu jeho se druží Vyhnanci za noci tajn, prokletí od lidí všech. Milenci nekladou
vdn
života vyštvané ženy, v samotách chadnoucí muži Prahnou zde šeptati slova, tajená v nejhlubších snech. Horekou chvjí se nervy, úzkostí dech se v nich úží, Ponurých skabios kvty kladou zde na oltá v spch.
Z
— Venuše prokletých, slyš nás! šeptají znavené rety. Vzývají touhy
Za
noci,
t
plaché, motýl jak oblétá
kvty
díve než klesne v kalichv otravný nach.
Prázdnýma oima
hledí
Venuše bez
morov
citu v dáli.
dýchá tlo, jež závoje halí. Neslyšíš posmchu, duše? Nicota smje se v tmách. Mrtva
je,
86
.
NEMOCNICE V
skvrn žhavých horece te všechno náhle splývá S cinobrem šarlatným. A jakés' kruté dje Tvou hlavu muí te. A z vosku oblieje
Zí tob do
nitra.
V nm
voucí hudba, divá
bubnuje. A venku veer mísí Se špínou dláždní te v prachu oranžovém Krev ssedlou západu. O duše, ani slovem
Svj pochod
Již
nevzpomínej
Kvt
si,
co bylo život kdysi
.
schnoucí v úpalu, tvá touha v prázdnu strádá.
Jak bez vzpomínek duch
V
.
stna
je
holá, širá
své marné blosti, jež na tvé nitro padá.
V skutenu,
illuse! jsi
Je konec. Vzdej
By ráno
se,
dosnila sen každý.
vzdej
.
.
.
zas jim vzplál, však
87
Den venku
tob
jiným zmírá,
zmírá navždy.
.
IN
CUBUS plnoní asto dob
Nahosti tla pobledlá, v Vzplála
jsi
náhle požárem ve spánku první
V lno
tvé z dáli cizího tíha se kladla tla.
Mamo!
Jen žádost jako
plá chorých
mdlob,
se houslí chvla.
Nyní blíží se Krásná to bytost, tmavá Propasti stíne, vášniv duše se tob vzdává. .. Pro tuto chvíli peduren, prošel jsem dob všech zmnou. Na rtech tvých vidím planouti rozkoš svou vymodlenou.
Usínám
.
.
.
.
.
.
.
.
Chvji se, hled v zrak hloub záblesku démantného. Umírám Spaluje objetí tvoje žhoucí, Cítíš ? .
.
.
.
.
.
Vlévají rty tvé šílenství do duše, touhou mroucí. loži mne vychladlého. Osud jak poutník zbloudilý nadarmo bude tlouci Na erné brány ponuré mrtvého domu mého.
Samoto! Najdeš k plnoci v
88
MRTVA TOUHA To bývá
chvíle soumraku,
kdy
slunce,
Mdlá lampa z ametystu, dohasíná. Duch na vše minulé se rozpomíná
Te v šeru A smutek, Mou
vleklém.
noní
pták, jenž ve tmách létá,
duši náhle obestírá kídly.
Vše mamo, chápu. Cit
tak
dávno stydlý
A mrtva touha.
A hledím v nitro. V prázdnot se Tak o slavnostech nových Chrám mrtvých boh. Je
pozd
již.
Tma
Mj
život
Kde
nikdo nebdí.
dm,
boh
stmívá.
bývá
k obzoru se chýlí.
kde svtlo
89
uhasili,
.
SAMOTA Má
duše, chápeš
kvty magické
Jak
A bolest Sny
V
již,
že vše tu
eky temný šum
Noc,
marno jest?
a nebes propast
jas
rozsypaných
širá,
hvzd
lásky tvé, vše v nicotu jde, zmírá.
lidské smrtelné
njž klesnou
ped
sebou mají hrob,
sám tak navždy, Jen nezít nad sebou, kde sklenut dosud strop, Již
posléze. Jen nebýt
víko rakve své, jež umrtví sen každý
A jež
jsi
odešla,
má
.
.
lásko, dále plají
Jak v svitu fosforném tl, jež se rozkládají,
Tvých zrak pohledy v mou Jen svtla náhrobní
Co Na
mn
duši setmlou.
touha rozžehala,
smutení Smrt naši lásku tkala stavu marných dn svou rukou svraštlou. jak šat
90
NEMOŽNÁ LÁSKA Tak asto v podveer sním v komnat
O
lásce, o níž vím, že
O
lásce, jež rve tlum
své sám
nepijde mi ani, Jež prudce schvátí mne, jíž navždy podléhám, Jež vichrem prožene se dn mých zmlklou plání,
mých marných nadjí,
Jak vtve vichr rve, když v mrtvý les se vítí vím, že nepijde, ji vidím jasnji
A
Než všechny
lásky své, jež
A toužím pojednou,
dosud
v polibcích
A potom, luny
jsem v
mn
by do duše mi
lun co stoupá
dnes,
lila,
jako ve snu
Do modrých nebes vln, by rozevela ds Ped mými pohledy té Nicoty, kam klesnu.
91
.
žití.
by slovy hovoila,
Jichž nikdo nemluvil až dosud, ke
A požár
žil
.
.
!
!
POSLEDNÍ PÁTELSTVÍ
Já hýil citem svým a marnotratn žil A v duši píbuznou jsem chtl se vnoit dlouze.
Však všechno zhnusiv si, jsem všechno A na smrt ekal jsem jak na milence v
opustil
touze.
vky bych dal všem mrtvým snm, Tak zrak mj v temnoty a bez nadje zírá. Svou duši otevel jsem vtrm, strašidlm, Jak výhost na
Jak
v plnoci se
sluje
O
pij,
Já
ekám
ty poslední,
duchm
otevírá.
a píchod tvj mne leká.
mleliv, jak v
dáli,
v
noní dobu,
Kdes obraz zastený na návštvníka eká. Píteli záhadný
!
Ty duchu zmrazující tají hrza hrobu
Upíre poznavší, co
S tvých rt
chci vyísti, co sotva
92
chtl bys íci
.
.
.
POKUŠENÍ
Zm v Bych vn
abstraktní
Jak Vinci znal
ji
mne
pvab
ml
jinošský,
dob,
krásu v pozdní
vysnít v
ar,
sob
kouzlo v
Jen toho, jenž mi svtlo, hudba, tvar.
A chimérou A polibek
je
je
Bych rozevel
váše
srdce mdlého,
rytmem se
a dech snem,
nhou
duše jeho
Jak spící víka svtla paprskem.
Pod pláštm templáským
jak
rži
plát
Dej srdci vedle rytíe a reka, Jenž pro hrob svatý toužil bojovat,
A
k píteli jenž lásku v svitu
hvzd
Jak studni v srdci vyhloubil a leká
Se
stínu
ábla te,
jenž chce
93
ho svést
.
.
.
KONTRASTY Jak na klávesy bílé prst chlad Mráz v duši kladeš v hrobném stínu thuje,
By nepestala rytmem Jímž zhrdáš,
zaznívat,
a t hned zas opojuje.
V
tvém tle cítím erné ohn plát, Jichž výdech studí jako noní sluje, Mne obtáí tvj pohled jako had, Jenž dotekem mne slizkým rozpaluje.
Když u mne dlíš, já tebe nenávidím, Když odejdeš, sen toužný v tob vidím. Dív výsmšný, te slzám nebráním.
A
jedno vím, že zhynula by rázem
Má
láska v chvíli, v níž by místo
Tvé ruce
zalily
mne teplem svým
94
mrazem .
.
.
ZRCADLO Spíš znudné, když všechno
Zrcadlo
staré,
V
kol,
v sín šeru plachém
A brokát kesel s Obrážíš
mlí
denn
tulipán nachem
a lesk girandol.
tvou zelenavou hladinu chci zít
Však pro
Pro Slo
.
.
.
se budíš ze své nudy náhle,
zjevuješ mi tváí rysy táhlé, pleti žlutou,
oí
chorý tpyt?
Má podoba Jsem
Co
já to
žiji
v
mi pipadá tak cizí. ješt? V zrcadle vše
svt,
celá
dn
mých
mizí,
lež
.
.
.
Chceš zlomyslnost njakou mi íci ? Zrcadlo, v hloub
mne zrádnou
lákající,
Te pokrytecky smješ se? Já též!
95
.
OÍ PROKLETÝCH Jak zrní rozséva jsi, Noci, rozesela Sny v lidských samotách svým gestem zadímlým. Zrak k výším obracím, v
hvzd
svtla rozhoelá.
Však v mrazných modí hloub dnes bez pohnutí zím.
vnou
neúast hvzd vzdálených te tuší Lhostejn jich magický plá svit. Jak ulpí na svícnu vosk v kapkách, na mé duši Lpí zhaslé nadje, v nichž ustydl mj cit.
Neb
Mé
O
nitro.
mroucí v
Jste nesli k
Po
O
exilu,
kdo bez sna v nocech svých vše, ím rozhoelé elo
hvzdám
lásce toužilo, vy
mroucí v
Vy svtlo
oi
prokletých!
exilu, jež smrti
nebe
jiskivé, jímž
Zhášíte pohledy svých
dech
oí
96
te stih',
vzpláti chtlo,
stydnoucích
.
.
SMUTEK ROZCHODU V
tu noc, kdy láska v dálky, temnem kryté, Odešla navždy, básník v prázdno stn Své komnaty se vrátil. Nedopité Tam zbyly íše a stl opuštn.
O
lásce, jež se v
V
své
A
jako klepadlem na
Na
samot
nenávratno bére,
te básník
tiše snil
tžké dvee
srdce vzpomínkou tou udeil.
Zí na vz hvzd, v tmách noci rozhoelý Na azurovém nebes zrcadle, Zda zoufalejší oi kdy v nj zely?
—
Dech prázdna vane kolem chladných
A
dávno propadlé, Všech rozchod se smutek k nmu
skrání.
z minulosti,
97
sklání.
NEJHLUBŠÍ MARNOST
Ne, není smutno pouze duším Jež v závojích
slz
hledí
hoce
Je hlubší smutek tch, kdo
Jdou svtem, tmu však
s
tm, k
jitru.
úsmvem
vnou
mají v nitru.
rt jich nhy. Beze zmny
Polibek nikdy nezranil
Svou dýkou kruté elo nese nezbrázdný sníh Tch plání, jež jsou opuštny.
Jich
vn
Vždy sami pro sebe svj mli
A
vždycky sami prosted
žal
lidí žili.
Jich nikdo nezradil a nezklamal.
Tak Sny
A
hasli zvolna jich jak
v dnech svých lhostejných.
klubko pohozené byly,
nikdo nikdy nerozvinul
98
jich.
.
POZDNÍ LÍTOST
Když hasne
zlatý svit, a veer jde, sám sním dávných dnech. K tm sen se vrací každý, Kdo piblížili se v mj život, stínem svým
O mrtvých, Jej náhle
zatmli a odešli pak navždy.
Však také o tch sním,
Na
duše potkala
jež
cestách života, jsouc unavena všemi,
Jimž sfingou záhadnou v svém chladu zstala, kteí odešli, tak jako pišli, nmí.
A
Já nikdy neželel tch, jichž stín duší pešel, v nichž se stápla má žádost ve snní.
A
Snem
jich jak
schodištm jsem v spánek hrobky
Na hrobech Minula Jež chlad
mj
však
odpudil
Na deskách mlení tu
.
.
lítost .
Vy
te ty
našla,
opovržení,
v touze jména zašlá
99
.
.
sešel.
CIZINEC
Jak ke zdi kopivu tak osud zapudil Do zapomenutí mou duši, svtem štvanou.
Kdo
v hlavu pokleslou však zlaté touhy
Jež v terích slunenic vždy
ohnm
vlil,
slunce planou ?
mne hnusem zalily. Den za dnem uplývá, co neest tlem hraje. Však v hlav trýznné sní Narcis unylý, Nad vlastní kehkostí se sniv dojímaje. Odpornost
Jsem
vn
s vilností
samoten, jsem padlý bez boje.
Kdo blízko, vzdálen mi, kdo vzdálen, Co mrtvo, žije mi, co živo, duše míjí.
A eí
hovoím,
jež
záhadou
je
blízko
všem.
Z neznámých století jsem tulák, troska jsem Z jakéhos' minula. To nejsem však, co žijí.
100
je.
!
PROPAST
Když v Tu jiná Jak
V
mst za
msto
myšlenka jak chodec pozdní.
bojíš-li se
potmšilé moci
Pozdního chodce, že Víc myšlenky se ds Jež
pepadne
Jsi její
nm vstává.
spící je tvá ztichlá hlava,
níž bloudí
Však
noci zvuk každý dozní,
duše, tajemná, v
t
t schvátí smle, te osamlé,
náhle o plnoci
koist. Cítíš ?
V
tebe
.
.
.
boí
Dráp chladný, tmavé peruti své vznese, A v oích fosfor zelenavý hoí. Jsi chvíli šílencem.
A
duše ítí
Se v prohlube zla, kterou v nitru nese Ah, propast, v sob míti
vn
vn
101
.
.
LHOSTEJNOST Miluji nehybnost.
Jdu
ruší,
Já hasnout chci, ne plát. mrazný. Ale v duši,
s cesty, živote ...
Azure, azure! Jež
Všem, kdo mne v mrtvu
tob
jsi
vzdoruje, jest ješt vtší chlad.
Když, Lásko muivá, rveš srdce druhých v plen,
Tvé rže ukrutné když do
sn
krvácejí,
navždy vzdálený a tebou nedoten, Zím, jak se z plátk tvých jen dechy hnusu chvjí. Já,
Tvj Jak
mramor,
sfinx
Umní, vždy chladem
máš ve
Však kdo v
n
zamrazí.
tmy neprhledné sluje. pohlédne, tich navždy odchází. zracích
Já nikdy nesmál se a nikdy netruchlil. Jsem duch, jenž pohrdá, jsem duch, jenž nemiluje. Jest jedno,
kam
te jdu,
jest jedno,
102
co jsem
žil.
!
POSLEDNÍ
Když vše
je
ztraceno,
Na propast ozáit,
v
VÁŠE
na dbáti bolesti? níž ds nás muí, bodá?
Nedbejme nieho. A naše neesti v dál se penesou jak pes jez kalná voda.
A
Necítit! Nemyslit!
V svt
plížiti
se
te
Jak v šatech žebráckých a se shrbenou
A
šíjí,
a pokryje
nám srdce nepamf, Jak víka bezvládná nám oi v mdlob pak
kryjí
dom ad
Hnus
dn
Jak
nudy škraboškou a žárem sžehlý sad
s
svých milovat, hluk
ulic,
A
slunce, v poprašku jež hasne rubínovém,
A
básn božské
snít, jich
nikdy nenapsat,
Svou slávou budoucí se opojovat rád A neznám umít kdes pod hospitálu krovem
103
.
.
CONFITEOR V
dnech plných hokosti váš
Co
chcete, píteli? Je
hlas zní
pozd. Vím
to,
spleenem mým. vím.
Já mnoho jsem chtl žít a mnoho jen jsem lhal. Já stvoit život chtl a frašku jen jsem hrál. Já ekal dlouho dost. Mám ekat ješt dál? Grimasy dlejme. Je as, bych se jen smál.
Své neplodnosti smál a pusté duši své fraškám nechutným a parodické he.
—
A
Bych
marný sen. jsem a byl jsem pokoen.
plval cynicky v své duše
Já mnoho
prosil
Já psti zatínal a citlivost svou rval, Své marné pohlaví a vše jsem zproklínal
A tla sndého jsem touhu škrtil v tmách A v podušky jsem tisk' rt rozpálených nach.
Na všechno bylo A
to? Já Ligurinem byl, lno skal jsem
nic mi nevzrostlo, co v
Já, který
žíti
Jenž v duše
chtl
jen v divých kankánech,
Sodomu
vnést
Te vysílený jsem a jako Já
žiji
sil.
pítomnost, tak v
104
požár chtl
verejšky
apatii,
mdlý.
žeh,
Já touhy nechci lhát, když nikam netoužím. Jen jedno, jediné te ze všech lží tch vím :
Ze jednou v noci Smrt mne pijde Mrtvola šklebivá že v zemi budu
Mj
V mém Mé
má
mozek, ústa
ervi prolezou,
že
nose, v uších
zardousit,
tlít,
mých
že najdou skrýši svou,
vlasy na lebce že shnijí provlhlé,
Ze v dlky propadnou
Mé maso
se prázdné
oi
mé,
páchnoucí, jež infikuje hnus,
Ze bude odpadat po kuse zvolna kus,
Mé
A
mé
nervy, svaly mé,
V zápachu
ohyzdném
v lno, v
Toužebn
nž
jsem
sladká
tíž
prsty, klouby mé,
že hnít to
snil,
bude
vše,
spoine
že jednou
v závrati omamné,
V hodin rozkoše, v hodin smyslné, V hodin poslední, v hodin jediné — Ze bude Bahenní,
mé lno tžká zem, erná zem, mrazivá, pustá zem,
klesati v
V mé
lno, v nmž jsem snil, že jednou spoine Tvé tlo toužebné, tvé tlo smyslné .
105
.
.
KONEC KURTISÁN Ma
chére, ó necht jen v klín složeny své Vše degenerovalo. svatá Prostituce.
ruce.
I
Pi káv,
plnoc
cigaret, co
Budeme vzpomínat
florealiích jste
erven Pi
s
jste
v starovku znaly.
nahé tancovaly.
barvených proud vlas tlem splýval.
aktu pohlavním
Pak
bije,
kulturní historie.
Kult Phallv pstovat
O
zvolna
lid
ímem papež
k
bohm
hymny
zpíval.
svádíte zápas chytrý.
Hrajete tiarou, plijete
knžím
Mor zuí žárem mst,
orgie výská mnohá.
V
v mitry.
procesí nahých tl ironisujete Boha.
Korouhve pestí
se, a
ruce v
Dle taktu taníte oplzlou
A za revoluce,
Pi
bijí.
co gilotina ádí,
Krevsatých k smyslným vás
Do vlas
adra
litanii.
vplétáte
keím náhle svádí.
krvav vlhkou
aktu smrtícím se smšujete
106
s
rži. muži.
!
Ma
chre, ó necht jen v
Vše degenerovalo.
I
klín složeny své ruce.
svatá Prostituce.
Pro vci minulé zrcadla unudná Sem k nám se sklánjí, kde rudá zrak. Vše šedí
Nuancí hledá
Vše enervováno. Vše
Však dosud,
A vaše
svítí
svou
jej
stna.
drtí.
stíženo až k smrti.
kurtisány! vás fantasie hostí,
orig-inelní a
marné
šílenosti.
Samice lichotné erven zlatých vlas, Vás myrhou vonících zí asto BÁSNÍK krásu,
Též krásy prostitut, dnes bídn zhanobený, Vás truchle pozdraví, jež žít jste znaly, ženy Ty,
jež jsi strávila,
Ty,
jež
Nech
A
chceš
jejich
ó Prostituce, slavím,
stráviti, ty
všechny
hrd zdravím
nahoty v šer bleskne pízrak bílý!
vzplá zrak fosforem, vilností maso
Však marný
!
je to sen.
šílí!
Dnes v melancholii zkázy
Ideje veliké truchlivé zbytky mrazí.
107
.
Propadlé spleenm svým, ó ženy, nelze Jen
síly
žíti
.
.
nemíti svou marnost pochopiti!
Lip jenom vzpomínat, co
Pi káv,
plnoc
cigaret kulturní
zvolna
bije,
historie.
Machre, vše marnoje.V klín spusfte zvadlé ruce. Vše degenerovalo. svatá Prostituce! I
108
HYMNA PRIAPOVI V
života parnech, v požárech slunce,
Uprosted
léta,
všechno kdy vadne,
Bez stezek v dálku pusté kdy plán Táhnou se bez cíle, vyprahlé vedrem, Zatím co v hlavu šílenství
bije,
Ohyzdný kondor v mrtvolu mozku, Poslední hymnus tob chci zpívat: Priape, evoe! Evoe, Velký!
tob uprosted msta, Uprosted banální Capue, hymnus, K modlitb zdvihnout chci nervosní
Zpívat chci
ruce,
Dychtivé dlan, toužebné paže,
Nad hmotem ulic chci vzývati tebe! Nad hlukem pasáží, mostv a nábeží,
Prchod,
kaváren, brloh,
krem,
Nad smsí bzuivou vozv a lidí, Nad jejich neestmi, hnvem a záštím, Nad jejich nemocí, nudou a bídou, Priape, evoe! Evoe, Velký!
109
Evoe, Velký! Života dárce! je zemdlené, všechno je hnusné.
Všechno Kde tvj
Nad
je
píchod?
Zestárlý Bakchus
absint sklonn, v posledním
doušku
Minulých neestí krásu te stápí. Hubená Venus, migrénou zmdlená,
V
komnatách dusných horkými pižmy,
V
zváleném
loži
marn
chce
hovt
Milence vášni, v posled jenž vzplanul.
Evoe, Velký! Života dárce!
Pyšný
Do
a Silný, s
tvojích
dvrou
Evoe, Velký! boulivá
Vzty
hledím
prudkých a vítzných oí.
adra
zase k slunci, nahé své tlo
Vykoupej v žárech, v básník mozcích Zažehni plamen konfusní vášn, Osvž a oživ prohnilé šávy V údech mdlých mužv, uvadlých žen, V žíly jim nalej boulivé krve,
Na adra nahá naházej rží, Do klín prázdných nasýpej plod, Priape, evoe! Evoe, Velký!
Vyddn
tebou,
pece
t
vzývám!
Zpívám tvou sílu, Zpívám tvou mužnost, subtilní, kehký, Zpívám var krve, zpívám žeh vášní, Uprosted lhostejných pátel, žen nudných, pasivní básník,
Priape, evoe! Evoe, Velký!
110
Vyddn
tebou, hymnus ti zpívám! Zpívám tvé tváe sežehlé, hndé, Zpívám tvá vysmahlá plece a stehna, Zpívám tvé smyslné, široké rty, Zpívám tvé svalnaté, barbarské maso, Zpívám tvou surovou, pohanskou krásu, Zpívám tvou chlípnost, zpívám tvj požár, Priape, evoe! Evoe, Velký!
Uprosted mdloby, kterou vše vadne, Života dárce, tebe
te vzývám:
Priape, evoe! Evoe, Velký!
Nad hmotem pasáží banální Capue, Nad hlukem chodník, nad žvástem snob, Nad smíchem nevstek,nadnudou dandyú, Nad verši básník, ztuplých spleenem, Nad všemi neestmi perversních doupat, Priape, evoe! Evoe, Velký!
roztíštné hvzdy Je hodina, abyste se státi
opíjeli.
Nechcete-li se
trýznnými otroky asu,
opíjejte se.
BAUDELAIRE
:
VYHNANSTVÍ Když záe msíce plát truchle zapoíná Jak svíce pohební vstíc snm, než zahynou,
Do
dálky neznámé jdu tichou planinou,
Jež plna jílku
Na vci
jest,
kde kvete rozmarýna.
tajemné se duše rozpomíná,
Když tvary pozemské se náhle rozplynou Jsem jako vyhnanec, jenž bloudí pustinou
A
myslí na doby, v nichž prožil bytí jiná.
Jsem poutník v Svatou zem, kam nevejdou mé sny. Jsem rejtar zápas, jichž cíl mi lhostejný, Jsem nudy zprahlá pouš, v niž zaklet život celý. Ne, není nieho, co vlastí svou bych zval. tká dál, Jsem tulák kosmický, jenž A hvzdy rozbité jsem atom osamlý.
vn
115
NÁLADA SOUMRAKU mne tucha neopouští, kam s bázní nohu vedu, Kde všecek svraštlý a udšen se krí Kdos v kout zapadlém, tak groteskní v svém vzhledu.
Míst kdysi spatených
Míst erných, dsivých,
A co
se namáhám, bych vzpomnl jeho jména, Vše dávno zené snad se rozprchne, v nic vyzní, A zbude dojem jen, jenž podsí až v úžas:
To
chorá myšlenka, jež hlavu blázna
Míst kdysi spatených
Kam
jdu,
mne tucha
tam v soumraku mých
trýzní.
neopouští,
dn
se stále hostí,
Jak bych byl sarkofág, v nmž uzaveny Zstatky píšerné kdys žitých minulostí .
116
tlejí .
.
:
SFINX
V úsmvech Na
rtech, jež
milenc pivonk
snivých, ve zracích krví,
tušovou
vní
s
jiskením
zlat,
jsou zpity,
jak svítilnu Psychy náhle jsem vidl t plát. Ale jen nevzbouzej, duše, pochyb, jež v tob jsou skryty.
Touho!
S vtve
odpadnou
jak jehlií uschlé
Zhnusenost otráví lásku,
Do
V
pítmí, Touho
pozadí tpytí se
její
žár
se srdce city.
promní
v chlad.
jdeš chrámu. Posvátný zlata lesk tam
!
svtc.
Vna t vzruší,
Tajemství
Chorálem vzdálených hlas vjímavých rytmech zní chrám. Ale jen nevnikej v temno, srdce v nmž advent svj tuší Ztichne
zpv
najednou
Touho v snu básníka !
V V
Vna, hoko
žiješ,
plná
tmám
.
.
.
.
.
duchových zmn,
jsi
mní
ametyst ztemnlý nebe, v kišály
S Ikarem Pi zemi, Touho
!
ítíš se s
.
.
.
nebe v propast,
jež
jsi
idolem vládc, ve svj
morov
dýše.
vír strhnout je
hlavu jim najednou házíš smolné jak
Odvahu pirát vzpurnou. Hvzdou Ale
se den.
Prázdny jsou azurné výše.
všedností prachu, vlee se zrazený sen.
Oha jak po V
v stydnoucí duši.
písních jak perutí orlí letíš v hloub éteru v pýše.
Básníku, zavi své zraky
V
je
mystický plamen planul vstíc Nicoty
Cítíš, že
vnce
jim
znáš
osudu
plaš.
stopách krve ploužíš se za jejich slávou
af netouží tebe
exilu dáš jim
.
pipoutat žádostí žhavou:
mít nudou,
za slávu
117
.
v tvrz tmavou
posmch
jim dáš.
.
.
Chabým
jen zjevuje
Ale kdo v
nitro
jí
zrakm Touha
tak divy svých krás.
vnikl, vrací se prázdnjší, chudší.
S nebe kdo ohe chce snésti, odnese ledny jen mráz. Touha tak z klamného zdiva Babely tyiti uí, Milence v Sodomách mate, žádostmi tla je muí. by boila zas. tak pobádá stavt,
Vn
Smješ
vn
se, života
sfingo? Enigma tváí jsem tvých
exilu dní svých, ve klatb umní svého. Marn mne do výšin lákáš, sám jsem se prokletím stih'. Marn zveš snílka v svá kouzla, nezvábíš pohledu jeho.
Vyešil v
Nieho od
Ped
tebe nechci. Slávu? Já vzdal jsem se všeho. Sfingo, pro mlí tvj smích?
smrtí mrtev chci býti
.
.
.
118
!
.
.
.
!
NÁVŠTVA Nehle tak
te v mj
dlouze
V mj
zrak
zrak,
!
Soumrak se prostel kolem nás. Zda víš? Sami jsme, nikdo dokola. Zdlouhav hasne, hasne den, Bez barev zhasíná truchlivý den, Zsinalý
Den.
Nehle
te v mj
tak dlouze
V mj
zrak
!
zrak!
Dsíš mne. Usta
!
Nebliž se
!
Jsem sám Zvedáš se? Kolem samota... Sami jsme, sami, sami dva, Vyhasla lampa umdlená, .
.
Vyhasla
V Tuším
tmách
.
.
vše, tuším
Vím
vše
.
.
.
.
.
vím, kdo
jsi
.
.
.
Chladné jsou bledé ruce tvé
.
.
.
.
.
.
Jak led Poznal jsem, poznal rysy tvé
Maska
je
klamná, odlož
ji
Poznal jsem, jak se hlas tvj chvl...
To
jsi
Ty! 119
! .
To
druhé moje
jsi ty,
Mé
,
já!
já
Odpov mi
Mýlím se?
dej!
Pro mlíš ? Mrtvý jsi, jímž jsem byl kdys Jeho máš rysy ve tváích, Jeho máš úsmv záhadný.
já.
Jeho máš Zrak nechvl, co jsem
Já, jenž se
Co Chvji
živ,
živ,
se,
chvji nyní v tmách
Jsem sám. Odešel, sklopiv hlavu svou.
Odešel s tichou výitkou Mrtvo je, pozdní hodina
A Noc
.
.
120
.
.
.
.
!
:
Z
TEMNOT JSEM VYŠEL Z temnot jsem
O
vyšel, v
temnoty
jdu,
duše, chápeš tu záhadu ?
Nechvj V erný
se, zraku,
pohlédni v tmu,
ten otvor, z hrobu jenž zeje
Nevidíš, jak se tam tvary vlní? Necítíš závrati tušení?
Utiš se, duše, a naslouchej
zbožn
!
Uslyšíš z temna v úzkostech
Zádumivý rytmus Stlumený
nápv
zesláblé hudby,
nejspodnjších vod,
Tam dole, tam dole, tam dole, Zvlnlé akordy váhavé písn, Propadlé v hroby staletí. Z temnot jsem
O
Báze te
O
vyšel, v
duše, chápeš tu
bije
temnoty
jdu,
záhadu?
rozpiatým kídlem
klenbu mrtva jak zbloudilý pták.
Utiš se, duše, a poslouchej klidn
Zvony
to
sabbatu v hlubinách
zní,
Sabbatu zvony utonulých mst, Melancholické zvony vymelých církví, Tam dole, tam dole, tam dole, V zelených stínech, kde utopenc zraky Ztrnulý na
dn vných
121
vod.
!
Z temnot jsem
O
vyšel, v
temnoty jdu r
duše, chápeš tu záhadu ?
Tak sama, ó
duše, tak sama, ó dušeí
Jak lampa v chodbách nemocnic Úzkosti
marn do noci. marn lámaly tvé snní
Jak
uschlých rostlin stvol.
Hoela's vítr
Šílenství
Projelo
marn
žhavými dráty
nerv ztupním.
marn
Halucinací tance
se
chvly
V
komnatách erných tvojich dní. Zvrácenou vášní marn se tlo Táslo, a marn padl stín Na bílé lože, nedotené híchem,
Na lože chladných lilií. Hoely marn* požáry krve. Pálily marn ohn ran. Vonly marn po ržích
svží,
Nejdražší, tvoje isté rty.
Marn
V
se naše smísila bytí
nadarmo touhy vášniv srostly
bratrství duší, a
Pyšné se
Jak vtve ve tmách prales.
O
duše,
Chápeš
má
duše,
tu celou
122
záhadu?
Nechvj V erný
se, duše, a
pohlédni v tmu,
ten otvor, z hrobu jenž zeje!
Nevidíš, jak se tam tvary vlní ? Necítíš závrati tušení?
Utiš se, duše, a naslouchej
zbožn.
Uslyšíš z temna v úzkostech
Zádumivý rytmus Stlumený
Tam
dole,
nápv
zesláblé hudby,
nejspodnjších vod,
tam dole, tam dole,
Zvlnlé akordy váhavé písn, Propadlé v hroby
staletí
123
.
.
.
ZÁCHVJE MRTVA Záchvje mrtva padají v mé mlení jako zvadlé lupeny v prohlube nmou. Pítomnost se vzdaluje te ode mne, a v
mé
duši nejasno a mdloba.
Jako sfinx, polopohbená v písku, tyím se z minula. Picházím z dob, které již nejsou, a v mé mrtvé zraky svítí slunce,
nestvoené pro mé oi
.
.
.
Jako vysílené postavy se potácejí stínovité pedstavy v mé hlav. Neplodné myšlenky se tam kísí a hynou, marné jako hladiny zrcadel, která visí do tmy.
Dávno
zetlelé vrstvy
neznámá se jich
zapadlých dob oživují v
dotkla, a
vn
mé
duši.
Ruka
skleslá, která vyvanula, vrací
se s barvou, jež zhynula v plísni.
Jako stíny bílou stnou pecházejí beztvaré myšlenky mým vdomím. A má duše jde za nimi jako odlesk za noní lodí, kde rozžehli svtlo.
Zdá Sen
má
se mi, že
mám sen neuritého života, který byl pravdou. nkde dole, nezmrn dole, kam vzpomínka
života tam
klesá
Mám
te jak
vidní
jde ke
olovnice v
je
mimo mne,
a který se vrací a bych poznával toho, kdo mi mi, jako
stínu, který jde
mn. A
t moskou.
vkroil v cestu.
124
Chvji se touhou, jako se chvje pod náhlým nárazem vtru ztrouchnivlé listí, visící nad vymelým jezerem, v zapomnní a tžkém snu. Ale vit,
stín
mlí
a vzdaluje se ode mne.
ale ticho vraždí
mj
Chtl bych
jej
zasta-
výkik. Ticho dálek a stáí, tkvící
pohasle jako ztrnulá maska v mrtvosti všeho, stlaené prostorem.
Ale
stín
pichází znova a
to týž, jenž
mne
hledal
života, ale
duše
je táž
jest již jiný.
ped
tím.
Já však cítím, že
Má te podobu
je
jiného
jako díve.
Hledí v mé zraky upen a dlouze a neustupuje v šero. Jako by se chvla nevyslovená výitka v jeho zraku, a nesmíená vina zatžovala bloudící duši.
Všechno se zvrací sen klesá v neurité šero jako neslyšná závsa v propadlišt asu. Jen já tu zbývám, nehybný, ztrnulý, uprosted zmny všeho. :
Jako jsem
sfinx, z
polopohbená v
dob, které
již
písku,
nejsou, a v
nestvoené pro mé oi
.
.
.
125
tyím
se z minula.
mé mrtvé zraky svítí
Pišel
slunce,
POZNÁNI
Ty, který máš duši toho, jenž tích.
Ve chvní
mne
hledal v minulých by-
ruky tvé cítím sblížení a píze, kterou
jsem získal tak dávno.
Jako píliš pronikavá živil jsi a
provinil
její
vn
jsi
vyplnil
smutky jako
samotu mé duše. O-
bílý
prvod
svatební
stíny starého chrámu.
Tvj úsmv
jest jako závoj
splývavého
bubn
V
za
ulicích
flóru,
Tvj hlas je zastený a temný pohbu zavraždného regenta.
mrtvé tváe.
hozený na
jako údery
a pohaslých, kam zavsily vky slavná erné prapory smutku, chceš, splyneme
stmlých
svá mlení jako
zvolna, tak jako tehdy,
kdy jsme
tu maili mládí,
dva mni-
chové nad starými pergameny, dva pobledlé oblieje nad barevnými zázraky misál?
Vyhnanci v doby kramáství a hnusu, my, kteí jsme se pro století slávy, v rytmus jediný spojíme své duše, v bratrství krve smísíme svá tla. zrodili
Nebo
vrstevníci Platonovi, zpilípolibky a pátelstvím svých
dom Agathonov moudrost do pozdní noci, po hostin, mezi tly pátel, usnulých po tžkém vín.
duší,
budeme poslouchati v
sladkých
úst,
126
V svatém
Thebských budeme bojovati, dva milenci A padnouce na své štíty, pod ranami nepátel, pomísíme bratrské údy a v jeden nápoj slijeme svou krev, a naše rty jej budou píti v hodin umírání. šiku
v krvavé eži.
Obyvatelé Pompej, ve vlasech rže, na cest k zápasm co zkáza nás stihne rozpoutaných živlv, ukážeme synm pozdního
století, již
hož nepoznali
vykopou naše tla,
úsmvy
štstí, je-
lidé.
ímané, v komnatách, kde visí mdloba voavek, pohbíme v svých polibcích pedtuchy barbar, kteí se blíží v divokých hordách k bránám msta.
Vyžilá rasa, choulostiví
Na dvoe papeže blouditi
uprosted
Alexandra, orgií,
dv
pážata smutná,
budeme
co nohakurtisány spohrdou šlape
budeme poslouchat,
jak z dálky znjí
tiaru,
a
náky
jako stlumená vzpomínka
pohební
smrti.
Synové Sodomy, budeme se dívati na ohe, jenž bude padati na naše stechy. A hynouce v požáru, pitiskneme se k sob v šílenství vášn, pohrdajíce Jehovou a smjíce se jeho
hnvm.
127
!
PÁTELSTVÍ Ty, který jdeš, sdružen se mnou, píteli, jehož
snní
dní, chci vyzpívat
rozlilo své
DUŠÍ
hlunými
ulicemi života,
vn v pyšné samot mých
v barvách své
Písn žhavou píze
tvé
duše a ve vlnní hudby, v rytmech zádumivých slok íci
:
ti
brate
Nekvetou pro nás rže v zahrad pozemské, kde trhají druzí. Rozkoše nezvou nás do sál, kde schystány hody jiným. Osamlí jdeme, ped zraky závoje mlh, za neznámým svým sluncem, jako chodci opilí vní, jež se rozstíkla z muškátu a rozlila z máty.
Na
cesty naše padají stíny jako z
šených v den pohbu. družné lodi
z
V
erných prapor, zav-
pístavech našich duší dobro-
dávných výprav pozvolna
hnijí ...
nemocné housle v našich duších pláí, neznámým chvním kosmického smutku.
jež jako
Vyhnanci v blátivou
dneška, pod nebe,
ulici
koui, my, kteí jsme se
zrodili
A
touhy,
ovívají nás
zchmuené
pro bílé dni slavností a ro-
zežhavených barev soulady jemné, v duši neseme krásu
úsmvy, jež kvetou v ubledlých tváích, a co nás chce poranit posmch, sníme o mramorové kráse palác. linií
A
a
sníme o slunném, zjasnlém nebi, svítícím
tem, o posvátných hájích štíhlých
ník
bohv,
s
modí
a zla-
pyšnými nahotami vztyených
a sny naše jdou v dáli jako
prvod
pout-
za posvátnou prstí, a myšlenky naše jdou za nimi jako
oblaka za letem pták.
128
!
Nejdražší, chci zpívat
tón, nejjemnjší jméno.
V
vn a masti chci
rozlít
na tvé
svítiln tvé vzpomínky chci zahoet,
V záhon smoený kvt.
vyšlehlý plamen. v krvi
Vítzný hymnus v proudu bouících
úsmvné
nedokav
tvé duše chci omdlévat, vlhký,
V ohni tvé touhy chci spálit zhoklá zklamání života, v dešti spadalých kvt tvých chci udusit nudu svých dní. V tvé nitro chci vrhnout zelený svit tušení své duše, jenž se lá-
me
polarisován z atmosfér Neznáma.
Chci barvami se rozšlehnout duše tvé prismatem, chci se tást v zraku tvém po Svtle nemocnou touhou a stráven tvou láskou, chci zpívat Vítzný hymnus v proudu bouících
—
tónv
a ve žhavých rytmech své
brate
129
písn
ti
íci
:
píteli
ANTIKA
Své doby nedbej,
V
nic zítí se, až jiný
Tvá myšlenka
V
pijde
as
nho
z
mluví
.
