Už je to tady zase. Skončil PUM, člověk se má vrátit do běžného života běhu a ono to moc nejde. Nešlo mi to loni, nejde mi to letos o to víc. Pět dní se plahočíte z kopce do kopce, potíte se, jste v podstatě 24 hodin denně s těmi samými lidmi. Rozum by něco takového nikdy neudělal, natož aby si na to ještě bral dovolenou. Srdce a duše ovšem plesají, přou se o to, kdo z nich je šťastnější a nemůže se více nabažit a kdo první začne v sobotu po odjezdu protestovat, že nejede domů a chce ještě. Scházíme se účastníci z prvního a druhého ročníku, přibývají jen tři nové duše, tudíž povětšinou tušíme, do čeho se vrháme. Ač je tu zásadní změna - většina z nás letos jen běží, žádný útěk na kolo nás nevysvobodí. Kilometráž zvící jednoho maratonu denně se zdá být uběhnutelnou do chvíle, než si připomeneme denní přítomnost tisíce nastoupaných výškových metrů. Nevím, jestli to můžu dát (natož s lehce se ozývajícími se vazy, se kterými jsem před dvěma lety po přetažení měsíc a půl neběhala), děsí mne i představa, co budou dělat kluci, kteří loni běžně dávali padesátky. Všechny obavy opadují první minutu setkání v Trhanově, známé tváře viděti, o strach přijíti. Jakoby ani rok neutekl, jako bychom se sešli po víkendu. No dobře, pár hodin přece jen trvá, než se sladíme, u snídaně na faře v Klenčí pod Čerchovem už ale je vše, jak má být. Přesouváme se do Dolní Kubice, naše řady rozšiřují Zdeněk s Jindrou a když se z lesa vyřítí i Fero, Marek a Ríša, kteří hned prvních devět kilometrů měli chuť běžet, vyrážíme na pokyn výpravčího vstříc dvěma stům kilometrů délky a čtyřem kilometrům převýšení. Čerchov, Malý Zvon, Havran a Dyleň jsou čtyři kopce, na které se cestou musíme dostat (a taky z nich, což se pro některé z nás ukáže býti mnohem složitějším úkolem než se vydrápat nahoru). Podle Petrova popisu 6 km po úbočí a pak 11 km stoupání na Čerchov, osobně ten zlom úplně neregistruji, pravděpodobně ale jde o místo, kde vyhlédnete zpoza rohu a zříte kilometr více či méně se vzpínajícího asfaltu, mizícího v lese. A vysoko nad lesem se tyčící věž, na jejíž úpatí míříme. Díky bohu Eva nemá ambice běžet, a tak v klidu společně funíme a povídáme, co přinesl poslední rok a poměrně záhy se dostáváme i k tématu, které velmi úzce souvisí s institucí, pro kterou letos dobročinně běžíme. Poslání Hospice sv. Jiří nás provází nejméně každé ráno, kdy nás Petr obohacuje jedním z příběhů z Malých dobrých zpráv Martiny Špinkové. S trochou černého humoru se dá říct, že téma umírání a smrti se hned k prvnímu kopci výborně hodí. Z vážného tématu nás vytrhává zoufale znějící Petrova nabídka “nechcete kolo?“, kterou s díky a úsměvem odmítáme. Máme starosti samy se sebou, natož ještě tahat kus hliníku. Asi se pánům také táhlo hůř, neb až na vrchol nás nestihli dojet. Příjemné je, že i v pracovní den tu je otevřené bistro, vymalované a dekorované 70. a 80. léty minulého století. Ještě příjemnější je pohled na venkovní ceduli lákající na denní polévku. Méně příjemné je, že polévka se nachází pouze na ceduli, nikoli v hrnci. Bereme zavděk kofolou, kávou a někteří odvážně i vajíčky nebo párkem. Po prvním výstupu logicky musí následovat první seběh. Podobné vlnkování nás v menším či větším čeká dalších 190 kilometrů. Klesáme po asfaltu i betonu, děláme začátečnickou chybu
a nevšímáme si, že nás vede Miloš. Sklesáme proto o notný kus níž, než bychom měli a chtěli. Návrat na původní trasu nám přináší aspoň hezkou vozovou lesní cestu. Dobíháme na benzínku v Lískové asi 20 minut po Miri a Markovi, kteří startovali z Čerchova až po nás. Poprvé, a nikoli naposledy, v praxi ověřujeme, jak se první stanou snadno posledními. Z Lískové po silnici s krásnými výhledy stoupáme na Lučinu čili Grafenried (cestou přes Untergrafenried, kdo by to byl řekl), bývalé vesničky, ze které jsou odkryty ruiny hospůdky, kostela a pár domků. Jsme zhruba na třicátém kilometru a setkání s doprovodným autobusem zvedá náladu. Další úsměvy vyvolá, když Petr úvod čtení „Piva a párku“ doprovází záchvaty smíchu. K tomu ještě sedí schován za zbytky oltáře v odhaleném kostele. Že by i farář byl jen lidská bytost? Na rozcvičení vystřihneme s Markem 15 kliků s oporou o lavičku a vyrážíme na doběh do Rybníka, úterní cílové destinace. I když je to jen 12 km, pravidlo maratonské zdi platí i tady, skupina se trhá a každý svým tempem se s nimi popasováváme. Nad Lučinou nás provází hromada lučin i výhledy na okolní vesnice. V dáli s Evou vidíme sbíhajících několik bílých puntíků, tak i přehlížíme odbočovací šipku, protože víme (a že mi to večer Miloš spočítá, že jsem si dovolila ji přehlídnout). Odbočíme doprava, doleva, po rovině a pak lesem po asfaltu dolů a dolů. Jak říká Eva: „Jo, tady už je to kousek,“ a zatímco ona nabírá rychlost a žene ji fyzická potřeba, mne prostě dochází. Asfalt mne nebaví a už vůbec mi nepomáhá „je to kousek“, protože kousek pro mne je půl minuty, nikoli asi kilometr a půl, který to nakonec je. Paradoxní je, že když se ve středu ráno toutéž cestou budeme vracet, přijde mi to asi tak třetinová vzdálenost. Nevadí. Jsme ve vesnici, Eva si z průzkumu pamatuje, že penzion je asi 200 metrů od restaurace a že restaurace je „támhle u těch stříšek“. Což velmi brzy bere zpět, neb stříšky jsou stříšky na popelnice a s restaurací nemají nic společného. Poslední půlhodina je tak zdrojem pro moje utahování z Eviny důvěryhodnosti co se poznatků k trati týče a vystačím s ní až do cíle. Budiž mi odpuštěno. U restaurace pro nás pánové křídami vymalovali na zemi cílovou pásku, sbírají cílové fotografie, dostává se nám aplausu a nakonec i umístění ve výsledkové listině (aniž na pořadí záleží, neb odměna i potlesk jsou pro všechny bez rozdílu stejné). Chvíli se zdržíme a doplníme aspoň tekutiny, po přesunu a rozdělení pokojů se dočkáme i mikrobusu s věcmi, který asi lehce podcenil náš doběh a odebral se s Jirkou a Danou na palubě na nákup zásob na zítřek. Rychlá sprcha, rychlý přesun zpět k otevřeným účtům v hospůdce a nic nebrání tradiční “pitce a žranici“. Hladový běžec je výkonnější než Otesánek. Od výkonu nás neodradila ani “tlupa“ dětí na školním výletě, kterým kuchyně znenadání začala servírovat talíře krupicové kaše na úkor našich masíček a knedlíčků. Všichni přežili, pak všechno spořádali. Krátká večerní seance - když teda nepočítám Milanovu a Milošovu extrovertní touhu přebít jeden druhého vodopádem slov - jen nastavila snídací a startovní hodinu, předala dárky oslavencům a nastal brzký úprk do postýlek. Středeční etapa z Rybníka do Staré Knížecí Huti zahrnovala nejtrailovější úsek, nejhezčí výhledy a podstatnou část cesty ve stínu stromů, a stala se tak mou nejoblíbenější. Ale pěkně popořadě.
