PRVNÍ PANELOVÝ DŮM G 1

PRVNÍ PANELOVÝ DŮM G 1

ZLÍN

A EXPERIMENTÁLNÍ DOMY – LESNÍ ČTVRŤ, BENEŠOVO NÁBŘEŽÍ A PODVESNÁ

„VĚTŠINA Z NÁS MÁ JEDINÉ PŘÁNÍ: DOBŘE BYDLIT. TO JE OSTATNĚ ZNÁMO NEJEN NÁM, ALE VŠEM, KDOŽ ŘÍDÍ OSUDY MĚSTA A STÁTU. V DOBĚ PO OSVOBOZENÍ VYVSTÁVALA TATO OTÁZKA DENNĚ A BYLA DEN ZE DNE PALČIVĚJŠÍ. MUSILA BÝT VYŘEŠENA V DOBĚ CO MOŽNO NEJKRATŠÍ. NEDOSTÁVALO SE BYTŮ PRO ŽENATÉ ANI PRO SVOBODNÉ. VE ZLÍNĚ I V JINÝCH MĚSTECH SE VŠEMOŽNĚ SNAŽILI PŘEJÍT TUTO KRIZI, ALE NEPODAŘILO SE TO ANI PŘI NEJVĚTŠÍM VYPĚTÍ SIL. JEDINÝM VÝCHODISKEM Z NOUZE BYLY NOVOSTAVBY. MUSÍME STAVĚT! OZÝVALO SE ZE VŠECH STRAN. MUSÍME STAVĚT, A TO RYCHLE.“ (Stavíme z betonu a železa, Tep [podnikové noviny] 18. 11. 1946)

INFO Lokalita → Prototyp prvního hromadně vyráběného panelového domu G 40 ve Zlíně (Gottwaldově) byl postaven severovýchodně od centra, v údolí řeky Dřevnice na Benešově nábřeží čp. 3828, v rovinatém terénu tzv. Lidmilovy louky u čtvrti Podvesná. Z jižní strany ohraničuje pozemky železniční trať Zlín–Vizovice. Projekt → Hynek Adamec, Bohumír Kula Ústav montovaných staveb, skupina Gottwaldov, Státní projektový ústav pro výstavbu měst a vesnic v Brně, středisko Gottwaldov: 1953 Realizace → Stavosvit, národní podnik: 1953–1954 Investoři → Stavosvit, národní podnik → Ústav montovaných staveb → Jednotný národní výbor v Gottwaldově

BYTŮ

40 M

2

502

První prototyp montovaného panelového domu G 40 na nábřeží Pionýrů (dnes Benešově nábřeží) v Gottwaldově na snímku z roku 1954, těsně po dokončení stavby. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

DŮM DNES

Prototyp prvního panelového domu G 40 plně prefabrikované konstrukce, tedy první celopanelový dům v Československu, byl realizován v letech 1953–1954 jako solitérní stavba na dosud nevyužitých pozemcích mezi řekou a železniční tratí, v blízkosti prvorepublikové vily od Miroslava Lorence. Dnes tvoří součást malého sídliště.

Ambice architektů spočívala v postavení domu, u kterého by jeden panel tvořil vždy celou stěnu místnosti. Prováděcí plány jej označily jako „montovaný dům G z celostěnových panelů v Gottwaldově na nábřeží Pionýrů“ (dnes Benešovo nábřeží). První zlínský prototyp byl postaven za čtyři měsíce. Panelové domy G 40 mají pět podlaží a dva průchozí vchody. Kromě suterénního a prvního monolitického podlaží byla vyšší patra sestavena z prefabrikovaných panelových dílců. Jedná se o montovanou panelovou konstrukci, kde obvodové i vnitřní celostěnové panely tvoří nosné prvky domu. Rozpon panelů činí 3,2 a 3,8 metru. Zajímavostí je, že stropní panely se vyráběly se zabudovaným topením, elektroinstalace se vedla stěnami.

Fasádu člení ozdobné pilastry, které překrývají vertikální spoje mezi panely. Vchody jsou zdobeny portikem a skleněnou mozaikou s datem projektu (1953) a symboly stavitelů a architektů. Nahoře dům zakončuje dekorovaná římsa a atika s květinovými mísami.

Stavbu dnes oceňujeme jako raný doklad panelové výstavby s výraznou tektonikou fasád a klasickými slohovými prvky. Prototyp prvního panelového domu G 40 je dnes součástí městské památkové zóny, není ovšem dosud samostatnou kulturní památkou. V roce 1994 byl dům kompletně zrekonstruován – postup prací i barevné řešení schválil zlínský Útvar hlavního architekta. Byla vyměněna okna a proběhlo zateplení. I přesto, že se při zateplení dbalo na zachování původního vzhledu fasád, vytratil se elementární výraz této stavby, tvořený rastrem montovaných panelů. Na základě průzkumu byla obnovena původní barevnost – okrová fasáda, bílé pilastry, červená rustika a červený nátěr zábradlí francouzských oken.

Každá sekce – tedy každý domovní vchod – má následující skladbu bytů: 10 bytů 2+1 s delší chodbou, 6 bytů 2+1 s kratší chodbou a 4 byty 3+1. Dům má dvě sekce, tedy celkem 40 bytů.

1 — Hynek Adamec, Bohumír Kula, Ústav montovaných staveb Gottwaldov, návrh montovaného domu typu G, pohled západní na průčelí s hlavním vstupem, 1953.

1

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

2 — Hynek Adamec, Bohumír Kula, Ústav montovaných staveb Gottwaldov, návrh montovaného domu typu G, půdorys I. až IV. patra, 1953. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

3 — Detail vstupu s novými dveřmi u prototypu prvního panelového domu typ G 40 na Benešově nábřeží ve Zlíně po nedávné revitalizaci. Restaurováním prošly reliéfy nad vstupy. (foto: Jan Rasch, 2014)

4 — Současný stav prototypu prvního celopanelového domu na Benešově nábřeží na tzv. Lidmilově louce po kompletní revitalizaci v roce 1994. Výrazná tektonika fasády, i přes snahu o zachování původního vzhledu, byla po zateplení částečně potlačena. (foto: Jan Rasch, 2014)

2

3

4

ZLÍN

PRVNÍ PANELOVÝ DŮM G 2 A EXPERIMENTÁLNÍ DOMY – LESNÍ ČTVRŤ, BENEŠOVO NÁBŘEŽÍ A PODVESNÁ

PŘÍBĚH PRVNÍCH PANELOVÝCH DOMŮ Vývoj montovaných domů měl ve Zlíně svou předválečnou a válečnou tradici. Stavební oddělení firmy Baťa se touto problematikou intenzivně zabývalo od roku 1939. Zaměřilo se na projekční a výzkumné práce, které se týkaly především betonových prefabrikátů a panelových konstrukcí. Podmínkou pragmaticky založené firmy Baťa byla ekonomičnost a rychlost. Montované domky z prefabrikovaných betonových dílů, realizované ve Zlíně, se nabízely jako jedno z východisek řešení bytové nouze po 2. světové válce v Československu. Zlínské pracovní postupy se přebíraly v celé republice.

postavil architekt Miroslav Drofa v roce 1947 jednopodlažní experimentální čtyřdomek z montovaných panelů. V Podvesné VI stojí další experimentální stavba od M. Drofy: první třípodlažní montovaný dům z panelových bloků se zajímavě řešenými balkony z prefabrikátů. Celý tento montovaný dům už tvořily panelové díly. Za první celopanelovou stavbu se však obvykle označuje až dům typu G postavený roku 1954 na Benešově nábřeží. Použitá panelová stěnová konstrukce G 40 (G jako tehdejší Gottwaldov a 40 podle počtu bytů v jednom domě) se stala první standardizovanou a celostátně rozšířenou konstrukční soustavou. Také proto tento zlínský dům pokládáme za první „panelák“ v Československu. V letech 1957–1958 se k němu na Benešově nábřeží připojila skupina domů G 40 podle návrhu architekta Arnošta Kubečky. Vznikající sídliště završila stavba omítaných zděných bytových domů a dvojice dalších, tehdy již sériově vyráběných panelových domů G 40.

Mezi architekty, kteří se vývoji a využití prefabrikátů systematicky věnovali, patřili především Bohumír Kula, Hynek Adamec, Miroslav Drofa a Arnošt Kubečka. Poprvé se výsledky teoretické i praktické přípravy montovaných konstrukcí představily ve Zlíně v roce 1943 v podobě menších objektů. Šest montovaných dvojdomků bylo postaveno pod vedením Bohumíra Kuly a Hynka Adamce v roce 1946 v Lesní čtvrti. Ve větším měřítku se však tyto typy nerozšířily. Brzy se totiž zásadně změnila politická situace i stavební strategie. Panelové konstrukce se na čas ocitly mimo centrum pozornosti. Pořizovací náklady prefabrikovaných staveb se zatím nepodařilo snížit natolik, aby konkurovaly tradiční cihlové výstavbě. Pokusné domky ale připravily cestu k budoucímu uplatnění panelových prefabrikátů.

Ve vývoji nových typů panelových domů se ve Zlíně dále pokračovalo. Následovaly další modifikace konstrukce G 40, například čtyřpodlažní G 32. V roce 1955 přibyl prototyp nárožního domu dům G 55, který již nesl označení podle místa a data vzniku. Také další celostátně uplatňovanou konstrukční soustavu G 57 vyvinuli architekti v Gottwaldově (v Praze ji najdeme například na velkých sídlištích Petřiny a Malešice, ve Zlíně v Bartošově čtvrti nebo v Malenovicích). Vznikla pod vedením architektů Arnošta Kubečky a Bohumíra Kuly a poprvé se zde uplatnilo bytové jádro. V roce

Po skončení války se prostorem pro zdejší experimenty s bytovými domy staly především zlínské části Podvesná a Benešovo nábřeží (původně nábřeží Pionýrů). V Podvesné

1 — Přípravy ke stavbě prvního montovaného panelového domu typu „G“ (G 40) na nábřeží Pionýrů v Gottwaldově (dnes Benešovo nábřeží) na snímku z roku 1953. Panely byly skládány u Chudárkovy funkcionalistické vily od architekta Miroslava Lorence (dnes pizzerie U čápa) v těsném sousedství staveniště.

1

1958 následoval experimentální nárožní panelový dům v ulici Ševčovská, označený jako G 58. Další experimentální dům G 59 byl postaven v Bartošově čtvrti v letech 1959–1960.

se Zorou Myslivečkovou) a sérii jedenácti montovaných panelových domů G 57 (1957, spolu s A. Kubečkou). Architekt Hynek Adamec (1910–1960) byl významným spolupracovníkem Bohumíra Kuly. Do Zlína přišel před 2. světovou válkou s početnou skupinou architektů a podílel se na řadě výzkumných projektů firmy Baťa. Na tuto činnost pak navázal ve zlínském Výzkumném ústavu montovaných staveb a ve Stavoprojektu. Spolupracoval na projektech montovaných dvojdomků na Štefánikově třídě a v Lesní čtvrti. V roce 1951 realizoval třípodlažní montovaný dům na Podvesné IV, v roce 1954 s B. Kulou montovaný bytový dům G 40 na Benešově nábřeží a v roce 1957 rohový dům G 55 tamtéž.

Souběžně s vývojem a realizací bytových staveb probíhala výstavba občanského a technického zázemí. Ve čtvrti Podvesná bylo v roce 1967 realizováno společenskokulturní centrum Družba (dnes hotel Sole), jehož součástí bylo kino, společenský sál, kavárna, restaurace a hotelové zařízení. Tento desetipodlažní velkokapacitní dům od architekta Kubečky se stal prvním výškovým montovaným domem ve Zlíně. Autoři prvního panelového domu u nás Bohumír Kula a Hynek Adamec se věnovali výzkumu a stavebním experimentům s prefabrikací řadu let. Díky velkým zkušenostem právě oni navrhli první typy panelových domů pro hromadné použití. Zlínský architekt Bohumír Kula (1914–1996) pracoval od roku 1939 ve stavebním oddělení firmy Baťa ve Zlíně a v roce 1941 se stal součástí nové výzkumné skupiny, zabývající se využitím různých materiálů a řešením montovaných staveb patrových firemních domků. Od roku 1949 pracoval jako vedoucí pracovník zlínského pracoviště Výzkumného ústavu čs. stavebních závodů Praha, kde se zaměřoval zejména na vývoj panelových konstrukcí. Ve Zlíně realizoval pokusné montované domky a dvojdomky firmy Baťa (Díly II, 1942), montované domky v Lesní čtvrti společně s H. Adamcem (1946), montovaný patrový dvojdomek „K“ ve Zlíně (1947), montovaný dům G 40 (1953, spolu H. Adamcem), montovaný dům G 55 (1955, spolu

2

Zdroje – Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín, Stavební oddělení firmy Baťa 1939–1940 XV/61. – Sbírka architektury Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, Bohumír Kula, Hynek Adamec: album staveb montovaných domků, strojopisy. – Stavební archiv Magistrátu města Zlína, Benešovo nábřeží čp. 3828. – Bydlení v Československu. Přehled bytové výstavby od roku 1945, Praha 1958, s. 113–114. – Stavíme z betonu a železa, Tep (podnikové noviny), 18. 11. 1946, s. 1. – Jiří Voženílek, Nová výstavba Zlína, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, s. 69–84. – Kimberley Elman Zarecor, Utváření socialistické modernity: Bydlení v Československu v letech 1945–1960, Praha 2015.

3

4

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

2 — Výkop pro základy prvního panelového domu typu G 40 na fotografii z roku 1953. Solitérní stavba začala vyrůstat na do té doby nevyužitém pozemku mezi řekou Dřevnicí a železniční tratí. Dnes tvoří součást malého sídliště. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

3 — Stavba prvního montovaného domu G 40 pomocí speciálně vyvinutých jeřábů na snímku z roku 1954. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

4 — Stavba prvního patra domu G 40 v roce 1953. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

5

6

7

5, 6 — Snímky ze stavby prvního montovaného domu G 40 v roce 1954. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

7 — Zdvihání schodiště na staveništi domu G 40 na snímku z roku 1954. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

8—11 — Výroba panelů pro dům G 40 na fotografiích z přelomu let 1952–1953. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

12 — Úvodní strana fotoalba k výstavbě pokusných montovaných domků v Lesní čtvrti v ulicích Lesní čtvrť 1 a Prostřední podle návrhů architektů Bohumíra Kuly a Hynka Adamce z let 1942–1945. Realizace těchto dvojdomků, které byly výsledkem několikaleté práce stavebního oddělení firmy Baťa, probíhala v roce 1946 již pod hlavičkou stavebního oddělení n. p. Baťa. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

8

9

10

11

13, 14 — Montovaný domek podle návrhu architekta Hynka Adamce z roku 1945, výstavba probíhala v letech 1946–1947. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

15 — Jeden ze šesti prototypů pokusných montovaných dvojdomků postavených pod vedením architektů Bohumíra Kuly a Hynka Adamce v roce 1946 v Lesní čtvrti. Na polovině domu se dosud zachoval původní charakter fasády, odrážející technologii výstavby, druhá polovina po vnějším zateplení fasády již tento charakter ztratila. (foto: Jan Rasch, 2014)

12

13

14

15

MENŠÍ SÍDLIŠTĚ

ZLÍN

3

ZE 40. AŽ 60. LET

OBYVATELÉ Tento panel se zabývá územím, kde se nachází soubor menších sídlišť postavených v poválečném období do 60. let 20. století, jež jsou podrobně představena na výstavních panelech. Konkrétně jde o Morýsovy domy, věžové domy, sídliště Obeciny, Benešovo nábřeží, Podvesnou IV a Bartošovu čtvrť. Protože byly byty dokončovány postupně od konce války až do 60. let, zhodnotíme proměnu struktury jejich obyvatel s využitím dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z let 1970 a 2011. Zatímco v roce 1970 se data týkají trvale bydlících obyvatel, poslední sčítání nabízí údaje o obvykle bydlících, které by měly lépe vypovídat o skutečné sociální struktuře obyvatel.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL NA POVÁLEČNÝCH SÍDLIŠTÍCH MEZI LETY 1970 A 2011

10 000

5 000

9264

7915

6808

6339

5226

1991

2001

2011

Zatímco počet bytů se mezi lety 1970 a 2011 prakticky nezměnil, počet obyvatel v tomto období klesl téměř na polovinu. Zhruba dva a půl tisíce bytů obývalo v roce 1970 přes devět tisíc lidí, v roce 2011 jich bylo už jen pět tisíc. Pokles počtu obyvatel je dán zejména zmenšující se velikostí domácností – původní obyvatelé výrazně zestárli a rovněž mladší obyvatelstvo patrně tvoří z větší části páry či malé rodiny. Jednočlenné a dvoučlenné domácnosti totiž najdeme v celých 70 % bytů.