.
.
najde chvíli ticha,
Minula by mohla slyšet
níž
Jen
a
dutá pýcha
její
vní
hlas.
heroové,
A vášn svtlých žár plají v jas Sn našich jako torso mramorové. Ty
V
z
nho
zlé
Z tmy
A
dob
snaž se Dílo vztyit zas. zrozen,
odho,
syringou Pan opojí
svt
co
vk vynes tajemných
zlat
ti
sluch.
Nevymel Olymp. Slyšíš To cítíš srdce antické se
chvíti,
chvní,
v tmách cos hmíti ?
Jak ze spánku se vzbouzí nahý
130
cení,
bh
.
.
.
SMARAGDOVÁ DESKA Má
A
duše, v
nejen
od
Od
jejich
Jak
moe
samot lidí,
jen
touhou vlastní ho,
též prchej
do
dáli
myšlenek. Sny vlastní v nitru tvo, v hlubinách své
Ty vítznjší
jsi
tvoí koraly.
než chabý Orfeus.
Nejnižším rozkoším ty znikáš, maenadám,
Ze tebe nestrhnou jak druhé ve svj hnus. Svou hudbou okouzlen, vstíc zíráš v touze tmám. z mramoru své tesej všechny By hmotu neživou tvé oživily sny, Prováté osudem a vna tušením.
Jak dílo
A
není samota
sn
dny,
tvojich neživá,
a
vždy v ní zaznívá Jak vela magická Myšlenka neklidným a živým rytmem svým.
131
:
MÁ POESIE KE
Mé
TENÁI
krásy milence, jak snášela se ve snu
Kdys bledá Selené do pastýova tla, Tak v tebe sestoupím. V tvé nitro toužn Bych stíbra atomy je navždy rozechvla.
Mj Tvj
rytmus, hudba
osud ve
má vždy bude
zlata
Milence budoucí, Ti
úsmv
zníti,
do propasti ztají. umí petvoiti tpyt, v nmž jiskry jež
Vna
a
ti
plají.
choré elo léí
krásy mé, jak vytryskl v
Ne básn, dám
A
tob
mn se jak
Slov alchymii znám,
Skuteno v
v
klesnu,
SEN,
jenž
nad
mém snní
život je vtší.
navždy polibek rt mých až tebe schvátí,
Mou krásou rann jsa, ty budeš zbožovati, Co já te zbožuji: noc, marnost, osamní.
132
OPOJENÍ
Jak
svítilna je noc,
Hvzd
v níž
plají
svtla v temnotách,
záivá zemi
jež
s
nebem
mísí.
Te náhle vzpomínka v mém nitru ožívá Jak v mrtvém rohu zvuk.
Ted
všichni kísí se.
Ti, jež
A zdá
jsem rád
se bez
ml kdysi,
zmny
Sen dávno pohaslý a plný vn, rosy. Tvé jméno? Nepovím. Rty mé jsou zameny Jak deskou zaven hrob. Tam bez jména spí kdosi.
Však nyní teprve mne láska dechem spíjí, Jenž plaje vášniv jak rží pozdní nach Tak lásku pohrobní te teprv celou žiji.
—
Je pozd? Zsta, snní Však a se ptám te hvzd neb stín v temnotách, Vše praví Neptej se! A vno se v opojení!
Hodino, neprchej
.
!
:
133
.
.
DECH
VNOSTI
Když, démone mj, v nitro mé jsi vlil s žízní, když se srdce vzdalo
Vyprahlost
krut Že hokým svt
Již všeho,
jsi je
poplenil,
a život shledávalo.
O
chtíe, neesti, jimž duše všem
Se
zotvírala jak
vchod lupanaru,
Pod vámi jak stvol trávy hynul jsem, Když pod kamenem kehce vzroste k
A
pec,
mj
démone, když odpor
ztich',
Když v prázdno všeho zely posléz
Mé
ranil's nitro šílenstvím
Mé elo
na
sn
jaru.
zraky,
svých.
chvíli jsi ohni zžeh'
A ovnil's je hoícími máky. V sn marnost vno inferna
134
jsi
vdech'.
!
ANTICKY TRIPTYCH
O
LÁSCE
A PÍSNI
Syrinx zpívá Ped
tebou prchajíc, zlý kozonohu, v stínu jemných klesla jsem v hloub eky. V tichém snní Tak asto hledla jsem v její zrcadlení. Zlat
Te štvaná, zmnna jsem v kolísavou ttinu. A
pece, ukrutný!
Co
já
život bývalý jak
v hrze náhle zela, kámen v hloub se ítí,
Ze chráníc istoty, jež spala v snhu tla, Jsem odsouzena te, vc pouhá navždy býti.
Kde úbl tváí mých, kde rt jsou rže smavé? Kde oi mé jsou 'e, jež dlouhé brvy stíní? Kde vlas tžký spád, jež v mod se chvjí tmavé? Tvá
láska jedno
Mj
hlas
Chci
!
a
Ty ttinu
aspo
písní
mi
z
všeho
aspo
zlom, a vlož
te svou
ji
do
vrátí:
úst nyní
bolest vyplakati.
135
II
Pan zpívá: Ne ped mou prchala jsi láskou, nymfo: zely Tvé oi tlo mé, tak odporné tvé touze,
A Ze
podsily se. Však pi tom zapomnly, z rodu boh jsa, mám kozlí nohy pouze.
Já tebe miloval. Když ústa hrozen ssála, sladkých polibcích jsem snil jak o zázraku
O A v slupce,
slunení
záe
jíž
pronikala,
Jak zlato hoící trysk vidl jsem tvých zrak.
jsem o
Já
snil
V
sluch
chvíli,
nžn
kdy objetím
zašeptám
[í
špit ženy,
slova okouzlený.
Te v ttinu nevzhlednou se touha mže dívat. Mám v píse promnit svou lásku? Mám jen hráti Na
O
syrinx, jiný
bh
lásku oloupen,
kde
mám
136
zlíbá,
tlo schvátí?
jiným lásku zpívat?
III
Básník zpívá: Jen zpívej o
lásce, již druzí s vášní
V
šalebném, kde
tom
Ty
svt
žijí.
sob sám jsi nmý,
cizím rozkošem svou zpívej melodii,
Pak
skryj se
Své
vlastní bolesti
do sebe,
plaz,
povržený všemi.
hej pokrytce
a lháe.
Hle s klidem, osud jak t rve, jenž jiné zvedne. Cit pokryj
mlením
jak
A pokoený sen ztaj Až
syrinx vypadne z rtv, unavených k smrti,
Snad pijdou k tob
Ty
tž.cým hledím tváe,
v hloubi duše ledne.
jimi zhrdej
sny, jež
mdlobou srdce mámí,
však v tom chladu, který
drtí.
Mj sílu, bez bázn své city roztíštiti V studeném jiskení jak mrazné drahokamy —
As
klidem potom hle, jak v nic se všechno
137
ítí.
MLADÍ
Vsta, Kritobule mj,
je
as
už
vyjíti.
svtlo zrakem svým, jenž plný vlhké vnady, Jest jako Foibv šíp, když mhou se zatpytí Pij
Za
jitra
stíbrný.
A nedbej, Tvj
V
A
smj
se,
neb
mladý.
jsi
bolehlav že pije v tento
as
pítel Sokrates jak nápoj zmaru tmavý,
skleníku života tvj den zrá, ananas,
Pln zlatožlutých zrn a opojivé šávy.
Jsi
krásný dosavad.
Te nahost úd
A
stáí? Stíne, zmiz!
svých hal v roucha šarlatová.
Me moudrost zestárlá. Jdi
k symposiu znova...
Sv pudm svoje dny, jak sví Dionys Vz
tygrm
žíhaným, když
svtem div
pádí,
A rozbij život dív, než padne stín v tvé mládí...
138
HÍCH Ty, který rozkládáš
mj
život v zázrak
hích
Jak prisma do barev, v mé tmy se ohnm vlej. V mé nitro ude te, jak v nástroj, znmlý v tichu,
Hrá vášn
udeí, by rozezvuel
jej.
Jak ledny vtru dech v skla skleníku, tak dýchá Pochybnost v samotu, v níž kvt dn živoí.
O
híchu, v život
mj a
záí zas tvá pýcha,
Af dny mé v nachový kvt trop zahoí. Jak tryskne pod meem krev žhavá, moje Píse Af pod tvým úderem te tryskne krvav
A
zmní
v extasi
mou pochybnost, mou
tíse.
Afzahmívnoutmou, af vnikne vhvzdy jasné, Af v propast Nicoty Pak pohrdajíc
vším,
hled vrhne
a zítí
139
rouhav
se a zhasne.
—
.
TAJEMSTVÍ
Jak veslo vypadlé jsem zachytil Svou Myšlenku, než zmar ji rozvane,
A v rytmy básní jako v
hrobku skryl
Jsem mrtvé mládí balsamované.
A
žil
jsem samoten v
dn
vzení
.
.
Jak tvrdý kov duch neprostupný byl, Já zdvíhal jako štít své mlení
A oi V
zlé
jsem gestem
chaldejských
znakách na
Cit záhadný,
ím
Zlé sny, zlou
hvzdu,
A
není,
Jen
ukrotil.
prokletí,
kdo by znaky ješt
nkdy démon
Se pikrade a te
cihly jsem psal
trpím a co sním,
v svtle je,
140
svj
žal.
znal.
msíním
by se smál
.
.
.
!
ÚTEK
ZE
!
SODOMY
Naposled tady Nedbej, že zní smích Pod nebem, poskvrnným ohni, koui Od lásek prchej, které srdcem bouí, Od cit, shnilých v maskách perversních !
.
Lotova ženo, ze Sodomy Odejdi rychle
Má Vše
!
mámí,
duše vymýšlela, lásek klamy
žár dravá
Od
Ah, jaký pocit: Minulost mrtva
žiješ, .
.
.
—
zm.
Za tebou msto v dusný kou se Jak žebrák tlum dotrný, tak v
smysl
sebe neest, rozkoš
.
te
City, které
zhltne v mžiku
.
halí.
dáli
že
neumíráš!
Ale
— Chci zstat, Jehovo
pro zpt !
141
Mne
zíráš?
ve sloup
zm
!
!
HRA mj
pjde vždy
Nemysli, za tebou že
A sebe mocnji mne
stín
.
.
.
síla tvoje svírá,
Tvá pouta na konec pec' stráví dn mých spleen, Jak opuštnou míž rez ponenáhlu sžírá. Nemysli,
V
vidíš-li,
jak
úsmv
mých tváích, bezpeno
Je v srdci
nkde
hraje
mdlý
že dívat se v
kout, kde dravec
Zelení fosforu v svých
oích tajn
n zblízka.
dímá zlý, blýská.
Pl dít, dravec pl, jdu celým životem, Mám živel zlovstný skryt v klidném nitru svém, Pod
tlapou
tají
se jak opál
mne duše
Chce
lží
Mám
dravce hlubin svých
A chceš-li
se
dráp
pýcha.
tvá jak v spánek zpíjeti ?
mnou
hrát,
142
te stále v pamti —
pak
jemn hej
a zticha
.
VEDENI
Syn íše Absurdna, mám na svých rtech Slov sílu magickou, v Snu toužn snnou.
Vž Babylonskou Zas k nebi,
Jsem
Na
mluv
z pokolení
zemi, nicotná
tyím v strmých zdech eí zapomnnou.
Myšlenky a bdím již
slova kryjí
Jak tžký prach. A slova hovoím, Jež mluví živá mrtví z mystérií.
vdní jak démon zlomená Ukrývám kídla. K bohm jsem Své Pro
ohe
se vkradl
posvátný a ztrestán padl.
A
den však dokonán, a bez jména Jsem Niím te, pec' popálen a mroucí, Vztahuji ruce,
bohm ohe
143
rvoucí.
.
. .
THANATOS To praví v noních tmách, když usnulo mé tlo K mé duši Thanatos Je smrti podoben Tvj spánek. Zapome, co srdce v svt chtlo,
r
:
A ím
byl ponížen tvé touhy každý sen.
.
Z pout navždy unikni te tísnivému tlu Mlh šedým popelem, v nichž stín se obráží, A bahnem zsinalým, my v louku asfodel Pjdeme s mrtvými, jež Charon peváží. .
Tak hmot unikneš Se zbavíš
bolesti.
a všeho zapomena,
A
duše, prozáena
Paprskem Hadovým,
žít
bude v podsvtí.
— Ne, nechci, Thanate: chci zíti zase Já nechci
zapomnt, co
Chci ješt k lidem
.
jít,
144
ranilo
mé
jitro,
nitro,
chci ješt trpti.
JARO
POMPEJÍCH
V
Kde, Stafyle, jsi? ZmizePs v podsvtí? dálných plání dlíš zde dosud? Z
vk
i
Te mistrál vje Se popelu jak
a s
s
mé pamti
nebe mraky shání.
Dál mlí sloupy v troskách .. Man zíš, Zda za forem se Jovišv chrám klene. Je pusto v Pompejích. A dn svých tíž .
Zde vláíš
jak pták
kídlo pelomené.
Však náhle plamen barev hltá še Tvých pedstav. Vše se v rytmus tón mísí. Pítomnost mizí. Cítíš: žiješ te, Co ped dávnou jsi smrtí žil zde kdysi.
Pro
hledíš dlouze v obraz Silena,
Na faun
Pro
rej
dojímá
a Herkulovu sílu?
t
herma zvrácená,
Tragické rysy masek v peristylu?
Pro
A
život vracíš troskám
stásáš
pojednou
duše pítomnosti tíhu ?
s
Minulost vryla stopy v
pamt tvou voz rýhu.
Jak v dlažbu kola dávných
Již
nezím
trosek
Zím domy,
A A
obzor v
kvty
mramorových stn,
které pinií stín cloní,
dáli,
zlat zamlžen,
oranží jak sníh, jenž voní.
145
.
Zím
jaro v Pompejích,
zím pták
Jak míí zpile v prostor azurový.
.
chvat,
.
nebudeme milovat verš jiných nežli Horácovy.
Stafyle,
Te Až
okouzleni ódy
doteme,
Ržemi pvci ovníme
sochu,
Pak spolu do palaestry pjdeme V stabijských lázních, ke hrám nahých hoch.
My
vzkísíme svou touhu pro
By žáry dávných vášní v ní se Své hlavy zase naplníme sny Jak olejem své
Budeme
z
íší víno
vnjší
tásly.
svítilny, jež zhasly.
dn
svých
Uprosted pátel, básníkv a Budeme o své lásce hovoit, Jež
ty dny,
jest nežli
146
vný
pít
.
heter
éter.
.
VINOBRANÍ
V
m
temn
zardlou, v
Když nebe ohromné
SODOMO Ty msto
Na
!
HÍCHU
ru korálových
tes
se v žáru rozklene,
pízraku tak gigantského dsu,
rozkoší, až k smrti šílené,
tebe vzpomínám, na davy rozechvlé
Životem hýivým
a plné chtivých gest,
Jich vášní zapálen, já cítím, jak v
Te kypí smyslnost, jak
mém
tle
v kádi kvasí mest.
Sodomo, výpar tch sirných, šumu plná, Jak cedr hmyzu pln je pod pnm skáceným, Na dni tvé poslední já myslím, kdy ti kina Jehova sežehl tvé stechy
ohnm
svým.
Zuivost pardálí tvým bytím chvla v muce,
Tvé hrozny pukaly, Vystíkla Jak ze
rt
z
a unikajíc z pout,
nachových tch
trhlin
šáva prudce,
rozprysklých slov vilných šlehá proud.
A
Pak vše se zhnusilo. v loži ruka ženy Své vlasy zlacené te kvapn rozpouští, Milenec prázdnotu jen
Co
A
cítil
beze
zmny,
ústa žehla dál jak písek na poušti.
krásní jinoši jak nasycené
Od
vely
plátk kvtinných s rt prchali žen všech. Po jiné neesti se smysly jejich chvly. Však marném hynuli jak vtrem máty dech. 147
.
A
mezi nimi kdos, jenž,
mj
Byl druh Snil stále
jsem v tom ase, kehkost cit svých,
jak o míjivé kráse
Pohled zmatených
A
. .
žil-li
nejdražší pro
toužebn
!
.
a hyacintových,
v rytmech zpíval svých žár smyslnosti, vzaté
Dotekem
Tl
ztajeným, jenž k choutkám nejprudším
nahost brunátnou jak povrch broskve zlaté
Pojednou
strhuje,
A
Nastal
zpíval
:
když vše se zdá
as te k
mdlým.
již
vinobraní
jíti,
Než osud zdeptá vše, jak lisy žulové hrozn zdrcují, je teba vším se zpíti, na slunci se na vášni hát své. chestýš Jak
Zm
A
radost ela nám te ovnená zjasní! Nás stáí netkne se. Zní jásot mstem vším My mladí zememe a zahyneme krásní, K závisti budeme bohm zestárlým i
A
naší
.
.
.
.
odvahou zem duní v rozechvní,
Neb nikdy nebude duch zmrzelostí cho. Vše nyní uchvame Nic nedostupno není. Jak mee tasené svých pud vztyme vzdor .
!
A te a ohe
dští,
a
bsní v zdech a ádí,
A k hrze budeme pak lidem vk My
všech,
o tom nevíme, neb sníme o svém mládí
A krásou
zmámeni,
te meme 148
v plamenech
.
.
LUCIFER
temný ve
Stál
A
— I
stínu
toto hovoil:
I
mne bylo nebe s hvzdami, mne byla hloubka azuru
pro
pro
A ohe
slunce
temn
brunátný.
Nad chaosem stvoení Jako druzí andlé Jsem mával v
letu kídly,
Cekaje na zázrak, jenž pijít ml,
Na zem zrození, Na píchod lovka, Jako svží nektar svtlo též jsem pil A zlato vzduchu. Duši lehce tak jsem nesl v oblaky, Jak tíha veškerá by klesala V propast bezednou .
z ní
.
— a pece jsem nesl
Byl jsem jak druzí
V
.
své duši jiné touhy poselství.
Mne vle jala: sebou být, Ve chvní nekoneném,
V
nestálosti
všeho
pevný bod Seraf druhých Býti
Mi
cizí byla.
.
.
.
mkká
Niím
poddajnost
nebyli
Než chladné záe charým odleskem
A
ani necítili
Jho
poroby.
nésti vzpírala se
149
vle má.
.
Plamenem
se
vzaly mé
žádosti,
Peruti vzpurné
Tepaly ovzduší.
A pohroma mn
hrozí, záhuba,
Nach krve neustydne, srdce tep Se nezastaví. Jedno, jediné lett tam, kam chci, je mi sudbou A být sám strjcem svého osudu
A
:
.
.
Však
A
ten, jenž vládl nebesy vli všeho spoutal vlastním píkazem,
Srazil
mne v
propast,
Andlu vzpurnému Pelámal kídla.
Neb pekonat jsem I
smlostí
i
toužil jej
letem,
Být strjcem zázrak
Vtších než on
.
.
.
Poddajné duchy jsem pobouil, Ze proti nebi vrhli najednou vzdor Jak zuivý proud práh nebes bili,
Dechem zápasu
šílený,
rozžhavili vzduch,
Tisíci kídel, Tisíci
prhledných kídel
Rozvíili
vné vtry,
Rozšlehali chaos
V
nový
kolot, v
nový
vír
.
.
.
Pokrytí bronzem nejtvrdších kyrys, Vyrazili proti
zdem ametystným, 150
.
Zdvihli jiskící kopí diamantných
hrot
Proti vojsku nebes,
mem Michaelových kr
Proti planoucím
.
.
Vítzstvím
zpilí,
Stoupali k
hvzdám,
K
magickým drahokamm sedmera Až zadunl hrom,
A ohe
nebes
Šlehl
Širokým pruhem A oslepil všechny A sežehl jim kídla
A
smetl
v hloubi,
je
V propasti, v krátery, V moe temnot, V nicotu .
.
.
V hrze stenajíce, Pemoženi O dlan opeli Temná ela. Otrok Jež v
vzpoura
síle jest,
necítila radosti,
chtjící volnost.
Zmnili porobu, zmnili vládce,
Pemožení nezstali
vítzi,
Nenašli svobody v pádu svém. Sražení v hlubiny slouží
Jako
sloužili nebi,
151
mn dále,
bran,
A
já
V
své íši stejn,
osamlost
cítím
Jako jsem kdysi Ji v íši Boha.
cítil
Neb pro brázdu vzduchu, Jsem stvoen, pro smlou
pro zlatou stopu cestu v azur,
Pro zápolení letem, síly, pro výšiny, pro ohe, Pro oblaky, pro svobodu, pro peruti, Pro prostor, svého vznešeného bratra,
Pro rozmach
Pro nekonenost Pro
mod
Pro
vír a
plání,
žlu
pouští,
oceán, pro hvzdy, pro chaos a život a
vnost
.
vlny, .
.
Spadlý v propast temnot,
Zpívám od
vk hymnus
letu a
touhy:
Volnosti, prochvíváš každou cévou
Mých nahých úd, Brázdíš mé srdce svým tepem,
vn
Vaneš dechem pronikavé Do všech prdušnic mého tla. Odsouzen v temnoty, oi mám plné svtla, Zlomená kídla se chvjí Rozmachy letu smyšleného. Hippogryf temnot
V snu pece
létám
Nad kruhem hor, Pokrytých snhem, Nad nesmrtelnými msty, 152
Nad S
Nad
V
sloupovím, nad nádržkami
tritony a
nymfami
z
mramoru,
záící vodou,
níž se odráží
Opalisující nebe,
Nad Nad Nad Nad
K K K K K K
národy
g-ig-ant,
doupaty šelem, monstry a chimérami, zemí létám
éterickým pláním, slunci,
k diamantovému slunci,
oi nozder, hoících rud, plamenné výhni zápalné žertv
života,
Vna,
jeho ránám, jež jsou jak údery
Ohnivého bie, šumu planoucích kídel,
K
K tepotu žhavých vesel, K výkikm jásavých trýzní
.
Temnotou spoután, bolestmi
vk
vk
od do Svou zbra, svou mstu, Brousím své drápy, Kuji
Sílím svou odvahu, Zatvrzuji svou pýchu.
Blížím se k lidem,
Uím Uím
je
poznávat,
je
vzdorovat,
153
.
.
zkrušen,
.
Vedu je v háje, Ke kamenm, ke stromm, Tajemným hlasm z nich dávám Vnukám jim myšlenky
jim naslouchat.
Vznešeného zla, Triumfu odboje, Prokleté touhy budím v jejich hrudi, Lisuji hrozny, bych zpíjel je krví. Pivádím ženy gazelích zrak, V objetí spoutávám plachá jich tla,
Betanem
proplétám zteštné thyrsy
.
.
Nebo nevyerpaná Je
síla
Nebo Je
síla
i
pemoženého.
neskleslá i
zlámaných kídel.
Sevená pst
otže rozbitého vozu. od do Vzdoruji tob, nepokoen, vzpurný, Zpívám hymnus života a smrti, Jahve, Jahve,
Hymnus
zla a
drží
i
vk
osvobození
vk .
.
.
SEXUS NECANS
!
O TRIUMPHE!
I
ele prvodu dechem plamenným koist soch a nádob ze zlata Samu a desky vítz.
anfáry tubicin v
A ,
!
slunce v ohni
Vše
zžíhá,
6mjA pávy ze O
!
pyšné mužství tl na koních vzepiatých,
Jež tísní
pnou
zemi
!
.
.
.
V
kolonii
Je slunce vysmahlo, jich nahotu, Jež jak bronz tmavá ... Jo triumphe
Do Mé
všech mých
V mé Jak
A
nerv stoupá
kosti prostupuje
svaly bije boje
oe bodám
zuivost,
prudkých vášní proud,
bsný
dech.
vzpurné rytmy barbarské
v sloky pyšné házím, básník pohanský,
Krev, barvy, bronz a slunce v plamenech
!
BACCHANAL Heu, heu nos miseros, quam totus homuncio
Ergo vivamus, dum
licet
nil
est!
esse bene
PETRONIUS,
Satiricon,
XXXIV.
BACCHANAL Já nový stvoím svt pro svoji duši nové slunce zapálím nad jeho msty.
A
To bude svt naivních a primérních barev, To budou tóny plné kontrast, bez nuancí. To budou nové rozkoše a nové dojmy A nejhlubší otesy a pvodní pocity.
To bude vzduch plný tanícího zlata plný plamenv a žhoucí jako výhe.
A
To budou bouící Babely,
ímy
To budou To budou
a
a chaotické bulváry velemst,
Sodomy,
jež se
navzájem proniknou.
pralesy, jež se prorostou násilnou vegetací,
vichice, jež
zahmí podlehlou
travou prérií.
To bude svt, jenž bude rodit drsné muže, Vysmahlé gymnasty svalnatých, obích úd.
To bude svt
A
lásky pitažlivé jak magnet
silné jako boj a
horké jak
ohe
nebes.
To bude objetí tl, svírajících jak kotoue hroznýš, Rozkoš úd, praskající jak požár celých pedmstí. To bude váše dav, proudících o slavnostech ulicemi, V eavých barvách splynulých, v hlomozu barbarských hudeb, 163
V úderech vlaských bubnv a kotlv a v chestotu kastant, V rachotu cymbál, ve hmotu tamburin, v inení inel a sister! Život chci, opojení, slunce a
Vení
krve.
Planoucí
A zmnu,
oi
a pálící
váše
bez pestání,
ela
a vichr,
vn,
a žehnoucí tváe,
Vlající vlasy a zdvižené ruce a
v dupotu nohy,
Drsné chci, brutální a atletické druhy, Vysmahlé gymnasty svalnatých, obích
úd.
Lásku chci živelnou a prudkou jak úklad kaguara, duši pitahovala jako zvon bijící srdce,
Aby mou
Druhy chci, kteí by picházeli jak barbai v adách, Tváe, tla, ramena, ruce v jediném splynutí, Bych mohl
Ve
jíti
s nimi,
ó Rozkoši, v dalekou cestu,
vlnách jediné massy, v neprostupném pochodu,
Svou mladost bych mohl smísiti
A
v
hodin
s jich silou,
smrti svou krev s jejich krví.
164
svou
váše s jich vášní
:
ZELENÉ
Tvé oi
zelené, jež
.
!!
OI
fosforov žhnou,
Mn sugerovaly jak vlnou tajemnou, Mn sugerovaly zapadlý dávno sen Jsme sami, sami dva,
A
kolem
a
kolem
bílý den.
—
den a jako žhavý kov Já rytmus poslouchám tvých pitlumených
Co
bílý
chceš mi? Nevím
slov.
Jsem zemdlen, zemdlen vším. tvým oím zeleným.
to.
A
celý jsem
A
utonulý jsem v jich prsvitavé he.
te vzdán
Jak stelka magnetu jdu k pólu duše
tvé.
A v mkkou lichotnost jdu tvého úsmvu A v tla nejprudší a rozechvnou hru .
.
A v touhy vášnivé, jež ke mn horké jdou, A v oí vlhký lesk, jež fosforov žhnou. Já vyžít chtl bych vše, co zbylo v tle mém, Do šávy poslední, v záchvvu jediném,
Já chtl bych horen se prochvít duší tvoul Být spálen ohnm tvým Rozkoší smyslnou !
Rozkoší nejvyšší, být tebou uchopen,
Se v tebe propadnout
jak v
165
píboj plný
pn
!.
Být v
tob
A
cítit,
dýchati!
tob
splynulý vášní býti mdlý!
poslední jak touhy v
Jak všechno splnno, co
Do šávy
!
Tvou
roztaven a v
Tvým dechem
!
šlo
adrech mrou, kdy duší mou!
poslední jak vše jsem vyplýtval
Své mládí jak jsem
ti
a celý žár
svj
dal
A
vni krve své a svžest všech dn svých, Pod mocí oí tvých, tvých oí zelených, Tvých oí zelených, Jež sugerovaly
jež
fosforov žhnou,
mn touhu
166
tajemnou
.
.
:
METEMPSYCHOSA Nevím, kdos
V
byl.
Ale zdá se mi asto
tušení náhlém, jež blýskne jak
Na
slunci
Vidl jsem kdysi Za zbraní tesku
me
nahý
t
v barbarské eži,
a v ohni a krvi,
t
V
cvalu jsem rzajících koní
V
pancíi železném, na koni divém,
Vichrem
jsi
V
vyrazil,
shlí.
pozdvihnuv
rachotu kovový
štít,
štít,
oštpem tlo mé bílé, Vítzstvím opojen, drsn jsi vzkik', Oslepen, ohlušen drsn jsi vzkik'. Proklál
jsi
Divoká, prokletá
Zuivá choutka
spíjí
mne
rozkoš,
te práská mj
cit:
Vyrazit, vrhnout se na tvoje tlo,
Na
tvoje horké a smyslné tlo,
Vyssáti ze
V
rt
tvých všechnu tvou krev,
tvém dech, Rozlámat kosti a rozervat maso, šílenství zadusit v hrdle
Hndé
tvé,
barbarské, surové maso
167
!
.
!
ZMRT VO VÁNI
To
náhlé ztrnutí
eavá
!
zem v ohni mdi rud plají.
Vzduch,
nebesa jak
z
žhnou
Ustate trýznit mne Já cítím pojednou, Jak ze mne všechnu krev te vaše ústa ssají. !
Rt vašich šílenost se v tlo moje vrývá, A paže v koist mne tak prudce k sob rvou. Vše v smysl zmámení mi do smsice splývá A barev zteštných je prudkou horekou.
Vás duše proklíná
a zas
by
jásat
chtla
.
.
Hned chtl bych svrhnout vás, hned výsknout Ze je vám nápojem krev žhavá mého tla. Jak v láze ohnivou bych sebe ponoil Mou ssajte žhavou krev, by duše zešílela,
Opilá požárem, jenž plaje z vašich
168
žil
.
..
ze všech
sil,
HORKÉ
SMYSLNÉ RŽE.
A
Horké a smyslné rže, do mých sn rozlité prudce Tanící krvavé skvrny v ohni a v závratném chvní, Hoících barev sms.
.
Všechno v nich šílen výská. Mížovím Horké a smyslné rže, výkiky rozkoší Do mých sn rozlité .
.
.
.
stékají zahrad. zpilé,
.
Hndé a vzpurné tvé tlo, pohbené v dusivých vních V závrati, rže! ó rže! — horké a smyslné rže! —
Omamn
padlo v
Nahost tvá
V mdlob
tíží
vln,
mé
mne,
—
sny.
tíží,
znavuje, znavuje údy.
zdá se mi, tonu, v ospalých, zdlouhavých vlnách.
Dusí mne hustý vzduch.
Nervy se vzepialy prudce, splašené, spráskané kon. Nahý bok dráždí je zblízka. Žádost se protrhla v krvi, Prýští a stíká
te z
žil.
Chtl bych te ve vichru Ve vichru chtl bych te
Do
lett na koni
s vlající
hívou,
lett, na koni šíleném lett,
slunce žhavého,
Udušen tygím tvým stiskem, pod bokem hndým se chvje. Tak chtl bych uchvácen zmírat, pod dechem vášn tvé zmírat, V zuivém objetí tvém !
169
:
.
píse pocitu sexuální msty Nechote blíže, Zstate ve tm Horko
je,
V
mém.
loži
.
.
horko
Šlehají rudé
Plameny krve,
Váše
svá ryje
Páata drsná
Do
tla mého, Ovívá horkým
Dechem mé
rty,
Stápí své oi,
Fosforné oi,
V
zrak mj, Horekou .
A
jenž vzplanul .
.
zas to cítím
Nejsem tím
Kdo
Ped
se
již,
chvl v
loži
chvílí.
Nkdo se vzbouzí V tle mém chabém, Napíná vlákna mých,
Nerv
Jak by
je
náhlým
Vzmachem chtl
strhat
V celém mém tle V jeden ráz, V jediný vír jak 170
..
Chtl by mé
V
. .
smysly,
závra Chtl by
jak hašiše
V V
útk,
šílené zmatky,
V
teštivý spád, jak
šílený
Samm
je schvátit,
hrozí, -
když
Nechote blíže, Zstate ve tm Horko
V
tu,
.
.
horko
mém Nechote blíže loži
.
.
.
.
Vašeho tla Opíjí požár
Smysly mé Smyslných prst Doteky horké, Doteky mkké, Hladí mé tlo .
V
.
souloži líné,
mé tlo Zdlouhav. Hladí
V
úkladu tygra
Pomalu
Oko
jak
Blýštící
V
jdete,
.
smaragd .
.
úkladu tygra
Po drápech
jdete,
171
.
A pak se tyíte V jeden ráz, mé
Byste
tlo,
Ochablé tlo, Uchvátil, koist
Zubm
svým
.
.
.
Nechote blíže, Zstate ve tm Horko
V
loži
Na Na
.
.
horko
je,
mém
kožich pardálích, kožich tygích
.
.
.
Dusí mne pižem
Tžký
dech,
vzduchem
Rozlitý
Harému mého, Vyžilý, zmdlelý,
Noci kde celé
Vzývám
V
volám vás
a
nejprudší vášni,
Bych
se vás lekal,
Jdete- li blíže
V
kráse svých
úd,
Tvrdých jak bronz,
V kráse
svých údv,
Osmahlých, hndých, Lichotná
koko,
Ukladný pardále, Jdoucí
si
zahýit
172
:
V
bytosti mojí,
Jdoucí
mé smysly
Omámit.
V V
tlo mé proudí, okamžik prchavý,
Huse znova
Vzkíšené
Abych
K
síly
se vzchopil
zápasu
vámi,
s
Slabé své tlo
Abych
tisk'
vzpurn
K
horkému masu Vašeho tla,
Abych
V V
se celý
údy vple vaše, jediném ohni,
V
jediném
.
.
.
víru,
Zatím co klesám
Vyssátý, bledý,
Vašemu útoku Podroben chab,
Nemoha
pomstít
Pohlaví svého,
Nemoha
pomstít
Mrtvého mládí
173
.
.
.
.
.
TVOU NAHOSTI
Tvou
tíží,
Vzbouzím hndým bokem Dráždím tvé smysly,
Pohyby bicha
vnmi,
vnmi,
Udušen balšám dusnou Myrh vleklou tíží,
tvé usnulé smysly,
záchvvy záchvvy
a stehen
Evokuji tvé smyslnosti
Má
SÍLEN...
nahostí šílen, prosáklou
Indického nardu
.
duše tropický
.
.
je kraj,
Plný ovoce a slunce smyslný
kraj,
Jenž plápolá v jediném plameni, V krve extasi a plameni .
.
Rozchvlý rytmus mj mozek Ke konfusnímu výkiku zpíjí, Roj smyslných vos vrhl se v
V muivém Ty
s krví
útoku
vbo
se v
zpíjí,
mé tlo, mé tlo
.
.
barbarskou a zrakem šelmy,
Líné, plavé a hivnaté šelmy,
V jazycích Východu chci íst tvé jméno, V syrštin, afritin drsné tvé jméno, 174
.
A
sním: jsem uprosted kahirské
V
hluboku
Kde
ty
krmy,
msta uprosted krmy,
taníš divoký tanec,
Roucho co
kleslo,
smyslný tanec,
Na poest dávného
milence slunce,
Básníka-pohana, milence slunce,
Uprosted
orgie špíny a barev,
Hoících, vytrysklých, divokých barev, Básníka prošlého vírem všech vášní,
Pestrým a lomozným bazarem vášní, Který
te vínem a láskou se zpíjí, bok tvých, vínem se zpíjí
Nahostí
175
.
.
.
PUBERTA Vy, které vnesly jste v mé duše tropy žhavé Tl hndých smyslnou a vilnou nahotu, Postavy, jež jsem snil a setkal z horké krve
A
z líné smilnosti
V samot Kovov
dráždných plavých lv,
trýznivé jste blížily se chtivé,
zelené v šer
oi
blýskaly,
Pod gázem lehtivým, jenž s úd zvolna klesal, Bok váš se nedokav chvl chtí vlnami .
.
Jak ulehl bych v žár nesetných nahých tl,
V
souloži bizarní jak
Ve vních blouznní,
bych se ukájel, jež v rudých kapkách kanou:
O marná šílenství a marné peludy! O muka puberty, jež hledá zkojení A marn vzpíná se a marn vysiluje!
176
SEXUS TRIUMP HAN
S
Krev rozlije se tlem a pone horce víti. To bude ds, až jinak tvj zrak se náhle vznítí, Než te jej znám. Kik hrzy, pln šílenosti, zazní, Jenž jako pavuiny
mé nervy
strhá bázní.
jak v tlapách gepardových, jež ádí rozbsnlé,
Se budu
V
schvácen.
cítit
To
jeskyních v dávné Noci,
Se smšovali vzpurn, co
A
budu
Co
cítit
náhle, že
zhroutilo se
Já poznal:
má
je
tlo v
troglodyté tak
pud temný v drsném tle,
vilností vzplál zrak.
zmnn
jsem v té
dob.
ke katalepticky,
krev tvá, a nyní
já
jsem
ty!
Zadímlé pudy otc my objevíme v sob, Jak v zamodralém svitu a podušeny v dým, naší vzplály fosforem píšerným.
Nad hanbou
177
.
BOLEST POZNANI Foeda
est in coitu et brevis voluptas,
Et taedet Veneris statim peractae
.
.
PETRONIUS, Fragmehta
.
!
.
SAMOTA Ty, jež ozauješ polární noci
O
mé
duše,
chvješ se v bledém tle. V hodinách Stínu se blížím k tvému klamnému zrcadlu. Nahota mne mrazí, nahota bílá, nahota cudná smyslná touho
!
cítím
:
ty
.
.
Oi,
tak hluboké jako tajemné usmání v temném Hasnte, s jasností nedoteného stíbra Chlad stoupá z pláten mého mladého lože. Nahota mne mrazí, nahota bílá, nahota cudná .
.
snu,
.
.
.
Bože pohlaví, jenž jsi neuril mému tlu Pijetí, jsi žhnoucímu mému tlu samotu poruil,
Jenž
Bu vzdechm
mé touhy
milostiv
Dej mi objetí horkých a divokých
Dej mi rudý žár a plamen,
dej
!
úd
mi rozkoše pohanských
orgií!
Nahota mne mrazí, nahota marná, nahota pro nikoho.
181
MRTVY EROS Mrtvolných aroidejí
V
duši
mé
vyrazil
kvt.
Nepítel-Zivot mne pipoutal navždy
K
oltái boha, jenž klet.
Vyhnanec z Venuše chrámu, Potupný slyšel jsem smích. Královnu Gnidu jsem vzývati
V
toužil
nejtžších chvílích svých.
V triumfu kráela Venus V prvodu Grácií, zrozená
z
pny,
Záící, peskvlá.
V
zoufalství pohlaví
mého
Pohlédla neteným, mrazícím zrakem,
Navždy mne
míjela
182
.
.
.