První luxusní snídaně od Zdeňka - míchaná vajíčka, šunka, sýr, muesli, zeleninový talíř, čaj i káva a prostřeno jako v hotelové restauraci. Po takové snídani se i schody v penzionu narovnávají a všechny první bolístky se lépe snášejí. Vyrážíme zpátky směrem k restauraci (někteří na virtuálním světě závislí loví signál kdesi mezi lampou a stromem) a dál v protisměru včerejšího doběhu. Ač většina z nás už trochu Petra zná, jsme druhý den plni optimismu a naivity a bez zaváhání následujeme odbočku na polní cestu, která nikoli nečekaně po pár metrech neviditelně splývá s polem a dalších 300-400 metrů se brouzdáme ranní rosou. Vyběhneme (nebo se vypotácíme) u vchodu do výchovného ústavu Medvědí kámen. Drogově závislí se tu znovu učí samostatnosti, běžným denním činnostem a řádu a připravují se na samostatné bytí. Málokdo z běžců si odpustí přirovnání k závislým, a raději proto mizíme dřív, než “někoho napadne si nás tu nechat“. Vzápětí se vracíme na signálku a šplháme směr Malý Zvon, dnešní jediný a hlavní kopec. Míříme přímo na vrchol. Tak trochu oklikou. Signálka v lese podobně neviditelně splyne s lesní cestou rozrytou lesní technikou, běžci ožívají, poskakují mezi loužemi, větvemi, hroudami hlíny i kameny, cyklisté by rádi zahodili své dvoukolé miláčky. Nadšení ze seběhu je takové, že zcela logicky vede k podběhnutí vytyčené trasy. Až se Marek prodere poblíž špičky pole, zahledí se do GPS a klidně pronese: „Měli bychom být víc vlevo.“ Když to říká Marek, bude to pravda. Otočíme se doleva. Co na tom, že tam je strmý krpál, klasické lesní úbočí se stromy, pařezy a velkými kameny, kudy ani houbaři své kroky nesměřují. Jdeme, pardon, škrábeme se rovnou za nosem, kopírujeme nejkratší vzdálenost vzdušnou čarou. O pár desítek výškových metrů víc protínáme původní trasu a potkáváme zbytek výpravy, který se, držíc azimutu, prošel bažinou. Prašť jako uhoď. Z přírody na skok do civilizace, asi na devátém kilometru stavíme na Pleši na ranní kávu. Fero, který kvůli kotníku dnešek jen odřídí v autě, poprvé vytasí na pozvednutí nálady Helenine oči a jejich Dovolenku. To už nevydrží ani místní krávy a jdou se podívat, co to tam to stádo dvounohých (už lehce potem ovoněných) zvířátek dělá. Ryc pic, jsme zpátky na signálce a „vlníme“ lesem dál. Většinu cesty povídáme s Mončou o možném i nemožném, časem se potkáváme se s Jindrou, Evou a Petrem. Jindra mne provede vynikající nábližkou, kde jsou stopy předchůdců vidět asi jen první třetinu, pak už mezi stromy jen předstíráme, že nacházíme cestičku. Naštěstí je to poměrně krátký úsek, vracíme se na cestu, po které to objeli Petr s Evou na kole a suneme se dál. Jindra sice na začátku zkoušel jakési výmluvy o bolavém koleně, ale skutečnost jaksi vypadá jinak. Nasazuje strojové tempo a „mizí mi v dáli“. No dobře, je pár desítek metrů přede mnou, stejně jako jsou několik desítek metrů za mnou Monča s Ríšou. Obě díky kolenu už neudržíme souvislý běh, takže se na čtrnácti kilometrech mezi první a druhou občerstvovačkou rozdělujeme a v těchto krátkých odstupech si každý běží po svém a se svými myšlenkami. I když je to díky výhledům, proměnlivému, ale nikoli náročnému povrchu a poměrně rovinaté trase jeden z nejpříjemnějších úseků, na pomalejší polovinu běžců dopadne trochu dečka. Těsně před Rozvadovem najednou vidím jdoucího Steffena, po silnici před dálničním míjením silnic se přede mnou „vynoří“ i Dominika s Mišom.
Asi o tři sta, čtyři sta metrů dál proti nám docela obezřetně jede auto, říkám si, proč to dělá, že je to nezvyklé a než to celé při zpomaleném fungování mozku stihnu domyslet, vidím slovenskou poznávačku a dojde mi, že je to Fero. Oba i s Danou na místě spolujezdce mají stažené okýnko, otevírají povzbuzující konverzaci, ale nějak nikomu není do řeči. Až nevinně znějící Mišovo „chtělo by to nějakou povzbuzující hudbu“ a Ferovo otočení knoflíkem hlasitosti mění „běh dějin“. Slyším jen první tóny, protože ty jakoby zelektrizovaly Domču, protahuje krok, zrychluje frekvenci a během pár desítek sekund utíká mne, předbíhá Steffena a kdyby nebyla o další půlkilometr dál zastávka na Rozvadově, bůhví kde by se zastavila. Po dni a půl navlékám ortézu, i tam směřovaly moje myšlenky poslední půlhodinu. Vidím Miloše, jak se láduje noky a nechápu, jak s tím pak dál může běžet. Trochu mi odpadá hlava, nechce se mi moc rozsedět (to je tou ranní pauzou hned na devátém kilometru), přitom koleno by odpočinout trochu chtělo. Chvíli se tam jen tak šmrdolím, odnikud nikam. Sednout si nechci, už bych se nezvedla (fyzicky jo, ale hlava by našla milion důvodů, proč už ne). Sním energetickou tyčinku a v mysli se teleportuju do cíle. Je to jen dvanáct kilometrů. Taková ta klasická maratonská průpovídka. Dvanáct je kousek, ostatně za dva už to bude jen deset, to už se dá odpočítávat, navíc to je vzdálenost, na kterou se normálně jen tak jdeš proběhnout. U maratonu se člověk snaží ignorovat předchozích třicet. Tady ještě včerejších 45 k tomu. Nu což, stejně jiná cesta než dopředu není. V mezičase vítáme doběhnuvší Miriam, která si posledních několik kilometrů střihla naboso, což tady v civilizovaném světě aut, v restauraci se ládujících motoristů a na hladkém asfaltu působí komicky a nepatřičně. Vyráží Mišo s Dominikou, nějak ještě nemáme sílu se přidat. Sbíráme se za dalších pět minut a tvoříme silnou pětku – Monča, Ríša, Eva, Jindra a já. Trousíme se, doslova, z civilizace zpět do lesa, chvíli nám trvá, než zase trochu připomínáme běžce. Teď už „tradičně“ hrajeme šipkovanou. Jak letos neběžíme po značené trase, nýbrž následujeme Petrem projetou trasu přenesenou do GPS formátu, vymyslí Mare hned první den v nestřeženém okamžiku šipku poskládanou z větviček a položí ji na odbočce na zem. Jeho to baví, nám to moc pomáhá a po včerejší velké pochvale s nimi dnes kluci pokračují. Kromě