0

Přestože první údaj je až z roku 1970, kdy už v řadě bytů jejich obyvatelé bydleli deset nebo dvacet let, je zde jasně znatelná dvougenerační věková struktura. Je tedy zřejmé, že na sídliště přišli mladí rodiče s dětmi, kteří zde společně žili až do roku sčítání (přestože některým potomkům již bylo více než 20 let). V průběhu dekád dochází k postupnému stárnutí (a vymírání) obyvatelstva a věková struktura obyvatel sídlišť se „ohlazuje“. V současnosti zde žije nadprůměrný podíl seniorů, a to zejména ve věku 75 let a starších. Na druhou stranu se ale do uvolněných bytů stěhují mladí lidé, což je patrné z vyššího zastoupení třicátníků a nejmladších dětí.

0%

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

14,3

ZLÍN

26,9

16,2

38,4

30,1

20,4

19,6

SÍDLIŠTĚ

ZLÍN

52

ZLÍN

1970

19,8

4,6

44,6

14,6

31,1

13,6 19,6

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA POVÁLEČNÝCH SÍDLIŠTÍCH V LETECH 1970 A 2011 Může být do jisté míry překvapivé, že ačkoliv jde o domy pocházející z poválečného období, ve kterých bydlí vysoký podíl starých lidí, z údajů vyplývá, že populace sledovaných sídlišť je nadprůměrně vzdělaná (stejně jako je tomu v případě nejmladšího sídliště Jižní Svahy II). Je to způsobeno tím, že na nejstarších sídlištích již došlo k výraznější obměně obyvatel. Atraktivní bytový fond nedaleko centra města totiž přitahuje nejen mladší, ale zejména vzdělané obyvatelstvo. V obytných celcích tak má polovina obyvatel starších 15 let vysokoškolský diplom nebo alespoň maturitu.

1970

POVÁLEČNÁ SÍDLIŠTĚ

MUŽI

100%

2011 SÍDLIŠTĚ

VĚK

1980

1970

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL

4,6

ŽENY

85+ 80–84 ZÁKLADNÍ

75–80

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54 45–49

0%

40–44

100%

SÍDLIŠTĚ

30–34 25–29

ZLÍN

20–24 15–19

0,9

35–39

0,3

2011 32,3

67,4

36,3

Je příznačné, že v roce 1970 pracovalo celých 60 % ekonomicky aktivních obyvatel v průmyslu (tzv. sekundéru). O čtyřicet let později jsou však dominantní sférou služby, kde najdeme celé dvě třetiny pracujících, což je víc než celoměstský průměr. Ekonomickou strukturu obyvatelstva je tak možné v tomto srovnání označit za progresivnější. Souvisí to především s věkovou strukturou – obyvatelstvo v produktivním věku je tvořeno převážně mladými lidmi do 40 let.

62,8

0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

SÍDLIŠTĚ

1,4

5–9

ZLÍN

3,3

1970

10–14

59,1

39,5

61,3

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA POVÁLEČNÝCH SÍDLIŠTÍCH V LETECH 1970 A 2011

35,4

ŽENY

85+

ZEMĚDĚLSTVÍ

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

SLUŽBY

80–84 75–79 70–74 65–69 60–64 55–59

0%

50–54

100%

2011

45–49

SÍDLIŠTĚ

40–44

6,8

74,6

18,4

0,1

35–39 30–34 25–29 20–24 15–19

VLASTNÍ DŮM

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH V POVÁLEČNÝCH SÍDLIŠTÍCH V ROCE 2011 Naprostá většina domácností žije v bytě, který má v osobním vlastnictví, malá část pak v nájemních bytech. Oproti jiným zkoumaným sídlištím náleží necelých 10 % domácností do kategorie „ve vlastním domě“. Je to dáno tím, že část bytového fondu ve sledovaném území je tvořena rodinnými domy.

DRUŽSTEVNÍ

10–14 5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011

SÍDLIŠTĚ OBECINY

ZLÍN

A VÝCHODNÍ ČÁST MĚSTA

1

„JDEME K PRVNÍMU HOTOVÉMU DÍLU DVOULETKY… DOMY JSOU VELMI PĚKNÉ VZHLEDEM I PROVEDENÍM, Z REŽNÉHO ZDIVA ČISTĚ SPÁROVANÉHO, TU A TAM S DROBNÝM, BYŤ I SKROVNÝM ZDOBIVÝM DETAILEM. ARCHITEKTURA NENÍ SUCHÁ A ANI DOST MÁLO ZNÁMÉHO VZHLEDU TRESTNIC. NAD VCHODEM KAŽDÉHO DOMU VÍTÁ OBYVATELE KAMENNÝ RELIEF. ZDE JE TO HLAVA LVA. TAK LIDÉ SE ZAS BUDOU PTÁT: „KDE BYDLÍŠ, VÁCLAVE?“ – „ALE V TÉTO ULICI, U LVA, PŘIJDI K NÁM, TO SNAD NAJDEŠ!“ (F. M. Černý, Nad stříbrnými mraky, Architektura ČSR, 1947)

INFO Lokalita → Východní okraj zlínského katastru směrem k Přílukám. Území z jihu ohraničuje ulice Přílucká, na níž dále navazuje zástavba rodinných domů, ze severu jej vymezuje třída Tomáše Bati. V letech 1951–1990 neslo sídliště Obeciny název čtvrť Julia Fučíka. Projekt → Vladimír Karfík: architektonické řešení → Vladimír Kubečka: urbanistické řešení návrhové oddělení národního podniku Baťa: 1946 (1945) Realizace → I. etapa 1946–1949, Stavosvit Zlín → II. etapa 1960–1962, Zlínská stavební společnost, národní podnik → III. etapa 1969–1974, družstevní výstavba svépomocí Investoři → Krajský národní výbor ve Zlíně a Baťa, národní podnik

BYTŮ

27

OBYTNÝCH BLOKŮ S PROSTORNÝMI BYTY I. ETAPA: 17 OBJEKTŮ 372 BYTŮ OBECINY I–XII II. ETAPA: 7 OBJEKTŮ 72 BYTŮ OBECINY XIII–XVII Letecký pohled z konce 60. let na část čtvrti Obeciny po dostavbě.

III. ETAPA: 2 OBJEKTY 156 BYTŮ OBECINY XVIII–XIX

600 PRO

1400

(Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

CELÝ SOUBOR DOPLŇUJE SAMOSTATNÝ OBJEKT DÍLY VI Návrh urbanistického řešení zastavění východní části Zlína z roku 1945 od Vladimíra Kubečky a Jiřího Voženílka s věžovými a chodbovými domy architekta Miroslava Drofy. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Do programu obytné architektury ve Zlíně se po skončení války dostaly také bytové domy, pro něž bylo vymezeno především nezastavěné území východně od centra města. Urbanistické řešení východní části Zlína, které v rámci regulačního plánu zpracovali architekti Jiří Voženílek a Vladimír Kubečka, zde spojilo soubory tradičních zlínských domků z režných cihel, třípodlažní řadové domy a nové výškové budovy od Miroslava Drofy v působivou kompozici. Urbanistickou koncepci vlastního sídliště Obeciny vypracoval Vladimír Kubečka. Do mírného svahu navrhl dvacet řad třípodlažních domů. Jednotlivé objekty byly sestaveny z liniově řazených sekcí. Prostory mezi bloky byly osázeny ovocnými stromy v duchu zlínské meziválečné koncepce města v zahradách.

Schodišťové bytové domy z režného spárovaného zdiva navrhli architekti jako třípodlažní, s jedním podzemním podlažím a plochou střechou. Mají betonový základ i suterén, nosné obvodové zdivo je cihelné. Stropní desky a balkonové konzoly jsou železobetonové, strop nad posledním podlažím současně tvoří nosnou konstrukci střechy. Byty mají obývací pokoj, dvě ložnice, kuchyni a příslušenství, ke koncovým bytům patří ještě pracovna. Náklady na jednu bytovou jednotku byly po dokončení 262 000 Kč. Pro srovnání – v sériově stavěných dvojdomcích stála v té době bytová jednotka 250 000 Kč. Přesto dobový tisk upozorňoval na ekonomické přednosti nového domu: „Dvojdomek má jen větší obytnou plochu a zlepšenou konstrukci proti dřívějším typům (45 cm silné zdivo, betonovou střechu atd.), ale bez dalšího vybavení. V nájemných domech je navíc za přibližně stejný náklad ústřední teplovodní topení, teplá voda, parketové podlahy v obytných místnostech, gumové podlahy ve všem příslušenství, keramické obklady v lázni a kuchyni, úplné vybavení kuchyní vestavěným nábytkem, vestavěná úklidová skříň a centrální spalování odpadků.“ (Jiří Voženílek, Nová výstavba Zlína, Nájemní dům o třech podlažích, Architektura ČSR, 1947)

Každý vchod má nad vstupními dveřmi reliéf, který vytvořili studenti uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně. Jde o přírodní motivy, znamení zvěrokruhu i figurální tematiku (vlaštovka, včela, ještěrka, květina, slunce, vinná réva, kolébka, sázení stromu, dítě, žena, žnec, parašutista). V parčíku před obchodním střediskem byla v roce 1981 odhalena busta Julia Fučíka od sochaře Jana Vlacha.

Urbanismus celé čtvrti zůstal téměř nezměněn. V roce 2003 proběhla obnova městské zeleně, byly pokáceny staré stromy a vysázeny nové, revitalizací prošla dětská hřiště a sportoviště. Rozšířily se také parkovací plochy, opravily chodníky a komunikace. Sídliště spadá do městské památkové zóny Zlín, ale jednotlivé domy nejsou samostatně chráněny. K zachování původních kvalit sídliště sice přispívá tzv. Pasportizace stavebního stavu památkových objektů z roku 2003, která objekty dokumentuje a navrhuje vhodný postup při jejich případné obnově, nicméně zásahům do jejich vzhledu se nedaří zcela zabránit. Nad vstupy a balkony vznikly materiálově i konstrukčně nevhodné stříšky a původní dřevěná okna byla nahrazena plastovými.

Vladimír Kubečka (1913–1977) patřil mezi architekty, kteří po roce 1945 úspěšně navázali na meziválečnou tradici firmy Baťa. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora Pavla Janáka a v roce 1936 nastoupil u firmy Baťa. V poválečných letech se zapojil do obnovy Zlína, stal se členem skupiny pro regulační plán a podrobně se zabýval osazením výškových objektů v panoramatu města i celého Podřevnického údolí.

1 — Zařízení vzorového bytu podle návrhu architekta Vladimíra Pally pro první dokončený dům na sídlišti Obeciny. (Architektura ČSR, 1947)

2 — Půdorys standardního činžovního domu na sídlišti Obeciny od architekta Vladimíra Karfíka z roku 1945. (Muzeum města Brna)

3 — Současný stav domů na sídlišti Obeciny. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Dalibor Novotný, 2013)

1

2

3

ZLÍN

SÍDLIŠTĚ OBECINY

2

A VÝCHODNÍ ČÁST MĚSTA

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Na sklonku 2. světové války, v roce 1944, bombardovalo Zlín spojenecké letectvo. Nálety poškodily nejen továrnu, ale také řadu společenských a obytných staveb. Po válce byl v návaznosti na zlínskou urbanistickou tradici a s vědomím odpovědnosti za budoucí rozvoj zpracován nový regulační plán. Jeho autoři pod vedením Jiřího Voženílka do něj zapracovali mnoho změn, které následně ovlivnily architektonickou tvář Zlína. Při obnově továrny i veřejných budov se nadále využívala kombinace železobetonového skeletu a cihelného režného neomítaného zdiva. Tradiční zlínská technologie se zpočátku uplatnila i v bytových stavbách. To přispělo k zachování kontinuity s předválečnou etapou. Po celou dobu války se byty kvůli stavební uzávěře nestavěly, část bytového fondu byla navíc zničena během bombardování. Kvůli naléhavé potřebě nových bytů začala ve Zlíně v roce 1946 realizace třípodlažních domů ve čtvrti Obeciny. Šlo o první poválečné sídliště ve Zlíně, ale především o vůbec první vícepodlažní domy ve městě, tedy o nový typ zástavby. Projekt typových bytových domů od Vladimíra Karfíka, dvorního architekta meziválečného Baťova Zlína, pochopitelně respektoval tradici režného cihlového zdiva. Nejednalo se tedy zatím o panelové sídliště, i když v té době

1 — Pohled do zahradních čtvrtí s rodinnými domky firmy Baťa v částech Zálešná, Podvesná a Zadní Díly z roku 1936 – ještě před začátkem výstavby sídliště Obeciny a věžových a chodbových domů ve východní části Zlína (1946). Poválečná výstavba výrazně změnila charakter této části města.

již ve Zlíně probíhaly první experimentální realizace z panelových dílů. Oproti předválečným koloniím individuálních domků se přistoupilo ke kolektivnějšímu pojetí bydlení – sídliště Obeciny je přechodem na jinou formu bydlení a vyšší bytový standard. Typové domy se skládaly ze sekcí, v každé bylo šest třípokojových bytů, koncové, k jihu obrácené sekce měly byty se čtyřmi pokoji. V koncové severní sekci se jeden z pokojů rozšiřoval o arkýř se zalomeným oknem pro lepší přístup slunce. Byty měly východozápadní orientaci. Odlišnou dispozici mají objekty poslední etapy (VIII a IX) a dům na Dílech VI. Řada prvků, jako pootočení rizalitů u koncových sekcí k západnímu slunci, balkony, které byly tak velké, aby tam bylo možno umístit kočárek, či shozy odpadu, odpovídala svým důmyslným řešením a kvalitním designem poválečné skandinávské architektuře, kterou zlínští architekti programově sledovali. Prvních 24 bytů sídliště Obeciny I–XII bylo předáno k užívání v roce 1947 – byly to vůbec první dokončené nové byty v poválečném Československu. V březnu 1951 se Obeciny přejmenovaly na Čtvrť Julia Fučíka. Na začátku 60. let a v letech 70. se čtvrť postupně dostavovala do konečné podoby dvaceti řad obytných bloků s obchodem, mateřskou školkou a garážemi.

1

Vladimír Karfík (1901–1996) vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Praxi absolvoval v pařížském ateliéru architekta Le Corbusiera. Do stavebního oddělení firmy Baťa ve Zlíně přišel v roce 1930 po tříletém působení u architekta F. L. Wrighta v USA. Pracoval na řadě projektů pro firmu Baťa nejenom doma, ale i v zahraničí. Podle Karfíkova návrhu se ve Zlíně dostavěl firemní Společenský dům (1931, dnes Hotel Moskva) či šestnáctipodlažní správní budova č. 21 (1938), která patří k vrcholným dílům meziválečné české architektury. Ve Zlíně Karfík působil do roku 1946, kdy po neshodách odešel do Bratislavy. Působil tam na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické.

Miroslav Drofa (1908–1984) nastoupil po studiích stavební průmyslovky v Plzni roku 1928 do stavebního oddělení firmy Baťa ve Zlíně jako asistent a kreslič. Od roku 1933 se podílel na plánech a projektech továren a satelitních měst Baťovy firmy u nás i v zahraničí. Po roce 1945 pracoval v nástupnické organizaci Stavosvit a od roku 1952 v Centroprojektu (projekty areálů lehkého průmyslu).

V sousedství sídliště Obeciny, blíže k centru města, vzniklo v letech 1946–1947 pět osmipodlažních věžových domů s nosnou cihelnou konstrukcí a výplní a dvojice chodbových Morýsových domů od architekta Miroslava Drofy (pojmenovaných po tehdejším starostovi Zlína Vilému Morýsovi) s betonovým skeletem a cihlovou výplní. Tyto výškové stavby vnesly do poválečného vývoje města urbanistickou gradaci, kontrast a velkoměstského ducha.

Zdroje – Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, pozůstalost Pavla Nováka. – Stavební archiv Magistrátu města Zlína, Obeciny I–XII, čp. 3918–3920, 4025–4027, 4179–4186, Pasportizace stavebního stavu památkových objektů. – http://www.zlin.estranky.cz/clanky/novy-zlin/ctvrt-juliafucika--_obeciny_.html, 15. 11. 2014. – Miroslav Drofa, Architektura ČSSR, 9–10, roč. XXVII, 1968, s. 64. – Ladislava Horňáková, Miroslav Drofa – architektonické dílo, Prostor Zlín, roč. V, 1997, č. 4, s. 20–22. – Místní části, Obeciny…, Magazín Zlín, 2010, č. 7, s. 12. – Vlasta Štursová, Zlín – první dokončené byty 2 LP, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, s. 193. – Jiří Voženílek, nová výstavba Zlína, Nájemní dům o třech podlažích, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, s. 81.

2

3

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

2 — Pohled na část čtvrtí Díly, Podvesná a Zálešná s rodinnými domky firmy Baťa u nemocnice před výstavbou sídliště Obeciny, snímek z roku 1936. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

3 — Situační plán sídliště Obeciny (dříve Fučíkova čtvrť) z roku 1956. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

4 — Pohled na sídliště Obeciny v 70. letech. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

5 — Právě dokončená první část sídliště Obeciny na snímku z roku 1949. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

6 — Pohled na věžové a chodbové domy od architekta Miroslava Drofy ve východní části Zlína po dokončení v roce 1949.