ÚNAVA Tvé nahé tlo
bílé
jsem položil v svou touhu,
monotónní v koketní Trianon. Náš smutek zvolna bledl, jak hasne na obzoru Kdes v dáli zržovlý a modrý nebe sklon. Lilii
Tu schyluješ se ke mn, a za veera toho Tak smutkem prosycený je hlasu tvého tón, Když slovo ke mn pravíš, že pro chvím se dosud, pod úderem srdce tmách v zadumaný zvon. Jak
n
Te
cizí
jsme
si
zase.
Kdy tebe jiné paže Kdy žhavé jedy rt To
V
V
slovo
A
po odchodu navždy,
za nocí objímají,
tvých
sob íkám
te jiná
ústa ssají,
tak lítostiv v duši,
dnech plných marné mdloby a zmírajících stínem, melancholické touze po vášni mrtvé spleenem.
183
V
LYRU ZE SLONOVÉ KOSTI V K V
udeil jsem píse, jónskému svou nohu pobídl jsem v chvat.
lyru ze slonové kosti
tanci
plápolavý
Žádost
má
ohe
dal jsem trysknouti tvé vášni.
jak hrozen v slunci
poala v
nm zrát.
Touhou prudkou v našich vlasech omdlévaly rže. Smysly naše zpíjely se monotónní hrou. Zdechliny jak v písku pouští karavana bludná,
Tak jsme
dni své opustili v prázdnu za sebou.
Dlouhé noci
Lampa
sedali jsme
pi massickém vín.
zbledlá kmitala se posléz v šeru sín.
Phoebus hvzdy pohasínal v dálkách zmizených. Jaká mdloba S lože visí lín Paže k ránu. Marn pohár k zprahlým rtm se zdvih'.
Ale
jitro
!
!
Kritobule
!
Kde
je
vn rží verejších ?
184
POZDNÍ OKAMŽIK
Vím, pijde chvíle náhle, kdy prosted pustých temnot Na soumrak zapomeneš. A v ruce vložíš mé Svou hlavu, bez vzpomínky na mrtvou dobu dávnou, A budem' slavit sabbat své lásky zpoždné.
Na ržový spleen nebes my nebudeme myslit, Na zašlých dn zmar náhlý a na zmizelý sen, Na rozkoše, jež marný, a viny petrpné. Ty v
lhostejnosti k
všemu
a já vším roztesknn.
Pak hlavu skloním k tob. A v oné chvíli vše, jsem byl smuten, pohbím. Svou bolest, svoje híchy
ím A
hrzu
A
duše nevzpomene
z minulosti, již
již
e
jsem v duši
promarnné
tvé,
touhy.
Jen zpívat bude o tch zpv šílený a dlouhý, Kdo slavit pišli sabbat své lásky zpoždné.
185
!
SMUTEK V
TLA
prázdnoty blouznní, v marnivá ticha snní,
Opiem
šílení a
vášn zmámený,
Pro balsamickou smrt své duše jsem t volal, Poeta životem a spleenem k smrti mdlý.
O
marná horeko a marné chvní touhy Dnes cítím znaveno je horké tlo tvé, Je strašn znaveno, je k smrti zmalátnlo Tvé tlo vyssáté, tvé tlo povadlé. :
Žár svojí mladosti v tvj klín jsem
marn
Polibk láze lil jsem marn ve rty tvé. Tu íši pede mnou již jiní do dna pili .
Žár jiných
A
strávil
kdybych v
Všech, kdo
tl tvých
duši tvou
šli
te
úd
.
nahotu,
znenadání vešel,
pede mnou, bych
186
.
sálal,
nalezl
tam hnus
.
.
.
SETKANÍ
Pro
ke
mn
blížíš se jak
Což nechápeš? Já
zmámený?
upír jsem.
Chceš, abych ssál tvé krve plameny? Jak achát tmavý je mj zrak
—
.
Zlé znamení to, víš? Jdi dále, cizince!
Jsem démon.
V lo moji
Nevíš?
nesedej!
Šílenství, její kapitán, Ji
v brzku vžene v úskalí,
A
až se obzor zakalí
V
zlovstný nach,
Ji
roztíští a rozláme
V
dalekých koninách.
mj
Nevcházej pod
Tam ernoknžník
krov! k
plnoci
Své jedy vaí kloktavé Z bylin, jež sbírá v Smrti údolí
Hned
pivítá
t
A dá pít — A klidn bude
úlisn
ti
Až budeš mít
chechtat se, .
.
187
.
.
.
.
Ped
oltáe
mé
!
!
.
neklekej
Já nejsem sakristan, Jenž svíce zžehá ke mši oltá pokálen
z rána.
Mj
Je vínem orgií,
K
mši erné jsou tu Ty zlomky hostií ..
V mé
jen
lože nelehej!
Chceš obejmouti nevstu
A
vssát se v
její
chvjící se ret?
Jsem ábla maitressa, líbal Bahomath,
M
Já venerický jed
Do dvor
vnáším král zbablých
Mých rt
te nelíbej!
Tof rudý kvt, jenž usmrcuje Ze upír jsi? Nuž vrhni se hned Na tlo mé a ssaj m, ssaj Ze šílený jsi kapitán? .
.
—
Nuž sedni v lo mou vesele, Hodíme sob v kostky, brachu! Ze's adept tajných, kletých
Nuž
zavdej
sob
z
vd?
íše opálové,
mnou tmavé víno smrti! Že sakristan jsi erných mší?
Pij
se
Rozžehni svíce na
mém
oltái,
Af do tmy pusté dsem zazáí! 188
A pak-li
z
tch
jsi též,
Jež vítá Bahomath,
Mou bytost v koist schvaf, Pekelnou rozkolí
A
v
Mé
horké
kvtu posledním a jediném vášn vyrazí!
189
NAHOTA SNU Já lásku v ztemnlých snil barvách v pozdní dny. Mé touhy byly mdlé od tajemství, jež nesly.
Však rozkoš vcí
jest jich smrt.
Mé
touhy klesly,
Jak stíny chtly být, jichž vci nevrhly. Jak hadi, kobaltem jichž
kže mode
hraje,
Mne
uštkly výitky, jež ve stopách jdou mých.
Ped
oltá klekl jsem a bohy vroucn vzýval.
Však lupanar
se smál
i
z
dveí pivených.
Na váháš, A
ulic
duše má? Je teba pevný být profánních se blátem poskvrnit,
Ci mníš, že
vn mdlá v tvou duši
Sn marná
z jiné
nahoto, kde život k hodm Své zuby oistiv, se Trimalchio smje.
Na váháš,
duše
má?
Jen vstoupni
190
dýchne ?
zval!
smle
v kal!
.
píchod barbaru Vše mdlé
Den
a tžké,
stížené.
jako z vápna, v prázdných ulicích.
A v nocech Pi
spánkem
pitkách
mlení, kdy doznl smích s
páteli.
.
.
Jak nudno vše!
Vyžilé rasy pozdní synové,
Když slunce hasne
bledé, malátné,
Pod stropem zlaceným tak živoit, Kdy v dáli rusé barbary už zít. .
Zda
slyšíš
hluk?
To muži
z
Gabaa.
chvje smyslnost te zlá. To Vše dávno víme. Morem voní vše. jimi
Je marná, Kritobule, váše tvá. Jak spálen krví chvje se tvj ret.
Ah,
jinak, jinak
všechno uvidt!
191
:
!
BOLEST POZNANÍ
Jak bylo vše dív složité a tžké A slova jemnost drahokam mla.
Tvá
A
duše, Kallikle, se
e
Jak
vní chvla.
tvá jako víno opíjela.
morov te všechno
Kde chorým
zlatem
svítí
páchne v
síni,
kolem stny.
Jsou slova jako brokát obnošený.
A eí Co
tok je mrtvý, beze
z kráteru
zmny.
hoch nahý víno erpá,
O anaklintron open, mlky piji A koloruji všechno v parodii S grimasou opic Agachon jak chrápe, Co Alkibiad, zmožen vínem, zívá,
A
Sokrates se v prázdno
192
tup
dívá.
.
V
!
!
DEŠTI V É M JITRU Qualis nox
fuit illa,
Di Deaeque
Quam Et
mollis torus! haesimus calentes transfudimus hinc et hinc labellis
Errantes animas. Valete, curae Mortales! ego sic perire coepi
PETRONIUS,
Satiricon,
LXXIX.
Za noci tymián vonl z tvých úd. Alejí mokrou, kde hnilo to plísní, V deštivém, zsinalém kráel jsem jitru.
—
Hyena zhnusení
vyla v
mém
nitru.
Za noci ústa tvá ržemi páchla. Phthisických nkolik potkal jsem tváí.
—
Vešel jsem zamyšlen, zmražen, jak
V
ulici
jiný,
špitál, v piteven stíny.
jsem dnes, ve vních nardu.
Na
loži spal
Na
ložích v smrtelné
— Na vás te vzpomínám, kdo Ztrhané tváe
!
kei
Vás vidím
jste
dnes meli,
se chvli.
te ze
Je mi, jak s mrtvolou spal
sna.
bych dnes v noci,
— S mrtvolou mrtvola šklebivá, dsná
193
.
.
VYHASLÉ Nechote
Marn
již
blíže
!
OHN
Zpoždný
hledá, co jsem kdys
Jako koberec jsem tehdy duši
Na
cestu
vám
váš píchod
vám
nabízel.
svoji
prostel, kterou krok váš
šel.
Ale duch váš váhal ... V hospitálu leží Dnes mé tlo zprahlé. Konec se vší hrou. Hystericky vzplanul tváí mrtvý úbl Nenadále v prudkou erve hektickou.
Z pochodn Nitrem
A
mým
zbyl popel. se rozlil
co zíte te,
Nechote
již
já
blíže
Láska? Paprsk
Po sálavém
nejsem.
.
.
žáru
íjna mlžný spleen.
.
To
mj
Necht mne te míti
slunce,
bahnem odražen.
Chcete políbit mne? Mrtvola jsem
194
stín.
jen.
!
!
DEFLORACE DUŠE Kuplí-život na tržišt vyvedl
mou
duši,
Chlipným zrakm ukazoval krásu úd mých. Neesti mou nahost prodal, živoit mi velel Vzpurným gestem násilníka v krmách pímoských.
V
kvtino mé duše Piodli v koický hned purpur tlo mé, Zelenou mi vpletli myrtu do vlasv a tanit skleníku
Pi
jsi
smilstva rostla,
flétn mi poruili berecynthické.
Rozkoši,
já
prošel
horkem lupanar tvých
Všechny perversní tvé
vn v bytost svou jsem vdých',
Sklizní oranží mi páchneš,
Umdlen verejškem
dávno prohnilých.
a zítkem, umdlen,
Skláním se jak nad bažinou Jedovaté temné páry
z
nho
195
te na
umdlen vším,
nitrem svým:
stoupat zím.
!
..
SYMPOSION Quod non
expectes, ex transverso fit, Et supra nos Fortuna neg-otia curat. Quare da nobis vina Falerna, Puer!
PETRONIUS,
Ve vlnách Ve vlnách Ve vlnách
utopme svou váše! ztopme zmatky duše vína utopme svou váše vína
vína
!
Je všechno vyerpáno, co jsme
A
Satiricon,
by
citu není, jenž
žili.
zvlnil nitro.
Je všechno vyerpáno, co jsme
žili.
My
poznali jsme, jak vše míjí navždy,
Co
žíti lze
My
poznali jsme, jak vše míjí navždy
Mj
.
.
všeho
okusili,
jste stále
.
.
pyšný
básníka a triumfy tak skvlé,
Agathone, jenž
Dnes verejší
Na
My
Agathone, jenž
Na vnec
Mj
.
je
jste
marn
pyšný,
sláva nad stín bledší,
skráních zcuchány jsou stuhy vínku,
Dnes verejší
je
sláva nad stín bledší
Alkibiade, krásou
te se
Když rží krev vám
Pi symposiu
krásou
196
.
skvící,
tísní tmavé vlasy,
te se
skvící,
.
LV.
.
!
Zda
A
necítíte, jak vše smrtí
hnije
stejn jako
vnce
.
!.
páchne slávy,
Jak tlo stejn brzkou smrtí páchne? Aristofane, k
emu výsmch
To zevšednlo Dnes k
líné
pohrd nám výsmch
Životu vrame,
U
stálý?
naší duši dávno.
ím
konce, Sokrate,
Životu vrame,
stálý.
nás podaroval je
ím
Krev navrame mu,
.
.
.
nás podaroval...
jíž
jsme plýtvat chtli,
A vezme sob vzpurné Krev navrame mu,
.
moudrost tvoje
jíž
A sob vezme vzdory A sob vezme vzdory
síly
tla,
jsme plýtvat chtli našich ader,
Blesk myšlenky a vznty našich duší! našich
ader!
Apollodore, blouznní ztop v íši
Nech
sicilských
te výmluvností,
Faidre
!
Apollodore, blouznní ztop v íši
Na dojat být a k emu dojímati?
Te as
je
nehnut být jak mrtvý v
Na dojat být a k emu
197
dojímati?
hrob
.
.
Hyeny
vyjí,
home
Jim
Hyeny
v hladu krajem bloudí.
.
.
.
stravu, to jsou naše spleeny,
skvrnité, jež duší bloudí
.
.
víš, Glauku? Pochybuješ ješt? Ty rád máš jistotu, rád zíš v dno všeho víš, Glauku? Pochybuješ ješt?
Již
Te
Co moudrost Sokrata? Lež Hippiova
Má
oba byli v klamu Co moudrost Sokrata? Lež Hippiova? stejnou cenu
:
.
.
Vstíc žádné rozkoši již nepjdeme. Vstíc rukou nezdvihneme touze žádné. Vstíc žádné rozkoši již nepjdeme.
V V V
netený popel zmníme své mozky. uvadlé rže zmníme kvt srdcí. netený popel zmníme své mozky.
Ve Ve Ve
vlnách vína ztopíme svou váše.
vlnách vína ztopíme svou duši. vlnách vína ztopíme svou váše.
Je všechno vyerpáno, co jsme
A
citu není, jenž
by
Je všechno vyerpáno, co jsme
198
žili.
zvlnil nitro. žili.
My Co My
žíti lze
Ve
vlnách vína ztopme svoji
poznali jsme, jak vše míjí navždy, .
.
.
My
všeho
okusili,
poznali jsme, jak vše míjí navždy
199
váše
!
.
VNÉ JARO Semper hac
in re, qui vincitur, vincit.
PETRON1US,
Satiricon,
LXXXII.
.
TRIPTYCH
ŽIVOT
O
A
SMRTI
Antické jitro Jak oranž voní vzduch, a jitro v mladém luhu Má oi jinocha, jenž osmahlé své tlo
Do vody
ponoil a v dlouhém stíbra pruhu
Te pluje po slunci, jež v proud se rozhoelo. Vše, co chceš,
je
te tvé,
Fialky v kadeích,
Jak
Se
listí
jsi
bh
vše, co tvé nitro snilo.
te, krásou zpitý. z loska zbylo,
na vtvích, jež uschlé
zdají verejšky,
dn
Let mladých odvahu
zašlých mrtvé
te pijímáš
v svou duši,
Jak prs pluh pijímá. Zen píští tlo
Evoe, Živote
!
city.
tuší.
Jak reseda kdes v tráv,
Jak píští jahody tvé údy voní žhav,
A
slunce ohnivou
Te
cítíš,
íš
zlata
na
n
leje.
nahost tvá se poddává a chvje
203
.
.
!
Poledne smysl Pod tla
Mj Má Již
radostmi, v nichž vzpurné mládí
život stápí se jak
lo,
žije,
jež zboží plna.
pýcha plápolá jak rozžhavená vlna, víno purpurné v sklo kehké íše lije.
Jak prasklé ovoce, když pezrálo, tak stéká V svých šávách nejsladších má smyslnost te náhle.
Poledne života se
Svj
blíží
.
.
.
Srdce zprahlé
ukoj pijímá jak nahé tlo eka.
O vedro touhy mé, ó trop dravé žáry! Z mdlob dn svých procítám, v mé údy vtíná spáry Zteštnost derviš, jsem žhavý atom Vna. V šílenství kosmickém, jak v rytmu rozechvlém, Nádherná rozkoši, žít toužím celým tlem A potom v píboji kdes zmizet Nekonena
204
III
Pouf Z tajemné Jsme rány
k
bolesti, jež
Lethe
díme
ve všem bytí,
pijali, jež v našich srdcích plají,
A
duše tisíc, jež
V
tl našich mukách všech
V
noc naši fosfornou jen truchle hvzdy svítí, v samotu jež hoí v zlata chvní. zrak druhých chceme-li svj pohled ponoiti,
mely
láskou v
žití,
te znova
ožívají.
Milencm
V
Jen propast
Neb
z
zíme
v
nm a vné
odcizení.
tch jsme
A jichž
dny
s
zrozeni, kdo marnost cílem druhými se nikdy nesetkají.
Jak stíny po louce jdem' ke své Lethe plaše.
Los nenarozených zde žijeme. Sny naše Jsou roztíštný led, jenž ze Severu pluje
V
oceán Nicoty,
jež
všechno pohlcuje.
205
mají,
'
HUDBA SENTIMENTÁLNI Tardando
Kdy pozdní soumrak zmírá v tmách, já v staré struny smuten sáh A dlouho hrál jsem na n.
A
pišel nápv, nevím jak, v sen padl jako
V mou To
duši padl tžce.
byla sloka Alkaia,
Tak zvolna
mkký
Alt
noní mrak,
již
na barbiton ruka mdlá
uhodila.
zpíval v dálnou
tmu sentimentální baladu,
Milenc eckých píse.
Na zapomnném
nástroji
Jak
Jejž
pochmurný
Jež v horkém
A Na
tonalit se chví,
záhadný jak mystag-og-a tajemství
a
Chci jedné svit
Chce
zpv temných
dávné pišel doby,
z
duši,
loži
samotná, nahotou
hndou
trýznná,
ukojiti sebe,
do dálky
te naslouchá
a slyšíc slova
spíznná,
struny plektron klade
A bije zvuky sonorní A zpívá píse touhy.
a zpívá
píse
206
sblížení
Ó vy, jenž smuten A nevešel jste ani, Jenž
A
šel jste
na
mé
minul
jste
vinice, pít
vchod zahrady mé zavené
chtje erné víno mé,
odešel jste žízniv,
Vám
zpívám v noní tžkou tmu sentimentální baladu,
Alkaia snivou sloku,
Již
na barbiton ruka
má
tak zvolna bije znavená
Jak v pozdrav vaší touze, Jež
marn
jak sí
Z mrtvého
žití
rybá
jde z hlubin
dn
svých bez lovu,
moe,
A v jejíž cestách setmlých passiflor zvadlých smutek dych', Dív
než
je
zhlédly zraky,
Jež dojem chce mít truchlivý tch, kteí zkázu pežili, žijí neví komu,
A
A kteí marn ekali A nezkojili duší.
a kteí zase v
207
tmu svou
šli
VYHN ANCUM LÁSKY
V
zahradách Snu jsem vás potkal:
V
bolestném zvlnní zádumivých
rytm
Jste kráeli
Schodištm pustým, kde zavsily vky Svá veliká mlení jak onmlé nástroje hudební,
A
za vámi šlo neslyšn bledé
Zapomnní
A stíralo stopy vašich šlépjí A shlazovalo vaše jména na deskách Jež
Ó
jste zavsili
svatí, 5 Velicí,
Vy
martyrové lásky,
Vám Pod
zapálím svíce a
petu
mši nového
adu
tímto sluncem nepátelským,
Ped zlostným Jenž plvá
tup
davem, na symboly prokleté sekty,
Pod znamením áblovým.
Bude teba
V
pamtních,
na schodišt.
jíti
šero, tam,
Bude teba
nejníže,
kde tmy
jíti
jsou,
v noc,
Abych vás vyvedl na 208
den,
Z loží, poskvrnných híchem, abych vás uvedl v chrámy, Plné svtlo bych dal vašim zrakm, Poloosleplým v temnotách.
Bude teba
vrátiti
vás
pozemským barvám,
Rozestíti nad vámi duhu, Dáti
vám
jít
po kobercích Východu,
Opojiti vás krví rží, zrozených v ranní rose, Rozlíti
do vašich
snv omamnou
vni,
Rozezníti kolem vás vlnní hudeb
A
dáti pít vašim
rtm
nápoj temných hrozn,
Jenž uzrál v ohni poledních sluncí.
Milenci, jichž touha šla istá
Blátivou cestou,
NEUKOJENÍ, Kteí Aniž
Kteí Aniž
omdlelí
jste žíznili
po
ped
sblížením,
nápoji,
jste pili,
jste šli
k toužebnému domu,
jste vešli,
Jichž duše
vely vášnmi
Jako úle nepokojnými velami,
Vás zdravím, smutní, ve vaší zapené žádosti, V mukách odmítnutého tla, poutníci marní, Soucit vám zpívám.
209
!
Po vtru
horké,
koenné
vn
Jdu k vašemu exotickému ostrovu,
Nad nímž S
svítí
slunce vašich vzdálených dní
vybledlostí zestárlých
zlat.
Melancholické zjevy,
Rode posledních
Kam
hynoucích na
behu
po
pd,
Ostrova,
cizinci vtrhli
Zatím co se Jež
kivi,
rozhlížejí zraky vaše
vám odata,
A
mdle jdou až k obzoru, zalit indigovou monotonií vod, Jako zpoždné svtlo do zrak,
Jenž
Jež zvolna zhasínají,
Má
myšlenka vchází ve vaši
duši,
Jež odumírá.
Ale
úsmvem
neosvtluje
již
tuhnoucích tváí,
Jež se nenavykly smáti, I
vychází lítostna, nepijatý host,
By
se vrátila k tomu, jenž Jako balsamická
jí
poslal,
vn
V
mystické noci ze vzdálené krypty,
Kde
leží
obnažené tlo
Bílého Milence uprosted kvtin
V
stíbrné rakvi.
210
Však vám, ó SILNI, zpívám hymnus: Kteí jste prošli plameny
A
vidli
Kteí
jste
Podzemí,
jste pohlédli
Vládci zmužile v tváe,
Kteí jste vzepiali vosková kídla, Když k letu nastala doba,
A
kteí
Když Kteí
jste klesli
ohe vám jste vyšli
Abyste A kteí
bez vzdechu,
je spálil,
do háje myrt,
natrhali ratolestí k svatbám, jste se vrátili
S myrtami,
smutní
jimiž se zdobí mrtví,
Milenci, jichž rozežhavená touha
vní rozetených dychtiv smrt, Otrávena morovým dechem, Líbala
By
rty,
vonící
tuší,
ssála z nich
Jichž hoící žádost hledá objetí,
V nmž Aby
by omdlévala blahem,
našla šílenství,
Jež roztíná
mozky
a zkaluje zraky,
Tušení za vaším stínem se rozzaují
Jako
ultrafialové svity,
nespatené dosud,
zmuených tváí se Na erném podklad nocí Bledosti
Jako mystické kvty, Kvetoucí v záhonech Smrti. 211
zjevují
Ruce vaše mají vápennost
pláten,
Zahalujících mrtvolu,
Zvedají se jako touhy
A
žebrákv
zklamání prosících.
klesají jako
Rty vaše mlí,
chvjí se žádostí
ale
Pronésti slovo, Svírající úzkost svítí
Pod zkalenými pohaslými Jak pod tylem pohebním Mrtvého
zraky
rysy.
Tváe, tajemným zlomením paprsk Prosvítající z
druhého života
V temnoty mého snu, Vám zvedám k pípitku Smutnou svou
Vám
k
poct
íši,
piji
svj nápoj zmaru
Jako skabiosy temný, Den ze dne bližší prahu, Jímž se k vám vchází, Vám rytmy tyto pochmurné svtím,
O
velicí,
Vám
vy martyrové lásky,
zapaluji svíce,
Bych peetl mši nového ádu,
212
A
kvtiny kladu
Mystický
knz
ped
symboly,
klaté sekty,
Vám, smutní spíznní, zpívám hymnus,
Temný
jako rozprostené závoje smrti.
213
OHE
VESTALCIN
Vestálko, duše má, Bdící
S upenými zraky V posvátný ohe, aby nevyhasl
Na
oltái panenské Vesty,
Vzpomínáš v zrádných tmách, Jež v koutech chrámu íhají, Hodin dávno mrtvých, Jež odpadly Z toku asu
Jako zvtralá malta
Se stavby
Vna?
Vestálko, duše má, vzpomínáš,
Jak
V
jsi
naslouchala
tichu noci,
Sklonna nad posvátné paladium, Rytmické
písni
vk,
Zpívající o marnosti
všeho?
Vzpomínáš, jak neviditelné gesto S tajemným chladem sahalo po tob,
Když
jsi
ovazovala své
elo
Bílou páskou Se splývajícími stužkami,
A jak zatmívala tvé A závra úzkosti,
nitro
pochybnost
Jako zatmívá hladinu zrcadla
Dech
blížících se,
horených úst?
214
:
.
.
— Posvátný ohni, Živote, Nevyhasneš
V
nebezpené
Kdy
chvíli
plápoláš v zmar
.
.
již,
Znova oživím
Tvou hvzdu palivé žízn, Rozšlehnu
V
ji
jiskivý, chaotický plápol.
mé touhy A vteiny temném Jako A rozplynou v zhasínají
v
umírají
se
tlukotu orloje,
nicotu
Jako dešová kapka ve žhavém písku Ty, zdroji paprsk, Zápasících
s
temnotou,
Symbole nadsvtný,
Od Do
vk hoící, vk dále budeš plápolat,
Uprosted
vtr
budeš
svítit
Jak odvaha uprosted zrady,
Plamen tvj bude hovoit Jako vysvobozující Posvátné slovo Mystérií
.
.
.
— Posvátný ohni, Lásko, Nevyhasneš,
Nebo
V mé
hovoíš hrudi
Nejsem
již
niím než tískou, 215
.
.
:
Vhozenou do tvého plamene. Rty, mlící o život,
Ohnm
tvým hovoí o
Vnu,
Duše, která nepotkala Milence
V V
purpuru váhavého
jitra,
tvých paprscích uvidí jeho
A v nich se políbí se svou V nich láska má bude
úsmv
touhou.
Jako slavnost svtla,
A
stín, jenž se
Mé
vysmíval
pouti,
Rozplyne
a zjeví se cesta,
se,
Rozkvetlá tancem, ržemi, rytmem,
A
sny, jež tisíciletí
Pikrývalo sarkofágem Spánku,
Sednou vedle mne A budou šeptati mi Neznámá ostatním,
tajemství,
vná O podstat bytí.
Tajemství
— Posvátný ohni, Umní, Nevyhasneš,
Ale povedeš mne až k hranici
asu
a prostoru
Posil
mé
smrtelné ruce,
By unesly Tíhu tvého daru.
A
se
netese
již
216
duše bázní,
.
!
Jako tehdy, kdy po prvé jsi V zajetí svých pohledv,
A
v
tob
zmizí
má
ji,
Umní,
duše,
Jako se zavírá hladina Nad lodí, padlou ke dnu. Tajemstvím
síly jiné
než pozemské
Oblij mne, osvobozující,
Svtlem jiným než svtlo pozemské Rozpus soumrak, Který zastel mé zraky Po západu slunce Všechny okamžiky mé
Prom v jiskící chaos, Všechnu mdlobu mou
Prom
ve
výhe
požáru,
Bych stráven tebou, V prohlube padl Vna, Jak odtržená
asa
s
behu
Padá do huícího splavu
217
.
.
spoutalo
! !
DITHYRAMB
Duše,
má
.
!
VNÉM JARU
O
duše,
Nezemeš, neodejdeš,
Vn
zde budeš.
Všemi ohni jsi hoela, Všemi vegetacemi jsi rostla,
Na všechny
Do
vrcholky
všech propastí
Všemi žíznmi
A
jsi
všemi radostmi
jsi
stoupala,
padala.
jsi
mela jásala,
všudypítomná, Všechno jsi objímala, Byla's
Tepotem
A
srdcí všech
jsi bila.
v drahokamech jiskících
Jsi tryskala,
vítzná,
Jsi záila,
šastná,
Jsi jásala,
vná!
Duše,
má duše
Kidla nejzáivjší Rozpínej v éter
V
zlatém dešti jara
Koupej své sny, V stíbro mladého slunce Pono svou touhu Prach kosmické radosti Z prostor dálek padá na tvé srdce
A Hoící A
.
jantary
házejí
obzorv
svj smích 218
.
oí
!
V
dionysijský tanec
Žádostí tvého tla,
V
rozkvetlé pudy Tvého pohanského tla
má
Duše,
duše,
Nezemeš, neodejdeš,
Vn
V V
zde budeš.
sladkosti
vného
rytmu,
prohnutí
hndých
bok
Jinošského tla, Laskati budeš, neviditelná,
Krásu všeho Jako
bytí,
laskají vlny
Stny
plující lodi.
Rozseješ své radosti
Do
stínu srdce
Jako jiskící den Zlato svých
Do
petrklí
vlhké louky.
Usmješ
se na slunce,
vn bude hoet, na A vn bude
A
Usmješ
se
život,
kvésti
V V
azurných oích,
magických úsmvech
Vného Jara!
219
HYMNUS ŽIVOTU
A teba
mn
jsi
dal dny, jež jen bolest hntla,
Živote! vyzpívat chci
V
A
ohe
tvj, tvou pýchu.
soumraku zapálil jsi jako hvzdy svtla výkik radosti jsi vzbudil v marném tichu.
Na hrobech
lilie
kvt noí
ve tvou vláhu,
Sny dávno zemelých se v tob usmívají. Stín mizí, ležící na osudném tvém prahu,
A
živoucími zas se mrtví potkávají.
s
Živote, v
By v
každém
chvíli
z
nás tvá jiskra tajn díme,
osudné v žár tryskla nenadále.
V mystické jednot my zvolna procházíme Tvou branou sklonni a vracíme se stále. Nic není, jen ty
Duch
tvoji
...
jsi
I
v zíceninách tuší
pítomnost, kde chmurný
betan
bují.
Myšlenky v hlubinách se tesou našich duší Jak v skalách ozvny, jež vky opakují.
Ty všudypítomný, v Co staví lidský duch Jsi
rytmem
Jsi
ohnm
nmž
rodí se a míjí,
a co zas náhle boí,
tisíc, jak jejich srdce
bijí,
tisíc, jak v jejich zracích hoí.
Dík tob, Živote,
i
jiskra, jež se
mihne
Jen plaše temnem mým, jas do žaláe vhodí.
Netrpím nadarmo:
mj
Mj
den tomu, kdo se zrodí.
západ
rozsvítí
pád zas kohos zdvihne,
220
Dík tob, Živote, kdo se nepiblíží, sirá. Též toho bude mít má duše i
Neb
oí
v
vn
hlubinách se stejné slunce
Odvným
shlíží
paprskem, a osud týž nás
svírá.
Dík tob, Živote, stigmata, jež raní ruce, pokvetou jak kvty svaté krásy. i
Mn A V
žíze tajemná, již ukojit svt brání, kosmických výšinách pal trýzn pece
zhasí.
Dík tob, Živote, za stín marný, dlouhý, Jímž všechny nadje se v zoufalost mi ztmly, Kdy náhle vypudil jsi z dn mých všechny touhy, i
Jak
z
úl
vyhání
kou
poplašené vely.
Dík tob, Živote, že snášel jsem
K
nimž
Dík
V
tob
za
mých
kee,
ta
schýlila se cesta
muka,
nebezpená,
v nichž sevela se ruka,
úzkostech na brány jež buší
Vše
A
dn
Nekonena.
lidské prožil jsem, já vším jsem prošel v
žití,
duše dychtivá se všemi ohni vzala.
kráím k výšinám, mj krok se v propast Zím vyplnný slib, slova znám, jež lhala.
Já
ítí,
i
Sám
V
nejdu životem,
njž
cítím
mé
nitro
plamen
sílu
druhých
magicky se
Minulost procházím a
jat
hostí, vlívat.
jsem pítomností,
Mystické prameny kdes v dálce slyším zpívat,
221
:
Dík tob, Živote Víc, než mé nitro tuší, Mj osud splní se, až smrt mne v stíny vrátí Polibek éterný já ucítím pak v duši, !
Jež se vším
smíena
se v
Nekoneno
ztratí
.
.
.
HOVORY
SE SMRTÍ
Není smrti, a kdyby byla náhodou, byl by v ní zárodek života.
WALT WHITMAN
vou duší jinak než svým zrakem zím. Co zraku v prudkém jasu poledním Je neznatelno, duše rozeznává,
Kdy kolem noc
je
tmavá.
A celý svt když pro mj sluch je nm, Svt
hlubin
S mou
duší.
hovoí rt pohybem Z nho tajemnými rytmy
Zní hovor stín v pítmí.
Ty, jenž
A
jenž
mne stále, bez zmny, vzdálený, pece
dlíš u
jsi
vn
Zda víš, že ten, kdo zmizel Jde stále po mém boku?
v
asu
toku,
Já nejsem zrozen pro jediný den. sen. Pel Nekonena poprášil
mj
Jsem mrtev v život a v smrti
Z
ní
vný život
piji.
žiji,
KNIHA ARISTOKRATICKÁ
STEDOVK Vždy, poesie má,
as,
v
nmž
jsi
láskou k
mrtvým
plála.
vždy, byl dávných
jsi žila
vk
šer.
Jak krysa hamelnský jsi rýmy vylákala Píšalkou z Minula jak myši z tmavých dr. Ty's tajn bloudila, kde stín jest ulic starý,
Jak
Kde
z jiných století
kde spal by dosud spá,
život živoí, jsa
vtsnán v
Jak chorá kvtina v týž nízký
A A
ke všem urážkám šla jsi
životem
i
jsi
tytéž tvary
koená.
byla shovívavá
pes posmch vždy smavá,
Obloukem gotickým SEN tyíc
v rozptí
Jak starobylý dóm, kde jazyk rozeklaný Chrlii vyplázli do tváí svaté Panny, Jež na
n usmívá se celá
233
staletí.
UMNI Zas vzdycháš, básníku, že život plyne hluše?
Umní By
podobno
jest
oknm
v barvách zaplálo,
je
kostela:
nutno, aby duše
Tmou smutku soumranou
se
díve zatmla.
V poháru života se tob víno pní, V nmž hokých zklamání ve šáva
krvavá.
Ty nemáš duše své pro tiché vlastní snní, pouhým nástrojem, jímž krása povstává.
Jsi
Snad sláva ozáí v as pozdní tvoje dílo, Však zdali vzpomene kdo trpkých onch chvil A pochyb zoufalých, jež nitro tvoje krylo ? Tvé elo zranné v
V nmž Jenž
budeš
pil jsi
stín
hrobu klesne tmavý,
spáti sám, jenž pro jiné
jsi žil,
hoký jed, kde jiní Krásu zdraví. ..
234
.
.
OSTROV MRTVÝCH Nocí jsem
šel
vždy dál a dále,
Bezlidnou, pustou,
Kudy? To
nevím.
bezhvzdnou
nocí.
Pam má mlí...
Nesmírné plán mizely v dáli, V beztvarém, bezbežném, mrazivém prázdnu. Hloubji, hloubji padala cesta. V mlení všeho nco se chvlo Šepotem nejistým, jako by listí Po vtru podzimním se strom padalo V ustydlou tni temnot a vlhka. Myšlenky erné stoupají z nitra. Úzkosti tajemné
noí
se z hloubi,
Jako by hvozdy pochmurné Smrti Vyvstaly v mrákotné krajin Psychy
.
.
Ruka se chvje. Konec je noci? Zaátek jitra? Nevím a ekaje V temnotách, toužím: Všemu bu konec! Cítím, že Cítím, že
Zdá
nco nco
v nitru
v nitru
mém klesá. mém roste.
se mi: slyším vzdálené hlasy,
Vzdálených poutník nejasné hlasy. Ale jich hovory zní mi te cize. Nemluví eí, jíž jsem já mluvil. .
235
.
!
!
! !
Z Ostrova Mrtvých tajemné hlasy Posledních plavc tam veplulých hlasy Zhas navždy lampu, umdlená duše marn do nocí hlubin Pišel as. Vepluj v ernou tu bránu Svítila's
Pochmurných
.
skalin
236
.
Ostrova Mrtvých
UMRTVENI
Dlouho je tomu, dlouho již: V minulém nkterém žití Vyšel jsem v mrtvou
noní
tiš,
Vyšel jsem usláblý, chorý.
Tlo
se
chvlo zimnin. omámen, zpilý.
Sel jsem jak
Po cest pusté, v pustou plá Kráel jsem ve vtr kvilu. Slehl mi chvílí
Drobný Ztuchlá Cítil
do tváí
dešf zvadlého
m vn
listí.
ovála,
jsem plíse jak hrob.
A šel jsem stále dál a dál. V údolí vešel jsem mrtvé. Nahoe
vichr stromy rval,
Dole se nehnul ni lístek. Nahoe pohnul kídly pták. Dole se nehnulo stéblo.
A
šlo to stále
hloub a hloub.
Smutnji temnly strán. Mizely tvary znenáhla,
—
Cerno jen topilo zraky, Cerno a erno bez konce, Nehnuté, dusivé erno.
237
.
Ztratil se prostor, zmizel
Bylo jen jediné: mrtvo
.
..
. !. .
as.
.
Vymizel pohyb, zhasl ruch. Život se promnil v mrtvo.
Hmota
a duch jak pomíšen
Všechno
Kolem
se ztratilo v
Moe kvil. Kolem
je
Ztajený
.
sen,
.
Stanu Sluchu klam.
.
:
.
mrtvo a mrtvo a náhlý vzdech ? .
.
plá
Všechno
mrtvo a mrtvo.
je
Výkik by
stail zahnat vše.
Hrdlo však
A
mrákotný
mrtvo a mrtvo.
jen
—
nmo a nmo
cítím posléz
:
nejdu
.
.
již,
Utkvl jsem nehybn prosted. V ernu a tichu pevn tkvím. Vykroit chtl bych, však marn.
.
Cítím, že ástí Mrtva jsem,
Atom
a prach a nic více.
Chtl bych vším otást, pohnouti, Chtl bych tu vykiknout náhle, Chtl bych si prudce zavzlyknout, Všechno, jen ne toto mrtvo Marno! Jak píkrov umrlí
Všechno
m
dusí a svírá.
238
.
A te se
.
zdá mi znenáhla.
Bytost že moje se dlí,
Umdlená ást
že odchází,
Jako když lampy svit hasne, Lampy, jež dlouho hoela,
A
tecT se zsinalá
Konec? Nic v
šeí
Bude? To mne je,
.
duši nežije.
Bylo? Vše mrtvo
Mrtvo
.
již
mrtvo
jest
.
dávno.
nesvírá.
již
všechno.
Pouhou jsem ástí Mrtva jen, Splynulý v tžký všeho sen,
Atom
a prach a nic více.
239
!
BEETHOVEN Adagio, op. 27
O smutku zhoklý, ztížený, zkamenlý, O smutku soch, jež ve chrámech nahost A mramorovou poutníkm ukazují, Vejdi v
mou
bílou
duši!
