Radostná i hořká Františka Plamínková ukázky
Historickou volbu rozhodla Františka Plamínková Do druhého kola zbývalo deset dnů. Na cestě mezi Mladou Boleslaví a Nymburkem bylo rušno. … Byla tu ještě domácí veličina, Bohumil Matoušek. Františka se nechtěla vystavit riziku, že se druhé kolo obrátí v jeho prospěch. Nekalé praktiky ve Vysokém Mýtě ji poučily. Tehdy starosta od rána svážel k volební urně nejisté voliče v kočáře, též lidi nemocné, nepohyblivé nebo mentálně retardované. Jiní se mu museli písemně nebo čestným slovem zavázat, že ho budou volit. Zajede za Matouškem, promluví s ním. „Kandidát nebyl ve městě i vydala se Plamínková pěšky do vesnice, kde právě, jak jí řekli, Matoušek mluvil. Pršely provazce a nebe splývalo se zemí, bláto lnulo ke kotníkům. Náš volební korteš, elegantní pražská dáma v zeleném raglánu s šedým kastrolkem na hlavě, v obou hrstech dlouhou sukni. Z ramen jí splývá alpská pelerína, na klobouku nízká kápě. Naproti ní přijíždí bryčka. Ano, je v ní kandidát. Uviděl Plamínkovou, zastavil a vystoupil. A teď na silnici dojednávají ústup. Je ke cti kandidátu Matouškovi, že uznal argumenty Plamínkové a ustoupil.“ Nevíme, čím ho přesvědčila. Ovšem o vítězce bylo rozhodnuto již v této deštivé noci!
U Franklina Delona Roosevelta Z Washingtonu se Františka s Albínou přesunuly do New Yorku. Za hlavní stan jim posloužila domácnost rodiny zubního lékaře Karla Motáka, prominentního Čechoameričana, který za oceánem velice uspěl. Jeho žena Libuše narozená již v Americe, za války korespondovala s krajanskými ženskými spolky, bylo jich na sta, a získávala je k finanční pomoci pro vznik republiky. Z její iniciativy po válce ženy pletly čepice, rukavice, svetry a další ošacení dětem v nové republice. Plamínková zaměstnala nejen tuto pohostinnou paní domu, ale také její kuchařku, komornou, šoféra a několik dam, které se kolem její osoby stahovaly a pracovaly pro ni jako hypnotizované. Jedna z nich speciálně pro ni vykrmila husu. O vrchol newyorského pobytu, setkání s bývalým senátorem a budoucím prezidentem Rooseveltem, se zasloužila Carrie C. Cattová. Františku a Albínu doprovázel J. Zeman, původem z Písku: „Zeman nás uvedl do pracovny Rooseveltovy, která byla ve velikém sále, v němž pracovníci byli od sebe odděleni jen skleněnými průhlednými stěnami. U psacího stolu seděl štíhlý krásný muž. Otočil se k nám a Zeman nás vedl až k němu. Roosevelt se vesele smál jako člověk, který je rád na světě a má rád lidi. Stiskl nám ruku. Usadili jsme se proti němu a začal rozhovor. Naslouchala jsem a pozorovala. Ještě nikdy jsem neviděla dvě tak zajímavé, oduševnělé tváře blízko proti sobě, muže a ženu … Oba byli nabití myšlenkami a zájmem. Během temperamentního rozhovoru jako by oboustranné porozumění vzrůstalo crescendo až po závěr, kdy oba doznali, že si oba mají ještě mnoho co
říci. A slíbili se vzájemné přátelství dva státníci, muž a žena. Američan a Evropanka – Češka, dva světoobčané,“ vzpomínala Albína v roce 1947. Skvěle vylíčila atmosféru, ale obsah hovoru se vytratil. I tak jí patří dík za vzpomínku. Řeč na Sorbonně a Eiffelově věži Lidé se těšili na svatodušní svátky, ale s Plamínkovou uháněl rychlík do Paříže na 10. kongres mezinárodní aliance. Začínal 23. května 1926. V přípravách na vystoupení v senátu prosila Albínu: „…dělám řeči pro Paříž. Dnes je budu ve 4 hodiny překládat. Potřebuji do nich Tvé pasáže