Hospodářský růst Definice Pokud hovoříme o hospodářském růstu, hovoříme o růstu hrubého domácího produktu. Na mysli přitom máme reálný růst, tj., kdy se zvyšuje množství vyprodukovaných statků, nikoliv kdy se zvyšuje jejich cena. Při hospodářském růstu se posouvá hodnota potencionálního produktu (graficky se posouvá dlouhodobá přímka agregátní nabídky doprava, respektive hranice produkčních možností nahoru). Tempo růstu můžeme nejjednodušeji měřit pomocí následujícího vzorce: gYt = (Yt – Yt-1)/Yt, (rovnice 1) kde: gYt = tempo růstu HDP, Yt, Yt-1 = HDP v jednotlivých časových obdobích Společnost je posedlá růstem. Politici se rádi chlubí ukazateli tempa růstu, pokládají je za svůj úspěch. Neměli bychom ale zapomínat na jeden citát: „Ve svobodné společnosti má každý tolik růstu, kolik sám chce.“ (Murray Rothbard) Citát říká, že osud žádného obyvatele nezávisí na tom, jakým tempem HDP území, na kterém dotyčná osoba žije, roste, ale, zda-li si dotyčná osoba dokáže zařídit/postarat se o růst vlastního důchodu. Nicméně nepochybně existuje poměrně jednoznačná korelace mezi růstem HDP a růstem důchodů/příjmů/bohatství jednotlivých osob – roste-li HDP, obvykle rostou důchody/příjmy/bohatství jednotlivých osob daného společenství. Důležité je svým způsobem i tempo růstu, přičemž platí, že i malé rozdíly v růstu jsou důležité. Pokud měříme roční růst HDP, tak jej měříme oproti předcházejícímu roku. Každoroční růst ale vede k neustálému zvyšování základy (tj. loňského HDP). Zvyšuje-li se základna, potom nutně musí být vyšší i výsledná hodnota1. Co způsobuje růst? Klíčovým faktorem růstu je produktivita práce. To ukazuje i následující rovnice: Y/POP = Y/N * N/POP (rovnice 2)
Kde: Y = hrubý domácí produkt, POP = počet obyvatel dané země, Y/POP je tedy hrubý domácí produkt na obyvatele N = počet zaměstnaných, Y/N je hrubý domácí produkt na jednoho zaměstnaného, tj. produktivita práce N/POP = počet zaměstnaných na celkovém počtu obyvatel Příklad: HDP nějaké země je 1000 peněžních jednotek (PJ). V dané zemi pracuje 200 obyvatel, každý zaměstnaný tedy vytvoří 5 PJ HDP dané země. Předpokládejme, že počet zaměstnaných klesne na 150 osob, HDP se ale nezmění. Každý zaměstnaný potom vytvoří 6,66 PJ HDP. Pokud HDP se nemění a počet zaměstnaných klesá, tak produktivita práce roste. Stejně tak produktivita práce roste, pokud HDP roste rychleji než počet zaměstnaných. Analogii zde poskytuje princip složeného účetnictví, kdy se úroky v jednotlivých dobách připisují nejen k počáteční částce, ale k celkové, do dané doby, uspořené sumě peněz. Jednoduché (a nepřesné) pravidlo potim říká: roste-li nějaká částka pravidelně tempem x % v období (např. ročně), potom se tato výchozí částka zdvojnásobí za 70/x období. Tj. při 3% ročním růstu se výchozí částka zdvojnásobí za cca 70/3 = 23,33 let, při 1 % růstu to bude cca 70 let.