V mou
duši vejdi, znavenou dlouhým žitím, Vstup v marné dni a pochmurné, v samých flórech Jež za sebou se vláejí v líné šedi, V znudní pustém!
O smutku rytm zvýšených, majestátních, O smutku rytm pohebních, rozvlnných Kdes v chrám stmlém, rekviem knz kde slouží V ornáte erném! Ach,
hoká marnost nadjí! Všemu
konec.
Vše míjí, hasne, v popele stydne, chladne. Vše zpoždno a zmaeno. Vše se ztrácí, Stín pouhý v stínech.
O mrtvo v mrtvu bezzvukém, nepohnutém A ruko smrti, vložená náhle k elu O hrzo skonu, prochvvší tlem posléz, Jež dlouho zmírá!
240
..
Klid,
!
vný klid A konené zapomnní !
Klid mrtvých, kteí ve hrobkách spoívají
Pod tžkou deskou s vypuklým erbem vprosted Vyhaslých
rod
.
.
Klid zmrtvlých vln na
moích neochvjných,
Jichž nerozbrázdí po léta žádný koráb,
kovovém a šerém Den co den pusty.
Jež v
se tónu
tmjí
Klid božích muk, jež v samotách práchnivjí,
Klid kíž vetchých, zernalých za soumraku
Kdes v zapadlých a bezlidných krajích, plných Ustydlé hrzy. Klid v lodích starých, zbloudilých v oceánech, Jež na Severu zamrzly v ledech Jichž mužstvo
Zmoeno
vných,
dávno zhynulo pod stožáry,
hlady.
Klid umrlí a zsinalý, ustrnulý,
Jak kraj je v noci v msíci zelenavém, Klid všech, kdo dlouho kráeli, aby klesli
Uprosted cesty
.
.
241
.
HYMNUS
KE CTI
SVATÉHO JIÍ
Své písn nejprudší a nejžhavjší barvy Dnes chtl bych nanésti k tvé poct, svatý Jií, Jak malí misálu své umní ti dáti, Jež sluncem žehnoucím a prudkou duhou hýí.
Tvé mládí
V mé
miluji, žár lásky,
jež roní
A mužnou sílu tvou, jež A jeho linie, když zvedáš Pozemské
Až
purpur krve,
vonné stopy, tlo štíhlé láme
nervy zesláblé
tžké
zahoklé
vinice jsem
kopí.
pil
víno
posud, poutník mdlý, pod urážkami
Dnes svého vítzství
A syí
záští dál
!
chci v
tob
žití.
Já ve svou vdnou duši chci s láskou zachytiti
Tvé krásy paprsek Jak v misku
z jaspisu
krev svatou rytí Graalu.
242
.
zpívat chválu.
U
HROBU DANTOVA
V
RAVENN
Jsa uštván, vy vržen, telclesáš osamlý,
Florentský vyhnane. Stín Vergilv se
ztrácí,
A Beatricinzrak, jak jantar zprhlednlý, Od vrásek
tváí tvých se v
Jest dílo u konce.
Tvá
Jak shnilou ttinou
Se k
Kdo Stín
prsm žili
t
lno Ráje
vrací.
hlava, obtížená
mrtvými myšlenkami,
zachmuená. zstanou posléz sami.
schyluje, pohublá,
pro
jiné,
vné nicoty tvou duši navždy schvátí.
Jdeš neznám Ravennou, jsa rann všeho zradou. A ty, jenž písní svou jsi chtl jak vichrem váti
U
štít nejvyšších, jak Sibyla
tes bradou
Staecky vysedlou, jdeš lhostejn v hrob tmavý, Bys spal tam, zhrdaje marností píští
243
slávy.
!
ZA ZPRÁVY O SMRTI
ALŽBTY
Kvtino
subtilní, tak
Královno
V tmu
!
!
.
KRÁLOVNY
záhadného nachu
bez hlesu pod dýkou vraha skleslá,
podsvtí svj hrdý smutek vnesla, Alžbto, zdravím t, ty z krve Wittelsbach jež
jsi
!
Když
jedy nejtmavší
jsi žití
svého
pila,
elo ti diadém bolesti. Na purpur královny, mne hloubka pokoila
Vtisk'
Osud
v
Tvých krutých
zoufalství a tvého neštstí.
Vznešená sestro všech, kdo v samotách svých žili,
Kdo trpkost z života s grandezzou
Ped
zrakem ostatních,
s tichým úsmvem Do marné vnosti jsi
Ty
jsi
s
troskami
11.
záí
1898.)
244
sn
pešla,
resignací vešla,
V svém smutku záhadném tak (Psáno
knížat kryli
bu hrd zdravena
náhle zlomená
.
.
A
!
:
!
ZA ZPRÁVY O SMRTI PAULA
VERL AIN Je-li
teba, Pane, aby chrámu tichem
Pyšný
Nad
hlas se tásl,
duší se
slituj,
zlomen slávou tvou, zhnusivší
si
Zesláblá jež klesla v klín tvj
s
rozkoš,
dvrou.
teba chléb tvj pijmout z ciboria, Srdcem kajícným svj rozjímati hích, Nad ranným chodcem slituj se, ó Pane, Z cisterny jej napoj duší znavených Je-li
Villonv vnuk pozdní,
Ped
krmou
žití
kráel.
branami Emauz prosil tebe v trýzni
Pane,
Vstíc
zsta jdi,
se
mnou Nepovrhuj mnou !
Pane, tomu, jenž
ped
tebou
Z vinice své Lásky napoj ho, jenž žízní, Z temnoty jej zdvihni v slávu nebeskou
245
!
klesl!
.
.
.
.
.
BÁSNÍKOVA
RT
Za Jaroslavem Vrchlickým
Až
na dno dopil
jsi
Jen ješt okamžik.
Na
.
hokou, rmutnou íš. tma kyne.
tu
.
vše skoneno.
.
louku podsvtnou,
Jenž byl
jsi
stín bledý,
básníkem své
vlasti
.
.
.
odcházíš,
nehostinné
.
.
Však než se napiješ z vod Lethy, vzpomeneš, Své dílo bemenem jak vlekl jsi dny všemi? Nemysli na nic již a zapomenout spš .
Je lépe umírat než
Je lépe zmniti se v
Než
cítit,
.
v této zemi.
žíti
kámen nehybný,
mysliti zde,
kde jsme
vn
sami,
Je lépe rdousiti než zpívati své sny.
Z vyhnanství v pravou
vlast se nyní vracíš svou.
Thanatos pokrývá tvé stopy fialkami, A stíny antické vstíc tob vlídn jdou
246
.
.
.
BLÁZNIVÝ RYTÍ
Hypochondru trápen, Tak bloudil noní tmou. Oh, dol, dol moci, S blouznivou touhou svou I
vešel v sál svých
A
.
.
pedkv
kráel jeho tmou.
mimo dlouhou adu Portrét zernalých. S pathosem feudálním K nim ruku v pozdrav zdvih'. Sel
A
tuto alokuci
Mél k
ad pedk svých.
— Rytíi, plní pýchy, Je slávou kryt váš štít, Za vámi jde má touha,
Neb vy
jste znali žít.
A v zápas nebo v Vždy umli
jste
tanec,
jít.
Já nejdu ani v zápas
A
ani
do tance.
Svt zapomíná
na mne,
Smutného vyhnance. Života
žiji
matné
Jen polonuance.
247
Dnes ddicem
A vaší
chci slávy
touhy být.
Me pipnu k
svému boku
A
A
zvednu bleskný štít. v zápas nebo v tanec
V
svt
A
s
vzpurn
chci dnes
jít.
nepáteli všemi
Já svedu zápas
zlý.
Až zanou nezkrocen Rvát mého erbu
lvi,
Tu pede mnou svt Se v
celý
bázni pokoí.
Hypochondrií trápen,
Tak mluvil noní tmou. Oh, dol, dol moci,
S blouznivou touhou svou.. Procházel sálem
pedkv
A
opíjel se
A
pišel úsvit ranní,
tmou.
v snní ješt stih'. Sám, jako by byl mrtev, Jej
Stál bledý
V
te a
tich
zamlklé spolenosti
Ticeti
pedk
248
svých.
!
A
jak
mu
slunce záblesk
V obliej zasvitne, V zrcadle zhlédne mdlobné A zvadlé rysy své. V proídlé sáhne vlasy
A
takto zavzdychne:
Nic nezbylo Jež
bídn
z té slávy,
práchniví,
ež ticet mojich
pedkv,
Erb dávno plesnivý, Šest slabik dlouhé jméno
A
rytí bláznivý.
Jsou ješt
rty, jež
ohnm
Zaplanou na rtech tmou. Jsou ženy jemné, bílé, muži krásní jsou. Co plátno však k nim jití,
A
Když
všichni cizí jsou 1
I
zavzdych prudce rytí
A A
ruku k nebi vztah' proklel erb
svj pyšný,
Své živoení v tmách.
A proklel cit a duši A rozpadl se v prach.
P
ASIFLORA
..
PASIFLORA V odboji
kolem celý svt se zdvihá.
.
Zde minulosti mlí Golgata, Zde smutek ponurý a vná tíha Jak mdloba myrhy, v hrobce zajatá. Jdou krajem svtla zsinalá a chorá Zde pochybnost a neplodný jen žel, Zde každá nadje jak pasiflora Má v nitru stíny vlastních muidel. .
Golgato eská, zas t Osud míjí? Má Kristus tvj dál kíž nést na své
Má nepátelm Má
vn
.
šíji,
v potupu být, v smích?
touha, jež tu sirá zbyla,
Jak Veronika v plátna svoje bílá Jen stírat stopy tváí zmuených ?
(Psáno roku 1917.)
253
BILA
Kraj
pod lunou
HORA
spal v
tžkém smutku svém,
Jím agónie stíbra asem chvla. Já šel jsem zamyšlen jak hbitovem,
Kde každá vina dávno
Od Hvzdy
zavál z
zpráchnivla.
erných strom ds.
Noc kol tichá... rt se ozval hles.
Já ke zdi schýlil hlavu.
Ne, byl to klam, že Je
nmo zde... Již nikdo nezavzdychá.
Je vdali Praha... Tuším svtla tam
A
lidi...
Ale jak jsou všichni
Te mému srdci, jak
je
cizí
všechno klam
!
Co chtjí, nevím, kam jdou, sotva vím. Mé doby snaha jako pelud mizí. Jdu k mrtvým jen, jen mrtvým rozumím. (Psáno
8. listopadu 1904.)
254
:
.
SALVATORSKA LEGENDA V
chvíli
plnoní pro v stín se mísí pro bloudí tady tmou?
Pízrak
váš,
Víte,
že vzkísí se, co kdysi
Zhynulo zde vítzovou mstou?
Svtlo zelenavé te se vlilo týnské vže, v chmurný jejich
V
by se nevzbudilo, Co má navždy, navždy mrtvo být. Mluvte
štít.
tiše,
Pízrakem
.
ešstvív tchto zdech. plísn její, Z všeho... Pouze v lidech nmo všech. Mluví
je
z minulosti, z
A jen básník cítí v dumách svých Branou jest, jíž mrtví procházejí
K plnoci v stín hrob neznámých. (Psáno roku 1902.)
255
ZÁPAD NAD PRAHOU
Obloha v purpur nejtžší Jenž posléz obrys
se halí,
Hradan
osvítí.
To chvíle tragická, v níž pijíti By mohl osud... Cítíš... cos me v dáli. Bojišt vzdálená te v krvi
Zde
plají.
nmá skleslost, žaly bezjmenné.
Na most svtci zraky kamenné
V prázdnotu nebes marn upírají.
A duše pod hoem se zvolna níží Jak vtev pod snhem. A noc se blíží, Hvzd zlaté svtlo chví se v daleku. Je konec všemu? Hasne zákmit spásy?
vk vk
do Jak stráž by na stráž z Volala temn, z noci slyšíš hlasy. (Psáno roku 1915.)
256
.
KARLV
.
.
TYN
Jak zbudovaný z drahokamu, zlata, Hrad, schránka div, skryl se v samotách.
A s chvním chodec pekrouje práh, A s chvním duše, kouzlem smutným jata, Se v stopy krále-samotáe sklání Vše spí zde jako v dávných tmách.
vk
Jen
v dáli vzeplál bojiš krutý nach,
Smrt na nich
Bou Zas
slaví
rudé vinobraní.
žene nejernjší chmury v dáli
orloj bije hodinu, jež nese
Ddictví tvému rozhodnutí,
A procházejíc komnat Najednou duše
cítí,
adou
jak se
Stoleté zdivo úzkostí
i
králi
257
.
šerou,
tese
vrou.
(Psáno roku 1917.)
.
..
.
.
.
.
PADLÉMU PÍTELI Pro
mým
smutné zraky tvé
mrtev, píteli,
Jsi
Pro
leháš v duši
Na hlas
tvj
z
stále plají
snem?
— co k zemi tebe váže? mou
tak
podsvtí
Svou vlí mystickou
tžkým pízrakem?
se stále
teskn
.
?
táže
se vracíš z prohlubin,
t
v propast stáhl? Jež tebe zhltily, jichž ds Jsi nyní bez jména, jsi niím, jsi jen stín,
Snad ješt
mén
Hrob
vápenný tvé tlo.. Dl hmí spž nad tebou. Chceš v život ješt vit?
Dál Ne, Jak
jenž
jsi, ty,
jsi
strávil
vše být prahl.
.
temn marn zpytati dno mojí duše chceš, moskou hlubinu chce olovnice zmit. .
.
V
íš mlení se vra, než západ doplaje! Tvj osud odešel, již nevejde v tvou dráhu Jak z jara nad hrobem sníh ztuhlý roztaje, Tak bolest vzpomínek se vytratí v slz vláhu. .
Vše
vyžít toužil
jsi,
všech
moí
.
boulivých,
Hvzd
taj zmocnit se, vstíc jíti dálným svtm, Dal's v nocech plných tmy rst ržím vášní svých, Dal's ducha perutím v nich mávat k novým letm. Jsi
zmnn v nicotu. A v tchto stnách mých, ..
Kde ohnm toužebným snu líiTs krásu svého, Jsi jako onmlý hlas houslí rozprasklých, Jak popel,
kryjící
dno krbu vyhaslého. 258
Rci,
pro se nevracíš do Hadu vných tich?...
V mdlém stíbe
zrcadla se shlížím rozechvlý.
Zrcadlo! Hlubino ty svit klamivých,
Zda tváe uchováš,
jež
v tebe kdysi zely?
Zda vrátíš obraz mi, jenž kdys se v tob tas'? Zda vyrveš naposled jej k žití ješt z hrobu ? Zrak, jemuž ureno, by také navždy zhas', Nikoho nevidí než vlastních tváí mdlobu .. .
.
.
.
259
VLTAVA Z dob dávných picházím, kdy ješt v pralesích Mj šum se rozléhal, kdy plno vní chvlo Se kolem pryskyných, kdy ve vlnách se mých Jen nebe ze zlata a z ambry obráželo.
Nad
skalou vyrostla tvrz náhle. Lidu ruch
a heroicky chmurné Se zpvy vznášely te v perleový vzduch, S ním znly v souhlase mé katarakty vzpurné.
Zdi
Já
její oživil,
msto vidla te rst a mohutnt ped bohy jenž sklánl zbožn hlavu.
A
národ,
V
proroctvích Libuše jak orlích kídel vzlet
Já zela budoucí se jeho
A
mocná
blížit slávu.
knížata jsem zela na trnu,
Jenž hoel v klenotech, než v proud se krve
Mn
Karel v
elo
dal
zítil.
most jako korunu,
A Hradan zlatý stín se v zrcadle mém vznítil. Já doby vidla, kdy lidu splnn sen,
Kdy štstím
chýlil se jak
vtev plod nachem.
Já doby vidla, kdy o vše oloupen,
Jen
Vše
Bohem ješt zen, s
ním jsem
se
plížil
sdílela, žal
cesty prachem.
každý, každý vzdech,
Když v rytmu boulivém jsem
jeho sny
mu
A sním jsem truchlela, když v osudových Jak brázda za lodí se bolest za ním vlekla.
260
tekla,
dnech
.
Tisíckrát
mela jsem
Tisíckrát vstávala
Purpurn
s
v
tm nocí neplodných,
ním
v zlatém
tragická, jsem s
ním
listí jitra,
šla v
dobách
zlých,
V dnech štstí jisker vír mi stíbrem šlehal z nitra. Jak dlouho bude
chvt mnou ješt onen
sen,
V nmž budu splývati s tvou radostí mukou? Jak zvonem zvonice te touhou rozzvuen, i
Zas
díla chopil ses, jež rvali
A kde byl zápas
dív,
tob
z
rukou.
te rozhostil se smír,
Kde dusil záští dech, zí láska okem bdlým, Kde zrýval duši ds jak temno netopýr, Duch ve zas nadjí jak úle vzruchem velím.
Na vky bojišt a v údl krutý máš, Af tee v rubínech déš krve tvojí plání, Ty k bojm poražen vždy znova povstáváš, Kde chtli smrt tvou zít, zí jen tvé z mrtvých vstání. Jdeš
z
vk do vk jak rytmických vln stik.
.
V
vnosti, já jsem tvj symbol pouhý: tvém slyším mlení všech, kdo se rodí, vzkik,
A
v pochybnostech tvých všech nezrozených touhy.
Jen ty
jsi
(Psáno roku 1915.)
261
:
EDITACE
V
.
KAPLI SVATO-
VÁCLAVSKÉ
Jdu dvorem, krok mj v prázdnu dut zní. Jak po listí, jež v podzim opadává, Zde šlapu po vzpomínkách mrtvých dní.
V sn pavuinách Co
v dáli
Osud
Zde mlení, zde
hrad
plný
jest
síiy
nmý
opeden
vstává,
spánek
jen.
Zde Agónie prostela svou íš. Zde slyšet stesk, jak v šerých sálech kvílí, Však nikdo nevzbouzí se k inm již...
Pro, duchu mj, sem Jak
stále bloudíš tich?
jemuž kídla poranili, jen se vznášíš nad hnízdem muk svých?
orel,
Pro
Zvon svatovítský
volá. Jeho hlas Se zdá mi mostem, po nmž z minulosti Stoupají v dnešek mrtvé duše zas. .
.
Jdu za tím hlasem v chrámu temný chlad, Jenž mrtvé krále mrtvé íše hostí
A
v kapli vcházím, kde
—
zím svtlo
plát.
Ne... není teba modliteb zde tvých,
Zde za tebe se modlí každý kámen Na tchto stnách, stáím zernalých,
262
.
.
Kde zlaté legendy zrak mže íst, Kde blýskne v zele chrysoprasu plamen, Kde fialov vznícen ametyst.
A
náhle
cítíš
ve snu magickém:
Postavy v
tob
Jejž kdysi
Jakub vidl v spánku svém,
jako po žebíku,
Te vystupují z dávno To duše všech
A
jsou,
.
To
celé s
plém
kdos
tebou zde, a
Z plemene toho
že
;
te probudil, jsi
jak bys v prohlubni
Ty
jak
by tebe
cítíš,
Zde
zde
že
cítíš,
jsi
jeho
vzešel
díl,
te vk
stál,
Vnosti
je
dech pešel, Monsalvat a Graal.
nad zakletým pokladem A nad slávou, jíž vyjít z hrobu brání: Zde pohroben je svtcv diadém.
A
stojíš
chtl bys vzkiknout,
Jen chví
Zíš
se.
Sedm
ale
nmý ret
me Kižování
v prsou Dolorosy-Vlasti tkvt.
263
.
tu slova díku
bolestí svých složili jak v hrob,
Je
A A
mrtvých dob
kdo
.
Volného svtla slunce nesmí zít. Hekáte s vlasy z hadv ozauje Jí cestu chmurnou, kterou musí jít. .
V porob vrahv
..
úpí den co den
A
jenom blouznní v mdlé hlav snuje, Ze pijde pízrak, slávou opeden,
kamen,
Kdy korunu tch
svatých
Jež ezal Osud, a
z nichž rubín prýští
Jak
z
tepen krev, zas uzí vloženu
Na hlavu svého krále, zápasit Kdy uvidí své syny na bojišti, Již
...
chtjí pro
a pro ni mít.
Je Chimérou vše
Kde
A
ni žít
ty
.
.
Stín se schvívá v kout,
.
v slzách kleíš, zhroucen
bys
toužil nyní
Bys vzbudil hlas
i
pod svou mukou
-
vykiknout,
v mrtvých kamenech:
Pej, Osude, nám držet zase v rukou
Svou hvzdu.
.
.
Marno
(Psáno v íjnu 1916.)
264
.
.
.
vlastní slyšíš vzdech.
.
PANNY MARIE VÍTZNÉ
MŠE
U
V svc
zlat hoícím svých tvái vznáší
nhu
Marie Vítzná, tak tajemná jak v snách, Posvátná, blostná, jak
V
z
vyhaslého
snhu
oblouku oltáe by vyrstala v tmách.
tu ped ozdobnou míží, Za varhan chorálu se sklání oddan. V pláštíku hedvábném, pln stíbra, na nj shlíží Ježíšek s oltáe, jenž záí po stran.
Dav kleí ponurý
Te
zpívá hymnus lid. Já nevím, za té písn Vítzných akord pro vstává tíha vin, Já nevím, najednou pro smutek plný tísn V hloub srdce propadá jak na dno studn stín.
pro se zdá, že den je pašijový, Za mrtvé bratrstvo že modlí se ten lid, Za pole zdeptaná a za vzdálené rovy Na dávných bojištích a padlých hrdin klid. Já nevím,
Já nevím, najednou
pro
Hrobovým oddechem.
A
vidím plá, jež dýše
nad
ní
msíc
vplul
te tiše
Do mrak
stísnných, tkví nad zemí
Jak
zvábený v noc jasnou somnambul.
s
lože
A v hrobech bezjmennýchzím vstávat mrtvých davy A vidím lebky jich, kde zetlel každý vlas, A oi, se vzdorem jež v kišfál noci tmavý
Te jiskry metají a zhasínají zas. 265
.
.
A
Co
A
bi Huertv jak
nad krajem
slyším,
sviští,
náhle brunátní kol obzor v požárech,
slyším
Kde
z
bubn hmot,
jenž zní na popravišti,
íše lidských tl tvj,
krvi, tryská žeh!
Marradas, Dominik se tyí zasmušilý
Nad kryptou
národa, kdy rekviem
Je Praha katafalk, a kolem
mu
zní
.
.
zanítili
Pochodn nadjím všem navždy pohební. Lid posléz
zapomnl
na proud krve trysklý.
i
Vítzná Marie! K tvé poct hymnus zní... Tak provždy porobu v lid tento zpupn vtiskli, Jak prsten vtiskuje znak ve vosk smutení. Hlas varhan doznívá.
A
voskovice teskné
Se tesou modrav, pak zmírá
Sám sob
cizí
zlatý jas.
jsem, jen zákmit hlavou bleskne
Myšlenky prchavé, by v bezvdomí
zhas'.
Jdu zvolna v ulici. Zá slunce náhle schvla Se v zraky zesláblé a budí nadji. Jak vlna radostná by dotekla se tla,
Tep krve
zrychlil se
te v
Spch chodc, povoz
žilách prudeji.
smaragd bán, Karlv most Jež pne se nad mstem, S alejí svatých soch a eku vidím, strán Petína v modi par a Hradan drahý skvost, já vidím,
a vidím
266
.
Zím Týn
kapli václavskou a z štíhle
drahokam stny,
vztyený, v mhách
spící
Vyšehrad,
Já tebe, Praho, zím, tvou krásu, zanícený, Lom svtla paprsk, hru duhy, blyskných vnad.
Má
Praho, Praho má,
tebe cítím,
já
Vná,
Jak hudbu tajemnou Jak Tvj rytmus slyším te, jak hmí, a nekonená Jak s pulsem bijícím jdeš svtlem a jdeš tmou. stále rostla jsi...
A A
blesky pijímáš a všechnu zlobu nebe v jarech kveteš zas a mládneš v stoletích.
Tisíce
život
jsi
lan
Tisícem myšlenek
jsi
vssála v sebe, rostla
syn
svých.
—
a blesky ješt bijí, Tvé píští blíží se zírá nadjný už s vrou do dálky. Tam vzrstu skryt je ruch, tam síla zvedá Tam rostou tajemn jar píštích fialky.
Zrak
šíji.
Tam píkrov padá již ne s mrtvých, kteí tlejí, Však s rek budoucích, jichž tušíš znamení. Tam velikononí se zvony probouzejí,
V
chorálu posvátném se
blíží
vzkíšení.
(Otištno po prvé v dubnu 1918.)
.
DUM SNU
ŽIVOT
A
Prach mrtvých dýcháme,
A
zemí kráíme jen
SMRT
zíme
ve všem
jich
stíny
jejich stopami.
Dn našich radosti jak rže kvetou z hlíny, V
níž kosti zetlely
Jen
z
tch, kdo
šli
druhých zniení vzplát
Jenž tyí vrchol jen, by blesk
ped
mže
námi.
Život zase,
v bazalt skal.
sjel
Duch, který rozehrál tpyt krystal svých v kráse, Dív musí zhasnouti, by nový duch zas vzplál. Ty, pro
Zda na
Až
njž umírám, bys mohl po vzpomeneš, co nitro mé
to
klesnu v nicotu, z níž kdysi
mn
Ty, vzrostlý ze zkázy, v niž všechno
Co Až
sen
mj
žíti,
te cítí, duch mj vstal? te se
ítí,
miloval, chci tebe pozdraviti,
ve prach zašlápneš,
ím
271
duch
mj
v touze
plál.
HBITOV SRDCE Jak v
lese
rezavém v
list
zkrvavlý kanou
Ledové krpje v den smutný, podzimní, V mé srdce klesají, když vtry z dálky vanou, Vzpomínky tesklivé všech navždy prchlých dní. Zrak touží naposled v
svit
chorý slunce
zíti,
Jež v zlato pavuin te vpedl pavouk -spleen. Však život doznívá jak hodin temné bití Kdes v síni zavené, kam vchází pouze stín.
Chce duše vzkísiti své touhy jasný vznt. Však padá v muku svou, jež jediná v ní žije, Jak padá nemocný v své horké lože zpt.
Mé
srdce zapadlou
je
cestou, kterou
V
zím
povoz pohební, co život hroba ryje dní marných budoucnu hrob mrtvým nadjím.
Jet
272
BENÁTKY
Když nejzánji slunce
smutk
vzplápolá,
blyskným zlatem splyne, A mimo puklé stny gondola Bez hlesu nmou lagunou se šine.
Flór šedých
Zde Jít
By
mdlému srdci nebrání snem marným, láskou nikdy zenou.
chvíle
za
Sem
s
trýznivý spleen choré zahání,
klesli
zde jak v hrobku ozdobenou.
Ty mroucí msto, ve vod Fiolu omamné a tžké
truchlých
ln,
vn
Jsi
utvoilo jako zázrakem
Milencm zklamaným
a v
žití
štvaným,
žhavým touhám, rnarn vyplýtvaným, Posledním láskám k nikomu a k všem.
Jich
273
MELAN CHOLIE Nad mdirytinou Vím,
je
as
Barvy vcí
Albrechta Diirera
by noc pohasila
již,
erným kídlem
svým.
as, by touhu s temnem slila Bezhvzdným a s proudu šumním.
Vím,
je
Nicotu
má duše hrd
zdraví.
Poslední své sítá zbylé dni.
V
dráhu Smrt se kloní jak
Veer
stín
tmavý
na hodiny slunení.
Kdo kdys
všeho klam. Nevyítá, všechna pání složil, Nezí v dálku, nezí k výšinám. toužil, vidí
Kdo te sám
je,
bude navždy sám.
Vidí prázdno všech dní, které prožil,
Hlavu
sklání,
vstíc jde
274
vným tmám.
EPITAF
V V
dnech mého žití jasu slunce není, mých cestách štstí nenechalo stop.
Ped Než
každou láskou vzešla touha,
hned rozlouení,
šlo
tml
se blízko hrob.
Má
poesie nemá komu zníti, Svým chladem nepíze ji zdrtila.
Sen pohrobila, než jej mohla sníti, V sn mrtvých sarkofág- se zmnila.
Tam nkde
v dáli vrak
mj
hnije dnes,
—
Jak do hlubiny nenávratn kles', Chceš, duše, aby k nmu touha plula?
Vzpomínek mrtvých nechci vzbouzet te.
nepam lo utonula.
Sny, jež sním ješt, házím v
Jak
vnce
v
moe, kde
275
.
RADOST ZÁNIKU Myslil
jsi
na
to, až
budeš umírat?
Vzpomínal jsem celou noc,
V samot a
tichu noci
.
chod
komnatou,
.
(Jak bylo všechno stlumeno a stísnno
A
neurité jako ve snu!)
Bázlivá
vn
šla
prostorem
Jako vzpomínka hlavou snícího, Slab rozdýchaná a umdlená vn. (Pamatuješ?)
—
Cítil
jsem vni, zbylou
z
vnc,
Jež odnesli na hbitov.
Pro
jsi
Dsíš
se
zachvl? noních smrtí?
se tajemství
Dsí t uzamené
tuhé rty?
ervenost se odbarvila Pod polibkem zrádným .) (Jejich
.
.
Dsí t zlámané rysy, Zlámané v smrtelné kei?
— Tlo je smutné, mrtvé tlo, Tlo z vosku, zkažené v chorob, Tlo,
A
jež
jež
jsem tolik miloval,
mi
te všechno
vyítá...
Vzduch dýchal tuberosami Pronikav a vtírav, A v dešti kvtin Se mraila mrtvola Strhaných
rys 276
!
.
Po zápase posledním
.
.
.
Úzkost se proplížila nitrem Jako noní
A
vítr
stínem usnulých vtví,
žal padl v duši
Jako dutý úder v zastený buben
A
pece
Tak
lehko umírat.
je
(Nezdá se
ti?)
lehko!
Pedmty
jsou píliš smutné,
Ty, které mají stále trvati (Pro nezniitelnost hmoty).
A A
proto bylo tlo tak zsinalé
smutné,
Ze zstane a bude
V tvarech
hmoty.
Jen duše jde nezanechá stopy
A A uvadne A nerozptýlí vn.
— Chápeš, jak lehko duši, Když vychází
z
hmoty?
277
.
.
!
.
TRYZNA
Mne asto v samot cit zvláštní schvátí; To bývá podveer, kdy tvary vcí hasnou, Kdy dokola kraj v šerých flórech splývá
A
chladne, chladne
.
.
mn
blízko, Já mrtvých vzpomenu, žijících kdys Jichž ruce v stisku pátelském se dotýkaly rukou mých,
Ty
A
ruce znavené a navlhlé a mrazící
pochmurné
jak z vosku,
Ty
ruce píliš jemné, ruce nemocných,
Již
meli v zdlouhavých chorobách.
Není
Není
Ale
mn mn mn
líto
tl, jež shnila, a lásky, která vyhasla,
líto
rozlouení navždy a odchodu v tmy
je
líto
vlhkých oí,
Jež se upíraly na
A
v soumraku jizby,
vystupuje žal a
z nitra
Po tch, kteí
V
mne
muivá
touha
odešli
dálku,
Po tch, kteí Navždy.
.
.
odešli
.
Brate!
V
hlubinách duše jsem našel ten výkik.
mj
brate Nocí bloudím vždy dál Mrtvou tiší, Brate,
Tmou
A
.
a dále,
..
smutek jde se mnou, 278
—
—
Vrný prvodce. Zoufalý jako stkáni tch, kdo naslouchají Modlitbám za zemelé v hospitálech zámoských, Ztrnulý jako smutek mst,
vymela morem o polednách, dsivý jako mlelivý smutek hbitovních kíž,
Jež
A
Seskupených jako zástup truchlících o plnoci, Nocí se vleku, pod nebem se vleku, Jež se dívá na mne, postíkáno stíbrem,
Chladnými zraky lhostejných hvzd, toužím se piblížit k tob, Pízraku bílý, Pízraku klamivý,
A
Uchopit vlajícíroucho bytosti
tvé,
odešlé v Neznámo,
Bytosti tvé, odešlé navždy, ó brate!
A zdá Ze
se mi, že's
cítím
již
dech tvých
Je mi, jako by
te tak
blízko,
úst, jež se dotýkají
ovíjela lichotná látka nahost
mého ela, mého tla,
A cítím sladký zmatek, jako by hledala pátelská ruka Sblížení se
mnou,
Ten známý dotyk Tvých prst, tak jemných, tak nervosn jemných!
A
již
nejdu sám,
Ale v tvém
V A
A
objetí,
lázni teplé
tvého tla, pitisklého k
prohívajícího stravujícím
mému
ohnm mé
proud krve v tvých žilách, Jemné chvní nerv, Jako by rytmus tvé bytosti splýval
údy
—
cítím
279
s
rytmem mého tla,
.
! !
.
.
Jakoby se sdílelo chvní tvého tla. s chvním mého tla, Jako by tloukla srdce naše jediným tlukotem, A jako by dýchala ústa naše jediným dechem!
Marn Jsem sám
V studených Tmách Vše
se ztratilo jako sen,
Jak mdlý nádech splynulých barev,
Opádající vysnné tvary A odvátý náhle S bytí všeho A zase bloudím mlící nocí, .
Vždy
dál a dále,
Mrtvou
Tmou
.
.
tiší, .
Nocí se vleku, pod nebem se vleku, Jež se na mne dívá postíkáno stíbrem, Chladnými zraky lhostejných hvzd,
A v duši je jako vsále po svatebním kvasu, kde zhasili svtla, A v duši je mrazivo a v duši je temno A neukojitelný žal a muivá touha Po tch, kdo
V
odešli
dálku,
Po tch, kdo Navždy .
odešli
.
280
.
.
RÉV
..
D'0 R
Zda pamatuješ
Veera
pozdního,
Jímž chvla pedzvst
Podzimních chlad?
V
zahrad ztichlé Tvá ruka sáhla Po kei ržovém A zlato plátk Tiše se rozpadlo,
Sneslo se v trávník,
Na
zvlhlou stezku
Rév or. Zašlého
.
.
léta
.
.
.
sne záivý .
Nikdy jsem nemyslil, Ze uzím tebe Hynouti takto
.
.
Nikdy jsem nemyslil, Ze z chorých kalich, Prosáklých deštm, Rozsypeš posléze Žlu lístk bezvonných, Pohaslé
zlato,
Šperk zašlé krásy,
Na chladnou
zemi
Rév or.
Pro
..
.
.
vracíš se
S mrtvým snem v duši? Pro z pedstav zapadlých 281
.
Kísí se vzpomínky
Hodin tch šastných, z listí loského, Mrtvého navždy,
Jak
Se prodírají
Snženky Sám,
z jara?
stoje u
Komnaty
V níž mlí Zím
okna
tiché,
minulost,
v nebe noní,
Na hvzdy
tpytivé
—
Velkého Vozu Ale kvt žádný
Vného kee hvzd Neplaje takovou
V pamti Jak
plají
Kvty
silou,
zhynulé
tvé zlaté,
Vzdálený kei, Jak pozdrav vonný Z prchléholéta,
V nmž láska
A vím
žila
.
.
te: pohled
Na moe siné, Na hory azurné, Na chmurné, hluboké Severní lesy,
Na msta
hluivá,
282
.
Na
mosty, vže,
Nezmže
nikdy,
Bych mohl zapomnt
Na
kvt,
smrt tvých
Rév or, m] kei, V nmž se mi zjevil Náhle
V
bh
zmaru
truchlivém ohni
Zlat agonických,
Rév or,
kdy
žil
jsem
Nadji krátkou
A hoe vné
.
.
Hlas hodin zanáší Vítr
Ale
sem je
vže.
z
lhostejná
Mn každá
hodina,
Jež v sluch se hlásí.
Plnoc? Je poátek Dne zase nového? Nemyslím na nj. Ale zím zákoutí Vzdálené zahrady, Starého altánu Zarostlé stny,
Kapradí podél
zdi,
Veliké kalichy
Modravé
clematis,
Zím hoké
tajemství
283
.
.
Smrtelných vcí,
Kvt,
kvetou
jež
Nkolik
chvílí,
Lásky, jež Jediné
žije
léto.
Rév or, Je
vím, všechno
pelud pouhý,
Vím, o vše oloupí Nás osud posléze, Smrt zbývá ze všeho,
A
srdce chladne,
Vím, šfastné hodiny Mizejí v dáli,
Jak vely tkavé
Odlétnou z jilmu. Vím, nutno pohbíti Nadji, bolest, Lásku a hoe ..
Rév or,
však
Nemohou
v duši
pece mé
Zhynouti kvty, Jež jsem zel pláti
Na tvém kdys kei
A
ten, jenž
Vše
Na Na
míjí v
.
svt,
dlouhé myslí dlouhé noci
dni,
Zimy, jež nastává.
284
.
lhostejn
jen
.
A
na
ke
myslí
Jenž chví se
V
te,
schoulený
zahrady kout,
Opuštn, oloupen
O
kvty, listí Podzimním vtrem,
Na ke te myslí, Který zel v lét,
Úsmvy
jeho
A jeho štstí — A jenž zí v holou plá, V noc, v spánek všeho, A jenž zí truchliv Na Na Na Na Na Na
nahé hroty skal, bezdné propasti, rokle pusté,
vody váhavé, nebe bezmrné, srdce prázdné
285
.
.
.
PROSBA pece vil, porann, já vstával v píští dob. Po šesti úmorných dnech života, Dne sedmý, Nedle mystická, ó Smrti, pozdrav tob! Tisíckrát odmítnut, já v život
Tisíckrát
Nejhlubší
Co
moe jsi,
ty pijala
jsi
všechno,
zde se zrodilo. Vše v tebe posléz vplulo,
—
Všech lidí osudy, jich lásky, bludné lodi Vše posléz v hlubinách tvých navždy utonulo.
O dej mi, Smrti, dej, až klesnu v stín tvj tmavý, By duch mj na konec svou bolest v tob skryl, V tvé
O
ticho zakuklen jak bourec
do hedbáví,
dej mi, Smrti, dej, až klesne vrak
Bych
nesnil o
Vnu,
A plný bolesti
bych
jen o dnech
286
snil jak
dn mých,
dnes sen žhavý
pozemských
.
.
!
MRTVÉ LÁSCE Já pišel píliš pozd v život tvj. Smrt byla blízko tebe, žily jen
—
aby pohlédly Tvé oi ješt Do zrak mých a uhasly pak navždy.
Vy oi, hvzdy samotáských Paprsky jiných
svt
nebes,
tajemných,
V
pozemské zraky moje sestouplé, Ach, jakou tíž jste mly v hloubi své
Má
mrtvá Lásko,
ped odchodem
ješt
Jsi oslovila duši toužící.
Já slyšel hlas tvj. Všechno zmizelo.
A
žiji
dál
.
.
.
Jak možno dále
žíti?
Snu zlatého ty formo odvká, Tys vyhledala slabých zrak mých, Bys
vlila
do nich toto šílenství, se chvji od té chvíle navždy.