historické – relaci česko-franc. Snad víš, kde by bylo možné něco o tom sehnat. O čem by to muselo být - hned – jsou svátky, bojím se, že zítra odpůldne (sobota) už bych nic nedostala. Proto Tě prosím, abys mi naškrtla honem, ale hodně věcí, relací československo-francouzských, a abys mi to ráno … poslala po někom. A jakou event. knížku s sebou vzít. Jedu už v pondělí v 10 hod. dopol. Budeš-li cokoliv potřebovat, bude klíč u Štefanové (která sem sice nechodí,ale klíč má). Nevěděla jsem, zda bys přišla do senátu na 1. řeč – neinteresovala ses - zda budu mluvit …“ Odjela s Annou Červenou, učitelkou školy pro ženská povolání. Ve vagonu třetí třídy klimbaly, v Paříži vyhledaly jednoduchý penzion YWCA, jezdily metrem, stravovaly se v levných restauracích a na pokoji pracovaly do pozdních hodin při svíčce, neboť žárovka směla svítit jen do devíti. Přes den za laskavé pomoci dvou Češek usazených v Paříži sbíraly zprávy ze všech komisí. Někdy večer stihly raut, ale výlety vynechávaly. Plamínková byla vždycky ke svým kolegyním pozorná, což pocítila i Anna Červená. Objednala si porci králíka, jenže byl obložen cibulí, a tu nerada. Františka si s ní talíř bez váhání vyměnila. Kongres byl zahájen ve velkém amfiteátru Sorbonny. Dostavil se francouzský prezident a několik ministrů. Ministr Beneš v písemném pozdravu označil feminismus za pokrokové hnutí s humanistickým cílem. Františka poprvé zažila, jakou váhu má oslovení „paní senátorko!“ Šla k řečnickému pultu za bouřlivého jásotu. Tleskaly jí mladé Evropanky v mikádu, Islanďanky v kroji se zlatým pasem, indická básnířka ve žlutém hedvábí, Japonky ve fialovém kimonu či Syřanky v bílých tropických oděvech. V jedné malé zemi dosáhly ženy vítězství. Jejich setkávání nejsou tedy marná. Francouzští prominenti asi tak nadšení nebyli. … Holanďanky a Rumunky přiznaly, že v mnoha věcech je pro ně Francie vzorem, ale s faktem, že jejich otcové opisovali od Napoleona Bonaparte, nemohou se smířit. Ženy mají v manželství absolutního pána místo partnera. Francouzka Maria Véroneová, advokátka u apelačního dvora, přisoudila starému občanskému zákoníku dobré stránky vzhledem k statkům a smlouvám, souhlasila však s předřečnicemi, že jiné paragrafy vdanou ženu ponižují a znevýhodňují. Jen svobodné ženě dávají tatáž práva jako muži, jen ta může dosáhnout hmotné, morální a zákonné samostatnosti. Bohužel posvátné „ano“ ji řadí mezi nezletilce, blázny a trestance. Františka si s dámami v sále notovala. Stejný zákon dosud platil v Československu, ačkoliv ho přijal František I. blahé paměti, necelé dva roky poté, co svou dceru Marii Luisu dal Napoleonovi za choť. Hovořilo se také o volebním právu. Při odchodu ze senátu usměvaví poslanci rozdávali ženám galantně květiny. Praví Francouzi. „Pánové, podáváte nám kvítí, kdypak podáte volební právo svým ženám?“ zeptala se Plamínková. Nebylo divu, že cizinky často říkaly:
„Plamínkovou vám závidíme.“ Nebála se říct, co si myslí. Pronesla to s úsměvem, zdvořile, každý z ní cítil velkou sílu a charisma. To se nedá naučit, s tím se prostě narodila. „Pro mne stala se ihned typem feministky – ovšem, že nikoli, toť se rozumí – onou „furií,“ jak si ji představují antifeministé – ale ženou vědomou své zodpovědnosti vůči svému pohlaví, své vlasti a lidstvu, s důkladným vzděláním a praktickou zkušeností života, entusiasmem a idealismem…“ napsala Holanďanka Bompasová.