1
Co ovlivňuje produktivitu práce? - lidský a sociální kapitál: Lidský a sociální kapitál zahrnuje znalosti, schopnosti, dovednosti, kontakty, stupeň organizace/dělby práce apod. Ukazuje se, že země s vyšším lidským a sociálním kapitálem jsou schopny lépe uspokojovat potřeby svých občanů – vědí, jak je uspokojit. - fyzický kapitál (stroje a budovy) a technologie: k produkci finálních statků je potřeba produkce kapitálových statků a použití technologií. Díky kapitálovým statkům lze v budoucnu vyrobit více finálních statků. Příklad: Robinson žije sám na pustém ostrově. Potravu opatřuje tím, že loví ryby. Ty může lovit buď rukama nebo si může vyrobit síť. Pokud si vyrobí síť, uloví v budoucnu více ryb, v přítomnosti ale určitý čas nemůže věnovat chytání ryb, ale musí jej obětovat na výrobu sítě. Uvedený příklad říká, že investujeme-li do vyššího růstu, upřednostňujeme vlastně budoucí spotřebu na úkor své současné spotřeby. Např. pokud dáváme peníze do výstavby nového kapitálového statku či do nové technologie, nemůžeme za tyto peníze již vyprodukovat a nakoupit spotřební statky. Tuto volbu nemusí ale lidé vždy chtít – přítomná spotřeba je jistá, budoucí spotřeba je nejistá. - půda a jiné přírodní zdroje: Produkce musí probíhat na nějakém území (půdě), musí využívat nějaké vstupy, které mají často povahu surovin. Disponuje-li území danými faktory, je na tom ve výhodě než ostatní. Mnohé příklady (např. Japonsko) však ukazují, že země může nahradit nedostatek půdy a přírodních zdrojů investicemi do lidského kapitálu apod. - podnikatelské a manažerské schopnosti: jakkoliv tyto schopnosti můžeme zařadit do lidského a sociálního kapitálu, má smysl zdůraznit roli podnikatelů. Jsou to zejména oni, kdo objevují nové podnikatelské příležitosti, způsoby jak (levněji) uspokojit lidské potřeby apod. Tento proces objevování nemusí být vždy úspěšný, podnikatelé při něm mohou zkrachovat. V normální ekonomice jsou podnikatelé nejvíce ohroženým druhem, riziko jejich neúspěchu je relativně vysoké. - politické a právní prostředí: růst může probíhat pouze k tomu nakloněném politickém a právním prostředí. Pokud dané prostředí bude zakazovat individuální podnikání (jako Čína ve středověku nebo jako socialistické země ve 20. století), pokud bude možné vyvlastnění, vysoké zdanění, veliká byrokracie apod., budou lidé od podnikání a od dosahování růstu odrazováni. Stejně tak je pro podnikání podstatná svoboda názorů a další občanské apolitické svobody, protože jen ve svobodné diskusi lze vyjadřovat potřeby lidí, lze se vzájemně obohacovat apod. - domácí investice a domácí úspory: Výši kapitálových statků ovlivňuje výše investic. K tomu, abychom investovali potřebujeme zdroje, které nespotřebujeme, potřebujeme tedy úspory. Obecně lze napsat, že čím vyšší investice, tím větší pravděpodobnost růstu – podmínkou samozřejmě je, že investice jsou směřovány do oblastí, které alespoň nepřímo uspokojují lidské potřeby, jinak mohou být neefektivně vynaloženy. - zahraniční investice, volný obchod (velikost trhu) Domácí investice nemusí vždy uspokojit potřeby daného území. V takovém případě je žádoucí, aby tyto potřeby byly uspokojovány se zahraničních zdrojů tedy prostřednictvím zahraničních investic. Obecně dále platí, že určité statky se vyplatí vyrábět pouze při větších trzích, domácí trh může však být příliš malý. Větší trhy rovněž umožňují větší dělbu práce, specializaci, věnování se
-
-
těm činnostem, v nichž máme komparativní výhody, tedy vedou k vyšší produktivitě. Závěr zní, že obchodní ochranářství (v podobě omezování pohybu zboží, služeb i investic přes hranice) destimulují hospodářský růst. výzkum a vývoj: Významným faktorem hospodářského růstu je technologický pokrok. Ten však nepadá z nebes (jak předpokládají některé teorie růstu – viz dále), nové technologie nejsou možné bez výzkumu a vývoje. Investice do výzkumu a vývoje se vyplatí, v některých případech ovšem platí, že výzkumné poznatky jsou natolik obecné a tak snadno rozšiřitelné, že ten, kdo na tyto poznatky přichází je nemůže bezprostředně uplatnit. V takových případech má smysl, aby výzkum a vývoj podporoval stát. kontrola populačního růstu: Ukazuje se, že země s vysokým populačním růstem patří spíše k chudším zemím – řada výdajů musí jít na zajištění výživy dětí a nemohou být použity na jiné účely. Určitá kontrola populačního růstu je tedy na místě. Nelze však nevidět, že ve obzvláště ve vyspělých zemích má hospodářský růst odvrácenou tvář – dítě se stává luxusním statkem (je nutné se mu velmi věnovat), výnos z investic do dítěte je navíc velmi nejistý. To vede k dramatickému poklesu porodnosti, stárnutí obyvatel a dalším negativním jevům. Zde je naopak užitečné populační růst podporovat.