4

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

7 — Návrh věžových domů ve východní části Zlína od architekta Miroslava Drofy, 1946. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

8 — Věžový dům z roku 1947 ve východní části Zlína od architekta Miroslava Drofy. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

9 — Půdorys věžového domu od architekta Miroslava Drofy, 1946

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

10 — Morýsovy chodbové domy od architekta Miroslava Drofy po dostavbě v roce 1948.

5

6

7

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

11 — Návrh osmipodlažního chodbového domu od Miroslava Drofy, půdorys přízemí, 1946. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

12 — Návrh osmipodlažního chodbového domu od Miroslava Drofy, západní průčelí, 1946. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

13 — Stavba chodbového domu od Miroslava Drofy na snímku z roku 1946. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

14 — Společná jídelna v přízemí Morýsových domů od Miroslava Drofy na fotografii z konce 50. let. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

8

9

10

11

12

15 — Současný stav jednoho z bytových domů na sídlišti Obeciny, který je zasazený do pozvolna stoupajícího terénu. Skládá se ze čtyř sekcí, v koncové severní sekci byly pokoje rozšířeny o arkýř se zalomeným oknem. Při rekonstrukci přibyly nad vstupními dveřmi stříšky s kovovou konstrukcí a zastřešením z polykarbonátových desek. (foto: Jan Rasch, 2014)

13

14

15

BARTOŠOVA ČTVRŤ

ZLÍN

1

„NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ BYTOVÉ VÝSTAVBY JE BUDOVÁNÍ KULTURNÍCH, VÝCHOVNÝCH, ZDRAVOTNICKÝCH, REKREAČNÍCH A OSTATNÍCH SPOLEČENSKÝCH ZAŘÍZENÍ. TAKTO JE POSTARÁNO V NOVÝCH OBYTNÝCH ČTVRTÍCH A SÍDLIŠTÍCH NEJEN O DOBŘE VYBAVENÉ BYTY, ALE TAKÉ O NEJPŘÍZNIVĚJŠÍ PODMÍNKY SPOLEČENSKÉHO ŽIVOTA.“ (Jiří Voženílek, K otázkám bytové výstavby v Československu, in: Bydlení v Československu, 1958)

INFO Lokalita → Místní část Bartošova čtvrť se nachází na východním okraji města Zlína. Jižní hranici tvoří trať Zlín–Vizovice. Ze severu čtvrť vymezuje řeka Dřevnice, za níž se nachází rozsáhlý areál Baťovy nemocnice. Ze západu uzavírá sídliště komplex staveb Dopravní společnosti Zlín–Otrokovice. Projekt → Adolf Zikmund, Bohumír Kula, Arnošt Kubečka Výzkumný ústav montovaných staveb Gottwaldov, Stavosvit, národní podnik, Krajský projektový ústav Gottwaldov – I. etapa: 1957 → Adolf Šrom, Stavoprojekt, národní podnik – II. etapa: 1970 Realizace → Pozemní stavby Gottwaldov – I. etapa: 1957–1962, II. etapa (+ III. etapa): 1970–1974 Investor → Generální investor komplexní bytové výstavby Krajského národního výboru v Gottwaldově, okresní investorský útvar

BYTŮ

300 PRO

1266

1 — Situační plán I. etapy sídliště v Bartošově čtvrti od architektů Adolfa Zikmunda a Bohumíra Kuly ze Stavoprojektu Gottwaldov, 1960. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

Po experimentální výstavbě na Benešově nábřeží představuje Bartošova čtvrť první typové panelové sídliště ve Zlíně. Jeho urbanistický koncept se zakládá na kompaktní skladbě podélně a příčně na sebe navazujících panelových domů v kombinaci se zděným občanským vybavením. První etapu sídliště, postavenou na uzavřeném obdélníkovém půdoryse, doplňují budovy areálu škol a obchodního centra z režných spárovaných cihel, hřiště a koupaliště. V letech 1970 až 1974 přibyly ve východní části sídliště čtyřpodlažní a pětipodlažní deskové a bodové panelové domy podle návrhu Adolfa Šroma.

Při výstavbě první části sídliště byla použita panelová konstrukční soustava G 57 (G jako Gottwaldov a 57 podle roku vzniku). Konstrukční systém G 57 se dlouhá léta používal s různými obměnami, v roce 1958 zcela nahradil předchozí typ G 40, jehož vůbec první realizace najdeme ve Zlíně na Benešově nábřeží. Konstrukční systém G 57 s rozponem 3,6 m vykazuje rysy svého předchůdce, v mnohém se však liší. Zachován je rozpon a tloušťka nosných stěn, tedy 20 cm, nově se však u typu G 57 objevují lodžie a montované bytové jádro. Koupelna, WC a kuchyň se sdružují kolem jádra v kompozici typické také pro pozdější typy panelových

1 — Letecký pohled na východní část města s prvním zlínským panelovým sídlištěm v Bartošově čtvrti, v popředí sídliště Obeciny s cihlovými domy od architekta Vladimíra Karfíka, foto kolem roku 1970.

SÍDLIŠTĚ DNES soustav – WC a koupelna jsou umístěny do středu dispozice bez přímého osvětlení a větrání, stěna s instalacemi je zároveň zadní stěnou kuchyňské linky. Jeden třípodlažní panelový dům se skládá ze 760 prefabrikátů o 35 rozměrových druzích. V Bartošově čtvrti se objevují převážně třípodlažní a čtyřpodlažní panelové domy typu G 57. Třípodlažní dům měl 6 třípokojových a 15 dvoupokojových bytů.

UMĚLECKÁ DÍLA Vcelku chudou výtvarnou výzdobu sídliště Bartošova čtvrť tvoří reliéfy ve vstupní hale Vyšší odborné školy umění v Dřevnické ulici a nově osazené plastiky před vstupem do této školy, které vytvořili její žáci a absolventi v posledních deseti letech. Před areálem škol v Dřevnické ulici se nachází busta etnografa Františka Bartoše od sochaře Karla Řezníka z roku 1948.

1

(Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

2 — Jeden z třípodlažních panelových domů konstrukční soustavy G 57 z I. etapy výstavby sídliště po revitalizaci. Zvolený urbanistický koncept sídliště umožnil vytvoření klidových zón a parkově upravených ploch s dětskými hřišti mezi jednotlivými domy. (foto: Jan Rasch, 2014)

2

V letech 1994–1995 doplnil východní část sídliště v sousedství Baťovy nemocnice komplex Střední zdravotnické školy a penzionu s ubytovnou zdravotních sester od architektů Ivana Bergmanna a Stanislava Nožky. V sousedství II. etapy realizoval architekt Jiří Gebrian v roce 1996 členitý dům s dvaceti byty ukončený atypickou postmoderní střechou, který je protikladem strohého výrazu panelové zástavby. K výškovým dominantám města, které uzavírají jeho východní část, patří dům s pečovatelskou službou z roku 1999 od téhož architekta. V jeho blízkosti stojí domov s chráněným bydlením s převážně jednopokojovými byty. V roce 2001 bylo opraveno koupaliště, o rok později zprovozněna víceúčelová sportovní hala. Bartošova čtvrť představuje vyhledávanou lokalitu k bydlení. V roce 2003 započala první část regenerace sídliště. Vedle výměny oken, opravy střech a zateplení panelových domů zahrnovala také stavbu cyklostezky přes celou čtvrť, opravu místních komunikací a chodníků, vybudování parkovišť a nové osvětlení. Regenerace II. etapy Bartošovy čtvrti byla dokončena v roce 2009.

ZLÍN

BARTOŠOVA ČTVRŤ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Historie zástavby dnešní Bartošovy čtvrti sahá do 20. let 20. století. Na východním okraji zlínského katastru začala v tomto období intenzivně stavět firma Baťa. V roce 1924 zde bylo zřízeno firemní letiště a v jeho blízkosti se ve čtvrti Podvesná rozrůstal soubor firemních rodinných domků. Naproti přes řeku Dřevnici se v roce 1927 začalo se stavbou areálu Baťovy nemocnice. Na pozemcích po letišti, které se přestěhovalo do Otrokovic, navrhl v roce 1934 František Lýdie Gahura městský park, za války zde však namísto parku začal růst areál zlínského dopravního podniku. V letech 1943 a 1949 byly postaveny vozovny, v roce 1955 pak architekt Zdeněk Plesník navrhl administrativní budovu z cihelného zdiva s dekorativními prvky charakteristickými pro socialistický realismus. Administrativní budova se stala přirozenou dominantou této části města a současně předělem mezi domky firmy Baťa na Podvesné a nově vznikajícím sídlištěm. Čtvrť, která navázala na areál škol od Miroslava Drofy z let 1952–1958, nese jméno slavného rodáka z Mladcové u Zlína, etnografa Františka Bartoše (1837–1906).

1956. Bylo posazeno do bývalých meandrů regulované řeky, které byly zavezeny odpadem, a počítalo se s použitím nových variant konstrukčního typu G. Podle projektu architekta Adolfa Zikmunda bylo do roku 1961 v Bartošově čtvrti postaveno devatenáct převážně třípodlažních a čtyřpodlažních domů typu G 57. V roce 1960 je doplnil prototyp experimentálního obytného šestipodlažního panelového domu G 59, takzvaný Včelín, podle návrhu Bohumíra Kuly, Karla Janů a Výzkumného ústavu montovaných staveb Gottwaldov. Tak byla dokončena I. etapa výstavby sídliště, označovaná jako stará Bartošova čtvrť. Stavby občanské vybavenosti byly realizovány klasickou cihlovou technologií. Čelní stranu sídliště dotvořil bytový dům s obchody, orientovaný rovnoběžně s řekou Dřevnicí. V roce 1960 byla postavena školka a jesle a z původní požární nádrže nové letní koupaliště Spartak (podle projektu z roku 1954), sloužící stejně jako škola i okolním čtvrtím. Zpočátku se nepočítalo s tím, že by se výstavba v Bartošově čtvrti rozrostla o další etapu. Nedostatek stavebních ploch

O vzniku nového sídliště mezi nemocnicí a Drofovými školami se rozhodlo v roce

1 — Návrh základního upravovacího plánu takzvané sociálně zdravotní čtvrti s nemocnicí Tomáše Bati od architektů Františka Lýdie Gahury a Vladimíra Ukleina z roku 1934. Za řekou Dřevnicí je vidět park a za ním pozemky, na kterých bylo v roce 1957 započato s výstavbou sídliště Bartošova čtvrť.

1

a rostoucí poptávka po nových bytech však nutily Sbor pro výstavbu Gottwaldova nejen pokračovat v dostavbě již určených lokalit, ale také vyhledávat nové možnosti. V letech 1970–1972 tak Bartošovu čtvrť doplnilo dalších jedenáct deskových a bodových domů typu T 06 B podle projektu architekta Adolfa Šroma.

léty 1969–1971. Navrhl také vysokoškolské koleje v ulici Štefánikova (1961). Nejvýrazněji se do panoramatu města Zlína zapsal třemi výškovými obytnými domy s příčným panelovým systémem typu T 06 B v ulici Ševčovská (1964–1967).

Architekt Adolf Zikmund (1922–1998) vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a v roce 1948 nastoupil do stavebního ateliéru národního podniku Svit (později Stavosvitu) a poté do nově vytvořeného Stavoprojektu Gottwaldov. V roce 1966 stál u zrodu Útvaru hlavního architekta gottwaldovské městské aglomerace a stal se hlavním architektem Gottwaldova. Svou prací významně ovlivnil koncepční a stavební činnost města. V této funkci působil dvacet let s výjimkou období 1973–1978, kdy byl vedoucím Odboru výstavby a územního plánování okresu Gottwaldov. Podílel se na návrhu sídliště v Rožnově pod Radhoštěm (1950–1953) ve stylu socialistického realismu a v Gottwaldově byl hlavním architektem sídliště v Bartošově čtvrti. Spolu s Adolfem Šromem projektovali další sídliště na Podhoří, které bylo realizováno mezi

2

Zdroje – Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, pozůstalost Pavla Nováka. – Moravský zemský archiv Brno, Státní okresní archiv Zlín, fond MěstNV Zlín 91, zápisy ze schůzí plánovací komise MěstNV Gottwaldov 1956–1959. – Stavební archiv Magistrátu města Zlína, Bartošova čtvrť čp. 3995–3997, 3988, 3971. – Ladislava Horňáková, ed., Fenomén Baťa, zlínská architektura 1910–1960, Zlín 2009. – Lidé sami rozhodují o obnově sídliště Bartošova čtvrť, Magazín Zlín, roč. VIII, 2002, č. 7, s. 5. – Místní části, Bartošova čtvrť…, Magazín Zlín, 2010, č. 5, s. 12. – Pavel Novák, Zlínská architektura 1950–2000, Zlín 2008. – Milan Podzemný a Adolf Zikmund, Moderní architektura v Gottwaldově 1910–1965, průvodce, Zlín 1967. – Radomíra Sedláková, Baťovský racionalismus v 50. letech, in: Zlínský funkcionalismus, sborník příspěvků konference, Zlín 1993. – Eduard Staša, Kronika moderní architektury, in: Gottwaldovsko od minulosti k současnosti, Gottwaldov 1984. – Eduard Staša, Od starého Zlína k dnešnímu Gottwaldovu: stručná historie stavebního vývoje města, Gottwaldov 1986. – Jiří Voženílek, K otázkám bytové výstavby v Československu, in: Bydlení v Československu, Praha 1958.

3

(Muzeum města Brna)

2 — Pohled na areál Baťovy nemocnice a pozemky budoucího sídliště v Bartošově čtvrti v roce 1929. Nové sídliště se začalo stavět na východním okraji Zlína, jižní hranici tvoří trať Zlín–Vizovice, ze severu čtvrť vymezuje řeka Dřevnice, za níž se nachází rozsáhlý areál nemocnice. Ze západu sídliště uzavřel komplex staveb Dopravních podniků města Gottwaldova. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

3 — Letecký pohled ze 70. let na Bartošovu čtvrť a komplex Dopravních podniků města Gottwaldova s budovami od architekta Zdeňka Plesníka, které uzavírají sídliště od západu. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

4 — Bartošova čtvrť v 70. letech, pohled na I. etapu sídliště, postavenou v letech 1957–1962. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

5 — Sídliště Bartošova čtvrť v 70. letech, celkový pohled s řekou Dřevnicí.

4

5

8

9

6

7

(Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

6 — Bartošova čtvrť, výstavba I. etapy na snímku z roku 1960. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

7 — Bartošova čtvrť, výstavba I. etapy sídliště, na snímku z roku 1960. Do roku 1961 bylo v Bartošově čvrti postaveno 19 převážně tří- až čtyřpodlažnch domů tohoto typu. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

8 — Součástí souboru v Bartošově čtvrti se stal také jeden pokusný panelový dům typu G 59, navržený architekty Bohumírem Kulou a Karlem Janů, který byl pro vzhled fasády označován jako Včelín. Na fotografii po dostavbě v roce 1960. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

10

9 — Experimentální šestipodlažní panelový dům konstrukční soustavy G 59 po revitalizaci. (foto: Jan Rasch, 2014)

10 — Dům typu T 06 B ve II. etapě výstavby sídliště Bartošova čtvrť v letech 1970–1974. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

11, 12 — Druhá etapa sídliště Bartošova čtvrť na snímcích z počátku 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

13 — Sídliště Bartošova čtvrť s řekou Dřevnicí na fotografii z počátku 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

14 — Součástí panelového sídliště je areál škol od architekta Miroslava Drofy postavený v letech 1952–1958, fotografie ze 60. let. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

11

12

13

14

ZLÍN

JIŽNÍ SVAHY

SÍDLIŠTĚ

1

„DOMNÍVÁM SE, ŽE CELÁ ARCHITEKTONICKÁ VEŘEJNOST OD VÝSTAVBY OČEKÁVÁ, ŽE NA JIŽNÍCH SVAZÍCH DOJDE K POTŘEBNÉ RENESANCI GOTTWALDOVSKÉ ARCHITEKTURY, KTERÁ ZA POSLEDNÍ LÉTA NEMĚLA ŽÁDNÝ VALNÝ ÚSPĚCH. PROTO BYLO PŘIJATO S POVDĚKEM, ŽE SE NA VÝSTAVBU JDE JINAK NEŽ U SOUČASNÝCH PANELOVÝCH DOMŮ.“ (Josef Ordelt, Nové město na Jižních Svazích? Rozhovor se Šebestiánem Zelinou, časopis Gottwaldovský byt, 1970)

INFO Lokalita → Obě etapy sídliště jsou situovány na terasy jižních svahů kopců Křiby v severní části města, které se zvedají nad údolím řeky Dřevnice a klesají k Paseckému potoku. Sídliště na jedné straně vymezují ulice Nad Stráněmi a Nad vývozem, na straně druhé ulice K Pasekám a Pasecká. Jižní okraj tvoří čtvrti rodinných domů Nivy a Paseky, na severu pak sídliště ohraničuje Valachův žleb.