Čechoameričanky ve staré vlasti Maratón Plamínkové pokračoval. Ráno 10. června stála v Děčíně na nádraží, aby uvítala dvě stě osmdesát Čechoameričanek. Zájezd zorganizovala Jednota českých dam v Americe. Na Wilsonově nádraží jim šli vstříc Alice Masaryková a ministr zahraničí Edvard Beneš s bratrem Vojtou. Děkovali za finanční a morální podporu v roce 1918, kdy se rozhodovalo o národní samostatnosti. Sokolové, legionáři a krojované dívky mávali československými a americkými vlaječkami, hrála vojenská hudba. Jásavý průvod se ubíral Václavským náměstím a Národní třídou na Slovanský ostrov. Přistavené kočáry starší dámy nepoužily, pochodovaly s davem. Vesele do nich naskákaly děti. Návštěva předčila vše, co Plamínková dosud organizovala. Klub, rada a ústřední spolek byly v pohotovosti. Výlety parníkem, výstava výtvarných umělkyň, prohlídka domu U Halánků, muzea, Národní divadlo, Masarykovy domovy, Jedličkův ústav, Americká domovina, Macocha … Vzruch, srdečné stisky rukou, dojetí ze setkání po letech. … Měsíc společného programu zakončily Čechoameričanky večeří ve středu 6. července v paláci Žofín. Pojaly ji čistě americky. Shromáždily se ve Velkém sále, pak otevřely dveře a nechaly vstoupit českou delegaci, kterou si v předsálí samy seřadily. V čele kráčela překvapená Františka Plamínková. Neměla tušení, co ji čeká. Za ní Alice Masaryková, Edvard Beneš a další. Vešla, dámy u stolů povstaly, tleskaly a hlasitě zdravily. Jako uznání za organizaci zájezdu převzala Plamínková sedmiramenný křišťálový svícen. Dojatá je ujistila, že na všechno nebyla sama, našla ochotné pomocnice. Znovu jim děkovala za práci během války a za pohostinnost před dvěma lety.
Šaty zkoušela v pilné práci V Praze bylo tak čtyři pět velkých módních salonů. Jen jednou se dopřála náročný model: černé šaty s mírnou vlečkou, s květovanými rukávy a růžovým květem u krku. Slušely jí. K šatům měla dvoje rukávy, nebo si místo nich mohla přes ramena přehodit štolu z nejlepšího materiálu. Zaplatila čtyři tisíce korun. Největší sumu, kterou kdy svému zevnějšku obětovala. Jinak jí stačila dámská krejčová. Při pohledu do zrcadla dokázala být sebeironická, ale oblečení ostatních brala vážně: „Vám to, paní doktorko, dnes nějak sluší; vidím ráda dobře oblečené ženy,“ nezapomněla pochválit. Sama nezůstávala pozadu. Spolupracovnicím, které svou velitelku obklopovaly na kongresech a konferencích, dělalo ovšem dobře, že se mezi cizinkami znamenitě vyjímá, nejen rozhledem a jazykově, nýbrž také vkusným oděvem. Vzbuzovala respekt svou junonskou postavou. Byla plnoštíhlá, vyšší a elegantní. Na všech fotografiích stojí nebo sedí vzpřímeně, s charakteristicky vystrčenou bradou, která svědčila o její rozhodnosti a odhodlanosti, jak by řekli znalci neverbální komunikace. Už před válkou,
