2 Pole lásky TOPANGA CANYON ČERVENEC 2016
P
rvní myšlenka, která Charlie vytanula na mysli, když nabyla vědomí po operaci Achillovy šlachy, byla: Jsem vyřízená. Skončila jsem. Ať se mi to líbí nebo ne, je čas skončit, protože z tohohle zranění není návratu. Měla dojem, jako by jí někdo přejel pravou nohu parním válcem, potom ji ořezal kuchyňským nožem a ovázal rezavým drátem a nakonec na ni naplácal kaučukové lepidlo. Cítila nepopsatelnou bolest a příšerně se jí zvedal žaludek. Dvakrát zvracela ještě v pokoji na oddělení pooperační péče a jednou po převozu na normální nemocniční lůžko. „To je jenom po té narkóze,“ snažila se ji uklidnit tělnatá sestra, která kontrolovala její stav. „Zakrátko se budete cítit mnohem líp.“ „Nemohla byste jí dát do kapačky trochu morfia? Aby zmlkla?“ zeptal se Jake, který seděl na židli u okna. Sestra mu neodpověděla. Místo toho oznámila zničené Charlie, že se k ní za chvíli vrátí s večeří, a odešla. „Miluje mě,“ prohlásil Jake. 24
„Jasně,“ vypravila ze sebe Charlie a sáhla po ledvinkovité misce na zvratky, protože se jí zase začal zvedat žaludek. „Neměl bych ti třeba podržet vlasy?“ Charlie si odkašlala. „Je mi dobře. Už to přešlo.“ Pak zřejmě usnula, protože když se probrala, obloha za oknem malého nemocničního pokoje ztmavla a Jake žvýkal cheeseburger zabalený v ubrousku řetězce In-N-Out. „Jejda, ahoj. Odběhl jsem si pro trochu normálního jídla. Mám tady jeden burger i pro tebe, jestli ho dokážeš vpravit do žaludku,“ řekl Jake, namočil si dva hranolky do plastové mističky se speciální omáčkou a strčil si je do pusy. Charlie si překvapeně uvědomila, že má hlad, a přikývla. Jake tedy rozbalil koupený cheeseburger, položil ho na pojízdný jídelní stolek vedle postele a přidal k němu hranolky a coca-colu. Pak vložil do kelímku s nápojem brčko, otevřel pár miniaturních vaniček s kečupem a přistrčil kymácející se stolek před Charlie. „Tohle je nejspíš jediná světlá stránka toho maléru s přetrženou achilovkou a s odstoupením v prvním kole Wimbledonu na centrálním dvorci před očima celýho světa ve chvíli, kdy už člověk sahá po vítězství v zápase,“ povzdechla si Charlie a zakousla se do cheeseburgeru, který svírala jen v jedné ruce, protože tu druhou měla zavázanou od palce po loket. První sousto jí přivodilo pocit, který se téměř blížil orgasmu. Od chvíle, kdy v Londýně nastoupila do letadla, které ji přepravilo do Kalifornie, kde se měla podrobit operaci na tamní univerzitní klinice, a na palubě si dopřála hlt Bloody Mary, se vlastně utěšovala jenom jídlem. „Že by to stálo za to?“ zeptal se jí Jake s plnou pusou. „Nedávno jsem poslouchala záznam přednášky na konferenci TED o zakladatelích In-N-Out. Víš, že je to rodinný podnik a že ho majitelé nikdy nemíní prodat ani otevřít franšízový pobočky?“ „To je úžasný.“ 25
„Ne, myslím to vážně. Určitě sis všimnul, že nechávají na kelímky a obaly na hamburgery natisknout nenápadným písmem citace z bible.“ „Toho jsem si rozhodně nevšimnul.“ „No, připadá mi to zajímavý.“ Charlie sice netušila, co to znamená, ale na dně svého kelímku spatřila vytištěný odkaz JAN 3:16. Jake zakroutil očima. „Taťka mě prosil, abych ti vyřídil, že přijde, jakmile se uvolní. V klubu dneska pořádali speciální akci, nějakou sbírku, a tak ho pověřili, aby se mezitím postaral o děti hostů a dal jim lekci tenisu. Musel jsem mu nejmíň tisíckrát svatosvatě slíbit, že se od tebe ani na vteřinu nehnu.“ Charlie zaúpěla. „Takže tu budu mít čtyřiadvacet hodin denně nějakou chůvu?“ „Přesně tak. Je přesvědčenej, že se probereš z narkózy s pocitem, že je s tvojí kariérou ámen, a vrhneš se z nejbližšího mostu dolů. Nebo že třeba skočíš pod vlak, protože tady vlastně žádný skutečný mosty nejsou…“ „Jak to? Nemáš dojem, že by ho spíš potěšilo, kdybych přestala hrát? Nejmíň milionkrát mi opakoval, že se s tenisem nedá žít nadosmrti?