Realizace → Pozemní stavby Gottwaldov I. etapa: 1970–1980 II. etapa: 1980–2000 tzv. pátá stavba a obvodové centrum: 1984–1989 dostavba: od roku 2000 dosud Investoři → Okresní národní výbor Gottwaldov, Stavoinvesta Gottwaldov, Stavební bytové družstvo Gottwaldov, Podnik bytového hospodářství Gottwaldov

Projekt → Jiří Gřegorčík a Šebestián Zelina, spolupráce: Antonín Adamík, František Dohnal, Miroslav Cekota a Vladimír Vyhňák, Pozemní stavby Gottwaldov, projektový útvar, ateliér G – I. etapa: 1968 → František Balajka, Dušan Živocký, Miroslav Totušek, spolupráce: Slavomír Kuchovský, Štefan Čillík, Stavoprojekt Gottwaldov, odštěpný závod v Brně, projektový útvar ateliér C – II. etapa: 1980

BYTŮ

BYTŮ

6191

3699 I. ETAPA

II. ETAPA+DOSTAVBA

PRO

PRO

21092

10054

Schéma výstavby jednotlivých etap sídliště Jižní Svahy ve Zlíně z roku 1980. I. etapa byla realizována v letech 1970–1980 podle projektu Jiřího Gřegorčíka a Šebestiána Zeliny. Vyzněla jako ojedinělý počin jak z hlediska urbanistického, tak architektury. Cíl II. etapy z let 1980–1990 spočíval v navázání na etapu první a v dořešení celého území jako jednoho celku. V této lokalitě se dále stavělo i po roce 1990. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Strukturu urbanistického návrhu I. etapy sídliště ovlivnila do značné míry složitost terénu a obtížné dopravní napojení na město. Bytové domy jsou rozptýlené na zelených svazích a doplněné veřejnými stavbami. Architekti tak do určité míry oživili nerealizovaný plán Le Corbusiera. Ten ve svém návrhu urbanistického řešení Zlína z roku 1934 doporučil stavět velké obytné domy na výšinách nad údolím řeky Dřevnice. Koncept architektů Gřegorčíka a Zeliny spočíval především v tom, že sídliště dostane výškovou dominantu v podobě segmentového obytného domu s přilehlým komplexem občanské vybavenosti. První výškový segmentový dům, tzv. I. segment, navržený Šebestiánem Zelinou v roce 1978, doplnil později v další etapě výstavby ještě druhý, velmi obdobný II. segment. Kromě souladu hmot sídliště s terénem a uplatnění segmentových dominant dává Jižním Svahům zvláštní ráz snaha o kontinuitu s tradicí baťovské architektury. Na fasády domů architekti navrhli speciální panely s obkladem z cihelných pásků. Autoři II. etapy sídliště se snažili o zasazení skupiny bodových domů do svažitého terénu tak, aby na pohledově exponovaných místech blíže k městu umístili nižší zástavbu.

Pro výstavbu I. etapy sídliště architekti použili novou konstrukční soustavu NKS-G, kterou ve Zlíně vyvinul Výzkumný ústav pozemních staveb. Přímo nad staveništěm byla postavena panelárna holandské firmy Smith, která vyráběla panely pro tento nový typ domů. Soustava umožnila větší plošný standard u bytů vyšších kategorií. První etapa sídliště je působivou kombinací několika typů panelových domů. Jsou to jednak bodové domy o výšce 4–6 podlaží, lodžiové domy se 2 až 5 podlažími, chodbové domy o 4 až 5 podlažích s malometrážními byty, dále třípodlažní řadové domy a domy terasové. Významnou součástí celé kompozice je první segmentový dům. Ve II. etapě od roku 1980 museli architekti uplatnit podle centrálních instrukcí nový celostátní typ obytných domů OP 1.11 s příčným stěnovým konstrukčním systémem, s rozpony 3 a 4,20 m a doplňkovým modulem 1,80 a 2,40 m. Nový typ měl vyšší plošný standard (průměr užitkové plochy 64,3 m2 na jeden byt), ale omezený počet typů bytů. Ztvárnění fasád se omezilo pouze na barevné nástřiky a nátěry. Pro zástavbu použili autoři II. etapy bodové domy o 6 a 8 podlažích v kombinaci s deskovými domy o 4, 6 a 8 podlažích, vytvářejících polozavřené dvory, a s řadovými rodinnými domy. Tuto základní skladbu doplnily bodové a výškové domy o 8 až 12 podlažích, situované podél hlavních komunikací a do vnitřních prostor celého okrsku.

Na umělecké výzdobě Jižních Svahů se podíleli přední umělci tehdejší oficiální sféry. Bronzovou plastiku Zrození hvězdy na objektu služeb Panorama před I. segmentem vytvořil v roce 1978 zlínský sochař a designér Zdeněk Kovář. Od pražského malíře a grafika Josefa Lieslera pochází monumentální malba Vývoj poštovnictví (1979) v interiéru pošty a skleněná mozaika Touha mladých po poznání (1979) na schodišti základní školy. J. Liesler navrhl i monumentální malbu v interiéru střední průmyslové školy. Mozaika Karla Svolinského ve vestibulu Základní školy č. 13 se nezachovala; nezvěstná je i plastika Vincence Vinglera Lachtani, vytvořená v roce 1982 pro bazén pod I. segmentem. Autor sousoší Svářeči před obchodním domem Přerovanka není znám.

Obytný soubor Jižní Svahy dodnes tvoří výraznou dominantu severního panoramatu Zlína při pohledech ze středu města i z protějších svahů. Po vyčerpání volných stavebních ploch ve vnitřním městě stále poskytuje území pro další výstavbu. Panelárna na sídlišti ukončila svou činnost po roce 1980.

1 — Centrální park budovaný od 90. let 20. století je dnes nedílnou součástí života sídliště Jižní Svahy. Ve složitém terénním reliéfu je obklopen bytovou výstavbou II. etapy sídliště. (foto: Jan Rasch, 2014)

1

Po roce 1989 byla hromadná výstavba zastavena a poslední blok zůstal neuzavřen. Studii na jeho dokončení vypracovalo několik architektů, k realizaci byl nakonec vybrán železobetonový skelet s tradičními výplněmi. Investorem se stalo místní bytové družstvo. V roce 1997 začala stavba většího obytného souboru v části Podlesí a v roce 2003 byl na Jižních Svazích dostavěn areál nového kostela. Na místě polorozbořené haly bývalé panelárny vznikla v roce 2004 velkoplošná prodejna potravin a naproti ní bylo v roce 2011 otevřeno koupaliště. Největším problémem je dnes torzo rozestavěného nákupního centra z roku 1989 v blízkosti bývalé panelárny.

ZLÍN

JIŽNÍ SVAHY

SÍDLIŠTĚ

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Obytný soubor Jižní Svahy představuje největší stavební aktivitu ve Zlíně po 2. světové válce. Počátky výstavby panelového sídliště, které dnes poskytuje bydlení pro téměř 30 000 lidí, se datují od konce 60. let. Město Zlín se na počátku 20. století začalo rozvíjet především v údolní nivě říčky Dřevnice. Prakticky nevyužity zůstávaly svahy Podřevnického údolí. O výstavbě na vyvýšených jižních svazích severně od centra města se uvažovalo již ve 20. a 30. letech, s využitím tohoto prostoru počítal také poválečný regulační plán Zlína z roku 1947. Definitivní rozhodnutí o výstavbě na svazích padlo v roce 1958, kdy se vyčerpala kapacita městem vymezených stavebních ploch. Základem návrhu nového obytného obvodu se staly studie pro přípravu Směrného územního plánu gottwaldovské aglomerace (dokončen 1975). Soutěž na obytnou zástavbu Jižních Svahů proběhla v roce 1967, zvítězil v ní projekt Jiřího Gřegorčíka a Šebestiána Zeliny. Podle tohoto návrhu se v letech 1970–1980 vystavěla I. etapa sídliště.

urbanistického, tak architektonického. Jde o městskou čtvrť s citlivým prostorovým konceptem a širokou škálou typů panelových bytových domů, od bodových přes terasové, chodbové, lodžiové až po výškový segmentový dům. Cíl II. etapy výstavby Jižních Svahů spočíval v navázání na I. etapu a v dořešení celého území jako jednoho celku. Architekti opět uplatnili bodové domy v různých výškových hladinách, ve svažitém terénu z nich vytvářeli členité hmoty. Podobu II. etapy silně ovlivnilo vydání nových směrnic pro výstavbu sídlišť v ČSSR, na jejichž základě se vedení Pozemních staveb Ostrava rozhodlo přejít na panelovou stavebnici OP 1.11. Cílem bylo především snížení finančních nákladů. Spoluautor urbanistického konceptu Jižních Svahů Jiří Gřegorčík (1932–2002) působil celý život v Brně, mimo jiné jako hlavní architekt města (1990–1991) a jako pedagog na tamějším Vysokém učení technickém. Spolu s Františkem Antlem zvítězil v roce 1965 v soutěži na řešení území bývalého náměstí Joliota Curie v Brně (dnes ulice Šumavská), realizována byla v roce 1974 jen část návrhu – trojice výškových administrativních budov.

V době svého vzniku vyzněla I. etapa Jižních Svahů jako ojedinělý počin, a to jak z hlediska

1 — Letecký pohled z 90. let na sídliště Jižní Svahy I. a II. Architekti zkombinovali několik typů panelových domů v různých výškových hladinách a ve svažitém terénu z nich vytvářeli členité kompozice. Podobu II. etapy silně ovlivnilo rozhodnutí Pozemních staveb Ostrava použít namísto původního typu NKS-G méně variabilní konstrukční modul OP 1.11.

1

Hlavní autor I. etapy Jižních Svahů a většiny infrastruktury tohoto sídliště, zlínský architekt Šebestián Zelina (1928–1991), absolvoval Vysoké učení technické v Brně jako žák Bohuslava Fuchse a Bedřicha Rozehnala. Podstatnou část své profesní kariéry strávil v projektové organizaci Stavoprojekt Gottwaldov. Je autorem Středních průmyslových škol strojních ve Vsetíně (1962) a ve Zlíně (1967). Na svou dobu zcela jedinečných konstrukčních metod použil při spolupráci na výstavbě zlínského zimního stadionu (1963). Projektoval Dům kultury v Kroměříži (1964), sídliště v Kroměříži, památník na Ploštině, obřadní síně ve Vlčnově (1980) a v Bílovicích (1982) aj. Realizoval řadu staveb v zahraničí, například velvyslanectví SSSR v Ženevě, rezidenci v Káhiře nebo konzulát v Katovicích. Od konce 70. let do roku 1988 je jeho architektonická činnost spojena také s agrokombinátem JZD Slušovice. Ve Zlíně pro tohoto investora navrhl v Dlouhé ulici trojici obchodních domů – Dům zeleniny, Dům potravin a Dům obuvi (1975–1981), ve Slušovicích postmodernou ovlivněný Dostihový areál a stravovací zařízení Derby centrum (1982) známé jako „Sud“.

2

Zdroje – Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, sbírka architektonických materiálů, Podrobný územní plán (PÚP) Jižní Svahy, II. etapa, průvodní zpráva k projektu, 1980. – Moravský zemský archiv Brno, Státní okresní archiv Zlín, zápisy ze schůzí plánovací komise MěstNV v Gottwaldově 1955–1959. – Stavební archiv Magistrátu města Zlína, fond Jižní Svahy, Technická zpráva úvodního projektu čtvrtého vloženého obchodního a obytného objektu, nestránkováno. – František Bršlica, Ten krůček kupředu, Naše Pravda XVIII, 1962, č. 97. – Kostel a církevní centrum Zlín – Jižní Svahy, katalog výstavy soutěžních návrhů, Zlín 1993. – Milan Libiger, Nejstarší část sídliště stále stojí za to: Obří segmenty čeká oprava, IDnes, 30. 1. 2014, s. 2b, kraj Zlínský. – Pavel Novák, Zlínská architektura 1950–2000, Zlín 2008. – Josef Ordelt, Nové město na Jižních Svazích? Rozhovor se Šebestiánem Zelinou, Gottwaldovský byt, 1970, č. 1, s. 23. – (ren), Byl to Pan architekt. O výstavě díla ing. arch. Šebestiána Zeliny, Zlínské noviny, 9. 11. 1993. – Radomíra Sedláková, Pavel Frič, 20. století české architektury, Praha 2006. – Sídliště Jižní Svahy v Gottwaldově, Pozemní stavby, 1973, č. 6. – Eduard Staša, Kronika moderní architektury Gottwaldova, Gottwaldov 1985. – Helena Šiřinová, Architekt Šebestián Zelina (1928–1991), diplomová práce, Olomouc 2009.

3

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

2 — První a druhá etapa výstavby sídliště Jižní Svahy v letech 1977–1981. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

3 — Model centra I. etapy výstavby Jižních Svahů z roku 1968. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

4 — Výroba panelů pro sídliště Jižní Svahy na fotografii z roku 1970. (Pozemní stavby Gottwaldov, Gottwaldov, nedatováno [po r. 1985])

5 — Výstavba panelového domu, Pozemní stavby Gottwaldov. (Pozemní stavitelství, Generální ředitelství Ostrava 1965–1985, Ostrava 1985)

4

5

6

7

6 — Počátek výstavby I. etapy Jižních Svahů, začátek 70. let. Na obzoru je vidět panelárna (dnes zde stojí supermarket). V soutěži na projekt obytné zástavby Jižních Svahů, která proběhla v roce 1967, zvítězil návrh Jiřího Gřegorčíka a Šebestiána Zeliny. Podle něj se v letech 1970–1980 realizovala I. etapa sídliště. Pro potřeby výroby speciálních panelů s obkladovými cihelnými pásky, kterou prosadil architekt Š. Zelina, byla postavena přímo na zastavovaném území panelárna. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

7 — Jižní Svahy kolem roku 1980, I. etapa před dokončením. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

8 — Sídliště Jižní Svahy, I. etapa. Pohled na zadní část velkokapacitního tzv. segmentového obytného domu s malými byty od architekta Šebestiána Zeliny z let 1977–1979. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Miloš Gregor, 80. léta)

8

9

10

11

9 — První etapa Jižních Svahu s tzv. I. segmentem navrženým architektem Šebestiánem Zelinou a střediskem obchodu a služeb Panorama. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Miloš Gregor, 1979)

10 — První etapa sídliště Jižní Svahy s terasovými domy od architektů Šebestiána Zeliny a Vladimíra Vyhňáka. V pozadí I. segment od Š. Zeliny. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Miloš Gregor, 80. léta)

11 — Pohled z lyžařského svahu na část sídliště Jižní Svahy (I. etapa realizovaná v letech 1975–1980). Jde o městskou čtvrť s citlivým urbanistickým konceptem a širokou škálou panelových domů, od bodových přes terasové, chodbové, lodžiové až po malé byty ve výškovém segmentovém domě. Fotografie z 80. let.

12

13

14

15

(Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

12 — Významnou součástí sídliště Jižní Svahy byly objekty občanské vybavenosti. Jedno ze dvou nákupních středisek I. etapy bylo postaveno podle návrhu architekta Šebestiána Zeliny v letech 1972–1980. Jeho dynamická architektura s terasami, schodišti a pergolami razantně vstoupila do sídlištní zástavby. Středisko bylo spolu se základní školou, školkou a jeslemi součástí komplexu zázemí pro sídliště. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Miloš Gregor, 80. léta)

13, 14 — Autor sídliště Jižní Svahy architekt Šebestián Zelina důsledně dbal na začlenění uměleckých děl do architektury. Významnou součástí centra obchodu a služeb Panorama byla plastika od zlínského sochaře a designéra Zdeňka Kováře (odstraněna při revitalizaci centra v květnu 2015). (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Miloš Gregor, 80. léta)

15 — Jižní Svahy, I. etapa, detail domu v Družstevní ulici, 80. léta. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

16 — Dominantami sídliště Jižní Svahy jsou dva velkokapacitní segmentové domy od architekta Šebestiána Zeliny. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Miloš Gregor, 80. léta)

17 — Pohled na bodové domy na sídlišti Jižní Svahy, I. etapa, 80. léta. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

18 — Jižní Svahy, počátek výstavby II. etapy s rozestavěnou budovou pošty, 80. léta. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně)

16

17

18

ZLÍN

JIŽNÍ SVAHY I

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ První etapa sídliště Jižní Svahy je architektonicky a urbanisticky hodnotným obytným celkem, který je tvořen několika typy panelových domů. Asi tři a půl tisíce bytů je umístěno na kopci nad městem a v současné době v nich bydlí asi sedm tisíc obyvatel. Protože byly vystavěny v průběhu 70. let, zhodnotíme proměnu struktury jejich obyvatel s využitím dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z let 1980 a 2011. Zatímco v roce 1980 se data týkají trvale bydlících obyvatel, poslední sčítání přináší údaje o obvykle bydlících, které by měly lépe vypovídat o skutečné sociální struktuře obyvatel.