toho, že se neztratíme, ať jsme jak daleko od sebe chceme, je cestou se na co soustředit, když je nejhůř. Navíc s sebou máme Evu, která na jaře s Petrem tuto trasu prozkoumávala. Pozorný čtenář tuší, že předchozí odstavec poskytl příliš mnoho věcných argumentů, proč nezabloudit, aby to byla pravda. Následovali jsme šipky, nějak nám uniklo, že ale mezi prvními nevyběhl Marek s navigací, ale jen Miloš, Zdeněk a Milan bez navigace. Čímž se okamžitě ztrojnásobila šance, že hoši poběží, kudy je nohy ponesou. Lesní cesta a rovinatý terén oblouznily naše mozky natolik, že Evy upozornění, že si myslí, že při průzkumu jeli podél potoka rovně a ne tady doleva, jsme víceméně přešli a dál následovali šipky. (Evi, příště prosím trochu víc pochybnosti.) I ta poslední v trávě – ukazující do „pralesa“ a po níž se i stopy předběžců ztrácely asi po deseti metrech – nás ještě pořád v dobré víře motivovala těch deset metrů absolvovat. Zastavili jsme až s výhledem na cedule pozor státní hranice a hraniční sloupky a neviditelnou cestu. Rychlý telefonát Petrovi a návrat až na tu levou odbočku. Racionálně jen kilometr navíc. Nálada alespoň
mladší části pětice přesto spadla o několik stupňů. Na druhou stranu nás tenhle kufr trochu rozpohyboval a souvislým aktivitou směr vpřed kupředu – ještě nedávno jsme tomu říkali běh – jsme se blížili Staré Knížecí Huti. Po lesní cestě, místy jen hliněné, jindy plné větších kamenů zadupaných do země, i nejběžnějším povrchu signálky čili rozbitém asfaltu. Skupina se rozdělila, Eva mne vytáhla dopředu, zatímco Moniku časem zastavovalo koleno čím dál častěji a čím dál méně jí umožňovalo se rozběhnout. [Do historických análů zaznamenávám, že jsem poprvé nabízela APO-Ibuprofen, který byl velmi rázně odmítnut, ať už proto, že nepomáhá a nebo proto, že s takovými věcmi se přece neběhá. O nějakých šedesát kilometrů dál bude všechno jinak. Na startu sobotního maratonu jen pronesu: „Mám s sebou, kdybys chtěla,“ a než tu větu dořeknu, vzduchem se prožene otevřená dlaň a já „sypu“. Ani milisekunda zaváhání.] Jak to tak bývá, s přibývajícím časem a vyloučeným endorfinem cesta zase ubíhala. , Náladu nijak nepokazilo ani Petrovo upozornění “támhle je Havran”, tedy upozornění, že ten kopec, na který koukáme vpravo od sebe, je zítřejším prvním vrcholem, zatímco my akorát začínáme klesat. A to nás ještě čekala kulturní vložka dne. Tou se stalo usazení naproti přiběhnuvšího Marka na Evino kolo s komentářem „vypadám, jako bych to ukradl někde u mateřské školky“. A vypadal. Závěrečný kilometr lesem, míjíme vojenskou rotu – někdy by člověk měl být hodně vděčný za dobře zavřenou bránu, protože kdyby ti vlčáci vyběhli za námi… – a na minikopečku už se promenádují známé obličeje. I dnes je každý vítán potleskem ostatních. Čekáme na vozy, které nás převezou na faru ve Starém Sedlišti. Milan si čekání krátil vycházkou směrem ke Starému Sedlišti, většina se líně (nebo snad unaveně? ) povaluje v trávě a Miloš hudruje, že už dlouho čeká. Situace se mění ve vteřině, kdy mikrobus i Ferova Toyota vystrčí světla zpoza rohu. Zdeněk velí, že k Ferovi do auta ti, kdož pomůžou v kuchyni a popohání odjezd, aby mohl co nejdříve vařit. Usedáme s Domčou a Evou. Většinu cesty pak trávím v předklonu, neb z jakéhosi neznámého důvodu můj žaludek Ferovu hru brzda-plyn v zatáčkách nezvládal. Dorážíme na místo určení, abychom zjistili, že jsme prchali tak rychle, až jsme si nevzali klíče od fary, které u sebe má Jirka ve druhém autě. Naštěstí na Evy zavolání jsou doneseny druhé klíče, vrháme se do sprch a na vaření. Vrhání trochu brání dřevěné schody do prvního a zejména do podkrovního patra. Pohled na Evu stojící pod schody a na schodu prvním stojící její obří kufr, který není schopná po dál vytáhnout, natož vynést, je nezapomenutelný. Následující dvě hodiny se odehrávají v rychlém sledu. Ze Zdeňka létají pokyny na pomocné kuchařské práce, sám ladí čtyřchodovou večeři – míchaný zeleninový salát, cibulačka se sýrovým toastem, boloňské špagety a palačinka s marmeládou, tvarohem a čerstvými jahodami. Jen Petr občas strčí hlavu do dveří, aby ověřil, jestli náhodou už není hotovo. Hlad naštěstí mají všichni, takže nás brzdí vlastně jen doba nezbytně nutná na tepelné zpracování všech surovin. Lábuž pak už. Po každém chodu zvesela plníme myčku, aby se ji tři různí lidé pokusili zapnout, neuspěli a ještě více zvesela jsme to pak s Monikou stěhovaly do dřezu a myly ručně. Monča mizí spát, já se ve čtvrt na jedenáct připojuji k polovině výpravy, která už debatuje o dnešku (asi spíš tradičně o zítřku, místo aby jen jednoduše reflektovala dnešní den) a následně Petr pomocí další
Malé dobré zprávy otevírá volné rozjímání a sdílení téma umírání, loučení, smiřování. Půlnoční uléhání před třetím kritickým dnem asi nebyl úplně nejlepší nápad, ale jsme tu i kvůli hospici sv. Jiří, který si určitě aspoň tuto jednu hromadnou “etudu“ zasloužil. Únava neúnava jsem vzhůru od šesti. Hlava je rozhodně připravenější než tělo a až do soboty to tak zůstane. Trochu čtu noviny, trochu zkoumám Smartmaps, jestli náhodou konečně nezjistím, jak tuto aplikaci používat k jejímu pravému účelu, když mne vytrhává z nicnedělání Evina pobídka “Jíťo, je ta mše, nejdeš s námi?“ “JÁ?!?!? A co tam budu dělat?“ A i když se ptám šeptem, abych nebudila ostatní, připadá mi, že dost důrazně dávám najevo určitou nepatřičnost. “Koukat,“ je mi odpovědí. “A v kolik je?