“ „Víc než milionkrát. Ale je mu jasný, že ty tenisem žiješ, Charlie. A je tak dobrej otec, že bude svoje děti ve všem podporovat, i kdyby se mu z duše protivilo, co dělají. Jako třeba to, že se z tebe stala profesionálka a že já spím s chlapama. Musím uznat, že z toho ve tvým i v mým případě neskákal nadšením, ale prostě to vzal jako hotovou věc. Je zkrátka fajn.“ V tichu a pohodě dojedli hamburgery a Charlie se při tom snažila představit si, co asi právě dělá jejich otec. Už víc než dvacet let pracoval jako trenér v Birchwoodském golfovém a tenisovém klubu. Když byly Charlie tři roky, přestěhovali se ze severní Kalifornie do Topanga Canyonu, protože tamní klub panu Silverovi slíbil zodpovědněj26
ší a lépe placené místo tenisového trenéra než elitní internátní škola, kde předtím zasvěcoval do tajů bílého sportu tamní chlapce. O pár let později povýšil a stal se hlavním trenérem profesionálních tenistů a teď už zodpovídal nejen za trénink tenistů, ale i golfistů, ačkoliv toho o golfu moc nevěděl. Většinu času však trávil prověřováním inventáře, najímáním profesionálů a zažehnáváním drobných rozmíšek mezi členy klubu. Charlie ovšem věděla, že se mu po někdejší práci trenéra velice stýská. Tu a tam ještě vedl nějaké lekce, ale věnoval se jenom postarším zájemcům a malým dětem, protože ve svých jednašedesáti letech už nebyl schopen držet krok s dospívajícími hráči nebo mladými profesionály s rychlýma nohama a silnými pažemi. Nikdo by to nahlas nepřiznal, ale stále víc zájemců o lekce tenisu se obracelo na mladší trenéry, takže pan Silver byl stále častěji vidět v místním obchodě se sportovními potřebami, v kanceláři klubu, anebo dokonce u vyplétacího stroje. Pokud se ta dnešní akce odehrává ve stejném duchu jako většina ostatních charitativních projektů, které klub pořádá, pak její otec zřejmě hází míčky dětem v tenisové škole, která při podobných příležitostech plnila roli pečovatelské služby, zatímco se rodiče jeho svěřenců hodili do gala a zobali jednohubky v jídelně, z jejíchž oken se otevíral výhled na devátou golfovou jamku. Pan Silver si nikdy nestěžoval, ale Charlie propadala malomyslnosti při pomyšlení, že její otec učí skupinu osmiletých dětí, jak útočit na soupeře nebo jak se mu bránit, a jeho vrstevníci spolu uvnitř popíjejí a tančí. „Proč myslíš, že to táta pořád dělá?“ zeptala se bratra a odsunula stolek stranou. „Chci říct, jak dlouho už tam pracuje? Čtvrt století?“ Jake zvedl obočí. „Protože nemá vejšku. Protože je hrdej a nikdy by si ani od jednoho z nás nevzal jedinej cent. Protože byl během svý profesionální kariéry, dokud nepoznal mamku, podle všeobecnýho mínění – ale především podle 27
sebe – vyhlášenej proutník, a když jsem se pak narodil, bylo už na návrat do školy pozdě. Ale to ti přece nemusím říkat.“ „Ne, to dobře vím. Jenom by mě zajímalo, proč se nepřestěhoval někam jinam. Od mamčiny smrti nás už k tomuhle místu nic neváže. Proč bysme nemohli zkusit žít někde jinde? Třeba v Arizoně nebo na Floridě? Nebo v Marinu? Anebo dokonce v Mexiku? Vždyť v L. A. nevede život, po kterým by se mu muselo bůhvíjak stýskat.“ Jake sklopil oči ke svému mobilu a odkašlal si. „Nevím, jak by mohly tyhle končiny vyhovovat šedesátiletýmu profíkovi, co strávil na turnajích jenom pár let, a to ještě před čtyřiceti rokama. Člověku, co – nerad to říkám tak neomaleně, ale nalejme si čistýho vína – spí s každou svobodnou ženskou, která ho poprosí, aby jí pomohl s bekhendem. Když vezmeš tohle všechno v úvahu, tak se k němu v Birchwoodu chovají docela fajnově.“ „Mám pocit, že se mi obrací žaludek.“ Jake zakroutil očima. „Je to dospělej chlap, Charlie.“ „Myslíš, že je šťastnej?“ zeptala se Charlie. „Vím, že měl spoustu příležitostí znovu se oženit, a neudělal to. Ale líbí se mu tenhle život?