12 000 VÝVOJ POČTU OBYVATEL SÍDLIŠTĚ JIŽNÍ SVAHY I MEZI LETY 1980 A 2011

9 000 6 000

10 791

9763

8482

Ačkoliv se do nových bytů v průběhu 70. let přistěhovalo téměř jedenáct tisíc lidí, o třicet let později zde bydlely již jen dvě třetiny původního počtu. Počet obydlených bytů přitom poklesl ve stejném období pouze nepatrně. Je tedy zjevné, že v souvislosti se stárnutím obyvatel a jejich proměnou dochází ke zmenšování průměrné velikosti domácnosti. V současnosti bydlí v každém bytě průměrně 2,1 osoby.

7174

3 000 0

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ JIŽNÍ SVAHY I V LETECH 1980 A 2011

2001

1991

1980

2011

V době bezprostředně po nastěhování byly mezi obyvateli typicky zastoupeny rodiny s malými dětmi. Oproti městskému průměru byl podíl dětí ve věku do 10 let a obyvatel v mladším produktivním věku (25–35 let) výrazně vyšší; tyto skupiny dokonce tvořily téměř 60 % všech obyvatel sídliště. Dvougenerační věková struktura zůstává zachována i v současné době, došlo však ke znatelnému stárnutí sídlištní populace a posunu nejpočetnějších skupin do vyššího věku. Přibylo obyvatel ve starším produktivním věku a seniorů (zejména mezi 55 a 69 lety). Zůstaly zde rovněž některé děti původních obyvatel, nyní ve věku 30–39 let. Ve srovnání s celoměstskou populací patří Jižní Svahy I spíše ke čtvrtím se starší populací, i když zdejší senioři jsou relativně mladší ve srovnání s poválečnými obytnými celky. PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL VĚK

0%

100%

2011 JS I

16,9

ZLÍN

16,2

JS I ZLÍN

30,1

28,3

ZLÍN

1980

35,2

16,5

35,6

Díky mladé věkové struktuře vykazovalo v roce 1980 obyvatelstvo sídliště Jižní Svahy I výrazně lepší vzdělanostní úroveň než město Zlín jako celek a vyniká i ve srovnání s otrokovickým sídlištěm Trávníky, které bylo vystavěno ve stejném období. Podíl obyvatel s vysokoškolským a středoškolským vzděláním s maturitou je třetinový. V současnosti je však vzdělanost místních obyvatel v porovnání s průměrem Zlína mírně horší, což jistě souvisí se stárnutím obyvatel sídliště.

18,2

1980

JIŽNÍ SVAHY I

MUŽI

31,4

34,9

39,8

26,7 33,3

10,1 20,6

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTI JIŽNÍ SVAHY I V LETECH 1980 A 2011

6,3

ŽENY

BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

75+

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54 45–49

100%

0%

40–44 35–39

37,6

JS I

30–34 25–29

31,7

ZLÍN

20–24 15–19

35,6

18,5

30,9

14,6

17,7

14,2

2,2

2011

5,5

1980

10–14

JS I

5–9 0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

ZLÍN

20

15,9

16,1

24,8

19,3

35,7

9,1

27

12,3

19,8

VELIKOSTNÍ STRUKTURA DOMÁCNOSTÍ NA SÍDLIŠTI JIŽNÍ SVAHY I V LETECH 1980 A 2011 Je zajímavé, že vzhledem k tomu, že obytný celek tvořily i domy s malometrážními byty a garsoniérami (zejména v tzv. I. segmentu), bylo i v období těsně po jeho dokončení zastoupení jednočlenných domácností netypicky vyšší než byl celoměstský průměr (a to 20 %). Většinu domácností však tvořily rodiny s jedním a více dětmi. Jejich podíl se za posledních třicet let významně snížil a nyní tvoří pouhou jednu třetinu domácností v obytném celku.

ŽENY

85+

1

POČET OSOB

2

3

4

5

80–84 75–79 70–74 65–69 60–64 55–59

0%

50–54

100%

2001

45–49

JS I

40–44

53,4

38,9

35–39 30–34

7,7

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI JIŽNÍ SVAHY I V ROCE 2011 Největší část bytů obývají domácnosti, které je mají v osobním vlastnictví. Nadprůměrný je však rovněž podíl nájemních bytů. Část z nich se nalézá například v tzv. I. segmentu, který vlastní město Zlín.

25–29 20–24 15–19

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ

10–14 5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1980, 1991, 2001 a 2011

ZLÍN

JIŽNÍ SVAHY II

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ V tomto přehledu hodnotíme proměnu struktury obyvatel domů druhé etapy výstavby největšího zlínského sídliště – Jižní Svahy II. Sídliště tvořené několika typy panelových domů je podobně jako první etapa umístěno na kopci nad městem. Protože byla většina bytů dokončena v průběhu 80. let, zhodnotíme proměnu struktury jejich obyvatel s využitím dat ze Sčítání lidu, domů a bytů z let 1991 až 2011. Zatímco v roce 1991 se data týkají trvale bydlících obyvatel, poslední sčítání nabízí údaje o obvykle bydlících, které by měly lépe odrážet skutečnou sociální strukturu obyvatel.

V době prvního sčítání lidu konaného po ukončení výstavby panelového sídliště v roce 1991 pozorujeme výraznou dvougenerační strukturu domácností. Převažují rodiny s dětmi, tedy rodiče zhruba mezi 25 a 45 lety a jejich potomci do 15 let. Je zajímavé, že tyto věkové kategorie tvoří více než 80 % obyvatel sídliště a vrstva seniorů na sídlišti prakticky chybí. Vzhledem k tomu, že výstavba začala až v 80. letech, je ve srovnání s ostatními sledovanými celky obyvatelstvo tohoto území relativně mladé i v roce 2011. Obyvatelé starší 65 let tvoří pouze 7 % místní populace (pro srovnání: v ostatních sledovaných sídlištích tvoří pětinu obyvatelstva). Přesto jednoznačně dochází k postupnému stárnutí obyvatelstva a silně početně zastoupené jsou postupně čím dál tím starší věkové skupiny.

VĚK

12 500

7 500

1991

2001

2011

0%

100%

2011

ZLÍN

ZLÍN

1991

12,4

28,9

16,2

JS II

ŽENY

12 542

0

JIŽNÍ SVAHY II

1991

11 133

12 599

2 500

JS II

MUŽI

Druhá etapa sídliště Jižní Svahy byla vystavěna v 80. letech 20. století. Z tohoto období však pocházejí zhruba dvě třetiny dnes obydlených bytových jednotek. Na území, o kterém jsou dostupná data, totiž bytová výstavba pokračovala i v 90. letech a v novém tisíciletí. To se odráží i na vývoji počtu obyvatel, který se do roku 2001 ještě zvyšoval. V pozdějším období pak dochází ke stagnaci počtu: ani přistěhovalí do nově postavených bytů nedokážou vyrovnat populační ztráty původního sídliště. Postupná dostavba bytového fondu samozřejmě výrazně ovlivňuje strukturu obyvatel, a při hodnocení výsledků Sčítání lidu z roku 2011 je tak nutné mít na paměti, že kromě obyvatel původního sídliště se týká i později příchozích.

10 000

5 000

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ JIŽNÍ SVAHY II V LETECH 1991 A 2011

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL

VÝVOJ POČTU OBYVATEL SÍDLIŠTĚ JIŽNÍ SVAHY II MEZI LETY 1991 A 2011

38

30,1

19,5

ZLÍN

20,8

35,6

33,5

30.1

Jižní Svahy II disponují nadprůměrně vzdělaným obyvatelstvem. V obou sledovaných letech byla vzdělanostní úroveň obyvatel území vyšší než ve Zlíně jako celku. Za posledních dvacet let se, v souladu s celorepublikovým trendem, podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva ještě zvýšil. Zlepšování vzdělanostních poměrů je přitom ovlivněno další výstavbou po roce 1991 a příchodem nových obyvatel. Vzhledem k tomu, že se do nových bytů obvykle stěhují mladí lidé, kteří mají stále se zlepšující přístup k (vyššímu) vzdělání, roste v území podíl obyvatel s vysokoškolským diplomem a naopak se snižuje podíl těch, kteří dokončili pouze základní školu.

18,2

31,5 33

15,5 27,2

9,6

75+ 70–74 65–69

BEZ MATURITY

ZÁKLADNÍ

60–64

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTÍCH JIŽNÍ SVAHY II V LETECH 1991 A 2011

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

55–59 50–54 45–49 40–44 35–39 100%

0%

30–34 20–24

28,9

JS II

15–19 10–14

28,9

31,7

ZLÍN

22,8

30,9

15,8

17,7

14,2

3,7

2011

25–29

5,5

5–9 0–4

1991 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

JS II

12,7 20,7

ZLÍN

ŽENY

12,8

22,09

44,6

26,9

19,1

7,8 24,7

8,6

VELIKOSTNÍ STRUKTURA DOMÁCNOSTÍ NA SÍDLIŠTI JIŽNÍ SVAHY II V LETECH 1991 A 2011 Na velikostní strukturu domácností má výrazný vliv pozdější výstavba sídliště ve srovnání s ostatními celky a rovněž další výstavba zhruba třetiny dnešních bytů v následujících dvaceti letech. V území jsou tak průměrně největší bytové domácnosti: v jednom bytě bydlí průměrně 2,4 osoby. V roce 1991 však byly domácnosti ještě o něco větší a je zajímavé, že tří- a vícečlenné domácnosti obývaly tři čtvrtiny všech bytů.

85+ 80–84 75–79 POČET OSOB

70–74

1

2

3

4

5

65–69 60–64 55–59 50–54 45–49 40–44

0%

35–39

100%

2011

30–34

JS II

25–29

22,4

49,8

27,8

20–24 15–19 10–14

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI JIŽNÍ SVAHY II V ROCE 2011 Ve srovnání s ostatními hodnocenými sídlišti nalezneme v tomto území nejvyšší podíl nájemních bytů. Část bytů je přitom ve vlastnictví města. Druhá polovina bytů je obývána domácnostmi, které jej mají v osobním nebo družstevním vlastnictví.

5–9 OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

NÁJEMNÍ

DRUŽSTEVNÍ Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1991, 2001 a 2011

OTROKOVICE

SÍDLIŠTĚ

TRÁVNÍKY

1

„BYTOVOU VÝSTAVBU V PODNIKU CHÁPEME JAKO JEDEN Z PRVOŘADÝCH ÚKOLŮ. PROTO JE MU VĚNOVÁNA VELKÁ POZORNOST. ZVYŠUJÍ SE NAPŘÍKLAD POŽADAVKY NA KOMPLEXNOST DOKONČENÍ, MAJITELŮM NOVÝCH BYTŮ PŘEDÁVÁME ZÁROVEŇ S KLÍČI I ZÁRUČNÍ LISTY NA PROVEDENÉ PRÁCE A TÉŽ BROŽURKU, V NÍŽ JE SEZNAMUJEME S NEJBĚŽNĚJŠÍ ÚDRŽBOU A OPRAVAMI ZAŘÍZENÍ BYTU.“ (Pozemní stavby Gottwaldov, nedatovaná podniková publikace [90. léta])

INFO Lokalita → Sídliště Trávníky leží na jihovýchodě Otrokovic, poblíž staré zástavby vsi Kvítkovice. Začalo se stavět v roce 1963 na zatravněných pozemcích nazývaných Dolní louky. Severní hranici tvoří řeka Dřevnice a sportovní areál. Na západě odděluje sídliště od starší zástavby a velkého železničního uzlu třída Osvobození. Za železničními kolejemi se rozkládá rozlehlý areál firmy Continental Barum. Panelové domy sídliště stojí v ulicích SNP, J. Valčíka, Kpt. Jaroše, Kpt. Nálepky, Hlavní a Lidické.

Projekt → hlavní architekt František Rozhon, Stavoprojekt Gottwaldov I. etapa: 1963 II. etapa: 1969 Realizace → Pozemní stavby Uherské Hradiště a Pozemní stavby Gottwaldov I. etapa: 1963–1967 II. etapa: 1969–1978 Investoři → Okresní investorský útvar Gottwaldov → Podnik Rudý říjen Otrokovice

BYTŮ

BYTŮ

502

1472

I. ETAPA

II. ETAPA

PRO

PRO

5220

1780

Situační plán části otrokovického sídliště Trávníky od architekta Františka Rozhona.  (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

URBANISTICKÝ KONCEPT

TECHNOLOGIE / TYPY BYTŮ

UMĚLECKÁ DÍLA

SÍDLIŠTĚ DNES

Sídliště Trávníky vzniklo na nezastavěných travnatých pozemcích na sever od železniční trati Otrokovice–Zlín. Původně se nepočítalo s tak rozsáhlou výstavbou – architekt František Rozhon navrhl na poměrně nevelkém prostoru soubor výškových domů, pro něž použil tradiční konstrukční soustavu G 57 s dílčími změnami. S rozvojem průmyslových podniků, mezi nimiž vynikl nový podnik Rudý říjen (Barum) na výrobu pneumatik, se sídliště rozšířilo k severu. Protože šlo o území s bahnitým podložím, stavělo se na navezené zemině. Architekt Rozhon tu kombinoval výškové, deskové a bodové domy na šachovnicovém rastru, u deskových domů střídal severojižní a východozápadní orientaci, okraje sídliště akcentoval výškovými domy o 11 a 13 podlažích. Hmotová kompozice sídliště vcelku nenásilně navazuje na starší vesnickou zástavbu, výškové domy působí jako dominanty v panoramatu Otrokovic při příjezdu od Zlína.

Výškové domy první etapy Trávníků používají stavební konstrukci G 57, jak ji charakterizujeme v popisu zlínského sídliště Bartošova čtvrť. V mladší fázi výstavby se uplatnil systém B 70, jeden z typů tzv. nové konstrukční soustavy, uváděné do praxe po roce 1972.

V rámci výstavby sídliště se architekti snažili také o kultivaci veřejných prostranství. Na výtvarné řešení byla určena zákonem stanovená částka, která činila čtyři procenta z celkového rozpočtu na výstavbu. Z výtvarné výzdoby Trávníků lze uvést keramické reliéfy na dělících stěnách dětských hřišť.

Sídliště Trávníky, soubor obytné zástavby s významným zastoupením občanské vybavenosti, se z hlediska urbanistické struktury stabilizovalo a nezahušťuje se dalšími stavbami. V posledních letech zde proběhla částečná nebo úplná revitalizace všech 91 domů. Nepodařilo se ale dodržet ani jednotnou linii úprav, ani barevné řešení. Zavěšené balkony byly na některých domech nahrazeny lodžiemi, u deskových domů přibyly střešní nástavby. Přestože jde o víceméně typizované panelové sídliště, nachází se zde více variant panelových systémů. Trávníky si tak uchovávají svůj rozmanitý charakter, zvýrazněný navíc dvěma fázemi vzniku, které dokládají vývoj panelové výstavby v 60. a 70. letech.

1 — S výstavbou I. etapy sídliště Trávníky se začalo v roce 1963 na zatravněných pozemcích nazývaných Dolní louky na jihovýchodě Otrokovic. V roce 1969 na ni II. etapou navázal stejný hlavní architekt František Rozhon. Dominantou sídliště se staly výškové panelové domy, které jsou viditelné z dálky při příjezdu od blízkého Zlína. Fotografie kolem roku 1970. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

2 — Pohled na část sídliště se vzrostlou zelení a výškovými panelovými domy po revitalizaci (zateplení fasád, barevné nátěry, výměna balkonů, výměna oken a vstupních dveří). (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Dalibor Novotný, 2015)

3 — Významný podíl na kultivaci veřejných prostranství na sídlišti měla umělecká díla, na něž byla vyčleněna částka, pohybující se kolem čtyř procent z celkového rozpočtu výstavby. Výtvarnou formu dostaly také herní prvky a dělicí zídky. Většinou se jednalo o keramické reliéfy ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

Na sídlišti jsou zastoupeny byty všech kategorií, od jednopokojových až po čtyřpokojové. Třípokojový byt (3 pokoje, kuchyň, předsíň, koupelna, WC, komora, šatna, lodžie) má podlahovou plochu 69,75 m2. Byty byly vybaveny kuchyňskou linkou, umakartovým jádrem, podlahami z parketových mozaik a z PVC. Na sídlišti Trávníky architekti zkombinovali několik základních typů domů. Dominují deskové domy – čtyřpodlažní se skládají z 9 sekcí, osmi- a devítipodlažní mají 4 sekce. Výrazné panorama tvoří 9 jedenáctia třináctipodlažních výškových domů a celek doplňují bodové domy o 6 podlažích.