kdy reprezentovala pouze ženský klub nebo volební výbor, dbala na svůj zevnějšek. Tím spíš v době, kdy se o ní mluvilo jako o vyslankyni pro všechny státy. V létě si vzala na sebe i bílou, ale většinou nosila šaty v tmavších odstínech. Vždy z lehkých splývavých látek, vlny či hedvábí. Vše jednoduché, hladké, bez ozdob, ve francouzském stylu. Mládí dvacátých let volilo sukně ke kolenům, ona ve svých letech zůstala u seriózní tříčtvrteční délky. Základ tvořil princesový střih a dlouhé rukávy. Vertikální členění opticky zeštíhlovalo. Pokud si dala ušít přestřižené šaty, pak dělené až v sedu a pokračovaly mírným řasením či plisováním. Na fotografiích ji lze zahlédnout také v kostýmkových šatech s delším volným kabátkem. Barevně kombinovala tón v tónu, nanejvýš s bílou. Ráda nosila dlouhou šálku, bílou nebo v barvě šatů. Zkoušku spojovala zpravidla s obědem, anebo švadlenu pozvala k sobě a při nudném otáčení kolem své osy diktovala do stroje. Jednoduchý šperk, hladké lodičky, někdy s přezkou. Když přišla od modistky a klobouk se jí nelíbil, vlastníma rukama ho zformovala do zcela odlišné fazony. Hodily se jí zkušenosti z pokračovací školy pro modistky, kde před válkou vyučovala. Rtěnku a lak na nehty vynechávala a tuhle kosmetiku neviděla ráda ani u jiných. Pohybovala se lehkým krokem, svěže, leč energicky. Proč má mít některá osoba víc práv než druhá? Zasedání Společnosti národů v roce 1935 mělo na programu dva body o ženách: státní příslušnost vdané ženy a právní postavení ženy v rodině a společnosti. O první otázce se jednalo od roku 1930, druhá byla mladší a v Ženevě o ní Plamínková mluvila 17. září 1935. Mítink pořádal Výbor mezinárodních ženských organizací. „Moje teze zní – rovnost práva pro obě pohlaví. To znamená rovnost týkající se vzdělání, práce, funkcí ve veřejném životě, rovná práva matky a otce vůči dětem a stejná možnost disponovat majetkem - jedním slovem: rovnost práv ve všech sférách veřejného a soukromého života! To je radikální, říkají jedni. To je zcela přirozené, říkáme my, ženy, stejně jako opravdoví demokraté a jednoduše – jako každý dobrý člověk. Opravdu: to je zcela přirozené! Obraťme otázku: Proč některá osoba má mít více základních práv než druhá? Protože je fyzicky silnější? Protože je bohatší? Inteligentnější? Vzdělanější? Protože má moc ve svých rukou? Všechny tyto přednosti ji činí schopnější aplikovat práva ve svůj prospěch. Proč tedy má mít více práv než osoba, která je od přírody méně zvýhodněna nebo je oslabena nedokonalostí organizace společnosti? To je naše otázka žen! Ten, kdo je hoden svobody, respektuje svobodu každého, říká náš básník. Buďte tedy ujištěni, mají přátelé: Ten, kdo nechce uznat rovná práva ženám, není demokrat, ani on sám není hoden svých práv a svobody. A též není schopen je využívat k svému prospěchu, ani k prospěchu ostatních, všech. Ženy si ne zcela uvědomují, že jsou rovnocenné, že jsou hodny zasedat u stejného stolu jako muži. Ony rezignují, dávají přednost jakémusi smíru v rodině, ve společnosti, obávají se ironie, projevu falešného zdání… ženy svolují, aby byly dávány stranou…
Jediným prostředkem pro zlepšení situace je naučit ženy, že všechny jejich každodenní starosti, jejich péče o rodinu, jejich horoucí přání míru, jsou bez pevného podkladu, jestliže nemají absolutně stejný vliv na lidi v řízení záležitostí veřejného života, což vytváří pro nás všechny rámec našeho každodenního života. Avšak pro dosažení tohoto cíle musejí mít ženy stejné možnosti se vzdělávat, získávat zkušenosti v odpovědné práci, mít plnou odpovědnost pro ně a pro jejich děti atd. atd., což znamená: rovná práva jako muži a jejich plnou aplikaci. Zburcovat ženy v tom nejlepším smyslu slova: probudit jejich smysl odpovědnosti! To je cesta k jejich svobodě! Co se mne týče, praktikuji tento revoluční duch v celé své práci.