Je třeba zdůraznit, že v dlouhém období může k reálnému hospodářskému růstu docházet jen tehdy, pokud se mění reálné faktory, nebo-li vstupy, čili pokud se mění množství osob, produktivita práce, kapitálu apod. Růstu nedosáhneme tím, že např. zvýšíme množství peněz v oběhu či, že zvýšíme vládní výdaje. Intuitivně je zřejmé, že tyto způsoby k reálnému růstu skutečně nevedou – kdyby tomu tak bylo, byl by svět nádherně jednoduchý, stačilo by jen zvyšovat množství peněz v oběhu (tisknout další bankovky) nebo zvyšovat vládní výdaje. Podrobnější analýza proč dané způsoby k růstu nevedou jsou obsaženy v dalších kapitolách. Růstové účetnictví Růstové účetnictví zkoumá vliv jednotlivých faktorů, tedy zkoumá, jakým podílem se růst jednotlivých faktorů podílí na hospodářském růstu. Obvykle přitom růstové účetnictví vychází z toho, že hlavním zdrojem růstu je zvýšení množství kapitálu a množství práce. Než přejdeme k rozboru růstového účetnictví, připomeňme si základní pojmy: Mezní fyzický produkt práce (MPPK) nebo mezní fyzický produkt kapitálu (MPPL) udávají, o kolik vzroste produkce/výstup, pokud se vstup, čili práce nebo kapitál zvýší o jednotku. Růstové účetnictví vychází tedy z předpokladu, že výstup (hrubý domácí produkt) je za předpokladu dvou vstupů (práce a kapitálu) a prozatím za předpokladu nulového technologického pokroku roven: Y = MPPK*K + MPPL *L (rovnice 3) Změna výstupu potom bude záležet na změně kapitálu (množství kapitálu) a změně práce (množství práce): ⌂Y = MPPK*⌂K + MPPL*⌂L (rovnice 4) Rovnici 4 lze upravit do tvaru: ⌂Y/Y = ((K* MPPK)/Y)* ⌂K/K + ((L*MPPL)/Y)* ⌂L/L (rovnice 5)
Výrazy K* MPPK)/ a L*MPPL v rovnici 5 vyjadřují podíl kapitálu a práce na vytvořeném důchodu a výrazy ⌂K/K, respektive ⌂L/L představují tempa růstu kapitálu či práce. Pokud předpokládáme konstantní výnosy z rozsahu2, tj., např. že při zdvojnásobení všech vstupů, se výstup rovněž zdvojnásobí, je zřejmé, že součet zlomků ((K* MPPK)/Y + L*MPPL)/Y musí být roven jedné. Za předpokladu konstantních výnosů z rozsahu potom můžeme psát: Ө = (K* MPPK)/Y (rovnice 6), respektive 1- Ө= L*MPPL)/Y (rovnice 7) Pokud jsme schopni stanovit podíl výrobních faktorů na vytvořeném produktu HDP (Y) a