PSYCHOLOGIE = moderní, společenské, empirické vědy; vědy historické – obracejí se do své vlastní historie; platnost jejich zákonů je pravděpodobná. „Vědy přírodní se složitými postupy snaží dobrat relativně jednoduchého a dlouhodobě platného řešení; společenské vědy se snaží věci neustále prověřovat a komplikovat – např. ,věčné otázky‘“ Vyčleňují se z filosofie, jako reakce na vznik moderní společnosti V polovině 19. století se objevuje proud moderního, racionálního myšlení; projevuje se snaha opustit abstraktní, teoretické spekulování a více se věnovat konkrétnímu, empirickému zkoumání→ POZITIVISMUS – důraz na vědeckost, fakta, empirii, pozorování, experimentální a srovnávací způsob. Pokusy o reflexi problémů moderního člověka. Cíl vědeckého poznání = popsat, vysvětlit, porozumět (=pochopit systém, analyzovat jej) Usilují o propojení funkce poznávací a praktické (ideologická, terapeutická); přispívají ke kultivaci člověka, rozvíjejí jeho potenciál. Thomasův teorém – lidé se chovají podle svých představ o světě R. K. Merton – lidé jednají jako aktivní subjekt Aristoteles – člověk=bytost společenská (zoón politicon), b. mluvící, myslící (z. logon echon) Psychologie – předmětem vědy je jedinec, analýza osobnosti, struktura osobnosti, dynamika psychických jevů, interpersonální vztahy z pohledu individua Sociologie – předmětem vědy procesy, probíhající v sociálních systémech, sociální jednání (jednání jedince v rámci společnosti), společenské vztahy, sociální skupiny Sociální psychologie – na pomezí mezi psychologií a sociologií
PSYCHOLOGIE - Chce porozumět prožívání, chování a jednání lidí, předvídat je a pomoci působit na ně. Usiluje o poznání a porozumění. lidská psychika ( × duše – teologie) zahrnuje prožívání (subjektivní), chování (projevy lidské psychiky) a jednání (směřuje k určitému cíli).
Psychologické disciplíny 1.) Obory základní (teoretické) Obecná psychologie – zkoumá obecně platné zákonitosti psychického dění , odhlíží od rozdílů mezi lidmi a zajímá se o to, co je společné všem. Psychologie osobnosti – zabývá se jedincem, vysvětluje podobnosti a odlišnosti mezi lidmi. Sociální psychologie - věnuje se sociální determinaci jedince a sociálnímu chování lidí , působení malých a velkých sociálních skupin na člověka
Vývojová psychologie – zabývá se změnami psychiky člověka v čase (zoopsychologie, historická psychologie, ontogenetická psychologie). Psychopatologie, Srovnávací psychologie, Psycholingvistika 2.) Obory aplikované (praktické) – dělí se podle oblastí praxe, ke kterým se vztahují Klinická psychologie – řeší otázky diagnostiky, terapie i prevence duševních chorob a poruch Pedagogická psychologie – zabývá se aspekty rozvíjení člověka, řeší otázky výchovy a vzdělání Psychologie práce – zkoumá vnitřní i vnější podmínky pracovního procesu Forenzní psychologie – zabývá se chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem
Psychologické směry Experimentální psychologie – W.Wundt, E. H. Weber, G. T. Fechner. H. Ebbinghause důraz na bezprostřední zkušenost, její analýza na psychické elementy, určení spojení mezi nimi, vztah mezi drážděním smyslových orgánů fyzikálními podněty a zkušeností (pocity, prožitky), které následují Behaviorismus – J.B. Watson, I.P.Pavlov, E.Ch. Tolman, B.F. Skinner zkoumá chování člověka, jeho vnější projevy, S-R schéma (podnět-stimul→reakceresponse); chování = sled naučených odpovědí, prožívání = černá schránka Tvarová psychologie (gestaltismus) (něm. Gestalt – tvar) – W.Köhler, K.Lewin psychologie celku: „celek je víc než suma částí“ Kognitivní psychologie - modelování psychických procesů Hlubinná psychologie – psychoanalýza - S. Freud, C.G.Jung, A. Adler, E.From lidské projevy=souhra vědomých a nevědomých procesů, význam nevědomí, sexuality Rozdělení duše na: ID (podvědomí) – EGO (vědomí) – SUPEREGO (svědomí) Humanistická psychologie – A.H.Maslow, C.R.Rogers, V.E.Frankl stojí mezi behaviorismem a psychoanalýzou; orientuje se na seberealizaci člověka; člověk = aktivní tvůrce své existence, důraz na prožívání životních situací, sebevnímání, sebeprožívání