Pod nímž
Mj
život vyhloubila's jako hrob,
Bys klesla v jeho lno. Stvoila prisma
Jsi
V
nm
Má
z
mého
nitra, rozkládajíc
všechny barvy, všechny
mrtvá Lásko, na rtech
s
ohn
své.
jménem tvým
Procházím svtem, všechno živoucí Mi muka psobí, a všechno mrtvé
Mi kísí drahý hlas tvých zmlklých rt. 287
V V
svt nenáležím svém snhu
Mj
mramor,
z
nhož
nikdy
dílo nezrodí.
Však pece, pece marn
My
mé
hostí tvrdý, chorý stín,
život jest jak
Se umlcovo
živých. Celo
nežil jsem.
jsme se potkali a rozlouili
A a te chodím s prázdnem
—
v oích svých,
Dík jednou byl v nich pece paprsek !
A
ostatní vše smyslu
288
nemlo!
—
HOROSKOP plnoní
Duše, slyš tajemnou
V V
hlubokém
V A
temnoty ovlhlé
te
tichu
zvst,
pohlédni
nm
propadlost cest, ve svit
zem
hvzd.
Duše, slyš tlumen Vna hlas Nebude úkoje nikdy tvé touze,
Pohasne
znít:
cit,
Vný jest na svt pouze Chladný hvzd
svit.
Zdá se mi, v hrob že ležím a tlím. Soudím svj minulý život a osud,
V
hvzd
zái
Nikdo Jak
:
tak nezel v
te já
Nikdo
V V V
sním
n dosud,
zím.
tak nezel jich lhostejných plát.
lásku, jež umírá,
bezcitn
svítí.
kvt, který zva, nadji, která se
Lijí
svj
Marn
jich hledat
Svtlo
jich
Jak
z
ledu
jich
chce vznícený
cit.
na duši neúast schvívá štít.
Na oi mroucích Dálný
ítí,
chlad.
se dívá
tpyt.
289
Duše má, neteno k tob vše
Sama
Do
prázdna
Pouhého
Pod
jest.
se opi] své marnosti vínem cest,
stínu
jsi
stínem
vnem hvzd.
Tajemná vle
t
na cestu tvou
Poslala, duše, a spoutala v
Hvzd
jamo
sudbou zlou: Z tch jsi, kdo zrozeni darmo,
Nadarmo mrou.
290
TOUHA NÁVRATU V hvzd
zlat ametyst se nebe temný klene
Nad zemí vychladlou a Jak poranný pták nad
Má
bolest touží
te nad
Byl život zajatci kraj
A jako
marn
Já Ji
z
v dálek rozptí.
hnízdo zkrvácené život vzletti.
cizí,
nehostiný,
popelu byl každý jeho plod: rozestel
prázdnou
vrátilo
síf
k lovu do hlubiny,
mi nepátelství vod.
Tch, kdo šli pede mnou, te hledám s toužným chvním,
V krev
šlépjí jak v svatý píslib zím.
jejich
Sním o nejsladším snu svých chvílí ped zrozením, Sním o svém návratu zas branou smrti k nim.
A
vzkvetlo
pedasn v kvt umní mé
mládí
Jak petrklí žlu ped jarem na sad, tu o návratu slib v tch, kdo mne mají I v svtc bledosti na zlata podklad.
rádi,
Ctu o návratu slib v hvzd Písni rozzáené, V stín duše sklonná te o jediném sní, By chopila ji Smrt, jak vody spád mlýn žene,
A
rozdrtila
O
touho návratu! Já cítím,
ji
jak zrní
vných
žní.
mám
tvé rány
Te v rukou, nohou svých, vstíc rozsten dálky tmám. Tvým náhlým
šílenstvím
Jak svtec visím svým se
te
stigmatisovaný,
tob poddávám.
HLAS, VOLAJÍCÍ V NOCI
..
.
HLAS, VOLAJÍCÍ V NOCI
Kdo
mé jméno v hluboké noci? Nikdy jsem jména tak volati.
to zavolal
neslyšel svého
Volá mne nkdo, koho vypudil život? Nemohu se a temnoty mne matou. pomenouti
—
pro
Ale, bláhový,
srdce jako lodivoda
Kdo
to zavolal
neslyšel svého
odkud
neosvtluje
již
Vyve ze
bouících vln
mé jméno
jména tak
Volej, hlase, jichž
se zachvíváš?
lo z
to zavolal
neslyšel svého
Ale jsem že minulé
v hluboké noci? Nikdy jsem
chceš, z nejhlubší nicoty, z temnot,
ani zarudlá
mé jméno
jména tak
jist,
již
zmatku své
.
.
volati.
hvzda
Nevím, slyšel-li jsem již kdy tebe: dávno již není mou tíhou.
Kdo
roz-
.
.
ale vím, že tvá tíha
v hluboké noci? Nikdy jsem
volati.
že slzy netrysknou
nikdy
již
z
mých oí, a
nikdy se nevzkísí. Nevolej mne, hlase,
nebo
neplái pro minulé...
Chvji
se jen pro to, co ješt není, chvji se pro života
pro ostatní
mf jako
— a nedbám toho, co se zítilo kdysi v nepa-
zvtralý
edi
na dno strže
295
.
.
.
.
DES
SPLEENU
O dešti tichý, nekonený, padající v spící zdi starého msta, v ztemnlý prplav, mlelivý jako zrada, jež skrena íhá
.
.
O
pochmurný, v njž vane vzdálený stesk moského vichru, jako by sahala v obrovskou lyru chvílemi znavená ruka neviditelného hráe... dešti mrtvý,
Mé
osamlý vze,
srdce,
zachvívá se spleenem,
zrak, zoufající cizinec, v šedivosti
dojm
mj
bloudí plochou
námstí, kde v kalužích tžké kapky bubnují, víí. Chvíle za chvílí jde chází,
opoždn
onmle
a lehký, v
a zticha jako sen, jenž vy-
splývavých barvách
z
hlavy pólo
vzbuzeného.
A hodiny,
veliké
nástnné hodiny
s
barbarskou ezbou,
jdou tžce a váhav, sklíeny stáím, jako hlas kmeta, jenž se rozmýšlí,
kíse slova, zhaslá v jeho pamti.
mn
A je, jak bych zstal tu sám, opoždn celým vkem, dýchaje vzduch mrtvého již století a poslouchaje pradávné dešt na severním pobeží.
A mn
jak
je,
bych ekal
bratí a pátel, jichž sten a kvílivý vítr
.
marn
na návrat plavcv, otce,
náek utonulých mi nese z
.
296
dálky
.
TANEC SMRTI Kdo praví, že všechna ta svtla život, kahany umdlené vypotebované, vhozené do vlhka hrob, pohasly v nich navždy ? a
Kdo
rže,
praví, že sensitivní
kvésti na nejstarších hrobech,
jež
jsme vidli na jae
vn prchavé a nepostižitel-
né, nedýchají rozkoší jako rty lidí?
Kdo
praví, že pronikl tajemství
semene, vloženého v
p-
du, a tajemství prachu, jenž kdysi byl jinochem neb ženou,
díttem neb starcem
— a te
pohlcen zemí?
je
nco volá:
Rekneš-li smrt, z hloubi hrobu li
život,
dech zavlaje
neho,
stásá se strom zvlhlé Není rozdílu v
—
co
život.
vn
a na
Rekneš-
podzim
listí.
nich, náhlý a šílený život víí
a zatím co se jím proplétá v
a srážejíc,
zabíjí
vný život zpívá,
tisíci
kolem tebe
formách smrt, niíc
roste a uchvacuje tebe
.
.
Ale smrt a život nejsou nikdy oddleny: smrt je zrozením a zrození smrtí. Jsou vlnami téhož moe a týmž rytmem jsou hnány.
Nesklánj ela, tžkého zádumivými myšlenkami jako povadlými kvtinami, jimiž ovsili mrtvé skrán: nikdy nepestaneš býti, a tvé srdce bude se zachvívati, když nebude tla. i
297
V
cizích
budou
pohledech poznáš svj osud, a
se dívati na
touhy, jež by
tebou, bys
ti
mu
byla
z cizího
osudu
tebe tvé vlastní smutky. Nepotkáš cizí,
a žádné srdce se neodhalí
ped
ekl, že ho neznáš.
Nenajdeš samoty, kde bys byl úpln sám, a v nejvtších neztratíš ani na vteinu sebe. V poledním slunci
davech
bude tebe zastírati, a sen tvého bytí v nejhlubtmách bude se zrcadliti jako v nejzáivjším kišálu.
stín smrti
ších
Nejprchavjší myšlenka, mleti, najde
ozvnu
jež se leká
sama sebe
v dalekých duších, a tam, kde
a chce je nej-
chmurnjší a nejhlubší mlení hrob, náhle tebe osloví živé myšlenky zemelých.
Vný soulade všeho, eky, mizející v oceánu, vrátily
ke svým zídlm,
vná pouti
byste se
ze sna v život a ze
života v smrt,
Jediný hlase
vždy týchž,
onmjí,
z
Vného
bytí,
stkaný z
pradávných tužeb,
z
vné zmny
výkik,
odhalujících tajemství, jež bude
Kdo praví, že vyhasne mou bytostí? Kdo praví,
jež
vn
vln
nikdy ne-
zasteno:
plamen, jenž ted proniká celou že se ztratí
rozpoutaných vichic?
298
mj
dech v návalech
Kdo mých
praví, že nejsem, že teplá krev neoživuje
žil,
prscích slunce,
tem vody, a
rozhovoím
Kdo
dávno
dávno mé tlo? Pluji te v pajsem dechem noci, závanem vtru, huko-
že se rozpadlo
chci-li,
otevru své zraky v
anemon
a své rty
v šelestu trav.
praví, že
jsem mrtev? Rozestírám svá ramena vo-
živených vtvích kvetoucích stromv, a myslíte-li, že hlína naplnila prázdnou srdce,
nejsem
mou
vzte: nikdy jsem
lebku jako nicota prázdné nežil více než
...
299
mé
te, kdy myslíte, že
.
CHIMÉRA-LÁSKA Nad Janem Snad bych
zahlédl, Leonardo,
mst
v tomto starém jsem
úsmv
Ktitelem Leonarda da Vinci ješt
nkde tvj
stín,
mrtvých a tžkých palác. Vidl
tvého Jana Ktitele a jsem chorý, navždy cho-
rý jeho záhadou.
Snad bych mohl, Leonardo, srdce
obepádá
hoel
mj
ptáti se tebe
podveer, kdy kdy by
nejistota jako tvary šero, tehdy,
vlastní život tak slab, že
by byl
již
jako ne-
jsoucí.
Snad bych vyvolal, Leonardo, tebe ze stín tehdy, kdy by neekala již touha na novou hvzdu, a kdy by bylo všechno, co jsem žil dosud, mén než krpj, skanula do mechu.
Tehdy bys mohl
pijíti,
v chvíli, jež jest jako paprsek
hned zhaslý, mohl bys zrcadliti znova svj stín na mé chmurné a bolestné duši jako své tváe na zsinalé plo-
trpící a
še zrcadla
.
.
Tehdy bys mohl otevíti zavené zraky dlouhým pohledem, a
bych spatil v nich
Jana Ktitele, jak ji chovala tvá Myšlenka, Ktitele-Samotáe, neekajícího Mesiáše, já
visi
Ktitele, neohlašujícího poselství, a odnesl bych života v svých zracích pro
vnost.
300
si
ji
ze
Nebof Nejkrásnjší se podíval na mne a ranil mne chovaným šílenstvím. Enigmatického rodu, obojetný, pro
mne pohledy,
jichž
neml
pro
mne nikdo
Nebof Nejkrásnjší mi ekl slovo
rty, jež
te tajemstvím,
neoslovily, a já jsem chorý
zachyceno na bledém purpuru úzkých,
svr-
ml
živý.
dosud nikoho se chvje
jež
úsmvných rt.
Nebof Nejkrásnjší zdvihl ruku, by mi ukázal cestu, k níž te smuji marn, bych se jí míjel a od té doby žádná pozemská cesta nemá pro mne již cíle.
vn,
Ale než budu pohben zcela do své
vné nicoty,
pro,
Leonardo, vrhl Ktitel do mého srdce tento marný a vá-
havý paprsek, jenž jen znekliduje a nikdy neukojí? Jaké poselství
jsi
mu svil
Poselství Chiméry-Lásky,
jemství lásky
Ale
já
ji
pece
nou, slavnou krajinou
A
již
vyhynulé,
vky? i ta-
zvsti nikdo
jejíž
již
nerozumí?
posléze poznal, Leonardo, celou, nesmír-
— a od
fantomv
tak se
pro všechny píští
nikdo dosud nepoznal,
jíž
a
té
doby
hovoím
mne zmocnila
nevím, jsem-li dosud
živ,
putuji s
živých jako s
bratry.
pomátla mé smysly, že ani pekroil-li jsem již tajemný
a tak
i
svtem
pízraky jako
práh smrti.
301
.
Ale
já
ji
pece
posléze poznal, Leonardo, a od té doby
nesu v zeleném jezeru svých
oí potopenou
visi
Lásky a zachvívám se touhou pi vzpomínce
A
zpovídám každý záchvv úsmvných tváí jinocho-
vých, a neuritý paprsek, klouzající po lova,
A
Chiméry-
jejího jména.
snhu ela
Ktite-
navždy mne uinil zajatcem Chiméry-Lásky.
tma vlas, houstnoucích v kadeích jako
stíny Erebu,
vrhá do zmateného srdce nevyléitelnou touhu po Chimé-
e-Lásce. i
se
Ale já ji pece posléze poznal, Leonardo, a od té doby dívám usilovn na rty, mlící o svém tajemství, jež mne
magnetisovaly nejprudší závratí.
b
Navždy jsem pežil každý osud na této zemi a také v hroješt budu cítiti, jak se naklánjí kídla Chiméry-Lásky
nad
mým
vným snem.
A ješt v hrob budu se
ptáti zetlelými rty
na
její
tajem-
ství, a neodpoví-li, potopím se pod tíhou mlení jako potáp pod tíhou svého zvonu na dno vného spánku a budu se probouzeti vždy znova po tisíciletích a budu se tázati vždy znova a znova Chiméry-Lásky .
302
.
VÍTZSTVÍ
Zraky, zraky, osleplé
vcmi
SMRTI
V
konen jste konen jste po-
tohoto svta,
paprskem Smrti,
se otevely, zasaženy
znaly Život!
A
není pochybnosti
hrzy: v smrti
a
Kdo i
to,
s
praví, že
ped ím
se
je
již:
v smrti
sklize, a není
je
bázn
setba píštího.
jsem
neml všeho?
chvla
duše,
i
Poznal jsem všechno,
po
to,
em
ruka sáhla jen
bázní.
Kdo
praví, že jsem
neml všeho?
Byl jsem poset
úsmvy
jako nebe svtly a jako slunenice slunci jsem otevíral svou duši rozkoši.
Kdo
praví, že
jsem
neml všeho?
tajemství a prošel jsem jimi až
všechny
mé nadje
Život mi ukázal svá
po den, kdy osud odnesl vítr všechno listí.
jako podzimní
Držel jsem život v rukou jako hrst
fialek,
rosou, a tanil jsem jako nahý efeb a zpíval
pokropených
píse Pokušiteli-
Mládí.
Držel jsem život v rukou jako žhavou
jsem o
s
ním, v hovorech, v nichž se
mé srdce.
303
pela
hvzdu
a zápasil
láska se šílenstvím
.
Držel jsem život v rukou jak ojínný, podzimní, hrozen, a
mé
rty svlažila chladná,
smíený
a byl jsem pak tichý,
temn
erný
purpurová šáva,
moudrý.
a
Ale te, vcházeje v bránu Smrti, jsem všechno zárove a navždy: efeb, zápasník i
žnec.
i
Jsem
milující, šílený a
jsem
moudrý.
konen mám lásku, po konen jsem uhasil žíze v tvém
Poslední píteli, pozdní píteli, níž jsem toužil
ustavin,
stínu jako v prameni.
Nepijde již chvíle prázdnoty, nebude kdy se zdá, že je lépe nebýti než býti. Stále
bude
prachem, ky,
a
A to mne jsi
a
jistota,
zeje
paprskem,
dobe
tíhy na
tob,
býti v
a stéblem trávy, a
a
dn
srdce,
bohem,
a
závratí myšlen-
závanem vtru. proto, že
rozložila v
ty,
Smrti,
mé atomy
jsi
rozlomila
a rozvanula
zpsobila, bych byl nikde a všude
304
má
pouta, že
do všech koutva .
.
jsi
že
DITHYRAMB
Ty, jež se pravíš, a!e
Smrti
blížíš,
Všechno, co jsem kdy zhasíná lampa, když
nerozumím ješt tomu, co mi
:
zapomnl jsem
O SMRTI
již
všeho, co mi íkal svt.
v
žil,
dohoel
mé pamti
vyhaslo, jako
olej, a piblížila
se
plnoc.
Ale jedno petrvalo všechno: láska. Nyní teprve se promé duši, a já nejsem nic než dychtivá vlna, již pro-
bouzí v
pustila hráze.
Tvj
cv
dotek, Smrti, probudil lásku, jako polibek milen-
probouzí ráno spící
rty.
Nebo
nyní vím, že nejsi kon-
cem, ale poátkem. Byl jsem
hbitov
Cím
osamlý mezi
stíny
více
cypiš
lidmi jak orel mezi skalami. Jako
jsem
ml
v své duši zádumivost.
pibývalo svtla, tím tmavší byla má duše.
nejhlubší stín jsem
Pi západu
ml v své duši, když
se jasnila duše.
Smrti, zatím co skláníš nade
A
mnou
A
hoelo poledne.
svtlo mne zaplavuje,
své peruti a objímáš
mne
jimi.
Piji z
tebe svtlo, touha se rozjasuje, a
umím všemu, co mi
te teprve
roz-
pravíš.
Propast se šíí mezi tím, co bylo, a tím, co nastává. Opouštím svt, jako pramen opouští
305
stín skály.
!
ítím tosti
nekoneno, v oceán, v chaos. Krása mé byz vna. Cekající zraky pohlcují tevšechno.
se v
vyrstá
Díve jsem stehl žárliv své samoty mé nitro je stále pustší. Nyní se dávám
—
a
celý
cítil
jsem, že
— a cítím, že
vzrstám.
Díve
jsem chtl
ale mluvila-li
slyšeti jen slovo, jež
ke všem, mlela ke
by mi ekla láska:
mn.
mn
a jen ke mn. Pekrouje kažNyní láska mluví ke dou pekážku jako vytrysklé víno okraj íše.
Noí
do mne jak okov do studny. Duje do mého do oteveného okna vže.
se
jako vítr
Ty, jež se
mne pro
blížíš,
Smrti: život mi neseš v umírání. Kísíš
nesmrtelnost a lámeš marné tlo jako
e vného
kehkou pe-
vzkazu.
te svtlo ze mne svítí, a teplo ze mne sálá. te prchá temno v kouty, a ledy kolem mne tají.
Teprve prve
nitra
Ach,
tolik lásky, tolik lásky, tolik lásky!
Ach,
tolik
Te-
žízn
a tolik ukojení pro prahnoucí rty
Teba z
umíti,
bychom
byli nesmrtelní,
tla jako ze shnilé bárky, bychom se
Vna. 306
teba vyskoiti
dostali na
behy
.
Teba zpívati
Je
bžeti, letti,
ítiti se, býti tryskající a
žehnoucí,
dithyramb a rozházeti jeho sloky po všech hvzdách.
vnost: kde je potmšilá moc,
jež jen
olupuje ?
Kde
jsou dny, jež znají jen ponížení ?
Je
vnost: kde
stkáni,
Je
kde
jest
vnost:
jsou chvíle skleslosti ?
osamlost,
vnost:
míím
jest utajené
v nekonenost.
probudil jsem osud úderem rozpiatých kídel
svj sen do vnosti, jako
a píši
Kde
hladoví?
jsem lehí než kapka rosy na stéble, opou-
štím život jako ttivu šíp a
Je
jež
dláto tesá obraz do mra-
moru.
Je
vnost:
ván, zapaluji.
nejsem
již
tvoen, tvoím. Nejsem roznco-
A elem se dotýkám nejvyšší hvzdy
bytí
.
.
EN D YMI O N
.
e
tom
V
mst
n o v a n
smyslném, kde
z
i
doby Canaletta tmách
paláci oprysklém stín ješt bloudí v
Všech, jichž
jsi
pravnukem, tch grand v parukách,
Pod smavým Erotem,
jenž
vnce
z
rží
splétá,
My sníme sklonni o dojímavém píští Všech lásek nemožných, jež nikdy nepijdou,
A
na
nž
myslíme jak na
Kdy kehké
iluse,
rty,
které lžou,
než zrozeny, se
tíští.
Svou krásou podoben jsi Alkibiadovi, Však v stilu rokoka, jenž mdle zí v pvab nový Všech vcí, nudn jím, tak jako minulým.
Dech
heliotropu
te cít
vát
z
tvých vlas,
Já myslím vášniv na dandyho z tch Kdy žila antika, a mládí bylo vším .
.
as,
:
My
milovali se
.
. .
—
a setkali
Jak smutné a špatné a šílené to bylo, Ale, ach, jak sladké
!
BROWN1NG, Zpovdi
!
tíha
vcnosti
Tma, nmá pradlena, žal tkala v touhu mou, Když klamné nadje se v mrtvém prázdnu chvly, A jenom za nocí mé zraky pojednou V modravé zrcadlo se nebes obracely. Jak
hvzdy
Jdou
Kdo
tiše
azurem, jak kišál mrazivé.
vný býti chce,
Sonáto mlení v Jak
tížíš
vnost dráze své. zmny pro n není,
vyvolil jsem
Jich stáí netkne se, ni
duši
ten zvolil
osamní.
hvzd monotónní
te,
pouti,
jež dychtí rozepnouti
Svých kídel vanutí v
zlat
roztavených sen
z íše omamné, v níž rozkoš krve vznítí Žeh vášn, radji chci život chvíli píti, Než v marných paprscích jít k vnu samoten.
Jak
317
ZJEV
MINULA
Z
nechci od tebe, jen bys mne s nžností Tak smutnou miloval, jak mrtvé milujeme, Než první chvjný stín se chrámem rozhostí,
Již
Kde dávný náhrobek ní truchle
v ticho
nmé.
znl z rt tvých ztemnle by hrály
nechci od tehe, jen by mi
Již
Hlas varhan vzdálený,
A
duši
jež
vzpomínkám všech vcí minulých
Jak žaltá žalobný by zvolna otvíraly.
A
v tomto chorálu
Ze's
V
nkdo
z
a
duše
s
klamem
splývá,
minula, pln vášní záhadných,
zbroj jemuž
démantnou
jen pohrdání zbývá.
A jenž je zsinalý, jak noc je snhem bledá, A v chladném jiskení zlých zrak jenž mne By
v duši
mou
jak v hrob skryl tíhu
318
hích
hledá,
svých.
.
MARNÁ PISEN vn
vycítila, Jak díve bytost má dech Než skrytou zahradu v tmách zraky uzely,
Tak sen svj o tob má duše díve snila, Než pišel jsi ty sám v mj život zšeelý.
ped
tvým píchodem se srdce roznícené Tvým rytmem zachvlo jak náhlým tušením... Ve hloubkách éterných a v modi prostíbené Jak v mdlobné závrati te, fantome, t zím. Již
Má
tmavá rozkoši, jen tvoji trýze žiji, Já bled spíznný s tvým svitem msíným A smutkem vcí všech, jichž marný pvab míjí
.
Lze ješt milovat? Vzplát v nenadálém vzntu? Mj smutný démone, jenž umdlen zhrdáš vším, vím, že nedokvetu. Chci v tob kvésti dál,
a
319
TOUHA PROKLETI Pták,
bouí zahnaný,
jsi
v moje okna
Svým kídlem zranným.
A
Já otevel
bil
ti
duši
tlukot šílený, jímž srdce tvoje buší,
Jsem ve snu bláhovém pak
ztišit zatoužil.
Te jinak chápu vše, že ke zmaru jdeš, vím. Neb
ty tak hluboko jsi hledl v prázdno bytí, Ze má láska te, jež v prudký žár se nití, Se tob stínem zdá, tak chab mizivým. i
Však pece toužím dál, když vším je duše mdlá, vtiskla do ela nám aureolu zla Legenda tajemná a sláva zavržená.
By
By lidé po vky se chvli Dvou tmavých milenc si
prokletím,
Z nichž
a pohrdání vším.
plá
hích tajemný
320
šeptajíce jména,
POZDNÍ LÁSKA
Když piodívá
A jako
sníh
zem do rochety
bílé,
varhany zní dálka vichicí,
Bych láskou provonl své srdce pošetilé, Rozhoupáni vzpomínek vždy kaditelnici. Vy,
jež
jsem miloval, jimž srdce
mé
jest urnou,
Jak zrna ržence vás v mysli probírám, Neb ml jsem teprve vás rád v tu chvíli chmurnou,
Když odcházeli
V
jste,
kdy
ml
jsem zstat sám.
nach karafiát když ústa vám se rdla,
Když
jste se zmocnili
Jen cizost
cítil
pro rozkoš
jsem, žár váš v
mého
mj vanul
tla, chlad.
Však nyní v samot, když pavouk spleenu pede Svá zlata morosní do síti nudy bledé, Já nemilován již, sním o lásce k vám rád.
321
ZHASLY KLAM
Co
mn
jsi
te, jenž
jsi
mi býval vším ?
stnou znaven Se plíží v sí opuštnou, By dohasl tam chvním stíbrným.
Již nejsi ani jako svit, jenž
Ty, jenž Jsi
jsi
vlád'
mnil v dít
s
mým
nejtajnjším snem,
choroblivou žízní
Mne, snivé páže, záhada
A
jež tak
jež trýzní,
bledo v rouše purpurném.
Vše zstalo
zde,
Jež slyšely nás.
vci
z
as dávných,
V rytmech
neúnavných
Jde jemný hovor hodin stoletých.
Klam dávno zhasl šedých oí Kde naše rty, kde naše váše Po druhé mrtvou Minulost se
322
tvých. lhala, stala.
.
POU ST mn
navždy v dáli stmlé, Ty, který zmizel jsi Když v pozdní vzpomínce svit vidím zrak tvých,
Tu prudkost
vyšlehne hned z mojí duše celé
Jak plamen
majáku v tmách nocí boulivých.
z
Tvé stigma na vky
já
nesu
Dál trpím mukami, za tebou
V mém Po
srdci zstal
jsi,
te a všemi tesknící.
jak utkví
koen
v zemi
stromu, bsivou jenž skácen vichicí.
Pouš
zbývá v duši mé, kde horko vzduchem vane, poledne vzdech touhy nezmní. Tkvím dále nehybn, co požár všeho plane.
Kde
tíhy
A cítím
skoneno je putování marné, nieho než písky kolem žárné slunce vraždí mne a hrza mlení.
Když
Ds
:
není
323
.
.
SPLEEN
mne všady, Osud když mou pohbí nadji,
Jediný píteli, jenž provázíš
Mj
spleene
Když barvy
!
svt,
ztratí
Vše zmlká.
V
ady ..
mém se marn život kísí. nm. Jde nuda srdcem mým.
Zdá
láska?
A sláva? Neten Nic nemít, nebýti
Vždy
hodin šedé
zvolna míjejí.
nitru
Je pusto, pusto v
Má
tu
mne
Jak tanenice mdlé
ji
.
.
.
se mi, že miloval jsem kdysi.
navždy mizet zím.
!
Neb
všechno, všechno znaví.
totéž láska k nám, co íkala už, praví,
Jak ze
svc
zhaslých
kou
vždy týž se zane chvt.
Sny klamou duhami, kde prázdnota spí šerá. Je dnes už lhostejný, kdo milován byl vera, A stín tam na strop je víc než celý svt.
324
.
.
CHORÉ JARO Jdou mraky pod oblohou, jak chmurné vzpomínání Jde unavenou hlavou. Mé jaro uchadlé A choré, jež jsi mlo vždy podzimu jen zdání, Jež vrásky jsi jen zelo vod v kalném zrcadle,
Tvá zele potemnlá, kvt, Paprsek
váhající, svit
z
nhož
plodu není,
stíbra unylý
pec' krásou se zdá v snní, klamné lásky, jež žity nebyly.
Extasi roztoužené I
city
A
nevzníceno, mládí
!
—
jsi
srdce
Miluji tvoji marnost, chlad chvil, jež
Tvou mraznou krutost znova
Mám
rád
t
jako lásky, jež v
mé jsi
.
.
mi dalo,
jak
duhy krášlím snem
žití
odcházely
nm zely
S výsmchem odmítavým, co zraky Na trpké vinobraní po lét neplodném
325
zas jalo
..
.
ZÁPAD
Ztiš se,
Si
má
duše!
Nieho
nepej nyní Záit ješt !
Den bude marný, Jenž rozkoše
již
dál
chvíli
jako všechny byly,
ni žalu
nepoznal.
Ta chvíle, milence jež svádí blíž, Mne o samot zas jen ponechává. A nitro mlí jako hrobka tmavá, Kde srdce, lampa chvjná, hasne již.
Chtl bych te myslit, cizí životu, Na léta, v kterých touha marn snila, Jež
nmá
jako schody k mrtvým byla.
Vše k zmaru šlo. Má duše v samotu Se chýlí bez výitky, aniž žila,
A
z vlastní
vle
klesá v nicotu
326
. .
PS
V
YCH
E
noc ponurou, kdy duše rozechvná
Pod Astartiným srpem v smutku bdla, Šla jsi, má lásko, vyhoštná zcela, Nemajíc pro svt ani svého jména. zemským stínm pod oblaky Jak Psyche v hrze ped tím, co t hntlo, Z achátu lampu v rukou, cloníc svtlo, V sen mihotavý vnoeny již zraky. Prchala's
Dni
palma schnoucí skonu magického,
ztrácejíc jak listy
A pod stínem již V tmu zíš, v sí z ebenu, v hvzd jasy skvoucí.
A vdouc,
Erota že navždy není, Chceš tuhnout v mrazu pohrdání svého,
Katafalk majíc v nebes rozzáení.
327
.
.
DVRNOST
V
.
SOUMRAKU
Všechno se zmnilo, šedé Mraky v dál mizejí, Podobny truchlému pohbu Zhynulých nadjí.
sms chorých je barev, Mrtvolná zele, hn. Nebe
Povz
mi všechny své híchy,
Duši jež
tíží
te.
.
Povz
mi viny, jež osud
Urují
dnm
tvým všem,
heb zavírá rakev Na vky ped pohbem Jako
.
.
— Nejsem jak ostatní všichni. Jiná je vina má.
ds
Stoupá
Z hlubin
tmavého
z
jak
studn
Každá má touha Vinou
je
je
nitra.
tma.
zloin,
každý vzdech.
Miluji láskou, jež
šílí,
Prokletou ode všech.
Sotva se dotoužíš rána, V noc mou však dále pluj
Teba
jsem
zítra
t
.
.
zradil,
Nedbej Jsem v plnoc tvj. !
328
Ze
žití pil
Zapomnl
jsem jak
z
Lethy,
všech dní svých.
Te
chci jen vdechovat vni Lásek svých pohrobních.
329
!
!
! !
OPOJENÍ
Jen jedno zbývá: zapomenout všeho! Když na orloji hvzd se plnoc zjeví, Ty, duše, nedbej
asu
odešlého,
O jeho mamu
nový den
Když odchází,
jejž
a
neví
rád máš, pro sen jiný
Odklízej zašlých lásek smutné vraky
Když modrý šeík kvete z teplé hlíny, zrezivlých hroznv odvra zraky
Od
Pej vysílené duši stále zmny, Hrob agonický snu dej, nový vzplá-li, Tak dále dále kotvy vyzdviženy !
!
Za zlatem, vonným koením pluj v dáli, V svj stže svádj nových bouek hmní, V své srdce nových klamv opojení!
330
.
SESOSTRIS
Jak modrá propast nebe jest a hvzdy smaragdové, A noc jest jako sarkofág, v nmž leží mrtvý tich, Jejž balsamuje ze
Te dávných
tisíciletí
Vše nyní jako Jde k
zahrad dech
hrobm
kvt
zetlelých.
zas ožívají snové.
Vnost
jest,
a prchla všeho
zmna.
hieroglyfy íst duše truchlivá.
Jí
oi mrtvých povdí
A
mrtvých rty
víc nežli za živa,
te tajemství
jí
zradí
zamlená.
Stráž hrob mají krahujci, jimž oi žlut svítí. Chiméry s psími hlavami vstíc vetelci se ítí. Vše kyklopická Nicota te halí v stínech svých.
A
duše
cítí:
marno
je,
co lidskou touhou slov.
Jak modrá propast nebe jest a hvzdy smaragdové, noc jest jako sarkofág, v nmž leží mrtvý tich
A
.
331
.
A G AL
Dal Pygmalion
ATE
zlaté touze kvésti
V
mých zracích, když mé rysy v mramor Pak oživlou mne náhle políbil. Však Afrodita zniila mé štstí.
A A
není,
kdo by kletbu sal,
není,
komu
dát
jež drtí.
te váše
svou.
nžn k sob
Neb
milenci když
Stát
musím sama navždy v
lnou,
stínu smrti.
Kdys hodinu jsem klamnou také žila. Však bohyn mne v kámen promnila. Má krása v nikom lásky nevznítí.
A
marn zas te mrtvý sen se kísí, Co touha s ambrou dech svj tžce Má kletba lásku druhých cítiti. :
332
mísí.
ryl.
ECHO Mé
zraky po jinochu snivém nyly,
Jím
Mne
uvznny
v lásce šílené.
azurové stíny nevábily,
Ni sochy, v bledé Jen
jej
vn vhroužené.
jsem zela, pod závojem tmavým bílého se dotkly sny,
Když tla Jak kráí,
A
odn byssem
ztepilý jak
Mne
prsvitavým, vavín posvátný.
nemiloval.
Marn
Vždy žádost má,
po
nm
lkala
až skalou jsem se stala.
Jen hlas mi zstal se snem dohaslým
Když mrtvou lásku zapomnní kryje, Tvá bolest, básníku, dál vky žije, A kdo ji slyší, chvje smutek jím.
333
.
.
.
..
HYAKINTHOS Ty milovaný bohem
O
zlaté krásy,
spartský králevici
s
vonným jménem,
Jež chví se na rtu, láskou rozníceném,
Jak macešek
trs s
modravými
Se zraky, v kterých
vlasy,
fialek stín splýval,
—
Já nezávidím božské tob lásky, Hry hbité s diskem, odvážlivé sázky
A
náruí, kde's
tiše
Jen smrti závidím,
odpoíval.
již
tob
daly
Nejdražší náhle Apollona ruce
Mne
nechají
Zít dále
žít,
kdo mne
zhnusen
.
.
milovali,
dni marné, vratké,
Co v touhu voní, z krve trysklé prudce, Jak dary smrti hyacinty sladké .
334
.
ENDYMION Tvým svtlem ozáen, magický Msíci, Chci ve tvém náruí noc celou
Nezmrn
ležeti,
vysílen, se tásti neklidem,
Jenž prýští žilami, jak v úzkých pramenech
By
nitky stíbrné stékaly
jemn.
Je temno v jeskyni, kam skryl jsi ped svtem kouzel svých. Je pusto na Latmu. Mne,
vzn
pastý poslední v dol schází zšeený.
Již
Jest úzko, úzko mi, neb z oceánu
jsi
Se dosud nevydal na pout svou noní.
Pro váháš? Dsím
se...
Zím
v hloubku azuru
Jak ve sklo démantné, hvzd tíští poseté. Jsou v myrtách záchvvy, jež dýší vnmi Jak ústa rozkoší. Je ve všem touha
Zít
vz
Ty, jenž
V
tvj jsi
z
paprsk,
z
Spánku druh
kišál a
jen,
bledých.
spíznn
se Smrtí,
tvých oích, zhloubených v stín zlata zelený,
Vtvých vonných kadeích, nad jantar temnjších, Chci všeho zapomnt, co zbylo v pamti Mi z rodné Elidy, ze všech her mládí.
Ty
vn
Svt
blouznící a
osamlý vždy! matným jiskením
celý utichne, když
Jak bourec hedvábím jej zvolna opádáš. Jen vnost hovoí, jde nocí její hlas,
Z propasti
huiv zaznívá 335
v dáli.
Ty lovce, který v tmách pneš svj luk ze sloni, Mne pora Rázem a v tvé klesnu náruí, Tvou silou poražen jak snhu lavinou. Neb chlad tvj miluji, tvé moci hlubinu, !
V I
niž strhneš
mne
V má
jsi
jejž
ve snu líbáš.
v tajemný políbil okamžik.
adra
Jak vryt
každého,
vložil
jsi cit
tmavé úzkosti,
v náhrobek pochmurný
je
reliéf.
Te tvoje mlení mou duši ídí jen Gest vzkazem nezených, hrozebným rytmem.
Týmž
Od
t
výkikem
stále
vk nesu
volám horen.
jež klesla
tíž,
v nitro
mé
Z tvých rukou záhadných, by vtiskla znamení horenou, jak ve vosk roztálý V mou
pam
Šperk
zlata
Podle
ní
Mé
chladného vtiskuje
poznáš mne, mé plaché úsmvy,
odvahu jak kídla
sny, jež
Onmlé
složily.
Co
v svtle
Vše
toužit
V
snu
pee.
msíném
mže,
nic,
své bytí poalo.
však dotoužit nikdy.
jediné, v
žiji
labuti
Neb nedokvete
svt vcházím
neživý
A
jen se vcí ptám Jak pízrak bez tla. závrati, vdí o íši bolesti, v zda V
Ledových paprsk, polibk Jež rty
mé
smrtících,
jako kry severní mrazí.
336
Mj
osud uren jest jen pro tvé Pro trýze muivou ... Já míjel
zajetí,
neten
Ty, jež jsem potkával. Vždy radost byla mi záící
dm,
v který nevkroím.
Jak v
dáli
Jen
s
tebou magicky navždy jsem spojen.
A
tebou
s
Pod
tvoji
putuji,
a nikam nedojdu.
osudnost k tvým
tajm nevnikám,
Jak pod led nevnikne ke dnu mdlý paprsek.
Sen mrazný, vyhnanství v polární koniny,
Tak tebe
miluji,
tebou tak zmírám.
337
!
NARKISSOS
Stj, vodo, abych zel svj obraz v
Neprchej zrádn, neodnášej v
tob
dáli
Mé podoby! Já nechci již se dívat Na jmelí, které kryje šeré kmeny, Na Helikonu zv, již luk mj lovil, Na skály, v nichž se tesou dávné stíny. Snu svého vidti
Neb sebe
chci
nmý.
tlo marné, prhlednou jak
své
miluji,
Jež kryto v látku
Te rozepnouti
smutek
beryl,
tpytivou chce sponu,
By zelo nahost svou a po ní nylo. Kdo zlomysln ranil mne tou vášní, Bych po sob jen toužil, beze lásky K všem lidem? Jako mramorové soše
Mn náhle dala zchladnout Afrodita. Jsem odumelý, nejsa ješt mrtev, nieho jsem nežil. Jsem lhostejný,
a
Jediný pohled!
