PRUVODCE POSTNÍ DOBOU 2011
2. POSTNÍ TÝDEN
21. března – Pondělí 2. postního týdne Da 9,4b-10; Lk 6,36-38 MILOSRDENSTVÍ Ježíš řekl svým učedníkům: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný Váš nebeský Otec.“ (Lk 6,36) Soucit nad druhým je mnohdy potrestán, nejen od agresivní strany, ale také od obětí. Pravá ctnost milosrdenství – to není pláč nad zabitým kuřetem, vytrhnutým zubem nebo romantickým filmem. Milosrdenství je správný postoj k bídě bližního, smutek i skutečná pomoc potřebnému.
ZDRÁVAS MARIA,… Pane Ježíši, děkuji ti, že jsou mezi námi ti, kteří mají milé srdce. Dej nám všem, ať dobré lidi chráníme před drzosti světa. Amen.
PŘÍBĚH Jistý boháč zemřel a ocitl se ke svému velkému údivu v ráji. Dobrotami přeplněný stůl, který uviděl, působil velice lákavě. Není divu, že se boháč hned zajímal o to, za jakých podmínek se bude moci nebeské hostiny účastnit. „Všechno je velice levné: vše po 10 haléřích,“ řekl mu anděl, který šel právě kolem. Boháč se zaradoval, protože si představil své velké bohatství, které ze života získal a našetřil. Když se však naléhavě dožadoval účasti na hostině, řekli mu s politováním: „Na zemi ses toho moc nenaučil! U nás jsou totiž platné ty peníze, které jsi rozdal!“ Tu boháč zesmutněl. V jedné chvíli se stal chudým jako kostelní myš. Vzpomněl si, že za svého života nikomu nic nedaroval.
22. března – Úterý 2. postního týdne Iz 1,10.16-20; Mt 23,1-12 PRAVDIVOST „A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi.“ (Mt 23,9) Nejprve musíme být uznáni jako pravdiví lidé, věrní vlastnímu přesvědčení, pravdiví ve svých pochybách a otázkách, jako svědkové, kteří jsou důvěryhodní pro svou osobní autenticitu. Musíme říkat to, čemu skutečně věříme, a žít podle svého přesvědčení. Papež Pavel VI. řekl, že mladí budou ochotněji naslouchat svědkům než učitelům, a pokud naslouchají učitelům, je to proto, že jsou zároveň svědky. Pokud mladý člověk pojme podezření, že skrýváme to, co si opravdu myslíme, že říkáme
to, co nám bylo řečeno, nebo že nežijeme podle svého přesvědčení, potom svědky nebudeme. (T. Radcliffe)
OTČE NÁŠ,… Pane Ježíši, daruj mi prosím upřímné srdce, pomoz mi být pravdivým člověkem a věrohodným svědkem o tobě. Dej mi odvahu a sílu být otevřený, přiznat se k svým chybám a říci pravdu. Amen.
PŘÍBĚH Jeden malý chlapec si u maminky stěžoval na svého spolužáka Jirku. Zdálo se mu, že Jirka mu stále ubližuje. Maminka místo odpovědi vstala, přinesla váhy a kostky na hraní. „Dávej pozor,“ pravila, „zahrajeme si takovou malou hru. Nejdříve položíme jednu kostku na misku, která bude představovat Jirkovy chyby. Jmenuj mi nějakou.“ Chlapec uvedl hbitě jednu chybu svého spolužáka. „Tak,“ řekla maminka, „teď mi řekneš jednu z jeho dobrých stránek. Nechává tě někdy jezdit na svém kole?“ Chlapec připustil, že Jirka to dělá velmi často. Opakovala tuto hru tak dlouho, až miska, která představovala Jirkovy dobré vlastnosti, daleko převažovala tu, na níž kladli špatné vlastnosti.
23. března – Středa 2. postního týdne Jer 18,18-20; Mt 20,17-28 AUTORITA (Ježíš) se jí zeptal: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ (Mt 20,1) Nepohoršuj se nad tím, že učedníci na třetí Ježíšovu předpověď utrpení odpověděli žádostí o přední místa v Ježíšově království, ani nad jejich necitlivostí, ambicemi, touhou po privilegiích. Neděje se něco podobného i nám v našich každodenních vztazích? Tajemství křesťanské autority je ve službě, ne ve stálém dokazování, kdo je nejlepší, ani v hrbaté pokoře, že jsem nejhorší a nic neumím. Ježíš projevuje svou autoritu tím, že slouží, že umyje apoštolům nohy, že za své přátele položí život.
ZDRÁVAS MARIA,… Pane Ježíši, prosím tě za rodiče, učitele, kněze a všechny, kdo převzali zodpovědnost za druhé. Ať svůj úkol vykonávají podle tvého příkladu jako službu. A také mně prosím dej odvahu brát na sebe zodpovědnost a sloužit. Amen.