“ “Teď od tři čtvrtě,“ odpovídá naprosto klidně Eva. Na mobilu se leskne 6.48. Během dvaceti vteřin jsem převlečená a v duchu se divím, proč se nechám tak snadno nalákat. Zvědavost je mocná. Jsem zvědavá, jak taková událost běží v úzkém kruhu a asi ještě víc na Petra “v úřadě“. Přebíjím i intenzivní pocit nepatřičnosti, trapnosti až zneuctění obřadu, nebo spíš jejich osobních chvil, který by mohli cítit ostatní. Dost pravděpodobně podvědomí ví, že ať se bude dít cokoli, nikdo z téhle party proti mne neřekne půl slova. Už z loňska vím, že ač to máme s vírou jinak, sdílíme podobné hodnoty. I proto ve mne Petrovo loňské čtení nevzbuzovalo žádné pohoršení, naopak snadno se mi přijímalo a s ním pak i běželo. Stejně tak vnímám, že můžu naslouchat a sdílet obecně platné dobré, lidské úvahy. “Bojuju“ tak hlavně v momentech, kdy dojde na přímé propojení s Ježíšem, v takových chvílích mám velmi silný pocit, že svou neznabožskou přítomností narušuju “auru“ chvíle. Chmm.. sledování obřadu samotného, chování a rozpoložení ostatních a nálada, která tu vznikla přítomností čtyř křesťanů a jejich faráře je...inspirativní. Milá. Odhodlaná. Vděčná. Přátelská. Je to každého věc. Mše tu je a kdo chce, přijde. Kdo nechce, není tu. Nikdo to neřeší. Nikdo se nezeptá, jaké to bylo, proč jsi nebyl, proč jsi byl, nikdo nezkoumá, kdo byl a kdo nebyl a jak se zapojil, jak se tvářil. Nic z toho. Jak přínosné, lidské a přívětivé by bylo přenést podobný přístup do běžného života. Fascinovalo mne to loni, fascinuje mne to stále. Věřím, že víra jim pomohla nastavit, zformovat, žít hodnoty. Je milé mít možnost sdílet časoprostor na stejné vlně. Snídaní (mimochodem, ze zbývajícího těsta od včerejška „se vykouzlily“ lívance!) a balením na poslední chvíli se vracím do reality všedního, běžeckého dne. S ortézou od rána, do kapsičky u vesty přidávám brufeny, kdyby náhodou, resp. až na ně dojde, ať jsou po ruce třeba i v hlubokých lesích. Přesun auty tentokrát až k rotě ve Staré Knížecí Huti, pomalu se chystá ranní čtení, které se na popud Miloše, který v lese našel polozbořený památník 37 obětí z koncentračního táboru v Buchenwaldu. Téma loučení a umírání tak nabralo další rozměr. Dnešní běžecké instrukce říkají, že buď běžíme po signálce, nebo po turistické značce, která vede souběžně vedle hlavní trasy. A tak když si někdo odskočí, nebo výjimečně ;) zakufruje, nemusí se složitě vracet, protože cesty se čas od času protínají a snadno se tak dá vrátit. Po pár stech metrech se chtěně či nechtěně rozdělujeme, když přední voj následuje zelenou turistickou (no na kolo to nebylo, na krosové rozběhání jo), skučící kolenový voj se pokouší rozběhnout po signálce. Trochu nám pomáhá, že stoupáme, což je pohyb, ve kterém koleno protestuje nejméně, i tak první tři kilometry přemýšlíme – a dost nahlas –, jestli se tohle dá rozběhat. Tři sta metrů pod vrcholem Havrana se s prudce doleva odbočující bílou šipkou a velkým H odděluje vrcholová cesta od signálky. Milisekunda váhání na mé straně, hlasitá otázka „jdeme nahoru?“ a střelhbitá Mončina odpověď „jasný, a uděláme nahoře selfie“. Po třiceti metrech prudkého
krpálovitého výstupu se jen tak mezi řečí ptám, jak tohle půjdeme dolů. Na to se mi žádné střelhbité odpovědi už nedostane. Dobýváme vrchol, pak i otevřenou kovovou rozhlednu s profukem jako blázen. Málem bych zapomněla… na desátý pokus se do selfie vejdou části obou našich obličejů i pidikousek rozhledny. I tento počin tedy dokonán. Na ochozu dívajíc se na mapu širokého okolí Monika rozdává gumové rybičky a poslouchá Ríšovo rozčarování, kudy a jak rychle Miloš vedl čelní skupinu. Na rozdíl od nás se nepoučil ani za dva dny, trpí tedy i dnes. Dalších dvanáct signálkových kilometrů tak úplně nevnímám. Vybavím si pár momentů. Zleva i zprava nás obklopuje les, slunce to pere v podstatě přímo do nás, jediné dalekosáhlé výhledy máme na cestu před sebou. Z kopců trpíme, do kopců nám to někdy i jde, nicméně už přichází nečekané momenty, kdy se jedna nebo druhá z nás zastaví, protože zrovna píchlo tak, že by nám noha upadla, kdybychom se o ni znova opřely. Největším zpestřením tak byl kromě superobří šipky (prý ji z opodál ležících klád stavěl Fero, který po dni odpočinku zase rozšířil řady běžců a v dalších dnech i „sprinterů“) z klacíků poskládaný vzkaz R + M = 1, který se na cestě objevil asi 100 metrů poté, co zrovna Monča lehce parodovala Ríšu. Takže na tom vzkazu něco asi bude. Když se les na chvíli otevřel a bylo na co koukat i fotit, vytáhla jsem do seběhu telefon s hudbou, čímž se nálada i pravidelnost běhu výrazně zvedla. Ještě jedno zpestření tu na táhlých kopcích máme – daleko před sebou vidíte bílou či barevnou tečku a můžete se pár minut dohadovat o tom, kdo by to tak mohl být. Neklamným znamením blížící se zastávky byl běžec v protisměru, rozum očekával Marka, srdce zase Ríšu, podle stylu nicméně vyhrála první volba. Stojíme na 19. kilometru na minivietnamském tržišti a „vaříme“ provizorní oběd – zde zakoupenou čínskou nudlovou polévku nám ochotný místní prodejce zalívá horkou v erární plastové mističce. Myslím, že ne úplně dobře naředěný glutaman s námi pak běžel až do cíle. Ale lepší glutaman v puse než další sladká věc k svačině. Úplně jsme upustily od debaty o tom, že bychom si sedly do auta, víme, že to nějak dáme. Není to žádná radost, ale i tom je ultramaraton pro hospic… Osobně bojuju ještě o kus víc než Monča. Dolů nám to nejde ani jedné, já už nemám ale sílu ani do některých kopců, kousek za občerstvením na Hraničním vrchu („Kofola už není?“ „Ne, tu vypili rychlí před vámi.“ „A pojďte na sluníčko, tady nelítají tolik hovada“.) mi v podstatě vypíná hlava a ještě víc než obvykle chce být na konci. Bolí mne koleno, svítí na mne slunce, asfalt je rozbitý a cítím každý pidikamínek, jak se mi dělají puchýře. Občas mám světlé okamžiky, ale radši víc mlčím. Podobně neběžící náladu má i Petr. Ten se kousek za Brankou položil do trávy k siestě, čekal na Miriam, aby ji doprovázel. Musel ji ale po nějaké době se ji začít stíhat na turistické značce namísto signálky a jel tak jinou cestou. Eva s Jindrou se tak museli střídat o jedno kolo a i když na rozdíl od nás moc neremcali, bylo na nich vidět, že toho místy taky mají dost.