Mé oi,
V V
A
vše
promnno!
zrcadla se stežte nyní
proud nehlete již, byste nevidly tváí bledých jako ony kvty, rostou v podsvtí, ni vlas plavých Jež Jak žluté hrozny a rt žhavých temn Jak tyrský purpur... Nehlete již, oi,
nm
Na
hrdlo štíhlé jak
íš kišálová,
338
l
!
Na Co
úbl
tlo, jehož
!
!
v perle hraje,
na kotnících kruhy prsvitavé
Se lesknou nad sandály zlacenými
Neb
mne
obraz ten
Když
se
mu
v trýzni rozncuje.
blížím, klesá plaše v
eku,
V
hloub ustupuje, mizí v modré tni.
Je
pelud
náhle, rozplývá se, ztrácí.
Jen moci prchnout, tam, kde moe sklání Svou plochu v nedozírnu Vhroužiti se V slast pouti do daleka Horizontu !
!
Cítiti
Na
závra! Jenom nemysliti
vlastní bytost,
nevidt než sebe
Pro Pro
stále jen ta
Jak
amfory dech myrhy?
z
z
mé
hlavy
myšlenka mne jímá, se zvolna nevytrácí
Od
té
doby,
Co jsem zel v proudu sebe, žádná z vcí Již nemá kouzla... V kobaltovém moi Pohasly behy. Neekám již lodi, Jež pivezla by samot mé druha,
A
neekám,
S
hor ke
Jak
bh
Bych na
A
že sejde krásný jinoch
mn
by mne hráti uil Pan kdysi. Marn nymfy touží, s flétnou,
n hledl. Na sebe jen myslím,
myšlenka
ta
láme kehké srdce
Jak
boue stže. Hvzdy
Mé
oi, zrcadla se stežte nyní
V
dál, duše, odejdi,
tonou v mdlobách
kde na pobeží
339
Své erné hlavy pozvedají máky,
A pros
jich, af
mrakem zapomnní
ti
Obestou smysly
V
!
temnoty se dívej
A
radj' v nicotu, než abys zela
V
proud vody
Neb Než
A
jistotu, že
bys vidla tam sebe.
zas,
nemže
vlastní obraz
touha tvá
dáti,
ti
je
marná,
zrcadlo zná tajemný vchod pouze
Do chmurné
brány zoufalství.
Tvou radost
z bytí,
Za noci vstávám
usmrtí
ji
.
.
Hned
schvátí
navždy.
lampu z bronzu drobné svtlo Jak zlatá cikáda se chvje. Váše Mne jímá, pohledti v lesklou plochu, Zas rozsvcuji,
mj
s lože,
jejíž
Kde
spí
Pro Pro
vidti chceš vlastní opuštnost? hledáš
obraz
nyv
v
.
.
.
Duše omámená,
zmalátnném stíbe
Pobledlé záe odhalených
úd ?
Jak nad bažinou zsinavlá ttina Chceš nad svou prohlubní se zase tásti ?
Tak
stojím
ped
sebou, a
pece
nelze
Se na okamžik dotknout vlastních rukou, Jež chvjné zrcadlo mi ukazuje, Ni nahých rt, jak kruté rže klamných. Sám sebou opuštn, sám sebe vzdálen, Být
sob
cizí!
Promlouvati k
340
sob
!
A
neslyšeti nikdy
.
.
odpovdi
te blednou klamem.
Jak marné zlacení tak sny
A
zjevují se nekrášleny
Chci odhodlan
jíti
k
behm
Lethy,
Bych zapomnní došel v této trýzni, Však nenacházím síly, bych se napil neb naklánje Z vod, mrtv plynoucích, Se nad hladinou, vidím znova sebe Tak stojím nad tajemstvím vlastním, Nad záhadou svou. Cím se déle dívám, Tím více zasteno jest moje bytí,
—
.
vn
Tím mén lze je pochopiti duši.. Tak dál se skláním, nevím, kolik o staletí starší Již ubhlo .
.
.
vk
Te
Je bolest má, a
pece nezmnno
Je bytí moje, stále
Od
.
je
mi
cizí
doby, co jsem poznal ds, zít v sebe
341
!
.
IKAROS
Ne
pro vzlet, Ikare, pro symbol hrdé smrti
Mám
rád t.
Do modi
Na kídlech
se z vosku vznášet tak
azuru a v žáry, do oblak
Jak v zlata laviny se noit,
nežli zdrtí
Hnv boh
piráta... Pak klesej, tla tího, Svou krví zalij se ... Tak býti sražen hned Se vzdorem ramenou, jež rozpiala se v let, !
Být mrtev
s
perufmi jak
snhu
labutího
.
Já nevím, šílenost a extase zda te V mém vzplála osudu, jak žehla ve tvém
Však mysle na všednost,
jež stápí vše v
.
dílu.
svou še,
Já cítím vosková svá kídla te se chvít, Za slávou zmatenou jak zkoušela by sílu... Tak moci vzlétnouti! A tak se roztíštit!
342
KURTISANA TRYFAINA NA
AMETYSTOVÉ KAMEJI, VNOVANÉ CHARM1DOV1
Jsem krásná, Charmide, jak opojivý sen V svých tžkých klenotech, z nichž ametysty plají. spouštím ízu svou, bys nahou zel mne jen
Te
I
ader mých,
hroty
jež v
Pohybem jediným svj
nach se
zalévají.
závoj strhnout znám,
Bych v tob vzbudila žár touhy po svém tle. Chci klesnout, poddat se tvé smyslnosti hrám
A
slastí
omdlévat v tvé
síle
rozvášnlé.
Svých alabastrových a bledých tváí svit Chci snoubit v brunátnou jak broskev Z rt krví prýštících chci vlhký pocel pít,
hn
tvé pleti,
Jak v loktech barbara tvou vilností se chvti,
Bys na mne vzpomínal, až s gestem vzníceným Budoucích milenek klín budeš objímati, Až navždy zmizelá, jen s tichým jménem svým Ti zbudu ve chvíli, kdy hnus t z jiných schvátí... Pak
z
tob
mátou provonl kurtisán, chci pízrakem se snésti, po jen, syt nudou cizích tl,
rána k
v sí,
již
Dech onch Bys volal Snil o
mn
mé nahot
jak o
zmizelém štstí,
343
.
Bys
s
kovem záícím smích smšoval rt mých
A s rží, s kuer tvých jež spadla v pozdní dob, Bych vzplála vítzná v píštích láskách tvých navždy vzdálená, pec' žila v jiných tob i
A
.
344
.
.
.
ALKIBIADES
S posmškem na rtech sladkých Jdi s
pivenými
Již není
tob
Když bohové
zraky, jež
druh
teba, být jedním ti
z
jak
temn
nevidí
boh
.
rudý hrozen
.
zrozen,
sami tvé krásy závidí.
Neb jako Dionysos jdi prosted bacchanalu V prvodu satyr svých v zem amarantovou,
K
nim
asem
apaticky mluv o Priapu chválu,
Jenž láskou dusí smysly jak ambra mdlobou svou.
Však o závodech ukaž svou sílu zrakm Rek, Své tlo nahé povznes v jich heroické sny .
A
celá Hellas
šílí
ped
Pak pohrdaje slávou, Zženštile
Tím
parfumován
mužností tvých
jdi
jak
dom
.
vdk.
lhostejný...
dechem tymiánu,
pobledlejší, slabší se zjev zas lidem všem,
Antiky dandy kráej po Kerameiku k ránu,
Blud jako marný fantom tam stinným portikem. Zachvácen nudou všeho, na druha mysli asem, Jejž trochu roztržit bys mohl milovat, Stesk v jeho duši skládat a zmdlévat jeho hlasem, Jak na slonovém
A
loži
mu
v bílých loktech spát.
chtl za tebou pak toužit, Za vní pleti tvojí a za snem uprchlým, Ze jenom jednou mohl se v nhu tvoji vhroužit, Pít žhavou krpj z rt tvých, jež pohrdají vším. jenž by celý život
345
S
APF O
dosud neprosila tebe marn Sapfo.. Pro tebe kvetly v loktech pítelky mé dni, A pro tebe míjely noci, jako když opadává Nikdy, Afrodito
!
Kvt za kvtem s nachýleného šeíku. Ale dnes jako drahokam fialov ržový A temného lesku, podobný krpji žhoucí mé krve, zem dosud pochmurným spánkem, Jenž spal v Vynáším lásku novou z hlubin své duše: Faona miluji, Afrodito, prvního muže,
ln
Pro njž opouštím všechny své družky, Jež nahosti
Bych v
mé
držely zlaté zrcadlo,
nm zela odlesk
Jako pozdrav
pízn
tvé,
své krásy
Nesmrtelná!
mužem, miluji jej, ale proto, Ze je nepodoben všem mužm svou krásou. Nebo od tebe, Afrodito, kouzelným darem Tajemných rostlin obdržel jemné své tlo, dýše jako z kalichu narcisu Z nhož Ne, že
je
vn
Rozechvná
Od
Modré
Od
vlažnost balsamického dechu.
tebe pijal své ametystové zraky, jako tma skrytých lesbických jesky,
tebe vlny vlas tak
purpurn erných
Jako mytilenské víno, jež Larychos, mj bratr, K nektaru Nesmrtelných vypstoval pízní bohv.
Od
A
tebe
má svj
melodicky a
hlas, jenž
tiše
pro
mne
zní jak osud.
kane v sluch ostatních,
Podoben vodám svatého pramene,
346
já
jediná se chvji,
Jak protéká mi náhle každou žilou tla, cítila jen jeho chladnost k sob. Bych bda!
—
Nebo Když
—
nemiluje dívek.
Nevšímav
kráí,
pohledy na nj se zajiskí,
jejich
Jako když se
rozsvítí
nebem zelenavé hvzdy. jež ho odluuje
Má
tajemství v duši,
Od
lásky žen, že jako v schránu šperk chladný
Své
nitro uzavírá
Však
ty,
Uve
jej
ped
nimi navždy.
Afrodito! dej mi
ke
mn,
pece
jeho lásku!
než odejdu do Stínu,
Nebo
cítím, stárnu
Vadnu
jak ocún,
ode dne, co jsem
po
nmž
kráejí
jej
zela,
mé nohy
Na pozemské louce. Smutek všeho se zjevuje Ve svtle mých oí. Zbavena svých sn Pro jediný ten Sen
Jako
zem
!
— chvji se v srdci,
v hlubinách se tese skrytou sopkou.
Plái, sklánjíc hlavu, korunovanou kvty.
Nebof nepohlédl na mne dosud, aby cítil, Ze se chvje mé tlo v šafránovém peplu touhou, By je objaly jeho ruce, kehké jako stvoly kvtin Stárnu, vidím-li jej jíti z otcovského domu, By s úsmvem v oblieji, plném mládí,
Ne
mému
prahu, ale za pítelem šel s touhou. hledám kouzel, bych jej pivolala, By byl mj jako tento opálový prsten, By mne objal jako hebká látka tohoto peplu...
k
Marn
347
.
!
!
.
jak vodomet k azuru má touha k nmu tryská... Usínám umdlena, zhasínajíc lampu Z kamene ržového. Ale ani spánek Neklade ho milujícího v mé lokte, Bych mu íkala sladká jména a pižehala Palivá ústa na jeho kvetoucí rty, Jež podobny horkým mákm, tají v nachovém kalichu Šílenství plné vní a polibk smrtících Prázdno je v duši, a když spánek opouští Má víka, otevírám oi do marná, Nebof jsem opt sama, Nesmrtelná! sama se svou trýzní.
Marn
.
K
sicilským odplul
Mj Již
hledá ho zrak.
behm
navždy
.
.
.
.
Na Lesbu všude
Podoby jeho
nikdy neuzí však touha. Jen vci zstaly, trýznily mou duši mramor, po nmž kráel,
Aby
:
Háje, kde sníval, louky, jimiž bloudil,
Vše zstalo, co bylo Ale jak truchlivé
!
dvrno
bez útchy
s !
jeho mládím,
pusté
Nesnesu trýzn tchto zamlklých vcí Nenávidím jich! Nenávidím, že mohly býti Dotýkány jím, co pro mne nezbylo Ani jeho pohrdání! A pece, Afrodito Nauila jsi mne písni. Božský ohe Zažehla jsi ve mn, nebof žádná vštkyn, Když se dotkla tínožky, nebyla dosud schvácena Takovou mocí jako já, když jsem mluvila v rytmech
348
.
.
.
.
Žhoucí slova, by vlévala ohe do nitra lidí, Jako slunce vlévá váše do tmavých hrozn. mluvím nhou msinou, vzlyky, svítícími stíbrem, Vracejícími srdcím touhy, jako jaro vrací kvty, Ke všem mluvím, ale jediná duše,
Te
kem
Po
níž toužím,
Odešla v Jako
s
by mne
uslyšela,
nedoteným mnou snem
dáli s
nerozvitým leknínem navždy, navždy
Nechci,
bohyn,
slávy
již
Sejdu radji do Hadu,
a
Po
budu
písni mé, až
Mezi ostatními
.
.
.
.
A zapomenuta
není
pamti
se tásti v
stíny, jen
.
podsvtí
když Faon
Se dotkne te mých rt, bych hynula rozkoší, Nektarem jeho úst bych pila své zapomenutí, Bych splývajíc s jeho tlem, splývala se svým zmarem
Marn
však, Afrodito
!
tebe vzývám
Marn
!
Mlíš, Vznešená, nemilostiv k mé prosb Jsi zdoláno, srdce Zdoláno na vky !
Nebo
jaký
ds
!
.
!
.
!
— te poznávám prázdno snv
A
hrzu pežíti sebe, když nikoho není, Kdo by se dotkl mé ruky a mého tla .
349
.
.
!
.
.
!
VYHNANSTVÍ Jsa zrozen v zemi tis, v niž smutek
Svj
vný leh',
celý život toužím v kraj plný jasu
jíti,
Kde v girlandách se zlatých pnou vtve na stromech, Kde zržovlá nahost tl rozechvných svítí. Jen jednou zpít své smysly! Jen jednou stvoit
V nmž
dílo,
víila by radost a krve prudký nach
Pak zkojené by srdce se v stín zas navrátilo, By spalo bez výitky v svých marných temnotách.
Však moje duše
O
jaru
truchle a
odepeném
neplodn
te sní
v svém sirém vyhnanství,
Chce prsvitavý azur v svou žádost Jen jednou v rozkoš vzpláti
!
rozestíti
Jen jednou
.
.
tvrcem
býti
Pak v lun a pijme Charon mne navždy mrtvého, Když jednu žil jsem chvíli, již nechci nieho .
350
.
.
FRANCESCA DA
RIMINI
mou duši. svt zavrhuje,
Stíny radly, Paolo, v
Ne nad Ne nad
láskou,
již
vášní, kterou
Bh stih'
kletbou,
marn
jenom z touhy k tob. Žiji jen, když rukou tvých se dotknu, jich blízkost v záhubu mne sráží. Žiji jen, když mohu v rty t líbat, z nich piji na vky svou zkázu. Truchlím
A A V
tomto starém
dom
patricijském
S amforami, girlandami kvt, V tomto starém dom mlelivém, Uzaveném do své minulosti,
Smutkem
je
te srdce
peplnno,
Jako urna popelu jest plna. Ale láska, o které mi ekly Rty tvé, cítím, dál se chvje živ,
vn
Nebo
vlas dech tvých úst a Navždy již te utkvla v mé mysli, S ržemi se mísíc, jež zde vadnou Naše ruce, ozdobené šperky, Bledé jsou, jak prsteny by tyto Z truchlých rakví byly vyneseny, Saty s rukou dávným milujícím.
Tma
je
kolem,
z
krbu odlesk
.
.
.
.
ohn
Rud
padá na kameny lesklé, Na píšerné diamanty kroužk,
Podobné
Oím
te oteveným
oím,
mrtvých, které na nás hledí
351
.
mou
Stíny padly, Paolo, v
a
Jediná noc
A
A
mne
s
duši.
tebou
spojí,
mj zavrhl Bh navždy, tob te mé vykoupení.
když hích v
je
Pro jedinou
chvíli, tuto chvíli,
Ješt blíže Slume duše, Jako bychom chtli smísit vni Blíže
!
!
Rozptýlenou, sladký výdech
V
zlatý kalich
kvtu
jara,
jediného.
Tuto noc mne obejmi, mj drahý! Chvíle blíží se, kdy niím bude,
Co je nyní osudem vším pro nás. Kdybychom íst ve spoustách hvzd
mohli,
Jež jak mleliví plavci ídí
Lodi
zlaté
bezdnem
spících nocí,
Zeli bychom, že se potkávají pouti pouze jednou Na své
vné
Na Na
chvíli, jež jim jest
usouzena,
jedinou chvíli, by se zase
Rozešly a nepotkaly nikdy. Proto, v náruí když tvoje klesám,
Paolo, jen pro svou smrt v
n klesám.
To
se
je
Aby
tajemství všech, našli
kdo
blíží,
pouze rozlouení.
Ale práv pro tuto smrt, drahý, Chci t milovati šílenji, Chci
t
milovati této noci,
Jako bychom mli zstat sami, 352
.
Sami v svt, sami
se svou vášní.
mne musíš, pod polibky tvými Všechny ony dsivé a božské Pro tuto smrt
By
v
Vci
mém
líbati
nitru
ve
ožily, jež
mn skryty
.
.
Tuto noc mne obejmi,
mj
Tmavým
planou zraky,
žárem
Jako plane
af tvé
vše, co
A
drahý!
naposledy
Hoeti má. stín pohyblivý Po tvých tváích v plachém kmitu touhy Pelétá! Jsi snivý tak a bledý, Celý jako z lilií neb snhu, Zádumivý pro svj marný osud Jako vavín, nad mramor jenž sochy Sklání
listy
Necítíš?
mrtvé, jako
z
bronzu.
Te u našeho lože
Všechna smrti tajemství jsou Nedbej, Paolo
.
.
.
blízka.
Nic není naše,
Jenom nahost toužícího tla, Jenom váše marná, osamlá, Již
jsme
zanítili
ve svých srdcích.
mne a líbej mlky, drahý! Pedtuchy mé mimo tvoji duši Af se plíží oddan a tiše, Jako v nocech mimo msto nmé Miluj
Lodi
plují v
Nedívej
se,
nepoznanou Paolo,
353
dáli.
te jinam
!
.
Jenom
te pojí,
tato chvíle nás
Která vzešla v hloubi noci
hvzdné
Proti svtu, lidem, Bohu, všemu.
Píliš toužili jsme.
Gianciotto se
Vše
blíží.
Na
je
mamo. domu
práh
Usedá smrt. Dovršen jest osud. Umdlená až luna zhasne záhy, Obma nám bude pláti v zraky Svítání, v
nmž kruté
slunce vzejde^
By nás ozáilo mrtvé navždy
354
.
.
POSLÁNÍ PÍTELI V STILU JAKUBA STUARTA
spojil kdys, jak kehký most dva behy tmách noci spojuje. Ty chladný, bez zmny, Jsi král mj pobledlý jak pozdních nocí snhy, Z portrétu Rubense grand chmurn vznešený.
Nás smutek
V
Já, Steny, v prstech svých
Ted
nach tulipánu
tiše
tisknu v myšlenkách, co rty tvé do šera
Paláce šeptají o sláv padlé íše, Jež klesla v minulost jak v
moe
galéra.
A
nezím nieho, jen toužící rty žhavé, tmách jako rubíny jež hoí pronikavé. Z nich tvého osudu vstíc žhne mi záhada.
V
My
dávno mrtví jsme, hrob
Co zem chvje
se, a
z naší
vášn
zírá,
propast rozevírá
Svou marnost pod námi, kam vše
S55
se propadá.
BALADA
O Ji
O
KRÁLOVN JOHANE
KASTILSKÉ
smutné královn jsem etl píbh ten. když zhasl sen,
manžel zapudil. Však
Jej milovala dál.
Tu prudce
A
pojala
i
když pak mrtev v lokte, jak by
jej
byl, žil.
Nedala pohbít ho. U rakve, v zái svic Se nad ním sklánla, rty jeho líbajíc.
Hledla v podobu,
jež
drahá byla
Mrtvolu vozila pak dlouho po
Až
hnila
Královna
píšern.
Blíž
každý
jí.
kraji,
jít
se bál.
šílená však u ní dlela dál.
Johano Kastilská, mne dojal píbh ten, vní mrtvolnou tak dusn opojen.
Jenž
Já v chvílích soumraku, kdy v komnat jsem sám, Na tebe, královno, si asto vzpomínám.
Mé
lásky bývalé
Jak oživly
by
te s
zas, blíž
touhou lítostnou, ke
mn v šeru jdou.
Chci v tváe podívat se mrtvému zas snu.
A
s
bázní šílenou pak rakev otevru.
356
Chci v mrtvá tajemství a v minulost zas zít. Chci znova pohledt v tch oí šedý svit.
Však
bda
!
Minulost
!
Jak
hrzn
Hnus, šklebný milenec, zde
A
dávná
laskání,
mé
jsem
jí
jat!
jen, pln starých zrad.
štstí, touhy v
nm,
Te v plísni, v rozkladu jen dýší odporem. A
k rakvi
prvodem dav démonický
To dsy, výitky Mír?
a všechny
jde.
trýzn mé.
Vn? Tajemno? Vše hniloba
je,
hnis.
Mrtvolu vozíme, kde láska plála kdys.
Ta
láska bývalá, sen
Královno
šílená,
žití
zašlého.
co zbylo ze všeho?
Královno šílená, kde lásky prudký nach? Mrtvolu vozíme jen v mrazných temnotách.
357
!
Ú
ŽIVOT
J
Já nevím, Živote! zda v nicotu již plynou Tvé unavené dni, neb v nové klamy jdou,
Však tebou obtížen, jak zmaru nad hlubinou Se marn potácím dál cestou bezcílnou.
A
kvty opojné
v
Mn ve
jsi
kvt spánku
rozvil nitra jiná,
mdlobách vykvésti.
jen dal's v
V závoji šednoucím tvá ruka nehostiná V mou bytost únavu jen vtkala s bolestí.
A
pece Co jsem !
snil
ím zítelnice plály
!
Já také z kišfálných pít dychtil pramen, mít z dáli Já toužil vzkiknouti a
odpov
Však
slab jsem uslyšel jen vlastní
Vy, kdo
V
Zda Ze
mým
snách nad
žitím jste
necítili jste, že
nco
šli tiše,
mou záhadou, ve
ozvnu.
nachýleni
jak v slzách pobledlou,
mn viny není,
jiného v zmar vedlo cestu
mou?
Já mohl jenom snít, co jiní s pýchou žili Tam venku, ve slunci a s rytmem horeným.
Má píse Však I
zpívala,
ím
zraky zajiskily.
život prázdný byl a rozvátý jak v
když jsem výdech
pil,
jenž
dým.
rží sladkost
nesl,
Když cizí vášn žár mé tlo uchvátil, Já s tlem lhostejným jen v prudkou výhe
A
cizí
rozkoší jsem
nepromnn 358
byl.
klesl
Neb v chvílích magických jsem druhem byl v noc dlouhou Jen navždy vzdáleným. Já snil, co smutní sní, v pozdní extasi k tm vzplál jsem vždy jen touhou,
A
Kdo dávno Jen
jejich
odešli,
svou láskou pohrobní.
mn v hvzdách zazáily.
pohledy
Však v chladných smaragdech se te vše zachvívá, v lásku Chiméra jak msíc v kraj se chýlí,
A A
duše vzbuzená se tese mrazivá.
Mj
život v jisker
šum
a v zlato nezbrázdila
Galéra neklidná hrou vesel odvážných. Já v plnoc tiše plul, kdy voda erná byla dálky nehnuté, jak smrt by spala v nich.
A
Av
basaltovou
Spl
sluj se
Osud zatml mrakem,
v hloub jen neplodnou, jež
žití
nehostí.
Jak svtlo s vyhaslým se smutn setká zrakem, Tak pozdravoval se mj smutek s marností. Jen
asem pátrav
Kdo mimo
V
jsem zel v
v
nitra
chvjná,
kráeli jak stíny bez jména.
jich zracích hledal jsem,
Všem
tch
údl spolený od
zda spí tam marnost stejná,
vkv
359
urená.
.
PAG ANINI
Tak skoro ábel, lovk jenom v oích rud rozpálený svit,
stží,
A
Se vztyit v
A By
šeru, chopiti se houslí
v zvucích prudkých tak
je
rozbouit,
hrza, jako nenadále do tmy z plamene, tisknout hrudi, jako tlo bledé k Je Smyslnost svírá v touze šílené, šla z nich
Vyšlehnou
Tak,
jiskry
umní! bych
Chtl Strygy
na tvých houslích
hráti
rytmem závratným, Vzrušovat tebou, omamovat rázem, Všech zmocovat se magnetismem tvým vášní
Dar živl chtl bych, abys
byla, Písni,
A hmla spádem odpoutaných vod, A místo smyce aby svými drápy Tvé zvuky probouzel sám Astaroth. Tím zázrakem bu, rozkoší neb
Mé Umní A.s pulsem !
A trysknou tóny srdcí láskou
kletbou,
tvé,
tžkých
bijí,
Pochmurné asem, vždy však odbojné,
A A žádost
nervm, vzkypt pojednou!
není klidu chvjícím se touží
Bu tajemné jak svtlo zelenavé, Jež z hnijících
dev
rozsvítí se
360
tmou
.
.
!
.
Vše
strhuj,
Svi v
ds
.
.:
.
.
vše gigantickým stínem,
hladinách a stíbrem v msíci,
Bu lyrou áblovou, tak rozpoutanou Jak ve platanech vichr bsnící.
.
A srdce schvacuj, nepokojem štvaná, Záhadných muž, vším už urndlených, Co proti osudu si vzíti chtli, Svj dech te smšuj v žhavý dech rt K
nim schyluj
se,
a
laskají tvé
jich,
jméno
Jak talisman, jenž chrání ve zlých dnech, milenkou jim, je, aby v trýzni
Bu
T
mu
milovali víc než v
nžnostech
té
.
samotá,
Uchvátit nitra mladých
Jen o
.
sláv pro svou píse sním
Být krásou Být úkojem
jim,
jich
Vždy jiným být
když nikdo nepichází,
citm nemožným... a nikdy neunavit,
n sen, jenž bolest Mít pro n vzrušná, dojímavá slova,
Mít pro
Jichž
V
A
od nikoho v
jich
V nž
svt
.
neslyší.
duše stásat opojivé kvty,
nevzkvete jim nikdy krutá zem
v lhostejnosti
Jich
utiší.
hvzd
životm být navždy démonem 361
.
.
k nim sklánt elo, .
.
VÝSMCH Mým celým osudem vzdor proti živlm zmítá. V tmy šachet s kahanem jdu svit modravých, Bych dráždil taskavá v nich nepátelství skrytá. Však vstíc mi gnom zní jen uštpaný smích. Vír prudkých závratí jak v rozkoš piprayiti
Své duši tajemnou já alchymií chtl. Však srdce v šílenství se despotické ítí, Neb v parách otravných dech ader k smrti zmdlel. Já toužil pemoci tvou, lásko, letargii. Však v oi fosforné jak do výhn jsem
Mé tlo
v bolestech se spáleno
bohm za koistí, vž jsem blasfemickou vznes' te smích jen vtr svistí.
Jak Prométheus já šel k K nim vzpurný vzdor jak
V mé vže
ssutinách
kles'.
te svíjí.
$62
.
BOHM
MRTVÝM
Jak sluje zelená když poíná noc pláti jasem msíce kraj plní kovovým,
A
Vás
A
z hloubi staletí
v chladné svity
te náhle
hvzd
O
dávní bohové, tak
V
jichž zracích
Má
A
usmvavých
skrání,
vzncuje se tpytné krásy klam.
duše, vestálka, váš pozdní
rty
procítati
se navraceti zím,
mé horené
te
ohe
chrání,
promlouvají k vám.
V
zem navždy lhostejnou zas touha pro vás vede? Zít chcete chrámy, v nichž váš pvab v sochách žil?
Te všichni vzývají jen svtce smutkem bledé, Jichž asketický chlad
Dech
vznt v adrech
umrtvil.
prchl rozkoše, jenž v rytmu kolébavém
Hru vlnou
splývavou a zéternlou
nes'.
Te každá nadje na stavu pede tmavém Jen rubáš smrti své, v niž všechen život
A
pece, bohové
!
kles'.
a náhle do propasti
Jste padli, v temnot zmar, v kraj
Hadu
daleký,
Já náhle slyším te zem ukryt se tásti ped vky. Jak nástroj hudební, jenž
znml
To
salpinx tajemná je dávných božstev, stínem
Jež noci zaznívá, vše plní
bouí
svou,
pní zlatým vínem, medový dech vní smyslnou
Jak kalich opojný se
Petéká
v
.
363
.
Ne
Ze
mrtvo, mrtvo vše setby ohnivé v klín
Je pelud, v
msíné
že
... je
klam
jen, že se vrací
odumelých lích. vzpuel vegetaci
Tak pozdn pojednou kvt barev nachových. Však pece na chvíli bych v jinošském chtl tle Žádostí magickou jak Endymion vzplát, Být krásou okouzlen v své duši rozechvlé,
Jak stíbra výdechem v mdlé touze k smrti
A
vzletem duchových pak kídel v noci
stmné
Být k výším unášen jak ve vítzný sen, Mít boha milencem a zraky rozzáené Extasí nejprudší, v
zrát,
zem klesnout rozdrcen.
OSTROV VYHNANOU
em trosky zahání boulivých vichr shon, Kde na n vyhnanc zí zasmušilé zraky,
Od
vk kupí se zde zbytky
gallion,
Loupežných korábv a hrdých hexer vraky. Za tichých nocí
zní sten
utopenc tmou
A praskot škuner, jež vlna navždy drtí. A dávné stožáry je nkdy pod vodou Zít za dne propadlé jak hrzné kíže
Za zlatem
V
potáp
hloub ke dnu
já s
chvjnou
moskému
smrti.
závratí
pro poklad lodí vnikám,
Jež v dál se vydaly, by nedopluly nikam.
Vy Vy
s
cesty zbloudilí osudu kouzlem lhavým,
dobyvatelé, rouhai,
piráti,
Básníci, vyhnanci, vás, dávní brati, zdravím.
....
i
vadne
bolestí
má
plef
Tak jako kra nebo pyšné vrcholy V doubrav kmen, mroucích žhavým výprahem;
Mne
A A
neuslyší smrtelník, než širá jen
nevlídná poušf na planinách skythických. mysli mojí nepobaví obrazy
Sn
líbezných; sen nezastíní
VARRO,
oí mých.
Žal Prométhea ukovaného.
.
.
SLÁVA
A íkáš: Naposled! — den co den trpkým Otvíráš zrannou
A
hru zase
dáváš na pospas svou nahou duši všem
Básníku! tmavý stín jde
z
cítíš
.
.
háj vavínových.
Ponížen, potísnn, sám za noci a
Stud
rtem,
v písních nových
nm,
ze všeho, když prchlo kouzlo
snné,
Kdy tvoje city jsou jak v chrám znectném Z obraz zázraných kameny vyloupené. Jen jedno zbývá ti, když hokost nitro zmní: Zoufalá prázdnota a trýze osamní.
To
je ti
V dla
údlem
za vše, co dal
sevi peníz
ten, jímž
jsi již.
svt
tvé dílo cení
Snad bude obolem, jímž pevoz zaplatíš Charonu v podsvtí do íše Zapomnní.
373
.
.
LASKÁ
Chceš vejít v toto srdce v chvíli snivou Snad ješt jednou? Dávno pešly již Sny bláhové ... A nikdy nevkouzlíš
dvivou.
Hry marné, Lásko, v
duši
jsou zrazeny tvé
A bledá ruka
Se
blíží
ke
mn
s
lsti.
chvním žádostným,
Necítím nieho. Dnes zhrdám vším.
Mn váše
nudou, rozkoší jsou muka.
Neb když drtila's, pec' ze svých ran Jsem ožil, Lásko, vždy, jak v troskách zase Ožívá nopál, vichrem rozmetán. i
Po zmaru toužím
A ml
v duše úkrytu
bych rád jen toho v pozdním ase, vraždil chladn, bez citu.
Kdo by mne
374
.
HLAS
Z
MINULOSTI
Tvých zrak istý kov se zkalil pojednou. Jsou modré, šedivé? Dnes nevím. V chmurný den Se marn po tom ptám. Jak v tni bezednou mizíš na vky, jsi pouhým jménem jen.
Mn
Tvj
hasne navždy
Snad ješt
To zbývá
linie
hlas.
Tvá kouzla mrtva
kol úst mi utkvívá.
V dáli jdou sn te mrana šedivá.
ze všeho. Je konec.
Jak máry mrtvých
Memnonv
puklý sloup, když slunce klesá v hrob,
Pro sebe zvuívám, co zbylo
V
hlubinách duše mé,
A
teskním za láskou,
Volám Volám
jsou.
z
minula
a nevím, z jakých dob.. jež
a
dávno zhynula. hlas vždy v prázdno
ji
v poušti své,
ji
nevda, zda jsem
375
ji
vskutku ml.
šel.
:
S
Z hvzd všech, Jichž
V
zá
R
US
I
jež plají
na
orloji
nebe,
se nocí tichou rozlije
kišálných
Mj
I
.
sférách,
chladný píteli,
vždy jsem hledal tebe,
mj
Sirie.
V mé zraky zel's, když znaven žití hluší, Sám, zase sám jsem hledl do výšin, Když odchod lásky vrhl smutek v duši, Jak temná vž v hloub vody vrhá stín. Jas pronikavý z tvého stíbra
svítí
ar z oí zákmitu, marn kdys jsem stásal
Jak magický Jichž visi
Po Již
v
žití.
zí t duše zlhostejnná nevzpomínám z lásky ani jména, letech
Jak ty jsem chladný,
nmý,
376
bez
citu
.
.
MRTVÉ LÁSKY
Na
mrtvé lásky myslím
Se
blíží stíny.
V
žáru
...
Z dávných dob
vášn prudkém
Jsem rád ml jedny a jak betan hrob Jsem srdce druhých ovíjel svým smutkem.
Pak pišly lásky, muku ponurou, Žeh inferna jež v duši zprahlou vlily,
A
jiné,
Kde
Mé Mé
kterým byl jsem klausurou,
v prázdno
stn Ráj
mrtvé lásky, jimiž zhrdá svt, šílí,
se vysmíval váš vznt.
Benzoe, muškát dech
A
svých vykouzlily.
trýzn, rozkoše, v nichž duše
Vždy skutenu
Co
sn
mj
chtiv
ssál,
žíznivé rty všechny jedy pily,
démon zmaru Chimée
377
se smál.
NUDA MRTVÝCH Zár plaje nad
Ah
!
Tak
vše
Kol, dole,
Se
hlásí
A
náhle
zamlklý se vlee
nahoe
Pro
Zvukem lichým
myšlenka na život odešlý.
pipadám
Bože, Bože
Je celá
ulicí.
spleen, prázdno.
si
Své touhy zhynulé,
Mj
sklání.
dlouze, neslyšn jde duší vzpomínání,
poheb
Jak
mstem, kam mrtvost kídla
vzdáleno pro duši tesknící.
je
žití
niž se
mj,
hra, tak
sarkofágem tichým
jež v hloubi
duše
tlí.
nicotou beze jména
bedn
nadarmo kdys
unavená,
soužil
ader
vzdech.
A
je mi hrzno te: já nudu cítím klatou Tch, kteí v hrobech spí pod tymiánem, mátou
Za
letních
dlouhých dni na pustých hbitovech.
378
SPLEEN
Ametyst nebes chladný se rozpial beze chvní V prázdnot jasných výšin nad mstem vzdáleným.
Má
dušel dnešní
By rozzvuel
veer hrá zádumivý
tvé housle
pod tichým
není,
smycem
svým.
Je klidný vivisektor, tvou krví ruce tísní, Pinsetou oste vniká do hlubiny tvé dnes,
Tvé srdce obnažuje, Jak nepotebné Jen
silou
jež kryje
dlo
pohrdání
já
pojím trosky
Jak železný svor svírá
Však jedno
mi, co
hnus svou
plísní,
rozžírá rudá rez.
žiji,
ze puklou,
bytí,
jež se ítí,
vším zhrdá chlad
rt mých.
Bezcitná lhostejnosti prostor nadsvtných,
Mlení prázdných
výšin s azuru
klamem lhavým,
Nicoto všeho, všeho, jen tebe ješt zdravím.
379
EPITAF
Živoit zchladle, truchle, bez vzntu
To
jediné
mj
—
celý život drtí.
Jak vela v opojení do kvtu
V omamném
Snv
uschlé
Roznáší
Mé
vítr
spánku klesám ve listy
v
klín Smrti...
šerou krajinou
pohbu
chvíle prchají, jak
mrtvé krásy.
odplynou
Pod vodou navždy odtržené asy.
Mj
cit, má bolest, všechno pejde Na tob, Smrti, ustálí se tiše
Má
A
štvaná duše jak
lo na
v prach.
kotvách.
marnost má, mých sn, mých bludných cest,
Má
bude v chladné pýše hrobu v nesmrtelnost hvzd
nicota zít
Za noci
z
380
.
.
.
.
SEN
Po
V
letech procitl jsem
pod náhrobkem svým
doteku msíce, v paprsku rozmlženém,
nkdy k plnoci svým stíbrem modravým Probouzí zemelé, jak volal by je jménem.
Jenž
Na
uplynulé dny já myslím se smutkem,
Jež v lidské
A
pamti
jsou
vzdychám. Výitka
dávno navždy zbledlé,
te proniká mým
Jak jmelí výhonkem svým proniká v
A
v místa vracím
se,
snem,
kmen
jedle.
kde mladost svou jsem
žil,
Své kosti zblené v stín ulic vleku snící. Na most plném soch jsem kroky zastavil.
Nad proud
bez návratu svou dutou lebku schyl,
Fantome, škraboško, skelete zhrdající Rci,
kde jsou
te tvé
dny,
381
ty, jež jsi
.
.
promarnil?
.
.
CEREUS
Tajemný
ceree, jenž
plátk chorou bl
Jen tehdy rozvíjíš, když soumrak zastel zem, Noc kveteš jedinou, bys plaše uzavel
Své zvonky navždy zas
Má
ped
slunce
duše jak ty v tmách, daleko
V své žije samot K plnoci vydává Hvzdnému
lidí
východem
.
.
všech,
pod lunou míhavou. nejprudší
vn dech,
azuru hloub odhaluje svou.