1

Na dosud nezastavěném území na východ od stávajícího sídliště se plánuje stavba nového obytného souboru, která by měla navázat na kompoziční osu Trávníků, tvořenou Hlavní ulicí.

2

3

OTROKOVICE

SÍDLIŠTĚ

TRÁVNÍKY

2

PŘÍBĚH SÍDLIŠTĚ Otrokovice jsou dnes druhým největším městem bývalého okresu Zlín, důležitým dopravním uzlem na trati Přerov–Břeclav a významným průmyslovým centrem. Přitom ještě na přelomu 19. a 20. století šlo o malou dvoutisícovou obec. Rozvoj Otrokovic úzce souvisí s blízkým Zlínem. Kvůli výhodné poloze u vodní cesty na řece Moravě i u železniční trati sem firma Baťa od 30. let minulého století přenesla řadu svých výrobních aktivit. Na pravém břehu Moravy založila firma novou čtvrť Baťov s vlastním moderním centrem. Od 1. ledna 1949 se staly Otrokovice a sousední obec Kvítkovice součástí města Gottwaldova jako jeho XI. a X. městská čtvrť. V roce 1960 se obce Otrokovice a Kvítkovice spojily, o čtyři roky později byl tento celek povýšen na město Otrokovice s deseti tisíci obyvateli. S růstem počtu pracovních míst souvisela i potřeba rychlé bytové výstavby a na loukách u starých Kvítkovic se započalo s realizací I. etapy panelového sídliště Trávníky, která byla dokončena v roce 1967.

1 — Dominantou otrokovického sídliště Trávníky se staly výškové panelové domy, které určují siluetu města při příjezdu od Zlína. Na snímku z konce 70. let je zachycena část sídliště po dostavbě.

Se stavbou nové pneumatikárny Rudý říjen (dnes Barum Continental) v letech 1966–1972, podle projektu architekta Jiřího Jandery, se počet obyvatel Otrokovic zvýšil na dvojnásobek. Tato zatím poslední velká průmyslová expanze podnítila také výstavbu II. etapy trávnického sídliště. Nové zástavbě bohužel padly za oběť některé staré památky na otrokovickém území v čele se zámkem hrabat Rottalů. Panelové domy sídliště Střed se stavěly přímo v asanovaném centru města. V letech 1971–1975 následovalo další otrokovické sídliště Štěrkoviště, složené z deskových domů podle návrhu architekta Miroslava Totuška.

v soutěži na Kulturní dům v Gottwaldově, která byla v tisku hojně reflektována. Vedle školních budov ve Zlíně nebo ve Starém Městě u Uherského Hradiště se jeho hlavním dílem stalo Divadlo pracujících ve Zlíně (1958– 1967), které Rozhon navrhl ve spolupráci s pardubickým architektem Miroslavem Řepou. Podílel se především na stavebním a technickém řešení a organizaci výstavby. Byl ve své práci vždy velmi důsledný a neústupný. Ve zlínském Stavoprojektu pracoval až do svého odchodu do důchodu.

Zdroje – Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, pozůstalost Pavla Nováka. – Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, vzpomínky architekta Adolfa Šroma. – Pozemní stavby Gottwaldov, fotoarchiv, uloženo v Moravském zemském archivu Brno, Státní okresní archiv Zlín, fond města Otrokovic. – Stavební archiv Městského úřadu v Otrokovicích, archiv Společenství vlastníků. – 20 let Pozemní stavitelství, generální ředitelství, Ostrava, 1965–1985, Brno 1985. – Josef Bartoš a kol., Otrokovice, dějiny a současnost, Otrokovice 1981. – Pozemní stavby Gottwaldov, národní podnik, nositel Řádu práce, neprodejná podniková publikace, nedatováno. – Radomíra Sedláková, Zlín – Gottwaldov: Proměny architektury v letech 1945–1960, in: Ladislava Horňáková-Radomíra Sedláková (ed.), Fenomén Baťa – Zlínská architektura 1910–1960, Praha – Zlín 2008, s. 181–182.

Autor sídliště Trávníky František Rozhon (1926–2003) absolvoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u profesora Adolfa Benše a od roku 1953 byl zaměstnancem Stavoprojektu Gottwaldov. V roce 1955 spolu s Adolfem Benšem a Jaroslavem Kadlecem získal 1. cenu

1

2

4

3

(Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

2 — Výstavbu sídliště Trávníky v jihovýchodní části Otrokovic u obce Kvítkovice prováděly podle návrhu architekta Františka Rozhona Pozemní stavby Gottwaldov a dokumentovaly si postup výstavby pro vlastní archiv. Fotografie ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

3 — Postup prací při výstavbě panelového sídliště Trávníky v Otrokovicích v 70. letech. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

4 — Výstavba jednoho z věžových domů na sídlišti Trávníky na fotografii ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

5 — Pracovní četa Pozemních staveb při práci na stavbě sídliště Trávníky na snímku ze 70. let.

5

6

7

8

(Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

6 — Kolaudace domu na sídlišti Trávníky v roce 1976. Do domů se postupně stěhovali noví obyvatelé, přestože ještě nebyly dokončeny přístupové komunikace a chodníky. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

7 — Na sídlišti Trávníky bylo využito kombinace několika základních typů věžových, deskových a bodových domů, doplněných o základní občanskou vybavenost – školu, prodejnu a služby. Fotografie ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

8 — Bodové domy a jeden z deskových domů na sídlišti Trávníky na fotografii ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

9 — Mezi standardní vybavení sídliště Trávníky patřily také konstrukce pro sušení prádla a klepání koberců. Fotografie ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

9

10

11

10 — Významnou součástí celkového urbanistického konceptu sídliště bylo vyčlenění ploch pro dětská hřiště a sportoviště. Fotografie ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

11 — Budovu prodejny potravin a restaurace navrhl architekt Adolf Šrom, autor dostavby sídliště v Bartošově čtvrti ve Zlíně, kolega a spolupracovník hlavního architekta Trávníků Františka Rozhona. Fotografie ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

12 — Sídliště Trávníky v noci na snímku ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

13 — Řadové garáže pro obyvatele sídliště byly postupně dostavovány na jeho okraji, kapacita parkovacích míst však přestala být brzy po dostavbě sídliště v roce 1978 dostačující. Fotografie z 80. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

14 — Významnou součástí sídliště Trávníky je moderní komplex budov základní školy pavilonového typu, která slouží nejen obyvatelům sídliště, ale celé spádové oblasti. V exteriéru i interiéru se uplatnila umělecká výzdoba. Fotografie ze 70. let. (Moravský zemský archiv v Brně, Státní okresní archiv Zlín)

15 — Základní škola pavilonového typu na sídlišti Trávníky byla postavena pro celou spádovou oblast Vítkovic a Otrokovic. Tvoří společný komplex s mateřskou školou. (Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, foto: Dalibor Novotný, 2015)

12

13

14

15

OTROKOVICE

TRÁVNÍKY

SÍDLIŠTĚ

3

OBYVATELÉ Sídliště Trávníky je nejmenší ze sledovaných sídlišť v kraji (nepočítáme-li roztroušenou poválečnou výstavbu ve Zlíně), v současné době zde nicméně bydlí asi pětina obyvatel Otrokovic. Jeho stavba probíhala relativně dlouhou dobu, ve dvou etapách v 60. a 70. letech 20. století. Srovnáváme proto demografická a socioekonomická data ze Sčítání lidu, domů a bytů v roce 1980 po dokončení výstavby sídliště se současnou situací (rok 2011). Zatímco v roce 1980 se data týkají trvale bydlících obyvatel, poslední sčítání nabízí údaje za obvykle bydlící, které by měly lépe vypovídat o skutečné sociální struktuře obyvatel.

VÝVOJ POČTU OBYVATEL SÍDLIŠTĚ TRÁVNÍKY MEZI LETY 1970 A 2011

6 000

V téměř dvou tisících bytech žilo v roce 2011 zhruba čtyři tisíce lidí. Před třiceti lety to však bylo o polovinu více. Je to dáno postupným stárnutím původních obyvatel, jejichž děti odešly ze společných domácností. Je příznačné, že téměř tři čtvrtiny domácností jsou tvořeny pouze jedním nebo dvěma členy; v roce 1980 jich přitom bylo jen 35%. Z velké části to jsou pravděpodobně senioři a lidé ve starším produktivním věku, část ale mohou tvořit i mladé (prozatím) bezdětné páry.

4 000 6029

5273

2 000

4590

4124

2001

2011

1869 0

Ve věkové pyramidě za rok 1980 je jasně znatelná dvougenerační struktura obyvatel. Je tedy zřejmé, že na sídliště přišli mladí rodiče s dětmi. Vzhledem k tomu, že v době sčítání zde lidé bydleli již po dobu zhruba pěti až patnácti let, nejpočetnější skupinou byly děti ve věku prvního stupně základní školy a jejich rodiče, třicátníci. Děti do 15 let přitom tvořily celou třetinu populace sídliště. Naopak vrstva seniorů v té době v území prakticky chyběla. Vyhraněná věková struktura je zřetelná i o třicet let později, i když v trochu pozměněné podobě. Na jedné straně dochází ke stárnutí obyvatelstva a je zřejmé, že zde zůstala část původních obyvatel (nadprůměrně jsou například zastoupeny kategorie šedesátiletých a starších obyvatel), na straně druhé jsou však poměrně výrazně zastoupeni i lidé v mladším produktivním věku.

PODÍL DANÉ VĚKOVÉ KATEGORIE NA CELKOVÉM POČTU OBYVATEL VĚK

1980

1970

VĚKOVÁ STRUKTURA OBYVATEL SÍDLIŠTĚ TRÁVNÍKY V LETECH 1980 A 2011

1991

0%

100%

OT.

51,6

0,7

TRÁV.

0,3

2011 48,2

51,7

Otrokovice jsou městem, které bylo zejména v minulosti založeno na rozvoji průmyslové výroby. V období první republiky zažilo mohutnou výstavbu bydlení i výrobních a skladovacích objektů vedenou firmou Baťa. Po 2. světové válce rostl význam zejména gumárenského, kožedělného a leteckého průmyslu. Tato historie se samozřejmě promítá i do ekonomické struktury obyvatel sídliště Trávníky. V roce 1980 pracovalo v průmyslu a stavebnictví, tzv. sekundéru, celých 70 % ekonomicky aktivních obyvatel, což je zdaleka nejvíce v porovnání s ostatními sledovanými sídlišti v kraji. S proměnou ekonomiky v transformačním porevolučním období je stále více obyvatel zaměstnáno ve službách, nicméně průmyslové podniky jsou i nadále významnými zaměstnavateli.

47,6

OTROKOVICE MUŽI

1980

OT.

69,6

2,9

TRÁV.

1,5

1980 TRÁVNÍKY

28,9

71,5

25,6

ŽENY

PRŮMYSL A STAVEBNICTVÍ

ZEMĚDĚLSTVÍ

75+

SLOŽENÍ EKONOMICKY AKTIVNÍCH OBYVATEL PODLE ODVĚTVÍ EKONOMICKÉ ČINNOSTI NA SÍDLIŠTI TRÁVNÍKY V LETECH 1980 A 2011

SLUŽBY

70–74 65–69 60–64 55–59 50–54 45–49

0%

40–44

100%

2011

35–39 30–34 25–29 20–24 15–19

TRÁV.

20,2

OT.

19,3

39,1

31,2

37,3

9,5

32,5

S průmyslovým zaměřením ekonomického života města souvisí i vzdělanostní struktura jeho obyvatel. Trávníky jsou sídlištěm s výrazně vyšším podílem osob s pouze základním nebo středoškolským vzděláním bez maturity, než je tomu v případě ostatních sledovaných obytných celků v kraji. Tvoří téměř 60% obyvatel starších 15 let. Tento podíl byl vysoký již před třiceti lety, i když tehdy vykazovalo sídliště díky mladé věkové struktuře o něco lepší vzdělanostní úroveň než město jako celek.

10,9

1980

10–14 5–9

TRÁV.

35,4

36,5

22,7

5,4

0–4 8

6

VĚK

4

2

MUŽI

%

2

2011

4

6

8

OT.

38,7

37,5

19,6

VZDĚLANOSTNÍ STRUKTURA OBYVATEL STARŠÍCH 15 LET NA SÍDLIŠTÍCH TRÁVNÍKY V LETECH 1980 A 2011

4,2

ŽENY

85+

ZÁKLADNÍ

80–84

BEZ MATURITY

STŘEDOŠKOLSKÉ

VYSOKOŠKOLSKÉ

75–79 70–74 65–69 60–64 55–59

0%

50–54

100%

2011

45–49

TRÁV.

40–44

72,6

23,5

35–39 30–34 25–29 20–24 15–19

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

NÁJEMNÍ

3,8

PRÁVNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ V BYTOVÝCH DOMECH NA SÍDLIŠTI TRÁVNÍKY V ROCE 2011 Více než 70% bytů je obýváno domácnostmi, které je mají v osobním vlastnictví; obdobně vysoký podíl je zaznamenán již jen v poválečných zlínských sídlištních celcích. Naopak podíl nájemního a zejména družstevního bydlení je v porovnání s jinými sídlišti nízký.

DRUŽSTEVNÍ

10–14 5–9 0–4 8

6

4

2

%

2

4

6

8

Zdroj dat: Sčítání lidu, domů a bytů v letech 1970, 1980, 1991, 2001 a 2011

BYDLENÍ V PANELU „CÍLEM VŠECH ETAP JE TVORBA BYDLENÍ SOCIALISTICKÉHO, SOCIALISTICKÉHO ČLOVĚKA DŮSTOJNÉHO. JDE O BYT CIVILNÍ, TYPICKÝ, ALE V TYPIČNOSTI INDIVIDUÁLNĚ VARIABILNÍ, JDE O BYT OBYVATELNÝ, KTERÝ JE NÁSTROJEM BYDLENÍ A NENÍ JEN ARCHITEKTONICKOU KOMPOZICÍ ESTÉTSKÉ POVAHY.“ (Bydlení v socialismu, 1973)

Byt v hromadné bytové výstavbě byl de facto výsledkem norem, předpisů, stanoveného standardu a technologických možností. Jen v ojedinělých případech čerpal z invence řešitelů či následných uživatelů. Vývoj dispozic panelových jednotek úzce souvisel s konstrukčně-technologickými aspekty výstavby a s kategorizací, která stanovovala, pro kolik obyvatel je konkrétní typ bytu určený. Byty v nejstarších typech panelových domů měly u obývacího pokoje samostatnou kuchyň, disponovaly balkónem nebo lodžií a uměle větraným hygienickým jádrem. V průběhu 50. let se projevoval trend zmenšovat obytnou plochu bytu – v roce 1950 byla průměrná plocha 53 m2, v roce 1957 už jen 34,1 m2. (Do obytné plochy počítáme pouze obytné místnosti, tj. přímo osvětlené a větratelné místnosti o podlahové ploše alespoň 8 m2, které lze dostatečně vytápět.) Od počátku 60. let docházelo k instalaci bytového hygienického jádra, které tvořilo s kuchyní funkční celek. Dispozičním přínosem bylo vytvoření jídelních koutů v sektoru kuchyní, zvýšení počtu vestavěných skříní či vytvoření komor pro uložení šatů. Zvětšila se průměrná plocha bytu. 60. léta se také otevřela experimentům – na sídlišti v Praze-Invalidovně byl použit nový panelový systém, který umožňoval větší variabilitu. Uvnitř bytů byly například instalovány mobilní příčky, které umožňovaly přizpůsobit prostor aktuálním potřebám uživatelů. Novátorský počin ve své době představoval i pás zabudovaných skříní v délce půdorysu bytu a řada dalších inovací. Realizace sídlišť byla součástí strategie řešení bytového problému, kdy „v experimentální výstavbě jde především o to, připravit a vyzkoušet hospodárné, technicky vyspělé a společensky pokrokové průmyslové typy obytných budov“ a předvést „nový názor na moderní bytové zařízení a ověřit si v praxi některé problémy, o nichž bylo dlouho diskutováno“. Léta 70. přinesla snahy o větší variabilitu vnitřních dispozic, ale v celkovém výsledku se půdorysy nelišily od předchozích typů. V 80. letech se projektovalo a stavělo v duchu druhé poloviny 70. let, stoupala však průměrná obytná plocha i počet pokojů na jeden byt. Opakovaná kritika plošného uplatňování typizace vedla k několika pokusům o experimentální bytové domy s invenčně a individuálně řešenými vnitřními dispozicemi. Ty byly však pouze doplňkem realizovaných sídlišť. Vývoj bytového zařízení navazoval na výsledky meziválečného návrhářství především v oblasti stavebnicového nábytku. Jeho „vrcholem“ se stal od 70. let „Universal – nábytkový stavebnicový systém – pro každou generaci – podle přání a potřeby – pro každý byt“. Jeho původně vysoký standard v průběhu let degradoval z důvodu změn výrobních technologií, konstrukce i materiálu, daných striktními požadavky ekonomizace výroby.