“ Jejich otec pracoval od rána do večera, aby je mohl podporovat a poskytl jim stejné výhody, jakým se těšili jejich spolužáci z lepších rodin: letní tábory, hodiny hudby nebo každoroční několikadenní túry po národních parcích. A samozřejmě lekce tenisu. Obě své děti začal trénovat od jejich čtyř let. Jake však brzy ztratil o bílý sport zájem a pan Silver ho k ničemu nenutil. Charlie však byla přirozený talent. Zbožňovala svou malou růžovou raketu a plastový tubus na sbírání míčů, nadšeně trénovala běh a měla ráda cvičení na udržení rovnováhy. Těšilo ji, že si může nalévat do kuželovitých papírových kelímků ledovou vodu z chladicího boxu Gatorade a čistit si podrážky tenisek umazané od antuky na kartáčích připevněných k podlaze. A milovala vůni nových míčků čerstvě vytažených z obalu. Ze všeho 28
nejvíc si ale vychutnávala otcovu bezvýhradnou pozornost, jeho oči upřené na sebe i jeho úsměv, který se mu rozlil po obličeji pokaždé, když se objevila na hřišti v temně rudých lehkých teplákových kalhotách s pruhy po stranách a s vlasy pevně staženými do ohonu. Sledoval ji obdivným pohledem, který měl jinak vyhrazený jenom pro tu či onu ženu, s níž se momentálně scházel a kterou si právě vybral z nekonečného zástupu rozvedených paniček ve středním věku. Tyto ženy natěsnané do příliš upnutých a příliš krátkých šatů jí pokaždé neupřímně vychválily její copy, ložnici nebo noční košilku, ale potom se zavěsily do jejího otce a odešly s ním v oblaku silného parfému do noci. Občas se mezi nimi vyskytly i výjimky. Některé byly mladší a bezdětné a hovořily s Charlie i Jakem pištivým hlasem, jako kdyby mluvily na zvířata v zoo, anebo jim nosily dárky, které sice svědčily o jejich pozornosti, ale také o špatném úsudku. Jako když Charlie dostala od jedné z nich v patnácti letech plyšovou koalu nebo Jake v šestnácti termoobal na pivní lahve od firmy Heineken. Byly mezi nimi ženy, s nimiž se pan Silver seznámil v klubu, ženy, které potkal na pláži v Malibu, kam chodil dvacet let a znal úplně všechny tamní lidi, ženy, jež se zastavily v Los Angeles cestou z New Yorku na Havaj nebo ze San Francisca do San Diega a nějakou shodou náhod našly cestu do jeho domu. Charliin otec nikdy nečekal od svých dětí nic jiného než přátelský ranní pozdrav u francouzského toastu, ale podle všeho ho nikdy nenapadlo, že tahle nekonečná přehlídka známostí na jednu noc, s nimiž se Jake a Charlie setkávali u společných snídaní, nepředstavují pro jeho děti příklad hodný následování. Některé z těchto žen se pak kolem pana Silvera ochomýtaly ještě pár týdnů – Charlie si nejživěji vybavovala nesmírně laskavou, mimořádně vyzáblou ženu, která se jmenovala Ingrid a budila dojem, že si obě Silverovy děti skutečně upřímně zamilovala –, ale většinou rychle zmizely. 29
Při tenisu se však pan Silver soustředil výhradně na Charlie. Tehdy nepracoval, nelovil ryby a nesváděl nejnovější dámský objekt svého zájmu, jak své chvilkové známosti nazýval. Když spolu vešli na tenisový dvorec v Birchwoodu – skoro pokaždé za umělého osvětlení, když se platící členové vrátili ke svým rodinám –, pozornost pana Silvera se soustředila výhradně na laserový kužel, v jehož světle se Charlie vyhřívala od prvního okamžiku, kdy na ni dopadl. Byla to jediná věc, která se po matčině smrti nezměnila: očividné potěšení, které mu působilo zasvěcování talentované dcery do tajů sportu, jemuž úplně propadl. Celá léta se jí věnoval s nesmírnou láskou – už od té doby, kdy za ním maličká Charlie cupitala po hřišti jako kachňátko a pozorně ho sledovala, jak jí ukazuje základní čáru, podélné čáry nebo uličku, až do dne, kdy nad ním ve třinácti letech v regulérním zápasu poprvé vyhrála a on jásal tak upřímně a halasně, že se správce hřiště přišel podívat, jestli se mu něco nestalo. Jejich tréninkům se nepostavilo do cesty vůbec nic, dokonce ani matčina smrt nebo všechny ty dámy, které mu dělaly společnost v následujících letech. Naučil Charlie všechno, co sám uměl – tenisové údery, práci nohou i taktiku – a vštípil jí i náležité sportovní chování. V patnácti letech vyhrála Orange Bowl, grandslamový turnaj juniorů do šestnácti let, a pan Silver usoudil, že ji už dovedl tak daleko, jak uměl. Jake, který stále seděl na židli vedle sestřiny postele, zvedl ruce nad hlavu, protáhl se a dlouze vydechl. „Myslíš, jestli se mu líbí jeho život?