Nelze opomenout, že do výměny se přitom zapojil i zarytý cyklista Vašek. Ze mne se mezitím stala brzda dne, ale děvčata i Jindra se mnou solidárně drží basu. Eva slibuje závěrečný kopec, který bych si za normálních okolností užila – úzká cestička, tráva, trochu kamenů, žádné prudké stoupání. Když levá noha bolí při každém došlapu v koleni a pravá při každém došlapu trefí jeden ze tří puchýřů, užívá se špatně. Moje hlasité rozčarování na vrcholu, když jsem viděla další podobnou nálož dolů a pak nahoru, asi „vyděsilo“ toho nahoře a pro jistotu hnedle udělal dřevěnou šipku doprava na odbočku na vrchol Dyleně. V mezičase volal Jirka, jak jsme daleko, že by s ostatními sjeli do Dolního Žandova a vrátili se pro nás jako pro druhou várku. Plán potvrzen (z Dyleně do Žandova to mělo být ani ne devět kilometrů, my měli v době hovoru asi 1,5km běhu před sebou, to vypadalo na akorát tak dlouhou pauzičku po doběhu). Hlava úplně vysadila, prudí mne i krásný výstup lesem pod Dyleň, o nutnosti obejít oplocený prostor ani nemluvím. Přítomnost ostatních mne nicméně nutí držet aspoň jakés takés tempo a nedělat žádné rozjímací a sebelitovací přestávky. Potvrzením celého rozpoložení bylo vnitřní udivení na dyleňské louce „Ježiši, to je všechno? Kvůli tomu sem lezeme?“. Nevím, co jsem čekala, ale vadilo mi, že to tam není. V momentě, kdy se rozum na chvíli do hlavy vrátil, jsem si uvědomila, jak nepříjemně zvláštní pocit je dívat se na ostnatý drát, stejně jako bezbřehý obdiv ke všem, kdo se dříve přes dráty a obecně tímto prostorem pokoušeli dostat ze socialistické země. Euforie po dosažení cíle se tentokrát nekonala, i když nás se dvěma lahvemi vody vítal usmívající se Ríša. Jsme tak nenaladěné, že se jen tupě svalíme do trávy a high five plácnutí přijde až po několika minutách. Čekání na mikrobus se začíná poměrně rychle protahovat (jako že minuty se stávají delšími a delšími), jsme unavení, fouká na nás, nechceme tu být. Na kole dojíždí Vašek, dojíždí i Petr, který na poslední občerstvovačce opustil ztracenou a nalezenou Miri, která si kvůli kolenu sedla do mikrobus. Cyklisté se dooblékají a chystají na sjezd do Žandova. Rozhodně nejelegantnějším se stává Jindra, který vyfasoval Evinu růžovou větrovku, již zdaleka nedopnul a krásně se z ní prsil. Pro jistotu tak Eva přidala i šáteček kolem krku, aby Jindrovi netáhlo aspoň na něj. Cestou jen narychlo stíháme fotozastávku v kostele sv. Jana Křtitele ve Vysoké a mizíme na farní penzion. Mám toho plné kecky, možná i dvoje. V podstatě se neúčastním společenského života. Zvládnu sprchu, propíchat puchýře, namazat koleno a kotník. Ani s večeří si neporadím. Padám do postýlky. Kolem deváté si ještě dolezu pro dezert – koláč z dílny místní paní správcové – a do jedenácti se pokouším usnout. Když totiž šetřím levé koleno, logicky výrazně víc zatěžuji pravou nohu a kyčel mi to vždycky večer poměrně hlasitě vyčítá. Delší spánek pomohl, ráno bych zase někam běžela. Jenže koleno mé nadšení nesdílí. Už při včerejším nočním převalování se zabývám variantami, jak nejlépe přežít další dva dny, přitom toho co nejvíc uběhnout a koleno neurvat. Nejpřijatelnějším vyhodnocuji vynechání pátečních prvních 18 kilometrů z Dyleně na Svatý Kříž. Itinerář říká, že to bude z kopce, místy i prudšího, což v překladu znamená, že to žádné pozvolné klesání opravdu nebude. Ze Svatého Kříže budu mít 12 kilometrů na zjištění, jestli se to ještě rozběhat dá, nebo už se do auta posadím napořád. S touhle myšlenkou seznamuju u snídaně i Monču. Je na tom obdobně a i když uvnitř asi řeší to, co já včera, tzn. „přece si nesednu do auta a nevzdám to“, nakonec se přidává k tomuhle „ústupku“.
Objevujeme jednu zásadní výhodu jízdy vozem – máme mnohem víc času na balení. Po ranním čtení u studny odváží Jirka zbytek osazenstva na Dyleň, odkud je čeká více klesání než stoupání a klasická rovna asfaltová signálka s dobrou viditelností. Dobalíme, odnosíme, Jirka systematicky všechno naskládá do úložných prostor, Dana se posadí za volant Ferova auta, jedeme na faru odvézt potraviny, pak už na čekačku na Svatý Kříž. Není nad to vědět, že podle navigace jsme 4 kilometry od Chebu, nicméně běžecky je to 25 (jak to ten Petr dělá?). I když jsme pauzu plánovaly strávit čtením a psaním, moc jsme tomu nedaly, na občerstvovačce pak už popocházely a asi každá po svém dumaly nad následujícími kilometry. Dobíhající vidíme stovky metrů dopředu, bavíme se tipováním, kdo že je ten pohyblivý puntíček a každého vítáme mexickou vlnou. Jestli teda dva lidi můžou vytvořit vlnu. Nejširší tsunami ale místy měla i pět článků a to už za to stálo. Tak jako tak, všem to vykouzlí úsměv na rtech a o to hlavně šlo. První přiběhl, a to doslova!, s průměrem skoro deset v hodině, Fero. Trvalo dalších skoro 45 minut, než jsme se sešli všichni. Z dlouhé chvíle tak došlo i na tanečky na letošní hymnu. Kdyby nic jiného, každý je tu rád, baví se, baví ostatní, drží partu a po očku i pozoruje a stará se o ostatní. Pojďme na to. A to doslova. Většina odbíhá, zadní voje se rozchází a věří,že jednou i poběží. Nakonec jsem schopná se rozběhnout, zatímco Monča s Dominikou ještě jdou. Trhám partu, tuším, že teď už musím následovat pravidlo „dokud to jde, běžím, když to nejde, jdu“. Bude to tak až do konce. Ocitám se „daleko“ za všemi odběhnuvšími a „utíkám“ Monče s Domčou a Mišom. Rovná signálka, která se jen vlní, výborně pomáhá navigaci – občas vidím někoho za sebou a i přes počínající déšť vidím fosforově žlutou bundu Zdeňka s Evou před sebou na každé vlnce. Jak jsem dosud běžela vždycky s někým, nebo velmi blízko, nějak mne to znervóznilo, takže místo na běh se soustředím na vyhlížení žluté bundy. Taky taktika. Koleno nicméně velmi jasně diktuje vzdálenost, kterou jsem schopná uběhnout a kdy je třeba přejít v chůzi. Na chvíli mne napadá, že budu počítat, kolikrát za den to takhle vyměním, ale mozek asi do tolika neumí. Po pár kilometrech jsou změny plynulé, žlutá bunda mi neutíká, tudíž mne to nestresuje, a déšť je též snesitelný. V krátkém, ale velmi prudkém, betonovými deskami vyloženém seběhu i Zdeněk s Evou spíš jdou než běží. Blížím se jim na dosah, když tu se okolo mne přeřítí neřízená střela! Monča stejně jako loni zničehonic nasazuje tempo, které nikdo nestíhá. O pár zatáček dál dobíhá a vzápětí jako nic předbíhá Ríšu. Kdyby ji nezastavila občerstvovačka u tvrzi na Pomezné, předběhla by i vedoucí duo Fero – Marek a Cheb by dobyla o několik hodin dřív než my všichni ostatní. Pomezná se mi podobně jako Malý Zvon vrývá do paměti - úzká pěšinka, kořeny, otírající se větve stromů a keřů… mmmm… jak moc tohle chybí na signálce ve srovnání s Via Portou. I když pajdáte a Petr na kole se snaží se vás smést (aby vzápětí zaujal pozici sportovního fotografa), je to krásně krásné! A chcete víc!