PŘÍBĚH Sestře vrátné přestalo leknutím téměř bít srdce. Venku přede dveřmi stál sám papež a trpělivě čekal, až mu po zazvonění otevřou. Chtěl navštívit jednoho nemocného kněze v římské nemocnici Svatého Ducha. Sestra stiskla bzučák, vpustila
ho dovnitř a úprkem běžela pro představenou. Ta byla celá rozrušená. Tak vysokou návštěvu v nemocnici Svatého Ducha ještě neměli. Chtěla se hned představit a řekla: „Jsem představená Svatého Ducha.“ Svatý otec se pousmál a řekl: „Tak daleko jsem to ještě nedotáhl. Jsem jen zástupce Ježíše Krista.“
24. března – Čtvrtek 2. postního týdne Jer 17,5-10; Lk 16,19-31 KAJÍCNOST (Abrahám) mu odpověděl: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lk 16,31) V této postní době i my potřebujeme vyčistit dno své duše. I my potřebujeme usebrání v modlitbě. Schovat se do ran Krista před vlastním hříchem. Utéci před pokušením, strachem a zklamáním. Kajícnost, to je poklek duše před živým Bohem. Je to vnímání velikosti, vznešenosti a krásy Boha, kterého křižuje můj hřích. Moře Boha je sladké. Kdo jednou zakusil, že je Bohem milován, prosí o odpuštění a jeho blízkost.
ZDRÁVAS MARIA,… Pane Ježíši, dej mi sílu prožít dobře modlitbu. Ať mám také vědomí hříchu, dar smíchu i pláče nad sebou a nad světem.
PŘÍBĚH K jednomu starci přišly dvě ženy. První žena se považovala za velkou hříšnici. V mládí podvedla svého muže a nyní ji trápilo svědomí. Druhá žena žila po celý život bez větších pádů, a proto si nedělala žádné výčitky svědomí kvůli svým hříchům. Byla se sebou spokojená. První žena vyznala starci svůj hřích. Ani si netroufala očekávat odpuštění. Druhá žena řekla, že žádné zvláštní hříchy nemá. Stařec řekl první: „Jdi za ohradu a najdi si tam velký kámen, že ho sotva uneseš, a přines mi ho.“ Druhé ženě řekl: „Přines mi tolik kamenů, kolik uneseš, ale ať jsou co nejmenší.“ Ženy šly a splnily starcův příkaz. Stařec se na kameny podíval a řekl: „A teď zaneste kameny nazpět a položte každý přesně tam, kde jste ho vzaly.“ Ženy šly vykonat starcův příkaz. První našla lehce místo, kde vzala velký kámen. Položila ho tedy do dolíku, tak jak ho našla. Ale druhá žena si za žádnou cenu nemohla vzpomenout, odkud vzala ten či onen kamínek. Vrátila se tedy ke starci, aniž by úkol splnila. „Vidíš,“ řekl stařec, „právě tak je tomu s hříchy. Ty jsi ten velký a těžký kámen snadno uložila na původní místo, protožes věděla, kde ležel. Byla sis vědomá svého hříchu. Stala ses pokornou, a tak ses osvobodila od následků hříchu,“ „Naproti tomu ty,“ obrátil se stařec ke druhé, „ty si nejsi vědoma žádného hříchu,
a tudíž ho nemůžeš ani litovat. Zvykla sis na život v hříších, posuzuješ hříchy druhých a tím hlouběji zapadáš do vlastních.“
25. března – Pátek 2. postního týdne – SLAVNOST ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ Iz 7,10-14; Žd 10,4-10; Lk 1,26-38 PŘIPRAVENOST Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova. (Lk 1,38) Maria byla připravena. Uměla naslouchat, uchovávala si milost, kterou dostala, důvěřovala. A když přišla nečekaná výzva, byla schopna i přes první úlek, i přes to, že plně nerozuměla a nechápala, říct svoje FIAT, STAŇ SE, KÉŽ SE TAK STANE. Naše připravenost se netýká pouze smrti. Každá svátost, každé přijímání Krista a každá modlitba ať je důstojně prožitá a připravená. Připravenost je stav očekávajícího srdce. Avšak pozor na klamné duchovní ego. Nejde jen o mě. Hromadění svátostí, zbožné aktivity a činnosti jenom potvrzují naše falešné já. Připravenost znamená mít i ruce pro druhé.
ANDĚL PÁNĚ,… Pane Ježíši, mnohdy nejsem tam, kde mě potřebují. Raději odejdu jinam, kde mi bude lépe a pohodlněji. Pomoz mi být vždycky druhým k ruce. Amen.