“ Ženám chybí možnost soustředit se Zaměstnaných žen přibývalo. Funkce hospodyně přestávala mít tolik uctívaný zvuk jako před desítkami let. Časopis Žena a domov vypsal anketu a požádal deset známých žen, mezi nimi Františku Plamínkovou, o názor, jakou úlohu má hospodyně v současnosti. Na otázku, v čem jsou úkoly ženy jiné než kdysi, Plamínková odpověděla, že žena má stejnou úlohu v rodině jako celé věky, ale je tu nový úkol pro muže, spolupůsobit. Žena by měla domácnost lehce řídit za pomoci techniky, s úsporou sil, neotročit, neuzavírat se do čtyř stěn kuchyně. Druhá otázka se týkala atmosféry domova. Plamínková akceptovala, že rodinné prostředí má pro moderního člověka, ženu i muže, daleko důležitější význam než kdysi, protože hon života a boj o chléb více rozčiluje a vyčerpává tělesné i duševně a zanechává horší důsledky pro zdraví. Ale je omyl se domnívat, že přívětivé rodinné ovzduší má vytvářet jen žena, nebo především žena, že muž tuto povinnost nemá. Musí je vytvářet, čistě a upřímně, oba. Může být život ženin zcela naplněn prací a úkoly v rodině? Pokud má žena nadání jiného směru, nutno jí umožnit, aby domácnost zastala placená síla. Taková žena ale nesmí trpět předsudkem, že jen síla neplacená odvede domácí práci dokonale. Proto je nutno domácí práce uznat za práce odborné a dát příležitost námezdným silám, aby k ní získali odbornou přípravu. Společnost tuto práci musí povýšit a uznat jako odbornou práci vysoké mravní i ekonomické ceny a domácnosti ji musí podle toho hodnotit včetně pojištění každé hospodyně, matky nebo najaté síly. Na ni závisí spokojenost a zdravý vývoj osobní i celé rodiny. Na čtvrtou otázku, zda si myslí, že domov veřejně nebo výdělečně činné ženy může uspokojit členy její rodiny ve všech ohledech, odpověděla: „Hospodyňská práce ženina je nejhlubší tůň, kde se potápí síla milionů žen, aby nikdy víc se světu nezjevila. Že není ženských geniů, ženských tvůrců v umění, vědě a jinde v poměru k počtu žen, které se vůbec mohly věnovat ať vědě, ať umění, je zaviněno nemožností ženy se soustřediti, protože na její denní,neodbytné a drobné péči hospodyně závisí spokojenost její rodiny, ale i její vlastní… nic není dáno zadarmo. Ten krb platí ženy svou roztříštěností vnitřní nebo aspoň velikým snížením svých možností soustředění. Byla by jiná otázka, vymykající se dnešní anketě, zda by ono úplné soustředění na jinou než domácí práci znamenalo pro ženu štěstí, zda dnešní způsob hospodářství nemůže býti změněn, aby nebyl žernovem na hrdle mnohé ženy, jejího vývoje, talentu, zdraví… Kdo zkusil vésti domácnost a nemohl věnovati své fysické síly nebo
čas těmto úkonům, bude se mnou souhlasiti, že je to jeden z nejtěžších problémů, který nám bere klid a který není nikdy rozřešen. Jsem přesvědčena, že tento problém je ústředním problémem vnitřní svobody ženy zaměstnané v domácnosti. Neřešil se dosud dostatečně, právě proto, že to byla práce „jen ženská,“ její obětí byla jen žena. Ženy samy pak považovaly za svoji ctnost, jestliže se obětovaly. Proto se nesnažily dostatečně o moderní zmožení tohoto problému.“