Což se splní chvíli po pauze na Pomezné. Vymotáme se po silnicích, doběhneme na Břízu, potkám tam Steffena, který se chvíli předtím oddělil, aby se na chalupě stavil pro svou krásnou fenku, a když to skoro vypadá, že poběžíme po cestě mezi chatami a chalupami, stojí Petr uprostřed cesty s rozevřenou náručí a jako pan policista uprostřed křižovatky řídí provoz doleva. Vypadá to jako úniková cesta do křovíčka, kterou se normálně do lesa vyváží ze zahrad nepotřebný materiál přírodního původu. Ne tak tady. Je to totiž zkratka na louku. Louku, ve které se Eva i s kolem snadno ztratí, psa vůbec nevidíme a když se ohlídnu, sotva vidím Ríšu. Běžet se na tom moc nedá, pokud teda člověk není ochotný riskovat výron v kotníku. Ale je to kráááááásné. Blížící se vidina Chebu (Ostatně už v něm jsme, proč zase couráme okolo? Prý kilometry musíme nasbírat…) a běh po silnici mi trochu zatemňuje vnímání a soustředění. Není to poprvé, co se mi kilometry slévají, respektive nejsem úplně schopná říct, která z momentek, které si vybavím, byla dříve a která později. Rozhodně si po seběhu ze silnice – jo, mezitím mne vlastně zase někde předbíhá rozběhnutá Monča, ale když Ríša drží levou stopu, ale máme běžet vpravo, dostanu se o kus před ně, Ríšovi začne stávkovat hlava, zůstane za námi a Monika s rozhýbaným kolenem zase obnovuje „kolenářskou dvojku“ – vybavuji výběh na Komorní hůrku. Další z radostí na dnešní trase. Prostě jen tak padesát metrů nahoru, šest po rovině a padesát dolů. Lesní podklad, šutry, kořeny. Sprintem dobíháme do hotelu Francis na Komorním Dvoře, neb se z kapání stal déšť. Postřehla jsem Evu stojící těsně u zdi, aby se schovala, nevšimla jsem si Jindry pokračujícího dál, a tak následuji pány meditující u kávy na terase a jejich rychlý přesun dovnitř. Tam se cpe a odpočívá většina účastníků. Objednáváme polévky, Monča i pivo pro za chvíli dojedoucího Vaška, který doprovází Ríšu. Trochu nás zpraží Petr, který na rozdíl od nás postřehl proběhnuvšího Jindru (za kterým se vzápětí vydala Eva) a který se držel poslední domluvené zastávky v cukrárně o několik set metrů dál. Domluva nicméně běžela mezi místními a my bohužel jen následovali prvního, kdo tu přibrzdil, čili Miloše, který usoudil, že je jedno, kde zastaví a zůstal prostě ve Francisu. Petrova výmluvná otázka, co se bude dít s večeří, která je za hodinu a půl přichystaná na faře, když se všichni najedli (většina před námi měla kompletní jídlo), zůstala víceméně nezodpovězena. Trochu zbytečné nedorozumění a Milošovo nedodržení plánu. Ten ho ale snadno dožene, už je po jídle, platí a zvedá se, zatímco my teprve hltáme polívku. A tak je to pro nás takové spěšné zastavení, než odpočinek před závěrečnou minietapou. Nic nás neodradí, balíme, zvedáme se a rozcházíme vstříc nijak zapeklitým, rovným, příjemným povrchem pokrytým kilometrům. Ríša zůstává s Vaškem vzadu, nějak mu už nejde se rozběhnout (nateklé nárty) a asi chystá i technickou pauzu. Monča zdálky kontroluje, že se o manžela postará jeho tchán,a když má jistotu, přepíná do našeho „běžíme-jdeme“ konceptu. Chybí nám snad čtyři kilometry k hrázi, známá trasa, žádný stres z rychlosti, počasí, našeho stavu. Monča si zpívá, já zvesela odpovídám paní učitelce, která doprovází partičku dětí na vycházce u Skalky, když se ptá, jestli je to ten poutní maraton. Obě se bavíme, když si nejsme u penzionu jisté, kudy ho obíháme, váhavě se vydáme doprava, ale asi sto metrů před námi tam jsou nějací lidé, vidí naši nejistotu a na dálku gestikulují, že doleva. Vezmeme to zleva, poprvé se přitom potkáme se znakem Via Porty, který tak dobře známe. Prostě nás to baví. U hráze ještě kontrolujeme situaci Vaška a Ríši, navádíme je
ke zbytku startovního pole, který i na nás čeká u dětského hříště pod chebským hradem. Závěrečných 600, 800 metrů víceméně běžíme pospolu, spíš se couráme, abychom neztratili jen jdoucího Ríšu. Na pakovišti hlásím: „Tenhle kostel vždycky tak ráda vidím“, na což Eva kontruje: „Vidíš, Jíťo, ještě párkrát poběžíš s námi a my tě dostaneme!“ a blízké okolí tímto vtípkem rozesmívá. Remcání, sténání i smích jsou k slyšení na schodech ke sv. Mikuláši. Ostatně kudy jinudy by se po 170 kilometrech měl běžec dostat k cílové pásce, viď, Petře? Před farou už stojí srovnaný uvítací výbor a když se konečně sejdeme všichni, dobíháme společně posledních 30 metrů. Vzduchem se šíří únava i euforie, úleva i radost, obdiv i zadostiučinění, hrdost i vděčnost. Vzájemné blahopřání, poděkování, cinkání skleniček, která nám děvčata na přivítanou připravila. V útrobách fary posedáváme po schodech a trpělivě čekáme na sprchu. I když doléhá únava, všichni se usmívají, vtipkují a mají se dobře. Petrovo tradiční svolávání mufloním rohem k poslední večeři je více než symbolické. A když tak stojím pod sprchou na faře, ten muflon fakt zní srandovně.