V čem podle Vás spočívají přednosti „bydlení v panelu“? A v čem jeho úskalí? Své odpovědi s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

Přispějte do našeho alba dobových interiérů a „domácího umění“! Své fotografie s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

PANELOVÉ SOUSTAVY Podobu sídlišť primárním způsobem ovlivňovaly stavební technologie použité při realizaci bytových domů. Přestože se od 60. let využívaly téměř výlučně panelové prefabrikáty, v průběhu dalších let se měnil jejich rozměr, povrchová úprava, barva, podoba spár, tvary balkonů a lodžií či pojetí vchodů. Postupným vývojem tak vznikaly panelové soustavy různých typů. V prvních celostěnových panelových domech se uplatnily soustavy označované písmenem G, vyvinuté v roce 1953 v tehdejším Gottwaldově jako montovaný příčný stěnový systém. Základní typ představovala soustava G40 (číslo značilo počet bytů), kterou v roce 1957 doplnila G57 (číslo značilo rok), umožňující větší sériovou výstavbu. Vyznačovala se použitím různých typů lodžií (u G40 zcela chyběly) a instalací prvních typů bytových jader. Soustava aplikovala jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,85 m. Byla využívána do roku 1973, a to i v materiálových variantách jako typy B60, P61, GOS64, GOS66 a experimentálních vývojových typech G58 a G59, které kombinovaly skeletový a stěnový systém. 1 — Normální podlaží koncové sekce v panelovém domě typu G57 (Stavitelství I, 1978)

1

Koncem 50. let se začalo s vývojem dalších soustav, které by reagovaly na nové architektonické, dispoziční a konstrukční požadavky. Předcházela jim řada experimentů, včetně výstavby sídliště Invalidovna v Praze. Z experimentů vzešly dva rozšířené konstrukční systémy TO6B (1963–1990) a T08B (1962–1980), které měly oproti dosavadní objemové typizaci (typizaci celých sekcí domů) umožnit typizaci prvkovou (otevřenou stavebnici). Obvodový plášť nepodléhal striktní typizaci, umožňoval proto větší variabilitu. T06B charakterizoval jednotný modul s rozponem stěn 3,6 m a konstrukční výškou podlaží 2,8 m, T08B měla jednotný modul 6 m a stejnou konstrukční výšku. Používaly se předsazené a zapuštěné lodžie a u této soustavy se poprvé uplatnil předepjatý železobeton.

3 — Půdorys domu typu HK60 (Stavitelství I, 1978) 4 — Konstrukční schéma koncové sekce bytového panelového domu typu T06B (Stavitelství I, 1978)

2 — Typické podlaží v panelovém domě G59 (Stavitelství I, 1978)

5 — Konstrukční schéma koncové sekce bytového panelového domu typu T08B (Stavitelství I, 1978)

3

2 4

Výzkumný a vývojový ústav Stavebních závodů v Praze vyvinul na počátku 70. let nejrozšířenější panelovou soustavu VVÚ-ETA (1972–1990), která přinesla dva typy modulů, a to s rozponem stěn 6 m a 3 m, při skladebné výšce podlaží 2,8 m. Je zajímavé, že o tuto soustavu projevily zájem některé státy západní Evropy a také USA. Jednání však vzhledem k dobové politické situaci ztroskotala. Souběžně s tímto typem byla v Praze pro panelovou výstavbu využívána také dánská malorozponová soustava Larsen-Nielsen. Jednalo se o třímodulovou soustavu s velkou variabilitou, bez balkónů, pouze s lodžiemi. 6 — Koncová sekce osmipodlažního panelového domu typu VVÚ-ETA (Československý architekt, 1976)

6

7 — Schéma domu typu Larsen-Nielsen (Stavitelství I, 1978)

6 — Koncová sekce osmipodlažního panelového domu typu VVÚ-ETA (Československý architekt, 1976) 7 — Schéma domu typu Larsen-Nielsen (Stavitelství I, 1978)

Na konci 70. let vznikl projekt nové celorepublikové soustavy P1 (1978–1990), která měla mít osm variant a byla určena pro bytové domy do výšky dvanácti podlaží. Ve výsledku se realizovaly jen tři varianty: P1.14 na Slovensku, P1.21 v severních Čechách a soustava P1.11 v Olomouci, odkud se po zdlouhavém zavádění do výroby dostala do Zlína a jiných moravských měst a do Prahy. Dvě posledně uvedené soustavy byly malorozponové, třímodulové, o rozponech 2,4 m, 3 m a 4,2 m, s lodžiemi a osvědčenou konstrukční výškou 2,8 m. Během celého „panelového období“ vznikaly rovněž lokální soustavy, a to na základě rozdílných materiálových základen jednotlivých krajů, možností místních betonárek a v neposlední řadě klimatických poměrů daných oblastí. Jmenujme například soustavy HK60, PS69, B70, NKS-B, HKS70 nebo BANKS. Středněrozponová soustava P2, která měla v budoucnu nahradit systém P1.11, pracovala se stropním i obvodovým panelem o délce 6,6 m. Zvětšení dílců soustavy umožnilo vynechat jednu nosnou stěnu a zvětšit tak variabilitu vnitřního uspořádání s uplatněním lehkých nebo nábytkových příček a bytových jader. Počet panelů na bytovou jednotku se snížil o polovinu, stejně tak přísně sledovaná „pracnost“ výrazně poklesla. Kvantitativní plusy však ve finále provázely kvalitativní mínusy.

8 — Půdorysné schéma konstrukční soustavy P.1.11 (soukromý archiv)

7

5

8

O PROJEKTU NÁZEV PROJEKTU

1

2

3

4

5

6

Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu / Prefabricated Housing Estates in the Czech Republic as Part of the Urban Environment: An Evaluation and Presentation of Their Housing and Living Potential Projekt programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) Ministerstva kultury ČR Doba trvání projektu: leden 2013 – prosinec 2017

O ČEM JE PROJEKT Panelová sídliště představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Přestože byla nejtypičtější a nejrozšířenější formou hromadné bytové výstavby 50. až 80. let a dnes na sídlištích žijí více než tři miliony obyvatel České republiky (tedy téměř každý třetí), je zhodnocení jejich významu a sociokulturní role zcela nedostatečné. Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme nyní svědky vzrůstajícího zájmu o sídliště v odborných, ale také uměleckých kruzích. Cílem tohoto projektu je zasadit dosud opomíjený fenomén panelových sídlišť do kontextu vývoje moderní architektury a do dobových i současných politických a společenských souvislostí a zpřístupnit ho atraktivní a interaktivní formou laické i odborné veřejnosti. Výsledky projektu mají upozornit na specifické hodnoty významných panelových sídlišť a přispět ke kultivovanějšímu přístupu k rekonstrukcím panelových domů a k revitalizaci obytného prostředí sídlišť. Mají být také podkladem k budoucímu zařazení vybraných sídlišť nebo jednotlivých staveb do seznamu chráněných nemovitých kulturních památek a k začlenění této problematiky do všech stupňů vzdělávacího procesu.

KDO PROJEKT PŘIPRAVUJE Garantem mezioborového projektu je Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Na jeho řešení participují odborníci z těchto výzkumných pracovišť: Ústav dějin umění AV ČR, Sociologický ústav AV ČR, Pedagogická fakulta UK, Institut plánování a rozvoje hl. města Prahy, Muzeum města Brna, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, Muzeum umění Olomouc, Fakulta humanitních studií UK, Přírodovědecká fakulta UK, Fakulta architektury ČVUT a Národní památkový ústav.

KOMU JE PROJEKT URČEN

7

Obyvatelům vybraných sídlišť, studentům základních, středních i vysokých škol a zájemcům z řad odborné a laické veřejnosti.

AUTORSKÝ TÝM Rostislav Švácha, odborný garant projektu Lucie Zadražilová, hlavní řešitelka projektu Klára Eliášová Martina Flekačová Vendula Hnídková Ladislava Horňáková Jindřich Chatrný Michaela Jehlíková Janečková Jana Kořínková Matyáš Kracík Mariana Kubištová Martina Mertová Eva Novotná Lucie Pospíšilová Martin Strakoš Alice Stuchlíková Petra Špačková Lukáš Vacek Lucie Valdhansová Martin Veselý Michaela Vojtková Radim Vondráček Jana Zajoncová Spolupráce: Jaromír Čejka (fotografie) Jan Rasch (fotografie) Štěpán Malovec (grafický design) A1 Architects – Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka (architektonické řešení výstav) Eva Mahrezi, Anna Hořejší, Simona Ledvinková (produkce) Karolina Jirkalová (jazyková redakce) Alena Bártova (technická redakce) Na projektu se v minulosti podíleli: Jana Barvíková, Petr Gibas, Hana Havlůjová, Andrea Husseiniová, Ondřej Kocourek, Vladimíra Sehnalíková

8 9

1 — Sídliště III. pětiletky v Olomouci

(dobová pohlednice, 1976, sbírka Viléma Švece)

2 — Náměstí Vítězného února v Havířově (dobová pohlednice, 1974, sbírka Pavla Vančáta)

3 — Most

(dobová pohlednice, bez datace sbírka Pavla Vančáta)

4 — Kladno-Rozdělov

(dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

5 — Sídliště Závodu Míru, Karla IV., Drážka a Dubina v Pardubicích

(dobová pohlednice, 1989, sbírka Pavla Vančáta)

6 — Ostrava-Zábřeh

(dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

7 — Praha-Krč

(dobová pohlednice, 1981, sbírka Pavla Vančáta)

8 — Sídliště Žabovřesky, Juliánov, Černovice a Lesná v Brně (dobová pohlednice, bez datace, sbírka Pavla Vančáta)

9 — Sídliště v Chomutově (dobová pohlednice, 1988, sbírka Pavla Vančáta)

PŘÍBĚH PANELÁKU VE ZLÍNSKÉM KRAJI

Výstava Příběh paneláku ve Zlínském kraji je pátou výstavou z putovního cyklu, ve kterém postupně představujeme ve všech krajských městech výsledky mezioborového projektu, zaměřeného na výzkum vybraných panelových sídlišť v České republice. Výstavní cyklus běží mezi lety 2014 až 2017 a je určen zájemcům z řad odborné i laické veřejnosti.

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

Rádi bychom ukázali, že všechna sídliště nejsou stejná, že to nutně nemusí být monotónní shluky krabic vyprojektované anonymním týmem v projekčním ústavu. Panelová sídliště mají svou minulost, přítomnost a v mnoha případech i rozvojový potenciál a pro své obyvatele představují domov. Bylo by proto chybou zavírat oči před osobitostí řady z nich a nechat se ovlivnit jednostrannými odsudky. Ve  Zlínském kraji jsme se zaměřili na počátky panelové výstavby v Československu spojené právě se Zlínem, tedy na vývoj prvního paneláku typu G (Gottwaldov). Mimo to jsou na výstavě zastoupena tři zajímavá sídliště z krajského města a jedno z Otrokovic. Dvouletkové Obeciny představují první poválečné sídliště ve Zlíně. Jeho autoři sice navázali na meziválečnou zlínskou estetiku režných cihel, nicméně do města vnesli první vícepatrové bytové domy. Sídliště tak tvoří protiváhu k baťovským koloniím individuálních domků. První panelové sídliště ve Zlíně najdeme v Bartošově čtvrti. Vzniklo roku 1957 a tvoří ho v řadách a v blocích stojící panelové domy typu G 57 doplněné občanskou vybaveností. Na sklonku 60. let byla navržena I. etapa výstavby sídliště Jižní Svahy, budovaného pak v průběhu 70. let. Jižní Svahy vynikají urbanismem i širokou škálou typů panelových bytových domů, od bodových přes terasové, chodbové, lodžiové až po výškový segmentový dům. Do našeho výběru se dostalo i otrokovické sídliště Trávníky dokládající dvě odlišné fáze výstavby panelových sídlišť v 60. a v 70. letech. Návštěvníkům výstavy předkládáme příběh prvního panelového domu v Československu spolu s příběhy čtyř výrazných sídlišť Zlínského kraje, v nichž často figurují velmi schopní architekti, kteří tvůrčím způsobem rozvíjeli myšlenky architektů a urbanistů meziválečné avantgardy. Zajímalo nás, jaký urbanistický koncept a jaké technologie byly pro stavbu sídlišť zvoleny, jaké jsou dispozice bytů a jaká umělecká díla se zde nacházejí. Na příkladech ukazujeme, co se s vybranými panelovými sídlišti děje dnes, zda regenerační zásahy přispěly ke zlepšení obytného prostředí nebo naopak narušily genia loci těchto celků. Položili jsme si otázku, jaká je věková, vzdělanostní a profesní struktura zdejších obyvatel a jak se proměnila od doby výstavby. Pro návštěvníky, které zajímají nejen příběhy sídlišť ve Zlíně a v Otrokovicích, ale i širší souvislosti tohoto fenoménu, jsou určeny obecnější texty o tom, proč se vlastně panelová sídliště začala v Evropě stavět, jak se vyvíjelo „bydlení v panelu“ v Československu, kolik lidí tak u nás v současné době žije, jak jsou nebo nejsou se svým bydlením spokojeni či jaké jsou scénáře budoucího vývoje sídlišť. LADISLAVA HORŇÁKOVÁ, EVA NOVOTNÁ A LUCIE ZADRAŽILOVÁ

PŘÍBĚH PANELÁKU VE ZLÍNSKÉM KRAJI 15. ČERVENCE – 4. ŘÍJNA 2015 Pořadatel – Uměleckoprůmyslové museum v Praze (UPM) Spolupořadatel: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně Vedoucí projektu a autorka koncepce výstavy – Lucie Zadražilová Autoři textů a výběru obrazového materiálu – Jana Barvíková, Ladislava Horňáková, Jindřich Chatrný, Michaela Janečková Jehlíková, Matyáš Kracík, Mariana Kubištová, Eva Novotná, Rostislav Švácha, Lukáš Vacek, Michaela Vojtková, Lucie Zadražilová Fotografie ze současnosti – Dalibor Novotný, Jan Rasch Architektonické řešení – A1 Architects (Tereza Schneiderová, Lenka Křemenová, David Maštálka) Grafický design – Štěpán Malovec Doprovodné programy – Alice Stuchlíková Produkce – Eva Mahrezi, Anna Hořejší, Simona Ledvinková PR – Eva Mahrezi, Mariana Kubištová Jazyková redakce – Karolina Jirkalová Technická redakce – Alena Bártová Obrazová editorka – Mariana Kubištová Výroba architektonických prvků – LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k.s. Tisk – Adverter Instalace – Technická skupina UPM (Libor Šötét, Tomáš Bezchleba, Pavel Břach) Doprava – DSV Road, a. s. Výstava se koná v rámci projektu Panelová sídliště v České republice jako součást městského životního prostředí: Zhodnocení a prezentace jejich obytného potenciálu, který podpořilo Ministerstvo kultury ČR v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI), identifikační kód projektu: DF13P01OVV018. www.panelaci.cz / www.upm.cz / www.facebook.com/panelaci Za pomoc při realizaci výstavy děkujeme Janu Gemrichovi, Miloši Gregorovi, Jindřichu Chatrnému, Lee Janáčkové, Radce Kalábové, Martinu Krocovi, Kamile Nečasové, Dagmar Nové, Daliboru Novotnému, Stanislavě Rollové, Lukáši Smekalovi, Lucii Šimečkové, Silvii Šeborové, Adolfu Šromovi, Davidu Valůškovi. Snažili jsme se dohledat všechny autory publikovaných fotografií nebo dědice autorských práv. V některých případech se to nepodařilo, a budeme proto vděčni za informace o nich.

Výstavu podpořily: LIAS Vintířov, lehký stavební materiál, k. s. Artalk.cz Adverter, DSV Česká republika, Svaz výrobců cementu ČR, Výzkumný ústav maltovin Praha, s. r. o., Zemako, s. r. o., 14|15 Baťův institut Mediální partneři – Art+Antiques, Beton TKS, Czechdesign.cz, Český rozhlas, DesignCabinet.cz, DesignGuide.cz, DesignMagazin.cz, PragueOut.cz, Radio 1

1 — První montovaný panelový dům G 40 ve Zlíně

5, 6 — Sídliště Bartošova čtvrť ve Zlíně (foto: Jan Rasch, 2014)

(foto: Jan Rasch, 2014)

2 — Sídliště Obeciny ve Zlíně (foto: Jan Rasch, 2014)

3 — Morýsův chodbový dům ve Zlíně (foto: Jan Rasch, 2014)

4 — Věžové domy ve východní části Zlína (foto: Jan Rasch, 2014)

7 — Detail tzv. segmentu na sídlišti Jižní Svahy ve Zlíně (foto: Jan Rasch, 2014)

8, 9 — Zlínské sídliště Jižní Svahy (foto: Jan Rasch, 2014)

10 — Otrokovické sídliště Trávníky (foto: Dalibor Novotný, 2015)

BYTY PRO MILIÓNY Panelová sídliště nejsou vynálezem socialismu. Představují jednu z odpovědí západního světa na problém, jak ubytovat milióny lidí, které poslední dvě století přiváděl do měst rozmach moderního průmyslu. Američtí průkopníci vědecké organizace práce – takzvaného taylorismu – i jejich evropští stoupenci hledali od konce 19. století způsoby, jak výstavbu bytových domů urychlit a zlevnit metodami průmyslové velkovýroby. Dříve či později se musel zrodit nápad nahradit malé cihly velikými stavebními dílci. Po sídlišti Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem, kde tuto myšlenku v roce 1926 poprvé uskutečnil funkcionalistický architekt Ernst May, následovala další ve Francii – například La Muette v Drancy u Paříže od architektů Eugène Beaudoina a Marcela Lodse – a během druhé světové války a po ní také v baťovském Zlíně, centru domácího taylorismu. Funkcionalistickým představám o zdravém městě odpovídal u sídlišť jejich urbanismus, ve kterém staré kompaktní město s uzavřenými náměstími a koridorovými ulicemi vystřídaly volné řádky domů v zeleni.