Osobnost Formování a vývoj osobnosti je ovlivněn dědičností, prostředím i vlastní aktivitou. Realizuje se zráním (vnitřní biologičtí činitelé) a učením (souvisí s interakcí jedince a prostředí) → vývoj člověka je ovlivněn působením biologických, psychologických a sociálních faktorů. Periodizace vývoje jedince: (ontogenetická psychologie) DĚTSTVÍ – DOSPÍVÁNÍ - DOSPĚLOST 1.) prenatální období – (početí →narození), zajištění některých psychických funkcí a reakcí 2.) novorozenecké období – ( →1 měsíc), kontakt s matkou 3.) kojenecké období – (→1 rok), rychlý rozvoj, formování sociálních vztahů 4.) batolecí období – (→3 let), jemná motorika, komunikace, odpoutávání se od matky 5.) předškolní věk – (→vstup do školy), kooperativa, konstruktivita, formace svědomí 6.) mladší školní věk (→12 let), počátky pohlavního dospívání, rozvoj myšlení, sociálních vztahů, sebepojetí, sebehodnocení 7.) pubescence (→15 let), biologické, psychologické, sociologické změny
8.) adolescence (→22 let), osamostatňování, rozvoj sexuality, volba povolání 9.) časná a střední dospělost (→45 let), realizace pracovní činností 10.) pozdní dospělost (→65 let), změna profesních vztahů, vrcholný profesní vývoj 11.) stáří – senium (→smrt), změna osobnostních rysů – rozklad osobnosti
Struktura osobnosti – rozlišujeme schopnosti, rysy, temperament a charakter 1.) schopnosti – jsou to psychické vlastnosti, které umožňují člověku naučit se určitým činnostem a vykonávat je; schopnost ↔ činnost - vybíjí se z vloh (=biologický, vrozený předpoklad pro utváření schopností) - za příznivých podmínek se z vloh může vyvinout nadání, talent, genialita (soubory dobře rozvinutých schopností), dovednosti – speciálnější, než schopnosti, rychlejší osvojení a.) intelektové schopnosti = soubor schopností sloužících k poznávání a řešení problémů, učit se a používat naučené b.) tvořivost – kreativita = předpoklady pro tvůrčí činnost a tvořivé řešení problémů 2.) rysy – jsou to psychické vlastnosti, které se projevují určitým způsobem prožívání, chování, jednání (např.: extroverze × introverze, dominace × submise,…) 3.) temperament – je to soustava psychických vlastností, které se projevují způsobem reagování, chování a prožívání člověka, zejména při citových procesech typy temperamentu: flegmatik, sangvinik, cholerik, melancholik 4.) charakter – je to soubor vlastností osobnosti, který umožňuje kontrolu a řízení jednání člověka podle společenských a morálních požadavků osobnost →biologické vlohy →sociální vlohy →psychologické →poznání pomocí činností (hra, učení, práce, zájmové činnosti) →psychické vlastnosti →schopnosti →senzomotorické →intelektuální→inteligence →kreativita →rysy →temperament →charakter
Lidská činnost - v lidských činnostech probíhá vzájemné působení člověka a prostředí; základní druhy jsou: hra – obsahem hry je radost z ní samotné , jejím prostřednictvím se dítě učí zvládat různé dovednosti, získávat informace učení – poznávání světa, osvojování vědomostí, získávání zkušeností práce – přispívá k uspokojování potřeb, k dosahování společných cílů zájmové činnosti – relaxační, zábavná funkce, formují člověka
učení -získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Naučené je opakem vrozeného. Výsledkem učení je každá změna chování, prožívání, která má trvalejší charakter. -rozlišujeme 4 druhy lidského učení: 1.) učení poznatkům – osvojování vědomostí a informací 2.) senzomotorické učení (smyslově pohybové) – rozvíjí senzomotorické dovednosti
3.) učení intelektovým schopnostem – učení se metodám řešení problémů, rozvíjí myšlenkové procesy a intelekt 4.) sociální učení – člověk se učí žít mezi lidmi, začlenit se do společnosti - výsledky lidského učení vědomosti – soustavy představ a pojmů, které si člověk osvojuje dovednosti – dílčí psychické předpoklady pro vykonávání určité činnosti -senzomotorické, intelektové, sociální návyky a postoje – dílčí psychické předpoklady, které pobízejí člověka v určité situaci k určitému chování Výsledky učení závisejí na postupu při učení – na metodě učení, výsledcích učení předchozího, na motivaci , na rysech a vlastnostech jedince a na vnějších podmínkách. Chyby přispívají ke správnému osvojování činností. Odměny a tresty.