“ Podrbal se palcem a ukazováčkem na bradě. „Řekl bych, že jo. V práci už trochu brzdí, ale na poli lásky rozhodně ne.“ „Na poli lásky?“ opakovala Charlie a zajela rukou pod hlavu, aby si upravila polštář. „Nebuď nevkusnej.“ „Ale no tak, Charlie. Ve čtyřiadvaceti letech by ti snad už mohlo být jasný, že tvůj táta je děvka v kalhotách. Na světě je spousta horších věcí.“ 30
„Jako třeba?“ „Jako třeba to, co se stalo mamce.“ Charlie se musela pousmát. „Dobrá poznámka.“ V tu chvíli jí zapípal mobilní telefon. Otočila se a sebrala ho z nočního stolku tak rychle, že při tom maličko pohnula nohou a z paty jí okamžitě vystřelila nahoru prudká bolest. Budes hrat v new havenu? přečetla si na displeji. Marco. Usmála se navzdory bolesti i faktu, že si na Connecticut Open nezahraje – stejně jako si v létě a na podzim nezahraje na US Open ani na turnajích v Asii. Bude moct mluvit o štěstí, jestli se dá do pořádku natolik, aby mohla po Novém roce nastoupit v Austrálii. Hele, zrovna jsem se probrala po operaci. Ted prijde rehabilitace. Drz mi palce, abych byla fit v lednu na australii… Pobrecita! Sorry, bella. Jsi OK? „Ty máš nějakýho chlapa, o kterým jsi mi neřekla?“ zeptal se Jake a v očích se mu objevil nelíčený zájem. Diky. Hodne stesti v cincy. Chybis mi! naťukala Charlie oběma palci a pak zprávu odeslala, ale hned nato toho zalitovala. Chybíš mi? Dokud na ni Jake nepromluvil, vůbec si neuvědomila, že zadržuje dech a přeje si, aby jí Marco hned odpověděl. „Haló, Charlie, uvolni tu ruku. Tváříš se, jako bys chtěla ten mobil rozdrtit.“ Povolila prsty. Žádná odpověď. „Chceš se na něco mrknout? Přinesl jsem kabel na zapojení iPadu do televize, co máš tady v pokoji, abysme se mohli podívat na Shark Tank, jestli chceš.“ Další zapípání. A další zpráva. Byla krátká, ale moc pro ni znamenala. Objimam te a libam. Charlie mobil odložila, ale nebyla schopná zaplašit z tváře úsměv. „To zní skvěle,“ řekla. „Tak to připoj.“
31
„No tak, Charlie! Ještě jednou. Nejseš přece taková píča, co to nezvládne, že ne?“ řvala Ramona. Nikdo v celé rehabilitační tělocvičně ani nemrkl. Charlie ležela na břiše na posilovací lavici, ale nebyla schopná pořádně zatlačit zraněným chodidlem na opěrnou podložku a překonat tíhu závaží, jak po ní Ramona požadovala. Místo toho si přitiskla bolavé zápěstí na hruď a pokusila se pomoct ochromené končetině svou druhou, zdravou nohou. Ramona jí to ale rázně zatrhla. „Důvěřuj jí! Achilovku máš spravenou, ale nikdy se ti do ní nevrátí síla, když jí nebudeš důvěřovat, do prdele!“ „Snažím se. Přísahám, že se snažím,“ špitla Charlie skrz zaťaté zuby. Ramona se usmála a plácla se robustní rukou mužatky do stehna silného jako kmen stromu. „Tak se snaž víc.“ Charlie se navzdory bolesti pousmála. Ramona a její vulgární slovní výlevy pro ni představovaly jediné povyražení v její zdánlivě nekonečné fyzikální terapii. Provedla tedy ještě tři požadované cviky, aby Ramoně dokázala, že je dostatečně houževnatá, ale pak se na modré podložce vysíleně zhroutila. „Dobře. Dneska jsi odvedla kus docela slušný práce,“ prohlásila Ramona, žertem ji nakopla a zamířila ke své další svěřenkyni, basketbalistce z týmu Los Angeles Lakers, která se snažila dostat do náležité kondice po zranění ramene. Cestou však na Charlie ještě přes rameno zavolala: „Takže zase zítra ve stejnou dobu na stejným místě. A koukej se pochlapit.“ „Už se nemůžu dočkat,“ zamumlala Charlie a postavila se. „Skvělá práce,“ prohlásila uznale Marcy a vykročila za Charlie do šatny. „Za těch pět neděl jsi udělala obrovský pokrok.“ „Myslíš? Mám dojem, že se to potáhne donekonečna,“ odpověděla Charlie, svlékla si šortky a tričko a ovinula si kolem těla osušku. 32