Jen v noci rozvíjí hektických plátk sníh, Jen v noci umdlévá v svých touhách neplodných,
V
truchlivém kouzlu tch, kdo
Smrt
cítí
Ped
zraky lidskými
A
mu
dá
sob
kvetou
posléze v své fiole se chvít. tecT
skrývá navždy sen
zvadnouti, než vzplane
382
jitra svit
.
.
jen.
!
GINESTR A Te navždy, duše, mžeš odejíti A hrd mlet. Nesmíš litovat Své touhy, která vzrostla z poušt Jak ginestry
ke
pustých
z lávy
Je trpká nuda vše, co srdce
žití
lad.
žije.
Nic není, duše, hodno vzdech tvých. Jen trosky Atria
krášlila's,
nmá v
Sel v nicotu
Jak
má
poesie,
mrtvých Pompejích.
mé
lásky každý vzdech,
vn ginestry se v nmé
Zícených
ulic šíí,
„Nezemu
celý", básník
Chci zemít celý
Svt
hluši
v puklých zdech.
!
dávný pl.
Aby zapomnl
na mne navždy, osude, pej duši
383
POESIE
Já nechtl, duši mé bys Já chtl jen tebe mít o
vný vavín dala.
Vnu krásným snem.
Však dechem všednosti má báse pobledala Jak santal, zlato své jenž ztrácí dotekem.
V
dnech marné nicoty mne pouze žádost jala, Bys sfingou tajemnou mým touhám byla všem:
Náhrobek pochmurný Mé vznty v mramoru
jen jsi
jsi
jim vytesala,
skryla studeném.
mn
Bez hnutí, onmlou dala's krásu zíti, Zrak oslnila's mj zrcadlem šálivým, Bych náhle spatil v hnus bdný všeho bytí.
nm
Svých vní omamných
Krvav
jsi
kalich velký vznesla
zroseny vstíc žíznivým
By touha vdechla
rtm mým,
jed a navždy mrtva klesla.
384
.
POD SVOU PODOBIZNU
Též
já
chtl
víc než
žíti
pode jhem
Nudného živoení, zprahlých cit. Též já kryl v duši v spánku magickém Neznámá zlata tajemného tpytu. Též
mj
Chtl
sen touhu svoji vznícenou
vydechnouti, než by navždy zhynul.
Jen všeho zmar byl duši Plaz lhostejnosti
chladn
Dnes nechci
své
Mám
nic,
odmnou
.
.
se k ní vinul.
marn
žiji
dny.
rád hrob touhy, Sever svého bytí,
vn
Jenž pod
snhem
Mám
svj smutek, osamlost svou,
rád
spí
neplodný.
Svou agónii, klamné toto žití, Z vod Lethy vzrostlé v ttinu zsinalou.
385
SAMOTY
PISEN
Jdem'
A
cizí
mezi cizími,
by sbližovalo,
slovo, jež
Vždy melo nevysloveno.
A
naší duši vždy se zdálo, Ze pohledy též nejbližších, hledí, Jež do ní Najednou hasly zklamány, Ze nenalezly odpovdi.
dviv
podata
Je každá radost
Jak vtev,
A
jež se tíhou láme,
vzkveteme-li
Hned v
úsmvem,
cizích duších
uvadáme,
Sny oas v duši majíce, Jdem' horkým pískem život
celý,
A když sny naše zemely, V
svých hrobech tlíme osamlí.
Zelené zlato západ, Jež hasne v agonickou
Nám
Jejž jsme zas
A marn
navždy promarnili,
chceme v
Svým duším Kol
chvíli,
o dnu zašlém vypráví,
oh,
umni
vrátit ráje
snné,
v poušti rozžatých,
Jak stráže bdíme zapomnné.
386
!
A rzných svt
vyhnanci,
Jsme na chvíli se sešli pouze, Vstíc srdce netrplivá
Te
bijí
Již vítr
Zrak
chimérické touze,
plachty napíná,
zpíjí
fantom Nekonena.
Vyplouti odtud
!
Kamkoli
Plout v nebytí neb v jara
387
vná
!
.
..
MEMFIS
Když všechno dohasne jak tvary vcí v tmách, trýznil za dne svt mé osamlé snní,
ím Tu
náhle vzpomínky se kísí v tichém chvní,
hvzdy
Jak
I
procitnou v svých chladných výšinách.
myslím na mrtvé, jimž pes hrob odlehlý
Sla
tisíciletí,
na spánek
jejich skrytý,
Na hrobky Memfidy, na tajuplné svity Lamp zlatých, u nohou jež mrtvým rozžehli. Však když se odváží Ty lampy dosud žhnou Zvdavec njaký v hloub, která rakve tají, .
.
By
až k nim pronikl,
Jež
vky
hoely
Mne Osud
A jenom
v
u
mé
hned lampy
mrtvých na
mlení
srdce
.
jak ve
je
zhasínají,
stráži.
hrob
zavírá.
krvácejíc živé
n
kleslo díve, Vše, co v Jak lampa v podzemí. v kapkách krve žhne, v nichž bolest nezmírá. .
.
Te
A
aby míjivé sny na
Kdo Kdo Snad
ty
vzpomnly, mrtvým duším
milovali mne, dlím blízko
byli?
Nevím
ani nežili,
nic.
Co chtli?
.
.
Sotva tuším:
snad dávno zemeli.
V mou Memfis nevcházej, kdo živ jsi, bezdky Bys zhasil lampu tam, jež v srdci plane dosud Dal mému životu jen marnost v údl Osud, Však za to bolest má v hoí na vky
.
nm
388
.
.
.
..
.
FEN
:
IX
sarkofágu mladé Egypfanky Jsem v museu zel symbol fénixv
Na
Pták zestárnuvší, vida smrt se
Své
A
ohe
vlastní hnízdo v
vrh' se v plamen.
blížit,
zanítil
Ale v okamžení,
Když jeho tlo mnilo
se v popel,
Zas v nové kráse vzletl, v novém mládí
A
vzezení
A mocn
ml
znova nadpozemské
rozvíral své peruti
.
.
Ty dívko mladá, jež jsi po staletí Pod víkem pestrým lidské podoby Se zlatou tváí, tázavými zraky, Sen klidný spala v tumb posvátné, Symbolu víc, že jak fénix nkdy
—
Zas k novému se vzbudíš životu Ve splývavé íze, Dnes myslím na t .
.
.
Jež temnila se barvou granátovou,
Na
scarabae Šperk tajemný, jsi palácem šla hrd, Záila's krásou erných kadeí, Odechlých modrav, jichž vzpurná tíha Do ela padala a na šíji A oi tvoje, pod .oboím hustým A vzrostlým do oblouk smle vzpiatých, Se mnily jak plocha zrcadlová Záhadným svitem, v nichž se zraila Nestálost srdce, které dojmy neslo, Jak voda obráží stín oblak hrdle z chalcedon,
.
.
.
389
.
.
.
.
A
bledá byla's, chladná cudnost chvla Se na tvém ele, jako na leknínu Se tese krpj vody zkanulá. A pece tlo, vlnící se pružn, Mimodk muže k lásce vyzývalo Z ramenou, ader, bok, nohou štíhlých Tryskaly jiskry, které vzncovaly Dychtivost v mužích, kudy jen jsi šla, Ze chíp se jim chvly, v šarlat vzplály Rty žádostivé. Ale chladnou pýchou Jsi drtila jich touhy pojednou .
.
A lhostejn pak zela's na n, loket O desku onyxovou open dlouho, Týmž pohledem jich gesta provázejíc, Jenž ke stnám se nesl, ozdobeným Malbami král z dávno mrtvých dob... Lhostejn ulehala's na lehátko Ze slonoviny, neten jsi zela, Jak svícny plápolaly na hostinách
U
zlatých mis, kde modraly se hrozny,
Neb
A
srdce
žilo jen
Den
nevdlo, komu svým vlastním
žije,
peludm
za dnem, princezno, tak v
.
.
nud
Jak dvee ve stežejích bronzových Dav tch, kdo odcházejí bez návratu,
Do
dáli
propouštjí, duše tvoje
Tak dojmm dala míjet, lhostejn Vždy na témž míst tkvjíc .
390
.
plynul
..
Nebo
palác
tob sarkofágem, S pepychem záným slavných Ptolomae, Kam msta zmizelá a vyplenné
Již za živa byl
Pradávné chrámy složily své šperky, Nádoby zlaté, sochy cizích bohv A togy král, plné tyrkysv,
A amulety z hrob, fetiše A mandragory Vcházela jsi V ložnici tichou, jejíž podlaha .
.
.
veer
Ržovou vodou
A
na lože
Nad nimž
jsi
byla navlhena, zela ebenové,
jak štít se zachvívalo v
taji
Zrcadlo smaragdové, obrážejíc
Tvou podobu, a rty jen šeptaly, Cos o marnosti krásy neplodné
Kam
toužila tvá duše,
Ty's
nevdla
.
.
roztkaná Od dojmu k dojmu, jako mladé ptáe S koviska tká na kovisko z jara? .
.
.
Jen
Ze štstí musilo by
jsi tušila,
pijít náhle
V
cizince podob, jak vytryskne Na cest pojednou dech z kvtu,
vn
Jenž ukrytý
je
dosud
Vytušit všechno,
...
A
vdomí
než
mžeš
mít štstí,
—
Ze vni vdechuješ již aby navždy Sen dosnn byl, a koho milovala's,
By
zase v dáli bez návratu dlel
391
*
.
.
.
.
Nic nepišlo, a marn tvoje touha Jak míží révoví se skuteností Prodrati chtla ... V bl a fialovo
Ztopený obzor v prázdnot se klenul Vstíc žádosti tvé.
Nepicházel nikdo
Od
konce svta,
Kdo
hloubi
z
moe,
nikdo,
niím
jak ty unavil své srdce
A
kdo by niím chtl zas šasten být
A
zemela's tak marn, jak
Svj
.
.
jsi žila.
život zavela's tak znenadání,
Jak zave se kvt pólo rozvitý, By uchadl, jak nedotená kniha
Se sponou, vzatou z královského plášt, Se zave, když ji ruce unavené Pustily k zemi, nemyslíce na
A
že byl
Klam
klamem
celý ten
dali vepsati
i
ni.
tvj
život,
na tvou rakev,
Na
pestré víko lidské
Se
zlatou tváí, tázavými zraky,
V
symbolu fénixov
Spíš po
staletí, s
.
podoby .
Pod lží vnou klamným slibem mládí,
Jež rozzáí se v nové kráse kdys
392
.
.
.
.
A
pece, v Amenti když
sestoupiIa's,
Kde chmurný Osiris tvé srdce vážil, By shledal prázdným je a stébla lehím, Zda Než Jít
by lépe bylo, s prázdným srdcem kráet v nicotu, radji tam, kde jsou kleté stíny, necítila's, že
Jež na zemi své srdce promrhaly,
A
kde se zachvívají vyvrženci, Jichž krásná neestnost se smísila S výparem sirnatým mst vyhlazených ? Zda nemyslilas na to s chladnou hrzou, Ze's mla jako fénix metnout plamen
V
svj
ohnm
Však pro rozkoš
A
mocnou
život, zapálit jej
Ne, abys prošla proto
jen,
žár samý,
bys mohla shoeti ?
Symbole fénixv, Si vezmi
ohn, pro
jen
vášní,
v nové mládí,
vnost
tu
zpt, nech
si
.
.
klamnou
všech marných slib,
Jež píšeš na hroby, že rozkvete
Z
nich znova život
Co štstím mže
.
.
Jest jen jediné,
.
na zemi zde býti:
Být náhle pohlcen tak životem
Jak živlem odvným a rozpoutaným, Své duše vrhnout všechny poklady
V eišt Svou
Svým
plamen, v
n klesnout náhle,
navždy býti stráven,
vlastní vášní
vlastním žárem zmniti se v popel,
Vstoupiti v
ohe
a
pak nebýti
393
.
.
.
.
.
MÉDEA Tak sama s bolestí, tak sama se svým záštím, Sny svoje trhám te jak závoj a je pouštím
Do
bouícího vtru.
Zlým kouzlem dobyla jsem rouna pro Jasona. Já pro nj vraždila, bych jeho nžnost mla
A nasytila srdce.
Te Kreusa pojednou mé štstí uchvátila, Svým tlem Jasona mi
A úsmvem Pro
.
svj kahan
když osvcuješ
lože,
miluje se zrada ?
Vždy
pamatuješ snad, že
Jsem poctu vzdala Jí
.
tedy, míhavá ty Selené,
Jsi rozsvítila zas,
Kde
odloudila tajn
svým lstivým
bys
ti,
nesmrtelnost dala
.
kouem
sladkých bylin
bdla nad mou
láskou,
.
nžn
Já chtla milovat, jak Psyche jíti Se svtlem touhy své, jí ostražit chránit,
By nikdy neuhasla:
V
tmách hlavu rozbíjím o marnou skálu z bronzu. moe lastury dnes vzpomínky své navždy
Jak
Ze srdce vyvrhuji.
394
.
Já Sfingou byla jsem,
V
mé
omámen
zraky
.
Chimérou jsem
já
byla,
se díval bledý Jason
Jak v temné drahokamy,
Jak v erná zrcadla, v nichž nesmírné Jež kryjí
prohlube
V nž nikdo
je ticho,
zítelnic Sibyliných,
nepronikne
.
.
bh z mramoru blostného. Rty nachu vonného a svžesti vod horských Se chvly žárem vášn. Byl krásný jako
Když úsmv
odhalil v nich
snhy
jeho
zub,
Mn pipadalo vždy, že nebe mlelivé Svj rozsvcuje Pro,
Do By
.
.
.
Selené, tajemství forem krásných
tla milence bohové nám je rázem?
zavírají,
vzali
Pro Pro
V
nmá
poklad
rnohou pohledy hloub vrýti se než stely? chladnost vraždí nás, a odchod
mže
navždy
nicotu vrhnout duši?
dál jdeš, Selené, dál v spirále hvzd záných Chce srdce vniknouti do zakázaných záhad, V tajemství mimosvtná?
Ty
395
.
:
Pro Pro
nesmím vdti, co uchystal mi osud? dali bohové dar kouzel mojí duši,
Když bez moci
Pro Pro Kdo
V
!
jest nyní ?
v stopách mých jdou vrn? vnukám jen, bych hned ji zahubila, mne tou kletbou ?
lidé lhostejní jen
lásku ztížil
náruí Jasona jsem vera pocítila mne te, v tu chvíli vzdaluje
Je mrtev pro
se,
Jsem zase sama, sama. Jej chci
te zraniti,
neb
Však marn: šasten
A o mn
stále láskou
jest a
hoím.
na Kreusu se
smje
neví ani.
Já lásku mla jsem, dnes nemám jí a žiji Mé srdce zestárlo, a jako moe bez dna
Ds
jenom vzbudit mohu.
..
Je záští bez zbroje a kletba beze
síly.
do úzkostí mých maska nepohnutá Jak
Netenost dívá
se
.
Zpt
.
nm
.
si navždy kouzla svoje. pohrdám, když odešel mi Jason. Já Když moci v nich už není,
vezmi, Selené,
jimi
396
By zpt jej pivedly neb navždy zahubily, By z draí setby jich mu vzrostla Zkáza náhle
Av
podsvtí
jej
svrhla.
397
KLEOPATRA Sem
vniká sotva znateln šum svta.
Te ustal.
Odestru své závoje.
Jsem sama, navždy pemožena, kleta. Zde zemru tedy, když vše mamo je.
Dív
však chci ješt jednou kouzlo
žíti,
Jímž duše vzplane ve vášnivý nach. Af se mi v kráse, co jsem žila, vznítí, Jak kišálem vzduch záí na vodách.
A
sama sebou, v rytmickém gest toku, Chci tla svého opojit se hrou, Já jemné kouzlo obnažím svých bok,
Bl úd, Na
v syrské roucho vdechnutou.
tlo, pístav, v kterém ztroskotalo
Herou
Kde
tolik, se
vzdechem
skleslé mužství
te zím,
Antonia spalo,
Chci omámit se klínem vonícím.
A
shledávajíc vzpomínky své
Jak zbytky
z lodi
bdné
smutný troseník,
Te toužila bych, aby v chvíli jedné Rt
plamen znova do mé duše
vnik',
By kdos mne
schvátil, barbar, zpola dít,
Jenž
by
rozsvítil
jiskry v zraku
svém v skryt
Jak neznámý šperk, jehož zlata Se netklo slunce ješt paprskem.
398
.
!
A
v rozechvní nevyžité
síly
By pitiskl mne s prudkou jistotou, Bych se mu vzdala pro poslední chvíli, Bych pro nj mla vlažnou nahost svou, Bych v jeho dechu extasi tu žila, Ze jeho milenkou jsem první z žen, Bych v divé vášni trofejí mu byla, Já, jež
jsem zvykla dobývati
jen.
mamo Pouš
jen
Však všechno
A
!
Osud
prázdnost touhy
Vše mamo, Jíž život
Jen ty se
mamo
!
Smysly mne
hrou vždy zlomyslnou
blížíš,
Já cítím zuby v
kolem samou
rozložil
.
.
.
te
klamou,
byl.
neodvratná smrti
bledém prsu svém.
mne uštkl. Hrza mne te drtí, Bez vášn, pod chladným mít polibkem
To
plaz
399
.
.
HELIOGABALUS Pro zapomenout tebe nemohu, Fantome krásný, jak ses objevil, Pln bledé
vn kvt podsvtních,
Te v stínu zde, bys duši vzrušil mou Za
kapky dešové
dní, jež jako
Do nmé vody
v marnost padají ?
Bez hlesu v esquilinských zahradách Caesare, když rdousil t
Jsi klesl,
Dav pretorián.
V Ml's v tváích k Jak
jsi
Však
Kdo
ji
jevil
ten okamžik
smrti stejnou lhostejnost,
vždycky k
nyní, plachý
životu.
pelud nkoho,
nikdy neproniknut, tajemství
Jenž svého nikdy lidem neekl,
Snad Však
jist sfinx, tak mi se zjevuješ
V mé
obraznosti.
jinoch, žena snad,
snad oboje,
Vidím elo
tvé,
Jež obtíženo vlas záplavou,
Jak korunu by neslo, v schrán své Zár mocný, zdá se, chová neesti.
A
pece tlo kehké, stvoené
Jak z prhledného vosku, chladné Neb nepodlehlo nikdy rozkoši...
400
jest,
.
Co
chceS mi, dávný stíne
Pro
s
veera
.
Caesarv ?
se snášíš v samotu,
Kde o mrtvých sním, já, jenž od živých Jsem navždy vzdálen? Stejnou marnost vždy Tvé zraky íkají, jak vodotrysk Touž melodii šumí. Myslíš te Na život svj, kdy krásný, mladý bh
Na voze
zlatém,
daky
taženém,
Obklopen jinochy, jsi projíždl Jak Bakchus ímem, záe nahostí? Neb jako hetéra kdy nalíen, Své tlo maje v díví zmnno, S rty vonícími, k sob vábil jsi Vítze cirku, nabízeje jim Své pátelství ? Všech úžas vzbouzeje
Neb hnus, ty byl jsi, ím jsi býti Hned císa, histrio, hned hetéra, Však básník vždycky,
a
jsi
chtl,
vznešený
Neb nízký byl, a vážn hovoil's Neb posmíval se, a jsi miloval Neb nenávidl, maje v rozmaru Pro tytéž lidi sprchy ržové
A
hned zas
had
tajné uštknutí
Neb všemi pohrdas ... Když
.
za noci,
všichni odešli, a ty's byl sám,
Vím, k bledému ses
A A
A
.
blížil
zrcadlu
do vlastních svých tváí dlouho zel's dlouho
jsi se,
dlouho
401
tiše
smál
.
.
.
A A
.
.
smích tvj chodbami znl paláce, smích tvj do noci znl užaslé,
Pod sosnami znl,
A
pistaciemi,
v dáli zahrad tiše dozníval
.
.
To duše smála se, jež byla zlá, Ne pro rozkoš, jen pro svou lhostejnost, Jež pohrdala lidmi, osudem, pohrdala vlastní jsoucností,
A A
které láska byla stejné nic,
Jak
záští
. .
Brate, brate duše mé,
Mnou žiješ znova. Jak ty zakrývám Pod úsmvy zlo duše zrazené, Jak socha pod
Své
betanem
zakrývá
trhliny. Zlo chladné, lhostejné,
Jímž za své bytí osudu se mstím, Zlo, které dává v barvách kvést,
kvtm
Co
prohnilé jsou v zemi koeny,
Jež v bledých tváích krásu vzncuje, Co duši otravuje zhnusení,
Jež líbajíc
O
rty,
vínem ovlhlé, dní budoucích
zrad pemýšlí
.
.
Tvé oi vidím nyní, Caesare, Tvé oi, rozevené v prázdnotu, Jež v pustou sí zí z hloubi zrcadel, Tvou vidím bledost, jakou zsinalí Jsou mrtví, než se zmocní rozklad
402
jich.
.
A
toužím, by
Te k
mne
láska posmrtná
tob divem náhlým
pronikla,
Jak v cévy odumelé vsakuje
Toužím na vky Se balšám prudký sevít pohledem svým smrtelným, Zít tebe, který nesmrtelnost svou .
.
.
T
Jsi uvil z
tmavých
kvt
nicoty.
A
chtl bych míti odlesk zrak tvých, By každý zmaten stanul ped nimi, Jich nechápaje náhlých zásvit,
Tvj
A
pohled toho, který drásat zná ze zla svého nitra utvoil
Si tvrdý pancí proti ostatním, Jenž bled a zhrdaje vším, kráí sám Bez pítele a bratra, prvodce,
Jenž, Prométheus,
A
sám
si
v nitro vlastní klove s
403
supem
jest
posmchem
.
. .
V
AMFITHEATRU VERONSKÉM Pro
V
zachvíváš se, duše, vstupujíc
kruh toho zdiva? Bloudíš chodbou šerou,
Zíš v kobky, odkud
ds
zívá vstíc,
ti
Kam
svtla paprsky se neproderou Chceš ješt dál, kde hrobov vzduch dýše? Nevidíš ?. Kdos jde po tvém boku tiše .
.
.
.
.
Purpurné skvrny západ slunce
.
vlil
Na stupn zvtralé a dešti zryté. Ty cítíš všechno, co jsi dosud žil, :
Te
leží
Však
to,
nkde co
v dáli neurité,
žiješ nyní,
Je život, který
žil jsi
kdy se stmívá,
odjakživa.
Ty, kdo jdeš se mnou, odkud navrací
Se
stín
Znám
Z dob,
Mám
nm
tvj, jaká touha se v
tebe,
znám
jejichž
.
.
.
Tvá žádost
hnula? krvácí
rozkoš tady zahynula..
sklonn k zemi,
zvolat: „Ave, Caesar",
Kdys efeb tvj,
jenž
vnen
ciniemi?
Byl histrio jsem nebo zápasník, Jenž vyšel za potlesku nah a jarý? Byl
kesanský jsem
Jejž tady
Pro Tvé
martyr,
zbsile štval pod
mlíš, pízraku, a zraky,
dav kik
lví
pro
spáry ?
mi hrozí
tmavjší nad skabiosy?
404
. .
Vím, kdybys nebyl
Mi
nm,
incest ekl, jenž tvé
že
by tvj hlas
chmuí
rysy
.
.
ním
spojil oba nás, Vím, osud A moje krev zde tekla v pdu kdysi
A
skryl
jsi
.
.
tajemství své nejhloubji,
V tmách zsta, stíne,
405
chvji se te... chvji
.
. .
UND IN A
Tajemnou touhou nitro mé se chvlo objetí tvých sndých, silných rukou Milence zrak, v nichž plá žádost mukou,
Po
V
.
ernou stáhnu
hlubinu
Rty pissají se náhle
Na purpur Jak
lstivý
tvoje tlo.
s nenávistí
úst tvých temné, žhavé krásy
had
t
ovinou
mé
Neb
klín,
nžn
Nad ernou
listí.
t
než padneš mrtev ke dnu
v lokte tebe zvednu. se,
milence
mj,
sehni.
díve, než se bok tvj se mnou snoubí,
Na
.
usmrcuji láskou. Vášní sžehni
chladný
Pak teprv
A
.
vlasy,
Jež zlaté jsou jak zimostráze
Mj
.
hlavu
vzpome, utopenou v
406
hloubi
.
.
,
.
.
SANTA CATERINA
.
SIENA
DI
Freska
Nadarmo dosud svíce oltá,
Vy
rty
mé
jež
svatým
neprosily
.
.
ohnm
Se v pítmí tesete, vy víte, k nebi Ze šla má touha vždy, by s pokorností Se navrátila v osamlou celu Dnes po prvé se chvji. V zlatý, táhlý Hlas seraf chci pozemský zvuk vmísit jej pijme, jenž v mé srdce vidí? Jak .
.
.
.
Bh
Pro zradu Sieny byl v žalá vržen Nicola Tuldo. Signorie krutá
Jak
z
bronzu vlice,
Jej uchvátila
A
jež jejím
znakem,
drsnou pravomocí
odsoudila k smrti
.
.
.
Zprvu k smíchu
Rytíi bylo celé dobrodružství.
Však vzpomenuv, Rozkoše,
že ztraceny jsou navždy
jimiž ovíjel
svj
život
Jak thyrsus révy listovím, v své muce Zuiv poal elem do zdí bíti, Zoufale proklínal, že jeho
Zdšeni
byli všichni
kikem
biicové:
— Má Perugie, ty rodné moje msto — Lkal neustále, — ztraceny jsou navždy !
Tvé ulice mým zrakm, plné slunce, Blavé domy, zpola v stromech skryté, Zvonice chrám, vlaštovky kde hnízdí, Terasa nad údolím Trasimenským
A
obzor, tratící se v zlaté mlze
407
.
.
.
.
.
!
Tvé noci ztraceny jsou, nad tvé stechy Když zavsí se erný aloun temnot,
vn
Hvzd
stíbrem protkaný, když zahrad Se mísí s láskou, která vábí k ženám A v srdce zanáší pal prudké trýzn Všemu konec Jak vítr v msto ohe .
Tak
.
.
Neb áblem samým
stenal ubohý.
Byl posedlý, a neest svojí stopou Jej potísnila jako
píboj pnou.
Však že Bh velí jíti k tm, kdo trpí, Políbit malomocné, sloužit bídným, V Nicolv žalá vešla jsem. Hned ztichl A zkoumav se díval do mých zrak, S nichž ruka sala závoj Dominikv. Byl zcela mlád, jak páže
Kadeí dlouhých,
s
útlý, bledý,
ela odsunutých,
vn
Tešových
rt, kde ješt dlela polibk, jichž vinou zkalil Posledních Zraky, jaké zraky Svou híšnou duši Z pomalých, chmurných víek vyzíraly, .
.
.
Z jich jantaru tak ztemnlého vzpurnost Hledla nyní, rouhavý tam výsmch Jen zvolna hasl. Povstal. V útlém tle Byl ukryt démon, jenž se lstiv zmocnil Jinošské duše. Poznala jsem toho,
S nímž
tolikrát
jsem sama zápasila,
Biujíc tlo, jehož smysly bouil,
Než
z trní
korunu mi Ježíš podal
408
.
.
.
.
y — Co chceš mi? — zvolal Nicola, — chceš
trýznit
Mne lisností tam, kde Signorie Mne hubí navždy? Polobožské elo Nad hyacintovým ti zrakem záí, Jak pipraveno nésti aureolu. Svatosti
By
lilie
svém
v
v nebi rozvily se
srdci živíš, .
.
.
Pímo
v peklo
Já sestoupím, až popraví mne ráno. Však umíraje budu klnout Bohu,
Ze mládí moje
zahubil tak
bídn
.
.
.
— Mj brate, — ekla jsem mu, — chci svým tlem pevn
Pekelné brány
Neb
miluji
zatarasit.
tvou duši, nechci v zkázu
Vím te, že jsem žila proto, Bych proti áblu pavézou ti byla Z démantných jas. Tmavé tvoje nitro Chci promítnouti láskou, jako maják Noc svtlem promítá. Rci, eho peje Si tvoje srdce Všechno splním tob Jí vydat.
.
se,
Jak poslední
.
.
.
Moje slova, chtl navždy podržeti,
Nicola zamyslil
Jak zdálo
.
se.
svit podržují
zraky
Z hasnoucích paprsk. Pak ekl tiše: Je smutno tlu, jež má ráno zhynout, Ze nemá milenky, by zapudila Chlad tchto prostor teplem svého srdce.
—
409
.
.
.
Je smutno duši, která jako bludný temný balvan v nicotu se ítí,
A
Ze není rukou,
by zadržely
jež
Pád její na chvíli svou bílou nhou Tvých polibk se chce mi, nežli zemru .
Mých rukou Mi
líbal
dotkl se a okraj
.
.
.
.
prst
dlouze. Žhavé jeho rety
Jak kvty máku, touhou rozlanné vonné koením a ambrou, v chvatu
A
Se
V
tiskly se
klín
jsem
vzdechem v má drobná jej
vzala, jako
dcko
ústa.
tiskne
Si k lnu matka. Nebof jeho duši Jsem byla rodikou a jeho nitro, Mlení hudebnice, petváela Jsem v nástroj poddajný, bych nešpor píse Pehrála na nm, než jej tiše vložím
V cherub
ruce
.
.
.
mém
Našli na
klín
Jej ráno žoldnéi, když k popravišti Vzbudil se a usmál: Jej pišli odvést .
—
Již
nastává
.
svatba, Caterino
Tlo Pán
Pobožn
pijal
A
odvádti
dal se
.
nám
.
.
v kapli
ulicemi,
Jich spletí strmou, jak
by
šla až
k nebi,
Na námstí, kde prosted temných dav Vztyeno bylo lešení. 410
— Kde
nevstou
s
se navždy
bok
Mé
mj
lože,
spojí,
Dl s úsmvem. A hlavu kladl nžn Na devo jako na podušku z peí. I
poklekla jsem.
Oima
se díval,
Jež plny byly nezvyklého jasu,
Te stále po mn ... A jak ostí mee Mu Ji
hlavu odalo, já zachytila
do
klína.
Krev inula
se teplá
V mé lno jako v chladný snžný V njž mystický kvt lásky mé se Mne I
rosila jak
cítila
horkou
jsem náhle
sílu
kalich, rozvil,
lázní nachu,
rsti
Jak amazona nebes ve svém tle, A cítila jsem, pro ten purpur krve
Ze milosrdný
Bh mi
411
dává svatost.
DAVID MÍCH ELANGELÚ V
Z dob jakých, jinochu, jsi zjevil se v mých snech S tak hrdým pozdravem své melodické síly?
í ruce zázrané t k V svt
sešlý,
žití
probudily
zbablý, jenž chadne v nemocech?
Ty, který v mramoru víc žiješ
úd
svých
Než my v svém šedivém a nudném jsoucnu celém, Ty v bílé extasi, ve svtle rozechvlém, V extasi linií, jak hudba plynoucích, Tvé oi, pohledy v nichž Jak blesky ze
zlata, tak
asem
rozsvítíš
neekan, žhav,
Co touží vyprávt o dávno mrtvé sláv, O vcech minulých, jichž nezeli jsme již? Tvá
m
proud se náhle rozpustil, nejtemnjší splývá, Jež vzpurn tese se jak na lví šíji híva, Rci, jakým obrazem je probuzených sil?
V
kštice, jejíž
níž s
Rty
leskem zarudlým
pevn
zavené,
jež tají
v
sob
dech,
Jak vlhká poupata do lístk zavírají
Svou pronikavou tres, rci, jaký výkik tají odvahu v strach Filištínských všech?
A jakou
My pozdn
V V
zrození v spleen
vk chab mdlých,
jichž duších bytosti tvé okouzlení
díme, zíme, vztyených.
tvé zraky vznícené jak v odlesk božstva
Nám vzkazem
s
nebes
412
je
vzmach
úd
.
A
te sníme
slabí, pobledlí,
o dobách,
Kdy nazí rekové se záícími ely Na nepátele své ze stanu vycházeli
A
praky hbitými
Neb navždy bez
poráželi v prach
.
.
krásy a oklamáni vším,
kryjeme vždy rozpaitá, stmná, nichž chvje neklidem se touha rozbolnná,
Svá
V
je
nitra
Jak bije postelen pták kídlem zranným.
A A
pece dychtíme
žít
city pátelství, jež
krásy neznámé nepokojem vzruší,
Chcem' šastnou mužností svou opojovat duši, Však dále samotou a prázdnem zmíráme.
Neb není pítele, jenž v chvíli kouzelnou By kísil v nitru nám svt jasu, svtel, vní Spleen padá v srdce nám jak uschlé listí v tni, .
A
.
.
mrtvých pohledy za námi všude jdou.
Neb
není pítele, jenž kryl by v
Vždy
lásku
dvrn,
jak
zem
adrech svých v hloubi kovy.
Jen cize hovoit lze cizími nám slovy A chladem spláceti chlad duší lhostejných.
A asem umní když fantom daleký Zpt v mramor vykouzlí jak zásvit zlata v asy, My smutn zíráme na symbol hrdé krásy A marnost zíme jen sn vlastních na vky .
413
.
.
GIULIANO Hrobka v
Sem Jež
s
DE'
MEDICI
S. Lorenzu ve Florencii
minulost jak žena zastená,
prstem na rtu všechno v stínu
Mé kroky
míjí,
kamenná Kde dýše znehybnlou harmonii.
A
vede, íše
duše, plná
Jak starý
Zpt
nmých
vzpomínek
les pln jehlií, jež
padá,
Pešel mnohý vk, Však navždy krása skví se kolem mladá. v minulost jde
Ty sochy
.
.
.
mistr vztyil ve vzdoru,
Než stáím sehnula se jeho šíje, Pak dláto odhodil, když v mramoru Jas zlatý vkouzlil slunné Florencie.
Te sláva Medicejských beze zmn Zde trní všem, kde vítzství jí dáno, Kde v kamenný sen vna pohroužen, Jinošskou krásou záí Giuliano.
Kdo
myslí na
muka dnes pochyb
zlých,
Jež rvaly duši jako vichr listí?
V
poklidu
nezmrném
Kdo vzpomene
soch gigantských
vší lhavé nenávisti,
Jež napadala mistra? Vztyil pec'
Své elo hrd, které
Umní Nad
vnost
snilo:
zvítzilo na konec,
nízký úklad pozvedlo se dílo.
414
:
Mj Giuliano, chabý je mj vznt, A nemohoucnost úsilí mé hnte, Má
touha
jest jak teskný,
Jenž na žaláním
dvoe
chorý kvt,
náhle vzkvete,
Však když klesá ve mdlobách mj duch, Tvou sílu zdraví, nad tvým vdkem jásá Ty záíš jarem jako mladý bh, Vše podmauje kouzelná tvá krása. i
kam ke stásá sníh do kadeí zlat plavých,
Sníš o loggiích,
Svých
kvt
Sníš o
nádhee
nocí, krášlených
Jak šperky mihotem
hvzd
A
se
bohatýrská
adra
ti
zelenavých,
dmou,
Jak druhdy srdce pod pancíem bije Však co kdys bylo touhou smrtelnou, .
Dnes v mramoru
Ty
unikl
jsi
nejsi
vná sláva žije.
hrobu temnotám,
Na samém prahu Však
jak
.
smrti vstal
jsi
znova.
nesmrtelný sebou sám
V
sen
A
básník, v duši stálé rozpory,
zmnn,
myšlenka
Zde
staví
Neb
slyší mluvit
jsi
kroej, naslouchaje v
vné
:
umlcova.
taji,
mramory,
Jak bohové jen spolu rozmlouvají.
415
.
. .
BEATRICE CENCIOVA
Já bratrem zovu t, srdce íká tajn
A Ze
jsi
A že
Bh
mj :
milence
však krásný, až se
mne
Bernardo, .
.
dech,
tají
touto láskou trestati
—
by mne zatratil, Já, blízka smrti, ve zdech žaláe, Kdy s vže za hodinou hodina Do temnot nenávratn propadá Jak kámen za kamenem do moe, Kdy o mé nitro bije umdlené rozhodl
se,
Ds úzkostný jak o ze netopýr, Na osud myslím svj
A
nelituji,
a na tebe
že jsem vraždila
Bez bázn starce, Ne závra híchu,
jenž byl
otcem mým, hnus
ale vlastní
Mi ukazuje v zvadlé nahosti
.
.
Jen k tob, brate, šla vždy touha má, Po tob myšlenky mé bloudily .
Jak po klávesách ruce hráovy, Neb radost z krásy v sob nesl
jsi,
Jak azur nese zlatý paprsek.
Však otec nenávistný, posupný Mé tlo schvátiti chtl, za ukoj Svým choutkám staeckým a k potup
Té
lásky,
jíž
jsem vzplála pro tebe.
416
.
Mj
.
.
!
chtl v prázdné
život spoutati
Jež v jednotvárnost tak jsou
.
dni,
seveny
Jak v pruty klec, neb v beznadjnost chtl
Mou Jak
touhu po tvé duši uvrhnout
vzn
v hladomornu
.
.
Nechci však na
Již
nj
noc v Petrelle,
myslit, na
Na zkrvácené
lože.
.
.
Ztratila
Jsem vzpomínky jak uschlé listy strom, A jenom jedna bolest vyrstá V mlení všeho jako mrano v tmách: Ze nevidím již tebe, Bernardo .
Však
zítra, zítra
Zas uvidím
jej
.
Pro jeho mládí,
Mu
.
.
.
Srdce, nechvj se
Milost dali
.
.
ale
.
pece v
mu
trest
uril papež, aby pítomen
Byl skonu
mému
.
.
Srdce, zajásej
Až
A
k prahu smrti budu blížit se,
svtlo dne, jenž má být poslední
V mém
život, se bude mísiti
S pedtuchou
V své
stínu noci záhrobní,
zraky ješt pojmu Bernarda,
Bych o
nm
Jak obraz
nesla sen pak po
behu
vky,
nese vody proud.
417
.
.
Co mže
býti
.
vtší rozkoší,
Než v schránu jeho krásy zmnit
A o bledosti Z
tváí stále
se
snít,
nichž antimonem svítí
A
.
oí
lesk,
o kadeích stále blouzniti,
Jež
plají
Když
hoc
zlatem
nás vezli v okovech,
z Petrelly
Lid zmaten
ztemnlým?
nevdl, kdo ženou
z nás,
A ml za mne, krásou oslnn A nhou jeho zrak zdivených A pvabem rt nžných, rudjších jej
Nad
listy
sykomory ovlhlé
.
.
nemá hrzy pro mne mannaja. Pod ostí její klidn hlavu dám, Neb na mne budeš ty zít, Bernardo, A s jménem tvým chci život skoniti Již
A
budeš více
mj
.
.
v ten okamžik,
Než kdybych klesla na tvou nahou hru, Tvou milenkou jsouc Budeš více mj, Než kdybys v prudké touze strhl mne, .
Jak píval
z jara
Mj
.
strhne
.
nmý
mlýn
.
.
Bernardo Já eknu pohledem Ti více nežli vášní bouných slov, !