Pilný redaktor Werner V klubu a v radě se Plamínková snažila být nenápadná, aby radu neohrozila. Nebezpečí přišlo odjinud. Po svém jmenování ministrem školství svolal Emanuel Moravec tiskovou konferenci. Nabádal novináře k rozhodnému boji s temnými a zaostalými silami, které škodí národu. Nepůjde to lehce, nepřítel je velmi chytrý a zarytý. Jeho naléhavou řeč si vzal k srdci redaktor Poledního listu Karel Werner. Na doklad své loajálnosti si vyhlédl sólokapra: Františku Plamínkovou. Dne 6. února, den poté, co si Františka připomněla šedesáté sedmé narozeniny, ve svém ultrapravicovém bulváru dal k dobru sloupek Hradu sloužila ráda Ženská národní rada. Pěkně se mu to rýmovalo. V podtitulku se nabídl, že když si předsedkyně neví rady, rád jí poradí. „Bude nám někdo vykládat, že ženské nedovedou mlčet. Známe ženy, které mlčí už tři roky.“ Po několika urážlivých odstavcích na adresu neárijce Jaroslava Stránského se zaměřil na předsedkyni Ženské národní rady, aniž ji jmenoval. „Podívejte se, milostivá paní senátorko (dáváte si tak přece dosud říkat, či ne?). Známé osobnosti bývalého režimu, které dosud vykonávají významné veřejné funkce a na těchto místech mlčí, jsou nežádoucí. Mlčení takových odpovědných funkcionářů se pak vykládá jako tichá demonstrace, jako odpor proti novému vývoji a jako pasivní resistence. Takové osobnosti jsou překážkou na cestě národa k nové budoucnosti a způsobují svou tichou demonstrací víc škody, než myslíte. Není ovšem námitek proti tomu, aby se takové osobnosti uchýlily do soukromí a postoupily svá místa lidem mladším, schopnějším a pro nové poměry vhodnějším. Jsme přece lidští a v takových případech přejeme těmto lidem spokojené stáří a klidný odpočinek.“ Werner předsedkyni ujistil, že to, co píše, neplatí jen o ní, ale také o mnoha mužích, kteří rovněž stojí na významných pozicích a mlčí. „Jenomže, znáte naše české poměry. Kdybych toto napsal o nějakém muži, hned se řekne, že se asi cpu na jeho místo. A toto obvinění je při každém usilování o očistu našeho veřejného života osobně nepříjemné. To chápete. Nikdo mne však jistě nebude vinit, že se chci stát předsedkyní Ženské národní rady. Proto jsem si vybral právě Vás, jako exemplární příklad, který platí také na všecky ostatní naše mlčící sfingy na odpovědných místech, ať jsou to ženy, nebo muži.“ … Plamínková Wernera vyhledala v redakci. Divila se, že neví, co rada podniká. Brzy jí vyjde knížka Šťastné dítě. Pořádá kurzy pro pomocnice v domácnosti, literární a výchovné přednášky. To je málo? Co nedělá, je politika. Národní souručenství si ji u žen nepřeje, to by měl vědět. Redaktor opáčil, že politika je také sběr starého šatstva, potlačování šeptandy či sbírky na Německý Červený kříž. To jí uniklo, noviny nečte, odpověděla Plamínková a apelovala na redaktora, aby od podobného psaní upustil, neboť jeho vinou by mohla být rada rozpuštěna. Můžete ji svým odchodem zachránit, odvětil pohotově Werner a požádal ji, aby učinila prohlášení loajality za sebe i za
radu. Odmítla. Nepřistoupila na kompromis ani poté, co ji ke vstupu přemlouval Emanuel Moravec.