PŘÍBĚH Kdysi žila zbožná paní, která se každý den několik hodin modlila. Jednoho dne uslyšela Boží hlas, který ji oznámil: „Dnes tě přijdu navštívit.“ Honem se vrhla do uklízení a leštění, aby bylo všechno, jak se patří. Když byla se vším hotova, oblékla si sváteční šaty a netrpělivě vyhlížela Boha. Po chvíli kdosi zaklepal na dveře. Ale za nimi stála jen sousedka. Paní ji okřikla: „Musíš mě zdržovat právě teď? Čekám na Boha. Má tu být každou chvíli. Přijď někdy jindy.“ Netrvalo dlouho a opět se ozvalo klepání. Paní rychle spěchala ke dveřím. Nějaký chlapec prodával levné knoflíky a mýdlo. Stará paní vybuchla: „Já teď čekám na Boha – a na tebe nemám čas.“ Za chvíli opět někdo zaklepal. Paní otevřela a uviděla otrhaného a churavého staříka. „Paní buďte tak laskavá, dejte mi prosím aspoň kousek chleba… třeba i tvrdého,“ prosil. „To tak! Dejte mi všichni pokoj! Já čekám na Boha. A vy se kliďte od mého prahu!“ řekla rozzlobeně. Hodiny plynuly, setmělo se, přišla noc, a Bůh nikde. Zklamaná paní si nakonec řekla, že si půjde lehnout. Zdál se jí sen. V tom snu se jí zjevil bůh a řekl jí: „Dnes jsem tě třikrát přišel navštívit, třikrát jsem stál u tvých dveří, a ty jsi mne ani jednou k sobě nepustila.“
26. března – Sobota 2. postního týdne Mi 7,14-15.18-20; Lk 15,1-3.11-32 UPŘÍMNOST Vstanu a půjdu k svému otci. (Lk 15,18) Upřímnost je prosba a přání srdce, aby to, co druhý říká a dělá, bylo v souladu s tím, co co si skutečně myslí. Přece si potřebujeme vzájemně důvěřovat, ne? Je podivuhodné až paradoxní, že dnešní mladý člověk postupuje ve stopách marnotratného syna. Ponecháváme volný průchod vášním, agresivitě, uraženosti, nezralému chování, vyčítání, abychom byli více sami sebou. Taková to „upřímnost“ je zradou na sobě samém. Výsledkem je samota. Buďme upřímní ve vztahu k sobě i k živému Bohu v nás.
OTČE NÁŠ,… Pane Ježíši, nechci se přetvařovat, nebo vnucovat do srdce lež. To, co mám v srdci i v ústech, ať je jednou velkou pravdou o naší lásce k Tobě. Amen.
PŘÍBĚH Mladík z bohaté rodiny úspěšně dokončil vysokou školu. Bylo zvykem v rodině toho chlapce, že k takové příležitosti oslavenec dostával darem auto. Otec se proto vydal se synem do nejdražších autosalonů ve městě, aby spolu vybrali nejlepší vůz. Mladík si byl jistý, že ho v den promoce najde před domem zářící novotou a s plnou nádrží. Byl však zklamán. Když bylo po promoci, nepřišel za ním otec s klíčky v ruce, ale s knihou – s Biblí. Mladík ji vztekle hodil do kouta a celý den na otce ani nepromluvil. Našel si práci v jiném městě a odstěhoval se. Domů se vrátil, až když jeho otec zemřel. Noc před pohřbem se probíral papíry na otcově stole a našel také Bibli, kterou mu otec kdysi daroval. Se stínem výčitky sfoukl prach z desek a Bibli otevřel. Našel v ní šek s datem promoce. Byl vystavený na tu částku, kterou stál vysněný automobil.
27. března – 3. NEDĚLE POSTNÍ Ex 17,3-7; Ř 5,1-2.5-8; Jan 4,5-42 LÁSKA Ježíš jí odpověděl: Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného. Žena mu řekla: Pane, dej mi tu vody, abych už nikdy neměla žízeň… (Jan 4,14-15)
Protože Krista nevidíme, nemůžeme mu tváří v tvář vypovědět, jak ho milujeme. Ale svého bližního vidíme a můžeme pro něho vykonat, co bychom rádi udělali pro Krista, kdyby byl viditelný… Nedopusťte, aby nikdo, kdo k vám přijde, odcházel bez toho, že by byl lepší a šťastnější. Buďte živým projevem Boží dobroty: laskavost ve vaší tváři; něžnost ve vašich očích; láska ve vašem úsměvu; vlídnost ve vašem pozdravu! (Matka Tereza) Člověk hledá domov po celý svůj dlouhý život. Jen láska je dům, v němž můžeš bydlit – věčně! (Phil Bosmans)
ZDRÁVAS MARIA… Pane Ježíši, dnes existuje tolik různých vírů proti Tobě, rodině, společnosti a světu. Dej ať nikdy a ničím není napadána má láska k Tobě. Amen
PŘÍBĚH Pětiletá sestřička malého Vítka měla vzácnou chorobu krve a potřebovala transfúzi. Krev měla pocházet od příbuzného se stejnou krevní skupinou, a tak byl chlapec logicky ideálním dárcem. „Tak co synku“, zeptal se ho lékař. Dáš svoji krev, aby tvoje sestra mohla žít?“ Chlapec vypadal vyděšeně, ale řekl, že ano. Když byla krev odebrána a chlapec ještě ležel na své postýlce, přišel lékař a ptal se ho, jak se cítí. „Pane doktore,“ zeptal se ho chlapec, „kdy umřu?“ Teprve pak se lékaři rozsvítilo a pochopil, že mu chlapec špatně rozuměl. Myslel si, že musí dát své sestře, aby ji zachránil, všechnu svou krev – tak jako dal Ježíš všechnu svou krev, aby zachránil nás.