Sobota je nejtěžší den. Paradoxně. Z hlediska čistě sportovního by měla být nejlehčí. Nejmenší převýšení, víc spoluběžců, ještě víc společenská událost než předchozí dny. Navíc přece, když už jsme zvládli 170km, víme, že máme i na 42. Jenže hlavě tohle všechno naopak škodí. Slavnostně se zakončuje při doběhu v pátek do Chebu, letos ani není oficiální dekorování na půlce ve Waldsassenu. Vlastně víme, že už jsme to dokázali a strašně se nám nechce. Loni jsme druhou půlku de facto ve skupině odešli a kromě Ríši s Mončou, kteří si užívali své zasnoubení, jsme zrovna v dobrém rozpoložení nebyli. Tudíž je třeba na to letos jít jinak. V Chebu u kostela už je správný hukot, známé tváře se rády vidí a farní dobrovolníci rádi vidí každého. Ultramaratonci se všichni usmívají. Vnitřní rozpoložení je jasné - dokázali jsme to, ať už se stane cokoli. Bílá trička také přitahují pozornost ostatních maratonců i médií a ať je to jak chce, tahle malá trocha pozornosti nám přináší pocit výjimečnosti a dodává sílu překonat malé i velké bolístky z předchozích dní (bohužel jen do startu, na trati to je mnohem horší a na maratonskou zeď narazíme spíš na desátém než na třicátém kilometru). Program v kostele je tentokrát krátký, Eva s Alenou přidávají k Petrovu čtení jen pár vět s poděkováním, ani starosta a Miloš se nijak zvlášť nerozpovídali. Minimaraton zvládáme, i když na schodech se ploužíme výrazně víc než při včerejším doběhu. Asi to bude příliš krátkou Milošovo rozcvičkou. :) Oficiální maratonský start následuje o půl desáté. Zaujímáme čestná místa v první řadě, abychom o ně asi dvě vteřiny po startu přišli, neb odpočatí běžci se nezadržitelně valí vpřed. Jakoby nevěděli, že je čeká maraton. :) Je to také naposledy kdy spatřím Miloše, Zdeňka a Steffena. Drží tempo s předními liniemi a po pár set metrech mizí v dáli tak rychle, jakoby si závěrečný den nechtěli pořádně vychutnat. Marek nezklame ani dnes a tahá králíka z rukávu (ne, ani eso z rukávu, ani králíka z klobouku, ale králíka z rukávu) - běží pozadu. Na svém blogu později přiznává, že to byla vzdálenost tak akorát, na pokec se spoluběžci vhodná příležitost, pro tělo až tak ne, alespoň do doby, než bude mít oči i na zádech. Nicméně se tím vysvětlilo jak to, že potkávám “speedy“ Marka hned na prvním zastavení. Dlouhá rovná cyklostezka mezi 4. a asi 6. kilometrem působí jako motivační element - spolehlivě je rozpoznatelná vzdálenost mezi Markem, Jindrou (rozběhnutí Petr s Evou totiž neobčerstvovali a nechali Jindru napospas) i mnou a tuším, že podobně mne zezadu sleduje Zuzka Součková
s manželem a Heidi Treidi, šedočerným kokrem, který radostně pobíhá mezi námi (ještě na 15.km to Heidi drží, tak se ptám, jestli někdo tomu psovi řekl, co ho čeká a že pobíhá tam a zpět jí dovede k hranici 60km. Prý ví. Možná i nevěděla, ale pochopila. Na třicátém už jsem ji k žádnému unáhlenému pohybu nepřemluvila. Sleduju Jindru, nepřiblížím se ani o píď a přemítám, co budu dělat se zbývajícími pětatřiceti kilometry, když se vleču i na rovině. Jsme ukázkou typického sportovního spojení “visi na gumě“. Když běžím, běžím nepatrně rychleji než Jindra. Pak si ale zase vybírá koleno pauzu a já o ty metry přijdu. I když poutní ultra není závod, nechci zůstávat pozadu. Přemlouvám koleno, že by trochu prodloužilo tu běžeckou fázi na úkor chodecké. Koleno bohužel nerozumí žádnému z jazyků, které na něj zkouším. Uprostřed sebepromlouvání najednou Jindra bere roha prudce doleva. Měním téma úvahy - snaží se mne Jindra jen zmást odskokem na technickou pauzu, nebo ho nebaví asfalt? Asi po padesáti metrech vidím, že moje fantazie předčívá rozum, neboť jediným důvodem Jindrova odbočení je následování trasy. A pak se zbytky závodnické duše zaraduji, a to když zmerčím Jindru vracejícího se na cestu ze skutečné technické pauzy. I tak se dál odehrává náš “gumový“ běh. Až kopec k Maria Loreto naprosto sladěně vycházíme. Pardon, posledních sto relativně rovinatých metrů klušeme. Míjíme se s již odbíhajícími Ferem, Markem, Dominikou a Mišom, jak milé je vidět známé tváře. S Jindrou se loučím u razítka, přesedá na kole a pak upaluje rovnou do cíle a domů. Až do Waldsassenu je to poslední setkání s někým z ultramaratonců. i když ani to není úplně pravda, neb v kdesi v lese (přesně vím kde, ale místopisně nemám tušení. Kromě toho že je to německé území) chvíli povídám a následně odbíhám Karlovi Tyrpeklovi, který letos kvůli pracovním povinnostem celý ultra absolvovat nemohl). Karla si ale na zádech chvíli vedu (říkal něco o hezkých nohách před sebou jako motivaci :)), což mi nabídne hezký a nečekaný komentář, když přebíháme pole kousek pred Waldsassenem. Prý ten zvuk, co slyším, jsou křepelky. Křepelky nekřepelky, zpátky na silnici. Ve skalním oltáři dědeček s vnoučkem svačí a vedou odbornou debatu “a dědo proč...?“, zatímco před námi se odvíjí ne tak zábavný rovný asfalt a na něm jen jeden chodec. Chodec jdoucí skoro tak rychle, jako my okolní běžíme. Možná by si i povídal, aspoň konverzaci naváže, ale můj introvert si vybírá chvilku. Jednoslovné odpovědi poutníka moc neuspokojují a ač ho chápu, drze běžím dál. Mám totiž motivaci. Z “křepelčího” pole jsem při hledání balance na měkkoučkém povrchu zahlédla v “konvoji“ před námi po silnici se šinoucí Dominiku s Mišom. Oproti loňsku jsme toho spolu moc nenaběhaly, tudíž ani nepopovídaly, tak že bych to konečně dohnala. Zdání klame, jsem od nich dobrých pár stovek metrů a doháním je tak až u dětského hřiště. To nám okamžitě připomíná, jak jsme tu loni začali nacvičovat doběhový slogan. Není slavnostní doběh ve Waldasassenu, není slogan (naznak o něj proběhl včera pod chebskym hradem, ale jen takový odvárek). Místo toho jako důchodci probíráme náš zdravotní stav a brzdu výkonu. Mišo seděl celé dny na kole, dnes se rozhodl i přes koleno zariskovat a rozběhnout se, ale bohužel i jeho kloub už protestuje. Dominika tradičně hlásila, že něvládze (ale to ona vždy od druhého dne, aby nám v realitě ukazovala záda a uběhla s přehledem každý metr). Jsem rozběhnutá, vím, že občerstvení je za pár rohy, tak s dovolením trhám partu a “utíkám” na metu půlmaratónu. Vidím srocený dav u občerstvení a kochám se místní pěší zónou. Z čučení okolo mne probere potlesk a vyvolávání mého jméno, načež zmerčím Evu s Petrem. Eva jako vždy rozdává energii a povzbuzení, Petr vysypává bordel z pětiprstů a plánuje, ze je doběhnu na trase, že prý už jen jde. To mne rozesmívá, neb dobře vím, že on běží, zatímco ja místy opravdu jen jdu, tudíž jak bych ho mohla dohonit. Milá a usměvavá pauzička. Waldsassenské občerstvení v půli cesty je náročné. Náměstí, pohoda a úsměvy obsluhy, pestrý výběr jídla i pití a okolo postávající