Motivace -souhrn činitelů, který jedince podněcuje, podporuje, aktivizuje, nebo naopak utlumuje a brzdí - potřeby – jsou to základní motivační síly, jsou hierarchizovány - zájmy – jsou to motivy získané, vyjadřují jedincův vztah k činnosti - návyky – získané motivy, reakce na podněty - perspektivy a cíle – (strategické=dlouhodobé; taktické=krátkodobé); postupné cíle - hodnoty – vyjadřují, čemu dáváme přednost; individuálně hierarchizované - postoje - specificky získané, dávají impuls k určitému chování či jednání - emoce – hodnotí objekty poznávání a činnost
Člověk v náročné životní situaci Stres – tlak způsobující vnitřní napětí, je spojen se zvýšenými nároky na člověka Frustrace – stav, vyvolaný působením překážek na cestě k cíli (deprivace – odcizení – nedostatek podnětů, kladných citů). Agrese – způsob reakce na zátěž; násilí, slovní napadání, nadávky, výhružky, urážky, ironie. Únik – izolace, vyhýbání se povinnostem či nepříjemnostem, únik do nemoci, vzdorovitost
Duševní zdraví a duševní poruchy Duševní zdraví – souvisí s fungováním a souhrou mnoha aspektů předchozího vývoje, současného stavu i očekáváním budoucího života. Duševní porucha – změna některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání a znesnadňuje interakci člověka s jeho sociálním okolím. Dělí se: psychózy – hluboké neuropsychické poruchy, které vážně narušují osobnost (např.: schizofrenie – rozštěpení osobnosti, maniodepresivní psychóza – chorobné změny nálad) neurózy – poruchy lehčího rázu, bez organických poruch mozku psychopatie – dlouhodobá odchylka od běžných projevů osobnosti, leží někde mezi neurózou a psychózou oligofrenie (slabomyslnost) – nerozvinutost poznávacích schopností a procesů Psychohygiena – (duševní hygiena) podporuje a rozvíjí duševní zdraví, soubor opatření i postupů
Psychické jevy
1.) psychické procesy – děj, část průběhu činnosti, má jen krátké trvání →procesy poznávací – vnímání, představy, fantazie, myšlení a řeč →procesy paměti – zapamatování, uchování, vybavení →procesy motivační – citové a volní 2.) psychické stavy – stav, charakteristika jedince po určitou dobu →stavy pozornosti →nálady tj. stavy citové 3.) psychické vlastnosti – předpoklad k většímu počtu činností →schopnosti →rysy osobnosti →temperament →charakter 4.) specifické získané dispozice – předpoklad k jedné nebo několika málo činnostem →vědomosti →dovednosti – senzomotorické, intelektové, sociální →návyky →zájmy →postoje ad. 1.) psychické procesy – zajišťují adekvátnost vzájemného působení člověka a prostředí procesy poznávací (kognitivní) →procesy názorného poznávání – začínají vnímáním (= psychický proces, kterým zachycujeme to, co v přítomném okamžiku působí na naše smyslové orgány), jeho výsledkem jsou počitky (části) a vjemy (celek), rozvíjí se i představování (= vytváření názorného obrazu něčeho, co již nepůsobí na naše smyslové orgány) →myšlení a řeč –myšlení = poznávací proces , kterým získáváme zprostředkované a zobecňující poznání skutečnosti, jejích podstatných znaků a vztahů, vznik pojmu (= zobrazení obecných a podstatných znaků a vztahů určité skupiny jevů); řeč = základní podmínka vzniku společnosti; paměť – tvoří ji soubor psychických procesů a vlastností, které umožňují osvojení zkušeností, jejich zapamatování, uchování a vybavení.