známe tempa růstu těchto výrobních faktorů, můžeme spočítat tempo růstu HDP. Zpravidla se ale ukazuje, že skutečné tempo růstu je vyšší než vypočtené. Rozdíl způsobuje faktor technologického pokroku. Tento faktor bychom měli zahrnout do rovnice 4, která tak bude mít tvar: ⌂Y/Y = Ө*(⌂K/K) + (1- Ө)* (⌂L/L) + қ (rovnice 8), kde қ je faktor technologického pokroku. Růstové účetnictví můžeme potom uplatnit i při zkoumání vývoje produktu na jednoho obyvatele. Od obou stran rovnice 8 odečteme tempo růstu pracovního vstupu3. Dostaneme potom: ⌂Y/Y - ⌂L/L = Ө*⌂K/K + (1- Ө)*⌂L/L - ⌂L/L. + қ (rovnice 9) Úpravou rovnice 9 dostaneme: ⌂Y/Y - ⌂L/L = Ө*⌂K/K - Ө*⌂L/L + қ (rovnice 10) Výraz na levé straně představuje tempo růstu HDP na jednoho obyvatele. Produkční funkce a stálý stav Produkční funkce stejně jako růstové účetnictví zkoumá závislost HDP na jednotlivých vstupech, říká, že HDP je funkcí řady vstupů. Produkční funkci můžeme zapsat např. Y = A* f(L, K, H, N) (rovnice 11), kde: L = množství práce, K = množství fyzického kapitálu, H = lidský kapitál, N = půda a přírodní zdroje, A = faktor technologického pokroku Pokud stejně jako u růstového účetnictví budeme předpokládat, že produkční funkce má konstantní výnosy z rozsahu, můžeme produkční funkci zapsat ve tvaru (předpokládáme dále ještě, že tvorbu HDP ovlivňují pouze dva faktory – práce a kapitál): kY = f(kK, kL) (rovnice 12) kde k je kladné číslo značící růst/pokles výrobních faktorů. Zvolme si nyní za konstantu k výraz 1/L. Potom produkční funkci můžeme zapsat ve tvaru: Y/L = f(K/L, 1) (rovnice 13). Konstantu 1 lze ignorovat, takže produkční funkce má potom tvar: Y/L = f(K/L) (rovnice 14) Předpoklad konstantních výnosů z rozsahu je hlavním argumentem kritiků proti rovnicím růstového účetnictví, teorií růstu atd. V praxi vskutku může docházet k tomu, že zdvojnásobení (respektive jiné stejné zvýšení všech vstupů) má na výstup rozdílný charakter – může vzrůst víckrát než kolikrát rostou vstupy (projevují se v tom případě synergické efekty), mohou vzrůst ale méněkrát než kolikrát vzrostou vstupy (projevují se zde transakční náklady). 3 Předpokládáme, že tempo růstu obyvatel a tempo růstu pracovního vstupu je shodné.