1

V masovém měřítku se panelová sídliště začala stavět v padesátých letech 20. století, bez ohledu na ten či onen politický systém. Pokles jejich společenského statusu v očích západního publika a vliv veřejného mínění, které se obracelo proti architektonické chudobě a jednotvárnosti mnoha sídlišť, však vedly k tomu, že západní demokracie od jejich výstavby časem ustoupily. Ve státech sovětského bloku se to nestalo, a to hlavně proto, že montáž velkého množství stejných domů z úzkého sortimentu panelových dílců ideálně vyhovovala metodám direktivního hospodářského plánování. Týká se to i Československa, kde zvláště po sovětské invazi v roce 1968 klesla architektonická úroveň sídlišť povážlivě hluboko. To však neznamená, že by u nás vedle špatných sídlišť nevznikala i sídliště dobrá, o nic horší než ta, jaká se v poválečné době stavěla v západních zemích. 2

ROSTISLAV ŠVÁCHA

1 — Sídliště La Muette v Drancy u Paříže, 1932–1934 (dobová pohlednice)

2, 4 — Sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem (Stavba, 1929–30)

3 — Použití panelů při výstavbě sídliště Praunheim u Frankfurtu nad Mohanem (Gábor Preisich, Ernst May, 1983)

4

obývák Co se Vám vybaví, když se řekne:

Která naše panelová sídliště považujete za příklad kvalitní architektury a která nikoliv? panel

bytové jádro sektor ? umakart

Své odpovědi s námi sdílejte na Facebooku: www.facebook.com/panelaci

3

BYL JEDNOU JEDEN DŮM… A BYL TO PANELÁK VÍTE, KDE LIDÉ V ČESKU NEJČASTĚJI BYDLÍ?

1 798 318 OBYDLENÝCH DOMŮ

Podle posledního sčítání lidu, domů a bytů, které proběhlo v roce 2011, je v České republice 1 798 318 obydlených domů. Z toho je 88 % domů rodinných a 10 % domů bytových. Celkem je v těchto domech 4 104 635 obydlených bytů, ve kterých žije 10 144 961 osob.

A JAK JE TO S PANELÁKY? Nejpřesnější údaj, který máme k dispozici, je 81 859 obydlených domů, kde jsou nosné zdi tvořeny stěnovými panely. V těchto panelových domech žije 2 721 477 obyvatel, což je 27 % obyvatel ČR. Ti žijí v 1 218 788 bytech, což je 30% ze všech bytových domácností. Klasických paneláků, tj. bytových domů se stěnovými panely, tak jak je známe z panelákových sídlišť, je 65 641.

1 582 520 RODINNÝCH DOMŮ

179 832 BYTOVÝCH DOMŮ

81 859 PANELOVÝCH DOMŮ

JDE O NECHTĚNÉ DĚDICTVÍ? Počátkem 90. let byla panelová sídliště chápána jako nežádoucí dědictví. Mnozí sociologové varovali, že se mohou proměnit v sociálně problematický prostor, kde poroste kriminalita. Výsledkem snah předejít tomuto scénáři jsou vládní dotační programy zaměřené na opravy panelových domů a regeneraci sídlišť.

4 104 635

Převody bytů do osobního vlastnictví, které probíhají od 90. let, mají dvojí dopad. Na jednu stranu přispívají k posílení vazeb obyvatel k místu bydliště a jejich investicím do úprav bytu, na stranu druhou komplikují možnosti regenerace větších celků.

1 218 788

OBYDLENÝCH BYTŮ

BYTŮ

10 144 961

2 721 477

V průběhu prvního desetiletí tohoto století se o sídlištích začalo psát méně kriticky. Výzkumy z přelomu milénia také ukázaly překvapivě vysokou míru spokojenosti a stabilizace jejich obyvatel. Bydlení na sídlišti nepředstavuje stigma, najdeme tu sociálně slabší vrstvy, ale i příslušníky střední třídy.

JAKÁ JE BUDOUCNOST SÍDLIŠŤ? Pravděpodobný budoucí vývoj panelových sídlišť se liší podle období jejich výstavby, velikosti města či konkrétní polohy v rámci sídla. Nejsilnější pozici mají sídliště s pestrou sociální strukturou, která se nachází ve velkých městech, kde je bydlení cenově obtížně dostupné. Za riziková jsou naopak považována sídliště původně budovaná jako zázemí průmyslových podniků, kde došlo k útlumu výroby, zejména pokud jde o oblasti s vyšší nezaměstnaností.

OSOB

Ceny bytů v panelových domech od roku 2008 klesly až o 30 procent, zájem o ně ale opět stoupá. Jejich hlavní předností je poměr ceny a kvality. Výhodou je již vzrostlá zeleň a často poloha na okraji města, umožňující každodenní rekreaci. Je zde většinou dobrá dopravní dostupnost, dostatek škol, obchodů i služeb. Dispozice bytů jsou prakticky řešené, zlepšil se technický stav budov – zateplený plášť mají dnes již dvě třetiny panelových domů. Vinou neexistence koncepce sociálního bydlení však i uvnitř dobře fungujících sídlištních celků začínají vznikat tzv. „kapsy chudoby“, které s sebou nesou riziko budoucí sociální degradace celého sídliště.

OSOB

KOLIK PANELOVÝCH DOMŮ/BYTŮ SE U NÁS POSTAVILO V LETECH 1946–2011? 1946–1960

1961–1970

1971–1980

1981–1990

1991–2000

2001–2011*

2 163 21 746

17 696 273 621

30 328 453 268

21 778 355 984

5 685 79 874

4 009 31 435

6%

47%

55%

58%

22%

9%

domů bytů

Počet domů / bytů podle období výstavby Podíl panelákových bytů na celkovém počtu postavených bytů

* V tomto období jde převážně o rekonstrukce, které byly do sčítání zahrnuty v roce 2011.

PANELÁKY MŮŽEME TAKÉ DĚLIT PODLE PRÁVNÍHO UŽÍVÁNÍ BYTU (k 26. 3. 2011): Byty v osobním vlastnictví

Byty nájemní

Byty družstevní

462 966

354 662

300 511

SLOVNÍČEK POJMŮ SE KTERÝMI SE NA VÝSTAVĚ SETKÁTE

ARMATURA

dům scénáristy Pavla Juráčka a režisérů Radúze Činčery, Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka natočený roku 1967 pro Kinoautomat. V něm diváci pomocí hlasování ovlivňovali děj příběhu. Film se odehrával v kulisách hotelového domu v Praze na Invalidovně.

PARTER

BETON

JEŘÁBOVÁ DRÁHA (JEŘÁBOVÝ URBANISMUS)

PREFABRIKÁT

Kovová výztuž betonové stavby. Stavba je díky armatuře pružnější a snáší větší zátěž, protože kov lépe odolává namáhání v tahu. Beton samotný tuto vlastnost nemá.

Směs cementu, kameniva a vody, která tuhne postupně. Je proto možné odlévat ji do dřevěných nebo kovových forem a různě tvarovat. Beton znali už staří Římané, po dlouhá staletí se ale nepoužíval. Znovu jej objevili až stavitelé ve druhé polovině 19. století.

Prvek stavby, například bytové jádro nebo panel, který se předem vyrobí v továrně nebo v panelárně. Poté se dopraví na staveniště a smontuje s dalšími prvky. Tento stavebnicový způsob výstavbu urychloval a zlevňoval, zároveň ale také unifikoval. → Obr. 14

Zástavbu sídlišť určovaly technologické požadavky výstavby. Jednotlivé domy byly umístěny tak, aby byly v dosahu dráhy jeřábu. Stavba díky tomu probíhala rychleji a úsporněji, avšak za cenu striktně předurčeného uspořádání prostoru. → Obr. 9

BLOKOVÁ ZÁSTAVBA

Tradiční typ městské zástavby, kdy domy vytvářejí uzavřené bloky kolem dvorů. Bloky pak na sebe navazují a lemují ulice. Panelová sídliště bývají upořádána jinak, většinou tvoří tzv. řádkovou zástavbu. V 80. letech se projektanti sídlišť k bloku jako k městotvornému prvku vraceli (například Velká Ohrada v Praze). → Obr. 1

BODOVÝ DŮM

Dům s malou, obvykle čtvercovou půdorysnou plochou, která na mapě vypadá jako jeden bod. Má-li větší počet pater, mluvíme o domě výškovém či věžovém, lidově „věžáku“. → Obr. 2, 3

ROZPON

KOLEKTIVNÍ DŮM, KOLDŮM

Vzdálenost svislých nosných konstrukcí. V panelovém domě jde tedy o vzdálenost mezi dvěma nosnými panely, kterou překlenuje stropní panel. Rozpony v panelových domech se obvykle pohybují mezi třemi až šesti metry. → Obr. 15

Nápad, který se neprosadil. Obytný dům s menšími byty a velkými společnými prostory, kde se soustředily služby pro obyvatele. Například jesle, školka, kantýna nebo prádelna. Společně zajišťovaná péče o děti a sdílení namáhavých „domácích“ prací měly usnadnit ženám, aby své síly uplatňovaly ve výrobě nebo v jiných zaměstnáních. V 60. letech 20. století ho měl nahradit hotelový dům. → Obr. 10

ŘÁDKOVÁ ZÁSTAVBA

Nejběžnější rozmístění domů na sídlišti. Zavedli je do praxe už funkcionalističtí architekti v době mezi dvěma světovými válkami. Domy tvoří řádky, které se pak kladou vedle sebe v určitých rozestupech.

KONSTRUKČNÍ SOUSTAVA

Soubor typizovaných panelových prvků a způsobů jejich montáže. V průběhu výstavby panelových sídlišť se konstrukční soustavy měnily. Podrobněji viz výstavní text Panelové soustavy.

BYTOVÉ JÁDRO

Prefabrikovaný celek koupelny a záchodu, který se opakoval ve všech bytech panelového domu nad sebou. Bytové jádro soustředilo zdravotně technické zařízení bytu, vodovod, kanalizaci, případně plyn. Jádro bylo tvořeno pouze lehkými konstrukcemi, většinou z umělých hmot a kartonu, pro které se vžilo označení umakart. Cenou za lehkou konstrukci a levný materiál, které umožňovaly byty na sídlištích rychleji dokončovat, byla vysoká průzvučnost mezi byty i patry. → Obr. 4, 5

TYPIZACE

Metoda, která umožňuje najít u stavebních prvků, bytů i celých domů optimální velikost – z hlediska funkce, ceny i uspokojení potřeb většiny uživatelů. Sjednocení rozměrů pak dovoluje daný prvek v modulových řadách mnohokrát opakovat.

LODŽIE

Původně přízemní prostor renesančních a barokních zámků, otevřený do zahrady. Později se začal název používat také pro zastřešený balkon, zapuštěný do obvodové zdi domu. U některých panelových domů bývá lodžiemi tvořena celá fasáda. → Obr. 11

UMAKART

Druh izolační nebo krycí hmoty, vysokotlaký laminát. Vzniká slisováním silnějších papírů, které se vytvrzují umělou pryskyřicí při vysokých teplotách. Zhruba milimetrový materiál se lepí na nosné, zpravidla dřevotřískové desky. Obchodní značka Umacart vznikla zkratkou z umělého kartonu. V Československu byl vyráběn přibližně od 40. let 20. století.

MEZONETOVÝ DŮM

DESKOVÝ DŮM

Několikapatrový dům, který má obdélný „štíhlý“ půdorys a podobá se silné desce. Na panelových sídlištích se vyskytuje nejčastěji. → Obr. 6

DŮM SLUŽEB

Nízkopodlažní dům, většinou se skeletovou konstrukcí, situovaný obvykle uprostřed sídliště, nebo některé jeho části. Byla v něm umístěna tzv. občanská vybavenost, tedy menší obchody, restaurace, kadeřnictví, mandl, opravna obuvi a další služby. → Obr. 7, 8

HOTELOVÝ DŮM

Pojem hotelový dům se objevuje od 60. let a odpovídá kolektivnímu domu západního střihu. Oproti původní odpomoci pracujícím měl nabídnout vyšší standard moderního života. Služby zde byly šity víc na míru, obyvatelé mohli využít vrátného, nechat si vyprat a vyžehlit či zajít do restaurace. Život v hotelovém domě zachytil pozoruhodný experimentální film Člověk a jeho

1 — Půdorys sídliště Velká Ohrada v Praze od architekta Jana Bočana

Přízemí budovy; záhony a plochy trávníků mezi budovami. V některých typech panelových domů byly do parteru umísťovány obchody či úschovny kočárků a jízdních kol.

Větší obytný dům s byty o dvou otevřených podlažích. Podlaží jsou propojena průhledy a schodištěm uvnitř bytu. → Obr. 12

VĚŽOVÝ DŮM

MONOLITICKÝ SKELET

Jinak také výškový dům, je dům s malou půdorysnou plochou a větším množstvím pater. → Obr. 16

Kostra betonové stavby odlitá jako jeden celek. Obvykle umožňuje vytvořit rozmanitější vnitřní uspořádání domu i bytu než panelový, montovaný systém.

ZÓNOVÁNÍ

MONTOVANÝ SKELET

Rozdělení města na okrsky, v nichž se soustředí jen jedna funkce. Ve městech tak vznikají například obytné, rekreační, výrobní nebo obchodní zóny. Doporučení používat zónování při stavbě nových měst obsahoval již v roce 1943 dokument mezinárodní funkcionalistické architektury s názvem Athénská charta.

Kostra betonové stavby složená a pospojovaná ze samostatných prvků. → Obr. 13

PANEL

ŽELEZOBETON

Základní prvek panelového domu, který tvoří jeho zdi i stropy. Od 50. let 20. století, počínaje konstrukční soustavou G, tvořil jeden panel celou stěnu místnosti. Podle potřeby se vyráběly panely s otvory pro okna či dveře, nebo souvislé stěny.

1

Vzniká spojením armatury (kovové výztuže) s betonovou hmotou. Je pevný, pružný a snese velkou zátěž. Používá se nejen na stavbu domů, ale například také mostních konstrukcí.

2

3

4

(Architektura ČSR, 1982)

2 — Bodové domy vidíme jako malé kostičky v popředí modelu sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)

3 — Bodový dům v Hořovicích (Perspektivy socialistické architektury. 30 let Krajského projektového ústavu Praha, 1978)

4, 5 — Přední a zadní část bytového jádra s kuchyňskou stěnou, koupelnou a záchodem (Ludevít Végh, Montované stavby, 1959)

6 — Detail deskového domu, model sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Projekt, 1969)

7 — Dům služeb na pražském sídlišti Invalidovna autorů Josefa Poláka a Milana Rejchla

5

6

7

8

(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

8 — Nákupní ulice na sídlišti Michelská v Praze (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

9 — Jeřábová dráha na stavbě sídliště Ďáblice v Praze (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

10 — Model kolektivního domu v Litvínově architekta Václava Hilského (Architektura ČSR, 1959)

11 — Panelový dům s lodžiemi, sídliště Pankrác v Praze (Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)

12 — Mezonetový dům na sídlišti Krč v Praze. Mezonetové byty se do fasády promítly střídáním průběžného pásu lodžií a oken

9

10

11

12

(Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

13 — Montáž skeletu při stavbě školy, sídliště Lesná v Brně (Lesná. Nová obytná čtvrť města Brna. Realizace, 1969)

14 — Použití celostěnových panelů a kozových jeřábů při výstavbě sídliště v Praze Malešicích (Otakar Nový, Architekti Praze, 1971)

15 — Ukázka rozponu u panelového domu na sídlišti Invalidovna v Praze (Architektura ČSSR, 1960)

16 — Věžové domy v Neratovicích (Josef Pechar, Československá architektura 1945–1977, 1979)

13

14

15

16

PŘÍBĚH P A N E L Á K U