Marcy ji doprovodila k vaně s teplou vodou a posadila se vedle ní na lavici, zatímco se Charlie zvolna nořila do koupele, z níž stoupala pára. „Pokračuješ dobře a přesně podle plánu. Vrátit se do formy za šest měsíců po přetržení achilovky a zlomení zápěstí není žádná maličkost. Vlastně za pět, pokud vezmeme v potaz, že před lednovým Australian Open budeš muset normálně trénovat. Většina lidí by s tím měla problémy, natož profesionální sportovec, co potřebuje závodit na špičkový úrovni. Hlavním klíčem ke všemu je teď trpělivost.“ Charlie zvrátila hlavu dozadu, zavřela oči a napnula nohy, aby se její zraněná Achillova šlacha v teple posílila. Cítila nepříjemný tlak, ale ta příšerná bolest, která jí po operaci vystřelovala do celé nohy a na niž si tehdy postupně zvykala, už byla naštěstí pryč. „Jen těžko si dovedu představit, že někdy budu moct zase normálně chodit a nekulhat. Ale jak dokážu skákat, otáčet se a vrhat se dopředu?“ Marcy měla světlé vlasy stažené do tak hustého a dokonale sepnutého ohonu, že se ani nepohnul, když se opřela oběma lokty o kolena a upřeně se na Charlie zadívala. „Vzala jsi někdy v úvahu možnost, že by si to mohlo vyžádat víc času? Že ta Austrálie není tak docela reálná?“ Charlie otevřela oči a probodla Marcy pronikavým pohledem. „Upřímně? Ne, nevzala. Doktor Cohen tvrdí, že během půlroční rehabilitace se člověk může docela dobře dostat zpátky do formy, a přesně tohle mám v plánu.“ „Beru to a respektuju, Charlie. Jenom si myslím, že by bylo moudrý promluvit si o nějakým herním plánu pro případ, že by se něco zvrtlo.“ „O čem bysme si měly promlouvat? Budu dřít jak vůl a do ledna se snad na tu Austrálii připravím. Pokud by se to nepovedlo – kdybych si třeba tu achilovku při pokusech o hru ještě víc poškodila –, budu si muset ještě nějakou 33
dobu počkat. Jak by vypadal ten úplně nejhorší scénář? Že se vrátím na hřiště až v únoru, na turnaji v Dauhá? Ideální to není, ale jestli nebude jiná možnost, udělám to.“ Marcy zůstala zticha a jenom před sebou spojila ruce. Charlie začala ve vodě kroužit pravou rukou v zápěstí a zároveň se snažila udržet sádru na levé ruce suchou. Dennodenně děkovala svým šťastným hvězdám, že je pravačka. A všichni lékaři ji ujistili, že na jejím bekhendu se zranění nijak nepodepíše. „Co tě tak znervózňuje?“ „Nic, jenom…,“ začala Marcy, oči upřené ke kachličkám na podlaze, ale konec věty už nedopověděla. „Tak to vyklop. Myslím to vážně. Známe se už tak dlouho, že nemusíš vážit každý slovo. Co se ti honí hlavou?“ „Jenom uvažuju… Musím přece zvažovat všechny možnosti a brát v potaz všechny případný komplikace… Je to moje práce.“ Charlie cítila, že se v ní začíná vzdouvat vlna podráždění, ale zhluboka se nadechla a přinutila se k věcnému tónu. „A?“ „A… no, myslím si, že bysme si měly aspoň promluvit – i když je to nepravděpodobný a čistě hypotetický – o tom, co uděláme, pokud se ukáže, že je to zranění… neústupnější, než se zdálo.“ „Chceš tím říct, pokud se z něj úplně nedostanu?“ „Určitě se zotavíš, Charlie. Doktor Cohen je ze všech nejlepší a určitě už podobný zranění viděl. Ale lidi jsou rozdílný a u člověka, co se potřebuje pohybovat na tvojí úrovni, je všechno daleko složitější.“ „Co mi to vlastně chceš říct? Protože mám dojem, že ti rozumím, ale nemůžu uvěřit, že mi něco takovýho naznačuješ.“ Občas se stávalo, že se obě ženy nepohodly – vždyť spolu trávily víc než tři sta dní v roce – ale obvykle šlo o běžné malichernosti: dohadovaly se třeba kvůli tomu, jaká místa si zajistí v letadle, kdy se sejdou u snídaně ne34