2
Dále předpokládejme, že veřejné rozpočty jsou v rovnováze (deficit veřejných rozpočtů je 0 a že rovněž čistý vývoz je 0. V takovém případě jsou agregátní výdaje (agregátní poptávka, AD) tvořeny jen spotřebou a investicemi, platí Y = C+I (rovnice 15) Domácí produkt se pak dělí na spotřebu C a úspory S (úspory se skládají z osobních úspor domácností – PS a hrubých úspor firem – GBS), lze tedy psát Y = C+S (rovnice 16). Z výše uvedeného plyne, že úspory se rovnají investicím (I=S). Podíl úspor na HDP, tj. S/Y si označme jako s. Můžeme potom psát: I = s*Y (rovnice 17)
Pokud vydělíme rovnici 17 prací L, dostaneme investice na pracovníka: I/L = s*Y/L (rovnice 18) U kapitálu nesmíme zapomenout na opotřebení kapitálu – opotřebení vyjadřuje úbytek kapitálu. Investice tak nejprve nahrazují opotřebení kapitálu. K přírůstku kapitálu dochází jen tehdy, pokud jsou investice větší než opotřebení kapitálu. Pro přírůstek kapitálu tak platí: ⌂K = I – d*K (rovnice 19), kde: ⌂ je znak pro delta, tj. přírůstek ⌂K = přírůstek kapitálu, d = míra opotřebení kapitálu. Přírůstek kapitálu na pracovníka potom můžeme vyjádřit jako: ⌂ K/L = I/L – (d*K)/L (rovnice 20)
Nyní si můžeme definovat stálý stav. Je to stav, kdy jsou investice (na pracovníka) rovny opotřebení kapitálu (na pracovníka), tj. kdy se množství kapitálu (na pracovníka) nemění. Pro stálý stav tedy platí: I/L = d*K´/L (rovnice 21), kde: K´/L = stálý stav kapitálu, tj. kapitál na pracovníka ve stálém stavu Dosaďme si za I/L výraz s*(Y/L) a rovnici 21 upravme: s*Y/L = d*K´/L K´/L = (s/d)*(Y´/L) (rovnice 22), kde: Y´/L = produkt na pracovníka ve stálém stavu. Jak rozumět pojmu stálý stav? Teorie stálého stavu v zásadě říká, že při nulovém technologickém pokroku může daný počet pracovníků obsluhovat pouze určité množství kapitálu, tedy nějaké stálé množství, stálý stav kapitálu. Pokud dojde k překročení tohoto stálého stavu kapitálu na pracovníka, tak při tomto překročení bude přírůstek výstupu na pracovníka nižší než přírůstek kapitálu na pracovníka. Ve své podstatě se tak nevyplatí rozšiřovat množství kapitálu. Výše popsaný model růstu říká, že při dané (dlouhodobě konstantní) míře úspor a daném (dlouhodobě konstantním) opotřebení kapitálu směřuje země do stálého stavu, pro nějž platí, že je v něm kapitál i produkt na pracovníka stejný. Pokud se tedy různé země neliší ani v míře úspor ani v míře opotřebení kapitálu, ale jen v jejich hospodářské vyspělosti – vyspělá země má vyšší množství kapitálu na pracovníka, chudší málo, nebudou rozdíly v hospodářské úrovni těchto zemí dlouhodobě přetrvávat, obě země budou směřovat do stálého stavu, v němž bude kapitál i produkt na pracovníka shodný. Zaostalejší země bude do tohoto stálého stavu směřovat rychleji než země vyspělá (tzv. efekt dohánění 4). Je to proto, že zaostalejší země může více zvyšovat množství kapitálu na pracovníka (je dále od stálého stavu), čili, její růst může být vyšší než růst země s vysokým stavem kapitálu na pracovníka. Efekt dohánění bylo možno pozorovat např. po druhé světové válce, kdy poražené země Německo a Japonsko doháněly vítězné mocnosti USA a Velkou Británii.
4
Je třeba připomenout, že k efektu dohánění však dochází jen tehdy, pokud různé země mají obdobné produkční funkce (tj. používají obdobné technologie), obdobnou míru úspor a opotřebení kapitálu. V realitě tyto podmínky často nejsou splněny. Jak již bylo poukázáno výše, zjednodušujícím předpokladem je i předpoklad konstantních výnosů z rozsahu a nezahrnutí dalších faktorů, které ovlivňují hospodářský růst. Pokud jsme v poznámce 4 uvedli, že efekt dohánění byl pozorován po druhé světové válce v případě Německa a Japonska, tak je třeba též uvést, že v 90. letech 20. století rostla (zejména) americká ekonomika výrazně rychleji než Německo a Japonsko. Teorie stálého stavu říká, že by tyto ekonomiky měly růst přibližně stejně. Ukazuje se tedy, že teorie stálého stavu nedokáže vysvětlit všechny otázky růstu. Přesto je užitečná – upozorňuje, že za jinak stejných podmínek povede neustálé zvyšování kapitálu na pracovníka ke stále nižším výstupům 5 a nezaručí tak hospodářský růst.