Víc jedním vzdechem
Než stiskem
s
tebou sblížím se
tl, jež planou žádostí.
418
.
.
.
Mé
bledé elo poznamenal jsi, Sám nevda, tím žhavým incestem, Bys do mé duše skanul trpící
Jak myrha v ránu. Cítím vonný dech Tvých úst, a v zracích jiskí štstí svit.
.
mj život pochmurný, osud zlomil jako kámen pluh. Stín mannaje mi kyne. Nutno jít.
Je dovršen Jejž
Tam svatební mé lože, v nejtmavší Tam podušky jak v erno skabios Má hlava klesne krvácející,
V houš
vlastních
vlas klesne zcuchaných
Jak v peí, potísnné purpurem. Však v oích bude záblesk štstí Jenž nevymizí.
Nebude svta
V
dlít,
onen okamžik
ani života,
Jen jedno bude
:
láska nejistší,
Jež vyprýštila kdysi
tajemn
Ze srdce sestry k bratru vlastnímu Já pro
ni
byla kleta.
.
.
Nesmla
Jsem marné touhy ani vyslovit Však všichni, kdo mnou proto zhrdali, Ze láska má jak jejich nebyla, Se v zapomnní navždy propadnou, Jak do snhu se tratí milníky .
Na
cestách zavátých.
419
.
.
Jen jméno mé,
Te prokleté, se bude ozývat pozdních vk. Jen mé lásky Atomy tla mého pežije, Až v beztvarost se zase rozptýlí
Do
.
Tak
Má
z
pouta
láska
Neb
údv
nebude
místo slabé
Mít bude
sílu
žár
.
osvobozena,
již
zloinem,
vášn pozemské
touhy nadsvtné,
Jež všeho proniknuta poznáním
A
netlesným vzntem živena, Tím bude teprve, ím chtla být V pozemské pouti bludné, nejisté .. Chci zemíti, bych tíhy pozbyla, zachránila na vky.
Snu svého
Neb
cítím: vše, co žila jsem, je smrt,
Za prahem smrti teprv
život jest.
mne rytmy opede A šumem kosmu vnost, zlata tpyt Až budu píti z jiných živých vln
Až
slavnými
Než
ze svtla dne, z
nhož
odcházím,
Až nebude má duše hledati Nieho mimo sebe, v extasi Až vznítí se v sen slavný, veliký, Jak v chorál rozchvjí se varhany, Až v srdce zavru štstí veliké, Jež z
pohled tvých
420
prýští,
Bernardo
-
Pak pistup, brate, k tlu bídnému, Jež zahalené v modrou dykytu, Kol pasu provaz, v kletý vrhnou hrob, A prvn polib je neb v chvíli tu, Co bylo míjivé, je skoneno, :
A
jen,
co
vné
má
být, zstalo.
Týž svt je stále, totéž prokletí, Týž Bh a titíž lidé. Jenom já Jsem mimo všechno. Nezstala jsem A pece budu ve všem. Život, smrt Jsou ve
mn sloueny,
421
má
a láska
Svou vinu petrvala vítzná
.
.
.
HEROID A Píteli za dar
Daleko
Kdy
pvab
rži s
Rodu
ostrova
blouznivých dní
leží,
záhad. Jak chmurný Achilles sníš na pobeží Ostrova rží v dávné Helad. etli jsme v svých duší
Zda myslíš na Patrokla svého Jenž vešel v nicotu, stín na
mládí,
líci
Zda dumná Thetis kadee tvé By ztišila tvé srdce tesknící?
?
hladí,
Ty chtl jsi éter vných boh píti, Však v prázdnotu šlo smrtelné tvé žití, V tmách zmlkal heroických ader vzdech.
Vyhnane
A Jsi
božský, život schvátil's mstiv
jako Hektora kdys pohrdliv
vláel
jej
ped
zraky
422
boh
všech
.
.
.
LORDU WHARTONOVI
FILIPU
la tvé tmavé zraky chvjné Vždy stíhaly svj sen, když znaven jsi zel Svou krásu jinošskou v sklech chladných zrcadel stejné. Uprosted dvoan, jich nudy
Jak lovec plachou
vn
Ped
Ak
mocí ostatních ses nikdy nepokoil lhostejný, jsi mimo vše moh' žít,
sláv
Být pítel Cromwellv a králv Subtilní
dandysmus
favorit.
tvé duši exil stvoil.
Z portrétu van Dycka infante bledé pleti V modravém sametu pod pláštm zlatavým, V tvých zracích pozdrav zím te tajemn se chvti: Vším kolem pohrdat pro vyvolenou
chvíli,
Až v marných touhách svých se samotái schýlí Nad krásu, z dávných dob jež zjevuje se jim.
423
CHATTERTON Pobledlé dít,
jež jsi usmrtilo
Svých osmnáct let s chladnou rozvahou, Rty tvoje neekly, co nitro snilo,
V
hrob vzal
jsi,
básníku,
i
píse svou.
Dal arovné ti rytmy v srdce osud, Když v hudbu nadzemskou byl's ponoen. Tvé oi vzplály, jak by tkvl v nich posud Jas klenby kišfálné, kde bloudil sen.
Vše zašlo navždy touha rozechvlá, I kehkost efeba, vzdor hrdiny, myšlenky, jež mohly trysknout z ela :
I
Jak žhavé blesky
Ze
A
jsi
z
noní
hlubiny.
byl básník, bylo tvojí vinou,
proto zhasili tvých
ader vznt,
Jen jméno zbylo v symbol tch, kdo hynou, A o nichž nikdy nedoví se svt.
Ze jsi byl básník, trpt tob dali, Bez nhy v mdlobách klesat, bez síly, Ze magickými ohni rty tvé hály, Kvt, stíbrem zasnlý, t zlomili.
To drama všech, jimž sen dal chmurné vno, Své elo krásou poranné mít, To drama geni, jimž odepeno, Z
života
prosted druhých 424
koistit.
Básníku,
marn
Bys lásku
T lhostejn Hnus
zpívá v
Jen
klamm
kteí vyhoštn.
jdeš,
jsi
po
ten,
ostatních
Co Db
nmž
bližší
ti
tob ?
pece
prahneš, míjí
.
Pramen, jenž se ítí
modravém
nasloucháš, a duše
nic než
žijí,
den co den.
hloubi skryt v stínu
Ze není
A
tm
k
nalezl ...
?
cítí,
prázdno v nitru tvém.
srdcem tese.
iluse dál
Jen osamlost zbude vždy snm tvým, Noc nikdy nevzejde, jež ukoj nese,
A
jitro
nevzplá
s
lásky poselstvím.
Jen na práh zmaru posíláš své touhy, Rozkladu vanem naped odechnut,
A
žiješ,
nejsa nežli
Jenž na vteinu
atom pouhý,
vností
Vždy mrtev neseš
svoji
byl tknut.
píse v chvní
Jak sarkofág, v nmž pohbil's mládí své, Dni, pohroužené dávno v zapomnní Jak tesy korál, v hloub propadlé.
A
pec' bys radji chtl místo slávy od života jedné duše dar,
Vzít
Jež
tob
blízka, v niž
bys
vlil
sen žhavý
Jak v kadlub zvonovinu, v pevný
425
tvar.
Však samoten
A
jsi,
bloudíš
nevnímáš než vlastních
nmou ader
tiší
vzdech.
Svou píse zpíváš, ale kdo ji slyší ? Tvá inspirace hasne v chladu všech.
A
mlení pak navždy tebe nadje skleslé síly
Žal bez
A když je
básník mrtev
sn
tlo
své.
Jest jedno,
Neb
drtí,
rve.
zabíjí-li
svých smrtí,
slávou zhrdá, kterou krášlit chcete
Kout zapomnný, kde spí v mohyle, Když necítíte zoufalství, jež hnte Genie neznámé, k vám zbloudilé,
Tajemné
cizince, jichž bolest sirá
Se lhostejností vaší
A
v
Kde
jejichž
neztiší,
touhu zprahlost poušt
jejich hlasu
nikdo neslyší.
426
zírá,
NÁHROBEK KEATSV Ikare snu, jenž
kišálov
V mod
nebe chtl Prsvitná, vosková Rozbitá po hladin
Efeb
vzplál,
jsi
vzlétnout indigovou,
jsi
kídla
moe
vzpial,
plovou.
krása nahá, unylá
V tvé písni vzplála v nejzánjším Tvj život závist náhle rozbila, Jejž brousit
Tvou urnu
V
nich,
Jak
A
chtTs
fialek
tpytu.
jak íši z chrysolithu.
mod
obepiala.
duše antická, své kouzlo skryla's,
z lásky
rt nard
pejde-li tu
Jak láska by
Hned
—
asem
jej
voní z lístk jich
mladý Hylas,
v náruí své
usedne, by
vni
427
kvt
jala,
dych'.
.
.
.
!
:
H Ó LD ERLIN
Za jasné plnoci, když
s
Na Dioskur zá
jsi
a snil
Než navždy, básníku,
A
pítelem
údl
se zastel
puzen úzkostí, tmám
šílenství
Tu, Hyperione, tvou ruku pítel
A ekl s úsmvem: „Tvá Zí pouhé hvzdy jen, na
duch tvj chvjný vstíc
šel,
jal
duše okouzlena
žijí
."
dál
.
.
nitrem ohlas šel slov Alabandových
Však jako
Kde Kde
zel
nebi psaná jména,
Však Dioskurové zde v srdcích
Tvým
jsi
stejný,
cizinec
.
.
.
kráel mezi všemi.
jsi
mluviTs o touhách, tam všichni byli nmí, prahl's
po
lásce,
tam chlad
ti
v
tváe
dych'.
Jak speden z paprsk, šel v Heladu tvj sen A bloudil opoždn po olivovém háji .
.
.
Však zklamán vrátil se, neb vše se v prázdnu Kde boha hledal jsi, tam našs trosky jen.
A
tají.
podsvtí. Tam dále hlas tvj zní, chtl by vyítat, že Hades vzal tvé žití Jak A nedal vášn ti, jež nitro žárem nití, Jen stínem pohrobním že zchmuoval tvé dni. šel jsi v
Te slyším
toužebn
V mé srdce, híchu, Svj vtiskni polibek
t
volat v šílenství
vstup,
by horekou se chvlo
na studené
mé elo,
A na nm na vky tvj rudý zážeh 428
tkví!
!
!
! .
Pij, híchu, opojit mne kouzlem vní svých V mé pichyl náruí tu bytost milovanou, Jíž drahé kadee jak temnou ambrou planou, Jež mámí popelem svých oí hedvábných .
A smysly vzplanou mé A
Chlad slávy jako
.
a v požár šlehnou v tmách!
mám-li nesmrtnost zít, jak se
Již nechci toužiti,
.
snoubí,
s žitím
by padl v srdce hloubi sníh, jenž leží v
Pij, híchu, v ohnivý
af
ke
prahorách
.
.
se zanítí
Tvé božstvo všemocné, af sálá záí žhavou V íš mou te, neesti, se vylij horkou šfavou! Tvou krví nejsladší chci bolest zkojiti.
ds prázdna Bez A mne A navždy odlouím od minula A dechem rozkoše mé sny vzkísí v již
netíží
!
se
žalu
tiše
se
Jak barvy zjevují se prismem kišálu
pýše,
!
še
bytí zastít v nach, Jen tebou, híchu, lze do šarlatu, plod nuzný šatí mochyn Jak
Jen tebou života
By
lze
vykoupiti ztrátu,
teba na vky jsme
Pij, Polydeuku mj,
zahynuli v tmách.
dechu tvém se chvít. všechna pání, Já, sklání vtve hynouc Jak araukarie své chci v
Kastor smrtelný, jsem
složil
.
Jen tebou na
chvíli chci štstí pocítit.
429
.
.
.
.
Pro
Však volám nadarmo.
vn
Jak
z
nevrací se sen,
ukryté se stezky vrací náhle ?
Slz nikdo nevidí, sten spoutaly rty zprahlé
Smrt chystá
A
s
temnotou své objetí mi jen
nevím jsem to :
já,
.
.
.
.
.
jenž volám v hluchou tiš?
i Marnost sama mnou te úpí? V noc se ítím. Již
nejsem. Nevím
Neb
všechno,
ím
nic.
jsem
Vše navždy skoneno.
Jen prázdno, prázdno cítím, byl, je dávno mrtvo již. Již klesá v
nepam,
Co snila duše má. Jen Noci kyne brána. Mé tlo stárnoucí, jež šílenství je schrána, Ne nad svým osudem, jen chladem chví se te, Neb zapomnlo
Mu
že nikdy nevzešla
chvíle úkoje, že nicotu jen hostí,
A nese Jak
již,
zmizelé sny v
hvzdy
sob
bez
lítosti
uhaslé noc, navždy odešlá
430
.
.
.
NÁHROBEK AUGUSTA HRABTE PLÁTEN A
Sonet-epigraf ke dni 24. íjna 1896
A vavín zpoždný tvj Neb zapomenutí chce
V
sen
hmí
A kouzlo!
ti
v Syrakusách hrob
flórem ozdobiti,
moe dnes,
sám
tu
jsi,
jak
jak byl
hmí tu z jsi
dávných dob, vždy v svém žití.
Jak labu uštvaná jsi vysílen se vzdal Zápasu s nepízní a s kídly rannými
A
místo azuru
še ustaviné
posléz klidn vzpial. Ty's
V studeném vyhnanství
Jsi nesl
dal
bl
marným všechno zel
snu, který
Stín v dráze bez cíle, se
Své velké touhy
.
zimy.
Jak chladný ledovec své agónie Jsi
.
Osud
Jen nudu neplodnou v dny tvoje
pýchu
hostí.
smutkem bez jména semena
jak nevzrostlá
v úhoru své duše
431
s lhostejností
.
.
.
KAREL HYNEK MACHA Pro pišs, básníku, v své duši plno krás, A komu mla znít tvá píse v této zemi? Jen tupá lhostejnost v tvé mládí vdechla mráz,
Co
vítr
Šeíku
severní hrál
vnmi
drsn
a vlažným
haluzemi.
vzduchem zmdlen,
Chtl's vyžít bytost svou sny jara nejsladšími. Pelude o máji A kolem stín byl jen, !
Kde
.
.
.
bloudil's vyhnanec,
sám
s
myšlenkami svými.
Jak vonné kalichy po vánku, srdce své Jsi touhou naklánl, však posléz zarmoucený,
Ze sotva rozvitý kvt zloba druhých rve, Jsi náhle onml v tmách vných, beze zmny.
Zda vdl's, básníku, až nkdy pohynou Nepátel urážky, že sláva pozdní vzplane Tvé písni zhrzené a jako ssutinou Trs vniká ostružin, že z minulosti vstane?
Rty tvoje mlely, jen v zracích bledl jas. Ty's marnost všude zel a v smutném pohrdání
—
Jsi na to nemyslil, co dá ti píští as, Když v líce propadlá šlo lampy hrobní plání.
Na sníti
o máji, když v
nm
se
zachvje
Jen mlhy chladná še a pítmí zsinavlé, Když stigma nicoty má každá nadje Jak popel kajícník na povraselém
432
ele?
Neb
to zde osud všech, jichž duše rozpíná ttinami pták svou peru v svtel zídla, nad Jak By vzlétli bezmocn, neb dole bažina Vždy eká posléze, by tísnila jim kídla.
Neb
to
zde osud všech, jichž nitro žaly rvou,
výkikem své uleviti touze, hrzách ozvnu by slyšeli jen svou,
Již chtjí
V
skal
Jich vlastní aby hlas jim odpovídal pouze
Neb
to zde
Své
dílo vztyují,
.
.
.
osud všech, kdo v shonu nicotném by nesli všechnu trýze, Kde každá velikost jen urážkou jest všem
A
malost zásluhou,
Na hrob asu
Let
již
ovnuje píze.
tvj, básníku, na chladnou jeho skrýš míjivý psal záblesk pozdní slávy
.
.
.
Však v spánku nmém ty a dojímavém spíš, Jak chtl bys dosníti, co vzal ti osud tmavý. Máj touhy vyzpíval
jsi
v básni tesklivé
Jak šum vrb stíbrných nad zešeelou tní, Pak jako magický kvt zavs nitro své, Kam nedotený sen jsi vložil se vší vní.
Te zraky chmurnými jak mahonií plod Jsi
kouzlem vyhnancm v pouš svta nehostinou,
Jimž v srdci zmateném jak mrana v hloubi vod Se smutek chvje všech, kdo marným steskem hynou
433
U V
HROBU LUDVIKA BAVORSKÉHO CHRÁM MICHALSKÉM V MNICHOV Já tebe nevidím v tvé kráse jinošské, Když v síních zlacených jsi bloudil paláce,
Já tebe vidím dnes, jak stár a zemdlený Jsi
trnu zbaven
A záštím zem, V níž cizinec jsi
byl,
co vela
posmchem
žil,
Tak úkladn se mstíc, Ze vším jsi zhrdal.
A
hanba zasáhla tvé elo pobledlé Svým stínem zchmueným, když jsi byl bez moci A když jsi opuštn své srdce nadarmo Chtl uspat útchou jak dcko kolébkou, Tu nepicházel Z tch nikdo, jež ml's rád, Sám byl jsi s bolestí,
Sám, pohanný.
A sním, že poslední z tvých milc, schoulen jsa U
nohou, Králi
A že jsem
tvých, chci žal
!
Ze tob dávám
klid,
odhodlán
když vše jít
Kde na urážky, Na zradu nejnižší Rty odpovídají Jen tím, že
mlí
.
.
.
434
v
ti
exil za
tvj
tišiti,
vyrvali,
tebou,
Tak smutn zamyšlen, pod klenbou truchlivou Prázdného kostela, nad hrobem snil jsem tvým, Kde zapomenutím a ticha tajemstvím Jsa pokryt, navždy spíš bez slávy královské, Ty,
jejž jen síla
Mé
touhy na
By mohla
chvíli
oživit
Pro bolest
svoji
.
.
.
Zda sen mj, Ludvíku Jak touží liána se o
Mám Pro
tebe vyvolat z
chvíli
má tebe hledati, kmen opíti ? tch hlubin zatuchlých !
setmlou, pro
život, hostící
Jen chimér davy
A
prudké
šílenství,
Jež brázdí srdce
Jak mistral
Mám
k
mé
moe?
tob
pilnouti magií
Odleskem svtelným,
zrak tvých?
jenž prýští sirnat,
Mám jít v tvých kroejích, jichž zanecháváš v tmách Pro dálná století jak lásky znamení duším snivým,
Tm
Jež,
nezrozeny dnes,
Kdys budou na vky Tvou vášní chory?
435
te ožíti
Zda máš
jinochm záhadným
Zítelnic subtilních, jak svtlo kišfálné
By proráželo Zda máš te
V
z nich ožíti,
svým pelem stíbrným ?
suverén nejhrdší,
tajemné íši,
dotený
Parsifal,
Posvátným oštpem, Záící vítz ?
Máš nejtpytnjší sen te míti v diadém, Rty nejkrásnjšími jsa vzýván v extasi? Máš
V
srdcí tepotem, vášní být sledován,
proud tchto magických spojení ponoen,
Máš
Co
žíti
pro
jejich
n,
srdce
ti
Kult rit neznámých
Pinášet bude?
Nadarmo toužím tak Nad slávu, nad lásku
.
.
.
jsi
Ty's navždy
onmlý.
více dosáhl.
Smrt, život, nadje, bolest a zoufalství,
Vše niím pro
Z
celého
tebe, jen jedno zbylo
žití:
Vznešená lhostejnost
Tch, kdo vše vidli, Kdo všechno žili.
436
ti
Nadarmo toužím tak Sám nyní, zcela sám, V chlad seven záhady jak v pouto ledu proud, A v spánku pochmurném zde ležíš nepohnut, .
Sn
dávno uprchlých
Ty, který
.
.
stín šerý hlídaje,
marn
Jak o vosk hoící
Svou duši vznítit chtl's duši druhou
O
Smrt
Z
.
.
z
.
kvtných kalich vždy vstíc
ti
jich fiol ssál jsi jed, a z kaditelnic
dýchala,
všech
Kou modrý halil t v dech dusn morový Tvé mládí osudných, nejkehích paprsk Hynulo spleenem
.
.
.
Labutí zajatých,
V zbyteném
exilu
Jimž zmdlely
šíje.
Jen básník podšen, že nelze prchnouti Z té poušt neplodné, kde všechno drtí
jej,
Než k proudm Lethiným mdlý posléz dospje,
T
volá v soumraku, pro sen, jenž klame Pro srdce prázdné,
Kde
A
triumfuje
lítost
za
zmar
ním,
Co nemá jména
.
.
.
437
jej,
.
KARMELITCE, KLÁŠTEE NA
V
VYSVCENÉ HRADANECH
Se zraky smutnými jak fialek mod zvadlá Kol sebe v posled zíš Pak ve hrob vstupuješ ... v tmu klausury ... Za tebou navždy míž. .
.
.
Kdo's byla, neptám se a nevím, co
Zda
tvého odchodu mi úzkost zbývá v duši
z
Jak
z noci
I
v
kout
stín.
také neptám se, zda víš už, že vše zklame
zde,
Na
kam
unikáš
.
.
.
tebe myslím jen, jak mrtvých vzpomínáme,
Když první
A
kruší,
tíha cizích vin.
Jen
A
t
A
mají stráž.
také neptám se, zda hlas tvj v prázdno vyzní
Ve Na
stálých modlitbách
Jak zásvit
Na
.
.
tebe myslím jen, na zrak tvj, zhaslý v trýzni
hvzdy
v mhách.
tebe myslím jen, zda
zemelo dnes
v noci
Vše, ím se duch tvj chvl, plaché vzpomínky zda držíš ješt mocí
i
Jak
vela
roje
vel
.
.
.
Zda jenom v nicotu chce prázdné Tvj zbiovaný duch, zda svou samotu chceš krásou
i
Jak naplnil
ráj
Bh. 438
cely zíti
naplniti,
padla
.
Zda zrak tvj slábnoucí se k nezenému mstu Pec' ješt zadívá, Zda síla volila neb slabost tuto cestu
Do
hrobu za živa
.
.
.
Je dole ticho te, kde minulost tvá zbyla
V pízraku bez zmny, Nad mostem ada soch Jak
tyi zasmušilá
se
prvod zasnný.
Však
ráno,
ržovost až nebe
Jak v almandinu dech, Tam novým nadjím vstíc
Ty mrtva
v
zfialoví
pjde
život
nový
.
.
tchto zdech,
Sníh bledý ve tváích, jen šeptat budeš slova,
V
nichž askese
Den
za
A dávno Pak
je
mráz,
dnem budeš
bys umírala znova,
žít,
zemela's.
vzpomínky nevejdou v klamu zmizelém
V sn
Posléze
onmíš
Když kaz
ml
Snad budeš
v
kovu svém
svticí, a duch .
s
pukne náhle,
jak zvon, jenž
Se vznese záný, cist Snad jenom odpadneš od Jak
nitro zprahlé
ani
vtve suchý
.
.
.
.
tvj do vnosti
.
list.
439
žití s
lhostejností
.
.
MLENI Píteli, vstupujícímu
Než navždy umlkneš,
V
nicotu
Pod
mníš te,
do kláštera trapist.
mj brate, tebe zdravím: ím lovk k žití lne.
bílým hábitem a škapulíem tmavým
Tajemství osudu ty skrýváš bolestné.
Na Boha
chmurné jeho hnvy, hích v tle odbojném. Síj skláníš pokorn. Tvá ztichlá duše neví, Kdo tvoji druzi jsou, a co je vedlo sem myslíš jen a
Flagelant, mrtvící
.
Než
Až Na
O
kající tvé rty
na
.
.
vky onmí,
smrt se piblíží, tvé lože rozprosteno kíži z popelu pak bude na zemi
brate, v chvíli
Dokoán
oteve,
té,
rci,
až
Bh
aspo
.
.
nebe tpyt
jedno jméno
Zda vykneš, jehož chtl's na
440
ti
.
vky
zapomnít?
EMPIROVÉMU ANDLU NA MALOSTRANSKÉM HBITOV Já nevím, nad jakým se mrtvým skláníš tich, Co nahost tvých tmou hbitova se snží,
úd
vky
kdo zamyšlen zde leží S pohledem upeným do nebes lhostejných, Já nevím, na
Však myslím, že to byl kdos tob podobný, Nyvého pvabu a serafova ela
A
oí
tajemných, v nichž plaše obrážela
Se kídla Chiméry, kdos opojený
V
sny.
ten osud, jenž zde spí, jsem vniknout zatoužil.
Já chtl bych k životu dni vzkísit navždy stmné, srdce poslouchat, mnou náhle probuzené,
A
Hlas vnímat zjemnný za rytmu zašlých
A
chtl bych
nkdo
slyšeti, jak
chvil,
v touhách svých
Byl stejn oklamán, když po rozkoši sáhl,
Jak v nocech bez konce po tob, Smrti! prahl,
Ty uspavako snv
A
nikým neslyšen
Posléze
A
oddan
a vášní zrazených,
jak s
odíkáním svým
jak se stínem stín splýval
potlauje vzdech, v svém nitru trýze skrýval
Jak
dtky
kajícník
pod rouchem žínným
.
.
.
Tak chtl bych mrtvého te vzbudit ze sn tch, By vzpímen pozvedl se na magická slova A hled v zraky mé, svj osud etl znova A svoje bolesti v mých tmavých pohledech. 441
Tak chtl bych vzbuditi též z hrobv ostatních Jich spáe onmlé, by hrzu toho zeli, Jenž marnost zavírá v svj život osamlý Jak aronový kvt stín noci ve svj sníh.
Vy
mrtví dvojnásob, vy bez vášní a vin,
Jichž srdce
Vy
mrtví
nesmla
ped
smrtí,
vzntem, svtem,
vzplát nikdy lásky
marn
již
jste
šli
Jak pejde po vodách bez stopy ptáka
stín,
Jimž nikdy polibkem ret v nachu nevzhoel, Jichž duše výtryskem se lásky nevznítily,
V
mlh
stínu
Až v spánek
Na
vás
šednoucím den ze dne kdo jste žili, klesli jste jak soumrak v snhu bl,
te vzpomínám,
již
Jste hrob jen hloubili, co
v chmurném šílenství
vzdechem ader svých
jiní
rozkoš
žili,
záhubu jen Z kalich smrtících a krví zrosených Již
jste
.
442
.
.
pili
HOEC Mé
srdce, jako
Jak
hoec
samotáský kvt,
blízkost lidských
Jsi opustilo dávno
.
.
píbytk
Odlehlých
.
Skal ela, beze stezek propasti,
Výšiny nepístupné jsou tvá íš
Tam Z
rozvíjíš
koen
Jej živíš
A
sn
.
.
.
marných modrý kvt.
erných melancholie
hokou šávou, pochmurnou.
asem
slyšíš-li, jak
vzdálený
Krok chodce zbloudilého zalehne
Ozvnou
plachou v
Úzkostn chvješ
V
tvoji
se,
by
samotu, cizí
kdos
tvé zraky nepohlédl jako v hloub
Modravých zvonc, lístk bojácných,
Tch kvt, vným
tichem živených,
Jež tesou se jak ústa šepotem Slov, zbylých z minulosti v pamti
.
.
.
A
pece, pece, srdce, také ty Jsi bylo zrozeno, by životem
Jsi roztavilo svoje hlubiny.
Krev tvá
se
mla
Ty's
mlo
rozplameniti
boun
Života rytmem,
plakat,
mlo
kypícím. jsi
se smát,
mlo's lásku cítiti Svt t vypudil nenávidt
Jak druzí
A
Do
.
.
.
chladných výšin, v chladné mlení.
Svou krásu neplodn tam
Nezeno
rozvíjíš,
nikým, kveteš pro sebe
443
.
.
.
.
Pro sebe, srdce
Zíš nebes,
V
nm
!
.
.
V
.
propast azurnou
nedokav
stínu, jenž
hledajíc
by náhle
zjevil
Ze pece nkdo sklání se v tvj Ze s tebou cítí. ..
Nebe
lhostejné
Je mrtvým zrcadlem, a slunce v
Plá jako klenot
A
s
hrzou
ti,
sen,
jas zbytených
nm .
.
hledíš v hloubi, v propasti
Jak bez dna, v ledovce a do snh, ztvrdly v pole osudná Jež
vnem
Zlých jas, bez života
:
víš to, víš,
Ze prázdno všude, mrtvo že je kol, Ze ani pízrak nepijde ti vstíc, By srdce uspal klamnou nadjí... Vdechuješ vnost, noíš do vna Korunu kvtnou, vní dýšící S tak cudnou rozkoší, mdlou vlažností,— A víš, že zvadneš kdys, že nakloní Se vysílen tvj stonek nad propast, Jsa zbaven kvtu, v lhostejnosti všech
Tch
vcí kolem,
A necítí, že
Jim bude stejn
Tvj
které nežijí
agónie tvá cizí,
jako byl
celý život v strmých výšinách...
444
.
Má Mé
sestro, gentiano, symbole vypuzené touhy, v exilu
Jež
žije siré krásy,
A
mlících
chladných výšin,
—
snílek, chýlím se
Nad ametystnou nedotenou hloub Tvých svatých plátk nikdy nelhaly Rty tvé, svou marnost volajíce v dál :
A
závidíce
kvtm
Jež lámou ruce
lidí,
v údolích,
kroeje
Jež ve prach deptají, v
Blesk
bije, jimiž
nž
osudu
zmítá vichice,
Jež krvácejí vlastní bolestí
A
hynou vzlykem ader ranných, Muenky nížin, ve svém kalichu Jež smrt
i
rozkoš nesou zárove
445
.
.
:
vinobraní bolesti
Hlas všech, kdo trpli, Žalm chmurn žalobný
V nm Kde Kde
zní ve
tají,
tmách daleký.
všechna volání, jež zmlkla
když tonou,
z lodí signály,
Jak
hlas, který bolest
ped vky,
ožívají
krutá zoufalost, jež v našich srdcích žila?
vzdechy, slzy jsou, pád v propast, neštstí?
Cas vinobraní tu, všech našich bolestí Se sklize úrodná te náhle piblížila. Byl život Tíž
vinicí,
kde v pipoždné
hrozn zahoklých
modrem
se
dob zatmívá.
Sen náš byl otráven, a trýze palivá Jak v tráv skrytý plaz vždy srdcem sykla v zlob.
Ted Kdy Kdy
naše chvíle
tu,
krpje
jak žhavé
Te v duši svtlo hoem
klesala,
Jež lásky neznala,
A
zrají,
mrtví žijeme, a na éterných rtech
Purpurné
Jež
v níž tvrdé hrozny
Neviditelný se sklání v našich snech,
jako rosu
Jak v
jest, jíž
ohn
plají.
tmu hned
neslo
jitro,
te letí drahou hvzd, te milována jest,
mech své
pd zázrané
slzy vpila v nitro.
se stonky
kvt
vzpialy
Kalich vášnivých, v nichž dímá vní mrak, A mladé radosti jak lan vlhký zrak zadívaly. Se v krásu svta kol te
vdn
446
!
Vítzi nad žitím a jeho klamy, bolem, Kde díve prázdnotou se tml nám celý svt,
My
vzbudili jsme sny, jež spaly tisíc let
Pod barvou, pod vní
a tvarem,
pod symbolem.
Zen našich myšlenek, jež byly umleny, K úrod v myšlenkách hlav píštích dozrála, A lásce, do prázdna jež marn volala, Rty dají odpov, jež dosud nezrozeny. I
když nás od
Osud
chce
bytí
cdervati,
Jak vítr od skály rve ke, jenž vzrostl v Životem popení a z nho vyhnaní,
Tajemným zákonem jsme
s
ní,
celkem pece
spiati.
Když hrozny na podzim dozrály v syrém ase, je, íš na dno vypijme
A šáva trpká
.
.
.
Af život hoký jest, jej v touze dožijme Af smrt jest odchodem, nám návratem bu zase!
My
znova pijdeme
Hlubina
vnosti
:
af
duše vše
vše pro
te ztrácí,
ni zrcadlí,
Z ní vše se vynoí, jak písek propadlý Vždy znova v hodinách se pesýpacích
My
znova pijdeme,
Však
A Se
silní,
slzy,
my
skleslí
pod
bolestí,
jako hlas se vrací ze skály,
v prázdnotu jež srdce stékaly,
vrátí záící jak
hvzdy 447
vrací.
v zraku štstí.
My
znova pijdeme,
jichž život byl
Však kteí vili,
i
A srdce
by
vášnivá,
Vyšlehnou ve varu,
kdys prázdný,
když se osud tml. v tvaru jiných tl,
jejž zhášel
448
dech kdys mrazný.
.
SMYSL MARNOSTI
Má
A
písni, také ty
Ses
dar
chvíle jasu
jsi
krásy slunené.
A
knížecích,
lo visí
Však básník v samot
mla
potápla
tíží
dlel
opojných.
zapomnn
a tich.
Na poli zraje že mn v zlatém klas moi, V nm, tísnn krví mou, mák šarlatový hoí Však jiní sklízeli, v em dozrával mj sen.
Zn marné
vzpomínal jsem sám
zas,
.
.
ochuzen.
Má píse
v nejzazší šla Psychy íši snovou, Se vznesla v nejvyšší dál nebes tyrkysovou, V Gehennu vstoupila a do hlubin... Však život pi tom jak chimérický stín.
vk
cha
Jen pro
Má
mne
haslo vždy, co jiné k jasu vzruší,
duše zela jen vždy štstí cizích duší,
A jarní
vonný van jak rží rozdýchlých Se v ironický hned mi mnil zmaru smích.
Však posléz pochopil jsem údl svj
Zím Jak
na své
kvty
iluse, jež tají
ledové, jež rána zimný dech,
Touh mrtvých vzpomínku, mi Vím,
pro
je
Když pohled
Pro osamlý Na
Smrti
a tiše
v mrazné pýše
nejchudší,
kreslil
na oknech.
kdo po nejvyšším
tesklivý se v
oi druhých
touží,
vhrouží,
jsem jak ostrov strmých stn,
moskou plá
jenž zírá
449
zachmuen.
.
Vím,
V
žiji
pro
svt po
Cist
jiné,
kdo ješt nezrozeni,
mn vstoupí kdys a
budou
moji zvst,
již
Jim neznám, donesu, bych
o vše oloupeni
bžec
z
dávných dob,
klesl zas v
Vím, musím zapomnt, jak bolest v Když na ty vzpomenu, kdo tonou v Daleko od lidí, když vesla zlomená Již pustit musila jich
svj hrob.
nitru hoí,
dn
svých moi,
ruka umdlená.
Vím, chestot vlastních pout že v sluch mi nesmí
Když srdce úzkostná svých bratí Již
slyším
zníti,
bíti,
picházejí už, jichž slyším z hloubi vzdech,
Jak krváceli by
již
naped
v bolestech.
Vím, cizí svtu jsa v dnech vlastních promarnlých, Ze bratrem musím být všech duší osamlých, Být šasten štstím jich a smuten smutkem jich, Jim lásku zpívati v sfér rytmech nadsvtných .
450
.
:
OSTROV VYHNANCU Sem
vnosti v
hlasy z
tm
noci náhle zazní,
bratr sen pro zachvíváš se bázní? brzy odejdeš k nám navždy svoboden.
Jak na mne Je konec zajetí,
zavolal by dávných
Již
Stín šerý ztratí se, jenž duši Ji krása zasype jak stromy
Co
tob
kvt
stíní,
sníh.
spalo v duši tvé, to rozvije se nyní
sn
Jak
tvých modrý
kvt
v pel
plátk mystických.
Sny kouzlí tušení te v hlavách bratr spících, By ráno vyhnanství se lehí zdálo jim. Neslyšíš, okovy jak s loží zmírajících Padají s šelestem te v noci tlumeným? Neslyšíš, rozpiatá jak kídla
V
vzduchem
vlají
tepotu radostném, že k svtlu míí tmou?
Neslyšíš,
po vtru jak plachty napínají
Te lodi pízrané v dál šerou, mrákotnou? Svou marnost necháš I
zde,
tíž
narkotický dech, jímž zpíjel
Dny
pamti tvé ztratí západ kdes odbarvený nach.
exil
zrauje,
a pukají
Af v prázdnu koní
Ty
spáti,
se v snách.
tvého exilu se v
Jak dávných
A
odhozenou, jsi
rty zprahlé,
se tvá cesta daleká,
v touze vytryskneš, jak
Jantarem záícím
z ran
pryskyice náhle
stromu vytéká,
451
.
.
V
kosmickém život
Do svtla vnosti
z
!.
ran pozemského
.!
žití
a spojen se všemi,
vn
Duch osvobozený, ty budeš Co osud odepel ti kdysi na zemi .
míti, .
Spoineš v náruí, jež ped tebou se krylo Jak rží chvjný dech pít budeš rosu úst,
medov, a co zde živoilo, To bude zázrakem te v kráse vné
.
.
Jež sládne
Poj,
rst.
lásko znavených, jak oi, v nichž se tese
spánek ve mdlobách, když noní stín vše Poj, probuzený zrak až znova oteve se, Již
Tvá
uzí
Poj,
lásko zranných,
Bys
ty o štstí sen nyní
i
nejdražší, jak o ní
práv
.
.
v prsou dech se mohla snít z vosku vylévají,
jíž
Jak svíce ve formách se Z bolestí minula píštích
hn
Poj,
snil
.
dn
jsi
lásko hrdinných, jimž zraky plály
svit
chtla
V prameni života svých vášní ztišit žeh A jež jsi u vyschlých se eiš naklánla, Poj k vodám odvným, jež zkojí žíze Poj,
všech.
chvním,
Jak v erné víno když svit jiskry nahází, navždy opoj se všech ret políbením,
Te
Všech duší dotekem
se
rozply v
452
tají,
.
svých
lásko prokletých, jež dychtiv
skryl,
extasí
radost odepena,
Poj, lásko básník, Když v rytmech pro
jiné se plna
V
te
prostoru
vnosti
jíž
smutku chví
navždy rozptýlena,
Zda nkdy vzpomeneš na dávné vyhnanství?
BÁSNICKÉ SPISY JIÍHO KARÁSKA ZE LVOVIC UPRAVIL FRANTIŠEK KOBLIHA PRO Dra OTAKARA ŠTORCHA-MARIENA NAKLADATELE V PRAZE VYTISKL FRANTIŠEK OBZINA VE VYŠKOV NA MORAV
ROKU
1922
EDICE AVENT1NUM
SVAZKY
36, 44, 47, 50,
56
a 60.
v
;
:•> Vv:.y;^ jft-*-V:V^
*£&V^
•"
::í WY£V-'* «
:
c ."•
-^>i.
*.!
^*^
* 4
*
I
:m
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
FROM
THIS
POCKET
•Xfc UNIVERSITY
PG 5038 K4.3A17
1922
OF TORONTO
LIBRARY
Karásek, Jií Josef Básnická spisy Jiího Karáska ze Lvovi
v*
A