„Byla jsem popravena bez soudu!“ Po katastrofě Lidic v noci na středu 10. června 1942 si odpoledne udělala malou pěší túru z Mokropes do Dobřichovic. Dorazila svěží a zdaná. „Nejsi unavená?“ zeptala se Albína. „Ani nevím, že jsem šla,“ odpověděla. „Měla jsem o tebe hroznou úzkost, bála jsem se podívat do novin, nejsi-li mezi zastřelenými.“ Františka klidně: „No a vidíš, jsem tu.“ Bezstarostně prohodila, že čeká, brzo-li pro ni přijdou. Na obličeji jí vyrazily rudé skvrny a tvář ztvrdla. Něco takového u ní Albína neznala. Za chvíli bylo vše při starém. Prohlížely si růže a hovořily o její mladé škole v klubu, kterou organizovala Ženská národní rada a Sdružení učitelek. Druhý den u branky zastavili příslušníci gestapa. Nahrnuli se do domu. Prohrabali skříně a stoly, vyhrožovali. Nastupte do auta! Druhý den se v radě rozneslo: Plamínkovou sebrali! Sekretářka věděla jen to, co jí zatelefonovala Marie Vinklářová. Františku včera v pět hodin odpoledne odvedli. Kam? Nemá ponětí. Nejdřív Pečkárna, v osm večer pankrácká cela. Moravcův tlak na Ženskou národní radu, aby se rozešla, byl nesnesitelný, ale věřila, že spolupracovnice nepodlehnou. O její zatčení se měl zasloužit právě Emanuel Moravec a také Lina Heydrichová. „Hned jak vešla, představila se nám a žádala o kousek volného místa na poličce. Pak vyndala několik krajíčků chleba a kousek masa a vše nám rozdala. Když jsme se zdráhaly to přijmout, ujišťovala nás, že jde přímo z domu, že je syta, kdežto my jsme tu již dlouho. Když jsem se jí představila, objala mě a řekla: Mám radost, že jsem přišla zrovna k tobě na celu. Nato jsem se jí ptala, proč ji vzali, když ji nechali tak dlouho na svobodě. Řekla, že neví, myslí však, že to souvisí s její návštěvou v rodině jistého popraveného továrníka na Balabence v Libni…“ vzpomínala lékařka Zdenka Nedvědová-Nejedlá. Rozmlouvaly o politické situaci. Františka jí vyprávěla o svém zatčení v září 1939. Tentokrát mně popraví, tvrdila. „Až tě propustí, vyhledej mé spolupracovnice a vyřiď jim, aby pracovaly na společném díle dál, že lituji, že už nedodělám to, co jsem si předsevzala.“ Hovořila o ženské radě, co vše od založení vykonala, a litovala, že se nedočká svobody. Vzpomínala na sestru. Jen aby ji Němci nepřipravili o všechen majetek. Sedla se vedle Anny Zieglosserové. Dvě feministky. Táhly to spolu od začátku století. Jedna na špici ženského hnutí, druhá v Ženském obzoru, který je zachycoval jako nejlepší kronika. Za tři dny vrchní dozorkyně zavolala: připravte se na transport! „Vidíš, jak pospíchají, aby to se mnou skoncovali. Vyřiď všem, že jsem byla popravena bez výslechu a soudu!“ Toho 14. června z nádvoří pankrácké věznice vyjel přeplněný autobus s Františkou Plamínkovou, Annou Zieglosserovou, univerzitním profesorem Josefem Pátou, generálem Ludvíkem Krejčím, Františkem Bořkem-Dohalským, jeho bratrem Antonínem a jinými. Když v Kobylisích nedostali povel k výstupu, Plamínková poznamenala, že unikli osudu.