Y/L, I/L dK/L
Y/L = f(K/L), produkční funkce
Y´/L
(dK)/L. opotřebení na pracovníka
I/L = s*(Y/L), Investice na pracovníka
K´/L
Obr: stálý stav – ekonomika směřuje do stálého stavu kapitálu K´/L, kterému odpovídá stálá stav HDP Y´/L. Co ovlivňuje posun stálého stavu (tj., kdy se ekonomika z jednoho stálého stavu přesouvá do druhého, nebo-li dochází ke změně produktu na pracovníka6)? 1. zvýšení míry úspor: Pokud se zvýší míra úspor (s), posouvá se výše křivka investic na pracovníka (I/L = s*Y/L) nahoru, zvyšuje se tedy bod, kdy tato křivka protíná přímku dK/L a zvyšuje se tedy, jak stálý stav kapitálu na pracovníka, tak stálý stav HDP na pracovníka. Na základě této skutečnosti řada ekonomů volá po zvýšení míry úspor. Nesmíme však zapomínat, že zvýšení míry úspor musí odpovídat investiční příležitosti i opotřebení kapitálu. Pokud tomu tak není, může dojít k tzv. paradoxu spořivosti, kdy zvýšení úspor vede k poklesu spotřebních výdajů C, který není kompenzován zvýšením investičních výdajů, což způsobí snížení stálého stavu HDP. 2. snížení populačního růstu: Roste-li populace, snižuje to kapitál na pracovníka – stávající zásobu kapitálu musí používat více lidí. Aby byl dosažen stálý stav, 5 6
Funguje zde zákon klesajících výnosů Tím se mění i produktivita práce.
K/L
tj. pro stav, kdy se množství kapitálu na pracovníka ani nezvyšuje ani nesnižuje, musí růstu populace odpovídat zvýšení kapitálu ve stejném poměru. Při růstu populace tedy platí pro stálý stav kapitálu na pracovníka (tj., kdy se množství kapitálu na pracovník nemění) následující rovnost: I/L = d*K´/L – n*K´/L = 0 I/L = (d+n)+*K´/L (rovnice 23) Pokud za I/L dosadíme s*(Y/L), můžeme rovnici 21psát: K´/L = (s/(d+n))*(Y´/L) (rovnice 24) Z rovnice 22 plyne, že stálý stav kapitálu na pracovníka a tedy i hrubý domácí produkt na pracovníka ve stálém stavu je tím vyšší, čim je vyšší míra úspor, čím je nižší opotřebení kapitálu a populační růst. Je třeba si uvědomit, že pokud roste kapitál stejným tempem jako počet pracovníků, tak se, za předpokladu konstantních výnosů z rozsahu stejným tempem, jako je tento růst vstupů, zvyšuje i výstup (HDP). Příklad: Počet pracovníků i množství kapitálu se v kalendářním roce zvýšily o 5 %. Hrubý domácí produkt by za předpokladu konstantních výnosů z rozsahu rovněž měl vzrůst o 5 %. Pozor!! Výstup na pracovníka při stejném růstu kapitálu i pracovníků zůstává logicky neměnný, čili roste-li počet osob i počet kapitálu stejným tempem, tak se výstup na pracovníka nemění. Příklad: Pokud počet pracovníků i množství kapitálu vzroste o 5 %, výstup (HDP) vzroste rovněž o 5 %, tak se výstup na pracovníka nemění. 3. technologický pokrok: Pokud permanentně roste stálý stav na pracovníka, lze to v modelech s konstantními výnosy z rozsahu objasnit jedině technologickým pokrokem. Ten je v aném modelu chápán jako exogenní faktor – vynořuje se sám od sebe, „padá z nebes“7. Technologický pokrok vede k tomu, že stávající množství pracovníků vyrobí více produkce. Počet pracovníku proto můžeme převést na efektivnostní pracovníky – počet efektivnostních pracovníků udává o kolik se zvýšila produkce v důsledku technologického