bo jestli se budou dívat v televizi na reality show House Hunters International o lidech, kteří hledají za pomoci realitního makléře nové bydlení, anebo na podobně laděnou reality show Property Brothers, která pomáhá zájemcům byty nejen shánět, ale i renovovat. Nynější debata však v sobě měla něco, co Charlie nedokázala přesně definovat. Marcy zvedla ruce. „Nenaznačuju nic jinýho, než že bysme měly zvážit všechny možnosti. Pokud patříš k tomu malýmu, ale existujícímu procentu sportovců, co se nedokážou po tak těžkým zranění úplně zotavit, pak si o tom potřebujeme promluvit.“ „Aha.“ „Charlie, nech toho. Věřím v tebe. Ale některý věci se prostě vymykají naší kontrole.“ „Tahle k nim nepatří,“ hlesla Charlie. „Vím, že si to myslíš, a nikdo nedoufá víc než já, že máš pravdu, to mi věř, ale existuje velice reálná možnost, že následky takovýho zranění, jako je tohle… můžou přetrvávat.“ „Konec kariéry. Můžeš říct přímo, co tím myslíš.“ „Fajn. Takže to řeknu. Konec kariéry. Obě budeme navzdory všemu doufat, že se to nestane – a pravděpodobně se nám to splní –, ale je to něco, o čem bysme měly mluvit.“ Charlie se zvedla z vody a Marcy jí podala osušku. Charlie necítila sebemenší rozpaky ze své nahoty – dokonce ani teď, po tak nečekaném rozhovoru. Měla pocit, jako by stála nahá před vlastní matkou. Zavinula se do osušky a posadila se vedle Marcy na lavici. „Nesouhlasím. Vážně to nechci rozebírat.“ „Fajn, ale myslím si –“ „A pokud spolu máme mluvit úplně upřímně, rozčiluje mě, že o tom vůbec uvažuješ.“ Marcy si odkašlala. „Nijak to nesouvisí s mým názorem na tebe, na tvou 35
hru, na tvou schopnost tohle všechno překonat. Jde o statistiku, Charlie. O nic víc a o nic míň. Někdo se z toho dostane a vrátí se, a někdo ne.“ „Jaký mám tedy možnosti?“ zeptala se Charlie a otřela si pramínek vody, který jí stékal po čele. „Vzdát to? To mi chceš říct?“ „Samozřejmě že ne. Potřebujeme se na to jenom pořádně podívat. Doufejme, že všechno bude v pořádku.“ „V pořádku? To je tedy náš velkej cíl? Aby všechno bylo v pořádku?“ Charlie si jasně uvědomovala svůj nervózní tón, ale nemohla si pomoct. Podráždění, které se v ní vzedmulo před několika minutami, se v ní teď přetavovalo v čirý vztek. „Charlie,“ řekla Marcy tiše. Dokonale ovládala své chování i hlas. Stejně se dokázala ovládat i Charlie – až do toho příšerného pádu ve Wimbledonu, který jí neponičil jenom kotník, ale celý život. Od čtvrtých narozenin se jí ještě nestalo, že by tak dlouho nevzala do ruky tenisovou raketu. Často si v duchu kladla otázku, jak by se asi cítila, kdyby si dala delší přestávku, odpočinula si od tenisu a vedla normální život. Teď už to věděla a bylo to příšerné. Docházet na rehabilitaci a polehávat na pohovce v otcově domě bylo sice něco úplně jiného než usrkávat margaritu na karibské pláži, ale přesto ji doslova ohromilo, jak jí tenis chybí. A už se nemohla dočkat, až se k němu vrátí. Vlastně víc než to – přímo zoufale po něm toužila. A to poslední, co teď potřebovala slyšet od své trenérky a přítelkyně, které vždy bezvýhradně důvěřovala, byly narážky, že její budoucnost už v tenisu nespočívá. „Marcy, chci, aby mezi námi bylo naprosto jasno: Já se po tomhle zranění vrátím. Postoupím do nejlepší desítky. Vyhraju grandslam. A potřebuju, abys tomu věřila. Marcy, je mi čtyřiadvacet. Nejsem sice stará, ale rozhodně nemládnu. Jestli mám někdy dosáhnout něčeho skutečně velkýho, musím to udělat teď. Ne až za dva roky. Ani za tři. 36
Právě teď, v tuhle chvíli. Dřela jsem příliš tvrdě, než abych to teď vzdala, a doufám, že ty to taky neuděláš.“ „Samozřejmě že nic nevzdávám. Nikdo nevěří v tvoje schopnosti víc než já. Ale profesionál musí být schopen poctivě a rozumně si promluvit o něčem, co může reálně nastat. Což je věc, o kterou se právě teď snažím.“ „Předpokládáš, že kvůli tomu zranění ukončím kariéru stejně jako ty,“ vyhrkla Charlie, ale okamžitě svých slov zalitovala. Marcy sebou trhla, jako kdyby ji někdo udeřil, ale neztratila sebekontrolu. „Dobře víš, že to byla úplně jiná situace.