desítka běžců, kteří čekají na poutnický autobus a druhou půlku se povezou. A najednou se mi nechce a podvědomě tuhle pauzu natahuju. Jenže už dávno jsou tu i slovenští přátelé a vyzývají mne k další dávce kilometrů. Poměrně záhy se odděluju od Domči s Mišom, neb jemu hned za náměstím koleno na chvíli vypovědělo a i se dohadovali, jestli zůstane, nebo to ještě na Kappl zkusí a do autobusu sedne až na vrcholu. Mezitím se u nás na chvíli objeví i Vašek, který po nasednutí Ríši a Moniky do autobusu vyrazil na stíhací jízdu a všiml si nás dojíždějíc na metu půlmaratonu. Od rána mi totiž veze mikinu, tak jen kontroluje, jestli by se mi nehodila. Chladněji mi bylo jen prvních patnáct kilometrů, s díky odmítám a nechám jej svou tepelnou záchranu dál vláčet na kole. Výběh na Kappl. Z větší části vede do velmi mírného stoupání po široké lesní cestě. Loňské trápení mi na chvíli problesklo hlavou jen v nejspodnější částí, pak už si z těchto pěti kilometrů nepamatuju skoro nic. Přemýšlím o hospici, rodině, posledním půlroce. Jsem tady a teď, všechno do sebe zapadá, dává smysl, i když to není jednoduché. A konečně to zapadá i do toho, co dál s některými myšlenkami o užitečnosti či směšnosti práce, trávení času i peněz, obecně o smyslu lidského i mého konání. Musí zkrátka utéct nějaký čas a pak člověk být ve správném okamžiku a správném rozpoložení na správném místě, aby všechno zapadlo, kam má. Na Kapplu skutečně dobíhám Petra s Evou, ta odkládá zpět kolo do autobus a zbývajících 17 kilometrů běží bok po boku s Petrem. Eva vyklusává, Petr běží. Ostatně, konečně se v jednu chvíli dovídám, že Eva sice běhala jen ty svoje popracovní pětky, ale Petr na ni práskne, že taky jezdila na kole a trávila hromadu času v posilovně pod dozorem trenéra. Čímž se konečně v závěrečných kilometrech vysvětluje, kde Eva přišla k formě jako hrom. Dvě a půl hodiny tak budou koukat na maratonský obraz na Petrových zádech. Jupíííí! Chystám se zachytit běžící obraz u osamoceného stromu u cesty polem nad Kapplem, jeden z nejkýčovitějších pohledů, který se nám po cestě naskýtá, ovšem telefon odmítá spolupracovat. Uteče mi obraz, ale hlavně ta kompozičně dokonalá fotka. Tak mám zase jenom strom. Jenže… koho to zajímá? Je to jedno z mála míst, kam by člověk měl dojít, když by měl šanci si vybrat, kde umře. Telefon rozchodím, prozaicky to tu vyfotím a stejně se mi nechce dál. Protože prostě odsud se mi nikdy nechce. Konec pole, přes silnici, seběh na Buchbrunnen. Nemít rád. Hodně dolů, dlouho dolů, asfalt rozbitější než na signálce. Nemít rád. Navíc jak mi Petr s Evou utekli kvůli nefunkčnímu fotoaparátu, nemůžu je tím svým střídavým stylem doběhnout. Na to jsem zvyklá, ale poněkud mne v kombinaci s tím seběhem a povrchem ubíjí, že vidím, že se neřítí žádnou převratnou rychlostí. Ale prostě nemůžu. Neprobudí mne ani lesní cestička podél plotu, popoběhnutí k dalšímu razítku. Sním, co vidím, energie nikde žádná. To mi vydrží až na Zelenou horu. I tady jsem vděčná za možnost jen tak se opřít a nikam se nevláčet. Těsně před ní dobíhám Zuzku s manželem a aspoň tady v lese a na poli (a taky na rovině a taky jen několik kilometrů před cílem kdy už vím, že to nějak došmajdám) mám zase pocit, že běžím. I když jediné, na co myslím, je fara. Fara znamená konec. Nikam neběžet, mít to za sebou a vědět, že jsem to zvládla. Taky že můžu už jen chodit, což se bude líbit koleni, a přezout se do pantoflí, což se
bude líbit puchýřům. Maslowova pyramida v praxi – když nefunguje tělo, všechno ostatní mozek upozaďuje. Tudíž skoro nevnímám Petrovu a Evinu výzvu jít na věž. Ti si snadno vyvodí, že mne nikam nahoru nedostanou a na vrchol se vydávají sami. Sním pár jahod a vydávám se vstříc pěti kilometrům tím nejméně příjemným směrem. Už někdy od středečního odpoledne si říkám, že běh do kopce vlastně je docela fajn záležitosti v porovnání s opačným směrem. Teď mne kopec dolů chrání od další únavy, respektive dává naději, že se na faru opravdu dostanu, neb na šourání dolů je potřeba rozhodně méně energie. Naštěstí to není žádný signálkový krpál, ale pozvolné klesání, tak i většinu bežím. Poslední záběr na kopec a věž a pak jediné, co je v mé mysli, vidina konce. Trochu primitivní, ale tak to tady je. Vracíme se sami k sobě, k podstatě svého bytí a když je hůř, tak i k podstatě přežití. Už dlouho jsem nebyla tak na něco soustředěná. Každý krok, každý nádech, každý metr, jediné, co vnímám, je vidina konce. Nekoukám okolo, ani moc nemluvím s Vaškem, který mne na Skalce dojel, nemluvím i proto, že nevnímám. Prostě běžím. Poutní maraton končí na věži kostela svatého Mikuláše, kam vede.. kolik?...170 schodů. Tak nějak. Moc. Vašek nesnáší výšky, nemá úplně v pořádku koleno, přesto odhazuje kolo a jde. Naprosto přirozeně prostě jde na věž, bez ohledu na to, že ani jeden nevíme, jak se tam vyšplháme, nebo jak slezeme dolů. Rozhled shora je jakýsi krásnější než loni. Adrenalin řídí i sestup, dole jsme cobydup, poutnický pas plní poslední razítko. A je to. Konec. Konec běhu. Konec příběhu. Konec cesty. No dobře, ne tak úplně. Většina ještě jde do sprchy, všichni se cpeme gulášovou polévkou a chlebem s pomazánkami, zapíjíme kávou a koláčem. Prohazujeme pár slov o tom, jak to šlo nebo spíš nešlo, od mládeže se dozvídám, jak to bylo s jejich nastupováním do autobusu, dopátrávám se rodinných novinek (Jako že vlastně se teď neví, jestli nějaké jsou. Přece jen je to trochu hůř vidět, než ten zásnubní prstýnek loni.). Markovo pozvání na zmrzku, následné Ferovo nadpozemské sbalení všech věci včetně kola do kufru tak, že by mohli jet na druhý konec světa a ne jen do Dolného Kubína. Slováci se už už chystají odjet, nikdo ale neviděl ani Evu ani Petra a bez rozloučení s nimi odjet nejde. Fero opět vytasí reproduktor s Heleninýma očima, farou nepřeslechnutelně duní „hymna“, lehkým tanečním krokem se jdeme rozloučit přímo k farářovu příbytku. O pár minut později se ve stejném rozpoložení prodereme do druhé masážní místnosti, kde tou dobou pobývá Eva, ve svém vlastním rouše. Obě hlavy pomazané tento výstup berou s velkým nadhledem a úsměvem a přidávají další důkaz, proč tady člověk týden chce být, ať se děje co se děje. Eva nás šalamounsky úkoluje najít Martinu, která někde opečovává děkovný dort za šipkování. Výborně to vyšlo! Všichni zase sedíme v jídelně, ládujeme se dortem, doráží Petr i Eva a Slováci už nikam nespěchají. Závěrečná půlhodinka pohody. Jsme přecpaní, přeslazení, usměvaví, smutní, že jedeme domů a šťastní, že jsme všichni přežili ve zdraví (víceméně), měli jsme se rádi a fajn a i když to nikdo neřekne nahlas, vlastně se všichni těšíme zase za rok na viděnou a na běženou.