pokroku. Stejně tak by se tato produkce zvýšila, pokud by vzrostl počet osob. Příklad:Předpokládejme, že se výstup zvýší (zdvojnásobí) v důsledku růstu počtu pracovníků. Rovněž tak se ale může výstup zvýšit v důsledku zdvojnásobení produktivity práce (stávající počet pracovníků vyrobí dvakrát více). Počet efektivnostních pracovníků se v tom případě rovněž zdvojnásobí. Produkční funkci lze potom psát ve tvaru: Y = f(K,L*E) (rovnice 25), kde E = index efektivity v důsledku technologického pokroku. Při konstantních výnosech v rozsahu můžeme tuto produkční funkci upravit do tvaru: I/(L*E) = f(K/L*E) (rovnice 26) Podmínku stálého stavu lze potom zapsat: I/(L*E) = (d+n+g)*(K´/(L*E)), (rovnice 27) kde: K´/(L*E) je kapitál na efektivnostního pracovníka, g = míra růstu produktivity práce v důsledku technologického pokroku. Pokud tedy dochází k technologickému pokroku, tak se zvyšuje produkt na pracovníka ve stálém stavu. Skutečnost, že dané modely nedokáží vysvětlit příčiny existence technologického pokroku je opět jedním z důvodů relativně nízké vypovídací schopnosti zde popisovaného modelu i toho, proč se začaly rozvíjet další teorie růstu.
7
Teorie endogenního růstu Teorie endogenního růstu se snaží objasnit, jaké jsou příčiny technologického pokroku. Hlavní odpověď zní, že jsou to investice do lidského a sociálního kapitálu (v podobě investic do znalostí, dovedností, schopností, kontaktů apod.). V případě investic do lidského a sociálního kapitálu nemusí platit zákon klesajících výnosů z výrobního faktoru (v daném případě z lidského a sociálního kapitálu) – znalosti, dovednosti apod. mohou zvyšovat produkt, aniž by se měnily ostatní vstupy. Jedním z důvodů je, že nové znalosti, schopnosti, dovednosti apod. mají charakter pozitivních externalit – časem si je osvojí i lidé, kteří neinvestovali náklady na jejich objevení. Skutečnost, že investice do znalostí apod. přinášejí pozitivní externality vede někdy k námitkám, že firmy do znalostí nebudou investovat, protože jejich poznatky mohou převzít i ostatní subjekty, jež budou ve výhodě, protože na rozdíl od firmy investující do znalostí nevynaložily žádné náklady. Tento argument lze do určité míry přijmout, na druhou stranu platí, že firma, která dokáže znalosti apod. uplatnit v praxi, se alespoň na čas stává monopolistou a může realizovat monopolní zisk – její ekonomický zisk (příjmy – účetní náklady – náklady obětované příležitosti) je vyšší než 0. Tento monopol může přetrvávat po delší čas, osvojení si znalostí chvíli trvá. Závěr potom může znít, že jednou z důležitých podmínek růstu je zachování konkurence, kdy jednotliví producenti neustále soutěží, aby alespoň na chvíli dosáhli monopolního zisku, tj. byli na tom lépe než ostatní. Zobecnění, které již bylo formulováno dříve tak říká, že jedním z důležitých faktorů růstu je odpovídající institucionální prostředí (formální i neformální normy, které podporují iniciativu lidí). Teorie endogenního růstu tak ukazuje, že jednotlivé faktory růstu spolu souvisejí (abychom byli schopni dosahovat technologického pokroku musíme např. investovat do vzdělání) a bylo by tedy chybou zaměřit se na jediný faktor.