“ Charlie zůstala zticha. Bylo to skutečně jinak? Marcy si potrhala šlachy rotátorové manžety, a to dokonce dvakrát. Jenomže místo aby si nechala rameno operovat, rozhodla se pro rehabilitaci. Jenomže zranění se jí úplně nevyléčilo. A když se jí stalo totéž podruhé, bylo už na operaci, která by mohla něco zásadně změnit, příliš pozdě. Aspoň se o to ale měla pokusit – všichni doktoři ji přesvědčovali, aby zákrok podstoupila. Místo toho však Marcy v sedmadvaceti letech oznámila, že končí. „Když myslíš.“ „Když myslím? Charlie, šance na úplný zotavení, který by mi umožnilo znovu hrát, odhadovali na deset procent. Kromě toho se nedalo vyloučit, že by ta operace nenadělala víc škody než užitku, a rehabilitace měla trvat nejmíň rok. Co by mě asi tak čekalo? Rozhodně ne postup vzhůru.“ Mezitím se spolu vrátily do klimatizované části šaten a Charlie se roztřásla chladem. Sáhla po další osušce, ovinula si ji kolem ramen a pak se zadívala trenérce do očí. Zaplavil ji nový, osvěžující pocit, že s ní mluví tak otevřeně a zpříma, protože to dříve skoro nikdy nedělala. „Potřebuju, abys mě právě teď spíš tlačila dopředu a přesvědčovala mě, že se vrátím nazpátek ještě silnější než dřív. Abys nezpochybňovala, že zase budu hrát,“ řekla tiše. 37
„Vždyť víš, že nic takovýho nedělám.“ „Ale působí to tak.“ „Rozhodně existuje spousta věcí, o kterých bysme si měly promluvit. Určitě to rozlouskneme, drahoušku, slibuju ti to, ale teď musím běžet. Jdu s Willem na večeři do Dan Tana’s. Máme dnes výročí.“ Charlie zvedla hlavu. „Vážně? Ani jsem nevěděla, že je tu s tebou.“ „Ano. Měl dobrou záminku, jak si ukradnout dlouhej víkend někde daleko. Zítra odlítáme na Floridu.“ „Tak mu za mě k tomu výročí poblahopřej.“ „Všechno bude v pořádku, Charlie. Vlastně ne v pořádku, všechno bude skvělý. Odvádíš tady obrovskou práci, myslím to vážně. Za tři neděle se vrátím, abych tě zkontrolovala, a mezitím ti připravím všechno, co je zapotřebí, na tu lednovou cestu do Austrálie. Zní ti to dobře?“ „Ano,“ přitakala Charlie, ačkoliv se jí z jejich hovoru dělalo špatně od žaludku a naskakovala jí husí kůže. Obě se pak k sobě naklonily a Charlie políbila svou trenérku na tvář. „Dobře se večer bav.“ „Díky. Zítra se ti ozvu,“ slíbila Marcy. Charlie ji sledovala, jak míří ke dveřím a vychází ven. Pak se rychle osprchovala a natáhla si džíny a tílko. Ujistila se, že je v šatně skutečně sama, a navolila na mobilu Jakeovo číslo. Když hovor přijal, uslyšela v pozadí hlasitý hovor mnoha lidí. „Kde jsi?“ zeptala se. „Můžeš hádat.“ „Snad zase nepronásleduješ toho instruktora? Jak se jmenoval? Nějak legračně. Herman?“ „Nelson. Kdybys s ním zažila jen jedinou lekci, připadala by sis už navždycky jako úplně jinej člověk.“ „Můj názor na spinning dobře znáš. A ta lekce v SoulCycle, na kterou jsi mě naposledy zatáhl, mě málem zabila.“ 38
„Jsi profík, Charlie. Tam se schází parta chlapů z Wall Streetu, co chlastají první ligu, a matky v domácnosti, co věčně drží dietu. Bylas v pohodě.“ „Tohle jsem na mysli neměla a ty to dobře víš. Ale poslyš, máš chvilku?“ Charlie slyšela, že si Jake s někým plácl do dlaní a hlasitě zavolal sbohem, a představila si ho, jak si ovíjí ručník kolem šíje a vyráží se skloněnou hlavou na rušný newyorský chodník. „Fajn, už jsem jenom tvůj. Co se děje?“ Byl celý udýchaný, a tak Charlie s obavami napadlo, jestli nemá nějaký další navazující trénink. „Vzpomínáš si, jak jsi mi říkal, že Todd Feltner odchází na odpočinek? Jak je to dlouho? Dva měsíce?“ „Jo, tak nějak. Oznámil to těsně před Wimbledonem. Tvrdil, že už udělal všechno, co chtěl, a teď si dává čas na rozmyšlenou, jakej krok podnikne dál. Proč?“ „Protože chci být ten jeho další krok.“ Charlie překvapilo, jak sebejistě to vyznělo. „Prosím?“ „Chci si najmout Todda Feltnera a chci, abys mi s tím pomohl.“ Po jejím vysvětlení se rozhostilo ticho. „Charlie? Nechceš mi prozradit, co se děje?“ zeptal se Jake a z jeho hlasu zřetelně zazněly obavy, ne-li přímo panika. Jake nebyl jenom její bratr, ale také manažer, který dobře věděl, že v životě profesionálního tenisty neexistuje nic zásadnějšího než volba trenéra. „Poslyš, za chvíli se mám sejít s taťkou, takže ti nemám čas všechno vysvětlit. Zatím ti jenom ve stručnosti povím, že už mám nějakou dobu vážný pochybnosti ohledně Marcy. A dneska ty pochybnosti vykrystalizovaly. Víš, co mi řekla?“ „Prozraď mi to.“ „Zeptala se mě, jestli mám taky plán B pro případ, že se mi ta achilovka neuzdraví a nebudu už moct hrát.“ 39