Emoce Jsou to psychické jevy, které hodnotí objekty našeho poznávání a naši činnost, její průběh i produkty, podle individuálně významných hledisek. Charakteristická je polarita citů, existují však i city smíšené (ambivalentní). Afekt – emoční proces, bouřlivá reakce jedince, která mobilizuje jeho aktivitu, ale svou silou může také ochromit Nálada – má delší trvání, působí na ni vnější i vnitřní podněty Citové vlastnosti – působí dlouhodobě, patří mezi ně citové vztahy, jsou to důležité složky charakterových vlastností a rysů Vůle – psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují dosahování cílů, zvláště tehdy, kdy je nutné překonávat překážky
SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE Socializace – proces začleňování jedince do společnosti, jedinec si osvojuje sociální dovednosti, návyky a postoje potřebné pro styk s lidmi, přejímá společenské role morální i jiné normy společnosti. Socializace se uskutečňuje ve společenských a mezilidských vztazích, vzájemným působením osob, skupin, institucí. Každý z nás je subjektem i objektem socializačních vlivů. Mechanismy socializace jsou: sociální učení a interpersonální vztahy. Společnost --------------socializace ----------------osobnost Psychologie si všímá vztahu socializace –osobnost; sociologie vztahu socializace –společnost.
Sociální učení Obecné mechanismy sociálního učení: Asociace (podmiňování) – vytváření spojů mezi podněty a odpověďmi jedince na ně. Posilování – je založeno na odměnách a trestech (drakonické tresty) Observace (odezírání, lat. observo = odezírám, pozoruji) – odměny a tresty u jiných jedinců Nápodoba – napodobujeme lidi i skupiny Anticipace (očekávání) Identifikace – ztotožnění se s osobou, k níž má jedinec vztah, jedná se o vyšší, vnitřní formu napodobování
Interpersonální vztahy – interakce Vztahy mezilidské (vztah člověka k člověku), společenské (vztahy mezi skupinami), mezilidské (interpersonální – mezičlánek od jedince ke společnosti. 3 fáze →fáze sociálního poznávání, vnímání (= percepce) →fáze sociální komunikace →fáze společné činnosti
sociální poznávání = proces, v němž z vnějších projevů druhého člověka usuzuji jeho vnitřní psychické charakteristiky, zahrnuje sociální vnímání i hodnocení. Pro mezilidský vztah je důležitější, jak na sebe působíme, než jací jsme. Chyby v sociálním poznávání: haló efekt – na základě jediného nápadného rysu posuzuji i vlastnosti ostatní první dojem – zobecnění prvního dojmu logická chyba – domníváme se, že z jedné vlastnosti logicky vyplývají ostatní efekt mírnosti – jedince posuzujeme mírněji, protože je nám sympatický efekt sociálního postavení – očekávání psychických vlastností podle příslušnictví k určité sociální skupině projekce – promítáme své motivy, zájmy, postoje a názory do ostatních lidí předsudky a stereotypy – zjednodušení, zkreslení, příslušníkovi určité skupiny automaticky přisuzujeme její časté rysy; předsudek je intenzivní, iracionální předsudek v sociální interakci
sociální komunikace představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích, souvisí s interakcí. Rozeznáváme 3 základní typy: meziosobní, skupinová (složitější komunikační sítě), masová (hromadná – pomocí tisku, televize, rozhlasu) Komunikace probíhá po dvou liniích: tematická (obsahová), interpretační (výkladová) Důležitá je úloha porozumění.
Konflikt - střetnutí protichůdných sil na cestě k cíli konflikty intrapersonální (vnitřní rozpory jedince samotného) a interpersonální (mezi dvěma či více jedinci či skupinami) tři základní typy chování v situaci konfliktu: I. konfrontace – jedna strana konfliktu útočí na stranu druhou, účastníci konfliktu si navzájem nenaslouchají II. únik, popření – popření existence konfliktu, snaha vyhnout se mu III. řešení (vyřešení) konfliktu – snaha hovořit o problému, hledání možných cest, nalezení optimálního řešení – kompromisu brainstormig – metoda volného produkování nápadů
společná činnost umožňuje dosáhnout výsledků, které jedinec sám nezvládne; vyvrcholení interpersonálních vztahů, které přináší buď okamžité nebo v čase odsunuté výsledky má podobu kooperace – spolupráce nebo kompetice – soutěže