„Proč o tom vůbec začínala? Vždyť máš podle doktora Cohena všechny důvody očekávat, že se ti to úplně zahojí. Ví snad Marcy něco, co já ne?“ „Ne, vůbec ne. Byly to takový řeči ve smyslu ‚co by se stalo, kdyby…‘. Znovu a znovu. Působilo to skoro neodbytně. Určitě ti nemusím vysvětlovat, co to dělá s mou psýchou, že ne?“ Jakeovo mlčení potvrzovalo, že jí rozumí. „Chápala jsem ji, když mi vysvětlila, že už nechce tolik cestovat kvůli tý léčbě neplodnosti. Není to pro mě snadný a neprospívá to mojí kariéře, když se mnou nejezdí na žádný menší turnaje, ale samozřejmě chápu, proč teď potřebuje trochu víc času. Snažila jsem se jí nepřičítat vinu za ten krach ve Wimbledonu, ale oba víme, že to byla její zodpovědnost. Měla se včas ujistit, že jsou ty boty v pořádku. Je naprosto šílený, že jsem byla nucená hrát v cizích botách. A podívej se, jak to skončilo.“ „Hmm, hmm,“ přitakal jí Jake a Charlie cítila, že jí naslouchá velice pozorně. „Ale s jednou věcí prostě žít nemůžu – s pochybností. To zlomený zápěstí, přetržená achilovka a nucená půlroční přestávka je už příliš tvrdá daň. Nepředstavitelně mě to vyčerpalo. Ale mít trenérku, která pochybuje, že se vůbec někdy zotavím natolik, abych mohla zase hrát? A neodbytně trvá na tom, abysme si promluvily o tom, co se stane, když se nevyléčím? Přes to se prostě nepřenesu.“ „Chápu tě,“ ujistil ji Jake. „Myslím to vážně.“ „Ty pochybnosti jsou jako jed. Kdykoliv se na ni odteď podívám, budu vědět, že mi nevěří. Nevěří, že to dokážu. Možná skutečně existuje nějaká možnost, že se nedám do pořádku a nebudu schopná hrát na špičkový úrovni, ale takovýhle myšlenky si teď nemůžu dovolit. Teď ne. A moje trenérka jakbysmet. Mám Marcy moc ráda, to dobře víš. Chovala se ke mně po všechny ty roky jako matka. Ale je mi už skoro pětadvacet, Jakeu. Ještě sice nejsem žádná 40
stařena, ale už mi nezbývá moc času, jestli chci v tenisu skutečně něčeho dosáhnout. A to chci. Chci někam dojít. Je mi jasný, že nemůžu hrát donekonečna – a ani o to nestojím – ale chci všechny ty dlouhý roky dřiny nějak zúročit. Chci vyhrát grandslam, ale den co den je mi jasnější, že Marcy mě k tomuhle vítězství nedovede.“ „Nemůžu s tebou než souhlasit,“ řekl Jake tiše. „Ale Feltner? Vážně se chceš pustit po týhle cestě?“ „Vím, co se o něm povídá – že je to nebetyčnej kretén. Už jsem slyšela všechny ty historky, co o něm kolujou. Ale je nejlepší, to se musí nechat. A já chci být taky nejlepší.“ „Jenomže Feltner nikdy v životě netrénoval žádnou ženu.“ „To znamená, že ještě nikdy v životě nepotkal tu pravou. Vždyť je ještě tak mladej! Co vlastně dělá? Vysedává od rána do večera někde v Palm Beach a chytá bronz? Můžeš ho nějak sehnat a pak mi ho dát k telefonu? Postačí mi jenom pět minut. Přesvědčím ho, aby pro mě pracoval.“ „Sehnat ti ho samozřejmě můžu, ale vyhlídky, že to přijme, jsou dost chabý. A ani v nejdivočejších snech si nedokážu představit Todda Feltnera jako tvýho trenéra, Charlie. Stoprocentně tě podporuju – jestli ho chceš, udělám všechno možný, abych ti ho pomohl získat –, ale nedělej si prosím tě iluze, že je to nějakej pohádkovej bílej jednorožec, co tě donese na vrchol žebříčku. Je to zkrátka a dobře zabiják.“ Charlie se usmála. „Přesně tohle jsem slyšela. Nějak nás dej dohromady, ano? Mám Marcy ze srdce ráda, ale musím teď udělat to, co je pro mou kariéru nejlepší. Chci, aby se z něj stal můj zabiják.“
41
